KAPITOLA PRVNÍ
V „Vypadáte dobře, paní Merrittová.“ „Vypadám příšerně.“ Vanessa Merrittová opravdu vypadala hrozně a Barrii uvedlo do rozpaků, že ji přistihla, jak jí skládá neupřímnou poklonu. Pokusila se z toho nějak elegantně vybruslit. „Po tom, co jste si prožila, máte plné právo vypadat trochu unaveně. Každá jiná žena, včetně mě, zvláště včetně mě, by byla celá šťastná, kdyby vypadala jako vy, když vám není nejlépe.“ „Děkuji.“ Trhavými pohyby si zamíchala cappuccino. Kdyby nervy přenášely zvuk, chrastila by Vanessa Merrittová jako lžička, když ji roztřeseně pokládala na podšálek. „Bože. Za jedinou cigaretu bych vás nechala, abyste mi kleštěmi vytrhala všechny nehty.“ Na veřejnosti ji rozhodně nikdy nikdo kouřit neviděl, takže Barrii zjištění, že je kuřačka, překvapilo. Nedostatek nikotinu by ovšem mohl vysvětlovat, proč je tak nervózní. Ruce neudržela chvíli v klidu. Kroutila šňůru perel, pohrávala si s nenápadnými diamantovými náušnicemi a opakovaně si upravovala černé brýle, jež jí téměř zakrývaly tmavé, naběhlé kruhy pod očima. Její nádherné oči tvořily podstatnou část její krásy. Až dodnes. Dnes v jejích pozoruhodných, dětsky modrých očích seděla bolest a rozčarování. Dnes připomínaly oči anděla, který právě poprvé letmo zahlédl peklo. „Kleště mi právě došly,“ řekla Barrie, „ale mám tohle.“ Z objemné kožené kabely vylovila neotevřený balíček cigaret a pošoupla jej přes stůl. Bylo patrné, že je paní Merrittová v pokušení si zapálit. Uštvanýma očima nervózně přejela venkovní terasu. Ně3
kolik lidí sedělo pouze u jednoho dalšího stolu a opodál postával úslužný číšník. Přesto cigaretu odmítla. „Raději ne. Ale vy si klidně zapalte.“ „Nekouřím. Nosím je u sebe jenom pro případ, že bych potřebovala někoho při interview uklidnit.“ „Než ho dorazíte.“ Barrie se zasmála. „Kéž bych byla tak nebezpečná.“ „O všeobecně lidských záležitostech informujete docela dobře.“ Příjemně ji překvapilo, že paní Merrittová dokonce její práci sleduje. „Děkuji.“ „Některé vaše reportáže byly výjimečné. Jako třeba ta o pacientech s AIDS. A ta, kterou jste natočila o té bezdomovkyni, která se sama stará o čtyři děti.“ „Ta byla nominovaná na cenu.“ Barrie neviděla důvod přiznávat, že to celé i sama vymyslela. „Rozplakalo mě to,“ řekla paní Merrittová. „Mě taky.“ „Ve skutečnosti jste tak dobrá, že jsem si často říkala, proč nepracujete u nějaké velké televizní společnosti.“ „Dopustila jsem se několika vážných přehmatů.“ Vanessa Merrittová svraštila hladké čelo. „Nebylo to něco kolem soudce Greena, který –“ „Ano, o tohle šlo,“ skočila jí Barrie do řeči. Při tomhle rozhovoru nechtěla jmenovitě svá selhání probírat. „Proč jste mě kontaktovala, paní Merrittová? Těší mě to, ale jsem zvědavá.“ Vanesse Merrittové se úsměv pomalu vytratil z tváře. Tichým, vážným tónem řekla: „Vyjádřila jsem se jasně, ne snad? Tohle není interview.“ „Chápu.“ Nechápala. Barrie Travisová neměla ponětí, proč jí paní Merrittová zničehonic zavolala a pozvala ji na kávu. V posledních letech se při setkání pozdravily pokývnutím, rozhodně nebyly přítelkyně. Dokonce i výběr místa pro dnešní schůzku byl zvláštní. 4
Restaurace patřila mezi podobné podniky roztroušené na břehu průplavu, jenž spojoval Potomac s jezerem Tidal Basin. Po setmění se kluby a jídelny na Water Street zaplnily hlavně turisty. Některé dobře prosperovaly v době oběda, ale v pracovní den uprostřed odpoledne byly restaurace doslova prázdné. Možná bylo toto místo vybráno právě proto, že je tak stranou. Barrie si vhodila kostku cukru do cappuccina, pak je volně míchala a hleděla přitom upřeně přes železné zábradlí terasy. Bylo zataženo a udělal se smutný den. Průplav byl rozbouřený a na šedé vodě se pohupovaly hausbóty a plachetnice, kotvící v přístavišti. Plátěný deštník nad jejich stolem pleskal a nadouval se v poryvech větru, který přinášel pach deště a ryb. Proč sedí v takový ošklivý den venku? Paní Merrittová si zamíchala do svého cappuccina šlehačku a konečně se trochu napila. „Už je studené.“ „Chtěla byste jiné?“ zeptala se Barrie. „Zavolám číšníka.“ „Ne, díky. Vlastně jsem ho ani nechtěla. Zajít si na kávu byla jenom záminka, však víte…“ Pokrčila ramenem, jež bývalo svého času módně křehké, ale nyní bylo vysloveně kostnaté. „Byla to jenom záminka?“ opakovala Barrie. Vanessa Merrittová zvedla hlavu. Přes brýle proti slunci uviděla Barrie v ženiných očích bezútěšnou otevřenost. „Potřebovala jsem si s někým promluvit.“ „A vzpomněla jste si na mě?“ „No… ano.“ „Protože vás pár mých reportáží rozplakalo?“ „Proto a kvůli soustrastnému dopisu, který jste mi poslala. Dojalo mě to. Hluboce mě to dojalo.“ „Jsem ráda, že vás to trochu utěšilo.“ „Já… já nemám moc blízkých přátel. My dvě jsme asi tak stejně staré. Připadalo mi, že to myslíte upřímně.“ Sklopila hlavu. Hříva mahagonových vlasů jí přepadla dopředu a čás5
tečně zakryla její klasické lícní kosti a také aristokratickou bradu. Barrie tichounce řekla: „Můj dopis nemohl vyjádřit, jak moc mě mrzí to, co se stalo.“ „Ve skutečnosti ano. Děkuji vám.“ Vanessa Merrittová vytáhla z kabelky papírový kapesníček, vsunula jej pod tmavé brýle a osušila si oči. „Nevím, kde se pořád berou,“ podotkla k slzám, jež se vsákly do kapesníčku. „Už bych měla být úplně vyprahlá.“ „O tom si chcete promluvit?“ zeptala se Barrie jemně. „O dítěti?“ „Robert Rushton Merritt,“ vyhrkla prudce. „Proč se každý vyhýbá tomu, aby vyslovil jeho jméno? Měl jméno, proboha. Po tři měsíce byl člověk a měl jméno.“ „Myslím –“ Neposkytla Barrii čas, aby odpověděla. „Rushtonová se jmenovala moje matka zasvobodna,“ vysvětlila paní Merrittová. „Chtěla by, aby se její první vnouče jmenovalo po její rodině.“ Upírala pohled na rozbouřené vody průplavu a nepřítomným hlasem navázala: „A jméno Robert se mi vždycky líbilo. Je to přímočaré jméno, žádné zhovadilé.“ Ten vulgární výraz Barrii překvapil. Bylo to tak něco nečekaného od Vanessy Merrittové, jež byla ztělesněním jižanské dámy. Barrie nevěděla, co by na to měla říct, což se jí ještě nestalo. Co by bylo za těchto okolností vhodné? Co by mohla říkat ženě, která nedávno pohřbila své dítě? Byl to pěkný pohřeb? „Co o tom víte?“ zeptala se najednou paní Merrittová. Barrii to zaskočilo. Má to být provokace? Ztratit dítě, co vy o tom víte? Co vlastně vůbec víte? „Máte na mysli…? Máte na mysli chlapcovu… chci říct, Robertovu smrt?“ „Ano. Co o tom víte?“ „O syndromu náhlého úmrtí kojenců vlastně nikdo nic neví, že?“ odtušila Barrie. 6
Paní Merrittová si to s kouřením zřejmě rozmyslela a roztrhla balíček. Pohybovala se trhaně a nekoordinovaně jako loutka. Prsty, kterými přidržovala cigaretu u úst, se jí chvěly. Barrie rychle vylovila z kabely zapalovač. Vanessa Merrittová se znovu rozhovořila, až když několikrát zhluboka potáhla z cigarety. Tabák ji neuklidnil. Naopak byla čím dál rozčilenější. „Robert spal na boku podepřený malým polštářkem, tak mi ukázali, že ho mám uložit. Stalo se to tak rychle! Jak mohl…“ Hlas se jí zlomil. „Dáváte si to za vinu? Poslyšte.“ Barrie natáhla ruku přes stůl, vzala paní Merrittové cigaretu z prstů a zamáčkla ji v popelníku. Pak stiskla ženiny chladné ruce v dlaních. Lidem u druhého stolu to impulzivní gesto neuniklo. „Robert zemřel ve spánku z nevysvětlitelných příčin. Každý rok tisíce rodičů přicházejí o dítě následkem syndromu náhlého úmrtí a nenašel by se jediný, kdo potom nepochybuje o svých rodičovských schopnostech. Taková už je lidská povaha, že musí dávat tragédii někomu za vinu, a tak ji lidé připisují sobě. Nespadněte do stejné pasti. Jestli si začnete myslet, že jste za smrt svého dítěte zodpovědná, nemusela byste se nikdy uzdravit.“ Paní Merrittová energicky vrtěla hlavou. „Vy nechápete. Byla to moje chyba.“ Za slunečními brýlemi jí oči zatěkaly. Vyprostila si ruce z Barriina sevření a přejela si jimi po tváři, dotkla se desky stolu, složila je do klína, sáhla po lžičce, přejela si po krku, jak roztržitě hledala klid. „Poslední měsíce těhotenství byly nesnesitelné.“ Na chviličku si přitiskla ruku na ústa, jako by poslední trimestr byl nevýslovně bolestný. „Potom se narodil Robert, ale místo aby se to zlepšilo, jak jsem očekávala, ještě se to zhoršilo. Nemohla jsem…“ „Co jste nemohla? Vyrovnat se s tím? Všechny čerstvé matky zažívají poporodní stav a cítí se zničeně,“ ujistila ji Barrie. Mnula si špičkami prstů čelo. „Vy nechápete,“ zopakovala podrážděným šepotem. „Nikdo nechápe. Nemám nikoho, 7
komu bych to pověděla. Ani otci nemůžu! Proboha, nevím, co mám dělat.“ Její emocionální nepokoj byl tak patrný, že se hosté u vedlejšího stolu otočili a zadívali se na ně. Přistoupil k nim číšník a tvářil se znepokojeně. Barrie rychle zdušeně řekla: „Vanesso, vzpamatujte se, prosím. Všichni se na nás dívají.“ Jestli to udělalo to, že ji Barrie oslovila křestním jménem, nebo něco jiného, těžko říct, ale emocionální zhroucení okamžitě začalo ustupovat. Nervózně neklidné ruce jí znehybněly. Vypila studené cappuccino, o němž před chvílí prohlásila, že ho nechce, a zakončila to tím, že si elegantně poťukala bezbarvé rty ubrouskem. Barrie tu proměnu užasle sledovala. Už se dokonale ovládala a chladným, vyrovnaným hlasem pravila: „Tento rozhovor se, doufám, nijak nezaznamenával, že?“ „Rozhodně ne,“ odpověděla Barrie. „Byla to vaše podmínka, když jste mi volala.“ „Když vezmu v úvahu vaše a svoje postavení, vidím, že to byla chyba, domluvit se na tomto setkání. Robert zemřel, nejsem ve své kůži. Myslela jsem, že si o tom potřebuji promluvit, ale zmýlila jsem se. Když o tom mluvím, jsem z toho jedině ještě víc rozrušená.“ „Přišla jste o dítě. Máte plné právo být rozrušená.“ Barrie jí položila ruku na paži. „Buďte k sobě laskavější. K náhlému úmrtí kojenců prostě dochází.“ Sundala si tmavé brýle a pohlédla Barrii přímo do očí. „Vážně?“ Potom si Vanessa Armbruster Merrittová, první dáma Spojených států, brýle znovu nasadila, přehodila si řemínek kabelky přes rameno a zvedla se. Agenti tajné služby u vedlejšího stolu se spěšně vztyčili. Připojili se k nim tři další, kteří hlídkovali mimo dohled u železného zábradlí terasy. Obstoupili první dámu a doprovodili ji z terasy restaurace k čekající limuzíně. 8
KAPITOLA DRUHÁ
V Barrie hrabala v kabele a hledala drobné do automatu s chlazenými nápoji. „Má někdo pár čtvrťáků, které bych si mohla vypůjčit?“ „Pro tebe ne, pusinko,“ odpověděl jí střihač videozáznamu, který šel kolem. „Už mi visíš pětasedmdesát centů.“ „Vrátím ti to zítra. Přísahám.“ „Na to zapomeň, prdelko.“ „Slyšels někdy o sexuálním obtěžování na pracovišti?“ zavolala za ním. „Jistě. Hlasoval jsem pro ně,“ odsekl přes rameno. Barrie to vzdala a přestala hledat na dně kabely mince. Řekla si, že jí to pití za to nestojí. Proplétala se redakční místností televizní stanice, bludištěm psacích stolů oddělených přepážkami, dokud nedošla k tomu svému. Jediný pohled na desku jejího psacího stolu by přiměl někoho méně odolného, aby si podřezal žíly. Barrie mrskla kabelu na stůl a shodila přitom na zem tři časopisy. „Čteš vůbec něco z toho?“ Při zvuku známého hlasu zasténala. Howie Fripp byl odpovědný redaktor zpravodajství, její bezprostřední nadřízený a především pěkný otrapa. „Samozřejmě že je čtu,“ zalhala. „Od první do poslední stránky.“ Předplatila si spoustu časopisů. Přicházely pravidelně a vytvářely na jejím psacím stole mrakodrapy, dokud nebyla nucena je vyhodit, mnohem častěji nepřečtené než přečtené. Věrně četla svůj měsíční horoskop v Cosmopolitanu. To byl asi tak nejdelší čas, který strávila nad časopisy, ale z principu by předplatné neodřekla. Každý dobrý televizní 9
reportér shromaždoval kdeco a četl všechno, co se mu dostalo do ruky. A ona byla dobrá televizní reportérka. Byla. „Netíží tě špatné svědomí, že tisíce stromů se vzdá svého života, jenom aby tě zásobily čtivem, které nečteš?“ „To ty mě tížíš, Howie. Kromě toho, ty jsi ten pravý, kdo má co řečnit o poškozování životního prostředí, když kouř z tvých čtyř balíčků cigaret denně zamořuje ovzduší.“ „Nemluvě o mých prdech.“ Pohrdala jeho zlým úsměškem skoro tolik, jako pohrdala úzkoprsým vedením televizní stanice WVUE, nízkým rozpočtem i tou malou nezávislou televizní stanicí, která zápasila, aby přežila mezi monolitickým zpravodajstvím ve Washingtonu, D.C. Musela žebrat o peníze na natočení reportáží, které zaujaly první dámu. Měla nápady na mnoho dalších, ale vedení stanice, včetně Howieho, na to mělo jiný názor. Její nápady potlačovali lidé, jimž chyběly představivost, talent a energie. Nepatřila sem. Nemyslí si tohle všichni kriminálníci? „Děkuju ti, Howie, že ses nezmínil o svých prdech.“ Žuchla na židli za stolem, zajela si prsty do vlasů, nadzvedla je a shrnula si je z obličeje. Její účes nebyl nic moc, ale vlhký vítr na terase restaurace jí ho úplně zpustošil. Podivný výběr místa pro setkání. A ještě podivnější byla samotná schůzka. Čemu to posloužilo? Cestou zpátky do práce si Barrie přeříkala každé slovo, které při schůzce s první dámou padlo. Analyzovala každou změnu hlasu Vanessy Merrittové, posuzovala každé gesto rukou, hodnotila řeč jejího těla, zrekapitulovala si tu znepokojivou poslední otázku, která posloužila jako rozloučení, ale pořád nemohla přesně přijít na to, co se stalo. Nebo spíš co se nestalo. „Zkontrolovala sis e-mail?“ přetrhl jí myšlenky Howie. „Ještě ne.“ 10
„Ten tygr, co utekl z pojízdného lunaparku. Našli ho. Nakonec neunikl. Z reportáže tím pádem nebude nic.“ „Ale neééé,“ zakvílela dramaticky. „A já se tolik těšila, jak to budu dělat.“ „Hele, mohla z toho být velká věc. Ta kočka mohla sežrat nějaké dítě nebo tak.“ Tvářil se opravdu bezútěšně nad tou zmarněnou příležitostí. „Howie, proč mi pořád přiděluješ takové pitomosti? To proto, že mě nemáš rád, nebo mě nemůžeš vystát proto, že jsem žena?“ „Hele, nezačínej zas s těmi feministickými řečmi. Čekáš menzes nebo co?“ Povzdechla si. „Ty jsi beznadějný případ, Howie.“ Beznadějný. To je ono. Vanessa Merrittová vypadala, jako by ztratila veškerou naději. Celá netrpělivá, aby o tom mohla důkladněji popřemýšlet, řekla: „Podívej, Howie, pokud jsi nepřišel s ničím určitým, mám tady, jak vidíš, hodně co dělat.“ Howie zacouval k přepážce, která oddělovala její stání, jak v duchu tomuto zakramařenému prostoru říkala, od vedlejšího stolu. Bez ohledu na to, jaké bylo roční období, nosil bílé košile s krátkým rukávem. Vždycky. A vždycky k černým kalhotám, jež byly vždycky oblýskané. Nosil připínací vázanky. Dnes si vybral obzvlášť ohavnou se skvrnou na roztřepené špičce, která mu dosahovala pouze doprostřed sudovité hrudi, jež působila značně nesouměrně k téměř neexistujícímu zadku a pavoučím nohám do o. Založil si ruce, překřížil kotníky nohou a řekl: „Nějaká zpráva by se hodila, Barrie. Zpráva, je to jasný. Za to jsi placená, že nějakou víceméně denně přineseš. Co takhle nějakou do dnešního večerního zpravodajství?“ „Na jedné jsem pracovala, ale nedopadlo to,“ zamumlala a zapnula počítač. „Co to bylo?“ „Nemá smysl se o tom bavit, když to nevyšlo.“ Vanessa Merrittová řekla, že měsíce, jež předcházely 11
narození jejího dítěte, byly nesnesitelné. I bez pádného, jasného vylíčení bylo z jejího chování jasné, že si prožila ošklivé chvíle. Po narození dítěte se „nesnesitelné“ ještě zhoršilo. Co ale bylo tak nesnesitelné? A proč to říkala právě mně? Howie mlel dál a nepostřehl, že ho Barrie poslouchá jen na půl ucha. „Nechci po tobě živý přenos, jak si někdo ustřelil hlavu, nebo o prvních krocích člověka na Marsu, ani jak nějakej extremista z organizace Národ islámský vezme jako rukojmí ve Vatikánu papeže. Stačila by pěkná, jednoduchá zprávička. Něco. Cokoliv. Šedesát vteřin vycpávky mezi druhým a třetím blokem reklam. Nic víc nežádám.“ „Ty jsi ale krátkozraký, Howie,“ podotkla. „Jestli je tohle nejlepší motivační proslov, na jaký se zmůžeš, potom není divu, že mají tví podřízení tak neuspokojivé výsledky.“ Rozpletl nohy, spustil ruce a vytáhl se do plné výše svých sto pětašedesáti centimetrů, k čemuž mu ještě pomáhaly zvýšené podpatky. „Víš, co je tvůj problém? Díváš se na svět růžovými brýlemi. Chceš být druhá Diane Sawyerová. Takže ti řeknu ohromnou novinu – nejsi Diane Sawyerová. A ani nikdy nebudeš. Taky se nikdy nevdáš za slavného filmového režiséra ani nebudeš mít vlastní publicistický pořad. Ani se v tomhle oboru nedočkáš úcty a důvěryhodnosti. Protože všecko zvoráš a kdekdo v branži to ví. Takže přestaň čekat na velkou příležitost a spokoj se s něčím, co se svým omezeným talentem zvládneš. S něčím, co můžu pustit do vysílání. Jasný?“ Barrie ho přestala poslouchat, jen co se dostal k „růžovým brýlím“. Poprvé si vyposlechla tenhle proslov v den, kdy ji přijal čistě z dobroty srdce, jak se vyjádřil. Kromě toho, dodal, na něho vedení tlačilo, aby přijal další „ženskou“, a Barrie „dobře vypadá“. Od té doby poslouchala stejné řečnění téměř každý pracovní den. Už tři roky. V poště měla několik e-mailů, ale nebylo to nic, co by nemohla vyřídit později. Vypnula počítač a zvedla se. „Teď už je moc pozdě, aby se na dnešní večer něco připravilo, 12
