1
Komenský a Masaryk.
V Masarykově myšlení září tři stálice – trojhvězdí Hus, Komenský, Havlíček. Přitahovalo ho snad na nich, že skončili jako mučedníci ? Naopak: inspiroval se tím, co jim bylo znemožněno uskutečnit. Hus ho fascinoval pravdymilovností, Komenský konceptem vzdělanosti, Havlíček ideálem svobody - a všichni svými ryzími charaktery. To hlavní jim bylo upřeno: vítězství. Historie je však nezasula, vynořují se proměněni ve výzvu – Masaryk k tomu nemohl mlčet…
Prof. Masaryk od Komenského přejal názor,
že vzdělání a výchova jsou klíčem
k všenápravě člověka, společnosti, života.
Když se v roce 1892 přiblížilo 300. výročí narození J. A. Komenského, zneklidnila se oficiální moc: šlo přece o biskupa posthusitské církve, o hlavu protihabsburského odboje – i rozhodl katolický arcibiskup Schönborn a c.a.k. ministr baron Gautsch, že jakákoli připomínka Komenského není žádoucí – vyhlásili zákaz všech vzpomínkových akcí – učitel národů“ Komenský nesměl být oslaven ani na školách. Masaryk tehdy okamžitě vyhověl žádosti studentů a pedagogů, aby o Komenském veřejně pohovořil – a přikročil k celému cyklu přednášek, konaly se od března – a ovšem pod policejním dozorem. Vyhnanec Komenský byl symbolickou obětí pobělohorských represí – šlo o politikum. Po generace ho katoličtí odpůrci a c.k. historici pomlouvali, vydávali za demagoga, šarlatána, podvodníka a zrádce – jeho díla se skvěla na seznamu zakázaných knih, Koniášové je horlivě pálili. Ojediněle se ozývalo opačné mínění: jezuita Balbín psal o Komenském obdivně (apoteóza ovšem směla vyjít až sto roků po Balbínově smrti) – veličina evropské filosofie Leibnitz složil o Komenském báseň, učenec Herder se ve svých studiích obíral Komenského koncepcí věčného míru, poeta Goethe vzpomínal, jak rád si co školák listoval v Komenského učebnici „Orbis pictus“. – To vše Masaryk ve svých přednáškách pro docenění Komenského zmínil – především ovšem poukázal na mezník v chápání Komenského génia a jeho dějinné role: na knížku Františka Palackého, jenž Komenského vyzdvihl „mezi nejvýznamnější muže všech dob a národů, který ztratil svoji vlast, ale získal celý svět – stal se dobrodincem lidstva“.
Komenský byl pro Masaryka obětí přechodné epochy, zběsilého dělení kontinentu za třicetiletých náboženských válek – tento celoživotní štvanec, jehož dílo bylo zčásti zničeno při požárech, zčásti ztraceno či na staletí zapomenuto, neustával se sisyfovskou nezdolností v úsilí o „nápravu věcí lidských“ – tento vizionář i praktik prosazoval humanizaci života vzděláváním, výchovou a osvětou – vytvořil proto vědeckou soustavu školské organizace i metod vyučování – zaměřil se především na generaci zítřka, na mládež – ve škole spatřoval
2
stát v malém, budoval školu jako dílnu lidskosti – žádal, aby poznatky nebyly jen výlučným pokladem, ale aby bylo přístupno „všecko všude všem ! „ – razil zásadu „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus“ (a vztahoval ji jako univerzální směrnici pro všecko konání) – harmonizoval pravdu, dobro a práci v řád a soužití – svou pansofií formuloval novou filosofii dějin.
Komenského apel nabýval v Masarykových myšlenkách a aktivitách na naléhavosti: vypovídají o tom úvahy a přednášky, které TGM pronesl v Americe na universitách i mezi našimi krajany roku 1907. Masaryk je výslovně směroval „proti duchovnímu násilí a za svobodné myšlení“. Poměřoval Komenského, „jednoho z nejvzdělanějších mužů počínajícího novověku“, se současnou nedostatečností. „Říká se, že jsme národem Husa, Komenského, Havlíčka, ale kolik lidí žije a působí na úrovni těchto vzorů ? Dokažme, že rod Husa, Komenského a Havlíčka zdaleka nevymřel !“ – Hned po návratu do Čech vydal cyklus svých zápalných přednášek v brožuře pro domácí univerzitní i lidové čtenáře…
Když brzy poté vypukla světová válka, pochopil ji Masaryk jako křižovatku, na níž se lidstvo může a musí rozejít s teokracií, s nadvládou monarchického principu podpíraného církevními preláty, s despocií děděných privilegií, a vydat se k demokracii, „ k vládě z lidu, s lidem a pro lid „ . Masaryk se postavil do čela revolty porobených, do boje za svobodu a samostatnost ( a nejen Čechoslováků ). Musel se – obdobně jako Komenský – odebrat do exilu – jediné, co si vzal s sebou pro inspiraci a posilu, byl Komenského spisek „Kšaft“ a kralická Bible. Komenský i Masaryk odmítali, že českým údělem je žít v područí: „nepodlehneme tvrdosti osudu“. Měli stejného, společného nepřítele – a dokázali sladit práci pro svůj národ s prospěchem lidstva: „Česká politika musí být evropská, světová“. Jejich osobnosti měly mnoho společného: oba vynikali učenlivostí a učeností, střízlivostí a mravní přísností, byli bezmezně pracovití a zvyklí na skromné živobytí, ve jménu ideálů ochotni postoupit riziko života, odsuzováni k smrti sepsali nezdolnou závěť. Bude se jejich kalvárie opakovat ? Po strastiplných létech Komenský prohrál – jeho žák Masaryk konečně zvítězil. „Památka Komenského, kterou jsem si oživil i návštěvou jeho hrobu v holandském vyhnanství, příklad jeho osvěty, politické proroctví, program Kšaftu byly mi denním mementem.“ V tom smyslu i zněla vstupní Masarykova slova v Československé republice – citoval Komenského: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě zase se navrátí, ó lide český…“
3
Masaryk stejně jako Komenský jsou příkladem, jak lze harmonicky spojit národnost a mezinárodnost. Masaryk se stal nejen presidentem Československa, ale byl též roku 1918 v americké Philadelphii zvolen prvním presidentem Evropské demokratické unie. Byl přesvědčen, že po pádu říší, jimiž dokonávala feudální éra, se otevírá možnost postupné integrace v rovnoprávné evropské soustátí. Rozvíjel Komenského sen: „Jsme všichni v Evropě na jedné lodi – cokoli se tu koná, všech se týče – hlavním naším cílem je štěstí lidského rodu.“ Opakovaně se odvolával na Komenského výzvu: „Nenáviděti člověka, protože jinde se narodil a jiným jazykem mluví a poněvadž jiný má soud o té či oné věci, jaká nerozmyslnost ! Sjednotíme své myšlenky, aby zmizelo všecko, co nás odcizuje navzájem.“ A obdobně jako Komenský nezůstával Masaryk pouze u slov – příklad za všecky: první mezistátní jednání vedl Masaryk se zemí, jež si k nám donedávna nepočínala přátelsky – sešel se s představitelem Rakouska prof. Hainischem – nyní ovšem zasedli za stůl dva demokratičtí presidenti. Rakousko živořilo v tísni, Masaryk se zasadil o velkorysou pomoc (Československo poskytlo 500 milionů tehdejších korun, a navíc se stalo garantem obdobné sumy, jíž vymohlo pro Rakousko od Společnosti národů). A spřízněni duchem neprodleně přikročili k ideji sjednocování Evropy. Masaryk poukázal na konkrétní Komenského rady: „Je sedmero překážek a zmatků, vadících blahu lidu: množství vládnoucích, množství zákonů, mnoho vykladačů paragrafů, kteří sobecky matou veřejnost, množství vnějších obřadností, jež zastiňují pravou podstatu věcí, pohrdání pravidly mravnosti a jejich porušování, vzájemná řevnivost vládců a konečně zjevné války a zvířecí zběsilost.“ Masaryk dodal za sebe: „Komenský když dělal politiku, sloužil všem národům a poučoval o cílech svého národa. Viděl ve škole a vychování lék proti zlům své doby. A bylo tenkrát všude hodně zla. Také dnes se rozhodne: buď pro násilí nebo pro diskusi, poučení, dohodu – buď Komenský nebo nějaký Džingischán.“ A uzavřel klasickou Komenského směrnicí: „Ve společném jednota – v rozdílném svoboda – ve všem tolerance a láska !“ V Bruselu by si to mohli státníci zapsat zlatými písmeny.
Víc netřeba dodávat: Komenský a Masaryk nám mluví z duše.
Zdeněk Mahler 25. května 2006
4
Marie L. Neudorflová T. G. Masaryk: Jak krásné to zase budou doby, až český novinář z Havlíčka bude hledat poučení (Zkrácená forma přednášky pro Masarykovo demokratické hnutí, Kolowrat, 16. 5. 2006). T. G. Masaryk se začal kriticky zabývat českou historií od poloviny 80. let 19. století. Napřed neblahé rukopisné boje, články v Naší době, v polovině 90. let vydává Českou otázku. Šlo mu o to, aby Češi nestavěli svou sebeúctu na vzdálených mýtech, ale aby více znali své vlastní pozitivní dějiny od středověku až do novověku. Zabýval se především vztahem mezi znalostí historie a politickou dospělostí českého národa. Ve většině se dotýká osobnosti Karla Havlíčka Borovského, jeho politických myšlenek, demokratismu, jeho metodami boje proti nesvobodě. V roce 1896 vydává svou velkou práci Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení.1 O deset let později, kdy se připomínalo padesáté výročí Havlíčkovy smrti měl Masaryk téměř na dvě desítky přednášek o Havlíčkovi. Masaryk pevně věřil, že z historie je možné se poučit, a připomínal Ciceronova slova, že "bez znalosti historie lidé zůstávají myšlenkově a morálně navždy dětmi", nedostatečně zodpovědní vůči sobě, druhým i celku. Českou otázkou Masaryk dokonce vytváří filosofii české historie, a stopuje hodnoty, které stály za pozitivním rozvojem českého národa, v němž navzdory nepříznivým podmínkám vytvořil od středověku cenné kulturní a myšlenkové hodnoty, jimiž obohatil jak sebe tak západní civilizaci a lidstvo. Osvícenstvím, se podařilo prosadit demokratickou a humanitní orientaci do západní křesťanské civilizace. Masaryk uznával, že české obrození bylo částečně jeho součástí, ale dokazoval, že také čerpalo ze své vlastní potlačené minulosti, zvláště reformační. Šlo o to, aby se historie stala živým zdrojem užitečných myšlenek a ve spojení s moderními politickými koncepty přispívala k dospělosti veřejnosti a k její zodpovědné účasti v politice; schopné i kontrolovat mocenskou vrstvu. Historie dostatečně učila, že nedostatečně kontrolovaná moc, je vždy zneužita proti většině, proti veřejným zájmům a potřebám, proti demokratické orientaci. Od Františka Palackého a Karla Havlíčka byla politická dospělost národa považována za jednu z nejdůležitějších podmínek (vedle mravní, kulturní a vzdělanecké) k dosažení jeho demokratické orientace, samostatnější a rovnoprávné pozice v říši, a tím i celkově k rychlejšímu pozitivnímu rozvoji ať již v rámci habsburské říše nebo mimo ní. Masaryk si od začátku 90. let byl vědom, že v období kolem revolučního roku 1848 vzdělávací žurnalistická činnost Karla Havlíčka byla pro politickou úroveň a orientaci českého národa zrovna tak důležitá jako byla politická a historická práce Palackého. A došel k názoru, že Havlíčkova žurnalistická a politická práce byla stejně aktuální v 90. letech jako
5
před čtyřiceti lety, dokonce, že Havlíčkovy názory mají obecnou platnost v podmínkách, kdy jde o rozvíjení demokracie. Ale byl si vědom více než ostatní, že politické dospělosti veřejnosti, bez níž demokracie není možná, je nutné věnovat trvalou a zodpovědnou intelektuální péči. Masaryk začal důkladně studovat Havlíčkovy články rozseté po různých novinách a časopisech od roku 1846 do roku 1851, kdy vídeňská nechala Havlíčka již vyčerpaného jejími nesmyslnými žalobami a soudy, odvést do vyhnanství do Brixenu. Za něco více než čtyři roky se vrátil domů již jen zemřít ve svých pětatřiceti letech. Masaryk byl rozhořčen, že dosud nikdo nesebral stovky Havlíčkových článků, že nikdo nenapsal jeho solidní životopis. Problém trvá do dnes. A pokud jde o Havlíčkovy politické články, ujal se mravenčí práce sám a roku 1896 vydává obsáhlý spis o Havlíčkovi. Kniha je dosud školou moderního demokratického politického myšlení. Masaryk zdůrazňoval, že bylo důležité, že se Palacký a Havlíček ve svých politických názorech doplňovali – Palacký vycházel z důkladných znalostí historie, české i evropské, Havlíček z důkladné znalosti přítomnosti v evropském politickém kontextu. Oba počítali s demokracií jako budoucím směrem vývoje v Evropě, ale s vědomím, že k rozvíjení podmínek k demokracii, mravních, intelektuálních, politických, je potřeba přispívat vědomou prací. Masaryk velmi oceňuje, že si Havlíček dovedl najít cesty jak politicky vzdělávat veřejnost i za období nesvobody, na rozdíl od ostatního českého tisku, který Masaryk definuje jako "žurnalistickou poušť, zprávy o nepodstatných věcech a nedůležitých lidech". Havlíček psal od roku 1846 do Pražských novin, Květů, Včely, Pražského Posla, do Národních novin od roku 1848 a Slovana založil v Kutné Hoře roku 1850, již v době silné reakce. Všechny tyto noviny byly kvůli jeho vzdělávacím článkům mnohokrát konfiskovány. Vládě zvláště vadilo obhajování českého politického programu, myšlenka rovnoprávnosti národů v habsburské říši a požadavek decentralizace říše. Ale o čtyřicet let později, v 90. letech , žil Havlíček spíše jako legenda, jako mučedník, než jako zdroj užitečných politických myšlenek a metod. Masaryk chtěl ukázat, jak obrovské a živé dědictví Havlíček zanechal, a že by měl být ctěn ne jako mučedník, kterým byl na konci života, ale jako vítěz pro své dílo a pro svůj charakter. Jeho koncept „poctivé politiky“ byl stále aktuální. Jejím základem bylo vzdělávání inteligence a veřejnosti v humanitních a demokratických hodnotách, aby lidé rozuměli světu, ve kterém žijí, aby byli efektivní a zodpovědnou součástí politického systému. Masaryk, který byl velmi nespokojen s úrovní soudobého tisku, považoval Havlíčkovu žurnalistiku za "příkladnou", cenný vzor, hodný následování. Tisk byl stále politicky nejdůležitější vzdělávací prostředek. 6
Masaryk sdílel s Havlíčkem názor, že vývoj každého národa k politické dimenzi jako sféře veřejného působení je známkou jak demokratizační orientace, tak jeho dospělosti, dokonce i známkou jeho státotvorné schopnosti. Národ jako historií hluboce integrovaná společnost sdílející důležité a cenné hodnoty (jazyk, kultura, území, historie, tradice, potřeby, a efektivní komunikace atd.) byl nezastupitelnou komunitou pro rozvoj demokracie. Vzdělání mělo vést jak k všeobecným a praktickým znalostem, tak k pevnému charakteru lidí, k trvalým politickým postojům, k jasnější perspektivě budoucího vývoje. Mělo být také hlavním prostředkem k rozvíjení vnitřní síly českého národa, a pevnou hradbou proti konservatismu (panovník, šlechta, katolická církev, Němci a Maďaři jako privilegované národy). I tam, kde "právo přirozené" a "morální práva lidská a boží" byla pošlapána, ale národ se nevzdal úsilí zbavit se vlády cizí, musí se snažit především o "vládu morální", když skutečná politická není možná. Masaryk tuto Havlíčkovu orientaci nazývá "politikou nepolitickou". Oba sdíleli víru, že vláda pochází od lidu, ale o jeho úroveň je nutné se pečlivě starat. Spění ke státnímu uspořádání bylo přirozeným důsledkem existence vyspělého národa, přičemž stát měl mít i role mravní. A Masaryk citoval z Havlíčka: "Žádná moc tohoto světa, byť se i s celým peklem spolčila, neudrží národ vzdělaný, ušlechtilý a statečný v poddanosti, v otroctví." O vzdělání se měly starat nejen školy a tisk, ale i politické strany. Masaryk citoval z Havlíčka: "Poctivost každé politické strany (se) nejlépe podle toho pozná, jak upřímně se o pravé vzdělání lidu stará; poctivá politická strana jest přesvědčena, že tím silnější bude, čím vzdělanější bude národ, protože každý vzdělaný člověk, maje svůj úsudek, rozezná pravdu od lži, právo od nespravedlnosti, ... a nenechá se od jiných falešnými praktikami podvádět." A o několik řádků dále Masaryk cituje Havlíčka, když mluví o podstatě jeho novinářské práce: "Lehko jest lid, zvláště nevzdělaný drážditi, těžko vzdělati, a proto my zanechávajíce nepotřebné dráždění těm, kteří v tom svou svobodomyslnost vyhledávají, budeme si raději hleděti poučování a vzdělávání." Již v České otázce Masaryk připomněl, že "Havlíček je nedostižný vzor české žurnalistiky... v tom, jak i denní...práce žurnalistická podat může...celkový názor politický a světový vůbec, jak každá řádka pro potřebu dne napsaná vyplynout může a musí z přesvědčení zbudovaného předchozím a ustavičným přemýšlením o základních požadavcích života společenského i soukromého. Proto Havlíčkovy jednotlivé články ... podávají skutečný, propracovaný systém názorů netoliko prakticky politických, ale i teoretických a filosofických." A o něco dále říká: "Opakuji, žurnalistu, jakým byl Havlíček, může nám cizina závidět – jak krásné to zase budou doby, až český novinář z Havlíčka bude hledat poučení, jak 7
má pracovat!" Podstatu jeho práce Masaryk vyjadřoval slovy, že Havlíček "nedráždí, ale nasycuje hladového ducha“ svých čtenářů. Masaryk měl upřímný obdiv nejen k obrovské práci, kterou Havlíček za svůj krátký život udělal, a kterou „kladl politické základy moderního českého národa“, ale i pro jeho realismus, neradikálnost, statečnost a ryzí charakter. Masaryk musel vyvracel pokřivené a politicky nedospělé názory na Havlíčka, ať již radikální, které ho obviňovaly z provládního postoje, nebo konzervativní, které ho obviňovaly z radikalismu. Shledával jako přirozené, že s Havlíčkem sdílel tolik politických názorů a předpokladů, neboť oba považovali demokracii za systém budoucnosti, umožňující nejen více spravedlnosti, ale i daleko více pozitivního rozvoje pro většinu lidí, než systémy jiné. Oceňovali úsilí velkých osobností jako byl Mistr Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský a dalších, kteří v českou reformací dovedli pozvednout účinný hlas proti útlaku a dekadenci mocných, a zároveň předkládali své vlastní koncepty jak společnost i jednotlivce zlidštit. Masaryk citoval křesťanské krédo, "víra, naděje a láska", kterému Havlíček zůstal celý život věrný. Sdílel jeho názor, že "to, kterak každý člověk opravdu a upřímně smýšlí o původu a účelu světa a o svých povinnostech, (že) to jest jeho náboženství". Podstatu náboženství viděli oba v mravnosti, ne v církevních dogmatech a moci církve. Z toho plynula jejich kritika katolické církve jako instituce, zvláště jejího materialismu a úsilí po moci. Již Havlíček si byl vědom, že kapitalismus a rostoucí moc mezinárodních finančních institucí může být nástrojem ochuzování národů, zvláště slabších. Nazývá je "peněžní aristokracií", která "jako upír saje krev z ostatního člověčenstva". To (je) "vlastně za našich časů ta pravá nebezpečná aristokracie, která hrozí zmocniti se celého světa a uvrhnouti na lidstvo mnohem horší, mnohem trvanlivější jho, nežli bylo jho feudální zemskopanské šlechty."… Její "nástroje, ta síť, do které zapletla člověčenstvo, téměř neviditelné jsou a jenom účinek se teprve vidí a bolestně cítí". Havlíček byl kritický k velkým domácím i cizím podnikatelům, kterým byla lhostejná ubohá úroveň dělníků. Odmítal sice socialistické myšlenky své doby (a tím více komunistické), ale žádal, aby vláda chránila stejně práva dělníků jako chrání práva podnikatelů, a mezi těmi je nepřednější právo na lidskou důstojnost. V tomto kontextu obhajuje zastupitelskou formu vlády s právem vyjadřovat, schvalovat a kontrolovat výdaje vlády, aby byly hlavně ku prospěchu veřejnosti, která svými daněmi finance státu umožňuje. Demokracie vyžadovala, aby vláda reprezentovala potřeby a zájmy všech vrstev společnosti a aby byla postavena na etických základech. Citoval z Havlíčka: ..."každá nepoctivá vláda uvádí zem a národ, a konečně sama sebe do neštěstí." Ale byl si vědom, že do politiky se příliš často tlačí lidé kvůli osobnímu prospěchu. 8
Pro demokracii byly důležité pozitivní hodnoty, které většina lidí mohla sdílet v zájmu celkové úrovně jednotlivců i společnosti (odpovědnost za sebe i druhé, spolupráce, svoboda jako prostor k pozitivní a konstruktivní činnosti, mravní hodnoty, vzdělání, sebeznalost, kultura, sociální cítění, pozitivní lidské vztahy, atd.). Liberalistické hodnoty měly silnou inklinaci lidi rozdělovat a společnost atomizovat (individualismus, konkurence, svoboda až destruktivní, práva bez důrazu na povinnosti, podceňování mravních hodnot, kultury, atd.). Ukazovalo se, že svoboda, pokud je bezbřehá, může být snadno destruktivní a tím se vlastně stává nesvobodou, v níž převažuje strach. Problémem byl i liberalistický princip volného podnikání orientovaný především na zisk, jeho požadavek na co nejmenší zasahování vlády do sociálních záležitostí, bez ohledu na destruktivní důsledky pro nižší vrstvy. Liberalistické odmítání důležitosti kultury, mravních hodnot, historie a tradic, mělo v sobě také destruktivní náboj, který nebyl kompensován žádnými duchovními a mravními hodnotami, v této době již ani hodnotami náboženskými, které v původní anglické verzi liberalismu hrály alespoň teoreticky důležitou roli. Havlíček, Palacký i Masaryk uznávali pozitivní roli liberalismu v odporu vůči panovnickému a církevnímu absolutismu, ale scházel mu dostatečný pozitivní program, který byl nutný pro rozvíjení demokracie. Demokratismem rozuměl Havlíček i Masaryk spění k dokonalejšímu, ke spravedlivějšímu; přizpůsobování se nižšímu Havlíček nazýval "demokracií sprostoty". V konceptu demokracie byla kolektivní identita zrovna tak významná jako identita individuální. Člověka nebylo možné oddělit od společnosti, jak to dělal liberalismus. Masaryk připomíná Palackého: "… zakládaje svou společnost na národnosti a veřejném mínění, zakládal ji konec konců na mravnosti a zbožnosti – v tom se rozcházel s liberalismem, v němž viděl služebníka nihilismu." V zájmu úrovně většiny i celku žádali respekt pro existenci a pro pozitivní možnosti všech národů. Národy se vyvinuly dlouhým a bolestným historickým procesem k nikdy předtím neexistující společenské, kulturní a potenciálně i politické integritě, čímž byl vytvořen předpoklad pro rozvoj demokracie. Ale respekt vůči nim byl realistický jen za podmínky, že duchovní, kulturní a mravní hodnoty budou obecně považovány za stejně důležité jako hodnoty materiální a ekonomické. I malé národy měly cenný pozitivní potenciál ke svému kulturnímu i celkovému rozvoji a jakékoli jejich potlačování mělo destruktivní důsledky a bylo ztrátou nejen pro ně, ale i pro úroveň civilizace. Zkušenost učila, že národy orientované na expansi a ovládání slabších národů, jim svobodu upíraly a neuznávaly přirozené právo na jejich existenci. Bylo potřeba změnit i principy vztahů mezi národy a státy. Jako poslanec Havlíček důrazně požadoval rovnoprávnost všech národů v habsburské říši.
9
Masaryk si nesmírně cenil Havlíčkova realismu, který spoléhal hlavně na vlastní síly. Citoval Havlíčkovo přesvědčení, ke kterému došel po svých cestách v Rusku a Polsku, že "Češi musí ve všem spoléhat hlavně sami na sebe, a že jim nikdo nepomůže bez postranních úmyslů". Demokracii viděl také jako záruku, že bude z minulosti zachováno vše, co je prospěšné , rozumné, poctivé a demokratické, a odstraněno vše, co je aristokratické, neliberální, nepoctivé. Za nejliberálnější zásadu považoval křesťanské: "Co nechceš sám trpěti, nečiň jinému." Masaryk uvádí ještě jasněji tuto myšlenku citátem z Havlíčka: "Žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijít nežli skrze svou vlastní sílu." Havlíčkovo "chtějíce býti dobří Slované, musíme napřed pěstovat dobro svého vlastního kmene", by se dalo snadno aktualizovat slovy: chtějíce býti dobrými Evropany, musíme napřed pěstovat dobro svého vlastního národa, a hlavně spoléhat se na sebe. Za národ považoval celek „všech stavů“, což byla rozdílná definice od liberální, v níž se národ chápal jen v politickém smyslu. Fundamentálním znakem národa byl společný jazyk. Havlíček i Masaryk zdůrazňovali pro dospělost národa význam kvalitní české literatury, krásné i odborné. Vědomí přináležitosti ke komunitě, k národu, důkladná sebeznalost a sebereflexe vytvářely pocit zodpovědnosti za jeho úroveň, vědomí veřejných potřeb a zájmů i možnosti se podílet na jejich naplňování. Součástí tohoto procesu byl i důraz na dobrou úroveň českého jazyka, jeho rozvíjeného jak ve školách tak ve společnosti. Havlíček na základě své krátké poslanecké zkušenosti věděl, že ani poslanci nerozuměli dostatečně tomu, co se dělo doma i v zahraničí. Nebyli vzdělaní v politické filosofii a teorii. Dokonce často neznali moderní politickou terminologii. Jeho články byly důkladnou reflexí toho, co se politicky dělo v Čechách, v říši i v Evropě. Zároveň byly první důkladnou školou moderní politické terminologie a moderního politického myšlení. Masaryk hodnotil jako stále aktuální Havlíčkovo úsilí vysvětlovat ve svých článcích na desítky politických pojmů – obec, ústavnost, konstituce, demokracie, liberalismus, konservatismus, radikalismus, kosmopolitismus, anarchismus, atd. Věnoval také hodně pozornosti vysvětlování různých forem státního zřízení a jejich vztahu k myšlence demokracie. Ani Havlíček ani Masaryk nepovažovali demokracii za něco přirozeného pro lidskou existenci, naopak, lidé měli silnou inklinaci získávat výhody a privilegia na úkor slabších, což však bylo často v rozporu s ideálem spravedlnosti a s konstruktivním soužitím jednotlivců ve společnosti. "Aristokratismus" byl v historii častým zdrojem násilných konfliktů. Masaryk citoval z Havlíčka: „Každý je demokrat, když se jedná o někoho vyššího než je on, a každý je aristokrat vedle nižšího. Ta pravá demokracie nezáleží na tom, abychom se rovnali vyššímu, což lehké je, nýbrž abychom se nevypínali nad nižší, než jsme sami; každý musí začít s 10
demokracií sám u sebe a pak to půjde.“ Bylo závažnou a nebezpečnou skutečností, že nově se tvořící zámožnější střední vrstva, nezastupitelná pro existenci demokracie, projevovala brzy inklinaci spíše pro sebe získávat privilegia, než usilovat o obecnou spravedlnost a o rozvíjení demokracie. Šlo o to, aby politický systém, způsob výchovy a vzdělání dávaly aristokratismu co nejmenší prostor. Zdroj aristokratismu viděl Havlíček ve schopnosti lidí pohrdat druhými, touze získávat výhody na úkor druhých. Havlíček věnoval značnou pozornost i politickým stranám, neboť byly nezastupitelnou součástí demokratického systému, ale problém „aristokratismu“ se nevyhnul ani jim. Politické strany byly umožněné existencí určitého stupně demokracie, jejich první povinností tedy bylo praktikovat demokratické principy ku prospěchu veřejnosti, většiny. V praxi však byla situace často jiná. Mnohé strany měly nedemokratický základ, a tím existenci demokracie vlastně zneužívaly ke svým skupinovým či soukromým zájmům a proti zájmům veřejnosti, proti zájmům veřejného blaha. Problém byl, že si strany dávaly jména, která neodrážela jejich skutečnou orientaci, a tím mátly veřejnost. Proto bylo nutno posuzovat strany ne podle jmen, ale podle toho, co dělaly v praxi, zvláště pro vzdělání lidu. „Kdyby byli všichni občané náležitě vzděláni a rozuměli všichni dokonale všemu, co se týká veřejných záležitostí, bylo by všechno stranictví mnohem jednodušší, neboť by přestalo všeliké podvádění občanů.“ Masaryk souhlasil, že strany nedemokratické obvykle representují malou menšinu, ale často udolají strany demokratické, reprezentující většinu, neboť se neštítí ani lhát ani různých forem násilí. Většina demokraticky orientovaných stran se obvykle shodne na minimu, jímž je svoboda, právo a vláda dle vůle většiny, avšak liší se v metodách, které používají. Jedině demokratický program, postavený na humanitních principech, vycházejících z křesťanství, z osvícenství a z konceptu sociální spravedlnosti, byl v zájmu úrovně většiny jednotlivců i společnosti jako celku. Masaryk zdůrazňoval, že humanitní program není ani sentimentalita, ani řečnění, ale práce tam, kde je potřeba, a práce opřená o určitou konstruktivní filosofii. Z humanitního programu a přirozeného práva také vyplývalo právo každého národa na svůj jazyk, kulturu, a důstojnou existenci. Jako člověk mající hluboký respekt k základním křesťanským principům, Havlíček věřil, že „zákony lidské nejsou a nemohou být rozdílné od zákonů božských; zákony božské ale nekážou válku (násilí), nýbrž mír.“ Věřil, že navzdory trvalému konfliktu mezi dobrem a zlem a stálé nutnosti se bránit zlu, dobro časem převáží v důsledku vyšší úrovně lidí. Když Havlíček mluví o "morální vládě", má na mysli co největší účast na vládě všech, ale zvláště těch, jimž znalosti a vzdělání umožňují i větší zodpovědnost za úroveň společnosti, tedy inteligenci. Národ ke své dlouhodobé pozitivní perspektivě potřebuje určitou ucelenou 11
filosofii, "program", zahrnující všechny důležité aspekty své existence, a postavený na humanitních hodnotách. „Není národní politiky bez národní filosofie. Není vůbec politiky bez filosofie," říká Masaryk. Palacký, Havlíček i Masaryk považovali národnost a svobodu za nerozlučitelné. Práce pro úroveň národa měla prolínat všechen veřejný život, a aby "každý občan rozuměl všemu, čeho je nám zapotřebí". Problém sdílených duchovních hodnot a demokratické politické filosofie, bez kterých není možné rozvíjení funkční demokracie, zůstává i v současnosti trvalým problémem celé západní civilizace, zvláště z hlediska skutečnosti, že se konzervativní a proti-demokratické síly úspěšně organizují, a že ani neoliberalistické síly nemají zájem na rozvíjení humanitní demokracie. Masaryk upozorňoval, že konflikt mezi demokratickou a nedemokratickými orientacemi zůstane v různých podobách a síle trvalým aspektem lidské existence a je třeba ho neustále objasňovat. Havlíčkovo a Masarykovo úsilí, jejich názory a koncepty musí zůstat trvalou součástí nejen naší historické paměti, ale i politického myšlení, pokud nechceme resignovat na svou národní existenci, demokracii a zachování pozitivních hodnot, které pro nás minulé generace často s velkými oběťmi a láskou vytvářely, a ze kterých do velké míry stále žijeme.
1
Hlavní použitá literatura: T. G. Masaryk: Slovanské studie. Naše doba, I, 1893, s. 481–500, 588–598, 655–671, 721–760, 823–844, 891– 920; Časové směry a tužby. Naše doba, II, 1894, s. 16–37, 100–124, 193–212; Česká otázka. Praha: Čas 1895. Česká otázka.. Naše nynější krise. Jan Hus. Masarykův ústav AV ČR 2000. Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Praha: Jan Laichter 1896; V čem je význam Karla Havlíčka? Pardubice 1936. (Ed. a Doslov V. K. Škrach).
12
