Kolektiv autorů. AGIS 2004 With financial support from the AGIS Programme European Commission - Directorate General Justice and Home Affairs

��

��

��

��

��

„Rádi bychom poděkovali programu Phare, Nadaci Naše Dítě, Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu, Ministerstvu vnitra ČR, a Vzdělávacímu institutu ochrany dětí, bez jejichž podpory by nebylo možné tuto knihu vydat.“ Kolektiv autorů

7;%ĝ-«7"$¶*/45*565

0$)3"/:%ĝ5¶

AGIS 2004 With financial support from the AGIS Programme European Commission - Directorate General Justice and Home Affairs

Obsah

5

Obsah Předmluva ........................................................................................................................... 9 1. Úvod (J. Dunovský) ....................................................................................................... 11 2. Vývoj poznávání a současná situace komerčního sexuálního zneužívání dětí ve světě a u nás (J. Dunovský) ...................................................................................... 2.1 Vývoj právního vztahu rodičů a dětí .................................................................... 2.2 Dítě a jeho práva v základních mezinárodních dohodách ................................... 2.2.1 První dohody o právech dítěte .................................................................. 2.2.2 Úmluva o právech dítěte z roku 1989 ....................................................... 2.2.3 Ubližování dítěti ....................................................................................... 2.2.4 Vývoj, identifikace a formy úmyslného ubližování dětem ...................... 2.2.5 Komerční sexuální zneužívání dětí .......................................................... 2.2.6 Závěr .........................................................................................................

15 15 16 16 17 17 18 20 31

3. Analýza a komparace mezinárodních dokumentů v oblasti boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí (K. Hejč) .................................................. 33 4. Analýza vnitrostátní legislativy ve vztahu k syndromu zneužívaného a zanedbávaného dítěte a komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí (M. Mitlöhner) ............................................................................................................... 61 4.1 Teoretická východiska a výklad základních pojmů .............................................. 61 4.2 Platná právní úprava ............................................................................................. 65 5. Péče o děti ve zvlášť obtížných situacích ve Francii a ve Švédsku (J. Dunovský, K. Hejč) ................................................................................................... 5.1 Francie (J. Dunovský) ........................................................................................... 5.1.1 Vývoj péče o děti a rodinu ve Francii ....................................................... 5.1.2 Současná situace péče o rodinu a děti ve Francii a její uspořádání .......... 5.1.3 Generální rada a její činnost ..................................................................... 5.1.4 Francouzská legislativa ve prospěch dítěte a jeho ochrany ...................... 5.1.5 Ohlašovací povinnost syndromu CAN a CSA .......................................... 5.1.6 Ministerstvo vnitra Francouzské republiky jako ochránce dětských práv ............................................................................................. 5.1.7 Návštěva Ministerstva zahraničních věcí Francouzské republiky ........... 5.1.8 Násilí v rodině a dětská prostituce pohledem Ministerstva rodiny, zdraví, mládeže a postižených Francouzské republiky ............................ 5.1.9 Veřejný obhájce dětských práv ve Francii a jeho činnost ......................... 5.1.10 Psychoterapeutické centrum pro děti s CAN .......................................... 5.1.11 Celkový postoj k syndromu CSA a CSEC ve Francii a jinde .................. 5.1.12 Základní přístupy a principy boje proti CSA a CSEC ............................ 5.1.13 Komplexní péče o dítě s CSA ..................................................................

75 75 75 76 76 77 78 78 79 79 80 81 81 82 83

6

Obsah

5.1.14 Sociální práce s oběťmi CSEC v České republice .................................. 5.1.15 Monitoring syndromu CSA a CSEC a jeho problémy ............................ 5.1.16 Srovnání péče o děti ve Francii a v České republice ............................... 5.1.17 Doporučení pro péči o dítě v České republice ........................................ 5.1.18 Závěr ........................................................................................................ 5.2 Švédsko (K. Hejč) ................................................................................................. 5.2.1 Vývoj a stav švédské legislativy ............................................................... 5.2.2 Legislativa Švédska a České republiky ....................................................

83 84 84 87 88 89 89 92

6. Péče o komerčně sexuálně zneužívané děti ve vztahu k mezinárodním a národním dokumentům, úmluvám, dohodách a setkáním (J. Dunovský) ........... 95 6.1 Úmluva o právech dítěte ve vztahu k CSA a CSEC ............................................. 95 6.1.1 Přímé zasažení dítěte CSA podle Úmluvy ............................................... 95 6.1.2 Nepřímé zasažení CSA podle Úmluvy ..................................................... 96 6.1.3 Úmluva o právech dítěte jako vstup pro poznávání a řešení syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, zvláště pak sexuálně zneužívaného .......................................................... 97 6.2 Vznik mezinárodního hnutí ECPAT ..................................................................... 99 6.3 Zvláštní zpravodajka pro obchod s dětmi, dětskou prostitucí a pornografií ...... 100 6.4 Tři nejdůležitější katalyzátory boje proti CSEC ................................................. 101 6.4.1 Doporučení Zvláštní zpravodajky pro boj proti CSEC na národní a komunitní úrovni ............................................................... 102 6.5 První Světový kongres proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí ve Stockholmu v srpnu 1996 ............................................................................... 102 6.5.1 Deklarace stockholmského kongresu ..................................................... 103 6.5.2 Agenda či Plán akcí proti CSEC ............................................................. 104 6.6 Světový kongres ve Stockholmu – zásadní obrat boje proti CSEC .................... 105 6.6.1 Metodologické problémy v komplexní péči o dítě, zvláště ve vztahu k CSEC ....................................................................... 105 6.6.2 Kriminalizace CSEC a některé „aféry“ v péči o děti s CSEC ............... 107 6.7 Příprava Národního plánu boje proti CSEC ....................................................... 108 6.7.1 Národní plán proti CSEC v České republice ........................................... 108 6.7.2 První Národní plán boje proti CSEC ...................................................... 110 6.7.3 „Vlastní“ 2. Národní plán boje proti CSEC ............................................ 116 6.7.4 Poradní komise Ministerstva vnitra ČR k řešení problematiky obchodu se ženami a CSEC ..................................................................... 117 6.7.5 Plnění Národního plánu boje proti CSEC a jeho aktualizace na další období .......................................................................................... 117 6.8 Druhý Světový kongres proti obchodu s dětmi, dětské prostituci a dětské pornografii v Jokohamě v roce 2001 .................................................... 118 6.8.1 K některým právním a organizačním požadavkům a problémům pro jurisdikci České republiky ve vztahu k boji proti CSEC ................. 119 6.8.2 Internet a dětská pornografie .................................................................. 120 6.8.3 Jokohamský globální závazek 2001 ....................................................... 121 6.9 Závěr .................................................................................................................... 123

Obsah

7

7. Syndrom CSEC ve vztahu k 2. Opčnímu protokolu OSN o obchodování s dětmi, dětské prostituci a dětské pornografii (J. Dunovský) ............................... 7.1 Mezinárodní spolupráce v boji proti CSEC ........................................................ 7.2 Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o obchodování s dětmi, dětské prostituci a dětské pornografii ................................................................. 7.2.1 Obsah 2. OP ............................................................................................. 7.2.2 Přijetí, nebo nepřijetí 2. OP Českou republikou ..................................... 7.3 Závěr ....................................................................................................................

128 129 131 132

8. Monitoring komerčního sexuálního zneužívání dětí v České republice (J. Hanušová-Tlačilová) .............................................................................................. 8.1 Úvod .................................................................................................................... 8.2 Komerční sexuální zneužívání dětí (CSEC) a jeho vývoj .................................. 8.3 Pornografie .......................................................................................................... 8.3.1 Obecné poznatky ..................................................................................... 8.3.2 Dětská pornografie .................................................................................. 8.4 Prostituce ............................................................................................................ 8.4.1 Obecné poznatky k prostituci ................................................................. 8.4.2 Rizika prostituce ..................................................................................... 8.4.3 Dětská prostituce .................................................................................... 8.4.4 Dětská prostituce v České republice ....................................................... 8.5 Sexuální turistika ................................................................................................ 8.6 Terapie dětí zasažených syndromem CSEC ....................................................... 8.7 Specifické rysy sy CSEC ..................................................................................... 8.8 Trestně právní úprava sy CSEC .......................................................................... 8.9 Prevence .............................................................................................................. 8.10 Praktická část .................................................................................................... 8.11 Závěr ..................................................................................................................

133 133 134 136 136 137 137 137 138 138 139 140 141 141 141 142 142 147

127 127

9. Závěrečná doporučení (kolektiv autorů) ................................................................... 149 10. Jokohamský globální závazek 2001 ....................................................................... 155 11. Souhrn a závěr (J. Dunovský) .................................................................................. 159 Podkladové a doplňující texty řešitelů výzkumného projektu MZv ČR č. RB 3/30/02, 50 – 02 ..................................................................................... 161 Úvod ........................................................................................................................... 163 1. Prof. MUDr. Jiří Dunovský, DrSc. .................................................................... 1.1 Dunovský, J.: Dítě a jeho pojetí podle definice obsažené v 1. článku Úmluvy o právech dítěte z roku 1989 ........................................................ 1.2 Dunovský, J.: Plnění Úmluvy o právech dítěte v ČR podle hodnocení Výboru OSN pro dětská práva ................................................................... 1.3 Dunovský, J.: Péče o dítě a rodinu v tísni – systémové řešení problému .....................................................................................................

163 163 167 175

8

Obsah

1.4 Dunovský, J.: Ochrana dětí v České republice a Úmluva o právech dítěte ........................................................................................................... 182 1.5 Dunovský, J.: Návrh na zřízení Dětského krizového centra pro péči o děti a rodiny v tísni v Jihočeském kraji .................................................. 190 1.6 Dunovský, J.: Základní principy a postupy při zřizování a činnosti Dětského krizového centra v Českých Budějovicích ................................ 195 2. JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc. ....................................................................... 2.1 Mitlöhner, M.: Právní aspekty pohlavního zneužívání ............................. 2.2 Mitlöhner, M.: Svádění k pohlavnímu styku podle § 217a tr. zákona ....... 2.3 Mitlöhner, M.: Prevence komerčního sexuálního zneužívání dětí jako součást sexuální výchovy ..................................................................

201 201 207 212

3. Mgr. Karel Hejč .................................................................................................. 222 3.1 Hejč, K.: Švédský trestní zákoník (výtah týkající se sexuálního zneužívání dětí) .......................................... 222 4. Jaroslava Hanušová-Tlačilová ........................................................................... 226 4.1 Sexuální zneužívání dětí – oběti a pachatelé ............................................. 226 Seznam užívaných zkratek a jejich význam ................................................................ 245 Věcný rejstřík .................................................................................................................. 247 Jmenný rejstřík ............................................................................................................... 251

Předmluva

9

Předmluva Je mi velkou ctí, že jsem byl prvním a hlavním autorem této publikace požádán o napsání předmluvy. Prof. MUDr. Jiří Dunovský, DrSc. je totiž částečně mým učitelem, především v oboru sociální pediatrie. Ve svém vědeckém životě měl tu výhodu, že dokázal jako první vystihnout to, co je nejdůležitější a potřebné a kde je nutné řešit aktuální problém. Byl spoluzakladatelem dětských SOS vesniček v době, kdy v Československu nebylo nutné „řešit“ sociální problémy, neboť „nebyly“. Později definoval syndrom CAN a rozpracoval jeho teoretickou i praktickou část v podmínkách České republiky. Když už se zdálo, že není v české sociální pediatrii co nového řešit, je to opět on, kdo naléhavě upozorňuje na nový společenský fenomén, rodící se po otevření hranic, a zabývá se jím. Jde o komerční zneužívání dětí. Nemohu však nevzpomenout další spoluautory. Jsou jimi významní odborníci v dané problematice, včetně studentky doktorského studijního programu na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Mgr. Jaroslavy Hanušové–Tlačilové. Velký dík patří rovněž sponzorům této publikace a Ing. Evě Ježkové a PhDr. Janu Vitoňovi, kteří publikaci připravili. Publikaci přeji hodně úspěchů a dostatek čtenářů. Autoři salve. V Českých Budějovicích 20. 8. 2004

Prof. MUDr. Miloš Velemínský, CSc, děkan Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity

Úvod

11

1. Úvod (J. Dunovský)

Úmluva o právech dítěte z roku 1989 přinesla zásadní změny v přístupech k péči o dítě ve světě i v každé jednotlivé zemi, jež ji přijala jako svůj závažný dokument. Odpovídá nejenom současným teoretickým poznatkům o potřebách, požadavcích a z nich vyplývajících práv dítěte, ale i praktickému ovlivňování a vlastní realizaci této péče. Ta spočívá především v zjišťování a posuzování nejlepšího zájmu a prospěchu dítěte, optimálního rozvoje všech jeho sil a schopností, nediskriminaci, společenské participaci a všestranné ochrany a pomoci při životních nepřízních dítěte i jeho rodiny a samozřejmě dalších požadavků na naplňování práv dítěte. Ochrana a pomoc dítěti je nejstarším principem péče o dítě a uspokojování jeho základních potřeb při uvědomění si jeho vývojové proměnlivosti a zvláštní zranitelnosti. Při tom je třeba brát v úvahu jeho rozvíjející se identitu jak v oblasti tělesné, duševní, tak posléze sociální a právní. Z hlediska historického vznikají tyto nové přístupy k péči o dítě, jejich racionální zdůvodnění a praktické prosazování až s příchodem osvícenství. To se stává zázemím a východiskem pro významné sociální a právní změny i nové vztahy mezi lidmi, při nichž samozřejmě nebylo možno pominout nové, demokratickému vývoji společnosti odpovídající postavení dítěte. Nebylo možno pominout ani nutnost vytvářet nové principy a způsoby péče o ně, které vycházely z celkového pozitivního přístupu k dítěti (J. J. Rousseau a H. Pestalozzi). To se pak promítlo do vývoje vztahu společnosti k dítěti v následujících stoletích, do poznávání jeho vývoje v normálních podmínkách a hlavně pak v podmínkách patologických (v bídě, hladu, těžké tělesné práci, v jeho nepříznivém zdravotním stavu a vývoji, tělesném i duševním utrpení atd.). Odrazilo se to také v objektivizování jeho potřeb za vzniku celé řady nových disciplín a angažování se v již existujících pozitivním směrem k dítěti a řešení jeho případné nepříznivé situace. To vše vyúsťovalo do prvních, byť dílčích formulací práv dítěte (např. tzv. dětské zákony – Chidrens´ Acts v Anglii, přijímané během celého 19. století a zakazující postupně různé formy a délku dětské práce až k jejímu úplnému zákazu). Zde nebylo již možno obejít mezinárodní součinnost. Proto se na konci 19. a v 1. polovině 20. století vyvíjí snaha prosadit řešení této problematiky na internacionální úroveň. Tyto snahy výrazně podpořil vznik 1. mezinárodního společenství národů, Společnosti národů, v jejíž agendě se brzy objevila snaha zajistit co nejlepší prospěch a zájem pro každé dítě a hlavně ochranu a pomoc dítěti jakkoli ohroženému nebo trpícímu (Ženevská deklarace práv dítěte, l924). Po založení Organizace spojených národů se přijímá vedle dílčích opatření ve vztahu k dítěti i nová mezinárodní dohoda o právech dítěte (Charta práv dítěte, 1959). Avšak teprve až Úmluva o právech dítěte z roku 1989 plně začlenila významné poznatky o dítěti a jeho vývoji, hlavní principy péče o dítě do komplexní péče o ně, i do jeho postavení ve společnosti jako jejího plnoprávného člena. Současně chápe potřeby každého dítěte jako jeho požadavky na optimální vývoj, jež pak formuluje jako jeho práva.

12

Úvod

Tak mají děti právo na všestranný, optimální vývoj a péči, zajišťovanou zásadně a v prvé řadě jejich rodinou. V souvislosti s právem na vlastní názor, jsou-li schopny jej již formulovat, získávají právo i na společenskou participaci. A zvláště právo na ochranu, pomoc a podporu, dostávají-li se z jakýchkoli důvodů do nějaké tísně a jsou-li jakkoli ohrožovány, poškozovány či již poškozeny. Tyto děti se výstižně označují jako děti žijící ve zvlášť nepříznivých podmínkách či situacích. Tvoří významný podíl (až jednu třetinu – záleží na kritériích) v dětské populaci. Mezi ně se řadí i děti týrané, zneužívané a zanedbávané. Jejich problematika byla racionálně poznávána, popisována a řešena až od poloviny minulého století. Pro svou závažnost a četnost, obtížné poznávání, léčení a rehabilitaci se dostala do centra pozornosti řady odborníků v péči o dítě s důsledky pro legislativu i exekutivu státních orgánů i klinickou práci zajišťovanou nejčastěji nestátními, dobrovolnými orgány. Současně se stal tento fenomén, tzv. syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte (Child Abuse and Neglect, dále jen „CAN“), jistým modelem či návrhem způsobů a postupů, jak řešit problematiku v oblasti jiných skupin dětí ve zvlášť obtížných situacích. Syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte rozumíme jakoukoli nenáhodnou, preventabilní, vědomou, někdy i nevědomou činnost rodičů, vychovatelů nebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelná nebo odmítaná a poškozuje tělesný, duševní a společenský stav i vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt. Do tohoto krajně nepříznivého společenského fenoménu se řadí nyní i sexuální zneužívání dětí – Child Sexual Abuse (dále jen CSA). Podle definice Rady Evropy z roku 1992 se jím rozumí každé nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoli sexuální dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu je dítě svěřeno do péče, nebo kýmkoli, kdo se s dítětem dostal do nějakého styku. Jeho mimořádná závažnost v rámci CAN se začala projevovat zvláště od 70. letech 20. století, a to ve všech formách a projevech. Nejzávažnější z nich se ukázalo v 80. a 90. letech komerční sexuální zneužívání dětí či jejich exploatace (Child Sexual Exploitation of Children, dále jen CSEC). V té době se odborná i laická pozornost začala intenzivněji věnovat této závažné problematice. A to jak z hlediska relativně vysoké incidence a prevalence tohoto jevu v různých zemích světa i některých kontinentech, tak z hlediska jeho závažného nebezpečí pro stav a celkový vývoj zasaženého dítěte. Bývá také oprávněně spojován s celou řadou asociálních a antisociálních jevů – ať v příčinných, sousledných nebo následných souvislostech. To akcentuje tuto nepříznivou situaci a její důsledky nejen pro rodinu dítěte, ale v podstatě i pro celou společnost. Tyto skutečnosti ukázaly na nutnost postavit se proti tomuto mnohotvarému, krajně negativnímu jevu a soustředěně proti němu bojovat. Jeho poznávání vycházelo ze sběru klinických poznatků, praktických zkušeností a jejich analýz. Na ně navazovaly nejrůzněji pojaté studie – od případové práce až k regionální, osvětlující mimo jiné složitost diagnostiky tohoto nepříznivého fenoménu, stanovení jeho přesné, široce pojaté diagnózy a prognózy. A jim odpovídající náležitá komplexní terapie a rehabilitace v návaznosti na sociálně právní, a vyžaduje-li to povaha činu, i trestně právní řízení. To vše v rámci interdisciplinární, mezioborové péče o takové děti.

Úvod

13

Její důležitou součástí je všestranná prevence, schopná účinně čelit tomuto závažnému společenskému zlu, a to na všech úrovních a všemi způsoby. Nikoli bezvýznamná se jeví nedostatečnost v detekci a sledování výskytu tohoto jevu a jednotlivých jeho forem. Z toho vyplývá také nutnost věrohodného monitoringu. Vedle interdisciplinárně pojatého vědeckého i klinického úsilí je i zde, pro mimořádnou závažnost tohoto fenoménu a jeho internacionální rozměr, nezbytná mezinárodní spolupráce. V tomto případě byla iniciována a úspěšně rozvíjena první mezinárodní nevládní organizací ECPAT (End of Child Prostitution of Asian Tourism). Ta se také podílela na 1. i 2. světovém kongresu, zaměřeném proti CSEC (Stockholm 1996 a Jokohama 2001). Mimo těchto dvou významných světových setkání se uskutečnila řada kontinentálních, regionálních i národních konferencí a porad, na nichž byla většinou přijata řada závažných strategií, opatření a postupů, jak vymýtit tento fenomén či jej alespoň omezit. Zatímco stockholmský světový kongres upozornil důrazným způsobem na tento jev a vyzval k intenzivní spolupráci všechny země, především v oblasti tvorby vlastních akčních programů k boji proti tomuto zlu, jokohamské světové shromáždění celkově zhodnotilo dosavadní vývoj aktivit v boji proti CSEC od stockholmského setkání a jeho výsledky. Současně vyzvalo k hledání dalších cest a jejich realizaci proti tomuto fenoménu. Z nich nejvýznamnější se stala nutnost přijetí v roce 2000 vypracovaného 2. Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte o obchodu s dětmi, dětské prostituci a dětské pornografii (dále jen 2. OP) o boji proti těmto formám komerčního sexuálního zneužívání dětí. To se zde přesně definovalo, přičemž se jeho problematika rozšířila o obchod s dětmi i bez sexuálního kontextu. A tak se do obchodování s dětmi řadí i další komerční aktivity, počínaje obchodem s dětmi za účelem ilegálního osvojení a konče únosy dětí pro získání jejich orgánů k transplantaci. V souvislosti s projednáváním přijetí 2. OP OSN se v České republice objevilo, proti drtivé většině členských zemí OSN, jež se k Protokolu již připojily, odmítavé stanovisko. To zabraňuje České republice již 4 roky tento závažný dokument přijmout a začlenit jej do své jurisdikce a implementovat jej do celkové péče o dítě takto ohrožené či zasažené, aniž by byly známy důvody, proč tomu tak je. Protože Ministerstvo zahraničních věcí ČR považuje tyto rozpory v přístupech k 2. OP za jakýsi handicap, který poškozuje image České republiky jako země s dobrou profilací směrem k lidským právům, rozhodlo se vypsat svůj výzkumný projekt na téma „Problematika dětských práv v České republice s přihlédnutím k fenoménu CSEC“. Projekt by měl zhodnotit především situaci mezinárodních standardů v dané oblasti a stav vnitrostátní legislativy. Vedle toho by měla být zhodnocena praktická a legislativní situace v zemích, které již k 2. OP přistoupily, s následnou srovnávací analýzou, která by vyústila v jasná doporučení českému právnímu řádu a současně by definovala problematické body současné situace v České republice. Zmíněná doporučení by se měla projevit i v možnostech, jak české problémy řešit v praxi. Tohoto úkolu se ujala po dohodě s vědeckou radou Ministerstva zahraničních věcí ČR Zdravotně sociální fakulta JČU v Českých Budějovicích. Odpovědným pracovníkem (vedoucím řešitelského týmu) se stal prof. MUDr. Jiří Dunovský, DrSc., členy výzkumného týmu pak odborník pro mezinárodní právo a odborník pro vnitrostátní právo a několik dalších pracovníků na smlouvy o činnosti. Vzhledem k závažné pro-

14

Úvod

blematice monitoringu tohoto jednoho z nejnepříznivějších současných sociálních fenoménů a jeho závažných nedostatků byla přizvána k spolupráci v této oblasti angažovaná absolventka Zdravotně sociální fakulty. Výzkum byl rozvržen plánem práce od září 2002 do května 2003. Byl vypracován harmonogram práce při plném respektování požadavků na výzkumný projekt, stanoveny okruhy zkoumané problematiky, dohodnuty země, které by byly navštíveny (Švédsko a Francie). Postupně ve shodě s plánem práce byly pak jednotlivé úkoly plněny a konfrontovány se zúčastněnými resorty i odborníky. Významnou pomocí pro posouzení celé situace byla 2. periodická zpráva ČR o implementaci Úmluvy o právech dítěte a její hodnocení Výborem OSN pro práva dítěte. Důležitá byla také zpráva vládní delegace na jokohamském světovém kongresu a Globální závazek Jokohama 2001. Významné podkladové a doplňující texty řešitelů výzkumného projektu jsou uvedeny v příloze knihy. Velká část z nich již byla otisknuta v odborné literatuře. Při ukončování této studie jsme nepředpokládali její publikaci knižní formou. Proto jsme shrnutí této práce publikovali v časopisu Zdravotnictví a právo (2/2004). Mezitím se však ukázal velký zájem o tuto práci a díky podpoře již uvedených organizací, za souhlasu nakladatelství ORAC jsme vydali tuto knihu.

Vývoj poznávání a současná situace komerčního sexuálního zneužívání dětí…

15

2. Vývoj poznávání a současná situace komerčního sexuálního zneužívání dětí ve světě a u nás (J. Dunovský)

Často bývá 20. století označováno jako století dítěte či jako století objevování dítěte a dětství. To proto, že se odborná i laická veřejnost začala soustřeďovat na poznávání nepříznivých stavů v životě a vývoji dítěte, způsobených většinou neadekvátním chováním dospělých kolem něj a nepříznivými podněty zvenčí – ať již nenáhodně nebo s úmyslem. A to hlavně tam, kde bylo riziko ubližování dítěti největší – což je bohužel paradoxně v rodině. Současně se tato pozornost soustřeďovala na zlepšování celkové péče o děti. Dělo se tak v rámci poznávání a definování potřeb a požadavků dítěte a snahy adekvátně je uspokojovat. Na tomto základě se pak formulovala postupně práva dítěte jak na úrovni národní, tak mezinárodní, především však ve vztahu rodiče–děti. Ten zde sehrává zvláštní roli.

2.1 Vývoj právního vztahu rodičů a dětí V tomto procesu bylo nutno překonat v prvé řadě představy o dítěti jako pouhém objektu a absolutní otcovské moci v rodině, jež pramenila z dávného starověku. Tehdy s dítětem mohl otec jakkoli manipulovat, mohl jej zabít, odložit do džungle, shodit ze skály, prodat do otroctví apod. Křesťanství přiznalo dítěti duši a charakter lidské bytosti. Současně zakázalo zabíjet děti, když se ve 4. století našeho letopočtu stalo státním náboženstvím. Přes tento zákaz však stále přetrvávala v dalších etapách vývoje lidstva a vztahu rodiče–děti otcovská moc, ačkoli její intenzita postupně slábla. U nás tomu tak bylo až do roku 1949, kdy zrovnoprávnění otce i matky přineslo nové označení vztahu mezi rodiči a dětmi – rodičovská moc. Tento vztah rodičů a dětí byl až do této doby stále vázán na moc rodičů nad dětmi, a to i po stránce obsahové. Vlivem Charty práv dítěte z roku 1959 byla u nás přijata v novém zákoně o rodině odlišná formulace tohoto vztahu – práva a povinnosti rodičů. V poslední úpravě tohoto zákona je vztah rodičů a dětí vyjádřen jako rodičovská odpovědnost. Stalo se tak pod vlivem Úmluvy o právech dítěte z roku 1989, jež přináší dítěti řadu nových práv. Nejvýznamnější z nich je jeho právo na co nejlepší zájem o ně, jež je třeba současně chápat jako prioritu v péči společnosti o dítě. Dále je to právo na co nejlepší jeho prospěch a vývoj, právo nebýt jakkoli diskriminováno a právo na dosažení plné rovnosti a právní subjektivity v souladu s Listinou základních práv a svobod a nikoli naposledy právo na společenskou participaci a řada dalších, tak jak je vyjmenovává či určuje Úmluva o právech dítěte. Uvedená charakteristika právního vztahu rodiče (otec) a děti je výsledkem neustále se měnícího života společnosti a jejích jednotlivých skupin a reakcí na ně. Důležitou roli zde hrají i stále více se prosazující demokratické principy v jejím vývoji. Ty se nemohly vyhnout ani

16


nejrůznějšímu ubližování dítěti, jeho zneužívání ve společnosti, poruchám jeho vývoje i účinné pomoci a podpoře pro ně, jestliže se dostalo do nějaké zvláště nepříznivé situace. Zásadní změny v chápaní dítěte a dětství v přístupech k němu a odpovědnosti společnosti za jeho blaho přineslo 18. století v rámci osvícenství (Rolland, R., 1948; Steffen, K, 1939). Nelze ovšem pominout předzvěst těchto změn v poznávání dítěte a v péči o ně, které téměř 100 let předtím přinesl J. A. Komenský. Teprve však 19. století definitivně zajišťuje tyto nové trendy v chápání a postavení dítěte ve společnosti, ve stále racionálnějším poznávání dítěte a jeho vývoje. A to jak v normálních podmínkách, tak v podmínkách patologických (v bídě, hladu, těžké tělesné práci, v jeho nepříznivém zdravotním stavu a vývoji, tělesném a duševním utrpení atd.). To vše vyúsťovalo do prvních, byť dílčích formulací práv dítěte (např. tzv. dětské zákony – Childrens’ Acts v Anglii, zakazujících postupně různé formy dětské práce až k jejímu plnému zákazu). Zvláštní zřetel byl přitom věnován problematice dětí ve zvlášť obtížných situacích, způsobovaných nejrůznějšími endogenními i exogenními příčinami, hledáním a nalézáním způsobů, jak je řešit. Rozhodujícím principem pro úspěch tohoto úsilí se staly interdisciplinární přístupy především oborů, angažujících se v péči o dítě včetně rozvíjejících se aktivit dobrovolných a charitativních, zaměřených na pomoc a podporu různě potřebných dětí a mladistvých (Peiper, A., 1996; Dunovský, J. et al., 1999).

2.2 Dítě a jeho práva v základních mezinárodních dohodách Postupně vznikající národní i mezinárodní organizace a instituce iniciovaly a prosazovaly rozvoj a zkvalitnění péče o dítě a jeho ochranu. To také zakotvily v nejrůznějších úmluvách, dokumentech i doporučeních. Snad prvním takovým mezinárodním dokumentem, týkajícím se ochrany dítěte, bylo vyhlášení zákazu dětské práce, přijaté ke konci 19. století Všeobecnou konfederací práce. Tento zákaz svým způsobem předznamenal ohromný rozvoj péče o dítě ve 20. století (Červinková–Riegrová, M., 1894).

2.2.1 První dohody o právech dítěte V roce 1924 byla v Ženevě přijata Deklarace práv dítěte, zavazující státy, jež k ní přistoupily, poskytovat všem dětem co nejlepší péči, rozvoj a ochranu, dostaly-li by se do jakkoli nepříznivé situace. Dítěti by se takové pomoci mělo dostat vždy jako prvnímu. V roce 1959 Spojené národy schválily Chartu práv dítěte, jež se cíleně zaměřovala na prosazování optimálního vývoje každého dítěte a jeho ochrany. Každé dítě má mít zajištěno ke svému plnému rozvoji dostatek lásky a porozumění především v péči vlastních rodičů. Není-li to možné, stát toto právo musí náležitě uspokojit. Zvláštní ustanovení (celkem z deseti) jsou věnována právům dítěte na ochranu před jakýmkoli zneužíváním, ubližováním, vykořisťováním a zanedbáváním, obchodem s ním a jeho diskriminací. Charta – v podstatě jako první z právních dokumentů – zmiňuje i význam prenatálního, perinatálního a postnatálního období a kvalitní péči o plod a dítě, a též péči o matku před narozením a po narození dítěte.


17

Tento závažný mezinárodní dokument významně ovlivnil tehdy připravovaný československý zákon o rodině, přijatý v roce 1963, přisuzující mimo jiné proti tehdejší ideologii první a rozhodující odpovědnost rodičů a rodiny za dítě (Dunovský, J et al., 1999).

2.2.2 Úmluva o právech dítěte z roku 1989 V roce 1989 přijaly Spojené národy Úmluvu o právech dítěte, jež přiznává dětem na celém světě plná lidská práva a zavazuje účastnické státy k právnímu zakotvení těchto základních práv dětí do vlastního zákonodárství. Jde o obsažný dokument, který shrnuje dosavadní, stále dokonalejší a hlubší poznání o stavu a vývoji dítěte v normě i patologii, o jeho potřebách a požadavcích, jež musí být adekvátně uspokojovány. Nezapomíná ani na povinnosti rodičů náležitě pečovat a vychovávat své děti, ani na povinnosti státu jim v tomto úsilí pomáhat. A to hlavně tam, kde se nemohou, neumějí nebo nechtějí o své děti starat. Povinnosti rodičů i státu se totiž současně stávají právy dítěte, jež jsou v plném souladu s právy, obsaženými v Listině základních práv a svobod (Dunovský, J et al., 1999). Úmluva se tak zabývá naplňováním v ní stanovených práv všech dětí, jejich spravedlivým prosazováním a rozšiřováním. Jde při tom v podstatě o 4 okruhy: • • • •

práva statutární, práva na rozvoj a přežití, práva na společenskou participaci, práva na plnou ochranu.

Ta se týkají všech dětí a zvláště těch, jež jsou jakkoli ohroženy či postiženy. Tedy dětí ocitajících či ocitnuvších se ve zvlášť nepříznivých situacích. Mezi ně patří i děti, o které se zajímá tato studie. Proto jim bude v dalších částech věnována zvýšená pozornost (Peiper, A., 1966).

2.2.3 Ubližování dítěti Jednou z nejzávažnějších skupin ohrožených a postižených dětí byly a jsou děti, s nimiž je úmyslně špatně zacházeno a je jim nejrůznějším způsobem ubližováno. Jsou týrány, zneužívány, zanedbávány i vykořisťovány (Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z., 1995). Stále častěji se začaly objevovat v klientele lékařů, sociálních pracovníků, psychologů a pracovníků orgánů činných v trestním řízení. Následně pak v hodnocení situace dětí ve světě i v různých zemích, včetně naší. Svědčí o tom pravidelně jednou za rok vydávané Zprávy o stavu dětí ve světě (UNICEF). U nás se touto problematikou zabývali Kovařík a Kukla, když ji uvedli jako závažný problém ve své rozsáhlé práci Situační analýza dětí v České republice (Kovařík, J., Kukla, L., 1996) v roce 1996. Byla vydána Českým výborem pro UNICEF. Jde o velmi podrobnou a neobyčejně informativní, cennou publikaci, z níž je ještě dnes možno čerpat. Byla první, bohužel však do dnešního dne poslední.

18


2.2.4 Vývoj, identifikace a formy úmyslného ubližování dětem V polovině 20. století si rentgenologové, ortopedové a chirurgové začali všímat závažných somatických poškození dětí, způsobených zjevně jinak než nahodilým úrazovým dějem – tedy záměrně. Nazvali tato poškození (zlomeniny, popáleniny, různé rány, krvácení nejrůznějšího druhu i smrt) „neúrazovými zraněními“. Šetření nejčastěji odhalila jako původce tohoto úmyslného ubližování dítěti – na tehdejší dobu překvapivé – některého ze členů vlastní rodiny dítěte. Američan Dr. Kempe v roce 1962 na základě rozsáhlého výzkumu dětí, zasažených takovýmto zraněním, nazval tento jev „syndromem bitého či týraného dítěte“ (Battered Child Syndrom). Zasloužil se při tom o prosazení prevence tohoto jevu a hlavně jeho povinného hlášení, vztahujícího se i na soukromé praxe lékařů – jev v Americe dosud nevídaný – nazvaný „Battered Child Law“. V krátké době se rozvinul široký výzkum v řadě zemí, který ukazoval na jedné straně úzkou souvislost tělesného týrání s psychickým a naopak, na straně druhé týrání s úmyslnou (nebo též neúmyslnou) ne-péčí rodičů o dítě – tedy zanedbáváním. Brzy se ukázalo, že toto propojení se vztahuje i na sexuální oblast života dítěte, tedy na jeho sexuální zneužívání v jakékoli podobě. V bývalém Československu začaly studie této problematiky až v 70. letech. První pracovní schůze Československé pediatrické společnosti na toto téma se konala v roce 1970 v Pardubicích pod vedením prof. Ringela (Ringel, J., 1971) a pak až za 10 let v Praze. To již ve světě pracovala intenzivně Mezinárodní společnost pro prevenci CAN (ISPCAN) a vznikala řada dalších, nejčastěji národních nebo regionálních organizací. U nás dosud nebylo takové společenství založeno, i když v roce 1993 (Sborník abstrakt 3. evropské konference o týraném a zneužívaném a zanedbávaném dítěti, 1993) byla v Praze uspořádána 3. evropská konference věnovaná syndromu CAN. To se již také u nás začala posilovat základní orientace od týraných a zanedbávaných dětí k dětem sexuálně zneužívaným (CSA), jejichž problematika jak z hlediska výskytu, tak z hlediska závažnosti vystoupila neobyčejně do popředí. Současně se začal tento fenomén projevovat stále jasněji jako jeden z nejnebezpečnějších jevů v péči o děti vůbec. V procesu poznávání příčin a projevů špatného zacházení s dětmi, které může mnohdy vést až k jejich smrti, převážně však k jejich tělesnému, duševnímu a společenskému poškození či neprospívání, se začaly hledat způsoby a cesty, jak takovému zacházení s dětmi zabránit. Zvláště tehdy, není-li takové zacházení dostatečně zjevné. Dále jak děti léčit, popřípadě rehabilitovat. A samozřejmě jak špatnému zacházení předcházet. Ubližování dítěti je většinou způsobeno mnoha příčinami a mechanismy, často různě zřetězenými a propojenými. Mnohdy však i sobě kontradiktorickými (zvláště v oblasti sexuální). Ubližování dítěti má rozsáhlou symptomatologii, má mnoho forem a způsobů. Nejčastěji se odehrává v dysfunkčních a afunkčních rodinách. To jsou také všechno důvody pro to, aby detekce a diagnostika ubližování dítěti a jeho řešení byly uskutečňovány na multidisciplinárních, mezioborových a komplexních principech. Jak již bylo naznačeno, v minulosti se běžně zacházelo s dětmi velmi krutě jako s objektem či majetkem v rámci mocenského postavení otce a posléze obou rodičů, aniž to bylo chápáno jako něco nemorálního. Teprve koncem 19. století se tohoto problému začínají ujímat filantropové, zvláště lékaři, kněží, učitelé a právníci. Za-

*


19

kládají první charitativní spolky a zařízení pro ochranu ohrožených a postižených dětí. Je zajímavé, že se tak dělo v souvislosti s ochranou zvířat v USA, Velké Británii a dalších zemích. To platí svým způsobem dosud i o nás. I když již řadu let máme zákon o ochraně zvířat, nemáme dosud zákon o ochraně dětí! V dalším rozvoji péče o dítě se zřetelněji ukazovalo, že mezi ubližované děti patří hlavně děti týrané, zneužívané a zanedbávané. V rozpoznávání a řešení jejich problematiky, včetně sexuálního zneužívání, se postupně formuloval mnohotvarý, svou závažností a četností velmi nebezpečný jev (Dunovský, J. et al., 1999; Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z., 1995). Syndromem CAN se rozumí: jakákoli nenáhodná, preventabilní, vědomá či nevědomá činnost rodičů, vychovatelů nebo jiné osoby vůči dítěti, jež v dané společnosti je nepřijatelná či odmítaná a jež poškozuje tělesný, duševní a společenský stav i vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt (Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z., 1995). V řešení této problematiky se záhy ukazuje, že nestačí pouhá filantropie, ale že je tu bezpodmínečně nutná účast odborných pracovníků a jejich práce založená na komplexních, interdisciplinárních principech. Tělesné týrání a zanedbávání dětí Tělesné ubližování dítěti a jeho týrání a na druhé straně úmyslné zanedbávání byly racionálně poznávány a řešeny jako první ze všech. A to jak z hlediska etiopatogenetického, tak i symptomatologického, ve své podobě „aktivní či pasivní“. Společným jmenovatelem pro všechny tyto stavy i děje jsou různě závažné škody na tělesných strukturách a funkcích dítěte. Z hlediska diagnostiky je zde nejvýznamnější celkové neprospívání, jež může mít též organickou příčinu, např. malabsorpční syndrom, nebo různá závažná chronická onemocnění poranění či jiná strádání bez příčinné účasti dospělého. Psychické týrání a zanedbávání dětí S poznáním tělesného týrání a zanedbávání dětí se stávala stále patrnější bezprostřední souvislost s dalšími formami ubližování dítěti, především s jeho psychickým týráním a zanedbáváním. Dítě se bojí útoku, ponižování, nadávání. Dostává se do společenské izolace buď samo, nebo třeba společně se svou matkou (násilí v rodině). Podstatou psychického zanedbávání, známého u nás více pod pojmem psychická deprivace v dětském věku, je nedostatek psychických podnětů, projevů lásky rodičů k němu, nízká úroveň jeho pocitu bezpečí a jistoty atd. Tato oblast je u nás díky Langmeierovi a Matějčkovi (Langmeier, J., Matějček, Z., 1963) dostatečně známa a jsou z ní mimo jiné vyvozeny dostatečné závěry v péči o dítě. Bylo již zmíněno, že k těmto formám a způsobům ubližování dětem bylo přiřazeno sexuální zneužívání dětí, rovněž ve svých rozličných mechanismech a podobách. Například dotykové, kam patří i penetrační, a nedotykové, opět v nejrůznějších podobách. O nedotykovém mechanismu se dlouho neoprávněně tvrdilo, že není zdaleka tak nebezpečný jako zneužívání kontaktní. Sexuální zneužívání dětí V 70. letech minulého století se v řadě západních zemí začali odborníci věnovat problematice sexuálního zneužívání dětí. I když se v minulosti takové zacházení s dětmi

20


vyskytovalo, bylo buď zakazováno, nebo přehlíženo. Nicméně v kontextu vývoje společnosti vystupuje problematika tohoto typu zneužívání dětí stále více do popředí. Je přitom v převážné míře vázáno na rodinu, včetně možnosti incestuálního styku. Sexuálním zneužíváním dětí – CSA – se podle usnesení Rady Evropy v roce 1992 rozumí nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoli sexuální dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu je dítě svěřeno do péče, nebo kýmkoli, kdo se s dítětem dostal do nějakého styku. Pro zjišťování tohoto fenoménu u dětí se vycházelo a vychází z výskytu nejrůznějších příčin, mechanismů i forem sexuálního zneužívání. V této době se také přičleňuje sexuální zneužívání – vzhledem k tomu, že jde i zde o ubližování dítěti – k ostatním syndromům tělesného, psychického týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte. A vytváří jednotný, velmi plastický a rozmanitý syndrom CAN. Evidence tohoto jevu příslušnými orgány státní správy dovoluje pro svou nedokonalost pouze podchytit incidenci daného problému v populaci. Hodnoty udávané příslušnými orgány se přitom na různých místech a v různých zemích často velmi liší. Naproti tomu je uváděn výskyt syndromu CAN v USA jako relativně stálý (přes 2 000 000 hlášených dětí, z nichž u necelého milionu byl syndrom CAN potvrzen). To představuje roční incidence tohoto jevu asi u 1–2 % dětské populace. Podobné údaje uvádí řada rozvinutých států. Z této incidence CAN se odhaduje, že asi jedna třetina dětí je sexuálně zneužita (Dunovský, J. et al., 1999; Bentovin, A.,1998; Weiss, P. et al., 1998; Vaníčková, E., 2001). Mimořádná obtížnost odhalování a prokazování syndromu CSA (pokud se nejednalo o zjevný či otevřený sexuální útok) způsobila, že tento syndrom se začal detekovat, kvalifikovat a kvantifikovat relativně pozdě a pomalu. Právě první studie o incidenci a prevalenci tohoto jevu v populaci ukázaly jeho vysoký výskyt (10–60 % u dívek a polovina chlapců, při obecně velkých rozdílech v populaci). Tato zjištění překvapila angažované odborníky v této oblasti a soustředila jejich pozornost na tento jev, na jeho příčiny, mechanismy, klinické obrazy, léčbu a terapii. A to hlavně v souvislosti se zjišťovanými dlouhodobými i trvalými nepříjemnými následky jím zasažených dětí, posléze i dospělých. Z těch nejzávažnějších forem a projevů syndromu CSA se v 80. a 90. letech ukázalo sexuální zneužívání dětí, spojené s obchodem s nimi, posléze i s organizovaným zločinem, jako velmi závažný a po celém světě rychle se šířící jev. Nebyl sice neznámý, ale svou náhlou globalizací, četností a závažností překvapil a vyvolal rozvíjející se reakci proti němu. Nejprve v nejvíce zasažených zemích (v Thajsku, Hongkongu, Malajsii, Brazílii, Venezuele, Holandsku, Belgii a jiných). Dále v různých světadílech, především v Asii a Africe. Nejčastěji se však vyskytuje tam, kde je velký společenský, hospodářský rozvrat a nezkrotná vojenská činnost. Tento typ sexuálního zneužívání byl nazván komerčním sexuálním zneužíváním dětí či jejich exploatací.

2.2.5 Komerční sexuální zneužívání dětí Jde o jednu z nejtěžších forem CSA. V literatuře je označováno anglicky Commercial Sexual Exploitation of Children (dále jen CSEC) a v posledních letech na sebe soustřeďuje značnou pozornost světové odborné i laické veřejnosti. Nejde jen o jeho aktuální zasažení stavu dítěte, ale hlavně o relativně vážné poškození jeho vývoje


21

až do dospělosti. Také se jedná o spojení s celou řadou asociálních a antisociálních jevů u všech zúčastněných. To akcentuje nepříznivou situaci nejen pro rodinu dítěte, ale v podstatě i pro celou společnost. Tyto nepříznivé skutečnosti ukázaly na nutnost postavit se proti tomuto mnohotvarému, krajně nepříznivému jevu a soustředěně proti němu bojovat. CSEC je obecně definováno jako „každé užití dětí pro sexuální účely za finanční či jinou odměnu“. Tento obchod je organizován dealery pro zájemce – dítě je tu jejich zbožím. CSEC se stalo pro celou společnost tak závažným problémem, že byl svolán 1. Světový kongres proti komerčnímu sexuálnímu vykořisťování dětí, který se uskutečnil ve Stockholmu v dubnu 1996. Závěry tohoto 1. světového setkání „Deklarace a Plán akcí proti CSEC“ přinesly jasné směrnice nejenom pro celý svět, ale i pro nás. Prvotní podnět k tomuto setkání expertů a politiků byl explozivní růst CSEC v Asii, kde hlavně v její jihovýchodní části se stále houfněji využívaly děti pro tyto účely (ať pro únos či jejich využití v rámci sexuálního turismu). Proto bylo třeba snažit se tyto aktivity zastavit nebo alespoň omezit. Záhy se však ukázala tato problematika jako velmi závažná také v Americe (např. v Jižní, známé obchodem dětí pro transplantaci orgánů, ale i v Severní, kde se vyskytují všechny formy tohoto závažného jevu v relativně vysokých počtech a závažnosti). Proto si tato zjištění vyžádala a stále vyžadují zvýšenou pozornost a účinné aktivity v boji proti němu. V dobře vedeném monitoringu v USA, včetně živého registru pravomocně odsouzených pachatelů pro trestné činy proti dětem, vykazují roční incidenci CAN podle povinného hlášení přes 2 200 000 případů s následným potvrzením milionu z nich. Rovněž v Evropě narůstá nebo se stává zřejmějším syndrom CSA i CSEC. O tom svědčí různé aféry, z nichž snad nejznámější a nejnebezpečnější, je rozsáhlý a dosud neskončený Dutrouxův případ v Belgii. Ale i Česká republika má své problémy a „aféry“ s CSA a CSEC. Uvádí je zpráva magazínu Spiegel o dětské prostituci a německých pedofilech na Chebsku a jeho tvrzení, že Praha je „největší ráj sexuálního turismu“ v Evropě (kolem roku 2000). Policie tehdy po důkladném šetření nezjistila na Chebsku žádný případ pohlavního zneužívání dětí. Před několika lety tu probíhala velká aféra na silnici E55 na Teplicku. Hlavními představitelkami byly romské dívky ze Slovenska, jejich děti bez státního občanství a řada dalších skutečností. U nás i v zahraničí to vzbudilo velkou odezvu a naše úřady se začaly tímto problémem více zabývat. V době probíhající oponentury této práce se tento problém opět objevil na veřejnosti, tentokrát i evropské. Byl uveden jako oficiální zpráva Německého výboru pro UNICEF, založená na publikaci knihy „Kinder auf dem Strich“. Napsala ji socioložka C. Schauerová, která několik let pracovala na Chebsku v dobrovolné organizaci Karo. Nyní podala své poznatky a zkušenosti prý z pozorování 500 dětí. Zpráva vzbudila naši nesouhlasnou reakci. Současně však i velký zájem ověřit tato závažná tvrzení s oprávněnou otázkou autora této statě, zda se skutečně chceme dobrat plné pravdy o dané problematice. Tři hlavní formy komerčního sexuálního zneužívání dětí Obchodování s dětmi Vymezení této formy CSEC, její obsah, rozsah a definice, prošly zajímavým vývojem, jenž sám o sobě ukazuje na její složitost a zařazení. Prvotně bylo toto zneužívání a vy-

22


kořisťování dětí označováno jako sexuální turistika či mobilita dětí a žen. Označení vzniklo ve vztahu k základnímu mechanismu tohoto způsobu ubližování až ničení dětí. A to pod výrazným vlivem významné mezinárodní nevládní organizace ECPAT, která s tímto problémem zápasí již od 90. let. Na této definici se dosud, přestože se situace a formy CSEC změnily a mění, trvá. Nicméně v rámci příprav 1. Světového kongresu ve Stockholmu se tento pojem změnil na komerční sexuální vykořisťování dětí. To poskytlo oficiální označení fenoménu, kvůli němuž byl kongres svolán. Druhý Světový kongres v Jokohamě pak rozšířil obsah a rozsah tohoto jevu i na prodej dětí nejen v sexuálním kontextu, ale i nesexuálním (např. prodej dítěte za účelem získání jeho orgánů či jeho osvojení). Začalo se užívat pojmu obchodování s dětmi. Jde o jakoukoli transakci, na jejímž základě je předáno dítě jednou osobou nebo skupinou osob jiné osobě či skupině osob, a to za úplatu nebo poskytnutí jiného plnění. Ve světě jsou nejvíce ohroženy děti žijící bez rodičů, bez rodiny, děti ulice (children of the street). Obchod s dětmi představuje multimiliardový dolarový průmysl, který má mnoho forem a projevů. Pro zasažené děti často znamená nezměrné utrpení a těžkou újmu na zdraví a zdravém vývoji, mnohdy zničený život. Kazuistika 1 Čtrnáctiletá dívka z rozvrácené a sociálně velmi dysfunkční rodiny byla pro vymýšlené zdravotní obtíže nejrůznějšího charakteru opakovaně (až 28×) vyšetřována v různých pražských klinikách a ambulantních zařízeních včetně řady RTG vyšetření, CT vyšetření i magnetické rezonance. Asi 2 roky v podstatě nechodila z tohoto „důvodu“ do školy (Münchhausenův syndrom v zastoupení). Poté začala kamarádit s dívkami z rozsáhlé a těžce maladaptované rodiny. Ta ji při jedné návštěvě unesla do jiné části Prahy a nutila ji večer i v noci nabízet se ve středu města. Když to odmítala, zavřeli ji a posléze jí hrozili odvezením do Německa do nějakého nevěstince v Mnichově. Podařilo se jí utéci domů. Matka ji příliš radostně nepřijala, a tak se děvče znovu vrátilo k této rodině. Zde ji začal jeden z mladých mužů pohlavně zneužívat. Vrátila se opět domů, matka ji odvedla do Dětského krizového centra, kde po podrobném komplexním vyšetření byly zjištěny závažné poruchy chování, úplná deflorace, tetováž, „rituální“ jizvy na předloktí a rukou. Zmíněný Münchhausenův syndrom byl potvrzen. Byla dále zjištěna dětská mozková dysfunkce a rozvíjející se psychopatické rysy. Případ jsme ohlásili policii, která převzala vyšetřování celého případu. My se pak snažili o psychoterapii a rodinnou terapii. Navrhli jsme umístění ve výchovném dětském domově. Dětská prostituce Dětská prostituce představuje využívání dětí při sexuálních aktivitách za úplatu nebo za poskytnutí jiného plnění. V České republice významně vzrostla po otevření hranic v roce 1989. Tento problém je navíc komplikovaný skutečností, že obecná prostituce v České republice není trestným činem a její soudní projednávání potřebuje užití jiných trestných činů (např. kuplířství, omezování osobní svobody aj.). Kazuistika 2 Do Dětského krizového centra zavolal 12letý chlapec. Žádal o pomoc v problémech, do kterých se dostal, když se seznámil v jistých pražských lázních se skupinou cizinců.


23

Pozvali jej do bytu, patřícímu jednomu z nich. Nabídli mu pornografické obrázky k prohlížení, vlídně se k němu chovali. Příště na něm žádali fotografovat jej při pózování, nejprve oblečeného, pak nahého, posléze při různých sexuálních aktech (masturbace) a konečně sexuální styk s muži v nejrůznějších polohách. Za tyto návštěvy dostal velké množství peněz, jimiž postupně, aniž si toho doma či ve škole všimli, hostil své kamarády. Zval je do heren, do restaurací, cukráren. Vše za ně platil. Poté jeho cizinečtí přátelé žádali další chlapce. Vzhledem k tomu, že byl velmi organizačně schopný, dokázal vybudovat dobře fungující skupinu hochů, která ve velkém sloužila svým hostitelům. Ti nežádali již jen pornografii (aktivní proti pasivní – prohlížení obrázků), ale pravidelný homosexuální styk v nejrůznějších podobách. Situace se mu však vymkla z rukou, nevěděl kudy kam, a proto požádal o pomoc. Okamžitě jsme jej pozvali. Přišel sám, přiměřeně vyvinutý chlapec, velmi inteligentní, nervózní. Vše podrobně vypověděl, uvedl jména cizinců, kteří jej takto využívali i dalších chlapců. Pozvali jsme jeho matku, která o ničem nevěděla a byla nesmírně překvapena. Nic na něm prý nepoznala. Přestože chodil pozdě domů, měl spoustu peněz a snad i občas pil (drog se prý nikdy nedotkl, i když byly k dispozici). Rovněž škola nic nevěděla, chlapec se dobře učil, choval se velmi dobře. Všichni učitelé byli překvapeni, když jsme pak celou záležitost s nimi probírali. Školu to silně zasáhlo. Celou záležitost jsme okamžitě předali policii. Ta byla námi také překvapena. Ale jinak – nepříznivě, i když nás nehubovali. O celé skupině cizinců totiž již věděli, s několika vyslanectvími byli v kontaktu a získali souhlas k jejich zatčení. Po našem zásahu se však zahraniční „hosté“ okamžitě ztratili. Vyšetřování trvalo dlouho, pomohli jsme prosadit mírné řešení: psychoterapii. Dohled přebralo oddělení péče o rodinu a děti. Tato kazuistika současně ukazuje na to, jak dětská pornografie přechází či uvádí dětskou prostituci a naopak. Potvrzuje, že se různé formy komerčního sexuálního zneužívání dětí vzájemně prolínají. To se týká také homosexuálních pedofilních aktivit, zvláště u dospívajících chlapců. Dětská pornografie Dětskou pornografii chápeme jako jakékoli zobrazování dítěte, účastnícího se skutečné nebo předstírané explicitní sexuální aktivity, ať již je to jeho zpodobení, provedené jakýmkoli způsobem, a rovněž tak jakékoli zpodobení sexuálních orgánů dítěte, určené primárně k sexuálním úkonům. V České republice pornografie v poslední době vzrostla. Svědčí o tom řada odhalených případů, začínajících prohlížením pornografických obrázků, filmů a končících zobrazováním dětí v nejrůznějších sexuálních aktivitách a propadajících se do prostituce. V mravnostních trestných činech je vedena pod pojmem ohrožování mravnosti, jež v policejních statistikách vykazuje jistý vzestup. Je často spojována s pedofilií i s různými nejtěžšími formami sexuálního zneužívání, jako je sadismus a masochismus až sexuálně motivovaná vražda. Využívání dětí mladších 15 let pro pornografické časopisy rovněž vzrostlo, stejně tak jejich filmování a zobrazování na videu a internetu. Právě internet přinesl do celého problému úplně nové prvky, nikoli jen v oblasti anonymního šíření obrazů a dějů, ale hlavně v jeho závažnosti a ohrožení (tzv. tvrdé porno) pro dobrý vývoj dětí.

24


Proto také v roce 1999 Policie ČR zřídila, v kontextu se zahraničím, zvláštní útvar pro potírání počítačové kriminality, jenž se zabývá zvláště bojem proti výrobě a rozšiřování internetové dětské pornografie. První příznivé výsledky se již projevily. Velmi obtížné je zjišťování výrobců a dodavatelů tohoto zobrazování dětí na internetové síti. Vážným problémem je získávání obětí. U dívek se tak děje často s jejich formálním souhlasem, někdy i se souhlasem jejich rodičů (jde v podstatě o přímý prodej nezletilých, až k jejich únosům a zavlečení do ciziny). Zvlášť nebezpečné je získávání mladistvých dívek do ciziny na lákavé inzeráty nabízející místo barmanky, tanečnice, nebo „výhodný“ sňatek. Většinou takový způsob „náboru“ končí ponižující detencí ve veřejném domě a nemožností návratu domů. U chlapců je situace jiná. Nejčastěji jsou získáváni pro pedofilní homosexuální prostituci organizátory sexuální turistiky, dnes z nejbližšího zahraničí. Omezování jejich svobody není příliš časté. Většinou se totiž rozhodují sami a sami pak se svým partnerem udržují různě dlouhý a intenzivní vztah. Tato komunikace většinou začíná prostřednictvím dětské pornografie, rovněž dobře organizované. Specifické rysy CSEC Komerční forma sexuálního zneužívání dětí přináší některé zvláštnosti do celého obrazu CSA. Především se dotýká podstatně více jedinců než jednoho sexuálního abúzora a jeho oběti. Do tohoto procesu současně vstupují organizované aktivity, které jen připravují, provádějí nebo zajišťují celý proces uspokojování sexuálních abúzorů. Jak organizátoři, tak žadatelé žijí často daleko od místa činu. Na druhé straně může více abúzorů zneužít či znásilnit jedinou oběť. Takové situace hraničí již se samotnou její existencí. Komerční motiv tu bývá přehlušen sexuálním násilím, jež samo o sobě – na štěstí zcela výjimečně – je důvodem takového činu. Tato komerce se vyznačuje značnou mobilitou, překračující většinou státní hranice. Tím se současně internacionalizuje a stává se mezinárodním jevem. Nabývá přitom neustále více rysů organizovaného zločinu a dítě se stává přímo jeho součástí či objektem, vlastním „zbožím“. V současné době se to dotýká i České republiky. To charakterizuje i oběti zmíněného jevu. Zatímco při nekomplikovaném sexuálním zneužívání dětí hraje rozhodující roli více či méně narušená rodina a abúzora je nutno hledat především v ní, při komerčním sexuálním zneužívání jde většinou o přímé násilí či nátlak zprostředkovatelů i abúzorů k dosažení svých cílů zvenčí. Komerční sexuální zneužívání dětí znamená vždy trestný čin. Proto je účast orgánů činných v trestním řízení nezbytná. Tento jev překračuje často národní hranice, a proto vyžaduje mezinárodní spolupráci. Trestně právní úprava CSEC Komerční sexuální zneužívání dětí, přestože jde o závažný trestní čin téměř ve všech podobách, není v českých zákonech definován jako celek. Nicméně jeho jednotlivé součásti nacházejí své příslušné dikce v našem trestním zákoně, podle kterých lze postupovat v trestně právním řízení (viz popis a analýza mezinárodní a národní jurisdikce ve 3. a 4. kapitole této práce).


25

Škola a CSEC V převážné většině se komerční sexuální zneužívání dotýká školních dětí. Přesto se ve škole nevěnuje tomuto problému náležitá pozornost. A to jednak z neznalosti učitelů této problematiky, jejich nevšímavosti k ní, nadměrné stydlivosti, necitlivosti k zvláštnímu chování dítěte, jednak z jejich nedůvěry k dětem a nízké empatie k nim. To vše se pak vrací uzavřením se dětí před učitelem, jeho odmítáním a ztrátou důvěry. Učitelé mají obavy z povinného ohlášení týrání nebo zneužívání dítěte a z jednání s policií. Proto je třeba již při podezření na CSA nebo CSEC poslat dítě ihned na vyšetření k dětskému lékaři, do dětského krizového centra, pedagogicko-psychologické poradny či do nemocnice, kde se postarají o další. Skutek či podezření na něj se hlásí orgánu péče o rodinu a děti, v urgentních případech přímo policii. O postupech a návodech pro učitele, co činit při zachycení takových případů CSA a CSEC, se toho v široké pedagogické obci mnoho neví. Proto je tak důležitý požadavek na náležité poučení pedagogů o této problematice a jejím řešení, zvláště pak o způsobech a metodách účinné prevence (Elliottová, E., 1994). Veřejnost a CSEC Zatímco syndrom CSA, jeho relativní četnost a závažnost pro děti jím zasažené jsou snad v široké veřejnosti dostatečně známy, u výskytu jeho komerční formy tomu tak není. Stále zde převládá obecné mínění, že takové zacházení s dětmi u nás neexistuje – a pokud se někdy objeví, je chápáno jako výjimka. Teorie vrcholu ledovce v této oblasti ve veřejnosti tedy neplatí, jde prý jen o mimořádný jev, který není třeba zvláště sledovat a věnovat se mu. A to i přesto, že se v České republice vyskytla řada případů CSEC v různých formách – jak v příhraničních oblastech, tak ve vnitrozemí. Ve výskytu, závažnosti, ale i obtížnosti detekce tohoto jevu převládá v rámci vnitrozemí Praha. Je tomu tak díky mezinárodním aktivitám, především 1. a 2. světovému shromáždění boje proti CSEC, a tlaku ze zahraničí řádně prověřit všechny případy, jež byly za komerční CSA označeny. Je třeba orientovat pozornost na rizikové oblasti, kde mohou být děti sexuálně vykořisťovány nebo kde s nimi může být takto zacházeno. Současně je nutné seriózním způsobem více informovat o výskytu CSEC či podezření na něj co nejširší veřejnost, včetně dětské. Samozřejmě pokud již chápe, oč běží. I zde platí zásada a právo dítěte, že nejlépe se ochrání samo. Pokud ovšem zná nebezpečí i způsoby, jak se má takovým nebezpečím vyhýbat, kdy a jak se samostatně útočníkovi postavit a kdy co nejdříve utéci. Mnohokrát více to platí u syndromu CSEC pro jeho mimořádnou nebezpečnost. Velmi zasvěceně o této otázce píše Elliottová (Elliottová, E., 1994). Komerční sexuální zneužívání dětí v České republice Tato forma sexuálního zneužívání dětí byla již popsána v kontextu jejího poznávání a řešení v naší zemi. Vznik české sociální pediatrie v 60. letech a její vývoj se staly základnou pro řešení těchto otázek – i za cenu medikalizace sociálního problému v naší zemi. V té době nebylo totiž nikoho, kdo by se zabýval tak závažnou problematikou (pokud byla vůbec přiznávána a povolena možnost ji pojmenovat a řešit) než sociálně orientovaní dětští lékaři. V tomto směru byla významná konference Československé pediatrické společnosti v roce 1970 v Pardubicích (Ringel, J., 1971). Jejím cílem bylo upozornit na

26


problematiku týraného dítěte a věnovat se jí i u nás v souvislosti s překvapivě velkým množstvím těchto případů. Na této konferenci prof. Ringel mimo jiné uvedl, že ve Východočeském kraji za 5 let zemřelo za užití násilí více dětí než na infekční onemocnění za stejnou dobu. Upozornil nejen na nebezpečí ideových omylů, ale též na chybnou představu, že když má někdo dítě, tak je má rád a neubližuje mu. Ukázalo se, že téměř 20 let jsme více méně pokulhávali za významnými trendy v oblasti týrání, zneužívání a zanedbávání dětí a jejich řešením ve světě. Teprve rok 1989 umožnil zabývat se otevřeně a svobodně těmito otázkami. Začala se věnovat zvýšená pozornost klinikům, sociálním pracovníkům, orgánům činných v trestním řízení, poznávání a řešení syndromu CAN a posléze syndromu CSA. Někdy se přitom zdálo, že toto úsilí přecházelo od seriózně vedených činností k jakési módní vlně, podporované bulvárně laděnými médii. V průběhu několika dalších let problematika sexuálního zneužívání dětí (CSA) otevřela problematiku syndromu CSEC a jeho obtížného poznávání a řešení. Tento syndrom patří v současné době k nejžhavějším problémům péče o dítě vůbec. Česká republika nebyla naštěstí tímto jevem příliš zasažena (nebo jsme to nevěděli či nesměli vědět). Byla spíše zemí tranzitní než cílovou. Tou se však nyní stává, „díky“ její poloze ve středu Evropy, lacinému a bezpečnému sexu (HIV/AIDS) a mírným zákonům. To jsou všechno základy pro výnosný obchod sexuálního charakteru s dětmi, který se u nás již rozbíhá, ačkoli na něj nejsme dostatečně připraveni. Stejně tak tomu je i s jinými „artikly“ organizovaného zločinu, jako jsou drogy, maladaptace, děti na ulici a děti ulice, únosy dětí k nejrůznějším účelům, novodobé otroctví žen a dětí, válečné konflikty apod. Vše je spojeno s problémy chudoby, zvláště u ohrožených a postižených dětí. Ať už jako příčiny, či následku. Tyto aktivity samy o sobě jsou mnohostranné, náročné na odhalení i řešení daného problému. Při tomto procesu se původní velký podíl činnosti pediatrů průběžně zmenšuje, což je ke škodě věci a především samotných dětí. Teoretická základna poznání a řešení CSEC Teoretickou základnu pro tyto činnosti vytváří řada studií uskutečněných nejenom v zahraničí, ale i u nás. Dále řada již českých publikací, včetně první naší monografie o týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětech (Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z., 1995), uspořádání 3. Evropského kongresu v Praze a 1. Národní konference v Mostě 1993. Významné jsou 3 mezinárodní konference East–West, věnované sexuálnímu zneužívání dětí, sexuálnímu násilí a post-traumatickému stresovému syndromu. Tradičně se konají každý 3. rok v Praze. Dále je třeba zmínit řadu národních setkání na toto téma. Významné byly i 2 mezinárodní konference, věnované domácímu násilí a násilí na dětech. Řešená problematika se v tomto úsilí logicky soustředila na detekci tohoto jevu i jeho řešení a terapii, mnohdy dlouhodobé. Rozvoj našich poznatků a zkušeností v oblasti syndromu CAN stále více zahrnoval i syndrom CSA. Tyto aktivity, vedoucí k hlubšímu a širšímu porozumění jeho složitosti a závažnosti v dětské populaci, otevřely v 90. letech nejen ve světě, ale i u nás problém komerčního sexuálního zneužívání či vykořisťování dětí. Tehdy se propojilo sexuální zneužívání dětí s obchodem s nimi a s organizovaným zločinem. Tento problém se postupně stával v celém světě výraznějším a jeho řešení obtížněj-


27

ším. Donedávna nebyl u nás tento „nový“ jev příliš znám, a proto byl statisticky zachycován jen na jednotkové úrovni, dokonce se o jeho výskytu v České republice pochybovalo. Nicméně s každým jednotlivým případem se ukazovala stále zřetelněji jeho závažnost, mnohorozměrnost, složitost a nebezpečnost, a tím i bezpodmínečnost se tomuto jevu intenzivně věnovat. Incidence a prevalence CAN, CSA a CSEC v České republice V naší praxi dílčích analýz, vázaných na všechny formy CAN, zvláště pak CSA, lze důvodně předpokládat, že incidence a prevalence CSEC u nás stoupá, i když je na velmi nízké úrovni (Sborník z I. národní konference, 2001). O tomto trendu svědčí případy zachycené dětskými krizovými centry v zemi, mediálně popsané případy i zjišťované relace takto postižených dětí na celostátní Lince bezpečí. Závažným argumentem pro toto tvrzení je zjištění J. Hanušové–Tlačilové, uvedené v její práci, jež je součástí této studie, o významném rozdílu v počtu zjištěných dětí policií pro CSEC (Sborník abstrakt 3. evropské konference o týraném a zneužívaném a zanedbávaném dítěti, 1993) a počtu dětí uváděných ve sdělovacích prostředcích (Červinková–Riegrová, M., 1894; Dunovský, J. et al., 1999). Problematiku CSEC i její evidenci nutno chápat v kontextu s registrací CAN a v jejím rámci CSA. Zvláštní skupinu tvoří děti sexuálně zneužívané z komerčních důvodů. Bylo již uvedeno zjištění Spojených států amerických o 1–2% incidenci případů CAN. Přijmeme-li tuto relaci na její dolní hranici za blízkou naší skutečnosti o výskytu syndromu CAN v České republice, můžeme odhadovat, že je u nás zasaženo CAN více než 20 000 dětí ročně. Sečteme-li ale údaje ze všech našich statistik oficiálních i neoficiálních, především z Linky důvěry, víme asi jen o 5000 dětech. To jednoznačně potvrzuje „skrytost“ tohoto fenoménu, policií také nazývaného „velká latence“, a teorii „špičky ledovce“. Znamená to, že pod hladinou poznání se vyskytuje daleko více případů než nad ní. Dalšími rozbory, bohužel již jen na bázi odhadů a pravděpodobností, lze předpokládat, že asi 50 % dětí trpí tělesným týráním, asi 10 % psychickým týráním. Zanedbávání jak v oblasti psychické, tak tělesné je značně rozšířeno především v rozvojových zemích. Diagnostika je však velmi obtížná a přesná čísla snad nelze ani získat. Také proto, že příčiny a klinické obrazy těchto jevů se výrazně prolínají a překrývají. Jedna forma CAN přechází v druhou nebo se s jinými spojuje (Dunovský, J., Dytrych Z., Matějček, Z., 1995). Sexuální zneužívání se ve svém výskytu odhaduje asi na jednu třetinu z dětí dotčených CAN. Přitom naše policejní statistiky vykazují ročně výskyt kolem 1200 dětí s CSA, z nich však jen 9 bylo označeno jako komerční. Statisticky významnější, i když nikoli přesnější, jsou údaje o prevalenci CSA v populaci. Právě první studie ze sledovaných let o této prevalenci vykazovaly až u 60 % žen a 30 % mužů nějakou sexuální ataku vůči nim v jejich dětství. Při zpřesnění kritérií takového úkolu byly zjišťovány o polovinu menší hodnoty, a to ve velmi náročných retrográdních či anamnestických studiích ve světě i u nás. Weiss se Zvěřinou uvádějí ještě nižší prevalenci CSA v populaci (Weiss, P., Zvěřina, J., 1997) – asi 10 % u žen, 8 % u mužů. Naproti tomu Vaníčková uvádí opakovaně 30 % u žen a 15 % u mužů (Vaníčková, E., 2001). Právě toto vysoké číslo o prevalenci CSA „vzbudilo“ pozornost odborníků. Od tohoto jevu totiž není k syndromu CSEC daleko. Je třeba si však uvědomit, že tento syndrom podléhá velké medializaci, a tím i nepřesnosti

28


až nabubřelosti. Zjištěné údaje je třeba brát s velkou opatrností, nicméně i tato čísla něco vypovídají o existenci a závažnosti tohoto jevu. Důležité je si toto uvědomit při prezentaci různých afér, jak se o tom přesvědčila také Česká republika. Péče o děti zasažené CSEC Po roce 1989, kdy se již mohlo volně a bez zábran zabývat problematikou CAN, CSA a posléze CSEC, se potvrdilo, že péči o tyto děti je třeba koncipovat komplexně, interdisciplinárně a mezioborově. Předznamenávalo to i poznání autora těchto řádků při zřizování a hlavně provozu sociálně pediatrické poradny při dětské klinice I. LF v Praze Krči a dětského oddělení OÚNZ v Praze 4 (Dunovský, J., Karabelová, H., 1973). Zde se na začátku 70. let začaly poprvé u nás ambulantně, lůžkově i v rodinách samých řešit problémy dětí týraných, zneužívaných a zanedbávaných. I když činnost této poradny musela být z politických důvodů ukončena, byly získány závažné poznatky i zkušenosti, které autorovi a jeho spolupracovníkům umožnily otevřít první Dětské krizové centrum (dále jen DKC) v Praze Michli v roce 1992. Trvá dosud a nyní se spolu s Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí, v rámci jeho vědeckého úkolu, hodnotí komplex činností tohoto zařízení za 10 let. Práce Centra umožnila autorovi koncipovat systémové řešení tohoto problému na všech úrovních uspořádání státu (Dunovský, J., 2002). Vedle ambulantní složky DKC je tu složka pobytová či azylová. Komunikace s „terénem“ je zajištěna prací v rodině a s rodinou, většinou dlouhodobého charakteru. Linka bezpečí, jako součást DKC, zajišťuje komunikaci a pomoc především v emergentních situacích a plní funkci poradenskou i zprostředkovatelskou. Ačkoli takové pracoviště DKC odpovídalo opakovaným požadavkům mezinárodních ustanovení i snahám některých našich resortů (Ministerstvo zdravotnictví ČR, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR apod.), nepodařilo se vybudovat logicky propojenou síť takových pracovišť v celém státě. Osamoceně a nekoordinovaně zůstalo několik dětských center, azylových domů a telefonických linek bezpečí a důvěry. Stát se bohužel příliš aktivně neúčastnil a neúčastní na této péči, a tak jsme se museli a musíme více méně opírat o nestátní organizace. Ty jsou ovšem nedostatečně finančně zabezpečeny a mají omezenou činnost danou novým zákonem o sociálně právní ochraně dítěte. Nicméně se postupně rozvíjejí různá centra a zařízení, řešící situaci těchto dětí. Děje se tak však příliš živelně, často jsou odborně nezajištěna a vždy trpí nedostatkem finančních prostředků. Nyní bylo založeno v Jihočeském kraji Krizové centrum pro děti a rodinu v Českých Budějovicích s nadějí na uspořádání systémového řešení případů CAN, CSA a nyní i CSEC v celém kraji. Současně se stalo klinickým pracovištěm Zdravotně sociální fakulty JU. Základní činností těchto zařízení (ale i dalších, např. pedagogicko-psychologických poraden, speciálně-pedagogických center, dětských diagnostických ústavů, kojeneckých ústavů apod.) je klinická práce pro děti jakkoli ohrožené či týrané a zneužívané. Prvním úkolem interdisciplinárního týmu v zařízení (sociální pracovník, psycholog, lékař apod.) je stanovit co nejpřesnější, komplexní diagnózu. Děje se tak na základě odborně přijaté sociální, rodinné a osobní anamnézy dítěte. Zde podle povahy a závažnosti dané problematiky pracovníci zařízení poskytují pomoc buď sami, nebo častěji spolu s pracovníky oddělení sociálně právní ochrany dětí. V zá-


29

važných případech, u podezřelých z trestného činu, je pak nutné okamžité hlášení příslušnému útvaru Policie ČR. Vedle rozhodujícího úkolu – zabývat se klinickou problematikou syndromu CAN a dalších jeho forem – má DKC v kraji celou řadu dalších úkolů při náležitém řešení všech forem a způsobů ubližování dětem. Většina těchto úkolů je zmíněna na různých místech této studie, nicméně podrobný popis a rozsah klinické práce ve prospěch dětí v krizové situaci je uváděn v řadě našich publikací. Prevence CAN, CSA a hlavně CSEC Výrazný prostor je dán prevenci, bez níž nemůže existovat účinný boj proti tomuto závažnému jevu. Je jí třeba koncipovat co nejšířeji, a to na všech jejích rovinách a ve všech cílových oblastech. 1. Primární prevence CSA a CSEC Rozhodující roli v prevenci vůbec a ve zde projednávané sféře hraje primární prevence. Představuje podporu a rozvoj zdravého stylu života, ovlivňujícího dobré fungování rodiny a vice versa. Dále je tu výchova rodičů k plné odpovědnosti za své děti a nejen k jejich vlastním právům, ale i povinnostem, odpovídajícím stavu a vývoji dítěte. Prevence je zaměřena nejen na vytváření co nejpříznivějších podmínek života dítěte, ale také na osvojení si znalostí o tom, jak poznat různá ohrožení a známky nebezpečí, a to zvláště sexuálního útoku. Zde lze získat schopnosti, jak chránit sama sebe před nejrůznějším nebezpečím. To ovšem znamená znát rizikové situace v tomto směru, naučit se jim vyhýbat a „nepokoušet“ osud (Kovařík, J., Kukla, L., 1996; Ringel, J., 1971). 2. Sekundární prevence CSA a CSEC V sekundární prevenci se orientuje pozornost především na detekci CSA, hlavně z hlediska CSEC. Významná je především povinnost hlášení zjištěného sexuálního zneužití dětí či jen podezření na ně. S tím souvisí i zavedení a práce s monitorováním těchto stavů. Zvlášť důležitá je pozornost k co nejšetrnějšímu zacházení s dětmi, u kterých je podezření na jejich sexuální zasažení. Nezbytné je při tom znát všechny možnosti sekundární viktimizace dětí v takových situacích a maximálně respektovat jejich prospěch. Nebezpečné je zejména opakované vyptávání různými odborníky na různých místech na totéž, obzvlášť schází-li potřebná empatie a profesionalita. Prevence tohoto druhotného postižení dětí je proto zvlášť důležitá. 3. Terciární prevence CSA a CSEC Po terciární prevenci je žádáno, aby chránila zasažené děti před dalšími možnými ataky a prosazovala a aplikovala všechny vhodné prostředky, aby poškození dítěte bylo eliminováno nebo alespoň minimalizováno. Sem patří např. nežádoucí syndrom druhotného poškozování dítěte jeho nešetrným vyšetřováním, neúplnou či chybnou terapií a rehabilitací, jeho nedostatečnou ochranou před pronásledováním abúzora či přisuzováním viny za zneužití dítěte jemu samému apod. Je neuvěřitelné, co mohou na dítě provinivší se dospělí vymyslit a co s ním provádět, zvláště je-li vše kryto intimitou rodiny. V tomto smyslu jsme obsahu, formám a uskutečňování náležité

30


terciární prevence mnoho dlužni, hlavně však postiženým dětem, jež na takovou pomoc a podporu čekají, přesněji řečeno na niž mají právo. K těmto aktivitám patří i škola, ostatní disciplíny a obory, mládežnické organizace. Nejzávažnějším nedostatkem je však dosud nerozvinutá, ale opomíjená (dokonce samotnými sociálními pracovníky) klinická, aktivní sociální práce s rodinou a v rodině. Ta se má orientovat především na to, aby dítě z ní (je-li to jen trochu možné) nemuselo být odebíráno. Pokud se tak stalo, je třeba použít všechny prostředky, aby se do své rodiny mohlo vrátit. Právě tato aktivita, obdobně jako primární, sekundární a terciární prevence, se stává významným prostředkem, jak dítěti uchránit vlastní rodinu. I když je nám tento postup v podstatě cizí a u nás snad i nepřijatelný (souvisí totiž s preferencí biologické rodiny proti náhradní), je nutno se mu zatím alespoň učit porozumět. Naše současná sociální práce se bohužel stále omezuje většinou jen na dávkovou a finanční pomoc a podporu, umístění do ústavu či nějakého léčebného zařízení. Pomineme-li prostředky, které nejsou vždy smysluplně využité na kvalitní zajištění života dítěte mimo rodinu, nemůžeme pominout nezbytnost skutečné, účinné sociální pomoci a podpory. Ta by měla vést a vychovávat děti, jakkoli potřebné, k řádnému a smysluplnému životu. Je důležité, aby se uměly již jako dospívající rozhodovat samy o sobě, samozřejmě za úvodní pomoci odpovědných pracovníků. Jde o velmi závažné téma, zvláště když bezprostředně souvisí s jiným, neméně závažným problémem – náhradní rodinnou péčí. Sem nutno zařadit i soustavnou péči, podporu a pomoc rodině, aby bylo dítě co nejméně umísťováno mimo ni, nebo aby je rodina spontánně neopouštěla. Zde je nutno počítat i s přítomností členů širší rodiny a jejich ochotou participovat na utváření osudu takto zasaženého dítěte. A to i přesto, co bylo zmíněno o nebezpečích, jež může nehodný rodič či rodiče v těchto souvislostech způsobit. Stejně tak nemůžeme pominout i významnou etickou složku této podpory a pomoci, jež nesmí vést ani k pasivitě v utváření osudů těchto dětí, ani k trvalé závislosti na pomoci druhých. První Světový kongres ve Stockholmu a Národní plán boje České republiky proti CSEC V roce 1996 se na základě několikaletých příprav, studií i praxe s bojem proti syndromu sexuálního zneužívání dětí, které se spojilo s obchodem s lidmi a s organizovaným zločinem, uskutečnil za vedení OSN ve Stockholmu první světový kongres věnovaný tomuto fenoménu. Ten svou závěrečnou Deklarací a Plánem agendy boje proti němu zavázal všechny členské státy OSN přidat se k tomuto světovému úsilí, připravit národní plány k likvidaci tohoto syndromu a podle nich postupovat. Česká republika přistoupila k plnění tohoto úkolu téměř po 4 letech. V roce 2000 přijala Česká vláda Národní plán boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí za gesce Ministerstva vnitra ČR. Jeho plnění zhodnotila v roce 2002 a schválila aktualizovaný plán dalších opatření na tomto úseku péče o dítě pro příští období. O obsahu tohoto fenoménu, o požadavcích jednotlivých okruhů a daného syndromu jako celku i o plnění těchto požadavků a stanovování dalších úkolů je podána podrobná zpráva v 6. kapitole této práce. Důležitá je také informace o 2. Světovém kongresu v Jokohamě a jeho Globálním závazku 2001. Ty jsou rovněž obsaženy v této kapitole. Stanovují – vedle doporučení Výboru OSN pro práva dítěte z roku 2003 – další směry v boji proti CSEC na příští období.


31

2.2.6 Závěr Na historickém pozadí vývoje a výskytu syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte byla popsána situace a problémy sexuálně zneužívaných dětí. Odtud pak přešel autor k problematice komerčního sexuálního zneužívání dětí. Poukázal na jeho 3 hlavní formy: obchodování s dětmi, dětskou prostituci a pornografii. Popsal je a popis doplnil kazuistikami. Ty potvrdily též jeho opakované zdůrazňování vzájemného prolínání tohoto jevu s dalšími formami a projevy CAN a CSA. Jejich rozdělení je tedy jen didaktickou záležitostí, rozhodující je holistické chápání tohoto typu ubližování dítěti a jeho řešení. Poukázal také na některé specifické rysy tohoto syndromu, jako je mnohem větší četnost zúčastněných subjektů i obětí tohoto trestného činu v populaci i náležitost k organizovanému zločinu včetně jeho internacionální povahy. Ačkoli komerční sexuální zneužívání není v našem trestním zákonu definováno jako takové, je prakticky právně pokryto celou řadou dílčích trestních činů, jež tuto právní mezeru vyplňují. Při hodnocení této péče je možno se setkat s řadou problémů a nedostatků, v nichž je třeba uvést alespoň malé znalosti a schopnosti profesionálních pracovníků i jejich rozpaky při řešení případů CSEC. Nejčastěji se lze setkat s úzkou úrovní mezioborové péče o rodinu a dítě a aktivní sociální práce vůbec. Jako významná se přitom ukazuje mezinárodní spolupráce, vzdělávání pracovníků a výzkum. Tyto problémy a řada dalších jsou obsaženy v Národním plánu boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí, kde jsou dány i hlavní cesty a způsoby, jak tyto nedostatky odstranit. V posledních letech, v podstatě od roku 1993, kdy jsme u nás uspořádali 3. Evropský kongres o prevenci syndromu CAN, jsme relativně dost vykonali v jeho řešení a přístupech k němu. Dostali jsme se tím na určitou úroveň, která otevřela nutnost dalšího postupu, tentokrát na kvalitativně vyšším stupni. Právě sem patří relativně nový jev – komerční sexuální zneužívání dětí a speciální péče o ně. Dosažení kvalitativně vyššího stupně se však neobejde bez koncipování a prosazení nových systémových přístupů k této problematice a jejímu řešení v bezprostřední návaznosti na všechny zúčastněné instituce a orgány péče o dítě. Naše úroveň ovšem zaostává za běžnou úrovní takové péče v rozvinutých zemích, ke kterým se chceme počítat. Nabízí se tedy možnost, že jestliže se nám podaří prosadit nové principy a postupy, vybudovat moderní péči o děti zasažené syndromem CAN, můžeme výrazně přispět i k tolik potřebné renesanci naší komplexní péče o rodinu a děti včetně náležitého poznávání a řešení komerčního sexuálního zneužívání dětí. Seznam použitých zdrojů: 1. Bentovin, A.: Týraní a sexuální zneužívání v rodinách. Praha, Grada Publishing 1998, s. 120, ISBN 80-7169-629-3. 2. Červinková–Riegrová, M.: Ochrana chudé a opuštěné mládeže. Praha, Bursík a Kohout 1894. 3. Dunovský, J., Karabelová, H.: Sociálně pediatrická poradna, její pojetí, začlenění a činnost. Prakt. lék. 63, 6, 1973, s. 236–240. 4. Dunovský, J.: Überblick über die gesundheitliche und soziale Fürsorge in der Tschechischen Republik. Paediatrie und Grenzgebiete 1994, s. 33, 213.

32


5. Dunovský, J. – Dytrych, Z. – Matějček, Z.: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha, Grada Publishing 1995, s. 248, ISBN 80-85121-99-9. 6. Dunovský, J. et al.: Sociální pediatrie. 1. vyd. Praha, Grada Publishing 1999, s. 297, ISBN 80-7169-254-9. 7. Dunovský, J.: Péče o rodinu a děti v tísni, systémové řešení problému. Zdravotnictví a právo, 11, 2002. 8. Dunovský, J.: Komerční zneužívání dětí na přelomu tisíciletí. Prakt. lék. 6., 2002, s. 311–316. 9. Elliottová, E.: Jak ochránit své dítě. Praha, Portál 1994. 10. Finkelhor, D.: Sexuality victimized children. New York, Free press 1979. 11. Kovařík, J., Kukla, L.: Situační analýza v České Republice za r. 1996. Praha, UNICEF 1996. 12. Langmeier, J., Matějček, Z.: Psychická deprivace v dětství. Praha, SZN 1963. 13. Malá, E., Raboch, J., Sovák, Z.: Sexuálně zneužívané děti. 1. vyd. Praha, Psychiatrické centrum, 1995, s. 128, ISBN 80-85-85121-99-9. 14. Peiper, A.: Chronik der Konderheilkunde, theime Verlag. Leipzig 1996. 15. Poethe, P.: Dítě v ohrožení. Praha, Zde a nyní GG 1996. 16. Ringel, J.: Týrání dítěte v rodině. ČS Pediat. 26, 1971, s. 243–246. 17. Rolland, R.: J. J. Rousseau. Praha, Fr. Borový 1948. 18. Sborník abstrakt 3. evropské konference o týraném a zneužívaném a zanedbávaném dítěti. Praha, MPSV 1991. 19. Sborník z I. národní konference: Komerční sexuální zneužívání dětí, násilí na dětech. Praha, Humanitas Profes 2001. 20. Schauer, C.: Kinder auf dem Strich, Bericht von der Deutsch – tschechischen Grenze. Berlin, UNICEF, ECPAT 2003. 21. Steffen, K.: Lebensbildnis Pestalozzis. Schweiz, Dormach 1939. 22. Vaníčková, E.: Násilí na dětech. Praha, Humanitas Profes 2001, s. 85. 23. Weiss, P., Zvěřina, J.: Prevalence sexuálního zneužití v obecné populaci: Výsledky národního výzkumu. Č.S. Psychiat. 93, 1997, s. 66–74. 24. Weiss, P. et al.: Sexuální zneužívání, pachatelé a oběti. Praha, Grada Publishing 1998, s. 211, ISBN 80-7169-795-8.

Analýza a komparace mezinárodních dokumentů v oblasti boje…

33

3. Analýza a komparace mezinárodních dokumentů v oblasti boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí (K. Hejč)

Ochrana a rozvoj práv dítěte prošly v mezinárodním měřítku zejména za posledních 40 let neuvěřitelně rychlým a dynamickým vývojem. Tato skutečnost by sama o sobě mohla být považována za pozitivní a slibnou z hlediska uvědomění si odpovědnosti ze strany světového společenství. Bohužel je však dynamičnost tohoto vývoje pouhou reflexí negativních proměn světa, v němž porušování lidských práv a základních svobod nabývá nejen na objemu, ale též na kvalitě a závažnosti. Ačkoli rozmach kriminálních aktivit z oblasti CSEC lze zaznamenat zejména v posledních letech v souvislosti s rozmachem nových technologií a organizovaného zločinu, počátky mezinárodního boje proti tomuto fenoménu sahají až k počátkům minulého století. Následující přehled uvádí nejvýznamnější mezinárodní dokumenty týkající se dané problematiky s uvedením nejdůležitějších dat (Pozn.: OT = original title, tj. název dokumentu v jazyce, ve kterém byl sjednán; EF = entry into force, tj. vstup dokumentu v platnost, též nabytí účinnosti; CP = Contracting Parties, tj. počet smluvních stran dokumentu; S = signatures, tj. počet zemí, které dokument podepsaly, ale dosud neratifikovaly; ČR = datum ratifikace Českou republikou, popř. datum ratifikace ČSR, ČSSR nebo ČSFR; A = adopted, tj. datum přijetí dokumentu nesmluvní, deklaratorní povahy, resp. označení orgánu, který dokument přijal). 1. OT:

Úmluva o odstranění oběhu a obchodu s obscénními publikacemi, 1923 International Convention for the Suppression of the Circulation of and Traffic in Obscene Publications amended by the Protocol signed at Lake Success, New York, on 12 November 1947 EF: 2. 2. 1950 CP: 53 ČR: 30. 12. 1993 (12. 11. 1947) Ačkoli je tomuto smluvnímu dokumentu OSN letos již 80 let a jde zjevně o nejstarší smlouvu zabývající se CSEC, její ustanovení mají platnost dodnes. I přes poněkud zužující název zahrnuje úmluva ve skutečnosti všechny formy pornografie, které činí trestnými. Po smluvních stranách totiž vyžaduje, aby kriminalizovaly tvorbu, výrobu nebo držení obscénních materiálů jako písemností, kreseb, tisků, obrázků, fotografií, plakátů, emblémů, kinematografických filmů nebo jakýchkoli jiných obscénních materiálů, a to pro účely obchodování nebo z důvodu distribuce či veřejného vystavování. Stíhatelnými jsou i dovoz, vývoz, přeprava, reklama a účast v obchodování s jakýmikoli obscénními materiály. Pachatele by mělo být možné stíhat tou zemí, na

34


jejímž území uvedené činy spáchal. Pokud to zákony dané země dovolují, mohou být pachatelé stíháni státem, jehož jsou státními příslušníky. Ke konci roku 1994 byla Úmluva ratifikována 53 zeměmi, avšak poslední ratifikace je z roku 1983 (Kuba). Naopak došlo již ke dvěma výpovědím, a to ze strany Dánska (1967, bez udání důvodu) a Nizozemí (1985, z důvodu nesouladu jejich novelizovaného trestního zákona s ustanoveními Úmluvy) (Organizace spojených národů v New Yorku, http://www.un.org). 2. OT: EF: CP: ČR:

Úmluva MOP 29 o nucené práci, 1930 Convention concerning Forced or Compulsory Labour 1. 5. 1932 163 1. 1. 1993

Tato Úmluva MOP se zabývá nucenou prací a jejím zrušením. Jako nucenou nebo povinnou práci definuje jakoukoli práci nebo službu, která je od jakékoli osoby vynucena pod hrozbou jakéhokoli trestu a pro kterou se taková osoba sama dobrovolně nenabídla. Úmluva nebyla připravována s úmyslem pokrýt fenomén sexuálního vykořisťování a tím méně byla zamýšlena jako nástroj boje proti účasti dětí v ozbrojených konfliktech. Určité standardy MOP nicméně mají k této problematice vztah. Výše zmíněná Úmluva není klíčovým nástrojem v boji proti CSEC a nemá v tomto směru dokonce ani žádnou větší hodnotu. Počtem smluvních stran (136 zemí k 1. 6. 1995) však alespoň dává váhu tezi, že každá forma nucené nebo povinné práce vykonávaná dětmi musí být dlouhodobě předmětem zákazu (Dokumentační středisko Mezinárodní organizace práce, http://www.ilo.org/ilolex). 3.

Úmluva o zabránění obchodování s lidmi a vykořisťování prostituce jiných, 1949 OT: Convention for the Suppression of the Traffic in Persons and of the Exploitation of the Prostitution of Others EF: 25. 7. 1951 CP: 74 S: 14 ČR: 30. 12. 1993 (14. 3. 1958) Až do doby 2. OP (2000) šlo o jediný mezinárodní dokument, který se zabývá obchodováním s lidmi a vykořisťováním prostituce. Pokud by byla plněna všechna její ustanovení, měla by Úmluva dalekosáhlé výsledky v boji proti trestným činům, a to jak ve vztahu k dospělým, tak i k dětem. Úmluva se nezaměřuje ani tak na prostitutky, jako spíše na kuplíře (pasáky). Požaduje po státech, aby zavedly opatření zaměřená na prevenci prostituce a na rehabilitaci prostitutek. Od téměř 70 států, které Úmluvu ratifikovaly, se vyžaduje kontrolovat obchodování s lidmi (včetně dětí) obojího pohlaví pro účely prostituce. Cílem Úmluvy bylo mj. konsolidovat závazky plynoucí z Mezinárodní dohody o potlačení bílého obchodu s otroky (1904), Mezinárodní úmluvy o potlačení bílého


35

obchodu s otroky (1910), Mezinárodní úmluvy o potlačení obchodu se ženami a dětmi (1921) a Mezinárodní úmluvy o potlačení obchodu s plnoletými ženami (1933). Jejím přijetím byly tyto smlouvy překonány. Základním cílem je, aby smluvní strany trestaly všechny osoby, které uspokojují vášně jiných, získávají, lákají nebo svádějí další osoby pro účely prostituce nebo vykořisťují prostituci jiných, i když se tak děje s jejich souhlasem. Trestné je provozování nevěstinců a pronájem ubytování pro účely prostituce jiných (Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva, http://www.unhchr.ch). 4. OT: EF: CP: S: ČR:

Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách, 1950 Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms 3. 9. 1953 44 1 1. 1. 1993 (18 .3. 1992)

Z hlediska evropského práva lidských práv se jedná o klíčový dokument, i když není nijak profilován pro boj proti CSEC. Jedná se o 1. regionální úmluvu přijatou po Všeobecné deklaraci lidských práv. Úmluva nabyla účinnosti v roce 1953. Klíčovým ustanovením týkajícím se problému CSEC je článek 4, který uvádí, že nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví a od nikoho se nebude vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce (Evropský smluvní systém Rady Evropy ETS, http://conventions.coe.int). 5.

Dodatková úmluva o zrušení otroctví, obchodu s otroky a institucí a praktik podobných otroctví, 1956 OT: Supplementary Convention on the Abolition of Slavery, the Slave Trade, and Institutions and Practices Similar to Slavery EF: 30. 4. 1957 CP: 119 S: 35 ČR: 22. 2. 1993 (13. 6. 1958) Úmluva rozšiřuje záběr definice otroctví a podobných praktik, která je obsažena v základní Úmluvě o otroctví z roku 1926. Obsáhla tak i praktiky otrockých forem svateb a vykořisťování dětí a adolescentů. Byla ratifikována 106 státy. Klíčovým ustanovením Úmluvy je pro naše účely článek 1, který v odstavci d) mj. uvádí přímo definici dítěte jako osoby mladší 18 let. Od smluvních stran chce, aby přijaly veškerá vykonatelná a nezbytná legislativní a další opatření k urychlenému zrušení či zbavení se „jakýchkoli institucí nebo praktik, při kterých je dítě nebo osoba mladší 18 let oběma nebo jedním ze svých vlastních rodičů nebo opatrovníkem dopravena jiné osobě, ať již za odměnu nebo ne, s cílem vykořisťování dítěte nebo mladého člověka nebo jejich práce“ (Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, http://www.unhchr.ch).

36


6. OT: EF: CP: ČR:

Úmluva MOP 105 o zrušení nucené práce, 1957 Convention concerning the Abolition of Forced Labour 17. 1. 1959 161 6. 8. 1996

Také Úmluva MOP se podobně jako Úmluva 29 z roku 1930 zabývá zrušením nucené práce. Závěry Mezinárodního semináře OSN o způsobech a prostředcích pro dosažení odstranění vykořisťování dětské práce ve všech částech světa (podzim 1985) obsahují následující klauzuli: „vykořisťování dětské práce má mnoho podob a určité typy vykořisťování jako např. dětská prostituce… jsou obzvláště odpudivé“. Zcela zřejmá interpretace říká, že nejméně na mezinárodní úrovni je dětská prostituce považována ze formu vykořisťující dětské práce. Ani tato Úmluva MOP nebyla však připravována s úmyslem pokrýt fenomén sexuálního vykořisťování a nehraje klíčovou roli v boji proti CSEC. Naopak stanovuje řadu podmínek, při jejichž splnění lze nucenou práci vymáhat, např. povinná vojenská služba, běžné občanské povinnosti, následky soudního rozhodnutí, nebezpečí ohrožení apod. Výkon takové práce je však článkem 11 vymezen pouze „fyzicky schopným mužům, kteří jsou zjevně starší 18 let a ne starší 45 let“ (Dokumentační středisko Mezinárodní organizace práce, http://www.ilo.org/ilolex). 7. OT: A:

Deklarace práv dítěte, 1959 Declaration of the Rights of the Child 20. 11. 1959, rezoluce Valného shromáždění OSN č.1386 (XIV)

Tato poměrně stručná, ale o to údernější deklarace explicitně nepoužívá pojmy jako „sexuální zneužívání dětí“ nebo „účast dětí v ozbrojených konfliktech“. V zásadě 9 však stanoví, že dítě má být chráněno před všemi formami nedbalosti, krutosti, vykořisťování a nesmí být v žádné podobě předmětem obchodu. Je zřejmé, že pojmem „jakákoli forma vykořisťování“ je potřeba chápat i problematiku CSEC (Práva dítěte v dokumentech, 1998). 8. OT: EF: CP: S: ČR:

Evropská sociální charta, 1961 European Social Charter 26. 2. 1965 26 6 3. 11. 1999

Vedle Evropské úmluvy o lidských právech zaměřené především na skupinu práv občanských a politických se Charta zaměřuje zejména na rozvoj a ochranu sociálních a hospodářských práv. Je tak s Evropskou úmluvou o lidských právech komplementární. Účinnosti nabyla v roce 1965. Smluvní strany přijaly jako cíl svých národních politik dosažení podmínek, v nichž mohou být některá práva a principy účinně realizovány. Zdánlivá odtažitost od problematiky CSEC je pak vyvrácena v části I, která v principu 7 uvádí, že děti


37

a mladiství mají právo na zvláštní ochranu před fyzikálními a morálními riziky, kterým jsou vystaveni. V článku 7 nazvaném „Právo dětí a mladých osob na ochranu“ se smluvní strany s cílem zajistit účinný výkon práva dětí a mladých osob na ochranu zavazují v odstavci 10 „zajistit zvláštní ochranu před fyzickým a mravním ohrožením, jemuž jsou děti a mládež vystaveny, zejména proti takovému ohrožení, které přímo nebo nepřímo vyplývá z jejich práce“. Revidovaná Evropská sociální charta obsahuje v článku 7 odstavci 10 závazek identického znění (Evropský smluvní systém Rady Evropy ETS, http://conventions. coe.int). 9. OT: EF: CP: S: ČR:

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, 1966 International Covenant on Civil and Political Rights 3. 1. 1976 148 6 1. 1. 1993 (23. 12. 1975)

Otázku, zda je možné kriminální aktivity CSEC v širších souvislostech označit za otrocké praktiky či za mučení a jiné kruté, nelidské nebo ponižující zacházení či trestání, nastoluje již Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948. Aktivně se jí zabývaly též interpretační orgány Evropské úmluvy o lidských právech. Jak Evropská komise pro lidská práva, tak i soud interpretovali znění článku 3 Úmluvy, který zakazuje mučení, poměrně striktně. Za ponižující zacházení lze tak označit jakékoli špatné zacházení, které má vzbudit u oběti pocity strachu, úzkosti a podřadnosti a které je schopné pokořit ji, ponížit, případně zlomit její fyzický nebo morální odpor. Vyjdeme-li z této definic, je zřejmé, že CSEC je možné zařadit bez dalšího pod pojem „ponižující zacházení“, protože představa, že by takové jednání mohlo představovat intenzivní fyzické či duševní utrpení, není nereálná. Článek 7 Paktu z roku 1966 zákaz mučení povyšuje na univerzální princip, uvádí-li, že „nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Zvláště nebude nikdo bez svého svobodného souhlasu podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům.“ Článek 8 pak zakazuje otroctví, všechny formy obchodu s otroky a nevolnictví (Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, http://www.unhchr.ch). 10. OT: EF: CP: S: ČR:

Evropská úmluva o osvojení dětí, 1967 European Convention on the Adoption of Children 26. 4. 1968 18 3 8. 9. 2000

Jak z názvu vyplývá, jedná se o velmi speciální smluvní dokument, čemuž odpovídá i jeho struktura. Ačkoli se jedná o text, který se zdánlivě věnuje poněkud odtažitému tématu, řada jeho ustanovení má přímý vliv na boj proti CSEC. Zcela

38


zřejmý je vůdčí princip celé Úmluvy – adopce – musí sledovat ze všeho nejvíce nejlepší zájem dítěte. Článek 3 je věnován aplikaci Úmluvy pouze a výlučně na legální osvojení. Již jedno z úvodních ustanovení článku 3 však obsahuje předpoklad zneužívání nelegálních adopcí k obohacení a získání nezletilé osoby k dalším službám. Z toho lze jen těžko vyloučit služby sexuální povahy. Také legální adopce je podrobena celé řadě striktních a přísných pravidel a podmínek. Článek 8 přímo zakazuje příslušnému úřadu adopci povolit, pokud není zcela přesvědčen, že adopce je v zájmu dítěte. Zájem dítěte je zde mj. interpretován jako stabilní a harmonický domov (Evropský smluvní systém Rady Evropy ETS, http://conventions.coe.int). 11. OT: EF: CP: ČR:

Úmluva MOP 138 o minimálním věku pro zaměstnání, 1973 Convention concerning Minimum Age for Admission to Employment 19. 6. 1976 131 není smluvní stranou!

Tato Úmluva je vlajkovou lodí MOP ve vztahu k boji proti dětské práci. Odkazuje na ni mj. článek 32 Úmluvy o právech dítěte, když v odstavci 2 uvádí, že „státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, přijímají zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k zabezpečení provádění tohoto článku. Za tímto účelem a s ohledem na příslušná ustanovení jiných mezinárodních dokumentů státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, zejména: a) stanoví nejnižší věkovou hranici nebo hranice pro vstup do zaměstnání; b) stanoví odpovídající úpravu pracovní doby a podmínek zaměstnání; c) stanoví odpovídající pokuty nebo jiné sankce k účinnému zabezpečení plnění tohoto článku.“ Nevládní organizace mohou využít mechanismů MOP v případech nesouladu s Úmluvou a dát se cestou místních, národních či regionálních zaměstnaneckých skupin a odborů. Síla Úmluvy je v regulaci přístupu k zaměstnání v oborech ekonomických aktivit a podnikání. Jako klíčová Úmluva MOP v dané oblasti trpěla dlouhou dobu poměrně nízkým počtem ratifikací (k 1. 6. 1995 pouze 46 zemí), tato situace se však za posledních 8 let radikálně změnila. Dnes je stranou Úmluvy 131 zemí, avšak Česká republika mezi nimi chybí (Dokumentační středisko Mezinárodní organizace práce, http://www.ilo.org/ilolex). 12. OT: A:

Doporučení MOP 146 o minimálním věku pro zaměstnání, 1973 Recommendation concerning Minimum Age for Admission to Employment 6. 6. 1973, 58. zasedání Konference MOP

Doporučení MOP 146 doplňuje Úmluvu MOP 138 preciznějšími a podrobnějšími politickými směrnicemi pro optimální implementaci Úmluvy na národní úrovni. Jestliže Úmluva říká, čeho by mělo být dosaženo, doporučení říká, jak by se to mělo stát. Doporučení hned v části I. „Národní plánování“ uvádí hlavní principy boje proti dětské zaměstnanosti. Jedním z nich je i zásada, podle níž musí národní plánování


39

vždy sledovat opatření rozvoje a progresivního, nediskriminačního pokroku sociálního zabezpečení a rodinné péče. Jejich cílem je podpora dítěte včetně sociálních dávek pro děti. Doporučení si uvědomuje, že nic neochrání dítě před nebezpečími a riziky dětské práce, otrockých praktik a praktik mučení lépe než stabilní a fungující rodinné zázemí. To prakticky vylučuje možnost, že by se dítě do rizikové situace dostalo (Dokumentační středisko Mezinárodní organizace práce, http://www.ilo.org/ilolex). 13. OT: EF: CP: S: ČR:

Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, 1979 Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women 3. 7. 1981 174 1 24. 3. 1993 (16. 2. 1982)

Tato Úmluva, známá jako CEDAW, může být velmi užitečná, je-li potřeba zabývat se případy žen i dívek, a to zejména poté, co byla v září 1995 přijata Pekingská akční platforma. Ta hovoří o dívkách jako o „speciální oblasti svého zájmu“ a nařizuje vládám, aby se „ženami a dívkami zabývaly“. Ačkoli pekingský dokument není právně závazný, odstavce týkající se násilí, obchodování s lidmi a lidskými právy lze použít jako morální závazek států respektovat to, co bylo přijato všeobecným konsenzem. Článek 6 požaduje od smluvních stran, aby přijaly veškerá příslušná opatření včetně opatření legislativních k potlačení všech forem obchodu se ženami a vykořisťování prostituce žen. To pochopitelně zahrnuje i dívky (Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, http://www.unhchr.ch). 14. OT: A:

Listina práv v cestovním ruchu, 1985 Tourism Bill of Rights Valné shromáždění Světové organizace turismu, Sofie 1985

15. OT: A:

Turistický kodex, 1985 Tourist Code Valné shromáždění Světové organizace turismu, Sofie 1985

Listina práv v cestovním ruchu v článku 4 odstavci e) říká, že „státy by také měly předcházet všem možnostem používání turismu k vykořisťování jiných pro účely prostituce“. V článku 8 pak uvádí, že pracovníci a dodavatelé v oblasti turistického ruchu a cestovních služeb mohou pozitivně přispívat k rozvoji turismu a k implementaci ustanovení Listiny práv. Měli by se zejména zdržet podporování využívání turismu k jakýmkoli formám vykořisťování jiných. Turistický kodex v článku 11 odstavci d) uvádí, že turisté by se měli zdržet vykořisťování jiných pro účely prostituce. Tyto dva nepříliš známé dokumenty jsou v lecčem výjimečné. Jednak je to zdroj původu, jímž je Mezinárodní organizace turismu (International Tourism Organization), dále konkrétní oblast zájmu, a tím i poměrně cílené a konkrétně formulované závazky pro členské státy. Ačkoli jsou přímými účastníky cestovního ruchu a turismu


40

zejména soukromé organizace a společnosti (cestovní kanceláře, agentury, dopravci), stát je povinen regulovat způsoby, jakými tyto právnické osoby vykonávají dotčené služby. Má k tomu zcela typické nástroje – zákony a jiné právní akty, administrativní nástroje (pokuty, rozhodování o přidělení či odebrání licence apod.). K aktivizaci těchto nástrojů vyzývá mj. i rezoluce PS RE 1099 (1996) o pohlavním zneužívání dětí (viz níže) (Kampaň na ochranu dětí před sexuální turistikou v rámci Světové organizace turismu, http://www.world-tourism.org/protect_children/index.htm). 16.

OT: A:

Deklarace o sociálních a právních zásadách ochrany a blahobytu dětí, zejména o umisťování do pěstounské péče a o národní i mezinárodní adopci, 1986 Declaration on Social and Legal Principles relating to the Protection and Welfare of Children, with Special Reference to Foster Placement and Adoption Nationally and Internationally 3. 12. 1986, rezoluce Valného shromáždění OSN č. 41/85

Deklarace se v preambuli opírá kromě existujících mezinárodních smluv také o Deklaraci práv dítěte z roku 1959 a vyhlašuje řadu principů uspořádaných do 24 článků. I když se zaměřuje zvláště na umisťování do pěstounské péče a o národní i mezinárodní adopci, zásady stanovené v článcích 1, 2, 5, 12 a 18 mají obecnou platnost a týkají se i ochrany dítěte před sexuálním zneužíváním. Postupně se tak jedná o tyto zásady: • • • • •

blahobyt rodiny a dítěte je národní prioritou každého státu, blahobyt dítěte je přímo závislý na blahobytu rodiny, vůdčím principem je nejlepší zájem dítěte, nad blahobytem dítěte má dbát kompetentní úřad nebo agentura pověřené dozorem, na ochranu dítěte jsou vlády povinny přijímat a aplikovat politiku, legislativu a efektivní dozor (Declararion on Social and Legal Principles relating to the Protection and Welfare of Children, with Special Reference to Foster Placement and Adoption Nationally and Internationally, 1986).

17. OT: A:

Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1065 (1987) o obchodování s dětmi a dalších formách vykořisťování dětí Recommendation 1065 (1987) on the traffic in children and other forms of child exploitation 6. 10. 1987, 39. zasedání Parlamentního shromáždění

Doporučení vyzývá členské státy RE, aby podepsaly a ratifikovaly důležité mezinárodní smlouvy (subsidiární role politických textů RE), mj. i Evropskou úmluvu o osvojení dětí z roku 1967 nebo Úmluvu MOP 138 o minimálním věku pro zaměstnání. Zabývá se problematikou mezinárodních adopcí. Snaží se zlepšit jejich praxi mj. vypracováním kodexu chování a směrnic pro jednotlivce a agentury, kteří se starají o pohyb mladistvých bez doprovodu. Mezistátní adopce se mají uskutečňovat pouze prostřednictvím příslušných úřadů nebo agentur a v žádném případě k nim nesmí docházet kvůli prospěchu zúčastněných.


41

Státy by měly provádět širokou kampaň týkající se informování veřejnosti o obchodu s dětmi a vykořisťování dětské práce, informovat vychovatele a učitele o právech dětí a zahrnout výchovu k lidským právům do učebních osnov. Státy by též měly provádět rozumné výzkumné programy analýzy forem, podmínek a struktur obchodu s dětmi, přijmout v tomto směru legislativu harmonizující národní stav s mezinárodní právní úpravou. Je nezbytné, aby státy odsoudily a potlačily jakoukoli politiku obchodní a průmyslové soutěže založenou na vykořisťování dětské práce. Musí přijmout záruky souladu pracovních podmínek pracujících dětí s článkem 7 Evropské sociální charty a zvýšit veřejný dozor nad takovými dětmi, např. prostřednictvím pracovních inspektorátů, jmenováním dětských ombudsmanů či dalšími opatřeními péče o děti (Parlamentní shromáždění Rady Evropy, http://assembly.coe.int). 18. OT: EF: CP: S: ČR:

Úmluva o právech dítěte, 1989 Convention on the Rights of the Child 2. 9. 1990 192 2 22. 2. 1993 (7. 1. 1991)

Úmluva OSN o právech dítěte již operuje s pojmy jako „sexuální zneužívání dětí“ nebo „účast dětí v ozbrojených konfliktech“ jako s naprosto běžnými a velmi rozšířenými jevy. Na jedné straně zakotvuje řadu práv a svobod, na druhé straně věnuje větší prostor zakotvení detailního zákazu tělesného či duševního násilí, ponižování a zneužívání včetně sexuálního, zanedbávání či nedbalého zacházení, týrání a vykořisťování, zakazuje nebezpečné formy dětské práce. V Úmluvě se poprvé objevuje popis zdánlivě nových negativních vlivů na rozvoj dítěte a mezi nimi i únosy či obchod s bílým masem. V souladu s definicí obsaženou v článku 1 Úmluvy je dítětem chápána každá lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Kromě jiných článků, které se problematiky CSEC dotýkají (např. článek 19 nebo článek 32) jsou z hlediska boje proti CSEC klíčové články 34 a 39. Problematiky sexuálního zneužívání se týká zejména článek 34, který ukládá státům povinnost chránit dítě před všemi formami sexuálního vykořisťování a sexuálního zneužívání. Dává státům za úkol přijímat nezbytná vnitrostátní, dvoustranná a mnohostranná mezinárodní opatření k zabránění svádění nebo donucování dětí k jakékoli nezákonné sexuální činnosti, využívání dětí k prostituci nebo k jiným nezákonným sexuálním praktikám za účelem finančního obohacování nebo využívání dětí v pornografii a při výrobě pornografických materiálů za účelem finančního obohacování. Státy mají přijímat nezbytná vnitrostátní, dvoustranná a mnohostranná opatření k zabránění únosů dětí, prodávání dětí a obchodování s nimi za jakýmkoli účelem a v jakékoli podobě. Klíčové ustanovení Úmluvy poskytuje ochranu před „nezákonnými“ pohlavními aktivitami. Ponechává státu prostor přijmout legislativu, která určí, jaké druhy aktivit budou postaveny mimo zákon, je-li to vhodné a do jakého věku. Absence slova „vy-

42


kořisťování“ v pojmu „svádění nebo donucování dětí k jakékoli nezákonné sexuální činnosti“ reflektuje zejména skutečnost, že se zaměřuje více na zneužívání. V tomto ohledu hraje věk souhlasu největší význam. Znamenalo by to, že např. v zemi, kde je věkem souhlasu 16 let, nebude 17letá dívka, která je zlákána (ač podle všeho ne „přinucena“ ve smyslu získání souhlasu silou nebo manipulací) k pohlavnímu styku, tímto článkem chráněna, zatímco 15letá dívka ano. Toto ustanovení tak implicitně snižuje pro účely Úmluvy hodnotu všeobecné definice dítěte. Článek 39 Úmluvy ukládá státům učinit všechna nezbytná opatření k podpoře tělesného i duševního zotavení a sociální reintegrace dítěte, které je obětí jakékoli formy zanedbání, využívání za účelem finančního obohacování nebo zneužívání, mučení nebo jiné formy krutého, nelidského či ponižujícího zacházení, trestání nebo ozbrojeného konfliktu. Jde tedy o ustanovení, které již vychází ze skutečnosti, že se dítě stalo obětí některého ze zmiňovaných jednání, a zavazuje státy podpořit zapojení takto postižených dětí do normálního života (UN Mechanism for Use by National NGO´s in the Combat against the Sexual Exploitation of Children, 1996). 19. OT: A:

Světová deklarace o přežití dětí, jejich ochraně a rozvoji, 1990 World Declaration on the Survival, Protection and Development of Children 30. 9. 1990, Světový summit o dětech

Deklarace opírající se o čerstvě přijatou Úmluvu se snaží nalézt a definovat praktické kroky, jejichž pomocí je možné dosáhnout praktických záruk výkonu práv a svobod dětí. Více než na práva a svobody samotné se Deklarace zaměřuje na vytvoření základních předpokladů, prostředí a podmínek pro jejich realizaci. Aby Deklarace mohla správně definovat své cíle a úkoly, musela nejprve popsat stav současného světa. Ke každému negativnímu jevu, který Deklarace definuje, současně připojuje úkol: tento úkol lze generalizovat jako vymýcení či zmírnění tohoto negativního jevu. Pro snadnější uchopitelnost jsou tyto úkoly v Deklaraci obsaženy ve formě desetibodového programu, který lze stručně shrnout následovně: 1. Ratifikace a monitoring plnění Úmluvy o právech dítěte. 2. Zlepšení zdravotní péče o děti, prenatální péče a snižování dětské a kojenecké úmrtnosti. 3. Odstranění hladu, podvýživy a hladomoru. 4. Posílení úlohy a postavení žen, plánování četnosti rodin a ochrana mateřství. 5. Uznání úlohy rodiny. 6. Snížení negramotnosti, zajištění přípravy na zaměstnání a celoživotního studia. 7. Ulehčení údělu dětí v obtížných podmínkách. 8. Ochrana před ozbrojenými konflikty, zajištění míru (mírová a odzbrojovací jednání). 9. Ochrana životního prostředí. 10. Boj proti bídě, pomoc rozvojovým zemím, oddlužení, liberalizace obchodu. Nedílnou součástí Deklarace nezbytnou pro její praktické naplňování je i tzv. Plán činnosti, který uvedený desetibodový program ještě více rozpracovává, konkretizuje a převádí do jasné řeči čísel.


43

Problému CSEC však Deklarace žádnou výrazně větší pozornost nevěnuje (Annan K. a kol., 2001). 20. OT: A:

Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1121 (1990) o právech dětí Recommendation 1121 (1990) on the rights of children 1. 2. 1990, 41. zasedání Parlamentního shromáždění

Poněkud širší záběr Doporučení opakují některá opatření Doporučení 1065 z roku 1987, např. zřizování dětských ombudsmanů, podpis a ratifikaci vybraných mezinárodních smluv. Doporučení bylo reakcí na přijetí Úmluvy OSN o právech dítěte z roku 1989. Zaměřilo se především na výzvu k členským státům Rady Evropy (dále RE), aby tuto Úmluvu co nejrychleji podepsaly a ratifikovaly. Doporučení vyzvalo Řídící výbor RE pro lidská práva CDDH, aby posoudil možnost vypracování dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech, který by se týkal dětských práv. Ke své škodě obsahuje Doporučení i řadu velmi povrchních obratů jako např. výzvu státům RE, aby „… učinily vše, co je možné, ve prospěch …“ nebo „lépe informovaly děti o právech, která mají“. Klíčový význam tohoto doporučení však spočívá v prvním podnětu, který Parlamentní shromáždění (PS) dalo expertnímu orgánu RE, jmenovitě Výboru expertů pro rodinné právo (CJ-FA), aby se zabýval přípravou návrhu Úmluvy o výkonu dětských práv (Parlamentní shromáždění Rady Evropy, https://assembly.coe.int). 21.

OT: A:

Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy (91) 11 o pohlavním vykořisťování, pornografii, prostituci a obchodu s dětmi a mladými dospělými Recommendation No. R (91) 11 of the Committee of Ministers to Member States cincerning sexual exploitation, pornography and prostitution of, and trafficking in, children and young adults 9. 9. 1991, 461. zasedání Výboru delegátů ministrů

Toto důležité Doporučení Výboru ministrů přijaté jen rok poté, co Úmluva o právech dítěte nabyla účinnosti, vyzývá členské státy, aby provedly revizi legislativy a praxe vzhledem k implementaci komplexního programu opatření v boji proti sexuálnímu vykořisťování dětí. Má zásadní postavení mezi dokumenty RE doporučujícího charakteru. Bylo přijato 9. 9. 1991 a přímo a výlučně se zabývá problémem sexuálního zneužívání dětí. Systémově je rozděleno do 5 kapitol zahrnujících postupně všeobecná opatření, opatření proti pornografii, prostituci a obchodu a priority výzkumu. Všeobecná opatření obsahují celkem 16 doporučení ve 4 kategoriích: • povědomí veřejnosti, vzdělání a informace (zpřístupnění dokumentace o sexuálním zneužívání, vzdělávací programy pro základní a střední školy, zapojení médií),

44


• shromažďování a výměna informací (držení statistických údajů veřejnými i soukromými institucemi a agenturami pro vědecké účely a účely případného policejního vyšetřování, spolupráce policie a veřejnosti), • prevence, detekce a pomoc (policejní a vyšetřovací služby, zřizování a podpora činnosti specializovaných služeb a iniciativ – linky důvěry, centra lékařské, psychologické, sociální a právní pomoci), • trestní právo hmotné a procesní (zabezpečení práv a zájmů dětí, důvěrnost záznamů, zvláštní podmínky výslechu nezletilých osob vedoucích k odstranění traumatizujících dopadů těchto výslechů, kompenzace obětem). K potlačení dětské pornografie se doporučují příslušné sankce za výrobu a šíření pornografických materiálů zobrazujících děti, zvážení sankcí i za pouhé držení těchto materiálů či mezinárodní spolupráce při detekci skupin i jednotlivců zabývajících se touto činností. Ve vztahu k dětské prostituci se doporučuje vytváření mobilních jednotek sociální péče, které by vstupovaly do kontaktu s ohroženými dětmi, zejména s dětmi ulice a buď je vracely do jejich domovů, nebo je směřovaly na příslušné výchovné či zdravotnické instituce. Vytvářeny by měly být i zvláštní policejní jednotky speciálně cvičené pro boj proti dětské prostituci. Činnost státu se má zaměřovat i na cestovní kanceláře a agentury, které by měly být motivovány ke zdržení se jakékoli podpory sexuální turistiky. V neposlední řadě mají státy připravit funkční výchovné a reintegrační programy. Boj proti obchodu s dětmi a mladými dospělými má kromě převažujících mezinárodních, přeshraničních aspektů, také aspekty vnitrostátní. Pozornost států se má zaměřit zejména na dohled nad aktivitami uměleckých, seznamovacích, svatebních či adopčních agentur a posilování dozorových aktivit imigračních úřadů a pohraniční policie. V oblasti výzkumu se státy mají zaměřit zejména na: • povahu a rozsah různých forem sexuálního zneužívání, zejména s přihlédnutím k mezikulturním aspektům, • povahu pedofilie a faktorů, které k ní přispívají, • souvislosti mezi adopcí a sexuálním zneužíváním, • souvislosti mezi sexuálním zneužíváním v rodině a prostitucí, • charakteristiky, úlohu a potřeby adresátů dětské prostituce a dětské pornografie, • hodnotící studie, vzdělávací a reintegrační programy týkající se mládeže zapojené do prostituce, • epidemiologii, příčiny a dopady pohlavně přenosných nemocí u dětí a mladých, analýzu souvislostí mezi nimi a sexuálním zneužíváním a vykořisťováním (Výbor ministrů Rady Evropy, https://wcm.coe.int).


22. OT: A:

45

Názor Parlamentního shromáždění Rady Evropy 186 (1995) o návrhu Evropské úmluvy o výkonu dětských práv Opinion No. 186 (1995) on the draft European Convention on the Exercise of Children‘s rights 25. 4. 1995, zasedání Parlamentního shromáždění II/1995

Tento Názor se v mnohém odvolává na Doporučení 1121 (1990), které iniciovalo vznik zmíněné úmluvy. Na jedné straně vyjadřuje Parlamentní shromáždění (PS) v tomto názoru přesvědčení, že Úmluva posílí postavení dětí v soudním řízení a jejich procesní práva, na druhé straně však poukazuje na mnoho oblastí, které návrh nechal bez povšimnutí či se jimi zabýval pouze okrajově. V těchto oblastech doporučuje Výboru ministrů, aby před schválením Úmluvy a jejím otevřením k podpisu přijal ještě několik pozměňovacích návrhů a dodatků, které taxativně vypočítává. Jde tedy spíše o dokument procesní povahy (Parlamentní shromáždění Rady Evropy, https://assembly.coe.int). 23. OT: EF: CP: S: ČR:

Evropská úmluva o výkonu dětských práv, 1996 European Convention on the Exercise of Children‘s Rights 1. 7. 2000 15 9 7. 3. 2001

Tato Úmluva, přijatá 25. 1. 1996, se může snadno stát klíčovým dokumentem při naplňování dětských práv všeobecně, včetně práva na ochranu před CSEC. Jedním z kroků, k němuž státní správy členských zemí Rady Evropy vyzývají jak Výbor ministrů, tak i Parlamentní shromáždění, je vytvoření procesních záruk, při jejichž aplikaci bude zaručena ochrana dítěte při soudním jednání před jeho škodlivými účinky a vlivy, a to zejména na psychiku dítěte. Hlavním účelem Úmluvy je tak vytvořit a zaručit, při respektování jeho nejlepšího zájmu, procedurální práva dítěte a řízení před soudy. Jde výlučně o otázky rodinného práva, především při výkonu rodičovských povinností. Hlavními právy dítěte v soudním řízení je právo přístupu ke všem relevantním informacím, právo být slyšeno a vyjádřit svůj názor, právo být informováno o možných dopadech všech kroků a rozhodnutí. K dalším právům patří právo vyžádat si pomoc právního zástupce nebo jiné osoby dle vlastního výběru či právo jmenovat vlastního zástupce. V dalších částech se Úmluva věnuje povinnostem soudních orgánů, rodičů, zástupců a právních zástupců dětí. Ke sledování plnění Úmluvy se zřizuje Stálý výbor složený ze zástupců všech smluvních stran (Evropský smluvní systém Rady Evropy, http://conventions.coe.int).

46


24.

Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1286 (1996) o Evropské strategii pro děti Recommendation 1286 (1996) on a European Strategy for Children 24. 1. 1996, zasedání Parlamentního shromáždění I/1996

OT: A:

V roce 1996 přijalo PS RE k problematice CSEC rychle po sobě 2 texty. Prvním bylo doporučení přijaté 24. 1. 1996, které neopomenulo připomenout členským státům potřebu ratifikace (již ne podpisu) Úmluvy OSN o právech dítěte a relativně nové Úmluvy RE o výkonu dětských práv. Doporučení v mnoha ohledech neoslovuje přímo členské státy, ale Výbor ministrů, po němž chce, aby sehrál roli prostředníka. Vynecháme-li roli Výboru ministrů, pak Doporučení od smluvních stran chce, aby: • přijaly proaktivní dětskou politiku (vůdčí princip = nejlepší zájem dítěte), • zviditelňovaly děti sběrem příslušných informací a statistických údajů, • jmenovaly dětské ombudsmany nebo vytvořily jinou strukturu zaručující nezávislost, • upřednostnily děti i při sestavování všech typů rozpočtů, • informovaly děti o dosažitelných nápravných prostředcích, např. bezplatných linkách důvěry, speciálních obhájcích, soudním a správním systému příznivým pro děti. Zvláštní část věnuje i mezinárodní spolupráci, zejména pomoci rozvojovým zemím. Jmenovitě požaduje, aby členské státy RE věnovaly těmto zemím alespoň 0,7 % svého HDP a z toho určily alespoň 20 % na základní sociální služby, které považuje za nezbytné z hlediska implementace lidských práv (Parlamentní shromáždění Rady Evropy, https://assembly.coe.int). 25. OT:

Deklarace a Akční plán, Světový kongres proti CSEC, Stockholm 1996 The Declaration and Agenda for Action of the World Congress Against Commercial Sexual Exploitation Held in Stockholm, 1996

V srpnu 1996 se ve švédském Stockholmu sešel historicky 1. Světový kongres proti CSEC, který přijal dva zásadní dokumenty: Deklaraci a Akční plán (CSEC: Report on the Implementation of Stockholm Congress, 1997). Hlavní cíle těchto dokumentů i celého kongresu: • Zvyšovat pozornost a povědomí obecních a okresních zastupitelstev a široké veřejnosti o Úmluvě o právech dítěte. • Zdůrazňovat důležitost předškolních zařízení a škol coby poskytovatelů preventivních a ochranných služeb. • Chránit děti před nekvalitními pracovníky ve školách a předškolních zařízení. • Zdůrazňovat odpovědnost škol a školských zdravotnických zařízení při zaznamenávání případů dětí potřebujících ochranu sociální služby. • Zakázat držení dětské pornografie apod.


47

• Bojovat proti šíření dětské pornografie prostřednictvím internetu. • Zvážit zrušení podmínky dvojí odpovědnosti v souvislosti se sexuálním zneužíváním dětí. • Přísnější legislativu ve vztahu ke znásilnění osob mladších 18 let, sexuálnímu pózování a obchodu s lidmi. • Předcházet prodeji sexuálních služeb a rehabilitovat prostituující osoby. • V duchu Úmluvy OSN o právech dítěte rozvíjet perspektivy dětí, nejlepší zájem dítěte, ve spolupráci mezinárodního rozvoje. • Vyčlenit finanční prostředky na boj proti CSEC. Tyto cíle mají být naplňovány v následujících oblastech: • • • • •

koordinace a spolupráce, prevence, ochrana, rehabilitace a znovuzačlenění, účast dětí a mládeže.

V roce 1998 přijala Česká republika svůj Národní plán boje proti CSEC, aby po 2 letech, v roce 2000, přijala jeho revidovanou verzi. Národní plán vychází jak z definic, tak i z cílů stanovených stockholmským kongresem (Národní plán boje proti komerčnímu sexuálními zneužívání dětí, 2000). 26. OT: A:

Rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1099 (1996) o pohlavním zneužívání dětí Resolution 1099 (1996) on the Sexual Exploitation of Children 25. 9. 1996, zasedání Parlamentního shromáždění IV/1996

Toto doporučení bylo přijato 25. 9. 1996 jako bezprostřední reakce PS na skandály kolem relevantní trestné činnosti páchané na dětech v Belgii, ale také v několika dalších evropských státech. Tyto události odhalily existenci rozvinuté a organizované sítě pedofilů a nedostatky v soudní i policejní spolupráci v Evropě. Připomíná obě citovaná doporučení z roku 1987 a 1990, plně se hlásí k Akčnímu plánu stockholmského kongresu proti CSEC konaném měsíc před přijetím této rezoluce. Vzniklo v době již plně rozvinutých prací na 2. OP, a proto vyzývá členské státy k podpoře jeho přijetí. Členské státy RE jsou touto rezolucí vyzývány k vytvoření informačních programů a preventivních a trestních opatření. Rezoluce naléhavě žádá o zvážení možnosti zřizování dětských ombudsmanů nebo vytvoření jiných vhodných struktur. Velmi výrazně se tato rezoluce zabývá trestním právem členských zemí RE. Výčet sexuálních skutkových podstat by měl jmenovitě obsahovat: • držení pornografických materiálů zobrazující děti, • výrobu, dopravu a šíření pornografických materiálů zobrazující nezletilé, • mediální šíření a nahrávání pornografických zobrazení nezletilých.

48


Trestní kodexy (v České republice jde o trestní zákon a trestní řád) by měly obsahovat řadu důležitých zásad, zejména: • zásadu extrateritoriálního stíhání pachatelů trestných činů CSEC, • zásadu, podle níž jsou sexuální trestné činy považovány za závažné a v žádném případě by neměly spadat do kategorie méně vážných trestných činů, • zásadu, že osoby mladší 15 let nemohou dát souhlas k sexuálnímu vztahu s dospělým, • zásadu, která umožní nevládním organizacím zastupovat nezletilé oběti sexuálního zneužití v trestním řízení. Další významnou oblastí, kterou se rezoluce zabývá, je sexuální turistika. Žádá členské státy, a to velmi konkrétně, aby umožnily přijetí trestněprávních a administrativních opatření použitelných v určitých případech proti cestovním kancelářím a cestovním agenturám, jako jsou odebrání licence, pokuty apod. Navrhuje, aby letečtí přepravci byli např. povinni na linkách směřujících do oblastí vyhlášených sexuální turistikou (Asie) promítat před přistáním filmy ukazující závažnost škod na psychosociálním vývoji sexuálně zneužitého dítěte nebo rozdávat při odchodu z letadla turistům letáky o sexuálním zneužívání dětí. Školní osnovy by měly obsahovat v příslušném předmětu či předmětech informace o nebezpečích, která na děti číhají. Stát by měl dále působit i na média, aby pomáhala zvyšovat povědomí veřejnosti a přijala pro svoji činnost příslušná etická pravidla. Státy by měly podporovat systém Europolu (Parlamentní shromáždění Rady Evropy, https://assembly.coe.int). 27. OT: A:

Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1371 (1998) o zneužívání a zanedbávání dětí Recommendation 1371 (1998) Abuse and Neglect of children 23. 4. 1998, zasedání Parlamentního shromáždění II/1998

Obdobný význam jako Doporučení VM RE (1991) 11 má mezi dokumenty PS Doporučení 1371 (1998) přijaté 23. 4. 1998, které se zabývá výlučně problémem zneužívání a zanedbávání dětí. V článku 9 vypočítává nejhorší projevy zneužívání a zanedbávání dětí a řadí mezi ně pedofilii, zneužívání k pornografii, prostituci, incest, nevhodné trestně-právní řízení, opakování trestných činů sexuálního násilí na nezletilých, nezákonnou sterilizaci, násilí a mrzačení dívek, zneužívání, včetně zneužívání v rodině, odmítání nezbytné péče a podvodné jednání za účelem adopce. Postupně tedy PS doporučilo prostřednictvím VM, aby členské státy RE proti výše uvedeným fenoménům bojovaly a navrhlo k tomu následující možnosti rozdělené podle typu projevu. Proti pedofilii bojovat především prevencí předpokládající speciální výcvik profesionálů v práci s dětmi, systematickým vyloučením pedofilů z kontaktu s dětmi a zřízením adekvátní lékařské a psychologické péče. Proti dětské pornografii bojovat podobně jako proti pedofilii, zejména ve vztahu k časopisům, filmům, kazetám a internetu. Příslušné skutkové podstaty mají být obsaženy i v trestním právu. Také držení by mělo být trestné, neměly by být činěny


49

rozdíly v trestnosti mezi držením a obchodem s takovým materiálem, maximálně ve výši trestu. Proti dětské prostituci bojovat mj. úpravou trestního zákona zavedením principu, podle nějž je jakýkoli pohlavní styk s osobou mladší 15 let automaticky považován za znásilnění. Týká se to i styku za úplatu, neboť dítě nemůže být považováno za stranu schopnou dát v této věci souhlas. Státy by se též měly vážně zabývat ekonomickou situací dětí, tj. chudobou, která je jedním z hlavních faktorů vzniku dětské prostituce. Proti incestu a zneužívání v rodině mají státy bojovat přijetím takové legislativy, která by umožnila účinně stíhat a trestat jejich pachatele. Mají se bránit výchovou, zejména velmi mladých rodičů, sexuální výchovou ve školách, legislativně umožnit zamezení podezřelému rodiči v kontaktu s dítětem a provozovat bezplatné linky důvěry. Proti nezákonné sterilizaci a mrzačení dívek mají státy bojovat (za současného respektu ke kulturním tradicím) vykořeňováním barbarských zvyků majících i povahu mučení (mrzačení genitálií dívek) a ostatních obyčejů (obyčejové vdávání nezletilých dívek, polygamie či zapuzení manželky). Proti podvodnému jednání za účelem adopce musí státy v kontextu mezinárodní spolupráce bojovat proti mezinárodním mafiím obchodujícím s novorozenci a malými dětmi (zejména z chudých rozvojových zemí) a zásobujícím nelegální mezinárodní adopční trh. Jde především o posilování přeshraniční policejní a soudní spolupráce. Pouze striktní legislativní záruky a podmínky mezinárodní adopce však nepomohou, neboť se týkají jen adopce legální. Toto doporučení, ačkoli je velmi konkrétně zaměřeno (zneužívání a zanedbávání dětí), trpí, i přes svou rozsáhlost, nedostatkem konkrétních návrhů či doporučení a většina z nich zůstává v obecné rovině. Vkrádá se tak otázka, zda vzniklo pro skutečnou potřebu boje proti výše uvedeným negativním jevům, nebo hlavně proto, aby PS RE mělo co prezentovat na blížící se následné konferenci ke CSEC ve Štrasburku. Ta se konala pouhých 5 dnů po přijetí tohoto textu (Parlamentní shromáždění Rady Evropy, https://assembly.coe.int). 28. OT: A:

Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy (98) 8 o účasti dětí na rodinném a společenském životě Recommendation No. R (98) 8 of the Committee of Ministers to Member States on Children‘s Participation in Family and Social Life 18. 7. 1998, 641. zasedání Výboru delegátů ministrů

Dne 18. 9. 1998 přijal VM RE Doporučení týkající se účasti dětí v životě rodiny a společnosti. Tento text je vzdálen problematice CSEC pouze zdánlivě. Stačí si však uvědomit, že hlavní příčinou vzniku fenoménu CSEC je dysfunkční rodinné zázemí dítěte či dokonce jeho absence. Je tedy zřejmé, že kvalitní záruky účasti dětí v rodinném a společenském životě, byť jde o pojmy značně obecné, mohou ve značném rozsahu vzniku CSEC předcházet. Doporučení stanovilo 11 základních principů účasti dětí, z nichž lze za nejdůležitější považovat: • účast bez jakékoli formy diskriminace, • mír a přátelství včetně konceptů nediskriminace, nenásilí a tolerance,

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Kolektiv autorů. AGIS 2004 With financial support from the AGIS Programme European Commission - Directorate General Justice and Home Affairs

Recommend Documents