Kozí trh Vojta Kleandr
Youngbooks Praha 2014
© Vojta Kleandr, 2014 © Youngbooks, 2014
Děkuji Petře Javůrkové, Petrovi Maleckému a Radkovi Hochmalovi. A také Danieli Kubcovi a Lukáši Prchalovi. … oni vědí.
Někdo by měl pojmenovat ten kratičký moment mezi spánkem a bděním, kdy je lidské vědomí plné vlahé- ho růžového nic. Ležíte a v hlavě nemáte jedinou myšlenku s výjimkou podezření, že se k vám vrací vědomí a vzpomínky, bez kterých byste se klidně obešli.
Terry Pratchett
HODINA PO RÁNU A najednou jsem viděl sebe na pobřeží. Moře bylo azurově průzračné a já ležel na jediném lehátku na celé pláži. V ruce jsem držel drink, z kterého vyčnívala dvě brčka, na hlavě slamák a na očích brýle. A najednou to byla jen fotka na pozadí plochy monitoru a vpravo dole se rozblikala icq zpráva. Nemohl jsem si přečíst, kdo mi píše, protože v tu chvíli bych se moc soustředil na jediný detail a opustil bych obraz v pozadí. Ještě jsem se na to místo chtěl vrátit. A najednou jsem byl zpět na pláži. Pozoroval jsem zase sám sebe, jak si lebedím. Ale průzkum plochy monitoru narušil idyličnost výhledu. Jak si tak krásně ležím na lehátku, tak se mi od nohou plynule spustily dvě kolejové trasy pro tramvaje a táhly se přes moře k obzoru. A najednou na nich byly tramvaje: č. 17 – byla namířena čelem ke mně a končila v Bohnicích, a č. 12 – stojící opačným směrem, konečná – Matějská pouť. Stály vedle sebe a čekaly. A najednou jsem stál na konci Pařížské ulice, koukal jsem na Letnou a moře se proměnilo v řeku pod Čechovým mostem. Tramvaje stále nehnutě stály. A najednou jsem otevřel oči. 5
Věděl jsem, že pokud chci přijít včas do práce, tak už musím vstávat, ale pohled na moře se mi tak zalíbil, že jsem se tam chtěl ještě vrátit. Zavřel jsem oči, otočil se na druhý bok a přehodil si peřinu přes hlavu. Usnul jsem rychle a snadno. Jak už to bývá – kaž- dá minuta, co už musíte být vzhůru, se prospí velice sladce. Bohužel na pláž už jsem se nevrátil. Místo toho se mi zdálo o přítelkyni, jak stojí ve dveřích a ječí na mě. Nedokázal jsem si uvědomit, kdy se rozplynula hranice mezi snem a realitou, protože tam Lenka opravdu stála, a jen co jsem odhrnul peřinu, začala i ječet. Nejhezčí část dne byla za mnou – teď už všechno půjde jen z kopce – tělo si ještě neodpočinulo a musí zpět do procesu. Smutně jsem vzdychl a odebral se k hygienickým povinnostem. Mezi mnou a Lenkou existovalo nepsané pravidlo, které jsme si řekli jen jednou. První hodinu po probuzení musí panovat hrobové ticho. Nikdo – slovy nikdo – na mě nesmí mluvit, protože potom bývám nevrlý a velice, velice podrážděný mnohdy až nasraný. Lenka to povětšinou respektovala. Čas od času se i postavila mezi dveře koupelny, v jedné ruce držela sypaný čaj, v druhé kafe, a posunky se mě snažila zeptat, co si dám k snídani. Vždycky jsem si vybral kafe. 6
Nikdy čaj. A ona moc dobře věděla, že si vyberu kafe. Kromě toho, že mi tím dávala najevo, jak respektuje moje pravidlo, mi i vyjadřovala svou lásku. Pak jsem přišel ke stolu, kde byly dva krajíce měkkého chleba, máslo, které už pět minut nebylo v lednici, aby se krásně roztíralo, džem a čokoláda – všechno bylo dovršené nádhernou vůni čerstvé kávy se smetanou a, co na tom všem bylo nejhezčí, na stole ležely ranní noviny otevřené na výsledcích sportu. Skláněl jsem se nad umyvadlem s kartáčkem v puse a úpěnlivě se snažil držet téhle vzpomínky, protože Lenka stála ve dveřích a ještě nepřestala ječet. Nejen že porušila svaté pravidlo a mluvila, ale ona přímo ječela. Moje pusa byla plná pasty na zuby a můj obranný systém nepropouštěl slova skrz uši, abych oddaloval podrážděnost. Registroval jsem pouze vzdálený šum, který po chvilce naštěstí přestal. Smutně jsem vzdychl, rychle jsem se na všechno snažil zapomenout a vzal jsem do ruky pěnu na holení. Pustil jsem si rádio – pokud už jsem měl něco poslouchat, ať je to radši muzika. Když jsem dokončoval svoje poslední procedury a obratně šermoval s ručníkem, opět se bytem rozdrnčel jekot. Chtěl jsem Lence vyjít vstříc a pomalu jsem se pokoušel z toho šumu, co zachycoval můj obranný systém, vygenerovat alespoň nějaká slova. 7
Ovšem musím přiznat, že jsem opravdu nikam nespěchal. Proto jsem rozuměl až několika posledním slovům: „chrchrchr… Takhle už to dál vydržet nemůžu… chrchrchršršrš… vracím se zpátky k mamince…" A práskla dveřmi. Opět jsem smutně vzdychl a šel do kuchyně. Nepsané pravidlo bylo velice důležité dodržovat, protože můj operační systém nebyl schopný ani vytvářet myš- lenky v průběhu první hodiny, natož pak mluvit a jakékoliv myšlenky zkoušet formulovat. Rezignovaně jsem tedy vše přešel mlčením. V kuchyni jsem se znovu odvážil snít o prostřeném stole. Fakt, že prostřený nebyl a že ani nebyly nakoupené suroviny, odvál moje snění mnohem dál a já se opět ocitl na pláži s azurovou hladinou a skleničkou vychlazeného ginu s tonikem. Určitě to byl gin s tonikem. Musel to být gin s tonikem. Škoda, že teď neleží na stole. Pro změnu jsem smutně vzdychl. K snídani jsem si dal studený párek a vodu z vodovodu. Nechtěl jsem přijít pozdě do práce. Cesta v tramvaji. Tramvaj jede, drnčí, zastavuje a směňuje lidi za lidi. Někteří jedou na černo a jiní na bílo. Nejsnazší při cestě tramvají je koukat z okénka a nic neregistrovat. Pokud sedíte, můžete se ještě kochat pozadími krásných slečen. Což je ale závislé na 8
náhodě, protože můžete jezdit každý den, stejnou tramvají ve stejnou minutu, a stejně v ní nepotkáte dvakrát stejnou osobu. Tentokrát mi ale štěstí přálo a jedno velice pěkné pozadí zaparkovalo cca dva metry od mého pozorovacího soustrojí. Dělal jsem jako bych koukal do blba, ale přitom jsem klouzal po hedvábných tvarech jejích upnutých kalhot. Sláva – první pozitivní věc v tomto negativním ránu. Dvě stanice se nic nezměnilo, nic mi nenarušilo výhled a nic mě nenutilo přemýšlet. Pak se ke mně doneslo, že příští stanice bude moje výstupní, a v hlavě se mi spustil alarm. Dotekly ke mně dvě informace současně. První mi rozbušila srdce a druhá mi vehnala krev do žil. Jako kdyby mi někdo zařval megafonem do ucha, rázem mi docvaklo, že celou dobu koukám na osmý div světa, patřící mé ex-přítelkyni Monice, která se před třemi lety odstěhovala kvůli práci do Singapuru a ta práce znamenala rozchod. Dostal jsem od ní na výběr, a já si vybral zůstat a rozejít se. Po rozchodu jsem byl pár měsíců ještě trochu v hajzlu, protože Monika byla fakt skvělá. Vlastně, to pravidlo s ránem mě naučila ona. Prožívala to mnohem víc než já, a když odešla, tak jsem si už na tenhle režim zkrátka neodvykl. Jak ji vždycky vytočilo, když jsem po ránu chtěl to. A jak sexy byla, když se rozčílila. A teď je zpět. A třeba už natrvalo. 9
Onen druhý fakt, který mi rozproudil krev, byl, že za mnou sedí bezdomovec. Vlastně to byl víc smrad, co ke mně zákeřně doplul a který můj obranný systém do té doby úspěšně odmítal registrovat. A Monika nesnášela bezdomovce. Asi si ho ještě nevšimla, protože jinak by už vystoupila. Nestačilo by jí jenom přestoupit do druhého vagónu, ona by totiž stále cokoliv sdílela s tím samým bezdomovcem, jako bych ji to slyšel říkat. Moje podvědomí přinutilo hlavu, aby se otočila a definitivně zaregistrovala a změřila toho pobudu. Senzory nahlásily komunikační pohotovost, protože definitivní kategorizace pojmu „bezdomovec za zády“ přineslo dost velký potíže hladovému žaludku. Pohotovost mluvícího soustrojí v kombinaci s rychlostí ruky vystřelené do peněženky byla rekordní. „Dám ti pět set, když se přesuneš do první poloviny vagonu.“ Pětistovka už vlála v dosahu pobudovy ruky. Musím uznat, že ta osoba byla taky pohotová. Dřív, než jsem zaregistroval, že po bankovce hrábl, už byla bankovka poctivě schovaná v kapse. Smraďoch se zvedl, přesunul a Monika s rukou přes pusu vypochodovala na mé zastávce. Ještě mě nezpozorovala a já ještě nebyl schopen myšlenky. Jednal jsem impulzivně. 10
Nahrál jsem to, že jsme do sebe narazili náhodou. Okamžitě se usmála a dali jsme si na přivítanou pusu na tvář. Hned mi do vzduchu bezmyšlenkovitě vyletěl prst a ukázal na restauraci se zahrádkou kousek za zastávkou, kde podávají snídaně. Monika se jen usmála, přijala moje rámě a nechala se vést ruchem spěchajících lidí. „Dlouho jsem tě neviděl, moc ti to sluší.“ Zkusil jsem z patra ne úplně nejšťastněji zahájit dialog, abych mohl zapojit minimální počet moskovodů. „Špatně tě slyším v tom hluku, ještě mi píská v uších z letadla“ Supr, přesně tolik informací, kolik jsem v tak krátkém informačním sledu potřeboval slyšet. Akorát přiletěla a můžu mlčet. Lahoda, rozumím. „Jak bylo v Singapuru?“ Trošku nemotorný druhý pokus o přistání v zahájení společensky formálního dialogu mezi jedinci, kteří se sakra dlouho neviděli a kteří spolu sdíleli část života. Naštěstí byl zkoordinován stejnou potřebou klidného rána a snahou o prosté čerpání radosti z přítomnosti toho druhého. „Supr, ráda ti o tom někdy povyprávím, ale…“ Odmlčela se. „Ano?“ Pokouším se pomoct ranní pomalosti myš- lenkovodů, kterou určitě Monika právě trpí. 11
„Poslechni, určitě pamatuješ na naše hodiny po ránu.“ „Až moc dobře…“ Jaká úleva. Avšak jaksi pozoruju, že mám v krku zadrhlé slovo lásko. „Co kdybychom si dali jen tak nějakou dobrou snídani a zbytečně nemluvili?“ Můžu ji ještě pořád milovat? „Jako bys mi mluvila z duše… eee…“ „Moniko.“ „Moniko.“ Teď ale vědomí opravdu bojovalo s impulsem říct to slovo lásko a pozorovat její spontánní reakci. Ještě že byla tak pohotová. Nepříjemnost, že přijdu pozdě do práce, jsem přešel smutným povzdechnutím. Objednal jsem dvě pressa, sladký croissant pro Moniku a míchaná vajíčka pro mě. Když číšník odešel, Monika se jen usmála a dodala: „Poslední dobou jsem si oblíbila čokoládové croissanty, ale nevadí, děkuju.“ Pak už bylo ticho. Ale nějak mě ani nenapadlo, že by si objednala sama a nějak mě ani nenapadlo, že by neměla chuť na croissant. Pochopitelně s touhle myš- lenkou je pak logické, že zaplatím. Ani po zaplacení nikdo z nás nepronáší jediné slovo. Dali jsme si sladkou pusu na rty a každý šel svým směrem. Úžasné. Zůstala stejně báječná, jakou jsem ji znal. 12
Teď sedím před monitorem, můj pozdní příchod prošel bez povšimnutí a já pozoruji vteřinovou ručičku, která odkrajuje poslední momenty hodiny, kdy mám nárokováno nepřemýšlet. Drze jsem si dovolil za svou první hodinu po ránu považovat sto dvacet minut a připisuji to na účet nevšednosti dnešního rána. Jako blesk mi teďka projela myslí vzpomínka na onen sen na pláži. Vybavuji si, že mám podobnou fotku sebe sama z Karibiku a okamžitě si ji dávám na plochu. Udeřila devátá hodina a stejně jako v tom snu se mi rozbklikala icq zpráva. Konečně to můžu rozkliknout. Zprávy jsou dvě. První píše Lenka, je velice stručná: „Konec“. Dala mi hodinu na to, abych se jí ozval. Hodinu, kdy už normálně přemýšlím. Druhou posílá Monika „Máš večer čas?“ Monika na nic nečekala. V tu chvíli jsem se konečně probral.
13
ŠÚNEMANKA ABÍŠAG Takže si to shrňme. Vyplesklost, s jakou rozrážim dveře bytu, sem zažil jenom jednou. Tenkrát mi bylo šest a vtrhnul sem zrovna k našim do ložnice se super extra bomba novinkou, kterou prostě museli slyšet zrovna ve chvíli, kdy se svědomitě snažili o rozšíření našeho rodu. Vůbec mi tehdy nedocházelo, co se děje a vesele sem mlel pantem. Zvláštní ale, že táta přestal až po tom, co sem domluvil. Teďka mám pro ně taky supr extra bomba novinku, a to dokonce mnohem bombastičtější, než byla tamta, tak jim to prostě musím říct hned. Vzduch je čistej, táta připravuje jídlo, „čau tati”, a máma je očividně v koupelně. Komu to řeknu prvnímu? Táta? Máma? Určitě z toho oba padnou na prdel. Od té doby, co sem je vyrušil, tak po určitý stránce klesla morálka oblékání v našem bytě. Přece jenom sem krev jejich krve, tak co bysme se styděli. Prostě se díváme přímo do očí a děláme, jako by se nikde nic nehoupalo. Ani nemáme zámek v koupelně. Řeknu to teda první matce, fotr je na to moc zaraženej. „Ahoj mami,“ a do prdele. To není máma. 14
