Jezdci (Hippés) Rytíři (vynechány verše 359-81). Přeložil, úvod (s. 364-375 a 596605) a poznámky napsal Václav Bolemír Nebeský. ČČM 24, 1850, s. 364-99 a 596-624.
364
RYTÍŘI. Komoedie Aristophanesova. Přel. V. Nebeský. _______
Hra
tato se provozovala v Athenách roku 424 před Krist. o Bakchosových svátcích lenaiách (v lednu); dostala první cenu, ano básník, jak sám v parabasi v Oblacích vypravuje, byl při nekonečném jásání lidu od soudců ověnčen. Bylo mu tenkráte asi 20-22 let. Druhou cenu dostal Krationos provozovavší Satyry, třetí-méně slavný Aristomenes, básník, jejž alexandrinští kritikové do druhé třídy staví. Byla to čtvrtá komoedie Aristophanesova a první, kterouž pod vlastním jménem na divadlo přivedl; předešlé své hry: Hodovníky (stracená) Babylonské (stracená) a Acharnské provozoval pod cizím jménem. Didaskalie výslovně udává, že se Rytíři dávali na outraty státní (ǫǫǫǫǫίǫ). Básník musel svou hru o menších těchto svátcích lenaiách dávat, protože Kleon po provození Babylonských, v které komedii jej Aristophanes silně nabíral, od lidu si zákon vymohl, že se občané Athenští u přítomnosti vyslanců měst spolkových na divadle v posměch uvádět nesměli. Tak udává básník sám v parabasi Acharnských, která hra se též pro směr politický toliko o lenaiách, kde jen čisté jádro Athenské přítomno bylo, provozovat mohla; o dionysiích byli v Athenách poslové měst spojených daně přinášejíce. Kleon měl k tomu zákonu mimo osobní také politickou příčinu, neboť byla to skutečně nebezpečná věc, před těmito vyslanci osoby a principy v politice Athenské vládnoucí v posměch uvádět a takto rozervanost státní odkrývat, kdežto spolková
365
města jarmo attické vlády, pro kteréž se ironického eyphemismu spolek užívalo, velmi těžko snášela a jen na příležitost čekala z toho podanství se vyzouti. Jméno hry (rytíři) vzato jest, jako i v jiných komoediích velmi často, od choru; v překladu není arci dost určité, neboť mohlo by se při slově rytíři myslit na nějaký stav šlechtický, což řečtí hippeis nebyli. Znamenáť řecké slovo jezdce, a to oni v skutku také jen byli; šlechtických stavů tenkráte v Athenách co do formy nebylo, Solon je byl při demokratickém zřízení státu zrušil a postavil na jich místo rozdělení občanů do tříd podlé ročních příjmů. Ustanovil čtvero tříd. První se jmenovala pentakosiomedimnoi, kteří ročně 500 medimnů obilí klidili. Medimnos obsahoval dvě římské amfory, aneb 2602 kostkových coulů Pařížských (asi český korec). Druhá se jmenovala rytíři neb jezdci (hippeis); ti museli mít 300 medimnů. Třetí byli zeygitové (150 medimnů). Čtvrtá thetové. Z počátku byl tento census založen pouze na majetnosti gruntovní, později ale se braly za měřítko i jiné příjmy, také bylo z počátku s větší majetností větší politické právo spojeno, později však i tento rozdíl zrušen byl. Z prvních dvou tříd, z pentakosiomedimnů a z rytířů, vybíralo se pro službu vojenskou na koni a takový jezdec se též jmenoval hippeis, z čeho patrno, že toto slovo mělo dvojí význam, nejprvé znamená jistou politickou třídu občanů a za druhé sbor jezdecký, z nejzámožnějších občanů vybraný, který se arci zase nesmí smíchat s pouhou kavallerií, neboť byla rytířská služba počítána mezi čestné, ano považována jako liturgie (vykonávání čestného obřadu a ouřadu s nákladem spojené). Museliť rytířově i za času pokoje službu konat, při veřejných slavnostech parádu dělat a t. d. Za času naší hry bylo těchto jezdců asi 1000, kteří se ročně vybírali, a rada je potvrzovala, jeli kdo hoden té služby čili nic (dokimasia).
366 Vybírání se stávalo hipparchy (dvěma vůdci nad tímto sborem ustanovenými). Služba tato byla drahá, neboť museli si rytíři sami koně, zbraň a oděv zjednat. Celý sbor sice dostával ročně 40 talentů z pokladnice státní, předce však jen zámožnější lidé mohli takové outraty na sebe vzíti, ač-
koliv tato summa na tehdejší poměry dosti znamenitá byla (40 talentů - asi 80,000 zl. stř.). Již sestavení sboru z lidí nejvíce mladších z rodin zámožnějších dosvědčuje, že rytíři měli jakýsi ráz gentlemanský, ano aristokratický, neboť ačkoliv šlechta zrušena byla co do formy, věc poněkud předce zůstala, a eypatridové (šlechticové) nyní podlé příjmů rozdělení a z větší části do prvních dvou tříd náležející zachovali jistě své staré tradice. Tento ráz oligarchický rytířů na konec války Peloponeské patrněji se projevil, však ale již před tím bylo pozorovat, že se jim demokratie Periklesem rozvázaná a Kleonem dovršená málo líbila; jmenovitě jich nepřátelství k velkému demagogu Kleonovi, hrdinovi naší hry, je docela zjevné. Již v Acharnských vypravuje Aristophanes, že rytíři Kleona přinutili vydati pět talentů, které prý od spojenců dostal, aby jim menší vojenské daně uloženy byly, což se dá jen tak pomyslit, že svým vplyvem soudce pohnuli, aby jej odsoudili. Dále básník slibuje, že Kleona rytířům rozřezá na střevíce, z čeho je vidět, že již při provozování Acharnských měl oumysl a plán k naší hře (rytířům) připravený, neboť v této právě jim ho, jirchu Paflagonskou, řezá na obuv, aneb jak bychom my řekli: přistřihuje na onuce. Z toho nepřátelství proti Kleonovi se dá pochopit, že rytíři bezpochyby sami osobně v chovu naší komoedie vystoupili, což z ohledu na tehdejší poměry ani tak podivno není, jako by to u nás bylo, kdyby sbor podobných gentlemanů svou šviháckou osobou ve sboru divadlo zdobil. Divadelní hry byly tenkráte velké veřejné státní slavnosti, ano patřily mezi obřady náboženské, zřízení chovu se považovalo za liturgii a nejvážnější osoby na divadle vystupovaly. Parabasis alespoň docela zřejmě mluví jako o skutečných rytí-
367 řích, neboť vůdce chovu praví, že básník toho hoden, že sami na divadlo vystoupili, jiný že by toho nebyl dosáhl. Nevím dáli se něco podstatného proti těmto jasným slovům namítnout, neobyčejná věc to arci byla, jak i parabasis praví, že se to stalo jen básníkovi tomuto k vůli, a z nenávisti docela zvláštní proti Kleonovi. Zdá se tedy, že Aristophanes s velkou částí těchto mladých pánů i v osobním přátelství žil, ano snad i s nimi v hetairii byl (v družství takovém asi, jako naše clubby.) Svou náklonnost k rytířům jeví Aristophanes nejen v této hře, ale i jinde, ačkoliv je i také trochu nabírá pro jich
fintivost; a v tom jim sotva křivdu učinil. Ano i v naší hře, která předce jich jméno nese, trochu je švihnul, ačkoliv velmi dobromyslně. V parabasi totiž nechá je mluvit k obecenstvu, aby jim pro nehody, jaké v boji snášejí, za zlé nemělo, že se těší z vlasů upravených a z mastí. Zdá se, že demokratie Athenská, v každém ohledu velmi žárlivá a podezřivá, nerada viděla šviháckou úpravu a gentlemanské způsoby tohoto květu městské mládeže, že hledala rovnost a svornost také v obleku demokratickém, který kavalírskému potomku mnohého slavného eypatrida po chuti nebyl. Máme toho jistá svědectví, však ale bez nich by se mohl každý domyslit, že demokratie Athen, města to důmyslného, tak dobré nápady měla, jako jinde, kde se každý, kdo se do hedbáví smrkal, považoval za zrádce na svatých právech národa. Co se ostatních osob v naší hře dotýče, jsou až na jelitáře Agorakritosa samí mužové historičtí, ano nejvyšší souverain státu Attického sám osobně na divadle hraje; je to pan Demos Pnykites - milost pan Lid Svrchovaný sezením na Pnyxu (pahorku, kde lid sněmoval). Básník totiž velmi smělou personifikací zosobil lid, líče jej co dědka zlostného, hluchého, blbého, mlsného, nestálého, nevděčného a t. d., který je mámen a šizen otrokem nově koupeným z Paflagonie (Kleonem). Je to v skutku odvážlivost ohromná, v našem věku neslýchaná a nemožná, takovým spůsobem zacházeti s neobme-
368 zeným souverainem, jakým tenkráte byl lid Athenský, a s jeho všemohoucím miláčkem, jakým Kleon na nejvyšším stupni byl. Nazvali jsme lid Athenský neobmezeným souverainem, a to vším právem, neboť byla v něm všechna státní moc soustředěna: zákonodární, výkonná, ano i soud. Každý občan sám osobně sněmoval a dával zákony, soudil, jak na něj losem řada přišla, volil všechny ouředníky jak vojenské tak civilní dílem hlasováním, dílem losováním, z krátka soubor všech občanů bez rozdílu měl všechnu moc, jakou nyní vladař a sněmy spolu mají. Co nyní nejzažší levice demokratů požaduje, je v ohledu na stav Athenský takořka hanebná reakce. A tento svrchovaný vladař seděl v divadle, počtem přes 20,000 hlav, a díval se na svůj obraz na jevišti, smál se, věnčil básníka při nekonečném jásání, - a zůstal jakým byl. Kleon, ta jircha Paflagonská, prašejdíř, arciutrhač a t. d. zůstal též čím byl - vůdcem celého lidu až do své arci brzké smrti.
Z toho co jsme posud uvedli, je patrno, že celá komoedie je naskrze politická, více než kterákoliv jiná našeho básníka. Je tedy zapotřebí k porozumění jejímu poznati stav politický státu Athenského a povahu a působení osob, které v ní vystupují. - Základní zásady demokratie Athenské jsme již nahoře udali; z tak širokých principů však se nedá nic zavírat na pravý život státní a společenský, na kterém se tato hra zakládá; historické momenty, spory stran, vášně a osobní moc jednotlivců, idey socialní, postavení státu na venek a všechny živly duševní, které činí zvláštní názor světa času tehdejšího, dodávají teprv abstraktním těmto formám pravého obsahu, a souborem všeho toho teprv obživnou postavy a barvy komoedie naší, která, jsouc takořka politický pamflet, jen ve svém času pravého významu má. Jest to však takořka nemožná věc živý obraz Athen vylíčit, aby z něho ouplně porozuměti se mohlo naší hře; můžeme tu jen několik rysů nakreslit. Stát Athenský, Solonem na základě více demokratickém z novu konstituovaný váhal dlouhý čas; oligarchie a samovláda se o něj pokoušely,
369 neboť živly k oběma nemohou se tak snadno vykořenit. Za časů však válek proti Peršanům, kde vlastenské obětivosti všech občanů zapotřebí bylo, dostala demokratie silnějších kořenů a malé Atheny v nadšeném uchvácení se vytýčily a věčně slavnou udatností takořka samy uchránily Řecko před jarmem otroctví barbarského. Velké jich činy je postavily v čelo celého Řecka. Slávou vykojeny a jsouce si vědomy svých zásluh, své sily a převahy ducha, zrostly podivným způsobem za krátký čas k takové státní moci, jaká se zřídka na tak malém prostoru vyvinula, ano nebylo snad nikdy a nikde tolik činnosti a síly v každém oboru soustředěno, jako tenkráte v Athenách; energie, pružnost a vždy puzená pohyblivost demokratie, zvláště pod vedením genialního a velkého státníka Periklesa pronikly celý národ, že zrovna kypěl a kynul. Obchod a průmysl kvetly, kolonie se vysílaly, státní příjmy náramně množily, politický vplyv rostl a město samo se stalo středištěm básnictví, umění a vzdělanosti, poskytujících mu slávy a lesku po celém Řecku. Ale jen taková pružná, dál a dále se šířící činnost je v stavu demokratii zachovat, síly musí míti průchod, musí se pouštět na venek, než překypí, sice se počnou uvnitř sežírat. To uznal Perikles, dovršitel demokratie Athenské. Proto vodil lid do
šťastných bojů, vysílal kolonie, dělil v cizině dobyté role mezi občany, hledal obchodnická a politická spojení a nakupil kořist z bojů a nově otevřených dolů stříbrných, a poplatky měst spolkových v Athenách, což mu poskytovalo prostředky k jiným záměrům a podniknutím. Budovami velkolepými zaměstnával lid, kojil v něm smysl pro krásu a velebnost, a opatřil městu lesk nevídaný. Nádhernými obřady a slavnostmi vznášel a opájel duše; šťastná doba právě zrodila velké umělce a básníky, kteréž pěstil, velkomyslně podporoval a jich výtvory na odiv národu stavěl. Sám podivu hodnou bohatostí jak na duši tak na těle nadán a vychován a vzdělán co vzor řeckého člověctví nadchnul celý národ svůj vzdělaností, krasocitem a hrdým vědomím
370 síly, svobody a ušlechtilosti a povznesl demokratii do výše takového ušlechtění, na jaké snad nikde jinde nestála. I nejchudší občan Athenský měl podíl na výhodách tohoto lesku a vzniku státního, on se nemusel starat ouzkostlivou pečlivostí o vezdejší chléb, nýbrž požívaje svých práv politických mohl se kochat na výtvarech umělců a získat si vzdělanost, za našich časů v poměru nevšední. Perikles totiž ustanovil, aby se z oplývajícího bohatství příjmů veřejných rozdávalo obilí chudým občanům, aby se jim platilo vstupné do divadla, příspěvky na oběti a diety za posezení ve sněmu a porotě. Také ustanovil žold občanům do boje vytahším. Tímto arci povznesl chudší třídu občanů, vyrovnal demokratii poněkud a zjednal sobě velkého vplyvu, ale založil také zárodek k ochlokratii, která se v celé své bezuzdnosti ukázala, jak jeho mocná ruka rozvázaný lid více nevedla. Soudy a sněmy, a tím celá vláda a politika se dostala do rukou lidem, kteří snad méně spravedlnosti a politické moudrosti, nežli choutek demokratických a bažení po obolech za sněm a porota při sobě měli. Diety bráti, jen pořád soudit, jmenovitě boháče pokutovat, jim drahé liturgie ukládat, poslouchat lichotivé řeči řečníků, pyšnit se politickou mocí, aristokratům nasolovat, pikle a kontrabandy čenichat, ze státních příjmů něco schrábnout, patřilo mezi nejoblíbenějši zaměstnání souverainní Jeho Milosti p. Demosa. Ještě Perikles sám musel okusit ve svém stáří nevděk vrtkavého lidu, a pozorovat, jak krásná a ušlechtilá jeho demokratie se v ochlokratii mění. Však ji ještě předce držel; jak ale po jeho smrti jeho moudrost státnická, duch rozsáhlý a velká a vznešená mysl nebyly více pevnou hrází proti rozvázaným
vášním, jak se dostali lidé jako Eykrates, Lysikles, Kleon a Hyperbolos na jeho místo, nastala ouplná ochlokratie a tato byla zrovna tak záhubna, nesmyslna a nesnesitelna, jako Periklesova demokracie slavna, mocna a ušlechtila. Zámožnější třída občanů a oligarchové, ano i mužové stálejšího, zralejšího a politicky uvědomělejšího smýšlení museli ustoupit z vášnivého a slepého davu a hledali outočiště v taj-
371 ných spolcích a clubbích, ano někteří i ve spojení s nepřáteli vlasti - s oligarchickou Spartou. Jaký tehdejší stav Athen asi byl, dá se posoudit z toho, že každý ušlechtilejší duch se od demokracie odvrátil a v oligarchii spásu hledal. Nejen Aristophanes ale i Thukidides, Sokrates, Xenophon, Plato, Demosthenes a Aristoteles jsou smýšlení oligarchického. Však i tato forma, sama v sobě méně rozumná a jen v některých dobách co historický moment prospěšná, nespasila Řecko; jeho doba byla vypršela, jeho bytost co státní moc se měla rozpadnout, živly však jeho ducha daleko a široko na východ, západ, jih a sever rozšířit a své podmanitele sobě podrobit. Právě za času Aristophanesa stal se velký a rozhodný převrat v celém životě jak duševním tak politickém a společenském, který konečně krásné a souměrné formy řecké bytosti zrušil. Bylo tenkráte bouřlivé kvašení; ve filosofii, v umění, ve vychování, v politice se projevovaly jiné živly a náhledy, a vše to se stávalo s velkým kvapem a prudkostí. Byla to doba vášnivého strannictví, křečovité činnosti a horečného rozjitření, kde, jak Droysen v úvodu k rytířům trefně praví, „horké kvašení, zdivočilost a udýchanost lidu jsou znamením, že dějiny v plné práci jsou”. V takovém čase se provozovala naše hra, a básník sestavil divokému proudu na odpor, však marně. Ve své komoedii arci restauroval staré Atheny a Demos nahlídnuv šmejdy Kleona svlekl se sebe své bláznění, navrátil se k starým a slavným svým obyčejům a zaskvěl se novou křepkou mladostí, ale jen na jevišti; ten demos, který se díval se sedadel, zůstal jakým byl, a historie dále se hrnula v proudu divokém, a oba směry, Kleonem a Aristophanesem repraesentované, s sebou unesla a použila jich k novým výtvarům. Na posouzení obou směrů a jmenovitě na ocenění osobnosti a politické činnosti Kleona měl náš básník vplyv velký, a Kleon se obyčejně líčí barvami nejšerednějšími, při
čemž se snad trochu málo ohledu bere na to, jakým způsobem Aristophanes i jinde svého práva co básník komický
372 používá při líčení osobností, a že sám byl stranníkem. Nikdo nezapře, že Kleon byl člověk zůřivý, beze vší vyšší mysli a onoho ušlechtilejšího a všestranného vzdělání, jakého Řekové na člověku požadovali, který v státu působiti chtěl, že byl tím, co jim sloulo banausios 1), ale z druhé strany se musí uznat, že měl nadobyčejné vlohy a vlastnosti. Toho důkazem je to, že sedm let až do své smrti největší moc v Athenách měl; a v skutku nebyla to malá věc, takovým lidem tak dlouho vládnout. Jeho nepřítel, oligarchicky smýšlející Thukidides uvádí ve své historii jednu řeč jeho, která, ačkoliv v ní se jeví násilné a zůřivé smýšlení, předce několikkráte více politického rozumu v sobě má, než mnohá slavných řečníků novější doby. Řeč tuto držel hned na počátku své dráhy politické v záležitosti Mitylenských, kteří se byli pronevěřili Athenám. Kleon navrhl, aby se mužové odpravili, ženy a děti do otroctví prodaly. Uzavřelo se tak; druhý den ale věc ta lid rozešla a hlasovalo se znovu. Tu Kleon vystoupil a držel znamenitou svou řeč terroristickou, ale tak přísnou a chladnou v myšlénkách hlavních a plnou bezohledné důslednosti, jakoby byla z Macchiavella. Ani své svědomí, ani lid nešetří. Litujeme, že ji pro délku její uvésti nemůžeme. Jiný příklad nám zachoval Plutarch o něm. Jak chtěl nastoupit svou politickou dráhu, svolal své přátele, aby se s nimi rozloučil, jelikož jej nyní prý žádný svazek přátelský poutat nesmí, když se státu a lidu věnoval. Tento skutek líčí velmi dobře jeho povahu samostatnou sice, ale také bezohlednou a násilnou. __________ 1)
On zdědil po otci fabriku na kůže, proto jej Aristophanes a Plato nazývají jirchářem neb koželuhem. Hrubě vzdělán asi nebyl a ani způsobů uhlazených, načež na oboje Řekové velkou váhu kladli. Při řečnění křičel hlasem Stentorským, máchal rukama a tloukl se na stehna, což uhlazeným Řekům surovostí býti se zdálo. Toť jsou arci nepatrné věci, ale i za našich časů mnoho platí; pomysleme si jen aristokrata, jak mu ta demokratie je odporna, již pro její způsoby. Sind ja lauter Kerln! Tak i starým se to zdálo dosti důležité, aby o tom výslovně zmínku učiniti.
373 Toto jsme uvedli, aby alespoň jen poněkud se umírnil obraz tohoto demagoga, jak nám jej Aristophanes nalíčil, v celku ne sice proti pravdě, ale komickou smělostí a strannickou horlivostí příliš přehnanými barvami.. Vedlé olympického Periklesa 2) arci podivně vypadá surový tento jirchář, nesmí se však zapomenout, že nám obraz jeho zanechali jen političtí nepřátelé jeho, kteří ač šlechetní byli, předce jej v plné míře posoudit nemohli 3). Jeho činnost politická co do prostředků a způsobu má velké skvrny, co do věci ale nesmí se jen tak zhola zavrhnout, již proto ne, že byla jen nutným následkem Periklesových časů; - tenkráte mohl jen on, aneb vojenský diktator vládnout. Perikles začal válku Peloponeskou, protože vývin demokratie a státní síly Athenské nutně ji způsobit musely, Kleon nemohl od ní upustit; buďto musela se oligarchie Spartanská pokořit, aneb demokratie Athenská se rozpadnout. Proto oligarchové Athenští jen mír si žádali. Válka byla záhubna více proto, že žádná strana slavně nezvítězila, nýbrž obě jen seslably, ale jinak nevyhnutelna. Jen zůřivost, s jakou ji Kleon vedl, je poskvrnou jeho povahy. Nechci nikterak se státi apologetem Kleonovým, jen politický princip jeho proti oligarchickému Aristophanesa tak dalece hájit musím, jak i tento poslední by nikterak nebyl Atheny spasil, a jen barbarskou oligarchii Spartanů nejen doma v Lacedaemonu upevnil, ale i dále _________ 2)
Příjmí olympický obdržel Perikles pro velebnou krásu nejen ducha ale i těla. Bylť okouzlující krásou tělesní nadán a podoben velkému Peisistratosovi; pro tuto podobu se samovládcem a slavný aristokratický rod nechtěl mu lid z počátku důvěřovat. 3) Jak dalece se i Aristophanes prohřešil v nadužívání práva svého komického, máme zřejmý důkaz. On mu totiž vyčítá, že byl od Mitylenských uplacen, on, který navrhl a krutě na tom stál , aby se proti nim barbarským způsobem jednalo. Jinak nechceme arci jeho bezouhonnost, co se uplacení týče, zastávat, on jistě použil svého politického postavení k rozmnožení svého jmění; alespoň se udává, že si pomocí politiky nahospodařil 50 talentů (asi 100,000 zl. stř.), ohromné to jmění na poměry tehdejší.
374 rozšířil. Jeho povahu, jeho prostředky v politice, jeho mravní osobnost celou mám v ošklivosti, ačkoliv i tu jmenovitě co do prostředků na okolnosti ohled se vzíti musí; - v takovém víru a kvašení není pohodlné místo pro serafíny. Kdo k. p. může mu s Aristophanesem za zločin vyložit, že proti ry-
tířům, jen málo demokratickým, vystupoval, aneb že přísně pronásledoval hetairie (clubby tajné) oligarchů, kteří toužebně po aristokratickém zřízení Spartanů hleděli, ouhlavních to nepřátel, s kterými se válka vedla ? Ještě nám zbývá, vytknout dobu, v které se naše hra provozovala. Byla to doba největší slávy a moci Kleonovy a opojených nadějí lidu Athenského, když Aristophanes proti oběma vystoupil. Demosthenes, vůdce Athenský (první otrok p. Demosa v naší hře), byl asi rok před provozením rytířů, na jaře léta 425 před Krist. se zmocnil Pylosu, dřevního sídla Nestora výmluvného (nynější Navarin), a ohradil se v zříceninách jeho. Spartanové vyslali vojsko a loďstvo proti němu, než však přirazili, měl času dost ze Zakynthosu Athenské loďstvo na pomoc zavolat. Spartanské vojsko obsadilo protější ostrůvek Sphakterii a hnalo na Pylos outokem z obou stran, od moře a na zemi. Demosthenes se jim velmi obratně a udatně bránil, až loďstvo Athenské připloulo, které Spartany ouplně porazilo. Posádka (420 statných mužů) na ostrově Sphakterii byla obklíčena. Nebezpečí, v kterém byli, pohnulo Spartany k příměří pod těmito výminkami, že 60 lodí do zástavy dají, až se ouplný mír uzavře od vyslanců v Athenách. Mezi tím časem zůstane Spartanská posádka na ostrově, a Athenská v Pylosu, a nic nepřátelského se nesmí proti ním podniknout. Však ale Kleon požadoval příliš mnoho, a obě strany se rozešly. Boj z nova počal, Spartanové obklíčili Pylos, a Atheňané střežili pilně Sphakterii, aby posádce potrava se nedovážela, což ale předce ouplně zamezit se nemohlo. Ale i vojsko Athenské mělo nedostatek potravy a vody, a v Athenách měli nemalý strach o ně. Kleon, který o míru nebyl chtěl slyšet, byl v nesnázích a lid začal proti němu reptati. Musel tedy
375 něco rozhodného učinit. Jako vždy, tak i nyní dlouho neváhal, a zkrátka ve sněmu pravil, kdyby jen pořádných vůdců bylo, žeby velmi snadno posádka na Sphakterii do Athen v zajetí odvésti se mohla, ano žeby to sám učinil, kdyby vůdcem byl. Nikias, druhý vůdce vojska (v naší hře druhý otrok Demosův), proti kterémuž tato řeč čelila, uchopil se jeho vychloubání, pravě, že rád mu své místo postoupí. Kleon nemyslil z počátku, že Nikias opravdu to učiní a začal se vymlouvat, že není vůdcem. Nikias ale nepovolil a lid se smál a donutil Kleona, aby své hrdinství ukázal. Sebral svou drzost a řekl, že za 20 dní Spartany přiveze. Vyžádal si
ale chytře Demosthenesa za spoluvůdce, protože se byl dověděl, že tento si plán vymyslil k dobytí Sphakterie, a skutečně se mu podařilo posádku zajmout a do Athen přivésti, arci s pomocí Demosthenesa. V Srpnu 425 byl s ní do města přijel, a Spartanové, protože mezi zajatými mnoho vážných lidí bylo, hleděli zase příměří uzavříti, nemohli se ale smluvit s Kleonem a lidem, opojenými tímto vítězstvím. Jak jsme již podotkli, vystupují oba dva vůdcové Athenských vojsk, Demosthenes a Nikias, v naší hře co otroci v domě Demosově. O prvním se mnoho neví, mimo událost zde uvedenou činí se u Thukididesa ještě zmínka o štastné výpravě jeho s 30 lodmi, aby škodu činil Peloponeským, a o nešťastné (r. 413) do Sicilie, kde s Nikiasem po stracené bitvě do rukou nepřátel (Syrakusanů) padl a s ním sťat byl. Jeho povaha je bez pochyby v naší hře pravdivě líčena. Jistě se to ví o povaze Nikiasově i odjinud více známé. Byl totiž skutečně takový pověrčivý pobožnůstkář bez energie a ducha, ale dobrák a náramný boháč. Patřil mezi oligarchy a činil malou opposici proti Periklesovi a Kleonovi, jinak se ale bál příliš lidu a chlácholil ho velkými dary a outratami, než aby byl rázně pro svou stranu vystoupil; on chtěl raději vše smířlivě urovnat. Lid jej měl rád; Aristophanes ale co horlivý stranník nemohl mu odpustit jeho zalízavost. ______
376
Osoby.
O t r o k I . (Demosthenes.) O t r o k I I . (Nikias.) J e 1 i t á ř , jmenem Agorakritos. Kleon. Demos. Sbor rytířů. ______ První výstup. (Před domem Demosovým.)
Demosthenes (vychází z postranních dveří, pro sebe). Ach ich to je bída! Kéžby Bozi Šeredného Paflagona 1) šeredně Ze světa již sklidili i s jeho Úmysly; co ten se v domě) uhnízdil, Pořád bití dostává jen čeládka. Nikias (vychází z druhých postranních dveří, pro sebe2). Ať ho! - toho Arcipaflagona S jeho sočením! Demosthenes. Chudáčku jak se máš? ______________ 1) Paflagonie, krajina v Malé Asii; lid její byl v pověsti surovosti a nevzdělanosti. Slovo Paflagon upomíná na paflazó, což v řeckém jazyku znamená: vříti, bubliny vyhazovati jako vařící se voda aneb rozbouřené moře. Má se tím naznačit způsob výmluvnosti Kleonovy hulákavý, bouřlivý a vášnivý. Náš básník jej líčí co křiklouna s hlasem svině pálené. Dala by se vůbec krásná sbírka kvítí sestavit, jakým svého miláčka osypal. 2) Jelikož je souverainní lid zosoben co starý hospodář, je stát jeho dům a kdo veřejnou službu koná, patří mezi jeho čeládku, tak i oba vůdcové vojska Athenského, Demosthenes a Nikias vystupují co otroci.
377 Nikias. Tak zle, jako ty. Demosthenes. Nu tak si duetto Zaplačme dle melodie Olympa 3). Oba. Hyhy, hyhy, hyhy, hyhy, hyhy. Demosthenes. Co s tím pláčem? Raději se ohlédněme Místo nářku po pomoci nějaké. Nikias. Po jaké? O mluv! Demosthenes. I mluv jen ty. Já se nerad hádám. Nikias. Bůh ví, já též ne.
Demosthenes. „Chtěl bysi mi říci, co já říci mám?!” 4) Nikias. Nejsem hrr do toho. - Jak pak bych to Řekl hezky žvast - eyripidovsky? 5) ___________ 3) Olympos, starý zpěvec a hudebník, poněkud mythická osoba. Neví se jistě, kdy žil, a klade se až do temných časů před Homerem. Vynašel prý skálu enharmonickou a složil mnoho skladeb povahy truchlivé. 4) Verš z Hippolyta, truchlohry Eyripidesovy (v. 344). Faedra v rozmluvě se svou kojnou ostýchá se nepřirozenou svou lásku k nevlastnímu synovi projevit, jen zdaleka tak na ni naráží a chce, aby její důvěrnice nešťastnou tuto vášeň sama uhodla. Verš tento překladá se i jinak: O by ty's mi řekla, co já říci mám. Aristophanes často Eyripidesa podobným způsobem cituje, ano napsal o něm schválně komoedii (Žáby), kde mu skoro takovou službu proukazuje jako tady Kleonovi. 5) Hrr do toho v orig: Není ve mně to thrette, to jest: Nemám odvahy. Thrette je prý interjekcí upomínající na
378 Demosthenes. Prosím tě jen nekopruj, jen to ne! Hleďme raděj upláchnouti pánovi. Nikias. Tedy řekni v jednom kuse 6): Utečme. Demosthenes. Již to říkám : Utečme 7). Nikias. Nezní krásně to? Demosthenes. I arci, jen že se Bojím o kůži svou při tom. Nikias. A proč ? Demosthenes. Mohla by nám slésti při tom pokusu. Nikias. Tak nám tedy nejlíp ještě bude, Jít a pomodlit se k božím ikonům 8). __________ zvuk trouby válečné. Líčí to povahu zalízavou, neodhodlanou Nikiasa. Žvast-Eyripidovsky vyšnořeně, vyfintěně jako Euripides. Nekopruj - Nech frasí Eyripidesových. Jeho matka byla zelenářkou, načež i jinde vtipy Aristophanes dělá. V Acharn-
ských jej prosí Dikaiopolis o apparat tragický a o kus kopru z dědictví po matce (r. 478). Podobně v Žabách 840, v Thesmophor. 456, 910.) Tu vlastně stojí diaskandisés od slova skandix (vochlice, Kerbel). Pro snadnost jsem volil kopr. 6) Utečme, a snad k nepřátelům. Zdá se to býti jedovatým vtipem, neboť byl Nikias u některých v podezření, že se potají kloní na stranu Spartanů. Ačkoli v básník s ním byl při straně té samé, předce ho nešetří. 7) V překladu je půl páta verše vynecháno; kdo zná originál, odpustí mi to. 8) Nikias byl pověrčivý člověk a hledal radu u proroků a věštců, ne jako Kleon, aby takto lid omámil, ani z jakéhosi dae-
379 Demosthenes. Co? Ikoníkům? Snad v bohy nevěříš? 9) Nikias. Arci že! Demosthenes. A z jakých příčin! Nikias. Že mne Víc než slušno bozi pronásledují. Demosthenes. Dobrý důvod! Nikias. Tak se jinak pokusme. Demosthenes. Víš co? obecenstvu pád ten přednesu 10). Nikias. Dobře! Musíme se ale dříve ptát, By nám zakyvnulo, jestli naše Jednání a mluvení je baví. _________ monismu ne zřídka u velkých mužů se vyskytujícího, nýbrž ze slabosti povahy. Docela jinak to bral Demosthenes, sám na sebe se opíraje na bohy málo dbal. Ikonům. V orig. stojí bretas, slovo zastaralé, divné, znamenající sochu boha ze dřeva. V překladu jsem použil slova pravoslavného (ikon), jakýmž pravoslavná církev obrazy svaté jmenuje. Neznaboh Demosthenes Nikiasovo bretas ani z ust připravit nemůže, tak málo věcem pobožným rozumí; on se táže jaké bretettas (místo bretas) ; - v překladu ikoníkům (místo ikonům). 9) Je to důležitá známka tehdejšího náboženského smýšlení v Athenách, že básník takovou otázku na divadle pronésti
mohl; a předce byl Sokrates asi o 25 let později k smrti odsouzen, že nové bohy uvádí. 10) Podivná appellace na obecenstvo, které právě je onen starý mrzutý, Paflagonem šizený pán, u kterého slouží. Již v samém poměru této hry k obecenstvu je taková smělá ironie a tak bujný a odvážlivý humor, jak to jen býti může o svátcích rozpustilých Dionysa, boha vína, a při svobodě, jaká tenkráte panovala. Obecenstvo arci tleskáním na otázku odpovědělo.
380 Demosthenes. (k obecenstvu).
Tedy! Máme pána, pravý sedlák V zlosti, vzteklý na hrách, s žlučí kypivou, Jmenuje se Demos z Pnyxu 11), deděk to Mrzutý a trochu hluchý. Ten si Koupil o novém měsíci 12) otroka, Jircháře to Paflagona, chlapa Prohnaného, arciutrhače. Jak ta jircha Paflagonská poznala Dědka oumory, tu mu hned podlezla. ____________ 11) Demos z Pnyxu (Demos Pnykites) dle našich poměrů asi jako pán z Hrádku, z Boru a t. d.; u Řeků, jako by byl domovem, rodem z obce nějaké, Pnyx nazvané. Pnyx arci byl pravým domovem Demosovým, neboť tu vykonával sněmuje svou souverainitu na sedadlech kamených za obol denní mzdy, čož mu oboje, sněmování a obol, velké potěšení dělalo. Je to v skutku velká smělost, souverainu něco takového do očí říci, co tady Aristophanes praví. Musí se při tom podotknout, že to vše mluví otrok Demosův, vůdce vojska, Demosthenes, a že herec dle zvyku staré komoedie měl larvu velmi trefenou, že svrchovaný lid hned svého ouředníka poznal, jak na divadlo vystoupil. Demosthenes a Demos seděli v divadle, a dívali se na svůj obraz na jevišti. Vzteklý na hrách. V porotě se hlasovalo kamínky neb hrachem ledvinkovým. Sedět v porotě a soudit těšilo lid Athenský náramně. Proti této vzteklosti na hrách čelí celá komoedie jedna Aristophanesova : Vosy, v které chor pozůstává ze samých zůřivých porotníků v podobě velikánských vosů se žihadly ohromnými, kteří se hrnou do soudnice, aby tam hodně štípali. Za jedno posezení se platilo porotníkům z počátku po obolu jednom, později po třech, čímž menší měštaň v Athenách i s rodinou se vyživit mohl. Proto stojí dále : Vezmi tříobolník svůj. - Zpívá mu věštby. Samo sebou se rozumí, že souverrainní lid byl hodně pověrčivý a že myslil,
že bez proroctví žádného spasení ani v politice není. Sibylli, asi jako naše: V Jiříkovu vidění. 12) O novém měsíci býval v Athenách trh; možná ale, že básník na událost nějakou, o novém měsíci se stalou, naráží.
381 Maže se s ním, hejčká ho a šulí, Šidí ho a mámí koženými Flíčky mluvíc mu: „Můj Deme drahý! „Jdi se koupat, seděl jsi dnes dlouho dost „V porotě, jdi, vezmi tříobolník svůj, „Jez a pí! Mám svatčinu ti přichystat?” A pak ukradne, co my jsme strojili. Tak jsem já nedávno v Pylu vyválel Koláč Spartanský13), tu mi ten prašejdíř Hned ho ukrad a co já sem vyválel Pánu předložil. Nás zahánívá, Aby jiný pánu sloužit nemohl. A u stolu s karabáčem stoje Dobré rádce plaší, a sám dědkovi Zpívá věštby, že již celý sibyllí. Když pak pozná, že již kouká jako blb, Tu své šejdy začne, lžemi celý dům Očerňuje - a my dutky ulíznem. Celou čeládku jen pořád straší, Hrozbou dary od ní škemrá mluvě k ní: „Hlehle Hylas! já mu k dutkům dopomoh' „Neobejdeteli si mne, utluče „Vás dnes“. A když nedáme, tu šlape Starý po nás až nám střeva lezou. Přemýšlejme tedy brachu, Kam se máme obrátit a na koho. Nikias. Nejlíp bude brachu! utečme. ___________ 13) Demosthenes si tuto přiosobuje čest a zásluhu vojenské výpravy proti posádce Spartanské, kdežto se Kleon tím hrdinstvím honosí. V. Úvod. V origin. je hra ve slovích: mazan memachotos, neboť mazan (koláč) upomíná na machén (bitva) a memachotos (od massó- mačkat, válet k. p. chléb) na machomai (bojovat). V překladu je pouze v slovu váleti dvojí smysl.
382
Demosthenes. Není možno, aby se to Paflagon Nedověděl; ten vše vidí. - V Pylu Jednu nohu má a druhou na Pnyxu, S roztaženým rozkrokem ti stojí, Že v ten samý čas má pr- v Šklebicích, Ruce v Sebranicích, mysl v Kradlicích 14). Nikias. Tedy nejlíp - umřem! Ale rozvažme 15), Kterak bychom nejmužněji umřeli. Demosthenes. Kterak bychme nejmužněj to vyvedli? Nikias. Nejlíp napijem se krve hovězí. Smrt, jakou si vybral Themistokles 16). Demosthenes. To ne! Vzdejme číši vína pouhého Duchu Dobrému a pak se poraďme 17). Nikias. I hle pouhého! Jen na chlast myslíš! Co kdy moudrého napadlo opilci. __________ 14) V překladu vymyšlená jména, v orig. stojí ale skutečná národů a míst: Chaonové (národ v Epiru), Aitolové (známý národ v severním Řecku) a Klopidy (demos čili obec Attická); první ale upomíná na chainó (se šklebit), druhé na aiteó (něco požadovat) a poslední na kleptó (krásti). 15) Naráží se tu na podobné verše v truchlohrách Eyripidesových. Hippol. 401. Helena 305. 16) Hovězí krev považovali staří za silný jed. Kněžky jednoho chrámu Achaiského musely ji píti, aby tak své neporušené panenství dokázaly (Pausan. VII, 25, 8). Tkukidides udává výslovně, že Themistokles přirozenou smrtí umřel, připojuje ale, že je v Řecku pověst rozšířena , že se sám otrávil a sice proto, že nemohl Perskému králi nápomocen býti v podmanění Řeků, jak byl slíbil. Jsa obviněn z piklů s Pausaniasem, utekl se totiž Themistokles k Peršanům. 17) Přípitek, s jakým Řekové hody začínali.
383 Demosthenes. Jaká drzost! Tlachale ty z kašny! Vínu laješ, že v něm není rozumu? Co ti pruží činnost víc než víno. Hle když lidé pijí, tu jsou boháči,
Vše se daří, vyhrávají soudy, Blahem oplývají, blaží přátele. Procež přines honem konev vína, Bych si rozum svlažil k řečím rozšafným 18). Nikias. Ach co ty nám ještě svedeš pitím svým! Demosthenes. Samou dobrotu! Jen dones, zatím si Lehnu. Až se opiji, vše zatopím Plánky, nápadky a radičkami. Nikias (odešel a zas přišel). Štěstí, že mne nikdo nelap, když jsem Víno kradl. Demosthenes. Mluv co dělá Paflagon. Nikias. Šelma slíznuv z kontrabandu omastek, Chrápe ožralý na jirchách roztažen. Demosthenes. Jdi a z pouhého mi notně nalej. Nikias. Vezma vylej obět Duchu Dobrému A i Duchu ke cti Pramnického 19) Číši vyhni. ________ 18) Herodot vypravuje, že Peršané své porady pitím začínali, že si ale to, oč se byli poradili, znovu ber vína rozmyslili. 19) Víno Pramnické již Homer připomíná (Ilias XI, 638). Praví při tom, že do něho kozího sýra nastrouhali a mouky nasypali. Rostlo prý u Smyrny.
384 Demosthenes. Duchu Dobrý! neníť má, Tvá jest rada tato. Nikias. Prosím jaká pak? Demosthenes. Jdi ukradnout Paflagonu věštby, 20) Dokud spí. Nikias. Mám strachy, aby z Dobrého Ducha se mi neudělal třeba Zlý. Demosthenes. Zatím já se konve tady přidržím,
Bych si rozum svlažil k řečím rozšafným. Nikias (odešel a zas přišel). Hrozně bz - a chrápe šelma Paflagon, I moh jsem mu svaté věštby ukradnout, Ač je tuze hlídá. Demosthenes. Hlavo moudrá! Ukaž co v nich stojí! Nalej honem, Bych se napil. I hle co v nich psáno! Jaké výroky! Dej rychle číši sem. Nikias. Nuž co praví věštba? Demosthenes. Nalej ještě. Nikias. Stojí tam snad: Nalej ještě jednou. ___________ 20) Jakou důležitost pro stát proroctví a věštby u starých měly. dá se poznat již ze dvou úkazů, - z orakula Delphického v Řecku a ze sibyllinských knih v Římě. Že Kleon i prostředků takových použil k mámení lidu, samo sebou se rozumí.
385 Demosthenes. O Bakiši
21)!
Nikias. Nuž co? Demosthenes. Dej mi čísi sem! Nikias. Zdá se, že ňák Bakis věští z poháru 22). Demosthenes. Šelmo Paflagonská! Proto jsi je tak Střežil? Z bázně před proroctvím o tobě! Nikias. A proč? Demosthenes. Stojí tu, že za své vezme. Nikias. Jak? Demosthenes. Jak? Zřejmě o tom věštba mluví. Nejdříve že vstane kramář v koudeli 23). Řídě politiku obce veškeré. _________
21) Pravilo se, že byl tento Bakis z Boiotie, a že od nymf na hoře Kithaironu dar proroctví dostal. Herodot uvádí některé jeho věštby na válku s Medy se potahující. 22) Obyčejně se tu překládá: Bakis potřebuje mnoho pohárů: ale ǫǫǫǫǫǫǫ ǫǫǫǫ znamená také: Věštbu dostat od někoho, tak že i náš překlad, podlé smyslu lepší, se ospravedlnit může. 23) Kramář v koudeli, Eykrates, jak scholie udávají. Měl prý od svého obchodu přezdívku styppax t.j. koudelník (od styppé koudel). Byl prý také mlynářem, Aristophanes alespoň dále v naší hře (v 254) o něm praví, že vyvázl otrubami což o mlynářství aneb krupařství jeho svědčí. Byl rodem z Attické obce Melity, procež, jej náš básník v jednom zlomku nazývá vepřem z Melity. V jeho komoedii: Babylonští hraje s Kleonem hlavní osobu. Eykrates byl odpůrcem Kleonovým, musel však menší krupař ustoupit většímu jircháři a vyvázl otrubami z politiky. Thukid. se o něm zmiňuje 3, 4. Aristophanes uvádí tady krásnou posloupnost
386 Nikias. Tedy první kramář! A co dále? Čti! Demosthenes. Po něm vstane jiný, - a to honák 24). Nikias. Tedy druhý! A co se s tím má dít? Demosthenes. Vládnout má, až přijde větší ničema, Nežli on byl, pak jím za své vezme. Vstane totiž na něj jirchář Paflagon, Lupič, křikloun, řvoucí hlasem vichřice. Nikias. Tedy honák za své vezme jirchářem. Demosthenes. Tak se stane u Zeysa! __________ politiků Athenských: koudelníka, horáka, jircháře a na konec staví největšího: jelitáře aneb huntíře, a tento ze samé ironie osudu má národ spasit způsobem homoeopathickým (similia similibus). Tento jelitář Agorakritos je pouhý výtvor básníka, a vystavuje o něm ideal politika, jakého ochlokratie Athenská potřebuje, aby se konečně sama sežrala. Oligarchům Athenským však nebyl by býval i nejpoctivější živnostník politikou se zabývající po chuti, jelikož měli zvláštní náhled o banausii (řemeslo, šosáctví, sprostota). Mnohý z těchto pánů arci asi tak smýšlel, jako mnohý oligarcha věku našeho; fabriku aneb živnost míti není žádná hanba, jen když je člověk při tom aristokratem, ale bez erbu něco takového míti, je banausie.
24) Honák, Lysikles, který bez pochyby byl statkářem a dobytkářstvím se zabýval. I on měl nějaký čas vplyv v Athenách. Po smrti Periklesově pojal Aspasii za manželku, a Aischines praví, že tím si vplyvu a vážnosti získal. Když se naše hra provozovala, nebyl již na živě, zahynul na své výpravě v Malé Asii roku 428 před Krist. O jeho působení a povaze se málo ví; že si jej Aspasia vzala, slouží buď jemu ke cti, aneb jí k hanbě.
387 Nikias. O běda! Odkud jiného zas vezmem kramáře. Demosthenes. Je tu ještě jiný, velikánský Ve svém umění. Nikias. O prosím jmenuj ho! Demosthenes. Mám to říci? Nikias. Pro veškeré bohy mluv! Demosthenes. Jelitář to bude, jenž jeho zahubí. Nikias. Jelitář? O pro bůh - velké umění! Ale kdepak najdem muže tohoto? Demosthenes. Budem hledat. Nikias. Hle tu kráčí náměstím. Jakby Bůh ho poslal. (Agorakritos vchází do orchestry.)
Demosthenes. Blahoslavený Jelitáři, sem o sem můj nejdražší Kráčej, zjevený nám vlasti ochrance!
388 Jelitář. Co mne voláte? Co jest? Demosthenes.
Sem pojď a slyš, Jak jsi šťasten a jak blahoslaven. Nikias. Jdi mu štoček sundati a sděl mu Věštbu Boha, jenž se na něm vyplní. Já jdu zatím Paflagona hlídat 25). Demosthenes. Nuže nejdřív na zem slož své nádobí, Potom polib zem a bohy. Jelitář. Tak! Co teď? Demosthenes. Blažený a přebohatý člověče! Ničim teď, a zítra mužem ohromným, Vládcem Atheňanů blahoslavených! Jelitář. Nech mne brachu střeva prát a jelita Prodávat a nedělej si ze mne smích. Demosthenes. Blázne! jaká střeva? Tamhle pohleď Vidíš tam ty řady lidu 26).
Jelitář. Vidím! ________ 25) Nikias tu odstupuje a jen ještě jednou přichází, aby naříkaje příchod Paflagonův oznámil. Teď arci není již pro něj místo na jevišti, teď se začíná jednat, a k tomu on není, tak radu dát, to trefí, ale do skutků - to není hrr do toho. 26) Řady diváků. Při tom ukázal arci na obecenstvo, samé čisté jádro Athenské. Celý souverain byl v divadle přítomen a nad ním měl tento špinavý, sprostý chlap se štočkem, sekáčkem a střevy vládnouti.
389 Demosthenes. Těchto všechněch vládcem budeš, na trhu, V přístavu a Pnyxu. Budeš po Radě Šlapat, vůdce poutati a po chuti Ohavit, a v Prytaneum smilniti 27). Jelitář. Já že? Demosthenes.
Ano ty! A na tom není dost, Vylez na štoček a ohlédni se Na ostrovy všecky tady v kruhu! Jelitář. Ohlížím se. Demosthenes. A teď na skladnice A kupecké lodí! Jelitář. Ano divám se. Demosthenes. Nejsi blahoslaven? Teď své oko Pravé do Karie obrať, levé Do Chalkedonu 28). Jelitář. I krásné štěstí, Když si oči vykroutím! _________ 27) Prytaneum, kde prytanové, vyslancové a nejzasloužilejší občané čestnou výživu na outraty státní dostávali; a jelitář tam má nejen jísti, ale i jiných radostí požívati. 28) Karie, země na jihu a Chalkedon město na severu Malé Asie. Někteří chtějí místo Chalkedonu čísti Karthago, což arci lepší smysl dává, neboť by si musel skutečně oči vykroutit, kdyby chtěl Karii a Karthago najednou vidět. Jeviště bylo obraceno v Athenách skoro na severo-západní stranu, tedy ležela Karie v pravo a Karthago v levo, což o Chalkedonu neplatí ouplně. Karthago sice nebylo tenkráte Athenám poplatné, ote zdá se, že na ně chuť měli politikové.
390 Demosthenes. O nikoliv! To vše tady zakramaříš, neboť Bude z tebe dle výroku věštby Tuze velký pán. Jelitář. Co? Ze mne! Kterak já Jelitář se mohu státi pánem? Demosthenes. Proto právě se jím musíš státi, Že jsi sprosťák, drzoun a chlap z ulice. Jelitář. Nemám za hodna se moci takové. Demosthenes.
Co že? Pravíš že se nemáš za hodna? Cítíš se snad, že jsi něco lepšího? Jsi snad člověk šlechetný a spanilý 29)? _________ 29) Z rodu šlechetného. V orig. stoj : kaloi kagathoi, vlastně do slova krásní a dobří. Byl to výraz modní v Athenách, kterému arci někteří, jako Sokrates, chtěli dáti význam mravní, jaký v slovech vlastně je, ale obecné užíváni docela jiný smysl jemu podkládalo. Nemyslilo se při tom na lidi počestné a poctivé, nýbrž na něco podobného, co se nyní v Anglicku a u nás gentlemanem nazývá. Byli tedy kaloi kagathoi lidé, o kterých by se nyní pravilo: Er ist von Famille, er gehört zor Société , aneb: Man sieht ihm Erziehung an, kterýmžto výrazem mnohá aristokratka nyní šetrně v časech trochu nearistokratických dává na srozuměnou, že ten neb onen jest aristokratických způsobů, ačkoliv toto vychování, a ono řecké krásní a dobří do stejné kathegorie patří; často lucus a non lucendo. Seeger toto místo velmi trefně přeložil: Sklave. Ein Mann wie du, und hält sich für gering? Am Ende bist du besser als du sagst! Gehörst du zur Nobless'? Wursthändler. Was denkst du? Zur Kanaille!
391 Jelitář. Bůh chraň! Jsem sprostý chlap. Demosthenes. Šťastný člověče! Toť se právě hodíš pro politiku 30). Jelitář. Ale brachu, já ti pranic neumím, Trochu slabikovat a to špatně. Demosthenes. Trošek ten ti zrovna může škodit. Není demagogie pro člověka Vzdělaného, mravů ušlechtilých, Nýbrž pro nevědy jen a ničemy. Pročež nepusť, co ti Bozi dávají. Jelitář. A jak zní ta věštba? Demosthenes. Krásně, Bůh ví ! Trochu strakatě, jak chytrá hádanka: „Uchvátí svým drápem křivozobý orel
,,Draka hlupce, krvossavce - orel jirchový. „Pak se skazí Paflagonská česněková „Omáčka, a jelitářům slávu velkou „Bůh dá, nebudouli s jelity víc kramařit.“ Jelitář. Vylož mi to, jak to o mně platí. Demosthenes. Orel jirchový je onen Paflagon. ____________ Droysen překládá takto: Du bist doch nicht von den „Fein- und Guten.“ Wursthändler. So mir Gott, Von den ganz Gemeinen. 30) Řecké slovo pragmata (Staatsgeschäfte) překládám: politiku.
392 Jelitář. A proč křivozobý ? Demosthenes. Toto znamená, Že on klade prsty křivými. Jelitář. A co drak ten? Demosthenes. Toť je v bíledni. Drak je dlouhý, jelito je dlouhé: Oba jelito a drak krev ssají. Pak se praví, drak že orla zmůže, Nedáli se slovy ošiditi. Jelitář. Mne že míní věštba? Podivno, jak Já mám s to být, abych vládl nad lidem. Demosthenes. Pouhá hračka! Dělej co jsi dělal. Sesekej a zmíchej politiku Celou, a jen k lidu oulisně se měj; Vše mu oslaď pochoutnými slůvky, Jinak všecko máš, jak řádný demagog: Hlas máš hrozný, chlap jsi sprostý z ulice, Všecko, co jen k politice potřeba; Proroctví a věštby též ti spomohou. Pročež ověnč se a Bohu hlouposti Obětuj, bys chlapa toho přemohl. Jelitář.
Kdo mi pomůže? Boháči se ho Bojí, a lid chudý strachem před ním bz - . Demosthenes. Rytíře máš, tisíc mužů počestných, Nenávidících jej, - ať ti pomohou. tomu každý občan ušlechtilý,
393 Ano každý divák tady rozšafný, A já s nimi, a i bůh ti přispěje. Neboj se ho, nemá larvu trefenou, Ze strachu ho nechtěl nikdo z larvářů 31) Napodobit. Však ho přece poznáte; Vždyť to naše obecenstvo chytré jest. Nikias. Paflagon přichází! O já ubohý! Kleon. I u všech dvanácti bohů! Těšte se! Dávno jste se proti lidu spikli. Co tu dělá Chalkiská ta číše 32)? Jistě chcete Chalkičany pobouřit. Aby do Vás - vy dva ničemníci! Demosthenes. Proč pak utíkáš? O postoj šlechetný Jelitáři, politiku neopusť! Mužní rytířově pomozte, již čas. Panaitie! Simone! 33) Na roh pravý! Muži vzhůru! A ty postav se a braň. __________ 31) Herci nosili larvy na divadle, které velmi uměle podlé rolí malovány byly. Archaeologové uvádějí množství terminů technických k naznačení jednotlivých jich druhů. Aristophanes, který bez pochyby sám Kleona hrál, musel se proti obyčeji jen líčit aneb nějakou larvu vzíti, ne schválně dělanou. 32) Chalkiská číše. Bylo více Chalkisů, tu se snad myslí na Chalkidiku, krajinu na půlostrovích pod Macedonii. Tenkráte byla ještě s Athenami spojena, rok na to ale se přidala k Spartanům. Snad se již tenkráte tam přišlo piklům na stopu. - Výborně se tu líčí způsob Kleonův, všude čenichá pikle a mermomocí ze všeho je chce dokázat. 33) Scholiasta praví, že Simon a Panaitios byli ten rok vůdci sboru rytířského (hipparchové). Jest-li skutečně hipparchové sami na divadlo vystoupili, je věc nejistá. Na jiném místě Aristophanes oba nabírá (Ptáci v. 441 a Oblaky v. 330), zdá se však, že tu míní jiné osoby.
394 Již se zvedá prach, již sem se hrnou. Nuže braň se, doléhej naň, zažeň ho. Sbor (jenž zatím vešel). Bí ho šelmu! Bí ho houbce pluků rytířských, Publikána, propast, Charybdu vší loupeže, Šelmu, arcišelmu, řeknu mu to tisíckrát, Neboť tisíckráte za den jistě šelmou byl. Pročež bí ho, doléhej naň, plaš, zastraš ho, Vynadej mu jako my a zařvi do uší. Ať ti ale neupláchne šmejdem takovým, Jakým ondy otrubami vyváz Eykrates 34). Kleon. Kmeti heliasté, cechu tříobolářů 35), Kteréž krmím, za něž hulákám, a ť p r á v o m á m , Či neprávo. Pomozte mi, bit jsem od spiklých. Sbor. Právem to, neb jmění obce hltáš, Poddané jak fíky omakáváš, skoušeje, Kdo z nich dozrál, kdo z nich hnilička, kdo ještě ne; A když najdeš hlupáka, jenž nezná processy, Hned jej z Chersonesu žalobou si přivlečeš 36); Nezralého necháš, zralého však polkneš hned, A tak pořád paseš po trulantech bohatých Z rodů dobrých, kteří processů se lekají. ______________ 34) Eykrates již nahoře uvedený. Příběh, na který básník tu naráží, není znám; snad pustil politiku a hledět si svého krupařstvi, aneb měl státní process, a obešel si soudce několika pytli mouky. 35) Heliasté, oudové heliaiy (soudu Athenského), dostávali za posezení v porotě denně tři oboly. Pořádný demagog musel, chtěl-li býti miláčkem lidu, soudcům hodně práce a diet zaopatřovat. Že to Kleon uměl, dokázal nahoře, on všude vidí pikle. Z Vosů je patrno, jakým patronem porotníků byl; nejvzteklejší z nich se tam Kleonovi ke cti jmenuje Philo-Kleon (Kleonomil). 36) Slovo fíky (syka) upomíná v řeckém jazyku na sykofanty, udavače, čenichající po kontrabandu, po politickém smýšlení, piklech, vůbec po všem, z čehož process a pokuta býti může.
395
Kleon. Muži! vy jste proti mně? Vy, pro něž bit tu jsem, Že jsem návrh zanest chtěl, že právem by se Vám Pro udatnost v městě pomník postaviti měl. Sbor. Jaký tlučhuba to kožený! Chce upláchnout, Chce nás jako dědky ošuliti poboňky. Jinde moh tím vyhrát, tu však výprask utrží. Vyhýbá se, ale však ho jinde trkneme. Kleon. Vzhůru město! lidu! Lítá zvěř mne trká. Sbor. Křičíš, jenž jsi celé město v zmatek uvedl! Jelitář. Počkej! Křikem? I to já tě brzo zaženu. Sbor. Sláva tobě, zvítěžíšli křikem, jestli však Nestoudností, pak my dostaneme výsluhu. Kleon. Toho člověka já udám, že dovážel Loděm Peloponeským polívku z jitrnic. Jelitář. A já toho, u Zeysa! že s prázdným střevem Vkrad se do Prytaneurn, a s plným vylezl. Demosthenes. A že proti zápovědi chléb a maso Vynášel, co ani Perikles si netroufal. Kleon. Aby do tě - na tom místě hned. Jelitář. Třikrát více budu řvát než ty. Kleon. Hlasem svým tě na prach rozdrtím.
396 Jelitář Řvaním přeřvu tebe jako nic. Kleon. Očerním tě. Jelitář. Jako psu ti záda natluku. Kleon. Tlučhubařství tvé já ukrotím.
Jelitář. Šmejdům tvým já přítrž učiním. Kleon. Hleď mi do očí a nemžourej. Jelitář. I mne vykojila ulice. Kleon. Roztrhám tě, jestli zacekneš. Jelitář. Vyhodím tě na hnůj, špetnešli. Kleon. Přiznávám se, že jsem krad. Ty ne! Jelitář. 37 U Hermes ). Krad jsem a chci to Odpřísáhnout svědkům očitým. Kleon. Všecko bídně po mně blekotáš. Já tě ale udám Prytanům, Že jsi nedal Bohům desátky Ze střev posvátných. Sbor. Křikloune ty ničemný a ohavný! Není drzosti tvé Celá země plna, __________ 37) Hermes byl mimo jiná zaměstnání také bohem ulic a zlodějů.
397 Plné všechny sněmy, Soudnice a celny, Kancelář a ouřad? Hovnivále, jenž jsi Celou obec naši Rozšťáral a zrýpal; Jenž jsi celé Athény svým řváním ohlušil A se skal na cla číháš jako rybář na sumce 38). Kleon. Vím já, která kůže mně ty pletky dělá! Jelitář. Abys kůžím nerozuměl a já jelitům; Vždyť je děláš z volů chcíplých a pak sedláky Jimi šidíš, prodávaje jim je za jádro, A za den je střevíc na dvě pídě rozšmatlán. Demosthenes.
U Zeysa to mně tak udělal, že k posměchu Sousedům a známým všem jsem sloužil; došel jsem Sotva do Pegas 39), a již jsem plaval v střevících. Sbor. Nebyls od počátku Slavný v nestoudnosti, Jako každý řečník, Když chce něco provest? Na ni spoléhaje češeš cizí ovoce; Když to Archeptolem vidí pláče pokaždé. 40). _____________ 38) V originalu stojí tumák, bahník (Thunfisch). 39) Pergasy, demos Attický, z kterého Nikias byl rodem; jiní praví, že Demosthenes. 40) Archeptolemos, syn Hippodamův, patřil k aristokratické straně, později byl v počtu pověstných 400 oligarchů a měl velký vplyv mezi nimi; nyní ale jen naříká a běduje nad státem demokraty pobouřeným a zmítaným. Zdá se, že patřil do třídy lidí velmi četné, kteří v dobách bouřlivých zalézají, a pak v časech pohodlnějších slavně vystupují. Taková vlastnost se často nachází u radikalů a u reakcionářů.
398 Teď však se nám zjevil k naší radosti Jiný muž a mnohem větší ničema. Zřejmý důkaz dal již, že tě lehko překoná Šejdířstvím a drzostí A taškářstvím šotkovským. Nuže vychovanče školy, která rodí teď Velké muže, ukaž, že jen vládne surovost. Jelitář. Tedy slyšte jakým občanem je tento. Kleon Nenecháš mne mluvit? Jelitář. Nechci, jsem též podlý chlap, Proto dřív chci mluvit. Na to bych se podíval. Sbor. Jestli nepovolí, řekni že jsi rozený Podlý chlap. Kleon. Necháš mne? Jelitář. Hrome nechci! Kleon. By tě hrom!
Jelitář. Hrom a peklo! Kleon. Puknu zlostí. Jelitář. Nenechám tě? Sbor. Pro bohy tě prosím, nech ho, chceli puknout. Kleon. Jakým právem se mi troufáš odporovat? Jelitář. Mluvit dovedu a také něco opepřit. ___________ Otec Archeptolemův, Hippodamos, byl politikem a slavným stavitelem na základě vědeckém. Vyvedl mnoho velkých budov k. p. Piraeus.
399 Kleon. Hleďme mluvit! Ty bys krásně asi předmět svůj Popad syrový, a do jitrnic rozsekal. Vím já, nač se vzpíráš. To tak bývá. Procísek Vyhráls na podruhu, a co jsi se o něm Ve snách namumlal, co po ulicích chodě Nabrebenčil; co jsi se ho naukazoval Přátelům, a jmout samou vodu při tom pil. Proto myslíš, že jsi hrozný řečník, blázne ty! 41). Jelitář. Co pak piješ, že sám jediný to umíš Žvastáním svým ústa zacpat městu celému. Kleon. Se mnou někoho chceš porovnat? Když spolknu Sumce v horké omáčce a konev pouhého Vypiju, pak všecky vůdce v Pylu zdrbu. Jelitář. Já když shltám kaldoun hovězí a škvarky S jelitem, a neumitý schlastnu omáčku, Pak uškrtím řečníky a zmatu Nikia. (Dokončení.) ______________ 41) Podlé soudního řízení Attického musel pohnaný sám osobně před soudem se hájit; kdo se nedůvěřoval, přibrat si přítele, který směl pohnaného zastávat, když tento po krátké řeči před soudci naň svou věc byl vnesl. Mnohý arci sám se mořil skládáním řeči, jak tu Kleon popisuje, aneb si dal
od řečníka obratného řeč vypracovat, kterouž pak před soudcem odříkával.
________
