Kompetence našich prezidentů

Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanské výchovy

Kompetence našich prezidentů Diplomová práce

Brno 2008

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Jiří Nolč

Vypracovala: Bc. Martina Kadlčková

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. …………………………. podpis

2

Touto cestou bych chtěla poděkovat panu doktoru Jiřímu Nolčovi za jeho pomoc, připomínky a trpělivost při vedení mé diplomové práce.

3

Obsah

Strana 1. Úvod………………………………………………………………..6 2. Ústava………………………………………………………………7 3. Prozatímní ústava (Zákon č. 37 ze dne 13. listopadu 1918 Sb., o prozatímní ústavě)………………………………………………......8 4. Novela prozatímní ústavy z května 1919 (Ústavní zákon č. 271/1919 Sb.)…………………………………….10 5. Ústava z roku 1920 (Ústavní zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listina Republiky československé)…………………….........11 6. Ústava 9. května 1948 (Ústavní zákon č. 150 ze dne 9. května 1948)……………………....16 7. Ústava Československé socialistické republiky (Ústavní zákon č. 100 ze dne 11. července 1960)…………………...20 8. Ústavní zákon č. 143 Sb. ze dne 27. října 1968 o československé federaci ……………………………………………………………...23 9. Ústava České republiky ze dne 16. prosince 1992……………….26 10. Přehledné porovnání kompetencí prezidentů na našem území dle jednotlivých ústav…………………………………………………...30 11. Ústava Slovenské republiky……………………………………..33 12. Přehledné porovnání kompetencí prezidentů Slovenské republiky a České republiky dle současných ústav ……………………………...37 13. Ústava Spolkové republiky Německo ……………………….….40 14. Přehledné porovnání kompetencí prezidentů Spolkové republiky Německo a České republiky dle současných ústav …………….......42

4

15. Rakouská ústava………………………………………………....45 16. Přehledné porovnání kompetencí prezidentů Rakouska a České republiky dle současných ústav….......................................................47 17. Polská ústava…………………………………………………….50 18. Přehledné porovnání kompetencí prezidentů Polska a České republiky dle současných ústav……………………………………...53 19. Přehled našich prezidentů a jejich životopisy……………….......56 20. Závěr……………………………………………………………..66 21. Resumé…………………………………………………………..68 22. Poznámky………………………………………………………..69 23. Literatura………………………………………………………...72

5

1. Úvod

Ve své diplomové práci se budu zabývat postavením a kompetencemi prezidentů, kteří stáli v čele našeho státu od roku 1918 do současnosti. Pokusím se porovnat kompetence dle jednotlivých ústav, stručně popsat dobu, ve které platily, uvést nejdůležitější historické souvislosti ke každé z nich. Dále bych porovnala kompetence prezidenta v naší současné ústavě se současnými kompetencemi prezidentů okolních států – Slovenska, Rakouska, Německa a Polska.

„Každý stát má nějakého nejvyššího představitele. V monarchiích je to monarcha – kníže, vévoda, velkovévoda, král, císař, emír, sultán atd. atd., v republikách je to zpravidla – prezident, jakožto individuální hlava státu. Někdy také předseda Státní rady, Nejvyšší rady atd. atd. jakožto nejvyšší představitel v čele kolektivní hlavy státu.“

1)

Slovo prezident vzniklo z latinského slova praesidens, které

znamená předsedající. „Pojem „hlava státu lze chápat především jako vyjádření reprezentativnosti této funkce a ztělesnění svrchovanosti státu.“ 2)

Česká republika je parlamentní republika, prezident je volen parlamentem a jeho kompetence nejsou tak výrazné jako u prezidenta v prezidentské republice, který není závislý na parlamentu. Je volen přímo nebo nepřímo.

6

2. Ústava

Ústava je základní zákon státu a ostatní právní normy se od ní odvíjejí. Ústava je součástí právního řádu. Právní řád s ní má být v demokratickém státě v souladu. Ústava je zákonem nejvyšší právní síly. Je přijímána voleným orgánem (nejčastěji parlamentem) nebo referendem. Opakem ústavy přijímané voleným orgánem nebo referendem je ústava nucená (oktrojovaná). Ústavy dělíme na psané a nepsané, což jsou ústavy, které se vyvinuly na základě zvyku a tradice. Dále je můžeme rozdělit na tuhé (rigidní), které ke změně vyžadují ústavní zákon a pružné (flexibilní), k jejichž změně stačí zákon. Rozdíl mezi ústavním a všeobecným zákonem spočívá ve schvalovacím procesu. Ústavní zákon u nás schvaluje 3/5 většina poslanců a 3/5 většina přítomných senátorů. Běžný zákon schvaluje 1/2 přítomných poslanců a senátorů za účasti nejméně 1/3 členů komory.

7

3. Prozatímní ústava (Zákon č. 37 ze dne 13. listopadu 1918 Sb., o prozatímní ústavě)

Tato ústava měla jen 21 paragrafů nejdůležitější části se nazývají: O Národním shromáždění, O presidentu republiky, Jak se vyhlašují rozsudky, O moci výkonné a nařizovací. „Prozatímní ústava představovala jen naléhavé zákonodárné opatření vyvolané okamžitou potřebou. Omezovala se jen na předpisy o RNS, prezidentu republiky, moci výkonné a nařizovací.“ 3) Moc

zákonodárná

národnímu

náležela

shromáždění,

které

jednokomorovému mělo

256

Revolučními

poslanců.

Národní

shromáždění přijímalo zákony a volilo vládu. Moc výkonná patřila prezidentu republiky a sedmnáctičlenné vládě, která byla odpovědná Národnímu shromáždění. „Při vzniku této ústavy panovala představa o nebezpečí, které by mohlo vyplynout ze soustředění moci do rukou jednoho člověka.“

4)

V prozatímní ústavě jsou kompetence prezidenta vymezeny jen velmi stručně. „Prezident byl spíše tlačen mimo politické dění, do nestranické polohy a k roli symbolu obnovené státnosti.“

5)

Prezident

dle této ústavy zastupoval stát navenek, byl vrchním velitelem vojska, přijímal vyslance, jmenoval důstojníky, státní úředníky a soudce, vyhlašoval válku a měl právo vrátit do osmi dnů Národnímu shromáždění zákon k novému projednání. Pokud by trvalo Národní shromáždění na původním znění, musel být zákon vyhlášen. Prezidentovo

veto

tak

mohlo

přehlasováno.

8

být

Národním

shromážděním

Prezident měl dále dle § 10právo: „prominouti nebo zmírniti tresty i právní následky trestného činu, odsouzení nebo trestu, jakož i naříditi, aby trestní řízení nebylo zahájeno, anebo zahájené trestní řízení aby bylo zastaveno.“ 6) Prezident nemohl být dle této ústavy trestně stíhán, u vládních úkonů je nutný spolupodpis člena vlády. Prezident tak není sám zodpovědný za dané rozhodnutí, protože jeho konání podléhalo kontrole vlády, kterou podle této ústavy nemohl jmenovat. Postup při volbách není v ústavě podrobně popsán, je zde pouze uvedeno, že: „prezidenta volí Národní shromáždění a úřad prezidenta trvá až do doby, kdy bude podle ústavy konečné zvolena nová hlava státu.“

7)

Tato ústava pamatovala v § 8 i na případ, kdy není prezident

přítomen. „Mešká-li prezident mimo hranice státu, anebo je-li místo jeho uprázdněno, vykonává zatím jeho práva vláda, která může jednotlivými úkony pověřiti svého předsedu.“

8)

Prezident skládá před Národním shromážděním slib na svou čest a svědomí, že bude dbáti blaha republiky a lidu a šetřiti zákonů. (§ 12)

9

4. Novela prozatímní ústavy z května 1919 (Ústavní zákon č. 271/1919 Sb.)

Novela měla posílit kompetence prezidenta a oslabit pravomoci Národního shromáždění. Prezident má právo být přítomen a předsedat zasedáním vlády, má také právo vyžádat si od členů vlády zprávu o věcech, které spadají do jejich působnosti. Nově má také právo vládu jmenovat a odvolat, což původně patřilo ke kompetencím Národního shromáždění. Prezident má právo veta, ale mění se doba, ve které musí zákon vrátit na 14 dnů. Národní shromáždění zákon opět projednává, ale pokud zůstane na původním usnesení (nutný souhlas nadpoloviční většiny poslanců Národního shromáždění), bude zákon vyhlášen. Prezident republiky podává zprávu o stavu republiky.

10

5. Ústava z roku 1920 (Ústavní zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listina Republiky československé)

Tato ústava je inspirována řadou jiných ústav (ústavou Francie, Spojených států amerických, Švýcarska, Rakouska) a byla přijata 29. února 1920. Tato ústava má 134 paragrafů, ty jsou rozděleny do šesti hlav. Prezidenta se týká hlava třetí. Hlavy pojednávají o: všeobecných ustanovení, moci zákonodárné, moci vládní a výkonné, moci soudcovské, práv a povinností občanů a poslední hlava pojednává

o menšinách. Je zde zakotvena nedílnost území a

vylučovala dvojí občanství. Moc je rozdělena na 3 složky – zákonodárnou (Národní shromáždění), výkonnou (prezident a vláda) a soudní. Národní shromáždění je dvoukomorové a tvoří ho 300 poslanců volených na 6 let a 150 senátorů volených na 8 let. „Do obou komor byla volební povinnost. Volili se nejenom poslanci a senátoři, ale také jejich náhradníci.“

9)

Národní shromáždění volí prezidenta. Zvláštní hlava je věnována právům a svobodám občana (právo shromažďovací, spolkové, petiční, svoboda tisku, projevu..) Objevuje se zde také část, která má chránit menšiny. „Ústavní litina vycházela ze zásady, že lid, tj. všichni státní příslušníci, jest jediným zdrojem státní moci v republice. Státní občanství bylo jednotné a jediné. Příslušník cizího státu nemohl být zároveň občanem ČSR.“ 10)

11

V této ústavě došlo k dalšímu posílení pravomocí prezidenta. Oproti Prozatímní ústavě se objevuje řada nových kompetencí a přesnějších vymezení. Nově prezident svolával obě komory parlamentu ke dvěma řádným zasedáním ročně, prohlašuje také toto zasedání za ukončené a má právo rozpouštět sněmovny, ale ne v posledním půlroce jeho mandátu, což bylo jediným omezením, kterým se musel prezident řídit. Prezident tedy neměl přesně stanoveno, v jakém případě Národní shromáždění rozpustí. V této ústavě je v paragrafu 66 zakotvena možnost trestního stíhání prezidenta. Prezident může být obžalován Národním shromážděním. „Trestně může býti stíhán jen pro velezradu. Trestem může být ztráta úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti.“ 11) Prezident byl volen na sedm let Národním shromážděním. V této ústavě byla uvedena kritéria pro volbu prezidenta. Prezidentem se mohl stát občan volitelný do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění starší 35 let, což mělo umožnit případnou kandidaturu Edvarda Beneše. Popsána jsou i pravidla, kterým podléhala volba prezidenta: „Ku platnosti volby jest třeba přítomnosti nadpoloviční většiny úhrnného počtu členů sněmovny poslanecké i senátu v čas volby a třípětinové většiny přítomných. Nevedla-li dvojí volba k cíli, koná se užší volba mezi těmi kandidáty, kteří obdrželi nejvíce hlasů. Zvolen je ten, kdo obdržel nejvíce hlasů. Jinak rozhoduje los. Podrobnosti upravuje zákon. Volba se koná poslední 4 neděle, než-li volební období úřadujícího presidenta uplyne. Dřívější president zůstává ve své funkci, pokud nebyl zvolen president nový. Nikdo nemůže býti více než dvakráte po sobě zvolen. Kdo byl presidentem po dvě po sobě jdoucí volební období, nemůže opět zvolen býti, 12

dokud od skončení posledního období neuplyne sedm let; ustanovení toto nevztahuje se na prvního presidenta Československé republiky.“12) Tato ústava pamatuje i na případ, kdy je prezident nemocen, nemůže vykonávat svůj úřad nebo ve svém úřadě zemře. V prvních dvou případech je zastoupen vládou, ve třetím se koná nová volba prezidenta – nový prezident je volen na sedm let. Pokud je prezident nemocen nebo zaneprázdněn déle než šest měsíců, zvolí Národní shromáždění prezidentova náměstka. Najdeme zde také v § 63 pasáž o neslučitelnosti funkcí s prezidentským úřadem a funkcí náměstka: „President republiky nesmí

býti

zároveň

členem Národního shromáždění. Kdyby

náměstkem presidentovým byl zvolen člen Národního shromáždění, nesmí potud, pokud je náměstkem, vykonávati mandátu v Národním shromáždění.“ 13) Dle paragrafu 64 prezident republiky zastupuje stát na navenek. Tato kompetence je převzata z ústavy z roku 1918, ale nově: „Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Smlouvy obchodní, dále smlouvy, z kterých pro stát neb občany plynou jakákoli břemena majetková nebo osobní, zejména i vojenská, jakož i smlouvy, jimiž se mění státní území, potřebují souhlasu Národního shromáždění. Pokud jde o změny státního území, souhlas Národního shromáždění se dává formou ústavního zákona.“

14)

A dále dle ústavy z roku 1918:

„prezident přijímá a pověřuje vyslance, je vrchním velitelem ozbrojených sil a vyhlašuje válečný stav. “15) Kromě již zmíněných státních úředníků, soudců a důstojníků (ústava 1918) jmenuje i vysokoškolské profesory a uděluje dary a pense z milosti k návrhu vlády a uděluje milost dle § 103.

13

Z ústavy prozatímní je částečně převzata část týkající se amnestií a trestů: „právo udíleti amnestii, promíjeti nebo zmírňovati tresty a právní následky odsouzení trestními soudy, zvláště též ztrátu volebního práva do Národního shromáždění a jiných zastupitelských sborů, jakož i - s vyloučením trestných činů soukromožalobních nařizovati, aby soudní trestní řízení nebylo zahajováno nebo nebylo v něm pokračováno.“ 16) Veškerá vládní moc, která není přidělena prezidentovi přísluší vládě. Prezident ministry jmenuje, propouští a také určuje jejich počet. Sám tedy jmenuje celou vládu, ale musel brát ohled na Národní shromáždění, které vládě vyslovovalo důvěru. Dle paragrafu 66: „President republiky není odpověden z výkonu svého úřadu. Z projevů jeho souvisících s úřadem presidentovým odpovídá vláda.“17) Prezident mohl být podle této ústavy trestně stíhán jen pro velezradu před Senátem Národního shromáždění na obžalobu Poslanecké sněmovny Národního shromáždění. Trestem byla ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. Stále bylo potřeba k prezidentovu podpisu ještě spolupodpis člena vlády. U některých mezinárodních smluv je nutný spolupodpis Národního shromáždění. Prezident neměl možnost legislativních změn. Prezidentu náleželo právo vracet zákony s připomínkami do jednoho měsíce (prodloužení doby oproti předchozí ústavě), ale i u tohoto aktu bylo potřeba spolupodpisu člena vlády. Pokud chtělo Národní shromáždění daný zákon vyhlásit v původním znění, musela se pro to vyslovit nadpoloviční většina všech členů Národního shromáždění. Poslanecká sněmovna však mohla 3/5 většinou veto sama zvrátit. Prezident měl právo předsedat schůzím vlády, což bylo zakotveno již v novele z roku 1919.

14

Prezident měl povinnost podávat zprávu o stavu republiky. Jako hlavní sídlo prezidenta republiky byla označena Praha. Prezidentský slib se podobal slibu v Prozatímní ústavě, prezident sliboval před Národním shromážděním na svou čest a svědomí, že bude dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů.

15

6. Ústava 9. května 1948 (Ústavní zákon č. 150 ze dne 9. května 1948)

Této ústavě předcházela Mnichovská dohoda v roce 1938, od roku 1939 vznik Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu, okupace Německem, druhá světová válka. Národní shromáždění 15. prosince 1938 přijalo ústavní zákon č. 330 (vstoupil do obecného povědomí jako zmocňovací zákon), kterým byla de facto na dobu dvou let přenesena zákonodárná pravomoc na prezidenta republiky a vládu, tj. na exekutivu. V roce 1940 bylo v Londýně ustaveno československé prozatímní státní zřízení v čele s Edvardem Benešem.

Po válce došlo k návratu k ústavě z roku 1920, avšak nikoliv v plném rozsahu, např. nebyl obnoven Senát. V roce 1946 zvítězila ve volbách komunistická strana. Prezident Beneš odmítl ústavu z roku 1948 podepsat a odstoupil, čímž umožnil vládu komunistické strany. Tato ústava formálně zachovávala všechna demokratická práva, ve skutečnosti ale byla soustavně porušována. Ústava platila do července 1960. Ústava z roku 1948 zakotvuje změny z let 1945 – 1948. Za základ hospodářství byl prohlášen státní sektor.

Ústava měla dvanáct základních článků a deset hlav, které se týkaly: práv a povinností občanů, Národního shromáždění, prezidenta republiky (hlava třetí), vlády, slovenských národních orgánů, národních

výborů,

soudů,

hospodářského

zřízení,

ustanovení a přechodných a závěrečných ustanovení.

16

obecných

Vychází z ústavy z roku 1920. Národní shromáždění mělo 300 poslanců volených na šest let, dalším zákonodárným orgánem byla Slovenská národní rada, která měla 100 členů volených také na šest let. Prezidenta volilo stejně jako v předchozích ústavách - Národní shromáždění. Kandidát musel být starší 35 let (viz ústava 1920) a volitelný do Národního shromáždění. Jeho volební období zůstávalo sedmileté. Byl zachován paragraf, který zakazuje zvolení dvakrát po sobě, ale ihned uděluje výjimku druhému prezidentovi tj. Edvardu Benešovi (podobně jako v roce 1920 T. G. Masarykovi). Tato ústava z roku 1948 také přesně popisovala volbu prezidenta v paragrafu 68: „K platnosti volby je třeba, aby v čas volby byla ve schůzi přítomna nadpoloviční většina poslanců. Zvolen je ten, pro koho se vysloví nejméně tři pětiny přítomných. Nevedla-li by k cíli dvojí volba, koná se volba užší mezi těmi kandidáty, kteří při druhé volbě dostanou nejvíce hlasů. Zvolen je ten, kdo dostane větší počet hlasů. Při rovnosti hlasů rozhoduje los.“

18)

V paragrafu 71 jsou opět

zmíněny funkce, se kterými se úřad prezidenta neslučuje (člen vlády, poslanec Národního shromáždění atd.) V této ústavě je přesněji v paragrafu 76 a 78 popsána trestnost a odpovědnost prezidenta. „President republiky není odpověden z výkonu svého úřadu. Za jeho projevy souvisící s presidentským úřadem odpovídá vláda. Trestně může být president stíhán jen pro velezradu. Žalobu na presidenta podává předsednictvo Národního shromáždění, soudí ho Národní shromáždění. Trestem může být jen ztráta úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti.“ 19)

17

Dle ústavy z roku 1920 se zde pojednávalo o propůjčování vyznamenání a udělování čestných platů a darů a platů z milosti. Stále zůstává spolupodpis dalšího člena vlády při vládním úkonu.

V této ústavě se příliš nelišila kompetence prezidenta od předchozí ústavy, ve které došlo k výraznějšímu posílení těchto kompetencí. Většina kompetencí byla převzata z předcházející ústavy: zastupování státu navenek, ratifikace smluv (potřeba souhlasu Národního shromáždění), přijímání a pověřování vyslanců, svolávání (vždy nejméně dvakrát ročně, ale možnost svolat i zasedání mimořádná, žádá-li o to nadpoloviční většina poslanců u předsedy vlády), odročování a rozpouštění Národního shromáždění, právo vracet zákony s připomínkami do jednoho měsíce (pro vyhlášení zákona v původním znění byla potřeba souhlasu nadpoloviční většiny). Mezi další prezidentovy kompetence patřilo také podepisování zákonů, právo účastnit se schůzí vlády a předsedat jim, možnost podávání zprávy o stavu republiky, jmenování vlády (předsedy a ostatních členů,

stanovení

jejich

počtu

a

přidělení

ministerstev),

vysokoškolských profesorů, soudců, důstojníků, státních zaměstnanců, právo udílet amnestii, promíjet nebo zmírňovat tresty, vrchní velení branné moci.

Veškerá vládní moc, pokud nepatřila prezidentu republiky, byla stále ponechána vládě, kterou prezident sám celou jmenoval. Pokud byl prezident nemocen nebo není po smrti posledního zvolen, přejímala jeho funkci vláda. Pokud byl prezident více než 6 měsíců nemocen nebo zaneprázdněn, stanovilo Národní shromáždění náměstka. V této ústavě už nebyl nutný spolupodpis vlády u všech aktů, které souvisí s výkonem funkce prezidenta. Zemře-li prezident, vzdá-li se funkce

18

nebo je-li stíhán za velezradu, proběhnou do čtrnácti dní volby nového prezidenta. Za hlavní sídlo prezidentovo byla opět prohlášena Praha.

V ústavě 9. května se změnil slib prezidenta: „Slibuji na svou čest a svědomí,

že

budu

konat

své

povinnosti

v

duchu

lidově

demokratického zřízení podle vůle lidu a v zájmu lidu, dbát blaha republiky a šetřit ústavních a jiných zákonů." 20)

19

7. Ústava Československé socialistické republiky (Ústavní zákon č. 100 ze dne 11. července 1960)

Ústavou z roku 1960 se měnil název státu a byl uzákoněn 4. článek, díky kterému byla potvrzena vedoucí úloha komunistické strany. V článku 21 se objevuje právo na práci a odměnu za ni. V této ústavě se měnily slovenské národní orgány – chyběl Sbor povereníkov. Ústava ČSSR měla několik desítek novel a byla vypracována po vzoru ústavy SSSR z roku 1936. Tato ústava platila do roku 1992 (samozřejmě s celou řadou zásadních změn provedených zmíněnými novelami).

Ústavu tvořilo prohlášení a devět hlav (Společenské zřízení, Práva a povinnosti občanů, Národní shromáždění, President republiky, Vláda, Slovenská národní rada, Národní výbory, Soudy a prokuratura, Ustanovení obecná a závěrečná). O prezidentu republiky pojednává hlava třetí.

V této ústavě se objevily rozdíly oproti předchozím ústavám. Prezident nadále jmenuje vyšší státní funkcionáře v případech, v kterých to stanoví zákon; ale nyní jmenuje a povyšuje generály, vyhlašuje válečný stav.

„Presidentu republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavě uvedeny, stanoví-li tak zákon. Prezident jmenuje a odvolává vládu Hlava státu pověřuje ministry řízením jednotlivých ministerstev, měl právo být přítomen při schůzích vlády a předsedat jim, vyžadovat si od vlády a od jednotlivých jejích členů zprávy a

20

projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které je třeba řešit – což se objevuje už v předcházející ústavě.“ 21)

Mizí funkce náměstka prezidenta republiky, která byla zakotvena v ústavě z roku 1920 a ústavě z roku 1948. Prezident už také neurčuje počet členů vlády.

Z předcházejících ústav byla převzata většina kompetencí: „zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Sjednávání mezinárodních smluv a dohod, které nepotřebují souhlasu Národního shromáždění, může president republiky přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy; přijímá a pověřuje vyslance; svolává zasedání Národního shromáždění (dvakrát ročně) a prohlašuje jeho zasedání za skončené.“ 22) Nově dle této ústavy nemohl prezident Národní shromáždění rozpustit; podepisuje zákony Národního shromáždění a zákonná opatření jeho předsednictva; podává zprávu o stavu republiky, předkládá návrhy potřebných opatření, ale nemá právo veta. Hlava státu měla právo být přítomna schůzím Národního shromáždění; propůjčuje vyznamenání; měla právo udělovat amnestii, promíjet a zmírňovat tresty uložené trestními soudy a nařizovat, aby se soudní řízení trestní nezahajovalo nebo aby se v něm nepokračovalo; prezident je také vrchním velitelem ozbrojených sil. Dle článku 52 mohl prezident podávat návrhy zákonů.

Zkracuje se volební období prezidenta ze sedmi let na pět let. Objevuje se znovu část (čl. 63), která se týká neslučitelnosti funkce prezidenta s jinými funkcemi. „President republiky nemůže být zároveň poslancem Národního shromáždění, Slovenské národní rady nebo národního výboru nebo členem vlády. Bude-li zvolen

21

presidentem republiky poslanec nebo člen vlády, přestane ode dne svého zvolení vykonávat dosavadní funkci. Dnem složení slibu zaniká jeho mandát nebo členství ve vládě.“

23)

Prezidenta volí Národní shromáždění. Nachází se zde opět přesné vymezení volby prezidenta: „Zvolen je ten, pro koho se vysloví nejméně tři pětiny všech poslanců Národního shromáždění, prezident se ujímá výkonu své funkce složením slibu.“

24)

Uvolnil-li se úřad

prezidenta a nový prezident ještě nebyl zvolen, nesložil slib nebo nemohl svůj úřad vykonávat, vykonávala jeho funkci vláda.

Prezident byl ze své funkce odpovědný Národnímu shromáždění a později (do roku 1992) Federálnímu shromáždění. Za prezidentovy úkony už nepřebírala odpovědnost vláda, ale prezident byl odpovědný Národnímu shromáždění (později Federálnímu shromáždění). Nebyly zde stanoveny žádné sankce a důsledky jednání.

Měnil se prezidentský slib: „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice a věci socialismu. Své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu, budu dbát blaha republiky a zachovávat ústavu a ostatní zákony socialistického státu."25)

22

8. Ústavní zákon č. 143 Sb. ze dne 27. října 1968 o československé federaci

Z hlediska územního členění se stát změnil z unitárního na stát federativní. Zákonodárným orgánem se stalo Federální shromáždění, které se skládalo ze Sněmovny lidu volené na čtyři roky v letech 1969 – 1971 (300 poslanců), na pět let v období 1971 – 1990 (200 poslanců), na dva roky v letech 1990 – 1992 (150 poslanců) a v roce 1992 na 4 roky (150 poslanců) a Sněmovny národů, která měla 150 členů (polovina Češi a polovina Slováci) a volena byla na stejné období jako Sněmovna lidu.

Výkonnou moc měl prezident, federální vláda a vlády česká a slovenská. Federace zanikla v roce 1992. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 došlo k normalizaci.

Po roce 1989 byl vypuštěn z ústavy 4. článek, měnil se název republiky, byla povolena činnost dalších politických stran. Od roku 1991 se součástí ústavního pořádku stává také Listina základních práv a svobod, obnovuje se soukromé vlastnictví, ekonomika přechází na tržní systém.

Ústava z roku 1968 byla rozčleněna do osmi hlav (Základní ustanovení, Rozdělení působnosti mezi federaci a republiku, Federální shromáždění, President Československé socialistické republiky, Vláda Československé socialistické republiky, Ústavní soud Československé socialistické republiky, Státní orgány České socialistické republiky a

23

Slovenské socialistické republiky, Ustanovení obecná, přechodná a závěrečná).

Prezident dle ústavní novely z roku 1968 jmenoval kromě vysokoškolských profesorů také rektory vysokých škol. Jmenoval a odvolával předsedu a ostatní členy vlády. Prezident určuje státním tajemníkům, ve kterém ministerstvu budou působit (tato pasáž o státních tajemnících byla zrušena v roce 1970 v souvislosti se zrušením těchto ústavních funkcí).

Prezidenta volilo Federální shromáždění. Federálnímu shromáždění byl také podle ústavy prezident odpovědný stejně jako v ústavě z roku 1960. Prezidenta nebylo možno trestně stíhat pro jednání spojené s výkonem jeho funkce.

Prezidentem mohl být zvolen každý občan volitelný do Federálního shromáždění a opět bylo prezidentovo volební období pětileté. S funkcí prezidenta se neslučovaly funkce: poslance zastupitelského sboru, člena vlády, Ústavního soudu ani soudce. Pokud by byl někdo z těchto funkcionářů zvolen prezidentem, zanikal jeho mandát nebo funkce složením slibu. Volba prezidenta se konala v posledních čtrnácti dnech funkčního období prezidenta.

Ke kompetencím, které byly už v předcházejících ústavách například patřilo: zastupování státu navenek, ratifikace mezinárodních smluv, přijímání a pověřování vyslanců, podepisování zákonů (prezident ale neměl právo veta), jmenování a odvolávání předsedy a ostatních členů vlády, pověřování státních tajemníků spoluřízením jednotlivých ministerstev (tuto část ruší ústavní zákon z roku 1970), právo být přítomen schůzím vlády a předsedat jim, jmenování a povyšování

24

generálů, jmenování některých státních funkcionářů, jmenování profesorů a rektorů vysokých škol, propůjčování vyznamenání, právo udělovat amnestii, promíjet a zmírňovat tresty uložené trestními soudy a nařizovat, aby se soudní trestní řízení nezahajovalo nebo aby se v něm nepokračovalo, a zahlazovat odsouzení. Prezident republiky byl vrchním velitelem ozbrojených sil, vyhlašoval válečný stav, podával zprávu o stavu republiky, svolával zasedání Federálního shromáždění a prohlašoval jeho zasedání za ukončené, v určitých případech mohl Federální shromáždění také opět rozpustit (dle článku 44/ odst. 5) - tato kompetence v ústavě z roku 1960 chyběla. Prezident vykonával i další pravomoci, které nebyly v novele ústavy uvedeny, ale který stanovil zákon. Prezident měl také zákonodárnou iniciativu (čl. 45).

Slib prezidenta republiky zněl: „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice a věci socialismu. Své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu, budu dbát blaha Československé socialistické republiky a zachovávat ústavu a ostatní zákony socialistického státu.“ 26)

25

9. Ústava České republiky ze dne 16. prosince 1992

Současná ústava České republiky je tvořena preambulí, 8 hlavami, které se člení do 113 článků. Moc zákonodárná náleží Parlamentu složenému z Poslanecké sněmovny (200 poslanců volených na čtyři roky) a Senátu ( 81 senátorů volených na šest let, po dvou letech se jedna třetina mění). Moc výkonná patří prezidentu republiky, vládě a státnímu zastupitelství.

Dle článku 54: „Prezident je volen Parlamentem na společné schůzi obou komor. Prezident není z výkonu své funkce odpovědný.“27) „Prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno.“28) Velezradou

se

rozumí

jednání

prezidenta

republiky

proti

svrchovanosti a celistvosti republiky a proti jejímu demokratickému řádu. Volební období prezidenta je pětileté. Prezidentem se může stát občan volitelný do Senátu. Prezidentem nemůže být nikdo zvolen více než dvakrát za sebou.

V naší současné ústavě se mluví i o počtu navrhovatelů kandidáta a je popsán přesný systém volby prezidenta (čl. 58): „Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně deset poslanců nebo deset senátorů. Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech

26

senátorů. Nezíská-li žádný z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců a všech senátorů, koná se do čtrnácti dnů druhé kolo volby. Do druhého kola postupuje kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Senátu. Je-li více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, nebo více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Senátu, sečtou se hlasy odevzdané pro ně v obou komorách. Do druhého kola postupuje kandidát, který takto získal nejvyšší počet hlasů. Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů. Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve druhém kole, koná se do čtrnácti dnů třetí kolo volby, v němž je zvolen ten z kandidátů druhého kola, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve třetím kole, konají se nové volby.“ 29)

Ošetřeno je opět i odmítnutí slibu, pokud prezident odmítne složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen. „Prezident se může svého úřadu vzdát do rukou předsedy Poslanecké sněmovny“ 30)

Prezident jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy. Jmenuje předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu. Jmenuje soudce. Jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, členy Bankovní rady České národní banky.

Z dřívějších ústav je přejato: jmenování a povyšování generálů, předsedy vlády a na jeho návrh prezident dále jmenuje ostatní členy vlády, jejich počet stanovuje předseda vlády, vláda předstupuje před Poslaneckou sněmovnu, s žádostí o vyslovení důvěry. Prezident

27

svolává a rozpouští Poslaneckou sněmovnu, dle této ústavy je Senát nerozpustitelný.

Poslaneckou

sněmovnu

lze

rozpustit

pokud:

„Nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“31) Jestliže se neusnesla do tří měsíců o vládním návrhu zákona, který vláda spojila s vyslovením důvěry. Jestliže zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno na dobu delší, než je přípustné. Jestliže nebyla schopna se usnášet déle než tři měsíce, ačkoli její zasedání nebylo přerušeno a byla opakovaně svolávána. Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před koncem jejího volebního období. Dále je převzato: udělování individuální milosti, právo vrátit zákon do patnácti dní (pro přehlasování je nutný souhlas nadpoloviční většiny všech poslanců Poslanecké sněmovny, prezident nemůže ale vetovat zákon ústavní (viz čl. 50/ odst. 2). Ke kompetencím prezidenta patří také zastupování státu navenek, podepisování mezinárodních smluv, vrchní velení ozbrojeným silám, propůjčování a udělování státních vyznamenání, právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu a vlády (oproti roku 1920 prezident nemá právo předsedat schůzím vlády).

Nově vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a Senátu a referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii a jeho výsledek.

Hlava státu vykonává i pravomoce, které nejsou výslovně v ústavě, ale stanoví je zákon. Některá rozhodnutí prezidenta stále vyžadují spolupodpis vlády: „vztahy navenek, které zahrnují akty zastupování navenek,

smlouvy,

přijímání

vedoucích

zastupitelských

misí,

pověřování a odvolávání našich zastupitelských misí; vrchní velení, jmenování a povyšování generálů; jmenování soudců; amnestie;

28

vyhlašování voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu; propůjčování a udělování státních vyznamenání“ 32) Tato ústava také přesně upravuje situaci po demisi vlády. Dále je potřebný spolupodpis člena vlády u rozhodnutí vydaného prezidentem. Spolupodpis člena vlády není potřeba u veta zákonů Parlamentu. Ústava ČR již nezná povinnost podávat zprávu o stavu státu.

„Pokud prezident svůj úřad nemůže vykonávat nebo je úřad prezidenta uprázdněn, nastává situace, kdy je potřeba funkce prezidenta na někoho převést. Většina funkcí, ke kterým je potřeba spolupodpisu vlády (kromě vyhlašování voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu) přechází na předsedu vlády. Akty u kterých není potřeba spolupodpisu vlády, vyžadují okamžité řešení a nemůže je vykonávat předseda vlády jako představitel výkonné moci přechází na předsedu Poslanecké sněmovny (jmenování a odvolávání předsedy a dalších členů vlády, přijímání jejich demise; svolávání zasedání Poslanecké sněmovny; rozpouštění Poslanecké sněmovny; pověřování vlády, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním funkcí prozatímně do jmenování nové vlády; jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy; jmenuje členy Bankovní rady České národní banky). Pokud je rozpuštěna Poslanecká sněmovna, vykonává tyto funkce za předsedu Poslanecké sněmovny předseda Senátu.“ 33)

Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." 34)

29

10. Přehledné porovnání kompetencí prezidentů na našem území dle jednotlivých ústav

Pro snazší orientaci v kompetencích našich prezidentů v jednotlivých ústavách zde přikládám přehlednou tabulku, kterou nepokládám za nutné dále komentovat.

Zastupování

1918

1920

1948 1960 1968 1992

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ne

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano Ne

Ano

Ano

Ano

Ne

Ne

státu navenek Vrchní velení ozbrojeným silám Přijímání vyslanců Jmenování důstojníků (generálů) Jmenování státních úředníků Jmenování soudců Vyhlašování války Právo vrátit Parlamentu zákon

30

Ano

Prominutí či

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ne

Ne

Ano

Ne

Ne

Ne

Ano

Ano

Ne

Ne

Ne

Ne

Ano

Ano

Ne

Přítomnost a

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Jen

předsedání

(od

zasedání vlády

1919)

Jmenování a

Ano

zmírnění trestů

Trestní stíhatelnost prezidenta Odpovědnost prezidenta Zákonodárná iniciativa

přítomnost

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

odvolávání vlády (od 1919) Podávání zprávy o stavu republiky Svolávání parlamentu k zasedání Neslučitelnost funkcí Sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv

31

Jmenování

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Udělování darů

Ne

Ano

Ano

Ne

Ne

Ne

Propůjčování

Ne

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Určuje

Ano

Ano

Ano

Ano

vysokoškolských profesorů

vyznamenání Pověřování ministrů řízením

počet

jednotlivých

ministrů

ministerstev Právo být

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ne

Ne

Ano

Ne

Ano

Ano

Ne

Ne

Ne

Ne

Ano

Ne

Ne

Ne

Ne

Ne

Ano

Ne

Ne

Ne

Ne

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

přítomen zasedání Parlamentu Jmenování rektorů vysokých škol Jmenování soudců Ústavního soudu Jmenování prezidenta NKÚ Jmenování členů ČNB Podepisování zákonů

32

11. Ústava Slovenské republiky

Současná Ústava Slovenské republiky je tvořena preambulí a devíti hlavami

(Základní

ustanovení,

Základní

práva

a

svobody,

Hospodářství Slovenské republiky, Územní samospráva, Zákonodárná moc, Výkonná moc, Soudní moc, Prokuratura Slovenské republiky a veřejný

ochránce

práv,

Přechodná

a

závěrečná

ustanovení).

Prezidentem republiky se zabývá hlava šestá. Oproti české ústavě jsou ve slovenské zakotvena práva a svobody, tržní ekonomika a moc zákonodárná

náleží

jednokomorové

Národní

radě

Slovenské

republiky.

Prezident Slovenské republiky reprezentuje stát navenek a oproti českému prezidentovi reprezentuje i uvnitř státu, svým rozhodování zabezpečuje chod ústavních orgánů. Slovenský prezident není vázaný žádnými příkazy, stejně jako prezident podle naší ústavy. Liší se ale volbou – je volen přímo občany na stejně dlouhé volební období jako český prezident. Kandidáta navrhuje nejméně 15 poslanců nebo občané na základě petice, která je podepsána 15 000 občany a je odevzdána do rukou předsedy Národní rady do 21 dní před volbami.

Slovenská ústava přesně popisuje v čl. 101/ odst. 4 - 10, jak volby prezidenta probíhají: „Prezidentem je zvolený kandidát, který získal nadpoloviční většinu platných hlasů oprávněných voličů. Pokud ani jeden z kandidátů nezíská potřebnou většinu hlasů voličů, koná se do čtrnácti dnů druhé kolo voleb. Do druhého kola voleb postupují ti dva kandidáti, kteří získali největší počet platných hlasů. V druhém kole voleb je prezidentem zvolený ten kandidát, který získal největší počet

33

platných hlasů zúčastněných voličů. Pokud jeden ze dvou kandidátů, kteří získali v prvním kole voleb nejvíc platných hlasů, přestane být volitelný prezidentem před druhým kolem voleb, nebo když se kandidatury vzdá, postupuje do druhého kola kandidát, který v prvním kole voleb získal další nejvyšší počet platných hlasů. Pokud pro druhé kolo voleb nejsou dva kandidáti, druhé kolo voleb se neuskuteční a předseda Národní rady Slovenské republiky vyhlásí do sedmi dní nové volby. Když se o funkci prezidenta uchází jen jeden kandidát, koná se volba tak, že se o něm hlasuje. Prezidentem je zvolený, pokud získá nadpoloviční většinu platných hlasů zúčastněných voličů. Zvolený kandidát se ujímá funkce složením slibu před Národní radou do rukou Ústavního soudu.“ 35)

Prezidentem se může stát občan Slovenské republiky starší čtyřiceti let volitelný do Národní rady. Prezidentem může být tentýž člověk zvolen maximálně dvě po sobě následující volební období. Volby vyhlašuje předseda Národní rady tak, aby se první kolo voleb uskutečnilo nejpozději šedesát dní před uplynutím funkčního období úřadujícího prezidenta.

Pokud se prezidentem stane poslanec, člen vlády, soudce, prokurátor, příslušník ozbrojených sil, člen Nejvyššího kontrolního úřadu, přestane tuto funkci ode dne zvolení vykonávat. Prezident nesmí vykonávat jinou placenou funkci, povolání, podnikatelskou činnost a nesmí být členem orgánu právnické osoby, která vykonává podnikatelskou činnost. Prezident se může své funkce vzdát. Toto písemně oznámí předsedovi Nejvyšší rady.

Odmítnutí slibu, nebo složení slibu s výhradou má za následek neplatnost volby prezidenta. Pokud není prezident zvolený, nebo se

34

funkce prezidenta uvolní a ještě není zvolený nový prezident, nebo nový prezident nesložil slib, nebo nemůže svoji funkci vykonávat kvůli závažným důvodům přecházejí oprávnění prezidenta na vládu. Oprávnění týkající se článku 102/ odst. d, g, h, l, m, s, t přechází na předsedu Národní rady. Pokud prezident nemůže vykonávat svoji funkci déle než šest měsíců, je tato funkce uvolněna. Prezident je odvolatelný z funkce před skončením volebního období lidovým hlasováním, které vyhlašuje předseda Národní rady na základě usnesení tří pětinové většiny všech poslanců. Prezident je odvolaný pokud je pro jeho odvolání nadpoloviční většina všech oprávněných voličů. Prezidenta Slovenské republiky lze stíhat jen za úmyslné porušení ústavy a za vlastizradu.

Prezident dle slovenské ústavy stejně jako prezident dle české ústavy sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy (jejich dojednávání může převést stejně jako náš prezident na vládu, tyto smlouvy podepisuje Národní rada Slovenské republiky), dále prezident přijímá, pověřuje a odvolává vedoucí diplomatických misí. Slovenský prezident může rozpustit Národní radu Slovenské republiky pokud: „neschválila programové vyhlášení vlády, pokud se neusnesla Národní rada do tří měsíců o vládním návrhu zákona, který vláda spojila s vyslovením důvěry, pokud se Národní rada nebyla schopna déle než tři měsíce usnášet a její zasedání nebylo přerušené a byla v tom čase opakovaně svolávaná na schůzi, nebo zasedání Národní rady bylo přerušeno na delší čas než dovoluje ústava. Toto právo nemůže prezident uplatnit v posledních šesti měsících svého volebního období, během války, válečného stavu nebo výjimečného stavu. Prezident rozpustí Národní radu v případě, že v lidovém hlasování o odvolání prezidenta nebyl prezident odvolaný.“

36)

35

Pokud prezident udělí amnestii podepisuje ji také předseda vlády, nebo pověřený ministr. Jednou z kompetencí slovenského prezidenta je vyhlášení referenda.

Prezident Slovenské republiky stejně jako prezident České republiky podepisuje zákony, jmenuje a odvolává předsedu a ostatní členy vlády, přijímá také jejich demisi, jmenuje rektory vysokých škol, vysokoškolské profesory, jmenuje a povyšuje generály. Uděluje vyznamenání, odpouští a zmírňuje tresty, je hlavním velitelem ozbrojených sil, vyhlašuje válku, vyhlašuje referendum, může vrátit Národní radě zákon s připomínkami, podává zprávu o stavu republiky a i závažných politických otázkách má právo vyžadovat od členů vlády informace potřebné pro plnění svých úkolů. Jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedu. Jmenuje soudce, předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu.

Prezidentský slib zní: „Sľubujem na svoju česť a svedomie vernosť Slovenskej republike. Budem dbať o blaho slovenského naroda, národnostných menšín a etnických skupín žijúcich v Slovenskej republike. Svoje povinnosti budem vykonávať v záujme občanov a zachovávať i obhajovať ústavu a ostatné zákony.“ 37)

36

12. Přehledné porovnání kompetencí prezidentů Slovenské republiky a České republiky dle současných ústav

Slovenská

Česká republika

republika Zastupování státu

Ano

(+

uvnitř Ano

navenek

státu)

Vrchní velení

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

ozbrojeným silám Přijímání vyslanců Jmenování důstojníků (generálů) Jmenování státních úředníků Jmenování soudců Vyhlašování války Právo vrátit Parlamentu (Národní radě Slovenské republiky) zákon Prominutí či zmírnění trestů

37

(za Ano

Trestní

Ano

stíhatelnost

vlastizradu

prezidenta

porušování

a velezradu)

ústavy) Zákonodárná

Ne

Ne

Ne

Jen přítomnost

Ano

Ano

Ano

Ano

iniciativa Přítomnost a předsedání zasedání vlády Jmenování a odvolávání vlády Podávání zprávy o stavu republiky Svolávání

Ano

(ale

jen Ano

parlamentu k

ustanovující

zasedání

schůzi)

Neslučitelnost

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

funkcí Sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv Jmenování vysokoškolských profesorů Propůjčování – udělování vyznamenání

38

(za

Pověřování

Ano

Ano

jednotlivých ministerstev Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ne

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

přítomen zasedání parlamentu Jmenování rektorů vysokých škol Jmenování soudců ústavního soudu Jmenování prezidenta kontrolního úřadu Jmenování členů národní banky Vyhlašování voleb do parlamentu Podepisování

návrh

předsedy vlády)

ministrů řízením

Právo být

(na

zákonů

39

13. Ústava Spolkové republiky Německo

Německým prezidentem se může stát každý Němec starší čtyřiceti let volitelný do Spolkového sněmu. Prezident je volen na pět let Spolkovým shromážděním a může být zvolen maximálně dvakrát za sebou. Spolkové shromáždění se skládá ze členů Spolkového sněmu a stejného počtu členů, volených zemskými sbory reprezentace lidu podle zásad poměrné volby. Zvolen prezidentem je ten, kdo dostane většinu hlasů členů Spolkového shromáždění. Nedosáhne-li ve dvou volebních kolech této většiny žádný uchazeč, je zvolen ten, kdo dosáhne v dalším kole nejvíce hlasů.

Článek 55 se zabývá neslučitelností funkcí s úřadem prezidenta. Spolkový prezident nesmí být členem vlády ani zákonodárného sboru, nesmí vykonávat jiný placený úřad, živnost nebo povolání a nesmí být členem vedení ani dozorčí rady výdělečného podniku.

Je-li spolkový prezident zaneprázdněn, nebo uprázdní-li se jeho úřad předčasně, vykonává jeho oprávnění předseda Spolkové rady. Nařízení spolkového prezidenta je nutno doplnit podpisem spolkového kancléře a příslušného ministra. Kompetence prezidenta nejsou nijak výrazné a v ústavě jsou jen velmi stručně nastíněny. Prezident zastupuje stát navenek, uzavírá mezinárodní smlouvy. Pověřuje a přijímá vyslance. Prezident jmenuje a odvolává soudce, spolkové úředníky, důstojníky a poddůstojníky. Prezident může v jednotlivých případech udělovat milosti. Objevuje se doporučení, aby těchto pravomocí prezident využíval přiměřeně.

40

Spolkový sněm nebo Spolková rada mohou obžalovat spolkového prezidenta u Spolkového ústavního soudu pro úmyslné porušení Základního zákona, nebo jiného spolkového zákona. Návrh na vznesení žaloby musí podat alespoň čtvrtina členů Spolkového sněmu nebo Spolkové rady. Trestem může být zákaz vykonávání úřadu.

Prezidentský slib: „Přísahám, že věnuji své síly blahu německého lidu, budu rozmnožovat jeho prospěch, odvracet od něho škody, zachovávat a chránit Základní zákon a zákony Spolku, svědomitě plnit své povinnosti a vykonávat spravedlnost vůči každému. K tomu mi dopomáhej Bůh.“38) Přísaha může být vykonána i bez náboženského stvrzení.

41

14. Přehledné porovnání kompetencí prezidentů Spolkové republiky Německo a České republiky dle současných ústav

Spolková

Česká republika

republika Německo Zastupování státu

Ano

Ano

navenek Vrchní velení

Ne

(ministr Ano

ozbrojeným silám obrany) Přijímání

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ne

Ne

Ne

Ano

Ano

Ano

vyslanců Jmenování důstojníků (generálů) Jmenování státních úředníků Jmenování soudců Vyhlašování války Právo vrátit parlamentu zákon

Prominutí či zmírnění trestů

42

Trestní

Ano

Ano

stíhatelnost

velezradu)

prezidenta Zákonodárná

Ne

Ne

Ne

Jen přítomnost

Ano

Ano

Ne

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ne

Ano

iniciativa Přítomnost a předsedání zasedání vlády Jmenování a odvolávání vlády Podávání zprávy o stavu republiky Svolávání parlamentu k zasedání Neslučitelnost funkcí Sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv Jmenování vysokoškolských profesorů Propůjčování – udělování vyznamenání

43

(za

Pověřování

Ano

(na

návrh Ano


kancléře)

předsedy vlády)

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ne

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

jednotlivých ministerstev Právo být přítomen zasedání parlamentu Jmenování rektorů vysokých škol Jmenování soudců ústavního soudu Jmenování prezidenta kontrolního úřadu Jmenování členů národní banky Vyhlašování voleb do parlamentu Podepisování zákonů

44

(na

návrh

15. Ústava Rakouské republiky z 10. 11. 1920 (Spolkový ústavní zákon Rakouska)

Rakouská ústava je tvořena 8 hlavami, které se dále dělí do 152 článků. Tato ústav není uvedena slavnostní preambulí. Hlava první se nazývá Všeobecná ustanovení. Evropská unie, druhá Zákonodárství Spolku, třetí Výkonná moc Spolku, čtvrtá Zákonodárná a výkonná moc zemí, pátá Kontrola účtů a hospodaření, šestá Ústavní a správní záruky, sedmá Lidové zastupitelství a osmá Závěrečná ustanovení.

Prezidenta v Rakousku volí lid, pokud se uchází o zvolení pouze jeden kandidát, hlasuje se o něm. V některých spolkových zemích je hlasovací povinnost. Zvolena je osoba, která získá více než polovinu všech platných hlasů. Pokud se tak neděje, koná se druhé kolo voleb. V něm se mohou považovat za platné pouze ty hlasy odevzdané pro jednoho ze dvou kandidátů, kteří v prvním kole získali nejvíc hlasů. Prezidentem se může stát osoba volitelná do Národní rady a dosáhla věku třiceti pěti let 1. ledna roku voleb. Výsledky voleb vyhlašuje spolkový kancléř. (dle článku 60)

Prezident je volen na šest let a může být zvolen maximálně dvakrát za sebou. Prezident může být před uplynutím svého funkčního období odvolán lidovým hlasováním, které se koná na žádost Spolkového shromáždění. Funkce prezidenta se neslučuje s žádným jiným povoláním. Titul spolkový prezident je podle článku 61 chráněn zákonem.

Spolkový prezident zastupuje republiku navenek, přijímá a pověřuje vyslance, uzavírá mezinárodní smlouvy, jmenuje spolkové úředníky 45

včetně

důstojníků,

uděluje

milost,

zmírňuje

a

mění

tresty

v jednotlivých případech. Veškeré akty prezidenta se provádějí na návrh spolkové vlády nebo spolkového ministra. Všechny akty spolkového prezidenta potřebují ke své platnosti spolupodpis spolkového kancléře, nebo příslušného spolkového ministra. Prezident je odpovědný Spolkovému shromáždění. Úřední stíhání prezidenta je možné pouze se souhlasem Spolkového shromáždění. Úřední stíhání prezidenta je možné pouze se souhlase Spolkového shromáždění.

„Nemůže-li prezident úřad vykonávat, přecházejí jeho funkce na spolkového kancléře. Jestliže tyto překážky trvají déle než dvacet dní nebo nemůže-li prezident svůj úřad dále vykonávat, vykonávají funkce prezidenta předseda, druhý předseda a třetí předseda Národní rady. Tyto tři osoby tvoří kolegium, které rozhoduje většinou svých hlasů. Je-li funkce prezidenta trvale uprázdněna vyhlásí spolková vláda nové volby.“ 39)

Slib prezidenta Rakouské republiky zní: „Slavnostně slibuji, že budu věrně zachovávat ústavu a všechny zákony republiky a plnit své povinnosti podle nejlepšího vědomí a svědomí.“40) Dovoluje se připojení náboženského slibu.

46

16. Přehledné porovnání kompetencí prezidentů Rakouské republiky a České republiky dle současných ústav

Rakouská

Česká republika

republika Zastupování státu

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ne

Ano

Ne

Ne

Ne

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

navenek Vrchní velení ozbrojeným silám Přijímání vyslanců Jmenování důstojníků (generálů) Jmenování státních úředníků Jmenování soudců Vyhlašování války Právo vrátit parlamentu zákon Prominutí či zmírnění trestů Trestní stíhatelnost

velezradu)

prezidenta

47

(za

Zákonodárná

Ne

Ne

Ne

Jen přítomnost

Ne

Ano

Ne

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

iniciativa Přítomnost a předsedání zasedání vlády Jmenování a odvolávání vlády Podávání zprávy o stavu republiky Svolávání parlamentu k zasedání Neslučitelnost funkcí Sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv Jmenování vysokoškolských profesorů Propůjčování – udělování vyznamenání Pověřování ministrů řízením

(na

návrh

předsedy vlády)

jednotlivých ministerstev

48

Právo být

Ne

Ano

Ne

Ano

Ne

Ano

Ne

Ano

Ne

Ano

Ne

Ano

Ne

Ano

přítomen zasedání parlamentu Jmenování rektorů vysokých škol Jmenování soudců ústavního soudu Jmenování prezidenta kontrolního úřadu Jmenování členů národní banky Vyhlašování voleb do parlamentu Podepisování zákonů

49

17. Ústava Polské republiky z 2. dubna 1997

Tato ústava se skládá ze slavnostního úvodu a 13 kapitol (Republika, Svobody, práva a povinnosti člověka a občana, Právní prameny, Sejm a Senát, Prezident Polské republiky, Rada ministrů a vládní výkon správy, Místní samospráva, Soudy a soudní dvory, Orgány státní kontroly a právní ochrany, Veřejné finance, Výjimečné stavy, Změna ústavy, Ustanovení přechodná a závěrečná), které jsou dále členěny do 243 článků.

Podobně jako slovenský prezident polský prezident je „ručitelem kontinuity státní moci a je strážcem svrchovanosti a bezpečnosti státu, jakož i integrity a nedělitelnosti jeho státního území.“ 41)

Prezident Polska je volen přímo občany na pět let. Nikdo nesmí být zvolen více než dvakrát. Prezidentem se může stát občan Polska starší 35 let, který je volitelný do Sejmu. „Za prezidenta je zvolen kandidát, který získal více než polovinu odevzdaných platných hlasů. Jestliže tuto většinu nezíská žádný kandidát, koná se čtrnáctého dne po první volbě volba nová. Při nové volbě se rozhoduje mezi dvěma kandidáty, kteří v prvém hlasování získali nejvyšší počet hlasů. Jestliže kandidát odvolá svůj souhlas ke kandidatuře, jestliže ztratí volební právo, nebo zemře-li, je na jeho místě připuštěn ten z kandidátů, který v prvé volbě získal následující nejvyšší počet hlasů. V takovém případě se odloží datum volby nové volby o čtrnáct dnů. Prezidentem Polské republiky je zvolen ten kandidát, který v nových volbách získal nejvyšší počet hlasů.“ 42)

50

Volby prezidenta jsou stanoveny nejdříve sto dnů a nejpozději sedmdesát pět před skončením volebního období prezidenta. Pokud prezident ukončuje svůj úřad předčasně, konají se nové volby do čtrnácti dnů.

Pokud prezident nemůže svůj úřad vykonávat, zastupuje ho maršálek Sejmu a to v případě: „smrti prezidenta, odstoupení z úřadu prezidenta republiky, vyslovení neplatnosti volby prezidenta, ze zdravotních důvodů, sesazení z úřadu prezidenta.“ 43)

Ústava obsahuje také pasáž o neslučitelnosti veřejných funkcí s funkcí prezidenta. Prezident Polska může být pohnán k zodpovědnosti před Státní soudní dvůr pro porušení ústavy, zákonů nebo spáchání trestného činu (čl. 145, odst. 1).

„Prezident Polské republiky je nejvyšším představitelem Polské republiky a ručitelem kontinuity státní moci, bdí nad dodržováním ústavy, je strážcem svrchovanosti a bezpečnosti státu.“ 44)

Ke kompetencím prezidenta patří stejně tak jako u nás: ratifikace mezinárodních smluv, přijímá vyslance, je vrchním velitelem ozbrojených sil, ale tato kompetence je dále upravena zákonem a ústavou, propůjčuje vyznamenání, má právo udělit milost (netýká se ale osob, které byly odsouzeny Státním soudním dvorem).

Úřední akty, které prezident vydá je nutno opatřit spolupodpisem předsedy vlády, který je tak odpovědný před Sejmem. „Ve věcech zahraniční politiky spolupracuje s předsedou vlády a příslušným ministrem.“

45)

Netýká se to však celé řady úkonů (např. vyhlášení

voleb do Sejmu a Senátu a svolání jejich první schůze, vyhlášení

51

celostátního referenda, jmenování předsedy vlády, přijetí demise vlády, propůjčování vyznamenání, jmenování soudců, podepisování zákonů, svolání Ústavního soudního dvora, svolávání kabinetní rady, udělování milosti, jmenování předsedy Nejvyššího soudu, předsedy a zatupujícího

předsedy

Ústavního

soudního

dvora,

předsedy

Nejvyššího správního soudu, členů Rady pro měnovou politiku, prezidenta Polské národní banky, členů Rady pro národní bezpečnost, členů Zemské rady pro rozhlas a televizi nebo odstoupení z úřadu prezidenta.

Prezident Polské republiky má oproti prezidentu České republiky některé pravomoce navíc – jmenuje zástupce Polské republiky v jiných zemích a odvolává je, jmenuje náčelníka generálního štábu a velitele složek branné moci, uděluje polské státní občanství a dává souhlas ke vzdaní se polského občanství, může za mimořádných okolností svolat kabinetní radu, která je tvořena ministerskou radou.

Prezident Polské republiky skládá před Národním shromážděním přísahu: „V souladu s vůlí lidu přijímám úřad prezidenta Polské republiky a slavnostně přísahám, že zůstanu věrný ustanovením ústavy, že budu ctít a chránit důstojnost národa, nezávislost a bezpečnost státu a že budu blaho vlasti a státních občanů pokládat vždy za svou nejvyšší povinnost.“ 46) Lze přidat dovětek: „K tomu mi dopomáhej Bůh.“ 47)

52

18. Přehledné porovnání kompetencí prezidentů Polské republiky a České republiky dle současných ústav

Polská republika Česká republika Zastupování státu

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

navenek Vrchní velení ozbrojeným silám Přijímání vyslanců Jmenování důstojníků (generálů) Jmenování státních úředníků/ zástupců republiky v jiných státech Jmenování soudců Vyhlašování

Vyhlašuje

války

pokud tak

Sejm, Ne

nemůže, teprve

prezident Právo vrátit

Ano

Ano

Ano

Ano

parlamentu zákon Prominutí či zmírnění trestů

53

Trestní

Ano

Ano

stíhatelnost

velezradu)

prezidenta Zákonodárná

Ano

Ne

Ne

Jen přítomnost

Ano

Ano

Ne

Ano

iniciativa Přítomnost a předsedání zasedání vlády Jmenování a odvolávání vlády Podávání zprávy o stavu republiky Svolávání

Ano

(ale

jen Ano

parlamentu k

ustanovující

zasedání

schůzi)

Neslučitelnost

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

funkcí Sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv Jmenování vysokoškolských profesorů Propůjčování – udělování vyznamenání

54

(za

Pověřování

Ne

Ano

jednotlivých ministerstev Ne

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano

Ano

Ne

přítomen zasedání parlamentu Jmenování rektorů vysokých škol Jmenování soudců Ústavního soudu/Ústavního soudního dvora Jmenování prezidenta NKÚ/Nejvyšší kontrolní komory Jmenování členů ČNB/PNB Vyhlašování voleb do parlamentu Podepisování zákonů Udělování

návrh

předsedy vlády)


Právo být

(na

státního občanství

55

19. Přehled našich prezidentů a jejich životopisy

Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937)

Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně. Maturitu složil v roce 1872, poté se zapsal na filozofickou fakultu ve Vídni. Studium dokončil v roce 1876. V Německu se seznámil s budoucí manželkou Charlottou Garrigue a v roce 1878 uzavřeli v New Yorku sňatek a vrátili se do Vídně, kde se Masaryk habilitoval docentem. Masaryk působil na filozofické fakultě v Praze, zde se stal profesorem. Roku 1884 založil časopis Atheneum, ve kterém zpochybnil v roce 1886 pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského.

V roce 1891 byl zvolen poslancem rakouské říšské rady a českého zemského sněmu. Kvůli rozporům s vedením mladočeské strany se ale mandátu vzdal. Zapojil se do Hilsnerovy aféry, kde vystoupil na obranu nespravedlivě obviněného Žida. V roce 1900 založil Českou stranu lidovou (později nazývanou Česká strana pokroková). Byl kritikem Rakousko - Uherska. Roku 1914 odešel do zahraničí, kde bojoval za samostatnost Československa. Podařilo se mu získat podporu prezidenta USA W. Wilsona. 14. listopadu 1918 byl zvolen prezidentem Československé republiky. Celkem byl zvolen čtyřikrát. 14. prosince 1935 odstoupil z úřadu ze zdravotních důvodů. 14. září 1937 zemřel na zámku v Lánech.

56

Edvard Beneš (1884 – 1948)

Narodil se 28. května 1884 v Kožlanech u Plzně. Studoval v Praze filozofii a právo. V roce 1912 působil jako docent na filozofické fakultě a v roce 1921 byl jmenován profesorem. Během první světové války se zapojil do odboje. V roce 1915 odešel do Francie, kde od roku 1916 vykonával funkci tajemníka Národní rady československé v Paříži. V roce 1918 se stal ministrem zahraničních věcí. V roce 1921 až 1922 byl předsedou československé vlády. Stál u vzniku Malé dohody.

V roce 1935 byl zvolen prezidentem republiky. V 1938 byl nucený přijmout

Mnichovskou

dohodu

a 5.

října

1938

abdikoval

z prezidentského úřadu a odletěl do Londýna. Opět se zapojil do odboje. V roce 1942 byla Mnichovská dohoda prohlášena jejími signatáři za neplatnou. 16. května 1945 se vrátil do Prahy. A v roce 1946 byl opět zvolen prezidentem republiky. 7. června 1948 podruhé odstoupil ze svého úřadu. Zemřel 3. září 1948 ve svém soukromém sídle v Sezimově Ústí

57

Emil Hácha (1872 – 1945)

Narodil se 12. července 1872 v Trhových Svinech. Ovládal řadu jazyků a po maturitě studoval v Praze na právnické fakultě. Pracoval v advokátní kanceláři a od roku 1898 jako úředník Českého zemského výboru. V roce 1915 odjel do Vídně, kde se stal úředníkem Nejvyššího správního soudního dvora. Poté byl rok senátním prezidentem a od roku 1919 druhým prezidentem Nejvyššího správního soudu ČSR. Od roku 1925 byl prvním prezidentem NSS. Dne 30. listopadu 1938 byl zvolen třetím prezidentem ČSR. 15. března 1939 byl přinucen podepsat souhlas s okupací. Jako prezident protektorátu měl však pouze formální funkci. Zpočátku se snažil spoluprácí s Němci zachránit, co se dá. Díky němu bylo propuštěno mnoho osob z koncentračních táborů. V roce 1943 se zhoršil jeho zdravotní stav a nemohl už svou funkci de facto vykonávat. Po válce byl zatčen a zemřel 27. června 1945 ve vězeňské nemocnici na Pankráci.

58

Klement Gottwald (1896 – 1953)

Narodil se 23. listopadu 1896 v Dědicích u Vyškova. Ve Vídni se vyučil truhlářem. Roku 1915 narukoval do rakouské armády k dělostřelectvu. Na konci války dezertoval a poté se ukrýval v Mostě. Po vzniku ČSR se přihlásil do armády a sloužil v ní do roku 1920, následně pracoval jako truhlář. Od roku 1921 působil na Slovensku jako funkcionář KSČ a řídil noviny. Byl zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ a stal se v roce 1929 poslancem Národního shromáždění. V roce 1934 kandidoval na prezidenta ČSR. Jeho protivníkem byl Tomáš Garrique Masaryk. Byl na něho vydán zatykač, vzhledem k jeho politické činnosti.

Odešel do Moskvy, kde pracoval do roku 1936. Bojoval proti německé okupaci. Během druhé světové války pobýval v Moskvě a vedl zahraniční odboj KSČ. Po válce byl zvolen předsedou Národní fronty a v letech 1945-1948 působil jako poslanec Národního shromáždění. V roce 1946 byl jmenován předsedou vlády. Na osmém sjezdu KSČ v roce 1946 byl zvolen předsedou strany. V roce 1948 se stal hlavním činitelem komunistického převratu a nastolení totality, v témže roce byl zvolen čtvrtým prezidentem republiky. Zemřel v úřadě po návratu ze Stalinova pohřbu 14. března 1953.

59

Antonín Zápotocký (1884 – 1957)

Narodil se 19. prosince 1884 v Zákolanech u Kladna. Vyučil se kameníkem a od roku 1900 byl politicky činný. Od roku 1911 působil v listu Svoboda. Několikrát se dostal za své působení do vězení. V roce 1914 narukoval do rakousko – uherské armády. V roce 1920 se v Moskvě setkal s Leninem. Ve stejném roce pomáhal organizovat stávku V Kladně. Patřil k zakládajícím členům KSČ. Organizoval také stávku v Mostě.

V roce 1939 byl zatčen a vězněn – na Pankráci a následně v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po válce byl předsedou vlády a poslancem Národního shromáždění. V roce 1953 byl zvolen prezidentem republiky. Zemřel 13. listopadu 1957 v Praze.

60

Antonín Novotný (1904 – 1975)

Narodil se 10. prosince 1904 v Letňanech u Prahy. Vyučil se zámečníkem. Roku 1921 vstoupil do KSČ, kde zastával různé funkce. Od roku 1938 se podílel na ilegální činnosti KSČ v Praze, ale byl odhalen a zatčen. Byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen. V letech 1946 až 1968 byl členem ÚV KSČ. Od roku 1951 do roku 1953 byl tajemníkem ÚV KSČ. 1953 až 1968 byl prvním tajemníkem ÚV KSČ. Od roku 1948 do roku 1957 zastával funkci poslance Národního shromáždění. V roce 1957 byl poprvé zvolen prezidentem republiky,

ze

které

odstoupil

28. ledna 1975.

61

v roce

1968.

Zemřel

v Praze

Ludvík Svoboda (1895 – 1979)

Narodil se 25. listopadu 1895 v Hroznatíně. Během první světové války byl v československých legiích v Rusku. Po válce vedl krátkou dobu otcův statek a od roku 1922 byl důstojníkem československé armády. V roce 1939 po okupaci se podílel na ilegální činnosti odbojové organizace, odešel do Polska a následně do Sovětského svazu. Od roku 1945 do roku 1950 vykonával funkci ministra národní obrany. V letech 1948 - 1968 byl poslancem Národního shromáždění. V roce 1952 kvůli procesu s Rudolfem Slánským byl na dvacet tři dní ve vězení. Potom odešel do Hroznatína, kde pracoval v JZD. Po zásahu Nikity Chruščova se stal náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Praze. A v roce 1958 převelen do Vojenského historického ústavu. V letech 1954 až 1964 působil jako člen předsednictva Národního shromáždění. V roce 1968 byl zvolen prezidentem republiky. Ze svého úřadu byl v roce 1975 uvolněn. Zemřel 20. září 1979 v Praze.

62

Gustáv Husák (1913 – 1991)

Narodil se 10. ledna 1913 v Dúbravce u Bratislavy. Vystudoval právnickou fakultu v Bratislavě, zde získal titul doktor. Od roku 1933 byl členem KSČ. Od roku 1938 do roku 1942 pracoval v advokátní kanceláři. V letech 1943 – 1944 byl členem ilegální Slovenské národní rady, podílel se na přípravě Slovenského národního povstání. V letech 1945 – 1950 byl členem ÚV KSČ. Zastával také funkci poslance Národního shromáždění. Po vykonstruovaných procesech byl zbaven většiny funkcí, v roce 1951 zatčen a v roce 1954 odsouzen na doživotí. Díky amnestii v roce 1960 byl propuštěn a pracoval jako skladník. Následně se dočkal rehabilitace. Pracoval jako vědecký pracovník

Slovenské

místopředsedou

akademie

československé

věd. vlády.

V roce

1968

Inicioval

se

stal

federativní

uspořádání republiky. V roce 1969 byl zvolen I. tajemníkem ÚV KSČ. V letech 1969 -1971 působil jako poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění, od roku 1971 do roku 1975 byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V roce 1975 byl zvolen prezidentem republiky a byl jím do 10. prosince 1989, kdy byl donucen odstoupit. Zemřel v Bratislavě 18. listopadu 1991.

63

Václav Havel (1936 - )

Narodil se 5. října 1936 v Praze. Od roku 1951 do roku 1955 pracoval jako chemický laborant. V letech 1955-1957 studoval na ekonomické fakultě ČVUT v Praze. Po vojenské službě pracoval v Divadle ABC jako jevištní technik. Od roku 1962 studoval dramaturgii na DAMU. V letech 1960-1968 působil v Divadle Na zábradlí jako jevištní technik, později jako dramaturg a asistent režie. V roce 1968 se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů. V roce 1968 nuceně odešel z divadla a pracoval jako dělník v pivovaru v Trutnově. V roce 1977 byl spoluzakladatelem Charty 77. V říjnu 1977 byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců nepodmíněně. V letech 1978-1979 měl šestiměsíční domácí vězení. Od května 1979 byl ve vyšetřovací vazbě, v říjnu 1979 byl odsouzen na 4,5 roku nepodmíněně za podvracení republiky. V březnu 1983 byl ze zdravotních důvodů propuštěn do domácího ošetřování. V roce 1988 byl na pět dní zadržen, ve stejném roce také na čtyři dny zatčen. V roce 1989 byl odsouzen k devíti měsícům nepodmíněně, po odvolání mu byl trest snížen na osm měsíců. V červnu 1989 inicioval vznik petice Několik vět. V říjnu 1989 byl zatčen, následně ze zdravotních důvodů převezen do nemocnice a po několika dnech propuštěn. 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem republiky, z funkce odstoupil 17. července 1992 k 20. červenci 1992. Následně byl zvolen prezidentem České republiky a ve funkci byl od roku 1993 do 2003.

64

Václav Klaus (1941 -

)

Narodil se 19. června 1941 v Praze. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou. V období uvolnění studoval v Itálii a USA. Působil jako vědecký pracovník Československé akademie věd. V roce 1970 opustil vědeckou dráhu a pracoval ve Státní bance československé. Roku 1987 se vrátil do Československé akademie věd. V roce 1991 získal titul docent a v roce 1995 byl jmenován profesorem. V roce 1990 se stal předsedou Občanského fóra a v roce 1991 založil Občanskou demokratickou stranu. Od roku 1989 do roku 1992 byl federálním

ministrem

financí,

v roce

1991

až

1992

byl

místopředsedou federální vlády. V roce 1992 se stal předsedou vlády ČR. Od roku 1998 do roku 2002 byl předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V roce 2003 a 2008 byl zvolen prezidentem ČR.

65

20. Závěr

Ve své diplomové práci jsem se zabývala postavením a kompetencemi našich

prezidentů

v jednotlivých

ústavách

od

roku

1918

a

kompetencemi prezidentů sousedních států podle současných ústav daných států. Pokusila jsem se porovnat kompetence prezidenta dle naší současné ústavy s kompetencemi prezidentů okolních států. Snažila jsem se tyto kompetence převést do jednoduché tabulky, která by měla být přehlednější a stručnější než text jednotlivých kapitol.

Kompetence prezidenta dle ústavy z roku 1918 jsou popsány jen velmi stručně. K jejich posílení došlo až s druhou novelou této ústavy z roku 1919. Ústava z roku 1920 nastínila kompetence prezidenta podobně jako je známe dnes. Kompetence prezidenta dle této ústavy byly převzaty téměř nezměněny i ústavou z roku 1948. K oslabení kompetencí prezidenta došlo až ústavami z let 1960 a 1968. Prezident zde o řadu kompetencí přichází. K obnovení těchto pravomocí došlo až v ústavě z roku 1992, ale nejsou obnoveny ve stejném rozsahu.

Prezident v Německu a Rakousku je oproti českému prezidentovi ochuzen o celou řadu kompetencí např. vrchní velení ozbrojeným silám, jmenování do významných funkcí, právo vrátit parlamentu zákon, kompetence vážící se k vládě (hlavně v Rakousku)…

Oproti tomu současný prezident Slovenské republiky je vybaven širšími kompetencemi než je tomu u našeho prezidenta (vyhlašování války, jmenování státních úředníků). Méně výrazné kompetence než český prezident má polský prezident.

66

K jednotlivým ústavám jsem se snažila připojit stručný úvod, u českých ústav to bylo i krátké nastínění doby, ve které tyto ústavy platily. Součástí diplomové práce je i přehled a stručné životopisy našich prezidentů.

Tato diplomová práce by měla sloužit jako přehled a porovnání kompetencí našich prezidentů v ústavách od roku 1918 do současnosti a porovnání kompetencí našeho současného prezidenta a kompetencí prezidentů sousedních států.

67

21. Resumé

Tato diplomová práce se zabývá kompetencemi našich prezidentů v ústavách od roku 1918 do současnosti. Porovnává tyto kompetence a přináší jejich stručný přehled v tabulce. Podrobněji srovnává také kompetence současného českého prezidenta a kompetence současných prezidentů sousedních států (Německa, Rakouska, Slovenska a Polska). Nachází se zde také životopisy našich prezidentů.

Diese Diplomarbeit spricht über die Kompetenzen unserer Präsidenten seit dem Jahr 1918 heute. Diese Diplomarbeit vergleicht diese Kompetenzem und bringt die Vergleichung in der Tabelle. Bringt Ausführliche Vergleichungen von Kompetentem des gleichzeitigen tschechischen

Präsidenten

und

angrenzender

Präsidenten

(Deutschland, Österreich, Slowakei, Polen). Hier finden wir auch Lebensgeschichten des unseren Präsidenten.

68

22. Poznámky

1)

NOLČ, J.: Čeští a slovenští prezidenti. 1.vyd. Brno:

CP Books, a.s., 2005. Str. 3. 2)

KLÍMA, K.: Ústavní právo. 1. vyd. Praha: Victoria

Publishing, 1995. Str. 164. 3)

ČAPKA, F. - VACULÍK, J.: Nástin českých dějin

20. století. 1. vyd. Brno: MU, 1999. Str. 10. 4)

BALÍK, S. a kol.: Politický systém českých zemí 1848 –

1989. 1. vyd. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU v Brně, 2003. Str. 61. 5)


1989. 1. vyd. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU v Brně, 2003. Str. 61. 6)

Ústavní zákon č. 37/ 1918 Sb., o prozatímní ústavě.

7)

Srov. Ústavní zákon č. 37/ 1918 Sb., o prozatímní ústavě.

8)


9)

ČAPKA, F. - VACULÍK, J.: Nástin českých dějin

20. století. 1. vyd. Brno: MU, 1999. Str. 13. 10)

Srov. ČAPKA, F. - VACULÍK, J.: Nástin českých dějin

20. století . 1. vyd. Brno: MU, 1999. Str. 11. 11)

Srov. Úst. zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listina Republiky

československé. 12)

Srov. Úst. zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listina Republiky


Úst. zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listina Republiky

československé.

69

14)









Úst. zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky.

19)


20)


21)

Srov. Úst. zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé

socialistické republiky. 22)

Úst. zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické

republiky. 23)


republiky. 24)

Srov. Úst. zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé

socialistické republiky. 25)


republiky. 26)

Úst. zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci.

27)

Úst. zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

28)

Srov. Úst. zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

29)

Srov. Úst. zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

30) Srov. Úst. zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. 31) Úst. zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. 32) Srov. FILIP, J.: Ústavní práva II. 1. vyd. Brno: MU, 1994. Str. 156.

70

33)

Srov. FILIP, J.: Ústavní práva II. 1. vyd. Brno: MU, 1994.

Str. 158-159. 34)

Úst. zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

35)

Srov. Úst. zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky.

36)

Srov. Úst. zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky.

37)

Úst. zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky.

38)

KLOKOČKA, V. – WAGNEROVÁ, E.: Ústavy států Evropské

unie. 1. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1997. Str. 250. 39)








unie. 2. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1997. Str. 209-210. 43)

Srov. KLOKOČKA, V. – WAGNEROVÁ, E.: Ústavy států

Evropské unie. 2. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1997. Str. 211. 44)

Srov. KLOKOČKA, V. – WAGNEROVÁ, E.: Ústavy států

Evropské unie. 2. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1997. Str. 209. 45)






unie. 2. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1997. Str. 210.

71

23. Literatura

•


1989. 1. vyd. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU v Brně, 2003. •

ČAPKA, F. - VACULÍK, J.: Nástin českých dějin 20.

století . 1. vyd. Brno: MU, 1999. •

BUDÍNSKÝ, L.: Deset prezidentů. 1.vyd. Praha: Knižní

klub, 2003. •

DAVID, R.: Politologie. 2. vyd. Olomouc: FIN, 1996.

•

FILIP, J.: Ústavní právo I. 1. vyd. Brno: MU, 1993.

•

FILIP, J.: Ústavní práva II. 1. vyd. Brno: MU, 1994.

•

GERLOCH, A. - HŘEBEJK, J. – ZOUBEK, V.: Ústavní

systém České republiky. Základy českého ústavního práva. 3. vyd. Praha: PROSPEKTRUM, 1999. •

KADLEC, V.: Podivné konce našich prezidentů. 1. vyd.

Hradec Králové: Kruh, 1991. •

KADLECOVA, M. – MATES, P. – SCHELLE, K. –

VLČEK, E.: Československé dějiny státu a práva (1918-1945). 1. vyd. Brno: MU. 1991. •

KLÍMA, K.: Ústavní právo. 1. vyd. Praha: Victoria

Publishing, 1995. •


unie. 1. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1997. •


unie. 2. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1997. •

KOHÁK, E.: Průvodce po demokracii. 1. vyd. Praha:

Sociologické nakladatelství, 1997. 72

•

NOLČ, J.: Čeští a slovenští prezidenti. 1.vyd. Brno:

CP Books, a.s., 2005. •

NOLČ, J.: Ústava České republiky v otázkách a odpovědích.

1. vyd. Brno: Computer Press, 2004. •

PERNES, J.: Takoví nám vládli. 1. vyd. Praha: Brána, s. r. o.,

2003. •

PEROUTKA, F.: Byl Edvard Beneš vinen? 1. vyd. Praha:

H & H, 1993. •

TÁBORSKÝ, E.: Prezident Beneš mezi západem a východem. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993.

•


•

Ústavní zákon č. 271/ 1919 Sb., novela prozatímní ústavy.

•

Ústavní zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listina Republiky

československé. • •

Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. Ústavní

zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé

socialistické republiky. •

Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci

•

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

•

Ústavný zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky.

•

VACULÍK, J.: Příručka k moderním českým politickým

dějinám pro posluchače občanské výchovy. 1. vyd. Brno: MU, 2002. •

ZIMEK, J. Ústavnost a český ústavní vývoj. 2. vyd. Brno: MU,

2003.

73

Kompetence našich prezidentů

Recommend Documents