KONZUMACE RYB VE VESNICKÉM PROSTŘEDÍ Ryba měla ve vánočním jídelníčku oproti jiným potravinám výjimečné postavení. Připomínala lidem skutečnost, že rybou a chlebem nasytil Kristus své následovníky. Lidé také přikládali pozornost šupinám z kapra. Věřili, že tak, jak je do letokruhů vepsán život stromů, je život ryby vepsán v každé šupině. U stromu každý kruh znamená jeden rok, rybě během roku přiroste kruhů několik. Výrazně tmavší věneček kruhů se tvoří v období zimy, kdy ryby téměř vůbec nepřijímají potravu. Světlé kruhy přirůstají v létě, kdy má ryba potravy dostatek a rychleji roste. Podle počtu tmavých pruhů na šupině dobře rozeznáme, kolik zim ryba prožila. V souvislosti s tím měla šupina lidem přinést „nárůst“ bohatství. Proto se vkládala se do peněženky a pod talíř při štědrovečerní večeři.
Tradiční lidová kultura znala v minulosti nespočet druhů úprav rybího masa. Běžné bylo vaření, pečení, dušení, nakládání do různých láků, sušení či nasolování a samozřejmě konzumace za syrova. Pozadu nezůstával ani počet receptů a druhů možných variací, které bylo možné z rybího masa vytvořit. Lidová kuchyně tak znala nejen smažené recepty a polévky, ale také haše, láky či směsi s omáčkami a kořením. Ještě v raném novověku platila ryba (zvláště kapr) za vítané zpestření jídelníčku. V souvislosti s rozvojem zemědělství v 18. a první polovině 19. století, kdy se zvýšila produkce a tím i dostupnost jatečných mas, došlo k nahrazování ryb právě těmito jakostnějšími potravinami. Nemalou zásluhu na tom měla i stále větší sekularizace společnosti v průběhu 19. století. Dokládají to i slova českého lexikografa Františka Špatného, který v roce 1870 napsal: „Spotřeba ryb rybničných je v Čechách poměrně velmi malá. Nejvíce se jich spotřebuje v čas Štědrého večera. Požívání ryb nejvíce uškozeno zanedbáváním postů, v které době se jich celého roku mnoho požívalo“. Ryby se tak z jídelníčků vyšších vrstev čím dál víc stahovaly a byly považovány za jídlo spíše pro chudé, nebo za pokrm postní. Dokládá to zpráva z 19. století, v níž pisatel lituje horaly, pro něž „pstruh jest doposud obecnou rybou, jež slouží chudému lidu v Šumavě i Krkonoších a ostatních pohořích skoro za výhradní masitou potravu“. Ve vesnickém prostředí sedláci říkávali: lépe moučno, nežli rybno. Z toho je zřejmé, že ryby pro ně byly potravou pouze v letech neúrody, kdy nebylo dostatek obilí. Pečená ryba Osolenou rybu okořeňte bylinkami. Položte do pánve s rozpáleným tukem. Pečte ji nejprve intenzivně z jedné strany, pak otočte a dopečte na mírnějším ohni pomaleji. Pokud bude třeba a ryba bude opečená „do barvy“. přikryjte poklicí a nechte „dojít“. podávejte s chlebem.
V tradiční lidové kuchyni se v minulosti téměř výhradně zpracovávaly sladkovodní ryby. Z ryb se nejvíce jedl kapr, méně pak štiky. K rybám se podávaly nejrůznější omáčky a druhy přípravy ryb byly velmi rozmanité. Běžné bylo vaření, pečení – pouze s kořením či v kyselé smetaně, s nádivkou, dušení v pivě či víně, nakládání do různých láků. Významnou úlohu měly ryby uzené, solené a sušené, tzv. štokfiše. Rozšířené byly i sekané z ryb, fašírky, paštiky a pudinky. V neposlední řadě se rybí maso konzumovalo zasyrova. Lidová kuchyně pak znala i haše, láky a směsi s omáčkami a kořením. Vedle kapra se v tradiční kuchyni připravovali pstruzi, okouni, candát, bělice a mřenky. Samotná jídla se pak vařila z mlíčí a jiker, nejčastěji v úpravě na kyselo.
TRADIČNÍ PŘÍPRAVA POKRMŮ Z RYB Zpočátku se podával v úpravách na modro (vařený ve zředěném octě nebo bílém víně s kořenovou zeleninou) či na černo (ve sladké omáčce z povidel a perníku), až po druhé světové válce získal největší oblibu kapr smažený, ačkoli samotný recept na smaženého kapra pochází již z 19. století od Magdaleny Dobromily Rettigové.
JAK SE RYBY STROJITI MAJÍ PODLE M. D. RETTIGOVÉ Když chceš kapra s kořením přistrojiti, aby dobrý byl, předně ho pěkně vostrouhej, roztrhni a rozkrájej, na kolik kusů chceš, dobře ho nasol, nech ho na mise nasoleného půl hodiny. Potom vezmi octa, polovic piva bílého. Pakli chceš lepší míti, vem místo piva vína dobrýho, dej mezi to perníku strouhanýho, až se to počne na rendlíku otvírati. Potom strouhej s toho kapra nasoleného tu sůl nožem a vlož do tý jíchy na kotel, ať se dobře vaří. Potom dej do toho kotla na ty ryby pepře, řebříčků, vod citronů kůry, to tenoučce krájený, medu nebo cukru, jak chceš sladký je míti. Jestli se ti líbí, můžeš dáti řeckého vína, až by se to všechno dobře vařilo. Potom to dej na mísu, můžeš mezi to i mandle dáti. Pak to jez teplý nebo studený. Rybí paprikáš 80 dkg ryby, 50 g slaniny, lžíce sádla, cibule, rajče, 2 papriky, 3 dcl kyselé smetany, lžička papriky, sůl Kůže zbavené a vykostěné maso nakrájíme na kostičky a osolíme. Slaninu rozškvaříme, přidáme sádlo, nakrájenou cibuli, a když zčervená, odstavíme z ohně, zasypeme paprikou, na malé kousky nakrájenými paprikami, přidáme rybu, podlijeme a zvolna dusíme. Nemícháme! Nakonec přilijeme osolenou smetanu, necháme přejít varem a podáváme.
Kapra si dnes spojujeme především se štědrovečerní hostinou, kde byl vedle dalších pokrmů součástí bohaté tabule. V rodinách, pro které byl nedostupný, byl na stole nahrazen symbolicky pečivem ve tvaru ryby. Teprve v 19. století se kapr obecný prosadil jako jídlo, které běžně patří k těmto svátkům. Kapr společně s dalšími velikonočními pokrmy, jako jsou mazance, velikonoční sekaná, jehněčí či kůzlečí maso patřil i na sváteční stůl v době Velikonoc. Doloženo je „krmení chudých“ na Zelený čtvrtek rybí polévkou. Tradice velikonočního kapra se v některých rodinách dodržuje dodnes.
RYBÁŘSKÉ ŘEMESLO, JEHO JAZYK A ZVYKY V ČASE (ZPRACOVAL HISTORIK FRANTIŠEK TEPLÝ 1867-1945)
Pěší, pěšák – pěší holomek, rybní holomci, rybní čeledíni, pěšácký pomocník - fischknecht. První vodní pěšák, který zatahoval nevod, slul předák. Poslední pak zadák či pohončí. Planič – plánička - rybníkář, který urovnával, planil – čistil dno rybníka, sháněl vodu stokami. Pořádkový rybníci – cechovní, neboť řemeslný cech. Robotěz – dělník na rybníce.
NÁŘADÍ K LOVU RYB
Rybářství jako svérázný obor přineslo do společnosti a do českého jazyka řadu pojmů, jež nemají pouze význam technický ale i etnografický. Výběr z toho pojmosloví pro zajímavost uvádíme.
HLAVNÍ ČÁSTI RYBNÍKA A JEHO ZAŘÍZENÍ Nebeský rybník - nebesáček – rybník bez přítoku, odkázaný pouze na déšť. Nadýmač, nadýmáček – rybník pod studánkou či spodním pramenem. Poltrubí – půltrubí, podtrubí, poutrubí, nejhlubší místo v rybníce pod hrází, kterým se voda vypouští zdvižením stojanu, stávku. Ohnivec, prontnar – nádeník, který před úpravou dna budoucího rybníka vypaloval křoví. Ouhor – úhor rybníka, po slovení. Sel se do něho oves, ječmen, pšenice. Zpravidla po deseti letech se rybník sušil, bláto se vyváželo na louky. Brdlení, mříže, česle – bývalo buď z doubků, nebo ze suchých jedliček. Prohlubeň – okna na rybníce – „dýchadlo“, kudy ryba v zimě v prosekané Stírky – prlení, brdlení, česle, sestavené tyče, jež bránily unikání ryby. Stavidlo – postaru joch. Později lopata, která uzavírá trouby v rybníku. Taras – kamenný polož na hrázi. Střevelní rybník – rybníček pro střevle, do zásoby pro krmení pstruhů. Bašta – z lat. bastia - věž, násep, val. Na větším rybníku stavěli v 15. stol. jistebky (světničky), v 16. stol. podezděné dřevěné sruby, jimž vlašští dělníci říkali bastia. Češi si výraz upravili na baštu.
Roury
Nevod, vatka, klika, dědík, keser, tenátka, sběračka, sak, nosidla, ohnoutka, kádě, džbery, naběrák, vědra, míra a měřička, vany, lejty (voznice), košíky, plachty, lopaty, sekery, loďky, váhy, přezmen či mincíř, stoličky, ad. Nevod -– velká síť, z nití nebo motouzu, navlečená na obrev (žíni, tlustou šňůru), která je upevněná na žezlách a jejíž konce se nazývají popruhy nebo traky; tam, kde se na levé a pravé straně nevodu v špičku traky scházejí, je přivázán provázek (silné lano). Na svrchní obrvi jsou plováky (plavci, poplavky, dřevěné koule nebo podlouhlá dřívka), které na vodní hladině plavou; na spodní obrvi se nacházejí železné kroužky – želízka, které zatěžují obrev ke dnu rybníka, aby při lovení ryba pod nevodem nezůstala. Jednotlivé dírky (prázdniny) v síti se nazývají oka, vnitřní prázdnina či otvor, kde se ryby nalézají, se nazývá jádro. Lejta – voznice. Podlouhlý sud na vožení ryby k sádkám. Kebule – pytlácký omamný přípravek k chytání ryb. Ohnoutka – keser bez násady, používaný i k vážení plůdku. Gbel, kbel – jednoduchý požerák. Vrh – malá míra, např. při prodeji raků.
Vrš
Lejta
Dědík – druh síti na Pardubicku tak zvaný (část plotu 3-4 m dlouhá, ohraničená na koncích žezly, nahoře a dole opatřená žíní. Džber – používá se k přenášení ryb, někdy okovaná obloučky železnými, jsou 3-4 palce široká, aby se skrz ně tlustší pověrek (hůl, sochůrek) prostrčiti mohl. Keser – nádobí s měchovitou sítí, která je připletena buď k železnému kruhu neb dřevěnému oblouku. Loděk – neb kocábek se používá k vození porybného neb lovců. Měřička – dřevěná nádoba, do které se naměří kopa rybího plodu. Naběrák – šouf - používá se k nabírání vody. Přezmen (mincíř) – používá se k vážení ryb. Čeřen – druh rybářské sítě. Má čtvercový tvar, který je udržován konstrukcí z prohnutých prutů. Za tyto pruty je uchycen k delší tyči.
Sítě
NÁZVY RYB Koženáč – tak se nazýval hladký kapr již k r. 1750. Mísná ryba – ryba, která se vejde na mísu. Plivačka – ryba s mnohou kostí. Rejbata – malé ryby. Suchá ryba – hubená ryba. Běl – jinak rybí drob, drůbež, nejlépe rybí plevel. Rybou – míní písaři až do 1. pol. 17. století pravidelně kapra. Ostatní druhy jmenují správně: štika, okoun, ouhoř, etc. Šlahoun – velká kapřice (jikrnačka) vytřená.
LIDÉ KOLEM RYB Bastýř, baštýř – starší lovec či rybní předák. Při lovu stál na loďce a pečoval o udržení řádného směru zátahu. Porybný, nadrybný – obyčejně předák rybníkářů, fišmistr. Pěší, pěšák – pěší holomek, rybní holomci, rybní čeledíni, pěšácký pomocník - fischknecht. První vodní pěšák, který zatahoval nevod, slul předák. Poslední pak zadák či pohončí.
VÝLOV RYBNÍKA Píchnouti rybník – znamená začít lov zdvižením čapu. Nadcházeti rybě – při sháňce např. před lovením. Sháňka – shon, nahánění ryb k lovišti, dříve postup při lovu ryby na loďce, aby sešla do vrše. Zapřahati se – k tahu nevodu, k zátahu při lovení. Zájezek – původně zájezdek, místo pode rybníkem, kam vypadaly ryby z loviště, nebo boční nádrž při lovišti. Pod hráz mohly zajet i potahy s lejtami a ryby se zde snadno nakládaly. Strojit rybník – vypouštět a připravovat k lovení. K tomu je určen baštýř a pěšák-strojič. Brakovati – přebírati, při lovu rozdělovati ryby podle velikosti a druhu. Gbel - i kbel. Dnes kbel, mnich, požerák – výpust zpravidla u menších rybníků. Klec – dřevěná zahrádka ve vodě kolem čepu stojící, pod hranicí či chaloupkou. Korec – korýtko s násadou na měření drobu a prolévání vody v nevodu. Měřička - měřič, vyměřoval rybníky. Pokopné – plat z prodeje kopy (60 kusů) plůdku pro rybní čeleď, 1- 4 gr. ze džberu.
PYTLÁCI MEZI RYBNÍKÁŘI Ani v raném novověku nebyl přístup k pytlákům ve srovnání se středověkem o moc přívětivější. Jejich řady se rekrutovaly zejména z vesnického obyvatelstva – sedláků a jejich čeledi, kteří žili v bídě. Postupně se tresty za pytláctví staly nelidsky kruté. Obvykle se jednalo o různé formy smrti. Obvyklé bylo oběšení, čtvrcení, zardoušení, stětí, ale i upálení nebo vpletení do kola, zahrabání a nabodnutí na kůl. Na březích rybníků často docházelo i k bitkám s panskými úředníky a biřici. Místy v té době byli tzv. chodci a stupkové, kteří třeba na Chlumecku ukradli z rybníka Malušky ryby tam dovezené z rybníka Svízelkova. V souvislosti s tím městské knihy uvádějí zápisy o popravách dopadených. Pytlačení nebylo praktikováno jen uvnitř země, ale pytlačením přes hranici vynikali např. Rakušané. Kradli ryby dokonce i ze sádek a haltýřů, aby je prodávali sedlákům. Pokud zámecká čeleď některého chytila, čekal ho zpravidla trest oběšením. Dobový výjev s různými formami trestů smrti jako upálení, stětí, kterému předcházelo trhání masa z těla a následně byly sťaté hlavy demonstrativně napíchnuty na vyvýšené místo pro demnstraci vykonání práva a jako odstrašující příklad. Dřevořez, přelom 16. a 17. století.
Laienspiegel r. 1509, právo útrpné.
Pytláctví je lidový název pro neoprávněný zásah do výkonu práva rybolovu a bylo rozšířeno ve vesnickém prostředí až do konce 20. století a na řadě míst přetrvává dodnes. Rozmáhalo se především v důsledku sociálního útisku, kdy lidé z hladu a bídy lovili na panských rybnících a pozemcích. Ovšem někteří lovili i z prapůvodní lovecké vášně, kterou nemohli uspokojit zákonným způsobem. Stoupající počet rybníků se poddaným a potencionálním pytlákům stal velmi vítanou příležitostí. Nemalé škody na rybnících se děly za válek, kdy procházející armády vylovily rybníky, nebo dokonce prokopaly hráze, ať již pro snadnější vylovení ryb, nebo pro páchání hospodářské škody v nepřátelské zemi (zaplavení polí a zničení úrody) z taktických důvodů (ztížení postupu nepřítele). V těchto případech se však nejednalo o pytláctví. V předstátních obdobích zřejmě pytláctví neexistovalo a vodní toky i to, co nabízely, byly k užitku všem. Obrat nastal se zřízením státu a feudalizace celé společnosti, kdy panovník (posléze i feudálové) se považoval za svrchovaného vlastníka země. Ačkoli vody nejprve nedosahovaly až takové ochrany jako lesy a zvěř v nich, postupně i zde se prosazovalo, že lovit ryby mohou pouze lidé s povolením, resp. ti, jejichž je to řemeslo, za které platili daně – rybáři. Nad nimi bděli i zvlášť k tomu vybraní úředníci panství, kteří rovněž dohlíželi, aby nechytal (nepytlačil) někdo jiný. Ustanovení tohoto druhu se nám dochovalo ve Francii, kdy král Filip III. Smělý roku 1270 vydává nařízení o lovu zvěře a ryb. Tím bylo stanoveno, že zvěř a ryby, které byly doposud považovány za vlastnictví toho, kdo je ulovil, jsou majetkem pána, jemuž patřilo lovecké území. Na přečin proti tomuto „novému řádu věcí“ bylo nahlíženo jako na jinou hospodářskou trestnou činnost, tedy jako na loupež, a při přistižení či prokázání rybího pychu bylo s provinilcem naloženo jako v jiných případech loupeží – byl pověšen na nejbližším stromě a jeho majetek propadl královské komoře, případně majiteli panství. Řád práva městského v Čechách uznával za prokázání polního, lesního a také rybního pychu ordál (boží soud). Obžalovaný byl hozen do vody, a pokud se zachránil, byl žaloby zproštěn. V opačném případě byl vykonán rozsudek smrti. Oběšeným za rybní pytláctví byl jako corpus delicti na krku pověšen kapr (tento truchlivý obrázek často citují beletristé v legendách o krutém rybníkáři Kubovi – regentovi Jakubu Krčínovi z Jelčan a Sedlčan.). Pytláci nebyli vždy jen obyčejní lidé, kteří si chtěli přivydělat, nebo měli prostě jen hlad. Vilém z Vožic (dnes Mladá Vožice okr. Tábor) v roce 1318 pohnal k zemskému soudu svého šlechtického souseda Jaroslava z Kout (dnes Horní Kouty), že mu vylovil rybník. V případě, že viník byl urozeného původu, bylo na něho nahlíženo podstatně mírněji. Nebyl pověšen, nýbrž jej čekal peněžitý trest v podobě úhrady škody, která v tomto případě byla vyčíslena na 50 hřiven stříbra (asi 12 kg). Rozvoj rybníkářství v 15. století znamenal i rozmach pytláctví a to do té míry, že se tímto společenským nešvarem musely zabývat i zemské sněmy. Ze sněmu, konaného r. 1462, vzešlo následující usnesení: Jako jest pokřik, kterak veliká zlodějstva v rybnících se dějí, a to měchy, vršemi, nevody, síťmi, saky neb jinými přípravami, aby ni žádný těch věcí nechoval, ktož by práva o lovení neměl a nebo ježto by neměl svých rybníkóv, řek nebo potokóv. A ktož by pak přesto toho choval, aby jemu bylo bráno od popravcóv [úředníků zodpovědných za udržování klidu v regionu] kraje toho.
I po třicetileté válce si vrchnost střežila své zdroje příjmů. Poddaní byli povinni stále většími robotami, což přineslo velký rozsah pytláctví (ze msty, pro obživu, z lovecké vášně). V hospodářských řádech a instrukcích jednotlivých panství můžeme číst řádky jako: „Rybníci, řeky, potokové se vám zapovídají pod ztracením očí i hrdla!“. Postupně se však situace zmírňuje a hrdelní tresty nahrazují tresty mrzačící jako vypíchnutí očí, nebo utětí pravé ruky. V průběhu 18. století se pak i tyto tresty mírnily na zmrskání metlami, stání na pranýři, vězení kombinované s nucenými pracemi, nebo na spíše výstražné tresty jako useknutí prstu, vypálení cejchu v obličeji. Později se začínají prosazovat i majetkové tresty jako propadnutí majetku, nebo v lehčích případech jako forma vyrovnání svého dluhu společnosti byli pytláci odsouzeni k platbám kostelům, na chudé nebo k finančnímu vyrovnání poškozeným. Záleželo na tom, jak se přihlédlo k okolnostem provinění. Pytláctví je trestným činem i v současné době. Aby bylo možné protiprávní konání charakterizovat jako trestný čin, musí být škoda způsobená na rybách či zvěři vyšší než 5 000 korun. Pokud někdo loví ryby, avšak doposud nic nechytil, dopouští se pouze přestupku.
Renesanční výjev s vyobrazením různých způsobů od fyzických a mrzačících trestů, jako bylo zmrskání důtkami, vypíchnutí očí, uřezání uší, useknutí ruky, až po různé formy trestů smrti v podobě stětí, lámání kolem, oběšení, vykuchání zaživa a upálení. Dřevořez, druhá poloviny 16. století.
Trojzubá osť
RYBA JAKO POSTNÍ POKRM
Slovo „půst“ je všeslovanský výraz označující zdrženlivost, újmu a především zdržení se jídla či pojídání masitých a mastných pokrmů v určité dny. V tzv. postním období se konzumovaly především pokrmy z mouky a zeleniny a ryby, které byly vždy vnímány jako pokrm postní, „conezasytí“. Doodříkánípotravyvsouvislostispůstem,sepravděpodobně vedle praktických důvodů v období nedostatku promítly i představy o vlivu nadpřirozené moci, jíž se člověk může ubránit pozřením určitých pokrmů v daný čas – např. během bouře, v době úmrtí člena domácnosti apod.). Jako očistný prostředek se půst v lidovém prostředí stal také jednou z podmínek vykonávání věštebných a magických praktik (milostných věšteb o Vánocích, hledání podkladů, vyvolávání duchů). Půst je znám většině náboženských systémů, kdy nabývá symbolického významu očisty, askeze a kajícnosti. Žádné náboženství však není jen souborem dogmatických výroků a teorií. Každé se projevuje nějakým způsobem ve všednodenním životním rytmu věřících. Postoje věřícího křesťana se promítají také do oblasti stravování. Pravidel, nařízení a zákazů, které se váží ke stravovacím návykům, se objevuje zvláště ve Starém zákoně mnoho a všechna náboženství, která vycházejí z judaistického základu, obsahují pravidelné půsty. Ty se kryjí s obdobími roku, kdy je nedostatek potravin ( před žněmi, na přelomu zimy a jara). Do liturgie byla tak zanesena tradice, která se stalo regulátorem spotřeby potravin ve společnosti. Bezpochyby se tak stalo díky tomu, že kněží původně byli i vlivnými politickými činiteli, kteří věděli, že prostí lidé „ochotněji“ hladoví, když se jim řekne, že je to pro víru, neboť nedostatek potravin sebou přináší společenské nepokoje.
Značný vliv na to, co křesťané mohou jíst, mělo i prostředí, ve kterém se nacházeli. Judaismus a na něho navazující křesťanství vznikly v oblasti Předního východu, kde základ obživy tvořil chov ovcí a koz, doplňovaný právě lovem sladkovodních i mořských ryb. Z tuků se používaly především rostlinné oleje – nejčastěji olivový. Tyto suroviny potom logicky hrají významnou roli i v biblických textech. S rozšířením křesťanství do nehostinných severních krajin, ve kterých navíc byl půst novinkou (evropská předkřesťanská náboženství půsty pro laiky neznala), muselo dojít k nahrazení těchto surovin potravinami jim podobnými a snadno dostupnými. V našem vnitrozemském prostoru téměř úplně vymizely mořské ryby, které byly nahrazeny čistě jen sladkovodními, místo olivového oleje se pak více používaly tuky živočišné. Jednotlivá jídla navíc lidová zbožnost spojila s určitými církevními svátky – Velikonocemi či Vánocemi.
Již Kristovi učedníci v Palestině, daleko před tím, než se křesťanství rozšířilo do střední Evropy, se snažili nově vznikající náboženství vymanit z přísných formálních předpisů Starého zákona. Proto pro křesťany přestalo být ústředním tématem, co si mohou a nemohou dát k jídlu, ale jaký je smysl daných ustanovení. V průběhu středověku se potom s úspěchem rozvíjela myšlenka půstu jako ideálního způsobu (vedle modlitby a almužny), jak se posilnit na cestě k Bohu. Posty se rovněž spolu se zvláštními bohoslužbami staly součástí přípravných období před významnými událostmi. Středověk znal 120 – 140 postních dnů v kalendářním roce. Byly to doby duchovní přípravy na velké svátky. Za čtyřdenních půstů (tzv. suchých dnů) rozložených do čtyř ročních období, které začínaly vždy středou a končily sobotou, zasedal zemský soud. První začínal Popeleční středou, druhý po svátku Letnic, třetí po Povýšení sv. Kříže a poslední po sv. Lucii. Suché dny byly jakýmisi zostřenějšími půsty, kdy se nesměl pít alkohol, a tudíž byla záruka, že úsudek přísedících nebude pokřivený. Navíc na oslavu svátků se sjela velká část šlechtické reprezentace, čímž byla zaručena hojná účast.
V průběhu dějin prošlo křesťanství řadou změn. Současné křesťanství není jednotné. Jiné předpisy zastává pravoslavné náboženství, jiné katolické či protestantské. Setkáváme se se směry křesťanství, které půst odmítají jako neopodstatněný, nebo naopadk se směry, které kázeň v jídle považují za základ křesťanské morálky. Pro katolictví zůstává nejdůležitější předvelikonoční a adventní půst. Mnoho katolíků má v paměti pravidelný páteční a středeční půst. Byl to půst od jatečných druhů mas. Mohly se konzumovat ryby, studenokrevní živočichové, jejichž maso nebylo chápáno jako maso domácích zvířat. Nicméně toto pravidlo v současnosti není půstem ve smyslu hladovění, ale ve smyslu zdrženlivosti. Věřící tak dávají najevo, že jsou schopni se zříci něčeho, co je jim příjemné – tedy nejen jídla. Přísná stravovací pravidla si do značné míry zachovalo pravoslaví, kde je půst prostředkem, jak se vyrovnat s vlastním životem, a také pomocí při hledání správné cesty k Bohu a spáse. Půsty jsou jednodenní: středeční – na památku Jidášova příslibu vydat Krista, a páteční – na den ukřižování Páně. Pravoslavní mají i vícedenní posty při příležitosti svátků v době před Velikonocemi a Vánocemi. Významný je poslední půst v roce, zvaný filipovský, který trvá od 15. listopadu do Vánoc. V době půstu se smí jíst moučná jídla, vařená zelenina, chléb a voda. Vyhnout by se pravoslavní měli potravinám s živočišnými bílkovinami a tuky. Konzumace ryb a mléka je upravena ještě dalšími předpisy. Jíst se smí jedenkrát denně, po třetí hodině odpolední. Volnější pravidla pak povolují i dvě jídla denně.
„RYBA“ V TRADIČNÍ LIDOVÉ KULTUŘE
V tradiční lidové kultuře se ryby využívaly nejen jako potravina, ale i surovina pro některé výrobky. Např. tlouk cepu se uvazoval k násadě úhoří kůží. Stačilo ji každý rok před mlatbou namočit a nasytit rybím tukem nebo sádlem. Pevné kapří kůže se používaly k výrobě „galanterního zboží“ na různá pouzdra pro švadleny, na tobolky pro šňupací tabák, na peněženky i jako doplněk kabelek. Největšího a také nejoriginálnějšího využití měly rybí šupiny. Používaly se k výšivkám krojů, ale i některých jiných užitných dekoračních předmětů - polštářků, kabelek, pouzder, obrázků apod. V lidovém umění se ryby objevují ve spojení s námětem stvoření nebo Kristova křtu. S tímto vyobrazením se setkáme v podmalbě na skle, na tištěných svatých obrázcích, v ilustracích kramářských tisků, v lidové plastice. Lidová kultura se motivu ztvárňujícího rybu zmocňuje i v tradičním lidovém řemesle. Hmatatelným dokladem jsou některé výrobky – keramické formy s motivem ryb, plechové formičky na pečivo, vánoční ozdoby, formy na perník a další dřevořezby. Největší rozšíření tohoto tématu však najdeme v duchovní kultuře – v lidové slovesnosti a v lidové písni. Dochovány jsou i některé tance, jež měly původ v kolečku, které rybníkáři tancovali po dokončené práci nebo výlovu. Své zastoupení má ryba také v lidovém léčení a to nejen lidí (rybí olej), ale také zvířat.
RYBY V PŘÍSLOVÍCH, RČENÍCH A POVĚRÁCH Od hlavy ryba smrdí. Ryba a host třetího dne smrdí. Kde není ryb, i rak rybou jest. O rybách a andělích nesnadno kázati. Mnoho ryb, málo zrna. Ve veliké vodě veliké ryby bývají. Sedláku dej kroupy, moudrému ryby. Blahoslavený člověk ten, který mívá ryby a má sytý den. Má se jako ryba ve vodě. Zdravý - čerstvý jako ryba. Hází sebou jako kapr na blátě. Ze všeho se ouhoř vyvine. Jen aby mi rybník nevypálil! Ulovil, nač síť roztahoval. Uvázl jak na udici. Rybář rybáře daleko v moři vidí. Rak starý, tresce-li mladého pro zpáteční chod, musí mu sám jinak ukázati.
RYBA A RYBNÍKY V LIDOVÉ SLOVESNOSTI S rybníky jsou spojeny v lidové slovesnosti také postavy s nadpřirozenými schopnostmi. Kult duchů, spojených s vodou byl odpradávna nejrozšířenější. Ve starých kronikách se dočteme o úctě k řekám a nymfám, o uctívání pramenů, řek, jezer spolu s duchy, kteří v nich přebývají. Mají převážně ženskou podobu. Antickým nymfám a Nereidám, germánským nixám a undinám, keltským divám a divonám odpovídají slovanské víly, samovily, rusalky, vodní nebo mořské panny a žínky. Původní název „víla“ pochází od slova viliti, to je být posedlý, bláznivý.
Označení rusalka vzniklo podle barvy vlasů, ale i pod vlivem antických slavností „rosalie“, které se rozšířily přes Balkán na Rus, kde se slavily již v 11. století. Byly spojovány se vzpomínkou na mrtvé. Z toho vznikla představa rusalek jako duší dívek předčasně zemřelých, utopených nebo sebevražednic. O vílách se vypráví hlavně na Balkáně, ve střední Evropě a v Čechách. Jsou popisovány jako krásné dívky s průsvitným tělem v bílém šatě, s dlouhými rusými vlasy, které jsou zdrojem jejich života a síly. Ztráta jediného vlasu pro ně znamená smrt. Jejich okouzlující zjev umocňuje i krásný hlas. S oblibou zpívají a tančí v kruhu. Jsou schopny měnit se v labutě, sokoly či vlky. Umějí věštit, vyznají se v léčení, především víly, jejichž pramen má léčivou moc. Rodí se z rosy, zvláště když prší, svítí slunce a utváří se duha. Vztah víl k lidem bývá příznivý, zvláště k mladým mužům. Mohou působit i zlo. Mstí se za urážky, vyrušení ze svých rejů nebo neuposlechnutí svých pokynů. Zlé skutky činí černé vodní víly, straší a topí koupající se mladíky, svádějí z cest poutníky, nedovolují žíznivým pít ze svého pramene, na moři pronásledují a potápějí koráby. Aby si je lidé naklonili, přinášeli jim oběti, zejména k pramenům - koláče, polní plody, květy, pestré stužky rozvěšované po stromech apod. Svátkem víl byly letnice, spojené se sbíráním a vázáním květů, s různými obřady při západu slunce, kdy se přinášely oběti k břehům vod (chléb, máslo, sýr), věšely se na stromy věnce a kousky látek, popřípadě se házely do vody. Oproti vílám lidem nebezpečné byly rusalky. Topily poutníky, bořily mosty, hráze, ničily rybářům sítě. Před jejich mocí však chránily lidi některé rostliny, jako máta, pelyněk a libeček. Mužským představitelem vodních bytostí byl vodník, známý jako český hastrman, mužíček, slovenský vodní chlap, lužický wódny muž, polský topielec, nebo ruský vodjanoj, slovinský muk či gestrin, anebo germánský Wassermann. Zatímco vodní žínky, víly a rusalky byly bytostmi skupinovými, vodník vystupoval vždycky sám. Zdržoval se v černých vodách a vůči lidem se choval obvykle nepřátelsky. Smutné zkušenosti s ním měli hlavně mlynáři, rybáři a plavci, a proto se ho snažili usmířit oběťmi, většinou zvířecími - koňmi, krávami, ovcemi, černým kozlem, černou sviní, černým kohoutem, husami, kachnami, rybami. Někdy se spokojil i s kousky chleba s máslem a vínem. Své zkušenosti s ním měli i rybníkáři. Aby nebořil hráze rybníků a řek, zakopávali při jejich stavbě koňskou hlavu. Tento původně ukrajinský zvyk je doložen archeologickými nálezy koňských lebek i na jiných místech, například v hradbách ranně středověkých hradišť. V tom, jak si lidé vodníka představovali, se projevují krajové rozdíly. Ruský vodjanoj je líčen jako holohlavý stařec s nafouklým břichem a tvářemi, s vysokou síťovou čepicí, s opaskem z vodní trávy a s husíma nohama. Jeho baltsko-slovanská obdobou je rohatý, bezprstý a bezpatý čertík, létající vzduchem. Český vodník, existující jako maškara už v 16. století, měl zelené punčochy, kalhoty z teletiny a žlutý kabát, zelené oči (pravé oko krhavé) i vlasy, z nichž neustále kapala voda. Jeho tělo bylo měkké jako bláto. V ruce obvykle držel zelený proutek, kterým si otevíral vodu. Slovenský vodník z horských tatranských ples byl celý obrostlý mechem. Ostatní vlastnosti této démonické bytosti byly ve všech oblastech shodné. Uměl se proměňovat ve zvířata, zejména vodní, během dne se skrýval v hlubinách, v noci vycházel na břeh, odpočíval a česal si vlasy. V zimě spal a probouzel se až na jaře, kdy lámal ledy a bouřil vodní hladinu. Kapku vody dovedl proměnit v rozvodněnou řeku. Ve vodě jezdil na sumci, na souši se proháněl na koni nebo krávě. Mlynáře a rybáře neměl v lásce, převracel jim loďky a trhal sítě. Koupající stahoval do vody a jejich duše věznil v hrníčkách. Pokud nebyl ženatý s vodní pannou, lákal k sobě dívky a ženil se s nimi. Známkou vodníkovy svatby byla povodeň. Když se dívce podařilo z vodníkovy moci uniknout, zabíjel ze msty jejich dítě. Pomáhal, jen když byl v dobré náladě. Pak naháněl rybářům ryby, chránil husy, kachny, ryby i včely, proto se mu obětoval první roj. Neškodný byl v pátek, který mu byl zasvěcen. Ochranou proti vodníkovi byly některé rostliny, jako černobýl či kapradí. Chytit ho bylo možné houžve, upletené z devatera lýčí a barevných tkanic či lipového lýka. Zvláště nebezpečné pro něj bylo klokočí, posvěcené na Květnou neděli, které ho mohlo zahubit.
POVĚRY Rybář dobře chytal ryby, když dal vykuchaného ptáka, do něhož dal šafránu, někde do tepla a pak vzal červy, jež se v tomto ptáku vylíhly, na udici za vnadidlo. Když ryby plují po vodě, říká se, že bude pršet. Uvidí-li člověk z jara poprvé rybu ve vodě, je po celý rok čerstvý.
TRADIČNÍ RYBOLOV LOV NEVODEM
Tradiční rybolov měl ve vesnickém prostředí doplňkový význam. Staré způsoby rybolovu se udržely na řekách a potocích do počátku, někde až do poloviny 20. století. V této době již byl rybolov živnostenskou činností a rybáři, kteří měli toto oprávnění, žili zpravidla v domcích u řeky, tzv. rybárnách. Do nové doby se původní způsoby tradičního rybolovu dochovaly zejména v pytláckých praktikách. Rybnikaření, budování rybníků a lov v rybnících byl záležitostí vrchnosti, ale v některých oblastech dalo ráz celé krajině a působilo i na lidovou kulturu. Nejjednodušším způsobem rybolovu bylo chytání ryb do holé ruky – dodnes se podobným způsobem chytají pstruzi v potocích. Časté bylo i ubíjení ryb kyjem či klackem na mělčinách, v zimě omráčení úderem palice nebo sekery na led. Na vhodných místech v řece se stavěly jednoduché kamenné hrázky jako pasti, ve kterých se ryby chytaly do ruky, saku nebo vrše. Z hromádek proutí zatížených kameny se vytvářely tzv. stánky, pod kterými se ukrývaly vyplašené ryby, které se snadno chytaly. Proutěné ploty naváděly ryby do vlastních pastí. Pro chytání ryb pod jezem se stavěly tzv. slupy – žlaby. Do nich se dostávaly ryby, např. úhoři proudem vody. Od pravěku se k lovu ryb používaly proutěné kuželovité vrše s nálevkou, která umožňovala proplutí ryby do pasti, zároveň zabraňovala jejímu úniku. Ryby byly chytány také do vrší železných, ty používali hodně pytláci. Měly různé tvary podle druhu chytaných ryb.
Lov nevodem patří k tomu nejtradičnějšímu v rybářské profesi. Jde o lov velkou sítí. Nevod se rozdává v horní části loviště z lodí. Na nich jsou vedoucí výlovu a baštýři, kteří přidržují žezla a háčky, jež slouží k ovládání polohy spodní žíně. Za provaz od nevodu táhnou pěšáci a hajní. Pěšáci na jedné straně jsou vyzbrojeni klikami a roubíky. Kliky jim umožňují snazší pohyb v bahně; roubíky (silné tyče) jsou uvázány k provazu. To umožňuje lepší tažení provázku přes rameno pěšáka. Na druhém konci nevodu táhnou provázek hajní, kteří nevod přidržují v žádoucím směru ke kádišti. Celý pohyb všech lovců podléhá pokynům porybného, který rozdává povely. „Rozdávej!“ - znamená pokyn pro pěšáky, aby roztáhli nevod i s loděmi. Na pokyn – „Pěšáci rovně!“ pěšáci jdou ve směru žíně nevodu, tedy kolmo k lovišti. Naopak na pokyn “Pěšáci tahem (táhněte)!“ jdou pěšáci kolmo k žíni do loviště. Nejobvyklejší je pokyn – „Pěšáci tahem ucházej!“ jdou pěšáci po diagonále, kdy nevod nabírá ryby. Pokud je zátah u konce, zvolá porybný: „Netahej!“ - tehdy se pěšáci vyvážou z roubíků, baštýři vytáhnou spodní žíni k horní a ryba je uzavřena v síti. Obě žíně se vytahují na lodě, až nevod vytvoří síťovou misku, v níž je tzv. „jádro“ - chycené ryby. Zjádřený nevod přitáhnou hajní ke kádišti. Tam se síť upevní na puntovací kůly. Ze sítě se nejdříve vybírají choulostivé dravé ryby – candát a štika, potom kapři a další ryby. Ryby se třídí podle druhů a váhy na brakovacím stole a brakovacích žlabech. Z nich se shazují do kádí k vážení a nakládání.
LOV S PODLOŽNOU SÍTÍ
Podběrák
Kruhová síť
Hon
V rybnících se lovily ryby do nevodu – veliké sítě až 50 m dlouhé a 1,5 m široké, jejíž vrchní konce byly opatřeny silnými provazy. Okraj nevodu měl tenčí šňůru, na níž byly navlečeny dubové kostky, tzv. kladky, plovoucí na povrchu, na spodním okraji byly kusy železa nebo olova. K nahánění ryb sloužily hasákové šňůry, strašáčky, žinkrouty. Ulovené ryby se uchovávaly v haltýřích – proutěných, člunkových, bedněných nebo v tzv. vezírku. K manipulaci a dopravě ryb se používaly lejty, soudky, pytle, nůše a košíčky, putny, džbery. Nezbytné byly přebírky a váhy. Důležitou pomůckou při rybolovu byly lodě – zpočátku dlabané čluny postupně nahradily lodě z prken s různými úpravami podle druhu rybolovu.
Výlov s podložnou sítí je rozšířený i u velkých rybníků. Před výlovem, kdy už je rybník přistrojený, se od kádiště do rybníka natáhne velká čtvercová síť - podložka-, o rozměrech 35 x 35 m. Na kádišti je obruba sítě upevněna na puntovací kůly; na okrajích loviště je pak pomocí háčků (tyček) přibodnuta do dna. Směrem podložce se pak ryby shání z lodí. Sháňka musí probíhat klidně, ale účinně. Pokud si je porybný jist, že je ryba nad podložkou, dá pokyn: „Zvedáme!“. Síť je na třech stranách v lovišti zvednuta a zkracována ke kádišti. Chycená ryba je pak k dispozici přímo u kádiště, kde se může vybírat a třídit. Postup je stejný jako při zátahu nevodem. Tento způsob lovu je šetrný k rybám, i k namáhavé práci pěšáků. Tam, kde jsou velká loviště se však zatím neuplatňuje.
KAPR, SUMEC, ŠTIKA Sumec se dožívá běžně věku 20-40 let. Tělo sumce je pokryto hladkou slizkou kůží bez šupin a končí plochou ocasní ploutví. Hlava je nízká široká, oči velmi malé. Mohutná rozeklaná tlama je opatřená čelistními oblouky s množstvím jemných zoubků. Sumec má poměrně špatný zrak, což částečně nahrazuje dlouhými chrupavčitými vousy v horní čelisti a čtyřmi kratšími v čelisti dolní, v nichž jsou chuťové buňky. Většina sumcova těla je zbarvena až modrošedě, na hřbetě tmavě, na bocích je zřetelné mramorování, břicho je světle šedé až bílé. Velmi vzácně se můžeme setkat i s bíle zbarvenými jedinci – albíny. Splést si sumce velkého s jinými druhy našich ryb je prakticky nemožné. Sumec je dravá ryba, pouze v prvních měsících se živí nejrůznějším planktonem. Později chytá žáby, plazy, ryby, vodní savce i mláďata vodních ptáků. U dna sumec filtruje tlamou bahno, aby z něj získal bezobratlé živočichy, různé červy plže a měkkýše. V našich podmínkách dorůstá obvyklé délky 100 až 160 cm, velké kusy i délky 2metry a váhy přes 50kg. Trofejní kusy však mohou být větší než 3 metry s váhou přes 100kg.
KAPR Nejrozšířenější rybou chovanou v naší zemi vždy byl a dodnes je kapr. Kapr, tak jak ho známe dnes, není v západní Evropě původním druhem. Oblast jeho přirozeného výskytu představovala řeka Dunaj na hranici s Moravou. Na přelomu letopočtu dováželi římští legionáři do věčného města kapra jako delikatesu z hraniční provincie Panonie. V průběhu několika let se kapr naturalizoval a přirozeně množil i mimo svůj původní domov. Když během 6. století vznikaly první kláštery a mniši kolonizovali barbarské či pusté kraje, potřebovali vyřešit zásobování rybou pro dny postu. Dovoz mořských ryb byl problematický a drahý a spoléhat se ve vnitrozemí jen na říční ryby nebylo možné. Přibalili si tedy s sebou kapra. Jeho výhodou byly právě biologické vlastnosti, zejména nenáročnost na prostředí a dobrá rozmnožovací schopnost. U klášterů se proto zakládaly sádky a rybníky. Ve vnitrozemí se tak rybníkářství šířilo společně s křesťanstvím. Přijetí křesťanství s sebou neslo zvýšenou poptávku po rybách i mezi obyvateli. To vedlo následně k zakládání rybníků i mimo kláštery. Do našich zemí se kapr s rybníkářstvím dostal pravděpodobně z Bavorska v době Karla Velikého. První zmínky o rybnících v Čechách a na Moravě mají spojitost s kláštery. Všude tam, kde byl klášter založen, se záhy objevují i rybníky. Od konce 14. století, se do výstavby rybníků zapojuje také šlechta a později i města. Úspěch tohoto podnikání souvisel s množstvím přísných postů. Svého vrcholu dosáhlo rybníkářství na konci 16. století, kdy u nás bylo kolem 180 tisíc hektarů rybníků. Sladkovodní ryby (a zejména pak kapr) tehdy byly běžnou a dostupnou stravou. Významný byl i export kapra, hlavně do německy mluvících zemí. Na začátku 17. století v důsledku třicetileté války a následných zmatků došlo k zhroucení celého odvětví. Rybníky zanikají a produkce ryb upadá. Levnou a dostupnou sladkovodní rybu tak v postní stravě nahradila zelenina, zejména luštěniny. Ke změně dochází až na konci 19. století, kdy nastává renesance chovu ryb u nás. Sladkovodní ryby, tedy hlavně kapr, se proto opět dostávají na náš stůl v hojnější míře. Produkce kapra se zvyšovala do té míry, že se kapr u nás ustálil jako hlavní chod večeře na Štědrý den, který je posledním dnem předvánočního postu. Nepřímý důkaz teorie, že kapr není původním druhem západní Evropy, v sobě ukrývá samotné jméno „kapr“. V jihovýchodní části Evropy mají tamní národy své vlastní pojmenování založené na svých slovních základech. Ovšem tam, kde kapra neznali, šířili mniši spolu s ním i jeho jméno. Proto na západ a na sever od nás (tedy mimo povodí Dunaje) má slovo „kapr“ stejný slovní základ jako v češtině. Například v němčině karpfen“, v angličtině „carp“, ve francouzštině „carpe“ nebo v italštině „carpa“. Tato označení vycházejí z původního keltského „charpho, carfo a charofo“, jež přebrali Římané a od nich následně i mniši.
SUMEC Sumec velký je naší největší sladkovodní rybou. Dravec, který byl ještě v nedávné minulosti téměř nepolapitelný a kolem kterého vzniklo tolik legend a mýtů, jako kolem žádné jiné ryby. Vyskytuje se téměř ve všech vodních tocích a přehradních nádržích. Mnohdy se s touto fantastickou rybou setkáme i v nevelkých rybnících či zatopených lomech. Velmi dobře se aklimatizuje, snáší dlouhé cestování v přepravních nádržích a většinou mu nevadí ani mírně znečištěná voda, ideální je bahnité dno s bujnou vegetací a podvodními překážkami, protože sumec se zdržuje při dně, kde vyhledává členitý povrch s úkryty. Patří k rybám dlouhověkým.
ŠTIKA Štika obecná je v našich vodách označována jako nejznámější dravec. Za hojný výskyt vděčí především své dokonalé vlastnosti přizpůsobit se okolním podmínkám. Štiku spatříme v malých rybnících, v potocích, v řekách i v rozlehlých přehradách. Zpravidla vyhledává mělké vody s dostatkem úkrytů, které jí pomáhají při lovu. Ideálním prostředím, kde štiky loví, jsou tak zarostlá místa s nepravidelným dnem obklopená rákosím a rozrostlými keři. Pro přípravu náhlého útoku štika využívá kameny, kořeny a kmeny stromů. Tam všude často číhá na svou kořist. Díky svému zelenému zbarvení je dokonale maskována a pro její kořist takřka neviditelná. K lovu jsou štiky přímo stvořeny. Táhlé válcovité tělo pomůže štice rychle zaútočit a velká zubatá tlama nedá kořisti žádnou šanci. Štika díky svému loveckému umu rychle roste a může dorůst a až do úctyhodné délky kolem 130 cm a přibližné váhy 22 kg. Záleží to však na podmínkách, ve kterých vyrůstá a na dostatku potravy. V průměrných podmínkách dokáže dorůstat do délky kolem jednoho metru. Déle žijící štiky mohou tak dosáhnout rekordních délek přes 130 cm. Štika je rybáři vyhledávaná atraktivní ryba.
RYBA VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ
Kuzma Petrov Vodkin, Zátiší s herynkem, r. 1918. Asyrský reliéf z Dur Sharukkin (dnes Chorsabád), Irák.
Freska s delfíny, palác v Knóssu, Kréta.
Josef Jíra, Pstruh a rybář, r. 1970.
Freska s delfíny, palác v Knóssu, Kréta Mozaika v Chrámu Rozmnožení chleba a ryb, Tabgha, Izrael.
Clara Peeters, Zátiší s rybami, kolem r. 1640.
Rčení o tom, že čas strávený na rybách nám bohové neodečítají z délky života, se připisuje starým Asyřanům. Je vidět, že rybolov už ve starověku nebyl jen věcí obživy, ale také zábavou a významnou součástí života, zvláště v přímořských oblastech a povodích velkých řek. S motivem ryb a mořských živočichů se tak setkáváme v pravěkém a etnickém umění i v umění starých kultur východní Asie, v Babylónii, Egyptě, mezi jejímiž bohy nalézáme i vládkyni ryb Hatmehit s rybí hlavou nebo rybím diadémem. Ryby a další mořští živočichové, zvláště delfíni a chobotnice, hrají důležitou roli v minojském a antickém umění, zvláště keramice, nástěnných malbách a mozaikách. V době prvních křesťanů se ryba stala tajným symbolem Ježíše Krista. Řecké Ichthys (ryba) se vykládalo jako spojení počátečních písmen Iesus Christos Theos h Yos Soter, Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel, a toto „logo“ se používá v nezměněném významu dodnes. S rybou se pak setkáváme v dalších biblických výjevech, jako Křest Kristův v Jordánu, Zázračný rybolov nebo Zázrak nasycení zástupů pěti chleby a dvěma rybami, nakonec i kytovec s Jonášem v břiše byl tehdy považován za rybu. V našem prostředí se občas setkáváme s rybou jako atributem mlčenlivosti Jana Nepomuckého, který za dodržení zpovědního tajemství zaplatil mučednickou smrtí. Ryby a plody moře se v dalších epochách staly také vděčným světským námětem. Ovšem v podání vlámských mistrů slibovaly různé druhy ryb, korýšů a mušlí opulentní hody, zatímco osamocený herynek se skývou chleba jen nuznou večeři avantgardního umělce. V novodobém umění – hudbě, literatuře, z výtvarných oborů především malbě a grafice ale bývá ryba a rybaření spíše idylickou vzpomínkou na mládí a chvíle strávené v přírodě.
