ŠKOLA JE VLASTNĚ UMRTVUJÍCÍ PROSTŘEDÍ
Rozhovor s JAKUBEM BRDÍČKEM, učitelem na Gymnáziu v Ústí nad Orlicí
Nejprve se nám trochu představ. Pocházím z nevěřící rodiny, kde nikdy nebyl živý vztah k náboženství, dokonce ani u prarodičů ne, i oni patří k té poslední generaci, kde už víra vyhasínala, a dokonce jsem nepřímo měl od rodičů pocit, že si náboženství vůbec neváží. Moje maminka je zdravotní sestra, takže navzdory tomu, že není věřící, pracuje se starými lidmi na LDN a řekl bych, že možná žije víc křesťansky než já. Můj taťka pracuje na Vertexu, což je taky práce, která vyžaduje velké sebezapření. Mám v nich tedy docela velký příklad trpělivosti. Velice si jich vážím. Bude mi 30 let, chodil jsem tady na gymnázium a po něm jsem šel na filosofickou fakultu do Brna, kde jsem studoval bohemistiku a filosofii. Z Brna jsem ale po třech letech utekl, tedy po těch malých státnicích, protože se mi tam nelíbilo. Zdálo se mi, že je tam hodně komunistů a já jsem chtěl lepší filosofii, proto jsem přešel do Olomouce. Přestoupil jsem na filosofii a češtinu a tam jsem dělal státnice. Teď pracuji jako učitel na Gymnáziu v Ústí nad Orlicí. Mám mladšího bratra, ten věřící není, ale zatímco já jsem spíš nepraktický, teoretický, hloubavý, tak on je přesně můj opak, je o 4 roky mladší než já, ale vždycky byl o několik kroků napřed. Chodil dřív na diskotéky, dřív si vybíral holky, byl průbojnější, víc cestoval, všechno vyzkoušel a teď pracuje jako likvidátor pojistných událostí v jedné bance, takže má takové lukrativní zaměstnání oproti mně. Ale myslím, že si rozumíme, že se skvěle doplňujeme a jsem za něj moc vděčný. Máš zajímavé jméno, víš, co znamená? Vím, i když ne úplně přesně. Vždycky, když navštívím nějaký skanzen, kde mají historické povozy, tak si nechám ukázat, kde je tam brdíčko. Ale když se mě někdo za hodinu zeptá, co je to brdíčko, tak jsem schopen mu říct jenom to, že je to takové dřevěné vahadlo u vozu, něco na zápřah. Dozvěděl jsem se, že „Ty brďo“ je tvoje přezdívka na gymplu. Dělám si z toho legraci, protože když například dám písemku, někdo spontánně řekne: „ty brďo, já mám pětku“ a já na to opáčím, že si přece ještě netykáme. Jak ses dostal k učitelství? Myslím, že jsem k učitelství vždycky tíhnul, protože vysoká škola mě bavila a všechno, co jsem tam probíral, mě hodně naplňovalo, a tak jsem měl přirozenou touhu to někomu předávat. Navíc bádání, které by probíhalo jenom v knihovnách, a pak bych o tom napsal nějaký příspěvek nebo článeček, mě zas až tolik nebavilo. Zjistil jsem, že i pro mě
samotného, protože jsem tak moc hloubavý typ a knihomol, je velice užitečné – i ze zdravotních a psychických důvodů – když se setkávám s mladými lidmi. Pro mě je to taková záchrana, že jsem s dětmi, které jsou normální. Ačkoliv já se moc za normálního nepovažuji, tak jsem vedle normálních lidí a vidím, že oni řeší normální problémy, např. první lásky, co je zrovna ve fotbale, olympiádu apod. ,a tím se dostávám do světa úplně jiného, který mě ale fascinuje. A ta situace, kdy jim mám vykládat třeba teoretické poznatky z filosofie, dospívajícím lidem, kteří mají úplně jiné problémy, je prostě kouzelná a vtipná. Dá se při tom zažít spousty legrace, což bych například na fakultě nezažil.
Takže jsi ani neuvažoval, že zůstaneš na fakultě jako asistent nebo že tam budeš učit? Musím přiznat, že jsem o tom uvažoval, tedy spíš byl jsem k tomu vyzván, protože katedry se snaží mít co nejvíc doktorandů. Zahájil jsem doktorské řízení na filosofické fakultě v Brně, odkud jsem paradoxně utekl, ale vrátil jsem se tam jako doktorand. Vedl jsem tam dokonce seminář na téma žena v literatuře 19. století, bylo to velice zajímavé- pracovat se studenty 5. ročníku na vysoké škole. Vytvořila se z toho skutečně hezká pracovní skupina. Ale zjistil jsem, že podmínky na vysoké škole se mi nelíbí. Zdálo se mi dokonce, že jsou neupřímné, že je tam obrovská míra intrik, hrají tam velikou roli ambice, aby každý vypadal co nejzběhlejší, aby měl velkou publikační činnost, dokonce aby mluvil se spoustou cizích slov. Aby v každé větě prokázal, kolik toho už přečetl. Takže mně někdy ti studenti přišli hloupější, než naši studenti na gymnáziu, kteří jsou upřímní, otázku položí na rovinu a nemusí to nějak šroubovaně a složitě pojmenovávat. Doslova jsem utekl. Ještě tam došlo k takové aféře okolo mého stipendia, a tam jsem poznal své docenty a profesory v úplně jiném světle a bylo mi z toho docela smutno. Ale odešel jsem spíš proto, že jsem zjistil, že nejsem schopen to na té vysoké škole dělat naplno. Měl jsem vždycky pocit, že bych tomu měl dávat víc síly, víc času a energie, než jsem dával. Prostě se to nedalo obojí zvládat. Říkal jsi, že nejsi z věřící rodiny, můžeš tedy popsat, jak jsi prožil vlastní konverzi? Nemůžu úplně říct, že bych byl nevěřící, určitě jsem ateistou úplně nebyl. Nedokážu ani pochopit, jak může ateista existovat. Měl jsem velké spirituální potřeby. Stále jsem hloubal a zabýval jsem se východními náboženstvími, především na konci základní školy mě hrozně chytl taoismus, takže jsem skutečně četl taoistické mudrce a později na vysoké škole jsem se kvůli tomu dokonce začal učit starou čínštinu, abych si je mohl přečíst v originále. Čína, to byl svět, který mě nesmírně přitahoval. Z toho taoismu jsem se pomalu začal přesouvat i k buddhismu a bylo to moje náboženství. Brával jsem si taoistické knížky s sebou do školy, o přestávkách jsem si je četl, chodil jsem meditovat do lesů, cvičil jsem tai-či. Účastnil jsem se třeba i setkání s buddhistickým mnichem. Postupem času jsem ale začal zjišťovat, že to náboženství mi není schopné dát radost, chyběl v něm pokoj. Být vyznavačem východního náboženství, znamená jít cestou neustálého zdokonalování se. Zlomový okamžik nastal v roce 1999. Buddhisté taky dělávají své poutě, dělávají cesty na posvátná místa, tak jsem se vydal na posvátné místo, na Horu Matky Boží u Králík, kde jsem prožil jakýsi mystický zážitek s Pannou Marií. Najednou jsem se setkal s takovou láskou, která jako by přicházela úplně z jiné strany, nebyla vydolovaná ze čtvrté čakry, byla to láska, která mě navštívila. Mně tenhle zážitek blízkosti Panny Marie, který ani neumím dost dobře popsat, úplně změnil. Už když jsem tam přijel, zúčastnil jsem se mše a měl jsem pocit, že tohle je můj svět, že sem patřím. Nějak vnitřně jsem to cítil, ale tím moje konverze ještě
dovršená nebyla. Bylo potřeba jít ještě delší cestou. Přišla určitá zklamání z mezilidských vztahů, poznání, že ledacos dělám v životě úplně špatně. A já jsem hledal nějakou velice rychlou útěchu. Vzpomněl jsem si zase na tu svoji pouť do Králík, a tak jsem se tam vydal znovu, koupil jsem si tam růženec a začal jsem se ho učit podle takové malé knížečky. Zjistil jsem, že růženec je tak úžasná modlitba, že přesahovala všechno, co jsem zažil při meditacích, i když jsem vyzkoušel všechny možné typy meditací, v chůzi, v sedě, meditaci lásky, což je meditace rozšiřování srdce a lásky k celému vesmíru, k celému světu. Ale růženec to všechno přebil, já už jsem nebyl schopen přečíst si jedinou buddhistickou knížku, nebyl jsem schopen meditovat, ale měl jsem obrovský hlad po růženci a prakticky jsem nedělal celé dny nic jiného, každou volnou chvíli jsem se růženec modlil. Většinou u konvertitů se objevuje taková touha po zázracích a u mě to bylo úplně stejně. Hodně mě přitahovalo Medžugorje. Začal jsem se začal zajímat o zjevení v Medžugorje, jiná mariánská zjevení, začal jsem chodit do kostela, zvlášť tam, kde v Olomouci byly modlitby růžence. Růženec jsem chápal jako ochranný prostor, ve kterém je mi nesmírně dobře. Byla to jako hradba nebo pevnost - když přišla úzkost nebo strach, tak jsem vzal do ruky růženec, začal jsem se modlit a už při prvním desátku jsem najednou cítil, že jsem u maminky, že mám klid, že jsem v pokoji a v pořádku. Postupem času jsem se tak jako by s růžencem začal psychicky integrovat, uklidňovat, začínal jsem mít větší odvahu setkávat se s křesťany. Do té doby jsem vlastně žádného křesťana neznal nebo jsem s ním nemluvil, ale shodou okolností to zařídil Bůh tak, že jsem našel bydlení v kněžském semináři, kde bylo zvláštní patro určené pro studenty teologie nebo další studenty, kteří neměli kde bydlet. Bydlel jsem vlastně u zdroje, tam byla dokonce i kaple součástí bydlení, účastnil jsem se mší a kněz, který je sloužil, mi byl opravdu sympatický. Později jsem ho požádal o setkání. Byl to tehdy otec vicerektor kněžského semináře, František Sedláček, takový hodný, spíš lidový farář. Jako by pokračoval v tom, co začala Panna Maria. Byl pro mě jakoby otec v církvi, velmi laskavým způsobem mě uvedl do církevního prostředí. Pod jeho vedením jsem se připravil na křest a prožíval jsem to velice intenzivně. Tehdy jsem byl docela fanatický a zaujala mě jedna olomoucká sekta, která fungovala na bázi katolicismu - Děti Nejsvětějšího Srdce. Bylo to citové křesťanství, 5-6 hodin modliteb denně, četba vizionářky Vassuly Ryden. Asi rok jsem patřil k členům této sekty Honzy Vymětala. Snad jsem měl jsem obrovské štěstí, snad byla nade mnou vyšší moc a nestal jsem se na oné skupině závislým. Sice jsem chodil k Honzovi, ale i k otci vicerektorovi, pořád jsem studoval filosofii, a tak jsem se mezi nimi neutopil jako někteří, kteří třeba opustili teologickou fakultu. U mě přelom ve vztahu k sektě nastal ve chvíli, když jsem začal učit. Zjistil jsem, že ty Honzovy metody tzv. drcení lidí, násilná katecheze, jsou nepoužitelné. Jemu chyběla láska, on se snažil u každého člověka najít hřích a na jeho základě ho ponižovat. Objevit jeho slabé místo, a tím se do něho vlomit, pokořit ho. Mně to bylo z duše cizí, já jsem si nedokázal představit, že bych mohl takhle pracovat s dětmi ve škole. Ale myslím, že jsem tam měl být, protože já, který jsem byl ten knihomol, jsem najednou dostal za úkol např. postarat se o ožralého bezdomovce. Pro mě to byla obrovská zkušenost. Např. na Svatém Kopečku přespávat pod jednou dekou s bezdomovcem Evženem nebo učit se s romskými dětmi básničku, po tom se mi i docela stýská. Prostě taková práce s lidmi, kteří jsou v krizi, feťáci, byli tam čichači toluenu, nebo epileptici, byla tam taky schizofrenička Helenka, prostě to pro mě byla v jednom roce taková další vysoká škola, že jsem viděl, co všechno lidi může
postihovat, ale že přesto nejsou špatní, že i ten zloděj, co tam byl, je normální člověk, se kterým se můžu přátelit.
Vrátíme se ke škole, jaké to je, předstoupit před puberťáky? Sám jsi mladý člověk, jak dlouho učíš? Učím teď pět a půl roku. Pokřtěný jsem byl v roce 2001. Bylo mi 22 a byl jsem čerstvě po konverzi. Když jsem nastoupil, byl jsem plný ideálů a nesmírně jsem se těšil učit a bavilo mě to, i praxi jsem si užíval. Když přišla nabídka, že mám zaskakovat za paní učitelku, která měla rizikové těhotenství, byla to obrovská výzva. Šel jsem do toho opravdu naplno a musím říct, že trému jsem neměl, tím jsem nějak zvlášť netrpěl - protože jsem asi nějak skrytě exhibicionista (to v učitelské profesi asi musí být). Ale byly potíže v mé veliké horlivosti. Tím, že jsem byl čerstvě po konverzi, jsem si myslel, že studentům musím předávat nějaká mravní poselství, když už ne tedy křesťanská. Na státních školách se evangelizovat nesmí, tak jsem chtěl evangelizovat skrytě. Ale to se mně samozřejmě nedařilo a často mě puberťáci přímo posílali do pr…. . Dnes s odstupem let vidím, že je lepší ta evangelizace, která je jakoby nechtěná a nenásilná, kterou mohu prokázat v postoji vůči druhým a že jim nemusím za každou cenu do každé látky propašovat něco křesťanského. Že to je v podstatě i nefér hra. A že je lepší, když mluvím víc otevřeně nebo když se třeba odvážím být i vůči křesťanství kritický.
Někteří tví žáci a kolegové kantoři říkají, že ať mluvíš o čemkoliv, vždy do toho propašuješ křesťanství. Tak teď už je to nechtěné. Dřív jsem si to připravoval jako scénku. Dnes spíš studenti, když chtějí ztratit čas, zeptají se třeba, jak se dívám na papeže. Ale já si myslím, že i v rámci filosofie je křesťanství velice důležitá látka, že by maturant měl aspoň znát rozdíly mezi církvemi. Ale se objevily stížnosti, že křesťanství věnuji víc času než jiným náboženstvím (což bylo možné). Pak jsem zredukoval určitou část výkladu a po letech jsem zjistil, že zrovna to chtěli u přijímacích zkoušek na VŠ, např. o křesťanských řádech a o jejich rozdílech (což se studentům zdálo, že by vědět nemuseli). Musím přiznat, že křesťanství se mi učí hůř než třeba buddhismus nebo islám nebo židovství. Škola je vlastně umrtvující prostředí. My tu látku podáváme jako takový prefabrikát, aby se všechno mohli snadno naučit. A když ten prefabrikát uděláme z Ježíše, je to smutné. Mám takový pocit, jako kdybych někoho, koho mám hrozně rád, měl jako učební téma. Ale v právu a v ekonomii se o křesťanství nedá příliš zmiňovat.
Jak např. přednášíš studentům evoluční vývoj? Jako jednu z možností vzniku života? To by byla rozsáhlá otázka. Ono se očekává, že věřící člověk bude automaticky odmítat evoluci. Ale já mám např. kabinet s věřícím biologem evolucionistou, který si velice váží filosofa Chardina, který tak trochu evoluci „pokřtil“. Myslím si, že biblická zpráva
o stvoření myšlence evoluce neodporuje. Vlastně ta zpráva o stvoření v šesti dnech je jakousi evolucí, od jednodušších věcí ke složitějším. To se nemusí vůbec chápat doslovně a biblisté nám to ani nedoporučují. Bible je jakási evoluce poznání Boha v dějinách vyvoleného národa. Vlastně od té mlhavé představy Boha a strašidelného Hospodina až po konkretizaci v podobě Ježíše. I to bych chápal jako jakousi evoluci. I Bible má vývoj. Vývoj a křesťanství nejsou proti sobě. Dokonce i dogmata se v dějinách církve vyvíjela. Nebo od některých věcí církev upustila, protože se její přístup v historii vyvíjel.
Jsi věřící učitel, jak vnímáš svůj přístup k žákům jako věřící člověk, co bys jim chtěl předat do života? Je to otázka, které se v poslední době bojím. Ani se necítím schopen na ni odpovědět. To by třeba museli říct jiní. Já ani moc nevím, jak učí mí kolegové. Učitelství je jakýsi monolog před třídou, nejsme ve třídě dva učitelé. Proto nejsem schopen porovnat, jak učí kolegové. Nemám odstup sám od sebe, tak nevím, jestli se v mém přístupu víra někde projevuje. Často jsem se na to sám sebe zeptal. A když jsem viděl některého svého úspěšného kolegu, který má ke studentům laskavý, neformální vztah, který je umí zaujmout a který není věřící, začal jsem se ptát, jestli víra nějak moje učitelství obohacuje a jestli jsem v něčem jiný. Myslím si, že zatím mám být především učitel. A jestli mě Bůh chce v nějaké situaci použít, tak se mu nabízím. Ale abych se snažil nějak zpětně pokřesťanštit svůj styl, to už radši nedělám, protože už ani nevím, jestli bych to dokázal. V tuhle chvíli bych studentům rád ukázal, že věci, které se učí, nejsou nějaká povinná věc a nudná látka, ale že to je radost a vášeň. Že studium může obohatit život člověka, že ať probíráme cokoliv, jsou to zajímavé věci, ne vůbec takové, jak jsou popsané v učebnicích a v sešitech, ale že to je i určitý styl života. Učím humanitní vědy, tam záleží na teoriích, na jejich srovnávání. Přál bych si, aby studenti nebrali věci jako hotové a mrtvé, ale srovnávali různá fakta, konfrontovali např. křesťanství s islámem, v čem jsme jiní, v čem podobní. V tom by mohla být výchova ke svobodě, k odvaze pojmenovat problém. Musím přiznat, že nemám pocit, že by se mi dařilo tohle v hodinách uskutečňovat. Teď se mi to ale zdá důležitější, než z nich vychovávat potenciální křesťany. Jestli si potom najdou cestu k Bohu, tak to je záležitost, kterou nedokážu ovlivnit. Taky bych si přál, aby ve třídě bylo vždycky hezké společenství, aby učení nebylo individualistickým procesem. To je můj ideál, na který však zatím nestačím.
Jak by ses charakterizoval jako učitel? Přísný, otevřený apod. V určité době mi kamarádi a potom i studenti říkali, že mi nerozumí nebo že jsem pro ně obtížně čitelný. Já se pořád ještě hledám. Když jsem začínal, byl jsem hodně jiný učitel, než jsem teď, hodně jsem se měnil. Myslím si, že je to u různých studentů různé, kdyby ses jich zeptal, měl bys různé odpovědi. Někteří by řekli, že jsem parchant a že je hrozným způsobem buzeruji a musím říct, že důvod by k tomu měli. Občas bazíruji na některých věcech, např. na omluvenkách, vyhrožuji jim neomluvenými hodinami nebo že se nepřezouvají. Nad tím rukou nemávnu, protože jsem tlačený shora. Někteří by řekli,že jsem
zábavný, to by asi řekli prváci, kteří se na hodiny těší a rádi do nich zasahují. Možná by se přidali i někteří čtvťáci, kteří by řekli, že si filosofii rádi poslechnou, protože jsou to zajímavé a provokující věci. Pak by se možná objevili i studenti, kteří by řekli, že mě vysloveně nesnáší, většinou po nějakém nedorozumění, kdy jsem je zranil. Např. jednou jsem zranil jednu studentku Chorvatku, když jsem do hodiny přinesl nějaké chorvatské texty. Jí to přišlo jako zásah do soukromí, jako něco impertinentního. Vznikla z toho dlouhodobá averze. Občas někoho zraním tím, že dám známku, se kterou není spokojený. To je nejčastější zdroj nedorozumění. Známkování je taková učitelská politika a já moc objektivně známkovat neumím. Mám tendenci na začátku pololetí dávat spíš horší známky a ke konci jim přilepšovat, aby si to vysvědčení dotáhli. Maturanty radši dusit, aby se na to nevykašlali.
Učíš i češtinu, tak předpokládám, že máš rád český jazyk. Vím ze svých zdrojů, že máš rád Boženu Němcovou a Jakuba Demla. Prozraď nám něco o svém vztahu k českému jazyku a třeba i k češství. Můžu říct, že jsem češtinu měl rád už na základní škole, na střední škole i na vysoké škole. Ale teď, když ji učím,ji rád nemám. Snad bych si mohl postěžovat na školství, na to, že z češtiny musí maturovat všichni, že to je předmět, ve kterém se musí pilovat pravopis. Na rozdíl od společenských věd, které jsem si mohl připravit sám, na český jazyk je nás víc na škole. Musím tedy s ostatními učiteli držet krok, přijmout spíše tradiční systémy výuky. Protože nemám jistotu o tom, jaká maturita vlastně proběhne (probíhá reforma maturitní zkoušky), vlastně nevím, co mám učit. Kdybych mohl, předělal bych osnovy. Obávám se, že výuka literatury vede spíš k tomu, že ji studentům zošklivíme. Když probírám svého oblíbeného autora, říkám jenom základní fakta, základní popis děje, ale nestihnu jim naznačit, že je to autor vzrušující a napínavý, že knížka může obohatit jejich život. Jeden student se přiznal, že my, češtináři, když probíráme nějakou jeho oblíbenou knížku, tak mu ji znechutíme, on by si ji podle našeho doporučení nikdy nepřečetl. Nejen proto, že jsme učitelé, ale proto, že ji podáváme nezáživně jako strohý výčet. Pokud jde o sloh, tam se mnohdy jedná jen o pouhé naplnění slohového útvaru, např. když se píše vyprávění, tak se hodnotí, jestli bylo vyprávění naplněno, jestli tam je expozice, kolize, přímá řeč, jestli se opakují slova. Jenže když dám tyto podmínky, tak tomu člověku svážu tvůrčí sílu. Měl jsem krásné slohovky, ale kolegové mě donutili dát pětku, protože nebyl naplněný slohový útvar. Když si vzpomenu třeba na Bedřicha Smetanu, napadá mě, že on nejprve hudbu miloval, byl to pro něj koníček, vášeň, skládal, hrál. A teprve potom, kdy prožil lásku k hudbě, byl ochotný podstoupit její tvrdou školu. Teprve potom nastoupil k slepému učiteli Prokschovi, a ten mu dával kompoziční úlohy, a Smetana celé dny a roky psal zdlouhavá cvičení. Takže je potřeba mít nadšení a vášeň a pak tu rutinu, zvládnutí pravidel. Jenže my dáváme rutinu ještě před tím, než děti pochopí proč, než dostanou jiskru. Nejdřív je potřebujeme zapálit, a ne po nich chtít, aby vydrželi s tím, že to pro ně bude jednou dobré. Já bych nechtěl vědět, že moji studenti ještě v domově důchodců budou umět vyjmenovat Nerudovy sbírky. Já bych je z hlavy přeříkat neuměl.
Jak se díváš jako češtinář na to, že povinná četba se vesměs nečte, ale že se opisuje z Literatury v kostce, z internetu, starších čtenářských deníků apod.? Když mluvím soukromě, ne oficiálně, tak musím konstatovat, že jsou studenti chytří, že projevili kreativitu, tvůrčí sílu, kterou bych chtěl, aby projevovali. Když je ta knížka nezaujala, tak je to spíš moje prohra. Je to projev toho, že se mi nepodařilo je pro ni strhnout. My už dnes taky nebazírujeme na tom, aby studenti přečetli celý dlouhý seznam knih, stačí, když přečte jednu a udělá z ní referát. Jeden student např. si vybral Sokolovu knížku biblických příběhů a při referátu se přiznal, že ji celou nepřečetl, že k Novému zákonu se vůbec nedostal. Já ho nemohu kritizovat, přiznal se mi, a když si k té knize nenašel vztah, když se mu nelíbí, tak je to taky názor a já ho musím přijmout.
Proč máš rád Boženu Němcovou? A co Jakub Deml? Božena Němcová je pro mě něco jako matematická úloha pro matematika. Je to pro mě něco, co mně provokuje. Ona píše texty, které jsou plné lehké lásky, porozumění, něhy. Ale na druhou stranu, když sleduji její život, vnímám celou řadu hodnot a chování, které mi tam nesedí, a tak se stále ptám, jaká doopravdy byla. V jejich dopisech se spíš jeví jako úplně jiný člověk, spíš působí jako materiálně založená a hysterická. Když člověk zkoumá osobnost jejího manžela, tak to vyznívá v neprospěch Boženy Němcové. Ona je člověk, který si za tu bídu mohl sám. Když se někdo v 19. stol. rozhodne živit se jenom literaturou, nevařit dětem obědy, nestarat se o rodinu a manžela a říct si, já jsem umělec, tak takhle dopadnout musí. Nechápu, jak Božena Němcová projevovala lásku ke svým dětem, ona je sice ráda měla, ale bylo dost známé, že je dávala do cizích rodin, aby se tam najedly, oblékly. Např. Klácelovi. Ona se jich takhle zbavovala, nebyla ten typ manželky a matky proto, že nechtěla, že se cítila být povolána k něčemu vyššímu. A je tady celá řada autorek 20. století, které to skloubit dokázaly. Já mám pocit, že ona trpěla nějakým komplexem, ta její psychologie mi na to ukazuje. Za nejlepší její dílo považuji Pohorskou vesnici. Babička je taková zásobárna motivů a zkušeností, spousta věcí je tam jen naznačena. Například křesťanství babičky je zajímavá otázka. Babička srdcem moc křesťanka nebyla, na krku měla tolar císaře pána, spíš bych řekl, že byla utopická socialistka nebo fandila osvícenskému absolutismu. Chtěla dávat osvícensé rady paní kněžně. Ona nejednala ani tak jako křesťanka, která se za lidi modlí, ale spíš jako žena činu, která má psychologický vhled, který předává ostatním. To křesťanství je tam přítomné spíš jako folklór. Jakub Deml, to je člověk mnoha tváří. Mnohdy, kdybych nevěděl, tak mám pocit, že to napsal úplně jiný autor. Mám rád autory, u kterých se musí hledat, kteří nejsou přímočaří, a to Jakub Deml splňuje. Navíc je s ním spojeno jakési mysterium, jakási zbožnost, niternost, která se ale projevuje i ve vulgaritách. Je nesmírně upřímný, je psychoanalytik ve své tvorbě.
Co když ti studenti položí otázku, na kterou nevíš odpověď? Někdy mlžím, někdy řeknu, že nevím, že si to zjistím.Nejčastěji se mi to stává, když probírám právo. Třeba v pracovním právu se moc nevyznám, je tam spousta čísel, které se každou chvíli mění, tak mě často přistihnou nepřipraveného. Tam to prožívám bolestně. Ale pokud je to obor, kde mám pocit, že jsem víc „doma“, když něco nevím, mám z toho skoro radost, je to výzva- tam mě to neděsí. Když mlžím, tak se to netýká ani tak učební látky, ale spíš např. obsahu nějakého jednání, co tam kdo o někom řekl, proč jsme se o něčem dohodli apod. Mlžím např. ohledně maturitní zkoušky, tam vysloveně lžu, tvrdím jim, že budu drsný, že je budu potápět, abych měl jistotu, že se na to připraví. Někdy jsem to asi i přehnal, studenti mi pak vyprávěli, jak z toho byli vyklepaní. Takže to taky asi není nejlepší cesta. Klasické učitelské strašáky.
Při mši svaté čítáváš některé ze čtení, vlastně čtou stále dokola stejní lidé… Myslím, že stálých lektorů nemusí být ve farnosti moc, ale zato spolehlivých a nadšených, abychom mohli vytvářet užší společenství. Já mám lektory na starosti, je to moje farní funkce, byl jsem tím pověřen. Je to věc, která mě baví. Přemýšlíme, jak např. nějaký text číst. Někdo se totiž se svým hlasem hodí spíš na první čtení a někdo na druhé. Je v tom rozdíl, duch těch textů je jiný. První čtení je spíš poetičtější a epištoly jsou zase více filosofické. Prostřednictvím četby ten text pro mě začne žít víc, než kdybych si ho četl potichu. Jako by tomu ten hlas pomáhal.
Když jsi konvertoval ke katolické církvi, jak jsi přijal církev jako instituci? Jako buddhista a taoista jsem měl vůči církvi ohromné výhrady, ale u mě proběhlo něco jako zamilování. Když je člověk zamilovaný, tak je trošku naivní a vidí jen to dobré. Vůči církvi jsem neměl výhrady, pokud mě tedy neovlivňoval Honza Vymětal, ale i tehdy jsem si církve a kněží vážil. Jako zamilovaný člověk třeba až po svatbě pozná, koho si vzal, tak i já, když jsem trochu vychladl, začal jsem být kritický. Někdy jsem měl i období přehnaně kritické, ale to tak bývá. Církev bych nazval rodinou, je to prostředí, kde se mohu cítit bezpečně. Je to něco, co buddhismus nabídnout nemůže. Tam je to boj jednoho člověka a společenství ho příliš nepodpoří.
Ty jsi mladý, tvoji studenti jsou mladí. Máte si vzájemně co dát? Možná víc dávají oni mně, než dávám já jim. Moje snoubenka je z farnosti Dlouhá Třebová a přes ní jsem se dostal do České Třebové, kde učím náboženství, 2.a 3.třídu a tam jsem vyloženě v pozici toho přijímajícího. To, že pro ně je přirozené pokleknout před svatostánkem a věřit, že v tom kousku chleba je Ježíš, to je pro mě zázrak. Já od nich odcházím s vírou, s pocitem, že Ježíš s námi byl a oni mi ho darovali. Na gymnáziu mají někteří takovou schopnost, že vytvoří hezkou atmosféru ve třídě, třeba nějakou legráckou, vtipem, takže se v těch hodinách hodně smějeme a já se na ně těším. Dávají mi taky své
ideály a taky pocit, že mě potřebují, že tam nejsem zbytečně. Když mi dovolí se mezi ně včlenit, je to velký dar.
Zmínil svou snoubenku Janu. Položím teď otázku hodící se spíše do nějakého bulvárního plátku, ale váš příběh je zajímavý a svým způsobem zakázaný. Váš vztah začal v době, kdy ona byla tvoje studentka. Jak jste to vnímali? Určitě jsi věděl, že se to nemá, jak se vám to podařilo tajit? Bylo to hodně kruté, bránil jsem se tomu. Zamiloval jsem se do ní a asi rok jsem se trápil a zároveň jsem se nemohl otevřít jinému vztahu. Bylo náročné se těm citům bránit. Pomohly mi její sestřenice, které byly součástí našeho spolča tady v Litomyšli. Když už jsem se hodně trápil, tak jsem dostal odvahu říct její sestřenici, jak to se mnou je. Byla to ta, která mě vedla k tomu, abych to v sobě úplně neudusil, a začala sondovat u Jany, jak na tom je. Dala mi takové náznaky, že by to fungovat mohlo, a když byla Jana ve třeťáku, rozhodl jsem se na ni číhat a navázat nenápadný rozhovor. Ve skutečnosti ale spíše dost těžkopádný a přímo trapný. Začali jsme si dopisovat. Přes dopisy jsem poznával, jaká Jana vlastně je, jaké má hodnoty. Asi tak po několika měsících jsme se setkávali, ale tajně. V tu chvíli jsem to ale také řekl její třídní profesorce, která se za nás postavila a měla z toho velikou radost. Podpořila mě po psychické stránce, reagovala jako člověk, ne jako pedagog. Měli jsme tajná místa, kde jsme se scházeli, např. kostel, tam se nikdo z gymplu neobjevil. Ale byla tu řada problémů - např. při jejím zkoušení na mých hodinách. Musel jsem si připravit otázky, aby mi nedošla řeč. Nakonec se to provalilo, potkaly nás dvě spolužačky, a tak jsem hned druhý den zašel za ředitelem a řekl jsem mu, jak na tom jsme. Pochopil to, nepohoršoval se. Riziko bylo, jak zareaguje její třída, aby jí neubližovali, ale třída nás taky podržela. Já jsem byl přesvědčený, že to koluje po škole, že to vědí ostatní kantoři, ale ne, v té třídě to zůstalo. Žádný skandál. Jen při jejím klasifikování jsem si musel dávat pozor, abych byl objektivní, spolužáci ji hlídali, dokonce i u maturity jsem upozornil přísedící, jak na tom jsme. Zásnuby jsme měli u P. Kolovratníka v České Třebové, to byl pro mě velký zážitek.
Děkuji za důvěru, ale ještě pokročme. Jakým směrem by se měla ubírat mládež v dnešní církvi? Co by bylo potřeba? Rozhodně si myslím, že jak v dnešní církvi, tak ve školách, je hodně příležitostí k rozvoji člověka. Není nedostatek informací, je množství akcí a setkání, takže bych řekl, že žijeme v poměrně krásné době. Ale jedna věc mi leží na srdci. Aby se v množství těch akcí, které děláme, nevytratil čas na setkání s člověkem. Osobní vztahy. U nás na sídlišti se lidé rozhodli, že si udělají zahradní besídku, kde se scházejí. To je nádherné svědectví o tom, že to není mrtvé sídliště, že se lidé nezavřou do bytů, že chtějí trávit čas společně.
Nepřemýšlel jsi o tom, že bys šel do církevního školství? Mám vůči němu hodně předsudků. Zdá se mi, že ve státním školství je to lépe promyšleno než v církevním. Jsou tam složitější ohledy na žáka, bál bych se např. dát žákovi pětku, protože jsme křesťané, dělat nějaká nepopulární opatření. Bojím se, že církev není dostatečně pružná, že neumí reagovat na změny. Na druhou stranu považuji za vynikající, že církevní škola má katechetu, protože mnoho studentů může trpět různými psychickými problémy. Školní psycholog nám chybí. A my jim ho nahradit nemůžeme.
Děkuji za rozhovor. Pavel Sršeň Vyšlo v časopisu Farník – Měsíčník litomyšlské římskokatolické farnosti. 25.2. 2007
