Kozí trh. Vojta Kleandr

Kozí  trh Vojta Kleandr

Youngbooks Praha 2014

©  Vojta Kleandr, 2014 ©  Youngbooks, 2014

Děkuji Petře  Javůrkové,  Petrovi Maleckému a Radkovi Hochmalovi. A  také Danieli  Kubcovi  a  Lukáši  Prchalovi. …  oni vědí.

Někdo  by  měl  pojmenovat  ten  kratičký  moment  mezi   spánkem  a  bděním,  kdy  je  lidské  vědomí  plné  vlahé-­ ho   růžového   nic.   Ležíte   a   v hlavě   nemáte   jedinou   myšlenku   s výjimkou   podezření,   že   se   k vám   vrací   vědomí   a   vzpomínky,   bez   kterých   byste   se   klidně   obešli.  

Terry Pratchett

HODINA  PO  RÁNU A   najednou   jsem   viděl   sebe   na   pobřeží.   Moře   bylo   azurově   průzračné   a   já   ležel   na   jediném   lehátku   na   celé  pláži.  V  ruce  jsem  držel  drink,  z  kterého  vyčnívala  dvě  brčka,  na  hlavě  slamák  a  na  očích  brýle. A  najednou  to  byla  jen  fotka  na  pozadí  plochy  monitoru  a  vpravo  dole  se  rozblikala  icq  zpráva.  Nemohl   jsem  si  přečíst,   kdo  mi  píše,  protože  v  tu  chvíli  bych   se  moc  soustředil  na  jediný   detail  a  opustil  bych  obraz  v  pozadí.  Ještě  jsem  se  na  to  místo  chtěl  vrátit. A  najednou  jsem  byl  zpět  na  pláži.  Pozoroval  jsem   zase   sám   sebe,   jak   si   lebedím.   Ale   průzkum   plochy   monitoru  narušil  idyličnost   výhledu.  Jak  si  tak  krásně   ležím   na   lehátku,   tak   se   mi   od   nohou   plynule   spustily   dvě   kolejové   trasy   pro   tramvaje   a   táhly   se   přes  moře  k  obzoru. A  najednou  na  nich  byly  tramvaje:  č.  17  – byla namířena  čelem  ke  mně  a  končila  v Bohnicích,  a  č.  12  – stojící   opačným   směrem,   konečná   – Matějská   pouť.   Stály  vedle  sebe  a  čekaly. A  najednou  jsem  stál  na  konci  Pařížské  ulice,  koukal   jsem   na   Letnou   a  moře   se   proměnilo   v   řeku   pod   Čechovým  mostem.  Tramvaje  stále  nehnutě  stály. A  najednou  jsem  otevřel  oči. 5

Věděl  jsem,  že  pokud  chci  přijít  včas  do  práce,  tak  už   musím  vstávat,  ale  pohled  na  moře  se  mi  tak   zalíbil,   že  jsem  se  tam  chtěl  ještě  vrátit.  Zavřel  jsem  oči,  otočil  se  na  druhý  bok  a  přehodil  si  peřinu  přes  hlavu.   Usnul  jsem  rychle  a  snadno.  Jak  už  to  bývá  – kaž-­ dá  minuta,  co  už  musíte  být   vzhůru,  se  prospí  velice   sladce.   Bohužel   na   pláž   už   jsem   se   nevrátil.   Místo   toho   se   mi   zdálo   o   přítelkyni,   jak   stojí   ve   dveřích   a ječí  na  mě.  Nedokázal  jsem  si  uvědomit,  kdy  se  rozplynula   hranice   mezi   snem   a   realitou,   protože   tam   Lenka   opravdu   stála,   a   jen   co   jsem   odhrnul   peřinu,   začala  i  ječet. Nejhezčí   část   dne   byla za mnou – teď   už   všechno   půjde  jen  z kopce – tělo  si  ještě  neodpočinulo  a  musí   zpět   do   procesu.   Smutně   jsem   vzdychl   a   odebral   se   k hygienickým  povinnostem. Mezi  mnou  a  Lenkou  existovalo  nepsané  pravidlo,   které   jsme   si   řekli   jen   jednou.   První   hodinu   po   probuzení   musí   panovat   hrobové   ticho.   Nikdo   – slovy nikdo – na   mě   nesmí   mluvit,   protože   potom   bývám   nevrlý   a   velice,   velice   podrážděný   mnohdy   až   nasraný.  Lenka  to  povětšinou  respektovala.  Čas  od  času  se   i   postavila   mezi   dveře   koupelny,   v   jedné   ruce   držela   sypaný  čaj,  v  druhé  kafe,  a  posunky  se  mě  snažila  zeptat,  co  si  dám  k  snídani.  Vždycky  jsem  si  vybral  kafe.   6

Nikdy  čaj.  A  ona  moc  dobře  věděla,  že  si  vyberu  kafe.   Kromě  toho,  že   mi  tím  dávala  najevo,  jak  respektuje   moje  pravidlo,  mi  i  vyjadřovala  svou  lásku.  Pak jsem přišel  ke  stolu,  kde  byly  dva  krajíce  měkkého  chleba,   máslo,   které   už   pět   minut   nebylo   v   lednici,   aby   se   krásně  roztíralo,  džem  a  čokoláda  – všechno  bylo  dovršené   nádhernou   vůni   čerstvé   kávy   se   smetanou   a, co  na  tom  všem  bylo  nejhezčí,  na  stole  ležely  ranní   noviny  otevřené  na  výsledcích  sportu. Skláněl  jsem  se  nad  umyvadlem  s  kartáčkem  v  puse  a  úpěnlivě  se  snažil  držet  téhle  vzpomínky,  protože   Lenka  stála  ve  dveřích  a  ještě  nepřestala  ječet.  Nejen   že   porušila   svaté   pravidlo   a   mluvila,   ale   ona   přímo ječela.   Moje   pusa   byla   plná   pasty   na   zuby   a   můj   obranný   systém   nepropouštěl   slova   skrz   uši,   abych   oddaloval   podrážděnost.   Registroval   jsem   pouze   vzdálený   šum,   který   po   chvilce   naštěstí   přestal.   Smutně  jsem  vzdychl,  rychle  jsem  se  na  všechno  snažil   zapomenout   a   vzal   jsem   do   ruky   pěnu   na   holení.   Pustil   jsem   si   rádio   – pokud   už   jsem   měl   něco   poslouchat,  ať  je  to  radši  muzika. Když   jsem   dokončoval   svoje   poslední   procedury   a obratně   šermoval   s   ručníkem,   opět   se   bytem   rozdrnčel   jekot.   Chtěl   jsem   Lence   vyjít   vstříc   a   pomalu   jsem   se   pokoušel   z toho   šumu,   co   zachycoval   můj   obranný   systém,   vygenerovat   alespoň   nějaká   slova.   7

Ovšem   musím   přiznat,   že   jsem   opravdu   nikam   nespěchal.   Proto   jsem   rozuměl   až   několika   posledním slovům: „chrchrchr… Takhle  už  to  dál  vydržet  nemůžu…  chrchrchršršrš… vracím  se  zpátky  k mamince…" A práskla   dveřmi.   Opět   jsem   smutně   vzdychl   a   šel   do   kuchyně.   Nepsané  pravidlo  bylo  velice  důležité  dodržovat,  protože   můj  operační  systém  nebyl  schopný  ani  vytvářet  myš-­ lenky   v   průběhu   první   hodiny,   natož   pak mluvit a jakékoliv   myšlenky   zkoušet   formulovat.   Rezignovaně  jsem  tedy  vše  přešel  mlčením. V  kuchyni  jsem  se  znovu  odvážil  snít  o  prostřeném   stole.  Fakt,  že  prostřený  nebyl a  že  ani  nebyly  nakoupené  suroviny,  odvál  moje  snění  mnohem  dál a  já  se   opět   ocitl   na   pláži   s   azurovou   hladinou   a   skleničkou   vychlazeného  ginu  s  tonikem.  Určitě  to  byl  gin  s  tonikem.  Musel  to  být  gin  s  tonikem.  Škoda,  že  teď  neleží   na  stole.  Pro  změnu  jsem  smutně  vzdychl.  K  snídani   jsem  si  dal  studený  párek  a  vodu  z vodovodu.  Nechtěl jsem  přijít  pozdě  do  práce.   Cesta v tramvaji. Tramvaj   jede,   drnčí,   zastavuje   a směňuje  lidi  za  lidi.  Někteří  jedou  na  černo  a  jiní  na   bílo.   Nejsnazší   při   cestě   tramvají   je   koukat   z   okénka   a nic  neregistrovat.  Pokud  sedíte,  můžete  se  ještě  kochat   pozadími   krásných   slečen.   Což   je   ale   závislé   na   8

náhodě,   protože   můžete   jezdit   každý   den,   stejnou   tramvají   ve   stejnou   minutu,   a   stejně   v   ní   nepotkáte   dvakrát   stejnou   osobu.   Tentokrát   mi   ale   štěstí   přálo   a jedno  velice  pěkné  pozadí  zaparkovalo  cca  dva  metry   od   mého   pozorovacího   soustrojí.   Dělal   jsem   jako   bych  koukal  do  blba,  ale  přitom  jsem  klouzal  po  hedvábných  tvarech  jejích  upnutých  kalhot.  Sláva  – první  pozitivní  věc  v  tomto  negativním  ránu.  Dvě  stanice   se   nic   nezměnilo,   nic   mi   nenarušilo   výhled   a   nic   mě   nenutilo  přemýšlet.  Pak  se  ke  mně   doneslo,   že  příští   stanice   bude   moje   výstupní,   a   v   hlavě   se   mi   spustil   alarm.  Dotekly  ke  mně  dvě  informace  současně.  První  mi  rozbušila  srdce  a  druhá  mi  vehnala  krev  do  žil.   Jako   kdyby   mi   někdo   zařval   megafonem   do   ucha, rázem   mi   docvaklo,   že   celou   dobu   koukám   na   osmý   div   světa,   patřící   mé   ex-přítelkyni   Monice,   která   se   před  třemi  lety  odstěhovala  kvůli  práci  do  Singapuru   a   ta   práce   znamenala   rozchod.   Dostal   jsem   od   ní   na   výběr,   a   já   si   vybral   zůstat   a   rozejít   se.   Po rozchodu jsem   byl   pár   měsíců   ještě   trochu   v   hajzlu,   protože   Monika  byla  fakt  skvělá.  Vlastně,  to  pravidlo  s ránem   mě   naučila   ona. Prožívala to mnohem   víc   než   já,   a když  odešla,  tak  jsem  si  už  na  tenhle  režim  zkrátka   neodvykl.  Jak  ji  vždycky  vytočilo,  když   jsem  po  ránu   chtěl   to.   A   jak   sexy   byla,   když   se   rozčílila.   A   teď   je   zpět.  A  třeba  už  natrvalo. 9

Onen  druhý  fakt,  který  mi  rozproudil  krev,  byl,  že   za  mnou  sedí  bezdomovec.  Vlastně  to  byl  víc  smrad,   co   ke   mně   zákeřně   doplul   a   který   můj   obranný   systém   do   té   doby   úspěšně   odmítal   registrovat.   A   Monika  nesnášela  bezdomovce.  Asi  si  ho  ještě  nevšimla,   protože  jinak  by  už  vystoupila.  Nestačilo  by  jí  jenom   přestoupit  do  druhého  vagónu,  ona  by  totiž   stále  cokoliv  sdílela  s  tím  samým  bezdomovcem,  jako bych ji to slyšel  říkat. Moje   podvědomí   přinutilo   hlavu,   aby   se   otočila   a definitivně   zaregistrovala   a   změřila   toho   pobudu.   Senzory   nahlásily   komunikační   pohotovost,   protože   definitivní  kategorizace  pojmu  „bezdomovec  za  zády“   přineslo   dost   velký   potíže   hladovému   žaludku. Pohotovost   mluvícího   soustrojí   v kombinaci s rychlostí   ruky  vystřelené  do  peněženky  byla  rekordní. „Dám   ti   pět   set,   když   se   přesuneš   do   první   poloviny  vagonu.“  Pětistovka  už  vlála  v dosahu pobudovy ruky.   Musím   uznat,   že   ta   osoba   byla   taky   pohotová.   Dřív,  než  jsem  zaregistroval,  že  po  bankovce  hrábl,  už   byla   bankovka   poctivě   schovaná   v   kapse.   Smraďoch   se  zvedl,  přesunul  a  Monika  s  rukou  přes  pusu  vypochodovala   na   mé   zastávce.   Ještě   mě   nezpozorovala   a já   ještě   nebyl   schopen   myšlenky.   Jednal   jsem   impulzivně. 10

Nahrál  jsem  to,  že  jsme  do  sebe  narazili  náhodou.   Okamžitě  se  usmála  a  dali  jsme  si  na  přivítanou  pusu   na  tvář.  Hned mi  do  vzduchu  bezmyšlenkovitě  vyletěl   prst   a   ukázal   na   restauraci   se   zahrádkou   kousek za zastávkou,   kde   podávají   snídaně.   Monika   se   jen usmála,   přijala   moje rámě   a   nechala   se   vést   ruchem   spěchajících  lidí. „Dlouho   jsem   tě   neviděl,   moc   ti   to   sluší.“   Zkusil   jsem z patra   ne   úplně   nejšťastněji   zahájit   dialog, abych mohl zapojit minimální  počet moskovodů. „Špatně   tě   slyším v tom hluku,   ještě   mi   píská   v uších   z letadla“   Supr,   přesně   tolik   informací,   kolik   jsem v tak   krátkém   informačním   sledu   potřeboval   slyšet.   Akorát   přiletěla   a   můžu mlčet.   Lahoda,   rozumím. „Jak   bylo   v Singapuru?“   Trošku   nemotorný   druhý   pokus   o   přistání   v zahájení   společensky   formálního   dialogu mezi jedinci, kteří   se   sakra   dlouho   neviděli   a kteří   spolu   sdíleli   část   života.   Naštěstí   byl zkoordinován   stejnou   potřebou   klidného   rána   a   snahou   o prosté  čerpání  radosti  z přítomnosti  toho  druhého. „Supr,   ráda   ti   o   tom   někdy   povyprávím,   ale…“ Odmlčela  se. „Ano?“  Pokouším  se  pomoct  ranní  pomalosti  myš-­ lenkovodů,  kterou  určitě  Monika  právě  trpí. 11

„Poslechni,   určitě   pamatuješ   na   naše   hodiny   po   ránu.“ „Až   moc   dobře…“   Jaká   úleva.   Avšak   jaksi   pozoruju,  že  mám  v krku  zadrhlé  slovo  lásko. „Co  kdybychom  si  dali  jen  tak  nějakou  dobrou  snídani  a  zbytečně  nemluvili?“  Můžu  ji ještě  pořád  milovat? „Jako  bys  mi  mluvila  z duše…  eee…“ „Moniko.“ „Moniko.“   Teď   ale   vědomí   opravdu   bojovalo   s impulsem  říct  to  slovo   lásko a  pozorovat  její   spontánní  reakci. Ještě  že  byla  tak  pohotová. Nepříjemnost,  že  přijdu  pozdě  do  práce,  jsem  přešel   smutným   povzdechnutím.   Objednal   jsem   dvě   pressa,   sladký croissant   pro   Moniku   a   míchaná   vajíčka   pro   mě.   Když   číšník   odešel, Monika se jen usmála   a   dodala:   „Poslední   dobou   jsem si   oblíbila   čokoládové croissanty,  ale  nevadí,  děkuju.“ Pak už bylo  ticho.  Ale  nějak  mě  ani  nenapadlo,  že   by  si  objednala  sama  a  nějak  mě  ani  nenapadlo,  že  by   neměla  chuť  na  croissant.  Pochopitelně  s touhle myš-­ lenkou   je   pak   logické,   že   zaplatím.   Ani   po zaplacení nikdo z nás  nepronáší jediné  slovo.  Dali  jsme  si  sladkou   pusu   na   rty   a   každý   šel   svým   směrem.   Úžasné.   Zůstala  stejně  báječná,  jakou  jsem  ji znal. 12

Teď   sedím   před   monitorem,   můj   pozdní   příchod   prošel   bez   povšimnutí   a   já   pozoruji   vteřinovou   ručičku, která  odkrajuje  poslední  momenty  hodiny,  kdy   mám   nárokováno   nepřemýšlet.   Drze   jsem   si   dovolil   za   svou   první   hodinu   po   ránu   považovat   sto   dvacet   minut   a   připisuji   to   na   účet   nevšednosti   dnešního   rána.   Jako   blesk   mi   teďka   projela   myslí   vzpomínka   na onen sen na  pláži.  Vybavuji  si,  že  mám  podobnou   fotku sebe sama z Karibiku  a  okamžitě  si  ji  dávám  na   plochu.  Udeřila  devátá  hodina  a  stejně  jako  v tom snu se   mi   rozbklikala   icq   zpráva.   Konečně   to   můžu   rozkliknout.  Zprávy  jsou  dvě.  První  píše  Lenka,  je  velice   stručná:   „Konec“.   Dala   mi   hodinu   na   to,   abych   se   jí   ozval.   Hodinu,   kdy   už   normálně   přemýšlím.   Druhou   posílá  Monika  „Máš  večer  čas?“  Monika  na  nic  nečekala. V tu  chvíli  jsem  se  konečně  probral.

13

ŠÚNEMANKA  ABÍŠAG Takže   si   to   shrňme.   Vyplesklost,   s jakou rozrážim   dveře  bytu,  sem  zažil  jenom  jednou.  Tenkrát  mi  bylo   šest  a  vtrhnul  sem  zrovna  k našim  do  ložnice  se  super   extra   bomba   novinkou,   kterou   prostě   museli   slyšet   zrovna  ve  chvíli,  kdy  se  svědomitě  snažili  o  rozšíření   našeho  rodu.  Vůbec  mi  tehdy  nedocházelo, co  se  děje   a  vesele  sem  mlel  pantem.  Zvláštní  ale,  že  táta  přestal   až  po  tom,  co  sem  domluvil.  Teďka  mám  pro  ně  taky   supr extra bomba novinku, a to dokonce mnohem bombastičtější,  než  byla  tamta,  tak  jim  to  prostě  musím  říct  hned. Vzduch   je   čistej,   táta   připravuje   jídlo,   „čau   tati”,   a máma   je   očividně   v koupelně.   Komu   to   řeknu   prvnímu?   Táta?   Máma?   Určitě   z toho oba padnou na prdel.   Od   té   doby,   co   sem   je   vyrušil,   tak   po   určitý   stránce   klesla   morálka   oblékání   v našem   bytě.   Přece   jenom sem krev jejich krve, tak   co   bysme   se   styděli.   Prostě   se   díváme   přímo   do   očí   a   děláme,   jako   by   se   nikde  nic  nehoupalo.  Ani  nemáme  zámek  v  koupelně.   Řeknu  to  teda  první  matce,  fotr  je  na  to  moc  zaraženej. „Ahoj  mami,“  a  do  prdele.  To  není  máma.   14

Slušnost   velí   okamžitě   zabouchnout   dveře,   ale   instinkt naklusal s obrovským   vykřičníkem.   Mé   oči   spočívají   na   hebkých   tvarech   naprosto   dokonalý   prdelky.   Pevný,   perfektně   tvarovaný   a   oblý   půlky   hedvábně   snědé   pleti.   Naprosto   božská.   Ou.   V jejím   otočení   je   silná   rozpačitost.   Je   ale   božská   i   zepředu.   Civim  na  nejhezčí  sex  bombu  jakou  sem  kdy  viděl,  co   jen  tak  někde  nestáhnete  – a  to  úplně  nahou.  Rychle,   říkám   si,   dělej   něco,   mysli,   jednej,   mluv,   dělej,   nebo   se  ti  postaví.  Je  asi  naprosto  zbytečný,  abych  se  ptal,   co   tu   ta   ženská   dělá.   „Tati,   co   dělá   ta   kočka   v naší   koupelně?”  Hážu  na  něj  pohled  a  hned  lituju  toho,  že   sem   odtrhl   oči   od   ztělesněný   Afrodity.   Fotr   je   stejně   zamrzlej,   jako   když   sem   přišel.   Tak   proto   nezdravíš,   ty   parchante.   Bohužel   toho   ta   kočka   využívá   a   háže   na  sebe  župan.  „Héj,  to  je  mámy  župan.”  Blbec,  kdybych  jí  to  dovolil,  tak  by  třeba  nezabouchla  dveře. Stojim  jak  omráčenej,  páč  ji  ještě  živě  vidím,  když   na   mě   fotr:   „Pocem, Pagote,“   tahá   mě   do   předsíně   a cpe  mi  pětilitr,  abych  vypad  až  do  rána  a  zapomněl   na  všechno,  co  sem  tu  teď  viděl.  Nakonec  se  zachoval   docela   pohotově,   aspoň   podle   mýho   názoru.   Na   všechno   mu   okamžitě   kejvu,   ale   vím,   že   to   tak   nemyslím.  Blázní?  Zapomenout  na  tak  úžasnej  kus  ženský?   A   ještě   k tomu   dobrovolně?   Pch.   Ale   jedno   pro   něj  udělám.  Vysmahnu. 15

Každopádně  sem  úplně  zapomněl  říct  tu  super  bomba   novinku,   která   už   úplně   ztratila   na   významu.   Místo  toho  sem  dal  tý  kočce  jméno.  Tohle  léto  sem  si   musel  do  školy  načíst  jeden  blábol,  kterej  zbeletrizovával   kapitolu   starýho   zákona   a   to   život   nějakýho   krále Davida.   Celkově   mi   to   přišlo   docela   ujetý,   ale   jedna   věc   mě   tam   fakt   bavila,   Šúnemanka   Abíšag.   Byla   to   jeho   poslední   manželka.   Bavilo   mě,   jak   je   ta   ženuška   popsaná   ve   všech   těch   nej,   na   který   slyšej   chlapovy   koule,   jako   třeba sexapel, smysluplnost, žhavost, rajcovnost a tak. K tomu   hezky   využívala   svou  lstivost  a  fikanost  židovský  mršky,  aby  se  nastávajícím   králem   stal   Šalamoun,   Davidův   syn   vzešlej   z jejího   klína,   a   ne   dřív   rozenější   synové,   počatý   klínama   dřívějších   manželek.   Popis   Šúnemanky   Abíšag   v knize dovedl mou fantazii   tak   daleko,   že   když   sem   v koupelně  uviděl  tátovu  milenku,  tak  si  říkám  – to je ona.   Takhle   ta   Davidova   sedmá   ženská,   matka   Šalamouna, musela vypadat. A jestli chce z otce   vyšukat   novýho   prvorozenýho,   tak   mu   dávám   zelenou, protože  je neskutečně  hot.  Ale  prostě  hot,  ne  jak  se  říká  u   nás  bomba  bo  kus,  ale  pěkně  po  anglicku.  Když  totiž Angličani  řikaj  hot, tak  nemyslej  jenom  žhavá,  myslej   tim   prostě,   že   ta   holka   udržuje   určitou   auru,   kterou   vnímáš   při   příchodu   do   místnosti   a   kterou   vidíš pe16