Kočky v afrických příbězích

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis

Kočky v afrických příbězích Vít Štejnar 2011 - 2016

Vít Štejnar

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ

2011 - 2016

Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS

Kočky v afrických příbězích

Text © Vít Štejnar 2011 - 2016

BŮH DOSADIL NA TENTO SVĚT KOČKU , ABY ČLOVĚKA PŘIPRAVILA O ILUZI, ŽE VŠECHNO NA SVĚTĚ BYLO STVOŘENO PROTO, ABY SLOUŽILO JEMU . PAUL DEDRICK GRAY

KOČKY V AFRICKÝCH PŘÍBĚZÍCH


Egypťané samozřejmě nejsou a nikdy nebyli jedinými obyvateli Afrického kontinentu. Žijí tu mnohé další národy a kmeny. A roztroušeně tu žili už v době, kdy Egyptská říše byla ještě v plenkách. Dnes je nejrozšířenějším náboženstvím v Africe křesťanství, jež vyznává na 45 % obyvatel, v těsném závěsu za ním je islám, jemuž se podřizuje dalších 40 % obyvatelstva. Zbylých cca 15 % zůstalo u svých tradičních náboženství a pouze nepatrná část vyznává další, většinou původně asijská náboženství,

jako judaismus, hinduismus apod. Na křesťanství a islám je v našem povídání ještě moc brzy, zkusme se nyní soustředit na původní náboženství a význam koček v nich. O prastarých, původních, afrických náboženstvích a mytologii žádné písemné záznamy nemáme. Afričané poměrně dlouhou dobu – samozřejmě s výjimkou Egypta – neznali písmo, a i když jej znali, neměli potřebu psát. Afričtí domorodí obyvatelé rovněž v nejstarších dobách nestavěli trvalá obydlí, stále migrovali se zvířaty, a některé

Národní park Ngorongoro, Tanzánie Wikipedia Commons; autor William Warby

http://vikulka.ic.cz/

8


Jezero Nakuru v Keni Wikipedia Commons; autor Whit Welles

kmeny s nimi migrují dodnes. Tomu samozřejmě musely odpovídat i rituální předměty – v Africe nenajdeme původní chrámy, svatyně. Obyvatelům, kteří byli stále v pohybu, by byly k ničemu, a tak vše co sloužilo k náboženským (resp. šamanským) obřadům bylo v zásadě lehce přenosné, z ne tak trvanlivého materiálu. Africký kontinent je nejenom rozsáhlý, ale i rozmanitý ve své fauně a flóře. Severní pouště střídají pod rovníkem pralesy, které se postupně mění směrem k jihu v oblast mírného pásma. Každému prostředí se přizpůsobily jiné druhy živočichů. A to vše různě působilo na místní obyvatele. Africké tradiční náboženské směry či kulty jsou stejně různorodé jako příroda. Existují tu náboženství nontheistická, taková, kdy neexistuje žádný konkrétní bůh či bohové a kdy jsou předmětem zájmu a uctívání například přírodní úkazy, náboženství henotheistická, v nichž hlavní roli hraje vícero bohů, a náboženství monotheistická, tedy taková, kdy nad vším bdí bůh pouze jediný.

9

Kupříkladu Akané, lidé dnešní Ghany a Pobřeží slonoviny, věří v jediného všemocného boha, který se pouze jmenuje jinak v závislosti na konkrétním regionu. Žádní konkrétní kněží mu neslouží, lidé věří, že jsou sami, každý z nich v přímém kontaktu s tímto bohem. Onen bůh má k ruce mnohé duchy, kteří se pohybují po zemi a projevují se v různých přírodních podobách, jak zvířata, rostliny, větry a bouře apod. Odinaniové praktikují tradiční víru zvanou Igbo. Spočívá ve víře v jediného boha zvaného Chukwu, který ovládá vše. Tak bychom mohli pokračovat stále dál a dál, neboť lidská společenství v Africe a tedy i náboženské představy jsou velice různorodé. A ve stejně různorodých podobách se v původních příbězích Afričanů objevují i kočky, velké i ty malé. Alespoň několik z nich stojí za zmínku. Poměrně mnoho příběhů s kočkami pochází z Nigérie, hned ta první vysvětluje, proč vlastně kočky loví myši (krysy): Ansa byl králem Calabaru po padesát let. Měl velmi věrnou kočku jako hospodyni a krysu byla jeho domácím pánem. Král byl sice Vikulka, CZ

KOČKY V AFRICKÝCH PŘÍBĚZÍCH velmi umíněný a tvrdohlavý člověk, ale kočku, která s ním doma žila už mnoho let, měl velmi rád. Krysa se zase zalíbila jedné z králových sloužících dívek, ale dívka byla chudá a nebyla schopná se o krysu starat, neměla žádné peníze. Jednou si krysa vzpomněla na královskou spíž, tak v noci, docela potichoučku, jen s malými potížemi do spíže vnikla dírou ve stropě. Tady ukradla nějakou kukuřici a hrušky a odnesla je dívce. Několikrát to udělala znovu. Když přišel konec měsíce, kočka ve spíži obhlížela stav zásob a zjistila, že chybí spousta kukuřice a hrušek. Když to řekla kočka králi, král se velice rozhněval a žádal po kočce vysvětlení. Ta však o ničem nevěděla a nebyla schopná říct, proč tolik zásob chybí. Až jednoho dne kočce její přítel řekl, že to byla právě krysa, kdo kukuřici a hrušky kradl a dával je oné dívce. Když se o tom dozvěděl král, zavolal si svou služebnou a shledajíce, že kočka mluvila pravdu, nechal dívku zbičovat. Krysu i kočku král nechal ze svého domu vyhnat. Kočka tak kvůli kryse přišla o teplé obydlí a tak krysu v hněvu zabila a snědla. Od té doby všechny kočky, které vidí krysy, je hned loví a když je uloví, tak je i sní. Zvířata v Afrických příbězích mají mnoho lidských znaků, včetně řeči. V některých příbězích mají zvířata i své příbytky, například jako v příběhu o chlapci jménem Anansi, svatojánské mušce a tygrovi. Jednoho dne přišla Svatojánská muška k Anansimu pavoučímu domu a zvala jej, aby spolu šli sbírat vajíčka. „Kdybys chtěl jít se mnou, tak přijď večer ke mně domů.“ Anansi byl rád a ihned souhlasil, že půjde. Když byla už dost tma, vyšli do polí. Svatojánská muška pootevřela svoje křídla a její světlo ozářilo vajíčka ležící schovaná v trávě. Anansi po nich skočil a vykřikl: „Ty jsou moje, viděl jsem je první,“ a házel si je do pytlíku. Sbírali celý zbytek večera. Anansi byl tak drzý, že posbíral všechna vajíčka a Svatojánská muška nezískala ani jediné. Brzy byl Anansiho pytel tak naplněný, že jej sotva unesl. http://vikulka.ic.cz/

Konečně řekla Svatojánská muška „Nazdar Anansi,“ a odletěla rychle zpět domů. A Anansi zůstal sám ve tmě a nevěděl kudy se vrátit domů. Pomalu tápal ve tmě a snažil se domů nějak dostat. Neviděl nic, až tu narazil na nějaký dům. Nevěděl, komu ten dům patří. „Kmotříčku,“ zavolal. Hluboký, drsný hlas mu odpověděl: „Kdo je tam venku před mým domem?“ Anansi zavolal: „To jsem já, tvůj kmotřenec Anansi!“ V tom se ze dveří vynořila velká huňatá tygří hlava a koukala dolů pod dveře na malého pavoučka. Tygr věděl, že nemá žádné kmotřence, a pamatoval si taky, že ho Anansi už mnohokrát lákal do pasti. Ale tygr byl chytrý a řekl: „Pojď dovnitř, kmotřenče,“ a za Anansim zabouchl dveře. Pozval jej ke stolu. Tygrova manželka dala vařit vodu ve velkém měděném kotlíku, aby si mohli uvařit ona vajíčka. Když byly připravené, tygr, jeho tygřice a všechny jejich děti začali hladově jíst. „Anansi, kmotřenče, chtěl bys taky nějaká vajíčka?“ zeptal se tygr. Anansi nervózně zavrtěl hlavou, „Ne děkuji, kmotříčku.“ Když byly všechny vajíčka uvařené, tygr dal do kotlíku vařit humra a přikryl jej zbytky skořápek, takže to vypadalo, že se v kotlíku ohřívají jen další vajíčka. Pak dal kotel na zem a řekl: „měl bys zůstat přes noc, kmotřenče“, a ušklíbl se tak, že byly vidět všechny jeho blyštivé tesáky. Anansimu nic jiného nezbývalo, tak se odešel uložit ke spánku. V noci, když už všichni usnuli, Anansi se vrátil ke kotlíku a nakoukl dovnitř. Jakmile se naklonil do kotlíku, humr ho klepety sevřel a Anansi vykřikl překvapením. „Kmotřenče,“ zavolal tygr, „jsi v pořádku?“ Anansi odpověděl: „kousnula mě jenom psí blecha. Promiň, že tě budím, kmotříčku!“ Za několik málo minut se znovu pokusil vzít si z kotlíku vajíčko, ale znovu ho humr štípnul. „Kmotřenče, jseš si jistý, že jseš v pořádku?“ ptal se tygr. 10


Levhart skvrnitý Flickr; autor edg1

Anansi odvětil: „ó, kmotříčku, psí blechy mě tu žerou zaživa.“ Tygr vstal a začal řvát jak nejsilněji mohl: „blechy!?! Ty říkáš, že my tu v uklizeném domě máme blechy? Potom, když jsme ti dali jídlo a nechali tě tu přespat?!“ Tygr vyskočil na postel a začal řvát na Anansiho. Anansi vyletěl z postele a rozrazil dveře, obávajíce se o svůj život. Tygr ho ke dveřím následoval a smál se, když viděl i malého pavoučka utíkat pryč. Anansi už se nikdy do tygřího domu nevrátil a pokaždé, když navštívil Svatojánskou mušku, jeho žena Anansimu říkala, že její manžel je pryč a vrátí se až příští měsíc. Už nikdy nezjistil, kde bylo pole se schovanými vajíčky, a tak měl hodně času na to, aby přemýšlel o tom, jak ho jeho nenasytnost vytrestala. Jiný příběh vypráví o vychytralé želvě, která jezdila na levhartu: 11

Jednou přišla želva k levhartovi domů. Viděla paní levhartovou stát už u dveří. Želva se uklonila a řekla: „Jak se Vám daří, madam?“ „Mám se dobře,“ řekla „a ty?“ „No“, odpověděla želva, „mám horečku a můj krunýř mě tak nějak celý bolí. Jsem nemocná a musím jít do buše kouknout se po léčivých bylinkách, abych si z nich mohla udělat čaj.“ „To zní rozumě,“ řekla paní levhartová. „Ale kde je dnes pan levhart?“ ptala se želva. „Šel ven lovit“, odpověděla levhartice „Neviděla jsi ho?“. „Neviděla,“ odpověděla želva. „Obávám se, že je daleko, protože kdyby tu byl, jezdila bych na něm jako na koni.“ Prohlášení o levhartu-koni paní levhartovou rozzlobilp a tak šla želva radši domů. Když se vrátil levhart domů, levhartice Vikulka, CZ

KOČKY V AFRICKÝCH PŘÍBĚZÍCH mu vyprávěla o želvě i o tom, jak se vytahovala, že by na něm jezdila jako na konci. Levhart se rozzlobil, vrčel a syčel a vydal se k želvě domů. „Tak tys říkala, že budeš na mě jezdit jako na koni?!“ „Ne ne,“ řekla želva „Tohle jsem nikdy neřekla!“ Levhart řekl: „dobře, tak tedy pojď, půjdeme se zeptat mé paní.“ Želva odpověděla: „jenomže já nemůžu chodit, jsem nemocná, mám horečku.“ „No dobře, odvezu tě tam“, odvětil levhart. Ale želva řekla: „kvůli horečce se na tobě neudržím, spadla bych. Dej mi kus provazu. Dám ti jej do tlamy a budu se ho držet. Tak z tebe nespadnu.“ Levhart tedy vzal provaz, vzal jej do tlamy a želva se ho chytla. A želva zas řekla: „dej mi nějakou tyčku nebo hůlku, ať můžu odhánět mouchy ode mě i od tebe.“ Levhart dal želvě tyčku a vyrazili. Želva se levhartově hřbetě natřásala, ale díky

lanu se udržela, občas pobídla levharta tyčkou jako bičem, jako že mouchy odhání. Když přišli k levhartům domů, paní levhartová už je čekala. Ukázala na levharta a řekla „no tak je to pravda. Želva jezdí na levhartu jako na koni a levhart si to nechá líbit!“ a vyprskla smíchy. Levhart si uvědomil, že ho želva doběhla, tak jí chtěl ze hřbetu setřást. Želva se však držela provazu pevně. Levhart si vzal větší hůl a snažil se želvu ranami holí ze hřbetu shodit, ale párkrát uhodil i sám sebe. Na hřbetě mu naskákaly od ran holí pruhy. A tak kvůli želvě, která jezdila na levhartu jako na koni, naskákaly na kožichy všech levhartů pruhy. Africké příběhy a pohádky nekončí vždycky šťastně. Vlastně končívají spíš nešťastně. Jeden takový vypráví o levhartím muži: Jednou přišel do vesnice hezky vypadající cizinec. Procházel mezi lidmi, ale tajemně mlčel. Obdivovaly ho všechny dívky a přály si, aby si jednu z nich vybral a vzal za ženu. Ale on neřekl nic a za chvíli odešel pryč, do lesa a tady zmizel.

Lvice v Národním parku Ngorongoro v Tanzánii Wikipedia Commons; autor Self


12

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ O měsíc později přišel cizinec do vesnice znovu a děvčata se do něj zamilovala ještě víc. Některé dívky se pak rozhodly jít za ním do lesa, aby jim znovu neutekl. Když cizinec zase odcházel, cestou se ohlédl a za sebou spatřil ony dívky. Zastavil se a prosil je, aby se vrátily domů; nemohl jim to však nijak vysvětlit. „Nenecháme tě už nikdy odejít a kamkoliv půjdeš ty, půjdeme s tebou.“ „Krásné dívky, budete toho litovat,“ odvětil cizinec smutně a spěchal dál. Po chvíli se zastavil znovu a ještě jednou prosil dívky, aby za ním nechodily. Ale i ony mu odpověděly stejně a tak cizinec znovu, ještě smutnějším a pochmurnějším hlasem opakoval „Budete toho litovat!“ Šli daleko, hluboko do nitra lesa, až došli ke stromu, u jehož kmene ležela levhartí kůže. Stojíce pod stromem, cizinec začal zpívat melancholickou píseň, při které vzal dívku za ruku a pak jí řekl, že je mu jednou za měsíc dopřáváno potulovat se po vesnicích a městech jako člověk, ale ve skutečnosti je divokým levhartem a roztrhá ji na kusy, jakmile se promění do své původní podoby. S těmito slovy se vrhl na zem a okamžitě se z něho stal levhart. Ten začal na vyděšenou dívku vrčet a honit ji. Ale strach dívce dodal do nohou takové rychlosti, že jí levhart nemohl dohnat. Když jí pronásledova,l zpíval o tom, jak jí roztrhá na malé kousky, ale ona jinou písní odpovídala, že jí nikdy nemůže dostihnout. Běželi dlouho, až dívka doběhla k hluboké a rovné řece, kterou nemohla překročit. Už to vypadalo, že jí levhart chytí a bude po všem. Ale strom, který stál na břehu řeky se nad ní slitoval a položil se přes řeku, dívka tak mohla po něm přejít. Nakonec, už úplně vyčerpaná, se dostala na kraj lesa a odtud bezpečně zpět do vesnice. Levhart, zklamán z toho, že neulovil svou kořist, se odplížil zpět do lesa a onen pohledný cizinec se ve vesnici už nikdy neobjevil. V mnoha příbězích se lvi (či jiné kočky) stávají oběťmi podvodů šelem psovitých. Jako doklad nám o tom může posloužit příběh O lvu, šakalu a člověku: 13

Jednoho dne spolu lev a šakal vedli rozhovor a záležitostech země a státu. Šakal byl nejvyšším rádcem krále lesa. Po nějaké chvíli se rozhovor dostal do více osobní úrovně. Lev se začal chlubit a vést silácké řeči o své síle, šakal mu k tomu nejspíš dal důvod, protože byl od přírody lichotníkem. Ale když se lev vychloubal stále víc, řekl šakal, „podívej, lve, ukážu ti zvíře, které je ještě pořád silnější a mocnější než ty.“ Chvíli šli dál. Šakal vedl lva po cestě, až potkali malého chlapce. „To je to silné zvíře?“ zeptal se lev. „Ne,“ odpověděl šakal, „tenhle se ještě musí stát mužem.“ Pokračovali v cestě dál, až potkali starého muže se skloněnou hlavou a opírajícího se o hůl. „Tak tohle je ten úžasný silný člověk?“, ptal se zas lev. „Také ne, králi“, odpověděl šakal, „tenhle byl mužem.“ Šli dál a zakrátko narazili na mladého lovce, na vrcholu sil a v doprovodu několika svých psů. „Tamhle je, králi“, řekl šakal. „Změř své síly s ním, a když vyhraješ, budeš skutečně nejsilnějším na celé zemi.“ Pak šakal vyskočil na malou skálu, aby dobře viděl na setkání lva a lovce. Lev zavrčel a vyrazil k lovci, ale když se přiblížil, začali na něj zuřivě štěkat psi. On jim však nevěnoval žádnou pozornost, odháněl je na všechny strany svými silnými tlapami. Štěkali nahlas a když viděli, že lev je silnější, ustoupili zpět k lovci. Nato lovec vystřelil z luku. Šíp zasáhl lva pod lopatku. Ale i toho si lev moc nevšímal. Lovec vytáhl ocelový nůž a zasadil lvu, který už k němu došel, několik ran. Lev ustoupil, ale lovec vystřelil další šípy. „No, tak jsi už nejsilnější?“ byla první otázka, kterou lev uslyšel, když se blížil zpátky k šakalovi. „Ne šakale,“ odpověděl Lev. „nejsilnější je ten chlapík. Nikoho jako on jsem nikdy předtím neviděl. Nejdřív mě napadli jeho ochránci. Moc mi neublížili, ale když jsem se k němu dál blížil, zasáhl mě ohnivou ranou skoro přímo do obličeje. A když jsem se ho už snažil svalit na zem, z jeho Vikulka, CZ


Lev v Národním Krugerově parku v Jižní Africe Wikipedia Commons; autor Chris vd Merwe

těla se prudce vytrčilo jeho žebro a zle mě poranilo. A když jsem už odcházel, zase mě zasáhl. Psovité šelmy měly v afrických příbězích na ty kočkovité neblahý vliv v mnoha příbězích. Pro ilustraci uveďme ještě jeden, původem z jižní Afriky, příběh, který se obvykle nazývá Lví nemoc: Jednou lev onemocněl a zvířata k němu přicházela, aby mu udělala radost a aby ho povzbudila v jeho utrpení. Jediný kdo nepřišel, byl šakal. Tu hyena řekla lvu: „Jak to tak vypadá, tak šakal nechce přijít, nezáleží mu na tobě.“ Lev proto hyenu poslal, aby šakala vystopovala a přivedla ho. Když se šakal dostavil, zeptal se ho lev: „Proč jsi jako jediný ke mě nepřišel? Nezajímá tě snad, jak je tvému králi?“


Šakal ale řekl: „Ale ne! Když jsem slyšel, že jsi nemocný, šel jsem za šamanem, aby poradil, jak tě vyléčit, aby mi dal lék, který tě zbaví bolesti. Šaman mi říkal, aby šel a řekl ti, že tím lékem může být jenom kůže hyeny, tu z ní máš stáhnout a ještě dokud bude teplá, zabalit se do ní. Nemoc i bolesti odejdou.“ Když to hyena slyšela, zděsila se a snažila se potichu vytratit. Šakal na ní ale ukázal a pravil: „podívej, lve, to hyena nemá žádné starosti o tvé zdraví!“ Lev pak hyenu nechal chytit a zařídil se podle šakalovy rady. Poslední příběh o Jabuovi a lvu má své kořeny u kmene Zulu: Žil byl mladý pasáček jménem Jabu. Byl velmi pyšný na to, jak se staral o otcovo stádo dobytka. Jeho otec měl mnoho krav – přes 25! Bylo docela náročné udržet tato hloupá stvoření na uzdě, aby se nedostávala 14

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ do problémů, aby neutíkala do kukuřičných polí a nevbíhala na nebezpečné cesty. Jabu měl několik přátel, kteří také hlídali stáda svých otců, ale žádný z nich jich neměl tolik, dokonce ani polovinu! A nikdo z nich také nebyl tak opatrný jako Jabu. Stejně tak Jabuův otec byl hrdý na svého syna, který dokázal tak velké stádo uhlídat. Jednoho dne seděl Jabu na vrcholku malého kopečku a pozoroval pasoucí se zvířata a z dlouhé trávy splétal náramek pro svou sestru. Jabuův přítel Sipho přiběhl k němu. „Už jsi slyšel ty novinky, příteli?“ vyrazil ze sebe Sipho. Ale než Jabu stačil cokoliv říct, Sipho začal rychle vyprávět, „Bhubesi, lev, se tady potuluje! Poslední noc Bhubesi napadl a zabil jednu z krav otce Thabua. Muži z vesnice už na něj líčí pasti!“ Jabu nebyl touto novinkou překvapen. Jeho bystré oči už si přítomnosti lva všimly – zbytky zabitých zvířat, otisky tlap v měkké zemi, lví trus. Jabu měl z krále zvířat respekt. Ale protože Bhubesi byl zvyklý lovit v noci, když dobytek byl bezpečně uzavřený v ohradě, Jabu si nemyslel, že by kvůli tomu musel obtěžovat otce. Ale zabitá kráva?! „Zajímalo by mě,“ pomyslel si Jabu, „jestli ta kráva byla v ohradě?“ Thabu byl znám tím, že jako hlídač stáda byl docela nedbalý, chlapík, který měl pořád hlavu v oblacích. Už předtím zapomněl jednu či dvě krávy občas do ohrady zavřít. „Woza, Nagne! Pojď, příteli!“ pobízel Sipho, „pojď, zaženeme krávy na jeden dva dny do ohrady a budeme se koukat, jak muži z vesnice lva chytají!“ Jabu jen pomalu zavrtěl hlavou a podíval se Sipha a usmál se. „Znáš mě, kamaráde,“ řekl Siphovi, „nezaženu dobytek do ohrady tak brzy přes den! Potřebují se ještě napít u řeky a pak teprve mohou jít domů.“ Sipho se usmál. „Ano, myslel jsem si, že to řekneš. Ale stejně jsem se chtěl zeptat. Uvidím tě asi později, kamaráde, nejspíš v noci u ohně!“ A Sipho odběhl do vesnice. Jabu začal shánět krávy dohromady. Zamával svou intogou a hlasitě pískal. Všechny krávy se na něj najednou koukly a po krátkém zaváhání začaly pomalu přicházet k Jabuovi. A Jabu celé stádo s úsměvem pomalu hnal k vodě. 15

Jabu si koupal nohy v chladné osvěžující vodě a krávy nedaleko něho pily. Byl krásný slunečný podzimí den a Jabuova mysl nebyla nasměřována na lva a pasti, které připravují muži z vesnice. Jabu si z měkké hlíny u řeky dělal různé figury pro svého mladšího bratra. Najednou Jabu zaslechl něco, z čeho mu tuhla krev v žilách: „Rrrrroar!“ zaznělo odkudsi z nedaleka. Všechny krávy se zarazily a do očí jim naskočil strach. „Rrrroarrrrr…“ Byl to Bhubesi a byl už blízko! Byl tak blízko, že Jabu už by ani nestihl zahnat stádo domů. Jabu pomalu vstal a začal se rozhlížet kolem sebe, ruku měl sevřenou v pěst. Sebevědomě popošel, snažil se neukazovat strach. I když se mu třášla kolena, pomalu začal shánět stádo tak, aby bylo v těsném kruhu. Krávy to pochopily a poslechli ho. „Rrrrroarrr… oarrr… oarrr… aaa!“ Jabu poslouchal. Bhubesi svým řevem nedával najevo svou majestátnost či moc… znělo to spíš jako nářek a volání o pomoc. Ještě několikrát lev zařval a tu už si Jabu byl jistý, Bhubesi je v nesnázích. Z chlapcova výrazu najednou vyprchal všechen strach. Vzal si větev a tiše šel za lvím nářkem. A skutečně, lev měl potíže. Jabu ho našel na malé louce několik málo metrů hned za řekou. Lev byl chycen do pasti, kterou tu nastražili muži z vesnice. Jeho hlava byla vklíněna mezi čelisti pasti, a čím více se snažil se z pasti dostat, tím více ho past svírala. Jabu se zastavil a díval se. Nikdy předtím nestál tak blízko krále zvířat. Lev byl skutečně majestátním zvířetem. Najednou bylo Jabuovi lva líto. Lev zničehonic chlapce zpozoroval. „Hawu, mfana! Chlapče! Je dobře, že jsi tady. Prosím pomoz mi, dostaň mě z této pasti, sám se z ní nedostanu. Prosím, rozevři čelisti, které mi svírají hlavu. Prosím!“ Jabu se podíval Bhubesimu do očí. Nic z nich nevyčetl, ale ze zvuků, které lev vydával, čišelo zoufalství. „Prosím, Mfana (chlapče), prosím! Rychle než přijdou lovci a zabijí mě. Pusť mě!“ Jabu měl dobré srdce, ale nebyl hlupák. „Já bych tě rád pustil Bhubesi, ale bojím se, že když to udělám, budu tvojí večeří.“ „Ale ne, příteli, nikdy bych nemohl sežrat někoho, kdo mi pomohl! Slibuji, slibuji upřímně, že ti nezkřivím ani vlásek na hlavě.“ Vikulka, CZ

KOČKY V AFRICKÝCH PŘÍBĚZÍCH Tak lev prosil a prosil tak žalostně, že se Jabu nakonec rozhodl mu věřit a lva z pasti vysvobodil. Jakmile se čelisti pasti rozevřely, lev vyskočil a zatřásl hřívou. „Děkuji, chlapče. Jsem tvým dlužníkem. Kdybys nepřišel ty, přišli by lovci a zabili by mě. Mám ale ještě jednu prosbu příteli, v té pasti jsem byl dlouho a dostal jsem žízeň. Ukážeš mi, kterým směrem se dostanu k řece?“ Jabu souhlasil, ale byl ostražitý. Vedl lva proti proudu řeky, co nejdál od místa, kde se páslo otcovo stádo, protože Bhubesi neslíbil, že nesežere krávy. Zatímco lev pil, pohlédl na Jabua nenápadně jedním okem. Pomyslel si „Hmmm, chlapec má hezké nohy a ty paže… byl by z něj výborný oběd.“ Když lev zvedl svou hlavu z vody, podíval se na Jabua oběma očima a teď z nich už bylo vidět, o čem Bhubeshi přemýšlí. Jabu začal couvat. „Slíbil jsi Bhubesi“, řekl Jabu „že, když tě vysvobodím z pasti předtím, než přijdou lovci, nesníš mě!“ „Ano“, řekl Bhubesi, a pomalu kráčel k chlapci. „máš pravdu, slíbil jsem to. Ale teď jsem tak nějak volný a nevím, proč bych ten slib měl dodržet. A navíc jsem moc hladový!“ „Děláš velkou chybu“, řekl Jabu. „Copak nevíš, že když porušíš vlastní slib, že kousky z těch porušených slibů se jednou vrátí a pomstí se ti?“ Lev se zastavil a začal se smát. „Ha ha, to je nesmysl! Jak mě může taková věc bolet? Teď mám na tebe ještě větší chuť než předtím,“ a začal znovu couvajícího Jabua pronásledovat. V tu chvíli jim cestu zkřížil starý osel. „Zeptej se osla,“ řekl Jabu lvovi, „zeptej se ho, jak špatné je porušit slib.“ „No dobře. Zeptám se ho tedy,“ řekl lev a obrátil se na staré stvoření. „Chci sníst toho chlapce“, řekl oslovi, „není to v pořádku?“ Ale Jabu se do toho vložil „ale lev slíbil, že když ho vysvobodím z pasti, nesežere mě.“ Osel pomalu pohlédl na lva a pak na Jabua. „Říkám“, začal osel, „že celý můj život mě lidé bijí a nutí mě nosit těžká břemena. Teď, když jsem starý, tak mě vyhodili a opustili, abych sám odešel a někde zemřel. Nemám lidi rád.“ Obrátil se zpět ke lvu „sněz toho chlapce!“ a osel pomalu odešel. http://vikulka.ic.cz/

„No, tak to by bylo,“ řekl lev a začal se znovu přibližovat k chlapci. V tu chvíli narazili na šakala Mpungushe. „Ó je mi moc líto,“ řekl „že jsem vás vyrušil. Pokračujte klidně dál, já jdu svou cestou…“ „Ne!“ zařval Jabu. „Počkej a řekni lvu, jak špatné to je porušit vlastní slib.“ „Slib?“ ptal se šakal. „No, já myslím, že záleží na tom, kdo jaký slib dal a proč? Někdo z vás snad něco důležitého slíbil?“ Lev se posadil a obrátil oči v sloup. „Ano,“ řekl Jabu. A vyprávěl šakalovi, jak lva vysvobodil z pasti a jak mu už předtím lev slíbil, že když to udělá, ani se ho nedotkne. „No, to je docela hloupý příběh!“ řekl šakal. „Král zvířat, že se nechal chytit do pasti nastražené člověkem? Nemožné, tomu nevěřím.“ „Je to pravda,“ řekl Bhubesi. „Byla to silná a hrozná past!“ „Nevěřím, že existuje něco silnějšího než můj král. To musím vidět! Prosím, vezmi mě na to místo ještě před večeří. Pak se můžeš najíst, jak ti bude libo.“ Tak lev, ženouc Jabua před sebou, vedl šakala k oné pasti. Když dorazili, řekl šakal „stejně nevěřím, že by tak malá věc mohla udržet tvojí hlavu. Nedokážu si to ani představit. Bhubesi, neukázal bys mi to?“ „Máš divné prosby. Tohle ale bude to poslední, co pro vás udělám, pak šakale, musíš jít svou cestou a nechat nás tu“ řekl lev. Pak znovu strčil hlavu mezi čelisti pasti, tak jak tomu bylo, když lva Jabu našel. Šakal rychleji než blesk past spustil a Bhubesi byl znovu chycen! „Jo,“ řekl šakal, „teď už věřím, žes byl chycen. Jaká škoda, že ses nechal chytit znovu. Ale ten chlapec má pravdu. Nesplněné sliby tě budou vždycky pronásledovat!“ Lev řval vzteky, ale past ho držela pevně. Jabu poděkoval šakalovi a běžel zpět ke svému stádu. Krávy trpělivě čekaly na svého pastýře. Pak je Jabu zahnal domů do ohrady. To byl den! „Jabu, Jabu!,“ přiběhl Sipho, „lev byl chycen do pasti u řeky! Zmeškal jsi celé to dobrodružství!“ Jabu se ale otočil a usmál se na svého přítele. „měl jsem tolik dobrodružství, kolik se 16


Člen kmene přináší thébskému králi darem geparda a ebenové dřevo; původní kresba pochází z doby cca 1700 př. n. l. Wikipedia Commons; volná licence

jen vejde do jednoho dne,“ řekl. Potom odešel se Siphem k ohni, aby si vyslechl příběh lovců o tom, jak chytili silného a mocného lva. Oblíbeným domácím mazlíčkem starých Afričanů byli gepardi. Mláďata gepardů se dají poměrně snadno ochočit, jsou mnohem méně agresivní než jiné velké kočky. A oblíbená byla a bohužel ještě stále je i jejich kůže. Kdysi sloužila jako šamanský oděv, dnes jako luxusní ozdoba domácnosti. Oboje značnou měrou přispělo k tomu, že gepardi jsou dnes kriticky ohrožení. 17

Staří Egypťané jakož i některé národy, které s Egypťany udržovaly obchodní styky, používali gepardy jako lovecké kočky. Geparda se zavázanýma očima přivezli na příslušné místo ve vozíku taženém koňmi. Když byli dostatečně blízko kořisti, rozvázali gepardovi oči a ten se na kořist vrhnul. Od Egypťanů později tento zvyk převzali Peršané, od nich se dostal do Indie a Číny. Jako domácí mazlíčky je chovali například Čingischán, Charlemagne, Akbal Veliký, nebo Etiopský císař Haile Selassie.

Vikulka, CZ



18


TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB

KOIČÍ DĚJEPIS

Vít Štejnar © 2011-2016

19

Vikulka, CZ

Kočky v afrických příbězích

Recommend Documents