Konference Škola All Inclusive Jak se připravit na společné vzdělávání Praha, DOX, 9. 6. 2015
Úvodní řeč na závěrečné konferenci projektu „Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v České republice“ pořádané Pedagogickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci a společností Člověk v tísni, o. p. s.
Artemi Sakellariadis, ředitelka Centre for Studies on Inclusive Education, Bristol (UK)
Ráda bych začala srdečným poděkováním za pozvání. Mám radost, že zde dnes mohu být a podělit se s vámi o svoje profesní zkušenosti a současné názory na inkluzivní vzdělávání. Jsem kvalifikovanou učitelkou a učila jsem ve speciálních školách mnoho let před tím, než jsem se rozhodla zasvětit veškerý svůj čas a energii rozvoji inkluzivního vzdělávání. Vzpomínám si, když přišel před dávnými časy, na počátku devadesátých let, do našeho týmu poradce, aby promluvil o inkluzivním vzdělávání. Říkal, že žákům, se kterými jsme pracovali ve speciálních školách, by bylo lépe v běžné škole a mně to jeho tvrzení připadalo tak absurdní, že jsem nabyla dojmu, že schválně provokuje a odmítla jsem se s ním bavit. O 25 let později se kruh uzavřel a já jsem absolutně oddaná hodnotám a smyslu zařazení dětí se zdravotním nebo mentálním postižením do běžných škol, a stojím tu dnes před vámi, abych vás pozvala na tuto společnou cestu.
Nyní vedu CSIE, Centrum pro studia inkluzivního vzdělávání, což je národní organizace založená v roce 1982, která se snaží prosazovat rovnoprávnost a omezit všechny formy diskriminace ve vzdělávání. CSIE se věnuje lobování i kampaním; nabízí vzdělávací semináře, které zvyšují povědomí o problematice a informovanost; poskytuje školení a konzultace v zemi i na mezinárodní úrovni; a vytváří širokou škálu možností pro školy, lokální úřady, rodiče a studenty, včetně studujících učitelů. CSIE se zajímá o všechny aspekty rovnoprávnosti ve vzdělávání, nejen rovnoprávnosti pro osoby se zdravotním nebo mentálním postižením. Víme, že někteří členové školních komunit, děti nebo zaměstnanci mohou být na okraji či vyloučeni. Mohou to být lidé, kteří se tělesně či mentálně liší, lidé, kteří mají neobvyklé sexuální identity, speciální sexuální orientaci nebo jiné kulturní či etnické pozadí než většina lidí ve škole. Inkluzivní vzdělávání si zaslouží všichni a je důležité mít na paměti, že my všichni máme mnohočetné identity. Dnes však zaměříme pozornost na rovnoprávnost osob se zdravotním nebo mentálním postižením a na to, co to znamená pro vzdělávání. Postižení je chápáno mnoha nejrozdílnějšími způsoby. Konvenční chápání postižení je takové, kdy si myslíme, že někteří lidé se stanou postiženými díky fyzickému, smyslovému nebo mentálnímu postižení. To vešlo v povědomí jako “lékařský model postižení” a podle tohoto modelu potřebují osoby se zdravotním nebo mentálním postižením speciální přístup. Alternativním způsobem jak postižení chápat, a tento způsob je stále rozšířenější, je vnímat ho jako zkušenost; kdy se z některých lidí staly osoby se zdravotním nebo mentálním postižením díky neschopnosti společnosti reagovat na jejich postižení tím, že se mu přizpůsobí. Toto je známé jako “sociální model postižení“, který tvrdí, že osoby se zdravotním nebo mentálním postižením potřebují, aby se s nimi zacházelo s respektem a ochotou pomoci. Vozíčkář se obvykle může dostat všude, kam chce, pokud tam existují výtahy nebo rampy, či tam jsou dostatečně široké dveře; před schodištěm se ale stane neschopným. Když to shrnu, tak jeden postoj říká, že lidé jsou postižení díky svému postižení (lékařský model) a alternativní naznačuje, že lidé jsou postižení díky nepružnosti společnosti na jejich postižení reagovat (sociální model).
V tuto chvíli bych si ráda vypůjčila něco, co řekla kanadská aktivista Judith Snow, kterou jsem měla to štěstí potkat před několika lety. Když mluvila o rovnoprávnosti osob se zdravotním nebo mentálním postižením, řekla, že někdy, když ji lidé vidí na vozíku, chtějí vědět, jestli si říká ostatním o pomoc s tím, co nezvládne sama. Odpověděla jim, že samozřejmě ano! Když se jí rozbije nějaký kuchyňský přístroj, zavolá elektrikáře, když jí teče kohoutek či voda z potrubí, zavolá instalatéra. Vyzývám vás všechny, abyste se zamysleli nad touto příhodou a nad tím, co myslíme závislostí na ostatních a nad tím, jak ji posuzujeme v různých kontextech. Navrhuji, abychom přemýšleli o vzájemné závislosti coby alternativě k dvojici závislost/nezávislost, a zeptali se sami sebe: jsou případy některé vzájemné závislosti přijatelnější než jiné? I v mém případě platí, stejně jako je tomu u jiných, že mi jdou některé věci dobře a s jinými potřebuji pomoct. Ale bylo by pro mě velmi frustrující, kdyby mě lidé posuzovali podle toho, s čím potřebuji pomoct. Problémem tak odlišného chápání postižení je, že potřeby dětí se zdravotním nebo mentálním postižením jsou také chápany mnoha nejrozdílnějšími způsoby. Co někteří chápou jako dobré vzdělání, vidí jiní jako zastaralé a někteří to mohou chápat jako diskriminaci. Co tím chci říct je, že ti, kteří věří, že děti se zdravotním nebo mentálním postižení potřebují právě kvůli svému postižení nějakou speciální léčbu či zacházení si často myslí, že speciální škola je s ohledem na jejich potřeby tím nejlepším místem pro jejich vzdělání. Ti, kteří vnímají postižení jako “sociální model” na druhé straně tvrdí, že by děti měly mít možnost chodit do místní školy se svými sourozenci, kamarády a potenciálními kamarády z místní komunity. Téma běžných či speciálních škol pro děti se zdravotním nebo mentálním postižením je často vnímané jako polarizovaný spor, který stále ještě nebyl vyřešen - já si ale myslím, že tomu tak není. Ti, kteří věří v běžné vzdělání pro všechny tvrdí, že pokud budeme děti vzdělávat odděleně, pak a) ty, které byly poslány někam jinam, se nemohou jednoduše vrátit zpět do běžné společnosti a b) předsudky a diskriminace budou přetrvávat. Zastánci speciálních škol na druhé straně tvrdí, že takové školy jsou potřebné, protože nabízí zázemí, které není v běžných školách obvykle dostupné. Tyto dva postoje nejsou nezbytně nekompatibilní. První reprezentuje lidská práva, druhý (částečně) odráží stávající praxi.
Oddělené speciální školy byly založené v 19. a 20. století, v době, kdy se mělo za to, že lidé se zdravotním nebo mentálním postižením nemají v běžné společnosti místo. O více než století později se sociální hodnoty posunuly a i legislativně bylo uznáno právo osob se zdravotním nebo mentálním postižením na běžný život a přístup do institucí. Já osobně si myslím, že vzdělávání tuto postupnou změnu stále ještě nereflektovalo, protože neustále opakujeme stávající model. Někde jsem četla velmi výstižný popis toho, co se stane, když mají lidé přejít nějaké místo, přes které ještě nikdo nepřešel, a myslím si, že tato analogie vede k rozvoji a udržování duálního vzdělávacího systému: “Nejdříve budou všichni hledat cestu, která se jim bude zdát pro ně ta nejlepší. Ale skutečnost, že někdo už cestu jednou použil, povede pravděpodobně k tomu, že bude jednodušší ji použít znovu a je pravděpodobné, že se po ní bude chodit víc a víc; a tak vznikají stále vymezenější cesty, které se pak používají i nadále, až se vyloučí další možné cesty. Chování lidí v určitém regionu je poplatné určitému vzorci jednání, ačkoli toto jednání nebylo výsledkem záměrného a vědomého rozhodnutí nikoho z nich.”1 Děti se ve školách učí víc než jen předměty podle osnov. Učí se například jak být šestiletým dítětem (nebo šestnáctiletou dívkou či šestnáctiletým chlapcem atd.), jak se s někým skamarádit a jak si kamarádství udržet, nebo jak vyjednávat a spolupracovat. Také vznikají přátelství, která mohou v některých případech vydržet celý život. Skutečnost, že některé dětí potřebují s některými věcmi pomoc navíc, neznamená, že jen proto, že jim tuto pomoc poskytneme, máme právo je o něco připravit. Velmi rozšířená současná praxe posílat některé děti do oddělených speciálních škol je trochu jako kdybychom říkali, že potřeba dospělých odborníků na vzdělávání dětí smí nahradit potřebu dětí být se svými vrstevníky a patřit do místní komunity. Je to podobné, jako kdybychom vzali dítě do nemocnice, aniž by ho směla přijít navštívit jeho rodina či kamarádi a to jenom proto, že dítě potřebuje lékařskou péči.
1
Hayek (1952: 70-1) citováno v Smith (1998: 160)
Nevysvětlujte si to prosím špatně: co říkám není v žádném případě kritika lidí, kteří ve speciálních školách pracují. Velmi respektuji jejich snahu, oddanost a dobré úmysly. Snažím se prozkoumat roli speciálních škol ve 21. století a poukázat na některé instituční a vztahové překážky při vývoji inkluzivnějších škol. Záměrem není umístit děti se zdravotním nebo mentálním postižením do běžných škol jak je známe, to zdaleka ne. Je zapotřebí transformovat způsob, jakým ve školách k výchově a vzdělávání dochází. K transformacím škol však nedojde, pokud bude i nadále považovat mnoho odborníků běžné školy pro děti se zdravotním nebo mentálním postižením za nerealistické místo k jejich vzdělávání (a stále jich existuje dost), nebo pokud budou i nadále existovat školy, které se nepovažují za dobré místo k výchově dětí se zdravotním nebo mentálním postižením a nevidí důvod ke změně. Toto je bludný kruh, ve kterém nedochází k vytvoření správného prostředí, protože takové prostředí nebylo nikdy předtím vytvořeno. Mezinárodní legislativa jasně stanoví případy inkluzivního vzdělání pro děti se zdravotním postižením. Jsou uvedeny v Úmluvě OSN o právech dítěte a Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením, obě byly Českou republikou ratifikovány. Celosvětová monitorovací zpráva hnutí Vzdělání pro všechny (EFA-Education For All) 20002015 tvrdí, že děti se zdravotním nebo mentálním postižením patří ve světě mezi nejvíce přehlíženou a vyloučenou komunitu. Existuje jeden důkaz, který mi připadá alarmující. Nedávný výzkum ve Velké Británii ukázal, že stovky tisíc osob se zdravotním nebo mentálním postižením pravidelně zažívá obtěžování nebo zneužití, ale kultura “kolektivního popírání” umožňuje, aby se tak dělo i nadále. Komise pro rovnoprávnost a lidská práva, která provedla tento výzkum, doporučuje školám, aby vytvořily materiály, které studentům pomohou pochopit osoby se zdravotním nebo mentálním postižením, což představuje sociální model postižení, a předsudky, kterým musí ve společnosti tyto osoby čelit. CSIE na to reagovalo tím, že organizuje pro žáky ve školách workshopy, které zvyšují jejich povědomí o problematice. Ukazujeme jim fotografie osob s postižením, kteří něco dokázali, vyzýváme je k přemýšlení o slovech, která se používají k popisování těchto lidí a dopadu, jaká mohou tato slova mít, snažíme se je povzbudit k posunu vnímání a k tomu, aby se začali na postižení dívat očima lidí s postižením. Reakce
jsou nesmírně pozitivní, a to jak od samotných studentů tak učitelů, kteří se workshopů účastní. V každé skupině je 95-100% účastníků (žáci a učitelé), kteří shledávají workshop užitečným. Našlo se i pár, kterým workshop nic nepřinesl, ale jen z toho důvodu, že se nedozvěděli ni, co by ještě nevěděli. Tady jsou některé z důvodů, proč připadaly workshopy žákům a učitelům užitečné: “Změnilo to můj pohled na lidi s postižením ve společnosti”, “Pochopil jsem hodnotu inkluzivního vzdělání” a Pomohlo mi to pochopit postižení z pohledu lidí s handicapem.” Také bych se ráda krátce zmínila o novém materiálu, který Centrum pro studia inkluzivního vzdělávání nedávno vytvořilo. Nový praktický průvodce CSIE „Rovnoprávnost: Jak ji uskutečnit“ je stručná a uživatelsky jednoduchá sada referenčních karet, které pomáhají školám postavit se k rovnoprávnosti holisticky. Průvodce nabízí jednoduché a praktické rady, stejně tak odkazy na zdroje dalších informací a podpory. „Lákavě praktický“ průvodce poskytuje zkušební nástroje rovnoprávnosti, klíčové informace, doporučené aktivity, příklady praktických cvičení a další zdroje informací a podpory. Byl vytvořen s pomocí základních a středních škol, v přímé reakci na požadavky učitelů, kteří si přáli materiál, jenž by jim pomohl přistupovat k rovnoprávnosti uceleně. Novému průvodci se dostalo velmi vřelého přijetí včetně velmi pozitivní zpětné reakce ze strany úředníků pro rovnoprávnost z jednoho z větších učitelských odborů, který napsal: „Vynikající“. „Velmi působivé“, „Ohromující příspěvek“, „Výborné“, „Výborně napsané, vstřícné k uživatelům“ a „Nutí k zamyšlení“. Těší mě, že něco podobného vzniklo i v České republice a těším se, až se dozvím víc o české variantě. Vím, že může být obtížné představit si systém, který se zásadně liší od toho, který už známe. Proto bych se chtěla na závěr ve stručnosti zmínit o Hamilton-Wentworth Catholic District School Board v Kanadě, která zavřela všechny své speciální škol v roce 1969 a od té doby vzdělává všechny děti v běžných školách. Když byla poprvé oznámena inkluzivní politika pro všechny, mnoho rodičů a profesionálů si myslelo, že to nemůže nikdy fungovat a silně se postavili proti těmto změnám. Časem získala dobře financovaná a podporovaná inkluze všech širokou podporu a došlo i ke zlepšení běžné výuky. School Board se řadí mezi nejlepší,
co se týče vzdělanosti žáků, zatímco míra osvobození od celonárodního testování patří v regionu mezi nejnižší. Přeji vám vše nejlepší na cestě vzdělávání dětí se zdravotním nebo mentálním postižením v běžných školách. Centrum pro studia inkluzivního vzdělávání se rádo dozví více o vašich zkušenostech na cestě inkluzivního vzdělávání, a pokud to bude možné, rádi vám pomůžeme.
