Konec Židovské náboženské obce ve Světlé nad Sázavou

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra historie

Konec Židovské náboženské obce ve Světlé nad Sázavou

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc. Vypracoval: Michal Cáp

Brno 2008

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci zpracoval samostatně a použil jen literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 5. dubna 2008

…………………………..

1

Obsah Úvod

3

1. Situace před vypuknutím války

6

1.1 Stručná historie židovské obce v S.n/S.

6

1.2 Majetkové poměry

9

1.3 Předvečer 2. světové války

12

1.4 Aféra kolem Richarda Morawetze

14

2. Okupace

16

2.1 Obsazení Světelska německými vojsky

16

2.2 Postavení světelských Židů v prvních letech války

17

2.3 Uvolňování domů

22

2.4 Transport

23

3. Osudy MUDr. Alfréda Weinsteina

26

Závěr

31

Použité prameny a literatura

32

Resumé

33

Přílohy

34

2

Úvod Při rozmýšlení tématu pro svou práci jsem vycházel z jedné hlavní myšlenky. Šlo mi o to aby práce, kterou předkládám, sloužila nejenom pro mé vlastní účely, tedy úspěšné zakončení bakalářského studia, ale aby zároveň přinesla nové poznatky a mohla být využívána i dalšími k případnému studiu. V duchu

těchto

myšlenek

a

vzhledem

k tomu,

že

pocházím

z Havlíčkova Brodu, přičemž městečko Světlá nad Sázavou je mi velice blízké, jsem došel k názoru, že by bylo vhodné zpracovat nějaký úsek dějin Světlé a přispět tak k odhalování historického bohatství města, jemuž se již v minulosti věnovalo mnoho historiků. Za všechny zmíním třeba Eduarda Doubka, Karla Seidlera nebo Josefa Böhma. Obrátil jsem se tedy na Vlastivědný spolek Světelska s prosbou o pomoc a zároveň s nápadem, že se pokusím zmapovat určitou etapu židovských dějin města. Návrh byl podpořen s tím, že židovské dějiny tvoří v historii města zatím velkou mezeru a vyjma několika článků, postupně vycházejících v regionálních novinách, se zatím neobjevila žádná publikace, která by se čistě tímto problémem zabývala. Cesta se tedy zdála být volnou, zbývalo jen určit konkrétní téma. Téměř bez rozmýšlení jsem se rozhodl pro období let 1933-1942, které se pro celý židovský národ stalo tak tragicky zásadní. Přestože problematice regionální historie Židovských náboženských obcí se v poslední době věnuje stále větší pozornost, představují dějiny ŽNO ve Světlé nad Sázavou stále poměrně slabě popsanou oblast. Existuje sice několik publikací, které se těchto reálií dotýkají, nicméně jejich zaměření je spíše na dějiny města jako celku, čímž dochází k tomu, že se informacemi o ŽNO zabývají jenom opravdu

3

velmi skromně. Jako příklad lze jmenovat knihu Světlá nad Sázavou v zrcadle dějin od Eduarda Doubka.1 Dále se jedná o knihy na židovskou tématiku přímo zaměřené. Tyto knihy ovšem zkoumají mnohem širší oblast a tudíž se Světlé nad Sázavou opět dotýkají pouze několika základními informacemi, jež sice historii zdejší ŽNO lehce nastiňují, avšak nepodávají žádné konkrétnější údaje. Jedná se například o Židovské památky v Čechách a na Moravě od Jiřího Fiedlera2 nebo o Židovské památky Čech s podtitulem Historie a památky židovského osídlení Čech od Blanky Rozkošné.3 Práce, jež by se přímo zabývala historií židovského osídlení na Světelsku či která by dokonce zkoumala jen nějaké konkrétnější období, dosud neexistuje. Poněkud jiná je situace v pramenech archivních. Státní okresní archiv Havlíčkův Brod, jenž je součástí Moravského zemského archivu v Brně, vlastní fond Archiv města Světlé nad Sázavou, který obsahuje pro tuto práci velmi cenné složky. Časový rozsah fondu činí téměř 400 let, přičemž mezníky jsou nejstarší listina z roku 1562 a vznik MNV roku 1945 s tím, že určité záznamy přesahují až do roku 1954. Významným zdrojem informací je rovněž rukopis Dějiny Židů ve Světlé nad Sázavou od ředitele měšťanských škol v S.n/S Antonína Kosteleckého z roku 1933. Dílo obsahuje velice cenné informace,

1

DOUBEK, Eduard. Světlá nad Sázavou v zrcadle dějin. 1. vyd. Praha: Panora-

ma, 1992. 155 s. ISBN 80-7038-284-8 2

FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Sefer,

1992. 199 s. ISBN 80-900895-1-8 3

ROZKOŠNÁ, Blanka. Židovské památky Čech: historie a památky židovského

osídlení Čech. 1. vyd. Brno: Era, 2004. 480 s. ISBN 80-86517-64-0

4

týkající se převážně 20. let 20. století a počátku let 30. Přínosné jsou samozřejmě rovněž zápisy kronikáře Karla Suchopára.4 V novinových zdrojích nalezneme rovněž užitečné informace, i když rozsahem samozřejmě méně hutných. Pro příklad lze uvést dlouhodobou práci pana Jaroslava Vály, jenž se v rámci seriálu Kdysi a dnes5, publikované v měsíčníku Světelský zpravodaj, židovské tématiky rovněž dotýká. Pro tuto práci zůstává nezpracovaný fond ŽNO Světlá nad Sázavou v Archivu Židovského muzea v Praze. Ten obsahuje zápisy jednání představitelů obce v touto prací zkoumaném období. Fond představuje možnost dalšího rozšíření této práce. Tato práce si tedy klade za cíl vnést více světla do událostí, týkajících se židovských obyvatel města Světlé nad Sázavou v letech 1930 až 1942 a odhalit vztahy, mechanismy a reálie, které se staly pro tuto dobu charakteristické a v neposlední řadě vynést znovu na světlo jména těch, kteří měli být podle nacistů zapomenuti. Židé věří, že zemřelí dojdou klidu, když nejsou jejich jména nikdy zapomenuta. Tato práce k tomu, alespoň doufám, rovněž přispěje.

4

Kronika města Světlá nad Sázavou; II. díl 1938-31.12.1963 (kronikář Karel

Suchopár 1938-1959, Jiří Holan 1960-1963). 5

Rubrika přináší pravidelné náhledy do historie jednotlivých domů ve Světlé nad

Sázavou, čímž nejsou samozřejmě vyloučeny ani domy, které dříve patřily židovským vlastníkům.

5

1. Situace před vypuknutím války 1.1 Stručná historie židovské obce v S.n/S. Nejstarší židovské osídlení ve Světlé nad Sázavou je doloženo k 1. polovině 17. století. V roce 1721 byla místními kronikáři zaznamenána jedna rodina. Jedny z nejstarších židovských rodin, žijících ve Světlé byly rodiny Seewaldů a Müllerů. Seewaldova rodina měla od roku 1746 pronajatou panskou vinopalnu. Roční nájemné za tento podnik činilo v témže roce dvě stě zlatých. Kromě této vinopalny provozovali Seewaldové ještě koželužství. Od roku 1800 držel Markus Seewald koncesi na provoz obchodu se smíšeným zbožím. Po roce 1850 se Seewaldové ze Světlé nad Sázavou odstěhovali. Rodina Müllerů se živila obchodováním se zemědělskými plodinami a později zprostředkovávala obchod s produkty světelského velkostatku jako byly například broušené granáty, sklo, mosazné předměty, papír, knoflíky, klobouky, tužky atd. Roku 1787 to byly již rodiny čtyři, které považovaly za své bydliště právě Světlou nad Sázavou. K roku 1802 je zde uváděno deset židovských rodin. Židovské ghetto ve Světlé nikdy nevzniklo, avšak do poloviny 19. století byli židovští obyvatelé města soustředěni v domcích na předměstí Malá strana v blízkosti světelského zámku jako familianti. V jednom z těchto domků existovala již v 18. století modlitebna6. Na Malé straně rovněž býval židovský hřbitov, situovaný poblíž silnice směrem k obci Lipnička. Byl založen roku 1742, kdy bylo židovským rodinám toto místo od hraběte Filipa Krakovského věnováno.

6

Pravděpodobně dům Herrmanna.

6

Pohřbívalo se zde „snad do r. 1886.“ 7 V roce 1854 byla oficiálně ustanovena Židovská obec. V předsednictví obce se postupně vystřídali Matěj Beran, Isák Müller, Ludvík Müller, Adolf Mahler, Mořic Skalla, Rudolf Müller a Rudolf Pick. K roku 1882 bylo ve Světlé nad Sázavou zapsáno 82 Židů. Významnější „sousedské“ židovské obce a modlitební spolky se nacházely v Lipnici nad Sázavou a Ledči nad Sázavou. Na Lipnici v 19. i 20. století rovněž fungovala židovská modlitebna. Narodil se zde otec známého hudebního skladatele Gustava Mahlera. V Ledči nad Sázavou sídlila poměrně významná komunita židovských obyvatel. Již k roku 1729 je zde doložena synagoga. V průběhu 19. století byla však tato stavba přestavěna na skladiště a k sakrálním účelům již dále využívána nebyla. Z Ledče nad Sázavou pocházela matka Gustava Mahlera. Jeho příbuzné bychom vystopovali i ve Světlé nad Sázavou nebo v Německém Brodě. Vladislav Beran vzpomíná jak: „podle vyprávění jeho syna Jiřího, usmyslel si otec navštívit slavného strýce, hudebního skladatele Gustava Mahlera ve Vídni. Přijal ho komorník a ptal se, koho má Mistrovi ohlásit. Pan Mahler řekl, že Gustava Mahlera z Kaliště. Mistr mu vzkázal, že nikoho takového nezná, ale potom synovce přece jenom na krátkou chvilku přijal.“8 Dne 14. listopadu 1875 bylo založeno pohřební bratrstvo ChevraKadisha, jemuž postupně předsedali zakladatel Matěj Beran, Ludvík Müller, Robert Müller a Robert Mahler. Od roku 1886 se ve Světlé začalo pohřbívat na novém židovském hřbitově v ulici Komenského, který sousedí s komunálním hřbitovem. Pohřbívalo se tu až do druhé světové války.

7

FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Sefer,

1992. s 153. ISBN 80-900895-1-8 8

BERAN, Vladislav. Moje Světlá. In: Světelsko: vlastivědný sborník. č.1, 2007.

7

Dne 4. března 1889 byla v ulici Pěšinky čp. 15 odkoupena stavba bývalého hostince Ráj, která byla po drobných rekonstrukcích nadále využívána jako synagoga. V těsném sousedství synagogy se nacházel byt pro rabína a šámese. 9 Modlitebna se pyšnila poměrně prostorným sálem s dřevěnou podlahou a dřevěnou ženskou galerií. Ta stála na čtyřech dřevěných sloupech. Židovské bohoslužby se zde konaly po téměř padesát let až do počátku nacistické okupace. Od roku 1949 se budova stala modlitebnou Církve československé husitské. Od konce 90. let byla tato stavba opuštěna a v červenci 2006 proběhla její demolice. Posledním rabínem, kterého ŽNO ve Světlé měla byl Josef Bloch, který zde působil od roku 1914 do své smrti v roce 1930. Podle Antonína Kosteleckého před tímto mužem působili ve Světlé: „David Kraus, Albert Ullmann, Fischer, Adolf Kornfeld, Leopold Reiss, Josef Singer, Ignát Tschassni, Reinhardt, Mořic Blan, Samuel Schiller, Rudolf Blan a Gustav Blan.“10 V roce 1900 žilo ve městě již 117 židovských obyvatel. Zatímco od počátku židovského osídlení ve Světlé se početní stav zvyšoval, v roce 1921 už bylo židovských obyvatel jenom 107. K roku 1930 se počet židovských obyvatel v Čechách a na Moravě snížil. Jako příčiny bývají uváděny vystěhovalectví a také nízká porodnost. V roce 1930 žilo v Čechách a na Moravě 117 551 Židů. Do konce 1. republiky na podzim roku 1938 se tento počet mírně zvýšil v důsledku vystěhovalectví z Německa a Rakouska na 122 000. V době, kdy byla země obsazena nacistickými vojsky se počet židovských obyvatel pohyboval kolem 118 000 lidí. Do situace ve Světlé na Sázavou se tyto jevy samozřejmě promítaly. Důkazem je skutečnost, že k roku 1930 je zapsáno jen 79 Židů. Do transportu v červnu 1942 již nastupovalo ze světelských jenom 69 osob.

9

Šámes je označení pro rabínova pomocníka, sluhu.

10

KOSTELECKÝ, Antonín. Dějiny Židů ve Světlé nad Sázavou. Rukopis

8

1.2 Majetkové poměry Prameny z období před 1. světovou válkou podávají poněkud fragmentální obraz židovského vlivu ve městě. Obchodník Karel Holzer prodával mlýnské výrobky v domě č. 22, později ve vlastním domě č. 35 na náměstí Trčků z Lípy. Obchodníci s obilím, jetelem a zároveň i běžným zbožím byli Ludvík Müller, Robert Müller, Hermína Müllerová, Mořic Müller a Filip Müller. Dalšími obchodníky ve městě byli Mořic Skalla, Mořic a Adolf Hermannové na Malé straně nebo J. Dörfer v Nádražní ulici. Zajímavou kapitolou v židovské historii města Světlé nad Sázavou je soupeření zdejších kamenických mistrů Jana Šlesingera a Josefa Podpěry s židovským obchodníkem a podnikatelem Adolfem Mahlerem. Tento majitel obchodu s potravinami a spotřebním zbožím nebyl v kamenickém řemesle nijak vzdělán. Přesto začal podnikat a brzy zaměstnával několik dělníků. V době, kdy se stavěla trať tzv. posázavského pacifiku z Čerčan do Světlé nad Sázavou a odtud dále na Německý Brod, se začalo světelské kamenictví vzmáhat a rozrůstat. V přímé souvislosti se stavbou stoupla potřeba kamenných bloků na milníky podél trati. Oba známí světelští kameníci Podpěra s Šlesingerem nechtěli poptávce po milnících vyhovět. Jednoduše jim to nemohlo přinést zisk, který by si bývali představovali. Adolf Mahler tohoto využil a začal milníky pro dráhu dodávat sám. Aby vyrovnal jejich nízkou cenu, začal dodávat svým dělníkům potraviny, kořalku a tabák ze zásob svého obchodu, čímž ušetřil na platech a brzy začal prosperovat. Formanům, kteří mu zajišťovali dopravu nalámaného kamene Mahler platil obdobným způsobem. Oběma zbývajícím kameníkům už bylo jasné, že se novému konkurentovi daří, a tak vyrukovali se stížností, že Mahler podniká v oboru, na který nemá žádné vzdělání. Adolf Mahler celou aféru vyřešil tím, že si u mistra Štencingra z Lipnice nad Sázavou výuční list 9

jednoduše koupil. Brzy poté se proti Mahlerovu podniku zformovala opozice Jana Šlesingra a Josefa Podpěry, ke kterým přibyl ještě Podpěrův bratr Antonín. Toto protivenství však nemělo dlouhého trvání. Jan Šlesinger se od bratrů Podpěrových brzy odtrhl a začal s Adolfem Mahlerem spolupracovat. Jejich spolupráce poté již vydržela až do doby, než předali své podniky dědicům. Nakonec následovali Mahlerova příkladu všichni. Zřídili si obchody na jména svých manželek a nadále vypláceli své dělníky stejným způsobem jako to dělal Adolf Mahler. Přesto, že se od roku 1900 počet židovských obyvatel Světlé nad Sázavou snížil, představují 30. léta 20. století v dějinách židovské obce v S.n/S. asi nejsvětlejší období. Židovští občané pronikli hluboce do hospodářského i kulturního života města. Majitelem světelského panství byl od 11. července 1914 Richard Morawetz, který zde s manželkou Bedřiškou a potomky Herbertem, Oskarem, Janem Petrem a Soňou pobýval vždy přes léto na zámku čp. 1, jenž k tomuto panství patřil. Mimo zámek a celé panství Richard Morawetz ve Světlé nad Sázavou i podnikal v podobě škrobárenského závodu. Celé panství obnášelo 334 ha zemědělské půdy a 2214 ha lesů. Zemědělská půda byla pronajímána Leo Schmolkovi z Božejova, okr. Pelhřimov. Správu a podnikání s lesy vedl Richard Morawetz sám. Pila s parním pohonem poblíž vlakového nádraží patřila Hugo Popperovi, jenž bydlel v čp. 23. Tato pila byla postavena jeho otcem, Filipem Popperem, v roce 1908. Po Filipu Popperovi ji zdědil starší syn Rudolf Popper. Ten ovšem 11. listopadu 1924 zemřel na následky zranění z 1. světové války. V režii Roberta a Gustava Mahlerových, synů zakladatele kamenického závodu Adolfa Mahlera, se tento závod nadále vyvíjel. Robert Mahler navíc zastával v rámci židovské obce funkci matrikáře.

10

Židům patřilo mnoho výstavních městských domů na náměstí Trčků z Lípy, drahé domy v Nádražní ulici a většina obchodů ve městě. Lze jmenovat například velkoobchod, jenž vlastnili Eduard a Theodor Holzerové. Do jejich vlastnictví patřil i mlýn na koření, který se nalézal v Nádražní ulici. Dále fungoval v Dolní ulici čp. 92 „obchod vejci, máslem a houbami“, který vlastnil Markus Bondy. Na křižovatce Nádražní ulice a ulice Kolovratovy se nacházel rohový dům s vyobrazením obchodnického boha Merkura, patřící obchodníku Eduardu Müllerovi. Karolína Ohrensteinová vlastnila malý dům v Nádražní ulici, kde provozovala obchod s hračkami a galanterii. Dalšími obchodníky byli Mořic Skalla, Rudolf Pick, Robert Müller, Adolf Bloch, Rudolf Müller a další. Majitelem obchodu a budovy, přistavěné u mostu přes Sázavu, kde se vybíralo mýto, byl Gustav Neustadtl.11 V čp. 114 byla hospoda, jejímž majitelem a hostinským zároveň byl Adolf Herrmann. František Mahler, bratr majitelů kamenického závodu Roberta a Gustava, vedl provoz elektrotechnického závodu v čp. 193. Josef Kraus vlastnil dům v Nádražní ulici čp. 203. V přízemí tohoto domu měl Kraus otevřený obchod. V prvním patře se potom nacházel hlavní zdroj jeho příjmů, kterým byla pletárna. Další pletárna fungovala v domě čp. 38. Vlastníkem závodu i celého domu byl Mořic Skalla. V městském zastupitelstvu působili k roku 1933 tři světelští občané židovského původu. Byli to MUDr. Alfréd Weinstein za Československou stranu národně socialistickou a Josef Kraus s Gustavem Mahlerem

za

Československou

živnostensko-obchodnickou

stranu

středostavovskou.

11

Gustav Neustadtl koupil tuto původně dřevěnou budovu od vrchnosti. Později

při zřizování nového betonového mostu v letech 1928-1929 ji přestavěl v budovu zděnou.

11

1.3 Předvečer 2. světové války Konec velkého rozkvětu židovských obcí v 20. letech a na počátku let 30. předznamenal 30. leden 1933, kdy byl Adolf Hitler zvolen říšským kancléřem. S počátkem jeho vzestupu směrem k stále větší moci v nacistickém Německu šla ruku v ruce rovněž realizace plánů namířených proti Židům. První akce proti německým Židům byla zorganizována již 1. dubna 1933. Hitler dal najevo, že veškerá prosperita a výsady, které si Židé dosud vybudovali, spějí k rychlému zániku. Zhoršující se situace v českém a moravském pohraničí vyvolala vlnu vystěhovalectví, jejíž dopad se nevyhnul ani Světlé nad Sázavou. Město se stalo jedním z přechodných cílů uprchlíků, kteří odtud po několika strávených dnech pokračovali dál. Již 19. září 1938 sem dorazil první transport z okolí Chebu, Vildštejna a Plesné. Jednalo se o 985 osob, jejichž počet se hned následujícího dne rozrostl na 1033. Ve Světlé nad Sázavou pobyli uprchlíci zhruba čtrnáct dnů. Pro jejich ubytování byly uvolněny obě školní budovy, některé prostory v zámku a v Lidovém domě. Po zmíněné čtrnáctidenní době pokračovali do Mnichova Hradiště. Po Hitlerově setkání s britským ministerským předsedou v Bad Godesbergu, kde Hitler rozšířil požadavek vydání sudetského pohraničí o odstoupení dalších pohraničních území Maďarsku a Polsku, vyhlásila vláda generála Syrového na 23. září 1938 všeobecnou mobilizaci pro všechny muže do 40 let. V té době na světelském náměstí probíhala manifestace za hojné účasti lidu, která se vyslovovala jednoznačně proti vydání pohraničních oblastí Hitlerovi. O den později se ve světelských ulicích objevily mobilizační letáky. Většina branců se však tehdy již nenacházela ve městě, neboť uposlechli výzvu rozhlasu již v noci a odjeli prvními ranními vlaky.

12

Druhá polovina září roku 1938 byla ve Světlé nad Sázavou plná událostí. Hned dva dny po odjezdu branců do Československé armády dorazil do Světlé další, již druhý transport uprchlíků z pohraničí. Jednalo se o 29 osob z Podmokel. Ve Světlé se tito lidé zdrželi asi týden, pak se ale vrátili zpět. Po 30. září 1938, kdy československá vláda polkla hořké sousto v podobě mnichovského diktátu, se odstoupená pohraniční území dostala do sféry správy nacistického Německa a tedy rovněž do oblasti působnosti norimberských zákonů.12 To samozřejmě způsobilo další vlny vystěhovalectví. Kromě mnoha dalších se do pohybu dalo i tamních 25 000 židovských obyvatel. Třetí transport uprchlíků před nacistickou hrozbou dorazil do Světlé 12. října 1938. Oproti minulému byl tento mnohem početnější. Jednalo se o 230 osob z Ústí nad Labem, Chebu a opět z Podmokelska. Do poloviny listopadu se počet uprchlíků zvýšil na 343. Později hledali tito emigranti spásu ve Francii, Kanadě, Anglii, Norsku a Austrálii. „Poslední němečtí antifašisté, celkem 103 mužů, žen a dětí, odjeli teprve 14. března 1939, takže je možné, že už padli do rukou okupantů.“13 Dne 30. října 1938 na světelském náměstí Československá obec legionářů vztyčila pomník padlým první světové války. Vzhledem k tíživé mezinárodní situaci se však tato akce, připravovaná k oslavě 20. výročí osvobození republiky, odehrála ve vší tichosti, bez slavnostní nálady a výraznější účasti veřejnosti. 12

Ačkoliv popis těchto širších reálií není náplní této práce, považuji za vhodné

alespoň ve zkratce připomenout hlavní body norimberských zákonů. Židovského občanstva se týkala část „o ochraně krve a německé cti“, která mimo jiné zakazovala a rušila sňatky a mimomanželské vztahy mezi Židy a německými státními příslušníky. Dále nesměli Židé zaměstnávat německé státní občanky mladší 45 let a nesměli vyvěšovat a používat německé vlajky a státní znak, jímž se stala svastika. 13

DOUBEK, Eduard. Světlá nad Sázavou v zrcadle dějin. 1. vyd. Praha: Pano-

rama, 1992. s 103. ISBN 80-7038-284-8

13

Křišťálová noc z 9. na 10. listopad 1938 znamenala mnoho ztrát i v řadách českého židovstva. V celém pohraničí bylo zdevastováno a vypáleno mnoho synagog. Podle Jiřího Fiedlera14 jich bylo nejméně 35. Ušetřeny samozřejmě nebyly ani židovské domy, hřbitovy a obchody.

1.4 Aféra kolem Richarda Morawetze V srpnu 1938 se objevila zpráva, obviňující Richarda Morawetze a několik jeho kompliců z finančních podvodů. Podle zprávy, uvedené titulkem „Co se židy?“, měl Richard Morawetz na svědomí několik korupčních zločinů. O autorovi dopisu se bohužel můžeme spíše dohadovat. Již v době, ze které pochází přepis zprávy, z něhož je čerpáno pro tuto práci, byl podpis nečitelný. Autor přepisu proto určil žalující osobu pouze s otazníkem a bohužel navíc k přepisu nepřipojil kopii původního podpisu. Jako pravděpodobný autor dopisu byl určen jistý Julius Pomerahach. Zpráva je svým slohem silně protižidovsky zaměřená. Dle jejího znění okradl Richard Morawetz „… náš stát a Národ o více jak Kč 500 000 000 … začal podpláceti v ministerstvech kradenými státními penězi…pětkrát pod přísahou vědomě křivě svědčil a k tomuto zločinu svedl celou řadu hlavně Židovských svědků…“15 První Morawetzův úplatek se měl uskutečnit již v roce 1930, kdy údajně majitel světelského panství uplatil pracovníka v oddělení přímých daní Františka Hlažka. Jednalo se o 2 miliony korun. Hlažek měl poté rozdělovat úplatky dále mezi úřednictvem, což mělo

14

FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Se-

fer, 1992. s. 23. ISBN 80-900895-1-8 15

SOkA Havlíčkův Brod: Archiv města Světlé nad Sázavou.

14

v konečném důsledku znamenat daňové úlevy pro světelského podnikatele. Na jiném místě dopisu se o protižidovském zaměření přesvědčíme znovu, když se dočítáme, že „když máme také žida ministra financí a býv. pres. šéfa v min. financí co žida, nedivme se, že to u nás již léta takto vypadá.“16 V dalších částech zprávy se autor dožaduje, aby byl Morawetz ihned zatčen a vyšetřován státní policií. Zda měl tento dopis pro osobu Richarda Morawetze nějaký zásadnější dopad, zda se jednalo o pravdivá obvinění nebo jenom o pokus o

vykonstruovanou,

protižidovsky

laděnou

aféru

s jedním

z nejvýznamnějších mužů Světlé nad Sázavou ve zkoumaném období, nepodařilo se mi bohužel zatím zjistit. Archivní prameny poskytují pouze tuto jedinou zprávu a literatura, stejně jako je tomu pro většinu informací ohledně ŽNO ve Světlé nad Sázavou charakteristické, mlčí zcela. Aféra Richarda Morawetze znamená směr, kterým se tato práce může dále vyvíjet.

16


15

2. Okupace 2.1 Obsazení Světelska německými vojsky Obavy nejen židovských obyvatel se naplnily 15. března 1939, kdy byl hitlerovským vojskem obsazen celý zbytek republiky a již o den dříve odtrženo Slovensko. Sféra působnosti norimberských zákonů se v tom okamžiku začala rozšiřovat i na Světelsko. Byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. První tři německé tanky se ve Světlé nad Sázavou objevily dva dny po zahájení zabírání našeho území, tedy 17. března 1939. Již toho dne byly zatčeni první lidé. Dne 25. března 1939 musela četnická stanice

ve

Světlé

odevzdat

karabiny.

O

den

později

byla

z protektorátního nařízení na silnicích zavedena jízda vpravo. I po těchto změnách do Světlé nadále mířili uprchlíci. Dne 15. dubna 1939 přijel do Světlé další transport z tehdy již nepřátelských území. Jednalo se o Čechy žijící na Slovensku a Maďarskem zabrané Podkarpatské Rusi. Pro mnoho z nich byl však pobyt ve Světlé jenom krátkou epizodou, neboť byli vzápětí verbováni do Německa na práce a stavbu dálnice. Německou posádku obdrželo město 29. srpna 1939. Její počet byl 141 mužů. Ti se ubytovali v měšťanské škole, čímž prakticky skončila pravidelná školní výuka. Učilo se sice i nadále, avšak značně nepravidelně a spíše výjimečně. Později byl pro vojáky zabrán zámek. Dne 1. září 1939 bylo ve Světlé poprvé nařízeno zatemňování a 24. září 1939 byly občanům poprvé vydávány lístky na potraviny. JUDr. Jaroslav Kratochvíl ze Světlé nad Sázavou se v roce 1940 stal ministrem obchodu, průmyslu a živnosti v protektorátní vládě. Když později v únoru 1942 vyšlo nařízení o německo-českém označení cest, budov, ulic atd., bylo město přejmenováno na Swietla ob

16

der Sasau, Pěšinky, kde stála synagoga, se staly Bachsteigem, Nádražní ulice, kde mnoho Židů bydlelo, se proměnila v Bahnhoffstrasse a náměstí Trčků z Lípy bylo přejmenováno na TrckaPlatz.

2.2 Postavení světelských Židů v prvních letech války Velmi brzy po obsazení došlo k prvním perzekucím proti Židům. Dne 29. března 1939 bylo v Protektorátu Čechy a Morava zakázáno dělat jakékoliv změny v držbě židovského majetku, přičemž za židovský se považoval i ten majetek, který byl třeba Židy vlastněn jenom částečně. Takový majetek mohl změnit vlastníka jenom v jednom jediném případě a sice pokud byl předán do německých rukou. Jednalo se o jednu z cest, kterými se nacisté snažili ovládnout hospodářství země. Dne 21. června 1939 dostalo nařízení o zákazu manipulace s židovským majetkem další podoby. Říšský protektor von Neurath vydal tzv. Nařízení o židovském majetku. Jednalo se o první plnou aplikaci norimberských zákonů do praxe v Protektorátu. V tomto nařízení bylo vymezeno, kdo bude napříště považován za Žida a který majetek bude označován jako židovský. Za Žida měla být považována osoba, jejíž nejméně tři prarodiče byli Židé. Definice „židovského podniku“ byla záměrně mnohem širší. Za takový podnik byl považován i ten, jehož jeden z ručících společníků byl Žid. Pokud podnik neměl židovské vlastníky ani podílníky, ale byl pod vlivem židovských obchodníků a průmyslníků, byl i tento považován za podnik židovský. Takto označené podniky byly posléze předávány do rukou německých správců – tzv. treuhänderů. Podle nařízení říšského protektora k 18. červenci 1939 museli všichni židovští vlastníci zemědělských a lesních pozemků tento ma-

17

jetek nahlásit příslušnému úřadu. V případě Světlé nad Sázavou to byl Krajský úřad v Ledči nad Sázavou, odkud informace putovaly k osobě Oberlandrata v Německém Brodě. Nahlášeny byly celkem tři zemědělské podniky v židovských rukou, o celkové výměře 171 ha, přičemž největší zabíral plochu celých 168 ha. Dne 12. září 1939 vyšlo protektorátní nařízení o uzavření restaurací, kaváren, vináren a hostinců, popřípadě vyhrazení speciální místnosti pro Židy. Ve Světlé nad Sázavou byla taková místnost vyhrazena v restauraci Antonína Herinka. Všechny světelské restaurační podniky byly v souladu s nařízením označeny informační tabulí s nápisem „Židům nepřístupno“ (Für Juden unzugänglich). Speciální místnost u Antonína Herinka musela být rovněž jasně označena. Dne 23. září 1939 byl učiněn další velký krok k vyloučení židovských obyvatel ze společnosti. Židům bylo nařízeno odevzdat radiopřijímače, telefonní přístroje, jízdní kola, šicí stroje, gramofony, lyže i domácí zvířata. Rok 1940 znamenal pro světelské Židy (a nejen pro ně) mnoho změn k horšímu. Bývalé postavení ze „zlatých“ 20. a části 30. let bylo definitivně pryč. Tehdejší světelský kronikář Karel Suchopár napsal o počátku roku 1940, že „pronásledování občanů židovského vyznání nastalo na jaře 1940 uzavíráním jejich obchodů.“17 Uzavírání židovských obchodů předcházelo protektorátní nařízení z 26. ledna 1940, které hovořilo o postavení Židů mimo hospodářský život. Lidem židovského vyznání bylo zakázáno vykonávat velkou většinu zaměstnání, což je vlastně předurčovalo k zabavení jejich živností, které jim náhle byly k ničemu. V rámci tohoto nařízení byli Židé rovněž vyjmuti z advokacie a zdravotní péče. K těmto omezením se brzy měly připojit další. V březnu 1940 byl starosta města pozván

17


Suchopár 1938-1959, Jiří Holan 1960-1963).

18

na informační schůzku k ledečskému hejtmanovi, která předznamenávala další kroky v hospodaření s židovským majetkem ve Světlé. Březen a duben 1940 se staly ve světelských dějinách měsíci, kdy byli ochromení židovští vlastníci definitivně zbaveni svých živností. Probíhala zde tzv. arizace židovských obchodů, při níž přecházely tyto do rukou árijských správců, popř. byly rozkradeny a úplně uzavřeny. Během těchto akcí se mezi občany města našli takoví, „kteří se rozkrádání židovského majetku zúčastnili a s okupanty kolaborovali … a někteří se ze zištných důvodů dokonce přihlásili za Němce.18 Světlé nad Sázavou se samozřejmě nevyhnula antisemitsky zaměřená propaganda. Ze světelského náměstí se dochoval leták organizace Árijský boj, který hlásal svá „zrnka pravdy o Židech.“ V letáku byla napadána prosperita židovských podniků z dvacátých a třicátých let. Stojí zde například, že: „Židé nás vedli k tomu, abychom se styděli za své češství – chtěli z nás míti beznárodní – mezinárodní hlupce. Chtěli abychom jim své pozice vyklidili a bojovali za ně o nové pozice pro ně.“19 V letáku dále stojí, že „pouze člověk politicky krátkozraký, povahově bezectný, který svoji národní ideu zradil – může stranit Židům.“20 Podepsána je pod letákem filiální redakce Árijského boje se sídlem v Komenského ulici. Dne 13. srpna 1940 vyšlo z ledečské kanceláře další nařízení. Tentokráte se týkalo doby, během které směli Židé navštěvovat obchody a nakupovat. Tato doba byla určena na 11. až 13. hodinu a potom ještě večer mezi 16. a 17. hodinou. Směrnice zároveň upravovala povinnosti i pro majitele obchodů. Konkrétně se jednalo o povinnost vyvěsit viditelně tabulku v české i německé řeči, která jasně dávala na vědomí, kdy mohou Židé přijít na nákup. V případě nedodržení

18

DOUBEK, Eduard. Světlá nad Sázavou v zrcadle dějin. 1. vyd. Praha: Pano-

rama, 1992. s 107 - 108. ISBN 80-7038-284-8 19


20

Tamtéž.

19

nákupní doby se viníkům hrozilo trestem vězení do 14 dnů, popř. pokutou ve výši 5 000 korun. Později k tomuto omezení postupně přibývaly zákazy nákupu určitých potravin. Jak uvádí Jiří Fiedler21, jednalo se např. o ovoce, sýr, cukr, ryby, drůbež, zvěřinu, vejce, mléko, pečivo, luštěniny, maso, cukroví, víno a lihoviny, cibule a česnek, káva, tabákové výrobky a holící mýdlo. O pouhý týden později bylo zakázáno, aby se Židé pohybovali na veřejných prostranstvích. Byl odepřen přístup do biografu, na náměstí, do význačnějších ulic, do parků, lesů či třeba koupališť. Významnější světelské rodiny měly na nábřeží v Pěšinkách svá soukromá koupaliště. Vedle slavné kamenické rodiny Podpěrových, zde měl svou část břehu i Alfréd Weinstein. Vedle těchto soukromých koupališť se nacházelo ještě jedno veřejné. Zákaz pohybu na nábřežích znamenal ve Světlé ještě o něco více než pouhé zamezení možnosti navštěvování prestižnější části města, kam se nábřeží přirozeně obecně řadila. Na nábřeží ve Světlé nad Sázavou, v tzv. Pěšinkách, totiž stál dům čp. 15, který byl, jak již bylo zmíněno výše, využíván jako židovská modlitebna. Bohoslužby se zde ovšem nekonaly už od samého počátku okupace. Nařízení ohledně zákazu vstupu Židů do světelských restaurací bylo 4. září 1940 ještě upraveno o bod, ve kterém se nadále zakazovalo i ubytování těchto lidí v hotelových zařízeních. V textu nařízení se rovněž znovu objevil apel, aby byly restaurační podniky označeny příslušnými cedulemi. Židovské podniky, které podléhaly již od března či dubna árijské správě, se od 17. září z rozkazu německobrodského Oberlandrata musely označit cedulí „Jüdisches Geschaft.“ Poslední významnější událostí roku 1940, týkající se Židů ve Světlé nad Sázavou, bylo řízení, jenž zakazovalo židovským občanům (stej-

21

FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Se-

fer, 1992. s 23. ISBN 80-900895-1-8

20

ně

jako

členům

bývalé

komunistické

strany)

zastávat

pozici

v obecním zastupitelstvu. Toto nařízení ovšem ve Světlé nad Sázavou vyšlo vniveč, neboť bývalí zastupitelé Josef Kraus a Gustav Mahler ani bývalý starosta města MUDr. Alfréd Weinstein se již delší dobu na veřejném životě ve Světlé nepodíleli. Dne 10. dubna roku 1941 byla v protektorátním nařízení upravena doba návštěv Židů na městských či peněžních úřadech. Tato doba byla vymezena na 8. až 9. hodinu ranní, přičemž při porušení platil stejný trest, jako při porušení návštěvní doby v obchodech. Úřady byly opět povinny vyvěsit příslušné informační tabule v obou jazycích. V polovině července se konaly ve Světlé nad Sázavou každoroční trhy. Rok 1941 byl výjimečný tím, že i zde byla upravena nákupní doba pro židovské občany. Ti se směli jít na trhy podívat každý den pouze v poslední hodinu před zavírací dobou, což znamená mezi 16 a 17 hodinou. Jednotlivé stánky se rovněž neobešly bez označení. Podle norimberských zákonů Židé rovněž nesměli zaměstnávat árijské ženy mladší 45 let jako pomocnice v domácnosti. Ve Světlé se tyto skutečnosti začaly prověřovat až od 1. srpna 1941, kdy na žádost Úřadu práce v Německém Brodě - pobočka Ledeč nad Sázavou proběhla příslušná šetření. Zaměstnavatelů, kteří pomoci služebných využívali, se ve Světlé našlo celkem šest. Byl to Eduard Holzer, Adolf Bloch, František Mahler, Robert Mahler, Ervín Stern a Alfréd Ohrenstein. Od 1. září 1941 museli všichni Židé starší šesti let viditelně nosit v levé horní části oděvu Davidovu hvězdu s nápisem Jude. Stejný nápis již předtím označoval židovské doklady. Dne 5. září vydal hejtman dr. Vodička další omezující nařízení. Tentokrát se na mušce ocitla městská knihovna. Židům byl zamezen

21

přístup do budovy, stejně jako půjčování knih. O pět dní později postihl zákaz i jakékoliv provozování či rozšiřování židovské hudby. V říjnu 1941 jsou dalším protektorátním nařízením uzavřeny všechny synagogy a židovské modlitebny. Pro světelskou modlitebnu to znamenalo definitivní konec činnosti. Během nacistické okupace byl zcela uzavřen starý židovský hřbitov na Malé straně. Starobylé náhrobky, leckdy z 18. a častěji z 19. století, byly odvezeny. Nový hřbitov byl sice destrukce ušetřen, avšak jeho provoz byl během okupace rovněž ukončen.

2.3 Uvolňování domů Rozkaz z kolínského Oberlandratu z 16. října 1940 učinil další z kroků směřujících k vymazání Židů z běžného života. Podle této směrnice se měl do 7. listopadu 1940 vyhotovit seznam všech uvolňovaných obytných prostor a všech domů, bytů a majetků, které patří Židům nebo je mají Židé třeba jenom v nájmu. Hlášení mělo navíc obsahovat přesnější popis hlášené stavby jako je např. počet místností, velikost zahrady, sklepa, půdy atd. Na dům, patřící bývalému majiteli velkostatku Světlá nad Sázavou, nyní již do zahraničí vycestovalého Richarda Morawetze byla uvalena nucená správa. Nájemce Leo Schmolka musel dům do 15. prosince 1940 vyklidit. Nejinak se vedlo mnoha dalším židovským nemovitostem v celém městě. Hlášení o stavu židovského majetku bylo v únoru 1941 ještě doplněno katastrální mapou, ve které byly zelenou barvou všechny zbývající židovské nemovitosti a pozemky jasně vyznačeny. V té době už se uvolněné prostory začínaly těšit zájmu Němců, kteří chtěli využít výhodné příležitosti a tyto nemovitosti získat. Jako příklad lze uvést dopis z 24. února 1941, ve kterém žádá teplický Němec Wilhelm 22

Görner o přidělení domu po bývalém majiteli parní pily v Nádražní ulici Filipu Popperovi. Tato žádost byla 3. března zamítnuta s tím, že dům po Filipu Popperovi je v současné době zaplněn a žádný jiný jemu podobný rovněž není k dispozici. Jako satisfakce byl ovšem nabídnut byt po Leo Schmolkovi. Nakonec byl ale uvolněn Popperův dům a od 1. května 1941 se Wilhelm Görner mohl nastěhovat. Dnes patří bývalý dům rodiny Popperových městu a nachází se v něm vstup do světelského podzemí, jehož existence se dá vystopovat až do středověku. Druhý konec podzemí se nachází v místě, kde dříve stávala židovská modlitebna v Pěšinkách.

2.4 Transport Do října roku 1941 v Protektorátu Čechy a Morava ještě existovala určitá možnost vycestování do relativního bezpečí v zahraničí. Háček však vězel v tom, že vycestování mohlo být provedeno jen a pouze bez veškerého majetku. V porovnání s rizikem ztráty života však toto omezení nemá významnější váhu. To dokazuje i fakt, že téměř 26 000 Židů z protektorátu do října 1941 skutečně odešlo. Jejich cílem se nejčastěji stala Palestina, Spojené státy americké, Jižní Amerika nebo některý ze států západní Evropy. Přesto v protektorátu zůstávají téměř čtyři pětiny tehdejší židovské populace. Zůstalo zde kolem 92 tisíc lidí, na které se vztahovaly norimberské zákony. Osmdesát devět tisíc z tohoto počtu bylo mezi říjnem 1941 a květnem 1945 transportováno do Terezína22, odkud

22

Mnoho Židů do transportů vůbec nenastoupilo. Volili raději odchod z tohoto

světa prostřednictvím sebevraždy nebo byli zastřeleni na hranicích při pokusu o ilegální přechod.

23

vedla cesta už jenom do koncentračních táborů. Zhruba 80 tisíc z nich se již nevrátilo.23 Na židovské občany Světelska došlo až o více než půl roku později. Dne 5. června 1942 se zde uskutečnil první transport Židů ze Světlé nad Sázavou a okolních obcí. O čtyři dny později následoval další a 13. června 1942 se uskutečnil transport poslední. V těchto třech dnech odešlo ze Světlé 69 lidí. 56 z nich se již nikdy nevrátilo. Židovští obyvatelé Světlé nad Sázavou měli v době transportu průměrný věk 45 let. Populace tedy nebyla nijak mladá. 33 osob z 69 odvezených dosáhlo věku více jak 50 let. Někteří velmi výrazně. Například Kláře Mahlerové, která byla nejstarší členkou ŽNO v S.n/S bylo v době transportu 92 let, Hermíně Müllerové bylo let 80. Dětí bylo mezi světelskými Židy v této době již málo. Do transportu mezi 5. a 13. červnem 1942 nastoupily jenom čtyři. Hildě Pickové a Jiřímu Schmolkovi bylo patnáct let. Ruth Sternové bylo let devět a Heleně Kohnové, která se narodila již za války 21.června 1941 byl jediný rok. Ani oni však nebyli ušetřeni. Do transportu na počátku června 1942 nastupovali i význačné osobnosti minulosti obce. Byl to třeba Leo Schmolka, bývalý nájemce světelského velkostatku, bývalý majitel kamenických závodů Robert Mahler nebo kupříkladu bývalý majitel parní pily Hugo Popper. Jak již bylo naznačeno, v transportech nebyli jenom Židé přímo ze Světlé nad Sázavou, nýbrž i další rodiny z okolních obcí jako jsou Babice, Dobrnice, Leština u Světlé, Lipnice nad Sázavou, Smrdov

23

První transporty proběhly v říjnu a listopadu 1941, kdy bylo na 5 000 praž-

ských Židů odvezeno do polské Lodže. Z 5 tisíc lidí se vrátilo jenom 272 přeživších.

24

(Sázavka) a Vrbice. Cesta odtransportovaných na počátku června 1942 ze Světlé nad Sázavou vedla do Terezína.24 Odtud byli postupně převáženi do vyhlazovacích a pracovních táborů, přičemž nejčastější jména destinací byla Osvětim a Treblinka, méně častěji to byl Trostinec či Raasika. U mnoha lidí není jméno koncentračního tábora známo. V případě Světelských se tato mezera však dá s velkou pravděpodobností vyplnit a určit za cílové tábory Osvětim a Treblinku. Velká většina těchto lidí byla z Terezína odtransportována již v červnu 1942.

24

Terezínská

pevnost

a

město

byly

v listopadu 1941.

25

přebudovány

v koncentrační

tábor

3. Osudy MUDr. Alfréda Weinsteina Jak již bylo naznačeno v úvodu práce, Alfréd Weinstein byl jedním z nejvýznamnějších občanů Světlé nad Sázavou v tomto období. Narodil se 13. ledna 1891 na Táborsku. Za manželku si vzal o devět let mladší Marii Mayerovou, která mu 22. srpna 1922 porodila dceru Věru. Do Světlé nad Sázavou se rodina přistěhovala hned rok po Věřině narození. Nastěhovali se do domu čp. 228 v Nádražní ulici po význačné rodině Syrových. Dnes je tento dům znám jako Weinsteinova vila. Alfréd Weinstein ve městě nahradil ve funkci lékaře dr. Duffka. Vedle obyčejné lékařské praxe nabízel Weinstein ještě spravování zubů a oční lékařství. V 1. polovině 30. let si MUDr. Alfréd Weinstein dopisoval s prezidentem republiky T. G. Masarykem a je možné, že mu pomáhal při jeho zrakových potížích. Alfréd Weinstein brzy pronikl do společenského života města. Jako lékaře jej k tomu předurčovala jeho profese. Své postavení navíc podporoval usilovnou prací. Byl členem Československé strany národněsocialistické. Jeho snažení vyvrcholilo zvolením do obecního zastupitelstva v roce 1930 a následné zvolením do funkce starosty města 4. listopadu 1931. 25 Starostou města byl Alfréd Weinstein téměř celá 30. léta. Ve veřejném životě města zanechával Alfréd Weinstein výraznou stopu až téměř do počátku druhé světové války. Vedle povinností v obecním zastupitelstvu, na postu starosty a lékaře se navíc věnoval práci ve zdejším Sokolu, jemuž rovněž předsedal.26

25

Eduard Doubek Weinsteinovo zvolení za starostu města chybně uvádí k roku

1930. 26

Sokolovna byla vybudována v roce 1922 na místě zbouraného starého domu

vedle restaurace Antonína Herinka na křižovatce Nádražní ulice a ulice Čapkovy. Za objektem bylo zbudováno venkovní sportoviště.

26

V posledních dnech před obsazením zbytku republiky německými vojsky se Alfréd Weinstein rozhodl raději stáhnout do ústraní. Dne 3. března 1939 proto poslal obecnímu zastupitelstvu rezignaci na post starosty města. Na schůzi obecního zastupitelstva, konané pouhý den před obsazením, tedy 14. března 1939 byla tato rezignace projednána a přijata. Bylo rozhodnuto o vypsání voleb na nového starostu a 22. března se starostou stal Josef Radil. Židovští občané už nadále nevykonávali žádné funkce v obecním zastupitelstvu. Weinsteinova rezignace ovšem mluvila výslovně o postu starosty města. Bylo teda poněkud nejasné, co se má stát s jeho místem v obecním zastupitelstvu. Byl mu tedy poslán úřední dopis, ve kterém se jej radní ptali, zda se zároveň s funkcí starosty vzdává i svého místa v obecním zastupitelstvu. MUDr. Alfréd Weinstein si dal s odpovědí poměrně na čas, ta dorazila na úřady až 12. dubna 1939. Její znění však bylo stručné, jasné a vlastně nejspíš i očekávané: „Moje vzdání se funkce týká se i členství v obecním zastupitelstvu“. 27 Alfréd Weinstein byl pevně rozhodnut stáhnout se před nacistickou hrozbou do ústraní a dále se věnovat práci, kde nebyl, jak se říká, tolik na očích. Na určitou dobu se to snad i dařilo. Dne 10. června roku 1940 však MUDr. Alfréd Weinstein obdržel v souvislosti s pokračující perzekucí Židů na území, na které se vztahovaly norimberské zákony, nařízení od ministerstva sociální a zdravotní správy, které mu odebralo právo nadále vykonávat lékařskou praxi. K nařízení se vztahovalo šestitýdenní vacantio legis, tzn. že od 24. července 1940 už Weinsteinovi hrozil za poskytnutí lékařské pomoci trest. Než zákaz nabyl plné platnosti, rozhodla se rada ŽNO požádat Weinsteina, aby si podal žádost o odvolání tohoto zákazu. Zároveň ŽNO

27

SOkA Havlíčkův Brod, fond: Archiv města Světlá nad Sázavou.

27

požádala městskou radu, aby se za Weinsteina přimluvila formou doporučujícího dopisu. Městská rada tuto žádost projednala a 16. července 1940 se rozhodla doporučení udělit. Hned o den později byl odeslán dopis, ve kterém mimo jiné stálo, že MUDr. Alfréd Weinstein je „jako dlouholetý praktický a pokladenský lékař všeobecně vyhledáván a vážen, obzvláště jako oční odborník. Byl dlouholetým činným pracovníkem místní samosprávy, činovníkem národních institucí a je sociálně cítící s potřebami všeho obyvatelstva, obzvláště k vrstvám hospodářsky nejslabším. V jeho případě přichází v úvahu všeobecný zájem veřejný a jeho dosavadní činnost lékařská dává v každém směru záruku řádného výkonu povolání.“ 28 Zmíněný obor očního lékařství byl Weinsteinovou špičkou. Jím vyvinuté oční kapky, se podle Vladislava Berana29 používají i v současnosti. Jediný

den

před

počátkem

účinnosti

zákazu

činnosti,

tedy

23. července 1940 ministerstvo odvolání vyhovělo a udělilo doktoru Weinsteinovi povolení provozovat lékařskou praxi pro Židy ze Světlé nad Sázavou a okolí30. Hrozba se teď zdála být na nějaký čas zažehnána, i když okruh pacientů už byl zúžen pouze na Židy. Hned na počátku září 1940 však problémy začaly znovu. Dne 6. září obdržel Weinstein dopis z velitelství v Německém Brodě, ve kterém stálo, že se židovská praxe opět zakazuje, a to na dobu neurčitou. Dne 25. září 1940 byl Weinstein přinucen sundat tabuli označující jeho ordinaci. S tímto nařízením šel ruku v ruce i zákaz používání titulu MUDr. na veřejnosti. Žádnému židovskému lékaři v ledečském okrese se tehdy nepodařilo povolení k léčení pacienta získat. 28

SOkA Havlíčkův Brod, fond: Archiv města Světlá nad Sázavou.

29


30

Pro tuto informaci jsem sice nenašel přímý doklad, avšak hned z následujícího

dopisu MUDr. Weinsteinovi z Oberlandratu v Německém Brodě to jednoznačně vyplývá.

28

Nějaký čas tedy nejen pro Židy ze Světlé nad Sázavou nastala situace, kdy se v případě zdravotních potíží neměli na koho obrátit. Zda Weinstein poskytoval pomoc nemocným tajně a proti nařízením lze se jen dohadovat, avšak vzhledem k tomu, že v pozdější době pacienty tajně léčil, přikláněl bych se k názoru, že to dělal i tentokrát. Situace se znovu obrátila na konci měsíce října. Dne 28. října 1940 obdržel Weinstein vyrozumění, že podle výnosu, schváleného úřadem Říšského protektora z 2. října a 22. října 1940, smí vykonávat lékařskou praxi pro Židy ve Světlé nad Sázavou. Je poměrně snadné si představit, kolik práce náhle MUDr. Weinstein mohl mít. Jistota, že jeho ordinace nebude brzy opět uzavřena, přece nebyla žádná. Sám Weinstein evidentně povolení činnosti využil a zašel tak daleko, že léčil kohokoliv, kdo za ním přišel. Vladislav Beran vzpomíná jak „doktor Weinstein vylomil na zahradě plaňku v plotě a když se setmělo, navštěvoval pacienta, což bylo trestné.“31 To samé vyplývá z napomenutí okresního hejtmana v Ledči nad Sázavou, který Weinsteinovi v dopise připomínal, že smí provozovat lékařskou praxi pouze pro Židy a svou vlastní rodinu. Ne pro nikoho dalšího. Pokud by toto i nadále nedodržoval, hrozil mu peněžní trest do 100 000 korun nebo půl roku vězení. Zároveň mu okresní hejtman nařídil, aby pro svou osobu používal označení židovský lékař a svou ordinaci opatřil předepsanými německo-českými nápisy. O další praxi MUDr. Weinsteina už záznamy vedeny nejsou. Dá se předpokládat, že se jeho praxe vyvíjela v podobném duchu po celou dobu, než byli židovští občané z města odtransportováni. Zajímavé však je, že jméno MUDr. Alfréda Weinsteina ani nikoho z jeho rodiny na seznamu32 lidí odvezených 5., 9. a 13. června do Terezína nenalézáme.

31


32

Tento seznam je k práci připojen v sekci Přílohy.

29

Seznam, ve kterém se toto jméno vyskytuje, zároveň prozrazuje zajímavou skutečnost. Podle Kroniky města Světlé nad Sázavou33 byl Alfréd Weinstein uvězněn od 12. října 1944 do 12. května 1945, tedy až do konce války. V tom samém seznamu nalézáme i jméno Věry Weinsteinové, dcery MUDr. Weinsteina, která byla vězněná od 17. září 1942 do 16. května 1945. Oba byli tedy hrůz koncentračních táborů ušetřeni a druhou světovou válku přežili. V případě MUDr. Alfréda Weinsteina se však nepodařilo pád Třetí říše přežít o mnoho. Několik dní po svém propuštění se vrátil zpět do role významného občana města a vystoupil na náměstí Trčků z Lípy s projevem. Během tohoto temperamentního projevu ovšem jej postihl záchvat mrtvice, na jehož následky zemřel.

33


Suchopár 1938-1959, Jiří Holan 1960-1963).

30

Závěr Židovští obchodníci, podnikatelé a průmyslníci si během první poloviny 20. století vytvořili ve Světlé nad Sázavou velmi výrazné postavení. Tvořili významnou složku v každodenním životě města i ve vrcholných orgánech jako bylo obecní zastupitelstvo či úřad starosty města. Dalo by se hovořit o rozkvětu a možnosti dobré budoucnosti. Období vzestupu nacistické moci a 2. světová válka se však staly hrobem pro drtivou většinu vydobytých postavení a zároveň znamenaly tragický konec i pro samotné životy židovských obyvatel. Stejně jako velká většina židovských náboženských obcí na českém území, nebyla ta ze Světlé nad Sázavou po 2. světové válce obnovena. Přesto však nezaniklo vše. Židovští občané města zanechali ve Světlé své stopy, které ani síly Třetí říše nedokázaly vymazat. Modlitebna sice již nestojí, ale Weinsteinova vila ano. Od září roku 1975 zde byla otevřena Lidová škola umění a v současnosti budova slouží jako sídlo Základní školy umění. Asi nejvýznamnějším památníkem je tzv. nový židovský hřbitov, který je po rekonstrukci v 90. letech ve velmi dobrém stavu. Nejdůležitější je nejspíše skutečnost, že ne všichni židovští občané, odvezení do koncentračních táborů, zaplatili druhou světovou válku svými životy. Do Světlé nad Sázavou se však natrvalo již nikdy nevrátili.

31

Použité prameny a literatura Prameny: SOkA Havlíčkův Brod Kronika města Světlá nad Sázavou; II. díl 1938-31.12.1963 (kronikář Karel Suchopár 1938-1959, Jiří Holan 1960-1963). BÖHM, Josef. Světelsko v boji proti fašismu. Rukopis KOSTELECKÝ, Antonín. Dějiny Židů ve Světlé nad Sázavou. Rukopis

Elektronické zdroje: Oficiální www stránky města Světlé nad Sázavou

Literatura: FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Sefer, 1992. 199 s. ISBN 80-900895-1-8 DOUBEK, Eduard. Světlá nad Sázavou v zrcadle dějin. 1. vyd. Praha: Panorama, 1992. 155 s. ISBN 80-7038-284-8 ROZKOŠNÁ, Blanka. Židovské památky Čech: historie a památky židovského osídlení Čech. 1. vyd. Brno: Era, 2004. 480 s. ISBN 8086517-64-0 BERAN, Vladislav. Moje Světlá. In: Světelsko: vlastivědný sborník. č.1, 2007. s 177-194.

32

Resumé Práce ve stručnosti nastiňuje důležité momenty ve vývoji Židovské náboženské obce ve Světlé nad Sázavou. Hlavní pozornost je věnována hospodářskému a sociálnímu postavení ve třicátých letech 20. století a dopadu světových událostí na židovské obyvatele města v průběhu 2. světové války. Součástí práce je rovněž popis života nejdůležitějších představitelů obce Richarda Morawetze a Alfréda Weinsteina v inkriminovaném období.

This graduation theses is describing the major moments in the progress of Jewish religious community in Světlá nad Sázavou. The main attention is paid to the economic and social situation in the 30th years of the 20th century and the impact of world’s events to Jewish inhabitants of the town during the World War Two. The work also including the description of destiny of the two most important persons of the community, Richard Morawetz and MUDr. Alfréd Weinstein.

33

Přílohy Seznam A. Textová příloha 1. Seznam odtransportovaných osob. (DOUBEK, Eduard. Světlá nad Sázavou v zrcadle dějin. 1. vyd. Praha: Panorama, 1992. 155 s. ISBN 80-7038-284-8).

B. Obrazová příloha 1. MUDr.

Alfréd

Weinstein

a

majitel

pily

Filip

Popper.

(KOSTELECKÝ, Antonín. Dějiny Židů ve Světlé nad Sázavou. Rukopis). 2. Zakladatel kamenického závodu Adolf Mahler a dědic Rudolf Mahler. (KOSTELECKÝ, Antonín. Dějiny Židů ve Světlé nad Sázavou. Rukopis). 3. Obchodníci Rudolf Pick a Rudolf Müller. (KOSTELECKÝ, Antonín. Dějiny Židů ve Světlé nad Sázavou. Rukopis). 4. Mořic Skalla, obchodník. (KOSTELECKÝ, Antonín. Dějiny Židů ve Světlé nad Sázavou. Rukopis). 5. Budova bývalé židovské modlitebny. (foto: Jaroslav Vála). 6. Weinsteinova vila na křižovatce Nádražní a Poštovní ulice. (foto: Jaroslav Vála). 7. a 8. Židovský hřbitov v ulici Komenského. (foto: Jaroslav Vála).

34

A. Textová příloha

Seznam odtransportovaných osob Blochová Berta, 28.1. 1877 – Osvětim Bondyová Terezie, 7.4. 1863 – zemřela 3.8. 1942 v Terezíně Feuerstein Robert, 2.10. 1880 Feuersteinová Hedvika, 13.4. 1889 Getzlová Anna, 18.1. 1890 Herrmann Jiří, 1.9. 1887 – Treblinka Herrmanová Alice, 4.12. 1889 – Treblinka Herrmann Rudolf, 16.2. 1886 Herrmannová Božena, 13.3. 1893 Herrmann Jiří, 17.8. 1920 Holzer Eduard, 23.9. 1886 – Trostinec Holzerová Hermína, 9.3. 1890 – Trostinec Holzer Miloslav, 7.1. 1912 – Trostinec Holzer Teodor, 2.5. 1884 – zemřela 27.10. 1942 v Terezíně. Holzerová Anna, 13.7. 1887 – Osvětim Kohnová Olga, 28.10. 1876 – Treblinka Kohnová Augustina, 27.6. 1902 – Osvětim Kohnová Helena, 21.6. 1941 – Osvětim Kraus Josef, 20.7. 1875 Krausová Žofie, 18.6. 1880 Krausová Zdena Mahler Jiří, 25.3. 1919 – Osvětim Mahler Robert, 28.1. 1878 Mahlerová Anna, 1.10. 1883 Mahlerová Klára, 18.12 1849 – zemřela 19.9. 1942 v Terezíně Mahlerová Františka, 1.3. 1886 – zemřela 22.2. v Terezíně Mahler Jaroslav, JUDr., 20.3. 1910 – Varšava Margolius František, 10.1. 1910

35

Margoliusová Gertruda, 23.10. 1913 Mautnerová Anna, 25.6. 1885 Müller Eduard, 14.1. 1884 Müllerová Marta, 17.11. 1889 Müller Rudolf, 2.5. 1881 – Trostinec Müllerová Anna, 26.5. 1884 – Trostinec Müllerová Hermína, 28.3. 1862 – zemřela 6.8. 1942 v Terezíně Müllerová Jana, 19.1. 1888 Müller Bohumil, 1.4. 1913 – Treblinka Pick Rudolf, 28.1. 1889 Picková Kamila, 25.4. 1893 Picková Hilda, 24.2. 1927 Popper Hugo, 5.2. 1883 Popperová Milada, 25.6. 1891 Popper Ota, JUDr., 16.9. 1912 Schmolka Leo, 16.11. 1885 – Treblinka Schmolková Augustina, 7.7. 1895 – Treblinka Schmolka Miloš, 26.8. 1919 – Treblinka Schmolka Jiří, 3.4. 1927 – Treblinka Skalla Mořic, 2.10. 1869 – Treblinka Skallová Arnoštka, 13.7. 1877 – Treblinka Skallová Elisa, 9.6. 1902 – Raasika Skallová Marie, 24.6. 1922 – Osvětim Stern Ervín, 20.8. 1902 – Treblinka Sternová Hana, 26.1. 1910 – Treblinka Sternová Ruth, 10.8. 1933 – Treblinka Žatečková Marie, 30.6. 1880.

(DOUBEK, Eduard. Světlá nad Sázavou v zrcadle dějin. 1. vyd. Praha: Panorama, 1992. 155 s. ISBN 80-7038-284-8).

36

B. Obrazová příloha

1. MUDr. Alfréd Weinstein a majitel pily Filip Popper. (KOSTELECKÝ, Antonín. Dějiny Židů ve Světlé nad Sázavou. Rukopis).

2. Zakladatel kamenického závodu Adolf Mahler a dědic Rudolf Mahler. (KOSTELECKÝ, Antonín. Dějiny Židů ve Světlé nad Sázavou. Rukopis). 37

3. Obchodníci Rudolf Pick a Rudolf Müller. (KOSTELECKÝ, Antonín. Dějiny Židů ve Světlé nad Sázavou. Rukopis).

4. Mořic Skalla, obchodník. (KOSTELECKÝ, Antonín. Dějiny Židů ve Světlé nad Sázavou. Rukopis).

38

5. Budova bývalé židovské modlitebny. (foto: Jaroslav Vála).

6. Weinsteinova vila na křižovatce Nádražní a Poštovní ulice. (foto: Jaroslav Vála). 39

7.

8. Židovský hřbitov v ulici Komenského. (foto:Jaroslav Vála). 40

Konec Židovské náboženské obce ve Světlé nad Sázavou

Recommend Documents