vojta
NáprStek vlaSteNec Sběratel meceNáš
Milena
Secká
vyšehrad
NárodNí muzeum
Vojta
náprStek
VlaStenec Sběratel Mecenáš
Milena
Secká
Vyšehrad
národní MuzeuM
Vyobrazení na přebalu: Dům U Halánků a Betlémské nám. Zdenka Braunerová, kresba, b.d. a Vojta Náprstek 1864 Alois Studnička, kresba 1878 Vyobrazení na s. 4: Vojta Náprstek. Foto J. Eckert 70. léta 19. století
Tato publikace vznikla v rámci projektu Národního muzea „Osobnosti české vědy a kultury“, za podpory Ministerstva kultury České republiky (MK 00002327202). Fotografie Jiří Vaněk a archiv NM – Náprstkova muzea Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vědecký redaktor Prof. PhDr. Josef Kandert, CSc. Odpovědná redaktorka Marie Válková E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2012 jako svou 1071. publikaci ve spolupráci s Národním muzeem Vydání v elektronickém formátu pdf první podle 1. vydání v tištěné podobě Doporučená cena 164 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz Národní muzeum Praha 1, Václavské nám. 68 www.nm.cz Vědecký redaktor: Prof. PhDr. Josef Kandert, CSc. Lektorovaly: Doc. PhDr. Lydie Petráňová, CSc., Doc. PhDr. Irena Štěpánová, CSc. © PhDr. Milena Secká, CSc., 2011 © Národní muzeum, 2011 ISBN 978-80-7429-266-8
obSa h
předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
9
k ráS n ý d e n Vinšuji! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . kořeny rodiny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vojtovo dětství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dům u halánků, č. p. 269 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
11 11 16 21
SalV e ! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Gymnázium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vídeň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . revoluční rok 1848 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
31 31 39 44
h el lo, F r i e n dS ! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . new york. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Milwaukee. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mecenáš Musea království českého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čechové v americe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
55 55 60 71 77
p řát e l é , V í t e jte! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 návrat domů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 náprstkova knihovna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 práce pro blaho druhých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 cesta do londýna a myšlenka muzea . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 obČ a n k o, r aČte! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 první ženské organizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 založení amerického klubu dam . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
zákaz činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 legalizace akd a jeho konec. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 n a z d a r ! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . České průmyslové museum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . krajané, cestovatelé a příznivci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . komunální politik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vojtíšek a pepička. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
199 199 214 226 238
n a r o z lo uČ e n ou! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251 Gotha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251 náprstkovo muzeum všeobecného národopisu . . . . . . . . . . . . . . . . 258 epilog. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273 ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . příloha písemná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . resumé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . jmenný rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
274 275 283 289
př edM lu Va
denně někoho potkáváme, denně se s někým zdravíme a naše pozdravy bývají různé. liší se nejen podle vztahu k oslovenému, ale často i podle nálady a také podle našeho věku a dobových zvyklostí. V době elektronických médií nám kontakt často oznámí zvukový signál a nemusíme ani otevřít pusu, usmát se či stisknout podávanou ruku. ochuzujeme se o živý kontakt, který může potěšit i obohatit. předložená publikace připomíná Vojtu náprstka, který si velmi dobře uvědomoval, jak je důležité setkávání se lidí a jejich vzájemné informování. V 19. století byla různá oslovení, a velmi často se objevovalo „vašnosti“, „milostpane“, „ruku líbám“, „služebník“ apod. Vojta byl průkopníkem v mnoha směrech, nejen v muzejnictví a komunální politice, ale i v etiketě. pokud jej někdo pozdravil zmiňovaným oslovením, po podání ruky se mu octl nenápadně v dlani malý lísteček, který si pan náprstek dal pro tyto případy natisknout: Kdo svobody hoden, nelíbá ruce a netituluje „milostpane“. Otrocká tato podlízavost zároveň urážlivá jest pro toho, jemuž platí a posměchu cizinců nás vystavuje. Snažně za to prosím, bych alespoň já ušetřen byl tímto nemravem, jenž v celém světě vzdělaném toliko mezi národem naším bujní, jsa truchlivým svědectvím hlubokého pokoření a potupy jeho. Myslím, že je na čase, aby působením všech osvícených našincův zlozvyk ten se vykořenil. jak je vidět, musel Vojta náprstek nutně ohromovat konzervativní společnost nejen pozdravením a „amerikánským“ kloboukem, ale za zmínku stojí především jeho další aktivity.
9
krásný den vinšuji!
kořeny rodiny dne 7. října l. p. 1822 byli sezdáni v chrámu páně svatého Mikuláše na Malé Straně v praze manželé Fingerhutovi. Ženichovi antonínovi bylo čtyřicet sedm a pro třiceti čtyřletou nevěstu annu to byl již druhý sňatek. o dva roky později se jim narodil syn Ferdinand a v roce 1826 další syn adalbert. V témže roce si pak za 27 500 zlatých zakoupili dům u halánků s pivovarem, sladovnou, vinopalnou a hostincem na betlémském plácku na Starém Městě pražském. anně se jistě splnil dávný sen po vlastním podniku, který si nesla již z prvního manželství s janem novákem. anna přišla na svět dne 24. dubna 1788 do mlynářské rodiny Vincence homy a josefy rozené draské ze svatopetrské čtvrti v praze. V roce 1795 zažila rodina úpadek následkem úmrtí živitele rodiny. otec se utopil za povodně ve Vltavě a jedenáctiletá anna musela stejně jako její 11
starší sestra barbora jít do služby. Vzpomínky na službu u lakomých strýců později zapsala podle vyprávění její snacha a vypovídají o velmi tvrdých podmínkách, které ještě dětskou annu formovaly. když se v roce 1808 vdávala z lásky za sklepníka jana nováka, měla osmdesát zlatých úspor a jednu komodu. Mladí manželé si pronajali traktérství u zlatého hada na Maltézském náměstí, renthaus v ostruhové ulici a později „stravovatelství a výčep“ v karlínské invalidovně, kde právě tábořila vojska. poskytování restauratérských služeb bylo výnosnou živností, zvláště v blízkosti ložírujícího vojska. ranou osudu bylo annino onemocnění tyfem, při kterém učinila „svatý slib“ své patronce, svaté anně. V případě uzdravení slíbila, pokud jí to prostředky dovolí, pamatovat na ty, kteří na tom budou hůře než ona. z nemoci se dostala, ale slib realizovat nemohla, protože v roce 1811 přišel státní bankrot a uspořené peníze ztratily na hodnotě. přesto se opět stěhovali a tentokrát si od anniny tety pronajali pivovar u hermonů. obchod vzkvétal přičinlivostí obou manželů, ale nečekaně opět zasáhl osud. po jedenácti letech šťastného manželství zemřel v roce 1819 manžel jan. po tři roky vedla anna sama pivovar u hermonů na Malé Straně a vychovávala své tři děti. potřebovala nejen oporu v podnikání, ale také pevnou otcovskou ruku pro děti. když se pak seznámila se sládkem z pivovaru u šturmů antonem Fingerhutem, přijala jeho nabídku ke sňatku. podnik u hermonů opustila a přestěhovala se i s dětmi za mužem na uhelný trh. anton pocházel z české rodiny náprstků ze Slánska. jako sedmé dítě byl jediný z celé rodiny zapsán do matriky německy, tedy místo antonína náprstka zapsali antona Fingerhuta. kuriózní je, že dítě narozené v rodině po něm, bylo zapsáno opět česky. rodině ani antonovi německé jméno nevadilo, ale o to více vadilo jeho mladšímu synovi adalbertovi. V roce 1826 se rodina stěhovala z domu u šturmů (na uhelném trhu) do domu u halánků. Manželé Fingerhutovi sem přiváděli čtyři syny (jana a antonína z prvního a Ferdinanda a Vojtěcha z druhého manželství) a dceru rosálii, přičemž toho nejmladšího pětiměsíčního synka přinesli v košíku. anna se stejně jako v prvním manželství pustila do živnosti s neutuchající energií a záhy jí manžel přenechal vedení podniku. pracovitost a zbožnost udělala z anny bohatou ženu, která mohla konečně realizovat svůj dávný slib. každý první den v měsíci otevírala vrata 12
anton Fingerhut. olej, asi 1825.
anna Fingerhutová. olej, asi 1825.
uhelný trh s domem u šturmů. jan Mulač, 80. léta 19. století.
13
papírové žetony k odběru jídla a pití zdarma pro chudé studenty a potřebné.
14
etikety alkoholických nápojů z vinopalny u halánků.
domu u halánků a přicházející žebráci a prosebníci dostávali bochníček chleba. zvěst o dobročinnosti paní anny se brzy roznesla po celé praze a později i na venkov. o velkých poutích (na svatého jana a Václava) přicházely do prahy stovky poutníků, kteří hledali levný nocleh. paní anna umožňovala poutníkům zdarma nocovat v jejích skladech na seně. dráteníci z horních uher (dnešního Slovenska) měli v domě u halánků své „sídlo“, kde byl zajištěný nocleh i strava. podle pamětníků byla paní anna žádána za kmotru desítkám dětí a nikdo potřebný od ní neodešel bez almužny. V praze jí proto začali přezdívat panímaminka od halánků a k povědomí přispěl i kvalitní alkohol, který se vyráběl a dodával především „ve velkém“ do náleven v praze i mimo ni. tak jak se dařilo anně při podnikání, tak se jí nedařilo v rodinném životě. V roce 1828 zemřel syn jan, po něm v roce 1830 třináctiletá nadaná dcerka a v roce 1832 po deseti letech a deseti dnech i druhý manžel. V roce 1836 pak zemřel i druhý syn z prvního manželství, dvaceti šestiletý antonín. ten jediný z dětí jana nováka se oženil a měl syna.
15
Vojtovo dětství Vojtěch Fingerhut se narodil 17. dubna 1826 a 18. dubna byl v chrámu svatého havla pokřtěn. kmotrem mu byl starší nevlastní bratr jan novák (t. č. posluchač fyziky) a matčina sestra barbora Serafínová („mlynářová pražská“). tato Vojtova teta měla za muže mlynáře a vlastnili dům s hostincem u černého orla na rohu poříčí a ulice zlatnické. děti neměla, a protože také brzy ovdověla, udržovala velmi intenzivní a vřelé vztahy se svou mladší sestrou annou. ta byla v živnosti zaměstnána od rána do večera a na výchovu dvou synů jí moc času nezbývalo. proto také volné chvilky trávil Ferdinand s Vojtěchem u „paní tety“, která je velmi milovala a rozmazlovala. zvláště její kmotřenec Vojta byl miláčkem, na kterého pamatovala i ve své závěti.
dům u černého orla. 70. léta 19. století.
16
opis křestního listu Vojty náprstka s označením, že od roku 1880 může oficiálně používat jména náprstek.
portrét barbory Serafínové. in kottner josef ludvík, průvodce sbírkami náprstkova Českého průmyslového musea. praha 1898.
17
Sklad vinopalny. j. Mulač, 70. léta 19. století.
oproti „paní tetě“, byla matka velmi přísná žena, která si však uvědomovala jak svůj český původ, tak i sílu vzdělání a tyto myšlenky vštěpovala svým synům. pro ně pak byla symbolem ženy, která se dokáže o sebe za všech okolností postarat. to nebylo běžně zvykem, aby žena – majitelka živnosti denně těžce pracovala. Svým zaměstnancům byla doslova matkou, znala jejich rodiny i osudy a za zmínku stojí i to, že služebným platila návštěvy divadla, které přinášelo nejen pobavení, ale především poučení. protože sama neměla možnosti ke vzdělání, dbala na to, aby se důkladného vzdělání dostalo alespoň jejím synům. základní vzdělání získali v klášterní škole u dominikánů u sv. jiljí na Starém Městě a tzv. hlavní školu absolvoval Vojta v letech 1834 –1836 u piaristů na novém 18
jiří krämer. W. rupp, praha 1871.
Městě pražském. protože matka neměla ani schopnosti ani čas dohlížet na výuku svých synů, najala jim domácího učitele jiřího krämera, který v domě u halánků bydlel a paní anně zároveň vedl účetní knihy. Syny nejen vyučoval, ale o prázdninách s nimi také cestoval po Čechách. pivovar i vinopalna vynášely a v domě u halánků i na dvoře byl čilý ruch. i když byl v domě výčep, přesto se vyrábělo především pro mimopražské podniky, kam se dodávalo ve velkém. k živnosti patřily také vozy s koňmi, které denně přijížděly a odjížděly. V malém Vojtěchovi jistě vzbuzovaly zájem a touhu poznat kraje známé jen z vyprávění. na mladou mysl působila i praha se svými tehdy ještě starobylými uličkami a pověstmi. Samotný dům u halánků, byl plný tajemných zákoutí a malých pokojíčků, byl obklopen množstvím bizarních přístavků 19
dvůr domu u halánků. jindřich eckert, 70. léta 19. století.
a hospodářských stavení. zde se scházely ke svým hrám děti majitelky i zaměstnanců. Místo se silným „geniem loci“ muselo nutně ovlivnit všechny své obyvatele. Výstižně to později napsal julius zeyer: Silné dojmy útlého mládí bývají nevymazatelně vryty v mysl sensitivního člověka. Přes všechny cizí vlivy pozdější zůstal Náprstek do poslední chvíle pravým Pražanem,… Pražanem tradic pyšných a prostých, v nichž byla jakási stopa starého rčení: Kdo proti Praze a Bohu něco zmůže? Měšťanstvo pražské mívalo někdy patricijské sebevědomí… Ty doby ovšem dnes minuly, ale do dětství Náprstkova ohlasy jejich ještě sahaly. A později přenesl Náprstek pojem důstojného občana velké republiky za mořem 20
v tu starou svou tradici pražskou a spojil to vše v harmonii v pravdě mužného zvuku. Zůstal tedy Náprstek vždy pravým Pražanem a zůstal také vždy synem paní maminky od Halánků. Praha a „paní maminka“, to značí první jeho dojmy, dojmy trvalé a působící na něj tak mocně, že povaze jeho vtlačily zřetelně pečeť svou na vždy.
dům u halánků, č. p. 269 jak již bylo řečeno, Vojtův život byl ovlivněn domem, ve kterém vyrůstal a který byl spojen s živností, díky níž rodina byla hmotně zajištěna. dům sám má velmi zajímavou historii a dodnes si uchoval kouzlo, které působí na jeho návštěvníky. jeho podoba, tak jak ji známe dnes, vznikla až v 16. století spojením pěti domů v renesanční stavbu měšťanského paláce. Gotické sklepy a středověké zdi zůstaly zachovány v přízemní části obvodového zdiva především v jižním traktu do betlémské ulice. nejstarším historicky doloženým domem, který je součástí dnešního domu u halánků, byl tzv. Sezemovský dům, pojmenovaný po panu Sezemovi z holešovic, písaři desk zemských za panování českého krále Václava iV. (1361–1419) a již v této době je zde zmiňován pivovar a sladovna. na domě prý byl velký obraz svatého Václava. na severovýchodní straně směrem do dnešní náprstkovy ulice stál dům u červených zvonů a na místě dnešní budovy náprstkova muzea dům u zlaté botky, jehož majitelem byl od roku 1407 Mikuláš z landštejna na borotíně, arcibiskupský komorník, který zasedal u zemského soudu. Sezemovský dům v roce 1430 koupil pan jan reček z ledče a znovu bylo potvrzeno právo várečné a sladovnická živnost. tohoto majitele můžeme považovat za doloženého zakladatele mecenášské tradice domu, protože nedaleko (v dnešní ulici karolíny Světlé) otevřel a provozoval zdarma studentskou, tzv. rečkovu kolej. na počátku 16. století se stal majitelem Sezemovského domu sladovník Vít hatiapatia a po něm se téměř sto let nazýval dům z haťapaťků. jedním z nejvýznamnějších majitelů v historii tohoto domu se stal pan Václav šafránek, který přišel do prahy z Žatce a dům koupil v roce 1567 za 265 kop grošů stříbrných. V roce 1590 byl za císaře rudolfa ii. zvolen na zemském sněmu nejvyšším berníkem a zároveň působil jako 21
pražský primátor. za jeho moudrého vedení byla praha kvetoucím a bohatým městem a sám patřil k nejvýznamnějším pražským primátorům vůbec. k jeho počinům patří mimo jiné postavení kašny se sochařskou výzdobou z růžového sliveneckého mramoru na Staroměstském rynku 1, ale byl mecenášem i dalších pražských staveb. V roce 1585 za velké morové epidemie, kdy bohatí lidé před strachem z nákazy opouštěli prahu, pan šafránek zřídil ve svém domě městský špitál, který však nestačil, protože zde zároveň poskytoval ubytování chudým studentům. přikoupil proto v roce 1590 ještě vedlejší dům od jana libořského z libéhory a dal jej zříditi pro přijetí a opatrování všech pomoci hledajících. tři domy tak dal přestavět a vznikl reprezentativní měšťanský dům s otevřenou lodžií v prvním patře, který si tuto podobu téměř uchoval dodnes. V průčelí je ozdoben lunetou s obrazem navštívení panny Marie od neznámého autora. pan šafránek byl za své zásluhy o blaho bližních povýšen rudolfem ii. v roce 1587 do vladyckého stavu s predikátem „z drahobejle“ a v roce 1594 pak byl povýšen do stavu rytířského. Své jméno „šafránek“ si nechal přeložit do latiny a začal se psát Václav starší Krocín z Drahobejle. dodnes jej připomíná deska z růžového mramoru s jeho erbem z roku 1591, která byla patrně umístěna na domě. později byla sňata a Vojta náprstek, když ji nalezl ve sklepě, ji dal opravit a zasadit na nádvoří domu.2 o tom, že krocínovská přestavba byla rozsáhlá, svědčí i to, že nový majitel – pavel kuttnauer ze Sonnensteina, úředník z pražského ungeltu – za dům zaplatil již 2500 kop grošů. jako protestant byl po bitvě na bílé hoře v roce 1621 odsouzen ke ztrátě hrdla, musel emigrovat a jeho majetek byl zkonfiskován. V roce 1628 prodala vdova dům za 4000 zlatých malostranskému rychtáři Filibertovi emanuelovi de bois. od něho pak dům v roce 1640 koupil nový majitel kryštof turek z rosenthalu a natrvalo připojil ke krocínovskému domu (začalo se mu tak říkat po kašna byla technicky postavena špatně a voda z ní mizela. když začala překážet také provozu, byla v roce 1862 tajně jedné noci rozebrána. Malá část se dochovala a je umístěna v lapidáriu národního muzea, ostatní kusy nenávratně zmizely prý v základech městské plynárny na Žižkově. 2 Mramorová deska byla při rekonstrukci muzea v 60. letech 20. století odstraněna a důstojně umístěna na pavlači domu u halánků, kde je dodnes. je na ní vytesán vladycký znak umístěný ve věnci s nápisem Wa.St.kro.zdra.p 1591. 1
22
pavel bauše, dům u halánků. kresba b. d.
bývalém majiteli) i dům u červených zvonů. roku 1676 zakoupil dům se sladovnou, hvozdem, humnem a zahrádkou jan halánek z jičína s manželkou dorotou a i když zde bydlil pouze deset let, dům nese jeho jméno podnes. po něm koupil dům sladovnický rod hanischů z Greifenthalu, kteří zde začali pálit kořalku a dům drželi téměř jedno století. V 18. století prodělal dům další změnu – vznikla mansardová střecha a z lodžie se stala pavlač. zároveň bylo také přistavěno krátké západní křídlo. V roce 1825 koupil dům s pivovarem, vinopalnou a sladovnou josef Smetana a od něho o rok později manželé Fingerhutovi. roku 1841 přikoupila anna Fingerhutová za 5500 zlatých stříbra ještě sousední domek u zlaté botky, který měl číslo popisné 270. domek se pak stavebními úpravami stal součástí areálu domu u halánků, protože živnost vzkvétala a bylo třeba dalších prostor. 23
Salon anny Fingerhutové. Foto Vojta. praha 1925.
do jednopatrového domu u halánků se vchází širokým průjezdem, kterým projížděly vozy s nákladem. zatímco v přízemí byly prostory skladů, výčepu a prodejny, rodina obývala první patro. reprezentativní pokoje patřící paní domu měly okna na betlémský plácek a pokoje v levém křídle patřily vychovateli, dětem a služebným. podle dochovaného soupisu prostor je vidět, že byly využívány i podzemní prostory, a to na sklep pivní, kupecký a k uskladnění dříví. V přízemí byla také umístěna „písárna“ k vedení živnosti a kuchyně. V prvním patře pak kromě pokojů a „špižíren“ bylo i několik kuchyní, které byly využívány nájemníky. Slečna josefa křížková, když nastoupila r. 1856 do služby k paní anně Fingerhutové, zažila v domě tři nájemníky. jedním z nich byl taneční mistr link, který tu měl dokonce taneční sál, dále zde žil krupař linhart a mistr obuvnický Čmelický. když se měl Vojta vrátit z ameriky, mistr obuvnický se vystěhoval a z jeho bytu se stal pokoj pro Vojtu a prostory pro budoucí knihovnu. postupně se i další nájemníci vystěhovali, 24
průjezd domu u halánků. 80. léta 19. století.
25
Seznam nápojů prodávaných u halánků. Seznam jídel a nápojů v pívárně u halánků. >
26
27
dvůr domu u halánků s kašnou. j. eckert 70. léta 19. století.
až v roce 1876 pronajal Vojta náprstek šenkovní práva janu peřinovi.3 ze smlouvy je vidět, že přízemní „šenkovnu“ tvořily tři místnosti, dvě s okny na betlémský plácek a jedna s oknem do dvora. V průjezdu se prodávaly lihoviny a byly zde také toalety. nájemce pak dostal k dispozici v prvním patře jeden pokoj s kuchyní, dva záchody byly zde pro všechny obyvatele společné. o většině nájemců se informace nedochovaly – kromě pana peřiny, vzpomíná josefa křížková ještě paní knáblovou, která žila v prostorách po krupařovi, a rodinu kottnerovu, která se nastěhovala do prostor po tanečním mistru linkovi. 3
28
přístup do těchto prostor byl především z pavlače, která se táhne po celé délce levého traktu. je stíněna střechou a zábradlí lemuje dnes opět slivenecký mramor.4 na konci pavlače vedly druhé dřevěné schody dolů na dvůr, u jejichž paty stála litinová pumpa. později byla na dvoře umístěna také kašna – dodnes nese iniciály aF FF 1857 (anna Fingerhutová, Ferdinand Fingerhut), do které přitékala voda ze zdi pravého traktu domu. V roce 1948 byl tento pravý pivovarský trakt tvořený pozdějšími přístavky a kůlnami zbourán, gotické sklepy byly na tomto místě zasypány a uprostřed nově vzniklé zahrady zůstala jako solitér kašna. k rozsáhlejším stavebním úpravám došlo v letech 1968 –1969, kdy byly z půdních prostor vytvořeny kanceláře s mansardovými okny do dvora a dům tak získal jedno patro navíc. odk a z y
archiv Vojty náprstka. kodym Stanislav, dům u halánků. praha 1955. kottner josef ludvík, průvodce sbírkami náprstkova Českého průmyslovémo musea v praze. praha 1898. poche emanuel, prahou krok za krokem. praha 1963. ruth František, kronika královské prahy a obcí sousedních. praha 1903. Scrapbooks (Výstřižkové knihy) náprstková anna a josefa č. 125, náprstek Vojta č. 114 –117. Vlček pavel a kol., umělecké památky prahy. Staré Město, josefov, academia praha 1996, s. 239 –240. Vzpomínky anny Fingerhutové zapsala josefa náprstková. rukopis. zeyer julius, Vojta náprstek. přednáška k sedmdesátým jeho narozeninám. praha 1896.
4 dnešní mramorové schody, dlažba pavlače jakož i mramorové předprsí zábradlí nahradilo chátrající dřevo a cihly při generální rekonstrukci domu v 60. letech 20. století.
29
Salve!
Gymnázium V roce 1837 začal Vojta navštěvovat šestileté akademické gymnázium v pražském klementinu. tato škola patřila k nejpřednějším gymnáziím v rakouské monarchii a její žáci byli svými vědomostmi na úrovni vysokoškolských studentů. ředitelem byl v té době josef jungmann, který byl studenty ctěn a milován. Svědčí o tom i tištěná gratulace k jmeninám, kterou v roce 1843 za studenty přednesl právě Vojta náprstek. Vojtův spolužák Salomon Friedbeg-Mírohorský na něho vzpomínal slovy: Mezi spolužáky zvláště milými byl také Fingerhut Adalbert, synek od Halánků, upřímný, zdravý, dobře živený, obratný a ochotný. Jsa z bohatého domu, míval vždy kapsy plné mlsků dle období ročního; kaštany, vejce na tvrdo, jablka, angrešt, sladké dřevo, cukrátka atd., jimiž štědře 31
klementinum. Stereoskopický snímek, 60. léta 19. století.
častoval mlsné spolužáky. Nosíval však také potravu duševní nám zvlášť milou, čtení povýtce české, které jsme hltali tím dychtivěji, jelikož nám bylo přesně uloženo vždy jen mluviti německy, ač to mnohému šlo dosti krušně. Vojta si na studiích osvojil myšlenky vlastence, četl české knihy a se svými spolužáky pořádal výlety do pražského okolí – krče, šárky či do hvězdy. zeyer o tom píše: Měl Vojta Náprstek jako jinoch v domě své matky jistou volnost, zval k sobě spolužáky, besedovalo a zpívalo se nadšeně a rozmlouvalo se zajisté mnoho o věcech českým srdcím posvátných. Ve školách o minulosti české a o lásce k rodné zemi málo se mluvilo se stran učitelů, ale žáci mezi sebou tím více a za dob Náprstkových hýbala sláva Kolárova a Čelakovského českým světem. K „Halánkovům“ bylo v noci, když bylo úplné ticho, slyšeti hukot jezů vltavských, a mluva řeky je něco podivuhodného, má poesii velikolepou a sugestivní. Náprstek miloval zeměpis od útlého mládí a býval mu vždy něčím živým a obrazy vnukajícím. Slyšel-li za tiché noci hřmít Vltavu z daleka, rozuměl jí dobře. Vědělť, jaké řeky pila, než do Prahy se přivalila, věděl, jaké hory, lesy a hrady se v ní zrcadlily po 32
Vysvědčení Vojty náprstka z primy na akademickém gymnáziu r. 1838.
33
cestě, věděl, kam spěje, a bylo mu tedy, jakoby viděl při její písni celou českou zem a krvavou, zlatou její slávu. Brzy zatoužil viděti na vlastní oči krajiny, o nichž mu pěla Vltava. Paní maminka byla ochotna, a mladý Vojta, student, podnikal své vycházky do kraje. o prázdninách se vydával se svým bratrem a případně i dalšími přáteli na výlety a poznávací cesty, na kterých je do dob jinošství již domácí učitel nedoprovázel. 19. srpna v roce 1843 se vydali do jihovýchodních a jižních Čech a nebyla to jen cesta poznávací. Mladí vlastenci chtěli navázat kontakty s podobně orientovanými lidmi, utužit národní sebevědomí pořádáním vlasteneckých setkání s českými písněmi a básněmi. a také se na to náležitě připravili, jak vzpomíná josef Václav Frič. Zakoupil jsem si „pinkl“ zbrusu nový, nastrkal do něj krabičky všeho druhu i kartáče,… Matka ušila mně tmavozelenou bundu a taštičku na viatikum, kterou zavěsil jsem si pod košili na krk, když mi otec dostatečnou zásobu bankovek do ruky vtisknul. … Nemohl jsem se 19. srpna, kdy nastoupili jsme pouť svou, ani dočkati! Společníci moji, Ferda a Vojta od „Halánků“, jen málo starší ode mne, byli tehdy jadrní a bujaří junáci… Vlasteneckých písní uměli jsme dobrou kopu. Místní dějiny krajin, jimiž jsme se ubírati zamýšleli, napřed jsme si prostudovali, a v příručné své bibliotéčce měli jsme antologii všelikých vlasteneckých básní, zvláště k tomu cíli sepsanou, hlavně pak Rubešovy deklamovánky, z nichž nejjadrnější po cestě memorovat a příležitostně přednášet jsme si předsevzali. Dr. Čejka svěřil nám i několik prvních sešitů svého hudebního „Věnce“, abychom mu sem tam získali abonenty. Odporučujícími listy na vynikající v různých končinách vlastence, především členy „České matice“, byli jsme sdostatek zásobeni. Každý z nás měl ráznou, dobře okovanou hůl. … Byla nám však pouze k obraně hlavně proti psům. cestu, kdy navštěvovali učitele, lékaře i kněze ukončili v Milíně divadelním představením. j. V. Frič opět vzpomíná: Hrnuli jsme se … přes Klatovy, Nepomuky a Březnici k Milínu, kde rodina kolegy Frühaufa čekala nás již netrpělivě, neboť měl se tam sehráti pomocí bratří Náprstků Tylův Nalezenec. Vojta učil se již po celé cestě úlohu svou pařížského gamina, Ferda pak úlohu mladého pana barona, milence. Byli jsme žádostivi, jak to asi dopadne s ženskými úlohami! … Protože probíral jsem již na celé cestě buď s jedním nebo druhým svým druhem jejich úlohy, znal jsem celého Nalezence z paměti a mohl jsem při zkouškách 34
Ferdinand Fingerhut na prázdninových cestách. dobová kresba.
Vojta náprstek s josefem Václavem Fričem na cestách. dobová kresba.
režiséra i nápovědu, kdy třeba zastupovati. Představení, jež odbývalo se 18. září, šlo velmi hladce. při stejné hře účinkoval opět Vojta o rok později – 30. 6. 1844 tentokrát na zbraslavi. podobně jako předchozí rok, vydal se, se svým bratrem a patrně i s dalšími přáteli, 21. srpna 1844 na delší prázdninovou cestu. tentokrát procestovali opět jižní Čechy a odtud se vydali na Moravu, do brna a přes Vídeň zpět do prahy. zase navštěvovali známé vlastence, vyřizovali mezi nimi vzkazy a snažili se svými návštěvami oživovat vlastenecké cítění. V roce 1845 opět se spolužáky putovali, tentokrát na Mělník a do liběchova, kde se Vojta sešel s vlasteneckým farářem Filipem Čermákem, mecenášem antonínem Veithem a Františkem Matoušem klácelem, který u Veitha našel dočasné útočiště. zvláště s Čermákem zde začalo přátelství, které pak o mnoho let později pokračovalo a trvalo celý život. kromě cest a výletů se Vojta věnoval také výuce a to především dívek. považoval vzdělání u dívek za něco velmi důležitého a trápila jej jejich 35
neznalost mateřského jazyka, historie i zeměpisu. docházel do několika pražských rodin a snažil se v mladých dívkách vzbudit vlastenecké nadšení. z jeho deníku však vysvítá, že dívkám šlo mnohdy spíše o mladého pedagoga než o učební látku. díky kondicím získal Vojta také první erotické zkušenosti a podle zápisků byl chvilkový pocit štěstí záhy vystřídán rozčarováním a pocitem morálního selhání. Vojta měl před očima ideál české dívky, která měla být na prvém místě vlastenka hovořící plynně česky, se zájmem především o historii a literaturu vlastního národa. dívka, která svého učitele svádí, vynucuje si pozornost nebo nepokrytě dává najevo svůj zájem o sex, byla pro Vojtu zavrženíhodná. Svá podlehnutí si vyčítal a měl velké problémy s takovými dívkami později komunikovat. Vojta nejen vzdělával druhé, ale také sám sebe. především četbou, shromažďováním knih a jejich studiem. nebyly to jen knihy patřící do každé knihovničky vlastence, jako byl tyl, kolár, Čelakovský, šafařík, palacký, jablonský, Sabina, Mácha, tomek, ale i spisy běžně nedostupné (l. Feuerbach, j. j. rousseau, Saint-Simon) nebo dokonce zapovězené. náprstek se prezentoval jako materialista, kterému je cizí jakýkoliv fanatismus, ať se týká náboženství nebo ateismu. V myšlenkách se zabýval komunismem, kosmopolitismem, vlastenectvím, bohem i náboženstvím. již v této době se propracoval k myšlence, kterou v deníku pregnantně vyjádřil slovy: Vědy a umění považuji za krásný výrůstek lidského ducha, ale více mi platí znáti síly životní, vědomým býti povolání lidského a toto uskutečňovat, než toho si pouze vymyslit, básně a drámy o tom psát. Jest to pouhé napodobnění. A jak to teprv je s výtvarným uměním? I mezi námi jsou mnozí, kteří výtvory fantasie mají za nejvyšší, za to nejmocnější, co duch lidský konati může. Více cením já však rozum jasný, který nahlídne nejvyšší zákony a jim sebe a jiné podřizuje; tak tvořiti, uskutečniti, jest zajisté vznešenější. Směšné je posavadní básníků zbožňování. Řekové i při svém nadšení pro umění přece nepochopili, jak by někdo raději chtěl býti Homérem než Achillem neb Alexandrem; nepochopuji i já, jak by někdo raději chtěl být Shakespearem než Franklinem. o svých názorech jistě hovořil se spolužáky, přičemž k těm nejbližším patřili bratři dušan Vilém a jan lamblové, josef jireček (budoucí rakouský ministr školství), jan krejčí (budoucí profesor geologie), jan Čermák (budoucí lékař), j. hutzelmann (budoucí policejní rada), pavel 36
rukopisný zpěvník Wojtěcha zdeňka Fingerhuta. 40. léta 19. století.
švanda (budoucí spisovatel a ředitel divadel) a mnozí další. jeden z pamětníků později vzpomínal na posezení ve Vojtově pokoji: Znal jsem pana Vojtu osobně v jeho dvacátém roce jako studenta tehdy ve fysice (II. roce filosofie) pod Petřinou. Pozval nás do pivovaru na besedu, asi dvacet nás bylo, vzal kytaru, naladil a zanotoval: Pod dubem – za dubem – a už jsme zpívali s ním. Občas se podíval otevřeným oknem, neposlouchá-li dole policajt, neb tehdy bylo ještě hříchem mluvit, tím větším zpívat česky. – Byl o dvě léta mladší, ale ve studiích byl výše, a co se týče uvědomění národního, to byl dvacet let přede mnou. odpor k podlosti, bezcharakternosti a násilí spolu s vlastenectvím přivedlo Vojtu nutně, stejně jako většinu jeho vrstevníků, k odporu vůči rakouské vládě a policejnímu útlaku. bylo to znát i na Vojtových knihách. již v dětství si osvojil lásku ke knihám, české knihy si kupoval a označoval je razítkem „z Fingerhutových“. jakmile se vykrystalizoval jeho mladický odpor k rakouské vládě, přeložil své jméno do češtiny a v knihách se objevilo razítko „Vojta náprstek“. 37
Semestrální vysvědčení Vojty náprstka z karlo-Ferdinandovy univerzity v praze, kde studoval filozofii.
38
po skončení gymnázia se v roce 1843 dal Vojta zapsat na filozofickou fakultu pražské karlo-Ferdinandovy univerzity a absolvoval dva ročníky. Stále více se začala projevovat jeho další neobvyklá záliba – láska k orientu. Sháněl všemožné zmínky o Číně, japonsku, asii a dálném Východu a z nich si dělal podrobné výpisky. Snil o cestách a snažil se na ně připravit i po stránce jazykové. celý rok 1845 pilně navštěvoval františkánského mnicha aloise pleškeho, který se připravoval na dráhu misionáře v orientě a který vyučoval Vojtu arménsky, základům perštiny a ovládal i sanskrt. knihy „o Žapanu“ si s jirečkem prohlížel i v knihovně Muzea království českého. janu erazimu Vocelovi, který řídit Časopis Českého muzea slíbil dokonce odborný článek o arménštině (nakonec vyšel v havlíčkově České wčele). jak později žertem vypravoval, sedal se svými spolužáky na stromech na nádvoří klementina a „studoval jazyky orientální“. na podzim se chystal na výlet do Vídně a za cíl si stanovil získat „nové zprávy o asiatských studiích“ a o podmínkách studia na orientální akademii. Vídeň měla pro mladého náprstka kouzlo města, kde by se mohl věnovat milovanému orientu, kde by byl daleko od matčina přísného dohledu a kde by mohl v praxi prosazovat své vlastenecké názory (ve Vídni se shromažďovala mladá generace všech slovanských národů). Matka však neměla pro synovy touhy po orientalistice pochopení. domnívala se, že syn z tak dobře situované rodiny by měl studovat medicínu, práva nebo přinejhorším teologii. nakonec došlo ke kompromisu a Vojta odjel na podzim roku 1846 studovat do Vídně práva.
Vídeň o studiích ve Vídni se Vojta zmiňuje ve svých vzpomínkách již v roce 1845. je jisté, že čekal na závěrečné zkoušky na univerzitě a pak chtěl co nejrychleji z domova, kde nebyl šťasten. také chtěl galantně vyřešit své milostné vztahy, které neodpovídaly jeho představám. Matka mu vyčítala nejen pozdní příchody domů, ale pro ni zcela nepochopitelnou zálibu v dalekých zemích a touhu studovat orientální jazyky. tajně doufal, že vedle studia práv zvládne i přednášky známého lingvisty augusta pfitzmaiera na „orientálské akademii“. 39
j. zafourek, dům na Wollzeile. kresba domu, kde bydlel Vojta náprstek za svého vídeňského pobytu.
náprstek si ve Vídni pronajal ubytování v ulici Schulerstrasse č. 7, v domě, který byl průchozí do ulice Wollzeile v blízkosti dómu svatého štěpána, a začal navštěvovat přednášky na právnické fakultě. i když ke studiu asi příliš lásky neměl, protože se jednou vyjádřil: Školy jsou pro mne zkázou, kéž bych byl osvobozen z těch okovů! Jen pomyšlení na matku mi pomáhá napínati síly! brzy si pro své vlastnosti a schopnosti získal sympatie mnoha spolužáků a záhy se okruh důvěrných přátel ustálil na sedmi členech. Sedmici tvořili dva čeští úředníci hynek tenner a luděk pelcl a dále studenti František šourek, Václav tieftrunk, dobroslav dobrovský, František Svěrák a Vojta náprstek. chlapci si vzájemně říkali posledními slabikami svých jmen: nek, děk, tík (od jména Frantík), 40
doklad o imatrikulaci Vojty náprstka na právnické fakultě ve Vídni ze dne 19. 11. 1846.
clav, Slav, rak a těch. Často se scházeli u Vojty, který díky pravidelné, byť nevysoké apanáži od své matky mohl si nejen relativně spokojeně žít, ale zbylo mu ještě na hoštění přátel, i když často jen v podobě vařených brambor. Svá setkání s přáteli náprstek v deníku označuje jako „hydropatickobramborová sedění“. kromě diskusí o filozofii, sociálních otázkách a literatuře se chlapci zdokonalovali v konverzaci v cizích jazycích a od Vojtěcha si půjčovali knihy. zároveň se účastnili společenských akcí v domácnostech vídeňských Čechů, kde pořádali domácí bály, vlastenecké večery, deklamace či výlety do okolí města. občas se k sedmici přidali i další čeští studenti, mezi nimi pak jeden z náprstkových nejbližších – dušan Vilém lambl, student medicíny. Vojta se již před odjezdem z prahy dohodl s redaktorem karlem havlíčkem, že mu bude posílat články a zprávy o společenském dění ve Vídni. ten je uveřejňoval v České wčele a pražských novinách. ale psal i do jiných periodik, jak pražských, tak i vídeňských. psal o tom, co také sám prožíval. 41
Bylať tehdáž doba prvních „českých bálů“; tj. prvního vystupování v salonní svět s drahým, znova vydobytým jazykem českým. … Mladé pokolení Jungmannovců šířilo nadšení pro českou mluvu do domácností poněmčilých. … Mladá dáma, uměla-li správně česky mluviti, bývala královnou takového plesu a měla kruh ctitelů kolem sebe. Ubohá děvčátka vychování německého z klášterů a pensionátů zakoušela posměchu pro neznalost mateřštiny. Mnohá netroufala si ani promluviti. Náprstek potíral za takové příležitosti nemilosrdně odrodilství mladých i starkarel havlíček borovský. Foto dobové kresby. ších dam, což mladší odpouštěly jeho skvělému zjevu, starší jeho skvělému postavení jakožto mladému pánu od Halánků. Byl znamenitým tanečníkem a společníkem. Když později ve Vídni studoval, zavítával na takové plesy neb pomáhal je pořádati. To bylo jeho první působení na vlastenectví českých žen. (Podlipská) při společenských událostech a domácích besedách v českých rodinách, kterých se náprstek i členové sedmice účastnili, se často objevovala jako zpěvačka a deklamátorka mladá a krásná dívka – kateřina krákorová. za bratrem do Vídně utekla z prahy, kde měl její otec kavárnu. toužila se stát herečkou, ale pohybovala se jen na domácích slavnostech. zde se také seznámila s Vojtou i dalšími jeho kamarády. Mladé muže uchvacovala nejen nevšední krásou, ale také svými vlasteneckými a veskrze moderními názory na život a postavení žen. netajila se tím, že byla přítelkyní několika mužů a k jejím největším favoritům patřil Vojta náprstek a dušan Vilém lambl. pro oba byla osudovou ženou. do Schulerstrasse nedocházeli za náprstkem jen jeho spolužáci, ale objevil se tu dokonce František palacký a pavel josef šafařík. oba byli pohoštěni, i když místo brambor se tentokrát podávaly z hostince přinesené řízky. z toho je vidět, že již v době studií si náprstek získal nejen mezi vrstevníky, ale také předními vlastenci určité renomé. S Františ42
pozvánka na Český bál v polné, 15. 2. 1846.
kem palackým se Vojta několikrát sešel i mimo svůj byt. 11. června 1847 studenti uspořádali v hostinci u Sperla hold palackému, opět za účasti náprstka, a 27. října uspořádali oslavu chorvatskému básníkovi ludovítu Gajovi. náprstek zde žil velmi bohatým společenským životem a podle deníku nebyla školní docházka pro něho prioritní. dalším Vojtovým zájmem bylo rozhodnutí pracovat na první české encyklopedii a začal sepisovat hesla; domníval se, že je přijme jungmann nebo presel. uvědomoval si, že mu na celé dílo chybí síly, ale přesto v tom pokračoval. radil se o tom i s palackým, který jej zrazoval svými a šafaříkovými nezdařenými pokusy. V roce 1847 byl jistě i proto na den svých narozenin bez slova vysvětlení náprstek zatčen a byly mu zkonfiskovány knihy a výpisky. Svou roli sehrály nejen Vojtovy kontakty se studenty a vlastenci, dopisování do novin, ale i půjčování knih. po dvou dnech byl náprstek opět bez vysvětlení propuštěn, ale některé rukopisy již zpátky nedostal. na univerzitě byli jeho vyučující pobouřeni (prof. hyl, Springer, Grünwahl), a radili k vyučování ve šlechtických rodinách. to mohlo být považováno za „neškodnou“ činnost a při tom mohl náprstek šířit své vlastenecké ideje. 43
jistě pod vlivem studia u lingvisty pfitzmaiera vedl náprstkův obdiv k orientu až k myšlence slovanských kolonií v asii. o mnoho let později o tom zeyer napsal: Zůstane navždy tajemstvím, co Náprstek ve Vídni zamýšlel, o čem tak intensivně dumal a snil, soudím-li z jeho záhadných, příliš stručných poznámek ve zbytcích deníku. Jednalo se dle všeho o nějaký dalekosáhlý podnik v Asii, snad o dobrodružné založení nějakého království v Koreji, jak soudím z narážky jím vůči mně dávno, dávno po návratu z Ameriky jednou učiněné … Ale Náprstek měl o tom ku podivu záhy jasný, určitý pojem, co by Rusku, tedy Slovanstvu znamenati mohl stát v Koreji Rusku příznivý. od kolonizace koreje, vedly náprstkovy myšlenky k vlastním cestám za poznáním. přemýšlel o místě v diplomatických službách, nebo o kariéře tajemníka bohatého obchodníka. uvažoval o cestě do ruska a odtud do Číny, ale zvažoval i austrálii a ameriku. patrně zde sehrálo důležitou roli setkání s bývalým spolužákem pflanzem, který náprstkovi přiznal, že plánuje emigraci do ameriky. 4. července 1847 si Vojta zapsal do deníku: Amerika a já, já a Amerika. Jest mi jedno, dostanu-li se k svému cíli přes Ameriku nebo ne, však většího zisku mohl bych si přece z Ameriky slibovat; pět-osm let ve Spojených státech! Myšlénku tu měl jsem dávno a často, však jsem nikdy na uskutečnění tak nemyslel jako dnes. později si do deníku ještě zapsal: Až budu úplně připraven pro Ameriku, budu vybírat. Za půldruhého léta bude v Americe česká kolonie. Vážně uvažoval o tom, že by do ameriky vzal své milé spolužáky j. krejčího a j. jirečka a dokonce i svou matku. ta zprvu souhlasila, ale nakonec se situace vyvinula jinak.
revoluční rok 1848 na nový rok si náprstek zapsal do deníku: Dne 1. ledna r. 1849 doufám oslaviti v Baltimore neb New Yorku nebo ve Filadelfii!! bylo to myšleno jako nadsázka a jistě netušil, že se jeho přání vyplní. začátek roku byl vyplněn organizací slavnostního requiem za zemřelého josefa jungmanna (zemřel 14. listopadu 1847 v praze). pohřeb 44
v praze byl velkou vlasteneckou manifestací a po vzoru prahy se konaly slavné zádušní mše i v dalších městech. pro podobnou vzpomínku se rozhodl také Vojta ve Vídni, protože k jungmannovi choval velký obdiv již od gymnázia, kdy se s ním osobně znal. datum bylo nakonec stanoveno na 20. ledna v augustiniánském kostele a Vojta tryznu připravoval již od prosince. i když vše nedopadlo tak, jak si představoval, přesto si do deníku zapsal: My Slované slavili triumf! Tak alespoň řekl každý, kdo neznal vše, jakým způsobem to konečně k requiem přišlo. Ztratil jsem s requiem přes 5 neděl. tato akce opět pomohla náprstkovi ve společenském renomé nejen ve Vídni, ale i v praze. Vídeňští Češi se pravidelně scházeli v zahradní restauraci u hostinského Sperla v leopoldově. zde byla 24. ledna za účasti palackého a šafaříka hostina na počest Vuka Stefanovič karadžiče, kdy se rovněž diskutovalo o politice. V dubnu pak zde byla založena česko-moravskoslezská jednota, která začala vydávat týdenník Vídeňský poutník. další schůze se odbývaly již ve Vajlingu na landstrasse každou neděli ráno. Sál i zahradní restaurace bývaly plné Čechů, kteří debatovali o politice. objevovali se tu i řečníci mladší, ohniví, hýbající celými zástupy; byli to pp. V. Tieftrunk a V. Fingerhut (Náprstek). Mluvilo se o poměrech a postavení našeho národa. přes politické debaty a práci v jednotě si Vojta našel čas i na to, aby se věnoval společenskému životu. kromě organizování slovanských besed a bálů především v době masopustu, také vydal tiskem dva díly sešitVojta náprstek, zpěvník slovanský. ků zpěvníku slovanského. jsou Vídeň 1848. 45
to politicko-satirické texty na původní národní písně, které aktuálně dokumentují společenskou situaci. Mezi tím se politická situace v evropě radikalizovala a všichni s napětím sledovali dění v paříži, itálii a německu. Vídeňští studenti pod dojmem pařížské revoluce sepsali spis, ve kterém stanovili své politické i stavovské požadavky. na počátku března pak toto poselství zaslal Vojta náprstek svému pražskému kolegovi josefu Václavu Fričovi, který to zaznamenal ve svých pamětech: … obdržel jsem téhož dne z rána dopis Vojty Náprstka z Vídně, v němž vyzýval mne, bych na naší universitě prohlásil a mezi spolužáky všemožně rozšířil adresu vídeňských študentů, která zněla: „Bratří! Jste členové věkoslavné university, jež povždy brala nejživější účast při všech osudech vlasti! Připomeňte si jen počínání si předků svých za dob švédských. Oblažení a sesílení vlasti, toť heslo naší doby! Bratří, jste mocnými činiteli lidské společnosti, jíž povoláni jste časem svým říditi. Nezůstaňte za svými spoluobčany, nedejte se předstihnouti universitou vídeňskou, která již také na zvláštní své adrese se ustanovila. Spolčte i dorozuměte se mezi sebou a všemi bratry ostatních fakult k obhájení všeobecných zájmů a jmenovitě vlastní své university. Povzneste společný hlas svůj ve zvláštní adrese k trůnu Jeho Veličenstva. Bratří! Vyzýváme Vás k součinnosti a očekáváme z Vašeho středu souhlasnou odpověď. 13. března se situace ve Vídni radikalizovala. Stavovský dům i univerzita byly přeplněny studenty i obyčejnými lidmi. Vystoupilo zde několik mluvčích, mezi nimi i mladý náprstek, který si všímal především svobody tisku. Nechceme bojovat jako vojáci mečem a bodáky, naší zbraní, studenti, buď duch tisku, který nezabíjí, ale oživuje, který neničí, ale tvoří, který nerozsívá nenávist, ale vyvolává lásku, který neproklíná, ale žehná. na konci své řeči zdůraznil požadavek rovnoprávnosti všech národů v rámci rakouské monarchie. jeho řeč byla přijata s nadšením, ale radikálním přátelům se nelíbila a znamenala rozpad „sedmice“ přátel. když vláda odmítla přistoupit na požadavky studentů a lidu, začaly se stavět barikády a propukly bouře.
46
tištěná řeč, kterou pronesl Vojtěch Fingerhut 13. března 1848 ve Vídni.
47
Mezitím v praze pod dojmem vídeňských nepokojů vznikl ozbrojený sbor Svornost (k jeho členům patřili mimo jiné josef kajetán tyl, František august brauner, František ladislav rieger, Václav hanka, karel jaromír erben, karel havlíček, karel Slavomír ameriling, karel Sabina, josef Mánes). 18. března bylo v pražském klementinu ustaveno Svatováclavské bratrstvo, které mělo bránit české zájmy, z vysokoškolských studentů vznikly akademické legie a středoškoláci založili studentské kohorty. Měšťané vytvořili národní gardu, která byla ještě v březnu ozbrojena. dne 27. března se vrátila z Vídně pražská deputace a s ní přijel do prahy i Vojta. Myslím, že to bylo s návratem naší první deputace, kdy k nám návštěvou zavítali někteří krajané a Slované ve Vídni študující, mezi nimi Vojta Náprstek i Tieftrunk aj. žádostiví podívat se na matičku Prahu, jak jí ten nový březnový kabátek sluší. I pozval si nás Vojta jednou zas k Halánkům, dávné své kolegy a přátely, a tam zaslechli jsme i zapěli spolu ponejprv různé bujaré zpěvy, které na to vbrzku mezi námi povšechně zobecněly, jako „Šablenka brušená“, „Korak za korakom“ a mnohé podobné moravské, slovenské a jihoslovanské. Vídeňští ti hoši zařídili si pak pod záštitou svobody tisku pravou pekárnu na nové politické písně, podléhajíce prostonárodním melodiím přiměřená, časová slova více méně zdařilá, jako např. Dvě stě let jsem u vás sloužil, nikdo na mne nic neví, jen ta pražská policie – a ta na mne nepoví! Atd. Takových písniček dostávali jsme pak z Vídně až do máje skoro co týden alespoň půl tuctu – jen že jim v Praze nastal záhy nebezpečný konkurent v osobě Havlíčka Borovského, jenž měl podobných, ale daleko říznějších, celou zásobu… K našemu tehdy banketu „u Halánků“ pozván byl také mistr Jelen, velký muzikant a ovšem i piják před Hospodinem, který však přes dlouhý cvik málo snesl. … O naší zpěvné produkci „u Halánků“ zmiňuji se také proto, abych dle pravdy objasnil, kdo vlastně byli oni hrozní „vídeňští legionáři“, kteří, ač přijeli k nám v kroji vídeňské akademické legie, k níž přirozeným způsobem náleželi, byli po prostu naši zcela bezúhonní dávní kolegové, čeští a moravští bratří, jimž ani nenapadlo, aby nás proti komukoliv naštvali, v nichž nicméně důmyslný pan Jakub Malý viděl do konce emisaře demagogicko-německé propagandy. (Frič) odpovědí na petiční delegaci byl císařský patent z 28. března o zrušení roboty. V dubnu proběhla další deputace do Vídně, tentokrát ve48
