1
1
LEDNOVÁ PREMIÉRA
William Mastrosimone
KRAJNÍ MEZE Jedna dobrá rána zmůže víc než soudce, porota a žalobce ! Překlad:
Marta Ljubková
Režie, úprava a výběr hudby:
Grzegorz Kempinsky
Scéna a kostýmy: Barbara Wołosiuk Světla:
Maria Machowska
Dramaturgie:
Tomáš Vůjtek
Inspice:
Vojtěch Orenič
Text sleduje:
Kamila Holaňová
Osoby a obsazení: Marjorie
Petra Kocmanová
Raul
Josef Kaluža
Terry
Tereza Dočkalová
Patricia
Tereza Cisovská
PREMIÉRA V SOBOTU 18. LEDNA 2014 V 18.30 HODIN 2
2
Jedna dobrá rána zmůže víc než soudce, porota a žalobce ! William Mastrosimone (19. srpna 1947) je americký dramatik s italskými kořeny (jeho rodiče se přistěhovali ze Sicílie), jehož hry jsou společensky angažované a kriticky pojmenovávají problémy současné Ameriky. U nás jej proslavila černá komedie Jako naprostý šílenci (Like Totally Weird), kterou uvedlo hned několik českých divadel (do domu hollywoodského režiséra vtrhnou dva pubertální fanouškové, kteří „vyrostli“ na jeho akčních krvácích, a podle toho se také na „návštěvě“ chovají). Násilí, kterým je společnost prorostlá, je jedním z hlavních témat Mastrosimonových her. O agresivitě nejmladší generace, která se tragickými následky projevuje i ve školních třídách, pojednává jeho hra Prásk, prásk, jseš mrtvej (Bang, Bang You ́re Dead). Hraje se s úspěchem po celých USA a studentská divadla si její text můžou volně stahovat z internetu. Mastrosimone tak dává přednost společenské prevenci před svými autorskými právy. Vůbec první jeho hrou, která reagovala na vzrůstající vlnu násilí ve společnosti, byly Krajní meze (Extremities). Mastrosimone ji napsal už v roce 1980, ale do širšího povědomí se dostala až o dva roky později, kdy se s úspěchem hrála na off–Broadway s Farah Fawcettovou v hlavní roli. Hra zde měla premiéru ve Westside Theatre 22. 12. 1982 a měla neuvěřitelných 325 repríz. Farah Fawcettová přebírala roli Marjorie (původně ji hrála Susan Sarandonová) už jako filmová a televizní hvězda (v roce 1976 zazářila ve filmu Charlieho andílci, podle kterého byl natočen i stejnojmenný seriál) a právě tato role přesvědčila kritiku o jejím skutečném hereckém talentu. Inscenace to byla velmi naturalistická a sama Fawcettová přiznávala, že častokrát byla po představení zraněná - několikrát měla prst v dlaze. V roce 1986 Mastrosimone hru upravil jako filmový scénář a režisér Robert Young podle něj natočil úspěšný film, který Farah Fawcettové přinesl dokonce nominaci na Zlatý Globus. Mastrosimone ve své hře netradičně zobrazuje vztahy mezi obětí a útočníkem, což mu umožňuje klást zásadní otázky. Můžeme vzít spravedlnost do svých rukou? Může být i násilník obětí? Můžeme se spoléhat na druhé, nebo jenom sami na sebe? Ve výrazné režijní úpravě Grzegorze Kempinského (posuny časových rovin a retrospektivy děje) tak můžeme sledovat psychologický thriller, v němž se z násilníka stává oběť a naopak.
3
3
Žánr thrilleru je na jevišti vzácností ROZHOVOR S REŽISÉREM GRZEGORZEM KEMPINSKYM Ostravu už přeci jen znáš také víc, užíváš si pobyt v ní? Kam rád chodíš? „Jsem na knedlíkové dietě! Každý den musím mít knedlíky, protože jsem nejel do Česka kvůli tomu, abych jedl čínská nebo francouzská jídla. Užívám si tohle české jídlo, které je podle mě nejlepší na světě. Ale protože mám problémy s váhou, tak si dám jednou denně tenhle skvělý pokrm a pak hladovím. Takže hospody Rada nebo Křižánek, to jsou má oblíbená místa. Moc se mi líbily i prosincové vánoční trhy, můžu říct, že se tady v některých ohledech cítím lépe, než doma.“
Po roce opět zkoušíš v Aréně – těšil ses do Ostravy? A kdybys měl srovnat pocity loni a letos? „Už mám obhlédnutý terén, takže se cítím bezpečně. Rozdíl je, že tentokrát zkouším text, který dělám poprvé. Bál jsem se, jak bude probíhat komunikace, protože já nepracuji tak, že bych před herce předstupoval s hotovou inscenací v hlavě, ale mám základní představu, kterou dotvářím v úzké spolupráci s nimi na zkouškách. Proto je potřeba se dokázat dobře domluvit. Ale musím říci, že vše funguje perfektně, protože scénický jazyk je tak silný, že i když třeba nerozumíme jednotlivým slovům, všichni dobře chápeme kontext.“ Bere tě soubor jinak? „Myslím, že jo. Projevuje se to během pauz. Více rozumím, více se učím, a méně se ostýchám se zeptat na to, co mě zajímá nebo mi není úplně jasné. Jakmile člověk jednou projde nějakou cestou, může ji považovat za známou a lépe se mu po ní jde příště.“
Plešatá zpěvačka, kterou jsi zde režíroval v minulé sezóně, se stala jedním z hitů repertoáru – čekal jsi takový úspěch s absurdním dramatem? „Myslel jsem si, už ze zkušenosti z Polska, kde jsem ji dělal, že by mohla být divácky úspěšná, ale že to bude taková bomba, to ne. Když jsem se byl podívat na představení, tak jsem se nestačil divit, co se tam děje. Vždyť ta inscenace se díky smíchům publika hraje už o patnáct minut déle, než byla její původní, premiérová stopáž. Ale myslím, že moje přítomnost čas od času není na škodu, aby ta věc nepřerostla do nevím jakých rozměrů a nestala se bulvární komedií. Tím ale nechci říct, že by se herci nedrželi původní režie, nicméně mnohdy překonat ty mohutné divácké reakce není jednoduché.“ Teď ale zkoušíš hru úplně jiného žánru - můžeš divákům přiblížit Krajní meze? „Je to hra o násilí, speciálně o sexuálním násilí. Jde o tři dívky, které bydlí spolu, dvě jsou v práci, jedna sama doma. A tehdy se objeví chlapík, který se ji pokusí znásilnit. Jak ale vše doopravdy bylo, se diváci dozvídají postupně, protože ve chvíli, kdy se ty zbylé dvě vracejí domů, dotyčný chlápek sedí zavřený v krbu a je vězněm té, kterou chtěl původně napadnout. Původní text jsem zadaptoval tak, aby se celý příběh odhaloval postupně, tak, jak se ho dozvídají a vypovídají o něm postavy na scéně.
4
4
Přijde mi totiž, že takto je to dramaticky a tudíž divácky mnohem silnější a napínavější, když divák neví víc, než ví postavy. Tak jako v detektivce.“
u nichž jsem se musel smát. Proto jsme se snažili vybudovat něco, co je silnější a hlubší, než pouhá naturalistická ilustrace textu.“
Proč sis vybral právě tuhle hru? „Sexuální násilí je mezinárodně aktuálním problémem, přičemž žena je často brána jako ta, které se nevěří nebo je dokonce obviněna z toho, že si vše „zavinila“ sama. Krajní meze jsou hluboce psychologickou hrou, která se zaobírá s tím souvisejícími tématy sociálními, morálními - kdy a zda vůbec je etické, aby se oběť stala katem. Kdy je oprávněné se pomstít? A jak daleko lze zajít v sebeobraně?“
Myslíš si, že tedy budou diváci šokováni, zaskočeni? „Myslím, že ano. Ale ne ve smyslu vulgarity nebo násilí, ale díky scénické atmosféře, vytvářené světlem, hudbou, která je mnohem působivější, než jakákoliv rekvizita či speciální efekt. Když se byl podívat dramaturg na zkoušce, tak prohlásil, že už se ani nechce dívat dál. A přitom se tam dohromady nic moc strašného neděje… Ale mnohdy obraz, atmosféra je mnohem děsivější, než jakýkoliv konkrétní akt.“
Mastrosimone údajně napsal Krajní meze inspirován příběhem ženy, která byla znásilněna, ale porota ji neuvěřila a identifikovaného zločince propustila. Ten ji pak vyděsil výhrůžkami tak, že raději volila přestěhování se na opačný konec USA. Mastrosimonovi řekla, že lituje okamžiku, kdy se mohla pomstít a neudělala to. „Proto je to tak skvěle napsané, proto se to tolik zarývá pod kůži. A i když je násilník potrestán a zavřen do vězení, jednoho dne bude propuštěn, což si oběť moc dobře uvědomuje. A to je také silný dramatický moment.“ Krajní meze je hra, která jde velice drsně až na dřeň. Jak takovou hru inscenovat, aby diváky nešokovala nebo nepůsobila směšně? „To je pro mě, jako režiséra, ten hlavní problém. V divadle sex a násilí vždy působí směšně. Hra je dost naturalistická a šokovat na jevišti naturalismem jde ztěžka. Ve filmu, to je jiné, tam se vyrobí speciální efekty, krev, plameny. V divadle divák ví, že má herce dva metry od sebe, a že když mu někdo něco dělá, nedělá mu to doopravdy. Myslím, že se nám podařilo najít divadelní formu, která se od toho naturalismu odklání.“
Ve hře se z násilníka stává oběť a naopak. Ty sám ses někdy dostal do takové situace? „Myslím, že do takové situace se dostal každý. Protože nemusí jít jen o fyzické násilí, ale i o násilí psychické, které je často mnohem zhoubnější. Následky jsou totiž doživotní, na rozdíl od ran, které se časem mohou zahojit. Většina lidí se v životě dostala do krajních situací, a v tu chvíli začínají fungovat archaické kódy, jak se zachovat, abychom přežili – uteč nebo bojuj. A o tom je ta hra – co v lidech tyto krajní meze vyvolávají, jak daleko jsme schopni a ochotni zajít a jaký je na to pohled společnosti.“
Hrají se Krajní meze i v Polsku, které je přeci jen konzervativnější, než ČR? „V Polsku jsem viděl asi tři inscenace téhle hry. Já sám ji chci dělat už asi dvacet let, protože je pořád aktuální. Ale nikdy jsem nenašel správný soubor pro tenhle text. To, co jsem měl možnost vidět, byly inscenace plné nechutných efektů,
5
5
Co jsou pro tebe krajní meze, kam bys v životě nikdy nezašel? „Na to nemám odpověď. Protože až krajní situace by teprve ukázala. Můžeme se o tom tady hypoteticky bavit, ale myslím si, že většina lidí by byla schopna udělat v krajní situaci cokoliv. A člověk se pak o sobě dozví víc, než věděl ještě před chvílí. Sám sebe jsem už několikrát překvapil, jak jsem se v určité extrémní situaci zachoval. Tehdy jsem přestal myslet, zapnul se mi autopilot, který konal za mě a udělal vše, co bylo potřeba.“ Ta hra je i o pomstě. Myslíš, že pomstít se přináší úlevu? „Těžko říct obecně, protože každý jednotlivý případ má svou spirálu vývoje. Jestli někomu pomsta pomůže, to je otázka. Já sám zastáncem pomsty nejsem, podle mě je důležitější hledání spravedlnosti. To je třeba záležitost trestu smrti. Pomůže někomu biblické oko za oko, zub za zub? Vrátí život zabitému, když popraví jeho vraha?“ Proč by diváci měli Krajní meze vidět? „Z mnoha důvodů. Zaprvé je to thriller, což je žánr, který je v divadle málokdy k vidění. Hra nabízí skvělé herecké výkony, a herci Arény, která na hereckých výkonech staví především, se tady dostávají do opravdových hereckých výšin. A i pro mě, když to beru z pozice diváka, je skvělé vidět tak fantastické herce. Krajní meze jsou hrou s obrovským diváckým potenciálem, přestože nejde o komedii. Naopak, téma hry je hluboce znepokojující.“
6
6
Krajní meze otevírají společensky nepohodlné téma
ROZHOVOR s JOSEFEM KALUŽOU Na webu máš u svého profilu uvedeno: „Nejsem nositelem žádných hereckých cen, ale i tak mě divadlo stále baví.“ Vážně? „To prohlášení už je staršího data…to tam pořád visí? No tak teď už je blbé to dementovat… (smích). Ale ne, pořád to platí, někdy to člověk baví víc, někdy míň, někdy je to víc či míň vyčerpávající, ale v tom základním to zůstává. Baví mě interakce s lidmi, baví mě být na jevišti. A ani ne tak kvůli té exhibici, ale ukázat, na čem jsme pracovali a zjišťovat, jestli to funguje nebo ne. Jestli celý ten proces měl nějaký smysl. A druhá věc je, že mě to baví tady, v tomhle divadle.“ V čem je Aréna pro tebe to pravé? „V dramaturgii a také v lidech, kteří k nám chodí. Máme své publikum a můžeme pro něj hrát i věci, které by třeba v jiném divadle nebylo možné nasadit.“ Ještě k tomu tvému prohlášení - jakou cenu bys chtěl? Která by pro tebe měla skutečnou hodnotu? „Někdy nad tím uvažuju, protože vím, že je jich strašně moc – jsou ceny diváků, ceny kritiků, ceny profesní – a já vlastně nevím, která by mě uklidnila (smích). Určitě by mě potěšila každá, ale nevím, které bych si vážil víc. Takže beru vše! (smích)“ Cena může, ale také nemusí, být potvrzením toho, že člověk něco dělá dobře. Co je pro tebe tímto potvrzením? „Dobrá kritika člověka povzbudí, ale možná už to neřeším tak jako kdysi. Nejvíc mě asi potěší, když potkám na ulici někoho, kdo nemá ostych, poděkuje a řekne, že se mu líbilo představení.“
V jaké jsi fázi svého hereckého života? „To je strašně těžké, na to nedokážu odpovědět. Jsem spokojený v Aréně, ale jsou dvě tři divadla v Praze, která by mě zajímala. Nevím, zda přímo na angažmá, protože jsem strašně opatrný člověk, ale určitě třeba na hostování. Teď jsem si vzpomněl na to, co nám na škole říkala paní Gasnárková. Že jsou mladí herci, kteří jsou na škole strašně šikovní, talentovaní, ale stane se, že během pár let to, co na nich bylo krásného, zajímavého, zmizí. A někdo postupně rozkvétá - každý má ten vývoj jiný. Tak já doufám, že ještě pokvetu (smích)!“
7
7
Jak by ses v Aréně zařadil jako herec? Jsou role, u nichž už tušíš, že je budeš hrát ty? „Myslím, že mě má Ivan prokouknutého, takže asi zhruba většinou tuším.“ Co bys rád hrál a zatím tě to minulo – nemyslím konkrétní roli, ale lidský typ, žánr? „Tak to nevím, nechávám se překvapovat. Teď s Grzegorzem Kempinskym zkoušíme něco, co jsem asi ještě nikdy nedělal, divadelní tvar, se kterým jsem se ještě nepotkal. Thriller na jevišti je pro mě objevný.“ Začínal jsi v Opavě, další tvé zkušenosti jsou z malých divadel – chtěl by sis ještě zahrát na velkém jevišti? „Nebráním se tomu. Když hostujeme na větším jevišti, tak cítím, že je to jiný vítr. Člověk se do toho může víc opřít, dělat větší gesta, dát všemu větší důraz, to mě baví. Ale asi bych nechtěl hrát na velkém pořád. Je to jiný divadelní svět, kde fungují jiná divadelní pravidla. V menším je to technicky trošku lehčí. Ale zase jakmile člověk není pravdivý, hned je to vidět, není tam žádná maskovací vzdálenost.“
Jsi typ herce, který si k roli, tématu hry dohledává další informace nebo vycházíš jen z toho, co zazní na zkouškách? „Zkoušení mě vždycky hodně pohltí, ale že bych byl ten typ, co se nechá kvůli roli blázna zavřít do psychiatrické léčebny, tak to zase ne. Spíš, a to nás také učila paní Gasnárková, se snažím mít pořád oči otevřené, pozorovat lidi. Pak člověk najde ten důležitý detail, který sympatizuje s rolí, kterou zkouší. „Cucnu si ho“ a dostanu vodítko, jak na to.“ Máš jako herec jasnou představu o roli a bojuješ za ni s režiséry? „To se mi stalo u Tarelkina, kdy jsem si tu hru přečetl a měl jsem jasno. Pak Ivan Krejčí přišel se svou představou a pro mě bylo hrozně těžké osekat tu svou vizi a přijmout ten jeho výklad. Ale měl pravdu, můj pohled na Tarelkina byl mnohem naivnější.“
V Hráčích jste jen samí chlapi, teď ale zkoušíš sám se třemi kolegyněmi. Co je ti příjemnější? Nebo co je horší? „Už mě to několikrát během zkoušení napadalo, že je to zvláštní situace. Ale baví mě pozorovat ten ženský svět. Jak ten soukromý, tak ten postav ve hře. Přijde mi, že holky, když je potřeba něco vyřešit, tak si to prostě řeknou a jdou od toho, neřeší. Navíc – hraju poprvé větší vztah s Petrou Kocmanovou, a tím, že se herecky ještě tolik neznáme, pořád se ještě překvapujeme. Objevování dosud neznámého je vždycky profesní rajc.“
Ptám se kvůli tomu, jakou jsi měl představu o Raulovi? Režisér Grzegorz Kempinsky hru upravil, díky čemuž se diváci dozvídají informace stejně jako postavy na scéně a není tedy vše na první pohled jasné tak, jak bylo v původním textu... „Já jsem si ten původní text přečetl jen informativně s tím, že jsem věděl, že ho Grzegorz bude hodně upravovat. A nebyl jsem si jistý, jestli by to dobře fungovalo. Proto jsem rád za tu úpravu, která dělá celou věc pro diváka mnohem přitažlivější.“
8
8
Sexuální násilí je problém, který je často zlehčován v neprospěch oběti. Proto mj. i Mastrosimone svou hru napsal – jako satisfakci své známé, která byla znásilněna, ale porota jí neuvěřila, násilníka propustila, a ten ji terorizoval tak, že se kvůli němu musela přestěhovat. Jak ty bys přistupoval k tomu, kdyby ti tvá přítelkyně řekla, že se jí něco takového stalo? Jak bys reagoval? Chtěl bys trest nebo pomstu? „Mě tyhle věci často napadají, když sleduju nějaký film. Myslím, že jsem ten typ, který by volil cestu pomsty. I když nejsem pomstychtivý člověk. Ale v určitých situacích se mi pak reakce spínají instinktivně, a tohle by asi byla jedna z nich. Ale když tomu dáš určitý čas, pomstu nevykonáš, tak naběhne mozek a začne to řešit rozumově. Jenže mít ten čas, odstup…“ Raul je násilník, lhář, obratný manipulátor – poznáváš v něm něco ze sebe? „Já se spíš bojím, aby Raul něco neimplantoval do mě (smích). Doufám, že Raul zůstane v divadle a ráno nebude doma! Herec musí nějak přijmout myšlení své postavy, nicméně jsem rád, že ho nebudu muset přijímat moc dlouho. Myslím si, že ve spoustě mužů – nevím, jak je to u žen – existují taková dvířka, a Raul je prostě otevřel. Nevím, čím je otevřel, ale otevřel, a to zlo šlo ven. A i já mám v sobě taková dvířka, ale asi ne tak velká. Když jsem byl mladší, tak se občas silné negativní emoce a agrese také dostávaly ven.“
Krajní meze upravil režisér do podoby thrilleru? Jak ho dobře udělat na jevišti? „To byla první věc, kterou Grzegorz říkal na zkouškách – nemáme prostředky, které má film. Přesto po nás chce, abychom hráli filmově - minimalisticky, autenticky, co nejméně divadelně. Ale forma celé inscenace je divadelní. Tím, že nemáme k dispozici detaily kamery, střih, tak vycházíme jen z divadelních prostředků.“ Proč by diváci měli vidět Krajní meze? „Protože žijeme ve společnosti, která některé věci přehlíží. A Krajní meze otevírají témata, která jsou mnohdy pro společnost nepohodlná.“
Dnes už to tak nemáš? „Časem jsem pochopil, že člověk je tady kvůli jiným věcem, než aby ze sebe pouštěl zlo a strašil ostatní lidi. Tím nechci říct, že Raulovi rozumím. A nemůžu říct, že je mi při tom zkoušení s ním dobře. Někdy mám i potřebu Raula litovat, asi proto, že to v sobě nedokázal ovládnout, že tomu podléhá. A že se s tím někdo musí narodit a musí s tím žít. To jsou krajní meze, krajní meze zla.“ Jaké jsou tvé krajní meze – kam bys nikdy nezašel? „Třeba K2, tam bych asi nikdy nezašel (smích). Ale vážně - nikomu bych nechtěl vědomě, chladnokrevně ublížit.“
9
9
Soubor Obscura jsou „zaobrazy“ inspirované Ostravou ROZHOVOR S FOTOGRAFEM PETREM HRUBEŠEM Tvůj styl inscenovaných fotek je nezaměnitelný… „Styl si držím, ale chtěl bych se, samozřejmě, posouvat dál. A myslím si, že právě teď přišlo období, které je pro ten posun nejvhodnější. Právě výstava v Aréně mě nakopla, abych začal intenzivněji s volnou tvorbou, protože jinak na to „své“ není moc čas. Rád bych si fotil víc pro sebe a za sebe. I při focení na zakázku se snažím si svůj styl zachovat, ale ta úplná volnost tam nikdy není.“
V pětadvaceti – alespoň podle tvého CV- jsi se stal fotografem a kameramanem na volné noze – čím jsi byl do té doby? „Studoval jsem Institut tvůrčí fotografie v Opavě a ještě před tím gympl. Tam jsem se taky věnoval experimentálnímu tanci. Byl jsem členem havířovské skupiny Experiment a Projekt 94. Vymýšlel jsem si různé choreografické obrazy – a ty jsem začal fotit. A to mě postupně začalo bavit víc, než ten tanec. Foťák jsem poprvé chytil do ruky, když mi bylo zhruba sedmnáct, tedy relativně pozdě. Na prvním snímku byla tanečnice focená v řeznictví. Nahá holka a za ní kusy masa. Od začátku mě zajímaly kontrasty.“ Takže přes tanec k fotce? „Ano. A taky na mě měla velký vliv Ostrava. Jako student jsem brigádničil na stavbách a jezdíval autobusem v pět ráno a setkával se s výjevy, které jsem později znova inscenoval pro fotky. Třeba pro tu, kde v šedi a černi okolí stála dívka s červenými vlasy.“
Inscenování fotek je asi dost komplikované – kolik tě stojí úsilí, než si vůbec připravíš „plac“ a než začne samotné focení? „To jo, ty fotky jsou opravdu hodně o přípravě a samotné focení je pak hrozně krátké. Organizace, příprava na místě, svícení, vytvoření celé té „scénografie“. Focení je pak akt, který trvá deset minut.“ Fotil jsi kalendář s účastníky reality show Hospoda u druhé šance – a někteří nebyli nadšeni z toho, co jsi pro něj přichystal za stylizaci. Stává se ti, že modely odmítnou tvou vizi? „To byl trošku zvláštní případ, byli tam asi 2 účastníci, kteří do té věci nechtěli úplně vstoupit. S tím jsem se setkal poprvé. Ale zřejmě to bylo dáno tím, že to byl jejich poslední natáčecí den a nebyli spokojeni sami se sebou. Takže jsem se snažil nebrat si to osobně. Navíc – v jednom dni jsem měl vyfotit patnáct lidí. Nejprve jsem si myslel, že to vůbec nepůjde, ale nebyla jiná možnost. Nakonec jsem zvolil černobílou fotku a hrozně to pomohlo, černobílá vše sjednotila. Barva je totiž další faktor, další dimenze a není vždy lehké udělat dobrou barevnou fotku. “
10
10
Černobílá pro tebe není úplně typická… „Já jsem s černobílou začínal, ostatně jako asi většina fotografů. Černobílou fotku mám rád a dnes snad i raději, než kdysi. Současný svět je strašně barevný a černobílá je najednou čistější a dovoluje větší koncentraci na foceného.“
Jak je na tom česká reklamní fotka? „Stejně jako česká architektura, jako český design. Je tady hodně talentovaných lidí, ale málo investorů, kteří by byli odvážní. Český humor je v tom cítit, ale investoři se většinou bojí.“
Patnáct lidí za den, to je tvůj rekord, ne? Tvůj náročný styl asi neumožňuje vyfotit mnoho fotek v jednom dni? „U volné tvorby většinou vyjíždím na jednu jedinou fotku. A fotek samotných na place také moc nedělám. Jsem vycvičený z časů, kdy se fotilo na diapozitivy, takže můj standard jsou dva filmy, tedy nějakých 24 snímků. A i když fotím na digitál, tak domů si nesu kolem 40 fotek.“ Dovedeš si představit, že bys byl dokumentaristou, který musí fotit rychle „teď hned“? „Dokument mě vždycky bavil, i když se mu nevěnuji, ale nejvíc mě inspirují právě dokumentaristé.“ Jaký je tvůj vztah k realitě? Máš k ní respekt? Protože tvůj styl není úplně reálné zachycení reality… „Z reality vše vychází, žiju v ní, je to základ. Realita jsou vztahy, prostředí, které člověka inspiruje. A když s televizí někde točíme, tak mě mnohdy podivnost reality natolik šokuje, že ty mé fotky jsou proti ní odvar. Třeba ta fotka hořící pneumatiky s holčičkou je inspirovaná dokumentární válečnou fotkou z Afriky.“ Chceš fotkama burcovat, šokovat? „I to, ale v mém věku si říkám, jaký to má smysl, jestli je to dobrá cesta. Takhle extrémně asi nebudu fotit pořád, protože už mě taky unavuje to „šokování“, kterého je plno všude kolem.“ Z tvých snímků je patrné okouzlení moderní dobou, komercí, ale zároveň jedním dechem i jisté pohrdání, výsměch tomu světu – jak to tedy máš? „Jako porevoluční dítě jsem byl okouzlený reklamou. Chtěl jsem ji dělat tak, jak ji dělal pro Benetton třeba Toscani, tedy v duchu velké výpovědi, narušování zavedených principů. Tu možnost jsem ale nedostal, protože dnes málokdo chce kontroverzi.“
Nafotil jsi portréty známých osobností jako je Dara Rolins, kapelu Kryštof nebo třeba soubor DPB. Snažíš se zachytit co nejobjektivnější obraz dotyčných nebo jsou ty portréty výsledkem toho, jak je vidíš ty? „Tak, jak je vidím já. Vycházím z toho, co se o těch lidech při našem vzájemném povídání dozvím. Je to má výpověď o nich, byť jde o stylizovanou fotku, kterou je třeba brát s nadsázkou. Třeba Tereza Vilišová je vyfocená se syrovým masem, protože je vegetariánka. Jindy jde o zpodobnění toho, co mi ten konkrétní člověk evokuje. Proto Michal Sedláček, kterého vnímám jako romantika, kráčí zasněženou krajinou se ženou v podpaží.“ Fotíš také často svou ženu – je v tu chvíli tím poddajným objektem nebo ti do toho, coby fotografka, „kecá“? „Dita je ten hodný objekt, ale chce na fotkách vypadat dobře (smích). Jenže mě často zajímají jiné věci.“ A nejen, že ji fotíš, ale často spolu děláte i na jednom souboru. Bojujete spolu? A kdo má poslední slovo? „Při focení jsme ve vztahu jako třeba režisér a kameraman – jeden režíruje a druhý fotí, přičemž se to střídá. Někdy je to v pohodě, někdy si nerozumíme, ale snažíme se to pak dál netahat domů. Ne vždy se to ale povede…“
11
11
Fotíte oba i vaše dcery. Jak vlastně vypadají fotky z vašeho rodinného alba? „O rodinné fotky se stará Dita, fotí hodně a je pečlivá, na rozdíl ode mě. Já doma skoro nefotím, jsem hrozný. Dita fotí rodinné umělecké fotky a to klasické album záznamu reality jako je nástup do první třídy apod. naštěstí vždy obstarává babička.“
Pracuješ i jako kameraman pro televizi, kde točíš dokumenty nebo magazíny – to je ale hodně odlišný styl, než jsou tvé fotky. Čím je tedy pro tebe focení a čím natáčení? „U práce v televizi nemusím tolik přemýšlet, tam je od toho režisér, nemusím organizovat, od toho je produkce, takže je to víc v klidu. Naopak, když fotím, tak jsem za vše zodpovědný, vše si musím udělat sám a je to náročné. Ale zase mám tvůrčí svobodu.“
protože kdyby jo, tak by mě to asi deprimovalo (smích). Jinak kritika a vůbec zpětná vazba, i když je nepříjemná, vlastně posunuje a nutí přehodnotit věci, takže jsem za ni rád.“ Kde bereš modely pro volnou tvorbu – a je těžké je přemluvit k focení? „Jsou to všechno lidé z okruhu rodiny, přátel, známých, kteří o mě něco málo ví. Ještě nikdy jsem nikoho neoslovil třeba na ulici, i když by to mohl být zajímavý moment. Ale je fakt, že jednu paní bych moc rád vyfotil. Chodí po Ostravě a má úplně žluté vlasy a silné líčení. Kdyby na ni měl někdo kontakt…“ Soubor, který vystavuješ v Aréně, se jmenuje Obscura… „Je to trošku slovní hříčka, které mám rád. Původně jsem přemýšlel nad názvem OstRaw, ost jako východní, raw jako syrový. Camera obscura je prazáklad fotografie, obscura znamená temná. Ty fotky pracují s temnem, s kontrasty. Jde o snímky, na které měla vliv právě Ostrava. Neprojevuje se to úplně prvoplánově, ale to město a život v něm se tam za povrchem odráží. Jsou to takové „zaobrazy“, něco, co vzniklo inspirací Ostravou ex post v mé hlavě.“
Vzhledem k tomu, jak ve volné tvorbě vidíš svět – netoužíš coby kameraman po natočení nějakého hodně stylizovaného filmu? „Neřekl bych ne, ale zatím mě to míjí. Kdysi jsem chtěl natočit takový film jako režisér, dnes už mě to přešlo. Co mám ale hodně rád, jsou hudební klipy, krátké příběhy plné symboliky a vzkazů, tam si to užiju všechno dohromady.“ Co nejvíc na tvé tvorbě vadí tvým kritikům? „Vím, že některým lidem inscenovaná fotka nesedí, dávají přednost momentkám. Naposledy to byl kamarád režisér, kterého ta inscenovanost přímo rozčilovala. Ale neslyším to zase tak často,
12
12
Ost-ra-var-ové ohlasy z Divadelních novin Sukces Ost-ra-varu Ludmila Ulická: Ruská zavařenina, r. Ivan Rajmont, Komorní scéna Aréna Ostrava Gradující jevištní kompozice pozoruhodného textu, který se hlásí k Čechovově odkazu, především k Višňovému sadu. Také v příběhu z těchto dní můžeme reflektovat konflikt idealistických snílků s dravými pragmatiky. Ivan Rajmont poskytuje aktérům prostor pro rozvinutí jejich charakterizačního umu a Aréna v této inscenaci znovu dokazuje, že je herecky jedním z nejkvalitnějších souborů u nás.
Autor: DN
…..Komorní scéna Aréna a Divadlo Petra Bezruče, předvedly inscenace špičkové i poněkud problematičtější, jejich laťka patří stále k těm nejvyšším na našem území. Aréna zabodovala především v ruském repertoáru, a to hned dvakrát. O Gogolových Hráčích v režii Ivana Krejčího DN už informovaly, divadlo okouzlilo většinu festivalového publika také hrou Ludmily Ulické Ruská zavařenina v režii Ivana Rajmonta, jemuž spolupráce s Arénou mimořádně sluší (viz Kafkův Proces před třemi lety). Hra o rozpadu a zániku tradičních hodnot a neurvalém nástupu nové, pragmatické generace je aluzí na Višňový sad, fabule navíc vtipně koketuje s myšlenkou, že Lepechinovi jsou potomky dramatickým opusem proslaveného Lopachina, Anton Pavlovič tehdy jenom lehce obměnil příjmení. Rurální ruské hodnoty tu do jisté míry staromilsky vyznávají i někteří příslušníci mladší generace („tři sestry“ ztvárňují přesvědčivě Tereza Dočkalová, Petra Kocmanová a Zuzana Truplová, zatímco jejich bratr v podání Alberta Čuby je ten, který se diktátu tradic vymkl). V Rajmontově režii se jednotlivé postavy postupně výrazně „vybarvují“ a atmosféra graduje v působivé herecké souhře – kromě jmenovaných ji ještě spoluvytvářejí Tereza Cisovská, Dana Fialková, Alena Sasínová-Polarczyk, Marek Cisovský, Michal Čapka a Vladislav Georgiev. Považuji za důležité všechny zúčastněné aktéry vyjmenovat, protože jde o hereckou inscenaci v nejlepším slova smyslu – ostatně na základě dobře a duchaplně napsaného textu. Longenův Dezertér z Volšan v režii Ivana Krejčího představil herce opět ve vydařených kreacích, ke jmenovaným ze „Zavařeniny“ přidejme Josefa Kalužu (v titulní roli) a Reného Šmotka. Kompozice večera nebyla už tak svrchovaná, ale zábava s oživlým nebožtíkem splňovala vysoké komediální parametry. Spornější položkou z nabídky Arény byly tentokrát Ženy a panenky Arnošta Goldflama, nastudované až příliš energicky (tedy bez subtilnějších významových nuancí) režisérkou Viktorií Čermákovou s přispěním drastického výtvarného gesta Jany Prekové. Autor: Jan Kerbr
13
13
Více Čechovů pod jednou střechou
Ruská zavařenina dramatičky Ludmily Ulické je velmi citlivě vypracovaným textem dokazujícím nesmrtelnost Čechovových textů. Nejedná se však ze strany dramatičky o epigonství. Ulická stvořila velmi humorný sarkastický obraz toho, jak by vypadaly životní situace Lopachinova potomstva asi sto let po Višňovém sadu. Jedná se o rodinu, z jejíhož života čechovovské životní přístupy, ideály a zklamání nevymizely. Děj se odehrává na prahu dvacátého prvního století, a to ke dveřím starého domu přináší jinou podobu civilizačních změn, kterým se bude rodina zatížená čechovovským osudem logicky bránit. Režisér Ivan Rajmont zpracoval na půdě Komorní scény Aréna Ruskou zavařeninu precizním, detailně realistickým způsobem. Spolu s dramaturgem Tomášem Vůjtkem se (až na jednu výjimku) vyvarovali karikatur a prvoplánového výsměchu tématu. Inscenace si zároveň ponechává nadhled nad dramatickým praotcem. Velká zarámovaná fotografie doktora Čechova celou první polovinu visí na stěně a během stěhování je pak první věcí, která se bere s sebou. Je tak trochu jasné, že dramatické prokletí rodu jen tak nevymizí, nehledě na krásné zoufalé konstatování Natálie Ivanovny (Alena Sasínová - Polarczyk): Myslím, že Čechov vykreslil naši rodinu značně ironicky. Do Moskvy se však nikomu nechce. Ulická nezůstává jen u Višňového sadu. Právě postava Natálie Ivanovny do úmoru pracuje na psacím stroji nad zbytečnými překlady své snachy (Tereza Cisovská) po vzoru Soňi ze Strýčka Váni. Její bratr a majitel pozemku a domu Andrej Ivanovič (Marek Cisovský) velmi připomíná Borkina z Ivanova. Příjezd nejstaršího syna s převratným návrhem nemá daleko k příjezdu profesora Serebrjakova ve Váňovi. A není náhodou, že nejmladší generaci představují tři charakterově odlišné sestry (Tereza Dočkalová, Petra Kocmanová, Zuzana Truplová). Ulická ovšem nevysává z Čechova úplně všechno. Ponechává stranou zamilovanost, která nikdy nebude opětována, není zde doktorů a nestřílí se. Atmosféře uzavřenosti, stísněnosti, nabývající chudoby a rozpadu nesmírně dobře nahrává scéna Martina Černého. Ať už v případě první poloviny se zdánlivě nekonečnou knihovnou a starými koberci, nebo ve druhé polovině po havárii, kdy už rodina prakticky squatuje, s poslepovanou kadibudkou, starými kamny (rozkašlávajícími část publika) a samovarem. Tvůrci nedělají nic náznakově. Když utíká káva na propanbutanové lahvi, utíká káva na propanbutanové lahvi. Čechovovské herectví ansámblu Komorní scény sedí skvěle. Marek Cisovský s přehledem zvládá roli o hodně staršího muže. Alena Sasínová-Polarczyk s obdivuhodnou precizností hraje vyhořelou usedlou akademičku a matku. Zuzana Truplová z nejmladší dcery svým sarkasmem a upřímností tvoří nejsympatičtější postavu. Největším hereckým překvapením je však hostující Dana Fialková coby Marjána, švagrová Natálie Ivanovny, sjednocující téměř všechny čechovovské chůvy a hospodyně. Fialková je v postavě trpící ischiasem pohybově přesná. Vůči ostatním postavám přirozeně familiérní, v emocionálních fázích upřímná a během práce na zavařenině nesmírně vtipná. Jedná se o roli, na které by si mohla leckterá herečka jejího věku vylámat zuby a sklouznout k patetismu. Fialková ji však zvládá s obdivuhodnou grácií. Ruská zavařenina je přes svou téměř tříhodinovou délku neustále živou inscenací dobře řemeslně odvedenou a nepostrádající přesahu. O to více potěšující je vidět, že má Ivan Rajmont přes některé hrůzné inscenační excesy z posledních let stále co českému divadlu nabídnout. Autor: Otto Linhart
14
14
Ruská zavařenina zvítězila v anketě Divadelních novin Inscenací roku v tradiční výroční anketě našeho listu, jejíž výsledky můžete číst v celém čísle aktuálních Divadelních novin, se stala poprvé za celou dobu její existence ostravská inscenace – Ruská zavařenina Komorní scény Aréna, byť v režii hostujícího pražského režiséra Ivana Rajmonta.
Anketa však vykazuje daleko víc unikátních jevů. Žádná inscenace se příliš nevyčlenila, a byť se ankety účastnilo 118 respondentů, poprvé má vítězná inscenace méně než 10 hlasů, dokonce jen 7 1/2 (každý tipující má jen 1 hlas/bod). Na druhém místě je dramatizace Sorokinova románu Den opričníka v režii Kamily Polívkové v pražském Studiu Hrdinů s famózním Karlem Dobrým 5 1/2 bodu, který navíc dostal speciální hlas pro sebe jako herce. Třetí byla s 4 3/4 bodu (8 tipujících) inscenace Jana Mikuláška Zlatá šedesátá ještě z brněnské Reduty. Mikulášek má v anketě výrazně nejvíc inscenací – šest – jež v souhrnu získaly 12 3/4 bodu, což je víc než všechny inscenace pražského Národního divadla dohromady (ty mají 12 1/3 bodu pro 7 inscenací). Výrazně se letos prosadil i další režisér – Jiří Havelka, který má v anketě 3 projekty s úhrnnými devíti body. Jeho Dechovka s domovským souborem Vosto5 inscenovaná v pražské Baráčnické Rychtě je se ziskem 4 1/4 bodu na čtvrtém místě a Poslední trik Georgese Mélièse v Divadle Drak se dělí spolu s Nebeského Eyolfkem z Divadla v Dlouhé o sedmé a osmé místo (4 body). Před nimi jsou na 5.–6. místě s 4 1/6 bodu Mikuláškova Šedá sedmdesátá v Divadle Na zábradlí (5 tipujících) a další inscenace KS Aréna, Gogolovi Hráči v režii Ivana Krejčího (7 tipujících). Teprve pak následují první dvě inscenace pražského Národního divadla – Myslivečkova opera Olimpiade režisérky Ursel Herrmannové je s 3 3/4 bodu (5 tipujících) devátá a Havlova Zahradní slavnost režiséra Dušana D. Pařízka s 3 7⁄12 bodu (7 tipu-jících) desátá. Těsně za nimi je s 3 1/2 bodu E. F. Burianova Vojna režisérky Jaroslavy Šiktancové připravená se studenty DAMU. Tři a více hlasu žádná jiná inscenace či projekt nezískaly. Objevilo se jich v anketě 76, z toho 44 pražských (třiceti divadel či souborů), jež získaly 66 5⁄12 bodu, 14 brněnských (šesti divadel), jež získaly 17 5⁄12 bodu, a 6 ostravských (tří divadel) s 15 1/3 bodu. Třináct souborů či jedinců z ostatních měst získalo 21 1/3 bodu pro 15 inscenací. Mimo Prahu tedy „bodovalo“ 20 souborů či jedinců, kteří získali 49 7⁄12 bodu pro 32 inscenačních projektů. Z divadel bylo tradičně nejúspěšnější pražské Národní divadlo s 12 1/3 bodu pro 7 inscenací, druhá je Komorní scéna Aréna s 11 2/3 bodu pro 2 inscenace následována Divadlem Na zábradlí s 8 5/6 bodu (4 inscenace), Studiem Hrdinů 7 bodů (2 inscenace), Národním divadlem Brno s 6 3/4 bodu (3 inscenace) a Divadlem Husa na provázku s 5 1/3 bodu (6 inscenací). DHnP je tedy počtem v anketě jmenovaných titulů hned za Národním divadlem Praha. Mohli bychom si ještě dlouho hrát s čísly, jež anketa nabídla. Jejím hlavním sdělením je však dosud nevídaná vyrovnanost a šíře divadelních aktivit a tipovaných inscenačních výsledků, jež opět ve větší míře oproti loňsku a minulým létům vznikly v prostředí nezávislé scény. Jako by řeka českého divadla konečně dospěla do mohutného a nepřehledného moře divadelních aktivit a možností. Loňský rok neprosvítil vlny tohoto oceánu nějaký výrazně zářící inscenační maják, na kterém by se shodla převážná část divadelní obce, jako tomu bývalo za časů Burešové, Lébla, Pitínského, Morávka, Radoka, Miroslava Krobota či Pařízka. Je tu ovšem (vedle stále vitálního doyena Nebeského) mladá trojice režisérů Špinar, Havelka a Mikulášek, kteří výrazně utvářejí současnou tvář (post)moderního českého divadla a směřují je do nových bitev a bouří. Z té loňské však vítězně vyšel starý lišák Ivan Rajmont… Autor: Vladimír Hulec, Divadelní noviny
15
15
S nadějí, i bez ní v televizi Oceňovaná a úspěšná inscenace S NADĚJÍ, I BEZ NÍ v režii Ivana Krejčího se dočkala televizního záznamu. Na počátku prosince se vše, tedy celá dekorace, herci, rekvizity, přesunulo do studia České televize v Radvanicích, aby tam během čtyř dní televizní štáb v čele s režisérkou Lenkou Wimmerovou natočil záznam, který se bude vysílat na programu ČT Art. Na okamžiky během natáčení se můžete podívat prostřednictvím fotek Romana Poláška.
16
16
