KONOPNÁ PANÍ - KNIHA I. Píše Bushka Bryndová (
[email protected]) Obálku knihy najdete na konci dokumentu
ČAS UČENÍ A KLÍČENÍ PROLOG ............................................................................................................................................................... 2 ČÁST PRVNÍ ........................................................................................................................................................ 4 - Tam, kde čas neplyne - .................................................................................................................................. 4 O stvoření Eä a boji Dobra proti Zlu ......................................................................................................... 6 O Pánu prstenů a jeho světě ....................................................................................................................... 8 - Valinorská škola - ........................................................................................................................................ 12 O náboţenstvích, ideologiích a vymývání mozků.................................................................................... 13 O silmarilech a Sudbě Noldor ................................................................................................................... 20 - Příchod Jara Ardy - ..................................................................................................................................... 21 O ţivotě Anuviel na Zemi I. ...................................................................................................................... 23 - Nápadníci -.................................................................................................................................................... 24 O Prstenech moci ....................................................................................................................................... 24 O konopí ..................................................................................................................................................... 26 - Sudba Anuviel - ............................................................................................................................................ 29 ČÁST DRUHÁ .................................................................................................................................................... 36 - Probouzení -.................................................................................................................................................. 36 - Nedokonalý elf -............................................................................................................................................ 40 - Ţena na jedno pouţití - ................................................................................................................................ 44 O Númenoru a jeho pádu .......................................................................................................................... 46 - Budování spojenectví - ................................................................................................................................. 49 O trpaslících ............................................................................................................................................... 49 O čarodějích Istari a lidských bozích a prorocích .................................................................................. 50 O Zlatém lese Lothlórienu ........................................................................................................................ 53 O ţivotě Anuviel na Zemi II. ..................................................................................................................... 54 - Elrondova Rada - ......................................................................................................................................... 56 ČÁST TŘETÍ ...................................................................................................................................................... 59 - Východní cesta - ........................................................................................................................................... 59 O Rohirech z Jízdmarky ........................................................................................................................... 60 O Východní cestě ....................................................................................................................................... 61 O elfské kuchyni ........................................................................................................................................ 62 O Bilbovi ..................................................................................................................................................... 63 - Lidský faktor - .............................................................................................................................................. 64 O vědeckých teoriích a podstatných otázkách lidské existence ............................................................. 64 O hobitech, kouření a ropě ....................................................................................................................... 70 - Orcas - ........................................................................................................................................................... 76 O Tomu Bombadilovi a jeho říši .............................................................................................................. 76 O skřetech a skurut-hai ............................................................................................................................. 78 O ţivotě Anuviel na Zemi III. ................................................................................................................... 82 - Oheň a voda -................................................................................................................................................ 84 ČÁST ČTVRTÁ .................................................................................................................................................. 94 - Malý lid a velcí skřeti - ................................................................................................................................ 94 - Teplá louţe -.................................................................................................................................................. 99 O plavkách, slušných mravech a průmyslové revoluci ......................................................................... 102 O moci představivosti a přemýšlení ....................................................................................................... 109 - Frodova léčba - ........................................................................................................................................... 111 - Bitva o Morii - ............................................................................................................................................ 115 - Jezerní víla -................................................................................................................................................ 120 - Ticho! Klapka! Natáčíme! - ....................................................................................................................... 124 - Konopná Paní -........................................................................................................................................... 131 O přípravě elfského cestovního chleba lembas ...................................................................................... 132 ČÁST PÁTÁ ...................................................................................................................................................... 135
KONOPNÁ PANÍ I. - Škola v ţebřiňáku - .................................................................................................................................... 135 O spravedlnosti a trestu .......................................................................................................................... 139 - Královská amnestie - ................................................................................................................................. 142 - Kamarádka burárum - .............................................................................................................................. 147 - Podvratná činnost a skřetí disidenti - ....................................................................................................... 152 - Paní skřetů -................................................................................................................................................ 157 O krutosti moderního válčení a vidoucích kamenech........................................................................... 157 - Gondorské majáky -................................................................................................................................... 163 ČÁST ŠESTÁ .................................................................................................................................................... 170 - Velekrál Západní Středozemě - ................................................................................................................ 170 - Mnohá setkání - .......................................................................................................................................... 173 - Hovory na královském polštáři - .............................................................................................................. 175 O ţenách, v jejichţ slabosti je síla I. ....................................................................................................... 176 O ţenách, v jejichţ slabosti je síla II. ..................................................................................................... 178 O lásce – jak o ní promlouval Sokrates.................................................................................................. 180 - Ostraţitý mír - ............................................................................................................................................ 180 - Anuviel a Elessar - ..................................................................................................................................... 182 - Éowyn Rohanská - ..................................................................................................................................... 186 - Tahat ďábla za ocas - ................................................................................................................................. 189 - Před bouřkou - ........................................................................................................................................... 193 - Hromy a blesky - ........................................................................................................................................ 198 - Pád Černého jezdce - ................................................................................................................................. 201 MAPA STŘEDOZEMĚ.................................................................................................................................... 207 MAPA KRAJE .................................................................................................................................................. 208 CHRONOLOGIE.............................................................................................................................................. 209 GLOSÁŘ ............................................................................................................................................................ 214 REJSTŘÍK......................................................................................................................................................... 230
1
KONOPNÁ PANÍ I.
PROLOG Na rozeklaná úbočí hor právě dopadly první paprsky vycházejícího slunce, kdyţ Pán větru donesl Anuviel na místo nadcházející bitvy. Seskočila z orlího hřbetu na skálu, vedle níţ se v celé své hrůze a velikosti tyčil ohnivý démon moci. Zachvěla se hrůzou, kdyţ zblízka spatřila balroga, který byl ve skutečnosti ještě daleko hrůzostrašnější neţ působivé efekty, jimiţ oplývala filmová verze Pána prstenů. Byl sice poněkud menší neţ na filmovém plátně, protoţe měřil jen necelých patnáct stop, ale na rozdíl od filmu jej nevytvořil počítač, ale byl součástí zdejšího podivného světa. Vytasila z pochvy Ilúvatarův meč, který vzplanul jasným bílým ohněm. Záblesk čepele upoutal balrogův zrak a na okamţik odvrátil jeho pozornost od elfského rytíře ve zlatisté zbroji, na kterého se právě chystal zaútočit. - "Jsem Paní Anuviel, Ilúvatarem Darovaná všem národům Ardy, abych jim činila Dobro a bojovala se Zlem!" vykřikla mocným hlasem dívka v brnění. "Vládnu Tajným ohněm a přišla jsem tě zabít, nečistý démone pradávných věků. Postav se proti mně, která má zbraně, co se ti vyrovnají, zbabělče. Pokud si ovšem troufáš, ty hloupá stvůro!" Její strašlivý protivník třímal ohnivý meč v jednom pařátu, druhým jen tak ledabyle práskal důtkami s řeřavými řemínky a vypadal, ţe si nic moc nedělá z nepočetného vojska elfů a lidí, které se postavilo jeho obrovské skřetí armádě. Anuviel si při své lidské velikosti připadala velkohubě a nepatřičně v porovnání s temnou obludou s nozdrami sršícími stravujícím ohněm, která kolem sebe šířila ochromující děs a vyvolávala hrůzu i v těch nejstatečnějších srdcích. Cítila se vyděšená a maličká, ale odhodlaná bojovat třeba i se samotným ďáblem. Nepřítel tyčící se nad ní neměl k ďáblovi příliš daleko aţ na to, ţe byl z úplně jiného světa, neţ kde se dívka narodila a odkud pocházel i tento pojem. Tady ve Středozemi sice ţádné čerty nemají, ale rozhodně tu není proč si stěţovat na nedostatek jiných příšer, pomyslela si. Vţdyť stačilo se podívat na tu stojící před ní, se kterou se teď bude muset utkat na ţivot a na smrt. Tedy, pokud se balrog vůbec uráčí zaznamenat její nepatrnou přítomnost. Smělá slova Anuviel však splnila svůj účel. Balrog se k ní s nevěřícným úţasem pomalu otočil a ohnal se ohnivým mečem, jako by odháněl obtíţný hmyz. Anuviel mu odhodlaně nastavila svůj obouručák a plameny hrozivé balrogovy zbraně se při nárazu rozprskly v ohňostroji jisker. Z čepelí vyšlehl záblesk oslnivě bílého plamene a balrogův ohnivý meč se rozlétl se zvonivým třeskem v roztavených úlomcích. Protivníkova hruď se vypínala ve stejné výši jako skála, na níţ dívku po dlouhé cestě přes moře vysadil Pán větru Gwaihir. Vyuţila toho, ţe balrog se k ní při výpadu přiblíţil na dosah, a se vší silou zaútočila na černé brnění, pod jehoţ temným povrchem hořel rudý oheň. Meč mu zajel do prsou aţ po jílec, balrog sebou prudce trhl, aţ téměř ztratila rovnováhu, a strašlivě přitom zařval. Tak to přece jen funguje, pomyslela si s úlevou a v srdci jí vzrostla naděje, ţe snad dokáţe splnit, k čemu se zavázala. Obluda však rozepjala svá obrovská temná křídla, která vyplnila prostor mezi stěnami soutěsky a vztyčila se nad ní jako věţ děsu. Nad úţlabinou v té chvíli sice jiţ jasně svítilo slunce, ale dole bylo ponuré šero, protoţe balrog ji zahalil svým Stínem a přímo hmatatelnou hrůzou, která z něj vyzařovala. Dívce v lesklém brnění se strachy rozklepala kolena, ale koutkem oka zaznamenala, jak se po zuby ozbrojení bojovníci, kterým přišla na pomoc, vzpamatovali z počátečního ohromení a zaútočili na balroga z boku. Netvor se naklonil a ohnal se po nich ohnivými důtkami. Anuviel toho vyuţila k dalšímu výpadu do místa, kde tušila jeho krk, aby naslepo bodla do zlověstného stínu, který halil záři balrogova ohnivého těla. - "Ty smrtelná děvko!" hrozivě zachroptěl balrog a na dívčino neposkvrněné brnění vytryskl zpěněný proud temné krve. Morijský balrog nikdy moc rozumu ani bystrosti nepobral, ale uţ
2
KONOPNÁ PANÍ I. mu konečně začínalo docházet, ţe by svou protivnici neměl brát na lehkou váhu. Donesly se mu uţ nějaké řeči o tom, ţe z Blaţené říše brzy přijde do Středozemě jakýsi velký bojovník proti balrogům, ale ani ve snu by ho nenapadlo, ţe to bude smrtelná ţenská. Čekal nějakého velkého zářivého elfa s kouzelným mečem, ale ne tohle tintítko! Cítil se raněn nejen na těle, ale i ve své nebetyčné ješitnosti. A ještě ta ţenská mluví s ním, s Temným pánem Morie, jako by byl nějaký nýmand! Boţstva Valar, která Anuviel vycvičila pro její poslání ve Středozemi, dívku naučila i metody psychologického boje. Bylo jí jasné, ţe balrog s otřeseným sebevědomím spíš udělá nějakou chybu, která by jí umoţnila ho pokořit. Jeho síla a odolnost byly totiţ tak strašlivé, ţe jinak neţ úskokem se jí to ani nemohlo zdařit. Připravila ho sice o meč, ale jeho druhá zbraň nebyla o nic méně nebezpečná. Nemluvě o tom, ţe ji mohl jedním úderem pařátu rozplácnout na skále jak mouchu. Jediné, co v tom balrogovi dosud bránilo, bylo její ţihadlo, které se mu mohlo stát osudným i při jeho obří velikosti. Jen ho ještě bude muset přimět k tomu, aby se k němu přiblíţil na dosah. Takţe jediné, co jí zbývá, říkala si dívka, je bohapustá provokace! - "Řekla jsem ti, abys bojoval se mnou, ty srabe, a nedovoloval si na slabší! Jsi to ale pěkný zbabělec, kdyţ se bojíš smrtelný ţenský, ty velký Temný pán!" vysmívala se mu, jak ji to ve Valinoru učil Vala Tulkas. Odpověď však byla zdrcující – démon zla se rozpřáhl k ochromujícímu úderu důtkami a Anuviel spasilo jen to, ţe bleskurychle sjela ze skály dolů dřív, neţ ji ohnivá metla stačila uchvátit do svého zajetí. Tohle je ale nebezpečnější neţ meč, prolétlo jí myslí při seskoku. Dopadla necelé dva metry od balrogových nohou silných jako kmeny vzrostlých stromů a se vší silou sekla Ilúvatarovým mečem do kolena ve výši svých prsou. Snad i balrogové mají citlivou čéšku, zadoufala, a ukázalo se, ţe její naděje nebyla lichá. Obludě se podlomila noha a s burácivým zařváním poklesla na koleno. Pařát třímající důtky se přitom ocitl dívce na dosah, a té uţ stačila jen jedna prudká rána mečem a balrog byl odzbrojen. Ohnivé důtky naposledy vylétly do vzduchu, ale tentokrát i s useknutým pařátem zcela neškodně skončily daleko za řadami bojovníků. Netvor v té chvíli naprosto ztratil poslední zbytky rozvahy, vznesl se na svých obrovských křídlech vysoko do vzduchu, strašlivě zařval a vrhl se střemhlav na Anuviel. Ta ještě stačila uskočit stranou a duchapřítomně mu nastavila meč. Balrog se na něj nabodl sám, bez jejího přičinění, a meč mu zůstal pevně vězet v srdci, kdyţ klesal k zemi. Netvorova křídla při pádu smetla ze skal lemujících úzké údolí lavinu obrovských balvanů, která se sesypala na Anuviel, a ta pod ní zůstala nehybně leţet. Strašlivá tíha kamenné mohyly jí drtila hrudník i přes nezničitelné Ilúvatarovo brnění a ona cítila, ţe se propadá do dusivé nicoty a ţivot ji pomalu opouští.
3
KONOPNÁ PANÍ I.
ČÁST PRVNÍ - Tam, kde čas neplyne Přišla k sobě s pocitem, ţe se jí zdá nějaký hodně podivný, ale dlouho vytouţený sen. Připadala si, jako by celý ţivot čekala jen na tuto chvíli, jako by vţdycky věděla, ţe tento sen jednou přijde a naprosto změní běh jejího ţivota. Ten sen byl velice zvláštní, úplně jako ţivý, a přitom tak naprosto neskutečný. Zprvu se cítila trochu jako na halucinogenních houbičkách, ale kdyţ se s ní po chvíli svět přestal točit a vlnit a ona konečně začala vnímat své okolí, uvědomila si, ţe vše vidí zcela jasně a zřetelně, úplně jako ve střízlivé realitě. Nacházela se ve velkém nedefinovatelném prostoru, jehoţ strop a stěny se ztrácely v temnotě. Před ní stálo cosi, co vypadalo jako typická kancelářská buňka ve velké nadnárodní společnosti. Před zářící obrazovkou na pracovním stole seděl muţ, jehoţ vzhled představoval dokonalý stereotyp ošumělého programátora. Delší umaštěné vlasy, neupravené vousy, vytahaný svetr, na kolenou vybledlé dţíny a na nose lenonky – takových v ţivotě viděla celé mraky, stejně leţérně se rozvalujících v křeslech před počítači… Jen ji trochu zarazilo, ţe poblíţ obrazovky nevidí leţet ţádnou klávesnici či myš, nebo vůbec ţádné zařízení podobné hardwaru počítače nebo jakýmkoliv kabelům. Ale proč se jí sakra vůbec o tom týpkovi zdá, kdyţ nemá ani ponětí, kdo by to mohl být? A vůbec, co je tohle za podivný sen? Najednou si uvědomila, ţe je oblečená jen v noční košili a bosé nohy ji na chladné podlaze zebou – a pomalu jí začínalo docházet, ţe to asi ţádný sen nebude. Z přemítání ji vyrušil hluboký muţský hlas. - "Vítej, Anuviel!" řekl. "Nemám ve zvyku často přijímat návštěvy, takţe omluv prosím toto nevlídné prostředí. Nechtěl jsem tu vytvářet nic pompézního, abych tě nevyděsil. Myslel jsem, ţe bude lepší, kdyţ se ti zjevím v podobě, která je ti známá a nevzbuzuje v tobě pocit ohroţení. Samozřejmě, ţe je to jen takový avatar – něco jako počítačový démon, jak by se řeklo v tvém světě – protoţe moji skutečnou podobu bys svými smysly nedokázala postihnout." Kdyţ si později vzpomněla na tento okamţik, nejvíce ji překvapovalo, ţe vlastně tehdy ani moc překvapená nebyla. Ale proč by vlastně měla? Vţdyť kdo jiný by měl tu moc ji přenést do úplně jiné reality neţ sám Velký Programátor? - "Proč jsi mne sem přivedl? A proč mi říkáš Anuviel? Jsem snad uţ mrtvá?" otázala se. "Ne, ţe by mi to zase tak moc vadilo," pokračovala se srdcem aţ někde v hrdle, "ale chtěla jsem se alespoň rozloučit s Ubique, víš, s mojí kočkou, co je pro mne víc neţ kdokoliv z lidí." Tvářila se srdnatě, ale srdce se jí sevřelo bolestí při představě, ţe něţnou mourovatou Ubique uţ nikdy nespatří. Trápilo ji to víc neţ pomyšlení na smrt, protoţe v posledních letech si ji často přála, a někdy si dokonce pohrávala s myšlenkou, ţe se zabije sama. Muţ před obrazovkou se laskavě usmál a pokynul jí, ať se posadí na pohovku naproti pracovnímu stolu. - "Nejsi mrtvá, a já potřebuji tvoji pomoc," řekl mírně a jeho slova zapůsobila na její rozjitřené srdce jako uklidňující balzám. "Říkám ti Anuviel, protoţe toto jméno jsem ti vybral a budeš ho nosit, pokud moji ţádost o pomoc přijmeš. Musím tě však varovat – to co od tebe ţádám, nebude ţádná maličkost a můţe tě stát mnoho utrpení či dokonce smrt. A nic zvláštního ti za to také nemohu nabídnout, jen změnu v tvém ţivotě, který jak se zdá, byl pro tebe v poslední době spíš k zoufání neţ k radosti," dodal váţně a na čele se mu objevila kolmá vráska. Celý jako by se zachmuřil a potemněl při myšlence na její touhu po smrti, kterou v ní neomylně vycítil. - "Víš, ţe nemám rád sebevraţdu jako takovou, protoţe se jí nic nevyřeší," pokračoval Stvořitel, "ale i bez ní by se s tím, jak jsi nemocná, tvůj ţivot brzy nachýlil ke konci. Přitom jsi ta, na niţ jsem tak dlouho čekal, aţ se ve tvém světě objeví a dozraje." Anuviel se najednou zase vrátil pocit, ţe se jí to všechno jen zdá. Tohle je přece úplný nesmysl! Vţdyť 4
KONOPNÁ PANÍ I. byla jen napůl slepou, tlustou, padesátnicí s bohatou dobrodruţnou minulostí. Nabyla při ní sice bohaté ţivotní zkušenosti, které by vydaly na několik dlouhých ţivotů, ale to všechno je uţ přece dávno za ní. - "Co je na mně tak zvláštního a k čemu bych ti byla platná?" otázala se. "Vţdyť se na mne podívej! Jsem prolezlá nemocemi a jak jsi sám řekl, můj zdravotní stav je hodně mizerný. A nemám ani dokončenou vysokou," dodala zcela nelogicky, jako by to někdy bylo v jejím ţivotě podstatné. Velký Programátor se na ni zkoumavě podíval a zdálo se, ţe zvaţuje, jestli si z něj nedělá legraci, ale pak zřejmě usoudil, ţe to myslela váţně, posunul si brýle na nose a důrazným hlasem jí vysvětlil, co vlastně od ní chce. Začal hodně zdaleka, protoţe to podle něj bylo nutné k pochopení podstaty problému. Řekl jí, ţe celé jeho bytí spočívá v tom, ţe Prázdnotu naplňuje vesmíry s bytostmi nadanými rozumem a duší. Duše je původně nezušlechtěnou součástí Stvořitele a úkolem bytostí, v nichţ dočasně přebývá, je duši pomocí rozumu a citu rozvíjet. Tento proces trvá dlouhé věky a končí v okamţiku, kdy všechny duše v daném světě dospějí ke kýţenému stavu dokonalosti a ve velkém záblesku opětovně splynou se Stvořitelem. Tímto způsobem Stvořitel získává energii nejen k novému tvoření, ale i k udrţování jiţ vytvořeného. Ve chvíli, kdyţ došel k tomuto bodu, Anuviel proběhl záchvěv vítězoslavného vzrušení. Vţdyť k podobnému závěru jiţ dávno dospěly i její vlastní úvahy o smyslu existence Vesmíru! Byla si svou představou dokonce tak jistá, ţe o ní před pár lety vytvořila zvláštní a dosud hojně navštěvovanou stránku na svém osobním webu. Velký Programátor pak pokračoval s tím, ţe její vesmír byl jedním z prvních, které kdy vytvořil, a je jedním z největších vůbec. Přiznal se Anuviel, ţe se při jeho stvoření dopustil mnoha chyb, a ţe mu v posledních pár tisících letech poněkud přerůstá přes hlavu především kvůli Zemi. Proto by se na něj chtěl soustředit s celou svou silou, neţ bude nenávratně pozdě. Předtím se však nejprve potřeboval zbavit problémů v jiném světě, který je jeho srdci zvlášť blízký. A v tom mu mohla pomoci právě ona. - "Vlastně ten svět trochu znáš, protoţe se v něm nachází Středozem. Je to totiţ právě ten svět, v němţ se odehrával příběh Pána prstenů, tvé oblíbené knihy," řekl a šibalsky se pousmál. Anuviel opět pocítila nejistotu ohledně toho, jestli bdí nebo sní. Tázavě na něj pohlédla. - "Vţdyť to byl jen smyšlený příběh profesora Tolkiena, který si na něm brousil své lingvistické schopnosti a vytvořil ho jako prostředí pro vývoj svých umělých elfských jazyků! Jak by to mohl být skutečný svět?" řekla udiveně. Muţ v křesle se srdečně rozesmál a zavrtěl hlavou. - "Profesoru Tolkienovi jsem celý příběh zjevil právě proto, aby ho sepsal," řekl. "Potřeboval jsem, aby jej dostal do kulturního podvědomí vaší civilizace v době, kdy se blíţilo narození toho, na něhoţ jsem po celé věky čekal. Uţ dávno jsem totiţ zjistil – nebo ty bys asi řekla vypočetl – ţe s problémy světa Středozemě se mohu vypořádat jedině prostřednictvím bytosti, která bude pocházet z tvého světa a z tvé doby. Takţe pak jsem uţ jen čekal, aţ se objeví ten nebo ta, kdo zná a miluje příběhy Středozemě a zároveň splňuje další podmínky. A tak jsem nakonec přišel na tebe." Anuviel se pokoušela s tímto šokujícím sdělením vyrovnat, ale moc se jí to nedařilo. Takţe Středozem skutečně existuje? A elfové, hobiti, enti a jiné podivné bytosti rovněţ? A jaké to jsou podmínky, které měla splňovat? Ještě neţ ho stačila zahrnout otázkami, Velký Programátor ji pohybem ruky zarazil a pokračoval ve svém výkladu. Podle svých výpočtů potřeboval někoho, kdo je v jejím světě povaţován za outsidera, někoho bez jakékoliv význačnější moci a důleţitosti, prostě někoho, kdo pozemskému světu nebude nijak významně chybět. Proto jeho volba nakonec padla na chudou a osamělou nemocnou ţenu středních let, protoţe přiznejme si to upřímně, kdo je v našem světě bezmocnější a méně vyvolávající soucit a pochopení neţ právě ony? Musela to ale být ţena s výjimečnou
5
KONOPNÁ PANÍ I. schopností odolávat Zlu a nepodléhat pokušením, která vytváří. Prvotní podmínkou však bylo to, nač po celou dobu čekal – tento člověk totiţ musel sám od sebe přijít na skutečný smysl lidské existence a Vesmíru, protoţe jedině pak byla naděje, ţe své poslání ve Středozemi zvládne v celé jeho šíři. O stvoření Eä a boji Dobra proti Zlu - "Jiţ poučen chybami, kterých jsem se dopustil při stvoření tvého světa," pravil Stvořitel, "jsem ve vesmíru Eä – na Ardě, kde se nachází Středozem – dal Zlu podobu zlých duchů a podobných bytostí a nenechal je vstoupit přímo do lidských srdcí, jak se naneštěstí stalo u vás. Přímo ze své ušlechtilé podstaty jsem jako své syny a dcery vytvořil boţstva Valar, andělské bytosti Dobra, jejichţ věčná existence není svázána s jedním konkrétním vesmírem. Ti působí na Ardě jako mí prostředníci a spolu se svými sluţebníky Maiar dohlíţejí na to, aby Zlo nezískalo příliš velkou sílu. Obětoval jsem při tom Melkora, toho nejnadanějšího z mých synů, který se zkazil a nadobro propadl Zlu, ale tato oběť nebyla marná, protoţe z Eä se teď stal můj nejnadějnější svět. Uţ se moc těším, aţ zazní jeho závěrečná Hudba Ainur – bude to jedna z nejpůvabnějších vůbec, tím jsem si jistý!" prohlásil rozhodně a při této myšlence se jeho tvář vyjasnila. V Anuviel jeho slova vyvolala přesně opačné pocity. Vţdyť Hudba Ainur zněla jen při stvoření světa nebo při jeho zániku. Sice znala svět Eä jen z profesorových spisů, ale představa, ţe zanikne, ji bolela neméně, neţ kdyţ pomyslela na svůj vlastní svět. Padlý Vala Melkor byl ve Středozemi později nazýván Morgothem – Temným nepřítelem světa, protoţe jeho původní jméno se tam nevyslovovalo. Valar na konci Prvního věku Středozemě svedli se svým zvrhlým bratrem válku a Melkora za trest vyvrhli za Hradby Světa do Bezčasého prázdna, kde čeká aţ v Eä zazní konečná Hudba Ainur. Během svého působení na Ardě však stačil spáchat nespočetně špatných skutků a všude po Středozemi rozsel Zlo v podobě obludných stvoření. Takovými byli například zkázonosní ohniví a ledoví draci nebo balrogové, strašliví démoni Zla s tělem z ohně obklopeným stínem, obdaření mocí rozsévat hrůzu a malomocnost do srdcí elfů i smrtelníků. Jeho největším zločinem však bylo, ţe pokřivil první nesmrtelné elfy a vytvořil z nich Valar na posměch ohavné plemeno smrtelných skřetů, otroků své vůle. Po Melkorově nuceném odchodu ze Středozemě však jako nový Temný pán povstal jeho bývalý pobočník Maia Sauron, a dějiny Druhého a Třetího věku jsou naplněny příběhy o tom, jak s ním svobodné národy bojovaly a jak nakonec Nepřítele přemohly v závěrečné Válce o Prsten, jíţ ve Středozemi skončil Třetí věk. - "Moţná tě to překvapí," pokračoval Velký Programátor, "ale existence Zla je nutná a stejně tak je i boj Dobra se Zlem. Je hnací silou ţivota, vitální silou, která působí proti tomu, čemu vy na Zemi říkáte entropie – proti síle rozkladu, znehybnění a uniformizace. Boj se Zlem je tudíţ neoddělitelnou součástí mé existence. Celý smysl mého vlastního bytí je v boji Dobra – jímţ jsem já, Stvořitel – se Zlem, původně pocházejícím z Prázdnoty, z níţ tvořím své vesmíry. Je to věčný boj, protoţe já sám jsem věčný. Čím více tvořím, tím více Zlo proniká do mých vesmírů, a ačkoliv mám určitý vliv na to, jakou v nich dostane podobu, nikdy nejde úplně vymýtit. Lze je jen na čas oslabit, protoţe stejně jako já, i ono je věčné. Kaţdou jeho poráţkou vzroste má síla a naopak, kdyţ v boji se Zlem prohrávám, tak navíc slábnu a ztrácím energii, jeţ pak podobně jako ve spojených nádobách zase posiluje Zlo," dokončil Stvořitel svůj výklad a zamračil se. ***
***
***
***
***
***
- "Domníval jsem se, ţe s pádem Saurona bude Zlo ve Středozemi na delší čas oslabeno. Ukázalo se však, ţe jeho odchod ze scény jen uvolnil cestu dalším, neméně zkázonosným tvorům, které první Temný pán vytvořil v pradávných dobách a ukryl hluboko v kořenech Ardy," řekl Stvořitel zachmuřeně. Odmlčel se a za kulatými brejličkami mu nebezpečně
6
KONOPNÁ PANÍ I. oslnivě zajiskřilo. Anuviel napadlo, ţe lenonky moţná nemá jen proto, aby vypadal stylově, ale ţe měly především tlumit jeho pro smrtelníka příliš pronikavý pohled. - "Téměř okamţitě Saurona v roli Temného pána nahradil balrog, lépe řečeno povstali rovnou tři – v Mordoru, v Morii a v Dol Gulduru," pokračoval po chvilce tíţivého mlčení. "Ze skřetů a skalních obrů, kteří přeţili válku se Sauronem, si během krátké doby vybudovali kaţdý svoji armádu, a Nepřítel teď opět ohroţuje svobodné národy Středozemě. Rozhodl jsem se tedy rázně zakročit a poslat tě tam co nejdřív, abys se Zlem ve Středozemi skoncovala, a já se mohl plně věnovat problémům tvého rodného světa. Podle mých výpočtů totiţ démony Zla na déle přemůţe jen bytost v porovnání s nimi nepoměrně slabší, ale přitom schopná odolávat Zlu. Z tohoto hlediska jsi přímo ideálním kandidátem. Navíc bys podle mých propočtů měla být schopná přijít na nějaké naprosto nové a působivé řešení problému Zla ve Středozemi – netuším sice jaké, ale pokud je nalezneš, budu ti za ně velmi vděčný," prohlásil Velký Programátor optimisticky a vřele se na Anuviel usmál. Jeho úsměv však měl na Anuviel spíš zmrazující účinek. - "Já, ţe mám bojovat s balrogy?! Vţdyť bych nedokázala přemoct ani dospělého muţe, natoţ takovou nadpřirozenou příšeru!" vykřikla zděšeně a vyskočila z pohovky. Stvořitel jí naznačil, aby si zase sedla a poslouchala dál. - "Fyzickou sílu, obratnost a zdraví ti dám," říkal. "Získáš novou podobu a zcela omládneš. Dostaneš ode mne také další dary – brnění z prakticky nezničitelného kovu a meč, co pronikne balrogovým krunýřem a dokáţe ho zabít. Navíc ti dám přístup k mé databázi vědění mluvících národů jak z tvého světa, tak i ze světa Eä. Jestliţe moji nabídku odmítneš, probudíš se druhého dne ráno stejná, jako kdyţ jsi usínala ve své posteli, a zůstane ti jen matná vzpomínka na jakýsi podivný sen. Pokud se rozhodneš mi pomoct a dovedeš toto poslání do zdárného konce, vrátíš se ve své nové podobě a posílená zkušenostmi, které získáš ve Středozemi." Tak tohle zní aţ příliš krásně, říkala si Anuviel a čekala, kdy Stvořitel vyrukuje s tou méně lákavou stránkou své nabídky. Netrvalo mu to dlouho. - "Nebudu ti však nalhávat, ţe máš příliš velkou šanci uspět," prohlásil, poté co ji v pestrých barvách vykreslil, jak by mohla znova začít ţít nový ţivot v mladém a zdravém těle. "Vychází mi totiţ na jedna ku jedné, ţe při svém poslání zemřeš v boji, takţe ti ani nebudu mít za zlé, kdyţ moji ţádost nepřijmeš," řekl a po chvilce tiše dodal, "… i kdyţ by mne to opravdu mrzelo, protoţe pak by mi uţ nezbyl sdostatek síly na napravení situace u vás na Zemi." Anuviel se cítila jako v pasti – kdyţ přijme, riskuje ţivot, a kdyţ nepřijme, bude mít na svědomí, ţe její svět jiţ nic nezabrzdí na cestě do zkázy. A i kdyţ přijme a neuspěje, tak jí stejně nezabrání. Jak to říkal? Jedna ku jedné? Ale není to vlastně úplně jedno, jestliţe v boji s balrogy zemře? Na Zemi ji čeká uţ jen trpké stáří a utrpení, aţ její nemocemi nahlodané tělo bude se postupně rozpadat a odumírat. Věděla, ţe ji zanedlouho čeká nevyhnutelný konec, a ţe bude bolestný a pomalý. Představu o tom, co můţe očekávat, si udělala jiţ v posledních letech, kdyţ bezmocně sledovala, jak ztrácí zrak a zuby, jak jí bolestí ochrnují klouby končetin a pozbývá v prstech cit. Vţdyť si stejně přála zemřít, tak ať to má alespoň nějaký význam a ať se to stane rychle! Najednou se jí zdálo, ţe vidí cestu ven ze zoufalství, které ji v posledních letech obklopovalo, ţe se konečně na obzoru rýsuje nějaký nový smysl, který by mohla dát svému ţivotu. Anuviel napadlo, ţe je to ještě bláznivější nápad neţ všechno, co dosud dělala, kam se hrabala legalizace marihuany nebo boj za práva Indiánů! Jakýsi hlásek uvnitř hlavy vydávající se za zdravý rozum jí důrazně kladl na srdce, ať neblbne a vrátí se nohama na zem. Stejně nemá šanci uspět, jen se ztrapní a zklame jako uţ tolikrát předtím a … Vrať se do hrobu, ty zdravý rozume, nikdy jsi mi k ničemu dobrému nebyl, rozkřikla se na něj v duchu. - "Víš dobře, ţe jsem ţivotu nikdy nepřikládala absolutní hodnotu," řekla nahlas. "Prostě si myslím, ţe jsou věci, za které stojí zato zemřít. V poslední době jsem na tom byla dokonce tak, ţe jsem si zemřít přála, takţe ať se to raději stane pro něco dobrého neţ jen proto, ţe uţ
7
KONOPNÁ PANÍ I. nemám sílu dál čekat na smrt. Není v tom ţádné hrdinství ani pokus o ně – mám upřímně ráda svět Eä – a je-li v mých silách pro tento svět něco udělat, s radostí tak učiním. I kdyţ je to ode mě naprosto šílený nápad, chtít se jako smrtelná ţenská postavit démonům, se kterými měli co dělat i ti nejudatnější válečníci Středozemě. Ale kdyţ myslíš, ţe mám padesátiprocentní naději uspět, tak je to pro mne přijatelné. Vlastně by to pro mne bylo přijatelné, i kdybych měla jen jedno procento naděje," řekla Anuviel a omluvně se usmála. O Pánu prstenů a jeho světě Románová trilogie Pán prstenů, dílo britského profesora angličtiny J.R.R. Tolkiena napsané v polovině dvacátého století, je kultovní knihou mnoha příznivců literárního směru fantasy. Je to klasický příběh o pouti hrdinů za splněním obtíţného a nebezpečného poslání, který se odehrává v propracovaném fantaskním světě obydleném nejen podivuhodnými bytostmi jako elfové nebo enti, ale i hrůzostrašnými příšerami jakými jsou ohavní skřeti, skalní obři nebo balrogové. Tento svět, jeho stvoření a mytologie jsou předmětem další Tolkienovy knihy nazvané Silmarillion. Vypráví o stvoření Eä a Ardy, o příchodu boţstev Valar a jejich slibu, ţe se budou o Ardu a její obyvatele starat v zastoupení Stvořitele, zde nazývaného Ilúvatar, Otec všech. Na počátku Stvoření Ilúvatar ukázal Valar vidinu Ardy a jejích osudů. Přehrál jim několik hudebních témat, která Valar převzali a rozvinuli v symfonii zvané Hudba Ainur. Ilúvatar ji pak zhmotnil a vytvořil z této hudby planetu Ardu – svět Pána prstenů. Valar a jejich sluţební duchové Maiar ţili na Ardě v Blaţené říši, neboli Zemích neumírajících, jejímuţ vnitrozemí se také říkalo Valinor. Zde na počátku dějin Ardy Valar vytvořili Dva stromy, zázračné stromy vydávající zlatý a stříbrný svit, které Blaţené říši dodávaly kouzelné světlo. Tato pohádková země, odpovídající pozemské představě o ráji, byla oddělená hlubokým a širým mořem od dalšího kontinentu, Středozemě, kde ţili všichni ostatní obyvatelé Ardy. Valar se z Hudby Ainur dozvěděli o očekávaném zrození Starších Ilúvatarových dětí, jak se říkalo elfům, a velmi se na ně těšili. Elfové byli téměř dokonalé bytosti podobné lidem, ale nesrovnatelně silnější, odolnější, krásnější a moudřejší. Ilúvatar je sice vytvořil ze své nezušlechtěné podstaty podobně jako později i lidi zvané Mladší Ilúvatarovy děti, ale dal jim do vínku daleko větší duchovnost, inteligenci a sílu, a především vyvinuté umělecké cítění. Měli také vrozený cit pro Dobro a Zlo, který jim nedovoloval jen tak lehce upadnout do barbarství anebo páchat těţké zločiny. Elfové také dostali dar nesmrtelnosti, který jim poskytl dostatek času pro zušlechtění svých duší během jediného ţivota na rozdíl od lidí, kteří k dosaţení stejného cíle potřebovali dlouhý koloběh převtělování. Valar si elfy nesmírně oblíbili, uchvátily je jejich písně a zalahodil jim zvuk elfích hlasů, protoţe aţ dosud nikdy nepotkali ţádnou mluvící bytost. Nedlouho po jejich příchodu na svět je vyhledali a velkou část z nich přemluvili, aby s nimi odešli do Blaţené říše. Středozem totiţ ovládal padlý Vala Melkor, neboli Morgoth, jehoţ duše se zmocnilo Zlo, a který se prohlásil za Temného pána a vládce nad Středozemí navzdory ostatním Valar. Chytal elfy a ve svých kobkách je natolik mučil a křivil, aţ je připravil o nesmrtelnost a udělal z nich podobně zlé bytosti, jako byl on sám. Po několika generacích se Morgothovi z elfů podařilo genetickými manipulacemi vytvořit skřety, odporné zotročené zrůdy ovládané zlými pudy a vůlí svého pána. Ze svého vládce měli panickou hrůzu a slepě vykonávali jeho příkazy. Skřeti si za svou krutost vyslouţili nehynoucí nenávist všech ostatních národů Středozemě a byli jimi bez jakýchkoliv okolků na potkání zabíjeni. Valar sice s Melkorem svedli válku, aby ochránili elfy, a po těţkých bojích ho zajali a uvěznili ve Valinoru, ale Středozem zůstala nadále zamořená jeho stvůrami. Mocnosti Ardy však uţ nemohly napravit dokonanou zkázu a vrátit Středozem do stavu, který by odpovídal krásné vidině Hudby Ainur, jiţ jim Ilúvatar ukázal při Stvoření Eä. Násilným zásahem proti stvůrám Temného pána by ohrozili ţivot, který se tam jiţ mezitím vyvinul. Chtěli však elfům
8
KONOPNÁ PANÍ I. poskytnout bezpečné útočiště, kde by se mohli v klidu vyvíjet a civilizovat, a proto je pozvali k sobě do Blaţené říše. Výzvu Valar k odchodu do Zemí neumírajících poslechly tři hlavní rody elfů, kterým se říká Eldar a mezi něţ se počítají elfové Vanyar, Noldor a Teleri. Ve světle Dvou stromů tam fyzicky zesílili a získali velkou duchovní moc, zatímco od Valar a Maiar se naučili vědám a řemeslům. Po mnoha věcích Ardy se z Eldar v Blaţené říši stal mocný a civilizovaný národ, jemuţ nakonec úspěchy příliš stouply do hlavy. Měl na tom lví podíl padlý Vala Melkor-Morgoth, kterému Valar po několika věcích odpustili zkaţení Středozemě a propustili ho na svobodu. Melkor však elfy tajně popouzel proti Valar a svým zlovolným našeptáváním zaséval nenávist a zlobu do některých srdcí. Tak došlo k tomu, ţe se velká část Eldar vzbouřila proti moci Valar a uprchla z Blaţené říše zpět do Středozemě. Byly to těţké časy pro Blaţenou říši, protoţe vedle této vzpoury elfů tam došlo k další nemilé události, kdyţ Melkor zničil Dva stromy a připravil pohádkovou říši Valar o její pověstný zázračný svit. Uprchlí elfové z rodu Noldor si ve své namyšlenosti představovali, ţe Morgotha porazí a sami pak budou vládnout nad Středozemí, kde se mezitím jiţ objevili lidé, Mladší Ilúvatarovy děti. Elfové ve spojenectví s některými lidskými rody po pět set let bojovali proti Temnému pánovi, po jehoţ boku vedle nestvůr jako balrogové a draci válčili skřeti a někteří lidé, především divoké kmeny z krajů na východě Středozemě. Jenţe Morgoth byl rodem boţský Vala a porazit ho bez pomoci ostatních Valar nebylo v moci ţádného byť sebesilnějšího elfa. Boje se odehrávaly v Beleriandu, na velkém poloostrově tvořícím nejzápadnější výběţek Středozemě, kde ţila většina civilizovaných elfů. Po konečné bitvě mezi Morgothem a Valar, kteří opět Středozemi přišli na pomoc, Beleriand se propadl do hlubin moře i se všemi svými poklady a elfskými královstvími. Stála tam slavná města Eldar, o jejichţ zázracích se nadále jiţ zpívalo jen v písních, s tisícerými jeskyněmi vyhloubenými v horských masivech trpaslíky, kteří je pro elfy za náleţitou odměnu postavili a vyzdobili. Trpaslíky přivedl na svět Vala Aulë a udělal to v tajnosti, aniţ by o tom dal vědět Ilúvatarovi. Ten se to však stejně dozvěděl, ale nakonec svému synovi odpustil, ţe si dočasně přisvojil jeho výlučné stvořitelské pravomoci, a přijal trpaslíky za své děti. Trpaslíci s elfy nevycházeli zrovna nejlépe, ale protoţe byli velmi zruční řemeslníci, elfové se bez jejich sluţeb nemohli obejít. Ani s lidmi na tom trpaslíci nebyli lépe, vlastně se dalo říct, ţe trpaslíky nikdo neměl moc rád, a ţe trpaslíci na oplátku také nikoho neměli zvlášť v lásce. Byl to utajený národ, který dobře znalo jen pár jedinců z ostatních národů Středozemě a ti by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Lidští spojenci byli nesmrtelnými elfy povaţováni spíš za sluţebníky neţ za rovnocenné spojence. Nebylo ani divu, protoţe kdyţ se s elfy poprvé setkali, lidé byli civilizačně na velmi nízké úrovni. Nemluvě o tom, ţe lidé elfům nesahali ani po paty co se týkalo fyzické síly, obratnosti a vytrvalosti nebo odolnosti vůči nemocím a zraněním. Prostě Eldar byli po všech stránkách dokonalejší neţ lidé a dávali jim to také náleţitě znát. Lidé si byli velmi dobře vědomi své nedostatečnosti v porovnání s elfy, takţe jim zpočátku ani nepřipadalo nespravedlivé, ţe se na ně Eldar dívají tak svrchu. A samotným elfům by asi připadlo velmi podivné, kdyby po nich někdo chtěl, aby lidi povaţovali za rovnocenné bytosti. Eldar měli své smrtelné spojence rádi a váţili si jich pro jejich udatnost a obětavost v boji, ale aţ na pár výjimek, o nichţ zpívají elfské písně, se s nimi nijak zvlášť nepřátelili. Mezi zmíněné výjimky patřily i dva dávné manţelské svazky mezi elfkami a smrtelnými muţi, jejichţ potomci se nazývali Půlelfy a směli si v dospělosti svobodně vybrat, jestli chtějí být elfy nebo smrtelnými lidmi. Moţná, ţe kdyby se historie vyvíjela jinak a beleriandští elfové v bojích s Temným pánem téměř nevyhynuli, patřila by jim nakonec nadvláda nad všemi národy Středozemě. Jenţe války s Morgothem kriticky ztenčily tamní populaci Eldar, kteří navíc i nadále odcházeli do Blaţené říše, odkud jiţ nebylo návratu. Skřeti byli po poráţce Temného pána téměř vyhubeni
9
KONOPNÁ PANÍ I. a silně zřídla i populace trpasličích sídlišť, a tak počátkem Druhého věku Středozemě, který začal po konečném pádu Morgotha, byla většina obyvatel Středozemě lidského rodu. Ţily tam sice i nepočetné skupinky dalších podivných bytostí, v nepřístupných oblastech Středozemě se skrývaly národy jako Meddědovci, kteří byli napůl medvědy a napůl lidmi, nebo Pastýři stromů zvaní enti – podivné bytosti podobné obţivlým stromům, ale ty znal jen málokdo, protoţe jejich příslušníci se většinou důsledně vyhýbali styku s ostatním světem. Lidští spojenci Eldar dostali po válkách s Morgothem darem ostrov Númenor, který pro ně Valar za odměnu vytvořili. Tam se s pomocí elfů zcivilizovali a dosáhli vrcholu ve vědách a řemeslech, takţe jejich technické vědění se přiblíţilo tomu, co znali Eldar. Lidem však jejich vzestup dal pocit, ţe se nyní jiţ elfům mohou ve všem vyrovnat, a začali touţit po jejich nesmrtelnosti. Rozpoutali válku s Valar a nakonec byli rozzuřenými boţstvy smeteni do moře. Hrstka z nich přeţila a vrátila se do Středozemě, kde po další věky bojovali o její nadvládu se Sauronem. Byl to obtíţný protivník, ale na konci Druhého věku se ho podařilo přemoct, i kdyţ jen dočasně. Spojily se proti němu síly lidí, elfů a trpaslíků ţijících ve Středozemi, kteří vytvořili Poslední spojenectví elfů a smrtelníků. Společně tehdy porazili Temného pána v čele s králem Elendilem a jeho syny, kteří přeţili pád Númenoru. Elendilův syn Isildur useknul Sauronovi prst, na němţ nosil Jeden prsten, a vzácný klenot, v němţ sídlila velká část jeho moci, si ponechal jako válečnou kořist. Prsten mu však ţádné štěstí nepřinesl, protoţe zanedlouho po svém slavném vítězství byl ze zálohy přepaden skřety a zabit. Prsten pak dlouhá léta zůstal leţet na dně řeky a mělo se zato, ţe je navţdy ztracen. Sám příběh Pána prstenů vypráví o boji proti Zlu, o pokušení moci, jemuţ hrdinové úspěšně odolají a nakonec zničí Jeden prsten, který tuto zlou moc zosobňuje. Prsten moci patřil Temnému pánovi, který se po mnoha letech opět vrátil do Mordoru obývaného skřety a touţil po své bývalé slávě. Kdysi mu patřila celá Středozem a on se jí chtěl opět zmocnit. Po dlouhá tisíciletí se vzpamatovával ze své poráţky, budoval nedobytné pevnosti, kovárny pro výrobu zbraní a mnoţil skřety, aby si mohl postavit velkou armádu. K tomu, aby se Sauronovi podařilo uskutečnit jeho temné plány a dosáhnout konečného vítězství nad nejednotnými nepřáteli, mu však ještě chyběl jeho Prsten moci. Byla v něm totiţ ukryta velká část jeho čarodějné síly a jeho prostřednictvím se daly ovládat i další tři Prsteny moci, které vlastnili elfové, největší nepřátelé Temného pána. Prsten byl po dlouhá tisíciletí nezvěstný, ale v době, kdy se odehrává příběh Pána prstenů, se opět dostal na světlo světa díky tomu, ţe ho jeden malý hobit ukradl příšerce Sméagolovi – Glumovi, který ho během posledních pěti set let zboţně přechovával v podzemních jeskyních. Hobiti, neboli půlčíci, byli mírumilovní človíčkové o poloviční velikosti jako Velcí lidé, kteří ţili v Kraji, nevelké oblasti v Eriadoru na severozápadě Středozemě. Byli povaţováni za ten nejneškodnější, nejbezbrannější a nejbezvýznamnější národ v celé Středozemi aţ do dne, kdy Sauron zjistil, ţe jeho Prsten je ve vlastnictví hobita jménem Frodo. Vyslal své strašlivé sluţebníky, aby Frodovi sebrali Prsten a přinesli mu ho. Na Frodovu stranu se však postavil čaroděj Gandalf, kterého kdysi Valar vyslali do Středozemě, aby elfům a smrtelníkům pomohl porazit Saurona. Gandalf Froda poslal do elfské říše Roklinky, jíţ vládnul Půlelf Elrond Moudrý, jeden z posledních elfů ve Středozemi a Stráţce Prstenu vzduchu Vilyi, jednoho ze Tří prstenů moci, jimiţ elfové udrţovali rozkvět svých panství. Elfové se s Gandalfem poradili o tom, co s Prstenem udělat, a nakonec došli k rozhodnutí, ţe jediný způsob, jak Jeden prsten spolehlivě zničit, bude donést ho k Hoře osudu v Mordoru, kde byl vykován, a vhodit ho do jejího ohně. Ze zástupců lidí, elfů, trpaslíků a hobitů sestavili Společenstvo prstenu, které pověřili tímto úkolem. Členové Společenstva proţili četná dobrodruţství a velké utrpení, ale nakonec se hobitům Frodovi a Samvědovi podařilo Prsten zničit a zachránit tak Středozem před zkázou. Sauron byl poraţen a jeho duch navţdy opustil Středozem, kde se vlády nadále zmocnil lidský rod. Prsteny moci Eldar totiţ přestaly po zničení Jednoho prstenu působit a několik let po
10
KONOPNÁ PANÍ I. vítězství nad Sauronem elfové se elfové raději rozhodli opustit Středozem, aby se nemuseli dívat na pomalý úpadek svých říší. ***
***
***
***
***
***
Velký Programátor pruţně vstal z křesla a bez jediného slova zvedl Anuviel na nohy. Zavedl ji k nedaleké kóji s velkým zrcadlem, která jí ze všeho nejvíc připomínala zkoušecí kabinku v obchodě s oděvy. Tam jí řekl, aby se postavila před zrcadlo a svlékla se. Poněkud ji to vyvedlo z míry, ale nakonec si řekla, ţe před svým Stvořitelem by bylo tak trochu hloupé stydět se za nahotu, jíţ on sám dal ţivot, a poslechla. Vysvětlil jí, jak má postupovat, a Anuviel s úţasem sledovala, jak se její tělo mění a získává podobu přesně odpovídající jejím představám. Prodlouţila si nohy a přidala si tím pár centimetrů na výšce, a mnoho jich ubrala na objemu. Zmizely tukové polštáře, pokoţka omládla a napjala se, a pod ní se zavlnily pevné svaly, jaké mívala kdysi v mládí, kdyţ ještě závodně plavala. Nechala si narůst dlouhé husté vlasy své původní hnědé barvy, z nichţ ale zmizely stříbrné nitky hlásícího se stáří. V obličeji si jen zjemnila tvar nosu, upravila klenbu obočí a prodlouţila řasy, protoţe po omlazení s ním byla celkem spokojená, a jen o kousek si protáhla krk, který jí vţdycky připadal příliš krátký. Samozřejmě, ţe okamţitě zmizela i její silná krátkozrakost, narostly jí nové zdravé zuby a začala se cítit v plné fyzické formě. V zrcadle před sebou viděla mladou půvabnou ţenu s milým výrazem ve tváři, a tak uspokojená výsledkem se s úsměvem obrátila k přihlíţejícímu vousáči a otázala se ho mladistvě znějícím melodickým altem: "Tak co na to říkáš, Velký Programátore?" Pozorně si ji prohlédl a utrousil, ţe by to snad šlo, ţe příliš velká krása by jí přinesla stejně jen potíţe. Anuviel se cítila jeho poznámkou trochu zklamaná, ale pak si uvědomila, ţe ve světě elfů bude kaţdá lidská krása jen neumělou napodobeninou těchto sličných bytostí. Byla na ně ukrutně zvědavá! Musela se však zase posadit na pohovku a Velký Admin jí sdělil, ţe jí teď provede malou úpravu mozku, prý to bude něco, jako by jí implantoval čip, díky němuţ získá přímý přístup k datům v jeho informační síti. Také to umoţní aktivaci jejího brnění a meče, které se objeví a zmizí podle jejích povelů. Anuviel představa čipu v hlavě nijak nevoněla, ale pomyslela si, ţe kdyţ uţ se nechat očipovat, tak lépe samotným Stvořitelem, neţ nějakou vládou. Pocítila jakýsi skok prostorem a před očima se jí na okamţik zatmělo. Kdyţ opět prohlédla, všimla si, ţe v zorném poli vlevo vidí částečně průhledné okno s čímsi, co silně připomínalo její oblíbený internetový browser. Byl to sice jen odraz její vlastní sítnice, ale díky tomuto vylepšení si po krátkém zaškolení mohla vyhledat téměř jakoukoliv informaci o Zemi či Ardě. Vyhledávací program byl na úrovni svého tvůrce, čili dokonalý a zároveň jednoduchý, a okno mohla podle libosti zvětšovat a zmenšovat, nebo nechat úplně zmizet. Poté co vyzkoušela toto vychytané zařízení, zkusila ovládat své brnění. Bylo zhotovené z nějakého nesmírně pevného, stříbrně zářícího kovu, který se sice lehce podával jejím pohybům, ale při nárazu ztvrdl a měl odolat i tomu nejsilnějšímu úderu. Na myšlený povel ji pokrylo od hlavy aţ k patám a připadala si v něm jako nějaká Johanka z Arku elektronického věku. Při dalším povelu se jí v ruce objevil bíle zářící meč. Byl to přes metr dlouhý, opravdový obouruční meč a ona si uvědomila, ţe vůbec nemá tušení, jak s takovou zbraní zacházet. - "To je moc hezké, ţe mám takovou krásnou výstroj, ale jak se ji naučím pouţívat? Vţdyť bojovat s takovým mečem není jen tak snadné a já o tom nic nevím … a jen z teorie na internetu se to těţko naučím," řekla Anuviel bezradně a mávla dlouhým mečem aţ zasvištěl. Velký Programátor uskočil, aby se vyhnul nebezpečně blízké dráze, kterou opsala jeho špička, a rozesmál se.
11
KONOPNÁ PANÍ I. - "To moje tělo je sice jen avatar, ale dalo mi nějakou práci ho naprogramovat, takţe bych o ně nerad hned přišel," dobíral si Anuviel. "Vlastně jsem se ti stejně tak mohl zjevit v ţenské podobě, protoţe vzhledem k tomu, ţe nemám ţádné pohlaví, je úplně jedno, jak se projevím. Ale nakonec jsem nemohl odolat pokušení vzít na sebe podobu typického programátora. Vím, ţe jsi jich v ţivotě hodně poznala a jak o nich smýšlíš. A protoţe sama toho o programování dost víš, zajisté chápeš, ţe kaţdý programátor se tak trochu povaţuje za Boha. Tak proč bych si já, Stvořitel, pro změnu nemohl zahrát na programátora?" Anuviel se dala do smíchu a poprvé od svého probuzení se uvolnila. Tolik smyslu pro humor u Stvořitele nečekala, ale kdyţ se nad tím lépe zamyslela, uvědomila si, ţe to byla chyba. Vţdyť jsme jeho obrazem ať jiţ v podobě lidí nebo elfů. Smysl pro humor jsme přece dostali od něj stejně tak jako ostatní cenné dary. Stvořitel v roli Velkého Admina sršel vtipem a k dívce se choval s protektorskou starostlivostí staršího bratra. Pánbíček asi chytře vytušil, ţe s autoritativním otcovským přístupem by to u ní nevyhrál, napadlo zcela neznaboţsky Anuviel, a to ji rozveselilo ještě víc neţ rozverná představa, ţe Bůh by se jí zjevil v ţenské podobě. - "Neboj, nepošlu tě rovnou do Středozemě vstříc balrogům!" ujišťoval ji. "Nejprve musíš projít jakýmsi vstupním školením ve Valinoru, kde sídlí Valar a Maiar, vyšší a niţší boţstva Ardy, která tě naučí všemu, co budeš pro své poslání ve Středozemi potřebovat. Optimalizoval jsem tvé pohybové schopnosti a reakce – máš vrozené pohybové nadání, takţe to dopadlo velmi dobře. Téţ jsem vylepšil tvoji schopnost učit se a značně ti rozšířil paměť. Navíc, jak brzy zjistíš, naučil jsem tě jazyky všech národů Ardy, aby ses tam mohla domluvit. Zbytek uţ ţádné význačné úpravy nepotřeboval, odvahy jsi vţdycky měla na rozdávání a touha činit ostatním dobro hrála v tvém ţivotě vţdycky velmi důleţitou roli," usmál se na ni a Anuviel si trpce pomyslela, ţe to byla právě tahle zatracená touha, která ji vţdycky neomylně zavedla do průšvihů. Většina lidí totiţ její motivaci vůbec nechápala a hledala za ní nějaké postranní úmysly. Snad bylo dobře, ţe byla chudá jak kostelní myš, protoţe tak ji alespoň její nepřátelé nemohli obviňovat ze zkorumpovanosti. Ačkoliv toť otázka, protoţe i to by společnost v jejím světě přijala spíš, neţ být takovou jakou byla – a tak z bezradnosti kam ji zaškatulkovat, ji prostě zařadili mezi blázny, pomatence a jiné podivíny. Ţe by se to teď mělo změnit a její celoţivotní břemeno se najednou proměnilo v přínos? Nebo se skutečně potvrdí jako osudové prokletí jejího ţivota?
- Valinorská škola Stála uprostřed velkého kruhu, po jehoţ obvodu byly rozestavěné vysoké stolce. Na nich sedělo sedm ţen a sedm muţů. Všichni aţ na jednoho vypadali jako velice sličné, ale přece jen pouhé lidské bytosti. Něco v nich však varovalo, ţe jsou mocnější, neţ se na první pohled můţe zdát. Anuviel si později uvědomila, ţe to byly jejich oči – zářily totiţ natolik oslnivým světlem, ţe se do nich nedalo přímo pohlédnout. Tak tohle asi bude Máhanaxar, Soudný kruh ve Valinoru, kde se Valar scházejí k poradám, napadlo ji. A ty postavy budou samozřejmě Valar, Mocnosti – bohové Ardy, o nichţ mluvil Velký Programátor, v tomto světě nazývaný Ilúvatar – Otec všech. Pohlédla na tu z nich, která se tolik nepodobala ostatním, a zachvěla se děsem. Obrovská muţská postava oblečená ve stříbrozeleném měňavém brnění se výhrůţně tyčila do výšky jako temná skála korunovaná přilbou z mořské pěny a vyzařovala z ní nezměrná síla. Rozhlédla se po ostatních a pochopila, ţe muţ sedící na nejvyšším trůnu je ještě daleko mocnější, ač oblečen jen do prostého modrého roucha. V ruce drţel ţezlo vykládané safíry a na hlavě měl vysokou korunu ozdobenou zářivými démanty. Tak tohle bude Manwë, Pán dechu Ardy a nejvyšší z Valar; a ten hrůzostrašný temný obr, co z něj neustále odkapává
12
KONOPNÁ PANÍ I. voda, nebude nikdo jiný neţ jeho nejlepší přítel, Pán vod Ulmo – přesně takový, jak ho popisuje profesorův Silmarillion, vybavovala si Anuviel z paměti. Muţ se ţezlem na ni upřel pohled, který ji proklál jako rozţhavená jehlice. Promluvil jazykem, který jak později zjistila, byl lahodnou řečí Eldar, ale zvuk jeho hlasu byl řezavý jako ševel listnatého lesa za silného větru. - "Vítej v Blaţené říši, Anuviel Ilúvatarem Darovaná!" pravil. "Jsem Panovník Ardy Manwë a toto jsou Valar, kteří ti pomohou připravit se na těţký úkol, jímţ tě Ilúvatar pověřil. Náš milovaný Otec mi vyjevil poslání, jeţ máš naplnit ve Středozemi, a poţádal nás o pomoc. Tu ti rádi poskytneme, protoţe osudy Středozemě leţí na našich srdcích neméně těţce jako na Ilúvatarově. A to i přesto, ţe patříš k rodu smrtelníků, a těm je do Zemí neumírajících pod trestem smrti zakázán přístup. Vzhledem k tomu, ţe pocházíš z jiného světa a ţe je to Jeho přání, však uděláme výjimku a na čas tě zde přijmeme jako vítaného hosta." Manwë sestoupil z trůnu a vzal ji za ruku. Obešel s ní celý kruh a postupně jí představil všechny Valar. U kaţdého z nich jí vysvětlil jakému umění a moudru jí bude dotyčný či dotyčná učit. Oromë ji měl naučit zacházet se zbraněmi a jezdit na koni a Tulkas vyškolit ve způsobech boje. Aulë a Ulmo jí měli umoţnit poznání vnitřností Ardy a jejích moří a vod. Od Dárkyně plodů, Aulëho manţelky Yavanny, se měla naučit vše, co se týká rostoucích věcí a němých tvorů. Pán snů a vidění, Vala Lórien, ji spolu se svým bratrem, stráţcem Domu mrtvých Mandosem, měli zasvětit do umění pohlédnout na věci budoucí a Valiera Estë ji měla naučit umění léčit zranění a únavu. Výuka začala bez meškání a Anuviel se rychle učila vše potřebné, nebo tak alespoň doufala. Nechápala třeba, proč ji Manwëho herold a kapitán jeho vojsk Maia Eönwë učí taktiky útoku a obrany určené pro velitele vojska. Neuměla si sice představit, ţe by nějakému vojsku kdy mohla velet, ale snaţila se svým učitelům moc neodporovat, aby je proti sobě nepopudila a neotupila jejich dobrou vůli jí pomáhat. Čím víc je poznávala, tím jasnější jí bylo, do jaké míry jsou mocní a jak mnoho záleţí na jejich ochotě odhalit jí část své moci či dokonce ji propůjčit. Byli přísnými učiteli a tvrdě po ní vyţadovali výsledky, takţe neměla čas na nějaké bloumání a přemýšlení. Večer jí bolelo celé tělo a hlava jí i přes Ilúvatarovo rozšíření paměti hučela jako včelín nově nabytými znalostmi. Opravdový intenzivní kurs! Učila se nové věci o fungování tohoto cizího světa a o zákonech, které je řídí, ale v ţádném případě to nebylo nějaké vymývání mozků. Na takové věci Anuviel byla velmi citlivá a díky své ţivotní zkušenosti podobným pokusům vţdy úspěšně odolávala. Nově získané poznatky jí však umoţnily poohlédnout se zpět a vidět její starý svět na Zemi novýma očima. O náboţenstvích, ideologiích a vymývání mozků Lidé soudí a hodnotí sami sebe i okolní svět podle určitého ţebříčku morálních hodnot. Tyto morální hodnoty a zásady se vytvářely v průběhu vývoje lidstva zcela spontánně na základě zkušeností získaných bojem za přeţití lidského druhu. Lidé je přijali za své z toho prostého důvodu, ţe jinak by jim hrozil zánik. Z čisté nutnosti zajistit si lepší podmínky pro přeţití se tlupy pravěkých lidí ze sousedních údolí přestaly navzájem zabíjet a začaly spolupracovat v rámci těch etických norem, které byly co nejpřínosnější pro jejich souţití. Pravěcí lidé překonali vrozené instinkty, jeţ je vedly k pudovému xenofobnímu chování, a tím se vlastně teprve polidštili a odlišili se od zvířat. Místo pudů se totiţ začali řídit právě výše zmíněnými morálními zásadami, které se postupem času staly základními kameny vznikajících náboţenství. Většina morálních pravidel proklamovaných hlavními náboţenstvími a ideologiemi si je aţ k neuvěření podobná. Všechna vyzývají ke spravedlnosti, poctivosti a lásce k bliţnímu a soucitu se slabšími, ale jaký je výsledek? Po celou historii lidstva se ve jménu náboţenství a ideologií vraţdilo, loupilo a páchaly se ty nejhorší křivdy. Silnější nemilosrdně pohlcovali slabší a o nějakém soucitu s nimi nemohla být ani řeč. Vţdyť kdo těmito válkami vedenými
13
KONOPNÁ PANÍ I. ve jménu Boha nebo nějakého vyššího a vznešeného principu vţdycky nejvíc trpěl? Právě ti nejslabší – ţeny, děti a starci, a často strádali také příslušníci menšin. Morální zásady byly porušovány ve jménu náboţenství, které z lidí sejímalo odpovědnost i za ty nejhroznější zločiny. Navzdory tomu všechna náboţenství na těchto zásadách formálně lpěla a čas od času se pokoušela obrodit se a vrátit se k původním ideálům svých zakladatelů, kteří to většinou mínili dobře, ale jejichţ dílo bylo mocichtivými nástupci pokřiveno a zneuţito. Samozřejmě, ţe tyto obrodné snahy nikdy nebyly korunovány úspěchem, protoţe díky svázanosti světské a církevní moci se do čela církví vţdycky nakonec dostali zkorumpovaní chamtivci, jimţ byl jakýkoliv Bůh naprosto ukradený. Právě ti, které Stvořitel označoval za stvůry Zla – lidé inteligentní, ale bez empatie, lidé skrz naskrz sobečtí a zlí a ve své aroganci neuznávající ţádnou vyšší moc, dokonce ani Boha. Psychologové takové lidi nazývají deprivanty – lidi s asociální poruchou chování, která nejčastěji vzniká porušením vazby dítěte k matce v nízkém věku. Deprivanti nejsou doopravdy psychicky nemocní lidé, velmi dobře si uvědomují, ţe škodí společnosti, protoţe bývají velmi inteligentní, ale prostě je baví chovat se asociálně, aby pro sebe získali vliv a moc. V moderní společnosti se tito lidé dostali do politiky a vedoucích společenských pozicí v takové míře, ţe v důsledku jejich nezřízené chamtivosti se celá západní civilizace začala rozkládat. Popřela své duchovní základy ve jménu majetku, a bez nich se neuvěřitelnou rychlostí volného pádu začala hroutit. Ai tisíce let dlouhé působení církví lidstvo nedovedlo k takovému úpadku jako to, co je nahradilo ve dvacátém století. Do té doby prostí lidé stále ještě věřili v Boha. Spíše neţ podle příkazů kněţí, k nimţ často oprávněně nechovali velkou důvěru, v soukromém ţivotě se chovali podle jeho přikázání, která ve své podstatě nebyla ničím jiným, neţ našimi dobře známými prastarými morálními zásadami lidstva. Původně lidé uctívali boţstva, jichţ se báli jako Mocností Přírody, ale nespojovali je se společenskou morálkou a soukromým ţivotem jedince. Povinnost osobní lásky a poslušnosti k Bohu zavedla teprve monoteistická náboţenství tím, ţe Boha prohlásila za Otce, kterého je třeba milovat a poslouchat, a jehoţ zástupcem na Zemi je církev. Anuviel bylo zcela jasné proč – vţdyť kněţí tím získali nad svými věřícími přímou moc, jiţ pak nestydatě zneuţívali ve svůj vlastní prospěch a ve prospěch svých církví. No, a církve byly vţdycky propojené se světskou mocí, takţe to celé byl jen velmi chytrý nástroj Vládců pro ovládání lidí. Spolehlivě fungoval po mnoho století, ale pak došlo k něčemu nečekanému, co úplně zničilo jeho moc. Lidé ve vyvinutých zemích světa totiţ během posledních dvou století druhého tisíciletí postupně přestali v Boha věřit. Nebyl to jen důsledek osvíceneckých myšlenek a liberálních filozofických názorů, které v té době vznikaly, jak se dnes často tvrdí. Vţdyť drtivá většina lidstva o nich vzhledem ke své nevzdělanosti neměla ani potuchy. Byl to prostě následek překotné a chamtivě nedomyšlené průmyslové revoluce a technologického pokroku, který nebyl provázen náleţitým rozvojem v duchovní a sociální oblasti. Války byly díky technologickému vývoji čím dál tím strašnější a smrtonosnější, ale tím skutečným zlomem byla první světová válka se všemi nelidskými hrůzami, jeţ přinesla. Lidé se dívali na svět kolem sebe, a ten jim najednou připadal tak strašlivý a nelidský, ţe uţ nemohli dál věřit, ţe Bůh existuje a má ţaludek dívat se na jejich utrpení. Ze společenských důvodů sice často dál předstírali, ţe v něj věří, ale byla to jen pouhá přetvářka, protoţe ve svém nitru se jiţ přestali řídit jeho přikázáními. Vládci si tedy museli hledat nové prostředky, kterými by udrţeli nadvládu nad svými ovečkami. První velký pokus historicky selhal po necelém století, protoţe lidé prostě přirozeně touţili po svobodě a ani brutální teror komunistických reţimů Východu je nedokázal dlouhodobě zkrotit. Vládci na Západě si rychle uvědomili, ţe totalitní ideologie nemají šanci na úspěch, a v polovině dvacátého století přišli s naprosto zrůdným nápadem.
14
KONOPNÁ PANÍ I. Rozhodli se totiţ k něčemu, čehoţ se dosud neodváţilo ţádné z dosavadních náboţenství, dokonce ani komunismus ne – začali měnit tisíciletími vývoje vypracovaný a ustálený ţebříček morálních hodnot lidstva. Rafinovaně se vyhnuli násilí, ale prostě zneuţili těch nejhorších lidských sklonů a vlastností. Na nejvyšší hodnoty člověka povýšili majetek a sobecké pohodlí, a také co nejrychlejší a nejefektivnější uspokojování touhy po nich. S pomocí rychle se rozvíjejících elektronických médií zavedli ve své části světa konzumní způsob ţivota, jenţ právě tyto hodnoty oslavuje a vyznává. Vedle chamtivosti, závisti a bezohlednosti se tento ţivotní styl vyznačoval hlavně strachem. Sdělovací prostředky byly přesycené zprávami o nehodách, zločinech a teroristických útocích. Ty poslední byly často dílem tajných sluţeb, které je samy přímo páchaly nebo záměrně vyprovokovaly, aby se pak mohly ohánět důkazy o hrozícím nebezpečí a získaly pro Vládce záminku k válkám. Lidé se začali bát jeden druhého a zbaběle se čím dál tím víc uzavírali do sebe, do své útulné zasmrádlé sobeckosti, s televizním přijímačem nebo s počítačem jako nejvěrnějším přítelem. Vládci v bohatých zemích nepřetrţitě udrţovali prostého občana ve strachu před okolním světem. Vládci nejbohatší země světa udělali z většiny jejích občanů vystrašené stádo. Propaganda masmédií jim vymývala mozky a poháněla je bičem falešných hrozeb teroristických útoků a neexistujících zbraní hromadného ničení v rukou nepřátelských zemí. Vyděšení občané ve svém strachu úplně přestávali myslet, a dali se pak snadno ovládat a klamat. Ve volbách pak ochotně hlasovali pro politiky, kteří ţádali více represe s pouţitím hrubé síly a více pravomocí pro silové sloţky. Vládci je pak místo obrany před skutečnými zločinci a teroristy zneuţívali proti těm občanům, kteří nepropadli všeobecnému otupení a narušovali systém alternativními ţivotními styly a veřejnými projevy odlišného mínění. Jejich cílem bylo vytvořit z celého lidstva podobné tupé stádo třesoucí se strachy, které by bylo moţno snadno ovládat a vykořisťovat prostřednictvím nadnárodních společností. Vyděšení lidé vystavení kaţdodennímu vymývání mozku reklamami a bezduchými televizními pořady začali touţit jen po jediném – mít tak víc blahobytu a osobního bezpečí a především peněz, které jim je umoţní dosáhnout! Představovali si bláhově, ţe tak budou v ţivotě spokojení a úspěšní, stejně jako ti krásní lidé v reklamách a ve filmech. A kdyţ nějaké ty peníze získali, a přesto se necítili šťastní, připisovali svůj neúspěch tomu, ţe jich mají pořád ještě příliš málo. Obětovali tedy své zdraví, vztahy s přáteli, rodinný ţivot, výchovu svých dětí a koneckonců i jejich budoucnost ve prospěch honby za majetkem. Podobně macešským způsobem se chovali i k ţivotnímu prostředí a bezohledně je ničili a sobecky rabovali nenahraditelné přírodní zdroje, které by jinak mohly slouţit mnoha dalším generacím. Nejhorší však bylo, ţe tento způsob ţivota lidi natolik zkorumpoval, ţe přestali respektovat právě ty staré mravní hodnoty vytvořené vývojem lidstva a honbě za penězi obětovali i své vlastní svědomí. Přestalo jim záleţet na budoucnosti jejich dětí, bylo jim uţ jedno, jestli jejich planeta bude jednou obyvatelná i pro jejich potomky. Jediné, co je zajímalo, bylo koupit si tohle nebo tamto, to co ukazovali v televizi, nebo co si právě pořídil soused. Ale k tomu bylo potřeba sehnat peníze, a co pak záleţelo na tom, jestli je získají poctivě nebo ne! A tak většina z nich sice ty správné morální zásady ještě znala, ale povaţovala je jen za jakýsi folklór, o němţ se sice hezky povídá, ale je zbytečné mu podřizovat kaţdodenní jednání. Postupně tedy docházelo k úpadku morálky, který se projevoval ve strmě stoupající zločinnosti a v naprosté degradaci mezilidských vztahů ve společnosti. Ani láska k Bohu lidem nijak nechyběla, protoţe místo Boha jim konzumní způsob ţivota nabízel celou paletu mediálních hvězd, které vzývali a zboţňovali. Nahrazovali tím potřebu věřit v něco, co je přesahuje, i potřebu osobního vztahu s Bohem. Ten jim připadal příliš vzdálený a nepoznatelný, takţe ho zavrhli a nahradili hollywoodskými hvězdami a populárními zpěváky, kteří je přitahovali svými skandály, prozrazujícími jejich nedokonalou
15
KONOPNÁ PANÍ I. lidskost, a tím i blízkost k prostému člověku. Rodiny se rozpadaly a lidé se k sobě chovali čím dál tím hruběji a uţ se neštítili podvádět a okrádat ani své nejbliţší. Ve svém nitru se uţ totiţ přestali bát Boha a případného trestu za nedodrţení jeho přikázání. Lidé se čím dál tím více řídili špatnými příklady, které jim ukazovala senzacechtivá média a filmy plné násilí, kde vítězili ti silnější a bezohlednější. Honba za penězi plodila čím dál tím větší stres a lidé se k sobě chovali čím dál tím zkratovitěji a pudověji. Mizely morální zábrany, které lidskou společnost po dlouhá tisíciletí chránily před návratem ke zvířeckosti, a v posledních desetiletích se rychle mnoţily případy donedávna ještě nepředstavitelně bestiálních a krutých násilných činů, často zaměřených proti dětem či starým lidem. Dokonce se objevily případy kanibalismu, jehoţ pachatelé se veřejně holedbali tím, ţe jejich touha po lidském mase je naprosto přirozená věc a neměla by se tedy trestat. A v blahobytu ţijící západní společnost jen zbaběle mlčky přihlíţela a do toho si hlasitě mlaskala. Ještě horší bylo to, ţe v bohatých zemích se nové generace se starými morálními hodnotami jiţ většinou ani neseznamovaly a znaly jen ty, co jim předkládala televize a ostatní média. Nějaký Bůh byl pro ně pojmem bez jakéhokoliv hlubšího významu a jejich vlastní vnitřní prázdnota je často tak děsila, ţe před ní utíkali k tvrdým drogám a alkoholu. Ti mladí, kteří vyrůstali v prostředí, které se formálně ještě zcela nezřeklo víry v Boha, se pak při snahách o zaplnění této prázdnoty často stávali obětmi náboţenských sekt a poslušnými nástroji různých náboţenských fanatiků. Dokonce i v chudších zemích, kde většina lidí ještě stále upřímně věřila v Boha, se vlivem globálního působení televize, hudby a filmů šířila západní kultura konzumního ţivotního stylu a touha po něm a jeho lákadlech, která u mládeţe vytlačovala víru v nějakou vyšší moc, jiţ mladí lidé povaţovali jen za nemoderní relikt generace svých otců, jehoţ je nutno se co nejrychleji zbavit. A tam, kde se toho nedařilo dosáhnout nenásilně, zasáhli Vládci a zemi vojenskou silou obrátili na pravou víru tím, ţe v ní zavedli konzumní společnost a to, co vydávali za demokracii – vládu lidu, coţ byla však jen pustá ironie. Vţdyť ani v samotných zemích Vládců se o ţádné demokracii nedalo mluvit, prostý lid se tam o politiku nezajímal, protoţe byl naprosto zkorumpovaný blahobytem a pohodlím zaručeným bezohledným čerpáním přírodních zdrojů a vykořisťováním chudších zemí. Dalo se tedy předpokládat, ţe konzumní způsob ţivota se brzy rozšíří na celé lidstvo Země. Anuviel tato představa děsila, protoţe si dobře uvědomovala, co to ve svém konečném důsledku bude znamenat. Lidstvo se postupně vrátí k pudovému jednání, odhodí zábrany vybudované mnoha tisíciletým procesem civilizace, a nakonec neodvratně vyhyne. Byl to naprosto logický závěr, protoţe lidé přeţili v soutěţi s ostatními ţivočišnými druhy jen díky tomu, ţe se naučili spolupracovat a vybudovali si vztahy, které jim umoţnily se dál vyvíjet. Člověk nikdy nebyl od přírody vybavený k tomu, aby přeţil jako jednotlivec, a pokud kdy měl nějaké schopnosti, které by mu to alespoň trochu usnadnily, civilizačním vývojem o ně jiţ dávno přišel. Ztratí-li lidstvo schopnost ţít ve společenství, zákonitě zanikne i jako přírodní druh! Budoucnost lidstva byla o to ponuřejší, ţe na Zemi se schylovalo ke globální ekologické katastrofě, z části zaviněné jeho bezohledným chováním k ţivotnímu prostředí. Globální oteplování způsobené lidskou činností mělo přinést změny v klimatu celé planety, které hrozily zlikvidováním zemědělství a vyvoláním obrovských přesunů obyvatelstva. Nikdo sice nevěděl, jak dlouho bude přesně trvat, neţ dojde ke katastrofě, ale jiţ bylo jisté, ţe celý klimatický systém zeměkoule zaznamená během pár desítek let prudké změny, které přinesou strašlivé války o jídlo a vodní a energetické zdroje. Ztráty na ţivotech v nadcházejících desetiletích se odhadovaly na stovky miliónů lidí a o utrpení těch, co přeţijí, se nikdo ani neodvaţoval spekulovat. Vládci dlouho tvrdili, ţe globální oteplování je pouhým výmyslem hrstky bláznivých vědců. Jenţe dotyční vědci vyrukovali s důkazy, které jiţ nebylo moţné popřít, a ostatně čím dál tím
16
KONOPNÁ PANÍ I. častěji všude ve světě docházelo k významným klimatickým poruchám s mnohdy tak tragickými následky pro zasaţenou populaci, ţe uţ nebylo moţné je ignorovat a předstírat, ţe je vše v pořádku. Tehdy Vládci obrátili o sto osmdesát stupňů a začali prohlašovat, ţe k oteplení sice skutečně dochází, ale ţe moderní technologie dokáţí utlumit jeho následky, takţe se vlastně nic tak strašného neděje. Tajně si však nechali vypracovat odborné studie o budoucích klimatických změnách, byť jen proto aby si připravili vojenské strategie pro případ nouze. Hodlali si zajistit přístup k neustále se ztenčujícím přírodním zdrojům umístěným většinou v chudých zemích, které neměly šanci ubránit se před jejich vojenskou převahou. A hlavně se chystali ze svých zemí udělat nedobytné pevnosti, aby je ochránili před přílivem zbídačelých uprchlíků. Vůbec si nepřipouštěli, ţe jedinou cestou, jak by se lidstvo mohlo alespoň pokusit předejít očekávané katastrofě, by bylo okamţitě se začít chovat zodpovědně, zřeknout se konzumního způsobu ţivota a radikálně utlumit aktivity vedoucí k oteplování. Při pomyšlení na neutěšený stav její civilizace Anuviel před očima neodbytně vyvstávala představa kolosu na hliněných nohách. Západní civilizace byla přece zaloţená na duchovních principech! Jejich odnourání a nahrazení ryze materialistickými principy konzumního ţivota podrylo samotné základy této civilizace. Nemohlo pak logicky následovat nic jiného neţ volný pád, k němuţ právě teď docházelo a kolos západní civilizace se řítil k zemi. Vládcům se tak během posledního půl století podařilo přivést lidstvo aţ na samotný pokraj záhuby. Ostatně, co jim bylo po tom, většina z nich byla stejně příliš stará na to, aby se strašlivého konce vůbec doţila. ***
***
***
***
***
***
Valar byli k Anuviel jiţ od počátku většinou vstřícní a jednali s ní laskavě, ale Ulmo a Mandos jí na kaţdém kroku dávali shovívavě najevo, ţe je jen pouhá smrtelnice. Probudilo to v ní však jen o to větší touhu získat si jejich uznání. Jednoho dne s Mandosem, který nic nezapomíná a ví všechno, co bude, kromě toho, co ještě patří do Ilúvatarovy svobody, dívka zapředla dlouhý rozhovor o věcech duchovních. Rozebírali otázky Zla a Dobra a smyslu Ilúvatarova úradku a Anuviel nakonec Mandosovi odhalila to, po čem jiţ dávno touţil a co nemohl nalézt – vyjevila mu totiţ, kam se po smrti ze břehů Vnějšího moře vydávají Mladší Ilúvatarovy děti a proč. Vysvětlila mu koloběh převtělování lidských duší a jejich tříbení ve hmotném světě a celý smysl tohoto procesu. Lidský rod tak díky jejímu odhalení stoupl v očích mocného Valy na ceně, protoţe pochopil, ţe Ilúvatarovi dává sílu k tvoření a skrze něj i k jeho vlastnímu bytí. Přemýšlivě se na ni zadíval a dlouho mlčel. - "Ten, kdo vládne mocí," pravil konečně, "smí vládnout mocí jen tak velikou, jakou je jeho moudrost schopná ovládnout, a nenechat se naopak ovládat jí. Toto je základní pravidlo, které platí v duchovním světě. Tys prokázala, ţe ač jsi ze smrtelného rodu, který je na duchovně nejniţší úrovni ze všech, nosíš v sobě velkou moudrost. Velkoryse ji sdílíš s ostatními, aniţ by ses pokoušela ji v tajnosti sobecky vyuţít pro své vlastní záměry. Odvděčím se ti za to tím, ţe ti dám pronikavý vhled do budoucnosti. Činím to, protoţe věřím, ţe budeš schopná mého daru vyuţít, aby ti přinesl radu ve chvílích váhání a nejistoty. A kdyţ budeš potřebovat pomoc, vţdy se na mne můţeš obrátit a pokud to bude v mé moci, ze srdce rád ti poradím." Mandos splnil, co slíbil, a Anuviel od něj dostala dar jasnozřivé intuice, který jí později značně pomáhal v těţkých chvílích. Získat si Krále moře bylo mnohem těţší. Anuviel však zcela nečekaně pomohly zkušenosti z dětství, kdy se během dlouhého pobytu v Karibiku naučila potápět. Zjistila totiţ, ţe pobřeţní vody obklopující Blaţenou říši mají dno nesmírně chudé v porovnání s rozmanitostí subtropických moři jejího světa. Vyprávěla tedy Ulmovi o jejich nádheře a ukázala mu obrazy pozemského mořského dna a rozličných stvoření a rostlin, které na něm ţijí, prostřednictvím
17
KONOPNÁ PANÍ I. Ilúvatarovy databáze. Valar k ní také měli přístup, i kdyţ úplně jiným způsobem neţ ona. Kaţdý z nich totiţ představoval úplnou databázi znalostí ze svého oboru, které si mohli i vzájemně předávat, kdyţ bylo třeba. Podobným způsobem dokázali propojovat své schopnosti a zmnohonásobit tak svou sílu, kdyţ bylo nutné zvládnout nějaký zvlášť obtíţný úkol. Byli podmnoţinou Ilúvatarovy databáze a sami k ní měli téměř neomezený přístup, alespoň v tom, co se týkalo Ardy. Jak pro ně, tak i pro Anuviel byly některé domény Velkého Programátora tabu, ale přístupová práva Valar byla nesrovnatelně širší neţ její vlastní. Kdyţ dívka vzbudila v Ulmově srdci touhu po podobné kráse jako ta, kterou mu ukázala, přiměla zelenoprstou Yavannu, která dala písněmi ţivot všemu, co na Ardě roste, a rovněţ všem tvorům nenadaným řečí, aby jí pomohla vytvořit několik druhů mořských rostlin a ţivočichů. Ilúvatarův informační systém jí umoţňoval provést spolehlivé modelování, takţe si ověřila, ţe nenaruší místní ekologickou rovnováhu a dokáţí přitom vytvořit samostatný biotop. Přenesly je pak do pobřeţních vod poblíţ Alqualondë, hlavního přístavu elfů z rodu Teleri, kteří nade všechno milují hudbu moře a z Valar v největší úctě chovají Ulma. Elfové zajásali, kdyţ viděli, jak mořské dno zkrásnělo a oţilo pestrými barvami. Pozvali Anuviel, aby se u nich na čas usadila, coţ moc ráda přijala a nějakou dobu mezi nimi pobyla. Mořští elfové sice nebyli tak velcí a mohutní jako Vanyar anebo Noldor ani neměli sílu či moudrost elfů z ostatních rodů Eldar, ale nebyli ani tak pyšní jako oni a neohrnovali nad dívkou nos jen proto, ţe je smrtelnice. Teprve u mořských elfů si Anuviel pořádně uvědomila, ţe její tělo omládlo a ţe pociťuje nezřízenou touhu po milování. Ostatní obyvatelé Valinoru, s nimiţ dosud přišla do styku, jí totiţ nedávali sebeméně najevo, ţe je vlastně mladá a krásná ţena. O Valar se říkalo, ţe jsou tak duchovně na výši, ţe si nejsou nikdy nevěrní, a ţe se s niţšími bytostmi nikdy nespojují. Jejich sluţebníci Maiar byli po vzoru svých pánů podobně vybíraví a nad Anuviel jen vznešeně ohrnovali nos. Ještě tak, kdyby byla nějakou výjimečně krásnou elfkou, to by si snad dali říct, ale smrtelnice? Prostě v Blaţené říši vládla i v sexu přísná hierarchie a zdejší předsudky Anuviel značně připomínaly rasismus. Podobné to bylo i se zdejšími elfy. Anuviel byla podle jejich měřítek příliš tlustá a neohrabaná, příliš nevzhledná a nepůvabná, neţ aby vzbuzovala jejich zájem. Dívka si vytvořila tělo, které odpovídalo jejím vlastním představám o kráse, ale nikoliv estetickým normám Eldar. Na rozdíl od protáhlých štíhlých linií elfských krásek měla bujné tvarované obliny na patřičných místech, alespoň podle pozemských měřítek, coţ však některým konzervativnějším elfům připadalo aţ nechutně obscénní. Navíc se ani nedokázala pohybovat se stejným ladným půvabem jako místní dámy a nedokázala se jim vyrovnat ve zpěvu či při tanci. Elfští muţi si tedy Anuviel nijak zvlášť nevšímali a chovali se k ní se stejnou, ne-li ještě větší přezíravostí, jako ostatní obyvatelé Blaţené říše. Dívka byla během svého pobytu v pohádkové zemi plně vytíţena studiem, takţe na nějaké sexuální radovánky dlouho neměla ani pomyšlení. Pobyt u mořských elfů na březích Zemí neumírajících pro ni byl první příleţitostí, jak si na čas oddechnout od svých povinností a načerpat nové síly. Vzala to jako jakousi dovolenou. Koupala se s elfy v moři, stejně jako oni s nimi nahá dováděla ve vlnách a závodila v plavání. V mládí závodně plavala a skákala do vody a její omládlé tělo si rychle dokázalo obnovit své staré schopnosti i v těchto oborech. Po několika dnech se jiţ v plavání vyrovnala i těm nejlepším elfským plavcům a ve skocích z vysokého skalního převisu je často i předčila. Její tělo se ve vodě pohybovalo s graciézním půvabem mořské vydry a mořští elfové je na rozdíl od svých suchozemských bratrů shledávali velmi přitaţlivým. Dívce se mrštní Teleri také velmi zalíbili, a to natolik, ţe se rozhodla vyzkoušet si své nové tělo i v sexu a zjistit, jak reaguje na rozkoš. Jednoho odpoledne tedy odpověděla vroucím polibkem na obvyklé lichotky krásného Eärnila, jednoho ze svých nejvěrnějších obdivovatelů, a nezůstalo jen u líbání. Celé odpoledne se s Eärnilem aţ dlouho do noci milovali na písečné
18
KONOPNÁ PANÍ I. pláţi skryté mezi skalisky. Anuviel tak poprvé poznala, jak krásné je elfské milování, jak silně se elfové dokáţí vcítit do pocitů druhého a přivést ho k dokonalému uspokojení. Eärnilovo svalnaté štíhlé tělo ji dokázalo přivést k tak úţasnému vyvrcholení, ţe chvílemi úplně zapomínala, kde vlastně je, a měla pocit, ţe se vrátila do dob svého bezstarostně bujarého mládí. Její elfský milenec byl nejen vášnivý, ale i velmi zběhlý ve všech moţných sexuálních praktikách. Ostatně, co mají ti chudáci nesmrtelní celou tu dobu jiného dělat, neţ šukat, říkala si Anuviel poněkud cynicky. Představa nesmrtelného ţivota pro ni byla ještě značně cizí a nijak obyvatelům Blaţené říše jejich nesmrtelnost nezáviděla. Podezírala je totiţ z toho, ţe se při svém nesmrtelném bytí musí často k smrti nudit. Ale co se milování týče, zdálo se, ţe Eldar nudě nepropadli. Eärnil dívku oblaţoval tak často, jak si přála, a jeho chtíč nejevil ţádné známky únavy. Impotencí tedy elfové zcela zřejmě netrpěli, ať ţili sebedéle! Ale zdálo se, ţe to své dlouhé ţití alespoň vyuţili k tomu, aby se v sexu něco naučili, pomyslela si blaţeně Anuviel, kdyţ cítila Eärnilovy rty a jazyk, jak ji přivádějí k dalšímu vrcholu rozkoše. O chvilku později jí dokázal, ţe i ostatní části jeho elfího těla v ní dokáţí vzbudit přímo nebeskou slast. Dívka blaţeně sténala a její výkřiky se mísily s křikem racků a zanikaly v nárazech bouřícího příboje. Tak tomuhle říkám opravdová Blaţená říše, říkala si šťastně, kdyţ naprosto uspokojená usínala v elfově pohostinné náruči. Mořští elfové Anuviel naučili hrát na elfské flétny a harfy a zpívat písně Teleri s ozvěnou mořských vln a padajících vodopádů. Ona jim zase na oplátku ukázala něco, čím si získala jejich nehynoucí vděčnost a přízeň. Naučila je totiţ, jak z lehkého ale pevného dřeva, které pouţívali ke stavbě svých rychlých lodí s labutí přídí, vyrobit prkno na surfování. Udrţet se na něm nebylo pro hbité a obratné mořeplavce ţádným problémem, a tak se brzy v příboji bičujícím pobřeţí Blaţené říše objevili dovádějící mořští elfové. Byli velmi obratní a někteří z nich předváděli takovou jízdu na vlnách, ţe by jim i ti nejlepší kalifornští surfaři mohli jen tiše závidět. To uţ bylo i na Ulma příliš, povýšenost vůči Anuviel ho rychle přešla a začal jí projevovat upřímnou úctu a vděčnost. Nakonec mezi nimi proti všemu očekávání vzniklo přátelství a Pán vod ji s sebou často bral na dlouhé procházky po své mořské říši, ukrytou ve vzduchové kapse svého pláště, aby mohla pod vodou dýchat. A bylo to právě toto přátelství, které ji později vyneslo na vrchol slávy a blaha, ale vzápětí nato ji uvrhlo do nejhlubšího zoufalství. Z ostatních Valar se Anuviel nejsnáze sblíţila s lehkonohým bojovníkem Tulkasem. Proslavil se tím, ţe v boji holýma rukama přemohl zrádného Melkora. Vala Tulkas byl skvělý bojovník, který se ani při bojování nepřestával smát, coţ jeho nepřátele o to víc děsilo. Nestaral se o minulost ani budoucnost, ale ţil přítomným okamţikem. Učil ji zápasit a také skákat a běhat, ale především ji naučil odvaze postavit se i silnějšímu nepříteli a bojovat s ním, coţ není věc, kterou lidé dokáţí jen tak samo sebou, jelikoţ odporuje pudu sebezáchovy. Někdy si dívku vysadil na ramena a běţel s ní rychleji neţ ten nejrychlejší kůň, rychleji neţ vítr, jen tak – z radosti ze ţivota. Chvíle strávené s Tulkasem byly sice často bolestné, protoţe si během jeho lekcí někdy připadala jako otloukánek, se kterým si zlatovlasý Vala jen tak pohazuje sem a tam, ale zároveň byly plné veselí a odpočinku od stínu obav z budoucnosti, který na ni i v Blaţené říši neúprosně doléhal. Zručný a tvořivý Aulë ji poučil o pevnině Středozemě, o pokladech, které skrývá její nitro a o zákonech, které v něm vládnou. Ona mu zase na oplátku ukázala, jak se fouká a brousí sklo. Tímto uměním proslula země, kde se narodila, a na Ardě bylo neznámé jak elfům, tak i lidem. Kdysi studovala chemii a její otec byl navíc sklář, takţe znala tyto postupy v teorii i v praxi, a díky nově nabyté přesnosti pohybů a zručnosti se jí podařilo vyrobit skutečně krásné předměty. Nejenom Aulë měl velkou radost z jejích výtvorů, ale získaly jí zájem a přátelství elfů z rodu Noldor, kteří často přicházeli do jeho dobře vybavených dílen a kováren.
19
KONOPNÁ PANÍ I. Výměnou za tajemství výroby křišťálových číší a váz ji jinak nepřístupní a pyšní Hloubaví elfové zahrnuli nespočetnými drahokamy a jinými drahocennými dary. O silmarilech a Sudbě Noldor Právě elfové Noldor si ze všech národů Prvorozených Ilúvatarových dětí nejvíce váţili moudrosti a tvořivosti mysli i zručnosti rukou, a obojího si cenili stejnou měrou. Právě z řad jejich národa pocházel geniální Fëanor zvaný Ohnivý duch. Byl nejstarším synem prvního noldorského krále Finwëho a v Prvním věku Ardy vytvořil věci, které se staly těmi nejproslulejšími z elfských děl, písmem a vidoucími kameny počínaje a umělými drahokamy planoucími v hvězdném svitu konče. Avšak jeho dílem největším, ale také nejzkázonosnějším, byly tři velké klenoty nazývané silmarily. Vypadaly jako velké démantové krystaly, ale nemohla je poškodit ani rozbít ţádná síla v Království Ardy. A přece tyto krystaly byly silmarilům jen tím, čím je pro Ilúvatarovy děti tělo – domem jejich vnitřního ohně, který je prostupuje a je jejich ţivotem. Tento vnitřní oheň Fëanor udělal ze smíšeného světla valinorských Stromů, které v dávných dobách před zrozením Slunce a Měsíce svým stříbrným a zlatým jasem ještě zalévaly Blaţenou říši a dávaly sílu a radost jejím obyvatelům. Poté co Dva stromy nadobro zničil Melkor s pomocí obludné pavoučice Ungolianty, zůstalo jejich světlo jiţ jen v silmarilech. Říkalo se také, ţe v klenotech jsou uzamčeny osudy Ardy, země, moře a vzduchu. Tak kdysi předpověděl Mandos, poté co je posvětila Manwëho manţelka Paní hvězd Varda, aby se jich nemohla dotknout ţádná smrtelná či nečistá ruka. Silmarily se však staly předmětem touhy Melkora, který se rozhodl zmocnit se jich za kaţdou cenu. Celý tento dlouhý příběh je popsán v historii silmarilů, v elfském jazyce nazvané Quenta Silmarillion. Melkorovi se za cenu zničení Dvou stromů a první vraţdy spáchané na území Blaţené říše podařilo zmocnit silmarilů a uprchnout s nimi do Středozemě. Fëanor se v ţádném případě nechtěl svých klenotů vzdát ani proti vůli Valar a přesvědčil většinu lidu svého otce zavraţděného Melkorem, aby jej následoval do Středozemě a pomohl mu získat zpět silmarily. Spolu se svými sedmi syny sloţili při jménu samotného Ilúvatara strašlivou a nezrušitelnou přísahu, ţe budou pronásledovat pomstou a nenávistí aţ do konce světa kaţdého, kdo by vlastnil nebo jim upíral silmarily, které jim patří. Pak se vydali proti vůli Valar se svým lidem do Středozemě a při odchodu z Blaţené říše se dopustili prvního zabíjení rodných. Napadli totiţ mořské elfy Teleri, kteří Fëanorovi odmítli půjčit své lodě, a mnohé z nich pozabíjeli, aby dosáhli svého. Valar za to uprchlíky ztrestali Sudbou Noldor, která jim uzavřela cestu zpět do Blaţené říše a předpověděla jejich zlý konec. Jakmile Fëanor dospěl do Středozemě, i tam dál vraţdil všechny, kdo se stavěli na odpor jeho snahám získat silmarily, a jeho synové pokračovali ve stejném duchu i poté, co padl v boji s Melkorovým sluţebníkem Gothmogem, Pánem balrogů. Byli nazváni Vyděděnci, protoţe ačkoliv pocházeli ze starší větve královského rodu, Noldor si je nikdy za své vládce nezvolili a královský úděl připadl nevlastním mladším bratrům Fëanora a jejich potomkům, kteří ho následovali do Středozemě. První ze silmarilů se podařilo získat statečnému smrtelníkovi Berenovi, který jej ukradl Melkorovi, aby si tímto činem vyslouţil ruku překrásné elfské princezny Lúthien, dcery krále Sindar. Fëanorovi synové prolili mnoho krve svých rodných, aby se silmarilu zmocnili, ale přesto se jim nikdy nepodařilo dostat jej zpět a klenot připadl Berenovým potomkům. Následkem válek s Temným pánem a bratrovraţedného boje mezi elfy samotnými byla nakonec zničena všechna starobylá království, která elfové z rodů Noldor a Sindar zaloţili ve Středozemi, a elfům hrozil zánik nebo jho Morgothova otroctví. Ke konci Prvního věku Středozemě se tedy mořeplavec Eärendil spolu se svou manţelkou Elwing z Berenova rodu, která zdědila silmaril, vypravili přes moře hledat cestu do Valinoru.
20
KONOPNÁ PANÍ I. Tam chtěli Valar poţádat o pomoc v boji proti Morgothovi ve jménu obou rodů Ilúvatarových dětí, z nichţ jako Půlelfové pocházeli, a o odpuštění pro vzpurné Noldor. Mocnosti Ardy jejich přání vyslyšely, vytáhly s velkým vojskem do Války hněvu a Melkora-Morgotha definitivně zneškodnily. Eärendila se silmarilem na čele Valar proměnili v nejasnější hvězdu na noční obloze. Ve chvílích nejčernějšího zoufalství tak nad Středozemí vzešla nová hvězda jako symbol naděje pro lidi i elfy a znamení, ţe prosba o pomoc byla přijata. Mezitím během mnoha krutých a předem prohraných bojů s padlým, nicméně stále nesmírně mocným Valou Melkorem, zemřeli téměř všichni Fëanorovi synové. Naţivu zůstali jen dva z nich, a těm se nakonec poté co ve Středozemi skončila Melkorova vláda, podařilo získat dva poslední silmarily. Vraţděním svých rodných se však stali nečistými a silmarily jim nesnesitelnou bolestí pálily ruce. Kdyţ viděli, ţe ztratili právo na vlastnictví klenotů a ţe jejich strašlivá přísaha byla marná, jeden silmaril vrhli do rozţhaveného nitra země, která se při strašlivých bojích Valar s Melkorem otevřela, a druhý skončil v hlubinách moře. ***
***
***
***
***
***
Anuviel dobře znala příběh silmarilů a myšlenka na poslední kouzelný klenot, který se povaluje někde v hlubinách moře jí nedala spát. Díky své nově nabyté jasnozřivosti totiţ vytušila, ţe v drahokamu uchované pradávné světlo Dvou stromů by jí mohlo být velmi uţitečné. Vţdyť pocházelo z dob, kdy Arda byla ještě mladá a nezkaţená, a mohlo by tedy Valar i elfům přinést novou sílu, která by jim pomohla v boji se Zlem. Vymyslela tedy plán, jak správnost svého tušení vyzkoušet.
- Příchod Jara Ardy Anuviel vyuţila svého přátelství s Králem moře k tomu, aby ho přiměla k hledání silmarilu ztraceného v mořských hlubinách. Pomocí Ilúvatarova informačního systému se jí podařilo zhruba lokalizovat místo, kde se nacházel. Věděla, ţe září vlastním světlem i v té nejhlubší tmě, a tak se jí podařilo zjistit jeho umístění, i kdyţ zdroj záření byl skrytý v téměř bezedné mořské propasti pod nánosy písku a bahna. Ulmovi se nápad hledání ztraceného klenotu zalíbil především proto, ţe to bylo příjemné vytrţení od jeho běţných povinností, ale také se chtěl Anuviel nějak odvděčit za dobro, které mu prokázala zkrášlením jeho mořské říše. Vydali se tedy spolu do hlubin a po několikadenním pátrání se jim skutečně podařilo silmaril získat. Elfové v Tirionu nevěřili svým očím, kdyţ spatřili, jak z moře vystupují Anuviel a Pán vod s oslnivě zářícím silmarilem ve vysoko zvednuté ruce. Prošli Světelným průsmykem Calaciryí a zamířili k pahorku Túna, na němţ se rozkládalo město Noldor. Rostl tam ještě Bílý strom Galathilion, obraz Bílého valinorského stromu, který pro elfy v dávných dobách vytvořila Aulëho manţelka, Valiera Yavanna. Anuviel poţádala Noldor o svolení, aby si z něj směla uříznout větvičku. Pak následováni zástupem elfů, zvědavostí napjatých k prasknutí, se s Ulmem v čele vydali do vnitrozemí Valinoru. Před branami hlavního města Valar se zastavili u zeleného pahorku Ezelloharu, na němţ kdysi kvetly posvátné Stromy. Nyní z nich zbyly jen suché pahýly tyčící se nad Valinorem jako strašlivá mementa síly Zla. Ulmo s Anuviel vystoupili na pahorek a mezi uschlými kmeny vyhloubili nevelkou jámu. Ulmo na její dno poloţil silmaril a Anuviel nad něj zasadila proutek z Galathilionu. Pak začala zpívat píseň zrození věcí, které rostou, jak ji to naučila Yavanna, a něco si k ní přidala i ze svého a proutek začal rychle růst ve strom. Okolo pahorku se postupně sbíhali elfové ze všech rodů Eldar, a nakonec se dostavili i samotní Valar, kteří byli zvědaví na to, co způsobilo neobvyklý rozruch u bran jejich města. Anuviel poţádala Yavannu, aby jí pomohla se zpěvem
21
KONOPNÁ PANÍ I. růstu, a kdyţ byl strom náleţitě vzrostlý, společně zapěly píseň kvetení a plodnosti. V té chvíli se Valar i elfům zatajil dech, protoţe strom se obsypal nádhernými stříbrně zářícími květy a vzduchem se rozšířila jejich lahodná čerstvá vůně jako libozvučná hudba. Kdyţ uţ si všichni mysleli, ţe tím je dílo Anuviel dokončeno, květy odkvetly a na větvích obrovského stromu se objevily plody – a teprve při jejich zhlédnutí pochopili, ţe dívčin dar Blaţené říši je daleko větší, neţ kdo vůbec mohl očekávat. Spatřili totiţ ten největší zázrak, jaký kdy Země neumírajících zplodily – na Ezelloharu vyrostl strom obsypaný plody v podobě silmarilů, stejně krásných jako ty, které v dávných časech vyrobil Fëanor, a stejně planoucích vnitřním ţivým ohněm. Ze stromu se linulo jasné světlo, které pamětníci srovnávali se září Dvou stromů v hodinách míšení jejich světla, nejlíbeznějších chvílích jejich kvetení. Blaţenou říši však zaplavila nejen tato srdcím Valar i elfů drahá záře, ale i vlna jakéhosi ţivotního fluida, které jim dodalo sílu a zahnalo únavu z nesmrtelného bytí, jeţ se jich zmocňovala po mnoha proţitých věcích Ardy. Nejen do Blaţené říše, ale na celou Ardu se toho dne vrátilo Jaro. Pocítili je i elfové na druhé straně moře a kdyţ se od Manwëho okřídlených poslů dozvěděli o příčině náhlého omládnutí svých srdcí, blahořečili Anuviel Darované uţ dlouho předtím, neţ vůbec vstoupila na půdu Středozemě. I v nich se totiţ probudilo Jaro ţivota a oni po dlouhých věcích opět zatouţili vytvářet a objevovat nové krásné věci, milovat se a mít potomky. A tak všichni elfové ve Středozemi stejně jako jejich příbuzní v Blaţené říši ve svých písních oslavovali Anuviel a děkovali Ilúvatarovi za to, ţe jim ji seslal. Valar ve své vděčnosti rozhodně nezůstali elfům nic dluţní. Na přání Manwëho Yavanna poţádala silmarilový strom, elfy nazvaný Silmalinorn, o vydání jednoho plodu. Strom ji uposlechl, natáhl větev nad její nastavenou dlaň a setřásl do ní jeden vzácný klenot. Yavanna jej předala Manwëmu a ten přikázal jejímu manţelovi Aulëmu, aby silmaril zasadil do prosté obroučky z pravostříbra – mithrilu – nejcennějšího kovu na Ardě. Pak svolal veškerý lid Blaţené říše na velkou slavnost konanou na počest Anuviel na úpatí Ezelloharu. Poděkoval jí ve jménu všech národů Zemí neumírajících za stvoření silmarilového stromu a poţádal Paní hvězd, aby dívce posvětila čelo a ruce. Kdyţ tak Varda učinila, vloţil jí na čelo obroučku se silmarilem. - "Daruji ti tento klenot odměnou za všechno dobro, které jsi přinesla Blaţené říši i celé Ardě," prohlásil Manwë slavnostně. "Vţdyť sis mohla nalezený silmaril ponechat, ale ty jsi tomuto nevýslovnému pokušení odolala a vzdala ses ho v náš prospěch. Proto přijmi tento silmaril náhradou za ten, který jsi nám obětovala. Budiţ ti odměnou za nesobeckou velkorysost a dobrotu, které jsi prokázala svým činem." V řadách shromáţděných elfů to zašumělo nesouhlasným údivem. Dát podobný dar smrtelnici, to bylo naprosto neslýchané! Vţdyť silmaril vţdycky patřil jen těm nejmocnějším z mocných, a nikdy nezdobil čelo smrtelné bytosti. - "Královna Ardy posvětila tvé ruce, aby ses mohla silmarilu dotýkat a zároveň jim tím propůjčila léčivou moc, která uzdraví všechny nemoci i zranění, dokonce i ta způsobená Temnou mocí," pokračoval Panovník Ardy. "Budeš mít také moc předávat tento dar uzdravování jiným smrtelníkům, i kdyţ u nich bude působit slaběji. Nechť ti silmaril přinese velkou sílu a jasnozřivost ducha, Paní Ilúvatarem Darovaná, a ať ti pomůţe ve tvém poslání," zakončil svůj projev a uklonil se ohromené Anuviel se zářícím silmarilem na čele. Dívka byla tak překvapená jeho velkorysým darem, ţe zprvu nemohla najít slov, coţ u ní bylo vskutku výjimečné. Pohlédla do zrcadla, které jí příhodně rychle nastavila jedna z přihlíţejících elfek, a ani nepoznávala svůj vlastní obraz. Silmaril dodával tomu, kdo se jím ozdobil, nesmírnou krásu a půvab, jehoţ si všimla nejenom ona. Elfové, kteří ji do té doby jako smrtelnou ţenu nepovaţovali za nijak zvlášť krásnou či ţádoucí, se najednou předháněli v poklonách její kráse, a mnozí se jí začali dvořit. Měli se k ní dokonce i ti nejsličnější a nejpyšnější z elfů, zlatovlasí Vanyar, kteří si jinak dění v Blaţené říši moc nevšímali a celé
22
KONOPNÁ PANÍ I. své bytí věnovali zpěvu a skládání písní na oslavu Valar ve stínu Manwëho sídla na hoře Taniquetilu. Kdyţ se Anuviel vzpamatovala z němého ohromení, poţádala o slovo. - "Jsem velice dojatá vašim darem a nesmírně si ho cením," řekla shromáţděným Valar. "Kdybych však tvrdila, ţe nic jiného mi v ţivotě neudělalo takovou radost, lhala bych. Nechci těmito slovy v ţádném případě sniţovat hodnotu vaší odměny, ale pravdou je, ţe jsem odvţdy měla větší radost z dávání neţ z dostávání. Mojí největší radostí tedy zůstane to, ţe jsem měla příleţitost dát vám všem silmarilový strom a veškeré dobro, které přináší." V řadách elfů to opět pohoršeně zašumělo, protoţe mnozí z nich povaţovali její řeč za příliš nevděčnou a neuctivou vůči Mocnostem, ale Valar nejenţe se neurazili dívčiným nedostatkem nadšení z jejich královského daru, ale správně pochopili její opatrnost ve vztahu k silmarilu. Příliš dobře znali jeho moc nad Ilúvatarovými dětmi a byli jen rádi, ţe Anuviel jeho kouzlu příliš nepropadla. Začali se k ní chovat s ještě větší otevřeností a úctou neţ dříve a zasvětili ji do mnohých tajemství, která nikdy neodhalili ani elfům, protoţe teď uţ Anuviel věřili, ţe této moci nezneuţije. Naučili dívku, jak dávat věcem kouzelnou moc prostřednictvím kouzelných zaříkávání a formulek. Ve Středozemi toto umění kdysi znali elfové a trpaslíci, ale u elfů se postupem času omezilo jen na pár výjimečných jedinců, kteří je dosud ovládali, a u trpaslíků jiţ téměř úplně upadlo v zapomnění. Nakonec Valar dívce přislíbili, ţe pokud bude ve Středozemi potřebovat jejich pomoc, rádi přijdou a přiloţí ruce k dílu, coţ bylo od nich vskutku neobvyklé a vzácné, protoţe jinak neradi zasahovali svou osobní přítomností do ţivota Středozemě. Tak tomuhle říkám změna, pomyslela si Anuviel, kdyţ skončila oficiální část programu a Manwë dal konečně pokyn, aby se začalo s veselením a hodováním u prostřených stolů. Nikdy nebyla příliš vysazená na šperky a zlato ze srdce nenáviděla, protoţe je povaţovala za symbol lidské chamtivosti a Zla. Daleko více si cenila daru uzdravování, který měla za velmi praktický a uţitečný pro její nadcházející působení ve Středozemi. Nemohla však zapřít, ţe silmaril jí udělal nesmírnou radost. Ale nebylo to ani tak kvůli jeho kráse, ale spíše kvůli novému společenskému postavení, které jí mezi valinorskými elfy vynesl i přes veškeré jejich pohoršené výkřiky. Dosud se k ní chovali s bohorovnou povýšeností bytostí, které smrtelníky ve všech ohledech nezměrně převyšují. Většina Eldar ani nepovaţovala smrtelníky za hodné svého zájmu, protoţe na jejich vkus ţili příliš krátko, neţ aby jim to stálo zato. Vţdyť podle elfského počítání času i ten nejdelší lidský ţivot trval sotva jeden rok. Teď se však všichni ti nafoukaní a boţsky krásní elfové mohli přetrhnout, aby jí projevili svou přízeň! Největší radost však Anuviel měla z toho, ţe konečně cítila, ţe je k něčemu uţitečná. Sice si uvědomovala, ţe tohle je jen začátek jejího nového poslání a ţe přijdou i těţké chvíle, ale říkala si – jen ať! V posledních letech si kolikrát přála, aby uţ se v jejím ţivotě taky konečně něco pořádného dělo, protoţe byla přesvědčená, ţe ţivot je od toho, aby se ţil naplno. S těţkými výčitkami svědomí si však uvědomovala, ţe místo toho se jen čím dál víc propadá do nehybného zoufalství a beznaděje. O ţivotě Anuviel na Zemi I. Poslední léta ţivota proţila aţ příliš usedle na její vkus, a navíc byla nabitá ţivotními neúspěchy. Anuviel si někdy říkala, ţe je to její vlastní vina, protoţe se pouštěla do obhajoby ztracených kauz, místo aby se soustředila na vydělávání mamonu na konzum stejně jako převáţná většina lidí její generace. Od legalizace marihuany aţ po osvobození indiánského aktivisty – vţdycky to dopadlo špatně, nebo spíš nedopadlo nijak, protoţe její snahy stejně nic nezměnily. Zato pochopila, ţe mnohým aktivistům a prakticky všem politikům, s nimiţ v těchto kauzách spolupracovala, šlo ve skutečnosti jen o osobní zájmy a vlastní podstata problému jim byla ukradená. No, a snad nejhorší bylo, ţe ani pro dobrou věc nebyli ochotni cokoliv zadarmo riskovat, a z toho všeho dohromady v ní pramenil pocit naprosté marnosti jakéhokoliv úsilí ve veřejném ţivotě.
23
KONOPNÁ PANÍ I. Viděla před sebou svět, jak se zbaběle podřizuje agresivní a bigotně-tmářské diktatuře v zemi těch nejmocnějších Vládců čistě jen proto, aby ochránil zájmy svých finančních elit, a otevírá jim cestu k uchopení moci nad celou Zemí. Její občané ţili nyní pod hrozbou tajných sluţeb a zvláštního trestního aparátu, kde neplatila ani ústava ani jiné zákony a obţalovaní neměli právo na obhájce, protoţe Vládci zrušili tzv. habeas corpus čili právo zatčeného podezřelého z terorismu na soudní proces. K takovému podezření pak stačila plytká záminka, udání souseda nebo i jen navštívení podezřelých stránek na internetu. Mladí lidé s vymytými mozky bojovali v cizích nepřátelských zemích za zájmy této skupinky Vládců a věřili, ţe jsou vlastenci plnícími svoji svatou povinnost. Pokládali za ně ţivoty daleko od svých domovů, kde svoboda mezitím jiţ také umírala na úbytě. Vládci povýšili hrubou sílu a bezohledné sobectví na hlavní nástroje své mocenské politiky a ostatní svět se před nimi ustrašeně sklonil. Jestli takto mělo vypadat 21. století, pak Anuviel v takovém světě ţít nechtěla. ***
***
***
***
***
***
Z tak nečekaného úspěchu svého poslání ve Valinoru se Anuviel na chvíli poněkud zatočila hlava, ale její ţivotní zkušenost i dar jasnozřivosti ji varovaly, ţe zdaleka není vyhráno. Říkala si, ţe moţná pro světlo silmarilového stromu nevidí zlověstná mračna, která se stahují přímo nad její hlavou. Znala příliš dobře historii silmarilů a věděla, ţe tyto klenoty přinášejí jejich majitelům nejenom potěšení ze své nádhery, ale mohou být i příčinou jejich pádu a zkázy. Netušila, jak brzy se její obavy naplní.
- Nápadníci Slavnost na oslavu stvoření silmarilového stromu byla velkolepá. Tabule se prohýbaly pod nejvybranějšími lahůdkami Blaţené říše, které Anuviel ani nedokázala pojmenovat, natoţ předem odhadnout, jak asi chutnají. Všechny plody dozrávající v této krajině bohů měly výraznou lahodnou chuť a jejich vzhled přímo lákal k nakousnutí. Mnohé z nich nikdy předtím ani nikdy potom jiţ nespatřila, protoţe ve Středozemi rostly jen některé z nich. Jiné však byly stejné nebo podobné jako plody v jejím světě, i kdyţ daleko lahodnější a krásnější. Mezi ně patřila i vinná réva, z níţ elfové dělali výtečná vína, kterými byly naplněny dţbány na slavnostním stole. Dokázali je ocenit i Mocnosti Ardy, protoţe ve své podobě Ilúvatarových dětí, kterou na sebe všichni aţ na Ulma brali, Valar měli stejnou potřebu jíst a pít jako elfové nebo lidé. A protoţe jak Valar, tak i elfové si rádi připíjeli, Anuviel jiţ po několika přípitcích cítila, jak jí jiskrné rudé víno stoupá do hlavy a stín obav se rozplývá v lahodném moku. Vrátila se jí její přirozená veselost a se silmarilem na čele se připojila ke zpívajícím a tančícím elfům. - "Neodcházej do Středozemě, krásná Paní," přemlouval ji Celebrimbor z rodu Noldor. "Zůstaň v Blaţené říši navţdy – vţdyť jen za tu krátkou chvíli, co jsi mezi námi, jsi vytvořila tolik krásy, ţe ti to Valar určitě rádi dovolí! Usaď se tady a staň se mojí ţenou. Budeš tu šťastná a milovaná všemi. Proč bys měla jít vstříc nebezpečí a smrti, které tě čekají v Bliţších zemích?" Zachvěl se při svých posledních slovech a jeho zářící šedé elfí oči potemněly, kdyţ si vzpomněl na svoji vlastní smrt v boji se Sauronem v Eregionu v polovině Druhého věku. O Prstenech moci Celebrimbor byl jediným potomkem Fëanorova rodu, synem Fëanorova syna Curufina, který po svém předkovi zdědil jeho geniální tvořivost a zručnost. V prvním tisíciletí Druhého věku Středozemě se spolu s dalšími zručnými Noldor usadili v Eregionu na úpatí Mlţných hor poblíţ starobylého sídla trpaslíků Khazad-dûm, později pojmenovaného Moria. Nazývali se
24
KONOPNÁ PANÍ I. Klenotnický lid a jako jediní z elfů udrţovali přátelské vztahy s trpaslíky a spolupracovali s nimi na svých dílech. Zručnost a umění, jimiţ prosluli, však nakonec přivodily jejich zkázu. V touze rozšířit své poznání totiţ mezi sebe vpustili přestrojeného Saurona, který byl v té době ještě schopen na sebe vzít krásnou lidskou podobu. Vetřel se do jejich přízně přes varování ostatních Vznešených elfů – jak se ve Středozemi říkalo Hloubavým elfům či Noldor – kteří tušili, ţe není poslem Valar, jak tvrdil. Zpočátku jim skutečně odhalil mnohá moudra a tajemství, díky kterým se naučili kovat kouzelné prsteny. Některé byly myšleny jen jako hračka, a přestoţe svým nositelům dávaly určitou i kdyţ omezenou kouzelnou moc, byly především určené jen k pobavení. Celebrimbor však dokázal toto umění rozvinout, protoţe v něm sídlilo nadání jeho ohnivého předka, a vykoval prsteny s nepoměrně závaţnějším polem působení – Prsteny moci. V té době jich bylo vyrobeno celkem dvacet, ale jen tři z nich vyrobil Celebrimbor sám bez Sauronovy pomoci a ty si ponechali elfové. Ostatní Prsteny moci rozdal Sauron, který si říkal Annatar, Pán darů, lidem a trpaslíkům, aby je získal pod svoji nadvládu. Tajně si totiţ v sopečných ohních Orodruiny, Hory osudu, ve svém sídle Mordoru ukoval poslední Prsten moci – Jeden prsten, kterým dokázal ovládnout a odhalit vše, co bylo vytvořeno pomocí ostatních Prstenů. S trpaslíky moc neuspěl, protoţe ti podléhali moci Temného pána jen vzácně a Prsteny v nich vzbuzovaly především neuhasitelnou touhu po zlatě. S lidmi však měl daleko lehčí práci – velká kníţata a mocní páni lidského rodu vzali od Saurona Prsteny moci bez ptaní, poháněni svojí ţádostivostí po ještě větší moci, a nechali se jimi strávit, aţ z nich zůstaly jen neviditelné přízraky. Stali se z nich Sauronovi nejvěrnější sluţebníci – Devítka Prstenových přízraků. Elfové naštěstí rychle zjistili, ţe je Sauron oklamal, a své Prsteny stačili včas ukrýt, dřív neţ se dostaly pod vládu Sauronova Jednoho prstenu. Zůstaly ukryté aţ do prvního pádu Saurona na konci Druhého věku, kdy o Jeden prsten přišel ve velké bitvě Posledního spojenectví elfů a smrtelníků na úpatí Hory osudu. Prsten se pak ztratil a po téměř celý Třetí věk o něm nikdo nevěděl, takţe elfové opět mohli pouţívat své Prsteny moci ke zvelebování elfských říší ve Středozemi a k udrţování jejich neuvadající a neposkvrněné krásy. Jeho objevení na konci Třetího věku mělo za následek Válku o Prsten popsanou v trilogii profesora J.R.R. Tolkiena "Pán prstenů". Válka skončila definitivní poráţkou Saurona a vítězstvím pro lidi a elfy, ačkoliv pro ty poslední mělo vítězství spíše trpkou příchuť, protoţe zničením Jednoho prstenu se ztratila i síla jejich tří Prstenů moci. ***
***
***
***
***
***
V době, kdy se tento příběh odehrává, na samém počátku Čtvrtého věku, byli uţ poslední zbylí Vznešení elfové rozhodnuti Středozem navţdy opustit. Chtěli raději nadobro odejít do Blaţené říše, neţ se dívat na pomalý a neodvratitelný úpadek svých zemí. Podle Hudby Ainur, kterou na počátku Stvoření Eä Ilúvatar vyvolal jako vidinu osudů Ardy a ukázal budoucím Valar, v té době jiţ pro elfy nastal Soumrak jejich bytí a vládu nad Středozemí měli převzít lidé, jejichţ plemeno se v té době povzneslo a sjednotilo pod vládou krále Elessara I. Chodce, Aragorna z příběhu Pána prstenů. Vznešení elfové kdysi odešli z Blaţené říše společně s Fëanorem při honbě za silmarily a patřili k prvním královským rodům elfů. V mládí ještě ţili v ušlechtilém světle valinorských Dvou stromů, které i po mnoha tisíciletích stále zářilo z jejich očí. Proto byli nadáni velkou mocí jak duchovní, tak tělesnou, a během své předlouhé existence nashromáţdili i velkou moudrost a znalosti věcí Středozemě. Všichni elfové byli nesmrtelní, ale mohli být zabiti nebo zemřít ţalem. Po smrti se dostávali do Mandosových Domů mrtvých, ale pokud si to přáli, mohli se vrátit k ţivotu a ţít dál v Blaţené říši, jak učinil i Celebrimbor.
25
KONOPNÁ PANÍ I. Zrozením silmarilového stromu se však změnil osud Ardy a naplnila se ta část Hudby Ainur, která ještě byla v Ilúvatarově svobodě, a tak ani Valar nemohli s jistotou určit jakou podobu na sebe vezme budoucnost. To věděl jen Ilúvatar. Jedno však bylo brzy jasné – totiţ to, ţe Čtvrtý věk ještě nebude úpadkem vlády elfů ve Středozemi, ale naopak, ţe se moc elfů posílí a rozvine v novém Jaru k prospěchu všech svobodných národů Bliţších zemí. A tak Anuviel, aniţ by to předem tušila, svým činem pozměnila osudy Ardy a způsobila, ţe karty byly rozdány a role rozehrány v její prospěch ještě dřív, neţ její poslání ve Středozemi vůbec začalo. Celebrimbor nebyl jediným, kdo ji přemlouval, aby zůstala v blaţeném Valinoru. Další elfové okouzleni její novou, silmarilem umocněnou krásou ji ţádali, ať zůstane ţít s nimi. Ne, ţe by se Anuviel nelíbili nebo ji nepřitahovali, ale v jejích očích byli snad aţ příliš krásní a příliš ušlechtilí, neţ aby si dokázala představit s některým z nich ţít a milovat ho. Připadali jí nedostupně jiní, těţko se jí aţ na pár výjimek s nimi rozmlouvalo, protoţe s nimi nenacházela společná témata. Ţili v naprostém blahobytu a blaţenosti, a starosti smrtelníků je nezajímaly, pokud se nějakým způsobem nedotýkaly jejich příbuzných ve Středozemi. Dívce jejich vztah ke smrtelným plemenům silně zaváněl rasismem, který povaţovala za jeden z nejodpornějších lidských rysů. Netřeba říkat, ţe ho neocenila ani u elfů, ať byli jakkoliv vznešení. Byli prostě ve srovnání se smrtelníky příliš dokonalí. Anuviel si navíc říkala, ţe po prvním okouzlení by jí elfové moţná nakonec připadali nudní – vţdyť dokonalost bez chyby v sobě jiţ nenese nic nového, jakmile ji jednou poznáme, a brzy znudí. Ostatně jiţ v tomto směru měla za sebou první zkušenost. Eärnil byl sice dobrý milenec a příjemný společník, ale jejich světy a ţivotní zkušenosti byly natolik rozdílné, ţe těţko hledali vůbec nějaký styčný bod. Strávila s ním sice čas své dovolené na pobřeţí, ale jinak si s ním neměla moc co říct. Anuviel se v Blaţené říši docela líbilo, ale neměla v úmyslu tam navazovat nějaký hlubší vztah. Byla pevně rozhodnutá pokračovat ve svém poslání a odejít co nejdřív do Středozemě, a domnívala se, ţe ji od toho nic nedokáţe odvrátit. O konopí Anuviel se dál učila od Valar i elfů všemu potřebnému pro své poslání a jednoho dne ji napadlo, ţe poţádá Yavannu, aby jí pomohla vytvořit rostlinu konopí, které bylo jak v Blaţené říši, tak ve Středozemi naprosto neznámé. Znala velmi dobře široké vyuţití této blahodárné rostliny ze Země a bylo jí líto, ţe na Ardě nic takového neroste. Vysvětlila Yavanně, jak vypadá a k čemu se dá pouţívat, a společně se jim po několika nezdařených pokusech podařilo vypěstovat nádherný exemplář samice cannabis valinorica, který po všech stránkách odpovídal i těm nejnáročnějším kritériím. Anuviel doufala, ţe s rozšířením této rostliny by se omezilo kácení stromů na otop a zastavilo se tak ubývání lesů, které v té době jiţ začínalo ve Středozemi hrozit. V zemích, které byly dlouho pod nadvládou Nepřítele, se dala výhodně vyuţít schopnost konopí vyčistit půdu znečištěnou struskami a odpadem z obrovského mnoţství dolů a kováren, které vyzbrojovaly početné armády Temných pánů. Semena konopí měla řadu vyuţití jako potravina i pro výrobu velmi uţitečného oleje. Z konopných stonků se dělaly nejen provazy odolávající mořské vodě, ale i kvalitní látky, papír, izolační a stavební panely, a dokonce se daly pouţít k výrobě umělých hmot. Brikety lisované z konopného odpadu měly podobnou výhřevnost jako hnědé uhlí, takţe se daly výhodně vyuţít k topení. A navíc, konopí byla velmi účinná léčivá bylina s téměř universálním pouţitím. Nebylo také divu, vţdyť organismus všech vyšších ţivočichů udrţují v metabolické rovnováze - homeostázi – právě endokanabinoidy, coţ jsou látky velmi podobné účinným látkám obsaţeným v konopí. Anuviel pomyslela samozřejmě i na jiný, daleko subtilněji pozitivní účinek konopí pramenící z jeho kouření, které je tak rozšířené na Zemi, a kterému sama ráda holdovala. Stav navozený kouřením sušených neopylených květů konopí se podobal opojení z dobrého vína, ale měl tu
26
KONOPNÁ PANÍ I. výhodu, ţe konopí na rozdíl od alkoholu nebylo fyzicky návykové a v lidech neprobouzelo agresivitu. Při umírněném uţívání je spíš přimělo k lepšímu pochopení ostatních lidí, vedlo ke zvýšení empatie a především je měnilo v tom smyslu, ţe se více zamýšleli nad ţivotem jako takovým, a méně podléhali stádovitosti, tak vlastní lidskému rodu. V jejím světě bylo toto pouţití konopí většinou pronásledováno a trestáno, a ona se nikdy nemohla zbavit dojmu, ţe hlavním důvodem k tomu byla právě ta naposledy zmíněná vlastnost. Podle ní Vládcům vadila víc neţ všechna negativní zdravotní dobrozdání, jeţ vládám na poţádání dodávali mocí a penězi zkorumpovaní vědci, především farmaceuti a lékaři. Těm na konopí vadilo hlavně jeho univerzální léčebné působení na celou řadu i váţných nemocí. Vzhledem k tomu, ţe pěstování konopí je nenáročné a snadné, bylo jim jasné, ţe v případě legalizace konopných drog by přišli o příjmy z předpisování drahých léků. Ani nemluvě o tom, ţe lékařům by poklesl počet pacientů, kteří by jiţ za nimi nechodili s banálními problémy jako nespavost či bolavá záda. Prostě ať se na to dívala z jakéhokoliv úhlu, vycházelo jí, ţe konopí bude pro Středozem poţehnáním, a dychtivě čekala, aţ uschnou první paličky zbrusu nového valinorského modelu a ona je bude moct ochutnat. Brzy se tak stalo a zakouřila si zelenohnědou paličku protkanou rudými pesíky z jemně vyřezávané dýmky, kterou jí vyrobil sám Aulë, kdyţ mu vysvětlila k čemu ji potřebuje. Jen ji mrzelo, ţe nemá s kým se o svůj poţitek podělit, protoţe elfové nad jakýmkoliv kouřem ohrnovali nos a nekouřili ani ti, co ţili ve Středozemi a přišli do styku s kouřením dýmkového koření tolik oblíbeného u hobitů, trpaslíků a lidí. Čaroděj Gandalf, který se však v té době nenacházel v Blaţené říši, byl zřejmě jediným z Maiar, který kouřil. S Valar také neuspěla, protoţe jak jí trochu s lítostí prozradili – síla jejich vědomí byla příliš velká, neţ aby je dokázalo ovlivnit cokoliv poţité jejich tělem, takţe na ně nepůsobilo ani víno, ačkoliv je měli rádi pro jeho lahodnou chuť a veselí, které vzbuzovalo u elfů. A tak Anuviel nakonec nezbylo, neţ si zakouřit pod silmarilovým stromem sama, a bylo to tak dobré, ţe pořádnou chvíli jen leţela s blaţeným úsměvem na rtech, s přivřenýma očima hleděla do křišťálového krajkoví jeho koruny a naslouchala zvonivému cinkání plodů. V duchu si opakovala oblíbenou huličskou průpovídku jednoho ze svých bývalých mladých podnájemníků z toho tak neskutečně vzdáleného světa tam na Zemi: "To je hustý, to je hustý!" ***
***
***
***
***
***
Jednoho dne za ní s náramným spěchem přiběhl Celebrimbor. Nějakou dobu se jiţ neukázal a Anuviel doufala, ţe ho jeho vzplanutí k ní přešlo. Zručný elf ji však vyvedl z omylu. - "Má krásná Paní, odpusť, ţe jsem tě tak dlouho zanedbával, nebylo to však proto, ţe bych na tebe zapomněl – důkazem je to, s čím k tobě přicházím," vychrlil ze sebe vzrušeně, coţ byla u blazeovaných valinorských elfů naprosto nevídaná věc. - "Dlouho jsem přemýšlel o tvém výtvoru, o Silmalinornu, a hlavně o tom, jaký vliv bude mít na díla Eldar ve Středozemi," pokračoval. "A přišel jsem na to, ţe by mohl mít vliv na sílu Třech prstenů. Zkusil jsem si to ověřit a zjistil jsem, ţe můj předpoklad byl správný! Právě se vrátil orel Gwaihir z Lothlórienu a Roklinky, kde se od Stráţců prstenů dozvěděl, ţe se skutečně začala obnovovat jejich moc a den ode dne roste. Síla silmarilového stromu se jich zmocnila, protoţe je to dnes ta největší moc na celé Ardě. Překonala vazbu Prstenů na zničený Jeden prsten, a protoţe se jich Sauronova ruka nikdy nedotkla a ani nebyl u jejich vzniku, pojala je do své působnosti a vstoupila do nich. Noldor ve Středozemi jsou opět mocní!" vykřikl rozjařeně a popadl ji do náruče. Anuviel se při jeho slovech zmocnila taková radost, ţe jí jeho objetí ani nevadilo. Navíc je třeba podotknout, ţe takové objetí a vůbec jakýkoliv dotek od Vznešeného elfa byla velice příjemná záleţitost. Při jejich doteku se tělem rozlévalo neskonalé blaho, bylo to jako nějaký
27
KONOPNÁ PANÍ I. zapomenutý pocit z dětství, kdy rozkoš byla ještě čistá a neposkvrněná neúprosnou realitou ţivota dospělých. Kdyţ Eldar ve Středozemi zjistili, ţe se obnovuje moc jejich tří Prstenů, kterou povaţovali po zničení Jednoho prstenu za navţdy ztracenou, změnili své rozhodnutí odejít na Západ a ponechat Středozem svému osudu. Takový dopad stvoření silmarilového stromu Anuviel rozhodně nečekala a začala si říkat, ţe její obavy z prokletí silmarilů byly moţná plané. Zpráva o obnovení moci Prstenů se rozlétla Blaţenou říší jako blesk a vzbudila všeobecné nadšení. Jediní, kdo ji nevítali, byli příbuzní těch, co ještě pobývali ve Středozemi, protoţe jim zhasla naděje, ţe své milé brzy spatří. Patřila k nim i manţelka Půlelfa Elronda Celebrían, která musela pět set let před koncem Třetího věku Středozem opustit, protoţe trpěla nevyléčitelným zraněním. To jí způsobili skřeti, kteří ji napadli na cestě od její matky Galadriel, jedné ze Stráţců prstenů a vládkyně elfské říše Lothlórienu. Anuviel se s elfkou během svého pobytu v Blaţené říši velmi spřátelila a bylo jí moc líto, ţe jí teď nechtěně způsobila bolest. Po delší době se ve Valinoru také objevil Ulmo. Měla pocit, ţe se jí od silmarilové slavnosti vyhýbá, ale kdyţ za ní tentokrát přišel, uvědomila si, ţe se k ní chová jinak neţ obvykle, s daleko větší pozorností, a dokonce i s jakousi starosvětskou dvorností, coţ dřív nikdy nedělal. Poblahopřál jí k obnovení moci Prstenů, ale zdrţel se v její společnosti jen krátce. Po chvilce odešel za svým přítelem Manwëm na Taniquetil a dlouho se s ním radil. Anuviel jejich poradám nevěnovala ţádnou zvláštní pozornost, protoţe to nebylo nic neobvyklého, a tak kdyţ se před ní Král moře objevil společně s Manwëm, nijak moc ji to nepřekvapilo. O to větší však bylo její ohromení, kdyţ jí Manwë sdělil účel jejich návštěvy. Začal ze široka, takţe zprvu vůbec nepochopila, co se jí snaţí říct, ale kdyţ jí to konečně došlo, byl to ten největší šok jejího ţivota. Panovník Ardy jí vysvětlil, ţe se ohledně obnovení moci Prstenů radil s Ilúvatarem. Otec všech mu vyjevil,, ţe působení silmarilového stromu je tak silné, ţe je velká naděje, ţe Vznešení elfové ţijící ještě ve Středozemi se obejdou bez pomoci Anuviel a zvládnou balrogy sami. Takţe poslání, kterým byla Anuviel pověřena, je moţné povaţovat za ukončené a splněné, a ona má teď právo na odměnu. "Otec všech řekl, ţe ti ţádnou zvláštní odměnu neslíbil, ale ţe mi nebude bránit, abych tě odměnil sám," prohlásil Manwë a významně pohlédl na Anuviel. - "Jiţ od silmarilové slavnosti jsem přemítal o tom, jak tě odměnit takovým způsobem, abys z toho měla opravdovou radost a prospěch," pokračoval. "Dát ti něco víc, neţ jen silmaril na čelo, i kdyţ to nebyl zase tak malý dar. A nakonec mi pomohl tady můj přítel Ulmo. Jak víš, je starým mládencem a všichni jsme předpokládali, ţe tak to s ním i zůstane aţ do skonání věků. Jenţe se stalo něco naprosto nepředvídaného – způsobila jsi to vlastně ty a ten tvůj silmarilový strom! Protoţe, kdyţ na Ardu přišlo Jaro, probudilo i Ulmovo srdce, a to pro tebe zaplálo láskou. Nesmírně touţí pojmout tě za manţelku, a tak jsem jeho jménem poţádal Ilúvatara, aby tě odměnou za tvé sluţby povýšil mezi Valar jako Ulmovu manţelku a dal ti nesmrtelné bytí, osvobozené od osudů tvého rodného světa. Takţe pokud přijmeš Ulmovu nabídku k sňatku, staneš se jednou z nás – nesmrtelnou a věčnou Mocností Ardy," dokončil Manwë svoji řeč a jeho tvář se rozzářila ve spokojeném úsměvu. Mohutný Ulmo, který do té doby jen mlčel, přešlápl z nohy na nohu jako stydlivý školák. Role nápadníka ho viditelně přiváděla do rozpaků. "Samozřejmě," řekl, "ţe jako Mocnost Ardy bys mohla pokračovat ve svém poslání činit dobro ve Středozemi a dokázat tak daleko víc neţ jako prostá smrtelnice, a především na nekonečně mnohem déle." Zarazil se a s rachotivým odkašláním, které znělo jako valící se kameny, si pročistil hrdlo. "Chovám k tobě nejen velkou lásku, ale i úctu a přísahám, ţe bych tě nikdy neomezoval ve tvých úradcích. Vţdyť sama víš, jak dobře se nám pracovalo společně, kolik jsi se toho ode mne naučila, a jak dobří přátelé se z nás stali," řekl Ulmo neobvykle tichým a mírným hlasem. "Proměňme tedy
28
KONOPNÁ PANÍ I. naše přátelství v lásku a uvidíš, ţe tě učiním šťastnou navěky," dodal a nemotorně uchopil dívčinu ruku do svých obrovských dlaní. Anuviel na něj chvíli nechápavě zírala, neţ si uvědomila celý dosah jeho ţádosti o ruku. V hlavě jí bzučelo jako v úlu, a nakonec se musela posadit, protoţe se jí z té představy podlamovala kolena. Nebylo divu. Stát se nesmrtelnou a bohyní ještě k tomu! Jenţe v tom byl háček. Neohrabaného Ulma – kterého neustále obklopoval déšť chuchvalců mořské pěny odpadávajících z jeho přilby a všude se za ním táhla mokrá stopa jako po nějakém pohádkovém vodníkovi – měla za kamaráda, ale nedokázala si ho představit jako milence nebo manţela. Snad to bylo tím, ţe ho nikdy neviděla v lidské podobě jako ostatní Valar, ale jako muţ ji vůbec nepřitahoval. A zkušenosti z jejího ţivota bohatého na vztahy s muţi jí říkaly, ţe by se to zřejmě nezměnilo, ani kdyby oba měli stejnou podobu. Prostě ji nevzrušovala jeho mysl, a to se nedalo nijak napravit, ani kdyby měl to nejkrásnější tělo a tvář na světě. Anuviel neměla na muţe nikdy štěstí a ţádný vztah ani manţelství jí dlouho nevydrţely moţná i proto, ţe měla aţ obdivuhodně spolehlivý talent na vyhledávání nevhodných partnerů. Nakonec, třeba jí ţádná velká láska není osudem určená a tady se jí nabízí manţel, který by pro ni udělal to první i poslední, který by jí dal svobodu a byl by jí přitom oporou, velmi mocnou oporou. Takovou, jakou jí v ţivotě ţádný muţ nikdy neposkytl… A nesmrtelnost a boţskou moc k tomu nádavkem! Pokušení říct ihned ano bylo velmi silné, ale nakonec si Anuviel vzala týden na rozmyšlenou. Takové rozhodnutí bylo příliš důleţité, neţ aby si ze své strany mohla dovolit nějakou neuváţenost či zbrklost. Stačilo, ţe jiţ tak učinil Ulmo. Nelíbilo se jí jeho náhlé vzplanutí k ní a kladla si otázku, jestli je jeho láska k ní opravdu taková, jakou by si v manţelství přála. Potřebovala si vše v klidu promyslet, protoţe navíc opět pocítila ten starý stín neblahého tušení a chtěla vypátrat, z čeho pramení.
- Sudba Anuviel Sbalila si batoh se zásobami na tři dny a vypravila se k úpatí vysokých hor Pelóri, které lemují Valinor, vnitrozemí Blaţené říše. Anuviel milovala hory a v jejich stínu se jí vţdycky nejlépe přemýšlelo. Našla si opuštěné místo poblíţ vysokého vodopádu, a utábořila se tam. Vybrala si suchý lesní palouk na břehu říčky naproti duhové vodní stěně, v níţ se tříštily paprsky zapadajícího slunce, a přemýšlela o svém novém údělu, který teď závisel jen na jednom jejím slůvku. Nacpala si do dýmky paličku svého valinorského modelu konopí a nechala mysl bloudit po svém podvědomí, aby zjistila, odkud se berou její obavy. Třetí den na to konečně přišla. Samozřejmě, ţe určitou roli v jejím zdráhání hrála obava, ţe přijde-li do Středozemě jako jedna z Valar, po jisté době přestane chápat potřeby smrtelníků, protoţe uţ nebude jednou z nich. Viděla to u politiků ve svém světě, kteří také často jednali, jako by ţili na jiné planetě – podle ní to byl výsledek jejich odtrţení od normálního ţivota a nezvládnutí pokušení, která moc přinášela. A přitom je jejich moc přímo směšná ve srovnání s tou, jeţ se jí nabízí. Pak ji také zneklidňovala obava, ţe si nedokáţe Ulma zamilovat, a nebude mu dobrou manţelkou. Ze zkušenosti věděla, ţe pokud ji nějaký muţ příliš miloval a ona k němu necítila stejně silnou lásku, šly jí nakonec jeho milostné projevy na nervy a měla sklon chovat se jako pěkná potvora. Ovšem nejváţnější příčina jejích obav byla stále ukryta v mlze tušení něčeho, co se týkalo budoucnosti Středozemě. A to jí říkalo, ţe by se měla vypravit za Mandosem a pokusit se zjistit, jestli jí bude schopen odhalit víc.
29
KONOPNÁ PANÍ I. Druhý den po návratu z hor vyhledala Mandose, který ji uvítal jako starou přítelkyni. "Slyšel jsem tu velkou novinu, má drahá Anuviel, a budu velice rád, jestliţe Ulmovu nabídku přijmeš a zůstaneš tak mou přítelkyní navěky!" zahlaholil vesele. Do jeho tváře se však rychle vrátil obvyklý váţný výraz, kdyţ mu dívka vysvětlila, s čím za ním přichází. Nejdřív ji začal ujišťovat, ţe vše bude určitě v nejlepším pořádku, kdyţ tak řekl Ilúvatar, ale Anuviel se nedala snadno odbýt. Připomněla mu, ţe v Manwëho podání Ilúvatarova slova zněla: "je velká naděje … ţe elfové zvládnou balrogy sami", a to ji zneklidňovalo. Naděje a jistota jsou dvě naprosto různé věci, a ona by chtěla mít jistotu. Prosila Mandose tak dlouho, aţ jí slíbil, ţe se poradí s Manwëm, a ţe případně společně poţádají o radu samotného Ilúvatara. Anuviel strávila těţkou noc, nemohla usnout a obracela se ze strany na stranu, jako kdyby válela sudy. Ani květy provoněná valinorská noc, ani zpěv slavíků jí nepřinesly úlevu v podobě milosrdného spánku, a kdyţ ráno vstala z postele, bylo jí, jako by strávila noc na loţi z řeřavých uhlíků. Byla v hodně bědné náladě a cítila se najednou strašně vyčerpaná a unavená, kdyţ odpoledne dorazila do Domu mrtvých, jak se s Mandosem den předtím domluvili. A nutno říct, ţe to co se od stráţce Domu mrtvých dozvěděla, nijak její náladu nezlepšilo. - "Poţádal jsem Manwëho, aby se Ilúvatara přímo dotázal, co se stane se Vznešenými elfy ve Středozemi, pokud zůstanou odkázáni jen sami na sebe, Ilúvatar potvrdil, ţe balrogové budou přemoţeni, ale prozradil mu také něco, co ti Manwë ani nechtěl říkat, aby tě nezneklidňoval," odmlčel se a po chvilce napjatého ticha pokračoval dál. - "Já si však myslím, ţe bys o tom měla vědět. Manwë je Ulmův přítel a nechtěl by za ţádnou cenu kříţit jeho plány, ale já ti to řeknu na důkaz našeho přátelství," zachmuřil se a dívka ucítila, ţe se přiblíţil osudný okamţik pravdy. "Stráţci Prstenů budou mít dostatečnou moc balrogy zabít, ale sami v tomto boji ztratí ţivot, všichni do jednoho," pronesl slavnostně, jako by ve své obvyklé roli Soudce oznamoval verdikt Soudu Valar. V Anuviel se zastavilo srdce. Pak poskočilo a náhle se rozběhlo ve stejném rytmu jako její jazyk. "Tohle přece nemohu připustit! Nemohu přece získat odměnu za cenu jejich ţivotů. I kdyţ je tak lákavá, nebo moţná právě proto. Vţdyť jak bych si mohla váţit své nesmrtelnosti, kdyţ by byla zaplacená ţivoty Elronda, Gandalfa a Galadriel? Vţdyť oni jsou Stráţci elfských Prstenů moci, ţe ano?" vyráţela ze sebe překotně. Mandos se na ni starostlivě zadíval, mlčky přitakal a jeho čelo se ještě víc zachmuřilo. "Odmítnout nabídku k sňatku od Valy by bylo velmi nebezpečné, má milá," pronesl varovně. "Ulmo ti moţná připadá jako neškodný plachý nápadník, ale neznáš ho dost dobře – dokáţe být velice zarytý a pomstychtivý, kdyţ se rozzlobí. Musím tě váţně varovat, Anuviel. Můj vhled do věcí budoucích mi říká, ţe pokud jeho nabídku odmítneš, strašlivě ho tím urazíš a přivoláš na sebe jeho velký hněv i přes všechno přátelství, které mezi vámi je." Anuviel se zachvěla. Byla si dobře vědoma temné stránky povahy Pána vod i bez Mandosovy výstrahy. Vídali se spolu sice často a stali se z nich i dobří přátelé, ale svým způsobem jí naháněl stejnou hrůzu jako v prvním okamţiku, kdy ho spatřila. - "Co mohu ale jiného udělat, neţ ho odmítnout, Mandosi?" zaúpěla. "Neměla bych uţ nikdy klidné svědomí, a to je pro mne tím největším pokladem, o který jsem celý ţivot pozorně pečovala, a jehoţ se nevzdám za nic na světě! Vím, ţe se řítím do záhuby, ale nemohu proti tomu nic udělat, jen čekat, aţ rána dopadne," řekla zkroušeně a rozplakala se. Mandos se zatvářil nesmírně rozpačitě, vţdyť slzy byly v Blaţené říši velmi řídkým jevem. Jako Vala byl představitelem muţského rodu a stejně jako většinu muţů, i jeho ţenský pláč přiváděl do nepříjemných rozpaků. "Moc rád bych ti tvé rozhodnutí vymlouval," řekl pomalu, "ale cítím, ţe je správné, i kdyţ jeho následky budou pro tebe kruté. Moţná je to další zkouška, kterou ti připravil Ilúvatar. Zkouška – která, kdyţ jí projdeš – tě zocelí a posílí tě pro boj se Zlem. Moţná je to cena, kterou za potření zla ve Středozemi budeš muset zaplatit, ale
30
KONOPNÁ PANÍ I. pokud uspěješ, mé tušení mi říká, ţe jí nebudeš litovat. Pak si totiţ budeš moct Ilúvatarovi sama říct o odměnu, jelikoţ dokáţeš víc, neţ on vůbec kdy očekával. Tak se stane, tak je souzeno," doplnil Mandos obřadně a tím byl jejich rozhovor ukončen. Mandosova slova dodala Anuviel odvahu postavit se k problému čelem, a tak se i přes svoji únavu s těţkým srdcem neprodleně vydala za Králem moře, aby ho seznámila se svým rozhodnutím. Našla ho na hoře Taniquetilu, kde dlel na návštěvě u přítele Manwëho. Pozvali dívku dál a usadili ji v prostorné vzdušné síni sídla Panovníka Ardy, zvané Ilmarin. Anuviel nabrala dech a vrhla se do vln. - "Mnoho jsem přemýšlela o tvé nabídce, Ulmo," spustila. "Váţila jsem všechna pro i proti, příslib tvé lásky a péče proti odpovědnosti, kterou jsem na sebe vzala, kdyţ mne Ilúvatar pověřil tím posláním. Bylo by pro mne nesmírně lákavé, ţít jako mocná Valiera po tvém boku se vším, co by takové postavení znamenalo. Na druhé straně…," odmlčela se, aby co nejpečlivěji zvolila slova, která jak tušila, Ulma krutě zasáhnou přímo do srdce. - "Ani nesmrtelnosti, ani tvé lásky, ani té největší moci na světě bych si nemohla váţit, kdyby byly zaplaceny smrtí Stráţců prstenů v boji s balrogy," řekla odhodlaně. "Skoncovat s nimi bylo určeno mně, a pokud má v tomto boji někdo zemřít, tak to budu já a nikdo jiný na mém místě. Vţdyť právě proto mne Ilúvatar vyslal do vašeho světa! Velmi si váţím tvé nabídky, Ulmo, a našeho přátelství neméně. Nemohu ji však přijmout, a tedy mi nezbývá neţ doufat, ţe tě mé odmítnutí neurazí a ţe pochopíš, proč tak činím." Byla to marná naděje. Jiţ ke konci její řeči se čelo Pána vod začalo chmuřit, a kdyţ skončila, celý západní obzor jindy blankytně modrého valinorského nebe se zatáhl černými bouřkovými mraky. Ulmova postava vyrostla aţ k vysokému stropu Manwëho obydlí a hrozivě potemněla. Z mraků vylétl klikatý blesk a do jeho oslnivého světla se ozval strašlivý hlas Pána vod. - "Ty, ubohá smrtelnice, se opovaţuješ odmítnout stát se mojí ţenou?!" zaburácel, jako kdyţ se lámou skály. "Kvůli elfům ve Středozemi, jejichţ osud je stejně tak jako tak zpečetěn, a které ani neznáš! Takovou uráţku nenechám nepotrestanou," napřáhl hrozivě ruku a zvedl ji do výše k přísaze. "Nikdy nepoznáš lásku ve Středozemi, protoţe ţádný muţ z ţádného plemene se s tebou nebude smět spojit více neţ jednou, strávit s tebou víc neţ jednu, jedinou noc nebo den. Jinak ho stihne můj trest a zemře strašlivou smrtí. Toto je má Sudba Anuviel!" zakončil svoji kletbu Ulmo a jako temný stín vylétl ven, aby se přidal k běsnícím ţivlům divoké bouře, jakou Blaţená říše nepamatovala za celou svoji existenci. Anuviel se pod tíhou strašlivého prokletí zhroutila na dlaţbu Ilmarinu vykládanou drahými kameny a bezmocně plakala. Ilúvatar ji obdařil zdravým mladým tělem, ale k čemu jí teď bude? Silmaril jí dodal přímo nadpozemskou krásu, a ona teď neměla poznat lásku? Vţdyť Jaro Ardy se dotklo i jí a Anuviel opět po dlouhých letech cítila touhu s někým sdílet svůj ţivot, své radosti i strasti, ţízeň po něţných dotecích a vášnivých spojeních, po důvěrných hovorech milenců. Mohla si samozřejmě nějakého najít mezi elfy, co se točili kolem ní, ale ona chtěla víc neţ jen milování na jednu nebo pár nocí, ona chtěla lásku se vším všudy – splynutí duší i těl dvou milujících se bytostí – a takový, který by jí toto mohl nabídnout, mezi nimi nebyl. A teď přišla vniveč i veškerá naděje, ţe se její touha někdy naplní alespoň ve Středozemi. To jediné, co si v budoucnosti bude smět dopřát, budou vztahy na jednu noc, kterým se celý ţivot pokud moţno vyhýbala, protoţe cítila, ţe jí víc berou neţ dávají, a ţe zanechávají hořkou pachuť v srdci i na jazyku. Varda i Manwë se ji pokoušeli uklidnit a utišit její slzy, ale proti Ulmově sudbě nemohli nic dělat. Bylo Ulmovým svrchovaným právem podobnou kletbu vyřknout, a nikdo z Valar neměl moc ji zrušit, dokonce ani Ilúvatar. Mohli se jen časem pokusit Pána vod přemluvit, aby ji odvolal, ale nedělali si velké naděje, ţe by se jim to podařilo za tak krátkou dobu, co trvá jeden smrtelný ţivot. V průtrţi mračen a za neustálého hřmění a blýskání se Anuviel vydala na zpáteční cestu do Aulëho příbytku, kde v té době bydlela. Doklopýtala tam zmoklá na kost a zkroušená, aby
31
KONOPNÁ PANÍ I. zjistila, ţe páni domu jiţ o jejím odmítnutí vědí. Podobně jako všechny důleţité zprávy v Blaţené říši, rozšířila se i tato novina rychlostí větru, jako by ji na svých křídlech roznesla venku řádící bouře Ulmova hněvu. Yavanna stála plně na její straně a zlobila se na Ulma pro jeho ješitnou pomstychtivost. Aulë chápal její důvody k odmítnutí, ale jak sám řekl, někteří z Valar i z Maiar se na to moţná budou dívat jinak, protoţe její postoj budou povaţovat za projev pýchy, zcela nemístné ze strany pouhé smrtelné ţeny. Podle Aulëho jí to nebudou otevřeně dávat najevo kvůli dobru, které jim přinesla silmarilovým stromem, ale Anuviel bylo jasné, ţe se musí do Středozemě vypravit co nejdřív uţ jen proto, aby unikla odsuzujícím pohledům a po straně šeptaným rozhořčeným poznámkám. Blaţená říše byla v mnoha ohledech blaţená jen svým jménem. Vládly tam totiţ velmi podobné poměry jako všude jinde. Opravdového zla tam sice bylo nesrovnatelně méně neţ v lidských společenstvích, ale i tak se tam dalo nalézt pokrytectví či nadutost. I ti ideální tvorové, kteří Blaţenou říši obývali, často trpěli zcela lidskými nedokonalostmi jako marnivost, ješitnost, ţárlivost či pomstychtivost. A to ani nemluvě o zdejším pohrdání niţšími rasami, které občas měla moţnost vyzkoušet si na vlastní kůţi. Anuviel se zpočátku zdál ţivot v Zemích neumírajících bez sebemenší chybičky a povaţovala jej za velmi zajímavý, jelikoţ kaţdý den poznávala něco nového. Po počátečním okouzlení však začala objevovat i jeho stinné stránky a ţivot v boţském Valinoru se jí uţ začínal pěkně zajídat. Cítila, ţe tamní spokojenost a trvalá blaţenost jsou draze vykoupené utrpením těch, kdo ţijí ve skutečném hmotném světě ve Středozemi. Vlastně se tam jiţ začala pořádně nudit, protoţe koneckonců byla moderní ţenou z jiného světa a pro rafinovanou blazeovanost zdejších lehkováţných obyvatel neměla příliš pochopení. Navíc, v této říši nesmrtelných, která se asi nejvíc ze všeho blíţila pozemské představě ráje, cítila se jako lidská ţena nepatřičně a i tady si uvědomovala, ţe na rozdíl od ostatních zdejších obyvatel je její čas vymezený, a ţe čas smrtelníků ve Středozemi běţí stejně rychle jako její. Druhý den se Anuviel vypravila ţádat o radu Mandose. Vala ji v jejím neštěstí skutečně potěšil, protoţe ji upozornil, ţe Ulmo jako nespolečenský starý mládenec nemá dost dobrý přehled o tom, jak se lidé a elfové milují, a tak do své kletby nezahrnul nekoitální způsoby sexu. Jeho Sudba se týkala pouze vztahů, při nichţ by došlo ke koitální souloţi, protoţe ho ani nenapadlo, ţe by se Anuviel mohla se svými milenci uspokojovat i jinak. Valar měli natolik duchovní podstatu, ţe vzrušení smyslů jejich boţských těl jim nepůsobilo ţádnou zvláštní rozkoš, ale uspokojení při koitální souloţi plynulo výhradně ze spojení jejich duší, coţ pro ně byl taky jediný důvod k pohlavnímu styku. Orální sex, mazlení, líbání atd. tedy vůbec neprovozovali, protoţe by jim ani nepřineslo obdobný poţitek jako Ilúvatarovým dětem. Anuviel si nakonec říkala, ţe by si vlastně měla blahopřát, ţe si nevzala takového ňoumu, který nevěděl nic o ţivotě, a natoţ o sexu! Večer za ní přišla na návštěvu její přítelkyně, elfka Celebrían. Slyšela o Sudbě a chtěla Anuviel utěšit v jejím zoufalství. "Zašla jsem včera večer za Pánem snů a vidění, aby mi seslal vidění tvé budoucnosti a on vyhověl mé prosbě," řekla. "Varoval mne sice, ţe toho moc nespatřím, protoţe mnohé z tvých budoucích činů jsou ještě v Ilúvatarově svobodě, kam Valar nevidí. Nesmím ti zjevit vše, co jsem ve vidění spatřila, ale mohu ti říct, ţe je velká naděje, ţe za nějaký čas budeš té strašné Sudby zproštěna a dosáhneš štěstí v lásce, v jaké jsi nikdy ani nedoufala. Nepropadej proto zoufalství a své úsilí teď věnuj tvému poslání, protoţe jeho naplnění ti bude klíčem ke štěstí. Vím také, ţe se jiţ brzy vypravíš do Středozemě a ţe se tak stane ve spěchu, takţe bych ti chtěla včas předat dárek pro mou dceru Arwen – tento přívěsek s perlou," vytáhla z kapsy řetízek s obrovskou vejčitou perlou vydávající měkké narůţovělé světlo. - "Určitě se s ní při svém pobytu ve Středozemi setkáš," řekla, "a tento šperk ti otevře cestu k jejímu srdci. Předej jí prosím i můj vzkaz:
32
KONOPNÁ PANÍ I. Jeden dar necháš darovat, aniţ by tvé srdce utrpělo újmu, a odměnou tvému rodu budou dary dva, ţádný z nich cennější neţ druhý, oba však kýţené. Nemohu ti říct, co tato slova znamenají," pokračovala Celebrían, "ale časem je ty i Arwen pochopíte – tím jsem si jistá – a vznikne mezi vámi velké přátelství, stejně jako mezi tebou a jejím manţelem, králem Elessarem," podívala se na ni při posledních slovech poněkud záhadně, ale neřekla jiţ nic, co by její pohled mohlo vysvětlit. Moudrá a laskavá elfka ještě přidala pozdravy a vzkazy pro svého manţela Elronda a jejich syny, dvojčata Elladana a Elrohira, a s přátelským objetím na rozloučenou odešla. Důvody k odmítnutí Ulmovy ruky Anuviel vynesly ještě větší přízeň a úctu Noldor, neţ jaké u nich dosud poţívala. Trochu ji v její beznaději utěšilo, ţe poté co odmítla mocného Pána vod, i Celebrimbor se smířil s tím, ţe se nestane jeho ţenou. Bylo jí ho trochu líto, protoţe kdysi dávno byla jeho jiná ţádost o ruku také odmrštěna. Stalo se tak, kdyţ Galadriel, nejkrásnější a nejurozenější ze všech Vznešených elfek, dala před ním přednost sličnému Celebornovi z Thingolova rodu. Prostě smolař – a přitom si to vůbec nezaslouţí, pomyslela si trpce. Přestoţe se zřekl svého otce a strýců, i po všech těch tisících letech co od ní uplynuly, leţela na něm jako na potomkovi Fëanorova rodu Sudba Noldor, a nebyl mu souzen šťastný ţivot ani v Blaţené říši. Moc prokletí vyřčených Valar byla věčná a jejich síla ani časem neztrácela na účinku. Získala si také nové a velmi neočekávané přátelství náčelníka Manwëho okřídlených poslů – Pána větru Gwaihira. Tento mohutný orel z rodu bájného Thorondora, jehoţ křídla prý v rozpětí měřila třicet sáhů, byl sice znatelně menší neţ jeho předek, ale stále ještě dostatečně velký, aby unesl dospělého muţe. Byl to právě on se svými orlími bratry, kdo na poslední chvíli zachránili hobity Froda a Samvěda z pekla rozpoutané sopky Orodruiny, Hory osudu, kde skončil Sauronův Jeden prsten. Gwaihir měl upřímně rád Stráţce prstenů, oddaně jim slouţil jako posel a vyzvědač, a čaroději Gandalfovi dokonce dvakrát se svými druhy pomohl v bitvě. Mluvil řečí Eldar, protoţe to nebyl skutečný orel, ale Maia, který na sebe na Ardě vzal podobu tohoto královského dravce. Pobýval však v této podobě uţ příliš mnoho věků, a tak nebylo divu, ţe některé rysy jeho ptačích pobratimců se přenesly i na jeho chování a myšlení. Byl to prostě samorost, a kromě Gandalfa se s nikým z ostatních Maiar nepřátelil. K elfům se choval s povýšenou přezíravostí, a Anuviel si ani neodvaţovala představit, jak se asi běţně chová ke smrtelníkům. Zvlášť pokud si na něm zkoušejí dostřel svých luků. - "Tuhle mezi sebou dokonce uzavírali sázky, který z nich se do mne strefí!" trpce si dívce stěţoval na nevycválané gondorské mladíky. "Chtěli se vytáhnout před ţenskejma, to bych pochopil, ale ne to, ţe na můj účet! Tak jsem na ně vlítnul a vysvětlil jim, ţe nejsem ţádnej hliněnej holub, na kterých se učí střílet." Anuviel ani neměla odvahu zeptat se svého nového přítele, jakým způsobem to mládeţi vlastně vysvětloval. Pánem Gwaihira byl sám Panovník Ardy, který jeho prostřednictvím získával zprávy ze Středozemě, z míst kam nedohlédl ze svého sídla na vysokém Taniquetilu. Ale ani Gwaihir ani Manwë nemohli svým pronikavým zrakem prohlédnout skrze Stín vytvářený Nepřítelem a tak se stalo, ţe jim unikl pohyb morijského balroga, který se v čele velké armády skřetů vydal podél úpatí Mlţných hor na sever. Gwaihir je spatřil aţ ve chvíli, kdyţ byli uţ jen na čtyři dny cesty daleko od Roklinky, elfské říše zbytku Noldor ve Středozemi, kteří přeţili zničení Eregionu. Bylo to vlastně jen nevelké údolí skryté v lůnu Mlţných hor, kde pramenila řeka Bouřná. Ta spolu se strmými vrcholky okolních hor dělala z údolí přirozenou pevnost. Roklinka však poţívala ještě jiné ochrany.
33
KONOPNÁ PANÍ I. Pán Roklinky, syn bájného mořeplavce Eärendila, Půlelf Elrond zvaný Moudrý, který si na konci Prvního věku zvolil osud Starších Ilúvatarových dětí, byl totiţ jedním ze Stráţců prstenů. Vládl Prstenem vzduchu Vilyou, elfským Prstenem moci zdobeným velkým safírem. Díky Prstenu měl pod kontrolou ţivly na území jeho působení, sice nevelkého rozlohou, ale vyhovujícího nepříliš početným elfům. A díky této kouzelné moci bylo údolí Imladris, jak Roklince říkali elfové, i přes svoji vysokou polohu vţdy zelené a kvetoucí, s mírným a příjemným podnebím ve všech ročních dobách. Byla to oáza klidu a míru a v neposlední řadě i krásy, protoţe byla vyzdobena nesčetnými uměleckými výtvory zručných Noldor, kteří tam přebývali jiţ od poloviny Druhého věku. Strmé svahy údolí protkávaly vodopády, mezi nimiţ se jako krajkoví skvěly věţičky a podloubí Elrondova rozlehlého paláce. Šťavnatě zelené keře s cizokrajnými květy vydávajícími líbeznou vůni lemovaly slunné terasy zdobené kamennými a bronzovými sochami. Líbezným údolím se rozléhal zpěv lesních elfů, kteří zde ţili v bezpečí pod ochranou svých vznešených a mocných příbuzných. Anuviel znala Roklinku z vyprávění Celebrían a z obrazů, které viděla prostřednictvím Ilúvatarovy databáze, a nesmírně se těšila, aţ ji navštíví. Měla v úmyslu odplout na jedné z lodí Teleri do Šedých přístavů na západním břehu Eriadoru. Odtud se chtěla vydat do Roklinky po staré Východní cestě, kterou elfové tolikrát putovali opačným směrem, kdyţ odcházeli ze Středozemě do Blaţené říše. Hodlala poţádat Elronda a Dúnadany, příbuzné krále Elessara a místní Hraničáře, o pomoc v taţení proti balrogům. Prvním, kterému se chtěla postavit byl ten, jenţ se skrýval v Morii, v bývalých dolech a podzemním sídelním městě trpaslíků z Durinova rodu. Mělo se jí to podařit dřív a daleko rychleji, neţ vůbec kdy mohla předpokládat. Gwaihir okamţitě podal zprávu o blíţícím se skřetím vojsku Elrondovi a ten ho neprodleně vyslal s prosbou o pomoc za Dúnadany. Pak orel přelétl Mlţné hory a pokračoval do elfské říše Lothlórienu, která však byla příliš vzdálená, neţ aby z ní pomoc dorazila včas. Chtěl jejich vládce, Pána Celeborna a Paní Galadriel, alespoň varovat před nebezpečím, protoţe jejich Zlatý les se nacházel v sousedství Morie na východním úpatí Mlţných hor. Bylo tedy pravděpodobné, ţe se stanou dalším cílem útoku Nepřítele, pokud jej elfové z Roklinky nezastaví. Elrond byl v obtíţné situaci, protoţe jeho vojsko čítalo jen necelou stovku elfských rytířů ve zbroji, pět set Dúnadanů ozbrojených meči, silnými luky a dlouhými kopími a dvě tisícovky elfských lučištníků, vyzbrojených vedle luků jen dlouhými bílými noţi. Balrogovu armádu však tvořilo pět tisíc dobře ozbrojených skřetů a hlavně bojovných skurut-hai – zvláštní odrůdy velkých skřetů, Sauronem zkříţených se zlými lidmi, kteří byli obzvlášť agresivní a měli nadlidskou sílu a výdrţ. Navíc jim na rozdíl od malých skřetů tolik nevadilo sluneční světlo a neoslabovalo je. Bylo s nimi také několik skalních obrů, kteří rovněţ snášeli denní světlo. Tyto příšery měly tělo pokryté kamennými šupinami, kterými dokázaly hlouběji proniknout jen čepele starých mečů či kopí vykovaných v dávných dobách mistry elfy a trpaslíky. A nemluvě o tom, ţe samotný balrog vydal za dalších tisíc skřetů. Přesto se Elrond rozhodl, ţe Nepříteli vyjde vstříc a alespoň si tak sám zvolí místo střetnutí, coţ byla jediná výhoda, se kterou mohl nad svými protivníky počítat. Gwaihir se vrátil do Blaţené říše ihned poté, co vyřídil všechny potřebné vzkazy ve Středozemi, a přiletěl na Taniquetil, aby Manwëmu pověděl, co se stalo. Manwë mu okamţitě přikázal, aby co nejrychleji přinesl Anuviel do Soudného kruhu, a sám se tam s Vardou vydal, svolávaje Valar k poradě. Anuviel Gwaihirovy zprávy překvapily, ale ne zas tak moc. Předpokládala, ţe morijský balrog by mohl zaútočit na Roklinku, ale přesto jí představa tamní krásy v ohroţení nečistými skřety a démonem zla připadla nesnesitelná. Vyskočila a začala si balit cenné věci, kterými ji obdarovali elfové a Valar během pobytu v jejich říši. Ve Středozemi se mi budou hodit, protoţe nemám ţádné peníze ani majetek a z něčeho tam přece
34
KONOPNÁ PANÍ I. budu muset ţít, pomyslela si prakticky. Jen obroučku se silmarilem nechala stranou a svěřila ji Gwaihirovi. - "Nechci teď brát silmaril do nebezpečí Středozemě, aby tam neupadl do nesprávných rukou a nezpůsobil další zkázu," řekla mu. "Moţná ho však i tam budu jednou potřebovat, kdo ví … Proto bych tě, příteli, chtěla poţádat, abys můj silmaril v bezpečí uschoval ve svém domově na horských štítech. A aţ tě o to poţádám, abys mi ho přinesl, kdekoliv se v té době budu nacházet. Uděláš to pro mne, milý Gwaihire?" Gwaihir přátelsky přikývl opeřenou hlavou s ostrým zobákem a odpověděl, ţe s radostí jí pomůţe se vším, co bude v jeho moci. Anuviel nechala těţký uzlíček s cennostmi poloţený na posteli a usedla na záda orlovi, který ji v temně rudých paprscích zapadajícího slunce odnesl do Soudného kruhu na poradu Valar. Byli tam jiţ shromáţděni všichni Valar aţ na Ulma, který se od památné bouře ve Valinoru neukázal a trucoval ve svém domově ve Vnějších mořích. Viděl totiţ, ţe málokdo v Blaţené říši je na jeho straně a ţe většina Valar i mnoho elfů mu zazlívá kletbu, kterou uvalil na Anuviel. Gwaihir dívku sesadil uprostřed kruhu a zaujal své obvyklé místo na opěradle stolce svého pána. Manwë vstal a v nebývalém spěchu Anuviel vysvětlil, ţe musí okamţitě opustit Blaţenou říši a vydat se na Gwaihirově hřbetě do Středozemě. - "Bude to pro Gwaihira velká zátěţ," řekl s omluvným pohledem směrem k orlovi, "ale ty jsi lehká a on jiţ nesl těţší břemena. Neber si s sebou nic, co by ti přidávalo na váze, vše potřebné ti tam Gwaihir přinese později“. Gwaihir na slova svého pána souhlasně kývl hlavou a načechral si peří na hřbetě, aby se Anuviel pohodlně sedělo. Důleţité je, abys vyletěla co nejdřív, protoţe Elrondovo vojsko se jiţ chystá k rozhodující bitvě s balrogem,“ pokračoval Král Ardy. „Podařilo se mu balroga i s jeho skřety nalákat do soutěsky vzdálené den cesty od hranice Roklinky. Jsou jiţ obklíčeni elfskými lučištníky, ale k bitvě dojde aţ k ránu, jakmile se rozední a elfové budou lépe vidět na své cíle“. - "Pokud okamţitě vyrazíš, stihneš se tam do té doby dostat a budeš moct zasáhnout, dřív neţ balrog zabije Elronda, alespoň doufám," dodal svým řezavým hlasem. Ostatní Valar souhlasili s jejím náhlým odchodem, i kdyţ ho upřímně ţeleli. Anuviel jim srdečně poděkovala za vše, co ji naučili, a v rychlosti se s nimi rozloučila. Pak se vyhoupla na Gwaihirova záda a opustila Blaţenou říši, poháněna Manwëho spěchem a svou nevyléčitelnou touhou po dobrodruţství. Gwaihir rozepjal mohutná křídla a vzlétl se svým břemenem vysoko nad Valinor. Tam na pozdrav těm dole zakrouţil, vyletěl východním směrem a brzy z něj zbyla jen tečka rychle se ztrácející v houstnoucím stínu soumraku.
35
KONOPNÁ PANÍ I.
ČÁST DRUHÁ - Probouzení Píseň ji ovíjela a prostupovala jí jako blahodárná míza kmen stromu. Anuviel cítila, ţe něčí teplá dlaň pevně svírá její ruku. Napadlo ji, jestli je to majitel onoho jasného hlasu, který ji k sobě volal z temnoty, z níţ se pozvolna začínala probouzet. S námahou pootevřela oči a první, co spatřila, bylo tmavé trámoví stropu a bledé sluneční skvrny tančící po zdi. Neměla ani ponětí, kde přesně se nachází, ale něco jí říkalo, ţe by měla být ve Středozemi. Její pohled sklouzl se stropu dolů a zjistila, ţe ohledně zpívajícího hlasu se nemýlila – za ruku ji drţel neznámý zlatovlasý elf usazený na kraji postele, který teď ustal ve zpěvu a pozorně na ni hleděl. Zaostřila zrak na jeho tvář a uvědomila si, ţe vypadá jinak neţ valinorští elfové. Podle vzhledu musel být jedním z těch, kteří Blaţenou říši opustili v honbě za silmarily. Nevyzařovala však z něj ta jejich hopsavá bezstarostnost, kterou Anuviel tolik nesnášela. V jeho obličeji byla i přes nepřítomnost vrásek vepsána zkušenost tisíciletí bolesti a utrpení, proţitých ve světě nechráněném boţskými Valar před nebezpečím a nepohodou. Celá jeho bytost byla prozářena jakýmsi bílým nevtíravým světlem, které jej pokrývalo jako tenký závoj. To bylo způsobeno tím, ţe tělo elfů odráţelo světlo jiným způsobem neţ lidské, protoţe ţili zároveň ve světě hmotném i ve světě přízraků. A oči Vznešených elfů, kteří přebývali v Blaţené říši v době svitu Dvou stromů, zůstaly naplněné odrazem tohoto mocného světla z dávných dob, dávajícího jim velkou sílu jak proti viděnému, tak i neviděnému. Otevřela ústa, aby promluvila, ale jakmile se pokusila nadechnout, proklála jí hrudník strašná bodavá bolest, a místo slov ze sebe vydala jen chraplavé zaúpění. Opět se jí zatměl zrak a z očí jí vyhrkly slzy. Ucítila, jak jí elfovy ruce jemně téměř bez dotyku přejíţdějí po hrudníku a bolest se zmírnila. Mezitím jí někdo otřel obličej ručníkem namočeným v chladné vodě a ona opět otevřela oči, aby zjistila, ţe se nad jejím lůţkem sklání další muţ. Stavbou těla a ušlechtilou krásou se podobal Vznešeným elfům. Z jeho očí však nezářilo stejné světlo, ačkoliv jinak byla celá jeho osoba od pohledu ztělesněním moudrosti a šlechetnosti. V ruce ozdobené prstenem s velkým modrým drahokamem drţel šálek, který jí přiloţil k ústům a mlčky ji vybídl, aby vypila jeho obsah. Poslechla ho, a kdyţ se uvolnila tíţe, která dosud drtila její hrudník, podařilo se jí konečně pořádně se nadechnout. Právě v okamţiku, kdyţ chtěla promluvit, muţ ji velitelským pohybem rukou umlčel. - "Ještě nesmíš mluvit, Paní," řekl naléhavě v sindarštině, jazyku elfů ve Středozemi. "Čtyři noci a tři dny jsi byla mezi ţivotem a smrtí, zmítala s tebou horečka, a třetí noc jsme uţ ani nedoufali, ţe přeţiješ. Jsi ale na smrtelnou ţenu nesmírně silná, a tak se začínáš uzdravovat. Máš však zlomená ţebra a nohu a pohmoţděné celé tělo, takţe bude ještě nějakou dobu trvat, neţ budeš moct vstát z postele. Je zázrak, ţe jsi vůbec naţivu – zřítila se na tebe celá skála a za ţivot vděčíš jen svému brnění. Překvapilo nás, kdyţ najednou zmizelo, jakmile jsme tě vyprostili a odnesli do bezpečí, ale Gwaihir mi vysvětlil, ţe je kouzelné, stejně jako tvůj meč, který jako by se z balrogovy mršiny vypařil." Zadíval se na ni starostlivě, jako by v duchu odhadoval, jak dlouho ještě bude schopná soustředit se na jeho slova, neţ ji přemůţe únava. - "Ponechám na později díky za to, co jsi pro nás učinila," pokračoval, "protoţe teď si musíš v prvé řadě odpočinout a co nejvíc spát, aby tvé tělo mělo dostatek klidu na uzdravování. Ale protoţe vidím, ţe tvá mysl je jiţ zcela probuzená a ţízní po odpovědích na mnohé otázky, povím ti v krátkosti, kde jsi a co se stalo od chvíle, kdy jsi ztratila vědomí." Tak se Anuviel dozvěděla, co jiţ za tu chvilku vytušila, a to ţe muţ je Půlelf Elrond a ţe se nachází v jeho domě v Roklince. Vyprávěl jí o krátkém, ale smrtonosném boji, jenţ následoval po jejím vítězném souboji s balrogem. Podařilo se jim pobít většinu skřetů a 36
KONOPNÁ PANÍ I. všechny skalní obry chycené do pasti v úzkém údolí, kam se je Elrondovi večer před bitvou podařilo vlákat. Nepřátelé byli tak překvapení a zdrcení balrogovou poráţkou, ţe ani nekladli příliš velký odpor. Šípům elfských lučištníků uniklo nanejvýš pár stovek skřetů, kteří se rozprchli po okolních horách. Pak Anuviel vyprostili zpod laviny kamení a balvanů, kterou na ni ve své smrtelné křeči smetl balrog. - "Nejdřív jsme si mysleli, ţe jsi mrtvá, a jiţ jsme tě chtěli začít oplakávat, ale pak si tady Glorfindel," ukázal na zlatovlasého elfa sedícího na pelesti postele, "všiml, ţe sice téměř neznatelně, ale přece jen dýcháš. Odnesli jsme tě tedy na nosítkách sem do Imladris a od té doby tě společně s Glorfindelem ošetřujeme." V dívce se zatajil dech – takţe ten zpívající elf je proslulý kníţe z Fingolfinova královského rodu Noldor. Něco o něm jiţ věděla z Tolkienových knih, ale ještě víc jí vyprávěli ve Valinoru. Zpívalo se tam mnoho písní o statečném kapitánovi krále Turgona, který padl v souboji s balrogem, kdyţ bránil ústup ţen a dětí z obleţeného Gondolinu. Valinorští elfové nesmírně ţeleli jeho rozhodnutí vrátit se do Středozemě, kdyţ ho Mandos propustil ze svých síní. Byl jediným elfem, který natolik miloval Středozem, ţe si zvolil být tam vzkříšen, protoţe všichni ostatní dali přednost novému ţivotu v bezpečí a pohodlí Zemí neumírajících. Středozemě by mu za to měla být hluboce vděčná, myslela si Anuviel, protoţe mimo jiné hrdinské skutky zde zachránil těţce zraněného Froda, kdyţ s Jedním prstenem prchal do Roklinky před Sauronovými Prstenovými přízraky. Nesmírně ji dopálilo, kdyţ zjistila, ţe tvůrci filmové verze Pána prstenů klidně vypustili Glorfindelovu postavu a nahradili ho Arwen. Dobrá, dokázala ještě pochopit, proč elfům přisoudili špičaté uši, ale tohle na ni bylo moc. Proč museli vynechat zrovna jeho? Nebo její další oblíbenou postavu, pestrobarevného muţíčka Toma Bombadila? Nakonec i ty špičaté uši jí pořádně trčely v hrdle a nedokázala je strávit. Chápala, ţe by se ve filmu asi těţko dala napodobit elfí krása, nemluvě o záři jejich očí, ale odlišovat elfy od lidí tím, ţe se jim nasadí prasečí uši, jí připadalo jako svatokrádeţ. A nechat zmizet takhle krásného elfa z filmu bylo v jejích očích ještě horším proviněním! Pohlédla jeho směrem a Glorfindelovy jasné oči se střetly s jejími. Měly šedivou barvu obvyklou u elfů, ale jejich duhovka byla protkaná sítí jemných čar jako včelí plástev, kterou probleskovalo oslnivé světlo hvězd. Jejich pohledy se do sebe nořily stále hlouběji a hlouběji, aţ najednou pocítila, jak se dotkl jejího srdce. Přestala vnímat Elrondův hlas, který teď mluvil o léčebných postupech, co na ní dosud vyzkoušel, a s celým svým vědomím se soustředila na to, jak Glorfindelovy nadpřirozené smysly zkoumají její srdce a mysl. Udivilo ji, ţe jí to vůbec nevadí, naopak cítila, jak se jejich srdce spojují a souznějí v nečekané harmonii. Takhle blízko se ke mně ještě nikdo nikdy nedostal, napadlo ji překvapeně. V tu chvíli jí však prolétla myslí temná obava, jejíţ důvod zatím ještě nechápala, a tak raději s velkým úsilím zavřela oči a opět se propadla do blahodárného spánku. Podruhé se probudila o celý den později a jiţ se jí dařilo nadechnout se bez příliš velké bolesti, i kdyţ mluvit se zatím neodvaţovala. U jejího lůţka seděla neznámá elfka, která patřila k Elrondově domácnosti a pomáhala ji ošetřovat. Vesele ji přivítala do slunečného zimního rána, které společně s radostným štěbetáním zpěvných ptáků pronikalo do pokoje z terasy skrz dokořán otevřené dveře. Elfka, která se jmenovala Lotóriel, jí přinesla snídani a pomohla s toaletou, a nakonec ji převlékla do čisté noční košile s krajkovou výšivkou. Zaplétala Anuviel dlouhé vlasy do umného účesu a vyprávěla jí při tom co je nového. Glorfindel s Elrondovými syny se vypravili pátrat po skupinkách skřetů, kteří uprchli z bitvy a mohli by ohroţovat okolí Roklinky. Elrond prý měl včera dlouhé rokování s orlem Gwaihirem, a ten pak odletěl vyřídit jeho vzkazy do mnoha krajů Středozemě. Gwaihir také Anuviel přinesl uzlíček s cennostmi, který teď leţel na stolku vedle její postele. Lotóriel byla tak upovídaná, ţe jí ani nevadilo dívčino mlčení. Seznámila ji se všemi novinkami, které se v Roklince za poslední měsíce doslechli, a podrobně probrala milostné a
37
KONOPNÁ PANÍ I. manţelské vztahy jejích obyvatel. Došlo přitom i na Glorfindela, který elfky, a to nejen místní, doháněl k zoufalství svým chladným srdcem a nezájmem o něţné pohlaví. Anuviel to překvapilo, protoţe jí jeho srdce vůbec nepřipadalo chladné, ale pak se jí náhle vybavila vzpomínka, kterou podvědomě po celou dobu potlačovala – vzpomínka na Ulmovu hněvivou Sudbu. Rázem si uvědomila, ţe její myšlenky týkající se Glorfindela se nebezpečně dostávají do oblasti, která je jí zapovězená Valovým prokletím. Přitom ji elfové nikdy předtím do takové míry nevzrušovali ani nepřitahovali – proč tedy na ni Glorfindelovo kouzlo takhle zapůsobilo? Navíc se jí světlovlasí muţi nikdy nelíbili, byla vţdycky vysazená na snědé jiţanské typy. Snad to bylo tím, ţe i on kdysi stál proti jednomu z balrogů a svedl s ním strašlivý boj, kterým vstoupil do pověstí elfů i lidí. Nebo moţná tím, ţe oproti valinorským elfům ţil v neustálém ohroţení a nebyla z něj cítit stejná blazeovanost a lehkováţnost, která jí u nich tolik vadila. Anebo tím, ţe jí zachránil ţivot, kdyţ jako jediný poznal, ţe ještě dýchá? Ať uţ to bylo jakkoliv, Anuviel věděla, ţe se podobnými myšlenkami nesmí zaobírat, a tak se raději zaposlouchala do líbezného zpěvu elfky. Lotóriel právě zpívala píseň, kterou v Roklince sloţili na její počest, kdyţ se obnovila moc Prstenů. Milé, ale pompézní, ohodnotila text písně Anuviel. Kdyby tak tušili, ţe to byla jen naprosto neúmyslná náhoda, jakýsi by-product jejího silmarilového stromu. Bude to muset Elrondovi vysvětlit, ať z toho nedělají zas takové pozdviţení, pomyslela si. Měla vţdycky pocit nepatřičnosti, kdyţ na sebe slyšela příliš velkou chválu. Vţdyť zase nic tak světoborného neudělala, jen vypěstovala strom! ***
***
***
***
***
***
Slunce se jiţ klonilo k obzoru, kdyţ se opět probudila s pocitem, ţe někdo vešel do jejího pokoje. U jejího lůţka stál Elrond s podivně obřadným výrazem ve tváři. Přitáhl si vysoké křeslo k posteli a pohodlně se v něm usadil. Vypadalo to na delší projev. - "Konečně jsem měl příleţitost promluvit si v klidu s Pánem větru a získat od něj odpověď na otázky, které jsem si kladl od chvíle, kdyţ ses tu objevila," začal. "Nechápal jsem totiţ, proč jsi vůbec přišla do Středozemě a riskovala svůj ţivot v boji s balrogem. Podle posledních zpráv z Valinoru Ulmo poţádal o tvoji ruku a Ilúvatar tě měl povýšit mezi Valar. Tvé poslání prý úspěšně skončilo obnovením síly našich Prstenů a upřímně řečeno, nikdo tě tady nečekal, natoţ v podobě smrtelné ţeny, to uţ vůbec ne!" zavrtěl elf hlavou na zdůraznění svých slov. - "Gwaihir mi včera řekl o všem, co se mezitím ve Valinoru odehrálo," řekl a soucitně se na ni zadíval. "Je mi nesmírně líto Sudby, jiţ na tebe uvrhl Pán vod, a o to více, ţe tě trestá za to, ţe jsi se rozhodla zachránit ţivoty Stráţců prstenů, tedy i můj. Měl jsem v předvečer bitvy vidění, ţe boj s balrogem nepřeţiji, ale byl jsem připravený poloţit ţivot, jen kdyţ se mi podaří Nepřítele porazit a ochránit Roklinku. Mé vidění se však k mému velkému štěstí nenaplnilo, a teď konečně vím proč. Jen nevím, jestli mám vůbec právo se z toho radovat, kdyţ ty jsi za můj ţivot zaplatila tak vysokou cenu. Jsem ti dluţen a budu ti navţdy zavázán. Proto bych pro tebe chtěl udělat vše, co by ti mohlo pomoct ve tvém poslání ve Středozemi," řekl rozhodně a po krátkém zaváhání ještě dodal. "Ostatně další dva Stráţci prstenů jsou mí dobří přátelé a já bych i beztak učinil vše proto, abys mohla zachránit i jejich ţivoty." Elrond byl veskrz poctivý muţ, a i kdyţ byl neméně ješitný neţ většina elfů či muţů, nikdy se nesnaţil vypadat před ostatními lépe na úkor pravdy. Chtěla mu vysvětlit, ţe jí nic nedluţí, ţe to bylo její svobodné rozhodnutí, otázka jejího svědomí a nic víc, ale šlechetný Elrond měl svoji vlastní starosvětskou představu o cti a vděčnosti a její vysvětlení jen zvýšilo obdiv a úctu, které k ní choval. Jeho náklonnost ještě stoupla, poté co mu předala vzkazy od jeho manţelky Celebrían, a on zjistil, ţe jsou dobré přítelkyně.
38
KONOPNÁ PANÍ I. - "Rozhodl jsem se opět svolat Radu, podobně jak jsem učinil v minulosti, kdyţ bylo třeba vyřešit ten problém s Jedním prstenem," pokračoval. "Poslal jsem Gwaihira se vzkazy do všech krajů, kde ţijí elfové, trpaslíci a svobodní lidé, se ţádostí o vyslání zástupců, kteří v Radě zasednou a jménem svých národů ti nabídnou pomoc. Jsem si naprosto jistý, ţe se tak stane – vţdyť pověst o udatné Anuviel se jiţ šíří po celé Středozemi, a proto tvá pomoc v boji se Zlem bude všude vítaná. Je polovina prosince a nejpozději do dvou měsíců by to měli všichni účastníci Rady stihnout do Roklinky." Elrond mluvil se ţivým zápalem a bylo vidět, ţe je ve svém ţivlu. Pořádání všech moţných rad a uzavírání spojenectví bylo odedávna jeho silnou stránkou, a tak si mohl dovolit předvídat, jak bude jeho ţádost u vládců Západní Středozemě přijata. - "V té době jiţ určitě budeš dostatečně uzdravená a silná, abys vydrţela rokování Rady. Počítám, ţe začátkem března bys mohla vyrazit na cestu, i kdyţ zatím netuším, kam tě povede," dokončil svoji řeč a tázavě na ni pohlédl. - "Jo, milý Elronde, to bych taky ráda věděla," pomyslela si Anuviel nevesele. Pobavilo ji, kdyţ se Půlelf zmínil o "tom problému s Jedním prstenem", coţ povaţovala za vydařený eufemismus a důkaz jeho skromnosti, a tím potaţmo i moudrosti. Avšak představa, ţe se bude muset postavit před Radu sloţenou z hádajících se elfů, trpaslíků a nedej boţe i lidí, a ţe je bude muset přesvědčovat o svých dobrých úmyslech, ji děsila víc neţ vyhlídka na boj s balrogy. Vzpomněla si na Radu, před níţ před dvěma roky a dvěma měsíci předstoupil hobit Frodo se svým neblahým dědictvím po strýci Bilbovi, s Jedním prstenem. Přítomní se tehdy natolik rozhádali, ţe chudák dobrosrdečný Frodo raději dobrovolně vzal na sebe smrtelně nebezpečný úkol donést Prsten do Mordoru a zničit ho tam, jen aby se na to nemusel dívat. Znala dějiny Středozemě a povahu jejích obyvatel dost dobře na to, aby si nedělala iluze o jejich schopnosti na něčem se domluvit. V jejím světě se podobné rady a summity konaly kaţdou chvíli, ale většinou nikdy nic nevyřešily a byly jen příleţitostí pro politiky, jak si na náklady daňových poplatníků vyhodit z kopýtka v nějakém pohostinném místě. Konečně, pomyslela si jedovatě, Roklinka by vyhovovala i těm nejnáročnějším příznivcům kongresové turistiky, jak tento fenomén nazývali na Zemi. - "Sama ještě dost dobře nevím, kterým směrem se vydám, Mistře Elronde," řekla. "Nejsem si ani jistá, jestli v Radě najdu odpověď, protoţe mé rozhodnutí bude záviset na vývoji situace v dané chvíli. Ocením však setkání s představiteli svobodných národů Středozemě a ráda vyslechnu zprávy o pohybech Nepřítele na jejich hranicích, protoţe ty budou pro mé další putování směrodatné. Obávám se jen, ţe kaţdý z nich bude chtít, abych přišla nejprve do jeho země a ochránila ji od hrozby útoku, a ţe se o to mezi sebou začnou přít. Byla bych nerada, kdyby díky mé přítomnosti ve Středozemi došlo k rozbrojům a půtkám mezi přirozenými spojenci na straně Dobra." Odmlčela se na okamţik, a pak jako by dospěla k nějakému závaţnému rozhodnutí, pokračovala ve své řeči. - "Proto od těch, kdo se rozhodnou mi pomoct a následovat mne, budu vyţadovat přísahu, ţe mi budou naprosto věrní a bez odmlouvání se podřídí všem mým rozkazům. Říkám to předem jako varování, protoţe ne vţdy by se jim mé příkazy mohly zdát správné a rozumné," řekla pevně. Rozhodla se vyţadovat tuto poněkud neobvyklou podmínku, protoţe měla příliš mnoho trpkých zkušeností s tím, ţe lidé její nápady často označovali za bláznivé, i kdyţ se později ukázaly jako naprosto správné. - "Chápu, ţe jsi od mladé nezkušené ţeny, jak ti asi připadám, nečekal takovou neúprosnost a panovačnost, Mistře Elronde," dodala ironicky, kdyţ viděla, ţe Půlelf při jejích posledních větách téměř nadskočil a ohromeně na ni zůstal zírat. "V mém světě jsem měla jinou podobu a v tomto mladém těle sídlí mysl a zkušenost zralé ţeny, která toho hodně proţila a viděla," řekla po pravdě, i kdyţ jí samotné při pohledu do zrcadla připadalo k neuvěření, ţe ve skutečnosti jiţ překročila padesátku.
39
KONOPNÁ PANÍ I. Elrond zprvu vypadal, jako by se nemohl smířit se ztrátou iluze o nevinné panně bojující proti netvorům, ale nakonec zvítězila jeho příslovečná moudrost. "Je to tak nakonec lepší, neţ kdybys byla nějaká mladá nezkušená husička," odvětil se škodolibým pousmáním. "Uznávám, ţe k tomu abys je zkrotila, budeš potřebovat pádnou ruku. Obávám se však, ţe bude obtíţné je přimět, aby s podobnou přísahou souhlasili. Ale slibuji, ţe udělám vše, co bude v mé moci, abych je přesvědčil." Jejich rozhovor tím skončil a Elrond jí převázal rány a upevnil dlahy. Po lehké večeři jí dal napít svého blahodárného léku, po kterém hned usnula a v jednom tahu prospala další dvě noci a jeden den.
- Nedokonalý elf Roklinka byla ideálním místem pro zotavenou po těţkém zranění. Uběhlo jen pár týdnů a Anuviel jiţ chodila. Zprvu se sice neobešla bez opory hole, ale i tak pro ni bylo velkou úlevou, kdyţ mohla konečně opustit svůj pokoj. Objevovala zprvu jen krásu Elrondova rozlehlého domu, coţ jí samo o sobě zabralo několik dní, ale po dalším týdnu rekonvalescence se jiţ mohla obejít bez opory a v doprovodu Lotóriel nebo jiného člena Elrondovy domácnosti chodila na procházky po údolí. Výtvory elfských rukou i okolní příroda se v Imladris spojovaly v bezchybném souladu a blahodárně působily na mysl i na tělo. Elrond byl velmi zběhlý v uzdravování nemocí i ran a jeho elfská medicína brzy dívku posílila natolik, ţe mohla vyuţít své vlastní schopnosti léčit, kterou ji obdařila Paní hvězd. Na vlastních kostech si tak vyzkoušela, ţe její dar je skutečně mocný, a k velkému překvapení svých ošetřovatelů měla během dvou týdnů všechny zlomeniny srostlé. Seznámila se blíţe nejen s přírodními a uměleckými krásami Roklinky, ale i s jejími obyvateli. V Blaţené říši sice poznala mnoho elfů, ale aţ na pár výjimek se s nimi moc důvěrně nestýkala, protoţe většinu pobytu v říši bohů poctivě věnovala svému vzdělávání. Vznešení elfové v Roklince byli opravdu jiţ od pohledu jiní, neţ jejich příbuzní ve Valinoru. Tvrdý ţivot ve Středozemi je zocelil a učinil je vůči smrtelníkům někdy aţ příliš podezíravými a odtaţitými. Byli to všichni zkušení a protřelí válečníci, kteří utrpěli mnoho ran a šrámů v tisíciletých bojích s Temnými pány a jejich sluţebníky a chovali k nim strašlivou nenávist. Valinorští elfové byli v jejích očích aţ nudní svou bezstarostností a (podle jejího názoru) plytkým ţivotem, naplněným zpěvem a věčnými radovánkami. Nic takového se však nedalo říct o jejich příbuzných ve Středozemi. Vznešení elfové zde dokázali nenávidět stejně hluboce a silně, jako milovat a radovat se. Zcela postrádali určitou naivitu a změkčilost svých příbuzných v Zemích neumírajících a vyznačovali se někdy aţ dost cynickým smyslem pro humor. Anuviel si trochu škodolibě říkala, ţe zřejmě během dlouhého souţití se smrtelníky poněkud načichli lidstvím. Představitelky slabého pohlaví, na které v Roklince narazila, ji však v porovnání s Celebrían zklamaly. Byly sice velmi krásné a půvabné a jejich laskavost a dobrota si s jejich krásou nijak nezadaly, ale … Moţná právě proto, ţe byly tak dokonalými představitelkami toho, co je i u nás obecně povaţováno za ţenskost, připadaly Anuviel – moderní ţeně 21. století z našeho světa – s prominutím jako husy. Jejich obzor začínal a končil na hranicích údolí a věnovaly se především rodinným povinnostem, ručním pracím a protřásání posledních drbů. Jen málokteré ze Vznešených elfek se vyznačovaly skutečnou moudrostí a vzdělaností, ale ty v Roklince neţily. Jednu z nich těsně minula – podle toho co slyšela, byla takovou bývalá Paní z Roklinky, Elrondova překrásná dcera Arwen Undómiel, která před nedávnem odešla do Gondoru a stala se manţelkou krále Elessara.
40
KONOPNÁ PANÍ I. Anuviel se tedy většinou stýkala s muţi z Elrondovy domácnosti, kteří s ní jednali víceméně jako se sobě rovnou, jakmile pochopili, ţe se s ní dá hovořit o váţných záleţitostech. Dodrţovali však při tom jakousi starosvětskou dvornost, která je nikdy neopouštěla. Většina z nich pocházela z kníţecích rodů a dostala do vínku velmi důkladné a široké vzdělání jak v uměních a řemeslech, tak i v přírodních a humanitních vědách své doby. Stejně jako většina Noldor i oni se s oblibou věnovali rukodělné práci a byli především obratnými kováři a zlatotepci. Proto tyto pyšné a vůči smrtelníkům nepřístupné elfy velmi potěšilo, kdyţ je Anuviel naučila výrobě broušeného skla, protoţe stejně jako jejich příbuzní ve Valinoru milovali krásné předměty a nacházeli potěšení při jejich výrobě. Na rozdíl od dekadentních elfů v Blaţené říši však byli daleko vynalézavější a jejich práce měla často nějaký praktický cíl. Přesto jejich dovednost zdaleka nedosahovala umění slavných předků Noldor z Fëanorova rodu. Jejich ţárlivě střeţená tajemství výrobních postupů předávaná z otce na syna nakonec ve Středozemi upadla v zapomnění následkem zkázy starobylých elfských království. Přispěl k tomu i odchod většiny Vznešených elfů na konci Prvního věku, kdyţ jim Valar odpustili a povolili jejich návrat do Zemí neumírajících. Tajemství výroby kouzelných čepelí, které modře zářily v blízkosti nepřítele a probodly i mocnou zbroj sluţebníků Temného pána či kamenná těla skalních obrů, vidoucích kamenů, které ukazovaly věci minulé, přítomné i budoucí a svým majitelům umoţňovaly mezi sebou komunikovat na dálku, kouzelných prstenů – to vše bylo ztraceno a zapomenuto, protoţe valinorští elfové nic z toho pro ţivot v blaţenosti a bezpečí nepotřebovali, a znalosti Vznešených elfů ve Středozemi postupem času upadly stejně jako jejich říše. Anuviel si ještě ve Valinoru vyhledala tato prastará výrobní tajemství v Ilúvatarově informačním systému a vyuţila svého přátelství s Celebrimborem, aby jí ukázal, jak se uvádějí v praxi. Jako Fëanorův vnuk je všechny velmi dobře znal, i kdyţ po mnoho tisíc let neměl příleţitost své znalosti pouţít. Rád se tedy se svým jedinečným kovářským uměním předvedl krásné dívce, po jejímţ srdci touţil, a dokonce jí prozradil tajné kouzelné formulky, které nenašla ani v Ilúvatarově databázi, a bez kterých by ţádný z těchto kouzelných předmětů nefungoval tak, jak měl. Upozornila ho předem, ţe má v úmyslu je předat Vznešeným elfům ve Středozemi, aby pozvedla jejich um a přispěla k novému rozkvětu jejich říší, protoţe měla ráda jednání na rovinu, i kdyţ šlo jen o neodbytné nápadníky. Celebrimbor naštěstí proti jejímu nápadu nic nenamítal, ale naopak byl rád, ţe pomůţe svým starým přátelům, kteří se ještě zdrţovali ve staré vlasti, takţe Anuviel od něj v této záleţitosti dostala zelenou. Shromáţdila všechny elfské kováře v Roklince a udělala jim několikadenní přednášku o starých zapomenutých postupech a hned prakticky předvedla, jak je správně provádět. Dílny a kovárny oţily nadšeným ruchem a elfové rychle obnovili své znalosti výroby kouzelných předmětů. V první řadě se neprodleně pustili do výroby nových zbraní, aby byly včas hotové pro připravované taţení proti Nepříteli. Elrond i ostatní elfové se rozplývali v dících za dobro, které Anuviel přinesla Roklince a národu Ilúvatarových Prvorozených vůbec. Anuviel se však jen skromně pousmála a zavrtěla hlavou. - "Ale vţdyť mne to nic nestálo," řekla. "Jen jsem vyuţila moci, kterou mi dal Ilúvatar, a Celebrimborovy laskavosti. Teď jen doufám, ţe jsem učinila správně, a ţe vy své znovu nalezené umění vyuţijete k obecnému dobru. A to nejenom k dobru elfů, ale i lidských národů Středozemě, protoţe doufám, ţe se opět stanete jejich učiteli jako za Starých časů. Ţe aţ lidé dozrají, tak jim postupem doby své znalosti předáte a budete pomáhat při zušlechťování a vzestupu jejich plemena. Vţdyť proto vám dal Otec všech ţivot, abyste mu pomohli vychovat jeho Mladší děti a byli jim oporou v mládí jejich rodu. Tak jste jiţ kdysi dávno činili a věřím, ţe byste v tom pokračovali i dodnes, kdyby Nepřítel svými úklady nezpůsobil, ţe se vaše plemena za poslední dva věky velmi odcizila a vy jste se uchýlili do ústraní. Moc ráda bych
41
KONOPNÁ PANÍ I. přispěla k obnovení dobrých vztahů mezi vámi a smrtelníky a k naplnění vašeho poslání ve Středozemi. Takţe mi nemusíte děkovat – vrátila jsem vám nakonec jen to, co jste ne vlastní vinou ztratili, něco, co vám vţdycky patřilo." Jaká škoda, ţe lidstvo na Zemi nemělo ţádné starší Prvorozené, kteří by dohlíţeli nad jeho vývojem, říkala si Anuviel. Třeba by se pak vyvinulo úplně jinak a mnohem lépe. Nojo, povzdechla si, i Velkému Programátorovi se někdy do programu vloudí chybička! K nemalému překvapení místních dam a k její velké radosti si Anuviel oblíbil zlatovlasý Glorfindel. Rád vyhledával její společnost a rozmlouval s ní o mnoha věcech a moudrech, nebo ji jen sledoval při výkladu v dílnách a pozoroval její obratné ruce, jak brousí sklo. Sám byl jako všichni Noldor zručný a zběhlý především v práci s kovy, vţdyť ve svém minulém ţivotě ţil v bájné skryté říši Gondolinu krále Turgona, kde byly vykovány ty nejproslulejší zbraně elfů. V těch dobách se však více neţ prací v dílnách zabýval bojem a výcvikem královských vojáků pod svým velením a ta nejskrývanější a nejmocnější tajemství gondolinských kovářů nikdy nepoznal. Zálibou mu byla výroba šperků a jeho výtvory se vyznačovaly promyšlenou jednoduchostí, která jim dodávala nebývalou krásu a lehkost. Glorfindelova dovedná ruka však dokázala také tvrdě udeřit, jak se přesvědčila, kdyţ v půlce ledna začala opět cvičit boj s mečem, aby si udrţela obratnost a um v jeho ovládání. Krásný elf se Anuviel sám nabídl, ţe jí bude při výcviku dělat sparingpartnera. S radostí souhlasila, protoţe jeho zdatnost v boji byla příslovečná a ona doufala, ţe se od něj naučí něco nového. Nehledě na to, ţe ji od prvního dne nesmírně zajímal, i kdyţ si pokoušela namlouvat, ţe čistě jen jako přítel a nic víc. Zakázala si na něj myslet jinak, jakmile se jí vrátila paměť a vybavilo se jí vše, co předcházelo jejímu náhlému odchodu z Blaţené říše. Jenţe poručit si někoho nemilovat je daleko jednodušší, neţ tomu dostát. A tak přes všechna dobrá předsevzetí Anuviel cítila, ţe její náklonnost k elfovi den ode dne roste. Ve své bláhovosti se utěšovala přesvědčením, ţe muţ, který tak dlouho odolával krasavicím elfských říší, ani nepomyslí na smrtelnou ţenu jako na moţný předmět touhy. Napadlo ji sice, ţe jeho nezájem o ţeny by mohl pramenit z toho, ţe je gay, ale nikdy neslyšela, ţe by se u elfů ať v Blaţené říši nebo ve Středozemi podobné vztahy vytvářely. Nakonec, říkala si, je před ním v naprostém bezpečí, protoţe ji nikdy nespatřil ozdobenou silmarilem, který jí vynesl dvoření elfů ve Valinoru a dodával jí i pro elfy neodolatelnou krásu. Vţdyť ani ţádná z písní, které si elfové po celé věky předávali, nezpívala o lásce mezi elfem a smrtelnou ţenou. Existovalo sice několik řídkých svazků mezi lidskými muţi a elfkami, ale rozhodně nepřipadalo v úvahu, ţe by se nějaký elf mohl zamilovat do smrtelnice. Na to elfové smrtelníky příliš pohrdali! Takţe Anuviel si bezstarostně uţívala Glorfindelovy příjemné společnosti a vyhledávala ho se stejným potěšením jako on ji. Glorfindel byl zkušeným učitelem boje s mečem a předem dívce slíbil, ţe ji nebude šetřit. Galantně jí dal příleţitost k prvnímu výpadu, ale Anuviel si ho chtěla nejdřív oťuknout, neţ ukáţe, co se v ní skrývá, a tak její první útok byl spíš nemastný neslaný. Elf odpověděl mocným švihem a Anuviel mu nastavila svůj meč. Její štíhlé tělo se pod nárazem Glorfindelova meče vypjalo do oblouku, ale se zvonivým třesknutím prudkou ránu ustála. Stočila vzápětí svůj meč tak, aby po něm jeho zbraň sklouzla, a bleskurychlým pohybem naznačila bodnutí do elfovy hrudi. Glorfindel na ni zůstal na okamţik nevěřícně zírat, a pak se hlasitě rozesmál. - "Odpusť, Paní, ţe jsem tě tak podcenil, neznám moc smrtelné ţeny, a nikdy jsem se o ně nezajímal … tedy, neměl jsem moc příleţitostí tak činit," dodal rychle, ale Anuviel pochopila, ţe původně chtěl říct "… protoţe ţijí tak krátce, ţe by to ani nemělo smysl". Zradila ho jeho elfí schopnost vykreslovat obrazy spojené se slovy v mysli citlivých posluchačů. A Anuviel si jiţ pro elfy a jejich zvláštnůstky vypěstovala docela dobrý cit a někdy se jí i dařilo nahlédnout do jejich mysli, podobně jako oni nahlíţeli do její. Glorfindel však byl v tomto smyslu těţkým oříškem a zůstával pro ni i přes jejich přátelství nevyzpytatelnou záhadou. Byl nadán nejen
42
KONOPNÁ PANÍ I. moudrostí, krásou a lahodným hlasem, ale i skutečně velkou duchovní mocí. Často měla pocit (u ní velmi nezvyklý), ţe je vedle něho takhle maličká a ţe pro ni jeho mysl a srdce zůstanou navţdy zastřené neproniknutelným tajemstvím. V průběhu cvičení se mezi nimi rozvinul velmi zajímavý rozhovor. Anuviel se ho totiţ bez obalu zeptala, proč zůstává svobodný a jeho srdce nedobyté nějakou krásnou ţenou. Glorfindel se na ni podíval neméně překvapeně neţ po jejím zrádném výpadu, ale kupodivu neodmítl se na toto téma s dívkou bavit. - "Všichni si o mně myslí, ţe jsem příliš vybíravý nebo dokonce neschopný lásky, protoţe zůstávám sám a mé srdce volné," řekl jí smutně při krátké přestávce ve výcviku, kdyţ se spolu usadili na terase ve stinném výklenku zdobeném krajkovými arabeskami z bílého a růţového mramoru. - "Jenţe to není moje vina," řekl vzpurně a potřásl hlavou. "Nemohu za to, ţe se mé srdce dosud neprobudilo! Je to tím, ţe jsem nikdy nepotkal elfku, která by měla nitro stejně krásné jako vzhled. Nemyslím tím jen dobrotu a laskavost a další vlastnosti, které se od ţeny očekávají, ale především tvořivost a touhu objevovat nové věci, odvahu překročit hranice známého a vydat se po neprozkoumaných cestách duše i těla. Takovou ţenu jsem nikde nepotkal, a asi uţ nikdy nepotkám – elfky jsou prostě takové jaké jsou, a já nemám naději, ţe se změní," zakončil hořekování nad svým osudem v domnění, ţe u Anuviel najde útěchu a pochopení. Jenţe tu jeho vysvětlení strašně namíchlo. Takţe smrtelné ţeny jsou pro něj natolik nevýznamné, ţe je ani nezahrnul pod pojem "ţeny"? A přitom jen taková ţena by mu mohla dát to, co hledal u elfek! Jen u smrtelnice mohl nalézt vlastnosti, které tak marně hledal u příslušnic svého rodu. V tom byla přece výhoda – jedna z mála, alespoň v lidských očích – kterou měli lidé nad elfy: ve schopnosti lidí překonávat sám sebe a svůj osud, v jejich touze po zkoumání neodhaleného, a nakonec i v umění rychle se adaptovat na změny, které elfové do příchodu Jara Ardy zcela postrádali. Vlastně to u něj jako u elfa byla svým způsobem úchylka, kdyţ u ţeny touţil po podobných vlastnostech, napadlo ji. Na to, jaký se jí zdál na první pohled dokonalý, je to ale pořádně nedokonalý elf! Zmocnil se jí takový vztek na toho nafoukaného blonďáka, ţe během druhé části jejich cvičení ve zbrani Glorfindela omylem zasáhla naostro a jen díky tomu, ţe hbitě uskočil, vyvázl jen s pouhým škrábnutím na rameni. Překvapeně na dívku pohlédl, protoţe vůbec nechápal, čím ji dostal do tak nepřátelského rozpoloţení. Byl k ní přece naprosto upřímný, otevřel jí své srdce, coţ jinak dělal jen málokdy, a ona mu za to takhle odplácí, pomyslel si ukřivděně. Anuviel ale byla v takové ráţi, ţe ho ani nepolitovala a po odměřeném rozloučení důstojně odkráčela se zdviţenou hlavou. Vlastně to moc důstojně nebylo, protoţe oddechovala jako kovářský měch a pot z ní jen crčel, jak ze sebe při výcviku vydala poslední zbytek sil. V okamţiku, kdy došla k hlavnímu vchodu do Elrondova domu, ji však pobouření nad Glorfindelovým ufňukaným hrdopyšstvím jiţ opouštělo a začínala si zazlívat, ţe k němu byla příliš tvrdá a nespravedlivá. Zkroušenou výčitkami svědomí, zpocenou a neupravenou v muţském oděvu ji tak poprvé spatřil neznámý jezdec, který s početnou a cizokrajně vyhlíţející druţinou právě dorazil do Roklinky. Byl to vysoký a ramenatý muţ, v jehoţ strohé a velitelské, nepohodou ošlehané tváři zářily jasné šedé oči. Obličej měl porostlý upravenou bradkou, takţe bylo zřejmé, ţe patří k lidskému rodu, protoţe elfům vousy nerostly. Sesedl z koně a jejich pohledy se setkaly. Anuviel se pod jeho upřeným pohledem cítila, jako by ji jeho oči svlékaly do naha, a úplně s ní otřáslo, kdyţ si uvědomila sílu jeho touhy. Líbil se jí a jeho nezastíraný zájem ji natolik rozrušil, ţe aţ o hodně později si se studem uvědomila, ţe jí méně vadil jeho chlípný pohled neţ to, ţe sama vypadala jako upocený podomek. Netušila, ţe pro tohoto poţivačného aristokrata byl právě pohled na zpocenou, prudce oddychující a námahou zčervenalou mladou ţenu neodolatelně přitaţlivý. Ve vysokých
43
KONOPNÁ PANÍ I. kruzích, kde se pohyboval, se podobný pohled muţům naskýtal jen v soukromí loţnice, a tak nebylo divu, ţe ho setkání s Anuviel vzrušilo na nejvyšší moţnou míru. Byl sice jiţ rok ţenatý a snaţil se být své krásné a urozené manţelce pokud moţno věrný, ale jeho temperament muţe z Jihu jej často zrazoval, a tak svůj slib věrnosti moc důsledně nedrţel. Ovšem jen tehdy, pokud si byl jistý, ţe tím neohrozí své manţelství, neboť svoji ţenu upřímně miloval. Nevěděl sice ještě, kdo byla ta krásná dívka před dveřmi Elrondova příbytku, ale byl jiţ rozhodnutý s ní strávit noc, jakmile se k tomu naskytne příleţitost. A protoţe Anuviel – sobecky zatrpklou a zklamanou Glorfindelovým postojem ke smrtelným ţenám – od prvního okamţiku nesnesitelně přitahoval a vzrušoval, stal se jejím prvním milencem ve Středozemi Faramir, syn Denethora II., Správce gondorského království a kníţe ithilienský.
- Ţena na jedno pouţití Večer se konala slavnostní hostina na počest vzácných návštěvníků z Jihu. V druţině vedené Faramirem, vyslancem krále Elessara, přicestovali také zástupci krále Éomera z rohanské Jízdmarky, tradičně věrného spojence Gondoru. Jejich spojenectví bylo o to silnější, ţe Faramirovou manţelkou se před rokem stala Éowyn Rohanská, sestra krále Éomera, který nastoupil na trůn po svém strýci, hrdinně padlém králi Théodenovi. Bílá rohanská Paní, jak ji v Gondoru nazývali, sehrála důleţitou roli ve Válce o Prsten, kdyţ v bitvě před branami gondorského hlavního města Minas Tirith s pomocí hobita Smělmíra Brandoráda zabila kapitána Prstenových přízraků, o němţ dávná sudba pravila, ţe nepadne rukou muţe. Rohanské ţeny byly odedávna zvyklé vládnout mečem a v boji se často stavěly po boku muţů. Éowyn se po vzoru svých slavných předchůdkyň odmítla smířit s tím, ţe zůstane doma v bezpečí, zatímco muţi odjedou do války. V muţském přestrojení se vetřela mezi Théodenovy válečníky a pomstila svého krále, kdyţ padl v boji s Černým Kapitánem. Svoji statečnost málem zaplatila ţivotem, avšak nakonec se vše v dobré obrátilo a plavovlasá rohanská princezna získala na své válečné výpravě nejen slávu, ale i lásku neméně statečného muţe, neţ byla ona. Anuviel došla ke dveřím hodovní síně, kdyţ byla slavnostní večeře jiţ v plném proudu. Přišla totiţ pozdě, a stolovníci vyhládlí po dlouhém cestování nehostinnými kraji pusté Vrchoviny a liduprázdného Eregionu se k jídlu nenechali dvakrát pobízet. Zdrţela se úpravou svého zevnějšku a výběrem šatů a šperků, protoţe dnes večer chtěla být co nejvíc krásná a přitaţlivá. Nikdy nebyla moc parádivá a nové šaty pro ni nepředstavovaly náhraţku, kterou by si něco kompenzovala, jak tomu často u ţen bývá, ale kdyţ chtěla, dokázala vypadat velice dobře. Elfky ji zahrnuly bohatou výbavou – dostala několikero šatů, halenek, sukní, spodniček a dalších oděvů, které nosily ţeny ve Středozemi. Vybrala si jasně ţluté hedvábné šaty s prolamovanými rukávy a bohatou výšivkou ve starorůţové barvě, které daly vyniknout její opálené pleti. Na nohy si obula lehounké elfské střevíčky z jemné kůţe, které měly tu příjemnou vlastnost, ţe se dokonale přizpůsobovaly tvaru nohy, a nikdy netlačily. Lotóriel jí zapletla vlasy do vysokého účesu ozdobeného nádhernou berylovou čelenkou, kterou dívce daroval Celebrimbor. Nakonec si do hlubokého výstřihu připjala zlatý náhrdelník utkaný z řetízků tenkých jako nitka, v jejichţ středu se jako kapka rosy v pavučině třpytil velký smaragd – dárek na rozloučenou od samotného Aulëho. Výsledek jejího snaţení byl takový, ţe kdyţ vešla, celý sál náhle ztichl a všechny oči se upřely na ni. Pohlédla do velké slavnostně osvětlené síně s dlouhými prostřenými stoly, v jejichţ čele stál stůl pána domu, kde měla ve zvyku usedat. Tabule byla bohatě prostřená chutnými a lákavými jídly, mnoţstvím nádherného ovoce na zlatých a křišťálových mísách a několika druhy skvělých vín z místních vinic v broušených karafách. V tomto okamţiku však
44
KONOPNÁ PANÍ I. přítomní hosté přestali věnovat svoji pozornost jídlu a pití a s nepokrytým úţasem zírali na tu překrásnou ţenu, kterou ani místní v první chvíli nepoznávali. Ţeny hlavně závistivě obdivovaly její na Středozem nebývale skvostné a drahocenné šperky, ale muţe víc přitahovala krása její tváře a těla, kterou šaty a šperky ještě podtrhovaly. Po tichu následoval šum vzrušených hlasů, kdyţ stolovníci konečně poznali, kdo to vlastně přišel, a ve chvíli, kdyţ Anuviel dokráčela ke svému místu u Elrondova stolu, i nově příchozí byli zpraveni, s kým mají tu čest. Trochu se bála, ţe se Faramir zalekne a jeho zájem o ni opadne, aţ zjistí její totoţnost, ale s úlevou viděla, ţe urozený gondorský šlechtic se nenechá jen tak lehce odstrašit jejím smrtelně nebezpečným prokletím. - "Pověst o tvé udatnosti v boji, Paní Anuviel, a o velkých darech, kterými činíš dobro národům Ardy, došla aţ do Gondoru," řekl, kdyţ jí byl Elrondem představen. "Ale ti, kdo nám ji přinesli, se zapomněli zmínit, jak velká je tvá krása. Teď jiţ chápu, ţe Pán vod pro tebe zahořel láskou! Nikdy však nepochopím, jak na tebe mohl uvalit tak krutou sudbu a zničit ţivot ţeně, jiţ jednou miloval," pravil dvorně a jeho pohled byl stejně ţádostivý, jako při jejich prvním setkání. Elrond jí postupně představil všechny gondorské a rohanské pány, kteří tvořili Faramirovu druţinu, a řeč se brzy stočila na novinky z obou království. Především se hovořilo o Nepříteli, o tom, jak do Dol Gulduru a Mordoru opět proudí celé zástupy skřetů z hor na Severu a jak se nad Mordorem opět vznáší černý kouř z balrogových pecí a kováren, nepřetrţitě chrlících zbraně a brnění pro jeho vojska. Gondorští zvědové hlásili, ţe síla jeho armády měsíc od měsíce stoupá, a skřeti se po dlouhé době zase odvaţovali vyjít ze své Černé země a napadali nově obnovená osídlení v Severním Ithilienu. Ještě se jim nepodařilo ovládnout východní břeh Velké řeky Anduiny, ale byla jen otázka času, kdy se jim to nakonec povede. Morgulský průsmyk i město Minas Morgul byly Nepřítelem znovu opevněny a údolí vedoucí ke křiţovatce s Jiţní cestou se opět stalo nebezpečným pro lidi i elfy. Jedinou dobrou zprávou bylo, ţe Východňané a Haradští, kteří za Sauronových časů bývali jeho častými spojenci, odmítli balrogovu výzvu k taţení proti Gondoru. Jejich poráţka v nedávné Válce o Prsten byla tak krutá, ţe se z ní dosud nevzpamatovali. Poučeni nedávnými ztrátami se tedy moudře rozhodli, ţe místo válčení a nejisté kořisti zlepší svoji ekonomickou situaci obchodem s válčícími národy. Prodávali tedy potraviny, látky, kovy a jiné vývozní artikly oběma válčícím stranám a nehorázně přitom bohatli. Ale ani vidina materiálního zisku neoprostila jejich srdce od staré nenávisti k národům Západní Středozemě ani od touhy je ovládnout, takţe bylo pravděpodobné, ţe se k Nepříteli připojí, pokud se situace vyvine v jeho prospěch. Zástupci obou království přijeli do Roklinky s přáním, aby se Anuviel nejdříve vypravila na Jih a postavila se proti mordorskému balrogovi, který nebezpečně ohroţoval příliš blízké hlavní město Gondoru Minas Tirith i vzdálenější rohanské pláně za Bílými horami. Anuviel to nebylo proti mysli, protoţe chápala, ţe padne-li gondorské Bílé město, padne s ním i veškerá naděje na vítězství nad balrogy. Potřebovala však nejprve vyslechnout zprávy o pohybech třetího balroga – Pána všech třech balrogů ve Středozemi (nebo lépe řečeno jiţ jen dvou), který se zahnízdil severně od Mordoru ve starém černokněţnickém sídle Dol Gulduru, leţícím na jiţním cípu Temného hvozdu. Ten ohroţoval nejen severní říše leţící na východ od Anduiny, ale na jihu i Rohan a vzdálenější Gondor a především elfskou říši Lothlórien, které vládli Paní světla Galadriel a Pán Celeborn. Faramir také přinesl zprávy od lesních elfů z Jiţního Ithilienu, kde se před nedávnem usadili pod vládou kníţete Legolase, syna krále Thranduila ze severu Temného hvozdu – známého především jako člena Společenstva Prstenu, které provázelo hobita Froda na jeho pouti k Hoře osudu. Poslové Legolase na Jihu nezastihli, protoţe byl právě na cestě do říše svého otce společně se svými dobrými přáteli a členy Společenstva, trpaslíkem Gimlim a hobity
45
KONOPNÁ PANÍ I. Smělmírem Brandorádem a Peregrinem Bralem. Jeho zástupce z Ithilienu však vzkázal, ţe lesní elfové jsou připraveni poskytnout dva tisíce lučištníků, coţ byla velmi cenná pomoc, protoţe jejich šípy obvykle nemíjely cíl. Váţná témata byla probrána a kdyţ na stůl přišly moučníky a ovoce, jiţ se hovořilo o běţných záleţitostech. K dobru se dávaly poslední novinky ze Severu a z Jihu, ale především se všichni vyptávali Anuviel na její pobyt ve Valinoru. V pověstech a bájích, které slýchali v dětství, se vyprávělo o Valar a zázracích Blaţené říše, ale lidé té doby je uţ většinou povaţovali jen za krásné, leč smyšlené pohádky. Valar sice formálně uctívali jako boţstva, ale většina z nich si nedokázala dost dobře představit, ţe skutečně existují. O Númenoru a jeho pádu Jejich dávní předkové se však s Valar i s valinorskými elfy skutečně setkali. Od Mai Eönwëho, který s nimi zůstal ještě nějaký čas po Morgothově poráţce ve Středozemi, se naučili spoustu uţitečných věcí, stejně jako elfové od Valar kdysi na úsvitu věků. Od něj a od elfů se také naučili základním morálním hodnotám a víře v Ilúvatara a ve Valar. K tomu, aby uvěřili v jejich moc, měli velmi hmatatelný důvod, protoţe za jejich přispění k vítězství nad Morgothem Valar pro ně vytvořili velký úrodný ostrov Númenor, rozkládající se mezi Středozemí a Zeměmi neumírajících. Tam po více neţ tři tisíce let ţil v Druhém věku národ lidí, potomků oněch rodů, které věrně stály po boku Vznešených elfů v boji proti Temnému pánovi. Jejich říše dosáhla velkého blahobytu a moci, ale nebyli by to lidé, kdyby se spokojili s tím, čeho dosáhli, a tak chtěli získat ještě víc. Začali Valar a elfům závidět jejich nesmrtelnost a ponoukáni Sauronem, který se vetřel do jejich přízně, podobně jako předtím do přízně elfů, vyhlásili bohům Ardy válku. Chtěli se zmocnit Zemí neumírajících, protoţe se mylně domnívali, ţe vstupem do Blaţené říše zvítězí nad sudbou smrti, kterou jim přiřkl Ilúvatar. Jejich šílená pýcha však byla krutě potrestána a Valar smetli ostrov do moře a zničili jej spolu s většinou jeho obyvatel. Jen malému počtu Númenorejců se tehdy podařilo uniknout – většinou to byli členové rodu Elendila Vysokého, Přítele elfů a věrného Valar. Jeho synové později v Západní Středozemi, do té doby ovládané Sauronem, zaloţili království Gondoru na jihu a Arnoru na severu. Následkem nepřetrţitých bojů se Sauronem a jeho sluţebníky posledně jmenované království zaniklo po dvou tisících letech existence. Potomci královského rodu na sebe vzali skrytý úděl Hraničářů – tuláků Divočinou, kteří neúnavně střeţili hranice bývalého Severního království před nepřáteli. Z jejich řad pocházel také Aragorn, člen Společenstva prstenu, který se později stal králem Elessarem. Měl právo nosit tento titul, protoţe po vyhynutí jiţní královské větve byl posledním potomkem Elendila v přímé linii. Proto mohl uplatnit nárok na gondorský trůn a po třech tisících letech opět obnovil prastarou říši svých předků ve Spojeném království Arnoru a Gondoru. Úpadek vědění ve starých královstvích Númenorejců neboli Dúnadanů (Muţů ze Západu v elfštině) byl tak veliký, ţe lidé časem zapomněli na své vlastní ranné dějiny a povědomí o událostech Starých časů se tam udrţelo pouze v zápisech, jejichţ řeč a písmo dokázalo přečíst jen pár učenců. Roklinka tak zůstala jediným místem ve Středozemi, kde se uchovávala ţivá vzpomínka na tehdejší události. Půlelf Elrond byl bratrem zakladatele númenorejské dynastie Elrose, který si na rozdíl od něj vybral úděl smrtelného člověka. Imladris po celá tisíciletí poskytovala útočiště Dúnadanům a po zániku Severního království zde byli vychováváni synové bývalého královského rodu, Elrondovi vzdálení příbuzní. ***
***
***
***
***
***
Většina hostů z Jihu znala staré pověsti a v průběhu nedávné Války o Prsten měli příleţitost na vlastní oči sledovat, jak obţivly staré mýty v podobě návratu krále do Gondoru přesně
46
KONOPNÁ PANÍ I. podle předpovědi starých proroctví. Uvěřit pohádkám o valinorských bozích však bylo ještě těţším soustem ke strávení. A tady měli před sebou někoho, kdo se s nimi setkal a ţil mezi nimi, někoho, kdo patřil k jejich lidskému rodu, ačkoliv pocházel z jiného světa (coţ však pro ně bylo téměř nemoţné pochopit). Anuviel se na jejich četné otázky snaţila odpovídat podle svého nejlepšího svědomí, ale bylo pro ni těţké slovy popsat nadpozemskou krásu Blaţené říše nebo záři silmarilového stromu. A kdyţ padlo několik otázek ohledně jejího rodného světa, zmínila se jen o tom, ţe je to svět velmi veliký a sloţitý a ţe v něm ţije nespočetně národů, které jsou však všechny jen z lidského plemene. Ani s Elrondem nebo s Glorfindelem se neodvaţovala zajít dál ve vysvětlování a jejich otázky přecházela významným mlčením, takţe rychle pochopili, ţe o svém světě nemá chuť mluvit. Lidé však byli méně taktní neţ elfové a na dívku naléhali, aţ tomu učinil přítrţ sám Faramir, který vyuţil situace, aby si Anuviel zabral jen pro sebe a dal svým lidem najevo, ţe ji nemají dál obtěţovat svým vyptáváním. - "Odpusť jim ty všetečné otázky, Paní, ale tvá krása a moudrost k nim přímo vybízejí. Muţi ve Středozemi nemají moc příleţitostí setkávat se s ţenami, které by těmito vlastnostmi oplývaly v takové míře jako ty," řekl galantně. "A natoţ se ţenami z lidského rodu," dodal směrem k elfům, kteří jeho slovům svorně přikyvovali. Vzal ji při těchto slovech za ruku a dvorně ji políbil. Anuviel proběhlo příjemné mrazení a odměnila ho pohlazením svých sametových očí. Faramir však nebyl jen tak obyčejným prostopášníkem a světákem, byl sice muţem zbraně, ale také muţem velké učenosti a o duchovní otázky se zajímal neméně neţ Vznešení elfové. V příběhu Společenstva Prstenu byl jednou z mála osob, které odolaly vábení Jednoho prstenu, a nepokusily se vyuţít příleţitosti Frodovi jej sebrat. Anuviel měla jeho postavu v Pánu prstenů velice ráda a těšilo ji, ţe skutečný Faramir se od svého literárního alter ega nijak nelišil. Navíc jí byl ještě daleko sympatičtější neţ herec, který ho zosobňoval ve filmovém přepisu knihy, a to uţ bylo co říct! Jejich rozhovor se brzy stočil na věci duchovní a Anuviel Faramirovi i všem, kdo u stolu naslouchali jejich rozmluvě, vysvětlila účel boje Dobra se Zlem a vše co z něj vyplývá – dobré i zlé. Vyprávěla jim o svém setkání s Ilúvatarem a o smyslu jeho bytí a roli, kterou v něm lidé hrají. Muţi naslouchali s nevěřícným úţasem a kroutili hlavami na všechny strany, ale elfové přitakávali a jejich úcta k lidskému rodu stoupla, protoţe konečně pochopili jeho uţitečnost, o níţ mívali tak časté pochyby. Kdyţ rohanští a gondorští pánové viděli, ţe její vysvětlení se u Vznešených elfů setkalo s tak hladkým přijetím, nakonec uvěřili jejím slovům také, protoţe v těchto otázkách pro ně elfové byli konečnou autoritou. Faramir byl jedním z mála mezi nimi, kteří ihned pochopili, jak velkou sluţbu jim u elfů prokázala, a šeptem jí za to poděkoval. Jeho ústa se přitom lehce dotýkala dívčina ucha a ona cítila, ţe pokud jí Faramir dnes večer udělá milostný návrh, nebude mít ani sílu ani chuť ho odmítnout. Po večeři se všichni přesunuli do Síně ohně, kde elfové večer sedávali za zvuků harf a fléten a v přítmí ozářeném plameny ohně zpívali písně o činech svých slavných předků i neméně proslulých současníků. Anuviel si vybrala malý výklenek s měkce polstrovanou lavicí, kam se vešly nanejvýš dvě osoby. Faramir se k ní připojil a od té chvíle jiţ její ruku nepustil ze své, Při naslouchání vznosnému zpěvu elfích hlasů se jejich pohledy často kříţily, a kdyţ večer spěl k půlnoci, zůstávaly do sebe po dlouhé chvíle přímo vpity. Faramir se k ní naklonil a volnou rukou ji přitom něţně objal kolem obnaţených ramen. - "Znám tvoji sudbu, Anuviel. Je strašlivě krutá a nespravedlivá, a kdybych proti ní mohl něco učinit, neváhal bych ani na okamţik, ať je cena jakákoli. Není to však v mé moci, to dobře víš. Jediné, co ti mohu nabídnout, je jedna noc lásky a něhy, a byl bych moc rád, kdybys to přijala," zašeptal jí do ucha a jeho horký dech v ní vzbudil strašlivou touhu ho políbit. Faramir, jako by to vytušil, jí něţně přejel rty po šíji. Anuviel zavřela oči a v duchu počítala do pěti. Nesmím říct ano příliš rychle, přesvědčovala sama sebe, ale kdyţ se opět podívala
47
KONOPNÁ PANÍ I. Faramirovi do očí, bez rozmýšlení vyhrkla: "Přijď za mnou do mého pokoje, vedou z něj dveře na východní terasu, kde stojí socha Elrose – budou otevřené." S vypětím vší své vůle vstala, formálně se s ním rozloučila, aniţ by se odváţila mu pohlédnout do očí, a co nejnenápadněji se vytratila ze Síně ohně. ***
***
***
***
***
***
Otevřenými dveřmi na terasu pronikal do pokoje příjemně svěţí vánek svítání a ochlazoval jejich těla ještě rozpálená vášní. Anuviel leţela ve Faramirově náruči a v duchu se smála svým počátečním obavám, ţe po tak dlouhé době moţná zapomněla, jaké je milování se smrtelníkem. S takovým milencem jako Faramir by si vzpomněla i sklerotická osmdesátiletá babička, v duchu vyprskla smíchy. Bylo jí přes padesát, vypadala na dvacet a milovala se na …? Z rozverné blaţenosti ji vytrhl Faramirův váţný tichý hlas. - "Víš, má lásko," řekl, "bude to pro tebe znít asi hrozně, ale moje jediná spása je, ţe na tobě lpí ta strašná kletba. Neříkám, ţe jsem byl Éowyn vţdycky věrný, ale nikdy jsem nepocítil touhu ţít s jinou ţenou, aţ teď. Miluji Éowyn, miluji ji o to víc, ţe mi nedávno dala krásnou dceru, ale tebe miluji téţ. Vím, ţe tě jiţ nikdy víc nebudu smět mít, ale nevím, jak se s tím vyrovnám. Jediné, co ti teď budu moci nabídnout, je mé přátelství, má krásná Paní," Faramir potřásl bolestně hlavou a objal jí tak silně, aţ zalapala po dechu. Jeho slova ji přivedla zpět do tvrdé reality. Přesně toho se bála, ţe by mohla nějakému muţi nechtěně zlomit srdce. A přitom šťastně ţenatí muţi byli ti jediní, které si podle svého názoru mohla bezpečně dopřát. To byl také jeden z důvodů, proč Faramirovi tak rychle podlehla – i kdyţ ostatní nebyly zdaleka jiţ tak ušlechtilé, začervenala se nejen v duchu. Neměla ve zvyku milovat se s muţi hned první večer, kdy se s nimi setkala, ale Valova kletba úplně změnila její obvyklé způsoby v milostných vztazích. Ten pomstychtivý cákající vodník z ní udělal ţenu na jedno pouţití, a tak se musela přizpůsobit nové situaci. V ţádném případě nebylo čeho litovat, pomyslela si pragmaticky při vzpomínce na vrcholy vášně a rozkoše, ke kterým ji během jejich milování dovedl. Tedy vzato z její strany, uvědomila si svoji sobeckost a Faramira vášnivě a vděčně políbila s upřímným přáním, aby také neměl proč se rmoutit. - "Dal jsi mi chvíle blaha, jaké jsem ve Středozemi nikdy nepoznala," odpověděla. "Mám tě nesmírně ráda, Faramire, ale nemiluji tě. A myslím, ţe bych tě nemilovala, ani kdybych byla volná. Nemohla bych s tebou být šťastná za cenu rozbití tvého manţelství. Víš snad o mně dost na to, abys pochopil, ţe své svědomí pokládám za velmi důleţité, a nejsem z těch, kdo by si něco nalhávali. Vţdycky jsem se snaţila ţít co nejpoctivěji, především sama k sobě. A k tomu, koho mám ráda, bývám otevřená a upřímná, jako jsem teď k tobě. Proto neber má slova jako snahu ti ublíţit, ale naopak jako důkaz lásky. Přijímám nabídku tvého přátelství, protoţe jsi moc krásný člověk, nejen jako milenec, ale obecně jako lidská bytost, a slibuji, ţe ti budu oplácet stejnou mincí a budu ti téţ věrnou přítelkyní." Faramir se na ni dlouze zadíval a nakonec mlčky přikývl. Jeho muţná tvář se nejprve bolestně stáhla, ale při jejích posledních slovech se uvolnila ve výraz úlevy a pochopení. - "Moje představa o bohatství je asi hodně rozdílná od běţné," pokračovala se zasněným úsměvem Anuviel. "Bohatství pro mne představují krásní lidé, se kterými jsem se v ţivotě setkala, dlouze či letmo – to není důleţité. Podstatné je to, ţe v mém ţivotě zanechali hlubokou stopu, tak jako jsi učinil ty, můj milý. Jsem tím bohatší, čím víc takových lidí potkávám. Představuji si to, jako bych si navlékala korálky na náhrdelník, kde kaţdý korálek je jednou takovou bytostí. Čím je můj náhrdelník delší, tím jsem bohatší a šťastnější. A ty jsi a vţdy budeš jedním z těch nejkrásnějších korálků v mém náhrdelníku, Faramire." Dívka se natáhla ke svému milenci a vášnivě ho políbila na ústa. Jeho polibky byly tak sladké a ţhavé! Připadlo jí to jako příjemná změna po chladných a uváţlivých polibcích blazeovaných elfů, které jen máloco dokázalo opravdu vzrušit. Její radost z milování kalilo
48
KONOPNÁ PANÍ I. jen zjištění, ţe lidé ve Středozemi povaţují orální sex za něco nečistého. Sotva jen naznačila, ţe by se chtěla milovat i tímto způsobem, Faramir ji téměř hrubě odstrčil a prohlásil, ţe slušné ţeny takové věci nedělají. Anuviel tím sice byla zklamaná, ale nutno říct, ţe její milenec jí to na druhé straně zase vynahradil jinak. Faramir dívku objal, jeho ruce sklouzly po oblých bocích a pevně sevřely dívčiny kulaté hýţdě. Anuviel cítila na stehnech tlak jeho vzrušeného muţství a zavrtěla sebou, aby se dostala o něco níţ. Muţ při jejích pohybech zasténal rozkoší a dívku nad sebou lehce nazvedl. Opřela se rukama o Faramirovu zarostlou hruď, obkročila jeho svalnaté boky a jejich těla se opět ţíznivě spojila v dlouhém milování. Anuviel si letmo vzpomněla na Ulma a napadlo ji, ţe je moţná někde ukrytý ve své neviditelné boţské podobě a zcela sprostě je šmíruje. No, tak ať se alespoň něčemu přiučí, moula jeden, uzavřela své přemítání a oddala se plně rozkoši.
- Budování spojenectví Brzy po příjezdu Faramirovy druţiny do Roklinky začínali se sjíţdět i další účastníci Rady. Přijeli elfové od Círdana z Šedých přístavů na Západě a vzápětí po nich trpaslíci z Modrých hor za Šedými přístavy. O týden později dorazili i jejich příbuzní z Osamělé hory za Temným hvozdem společně se svými východními sousedy, vyslanci krále Barda II. z království lidí v Dolu, nejvýchodnějších ze všech říší svobodných národů. Anuviel s úţasem hleděla na trpaslíky, kteří jí na první pohled připadali jak vystřiţení z pohádek jejího dědečka, vyprávějících o permonících a jiných podzemních skřítcích. O trpaslících Trpaslíci vlastně nebyli Ilúvatarovými dětmi v pravém slova smyslu, protoţe je tajně stvořil Aulë, kterému bylo líto, ţe Arda zůstávala dlouho neosídlená, a neměl trpělivost čekat na ohlášený příchod elfů a lidí. Ilúvatar samozřejmě rychle zjistil, co jeho příliš horlivý syn provedl, a velmi se rozzlobil, ale nakonec mu jeho čin odpustil, trpaslíky přijal mezi své děti a obdařil je svobodnou vůlí. Trpaslíci byli nezlomní a silní na duchu i na těle, odolní vůči strádání a nepohodě. Jejich vášní byly zlato a kovy, jejich výroba a zpracování, ale neméně milovali drahé kameny. Tvořili nevelké národy, které ţily v říších ukrytých v podzemních slojích, a většinu času trávili v podzemí, ve svých dolech a kovárnách. Rovněţ vynikali v kamenických pracích a zvonivé údery dlát a kladiv mistrů trpaslíků se rozléhaly v mnohých městech a sídlech elfů i lidí, kteří zdaleka nedosahovali jejich umu. Trpaslíci byli velmi skrytým národem, který ţárlivě střeţil svá tajemství a cizincům málokdy dovolil vstoupit do svých sídlišť. Stejně tak je neučili svým jazykům, ale sami se dokázali domluvit jak s lidmi, tak i s elfy, protoţe byli zdatnými obchodníky. Putovali se svými výrobky do měst a tam je prodávali, aby si mohli opatřit potravu a vše ostatní, co potřebovali k ţivotu, protoţe se nevěnovali ani lovu ani zemědělství. Lidé se jich báli a nedůvěřovali jim, ale jejich nástroje a zbraně rádi kupovali pro jejich kvalitu, nesrovnatelnou s jejich vlastními výrobky. Nejvíce ceněné byly v době tohoto příběhu trpasličí hračky, některé z nich i kouzelné, ale v dávné minulosti trpaslíci dokázali vyrábět i nádherné šperky, srovnatelné s krásou elfských výtvorů. Jejich um se však stal trpaslíkům osudným, kdyţ v Prvním věku dějin Středozemě dostali velkou zakázku od elfského krále Thingola Šedopláště. Ten nedávno předtím dostal za ruku své dcery Lúthien silmaril a trpaslíky poţádal, aby jej zasadili do drahocenného nákrčníku Nauglamíru, který kdysi vyrobili pro krále Noldor Finroda Felagunda, bratra Paní Galadriel. Po vyplenění jeho říše a jejím zániku během války s Morgothem se nákrčník dostal do rukou Thingola, který vládl Šedým elfům neboli Sindar. Tak se říkalo těm elfům z rodu Teleri, kteří nedošli aţ do Blaţené říše, ale usadili se na nejzasším západě Středozemě pod vládou krále
49
KONOPNÁ PANÍ I. Šedopláště a jeho manţelky, krásné a mocné Mai Melian. Ta obehnala království Sindar kouzelným ochranným pásem, který jim byl spásou před nepřáteli, ale zkáze nakonec stejně nezabránil. Přišla totiţ zevnitř, kdyţ trpaslíci dokončili svoji práci pro krále, ale uchváceni krásou silmarilu jej odmítli Thingolovi vydat. Došlo přitom k potyčce a král byl zabit. Vypukla tehdy krutá válka mezi elfy a trpaslíky, při níţ trpaslíci byli málem vyhubeni a Thingolova říše byla vypleněna. Od té doby se mezi tato dvě plemena nikdy nevrátila důvěra, a aţ na krátké období smíru a spolupráce mezi Noldor v Eregionu a trpaslíky z Durinova rodu, který se nepodílel na vraţdění elfů v Thingolově říši, jejich plemena se stále více odcizovala. Některé rody trpaslíků také spolupracovaly s Nepřítelem a to elfům vadilo ještě víc. Teprve Válka o Prsten elfy a trpaslíky zase sblíţila a obě plemena se po dlouhých tisíciletích opět začala stýkat. ***
***
***
***
***
***
V Roklince bylo teď velmi rušno, ale ani nepřetrţitý proud nových návštěvníků a společenské povinnosti, které pro ni z jejich příchodu vyplývaly, Anuviel nezabránily, aby si nedělala starosti o Glorfindela. Jiţ při památné hostině na počest příjezdu vzácných hostů z Jihu si všimla i přes své okouzlení Faramirem, ţe zlatovlasý elf u stolu chyběl. Druhý den měla hlavu příliš plnou příjemných záţitků z předešlé noci, neţ aby se zneklidňovala, ale po dvou dnech zjistila, ţe Glorfindel odjel neznámo kam, a to ji znepokojilo. Neměl ve zvyku se beze slova vytratit a Anuviel si dělala velké výčitky kvůli tomu, jak hrubě a necitlivě se k němu tehdy při výcviku zachovala. Začala se dokonce na jeho postoj ke smrtelným ţenám dívat smířlivěji a omlouvala jej jeho výchovou a skutečností, ţe je elf a jako takový nemůţe překročit svůj vlastní stín. Čím déle byl Glorfindel pryč, tím více si uvědomovala, jak hloupá a zbrklá byla její reakce. Nejhorší však bylo, ţe vlastně ani nevěděla, co ve vztahu k elfovi chce. Bylo jí jasné, ţe ho nesmí milovat, ale přitom jí vadilo, ţe on ji nemiluje – strašně se zastyděla za své sobectví, kdyţ si to konečně uvědomila. S Faramirem to bylo daleko jednodušší. Měla ho moc ráda, ale naštěstí se do něj nezamilovala. Stali se z nich skutečně dobří přátelé – jako staří milenci, jejichţ vášeň se časem přeměnila v něţné přátelství. Ačkoliv to nebylo úplně přesné, jelikoţ touha mezi nimi stále přetrvávala a oba se jí museli vědomě bránit. Často spolu vyjíţděli na dlouhé toulky na koních po údolí i dál do neobydlené Divočiny, Díky Faramirově hluboké znalosti přírody se při nich Anuviel seznamovala se čtyřnohými a opeřenými obyvateli Středozemě a s jejich přirozeným prostředím. Byl také skvělým vypravěčem a dobře znal dějiny své země i okolních říší. Večer sedávali v Síni ohně a Faramir na její ţádost vyprávěl příběhy z dávné i nedávné minulosti gondorské říše, kterým rádi naslouchali jak lidé, tak i elfové a trpaslíci. Začátkem února se Glorfindel konečně objevil ţiv a zdráv a přivedl s sebou nadmíru vítaného hosta. Na nádherném neosedlaném běloušovi s šedou hřívou s ním přijel stříbrovlasý stařec, z něhoţ však byla i přes vysoký věk cítit veliká moc a síla. U pasu mu visel těţký elfský meč a v ruce měl dlouhou bílou hůl. Anuviel nepotřebovala moc dlouho hádat, aby poznala, ţe před ní stojí sám Gandalf Bílý – Maia z řádu mocných čarodějů Istari, které Valar zhruba před tisícem let vyslali do Středozemě, aby se změřili se Sauronovou mocí a sjednotili všechny, kdo měli vůli se mu postavit. O čarodějích Istari a lidských bozích a prorocích Příslušníci řádu Istari nesměli odpovídat na sílu silou ani se pokoušet ovládat elfy či lidi násilím a strachem. Nejmocnější z nich, neblaze proslulý čaroděj Saruman Bílý, však podlehl volání Jednoho prstenu a se Sauronem se spojil, místo aby proti němu bojoval. Vypráví se o něm v příběhu Války o Prsten i v písních elfů a je to smutný příběh o tom, jak moc někdy zkazí i ty nejmoudřejší. Saruman se dočkal spravedlivé odplaty za svoji zradu a byl nakonec
50
KONOPNÁ PANÍ I. podle zavraţděn svým vlastním sluţebníkem. Jeho místo mocného vůdce Istari zaujal Gandalf, který byl za své vítězství v boji s balrogem povýšen ze Šedého na Bílého – hlavu Řádu. Třebaţe nebyl z jejich rodu, těšil se nesmírné důvěře u elfů, a proto mu jiţ dávno svěřili jeden z Prstenů moci – Prsten ohně Naryu ozdobený rubínem, který mu dával vládu nad tímto ţivlem a schopnost roznítit odvahu v zastrašených srdcích. Ilúvatar se později pokusil napravit omyl, kterého se na Zemi dopustil při jejím stvoření, kdyţ nechal Zlo vstoupit přímo do lidských srdcí. Vyslal tam řadu andělských duchů podobných Valar a Maiar, které pod různými jmény boţstev známe z pozemské mytologie, protoţe doufal, ţe by na Zemi mohli hrát podobnou úlohu jako Valar na Ardě. Bylo však uţ příliš pozdě a Zlo v našem světě mezitím stačilo tak vzrůst, ţe se zmocnilo i jich. Tito bohové se místo snahy o nápravu lidstva všichni do jednoho zkazili a začali se chovat podobně jako lidé, aţ ti k nim postupem doby ztratili úctu, takţe je Ilúvatar raději odvolal zpět. Poslední pokus o vyslání Mai na Zemi skončil rovněţ fiaskem – byl to jeden z Istari, známý jako Jeţíš Kristus, a jeho příběh je o to smutnější, ţe Jeţíšovo (a tedy i Ilúvatarovo) učení bylo později zdeformováno a zmanipulováno jeho následníky. Pokřivili je všichni, apoštoly počínaje a papeţi konče do podoby, která je s ním často v přímém protikladu. Jako třeba v otázce potratů. Všechny křesťanské církve svorně tvrdí, ţe Bůh je proti potratům, ale přitom to tak vůbec není. Do těla nenarozených dětí se totiţ převtělují duše těch nejhorších zločinců, protoţe pro lidskou duši je to ten nejhorší moţný úděl. Nenarozené děti tedy mají v koloběhu převtělování a tříbení duší své nezastupitelné a velmi důleţité místo. Ilúvatar neodsoudí ţenu, která se rozhodne své dítě potratit, protoţe má podle něj nezpochybnitelné právo svobodně se rozhodnout, zdali chce být matkou nebo ne. Vţdyť smysl lidského bytí není v rozmnoţovaní se, ale v tříbení jednotlivých duší. Křesťanská církev si zase jednou špatně vyloţila Ilúvatarovo učení a mylně pochopila jeho doporučení: "Milujte se a mnoţte se!", jako smysl existence člověka. Jestli někoho Ilúvatar skutečně nemá rád, tak to jsou církve či jedinci, kteří mluví jeho jménem, protoţe jak trpce podotkl, ţádný z nich nemluví správně. Stvořitel má velmi špatné zkušenosti i s přímým předáváním svého učení lidstvu – jedním příkladem za všechny je prorok Mohamed. Tomu sice své učení skutečně doslova diktoval Ilúvatar v podobě jednoho ze svých avatarů, ale Mohamed by nebyl z lidského rodu, kdyby si tu a tam něco neubral nebo nepřidal. Činil tak sice jen z nutnosti, aby mu lidé naslouchali a neměli ho za blázna, ale díky tomu je i korán ve své výsledné podobě hodně vzdálený od původní myšlenky. Mohamed se to před svou smrtí pokusil napravit tím, ţe vynechaná a pozměněná místa Alláhova učení sepsal a uvedl je ve své závěti. Očekával, ţe jeho následníci je do Koránu postupně doplní, aţ se upevní moc islámu a oni se nebudou muset bát ztráty autority. Ţe se tak nakonec nestalo, protoţe Prorokova závěť se nikdy nenašla, nebyla jeho vina. Následky však byly tragické, protoţe islám od té doby ustrnul ve své středověké podobě a neměl sílu zreformovat se v moderní náboţenství. ***
***
***
***
***
***
Anuviel se jiţ dlouho těšila na setkání s Gandalfem. Doufala, ţe se spřátelí, a počítala s ním jako se svým hlavním spojencem v boji proti Nepříteli – spojencem, který vydá za celé armády. Její naděje nezůstala nevyslyšena. Gandalf o ní ledacos věděl z vyprávění Pána větru a smýšlel o ní podobně jako ona o něm. Neuplynula ani hodina od jejich setkání a jiţ spolu rozmlouvali jako staří známí. Anuviel cítila, ţe tomu trochu hrozivě a velmi důstojně vyhlíţejícímu vysokému starci s huňatým šedým obočím můţe plně důvěřovat. - "Elrond mi pověděl o tvém poţadavku na slib naprosté věrnosti od těch, kdo tě budou následovat," řekl jí. "Sice nad ním trochu kroutil hlavou, protoţe se bojí toho, jak se hlavně lidé a trpaslíci na to budou tvářit, ale nakonec jsme se shodli, ţe to bude opravdu nutné. A co
51
KONOPNÁ PANÍ I. se týče mé osoby, klidně ti takový slib učiním, protoţe jiţ jen to, ţe ho vyţaduješ, je pro mne zárukou tvé moudrosti a důvtipu. Takţe se rád podvolím tvým rozkazům, ať budou jakékoliv, Paní Anuviel," prohlásil rozhodně a v očích mu vesele zajiskřilo. - "Doufám však, ţe se neurazíš, kdyţ tě trochu pokárám za to, jak jsi setřela Glorfindela," pokračoval se zcela nečekaným škodolibým úsměškem. "Obávám se, ţe za celou jeho předlouhou existenci ho ţádná jiná příslušnice ţenského rodu tak neranila, jako ty. Nejen do ramene, zásah přímo do srdce!" ušklíbnul se. - "Ale zase si z toho tolik nedělej, děvče, protoţe si to ten náfuka plně zaslouţil," řekl a chlácholivě ji poplácal po zádech. "Nejdřív ani vůbec nechápal, proč ses na něj tolik rozzlobila. Zabedněný elf! Někdy je to s nimi opravdu těţké, jak jsou zahledění do sebe," povzdychl si. Anuviel při jeho řeči střídavě bledla a rudla, ale Gandalfův potměšilý výraz naznačoval, ţe to s káráním nemyslí příliš váţně. Naopak, jeho slova jí přinesla úlevu ve výčitkách svědomí, které ji poslední dobou hryzaly, a našla tedy odvahu se ho s malou dušičkou zeptat. "Myslíš, ţe mi někdy odpustí, Gandalfe?" Gandalf se na ni zamyšleně zadíval a mnul si dlouhé bílé vousy. Jeho pohled pronikal aţ do nejtajnějších zákoutí její mysli a srdce a Anuviel pochopila, ţe ji zcela prohlédl a ţe ví, co se v ní odehrává. - "On ti uţ odpustil, má milá, ale ty by sis měla udělat v srdci pořádek! Ostatně by si ho měl udělat i Glorfindel," řekl a těţce si povzdychl. "Dlouho jsme spolu o tobě a o tom, co se stalo, rozmlouvali a Glorfindel nakonec pochopil, jak moc tě urazil. Bojím se jen, ţe pochopil i něco jiného, co raději neměl," dodal se zkormouceným výrazem a sklonil hlavu, ale po očku ji stále pozoroval. - "Uvědomil si totiţ," pokračoval Gandalf, "ţe právě ty jsi ta, která splňuje jeho představu o dokonalé ţeně. Ţe s tebou by se mu splnilo vše, po čem u ţen touţí – i kdyţ jen na dobu, která je v jeho věčném elfím ţivotě tak krátká, jako pár měsíců v ţivotě lidí. Ovšem jedině v případě, ţe by na tobě neleţela ta strašná Ulmova sudba. S tou se však nic nedá udělat a já teď mám obavy, ţe jsem svým vysvětlením Glorfindelovi víc ublíţil, neţ pomohl." Anuviel se podlomila kolena a musela se opřít o starý košatý dub naklánějící se nad pěšinkou, po níţ pomalu kráčeli při ranní procházce po zimně ztichlém hájku obklopujícím Elrondův dům. Gandalfova slova ji povznesla do oblak, ale zároveň ji uvrhla v černé zoufalství. Tohle přece nechtěla! Ze všech muţů byl Glorfindel tím posledním, kterému by ve skutečnosti chtěla ublíţit. Byla na něj zlá, to je pravda, ale chtěla ho jen vytrestat za jeho pýchu a pohrdání smrtelnými ţenami, ne mu zlomit srdce! Zjišťovala, ţe Ulmova sudba ji tíţí víc, neţ si kdy vůbec mohla představit. Nebýt jí, byla by teď tou nejšťastnější ţenou na světě – vţdyť po lásce ţádného jiného muţe netouţila tolik jako po lásce Glorfindela. Ale co teď? Má se mu vyhýbat? Asi by měla, napadlo ji, protoţe snad i u elfů platí: sejde s očí, sejde s mysli. Obrátila se se svými pochybami na starého čaroděje. - "Gandalfe, příteli, poraď mi prosím – co mám teď udělat, abych Glorfindelovi co nejméně ublíţila? Mám se mu co nejvíc vyhýbat, nebo dělat, jakoby se nic nestalo, nebo se mu omluvit, nebo …," chrlila ze sebe překotně, aţ ji Gandalf zarazil netrpělivým pohybem ruky. - "Nemá cenu něco předstírat, vţdyť je to jeden z nejmocnějších Eldar tady ve Středozemi a jakoukoliv přetvářku by poznal ještě snadněji neţ já sám," řekl váţně. "Je těţké a nevděčné někomu radit v otázkách srdce, ale pokud opravdu stojíš o moji radu, buď k němu upřímná. Neboj se o něj, je dost silný na to, aby si se svým srdcem poradil sám. A hlavně, nepropadej zoufalství – věci a události ve Středozemi se dostaly do velice rychlého pohybu a já ve svých starých kostech cítím, ţe brzy dojde k převratným změnám. A kdo ví, co tyto změny přinesou? Já mohu budoucnost jen tušit, ale mé tušení mi říká, ţe není na místě, aby sis zoufala. Měj trpělivost a plně se teď věnuj svému poslání, protoţe skrze něj dosáhneš štěstí. To mi říká můj vnitřní zrak, má drahá přítelkyně, a ten se zřídkakdy mýlí," objal ji přátelsky
52
KONOPNÁ PANÍ I. kolem ramen a usmál se tak přesvědčivě, ţe se najednou cítila, jako by jí spadl kámen ze srdce. Anuviel se v té chvíli opravdu ulevilo a o to víc, ţe Gandalfova slova zněla téměř na slovo stejně jako ta, která jí před odchodem z Blaţené říše řekla Celebrían. Sice netušila, co se za nimi skrývá, ale dávala jí naději, a protoţe byla od přírody optimistka, nechala se jí vést i ve svých dalších činech. O den později dorazili poslední účastníci Rady – Haldir z Lothlórienu se dvěma druhy, kteří přinesli zprávy od Paní Galadriel a Pána Celeborna, vládců tajemné říše lesních elfů leţící za sněhem pokrytými hřebeny Mlţných hor. Galadriel, která byla přes svoji matku spřízněná s Thingolovým rodem, ţila v mládí po mnoho let v jeho království, kde se také seznámila se svým sličným a moudrým budoucím manţelem a spřátelila se s královnou Melian. Tato mocná Maia, Elrondova pramáti, před svým příchodem do Středozemě pečovala o zahrady Lórienu v Blaţené říši a kudy chodila, všude ji doprovázel zpěv slavíků. Naučila Galadriel mnoha moudrostem o rostoucích věcech a kouzlům, jejichţ prostřednictvím vládkyně Lothlórienu ochraňovala jeho hranice. Anuviel se s Melian setkala ve Valinoru a měla ji moc ráda. Stejně jako Galadriel se od ní mnohé naučila, včetně receptu na elfský cestovní chléb lembas, jehoţ výroba a distribuce byly ve Středozemi výsadou královen. Bylo jí velmi líto této krásné Mai se zlomeným srdcem, které se nikdy nevzpamatovalo ze smrti jí tolik milovaného manţela, a Melian ji zase na oplátku utěšovala, poté co Pán vod na dívku uvrhl svoji krutou sudbu. O Zlatém lese Lothlórienu Díky Galadriel se ve Středozemi uchovala mnohá tajemství výroby rozličných elfích kouzelných předmětů. Takovými byly třeba pláště, které v noci tlumily všudypřítomný svit elfů a skrývaly ty, kdo je nosili, před očima nepřátel i za denního světla, protoţe jejich barva se měnila podle barvy okolí. V Lothlórienu vyráběli i provazy, co se uměly samy rozvázat, kdyţ bylo třeba, a velká byla rovněţ dovednost lothlórienských kovářů. Nedosahovali sice umu roklinských Noldor, ale pro Aragorna vyrobili pochvu na jeho Znovu zkutý meč Andúril, popsanou kouzelnými runami, které zaručovaly, ţe se jiţ nikdy víc v boji nezlomí. Obyvatelé Zlatého lesa stejně jako ostatní lesní elfové ze všeho nejvíc milovali stromy a vodní toky. Jejich říše střeţená Prstenem vody s diamantem Nenyou, jímţ vládla Paní světla Galadriel, byla malým ostrůvkem nadpozemské krásy v šedi Středozemě. V Lórienu, jak se ve Středozemi často zkráceně říkalo, bylo vše neposkvrněné a neuvadající, ale kdyţ moc Prstenů zmizela, začala šednout i kouzelná elfská říše. Galadriel, která kdysi opustila Blaţenou říši společně se svými bratry, přáteli Fëanorových synů, protoţe touţila jednou vládnout svému vlastnímu panství, uţ byla rozhodnutá ze Středozemě odejít a vrátit se do Zemí neumírajících, ale obnovení síly Prstenu zvrátilo její rozhodnutí. Stromy v její říši začaly zase růst a les Lórien se opět podobal obrazu svého jmenovce v boţském Valinoru, jímţ byl od počátku v mysli své zakladatelky. Čas v Lothlórienu ubíhal i smrtelníkům stejně pomalu jako elfům a tamní jasné světlo bylo světlu zbytku Středozemě jako oslnivé světlo tropického slunce bledému světlu polárních krajů. ***
***
***
***
***
***
Moc Paní Galadriel se však neomezovala jen na tvoření a zachovávání krásných věcí, ale dokázala nepřímo působit i v boji proti Nepříteli. A Galadriel sama byla stejně statečná a bojovná jako její bratři, kteří všichni do jednoho padli v marném boji s Morgothem během Prvního věku Středozemě. Anuviel věděla, ţe lórienští lučištníci jsou ze všech elfských lučištníků ti nejlepší z nejlepších. Ještě v dnešní době Galadriel jich mohla postavit do boje
53
KONOPNÁ PANÍ I. desítku tisíc, i kdyţ to byl jen zlomek čísla, jímţ vládla v letech rozkvětu své říše. Lesní elf Haldir jí od své Paní přinesl tato slova: - "Vítám tvůj příchod do Středozemě, Paní Anuviel," vzkazovala Galadriel, "a ačkoliv tě znám jen z vyprávění poslů a ze svých vidin, vítám tě se stejnou radostí, jako bych vítala rodnou sestru. Podstoupila jsi strašný trest za to, ţe jsi se rozhodla nám pomoci, a tím sis získala nekonečnou vděčnost mou i mého Pána. Proto ti nabízíme bezpodmínečnou pomoc a na tvé zavolání neprodleně vyšleme pět set lučištníků, aby ti slouţili jako ochrana během tvé poutě na Jih. Dalších tisíc na tebe bude v pravý čas čekat na severních hranicích Rohanu a připojí se ke tvé výpravě, bude-li třeba. Buď zdráva a opatruj dobře své srdce, neboť tam vidím tvou největší slabinu. Mé Zrcadlo však praví, ţe všechny nástrahy překonáš a ţe den, kdy my dvě se setkáme, bude i dnem tvého velkého vítězství." Poselství z Lórienu Anuviel nesmírně potěšilo, protoţe Galadriel velice obdivovala a touţila po jejím přátelství. Navíc ji udělala radost slova "bezpodmínečná pomoc", protoţe doufala, ţe zapůsobí i na ostatní účastníky Rady a zmírní jejich očekávané námitky proti sloţení podobného slibu. A pak, i Galadriel pro ni viděla v budoucnosti naději, a to ji neméně potěšilo, protoţe věděla, jak velký vhled do věcí budoucích má tato mocná a moudrá elfská královna. Ve stejný den také dorazili zástupci Dúnadanů z obnoveného Fornostu, hlavního města bývalé i současné Severní říše, a při večeři Elrond ohlásil, ţe druhý den ráno se bude konat Velká rada. O ţivotě Anuviel na Zemi II. Anuviel téměř nemohla spát a vzbudila se příliš časně. Těţce na ni doléhala myšlenka na nadcházející vrcholový summit Středozemě, jak Radu v duchu ironicky nazývala, aby ve své mysli trochu zlehčila její, pro ni tak osudovou důleţitost. Neulevilo se jí ani při úsměvné vzpomínce na podobné, ale většinou zcela zbytečné konference a kongresy, kterých se v minulosti účastnila, kdyţ ještě zastávala důleţité místo na Evropské komisi. Ve svém ţivotě na Zemi ţila v mnoha zemích a pracovala v mnoha různých profesích, někdy třela bídu s nouzí a jindy si uţívala díky pohádkovému platu evropského úředníka. Nic z toho co zkusila a proţila ji neuchvátilo a na přepych se dívala jen jako na milé, ale nepodstatné zpříjemnění ţivota, pro něţ však nebyla ochotná nic obětovat ze svých morálních principů. V posledních letech se více či méně úspěšně ţivila jako nezávislá překladatelka, coţ jí ponechávalo mnoho volného času, který věnovala především svým kyberprostorovým zálibám – udrţování rozsáhlého osobního webu a psaní článků o politice a o drogové problematice pro internetové magazíny. Hodně času jí také zabíraly aktivity ve prospěch práv Indiánů a za legalizaci marihuany, za niţ byla dokonce popotahovaná u soudu, protoţe se s ní léčila. Pokud jí to zdraví dovolilo, v létě sebrala spacák a jezdila po hudebních a kulturních festivalech, kde se dobře bavila mezi mladými lidmi, se kterými si měla víc co říct, neţ s většinou svých vrstevníků. ***
***
***
***
***
***
- "Co bych za to teď dala," říkala si Anuviel nostalgicky, kdyţ seděla u příliš časné snídaně v osiřelé jídelně, "kdybych místo na Elrondovu Radu mohla vyrazit třeba na MišMaš nebo na nějaký jiný povedený několikadenní mejdan s dobrou muzikou a všechny starosti vypustit z hlavy!" Šálek horkého nápoje s chutí silně podobnou kávě ji však probral z jejích ranních běd a zlepšil náladu. Praţená zrnka přivezl Gandalf, který si tento nápoj velice oblíbil. Elfové jim říkali cuivesuk, coţ znamenalo něco jako "nápoj probuzení", ale jejich pravé jméno nikdo neznal. Pocházela z Dálného Jihozemska a do Středozemě je přivezli haradští obchodníci, kteří si
54
KONOPNÁ PANÍ I. vysoce cenili jejich chuť i účinky. Gandalf je mi ale pěkný ptáček, pomyslela si vesele. Kafíčko a dýmčička, to je jeho! Moţná, ţe neřekne ne, aţ mu nabídnu, aby si do té své fajfky nacpal i něco jiného neţ hobití dýmkové koření, napadlo ji, a jen tak pro sebe se potichu zachichotala při té rozverné představě. Po snídani se šla projít na terasy, které ještě pokrýval stín odcházející noci a vychutnávala si jak ranně bledé sluneční paprsky probouzejí okolní přírodu. Právě zahnula do uličky mezi keři ţivého plotu, kdyţ se přímo před ní vynořil Glorfindel. Od jeho návratu ještě neměla příleţitost se s ním setkat a ani ji nevyhledávala, protoţe se bála okamţiku, kdy mu opět pohlédne do očí. Teď však nebylo kam couvnout, a setkání se jiţ nemohla vyhnout. Jedinou útěchou jí bylo, ţe ani její zlatovlasý protějšek nevypadal dvakrát nadšeně, ţe ji tak nenadále potkává. - "Dobré jitro, Anuviel," pozdravil ji s úzkostným úsměvem. "Odpusť mi, ţe jsem odjel z Roklinky tak náhle. Gandalf mi řekl, ţe sis o mne dělala starosti, a to mne mrzí." Rozhlédl se kolem, jako by doufal v nějakou nepředvídanou pomoc, ale kdyţ ţádná nepřicházela a dívka stále nic neříkala, odhodlaně pokračoval. - "Vlastně jsem se ti chtěl také omluvit za to, jak jsem byl hloupý a netaktní tehdy při výcviku," řekl a díval se upřeně někam k jejím nohám. "Nemám slov, která by mohla nějak ospravedlnit, co jsem řekl, mohu tě jen poţádat o odpuštění. Strašně mne mrzí, ţe jsem ti ublíţil, protoţe právě ty jsi ta poslední, komu bych kdy ublíţit chtěl." To uţ Anuviel nemohla dál vydrţet své mlčení, natáhla ruku a něţně ho pohladila po rameni, které předtím tak neurvale zranila. - "Nemusíš mne ţádat o odpuštění, Glorfindele!" řekla měkce. "Vţdyť tvé tělo ještě nese jizvu po tom, jak jsem ti ublíţila já. Je mi to líto, ani nevíš jak. Sama jsem se ti chtěla omluvit, takţe nechme prosím omluvy stranou, odpusťme si navzájem a začněme zas od začátku." Její slova byla sice slovy moudrosti a vyrovnanosti, tón hlasu však prozrazoval její vnitřní boj. Tolik touţila po tom mu říct, jak moc ho miluje! A její oči mluvily ještě průzračněji, kdyţ se setkaly s elfovým jasným pohledem. Glorfindel nakonec jako první odpoutal své oči od jejích a v sličné tváři se mu rozhostil výraz ulehčení. Poklekl před Anuviel a zvedl ruku k přísaze. - "Přísahám, ţe ti budu věrným přítelem i spojencem při tvém poslání, a slibuji ti, ţe beze slova odporu splním všechny tvé rozkazy aţ na jeden. Dokud bude trvat tvé poslání a budeš vystavena nebezpečí, neposlechnu, kdybys mi přikázala tě opustit. Všechny jiné příkazy však vyplním, tak přísahám při Elbereth, Paní hvězd!" Anuviel jeho přísaha vyrazila dech. Elbereth bylo sindarské jméno Vardy, tak jí ve Středozemi říkali i Vznešení elfové a její jméno vzývali v těch nejtemnějších či nejradostnějších chvílích. Taková přísaha byla posvátná ještě víc, neţ pro Eldar obvykle bývají jakékoli přísahy. A sám obsah jeho přísahy pro ni byl nesmírným překvapením a zároveň velkou úlevou. Tolik se bála, ţe díky svému prchlivému výpadu přijde o jeho přátelství a společnost! Podala mu ruku, aby mu pomohla vstát, a na tváři se jí rozzářil šťastný úsměv. - "Přijímám tvoji přísahu, Glorfindele, a musím říct, ţe mne velice potěšila," odpověděla mu. "Znám tě jiţ natolik dobře, abych věděla, jak mi bude tvá společnost prospěšná. A chtěla bych, abys věděl, jak moc si cením i tvého přátelství." Překonala palčivou touhu ho políbit na dozlatova opálenou tvář, a místo toho mu jen pevně stiskla ruku. Byla tak šťastná z jejich usmíření, ţe by nejraději Glorfindelovi navrhla, aby sedli na koně a vyjeli si na projíţďku ve dvou po krásném okolí Roklinky. Jeho společnost byla tak příjemná, a na rozdíl od valinorských elfů si s ním měla opravdu co říct. Glorfindel znal svět Středozemě nepoměrně lépe neţ kdo jiný v Blaţené říši a dívka nesmírně ráda naslouchala jeho vyprávění o minulých časech i jeho filosofickým úvahám, protoţe ho povaţovala za jednoho z nejmoudřejších muţů, s nimiţ se dosud setkala. V té chvíli však zazněl osamělý čirý zvuk zvonku ohlašující
55
KONOPNÁ PANÍ I. začátek Rady, který Anuviel překazil její bláhové plány, a oba se vydali do Elrondova domu zaujmout v ní místo.
- Elrondova Rada Nemělo by cenu rozepisovat se příliš dlouze o průběhu jednání Rady, protoţe jak Anuviel s obavami správně předpokládala, velkou část zabraly hádky a rozhořčené pře – většinou mezi různými představiteli lidí, ale také trpaslíků. Ti naštěstí nehráli mezi jejími spojenci příliš velkou roli a ti z nich, kteří jí mohli poskytnout nějakou podstatnější pomoc, stáli od začátku na její straně. Byli to trpaslíci z Durinova rodu, kteří ţili v nitru Osamělé hory na Východě. Jejich původním sídlem byla Moria, odkud však v polovině Třetího věku museli uprchnout, kdyţ svým příliš nenasytným dolováním probudili jednoho z balrogů, kteří se od Morgothovy poráţky skrývali v kořenech Mlţných hor. Pokus trpaslíků o návrat těsně před koncem Třetího věku, o němţ se zmiňuje i příběh Války o Prsten, dopadl špatně a noví osídlenci byli po několika letech do jednoho pobiti balrogem a skřety. Balroga sice později přemohl Gandalf, ale zanedlouho poté se tam probudili další představitelé tohoto zrůdného rodu a trpaslíci z Hory ztratili veškerou naději na návrat do nejslavnějšího sídliště svých předků Trpasluje neboli Khazad-dûm, jak Morii ve své řeči nazývali. Proto je poráţka morijského balroga ohromně potěšila a dala jim opět naději na obnovení jejich starého podzemního sídla. Byli za to Anuviel nesmírně vděční, coţ trpaslíci dokáţí, i kdyţ zlé jazyky často tvrdí opak. Vyslanci trpasličího krále pod Horou Thorina III. přijeli s nabídkou, ţe Anuviel pomohou vyčistit Morii od zbytku skřetů, kteří by se tam ještě mohli zdrţovat, a vyšlou tam pět set po zuby ozbrojených bojovníků. To byla i přes relativně nízký počet významná pomoc, protoţe trpaslíci byli velice stateční a neudolatelní v boji. Se svými sekyrami se oháněli neméně zdatně v bitvě jako při práci. S touto nabídkou nadšeně souhlasil i Haldir, který přišel s nápadem, aby se slíbených pět set elfských lučištníků z Lórienu přidalo k trpaslíkům, vyčistili okolí Morie na východních svazích Mlţných hor a pobili ty skřety, kterým by se před trpaslíky podařilo uniknout. Haldirův nápad se Anuviel velmi zalíbil, protoţe by tak získala jistotu, ţe při cestě na Jih za sebou nenechá ţádné nebezpečné ohnisko odporu, které by se mohlo za jejími zády opět rozhořet a narušit její plány. Haldirovy zprávy o situaci na pomezí s Dol Guldurem ji uklidnily, protoţe z nich bylo zřejmé, ţe dolguldurský balrog má z Galadriel značný respekt kvůli moci, kterou jí dodává Prsten, a snaţí se na hranicích s její říší zatím udrţovat jakés takés příměří. Haldir také přinesl zprávy od krále Thranduila z říše lesních elfů v Temném hvozdu, rozkládajícím se na východ od řeky Anduiny. Lesní elfové z Temného hvozdu si stejně jako lidské národy z krajů okolo tohoto obrovského lesa nemohli dovolit poskytnutí pomoci v podobě bojovníků, protoţe museli čelit nejen hrozbě balroga a skřetů z Dol Gulduru, ale i nájezdům divokých lidí z Východu, kteří se sice k balrogovi nepřipojili, ale rádi si zaloupili na vlastní pěst. Thranduil sliboval, ţe aţ dorazí jeho syn Legolas se svými druhy, neprodleně ho vyšle za Anuviel, aby se k ní připojil. Věděl jiţ o nabídce lučištníků od zástupce svého syna v Ithilienu, a tak předpokládal, ţe Legolas bude stejně chtít co nejrychleji odjet, aby se postavil do jejich čela. Do té chvíle všechno probíhalo aţ v podezřelém souladu a Anuviel si říkala, kdy to asi vypukne. Nemusela dlouho čekat. Jakmile se zmínila o svém poţadavku na sloţení slibu bezpodmínečné poslušnosti, strhla se vřava i přesto, ţe Pán Elrond a elfové ze Šedých přístavů i z Roklinky s tímto slibem obratem souhlasili. Mumraj rozhořčených hlasů se trochu uklidnil, kdyţ Haldir zopakoval slova své Paní o "bezpodmínečné pomoci", ale rohanští pánové odmítali sloţit jakýkoli slib, který by mohl být v rozporu s jejich slibem věrnosti králi Éomerovi, a připojili se k nim i gondorští šlechtici. Ty však zkrotil Faramir svým návrhem, ţe
56
KONOPNÁ PANÍ I. okamţitě odjede zpět do Gondoru, postaví krále Elessara před hotovou věc a dá tak v sázku svoji hlavu, pokud král nebude s jeho skutkem souhlasit. Jeho krajané to povaţovali za dost jasný důkaz toho, ţe Faramir ví, co říká a dělá, i kdyţ jeho vztah k Anuviel pro ně nebyl tajemstvím. Znali ho dobře a povaţovali jej za dostatečně moudrého na to, aby kvůli ţenské nestrkal hlavu pod meč kata. Rohanští se nakonec také nechali přesvědčit, ale bylo k tomu třeba, aby vystoupil Gandalf a zopakoval to, co jiţ v soukromí řekl Anuviel – ţe bezpodmínečně přijímá její velení. Poslední zdráhání Rohirů z Jízdmarky ustalo v okamţiku, kdy před Radu předstoupil i Glorfindel s podobným prohlášením jako před ním starý čaroděj a dodal, ţe je rozhodnutý Anuviel doprovázet po celé trvání jejího poslání. Rohanští chovali ke Vznešeným elfům aţ posvátnou úctu, a tak oddanost velkého kníţete Eldar a přátelství Paní z Lórienu v jejich očích Anuviel pozdvihovaly téměř aţ na jejich úroveň. Slíbili tedy, co se od nich ţádalo, a jediní, kdo se ještě vzpouzeli, byli Dúnadané. Ti pro své odmítání uváděli podobné důvody jako gondorští Zápaďané, ale podobná záruka jim nestačila, protoţe Faramira dost dobře neznali, zato znali Elessara, který byl jejich blízký příbuzný, a měli z něho opodstatněný strach. Věděli totiţ, jak je citlivý na otázky moci a věrnosti, a báli se podobnou přísahu sloţit někomu jinému neţ svému králi. Nakonec, jak uţ to při podobných jednáních bývá, dohodli se na kompromisu. Dúnadané budou Anuviel doprovázet jen na hranice svého království k Rohanské bráně a poskytnou pomoc při čištění Morie v okolí jejího západního východu. Anuviel se utěšovala tím, ţe Hraničáři velmi dobře znají svůj kraj, takţe by jim stejně nemohla mluvit do řemesla a bylo by to hlavně zbytečné. Nepředpokládala, ţe během putování po území Severního království by kvůli nim musela čelit nějakým významnějším problémům, protoţe vyčištění Morie chtěla ponechat výhradně na trpaslících a na elfech s Dúnadany – ostatně ti znali, jedni vnitřek a druzí okolí tohoto obrovského podzemního města lépe neţ ona. Takţe nebezpečí, ţe Dúnadané svou případnou neposlušností zkříţí její plány povaţovala za zanedbatelné. Anuviel měla v úmyslu putovat dále aţ do Gondoru, kde se podle vývoje situace teprve rozhodne, kterému z Temných pánů se postaví jako prvnímu. Jakmile se konečně mezi sebou dohodli, všichni aţ na Hraničáře dívce sloţili poţadovanou slavnostní přísahu s Elrondem jako svědkem. Potom před ně Anuviel předstoupila se svým plánem cesty. Měla v úmyslu jet z Roklinky s doprovodem čítajícím asi padesát jezdců po Východní cestě aţ na křiţovatku s cestou na Jih. V její druţině měli jet i všichni gondorští a rohanští páni aţ na Faramira, který ke své i její velké lítosti musel hned druhý den odcestovat, jak slíbil. Společně s druţinou měli krátce putovat i trpaslíci z Modrých hor a elfové z Šedých přístavů, kteří se po Východní cestě vraceli do svých domovů na západě. Dva z poselstva trpaslíků z Osamělé hory se rozhodli připojit se k výpravě aţ po Morii, a tam se po boku svých lidí přidat k boji se skřety. Stejný úmysl měl i Gandalf, jehoţ znalost Morie byla nejčerstvější a převyšovala i znalosti trpaslíků o tomto obrovském labyrintu sálů a chodeb. Elrond vedle Glorfindela posílal další tři Vznešené elfy ze své domácnosti a své syny Elladana a Elrohira, aby Anuviel doprovázeli. Dúnadané mohli ihned přispět dvacítkou svých lidí a později další stovkou Hraničářů, kteří se do měsíce shromáţdí v Eregionu a před útokem na skřety prozkoumají okolí Morie. Ostatní Hraničáři budou dál pročesávat Mlţné hory a honit skřety, kterým se v nedávné bitvě s balrogem podařilo uniknout. V takové sestavě měli dojet aţ do Hůrky, kde se cesty křiţovaly, a tam se rozdělit. Anuviel se chtěla vydat jen s malým doprovodem do země, která ji nesmírně zajímala a na kterou se těšila jako malé dítě. Velice touţila po setkání s Tím, kdo nesl Prsten, s hobitem Frodem, a po poznání Kraje, kde hobiti ţili. Nepoháněla ji jen zvědavost – dobře věděla, ţe se blíţí další výročí Frodova zranění ohavnou pavoučicí Odulou, a chtěla Frodovi, k němuţ cítila upřímnou úctu a obdiv, ušetřit další záchvat bolesti. Ty se u něj pravidelně dostavovaly při kaţdém výročí zranění způsobených sluţebníky Temné moci během jeho smrtelně nebezpečného
57
KONOPNÁ PANÍ I. poslání. Vardin dar léčit by měl uzdravit i tak beznadějný případ jako byl Frodův, na nějţ bylo krátké i léčitelské umění elfů. Chtěla se v Kraji zdrţet asi tak dva týdny a pak vyrazit na Jih do Eregionu, kde se připojí ke zbytku výpravy, která by v té době jiţ měla skoncovat se skřety. V té chvíli jiţ minulo poledne a odpoledne značně pokročilo a účastníci Rady byli příliš vyčerpáni a vyhladovělí, neţ aby se zmohli na nějaké námitky proti dívčině plánu, který byl tedy rychle přijat a odsouhlasen. Elrond prohlásil Radu za ukončenou a všichni se vrhli na slavnostní hostinu, která jak bylo dobrým zvykem u všech přítomných národů, podobná jednání vţdy následovala. Poté co se hladové ţaludky nasytily a napojily dobrým vínem, probíraly se u stolu ještě různé detaily plánu výpravy a dohodlo se, ţe druţina do tří dnů opustí Roklinku. Kdyţ se Anuviel konečně vrátila do svého pokoje, byl jiţ skoro večer a padala vyčerpáním. Hlava jí třeštila z nekonečného dohadování mezi zástupci tak rozdílných národů, ale cítila se, jako by dobyla velkého vítězství. Nejdřív ji sice napadlo, ţe moţná na sebe vzala příliš těţký úkol a ţe přijdou ještě zapeklitější chvíle neţ dnes, a na okamţik propadla malomyslným obavám. Nakonec se v ní vzbouřila její stará bojovnost a rozhodně zahnala chmury z mysli. V koupelně, která patřila k jejímu pokoji, napustila velkou mramorovou vanu horkou vodou, kterou přivádělo potrubí z nedalekého vřídla tryskajícího ve skalách nad Roklinkou. Nasypala do ní elfskou vonnou sůl, která vyvolávala představu moře, a ponořila se do uvolňující lázně. Vylezla z vany jako úplně jiný člověk. Cítila se sice ještě unavená, ale osvěţující lázeň z ní spláchla všechno napětí a nervozitu, které během Rady úspěšně skrývala, ale v nitru ji uţíraly. Oblékla si lehounké béţové negliţé z neuvěřitelně jemného mušelínu, který vypadal, jako by ho utkaly pavoučí noţky a nikoliv elfí ruce, a uvelebila se pohodlně na posteli. Z uzlíčku s cennostmi, který jí Gwaihir donesl z Valinoru, vybalila dárek na rozloučenou od Yavanny. Byl to zlatou nití vyšívaný váček ze zeleného hedvábí se zlatým uzávěrem zdobeným drobnými smaragdy. Sám o sobě byl velice krásný a cenný, ale jeho největší kouzlo spočívalo v něčem jiném. Bylo to totiţ opravdové kouzlo, jak jinak u daru od bohyně – pokaţdé, kdyţ Anuviel váček otevřela, objevila se tam zbrusu nová sušená palička jejího valinorského modelu cannabis valinorica. Prostě lepší, neţ ten nejšílenější huličský sen, ţe pane Goethe? To vy přece musíte vědět, kdyţ jste si tuhle bylinku také občas rád zakouřil, jak se ukázalo analýzou vašich dýmek, podobně jako starý Vilík Třesehrušky. Aţ na to, ţe tohle je daleko lepší, neţ ty zlaté penízky Dr. Fausta, smála se, a nejen v duchu. Nacpala si dýmku konopím a zahalila se do uvolňujícího dýmu, který ji povznesl do výšin, kde se mohla oddávat snění o Faramirovi a Glorfindelovi a … o všech budoucích setkáních se zajímavými muţi a o příjemných chvílích s nimi, které ji v budoucnosti určitě neminou … a pustit umáčené vodníky a balrogy a skřety a jiné nepříjemné záleţitosti z hlavy.
58
KONOPNÁ PANÍ I.
ČÁST TŘETÍ - Východní cesta Tři dny po Velké radě Anuviel vyjela směrem na západ v čele početné druţiny. Brzy ráno se všichni shromáţdili u vchodu do Elrondova domu a nastala chvíle těţkého loučení. Dala sbohem všem členům Elrondovy domácnosti i lesním elfům, se kterými se v Roklince spřátelila. Zdálo se jí, ţe tam strávila pouhé dva týdny, a ne téměř dva měsíce. Její srdce si přálo zůstat v tomto utěšeném údolí navţdy, ale smysl pro povinnost jí ukládal odjet a putovat dál po Středozemi, jak to vyţadovalo její poslání. Utěšovala se tím, ţe při své povaze by se tam určitě po nějaké době začala nudit, podobně jako ve Valinoru, a brzy by zatouţila po změně. Zároveň jí však bylo jasné, ţe jakákoli změna bude proti Roklince jen k horšímu. Nakonec před shromáţděné poutníky předstoupil pán domu a popřál jim šťastnou cestu. Nejprve se rozloučil s elfy ze Šedých přístavů v ústí řeky Luny, kteří se vraceli ke svému pánovi Círdanovi Staviteli lodí, a s trpaslíky, kteří putovali jen o něco dál, do svých podzemních sídlišť v Modrých horách. Pak se obrátil k těm, kteří měli tvořit doprovod Anuviel během její cesty na Jih. - "Uběhly jiţ více neţ dva roky od podobné chvíle, kdyţ jsem se zde v Roklince loučil se členy druţiny Společenstva prstenu," pravil Elrond. "Tehdy v nich spočívala naděje svobodných národů Středozemě na vítězství nad Nepřítelem, podobně jako dnes spočívá ve vás. Tato naděje byla tehdy vloţena do rukou člena toho na první pohled nejslabšího národa našeho světa, do rukou statečného půlčíka Froda. Dnešní naději vkládáme do rukou na první pohled neméně slabé bytosti – do rukou smrtelné ţeny. Ta jiţ prokázala svoji statečnost předem a málem ji zaplatila ţivotem, kdyţ zvítězila nad balrogem, a zachránila tak Imladris před jinak neodvratnou zkázou a mne samotného před jistou smrtí." S pohnutím se odmlčel a přistoupil k Anuviel. - "Budu ti navţdy zavázán, Paní Anuviel," řekl a políbil jí ruku. "Můj dům ti bude vţdy otevřený a budeš zde vítaným hostem, nebo spíš vítaným členem domácnosti, který se navrací zpět domů, protoţe pro mne jsi jako má vlastní dcera." Vrátil se zpět na své místo na nejvyšším stupni širokého schodiště, které vedlo k hlavnímu vchodu, a opět se obrátil k druţině. - "Sloţili jste přede mnou jako před svědkem přísahu věrnosti a poslušnosti Anuviel Ilúvatarem Darované a já věřím, ţe jí dostojíte, protoţe všichni jste muţi cti. Ale i od těch, kteří odmítli takto přísahat očekávám, ţe udělají vše pro to, aby jí pomohli bezpečně dojít na hranici Rohanu, a ţe se zapojí do vyčištění Morie, jak slíbili. Jsem přesvědčený, ţe král Elessar by s vaší přísahou souhlasil, ale vy jste se podle vaší svobodné vůle a úsudku rozhodli jinak a budete se muset sami vyrovnat s následky vašeho rozhodnutí," řekl Elrond a pohlédl přísně na Dúnadany. Elessarovi příbuzní se pod jeho pohledem cítili velmi nesví a bylo vidět, ţe některé z nich jiţ jejich nedávné odmítnutí mrzí. Po tisíce let nacházeli jejich předkové v Roklince útočiště a vykonávali své povinnosti Hraničářů s obětavou pomocí Elrondových synů. Po mnohé generace tito potomci králů Severní říše nasazovali ţivoty po jejich boku a často i umírali. Mezi Dúnadany a Půlelfovou domácností existovalo silné pouto přátelství a důvěry, a sám Elrond byl vţdy připraven jim přispět dobrou radou i materiální pomocí. Vţdyť i dnes odjíţděli vyzbrojeni novými meči vykovanými podle starých elfských výrobních postupů, nesrovnatelně lepšími a účinnějšími, neţ byly jejich staré zbraně. A jako obvykle, elfové je zcela nezištně vybavili zásobami na dlouhou cestu a nákladními mezky. Cítili se proto pod jeho nesouhlasným pohledem ve značných rozpacích.
59
KONOPNÁ PANÍ I. - "Teď ale jděte s klidným srdcem," zakončil Elrond svoji řeč na rozloučenou. "Šťastnou cestu, a kéţ jde s vámi poţehnání elfů i lidí i všech svobodných národů. Kéţ vám hvězdy osvěcují tvář!" Druţina se dala do pohybu vyprovázena zpěvnými hlasy elfů přejícími jim šťastnou cestu. Přešli přes úzký most rozkročený nad zpěněnými vodami řeky Bouřné, která v údolí pramenila. Po strmých pěšinkách, které se točily po vysokých úbočích hor lemujících Roklinku, vystoupili na náhorní pláň pokrytou vřesovišti. Tam jiţ nedosahovalo kouzlo Půlelfova Prstenu a Anuviel konečně pocítila, ţe je vlastně v plném proudu zima. Okolní hory byly pokryté sněhem a vanul z nich ostrý ledový vítr, který zalézal pod teplý koţešinový plášť s kapucí, jímţ ji vybavili elfové. Jela na hnědé klisně s bílými punčoškami a zlatoţlutou hřívou jménem Éodwyn – Paní klisen, kterou jí přivezli z dalekého Rohanu jako dar krále Éomera. O Rohirech z Jízdmarky Obyvatelé rohanské Jízdmarky byli ne nadarmo nazýváni Pány koní. Stejně jako jejich koně i oni pocházeli ze Severu, odkud před nějakými pěti sty lety přišli na pomoc svým spojencům z Gondoru v boji proti Sauronovi. Jejich přispění odměnil tehdejší Vládnoucí správce Gondoru Cirion tím, ţe jim dal neobydlené travnaté pláně severně od Bílých hor, aby se tam usídlili a ţili jako dobří sousedé Jiţního království. První rohanský král Eorl Mladý pak sloţil Správci Cirionovi přísahu o přátelství v nouzi, nebo kdyţ Pánové Gondoru zavolají. Přísahu po něm obnovovali a často i plnili všichni následující králové Rohanu neboli Jízdmarky, jak svou novou zemi Rohirové nazývali. Naposledy se tak stalo ve Válce o Prsten, kdyţ přispěchali na pomoc obleţenému Minas Tirith a rohanský král Théoden tam poloţil ţivot. Ty nejušlechtilejší koně Rohirů pocházeli z bájného Eorlova hřebce, který rozuměl lidské řeči a sám byl potomkem valinorských koní. Do Středozemě je ve Starých časech přivezli Fëanorovi synové na uloupených lodích mořských elfů. Po neblahém konci svých pánů se mnozí koně rozutekli a postavili se do čela četných stád divokých koní, které se v té době svobodně proháněly po travnatých pláních Severu. Eorlovi se podařilo jednoho z nich zkrotit a jeho potomci pak slouţili i dalším rohanským králům. Říkalo se jim Komoňstvo, Kníţata koní, a jejich náčelníkem byl Gandalfův bílý hřebec Stínovlas. Jezdili na nich jen příslušníci panovnického rodu ze Zlaté síně v Edorasu, sídelním městě rohanských králů. Rohirové tyto koně velice milovali a nadmíru neradi se s nimi loučili, coţ činilo jejich dar Paní Anuviel ještě cennějším. ***
***
***
***
***
***
Éodwyn byla potomkem Stínovlase a Anuviel si dobře uvědomovala nesmírnou cenu takového koně. Povaţovala jej za dobrou předzvěst pro budoucnost, za příslib hladké spolupráce s tímto národem urostlých plavovlasých válečníků. S klisnou se rychle spřátelila a nejraději na ní jezdila bez sedla a bez postroje, jak ji to ve Valinoru naučil Oromë. Klisna jezdila velice plynule a ani při nejrychlejším trysku Anuviel nehrozilo, ţe by z neosedlaného hřbetu spadla. Na dalekou cestu jí však musela nasadit alespoň sedlo, aby se mohla přece jen o něco opřít a příliš se neunavila dlouhou jízdou. Vysvětlila jí to večer před odjezdem ve stáji, kde ji jako obvykle sama hřebelcovala a otírala po poslední projíţďce v krásném údolí. Éodwyn chvíli pohazovala hlavou sem a tam a rozmrzele odfrkávala, aby dala najevo, ţe z toho nemá ţádnou radost, ale nakonec podlehla sladkým slůvkům své paní a něţnému drbání mezi ušima a souhlasně zarţála. Anuviel měla pocit, ţe jí klisna rozumí kaţdé slovo. Moc ji to nepřekvapovalo, protoţe ve svém starém ţivotě na Zemi si vytvořila velmi úzký vztah se svou kočkou Ubique, kterou podezírala, ţe má stejnou schopnost rozumět lidské řeči jako rohanský kůň. Jak se jí po
60
KONOPNÁ PANÍ I. Ubique stýskalo! Naštěstí Ubique její nepřítomnost ani nezaznamená, protoţe Anuviel se při svém návratu probudí ráno následujícího dne a čas, který ve Středozemi proţije, se nezapočítá do jejího ţivota na Zemi. Velký Programátor jí vysvětlil, ţe časy obou Vesmírů jsou na sobě nezávislé, coţ mu umoţňuje něco takového provést. Pokud se ovšem vůbec probudí, napadlo ji chmurně. Opět na ni dolehla tíha jejího úkolu, a tak se raději věnovala majestátní hornaté krajině, jíţ druţina projíţděla. Slunce se jiţ klonilo k západu, kdyţ konečně začali sestupovat zpět do údolí řeky Bouřné. Cesta se vinula dolů po strmém hnědém svahu k Brodu a za ním pokračovala po dlouhé planině, kde se opět nořila do hlubokých roklí předhůří Mlţných hor. - "Tam na té planině jsme s Glorfindelem bojovali proti Prstenovým přízrakům," ozval se Gandalf, který se nenadále vynořil po jejím boku na Stínovlasovi. "Já a ostatní členové Společenstva jsme se jim bránili ohněm, ale Glorfindel se zjevil ve své podobě Vznešeného elfa v jim viditelném světě přízraků a vyděsil je natolik, ţe nezvládli své koně a ti je zanesli do povodně vyvolané Elrondovým Prstenem," vzpomínal. Přešli přes Brod a stanuli na planině, kde se utábořili k nočnímu odpočinku a po namáhavé desetihodinové cestě přes hory a údolí se konečně pořádně najedli. Díky menší nadmořské výšce zde jiţ byla znatelně menší zima neţ na horských pláních. Měli s sebou několik stanů, které postavili stranou od řeky, aby do nich v noci nezalézalo vlhké chladno stoupající z vody. Po večeři za Anuviel přišel Glorfindel s hroznem vína, který po celý den opatroval v brašně u sedla. Posadil se vedle dívky na velký plochý kámen a nabídl jí sladké ovoce. Anuviel milovala víno v jakékoliv podobě a s chutí se na hrozen vrhla. Trvala však na tom, ţe se s ní elf podělí. Seděli tedy vedle sebe, hleděli do tančících plamenů táborového ohně a svorně vyplivovali do trávy zrnka, která jak jí v Roklince vysvětlili, byla v hroznech nutná, protoţe vínu dávala jeho charakteristickou říznou chuť. Jen tak nezávazně klábosili o všem a o ničem a radovali se z toho, ţe jsou zase spolu a přátelé. Celý večer se cítila jako na nějakém školním výletě v dobách svého šťastného dětství, ale druhého rána ji tento pocit rychle přešel. Zcela z něj však vystřízlivěla, kdyţ sledovala, jak si Dúnadané rozdělují hlídky, které se ihned rozjely napřed, aby prozkoumaly krajinu před nimi. Uvědomila si, ţe není na ţádné nevinné turistické výpravě, ale ţe má odpovědnost za tu padesátku lidí, kteří ji doprovázejí, coţ jí nijak nepřidalo na náladě. Nemluvě o tom, ţe ani ona ani nikdo jiný nemohl předvídat, jaká nebezpečí na ně cestou číhají. Pohlédla úzkostně na Glorfindela, který vytušil její rozpoloţení a se zářivým úsměvem jí popřál krásné jitro. Anuviel jeho milá slova zahřála u srdce a cítila, jak se její mysl vzpamatovává z chvilkového zakolísání. Druţina se rychle seřadila k odchodu, aby vyrazila k temným zalesněným srázům tyčícím se na konci travnaté planiny a vydala se po Východní cestě na západ. O Východní cestě Blíţil se opět podvečer a slunce pomalu mizelo za kopci, kdyţ dojeli na konec zdánlivě nekonečného smíšeného lesa, který houstl a bujněl s klesající krajinou. Před nimi se otevřel pohled do údolí na stříbrošedě se lesknoucí hladinu řeky a široký most se třemi pilíři. Za ním cesta stoupala do krátkého srázu a přes lehce zvlněnou pláň směřovala do dáli aţ k vysokým kopcům táhnoucím se od severu. Řeka na dně údolí byla Mšená, která se na svém dolním toku nazývala Šerava a protékala jihozápadním směrem aţ do moře. Mostu se říkalo Poslední most, protoţe byl posledním na území Eriadoru, neţ se Východní cesta zahryzla do předhůří Mlţných hor. Překonala je přes vysoké průsmyky ústící na jejich východním úbočí a překročila ještě mladou a rozvernou Anduinu přes Skalnatý brod. Za Velkou řekou se ponořila do hlubokého stínu Temného hvozdu a spěla dál k Východu, k Osamělé hoře a Dolu. Od poráţky Saurona před dvěma lety se stala po dlouhé době opět bezpečnou a udrţovanou, protoţe jí teď často projíţděli královští poslové s ozbrojeným doprovodem a jejich přítomnost odrazovala příleţitostné loupeţníky i zaháněla divou zvěř.
61
KONOPNÁ PANÍ I. Avšak elfové jiţ po ní neodcházeli do Šedých přístavů, aby nastoupili na Círdanovy lodě a nadobro opustili Středozem s vidinou bezpečného ţivota v Blaţené říši. Vyčkávali s nadějí, ţe budou moct zůstat ve svých domovech, protoţe Jaro Ardy v nich probudilo tisíciletou existencí umrtvenou zvídavost a tvořivost, jimiţ v minulosti tolik přispěli ke slávě Středozemě. Po Východní cestě nyní putovali především lidé a trpaslíci, kteří si libovali, ţe konečně mohou v bezpečí navštěvovat své příbuzné, roztroušené po celém severu a východu Středozemě, a dopravovat své výrobky i na ty nejvzdálenější trhy. Cesta byla v dobrém stavu, a jakmile přestala neustále stoupat a klesat, druţina po ní rychle postupovala vpřed. ***
***
***
***
***
***
Rozhodli se rozbít tábor na bliţším břehu Mšené v závětří hustého lesa, který sahal téměř aţ k řece. Cestou jim do zad foukal nepříjemný severovýchodní vítr, který přinášel mrazivý chlad velehor, a tak se celí vymrzlí mlčky schoulili co nejblíţe velkých hranic. Sálající teplo z ohně a horká česneková polévka, kterou připravila Anuviel, je nakonec rozehřály a po večeři se rozběhl ţivý rozhovor, v němţ se probírala všechna moţná jídla a jejich příprava, jak ve Středozemi, tak i v jejím vzdáleném světě. K všeobecnému překvapení se zjistilo, ţe v obou světech se jedí podobné věci, a dokonce se i podobně rozmanitě upravují. I ve Středozemi existovaly různé krajové kuchyně a chutě se lišily i podle plemen. Elfové se například vyhýbali ostrým jídlům, v nichţ si zase naopak libovali trpaslíci a lidé z Jihu. Mnozí lesní elfové byli vegetariáni, zatímco elfové Noldor rádi lovili a jedli zvěřinu. O elfské kuchyni Anuviel chutnala elfská kuchyně ve Středozemi daleko víc neţ jídla, která připravovali elfové v Blaţené říši. Potraviny ve Valinoru byly sice daleko chutnější a na pohled krásnější neţ ve Středozemi nebo na Zemi, ale roklinští Noldor uměli vedle své zručnosti v řemeslech i výborně vařit. Navíc znali mnoho způsobů, jak uchovávat potravu, aby vydrţela na jejich dlouhých poutích. Maso sušili a udili na několik způsobů, a lesní elfové si dokonce vyráběli něco na způsob indiánského pemikanu. Byla to směs sušeného masa ze zvěřiny a lesních bobulí, kterou však na rozdíl od původních obyvatel Severní Ameriky doplňovali několika druhy sekaných ořechů a rozinkami. Směs natlačili do vlhkých koţených měchů, které zašili reţnou nití. Pak měchy zavěsili na půdu a nechali několik týdnů pozvolna sušit, aţ se kůţe stáhla a vytvořila nepropustný obal, který nakonec pokryli včelím voskem. Bylo to prostě dokonalé vakuové balení! Obsah měchů byl navíc velmi chutný a výţivný. V Roklince vyráběli i cestovní chléb, který se však ani lahodností ani vydatností nevyrovnal chlebu lembas elfských královen. ***
***
***
***
***
***
Lembas se říkalo tenkým oplatkám z pečeného těsta, zabaleným v listech mallornu, obrovského stromu, v jehoţ korunách si elfové v Lothlórienu s oblibou stavěli svá obydlí zvaná podlaţe. Listy mallornů na podzim zezlátly, ale neopadávaly aţ do jara, kdy koruny stromů rozkvetly zlatými květy a zazelenaly se mladými lístky. Byly to nejkrásnější stromy ve Středozemi, ale rostly pouze v dalekém Zlatém lese. Aţ na jeden jediný mallorn, který rostl daleko blíţ, a Anuviel se jiţ moc těšila, aţ ho spatří na Oslavové louce vedle Dna pytle, Frodova a předtím Bilbova příbytku v Hobitíně. Byl to semenáček, který Samvěd Křepelka vypěstoval s oříšku, který mu při loučení v Lórienu dala Galadriel v malé krabičce naplněné poţehnanou prstí ze své země. Šikovný zahradník Sam zasadil oříšek na louku a prsť rozprášil po Kraji, aby zahojil rány způsobené krátkým, ale ničivým řáděním Sarumanových pohůnků, které hobiti ze Společenstva prstenu po svém návratu domů statečně vyhnali. Minulý rok byl
62
KONOPNÁ PANÍ I. v Kraji nazýván Velkým rokem hojnosti kvůli nevídaně bohaté úrodě i mnoţství narozených mláďat. Narodilo se také neobvykle mnoho dětí s vlasy barvy zralého obilí a všechny byly krásné a bystré. Kouzlo Paní světla bylo mocné a působilo v Kraji ještě několik dalších let. O Bilbovi Anuviel se setkala s Bilbem v Roklince, kde spokojeně trávil své pokročilé stáří. Na svůj věk byl ještě docela čilý, i kdyţ občas usínal v půli věty a zapomínal nedávné události. Zato na ty staré měl čím dál tím lepší paměť a rád Anuviel vyprávěl o své výpravě k Osamělé hoře Ereboru a o strašlivém draku Šmakovi, kterého měl tu pochybnou čest osobně zblízka poznat. Vypravil se tam společně s Gandalfem a třinácti trpaslíky, kteří potřebovali někoho do počtu, protoţe byli stejně pověrčiví jako lidé na Zemi. S pomocí Bilba se jim podařilo získat zpět poklad, který drak před mnoha sty lety zabavil jejich předkům, kdyţ je vyhnal z Hory a usadil se tam. Na hobita měl Bilbo aţ nezdravou touhu po dobrodruţstvích a občas si smutně povzdechl nad zchátralostí svého těla, která mu jiţ nedovolovala vypravit se na další cesty. Minulý rok v září oslavil stotřicáté narozeniny, coţ byl i u hobita poţehnaný věk. Uţ se moc těšil na ty letošní, protoţe jak s oblibou říkával, konečně o rok trumfne Starého Brala, který se v národě hobitů jako jediný mohl pochlubit srovnatelnou dlouhověkostí. Anuviel od něho dostala dlouhý seznam vzkazů pro Froda, týkajících se hlavně domácnosti Dna pytle a Bilbovy knihy pamětí, kterou neustále doplňoval svými staronovými vzpomínkami sklerotického stařečka. Anuviel měla vţdycky ráda staré lidi podobného raţení a obdivovala jeho nezlomnost a smysl pro humor. Bilbo si rovněţ oblíbil tuto dívku z národa Velkých lidí, s nimiţ se hobiti jinak moc nepřátelili. Oceňoval na ní její smysl pro ironické zlehčování tíţivých situací, a kdyţ mu vysvětlila, čemu se na Zemi říká kongresová turistika, a podělila se s ním o svůj názor, ţe Roklinka by se stala jejím oblíbeným cílem, jen leţet někde v jejím světě, smál se, aţ se za břicho popadal. Hobiti měli silný smysl pro ironii a také často zlehčovali váţnost situací rádoby leţérním přístupem a vtipem. Podělila se s ním ještě o něco jiného. Bilbo ve svém vysokém věku často trpěl bolestmi zad a kloubů a otravovalo ho pokaţdé ţádat Elronda, aby mu od nich alespoň na chvíli ulevil. Ani Anuviel mu nemohla pomoct svým léčitelským darem, protoţe Bilbova nemoc se prostě jmenovala stáří, a proti tomu ani moc Paní hvězd nezmohla nic víc neţ chvilkovou úlevu. A protoţe Bilbo i ve svém věku ještě občas holdoval dýmkovému koření, jednou kdyţ zvlášť trpěl bolestmi v koleně, Anuviel nacpala svoji dýmku valinorským konopím a nabídla mu ji. Bilbo si z ní s nedůvěrou nejprve jen slabě potáhl, ale vzápětí se jeho tvář rozzářila a dál ho jiţ nemusela prosit. Pochvaloval si chuť a vůni té podivné neznámé byliny a po chvíli prohlásil, ţe ho uţ nic nebolí, a začal se potichu potměšile chichotat. - "Tak tohle, děvče milé, musíš naučit ty naše mladé doma v Kraji, ať se trochu odváţou!" vypísknul s úsměvem od ucha k uchu. "Cítím se, jako bych se vznášel a něco mne tahalo za vlasy a přidrţovalo u stropu. Hej hou! Hej hou!" vykřikoval rozjařeně. "A po nějakých bolestech ani stopy. Ten tvůj svět ale musí být moc pěkné místo, kdyţ tam lidé kouří něco podobného!" Anuviel neměla to srdce mu jeho přesvědčení vymlouvat, tak jen přikývla a radovala se z toho, ţe Bilba přešly bolesti a ţe je tak veselý. Nechala mu dostatečnou zásobu paliček, aby měl co kouřit aţ odjede, a vyrobila pro něj svoji konopnou mast, jejíţ recept úspěšně šířila po internetu prostřednictvím ganjawebu na svých osobních stránkách. Byla velice účinná nejen proti bolestem kloubů a těch několik kelímků, které za cenu mnoha otevření a zavření kouzelného váčku od Yavanny vyrobila, zmizelo jako kdyţ se zapráší. I elfům totiţ byla velice uţitečná, protoţe urychlovala hojení různých oděrek a řezných ran, jeţ sice u elfů probíhalo rychleji neţ u lidí, ale díky mastičce bylo téměř okamţité. Anuviel blahořečila své babičce bylinkářce, která ji jako malé děvče naučila dělat různé léčebné přípravky a seznámila
63
KONOPNÁ PANÍ I. ji s účinky mnoha bylin. Začínala si říkat, ţe její nápad s pěstováním konopí ve Středozemi se moţná ukáţe ještě daleko prospěšnější, neţ si původně myslela.
- Lidský faktor Od Posledního mostu se vydali po planině, která se před nimi táhla aţ k zamlţeným Větrovským vrchům v dáli. Dojeli k nim za soumraku třetího dne cesty, a kdyţ spatřili stranou stojící majestátní kuţelovitý pahorek s plochým vrcholem, rozhodli se tam utábořit a ráno se pokochat jedinečným rozhledem po krajině. Byl to vrch Větrov, kde se kdysi dávno v dobách rozkvětu Severního království Arnoru tyčila stráţní věţ Amon Sûl. Anuviel si připadala, jako by se vracela po stopách Aragorna a hobitů, kteří po stejné cestě, ale opačným směrem putovali do Roklinky s Frodovým těţkým břemenem a smrtonosnými Prstenovými přízraky v patách. Neodvaţovala se nikomu v Blaţené říši ani ve Středozemi přiznat, ţe příběhy Bilba a Společenstva prstenu jsou v jejím světě obecně známé, jejich kniţní vydání bestsellery a filmové zpracování Pána prstenů kasovním trhákem. K tomu, aby jí porozuměli, by jim musela o svém světě vysvětlit daleko víc, neţ měla v úmyslu. Těţko by pochopili, jak sebevraţedně hloupě se lidstvo na Zemi chová, a měla dokonce obavu, ţe by si jí po tom uţ ani tolik neváţili. Navíc si říkala, ţe čím méně toho budou o lidské hlouposti z jejího světa vědět, tím menší bude nebezpečí, ţe by je něco podobného také napadlo a pokusili se nás napodobit. Její svět byl sice proti Středozemi na nesrovnatelně vyšší technologické úrovni, ale Anuviel si nedělala ţádné iluze o jeho duchovní vyspělosti. Dokonce si často říkala, ţe je to opravdová bída s nouzí! O vědeckých teoriích a podstatných otázkách lidské existence Anuviel se vţdycky velmi zajímala nejen o filosofické, ale i o vědecké poznání. Velký podíl na tom mělo i to, ţe v ranném mládí z rozhodnutí svého tyranského otce a proti své vůli podstoupila technické vzdělání. Opravdu je jen s nechutí podstoupila, protoţe daleko víc ji přitahovalo studium literatury a filosofie. Její otec si však přál, aby alespoň jeho poslední potomek kráčel v otcovských technických šlépějích, a jako obvykle na její názor nebral vůbec ţádný ohled. Vţdyť jeho dcera na základní škole výborně prospívala ze všech předmětů a zdálo se, ţe má nejen výjimečně vysokou inteligenci, ale i všestranné nadání jak na humanitní, tak i na technické obory. Byl sobecky přesvědčený, ţe děti jsou od toho, aby svým rodičům dělaly radost, a ti si mohli jejich prostřednictvím naplnit své sny. Vůbec neuznával, ţe by jeho děti mohly mít své vlastní názory a přání, nebo dokonce právo zařídit si ţivot po svém. Jak se jiţ během jejich dospívání ukázalo, oba její starší sourozenci byli na techniku naprosto natvrdlí, takţe otec o ně nadobro ztratil veškerý zájem. V očích neúprosného patriarchy neexistoval ţádný platný důvod, proč by jeho nejmladší dcera neměla jít studovat chemii, kdyţ on si to přeje, ačkoliv ho s pláčem úpěnlivě prosila, ať jí dovolí studovat to, po čem ona sama touţí. Tak se tedy stalo, ţe Anuviel získala byť s nechutí slušné základy v matematice a ve fyzice, které později samostudiem rozvinula, aby dokázala porozumět sloţitějším vědeckým teoriím. Ve srovnání s ostatními věcmi, co jí otec v ţivotě provedl, tohle byla jen nepodstatná maličkost, a tak mu ji nakonec odpustila. Uvědomila si totiţ, ţe podobně jak tomu bylo v případě mnoha dalších špatných věcí, co se jí v ţivotě přihodily, otcova tyranská bezohlednost jí nakonec přinesla přece jen nějaký uţitek. Jiţ od útlého dětství trpěla neuhasitelnou zvídavostí. Natolik velikou, ţe její starší sestra se jí jednou v dospělém věku přiznala, ţe Anuviel jako malé dítě upřímně nenáviděla kvůli tomu, ţe kdyţ byly spolu, holčička se jí neúnavně na vše vyptávala a kaţdou svoji otázku začínala slovem: "Proč?" A tak nebylo divu, ţe jednoho krásného dne se tato jiţ dospělá zvědavá
64
KONOPNÁ PANÍ I. holčička začala zajímat o astrofyziku a kosmologii, a ţe se zaujetím sledovala všechny vědecké a filosofické pokusy dobrat se poznání počátku Vesmíru. Hltala zprvu jen vědeckopopulární literaturu na toto téma, ale později i odborné články, nebo chodila na přednášky renomovaných vědců působících v tomto oboru. Milovala Einsteinův výrok: "Nejkrásnější věc, kterou můţeme zaţít, je to tajemné. To je zdroj veškerého umění a veškeré vědy. Ten, kdo tento pocit nezná, ten, kdo se jiţ neumí zastavit a divit se, stát a s úctou obdivovat neznámé, ten je jako mrtvý. Jeho oči jsou zavřené.'' Vzdělávací systém komunistického školství z Anuviel vychoval ateistku, ale právě ta věda, na niţ se neustále arogantně odvolával jako na důkaz Boţí neexistence, z ní postupem času učinila člověka hluboce věřícího v Boha-Stvořitele. Vědecké teorie však brala se zdravým skepticismem, protoţe si rychle všimla, jak často se překonávají a vylučují. V průběhu ţivota si vytvořila svoji vlastní teorii o smyslu Vesmíru a o smyslu existence člověka, protoţe to podle jejího názoru byly ty nejdůleţitější otázky, na jaké by se člověk vůbec mohl zeptat. Někdy se musela usmívat nad tím, jak zapáleně vědci diskutují o různých teoriích popisujících vznik našeho světa. Třeba takový inflační scénář Standardního modelu s jeho shlukem bublin rodících se vesmírů jí připadal aţ komický, protoţe si toto pojetí v duchu představovala jako pěnu u huby Velkého Programátora. Ať se páni vědci tvářili sebejistěji v otázce neexistence Velkého Hybatele, a ať si vytvářeli ty nejvědečtější teorie tvrdící, ţe Vesmír vznikl jen tak sám od sebe, Anuviel umíněně povaţovala počátek našeho Vesmíru za nepochybný projev Boţí vůle. Podle ní bylo úplně fuk, jak usilovně se věda snaţila tento počátek vysvětlit, protoţe jej stejně nikdy nemohla plně pochopit. Mohla se k němu sice přiblíţit, ale nikoliv hlouběji nahlédnout do jeho podstaty a ani nebyla naděje, ţe by to někdy vůbec dokázala. Okamţik stvoření byl neznámou oblastí, bylo to bílé místo na mapě – Hic sunt leones moderního věku. Anuviel byla přesvědčená, ţe tato doména je poznatelná jedině s pomocí filosofického přístupu. Ostatně většina vědeckých domněnek o vzniku Vesmíru si s jejím filosofickým náhledem celkem dobře rozuměla. Vţdyť ani dotyčný Standardní model nevylučoval její hypotézu, ţe Stvořitel prostě vyslal myšlenku do prázdna a tím se symetrické falešné vakuum přeměnilo v asymetrické pravé vakuum našeho Vesmíru, aby mohlo dojít k Velkému Třesku. Tento předpoklad ji pak logicky přivedl k závěru, ţe Boţí myšlenka byla tím záhadným počátečním impulsem, který určil ono tolik diskutované zahajovací pravidlo definující jeho podobu. Ani teorie strun, která tvrdila, ţe všechny projevy hmoty jsou vlastně různé stavy jednoho fundamentálního objektu – jakési vibrující struny podobající se gumičce na vlasy, neotřásla dívčiným přesvědčením, ţe tyto vibrace vlastně nejsou ničím jiným neţ projevenou Stvořitelovou vůlí. Anuviel totiţ o to neochvějněji věřila v Boha, kdyţ si uvědomila, ţe veškeré vědecké výzkumy zabývající se zpětným pohledem na vývoj Vesmíru vţdycky nevyhnutelně dojdou k bodu, za nějţ se uţ nedá dohlédnout. A podle ní byl za tímto bodem Bůh, Stvořitel, Alláh Ilúvatar, Otec všech, Velký Programátor, Velký Admin, či jak je vám libo ho nazývat, ale pořád se jednalo o tu samou Nejvyšší Bytost. Koneckonců bylo celkem nepodstatné, co se událo mezi okamţikem vzniku Vesmíru a současností, protoţe ať to vědci dokázali popsat sebelépe, to nejdůleţitější – potvrdit či zamítnout existenci Boha nebo porozumět smyslu naší existence – bylo naprosto mimo jejich dosah. Přitom podle jejího názoru byly tyto otázky pro lidstvo daleko důleţitější neţ cokoliv jiného. Nechápala, proč většinu lidí nezajímají. Udivovalo ji, ţe lidstvo si v klidu takhle naslepo vykračuje, aniţ by se zajímalo o tak základní věc, jako jaký je vlastně cíl jeho cesty. Domnívala se, ţe lidstvo se dostalo na scestí tehdy, kdyţ si začalo myslet, ţe je pánem přírody. Descartesovo přesvědčení, ţe vše se dá vysvětlit pomocí rozumu, jí připadalo jako vrchol arogantní hlouposti člověka. Anuviel věřila, ţe racionálním vědeckým přístupem můţeme dosáhnout jen velmi omezeného poznání, totiţ pouze takového, které se vejde do mezí vědeckého poznání, k němuţ se lidstvo v dané etapě svého vývoje stačilo dopracovat.
65
KONOPNÁ PANÍ I. Nadutost vědců a jejich často přihlouplá argumentace jí připadala stejně naivní jako dobové tvrzení, ţe při tak vysoké rychlosti, jaké by dosáhl vlak taţený parní lokomotivou, musí lidský organismus nevyhnutelně zahynout. A přitom to v začátcích vývoje ţelezniční dopravy páni vědátoři mysleli zcela váţně a opírali své postuláty o své tehdejší vědecké výzkumy. Současná věda byla nejen intelektuální disciplínou, ale především velkým byznysem a diktaturou určitého směru a metod poznání. Vědce, kteří se odváţili vydat jinou cestou, ostrakizovala a označovala je za úchylné tmáře. Avšak ani tato alternativní věda nebo pavěda, jak ji označovali její nepřátelé, Anuviel nedokázala zcela uspokojit. Byla jí ale například blízká Sheldrakeova teorie morfogenetických polí, která mimo jiné tvrdila, ţe čím častěji dojde k opakování určitého fenoménu, tím pravděpodobnější bude četnost jeho výskytu. Moc se jí líbil poetický argument tohoto britského vědce, kterým vysvětloval svoji originální teorii: Kdyţ vezmete kytici orchidejí a spálíte ji, získáte při tom určité mnoţství energie a popele, jak se dá měřením dokázat. Jenţe to není vše, protoţe kam se potom poděla její krása? Ale ani oficiální klasická věda ani Sheldrake a spol. nebyli schopni vysvětlit, jak dochází k tomu úplně prvnímu výskytu, ke vzniku určité jedinečné a nové struktury, ať jiţ hmotné jako třeba atom, nebo čistě virtuální v podobě myšlenky. Jediné, co věda uměla, bylo popsat fenomén opakování, ale nikdy neosvětlila okamţik stvoření. Vlastně toho ani dosáhnout nemohla, uţ kvůli svým vlastním inherentním pravidlům. Vţdyť podle moderní vědy byla platná pouze taková teorie, jejíţ důkaz se dal neomezeně opakovat. Jak ale chcete opakovat tak jedinečný jev, jakým stvoření bezesporu je? Na takový výzkum moderní věda neměla nástroje ani rámec. Na okamţik stvoření něčeho úplně nového nemohla celá ta slavná věda ani dohlédnout ani dosáhnout, byla prostě slepá a bezruká jak ten nejzpozdilejší bezobratlovec. A přitom podle dívčina mínění byl tento fenomén pro lidi nesrovnatelně zajímavější a důleţitější neţ všechno to, v čem se vědci vrtali jak červi v exkrementu. Navíc je podezírala, ţe stejně jako dotyčným larvám, i jim tato činnost slouţila především k vlastní obţivě, a nikoliv k rozšíření duchovních obzorů, ať uţ jejich vlastních či samotného lidstva, jak neustále pokrytecky tvrdili. Mezi oficiálními vědci se občas našly i světlé výjimky. Někdy se jim téměř podařilo přiblíţit se k podstatě poznání a pochopit, o co v něm skutečně jde. Někteří z nich podvědomě vycítili, ţe není podstatný ani tak výsledek, k němuţ se během poznávacího procesu dobereme, jako proces poznávání sám o sobě. Jedním z takových osvícenců byl třeba francouzský matematik z konce 19. století, Jules Henri Poincaré, který prohlásil: "Vědec nestuduje přírodu proto, ţe by to bylo uţitečné. Studuje ji proto, ţe mu to přináší potěšení. A potěšení mu to přináší proto, ţe příroda je nádherná. Kdyby nebyla příroda nádherná, nestálo by za to vědět. A kdyby nestálo za to vědět, nestálo by za to ţít.'' Anuviel byla přesvědčená, ţe ţádné universální a objektivní poznání neexistuje, ţe k pravému poznání se musí kaţdý dopracovat sám svojí vlastní cestou, která můţe mít rozmanité podoby. Domnívala se, ţe právě tato cesta člověka zušlechťuje a zdokonaluje jeho smrtelnou duši tak, jak si to přeje Stvořitel. Dívka pevně věřila, ţe v našem poznávacím procesu nakonec stejně všichni dospějeme k jedinému moţnému závěru, potvrzujícímu Boţí existenci. Ţe pokorně pochopíme, ţe je něco, co nás přesahuje, něco, čehoţ jsme pouhou součástí, a co určuje smysl naší existence. Věřila, ţe toto poznání nám pak umoţní pochopit samotný smysl našeho bytí, a konečně jej naplnit. Jenţe problém byl v tom, ţe v jejím světě a době drtivá většina lidí neměla chuť zabývat se těmito otázkami. A čím více se rozvíjela konzumní společnost, tím méně lidi mělo čas a energii samostatně přemýšlet a jen přeţvýkávali nebo čistě papouškovali hotové názory oficiálních vědeckých celebrit. Knihy napsané génii moderní fyziky šly na odbyt jako housky na krámě a stávaly se bestsellery, ale kolik z těch, kteří si je zakoupili, je vlastně dočetlo aţ do konce nebo plně pochopilo? Nemluvě uţ o tom, ţe by je pouţili jako odrazový můstek pro své vlastní originální zkoumání otázky smyslu existence člověka. Stejně jako vše ostatní i věda a
66
KONOPNÁ PANÍ I. filosofie se staly pouhou módní komoditou, která se konzumovala a brala na stejně lehkou váhu jako cokoliv jiného. Na rozdíl od většiny lidí kolem sebe Anuviel se celý ţivot velmi váţně a soustavně zabývala těmito otázkami, i kdyţ mnozí ji kvůli tomu měli za blázna a smáli se jí, ţe jen zbytečně ztrácí čas a energii. Nakonec došla k názoru, ţe Bůh stvořil Vesmír a v něm člověka z toho prostého důvodu, ţe je k něčemu potřeboval. Jelikoţ usoudila, ţe duše je jediným produktem Vesmíru, který by mohl přetrvat jeho zánik, měla zato, ţe ji Stvořitel k něčemu dokáţe zuţitkovat. Dle jejího názoru mu lidská duše, zušlechtěná svým mnohým převtělováním a zdokonalováním, mohla být dobrá jako zdroj energie potřebný k jeho vlastnímu rozmnoţování nebo k obnovování sil. Jak se později při jejím rozhovoru se Stvořitelem ukázalo, strefila se v tom druhém předpokladu. Spletla se však v tom, ţe se mylně domnívala, ţe Bůh jiţ dál nezasahuje do záleţitostí jednou vytvořeného vesmíru a ponechává jej spontánnímu vývoji. Velký Programátor se však, jak bylo vidno z jejího vlastního osudu, o své světy zajímal aţaţ. Stvořitel se zajímal o lidstvo, ale lidstvo se bohuţel nezajímalo o Stvořitele. Lépe řečeno, zajímalo se o plytké a nepodstatné otázky související s Bohem, ale uţ vůbec ne o to, jaký je smysl jeho smrtelné existence – o to, proč je Bůh vlastně stvořil. A to byla fatální chyba, která lidstvo odváděla od jeho skutečného poslání a zaslepovala je. Vţdyť v její době spělo ke svému zániku, místo aby se dál rozvíjelo tím správným směrem a duchovně se zdokonalovalo. Lidstvo, místo aby konečně začalo uplatňovat princip spolupráce a snahy o vzájemné porozumění, se utápělo v nesmyslném soutěţení ve všech moţných oborech od soutěţe v počtu snědených knedlíků aţ po udílení Nobelových cen. Z hlediska Stvořitele bylo obojí stejně nesmyslné a nepřínosné. Dokud lidstvo nevymění princip soutěţivosti za princip spolupráce, nebude mít sebemenší naději přeţít, uvědomovala si smutně Anuviel. Soutěţivost byla aţ do určitého vývojového stupně nutná, ale jiţ dávno se lidská společnost měla vydat tou druhou cestou. Lidstvo prostě někde zmeškalo vlak a ten mu ujel, zatímco se nadýmalo nad svými ţabomyšími vítězstvími na poli vědy a techniky. Jenţe ta mu stejně nebyla k ničemu dobrá, ale často je spíše naopak vedla k tomu nejhoršímu a odváděla pozornost člověka od hledání skutečného smyslu jeho bytí. Anuviel si říkala, ţe jediným způsobem, jak přivést lidstvo na Zemi na správnou cestu, by bylo v něm nejprve obnovit víru v Boha. A pak je přinutit, aby se začalo váţně zabývat svojí spásou a chovat se tak, jak to jeho Stvořitel od něj právem očekává. Aby přestalo devastovat a zneuţívat svoji planetu. Aby se lidé jiţ neoddávali nesmyslným závodům v dokazování si, který z nich je lepší neţ ten druhý. Protoţe to ve Stvořitelových očích nemělo vůbec ţádný význam, vţdyť Bůh měl rád všechny svoje děti, jelikoţ i ten nejhorší zločinec, pokud v něm zůstala zachována alespoň jiskra Dobra, mu mohl přinést stejný prospěch jako ten nejušlechtilejší jedinec. Vţdyť v konečném splynutí duší, v závěrečné Hudbě Ainur, měly všechny duše stejný energetický potenciál. Lidé tuto základní pravdu kdysi znali, protoţe prakticky všechna monoteistická náboţenství původně zdůrazňovala neskonalou lásku, jiţ Bůh Otec chová ke všem svým stvořením. Jenţe náboţenství se prostřednictvím církví rychle zmocnili Vládci a přeměnili je ve svůj nástroj k ovládání lidí. Náboţenství nadále podmiňovalo Boţí lásku určitým typem chování. Samozřejmě, ţe takového chování, jaké vyhovovalo záměrům Vládců. Lidé se takhle nechali církvemi balamutit, ale přitom kdyby se jen trochu zamysleli, museli by si uvědomit, ţe uznáme-li Boha za našeho Otce-Stvořitele, pak musíme i předpokládat, ţe k nám chová otcovskou lásku. A ta je přece bezpodmínečná, nebo lépe řečeno by měla být. Vţdyť dobří rodiče milují své děti i kdyţ zlobí nebo se jim moc nevyvedou. A připustíme-li, ţe Bůh je dokonalejší neţ jsme my, tak není ţádný důvod k předpokladu, ţe ve svém rodičovství bude méně schopen bezpodmínečně milovat své děti, neţ jak to dokáţí jeho vlastní výtvory. Stvořitel seslal do našeho světa andělské duchy z obdobného řádu jako Valar na Ardě, kteří zde na úsvitu lidské civilizace vystupovali v roli boţstev, ale po nějakém čase je musel odvolat, protoţe se nakazili Zlem, které vstoupilo do jejich srdcí stejně lehce jako vstupovalo
67
KONOPNÁ PANÍ I. do lidských. Později sem vyslal další duchy z obdobného řádu jako Maiar v roli starozákonních a dalších proroků. Ti měli za úkol hlásat jeho myšlenky a předávat je lidstvu. Lidé se jim však za jejich osvětu většinou velmi špatně odměnili, viz případ Jeţíše Krista. Po jeho nelidsky kruté smrti uţ Stvořitel nechtěl tyto andělské duchy – své děti stvořené z jeho vlastní ušlechtilé podstaty – dál vystavovat utrpení, a nadále sám bez prostředníka v podobě některého ze svých četných avatarů promlouval k lidským prorokům, aby jim předal své učení.. Prorok Mohamed patřil mezi tyto vyvolené, ale i ten Boha zklamal, protoţe z víceméně ušlechtilých důvodů mnohé jeho myšlenky pozměnil nebo zatajil. Poselství proroků osvícených Stvořitelem bylo postupem doby zdeformováno a zmanipulováno do často nepoznatelné podoby, tak aby vyhovovalo Vládcům. Místo poctivého studia Boţích příkazů, jejichţ nezdeformované stopy se ještě tu a tam daly odhalit v mnoha náboţenských systémech, teologové se však zabývali podobně nesmyslnými otázkami, jako kolik andělů se vejde na špičku jehly. Pátrání po konkrétním smyslu lidské existence, které je pro lidstvo vitálně důleţité, tak bylo zatlačeno do pozadí. Anuviel věřila, ţe nápravu by bylo moţné zjednat jedině tím, ţe by lidstvo získalo konečný důkaz o Boţí existenci a o jeho nezměrné moci, coţ by je snad jako jediné mohlo přimět k tomu, aby začalo plnit své poslání. Ať uţ z přesvědčení, nebo prostě jen ze strachu z Boţího hněvu a trestu, to uţ bylo nakonec jedno. Hlavně, aby se na správnou cestu vydalo dřív, neţ bude příliš pozdě a lidský druh nenapravitelně upadne a zahyne. ***
***
***
***
***
***
Rozhodli se přečkat noc v chráněné prohlubině na západním úbočí kopce, kde před dvěma roky hobiti s Aragornem zaţili strašlivou noc hrůzy. Napadly je tam tehdy Prstenové přízraky a Frodo byl těţce raněn do ramene začarovanou dýkou Černého Kapitána, hrůzyplného náčelníka Sauronovy Devítky. Ze staré stráţní věţe na kopci zbyly jen rozvaliny, které zdobily vrcholek Větrova jako kamenná koruna. Časně ráno se Anuviel spolu s Gandalfem, Glorfindelem a Elrondovými syny vyšplhali aţ nahoru. Byl odtamtud nádherný výhled na všechny strany, ale zříceniny obklopující velkou plošinu, která kdysi slouţila jako základna věţe, místu dodávaly aţ zlověstný nádech. A kdyţ k tomu přičteme všechny ty neblahé události z nedávné doby, tak není vůbec divu, ţe to tady vypadá, jako by tu strašilo, pomyslela si Anuviel a otřásla se odporem. Gandalf se zachmuřeně rozhlíţel kolem a vzpomínal na svůj osamělý celonoční boj s Devítkou Prstenových přízraků, který se pár dní před Frodovým zraněním odehrál právě tady, ve skalnatém kruhu na temeni kopce. Anuviel uţ chtěla navrhnout, aby sešli dolů a raději se věnovali snídani neţ tíţivým vzpomínkám, kdyţ Glorfindel lehce vykřikl. Stál rozkročený na okraji kruhu a ukazoval rukou do dáli, téměř aţ k obzoru, který se ještě skrýval v ranním mlţném oparu. Jeho elfí oči viděly dál a ostřeji neţ ty nejlepší oči lidské. - "Tam na jihu se něco pohybuje a přísahal bych, ţe jsou to skřeti, kdyby to vůbec bylo myslitelné. Jsou nějakých padesát mil odtud, na úpatí Jiţních vrchů, a směřují podél nich k západu. Přece se nemohli přes Hraničáře dostat tak daleko do vnitrozemí?" řekl a tázavě se obrátil k Elladanovi. Elrondův syn se nejprve podíval na své dvojče Elrohira, co tomu říká – byli totiţ pravá jednovaječná dvojčata a naprosto nerozluční, coţ jim někdy působilo velké problémy u manţelek, které se navíc vzájemně nesnášely. Bratři byli někdy aţ legrační tím, jak se navzájem doplňovali, aţ vznikal dojem, ţe teprve společně tvoří plnohodnotnou osobu. - "Hraničáře asi ani nenapadlo, ţe by se skřeti mohli vydat tímto směrem. Vţdyť co by tu dělali? V horách najdou víc bezpečných úkrytů neţ v otevřené krajině jako je tady," nechápavě vrtěl hlavou Elrohir.
68
KONOPNÁ PANÍ I. - "Mohli jim uniknout, jestli to vzali oklikou z jihu. Hraničářů je přece jen příliš málo na to, aby si mohli být jistí, ţe neproklouzne ani myš," pokrčil mrzutě rameny Elladan. Gandalf provrtal dvojčata přísným pohledem a zamračil se. "Neřekl bych, ţe tam Glorfindel vidí myš, ale spíš pořádnou tlupu skřetů!" zahromoval a bylo jasné, ţe jeho nálada klesla aţ k bodu mrazu. Glorfindel se pokoušel zmírnit napětí, které se během chvilky mezi nimi vytvořilo, ale bylo to marné. Ať Hraničáře omlouval jak chtěl, dopustili se váţné chyby, kdyţ nechali jih bez dozoru. Nebyl si přesně jistý počtem skřetů kvůli velké vzdálenosti a špatné viditelnosti, ale tvrdil, ţe jich bude přinejmenším sto padesát, moţná i víc. A ještě horší zprávou bylo, ţe mezi nimi zahlédl mnoho velkých skřetů skurut-hai, kteří jsou daleko nebezpečnější a bojovnější neţ menší odrůdy. Vrátili se do tábora na úbočí velice znepokojeni a na snídani uţ nikdo z nich neměl ani pomyšlení. Novina vzbudila velký rozruch mezi členy druţiny, kteří se začali vzrušeně dohadovat, co dál dělat. Anuviel se tedy rozhodla, ţe nadešel pravý okamţik k uplatnění své autority jako vůdce výpravy a přikázala, aby se všichni dobře nasnídali a nabrali sil. Nikdo nic nenamítal, protoţe všem bylo jasné, ţe je budou v následujících dnech potřebovat, a neměli jistotu, ţe se jim zase brzy naskytne příleţitost naplnit si ţaludky teplým jídlem. Sestoupili z Větrova a vrátili se zpět na Cestu. Tam se rozdělili do malých skupin vedených Hraničáři a vydali se na průzkum krajiny v okolí Východní cesty. Při tom postupovali stále vpřed na západ, i kdyţ daleko pomaleji neţ předtím. Večer se z opatrnosti utábořili na severní straně Cesty, ale brzy toho litovali, protoţe se dostali do sousedství nedalekých Komářích močálů a měli celou noc na to, aby poznali, ţe ty své jméno nedostaly nadarmo. Zdejší komáři byli divocí jak sršni a i přes zimní období štípali o sto šest. Zima v těchto končinách Středozemě bývala mírná, většinou ani nemrzlo a sníh napadl jen výjimečně, takţe komáří larvy v zimě nepochcípaly. Hustá hejna komárů se pak vrhala s přímo vlčím apetitem na nešťastné pocestné, kteří měli tu smůlu, ţe se jim dostali na dolet. Dúnadanské hlídky nenarazily na ţádné stopy skřetů v okruhu dvaceti mil, ale ještě se nevrátili zvědové, kteří odjeli okamţitě po Glorfindelově objevu. Velitel Dúnadanů Halamir se zpočátku tvářil, ţe elfovi nevěří, ale pod Gandalfovým mrazivým pohledem nakonec s nechutí připustil, ţe něco na tom asi bude. Přikázal tedy svým nejlepším zvědům, aby vyjeli směrem k Jiţním vrchům a pokusili se nalézt stopu zanechanou skřety a sledovat ji. Zbytek Hraničářů zůstal s výpravou a vedl skupiny pátračů v bliţším okolí. Ostatní členové druţiny byli na Dúnadany velmi rozzlobení, protoţe někteří z nich povaţovali neschopnost Hraničářů postarat se o bezpečí výpravy za téměř blízkou zradě, zvlášť v souvislosti s jejich předchozím odmítnutím přísahy. Anuviel si však proti všemu očekávání spíš oddechla, protoţe si říkala, ţe Dúnadané se teď budou ze všech sil snaţit o nápravu své chyby a nebudou mít čas jí dělat nějaké problémy. O věrnosti Hraničářů neměla sebemenší pochyby, víc ji zneklidňovala jejich zatvrzelá hrdost. No a koneckonců, to co se stalo, je jen důkazem, jak je lidský faktor i ve Středozemi nespolehlivý! Pomalé pátrání po nepřátelích pokračovalo i po celý následující den, kdy se pozdě odpoledne konečně dostali do prvních obydlených končin. Jeli jiţ několik hodin zalesněnou krajinou, kdyţ před sebou spatřili vysoký kopec. Silnice uhýbala vlevo, aby se vyhnula jeho lesnatým svahům a obkruţovala ho podél jiţního úbočí. Pak zahnula prudce na sever a jiţ z ohybu cesty viděli, ţe v dálce ji přehrazuje velká brána. Na západních svazích Hůreckého kopce leţela ves Hůrka, která se vyznačovala velmi neobvyklým sloţením obyvatelstva. Bylo to jediné místo ve Středozemi, kde vedle sebe ţili Velcí lidé a hobiti, kterým ostatní národy říkaly půlčíci.
69
KONOPNÁ PANÍ I. O hobitech, kouření a ropě O původu hobitů, jak se sami nazývali, se moc nevědělo, ale bylo zřejmé, ţe jsou jakousi podivnou mutací lidí. Lišili se od nich nejen výškou, která se pohybovala okolo jednoho metru, ale také tím, ţe jim málokdy rostly vousy. Nohy měli porostlé hustými kudrnatými chlupy podobnými vlasům a chodidla pokrytá zrohovatělou kůţí, takţe nepotřebovali nosit boty. Měli často aţ moc kulaťoučké postavy, ale byli nesmírně hbití a uměli se pohybovat téměř stejně neslyšně jako elfové. Milovali přírodu a všechny rostoucí věci a věnovali se především zemědělství. Jejich pahorkatá země nebyla příliš úrodná, ale hobiti na ní dokázali vypěstovat vše, co potřebovali k obţivě. A nutno říct, ţe toho nebylo málo, protoţe snad nejoblíbenější činností hobitů bylo jídlo. Pokud to bylo moţné, jedli i šestkrát denně a to důkladně. Tento veselý a dobrosrdečný nárůdek hobitů miloval dobré pivo a víno a byli to oni, kdo ve Středozemi objevili kouření dýmkového koření. Tato bylina nebyla ničím jiným neţ i na Zemi dobře známým tabákem a hobiti ji kouřili z dřevěných nebo hliněných dýmek. Od nich tento zvyk převzali i Velcí lidé v Hůrce a v posledních letech se kouření začínalo šířit i do ostatních krajů Středozemě. Přispěl k tomu i čaroděj Gandalf, který si dýmkové koření nesmírně oblíbil a tvrdil, ţe se mu v oblacích nikotinového kouře lépe přemýšlí. Anuviel nikdy neslyšela o tom, ţe by hobiti trpěli rakovinou nebo jinými následky kouření, které se mu přičítají na Zemi, ale vůbec ji to nepřekvapovalo. Hobiti kouřili tabák, který nebyl nijak chemicky upravovaný, a to ještě výhradně z dýmky, takţe se jim do těla dostávalo daleko méně dehtu neţ kuřákům cigaret. Anuviel si také kolikrát říkala, jestli hlavní příčinou takzvaných nemocí z kouření na její rodné planetě nebylo v prvé řadě znečištěné ovzduší, které v kombinaci s kouřením mělo smrtelné následky. Zakázat auta a spalovací motory obecně by ţádné vládě na světě neprošlo, tak si to vynahrazují alespoň pronásledováním kuřáků, aby vypadali, ţe jim jde o blaho lidí, myslela si Anuviel. Přitom dobře vědí, ţe zákazy ani zdraţování nic nevyřeší a lidé kouří dál. Čím dál tím víc kouří hlavně ti mladí, pro něţ právě díky všem zákazům a protikuřáckým kampaním cigarety dostaly příchuť zakázaného ovoce. Začnou kouřit z frajeřiny, i kdyţ jim to často ani nechutná, ale přesto kouří dál, aby se vyrovnali starším. Jenţe tabák je silně návykový, a kdyţ dospějí a dostanou rozum, tak uţ je pozdě a musí těţce bojovat, aby se svého návyku zbavili. Tabákové firmy se na mladé lidi či přímo děti zaměřují ve svých reklamních kampaních a upravují chuť cigaret tak, aby chutnaly teenagerům. Pro holčičky dokonce vyvinuly sady ultra-tenkých cigaret v krabičkách pastelových barev. Jejich vynalézavost nezná mezí a kaţdou chvíli přicházejí s novým nápadem, jak zlákat ke kouření co nejmladší a tudíţ i nejsnáze ovlivnitelné oběti. Vlády zase neustále přicházejí s novými a čím dál tím drakoničtějšími opatřeními a zákony omezujícími kouření, ale v podstatě jim jde jen o posílení moci nad řadovými občany. Nakonec, moţná ţe politikům vůbec nejde o to, aby lidé jejich zákazy kouření dodrţovali, říkala si Anuviel. Moţná naopak počítají s tím, ţe budou mít opačný účinek – aby si jejich kamarádi v tabákovém a farmaceutickém průmyslu mohli zvýšit zisky a na daních na tom vydělal i stát. Daň z tabáku hrála velkou roli ve státních rozpočtech a výrobci léčiv, kteří měli jedny z nejvlivnějších politických lobby, rýţovali na všech moţných lécích proti následkům kouření stejně jako na prostředcích, které měly nešťastné kuřáky odnaučit jejich zhoubnému návyku. V posledních letech se sice v bohatých zemích objevovaly tendence omezit kouření, ale to znamenalo pouze to, ţe bohatší část lidstva se rozhodla chránit své zdraví na úkor té chudší části. Zisky tabákových koncernů totiţ tím v ţádném případě neklesaly, neboť si mezitím získaly nové obrovské trhy v lidnatých chudých zemích. Nedalo se očekávat, ţe by se na Zemi tento problém v dohledné době vyřešil, protoţe naděje na vymýcení kouření byla mizivá. O tom, ţe by někdo váţně uvaţoval o celosvětovém nahrazení spalovacích motorů alternativními moţnostmi, které by neznečisťovaly ovzduší,
70
KONOPNÁ PANÍ I. Anuviel rovněţ pochybovala. Někteří politici sice ujišťovali své voliče, ţe tento vývoj podporují, ale dívka jim moc nevěřila, protoţe často slýchala, ţe energetické a automobilové koncerny, které mají v politice klíčový vliv, v tajnosti skupují vynálezy, které by mohly nahradit současné motory a paliva. Bylo přece v jejich zájmu, aby se dál v co největších mnoţstvích těţila ropa a nezaváděly se ţádné převratné novinky, které by omezily úroveň její spotřeby a ohrozily jejich bezprostřední enormní zisky. Věděli sice, ţe ropa za nějakých dvacet let dojde, nebo lépe řečeno, bude jí tak málo, ţe se pro mnohá pouţití stane finančně nedostupnou, ale to je zas příliš nevzrušovalo. Vládci byli rozhodnuti co nejvíc si nahrabat, dokud to jde. Co bude pak, je zase tolik nezajímalo, protoţe budoucnost lidstva jim byla lhostejná. Oni sami si byli naprosto jistí, ţe si to vţdycky dokáţí zařídit tak, aby se měli dobře a mohli ţít v podle nich zaslouţeném přepychu. Zbytek lidstva Vládci povaţovali jen za bezvýznamné otroky, na něţ není třeba brát sebemenší ohled. Konečně, vţdyť je to právě ropa, která hýbe jejím světem, jeho ekonomikou i politikou. A hlavně díky tomu, ţe se s ní po celém světě obchoduje ve měně těch nejmocnějších Vládců, byla jejich ekonomika tak silná. Bez toho by jejich bohatá země šla rychle ke dnu, a oni si toho byli zatraceně dobře vědomi. Stačilo se podívat na události posledních let, kdy Vládci vedli dvě války, a v pozadí obou bylo černé zlato, jehoţ světové zásoby se začaly nebezpečně sniţovat. Ale jejich hlad po zisku byl tak nenasytný, ţe by ji ani nepřekvapilo, kdyby rozpoutali další konflikty, další kruté války ve jménu boje proti terorismu, jejichţ pravým důvodem by opět byla tato vzácná kapalina a posílení jejich globálního politického a vojenského vlivu. Doufala jen, ţe obyvatelé Středozemě nikdy nepřijdou na to, k čemu by se ropa mohla pouţívat, protoţe se vyskytovala i tam, i kdyţ naštěstí většinou jen pod mořem. ***
***
***
***
***
***
Ještě neţ úplně objeli kopec, výpravu dohonil jeden z Dúnadanů, kteří se vydali před dvěma dny z Větrova hledat stopu skřetů pod svahy Jiţních vrchů. Jeho kůň byl zchvácený a posel vypadal neméně unaveně, ale na jeho tváři bylo vidět, ţe přináší dobré zprávy. Tedy pokud se tomu tak dalo vůbec říkat. - "Dnes ráno jsme narazili na stopu, kterou zanechali skřeti. Byla vidět jiţ zdaleka, pochodují totiţ v širokém zástupu a zřejmě vůbec nepředpokládají, ţe by je někdo mohl sledovat," řekl opovrţlivě posel. "Jeli jsme po ní a odpoledne jsme v dálce spatřili, ţe křiţuje Zelenou cestu. Ostatní pak pokračovali dál po skřetí stopě, ale mne Bregolas vyslal za vámi, abych vás varoval. Bojí se totiţ, ţe skřeti směřují přes Mohylové vrchy do Kraje, To by byl konec hobitů!" dodal ustaraně. Anuviel se v ţilách zmrazila krev. Hobiti nebyli ţádní válečníci a ti z nich, kteří měli nějakou zkušenost v boji, se právě nacházeli na míle daleko. Smíšek a Pipin, jak se v Kraji říkalo hobitům, kteří doprovázeli Legolase na jeho cestě do otcova království, byli jediní z celého národa půlčíků, kteří se za posledních tři sta let bili v bitvě se skřety, nebo vůbec v nějaké pořádné bitvě. Ochrana Kraje Hraničáři byla aţ dosud velmi účinná a jeho obyvatelé neměli ani tušení o nebezpečích, která se skrývala jen pár denních pochodů od jejich hranic, a hlavně nebyli připraveni ani schopni jim čelit. Poslova slova vyvolala velký rozruch mezi členy výpravy, protoţe všichni si hobitů velice váţili kvůli roli, jiţ sehráli v záchraně Středozemě před Nepřítelem během Války o Prsten. Podle odhadu Dúnadanů bylo skřetů sto sedmdesát a potvrdili, co jiţ svým bystrým zrakem viděl Glorfindel – totiţ to, ţe dobrou polovinu z nich tvoří obávaní velcí skřeti skurut-hai. Opět vypuklo velké dohadování o tom co dělat, ale Anuviel je vybídla, aby raději pokračovali aţ v hostinci U Skákavého poníka v Hůrce, kde měli v úmyslu přespat. Její návrh byl i tentokrát bez odmlouvání přijat, protoţe všichni byli vyhládlí po dlouhé cestě a neméně se těšili na horkou koupel a pohodlné spaní. Ne nadarmo se říká, ţe láska prochází ţaludkem –
71
KONOPNÁ PANÍ I. jak je vidět, platí to i pro disciplínu, řekla si ironicky Anuviel, ale neměla ani srdce se tomu zasmát. Dělala si příliš velké obavy o osud obyvatel Kraje a při pomyšlení na zkázu, kterou by tam mohl tak velký oddíl skřetů způsobit, ji opouštěl smysl pro humor. Ještě před pár lety by příjezd podobné výpravy do Hůrky vyvolal velké pozdviţení, ale v posledním roce vesnicí procházelo tolik jednotlivých pocestných i početných druţin všech plemen, ţe kdyţ projíţděli Jiţní bránou, vrátný klimbající na prahu stráţního domku sotva zamţoural jedním okem a klidně spal dál. Anuviel všem doporučila, aby se před Hůreckými o skřetech zatím raději nezmiňovali, protoţe se bála vypuknutí paniky jak mezi Velkými, tak i Malými lidmi. Chtěla se nejdřív poradit s Ječmínkem Máselníkem, majitelem hostince U Skákavého poníka, který byl podle Gandalfova názoru moudrým muţem a znalcem poměrů jak v Hůrce, tak i v nedalekém Kraji. Skákavý poník byl mezi poutníky velmi oblíbeným místem pro přespání a pověst jeho piva a kuchyně byla známa i v dalekých zemích. Ječmínek tak získával novinky ze všech koutů Středozemě a jeho hostinec byl oblíbený i u domácích, kteří se tam dozvídali, co se ve světě děje. Hůrečtí moc necestovali, takţe si rádi k Poníkovi občas zašli na ţejdlík piva a při něm si vyslechli poslední zprávy z dalekých končin. Cestou domů se pak vzájemně ujišťovali, ţe všude dobře ale doma nejlíp, a ţe vlastně nic neztrácejí, kdyţ zůstávají doma v bezpečí, protoţe ve světě stejně není o co stát. Na rozdíl od Brány, příjezd výpravy do zájezdního hostince U Skákavého poníka neprošel nepovšimnutý. Jakmile početná druţina projela širokým obloukovitým průjezdem na nádvoří, vyřítil se ze dveří hostince tlustý holohlavý a červenolící muţík v bílé zástěře a vrhl se s nadšením ke Gandalfovi. Čarodějova zachmuřená tvář se konečně po dlouhé době rozjasnila a jevila neméně nadšení neţ hostinský. Muţík v zástěře totiţ nebyl nikdo jiný neţ jeho starý přítel Ječmínek Máselník. - "Pane Gandalfe, jaké to potěšení vás tady zase uvítat!" vykřikl Ječmínek. "A máte štěstí, protoţe právě odjela velká skupina lidí na Sever a mám spoustu volných pokojů. Budete se tu mít jako v bavlnce a sám víte, jaká je tady dobrá strava. A to ani nemluvě o pivu, co jste mu předloni přičaroval tak dobrou chuť!" rozplýval se hostinský, který měl starého čaroděje upřímně rád a rovněţ předpokládal, ţe s tak početnými a od pohledu zámoţnými hosty si dobře vydělá. Byl to skutečně moudrý muţ a znalec poměrů v této části Středozemě, ale byl také neméně zdatným obchodníkem, a tak okamţitě přivolal podomky, aby se postarali o koně, a sám hosty uvedl do pokojů a dohlédl, aby jim nic nechybělo. O hodinu později se všichni sešli jiţ umytí a v čistém oděvu ve velkém salónku, kde na ně čekala bohatá večeře, a po další hodině se nasycená, ale unavená společnost rozešla. Většina si to namířila rovnou do svých pokojů a šli spát, ale někteří vytrvalci se připojili k jiţ četné společnosti v hlavním sále hostince. V salónku zůstala jen Anuviel ve společnosti Gandalfa, Halamira a Glorfindela. Po chvilce se k nim přidal i Ječmínek Máselník, který se celý večer točil jako čamrda, a teprve teď trochu zpomalil tempo svého na pohled zmateného a neproduktivního pobíhání a bědování. Usadili se před krbem s plápolajícím ohněm, Gandalf si zapálil dlouhou dýmku a válečná porada mohla začít. - "Jeţkovy voči, to je mi ale nadělení!" vydechl konečně hrůzou na dlouhou chvíli oněmělý hostinský, kdyţ vyslechl zprávu o hrozícím útoku skřetů na Kraj. Jeho pohled chvíli jen bezradně bloudil od jednoho k druhému, ale nakonec dal průchod svým obavám a pochybnostem. - "Teda bez uráţky, panstvo, ale jestli je těch skřetů opravdu sto sedmdesát, jak říkáte, tak na ně nebude stačit ani celá vaše druţina," prohlásil sklesle. "A to máte s sebou ještě dámu, kterou budete muset chránit, jestliţe jsem správně pochopil účel vaší cesty," uklonil se zdvořile směrem k Anuviel. Tu jeho poznámka tak rozveselila, ţe se poprvé za celý den konečně od srdce rozesmála. Usmívali se i Gandalf a Glorfindel, zatímco Dúnadan se tvářil podobně pohřebně jako
72
KONOPNÁ PANÍ I. Máselník. Situaci nakonec zachránili starý čaroděj, kdyţ nevěřícně se tvářícímu Ječmínkovi vysvětlil, kdo je Anuviel, a Glorfindel, který mu podrobně popsal její boj a vítězství nad balrogem. Kulatý hostinský se s úţasem podíval na – podle jeho měřítek – křehkou dívku v bleděmodrých šatech podle elfské módy a bylo na něm vidět, ţe váhá, jestli má tak podivné zprávě vůbec uvěřit. Návštěvníci Skákavého poníka sice jiţ několik měsíců přinášeli zprávy o zázracích, které Anuviel učinila v Blaţené říši, ale stejně jako většina prostých lidí tyto řeči povaţoval za pouhé povídačky a nevěnoval jim příliš velkou pozornost. Naslouchat jedním uchem vyprávění o hrdinských činech uskutečněných někde v říších bohů a elfů byla jedna věc, ale setkat se s opěvovanou hrdinkou byla věc druhá. A jak uţ to často bývá v takových případech, při pohledu na Anuviel se cítil zklamán. Vypadala přece tak obyčejně a těţko si ji dokázal představit s mečem v ruce. Anuviel od smíchu vyschlo v hrdle, a tak se chopila kameninového tupláku s pěnivým mokem a s velkou chutí do sebe na jeden zátah obrátila celou půlku. Ječmínek vyvalil oči při tomto na ţenu heroickém výkonu, ale kupodivu ho to svým způsobem uklidnilo. Jestli je tahle dámička stejně dobrá v boji jako v pití piva, tak je tu snad ještě nějaká naděje, řekl si s úlevou. Ostatní muţi se zatvářili neméně překvapeně, kdyţ viděli, jak bravurně Anuviel do sebe obrátila i zbytek piva a poţádala zkoprnělého hostinského o další ţejdlík. - "Máte tu, pane Máselníku, moc dobré pivo. A věřte mi, v pivu já se vyznám! V zemi, odkud pocházím, se totiţ vaří nejlepší pivo v mém světě. A to vaše se mu se ctí vyrovná. Je poznat, ţe ho vaříte z dobrého sladu i chmele. Musíte o ně také moc dobře pečovat a čistit často trubky. A určitě tu budete mít pořádně hluboký a chladný sklep, ţe ano?" tázala se zasvěceně a Máselník jen němě přikyvoval, ale bylo na něm vidět, ţe si ho Anuviel svou pochvalou nadobro získala. Napětí ve společnosti jakoby kouzlem přešlo a konečně se mohli věnovat účelu svého nočního setkání. Dlouho se radili a přemítali co dělat, a nakonec se dohodli, ţe hostinský pošle hned za svítání jednoho z hobitích podomků do Rádovska na hranicích Kraje, aby tamní obyvatele varoval před blíţícím se nebezpečím. Na poníku tam mohl do večera dorazit a to se jim zdálo dostatečné, protoţe skřeti šli pěšky, a podle Dúnadanů nevypadali, ţe by měli naspěch. Rádovští by tedy měli mít dostatek času, aby rozestavěli hlídky jak na most přes Brandyvínu, po němţ procházela Cesta, tak i podél dlouhého a hustého ţivého plotu zvaného Křoví, který sahal aţ k Mostu a odděloval Rádovsko od Starého hvozdu leţícího za Mohylovými vrchy. Rádovsko se říkalo nevelkému kusu země, vedle Hůrky jedinému hobitímu sídlišti na východ od řeky Brandyvíny, která tvořila východní hranici Kraje. Byla to nejpozději osídlená část Východní čtvrtky a její obyvatelé byli na hobity velmi zdatní a bojovní. Většina z nich bydlela v norách vyhloubených v kopci Brandově a patřili k rodu Brandorádů, ze kterého pocházel Smíšek. Sousedství Starého hvozdu a jeho temných prastarých stromů prosáklých zlou vůlí a nenávistí ke všem dvounohým stvořením je naučilo být ve střehu, a kdyţ bylo potřeba, neváhali sáhnout po zbraních. Zbytek Kraje byl v bezpečí, pokud se jim podaří ubránit most přes Brandyvínu, protoţe divoká a hluboká řeka byla jinak pro skřety nepřekročitelná. K velké radosti Máselníka se rozhodli, ţe v jeho hostinci přespí i další noc, a zítřejší den v Hůrce budou věnovat přípravě na boj se skřety. Také museli počkat na další zprávy o pohybech skřetů od Bregolase. Všem se totiţ zdálo divné, ţe skřeti míří do nitra Mohylových vrchů, protoţe pokud chtěli napadnout Kraj, tak to byla zbytečná zacházka. Polovina večera jiţ byla pryč, kdyţ jejich porada skončila, a tak Anuviel zdvořile odmítla nabídku hostinského, aby se připojila ke společnosti ve velkém sále, a prohlásila, ţe raději půjde spát. Jednak byla po týdenním cestování unavená, a pak ji zmohlo Ječmínkovo pivo, protoţe je pila zase po dlouhé době a cítila, ţe se jí po něm klíţí víčka. Slíbila však, ţe zítra večer to návštěvníkům hostince vynahradí a posedí s nimi, aby mohli uspokojit svoji
73
KONOPNÁ PANÍ I. zvědavost. Máselník si při představě hostince plného k prasknutí mnul ruce, protoţe jak správně hádal, příští večer se u Poníka sejde celá Hůrka. V Kraji hůreckým hobitům trochu s despektem říkali Venkovští, ale ve skutečnosti si hobiti v Hůrce takové pojmenování vůbec nezaslouţili. Dokonce by se dalo říct, ţe díky přítomnosti hojně navštěvovaného zájezdního hostince toho o okolním světě věděli daleko víc neţ jejich příbuzní z Kraje. Mezi Hůrkou a Krajem panovala zcela normální řevnivost, jakou obvykle nacházíme mezi příbuznými komunitami, ale kdyţ se i přes veškerou opatrnost členů druţiny ve vsi proslechlo, ţe Kraji hrozí velké nebezpečí, všechny malicherné rozbroje šly stranou. Během následujícího dne hobiti z Hůrky dali dohromady oddíl dvaceti ozbrojenců, kteří na ponících vyrazili pomoct Krajanům střeţit jejich hranice. Velcí lidé v Hůrce sice s hobity cítili, ale ne natolik, aby za ně nasazovali ţivoty, a zůstali doma. Oba národy tu ţily spolu, ale vedle sebe. Moc se nestarali jeden o druhého, ţili však ve shodě a míru. Podél Cesty stály domy Velkých lidí a nad nimi se krčila obydlí hobitů, vyhloubená ve stráni. Hobiti původně bydleli v prostých norách, ale jak se civilizovali a učili nová řemesla a zdokonalovali se v zemědělství, postupem doby se jejich obydlí stávala čím dál tím větší a pohodlnější. Většina hobitů sice stále dávala přednost bydlení, které nory alespoň vzdáleně připomínalo, a ve stráních kopců si hloubili rozlehlá obydlí s kulatými okny a dveřmi, zatímco ostatní si stavěli stejné domy jako Velcí lidé, jen v menším měřítku. Anuviel si hned po snídani vyšla do vesnice, aby si alespoň z dálky prohlédla, jak hobiti ţijí. Doprovázel ji Glorfindel, který odmítal se od ní na krok hnout a byl jí neustále v patách. Bylo vidět, ţe mu něco vrtá hlavou, ale nakonec se váhavě vymáčkl. - "Nikdy jsem neviděl, ţe by nějaká ţena pila pivo tak jako ty," řekl a zvědavě na ni pohlédl. "Je to snad v tvém světě běţné? Promiň, ţe uţ se zase ptám na věci, o kterých ty nechceš mluvit, ale tak rád bych toho o tobě věděl víc." Jak mu měla probůh vysvětlit, ţe velkou část svých studií trávila v útulných studentských hospůdkách, kde si všichni bez rozdílu pohlaví hojně prolévali hrdlo pivem? Jak tomuto Vznešenému elfovi s tak ušlechtilou povahou a jemnocitem vysvětlit neurvalé a hrubé způsoby běţné na Zemi? - "Víš, můj milý Glorfindele, ten svět, kde jsem se narodila, je natolik odlišný od toho zde, ţe bych ti musela buď vysvětlit vše, nebo nic," řekla váţně. "Jestliţe ti o něm nechci nic vyprávět, neber to, jako bych tě podceňovala a myslela si, ţe nedokáţeš pochopit, co říkám. Je to právě naopak! Můj svět je tak zlý a špatný v porovnání s tvým, ţe se spíše bojím, ţe toho pochopíš příliš a budeš mnou pohrdat." Glorfindel na ni uţasle pohlédl. "Jak bych mohl tebou pohrdat, Anuviel? " řekl udiveně. "Vţdyť vše, co jsi zatím učinila, bylo moudré, a nakonec i to tvé pití piva uklidnilo Máselníka natolik, ţe byl schopný přemýšlet a pomoct nám. Moţná, ţe tvůj svět je opravdu tak špatný a zlý, jak říkáš. To však neznamená, ţe ty jsi rovněţ taková. Vţdyť právě to, ţe jsi dokázala ţít v tak špatném světě, a nezkazila se, dokazuje, ţe jsi dobrý člověk. Ostatně, Ilúvatar by si tě určitě nevybral pro tvé poslání, kdyby tomu bylo naopak!" prohlásil rozhodně a Anuviel si velice oddechla. Od toho dne se jiţ tolik nebála před Glorfindelem mluvit o svém tak vzdáleném ţivotě a po pečlivě odměřovaných dávkách ho postupně seznamovala se svou pestrou minulostí a s poměry na Zemi. Odpoledne vybídla Gandalfa a Glorfindela, aby ji následovali na vyjíţďku na koních. Objeli Hůrecký kopec po stejné cestě, kterou do vesnice přijeli, a za ním uhnuli na sever do Hustolesa, táhnoucího se daleké míle na sever a na východ. Na velké mýtině skryté v hlubokém lese se Anuviel zastavila a seskočila z koně. Z brašny u sedla vytáhla podlouhlý balíček a poloţila jej na trávu. Otevřela ho a Glorfindel se s odporem otřásl při pohledu na jeho obsah. Gandalf se sice také zatvářil znechuceně, ale v očích mu hrála nesmírná zvědavost.
74
KONOPNÁ PANÍ I. - "To jsou balrogovy důtky, které po bitvě našli Dúnadané," řekla uţaslému čarodějovi a elfovi. "Nechtěla jsem je vytahovat v Roklince, abych tam s nimi nezpůsobila nějakou škodu, ale teď uţ to nemohu víc oddalovat a musím se s nimi naučit zacházet. Moţná bys mi s tím mohl pomoct, Gandalfe. Je to přece jen v tvé působnosti, i kdyţ tento oheň je nečistý. Myslím si totiţ, ţe na skřety by mohly pořádně zapůsobit. Vţdyť balrogy poslouchají hlavně proto, ţe z nich mají strašlivou hrůzu, z nich a jejich důtek! Takţe, kdyţ se proti nim postavím s ohnivými důtkami jejich bývalého pána, mohli by ztratit hlavu a snáze by se nám proti nim bojovalo," vysvětlovala dívka naléhavě a Gandalf jejím slovům souhlasně přikyvoval. - "Netušil jsem, ţe takovou zlou věc vozíš s sebou a asi bych tě poţádal, ať ji hodíš do řeky, kdybych to byl věděl, ale teď musím uznat, ţe to nebyl špatný nápad," řekl jí čaroděj a opatrně vzal důtky do rukou, aby si je pořádně prohlédl. Chvíli je převracel ze strany na stranu, ale pak je pevně pravou rukou uchopil, něco si zamumlal do vousů a prudce jimi švihl. Ozvalo se ohlušující prásknutí a trávou se rozběhl vějíř dlouhých hořících stop, které po sobě zanechaly rozţhavené prameny důtek. - "Já věděla, ţe přijdeš na to, jak je pouţívat," zajásala Anuviel. "Jak jsi to udělal? Ukaţ mi to, prosím, ať si je mohu také vyzkoušet!" prosila ho. Gandalf se však zatvářil odmítavě a prohlásil, ţe kdyţ řekl, ţe to nebyl špatný nápad, tak měl na mysli, ţe by s důtkami bojoval on sám. - "Zlé kouzlo, které lpí na této nečisté zbrani, je velmi silné a jako smrtelnici by ti mohlo být nesmírně nebezpečné!" pronesl varovně. "Bojím se, ţe tato zbraň je pro tebe příliš mocná, a ţe bys ji nezvládla," řekl nakonec a vypadalo to na jeho poslední slovo. V té chvíli se však do debaty vloţil Glorfindel a ke Gandalfovu překvapení se postavil na dívčinu stranu. - "Myslím, ţe se mýlíš, Mithrandire," řekl vemlouvavě svým lahodným hlasem, nazývaje čaroděje jeho elfským jménem. "Paní Anuviel je daleko silnější v odolávání zlu, neţ si myslíš, můj moudrý příteli. Dej na mne, v těchto věcech vidím dál neţ ty!" Gandalf se nakonec nechal přemluvit a souhlasil s tím, ţe dívku naučí zacházet s ohnivými důtkami. Bylo to daleko jednodušší, neţ předpokládala, stačilo jen pro kaţdou funkci znát tu správnou kouzelnou formulku. Během čtvrt hodiny se naučila důtky aktivovat a deaktivovat podle libosti, ale pak se další dvě hodiny učila, jak s nimi přesně zasáhnout zvolený cíl. Vzpomněla si při tom na jednoho svého známého ze Země, který byl mistrem v práskání bičem a tvrdil jí, ţe nejdůleţitější je mít při tom uvolněné zápěstí. S vděčností mu v duchu poděkovala, kdyţ zjistila, ţe měl pravdu, a po hodině cvičení se jí jiţ dařily celkem přesné zásahy. Nakonec důtky zase zabalila do kusu vydělané kůţe a schovala je do brašny. - "Tak, a teď se těm skřetům klidně postavím a uvidíme, kdo z koho," prohlásila odhodlaně a s ulehčením se vesele rozesmála. Gandalf i Glorfindel se k ní připojili a ve výtečné náladě se společně vydali na cestu zpět ke Skákavému poníkovi. Na nádvoří hostince je jiţ netrpělivě vyhlíţel Halamir. Před chvílí dorazil posel od Bregolase se zprávou. Skřeti se prý zastavili za první řadou kopců Mohylových vrchů a vypadalo to, ţe se tam chtějí utábořit na delší dobu. Nikdo sice nechápal, jaký by je k tomu mohl vést důvod, ale povaţovali to za dobrou zprávu, protoţe doufali, ţe se jim teď podaří skřety dostihnout a donutit je k boji. Všichni členové výpravy byli zajedno v tom, ţe se skřety budou muset svést bitvu a pobít je. Nemohli přece za sebou nechat podobnou tlupu v blízkosti bezbranných obyvatel Kraje a Hůrky, ať byla početní převaha skřetů jakákoliv! Ostatně, všichni do jednoho byli zkušenými válečníky, a nebylo by to poprvé, co stáli proti přesile nepřátel. Všichni si teď připravovali zbraně a leštili brnění a v hostinci vládla bojovná nálada. Přesně jak Máselník předvídal, večer bylo U Skákavého poníka nabito, jako ještě nikdy předtím. Obyvatelé Hůrky si chtěli pořádně zblízka prohlédnout tu záhadnou smrtelnici, jiţ znali z vyprávění elfů a trpaslíků, a přesvědčit se, ţe je skutečně bytostí z masa a kostí. Anuviel si připadala jako nějaké exotické zvíře ve výběhu zoologické zahrady a nejraději by před jejich zevlováním utekla do svého pokoje. Svůj slib daný hostinskému však povaţovala
75
KONOPNÁ PANÍ I. za věc cti, a pivo tu bylo navíc skutečně moc dobré, takţe zůstala aţ do pozdního večera. Ten se nakonec ukázal být méně nepříjemným, neţ se obávala. Lidé i hobiti povzbuzeni dobrým mokem se k ní po nějaké chvíli začali chovat normálně, zvlášť kdyţ viděli, s jakou chutí si s nimi připíjí. To bylo pro ně důkazem, ţe je jednou z nich, a přestali ji obtěţovat neustálými dotazy. Nakonec začali zpívat prosté, ale veselé písničky, jak mívali při pití ve zvyku. Anuviel se k nim přidávala a zpívala alespoň refrény, kdyţ neznala slova. Okolo půlnoci se Skákavý poník otřásal zpěvem a veselím, jako by ţádné nebezpečí nehrozilo a všude vládl klid a mír.
- Orcas Druhý den po obědě se členové výpravy v plné zbroji rozloučili s Ječmínkem Máselníkem a pod vedením Dúnadanů se vydali po stopě skřetů. Chtěli se dostat do jejich blízkosti za soumraku a přepadnout skřetí tábor aţ v noci, aby co nejlépe vyuţili překvapení z balrogových důtek. Ostatně i Gandalfova hůl byla ve tmě neméně strašlivou zbraní proti skřetům, protoţe záblesky z ní je oslepovaly a vyvolávaly v nich podobný děs jako důtky. Opustili Hůrku Západní bránou, tentokrát jiţ za obrovského zájmu a provolávání slávy ze strany místních obyvatel. Přejeli přes křiţovatku se Zelenou cestou a po několika mílích dojeli na místo, kde Východní cesta uhýbala na sever. Před sebou spatřili pahorkatinu táhnoucí se západním směrem aţ do nedohledna. Vysoké kopce byly korunované zelenými pahrbky a na některých stály kameny, trčící jak ostré zuby ze zelených dásní. Byly to Mohylové vrchy. Výprava opustila silnici a vydala se k jihozápadu ostrou průrvou mezi kopci přímo do jejich nitra. O Tomu Bombadilovi a jeho říši Na vrcholcích kopců byly skutečně mohyly, které daly vrchům jejich jméno. Pocházely z dávných dob Severního království a obývali je zlovolní duchové, kteří mohli být smrtelně nebezpeční neopatrným pocestným, jak se na vlastní kůţi přesvědčili hobiti doprovázející Froda na jeho útěku z Kraje. Tehdy je zachránil Tom Bombadil, tajemná postavička vládnoucí velkou mocí na svém nevelkém území, které zahrnovalo i Mohylové vrchy. Nikdo přesně nevěděl, kdo je Tom Bombadil, ale elfové si ho velmi váţili, i kdyţ si byli vědomi jeho omezení. Bombadil vládl své maličké říši spolu s půvabnou Paní Zlatěnkou, Říční dcerou, a nezajímal se o věci, které se odehrávaly mimo. Tom se staral o stromy a zvířata v údolí řeky Opletnice, a především pečoval o svoji Zlatěnku a nosil jí lekníny, nic víc ho netrápilo. Opletnice nebyla ani ţádná pořádná řeka, ale jen malá říčka, která pramenila v Mohylových vrchách a pod Rádovskem se vlévala do Brandyvíny. Ještě předtím však protékala Starým hvozdem, kde kolem jejího koryta rostly prastaré vrby se srdcem stejně černým a vykotlaným jako jejich kmeny. Všechny tyto vrby byly výhonky té nejstarší a nejzlovolnější z nich, jíţ se říkalo Dědek Vrbák. Tento strom pocházející z dob, kdy po Středozemi ještě nekráčely ani Ilúvatarovy Prvorozené děti a na nebi svítily jen hvězdy, nenáviděl všechny dvounohé bytosti, a kdyţ dostal příleţitost, zabíjel je na různé způsoby. Nejprve je omámil svou písní o spánku, a pak je buď pohltil, kdyţ se neopatrně opřeli o jeho dutý kmen, nebo je svými kořeny stáhl do vody a utopil. Jediný, kdo nad ním měl moc, byl Tom Bombadil. Jeho rozverné a aţ prostoduché písničky na Dědka Vrbáka platily podobně jako na Mohylové duchy, ale jejich kouzlo nemělo na zavilý strom trvalejší účinek a jakmile se Tom vzdálil, vrátila se mu jeho zlovolnost a dál ohroţoval kaţdého, kdo se odváţil vstoupit do údolí. ***
***
***
***
76
***
***
KONOPNÁ PANÍ I. Slunce se jiţ dotýkalo temných vrcholků, kdyţ zvědové zkoumající krajinu před čelem výpravy dojeli na velkou lesní mýtinu, na níţ našli roztroušená těla mrtvých skřetů se známkami zuřivého boje. Z těl skřetů trčely černé skřetí šípy a bylo zřejmé, ţe zde došlo k potyčce mezi členy tlupy. Podle Bregolasova posla se blíţili k místu, kde se měli setkat s Hraničáři, kteří sledovali skřetí stopu podél Jiţních vrchů, a tábor skřetů byl vzdálený jiţ jen pár mílí. Zvědové se vrátili, aby upozornili na hrůzný nález a doporučili druţině, ať co nejrychleji přejede přes mýtinu a vrátí se do stínu stromů. Nepřátelé jiţ byli nedaleko a byla na místě opatrnost. Dúnadané si jiţ uţili dost výčitek svědomí kvůli své osudné chybě, a ze všeho nejmíň touţili po dalším maléru. Druţina uposlechla jejich radu a rychle projíţděla okolo skřetích těl, ale Anuviel to nedalo, aby si je nejela lépe prohlédnout. Poháněla ji zvědavost, protoţe tyto ohavné bytosti ještě nikdy neviděla na vlastní oči. Najednou si všimla, ţe jeden ze skřetů, obrovský skurut, z jehoţ hrudi trčely dva šípy, se lehce pohnul, a zdálo se jí, ţe dokonce zaslechla slabé zasténání. Seskočila s koně a sklonila se nad raněným. Přiloţila mu ruce na hruď a cítila, jak se slabě zvedá a klesá. Netrvalo ani minutu a dar léčení od Paní hvězd začal působit i na toto nestvůrné stvoření. Skurut otevřel oči, které měl jako úzké štěrbiny v černé ţelezné mříţi, za níţ hoří uhlí, a s temným zamručením zatápal rukou po zbrani. - "Neboj se, nechci ti ublíţit, ale uzdravit tě," promluvila na něj měkce Obecnou řečí, jíţ hovořili lidé ve Středozemi a pouţívaly ji i různé kmeny skřetů, aby se mezi spolu domluvily. "Leţ klidně a já ti vyndám šípy," přikázala mu a hned udělala, co řekla. Kdyţ vytahovala druhý černý šíp se zubatou špicí, uslyšela za svými zády, ţe se někdo blíţí. Byl to Dúnadan Halamir, kterého znepokojilo její příliš dlouhé setrvávání na nekryté mýtině. - "Pozor, Paní!" vykřikl varovně. "Je ještě ţivý. Odstup a já ho dorazím, vţdyť i takhle zraněný by ještě mohl být nebezpečný!" Vytasil meč a nemilosrdně se chystal skřeta probodnout. Anuviel se bleskurychle vztyčila, a kdyţ spatřila meč v Halamirově ruce, napřáhla proti němu ruku se zdviţenou dlaní a zvolala: "Ne, nikdo tu nebude nikoho zabíjet, ten skřet je pod mojí ochranou!" Halamir na ni nevěřícně vytřeštil oči a pomyslel si, ţe tak bláznivou ţenskou ještě neviděl. Udělal netrpělivý pohyb, jako by ji chtěl odstrčit stranou, ale v tom okamţiku k jeho nevýslovnému překvapení dívku od hlavy k patě pokrylo jasně zářící brnění a v ruce se jí objevil velký meč. - "Říkám ti, ţe ten raněný je pod mojí ochranou, a myslím to váţně," řekla pomalu a s důrazem. "A jsem připravená ho bránit i se zbraní v ruce, jestli to bude nutné!" zvýšila výhrůţně hlas a postavila se do střehu před skurutem, který na ně nechápavě zíral. V té chvíli k nim dojeli i další členové druţiny v čele s Glorfindelem, který aniţ by věděl oč jde, vytasil meč a okamţitě se postavil po boku Anuviel. Někteří Dúnadané se zase přidali na stranu Halamira a na okamţik to vypadalo, ţe mýtina zaţije další bratrovraţedný boj. V té chvíli dorazil Gandalf s Elrondovými syny a okamţitě pochopil, co se děje. S holí v ruce se vrhl mezi výhrůţně se tvářící protivníky a vykřikl: "Coţpak vám Dúnadanům nestačilo, jak jste to všechno zpackali, a teď se ještě budete stavět proti Paní Anuviel se zbraní v ruce?! Za to vám dá Elessar setnout hlavu ještě jistěji, neţ kdybyste jí v Roklince sloţili tu poţadovanou přísahu!" Jeho slova měla na Hraničáře účinek ledové sprchy. I přes své rozčilení si uvědomovali, ţe Gandalf má pravdu. Věděli, jak moc dá král Elessar na Gandalfa a na Elronda a jeho syny, a bylo jim jasné, ţe jejich argumenty by proti těm třem neměly ţádnou váhu. Halamir neochotně sklonil meč a zasunul ho zpět do pochvy a jeho druhové ho napodobili. Otočil se ke Gandalfovi a zatvářil se zoufale zmateně. - "Ale ona chce tomu skřetovi zachránit ţivot! Proč? Co s ním chce ta ţenská dělat? Vţdyť je to jenom ohavný skřet, který si nezaslouţí ţádné milosrdenství!" vykřikoval Dúnadan a
77
KONOPNÁ PANÍ I. pohazoval rameny ve své frustraci z naprostého nepochopení úmyslů té divné ţenské, která ho uţ od prvního okamţiku tak strašně popuzovala svou neţenskostí a samostatností. Měl rád pravé ţeny, jak jim říkal, a jeho ideálem byly elfky v Roklince, které si ho však vůbec nevšímaly, protoţe byl pouhým smrtelníkem, a nebyl ani králem ani velkým kníţetem. Glorfindel stále s vytaseným mečem v ruce došel aţ k němu a výhrůţně na něj zasyčel: "Ještě jednou o Paní Anuviel promluvíš neuctivě a já zapomenu, ţe jsme někdy byli přátelé!" Po boku Glorfindela se stejně neohroţeně postavili i Elladan a Elrohir, a to uţ bylo na nešťastného Dúnadana příliš. Otočil se a dlouhými kroky uháněl pryč z mýtiny, jako by ho pálil oheň v zádech. V té chvíli jiţ byla mýtina téměř zaplněná členy druţiny a Dúnadané se chytali za hlavu, protoţe měli strach z prozrazení. Naštěstí se jiţ rychle stmívalo a skřeti nepostavili stráţe na doslech, takţe celý mumraj na mýtince prošel nepovšimnut nepřáteli. Anuviel nechala k velkému ohromení většiny přihlíţejících zmizet své brnění i meč, a aniţ by si kohokoliv z nich všímala, sklonila se opět nad skřeta. S prohlubujícím se šerem jeho oči čím dál víc ţhnuly a podobaly se zlověstným rudým škvírkám. Překonala odpor, který ţivelně cítila k tomu tak strašně odpudivému stvoření, a opět přiloţila ruce na jeho rány. Jiţ se naučila lépe ovládat svůj léčitelský dar a ten teď působil daleko rychleji, neţ kdyţ ho pouţila poprvé v Roklince na své vlastní zlomeniny. Naposledy si ho vyzkoušela před odjezdem z Hůrky na Máselníkovi, protoţe si stěţoval na loupání v palci u nohy, které mu při jeho neustálém pobíhání značně ztrpčovalo ţivot. Léčení proběhlo na jedničku s téměř okamţitým účinkem a Ječmínek Máselník byl aţ do konce svého dlouhého ţivota Paní Anuviel vděčný za to, ţe ho zbavila bolestí v nohou. Skurut rychle nabýval sil, aţ náhle otevřel široká ústa se špičatými tesáky a promluvil kupodivu snesitelným tichým hlasem. "Pročpak to děláš? Co vode mě chceš? Co se mnou chceš dělat? Vyléčit mě a pak mě zabít, jen tak si se mnou hrát?" skoro šeptal, ale v hlase bylo cítit trpkou ironii. Jeho otázky Anuviel překvapily, protoţe najednou si uvědomila, ţe sama na ně nezná odpověď. Kdyţ mu zachránila ţivot, vedlo ji k tomu její srdce, a vůbec nepřemýšlela o následcích svého nepředloţeného dobrodiní. Její intuice jí však říkala, ţe právě učinila něco nesmírně důleţitého, něco, co se ukáţe jako velké plus v budoucnosti. Najednou jí hlavou probleskla naprosto šílená myšlenka. Snaţila se ji odehnat, protoţe i na ni byla opravdu aţ moc bláznivá, ale ta myšlenka si začala v její hlavě ţít svým vlastním ţivotem a jiţ se jí nemohla zbavit. Pokračovala v léčení leţícího skuruta a v hlavě jí vyvstávaly obrazy, které se řadily do logických sekvencí, a najednou pochopila, ţe to vlastně vůbec není šílený, ale geniální nápad! - "Kdyţ mi budeš přísahat bezpodmínečnou věrnost a přátelství, vezmu tě pod svoji ochranu a dovedu tě bezpečně aţ do Mordoru, kde ţijí tvoji lidé," řekla skurutovi váţně. "Tam se k nim budeš moc připojit, pokud odpřísáhneš, ţe jiţ nikdy nepozdvihneš zbraň proti svobodným národům Středozemě." Skřet na ni překvapeně vytřeštil oči, aţ zaplály jako řeřavé uhlíky rozfoukané větrem. Tahle lidská ţenská od něj chce přísahu, a ještě k tomu věrnosti a přátelství? Na skřeta byl výjimečně inteligentní a uvědomoval si, jak je celá situace nesmyslná a směšná. Coţpak by někdo z jeho nepřátel vůbec uvěřil jakékoliv jeho přísaze? Skřeti byli tím nejnenáviděnějším a nejopovrhovanějším plemenem ve Středozemi a bylo neslýchané, ţe by s nimi někdy kdokoliv z jejich početných nepřátel jednal jako s lidskými bytostmi. O skřetech a skurut-hai Skřeti byli krutí bojovníci, protoţe se svého pána báli víc neţ nepřátel, nebo moţná proto, ţe smrt pro ně byla lepší neţ muka skřetího ţivota. Stejně tak jako jimi opovrhovali jejich nepřátelé, oni zase opovrhovali jeden druhým a často se navzájem napadali a vraţdili se z naprosto malicherných pohnutek. Velcí skurut-hai opovrhovali menšími a slabšími odrůdami skřetů a jednali s nimi jako s otroky, podobně jako jejich vlastní páni jednali s nimi. Skřeti
78
KONOPNÁ PANÍ I. byli otroky Temných pánů a po dlouhá tisíciletí jen slepě vykonávali jejich vůli, jednak ze strachu, ale také proto, ţe měli velmi omezenou inteligenci. Situace se však nečekaně změnila v neprospěch Nepřítele následkem genetického experimentu Saurona, který pět set let před koncem Třetího věku zkříţil skřety s divokými lidmi z Východu a v Mordoru vytvořil novou odrůdu skřetů. Měli černou kůţi, černou krev, rysí oči, byli stejně urostlí a vysocí jako muţi a nebáli se světla. Skurut-hai měli větší sílu a výdrţ neţ obyčejní skřeti a v bitvě byli strašnější. Jako se zplození původních menších skřetů povaţovalo za jeden z největších Melkorových zločinů, počítalo se vypěstování skurut-hai mezi nejstrašnější činy Sauronovy. Nikdo však dlouho netušil, ţe Sauron tímto činem nadobro podryl moc Temných pánů ve Středozemi, jak se mělo co nevidět ukázat. Snad to bylo tím, ţe se ve skurut-hai spojila krev elfů a lidí, ale ať to bylo čímkoliv, tito noví skřeti byli nesrovnatelně inteligentnější neţ menší odrůdy. Často se stavěli do čela tlup menších skřetů a ti je rádi poslouchali, protoţe je převyšovali nejen silou, ale i chytrostí a pod jejich vedením měli vţdy co jíst. Jenţe dát inteligenci skřetům se ukázalo jako velká chyba, protoţe skurut-hai po nějakém čase začali myslet nezávisle na vůli Temného pána a v době, kdy se ve Středozemi objevila Anuviel, trpké ovoce Sauronovy pýchy bylo zralé a na spadnutí. Temní páni ovládali skřety děsem, který v nich budily jejich strašlivé zbraně a kruté tresty v případě neposlušnosti nebo selhání. Po dlouhá tisíciletí se skřeti bez odmlouvání podřizovali vůli Nepřítele, která zastupovala jejich vlastní vůli. Jenţe najednou se v posledních generacích skurut-hai začali objevovat čím dál tím početnější jedinci, kteří byli jiţ natolik inteligentní, ţe svou vůli odpoutali od vůle Temného pána a začali myslet a brzo i jednat nezávisle na ní. A jak uţ to často bývá i u lidí, svého bývalého pána pak nenáviděli víc neţ kohokoliv jiného. ***
***
***
***
***
***
Skurut na mýtině byl jedním z nich. Uvědomil si, ţe nemá co ztratit, kdyţ zkusí důvěřovat té podivné, ale statečné ţeně, která ho svým tělem bránila před vlastními lidmi. Proto po dlouhém mlčení a přemýšlení, kdyţ uţ Anuviel opouštěla veškerá naděje, ţe její nabídku přijme, přikývl hlavou pokrytou houštinou hrubých černých vlasů. - "Dobrá, vodpřisáhnu to tedy. Stejnak mi nemůţeš udělat nic horšího, neţ mě zabít!" vyrazil ze sebe těţce. Anuviel dokončila léčbu skuruta a konečně se rozhlédla kolem sebe, aby zjistila, co se vůbec děje. Glorfindel stál opodál stále ještě s vytaseným mečem a vypadal, ţe skřetovi nedůvěřuje ani co by se za nehet vešlo. Ostatní členové druţiny se shromáţdili na okraji mýtiny v jiţ téměř neproniknutelném stínu stromů. V houstnoucím soumraku Anuviel ještě stačila rozeznat, ţe ke skupině se uţ připojili Bregolasovi lidé. Teď k ní odtamtud doléhal šum vzrušené debaty. Ani je nemusím poslouchat a je mi úplně jasné, o čem se hádají, pomyslela si. Správně vytušila, ţe předmětem jejich diskuse je ona sama a její výstřelky, jak to nazval Halamir, jehoţ výrok pronesený vysokým rozčíleným hlasem dolehl aţ k ní. Tak, a teď hop anebo trop, rozhodla se náhle a opět se sklonila ke skurutovi. - "Podívej, nebudu ti nic nalhávat," řekla mu přímo. "Jsem v hodně nepříjemné situaci, protoţe tím, ţe jsem ti pomohla, jsem proti sobě poštvala své vlastní lidi a ohrozila vše, co jsem aţ dosud učinila. Navíc ti tvoji kumpáni, co tě takhle zřídili, zřejmě chtějí napadnout Malý lid za řekou, který mám moc ráda, a pokud je nepobijeme, tak je nic nezastaví a mnoho mých přátel zemře. Moţná, ţe bys mi mohl pomoct a dát mi do ruky nějaký argument, kterým bych mohla opět získat důvěru svých lidí a sjednotit je pro nadcházející boj." Skurut se na ni podíval ţhnoucím pohledem v černé tváři, která jiţ téměř splývala s tmou. V očích mu zablesklo pochopení a promluvil k ní tichým, chraplavým hlasem. Jmenoval se Orcas a pocházel z Mordoru, kde zůstala i jeho rodina – ţena a dvě děti, kdyţ byl balrogem
79
KONOPNÁ PANÍ I. povolán do Morie. Nechtělo se mu odejít, protoţe byl kovářem, který měl rád své řemeslo a ve válčení nenacházel ten správný poţitek, protoţe jeho inteligence shledávala ţivot v míru daleko zajímavějším a přínosnějším. Proti rozkazům Temného pána však nemohl nic dělat a musel uposlechnout. Viděl souboj, v němţ Anuviel porazila jeho pána, ale uvědomil si, ţe je to ona, teprve kdyţ ji opět spatřil před sebou v brnění a s mečem v ruce. Balrogova poráţka ho spíš potěšila, neţ zarmoutila, a rozhodl se, ţe se vrátí do Mordoru, jakmile se k tomu naskytne příleţitost. Přidal se k tlupě osiřelých skřetů, kterým se stejně jako jemu podařilo uprchnout z bitvy, protoţe původně tvrdili, ţe mají v úmyslu probít se aţ do Mordoru přes Morii a pak přes Velkou řeku a pahorkatinu Emyn Muil. Jenţe před pár dny změnili názor a rozhodli se, ţe místo nebezpečné cesty si najdou pohodlný a pohostinný kraj, kde donutí obyvatele, aby je ţivili, a udělají si z nich otroky. Do čela tlupy se totiţ dostali dva skurut-hai, kteří byli stejně zlí jako chytří, a ti přišli s návrhem, aby tlupa zamířila do nedalekého Kraje půlčíků, o němţ se doslechli, kdyţ ještě slouţili Sarumanovi ze Ţelezného pasu. Orcas a několik dalších skřetů nesouhlasili a ţádali, aby se tlupa přidrţela původního plánu, ale byli přehlasováni. Nespokojenci se přesto nevzdali a pokusili se utéct a jít do Mordoru na vlastní pěst, jenţe došlo k boji a všichni aţ na Orcase byli nemilosrdně pobiti svými vlastními lidmi. Ale to nejdůleţitější jí řekl aţ nakonec. - "Za dva dny jsme se měli dát dohromady s další, ještě větší skupinou skřetů a skurut-hai, kterejm se taky podařilo utýct z bitvy. Proto jsme se tady utábořili, abychom na ně počkali pěkně ve skrytu a pak všichni vyrazili do tý země půlčíků," prohlásil čím dál tím jasnějším hlasem, který jako by se zbavoval velké tíţe. Upřeně se na ni zadíval svým ţhavým pohledem, za kterým se jiţ ve tmě nedala rozeznat tvář, a zeptal se: "Tohle jsi myslela, kdyţ jsi chtěla ten argůment?" Anuviel překvapením zprudka vydechla, protoţe při posledních skurutových větách se v ní zatajil dech. Přesně tohle měla na mysli! Ten skřet jí snad spadl s nebe, pomyslela si šťastně, ale vzápětí se zděsila při pomyšlení, ţe síla skřetů se brzy zdvojnásobí a je místo jedné bitvy čekají dvě. - "Tak tohle je opravdu něco, co mi pomůţe, Orcasi, moc ti děkuji," řekla vděčně a pohladila ho naslepo po tváři. Cítila, jak se skřet zachvěl, ale nebyla si jistá jestli potěšením nebo odporem, protoţe na mýtině jiţ zavládla naprostá tma. Rozhořčená rozprava pod stromy rázem utichla, kdyţ se Anuviel nenadále vynořila mezi vzrušenými řečníky. Stručně jim vysvětlila, co se právě dozvěděla od raněného skřeta, a druţina na okamţik upadla do zděšeného mlčení, ale vzápětí se zase rozmluvili jeden přes druhého. Dúnadané se okamţitě stáhli, vytvořili opodál sevřený hlouček a k ostatním odtamtud doléhaly jen ojedinělá drsná slova a výčitky. Zbytek druţiny stále brebentil jak hejno špačků, aţ Gandalf uplatnil svoji přirozenou autoritu a s prudkým úderem hole o zem je donutil ztichnout. Přivolal i Hraničáře, aby se připojili a vyslechli si jeho slova. - "Takţe teď jste snad uţ všichni pochopili, ţe Paní Anuviel velmi dobře věděla, co dělá, kdyţ tomu skřetovi zachránila ţivot!" řekl s důrazem a rozhlédl se přísně kolem. Za kopci právě vyšel měsíc a jeho světlo náhle postříbřilo obličeje téměř neviditelných temných postav tvořících kolem čaroděje velký kruh. "Nebudu tady rozebírat vinu Dúnadanů, ale myslím, ţe všem a dokonce uţ i jim je teď jasné, ţe se dopustili přinejmenším dvou váţných chyb. Navrhuji, abychom neprodleně zaútočili na tábor skřetů, protoţe čím víc budeme otálet, tím větší bude nebezpečí, ţe nás odhalí. Je nás přece jen padesát, a takové mnoţství dlouho neprojde nepovšimnuto, ať bychom se jakkoliv dobře ukryli. Nehledě na to, ţe skřeti mají velmi ostrý čich a vypátrali by nás tak jako tak." Ozvalo se souhlasné mručení, ale Gandalf je pohybem ruky umlčel a pokračoval. "Myslím, ţe teď by se velení měla ujmout Paní Anuviel, a doufám, ţe nikdo z vás teď uţ neodmítne podřídit se jejím rozkazům," řekl přísně a nevraţivě pohlédl na Dúnadany. Ti jiţ neměli sílu mu odporovat, protoţe dostali velký strach z trestu krále Elessara, který je určitě nemine, aţ se dozví o jejich ostudném selhání. Cítili se také nesmírně provinile a
80
KONOPNÁ PANÍ I. pokořeně, protoţe byli odjakţiva velice hrdí na svou roli Hraničářů, jíţ do té doby vţdy bezchybně dostáli. Navíc se za tu chvilku stačili mezi sebou krutě pohádat a místo Halamira si za svého vůdce zvolili Bregolase. Ten nakonec předstoupil před druţinu a jejich jménem konečně sloţil Anuviel přísahu, kterou v Roklince Dúnadané odmítli. Potěšená Anuviel je poţádala, aby se usadili na kraji mýtiny, kam dopadalo světlo měsíce, a připravili studenou večeři, protoţe kvůli citlivému čichu skřetů nesměli rozdělat ani ten nejskrytější oheň. Vydala se zpět na mýtinu nyní jiţ zalitou jasným měsíčním svitem ujistit se, ţe Orcas je v pořádku. Byl u něho stále na stráţi Glorfindel, který i přes značnou vzdálenost svým elfím sluchem vyslechl celou diskusi a upřímně své přítelkyni poblahopřál k přísaze Dúnadanů. Anuviel poklekla vedle Orcase, z cestovní láhve mu dala napít trochu elfského ţivotabudiče miruvoru. Pak mu ještě jednou přiloţila ruce na hrudník, tentokrát jiţ jen aby mu dodala sílu potřebnou k rekonvalescenci. Skurut leţel s přivřenýma očima a v obličeji měl odevzdaný výraz člověka, který i přes všechna ujišťování o opaku ví, ţe jde na smrt. Hrozivá přítomnost zářícího Vznešeného elfa připraveného jej nemilosrdně probodnout při prvním nepředloţeném pohybu, mu nedávala moc naděje, ţe se Anuviel podaří dostat ho do Mordoru ţivého. Jeho obavy ještě zesílily, kdyţ zaslechl Glorfindela, jak dívce klade podobné otázky jako ty, co se i jemu honily hlavou. - "Vím, ţe teď není vhodný okamţik na dlouhé rozmluvy, ale co s tím skřetem chceš dělat, Anuviel?" tázal se znepokojeně Glorfindel. "Slíbila jsi mu, ţe ho odvedeš do Mordoru, ale pomyslela jsi na to, jak ho tam dopravíš? Vţdyť kaţdý, kdo jej cestou spatří, ho bude chtít zabít! Jak chceš zajistit jeho bezpečnost? Musela bys být neustále po jeho boku, a to nebude moţné, vţdyť víš," vyptával se jí, a ona nevěděla, co mu na to povědět. Nakonec dostala spásnou myšlenku a odhodlala se Glorfindelovi říct o svém šíleném nápadu emancipace skřetů a pokusit se ho získat jako spojence pro svůj záměr. - "Vím, ţe na takový úkol sama nestačím, a proto bych se chtěla spolehnout na tebe a na ostatní, kteří mne budou doprovázet. Nemysli si, ţe jsem Orcasovi, jak se ten skřet jmenuje, zachránila ţivot jen tak, bez rozmýšlení," zalhala, ale vzápětí to napravila, protoţe si byla vědoma elfovy schopnosti vidět do její mysli, a vůbec – nerada lhala, protoţe to povaţovala za zbytečné a poniţující. Podle její zkušenosti se kaţdá leţ musela jednou provalit, a Anuviel neměla ráda trapné situace, které přistiţení při lţi neodvratně přináší. Přiznala se mu tedy, ţe její první popud byl skutečně nepromyšlený, instinktivní, ale vysvětlila mu, ţe vzápětí pochopila, jaké moţnosti by setkání s raněným skurutem mohlo přinést. Mluvila o Sauronovi, o tom jak stvořil skurut-hai a jak se toto plemeno za posledních pět set let vyvinulo. Vysvětlila elfovi, jak se zvyšovala jejich inteligence a touha po samostatnosti a koneckonců po svobodě, i kdyţ skřeti ještě nedošli tak daleko, aby si tento pojem sami ujasnili a zatouţili po ní. Svobodu nikdy nepoznali, ale Anuviel si byla jistá, ţe jakmile ji jednou okusí, nebudou se jí jiţ nikdy chtít vzdát stejně jako všechny ostatní myslící bytosti ve Středozemi i v jejím světě. - "Rozhodla jsem se vzbudit ve skřetech touhu po svobodě, po tom aby si vládli sami jako svobodný národ a vymanili se ze svého údělu otroků Temného pána," prohlásila slavnostně a pohlédla na něj se vzdorně vtyčenou hlavou. "Uvědomila jsem si totiţ, ţe kdyţ Temné pány zbavím jejich otroků a sluţebníků, stanou se naprosto bezmocnými, a nakonec zůstanou všem jen pro smích. Z Temných pánů časem zbudou jen pouhé postavy z bájí a z pohádek na strašení malých dětí!" řekla a pobaveně se zasmála při pohledu na Glorfindelův ohromený obličej, ale dál pokračovala jiţ s váţným výrazem. - "Ilúvatar mi řekl, ţe podle jeho vidění bych měla přijít na nějaký zcela nový, originální nápad, jak Zlo ve Středozemi na dlouho ochromit. A já si myslím, ţe právě toto měl na mysli!" řekla důrazně a své pevné přesvědčení vloţila i do následujících slov. "Vţdyť se stačí podívat na dějiny Středozemě – jakmile byl jeden Temný pán svrţen, pokaţdé brzy nastoupil
81
KONOPNÁ PANÍ I. další. Nejlepším řešením bývá to původní, neotřelé. Taková řešení někdy zpočátku vypadají aţ nesmyslně a šíleně, ale pak se často ukáţe, ţe byla správná a lidé se tlučou do čela a vykřikují: 'Jak to, ţe jsme na to nepřišli dřív, vţdyť je to tak jednoduché a prosté!'. I moje řešení je prosté. Zbavme Nepřítele jeho otroků a zbavíme se nadobro i jeho – to je můj lék na nemoc, jíţ od svého samotného vzniku Středozemě trpí. Netvrdím, ţe Zlo tím bude nadobro poraţeno, říkám jen, ţe v této své podobě odsud navěky zmizí. Zla je beztak dost všude kolem, ale jiţ nikdy nezíská podobu všeobecné hrozby, která by mohla zničit všechny zdejší národy. I nadále s ním bude třeba bojovat, ale nebude jiţ mít tak smrtonosnou podobu." Glorfindel i Orcas na ni strnule zírali, ale pomalu jim oběma docházelo, Glorfindelovi rychleji a Orcasovi o něco míň, ţe Anuviel má pravdu. - "Někdy jsem si říkal, ţe by bylo nejlepší, kdyby ţádnej Temnej pán nebyl a já si mohl ţít podle svýho," ozval se zastřeným hlasem Orcas a chrchlavě si odkašlal. "Jen se mi to zdálo úplně nemoţný, protoţe jsem si neuměl představit, ţe bych se ho mohl někdy zbavit. Myslel jsem, ţe je tu nadobro, ţe není ţádná naděje, aby jednou zmizel. Ale kdyţ jsi zabila balroga, řek jsem si, ţe se na bojování vykašlu a půjdu domů do Mordoru za Nišou a za děckama. Já jsem nikdy neměl válčení v lásce jako někdo! Víc mne bavilo dělat v kovárně uţitečný a pěkný věci, neţ zabíjet cizí lidi a elfy jen tak pro nic za nic," prohlásil rozhodně a omluvně pohlédl na Glorfindela, kterého slova i pohled kolegy kováře tak překvapily, ţe se posadil do trávy vedle skřeta a pozorně si ho ve světle měsíce prohlíţel, jako by nic podobného v ţivotě neviděl. Anuviel na Orcasova slova přikývla a obrátila se k elfovi. "Ty jsi moudrý Vznešený elf, Glorfindele, a znáš mnohá moudra a tajemství, která zůstávají druhým neodhalená," řekla mu lichotivě. "Vzpomeň si tedy, co stojí ve starých zápisech hovořících o původu skřetů. Byli to přece Prvorozené Ilúvatarovy děti, vaši příbuzní unesení Morgothem a pokřivení a zmrzačení do podoby plemene skřetů v jeho kobkách! Ať se ti to líbí či nelíbí, skřeti jsou příbuzní elfů a skurut-hai navíc i příbuzní lidí, se kterými je zkříţil Sauron. Nenesou vinu za to, jak vypadají ani za to, jakou mají povahu. Podívej se dobře na Orcase! V jeho ţilách sice koluje černá krev, ale v ní je i trocha tvé krve a krve lidské, ať se ti to zdá sebevíc pohoršující a uráţející. Věřím, můj příteli, ţe jsi natolik moudrý, abys nezavíral oči před pravdou, a ţe si to připustíš." Glorfindelovi, který soustředěně sledoval její řeč, se při zmínce o jeho krvi nebezpečně zablesklo v očích, ale pak se zhluboka nadechl a jeho napjatá tvář se uvolnila do obvyklého přátelského výrazu. "Vím, ţe máš pravdu, i kdyţ je mi nadmíru nepříjemná," připustil váhavě. "Přísahal jsem ti věrnost a svoji přísahu dodrţím, i kdyby to znamenalo, ţe budu chránit tady toho skřeta s mečem v ruce. Vím, ţe máš pravdu ohledně jeho původu, připouštím i to, ţe jsme snad i velice vzdálení příbuzní, a vysnaţím se chovat se k němu pokud moţno přátelsky, i kdyţ to pro mne bude nesmírně těţké," prohlásil jiţ rozhodněji a odmlčel se. Pohlédli si do očí a Anuviel spatřila v ţivoucím hvězdném třpytu elfových očí jeho nesmírnou oddanost a lásku. Zatetelila se blahem, ale jeho další slova ji přivedla zpět na zemi. - "Co ale chceš dělat s nenávistí, kterou mezi skřety a ostatními plemeny zplodilo tisícileté vzájemné zabíjení? Co uděláš s povahou tohoto plemene, které se i ke svým rodným chová stejně zrádně a zákeřně jako vůči nepřátelům?" tázal se naléhavě elf. Anuviel pohlédla na Orcase s obavou, jestli se neurazil kvůli elfově popisu povahy jeho plemene, ale skřet to zřejmě vůbec nevzal jako uráţku, ale spíš jako pravdivé konstatování faktu. Vrátila se v mysli ke Glorfindelovým otázkám. Musela si přiznat, ţe nemá ani ponětí, jak na ně odpovědět. O ţivotě Anuviel na Zemi III. Takhle to prostě u ní funguje, řekla si v duchu – dostane nápad, začne ho uskutečňovat a za běhu ho dolaďuje. Jenţe často se jí právě podobné, narychlo upečené nápady nad očekávání
82
KONOPNÁ PANÍ I. povedly. Vţdycky byla mistrem v improvizacích, učila se za letu a své nejlepší výkony podávala v situacích, kdy ostatní selhávali a vzdávali se. Prostě holka do nepohody, jak o ní říkávali její četní kamarádi. S ţenami se nikdy moc nepřátelila, vţdycky spíš s muţi. U ţen jí vadilo, ţe byly často tak zmořené a utahané péčí o rodinu a věčným sháněním všeho potřebného pro její zabezpečení. Vídala mladé inteligentní ţeny, jak z nich s postupem času mizí jejich vlastní suverénní osobnost a poddávají se tlaku společnosti vypadat a jednat podle rad módních magazínů a časopisů pro ţeny, a bylo jí jich líto. U lidí vyhledávala osobitost, určitou svéráznost a jedinečnost, a nevadily jí společenské ani rasové rozdíly. Ve svém nadmíru pestrém, ale o to těţším ţivotě se přátelila stejně dobře s opilci, zlodějíčky, děvkami a dalšími představiteli fauny ulic velkoměsta, jako s vědci, literáty, špičkovými odborníky ve svých oborech a politiky. Na rozdíl od většiny lidí kolem sebe nepovaţovala krásu, vzdělání a inteligenci za ta nejdůleţitější kritéria pro stanovení hodnoty lidské bytosti. Více si cenila toho, čemu říkala "inteligence srdce", schopnosti empatie, soucítění s druhými, prostě obyčejné lidské dobroty, ze které pak pramení i touha pomáhat druhým. Anuviel měla odmalička empatie víc neţ dost a jiţ od mládí byla přesvědčená, ţe největším omylem současného lidstva je, ţe i po dosaţení vysokého stupně ve svém technologickém vývoji nepřestalo upřednostňovat princip sobecké soutěţivosti před principem spolupráce a sdílení. V době tohoto příběhu se lidstvo dostalo do zlomového období své existence. Ţilo se sobeckou lehkomyslností a touhou po ţivotě v nezávazném přepychu, zištně podporovanou globálními médii a firmami. Konzumním způsobem ţivota nepřetrţitě vnucovaným lidem reklamami se mu podařilo zničit klimatickou a ekologickou rovnováhu Země do takové míry, ţe v horizontu pouhých pár generací mělo dojít ke katastrofální klimatické změně ohroţující veškerý ţivot na planetě. Nejhorší na tom bylo, ţe Vládci, představitelé nejmocnějších zemí světa a majitelé neméně mocných nadnárodních bank a firem, dělali jakoby nic a pokoušeli se hrozící nebezpečí zlehčovat. Lidstvo se přizpůsobí, tvrdili. Naše vyspělé technologie nám zabezpečí přeţití, holedbali se a mnuli si ruce při vidině budoucích zisků hi-tech firem, jejichţ akcie vlastnili, nebo je přímo řídili. Sami ţili a pracovali v přepychových klimatizovaných sídlech a smrtící vlny letních veder či zhoubný jed přízemního ozónu je netrápily jako běţné lidi. Byli většinou staří, někteří z nich dokonce velmi staří, a své děti nemilovali, protoţe v nich viděli potencionální konkurenty, kteří by se je mohli pokusit předčasně vyhodit ze sedla. Proč by jim tedy mělo záleţet na osudu budoucích generací, kdyţ jim samotným zbývalo jen pár let či desítek let ţivota? No, tak si je chtěli alespoň pořádně uţít. Po nás potopa! To bylo jejich heslo a podle něj se i chovali. Pod lţivými záminkami rozdmychávali války kvůli svým čistě zištným cílům a nechávali bez povšimnutí skutečné problémy, které trápily obyčejné lidi. Anuviel si v duchu povzdychla, ţe lidé se v jejím světě někdy chovají úplně stejně jako skřeti, moţná ještě hůř. ***
***
***
***
***
***
- "Přiznám se, ţe nevím, jak na tvoje otázky odpovědět, Glorfindele," řekla nakonec podle pravdy, ale dodala, ţe si je jistá, ţe na ty správné odpovědi přijde časem. Cítila neotřesitelnou jistotu, ţe je na správné cestě, ţe to nejtěţší má jiţ za sebou, ţe program je napsaný a zbývá ho jen doladit, jak říkají programátoři, k nimţ v mládí také jeden čas patřila. Pak přikázala Orcasovi, ať zůstane klidně leţet a odpočine si, aby rychle nabral sil a nebyl druţině na obtíţ při její další cestě. Přinese mu něco k jídlu a Glorfindelovi také, obrátila se k elfovi, a ten se na ni vděčně usmál. A kdyby si Orcas potřeboval odskočit, tak jedině s Glorfindelem za zády, dodala s potutelným ušklíbnutím při představě této nesourodé dvojice při podobné intimní činnosti a odkráčela ke zbytku druţiny utábořené na kraji lesa.
83
KONOPNÁ PANÍ I.
- Oheň a voda Po večeři a krátkém odpočinku se druţina potichu vydala směrem k táboru skřetů. Šel s nimi i Orcas, který se opíral o provizorní berlu, jiţ mu Glorfindel milosrdně vyrobil z rozeklané větve. Zející sečná rána na stehně, kterou skřet utrpěl v bratrovraţedném boji, ještě potřebovala trochu času, aby se úplně zhojila, ale Anuviel předpokládala, ţe následujícího rána by uţ měl být schopen pohybovat se bez problémů. S radostí uvítala, ţe Orcas umí jezdit na koni, coţ u skřetů nebývalo běţné, ale jak jí ve svém svérázném skřetím dialektu Obecné řeči vysvětlil, on jako kovář přece musí umět zacházet s koňmi, a tím se rozumí i na nich jezdit. Najednou si uvědomila, ţe jí ten odporně vyhlíţející skřet začíná být sympatický. Dojímala ji jeho upřímnost a láska k jeho rodině, ale také jeho úporná snaha porozumět smyslu jejích slov, kdyţ některé z nich díky své nevzdělanosti neznal. Snad bylo jen dobře, ţe se s ním setkala za soumraku a ţe k němu cítila upřímné přátelství uţ předtím, neţ poprvé za denního světla spatřila jeho odpuzující černou tvář s plochým nosem a rudá ústa se ţlutými zvířecími tesáky. V řadách druţiny to zašumělo, jako kdyţ se zvedne pouštní vítr, a ozvalo se několik nevěřícných výkřiků, kdyţ jim Anuviel oznámila, ţe zraněný skřet půjde dál s výpravou a bude pod její ochranou aţ do Mordoru. Zopakovala jim tedy, co jiţ řekla Glorfindelovi a Orcasovi a upřesnila, ţe v této věci nebude trpět ţádné diskuse, které by mohly vést k zpochybnění jejích rozkazů. V té chvíli poprvé za celou dobu doopravdy zaujala svoji vůdčí pozici a udělala to s takovou důstojností a rozhodností, ţe nikdo ani nešpitl slůvko protestu. Všichni si dobře uvědomovali, ţe díky jí se vyhnuli tragickému omylu, který by měl strašlivé důsledky pro Kraj. Vţdyť kdyby pobili první tlupu skřetů a odjeli, přicházející tlupa by našla stopy po boji a vtrhla by do Kraje tak rozlícená smrtí svých kumpánů, ţe by jeho obyvatele nečekalo nic jiného, neţli jistá a krutá smrt. Skřeti byli k ostatním plemenům nemilosrdní a o to víc, kdyţ mstili smrt svých druhů. Připravili tedy plán, jak skřety obklíčit a do posledního zničit. Měli v úmyslu je sevřít do kleští, jejichţ čelisti tvořilo deset pětic bojovníků. Na konci jedné čelisti bude Gandalf se svou kouzelnou holí a připraví tam skřetům takový ohňostroj, ţe jejich noční oči oslepnou a oni zůstanou ochromení a neschopní obrany. Anuviel ve stříbrném brnění a se strašlivými důtkami Temného pána v ruce bude postupovat na špičce druhé čelisti a společně skřety sevřou proti strmému kopci, pod nímţ se rozkládal tábor. Byl to nemilosrdný plán, který nepočítal se zajatci, nanejvýš s ránami z milosti, a Anuviel měla nechutný pocit sama ze sebe, jako by si vyjela lovit vysokou se světlometem na kapotě. Chápala však nutnost takového jednání, protoţe to byl jediný způsob, jak zabránit ještě větší řeţi nevinných a bezbranných. Podle Orcase se nedalo vůbec počítat s tím, ţe by se některý ze skřetů vzdal a přísahal podobně jako on. Všichni ti, kteří by se snad k podobné přísaze dali přemluvit, byli povraţděni během odpolední bitky, a zbytek tlupy se skládal z krutých hrdlořezů. I Anuviel uznala, ţe nemá cenu na ně plýtvat milosrdenstvím a ač nerada, smířila se s myšlenkou na nadcházející masakr. Orcas jim prozradil, kdy se střídají stráţe a kde jsou přesně rozmístěné, a protoţe se jeho údaje shodovaly s poznatky Hraničářů a doplňovaly je, většina členů druţiny se na něj začala dívat s o stupeň menší nenávistí neţ zpočátku. Nikdo nepochyboval o účinnosti balrogových důtek, ale ti, kteří ještě neměli příleţitost je vidět, jen vydechli úţasem při prvním úderu ohnivé zbraně. Někteří ze skřetů jiţ dříve pocítili jejich šlehnutí na vlastní kůţi, pokud je vůbec přeţili, a strašlivě se jich báli. Zjevení Anuviel práskající ohnivými důtkami jejich Pána je uvrhlo do bezhlavé paniky. Ta se ještě zvýšila, kdyţ se na opačné straně tábora rozlehly hromové rány doprovázející Gandalfovy světelné
84
KONOPNÁ PANÍ I. efekty. Netrvalo dlouho a před útočníky pobíhala banda ječících černých ďáblů s osleplýma očima, vráţejících jeden do druhého a neschopných odporu. Asi padesát skurut-hai se přesto odhodlalo k boji. Jejich oči nebyly tak citlivé na světlo jako oči menších skřetů a poháněla je bojovná zuřivost posilovaná poţíváním syrového lidského masa. Sami si říkali bojovní skurut-hai, a nebylo to jen tak pro nic za nic! Anuviel odhodila důtky, protoţe kleště se jiţ sevřely natolik, ţe dostala strach, aby jimi nezasáhla někoho z vlastních řad. Právě v této chvíli se jí postavil obrovský skurut v černém brnění, ozbrojený dlouhým těţkým mečem. Skurut si asi vzal ponaučení z jejího souboje s balrogem, protoţe se vyhýbal přímému střetnutí a poskakoval kolem ní dlouhými nepředvídatelnými úskoky do stran. Neustále kolem sebe mával mečem a pokoušel se přitom najít nějaké nechráněné místo v jejím brnění, kam by ji mohl smrtelně bodnout otrávenou čepelí své zbraně. Glorfindel sváděl zuřivý zápas s dalším velkým skřetem jen pár metrů od Anuviel. Byl tak pohlcený svým vlastním bojem, ţe vůbec nezpozoroval dalšího skuruta, který se zezadu přikradl aţ k dívce a rozehnal se velikým ţelezným kyjem pobitým ostny po její hlavě. Mohla to být pro ni i přes její brnění smrtelná rána, kdyby skutečně dopadla. Za skurutem se však náhle vynořila další temná postava, zableskla se jasná čepel a kyj se válel na zemi i s useknutou rukou, která ho ještě křečovitě svírala. Byl to Orcas, který vyměnil berlu za meč sebraný na bojišti a svou statečností zachránil Anuviel ţivot. Neuposlechl její rozkaz, ţe má zůstat u koní společně se stráţí a za ţádnou cenu se nevzdalovat. Stráţci stejně po chvíli opustili svá místa a pronásledovali těch několik skřetů, kterým se podařilo vyklouznout z obklíčení, a tak se i on vydal na bojiště, puzený touhou pomstít se za svá zranění a za zabité druhy. Myšlenka na pomstu ho však okamţitě opustila, kdyţ zahlédl skuruta blíţícího se zezadu k Anuviel a postřehl jeho úmysl. Ze všech sil se k němu co nejrychleji vrhnul, hnal se jak zdivočelý buvol a cestou sráţel pobíhající skřety, kteří se mu pletli pod nohy. Jeho rána mečem přišla v pravou chvíli – stačilo jen malé zaváhání z jeho strany a ruka s kyjem by stihla dopadnout a rozdrtit Anuviel hlavu. Podlý útok skuruta se ve stejné chvíli stal osudným i jeho kumpánovi, který bojoval s Anuviel. Sice jeho pozornost upoutal jen na zlomek vteřiny, ale i to stačilo, aby jeho hruď proklál svým smrtelným bodnutím Ilúvatarův zářící meč. Kolem nich jiţ boj polevoval a během několika dalších minut skončil naprostým vítězstvím druţiny. Mělo však trpkou příchuť, protoţe je zaplatili třemi mrtvými – padl nešťastný Halamir, který chtěl svou statečností vynahradit chyby, jichţ se Dúnadané dopustili pod jeho vedením. Bil se jako lev sám proti dvěma velkým skřetům, kteří ho však nakonec přemohli. Radovali se ale ze svého vítězství jen nakrátko, neţ byli sami zabiti dvěma trpaslíky z Osamělé hory, kteří se nemilosrdně oháněli sekerami a kosili hlavy vpravo i nalevo. Padl také jeden elf ze Šedých přístavů a jeden rohanský Jezdec. Řada dalších byla raněná, ale Anuviel jim během následující hodiny zastavila krvácení a zacelila rány, které se okamţitě začaly rychle hojit. Pak prohlédla Orcasova stará zranění, ke kterým přibyl ještě ošklivý šrám na čele. Rána na stehně se mu zase otevřela a krvácela, ale Anuviel ji ošetřila a pak se posadila vedle skuruta. - "Nevím, jak ti mám poděkovat, Orcasi," řekla a hleděla na jeho stoicky nehybnou tvář, jejíţ černá kůţe pokrytá potem se ve světle měsíce blýskavě leskla a dodávala mu vzezření rozšklebeného obsidiánového bůţka starých Aztéků. "Zachránil jsi mi ţivot a nasadil přitom svůj. To ti nikdy nezapomenu, a tak ti nabízím své přátelství, pokud ty budeš chtít nějaké uzavřít s členem rodu dávných nepřátel tvých lidí. Doufám, ţe to uděláš a překonáš svoji nenávist a zlobu k lidem, Orcasi. Vţdyť svět tady ve Středozemi se mění a tohle je jenom začátek! Přichází nová doba a je třeba zapomenout na křivdy minulosti a osvobodit se od nich stejně jako od Temného pána. Neodmítej rovnou moji nabídku přátelství, prosím, ale nech si ji projít hlavou a rozhodni se, aţ mne lépe poznáš a získáš ke mně důvěru," poloţila mu ruku
85
KONOPNÁ PANÍ I. na rameno a lehce je stiskla. Usmála se na překvapeného skuruta a nechala ho o samotě přemýšlet o jejích slovech. ***
***
***
***
***
***
Bylo to strašlivé vítězství. Začínalo svítat a nemilosrdné světlo přicházejícího dne odhalovalo hromady černých mrtvol, které pokrývaly bojiště. Anuviel, jiţ úplně vyčerpané bojem a léčením, se zvedl ţaludek. Nikdy ještě neviděla tolik mrtvol pohromadě a bylo úplně jedno, ţe to nebyly lidské bytosti. Musela utéct do skrytu houští, vyzvracela se, a v té chvíli jako by se v ní něco zlomilo a začala usedavě plakat. Sundala jiţ své brnění, a tak dlouhé šlahouny ostruţiní jí rozdíraly šaty i kůţi, kdyţ se oslepená slzami prodírala z houští ven. Tam padla do náruče Glorfindelovi, který si jiţ o ni dělal starost, neboť ji zahlédl, jak náhle odběhla a dlouho se nevracela. Ihned pochopil, co se v ní děje, jelikoţ i na dálku vnímal stav její mysli. Vzal ji něţně do náruče a konejšil ji jako malé dítě. Nakonec ji odnesl stranou, kde ji uloţil na svůj plášť a poklekl vedle ní. - "Vím, jak strašně tě trápí ti mrtví, má Paní, ale věř mi – mne to dnes trápí neméně," řekl jí s opravdovým zármutkem v hlase. "Hodně jsem přemýšlel o tvých slovech z včerejšího večera, a i kdyţ pro mne bylo těţké připustit si příbuzenství se skřety, musel jsem to udělat, protoţe vím, ţe to tak je. Vlastně jsem to věděl celou tu dobu, co se skřety mám co do činění, tedy uţ mnoho tisíc let podle vašeho počítání času a většinu mé dospělosti podle času elfů. Ať tak nebo onak, byla to dost dlouhá doba na to, abych si to v hlavě srovnal sám a nemusel čekat, aţ to za mne uděláš ty. Všichni o mně říkají, jaký jsem moudrý, ale ve skutečnosti jsem se celý ţivot choval jako ten největší hlupák a omezenec. Ty jsi mi otevřela oči, Anuviel, a nejen v této věci!" pohlédl na ni a oči se mu rozzářily jako dvě Večernice na temné letní obloze. "A pokud si snad myslíš, ţe se nějakým způsobem obětuji tím, ţe zůstávám s tebou," řekl s odhodláním a jeho obličej se naklonil blíţe k jejímu, "tak věz, ţe tomu tak vůbec není. Za tu dobu, co tě znám, jsem díky tobě poznal tolik nových věcí, ţe uţ jen za to by mi stálo ti obětovat tu část mého ţivota, kterou bude trvat celý tvůj smrtelný ţivot, ale která je podle mého počítání času tak nesnesitelně krátká. Ty jsi mi však dala ještě mnohem víc," odmlčel se a vypadal, ţe ho přemáhají slzy. Trhavě se nadechl, aby potlačil vzlyknutí, které se mu jiţ dralo z úst, a po chvilce pokračoval. - "Díky tobě, Anuviel, jsem se toho sám o sobě naučil víc neţ za celý ţivot. Za tu, pro mne tak kratinkou dobu po tvém boku, jsem poznal ty nejdůleţitější věci o svém nitru, získal odpovědi na otázky, které jsem si kladl po celou svou dospělost. A díky tobě jsem také pochopil to nejdůleţitější – ţe ty jsi ta ţena, kterou miluji a budu milovat navţdy, i kdyţ ty uţ tady dávno nebudeš. Vlastně se tak trochu staneš také nesmrtelnou, protoţe navţdy zůstaneš v mých vzpomínkách, má lásko," řekl a jeho jindy tak zvučný a jasný hlas se zlomil a Glorfindel se silou vůle marně pokoušel zarazit proud slz, který se mu jiţ řinul z očí. Nachýlil se nad ní, jako by padal, a sklonil hlavu, aţ se čelem zabořila do dívčiných prsou a elfovy dlouhé zlaté kadeře se jí rozprostřely po hrudi. Její dotek mu dodal sílu, a tak vzápětí pozdvihl hlavu a ještě přerývaným hlasem, ale jiţ rozhodným tónem prohlásil. "Jsem si vědom Sudby, která na tobě leţí. Vím, ţe s tebou nikdy nebudu moct ţít jako se ţenou, i kdyţ po tobě touţím tolik, jak jsem nikdy po ţádné ţeně netouţil, ale přesto tě, Anuviel, miluji. A miloval bych tě, i kdyby takových sudeb na tobě leţelo deset! Vím, ţe ty ke mně také cítíš lásku, poznal jsem to jiţ dávno, ještě v Roklince. A vím také, ţe jsi se milovala s Faramirem," povzdechl si těţce a bolestně na ni pohlédl. - "Nemám ti to za zlé a také je mi jasné, ţe se budeš milovat i s dalšími muţi, protoţe se mnou to nebude moţné ani jednou. Protoţe to je, má lásko, to jediné, co ti nebudu moct dát," úpěnlivě se na ni podíval a bylo na něm vidět, ţe svádí strašlivý vnitřní boj se svou hrdostí. "Budeš to moţná povaţovat za zbabělou slabost, překvapivou u někoho z mého rodu, ale já se
86
KONOPNÁ PANÍ I. prostě bojím. Bojím se toho, ţe kdybych se s tebou jednou pomiloval a pak jiţ nikdy víc nesměl tě mít, zlomilo by mi to srdce a zemřel bych ţalem. Odpusť mi to, má lásko, ale k tomu nemám odvahu," jeho hlas při posledních slovech klesl do šepotu, klečící sličný elf poníţením sklopil hlavu a zavřel své jasné oči. Anuviel, která po celou dobu Glorfindelova milostného monologu leţela na zádech, se teď posadila a natáhla ruku k jeho prachem a špínou pokryté tváři zbrázděné slzami. Byl i tak krásný a ona ho milovala víc neţ kdy jindy. Vţdyť tím, ţe před ní odhalil svoji slabost, jí dal ten největší důkaz lásky, důkaz svého naprostého odevzdání a důvěry. Něţně ho pohladila po tváři a objala. Elf s ulehčením vzdychl a opětoval její objetí. Jejich ústa se spojila v nekonečném polibku a Anuviel měla pocit, ţe vstoupila do ráje. ***
***
***
***
***
***
Odpoledne pohřbili své padlé i se zbrojí pod tři mohyly z velkých balvanů. Anuviel bylo Halamira líto i přes to, ţe on jí ve svém ţivotě příliš náklonnosti neprokazoval. Přiznávala mu plné právo na to nemít ji rád a mít odlišný názor i pohled na svět. Váţila si jeho věrnosti Elessarovi a statečnosti v boji a jeho smrt povaţovala za velkou ztrátu pro Dúnadany. Stejně ţelela smrti rohanského Jezdce, ale nejvíc ji zasáhla smrt Vznešeného elfa ze Šedých přístavů. Povaţovala ji za nesmírnou ztrátu, protoţe počet Noldor, kteří přebývali ve Středozemi, se za ta dlouhá tisíciletí, jeţ trval jejich návrat z emigrace, jak to sama pro sebe nazývala, natolik ztenčil, ţe kaţdý další odchod byl cítit. Věděla sice, ţe elf se bude moct po čase vrátit k ţivotu, ale pochybovala, ţe by si pak zvolil být vzkříšen ve Středozemi, na niţ mu zůstaly tak špatné vzpomínky. Anuviel přikázala, aby mrtvé skřety rovněţ uloţili do mělkých jam a nad ně navršili mohyly z kamení, které se povalovalo všude kolem tábora. Nechtěla je nechat napospas mrchoţroutům a příčilo se jí nechat nepohřbené jakékoliv bytosti nadané duší. Skřeti pocházeli z Ilúvatarových dětí a měli tedy duše, i kdyţ tak černé a prodchnuté zlobou a nenávistí, ţe neměly prakticky ţádnou naději na povznesení. Nemohli skřety spálit, jak bývalo zvykem, protoţe kouř z hranice by je prozradil druhé tlupě skřetů, která jiţ mohla být na dohled Mohylových vrchů. Dúnadané vyjeli na průzkum hned po dopoledním odpočinku a hledali její stopu. Orcas jim řekl, ţe skřeti se k Mohylovým vrchům přiblíţí z jihu. Vejdou do Starého hvozdu na jeho jiţním okraji, a pak zamíří na severovýchod údolím Opletnice aţ k jejím pramenům poblíţ tábora poraţených skřetů. Anuviel měla po celý den aţ do noci hodně práce s léčením raněných, kterých bylo přes dvacet. Mnozí z nich ztratili spoustu krve ze sečných a bodných ran skřetích mečů, ale největší škody napáchal jed, jímţ byly skřetí čepele napuštěny. Jiţ odpoledne se totiţ ukázalo, ţe mnohá zranění, která jejich nositelé povaţovali za pouhá škrábnutí a nechtěli kvůli nim dívku obtěţovat, byla otrávená, a tito na první pohled lehce ranění dostali vysokou horečku. Ještě velkou část noci probděla u nemocných a sráţela jim teplotu odvary z bylin a přikládáním svých rukou nadaných léčebnou mocí. Její léčení na první pohled vypadalo velice snadně a lehce, ale ve skutečnosti ji stálo mnoho sil, zvlášť kdyţ musela bojovat proti smrtelnému jedu. Byla moc ráda, ţe jí při tom pomáhal Glorfindel a ostatní nezranění Vznešení elfové, kteří také měli určitou moc léčit a dar odjímat bolest, jak se sama přesvědčila při svém nedávném zranění. Usnula někdy po půlnoci, a kdyţ se ráno probudila, slunce se uţ šplhalo k poledni. Doopravdy se probrala aţ o něco později, kdyţ strčila hlavu pod pramen ledové vody, která stékala z převislé skály a v duhovém vodopádu se tříštila o vymleté koryto horského potůčku. Dlouhý spánek sice posílil její tělo, ale hlava jí třeštila a cítila se, jako by ji přes ní někdo celou noc tloukl. Nejraději by si pod ledovou sprchu stoupla celá, ale neodvaţovala se úplně svléknout s tolika muţi v okolí. S muţi, kteří by povaţovali pohled na koupající se nahou
87
KONOPNÁ PANÍ I. ţenu za výzvu k milostnému dobrodruţství, nebo v lepším případě za nepřístojnou necudnost z její strany, jak se v tomto prudérním středověkém světě dalo očekávat. Nemohla si něco takového dovolit, aby nepodryla svoji nově nabytou a uznanou autoritu vůdce, a tak se jen spokojila s krátkým osvěţením, rozpustila si a pročesala vlasy a znova je zapletla do silného copu. S překvapením zjistila, ţe krvácí, kdyţ se umývala a převlékala do čistého prádla. Uvědomila si, ţe s ní poslední dny musely skutečně otřást, kdyţ to dostala o tolik předčasně. Nenáviděla ty dny na Zemi a velmi se jí ulevilo, kdyţ v přechodu přestala menstruovat. Ještě víc však toto období nesnášela ve svém novém ţivotě – ani v Blaţené říši ani ve Středozemi totiţ neznali vatové nebo papírové menstruační vloţky. Pouţívala tu podobně jako všechny zdejší ţeny cupaninu a kusy hadrů, které pak pálila, ale látka neměla dostatečnou savost a Anuviel si po první tři dny musela dávat neustálý pozor, aby neprosakovala a nemusela trapně vysvětlovat krvavé skvrny na šatech. Na druhé straně se jí ulevilo, protoţe teď alespoň měla vysvětlení pro úpornou bolest hlavy, která ji uvítala při probuzení. A rovněţ to vysvětlovalo její emocionální přecitlivělost během posledních dní. I tady trpěla tím, čemu se na Zemi říkalo premenstruační syndrom: těsně před začátkem krvácení se stávala nesnesitelnou svému okolí a někdy dokonce i sama sobě. Se studem si vzpomněla na to, jak minulý měsíc se právě v takovém období pohádala s Glorfindelem. Není to ţádný med být ţenskou, ať uţ je to v jakémkoli světě, povzdechla si. Dokončila ranní toaletu a vrátila se do tábora, kde uţ na ni čekal Gandalf s velkým hrnkem jejich oblíbeného cuivesuku a s potměšilým úsměvem pod vousy. V noci ji zahlédl mezi stromy, jak leţí v Glorfindelově objetí, ale taktně se vzdálil, aniţ by dal najevo svoji přítomnost. Teď uţ ho ale jeho takt přešel. - "Tady máš něco na probuzení, má zamilovaná krásko," smál se potměšile a podával jí místní alternativu pozemské kávy. "Tak mi to přece jen vyšlo! Opravdu jsem moc doufal, ţe najdete odvahu si navzájem přiznat vaše city a dát se dohromady. Vţdyť jste stvořeni jeden pro druhého, i kdyţ by se to na první pohled nemuselo tak zdát," prohlásil s výrazem úspěšného dohazovače a dál vesele švadronil jako rozpustilá sýkorka. Aha, tak proto tehdy při jejich procházce v Roklince po ní tak potměšile pokukoval, napadlo Anuviel. Ten starý podšívka to měl všechno naplánované, zlobila se v duchu. Ale pak si vzpomněla na usínání v Glorfindelově náruči a na polibky, které je předcházely, a zalil ji takový pocit blaha, ţe Gandalfovi odpustila a se šťastným smíchem se připojila k jeho veselí. Čaroděj si nacpal dýmku z jelenicového váčku s dýmkovým kořením a zapálil ji od plamínku, který vyšlehl z jeho kouzelné hole. Jak praktické, daleko rychlejší a snazší neţ křesadlem a hubkou, jak bývalo ve Středozemi zvykem, pomyslela si Anuviel s úsměvem. Gandalf zhluboka potáhl a nabídl dýmku dívce, protoţe jiţ věděl, ţe i ona si ráda zakouří. Byla sice zvyklá na cigarety, ale hobití tabák jí chutnal a povzbuzoval. Ráda si po ránu dala ke cuivesuku pár šluků nikotinu od Gandalfa a nostalgicky zavzpomínala na dobu, kdy tam doma na Zemi ještě kouřila a dávala si svou ranní kávu s cigaretou. Zarazila se a uvědomila si náhle, ţe označení "doma" jí najednou připadá poněkud nemístné pro místo, kde ţila v posledních letech svého ţivota. Zatraceně, uţ zase hledám domov můj, usmála se v duchu. Byla to taková slovní hříčka, co měla svůj původ ve slovech státní hymny její země, která začínala otázkou: "Kde domov můj?". Vţdycky jí připadalo směšné, ţe hymna můţe začínat podobnými slovy. Trochu jako by si ti, kteří ji zpívají, nebyli tak docela jistí tím, kde vůbec ţijí. Teď uţ jí to vůbec směšné nepřipadlo. Kde je vlastně teď její domov? Co je to vůbec domov? Co je to vůbec vlast? Je to místo, kde jsme se narodili nebo místo, kde jsme proţili dětství, dospívání a velkou část ţivota, anebo místo, kde jsme šťastní, kde jsme milováni, místo, kde se cítíme nejlépe? Z jejího přemýšlení ji vytrhl příchod Glorfindela, který se vracel z obhlídky krajiny. Odjel brzy ráno a vyšplhal se na nejvyšší z vrcholků na jiţní straně Mohylových vrchů, aby měl
88
KONOPNÁ PANÍ I. dobrý rozhled po krajině, ale ani jeho elfí zrak ţádné skřety v dálce nespatřil. Sedl si vedle Anuviel, objal ji a políbil na tvář. - "Vypadáš odpočatě, to jsem moc rád," řekl, poté co se jí dlouze zadíval do očí. "Měl jsem o tebe včera v noci trochu strach, byla jsi strašně vyčerpaná, ale ty jsi daleko silnější, neţ jsem si myslel." Sám vypadal, jako by měl za sebou klidný celonoční spánek a nejevil sebemenší známku únavy. Elfové měli neuvěřitelnou schopnost regenerace sil, kterou jim lidé mohli jen závidět. Strávili zbytek dne zahlazováním stop po krvavé bitvě, sesbírali zbraně skřetů, které se povalovaly po bojišti, a naházeli je do hluboké úzké strţe, protoţe je nechtěli nechat v mělkém hrobě pod kameny, které by divoká zvěř mohla odkrýt. Jejich otrávená ostří zůstávala účinná i po létech a očistit je mohly jen plameny. Stále se neodvaţovali rozdělat ţádný větší oheň, protoţe Orcas jim řekl, ţe skřeti byli dohodnutí, ţe po celou dobu čekání v Mohylových vrchách zůstanou bez ohně, aby nepřitáhli nevítanou pozornost náhodných poutníků. Pojedli tedy studenou večeři a šli brzy spát do stanů postavených na mýtince nedaleko skřetího tábora. Dúnadané postavili stan pro Anuviel trochu stranou od ostatních, aby měla více soukromí, na něţ jako ţena měla v jejich očích posvátné právo. Bylo na nich vidět, ţe se snaţí, aby si o nich vylepšila mínění, jenţe ona si nebyla jistá, jestli tak činí z upřímné kajícnosti, nebo spíš ze strachu z krále a z toho co mu řekne po svém příjezdu do Minas Tirith. Raději o tom dál nepřemýšlela, uloţila se ke spánku v Glorfindelově objetí a spala sladce aţ do rána. Brzy ráno následujícího dne dorazil posel od Hraničářů, kteří prohledávali krajinu na jih od Mohylových vrchů. Přinesl zprávu, která naprosto změnila jejich plány. Došlo prý k další váţné chybě, za kterou však tentokrát nemohli Dúnadané, ale trpaslíci. Anuviel se i přes váţnost situace vybavilo její oblíbené rčení pocházející od jejího krajana Járy Cimrmana, slavného myslitele a vynálezce, největšího génia všech dob, srovnatelného nanejvýš tak s boţským Leonardem: Za všechno můţou trpaslíci! V duchu se usmála, protoţe na Zemi je uţívala většinou jen ve spojení se zhroucením woken ve svém počítači nebo nefungujícími domácími spotřebiči. Pobavení ji však velmi rychle přešlo, kdyţ si vyslechla poslovo vyprávění, a na trpaslíky dostala pořádný vztek. Skupinka zvědů sloţená z Hraničářů a dvou trpaslíků z Modrých hor včera k večeru prohledávala jiţní okraj Starého hvozdu, kdyţ z houští nečekaně vyrazil divoký kanec. V trpaslících se náhle probudila lovecká vášeň, a neţ je Dúnadané stihli zarazit, vydali se neprozřetelně za kancem. Kořist se jim nepodařilo dostihnout, zato se střetli tváří v tvář se zvědy vyslanými druhou tlupou skřetů na obhlídku Starého hvozdu. Došlo ke krátké potyčce, ale skřetům se podařilo utéct, a neţ na místo bitky dojeli Hraničáři, byli jiţ dávno pryč. Vydali se sice po jejich stopě, ale skřetům se podařilo zmizet jako pára nad hrncem. Neopatrnost trpaslíků byla těţkou ranou pro jejich plán, ukrýt se mezi korytem Opletnice a tábořištěm první tlupy a čekat tam v záloze, aţ se objeví skřetí posily. Jiţ se nemohli spolehnout na moment překvapení, protoţe teď bylo jisté, ţe skřeti budou velmi ostraţití, a neţ se dostatečně přiblíţí, vyšlou napřed mnohé zvědy. Menší druhy skřetů byli výbornými slídiči a tak nemohli počítat s tím, ţe by jejich ostrému čichu unikla přítomnost početné druţiny. Bylo jich necelých padesát, ale skřetů mělo být podle Orcase přes dvě stě. A mezi nimi dobrou polovinu tvořili bojovní skurut-hai, kteří se druţině určitě postaví, podobně jako v minulé bitvě. Byli silní a mazaní, dobře vycvičení v boji, a pokud by se s nimi druţina měla přímo střetnout, bylo jasné, ţe za své vítězství zaplatí mnoha dalšími padlými. Anuviel si s hrůzou představila, ţe by druţina mohla být dokonce i poraţena, a úplně ji to na chvíli ochromilo. Rychle se však vzpamatovala, zahnala poraţenecké představy z mysli a jala se vymýšlet plán B. Vyšplhala se na strmý kopec nad skřetím táborem, nacpala si dýmku a zapálila ji. Vrcholek kopce byl široký a plochý jako mělký talíř se zeleným vyčnívajícím okrajem. Uprostřed něho
89
KONOPNÁ PANÍ I. stál osamělý neotesaný kámen jako němá výhrůţka. Anuviel se usadila na okraji vrcholku co nejdál od hrozivého kamene, který jí připomínal výstraţně zdviţený prst. Pomalu kouřila vonnou paličku smíšenou s hobitím kořením, aby účinek nebyl příliš silný, a dumala nad tím, proč se toho kamene vlastně tak bojí. Došlo jí to ve chvíli, kdyţ čistila dýmku. Nějak si připomněla Gandalfovo ranní dýmkové koření, pak její mysl sklouzla k hobitům, a nakonec k jejich dobrodruţství v podobné mohyle, jako byla ta, co stála před ní. Tehdy je přece zachránil narychlo přivolaný Tom Bombadil!… a najednou jí bylo vše jasné. Uţ měla plán, jak nad skřety vyzrát! Vstala a silou vůle se sebe setřásla lehké omámení, které jí uţ začínalo obestírat mysl. Teď není čas na to, aby si uţívala blaţený stav zhulení, přikázala si pevně, a díky dlouholeté praxi se jí podařilo rychle vystřízlivět. Seběhla dolů do tábora a vyhledala Gandalfa, aby se s ním poradila o svém nápadu. Starý čaroděj na ni nejprve jen s nesmírným překvapením zíral, ale po chvilce se začal pochechtávat, a nakonec prohlásil, ţe pokud to vyjde, tak jejich vítězství vstoupí do dějin Středozemě. Vydali se tedy spolu směrem k údolí, jímţ protékala bystřina, která se o několik mílí dál měnila v říčku, aby se nakonec stala řekou Opletnicí. Jeli podél pěnivého toku skákajícího po kamenech skalnatého koryta aţ k místům, kde se krajina začínala povlovně svaţovat ke vzdálenému okraji hvozdu. Zastavili se na šťavnatě zelené louce, kde jiţ vykvetly první jarní bledule a sasanky, a sesedli z koní. Anuviel se otočila směrem k západu a na nápěv dětské říkanky začala zpívat: Hej, Tome Bombadile, Bombadile, hej hou! Zaklínám tě vodou, lesem, rákosem i vrbou, při ohni a při měsíci, slyš a dej se vidět! Přijď, Tome Bombadile, protoţe jsme v bídě! Byla to písnička, kterou Tom Bombadil naučil hobity po jejich uvěznění v dutině Dědka Vrbáka pro případ, ţe by zase někdy potřebovali jeho pomoc. Anuviel si na ni vzpomněla a rozhodla se, ţe zkusí, jestli i pro ni písnička dokáţe přivolat tuto postavičku z kniţního vydání Pána prstenů, tak nezaslouţeně opomenutou v jeho filmovém zpracování. S horečným napětím čekala co se stane, pokud se vůbec něco stane, ale netrvalo dlouho a Gandalf s Anuviel uslyšeli hluboký radostný hlas, který odpovídal: Náš starý Tom Bombadil je veselá kopa, kabátek má šmolkový, k tomu ţlutá bota. Toma nikdo nedostane, protoţe je pánem, jeho krok je rychlejší, jeho píseň vládne! A kde se vzal, tu se vzal, uprostřed louky stál muţíček vystrojený přesně jako v říkance. Pod kloboukem s dlouhým modrým perem zářily pomněnkové oči, které obklopovalo tisíce vráseček úsměvu vroubeného dlouhým hnědým plnovousem. Byl na hobita příliš velký a na člověka trochu malý, vţdyť také k ţádné rase nepatřil, byl to sám Tom Bombadil. Jeho modré oči se rozzářily ještě víc, kdyţ poznal Gandalfa. Znali se spolu jiţ pár tisíc let a naposledy se viděli před dvěma lety, takţe si měli zase co vyprávět. Posadili se do trávy a Gandalf muţíčkovi představil Anuviel. Bombadil jiţ o dívčině pobytu ve Středozemi slyšel od elfů a byl nesmírně nadšený, ţe ji osobně poznává. Poprvé se o ní dozvěděl jiţ dávno předtím od Dárkyně plodů Yavanny, která se s ním radila ohledně dívčina nápadu zavést ve Středozemi pěstování konopí. Yavanna během posledních věků Středozem poněkud zanedbávala, ale Toma povaţovala za na slovo vzatého odborníka na místní flóru a faunu, který jí bude moct říct, zdali je konopí vhodné z pohledu ostatních zde rostoucích a
90
KONOPNÁ PANÍ I. ţijících věcí. Tom Bombadil, který nad svou maličkou říší vládl podobnou mocí jako Yavanna nad celou Ardou, jí konopí schválil a uţ se moc těšil, aţ spatří růst první sazenice této nové rostliny. Anuviel mu tedy dala několik semínek, co si vypěstovala ve Valinoru, a pak přešla k záleţitosti, která ji za ním přivedla. Vyprávěla Bombadilovi o jejich bitvě se skřety a o nebezpečí, které od přicházející tlupy hrozilo nedalekému Kraji. Muţíček se pořádně zděsil při představě zkázy, kterou by dvě stovky skřetů mohly způsobit v Kraji, jehoţ obyvatele měl velice rád a s některými se i přátelil. Ale ani představa, ţe skřeti budou procházet jeho Starým hvozdem, mu nebyla milá. Věděl jakou nenávist skřeti chovají ke stromům a ke všemu ţivému a s jakou bezohledností a ničivostí se chovají k přírodě všude tam, kam vstoupí jejich černé okované boty. Nakonec mu Anuviel vysvětlila svůj plán a to, jakou pomoc by od něj potřebovala. - "Vzpomněla jsem si, jak jste před lety před Dědkem Vrbákem zachránil hobity, kteří nesli Jeden prsten do Roklinky, pane Bombadile," řekla. "A tak mne napadlo, ţe bychom mohli spojit příjemné s uţitečným a místo hobitů Vrbákovi předhodit na zub něco jiného. Ten starý zlý strom nenávidí všechna dvojnohá stvoření, ať jsou z jakéhokoli plemene. A vsadila bych se, ţe skřety bude mít nejméně rád ze všech, stejně jako všechny ostatní stromy! A vy, pane Bombadile, byste ho moţná dokázal přesvědčit, aby skřety uspal svojí mocnou písní, aţ půjdou korytem Opletnice pod jeho korunou, a pak s nimi naloţil podle své libosti." Při představě, jak by se spícími skřety Dědek Vrbák zatočil, se Anuviel otřásla, protoţe něco podobného by nepřála ani svým nejhorším nepřátelům. Ale koneckonců, jestli skřety potká krutá zkáza, tak jen proto, ţe si ji sami vykoledovali. Tomova usměvavá tvář se roztáhla k ještě většímu úsměvu a muţíček vycenil dvě řady zubů bělostných jako perličky. Hbitě vyskočil a začal na trávníku tancovat rozpustilý taneček a prozpěvovat si: Cinkylink, cinkybřink, cinkylinky holahola, Skřeti běţí, zem se třese, tumáš Dědku Vrbáku, uspi je a tralala, dej si zas do zobáku. Skřetí maso, skřetí ocel, to všechno, cos pohltil, pochutnáš si jako nikdy, mluví k tobě Bombadil! - "Tuhle písničku mu zazpívám, Starému Vrbáku Šediváku," řekl Bombadil, kdyţ se zase usadil vedle Gandalfa a Anuviel, kteří si ještě utírali slzy smíchu. "Myslím, ţe se mu bude moc líbit a pomůţe nám, i kdyţ to rozhodně nebude jeho úmysl," zasmál se vesele. Muţíček ještě slíbil, ţe jim dá vědět, jakmile se skřeti objeví na hranici jeho území, a důrazně je varoval, aby v ţádném případě nevstupovali do koryta Opletnice na místech, kde rostou vrby, protoţe kaţdá z nich byla výhonkem zlovolného Dědka Vrbáka a mohla by na ně zaútočit stejně zběsile jako na skřety. Pak vstal, rozloučil se s nimi a najednou byl pryč. Zahlédli ho aţ v dáli, jak pádí zelenou dolinou mezi kopci a hvízdá na poníka, který mu běţel vstříc. Gandalf s Anuviel přivolali Stínovlase a Éodwyn, kteří bez sedel a postrojů volně pobíhali po louce a měli se k sobě způsobem, jenţ by se u lidí povaţoval za incestní, a v dobré náladě se vrátili do tábora. Tam svolali všechny členy výpravy, kteří právě nebyli na výzvědách, a jakmile vysvětlili, jakou pomoc se jim podařilo získat, druţina propadla všeobecnému veselí a jásání. Okamţitě vyjeli poslové za skupinami zvědů, které brázdily okraje Starého hvozdu, aby je povolali zpět. Anuviel spoléhala na Bombadilovo varování a nechtěla riskovat další předčasné střetnutí s nepřáteli. Do večera byla druţina jiţ v plné sestavě a těsně před setměním se náhle, jako by spadnul z nebe, uprostřed tábora objevil vousatý muţíček. Věrný svému slibu je Tom Bombadil přišel varovat, ţe zahlédl skřety, jak se blíţí k jihovýchodnímu okraji Starého hvozdu, a ţe touto
91
KONOPNÁ PANÍ I. dobou jiţ postupují k údolí, jímţ protékala řeka. Nabídl se, ţe druţinu odvede zkratkou k jejímu korytu na místo, kde začínala moc Dědka Vrbáka. Tam se měli rozdělit na dvě skupiny a v bezpečné vzdálenosti od smrtonosných vrb lemujících břehy Opletnice aţ k jejímu soutoku s Brandyvínou, postupovat po proudu vstříc přicházejícím skřetům a nemilosrdně dorazit kaţdého, komu by se snad podařilo Vrbákovi uniknout. Jak řekli, tak i udělali, a kdyţ se k zářícím hvězdám na bezmračném nebi připojil měsíc v úplňku, dvě rojnice odhodlaných válečníků začaly pročesávat břehy řeky. Po nějakých dvou mílích jiţ zaslechli strašná sténání a kletby vyráţené skřety pohlcenými ve vykotlaných dutinách stromů, které je uchvátily do svého zajetí a pozvolna z nich vymačkávaly ţivot. Občas narazili na ojedinělé skřety nebo na malé skupinky, kterým se podařilo zavčas se probrat z omamného spánku seslaného Dědkem Vrbákem a uprchnout z dosahu jeho moci. Zpočátku jich moc nebylo, ale kdyţ se přiblíţili k místu, kde skřeti vstoupili do osudného koryta řeky, vyřítila se proti nim asi dvacetičlenná banda k smrti vyděšených velkých skřetů a jim v patách Tom Bombadil. Tito skurut-hai původně pochodovali v zadním voji tlupy, ale kdyţ si všimli, ţe pod ševelícími korunami vrb se děje něco podezřelého, otočili se zpět, dřív neţ mohli propadnout kouzlu Vrbákovy písně o spánku. Zdálky k nim doléhalo úpění a výkřiky jejich druhů drcených v kmenech stromů nebo topených nemilosrdnými kořeny vrb v proudu řeky a v jejich řadách zavládlo bezradné zděšení, protoţe nikde neviděli ţádné nepřátele. Modrooký muţíček je ještě víc vyděsil, kdyţ se jim nenadále začal zjevovat tady a tam, vpravo a vlevo, nahoře a dole, a vyzpěvoval si přitom svoji rozvernou písničku o Dědku Vrbákovi a neslavném konci skřetů. Nadběhl jim zezadu a naprosto zmatené a nic nechápající skřety, kteří ho povaţovali za mstícího se ducha lesa, zahnal zase zpátky přímo do náruče nepřátel rozestavěných v rojnici na levém břehu Opletnice. Při spatření nepřátel z masa a kostí se skřeti kupodivu vzpamatovali. Byli to přece jen dobře vycvičení vojáci a pohled na jejich obvyklé nepřátele je povzbudil natolik, ţe vytvořili bojovou sestavu a postavili se na zuřivý odpor. Rojnici na tomto břehu řeky vedla Anuviel v lesklém brnění a ozbrojená jen svým dlouhým mečem, protoţe nechtěla pouţít důtky, aby neublíţila stromům v Bombadilově hvozdu. Vedle sebe měla zlatovlasého Glorfindela, jehoţ záři Vznešeného elfa tlumil šedý plášť s kápí utkaný v Lothlórienu. Z druhé strany ji sledoval věrný Orcas, který i přes svá ještě úplně nedohojená zranění trval na tom, ţe se zúčastní boje po jejím boku. Počty obou nepřátelských skupin byly vyrovnané a síly protivníků téţ. Anuviel a její lidé se bili jako lvi, ale dlouhou chvíli to vypadalo, ţe výsledek bude na ostří noţe. Najednou se z řad skřetů ozvaly výkřiky, ale k nenávisti měly hodně daleko. - "Orcasi! Je to moţný, ţe seš to ty? Orcasi, ty starej kujóne, co tady děláš?" vykřikoval obrovský skurut, který odhodil meč a hnal se ke skřetovi s rozevřenou náručí. Jemu v patách běţel další velký skřet a při spatření Orcase projevoval neméně radosti. Anuviel právě skolila svého protivníka a s pozdviţeným mečem zůstala zírat na skřety, kteří se uprostřed bitevní vřavy vítali jako staří přátelé. Orcas jim řekl pár slov a skřeti na ně přikývli, opět sebrali své meče a vrhli se do boje, avšak tentokrát na straně druţiny. Nepřátele jejich zrada natolik rozloţila, ţe bitka během čtvrt hodiny skončila naprostým vítězstvím lidí, elfů, trpaslíků a zběhlých skřetů a nikdo z nich v ní neztratil ţivot ani nebyl váţně raněn. Jakmile boj utichl a Anuviel zarazila krvácení z několika povrchních sečných a bodných ran, Orcas před ní a před Glorfindela přivedl své dva přátele a představil jim je jako svého přítele Ursina a bratrance Dorcase. Stejně jako on, oba pocházeli z Mordoru a chtěli se tam co nejdřív vrátit. Dozvěděli se, ţe Orcas, kterého ztratili ve zmatku následujícím poráţku balroga, se vydal na jih s tlupou skřetů, kteří mířili domů. Připojili se tedy ke skupině, která se s touto tlupou měla spojit, ale aţ cestou se dozvěděli, ţe se změnil plán, a místo do Mordoru se půjde do Kraje. Nový plán se jim ani za mák nelíbil a brzy pochopili, ţe jejich noví druzi jsou jen obyčejnou bandou líných hrdlořezů, kterými jako inteligentní skřeti hluboce opovrhovali. Báli se však tlupu opustit v neznámé nepřátelské krajině a tak s ní pokračovali s
92
KONOPNÁ PANÍ I. nadějí, ţe aţ se setkají s Orcasem a dalšími skurut-hai, kteří se také budou chtít vrátit do Černé země, odtrhnou se od tlupy a dále pocestují na vlastní pěst. Anuviel jim zopakovala svoji představu o emancipaci skřetů a jejich proměně ve svobodný národ a skřeti nadšeně přikyvovali. Od bitvy s balrogem totiţ i je začínaly napadat podobné myšlenky, jenţe si je nedokázali tak dobře zformulovat, protoţe svoboda pro ně byla naprosto novým pojmem. Ochotně sloţili přísahu věrnosti a přátelství podobně jako Orcas a po chvilce oddychu se připojili k ostatním, kteří dál prohledávali břehy Opletnice, aby ţádný nepřátelský skřet nezůstal na ţivu. Skončili aţ k ránu na místě, kam je večer dovedl Bombadil, a vrátili se zpět do tábora, aby se trochu prospali. Následující den dopoledne ještě pokračovali v prohledávání Starého hvozdu, ale aţ na dva hrůzou jiţ polomrtvé skřety, ţádné další nepřátele nenašli. Odpoledne se jiţ všichni shromáţdili v táboře a na večer přichystali velkou oslavu dvojnásobného vítězství. Trpaslíci teď konečně mohli uspokojit své lovecké pudy a k večeru se vrátili s mladým kancem. Divočáka hned stáhli a vyvrhli, potřeli lesním medem a bylinkami a napíchli na roţeň, kterým pomalu otáčeli nad velkým ohništěm plným rozţhavených uhlíků. Výsledek byl tak lahodný, ţe nakonec všichni trpaslíkům odpustili jejich téměř osudnou neopatrnost a blaţeně si olizovali prsty ulepené od karamelizované pochoutky. Všude vládlo halasné veselí, zpívalo se mnoho vznosných elfských písní i prostých písní smrtelníků, ale největším hitem byla písnička Toma Bombadila. Pestrobarevný muţíček se svým obvyklým náhlým způsobem zjevil vedle ohniště s pytlem ţluťoučkých brambor a obrovským tácem rebarborového koláče, které společnosti se svými uctivými pozdravy posílala Paní Zlatěnka, Říční dcera. Anuviel si trochu dělala obavy z toho, jak druţina přijme přítomnost dalších dvou skřetů, ale ty se k jejímu ulehčení nenaplnily. Většina lidí je viděla statečně bojovat na své straně a díky Orcasovi si jiţ na souţití s těmito pro ně tak odpornými bytostmi začínali pomalu zvykat. Trpaslíci se ke skřetům chovali asi nejhůř, protoţe byli velice zatvrzelí a jen neradi měnili své názory nebo zvyky, ale impozantní velikost a síla skurut-hai je přece jen brzdily v nějakých výraznějších projevech nepřátelství. Elfové nebyli o nic méně zkostnatělí, co se týkalo schopnosti změnit názor, ale byli daleko moudřejší neţ smrtelníci a pod vlivem Glorfindelova přesvědčování a vysvětlování nakonec uznali, ţe Anuviel učinila správně, kdyţ skřetům nabídla, ţe je dovede do Mordoru. Většina členů druţiny stejně neměla mít v následujících týdnech se skřety moc do činění, protoţe Anuviel se rozhodla, ţe skřeti ji budou doprovázet při její návštěvě Kraje a ke zbytku výpravy se připojí aţ v Morii. Uţ druhý den ráno chtěli zamířit přes Mohylové vrchy zpět k Východní cestě, po níţ se celá výprava měla přesunout aţ k mostu přes Brandyvínu, kde se plánovali rozdělit. Elfové ze Šedých přístavů a trpaslíci z Modrých hor pak chtěli rovnou zamířit domů na západ, zatímco Anuviel s malým doprovodem se chystala navštívit Rádovsko a zůstat přes noc v nějakém blízkém hostinci. Všichni ostatní je měli doprovodit aţ k mostu přes Brandyvínu na hranici Kraje a pak se vrátit do Hůrky, odkud po Zelené cestě zamíří na Jih. A tak dva týdny od odjezdu z Roklinky se výprava vydala na poslední úsek své společné cesty. Projeli Mohylovými vrchy, a kdyţ se slunce blíţilo k poledni, spatřili před sebou řadu vysokých stromů. Před nimi leţela jejich stará známá Východní cesta, která je za hodinku dovede na hranici země půlčíků.
93
KONOPNÁ PANÍ I.
ČÁST ČTVRTÁ - Malý lid a velcí skřeti U mostu přes Brandyvínu očekával druţinu celý zástup na nejvyšší míru vzrušených hobitů. Několik mílí před Mostem ji zpozorovaly hlídky rozestavěné podél Cesty a okamţitě podaly zprávu do Kraje. Kdyţ druţina dojela k Mostu na hranici Kraje, vítal je tam asi padesátičlenný dav hobitů všeho věku i velikostí. Jásali a provolávali slávu a pobíhali sem a tam kolem druţiny. Většina z jásajících hobitů patřila k oddílu ozbrojenců, kteří bránili přechod přes Most a příjezd k silnici vedoucí k Rádovské bráně. Vedl je Frodův bratranec Cvalimír Bulva, který byl sice známý jako strašpytel, ale od svého strastiplného pobytu v Sarumanově vězení před necelými dvěma roky byl rozhodnutý postavit se na odpor komukoliv, kdo by si chtěl Kraj znovu zotročit. - "Vítejte v Kraji, vznešené panstvo," prohlásil obřadně a hluboce se ukláněl. "Musím vám poděkovat jednak za to, ţe jste nám poslali tady Noba od Skákavého poníka, aby nás varoval před skřety." Cvalimír pohlédl na hobita s přidrzlou usměvavou tváří, který stál vedle něj a naparoval se, jako by právě zachránil celý svět, a pokračoval: "No … a pak taky za to, ţe jste prý ty skřety vyřídili dřív, neţ se k nám vůbec dostali?" Svou poslední větu zakončenou otazníkem pronesl s tázavým pohledem na dívku v čele druţiny, jako by si nebyl příliš jist hodnověrností této zprávy. Anuviel se jeho nedůvěře jen v duchu usmála, protoţe si jiţ zvykala na to, ţe nepůsobí dojmem velkého válečníka. Sesedla tedy z koně a Cvalimírovi odpověděla: "Vaše zprávy říkají pravdu. Svedli jsme dvě urputné bitvy s téměř čtyřmi stovkami skřetů, kteří měli zamířeno do Kraje a chtěli si z vás udělat otroky po Sarumanově vzoru, nebo ještě něco horšího. Všechny jsme je pobili, takţe se jiţ nemáte čeho bát. Tři z nich se k nám připojili a přísahali mi věrnost a přátelství. Hned je také prokázali tím, ţe bojovali po našem boku proti svým bývalým společníkům, protoţe nesouhlasili s jejich plánem na přepadení Kraje a chtěli se místo toho co nejrychleji vydat do svých domovů v Mordoru. Já jim za to slíbila, ţe je do Mordoru bezpečně dovedu. Povaţujte je tedy za naše spojence a přátele a chovejte se k nim prosím jako k takovým. Nemusíte se jich bát, i kdyţ se vám na první pohled budou zdát strašliví a zlí, však aţ je sami lépe poznáte, uvidíte, ţe jsou skoro jako lidé." Podívala se na něj s prosebným výrazem ve tváři, ale jeho zděšený výraz jí nedával příliš velkou naději, ţe příjezd skurut-hai do Kraje projde hladce. - "Nemusíte se bát, ţe celá tahle početná druţina elfů, trpaslíků a Velkých lidí vtrhne k vám do Kraje a obrátí ho vzhůru nohama," řekla chlácholivě a poklekla na jedno koleno, aby se její hlava dostala na stejnou úroveň s hobitovou. "Vţdyť vím, jak vy hobiti málo milujete příchody cizinců a nepředvídané události, takţe se budeme chovat tak, abychom co nejméně překáţeli a nebyli na obtíţ. Většina mého doprovodu se zde obrátí zpět a pojede do Hůrky a dále splnit své poslání jinde. Další část elfů a trpaslíků se ihned vydá Východní cestou do Šedých přístavů a za ně, kde jsou jejich domovy. Já bych spolu s malým doprovodem chtěla nějakou dobu setrvat v Kraji a v první řadě navštívit pana Froda Pytlíka. Vím, ţe se blíţí další výročí jeho zranění Odulou, a chtěla bych mu tedy nabídnout úlevu od bolesti pomocí daru léčení, kterým mne obdařila Paní hvězd Varda. Vedle těch tří skřetů se mnou pojedou také Elrondovi synové, Kníţe elfů Glorfindel a Dúnadan Mablin." Otočila se ke starému čarodějovi, který pozorně sledoval její rozhovor s hobitem. "V mém doprovodu bude rovněţ čaroděj Gandalf, kterého dobře znáte a víte, ţe mu můţete důvěřovat," dodala. "Pojede se mnou do Hobitína za Frodem, ale déle se tam nezdrţí, protoţe se bude muset vrátit za ostatními, co jedou do Hůrky. Stínovlas však lehce dokáţe dohonit i několikadenní zdrţení, takţe Gandalf s námi nějakou chvíli zůstane."
94
KONOPNÁ PANÍ I. Čaroděj na její slova přikývl a Cvalimírovi řekl: "Paní Anuviel můţeš důvěřovat, vše je tak, jak říká. Sám jsem dobrovolně souhlasil, ţe se podřídím všem jejím rozkazům, natolik jsem si jist její moudrostí a dobrou vůlí. Vţdyť nebýt jí, tak jsme vás moţná před nepřáteli neuchránili, a místo nás byste tady dnes vítali pár stovek rozběsněných skřetů!" Růţolící hobit, který nebyl od přírody ţádný velký hrdina stejně jako valná většina Krajanů, při Gandalfových slovech zešedl strachy a roztřásl se při představě hordy skřetů nerušeně se valící do Kraje. Jeho obyvatelé sice neměli se skřety co do činění jiţ po více neţ tři sta let a aţ na pár výjimek, ţádný ze současných hobitů včetně Cvalimíra dosud nespatřil ţivého skřeta, ale přesto z nich měli panickou hrůzu. O skřetech se tradovaly více či méně pravdivé historky, ale všechny se shodovaly na jejich krutosti a nelítostné nenávisti vůči lidem, malým či velkým. Pohled na tři velké skřety stojící za Anuviel jen posílil jeho děs. Vypadali tak ukrutně a hrozivě, jejich oči rudě ţhnuly jako uhlíky a nad hobity se tyčili jako strašliví černí obři. Chudák Cvalimír ani netušil, ţe skurut-hai se snaţili vypadat co nejpřívětivěji a ţe to, co povaţoval za výhrůţný škleb ţlutých tesáků, byl jen nepříliš povedený pokus o milý úsměv. Nakonec ale zvítězil hobitův zdravý rozum a Cvalimír se uklidnil. Ke starému čarodějovi měl stejnou důvěru jako Frodo a jeho hobití společníci z Války o Prsten, takţe jeho víra v tu neznámou dívku, která vůbec nevypadala, ţe by někdy vlastnoručně zabila třeba jen kuře, ho nakonec přesvědčila. Nevypadá, ţe by uměla bojovat, ale snad dokáţe opravdu léčit, jak říká, pomyslel si. Cvali byl nejen Frodův příbuzný, ale také jeho dobrý přítel a stejně jako všichni komu na Frodovi záleţelo, i on se obával začátku března, kdy se jeho bratranci ozývalo staré zranění. Následky kousnutí pavoučice Oduly a rány morgulskou dýkou zasazené Černým Kapitánem Prstenových přízraků Frodovi působily velkou bolest při kaţdém dalším výročí jeho zranění. Zděšen představou, ţe by takto měl trpět po celý zbytek ţivota, hobit se nedávno rozhodl co nejdříve opustit Středozem. Chtěl totiţ vyuţít nabídky Elrondovy dcery Arwen, aby zaujal její místo na některé z elfských lodí vyplouvajících ze Šedých přístavů do Zemí neumírajících. Arwen svatbou s králem Elessarem přijala úděl smrtelné ţeny a vzdala se tím své elfí nesmrtelnosti. Věděla, ţe Frodova zranění se ve Středozemi nikdy nevyléčí, a nabídla mu, aby si s ní vyměnil místo. Frodo drţel své rozhodnutí v tajnosti, ale jeho nejbliţší okolí včetně Cvalimíra se o něm stejně dozvědělo. Všechny do jednoho je toto rozhodnutí nesmírně mrzelo, a tak se Frodův bratranec s nadějí v hlase obrátil k Anuviel a zeptal se jí: "Vy tedy, Paní, myslíte, ţe se vám povede Froda vyléčit? Nebo mu alespoň pomoct překonat těch pár dní, co obvykle trvají ty jeho bolesti? Chci říct, ţe byste zařídila, aby ho uţ nic nebolelo a nechtěl od nás nadobro odjet? Ani nevíte, jakou byste nám tím udělala radost!" Rozhlédl se po davu a ten souhlasně zašuměl, i kdyţ většina mezi nimi vůbec netušila, ţe by Frodo měl v úmyslu zase někam cestovat. Měli ho však rádi a váţili si ho pro jeho roli v osvobození Kraje od Sarumana. Povaţovali jej sice za podivína, ale to měl podle jejich názoru v krvi díky svému příbuzenství s Bilbem a Brandorády, kteří byli v pokojném hobitím společenství tradičně povaţováni za rušivě dobrodruţné ţivly. - "Ano, přesně tak, Mistře Cvalimíre," řekla Anuviel a vzala hobita za ruku. "Dovol mně a mé druţině vstup do Kraje a já ti slibuji, ţe pro Froda učiním vše, co bude v mých silách. A věz, ţe toho není málo, protoţe mým rukám dala léčivou moc sama Paní hvězd, které elfové říkají Elbereth. Jistě jsi slyšel o její velké moci – a část této moci je nyní v mých dlaních a měla by vyléčit všechna zranění, dokonce i ta způsobená Temnou mocí." Mladý hobit jí pohlédl do očí a uklidněný tím, co v nich našel, jí nakonec upřímně stiskl ruku a řekl: "Dobrá, Paní Anuviel, můţete tedy volně vjet do Kraje a přebývat zde tak dlouho, jak se vám zlíbí. Jen doufám, ţe nebudou ţádné problémy s těmi vašimi novými spojenci." Jeho pohled významně zabloudil ke skřetům, kteří se okamţitě jali vrtět hlavami a hlasitě ujišťovali, ţe s nimi ţádné problémy nebudou.
95
KONOPNÁ PANÍ I. Pak nastalo dlouhé loučení s těmi, kteří odjíţděli na Západ i s ostatními, co se vraceli ke Skákavému poníkovi do Hůrky. Trpaslíci s elfy ze Šedých přístavů jeli přímou cestou ke svým domovům a počítali s tím, ţe přenocují v hospodě U Plovoucí klády v Ţabovřeskách. Starou hospodu U Mostu strhli Sarumanovi pohůnci a nová se teprve dokončovala. Anuviel se proto rozhodla, ţe se pod Brandovem nechají převézt Rádohrabským přívozem na druhou stranu Brandyvíny a poţádají o nocleh v hospodě U Zlatého bidýlka v nedalekém Pařezově. Hospoda byla vyhlášená svým dobrým pivem a Anuviel s Gandalfem se na něj velice těšili. Měli zapotřebí se trochu uvolnit po strastech posledních dnů a vyhlídka na večer strávený u dobrého jídla a pití ve veselé hobití společnosti je poháněla k co nejrychlejšímu odjezdu od Mostu. Nakonec se všichni se všemi rozloučili a druţina se rozdělila na tři různě velké skupiny. A tak koncem února třetího roku Čtvrtého věku Středozemě Anuviel překročila hranice Kraje v doprovodu Glorfindela, Elrondových synů, Hraničáře Mablina, Gandalfa a tří velkých skřetů. ***
***
***
***
***
***
Cvalimír Bulva je doprovodil nějakých deset mílí aţ k Rádovské bráně. U Brány je přivítal silný oddíl rádovských hobitů v čele s Tomem Chaloupkou, švagrem Samvěda Křepelky, Frodova přítele a zahradníka. O příjezdu druţiny jiţ věděli předem, ale stejně je překvapil pohled na tři skurut-hai doprovázející Anuviel. Přítomnost Vznešeného elfa Glorfindela také vzbudila značnou pozornost, protoţe málokdo z hobitů kdy na vlastní oči spatřil nějakého elfa, natoţ jednoho ze zářících Noldor. Hobiti je vídali jen v noci na nějaké lesní mýtině a z velké dálky, protoţe se podobně jako Velcí lidé elfů báli. Některé rodiny, k nimţ patřil i Tom Chaloupka, se však s elfy stýkaly a měly k nim důvěru. Elfové přinášeli noviny z dalekých krajů, často jim pomáhali hledat léčivé byliny a někdy i prozradili, kde najít ty nejlepší lesní plody. Otec Tomova pobočníka Mila Červíka z Rádohrab zase dobře znal Gandalfa a Milo sdílel otcovu důvěru k čaroději. Uvítání tedy bylo srdečné a devítičlenná druţina vjela do Rádovska doprovázená davem pobíhajících rozveselených dětí i dospělých, odhodlaných ozbrojenců i prostých mírumilovných venkovanů. Pod kopcem Brandovem, kde měli svá obydlí příslušníci rodu Brandorádů, je přivítal stařešina rodu Saramír, otec dalšího Frodova bratrance, Smělmíra Brandoráda, zvaného Smíšek. Přednesl dlouhý uvítací proslov, jak měli hobiti při slavnostních příleţitostech ve zvyku, po kterém následoval sice opoţděný, ale bohatý a chutný oběd. Nabídl jim, aby přijali pohostinství v jeho domě i na noc, ale Anuviel se nedala přemluvit a trvala na tom, ţe raději přenocují v pařezovské hospodě. Pán Saramír byl jejím odmítnutím zklamán, i kdyţ zase ne tak moc, protoţe vyhlídka na tři obrovské černé skřety pobývající v jeho domě ho upřímně řečeno poněkud děsila. Mladí hobiti obou pohlaví byli nadšení, protoţe se uţ těšili, jak dnešní večer stráví nad dobrým pivem U Zlatého bidýlka, a bez dohledu mrzoutských starců se budou veselit s tím hezkým velkým děvčetem, co prý tak zdatně holduje jejich oblíbenému moku. Anuviel netušila, jak se zpráva o její zálibě v pití piva tak rychle dostala do Kraje, ale zdálo se, ţe stejně jako v Hůrce i zde to o ní uţ všichni vědí. Druţina se právě chystala nastoupit na člun Přívozu, kdyţ se o kousek výše proti proudu řeky strhnul zděšený pokřik. Proud Brandyvíny zde byl velice silný a divoký v důsledku jarního tání v Soumračných vrchách, kde řeka pramenila. Rádovští byli na rozdíl od ostatních hobitů zvyklí plavit se na lodičkách, ačkoliv jen málokteří z nich uměli pořádně plavat. Čtveřice mladých hobitů, vlastně ještě dětí, si přes zákaz rodičů vyjela na loďce na řeku, aby měla lepší výhled na podivnou druţinu na břehu. Jak se zvědavě nakláněly přes okraj loďky, vratké plavidlo se s nimi převrhlo a vyděšené děti začal unášet zpěněný proud. Pouze jeden z chlapců uměl dobře plavat a horko těţko se mu podařilo vyškrábat se na břeh. Další dva
96
KONOPNÁ PANÍ I. chlapci a děvčátko však plavat neuměli a jejich výkřiky o pomoc jiţ chvílemi dusila nelítostná voda. Neţ se Anuviel stačila vzpamatovat, ozvalo se silné ţuchnutí do vody, a spatřila, ţe všichni tři skurut-hai se vrhli do divokého proudu řeky a pokoušejí se zachytit nešťastné děti. Jako prvnímu se Orcasovi podařilo zachránit děvčátko, které se v rozbouřeném proudu málem utopilo a nejevilo jiţ ţádné známky ţivota, kdyţ je vyvlekl na břeh. Skurut zvedl holčičku za chlupaté nohy do výše a jemně jí svou ohromnou tlapou potřepal po zádech, aby z ní vytekla voda. Pak ji opatrně poloţil na trávník, a neţ k nim doběhla Anuviel, aby holčičce dala umělé dýchání, ta jiţ otevřela oči a vyděšeně je kulila na promáčeného skřeta nad ní. V té chvíli uţ byl na břehu i další z chlapců zachráněný Dorcasem a vykašlával nalokanou vodu. Ursin však ještě zápasil s proudem a snaţil se dostat k třetímu chlapci, kterého řeka rychle unášela pryč. Ursin nakonec vystřelil po proudu tou největší rychlostí, jiţ byl schopen vyvinout, a protoţe byl skvělým plavcem, podařilo se mu zachytit ruku chlapce ve chvíli, kdyţ kolem něj proplouval. Vytáhl ho na břeh a běţel s ním v náručí zpět k Přívozu, kde byly i ostatní zachráněné děti s Anuviel a jeho společníky. V té chvíli jiţ přiběhli i vyděšení rodiče ztroskotanců. Při pohledu na své potomky zmítající se v proudu Brandyvíny proţili tak strašlivou hrůzu, ţe nakonec zapomněli dětem vyčinit za to, ţe neuposlechly jejich zákazu. Z obávaných a opovrhovaných skřetů se rázem stali hrdinové Kraje. Najednou uţ nikomu nevadilo, jak odpudivě vypadají a jakou má jejich plemeno pověst. Malí lidé na vlastní oči viděli skřety, jak se obětavě a bez sebemenšího zaváhání vrhají do rozbouřené řeky a riskují ţivoty pro záchranu jejich dětí. Hobiti své děti milovali nade vše, z pohledu Velkých lidí je moţná aţ příliš rozmazlovali a dávali jim příliš mnoho svobody, ale byli pro ně připraveni obětovat cokoliv, kdyţ bylo třeba. Skřety najednou kdekdo poplácával po zádech a usmíval se na ně, a kdyby nebyli tak velcí a těţcí, nadšený dav by je nejraději vzal na ramena a nosil je kolem dokola po všech čtvrtkách Kraje. Trojice umáčených skřetů, ze kterých ještě odkapávala voda, nevycházela z údivu. Nikdy v ţivotě vůči nim nebyl nikdo tak vděčný a pozorný jako Malý lid v Kraji. Vţdyť i od svých vlastních lidí byli zvyklí spíš na nadávky a na štulce neţ na přátelská gesta a milá slova. Nakonec se rozruch uklidnil a rodiče si odvedli děti domů, aby se zahřály a převlékly do suchého. Druţina se nalodila na Přívoz a bezpečně vystoupila na druhém břehu řeky. Stále doprovázeni početným davem se jiţ za soumraku vydali do Pařezova. Hospodský U Zlatého bidýlka byl jiţ zpraven přičinlivými zvědavci o jejich příjezdu a v předstihu připravil dostatek horké vody pro lázeň vzácných hostů, kteří jak předpokládal, mu dají dobře vydělat. Ve svém odhadu se nezmýlil, protoţe zástup hobitů doprovázející druţinu věstil i hojnou večerní návštěvnost. Hosty uvítal ve stoje na prahu své hospody a srdečně je zval, aby přijali pohostinství v jeho skromném zařízení. Zlaté bidýlko mělo pět pokojů zařízených pro Velké lidi, kde se všichni bez problémů zabydleli, a dokonce i dvě skromně vybavené koupelny. Příjemně unavení ale čistí se sešli v odděleném salónku, kde pro ně hostinský připravil vydatnou večeři. Zvlášť skurut-hai byli po studené plavbě v řece tak vyhládlí, ţe snědli vše, co měli na talířích, a ještě si k velké radosti hostinského dvakrát přidali. Anuviel s uspokojením sledovala, jak se čím dál tím víc smějí a vypadají, ţe se jim nové postavení zachránců velmi zamlouvá. Skřeti si spokojeně hladili plná břicha a pochvalovali si, jak v Kraji dobře vaří. Neméně jim zachutnalo i místní pivo, které vskutku dělalo čest své pověsti. Rozjařeni dobrým mokem a přátelskými pohledy ostatních spolustolovníků skřeti konečně ztratili své zábrany vůči lidem a začali si povídat i se zbytkem druţiny. - "Víte, paní, my tři pocházíme od jezera Núrnen na jihu Mordoru a tam kaţdý malý děcko umí plavat," řekl Orcas, kdyţ se Anuviel divila, jak rychle a odváţně skočili do vody na pomoc hobiťatům. "No, a já sám mám dvě takový a nechtěl bych, aby se jim něco stalo.
97
KONOPNÁ PANÍ I. Takţe kdyţ jsem viděl ty malý, jak se topěj, vzpomněl jsem si na Ulcase a Mirišu a musel jsem tam prostě skočit." Jeho krajané přikyvovali a souhlasně mručeli. - "Voni ty malí tady vypadaj tak trochu jako naše skřeťata, jen maj jinou barvu, no a jsou vůbec tak hodně jiný, ale furt jsou to děcka, ať patřej k lidem nebo ke skřetům!" prohlásil Ursin. "Říká se vo nás, ţe sme pěkný mizerové i jeden na druhýho, ale jedno se nám musí nechat – naše děcka máme vopravdu rádi a staráme se vo ně, jak to jen jde. To bude asi jedna věc, co máme s těma malejma lidma společnýho, řek bych. Tak mě napadlo, ţe by bylo dobrý ty jejich děti naučit plavat, aby se uţ něco takovýho nemohlo přihodit." Rozhlédl se po ostatních stolovnících a ti mu uţasle přitakávali. Anuviel jeho slova upřímně rozradovala, protoţe cítila, ţe rasové předsudky u těch tří začínají mizet a skřeti se pomalu, ale jistě integrují do druţiny jako její právoplatní členové. - "Naučit hobiťata plavat by bylo nesporně zásluţné, ale kde bys to chtěl provést, Ursine? Tady nejsme v Jiţním Mordoru, tady je Sever a řeky a potoky jsou teď pěkně studené a děcka by tam spíš chytla pořádnou rýmu, neţ se něco naučila," zavrtěl hlavou Elrohir a postavil před skřeta další ţejdlík piva, které právě na velkém tácu přinesl hospodský. Ten se zájmem naslouchal jejich rozhovoru a s rozpačitým odkašláním se do něj vmísil. - "Kdybyste panstvo dovolili, tak já bych o takovým místečku věděl," prohlásil. "Kousek vodsud za Lesany je teplý pramen a u něj dost velký jezírko, kde je voda u břehu hluboká tak akorát, aby tam děcka dosáhly na dno. Tam by děti nenastydly, kdyby se hned venku z vody převlíkly do suchýho." Gandalf pokýval hlavou a prohlásil, ţe to jezírko zná, a ţe k podobnému účelu by bylo i teď v předjaří jako stvořené. Pokud by ovšem hobiti měli dostatečnou důvěru ke skřetům, aby jim děti svěřili. Hospodský přisvědčil a řekl, ţe si myslí, ţe po dnešním úzkostném záţitku bude většina rodičů souhlasit, aby jejich děti naučil plavat třeba sám Temný pán, jen kdyţ se nic podobného uţ nikdy nebude opakovat. Dorcas přišel s nápadem, ţe by se na břehu mohla vystavět dřevěná bouda, kde by se děti po koupání převlékly a ohřály. Je přece zdatným tesařem a postavit takový přístřešek je pro něj otázkou jednoho dne. Anuviel se tento nápad moc zalíbil, ostatně sama v mládí závodně plavala a ve vodě se cítila jako ve svém ţivlu. Umět plavat podle ní patřilo k základním znalostem, které by měl mít kaţdý, a dobře věděla, ţe v dětství se takové věci nejlépe učí. - "Dobrá, zeptáme se tedy hobitů, jestli by své děti svěřili do naší péče a nechali je navštěvovat lekce plavání," řekla. "A kdyţ budou souhlasit, tak se zítra cestou do Hobitína zastavíme u jezírka, vţdyť ho máme při cestě. Prohlédneme si to tam a uvidíme, co bude potřeba zařídit." Tím byl rozhovor o výuce plavání prozatím ukončen a druţina se na vyzvání hostinského přesunula do hlavního sálu, kde na ni jiţ netrpělivě čekala velká společnost hobitů. Přišli nejen mladí hobiti obou pohlaví, ale dorazili i rodiče a příbuzní zachráněných dětí, aby skřetům náleţitě poděkovali. Skurut-hai se stali hlavní atrakcí večera a Anuviel vůbec nemrzelo, ţe jim protentokrát přenechala svou obvyklou roli. Vychutnávala si místní pivo jako křen a tiše se bavila výsledky svého pokusu o civilizování skřetů, které uţ teď přesahovaly její nejdivočejší očekávání. Ursin vysvětlil svůj nápad naučit hobití drobotinu plavat rodičům dětí, které zachránili, a ti po počátečním váhání nakonec souhlasili, zvlášť kdyţ se za skřety zaručila Anuviel a slíbila, ţe na průběh lekcí dohlédne. Přihlásili se i další rodiče s tím, ţe by si přáli, aby se i jejich děti naučily od skřetů plavat. Domluvili se, ţe druţinu následujícího rána doprovodí k Teplé louţi, jak se jezírku říkalo, a zařídí dovoz dřeva a všeho potřebného pro stavbu přístřešku na místo. Anuviel měla v plánu dojet ještě do večera do Frodova Dna pytle, a tam se chtěla ubytovat buď ve stanu na louce vedle domu, nebo přímo v něm, pokud tam bude místo a pán domu ji k tomu vybídne. Hned další den se tedy mohlo začít s přípravami u jezírka a zhruba do tří dnů by uţ mohly začít první lekce. Děti měly školu jen dopoledne, takţe po obědě uţ byly volné, a
98
KONOPNÁ PANÍ I. počasí vypadalo, ţe ještě nějakou dobu vydrţí teplé a slunečné. Týden či dva výuky z nich udělají takové plavce, ţe uţ jim nikdy nebude hrozit podobné nebezpečí jako toho dne odpoledne. Večer pokračoval mnohým vyprávěním o bitvách se skřety, o Tomu Bombadilovi a Dědku Vrbákovi, které zvlášť rádovským hobitům nahnalo strašlivou hrůzu a utvrdilo je v přesvědčení, ţe do Starého hvozdu na hranici Rádovska je lepší ani radši nechodit. Z hrůzy se nakonec vzpamatovali díky četným holbám piva a za chvíli se jiţ hospodou U Zlatého bidýlka aţ do půlnoci rozléhaly veselé a rozverné hobití písničky. Druhý den se druţina vydala na cestu do Hobitína. Doprovázel je tucet hobitů, kteří jim ukázali cestu k Teplé louţi. Bylo to mělké jezírko s velkou travnatou loukou na břehu, chráněné před větrem strmou skálou na severu a hustým lesem, který se táhl aţ daleko na západ a na jih. Vedla se k němu krátká polní cesta odbočující z hlavní silnice. Skřetům se místo okamţitě zalíbilo a hned začali plánovat, kde co postaví a jak vše zařídí, aby děti měly veškerou péči a nehrozila jim nějaká újma způsobená prochladnutím. Anuviel je nakonec musela od jezírka doslova vyhnat, aby se výprava mohla vydat na další cestu. Projeli hlubokými listnatými lesy obklopujícími silnici, která se stáčela k severu a klesala do mírného Povodského údolí. Tam jiţ v dálce spatřili vesnici Povodí na břehu nevelkého rybníka a kousek za ním se rozkládal cíl jejich cesty – Hobitín. Odpoledne se uţ chýlilo ke konci, kdyţ podivná druţina, stále ještě doprovázená půl tuctem neúnavných hobitů na ponících, stoupala po cestě vedoucí ke Dnu pytle na okraji vesnice.
- Teplá louţe Před Dnem pytle je jiţ očekával důstojně vyhlíţející obtloustlý hobit, ze kterého se vyklubal Mistr Samvěd Křepelka, Frodův zahradník a věrný přítel v mnoha dobrodruţstvích. Sam se vloni oţenil s Růţou Chaloupkovou, která jiţ brzy čekala narození jejich prvního dítěte. Frodo mu nabídl, aby se společně s ním usadili v jeho velkém domě, a Samvěd s Růţou se o něj na oplátku starali jako o člena vlastní rodiny. Ze Sama se vlivem rodinného ţivota stal velmi rychle usedlý pán domu a rozšafná hlava rodiny. Po dlouhém souţití s Frodem jiţ byl zvyklý na ledacos, ale zpráva o příjezdu druţiny tak podivného sloţení jím pořádně otřásla. - "Ale pane Frodo, vţdyť to jsou SKŘETI (na důraz to slovo vyslovil s velkými písmeny) a vy byste je chtěl ubytovat tady ve Dnu pytle? Sice prý zachránili ty děcka, ale stejně to jsou pořád jen špinavý a hnusný skřeti! A skurut-hai ještě k tomu," otřásl se odporem při vzpomínce na velké skřety, se kterými měli s Frodem co do činění při putování Mordorem. Frodova vzpomínka na mordorské skřety nebyla o nic příjemnější, ale měl o Anuviel a jejím podnikání ve Středozemi zcela čerstvé zprávy od elfů a jiţ se doslechl o jejím plánu zcivilizovat skřety a připravit tak Temného pána o otroky. Moc se mu ten plán zamlouval a byl rozhodnutý vyjít Anuviel co nejvíce vstříc. Zvlášť poté, co ráno přišla ta neuvěřitelná zvěst o záchraně hobiťat z proudu rozvodněné řeky. Frodo byl svobodný a děti neměl, ale nápad s výukou plavání se mu nesmírně zalíbil, protoţe jeho vlastní rodiče se utopili při podobné projíţďce loďkou po Brandyvíně, kdyţ byl ještě dítě. Svého zahradníka nakonec přesvědčil, ţe poskytnutí pohostinství celé druţině je povinností, k níţ je zavazuje přátelství s Pánem Roklinky, a ţe je to ta nejmenší sluţba, kterou mohou prokázat Paní Anuviel, aby jí pomohli v jejím přetěţkém úkolu osvobodit Středozem od Zla. - "Vítejte ve Dnu pytle, vzácná paní a pánové," prohlásil obřadně Samvěd jiţ smířený s přítomností skřetů ve svém pečlivě udrţovaném domově. " Slyšeli jsme s panem Frodem o vašem příjezdu a celý den na vás netrpělivě čekáme. Místa tu máme dost, abyste se tu všichni mohli ubytovat, a také se postaráme o vaše koně a mezky. Pojďte prosím dál a přijměte naše pohostinství," uklonil se příchozím a pohybem ruky je zval dál.
99
KONOPNÁ PANÍ I. V té chvíli vyšel z kulatých dveří domu další hobit s kudrnatými tmavými vlasy a s modrým, na svůj mladistvý vzhled hluboce vědoucím pohledem. Usmál se vesele na Gandalfa a uklonil se dívce. "Paní Anuviel, jsem moc poctěný našim setkáním a doufám, ţe se ve Dnu pytle nějakou dobu zdrţíš," řekl uctivě. "Slyšel jsem jiţ mnohá vyprávění o tvých hrdinských činech, ale nejraději bych si je vyslechl z tvých vlastních úst. Vím o tvém poslání ve Středozemi, a pokud bude v mých silách učinit něco pro jeho úspěch, udělám to s radostí a s opravdovou touhou pomoct. Jsi u mne nadmíru vítaná, Paní, ty i všichni, kdo tě doprovázejí," prohlásil pevně s přísným pohledem na Sama a jeho oči sklouzly ke trojici skurut-hai. Anuviel pochopila, ţe před ní stojí Ten, kdo nesl Prsten, sám statečný Frodo Pytlík. Bylo tak zvláštní, vidět před sebou toho, kdo zachránil Středozem před zkázou a svrhnul Temného pána Saurona. Byl tak malý a prostý, a na první pohled vypadal tak mladě a jako by neuměl do pěti počítat. Dívka však věděla, ţe zdání klame, a ţe srdce hobita je stejně statečné, ne-li statečnější neţ srdce mnohých na pohled velkých bohatýrů. Setkání s Frodem ji hluboce dojalo a cítila, ţe má slzy na krajíčku. Hluboce se nadechla, aby promluvila, ale předešel ji Gandalf. - "Milý Frodo, ty člověka nikdy nezklameš!" zahlaholil vesele a poklekl vedle hobita, aby se s ním přivítal vřelým objetím. "Ani člověka, ani čaroděje – vţdyť jsem věděl, ţe mé přítelkyni nabídneš pohostinství jak se patří, i kdyţ ona se obávala, ţe se ti moc nebudou líbit naši noví spojenci vzhledem k tvým nedávným špatným zkušenostem se skřety. Ty jsi však moudrý hobit, téměř tak moudrý jako mnohý elf, a já věděl, ţe překonáš své předsudky a podpoříš nás." Frodo se s Gandalfem přivítal neméně srdečně, vţdyť byli staří přátelé a vládla mezi nimi naprostá důvěra, během let při mnoha příleţitostech opětovně stvrzovaná. Vybídl hosty, aby ho následovali do domu, kde na ně jiţ čekala Samvědova manţelka Růţa a bohatě prostřený velký stůl. Museli se trochu shýbat, protoţe stropy hobitích domů jsou pro Velké lidi poněkud nízké, ale lavice byly dost široké i pro lidskou velikost, a kdyţ se jim podařilo naskládat nohy pod stůl, sedělo se všem celkem pohodlně. Růţa začala okamţitě snášet podnosy a mísy plné lahůdek, při jejichţ přípravě strávila celý den i přes svůj poţehnaný stav. Její bříško se kulatilo do úctyhodných rozměrů a bylo poznat, ţe den narození děťátka se jiţ blíţí. Samvěd své ţeně vydatně pomáhal a bylo na něm vidět, ţe by pro ni udělal první i poslední. Jako kaţdý novopečený nastávající otec si však dělal starosti o její zdraví a neustále ji pohledem sledoval, jestli uţ náhodou nezačíná rodit. Růţa mu oplácela jeho starostlivost na oko rozdurděnými pohledy a přezíravými poznámkami o hloupých muţských, kteří se tváří jakoby narození právě jejich dítěte bylo nějakým unikátním přírodním zázrakem, ale Anuviel cítila, ţe i ona má z narození svého prvního dítěte tak trochu strach. Jakmile Růţa skončila neustálé pobíhání mezi kuchyní a jídelnou, posadila si ji Anuviel vedle sebe na lavici. - "Nemusíš mít obavy z porodu, Růţo," řekla jí s úsměvem. "Mám určitý dar předvídání budoucnosti a vím, ţe se ti brzy narodí zdravá dceruška s plavými vlasy. Bude velice krásná a chytrá a v ţivotě dosáhne velkého štěstí a důstojnosti. A myslím, ţe také vím, jak se bude jmenovat. Bude to podle jedné kytičky, co roste v Lórienu, ţe Frodo? " řekla se šibalským úsměvem k pánovi domu. - "Elanor – ovšem, tak jsem ji chtěl pojmenovat, tedy pokud by to byla holka," vydechl udiveně Frodo a upřel tázavý pohled na Anuviel. "Tys to věděla, Paní?" otázal se spíš jen, aby se utvrdil v překvapujícím zjištění, ţe dívka tak lehce čte v jeho mysli. Samozřejmě, ţe nic netušil o profesorově knize, která uváděla i tento drobný detail. Anuviel mu pohlédla do očí, které zářily téměř elfím způsobem, a řekla: "Víš, Frodo, mnoho věcí o tobě znám z vyprávění, ale také jich mnoho čtu přímo ve tvé mysli. Nemusíš se mne však bát, protoţe si tě váţím tak, jako málokoho jiného ať v mém světě nebo v tom zdejším, a velmi touţím po tvém přátelství. Vţdyť jsem se vydala do Kraje hlavně proto, abych tě
100
KONOPNÁ PANÍ I. poznala a pokusila se ti nadobro ulevit od bolestí ze starého zranění, které tě brzy mají opět postihnout." Vysvětlila Frodovi, jakou zázračnou mocí ji obdařila Varda, a slíbila mu, ţe ho do předvídaného záchvatu bolesti ošetří tak, aby ho jeho stará zranění jiţ nikdy víc netrápila. Ještě dlouho do noci seděli v jídelně Frodova domu, pokuřovali skvělé hobití koření z Dolanských vršků a popíjeli chladné pivo ze dţbánků nebo lahodné víno, co Frodovi loni věnoval jeho vzdálený příbuzný Tydlitát z Jiţní čtvrtky, který je jako správný sedlák dokázal utajit i před slídivými nosy Sarumanových výběrčích. Hobit na chvilku odběhl a vrátil se s třemi krásně vyřezávanými dýmkami. Dal po jedné kaţdému ze skřetů a svůj dárek doprovodil slovy: - "Ať jsou ty dýmky zárukou nového přátelství mezi skřety a hobity. Zdejší lidé aţ na mne a mé druhy nikdy neměli se skřety co dělat, takţe mezi nimi a vámi není ţádná nenávist pramenící z prolité krve či utrpení, kterou byste museli překonávat. A i ti z nás, kteří by měli právo si na skřety a zacházení z jejich strany stěţovat, si z celého srdce přejí, abyste se osvobodili z otroctví Temného pána. Vţdyť je to v zájmu nás všech!" Rozhlédl se po přítomných a dodal. "Co jsem měl moţnost poznat skřety, nejvíc mi utkvělo v paměti, jak moc své pány nenáviděli a jak krutě se k sobě navzájem chovali ze strachu před nimi. Věřím, ţe i to se změní, kdyţ si budou vládnout sami a jejich vládci k nim budou spravedliví." Frodo se na okamţik odmlčel a zamyšleně pokračoval. - "Kdyţ jsme se před rokem a půl vrátili z cest a našli Kraj v područí Sarumana a jeho bandy násilníků, sami jsme viděli, jak snadno se většina zdejších hobitů nechala ovládnout lidmi bez skrupulí. A nebylo jich málo, kteří se k nim dokonce připojili a dělalo jim potěšení páchat zlo a násilí proti svým vlastním lidem. Myslím, ţe je snadné propadnout Zlu a nechat se jím ovládat, ať uţ pro lidi nebo pro skřety …," Frodo se opět na chvilku zamyslel a pak pokračoval, "ale pokud je v nich ještě alespoň malá jiskérka dobra, stojí za to se pokusit jim podat pomocnou ruku a roznítit ji v jejich srdcích. Jsem přesvědčený, ţe všechny myslící bytosti – tedy včetně skřetů – mají v sobě od narození touhu činit dobro. Protoţe kdyţ děláme dobro, máme z toho přece daleko větší potěšení, neţ kdyţ činíme zlo." Rozhlédl se kolem stolu a viděl, ţe jeho posluchači souhlasně přikyvují. Nejvíc souhlasu jevili skurut-hai, kteří jej vyjadřovali i přitakávajícím mručením. Orcas nakonec otevřel velká rudá ústa se ţlutými tesáky a Frodovi za všechny poděkoval za jeho dary i slova. - "Moc ti, pane Pytlíku, děkujem za ty krásný dýmčičky, ale ještě víc za to, co jsi právě řek. Vono to je skutečně tak, jak říkáš! Samotnýho mě to překvapilo, jak je to hezký, kdyţ si nás lidi povaţujou a maj nás rádi. Cejtím se nějakej větší a vyšší, jako bych stál za víc, kdyţ se ke mně vostatní takhle chovaj, ţe jo?" obrátil se se širokým úsměvem ke svým druhům. Skřeti nadšeně souhlasili a tvrdili, ţe i oni se tak cítí a ţe se nikdy v ţivotě necítili lépe. Všichni se pak shodli na tom, ţe dělat dobro je vlastně báječná věc a ţe většina skřetů by v tom s nimi byla zajedno, jen kdyby měla moţnost si to také někdy vyzkoušet. Anuviel se v duchu smála, jak jí to vše vychází, protoţe právě v tohle doufala. Očekávala, ţe v Kraji se jí podaří překonat zábrany skřetů vůči přátelství s lidmi a ukáţe jim, jak můţe být příjemné být uznávaný a oblíbený. Vţdyť Kraj byl snad jediným místem ve Středozemi, jehoţ obyvatelé neměli skřetům prakticky co vyčítat. Kde nebyla prolita krev ani spáchaná nějaká nesmazatelná křivda. Zdálo se, ţe osud jí hraje na ruku, a brala to jako znamení od Ilúvatara, ţe je na správné cestě. Poslední dýmky byly dokouřeny a sklenky vypity a ospalí hosté se rozešli do svých pokojů. Jen skřeti dali přednost spaní ve stanu, protoţe v domě nebylo dost postelí lidské velikosti a tlustá vrstva měkké slámy jim byla příjemnější, neţ kdyby se museli krčit v malé hobití posteli. Po půlnoci jiţ bylo Dno pytle ztichlé a nocí se neslo jen spokojené pochrupování skřetů ve velkém stanu stojícím vedle zlatě kvetoucího mallornu na Oslavové louce.
101
KONOPNÁ PANÍ I. ***
***
***
***
***
***
Druhý den po snídani Frodo zmizel s Gandalfem, se kterým si měl hodně co povídat, a zbytek druţiny vyrazil zpět k Teplé louţi, jak slíbili rádovským hobitům. Růţa jim s sebou připravila čtyři koše se zásobami a kuchyňským náčiním, aby si na místě mohli uvařit. Koše naloţili na mezky společně se stany a přikrývkami, protoţe skřeti se rozhodli, ţe u jezírka si vybudují tábor, aby se na noc nemuseli vracet aţ do Hobitína, vzdáleného přece jen nějakých dvacet mílí. Dorcas naloţil na mezka pytel s tajuplným obsahem, který byl výsledkem jeho ranní porady s Mistrem Samvědem. Zahradník sice zpočátku jevil vůči skřetům silnou nedůvěru, ale jiţ během předešlého večera se jeho názor na ně začal lepšit. Skurut mu vysvětlil, co potřebuje a k čemu, a Samovi se to zřejmě moc líbilo, protoţe mu rychle sehnal vše potřebné a usmíval se přitom jako tajuplné sluníčko. Dorazili k jezírku ještě před polednem a tam uţ na ně netrpělivě čekal tucet hobitů s povozy naloţenými dřevem a nástroji. Byli mezi nimi i dva tesaři připravení přiloţit ruku k dílu. Jen co sloţili náklad z mezků a postavili stany, aby měli kde uloţit zásoby, vytyčili velký obdélník na louce před jezírkem a pustili se do práce. Anuviel se s pomocí dvou hobitek, matek zachráněných dětí, dala do přípravy ohniště a oběda. Jiţ jako malá dívka jezdila do přírody na letní tábory a vyznala se ve všech záleţitostech okolo pobytu a táboření v přírodě. Útlé dětství strávila v malé vesničce uprostřed hlubokých lesů u svých prarodičů a odmalička byla zvyklá pobývat v lese, hrát si tam a pozorovat divoká zvířata. Moţná právě proto, ţe lesy tak dobře znala, cítila k nim posvátnou úctu a někdy se jich i bála, stejně jako přírodních ţivlů. Věděla o nich dost, aby věřila jejich někdy aţ zlovolné povaze a nenávisti vůči dvounohým stvořením, která je bezohledně poškozují. Věřila, ţe nejen ve Středozemi, ale i na Zemi jsou lesy, které se lidem dokáţí mstít, lesy, které je svedou ze správné cesty a omámí natolik, ţe se v nich ztratí, a nakonec zemřou útrapami a hladem. Anuviel věřila tomu, ţe člověk by se měl přírody bát a svými činy jí projevovat náleţitou úctu. Vţdyť poškozovat přírodu je to samé, jako ničit svůj vlastní domov. Anuviel s hobitkami vykopaly drn ve velkém kruhu pro hlavní ohniště a v menším obdélníku pro ohniště na roţnění a ohřívání vody. Obloţily je po obvodě kameny a uvnitř zaloţily oheň. Hobiti přinesli spoustu jídla, takţe brzy se na roštu škvařily lákavě vonící klobásky, čtvrtky kuřat a tlusté plátky šunky. Ve velkém hrnci se tyčila hora vysoko našlehané bramborové kaše a tvrdě pracující hobiti a skřeti se nenechali dvakrát pobízet, aby po pár hodinách společně usedli k dlouhým stolům s lavicemi sbitými z kulatiny ve stínu jednoho ze stanů. Zdálo se, ţe společně vykonávaná práce je skvělým způsobem, jak sblíţit národy. Za těch pár hodin se skřeti a hobiti jiţ oslovovali křestními jmény a společně se smáli vtipům, které jak zjistili, měli hodně podobné (i kdyţ skřetí vtipy byly o poznání sarkastičtější). Dobré jídlo ještě posílilo jejich přátelství a po obědě zase s nadšením pokračovali ve svém díle. Jak skřeti, tak hobiti byli pilní, kdyţ se jim chtělo a rozuměli řemeslu, takţe k večeru jiţ u jezírka stál velký srub s prkennými přístavky na kaţdém boku. V jednom byla kuchyň s velkým ohništěm chráněným drnovou stříškou a druhý, který byl zařízený několika lavicemi a věšáky, měl slouţit jako převlékárna pro plavce. O plavkách, slušných mravech a průmyslové revoluci Hobitky s Anuviel umyly nádobí a uklidily kuchyňské náčiní. Pak jim Anuviel nabídla jablkový koláč od Růţy a šálek cuivesuku se šlehanou smetanou, coţ dámy nesmírně uvítaly a lačně vychutnávaly tuto cizokrajnou pochoutku. Samozřejmě, ţe příjemné posezení hobitkám rozvázalo jazyky a začaly se dívky vyptávat na spoustu věcí. Ta jim to oplácela podobným, protoţe z nich chtěla především vytáhnout, jak se to v Kraji a ve Středozemi vůbec má s plavkami a koupáním ţen a muţů dohromady. Vůbec ji nepřekvapilo, kdyţ se dozvěděla, ţe plavky jsou zde naprosto neznámým pojmem a ţe slušní muţi a ţeny se společně prostě
102
KONOPNÁ PANÍ I. nekoupají. A věřte mi nebo ne, slovo "slušní" přitom hobití dámy skutečně vyslovily podtrţeně! Co jiného se dalo čekat od takové středověce puritánské společnosti? A kdo ví, jaká překvapení v tomto směru na ni čekají v budoucnosti? Vzhledem k tomu, ţe Anuviel měla rozhodně v úmyslu si v jezírku alespoň trochu zaplavat a zúčastnit se plaveckého výcviku (konečně jako bývalá závodní plavkyně a skokanka do vody k tomu měla tu nejlepší kvalifikaci), bylo jí jasné, ţe jí nezbude nic jiného, neţ plavky ve Středozemi prostě zavést. Chápala, ţe s plavkami by do zdejší společnosti zavedla i daleko víc, neţ jen pouhý kus látky zakrývající druhotné pohlavní znaky. Zváţila rizika dopadu jistého uvolnění mravů, které by neodvratně následovalo, kdyby se spoře oblečená mládeţ začala koupat společně, ale na druhé straně to povaţovala za lepší, neţ setrvávání v pokryteckém oddělení pohlaví. Ze svého světa znala strašný dopad tradiční výchovy v moderní společnosti. Měla přítelkyni, americkou Indiánku, která byla vychována podle tradičních hodnot svého kmene, takţe ještě téměř ve třicítce byla panna s naprostou nezkušeností věcí ţivota nejen v otázce muţů. Ve svém věku jiţ silně touţila si zaloţit rodinu, a tak jednoho dne naprosto slepě a bezhlavě podlehla prolhanému mizerovi, který se tvářil, ţe to s ní míní váţně. K velkému zděšení její tradičně orientované rodiny ji svedl svým šarmem protřelého sběratele exotických ţen, kterému vzhledem ke své nezkušenosti neměla sebemenší šanci odolat. Staré tradiční principy vyhovovaly v době, kdy byla společnost přehledná a její běh řízený podle tradičních způsobů. Jenţe moderní společnost, rozpad kmenových a nakonec i rodových struktur způsobily, ţe stará pravidla ztratila smysl své existence. Drţet se jich přesto zuby nehty bylo nesmyslné a vedlo ke tragickým koncům. Anuviel bylo jasné, ţe společnost ve Středozemi se přiblíţila ke kritickému bodu ve své existenci. Gandalfovo tušení příchodu nové doby a velkých změn se netýkalo jen jejího úkolu a toho, co by s ním mohlo souviset. Ve svém pozemském ţivotě Anuviel studovala ekonomiku a zajímaly ji dějiny z národohospodářského pohledu. Usoudila podle určitých znaků, které se ve Středozemi v posledních letech objevovaly, ţe zde brzy dojde k průmyslové revoluci, protoţe se zcela nezadrţitelně rozšíří pouţívání parních strojů a střelného prachu. Tyto vynálezy byly jiţ nějaký čas známy v Mordoru, kde je zavedl Sauron. Tajemství jejich výroby bylo známé i Sarumanovi, který pouţil střelný prach při obléhání Helmova ţlebu a měl několik parních strojů v kovárnách Ţelezného pasu. Po celé Středozemi byla rozseta rozsáhlá loţiska kvalitního černého uhlí, někde dokonce i blízko povrchu, takţe paliva pro parní stroje byl dostatek. Nemělo smysl nějak bránit šíření těchto vynálezů, protoţe národy na dalekém Východě je jiţ znaly díky spojenectví s Temným pánem, a kdyby se jich Západní Středozem dobrovolně zřekla, získaly by nad ní časem ekonomicky navrch. To by mohlo mít za následek zhroucení zdejšího hospodářství a trhů v důsledku levného dovozu z těchto zemí. A o vojenské převaze případných střelných zbraní nad tradičními ani nemluvě! Nakonec, kaţdý vynález se dá zneuţít, jde jen o to, jak tomu úspěšně bránit. A to by podle představy Anuviel měla být role vládců Středozemě. Bude si o tom všem muset důkladně popovídat s králi Éomerem a Elessarem, kteří vládnou většině zdejších lidí. Dívka věděla ze Země, jaké změny dokáţe ve společnosti způsobit rozvoj průmyslové výroby a vysoká koncentrace obyvatel v městských aglomeracích, nezbytná pro provoz velkých továren a dílen. Chtěla proto nabídnout své znalosti zdejším vládcům a spolu s nimi se pokusit zabránit vzniku podobných problémů. Byla přesvědčená, ţe se jim to podaří, kdyţ se budou opravdu snaţit, a ţe se tak ve Středozemi vytvoří zárodek moderní společnosti, která bude méně nelidská vůči svým vlastním příslušníkům neţ ta v jejím světě. Společnou výchovu chlapců a dívek povaţovala za základ takové společnosti a k ní podle jejích představ patřilo i společné koupání. Nemluvě o tom, ţe to bylo prospěšné pro jejich zdraví a tělesnou kondici.
103
KONOPNÁ PANÍ I. ***
***
***
***
***
***
Rozhodla se tedy, ţe si své plavky navrhne a ušije sama. Šít uměla jiţ od dospívání, takţe to pro ni bude otázkou jednoho dne. Poţádala hobitky o nějakou lehkou látku, kterou jí slíbily donést druhý den ráno spolu s šicími potřebami. O tom, co chce Anuviel z látky vyrobit, měly jen mlhavou představu, ale tak překypovaly vděčností k té milé a laskavé dívce z národa Velkých lidí, ţe jim to vůbec nevadilo. Po bohaté večeři u ohně, kdyţ se jiţ venku začalo dělat chladno, rozvěsili ve srubu olejové lampy, které jim přibalil praktický Samvěd, a posadili se kolem dlouhých stolů. Uprostřed velké místnosti bylo ohniště s komínem, který trčel z nízké doškové střechy stavení. Bylo částečně zakryté velkým litinovým plátem, na němţ se ohřívala voda na čaj nebo na grog, a brzy srub příjemně vytopilo. Anuviel seděla v objetí Glorfindela, který se na veřejnosti nijak netajil se svými city k ní. Ke společnosti se k večeru připojili i Gandalf s Frodem a Cvalimírem Bulvou a při spatření slibných příprav se rozhodli zůstat na večeři a přespat v jednom ze stanů. Ostatní hobiti odešli ještě před večeří, aby jim zbyl čas vše doma důkladně probrat s rodinou, či s přáteli v místní hospodě. Ranní vstávání druhého dne bylo pro všechny hodně těţké, protoţe společnost se uloţila ke spánku aţ hluboko po půlnoci. Bylo toho hodně k vyprávění, protoţe Frodo chtěl vše slyšet z vlastních úst aktérů událostí, o nichţ dosud věděl jen z doslechu. Anuviel byla neméně zvědavá a s napjatou pozorností naslouchala Frodovi a Gandalfovi, kdyţ se na oplátku pustili do vyprávění příhod z Války o Prsten. Z jejich slov vycítila, jak velkou náklonnost a úctu chovají k Aragornovi, dnešnímu králi Gondoru Elessarovi, a nesmírně se těšila, aţ se s ním jednou také sama setká. Jiţ v Roklince se přesvědčila o tom, ţe Aragornův ţivotní příběh byl v profesorově díle zachycen s neobyčejnou přesností, a pokud mohla soudit, stejně tak i dějiny Středozemě aţ do doby jejího příchodu. Váţila si tohoto potomka starobylého královského rodu, který v sobě našel sílu smést pavučiny staletého zapomenutí dějin, opřádající a zdánlivě předurčující i jeho vlastní osud, a vykročil na strastiplnou a dlouhou cestu ke slávě a moci. Podle toho, co teď slyšela od Froda a Gandalfa, který býval s Elessarem v častém kontaktu, král se zdál nezměněn velkou mocí, jíţ nyní vládl, a svým starým přátelům z dob nouze naslouchal stejně laskavě jako dřív. Anuviel pobavilo, kdyţ zjistila, ţe vyprávění profesora Tolkiena o Středozemi bylo tak neuvěřitelně věrné. - "To znamená, ţe kdyţ Bůh lidem vypráví pohádku, jsou schopni ji předat dál, aniţ by zdeformovali její obsah," říkala si Anuviel s úsměvem. "Ale kdyţ jde o náboţenství, tak všechno překroutí," dodala trpce při vzpomínce na Ilúvatarův neúspěšný pokus předat své morální zásady proroku Mohamedovi. "Asi to bude tím, ţe kdyţ lidi něco povaţují za nedůleţité, jako třeba pohádku nebo příběh pro pobavení, tak nejsou v pokušení si k tomu něco přidávat. Prostě jim to za to nestojí," uvaţovala dál v duchu. "Ale kdyţ jde o náboţenství, které se dá pouţít k získání moci nad lidmi – jó, to je jiné kafe! Pak uţ nejde odolat pokušení přidat si k tomu něco ze svého, aby se nám lépe vládlo, ţe? Vlastně bych měla Ilúvatarovi doporučit, aby svým sdělením lidstvu dával podobu pohádek a příběhů, protoţe jedině tak bude mít záruku, ţe se k příjemcům dostanou v původní podobě," rozesmála se při představě, jak by náhle stoupla důleţitost autorů literatury fikce, především fantasy a sci-fi, okázale opovrhovaných snobskými intelektuály. Ve svém ţivotě často působila jako konzultant a navrhovala systémová i ad hoc řešení problémů, takţe se v roli marketingového poradce samotného Stvořitele necítila ani moc nepatřičně. Nakonec sám jí řekl, ţe od ní očekává nějaké originální řešení, tak dostane, co chtěl! Jiţ během časného dopoledne se u Teplé louţe začaly scházet desítky hobitů s jídlem, přikrývkami a vším potřebným k vybavení dočasného plaveckého tábora. Hobiťata, která dorazila hned po obědě, jiţ našla vše připravené k první lekci. Ta začala výukou splývání a správného dýchání. Sotva vylezla první skupinka promáčených hobiťat po půlhodině z vody,
104
KONOPNÁ PANÍ I. na břehu jiţ netrpělivě poskakoval celý dav hobití drobotiny a pisklavými hlásky se domáhal další lekce. Nemuseli skřety moc dlouho prosit, a nakonec se v několika várkách dostalo na všechny. Anuviel měla plné ruce práce s organizací zázemí ve srubu, ale rychle se jí podařilo zavést hladce fungující systém a o děti bylo postaráno tak dobře, ţe ţádné neprochladlo ani se nezranilo. Dokonce si našla chvilku, aby došila plavky, na kterých začala pracovat během dopoledne. Hobitky nevycházely z úţasu. Tohle přece nemohla myslet váţně! Ukazovat se lidem oblečená jen do takových dvou kousíčků látky? K jejich velkému zděšení a pohoršení to Anuviel váţně myslela. Odstřihla poslední nitku a se spikleneckým mrknutím na hobití dámy napjaté zvědavostí se šla do plavek převléct. Kdyţ se dívka objevila v na pozemské poměry zcela cudných dvoudílných plavkách, způsobilo to rozruch nejen mezi prudérními hobitkami, ale především v řadách muţské části přítomných. Jeden z hobitů při pohledu na spoře oblečenou dívku zakopl s podnosem plným čerstvě opečených klobás, které spadly do ohně a byly tak nenávratně ztraceny. Další obětí tohoto nemravného kusu oblečení byl Ursin, jemuţ ve vodě podklouzla noha, a protoţe při pádu zapomněl zavřít úţasem dokořán otevřenou pusu, tolik se nalokal vody, aţ se málem zadusil. Hraničáři Mablinovi a Elrondovým synům, kteří se také přijeli podívat na skřetí výcvik, spadla čelist aţ téměř ke kolenům a tvářili se rozpačitě, jako ţe si nejsou úplně jisti, zdali je vlastně slušné vůbec se na polonahou dívku dívat. Anuviel ukončila jejich rozpaky tím, ţe se beze slova vrhla do příjemně teplé vody a s nesmírnou slastí křiţovala jezírko sem a tam s mocnými rozmachy paţí. Kdyţ se konečně do sytosti protáhla a osvěţila, připlavala ke břehu, kde se odehrávala další lekce plavání, a k velké radosti hobiťat i jejich učitelů se připojila k výcviku. Byla rozhodnutá nijak nekomentovat své skandální oblečení a tvářit se, jako by bylo naprosto normální a odpovídající situaci (coţ podle jejího názoru ostatně bylo). Ze zkušenosti věděla, ţe to je nejlepší způsob, jak ostatní přesvědčit o tomtéţ, a nakonec je přimět k napodobení. A bylo jiţ jasné, ţe napodobitelé se určitě najdou. Dvě téměř dospělé hobití slečny, které ji se zájmem pozorovaly jiţ při šití plavek, teď nadšeně pobíhaly po břehu a k nesmírnému pobouření hobitích matrón vykřikovaly, ţe si přes noc také ušijí podobný obleček a druhý den v něm přijdou na lekce plavání. Uplynulo jen pár hodin a nikdo se jiţ nad neobvyklým kusem oblečení Paní Anuviel nepohoršoval. Nutno říct, ţe ne všichni se na plavky tvářili nevraţivě. Gandalf a Frodo se svým bratrancem Cvalimírem měli z mravopočestného poprasku kvůli plavkám nesmírnou legraci a k nim se připojila i hobití mládeţ, která tak vydatně popichovala mravokárce a nelítostně se jim posmívala, aţ ti se nakonec raději věnovali nějaké uţitečnější činnosti. Glorfindel se rovněţ dobře bavil, i kdyţ jeho elfská výchova v něm přece jen zanechala jakýsi pocit, ţe pro ţenu není vhodné ukazovat se na veřejnosti tak málo oblečená. Anuviel mu však vysvětlila, kam se svým pokusem o zavedení nové módy ve Středozemi vlastně míří, a elfovi se její nápad moc zalíbil. Dívka Glorfindelovi vyprávěla o dějinách svého světa a elf pochopil, ţe některé společenské jevy známé ze Země se neodvratně objeví i ve Středozemi. Jako všichni elfové i Glorfindel byl ve svém myšlení značně konzervativní, ale byl natolik moudrý, aby se smířil s neodvratným a snaţil se z něj vytěţit maximum. A společná výchova dívek a chlapců, která u elfů byla ostatně běţná, mu připadala jako dobrá příprava na příchod moderní doby do Středozemě. Odpoledne se jiţ chýlilo ke konci a na sluncem vyhřáté louce se začaly rozlézat tmavé stíny soumraku. Poslední hobiťata vylezla s jektajícími zuby z vody a vrhla se do vyhřátého srubu. Tam byla nemilosrdně zahnána do převlékárny a usušena, a teprve v suchém oblečení a zabalená do přikrývek je Anuviel rozesadila okolo ohně. Kaţdé dítě dostalo po hrnku horkého malinového čaje se sirupem, který blaţeně usrkávalo v očekávání vydatné svačiny. Srub byl plný dětí i dospělých a další desítky hobitů se pohodlně usadily kolem ohně venku. Všichni
105
KONOPNÁ PANÍ I. skřety chválili, jak hezky se k dětem chovali, a byli toho názoru, ţe děti skutečně udělaly v plavání pokrok a ţe se to brzy naučí. Několik dospělých hobitů z Rádovska se dokonce přihlásilo, ţe by se druhý den přišli také učit plavat. Po prvním dnu skřetích lekcí se tedy zdálo, ţe pedagogické snahy skurut-hai budou korunované úspěchem, a ţe hned tak neskončí. Skřeti se vţili do role učitelů s takovou chutí, ţe Anuviel občas pobaveně zacukaly koutky, kdyţ sledovala, jak svědomitě ji plní. Byli posledními, kdo opustili jezírko, a kdyţ se konečně usušili a převlékli, zničeně klesli na lavici ve srubu. - "Tak tohle byla větší fuška neţ dvoudenní bitva s trpaslíky!" vydechl vyčerpaně Dorcas. "Ale na druhou stranu to byla docela sranda, ţe?" Roztáhl ústa od ucha k uchu a ostatní skřeti přizvukovali. Byli teď mezi hobity jako doma, nenuceně si s nimi povídali a potřásali rukama. Hobiti jim děkovali za to, ţe se tak dobře starají o jejich ratolesti, a nosili jim spousty drobných dárků – od noţíků, váčků s dýmkovým kořením, aţ po láhve dobrého vína a uzené šunky. Skřeti nebyli nikdy v ţivotě tak hýčkaní ani tak oblíbení jako v Kraji. Orcas si vzpomněl na své počáteční pochyby o tom, zdali Paní Anuviel dokáţe svůj na pohled bláznivý plán dovést k úspěšnému konci, a uvědomil si, ţe jí ještě něco dluţí. Vstal a přešel do rohu, kde seděla s Glorfindelem. Rozpačitě poţádal o dovolení a posadil se k nim na lavici. - "Tehdy, kdyţ skončila ta bitva, jsi mi řekla, ţe bys chtěla, abysme byli přátelé," řekl s rozpaky skřet a odkašlal si. "Já jsem vo tom od tý doby často myslel, a čím víc tě znám, Paní Anuviel, tím víc bych to taky chtěl. No, tedy jestli fakt chceš, tak můţem bejt přátelé." Orcas napřáhl černý pařát k dívce, a ta do něj s úsměvem vloţila útlou ruku a pevně jej stiskla. - "Já si, Orcasi, tvého přátelství opravdu váţím a ráda přijímám," řekla potěšeně skřetovi. "Vţdyť to, co jste s Dorcasem a Ursinem předvedli, je přece úţasné! Jen se podívej, jak vás tu mají lidi rádi – i přesto, ţe jste skřeti a ţe jste pro ně od nepaměti byli těmi nejhoršími nepřáteli. I to největší nepřátelství se dá překonat činy, Orcasi! Ty mluví hlasitěji a srozumitelněji neţ všechna slova dohromady. Vzpomeň si na zdejší hobity a na Kraj, aţ se dostaneme mezi Velké lidi, kteří k vám alespoň zpočátku nebudou zdaleka tak vstřícní a důvěřiví. Vzpomeň si na to, jak je příjemné se cítit oblíbený a přijímaný ostatními, aţ budeš propadat beznaději a říkat si, ţe se s vámi lidé ve Středozemi nikdy nesmíří. Protoţe takové chvíle určitě přijdou, to mi věř! Ale chtěla jsem, abyste nejprve poznali, jak by to mohlo být všude, kdyby se můj plán vydařil. A protoţe vidím, ţe se vám to očividně takto líbí, věřím, ţe teď budete vědět, co je v sázce, a uděláte všechno pro to, aby se nám to povedlo. Vţdyť jsme nejen přátelé, ale i spojenci a na konci naší cesty bude odměna pro všechny – nakonec i pro ty, kteří se na skřety dívají svrchu a nepřátelsky, protoţe tou odměnou bude mír ve Středozemi. A svoboda pro vás skřety – coţ není to nejmenší, věř mi, Orcasi!" Anuviel naplnila číši vína a podala ji skřetovi. "Takţe na přátelství, můj milý skurute!" pozvedla sklenku a s cinknutím si přiťukli. Orcas vypil svoji sklenici do dna, otřel si ústa a ulehčeně se na celé kolo rozesmál. - "Tak to ani nebolelo!" vypravil ze sebe uprostřed smíchu. "Tolik jsem se bál, jaký to bude, nabízet přátelství lidský ţenský! Řek bych, ţe tohle ještě ţádnej skřet nikdy neudělal! To je tedy určitě poprvý!" Orcasova nálada nezůstala nezpozorována jeho přáteli, kteří se zvedli a přišourali se ke stolu s rozesmátou společností, aby jim náhodou něco neuniklo. Glorfindel je pobídl, ať se k nim posadí, a nalil do sklenek lahodné bílé víno z Jiţní čtvrtky, které hobiti do srubu přinesli v opravdu utěšeném mnoţství. Pobídl skřety, aby si vzali, a pozvedl svoji sklenici k přípitku: "Paní Anuviel a Orcas tady právě uzavřeli přátelství, které je asi tím nejpodivnějším a nejméně pravděpodobným přátelstvím, vůbec kdy uzavřeným ve Středozemi. Stará elfská moudrost říká, ţe čím častěji se něco opakuje, tím je pravděpodobnější, ţe se to opět stane. Navrhuji tedy, abychom uzavřeli přátelství i my všichni, co sedíme u tohoto stolu, aby ti další, co přijdou po nás, to pak měli lehčí. A bude to z upřímného srdce," dodal s kouzelným elfím úsměvem, který dokázal rozehřát i černá srdce skřetů.
106
KONOPNÁ PANÍ I. Glorfindel na ně působil jak nějaká bytost z jiného světa. Jeho krása Vznešeného elfa byla pro ně tak nesmírná a oslňující, ţe zapomínali na odvěké nepřátelství mezi svými národy, a kdyţ se ho konečně přestali bát, těšili se i z prostého pohledu na něj. Anuviel to velmi překvapilo, protoţe čekala, ţe jejich smysl pro krásu bude odpovídat spíš skřetím kritériím. Moţná, ţe v tom, ţe skřety dojímala stejná krása jako lidi a elfy, hrálo roli i dědictví elfské a lidské krve, které se u nich promítalo do stejných archetypů krásy. Nedalo jí, aby se podle svého zvyku přímo nezeptala. - "Co vy skřeti vlastně povaţujete za krásné?" zeptala se, kdyţ po hlučně projeveném souhlasu s Glorfindelovou nabídkou přátelství skončilo všeobecné připíjení. "Líbí se vám vůbec lidské ţeny?" Její otázka vyvolala všeobecný smích a přikyvování. "No ovšem, kdyţ jsou tak hezký jako ty, Anuviel, tak určitě!" smál se Ursin. "To víš, ţe se nám líběj, ale my se nelíbíme jim. Takţe se spokojíme se skřeticemi, aţ na nějaký narazíme." Urostlý skřet pokrčil rameny a zazubil se na dívku. "No, ale kdyby se našla nějaká pěkná lidská ţenská, co je na skřety, tak bych neřek, ne!" Anuviel obrátila oči k nebi a ušklíbla se: "To by musela být hodně přisleplá, ale nakonec v lásce je všechno moţný." Podívala se kriticky na skuruta. "No, na skřeta jsi docela pěknej kousek, to musím uznat, zvlášť kdyţ se vykoupeš a nesmrdíš, ale měl by sis něco udělat s vlasy a ostříhat si nehty a tak, víš?" Ursin se rozpačitě zadíval na své pařáty s dlouhými zahnutými drápy, které ani půldenní máčení ve vodě nedokázalo zbavit zaţrané špíny. "To myslíš, ţe je mám úplně ostříhat, jako je máš ty? Ale co mám dělat s vlasama?" řekl sklesle a se zoufalým gestem si prohrábl houštinu hrubých černých vlasů. Bylo vidět, ţe vidina zvýšené osobní hygieny mu není nijak příjemná. Anuviel se jeho rozpaky královsky bavila. Jak jsou ti chlapi stejní, ať jsou to lidi nebo skřeti! Natáhla ruku a promnula v prstech chomáč skřetových vlasů. Moc se podobaly vlasům pozemských černochů, jen nebyly tak drobně vlnité. Napadlo ji, ţe to jsou přesně takové vlasy, jaké se hodí na dredy. Jasně, to je ono! Vesele se zasmála a Ursinovi vysvětlila a názorně ukázala, co jsou to dredy. Skurut-hai ji se zájmem poslouchali, a kdyţ uviděli první výsledek, začali si všichni navzájem ţmoulat dredy. Samozřejmě, ţe veselá skupinka v rohu neunikla pozornosti ostatních a kolem stolu jiţ okukovala spousta hobitů, kteří ţivě komentovali komické chování té podivné společnosti. Do srubu se jiţ vrátili i další členové výpravy a hobiti, kteří měli v úmyslu přečkat u Teplé louţe ještě jednu noc. Ostatní půlčíci a jejich potomci se teď chodili loučit a slibovali, ţe zítra určitě zase přijdou. Při pohledu na improvizovaný kadeřnický salón měli co dělat, aby zachovali váţnou tvář, a ti mladší se zcela bez obalu na plné kolo řehtali. Skurut-hai se však nenechali odradit a s kamennou tváří si jednou rukou potřásali s hobity na rozloučenou a druhou si dál kroutili dredy. Anuviel mlčky hleděla na celé to pozdviţení a říkala si v duchu, která z hobitích "dvacítek" asi zítra přijde s novým účesem. ***
***
***
***
***
***
Druhý den plaveckého výcviku byla sobota a k Teplé louţi dorazil neuvěřitelný dav hobitů. Zprávy se rozletěly rychlostí blesku po celém Kraji a odpoledne přijeli i přespolní návštěvníci z Bralska a Velké Kopaniny, hlavního města Kraje. Celá louka byla zaplněná stany, rohoţemi, dekami, sedátky, stolky s talíři, dţbány a hrnky, prostě regulérní kempingové vybavení ve středověké podobě. Netrvalo dlouho a rozhořela se ohniště, z nichţ se linula libá vůně opékaného masa a uzenin. Ať hobiti přišli kamkoliv, nejdřív ze všeho se museli postarat o jídlo! Byla to čirá nutnost, protoţe mezi tím vším se pletly tucty vţdy hladových hobiťat, kterým voda ještě zvýšila chuť k jídlu (i kdyţ si jejich rodiče předtím mysleli, ţe uţ to víc nejde). Lidstva přišlo aţaţ, takţe hobití slečny, které si přes noc pilně šily apartní plavečky, měly o publikum postaráno. Ovšemţe je to ani trochu neodradilo, ba přímo naopak, a s výrazem
107
KONOPNÁ PANÍ I. znuděné samozřejmosti pyšně vykrucovaly zadečkem, kdyţ si chlupatými noţkami hrdě vykračovaly k vodě. Skurut-hai je přivítali s galantními úklonami a s neméně pyšným pohazováním svědomitě nadredovaných hlav. Hobití matróny sice hrůzou málem omdlévaly, ale valná většina hobitů, mezi nimiţ převaţovaly "dvacítky" a vůbec mladší ročníky, slečny doprovodila obdivným pískáním a potleskem. Bylo jasné, ţe další den jich v plavkách přijde ještě daleko víc. Mládeţ s podobným nadšením odměnila i hobití mládence, kteří s nemenší pýchou předváděli své pracně vyrobené dredy, na nichţ rovněţ přes noc pilně pracovali. Anuviel se v duchu chechtala, kdyţ si uvědomila, jak lehké bylo zavést tuto naprosto neobvyklou módu mezi hobity pověstné svou konzervativností a maloměšťáctvím. Vsadila na mladé, na "dvacítky", jak se v Kraji říkalo mládeţi mezi dvaceti a třiatřiceti lety, kdy se hobiti stávají oficiálně dospělými, a vyplatilo se jí to! V nich je naděje, říkala si, stejně jako největší naděje bude v mladých skřetech. Z těch tří, kteří se k nim přidali, byl nejstarším Orcas, jemuţ bylo pětatřicet a měl rodinu. Dorcas a Ursin byli svobodní, a protoţe byli o pět a sedm let mladší, dali se ještě počítat mezi mládeţ. Na nich bylo nejvíc vidět, jak hltají kaţdý nový nápad a rychle se přizpůsobují a civilizují. Všichni tři byli inteligentní a dobří pozorovatelé, takţe si rychle osvojili zásady slušného chování a vůči hobitkám, mladým i starším, se dokonce chovali s dvorností okoukanou od elfů a lidí, jíţ si dokázali získat i ty nejhorší hobití megery. Dvorná slova a náznaková políbení ruky dělala s hobitími drbnami hotové divy. Nešetřily chválou na ty sice ošklivé, ale tak "slušně vychované" pány skřety, kteří nakonec za to, jak jsou šerední, ani nemohou. V pozdním odpoledni se ochladilo a zvedl se čerstvý vítr, takţe skřeti pro ten den ukončili plavecký výcvik a uzavřeli se v přístavku se šatnou, kam zakázali komukoliv vstoupit s tím, ţe chystají velké překvapení. Po hodině, která se netrpělivým hobiťatům zdála dlouhá jako celý věk, dveře se konečně otevřely a vypochodovali z nich slavnostně se tvářící skurut-hai v čele s Dorcasem, který před sebou nesl nádherně pomalovaného velkého draka. Anuviel se rozšířily oči úţasem. Podobné draky vyráběla, kdyţ byla malá, a pouštěla je na strništích za podbrdskou vesničkou, kde vyrůstala. A tenhle kousek vypadal jako král všech draků! Byl potaţený lehounkou hedvábnou látkou, kterou Samvědovi po krátkém přemlouvání neochotně vydala Růţa, divoce pomalovanou barevnou tuší ve stylu primitivních umělců, a vyvaţoval ho dlouhý ocas s křidýlky z barevných papírků. Skřeti beze slova vyšli ze srubu a před napjatým publikem, které vůbec netušilo, co je to za podivnou věc a k čemu slouţí, draka vypustili nad louku. Spolu s drakem se povětřím neslo i nadšené jásání hobití mládeţe, která novou zábavu okamţitě přijala za svou. Bylo jasné, ţe hobití matky si teď budou muset hlídat kaţdý štůček hedvábí ostříţím zrakem, nebo skončí na obloze v dračí podobě. Pouštění draků bylo v Mordoru tou nejoblíbenější zábavou skřeťat a i v Kraji se draci stali nesmírně oblíbení, ačkoliv vzpomínka na posledního skutečného draka, který se tam naposledy objevil před nějakými tisíci lety, byla ještě stále ţivá. Moţná právě proto si tito hedvábní draci tam získali takovou oblibu. Byl to jakýsi druh zaříkávání nepřátel a obrana před strachem. Podobně jako po obléhání Vídně mohamedánskými Turky, kdyţ její obyvatelé s pocitem zadostiučinění pekli a pojídali pečivo v podobě symbolu na praporcích poraţených – naše dnešní rohlíky. Počasí se naštěstí v dalších dnech opět udobřilo a v Kraji dál pokračovalo na místní poměry neobvykle teplé a slunečné předjaří. Plavecký výcvik úspěšně postupoval, a pokud se vyskytly hlasy, které tuto na Kraj neobyčejně podivnou a skandální událost odsuzovaly, rychle umlkly po návštěvě rádohrabského učitele dějepisu Reginarda Chytrolína, který slynul pověstí velemoudrého a ctihodného hobita. Přišel se osobně přesvědčit, jak jeho ţáci prospívají i v mimoškolní činnosti, a posoudit, jestli to vše je pro ně vhodné, či ne. Dlouze si popovídal s Anuviel, která ho viditelně okouzlila, a diskutoval o dějinách Kraje a Severní říše s Glorfindelem a Gandalfem, kteří byli ţivými pamětníky dávných událostí, o nichţ učil ve svých hodinách. Byl v Kraji morální autoritou, takţe jeho prohlášení, ţe plavání je uţitečná a
108
KONOPNÁ PANÍ I. pro zdraví prospěšná činnost a ţe o děti je velmi dobře postaráno, udělalo na hobití společnost velký dojem. Skřetí škola plavání tak dostala jakýsi oficiální punc a hlásilo se do ní čím dál tím víc dětí. Anuviel s velkým uspokojením sledovala, jak se její plány hladce plní, a usoudila, ţe si teď bude moct dovolit vrátit se do Dna pytle a nějaký čas tam nerušeně pobýt s Frodem a Samvědem. Gandalf se jiţ také chystal k odjezdu ze Dna pytle, protoţe měl nejvyšší čas, aby jeho kůň Stínovlas dohonil náskok zbytku výpravy, která mířila k Dolům Morie. O moci představivosti a přemýšlení Cestou z Hobitína se čaroděj stavil za Anuviel, aby se s ní rozloučil, a rozhodl se, ţe v táboře zůstane přes noc a večer si s ní konečně v klidu a o samotě popovídá. Pro oba to byl opravdu nesmírně zajímavý rozhovor. Dívka se od starého Mai dozvěděla zcela netušené věci z historie Středozemě a často se pobaveně smála jeho sarkastickým poznámkám, kdyţ jí popisoval pozadí historických událostí, které znala z Tolkienových knih. Gandalfa zase nesmírně zajímalo dívčino setkání s Ilúvatarem a musela mu doslova opakovat celý jejich rozhovor, který se jí teď zdál jakoby z jiného věku. Někdy si s úzkostí říkala, ţe to vše snad ani není pravda, ţe se jí to jen zdá a ţe se jednou probudí ve své posteli v zemi ve středu Evropy a zjistí, ţe vše je tak, jak bývalo, kdyţ šla v ten dávný večer spát. Její nový ţivot se jí čím dál víc líbil, a hlavně měla před sebou vidinu určitého poslání, šanci na seberealizaci a naplnění, jaká se jí v jejím pozemském ţivotě nikdy nenaskytla. Svěřila se se svými obavami Gandalfovi, ale ten ji ujistil, ţe se nemá čeho bát. - "Tvá úzkost a obavy jsou přirozené, Anuviel," řekl bělovlasý čaroděj, "vţdyť jsi ze smrtelného rodu a ten není uzpůsobený na přechody mezi ţivoty či světy. Já sám jsem Maia z mocného Řádu čarodějů, ale i tak jsem měl co dělat, abych se vyrovnal se znovuzrozením po zápasu s balrogem v hlubinách a výškách temné Morie. Není lehké přejít z jednoho ţivota do druhého, obzvlášť kdyţ se přitom změní i vzhled a věk. Myslím, ţe jsi to na smrtelnici zvládla aţ překvapivě dobře, ale totéţ se dá říct i o dalších věcech." Gandalf se na dívku přátelsky usmál. "Řekl bych, ţe to bude mít něco společného s tvou představivostí a přemýšlivostí," pokračoval. "Máš opravdu bujnou fantazii, ale toho druhu, který se jednoho dne promění ve skutečnost. To je velký dar, děvče, a je dán jen málokomu, ať je z jakéhokoli rodu. Je ti dána síla měnit své představy v realitu, a je to ta samá síla, která ti pomohla vyrovnat se s přechodem z jednoho světa do druhého. Je to zčásti vrozené nadání, které je však třeba pěstovat rozvíjením ducha a především přemýšlením o duchovních záleţitostech. Z toho, co jsi mi vyprávěla o své minulosti, je vidět, ţe během tvého pozemského ţivota jsi hodně přemýšlela o světě a jeho uspořádání, o zákonech, které řídí vývoj společnosti, o smyslu bytí. Vsadím se, ţe jsi musela být spíš výjimkou neţ pravidlem, a ţe lidé si říkali, ţe jsi asi poněkud střelená." Při pohledu na překvapeně přitakávající dívku se Gandalf škodolibě uchechtnul a pokračoval dál ve svých úvahách. - "Nemysli si, ţe tady ve Středozemi je to jiné. Ani tady smrtelníci o těchto věcech moc nepřemýšlejí. Kdysi dávno, v dobách kdy se elfové a lidé stýkali, Starší Ilúvatarovy děti učily lidstvo přemítat o těchto otázkách a lidé se díky tomu pozdvihli a zcivilizovali. Bohuţel, jakmile získali moc a blahobyt, odcizili se elfům, a jak to dopadlo, znáš sama dobře z příběhu o pádu Númenoru. Samotní elfové o těchto věcech přemýšlet nepotřebují, protoţe jiţ přišli na svět s přirozeným citem pro to, co je dobré a co je zlé. Do jisté míry mají tento dar i smrtelníci, ale u elfů je nesrovnatelně vyvinutější. Lidé prostě potřebují o těchto věcech přemýšlet, aby si v nich udělali jasno. Ale pokud tomu nevěnují čas a pozornost a zabývají se jen světskými záleţitosti na úkor duchovních, pak i přes veškerý rozkvět moci a slávy jejich říší dochází k úpadku lidstva. Protoţe lidstvo můţe dlouhodobě přeţít, jen pokud nezanedbá svůj duchovní vývoj. Sama jsi mi vyprávěla o lidstvu v tvém světě, které duchovně zaostalo na úrovni malého nerozumného dítěte, ale vládne přitom mocnými a ničivými zbraněmi.
109
KONOPNÁ PANÍ I. Bojím se, ţe něco podobného by se v budoucnosti mohlo stát i zde ve Středozemi," povzdechl si čaroděj a zasmušil se. Anuviel se zamyslela a zasněně pronesla: "Moţná, ţe znám lék na tuto nemoc, Gandalfe." Vytáhla váček od Yavanny a ukázala čarodějovi jeho obsah. "Kouřím tuto bylinu jiţ od svých mladých let a domnívám se, ţe snad ona můţe za ten můj sklon k přemýšlení o věcech ţivota. Je o ní známo, ţe při dlouhodobém uţívání mění přístup člověka ke světu a ţivotu. Pod jejím vlivem totiţ lidé o věcech přemýšlejí, jako by je viděli z úplně nového pohledu. A jednoho dne prohlédnou a spatří plytkost a nesmyslnost svého dosavadního ţivota. A začnou se zabývat všemi těmi věcmi, o kterých si dosud mysleli, ţe jsou jen pro blázny a bláhovce, a váţně o nich přemýšlet. Pozorovala jsem to nejen na sobě, ale i na druhých, kteří ji kouřili. Myslím si dokonce, ţe proto ji Vládci v mém světě tolik zakazují, vţdyť špatně se vládne lidem, kteří přemýšlejí! Dokazují tím jen svoji omezenost a slabost, protoţe moudrý a silný vládce by jen uvítal, ţe vládne lidem, kteří jsou schopni sami rozeznávat dobro od zla. Naši Vládci však touţí jen po tom, aby jejich lid sám nepřemýšlel a jen slepě a bez výhrad přejímal jejich vlastní představu o těchto věcech. Myslíš, ţe zdejší vládci smrtelníků by se zachovali jinak, Mithrandire?" otázala se dívka a upřela na starého čaroděje jiţ zcela střízlivý a zkoumavý pohled. - "Hm, hm, to je ale zajímavá otázka, děvče," prohlásil Gandalf, promnul si bradu a nervózně poposedl. "Tak se na to podívejme. Trpaslíci – no moţná, ţe ti by proti tomu nic neměli, protoţe jejich vládci stejně nemají takřka ţádnou skutečnou moc nad svými poddanými. Prostě trpaslíci si dělají, co chtějí, a rozkazy svých vládců poslouchají, jen kdyţ jde o válku nebo něco podobně důleţitého pro celý jejich národ. Ale co se týče lidí, tak to je úplně jiné! Ti své vládce poslouchají a dbají na jejich příkazy. Hlavní slovo mezi vládci lidí má můj starý přítel král Elessar, a natolik dobře ho znám, ţe mohu soudit, ţe je dostatečně moudrý a silný, aby si takovou věc risknul. Rohanský král Éomer je jeho přítel a určitě dá na jeho rady a názory. I ostatní králové a vládci lidí v Západní Středozemi se v takové věci podřídí Elessarovi. A král Gondoru je chytrý muţ, který moc dobře zná hodnotu přemýšlení o duchovních věcech, vţdyť ho vychovali elfové v Roklince. Velkou část svého ţivota strávil bojem o znovunabytí královské moci a důstojnosti, které jeho rod dávno ztratil, a mnohdy ho trápily pochybnosti o sobě samém a o smyslu celého jeho úsilí. Často jsme spolu o tom hovořili, takţe vím jakým směrem se ubíraly jeho myšlenky. Král Elessar je statečný muţ, který se těchto myšlenek nebojí ani u sebe, ani u druhých. Myslím, ţe by proti rozšíření této byliny neměl námitek, protoţe to je, co máš na mysli, ţe Paní?" usmál se čtverácky a Anuviel radostně přitakala. - "Ano, ty jsi na to opravdu přišel, můj moudrý čaroději!" zasmála se a začala mu vyprávět o této kouzelné bylině, nejen o jejích léčebných vlastnostech, které jiţ trochu znal z Roklinky, ale i o jejím vyuţití při léčení znečištěné půdy a pro výrobu provazů a dalších uţitečných věcí. A nakonec se dostala k tomu, co jiţ dávno chtěla udělat. Nacpala dýmku paličkou z dárku valinorské bohyně a nabídla ji Gandalfovi. "Jsi sice Maia, ale ţiješ jiţ tak dlouho v těle smrtelníka, ţe to snad na tebe alespoň trochu zapůsobí. Musím se přiznat, ţe strašně ráda bych viděla, jestli to s tebou bude dělat to samé co s námi," rozesmála se a podala dýmku do nataţené ruky starého čaroděje. Gandalf si z dýmky pořádně potáhnul, a aniţ by dal najevo nějaké pohnutí, po svém zvyku slastně vypouštěl malé krouţky kouře. Teprve kdyţ byla dýmka prázdná a vyhaslá, otočil se k Anuviel a se smíchem prohlásil: "Tedy musím říct, ţe je to ještě lepší neţ dýmkové koření. Moc se mi líbí ta vůně a chuť, jsou opravdu moc příjemné. A mám z toho takový veselý pocit, ţe nejraději bych se pustil do tance s elfy, kdyby tady nějací byli. Ale jinak to se mnou rozhodně nic nedělá, vţdyť jsem přece Maia, ne?" Anuviel se na něj pátravě zadívala a bylo jí hned jasné, ţe Gandalf je i přes svá ujišťování zkouřenej jak mraky. V duchu se zasmála, protoţe to bylo u nezkušených kuřáků květů konopí typické. Pokud rovnou neusnou, tak
110
KONOPNÁ PANÍ I. mívají pocit, ţe to s nimi nic nedělá, i kdyţ všichni kolem vidí pravý opak. Podobně jako u lidí, i v mocném čarodějovi z Řádu Istari konopí probudilo představivost a výřečnost, a tak ještě dlouho do noci spolu seděli v teplém opuštěném srubu a naplňovali jej sladkým kouřem a nevázanými představami o budoucím uspořádání Středozemě, které v nich vyvolávala tato magická bylina.
- Frodova léčba Po dvou týdnech od svého příjezdu do Kraje Anuviel se konečně vydala do Dna pytle, aby strávila zbytek svého pobytu v zemi půlčíků s tím nejproslulejším z nich – s Frodem Pytlíkem. Rozloučila se s velkými skřety, kteří jí slíbili, ţe se budou i nadále pozorně starat o své malé i větší svěřence, a odpoledne po Gandalfově odjezdu odjela s Glorfindelem do Hobitína. Skřeti však nezůstali zcela bez dozoru nebo ochrany – jak se to vezme – protoţe s nimi zůstali Elrondovi synové a Hraničář Mablin, kterým se veselý ţivot v plaveckém táboře velice zamlouval. Anuviel s Glorfindelem nepospíchali a pomalu putovali utěšenou krajinou v srdci Kraje, která dívce připomínala krajinu jejího dětství. Jejich koně jeli krokem vedle sebe a zamilovaná dvojice se chvílemi zastavovala a líbala. Anuviel jela velký kus cesty na Asfalothovi v Glorfindelově náruči a připadala si téměř dokonale šťastná. Nikdy v ţivotě nepoznala tolik něhy a pozornosti, jaké jí projevoval zlatovlasý elf, a s nikým jiným si nikdy tak dobře nerozuměla. Mělo to jen jednu vadu – Valovu kletbu – kvůli níţ jejich vztah musel zůstat čistě platonickým. Pár polibků a něţných objetí bylo vše, co si směli dovolit. Anuviel se zdálo, ţe Glorfindel tento stav snáší celkem dobře a přičítala to elfí trpělivosti a odlišnému vnímání plynutí času. Jiné to však bylo s ní, protoţe někdy měla pocit, ţe zešílí touhou po svém tolik blízkém a přitom tak strašlivě nedosaţitelném milenci. Glorfindel jí při svém vyznání lásky řekl, ţe ví, ţe bude mít jiné milence neţ jeho, ale ona tomu tehdy nevěnovala pozornost, protoţe jí něco takového připadalo zhola nemoţné. Teď o jeho slovech často přemýšlela a pomalu si začínala uvědomovat, ţe tento nucený celibát věčně nevydrţí, a ţe dřív nebo později potká někoho, kdo ji bude přitahovat natolik, ţe se mu vrhne do náruče a zcela nevázaně se s ním pomiluje. Bude to určitě nádherné, ale co pak? Jak překoná výčitky svědomí vůči Glorfindelovi? A co kdyţ se on o tom dozví? Bude ţárlit i přes svá ujišťování o opaku? Glorfindelovo objetí se uvolnilo a elf řekl: "Blíţíme se k Povodí, takţe by bylo asi lepší, kdybys přesedla na Éodwyn. Já jen, abys nenahrávala odpůrcům plavek, kteří tvrdí, ţe vedou k mravní zkaţenosti." Zazubil se vesele při vzpomínce na zděšení, které vyvolaly tyto dva maličké kousky látky, zdvihl dívku jako pírko a přesadil ji na její klisnu. Vznešení elfové byli neuvěřitelně silní a Anuviel si v jeho rukou někdy připadala jako panenka na hraní. Projeli kolem Tříčtvrtkového kamene stojícího na místě, kde se stýkaly hranice tří se čtyř správních jednotek Kraje, a koncem odpoledne dojeli do Dna pytle. Jiţ cestou přes Povodí se k nim sbíhali vesničané a radostně je zdravili. Našlo se sice i pár starých mrzoutů, kteří si při pohledu na ty podivné cizáky odplivovali, aby dali najevo své pohrdání nevítanými novotami, které v Kraji zaváděli, ale drtivá většina ostatních projevovala dívce i Kníţeti elfů upřímné sympatie. Frodovi zbývalo pouhých deset dní do výročí Odulina kousnutí, a tak se Anuviel hned druhého dne pustila do léčení jeho starého zranění. O postupu se dlouho a důkladně radila s Elrondem ještě v Roklince, ale trochu pochybovala, zdali se jí opravdu podaří hobita vyléčit, kdyţ to nedokázala ani elfská medicína. Vţdyť zranění způsobená pavoučicí Odulou a Černým Kapitánem Prstenových přízraků zanechávala následky, které oběť trápily celý ţivot, ačkoliv samotná zranění jiţ byla na povrchu dávno zahojená. To bylo společným rysem všech
111
KONOPNÁ PANÍ I. zranění způsobených Temnou mocí. Anuviel ještě neměla s podobnou léčbou ţádné zkušenosti, a tak s ní raději začala s dostatečným předstihem. Kdyţ přiloţila ruce na místa osudných zranění, cítila jak je síle proudící z jejích dlaní a prstů kladen zarputilý odpor. Měla pocit, jakoby hlavou vráţela do pruţné zdi, a pokaţdé musela po chvilce ruce odtáhnout, protoţe ji nesnesitelně bolely a pálily. - "Je mi líto, ţe tě to tak bolí, Paní Anuviel," řekl smutně Frodo. "Myslím, ţe bys toho měla raději nechat a netrápit se. Vţdyť já mám stále ještě jinou volbu – mohu přece odplout na místě Arwen do Blaţené říše, kde se má zranění sama vyléčí." Anuviel se však odmítla vzdát. Věděla, nakolik by Frodův odjezd zarmoutil jeho přátele a příbuzné, a byla přesvědčená, ţe hobitova přítomnost v Kraji je blahodárná pro celou společnost národů Středozemě. Byl ţivou připomínkou toho, ţe i ta nejslabší bytost dokáţe změnit běh světa, byl důkazem toho, ţe i malí a bezbranní dokáţí vykonat velké činy. Dívka se sice po neúspěšné léčbě cítila unavená a zdeprimovaná, ale díky něţné péči Glorfindela jiţ druhý den nabrala sílu a večer pokračovala v dalších léčebných pokusech. Frodo trpělivě snášel její úsilí, aţ po týdnu její zatvrzelost přinesla první výsledky. Vlastně k tomu došlo úplnou náhodou. Večer před léčením si Anuviel vyšla na zahrádku před domem zakouřit, aby se jí lépe soustředilo na zákrok. Seděla na lavičce pod pootevřeným kulatým oknem setmělé jídelny a vychutnávala lahodnou chuť cannabis valinorica. Sotva dokouřila, zaslechla za oknem nějaký tichý šramot, ale kdyţ vstala a podívala se skrz okno po jeho původci, zahlédla uţ jen zavírající se dveře do jídelny. Mávla nad tím rukou a šla za Frodem do jeho pokoje. Hobit leţel na posteli se zavřenýma očima a na tváři měl tak zasněný výraz, ţe dívka jiţ chtěla odejít a ponechat ho blaţenému spánku. Neţ se však stačila ve dveřích obrátit, Frodo otevřel velké modré oči a usmál se na ni. - "Tak to jdeš zase zkusit, má Paní?" zeptal se s nepříliš velkou nadějí v hlase. "Doufám jen, ţe tě to zas nebude tolik bolet a unavovat, mám kvůli tomu uţ opravdu špatné svědomí, má přítelkyně," řekl lítostivě hobit. Anuviel pohodila hlavou a ujistila ho, ţe ví, co dělá, a ţe si je jistá, ţe jednoho dne se to konečně podaří. Sama sice svému odváţnému tvrzení tak úplně nevěřila a v nitru se hrozila neúspěchu, ale nebyla z těch, co se snadno vzdávají. Tentokrát, kdyţ poloţila ruce na hobitův zátylek, ucítila nějakou změnu. Právě do toho místa bodla Odula Froda svým jedovatým sosákem, aby ho uspala a odnesla si ho do své ohavné jeskynní spiţírny, kde by z něj pomalu, po troškách vysála všechen ţivot. Anuviel si najednou uvědomila, ţe Temná moc jiţ neklade odpor, ţe tentokrát síla z jejích rukou volně proudí do Frodova těla a koná v něm své očistné dílo. Po chvilce ji ale zaplavil nepřekonatelný hnus, kdyţ se do jejích rukou přelilo něco hodně zlého a temného, něco strašlivého a nevýslovně nesnesitelného, co jí připomnělo škrábání ostnů na těle, a ucítila, jak neviditelná lepkavá pavoučí vlákna ovíjejí její tělo. Roztřásla se odporem a náhlým závanem mrazivého chladu, který ji úplně ochromil, aţ měla pocit, ţe omdlí. Sebrala veškerou vůli a sílu, aby se udrţela při vědomí, násilím odtrhla ruce od hobitovy šíje a narovnala se s přesvědčením, ţe opět selhala. Frodo leţel naprosto uvolněně se zavřenýma očima a na jeho tváři se zračil nebývalý klid a úleva. Po chvíli otevřel oči a natáhl k ní ruku. Vloţila svoji ruku do jeho a k jejímu překvapení si ji Frodo přitáhl ke rtům a políbil. - "Myslím, Paní Anuviel, ţe tentokrát se to podařilo, ţe?" řekl, s úsměvem pohlédl na dívku a posadil se na lůţku. "Najednou se cítím mnohem lépe, jako by se mé tělo zbavilo nějakého zahnízděného zla, které ho potajmu stravovalo. Ale ty vypadáš strašně unaveně a zničeně, můţu ti teď nějak pomoct já?" Anuviel se při pohledu na neočekávaný úspěch léčby okamţitě vrátila naděje a spolu s ní i její obvyklá vitalita. Cítila, ţe jí uţ zase začíná proudit krev v ţilách, a energicky se oklepala jako mokrý pes, aby setřásla poslední vlákna neviditelných pavučin, které obestíraly její tělo. Hlasitě vydechla úlevou a rozesmála se. - "Tak myslím, ţe se to povedlo, ale vůbec netuším, co se stalo, ţe to tentokrát tak zapůsobilo. Vţdyť jsem všechno dělala úplně stejně jako předtím. V čem to jen můţe být?" vrtěla
112
KONOPNÁ PANÍ I. nechápavě hlavou. Frodo uhnul očima a zatvářil se provinile. Odkašlal si a rozpačitě prohlásil. "No, moţná, ţe by to mohlo být tím tvým dýmkovým kořením. Víš, to jak mi o něm psal Bilbo. Já jsem totiţ stál u okna v jídelně, kdyţ jsi na zahradě kouřila, a dýchal jsem ten vonný kouř, protoţe jsem byl moc zvědavý, jak účinkuje. A pak mi bylo tak moc hezky a málem bych usnul, kdyby se mi nezdály takový hezký sny." Frodo se po svých posledních slovech zatvářil poněkud zmateně, protoţe mu i přes jeho opojení došlo, ţe nezněla příliš logicky. Anuviel na něj chvilku nechápavě zírala, a pak se dala do smíchu. - "Ach, Frodo, Frodo! Ty jeden zvědavej zhulenej hobite!" chechtala se a šťastně Froda objala. "Myslím, ţe jsi na to kápnul! To by opravdu mohlo být tou příčinou, protoţe díky konopí jsi se celý tak uvolnil, ţe i ta Temná síla v tobě ztratila svoji obvyklou ostraţitost a nechala se přemoct. Cítila jsem její dotek jen chvilku a málem mne to zlomilo. Jaké to muselo být pro tebe, ty můj statečný hobite, nosit v sobě takovou hrůzu!" řekla soucitně a políbila Froda na tvář. "Ještě však není vyhráno. Zranění způsobené Odulou je teď snad nadobro vyléčené, ale ještě zbývá to druhé. Teď uţ ale vím, jak na to, a věřím, ţe tě z něj nakonec taky dokáţu vyléčit. To ale ještě nebude všechno, milý Frodo. Ještě zbývá vyléčit tvou duši z toho strašlivého utrpení, kterým musela projít, kdyţ jsi nesl Prsten. A na to je kaţdá medicína krátká, s tím se budeš muset vypořádat sám. Já ti mohu jen poradit, jak to udělat. Nebude to snadné, ale budeš muset projít všechny své tíţivé vzpomínky na cestu s Prstenem a v duchu si ji znovu proţít, od začátku aţ do konce. Jedině tak se těch vzpomínek zbavíš, otupíš jejich kruté ostří a uzdravíš se. Moţná, ţe by ti v tom mohlo pomoct mé konopí, protoţe je vidět, ţe Temnou moc oslabuje, ţe otupuje její vůli škodit." - "Takovou léčbu podstoupím velmi rád!" vykřiknul nadšeně Frodo a zhuleně se rozchichotal. "Tak jo, takţe zítra si nacpu svoji dýmčičku a zakouřím si taky. Ostatně Bilbo mi psal z Roklinky, ţe mu ta tvoje bylinka moc pomáhá na klouby a na záda, a ţe je mu po ní celkově mnohem veseleji a lépe. Moc mi doporučoval, abych ji také zkusil. Vlastně jsem tě o to chtěl poţádat uţ dřív, ale nějak jsem se styděl," usmál se blaţeně a dlouze zívl. Anuviel bylo jasné, ţe je načase Froda ponechat jeho snům, a tak se s ním rozloučila s mateřským polibkem na čelo, popřála mu dobrou noc a odešla. ***
***
***
***
***
***
Léčivá moc konopí Anuviel nezklamala. Během následujících dnů se jí podařilo vyléčit i druhé Frodovo zranění, ránu v rameni zasazenou začarovanou morgulskou dýkou. Frodo se nijak netajil s úspěšným výsledkem léčby a kaţdému na potkání velebil zázračnou moc této bylinky. A samozřejmě, ţe se zmínil i o jeho účincích na dobrou náladu, takţe všichni chtěli okusit ten vonný kouř, co prý působí podobné veselí jako pár ţejdlíků piva. Druhý den odpoledne se s Frodem, Samvědem a několika dalšími přáteli a příbuznými usadili v kruhu na prosluněné zahradě a dívka jim udělala přednášku o své zázračné bylině. Vysvětlila jim její účinky a schopnost léčit lidi a půdu, a nakonec jim nacpala dýmky nadrobenými paličkami ze svého kouzelného váčku. Za chvilku se nad společností začal vznášet vonný kouř a po další chvilce se celou zahradou rozléhal veselý hobití smích a švitoření jejich vysokých hlásků. Hobiti měli od přírody veselou a bezstarostnou povahu a konopí u nich tyto vrozené sklony ještě posilovalo. Dobrou náladu ve společnosti nezkazilo ani to, ţe brzy všichni dostali "ţravou", jak se mezi huliči říká záchvatu nepřekonatelné ţravosti, který se po kouření často dostavuje. Půlčíci se k této překáţce postavili po svém zvyku čelem a na zahradě se během chvilky objevila hotová slavnostní tabule. Hobiti nanosili takové mnoţství různých pokrmů a nápojů, ţe Anuviel byla přesvědčená, ţe z toho nedokáţí sníst ani polovinu. Samozřejmě, ţe dokázali spořádat úplně všechno. A navíc si po pár hodinkách ještě došli doplnit zásoby k Růţině otci a bratrům do
113
KONOPNÁ PANÍ I. Povodí. Ti ovšem museli pomoct svým příbuzným donést koš jídla aţ do Dna pytle a skončili před vesele plápolajícím krbem v salónu a s dýmkou vonného koření v ruce. Anuviel měla radost, ţe konopí hobitům chutná a dělá jim dobře, a plnými hrstmi rozdávala paličky i semínka, která pilní hobiti hned dávali pečlivě naklíčit, aby je co nejdřív vysadili. Byli rození zahradníci a měli velkou zkušenost s pěstováním všech moţných rostlin, takţe dívka se neobávala, ţe by semínka přišla nazmar. Bude to veselý podzim v Kraji, říkala si spokojeně. Samvěd byl zkušený zahradník, a kdyţ mu Anuviel začala vysvětlovat, ţe konopí je dvoudomá rostlina, která má samce a samice, ihned pochopil, o čem je řeč. - "To přece znám, Paní Anuviel, to je jako u chmele, ze kterého vaříme pivo! Ten má taky samce a samice, a z těch se sklízej takový šištičky," prohlásil s přehledem Sam. Anuviel přitakala a vysvětlila mu, ţe u konopí je to podobné, jenom s tím rozdílem, ţe kdyţ chce mít dobré konopí na kouření nebo pro výrobu léků, tak musí zabránit opylení "šištiček", ke kterému dochází větrem a vytrhat všechny samce v okolí. Ušetří se jen jediný, který se nechá kvést velmi krátce, aby se opylilo jen pár prvních palic. Kdyţ by je ale chtěl pěstovat na semeno, tak samce musí samozřejmě zachovat. Semena konopí jsou velice uţitečná, dá se z nich lisovat dobrý olej, nebo se z nich dá vařit výţivná kaše, která je zvlášť vhodná pro nemocné děti. Jako synek z provaznické rodiny by také mohl pěstovat konopí na vlákno, z něhoţ se dělají ty nejlepší provazy odolávající i mořské vodě. A pokud by jako zahradník potřeboval zhodnotit kus znečištěné zaplevelené půdy, pak není nic lepšího neţ na ní vysít konopí, které půdu vyčistí od těţkých kovů a odplevelí. Konopné listy v průběhu vegetace opadávají a vracejí tak do země velkou část ţivin, které spotřebovaly při svém růstu, takţe plodina příliš nevyčerpává půdu, stačí jen dobře vyhnojit pole na podzim. Samvěd s velkým zájmem naslouchal vyprávění o této zvláštní nové rostlině, a dokonce si dělal poznámky, protoţe byl rozhodnutý stát se v Kraji autoritou přes její pěstování. Nutno říct, ţe se mu jeho záměr podařil, a během pár let se stal hlavním dodavatelem semínek mnoha odrůd konopí, které vyšlechtil pro pěstování za různými účely. Jeho rekreační model "Hobitínský drak" se stal díky veselosti a hravosti, které vyvolával, proslulým i daleko za hranicemi Kraje. Jeho bratranci, kteří pokračovali v provaznické ţivnosti, se naučili vyrábět konopné provazy a díky nim získali velký úspěch v podnikání a zbohatli. Pěstování konopí se v Kraji velice rychle rozšířilo a celá země prosperovala díky obchodu s výrobky z této uţitečné rostliny, které se vyváţely i do daleké ciziny, kde měly tu nejlepší pověst. Přišel napjatě očekávaný den výročí Frodova kousnutí Odulou, ale ţádné bolesti se nedostavily. Anuviel po celý den sledovala Froda očima a snaţila se vypátrat i ten sebemenší příznak záchvatu, ale večer jiţ bylo jasné, ţe hobit je vyléčený. Večeře proběhla ve slavnostní náladě a všichni Frodovi i dívce blahopřáli k tak zázračnému uzdravení. Následující den se odehrál ve znamení naprosté pohody a klidu, ale noc přinesla zásadní změnu. Růţa dostala kolem půlnoci porodní bolesti a celý dům se po kratičkém klidném spánku probudil. Vypukl strašný shon. Z jinak klidného a rozšafného Samvěda se v roli nastávajícího otce stal nesvéprávný pošuk, který celou noc běhal z jednoho konce Dna pytle na druhý a hledal, co ještě případně zapomněl a čeho by mohlo být při porodu nezbytně třeba. Samozřejmě, ţe na to nejdůleţitější – dát ohřát co největší hrnec vody – nakonec dočista zapomněl, ale Anuviel si toho naštěstí všimla a s Frodovou pomocí to napravili. Porodní bolesti byly dlouhé, jak uţ to u prvního dítěte často bývá, ale Růţa byla statečná a s pomocí přivolané porodní báby k ránu porodila krásnou holčičku. Přišla na svět s prvními paprsky slunce v polovině března a jiţ jako novorozeně byla nebývale rozkošná a hezká. Jméno Elanor, které jí dal Frodo, se k ní opravdu hodilo, protoţe byla skutečně krásná, tak jako elanor – zlatá předjarní kytička z Lothlórienu. Ze Samvěda se toho rána stal ten nejšťastnější otec a manţel na světě a celé Dno pytle se radovalo. Růţa i její dcera byly obě naprosto zdravé a Anuviel tedy jiţ mohla bez obav začít uvaţovat o odjezdu z Kraje. Den před narozením Elanor se vrátili skřeti a zbytek výpravy od
114
KONOPNÁ PANÍ I. Teplé louţe, kde jiţ skončila výuka plavání. Přijeli doprovázeni celým zástupem hobitů, hlavně těch malých, kteří si skřety velice oblíbili a naléhali na Anuviel, aby jim je v Kraji nechala. Dívka však jen vrtěla hlavou a odkazovala je na skřety, kteří však k velkému zármutku hobití drobotiny rozhodně prohlásili, ţe pojedou dál s Paní Anuviel. Na rozloučenou se skřety hobiti uspořádali velkou slavnost, která se konala ve Dnu pytle na Oslavové louce, kde právě zlatě kvetl semenáček mallornu od Galadriel. Přišla snad půlka Kraje, ale tentokrát nečekali dárky jako při Bilbově oslavě narozenin, ale naopak sami jich spoustu přinesli – jak pro skřety, tak i pro Anuviel a ostatní členy její druţiny. Skurut-hai se dostalo těch největších pochval a uznání. Dokonce byli vladykou Paladinem Bralem, Pipinovým otcem, a starostou Vildou Bělonoţkou jmenováni čestnými občany Kraje. Skřeti slibovali, ţe se určitě do Kraje zase vrátí a mysleli to naprosto upřímně, protoţe po pravdě řečeno se nikde tak dobře ještě v ţivotě neměli. Anuviel se v Kraji cítila také moc příjemně, ale čas ji tísnil a odjezd se jiţ nedal odkládat. A tak tři dny po narození Elanor se Anuviel rozloučila s obyvateli Dna pytle a se svojí druţinou se vydala na další cestu na jih.
- Bitva o Morii Pátý den od odjezdu z Hobitína Gandalf překročil Labutí řeku a vjel do Eregionu, v Obecné řeči zvaného Cesmínie podle pichlavých keřů cesmín, které v této podhorské oblasti hojně rostly. Kdysi dávno byla obydlená elfy, ale od dob kdy je vyhnal Sauron, se zde jiţ nikdo neusadil a kraj zůstal pustý. Mlţné hory se v těchto místech stáčely na západ a jejich výhruţné štíty se temně tyčily nad vysokou strmou skalní stěnou, které se říkalo Stěny Morie. Tam byl západní vchod do Dolů Morie, starobylého sídla trpaslíků, podzemního města Trpasluje. Trpaslíci byli odsud kdysi dávno vyhnáni a poslední pokus o návrat před lety skončil jejich povraţděním skřety. V dávných dobách nenasytní trpaslíci svým dolováním probudili balroga, který spal v kořenech hor, a ten se proti nim spojil se skřety. Balroga nakonec zabil Gandalf při putování Společenstva prstenu přes Morii. Bojoval s ním mnoho dní, během nichţ ho balrog za sebou vláčel nekonečnými chodbami a schody podzemního labyrintu. Po krutém a vyčerpávajícím boji čaroděj balroga nakonec přemohl, ale sám zemřel. Byl však Valar navrácen zpět do Středozemě, aby ve své staré lidské podobě dokončil svůj úkol a dál bojoval proti Temné moci jako Gandalf Bílý, povýšený na hlavu Řádu čarodějů Istari. Gandalfovým vítězstvím však potíţe s balrogy neskončily. Kdyţ v dávných dobách Valar porazili Melkora a vyhostili ho z Ardy, jeho sluţebníci, kteří přeţili strašnou poráţku Temného pána se rozlezli do všech koutů Středozemě a ulehli ke kořenům hor, kde se dlouhé věky skrývali, podobně jako Gandalfův protivník. Nikdo netušil, kolik podobných nestvůr jako balrog se ještě dnes můţe skrývat v hlubinách země. Valar je po velké bitvě nemohli pronásledovat a zničit, protoţe by museli rozvrátit pevninu a to by pro obyvatele Středozemě znamenalo katastrofu. Vţdyť jen v Beleriandu se následkem bitvy mezi Valar a Melkorem se otevřela země a celý obrovský poloostrov i s jeho vypleněnými elfskými královstvími postupně pohltilo moře. Uplynulo jen pár měsíců od pádu Saurona v Mordoru, kdyţ se na třech různých místech Mlţných hor probudili balrogové, kteří ucítili, ţe Temná moc zakolísala a padla. Podzemními chodbami se vydali do hlubin Morie, kde se setkali. V bývalých trpasličích dolech se tehdy ukrývala početná populace skřetů, jednak původních drobných skřetů z Mlţných hor, ale i velký počet skurut-hai, kteří přeţili rozbití Sarumanova Ţelezného pasu. Balrogové v tajnosti skřety ozbrojili a shromáţdili jich takové vojsko, ţe kdyţ o pár měsíců později dva balrogové vytáhli z Morie a dali se na rychlý pochod na Dol Guldur a Mordor, ani smrtelníci ani elfové nebyli schopni včas proti nim zasáhnout. Síla elfských Prstenů tehdy ještě nebyla obnovená, takţe ani Paní Galadriel nemohla nic dělat a musela strpět průchod balrogů a špinavých
115
KONOPNÁ PANÍ I. skřetích pazourů přes svůj neposkvrněný Zlatý les. Balrogové naštěstí ještě nebyli natolik silní, aby si dovolili na ni zaútočit, spokojili se jen s průchodem do míst, kde měli v úmyslu se usídlit. Balrog, který zůstal v Morii, byl sice nakonec poraţen dívkou v lesklém brnění a jeho vojsko pobito či rozprášeno Elrondem, ale jeho sídlo nezůstalo v nepřítomnosti vládce bez ochrany. V Morii se stále skrývala dobrá tisícovka skřetích bojovníků. Byli to sice většinou jen skřeti z drobných horských plemen, kteří však dokonale vidí ve tmě, a o to víc budou nebezpeční, protoţe pouţívají otrávené šípy a čepele. Museli teď být značně dezorientovaní a vyděšení, protoţe k nim jiţ došly zprávy o poráţce u Roklinky, ale to neznamenalo, ţe s nimi bude lehká práce. Gandalfovi se do jeho úkolu vést útok proti skřetům v podzemí Morie nijak moc nechtělo, protoţe na ni měl skutečně špatné vzpomínky, ale byl si vědom toho, ţe mimo něj se těţko najde někdo jiný, kdo by tyto podzemní prostory tak dobře znal. Neexistovaly ţádné plány chodeb a sálů a bylo jen málo smrtelníků, kteří se tam dostali a vrátili se zpět, aby mohli podat svědectví. Tajemství chodeb Morie neznali ani tři skurut-hai, kteří se k druţině připojili, protoţe tam byli převeleni jen krátce před osudnou bitvou a neměli čas se zorientovat ve spletitém bludišti. Díky Stínovlasově rychlosti Gandalf dorazil k Morii jen o pár dnů později neţ zbytek výpravy. Ke svému velkému překvapení se tam setkal s dalšími novými příchozími – se svými starými přáteli elfem Legolasem, synem krále Thranduila z Temného hvozdu, trpaslíkem Gimlim z Osamělé hory Ereboru a s Frodovými bratranci, hobity Smělmírem Brandorádem a Peregrinem Bralem, kterým se říkalo Smíšek a Pipin. Zprávu o Elrondově Radě v Roklince se dozvěděli od Legolasova otce, ale kdyţ co nejrychleji putovali k brodu přes Anduinu, aby se jí zúčastnili, setkali se s elfy a trpaslíky, kteří se jiţ odtamtud vraceli. Ti jim vyprávěli o výsledku Rady a naši poutníci se rozhodli, ţe se tedy vydají rovnou k Morii, aby se zúčastnili bojů proti skřetům. Bylo to nesmírně radostné setkání a Gandalf strávil celý den vyprávěním všech neuvěřitelných příhod, které se odehrály od příchodu Anuviel do Středozemě. Hobiti trnuli hrůzou, kdyţ slyšeli jaké strašlivé nebezpečí hrozilo jejich rodnému Kraji, ale po chvilce se jiţ zase smáli, kdyţ Gandalf sarkasticky líčil zavádění nových mravů do hobití společnosti. Uţ se těšili, jak budou v létě okukovat hobití slečny v plavkách, a Pipin se rozhodl, ţe si od Anuviel rozhodně nechá vysvětlit, jak se dělají dredy, a ozdobí si jimi svou kučeravou hlavu. Jejich sympatie pro Paní Ilúvatarem Darovanou ještě vzrostly, kdyţ jim dal Gandalf ochutnat své nové dýmkové koření, které tak sladce vonělo a po kterém byli ještě veselejší neţ obvykle. Jejich radost trochu kazila představa, ţe je čeká boj v podzemí, na něţ měli ty nejčernější vzpomínky, ale oba hobiti jiţ byli zkušenými válečníky a ničeho se hned tak nezalekli, tedy alespoň v to doufali. Stejně odhodlaný byl trpaslík Gimli a i on, podobně jako hobiti, ocenil sladký kouř konopí, který v něm vzbuzoval dlouhé záchvaty dušeného smíchu, ale nikomu nechtěl za nic na světě prozradit, čemu se tolik směje. Legolas jako obvykle nad jakýmkoliv kouřením ohrnul nos a o Paní Anuviel prohlásil, ţe je moţná statečná a moudrá, jak se vypráví, ale ţe nevěří, ţe by byla opravdu tak krásná, aby si dokázala získat srdce elfa. On sám byl i na elfa velice sličným a na svoji krásu byl náleţitě pyšný. Král Elessar mu nedávno udělil kníţecí titul a dal jeho lidu k obývání Jiţní Ithilien, velké lesnaté území na jih od pahorkatiny Emyn Arnen, rozkládající se mezi řekou Anduinou a horami ohraničujícími Mordor, takţe teď měl elfský princ uţ i svoji vlastní říši. Krásný elf si však dával načas se ţeněním, protoţe měl přelétavé srdce a kaţdých pár měsíců se zamiloval do jiné elfské krásky. Víc neţ láska a ţenění ho zajímalo toulání po lesích a bitvy a dobrodruţství, prostě to byl typický lesní elf. Hraničáři jiţ začali s průzkumem okolí vstupu do podzemí. Zatím se neodvaţovali příliš přiblíţit k samotnému vchodu do Dolů, protoţe v přístupu bránilo velké jezero, v němţ se usídlila obrovská vodní nestvůra podobná chobotnici, jíţ se říkalo Pozorovatel. Byl to jeden z
116
KONOPNÁ PANÍ I. dávných sluţebníků Temného pána, který se po dlouhé věky ukrýval v Morii, a nyní pomáhal balrogům. Pozorovatel byl spolehlivým dveřníkem a ochráncem západního vchodu do podzemí, který dřív chránily trpaslíky vyrobené dveře na heslo. Na místě starobylých dveří dnes byla jen zející černá díra. Měl ji na svědomí Pozorovatel, který dveře zuřivě zničil, poté co mu jimi mezi chapadly proklouzli členové Společenstva prstenu. Všichni věděli, ţe v masivu Mlţných hor budou určitě další tajné východy, ale nikdo neměl sebemenší tušení, kde je hledat. Bylo nad slunce jasné, ţe se nemohou pustit do čištění podzemí, aniţ by předem zajistili všechny únikové cesty. Tisícovku skřetů rozprchlých po okolí by jen těţko zvládli a i s posilami by jim trvalo celé měsíce, neţ by je v členitém horském terénu vystopovali. Příjezd trpaslíků z Osamělé hory, které vyslal král Thorin III. byl proto velice vítaný. Dorazili v první polovině března k Zrcadlovému jezeru na východním úbočí Mlţných hor a část jich přešla Rmutným dolem a průsmykem pod zasněţeným štítem Caradhrasu na druhou stranu hor a spojila se s Dúnadany. Byl mezi nimi i jeden starý trpaslík, který původně odešel do Morie s Balinem a dalšími, ale po nějakém čase je opustil a vydal se ke svým příbuzným do Modrých hor. Byl tak jediným, kdo přeţil poslední zoufalý pokus trpaslíků o znovuzískání jejich starého sídla. Nebylo to tak dlouho, co se po dlouhých letech vrátil do Ereboru, a kdyţ uslyšel, ţe se chystá výprava k Morii, rozhodl se, ţe se k ní i přes své vysoké stáří připojí a nabídne své znalosti místní topografie. Dulin, jak se starý trpaslík jmenoval, byl veselá kopa a měl na svůj věk dvě stě padesáti čtyř let skvělou paměť. S Gandalfem si velice rychle porozuměli a spřátelili se. Celý den seděli s Gimlim a Gandalfem nad velkými listy pergamenu s mapami Morie a jejího okolí a Dulin do nich zakresloval chodby a východy z podzemního bludiště. Gandalf se s trpaslíky podělil o konopné paličky, které dostal od Anuviel, a starý Dulin si liboval, ţe se mu po té voňavé bylince daleko lépe přemýšlí neţ za střízliva. Výsledek jejich celodenní snahy se nakonec ukázal jako velice přesný a věrný. Díky mapkám se Dúnadanům podařilo najít většinu tajných východů a zablokovat je velkými balvany. Jejich stopaři proslídili horská údolí a úţlabiny a našli ještě dva další, zcela nové tajné východy z podzemí, které ponechali volné, protoţe s nimi počítali v plánech útoku, ale ukryli poblíţ nich silnou stráţ. Na opačné straně Mlţných hor se odehrávalo totéţ a po půlce března přiletěl Gwaihir se zprávou od lothlórienských elfů a trpaslíků, ţe všechny východy aţ na hlavní vstup jsou zahrazené nebo pečlivě hlídané. Mezitím dorazili jiţ všichni Hraničáři a útok na Morii mohl začít. ***
***
***
***
***
***
- "Gandalf vám vzkazuje, ţe zítra ráno zaútočí na Pozorovatele a pokusí se proniknout do Dolů," volal orel Gwaihir a s elegantní ledabylostí mávnul mohutným pětimetrovým křídlem, aby si v silném větru vanoucím od zasněţeného Rudorohu udrţel rovnováhu. "Ţádá vás, abyste zaútočili ještě během noci, aby se tak skřeti soustředili hlavně na východní stranu Morie a u jejího západního vchodu ponechali co nejmíň bojovníků. S Pozorovatelem jiţ měl tu čest se utkat a obává se, ţe s ním nebude lehká práce a ţe to zabere nějaký čas, neţ se přes něj dostane do Dolů. Proto se část Dúnadanů pokusí zároveň nenápadně proniknout dovnitř dvěma tajnými východy na západním úbočí hor. Byly proraţené teprve nedávno, takţe by měly být dobře průchodné. Tento oddíl pak napadne skřety zezadu a odřízne je od jejich spolubojovníků ve východní části podzemí. Skřeti tak budou sevřeni z obou stran a ani Pozorovatel je nezachrání!" Haldir a trpaslíci vyslechli Gwaihirovy zprávy a vyslali ho zpět za Gandalfem s příslibem, ţe učiní, oč je poţádal. A tak lórienští elfové a trpaslíci z Osamělé hory v síle pěti set elfů a dvou set trpaslíků zaútočili s úderem půlnoci na východní vstup do Morie. Ostatní trpaslíci jiţ předtím přešli na druhou stranu hor a připojili se k Dúnadanům. Skřeti se sice od zvědů dozvěděli, ţe z obou
117
KONOPNÁ PANÍ I. stran se k jejich úkrytu přiblíţili nepřátelé, ale přesto nezničili můstek Khazad-dûm, který se klenul nad nepřekonatelnou bezednou propastí a spojoval nitro Morie se sály u samotného východu. Skřeti po pár dnech zjistili, ţe všechny východy z podzemního labyrintu jsou zahrazené nebo hlídané. Několik skurut-hai bylo dostatečně inteligentních, aby pochopili, jaké nebezpečí jim hrozí, a pokusilo se ostatní skřety přinutit, aby úzkou spojovací cestu zbořili. Malí skřeti se však na ně vrhli jako kobylky a po krátkém boji je pobili, protoţe se nechtěli zbavit poslední únikové cesty. A tak v okamţiku, kdyţ došlo k útoku nepřátel, neměli jiţ mezi sebou ani ţádné schopné velitele a sami byli příliš hloupí, neţ aby si sami vypracovali nějaký plán obrany. V čele útoku se valil zástup trpaslíků ozbrojených strašlivými válečnými sekyrami, kteří do skřetů sekali hlava nehlava. Vţdyť také s nimi měli ještě nevyřízené účty za smrt svých druhů před lety. Trpaslíci byli v podzemí přinejmenším stejně doma jako skřeti a jejich postup nic nemohlo zastavit. Přelili se jako nekonečný příval přes Můstek a začali systematicky prohledávat jeden sál za druhým a povraţdili všechny, na které padli, ať to byli skřetí bojovníci nebo jejich ţeny a děti. Nikdo z nich neprosil o milost, protoţe ve Středozemi se skřeti nebrali do zajetí, ale rovnou se zabíjeli jako dravá škodná. Byla to strašná jatka. Část elfů následovala trpaslíky do podzemí a zbytek hlídal u nezahrazených východů a pročesával úbočí hor pro případ, ţe by tam byly ještě nějaké dosud neobjevené východy, kterými by se skřeti mohli pokusit uprchnout. Lórienští elfové sice podzemí nenáviděli, ale dokázali se tam pohybovat téměř stejně snadno jako trpaslíci, protoţe měli výborné noční vidění. Jejich lučištníci odpovídali na šípy skřetů s úţasnou přesností a nepřátelé pod jejich výstřely padali jako zralé švestky. Venku se jiţ rozednilo, kdyţ se útočníci dostali do komnaty Mazarbul za jednadvacátým sálem na sedmém podlaţí Morie. Uprostřed velké místnosti stál podlouhlý kamenný náhrobek posledního trpasličího Pána Morie Balina, pokrytý starobylými runami. Hlubokou šachtou ve východním úbočí hor na něj dopadalo bledé světlo rodícího se dne a celá komnata se zdála ponořená do mlčenlivého rozjímání nad osudem toho, kdo zde našel svůj poslední odpočinek Avšak jakmile trpaslíci a elfové prošli otevřenými kamennými dveřmi dovnitř a zvědavě si prohlíţeli náhrobek a ohořelé a otrhané zbytky knih, které se zde od pradávna uschovávaly, vyrojili se na ně skřeti poschovávaní v okolních místnostech a chodbách. - "Za tebou, Haldire!" vykřikl trpaslík Brór a zatnul sekyru do hrudi obrovského skuruta, který se na něj vrhnul se zahnutým mečem v ruce. Haldir se bleskurychle otočil a jen taktak stihl uniknout ráně ţelezem okutého kyje vedené třímetrovým skalním obrem, který se vyřítil z východních dveří. Kyj narazil do zdi s takovou silou, ţe se celá komnata otřásla a ze stropu se začalo sypat kamení. Ještě neţ elf stačil pozdvihnout meč k obraně, Brór seknul obra válečnou sekyrou do nohy, ale čepel se při úderu do kamenného těla nestvůry rozlomila ve dví. Skalní obři byli pokrytí kamennými šupinami, které připomínaly pokoţku plazů a pro normální zbraně byly jen těţko proniknutelné. Haldir však v Roklince dostal darem nový meč, vyrobený podle starého umění elfských kovářů, který dokázal proniknout i kůţí stvůr Temné moci. Ještě neţ stačila dopadnout druhá rána kyjem, Haldir vyskočil do výše a zabodl svůj meč aţ po jílec do obrovy hrudi. Skalní příšera strašlivě zařvala, odhodila kyj a ohnala se prázdnou prackou po udatném elfovi. Ten pustil meč pevně vězící v obrově těle a hbitě uhnul stranou. Obrova pracka stačila zachytit jen pramen elfových plavých vlasů, který vytrhla i s kůţí. Haldir byl na svoji dlouhou a hustou hřívu velmi pyšný a vyškubnuté vlasy ho rozzuřily na nejvyšší míru. Kdyţ se nad ním skalní obr naklonil s rozevřenými dlaněmi, aby ho po zvyku těchto příšer chytil za hrdlo a prokousnul mu ho, Haldir se natáhl, se vší silou vyrval meč z obrovy hrudi a nemilosrdně ho vrazil přímo do strnulého hadího oka. Skalní obr vydal kvílivé zaúpění, které se neslo chodbami Morie a mrazilo černou krev v ţilách skřetů. Pak se dvakrát zakymácel sem a tam, a nakonec s mocným zaduněním padnul na podlahu komnaty mrtev.
118
KONOPNÁ PANÍ I. Byl to krutý a dlouhý boj, ale na opačné straně podzemí se rovněţ sváděla neméně urputná bitva. Ještě neţ na hladinu jezera před západním vchodem Morie dopadly první ranní paprsky slunce, dali se do pohybu trpaslíci a Dúnadané pod Gandalfovým vedením a v co největší tichosti je obklíčili. Překvapili poklimbávající stráţné před vchodem a zabili je dřív, neţ mohli dát znamení skřetům uvnitř. Rozruch způsobený bojem však probudil Pozorovatele a z vody se vynořila řada dlouhých silných chapadel s přísavkami, podobných končetinám obrovské chobotnice. Neţ se stačila zcela vyplazit z vody, přiskočili Dúnadané a trpaslíci skrytí v záloze na břehu a sekali do nich meči a sekyrami. Ve vodě to zabublalo, jako by se vařila, a Pozorovatelova hlava se vynořila nad hladinu. To však byla osudná chyba, protoţe vzápětí zazpívaly silné luky Dúnadanů, a kdyţ nestvůra rychle stáhla hlavu pod hladinu, vypadala jako jehelníček jeţící se zabodnutými šípy. Tím ale utrpení obří chobotnice zdaleka neskončilo, protoţe nepřátelé na břehu se mezitím chopili kroutících se chapadel s usekanými konci, přivázali k nim silné provazy a začali Pozorovatele vytahovat na břeh. Trvalo to téměř hodinu, neţ se jim podařilo překonat odpor prastaré, ale mocné obludy. Pak uţ Pozorovatel nedokázal vzdorovat nespočetné přesile a jeho obrovské černé tělo se začalo vynořovat z vody. Jakmile se nad hladinou ocitla i hlava, z Gandalfovy hole na ni vyšlehl oslňující plamen a ze zobcovité zubaté tlamy se ozvalo nesnesitelné pištění, které konečně umlklo po poslední ráně kopím zasazené Dúnadanem Bregolasem. Pozorovatel byl teď nadobro mrtvý a cesta do podzemí volná. - "Fuj, to je ale ohavná potvora," zachvěl se Smíšek při pohledu na lesklé nehybné tělo obludy leţící na břehu. "Někdy mívám noční můry, ve kterých znovu proţívám, jak jsme jí unikli cestou s Prstenem. Budím se zpocený a klepu se hrůzou. No, teď to uţ snad přestane, kdyţ je po ní!" oddychl si hobit a šťouchnul do neforemné černé masy špičkou meče, jako by se chtěl ujistit, ţe je opravdu mrtvá. Bylo tomu tak, a na důkaz se nečisté tělo během několika hodin začalo rozkládat a ohavně páchnout rybinou. Pipin pohlédl směrem ke vchodu do podzemí a roztřásl se děsem při vzpomínce na útok skřetů a balroga, které vyvolal svou neposedností a lehkomyslností, kdyţ jen tak pro zábavu házel kamínky do vyschlé studny ve staré podzemní stráţnici. "Já … já asi dovnitř nepůjdu," zašeptal a vrhnul omluvný pohled na Gandalfa. - "Bojím se, ţe bych tam provedl zase nějakou hloupost," prohlásil Pipin nepřesvědčivě a bylo na něm vidět, ţe má prostě jen obyčejný strach. Gandalf se k němu otočil s chápavým úsměvem a ujistil ho: "Neboj, Šašku bralovská, i na povrchu bude pro tebe práce dost! Po tom, co jsi při naší cestě podzemím minule provedl, bych tě tam sám raději ani nepouštěl. Připoj se i se Smíškem k Dúnadanům, kteří pročesávají úbočí hor, tam budete platní daleko víc neţ v temnotách Dolů." Hobiti vděčně přijali jeho nabídku a přidali se k oddílu Hraničářů a lidí, který směřoval do hor. Zbytek Hraničářů s trpaslíky se pod Gandalfovým vedením vydal do nitra Morie. Gandalf jim svítil na cestu svou holí, jejíţ světlo nechal planout naplno a oslňoval jím skřety, kteří zůstávali strnule stát a tvořili snadný cíl pro šípy Dúnadanů. Skřeti podlehli nesmírnému zmatku, kdyţ na ně bez varování vtrhli nepřátelé. Nechápali, jak je moţné, ţe tak lehce pronikli přes Pozorovatele, na něhoţ spoléhali jako na nepřekonatelnou ochranu západního vchodu. Jejich zmatek přerostl v paniku, kdyţ je zezadu napadli další nepřátelé, kteří do podzemí pronikli jejich tajnými východy, a místo obrany se obrátili na zoufalý a beznadějný úprk. Gandalfovi bojovníci je před sebou hnali chodbami do stále niţších a niţších pater Morie, aţ se dostali do velkého sálu, jehoţ podlaha byla rozervána obrovskou puklinou, z níţ šlehaly plameny. Někteří skřeti tam naskákali sami, ale zbytek včetně ţen a dětí tam byl nemilosrdně zahnán trpaslíky, kteří na rozdíl od Dúnadanů na to měli ţaludek. Trvalo to celkem tři dny bojů v podzemí a další dva dny průzkumu na povrchu, neţ si mohli být vítězové nad skřety jistí, ţe nikde nezůstal jediný z jejich nepřátel naţivu. Důkladně prohledali podzemí a mrtvá těla skřetů naházeli do ohnivých děr, jimiţ bylo protkané. Všude nacházeli nečisté stopy po řádění ohavného plemene, které neváhalo a poţíralo se navzájem,
119
KONOPNÁ PANÍ I. jak bylo zřejmé podle ohořelých kostí v ohništích. Ale našly se i pozůstatky, které zcela určitě skřetům nepatřily, a byly to kosti lidské. Sály i chodby měly na mnoha místech propadlé podlahy a poničené zdi a všude se válely hromady odpadků. Bylo zřejmé, ţe trpaslíkům bude ještě hodně dlouho trvat, neţ své bývalé sídelní město vyčistí a opraví, aby bylo zase výstavné jako za starých časů. Nakonec se všichni setkali před východním vchodem do Morie a u nedalekého Zrcadlového jezera, v jehoţ temně modré hladině se i za slunečného dne zračí hvězdy, uspořádali oslavu vítězství. Před ní však ještě pohřbili deset mrtvých trpaslíků a dva elfy, kteří padli během bojů na východní straně. Na západní straně Morie nebyly naštěstí ţádné oběti. Hobiti měli velkou radost ze setkání s lothlórienskými elfy, které znali ze svého pobytu ve Zlatém lese před dvěma roky. Měli silné nutkání vrátit se s nimi do jejich čarovné lesní říše a navštívit Paní Galadriel, ale nakonec se rozhodli připojit se k výpravě nyní vedené Gandalfem a počkat na Paní Anuviel, která měla podle dohody během několika dnů dorazit ke Stěnám Morie. Gimli s Legolasem učinili stejné rozhodnutí, protoţe elfský kníţe spěchal domů na jih, aby se postavil do čela vojska přislíbeného Paní Anuviel jeho zástupcem. Gimli řekl, ţe zůstane pár dní na východní straně Dolů se svými druhy z Osamělé hory, protoţe je jiţ dlouho neviděl, ale Legolas se připojil k Dúnadanům a Gandalfovi, kteří se Rmutnými schody vraceli ke Stěnám Morie. Bez přítele Gimliho mu však bylo smutno a rozhodl se, ţe vyuţije těch pár dní do příjezdu Anuviel prohlídkou jezer na dolním toku Labutí řeky, o jejichţ kráse slýchal mnohá vyprávění. Hobiti zůstali s Gandalfem a libovali si, ţe si teď konečně vyslechnou všechny podrobnosti o poměrech v Kraji, a konečně budou starému čaroději vyprávět o dobrodruţstvích, která za poslední půlrok sami na cestách proţili.
- Jezerní víla Po dvou dnech cesty na jih dojela druţina Paní Anuviel na hranice Kraje a překročila řeku Brandyvínu, která se zde stáčela k západu a nezadrţitelně spěla k moři. Napojili se na Zelenou cestu, tu samou, která o nějakých dvě stě mílí výše na sever procházela v blízkosti Hůrky, a pokračovali směrem k Tharbadu na řece Šeravě, kde se nacházel jediný brod široko daleko. Byla to holá a bezútěšná krajina, z níţ trčely jen pahýly stromů, která byla před lety zničená strašlivými záplavami a vichřicemi. Po tomto přírodním kataklyzmatu způsobeném Sauronem z ní odešlo jiţ beztak nepočetné obyvatelstvo, takţe zůstala téměř pustá. Anuviel připomínala měsíční krajinu a svíralo se jí srdce. I Glorfindel jako by ztratil něco ze své záře při pohledu na tu spoušť. Jediní, kdo se zdáli netknutí zdevastovanou krajinou, byli skřeti. Dívku to nejdřív dost zlobilo, ale pak si uvědomila, ţe na podobný pohled museli být zvyklí z Mordoru. Povzdechla si při představě, jaký kus práce ji tam čeká. S Valar se domluvila, ţe jí pomohou vyčistit Mordor, aţ je o to poţádá. Aulë jí přislíbil, ţe uhasí ohně sopky Orodruiny a vyčistí kořeny okolních hor, aby se Mordor jednou provţdy zbavil všech stvůr Temného pána, které se tam ještě mohly skrývat. Nejvíc jí dělala starosti Odula, protoţe nebylo jisté, zdali ji Samvěd opravdu smrtelně zranil ranou Ţihadlem, kdyţ se mstil za domnělou smrt Froda. Bylo sice moţné, ţe pavoučice ráně nakonec podlehla, ale dívka chtěla mít jistotu. Zkusila na vlastní kůţi ukázku zla, jehoţ byla tato poslední dcera strašlivé Ungolianty schopná, a to ji pevně rozhodlo postarat se, aby jiţ nikdy nemohla nikomu ublíţit. Yavanna jí slíbila, ţe pomůţe s ozdravěním a zúrodněním půdy, a měla v úmyslu při tom vyuţít i čistící moc té nové rostliny, která jiţ ve Valinoru bujně rostla a šířila se. Tamní obyvatelé konopí nekouřili a zprvu je vyuţívali jen na výrobu lan a provazů. Pak tam ale někdo přišel na to, jak z konopí vyrábět pevné plachty, které dobře odolávají mořské vodě, a mořeplavci Teleri je začali pěstovat ve velkém, aby "ošatili" své lodě. Yavanna si rostlinu
120
KONOPNÁ PANÍ I. velice oblíbila, protoţe milovala vůni jejích zrajících palic a jejímu oku lahodila i vznosná stavba krásných keříků. Dárkyně plodů prostě trávu milovala, protoţe byla krásná, a byla dívce velmi vděčná za to, ţe jí obohatila flóru Ardy. Jediný z Valar, kdo odmítl cokoliv podniknout v její prospěch, byl podle očekávání Pán vod Ulmo. Anuviel to velmi mrzelo, protoţe s jeho pomocí by dokázala daleko víc, ale musela se s tím smířit. Aulë s Yavannou měli i moc do jisté míry manipulovat s vodními toky, ale v porovnání s Ulmem byla jen velmi omezená. No, bude si s tím muset vystačit, řekla si dívka a pobídla koně ke cvalu, aby se co nejrychleji dostali k brodu přes Šeravu. Pátý den cesty překročili kalné vody řeky mezi zříceninami starobylého města. Za brodem uhnuli ze Zelené cesty na východ podél Labutí řeky, která se nedaleko vlévala do Šeravy. Krajina se velmi rychle změnila a po dalších dvou dnech jízdy se ocitli v členitém terénu, protkaném říčkami a rákosem obrostlými nehlubokými jezírky, v nichţ hnízdily labutě. Pohled na zeleň a jasně modré vodní plochy působil jako balzám na duši. Glorfindel s Elrondovými syny se dali do zpěvu doprovázeni zpěvným ptactvem, kterého tu byla celá hejna, a celá druţina si oddechla, jako by se probudili z nějakého ošklivého snu. Měli v úmyslu jet podél Labutí řeky aţ k horám a tam ji překročit nad vodopádem, jímţ řeka klesala do níţiny. Po několika větrných a deštivých dnech počátkem cesty se počasí konečně umoudřilo a teď jiţ bylo pár dnů téměř letní aţ dusivě horké počasí. Při pohledu na modré vody jezer v Anuviel rostla touha skočit do vody a pořádně si zaplavat, třeba i v chladné vodě jezera zdaleka ještě nevyhřátého po zimě. Obvykle všude jezdívala v doprovodu Glorfindela, ale tentokrát z nějakého neznámého důvodu dostala chuť vyjet si úplně sama. Krajina byla liduprázdná, takţe se nemusela bát nebezpečných setkání, a tak vyuţila toho, ţe Glorfindel s Elladanem jeli napřed na průzkum cesty, a sama se rozjela k nedalekým jezerům. Elrohirovi řekla, ţe se jede jen trochu projet a brzy bude zpět. Elrondův syn pouze pokýval hlavou a snaţil se vyrovnat s nepřítomností svého dvojčete, protoţe bez něj se cítil jako ryba na suchu. Sám byl chudák naprosto neschopný Anuviel nějak v jejím rozhodnutí oponovat. Dívka pobídla Éodwyn k trysku a po pár minutách zmizela zbytku druţiny z očí. Chvíli si vychutnávala svěţí vítr, který jí osušil pot na čele, a pak zvolnila do klusu. Vyjela na táhlý pahorek a rozhlédla se po okolí. O nějaké dvě míle dál na východ bylo krásné jezírko tulící se v počátku předhůří Mlţných hor, které ji neodolatelně lákalo. Tam se vykoupu, rozhodla se, a hned se rozjela směrem k modrým vodám jezera. Přístup k jezeru byl skalnatý a strmý, takţe seskočila z klisny, které dala pro tu chvíli svobodu, a začala šplhat po skalách jako kamzík. Slunce pálilo jako v parném létě a v modré hladině jezera se zračily bizarní tvary okolních skal z červeného pískovce. Na rozdíl od ostatních jezer v níţině byly břehy této vodní plochy lemované nikoliv bahnem a rákosím, ale skálami a písečnými pláţičkami. Prostě ideální místo na koupání, pomyslela si Anuviel nadšeně. Seskočila ze skály na písečnou pláţ a zastavila se na břehu. Shýbla se, aby zkusila vodu a na první dotek se jí zdála docela teplá. Asi nebude moc hluboké, napadlo ji a uvědomila si, ţe by raději neměla skákat do vody naslepo a po hlavě, i kdyţ na to měla strašnou chuť. Svlékla se do naha a vstoupila do vody. Pláţ sestupovala do vody jen pozvolna, a ještě pět metrů od břehu měla Anuviel vody jen do půli stehen. Teplota vody jí připadala celkem přijatelná, a tak se do ní vrhla po hlavě. V první chvíli jí ledová voda vyrazila dech, ale po pár minutách ostrého kraulu se jiţ cítila velice příjemně. Doplavala aţ na druhou stranu jezera a s potěšením zjistila, ţe u druhého břehu je velká hloubka, větší neţ kam by se vůbec dokázala potopit. Vyhoupla se na skalnatý břeh a vyšplhala na vysoký ostroh, který tvořil nad jezerem převis, právě nad místem velké hloubky. Hotový skokanský můstek, to bude alespoň pět metrů vysoko, zaradovala se dívka a s rozběhem skočila do vody. Při odrazu rozpaţila a vystřihla
121
KONOPNÁ PANÍ I. vzletnou vlašťovku, v nejvyšším bodě dráhy se zlomila v pase a s rukama jiţ spojenýma nad hlavou rozrazila hladinu jezera. Vynořila se z vody s hlasitým prskáním a kašláním, ale šťastná jako blecha. Vţdyť to bylo uţ pár měsíců, co si takhle neskočila! Prostě nádhera! Okamţitě vylezla ven a rozběhla se k ostrohu, aby si skok zopakovala. Po pěti skocích jiţ měla dost a natáhla se na břicho na velký plochý balvan vyhřátý odpoledním sluncem. Pobyt ve studené vodě dívku unavil, a tak po chvilce sladce usnula. - "Elen síla lúmenn' omentielvo," Anuviel se ve snu usmála a v duchu se jí vybavil překlad této zdvořilostní elfské fráze: "Hvězdy svítí na hodinu našeho setkání". "Coţpak je uţ noc?" zamumlala ve stejném jazyce a najednou si uvědomila, ţe hlas mluvící v elfštině nepřichází ze snu, ale ţe se ozývá přímo vedle ní. Prudce otevřela oči a otočila se na záda. Jasné slunce ji na chvilku oslnilo, ale kdyţ černé tečky vyklidily její zorné pole, s leknutím nad sebou rozeznala muţskou postavu. Nad Anuviel se skláněl elf s dlouhými plavými vlasy, ale nebyl to Glorfindel ani nikdo, koho znala. Byl nahý a tělo i vlasy měl ještě mokré, takţe bylo zjevné, ţe právě vylezl z vody. Dívka si ho pozorně prohlédla a s pohnutím si uvědomila, ţe je velice krásný. Nebyl tak statně stavěný jako Glorfindel, ani nebyl tak vysoký jako bývají Noldor, prostě na první pohled to byl lesní elf. Ale jak nádherný! Haldir byl také moc pěkný chlap, ale tomuhle se nevyrovnal, napadlo Anuviel. A sličný elf se na ni díval s takovou touhou v jasných očích, ţe dívka se nadále zmohla uţ jen na jedinou myšlenku: "Boţe, jak mám tomuhle odolat?" - "Kdo jsi?" vyhrkl překvapeně elf, kdyţ spatřil její tvář a zůstal na ni ohromeně zírat. "Mluvíš jazykem elfů, krásná dívko, ale tvé tmavé oči prozrazují, ţe nejsi elfka. Kdo jsi? Řekni! Jsi snad víla? Uţ dlouho jsem ţádnou vílu nepotkal!" naléhal při jejím mlčení. Anuviel se při jeho slovech málem zakuckala smíchy. Víla? Ona, a víla! No, to se mu ale povedlo, smála se v duchu a rozhodla se, ţe přistoupí na jeho hru. "Tys to poznal, pane z Hvězdného lidu, tak proč se ještě ptáš?" odvětila a mile se na elfa usmála. Elf natáhl ruku k jejím vlasům a pohladil je. "Jsi tak krásná, ţe mi pohled na tebe láme srdce," řekl vzletně a povzbuzen jejím úsměvem se k ní sklonil a políbil jí na ústa. Anuviel mu polibek vrátila, a pak dostala další a vrátila ho téţ, a po chvilce si jiţ leţeli v objetí a vášnivě se milovali. Od jejího posledního milence uţ uplynuly dva měsíce a dívka měla pocit, ţe po tak dlouhé době se milování snad ani nedokáţe nasytit. Ale elf byl velice dobrým a zkušeným milencem (vypadal sice tak mladě, ale co to u elfů znamená?) a neznámá kráska ho strašně vzrušovala. Milování s elfem bylo lepší neţ cokoliv, co Anuviel dosud zaţila se smrtelníky, a dokonce předčilo i její záţitky s Eärnilem v Blaţené říši. Elfové tak dobře cítí, co člověk proţívá, říkala si dívka. Jsou daleko méně sobečtí neţ lidé a záleţí jim na blahu partnera stejně jako na jejich vlastním, a proto jsou tak dobří milenci. Kdyţ slunce začínalo klesat k západu, dívčina touha byla plně nasycená a uspokojená. Najednou si uvědomila, ţe ostatní členové druţiny musí být silně znepokojeni její nepřítomností, a ţe se musí okamţitě vrátit. - "Odpusť, lásko, ale musím uţ jít," řekla smutně elfovi odpočívajícímu na její hrudi. "Musím být do večera na palouku, kde budeme s ostatními děvčaty dnes v noci tančit. Otvíráme studánky, vţdyť víš, a to nesmím zanedbat, nebo bude zle!" lhala Anuviel jako kdyţ tiskne, aby krásnému elfovi nemusela vysvětlovat, kdo je a co zde pohledává. Elfský krasavec se na ni smutně zadíval a řekl: "Já vím, vy víly máte teď zjara spoustu práce, ale co takhle v létě? Přijel bych se za tebou někdy v létě podívat, jestli mi to dovolíš," nabídl se a pohlédl na ni s nadějí v očích. Neměla srdce ho odmítnout a souhlasila, ţe se s ním setká v létě, ostatně stačí, kdyţ přijde sem, protoţe tady k tomu jezírku chodí pravidelně, vymýšlela si bezuzdně Anuviel s jistotou, ţe uţ ho nikdy víc nespatří. Naposledy políbila krásného elfa, vstala a skočila do vody. Ráznými tempy přeplavala na druhý břeh skrytý před elfovým zrakem vysokým skaliskem, sebrala rychle své odhozené šaty, a tak aby ji elf nezahlédl, protáhla se průrvou mezi strmými skálami a vyšla na otevřené prostranství pod jezerem. Přivolala poblíţ se pasoucí Éodwyn, v rychlosti na sebe naházela
122
KONOPNÁ PANÍ I. šaty a uháněla jako vítr k místu, kde zanechala druţinu. Cestou ještě vzpomínala na své podivné milostné dobrodruţství a dospěla k názoru, ţe krásný elf byl sice skvělý milenec, ale připadal jí poněkud hloupý. Uvěřit takový blbosti, jako ţe je víla, a ještě si s ní dávat rande na léto, no to musel být ale opravdu pěknej vymaštěnec, říkala si a řehtala se na celé kolo. ***
***
***
***
***
***
Cestou zpět ji ale smích přešel, kdyţ si uvědomila, ţe bude muset najít nějakou výmluvu pro svoji několikahodinovou nepřítomnost. Řekla si, ţe nejlepší bude říct pravdu, ale ne celou. Nechtěla, aby se Glorfindel dozvěděl o jejím dobrodruţství, protoţe se bála, ţe ho její nevěra raní, a byla rozhodnutá zatloukat, i kdyby díky své elfí intuici něco vytušil. Co rozum neví, srdce nebolí, říkala si. - "Ach, konečně jsi tady!" vykřikl Elrohir s úlevou. Byl v táboře sám a jak se ukázalo, za trest musel hlídat. Glorfindel se na něj strašně rozzlobil, ţe Paní Anuviel nechal odjet samotnou, a tentokrát se k němu přidal i Elladan, coţ jeho dvojče nesmírně rozhořčilo. Ostatní se rozjeli po okolí a celé odpoledne dívku hledali. Anuviel to vyřešila po svém. Zvedla k ústům stříbrný elfský roh, který jí věnoval Elrond a zatroubila na něj veselou fanfáru na nápěv své oblíbené melodie z filmu Podraz. Ještě, ţe tady nemají kina a nevěděj, o čem to je, potutelně se v duchu smála. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Během chvilky se sjeli všichni pátrači a Anuviel se zhluboka nadechla, aby podala vysvětlení o své nepřítomnosti. Zdálo se, ţe jí všichni na to skočili, ostatně její do bronzova opálená kůţe byla důkazem, ţe se celou dobu opravdu vyhřívala na sluníčku, jak tvrdila. Ani Glorfindel nepojal ţádné podezření, uchlácholený dívčinou něhou a pozorností. Anuviel měla skutečně dobrou náladu, kterou přenášela i na ostatní, takţe si s úlevou říkala, ţe její dobrodruţství nakonec nikomu neuškodilo, ale naopak. Za další dva dny jízdy na severovýchod dojeli ke Stěnám Morie, kde se měli setkat se zbytkem výpravy. Jiţ několik mílí před cílem je potkala hlídka Dúnadanů, která ještě pro jistotu pročesávala okolí. Od nich se dozvěděli o velkém vítězství a také o příjezdu dalších posil. Anuviel se moc těšila na setkání s Frodovými bratranci a s trpaslíkem Gimlim, k nimţ díky četbě Pána prstenů cítila velké sympatie. Na Legolase měla trochu pifku kvůli té strašné "legolasománii", která se rozmohla po uvedení filmů natočených podle profesorovy knihy. Plavá paruka představitele lesního elfa a modré oční čočky ji nijak neokouzlily a jeho herecký výkon povaţovala za jeden z nejslabších v celém filmu. Filmový Legolas jí připadal jako dokonalé jelito, ale ani jeho postava v knize na tom podle ní nebyla o moc lépe. Vţdyť na rozdíl od ostatních, i daleko méně fyzicky i psychicky vybavených hobitů, nic moc pro Společenstvo vlastně nevykonal. To ovšem jeho fanynkám nijak nevadilo a omdlévaly jen při vyslovení jeho jména. Anuviel si řekla, ţe si na něj pěkně posvítí a proklepne si ho, aby věděla, za co vůbec tenhle elf stojí. Uvítání nově příchozích bylo nadšené. Sotva dojeli a sesedli z koní, všichni jim chtěli vyprávět o velké bitvě, anebo chtěli slyšet zprávy z Kraje. Anuviel se dostala do zajetí hobitů, kteří se s ní okamţitě spřátelili a na uvítanou jí nabídli dýmku nacpanou jejím vlastním vonným kořením. Dívku potěšilo, ţe Gandalf jí takto pomáhá se šířením jejího léku na lhostejnost a stádovitost, a s chutí si s nimi zahulila. Uvolněně seděla v kruhu s hobity a trpaslíky Gimlim a Dulinem, kteří se rovněţ připojili, a vyprávěla jim, jak v Kraji uspěla a co je tam nového. Všichni byli nesmírně potěšeni zprávou, ţe Frodo je jiţ zdravý, a novina o narození Elanor vzbudila u hobitů hotové nadšení. Zdálo se, ţe takovou pohodu nic nemůţe narušit, avšak běda! - "Ale ty nejsi ţádná víla! Ty jsi Paní Anuviel, ach já nešťastník!" ozvalo se náhle kousek od ní. Anuviel vzhlédla a vytřeštila nevěřícně oči, ale bylo to tak! Před ní stál ten krásný přihlouplý elf od jezera a hobiti mu říkali Legolasi. Dívce z toho málem zaskočilo a chvíli
123
KONOPNÁ PANÍ I. nevěděla, co má říct. Nakonec se jí zţelelo nefalšovaného smutku elfa, který si uvědomil, ţe ţádné další rande s jezerní vílou se konat nebude. Hleděl na ni s takovým zoufalstvím a láskou, ţe začala mít výčitky svědomí. - "Odpusť mi to, Legolasi, pokud můţeš," řekla a pohladila ho po ruce, "ale lhala jsem ti jen pro tvé dobro, nemohla jsem tušit, ţe tě ještě někdy potkám. Je mi to opravdu moc líto, zvlášť kdyţ …", najednou se odmlčela, protoţe si uvědomila, ţe jejich rozhovoru naslouchá příliš mnoho uší, a ţe ne všichni mají prostor mezi nimi vyplněný pilinami jako elf vedle ní a mohlo by jim dojít, co se mezi ní a elfem odehrálo. Její opatrnost ale byla naprosto marná. Jak později s hrozným vztekem zjistila, sukničkář Legolas se po svém návratu od jezer neopomněl pochlubit svým milostným dobrodruţstvím kaţdému, kdo byl ochoten naslouchat, a s náleţitými detaily všem vyprávěl, jak se mu podařilo přefiknout jezerní vílu. Byla to jen otázka pár hodin, neţ si všichni dali dohromady Legolasův příběh se scénou při jeho setkání s Paní Anuviel a pochopili, kdo ve skutečnosti vlastně byla ta jezerní víla. Netřeba říkat, ţe dívčiny city k lesnímu elfovi nato klesly na úroveň absolutní nuly, a ţe mu to dávala náleţitě znát. Bohuţel, ani Glorfindel nezůstal ušetřen zprávy o tomto senzačním odhalení, a velice tím jiţ od pohledu trpěl. Anuviel si ho vzala stranou a bez obalu mu vše vyklopila, protoţe teď uţ nemělo cenu něco zapírat a jedině čistá pravda mohla zmírnit elfovu bolest. Vznešený elf se na ni smutně zadíval, a nakonec prohlásil: "Já chápu, ţe jsi to nemohla jiţ déle snášet, vţdyť jsi z rodu smrtelníků, a ti ţijí daleko rychleji a s nepoměrně menší trpělivostí neţ my, ale stejně mne to moc bolí, lásko. Tak moc bych si přál s tebou ţít jako se ţenou," řekl s bolestným povzdychem a zabořil hlavu do dlaní. "Ale není to moţné, vţdyť sama víš proč. A já ti svou lásku mohu dokázat jen tím, ţe o tebe budu pečovat a chránit tě, jak jsem přísahal," prohlásil pevně s pohledem upřeným do země. Anuviel ho něţně objala. Políbila ho na tvář a řekla s pohledem ponořeným do jeho očí: "Já miluji jen tebe, Glorfindele, ostatní, ti pro mne vedle tebe nic neznamenají, věř mi, prosím." Její hlas byl tak úpěnlivý a zoufalý, ţe elf ji vzal do náručí a začal ji konejšit. "Jen nebuď nešťastná, lásko, já to překousnu a přebolí mne to, uvidíš! Nemohu se tě vzdát, ani tě nemohu mít, ale to je můj problém a já se s tím vyrovnám." Elfova slova dívku v té chvíli uklidnila, ale později si často říkala, ţe kdyby jí tehdy místo nich raději dal pár facek, mohl tím v budoucnosti ušetřit mnoho trápení jak sobě, tak i ostatním.
- Ticho! Klapka! Natáčíme! Druţina Paní Anuviel byla zase v plném počtu, a dokonce posílená o hobity a trpaslíka Gimliho s Legolasem. Dívku překvapilo, ţe se lesní elf rozhodl připojit k její výpravě i přes všechno, co se mezi nimi odehrálo, ale Legolase nedokázal její chlad odradit. Naopak, zdálo se, ţe v jeho očích ještě zvyšuje její přitaţlivost. Byla to pro něj totiţ zcela nová zkušenost, protoţe nikdy předtím se mu nic podobného nestalo. Nešlo jen o to, ţe si z "technických" důvodů nemohl milování zopakovat, ale co ho nejvíc vzrušovalo a přitahovalo, byl dívčin chladný a odmítavý postoj, poté co jiţ poznala jeho milování. Vţdyť by teď měla také trpět nemoţností se znovu pomilovat, říkal si. Ale ona ne! Tvářila se, jako by jí byl naprosto ukradený, a to ho k ní ještě víc přitahovalo. Anuviel se však Legolasovými srdečními problémy vůbec nezabývala a kdyţ na něj pohlédla, tak se skřípěním zubů. Strávili pod Stěnami Morie ještě jeden den plánováním další cesty a loučením se zástupci elfů a trpaslíků, kteří zůstávali v Morii, aby začali s její obnovou. Lothlórienští elfové se sice stáhli na druhou stranu Mlţných hor, ale slíbili, ţe tam zůstanou v pohotovosti připraveni zasáhnout, kdyby bylo třeba. Bude-li je Paní Anuviel potřebovat, stačí poslat zprávu po Gwaihirovi a přijdou, sliboval Haldir. Kapitán elfů ze Zlatého lesa projevoval dívce nezakryté
124
KONOPNÁ PANÍ I. sympatie a choval se k ní velice galantně. Dokonce se strašně pohádal s Legolasem a vyčetl mu, ţe Paní Anuviel kazí pověst svými vzdechy nad tím, jak uţ ho nechce. Slušný elf o svých milostných dobrodruţstvích mlčí a nevytahuje se s nimi, křičel na něj a tvářil se, ţe při prvním náznaku nesouhlasu z Legolasovy strany mu to vysvětlí i ručně. Dívku jeho snaha ji chránit zpočátku těšila, ale kdyţ se během dne s Haldirem ocitla o samotě, rychle pochopila, ţe to z jeho strany byla jen taktika, jak ji také dostat do postele. Elfovi se dostalo příkrého odmítnutí, ale alespoň uzavřeli přátelství. Anuviel mu na rovinu vysvětlila, jak se věci mají mezí ní a Glorfindelem, a elf uznal, ţe nemá na to, aby se do takového silného vztahu jakkoliv vměšoval. Měl Vznešeného elfa moc rád a dívku také, takţe se nakonec dohodli na přátelství a posvětili ho dýmkou konopí. Haldir sice jako elf neměl kouř v lásce a nikdy nezkoušel ani hobití dýmkové koření, ale ve svém záchvatu kajícnosti se rozhodl, ţe toto alespoň jednou okusí. Nejprve se strašně rozkašlal, aţ to vypadalo, ţe se pozvrací, ale vzápětí se na jeho sličné tváři objevil výraz blaţenosti a vzdychl: "Áach, to je ale krása! Podívej se na ty lístečky, jak jsou krásné, jaký mají dokonalý tvar, jak jsou čisté a svěţí!" Haldir hleděl s okouzleným úsměvem do koruny rozsochatého buku, pod nímţ seděli, a ukazoval na jeho listy. "Najednou si tady připadám jako doma ve Zlatém lese," prohlásil a opatrně natáhl dalšího šluka z dýmky, kterou mu dívka opět podala. "To tvoje konopí je opravdu zázračné, Anuviel! Měli bychom si ho s sebou brát, kdyţ cestujeme za hranice naší říše, a zakouřit si, kdyţ se nám začne stýskat po domově." Další den se druţina vydala na jih přes severní část Vrchoviny, která byla prakticky neobydlená. Po dalších dvou dnech rychlé jízdy je proto velice překvapilo, kdyţ se setkali se silným, výhrůţně se tvářícím ozbrojeným oddílem Vrchovců. Nejdřív to vypadalo, ţe se Vrchovci na druţinu vrhnou, protoţe shodou okolností zahlédli jako první skřety klusající na koních po boku Anuviel a domnívali se, ţe se jedná o nepřátele, kteří unesli lidskou ţenu. Naštěstí si včas všimli za nimi jedoucích lidí a elfů a došlo jim, ţe vše bude asi jinak. Je třeba říct v jejich prospěch, ţe vůči druţině ani pak neprojevovali nepřátelství, i kdyţ mezi jejími členy poznali Rohiry, s nimiţ byli od bitvy v Helmově ţlebu spíš na noţe. Vlastně sami byli dost v úzkých, protoţe jak prohlásili, měli velké problémy s tlupami skřetů, které se usídlily v okolí. Nevěděli přesně, odkud se tam skřeti vzali, ale předpokládali, ţe to budou uprchlíci ze Ţelezného pasu a dezertéři, kteří raději utekli do Divočiny, neţ aby slouţili pod dalším Temným pánem. Váţné problémy s nimi začaly aţ koncem zimy, kdyţ skřetům zřejmě došly naloupené zásoby a začali přepadat pohraniční statky a vesnice Jiţní Vrchoviny. Proto Vrchovci uspořádali tuto trestnou výpravu a chystali se vymýtit zlo na svých hranicích. Od zvědů jiţ věděli, ţe tlupy jsou dvě a kaţdá čítá kolem stovky členů, včetně ţen a dětí. Anuviel si vyměnila pohledy s Glorfindelem a Gandalfem a nemusela nic říkat, aby oběma bylo hned jasné, co má v úmyslu. Nechala Gandalfa, aby s Vrchovci vyjednával, protoţe ten je jiţ znal, a se ţenou by se ostatně tihle divocí horalé ani nebavili. Čaroděj jim vysvětlil, ţe přijeli do jejich kraje právě proto, aby skřety odtamtud odvedli a osvobodili místní obyvatele od břemene jejich obtíţné přítomnosti. Vrchovci se ani moc nedivili, ţe Gandalf o skřetech ví, vţdyť u čaroděje něco takového nemohlo překvapit. Nakonec se dohodli, ţe Vrchovci se utáboří poblíţ a počkají na výsledek jednání se skřety. Byli dokonce tak laskaví, ţe dali k dispozici své zvědy, aby druţině ukázali, ve kterých místech se skřeti skrývají. Tak se skurut-hai cestující s druţinou poprvé po dlouhé době setkali s lidmi, kteří se na ně netvářili ani trochu přátelsky a vrhali po nich zarputilé a výhrůţné pohledy. Vrchovci srdečně nenáviděli skřety, protoţe se s nimi aţ příliš dobře znali – znali je dobře v roli spojenců z dob, kdy společně s nimi bojovali na Sarumanově straně, ale od poráţky čaroděje ze Ţelezného pasu i jako nepřátele. Neměli o nich ani předsudky ani iluze, prostě věděli, co jsou zač, a byli rozhodnuti je vyhladit jako škodnou, protoţe podle jejich názoru se také nic jiného se skřety nedalo dělat. Gandalfův plán na odsun skřetů jim připadal přinejmenším bizarní, ale nakonec
125
KONOPNÁ PANÍ I. usoudili, ţe je to prostě čaroděj a u nich člověk nikdy neví, co se jim vylíhne v hlavě. Díky svým špatným zkušenostem se Sarumanem však věděli, ţe je lepší jít čarodějům z cesty a do jejich záleţitostí se neplést. Vrchovští zvědové byli dva a vypadali spíš jako poloskřeti neţ lidé. Anuviel si byla téměř na sto procent jistá, ţe v jejich ţilách koluje skřetí krev, a Orcas její domněnku potvrdil. Podle něj to byla tutovka. Ale jak to uţ někdy u takových kříţenců bývá, své hanebné předky nenáviděli stejně silně, jako se za ně před Vrchovci styděli. A tak, aby dokázali svoji příslušnost k plemenu lidí, byli připraveni své vzdálené příbuzné obětovat a nechat je do jednoho povraţdit. Kupodivu se však celkem bez problémů snesli se skurut-hai z druţiny a neprojevovali jim ţádné otevřené nepřátelství. Dalo by se říct, ţe to byli spíš skřeti, kteří si je drţeli od těla a neměli chuť s nimi navazovat nějaké osobní vztahy, protoţe jim ti proradní parchanti byli z duše odporní. Trvalo celý další den, neţ skurut-hai našli s pomocí vrchovských zvědů místa, kde se skrývaly dvě velké skřetí kolonie. Anuviel svolala válečnou poradu s Gandalfem a se zástupci všech skupin, které tvořily její druţinu, aby stanovila přesná pravidla, jejichţ zachovávání hodlala tvrdě vyţadovat. Trvala na tom, ţe vůči skřetům nebude povolené pouţívat násilí, a kdyţ tak jedině tehdy jestliţe s ním začnou sami skřeti, a i v tomto případě se jim nebude smět nijak příliš ublíţit, jen je svázat, aby nemohli nikoho zranit. Byla rozhodnutá skřety přesvědčit, aby s ní šli dobrovolně, protoţe jedině tak bude mít naději, ţe ji v budoucnosti nezradí. Mnozí členové druţiny se na její předsevzetí tvářili dost skepticky, ale dívčina vůle a odhodlání byly tak silné, ţe nakonec většina lidí i elfů uvěřila, ţe s takovou tvrdohlavou ţenskou bude přece jen určitá naděje na úspěch. Hobiti o tom neměli sebemenší pochyby, zvlášť poté, co jim Elrondovi synové a Glorfindel dopodrobna vyprávěli události z Kraje, jen Gimli se zpočátku tvářil poněkud nevěřícně, ţe by se mohlo povést uskutečnit takový zázrak. Nenávist a nedůvěra trpaslíků ke skřetům v něm byly příliš hluboko zakořeněné, neţ aby se jich tak rychle a lehce zbavil, ale byl od přírody optimista, a kdyţ Anuviel blíţ poznal, uvěřil i on, ţe její snaha bude korunována úspěchem. - "Takţe teď doufám, ţe všichni víte, co dělat a jak se ke skřetům chovat," uzavřela poradu Anuviel. "Setkání s našimi třemi skřetími spojenci," uklonila se směrem k pozorně naslouchajícím skurut-hai, "bylo jen jakousi zkouškou, ale teď točíme naostro… tedy…ehm…chtěla jsem říct, ţe teď to bude skutečná bitva a uţ ţádné cvičení." Co to já husa plácám, nadávala si, kdyţ si uvědomila, co vlastně řekla. Ale nakonec si řekla, ţe její přeřeknutí zcela dobře vystihlo situaci. Připadala si trochu jako při natáčení filmu, kterého se kdysi jako studentka zúčastnila a hrála v něm vedlejší roli. Tehdy to povaţovala za neskutečnou nudu, samé zkoušení a neustálé přetáčení jiţ natočených scén. No, tady alespoň ţádné přetáčení nebude! Jen doufala, ţe výsledek její reţie a produkce bude poněkud lepší neţ tendenční film o komunistické mládeţi, na němţ měla tu pochybnou čest se tehdy podílet. ***
***
***
***
***
***
Orcas, Dorcas a Ursin se hned další ráno vypravili ke skřetům, aby si s nimi promluvili a pokusili se je přemluvit k jednání s Anuviel. Jejich příchod zuboţené a vyhládlé skřety vyděsil, protoţe se obávali, ţe je přišli přepadnout a sebrat jim i ty poslední zbytky zásob, co ještě měli, ale rychle pochopili, ţe věci se mají úplně jinak. Přesvědčila je ani ne tak slova, ale spíš pohled na dobře ţivené a ošacené soukmenovce, kteří si navíc pochvalovali, jak se k nim lidé i ostatní plemena dobře chovají. Nemluvě o tom, ţe měli hlad, trápily je nemoci a jejich děti umíraly na podvýţivu. Nakonec souhlasili, ţe s Dorcasem vyšlou dva zástupce, kteří si promluví s tou podivnou ţenskou s ještě podivnějšími nápady. Představa, ţe nějaký člověk by se mohl zajímat o jejich dobro, se jim zdála naprosto neuvěřitelná, ale vzhledem k beznadějné
126
KONOPNÁ PANÍ I. situaci, v níţ se nacházeli, byli ochotni vsadit i na tuto nejistou kartu. Orcase a Ursina si ponechali ve vesnici jako rukojmí pro případ, ţe by jejich vyslanci padli do léčky. - "Tohle jsou Lagduf a Muzgaš, Paní Anuviel," řekl Dorcas a postrčil dopředu dva skřety, které přivedl do tábora druţiny. Lagduf byl velký skurut, který však vedle svalnatého Dorcase vypadal aţ téměř drobně, jak byl vyhublý a sešlý. Muzgaš byl starý skřet z malého plemene, ale jeden z nejchytřejších ze svého rodu. I on vypadal nezdravě a utrápeně, podobně jako většina ostatních obyvatel skřetí kolonie. "Chtěli by s tebou mluvit, protoţe myslím moc nevěřej tomu, co sme jim vykládali." Dívka vybídla skřety, ať se posadí k ohni a ohřejí se. Počasí se prudce změnilo a jiţ dva dny foukal studený vítr od severu a chvílemi nepříjemně mţilo. Dorcas odběhl a vrátil se s košem jídla a pití. "Asi bysme si měli dát něco k jídlu, docela mi vyhládlo," prohlásil s povzbudivým pohledem směrem ke skřetům, podělil se s nimi o pečené maso a nalil jim do pohárů víno z Kraje, kterého s sebou vezli celé měchy. Skřeti se beze slova vrhli na jídlo s takovou hltavostí, ţe dívce bylo hned jasné, jak zle na tom museli být. Oba skřeti byli na pohled odporní a špinaví, ale v jejich zuboţenosti jí jich přišlo strašně líto, zvlášť kdyţ si představila, ţe ţeny a děti na tom budou moţná ještě hůř. - "Vítejte v našem táboře," řekla Anuviel, kdyţ skřeti dojedli a s nasyceným výrazem se začali bez ostychu šťourat v zubech a říhat. "Můj přítel Dorcas vám uţ vysvětlil, proč jsem vás sem pozvala, ale ráda bych vám to řekla ještě jednou sama. Vím, ţe si asi myslíte, ţe jsem se zbláznila, ale to je vedlejší. Hlavní je, abyste teď vy a vaše rodiny přeţili, ne? Protoţe ta stovka Vrchovců, co se utábořila opodál, sem přišla jen proto, aby vás pobila. Takţe bych řekla, ţe nemáte moc na vybranou. Pokud se nedohodneme, naše druţina půjde dál svou cestou a Vrchovci téţ. A jak se tak na vás dívám, nepřipadáte mi zrovna jako dobře ţivení a cvičení válečníci, kteří by je dokázali zastavit," prohlédla si je kriticky od hlavy aţ k patě a pod jejím pohledem se skřeti jakoby ještě víc scvrkávali a šedli strachy. Jednala s nimi hned od začátku moţná zhurta, ale účinně. Skřeti nebyli zvyklí na nějaké jemné zacházení, takţe je dívčina slova nijak neurazila, brali je jako strohý fakt. Orcas jim sice řekl o příchodu trestné výpravy Vrchovců, ale teprve kdyţ kolem nich cestou do tábora procházeli a spatřili jejich sílu a výzbroj, skřeti pochopili, ţe proti nepřátelům nemají sebemenší šanci. Byli v pasti, a tak dlouho netrvalo a přijali nabídku k odsunu do Mordoru. Většina z nich sice pocházela z jiných končin Středozemě, ale v Černé zemi měli příbuzné a přátele. Anuviel překvapilo, ţe kdyţ jim začala vykládat o svobodě, o tom jak si jednou budou vládnout sami bez Temných pánů, Lagduf celý oţil a začal horlivě přitakávat. "Jo, tohle sme si taky s vostatníma skurutama říkali, ţe je blbost furt poslouchat nějaký pány, co nás jen bičujou a honěj. Proto sme sem taky utekli, kdyţ za náma poslal balrog z Morie ať se k němu přidáme. Teď nad náma sice ţádnej pán není, ale nemáme zas co do huby! Ale kdybysme ţili v naší vlastní zemi a měli plný břicha, a přitom nemuseli nikoho takovýho poslouchat, to by se kaţdýmu líbilo!" Muzgaš se po něm po očku podíval a bylo vidět, ţe má na to opatrnější názor. Anuviel pochopila, ţe mezi skurut-hai a malými skřety nevládne zrovna ta největší důvěra, a uvědomila si, ţe to je další problém, se kterým se bude muset vypořádat. - "Ano, budete si vládnout sami, ale nebude to tak, ţe skurut-hai budou vládnout menším skřetům, to určitě ne," řekla pevně. "Všichni skřeti si budou rovni, ať jsou z jakéhokoli plemene!" prohlásila a probodla pohledem zamračeného Lagdufa. "Všechny děti skřetů budou chodit do školy a získají vzdělání podle svých schopností, ať jsou to malí nebo velcí skřeti. Protoţe to je něco, co od vás budu tvrdě vyţadovat – abyste své děti posílali do školy a dbali na to, aby se naučily nějakému povolání. Časy loupení a válčení skončily! Teď se budete muset naučit ţít v míru a sami se postarat, aby na vašich polích vyrostlo dost úrody, která by vás zasytila. Ze začátku vám pomůţu a pomohou vám i okolní národy, ale stejně jako se malé děcko zpočátku učí chodit s oporou dospělých, i vy se budete muset naučit postarat se sami o sebe. A to tak, abyste přitom neškodili ostatním národům. Úctu a přízeň okolního světa si
127
KONOPNÁ PANÍ I. získáte jedině tehdy, kdyţ budete stejně nebo dokonce lépe vzdělaní a dovední neţ lidé. A s tím vám mohu pomoct, i kdyţ plody tohoto úsilí sklidíte aţ za mnoho let, aţ vaše děti dospějí. Do té doby, neţ se váš národ vzpamatuje a postaví na úroveň ostatních svobodných národů Středozemě, budu nad vámi bdít a pomáhat vám, to slibuji. Ale nestrpím jakýkoliv náznak vyvyšování se ze strany skurut-hai vůči malým skřetům! Vţdyť obě plemena mají své přednosti i slabosti. Ani jedni nejsou lepší, nebo horší neţ druzí – jste si rovni!" uzavřela Anuviel svoji přednášku o rasové diskriminaci. Lagduf se sice ještě chvíli dál mračil, ale pak si to celé přebral a usoudil, ţe se s tím bude muset vyrovnat. Muzgaš naopak celý oţil a bylo vidět, ţe Paní Anuviel si ho zcela získala na svou stranu. Ještě nikdy neslyšel někoho mluvit o plemenu malých skřetů v dobrém. Vţdyť mezi skřety bylo běţné, ţe skurut-hai tyranizovali menší odrůdy a zneuţívali své vyšší inteligence a fyzické síly, aby si je podmanili. Malí skřeti měli také své přednosti, ale ty jim proti hrubé síle nebyly moc platné. Jejich čich byl daleko vyvinutější a měli dokonalé noční vidění. Byli daleko zručnější a obratnější neţ velká plemena, a navíc měli úţasný dar mimetismu, napodobování ostatních, který částečně vyrovnával jejich nevýhodu niţší inteligence. Anuviel se nakonec se skřety dohodla, ţe s nimi a s Glorfindelem půjde do jejich vesnice a podívá se na pár nemocných, kteří by nebyli schopni dlouhé cesty, jestli pro ně bude moct něco udělat. Skřeti sice její schopnosti uzdravovat moc nevěřili, ale spíš doufali, ţe ta podivná dívka s sebou vezme i nějaké jídlo a oni se nevrátí s prázdnou. Bylo jim totiţ jasné, ţe nejlepší způsob, jak přesvědčit své druhy ve vesnici, aby souhlasili s celým plánem, bude je do sytosti nakrmit. Ţe hlad je strašná zbraň, to věděla i Anuviel, a tak s sebou pro jistotu vzala jen tolik zásob, aby skřetům vydrţely nanejvýš na dva dny. Bála se totiţ, ţe kdyby jim dala víc, nikam by se jim nechtělo a celé její úsilí by přišlo vniveč. Nehledě na to, ţe bohaté zásoby výpravy se i tak silně ztenčily, takţe bude muset rychle najít nějaký jiný způsob, jak nasytit celý ten zástup, který jak doufala se k ní připojí. Nejprve však bylo třeba vyřešit naléhavější problémy. ***
***
***
***
***
***
V půli odpoledne skřeti s Anuviel, Glorfindelem a Dorcasem dorazili do vesnice ukryté v úzkém zastrčeném údolí v nitru Vrchoviny. Vedli s sebou mezky naloţené potravinami a jejich příchod byl přivítán s ohromným nadšením. Orcas a Ursin totiţ mezitím odvedli skvělou práci a svým vyprávěním vzbudili zvlášť u mladších skřetů nesmírnou touhu přidat se k výpravě a jít za svobodou. Skřeti uţ mnoho týdnů hladověli, takţe jídlo přijali s opravdovým uspokojením i vděčností. Anuviel s Glorfindelem se hned pustili do ošetřování nemocných. Glorfindela se skřeti zprvu strašlivě báli, protoţe záře jeho očí pro ně byla podobně nesnesitelná, jako pro Anuviel záře očí Valar, ale elf si je získal svou laskavostí a zvlášť tím, jak se choval k dětem. Ty se ho zprvu také bály, ale kdyţ viděly, ţe jim neubliţuje, ale naopak jim ulevuje od bolestí, a ţe má kapsy plné sušeného ovoce a pamlsků, které štědře rozdává, začaly ho povaţovat za nějakou pohádkovou bytost, protoţe věřte nebo ne, ale i skřeti svým dětem vyprávějí pohádky. Anuviel záměrně odsunula jednání se skřety na později, protoţe si říkala, ţe jejich důvěru si nejlépe získá konkrétními činy, a ne řečmi. Byl jiţ skoro večer, kdyţ s léčením skončila. Mezi nemocnými převládaly děti a Anuviel bylo do breku, kdyţ viděla, jak jsou vychrtlé a prolezlé všemi moţnými nemocemi a parazity. Hygienické podmínky ve skřetí vesnici byly strašlivé. Skřeti si za to zčásti mohli sami, protoţe neznali základní pravidla hygieny a klidně chodili močit a kálet, kam se jim zlíbilo, a pak ze stejných míst brali vodu na pití. Ve vesnici byly běţné střevní potíţe a dívka měla podezření, ţe některé příznaky průjmovitých onemocnění, kterými trpěly hlavně děti, se nebezpečně podobají choleře. Z údolí vytékala říčka, která
128
KONOPNÁ PANÍ I. pokračovala na jih směrem do obydlených končin Vrchoviny, a Anuviel si říkala, ţe by bylo jen otázkou času, neţ by se epidemie rozšířila i mezi Vrchovce. Prostě byl nejvyšší čas s tím něco udělat. S vydatnou Glorfindelovou pomocí se jí sice podařilo uzdravit všechny děti i dospělé, ale mnozí byli tak zesláblí, ţe nepřipadalo v úvahu nechat je jít tak dlouhou cestu pěšky. A také je bude muset nejdřív pořádně vykrmit, aby vůbec vydrţeli jakékoli cestování. Jednání se skřety proběhlo nad očekávání hladce a celá vesnice souhlasila s tím, ţe budou následovat Paní Anuviel kamkoliv je povede. Připravila je na to, ţe do Mordoru to hned nebude, protoţe ten bude muset nejdřív dobýt a porazit jeho současného Pána, mocného balroga. Měla v plánu skřety přechodně usadit někde poblíţ Mordoru, nejlépe ve východním Anórienu na břehu Velké řeky, pokud k tomu získá souhlas krále Gondoru. Ale i tam to bylo dobrých pět set mílí cesty. A pak, byla tu přece ještě jedna vesnice, kde jak se právem obávala, situace se skřety nebude o nic lepší. Takţe pokud se i s nimi dohodne, bude mít na krku dvě stovky skřetů a z toho dobrou polovinu neschopných delší chůze. Ještě téhoţ večera se Anuviel s Glorfindelem vrátili do tábora druţiny. Cestou dali dohromady plán, jak se vyrovnat s těţkým úkolem, který měli před sebou. Glorfindelův obdiv k dívce ještě stoupl, kdyţ sledoval s jakou beraní zarputilostí pojmenovává jeden problém za druhým a hledá jejich řešení. Nedala se ţádným zastrašit, a nakonec se jim podařilo na vše najít nějaký lék. Ještě téţe noci svolala další válečnou poradu, a tentokrát jiţ rozdělovala konkrétní úkoly členům druţiny. Gandalf byl pověřen jednáním s Vrchovci, které měl nejen přesvědčit, ţe skřeti jiţ nebudou ohroţovat obyvatele Vrchoviny, pokud je nechají projít do Rohanu, ale navíc od nich nakoupit co největší mnoţství obilí, ţivého skotu a vůbec jakýchkoli potravin spolu s vozy a mezky pro přepravu zásob a zesláblých skřetů. Také měl od nich zjistit, kde je při cestě nějaký velký mlýn, jehoţ vlastník by jim semlel obilí na mouku a nechal by je pouţít svou pec. Dále se měl pokusit od nich sehnat co nejvíc pokrývek, a pokud moţno nějaké staré, ale čisté šatstvo. Rohanští Jezdci dostali za úkol vyslat posla ke králi Éomerovi do Edorasu a poţádat o povolení průchodu skřetů přes jeho území a o vyslání vozů se zásobami k Rohanské bráně. Kdyţ se obrátila se stejnou prosbou na gondorské pány a navíc je poţádala, aby Elessar skřetům udělil povolení prozatím se usídlit v neobydlených končinách Anórienu poblíţ ostrova Cair Andros, ozval se Legolas. - "Nebylo by dobré ţádat Aragorna, aby nechal skřety usadit se ve své zemi tak blízko Mordoru, Paní Anuviel, mohl by se obávat zrady z jejich strany," prohlásil elf. "V mém kníţectví je místa i jídla dost a moji lidé se o skřety postarají a dohlédnou, aby se drţeli dál od Černé země. Aragorna stačí poţádat o průchod Anórienem a přes most v Osgiliathu do Jiţního Ithilienu, který ti určitě bez problémů umoţní. Skřeti se tam mohou usadit a čekat, aţ pro ně dobudeš jejich zemi." Anuviel se při jeho slovech málem zalkla překvapením. Takovou velkorysost a vstřícnost od elfského kníţátka nečekala, zvlášť ne po tom, co se mezi nimi stalo. Legolas byl sice sukničkář, ale zároveň to byl pravý elf s ušlechtilým srdcem, a kdyţ se nejednalo o ţenské, tak se choval zcela po způsobu Sličného lidu. Nutno říct, ţe ho také pořádně zpracovali jeho přítel Gimli a hobiti, kterým se nesmírně zalíbil dívčin plán na osvobození skřetů. Nehledě na to, ţe poté co mu Haldir tak nevybíravě vynadal, Legolas šel do sebe a uvědomil si, ţe jeho přístup k Anuviel byl přinejmenším lehkomyslný, a ţe jí zůstal něco dluţen. S potěšeným zadostiučiněním tedy přijal obdivný pohled dívky a její upřímné díky za tak velkorysou nabídku. Od té chvíle se jejich vztahy o poznání zlepšily a Legolas v očích Anuviel značně stoupl, protoţe si řekla, ţe nakonec přece jen nebude takový trouba a mizera, jak si původně myslela. Druhý den se Anuviel opět vydala do skřetí vesnice se všemi náhradními přikrývkami, šatstvem, velkými hrnci a kotlíky, které s sebou druţina vezla. Bylo totiţ potřeba skřety nejdříve umýt, a především odvšivit. V noci si ještě prostřednictvím vnitřního browseru,
129
KONOPNÁ PANÍ I. kterým ji vybavil Ilúvatar, našla postup výroby mýdla a také zjistila, ţe ve Středozemi roste bylina, jejíţ listy se dají úspěšně pouţít k likvidaci vší a dalších parazitů, a ţe je v okolí hojně rozšířená. Ještě večer poţádala Dúnadany, aby šli brzy ráno nalovit co nejvíc zvěřiny a přivezli ji do vesnice. Chtěla z ní uvařit silný vývar pro nemocné a nakrmit všechny čerstvým masem, aby nabrali co nejvíc sil. Tuk měla v úmyslu pouţít na přípravu mýdla, které uvaří na místě. Proto si také s sebou vezla celý pytlík vzácné kuchyňské soli, kterou mýdlo uvařené ze směsi popele a loje vysolí. Nebude to sice ţádný zázrak jemné kosmetiky, ale svůj účel to splní. Byl to opravdu náročný den. Skřeti se podle pokynů dívky dali nadšeně do práce a buď sbírali listí pro odvšivování, nebo poráţeli stromy a pálili je, aby získali co nejvíc popela. Za oběť skřetí hygieně padly dvě uschlé jedle, protoţe jejich dřevo je údajně na mýdlo nejlepší. Přes noc se naštěstí pořádně oteplilo a od rána svítilo slunce, takţe skřeti se bez reptání zbavovali větších kusů oblečení. Anuviel je okamţitě házela do kotlů horké vody s popelem a s odvšivovacím listím silně páchnoucím po petroleji, kde prádlo nechala celý den a noc namáčet. Dúnadané se opravdu blýskli svým loveckým uměním a k polednímu přivezli velmi slušný úlovek, který ihned putoval do hrnců a na rošty. V hrncích vedle vývaru pěnilo i mýdlo a nad vesnicí se vznášel pořádný zápach. Elfové a lidé si zacpávali nosy, ale skřetům to zřejmě vůbec nevadilo. Anuviel přidala rozdrcené listí i do hotového mýdla a nechala je ztuhnout. Bude sice smradlavé, ale účinné, říkala si, kdyţ se jí z jeho pachu zvedal ţaludek. Ještě během dopoledne Orcas s Ursinem a Glorfindelem odjeli v doprovodu několika starších skřetů do druhé vesnice, aby i její obyvatele přiměli k dobrovolnému odchodu. Vezli s sebou nějaké jídlo, takţe bylo jisté, ţe se jim dostane přívětivého přivítání. To se nakonec ukázalo ještě lepší, neţ čekali, protoţe ve vesnici uţ věděli o včerejší blahodárné návštěvě Paní Anuviel u sousedů a v podstatě se jiţ napolo rozhodli následovat jejich příklad. Glorfindel hned začal s léčením nemocných, ale k večeru se vrátil a vezl před sebou na koni mladou skurutku s nemluvnětem v náruči. Dítě jiţ bylo na pokraji smrti a elfovo umění léčit mu nedokázalo pomoct. Anuviel nechala všeho být, kdyţ viděla v jakém stavu je skřetí miminko, a za necelé dvě hodiny bylo jisté, ţe přeţije. - "Moc ti děkuju, já uţ myslela, ţe o kluka přijdu," rozbrečela se s úlevou skřetice a tiskla dítě k vychrtlé hrudi. "Já jsem Maru, a za to, ţe jsi mýmu dítěti zachránila ţivot, ti odteďka budu celej ţivot slouţit," řekla a klesla před Anuviel na kolena. Anuviel se na ni mile usmála, jemně ji zvedla a posadila vedle sebe. Zavrtěla hlavou a řekla: "Nechci, abys mi slouţila, Maru, ale pokud bys chtěla být mou přítelkyní, tak budu moc ráda." Skřetice na ni vytřeštila oči, protoţe taková myšlenka jí připadla nesmírně podivná a nemoţná, ale pak si vzpomněla na ty dva urostlé a dobře ţivené mladé skřety, kteří přijeli na krásných koních k nim do vesnice a tvrdili, ţe jsou s Paní Anuviel nejlepší kamarádi. "To myslíš jako vopravdový kamarádky?" zeptala se nedůvěřivě lidské dívky. Anuviel se rozesmála a ujistila ji, ţe právě tak to myslela. Sundala si z krku tenký řetízek s přívěskem z mithrilu zdobeným hvězdičkou zeleného drahokamu, který pro ni vyrobil Glorfindel, a přetáhla jej přes hlavu klidně spícího skřeťátka. "To bude mít tvůj syn ode mne pro štěstí, jako památku na své první setkání s lidmi, " řekla skřetici a pohladila dítě po černé vyhublé tvářičce. Maru se opět rozplakala a vrhla se Anuviel do náruče. Od té doby se z nich staly ty nejlepší přítelkyně a později jejich přátelství Anuviel ušetřilo spoustu nepříjemností. Velkou část dalšího dne dívka strávila nemilosrdným stříháním a holením skřetích hlav, protoţe to byl jediný jistý způsob, jak jejich husté vlasy zbavit vší. Pak skřety nahnala do vody, kde se museli celí vydrbat dezinfekčním mýdlem, a nakonec se jim dostalo pomazání na celé tělo v podobě odvaru z listí. Teprve po této proceduře se směli zahalit do přivezených přikrývek nebo šatů. Od rána se jiţ vyvařovalo prádlo namočené v kotlích a odpoledne je skřetice vytloukly klacky, vymáchaly a pověsily. Počasí bylo stále krásně slunečné, takţe prádlo rychle uschlo, i kdyţ slunce nestačilo vybělit jeho zašlou šeď. K večeru jiţ byli skřeti
130
KONOPNÁ PANÍ I. zbaveni svrabu, vší, štěnic i blech a oblečeni do čistého prádla, a dokonce ani neodporovali, kdyţ Anuviel nemilosrdně přikázala spálit všechny přikrývky a matrace ve vesnici. Nad Vrchovinou se rozsvěcely první hvězdy, kdyţ stovka vymydlených a vypraných holohlavých skřetů z první vesnice dorazila se svým skrovným majetkem do tábora druţiny. Všichni její členové, kteří neměli přidělený nějaký jiný úkol, se přes den zabývali stavbou provizorních přístřešků pro skřety a vařením jídla pro tak velký počet vyhládlých strávníků. Vrchovci mezitím odjeli zpět ke svým domovům spolu s Gandalfem, který se měl co nejdřív vrátit s poţadovaným nákupem. Loňská úroda byla bohatá, takţe se sehnáním poţadovaného zboţí by neměly být ţádné potíţe, tvrdili horalé. A dokonce věděli o mlýnu, který by určitě vyhověl jejich poţadavkům, a o statkáři, který měl velké stádo krav a ovcí připravené k prodeji do Rohanu, ale pokud mu zaplatí dobrou cenu, tak jim ho určitě rád přenechá, protoţe nebude muset se stádem nikam daleko cestovat. Následující den se Anuviel vypravila do druhé vesnice a o další dva dny později se vrátila s další stovkou dezinfikovaných skřetů. Tábor druţiny se teď rozrostl v malé městečko, ve kterém nebylo lehké udrţet čistotu a pořádek. Anuviel sice skřetům slíbila vzdělání, ale sama přitom netušila, jak hluboko bude muset začít. Většina skřetů ani neměla ponětí o nějakých hygienických návycích, a tak jako první věc vůbec je musela naučit pouţívat vykopané latríny a mýt si potom ruce. Ukázalo se, ţe v této výchově se nejlépe osvědčují hobiti, kteří vysvětlovali tyto základní prvky civilizace svým často mnohem starším a větším ţákům s naprostou nenuceností a vtipem. Se ţenami to bylo poněkud horší, protoţe Anuviel byla jedinou osobou ţenského pohlaví ve výpravě, která jim mohla dát potřebná vysvětlení. Alespoň si to myslela do chvíle, neţ zjistila, ţe její nová přítelkyně Maru pochází z rodiny kdysi na skřetí poměry vlivné a bohaté, v níţ se jí dostalo výchovy srovnatelné s lidskou. Na rozdíl od většiny skřetů uměla i číst a psát, a měla dokonce i určité, byť kusé znalosti dějin Středozemě. Maru byla pro Anuviel opravdovým poţehnáním a obrovskou pomocí. Ţivotní příběh skřetice byl velmi smutný. Uţ jako mladou dívku ji znásilnili vojáci Saurona a unesli ji do svého tábora v Gorgorothu, kde jim musela slouţit. Podařilo se jí po pár měsících utéct a dostat se zpět domů do Jiţního Mordoru, kde se po několika letech vdala za skuruta, kterého uţ od dětství milovala. Jenţe ještě neţ skončily líbánky mladé dvojice, byla jejich vesnice přepadená dalšími vojáky, kteří odvedli všechny bojeschopné muţe slouţit balrogovi. Jejímu manţeli se podařilo vojákům utéct a spolu s Maru uprchli z Mordoru. Její muţ věděl od přátel o úkrytu ve Vrchovině, kam se jim po nesmírně strastiplné a nebezpečné cestě nakonec podařilo dojít. Uţ si mysleli, ţe konečně budou ţít šťastně a v klidu vychovávat dítě, které se Maru mezitím narodilo, ale před půl rokem byl její muţ zabit v šarvátce s Vrchovci. Mladá vdova byla zoufalá a její hoře se ještě zvětšilo, kdyţ onemocnělo jejich dítě – jediné, co jí zbylo z tak krátkého manţelství se svou láskou z dětství. Anuviel přišla na poslední chvíli a Maru to povaţovala za znamení osudu.
- Konopná Paní Tábořili v Severní Vrchovině jiţ celý týden, kdyţ se objevil Gandalf se čtyřicetihlavým stádem krav a ovcí, houfem mezků a s dvěma ţebřiňáky vrchovatě naloţenými pytli, soudky a koši se zásobami. Nepřijel však jen on. K obrovskému překvapení celé druţiny ho doprovázela skupina hobitů z Kraje vedená Frodem. Gandalf potměšile vyprávěl, jak cestou zpět zahlédl letět vzduchem nějaký podivný předmět, který zůstal viset na vysokém dubu. Jeden z honáků, kteří doprovázeli stádo, se na strom vyšplhal a kdyţ létající záhadu přinesl čarodějovi, ten s úţasem poznal, ţe se jedná o hedvábného draka. Byl zbrusu nový a barva na něm ještě nebyla úplně zaschlá, takţe bylo jasné, ţe z Kraje sem nedoletěl, ţe musel být
131
KONOPNÁ PANÍ I. vypuštěný někde poblíţ. Gandalf se tedy vydal na svém rychlém oři proti směru větru a ujel jen pár desítek mil, kdyţ na Staré jiţní cestě zahlédl početnou výpravu trpaslíků a hobitů směřující k Rohanské bráně. Bylo to opravdu nečekané setkání! Frodo se totiţ rozhodl, ţe teď kdyţ uţ je zdravý, zajede na návštěvu za svým starým přítelem Aragornem. Po odjezdu Anuviel se začal v Kraji strašně nudit a přepadla ho touha po nových dobrodruţstvích. Po Východní cestě zrovna projíţděla velká skupina trpaslíků z Modrých hor, kteří mířili za obchodem do Minas Tirith a nic nenamítali proti tomu, aby se k nim hobiti připojili. Neměli sice valné mínění o jejich bojeschopnosti, ale říkali si, ţe čím větší výprava, tím bude cesta bezpečnější i veselejší. S Frodem přijel i jeho bratranec Cvalimír Bulva a čtyři další přátelé, kteří se také chtěli podívat do světa. Největším překvapením však bylo, ţe s nimi jela i vzdálená Smíškova sestřenice Pomněnka Kšandičková, které Pán Brandova dělal poručníka, protoţe přišla o rodiče během Sarumanova pokusu zotročit si Kraj. Byla to rozkošná a rtuťovitě ţivá hobití dvacítka, jejíţ výchova se stala noční můrou Smíškova otce. Nakonec přišel na spásnou myšlenku, ţe neukázněnou hobití slečnu pošle na gondorský královský dvůr. Královna Arwen totiţ hobity často ţádala, aby jí poslali několik mladých hobitek jako dvorní dámy, a Pán Saramír usoudil, ţe nedokázal-li Pomněnku zkrotit on, v Gondoru to zajisté zvládnou. Dívenka byla ráda, ţe se podívá do dalekých krajů, i kdyţ ji nijak nelákalo pomyšlení na strohou dvorskou etiketu, které se bude muset podřizovat. Kdyţ se hobiti po setkání s Gandalfem rozhodovali, mají-li se připojit k Paní Anuviel, nebo pokračovat do Minas Tirith s trpaslíky, Pomněnka rezolutně prohlásila, ţe na ţádný královský dvůr nepojede, ale ţe chce zůstat s hobity a pomáhat Anuviel vychovávat skřety. Nakonec hobiti, kteří se rozhodně chtěli připojit k druţině, neměli na vybranou a museli ji vzít s sebou, protoţe Pomněnka si tvrdohlavě stála na tom, ţe se od nich nenechá oddělit a sama s trpaslíky nikam nepojede. Smíšek přivítal svoji sestřenici s radostí, protoţe ji měl odmalička rád a povaţoval ji za správnou holku. Chápal, ţe jeho stárnoucí otec se jí rád zbavil, ale připadalo mu příliš kruté nutit tak ţivé děvče, aby se stala dvorní dámou. A tak se u Paní Anuviel za dívku zaručil a slíbil, ţe se o ni bude starat a vše zařídí i se svým otcem, pokud by ten měl nějaké výhrady. Ostatně, Anuviel proti Pomněnčině přítomnosti nic nenamítala, protoţe povaţovala za nespravedlivé, aby o dívčině osudu rozhodoval i přes její nedospělost někdo jiný neţ dívka sama, a nutil ji k povolání, k němuţ neměla ani chuť ani předpoklady. Radovala se, ţe se k její druţině připojila taková uţitečná hobití posila, ale nejvíc ji potěšila Frodova přítomnost, protoţe ho měla ze srdce opravdu moc ráda. Gandalf přivezl spoustu jídla, takţe si prozatím nemuseli dělat starosti s nakrmením tolika strávníků. Půlku stáda ještě ten den porazili a skřetice se činily při krájení masa na tenké prouţky, které pak sušily ve stínu stromů na narychlo upletených rohoţích z rákosí. Lepší kousky masa naloţili do soudků se solí, nebo je vyudili. O přípravě elfského cestovního chleba lembas Skřeťata také pomáhala a trhala velké listy ze stromů podobných platanům, o něţ je Anuviel poţádala. Vhodnější by sice byly listy mallornu, ale ty nikde v okolí samozřejmě nerostly. Rozhodla se totiţ vyřešit problém se stravováním tím, ţe upeče lembas, výţivný cestovní chléb elfů, který postaví podvyţivené děti i dospělé na nohy a udrţí je při dobrém zdraví během jejich putování. Péct lembas ji naučila ještě ve Valinoru Maia Melian a Anuviel teď pochopila, jak velký to byl dar. Gandalf sehnal všechny potřebné přísady včetně temně hnědého lesního medu a máku, bylo jen třeba semlít pšenici a oves na mouku a vločky a chléb upéct. Čaroděj se také cestou zpět stavil ve mlýně, který stál při jejich cestě nějakých deset mílí na jih, a dohodl s mlynářem, ţe provede poţadovanou práci a dá jim k dispozici svoji pec. Gandalf rovnou nechal pytle s obilím ve mlýně a slíbil, ţe za dva dny si přijede mouku vyzvednout. Vrtalo mu sice hlavou,
132
KONOPNÁ PANÍ I. co chce Paní Anuviel ve mlýně podnikat, ale byl stejně jako ostatní nesmírně překvapený, kdyţ dívka oznámila, co má vlastně v úmyslu. V řadách elfů se ozvaly nevěřícné výkřiky a bylo na nich vidět, ţe jsou naprosto v šoku. Krmit skřety jejich posvátným lembasem?! To bylo i na ně příliš. Anuviel jim však připomněla, ţe ji toto umění naučila sama Melian, Maia a královna jejich starobylého království, a ona měla posvátné právo je pouţít dle svého uváţení. Pečení a rozdělování lembasu bylo výsadou královen a vládkyň a ve Středozemi ji v současnosti měla jedině Paní Galadriel, kterou to Melian kdysi také naučila. Nakonec se dívce podařilo elfy uklidnit a ti uznali, ţe má pravdu a ţe pokud mají skřety v pořádku dovést aţ do obydlených končin, kde jiţ nebudou problémy se zásobováním, jediným řešením bude nakrmit je tímto zázračným chlebem. Dokonce souhlasili, ţe Anuviel pomohou s přípravou těsta, kterého se nesměly dotknout ţádné jiné, neţ elfí nebo posvěcené ruce. Druhý den po Gandalfově příjezdu tedy elfové s Anuviel odjeli do mlýna péct lembas. Mlynář se jich tak polekal, ţe málem vzal nohy na ramena, ale nakonec se horko těţko vzpamatoval a s radostí jim přenechal velkou pekárnu, která sousedila se mlýnem, aniţ by se jim pletl do cesty. Byla to obyčejná kůlna s velikou pecí, díţemi a dlouhými stoly na přípravu vsádky. Anuviel s elfy pracovali rychle a efektivně. Elfové sice neměli ţádné zkušenosti s pečením, protoţe to bylo u elfů vyhrazené ţenám, ale všichni se vyznali ve vaření, protoţe v elfských domácnostech překvapivě vařili především muţi. Ti měli vyhrazenou přípravu masa a o zbytek se dělili se ţenami. Nedělalo jim tedy problémy krájet, loupat či strouhat a práce jim šla hezky od ruky. Na stolech se začaly utěšeně vršit hromady drobně nakrájeného sušeného ovoce a nastrouhaných ořechů a Anuviel mohla začít mísit těsto. Kdyţ bylo těsto hotové, pronesla nad ním kouzelné zaříkávání, které z něj teprve udělalo to pravé těsto na lembas. Nechala ho vykynout, a pak z těsta vyválela tenké pláty, které kladla na pomoučený plech. Po chvíli dalšího kynutí je rychle upekla v rozpálené peci a pekárnou se začala linout lahodná vůně, která naháněla sliny do úst. Večer měli vše upečeno a druhý den elfové strávili jiţ jen tím, ţe balili jednotlivé porce lembasu do listů. Byla to úmorná a dlouhá práce, protoţe jak nakonec spočítali, vyrobili přes čtyři tisíce porcí. Anuviel vyuţila pece, a ještě navíc upekla dva tucty velkých koláčů s povidly a udělala buchty se zbylým mákem, který nespotřebovala při výrobě lembasu. Její babička byla skvělá kuchařka a Anuviel ji jako děvčátko ráda pozorovala a díky tomu od ní pochytila ledacos z jejího umění. Mříţkový povidlový koláč s drobenkou byl babiččin oblíbený a její makové buchty vyhlášené v širokém okolí; a jak se další den ukázalo, speciality pozemské babičky zachutnaly bez výjimky i všem národům Středozemě a zmizely, neţ bys řekl švec. ***
***
***
***
***
***
Třetího dne ráno jiţ jen naloţili koše s upečenými dobrotami na mezky a vyrazili zpět k táboru. Tam vše probíhalo podle plánu a maso bylo díky stále teplému a slunečnému počasí jiţ téměř vyschlé. Rozhodli se tedy, ţe začnou balit a připraví se k odjezdu. K večeru jiţ bylo vše připravené k rannímu odjezdu, tábor uklizený, vozy naloţené, zavazadla, která ponesou mezci téměř všechna sbalená, a mohli se tedy s klidným svědomím věnovat oslavě setkání s hobity, kterou předtím odloţili kvůli přípravě lembas. Hobiti mezitím nelenili, a protoţe byli ve vaření neméně či moţná ještě víc zběhlí neţ elfové, připravili neskutečné mnoţství těch nejlepších pokrmů, jaké v Kraji znali. U hobitů se totiţ učili vařit všichni a všechno. I děti často uměly vařit dřív, neţ se naučily číst a psát. Nebylo divu při jejich chuti k jídlu! Byl to nádherný večer, na který všichni, dokonce i skřeti, ještě dlouhá léta potom vzpomínali. Jídla a pití bylo co hrdlo ráčilo a u ohňů zazněly písně z celé Středozemě, elfské, lidské, hobití a dokonce i skřetí. K velkému překvapení ostatních národů byly skřetí písně podivně poutavé a jímavé. Jejich nápěvy se buď táhle a melancholicky linuly, nebo kvapily v rychlém, téměř
133
KONOPNÁ PANÍ I. čardášovém tempu odbíjeném malými bubínky a tamburínami. Hobiti zase přispěli s housličkami, které s sebou vezl Milo Červík a uměl na ně mistrně hrát. I elfové vytáhli své cestovní harfy a flétny, takţe Vrchovinou se nesly tóny takové hudební směsice, jakou Středozem nikdy nepoznala. A samozřejmě, ţe se také tancovalo. Nakonec všichni padli vyčerpaní k zemi a usadili se okolo ohňů, vytáhly se dýmky a Anuviel nestačila otvírat a zavírat svůj kouzelný váček a rozdávat paličky konopí. Ke svému velkému překvapení dívka zjistila, ţe hobiti v její nepřítomnosti naučili skřety hulit. Sama s tím dlouho váhala a nebyla si jistá, jak bude konopí na skřety působit, takţe se zatím neodvaţovala nabídnout bylinku ani svým věrným skurut-hai. Hobiti její dilema vyřešili za ni. Hned první večer po jejím odjezdu si Orcas, Dorcas a Ursin proţili svůj huličský křest, který proběhl naprosto v pohodě, alespoň podle vyprávění hobitů prokládaného výbuchy smíchu. Nešťastný Ursin se sice pozvracel, ale neodradilo ho to od dalších pokusů a dnes se jiţ tvářil jako ostřílený hulič. Druhý den zkusilo konopí i pár mladších skřetů z těch nových a byli jím přímo nadšeni. Největší perla však bylo, ţe Gimlimu se podařilo natolik umluvit Legolase, ţe tento elf, který dýmem hobitího koření zhluboka pohrdal a vyhýbal se mu jak mohl, nakonec podlehl trpaslíkovu přesvědčování a zkusil to také. Kupodivu se mu to moc zalíbilo a od té doby, jak někde spatřil stoupat kouř z dýmky, nenápadně se přitočil a čichal, jestli to náhodou není konopí, aby se také připojil. - "To tvoje dýmkové koření je opravdu něco, Anuviel," řekl dívce Legolas. "Kdyţ si ho zakouřím, tak mi svět kolem připadá jako za mých mladých let. Stejně mladý, jako jsem byl tehdy i já," pronesl melancholicky. Anuviel se ironicky ušklíbla: "Vţdyť i teď vypadáš, jako by ti bylo sotva dvacet, ty staříku!" Legolas se na ni vzdorně podíval. "No, náhodou je mi uţ přes šest tisíc let! Takţe podle elfského počítání času jsem překročil čtyřicítku a jsem uţ tak vlastně dávno dospělý," prohlásil lesní elf důleţitě. "No, tak to bys uţ měl uvaţovat o ţenění," neopomněl si rýpnout Glorfindel, kterému Legolas z pochopitelných důvodů leţel v ţaludku. Elfský princ se při jeho poznámce zasmušil a povzdechl si: "Jako bych slyšel mého otce! Jsi teď kníţe, tak na co čekáš, oţeň se, ať mám uţ konečně taky nějaká vnoučata. To si taťka myslí, ţe si kvůli jeho vnoučatům zkazím ţivot? " Jeho nešťastný výraz a slova vzbudily všeobecné veselí, a to hlavně u hobitů, kteří se mu pokoušeli vysvětlit, jak by mu manţelský ţivot prospěl, vţdyť stačí se podívat na Samvěda, jak v manţelství kvete a tloustne. To elfa dorazilo ještě víc, protoţe představa ztloustnutí následkem spořádaného rodinného ţivota ho přímo vyděsila. Nakonec se utěšil s další dýmkou cannabis valinorica, aby přišel na jiné myšlenky. Hobiti byli toho večera v ráţi. Na ţenitbu alergického elfa nechali prozatím na pokoji a soustředili se na Anuviel. "Tím, ţe ti Mocnosti ve Valinoru dovolily péct lembas, tak tě vlastně nepřímo povýšily na královnu, protoţe jak mi jednou Elrond řekl, tuhle výsadu mají u elfů právě jen ty," řekl jí s laškovným úsměvem Frodo. "Já, a královna?" opáčila Anuviel. "Vţdyť nemám ţádnou zemi, které bych vládla, a ani bych ţádné vládnout nechtěla. Je to taková otrava pořád někomu poroučet a starat se o všechny ty nudné věci, co s vládnutím souvisejí. Ráda tu a tam pomůţu a občas něco vymyslím, ale jinak mám raději pohodu a klid. Nechci ţádné poddané, ale přátele, tak mi to opravdu vyhovuje lépe!" zakončila rázně a hluboce potáhla z dýmky. Frodo se zamyslel a po chvilce se rozesmál. "Uţ to mám!" vykřiknul vesele a obrátil se k ostatním. "Paní Anuviel nechce být královnou a mít poddané, ale chce přátele. Tak budeš naše Konopná Paní, královna-přítelkyně všech huličů Středozemě! To by snad šlo, ne?" podíval se čtverácky na dívku, která zaraţeně přikývla, a jeho nápad byl všemi přítomnými nadšeně odsouhlasen. - "Takţe vítej ve Středozemi, má Konopná Paní!" uklonil se Frodo s rukou na srdci a Anuviel obřadně políbil na obě tváře.
134
KONOPNÁ PANÍ I.
ČÁST PÁTÁ - Škola v ţebřiňáku Skřeti se rychle začali zotavovat a den ode dne sílili. Bylo mezi nimi asi deset tuctů bojeschopných muţů a zbytek tvořili starci, ţeny a děti. Skřeti byli výbornými a vytrvalými běţci, takţe snadno mohli ujít třicet mílí denně, ale s tím se dalo počítat jen u zdravých muţů, pro ostatní bylo třeba najít jiné řešení. Anuviel se rozhodla, ţe upraví ţebřiňáky takovým způsobem, aby se do nich mohly naloţit zároveň zásoby i skřeti neschopní dlouhé chůze. Vozy opatřila vysokou dvojitou podlahou, pod níţ se uloţila ta nejtěţší a nejobjemnější zavazadla, a zbytek se naloţil na mezky. Větší děti mohly jít alespoň část denního pochodu pěšky spolu s dospělými a ostatní se naskládaly spolu s ţenami a starými lidmi do ţebřiňáků přikrytých plachtou. Jeden z nich vyhradila pro jakousi improvizovanou školu a chtěla rovnou začít s výchovou skřetích dětí. Cesta bude dlouhá, jen k Rohanské bráně to bylo dobrých deset dnů cesty, a děti určitě ocení nějakou zábavu, která jim navíc i prospěje. Podél obou postranic vozu byly dvě řady dlouhých stupňovitých lavic, kam se pohodlně vešlo všech třicet odrostlejších dětí, které jely s výpravou. Lavice vyloţili přikrývkami a boky ţebřiňáku vypletli rohoţemi, aby dovnitř nefoukalo. Podobně byl zařízený i druhý vůz pro ţeny s malými dětmi a nemohoucí staré skřety nebo ty, kteří byli po nemoci příliš zesláblí. V čele toho podivného průvodu jeli Anuviel s Glorfindelem a Gandalfem po boku a za nimi tři nadredovaní skurut-hai na koních, vedoucí velký pěší oddíl oholených a vyzáblých skřetů. Museli odevzdat všechny zbraně, coţ se neobešlo bez reptání, ale nakonec se s tím smířili, protoţe nalehko se jim cestovalo lépe. Za nimi se pak kodrcaly dva ţebřiňáky taţené voly a následovali mezci s nákladem. Za mezky běţelo postupně se ztenčující stádo ovcí a krav. Průvod uzavírala část Dúnadanů s několika gondorskými a rohanskými jezdci, zatímco ostatní členové druţiny byli rozptýleni po jeho bocích. Jakmile se výprava vydala na pochod, změnilo se počasí, obloha se zatáhla a třetího dne začalo pršet. V té chvíli to uţ příliš nevadilo, protoţe výprava se dostala na Starou jiţní cestu, která byla zpevněná a udrţovaná a kde nehrozilo, ţe těţké vozy zapadnou do bláta. Skřeti změnu počasí uvítali, protoţe malá plemena slunce nesnášela a slábla na něm, ale ani velcí skřeti je neměli příliš v lásce. Společně s elfy a hobity Anuviel připravila učební plán. Nemělo cenu hned začínat s výukou psaní a čtení, protoţe předtím bylo nutné dát dětem jakousi předškolní výchovu. Naučit je slušnému chování, vštípit do nich zásady civilizovaného ţivota, které nemohly získat doma, protoţe jejich rodiče často o nich sami neměli ani ponětí. Děti potřebovaly získat mravní základ, který je bude provázet celým ţivotem, a to bylo třeba udělat pořádně. V lidské společnosti se tyto zásady předávaly jednak spontánně odpozorováním chování rodičů a dospělých, ale především prostřednictvím pohádek a příběhů. U skřeťat nepřipadala první moţnost v úvahu, zato s druhou to bylo jiné, protoţe i skřetí děti byly zvyklé na pohádky, ačkoliv ve srovnání s lidskými byly ty jejich strašně kruté a hrůzostrašné. Dalo by se říct, ţe skřetí pohádky se někdy aţ příliš podobaly skřetí realitě. V ţebřiňáku se tedy střídalo vyprávění lidských i elfských pohádek a příběhů z dějin Středozemě, často v podání samotných aktérů a svědků popisovaných událostí, s lekcemi slušného chování a správných hygienických návyků. Děti se rozhodně nenudily a všechny, malé i velké, pozorně naslouchaly elfům a hobitům, jimţ se v roli učitelů velmi zalíbilo. Podobné přednášky, i kdyţ s větším zaměřením na dějiny a na jakousi "občanskou" výchovu o zákonech a mravech Středozemě, se před večeří konaly i pro dospělé skřety. Ti se na ně sice netvářili stejně nadšeně jako děti, ale nakonec je přijímali coby zpestření, a hlavně jim při nich rychleji ubíhalo čekání na jídlo.
135
KONOPNÁ PANÍ I. Ani ţeny nepřišly zkrátka a dostávalo se jim podobné výuky. Anuviel často naskočila do jejich ţebřiňáku a povídala si s nimi o výchově dětí, o vaření a domácích pracích a vysvětlovala jim, jak to chodí v lidské a elfské společnosti. Moc jí při tom pomohla Maru, která jí upozorňovala na mezery, jeţ bylo třeba vyplnit. Díky ní přišla i na zajímavý objev, který jí později velmi pomohl při řešení skřetího problému ve Středozemi. Přišly na ni zase měsíčky a po pěti dnech jízdy v dešti a chladném větru se začínala cítit unavená, večer ji bolela záda a byla celá rozlámaná. Postěţovala si s kyselým úsměvem Maru a zeptala se jí, jestli skřety také bolí záda po tak dlouhé cestě. Její odpověď ji velice překvapila. - "Kdepak, takový věci nás netrápí, " prohlásila skřetice, "protoţe kdyţ někoho bolí záda nebo nohy, tak se mu udělá masáţ a je po bolesti. To přeci umí kaţdej skřet, ale nejlepší jsou v tom skurut-hai, protoţe mají větší sílu. Jestli chceš, tak ti ty záda namasíruju a uvidíš!" A stalo se jak řekla. Anuviel opravdu viděla! Po půlhodinové masáţi nebylo ani památky po bolestech a ztuhlých svalech. Maru své nové přítelkyni vysvětlila, ţe umění masáţí je stará skřetí tradice, která se dodnes udrţuje, protoţe je neustále potřebná. Skřeti obou pohlaví se je učili odmalička a Anuviel napadlo, ţe se v tom moţná skrývá tajemství jejich fyzické odolnosti a vytrvalosti. Zjistila také, ţe skřeti pouţívají hmaty připomínající akupresuru pro léčení různých nemocí či zranění. Tyto objevy ji přímo nadchly, protoţe konečně našla něco podstatného a uţitečného, v čem skřeti vynikali nad lidi. Ještě před odjezdem dívka poţádala Dorcase, aby nařezal padesát dřevěných kostek a během cesty pořádně uhladil jejich povrch. Kdyţ byly kostky hotové, pomalovala jejich stěny písmeny tengwar – elfské abecedy vynalezené Fëanorem, kterou pouţívali i lidé pro psaní Obecné řeči, jejíţ prapůvodní základ byl v elfských jazycích. Koncem putování k Rohanské bráně uţ byly všechny kostky hotové a první učební pomůcka pro výuku čtení byla na světě. O další poţádala po poslech, kteří odjeli za králem Éomerem. V Edorasu se sice podivovali, k čemu Paní Anuviel potřebuje třicet černých břidlicových tabulek a krabici bílé křídy, ale stejně jako ostatní poţadované věci je neodkladně vypravili k rohanské hranici. Poslové se vrátili s tím, ţe vozy se zásobami budou na místě, aţ tam výprava dorazí. Zpráva o příjezdu Paní Anuviel a o tom, ţe s sebou vede takový zástup mírumilovných skřetů, se roznesla po celém království. Ještě neţ dojeli k Rohanské bráně, výpravě vstříc přijíţděli první zvědavci a nevěřícně zírali na pokojně pochodující nepřátele. Samozřejmě, ţe se to neobešlo bez incidentů a členové druţiny museli často zasahovat, aby Rohirové skřetům neublíţili. Vzpomínka na řádění Sarumanových skřetů a na povraţděné přátele a příbuzné byla v pohraničí ještě příliš čerstvá a bolestná, neţ aby Jezdci jejich přítomnost snadno překousli. Kdyţ Anuviel Dorcasovi vysvětlovala, k čemu potřebuje poţadované kostky, s překvapením zjistila, ţe všichni tři skřeti umějí číst i psát. Podobně na tom byla i Maru a ještě pár dalších skřetů, kteří pocházeli z Jiţního Mordoru. Zdálo se, ţe moc Temného pána tam byla slabší neţ na průmyslovém a vojenském Severu a přetrvaly tam zbytky civilizace, památka na doby, kdy Nepřítel oslábl a stáhl se do ústraní. Na rozdíl od Severu tam ještě před lety fungovaly školy a většina obyvatel se místo válčení věnovala zemědělství, protoţe kraj okolo jezera Núrnen byl obilnicí celého Mordoru. Ţili tam nejen skřeti, ale i mnoho lidí ze sousedního císařství Východu, od nichţ se skřeti vedle lidských způsobů naučili i některým řemeslům a dovednostem. Vedle těchto částečně civilizovaných skřetů však bylo ve výpravě hodně malých skřetů z Mlţných hor, kteří o nějaké civilizaci neměli sebemenší potuchu a museli se vše naučit od A aţ do Z. V prvních dnech se skřeti podrobovali všem příkazům bez reptání, protoţe byli ještě příliš zesláblí a vyděšení, ale jak se zotavovali, nastaly i první problémy. Anuviel to čekala, takţe ji příliš nepřekvapilo, kdyţ viděla, jak se mnoţí případy neposlušnosti a odmlouvání. Vyřešila to po svém. Kaţdý večer si se skřety sedla a neukázněncům přikázala, aby své chování vysvětlili a ospravedlnili před ostatními. Vysvětlila jim, proč a jak svým chováním ohroţují
136
KONOPNÁ PANÍ I. celé své společenství. Pak nechala sedmičlennou radu starších sloţenou rovným dílem z malých a velkých skřetů a vedenou Orcasem hlasováním rozhodnout o jejich potrestání. Trestem bylo většinou odepření jídla aţ na kaţdodenní dávku lembasu, která sama o sobě stačila pokrýt spotřebu energie vydané dlouhou chůzí, ale nezahnala chuť na pořádné jídlo. Ještě přísnějším trestem však byl trest klatby - zákaz, aby někdo s dotyčným mluvil nebo jinak komunikoval. V tak malé a uzavřené skupině se dala úplnost izolace celkem lehce zajistit a po třech dnech takového vyloučení ze společnosti byli i ti největší rebelové krotcí jako beránci. Anuviel zakázala u skřetů běţné fyzické tresty jako bičování nebo zmrzačení, protoţe je povaţovala za neúčinné, pokořující a naprosto zbytečné. Našli se však dva skurut-hai, kteří se zdáli nezvládnutelní. Jmenovali se Razgor a Ulrik, a byli to největší vrahouni z celé této skřetí společnosti. Oba pocházeli ze Ţelezného pasu, kde je Saruman vycvičil k co největší krutosti a zlovolnosti. Čaroděj své skřety krmil lidským masem, aby povzbudil jejich krveţíznivost, a všemi způsoby v nich podporoval ty nejhorší vlastnosti. Byli zvyklí rozkazovat menším skřetům a týrat je, protoţe je povaţovali za své otroky. Jejich vliv značně poklesl během zimy s tím, jak se ztenčily zásoby jídla, protoţe malí skřeti je byli ochotni poslouchat jen potud, pokud jim svou vyšší inteligencí a silou zajišťovali přeţití. Samozřejmě, ţe jakmile po pár dnech nabrali sil, tito dva se pokusili získat zpět svou bývalou pozici. Ze začátku se spokojovali jen s reptáním a s malými schválnostmi, ale tři dny před příjezdem k Rohanské bráně přišla za Anuviel Maru a varovala ji, ţe skřeti nebezpečně změnili taktiku. - "Musím ti něco říct, Anuviel," řekla skřetice a tvářila se nadmíru váţně. "Ostatní by si mohli sice myslet, ţe donáším, ale mně je to jedno! Já chci jít s tebou do Mordoru a ţít tam u svý rodiny a jejich plány se mi vůbec nelíbí." Anuviel se na ni zaraţeně podívala a zeptala se: "O čem to mluvíš, čí plány máš na mysli?" Skřetice ni pohlédla s nešťastným výrazem, ale sebrala odvahu a vše jí vyklopila. - "Víš, ti dva skuruti, co jsou s nima furt jen potíţe, Ulrik a Razgor, vo ty jde. Štvou ostatní proti tobě a vykládají jim, ţe kdyţ se naše děti budou učit všechny ty lidský věci, tak přestanou bejt skřeti a svý rodiče budou nenávidět a opovrhovat jima," řekla rozhořčeně. "Chtěj skřety přesvědčit, aby ti utekli, jen co se dostaneme odsud a přiblíţíme se k Mordoru. Mají schovaný noţe a občas nenápadně ukradnou nějakej další, protoţe jsou rozhodnutý zapíchnout kaţdýho, kdo by se jim na útěku postavil. A oni to udělají, tím si buď jistá, jsou strašně krutý a někoho zabít je pro ně stejně snadný, jako dejchat." Anuviel se něčeho podobného jiţ pár dní obávala. Cítila, jak v řadách skřetů roste napětí, a bála se chvíle, kdy výprava vstoupí do Rohanu a skřeti se setkají s větším mnoţstvím nepřátelsky naladěných lidí. Bylo třeba jednat rychle a účinně. Jak ale zapůsobit na tak černá srdce a přimět je ke spolupráci? Řekla si, ţe na to půjde úplně jinak, neţ by se zdálo logické. Místo trestání je odmění. A odmění je tak, ţe její dar je změní natolik, aţ se stanou takovými, jakými by je chtěla mít. - "Chtěla bych si s vámi dvěma promluvit," řekla Anuviel po večeři Razgorovi a Ulrikovi, kteří seděli stranou od ostatních skřetů a polohlasem se o něco přeli. Se skřety to trhlo, a při vyhlídce na rozhovor s dívkou se nezatvářili nijak potěšeně. Anuviel se nenuceně posadila vedle nich a pokračovala, aniţ by dala najevo nějaké známky nepřátelství nebo nedůvěry. "Přemýšlela jsem o tom, co s vámi dvěma udělat. Vidím, ţe nejste moc spokojení s vaším současným postavením, a nedivím se tomu. Asi jste byli zvyklí být důleţitými pány a taky na to, ţe vás ostatní poslouchali, no a teď vám to chybí, ţe?" Skřeti na ni vyvalili oči a zmateně přitakali. Nechápali vůbec, kam ta divná ţenská míří, ale bylo jim zřejmé, ţe to nemíní zle. - "Víte, budete to mít teď těţké, protoţe umění boje, ve kterém vy dva vynikáte, uţ nebude v budoucnosti tak váţené jako dřív. Teď budou důleţitější spíš ti, kdo znají nějaké uţitečné řemeslo, neţ sebestatečnější válečníci. Takţe se musíte naučit něco nového, aby si vás ostatní zase váţili a naslouchali vám. A já vám v tom chci pomoct," prohlásila dívka váţně. Skřeti na
137
KONOPNÁ PANÍ I. ni zpočátku jen nechápavě zírali, ale po dalších dívčiných slovech se jim rozsvítilo, protoţe oba byli velmi chytří. - "Jste uţ příliš staří a hrdí na to, abyste se teď začali od píky učit nějaké nové řemeslo. Takţe to budu muset udělat jinak," začala rozhodným tónem Anuviel. "Dostala jsem od Mocností v Blaţené říši dar uzdravovat, který je velice účinný, jak jste se sami mohli přesvědčit. Ale to není všechno. Mocnosti mi také dovolily předávat toto umění léčit i druhým. A já jsem si řekla, ţe vám dvěma by udělalo dobře mít také podobný dar. Nebude u vás sice tak silný a účinný jako u mne, ale bude stačit na vyléčení všech nemocí a zranění, které nejsou smrtelné. S takovým darem byste se stali váţenými a oblíbenými nejen mezi skřety, ale i u lidí. Všichni by vás obdivovali, dávali vám dárky a měli vás rádi. Cítili byste se pak určitě o moc lépe neţ teď. Jen se zeptejte těch tří skurut-hai, co se mnou cestovali do Kraje. Oni vám povědí, jak je příjemné být oblíbený, a jak tam díky tomu zbohatli. Jen se podívejte, jaké mají krásné šaty a koně. Já vím, ţe je to něco, co dosud neznáte, protoţe ostatní vás vţdycky poslouchali jen proto, ţe z vás měli strach, ale uvidíte, ţe aţ si vás budou váţit jako léčitelů a mít vás rádi, bude to lepší neţ všechno, co jste dosud zaţili!" Anuviel ještě chvíli pokračovala a líčila oběma skřetům výhody jejich nového společenského postavení. Vemlouvala se a lichotila jim, prostě je po půlhodince natolik zpracovala, aţ oba skřeti souhlasili, ţe její dar přijmou a slíbili, ţe ho budou pod jejím vedením dál rozvíjet. Byli dostatečně mazaní, aby pochopili, ţe se jim nabízí jedinečná šance na mnohem pohodlnější a bohatší ţivot, neţ kdyby uprchli a museli se znova o hladu protloukat Divočinou. Nehledě na to, ţe i kdyby místo toho šli za zajištěnou existencí do Mordoru a vstoupili tam do sluţeb balroga, moc by si nepolepšili. V Mordoru by se z nich opět stali otroci Temného pána, který k nim byl stejně krutý a nemilosrdný, jako byli oni vůči malým skřetům. Uţ jim příliš zachutnala svoboda bez bičů a nadávek, neţ aby se jí vzdali, kdyţ se teď před nimi nenadále rýsovala slibná budoucnost. Anuviel je jednoho po druhém vzala za ruce a přenesla na ně svůj dar léčit a vysvětlila jim, jak ho pouţívat. Připravila je na to, ţe jim bude postupně ukazovat, jak mají léčit těţké případy, protoţe se nejprve musejí naučit svůj dar ovládat. Ale jiţ takhle mají dostatečnou moc k léčení nepříliš váţných zranění a nemocí. Zbytek se do pár dnů či týdnů naučí od Anuviel. Skřeti si chvíli nedůvěřivě a zaraţeně prohlíţeli své ruce a otáčeli jimi na všechny strany, ale pak si Ulrik vzpomněl, ţe jeden skřet si odpoledne podvrkl nohu, a společně s Razgorem se vypravili ho hledat a vyzkoušet si na něm své nové schopnosti. Anuviel je z povzdálí sledovala celá zvědavá, jak budou s jejím darem zacházet. Skřeti ani trochu nezklamali její nejhorší očekávání. Jakmile našli zraněného skřeta, začali se nad ním zuřivě hádat, který z nich ho bude léčit. Ještě neţ hádka vypukla naplno a mohla se zvrhnout v pěstní souboj, Anuviel pevně chytla kaţdého z nich za rameno a rázně je odvedla stranou. Skřeti byli tak ohromeni její fyzickou silou, ţe se ani neodváţili vzpírat. - "Tak takhle by to rozhodně nešlo!" houkla na ně a zamračila se. "Váš dar je z říše Dobra a kaţdé Zlo, které se usídlí ve vašich srdcích, je oslabí. To znamená, ţe kdyţ se budete hádat, závidět si nebo druhým ubliţovat, tak se vaše moc léčit zeslabí a časem o ni přijdete, a nakonec na tom budete stejně bídně jako dřív. Vlastně ještě hůř, protoţe budete moc nadávat jen sami sobě za to, ţe jste přišli o šanci na pohodlný ţivot. Myslím, ţe jste oba dost chytří, abyste pochopili, co teď říkám a co to pro vás znamená. Takţe, je to na vás! Chcete se zase plácat ve své staré bídě, nebo být někým, kdo je na výsluní? Co? Rozhodněte se, protoţe čas kvapí, a pokud budete pokračovat tak jako před chvílí, brzy poznáte, ţe říkám pravdu. A pak uţ bude pozdě litovat, protoţe váš dar nenávratně zmizí a já ho uţ nebudu moct ve vás obnovit." Skřeti se na ni podívali, jako by jim ulítly včely, ale pochopili, ţe násilím si nepolepší, a ţe bude lepší neriskovat, ţe ta ţenská říká pravdu. Nakonec se tedy mezi sebou raději domluvili
138
KONOPNÁ PANÍ I. a jako první šel svůj dar vyzkoušet Ulrik. Léčení podobného zranění bylo velmi jednoduché, takţe Ulrik to rychle zvládl a jiţ jeho první pokus s vymknutým kotníkem byl úspěšný. Po necelé půlhodince byl zraněný skřet v pořádku a na důkaz svého uzdravení obešel ohniště jistým krokem. Kolem se jiţ seběhl celý dav skřetů, lidí i ostatních národů a hlasitě komentoval neobvyklé dění. Ulrik se tak nadul pýchou, kdyţ mu skřeti začali blahopřát k jeho výkonu, ţe se dívka začala bát, jak na to jeho druh zareaguje. Štěstí jí však přálo i nadále, protoţe se přihlásil jeden z nově příchozích Rohirů, který se na lovu ošklivě zranil na rameni a rána mu jiţ začala pováţlivě hnisat. Tentokrát se ke slovu dostal Razgor a k velkému úţasu všech shromáţděných zvědavců se rána pod jeho rukama začala brzy zacelovat, aţ po ní zbyla jen velká zarudlá jizva. Pak uţ Anuviel viděla, ţe má vyhráno! Léčebné zákroky skřetů vyvolaly takové pozdviţení, ţe ten večer nikdo nechtěl jít spát a dlouho do noci se sedělo u ohňů a diskutovalo o tak nevídaném zázraku. Zázračná moc léčit je nepřekvapovala u Konopné Paní – jak jí teď po vzoru hobitů také říkali – protoţe nakonec to byla bytost z jiného světa a měla i jiné zázračné schopnosti. Ale u skřetů? To bylo něco úplně jiného. Vţdyť kaţdý skřety jen nenáviděl a jejich nepřátelé je nemilosrdně vraţdili na potkání, protoţe byli toho názoru, ţe jsou nenapravitelní a zbyteční. To se ale teď rychle změnilo a několik Jezdců se dokonce rozhodlo, ţe dojedou pro své nemocné příbuzné, aby je skřeti vyléčili, jen co dorazí do Rohanu. Samozřejmě, ţe za to skřetům slíbili hojné dary a ti nadšeně souhlasili, ţe nemocné Rohiry rádi ošetří. - "Ţe je to chytrý nápad, který pomůţe skřetům, aby je lidi měli rádi, to je mi jasný," řekl Pipin. "Jen nechápu, proč sis ale vybrala právě tyhle dva hnusný zabijáky? Vţdyť snad kaţdý jiný skřet by si to zaslouţil víc neţ tihle dva!" Pipin necítil vůbec ţádné sympatie ke skuruthai ze Ţelezného pasu, protoţe si ještě příliš ţivě vzpomínal, jak je se Smíškem jako členy Společenstva prstenu unesla tlupa tamních skřetů a vlekla je přes rohanské pláně. Pipin si ještě pamatoval rány bičem a Smíšek měl na čele velkou jizvu, památku na zranění v boji, kdyţ se beznadějně pokusili skřetům bránit. Ostatní kolemsedící okolo ohně přitakávali a rovněţ nechápavě vrtěli hlavami, aţ Anuviel usoudila, ţe bude muset svoji volbu vysvětlit. O spravedlnosti a trestu - "Dala jsem tento dar těm dvěma skřetům právě proto, ţe jsou to takoví nenapravitelní darebáci," řekla dívka a s ironickým úsměvem hleděla na nechápající společnost. "Já vím, ţe vy si spravedlnost asi představujete tak, ţe kdyţ někdo udělá něco špatného, tak se mu za to má na oplátku také ublíţit. Prostě oko za oko a zub za zub. Tak to chodí i v mém světě, jen s tím rozdílem, ţe pachatele méně těţkých zločinů často zavíráme do vězení s pokryteckým tvrzením, ţe to není z pomsty, ale proto aby se tam napravili. Já si ale myslím, ţe ani jeden z těchto způsobů není správný. Domnívám se, ţe není moţné napravit zlo tím, ţe spácháme další zlo. A co se týče nápravy ve vězení? Takový trest obvykle splní svůj účel u těch, kteří se zločinu dopustili poprvé a jen nějakým nešťastným řízením osudu. A většinou je účinný jen proto, ţe kvůli svému činu uţ beztak strašlivě trpí výčitkami svědomí a mají upřímnou touhu se napravit. U některých dalších sice rovněţ zapůsobí, ale bývá to většinou povrchně a často jen nakrátko. Ke skutečné nápravě u nich nedojde, protoţe se dál chovají slušně jen ze strachu před dalším trestem, a nikoliv protoţe by uznali svoji chybu a chtěli ji napravit. Pak není divu, ţe kdyţ se dostanou do nějaké obtíţné ţivotní situace, snadno sklouznou zpět na šikmou plochu. Ve vězení prostě nejsou vhodné podmínky k tomu, aby tam člověk mohl přemýšlet o svých chybách a o tom, jak se jich vyvarovat. A čím krutěji jsou lidé trestaní, čím déle musejí trpět ve vězení, tím víc se zatvrdí jejich srdce, místo aby přemýšleli o nápravě, a trest se tak naprosto míjí účinkem. Vţdyť po celou dobu trestu kolem sebe vidí jen ty nejhorší příklady. Kdyţ zločince zavřete do vězení, setkává se tam zase jen s dalšími zločinci, od nichţ se naučí jediné, a to jak páchat další nové zločiny, aţ vyjde ven. Ze strany stráţců i spoluvězňů je
139
KONOPNÁ PANÍ I. vystavený kaţdodenní šikaně a poníţení, z čehoţ po delší době natolik zatrpkne, ţe kdyţ se konečně dostane na svobodu, má chuť společnosti se za své utrpení pořádně pomstít. Navíc, jakmile jednou dostane punc bývalého trestance, ostatní se na něj dívají skrz prsty. Často je tak odsouzen k ţivoření po celý zbytek svého ţivota, takţe je vlastně trestán dál, i kdyţ svůj zločin oficiálně jiţ odčinil. Pak není divu, ţe velká část zločinců lehce sklouzne zpět na šikmou plochu, zvlášť kdyţ si předtím zvykli ţít díky svým zločinům na vysoké noze. Pobyt ve vězení pak berou jako normální součást ţivota, jako riziko, se kterým musejí počítat, protoţe by si poctivým ţivotem stejně nevydělali na ţivobytí podle svých představ. Stávají se čím dál tím bezohlednější a páchají čím dál tím těţší zločiny a často dojdou aţ k vraţdě. Vězení vlastně není ţádný trest, ale pomsta společnosti, protoţe spravedlivý trest by měl dát provinilci šanci k nápravě, měl by ho motivovat ke skutečné změně myšlení a způsobu ţivota, a nikoliv ho zničit. A tak si myslím, ţe trestat tímto způsobem je ve většině případů skutečně ubohé a nízké, a ţe to společnosti nepřináší ţádný prospěch. Nemluvě o tom, jak je pro společnost obtíţné a nákladné někoho drţet ve vězení. U nás na Zemi se poslední dobou stalo módou tvrdit, ţe vězení by mělo zločince napravit, takţe by se vězňům měly dát co nejlepší ţivotní podmínky v rámci vězení a snadný přístup ke vzdělání. Já si myslím, ţe je to přinejmenším nebetyčná pitomost. Vţdyť by se tím zločincům vytvářely lepší podmínky, neţ jaké mají ti chudáci poctivci venku. Jaká nespravedlnost! Myslím, ţe u většiny zločinců by lepším trestem, neţ zavírat je do cel, bylo ponechat je na svobodě. Zločinci by se měl zabavit majetek a odškodnit z něj jeho oběti, a dočasně ho vyloučit ze společnosti, ze které by však po dobu trvání svého trestu nesměl odejít. Jen ať si to pěkně uţije, ať trpí tím, ţe má hezky před očima vše, o co přichází, a ať pěkně přemýšlí, jestli mu ten jeho zločin stál za to. Dívat se na ostatní, jak se baví a radují, a nesmět se k nim připojit, mít hlad, a dívat se zdálky na hodující u bohatě prostřených tabulí, trpět zimou a v dešti, a nemít kam se ukrýt a v odpověď na prosby o pomoc sklízet i od svých nejbliţších jen odvrácení očí nebo pohled, který proniká skrz na skrz, jako by tam nikdo nestál, to je horším trestem neţ vězení! Taková samota uprostřed davu je horší, neţ být zavřený v temné kobce. Jsme všichni tvorové společenští a být vyloučený ze společnosti našich bliţních je tím nejhorším, co se nám můţe stát. Proto si myslím, ţe taková klatba, takové vyloučení ze společnosti je opravdu tím nejlepším prostředkem, jak někoho přimět k náleţitě slušnému chování. Zůstává tu ovšem problém těţkých zločinců. Těch, kteří jsou jiţ tak zatvrzelí, ţe s nimi nehne ani tento trest. Mám na mysli surové násilníky, lupiče a vrahy a podobnou škodnou. V mém světě se buď odsoudí na smrt a popraví, nebo se nadlouho zavřou do vězení, často aţ do konce ţivota. V jejich případě většinou ani ti největší snílkové neočekávají, ţe by se mohli nějak napravit. Společnost je vlastně jen izoluje, aby jí nemohli dál škodit. Nevím, jaké řešení nabídnout pro ty z nich, kteří jsou jen nepříčetnou tupou zvěří, a takových je mezi nimi hodně. Ale najdou se mezi nimi i tací, kteří při své zlovolnosti vynikají inteligencí. A u těch si myslím, ţe by stálo za to, pokusit se je přesvědčit, ţe cesta zločinu je pro ně méně výhodná, neţ ţít poctivě. Protoţe koneckonců, své zločiny nepáchají jen z čisté surovosti a zvrhlého potěšení někomu ubliţovat, ale především ze ziskuchtivosti a touhy dosáhnout lepšího postavení ve společnosti. Je třeba také mít na mysli, ţe právě tento druh zločinců je pro společnost nejnebezpečnější, protoţe díky jejich mazanosti je daleko těţší je odhalit neţ přihlouplé násilníky či nepoctivce," vysvětlovala Anuviel a v duchu při tom pomyslela na hackery, z nichţ se často stávají přední a skvěle placení odborníci v softwarových firmách. - "Z tohoto druhu zločinců jsou právě naši dva skřeti," pokračovala dívka, "a já jsem jim dala dar léčit, protoţe je mám za dostatečně chytré, aby si ho zachovali. Svého ţivotního cíle tím dosáhnou tak jako tak, dokonce snáze a bezpečněji neţ starým způsobem. Jejich trestem bude to, ţe aby si svůj dar a tím i své nové postavení ve společnosti udrţeli, budou se muset po celý zbytek ţivota chovat slušně a naučit se zkrotit Zlo ve svých srdcích. Moţná, ţe to nakonec
140
KONOPNÁ PANÍ I. nevydrţí a zvrhnou se, ale chtěla jsem jim dát šanci a zkusit, jestli je má cesta správná. Protoţe i kdyby to uspělo jen u některých případů, myslím, ţe stojí za to takový způsob zavést. Dostanou šanci a bude na nich, jestli ji vyuţijí. Pokud se tak nestane, propadnou právu Středozemě a špatně skončí. Nedělám si ţádné iluze, ţe tím vyřeším problémy se zločinci, ale snad se tak občas podaří někoho zachránit a vrátit ho do společenství jeho slušných bliţních. Bude teď však třeba ty dva pozorně sledovat a nenechávat je bez dozoru. Důvěřovat, ale prověřovat!" zakončila Anuviel dlouhý proslov svým oblíbeným manaţerským heslem, které se jí vţdycky velmi vyplatilo. Měla nejasné tušení, ţe dotyčný výrok kdysi pronesl Vladimír Iljič Lenin, jeden ze zakladatelů komunismu. Pokud tomu tak skutečně bylo, povaţovala za dobrý vtip osudu, ţe tato zkušeností ověřená ţivotní moudrost přináší prospěch právě jí, která proti této zhoubné a zcestné ideologii celý ţivot bojovala. ***
***
***
***
***
***
Gandalf a elfové při jejím výkladu přikyvovali a dávali najevo svůj souhlas s většinou dívčiných názorů, ale ostatní se k její teorii stavěli daleko skeptičtěji. Zvyk je ţelezná košile a předsudky se jen těţko překonávají, zvlášť kdyţ se týkají tak citlivého tématu, jakým je trestání zločinu. Nebylo divu, vţdyť za chyby se v takových případech často platí velkými škodami, nebo dokonce i ţivoty zbytečných obětí, a tak aby se vyloučilo podobné riziko, většina společenství dává přednost přísnému trestu před měkčím. Vede to často k začarovanému kruhu a problém se zločinností se tím nevyřeší, spíš jen posílí. Ve Středozemi nebyla zločinnost tak vysoká jako na Zemi, protoţe tady Zlo nevstoupilo přímo do srdcí smrtelníků jako u nás. Lidé své zločince většinou trestali veřejným zbičováním nebo vězením, ale za těţší zločiny se nemilosrdně platilo ţivotem. Elfové zločiny nepáchali jiţ vzhledem ke své přirozenosti. Kdyţ se tak výjimečně stalo, dotyčný byl vyhnán od svého lidu a stal se odsouzeným k potulnému ţivotu v Divočině, kde o samotě většinou dlouho nepřeţil a postarala se o něj divoká zvířata. Trpaslíků bylo příliš málo, neţ aby představovali nějakou významnou poloţku ve statistikách zločinnosti Středozemě, a své zločince trestali po svém, aniţ by nechali někoho jiného do toho strkat nos. Anuviel si říkala, ţe se skřety to bude určitě horší vzhledem k jejich dlouhému otroctví, které je naplnilo záští a nenávistí jeden k druhému, a k pokleslým mravům běţným ve skřetí společnosti. Obávala se, ţe jakmile se skřeti začnou stýkat s ostatními plemeny, její snaha o civilizaci skřetů by mohla vyvolat nárůst zločinnosti ve Středozemi. Doufala, ţe se situace časem změní, kdyţ skřeti budou ţít důstojně a bez útlaku, protoţe na zločinnosti mívají ten největší podíl bída a utrpení. Ale k tomu dojde aţ za mnoho let, a tak prozatím bude muset vymyslet něco jiného, aby je udrţela na uzdě. Jestli se její experiment s Ulrikem a Razgorem vydaří, tak tu bude moţná určitá cesta, jak toho dosáhnout. Ale jak Gandalf, tak i Glorfindel ji varovali, ţe se pohybuje na tenkém ledě, protoţe kdyby se stalo a dotyční skřeti spáchali nějaký těţký zločin, vina padne i na Paní Anuviel. Dívka si byla tohoto nebezpečí vědoma, ale říkala si, ţe nic není bez rizika a ţe i jiné její nápady se ostatním zdály zpočátku bláznivé, ale pak se ukázaly jako správné. Přesto ji vědomí tak velké odpovědnosti tíţilo a tísnilo, a proto přijala s velkou úlevou neočekávanou podporu ze strany Froda. - "Myslím, ţe máš pravdu, Anuviel," řekl váţně moudrý hobit. "Já sám jsem poznal vábení a podstatu Zla na vlastní kůţi a málem nade mnou zvítězilo. Vţdyť kdyby mi Sméagol nad Puklinami osudu neukousnul prst," Frodo zdvihl do výše pravou ruku s chybějícím prostředníkem, "tak bych si Prsten ponechal a Sauron by mne hravě přemohl a získal jej zpět. Proti Zlu se nedá bojovat jeho vlastními zbraněmi, protoţe v zacházení s nimi bude vţdycky daleko zběhlejší neţ my, a nakonec je obrátí proti nám. Bude určitě moudřejší pokusit se změnit srdce zločince a napravit ho, neţ ho zabít nebo uvěznit. Protoţe tak se Zlo neodstraní, ale jen ještě posílí dalším zlem, které tím vzniká. Je těţké bojovat proti Zlu a zabránit mu, aby
141
KONOPNÁ PANÍ I. se nezmocnilo našich srdcí, ale musí to být o to těţší, kdyţ je přitom člověk zavřený někde ve vězení a nemá nikoho, kdo by ho povzbudil a pomohl mu najít cestu zpět k Dobru. Myslím, ţe ten tvůj trest na svobodě bude velmi účinný a dokáţe napravit zločince, jejichţ srdce ještě není úplně zkaţené. Nesmí být tak dlouhý, aby člověk propadl beznaději a zoufalství, ale musí trvat dostatečně dlouho na to, aby pochopil, ţe nic takového jiţ nikdy nechce znova proţít." Gandalf pokýval hlavou a řekl: "Máš pravdu, moudrý hobite, zlem se skutečně proti zlu bojovat nedá. Aţ budou poraţeni všichni Temní páni, bude i lehčí se vypořádat se Zlem, protoţe s nimi zmizí vůle, kterou ovládají své otroky. Skřeti se změní, jen co budou osvobozeni z jejich područí a otevřou se působení Dobra – vţdyť v jejich ţilách proudí i elfí krev! Ostatně ti dva jsou spíše výjimkou, protoţe kdyţ se zadívám do srdcí ostatních skřetů, co s námi jedou, vidím v nich, ţe se jiţ mění a ţe v nich den ode dne bledne Stín, který je dřív ovládal."
- Královská amnestie Rohanská brána se říkalo širokému údolí mezi jiţním koncem masivu Mlţných hor a severními výběţky Bílých hor, které se táhly daleko na východ aţ k Velké řece. Údolí na západní hranici království Rohirů protínala řeka Ţelíz, přes kterou vedl široký brod. Sotva poslední jezdci výpravy přejeli řeku, vyrazila jim vstříc početná a bohatě vystrojená druţina ve zlatem zářící zbroji. Jezdci v čele výpravy stanuli a překvapeně hleděli na praporec, který nesl jeden z vyšňořených pánů. Byl na něm běţící bílý kůň v zeleném poli, coţ byl starobylý erb rohanských králů, následníků Eorla Mladého. Nebylo pochyb – byla to druţina samotného vládce Rohanu, krále Éomera. Rytíři dojeli k výpravě a urostlý muţ, který jel v čele na nejkrásnějším z přenádherných koní druţiny, dal pokyn k sesednutí. Sám mrštně seskočil se sedla a sejmul zlatou přílbu ozdobenou bílým koňským ohonem. Potřásl hlavou a odhodil z čela hustou plavou hřívu, která odhalila nepříliš hezký, ale usměvavý obličej muţe kolem třicítky. Uklonil se uctivě před Anuviel a takto k ní promluvil: - "Ctěná Paní Anuviel Ilúvatarem Darovaná, mluví k tobě Éomer, syn Éomundův – král této země. Do Zlaté síně v Edorasu se mi jiţ doneslo tolik chvály o tvých činech, ţe jsem se ti vydal vstříc, abych tě uctil a osobně přivítal, jakmile překročíš hranice Jízdmarky. Jsi zde vítaná i se všemi, kdo tě doprovázejí. Nemáme skřety v lásce, protoţe jsme s nimi příliš dlouho a krutě bojovali a naše plemena dělí řeky prolité krve. Ale pokud z nich dokáţeš učinit národ, který s námi bude ţít v míru, jsme připraveni se s nimi smířit. Vţdyť jsme se smířili i s Vrchovci, kteří nás po boku Sarumana zrádně napadli, poté co nám přísahali přátelství. My Rohirové dokáţeme nenávidět, ale i odpouštět, kdyţ vidíme upřímnou touhu po míru na druhé straně. Cestou sem jsem zaslechl neuvěřitelnou zprávu o tom, ţe skřeti v tvém doprovodu vyléčili jednoho Jezdce ze zranění a slíbili, ţe budou léčit i další naše lidi. Je-li tomu opravdu tak, potom bych chtěl těm skřetům předem poděkovat a na důkaz vděčnosti mého lidu jim darovat tyto koně." Král pokynul rukou a na jeho znamení Jezdci přivedli dva nádherné hnědáky. "Doufám, ţe se ti skřeti naučí o koně správně postarat, protoţe naše koně si jejich péči plně zaslouţí a bohatě jim ji vrátí," dodal starostlivě Éomer a převzal uzdy vzpínajících se koní od Jezdců. "Takţe, kde jsou ti tví skřetí léčitelé, ctěná Paní?" Anuviel byla tak ohromená Éomerovým přivítáním, ţe jí chvilku trvalo, neţ se vzpamatovala a pokynula Razgorovi a Ulrikovi pochodujícím v první řadě skřetího oddílu, aby přistoupili blíţ. Oba skřeti byli v nemenším šoku z toho, ţe by jim nějaký rohanský Jezdec byl ochoten darovat své koně, protoţe Rohiry velmi dobře znali a věděli, jak na svých cenných ořích lpí. A navíc, nebyl to ţádný obyčejný Jezdec, ale dokonce sám jejich slavný král. To uţ na ně
142
KONOPNÁ PANÍ I. bylo příliš! Předstoupili rozechvěle před Éomera a padli na kolena. Nebyl to sice jejich panovník, ale skřeti měli takový strach z mocných, ţe jim to bylo jedno. Byli zvyklí plazit se před autoritami, které okázale dávají najevo svou moc a sílu, a král Éomer tak na rozdíl od Paní Anuviel bezesporu působil. Éomer skřetům pokynul ať vstanou a předal jim koně. Skřeti byli naštěstí zběhlí v zacházení s těmito zvířaty, protoţe jejich pán Saruman choval v Ţelezném pasu koně uloupené Rohirům a oni se o ně museli starat. Pokorně králi slíbili, ţe o jeho dary budou pečovat jak o oko v hlavě, a mysleli to zcela upřímně. Znali cenu tak vzácných koní a věděli, ţe díky jim stoupne jejich prestiţ mezi skřety aţ do nebeských výšin. Připadali si teď jako nějací skřetí šlechtici a probudila se v nich touha všem ukázat, jak jsou velcí a vznešení. Začali se chovat po vzoru Dúnadanů a ostatních lidí ze vznešených rodů, jejichţ způsoby zvědavě pozorovali, podobně jako ostatní skřeti. Dokonce se snaţili i mluvit spisovně, coţ někdy působilo aţ komickým dojmem. Sláva a povznesení Ulrika a Razgora měly za následek, ţe se o ně začaly zajímat i mladé svobodné skřetice (oba byli staří mládenci) a během pár dnů si našli partnerky, které jiţ dohlédly na to, aby se skřeti chovali, jak se patří, a v budoucnosti neohrozili své ani jejich skvělé postavení. Jakkoliv se to můţe zdát podivné, i u skřetů se ti největší ranaři nakonec dostávají pod pantofel a celkem spokojeně si pod ním lebedí. Anuviel to srdečně pobavilo, protoţe to povaţovala za další důkaz, ţe lidé a skřeti si jsou v mnoha ohledech velice podobní. Nemluvě o tom, ţe jí tak odpadla velká starost a utvrdilo ji to v jejím nápadu, jak dál postupovat ve svém úsilí o emancipaci skřetů. Éomer a jeho druţina se pak přivítali se starými dobrými přáteli a utábořili se společně s výpravou na břehu řeky. Přijely i vozy s čerstvými zásobami, které byly velice vítané, protoţe staré se jiţ tenčily, takţe večer se mohla konat opravdová hostina. Ještě před večeří se oba skřeti pod dohledem Anuviel pustili do léčení nemocných Rohirů z okolí, které jejich příbuzní přivezli do tábora u Ţelíze. Nemocným se díky jejich péči rychle ulevilo a oba skurut-hai si získali úctu a uznání i od těch Jezdců, kteří se zpočátku dívali na královu velkorysost kritickým okem a za zády krále prohlašovali jeho gesto za přemrštěné. Počasí se jiţ před dvěma dny zlepšilo, přestalo pršet a oteplilo se, takţe všichni seděli u táborových ohňů a dlouho do noci rozmlouvali o všech podivných a nevídaných událostech, které se v těchto zastrčených končinách Středozemě odehrávaly. Rozloučili se také s Dúnadany, protoţe ti se brzy ráno chtěli vydat na cestu zpět na Sever, protoţe Rohirové se nadále jiţ postarají o dívčinu bezpečnost. Jen Bregolas zůstal s výpravou, aby ji doprovodil do Minas Tirith, kde chtěl krále osobně zpravit o tom, co se stalo cestou do Kraje, a pokusit se zachránit co se dá, aby utlumil jeho hněv kvůli chybám, kterých se Dúnadané dopustili. Éomer měl velikou radost především ze setkání se Smíškem, kterého měl upřímně rád. Váţil si Smíška pro udatnost, kterou hobit prokázal v bitvě před branami Minas Tirith, kdyţ zachránil ţivot jeho sestře. Maličký Smíšek tehdy statečně napadl Kapitána Prstenových Přízraků, aby mu zabránil zasadit jí smrtelnou ránu palcátem, a svoji obětavost málem zaplatil ţivotem. Rohanský král měl ve výpravě ještě mnoho dalších přátel, lidí, elfů i hobitů, nemluvě o trpaslíkovi Gimlim, s nímţ ho pojilo přátelství stvrzené v bitvě v Helmově ţlebu. S Gandalfem byli rovněţ přátelé, a ačkoliv Anuviel nikdy s jistotou nepřišla na to, který z králových přátel mu jako první podal dýmku nacpanou konopím, měla silné podezření, ţe to byl právě starý čaroděj. I kdyţ to zrovna tak mohl být některý z hobitů, nebo dokonce i trpaslík, který v šíření nového obyčeje nacházel potměšilé potěšení. Faktem je, ţe Éomer ještě toho večera prodělal svůj huličský křest a proţil ho v tak výtečné náladě, ţe v následujících měsících a letech se osobně zaslouţil o rozšíření konopí v Rohanu. Úspěšně je zavedl především v nepříliš úrodných podhorských oblastech, kde se jiţ odedávna pěstoval len a jejichţ obyvatelé byli zruční tkalci. Konopí v horách narůstalo do velké výšky a dávalo velmi kvalitní dlouhé vlákno. Horalové z něj v zimě tkali hrubé a pevné látky na
143
KONOPNÁ PANÍ I. plachty a pytle a vyváţeli je i do okolních krajů, kde byly velice ţádané. Obyvatelé chudého podhůří tak konečně přišli na způsob, jak si zajistit dostatek prostředků na pořízení zásob na dlouhou a krutou zimu, a uţ nikdy víc jim nehrozilo, ţe k jaru budou strádat a trpět hlady. Je třeba ještě podotknout, ţe rekreační modely konopí vypěstované v Bílých horách byly proslulé svou silou. Znalci dokonce tvrdili, ţe "Sněţná", jak se říkalo nejznámějšímu z nich, je vynáší do stejných výšin, kam aţ sahají jejich zasněţené štíty. ***
***
***
***
***
***
Rohirové přivedli i čerstvá taţná a nákladní zvířata, takţe výprava teď rychle postupovala směrem na Edoras, hlavní město Jízdmarky. Během cesty Anuviel pokračovala ve výuce skřetů a začala je učit číst a psát. Éomer teď konečně pochopil, k čemu byly ty záhadné tabulky a křída. Jen málokterý z jeho poddaných byl gramotný, a nijak jim to v ţivotě nevadilo, a tak král vrtěl hlavou nad tím, ţe se Paní Anuviel snaţí naučit toto umění skřety, jimţ bude ještě méně platné neţ jeho lidu. Dívka ho však vyvedla z omylu a vysvětlila mu, jaké změny v blízké budoucnosti čekají Středozem. Dlouze se o tom s králem radili spolu s Gandalfem – a s Orcasem. Nejstarší ze tří, nyní jiţ zcivilizovaných skurut-hai, měl podle Anuviel ty správné vlastnosti a schopnosti, které dělají dobrého vůdce. Zcela jasně se to projevilo při jeho působení v čele skřetí rady starších. Jiţ během několika prvních dnů si díky své rozváţnosti a spravedlivosti získal silnou autoritu a důvěru nejen u skurut-hai, ale i u skřetů z menších plemen, protoţe viděli, ţe je k nim stejně nestranný jako ke skurut-hai. Jiţ teď skřeti Orcase uznávali za svého neoficiálního vůdce a mluvčího, takţe Anuviel se rozhodla, ţe mu dá příleţitost poznat, jak to chodí mezi mocnými, aby se otrkal a byl připraven zastat třeba i tu nejvyšší roli ve skřetí společnosti. Nemluvě o tom, ţe osobní kontakty byly jak ve Středozemi, tak v jejím světě v politice velmi uţitečné a ona věděla, ţe je dobré si jich vytvořit co nejvíc, kdyţ se k tomu naskytne příleţitost. Matně tušila, ţe Orcas se jednou dostane velmi vysoko, a protoţe ho povaţovala za dobrého a věrného přítele, chtěla mu co nejvíc pomoct v jeho ţivotní dráze. Gandalf její snahu rozhodně schvaloval, protoţe také měl k Orcasovi důvěru, a tvrdil, ţe na skřeta má nebývale ušlechtilé srdce. U čaroděje nemohl takový moudrý a smířlivý postoj překvapit, ale Anuviel udivilo, kdyţ zjistila, ţe mezi Éomerem a Orcasem jiţ stačila vzniknout silná sympatie, která po několika dnech přerostla aţ v přátelství. Nemusela ho tedy ani moc prosit, aby na jejich porady přizval Orcase, protoţe její nápad se mu hned zalíbil a udělal to rád. K Orcasovi zaujal postoj staršího bratra a ochránce (i přes to, ţe byl o několik let mladší) a rád ho zasvěcoval do záleţitostí vlády nad smrtelníky. Rohirové byli opravdu překvapivý národ! Snad to bylo tím, ţe sami byli tak nespoutaně svobodní a nezávislí, ţe se dokázali tak hladce smířit se svými odvěkými nepřáteli a rovněţ jim přát svobodu. Nepocházeli ze starých lidských rodů, které po pádu Númenoru přišly do Středozemě, a Númenorejci je povaţovali za divoký a necivilizovaný národ. I po jejich přestěhování z dalekého Severu na rohanské pláně nad nimi gondorští i Dúnadané snobsky ohrnovali nos a povaţovali je za poloviční barbary. Rohirové však pro ně byli příliš cennými spojenci, neţ aby jim to dávali nějak otevřeně najevo. Éomer sice nebyl ţádný intelektuál, ale měl přirozenou inteligenci a dostatečný cit, aby chápal, jak se věci mají. Věděl, ţe pro jeho království bude jen prospěšné, kdyţ dokáţe ţít v míru se svým východním sousedem, a u skřetů si mohl být alespoň jistý, ţe ti nad jeho barbarstvím nos neohrnou. Éomer však měl ještě jeden, daleko naléhavější a palčivější důvod k podpoře snahy Paní Anuviel o odsun skřetů. Po bitvě v Helmově ţlebu před dvěma lety se několika větším skupinám skřetů podařilo utéct a rozprchly se do bezpečí Bílých hor. Skřeti se tam dosud ukrývali, přepadali podhorské vesnice a někdy se dokonce odváţili i do níţiny. Po svém zvyku nejen loupili, ale i vraţdili a pálili, takţe působili opravdu citelné škody. Rohirové se je
144
KONOPNÁ PANÍ I. pokusili vypátrat a zničit, ale skřeti si mezitím v horách vybudovali systém podzemních chodeb, který jim umoţnil pokaţdé uniknout. Rohirové se podzemí pověrčivě báli a nikdo by je nedonutil tam vstoupit, takţe se zdálo, ţe skřeti je budou nerušeně souţit dál. Krále tato situace velmi zneklidňovala, protoţe se jiţ začínalo ozývat reptání, ţe není schopný svým poddaným zajistit bezpečnost, coţ byla vlastně jediná věc, kterou od něj čekali. V příchodu Anuviel tedy spatřoval i příleţitost, jak se zbavit trnu v patě, který mu značně znepříjemňoval ţivot. Éomer sice nebyl tak moudrý a vzdělaný jako jeho soused a přítel Elessar, ale svému lidu vládl moudře a spravedlivě, a byl to koneckonců na svou dobu schopný politik. - "Moţná, ţe by se našel způsob, má Paní, jak za to vše zaplatit, aby tě to nic nestálo," prohlásil Éomer záhadně, kdyţ se při nyní jiţ pravidelné kaţdodenní poradě začali dohadovat o zaplacení jiţ dodaných a budoucích zásob pro výpravu. Anuviel nabídla část platby ve valinorských špercích a drahých kamenech, které si s sebou vezla z Roklinky, a zbytek chtěla zaplatit po vyčištění Mordoru, při kterém plánovala získat od Valar větší mnoţství zlata, obvyklého platidla ve Středozemi. Rohanský král jí však řekl, ţe kdyby byla ochotná odvést skřety z Bílých hor s sebou, bude celý dluh povaţovat za vyrovnaný, a ještě jí zůstane zavázán. Dívce se Éomerova nabídka zalíbila a hned vyslala své tři skřetí přátele v doprovodu Rohirů do nedalekých hor, aby zkusili se skřety vyjednávat. Éomer vyhlásil pro skřety dvoutýdenní amnestii, během níţ se měli shromáţdit na pláních pod Edorasem. Do Bílých hor ihned vyslal heroldy, kteří králův výnos hlasitě vyvolávali v kaţdém horském údolí jak v řeči Rohirů, tak i v Obecné řeči. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Trojice skurut-hai se vrátila nad očekávání rychle, protoţe jim uţ vyšli vstříc vyslanci skřetů, kteří se před pár dny doslechli o tom, co se odehrálo ve Vrchovině a u Rohanské brány, a byli nesmírně chtiví spatřit ten zázrak na vlastní oči. Orcas je k večeru přivedl do tábora výpravy, odkud druhý den odcházeli do sytosti najedeni a obtěţkáni dary v závistivém úţasu nad tím, jak si pochodující skřeti dobře a spokojeně ţijí. Jejich soukmenovci na tom byli sice podstatně lépe neţ skřeti v Severní Vrchovině, protoţe Rohan byl neporovnatelně bohatší a bylo tam víc co uloupit, ale i tak měli často hlad a v horách trpěli tamní dlouhou a krutou zimou. Věděli, ţe tam jsou jako v pasti, protoţe všude kolem byli jen nepřátelé a dravá zvěř. Slíbili tedy, ţe svůj lid vybídnou, aby vyuţil královy amnestie a vyšel ze svých horských doupat za lepším ţivotem. Splnili své poslání do puntíku, a kdyţ se výprava blíţila k Edorasu, na zelených loukách pod městem jiţ tábořila skoro tisícovka skřetů. Dalších osm stovek se k nim ještě připojilo v následujících dnech, a tak Anuviel celkem shromáţdila rovné dva tisíce skřetů, které hodlala provést všemi nebezpečími a přechodně usadit v Jiţním Ithilienu. Legolase sice trochu zarazilo, kdyţ viděl, ţe počet skřetů, kterým tak velkoryse nabídl své pohostinství, se náhle znásobil deseti, ale byl příliš hrdý na to, aby teď couvl a vzal svoji nabídku zpět. Výprava provázená králem dorazila v dobré náladě do Edorasu, ale tam je čekaly znepokojující zprávy z Východu. Zdálo se, ţe mordorský balrog se připravuje k brzké válce, a vzrůstal počet šarvátek na hranicích s Gondorem. Zvědové hlásili i růst aktivity balroga v Dol Gulduru a několik přepadení a loupeţí stád na severní hranici. Situace se pomalu, ale jistě degradovala a bylo jen otázkou času, kdy vypukne otevřená válka. Éomera to pořádně znepokojilo a dal svolat brannou pohotovost Jezdců ze všech končin své rozlehlé říše. Část Rohirů ţila roztroušená v malých vesničkách a usedlostech podél úpatí Bílých hor, kde se zabývali primitivním zemědělstvím. Většinu obyvatelstva však tvořili nomádi, kteří následovali svá obrovská stáda koní a skotu v putování za pastvou a velkou část roku ţili ve stanových táborech na travnatých pláních Rohanu. Ke svolání vojska Jezdců tedy byl potřeba alespoň týden a Éomer cítil, ţe času nebude nazbyt. Ještě dobře si pamatoval, jak spěšně a narychlo Rohirové minule vyjíţděli do boje na pomoc Gondoru, a nechtěl se ocitnout v podobné situaci. Byl ostříleným válečníkem a jeho nos mu říkal, ţe válka je na spadnutí.
145
KONOPNÁ PANÍ I. Anuviel zprávy také znepokojily a nejraději by se co nejrychleji vydala na další cestu, ale musela v Edorasu zůstat alespoň dalších deset dní, neţ vyprší termín Éomerovy amnestie a shromáţdí se všichni skřeti. Jejich tábor se rozkládal pod pahorkem, na němţ stálo hlavní město Rohirů korunované výstavným královským palácem s velkou zlatou kupolí, jemuţ se říkalo Zlatá síň. Na rozdíl od paláce domy ve městě nebyly jiţ zdaleka tak výstavné, většina byla ze dřeva a jejich výzdoba se ve srovnání s elfskými nebo gondorskými díly dala povaţovat za primitivní. Anuviel se rohanský styl moc líbil, protoţe měla ráda prosté věci, a hlavně jí připadal velice originální. Vţdyť númenorská kultura a ty, které z ní později vyšly, se inspirovaly díly elfů a pokoušely se je napodobit. Rohanská kultura však byla úplně svébytná, a musela tedy vycházet z jiných kořenů, coţ jí v dívčiných očích dodávalo exotický půvab. První dny v Edorasu Anuviel strávila organizací ţivota v táboře s tak ohromným mnoţstvím skřetů a především dětí. Jejich počet rychle stoupl na celých pět stovek a ona jim chtěla zajistit stejnou péči, jaké se dostávalo těm z Vrchoviny. Během putování školního ţebřiňáku se jiţ vytvořil kvalitní a nadšený učitelský sbor, sloţený především z elfů a hobitů. Brzy se rozšířil o dva gondorské pány a tři mladé a výjimečně vzdělané Rohiry, kteří se také rozhodli pomoct. Gondorští páni tak učinili především z nudy dlouhého cestování, ale Rohirové byli vedeni upřímnou touhou udělat něco pro své budoucí spojence. K dívčině překvapení se totiţ po několika dnech pobytu v Edorasu na skřety jiţ začínalo hledět v tomto smyslu. Mohl za to Orcas, který hned třetí den po příjezdu přišel za Éomerem s na první pohled absurdním nápadem. - "Naši chlapi se uţ hrozně nuděj, všechno uţ je postavený a udělaný a nemají v tom táboře teď uţ nic na práci. To není vůbec dobrý," povzdechl si králi ustaraně Orcas, kdyţ večer rozmlouvali v královském paláci, a potáhl si z dýmky s konopím, kterou mu podal Éomer. "Vlastně jsem si říkal, ţe by pro ně bylo nejlepší, kdyby se zase začali cvičit ve zbrani, protoţe to je to jediný, co většina z nich umí, a aspoň by neměli čas na nějaký darebnosti. Nevím, jestli mi uvěříš, ale většina skřetů je teď proti balrogovi a strašně se těšej na svobodu. Dokonce si myslím, ţe hodně by jich bylo ochotnejch za ni bojovat. Třeba i proti svejm bejvalejm pánům!" Éomer se zděšením zakuckal kouřem, který mu zaskočil při Orcasových slovech. Skřet ho rázně poplácal po zádech, aţ král přestal kašlat a otřel si slzy z očí. Orcas se rozchechtal a prohlásil: "Koukám, ţe tě to tak vzalo, aţ z toho brečíš! Ale přemejšlej vo tom, pane králi, moţná ţe by to bylo dobrý řešení. Já si myslím, ţe jo, a za ty chlapy, co dostanou do ruky zbraně, se klidně zaručím. Jde jen vo to, jestli nám zdejší lidi budou důvěřovat a přijmou to," uzavřel skurut a pohodlně se rozvalil v křesle před plápolajícím krbem, aby si vychutnal příjemné opojení. Éomer o Orcasově návrhu skutečně přemýšlel, a pro jistotu se ještě poradil s Gandalfem a s Anuviel. Oba mu doporučili návrh přijmout. Bylo přece zřejmé, ţe pokud se z Mordoru podaří vytvořit suverénní skřetí říši, bude muset mít i své vojsko. A tady se nabízela moţnost vytvořit loajální jádro takové armády, a ještě získat dobrou tisícovku nových spojenců. Drtivou většinu z nově příchozích skřetů tvořili dobře vycvičení bojovní skurut-hai, kteří by byli cennou posilou ve válce proti Nepříteli. Král se ani nemusel obávat záporné reakce od svých poddaných a šlechty, protoţe jiţ během cesty od Rohanské brány výpravě vstříc přijíţděly vozy s nemocnými z celého širokého kraje a lidé ţádali skřety, aby je vyléčili. Těm se podařilo většině ţadatelů skutečně pomoct a zbylé dva nevyléčitelně nemocné uzdravila Anuviel. Rohanským královstvím se rychle rozletěla zvěst o tak zázračných léčitelích a do tábora skřetů v Edorasu kaţdý den přijíţděli další a další zájemci o zázraky skřetí medicíny. Samozřejmě, ţe se tím nesmírně vylepšila jak pověst skřetů v obecném smyslu, tak i prestiţ dvou bývalých vrahounů, kteří se tvářili den ode dne spokojeněji. Byli od přírody líní a jejich
146
KONOPNÁ PANÍ I. nové povolání se jim proto velice zamlouvalo. Léčení bylo jednoduché a snadné, a kdyţ bylo třeba, Paní Anuviel jim při něm zpočátku vydatně pomáhala. Oba skřeti se ale rychle učili, takţe brzy její pomoc nebyla uţ nutná. Za léčení dostávali tolik darů, ţe se z nich k velké radosti jejich nastávajících manţelek brzy stali jedni z největších boháčů mezi skřety. Nedělalo jim ţádné potíţe plnit přikázání Anuviel o slušném a poctivém chování, protoţe je děsila představa, ţe by se zase museli lopotit při svém bývalém vojenském řemesle. Nakonec usoudili, ţe uzdravovat je mnohem výnosnější a bezpečnější neţ zabíjet, a uţ za nic na světě by nevzali do ruky meč. Proto také odmítli vstoupit do skřetího vojska, s jehoţ vytvořením král Éomer nakonec souhlasil, a prohlásili, ţe se zabíjením skončili a zbytek ţivota uţ budou jen léčit. Příklad skřetích léčitelů ještě následovaly dvě stovky skřetů z menších plemen, kteří rovněţ neměli do bojování chuť, ale jen z čisté zbabělosti a lenosti, vţdyť ţivot v míru v teplém Jiţním Ithilienu jim připadal daleko bezpečnější a lepší, neţ se někde plahočit na válečném taţení. Raději neţ to, zůstali v táboře a bez reptání vykonávali potřebné práce při jeho čištění a údrţbě. Anuviel si pomyslela, ţe moţná nakonec nejsou tak hloupí, jak se o nich říká. Do Legolasovy říše se měly uchýlit také ţeny, jichţ bylo i s dvaceti starci tři sta, a pět stovek dětí. Orcasovi se přihlásilo tisíc skřetů, většinou skurut-hai, kteří byli odhodláni pozdvihnout zbraň proti svým bývalým pánům. Myšlenka svobody a vlastní skřetí říše se mezi nimi rozšířila jako mor a zapustila kořeny hlavně u těch mladších, kteří tvořili většinu. Mladí skřeti byli uchváceni osudem tří skurut-hai, kteří Anuviel doprovázeli jiţ ze Severu, a okamţitě je přijali za své vzory. Napodobovali jejich účesy, oblečení i způsob mluvy a snaţili se chovat se stejnou vznešeností a šarmem jako ti tři. Rychle se naučili, ţe ve společnosti není slušné dávat průchod krkání a vypouštění větrů, ani se šťárat prsty v zubech. Dokonce i jídlo si od teďka krájeli na menší sousta a nervali je zuby jako dřív. Díky svým skvělým pozorovacím schopnostem a umění napodobovat se skřeti za pár týdnů chovali jiţ celkem přijatelně i pro lidskou společnost. Skřeti z Bílých hor nebyli aţ na pár výjimek zavšivení, takţe na rozdíl od svých spolubratrů z Vrchoviny si zachránili kadeře. Mladí skřeti se velmi rychle naučili dělat si z nich dredy a Anuviel se popadala smíchy za břicho, kdyţ viděla, jak si i stříhají nehty a vůbec se snaţí co nejvíc vylepšit svůj zevnějšek. Nikdy předtím ji ani nenapadlo, ţe skřeti jsou tak velcí parádníci! Proti jejímu očekávání se jiţ neobjevily ţádné podobné problémy jako ten, který vyprovokovali Razgor a Ulrik svým štvaním proti vzdělávání dětí. Skřeti se totiţ na výuku psaní a čtení začali dívat úplně jinak, kdyţ v Edorasu zjistili, ţe většina Rohirů toto umění neovládá a ţe Jezdci obdivně pozorují skřetí děti, jak neuměle malují písmenka abecedy. Skřetům ohromně zalichotilo, ţe umějí něco lépe neţ lidé, a děti v učení pokračovaly s o to větším elánem. Večer po vojenském výcviku se dobrovolně učili číst a psát i někteří mladší skřeti, které neodradila ani únava po těţkém dnu. Dívčini tři skurut-hai a Maru mezi ně často chodili a vysvětlovali jim, jak se jim v budoucnosti bude ţít coby svobodnému národu, a ţe na ty, kteří budou umět číst a psát, čekají ta nejvyšší a nejlépe placená místa ve státní správě a tím i pohodlný ţivot. Anuviel s jejich slovy souhlasila a říkala si, ţe nakonec bude jen dobře, kdyţ se státními úředníky stanou členové mladší generace, přístupnější novým myšlenkám.
- Kamarádka burárum Blíţil se konec prvního květnového týdne a pláně Rohanu se zelenaly vysokou trávou a voněly nespočetnými květy. Počasí se po několika deštivých dnech opět zlepšilo a bylo poznat, ţe se jiţ nalézají v jiţnějších zeměpisných šířkách. Výcvik skřetích ozbrojenců pokračoval bez vady a neobjevil se ani jediný náznak, ţe by se lidé měli od skřetů obávat zrady. Orcas vybral deset nejchytřejších a nejudatnějších mladých skřetů za své důstojníky a
147
KONOPNÁ PANÍ I. vojáky rozdělil do deseti praporů. Pět z nich bylo pěších – kopiníci a lučištníci, ale dalších pět praporů dostalo od Éomera koně a měli se z nich stát skřetí Jezdci. Pro mnohé skurut-hai byly koně novinkou, ale většina z nich se dokázala na koni alespoň udrţet, protoţe s nimi přišli do styku v Ţelezném pasu. Po několika dnech jezdeckého výcviku uspořádaného Rohiry se naučili ovládat své koně a jezdit ve spořádaném útvaru. Toto Éomerovo gesto se ukázalo jako nesmírně přínosné pro další vztahy mezi oběma národy. Skřeti byli tak polichoceni královým darem, ţe si upřímně přáli stát se s Rohiry přáteli a chovali se k lidem stále víc otevřeně a přátelsky. Rohirové si jiţ také začali zvykat na jejich odporný vzhled a ocenili, ţe skřeti se začali starat o svůj zevnějšek, a hlavně ţe jiţ přestali tak odporně páchnout jako ze začátku, protoţe se teď myli, a to dokonce mýdlem. Skřetice samozřejmě nezůstaly pozadu za muţi a rovněţ přijaly zásady lidské hygieny za své a jejich vzhled tím zaznamenal velkou proměnu k lepšímu. Skřetům z Vrchoviny jiţ dorůstaly vlasy a vůbec uţ nevypadali tak zuboţeně, jako kdyţ se s nimi Anuviel poprvé setkala. V posledních dnech Anuviel připravovala zásoby na další cestu a se skřeticemi sušily maso z rohanských krav a ovcí. Dívka také vyrobila další velkou várku lembasu, protoţe zjistila, ţe děti po něm skvěle prospívají a sílí. Nejdřív si myslela, ţe skřetům moţná lembas nebude chutnat, ale v tom se hluboce zmýlila a svůj chléb musela rozdělovat vţdy jen po denních dávkách, protoţe skřeti by jinak snědli vše najednou. Denní dávku této zázračné elfské potraviny tvořila jedna malá tenká placka, která sice zahnala hlad, ale nedala pocit naplněného ţaludku. Lembas však byl úţasný v tom, ţe kdyţ člověk neměl k dispozici jinou stravu, taková denní dávka dokázala udrţet při síle i dospělého muţe. Skřetí škola rovněţ probíhala bez zádrhele, a tak se Anuviel rozhodla, ţe na pár dní opustí Edoras a vyjede si za enty do Ţelezného pasu. Moc se těšila, aţ pozná tyto podivné stromolidi, Pastýře stromů, nejstarší lid Středozemě. Smíšek a Pipin, kteří se s nimi spřátelili během Války o Prsten, se za nimi také chtěli vypravit na návštěvu, a tak Anuviel s Glorfindelem si je posadili před sebe na koně a brzy zrána vyrazili na sto mílí dlouhou cestu přes travnaté rohanské pláně. Koně běţeli jako s větrem o závod, zvlášť Éodwyn, kterou dívka musela krotit, aby Asfalothovi neujela. Klisna poznala své rodné pastviny a bujně dávala najevo, jak je šťastná z návratu domů. K večeru se přiblíţili k brodům Ţelíze, kde se utábořili a přespali. Hobiti byli celí vzrušení z představy, ţe se jiţ zítra setkají s enty Stromovousem a Řeřábkem, s nimiţ se před dvěma roky spřátelili. Slibovali Anuviel, ţe ji enti určitě rádi přivítají a určitě jí poskytnou pomoc, o kterou je měla v úmyslu poţádat. Chtěla, aby jí pomohli při úpravách Mordoru a jeho zvelebení, aby se z něj stala úrodná a oku lahodící krajina. Enti byli v tomto ohledu velice schopní a ti mladší z nich, co ještě tak úplně nezestromovatěli a nepokryli se lišejníkem, se dokonce vyznali i v sadařství a zahradnictví, které se ještě jako enťata naučili od svých matek neţ zmizely. To totiţ byla velká bolest entů – jejich ţeny, které neţily v horských lesích jako oni, ale přebývaly v níţinách, utekly neznámo kam před Sauronem, kdyţ zničil jejich zahrady. Stalo se to před mnoha tisíci lety, kdysi dávno v Druhém věku Středozemě, a od té doby entové bezvýsledně hledali entky a plakali nad jejich zmizením. Elfové o jejich předlouhém hledání sloţili mnoho písní, které znala celá Západní Středozem. Anuviel bylo jejich osudu moc líto, a tak ještě ve Valinoru poţádala Yavannu, aby entky našla. Nejenom, aby je našla, ale i přivedla, budou-li si to přát, do Fangornského lesa, kde ve Středozemi přeţívali poslední entové. Yavanna slíbila, ţe to udělá, ale varovala dívku, ţe jí to můţe hodně dlouho trvat, protoţe bude muset prozkoumat širé a daleké oblasti Východu a Jihu Středozemě. Anuviel si říkala, ţe to moc nevadí, protoţe enti jsou velmi trpěliví a pomalí, takţe jim to dlouhé určitě nepřijde. Druhý den ráno opět vyjeli na cestu a před polednem jiţ volným krokem přijíţděli k Ţeleznému pasu a obdivovali krásu údolí, v němţ bylo ukryto bývalé Sarumanovo sídlo. Vysoké hradby pevnosti strhli enti, kdyţ se padlému čarodějovi přišli pomstít za ničení
148
KONOPNÁ PANÍ I. stromů jeho skřety, jimţ ve své řeči opovrţlivě říkali burárum. Enti strašlivě nenáviděli skřety, protoţe ti měli v oblibě kácet stromy jen tak, i kdyţ pro ně neměli ţádné vyuţití, pouze z radosti ničit něco ţivého a krásného. Taky se jim za to enti během útoku na Ţelezný pas pořádně pomstili a většinu jich pobili, podobně jako o pár dní později, kdyţ na Gandalfovu ţádost přišli na pomoc Rohirům v bitvě v Helmově ţlebu. Anuviel si proto ani přes veškerá Smíškova ujišťování nebyla příliš jistá s tím, ţe se na ni a její plány se skřety enti budou tvářit nadšeně. Entí myšlení bylo velice pomalé a zkostnatělé, a enti jen velmi neradi přijímali nějaké nové myšlenky. Uvítání bylo ještě daleko horší, neţ si vůbec mohla představit. Sotva dojeli k mělké dolině s krásnými stromy, v jejichţ středu se tyčila vysoká věţ Orthank, některé ze stromů se pohnuly a Anuviel si s překvapením uvědomila, ţe to nejsou stromy, ale podivná stvoření stromům podobná, která byla nad veškerou pochybnost ţivá a inteligentní. Ve velkých zelených očích jim blýskaly zášlehy zeleného světla, které nebylo ani trochu přátelské. - "Tak ty máš ještě tu drzost přijít osobně, ty kamarádko odporných burárum!" zaburácel hluboký hlas věkovitého mechem obrostlého enta, z něhoţ se vyklubal Pán Fangornského lesa, starý Pipinův a Smíškův přítel Stromovous. "A přijela jsi dokonce s elfem a s našimi přáteli. Jen si nemysli, ţe ti to pomůţe. Táhni odsud, ty bláznivá ţenská, nebo se neudrţím! Ať uţ jsi odsud pryč i s tvým doprovodem, protoţe nikdo, ani náš nejlepší přítel, není v tvé společnosti mezi námi vítán!" Stromovousův hrozivý proslov zapůsobil na celou skupinku jako ledová sprcha. Ent svá slova doprovodil výhrůţným pohybem větví, a tak Anuviel s Glorfindelem dál nečekali a obrátili se na potupný ústup. Pipin se dal do srdceryvného a neutišitelného pláče a Anuviel, která ho vezla na Éodwyn, nenacházela slova, kterými by ho mohla povzbudit, protoţe jí samotné bylo taky do breku. Tak tohle ale byla prohra na celé čáře, říkala si v duchu, ale snaţila se zahnat černé myšlenky, protoţe cítila odpovědnost za celý ten šílený podnik, který spískala, a uvědomovala si, ţe teď je pozdě, neţ aby mohla couvnout. Bála se, ţe se její štěstí obrací, a vyčítala si, ţe nepočkala na příjezd Gandalfa z Helmova ţlebu, kam odjel s Gimlim podívat se na Třpytivé jeskyně, a nevzala ho s sebou. Třeba by Stromovouse přesvědčil, ţe Anuviel má pravdu a ţe skřety opravdu změní natolik, ţe nebudou vadit ani entům. Nebo třeba taky ne. S enty bylo opravdu někdy těţké pořízení, ale ona se teď musela se svým neúspěchem vyrovnat a pokračovat dál. Druhý den k večeru se dívka s Glorfindelem a hobity vrátila do Edorasu a vše vyprávěla Gandalfovi. Čaroděj se zasmušil a podotkl, ţe do entů nevidí ani on, a ţe se jim prostě bude muset nechat čas, aby si na nové poměry zvykli. Snaţil se svoji přítelkyni utěšit a poukázal na to, ţe aţ dosud se jí vše dokonale dařilo, takţe by kvůli jednomu nepříliš důleţitému neúspěchu neměla věšet hlavu. Anuviel sice chápala, ţe Gandalf má pravdu, ale nenávist entů k její osobě ji bolela jako rána přímo do srdce. ***
***
***
***
***
***
Na pláni pod Edorasem postupně vzniknul další, daleko větší tábor vojska Rohirů, kteří odpověděli na výzvu krále. Sešlo se tam celkem šest tisíc dobře vyzbrojených a vycvičených Jezdců na hrdých a rychlých koních. Všude panovalo velké vzrušení, protřásaly se novinky a nejvíc se samozřejmě mluvilo o Paní Anuviel a o tom, co dělá se skřety. Nevěřící Tomášové se pak mohli na místě přesvědčit, ţe ty neuvěřitelné zvěsti jsou pravdivé, a chodili okukovat skřety při výcviku nebo v jejich táboře, kde nad nimi nechápavě vrtěli hlavou. Skřeti se k nim chovali přívětivě a měli z jejich údivu legraci, ale v duchu byli na sebe moc pyšní. Elfové, Gimli a Orcas spolu s několika skřety zběhlými v černém řemesle pomáhali při ostření a výrobě zbraní a brnění. Všude po městě i před branami zvonily kovadliny a hučely kovářské výhně a kaţdá ruka, která uměla drţet kladivo, byla vítaná. Nakonec se podařilo sehnat nebo
149
KONOPNÁ PANÍ I. vyrobit všechnu potřebnou výzbroj dokonce i pro skřety, kteří si pyšně vykračovali v blýskavé zbroji s dlouhými rohanskými meči po boku. Anuviel přemýšlela, jak vyřešit problém s dopravou skřetů do Jiţního Ithilienu. Cesta byla dlouhá čtyři sta mílí a dívka se bála, ţe bude třeba spěchat kvůli hrozící válce. Jak ale se středověkými dopravními prostředky a na tak dlouhou vzdálenost rychle přepravit tisícovku ţen, dětí, starců a malých skřetů, kteří nejsou za slunečného dne schopni vydrţet delší chůzi? Slunce jiţ teď pořádně pálilo a týden od týdne to bude horší, zvlášť aţ se jejich cesta stočí k jihu. Její nápad s upravenými ţebřiňáky se tak osvědčil, ţe se rozhodla ho zopakovat a objednala si u Rohirů výrobu dalších vozů. Rohanští řemeslníci jí dodali dvacet pevných a přitom lehkých vozů s dvojitou podlahou a poţadovaným vnitřním vybavením, které uvezly spoustu zásob a pohodlně se do nich vešlo čtyřicet dětí nebo třicet dospělých. Osm z nich bylo vyhrazených pro děti školního věku, které se v nich budou během dlouhé cesty dál učit vše potřebné. Dalších deset bylo určených ţenám s malými dětmi a starcům a poslední dva vozy Anuviel nechala pro malé skřety, kteří se v nich budou moct svézt a odpočinout si, kdyţ se příliš unaví pochodem. Vozy táhla spřeţení houţevnatých dlouhonohých volků z rohanských pastvin, silných a vytrvalých jako ţádní jiní tahouni ve Středozemi. Zvířata byla také velmi rychlá, takţe dokázala drţet krok s pomalu klusajícími koni. Anuviel počítala s tím, ţe by výprava mohla ujet třicet mílí denně, aniţ by příliš spěchala, a za dva týdny dojet se skřety do jejich nového útočiště. Kolem poledne jedenáctého dne měsíce května se však v Edorasu objevil gondorský posel od krále Elessara a přinesl zprávy, které změnily všechny její plány. Jezdec přinesl rohanskému králi Elessarův dopis a rudě natřený šíp, kterým podle staré tradice Pánové Gondoru ţádali své spojence o pomoc v boji. Zprávy byly skutečně váţné. Mordorský balrog se dal do pohybu a zaútočil na opevnění Osgiliathu, kudy vedl široko daleko jediný most přes řeku Anduinu. Gondorské hlídky sice útok nezaskočil, ale neměly dostatečnou sílu, aby nepřátele vytlačily zpět do Morgulského údolí. Elessar psal, ţe se obává, ţe tento útok byl jen zkouškou připravenosti gondorské obrany, a ţe příští jiţ bude daleko silnější a průraznější. Obranný systém Osgiliathu, bývalého a dnes jiţ opuštěného hlavního města Gondoru, byl sice v minulém roce opraven a posílen, ale ani tak neměl naději dlouho vzdorovat záplavě nepřátel připravené k útoku za valy Hor stínu na mordorské hranici. A z Osgiliathu to bylo do Minas Tirith jen necelých třicet mílí! Jediný způsob, jak předejít dalšímu obléhání svého sídelního města, Elessar viděl v co nejrychlejším přesunu velké síly vojsk do Severního Ithilienu. Tam chtěl zahnat skřety zpět do Morgulského údolí, vytvořit silný obranný pás podél Hor stínu aţ k Černé bráně na severozápadní hranici Mordoru, a skřety tak obklíčit na jejich západní hranici. K provedení takového plánu by však Elessar potřeboval další tisíce muţů, protoţe sám neměl dostatečně velké vojsko. Gondor byla veliká říše s dlouhými hranicemi, které často ohroţovali nepřátelští sousedé, a tak velká část gondorské armády byla vázaná na těchto hranicích. A to ani nemluvě o tom, ţe ve Válce o Prsten padlo mnoho muţů a dorůstající mládeţ ještě plně nestačila nahradit ztráty, takţe ve skutečnosti král měl na tak velkou říši k dispozici jen velmi malou armádu. Éomer nezaváhal ani na okamţik a začal psát svému královskému příteli odpověď, v níţ ho ubezpečil, ţe do dvou dnů vyjede se svými Jezdci na pomoc. Elessarovi sliboval, ţe za týden přijede v čele čtyř tisíc Rohirů – zbylé dva tisíce svých bojovníků musel ponechat v Rohanu, aby posílili obranu severní a východní hranice království – a tisícovky dobře vyzbrojených a vycvičených skřetích válečníků vedené Paní Anuviel, slavnou bojovnicí proti balrogům. Ti však samozřejmě přijedou jen v tom případě, ţe král Elessar jim dovolí překročit hranice svého království. Éomer ještě Elessarovi doporučil, aby skřety k sobě rozhodně pustil, a krátce v dopise vylíčil, jak je Anuviel zcivilizovala a změnila.
150
KONOPNÁ PANÍ I. - "Předej tento list svému pánovi, ale nespěchej s odjezdem do zítřejšího rána a mezitím si dobře prohlédni tábor skřetů, ať můţeš krále zpravit o tom, co jsi spatřil na vlastní oči," řekl Éomer poslovi, kdyţ mu předával dopis. "Novinky v mém dopise budou vládci Gondoru moţná připadat tak neuvěřitelné, ţe bude jen dobře, kdyţ je bude mít potvrzené i od tebe." Anuviel se v duchu potutelně smála a říkala si, ţe Éomer má asi strach, aby si Elessar po přečtení jeho dopisu nemyslel, ţe se zbláznil. V obou táborech před branami Edorasu vypukl velký shon a všichni se chystali na odjezd. Doplňovaly se poslední zásoby, balilo se a druhý den večer bylo vše připraveno k odjezdu. S předstihem vyslali náhradní spřeţení volků, aby byla připravená k přepřáhnutí na půli cesty mezi místy, kde měla výprava přenocovat. Anuviel v myšlenkách přivolala Gwaihira, a kdyţ orel k večeru přilétl, poţádala ho, aby donesl vzkazy trpaslíkům a Haldirovým elfům. Její spojenci byli jiţ pár dní v pohotovosti na severní hranici Rohanu připraveni se k ní připojit, aţ jim dá vědět. S Éomerem se domluvila, ţe nechá pět set elfů od Paní Galadriel jako posilu Hraničářů na severní a východní hranici Rohanu a zbylých tisíc se přidá k výpravě putující do Gondoru. Poţádala je, aby se do čtyř dnů setkali s její výpravou na místě leţícím sto mílí na jihovýchod od Edorasu, v lese Firienu na hranici Anórienu, který jiţ patřil ke gondorskému království. Elfové ani trpaslíci neměli koně, ale zato byli tak výbornými a vytrvalými běţci, ţe tento nedostatek dokázali hravě nahradit. K místu setkání to měli nějakých dvě stě mílí, ale Anuviel věděla, ţe za čtyři dny dokáţí překonat i tak dlouhou vzdálenost. Cesta vedla po rovině přes travnaté rohanské pláně, takţe budou moct běţet s větrem o závod a včas se připojit k jejímu vojsku skřetů. Poslední večer před odjezdem se ve Zlaté síni sešli členové druţiny Konopné Paní s hobity a třemi skurut-hai u večeře na rozloučenou pořádané Éomerem. Dívka i král naléhali na hobity, aby si pořádně rozmysleli další cestu a raději zůstali v bezpečí v Edorasu. Jenţe malí človíčkové trpěli tak strašnou zvědavostí, ţe za nic na světě nechtěli přijít o místo v prvních řadách na tak výjimečném představení divadla dějin Středozemě. Nezaváhal ani Cvalimír Bulva, který mezi nimi platil za největšího ustrašence. - "Já vím, ţe je to nebezpečné, ale pojedu dál," prohlásil rozhodně Cvali a snaţil se zakrýt, ţe se mu strachy chvějí ruce a podlamují kolena při představě podobných bitev, jaké mu tolikrát líčili Smíšek a Pipin. Zůstat nechtěla ani Pomněnka, která se tvářila stejně, ne-li více statečně a odhodlaně, neţ mnozí hobiti muţského pohlaví. Jen Frodo, Smíšek a Pipin nejevili známky přílišného vzrušení, protoţe si jiţ prošli křestem boje a měli tak statečná srdce, ţe je to ani v budoucnosti neodradilo. Naopak se těšili, ţe se po dlouhé době zase setkají se svým přítelem Aragornem a budou mu moct v těţkých chvílích dokázat své přátelství. O účasti hobitů ve výpravě bylo tedy rozhodnuto a mohli se věnovat příjemnějším rozhovorům i činnostem. Hodně se ten večer jedlo, popíjelo i kouřilo, a jako obvykle zakončili hostinu zpěvem veselých písní ze všech moţných končin a národů. Druhého dne ráno se probudili s prvními paprsky slunce a během dvou hodin se čelo vojska dalo do pohybu. V čele dlouhé řady ozbrojenců jel král Éomer s Anuviel a Gandalfem po boku a za ním jeho dvě stě rytířů zářících zlatem. Po nich následovaly dva éoredy rohanských Jezdců o celkové síle tisíc muţů a za nimi se táhla kolona dvaceti vozů se skřety. Za vozy jelo padesát nákladních mezků se zásobami a mezi vozy se proplétali opěšalí malí skřeti neustále ţebronící o svezení, hobiti na ponících a ti členové dívčiny druţiny, kteří během cesty učili děti. Z vyučování se uţ stala zaběhaná rutina a někteří z učitelů včetně Elrondových synů a dvou Vznešených elfů z Roklinky v sobě objevili skutečný talent pro toto povolání. Učitelské řemeslo šlo dobře i Frodovi, ale nejoblíbenější učitelkou se stala Pomněnka, která se pevně rozhodla, ţe se vzdá kariéry dvorní dámy, a místo toho se raději stane učitelkou skřeťat. Anuviel její rozhodnutí potěšilo, ale hrozila se reakce Pána Saramíra, který doufal, ţe se jeho
151
KONOPNÁ PANÍ I. schovanka díky cestě do cizích krajů dostane do vysoké společnosti. Měla oprávněné obavy, ţe stařešina Brandorádů si zrovna skřety jako tu nejvhodnější společnost pro svou příbuznou nepředstavoval. Za houfem mezků jel Orcas se svými pobočníky Dorcasem a Ursinem a za nimi následovaly vyrovnané řady skřetích pěšáků. Kdyţ čelo výpravy vyjelo na táhlou výšinu na konci doliny, v níţ leţel Edoras, a Anuviel se otočila zpět, aby se podívala, jak je kolona dlouhá, měla nutkání vybuchnout smíchy při pohledu na nadredované skřety, kteří jí na první pohled připadali jako průvod pochodujících rastamanů. Ale na rozdíl od mírumilovných vyznavačů konopí se skřeti tvářili tak bojovně, ţe jí smích zamrznul na rtech. Kaţdý prapor o stovce bojovníků měl svoji korouhev se znakem, podle kterého dostal jméno. Na vlajících zeleně lemovaných praporcích se skvěly stylizované podoby zvířat – sytě ţluté siluety s červenýma očima a tlamou v černém poli. Pěší oddíly se jmenovaly Jezevci, Kuny, Medvědi, Kanci a Múmakové. První dva prapory byly sloţené z lučištníků a ostatní tři tvořili kopiníci. Ti poslední se jmenovali podle zvířat haradských Jiţanů připomínajících obří slony, kteří je cvičili pro boj a děsili jimi nepřátele. Za skřetími pěšáky následovaly čtyři éoredy rohanských Jezdců a za nimi pět set skřetích Jezdců, rozdělených do pěti praporů nazvaných Vlci, Rysi, Lišky, Orli a Jestřábi. Průvod uzavíraly zbylé dva éoredy Jezdců, pět zásobovacích vozů a dalších padesát nákladních mezků. Je to úplný pojízdný cirkus, říkala si Anuviel, která s něčím podobným neměla sebemenší zkušenost. Spoléhala se ale na Rohiry, kteří takto necestovali poprvé a věděli, jak se postarat, aby se nikdo necoural a nevznikaly příliš velké mezery mezi jednotlivými útvary kolony. První den pochodu urazili padesát mílí a utábořili se podél cesty, která se vinula podél Bílých hor aţ do Anórienu. Anuviel i zde pokračovala ve vysévání semínek konopí podél silnice, se kterým začala jiţ cestou z Kraje. Yavanna jí po Gwaihirovi poslala velký pytel semen cannabis valinorica, a tak Anuviel se rozhodla dostát svému novému jménu a stát se ve Středozemi tím, čím byl Americe Johnny Appleseed, kdyţ tam podobným způsobem kdysi rozšířil jabloně. Hobiti jí se zahradničením vydatně pomáhali, a tak ještě po létech bylo snadné poznat, kde se Konopná Paní zastavovala na své legendární výpravě. Cesta z Edorasu do Anórienu dostala nové jméno a brzy se jí neřeklo jinak neţ Konopná cesta. Uspořádání tábora trvalo Rohirům velmi krátce, a kdyţ dorazily poslední oddíly, stany jiţ stály a na ohništích se připravovala večeře, jediné teplé jídlo za den. V táboře vládla přísná disciplína a pořádek, které bez odmlouvání dodrţovali i skřeti. Dokud tábořili pod Edorasem, byli Rohirové samý ţert a špás, ale jakmile se ocitli na válečné stezce, stali se z nich ostraţití a strozí válečníci. Skřeti cítili, ţe bude lepší je nijak proti sobě nepopouzet, a drţeli hubu i krok. Kdyţ slunce zapadlo za ostrou siluetou vrcholku Roháče a na níţinu se snášela noc, všichni jiţ seděli u táborových ohňů a odpočívali před večeří. Všude vládl takový klid a pohoda, aţ bylo těţko uvěřit, ţe se blíţí válka a nepřítel je na dosah.
- Podvratná činnost a skřetí disidenti Výprava se vydala brzy zrána na další pochod po Velké západní cestě podél úpatí Bílých hor, protoţe měli v plánu dostat se na hranici s Gondorem ještě před západem slunce. Za hranicí se rozkládal les Firien, po jehoţ okraji tekl Hraniční potok, který se po padesáti mílích směrem na severovýchod vléval do delty řeky Entvy. Potok protékal rovinatou, ale neschůdnou krajinou plnou močálů a bahnisek, které tvořily přirozenou hranici mezi oběma královstvími. Chtěli se utábořit na kraji lesa ještě na rohanské straně, ale Anuviel vyslala zvědy aţ na jeho jihovýchodní okraj jiţ patřící Gondoru, aby zjistili jestli Elessar poslal zásoby, o něţ ho po poslech poţádala ještě ve Vrchovině. Zásoby měly být dodány do pevnůstky na kopci
152
KONOPNÁ PANÍ I. Halfirienu na okraji lesa. Příděly jídla od Rohirů byly sice dostatečné k udrţení sil, ale do sytosti se nenajedl nikdo, protoţe vládl přísný válečný reţim rozdělování potravy. Skřeťata byla neustále hladová a dívka si říkala, ţe pokud tam ty zásoby budou, vyhradí je jen pro ně. Chtěla dětem co nejvíc ulehčit namáhavou cestu a doufala, ţe zvědové se vrátí s pořízenou. Často si později říkala, ţe její péče o skřety, kterou někteří povaţovali za přehnanou, ji nakonec zachránila před velikými problémy a moţná i naprostým neúspěchem. Zvědové se totiţ k Halfirienu vůbec nedostali, ale vrátili se koncem odpoledne s hrozivou zprávou. V severní části lesa se ukrývalo celé obrovské vojsko o síle nejméně čtyř tisíc dobře vyzbrojených skurut-hai. Skřetí zvědi strávili několik hodin špehováním nepřátel a byli si jistí, ţe ti jsou pod rozkazy balroga z Dol Gulduru. Anuviel si říkala, ţe kdyby je skřeti přepadli ze zálohy během průchodu lesem, neměli by šanci se ubránit, nebo by přinejlepším ztratili velkou část muţů. Teď však bylo třeba rychle vymyslet nějaký plán, co dál dělat, protoţe se jiţ pomalu blíţili k lesu. Výprava dostala příkaz k zastavení a velitelé obou vojsk byli sezváni na válečnou poradu. Připravili plán útoku a velitelé se ihned vrátili ke svým oddílům vydat potřebné rozkazy. Anuviel mezitím přivolala Gwaihira a poţádala ho, aby donesl zprávu o skřetech přicházejícím elfům a trpaslíkům. Ti se pod vedením rohanských Hraničářů jiţ blíţili skrytými pěšinkami mezi močály od severozápadu a dívka je prostřednictvím svého okřídleného posla poţádala, aby neprodyšně a především nenápadně obklíčili severní okraj lesa Firienu. Cesta dělila les na dvě nestejně velké části – větší jiţní část, která sahala aţ k horským svahům, a menší severní část, v níţ se ukrývali nepřátelé. Anuviel měla v úmyslu tajně obklíčit skřety z jihu, a pak po cestě vyslat menší oddíl Jezdců, který by slouţil jako vnadidlo. V okamţiku, kdy by je skřeti napadli, zaútočili by na ně muţi ukrytí podél jiţní strany cesty a hnali by je před sebou k severnímu okraji lesa, kde by skřeti padli do otevřené náruče trpaslíků a lesních elfů. Jak by takové vřelé objetí dopadlo, si kaţdý dokázal domyslet. Nejdřív však bylo třeba postarat se o nebojující část výpravy. Anuviel svolala ţeny a malé skřety, aby jim vysvětlila situaci a ujistila je, ţe zůstanou stranou boje v bezpečí. V nedalekém údolí pro ně dala postavit tábor, kde je měla chránit stovka Jezdců a skurut-hai. Všechny ţeny však nechtěly zůstat v táboře. Maru a dvě další skřetice se přihlásily, ţe mají plán, jak na skřety vyzrát. - "Hned jak jsem se doslechla, ţe před náma jsou skuruti," vysvětlovala Maru svůj nápad, "řekla jsem si, ţe kdyby se jim všechno pořádně vysvětlilo, tak by moţná ani nechtěli bojovat. Chci říct, ţe kdyby věděli, jak se nám jako přátelům lidí dobře ţije, tak by to třeba chtěli taky zkusit a radši by byli svobodný jako my, neţ aby bojovali za balroga. Vţdyť to jsou skřeti jako my! Jen jde o to jim to říct. No, a v tom by nám určitě věřili stejně, nebo i víc neţ chlapům. Myslela jsem, ţe kdybysme večer za nima přišly tak, aby to neviděli jejich kapitáni, a potají si s některejma promluvily, určitě by se to do rána rozneslo mezi všema, a mnoho z nich by radši uteklo a přidalo se k nám." Anuviel zůstala na skřetici překvapeně hledět, ale kdyţ se nad jejím plánem zamyslela, musela uznat, ţe má hodně do sebe. Obávala se ale, ţe pro skřetice by to bylo příliš nebezpečné, a snaţila se je přesvědčit, aby raději zůstaly v bezpečí tábora a mezi nepřátele nechaly jít muţe. Mladé ţeny nechtěly o ničem takového ani slyšet a všechny tři svorně prohlásily, ţe si jsou nebezpečí dobře vědomy, ale chtějí ho podstoupit. Dívka tedy vybídla Maru a její přítelkyně, aby ji doprovodily, a vydala se s nimi za Orcasem. Ten si Maru s velkým zájmem vyslechl a její nápad ho přímo nadchl. Nebyl nijak nadšený představou, ţe bude bojovat proti svým bliţním, a pokud existovala nějaká cesta, jak zabránit zbytečnému zabíjení, byl ochoten ji zkusit. Všech pět se tedy vydalo za Éomerem a Gandalfem, který byl čestným maršálem Marky a král se s ním o všem radil, aby jim navrhli toto originální řešení. - "A na to přišla tahle mladá dáma?" otázal se s obdivem Éomer a ukázal na Maru. Anuviel přitakala a na králově tváři se objevil široký úsměv. "Vidím, Orcasi, ţe vaše ţeny jsou
153
KONOPNÁ PANÍ I. přinejmenším stejně statečné jako ty naše. Ten plán se mi líbí, ale nikdo nemůţe dopředu vědět, jak u skřetů uspějete. Myslím, ţe nejlepší bude, kdyţ se připravíme tak, jak jsme se dohodli s veliteli, ale vyčkáme s útokem aţ do rána. Vy tím získáte dostatek času k tomu, abyste své rodné přesvědčili, ať se vzdají. A pokud vás neposlechnou, sevřeme je s elfy a trpaslíky do kleští, a pak jim uţ nezbude, neţ trpce litovat svého rozhodnutí." Jak Éomer řekl, tak se i stalo. K večeru se Jezdci a skurut-hai se skřeticemi rozjeli v malých skupinách k Firienu, vzdálenému necelých pět mílí, a před půlnocí dokončili obklíčení nepřítele z jihu. S posledními paprsky zapadajícího slunce přiletěl Gwaihir se zprávou od elfů, kteří vzkazovali, ţe do svítání bude les od severu neprodyšně uzavřený. Podvratná operace tedy mohla začít a skřetí disidenti se neprodleně pustili do práce. Vybrali mezi sebou padesát skřetů, kteří byli těmi nejpřesvědčivějšími řečníky. Výběr se neobešel bez rozepří, protoţe se jich hlásilo desetkrát tolik. Orcas však uplatnil svoji autoritu a skřety rychle uklidnil. Sám by se také nejraději vydal mezi nepřátele, ale Anuviel mu to přísně zakázala, protoţe ho nechtěla vystavovat nebezpečí ještě předtím, neţ dojde k opravdovému boji. Dívka sice doufala, ţe skřeti nepřátele nakonec přemluví, ale bylo jí jasné, ţe u všech se to určitě nepodaří. Očekávala proto boj, ať budou mít skřeti úspěch nebo ne. Otázka byla jen, kolik nepřátel se proti nim nakonec postaví. Skřetí podvratníci se rozdělili do skupinek po třech aţ pěti a rozptýlili se podél jiţní strany cesty vedoucí lesem. Jakmile se úplně setmělo, překročili cestu a pronikli do severní části lesa. Dolguldurští skřeti tam tábořili v malých skupinkách a cítili se natolik bezpečně a bezstarostně, ţe dokonce zapálili ohně, aby si uvařili večeři. Les byl bohatý na zvěřinu a skřeti toho vyuţili, aby si pro jednou pořádně nacpali břicha. Situace v Dol Gulduru nebyla nijak růţová, všude kolem byli nepřátelé a jídla nebylo nikdy dost. Nebylo tedy divu, ţe po poráţce morijského balroga začala klesat morálka muţstva. Dolguldurský Pán balrogů krutě trestal kaţdý projev nespokojenosti, takţe nikdo si nedovolil otevřeně reptat, ale pod hladinou to bouřilo. Kdyţ balrogovo vojsko překročilo Velkou řeku, dostaly se k nim naprosto neuvěřitelné zprávy o tom, ţe ta ţenská, co porazila balroga z Morie, prý skřetům pomáhá, léčí je a slibuje jim svobodu. Samozřejmě, ţe o těchto věcech se jen špitalo, ale nakonec se o nich dozvěděli všichni. Velitelé skřetů se o těch podivných událostech doslechli také, ale byli tak arogantní a zvyklí na naprostou věrnost a poslušnost svých vojáků, ţe jim vůbec nedošlo, jak to mezi nimi vře. Takţe i mnozí dolguldurští skuruthai jiţ po nějakou dobu potají přemýšleli o svobodě, a kdyţ se setkali se skřetími disidenty z výpravy Paní Anuviel a vyslechli jejich vyprávění, byla to voda na jejich mlýn. Skřetí kapitáni ani nepostřehli, ţe zpráva o blízkosti Paní, která chce osvobodit skřety, se šíří jako lavina od ohně k ohni, od skupinky ke skupince. Maru sice očekávala, ţe skřeti jí budou důvěřovat víc neţ muţům, ale výsledek byl ještě lepší, neţ doufala. I ve světle ohňů totiţ bylo vidět, jak je hezky upravená a oblečená, a protoţe byla na skřetí vkus velice hezká, na skřety zapůsobila jako nějaká velká dáma. Viseli na ní obdivně očima a byli ochotní pro ni udělat první i poslední, nemluvě o tom, ţe na slovo uvěřili všemu, co jim vykládala. Na rozdíl od Orcase se jeho dva společníci směli připojit k podvratnému komandu a rovněţ zapůsobili velkým dojmem. Kupodivu největší úspěch sklidili s líčením souboje mezi Anuviel a morijským balrogem, protoţe skřeti měli škodolibou radost z jeho potupné poráţky smrtelnou ţenskou. Balrogům sice slouţili, ale nenáviděli je snad ještě víc neţ nepřátele. Bylo krátce po půlnoci, kdyţ se skřetům podařilo dohodnout se mezi sebou, a kaţdá skupinka vyslala zástupce na tajnou poradu s disidenty, která se měla konat ještě před svítáním. Ursin, který byl rychlým běţcem, se vypravil za Anuviel, aby ji zpravil o průběhu jednání. Dívka se rozhodla, ţe ho doprovodí zpět. Nedala si říct a trvala na tom, ţe se porady skřetů také zúčastní. Věděla, ţe je to velice nebezpečné, ale byla připravená udělat vše proto, aby zabránila prolévání krve. Glorfindel naléhal, ať se svého úmyslu vzdá, protoţe se děsil pomyšlení, ţe se jeho milovaná chce vystavit tak velkému nebezpečí a on ji nebude moc
154
KONOPNÁ PANÍ I. ochraňovat. Anuviel ho něţně políbila a objala, ale nenechala se odradit od svého úmyslu a odešla s Ursinem. Tajná porada skřetů proběhla nad očekávání dobře, protoţe ti uţ byli dokonale zpracovaní skřetími vyslanci a Paní Anuviel přijali s nesmírnou zvědavostí. Slyšeli od jejích skřetů s jakým obdivem a náklonností o ní hovoří, a to bylo pro ně něco nového, protoţe oni sami byli sice zvyklí své vůdce poslouchat, ale zároveň je nenávidět. Představa, ţe by mohli mít velitele, který se k nim hezky chová a pečuje o ně, jim připadala jako z říše pohádek. Jenţe teď tu pohádku měli přímo před očima! Anuviel je vybídla, aby se vzdali a připojili se k jejímu vojsku jako spojenci lidí v boji proti balrogům. Vylíčila jim, jak se postará o zvelebení Mordoru a zařídí vše, aby tam mohli ţít v dostatku a pokoji pod vládcem ze svých vlastních řad. Skřeti na ni zprvu zírali s otevřenou pusou a snaţili se představit si něco tak lákavého, ale v jejich mysli nedosaţitelného. Po hodině jednání se Anuviel a jejím lidem podařilo přesvědčit skoro všechny skřety. Pět z nich ale odmítlo vzdát se, a kdyţ na ně ostatní naléhali, ať změní názor, začali se tvářit výhrůţně. Dívka se pokusila situaci zklidnit, ale dosáhla jen toho, ţe skřeti věrní balrogovi se sebrali a chtěli z porady odejít. Ostatní skřeti je nechtěli pustit, protoţe se oprávněně obávali, ţe je udají velitelům vojska. Došlo ke krátké potyčce, čtyři skřeti padli s proříznutými hrdly, ale pátému se podařilo uprchnout. Anuviel si hned uvědomila, v jakém nebezpečí se ocitla. Porada se konala blízko severovýchodního okraje lesa, na místě tři míle vzdáleném od nejbliţších Jezdců ukrytých za cestou. Měla sice s sebou padesátku svých skřetů, ale ti byli jako kapka v moři nepřátelského vojska. Ani si ještě nestačila promyslet, jak dál postupovat, kdyţ se v dálce ozval hluk boje. Nebylo pochyb, nepřátelští skřeti začali bojovat mezi sebou. Porada tím rázem skončila a všichni se rozběhli k místům, odkud se ozývaly výkřiky, nadávky a třeskot mečů. Ukázalo se, ţe se jedná o hlavní stan skřetího velení, který skřetí kapitáni zřídili na půli cesty mezi severním okrajem lesa a silnicí. Skřet, kterému se podařilo uprchnout, totiţ běţel rovnou k nejvyššímu veliteli vojska a vše mu vyzradil. Kapitán Gothdarb byl jedním z nejvěrnějších balrogových pobočníků a byl odhodlaný nezklamat důvěru svého pána. Zpráva o připravované zradě ho dohnala k nepříčetné zuřivosti, od které si ulevil tím, ţe donašeče zcela bezdůvodně na místě zbičoval. Vydal rozkaz, aby se u něj okamţitě hlásili všichni velitelé, a byl rozhodnutý vzpouru udusit v zárodku nehledě na to, kolik ţivotů to bude stát. Jeho pán ho vyslal do Anórienu, aby odřízl Rohiry, kteří jako obvykle pojedou na pomoc Gondoru, aţ ho napadne mordorský balrog. Oba zbylí balrogové totiţ byli v neustálém styku a vzájemně se podpořili v boji proti společnému nepříteli. Pro Gothdarba bylo nemyslitelné, aby svého pána zradil lidem, protoţe jeho srdce bylo dočista prolezlé Zlem a lidský rod strašlivě nenáviděl. Lidi měl rád jedině v podobě přesoleného krvavého bifteku, své oblíbené pochoutky. Skřeti a dívka doběhli k hlavnímu stanu, kde jiţ zuřil lítý boj. Dění ve velitelském stanu neuniklo pozornosti těch skřetů, kteří uţ věděli o přítomnosti svých zcivilizovaných bratří, a jakmile Gothdarb poslal pro své kapitány, vrhli se na posly a většinu z nich na místě pobili. Někteří skřeti ale zůstali věrní velitelům a došlo k velké a hlučné potyčce. Osobní stráţ skřetího kapitána také zůstala věrná svému pánu, a protoţe byla sloţená z těch nejsilnějších a nejzuřivějších skurut-hai, tato elitní jednotka brzy začala mít nad útočníky navrch. Anuviel se sevřelo srdce, kdyţ spatřila, jak vzbouření skřeti jeden po druhém odpadají mrtví nebo zranění. Dostala strach, ţe budou poraţeni, a tak kdyţ ze stanu vyběhl rozzuřený Gothdarb s mečem v ruce a zaslechla, ţe právě on je vrchním velitelem celého skřetího vojska, rozhodla se, ţe to tak nenechá. V duchu vydala povel a její tělo se pokrylo lesklým brněním. Vytasila dlouhý meč z pochvy, dvakrát jím mávla, aby se rozcvičila, a vrhla se kapitánovi do cesty. - "Jsem Paní Anuviel, Zhouba balrogů a podobných stvůr!" vykřikla a postavila se do střehu. "Raději bych si to rozdala s tvým pánem, ale kdyţ není po ruce, spokojím se s tebou, i kdyţ
155
KONOPNÁ PANÍ I. jsi pod mou úroveň." Její slova rozlítila balrogova kapitána na nejvyšší míru. "Co si to ta ţenská ke mně vůbec dovoluje!" vztekal se v duchu a bez rozmyslu se na ni vrhnul. Slyšel sice o tom, ţe Anuviel v souboji porazila morijského balroga, ale jeho nenávistí zatemnělou myslí nepronikly ţádné pochybnosti o tom, ţe jemu se nad ní podaří zvítězit. - "Jen počkej, ty děvko, však já tě naučím!" soptil skřetí kapitán. "Skončíš rozsekaná na kusy jako pečeně na mým ohništi, a já si na tobě budu pochutnávat!" vyhroţoval. Nikdy ještě nebyl přemoţen v boji a vůbec si nepřipouštěl, ţe by se mu to mohlo stát v zápasu se ţenou. Krutě se však zmýlil! Dívka odrazila jeho útok a začala ho tlačit zpět ke stanu. Gothdarba ještě víc rozzuřilo, ţe ustupuje, ale nemohl nic jiného dělat, protoţe Anuviel měla lepší techniku v zacházení s mečem a její fyzická síla nebyla o nic menší neţ jeho. Po několika minutách boje jiţ bylo jasné, ţe dívka má převahu, a brzy se jí podařilo skřeta škrábnout na rameni. Jejího protivníka to rozzuřilo natolik, ţe ztratil poslední zbytky rozvahy a udělal chybu, která se mu stala osudnou. Přestal se krýt, přiskočil k Anuviel a široce se rozmáchl, aby jí zasadil smrtelný úder svým dlouhým mečem. Dívka mu však hbitě proklouzla pod rukou, otočila se jak na obrtlíku a bodla ho do nechráněného boku, kde meč zůstal pevně vězet mezi ţebry. Skřet příšerně zařval a klesl na kolena do trávy s nepříčetným pohledem a vyceněnými tesáky. Pustil svůj meč a marně se pokoušel vytrhnout si dívčinu zbraň z rány. Anuviel rychle přiskočila ke svému protivníkovi, prudkým kopancem ho povalila na bok, opřela se jednou nohou o jeho tělo a shýbla se nad ním, aby vyprostila svůj meč. Gothdarb se po ní napřáhl černým pařátem s dýkou, kterou ještě stačil vytasit z opasku, ale ta jen projela vzduchem, kdyţ Anuviel mezitím odskočila zpět s mečem vítězně pozdviţeným nad hlavou. Skřet se s temným mručením vztyčil zpět na kolena a z bolestí pokřivených úst mu vytryskl proud zpěněné černé krve. Byl sice jiţ smrtelně zraněn, ale přesto se ještě pokusil vstát a bojovat dál, takţe dívce došla trpělivost, rozmáchla se a jedinou ranou meče mu čistě usekla hlavu. Souboji Paní Anuviel a skřetího kapitána přihlíţel četný dav skřetů, který neustále rostl. Při pohledu na to, jak jejich velitel prohrává, mnozí se mu ještě škodolibě posmívali, a bylo jasné, ţe z Gothdarbovy prohry mají upřímnou radost. Nedalo se skutečně říct, ţe si skřetí kapitán získal lásku svých muţů. Anuviel dokonce musela chránit jeho mrtvé tělo, aby ho nerozsápali na cucky. Podobný osud stihl ostatní skřetí velitele, kteří odmítli se připojit k výpravě, ale ti padli rukou svých vlastních podřízených. Část skřetů odmítla se vzdát a chtěli uprchnout stejnou cestou jakou přišli, podél Hraničního potoka aţ k ústí Entvy, kde měli v rákosí schované čluny. Uprchlíci však na okraji Firienu narazili na elfy a trpaslíky, kteří se s nimi nijak nemazlili a skoro všechny je pobili. Uprchnout se podařilo jen necelému tuctu skřetů, kteří donesli novinu o zradě a potupné poráţce do Dol Gulduru. Pán balrogů se málem zavařil vzteky, kdyţ je vyslechl, a dal je okamţitě popravit. Proklínal Gothdarba jako neschopného ničemu, který ho zradil, protoţe uprchlíkům nevěřil, ţe by ho ta ţenská skutečně dokázala zabít. O poráţce svého kolegy z Morie dobře věděl, ale nikdy o něm neměl to nejlepší mínění a měl ho za ňoumu, a došlé zprávy navíc povaţoval za zkreslené a přehnané. Okamţitě zpravil svého pobratimce v Mordoru o kruté poráţce, ale označil ji za sprostou zradu svých velitelů, coţ pro něj bylo méně pokořující neţ přiznat, ţe mu jeho nejlepšího kapitána odpravila v souboji ţenská. Mordorský balrog sice později zaslechl zvěsti o tom, ţe vše se odehrálo trochu jinak, ale věřil svému staršímu a silnějšímu bratrovi, takţe vůbec nepochopil, jaké nebezpečí mu také hrozí. Zalekl se však neúspěchu dolguldurského vojska, protoţe i při své tuposti pochopil, ţe Gondoru nyní nic nebrání v útoku na jeho pozice. Rozhodl se tedy prozatím couvnout a odloţit své plány na později. Neţ výprava Konopné Paní dorazila do Minas Tirith, balrog stáhl skřety ze Severního Ithilienu zpět do Mordoru za hradbu Hor stínu, a obránci Osgiliathu si konečně zhluboka oddechli.
156
KONOPNÁ PANÍ I.
- Paní skřetů Les Firien se probouzel do slunečného jarního dne a zvědavým lesním tvorům se naskytl nevídaný pohled na nekonečné řady skřetů pokojně pochodující pod dohledem elfů, lidí a trpaslíků k jeho východnímu okraji, kde se budovalo velké vojenské leţení. Po rozednění utichly boje a denní světlo nemilosrdně odhalilo hromady zmrzačených mrtvol s usekanými údy a hlavami roztroušené po lese. Byl to výsledek bratrovraţedného boje mezi skurut-hai, ale ještě víc mrtvých skřetů padlo na severním okraji lesa pod zbraněmi elfů a trpaslíků. Mrtví skřeti představovali asi čtvrtinu z celkové síly balrogovy invazní armády, ale zbylé tři tisíce dobře vyzbrojených a k boji vycvičených válečníků byli ochotni se vzdát. Dolguldurští skřeti vyslali své zástupce, aby se s Éomerem dohodli na podmínkách, za kterých přijmou poráţku. K jejich překvapení jim Éomer nabídl daleko víc, neţ čekali. Výměnou za přísahu věrnosti Paní Anuviel a spojenectví s Rohanem si směli ponechat zbraně a dostali slib, ţe lidé se postarají o jejich zaopatření jak v blízké, tak i vzdálenější budoucnosti. Dokonce si směli zvolit své vlastní kapitány, kteří je povedou do boje po boku ostatních národů. Ke skřetímu vojsku se připojila i tisícovka Orcasových skřetů, která ostatní předčila v kvalitě výzbroje a hlavně tím, ţe celou polovinu z nich tvořila skřetí jízda, coţ bylo pro skurut-hai naprostou novinkou. Malí skřeti sice někdy jezdili na vrrcích, obrovských zuřivých vlcích zvlášť vyšlechtěných pro tento účel Sauronem, ale koně – to bylo něco jiného! Temní pánové sice také měli jízdní oddíly, ale ty byly sloţené z lidí, především z Východňanů, protoţe většina koní ve Středozemi odmítala skřety nosit. Rohanští koně však byli tak dobře vycvičení, ţe kdyţ jim Rohirové přikázali přijmout skřety za své nové pány, poslechli je a věrně skurut-hai slouţili. Kdyţ dolguldurští skřeti spatřili, jak jim na ušlechtilém vraníkovi přijíţdí vstříc Orcas ve zbroji zářící zlatem a drahokamy, kterou dostal darem od svého královského přítele, a vede pět set skřetích Jezdců, udělalo to na ně takový dojem, ţe si ho jednohlasně zvolili za vrchního velitele, Kapitána skřetí armády. Orcas nezaváhal ani vteřinu a hned se pustil do organizace svého vojska. Rozšířil své staré pěší prapory na pluky po sedmi stech vojácích a pět set skřetů určil k plnění zvláštních úkolů – byli to jednak zvědi a skřeti, jejichţ úkolem bylo odnášet zraněné z boje do bezpečí a ošetřovat je, ale také mezkaři pověření přesunem zásob a rozvozem vody podél pochodujících útvarů, protoţe slunce jiţ silně pálilo a skřeti měli neustále ţízeň. Byli zvyklí bdít v noci, a nikoliv ve dne jako ostatní národy, a ostré denní světlo jim dělalo potíţe. Spolu se skřetími Jezdci měla tato armáda celkem čtyři tisíce muţů, a kdyţ k nim přičteme tisíc elfů a pět set trpaslíků, bylo pod rozkazy Konopné Paní víc válečníků, neţ kolika velel Éomer. Celý den strávili pálením mrtvých těl skřetů a také pohřbili oběti na straně vítězů, čtrnáct elfů a trpaslíků, kteří padli v boji na okraji lesa. Navršili nad nimi mohyly z bílých kamenů a poklonili se jejich památce. Anuviel a oba skřetí léčitelé se spolu se Vznešenými elfy dali do uzdravování raněných, kterých bylo také hodně, i kdyţ daleko méně neţ mrtvých. Pohled na mrtvoly a hořící hranice ze skřetích těl s dívkou sice otřásl, ale uţ ne tolik jako po její první bitvě. Uvědomila si, ţe si na tu hrůzu začíná zvykat, a bylo jí z toho nanic. Ţivot ve Středozemi byl někdy pořádně drsný a ona měla příleţitost vidět jeho krutost v celé své nahotě. Nedělala si ţádné výčitky kvůli tomu, ţe zabila skřetího kapitána, ale mrzelo ji, ţe muselo zemřít na tisíc řadových skřetů. Glorfindel si povšiml stínu v jejím srdci a snaţil se ji utěšit. O krutosti moderního válčení a vidoucích kamenech - "Netrap se kvůli těm padlým skřetům, má Paní," řekl jí elf. "Vţdyť jejich srdce byla tak černá, ţe do nich neproniklo ani volání svobody. Tihle skřeti byli nenapravitelní, a kdyby zůstali naţivu, způsobili by mnoho zla mezi svým vlastním lidem i ostatním národům." 157
KONOPNÁ PANÍ I. - "To já dobře vím, Glorfindele," s povzdechem odvětila Anuviel, "ale v mém světě jsem nikdy na vlastní oči nespatřila tolik mrtvých pohromadě. A asi málokterý velitel vojska u nás kdy něco takového viděl. Netvrdím, ţe se u nás tolik nezabíjí, ve skutečnosti je tomu spíše naopak, protoţe naše zbraně jsou tak mocné, ţe dokáţí najednou zabít i desetkrát či stokrát víc lidí. Jenţe ti, kteří těmito zbraněmi vládnou, sedí v bezpečí daleko od bojiště a jen dávají příkazy. Sami na bitevní pole nikdy nepřijdou ani nenasadí vlastní ţivot v boji, a nikdy na vlastní oči nespatří, co způsobili. Tak tomu bývalo kdysi dávno, kdyţ se i v mém světě ještě bojovalo podobnými zbraněmi jako tady ve Středozemi, ale dnes tam proti sobě bojují válečníci, kteří se většinou nikdy nedostanou tak blízko jeden k druhému, aby si mohli pohlédnout do očí." Glorfindel na ni hleděl s uţaslým překvapením a řekl: "Tak to se ti tvoji Vládci chovají podobně zbaběle jako naši Temní páni. Vţdyť i ti nejmocnější z nich – Morgoth a Sauron – se jen výjimečně sami účastnili bojů a nasazovali vlastní krk." Dívka přikývla a se silným pocitem studu dál vyprávěla o tomto zahanbujícím aspektu svého světa. - "Nejvíc obětí však bývá mezi nevinným obyvatelstvem," pokračovala, "protoţe smrtící střely bezpečně vystřelené z obrovské dálky si nevybírají a zasahují zrovna tak vojáky jako ţeny a děti. Vládci pak s oblibou vyuţívají právě takových masakrů a na obou stranách klidně obětují nevinné, aby ještě posílili nenávist mezi národy a jejich odhodlání proti sobě bojovat," odhalovala Anuviel elfovi a Gandalfovi, který se k nim mezitím připojil, další část dosud utajované a velmi nelichotivé pravdy o svém světě. "Sice vţdycky prohlásí, ţe nevinné zasáhli omylem a nechtíc, ale tomu se dá jen těţko uvěřit, pokud to člověku alespoň trochu myslí. Naši nejmocnější Vládci totiţ tyto smrtící zbraně vyrábějí a prodávají je méně vyvinutým národům, které si je samy nedokáţí vyrobit. Jejich cena je tak obrovská, ţe za jednu takovou střelu by se po dlouhé desítky let uţivila celá velká rodina." Čaroděj i elf na dívku zírali s otevřenými ústy a snaţili se představit si tak podivný svět. - "Neustále se vyrábějí nové a ještě smrtelnější zbraně, a tak je třeba ty staré vyměnit za lepší a případně je ještě prodat do nějaké ještě chudší země, která si ty nové nemůţe dovolit," pokračovala Anuviel. "Vládci bohatých zemí se tedy snaţí co nejvíc rozeštvat ostatní národy proti sobě a dohnat je k nepřátelství nebo dokonce k válce, aby si od nich musely kupovat zbraně, a oni vydělali co nejvíc peněz." Gandalf se uchechtnul a nedůvěřivě se zeptal: "A to se v tvém světě nenajde nikdo, kdo by odhalil záměry tamních Vládců? Vţdyť se chovají podobně jako Temní páni u nás. Zpočátku jim lidé a dokonce i někteří elfové důvěřovali, protoţe neţ se jich dočista zmocnilo Zlo, dokázali na sebe vzít krásnou podobu, ale dnes uţ kaţdý ví, co jsou zač, a jen hlupáci a zaslepení ziskuchtivci jim ještě naletí. Nemohu uvěřit, ţe by v tvém světě, o tolik starším neţ ten náš, byli lidé ještě tak hloupě naivní, vţdyť i ty jsi jiná!" - "Ach odpusť, Gandalfe, zapomněla jsem vysvětlit, jak jsou lidé v mém světě zaslepení," odvětila omluvně dívka. "Mluvím o těch, kterých je drtivá většina. O těch, kteří jsou příliš líní nebo zaneprázdnění, neţ aby přemýšleli o otázkách Dobra a Zla. Protoţe těch, kteří tak přemýšlejí, je sotva desetina. Zbytek se raději nechá dobrovolně ohlupovat, protoţe je to pro ně snazší a zábavnější, neţ přemýšlet. V posledních padesáti letech se totiţ zprávy o dění ve světě k lidem dostávají hlavně prostřednictvím předmětů, které by se v jistém smyslu daly přirovnat k palantírům – vidoucím kamenům známým zde ve Středozemi." Glorfindel sebou překvapeně trhl. "Vy máte ve vašem světě také vidoucí kameny?" otázal se nedůvěřivě. - "Ano, máme něco na jejich způsob," vysvětlovala dívka. "Jenţe ty naše jsou čím dál tím silněji ovládány Vládci těch nejbohatších zemí a příliš často neukazují skutečnost, ale jen to, co by naši Vládci chtěli, aby jejich poddaní za skutečnost povaţovali. Takţe pravdu se většinou dozvědí jen lidé, kteří událost bezprostředně zaţijí, a ti v jejich nejbliţším okolí. Lidem v ostatních částech světa se pak ve vidoucích kamenech řekne a ukáţe jen to, co jsou Vládci ochotni jim prozradit. A tak se na jedné straně dozvídáme o tom, co se děje i v těch nejvzdálenějších zemích, a myslíme si, jak vše dobře známe a jaký máme přehled, ale na
158
KONOPNÁ PANÍ I. druhé straně jsme na tom moţná hůř, neţ kdybychom se nic nedozvěděli. To, co nám kameny předkládají, jsou často pouhé lţi a klamy, které otravují lidem srdce a otvírají cestu Zlu, aby do něj snáze proniklo," vysvětlovala Anuviel Vznešenému elfovi a čarodějovi roli pozemské televize a mediálního vymývání mozků. - "Naše vidoucí kameny však neukazují jen skutečné události nebo to, co se za ně vydává, ale také smyšlené příběhy pro pobavení, hrané herci jako v gondorských divadlech," pokračovala. "Většina z nich je hrozně hloupá nebo plná násilí a zvrhlostí, aby přilákaly co nejvíc diváků. Snad to je tím, ţe u nás Zlo vstoupilo přímo do lidských srdcí, já opravdu nevím," povzdechla si dívka bezradně, "ale musím přiznat, ţe většina lidí na Zemi dává přednost pokleslosti a pohledu na krev a násilí před povznášející krásou. Někteří říkají, ţe je to uţitečná a nutná obrana před krutostí okolního světa, ţe lidé se pak lépe vyrovnávají s tím, co vidí a proţívají kolem sebe, ale já mám za to, ţe takové příběhy nic dobrého nepřinášejí, ale naopak." Anuviel se během posledních let svého ţivota na Zemi uţ vůbec nedívala na televizi, ačkoliv dobře (nebo snad protoţe) věděla, co v ní dávají, a občas i zahlédla útrţek nějakého pořadu v televizoru svých podnájemníků. Dívka nikdy nesnášela filmy ani knihy plné bezduchého násilí, tak oblíbené jejími vrstevníky i mladší generací. - "A tak vidoucí kameny lidem ukazují, co se jim líbí," pokračovala, aby vypila svůj kalich hanby a hořkosti aţ do dna, "a aby vyhověli jejich vkusu nabízejí jim příběhy oslavující krutost a hrubou sílu. Lidé se tak stávají čím dál tím otrlejšími vůči pohledu na neštěstí a smrt svých bliţních, které jim palantíry ukazují. Časem se pak stanou podobně lhostejnými a necitlivými i k utrpení, které vidí ve svém bezprostředním okolí," vysvětlovala dál s odhodláním jim všechno vyklopit, aby si udělali představu, jak se můţe moderní civilizace zvrhnout. Zpočátku se sice ostýchala a bála o těchto věcech mluvit, ale teď si řekla, ţe by alespoň těmto dvěma Moudrým měla říct pravdu, aby je upozornila na případná nebezpečí, a oni se tak mohli lépe připravit na příchod nových dob. Věděla sice, ţe ve Středozemi je výchozí situace daleko lepší, neţ byla kdysi na Zemi, ale i tady v budoucnosti hrozily některé jevy běţné v jejím světě, a ona je chtěla varovat. - "Vládcům v mém světě to tak vyhovuje, protoţe tupému a lhostejnému stádu se lépe vládne, a proto nečiní nic, co by jejich lid mohlo duchovně povznést, i kdyţ k tomu mají moc a prostředky," pokračovala neúprosně dál. "Lidé, kteří tráví příliš času hleděním do vidoucích kamenů, pak často přestanou rozeznávat skutečnost od smyšlenky, a kdyţ ve vidoucím kamenu vidí někoho skutečně umírat na vzdáleném konci světa, ani to s nimi nehne, protoţe to berou stejně, jako kdyby se dívali na příběh hraný herci. Války a kruté boje se většinou odehrávají v dalekých chudých zemích, takţe lidé v bohatých zemích si při pohledu na nějaké ubohé špinavé ţebráky jiné barvy pleti a jiných zvyků často ani nepřipustí, ţe to jsou stejní lidé jako oni, a cítí k nim podobnou lhostejnost, ne-li nenávist, jako zdejší národy ke skřetům." Anuviel pokračovala ve své přednášce o lidstvu na Zemi a vyprávěla jim, jak neustálé civění do vidoucích kamenů a vše ostatní, co s ním souvisí, uţ lidi v bohatých zemích tak otupělo, ţe bez reptání přijali svůj úděl otroků, a nakonec se vzdali i touhy po svobodě a spravedlnosti a vyměnili ji za nepotřebné hračky a klidný ţivot bez přílišné námahy. Vládci tak mají volné ruce a výsledkem je, ţe bohaté národy stále více bohatnou a chudé jsou čím dál tím chudší. Lidé v bohatých zemích umírají na přílišnou tloušťku a nehorázné přejídání, zatímco v mnoha chudých zemích hladomory kosí obyvatele celých velkých oblastí. Neškodí totiţ jen samotné vidoucí kameny, ale celý způsob ţivota, který je jimi šířený a podporovaný. Nešlo jen o to, ţe vidoucí kameny, místo aby lidi sbliţovaly a vzbudily jejich soucítění s bliţními, lidi ještě víc oddělovaly, a ti se sobecky uzavírají do sebe. Bylo tu ještě něco daleko horšího. Krátce po rozšíření vidoucích kamenů na Zemi se totiţ lidé přestali snaţit o zajištění co nejlepších podmínek pro budoucí generace. Místo toho se poddali nátlaku Vládců, kteří touţili po tom, aby se jejich poddaní starali jen o své bezprostřední
159
KONOPNÁ PANÍ I. blaho, a oni tak nad nimi získali ještě větší moc. Ve vidoucích kamenech svým poddaným ukazovali všechny ty krásné a ţádoucí věci, které budou moci získat, kdyţ přijmou poţadovaný způsob ţivota a budou poslušní. Mnohé z těch lákavých a drahých, ale k ţivotu většinou zhola zbytečných věciček vyráběli sami Vládci, nebo jejich přátelé a příbuzní, a tak svými podvody a klamy získávali nejen moc, ale i hmotný prospěch. - "Nejhorší je, ţe tento způsob ţivota lidi tak zaměstná, ţe většinu času stráví sháněním peněz na všechny ty zbytečnosti," řekla smutně Anuviel. "Nemají čas se starat o své děti, takţe aby měli klid, raději posadí své potomky k vidoucímu kameni a celé hodiny je nechají se do něj dívat. Jaký to má na děti neblahý vliv, je snad kaţdému jasné. Odmalička vidí, jak Zlo vítězí nad Dobrem a jak se vyplácí sobectví a násilí, takţe není divu, ţe kdyţ dospějí, začnou se tak chovat taky. Někdy je vliv kamenů vyváţen láskou alespoň jednoho z rodičů, který o dítě pečuje a učí ho, ţe jsou i jiné hodnoty, nebo laskavými prarodiči, kteří nepodlehli šálení vidoucích kamenů. Ale z těch nejvíc zanedbávaných pak vyrostou necitelní a krutí zločinci, kteří se před ničím nezastaví a svou dráhu zločinu často začnou jiţ doma tím, ţe rodiče oloupí nebo dokonce zavraţdí, a nejednou se při tom řídí příkladem, který viděli v některém z těch zvrhlých příběhů ve vidoucím kameni." Čaroděj i elf rozhořčeně vrtěli hlavami nad tak hloupým jednáním pozemšťanů. - "Ale to vše ještě není úplně to nejhorší," mluvila dál Anuviel, která se jiţ dostávala do pořádné ráţe. "Lidé v mém světě byli a stále jsou ve své ziskuchtivosti tak bezohlední k přírodě, ţe ji z velké části jiţ zničili. A příroda se teď začíná mstít a celému mému světu hrozí, ţe do sta let v něm zahyne veškerý ţivot. Moţná, ţe je ještě čas tu zkázu zastavit a změnit se. Moţná, ţe je jiţ pozdě. To nikdo jistě neví. Ale co jistě vím, je to, ţe naši Vládci pro záchranu světa nic neudělají, spíše jen ještě víc přispějí k jeho zkáze. Většina z těch nejmocnějších a nejbohatších jsou starci, kteří své děti nenávidí, protoţe se jich bojí, aby je nevyhodily ze sedla a nepřipravily je o moc, které se zuby nehty drţí aţ do smrti. Takţe kdyţ jim nezáleţí na jejich vlastních dětech, proč by se měli starat o blaho dětí těch druhých? Sice neustále předstírají, ţe tak činí, a přes vidoucí kameny ohlupují lid s tím, ţe dělají vše proto, aby zkáze předešli, ale skutečnost je úplně jiná, spíš pravý opak." Anuviel vysychalo v hrdle a měla pocit, jako by se plahočila nekonečnou baţinou špíny, ale byla ráda, ţe konečně někomu řekla, co jiţ dávno měla na srdci. - "Vidím, ţe mezi elfskými vidoucími kameny a těmi pozemskými je opravdu velikánský rozdíl!" prohlásil rozčíleně Gandalf. "Tedy alespoň v tom, co svým drţitelům přinášejí. Palantíry Eldar byly vyrobeny proto, aby v nich pro své dobro a poučení mohli elfové i lidé spatřit věci minulé i jsoucí. Zato ty vaše se zdají být nanejvýš škodlivé! Ale kdyţ se nad tím zamyslím, zdá se mi, ţe to, jak si vaši Vládci počínají s vidoucími kameny, se aţ moc podobá tomu, co provedl Sauron, kdyţ se zmocnil palantíru z Minas Ithil. Svou temnou mocí kouzel podřídil kámen své vůli a jeho prostřednictvím i ostatní palantíry, které ve Středozemi ještě zbývaly. Tak přece svedl Sarumana a zničil Správce Denethora a dovedl ho k vraţednému šílenství. Jak by to asi tehdy dopadlo, kdyby palantírů bylo víc a měli je i ostatní lidé? Myslím, ţe by to byl konec Středozemě!" Glorfindel čarodějovi přitakal a řekl: "Takové vynálezy jako ty, které zplodil geniální Fëanor, nebyly určeny pro kaţdého. Ti, kteří chtějí bez nebezpečí pohlédnout do palantíru a dokázat snést, co jim zjeví, musejí mít velkou sílu ducha. Ne kaţdý dokáţe hledět na utrpení svých bliţních, kdyţ se odehrává tak daleko, ţe nemůţe nic podniknout v jejich prospěch a je odsouzen jen k nečinnému přihlíţení. Prostý člověk, který nemá náleţitou sílu ducha, se pak snadno můţe stát lhostejným a necitelným jen proto, aby nepropadl šílenství. Však si také Eldar dávali velký pozor, komu vidoucí kameny darují. Ale ani to nezabránilo, aby se nedostaly do nesprávných rukou." Glorfindel se na chvilku ponořil do vzpomínek a odmlčel se. Bylo vidět, ţe ani jemu se o těchto věcech nehovoří lehce, ale vzchopil se a pokračoval.
160
KONOPNÁ PANÍ I. - "Ve tvém světě, Anuviel," hovořil dál zlatovlasý elf, "je zřejmě jiţ pozdě vidoucí kameny lidem odebrat, protoţe si na ně uţ příliš zvykli a jejich ztráta by pro ně byla nesnesitelná. Takţe podle mého názoru tam máte jen jedno řešení. Vyrvat vašim Vládcům vládnoucí kámen, jemuţ všechny ostatní odpovídají, a očistit jej, aby ukazoval pravdu a celou skutečnost, tak jak se udála. Protoţe taková nezkreslená pravda má léčivou moc, i kdyţ je někdy zpočátku těţké snést její účinek, stejně jako u některých silných léků." Anuviel si řekla, ţe Glorfindel je velmi moudrý i podle pozemských měřítek, protoţe velmi bystře pochopil podstatu celého problému. - "Nesmíte vládnoucí kámen nechat, aby ukazoval zvrhlé příběhy a oslavoval násilí a nespravedlnost," pokračoval elf důrazně. "Je třeba Temné moci odebrat vládu nad ním a ukázat všem lidem, jak si s nimi zahrávala a jak je klamala. Pak by se snad i ti nejlhostejnější probudili a vzali spravedlnost do svých rukou." Při svých posledních slovech Glorfindel vztyčil hlavu a z jeho jasných očí šlehaly hrozivé blesky. Jeho vzhled se úplně změnil a krásný elf teď vypadal jako zářící anděl pomsty. Anuviel si představila, jak by se pod jeho pohledem všichni ti zkorumpovaní a zločinní politici kroutili jako červi a jak by se třásli strachy před jeho strašlivým hněvem, a hned jí bylo o něco lépe. - "Vţdyť jsi mi říkala," pokračoval vzrušeně Kníţe elfů, "ţe vaši Vládci předstírají, ţe jim jde o blaho jejich poddaných, a ţe dokonce ve většině bohatých zemích je vláda navenek v rukách lidu a Vládci jsou jím volení. Vím, ţe volby se dají snadno zfalšovat, kdyţ je k tomu náleţitá moc, a tu vaši Vládci zřejmě mají. Ale toho se dá dosáhnout jen tehdy, kdyţ je vůle lidu rozpolcená. Kdyţ však lid v celém svém počtu povstane, smete nehodné vládce, protoţe v jeho mnoţství je tak velká síla, ţe kdyţ se lid jednou probudí, ţádný vládce mu jiţ neodolá a musí se před ním sklonit. Je třeba jen najít způsob, jak lidi v tvém světě probudit a ti se pak jiţ sami postarají o zbytek." ***
***
***
***
***
***
Anuviel se na elfa usmála a konečně si uvolněně vydechla. "To je přesně to, co jsem si vţdycky říkala, ale jen nevím, jak na to," řekla. "Moţná, ţe tady ve Středozemi získám zkušenosti, které mi pomohou najít správnou cestu. Vţdyť Ilúvatar mi při našem setkání řekl, ţe ve Středozemi bych se mohla naučit něco, co by mi mohlo být uţitečné i v mém světě, aţ se tam jednou vrátím." Glorfindel na dívku pohlédl s tak nešťastným výrazem v očích, kdyţ se zmínila o svém návratu na Zem, ţe rychle dodala: "Pokud ve Středozemi pro mne vše dobře dopadne a podaří se mi splnit, čím mne Ilúvatar pověřil, poţádám ho, aby mne nechal proţít můj nový ţivot zde, a věřím, ţe on mé prosbě vyhoví. Budu-li se muset ještě někdy vrátit na Zem, pak to bude jen na co nejkratší dobu, jen abych tam dala do pořádku své záleţitosti a splnila případné úkoly, které mi Ilúvatar ještě uloţí. Otec všech mi to neřekl přímo, ale tuším, ţe mne sem neposlal jen bojovat se Zlem, nýbrţ také chtěl, abych tady získala nové zkušenosti, které budu moct vyuţít na Zemi v jeho prospěch. Ale slibuji, ţe pokud dojde k tomu, ţe budu muset opustit Středozem, vrátím se!" prohlásila rozhodně hledíc na Glorfindela a jejich oči se ponořily do sebe. Gandalf si při pohledu na milence zahleděné do sebe rozpačitě odkašlal a prohlásil, ţe se také domnívá, ţe Ilúvatar vyslyší dívčinu prosbu, a nakonec ji ponechá ţít ve Středozemi. Vţdyť Otec všech své děti miluje, a ačkoliv nemůţe měnit jejich osud, který je sloţitě splétán ze sil pod jeho působením a z těch, které jsou mimo jeho moc, v podobné věci, která spadá do jeho výlučné sféry, určitě rád Anuviel vyhoví. Čarodějova slova elfa uklidnila a jeho oči se rozjasnily. Gandalf Bílý byl jeden z nejmocnějších Maiar a jeho názor měl u Eldar velkou váhu. Anuviel se zvedla a prohlásila, ţe je načase, aby promluvila ke skřetům a vyţádala si od nich sloţení slíbené přísahy. Oba její přátelé ji doprovodili k hlavnímu stanu, kde se po ní ze
161
KONOPNÁ PANÍ I. stejného důvodu jiţ sháněl Orcas, jehoţ skřeti během odpoledne zvolili za svého vrchního velitele. Dívka měla z jeho povýšení nesmírnou radost a srdečně mu blahopřála. Orcas sice zářil spokojeností, ale jinak ji moc najevo nedával, protoţe jak tvrdil, zatím nemá na co být pyšný, vţdyť se ani nezúčastnil boje a neměl příleţitost svým vojákům dokázat, jak je udatný a schopný v roli velitele. Nakonec prohlásil, ţe si ho skřeti stejně zvolili jen kvůli jeho zlatému brnění, a nebyl příliš daleko od pravdy. Anuviel i ostatní ho začali ujišťovat, ţe své kvality vůdce jiţ prokázal předtím, ale Orcas měl nohy na zemi a nenechal si slávu a pocty stoupnout do hlavy. Netřeba říkat, ţe u dívky i jejích dvou moudrých přátel si svým postojem vyslouţil ještě větší úctu a obdiv. ***
***
***
***
***
***
- "Jsem Paní Anuviel, Ilúvatarem Darovaná všem národům Ardy, abych jim činila Dobro," vykřikla mocným hlasem dívka s dlouhým mečem po boku a v zářícím brnění, kterým se poučena Orcasovou zkušeností opět oděla, aby na skřety udělala co nejsilnější dojem. "Otec všech mne vyslal do Středozemě, abych zápasila se Zlem a porazila ho. Rozhodla jsem se, ţe zničím všechny Temné pány nejen tím, ţe je samotné pobiji, jako jsem jiţ zabila morijského balroga, ale hlavně tím, ţe jim provedu ještě něco horšího. Rozhodla jsem se totiţ, ţe je připravím o jejich sluţebníky a otroky, aby jiţ nikdy v budoucnosti nemohli znovu povstat a škodit Středozemi a jejím obyvatelům. Vţdyť vy, kteří jste jim po celé věky slouţili, sami nejlépe víte, jak špatnými a krutými pány vám byli. Není v nich ani špetka dobra a nezaslouţí si ani upřímnou věrnost ani poslušnost z donucení, protoţe i ty nejvěrnější a nejposlušnější z vás stejně nakonec zradí. Chcete snad dál slouţit takovým Pánům?" Ve čtyřtisícovém davu skurut-hai to zašumělo, jako kdyţ se zvedne vítr v listnatém lese, a ozvalo se hromové: "Ne! Nechceme jim slouţit!". - "Dobrá, tak se tedy dohodněme," pokračovala Anuviel ve svém prvním velkém politickém projevu a třásla se strachy a odpovědností, kterou si na sebe tím bere. "Budete-li mi přísahat věrnost a poslušnost a králi Éomerovi věrné spojenectví, já pro vás dobudu Mordor a s pomocí Valar jej proměním v úrodnou a krásnou zemi. A aţ nastane mír, budete mít krále z vašich vlastních řad, kterého si sami zvolíte a který vám bude spravedlivě vládnout. Já vám slibuji, ţe vašemu králi i lidu budu pomáhat tak dlouho, dokud to bude třeba a skřetí národ se nestane stejně silným a znalým jako okolní národy." Obličeje většiny skřetů se při jejích posledních slovech rozzářily, ale někteří skeptici vrtěli nesouhlasně hlavami. - "Jsem si jistá, ţe máte na to, abyste toho dosáhli," pokračovala povzbudivě. "Vţdyť jsem jiţ dobře poznala některé z vás a spřátelila se s nimi, takţe vím, ţe vaše srdce nejsou tak beznadějně černá, jak si většina lidí ve Středozemi myslí. Mám pro vás připravené velké dary, které vás pozdvihnou a učiní váš ţivot tak skvělým jako nikdy předtím. Je teď na vás, abyste si moji péči zaslouţili. Je teď na vás se rozhodnout, jestli chcete být svobodní!" Z řad skřetů se tentokrát ozvalo hromové "Ano! Chceme svobodu!" Skřeti naslouchali té zvláštní dívce a jejich srdce, která zaplavil dosud nikdy nepoznaný pocit naděje, tála jako ledovec na letním slunci. Anuviel se v duchu usmála, ale navenek zachovala váţnou a přísnou tvář. - "Vedle věrnosti a poslušnosti po vás budu tvrdě vyţadovat několik málo věcí," pokračovala nesmlouvavě. "Zaprvé, malí a velcí skřeti si budou rovni a spravedlivě se jim ode mne dostane rovné péče. Nestrpím, abyste se vy skurut-hai nad ně vyvyšovali a týrali je. Za druhé, všechny děti a mládeţ do dvaceti let budou chodit do školy a pilně se vzdělávat. Jejich rodiče za ně budou odpovědní a budou muset dohlédnout, aby děti ve škole co nejlépe prospívaly. Bude to nakonec i v jejich vlastním zájmu, protoţe děti, které se budou dobře učit, pak v dospělosti získají ta nejlepší zaměstnání a budou svým rodičům oporou ve stáří. Nemluvě o tom, ţe rodiče takových dětí budou moct být na ně opravdu hrdí. Já pro ně zajistím školy a jejich rodiče dostanou od krále podporu. Ta bude dostatečně velká, aby jim vynahradila
162
KONOPNÁ PANÍ I. příjem, o který přijdou tím, ţe děti nepošlou jiţ odmala pracovat, jak se tomu děje dosud. Za třetí, kaţdý dospělý skřet bude mít šanci si najít práci a vydělat si na ţivobytí." Mezi skřety to překvapeně zašumělo, protoţe podobné věci pro ně byly naprosto neslýchané. Vţdyť jejich Temní pánové se o dobro svých otroků ani sebeméně nezajímali. - "Neslibuji, ţe se vám bude ţít lehce a bezpracně," pokračovala Anuviel. "Mohu však slíbit, ţe nikdo práceschopný nebude muset hladovět a vydělá dost, aby uţivil i svoji rodinu. Nemocným a zesláblým se ode mne dostane péče, která je uzdraví a posílí, a starým a nemohoucím lidem zajistím pohodlný ţivot. Stejně tak se dostane péče vdovám a sirotkům bez příbuzných, kteří by se o ně postarali. Za čtvrté, skřeti jiţ od nynějška nebudou pojídat maso ostatních skřetů nebo lidí, či jakýchkoli mluvících národů. Zabití jiného skřeta nebo příslušníka jiného národa v jiném případě neţ v sebeobraně bude povaţováno za těţký zločin a bude souzeno králem a jeho radou, kteří rozhodnou o potrestání pachatele. Nadále ruším veškeré tělesné tresty jako bičování nebo zmrzačení a nahrazuji je trestem klatby, během níţ bude s viníkem přísně zakázáno mluvit či jinak mu dávat najevo, ţe vůbec existuje, a jejíţ délka bude záviset na váţnosti provinění a rozhodne o ní soud sloţený ze starších a moudrých skřetů. Tak to je myslím prozatím vše, co jsem vám chtěla dnes říct, a teď je na vás, jestli mé podmínky přijmete. Sloţte tedy přísahu, jste-li pevně rozhodnuti ji dodrţet!" Anuviel hluboce vydechla a napjatě čekala, jak se skřeti po vyslechnutí jejích podmínek zachovají. Nemusela čekat dlouho. V davu skřetů to opět souhlasně zahučelo, a tak před ně předstoupil Orcas a odříkával slova přísahy, kterou po něm skřeti opakovali. Svědomitě odrecitoval všechny body, které Anuviel zmínila ve svém proslovu, a dav skřetů je opakoval po něm. Nakonec zvolal: "Tak přísaháme!" a skřetí přísaha byla u konce. Orcas ještě vydal příkazy ohledně uspořádání tábora a zítřejší cesty a skřeti se rozešli za prací, aby byli co nejdřív hotovi s přípravou jídla a stavěním stanů a mohli se konečně začít veselit z nenadálé změny svého postavení ve Středozemi.
- Gondorské majáky Rohanský král byl svědkem přísahy skřetů a část přísahy se ho rovněţ týkala, protoţe Orcas do ní neopomněl zahrnout i slib spojenectví Rohanu, a sám nakonec poklekl před Éomerem a přísahal mu poslušnost jako velitel skřetího vojska. Éomer jeho přísahu s radostí přijal a Orcasovi podal ruku, aby mu pomohl vstát, a objal ho jako přítele. To na skřety rovněţ učinilo velký dojem, protoţe by je nikdy předtím ani nenapadlo, ţe některý z mocných vládců Středozemě by se mohl objímat s příslušníkem jejich opovrhovaného národa. Králův příklad rovněţ zapůsobil na nově příchozí elfy a trpaslíky, kteří se ke skřetům chovali značně opovrţlivě, ačkoliv jim neprojevovali známky nepřátelství. Anuviel se obávala, ţe by mohlo docházet k třenicím mezi skřety a ostatními národy, ale zatím se zdálo, ţe rasové předsudky jsou alespoň dočasně odloţeny stranou, a ţe se všichni snaţí být co nejvíc tolerantní jeden k druhému. K večeru přišli za dívkou Haldir a Brór, velitelé elfů a trpaslíků, aby si s ní promluvili. - "Měli bychom si promluvit o něčem důleţitém," řekl poněkud rozpačitě Haldir. "Jde totiţ o to, pod kým budeme slouţit, jestli pod tebou, nebo pod velitelem celé této armády. Myslím, ţe by se to mělo co nejdřív vyřešit, protoţe brzy půjdeme společně do boje, a pak uţ by bylo pozdě na nějaké dohadování." Elf se přísně podíval na Bróra a dívce bylo jasné, ţe je mezi nimi nějaký problém. - "Aha, takţe na to máte rozdílný názor?" řekla Anuviel otráveně, protoţe právě teď neměla sebemenší chuť zabývat se nějakými mocenskými záleţitostmi, ale chystala se jít za hobity a pořádně se s nimi při dýmce konopí poveselit, aby se konečně uvolnila po proţité hrůze a dalších neméně stresujících záţitcích.
163
KONOPNÁ PANÍ I. - "No, naši zástupci v Elrondově Radě sice slíbili, ţe tě budeme poslouchat, ale to víš, Paní, jak to chodí, moji lidé teď na to mají jiný názor a netváří se moc nadšeně, ţe by měli poslouchat ţenskou," zamračeně prohlásil trpaslík. - "Je tedy pravda, ţe trpaslíci jsou věrolomní, jak se o nich někdy říká?" opáčila posměšně dívka. "A koho byste tedy chtěli poslouchat? Elfy? Nebo snad Rohiry? Případně by se moţná našel i nějaký vhodný hobit, který by se vám hodil do krámu, jen kdyţ bude muţského pohlaví." Anuviel byla pořádně dopálená na trpasličí plemeno a jeho sexistické předsudky. Pak si ale řekla, ţe sarkasmem a ironií nic nevyřeší, a smířlivě je poţádala, aby měli hodinku strpení, a pak za ní zase přišli. Oba souhlasili a odešli. Dívka se šla poradit s Glorfindelem, co dělat se vzpurnými trpaslíky. Elf chvíli přemýšlel, a pak se rozzářeně podíval na svoji milou a řekl jí, ať ho následuje, a hlavně ať nic neříká a nechá ho jednat. Glorfindel dívku dovedl k Éomerovi, který seděl s Gandalfem v hlavním stanu a oba spokojeně pokuřovali z dýmek. Anuviel přišlo líto kazit jim takovou pohodu, ale neţ mohla vycouvat, Glorfindel ji postrčil dopředu a prohlásil: "Myslím, ţe je nejvyšší čas si ujasnit některé základní věci ohledně této výpravy. Jde o to, rozhodnout se, jestli je tato výprava čistě rohanským podnikem, který má za účelem přijít na pomoc Gondoru a naplnit starý slib spojenectví, nebo jestli účelem této výpravy je podpořit Paní Anuviel v jejím úkolu boje proti Zlu." - "Coţpak to není jedno a totéţ?" zeptal se udiveně Éomer, který vůbec nepochopil, kam tím elf míří. Gandalfovi to zapálilo rychleji – nebylo divu, vţdyť to byl čaroděj – a lišácky se usmál. - "Ehm, ehm, není, není to tak úplně jedno, příteli," řekl králi. "Myslím, ţe Glorfindel má pravdu a bude třeba hodně rychle si v tom udělat pořádek, protoţe zde nejde o nic jiného neţ o to, rozhodnout se, kdo bude velet celé této výpravě. Protoţe kdyţ to tak počítám, tak pod tvými rozkazy, Éomere, je teď méně bojovníků neţ těch, kteří jsou pod rozkazy naší drahé přítelkyně." Gandalf se s dýmkou v ruce lehce uklonil dívce a pokynul jí a elfovi, ať si k nim přisednou. Éomer se zamračil, protoţe mu jiţ došlo o co kráčí, a neměl z toho praţádnou radost. - "Přesně tak, králi Jízdmarky, Gandalf správně uhodl, v čem je zakopaný pes," nenechal se elf odradit jeho výrazem a usmál se na něj. "Paní Anuviel je příliš skromná a má bytostný odpor k nějakému vyţadování privilegií a oficiálních poct, takţe by sama nic takového neţádala, a dokonce by jí ani nepřišlo na mysl o něco podobného ţádat. Proto mluvím za ni a doufám, ţe mne vyslyšíš pro dobro nás všech. Jsem toho názoru, ţe bys měl předat vrchní velení nad touto armádou Paní Anuviel. Ona velí celkem pěti a půl tisícům elfů, trpaslíků a skřetů, zatímco ty jsi v čele čtyř tisíc Jezdců. A nezapomeň, ţe tvé hranice pomáhá hlídat dalších pět set elfů, za které vděčíš jen jí. Ostatně tví zástupci v Elrondově Radě přísahali ve tvém jménu nejen to, ţe jí poskytneš pomoc, coţ dosud plníš na výbornou, ale také to, ţe ji tví lidé budou bezpodmínečně poslouchat." Rohanský král se zatvářil ještě o stupeň kyseleji neţ předtím. - "Takţe teď je třeba rozhodnout, jestli tví lidé jedou do Gondoru jen jako spojenci Elessara, nebo jestli je můţe Anuviel povaţovat za onu slíbenou podporu a počítat s nimi i pro svůj další boj proti balrogům," pokračoval Glorfindel. "Je tedy na tobě, Éomere, aby ses teď rozhodl, a pokud dospěješ k tomu, ţe Rohan poskytne Paní Anuviel své Jezdce pro celé válečné taţení proti Temným pánům, pak bys měl předat vrchní velení nad výpravou do jejích rukou." Éomer netrpělivě poposedl, ale neţ stačil něco říct, promluvil Gandalf. - "Kníţe elfů uhodil hřebík na hlavičku," prohlásil a potáhl si z dýmky. "Předešlo by se tak problémům s některými národy, jejichţ bojovníci by se jinak zdráhali poslouchat smrtelnou ţenu a plnit její rozkazy, aniţ by si je předem nechali potvrdit od tebe. A to by v bojové situaci mohlo mít katastrofální následky, coţ snad ty jako zkušený válečník chápeš, ne?" Éomer se zarazil a chvilku usilovně přemýšlel. Anuviel se na své stoličce také nepokojně
164
KONOPNÁ PANÍ I. ošívala a chystala se promluvit, ale Glorfindel ji zpraţil tak přísným pohledem, ţe jí slova zůstala trčet v krku. - "Jedeme na pomoc Gondoru, to je jisté," řekl pomalu Éomer, který se po celou dobu rozhovoru vyhýbal dívčině pohledu. "Elessar nás potřebuje k zabezpečení svých hranic, které přispěje i k našemu většímu bezpečí. Ale ani já ani král Gondoru nemáme dostatek sil, abychom na balrogy zaútočili, a to je nejistější ze všeho! Takţe jediný, kdo tady má nějaký plán a prostředky, jak bojovat proti Temným pánům v Mordoru a v Dol Gulduru, bude asi opravdu jenom tahle ţenská." Éomerova tvář se při jeho posledních slovech rozjasnila a konečně Anuviel pohlédl do očí. - "Dobrá, vyhovím tvému návrhu, Kníţe elfů," pokračoval odhodlaně Éomer, "a předám velení nad celou armádou včetně mých Jezdců této kouzelné dámě, co tak šikovně utíná hlavy svým nepřátelům. Slyšel jsem, jak jsi zatočila s tím balrogovým Kapitánem, co si z tebe chtěl udělat pečínku, a blahopřeji!" Éomer si poloţil ruku na srdce a uklonil se Anuviel. "Takţe od této chvíle jsem pod tvými rozkazy, má Paní," zakončil svoji řeč a vyklepal rázně dýmku. Anuviel se na ně dívala jako omámená, přestoţe ten den ještě neměla čas ani na jediného šluka. Samotnou by ji ani nenapadlo s něčím takovým za králem přijít, ale teď si uvědomovala, ţe Glorfindel svým zásahem elegantně vyřešil otázku kompetencí, a ţe trpaslíci ji teď určitě bez reptání přijmou za velitelku. Kdyţ ji za svoji velitelku uznal i rohanský král, tak pro ně bude jistě daleko snazší překousnout, ţe je ţena. Povstala, hluboce se všem třem uklonila a řekla: "Jsem velice poctěna vaší důvěrou a přátelstvím, pánové. A slibuji, ţe svého postavení nezneuţiji a budu se snaţit být co nejrozumnějším a spravedlivým velitelem. A tobě, Glorfindele, moc děkuji za to, ţe jsi za mne s tím vystoupil, protoţe jsi měl pravdu, ţe já bych se nikdy neodváţila něco takového ţádat." Dali si společně paličku vonného konopí a chvíli spokojeně pokuřovali, ale pak se Anuviel s elfem omluvili, ţe mají ještě něco na práci a odešli. Následující jednání s trpaslíkem a Haldirem proběhlo bez zádrhele. Přesně jak Anuviel doufala, na Bróra udělalo její povýšení veliký dojem a prohlásil, ţe teď jiţ nic nebrání tomu, aby ji i trpaslíci uznali za svoji velitelku a poslušně plnili její příkazy. Haldir přímo zářil a bylo na něm vidět, ţe své nadšené blahopřání Anuviel myslí z celého svého elfího srdce. Samozřejmě, ţe taková novina se musela oslavit další dýmkou, a tak se Anuviel konečně uvolnila a mohla si vychutnat své vítězství. Sedla si vedle Glorfindela na měkkou houni z ovčí vlny, která pokrývala podlahu jejich stanu a vděčně mu šeptala do ucha: "Ani nevíš, jak ti děkuji, má lásko, vţdyť já bych tohle nikdy sama nezvládla. Nikdy v ţivotě mi nikdo nebyl takovou oporou jako ty, můj Glorfindele. A nikdy jsem nikoho tolik nemilovala, jako miluji tebe." Vznešený elf ji s úsměvem objal a beze slov se jí dlouze zahleděl do očí. Haldir s Brórem pochopili, ţe uţ jsou tady nadbyteční, spěšně se omluvili a ponechali zamilovanou dvojici o samotě. ***
***
***
***
***
***
Druhý den Anuviel vstala se svítáním a vylezla na vrcholek vysokého kopce nad lesem, kde se postavila a vyhlíţela Gwaihira. Volala ho ve své mysli jiţ od včerejšího večera, ale orel byl asi zaneprázdněn jinde. Uţ si myslela, ţe její čekání bude marné, kdyţ se na modrém nebi začala ze severozápadu přibliţovat černá tečka, z níţ se vyklubal Pán větru. Dosedl na skálu naproti dívce, lehce se uklonil a marnivě si začal čechrat peří na prsou. Anuviel se na něj mile usmála a poblahopřála mu k tomu, jak dobře vypadá a jak krásné mu narostlo letní peří, protoţe pochopila, ţe Gwaihir je na ně nesmírně hrdý. Orla její poklona přímo nadchla a začal se natřásat jako kvočna a otáčet se kolem dokola, aby si dívka mohla jeho nové opeření pořádně ze všech stran prohlédnout. Kdyţ bylo uspokojeno jeho ptačí ego, Pán větru rovněţ zdvořile a upřímně poblahopřál Anuviel k velení nad tak velkým a silným vojskem a otázal se, co pro ni můţe udělat.
165
KONOPNÁ PANÍ I. - "Mám k tobě velkou prosbu, příteli," řekla. "Pamatuješ si, jak jsem ti před svým náhlým odchodem z Blaţené říše ponechala jistý předmět v úschově? Mám na mysli ten silmaril, co mi darovali Valar." Gwaihir přikývl a odpověděl: "Na takovou věc bych ani nemohl zapomenout, kdybych vůbec byl nějakého zapomínání schopen." Gwaihir byl Maia, takţe netrpěl neduhy smrtelníků. Jak se ukázalo, netrpěl ani jejich chamtivostí ani proradností. Anuviel mu vysvětlila, co od něj chce, a orel slíbil, ţe vše provede tak, jak si Paní přeje, a bude ji ve stanovený den odpoledne vyhlíţet u bran Minas Tirith. Den po bitvě byl velice rušný, ale Anuviel nezapomněla na zásoby v pevnosti na kopci Halfirienu, kam ani nemusela nikoho posílat, protoţe gondorská posádka si konečně všimla, ţe se v lese něco děje, a vyslala zvědy. Ti jen nevěřícně zírali kolem sebe a ohromeně procházeli obrovským vojenským leţením. Paní Anuviel sdělili, ţe zásoby jsou uskladněné v pevnůstce, a ţe si je můţe vyzvednout i s mezky, kteří je přivezli a které ještě neměli čas odeslat zpět. Dívka hned vyslala Elrondovy syny a hobity, kteří se touţili projet a podívat se po krajině, aby vše dopravili do tábora. Hobity však nemotivovala jen touha spatřit krásy krajiny, ale doufali, ţe něco z drahocenného jídla spadne i do jejich věčně nenasycených ţaludků. Anuviel nakonec neměla to srdce jejich očekávání zklamat, a tak ze zásob přilepšovala nejen skřetím dětem, ale i hobitům. Děti byly samozřejmě nadšené, protoţe těţce snášely úsporný vojenský reţim ve stravování, aţ si Anuviel říkala, ţe je snad příliš rozmazlila. Nakonec ale usoudila, ţe nějaké rozmazlování jim nemůţe uškodit, protoţe předtím neţ o ně začala pečovat, většina z nich ani nevěděla, co je to do sytosti se najíst. Hned ráno Éomer shromáţdil všechny kapitány a jejich důstojníky, jak Rohirů, tak i ostatních sloţek vojska. Přizval i zástupce nebojujících skřetů a samozřejmě i členy dívčiny druţiny. Před tímto značně nesourodým shromáţděním slavnostně předal velení nad celým vojskem Paní Anuviel. Sám před ní poklekl a sloţil přísahu věrnosti a poslušnosti, coţ dívku nesmírně povzneslo v očích trpaslíků, o skřetech ani nemluvě. Trpaslíci byli najednou velice pyšní na to, ţe jsou pod jejími přímými rozkazy, a uţ jim nevadilo její pohlaví. Éomerův královský majestát na skřety zapůsobil jiţ od počátku, a kdyţ ho teď viděli sklánět se před jejich Paní skřetů, jak dívce začali mezi sebou říkat, její prestiţ u nich nesmírně posílila, a uţ ţádný z nich se neodváţil skrytě zareptat proti sluţbě pod rozkazy ţeny. Anuviel si byla této změny vědoma a v duchu blahořečila Glorfindelovi za jeho šťastný nápad. Ponechala si na sobě brnění, které bylo lehké a dobře odvětrané, a úplně spustila helmu, aby cítila vítr ve vlasech. Nikdy neměla ráda čepice ani klobouky a obvykle nenosila ţádnou pokrývku hlavy ani v těch největších mrazech. S větrem ve vlasech se cítila volná a svobodná, ale kdyţ se nyní ohlédla a viděla desetitisícový zástup, který se za ní táhl v nekonečných zástupech a kterému velela, zamrazilo ji v zádech. Nikdy v ţivotě neměla tak velkou odpovědnost, nikdy na ní nezáviselo tolik ţivotů a osudů. Výprava se vydala směrem na východ přes Anórien, po cestě lemované hořícími majáky rozestavěnými na vrcholcích nejvyšších kopců předhůří Bílých hor. Přejeli kolem Calenhadu a do večera dorazili k majáku na kopci Min-rimmonu. Rozsvícené majáky byly znamením nejvyšší branné pohotovosti gondorského království. Jejich řada se táhla aţ Šedému lesu vzdálenému pouhých dvacet mílí od Minas Tirith, kde ji ukončoval maják na vrcholku Amon Dînu. Podobná řada majáků se táhla i podél jiţních svahů Bílých hor a společně tvořily páteř gondorského výstraţného systému v případě ohroţení. Bylo jasné, ţe situace je velmi váţná, a všichni cítili, ţe je třeba si co nejvíc pospíšit. Strávili noc pod Min-rimmonem a ráno se vydali po Velké západní cestě dál, aţ k večeru dojeli k Drúadanskému lesu. Kdyţ se blíţili k okraji lesa, slyšeli uţ bubny Wosů, Divokých lidí, kteří obývali Drúadanský hvozd a tímto způsobem si předávali zprávy. Elessar jim dal na les výhradní právo, a tak Anuviel usoudila, ţe bude lepší je slušně poţádat o povolení k postavení tak velkého tábora na jeho okraji. Vyslala napřed heroldy, kteří vjeli do lesa a mezi
166
KONOPNÁ PANÍ I. fanfárami trubky vyvolávali výzvu zástupcům Wosů, aby se dostavili na jednání s příchozím vojskem. Netrvalo dlouho a vstříc výpravě se z lesa vynořily dvě podivné postavy. Na první pohled to byli muţi z lidského rodu, ale jak podivní! Měli hranaté postavy s krátkýma nohama, tlusté pahýlovité paţe a byli oblečení jen do krátké suknice z trávy. Oba měli řídkou bradku a Anuviel připadali jako obrostlí mechem. Dívka si řekla, ţe bude lepší přenechat jednání s těmito divokými tvory Éomerovi, kterého jiţ znali. Říkala si, ţe tihle divoši nevypadají, ţe by byli moc ochotní přikládat nějakou váhu slovům ţeny. Hlídka Wosy dovedla aţ doprostřed kruhu, v němţ seděli velitelé armády a několik šlechticů z Éomerovy domácnosti. - "Vidím, otče Lidí s koňmi," prohlásil starší z nich drsným, nelibozvučným hlasem s úklonou ke králi Jízdmarky, "ţe ty zase jet na pomoc králi v Kamenném městě. Ale proč s sebou vést gorgûn? Ozbrojené gorgûn! Oni naši nepřátelé a my je nenávidět a zabíjet. Já jsem velký pohlavár Ghân-buri-ghân a nenechat je vstoupit do mého lesa!" Wosův hlas zněl naprosto kategoricky a vypadalo to, ţe s ním nic nehne, zvlášť kdyţ na zdůraznění svých slov upřel výhrůţný pohled na Orcase a jeho druhy. Gandalf se vloţil do zatím jednostranného rozhovoru, protoţe Éomer jen zaraţeně mlčel a nevěděl, co říct na tak jasný projev nepřátelství. - "Velký Ghân-buri-ghâne," oslovil uctivě čaroděj náčelníka Divokých lidí, "ti gorgûn v našem vojsku jsou spojenci Rohanu a budou bojovat proti balrogovi v Mordoru. Nemusíš se jich obávat, protoţe my dohlédneme na to, aby se k lesu chovali s náleţitou úctou a neničili ho, ani nelovili vaši zvěř. Máme dostatek vlastních zásob, takţe z vašeho lesa potřebujeme jen vodu a rádi bychom v něm přenocovali." Wos se na Gandalfa podíval s tak neústupným a zarytým výrazem, aţ se čaroděj rozhodl, ţe mu zkusí vysvětlit celý dívčin plán zcivilizování skřetů, i kdyţ si nedělal velké naděje, ţe ho tento primitivní divoch pochopí, nebo s ním dokonce bude souhlasit. Snaţil se pouţívat co nejprostší slova, protoţe Wosové sice mluvili Obecnou řečí, ale jen ve velmi rudimentární podobě. Oba divoši pozorně naslouchali, a kdyţ Gandalf skončil, Ghân-buri-ghân opět promluvil a jeho slova všem vyrazila dech. - "Ty jsi ta moudrá Matka rodu?" obrátil se uctivě k Anuviel. "Můj lid ctít moudré Matky a poslouchat jejich slova. V době míru Matky vládnout mému lidu. Muţi vládnout jen kdyţ válka. Vládnout nebýt pro muţe dobré. Ţeny to umět lepší. Nenafukovat se a nebýt nespravedlivé. Jestli ty tady vládnout všem muţům, tak Wosové vám dovolit vstoupit do lesa. Buď u nás vítaná, Velká matko rodu!" Ghân-buri-ghân i jeho druh se před dívkou hluboce uklonili, a neţ kdo stačil cokoliv říct, vytratili se z leţení jako pára nad hrncem. Anuviel pohlédla na Gandalfa a na ostatní, kteří se ještě nestačili vzpamatovat z úţasu, a srdečně se rozesmála. "Tak oni tady mají matriarchát!" podařilo se jí nakonec ze sebe vypravit mezi záchvaty smíchu. "No, konečně nějaký rozumný národ! Tak to jsem opravdu nečekala a jak tak koukám, nevěděli jste o tom ani vy, co?" Odpovědí jí bylo hromadné přitakání a Gandalf řekl: "Musím se přiznat, ţe ačkoliv toho o Wosech moţná vím víc neţ kdokoliv jiný ve Středozemi, tohle jsem opravdu netušil. Takový národ divokých válečníků a nechají si rozkazovat od ţenských, to je ale opravdu zvláštní." Gandalf vrtěl udiveně hlavou, ale Anuviel mu vysvětlila, ţe ji to ani tolik nepřekvapuje, protoţe v jejím světě tento společenský systém bývá ještě někdy k nalezení u primitivních národů. Nehledě na to, ţe v dávné minulosti tam vládl téměř všude. Vţdyť patriarchát se rozmohl teprve tehdy, kdyţ lidé začali mít osobní vlastnictví a bylo třeba zajistit jeho předávání legitimním potomkům. Wosové ještě ţili v prvobytně pospolné společnosti, takţe nebylo divu, ţe jim vládly ţeny. A podle toho, co náčelník divochů ve svém krátkém vystoupení řekl, muţi byli s jejich vládou velmi spokojeni! V noci tábořili na stejných místech jako Rohirové před dvěma lety, v řídkém borovém lese pod majákem Eilenachu. Přespali na měkkém jehličí a ráno se vydali na předposlední úsek
167
KONOPNÁ PANÍ I. své pouti do gondorského hlavního města. Projeli po široké silnici kolem odbočky k ostrovu Cair Andros a k večeru je jiţ vedl zářící plamen majáku na Amon Dînu. Rozbili tábor v šedých houštinách na jeho východní straně, kde na ně jiţ čekalo poselství krále Elessara. K velké radosti Anuviel je vedl její přítel a první milenec ve Středozemi, Elessarův věrný Správce a kníţe ithilienský Faramir. Faramirovy zprávy byly velice potěšující. Elessarovi se během Války o Prsten podařilo získat palantír z Orthanku, a od té doby se ho naučil skvěle pouţívat. Díky elfskému vidoucímu kameni, který kdysi jeho předkům darovali Eldar z Blaţené říše, mohl tedy na vlastní oči sledovat, co se děje v jeho říši, dokonce i v jejích nejvzdálenějších končinách. Bylo to něco jako zázračný dalekohled ukazující film bez zvukového záznamu. Jen východním směrem nic neviděl, protoţe jeho pohledu bránil Stín vytvářený Temnými pány, který jiţ pokrýval i celý Severní Ithilien. V pohledu na sever a na západ mu však nic nebránilo, a tak byl Elessar zpraven o všech událostech, které se staly v Rohanu, i o těch pozdějších. Měl však určité pochyby, kdyţ spatřil, co se odehrávalo v Edorasu a pod ním. Zpočátku si nebyl příliš jist, jestli ho náhodou nešálí zrak nebo jestli Temní páni nenašli způsob, jak jeho palantír oklamat a nechat ho ukazovat úplné nesmysly, ale svědectví jeho posla, který se odtamtud mezitím vrátil, mu potvrdilo, ţe Kámen se nemýlil. Elessar vzkazoval, ţe celému vojsku bez jakýchkoliv výhrad uděluje povolení ke vstupu za pelennorský val Rammas, který obkruţoval Minas Tirith a slouţil jako předsunutá obranná linie. Blahopřál Paní Anuviel k jejímu jmenování vrchní velitelkou Spojené armády Západu, jak jejich vojsko lichotivě pojmenoval, a s Faramirem poslal velké mnoţství potravin, coţ bylo přijato s povděkem, protoţe jejich vlastní zásoby se díky dalším třem tisícům skřetů pořádně ztenčily. Anuviel Faramira poţádala, aby vypravil do hlavního města posla, a Elessarovi po něm vzkázala, ţe ji má očekávat před městskými branami vpodvečer následujícího dne. Nesmírně se těšila, aţ se s ním setká a konečně pozná Aragorna z Pána prstenů, jehoţ postavu měla tolik ráda. Byla také samozřejmě strašně zvědavá na to, jak vypadá, protoţe to byla koneckonců jen obyčejná ţenská. Je třeba na její obranu říct, ţe stejně tak byla zvědavá na královnu Arwen, o níţ toho tolik dobrého slyšela. Správce ale přinesl ještě jednu zprávu, která vzbudila všeobecné nadšení – mordorský balrog včera odvolal své vojsko od bran Osgiliathu a stáhl se zpět do Morgulského údolí. Bylo zřejmé, ţe je to důsledek poráţky vojska jeho spojence z Dol Gulduru, a ţe Paní Anuviel se tak poprvé podařilo významně zasáhnout ve prospěch Gondoru. Elessar jí za to srdečně děkoval a vyjádřil přesvědčení, ţe to je jen začátek a ţe další vítězství budou bezpochybně následovat. Anuviel poskočilo srdce radostí aţ do krku. Konečně nějaký konkrétní výsledek! Představila si, jak se asi balrog tvářil, kdyţ musel tak potupně stáhnout ocas mezi nohy a odplíţit se zpět do svého doupěte. Pomyšlení na strašlivou obludu ji však děsilo, protoţe při souboji s jeho pobratimcem z Morie málem přišla o ţivot. A o tomto balrogovi se navíc říkalo, ţe je silnější a chytřejší. No, uvidíme, řekla si, ţádnej lúmen to asi nebude. Prostě nevěřila, ţe by v tak odporné a zlé stvůře mohla sídlit nějaká vyšší inteligence. Konečně nadešel poslední den jejich cesty. S odjezdem si dali načas, protoţe všichni trávili dopoledne leštěním a blýskáním zbraní a brnění, aby v Minas Tirith udělali ten nejlepší dojem. Anuviel se vykoupala v říčce, která stékala se svahů Amon Dînu, a v její průzračné vodě si umyla i vlasy. Své brnění ani meč leštit nemusela, protoţe ty se vţdy objevily v tak dokonalém stavu, ţe vypadaly jako nové. Jak praktické, pomyslela si dívka. Ale s vlasy to bude horší, říkala si a prozíravě si s sebou přinesla trochu octa, aby vlasy nakonec opláchla, protoţe voda tu byla pořádně tvrdá. Nakonec se jí podařilo dosáhnout vyhovujícího lesku, ještě vlhké vlasy spletla do dvou tlustých copů a stočila je do vysokého drdolu, který jí na hlavě vytvářel korunu. Podívala se do zrcátka a usoudila, ţe vypadá dostatečně důstojně a seriózně i na setkání s nejmocnějším panovníkem Středozemě. Vylezla z koryta říčky a vyzvedla Glorfindela, který
168
KONOPNÁ PANÍ I. hlídal, aby nikdo nerušil její toaletu. Krásný elf vypadal pořád tak svěţe a upraveně, aţ měla ze začátku podezření, ţe se myje a češe alespoň desetkrát denně. Nebylo to tak, myl se méně často neţ ona a vlasy si česal jen po umytí, jak později zjistila. Elfové prostě museli mít nějaké tajné kouzlo, díky kterému vţdycky vypadali jako ze škatulky. Po vydatné snídani, která byla zároveň i obědem, se ještě před polednem vypravili na posledních dvacet mílí své dlouhé pouti. Po prvních deseti mílích minuli předhůří Mindolluiny a cesta se stočila k jihu. Severní brána opevnění jiţ byla na dohled. Okolo brány se tísnil velký dav lidí napjatý zvědavostí na tak podivné vojsko. Vţdyť dosud nikdy v dějinách Gondoru nebyli do města nebo jeho bezprostředního okolí vpuštěni skřeti, a pokud se tam někdy dostali, tak jen ve válce a za cenu velkých obětí. Bez problémů projeli bránou a otevřel se jim pohled na Bílé město. Jeho bílé věţe se tyčily nad bílými hradbami a nejvýše sahala věţ Ecthelionova. Sotva první voje armády prošly bránou valu, z cimbuří věţe zazněl na uvítanou jasný hlas trubek, který se bryskně nesl přes rozlehlá Pelennorská pole neboli Příměstí. Byl to bohatý kraj s poli a mnoha ovocnými sady, které zásobovaly hlavní město. Rozkládal se na dlouhých svazích a terasách spadajících hluboko k rovině kolem řeky Anduiny. Na nich byly rozseté usedlosti, statky a ovčince a tamní bujnou zelení protékalo mnoho horských potůčků a říček, které spěchaly k Velké řece. Na jihu řeka tvořila velký oblouk a prudce zahýbala na západ, kde se pod nejjiţnějším okrajem valu Rammas Echor rozkládala mola a přístaviště Harlondu. Bílé město samotné bylo vybudováno na svahu hory Mindolluiny v sedmi úrovních vytesaných do stěn kopce. Kaţdou úroveň obkruţoval prstenec zdí přerušený bránou. Velká brána v prvním stupni opevnění byla obrácená k východu, ale kaţdá další brána mezi vyššími okruhy města byla pootočená o osminu kruhu, takţe nestály v řadě. Všechny vyšší okruhy opevnění procházely tunely proraţenými v mohutném skalním pilíři, který jako ostrý lodní kýl vyrůstal z rozlehlého nádvoří za Branou a tyčil se aţ k rovině posledního kruhu, kde jej o sedm set stop výše korunovalo cimbuří nedobytné Citadely, ozdobené bílými vlajkami. Nad Citadelou Pánů Gondoru se do výše tří set stop vypínala vysoká štíhlá bílá věţ zářící v dopoledním slunci, jako by byla pokrytá perletí. Pohled na Minas Tirith Anuviel vyrazil dech. Takovou krásu nikdy neviděla, bylo to město jako z pohádek. Pomalu projíţděli Příměstím a kdyţ se v pozdním odpoledni blíţili k Velké bráně Bílého města, dívka jiţ z dálky viděla, ţe na prostranství před Bránou se shromáţdil obrovský národ, a ţe tam stojí trůny, před nimiţ jsou sešikovaní rytíři v blýskající se zbroji. Řekla si, ţe to vypadá, ţe Elessar uţ opravdu čeká před branami svého sídelního města, a zaradovala se, jak jí vše dobře vychází. Přesně takové kulisy potřebovala pro velké představení, které hodlala uspořádat, aby si její vjezd do Města jeho obyvatelé navěky pamatovali.
169
KONOPNÁ PANÍ I.
ČÁST ŠESTÁ - Velekrál Západní Středozemě Anuviel dala pokyn k zastavení a její vojsko se po obou stranách silnice vyrovnalo do zástupu dlouhého několik set metrů. Na další pokyn dívky ve stříbrném brnění vystoupili z vyrovnaných řad členové její druţiny a připojili se ke skupince jedoucí v čele, sloţené z nejvyšších velitelů jednotlivých sloţek Spojené armády Západu. Společně předjeli na volné prostranství před branami města, kde stály trůny krále Elessara a královny Arwen. Po obou stranách stolců a za nimi stáli seřazení rytíři z královy domácnosti a gondorská kníţata v lesklé zbroji s dámami ověnčenými šperky a oblečenými do bohatě zdobených šatů. Za tímto vznešeným lidem se všude kolem tísnily nespočetné davy měšťanů a venkovanů z okolí i z dalekých krajů. Zpráva o příjezdu Paní Anuviel byla známa jiţ dlouho předem a město praskalo ve švech díky nebývalému počtu přespolních návštěvníků. Správce Faramir a Anuviel sesedli z koní a volným krokem kráčeli ke královským trůnům. Slunce právě zapadlo za horskými štíty vypínajícími se nad městem a na pláni se začaly rozprostírat stíny soumraku. Náhle se vysoko na nebi objevila jasně zářící hvězda. Dav zašuměl a všichni se podivili tomuto úkazu, protoţe bylo ještě příliš brzy na hvězdy, příliš brzy i na Eärendila, nejmilovanější večerní hvězdu elfů. Přímo nad jejich hlavami začala hvězda klesat a stávala se čím dál tím jasnější a oslňující, aţ i ti nejzatvrzelejší zvědavci museli odvrátit zrak a z davu se ozývaly výkřiky zděšení. Ţe se nejedná o hvězdu, pochopili teprve tehdy, kdyţ se snesla mimo dosah paprsků zapadajícího slunce. Záře vycházela z předmětu sevřeného v pařátech obrovského orla. V mocných drápech drţel obroučku z lesklého kovu, v níţ se skvěl jediný kámen. Ale jaký kámen! Měl podobu krystalu o velikosti holubího vejce a i teď, kdyţ na něj uţ nedopadaly sluneční paprsky, zářil svým vlastním jasným světlem. Orel se snesl na trávu mezi Anuviel a stolci a k obrovskému překvapení přítomných promluvil v Obecné řeči. - "Zdravím tě, Paní Ilúvatarem Darovaná," pozdravil uctivě s lehkým kývnutím hlavou. "Dle tvého přání přináším silmaril, který jsi ke mně dala do úschovy. Mám také pro tebe vzkaz od Panovníka Ardy. Toto jsou jeho slova: Buď zdráva, Paní Anuviel, a poţehnána za vše, co činíš pro dobro národů Středozemě. Vím, jak jsi se rozhodla naloţit s darem, který ti učinili Valar. Silmaril je tvůj, a ty máš plné právo ho dál darovat, a Valar ti v tom nebudou bránit. Naopak, odměnou za tvoji šlechetnost a za moudrost, kterou jsi prokázala svými činy ve Středozemi, ti propůjčuji své boţské právo udělovat královské tituly tamním panovníkům smrtelníků. Tvá vůle bude vůlí Valar, vůlí mou, Manwëho, Krále Západu. Ať hvězdy osvěcují tvoji tvář." Gwaihir pozdvihl pařát s obroučkou a natáhl ho k dívce. Anuviel převzala silmaril a poděkovala orlovi, který rozepjal křídla a několika mávnutími se vznesl zpět vysoko nad město, aby vše pozoroval svým ostrým zrakem a mohl později podat zprávu svému pánovi v Blaţené říši. Faramir a dívka se silmarilem v ruce předstoupili před trůn, ze kterého vstal vysoký muţ ostře řezaných, ale ušlechtilých rysů, s lehce prošedivělými tmavými vlasy a jasným šedým pohledem. Udělal několik kroků vstříc přicházející dvojici a stanul s očima ţádostivě upřenýma na silmaril. Správce obřadně představil svoji společnici: "Králi Elessare, představuji ti Paní Anuviel Ilúvatarem Darovanou, velitelku Spojené armády Západu, která přivedla své velké vojsko na pomoc Gondoru." - "Vítej v gondorském království, Paní Anuviel, a buď zde ráda," pravil král Elessar a po gondorském zvyku se dívce uklonil s rukou na srdci. "Tvá pomoc přišla nečekaně a v poslední chvíli, a o to víc je vítána mnou i mým lidem. Vítám i statečného krále Éomera a jeho neméně statečný lid, který jako vţdy přispěchal na pomoc Gondoru v nouzi. Stejně tak děkuji i elfům 170
KONOPNÁ PANÍ I. a trpaslíkům za to, ţe nám přišli na pomoc v dobách, kdy jsou jejich vlastní země také v ohroţení." Král se odmlčel a pohlédl směrem k šikům skurut-hai. Přejel je očima a přes čelo mu přeletěl temný mrak, nicméně pokračoval dál ve své uvítací řeči. "Jsou zde vítáni i tví skřetí spojenci, Paní. Je to poprvé, co je někomu z jejich plemene dovoleno vstoupit do mého království, a já doufám, ţe se snad dočkáme časů, kdy mezi Gondorem a Mordorem jiţ nebude prolévána krev, ale naše národy budou vedle sebe ţít v míru." - "Děkuji ti, králi Elessare, za tvou velkou laskavost," odvětila Anuviel. "Chápu, ţe pro tebe není lehké důvěřovat těm, s nimiţ jsi celý ţivot bojoval na ţivot a na smrt. Ale časy se mění a s novou dobou do Středozemě přichází i nový řád. Všichni smrtelníci i ostatní plemena budou spolu brzy ţít v míru a po Temných pánech zbude jen rychle blednoucí vzpomínka. Znám tvoji pověst a vím, jak velké činy jsi vykonal pro dobro Středozemě. Získal jsi zpět dědictví svých královských předků a uzavřel spojenectví s ostatními vládci svobodných lidí, elfů a trpaslíků v této části světa. Tvá moc je dnes větší, neţ kdy bývala na svém vrcholu moc Elendila Vysokého, z něhoţ tvůj rod pochází, a pokud mohu soudit, vládneš moudře a spravedlivě. Brzy v tvém sousedství vznikne nové království pod mojí záštitou, které nejenţe bude ţít s Gondorem a ostatními sousedy v míru, ale stane se i tvým spojencem." Během posledních dnů Anuviel hodně přemýšlela o budoucím uspořádání Západní Středozemě a měla jiţ připravené řešení. - "V Západní Středozemi se pak díky spojenectví jejích národů vytvoří mocná říše, která svou silou odstraší všechny nepřátele jak na Východě, tak i na Jihu," řekla a pomyslela si, ţe Elessarovi se nebude moc líbit, ţe ho staví před hotovou věc. Sama si uvědomovala, ţe to není zrovna košer, ale na nějaké dlouhé vyjednávání teď prostě nebyl čas. Uvidíme, jestli touha po silmarilu zvítězí nad jeho ješitností! "Vznikne zde společenství národů, které budou mít společnou obranu a budou mezi sebou obchodovat, aniţ by se vzájemně omezovaly cly nebo poplatky," pokračovala. "V rámci tohoto společenství nebudou kladeny překáţky pohybu jeho obyvatelstva, protoţe kaţdý se bude moct svobodně rozhodnout, kde se usadí, ovšem pod podmínkou, ţe získá souhlas místních obyvatel a podřídí se jejich zvykům, aby nedocházelo k třenicím. Národy v tomto společenství smrtelníků a jejich vládci si zachovají svoji dosavadní nezávislost a suverenitu ve všech ostatních záleţitostech. Přínosem nového uspořádání bude, ţe se zvýší bezpečnost hranic celé říše a ţe se snáze a rychleji rozšíří znalosti a řemesla, coţ přispěje k povznesení všech národů tohoto společenství." Elessar se při dívčiných slovech čím dál tím víc mračil. Anuviel to očekávala, takţe ji to nijak nevyvedlo z míry. Pomyslela si, ţe král je jiţ zralý k tomu, aby přešla od biče ke karotce a uchlácholila jeho ego. - "Toto společenství bude mít ve svém čele panovníka, velekrále Západní Středozemě, a věř mi, Pane Elessare, ţe jsem se nemusela dlouho rozhodovat, komu tento titul udělím," pokračovala dívka. "Nabízím ti tedy, aby ses stal velekrálem smrtelníků Západní Středozemě a přijal silmaril, který bude odznakem tohoto úřadu. Přijmi nebo odmítni, ale projev svoji vůli teď a v této chvíli!" Anuviel pronesla poslední slova slavnostním a velitelským tónem, který nesnesl odporu. Elessarův výraz během nich prodělal radikální změnu, jeho čelo se vyjasnilo a na rtech se objevil překvapený, ale přívětivý úsměv. Anuviel si v duchu potměšile řekla, ţe se asi obával, aby si na tento titul nedělala nárok ona sama. Jak jsou ti chlapi průhlední, králové, nekrálové! Elessarova odpověď byla téměř okamţitá. Pohlédl stranou na královnu Arwen a jejich oči se střetly. Krásná elfka neznatelně kývla hlavou a Elessar se otočil zpět k Anuviel. - "Jak bych mohl odmítnout takovou poctu, jak bych mohl odmítnout takový velký dar!" vykřikl s radostným vzrušením. "Vţdyť není větší cti, neţ vládnout takové říši, a pro člověka, trpaslíka ani elfa není většího daru, neţ tento posvátný drahokam naplněný světlem Dvou stromů. Jsi-li rozhodnuta učinit mne tím šťastným vyvoleným, šlechetná Paní, pak s největší radostí přijímám!"
171
KONOPNÁ PANÍ I. Anuviel k němu přistoupila blíţ a Elessar sňal vysokou korunu králů Gondoru a odloţil ji do Faramirových rukou. Na dívčin pokyn poklekl a sklonil hlavu, aby mu na ni mohla nasadit obroučku se silmarilem. Anuviel mu podala ruku a král se postavil. Pak pozdvihla jeho ruku do výše a zvolala: "Hle, lide, stojí před tebou velekrál smrtelníků Západní Středozemě, Elessar I. Telcontar! Eglerio! Sláva velekráli smrtelníků!" V odpověď se ozvalo ohlušující volání mnohatisícového davu: "Sláva velekráli! Eglerio! Sláva Elessarovi!" Dívka se usmívala, ale myslí jí prolétla nepříjemná vzpomínka na Evropskou unii a její jen sobě slouţící a zpupnou byrokracii a přísahala si, ţe nikdy nenechá přerůst nové společenství Západní Středozemě v něco byť vzdáleně podobného. Tak různorodý konglomerát národů musí pokud moţno zůstat takový, jaký je dnes, a zachovat si svoje specifika. Anuviel byla rozhodnutá na to dohlédnout a zabránit jakýmkoliv pokusům o uniformizaci a kulturní zploštění. Počkala, aţ se dav uklidní, a opět se obrátila k Elessarovi, který s rozzářeným obličejem přijímal hold svého lidu. - "Povaţuj tento silmaril jako náhradu za klenot, který kdysi patřil tvému předkovi Eärendilovi Mořeplavci, a který dnes ozařuje večery Středozemě svým třpytem v podobě hvězdy," řekla Elessarovi. "Silmaril se tak vrací do Středozemě a do rukou tvého rodu, a já pevně doufám, ţe si ho tvoji dědici udrţí a zůstanou ho hodni. Protoţe věz, ţe i tento silmaril, podobně jako ty tři původní, které vyrobil Fëanor, byl posvěcen Královnou Ardy a svým neuhasitelným ohněm spálí kaţdé čelo, které by skrývalo temné myšlenky Zla. Pamatuj na to i ty sám a předej moji výstrahu svým nástupcům, nebo se jim toto dědictví stane osudným a zemřou strašlivou smrtí!" Elessar trochu pobledl strachy při dívčině varování, ale vzápětí se vzchopil a váţným hlasem odpověděl: "Dala jsi mi boţský dar, Paní Anuviel, a já jsem si dobře vědom jeho nebezpečí i síly. Tobě i Valar slibuji, ţe budu vládnout tak, abych ho zůstal hoden. A aţ mi osud dopřeje dědice," Elessar se na okamţik odmlčel s pohledem na Arwen a v jeho hlase zazněl náznak bolesti, "postarám se, aby i oni pokračovali ve stejném duchu. Teď však nadešel čas k oslavám a radovánkám, a tak tě Paní i tvou druţinu zvu, abyste přijali pohostinství v mém domě. Tvé vojsko se smí utábořit před branami Města a dostane se mu dostatek jídla i pití, aby se téţ mohlo připojit k oslavám." Anuviel se uţ tak těšila na horkou lázeň a měkké lůţko, ţe ji nikdo nemusel dvakrát pobízet, aby podobnou nabídku přijala. Naskočila na Éodwyn a v čele své druţiny následovala královský pár jedoucí na šedých elfských koních do ulic Bílého města. V oknech domů i před nimi se tlačili zvědavci a ulicemi se nesly výkřiky oslavující krále i vzácné návštěvníky. Cesta davem na Citadelu, kde stál i královský palác, se protáhla na víc neţ půl hodiny. Nakonec dojeli k sedmé bráně s velkým obloukem zdobeným kamennou podobou korunované královské hlavy. Brána byla střeţená muţi ze Stráţe Gondorské s vysokými přilbami s dlouhými lícnicemi ozdobenými bílými křídly mořských ptáků. Byli oblečení do černých uniforem s bíle vyšitým stromem rozkvétajícím pod stříbrnou korunou s mnohacípými hvězdami, znakem Jiţního království. V Gondoru nebylo větší cti, neţ slouţit v tomto oddílu, který chránil nedobytnou Citadelu a samotného krále. Ponechali koně před bránou, protoţe stáje byly v šestém okruhu, a vešli na rozlehlé bíle dláţděné nádvoří. Uprostřed travnatého palouku tam šuměla velká fontána a vedle ní stál ještě mladý, ale bílými květy jiţ obsypaný semenáček Bílého stromu. Přešli přes nádvoří a vstoupili do kamenného paláce pod stometrovou Ecthelionovou věţí. Tam se jich ujali slouţící a doprovodili je do připravených komnat. Anuviel s Glorfindelem ubytovali na jejich přání spolu ve velké a bohatě zařízené loţnici s předpokojem a oddělenou menší pracovnou. Loţnice měla velký balkón, odkud byl úchvatný výhled na údolí Anduiny a jiţní předhůří Bílých hor. Gondorská civilizace byla ze všech národů smrtelníků Středozemě tou nejrozvinutější a na rozdíl od Rohanu zde byly domy bohatých běţně vybavené koupelnami. V královském paláci byly zvláštní koupelny i u komnat určených vzácným hostům, jako byla
172
KONOPNÁ PANÍ I. tato. Takţe k velké dívčině radosti k loţnici přiléhala velká koupelna s pohodlnou vanou, umyvadly a velkým zrcadlem. Byla dokonce vybavená kachlovými kamny přes celou stěnu, do kterých se přikládalo z chodby, a na nichţ se ve velkých kotlích ohřívala voda. Sluţebné na dívčinu ţádost naplnily vanu a Anuviel se do ní nedočkavě ponořila. Voda byla příjemně teplá a parfémovaná olejem z růţových plátků z údolí Lossarnachu, proslulého svými květinami. Taková úleva, libovala si dívka šťastně, a labuţnicky se protahovala ve vonné lázni.
- Mnohá setkání Glorfindel následoval dívku do vany a Anuviel se pustila do rozbalování svých zavazadel, která jí mezitím přinesli z tábora před branami Města. Z Roklinky si s sebou vezla velký koţený vak nacpaný šaty a prádlem, které jí věnovaly elfky, takţe si nemusela dělat starosti, jak v otázkách módy obstojí na královském dvoře. Elfská móda totiţ udávala tón i v Gondoru, takţe jí nehrozilo, ţe se v elfských šatech společensky znemoţní. Vybrala si blankytně modrou róbu s bohatou stříbrnou výšivkou a poţádala sluţebnou, ať jí ji vyţehlí. Oblékla se prozatím do hedvábného negliţé a nacpala dýmku ze svého kouzelného váčku od Dárkyně plodů. Vykoupaný Glorfindel vyšel z koupelny a sedl si k ní na vysokou postel s nebesy. Anuviel mu podala dýmku, elf si z ní zhluboka potáhl a začal jí rozplétat vlasy. - "Pomůţu ti je rozčesat," řekl, kdyţ byl hotový, a s něţným polibkem ji objal. "To jsi udělala opravdu moc chytře, takhle Elessara navnadit, aby nemohl odmítnout tvé plány. Dej si na něj ale pozor! Já znám Aragorna jiţ od jeho mladých let a vím, jak je na jakoukoliv manipulaci strašně citlivý. Aţ se mu to, co se odehrálo před branami, rozleţí v hlavě – a nebude to dlouho trvat, protoţe je velmi bystrý – tak by mohl mít pocit, ţe si s ním pohráváš, a to by bylo moc zlé. Hlavně si nemysli, ţe s ním máš uţ vyhráno, je to muţ s velmi sloţitou a někdy i temnou povahou!" Anuviel podala svému milému ţíněný kartáč a elf jí začal jemně rozčesávat dlouhé prameny rozpletených copů. Jen on jí uměl rozčesat vlasy tak, aby to nebolelo. - "Děkuji za varování, lásko," odpověděla. "Sama bych byla raději, kdyby se o mém plánu na vytvoření společenství Západní Středozemě nejprve civilizovaně vyjednávalo za účasti všech, kterých se to týká. Nerada si hraji na diktátora. Ale tady na nějaké vyjednávání nebyl čas, protoţe máme na krku válku, a jakmile skončí a skřeti budou svobodní, bylo by příliš riskantní je vystavit sousedství roztříštěné Středozemě, protoţe dřív nebo později by se určitě našel nějaký ambiciózní místní vládce, který by pouţil myšlenku násilí proti skřetům jako zbraň v boji o moc. Elessar je sice ze všech smrtelných vládců ten nejchytřejší, nejvzdělanější i nejcharakternější, ale i přesto je jen smrtelným muţem. Uţ jsem si všimla, ţe s ním cloumají stejné vášně jako s obyčejným chlapem. Nic jiného jsem ani nečekala, takţe jsem připravená na nejhorší. No, od toho nejhoršího by ho snad měl ochránit silmaril, protoţe by o něj moc nerad přišel, ale největší důvěru vkládám do jeho manţelky. Je to elfka, a navíc dcera Elronda a Celebrían. Neměla jsem ještě příleţitost si s ní promluvit, ale myslím, ţe Elessar na ni hodně dá a ve všem se s ní radí. Jsem přesvědčená, ţe Arwen je skutečná osobnost a svého smrtelného manţela dokáţe udrţet v mezích." Glorfindel jí dal s pobaveným úsměvem za pravdu a dodal, ţe Arwen zná ještě déle a lépe neţ Elessara, a ţe za něţným a křehkým vzezřením elfky se skrývá ocelově nezlomná odhodlanost, která vţdy dosáhne svého cíle. Řekl to s jistou trpkostí v hlase, aţ Anuviel napadlo, jestli se náhodou s Arwen neznal lépe, neţ dosud přiznával. Nebyla by to ona, kdyby se ho na rovinu nezeptala. - "Vidím, ţe tobě nic neunikne, má Paní," řekl rozpačitě Glorfindel. "Ano, máš pravdu. Ještě neţ se Arwen poprvé setkala s Aragornem, byli jsme nějakou dobu milenci. Oba jsme však věděli, ţe si nejsme souzeni, ţe je to jen na čas. Takţe jsem ani nebyl příliš zklamán, kdyţ se
173
KONOPNÁ PANÍ I. ode mne odvrátila a dala přednost svému nynějšímu muţi. Její otec by sice raději viděl, kdyby si vzala mne, ale ani on nemohl nic dělat. Jakmile se Arwen jednou k něčemu rozhodne, nehne s ní ţádná síla! Je však něco, s čím ani její silná vůle nic nesvede. Elrond mi říkal, ţe Arwen se velmi trápí kvůli tomu, ţe se jí nedaří otěhotnět. Přitom u elfů je to tak, ţe pokud si muţ i ţena přejí mít děti, ty rychle přijdou. Elrond ji při své poslední návštěvě Gondoru prohlédl, ale neshledal ţádný důvod, proč by nemohla přijít do jiného stavu. A Elessar si přeje mít dítě stejně silně, jako ona. Nikdo netuší, v čem to vězí, ale oba je to hodně trápí. Vţdyť teprve díky dědici je jejich poddaní skutečně uznají za své vládce, tak to mezi smrtelníky na rozdíl od elfů chodí." Anuviel se na něj udiveně podívala, protoţe také věděla o této elfí a podle ní velmi praktické schopnosti vybrat si, kdy chtějí počít potomky. Elfové nepotřebovali ţádnou antikoncepci, protoţe kdyţ nechtěli mít děti, stačilo si jen v duchu nepřipustit oplodnění. Ale nikdy neslyšela o tom, ţe by nějaká elfka nemohla přijít do jiného stavu, kdyţ si to ona i její partner přáli. Napadlo ji, ţe by se mohla pokusit Arwen pomoct svou léčivou mocí. Pokud ovšem problém není na straně krále, ale i to by zvládla. Po vyléčení Froda si jiţ byla jistá, ţe její moc uzdravovat předčí i Elrondovo umění medicíny, takţe by moţná měla naději na úspěch. A to by určitě velmi prospělo jejím vztahům s králem i s jeho ţenou. Zeptala se Glorfindela, co si o tom myslí, a ten jí její nápad nadšeně schválil. - "Kdybys dokázala, ţe Arwen přijde do jiného stavu, tak ti budou oba nadosmrti věční. Vţdyť to je jediný mrak, který kalí jejich štěstí," prohlásil elf a začal jí masírovat záda konopnou mastičkou. "Teď se ale budu věnovat já tobě, protoţe máš od té dlouhé jízdy pěkně ztuhlé svaly a musí tě pořádně bolet." Dívka přikývla a oddala se péči Vznešeného elfa a jeho rukou, které jiţ svým pouhým dotekem odnímaly bolest, a v kombinaci s konopnou mastí byly přímo zázračné. ***
***
***
***
***
***
Členové druţiny a gondorská šlechta se shromáţdili ve velké hodovní síni a po Mlčenlivém stání s tváří obrácenou k Západu král Elessar pozdvihl zlatem vykládaný pohár vína, jeţ mu nalila Arwen. S ohledem na únavu a hlad svých hostů pronesl pouze krátký přípitek a hodokvas mohl začít. Jedlo se a pilo do sytosti a bylo z čeho vybírat, protoţe slavnostní tabule se prohýbala pod nejrozmanitějšími lahůdkami ze všech koutů Elessarovy rozlehlé říše i z cizích krajů. Jakmile byly uspokojeny prázdné ţaludky, hosté povstali a s úklonou poděkovali pánovi domu. Pak nastalo velké vítání a setkávání se, protoţe většina z příchozích návštěvníků měla v Minas Tirith staré přátele. Velkou pozornost vzbudil Orcas se svými dvěma druhy, kteří byli jedinými skřety vpuštěnými za brány Města. I tak to byla velká událost, protoţe nikdy předtím ţádný skřet svobodně nevstoupil do Minas Tirith. K velkému rozčarování gondorských dvořanů se skřeti u jídla chovali s vybranými způsoby odkoukanými od Dúnadanů a elfů, takţe nebylo zač je kritizovat a pomlouvat. Jejich zbroj a oděv byly také bez vady a s vlasy upravenými do dredů, ostříhanými drápy a po ranní koupeli v říčce vypadali sice cizokrajně, ale přijatelně i pro ty nejnáročnější společenské kritiky. Elessar si v dívčině a Gandalfově společnosti se skurut-hai chvíli promluvil a zdálo se, ţe ho rozhovor s nimi příjemně překvapil. Podobně jako Éomer si nejvíc oblíbil Orcase, kterému dokonce slíbil, ţe ho druhý den dopoledne provede Městem, na něţ byl velice pyšný. Po Válce o Prsten proběhla roční rekonstrukce poškozených hradeb a Brány a byla opravena většina domů, které se v posledních letech neudrţované rozpadaly, jak jejich obyvatelé prchali před hrůzami války na venkov. Ve Městě také vzniklo mnoho nových zahrad a parků, které vybudovali Legolasovi elfové z Jiţního Ithilienu z vděčnosti za poskytnutou zemi. Městem se od časného rána neslo švitoření zpěvných ptáků, které utichalo aţ v noci, kdy je vystřídal sladký zpěv slavíků.
174
KONOPNÁ PANÍ I. Glorfindel představil svou přítelkyni královně Arwen a nechal je o samotě, protoţe věděl, ţe si mají mnohé co říct. Anuviel řekla elfce o svém setkání s její matkou a v očích Ledové královny – jak Arwen potajmu přezdívali gondorští dvořané – se objevily slzy stesku. Slzy však rychle oschly a v jejích očích se objevilo uţaslé nadšení, kdyţ Anuviel vytáhla přívěsek s perlou, který jí před odchodem ze Zemí neumírajících pro svou dceru předala Celebrían. Růţový svit perly byl tak nádherný a jímající, ţe jakmile se jí Arwen ozdobila, přenesla se na ni pozornost všech přítomných. Nikdo z nich ještě nikdy neviděl takový zázrak, vţdyť perly u pobřeţí Středozemě zdaleka nedorůstaly takové velikosti ani krásy jako v Blaţené říši, a i tam byl tento exemplář povaţován za výjimečný. Trpaslíci mohli na perle doslova nechat oči, protoţe perly milovali nade vše, ačkoliv z moře měli pověrečnou hrůzu a děsili se zvuku jeho příboje víc neţ čehokoliv jiného. Arwen však nijak nedbala na obdivné výkřiky dvořanů a uchýlila se s Anuviel na malý balkón, aby jí dívka mohla v klidu vyprávět o její matce. Neviděla ji víc neţ pět set let, a to uţ byla i pro elfy nějaká doba! Anuviel jí vyprávěla o ţivotě, který její matka vede v Tirionu, hlavním městě Noldor v Blaţené říši, a nezapomněla ani vyřídit její tajemný vzkaz: Jeden dar necháš darovat, aniţ by tvé srdce utrpělo újmu, a odměnou tvému rodu budou dary dva, ţádný z nich cennější neţ druhý, oba však kýţené. Dodala, ţe vůbec nechápe smysl těchto slov, ale ţe prý je podle Celebrían časem pochopí jak ona, tak i královna. Arwen potřásla hlavou a prohlásila, ţe ani ona nechápe jejich smysl, ale ţe čas jej zajisté odhalí. Dívce sice dávala najevo úctu a přátelství, ale Anuviel vytušila, ţe mezi nimi stojí její vztah ke krásnému elfovi. Ačkoliv si to Arwen sama nechtěla připustit, v hloubi srdce na ni kvůli Glorfindelovi ţárlila. Anuviel doufala, ţe se tato bariéra časem prolomí a ţe se z nich stanou přítelkyně. Dokonce ji napadlo, jestli se první slova vzkazu královniny matky náhodou netýkají Glorfindela a jeho lásky k ní. Netušila, jak hluboce se mýlí, a jak si s ní osud v této věci ještě zahraje. Elessar se během večera nadále věnoval svým starým přátelům, především těm z Roklinky a z Kraje, kteří mu velebili skutky Paní Anuviel, ale jeho čelo se stále více chmuřilo. Čím více chvály na její účet vyslechl, tím méně přátelské byly jeho pohledy jí určené, a tím víc se od ní odtahoval. Nakonec se na dlouhou dobu uzavřel v předpokoji s Legolasem a zůstal s ním aţ do odchodu hostů. Vyšel teprve ve chvíli, kdyţ se společnost rozcházela do svých komnat, aby se s hosty rozloučil. K velkému překvapení všech přítomných bylo jeho loučení s Paní Anuviel velmi strohé a nebyla v něm ani špetka předchozí vřelosti, ani jediné slovo díků za její velký dar. Anuviel tato náhlá změna zarazila, ale byla příliš unavená, neţ aby o tom přemýšlela. Budu mít dost času celé věci přijít na kloub později, řekla si a v doprovodu Glorfindela odešla do svých komnat. Většina ostatních hostů si této změny ani nevšimla, protoţe byli příliš rozjařeni silným vínem ze svahů Dol Amrothu. Jen gondorští dvořané pookřáli při tak nečekaném obratu v chování panovníka a jejich zlovolné jazyky spustily na plné obrátky. Konečně něco zajímavého, říkali si a těšili se na pokračování v následujících dnech.
- Hovory na královském polštáři Královna Arwen seděla na lůţku v přepychově zařízené loţnici královského páru a pročesávala si dlouhé husté vlasy barvy havraního křídla. "Proč jsi byl k Paní Anuviel tak
175
KONOPNÁ PANÍ I. odměřený, můj drahý?" otázala se s pronikavým šedým pohledem upřeným na manţela. Elessar věděl, ţe jejímu elfímu vnímání by neunikla ţádná ani sebelepší vytáčka, a tak raději odpověděl po pravdě, ačkoliv měl neurčitý pocit, ţe si tím před svou krásnou a moudrou chotí pořádně zadá. - "Vím, ţe vykonala mnoho dobrého pro celou Středozemi, i pro Gondor a Sever. Jsem si vědomý toho, ţe se ke mně chová nesmírně přátelsky a velkoryse – vţdyť mi darovala silmaril! Nejsem nevděčník, jen nemohu překousnout ty její uvolněné mravy!" potřásl káravě hlavou a pokrytecky vzdychl. "Prý se veřejně koupe v nějakém oblečku, co téměř nic nezakrývá. A Legolas se mi přiznal, ţe ji viděl koupat se úplně nahou, a kdyby jen koupat se! Ona toho prosťáčka svedla a předstírala mu, ţe je nějaká víla nebo co, a on jí na to hlupák skočil, a teď má ten nešťastník zlomené srdce a pořád po ní vzdychá. A co takový Faramir, no řekni sama, Arwen! Svedla ho tehdy v Roklince a podívej se, jak se teď všichni Éowyn za zády smějou. Ani se neodváţila sem dnes přijet a zúčastnit se hostiny. A o tom zoufalci Glorfindelovi ani nemluvě. Vţdyť to byl vţdycky můj přítel, tak se nediv, ţe jsem takhle rozzlobený! Spí s kdekým, ale Glorfindelovi nedá a nedá, aţ je z toho chudák jak vykleštěný kapoun. A to mu ještě namluvila, ţe on je tím jediným, kterého opravdu miluje, a ten naiva jí to věří. Kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo tehdy mezi ní a Ulmem …" Aţ do této chvíle Arwen váhala, jestli se má začít rovnou smát, nebo si vyslechnout Elessarovo moralistické blábolení aţ do konce, ale tohle bylo víc, neţ mohla snést. "Tak uţ dost, Pane Aragorne!" vzkřikla ostře a zakryla si uši. "Kde je tvá obvyklá moudrost, můj Pane?! Nejenţe jsi dosud mluvil nesmírně hloupě, ale teď uţ mluvíš i přemíru uráţlivě. Coţpak jsi nějaká trhovkyně, abys přikládal váhu kdejakému drbu? Jsi přece král! Ten největší král ve Středozemi – tak se podle toho i chovej!" Vztyčila se na lůţku s planoucím pohledem a i v lehké noční košilce vypadala důstojně a mocně jako skutečná královna. Arwen byla nejen krásná, ale byla v ní i vrozená vznešenost zděděná po jejích slavných předcích. Elessar se pod jejím pohledem jakoby zmenšil a jeho mravokárný zápal byl ten tam. - "Odpusť, Arwen, já nevím, co to do mě vjelo," vydechl těţce, jako by se probouzel z těţkého snu, a posadil se vedle ní na postel. Krásná elfka se k němu natáhla a něţně ho pohladila po tváři. - "Já vím, co to způsobilo, můj milý, já to vím" řekla vědoucně. "V tom, co jsi říkal, není ţádná pravda, jen se trochu zamysli a uznáš to sám. Sám dobře víš, ţe Legolas není ţádný svatoušek, který by potřeboval svádět, a ţe je zamilovaný od jara aţ do zimy, ale nikdy ne do stejné ţeny. Co se týče Éowyn, snad sám víš, ţe to nebylo poprvé, co jí byl Faramir nevěrný. Nechtěla bych šířit nějaké drby, ale …" Elessar ji přerušil netrpělivým pohybem ruky a řekl: "Slyšel jsem o tom a vím, ţe to nebylo poprvé a taky asi ne naposledy, ale raději mi řekni, proč si tedy myslíš, ţe jsem řekl to, co jsem řekl?" Arwen se usmála a vzala ho něţně do náruče. Elessar ji objal a poloţil hlavu na ňadra pokrytá bílou krajkou. "Protoţe se nedokáţeš smířit s tím, jak Elessar a Anuviel jsou si podobní, můj milý," zazpívala na nápěv ukolébavky. "Aţ dosud jsi nepotkal smrtelníka, který by se ti vyrovnal. Moţná by pro tebe bylo lehčí, můj Pane, kdyby to byl muţ. Moţná by pro tebe bylo těţší, můj Pane, kdyby to nebyla ţena. Víš sám dobře, jak elfové neradi udílejí rady. Nedělají to rádi ani čarodějové, i kdyţ jsou daleko moudřejší neţ Hvězdný lid. Jedno však umíme lépe neţ kdejaký čaroděj. Nahlíţet do lidských srdcí, můj královský choti! To sám jiţ dobře víš," dozpívala a přivinula Elessara k sobě. O ţenách, v jejichţ slabosti je síla I. - "Uráţí tě, ţe by se ti dokázala vyrovnat ţena, protoţe jsi silný muţ a domníváš se, ţe ţenská síla je menší neţ muţská," pokračovala jiţ normálním, ale důrazným hlasem. "Nemohu se za to na tebe zlobit, protoţe tak uvaţují snad všichni smrtelní muţi, a dokonce i mnoho elfů. Všichni se ale hluboce mýlíte. Vţdyť ţenská síla je tou, která dává zrození nových bytostí –
176
KONOPNÁ PANÍ I. to nedokáţe ani ta sebevětší muţská síla, uznej sám, můj Pane! Ţeny svou sílu nekladou na odiv, nemají takovou potřebu uspokojovat svou ješitnost jako muţi. Vědí totiţ, ţe bez nich by nebyl ţivot, ţe bez nich by nebylo pokračování rodu, jsou si vědomy své moci a nenahraditelné důleţitosti, takţe nemají potřebu dodávat si sebevědomí předváděním síly, jako to často činí muţi. Ačkoliv jsou silnější, ţeny nechávají muţe vládnout, protoţe vykonávání moci povaţují za únavné a vše, co se k němu vztahuje, za nepodstatné, takţe se raději věnují důleţitějším bezprostředním úkolům, jakými jsou zajištění chodu domácnosti a vytváření vhodných podmínek pro výchovu dětí. Ţeny sice vědí, jak je na rozdíl od nich pro muţe snadné propadnout kouzlu moci a začít ji zneuţívat, ale protoţe mají ve zvyku muţe soudit podle sebe, obvykle nebezpečí podcení, a neţ se vzpamatují, jsou hrubě zahnány do kouta a umlčeny. Muţi pak pro ně vytvoří celou řadu zákazů a hloupých předsudků s tím, ţe takto se má chovat slušná ţena. A většina ţen to přijme, protoţe svou vzpourou nechtějí rozvracet rodiny a způsobit utrpení svým dětem. Protoţe ţeny, na rozdíl od muţů, vţdy myslí na děti – i kdyţ třeba samy zrovna ţádné nemají," dodala smutně a povzdechla si. ***
***
***
***
***
***
Od svatby s Elessarem jiţ uplynuly téměř dva roky a ona stále nepozorovala ţádné známky otěhotnění. Tolik touţila dát svému milovanému manţelovi dědice, který by byl pro gondorský lid zárukou legitimního pokračování čerstvě obnoveného královského rodu a pro ni samotnou jakýmsi stvrzením její role královny, konečným důkazem jejímu otci, ţe se své elfí nesmrtelnosti nevzdala nadarmo. I kdyţ teď bylo všechno zase jinak, protoţe Elrond jiţ nemusel nikam odcházet, a dokud setrvával ve Středozemi, jeho děti se otázkou volby mezi smrtelným údělem člověka nebo nesmrtelností elfů nemusely zabývat. Nakonec i Frodo, kterému slíbila své místo na lodi odplouvající ze Šedých přístavů do Zemí neumírajících, se po svém uzdravení rozhodl, ţe se její velkorysé nabídky vzdá, protoţe v dobrém zdraví si teď raději počká na konec svého ţivota doma ve Středozemi. Nebyla tedy ve Středozemi vázaná ničím jiným neţ svým manţelským slibem. Milovala Elessara, vţdyť na něj čekala několik tisíc let a dobře věděla, ţe ţádného podobného muţe jiţ nikdy nenajde za celou svoji další nesmrtelnou existenci. Věděla, ţe Elessar se díky své čisté númenorejské krvi v plné síle doţije na muţe z lidského rodu neobvykle vysokého věku okolo dvou set let, ale v elfském pojetí času to nebyly ani celé dva roky. Arwen byla rozhodnutá, ţe se Elessara za ţádnou cenu nevzdá a nikdy se od něj nenechá vystrnadit jinou ţenou. Chápala sice Elessarovu oddanost Gondoru, jehoţ byl králem, ale musel by ji sám vyhnat, neţ aby se ho dobrovolně zřekla a udělala místo jiné ţeně, kdyby mu snad nemohla dát dědice. Milovala Gondor, který povaţovala za svůj nový domov, ale ne natolik, aby mu obětovala svou ţivotní lásku. Dítě ale chtěla tak jako tak, a co nejdřív, protoţe věřila, ţe by se tím ještě víc upevnila Elessarova láska a věrnost. Jako moudrá ţena si byla vědoma toho, ţe i přes všechnu lásku k ní by se Elessar jiţ jen z touhy po změně mohl po čase zakoukat jinam neţ do jejích elfích očí. Gondorský dvůr byl plný krásných a půvabných ţen, které by nic nenamítaly proti románku s králem a levobočkovi nádavkem. A to, i kdyby ten král vypadal jako strašák, pomyslela si Arwen trpce. Jenţe její manţel byl navíc ke svému královskému titulu i velice pohledným a přitaţlivým muţem. Jeho na odiv vystavovaná oddanost a láska k Arwen pak na mnohé ţeny působily jako rudý hadr na býka a ještě zvyšovaly jeho přitaţlivost v jejich očích. A to kdyby dotyčné ještě tušily, jaký je to skvělý milenec! Za svůj dlouhý ţivot měla několik milenců, elfů z Lothlórienu a z Roklinky, kterým se její smrtelný manţel se ctí vyrovnal. Jediný, kdo Elessara v milování předčil, byl Glorfindel, a proto snad cítila jeho lásku k Anuviel jako zásah
177
KONOPNÁ PANÍ I. do srdce. Snaţila se své ţárlivosti zuby nehty bránit, ale uvědomovala si, ţe se jí to zcela nedaří a velice ji to mrzelo. Elessar jí sice přísahal, ţe ţádnou jinou ţenu v ţivotě nemiloval, ale Arwen bylo jasné, ţe tím nemyslel tělesné milování jako takové. Ostatně o několika jeho nevěrách dobře věděla, protoţe se jí k nim pod tlakem okolností sám přiznal. Byla dostatečně moudrou, aby se ho sama na jeho minulý milostný ţivot ani náznakem nevyptávala, ale dokázala si představit, ţe při své vášnivosti a obeznalosti v rozličných způsobech, jak ţenu uspokojit, musel mít za devadesát let ţivota stráveného většinou na cestách spoustu milenek z různých národů. O to víc ji rozzlobilo jeho dnešní puritánství. Elfové sice také dbali na společenské náleţitosti a jejich společnost byla poněkud pokrytecká, ale kdyţ se jednalo o podstatné věci, šlo všechno puritánské pokrytectví stranou a mluvilo se bez obalu a k věci. Pomyslela si, ţe ač k tomu dnes večer jiţ nemá sebemenší chuť, je její povinností oddané manţelky pokračovat v jeho výchově. Raději by si hned osvěţila vzpomínku na Elessarovo milování, k němuţ byl její muţ vţdy víc neţ připraven, ale musí mu nejdřív vymést z hlavy všechny ty nesmysly zrozené z falešné lidské morálky a postavit před něj pravdu tak zřetelně, aby před ní nemohl uhnout. O ţenách, v jejichţ slabosti je síla II. - "Ţeny tedy přijmou svůj úděl a potichu, bez odmlouvání se věnují domácnosti a výchově dětí," pokračovala krásná elfka ve svém kázání manţelovi. "Vědí totiţ, ţe i kdyţ to moţná bude trvat několik generací, je v jejich moci vychovávat děti tak, aby aţ jednou dospějí a samy uchopí moc, jim vrátily jejich na čas ztracená práva a svobody. Vědí, ţe kdyby se proti muţům postavily silou, rozvrátilo by to celou společnost, a ta by nakonec zahynula. Ţeny jsou často moudřejší a silnější, neţ si myslíš, pane králi! Paní Anuviel je jednou z nejmoudřejších a nejsilnějších z nich, to mi věř. Ale všimni si, můj Pane, ţe ani ona svou sílu a moc nedává zbytečně najevo, jen do té míry, aby si udrţela respekt a kázeň svého vojska. Jak jsem jiţ řekla, je to velmi moudrá ţena, příliš moudrá na to, aby chtěla sama otevřeně vládnout. Avšak i příliš moudrá a zkušená na to, aby vládu ponechala v rukách muţů. Ty to cítíš, Pane Aragorne, protoţe v tobě koluje téměř čistá krev Númenoru a v lidech dokáţeš číst téměř stejně tak dobře jako my elfové. Cítíš, ţe Anuviel bude ovlivňovat tvá další rozhodnutí, ţe bude zasahovat do tvé dosud neomezené svobody vládnout, a to tě dovádí aţ k nepříčetnosti. Neber ji však jako nepřítele, neměj ji za soka. Vţdyť je to ţena, a se ţenou, ty můj Pane, přece nemůţeš zápasit! To by se neshodovalo se ctí ţádného muţe ani elfa. Ilúvatar utvořil ţeny všech plemen tělesně slabší neţ muţe. Musel k tomu mít nějaký důvod, nemyslíš? Stará elfská moudrost praví, ţe tak učinil proto, aby ţenám zaručil úctu a klid potřebný k vykonávání jejich povinností, které jsou klíčové pro přeţití celého plemene. Je nepsaným, ale všeobecně rozšířeným zvykem u všech civilizovaných národů, ţe muţ nesmí vůči ţeně uplatňovat svoji fyzickou sílu, aby jí dokázal svou převahu. Pokud to udělá, stihne ho veřejné odsouzení a posměch, protoţe si troufl na slabšího protivníka. V ţádném případě ho takový čin nevyznamená a jeho čest i pověst utrpí nesmazatelný šrám. Tělesná slabost tak ţenám dává tu nejlepší ochranu, takovou, jakou by jim nezaručily ani ty nejmocnější svaly." ***
***
***
***
***
***
- "Uznat nadvládu Paní Anuviel, přijmout její moudrost za svou a podřídit se jí, by pro tebe, sličný Aragorne, bylo daleko těţší ne-li nemoţné, kdyby na jejím místě stál muţ," řekla Arwen váţně. "Anuviel je však naštěstí ţena, stejně krásná a moudrá ţena, jako ty jsi muţ. I ve svém milostném ţivotě jedná tak, jak bys jednal ty sám, kdybys byl postihnut podobnou sudbou, jen si to připusť, můj Pane, vidím to v tvém nitru! Natolik dobře tě znám, a měl bys se tak znát i ty sám. Proto jsi se tolik rozčílil, kdyţ jsi uslyšel, jak ji zlé jazyky pomlouvají, a
178
KONOPNÁ PANÍ I. hluboko ve svém srdci jsi vnímal útok na její pověst, jako by se jednalo o útok na tvoji vlastní čest. A podobně jako býváš náročný sám k sobě, byl jsi stejně náročný i k ní. Jenţe jsi od ní nečekal, ţe se přitom bude chovat tak, jako by ses na jejím místě choval ty, ale podle hloupých předsudků o náleţitém chování slušné ţeny, které si vytvořila zdejší pokrytecká společnost. Ţiješ v ní sotva rok a jiţ jsi ji nechal ovládnout své myšlení a úsudek, Pane Aragorne! Vzpomeň si na výchovu, kterou ti dala tvá matka – ta by se podobným předsudkům vysmála. Sama byla přísných mravů, ale milovala ţivot a tebe naučila ho milovat téţ. I já tě miluji pro tvůj dar radovat se z toho, co ţivot přináší, a bojovat o to, aby nám vydal co nejvíce ze svých pokladů. Odhoď tedy předsudky, které ti zatemňují zrak jako klapky na očích, a podívej se na Paní Anuviel tak, jako by ses díval sám na sebe. Nehleď na ni ani jako na ţenu, ani jako na muţe – pohlédni na ni jako na prostou lidskou bytost – a pak pochopíš, ţe její jednání je vysoce morální a ohleduplné k lidem, kteří ji milují. Pochop také, ţe ta dívka není tvým sokem, ale něčím, co tě doplňuje, co zlepšuje a zjemňuje tvé kvality. Ona je spojencem, který tě učiní ještě mocnějším a ještě lepším vládcem, neţ jakým jsi dosud byl. I přes veškerou podobnost mezi vámi, její slabost je tam, kde je tvá síla, a naopak. Jste jako spojité nádoby, ať se vám to líbí či nelíbí. Ani ona si ještě neuvědomuje, jak se to s vámi dvěma má. Ale při její bystrosti věřím, ţe jí to nebude dlouho trvat a pochopí, odkud se v tobě bere tvé opovrţení vůči ní. Teď je ještě příliš raněná tvým jednáním a není schopná klidně přemýšlet, ale za pár dní se jí to rozleţí v hlavě. Nechci ti dávat neţádané rady, můj pane manţeli, ale pokud bys chtěl slyšet jednu upřímnou a od srdce, tak se jdi Paní Anuviel omluvit dřív, neţ se na tebe začne dívat s opovrţlivou shovívavostí, s jakou hledíme na rozmazleného a nevychovaného spratka," zakončila rázně svoji dlouhou řeč. Upřeně pohlédla svému muţi do očí, aby prozkoumala hlubiny jeho srdce, a po chvilce si s ulehčením oddechla. Trochu se bála, ţe její chirurgická přímost v něm vzbudí odmítavou obrannou reakci, ale jeho láska k ní byla stále ještě natolik silná, ţe Elessar překonal svoji ješitnost a uznal, ţe jeho ţena má pravdu. Smířil se s tím, ţe poslechne její radu, a pokud Anuviel přijme jeho omluvu, nabídne jí upřímně míněné přátelství. Svou překrásnou elfskou manţelku nejen nesmírně miloval, ale také si jí velmi váţil pro její moudrost a vzdělanost. Čas od času mu sice pořádně vyčinila, podobně jako dnes večer, ale jiţ si zvykl jejím kázáním pozorně naslouchat, protoţe vţdycky se nakonec ukázalo, ţe měla pravdu. Bylo by pro něj daleko těţší přijmout takové jednání ze strany smrtelné ţeny, ale Arwen byla elfka z nejvznešenějšího myslitelného rodu spojujícího boţské Maiar a nejvyšší královské rody elfů a lidí. Byla navíc tak krásná, ţe se říkalo, ţe má podobu své pramáti Lúthien, jednomyslně povaţované za to nejkrásnější Ilúvatarovo dítě, které kdy Arda nosila. Elessar k ní choval aţ zboţnou úctu a pokládal se za nesmírného šťastlivce, ţe mu nejkrásnější ţena Středozemě věnovala svoji lásku a provdala se za něj. Vţdyť Elrondova dcera ve všech směrech dokonale splňovala jeho ideál ţeny. Arwen byla tak odlišná od Elessara! Na rozdíl od něj měla vrozený cit a nadání pro krásu a umění, zatímco on si svoji estetiku musel v ţivotě lopotně vybudovat a o uměleckém nadání u něj nemohla být ani řeč, ačkoliv uměl překrásně zpívat. On byl vášnivý a prudký, dokázal se ve zlomku vteřiny rozhodnout, zatímco ona se rozhodovala chladně, pomalu aţ váhavě, ale pokud se jednou rozhodla, nic jiţ nemohlo zvrátit její rozhodnutí. Byli jako oheň a voda, led a pára, ale moţná právě proto tvořili tak dokonalou dvojici. Jejich láska byla pevná jiţ od svého počátku před sedmdesáti lety, a dosud vţdy dokázala překonat všechna úskalí dlouhého vztahu. Patřili k sobě jako dvě části jednoho celku – podobně jako v té staré pověsti, kterou Sokrates vyprávěl svým spolustolovníkům na hostině filosofů, jak o tom psal Platón ve svém dílku Symposium.
179
KONOPNÁ PANÍ I. O lásce – jak o ní promlouval Sokrates Pověst praví, ţe na samotném úsvitu lidstva lidé vypadali jako úplně jiné bytosti neţ dnes. Měli dvě hlavy a po čtyřech nohou a čtyřech rukách. Někteří byli čistě ţenského nebo čistě muţského rodu, většina z nich však byla hermafrodity. Tyto bytosti byly tak silné a mocné a dávaly to natolik bezostyšně najevo, ţe se jich bohové zalekli a začali na ně ţárlit. Rozhodli se je tedy potrestat za jejich, podle bohů, nemístnou pýchu a rozdělili kaţdou z bytostí na dvě části. Zmrzačené poloviny, kterým zbyl jen stín staré moci a síly, od těch dob hledají právě tu druhou polovinu, s níţ kdysi tvořily jeden mocný celek. ***
***
***
***
***
***
Touha, o které se zmiňuje Sokrates je součástí naší duše a převtěluje se v ní z člověka na člověka, z jednoho ţivota do ţivota dalšího. Jen málokdy se stane, ţe bloudící polovina najde tu, která k ní patří, ale kdyţ se to podaří, říkáme tomu velká láska.
- Ostraţitý mír Po vydatném spánku a bohaté snídani se Anuviel v doprovodu hobitů vydala do tábora před městskou Bránou. Jel s nimi i Faramir, který se chtěl co nejdřív podívat domů, protoţe Éowyn nesdílela jeho nadšení pro dívku a zcela pochopitelně jí vadilo, kdyţ se příliš dlouho zdrţoval na stejném místě jako ona. Anuviel si včera všimla, ţe Faramirova manţelka nepřijela na oslavu jejího příjezdu, a ani se tomu moc nedivila. Neměla ale chuť nyní podobné záleţitosti rozebírat, a natoţ se zamýšlet nad podivnou změnou v chování krále během včerejšího večera. Musela teď řešit daleko závaţnější problémy. Od ústupu balrogových oddílů ze Severního Ithilienu tam vládl jakýsi ostraţitý mír nebo nevyhlášené příměří, ale nikdo nemohl tušit, jak dlouho vydrţí. Anuviel se proto jiţ včera večer rozhodla odeslat neválčící skřety se ţenami a dětmi co nejdřív do bezpečí. Cesta na hranici Jiţního Ithilienu jim potrvá tři dny a bylo tedy třeba vyuţít klidu zbraní a pokud moţno jiţ zítra před polednem přejet přes most v Osgiliathu. Přívoz přes Velkou řeku, který by jim cestu podstatně zkrátil, nebylo moţné pouţít pro tak velké a těţké povozy. Hobiti aţ na Smíška a Pipina se rozhodli, ţe se připojí ke skřetům, a stejné rozhodnutí učinili i Elrondovi synové, rohanští učitelé a jeden ze Vznešených elfů z Roklinky. Ti však chtěli na rozdíl od hobitů se skřety zůstat jen pár dní a co nejrychleji si najít mezi elfy své nástupce, kteří by nadále převzali jejich učitelské povinnosti, aby se mohli vrátit k vojsku a zúčastnit se bojů. Anuviel se také chtěla přesvědčit, ţe se skřety je vše v pořádku a ţe mezi nimi a ostatními národy nedošlo během nočních oslav k třenicím. V Bráně se střetli s Éomerem a Orcasem, kteří jeli opačným směrem za Elessarem na slíbenou prohlídku města, k níţ se chtěl připojit i rohanský král, protoţe v Minas Tirith od jeho přestavby ještě nebyl. Skurut dívku ubezpečil, ţe vše proběhlo v pořádku a ţe těch pár skřetů opilých místním vínem a pivem se jejich druhům podařilo zkrotit, aniţ by stihli jim před ostatními národy udělat ostudu. Orcas byl ve skvělé náladě a vypadal téměř dokonale šťastný. Jeho radost kazilo jen pomyšlení na rodinu, o níţ neměl po několik měsíců ţádné zprávy, a pouze doufal, ţe v Jiţním Mordoru bude v relativním bezpečí. Éomer měl ještě jeden důvod k návštěvě Citadely – chtěl se tam setkat s kníţetem dolamrothským Imrahilem, protoţe si včera při hostině povšiml jeho dcery Lothíriel a na první pohled se do ní zamiloval. S kníţetem byli velmi dobří přátelé, takţe doufal, ţe nebude nic namítat proti tomu, aby se jí dvořil a případně ji poţádal o ruku. V Dol Amrothu ţili po dlouhá tisíciletí lesní elfové, kteří se kdysi zdrţeli cestou k pobřeţí a nestihli odjezd elfských lodí do Blaţené říše, jimiţ odpluli jejich druhové. Dolamrothští elfové pocházeli z lidu 180
KONOPNÁ PANÍ I. vyhnaného Sauronem z lesů kolem řeky Nimrodel mezi Lothlórienem a Mlţnými horami, příbuzného s dnešními elfy ze Zlatého lesa. Někteří se časem smísili s tamním obyvatelstvem a jejich krev dodnes proudila v ţilách mnohých urozených šlechticů z tohoto líbezného přímořského kraje. Sám Imrahil toho byl ţivoucím důkazem se svými spanilými rysy a šedýma očima, a dcera kníţete byla skutečnou kráskou s elfím půvabem. V táboře skřetů panoval rušný shon, protoţe Anuviel jiţ brzy ráno vzkázala Maru, aby skřetice začaly balit a připravily se na to, ţe druhý den ráno odjedou. Našla svoji přítelkyni ve společnosti Ursina, který vypadal nezvykle přepadle, a dívka pochopila, ţe je do Maru zamilovaný. Jakmile urostlý skurut odešel, Maru jí otevřela své srdce ještě dřív, neţ se jí Anuviel mohla přímo zeptat. - "Já nevím, jestli je to tak správný, kdyţ můj muţ zemřel ani ne před rokem, ale všechno se teď děje tak strašně rychle, ţe mi to připadá, jako by to bylo sto let," svěřovala se jí skřetice se svými pochybnostmi. "Ursin je moc milej a hodnej chlap, a takovýho bych jinde těţko našla. A kluka má moc rád, a dokonce se ho ani nebojí pochovat. A tuhle mi ho pomohl i přebalit a vůbec neohrnoval nos, ţe to smrdí, a často si s ním hraje. Tak si myslím, ţe by z něj byl i dobrej táta a …" - "A co ty, Maru, hlavně jde přece o to, jaký je k tobě, ne?" přerušila ji se smíchem Anuviel. "Jsi do něj taky zamilovaná? Nebo si na něm ceníš jen to, ţe umí přebalovat plenky?" dobírala si skřetici. Maru se zatvářila nesmírně rozpačitě, a nakonec se přiznala, ţe je do Ursina tak strašně zamilovaná, jako nikdy nebyla ani do svého zesnulého muţe. Dělala si dokonce výčitky, ţe tím špiní jeho památku, a měla z toho pořádný mindrák. Anuviel jí ubezpečila, ţe to je úplná blbost a ţe tím jeho památce rozhodně ublíţit nemůţe. Vţdyť jestliţe ji její muţ skutečně miloval, musel by teď být sám rád, ţe má novou naději na šťastný ţivot a ţe jeho syn získá hodného otčíma. Maru se nakonec nechala přesvědčit a nesmírně se jí ulevilo. Rozběhla se s dítětem v náruči hledat Ursina s tím, ţe mu ještě musí něco nutného před odjezdem říct, a zmizela rozesmáté Anuviel z očí. Dívka se pak vypravila za Legolasem, který měl cestovat se skřety jako vůdce celé výpravy, aby s ním dohodla poslední podrobnosti ohledně jejich pobytu v jeho zemi. Legolas byl na dívku jako med, ale po celou dobu jejich rozhovoru se vyhýbal přímému pohledu do jejích očí, aţ Anuviel pojala podezření, ţe si na ni Elessarovi stěţoval a plakal mu celý včerejší večer na rameni. To by ostatně zčásti vysvětlovalo královo chování a jeho strohost, protoţe s krásným lesním elfem byli velcí přátelé. Neměla však chuť se v tom teď šťourat, a tak nic nedala elfovi najevo, ale mile mu popřála šťastnou cestu domů. Legolas ji ubezpečil, ţe se tam ani neohřeje, protoţe se vzápětí otočí a postaví se do čela svých dvou tisíců elfů, kteří by podle zpráv poslů měli být uţ připraveni přijít na pomoc. Jiţ včera se s Elessarem a Gandalfem dohodli, ţe bude nejlepší, kdyţ se prozatím vydají jen ke Křiţovatce, kde se protíná Haradská cesta vedoucí k jihu se silnicí mezi Osgiliathem a Morgulským údolím. Tam se nacházelo nejslabší místo jejich obrany, které bylo třeba co nejdřív posílit, ale Anuviel měla v úmyslu to udělat v naprosté tajnosti. Elfové byli pro takový úkol jako stvořeni, protoţe podobně jako gondorští Hraničáři dokázali splynout s krajinou a pohybovat se neviděni nepřáteli. Anuviel se ještě prošla leţením skřetů a tu a tam promlouvala s vojáky a důstojníky, aby zjistila v jakém jsou rozpoloţení. Občas padla na někoho ještě zmoţeného ranní kocovinou, ale vesměs se dalo říct, ţe nálada mezi skřety byla výborná. S Rohiry se jiţ sţili a mezi oběma tábory panoval čilý ruch. Zápaďané k nim byli nepoměrně ostraţitější a někteří jim projevovali i čiré nepřátelství, ale vzhledem k tomu, ţe skřeti neměli bez pozvání dovolený vstup do Města, nedošlo k ţádným váţnějším incidentům. V následujících dnech se vztahy mezi obyvateli Města a skřety značně zlepšily díky tomu, ţe Anuviel se podařilo přemluvit oba skřetí léčitele, aby ještě pár dní zůstali s vojskem, s tím ţe je okamţitě odešle přes Přívoz
181
KONOPNÁ PANÍ I. do Jiţního Ithilienu, pokud by hrozilo vypuknutí bojů. Skřeti zlákáni vyhlídkou na bohaté gondorské pacienty rádi souhlasili, protoţe jim bylo jasné, ţe mezi elfy moc nemocných nenajdou. Nakonec byli spokojeni všichni – jak skřeti, kterým se podařilo znásobit svůj jiţ beztak slušný mamon – tak obyvatelé a návštěvníci Města, jimţ skřeti ulevili od nemocí. Spokojená byla i Anuviel, takţe jediní, kdo skřípali zuby, byli dozorci z Domů uzdravování, kterým razantně ubylo zákazníků. K večeru král Elessar svolal nejvyšší velitele vojska na poradu, kde se probírala současná situace na hranicích Gondoru. Král se k Anuviel choval jiţ o poznání méně stroze, a dokonce několikrát sloţil poklonu jejímu strategickému rozhledu. Dívka však byla ještě příliš raněná jeho včerejším jednáním, neţ aby se nechala tak snadno uchlácholit, a chovala se k němu s odtaţitou zdvořilostí. Dalo se říct, ţe ostraţitý mír vládl na všech frontách. Porada Kapitánů Západu, jak se tomuto generálnímu štábu říkalo, pokračovala i v následujících dnech, kdy se jiţ nad mapami připravovaly konkrétní plány útoku a mnoho se diskutovalo o tom, která varianta bude nejlepší. V naprosté tajnosti byli do Mordoru vysláni skřetí zvědové, kteří znali tajné chodby, jimiţ byly prošpikované Hory stínu. Skřetí kapitáni vybrali ty nejspolehlivější muţe, kteří dostali za úkol prozkoumat situaci a zjistit, jakou vojenskou silou vládne mordorský balrog a jaké má úmysly. Měli však také šířit novinu o příchodu Paní Anuviel a o jejích plánech na osvobození skřetů z balrogova područí, a snaţit se získat co nejvíc přeběhlíků. Hlídky na hranicích Mordoru dostaly příkaz nezabíjet skřety, kteří se budou chtít vzdát, ale co nejrychleji je předat elfům, kteří díky své schopnosti číst v srdcích smrtelníků lehce prověří jejich skutečné úmysly, a pokud je shledají upřímnými, odešlou je do Jiţního Ithilienu k ostatním. Hned druhý den vyrazily do Severního Ithilienu první oddíly Rohirů, vedené králem Éomerem, a gondorští vojáci pod vedením kníţete Imrahila. Spolu s nimi se tam vydali i trpaslíci a část lothlórienských elfů, aby se připojili k tamním Hraničářům a zajistili hranici s Černou zemí. Po Gwaihirových orlech přišly zprávy od Paní Galadriel, která vzkazovala, ţe Pán balrogů musel být těţce zasaţen ztrátou svých čtyř tisíc skřetů, protoţe od památné bitvy v lese Firienu přestaly obvyklé potyčky na hranicích a skřeti se jiţ ani neodvaţovali přiblíţit se na dostřel k druhému břehu Anduiny, ovládanému lesními elfy. Anuviel s napětím očekávala zprávy z Mordoru, protoţe měla předtuchu, ţe odtamtud přijde příští úder. Dolguldurský balrog byl podle ní příliš chytrý na to, neţ aby se s ní pouštěl do boje, dokud má moţnost nastrčit někoho jiného na své místo. Návrat zvědů však nebylo moţné očekávat dříve neţ za několik dní, takţe prozatím všem nezbylo, neţ trpělivě čekat.
- Anuviel a Elessar Elessarovi přálo štěstí a jiţ třetí den po odjezdu skřetů do Jiţního Ithilienu se mu naskytla dokonalá příleţitost k tomu, aby se s Anuviel setkal v soukromí bez zvědavých očí a uší dvořanů. Elessar se sice ukázněně podřizoval strnulé dvorské etiketě, aby tak dal najevo, ţe ctí staré královské tradice Gondoru, ale nebylo to s nadšením. Chyběla mu volnost a nezávislost Hraničáře Chodce z dob, kdy se potuloval po Divočině a nemusel brát ohled na ničí mínění. Teď byl sice mnohem mocnější, ale také daleko svázanější a omezenější ve svých svobodách. Za všechno se v ţivotě platí, říkal si někdy trpce, ale přijímal svůj úděl bez reptání, protoţe si jej sám svobodně vybral a zaplatil dlouhými lety utrpení a odříkání. Ráno se na královském dvoře objevil posel s pozváním od kníţete Faramira. Zval jak Elessara, tak i jeho vzácné návštěvníky, aby ho na pár dní poctili návštěvou v jeho sídle v Emyn Arnenu. Vedle své velké touhy po přítomnosti vzácných hostů Správce Faramir uváděl ještě další důvod pro své pozvání: elfové v Jiţním Ithilienu jiţ dali dohromady své slíbené dva tisíce lučištníků a pochodují směrem na sever. Chtěli by se v Emyn Arnenu setkat s
182
KONOPNÁ PANÍ I. Legolasem přijíţdějícím jim vstříc v čele kolony skřetů, který převezme jejich velení. Rádi by také poznali Paní Anuviel a setkali se s ní ještě předtím, neţ vypuknou boje. Takovému pozvání se nedalo odolat! Anuviel okamţitě souhlasila, protoţe sama touţila po setkání s lesními elfy v klidu a míru lesnatých Arnenských pahorků. Moc si přála lépe poznat tento Sličný lid, jehoţ domovem byly od pradávna lesy a řeky. S lesními elfy zcivilizovanými dlouhým souţitím s Noldor se jiţ setkala v Roklince, ale aţ na Legolase a Haldira, ţádného jiného lesního elfa nikdy blíţ nepoznala. Elessar k jejímu překvapení téţ okamţitě souhlasil a rozhodl, ţe vyjedou ještě ten den odpoledne a to hned po obědě. Z harlondského přístavu nedaleko bran Minas Tirith se měli Přívozem přeplavit na opačný břeh Velké řeky, kde se na druhé straně širokého údolí tyčily vysoké zelené kopce Emyn Arnenu. Odtamtud to bylo k Faramirovu sídlu jen nějakých deset mílí, takţe koncem odpoledne jiţ budou poslouchat libý zpěv ithilienského ptactva a dýchat tamní vonný vzduch. Palác kníţete a jeho udatné rohanské manţelky před nedávnem vybudovaný trpaslíky byl proslulý krásou svých slunných teras, které teď byly v plném květu. K Elessarově úlevě se Arwen rozhodla zůstat doma – oficiálně proto, ţe právě menstruovala a nemohla tedy jet na koni. Pravý důvod jejího odmítnutí byl ve skutečnosti úplně jiný – necítila se ve společnosti Bílé rohanské Paní volně, protoţe věděla o jejím ne tak dávném zoufalém vzplanutí pro Elessara a cítila, ţe Éowyn ji i přes své zdánlivě šťastné manţelství s Faramirem nikdy nepřestala povaţovat za sokyni. Nebála se svého muţe pustit do společnosti ithilienské kněţny samotného, protoţe věděla, ţe ten k ní nepociťuje sebemenší touhu. Trochu ji udivilo, ţe se přesto cítí neklidná, ale přičetla to svému stavu, který elfky snášejí jen o stupínek méně neradostně neţ smrtelné ţeny. Anuviel byla ráda, ţe opět uvidí Faramira, protoţe k němu chovala upřímné přátelství. Potěšení z vyhlídky na setkání se svým jiţ definitivně bývalým milencem jedné noci jí však kazila předtucha, ţe všichni neuvítají její příjezd do kníţecího sídla stejně nadšeně jako on. Coţ se rychle potvrdilo, protoţe Paní Éowyn se prostřednictvím svého manţela dala omluvit, ţe se dnes odpoledne necítí příliš dobře a vzácné hosty uvítá aţ při večeři. Anuviel byla asi jediná, koho zarmoutila tato náhlá epidemie diplomatických onemocnění gondorských panovnic. Elessar byl viditelně spokojený, ţe alespoň během zbytku odpoledne nebude muset snášet další nyvé pomněnkové pohledy rohanské princezny, které mu šly nevýslovně na nervy uţ od počátku jejího, z jeho strany ničím nevyprovokovaného milostného vzplanutí. Navíc, teď měl konečně příleţitost promluvit si s Anuviel. Našel ji ve společnosti Faramira, který se ji právě chystal provést po rozlehlých terasách, nádherně zdobených květy a různobarevnými ţivými ploty. Elessar mu bez obalu sdělil, ţe Paní Anuviel po jeho terasách provede sám, protoţe je zná stejně dobře jako domácí pán. Během stavby paláce sem často s Faramirem přijíţděli, aby dohlédli na její průběh, a byla to pro ně zároveň vítaná příleţitost, jak prchnout z etiketou svázaného prostředí gondorského dvora. Vlastně aţ do Faramirova návratu z Roklinky byli velmi dobrými přáteli a druhy v mnoha dílech. Velmi se sblíţili od svého setkání po návratu krále z válečného taţení proti Sauronovi. Po celý následující rok Správce s Elessarem úzce spolupracoval při předávání správy království do jeho rukou a udělil mu nemálo moudrých a uţitečných rad. Elessar si hluboce váţil nejen Faramirovy vzdělanosti a přehledu, ale i jeho moudrosti, připomínající mu Gandalfa. Moţná proto ho tak podráţdil Faramirův poklesek, protoţe takovou nízkou nevěru nepovaţoval za hodnou moudrého a ctihodného muţe, za jakého svého Správce měl. Věděl sice dobře, ţe se nejednalo o první Faramirovu nevěru, ale o těch předchozích mu Faramir nikdy sám osobně nevyprávěl. Snad ještě pod vlivem rozhovoru s Arwen si náhle se studem uvědomil, ţe ještě neţ Anuviel vůbec osobně poznal, byl proti ní jiţ ve svém srdci zaujatý. Teprve nyní mu došlo, ţe na Faramirově vyprávění o Anuviel mu nejvíc vadilo to, s jakou zboţnou úctou se o ní vyjadřoval. Aţ teď si uvědomil, ţe na ni od počátku sprostě
183
KONOPNÁ PANÍ I. ţárlil, ţe měl pocit, jako by mu brala úctu a obdiv jeho vlastních lidí a přátel, které by měly patřit jen jemu a nikomu jinému. Elessar byl natolik moudrý, aby teď s chladnou hlavou uznal, jaký je to nesmysl. Vţdyť úcta a obdiv, kterou k němu cítí jeho přátelé, se nijak nezmenší, budou-li zároveň ctít a obdivovat i ji. Uvědomoval si své špatné vlastnosti a snaţil se proti nim poctivě bojovat pokaţdé, kdyţ poznal, ţe ovlivňují jeho chování. Jednou z nich byla jeho přílišná nedůtklivost a přecitlivělost na vše, co se týkalo věrnosti a prerogativů jeho moci. Jeho příbuzní Dúnadané ho dokonale znali a byli si dobře vědomi této slabiny v králově povaze, a proto se v Roklince tolik bránili sloţit přísahu věrnosti Anuviel. Oproti jejich očekávání Elessar nakonec proti přísaze nic nenamítal, ale vynahradil si to zcela nespravedlivě na chudákovi Faramirovi kvůli jeho románku s dívkou. Král se teď styděl za to, ţe málem tak hloupě zničil přátelství, které ho poutalo k Faramirovi, a umínil si, ţe jejich vztah co nejdříve napraví. Věděl, ţe Faramira jejich odcizení mrzí neméně neţ jeho, a doufal, ţe věrný Správce přijme omluvu svého krále i jeho nabídku ke smíru. Arwen mu vysvětlila, ţe jeho lpění na věrnosti a vnějších znacích moci a jejích privilegiích je přirozeným důsledkem toho, ţe o ni musel tak dlouze a těţko bojovat. Nebylo divu, kdyţ se ohlédl po cestě, která ho přivedla na výsluní, připadala mu jako nějaká pohádka o úspěchu, která se vypráví dětem na dobrou noc. Z opovrhovaného a bezvýznamného Hraničáře se téměř přes noc stal králem té nejstarobylejší, nejvznešenější a nejmocnější říše svého světa. A nestačila tato světská sláva, ale navíc se jeho ţenou stala ta, kterou celý ţivot miloval, a jejíţ spojení s prostým smrtelníkem také hraničilo se zázrakem. Nakonec se stal i velekrálem Západní Středozemě, ozdobeným po vzoru svých velkých předků nazpět získaným silmarilem, a lenním pánem této části kontinentu. Získal ta nejvyšší důstojenství a mohl si tedy dovolit velkoryse jich trochu přepustit někomu jinému. Tím, ţe on sám projeví Paní Anuviel náleţitou úctu a obdiv, znásobí je u svých lidí i vůči jeho vlastní osobě. Pocítil silné uspokojení nad tímto závěrem, protoţe se konečně ve své mysli plně ztotoţnil s manţelčinou radou, a opětovně se utvrdil ve svém skálopevném přesvědčení, ţe má tu nejlepší manţelku na světě. ***
***
***
***
***
***
- "Jsem moc rád, ţe si s tebou konečně mohu v klidu promluvit, Paní Anuviel," řekl král Elessar, kdyţ překvapením oněmělou dívku dovedl do stínu vysokých keřů ţivého plotu na první terase. Vybídl ji, aby se posadila na kamennou lavici zdobenou umnými reliéfy, a sám poklekl na koleno na travnaté cestičce před ní. Byl tak vysoké postavy, ţe se jejich hlavy ocitly na stejné úrovni a hleděli si teď přímo do očí. "Chtěl bych se ti omluvit za svou příkrost v ten první večer a pro tebe tak uráţející nedostatek nadšení nad tvým velkým darem. Mého ducha zatemnila ţárlivost na tvůj úspěch a slávu, a teprve má ţena mi otevřela oči a ukázala mi, jaký jsem byl hlupák," přiznal jí upřímně svoji slabost. Věděl toho o ní dost na to, aby se mohl spolehnout, ţe ona přiznání jeho slabosti nikdy nezneuţije, protoţe je bude povaţovat za důkaz důvěry a projev přátelství. - "Arwen mi však pomohla pochopit ještě něco další o nás dvou," pokračoval s pohledem upřeným do jejích očí. "Ukázala mi, jak jsme si my dva podobní a jak se vzájemně doplňujeme. Díky ní jsem si uvědomil, jak prospěšné a obohacující pro nás oba bude, kdyţ se k sobě budeme chovat jako přátelé." Anuviel se nejprve instinktivně bránila jeho pronikavému a pátravému pohledu, ale pak se mu poddala a nechala ho prozkoumat její nitro. Necítila v něm ţádný zlý úmysl, jen touhu ujistit se o upřímnosti jejích citů vůči němu. Věděla, ţe i jeho slova byla upřímná, a ţe Elessar je mínil smrtelně váţně. Byla nesmírně vděčná krásné elfce za to, ţe svého muţe náleţitě postavila do latě a dostala ho z vlivu gondorské "dobré" společnosti a její zatuchlé pokrytecké morálky. Nemýlila se tedy ve svém
184
KONOPNÁ PANÍ I. prvním odhadu, ţe Arwen je skutečná osobnost, podobně jako její matka Celebrían a babička Galadriel. Anuviel měla takovou radost z Elessarovy omluvy, ţe ani nepostřehla, kdyţ král náhle odtrhl svůj zrak od jejích očí a zachvěl se, jako by tam spatřil něco, co ho k smrti vyděsilo. Sklopil hlavu a vzal ji jemně za ruku. Drţel ji ve svých velkých dlaních, jako by nevěděl, co si s ní počít, a po nekonečném váhání ji zdvihl k ústům a dlouze políbil. "Odpustíš mi, má Paní?" zeptal se naléhavě a dál svíral její ruku. Čekal se sklopeným pohledem, aţ dívka vynese svůj ortel. Najednou jí ho přišlo strašně líto, on takový mocný muţ ve zralém věku a takto tady pokorně klečí před ní, před mladou dívkou! Cítila jeho moc, která z něj přímo viditelně sálala, a najednou jí myslí prolétla předtucha, ţe za toto pokoření bude muset jednou draze zaplatit. Nevěděla sice jak, ale byla si jistá, ţe s kaţdou další vteřinou váhání její účet nebezpečně roste. - "Jak by ne, ráda ti odpouštím, králi Elessare! Jak dobře, ţe jsem se nevzdávala naděje, ţe opět nalezneš svou příslovečnou moudrost a spravedlivost," řekla radostně a stiskla jeho ruku. Elessar pomalu zvedl hlavu a opět jí pohlédl očí. Tentokrát se zachvěla Anuviel, protoţe se jí zdálo, ţe v jeho jasně šedých, téměř elfích očích Númenorejce vidí doutnat zář nebezpečné vášně, jejíţ povahu nedokázala rozpoznat. Věděla jediné, a to ţe jí přinese velké problémy. Zahnala úzkostnou myšlenku z mysli a raději se věnovala péči o toto čerstvé a nade vše jiná vítané přátelství. - "A jsem nesmírně vděčná tvé Paní, ţe ti pomohla najít pravdu," pokračovala s vděčným pohledem na klečícího muţe. "S její matkou a otcem jsme velcí přátelé a velice mne těší, ţe jsem si získala i náklonnost tak moudré a šlechetné dcery. A k tomu, ţe jsem si získala tvé přátelství, mohu jen říct, ţe po ţádném jiném přátelství jsem tolik netouţila od chvíle, kdy jsem vstoupila do Středozemě. Chovám k tobě velký obdiv, Elessare, a vţdycky jsem tě povaţovala za jednoho z těch, kteří si zasluhují mou nejvyšší úctu. Nejen za tvoji statečnost a vytrvalost, ale také pro tvou velkou moudrost a lidskost, pro tvoji dobrotu a velkorysost, které jsi tolikrát prokázal těm, kteří tě provázeli. Cením si této nabídky přátelství o to víc, protoţe od tvých přátel vím, jakým věrným a oddaným přítelem dokáţeš být v dobrých i zlých časech." Anuviel se odmlčela ze strachu, jestli své nadšení příliš nepřehnala, aby si je Elessar nevyloţil jako známku dalšího nevítaného milostného vzplanutí. Zneklidnilo ji však ještě něčeho jiného. Král ji jako muţ neodolatelně přitahoval a v jeho těsné blízkosti ji vzrušením mrazilo v zádech. Byl podobným typem muţe jako Faramir, ale s nesrovnatelně hlubší a temnější osobností. Faramir byl vášnivý, ale Anuviel bylo jasné, ţe jeho vášeň by vedle rozpoutaného vulkánu Elessarovy osobnosti byla jako pouhé bafnutí plamínku zapalovače, jen kdyby král dal své náruţivosti volný průchod. Připadal jí jako smrtelně nebezpečná, ale neodolatelně přitaţlivá velká šelma. Nikdy nebyla adrenalinovým šílencem, který vyhledává nebezpečné situace, ale nebezpečí zosobněné Elessarem ji přímo hypnoticky přitahovalo. Byla jako bezbranná krysa, ochromená pohledem strnulého hadího oka. Uvědomovala si, ţe stojí na okraji propasti, ale nevěděla, jak se ubránit pokušení udělat osudný krok do prázdna a zkázy. Zachránil ji nenadálý příchod dvou malých capartů, kteří přiběhli od domu a zůstali na ně s otevřenou pusou zírat. Byli to děti Faramirova nešťastného bratra Boromira, člena Společenstva prstenu, který padl v boji se skřety, kdyţ před nimi chránil hobity Pipina a Smíška. Elessar se důstojně zvedl z polohy prosebníka, zahnal děti pryč a usadil se na lavičku vedle Anuviel. Natočil se tak, aby jí viděl do tváře a vroucně řekl: "Ani netušíš, jak mne tvá slova dojala, má krásná přítelkyně. Já sám k tobě cítím ten největší obdiv a vděčnost za vše, co jsi dosud pro mne a můj lid udělala. Ardě a elfům jsi přinesla nové Jaro a nám lidem přinášíš naději na ţivot v míru a na souţití se skřety bez nenávisti a nepřátelství. Jsi přitom nejen statečná v boji jako málokterý válečník, ale i krásná jako ranní třpyt vycházejícího slunce."
185
KONOPNÁ PANÍ I. Dívka se však jiţ probrala ze svého nebezpečného okouzlení a přinutila se brát králova slova s odstupem, aby jí příliš rychle nepronikla do srdce a nezpůsobila tam zase nějakou spontánní reakci, které by později hořce litovala. Elessarův obdiv nad svou krásou přičítala jeho dvornosti, získané výchovou mezi Vznešenými elfy v Roklince. Ani ji nenapadlo, ţe by jeho zájem o ni mohl být upřímný, protoţe si nedokázala představit, ţe by mohl vůbec jen pomyslet na nevěru. Povstala a natáhla k němu obě ruce. - "Dobře, buďme tedy přátelé," řekla vesele. "Ale teď pojď, můj milý pane králi, připojme se k ostatním a ukaţme jim, ţe jsme se usmířili, ať se zlovolná hrdla gondorských dvořanů zalknou vzteky!" Elessar se uvolněně rozesmál, podal dívce obě ruce a pruţně vyskočil z lavičky. Nabídl Anuviel galantně rámě a za výbuchů spikleneckého smíchu se vydali zpět ke společnosti shromáţděné na hlavní terase domu.
- Éowyn Rohanská Pilně klevetící společnost zahálčivých dvořanů ani trochu nezklamala jejich očekávání. Při spatření přicházející dvojice jazyky se rozeběhly na ještě vyšší obrátky a jen co utichly pokrytecky radostné výkřiky nadšení nad jejich čerstvě uzavřeným přátelstvím, stejné hlasy se za jejich zády okamţitě pustily do spřádání dalších pomluv. Nečekaně rychlé smíření Elessara a Anuviel jim poskytlo zcela novou látku, která jim přišla velice vhod, protoţe od vztahu krále a Éowyn se jiţ nedalo nic nového čekat. Dvořané byli nadšení, protoţe místo několika nudných dní strávených na venkově mezi koňáky a dřeváky – jak Rohirům a lesním elfům pohrdlivě říkali – mohli se teď těšit na velice slibný pobyt. Co kdyby Elessar konečně přece jen podlehl kouzlu jiné ţeny a stal se té nafoukané elfce nevěrným? Byla to sice jen nějaká přivandrovalkyně, co si ho koupila za třpytivé sklíčko a nic neříkající honosný titul, ale i to by jí odpustili, jen kdyby jim umoţnila pohled na pokoření chladné královny Večernice, gondorským lidem milované, ale dvořany srdečně nenáviděné Arwen Undómiel. Anuviel s králem došli k Faramirovi, který na ně zůstal překvapeně hledět. Elessar se dívce omluvně uklonil a přistoupil ke kníţeti. Rozevřel náruč a zvolal: "Odpusť mi, Faramire, ţe jsem tě tak přísně soudil! Neměl jsem k tomu právo, učinil jsem velkou chybu, a teď tě prosím, abys mi to prominul a přijal mne zpět za přítele a bratra." Faramir se na něj zkoumavě podíval, aby se ujistil, ţe král neţertuje, ale z jeho napjatého výrazu pochopil, ţe Elessar svou omluvu myslí váţně. Správcovy šedé oči se zaleskly radostí a dojatě krále objal. - "Ach Elessare, ani nevíš, jak se mi ulehčilo, ţe uţ mnou nepohrdáš!" vykřikl a s úlevou se rozesmál. "Pojďte, večeře je jiţ připravená," vyzval své hosty a vzal Anuviel a krále za ruce, aby je dovedl do jídelny. Ve chvíli, kdyţ ve skvělém rozpoloţení a s veselým smíchem na rtech přicházeli ke dveřím jídelny, stanula před nimi vysoká a urostlá světlovlasá ţena v bohatě zdobených, ale nepříliš slušivých šatech. Její pohled byl upřený na rozesmátého krále a nevěstil nic dobrého. Další pohled, který by zabíjel, kdyby jen mohl, vrhla na Faramira. A kdyţ její oči spočinuly na Anuviel, dívka měla pocit, ţe jí srdce proklála tenká ledová čepel a zmrazila veselí v jejím nitru přímo v zárodku. Věděla, kdo před ní stojí ještě dřív, neţ jí Faramir ţenu představil jako svoji manţelku Éowyn Rohanskou. - "Vítej, Paní Anuviel, v sídle kníţete ithilienského," řekla severská plavovláska a chladnost jejího tónu zjevně neladila s vyřčenými slovy. Anuviel bylo jasné, ţe by ji nejraději viděla na sto honů odsud. Postřehla, ţe ji Éowyn uvítala v sídle svého manţela, ale nikoliv ve svém. Tušila, ţe toto setkání nebude lehké, ale nečekala, ţe bude natolik zjevně nepřátelské. Vypadá to, ţe dnešní den je jako stvořený pro melodrama, pomyslela si zoufalecky, aby si trochu pozvedla náladu. Oblíbené úsloví jejího otce znělo: "Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůře." Bylo jednou z mála věcí, co po něm kdy převzala, ale v tomto případě nemohla odolat, protoţe je povaţovala za výraz vrcholného optimismu. Koneckonců byl to on sám,
186
KONOPNÁ PANÍ I. kdo je Anuviel po celé její dětství aţ do dospělosti s oblibou dokazoval surovým bitím a týráním. Právě nastalá situace byla pro toto úsloví jako stvořená, protoţe skutečně – brzy bylo hůř! Začalo to tím, ţe si všimla Glorfindela, jak vrhá velice znepokojené a jakoby nevěřícné pohledy na krále sedícího naproti němu. Prokládal je neméně znepokojenými pohledy směrem k Anuviel, a ta vůbec nechápala, o co mu jde. Byl přece starým Elessarovým přítelem a z jejich usmíření by tedy měl mít upřímnou radost, místo aby se tvářil, jako by mu uletěly včely, zlobila se v duchu. Zkazilo jí to náladu pomalu stejně jako mrazivé pohledy a štiplavé poznámky paní domu. U stolu vládla dusivě těţká atmosféra nevyřčených slov a utajených pohledů, která i přes formální zdvořilost a dvornost těţce doléhala na všechny, kdo se v dvorských intrikách zrovna necítili jako ryba ve vodě. Vlastně takových nešťastníků tam nebylo zase tolik, kdyţ pomineme několik místních venkovských šlechticů, kteří vůbec nechápali, o co kráčí. Faramir s Elessarem si klevetících dvořanů nevšímali a hned po jídle se usídlili na přilehlé terase, kde Faramir vytáhl dýmku, co mu vloni daroval Elessar, kdyţ ho zasvěcoval do kouření hobitího koření. Správce dýmku nacpal směsí dýmkového koření a rozdrcené paličky konopí a zapálil ji na usmířenou. Král jiţ o konopí slyšel od Gandalfa a od hobitů, ale nikdy ho nekouřil, takţe byl velice zvědavý, jaké má účinky. Dívka by se k nim nejraději také připojila a s pobavením si vychutnala Elessarův huličský křest, ale nechtěla rušit jejich rozhovor mezi čtyřma očima. Vstala od stolu a rozhlédla se po místnosti, aby našla nejkratší cestu ven na terasy, protoţe měla pocit, ţe se v těţkém horkém vzduchu jídelny co nevidět zadusí. - "Smím prosit na slovíčko v mých komnatách, Paní Anuviel?" ozvalo se za ní a dívka strnula, protoţe poznala hlas Faramirovy manţelky. Otočila se a viděla, ţe se bohuţel nezmýlila. Před ní stála urostlá severská kráska a s vyzývavým pohledem jí nabízela rámě. Anuviel bylo jasné, ţe nemůţe odmítnout, ţe musí vkročit do jámy lvové, aby neztratila tvář. Zavěsila se tedy pod upřenými zraky všech dvořanů do Éowyn a v náhlém hrobovém tichu se jí nechala důstojně vyvést z jídelny. Během cesty do svých komnat rohanská princezna zachovávala jakési zarputile mlčenlivé dekorum. Jakmile se však za nimi zavřely dveře a ocitly se samy, Éowyn dokázala, ţe se o rohanských štítonoškách ne nadarmo říká, ţe mají pádnou ruku. Vyťala Anuviel takovou facku, aţ se jí před očima roztančily hvězdičky. - "Tak, a teď si klidně můţeš navlíknout to svoje blýskavý brnění a třeba mě zabít, ty děvko!" zasyčela na ni mrazivě a výhrůţně se jí postavila v očekávání odvety. Anuviel si přejela rukou přes ţhnoucí a pálící tvář a ta se rozhořela ještě o stupeň výš, tentokrát studem. Pak se ale vzpamatovala a pomyslela si, ţe hrubá záplata na hrubý pytel nemusí být vţdycky jen z pytloviny. - "Nedělej z toho zas takový drama, Éowyn," řekla severské válečnici s předstíraným cynismem. "Prostě jsem se s tvým muţem jednu noc dobře poměla, to je všechno. A se mnou máš navíc jistotu, ţe to bylo jen jednou a naposledy, ţe je mezi námi uţ dávno definitivní konec. Tu ti ţádné ostatní Faramirovy milenky nenabídnou, takţe bys mi měla spíš naslouchat, neţ si na mně vylévat vztek! Měla by sis hlavně víc váţit svého muţe, protoţe je to skutečně skvělý milenec. Aţ na to, ţe mi celou dobu vykládal o tom, jak moc tě miluje a jak se bojí, aby ti neublíţil. Pchá, ublíţit tobě, takovýmu rampouchu!" Její slova však měla naprosto nečekaný, opačný dopad. Místo aby Éowyn přinesla úlevu v její nejistotě ohledně Faramirovy lásky k ní, jak Anuviel doufala, chladná plavovláska se náhle zhroutila na lenošku a zoufale se rozeštkala. No nazdar, to jsem tomu zase dala, pomyslela si Anuviel. Chybička se někde vloudila, ale kde? - "T-ten je mi ukradenej!" vyrazila ze sebe Éowyn mezi vzlyky. "T-ta facka byla za Elessara," blýskla po ní nenávistným pohledem a konečně se dostatečně uklidnila, aby mohla souvisle promluvit. "Nestačilo ti, ţes mi ukradla manţela – ale dobře, nebyla jsi první – s tím jsem se
187
KONOPNÁ PANÍ I. uţ dávno smířila, ţe si prostě nedokáţe dát pokoj! Teď jsi ale navíc získala i lásku muţe, kterého já jsem nikdy nedokázala upoutat, a čím víc jsem se o to snaţila, tím víc se mi vyhýbal. Tebe ale hltá očima a vsadím se, ţe právě teď o tobě mluví s Faramirem a vytahuje z něj rozumy o tom, jaká jsi v posteli, ty mrcho!" Anuviel na ni hleděla s vytřeštěným pohledem a hlavou jí problesklo podezření, ţe Éowyn se snad ze své nešťastné a neopětované lásky k Elessarovi pomátla. Rohanská princezna ji však velice rychle vyvedla z omylu. "Nekoukej na mě, jako bych byla blázen!" prohlásila ostře s hrubým rohanským přízvukem. "Moţná, ţe ty sis toho nevšimla. Moţná, ţe ty jsi opravdu tak nevinná, jak se tváříš, ale mně to neuniklo. A nejsem sama, to bys měla vědět, protoţe ten tvůj zlatovlasej elf si toho všiml také. Říká se, ţe tě miluje, takţe je na takovýhle věci asi kór citlivej. Zeptej se ho, jestli máš tu odvahu, však on ti to řekne sám. Elfové přece vţdycky mluvěj pravdu, ne?" otázala se s téměř dětskou naivitou a s očekáváním, ţe jí Anuviel ujistí, ţe tomu tak opravdu je, ţe elfové jsou hodní a pravdomluvní, přesně tak, jak říkají staré pověsti. Anuviel připadalo tvrzení Éowyn o lásce Elessara tak nesmyslné, ţe si sedla na lenošku vedle nešťastné štítonošky a zvedla její uslzenou zarudlou tvář k sobě. "Poslyš, Éowyn, teď všechny ţerty stranou! S Elessarem jsi naprosto vedle. Jsme jen spojenci a moţná, ţe jednoho dne z nás budou přátelé. Ale to je vše! Měla jsi asi vlčí mlhu a s Glorfindelem si to vyříkám, neboj. Ale myslím si, ţe tvé představy jsou naprosto mylné. Vţdyť Elessar mi za celý náš rozhovor ani slůvkem nenaznačil, ţe by ke mně něco cítil," řekla po pravdě. "Omlouvám se ti za to, ţe jsem se pomilovala s tvým manţelem, ale věř mi, ţe jsem tě tím nepřipravila ani o špetku jeho lásky. Má slova o tom, ţe by sis ho měla váţit, protoţe je dobrý manţel, byla míněna upřímně. Ani nevíš, jaké máš štěstí. Ale ty, neţ aby sis svého štěstí s Faramirem váţila, plýtváš svými city na muţe, kterému jsi úplně lhostejná." Anuviel promlouvala k mladé kněţně váţným tetičkovským tónem, kterým na Zemi kárala své nezbedné adoptivní synovce a podnájemníky, kdyţ provedli něco, co se neshodovalo s jejími zásadami nebo poţadavky. "Říkají o tobě, ţe jsi hrdá a pyšná ţena, ale já před sebou takovou ţenu nevidím, Éowyn!" pokračovala nemilosrdně. "Sedí tu přede mnou malá holčička, která zapomněla dospět a ujasnit si, co vlastně od ţivota poţaduje. Narodila se ti přece krásná a zdravá dcera. Nemyslíš, ţe uţ jen pro ni bys měla trochu dozrát? Jak ji chceš vychovávat, Éowyn, pokud sama nedospěješ?" Éowyn nebyla příliš inteligentní ani vzdělaná, ale i přesto vycítila, ţe ta mladá ţena, která na první pohled vypadala jako její vrstevnice, je ve skutečnosti daleko starší a zkušenější. Zdála se jí dokonce o tolik let starší, ţe k ní najednou pocítila takovou důvěru a náklonnost, jako k ţádné jiné ţeně od předčasné smrti své matky. S táhlým zaúpěním se vrhla Anuviel do náruče a její tělo se otřásalo nezastavitelným vzlykáním. ***
***
***
***
***
***
Trvalo to celou hodinu, neţ se Éowyn uklidnila natolik, aby si mohla omýt obličej studenou vodou a pokusit se zakrýt pudrem ošklivé rudé skvrny, které jí naskákaly na sněhobílé pleti. Za tu dobu u ní došlo k překvapivé proměně. Jako by za tu chvíli opravdu trochu vyrostla a dospěla. Pomohlo jí, ţe se po dlouhých létech zase mohla někomu vyplakat na rameni. Neměla ţádné přítelkyně a muţi ji shledávali sice krásnou, ale chladnou a nezajímavou. Ve skutečnosti chladná nebyla, protoţe s ní dokázaly řádně cloumat vášně, ale tvářila se tak, aby si dodala zdání nepřístupnosti a síly. Smíšek byl jediný, komu se kdy podařilo proniknout jejím ledovým krunýřem. Anuviel se těšila, ţe hobit brzy dorazí, protoţe hned ráno s Pipinem a Haldirem vyjeli vstříc elfským lučištníkům a měli přijet v jejich čele zítra odpoledne. Éowyn teď potřebovala co nejvíc přátelské a veselé společnosti, přesně takové, jakou mohou poskytnout právě hobiti.
188
KONOPNÁ PANÍ I. Rohanská princezna ještě přepudrovala zarudlou tvář Anuviel, na níţ byl stále zřetelný otisk její dlaně, a při pohledu do zrcadla na své obličeje připomínající strnulé napudrované škrabošky se obě dívky srdečně rozchechtaly a prohýbaje se smíchy odkráčely zpět ke společnosti shromáţděné ve velkém hudebním salónku. Odpolední příchod Elessara v závěsu a druţném hovoru s Anuviel nezpůsobil takový rozruch a šok, jako kdyţ mezi gondorské dvořany natěšené na další jednání dramatu ithilienského vstoupily obě dívky. Objímaly se navzájem kolem pasu a vesele štěbetaly jako dvě staré přítelkyně, které se neviděly od dětských let. Korunu tomu nasadil Faramir, který příjemně opojen a smířlivě naladěn přišel k dívkám, objal je kaţdou z jedné strany a střídavě je líbal s tím, ţe jsou to ty nejlepší ţenské na světě. Éowyn ani Anuviel proti jeho polibkům nic nenamítaly a zcela sestersky se o ně dělily k naprostému zděšení přítomných hostí. Faramir je takto dovedl aţ na terasu, kde na proutěné lenošce napůl leţel a napůl seděl Elessar s blaţeným úsměvem na rtech. To bylo asi vše, co se o něm během zbytku večera dalo říct, protoţe nepromluvil ani slovo, jen se dál usmíval s nepřítomným pohledem obráceným vzhůru do koruny stromu a zřejmě tam nacházel něco nesmírně zajímavého. K dívkám a Správci se připojil Glorfindel, kterého z nepochopitelných důvodů přímo nadchl pohled na svého přítele vyřazeného z činnosti. Jako elf sice málokdy kouřil, ale tentokrát si s nepokrytou chutí potáhl z dýmky, kterou dal kolovat Faramir. Éowyn se pod vlivem konopí uţ docela uvolnila a začali si s Faramirem potichu povídat a sunuli se na lenošce stále blíţ jeden k druhému. Nakonec skončili v těsném objetí k nepopsatelnému znechucení občasných zvědavců, kteří se odváţili nakouknout na terasu, aby ostatním dvořanům přinesli zprávy o vývoji situace. Nepotěšila je ani Anuviel, která se přesunula do sladkého a hladivého objetí Vznešeného elfa a vášnivě se s ním líbala. Byl to takový slibný večer, a tak nudně skončil, říkali si gondorští dvořané a usínali s nadějí na lepší zítřky.
- Tahat ďábla za ocas Zvědové leţeli na stráni nad údolím, jímţ procházela Haradská cesta, a vyhlíţeli kolonu vozů se skřety, která jiţ před svítáním vyjela od Křiţovatky a brzy se měla objevit za záhybem silnice. Byla to předsunutá hlídka sloţená ze dvou skurut-hai, gondorského Hraničáře Bernila a Marigaše, malého skřeta s ostrým čichem. Ten náhle zavětřil a zvedl ruku ve výstraţném gestu, aby jim naznačil, ţe se mají skrýt do vysoké trávy. Všichni si teď znepokojeně uvědomili, ţe jiţ chvilku předtím utichl ptačí zpěv, který jako jediný zvuk čeřil klid slunečného rána. Bernil se přikradl k nedalekému vavřínovému keři a pod ochranou jeho hustých listů se podíval, co skřeta tolik zneklidnilo. K silnici se ostraţitě plíţila skupina skřetů, kteří se vynořili neznámo odkud, jako by vyrostli ze země. Bernil se vrátil ke svým druhům a zašeptal: "Nepřátelé, asi dvacet, neviděl všechny, bude jich víc". Při jeho telegraficky strohém hlášení se skurut-hai zmocnilo vzrušení. Patřili k velkému vojsku shromáţděnému před branami Minas Tirith a se ţenami a dětmi byli vysláni jako ochrana. Měli se sice z Jiţního Ithilienu co nejdřív vrátit zpět ke svým oddílům, ale jejich poslání je nijak netěšilo, protoţe se báli, ţe ostatní jiţ budou dávno bojovat, zatímco oni se budou ještě někde placatit s děckama a ţenskejma. Ale teď mají konečně co do činění s nepřítelem, jemuţ se budou moct postavit, a dokázat tak svoji statečnost a oddanost novým spojencům! - "Jsou tam ţenský a děti," syknul Marigaš, který se odváţil vykouknout mezi vysokými stvoly kvetoucí trávy. Gothbar sebou s nečekanou hbitostí u tak na pohled neohrabaného skuruta mrsknul pod další keř a skrytý za ním pozoroval, co se děje. Skupinka skřetů právě došla k silnici a Gothbar viděl, ţe malý skřet se nemýlil. Vedle dospělých ozbrojených muţů tam kráčelo nejmíň půl tuctu ţen a několik dětí různého věku. V čele skupiny šel velký skurut
189
KONOPNÁ PANÍ I. a nesl před sebou čerstvě ulomenou zelenou ratolest. To bylo předem domluvené znamení, jímţ se měli prokazovat uprchlíci z Mordoru, kteří by se chtěli připojit k Paní Anuviel. - "To je přece Worgaz!" vykřikl Gothbar, vyskočil ze svého úkrytu a s jásotem se vrhnul vstříc příchozím. V té chvíli uţ i ostatní členové hlídky poznali jednoho ze skřetů, kteří byli vysláni jako zvědové do Mordoru. Worgaz odhodil větev a šťastně roztáhl pusu od ucha k uchu. - "Tak se nám to přece jen podařilo!" zaradoval se a otočil se dozadu k zástupu skřetů. "Těch se nemusíte bát, to jsou moji přátelé, ani ten člověk vám neublíţí." Potom hlídce vyprávěl, jak se mu podařilo skřety vyvést mnoha tajnými chodbami a skrytými stezkami z Mordoru aţ sem. Poslední chodba ústila nedaleko silnice, a to vysvětlovalo, ţe se nepozorovaně dostali aţ k nim. Vedl s sebou celkem dvacet bojeschopných muţů, dvanáct ţen a deset dětí. Ţeny s dětmi chtěly odejít do útočiště v Jiţním Ithilienu, ale všichni muţi do jednoho byli odhodláni bojovat na straně balrogových nepřátel. Jakmile dorazilo čelo kolony, přivedli Worgaze s uprchlíky před Legolase. Skřeti se pod jeho jasným, pro ně těţko snesitelným elfím pohledem roztřásli strachy, ale všichni prošli prověrkou. Elfský kníţe v nich neshledal ţádné postranní úmysly ani náznak zrady a rozhodl, ţe se mohou připojit k výpravě. Blíţili se k prvním kopcům Emyn Arnenu, kde se měli druhý den setkat s Paní Anuviel a s vojskem ithilienských elfů. Worgazovi se podařilo víc, neţ jen převést nespokojené skřety, protoţe měl i velmi důleţité zprávy o rozloţení balrogova vojska v oblasti za Morgulským průsmykem, a Legolas si říkal, ţe budou velitelku i radu Kapitánů Západu velice zajímat. ***
***
***
***
***
***
- "Proč jsi se včera u večeře tak divně koukal na Elessara?" uhodila Anuviel na svého elfského milého druhý den ráno při snídani. "Myslela jsem si, ţe budeš mít radost z našeho usmíření, ale ty jsi se tvářil jako na pohřbu." Dívka se na Glorfindela opravdu zlobila a čekala, ţe jí podá nějaké rozumné vysvětlení. Elf však na ni jen bolestně pohlédl a zamumlal něco o tom, ţe měl strach, ţe se Anuviel neovládne a mezi ní a Éowyn dojde k veřejné roztrţce, která by jí mohla uškodit v Elessarových očích. Anuviel se zdálo, ţe jeho výmluva kulhá na obě nohy, ale v té chvíli přišli další hosté a posadili se k jejich stolu, aby se také nasnídali. Rozhovor na citlivé téma byl tedy k elfově úlevě a dívčině rozmrzelosti prozatím ukončen, a oba se zapojili do lehké společenské konverzace s příchozími. Hned po snídani se Anuviel s Glorfindelem, Elessarem a několika gondorskými pány vydali směrem k Haradské cestě na místo, kde se měla setkat kolona vedená Legolasem s jeho vojskem přicházejícím od jihu. Připojil se k nim i neúmorný Gandalf, který ráno dorazil do Faramirova sídla po celonoční jízdě aţ z Pelargiru. V přístavu vyřizoval nějaké důleţité poslání pro Elessara, týkající se gondorského loďstva. Po dvou hodinách rychlého klusu podél jiţních svahů pahorkatiny dojeli k silnici a zjistili, ţe Legolas a jeho elfové se jiţ setkali a utábořili se v blízkém údolí. Legolas seděl ve velkém stanu ve společnosti elfských kapitánů a svých přátel Haldira Lórienského, Pipina a Smíška. Byl s nimi také velký skřet, v němţ Anuviel s překvapením poznala Worgaze, vyslaného před několika dny na výzvědy do Mordoru. - "Pláně za Morgai vokolo Morgulskýho průsmyku se hemţej vojákama," hlásil zvěd, poté co Legolas objasnil nově příchozím záhadu jeho přítomnosti na tak nečekaném místě. "Zkusil jsem to spočítat, protoţe v počítání jsem byl vţdycky dobrej, a vyšlo mi, ţe je tam aspoň dvanáct tisíc skřetů a Východňanů z Jiţního Mordoru, který balrog taky nahnal do války, protoţe uměj jezdit na koních. Slyšel jsem, ţe další velký vojsko je schovaný nahoře v Udúnu a je prej ještě větší. Jinak jsou uţ jen malý oddíly na východní a jiţní hranici, protoţe všechno vostatní vojsko je tady na západě. Ale vojáci nejsou spokojený, protoţe není dost jídla a maj
190
KONOPNÁ PANÍ I. hlad. Císařský Východňani prej teď chtěj za obilí a maso dvakrát tolik co předtím, a balrog je za to ani nemůţe potrestat, protoţe potřebuje všechny vojáky tady. Taky uţ v Mordoru slyšeli vo tom, ţe dolgudurskej balrog přišel vo svý čtyry tisíce, a kaţdej se tomu pěkně směje. Nejdřív si mysleli, ţe to byla jen zrada jeho kapitánů, ale já jim vysvětlil, jak se to celý vopravdu semlelo. Spousta by jich raděj šla za Paní Anuviel, neţ by zůstali s balrogem, jen najít odvahu. Většinou se bojej, ţe kdyţ vezmou roha, tak se balrog pomstí na jejich rodinách. Proto si taky ty, co šli se mnou, radši vzali svý rodiny s sebou." Worgaz domluvil a byl s díky propuštěn, aby se mohl přidat ke svým lidem. V Anuviel se zatajil dech. Dvanáct tisíc vojáků a v Udúnu ještě víc. Tolik opravdu nečekala! Elessar pobledl, kdyţ slyšel hlášení o počtu nepřátel, a bylo na něm vidět, ţe ho trápí podobné myšlenky. Dívka chvilku přemýšlela, aby se pokusila najít nějaká povzbudivá slova, a pak promluvila. V nastalém hrobovém tichu její slova dopadala těţce a tísnivě jako neúprosné údery umíráčku. - "Proti takové přesile nemáme v otevřeném boji ani sebemenší šanci," pronesla pomalu, ale vzápětí vztyčila hlavu a na tváři se jí objevil zlomyslný úsměv. "A proto nebudeme tak hloupí, abychom čekali, aţ balrog vypochoduje z Mordoru a udeří na nás s celou svou silou. Pěkně si s ním pohrajeme, budeme ho tahat za ocas a tu a tam mu na něm uváţeme pořádnej uzel!" To uţ její hlas vesele hlaholil jako slavnostní odbíjení zvonů na gondorských věţích. Jasně, tak se na balroga musí! Zatahat ho za ocas, a ještě mu na něm uvázat pár pěkně utaţených uzlů, jak to kdysi zpíval Woody Guthrie v baladě o dvou tulácích a nešťastném diblíkovi. Anuviel uţ měla v hlavě plán jak na to a hned ho vysvětlila ostatním. Bude třeba zničit balrogovu armádu po částech. Nejdřív chtěla vlákat co největší část jeho vojska v okolí Morgulského průsmyku do léčky a pobít všechny, kteří se odmítnou vzdát. Zároveň bude nutné drţet v šachu jeho vojska v Udúnu, aby balrog nemohl přesunout další oddíly na jih. Dále se bude muset zajistit, aby mezi Černou bránou na severozápadě Mordoru a Dol Guldurem stálo dostatečně silné vojsko, které by Pánovi balrogů zabránilo vyslat mordorskému balrogovi posily. Mezitím se do Mordoru vyšlou další diverzanti, kteří tam budou vyzývat skřety, aby balroga zavrhli a místo boje se vzdali jeho nepřátelům, kteří jim dají do sytosti najíst atd. A pak Anuviel vyzve balroga k souboji v Morgulském údolí. Uţ kvůli předchozí poráţce svých oddílů, které padly do léčky, balrog nebude moct odmítnout, aby si před svými lidmi ještě víc nezadal. A aţ ho dívka porazí, jeho skřeti uţ budou dostatečně zdemoralizovaní, aby se jich většina bez odporu vzdala. V nastalém zmatku by pak nemělo být pro spojence příliš těţké proniknout přes hradbu Hor stínu a vnitřního pohoří Morgai do nitra Mordoru. Temní páni v Mordoru vystavěli široké silnice, po kterých se spojenecké vojsko během dvou denních pochodů přesune aţ k Ţelezné tlamě ohraničující údolí Udún z jihu a uzavře tak jeho obklíčení. Desítky mílí široká a dlouhá kotlina provrtaná zbrojnicemi, skladišti a ubytovnami pro tisíce vojáků, tato pýcha mordorského obranného systému se skřetům bez Temného pána stane pastí, z níţ nebude úniku, a to bude znamenat jejich konec i konec panství mordorského balroga. - "To je velmi chytrý plán, Paní Anuviel," řekl Elessar a s obdivem pohlédl na dívku. "Je však pro tebe nesmírně nebezpečný, moţná bys raději měla přenechat boj s balrogem elfům a muţům. Jsem si jistý, ţe pokud by jich byla velká přesila, dokázali by ho přemoct, aniţ bys ty musela riskovat ţivot." Králův hlas zněl starostlivě a naléhavě, ale Anuviel se nenechala přemluvit. - "Odpusť, králi, ale o tom nemíním s nikým diskutovat," prohlásila pevně, vztyčila se a odhodlaně se kolem sebe rozhlédla. "S balrogem si to vyřídím sama, a dokud budu stát na nohou, nikdo jiný s ním bojovat nebude. Ani ty ne, Gandalfe!" dodala důrazně, kdyţ se čaroděj také pokusil něco namítnout. "Všichni víte, ţe jsem s balrogem uţ jednou bojovala a zvítězila nad ním. Vím, ţe se bojíte, abych i přes své vítězství nedopadla jako tehdy, nebo
191
KONOPNÁ PANÍ I. ještě hůř, ale tentokrát uţ vím do čeho jdu a jsem lépe připravená. Nehledě na to, ţe si přece nemůţu dovolit umřít, kdyţ na mne čeká ještě ten v Dol Gulduru, ne?" Usmála se svému šibeničnímu vtipu jako jediná z celé společnosti a povzbudivě se obrátila ke ztichlým válečníkům. "No tak, hlavu vzhůru! Ţivot je od toho, abychom ho ţili, a ne abychom ho promarnili strachem z toho, co by se případně mohlo stát! Nikdo nezná svůj vlastní osud, ani já ne, ale jedno vím jistě. Vím to, ţe ať je náš osud jakýkoliv, nedá se před ním uniknout. Tak proč bych se měla trápit tím, co mne čeká? Aţ nadejde čas k boji, budu bojovat a uvidí se, kdo z koho! Do té chvíle nemá cenu se tím zabývat – ani pro vás, ani pro mne." Anuviel si sedla zpět na své místo vedle Glorfindela, vzala ho něţně za ruku a jejich prsty se propletly v silném sevření. Potřebovala cítit jeho teplo a sílu, protoţe navzdory své sebevědomé řeči měla ze souboje z balrogem strašný strach. Ale nesměla ho dát najevo uţ kvůli ostatním, aby neměli nutkání ji proti její vůli zastoupit. Ţivot ve Středozemi ji sice uchopil do bláznivého víru, ve kterém se jí občas zatočila hlava, ale ani na okamţik nezapomínala, ţe sem přišla v první řadě proto, aby zabránila smrti Stráţců prstenů, kteří jediní měli dostatečnou sílu postavit se proti balrogům. Mezi ně patřil i Gandalf, a proto ho tak rázně okřikla. Starý čaroděj měl dostatek rozumu, aby pochopil, ţe s tvrdohlavou dívkou nehne, a dál jiţ na ni nenaléhal. Naopak, vytáhl dýmku a poklidně ji začal nacpávat valinorským konopím, jako kdyby za nejhlubšího míru seděl v kruhu přátel u domácího krbu. Zapálil dýmku od plamene, který vyšlehl z jeho hole, a podal ji dál. - "Takţe, je to jasné," prohlásil svým obvyklým vyrovnaným tónem, kdyţ vyfoukl dokonale kulatý krouţek omamného dýmu, "proti balrogovi bude bojovat Paní Anuviel. Kaţdý z nás jí ale v tom můţe účinně pomoct a my bychom teď měli uváţit, jak to konkrétně provést, ţe?" Všichni na čarodějova slova přitakali a začalo se s přípravou jednotlivých vojenských operací. První věc, kterou Anuviel zdůraznila, byla nutnost ověřit si Worgazovy zprávy. Ne, ţe by skřetovi nevěřila, ale na jeho zprávách záviselo příliš mnoho ţivotů, neţ aby si je nepotvrdila i z jiných pramenů. Předpokládala, ţe v nejbliţších dnech se jiţ začnou vracet první zvědové z Mordoru, a ţe se mezi nimi určitě najde někdo schopný potvrdit, nebo vyvrátit skřetovo hlášení. Její plán na vlákání skřetů do pasti byl velmi jednoduchý. Chtěla se přidrţet svého původního plánu rozmístění Legolasových elfů s tím, ţe zároveň s elfy se do oblasti kolem Morgulského údolí a Křiţovatky přemístí část Rohirů a gondorského vojska. Ovšem s tím rozdílem, ţe elfové nebudou smět být spatřeni nepřáteli, zatímco lidé by měli být co nejviditelnější. V daný okamţik, který bude záviset na zprávách zvědů z Mordoru a na vývoji situace na severní hranici, dostanou oddíly lidí rozkaz stáhnout se severním směrem a Křiţovatka se tak zdánlivě ocitne bez ochrany. Cesta k Osgiliathu a tím i k Minas Tirith bude volná a Anuviel by se moc divila, kdyby balrog neskočil na tak lákavé vnadidlo. Určitě pošle velkou část svých oddílů obsadit Křiţovatku a moţná bude chtít jít i dál, ale aţ jeho kapitáni vystrčí nos, dostanou přes něj takovou ťafku jako dosud nikdy. V hustých hlodašových křoviskách podél silnice mezi Křiţovatkou a Osgiliathem totiţ budou ukryté další oddíly lidí a skřetů, které se balrogovu vojsku postaví do cesty. Z obou boků a zezadu na ně zaútočí neviditelní elfští lučištníci a odříznou jim cestu zpět do Údolí. Pokud je morálka v balrogově vojsku opravdu tak nízká, jak tvrdil Worgaz, nebude jim příliš dlouho trvat, neţ se vzdají, soudila Anuviel a ostatní s ní souhlasili. Gondorské vojsko, kterým mohl přispět Elessar, čítalo deset tisíc muţů, z toho dva tisíce jezdců. Spolu s Rohiry, trpaslíky a skřety se tedy vojsko spojenců skládalo z osmnácti a půl tisíc smrtelníků a tří tisíc elfů. Proti nim stála armáda o síle nejméně pětatřiceti tisíc skřetů a lidských sluţebníků balroga. Nemluvě o posádce v Morgulském údolí, která sama o sobě musela mít sílu přinejmenším dvou tisíc skřetů. Údolí bylo opět dobře opevněné novými hradbami, postavenými na stejném místě, kde stály ty staré, zničené při pádu Saurona, a byl opraven most, který vedl k pevnosti. Anuviel poţádala Gandalfa, aby jí pomohl vyrobit
192
KONOPNÁ PANÍ I. náloţe, kterými chtěla na několika místech probořit hradby Minas Morgul, a pouţít tak tuto ďábelskou metodu bývalého Temného pána proti jeho vlastnímu nástupci. Gandalf se sice zpočátku cukal s tím, ţe by nebylo správné pouţívat temné vynálezy z říše Zla na straně Dobra, ale dívka ho s úsměvem ujistila, ţe rozhodně nemá v úmyslu se sníţit k ubohému střelnému prachu vynalezenému Sauronem, ale ţe hodlá vyrobit něco daleko účinnější a strašnější. Nechtěla by ale do takového tajemství zasvěcovat nikoho z elfů, či dokonce smrtelníků, takţe ho prosí, aby jí s přípravou její tajné zbraně pomohl on, u něhoţ má jistotu, ţe její tajemství nikdy nepředá dál. Nehledě na to, ţe jako Stráţce Prstenu ohně by ho to mělo zajímat i z profesionálního hlediska, protoţe takový ohňostroj ještě neviděl a těţko někdy uvidí. Prostě nakonec Gandalfa ukecala a v následujících dnech společně vyrobili slušnou zásobu silných náloţí dynamitu. Suroviny pro výrobu trhaviny byly ve Středozemi běţně k sehnání a co se týče výrobního postupu, Anuviel se nemusela spoléhat jen na teorii. V mládí studovala chemii a koníčkem jejího prvního milence a spoluţáka byla pyrotechnika, takţe svůj milostný vztah zpestřovali romantickými výlety do lesů, kde v tajnosti odpalovali vlastnoručně vyrobené pokusné náloţe z daleko silnějších trhavin, neţ byl dynamit. Nakonec se vše dohodlo a naplánovalo a na všechny strany byli vysláni poslové s rozkazy. Anuviel přivolala Gwaihira, který laskavě svolil donést vzkaz Paní Galadriel a počkat na její odpověď. Orel měl dívku velmi rád, takţe nic nenamítal proti tomu, ţe si z něj dělá poslíčka. Dokonce se nabídl, ţe pokud bude potřeba donést vzkaz nějakému smrtelníkovi, coţ je jinak hluboce pod jeho úrovní, pro tentokrát se k tomu sníţí a pro Paní Anuviel to rád udělá. Všichni strávili večer společně s elfy a přespali v jejich táboře, kam k večeru přijel i Faramir jiţ zneklidněný jejich dlouhou nepřítomností, protoţe původně slíbili, ţe se odpoledne vrátí. Ráno se vydali zpět do Správcova sídla, kde pokračovali v přípravě válečného taţení. Éowyn s velkou radostí uvítala Smíška a strávila v jeho a v Pipinově společnosti pár veselých dnů. Většina gondorských dvořanů se na Elessarovo vyzvání odebrala zpět do Bílého města, aby se připravili k brzkému odjezdu do války, z něhoţ neměli praţádnou radost, ale pokud nebyli příliš staří a nemohoucí, bylo jejich povinností doprovázet krále i do boje.
- Před bouřkou Po dvou dnech strávených ve Faramirově sídle se král i ostatní hosté vrátili do Minas Tirith. Spolu s nimi jeli i skřeti, kteří přišli s Worgazem, aby se připojili k Orcasovu vojsku. Elessar se teď k Anuviel choval velice vlídně a s velkou dvorností. Jiskřil duchem a šarmem a dívku oblaţoval tak obdivnými slovy i pohledy, aţ jí z toho zase běhal mráz vzrušení po zádech. Byla Elessarem tak zaujatá, ţe si ani nevšimla, jak se Glorfindelovo čelo čím dál tím víc chmuří. Přijeli do Města během dopoledne a hned po obědě Anuviel se vydala za královnou Arwen, která se v tuto denní dobu obvykle procházela v zahradách lemujících hradby šestého okruhu. - "Mohla bych si s tebou promluvit, Paní Arwen? O něčem velmi soukromém, ale důleţitém?" otázala se elfky, která seděla na lavičce ve výklenku hradeb a vyšívala kus plátna. Arwen se na ni pátravě podívala a mlčky přikývla. Dívka trochu váhavě pokračovala. "Slyšela jsem, ţe se trápíš kvůli tomu, ţe jste s Elessarem ještě nepočali dítě. Je to pravda?" - "Slyšela jsi správně, Anuviel, pro jednou mají zlé jazyky pravdu," povzdechla si krásná elfka trpce a tázavě pohlédla na dívku. "Proč se ale ptáš? Jen ze zvědavosti? Nebo si snad myslíš, ţe tvé umění léčit, o kterém jsem jiţ tolik slyšela, by mohlo pomoct i mně?" V jejích posledních slovech zazněla taková naděje, ţe Anuviel se sevřelo srdce soucitem nad nešťastnou elfkou. Vzala ji za ruku a pevně ji stiskla. - "Dosud jsem se s tímto druhem problému ještě nesetkala," řekla po pravdě, "ale věřím, ţe se mi podaří tě vyléčit, je-li tvá neschopnost počít způsobená nemocí nebo fyzickou příčinou.
193
KONOPNÁ PANÍ I. Ale i pokud je příčina jiného rázu, mohla bych ti moţná pomoct. Nejenţe mám moc uzdravovat tělo od Paní hvězd, ale znám i písně plodnosti, které mne naučila Yavanna, a které mají nemenší moc neţ dary Elbereth, protoţe jsou v přímém protikladu k zmrtvujícím silám temných kouzel. Ovšem jen tehdy, pokud je problém v tobě, Arwen. Vţdyť chyba můţe být na straně tvého manţela, třeba je neplodný on," odváţila se dívka zabruslit na tenký led. Arwen ji ale rychle vyvedla z omylu. Prohlásila, ţe o tom, ţe Elessar plodný je, nemá sebemenší pochyby, a Anuviel ani raději nenaléhala, aby jí řekla proč. Pomyslela si, ţe moţná nějaký jeho vztah z minulosti nezůstal bez následků a Arwen o tom, ač nerada věděla. Přistoupila tedy rovnou k léčení. Posadila se vedle královny, přiloţila jí ruce na břicho a sledovala, jak z nich proudí síla do elfčina těla. Dlouho nemohla přijít na ţádnou vadu, která by mohla být odpovědná za královnin problém, a její síle se nepostavila ţádná překáţka. Změna nastala teprve ve chvíli, kdyţ se pokusila zazpívat jednu z Yavanniných písní. V tom okamţiku pocítila, jak se uvnitř těla Arwen cosi vzepřelo a začalo se zuřivě bránit. Elfka bolestně vykřikla a ze zavřených očí se jí vyřinuly slzy. Anuviel přešla k ještě mocnější písni Dárkyně plodů a pevně při ní drţela Arwen v náruči, jako kdyţ se konejší malé dítě. Elfčino tělo obývalo cosi nesmírně mocného a temného. Jakási zlá síla se zahnízdila v jejím těle a podařilo se jí tak dobře se v něm skrýt, ţe ji ani Elrond nedokázal najít a Anuviel by zřejmě také neuspěla, kdyby ji nenapadla ta spásná myšlenka pouţít sílu a moc Yavanny. Náhle ucítila, jak se odpor té zlé věci láme, a královnino tělo se prohnulo bolestí. Z úst jí vyšel úpěnlivý výkřik, ale najednou se její ramena uvolnila, Arwen otevřela oči a překvapeně pohlédla na dívku. Vztyčila se a udělala pár nejistých kroků. - "Je to pryč! Odešlo to!" zvolala s udiveným výrazem a zavrtěla hlavou. "Nevím ani, co to bylo za zlé kouzlo, ale je to pryč. Moţná, ţe to mohla být nějaká stará kletba seslaná Sauronem, já nevím. Musela bych se o tom poradit s otcem, ten se v takových věcech vyzná." Arwen se podívala široce otevřenýma očima na Anuviel, jako by ji spatřila poprvé v ţivotě, a otevřela náruč. "Já … já bych moc chtěla, aby z nás byly přítelkyně, jestli si to ty také přeješ, Anuviel," vyhrkla upřímně a dívka ji s nesmírným potěšením objala. Měla strašnou radost, ţe se jí zřejmě podařilo Arwen vyléčit. Samozřejmě, ţe se to potvrdí nejdřív za měsíc, ale věděla, ţe elfové velmi dobře vnímají, co se v jejich tělech odehrává, takţe se moţná o výsledku své léčby dozví ještě dřív. Nicméně, Arwen jí děkovala jiţ teď a po chvilce se rozběhla za Elessarem, aby ho seznámila s tou velkou a radostnou událostí. Elessarovi zřejmě připadla její novina natolik zajímavá, ţe se ten den uţ neukázal a oba manţelé zůstali aţ do dalšího rána zavření v loţnici s příkazem, aby je nikdo nevyrušoval. ***
***
***
***
***
***
- "Musím si s tebou promluvit, Paní Anuviel," řekl naléhavě Dorcas a odvedl dívku stranou. Vybídl ji, ať se posadí u vyhaslého ohniště, a sám si sedl na pařez proti ní. Podle toho, jak nezvykle váţně a ustaraně se tvářil, Anuviel vytušila, ţe to nebude snadný rozhovor. "Ten Worgaz, co se vrátil z Mordoru, přines zprávy, který Orcase hrozně sebraly. Balrog se teď prej mstí na rodinách těch, vo kom se dozví, ţe bojuje na tvý straně. A Orcas má teď strašnej strach o svou rodinu, protoţe pokud se to uţ nestalo, tak nebude dlouho trvat, neţ balrogovi nějakej špeh donese, ţe v čele skřetího vojska stojí on. A on ani neví, kde teď Niša je, aby ji moh varovat!" Skřet se nešťastně odmlčel a bylo vidět, ţe se k něčemu těţce odhodlává. - "On sám je tvrdej chlap a cejtí se tak vodpovědnej za ostatní, ţe by ho ani nenapadlo se tam sám vydat," pokračoval skurut. "Je to sice jen můj bratranec, ale byl pro mě vţdycky jako starší bratr a já mám jeho rodinu rád, jako by to byla moje vlastní. Kdyby se jim něco stalo, tak by to pro mě byla stejná rána jako pro něj! Takţe chci, abys mi dovolila jít do Mordoru za jeho rodinou, a pokud moţno je přivýst nebo ukrýt na nějakým bezpečným místě na Jihu. Orcas by mi to nikdy nedovolil, jednak protoţe jsem jeho pobočníkem a potřebuje mě tady,
194
KONOPNÁ PANÍ I. ale taky kvůli tomu, ţe by povaţoval za nespravedlivý takhle se starat o svou vlastní rodinu, kdyţ jsou vohroţený všechny ostatní. Já si ale myslím, ţe by se to mělo udělat. Vţdyť kdyby balrog Nišu a děcka chytil, moh by pak zkusit Orcase vydírat, na to je ten parchant šikovnej!" prohlásil Dorcas nenávistně a odplivl si. V Anuviel zatrnulo. Myslí jí proběhla trpká vzpomínka na podobné metody komunistů v dobách, kdy vládli v její rodné zemi. Rodinní příslušníci jimi byli s oblibou vyuţíváni jako rukojmí a záruka poslušnosti vzpurných elementů. Věděla ze Země, ţe diktátoři a usurpátoři moci rádi pouţívají podobné nízké metody, takţe ji ani nepřekvapovalo, ţe i v Mordoru se dějí takové hrůzy. Uvědomila si, ţe Dorcas má pravdu, a ţe by bylo nanejvýš nebezpečné dopustit, aby se Orcasova rodina dostala do rukou balroga. Nehledě na to, ţe Dorcas byl viditelně natolik odhodlaný pokusit se o její záchranu, ţe dívce bylo jasné, ţe kdyţ ho odmítne pustit, tak skurut stejně uteče a půjde do Mordoru na vlastní pěst. - "Vidím, ţe by nemělo cenu tě přesvědčovat, ať nechodíš," řekla chápavě. "Dobrá, pustím tě tedy a Orcasovi řeknu, ţe pro mě něco tajného a důleţitého vyřizuješ, aby se nedivil tvé nepřítomnosti. Ale pod jednou podmínkou, Dorcasi! Nepůjdeš sám, ale vezmeš si s sebou dva další skřety, kteří tě doprovodí a budou ti pomáhat. Věřím, ţe se ti podaří najít takové společníky, kterým budeš moc důvěřovat, ne?" Skurut s velkými díky radostně přikývl a Anuviel ubezpečil, ţe takové dva zná, a bylo vidět, ţe si oddechl, ţe do Mordoru nemusí jít sám. Dívka mu tedy vydala zásobu lembas pro tři, která by měla vystačit na dva týdny, a Dorcas se dvěma mladými skřety se ještě toho dne vydali na nebezpečnou, ale nezbytnou výpravu do Mordoru. ***
***
***
***
***
***
Na pláni před Městem se shromáţdily čtyři tisíce gondorských vojáků a spolu s tisícem Rohirů odpochodovali po silnici na sever, aby se přeplavili na ostrov Cair Andros, kde sídlil hlavní štáb obrany Severního Ithilienu pod velením krále Éomera a kníţete Imrahila. Odtud pokračovali na sever, minuli Černou bránu a balrogovi před nosem odpochodovali směrem na východ ke strategicky důleţité křiţovatce silnic pod úpatím Popelavých hor. Od ní začali budovat dvě stě mílí dlouhý obranný pás, který tvořil protáhlý oblouk přes pláně Dagorladu neboli Bitevní pláň a stáčel se k západu podél severních svahů pahorkatiny Emyn Muilu, obrácených k Dol Gulduru. Vojáci si s sebou vezli těţké vozy s postranicemi ze silných dřevěných fošen, které na místě naplní kamením, jehoţ v té pusté a neplodné krajině bylo všude plno. Z vozů pak sestaví provizorní kruhová opevnění, která jim poskytnou ochranu na širé Bitevní pláni, kde nebyly ţádné vyšší pahorky, které by šly opevnit, ani hlubší dolíky, v nichţ by se dalo ukrýt před nepřítelem. S nápadem přišla Anuviel, která si vzpomněla, jak v její zemi husité úspěšně bojovali proti celé středověké Evropě a poráţeli vojska dobře vyzbrojených křiţáků díky podobně prostým nápadům. Pevnůstky z vozových hradeb byly rozestavěny pokud moţno na výšinách ve vzdálenosti deseti mílí od sebe a mezi nimi neustále projíţděly jízdní hlídky Rohirů. Balrogové byli od sebe neprodyšně odříznuti a tahání za ocas mohlo začít. K odjezdu z Města se uţ chystal i sám Elessar a pláň před Bránou se pomalu vyklízela. Tisícovka skřetů vedená Ursinem se jiţ před pár dny vydala do Severního Ithilienu, aby posílili obranu mezi Černou bránou a Morgulským údolím. Zbylí skřeti pod Orcasovým velením vyrazili v největší tajnosti v noci do Osgiliathu a odtamtud se nenápadně rozptýlili v hustých ţlutě kvetoucích hlodašových porostech lemujících obě strany silnice k Údolí. Ve Městě nikdo netušil, kam skřeti zmizeli, a Anuviel doufala, ţe na to nepřišel ani balrog a jeho zvědové. Do Mordoru byli tajně vysláni další zvědové, jejichţ hlavním úkolem teď bylo provádět tam podvratnou činnost a rozvracet balrogovo vojsko zevnitř. Mezitím se uţ vrátila většina prvních zvědů, kteří potvrdili Worgazovy zprávy o síle vojska v oblasti Morgulského
195
KONOPNÁ PANÍ I. údolí, a poopravili jeho údaje o Udúnu – tam se prý skrývalo celých osmnáct tisíc skřetů, coţ jen samo o sobě bylo stejně, kolik bylo dohromady smrtelníků v celé armádě Paní Anuviel. Nebyl však čas na nějaké zoufání si nad přesilou nepřátel a bylo třeba začít jednat dřív, neţ se balrogové vzpamatují a uvědomí si, jaké jim v jejich izolaci hrozí nebezpečí. Z Lothlórienu se vrátil Gwaihir s odpovědí na dívčin vzkaz, kterým ţádala o podporu svých válečných operací. Elfští lučištníci budou neustále dotírat na skřety na druhém břehu a pravidelně provádět smrtonosné výpady, aby dolguldurského balroga zaměstnali, a ten neměl čas na nějaké uvaţování o pomoci svému druhovi v nouzi. Paní Galadriel byla připravená přeplavit se na druhý břeh Anduiny se svým vojskem a zaútočit na Pána balrogů z boku, kdyby se i navzdory těmto potyčkám pokusil prolomit obklíčení Mordoru. Necelý týden po příjezdu z návštěvy u Faramira se před branami Města sešikovalo velké vojsko o síle čtyř tisíc gondorských vojáků a zbývajících dvou tisíc Rohirů, které se pod vedením Elessara a Paní Anuviel vydalo do Osgiliathu a dál za něj, kde se rozprostřelo v okolí Křiţovatky a uzavřelo cestu k Morgulskému údolí. Nijak se přitom neskrývali a nadělali spoustu hluku svými válečnými bubny a trubkami, zatímco se jim v patách plíţili Legolasovi elfové, kteří vytvořili jakési stínové obklíčení, o němţ balrogovi zvědové neměli sebemenší tušení. Jakmile byli všichni na místě, Gwaihir odletěl se zprávou pro Éomera a Imrahila, kteří řídili vojenské operace v okolí Černé brány, aby začali s útoky proti skřetím pozicím v jejím okolí. Na nízkých pahorcích před Morannonem postavili další vozové hradby, které lučištníky úspěšně kryly před šípy skřetů. Gondorští smolaři dodali velké mnoţství sudů naplněných černou smolou, jíţ lučištníci napouštěli kusy hadrů omotané kolem šípů. Zapálené šípy stříleli do všech otvorů, které se jim ve skalních stěnách v okolí Brány podařilo objevit. Skřeti tak byli neustále znepokojováni a kaţdou chvíli museli místo boje hasit poţáry, protoţe jejich doupata a chodby byly plné odpadků, které se snadno vznítily, a oheň se tak lehce šířil i dovnitř obydlí a stráţnic. Dva dny po začátku potyček na severu se vojsko před Morgulským údolím za břeskného troubení polnic a bubnování vydalo po silnici směrem na sever, jako by se chystalo přispěchat na pomoc armádě před Černou bránou. Byla to jen válečná lest, protoţe vojsko ušlo vzdálenost jednoho denního pochodu a utábořilo se na místě, aby to vypadalo, ţe čeká na další rozkazy. Po dvou dnech se pod příkrovem noci sebrali všichni pěšáci a pod vedením gondorských Hraničářů se v malých oddílech tajně vydali zpět ke Křiţovatce. V táboře se ráno probudili jen rohanští Jezdci, kteří jako by se nechumelilo nasedli na koně a rychle odjeli na sever. Balrog měl před sebou další záhadu, které nemohl přijít na kloub, a vyřešil ji tím, ţe dal popravit zvědy, kteří mu ty podivné zprávy přinesli, protoţe jim přestal důvěřovat a myslel si, ţe mu lţou. Čím dál tím víc se k jeho sluchu dostávala hlášení o nepokojích mezi skřety a o dezertérech, kteří stále častěji a ve větších skupinách přebíhali i s rodinami k nepříteli. Něco takového naprosto přesahovalo jeho chápání, protoţe u skřetů byl vţdycky zvyklý na jejich otrockou poslušnost. Podobně jako všichni jeho neslavně proslulí předchůdci i on se spoléhal na to, ţe skřety nikdy nenapadne ho zradit ani se vzdát nepříteli, protoţe ţádný národ by je neušetřil a pobil by je jako škodnou. Jenţe teď všechno bylo jinak a balrogův intelekt byl příliš omezený na to, aby pochopil, jak radikálně se celá situace změnila v jeho neprospěch. Byl celý nedočkavý co nejdřív vyrazit do boje uţ i proto, aby zaměstnal věčně hladové skřety a vyhnal jim z hlavy myšlenky na vzpouru. A tak kdyţ se velké vojsko spojenců stáhlo od Křiţovatky, ani ho nenapadlo, ţe se za tím skrývá něco podezřelého, a přesně jak Anuviel doufala, skočil do nastraţené pasti rovnou po hlavě. ***
***
***
***
196
***
***
KONOPNÁ PANÍ I. - "Glorfindelovi zvědové hlásí, ţe v Minas Morgul se shromaţďuje velká síla vojska," ozvalo se za Anuviel stojící na vysokých hradbách Osgiliathu. Pozorovala odtud na první pohled liduprázdnou krajinu povlovně stoupající aţ ke Křiţovatce vzdálené necelých dvacet mílí. Tam někde se skrývali elfové a pobýval tam teď i Glorfindel, který velel smíšenému oddílu zvědů. Elfští a skřetí zvědové byli rozestavěni na horských svazích, odkud sledovali dění v balrogově pevnosti dole v údolí. Anuviel se na elfa zlobila ještě od toho památného večera ve Faramirově sídle, protoţe jí dosud nevysvětlil své tehdejší podivné chování a vţdycky se jejím přímým otázkám obratně vyhnul. Jeho neupřímnost ji mrzela a vnímala ji jako ránu v srdci, která se stále zvětšuje a stíní je jako černý mrak. Teď však nebyl čas na podobné úvahy, protoţe dnes v noci se ukáţe, jestli má její válečný plán vůbec nějakou šanci na úspěch. - "Jen ať přijdou, dostane se jim moc milého uvítání," s úsměvem odvětila dívka a otočila se k přicházejícímu Elessarovi. "A ať jich hlavně přijde co nejvíc, vybude na všechny!" Elessar ji vzal za ruku, zvedl ji k ústům a políbil. - "Jsi tak statečná, má Paní," řekl vroucně a upřeně se dívce zadíval do očí. "Nikdy jsem nepoznal tak odváţnou a silnou, a přitom tak krásnou a ţádoucí ţenu, jako jsi ty, Anuviel." Pustil její ruku a pokusil se ji obejmout. Dívka se snaţila bránit jeho objetí, ale králova blízkost i slova v ní vyvolaly takové vzrušení, ţe Elessara sice chtěla odstrčit, ale její ruce se místo toho nějakým záhadným způsobem ovinuly kolem jeho šíje. Její obrana nevyzněla nijak přesvědčivě, takţe vzápětí se ocitla v jeho náruči a jejich ústa se spojila v dlouho vytouţeném vášnivém polibku. - "Ne, ne, to přece nejde," odstrčila ho konečně a pokusila se mu odporovat, kdyţ se vzpamatovala z prvního návalu vášně a uvědomila si, co vlastně dělá. "Vţdyť dobře víš, Elessare, jakou sudbou jsem postiţená, a pak jsi přece Glorfindelův přítel a tohle by ho moc bolelo. A pomysli, jak strašně by to ranilo Arwen." Ale král odmítal naslouchat jejím námitkám, znovu ji objal a vášnivě k ní promlouval: "Vím o tvé sudbě, ale přesto tě miluji. Miluji tebe i Arwen, co je na tom špatného? Udělal jsem všechno pro to, aby počala mého dědice, a teď kdyţ jsi ji vyléčila, je uţ moţná na cestě. Nechci tě jen na jednu noc, chci abys mne také milovala, stejně jako já jsem zamilovaný do tebe. Vţdyť uţ tehdy v Emyn Arnenu jsem tě miloval, jen jsem si to sám sobě neodvaţoval připustit. Nemysli si, ţe jsem ve svém srdci nesvedl těţký boj. Mám Glorfindela rád, ale na tobě mi záleţí daleko víc. Nezapomeň, ţe je to elf, stejně jako Arwen. Znám elfy natolik dobře, abych věděl, ţe nějaká nevěra se jich hned tak nedotkne. Dívají se na tyhle věci jinak neţ smrtelníci, s daleko větším odstupem a pochopením. Nemysli si, ţe jsem Arwen nebyl nikdy nevěrný! Ale vţdycky to přešla a odpustila mi, aniţ by to nějak poznamenalo náš vztah, protoţe věděla, ţe to na mé lásce k ní nic nemění. A teď, kdyţ se Arwen díky tobě narodí její vytouţené dítě, bude pro ni určitě i lehčí smířit s se tím, ţe tě taky miluji." Anuviel se ještě pokusila králi vymlouvat jeho nebezpečnou vášeň, ale sama k tomu neměla dostatek sil. Její ústa říkala ne, ale vzápětí je nastavovala k dalšímu vášnivému polibku. Nakonec sáhla k poslední zoufalé obraně, na niţ její láskou zmámená mysl dokázala ještě přijít, a Elessarovi vyčetla, ţe se s ní chce stejně jen pomilovat, ţe se z jeho strany jedná jen o tělesnou vášeň, a nikoliv o skutečnou lásku. Elessar se jejímu nařčení rozhodně bránil a tvrdil, ţe tomu tak není, ţe jeho cit k ní je opravdový a ţe jí to můţe dokázat. - "Nechci se s tebou milovat, dokud mne o to sama nepoţádáš," prohlásil pevně. "Tak mi snad uvěříš, ţe tě opravdu miluji, i kdyţ pro mne to bude velice těţké," vzdychnul a vrhnul po ní roztouţený pohled. Anuviel na něj zůstala překvapeně hledět, ale pak přikývla a řekla, ţe pokud to Elessar vydrţí, bude jeho zdrţenlivost povaţovat za důkaz opravdové lásky. Na králově tváři se rozhostil výraz upřímné úlevy, naposledy dívku políbil, uctivě se jí uklonil s rukou na srdci a odešel. Vzrušením a zimou se chvějící Anuviel zůstala ještě dlouho potom stát na hradbách i přes poryvy studeného větru a prudký déšť, který se náhle spustil, jako by samo nebe zaplakalo nad jejím tragickým údělem.
197
KONOPNÁ PANÍ I.
- Hromy a blesky Déšť během večera zcela ustal, ale vítr ještě zesílil a přes celý Ithilien se v noci přehnala divoká bouře, která ohýbala a lámala i ty nejsilnější stromy. Oblohu křiţovaly oslnivé blesky, které na několika místech zapálily vyprahlý porost trnitých keřů. Vzápětí se spustil silný liják s kroupami, který oheň rychle udusil a elfové a skřeti, kteří se v křoviskách skrývali, se tak nemuseli obávat, ţe přijdou o dokonalý úkryt nebo ţe budou zaţiva upečeni. Právě tuto noc si vybral k útoku balrogův Velký kapitán Arzog, který stál v čele osmitisícové armády skřetů, jejíţ čelo bylo jiţ shromáţděné v Minas Morgul, zatímco zbytek se táhl v dlouhých šicích po silnici mezi hřebeny Hor stínu a Morgai. Zprávu přinesl elfský posel na rychlém koni, který se na posledním úseku cesty jiţ nijak neskrýval a od Křiţovatky jel otevřeně po silnici aţ k bránám Osgiliathu. - "Z Údolí se ozývá tak ohlušující bubnování a troubení rohů, aţ se okolní skály třesou," hlásil elf. "Nejdřív jsme si toho mezi hřměním ani nevšimli, ale pak to zesílilo a skřeti poznali signály, které znamenají přípravu k útoku. I naši pozorovatelé nad Údolím to potvrzují a vypadá to, ţe k útoku dojde ještě během noci!" Glorfindel dále vzkazoval, ţe past je připravená sklapnout, jen co se myška odváţí do ní vlézt, a ţe by se tedy Paní Anuviel měla co nejrychleji přemístit směrem k Morgulskému údolí, aby se mohla připravit na další akci. Glorfindel se tom ve svém vzkazu sice nezmínil, ale dívka dobře věděla, ţe s jejím plánem hluboce nesouhlasí. Ani ne kvůli tomu, ţe by nedůvěřoval jejím schopnostem, ale jednoduše proto, ţe se dívčina nebezpečného podniku nesměl osobně zúčastnit. Bránila mu v tom jeho přirozenost Vznešeného elfa, lépe řečeno jeho záře, která se sice dala zastínit pláštěm z Lothlórienu, ale při tak nebezpečné výpravě jako ta, na níţ se Anuviel chystala, se nedalo spolehnout ani na elfská kouzla. Vţdyť by stačilo, aby se mu plášť zachytil o větev a na okamţik odhalil jeho záři, a všechno by bylo ztraceno a všichni by neodvratně zahynuli. Anuviel se nikdy v ţivotě tolik nebála jako v následujících hodinách. Od chvíle, kdy vyrazila do boje, si ani nedovolila zahulit, aby si zachovala všechny schopnosti a instinkty netknuté. Musela se vyhnout riziku byť krátkodobého, ale v takové situaci fatálně nebezpečného výpadku paměti, který konopí občas způsobovalo i tak zkušené huličce jako ona. Měla uţ dopředu pečlivě promyšlený kaţdý krok a tak se co nejrychleji a nejchladněji rozloučila s Elessarem, protoţe se obávala, ţe ji vzrušení připraví o schopnost soustředění, která teď pro ni i její společníky byla ţivotně důleţitou. Krále se její chlad nedotkl, protoţe ho na tento okamţik jiţ předem připravila a on jako zkušený válečník ji naprosto chápal. Ani on nebyl zpočátku příliš nadšený jejím plánem, ale kdyţ mu Anuviel vysvětlila, jaké riziko hrozí v případě sebemenšího zaškobrtnutí nebo náhodného zásahu šípem, přestal na ni alespoň naléhat, aby se k výpravě mohl také připojit. Představa, ţe by jeho existence skončila v malých kouscích masa a kostí roztroušených pod hradbami Morgulské pevnosti, ho tak vyděsila, ţe přijal dívčinu pomocnou ruku, kdyţ mu naznačila, jak zůstat s neposkvrněnou ctí v Osgiliathu. Někdo přece za ni musí převzít vrchní velení, naléhala dívka na krále, a ten se po krátkém odporu nechal ještě rád přesvědčit. Necelou půlhodinu od příjezdu posla vyjela z bran Osgiliathu desetičlenná skupina vedená Anuviel a Gandalfem. Byli v ní čtyři skřeti a čtyři Hraničáři, dobrovolníci, které Anuviel vycvičila v zacházení s dynamitem. Všichni měli na zádech tlumoky s pečlivě zabalenými náloţemi a svinutými zápalnými šňůrami. V jejich výbavě nechyběla ani ostrá ocelová dláta a páčidla, protoţe budou muset umístit náloţe mezi kvádry opevnění. Bouře jiţ pomalu utichala, ale nebe bylo stále zahalené černými mraky a místo šera svítání byla ještě tmavá noc, kdyţ se jako vítr přehnali přes Křiţovatku. Dojeli aţ ke strmé skále, za níţ se otvíral pohled na Minas Morgul, město ukryté v dlouhém údolí se strmými stěnami. Tam sesedli z koní a
198
KONOPNÁ PANÍ I. pěšky obešli skálu, za níţ cesta začínala strmě stoupat a pohlédli na město, jeţ se chystali dobýt. Zarývalo se do nitra hor jako temná čepel, ale této noci zářilo, i kdyţ zdaleka ne tak jasně jako kdysi v dávných časech, kdyţ se ještě jmenovalo Minas Ithil, Věţ vycházejícího měsíce. Postavili je Elendilovi synové jako obranu proti stvůrám, které od pradávna ţily v Mordoru, ale v dobách úpadku Gondoru se ho zmocnily Prstenové přízraky a udělaly z něj svoji nedobytnou citadelu. Ve Válce o Prsten sice Elessar získal město zpět, ale neudrţel ho, a zanedlouho musel ustoupit balrogovi, který je opět opevnil a zahalil černým stínem. Rychle přeběhli přes most, za nímţ silnice prudce stoupala a vinula se po skalách do závratné výšky k bráně města, která byla naštěstí ještě zavřená, ale ozývalo se od ní hrozivé dunění bubnů a troubení. Všichni byli oblečeni do měňavých elfských plášťů, takţe se nemuseli obávat, ţe je odhalí oči skryté na hradbách a v nespočetných oknech zdí a věţí, které v mrtvolně bledém světle vycházejícím z města připomínaly vykotlaná ústa starce. Za mostem na ně jiţ čekal Glorfindel a po spěšném přivítání je ihned zavedl na úzkou pěšinku vinoucí se po severním úbočí údolí směrem ke vnějšímu okruhu hradeb. Elf předal dívce mapku s podrobně zakreslenými hradbami a postavením stráţí na jejich cimbuří. Po chvilce sešli z pěšinky dolů a Glorfindel je zavedl do úzké strţe, zakončené keříkem maskujícím vchod do matně osvětlené jeskyně. Tam je předal elfům a skřetům, kteří se tam skrývali, a odešel za svými zvědy. Anuviel a její společníci v jeskyni opatrně uloţili svůj nebezpečný náklad, a konečně si mohli odpočinout. Anuviel s Gandalfem si sedli pod zavěšenou olejovou lampu a začali okamţitě studovat Glorfindelův plánek. Nakonec se shodli na deseti místech, kam se pokusí umístit náloţe. Bude jich pět na kaţdé straně hradeb, rozdělených hlavní bránou. Nejlepší by sice bylo vyhodit do povětří i tu, ale prostranství před ní bylo čisté a přehledné, takţe tam by je ani jejich elfské pláště neukryly před bystrýma očima skřetích hlídek. Ale v případě hradeb to bylo něco jiného! Anuviel děkovala Bohu za to, ţe jsou skřeti takoví bordeláři, protoţe při výstavbě nových hradeb nechali všude kolem povalovat rozpadlé kusy zdí, kamenné kvádry a polámané dřevěné trámy, které mezitím prorostly hustým křovím a vytvořil se tak sice trnitý, ale příhodný úkryt pro její amatérské dynamitníky. Nedostatek smyslu pro důkladnost a pořádek u obránců pevnosti měl na svědomí i to, ţe úplně opravené byly pouze vnější hradby, ale ve vnitřních hradbách zůstaly velké mezery. Balrog se zřejmě cítil v takovém bezpečí, ţe ani nezajistil dostavbu vnitřního okruhu. A to se mu teď mělo krutě vymstít! Dívka se s Gandalfem shodla na tom, ţe nejlepší bude náloţe umístit pod vnějšími hradbami právě před dotyčnými mezerami, protoţe se tím na deseti místech zároveň otevře volný přístup aţ do nitra pevnosti, coţ naprosto ochromí její obranu. Sotva dívka s čarodějem stačili naplánovat přesné rozvrţení náloţí a dohodnout se, kam kdo půjde, do jeskyně vtrhnul na nejvyšší míru rozrušený skřet. Oči mu svítily jako rozţhavené ţelezo a křičel: "Uţ to začíná, uţ vyjdou ven!" Všichni se rázem vyhrnuli z jeskyně a opatrně vykukovali přes okraje strţe, aby zjistili, co se vlastně děje. Vzduchem se nesl ryk hrubých hlasů obrovského davu a divoké bubnování, jehoţ rytmus se stále stupňoval. Bouře jiţ skončila a odešla na jih a daleko na východě se objevilo bledé světlo nadcházejícího dne, kdyţ z nejvyšší věţe města vyšlehl rozeklaný blesk a nemilosrdně se zabodl do černých mraků, které se hnaly nízko nad horami. Bubny v tu ránu utichly, z města se ozval strašlivý mnohohlasý výkřik a brána se začala otevírat. Pak se opět ozvaly bubny v pomalém úderném rytmu a z brány vyjel obrovský skurut v temné zbroji v čele velkého oddílu jezdců na černých koních pokrytých černými maskami. Za černými jezdci se valily nekonečné šiky pěších skřetů jeţící se kopími, prokládané podstatně menšími oddíly Východňanů na koních. Balrogův Velký kapitán Arzog vytáhl do boje! Anuviel sledovala postup skřetího vojska se zatajeným dechem a náhle měla pocit, jako by rozehrála šachovou partii a právě se jí vydařil skvělý tah, který se po dalších několika tazích stane příčinou neodvratné zkázy protivníkova krále. Toto přirovnání ji pobavilo, protoţe
199
KONOPNÁ PANÍ I. šachy hrála ráda a jiţ odmalička v nich byla moc dobrá. Aţ příliš, zavzpomínala na svého o šest let staršího bratra, který jí jako desetileté děvčátko zasvětil do pravidel této královské hry. To bylo od něj moc hezké aţ na to, ţe po prvních poráţkách, které od své malé sestry utrpěl, jiţ nejevil zájem o další měření sil. Vlastně se tak k ní choval celý ţivot – něco nového ji naučil, ale pak se zalekl jejího úspěchu a zanevřel na ni. Zahnala trpké vzpomínky na pokřivené vztahy, které jiţ od jejího útlého dětství vládly v její smutně nefunkční rodině na Zemi, a soustředila se na zdejší současnost. Ano, tak to udělám, pomyslela si zlomyslně. Sehraji s Pánem balrogů šachovou partii o nadvládu nad Středozemí, v níţ on bude Černým králem. Teď bylo jen třeba, aby se podařil její tah Bílým střelcem (střelec byla nejen její oblíbená šachová figurka, ale i znamení horoskopu) a Elessar se postaral o zničení celého toho od pohledu hrozivého vojska vedeného Černým jezdcem. Ona, Bílá královna, mezitím zajistí klíčové políčko šachovnice pro útok, který přijde na řadu po jejím druhém tahu, kterým bude souboj s Černou královnou – mordorským balrogem. Stráţe na hradbách se teď budou cítit v bezpečí a určitě si po rušné noci rády zdřímnou, takţe toho musejí vyuţít, řekla si Anuviel a vyzvala své dynamitníky, aby se připravili k akci. Vrátili se tedy do opuštěné jeskyně a přidělili si místa, kde kaţdý z nich sám a na vlastní pěst poloţí svoji náloţ. Museli se co nejdříve rozdělit, protoţe bylo příliš nebezpečné setrvávat zbytečně pohromadě, zvlášť kdyţ hrozilo, ţe některý z nich zakopne a upadne, nebo ţe se prozradí a skřetí šíp ho zasáhne do tlumoku. Anuviel se snaţila udělat dynamit co nejstabilnější, ale i při sebe opatrnějším zacházení se u něj stejně jako u většiny trhavin nedalo vyloučit nepříjemné překvapení. Příliš dobře znala zrádnost těchto látek a jejich ničivé účinky na lidskou tkáň, neţ aby si dovolila sebemenší neopatrnost nebo přílišnou důvěru ve svůj výrobek. Sotva vojsko prošlo po silnici a zmizelo za záhybem cesty, rozdělili se a někteří se vrátili podél srázů údolí zpět k mostu. Pod vedením Gandalfa ještě před mostem sestoupili do koryta nehluboké říčky Morguly a ve skrytu vysoké trávy a křovisek se proplíţili k hradbám na druhé straně brány. Anuviel vedla své čtyři společníky dál po pěšince, kterou přišli, aţ pod vnější hradby pevnosti. Tam se rozdělili a kaţdý se vydal na místo, kde měl provést svůj úkol. Dívka se dlouhý kus cesty plíţila s Lagdufem v závěsu a při kaţdém jeho přískoku trnula hrůzou, ţe se mu podvrtne noha a ona si prohlédne Minas Morgul z ptačí perspektivy. Skřet však byl zřejmě dítkem Štěstěny, protoţe se bezpečně dostal na určené místo, a Anuviel dál pokračovala sama. Kdyţ se konečně dostala, kam potřebovala, údolí zalily první sluneční paprsky, ale stíny pod hradbami tím jen potemněly. Jak očekávala, stráţe na hradbách se nijak neprojevovaly a dokonce ani neprováděly obvyklé pravidelné pochůzky po cimbuří. "Kocour odjel a myši mají pré!" zasmála se dívka v duchu. Zdá se, ţe morálka v balrogově vojsku je opravdu mizerná, a projevuje se to uţ i v jeho bojeschopnosti, řekla si, a tato představa jí podstatně zvedla náladu. Sklouzla do dolíku přiléhajícího ke hradbě a sundala tlumok ze zad. Docela se jí při tom třásly ruce a nesmírně se jí ulevilo, kdyţ svůj nebezpečný náklad odloţila pod převislou skálu, která v tomto místě tvořila přirozenou součást hradby. Tady by nemělo cenu se namáhat, usoudila věcně a ze svého úkrytu pod skalou si pozorně prohlíţela přilehlé zdivo, které o kus dál sahalo aţ k zemi. Opatrně vykoukla zpod převisu a pohlédla nahoru k cimbuří hradby. Nikde nebylo vidět ani slyšet jediný pohyb a s uspokojením zjistila, ţe cimbuří přesahuje šířku zdi o dobrý metr a poskytuje jí tak výhodu neviditelnosti podle přísloví, ţe pod svícnem je tma. Odplíţila se tedy podél hradby na vyhlédnuté místo a začala dlátem rozšiřovat velkou spáru mezi kvádry základny zdi. Skřeti pracovali opravdu lajdácky, protoţe kvádry byly pospojované velice halabala namíchanou maltou, která se jiţ začínala drolit a vypadávat. Netrvalo dlouho a Anuviel se podařilo vyhloubit dva půl metru hluboké otvory, do nichţ zasunula válcovité
200
KONOPNÁ PANÍ I. náloţe s roznětkou otočenou k sobě, a ucpala je suchou trávou. Tak, to bych tedy měla hotové, řekla si s obrovskou úlevou, kdyţ skončila a uloţila dynamit na místo. Začala se plíţit zpět a zjistila, ţe ostatním se uţ také podařilo umístit náloţe a čekají na ni v houští u pěšinky. Všichni se tvářili nesmírně ulehčeně, a kdyţ dorazili zpět do strţe a od zvědů se doslechli, ţe Gandalf a jeho skupina se jiţ také vracejí s tím, ţe do jednoho splnili svůj úkol, zmocnila se jich naprostá euforie. Anuviel se chechtala, jako by vyhulila celou paličku trávy, a měla chuť si lehnout na záda a radostí kopat nohama do vzduchu, jak to dělávala jako malé dítě. Tak tomuhle říkám adrenalinový sport! Kam se hrabe bunjee jumping a další hloupé hazardování se ţivotem, říkala si v duchu. Tohle snad bude alespoň k něčemu uţitečné a byl to bezesporu nezapomenutelný záţitek. Sice se jiţ několikrát v ţivotě ocitla na pokraji smrti, ale nikdy ne na tak dlouho a s takovou jistotou okamţité a neodvratné smrti při sebemenší chybičce. Bude se tam sice muset ještě jednou vrátit, ale to uţ jen k náloţi připojí zápalnou šňůru a z bezpečné vzdálenosti ji odpálí. A pak se uţ jen bude dívat na dílo zkázy, které způsobí dynamit. Dynamit, dynamit, chtěl bych tak mít, dynamit, dynamit, to je můj hit! V mysli jí vytanula slova starého hitu z dob jejího dětství a měla chuť si zazpívat tuhle veselou písničku od skupiny, povaţované v její zemi za klasika moderní hudby její generace. Anuviel vyrůstala v komunisty vykleštěné a znormalizované zemi, kde jejich písničky s posměšně ironickými texty, ţivým rytmem a skvělou kytarou působily jako doušek ranní rosy a obveselovaly šedost a uniformitu kaţdodenního ţivota.
- Pád Černého jezdce Anuviel se malátně probouzela z děsivého snu plného čpavého kouře a nekontrolovatelných výbuchů a zjistila, ţe ji v náručí drţí Glorfindel a dost nešetrně s ní třese, aby ji probudil. Usmíval se, oči mu zářily a byl krásný, aţ srdce plesalo. Dívka se okamţitě probrala, protoţe jí bylo jasné, ţe přináší dobré zprávy. - "Vstávej, lásko! Všechno vyšlo, jak jsi předpokládala!" volal elf radostně a Anuviel vroucně políbil. Dívka mu chvíli jeho polibek dlouze vracela, ale pak uţ to nevydrţela, odtrhla se od jeho rtů a dychtivě se zeptala: "Jak to probíhalo? Kolik se jich vzdalo? Vyprávěj!" Glorfindel se posadil vedle ní na improvizované lůţko z přikrývek a podrobně vyprávěl o neslavném a rychlém konci skřetího vojska. Vše opravdu proběhlo tak, jak očekávali. Černý jezdec vůbec netušil, ţe kráčí přímo do pasti, a kdyţ v čele vojska dojel pět mílí za Křiţovatku, začaly se na ně ze všech stran naprosto nečekaně sypat šípy nepřátel. Skřetí velitel zpanikařil a chtěl se otočit zpět. To samozřejmě nešlo, protoţe silnice nebyla dostatečně široká, aby se na ní tak dlouhá kolona skřetů mohla vytočit a pochodovat proti sobě. Zmatený velitel neměl tu duchapřítomnost, aby prostě zavelel čelem vzad a nechal povel dojít aţ do posledních řad a pozpátku se tak vrátil na Křiţovatku, kde by měl dostatečný prostor k vytvoření obranného čtverce nebo vůbec nějakého obranného útvaru. Následkem jeho chyby došlo v řadách vojáků ke strašné tlačenici. Přicházející skřeti s sebou strhávali ty, kteří jiţ ustupovali, zatímco boční nápor šípů neviditelných nepřátel ani trochu nepolevoval. Ve chvíli, kdyţ panika v koloně skřetů nabývala vrcholu, se před jiţ zoufalým Velkým kapitánem náhle objevilo gondorské vojsko vedené králem Elessarem. Jel obklopený svými skvělými rytíři, Vznešenými elfy z Roklinky a Elrondovými syny, kteří se jiţ stačili vrátit z Jiţního Ithilienu. Řady po zuby ozbrojených královských vojáků se střídaly se šiky neméně dobře vyzbrojených a odhodlaných Orcasových skřetů a pohled na ně naprosto zdemoralizoval Arzogovy válečníky. Neţ se Velký kapitán zmohl na nějaký rozkaz, bojovníci v prvních řadách jeho pěšáků začali odhazovat zbraně a křičeli, ţe proti skřetům bojovat nebudou. Arzogovi jezdci se na ně vrhli, aby je potrestali, ale skřeti je strhli z koní a rozsápali
201
KONOPNÁ PANÍ I. na kusy. V té chvíli před nevýslovně pokořeného a rozzuřeného Arzoga předjel sám Elessar a vyzval ho k souboji. Velký kapitán se chvilku rozmýšlel, jestli má nabídku přijmout nebo se raději pokusit probít zpět. Rychle si však uvědomil, ţe by s ústupem neuspěl, a dal tedy přednost souboji s králem před bojem s vlastními vojáky. Oba sokové se rozjeli proti sobě plnou rychlostí s napřaţenými kopími. Elessar se lehce vyhnul Arzogově útoku a vyhodil skřeta ze sedla prudkým nárazem kopí do štítu, který se rozlomil na dva kusy. Rozběsněný Arzog mrštně dopadl na všechny čtyři, vztyčil se a vytasil meč. Zuřivě se jím ohnal po Elessarově koni, který ho však bez škrábnutí plavným skokem přeskočil. Elessar byl příliš dobrý jezdec, neţ aby dál riskoval svého vzácného oře. A protoţe byl rovněţ příliš hrdý na to, neţ aby bojoval koňmo proti opěšalému protivníkovi, seskočil se sedla a postavil se skřetovi s mečem Andúrilem v ruce. Utkali se v několika výpadech a jejich meče do sebe naráţely s takovou silou, aţ od čepelí odskakovaly jiskry. Zdálo se, ţe to bude vyrovnaný boj. Arzog byl skvělý šermíř, ale jak se brzy ukázalo, Elessar byl ještě lepší. Král naznačil výpad, a kdyţ se skřet vrhnul dopředu, aby odrazil předpokládaný úder, hbitě uskočil stranou a zasáhl ho do nechráněného ramene. Skřet zakolísal, ale to ho doslova stálo hlavu. Elessar se totiţ bleskurychle otočil, Andúril naposledy zasvištěl a z bezhlavého trupu vystříkl proud temné krve. V koloně skřetů se nezadrţitelně šířila panika, která pronikla aţ do jejích posledních řad a zpráva o Arzogově poráţce jí šla v patách. Přesto se našlo několik kapitánů, kteří shromáţdili zbytky věrných skřetů a snaţili se klást odpor. Ten však většinou trval jen tak dlouho, dokud se proti nim neobjevili Orcasovi skřeti ozdobení dredy, kterými se na první pohled odlišovali od balrogových vojáků. Skřetí disidenti odvedli důkladnou práci, protoţe skřeti v balrogově armádě v okolí Minas Morgul jiţ slyšeli o svobodném vojsku skřetů a o Paní Anuviel, a většina se jich nyní vzdala a nadšeně přešla k Orcasovi. Bylo to velké Elessarovo vítězství a v šachové hře Konopné Paní o nadvládu nad Středozemí Bílý střelec tímto tahem zneškodnil Černého jezdce Pána balrogů. - "Vzdalo se celkem sedm tisíc skřetů a pět set Východňanů, kteří tvrdili, ţe do války nechtěli jít, ale balrog je přinutil pod výhrůţkou smrti," zakončil Glorfindel své vyprávění o průběhu prvního tahu dívčiny šachové koncovky. Anuviel byla štěstím bez sebe, a ani ji nenapadlo se děsit toho, ţe teď je neodvratně na řadě druhý tah, který povede sama bez jakékoliv pomoci. Kostky jsou jiţ vrţeny a ona se bude muset postavit proti mordorskému balrogovi. Anuviel s Gandalfem se hned vypravili po silnici zpět ke Křiţovatce, kde se utábořilo vítězné vojsko. Trochu stranou se rozloţili poraţení skřeti, kterým jejich šťastnější a svobodě jiţ navyklí druhové ošetřovali rány a vysvětlovali jim, co je v zajetí čeká. Nakonec se i ti nejméně důvěřiví skřeti dali přesvědčit, ţe jim kyne daleko lepší budoucnost neţ ta, kterou by jim mohl nabídnout Temný pán, a slíbili, ţe se podřídí Orcasovu velení. Dokonce dostali na vybranou a mohli zůstat stranou bojů, protoţe Anuviel nikoho z nich nechtěla nutit, aby bojoval proti svým rodným, ale tuto moţnost vyuţila jen čtvrtina z nich. Sotva se dívka s čarodějem objevili v táboře, vyšel jim vstříc rozzářený Elessar. - "Měla jsi úplnou pravdu, Paní Anuviel, a já se před tebou skláním!" zvolal dívce na pozdrav a opravdu se před ní hluboce uklonil. "Skřeti napochodovali přímo do naší náruče a vzdali se, aniţ by to stálo víc neţ stovku obětí na naší straně. Jsou tu ale ranění, kteří by potřebovali tvoji pomoc, tedy pokud máš ještě dost síly, protoţe jsem uţ slyšel, ţe i tobě se dnes ráno podařilo splnit tvé nebezpečné poslání." V Elessarově hlasu zazněla aţ otcovská starost o mladou dívku vystavenou tolika strastem a nebezpečenstvím. Anuviel ho ubezpečila, ţe se uţ chvilku prospala a nabrala novou sílu, takţe se můţe raněným bezodkladně věnovat. Srdečně králi poblahopřála k jeho vítězství nad Velkým kapitánem a šla se postarat se o raněné. Do večera ošetřila dva tucty těţce raněných lidí a třicet skřetů, a mezitím se ještě stihla poradit s Elessarem a Gandalfem o dalším postupu.
202
KONOPNÁ PANÍ I. Ke krátké, ale klíčově důleţité poradě přizvali i Orcase a sestavili stručný dopis balrogovi, ve kterém ho Paní Anuviel vyzývala, aby se jí do tří dnů osobně postavil v souboji před branami Minas Morgul, nebo ho prohlásí za zbabělce, který za sebe nechává bojovat své otroky a sám se boji vyhýbá. Dopis okamţitě odeslali po skřetích poslech do pevnosti v Morgulském údolí, odkud ho neprodleně vypravili k balrogovi spolu se zprávou o drtivé poráţce jeho vojska. Posádce v Minas Morgul velel kapitán dosud věrný balrogovi, který odmítl přijmout poráţku a rozhodl se, ţe se vojskům nepřítele postaví na odpor. Věděl, ţe v Mordoru jsou ještě další tisíce vojáků v záloze, a předpokládal, ţe balrog mu pošle na pomoc posily a nahradí ztráty své armády oddíly převelenými z Udúnu. ***
***
***
***
***
***
Dorcas se potichu připlazil k ohni, na němţ se opékal velký kus páchnoucí slaniny. Pozorně naslouchal rozhovoru skřetů sedících v krouţku opodál a hlučně debatujících o své zítřejší cestě. Jejich vůdce byl vysoký skurut s arogantními způsoby. Jeho výloţky a uniforma zdobená zlatými třásněmi a prýmky prozrazovaly, ţe se jedná o člena balrogovy osobní gardy. Doprovázeli ho čtyři řadoví skřetí vojáci a bylo na nich vidět, ţe tak činí s nejvyšší nechutí. Právě teď se hádali o tom, kde vezmou další jídlo na zpáteční cestu ze zajateckého tábora, kam měli dorazit zítra dopoledne. Ţluklá slanina škvařící se nad ohněm představovala jejich poslední zásoby jídla a podle zpráv od hlídek, které přes den potkali, nemohli doufat, ţe si je tam doplní, protoţe v táboře uţ prý neměli co jíst ani stráţní, nemluvě o zajatých ţenách a dětech. Důstojník tvrdil, ţe se postará, aby mu velitel tábora vydal všechno jídlo, co mu ještě zbývá, protoţe úkol, kterým byl pověřen, má pro balroga tu nejvyšší prioritu. Skřeti ale dál mleli pantem a nejevili praţádnou důvěru v jeho slova. Oprýmkovaný skřet se nakonec rozzlobil, vytáhl z kapsy kazajky jakýsi na čtyřikrát přeloţený dopis, rozloţil ho a začal jim v něm důleţitě ukazovat. Dorcas napínal uši a najednou se mu zdálo, ţe zaslechl jména Nišy a Orcase. Nemýlil se! Kdyţ se připlazil ještě blíţ, uslyšel zcela zřetelně, jak důstojník říká, ţe aţ v táboře vyzvednou rodinu toho vzbouřeného skřeta a dopraví ji k balrogovi do jeho sídla pod Horou osudu, nemine je povýšení a dostanou jídla, co bude hrdlo ráčit. Sliboval a sliboval, aţ se skřeti uklidnili a obrátili se k ohni, aby si rozdělili nevábný kus masa, na které se jim uţ sbíhaly sliny, protoţe celý den nejedli. Jenţe běda! Aniţ by si toho ve svém zápalu všimli, slanina sklouzla do ohně a proměnila se v nepoţivatelný zuhelnatělý škvarek. Začali se mezi sebou strašlivě hádat, kdo za to můţe, kdo ji tak lajdácky upevnil, a schylovalo se mezi nimi ke rvačce. Dorcas se mezitím jiţ plíţil zpět ke svým druhům skrytým na pokraji mýtiny, na níţ tábořili vojáci, a cestou bublal škodolibým smíchem. Slanina samozřejmě nesklouzla do ohně sama od sebe, ale Dorcas ji pořádně postrčil. Rychle svým přátelům vysvětlil, co se děje a jaké neuvěřitelné štěstí se na ně konečně usmálo. Hledali Orcasovu rodinu jiţ celý týden a pomalu ztráceli naději, ţe se jim to podaří. V Morgai se setkali s jedním starým skřetem z Orcasovy vesnice v Jiţním Mordoru a ten jim řekl, ţe vojáci před deseti dny odvedli Nišu i s dětmi neznámo kam. Odvedli i jeho a všechny zbylé muţe, kteří měli ještě dost síly, aby udrţeli zbraň, a nahnali je k vojsku před Morgulským údolím. Teprve předevčírem se Dorcas dozvěděl, ţe v jihozápadní části pláně Gorgorothu byl zřízený velký zajatecký tábor pro rodiny vzbouřených skřetů, kde balrog shromaţďuje rodinné příslušníky disidentů. Chystal se je pouţít jako ţivé štíty, kdyby šlo do tuhého, nebo zasypat vzbouřené skřety jejich hlavami vystřelenými z praků. Ţeny i děti tam ţily za strašných podmínek prakticky o hladu, a ještě musely tvrdě pracovat. Pláň Gorgorothu, která se rozkládala na většině území Severního Mordoru, byla pustá a neplodná, pokrytá ţíravým popelem ze sopky Orodruiny. Byl tam nedostatek palivového dřeva, které vojsko nahrazovalo dřevěným uhlím, takţe bylo neustále potřeba doplňovat jeho zásoby. Do tábora se denně
203
KONOPNÁ PANÍ I. přiváţely poraţené stromy z nedalekých svahů Hor stínu a ţeny s dětmi je musely rozřezat a naštípat na dřevo do milířů, ve kterých se vyrábělo dřevěné uhlí. Dorcas a jeho druzi narazili cestou na jih na stopu gardistovy druţiny, která mířila jejich směrem, a sledovali ji aţ k jejímu nočnímu tábořišti. Teď bylo jasné, ţe nemohli mít větší štěstí. Kdyţ se Dorcas a jeho dva společníci připlíţili k tábořišti, skřeti u ohně se stále hlučně hádali, takţe neţ skřetí vojáci stačili říct á nebo bé, leţeli s proříznutými hrdly nebo probodáni šípy. Teda všichni aţ na balrogova gardistu, kterého Dorcas osobně a s velkým zadostiučiněním uškrtil svým vlastním opaskem, aby krev nepotřísnila jeho parádní uniformu, protoţe s ní měl jisté úmysly. Rozhodl se totiţ, ţe si se skřetem vymění místo. Byli s gardistou stejně velcí a jeho uniforma mu padla jako ulitá. Vytáhl z kapsy kabátu balrogův rozkaz, který skřet předtím ukazoval svým společníkům, a přesvědčil se, ţe na něm opravdu stojí jména Orcase, jeho manţelky a dětí. V listu stálo, ţe velitel tábora má neprodleně vydat dotyčné příslušníky rodiny rebela a zrádce Orcase nositeli tohoto rozkazu a poskytnout jemu i jeho doprovodu veškerou pomoc. Podepsán byl sám balrog, tedy lépe řečeno, pod umně vykrouţeným písmem rozkazu byla jeho runa, pracně vykreslená těţkou školáckou rukou. Balrogovi dělalo psaní velké potíţe, takţe své rozkazy diktoval písaři a pouze je takto parafoval. Ráno se Dorcas oblékl do uniformy balrogova gardisty a pod jeho nablýskanou helmu ukryl své příliš nápadné dredy, které v Mordoru nosil omotané špinavým hadrem. Jeho druzi se mezitím také převlékli do uniforem vojáků, ze kterých odstranili jen ty největší krvavé skvrny. Skřetí vojáci běţně chodili nechutně špinaví, takţe nějaký ten flek nemohl nikomu připadat podezřelý, ale naopak by vzbudila pozornost čistá a neposkvrněná uniforma. Do tábora dorazili k polednímu a byli uvítáni s úctou a podlézavostí hodnou balrogova elitního důstojníka. Velitel tábora se před Dorcasem klaněl aţ k zemi a ani v nejmenším ho nenapadlo, ţe není tím, za koho se vydává. Dorcas nasadil ten nejzpupnější výraz, jakého byl schopen, a oznámil, ţe se chce porozhlédnout po táboře, aby mohl podat svému pánovi zprávu o tom, jak je o ţeny a děti pečováno, protoţe chce mít jistotu, ţe budou schopné přesunu na bojiště, aţ to bude potřeba. Velitel zpopelavěl strachy, protoţe denní dávky potravin určené pro zajatce prodával za drahý peníz na černém trhu, který v Mordoru vzkvétal díky všeobecnému nedostatku jídla. Podlézavě navrhl, ţe by si velkomoţný pán měl raději odpočinout po tak dlouhé cestě, ale s Dorcasem nehnul. Nakonec to vzdal a se svěšenými rameny a s hrůzou v očích se s Dorcasem vydal na obhlídku tábora. Orcasův bratranec měl dva dobré důvody ke svému naléhání. Jednak chtěl Niše a dětem poskytnout čas, aby si ho všimly a pochopily, ţe se k němu nesmějí hlásit. Zadruhé chtěl pomoct i ostatním zajatcům tím, ţe velitele tábora zastraší a přiměje ho k tomu, aby zvýšil jejich dávky jídla. To poslední se mu podařilo bez problémů, ale zato ho málem prozradila Miriša, která spatřila svého milovaného strýčka jako první a s radostným výkřikem se chtěla k němu rozběhnout. Niša si ho naštěstí všimla jen o zlomek vteřiny později a stačila svou dceru zadrţet a přikrýt jí ústa rukou dřív, neţ ho děvče prozradilo. Orcasův dvanáctiletý syn Ulcas, který byl o dva roky starší neţ jeho sestra, okamţitě pochopil o co kráčí a tvářil se, jako by Dorcase nenáviděl stejně jako ostatní balrogovy sluţebníky. Dorcas klidně dokončil inspekci a prohlásil, ţe hned po obědě se zajatci odjede. Velitel ho zavedl do dřevěného baráku, kde bylo velitelství tábora, a snesl mu to nejvybranější jídlo, které sehnal. Dorcas a jeho druhové část snědli a zbytek přikázali zabalit s sebou. Velitel rád oţelel drahocenné jídlo, jen kdyţ jim co nejdřív uvidí záda, a rozkaz rychle splnil. V půlce odpoledne se Dorcas a jeho skřeti vydali se zajatci na cestu na sever. Jen co jim tábor zmizel z dohledu, zajatci se vrhli na Dorcase a málem ho umačkali radostí. Dorcas je donutil, aby hned pokračovali v cestě s tím, ţe jim vše vysvětlí, aţ se budou moct bezpečně zastavit k odpočinku. Druhý den cestou potkávali oddíly skřetů, které se přesunovaly k Minas Morgul, a
204
KONOPNÁ PANÍ I. dozvěděli se o útoku Velkého kapitána, který měl začít ještě té noci a rozdrtit Gondor rychlým pochodem na jeho nechráněné hlavní město. Dorcas se sice podivil, ţe by Elessar nechal Město nechráněné, ale nenapadlo ho, ţe je to léčka. V noci vypukla strašlivá bouře, před níţ se skryli pod skalním převisem, který jim ale v prudkém dešti a větru moc ochrany neposkytl. Byla to krutá a těţká noc, kdy se všichni třásli nejen zimou, ale i obavami o osud svých bliţních v nadcházející bitvě. Další den ráno Dorcas raději sundal oprýmkovanou uniformu gardisty a oblékl si své staré obyčejné šaty, protoţe v uniformě se ho skřeti, které potkávali, velice báli, a v jedné chvíli měl dokonce pocit, ţe by ho nejraději podřízli, kdyby s ním nebyli jeho lidé. Skřetí disidenti odvedli v Mordoru skutečný kus práce a mezi vojáky se stále víc nahlas mluvilo o Paní skřetů a její svobodné skřetí armádě tam na západní straně Hor stínu. Vydali se znova na cestu a k večeru se setkali se skupinkou skřetů, která jim radostně oznámila, ţe Velký kapitán byl poraţen. Ţe byl poraţen na hlavu a to tak, ţe o ni docela přišel, a ţe nepřišel jen o ni, ale i o celé své vojsko, které v drtivé většině přešlo k nepříteli. Ukázalo se, ţe skupinka mířila ke stejné tajné chodbě jako oni a chtěla také projít do Jiţního Ithilienu, kde jak slyšeli, se prý nachází útočiště pro uprchlíky z Mordoru. Dorcas potvrdil, ţe tomu tak opravdu je. Pokračovali pak společně a po šesti hodinách nočního trmácení temnými chodbami a strmými roklemi se jim podařilo dojít na Haradskou silnici, kde za svítání padli do rukou elfům. Hlídka okamţitě poznala Dorcase a spolu s jeho společníky a Orcasovou rodinou je ještě téhoţ dne dopoledne dopravila na Křiţovatku, kde se nyní nalézalo hlavní velitelství Spojené armády Západu. Anuviel se procházela po skřetím táboře s Orcasem a dohadovali se o tom, jak nejlépe začlenit další tisíce válečníků do jeho armády. Také bude třeba se postarat o uprchlíky, kterých bylo kaţdým dnem stále víc. Denně přicházely stovky dalších skřetů, kterým se podařilo uprchnout přes Hory stínu. Většina z nich byla odhodlaná bojovat, takţe bude třeba vytvořit nové oddíly, nebo posílit ty původní. Byli plně zabráni do rozhovoru, kdyţ najednou zaslechli pronikavé dětské výkřiky. Oba se zastavili a hledali, odkud se výkřiky ozývají, protoţe je udivila přítomnost dětí ve válečném leţení. Neţ stačili vypátrat zdroj takového nezvyklého hluku, na Orcase se vyřítil vytáhlý skřetí kluk a pověsil se mu kolem krku. Chlapci v patách běţelo o něco mladší děvče, které po Orcasovi skočilo s takovým elánem, ţe skřet se i s dětmi poroučel k zemi. V té chvíli doběhla ke skupince vysoká skurutka s blaţeným úsměvem ve vyhublém a přepadlém obličeji, který prozrazoval těţké strádání, a s rukama v bok se zastavila nad trojicí válející se v blátě. - "Teda jen tě na pár měsíců ztratím z očí a najdu tě, jak se válíš se po zemi jako nějakej čuník!" prohlásila kousavě, ale její výraz dokazoval, ţe svá slova nemyslí ani trochu váţně. "A prej teď máš dokonce svou armádu a všichni tihle skřeti tě poslouchaj. No, tak hlavně aby ti to nestouplo do hlavy, Orcasi, nebo s tebou pěkně zatočím!" Orcas se vymanil z objetí svých dětí a posadil se. Vypadalo to, ţe snad náhlým štěstím a ohromením ani nedokáţe vstát, ale v té chvíli uţ dorazil i Dorcas a podal svému radostí ochrnutému bratranci ruku, aby mu pomohl na nohy. Teď uţ Orcas sice stál, ačkoliv se mu ještě podlamovala kolena, ale zato nemohl promluvit, protoţe měl hrdlo úplně sevřené dojetím. Němě napřáhl ruce k Niše, která se do nich bez okolků vrhla a v jeho náruči se rozplakala úlevou. Následovalo ještě mnoho dalších objetí, polibků a slz, a neméně slov díků. Anuviel, která sledovala celou scénu se slzami štěstí v očích, se chtěla nenápadně vzdálit a nechat Orcase v klidu si uţít radost ze setkání se svými milovanými, ale Dorcas si všiml, ţe odchází, a přivlekl ji nekompromisně zpět. Nakonec se musela se všemi seznámit a Orcasovi vysvětlit, jak se stalo, ţe Dorcas se tu tak náhle objevil s jeho rodinou. Netřeba dodávat, ţe Orcas se na Paní skřetů ani trochu nezlobil, ţe ho takhle podfoukla a zalhala mu ohledně tajného poslání jeho bratrance a pobočníka.
205
KONOPNÁ PANÍ I. Od rána svítilo jasné slunce, které skřeti nesnášeli, protoţe je pálilo do očí, ale i navzdory tomu mezi nimi vládla skvělá nálada. Záchrana rodiny jejich velitele dodala i ostatním skřetům naději, ţe se brzy také setkají se svými blízkými a ţe konečně budou ţít v míru a hojnosti.
206
KONOPNÁ PANÍ I.
MAPA STŘEDOZEMĚ
207
KONOPNÁ PANÍ I.
MAPA KRAJE
208
KONOPNÁ PANÍ I.
CHRONOLOGIE Rok 3019 Třetího věku je povaţován za první rok Čtvrtého věku. Nový letopočet začal 25. března 3019 pádem Saurona po zničení Jednoho prstenu v ohni Hory osudu.
KNIHA PRVNÍ PROLOG – SOUTĚSKA NEDALEKO ROKLINKY 12. prosince Rok 2 Č.v.
Příchod Anuviel do Středozemě, souboj s balrogem. PRVNÍ ČÁST – TAM, KDE ČAS NEPLYNE A BLAŢENÁ ŘÍŠE Čas ve Valinoru se neřídí kalendářem smrtelníků, takţe si laskavě trhněte! DRUHÁ ČÁST – ROKLINKA Rok 2 Čtvrtého věku
12. prosince
Elrond poráţí vojsko morijského balroga a těţce zraněnou Anuviel odnášejí do Roklinky.
15. prosince
Probuzení Anuviel v Roklince. Rok 3 Čtvrtého věku
1. ledna
Kosti srostly, Anuviel chodí o holi.
15. ledna
Anuviel začíná cvičit s mečem.
19. ledna
Hádka s Glorfindelem, příjezd Faramira, Glorfindel odjíţdí z Roklinky.
22. ledna
Příjezd elfů z Šedých přístavů.
23. ledna
Příjezd trpaslíků z Modrých hor.
30. ledna
Příjezd trpaslíků z Osamělé hory a lidí z Dolu.
1. února
Glorfindel se vrací s Gandalfem.
2. února
Příjezd Haldira a Dúnadanů.
3. února
Elrondova Rada.
4. února
Faramir odjíţdí do Minas Tirith za Elessarem. TŘETÍ ČÁST – SEVERNÍ KRÁLOVSTVÍ ARNOR
7. února
Odjezd Anuviel z Roklinky.
8. února
Odjezd od Brodu přes Bouřnou.
9. února
Noc strávená před Posledním mostem přes Mšenou.
209
KONOPNÁ PANÍ I. 10. února
Výprava se večer utáboří na Větrovu.
11. února
Ráno Glorfindel spatří v dáli tlupu skřetů. Noc poblíţ Komářích močálů.
12. února
Zvědové objeví stopy skřetů, příjezd ke Skákavému poníkovi v Hůrce.
13. února
Hůrka. Nob za svítání odjíţdí varovat Rádovsko, večer doráţí do Brandova a hobiti začnou organizovat obranu. Anuviel cvičí ovládání balrogových důtek. Skřeti nalezeni.
14. února
Po stopě skřetů, večer setkání s Orcasem, Anuviel uzdravuje jeho zranění.
15. února
Během noci bitva se skřety z Orcasovy tlupy.
16. února
Noc léčení raněných. Úklid bojiště a příprava na další střetnutí se skřety. Anuviel – M (p).
17. února
Hraničáři s trpaslíky objeví stopy druhé tlupy a prozradí se jim. Anuviel poţádá o pomoc Toma Bombadila.
18. února
Bitva se skřety, kteří se měli spojit s Orcasovou tlupou v Mohylových vrchách. Pronásledování těch, kterým se podařilo uprchnout před Dědkem Vrbákem. K výpravě se připojují Dorcas a Ursin.
19. února
Čištění Starého hvozdu od zbytku uprchlých skřetů. Večer oslava vítězství.
20. února
Odjezd k hranicím Kraje. ČTVRTÁ ČÁST - KRAJ
22. února
Příjezd k mostu přes Brandyvínu, výprava se rozděluje a ti, kteří cestují na Jih se vracejí do Hůrky spolu s Nobem a Hůreckými. Skřeti zachrání děti spadlé do řeky. Anuviel pokračuje dál na západ do Kraje, noc v Pařezově U Zlatého bidýlka.
23. února
Příjezd Anuviel do Hobitína, setkání s Frodem.
24. února
Stavba srubu u Teplé louţe.
25. února
Šití plavek, vybavování srubu. Výprava do Morie zpět v Hůrce, Faramir přijíţdí do Minas Tirith.
26. února
Začíná skřetí škola plavání, Anuviel vzbudí všeobecný poprask svými plavkami. Skřeti vyrobí draka.
29. února
Návštěva rádohrabského učitele v Teplé louţi.
1. března
Anuviel naučí Gandalfa kouřit i něco jiného neţ dýmkové koření.
2. března
Gandalf odjíţdí dohonit zbytek výpravy k Morii. Anuviel odjíţdí od Teplé louţe do Dna pytle za Frodem.
5. března
Výprava do Morie přijíţdí do Eregionu a začíná průzkum. Připojují se Legolas, Gimli, Smíšek a Pipin.
9. března
Anuviel vyléčí Froda z bodnutí Odulou.
10. března
Frodo a hobiti se naučí hulit – pokračuje Frodova léčba.
13. března
Výročí Frodova kousnutí Odulou – záchvat se však nedostaví.
15. března
K Morii přijíţdějí poslední Dúnadané, lórienští elfové jsou připraveni z druhé strany Morie,
210
KONOPNÁ PANÍ I. Gwaihir slouţí jako spojka. Narození Elanor Sličné. 18. března
Anuviel opouští Hobitín, aby se připojila k výpravě v Eregionu.
20. března
Začíná útok na Morii.
25. března
Skřetové jsou poraţeni a Morie je z obou stran vyčištěná.
26. března
Setkání s Legolasem u jezera.
28. března
Anuviel se připojuje ke své výpravě u Stěn Morie.
30. března
Výprava pokračuje na jih přes Vrchovinu.
2. dubna
Vrchovci ţádají o pomoc proti skřetům v okolí.
4. dubna
Orcas jedná se skřety.
5. dubna
Skřetové souhlasí, ţe se připojí k výpravě.
6.-10. dubna
Anuviel vyrábí lembas a uzdravuje nemocné skřety, zachraňuje ţivot dítěti Maru. Z Maru a Anuviel se stávají přítelkyně. Frodo a hobiti se připojují k výpravě. Legolas skřetům nabízí prozatímní útočiště v Jiţním Ithilienu. PÁTÁ ČÁST – ROHAN
11. dubna
Výprava se vydává na cestu k Rohanské bráně. Anuviel začíná skřety učit číst a psát a pro skřetí děti zavede pojízdnou školu na velkém ţebřiňáku. Začíná výchova skřetů k touze po svobodě – jejich emancipace od moci Temných pánů
21. dubna
Příjezd k Rohanské bráně, setkání s vyslanci Éomera a Elessara. První třenice mezi lidmi a skřety. Maru se staví na stranu Anuviel a varuje ji před skřety, kteří nechtějí, aby se jejich děti učily nové věci. Anuviel předává dar léčit Razgorovi a Ulrikovi, dvěma největším vrahounům mezi skřety, kteří štvou ostatní proti ní. Setkání Anuviel s králem Éomerem, který jí přijel vstříc. Éomer vyhlašuje amnestii pro skřety, kteří se vzdají Anuviel.
27. dubna – 10. května
Výprava přijíţdí do Edorasu. Do Edorasu směřují i skupinky skřetů, které se skrývaly v horách a hromadně se připojují k její výpravě. Orcas začíná výcvik těch, kteří jsou ochotni se zúčastnit bojů proti balrogům na straně lidí a elfů. Éomer věnuje skurut-hai koně, aby byli rychlejší a opatří vozy pro ţeny a děti. Anuviel navštíví Ţelezný pas a enti ji potupně vyţenou.
11. května
Přijíţdí Elessarův posel se zprávou o hrozícím útoku morijského balroga a ţádostí o rychlou pomoc.
13. května
Vojsko Rohirů (4000 jezdců) vyjíţdí z Edorasu spolu s oddílem skřetů (1000) pod velením Orcase a tisícovkou skřetích ţen, dětí a malých skřetů, kteří odmítli bojovat. ŠESTÁ ČÁST – GONDOR
14. května
Zvědové hlásí, ţe v lese Firienu spatřili velkou armádu dolguldurských skřetů, čítající 4000 bojovníků, kteří na ně čekají v záloze. Lórienští lučištníci (1000) a trpaslíci (500) přicházející od Morie přejdou řeku Entvu a obklíčí Firien ze severu.
15. května
Orcas a jeho lidé během noci provádějí své podvratné poslání v řadách skřetů. Jde s nimi i Maru s dvěma skřeticemi. K ránu dojde k boji v řadách dolguldurského vojska, Anuviel se utká s jeho velitelem, ale skřeti pobijí své kapitány věrné balrogovi a v počtu 3000 se jí vzdají, zbytek padne pod zbraněmi elfů a trpaslíků, jen pár skřetům se podaří utéct a ti
211
KONOPNÁ PANÍ I. přinesou novinu o ostudné poráţce a zradě svému pánu do Dol Gulduru 16. května
Odpočinek a léčení zraněných, Orcas je zvolen skřety za jejich kapitána.
17. května
Anuviel se stává vrchní velitelkou celé armády. Min-Rimmon
18. května
Drúadanský les – setkání s Ghân-buri-ghânem
19. května
Šedý les - přijíţdí Faramir s poselstvím od Elessara a s jeho souhlasem, aby skřetí vojsko vstoupilo do Gondoru a utábořilo se s ostatními spojenci před branami Minas Tirith
20. května
Armáda Rohirů, elfů, trpaslíků a skřetů o síle deseti tisíc vojáků se vydává na pochod k Pelennorskému valu a se zapadajícím sluncem dorazí před brány Minas Tirith a Anuviel se konečně setkává s Elessarem.
21. května
Odjezd Faramira domů. Večer první porada Kapitánů Západu, další v následujících dnech.
22. května
Odjezd Legolase v čele kolony skřetích ţen a dětí do Jiţního Ithilienu. První várka disidentů vyslaná do Mordoru. Éomer s Imrahilem odjíţdějí do Severního Ithilienu. Kolona přespí v Osgiliathu.
23. května
Kolona nocuje za Křiţovatkou.
24. května
Odjezd na návštěvu u Faramira. Anuviel se usmiřuje s Elessarem. Hlídka potkává Worgaze.
25. května
Porada s Legolasem, Elessarem a Gandalfem. Worgazovo hlášení o balrogově vojsku. Noc v táboře lesních elfů.
26.-27. května
Návštěva u Faramira, válečné porady. Gondorští dvořané odjíţdějí do Minas Tirith.
28. května
Odjezd do Minas Tirith i s Worgazem. Anuviel vyléčí Arwen. Ursin + 1000 skřetů odchází do Severního Ithilienu.
29. května
Dorcas odchází do Mordoru se dvěma druhy.
30. května
4000 gondorských vojáků + 1000 Rohirů odchází přes Cair Andros vytvořit obranný pás, který odřízne Pána balrogů od Mordoru.
1. června
Do Mordoru vyslaná druhá várka skřetích disidentů.
2. června
Orcasovi skřeti (3000) tajně odejdou do Osgiliathu a dál. Paní Galadriel začíná s útoky na Pána balrogů, aby ho zaměstnala.
3. června
4000 gondorských vojáků + 2000 Rohirů obsadí Křiţovatku. 2000 Legolasových elfů je tajně následuje. V noci začnou útoky na Černou bránu.
5. června
Odchod vojska od Křiţovatky na sever, utáboří se 30 mílí dál.
7. června
Gondorské vojsko v noci zmizí a tajně se přesune zpět ke Křiţovatce.
8. června
Rohirové odjedou na sever za Éomerem. Dorcas najde Orcasovu rodinu a odvede ji ze zajateckého tábora.
9. června
Elessar vyzná Anuviel lásku. Dorcasova skupina se blíţí k Horám stínu. V noci bouřka.
10. června
Před svítáním odjezd dynamitníků v čele s Anuviel a Gandalfem do Minas Morgul. Velký kapitán Arzog vytáhne do boje s 8000 vojáky. Poloţení náloţí pod hradbami. Elessar poráţí skřety a zabije Arzoga v souboji. 6000 skřetů se vzdá, 1500 odchází do Jiţního Ithilienu, 4500 se připojí k Orcasovi. Anuviel vyzývá mordorského balroga k souboji do tří dnů. Dorcas v noci převádí skřety do Jiţního Ithilienu.
212
KONOPNÁ PANÍ I.
11. června
Balrog odpovídá na výzvu s tím, ţe zítra přijde. Orcasova rodina přijede do tábora na Křiţovatce a setká se s ním. Pán balrogů píše dopis mordorskému balrogovi a odmítá mu poslat posily. Jeho dopis je zachycen nepřáteli, jak se brzy ukáţe.
213
KONOPNÁ PANÍ I.
GLOSÁŘ V případě, ţe Tolkienovy knihy Hobit a Pán prstenů (PP) rozsáhleji pojednávaly o určité poloţce glosáře, je v závorkách uvedený odkaz na příslušné dílo. Reálie z Blaţené říše a elfské mytologie většinou čerpají z Tolkienovy knihy Silmarillion a nejsou nijak označeny. Některé poloţky jsou originálním přínosem Konopné Paní a jsou označeny zkratkou KP. Alqualondë
Hlavní město a přístav elfů Teleri na březích Valinoru.
Amon Dîn
Kopec, na němţ stál první gondorský maják ve větvi vedoucí aţ na rohanskou hranici podél úpatí Bílých hor (PP).
Andúril
Plamen Západu, Znovu zkutý meč - původně patřil Elendilovi a jmenoval se Narsil. Na konci Druhého věku se zlomil v boji se Sauronem, ale Elendilův syn Isildur jím usekl Sauronovi prst s Jedním prstenem a tím ho porazil. Dědičný předmět Dúnadanů, uchovávaný v Roklince. Byl tam elfy na konci Třetího věku obnoven pro Aragorna, později krále Elessara. Elfové v Lórienu pro něj vyrobili kouzelnou pochvu, aby se jiţ nikdy víc nezlomil (PP).
Anórien
Severní část Gondoru prostírající se od Velké řeky aţ k lesu Firienu, kde ji od Rohanu odděluje Hraniční potok. Travnatá a baţinatá řídce obydlená rovina (PP).
Anuviel
Ilúvatarem Darovaná, Konopná Paní, Paní skřetů, Zhouba balrogů, prostě šílená hrdinka této trilogie. Narodila se na Zemi, kde ţila téměř 50 let, ale pak ji Stvořitel v podobě mladé dívky poslal do světa Pána prstenů, kde proţívá svá dobrodruţství (KP).
Arda
Jméno planety ve světě Eä, kde se odehrával příběh Pána prstenů i této knihy. Stvořili ji Ilúvatar – Stvořitel, a Valar – místní bohové.
Arnor
Sever, Severní království - severní říše Dúnadanů ve Středozemi, zaloţená Elendilem po jeho útěku z tonoucího Númenoru (PP).
Arwen
Undómiel, Večernice, Paní z Roklinky – dcera Půlelfa Elronda a elfky Celebrían, královna Gondoru a manţelka Elessara. Její krása byla přirovnávána ke kráse elfské princezny Lúthien, povaţované za to nejkrásnější z Ilúvatarových dětí (PP).
Arzog
Černý jezdec, velel armádě skřetů pod rozkazy mordorského balroga a byl neslavně poraţen Elessarem kousek za Křiţovatkou (KP).
Asfaloth
Glorfindelův bělouš (PP).
Aulë
Vala Kovář, staral se o nitro Ardy, kovář a mistr řemesel, manţel Yavanny.
Balin
Pán Morie, trpaslík, stál v čele skupiny, která se vrátila do Morie, ale byla povraţděna skřety a balrogem. Jeho náhrobek stál v komnatě Zápisů Mazarbul (Hobit, PP).
balrog
Durinova zhouba – démon zla vytvořený Melkorem. Tělo z ohně měl pokryté stínem, byl ozbrojený plamenným mečem a ohnivými důtkami, šířil strašlivý děs. Přemoţitelé balrogů aţ na Anuviel nikdy nepřeţili svá vítězství a padli zároveň s nimi (PP).
Bard II.
Král z Dolu, pravnuk Barda Lučištníka, který černým šípem zabil draka Šmaka, usídleného v Osamělé hoře (Hobit).
Beleriand
Poloostrov leţící ve Starých časech na západ od Modrých hor, rozkládaly se na něm starobylé elfské říše, byl zničen během Války hněvu mezi Valar a Morgothem na konci Prvního věku Středozemě.
Beren
Smrtelník, který získal ruku Lúthien za silmaril ukradený Melkorovi. Ztratil přitom ruku, proto nazýván Jednoruký. Jeho vnučka Elwing si vzala mořeplavce Eärendila a vydala se s ním přes moře do Valinoru poţádat o pomoc Valar v boji proti Melkorovi. Valar
214
KONOPNÁ PANÍ I. souhlasili a Melkor byl ve Válce hněvu přemoţen a Středozem osvobozena. Potomky Berena byli i Elrond a dynastie Númenorejců a později Dúnadanů. Bilbo Pytlík
Hobit, který na výpravě k Osamělé hoře našel Jeden prsten (Hobit). Na konci Třetího věku ho předal svému synovci Frodovi (PP).
Bílé hory
Horský masiv táhnoucí se napříč Středozemí, který odděloval Rohan od Gondoru. Začínal nedaleko od Velké řeky a táhl se na západ aţ téměř k pobřeţí (PP).
Bílý strom
Strom gondorských králů. Rostl na náměstí před Citadelou v Minas Tirith. Potomek Galathilionu. Uschl, kdyţ vyhynuli gondorští králové, ale Elessar našel nový semenáček a Bílý strom znovu v Minas Tirith zasadil (PP).
Blaţená říše
Valinor, Země neumírajících, Západ, pevnina, kde ţili Valar, Maiar a Eldar, kteří uposlechli výzvy Valar.
Bombadil, Tom
Pán malého území v Kraji zahrnujícího Starý hvozd a Mohylové vrchy. Jeho ţenou byla Zlatěnka, Říční dcera. Vládl nad zlými duchy a stvořeními na svém území pomocí písniček a říkanek (PP).
Boromir
Člen Společenstva prstenu, který padl v boji se skřety. Bratr Faramira (PP).
Bouřná
Bruinen, řeka v Divočině, přes níţ přechází Východní cesta. Bruinenský brod: při přechodu řeky Bouřné zde byl Frodo napaden Devítkou Prstenových přízraků (PP).
Bralsko
Část Kraje, kde ţili Bralové v čele s vladykou Paladinem, otcem Pipina (PP).
Brandov
Kopec v Rádovsku, v němţ sídlili Brandorádové v čele se Saramírem, otcem Smíška (PP).
Brandyvína
Brandyvína, řeka v Kraji, která tvoří východní hranici země hobitů a pramení v Soumračných vrchách (PP).
Bregolas
Dúnadan, který se stal vůdcem skupiny doprovázející Anuviel po Halamirově smrti (KP).
Brór
Trpaslík z Osamělé hory (KP).
Cair Andros
Ostrov na Velké řece pod deltou Entvy. Vedla přes něj cesta k Černé bráně a dále na Východ (PP).
Calacirya
Světelný průsmyk, vytvořili jej Valar v horách Pelóri obklopujících Valinor, aby světlo Dvou stromů dopadalo na město Tirion na pobřeţí. Eldar tak měli jak světlo Stromů, tak i výhled na moře, které milovali.
Calenhad
Jeden z gondorských majáků na úpatí Bílých hor (PP).
Caradhras
Rudoroh, vysoký horský štít v Mlţných horách nad Stěnami Morie (PP).
Celeborn
Vládce elfské říše Lothlórienu a manţel Galadriel. Teleri, příbuzný krále Sindar Thingola. Byl krásný, moudrý a překrásně zpíval (PP).
Celebrían
Manţelka Elronda, kterého si vzala na počátku Třetího věku a matka Arwen, Elladana a Elrohira. Dcera Galadriel a Celeborna. Zraněná otráveným skřetím šípem půl století před koncem Třetího věku, odešla do Valinoru, protoţe zranění nešlo ve Středozemi vyléčit. Přítelkyně Anuviel ve Valinoru.
Celebrimbor
Elf z Noldor, vnuk Fëanora, vyrobil Prsteny moci.
Círdan
Pán přístavů, Stavitel lodí, elf z Teleri ţijících v Šedých přístavech, který stál v čele této elfské říše (PP). Otec Siledhela a Himriel (KP).
215
KONOPNÁ PANÍ I.
Cirion
Vládnoucí správce Gondoru, který dal Rohirům k obývání rohanské pláně odměnou za jejich pomoc v boji (PP).
Citadela
Pevnost gondorských králů na sedmém okruhu hradeb Minas Tirith (PP).
cuivesuk
Nápoj pocházející z Haradu, který se podobal kávě (KP).
Curufin
Fëanorův syn, otec Celebrimbora.
Cvalimír Bulva
Hobit, bratranec Froda (PP).
Černá brána
Morannon, mohutně opevněná brána do kotliny Udún na severozápadní hranici Mordoru (PP).
Dagorlad
Bitevní pláň, planina na sever od Mordoru, kde se odehrála velká bitva během Posledního spojenectví (PP).
Dědek Vrbák
Stará vrba ve Starém hvozdě, která nenáviděla dvojnohá stvoření a vraţdila je. Málem zabila hobity doprovázející Froda do Roklinky (PP).
Denethor
Správce Gondoru, otec Faramira a Boromira, který zešílel díky Sauronovým kouzlům a zemřel během Války o Prsten (PP).
Descartes
René (1596-1650), francouzský filosof.
Divočina
Neobydlené území nikoho prostírající se mezi jednotlivými říšemi Západní Středozemě.
Dol
Nejvýchodnější říše lidí v Západní Středozemi. Leţela okolo Dlouhého jezera a vládl jí král Bard II. (Hobit, PP).
Dol Amroth
Pahorkatina a kraj na jihu Gondoru, kde vládl kníţe Imrahil (PP).
Dol Guldur
Bývalá Sauronova pevnost leţící v nejjiţnějším cípu Temného hvozdu. Naproti Dol Gulduru se na druhé straně Velké řeky rozkládal Lothlórien (PP).
Dolanské vršky
Kopce v Kraji, kde se pěstovalo nejlepší dýmkové koření PP).
Dorcas
Skurut, jeden ze tří, které Anuviel zachránila na Severu, bratranec Orcase (KP).
Dr. Faust
Postava z Fausta, J.W. Goethe.
Drúadanský les
Les na cestě z Rohanu do Gondoru, kde ţili Wosové (PP).
Dulin
Trpaslík, který jako jediný přeţil Balinovo převzetí Morie (KP).
Dúnadané
Hraničáři, Muţi ze Západu, potomci královského rodu bývalého Severního království. Měli téměř čistou krev Númenorejců, protoţe na rozdíl od jiţní, gondorské větve se nemísili s ostatními lidskými národy. Po pádu Arnoru chránili hranice svého bývalého království, do něhoţ patřil i Kraj, kde ţili hobiti (PP).
Durin
První Pán Morie, jeden z Otců trpaslíků, zabil ho balrog a byl pohřbený u Zrcadlového jezera před východem z Morie (PP).
Dva stromy
Stříbrný a Zlatý strom rostoucí na pahorku Ezelloharu poblíţ hlavního města Valinoru. Vytvořili je ve Starých časech Valar a zničil je Melkor s pomocí pavoučice Ungolianty na počátku Prvního věku Středozemě. Jejich svit dodával velkou fyzickou a duchovní sílu těm elfům, kteří ţili v dobách jejich existence v Blaţené říši.
Eä
Vesmír stvořený Ilúvatarem, kde se nachází svět Pána prstenů.
216
KONOPNÁ PANÍ I.
Eärendil
Půlelf, syn smrtelníka Tuora a elfské princezny Idril z Gondolinu (viz Beren). Valar z něj udělali hvězdu, nejmilejší hvězdu elfů (PP).
Eärnil
Elf Teleri v Blaţené říši, první milenec Anuviel na Ardě (KP).
Ecthelion
Správce Gondoru, otec Denethora, postavil věţ nad Citadelou (PP).
Edoras
Hlavní město Jízdmarky (Rohanu), kde stojí Zlatá síň, palác jeho králů (PP).
Eilenach
Gondorský maják nad Drúadanským lesem (PP).
Einstein
Albert (1879-1955), německý fyzik.
elanor
Předjarní zlatě kvetoucí květina v Lothlórienu.
Elanor
Dcera Růţy Chaloupkové a Samvěda Křepelky (PP).
Eldar
Společné jméno pro tři elfské rody, které se na úsvitu věků rozhodly poslechnout výzvu Valar k odchodu do bezpečí Blaţené říše (Vanyar, Noldor a Teleri).
Elendil
Vysoký, Přítel elfů, Númenorejec, který se zachránil při zkáze Númenoru a ve Středozemi zaloţil království pokrývající velkou část Západní Středozemě. Padl v bitvě se Sauronem během bojů Posledního spojenectví elfů a smrtelníků na konci Druhého věku. Otec Isildura a Anáriona, ale také Valandila, z něhoţ pocházela severní královská větev a Aragorn (PP).
Elessar
Aragorn, Chodec, člen Společenstva prstenu, po pádu Saurona se stane králem Gondoru a Arnoru a sjednotí obě království pod jménem Elessar I. Telcontar (Chodec) (PP).
Elladan
Syn Elronda, dvojče Elrohira (PP).
Elrohir
Syn Elronda, dvojče Elladana (PP).
Elrond
Moudrý, Půlelf, Pán Roklinky, Stráţce Prstenu moci Vilyi. Syn Eärendila a Elwing, bratr Elrose. Jeden z nejmoudřejších elfů ve Středozemi (PP).
Elros
První král Númenoru, bratr Elronda, zvolil si úděl smrtelníka, ţil na konci Prvního a počátku Druhého věku. Zakladatel dynastie Númenorejců.
Elwing
Manţelka Eärendila, vnučka Lúthien a Berena, zdědila silmaril (viz Beren).
Emyn Arnen
Pahorkatina dělící Ithilien na Severní a Jiţní.
Emyn Muil
Ostré pahorky na obou březích Velké řeky mezi Dol Guldurem a Mordorem (PP).
enti
Pastýři stromů, stromolidi, bytosti, které se staraly o lesní stromy a ţily v lese Fangornu (PP).
entropie
Fyzikální veličina s více významy – 1. míra neuspořádanosti systému, soustavy, 2. míra nejistoty náhodného pokusu, 3. střední mnoţství informace.
Entva
Řeka protékající Rohanem a vlévající se do Velké řeky rozvětvenou baţinatou deltou (PP).
Éodwyn
Paní klisen, potomek Gandalfova hřebce Stínovlase z rodu Komoňstva, klisna, kterou Anuviel daroval král Rohanu Éomer (KP).
Éomer
Král Rohanu, syn Éomunda, následník Théodena, který padl ve Válce o Prsten (PP).
217
KONOPNÁ PANÍ I. Éomund
Otec Éomera (PP).
Eönwë
Maia, Manwëho herold, který v Blaţené říši vyučoval Anuviel.
Eorl Mladý
První král Rohanu, zakladatel dynastie tamních králů (PP).
Éowyn
Bílá rohanská Paní, kněţna ithilienská, sestra Éomera a manţelka Faramira (PP).
Eregion
Cesmínie, říše Noldor (ve Druhém věku) na západ od Mlţných hor, kde vznikly elfské Prsteny moci. Elfové odsud byli vyhnáni Sauronem a uchýlili se do Roklinky (PP).
Eriador
Země mezi Mlţnými horami a Modrými horami, na jihu jej ohraničovaly řeky Šerava a Ţelíz. Arnor pokrýval téměř celý Eriador vyjma západní oblasti okolo Modrých hor (kde ţili trpaslíci) a Šedých přístavů (elfské říše Círdana Stavitele lodí), a Roklinky na východě. V Eriadoru se také nacházel Kraj (PP).
Estë
Valiera Uzdravitelka, která v Blaţené říši vyučovala Anuviel.
Ezellohar
Zelený pahorek, tyčil se vedle bran Valmaru, hlavního města Valar a stály na něm Dva stromy, později na něm Anuviel vypěstovala svůj silmarilový strom.
Fangornský les
Entí les, starobylý les, kde Smíšek a Pipin (po útěku skřetům) poznali Stromovouse a ostatní enty jako členové Společenstva prstenu . Fangorn je také elfské jméno Stromovouse, který lesu vládne (PP).
Faramir
Správce Gondoru, kníţe ithilienský, syn Denethora (PP).
Fëanor
Ohnivý duch, geniální řemeslník z nejvyššího královského rodu elfů Noldor, vynalezl silmarily, vidoucí kameny a písmo tengwar. Stál v čele vzpoury Noldor proti Valar a odvedl svůj lid do Středozemě na počátku Prvního věku, kde bojoval s Morgothem a snaţil se získat zpět silmarily, které jim Temný pán ukradl. Padl v Beleriandu v boji s prvním Pánem balrogů Gothmogem.
Fingolfin
Nevlastní bratr Fëanora, který se stal prvním velekrálem Noldor ve Středozemi.
Fingon
Druhý velekrál Noldor, syn Fingolfina.
Finrod Felagund
Syn Finarfina, nevlastního bratra Fëanora, král Noldor, bratr Galadriel, první z Eldar, který se setkal s lidmi a stal se jejich přítelem a učitelem.
Finwë
První velekrál Noldor z dob před odchodem do Blaţené říše, jeho synové byli Fëanor, Fingolfin a Finarfin. Zavraţděn Melkorem při krádeţi silmarilů.
Firien
Les na hranici Rohanu a Gondoru, kde došlo k boji se skřety vyslanými Pánem balrogů (PP).
Fornost
Severka, Severní pevnost, hlavní město Arnoru za dob trvání Severní říše.
Frodo Pytlík
Ten, který nesl Prsten, hobit, synovec Bilba, člen Společenstva prstenu (PP).
Galadriel
Paní světla, Stráţkyně prstenu vody Nenyi, vládkyně Lothlórienu, manţelka Celeborna, matka Celebrían (PP) a Melwen (KP).
Galathilion
Bílý strom v Tirionu, který rostl na pahorku Túna a byl obrazem Stříbrného stromu.
Gandalf
Šedý, později Bílý, Mithrandir, Maia, čaroděj z řádu Istari, kterého Valar poslali do Středozemě, aby lidem a elfům pomohl v boji proti Sauronovi (Hobit, PP).
Ghân-buri-ghân
Pohlavár Divokých lidí Wosů, ţijících v Drúadanském lese (PP).
218
KONOPNÁ PANÍ I. Gil-galad
Poslední velekrál Noldor ve Středozemi, syn Fingona, padl v bojích Posledního spojenectví elfů a smrtelníků se Sauronem (PP).
Gimli
Trpaslík, člen Společenstva prstenu, velký přítel elfa Legolase (PP).
Glorfindel
Kníţe elfů, Pocházel z Fingolfinova královského rodu, ţil v Gonodolinu a padl v boji s balrogem při jeho obraně. Na vlastní ţádost byl vzkříšen ve Středozemi a dál tam bojoval proti Temným pánům (PP).
Goethe
von, Johann Wolfgang (1749-1832), německý básník.
Gondolin
Skryté město krále Turgona, které v Prvním věku zničil Morgoth.
Gondor
Jih, Jiţní království, království poloţené nejjiţněji v Západní Středozemi, zaloţeno po pádu Númenoru ve Druhém věku. Po prvních dvou tisících letech existence říše zmizel posledního král Gondoru, aniţ by zanechal potomka, a aţ do příchodu krále Elessara se vlády ujali Správci (PP).
Gorgoroth
Pláň pokrývající většinu Severního Mordoru. Pusté a nehostinné místo pokryté rozeklanými pahorky a lávou (PP).
Gothbar
Skurut, který slouţil Anuviel v hlídce na mordorské hranici (KP).
Gothdarb
Kapitán Pána balrogů, který velel armádě skřetů skryté v lese Firienu. Anuviel mu usekla hlavu (KP).
Gothmog
První Pán balrogů z dob Morgotha.
Guthrie
Woody (1912-1967), americký folkový zpěvák a skladatel, jeho texty byly silně sociálně orientované.
Gwaihir
Pán větru, Maia slouţící Manwëmu v podobě orla jako posel a zvěd (Hobit, PP).
Halamir
Vůdce Dúnadanů, kteří doprovázeli Anuviel při její cestě z Roklinky. Padl v bitvě se skřety v Mohylových vrchách (KP).
Haldir
Lesní elf, Hraničář v Lothlórienu (PP).
Halfirien
Kopec s pevností a majákem nad lesem Firienem (PP).
Harad
Haradští (obyvatelé), Dálné Jihozemsko, země daleko na jih od Gondoru a Mordoru (PP).
Haradská cesta
Silnice vedoucí podél Hor stínu Ithilienem (PP).
Harlond
Přístav Minas Tirith na Velké řece (PP).
Helmův ţleb
Pevnost, kde bojovali Aragorn, Legolas, Gimli a synovec krále Théodena Éomer proti hordám skřetů.
hobiti
Malí lidé, půlčíci, obyvatelé Kraje (Hobit, PP).
Hobitín
Hobití vesnice v Kraji. V hobitínském kopci se nacházelo Dno pytle, hobití nora s kulatými dveřmi a okny, kde přebývali Bilbo a Frodo Pytlíkovi, a kde se zrodilo celé dobrodruţství okolo Prstenu (Hobit, PP).
Hobitínský drak
Rekreační model konopí, který vyšlechtil Samvěd Křepelka (KP).
Hora osudu
Orodruina, Ohnivá hora, masa lávy a vřelých kamenů na pláni Gorgoroth v Mordoru. Zde v ohnivých pecích Sauron stvořil Jeden prsten. V Puklinách osudu, kam byl Prsten Frodem (a Sméagolem) vhozen, se roztavil. S koncem ţivota Prstenu přišel i pád
219
KONOPNÁ PANÍ I. Mordoru, Frodo a Sam byli vysvobozeni Gwaihirem a jeho orly (PP). Hory stínu
Vysoké a strmé pohoří táhnoucí se od Černé brány aţ daleko na jih, kde se v pravém úhlu stáčely na východ a pak na severovýchod a částečně obkruţovaly a chránily Mordor (PP).
Hraniční potok
Tvořil hranici mezi Rohanem a gondorským Anórienem, vléval se do delty Entvy (PP).
Hudba Ainur
Vidina světa na počátku Stvoření Eä, kterou Ilúvatar ukázal Valar. Závěrečná Hudba Ainur zazní na konci tohoto světa a budou při ní zpívat sbory všech Ilúvatarových dětí.
Hůrka
Vesnice na Východní cestě, kde spolu ţijí hobiti a Velcí lidé. Místo, kde Frodo a jeho společníci zastavili U Skákavého poníka a potkali Aragorna (PP).
Hustoles
Les poblíţ Hůrky, kde se Anuviel cvičila v zacházení s ukořistěnými balrogovými důtkami (PP).
Ilmarin
Síň na hoře Taniquetilu, kde sídlili Manwë a Varda.
Ilúvatar
Bůh, Stvořitel, Velký Programátor, Velký Admin, Alláh, Nejvyšší Bytost. na Ilúvatarův informační systém je napojený vnitřní browser Anuviel, která je také vyzbrojena Ilúvatarovým mečem. Ilúvatar tvoří vesmíry a vysílá do nich svůj Tajný oheň, kterým v nich zaţehne ţivot.
Imrahil
Kníţe z Dol Amrothu, poddaný Elessara, otec Lothíriel, která se později stala manţelkou Éomera (PP).
Isildur
Syn Elendila, padl nedlouho po vítězství nad Sauronem a v boji se tak na dně Velké řeky ztratil Jeden prsten, který ukořistil Temnému pánu.
Ithilien
Zelená země mezi Anduinou a horami Mordoru. Jiţní Ithilien byl po Válce o Prsten obývaný Legolasovými lesními elfy (PP).
Jára Cimrman
Český génius devatenáctého a dvacátého století.
Ječmínek Máselník
Majitel hostince U Skákavého poníka v Hůrce (PP).
Jeţíš Kristus
Maia vyslaný Ilúvatarem, aby lidstvu na Zemi předal jeho učení. Jak to dopadlo snad všichni víte.
Jízdmarka
Rohan, travnatá a rovinatá země na severním úpatí Bílých hor sousedící s Gondorem.Gondorský Správce Cirion ji ve Třetím věku věnoval Rohirům výměnou za slib pomoci Gondoru v nouzi. Rohirové, Páni koní, byli potomci divokých lidských rodů ze Severu a prosluli svými koňmi (PP).
Jiţní vrchy
Kopce na jih od Východní cesty.
Johanka z Arku
Panna Orleánská, francouzská světice z 15. století, kterou upálila inkvizice.
Johnny Appleseed
Postava z amerických dějin, sázel po Americe jabloně, aby měli budoucí osadníci dostatek ovoce. Rozšířil tento strom po celé východní části USA.
Komáří močály
Močály na severní straně Východní cesty nedaleko Hůrky (PP).
Komoňstvo
Chov rohanských koní, které byli potomky valinorských koní přivezených do Středozemě Fëanorem a rozuměli lidské řeči (PP).
konopí
Dvojdomá rostlina s universálním pouţitím. Cannabis valinorica, model, který Anuviel vypěstovala v Blaţené říši.
220
KONOPNÁ PANÍ I. Kraj
Část Eriadoru, obývaná hobity. Kraj se dále členil na čtyři čtvrtky, jejichţ hlavní město se nazývalo Velká Kopanina (Hobit, PP).
Křiţovatka
Křiţovatka Haradské cesty a silnice spojující Morgulské údolí s Osgiliathem v Severním Ithilienu (PP).
Křoví
Ţivý plot oddělující Rádovsko od Starého hvozdu (PP).
Labutí řeka
Řeka v Eregionu s mnoha jezírky, která se nad Tharbadem vlévala do Šeravy (PP).
Lagduf
Skurut z Vrchoviny (KP).
Legolas
Lesní elf, syn krále Thranduila z Temného hvozdu, člen Společenstva prstenu (PP).
Lenin
Vladimír Iljič (1870-1924), ruský revolucionář, který si přizpůsobil marxismus podle svého a vytvořil leninismus, oficiální komunistickou ideologii Sovětského svazu.
lembas
Elfský cestovní chléb se zázračnou mocí zasytit, tenká oplatka zabalená do listu mallornu (PP).
Lesany
Vesnice v Kraji nedaleko Rádovska.
Lossarnach
Údolí v Gondoru proslulé svými květy (PP).
Lothíriel
Dcera Imrahila, kníţete dolamrothského a budoucí manţelka Éomera (PP).
Lórien
Pán snů a vidění, Vala, který měl moc nad sny a vidinami a dokázal je sesílat elfům.
Lothlórien
Zlatý les, Kouzelný les, Lórien, elfská říše Galadriel, chráněná mocí Prstenu Nenyi. Rozkládala se mezi východními svahy Mlţných hor a Velkou řekou naproti Dol Gulduru (PP).
Lotóriel
Vznešená elfka z Elrondovy domácnosti (KP).
Lúthien
Dcera krále Sindar Thingola a Mai Melian (viz Beren).
Mablin
Dúnadan, který doprovázel Anuviel (KP).
Máhanaxar
Soudný kruh, kde se scházeli Valar k poradám, nacházel se u bran Valmaru, hlavního města Valar ve Valinoru.
Maiar
Niţší boţstva, andělští duchové, sluţebníci Valar v Blaţené říši. Byli vytvořeni z ušlechtilé podstaty Ilúvatara.
mallorn
Mohutný strom rostoucí pouze v Lothlórienu, který na podzim zezlátl, ale opadal aţ na jaře, kdyţ zlatě rozkvetl. Mallorny daly jméno Zlatý les Lothlórienu (PP).
Mandos
Stráţce Domu mrtvých, Soudce, Námo, v jeho síních ve Valinoru odpočívali zemřelí elfové, kteří se však po nějakém čase mohli rozhodnout nechat se oţivit a vrátit se k normálnímu ţivotu.
Manwë
Panovník Ardy, Král Západu, Pán dechu Ardy, nejvyšší z Valar, bratr padlého Valy Melkora a manţel Vardy.
Marigaš
Malý skřet, který slouţil Anuviel v hlídce na mordorské hranici (KP).
Maru
Skřetice, jejíhoţ syna zachránila Anuviel, snoubenka Ursina (KP).
Mazarbul
Komnata Zápisů v Morii, kde stál náhrobek Balina (PP).
221
KONOPNÁ PANÍ I. Meddědovci
Bytosti, které byly napůl lidmi a napůl medvědy a ţily v Temném hvozdu (Hobit).
Melian
Maia, královna Sindar, manţelka elfského krále Thingola a matka Lúthien. Obehnala své království ochranným pásem, který je chránil proti nepřátelům. Po smrti Thingola se vrátila do Valinoru. Naučila Galadriel a Anuviel péct lembas.
Melkor
Morgoth, první Temný pán, padlý Vala, bratr Manwëho, který se vzepřel Ilúvatarově vůli a chtěl být také Stvořitelem, ale propadl Zlu. Nadlouho uchvátil nadvládu nad Středozemí, ale nakonec ho Valar přemohli a vyhostili z Ardy.
Milo Červík
Hobit z Kraje (KP).
Minas Morgul
Černokněţnická věţ, město na hranicích Mordoru a Gondoru, dříve Minas Ithil (věţ Vycházejícího měsíce]. Blízko Minas Morgul leţela cesta, kudy Sméagol vlákal Froda a Sama do doupěte Oduly. Anuviel tam svedla souboj s mordorským balrogem a pak město dobyla (PP).
Minas Tirith
Stráţní věţ, původně Minas Anor (věţ Zapadajícího Slunce), hlavní město Gondoru (PP).
Mindolluina
Hora, na jejímţ úbočí bylo postavené město Minas Tirith (PP).
Min-rimmon
Jeden z gondorských majáků pod Bílými horami (PP).
Miriša
Dcera Orcase a Nišy, sestra Ulcase (KP).
miruvor
Elfský ţivotabudič (PP).
mithril
Pravostříbro, nejvzácnější kov na Ardě, který se nalézal pouze v Morii. Nesmírně tvrdý, ale kujný kov stříbřité barvy (PP).
Mladší Ilúvatarovy děti
Lidé ve Středozemi.
Mlčenlivé stání
Gondorský zvyk před jídlem, kdy se chvíli mlčky stálo čelem k západu, na uctění památky Númenoru (PP).
Mlţné hory
Horský masiv protínající Západní Středozemi od severu k jihu a dělící ji na dvě části. Zde ţila většina malých plemen skřetů a pod horami vedla spleť skřetích chodeb (PP).
Modré hory
Ered Luin, tvořily severozápadní pobřeţí Středozemě a byly obývané trpaslíky.
Mohamed
Prorok, Ilúvatar mu diktoval své učení, ale Mohamed je nezaznamenal úplně přesně a vzniknul tak Korán.
Mohylové vrchy
Pahorkatina na hranicích Kraje (PP).
Mordor
Černá země, pojmenována po zkáze, která byla zaviněna přítomností Temného pána Saurona. Byla plná ostrých hor, skal a popraskané země. Uprostřed Severního Mordoru stála sopka Orodruina. V Jiţním Mordoru se v okolí jezera Núrnen pěstoval dobytek a plodiny, ale jinak tam byla jen poušť. Vládli tam Temní páni a ţili skřeti. Ze Západní Středozemě se do Mordoru dalo vstoupit jen Černou bránou nebo přes Minas Morgul (PP).
Morgai
Vnitřní pohoří v Mordoru táhnoucí se souběţně s Horami stínu (PP).
Morgulské údolí
Hluboce zaříznuté do Hor stínu tvořilo jediný sjízdný hraniční přechod z Ithilienu do Mordoru, rozkládalo se v něm město Minas Morgul (PP).
Morgulský průsmyk
Vedl z Morgulského údolí přes Hory stínu do Mordoru. V pevnosti v průsmyku byl
222
KONOPNÁ PANÍ I.
Moria
vězněn Frodo během své pouti s Prstenem (PP). Khazad-dûm, Trpasluj, Doly, starobylé sídelní město trpaslíků, které na dlouhá tisíciletí obsadili skřeti a zamořili balrogové (PP).
Mšená
Šerava (na dolním toku), řeka v Eriadoru, přes kterou vedl Poslední most na Východní cestě (PP).
múmak
Zvíře z Haradu podobné obřímu slonu, které Haradští cvičili pro boj (PP).
Muzgaš
Malý skřet z Vrchoviny (KP).
Nauglamír
Náhrdelník, který pro krále Finroda vyrobili trpaslíci. Později jej získal Thingol a dal do něj zasadit silmaril.
Niša
Skřetice, manţelka Orcase a matka Mirišy a Ulcase (KP).
Nob
Hobit z Hůrky, podomek U Skákavého poníka, kterého Ječmínek vyslal varovat Kraj před skřety (PP).
Númenor
Západní říše, říše Númenorejců - Dúnadanů zaniklá ve Druhém věku, kdy Valar ostrov smetli do moře i s většinou jeho obyvatel, poté co jim lidé ponoukaní Sauronem vyhlásili válku (PP).
Núrnen
Velké hořké jezero v Jiţním Mordoru a stejnojmenná řeka, která do něj přiváděla vodu od Hor stínu (PP).
Obecná řeč
Jazyk obecně pouţívaný lidmi a skřety v Západní Středozemi (PP).
Odula
Pavoučice, dcera Ungolianty, sídlící v Morgulském průsmyku, kde se jí postavili Frodo a Samvěd (PP).
Opletnice
Řeka protékající Starým hvozdem (PP).
Orcas
Skurut, kterého Anuviel jako vůbec prvního skřeta potkala na Severu (KP).
Oromë
Vala Lovec, vyučoval Anuviel v Blaţené říši.
Orthank
Pevnost a věţ v Ţelezném pasu, kde sídlil Saruman (PP).
Osamělá hora
Erebor, místo, kde původně bylo trpasličí Království pod Horou. Bylo to právě zde, kde vedl Bilbo svůj "slibný rozhovor" s drakem Šmakem, a kde se před hlavní bránou odehrála Bitva pěti armád (elfové, lidé a trpaslíci – podporováni Meddědovci, Gwaihirem a jedním hobitem proti skřetům a vrrkům) (Hobit, PP).
Osgiliath
Pevnost hvězd, město Gondoru postavené ve Druhém věku. Zničeno nepřáteli. Vedl tudy jediný most přes Velkou řeku (PP).
Oslavová louka
Louka vedla Dna pytle, kde rostl semenáček mallornu, který Samvěd vypěstoval z oříšku, co mu dala Galadriel (PP).
Paladin Bral
Hobit, otec Pipina, vladyka Bralů v Kraji (PP).
Pán balrogů
Nejmocnější ze tří balrogů, kteří povstali ve Středozemi po pádu Saurona. Sídlil v Dol Gulduru (KP).
Pán prstenů
Fantasy trilogie J.R.R. Tolkiena, jejíţ námět je uţ tak profláknutý, ţe ho zde ani nebudu připomínat!
Paní Zlatěnka
Říční dcera, manţelka Toma Bombadila (PP).
223
KONOPNÁ PANÍ I. Pařezov
Místo v Kraji.
Pelennorská pole
Rammas Echor, obranný val kolem Minas Tirith, úrodná krajina mezi valem a Městem se nazývala Příměstí (PP).
Pelóri
Vysoké hory obkruţující Valinor.
Peregrin Bral
Pipin, hobit, člen Společenstva prstenu, bratranec Froda (PP).
podlaţ
Dřevěná plošina, kterou si stavěli lesní elfové v Lothlórienu v korunách mallornů jako obydlí (PP).
Poincaré
Jules Henri (1854 - 1912), francouzský matematik.
Pomněnka Kšandičková
Hobitka z Kraje, příbuzná Smíška, vyslaná do Gondoru jako dvorní dáma, ale rozhodla se, ţe se místo toho stane učitelkou skřetů (KP).
Popelavé hory
Vysoké a pusté pohoří na severní hranici Mordoru (PP). Sbíhalo se v pravém úhlu s Horami stínu a v severozápadním cípu Mordoru vytvořilo kotlinu Udún (PP).
Poslední most
Most přes řeku Mšenou, po kterém procházela Východní cesta (PP).
Poslední spojenectví
Poslední spojenectví elfů a smrtelníků, které na konci Druhého věku svrhlo Saurona, ale nepodařilo se zničit jeho Prsten, a tak se Sauron později zase vrátil k moci (PP).
Povodí
Vesnice v Kraji v sousedství Hobitína (PP).
Pozorovatel
Vodní nestvůra podobná chobotnici, která ţila v jezírku před západním vchodem do Morie (PP).
Prstenové přízraky
Nazgúlové, Devítka, kdysi to bývali lidští králové a kníţata, jimţ dal Sauron Prsteny moci a ty je proměnily v přízraky, jeho nejvěrnější sluţebníky. Velel jim Černý Kapitán, neboli Černokněţný král z Angmaru (PP).
Prsteny moci
Vyrobili je elfové Noldor spolu se Sauronem. Prsteny Narya, Nenya a Vilya byly čisté, protoţe Sauronova ruka se jich nikdy nedotkla, ale ostatní zničily jejich nositele a dali Sauronovu Jednomu prstenu nad nimi moc. Elfské Prsteny moci nosili Stráţci prstenů, Elrond, Galadriel a Gandalf (PP).
Pukliny osudu
Obrovská jeskyně v nitru Hory osudu, na jejímţ dně proudila ţhavá láva, kde Sauron vykoval Jeden prsten a kde byl rovněţ zničen (PP).
Půlelf
Potomci z nemnohých svazků mezi lidmi a elfy, nejznámějšími z nich byli Elrond a jeho otec Eärendil. Mohli si vybrat mezi údělem elfů a lidí (PP).
Rádohrabský přívoz
Přívoz přes Brandyvínu do Rádovska (PP).
Rádovsko
Nejpozději osídlená část Kraje, která se jako jediná rozkládala na východním břehu Brandyvíny a ţili tam Brandorádi (PP).
Razgor
Skurut z Vrchoviny, kterého Anuviel učinila léčitelem (KP).
Reginard Chytrolín
Uznávaný učitel v Kraji. Prohlásil plavání za uţitečnou a přínosnou činnost (KP).
Rmutné schody
Cesta spojující oba vchody Morie, po níţ se dalo na úrovni Morie projít na druhou stranu Mlţných hor přes průsmyk pod Caradhrasem (PP).
Rmutný důl
Údolí na východní straně Mlţných hor, kam vedly Rmutné schody a kde pramenila řeka Stříberka (PP).
224
KONOPNÁ PANÍ I. Roháč
Vysoká hora nad Edorasem (PP).
Rohanská brána
Široké údolí mezi jiţním koncem Mlţných hor a severními výběţky Bílých hor, kde končilo území Rohanu. Vedla tudy cesta na Sever (PP).
Roklinka
Imladris, panství Půlelfa Elronda . Toto místo navštívil Bilbo v Hobitovi (později zde i ţil) i Frodo, který předstoupil před Elrondovu Radu a uvolil se nést Prsten do Mordoru. Zde také vzniklo Společenstvo Prstenu a léčila se zde Anuviel po zranění v boji s balrogem. Další Elrondova Rada shromáţdila její spojence ve Středozemi (PP).
Růţa Chaloupková
Hobitka, manţelka Samvěda Křepelky (PP).
Řád Istari
Řád čarodějů z rodu Maiar, hlavou řádu byl nositel titulu Bílý, po Sarumanově zradě se jím stal Gandalf (PP).
Řeřábek
Ent, přítel Smíška a Pipina (PP).
Samvěd Křepelka
Hobit, člen Společenstva prstenu, Frodův zahradník, manţel Růţi Chaloupkové a otec Elanor (PP).
Saramír Brandorád
Hobit, otec Smíška a Pán Rádovska (PP).
Saruman
Čaroděj Istari, který zradil a zlákán touhou po Prstenu se spojil se Sauronem (PP).
Sauron
Annatar (Pán darů), druhý Temný pán, Maia, bývalý pobočník Morgotha. Poprvé byl poraţen v bojích s Posledním spojenectvím, ale znovu povstal a dál škodil všem svobodným národům Středozemě, dokud ho definitivně nesvrhl Frodo, tím ţe zničil Jeden prsten (PP).
Sheldrake
Rupert (1942-), britský biolog, tvůrce teorie morfogenetických polí.
silmaril
Klenot, v němţ byl uzavřen ţivý oheň Dvou stromů, vyrobený Fëanorem. Původně byly tři, jeden zůstal s Eärendilem, kdyţ se stal hvězdou a zářil na obloze, druhý byl vhozen do hlubin otevřené země a třetí do hlubin Moře. Ten pak našla Anuviel a v Blaţené říši z něj vypěstovala silmarilový strom, na němţ pak rostly silmarily jako plody.
Silmarillion
Kniha J.R.R. Tolkiena pojednávající o stvoření světa Pána prstenů a o elfské mytologii. Posměšně se jí přezdívá "telefonní seznam valinorských bohů", protoţe je asi tak podobně záţivná a čtivá, a není to daleko od pravdy!
silmarilový strom
Silmalinorn, vypěstovala jej Anuviel na Ezelloharu z nalezeného silmarilu a proutku uříznutého z Galathilionu (KP).
Síň ohně
Místnost v Roklince, kde se večer shromaţďovali hosté a poslouchali elfským písním a vyprávěním (PP).
Sindar
Elfové z rodu Teleri, kteří nedošli do Blaţené říše a zůstali v Beleriandu. Vládli jim král Thingol Šedoplášť a královna Melian. Sindarštinou mluvili všichni elfové ve Středozemi, protoţe původní jazyk Noldor tam Thingol zakázal pouţívat, kdyţ se dozvěděl o vraţdění Teleri v Blaţené říši, kterého se dopustili Fëanor a jeho synové.
skalní obři
Nestvůry, které vytvořil Morgoth, tři metry vysoké a pokryté kamennými šupinami, které odolávaly obyčejným zbraním (PP).
skřeti
Gorgûn, burárum, skiriti, skřeti byla stvoření, která vypěstoval Morgoth ze z unesených elfů a Sauron je pak zdokonalil zkříţením skřetů a lidí na skurut-hai (PP).
Sméagol
Glum, původně hobit, který se stal stvůrou pod dlouhodobým vlivem Jednoho prstenu. Sehrál významnou roli při jeho zničení, i kdyţ proti své vůli (PP).
225
KONOPNÁ PANÍ I. Smělmír Brandorád
Smíšek, Frodův bratranec, člen Společenstva prstenu (PP).
Sněţná
Řeka v Rohanu a rekreační model konopí pěstovaný Rohiry (PP).
Sokrates
Řecký filosof.
Soumračné vrchy
Pohoří na severu Kraje, kde pramenila řeka Brandyvína (PP).
Společenstvo prstenu Doprovázelo Froda s Jedním prstenem na jeho cestě do Mordoru. Tvořili je: Frodo, Samvěd, Smíšek, Pipin, Gandalf, Legolas, Gimli, Aragorn a Boromir (PP). Standardní model
Současná standardní teorie vzniku vesmíru.
Stará jiţní cesta
Silnice od Tharbadu k Rohanské bráně, která vedla podél Vrchoviny (PP).
Starší Ilúvatarovy děti
Elfové, Hvězdný lid, Sličný lid, tři rody elfů se nazývaly Eldar a tvořili je Vanyar, Noldor, Teleri, kteří odpověděli na výzvu Valar a vydali se na pouť na Západ do Blaţené říše od jezera na Východě, kde je Ilúvatar přivedl na svět. Elfové Teleri, kteří nedošli aţ do Blaţené říše a zůstali v Západní Středozemi, se nakonec usadili v Beleriandu pod vládou Thingola a nazývali se Sindar, neboli Šedí elfové. Část Teleri ţila ukrytá v lesích jako lesní elfové (Galadhrim) a někteří Teleri se usadili na mořském pobřeţí a říkalo se jim mořští elfové (Falathrim).
Starý hvozd
Starobylý les na hranici Kraje. Frodo a jeho přátelé zde upadli do zajetí starého Dědka Vrbáka a byli osvobozeni Tomem Bombadilem, který zde vládl společně se svou ţenou Říční dcerou Zlatěnkou (PP).
Stínovlas
Gandalfův kůň, náčelník rohanského Komoňstva (PP).
Stráţ Gondorská
Stráţci Citadely v Minas Tirith, kteří chránili přímo krále (PP).
Stromovous
Ent, Fangorn, vedl armádu entů proti Sarumanově pevnosti Orthank v Ţelezném pasu (PP).
Středozem
Bliţší země, pevnina na Ardě, kde ţili smrtelníci, dělila se na Západní Středozem, Mordor, Východ (Východní císařství), Harad (Dálné Jihozemsko) a Chand (PP).
Sudba Anuviel
Kletba, kterou nad Anuviel vyřkl Ulmo, protoţe odmítla se stát jeho ţenou. Nesměla se podle ní milovat se stejným muţem víckrát neţ jednu noc nebo jeden den. Protoţe Ulmo nevěděl, ţe existuje i nekoitální sex, nezahrnul orální sex do své kletby (KP).
Sudba Noldor
Kletba, kterou nad vzbouřenými Noldor vyřkli Valar. Nebylo jim souzeno, aby ve Středozemi uspěli a našli štěstí a bylo jim zakázáno se vrátit do Blaţené říše. Valar svou kletbu odvolali po intervenci Eärendila po pěti stech letech, ale drtivá většina Noldor jiţ za tu doby stačila zahynout.
Šedé přístavy
Dva přístavy na řece Luně, odkud elfové odplouvali na svou poslední cestu do Blaţené říše (PP).
Šedý les
Les v Anórienu nedaleko Minas Tirith, nad nímţ se vypínal maják Amon Dîn (PP).
Šmak
Drak, který zabral trpaslíkům Osamělou horu a vystrnadili ho odtamtud Bilbo a jeho společníci (Hobit).
Taniquetil
Nejvyšší hora v pohoří Pelóri v Blaţené říši, na níţ sídlili Manwë a Varda.
Temný hvozd
Ponurý les plný starých stromů potaţených břečťanem a zamořený pavouky. Na jihozápadě Temného hvozdu stál Dol Guldur, kde se usídlil Pán balrogů (Hobit, PP).
Temný pán
Nepřítel, prvním Temným pánem byl Melkor, nazývaný ve Středozemi Morgoth. Po jeho
226
KONOPNÁ PANÍ I. definitivním pádu na konci Prvního věku se dalším Temným pánem stal jeho pobočník Maia Sauron. Po pádu Saurona na konci Třetího věku se o titul Temného pána dělili tři balrogové – v Morii, Mordoru a Dol Gulduru (PP). tengwar
Elfské písmo vynalezené Fëanorem, které se uţívalo i pro psaní v Obecné řeči.
teorie morfogenetických polí teorie strun
Vytvořil ji na počátku 80. let Sheldrake, zhruba říká to, ţe čím víc se něco opakuje, tím je pravděpodobnější četnost výskytu daného fenoménu.
Teplá louţe
Jezírko s teplým pramenem v Kraji, kde skřeti učili hobity plavat (KP).
Tharbad
Brod přes řeku Šeravu, kde dříve stálo město, které Sauron zničil záplavami (PP).
Théoden
Rohanský král, spojenec Aragorna, který hrdinsky padl v boji se Sauronovou armádou před branami Minas Tirith (PP).
Thingol
Šedoplášť, král Sindar v Beleriandu, manţel Mai Melian a otec Lúthien. Zavraţděn trpaslíky, které zlákal jeho silmaril.
Thorin III.
Kamenná přilba, král trpaslíků z Osamělé hory (PP).
Thorondor
Bájný orel, Maia a posel, předchůdce Gwaihira.
Thranduil
Elf Teleri, příbuzný Thingola, král lesních elfů z Temného hvozdu, otec Legolase (PP).
Tirion
Hlavní město Noldor v Blaţené říši. Rozkládalo se ve Světelném průsmyku, takţe do něj dopadalo světlo Dvou stromů i svit hvězd.
Tolkien
J.R.R. (1892-1973), profesor anglického jazyka, autor Pána prstenů, Hobita, Silmarillionu a mnoha dalších děl pojednávajících o Středozemi. Byl to vášnivý lingvista a své příběhy vlastně psal jen proto, aby mu slouţily jako prostředí pro vývoj jeho elfských jazyků.
Tom Chaloupka
Hobit z Povodí, bratr Růţy Chaloupkové (PP).
trpaslíci
Stvořil je Aulë, ale Ilúvatar je později přijal mezi své děti. Ţili v nitru hor a zabývali se především dolováním a hutnictvím. Cizince mezi sebe nepouštěli ani se s nimi moc nestýkali, ţili velmi utajeně (PP).
Tříčtvrtkový kámen
Hraniční kámen mezi třemi správními jednotkami Kraje nedaleko Povodí (PP).
Tulkas
Vala Bojovník, vyučoval Anuviel v Blaţené říši.
Túna
Pahorek v Tirionu, rostl na něm strom Galathilion.
Turgon
Druhý syn Fingolfina, zaloţil Gondolin, kde mu slouţil Glorfindel. Praděd Elronda.
Tydlitát
Hobit z Kraje, Frodův příbuzný z Jiţní čtvrtky (KP).
U Skákavého poníka
Hostinec Ječmínka Máselníka v Hůrce (PP).
U Zlatého bidýlka
Hostinec v Kraji (KP).
Ubique
Kočka Anuviel na Zemi. Rozumí lidské řeči podobně jako rohanské koně (KP).
Udún
Kotlina v severozápadním cípu Mordoru, zbrojnice a pevnost Temného pána (PP).
Ulcas
Skřet, syn Orcase a Nišy (KP)
Jedna ze současných teorií o původu Vesmíru.
227
KONOPNÁ PANÍ I.
Ulmo
Král moře, Pán vod, Vala ovládající vodní toky a plochy.
Ulrik
Skurut z Vrchoviny, kterého Anuviel učinila léčitelem (KP).
Ungolianta
Obrovská pavoučice, která ve spojenectví s Melkorem zničila Dva stromy.
Ursin
Skurut, jeden ze tří, které Anuviel potkala na Severu, přítel Orcase.
Valar
Mocnosti Ardy, Boţstva, andělští duchové, které Ilúvatar pověřil správou Ardy.
Válka hněvu
Válka mezi Valar a Morgothem na konci Prvního věku, byl při ní zpustošen Beleriand a propadl se do moře. Valar Melkora zajali a navěky ho vyvrhli mimo Ardu.
Válka o Prsten
Popsaná v Pánu prstenů, skončila vítězstvím svobodných národů a definitivní poráţkou Saurona (PP).
Varda
Elbereth, Královna Ardy, Paní hvězd, Valiera, manţelka Manwëho.
Velká Kopanina
Hlavní město Kraje (PP).
Velká řeka
Anduina, prakticky půlila Západní Středozemi od severu k jihu a na úrovni Minas Tirith se stáčela k západu, kde se vlévala do Moře. Vedl přes ni jen jeden most v Osgiliathu (PP).
Velká západní cesta
Konopná cesta, silnice mezi Edorasem a Anórienem (PP).
Velký Třesk
Big Bang, současná teorie o vzniku Vesmíru.
Větrov
Amon Sûl, kdysi část staré rozhledny na kopci, kde Aragorn a jeho hobití společníci byli napadeni Černými jezdci, a kde Glorfindel spatřil skřety směřující do Kraje (PP).
vidoucí kámen
Palantír, tyto zázračné kameny vyrobil Fëanor a vlastnili je původně elfové. Dalo se v nich vidět do minulosti a budoucnosti, nebo s jejich pomocí komunikovat s drţitelem dalších kamenů. Elfové darovali 7 kamenů Elendilovým předkům, kteří je po pádu Númenoru přivezli do Středozemě. Během válek se Sauronem byla většina kamenů zničena, nebo se jich zmocnil Nepřítel. Po Válce o Prsten zůstaly jen dva - jeden vlastnil a pouţíval Elessar a druhý byl uloţený v Šedých přístavech a slouţil jen ke styku s Eldar v Blaţené říši (PP).
Vilda Bělonoţka
Starosta Kraje (PP).
Vládci
Vysoce postavení politici a manaţeři nadnárodních koncernů a dalších vlivných organizací na Zemi (KP).
Vnější moře
Moře obkruţující Blaţenou říši a Středozem. Na jeho březích bydlel Ulmo.
Vrchovci
Obyvatelé Vrchoviny, potomci divokých lidských národů, kteří byli spojenci Sarumana proti Rohirům (PP).
Vrchovina
Podhůří jihozápadních svahů Mlţných hor. Zde Anuviel zachránila první dvě stovky skřetů a začala jejich odsun do Mordoru (PP).
Východňané
Obyvatelé říše Východu ve Východní Středozemi, která byla tradičně spojencem Saurona (PP).
Východní cesta
Cesta vedoucí z východní hranice Západní Středozemě aţ do Šedých přístavů na pobřeţí. Elfové po ní odcházeli na poslední pouť do Zemí neumírajících (PP).
Worgaz
Skurut, který dělal pro Anuviel zvěda v Mordoru (KP).
228
KONOPNÁ PANÍ I.
Wosové
Divocí lidé, primitivní národ ţijící v Drúadanském lese (PP).
Yavanna
Dárkyně plodů, Valiera, která stvořila všechna stvoření nenadaná řečí a všechny rostliny.
Zápaďané
Obyvatelé Gondoru, potomci starých Númenorejců smíšených s původními lidskými obyvateli Středozemě (PP).
Zelená cesta
Cesta vedoucí z Fornostu (hlavního města Arnoru) na jih, která protínala Východní cestu těsně za Hůrkou (PP).
Zlatá síň
Královský palác v Edorasu, sídlo rohanských králů (PP).
Zrcadlo Galadriel
Stříbrná nádrţka v Caras Galadhonu, hlavním městě Lothlórienu. Galadriel z její hladiny dokázala věštit nebo vidět minulé události (PP).
Zrcadlové jezero
Jezero pod východními svahy Mlţných hor u východu z Morie. V jeho hladině se i za bílého dne odráţely hvězdy. Posvátné jezero trpaslíků (PP).
Ţabovřesky
Vesnice v Kraji, kudy procházela Východní cesta (PP).
Ţelezná tlama
Soutěska ohraničující Udún z jihu, přes kterou se táhl obranný val opevnění kotliny (PP).
Ţelezný pas
Angrenost, velký prstenec skal obklopující černou kamennou věţ Orthanku, pevnosti čaroděje Sarumana Bílého. Po jeho pádu se o Ţelezný pas starali entové v čele se Stromovousem (PP).
Ţelíz
Řeka na hranici Rohanu protékající Rohanskou bránou (PP).
229
KONOPNÁ PANÍ I.
REJSTŘÍK Curufin, 25 Cvalimír Bulva, 95-106, 133, 153
A Alqualondë, 18 Amon Dîn, 168, 170 Amon Sûl. viz Větrov Anduina. viz Velká řeka Andúril, 53 Annatar. viz Sauron Anórien, 130, 153, 154, 157, 168 Anuviel, 2 a průběţně Aragorn. viz Elessar Arda, 6 a průběţně Arnor, 46, 54, 57, 59, 64, 76, 94, 109 Arwen, 32 a průběţně Arzog, 200, 202, 204, 207 Asfaloth, 112, 150 Aulë. viz Valar:Aulë
Č Černá brána, 152, 193-198 Černá země. viz Mordor Černý Kapitán. viz Prstenové přízraky D Dagorlad, 197 Dálné Jihozemsko. viz Harad Dárkyně plodů. viz Valar:Yavanna Dědek Vrbák, 76, 90, 91, 92, 100 Denethor, 44, 162 Descartes, 66 Devítka. viz Prstenové přízraky Divocí lidé. viz Wosové Divočina, 50, 126, 143, 185 Dno pytle, 62, 63, 100-116. viz Hobitín Dol, 49 Dol Amroth, 177, 183 Dol Guldur, 7 a průběţně Dolanské vršky, 102 Dorcas, 93, 127-129, 205-208 a průběţně Dr. Faust, 58 Drúadanský les, 169 Dulin, 118 Dúnadané, 34 a průběţně Durin, 34, 50, 56 Dva stromy, 8, 9, 20-22, 26, 37
B Balin, 118, 119 balrog, 2 a průběţně Bard II., 49 Beleriand, 9, 116 Beren, 20 Bernil, 191 Bílá rohanská Paní. viz Éowyn Bilbo Pytlík, 39, 62, 63, 64, 96, 114 Bílé hory, 45, 60, 144-149, 154, 168, 174 Bílé město. viz Minas Tirith Bílý strom, 174 Blaţená říše, 12 a průběţně Bliţší země. viz Středozem Boromir, 188 Bouřná, 33, 60, 61 Bralsko, 108 Brandov, 73, 97 Brandyvína, 73, 76, 92-98, 121 Bregolas, 71, 73, 75, 77, 79, 81, 120 Brór, 119, 165, 167 Bůh. viz Ilúvatar burárum. viz skřeti
E Eä, 6, 7, 8, 25 Eärendil, 20, 34, 174, 218 Eärnil, 18, 19 Ecthelion, 171, 174 Edoras, 60, 130, 138, 144-154, 170 Eilenach, 170 Einstein, 65 elanor, 115 Elanor, 101, 115, 116 Elbereth. viz Valar:Varda Eldar, 8 a průběţně Elendil, 10, 46, 64, 173, 201 Elessar, 26 a průběţně elfové. viz Starší Ilúvatarovy děti Elladan, 33, 57, 69, 78, 122, 124, 204 Elrohir, 33, 57, 69, 78, 99, 122, 124, 204 Elrond, 10 a průběţně Elros, 46, 47 Elwing, 20, 218 Emyn Arnen, 117, 185, 192, 199 Emyn Muil, 80, 197 enti, 5, 8, 10, 150, 151 entropie, 6 Entva, 154, 158
C Cair Andros, 130, 170, 197 Calacirya, 21 Calenhad, 168 cannabis valinorica. viz konopí Caradhras, 118 Celeborn, 33, 34, 45, 53 Celebrían, 28- 40, 52, 175, 177, 187 Celebrimbor, 24, 25, 26, 27, 33, 41, 44 Cesmínie. viz Eregion Círdan, 49, 59, 62 Cirion, 60 Citadela, 171, 174, 183 cuivesuk, 54, 88, 89, 103
230
KONOPNÁ PANÍ I. Éodwyn, 60, 92, 112, 122, 123, 150, 151, 174 Éomer, 44 a průběţně Éomund, 144 Eönwë, 13, 46 Eorl Mladý, 60, 144 Éowyn, 44, 48, 178, 182, 185, 188-192, 195 Erebor. viz Osamělá hora Eregion, 25, 33, 44, 50, 57, 58, 116 Eriador, 34, 61 Estë. viz Valar:Estë Ezellohar, 21, 22
Hůrka, 57, 67-78, 94-97, 121 Hustoles, 74 Hvězdný lid. viz Starší Ilúvatarovy děti I Ilmarin, 31 Ilúvatar, 4, 30, 180 a průběţně Ilúvatarův informační systém, 7, 11, 17, 18, 21, 34, 41, 130 Ilúvatarův meč, 2, 3, 11, 36, 77, 85 Tajný oheň, 2 Imladris. viz Roklinka Imrahil, 183, 184, 197, 198 Isildur, 10 Ithilien, 45 a průběţně
F Fangornský les, 150, 151 Faramir, 44-58, 87, 170-191, 195 Fëanor, 19, 20-53, 60, 138, 162, 174 Fingolfin, 37, 64 Fingon, 64 Finrod, 49 Finwë, 19 Firien, 153-159, 184 Fornost, 54 Frodo Pytlík, 10 a průběţně
J Jára Cimrman, 89 Ječmínek Máselník, 72-78 Jeden prsten. viz Prsteny moci Jezdci. viz Rohirové Jeţíš Kristus, 51, 68 Jízdmarka, 44 a průběţně Jiţní království. viz Gondor Jiţní vrchy, 69, 71, 77 Johanka z Arku, 11 Johnny Appleseed, 154
G Galadriel, 28-34 a průběţně Galathilion, 21 Gandalf, 50, 193, 194, 201 a průběţně Ghân-buri-ghân, 169 Gil-galad, 64 Gimli, 45 a průběţně Glorfindel, 37 a průběţně Glum. viz Sméagol Goethe, 58 Gondolin, 37, 42 Gondor, 40, 172 a průběţně Gorgoroth, 132, 206 gorgûn. viz skřeti Gothbar, 192 Gothdarb, 157, 158, 159, 167 Gothmog, 20 Gwaihir, 2, 27-58, 118, 126, 153-156, 167-172, 195, 198
K Khazad-dûm. viz Moria Kníţe elfů. viz Glorfindel Komáří močály, 69 Komoňstvo, 60 konopí, 26-29, 58-64, 91, 111-126, 135, 145-154, 166, 167, 189, 191, 200 cannabis valinorica, 58, 113, 135 Konopná cesta. viz Velká západní cesta Konopná Paní. viz Anuviel Kraj, 10 a průběţně Král moře. viz Valar:Ulmo Král Západu. viz Valar:Manwë Královna Ardy. viz Valar:Varda Království Ardy. viz Arda Křiţovatka, 45, 184, 191-207 Křoví, 73
H Halamir, 69-81, 85, 87 Haldir, 53, 56, 118-130, 153-167, 191 Halfirien, 155, 168 Haradská cesta, 184, 191, 207 Haradští, 45, 154 Harlond, 171 Helmův ţleb, 104, 126, 145, 146, 151 hobiti, 10 a průběţně Hobitín, 95-103, 110, 112, 116 Hobitínský drak, 115 Hora osudu, 10, 25, 33, 45, 121, 205, 211 Hory stínu, 152, 159, 184, 193, 200, 206, 207 Hraniční potok, 154, 158 Hudba Ainur, 6, 8, 25, 26, 67
L Labutí řeka, 116, 121, 122 Lagduf, 128, 129, 202 Legolas, 45 a průběţně lembas, 53, 62, 133, 134, 139, 150 Lesany, 99 Lossarnach, 175 Lothíriel, 183 Lothlórien, 27 a průběţně Lotóriel, 37, 38, 40, 44 Lúthien, 20, 49
231
KONOPNÁ PANÍ I. Orthank, 151, 170 Osamělá hora, 49, 56-63, 85, 117-121 Osgiliath, 130, 152, 159, 170, 182-201 Oslavová louka, 62, 102, 116
M Mablin, 95, 106, 112 Máhanaxar, 12, 34, 35 Maiar, 6 a průběţně Malí lidé. viz hobiti mallorn, 62, 116, 133 Mandos. viz Valar:Mandos Manwë. viz Valar:Manwë Marigaš, 191, 192 Maru, 131-139, 149, 155, 156, 183 Mazarbul, 119 Meddědovci, 9 Melian, 50, 53, 133, 134 Melkor, 6-21 a průběţně Milo Červík, 97, 135 Minas Ithil. viz Minas Morgul Minas Morgul, 45, 195, 199-207 Minas Tirith, 44 a průběţně Mindolluina, 171 Min-rimmon, 168, 169 Miriša, 98, 207 miruvor, 81 Mithrandir. viz Gandalf mithril, 22, 131 Mladší Ilúvatarovy děti, 8-17, 41, 143 Mlčenlivé stání, 176 Mlţné hory, 25 a průběţně Mocnosti Ardy. viz Valar Modré hory, 49, 57, 59, 89, 94, 118, 133 Mohamed, 51, 68, 105 Mohylové vrchy, 71-76, 87-94 Mordor, 7, 194 Morgai, 193, 194, 200, 206 Morgoth. viz Melkor Morgulské údolí, 152, 170, 184, 193-206 Morgulský průsmyk, 45, 192, 193 Moria, 7, 25, 34, 56-59, 80, 93, 110-128, 156, 158, 170 Mšená, 61, 62, 121, 122 múmak, 154 Muzgaš, 128, 129
P Paladin Bral, 116 Pán balrogů. viz balrog Pán dechu Ardy. viz Valar:Manwë Pán prstenů, 5-10, 25, 26, 37, 64, 90, 101, 170 Pán snů a vidění. viz Valar:Lórien Pán větru. viz Gwaihir Pán vod. viz Valar:Ulmo Paní hvězd. viz Valar:Varda Paní klisen. viz Éodwyn Páni koní. viz Rohirové Paní skřetů. viz Anuviel Paní světla. viz Galadriel Paní Zlatěnka, 76, 93 Panovník Ardy. viz Valar:Manwë Pařezov, 97, 98, 100 Pastýři stromů. viz enti Pelennorská pole, 170, 171 Pelóri, 29 Peregrin Bral, 46 a průběţně podlaţ, 62 Poincaré, Jules Henri, 66 Pomněnka Kšandičková, 133, 153 Popelavé hory, 197 Poslední most, 61 Poslední spojenectví elfů a smrtelníků, 10, 25 Povodí, 100, 112, 115 Pozorovatel, 117, 118, 120 pravostříbro. viz mithril Prstenové přízraky, 25, 37, 44, 61-68, 96, 113, 145, 201 Prsteny moci, 10, 25-34, 38, 51-61, 114, 116 Jeden prsten, 6, 10, 25-39, 44-50, 57, 91, 101, 114, 120, 143 Narya, 51 Nenya, 53 Stráţci prstenů, 10, 27-38, 195 Vilya, 10, 34, 36 Příměstí. viz Pelennorská pole Pukliny osudu, 143 Půlelf, 9, 10, 20, 28, 34-39, 46, 59, 60
N Nauglamír, 49 nazgúl. viz Prstenové přízraky Nepřítel. viz Temný pán Niša, 197, 205-208 Nob, 73, 95 Númenor, 10, 46, 110, 146, 180 Núrnen, 98, 138
R Rádohrabský přívoz, 97, 98 Rádovsko, 73, 76, 94-97, 100, 107 Rammas Echor. viz Pelennorská pole Razgor, 139, 140-145, 149, 184 Reginard Chytrolín, 109 Rmutné schody, 121 Rmutný důl, 118 Roháč, 154 Rohan. viz Jízdmarka Rohanská brána, 57, 130-148 Rohirové. viz Jízdmarka
O Obecná řeč, 77, 84, 116, 138, 147, 169, 172 Odula, 57, 95, 96, 112-115, 121 Ohnivý duch. viz Fëanor Opletnice, 76, 87, 90-93 Orcas, 80, 176, 197, 205, 207 a průběţně Orodruina. viz Hora osudu Oromë. viz Valar:Oromë
232
KONOPNÁ PANÍ I. Roklinka, 33 a průběţně Rudoroh. viz Caradhras Růţa Chaloupková, 100-109, 114, 115
T Taniquetil, 22, 28, 31, 33, 34 Telcontar. viz Elessar Temný hvozd, 45, 49, 56, 61, 117 Temný pán, 3 a průběţně tengwar, 138 teorie morfogenetických polí, 66 teorie strun, 65 Teplá louţe, 99-115 Tharbad, 121 Théoden, 44, 60 Thingol, 20, 33, 49, 50, 53 Thorin III., 56, 118 Thorondor, 33 Thranduil, 45, 56, 117 Tirion, 21, 177 Tolkien, 5, 8, 13, 25, 37, 101, 105, 110 Tom Bombadil, 37, 76, 90-93, 100 Tom Chaloupka, 97 trpaslíci, 9 a průběţně Trpasluj. viz Moria Tříčtvrtkový kámen, 112 Tulkas. viz Valar:Tulkas Túna, 21 Turgon, 37, 42 Tydlitát, 102
Ř Řád Istari, 50, 51, 110, 112, 116 Řeřábek, 150 S Samvěd Křepelka, 10, 33, 39, 62, 63, 97, 100-121, 135 Saramír Brandorád, 97, 133, 153 Saruman, 50, 63, 80, 95-97, 102, 104, 116, 126, 127, 133-150, 162 Sauron, 6, 10, 25, 79, 82, 104, 116, 143, 160, 162, 183, 196 Severní království. viz Arnor Sheldrake, 66 Silmalinorn. viz silmarilový strom silmaril, 20-50, 168, 172-178 Silmarillion, 8, 12, 20 silmarilový strom, 22-47 Síň ohně, 47, 48, 50 Sindar, 20, 49 skalní obři, 7, 34, 36, 41, 119 skřeti, 8 a průběţně skurut-hai. viz skřeti Sličný lid. viz Starší Ilúvatarovy děti Sméagol, 10, 143 Smělmír Brandorád, 44, 46, 71, 73, 97, 117, 120, 133, 141-153, 182, 188-195 Sněţná, 146 Sokrates, 182 Soudný kruh. viz Máhanaxar Soumračné vrchy, 97 Společenstvo prstenu, 10, 45-47, 59-64, 116, 118, 141, 188 Standardní model, 65 Stará jiţní cesta, 137 Starší Ilúvatarovy děti, 8-34, 42, 76, 82, 87, 110, 143, 163, 170, 176 Noldor, 9, 18-37, 41-53, 62, 64, 123 Teleri, 9, 18-20, 34, 49, 60, 122 Vanyar, 9, 18, 22 Starý hvozd, 73, 87, 89-93, 100 Stínovlas, 60, 61, 92, 95, 110 Stráţ Gondorská, 174 Stromovous, 150, 151 Středozem, 2 a průběţně Stvořitel. viz Ilúvatar Sudba Anuviel, 31, 32, 38, 52, 53, 87 Sudba Noldor, 20, 33
U U Skákavého poníka, 71-76, 95, 96 U Zlatého bidýlka, 97, 98, 100 Ubique, 4, 60 Udún, 193, 198, 205 Ulcas, 98, 207 Ulmo. viz Valar:Ulmo Ulrik, 139-145, 149, 184 Undómiel. viz Arwen Ungolianta, 20, 121 Ursin, 93-99, 106-109, 127, 129-135, 154, 157, 183, 198 V Vala. viz Valar Valar, 3, 13 a průběţně Aulë, 9-49, 121, 122 Estë, 13 Lórien, 13, 32 Mandos, 13, 17, 20, 26, 30, 31, 37 Manwë, 12-35, 172 Oromë, 12, 13, 60 Tulkas, 3, 12, 13, 19 Ulmo, 12-53, 122, 178 Varda, 20-55, 63, 77, 95, 96, 102, 174, 196 Yavanna, 13-64, 91, 111, 121, 150, 154, 175, 196 Valiera. viz Valar Valinor. viz Blaţená říše Válka hněvu, 20 Válka o Prsten, 25, 45-71, 96, 105, 150, 152, 170, 176, 201
Š Šedé přístavy, 34, 49-62, 85, 87, 94-96, 179 Šedoplášť. viz Thingol Šedý les, 168 Šerava. viz Mšená Šmak, 63
233
KONOPNÁ PANÍ I. Varda. viz Valar:Varda Velká Kopanina, 108 Velká řeka, 45 a průběţně Velký Programátor. viz Ilúvatar Velký Třesk, 65 Větrov, 64, 68, 69, 71 vidoucí kameny, 19, 41, 160, 161, 162, 163, 170 Vilda Bělonoţka, 116 Vládci, 14-17, 23-27, 68, 71, 83, 111, 160-163 Vladimír Iljič Lenin, 143 Vnější moře, 17, 35 Vrchovci, 126-132, 144 Vrchovina, 44, 126-135, 147-155 vrrci, 159 Východ, 14, 61, 79, 138, 147, 150 Východňané, 45, 56, 159, 193, 202, 204 Východní cesta, 34, 57-76, 93, 94 Vznešený elf. viz Starší Ilúvatarovy děti:Noldor
Worgaz, 192-198 Wosové, 169, 170 Y Yavanna. viz Valar:Yavanna Z Zápaďané, 45, 57, 130, 148 Zelená cesta, 71, 94, 121, 122 Zlatá síň, 60, 144, 148, 153 Zlatý les. viz Lothlórien Zrcadlo Galadriel, 54 Zrcadlové jezero, 118, 121 Ţ Ţabovřesky, 97 Ţelezná tlama, 194 Ţelezný pas, 80, 104, 116, 126-150 Ţelíz, 144, 145, 150
W Woody Guthrie, 193
234
