KNĚŽNA, VĚŠTKYNĚ, ZAKLADATELKA RODU, TA PRVNÍ

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE

KULTURA 2014/3

KNĚŽNA, VĚŠTKYNĚ, ZAKLADATELKA RODU, TA PRVNÍ Jmenovala se Libuše, ale asi nějaká hláskoslovná přestavba to jméno měnila, což není podstatné. I díky Smetanovi ji známe jako Libuši a to jméno té magické ženě sluší. Jak mohla nejmladších z Krokových dcer zastínit své dvě starší sestry? Jistě svou dominancí a silou osobnosti. I způsob jak si vyvolila manžela Přemysla byl osobitý. Musela jistě čelit náporům mužských svalnatých, leč slabších mozků a musela rozhodovat v prospěch celého rodícího se národa. Asi to byla hodně složitá bitva s jistě často rebelujícími bojovníky, jak líčí i historka s Chrudošem a se Šťáhlavem. Věštecké schopnosti, moudrost, ale i pevnost řízení prvotní skupinky slovanského nárůdku z ní udělaly postavu hodnou dodnes obdivu a lásky. Díky Bedřichu Smetanovi ji máme glorifikovanou nejkrásnějším způsobem a ty prezidentské famfáry oslavují nejen současného představitele našeho státu, ale vždy i tu, která se o ten stát kdysi dávno, už hodně dávno, zasloužila. Vladimír Pechar


KULTURA 2014/3

DVĚ TVÁŘE ZÁMKU ČERVENÁ LHOTA Právě tak, jako má dvě tváře zámek ČERVENÁ LHOTA na poštovní známce akademického malíře Jana Kavana, právě tak je má i zámek skutečný – tvář reálnou, historickou, a tvář–odraz, tajuplný, záhadný… Faktem je, že první ověřená zmínka o Červené Lhotě, jihočeském renesančním vodním zámku, původně gotické tvrzi, pochází až z roku 1465 (v Zemských deskách se uvádí rozdělení dědictví mezi Václava a Petra ze Zásmuk). Majitelé zámku, stojícího na ostrůvku uprostřed umělého jezera, se střídali, tu zámek kupovali, tu dědili, tu o něj přicházeli, přestavovali a dostavovali (poslední, novorenesanční přestavba za posledních majitelů, německých knížat Schönburg-Hartenstein, se uskutečnila v letech 1903-1913), ale jen za jednoho jediného se zámek poprvé zaskvěl červení. Stalo se na počátku 17. století a tím majitelem byl Vilém Růt z Dírné. Zámek nechal upravit v pozdně renesančním stylu a fasádu natřít – červeně! Růt – rot, red, rouge… no dejme tomu – leč… Nad nejvyšším oknem levého křídla zámku je stále patrný nepravidelný obrys kříže. Před dávnými a dávnými lety se dcera zámeckého pána zřekla Boha a kříž, symbol ztracené víry, hodila do jezera. Vtom, kde se vzal tu se vzal, zjevil se děsivý ďábel a než nešťastnou dívku odnesl do pekel, nadrápal na zámeckou zeď krvavý kříž. Kříž už nikdy nebylo možné zcela smazat, obnovovaná červená barva celého zámku ho už nikdy nemohla zcela zakrýt… Tak si to přeberte…?! Jiřina J. Hubáčková Foto Dalibor Kusák


KVAŠ Nevím, proč se s touto „mokrou“ malířskou technikou na výstavách skoro nesetkáváme Nepřipomněl bych si ji nebýt výstavy akademického sochaře Petra Císařovského, který se vedle drobné plastiky prezentoval také svými obrazy. Pravidelně navštěvuji výstavy pořádané Artotékou pobočky Městské knihovny Opatov. Tentokrát v předsálí půjčovny mne zaujala desítka abstraktních obrazů tlumených, sametových barev. Několika plastikám ve třech vitrínách jsem se věnoval až dodatečně. Teprve když projdete celou expozici, máte možnost si přečíst název výstavy i jméno autora i něco z jeho života. Možná je to záměr pořadatelů, nejste tedy ovlivňovaní odborníky i „odborníky“, utvoříte si vlastní názor bez nápovědy jak vnímat vystavená díla.

Vraťme se k malířské technice kvaše. Určitě si vzpomenete na tvorbu národního umělce Vojtěcha Sedláčka (9. září 1892, Libčany – 3. února 1973, Praha). Ten celý život tuto techniku používal. Někde jsem četl, že to bylo ze zdravotních důvodů. O jakou techniku vlastně jde, když mluvíme o kvaši. Od akvarelu se liší používáním krycích vodových barev s pojivem arabské gumy. Tempera naproti tomu je rychleschnoucí vodová barevná emulze klihová, kaseinová či vaječná, která se dá ředit vodou, olejem nebo terpentýnem. Tempera slouží i jako podklad pod olejomalbu.

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Tři skleněné vitríny ve středu prostoru nabízely autorovu drobnou železnou plastiku.

Lodě 2001

Masky a tváře 2013

Nikde – nikam 2012

Nikde – nic 2012

Nyní jsme doputovali ke konci výstavy a o autorovi Petru Císařovském se dočteme, že se narodil v Praze v roce 1950. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v roce 1975 získal titul akademický sochař. Věnuje se volné tvorbě, získané zakázky jsou nejčastěji spojené s církevní tematikou a to jak u nás tak také v zahraničí. Jeho posledním velkým dílem je hrob Bedřicha Smetany v Praze na Vyšehradě z roku 2012. Až dosud uspořádal 38 samostatných výstav a zúčastnil se osmdesáti kolektivních. Zaujaly mne nejen abstraktní obrazy, ale především masky. Text a foto - ah


KULTURA 2014/3

„P Á T E K“ Nejde ani o poslední pracovní den v týdnu a ani o přítele Robinsona Crusoe. S tvorbou malíře Zdeňka Pátka jsem se setkal poprvé a bylo to ve výstavních prostorách Státního ústavu pro jadernou bezpečnost na Senovážném náměstí.

Autorovy obrazy v mírně lomených barvách provázejí diváka českou krajinou v průběhu všech čtyř ročních období. Pohledy jsou bezprostřední, zachovávající atmosféru „okamžiku“, je z nich cítit malířův přímý kontakt s přírodou, při níž není zapotřebí ateliéru. Zdeněk Pátek se nesnaží o impresi či naturalismus, jde mu o vjem viděného. Dočetl jsem se v krátkém autorově představení, že byl Zdeněk Pátek (1958) soukromým studentem profesora Františka Jiroudka. V začátcích se Pátek věnoval kresbě figury a portrétu. Přechod k oleji a k akvarelu byl spojený i se změnou malířského tématu. Do autorova zájmu vstoupila krajina. Na té výstavě se prezentoval jen olejomalbou. Jeho autorské výstavy navštívily nejen kulturní prostory v Mníšku pod Brdy, kde žije, ale i v Řevnicích, Čelákovicích, Berouně, především však v Praze. Je členem Spolku podkrkonošských výtvarníků. Svými obrazy přispívá do Konta Bariéry. ah


KULTURA 2014/3 Foto Pavel Křivánek

NOVÉ DIVADLO V PLZNI Blíží se měsíc září a tím i slavnostní otevření Nového divadla v Plzni. Investorem projektu je město Plzeň, které se ke stavbě divadla zavázalo v rámci projektu Evropské hlavní město kultury 2015. Nové divadlo nahradí nevyhovující budovu stávajícího Komorního divadla v Prokopově ulici a stane se tak po 30 letech prvním nově postaveným divadlem v Česku. Plně funkční bude divadlo již na začátku divadelní sezóny 2014/2015. Divadlo je navrženo pro několik forem dramatického umění. Hrát se v něm bude činohra, balet, opera a opereta, která se bude střídat s muzikálem. Při přípravě architektonického návrhu se intenzívně spolupracovalo i se samotnými divadelníky, aby finální podoba divadla nezaujala jenom při pohledu zvenku, ale aby v ní co nejefektivněji probíhal samotný provoz a přípravy na jednotlivé inscenace.

Společnost Helika, a.s. přepracovala původní ideový návrh portugalské společnosti Conteporanea, který byl finančně neakceptovatelný. V čele týmu, který se tohoto nelehkého úkolu zhostil, je akad. arch. Vladimír Kružík. Novostavba divadla se skládá ze dvou vzájemně funkčně a stavebně propojených objektů – divadelní a provozní budovy. Tím nejdůležitějším aspektem stavby je její logistické řešení, aby vše fungovalo tak, jak má. Technická obsluha, herci a diváci se při představení nesmí potkávat a právě to se v Novém divadle rozhodně nestane. Architektonický koncept podrobně propracoval vnitřní dispoziční a prostorové uspořádání. Pětipodlažní provozní budova je svojí podélnou osou orientovaná rovnoběžně s Jízdeckou ulicí a slouží jako bariéra chránící divadelní budovu před rušnou komunikací. Bude v ní divadelní zázemí, konkrétně šatny uměleckých souborů a šatny technického personálu. Obě budovy jsou propojené společným suterénem, objemem boční stěny a můstky ve všech podlažích. Divadelní budova má dva sály – velký sál s hledištěm pro téměř 500 diváků a menší studiovou scénu pro zhruba 150 diváků. V objektu nechybějí zkušebny, zkušebna pro orchestr a studiová scéna. Velký sál má zadní a boční jeviště, orchestřiště měnící svoji velikost podle počtu hráčů a sjíždějící po představení do zkušebny. Hlediště je navržené bez postranních balkonů, z každého místa v hledišti má být stejně kvalitní


KULTURA 2014/3

viditelnost na jeviště a stejně kvalitní zážitek z inscenace. Akustika v divadle bude respektovat odlišnosti žánrů a má vyhovovat všem typům produkcí. A to díky akustickým plochám, mimo jiné akustickým stropem a zmiňovanou absencí bočních balkonů. Sál bude kompaktní, bez zákrutů, s posuvnými akustickými stěnami. Každá z obou funkčně odlišných částí divadla charakterizuje specifický architektonický výraz, navzájem jsou obě části vizuálně propojené použitím shodných materiálů na jejich fasádách. Hlavní vstup do divadla na jižní straně přitáhne pozornost díky výrazné fasádě, která definuje architekturu divadla jako celku. Fasáda je navržená tak, že mění svůj charakter a sama se stává scénografickým objektem, jakousi plastickou reinterpretací dekorativní divadelní opony. Odděluje tak reálný život od toho magického světa uvnitř v budově. Bílá dekorativní stěna této pomyslné opony se v mírném úhlu naklání nad příchozího a tímto gestem ho vyzývá ke vstupu do vnitřních prostor divadla. Nepřehlédnutelnou součástí fasády je organický dekor nepravidelně rozmístěných otvorů. Za výtvarným návrhem fasády stojí sdružení čtyř výtvarníků KVADRA. V provoz-ní budově se nachází divadelní zázemí: kan-celáře divadla, šatny uměleckých souborů a technického personálu. S diva-delní budovou je provozní budova spojená můstky ve všech podlažích (2.-5. patro), které slouží členům souborů pro přís-tup ke scéně a zkušebnám, a technickému personálu pro ob-sluhu diva-delní techniky. Vlastní divadelní budova pojme dva divadelní sály, vstupy jednotlivých sálů jsou situované do protilehlých konců budovy. V suterénu (1. podzemní podlaží) a v mezaninu budovy je skladové zázemí obou scén, sklady rekvizit, technologické místnosti a prostory vymezené pro zázemí orchestru a sboru. Druhé patro pojme studiovou scénu, ve třetím patře je hlavní foyer divadla a hlavní divadelní sál, ve čtvrtém patře provozy divadelního a technického personálu, páté podlaží je vyhrazené zkušebnám souborů činohry, opery, muzikálu a baletu. Mezi oběma budovami vznikne prostor otevírající se směrem k Palackému náměstí, vytvářející divadelní náměstí, na kterém bude umístěná plastika doplňující architekturu divadla a akcentující její význam. Změnou projde i okolí Nového divadla. Architektonický objem novostavby uzavře ze severozápadní strany dnes nezastavěný městský blok a ukončí tak urbanistický vývoj této části města. Středem bloku povede pěší ulice spojující Palackého náměstí s prostorem Pobřežní ulice. Dnešní rušná komunikace se promění ve skutečný bulvár lemovaný širokými chodníky a alejemi stromů. Volná plocha před vstupy do obou objektů divadelní novostavby se rozšíří o divadelní náměstí s kavárnou a knihkupectvím. Z Pobřežní ulice budou přístupné podzemní parkovací garáže pro návštěvníky divadla. Z převzatého materiálu připravila –sv-


KULTURA 2014/3

ELEGANCE STÁRNUTÍ Když jde člověk z divadla, napadají ho různé možné pohledy na inscenaci, kterou před několika okamžiky zhlédl. Pravda, někdy máte zcela jasno, že se určitá hra nepovedla úplně k vaší spokojenosti, jindy si třeba nevíte rady, jak se v právě odehraném představení orientovat a v neposlední řadě můžete odcházet s příjemnými pocity, že jste se nejen dobře bavili, ale že jste snad i poněkud hlouběji nahlédli pod pokličku jinak vnímaného tajemství života. Musím říci, že mám zkušenosti ve všech těchto třech situacích, a proto jdu leckdy do divadla s jakýmsi lehkým (ne)očekáváním, co že z toho nakonec za scénický výtvor „vyleze“. Tak jsem se na předpremiéru vypravil do DIVADLA BEZ ZÁBRADLÍ, tedy přesněji na hru KVARTÝR britského dramatika a oscarového scenáristy Ronalda Harwooda o umění stárnout notabene v prostředí vskutku elegantním, tedy v domově důchodců pro „vysloužilé“ operní pěvce a pěvkyně. Jasně, všichni nějakým způsobem stárneme, či chcete-li to říci poněkud nadneseně, každý prožíváme tento „proces“ fyzický i duševní po svém, nebo si alespoň myslíme, že jsme v tomto směru zcela originální. A pokud to zasadíte do byť už spíše pseudouměleckého prostředí, pak vám z toho může vyjít laskavá a přitom melancholická groteska, jakoby podobná slavnému latinskému citátu Vita brevis, ars longa – tedy Život je krátký, umění věčné. Tak tak, čtveřice herců na prknech tohoto divadla vás nenechá ani na okamžik přivřít oční víčka a oddat se sladkému „divadelnímu“ snění (jak to bohužel pohříchu bývá na našich jevištích více než častým zvykem). Nečekejte tady nějaké dramatické scény spojené s absurdním dramatem. Spíše nabudete dojmu, že jste v prostředí, kde se nějak mysteriózně zastavil čas. Pokud se do příběhu poněkud osobně a oproštěně od věcí veřejných dostatečně hluboce „ponoříte“ (což vám všem vřele doporučuji), pak se sami „vsunete“ do typicky britského, pro nás mnohdy ne vždy dostatečně pochopeného humoru, s nímž autor nahlíží do křehkých duší oněch čtyř protagonistů v podání Veroniky Freimanové (Cecily Robsonová), Zdeňka Žáka (Reginald Paget), Rudolfa Hrušínského (Wilfred Bond) a Jany Švandové (Jean Hortonová). Jejich mládí i ona pomyslná umělecká sláva je nenávratnou minulostí, ale dekorum – to si stále chtějí zachovat. Možná trochu více než šedesátníci v elegantních oblecích se mezi sebou snášejí i nesnášejí, zkrátka a dobře, co kdybychom se v nich (bez ohledu na to, zda patříme do umělecké branže či nikoli) poznali? Jejich osudy jsou sice zdánlivě výrazně individuální, ale řekněte, nepoznali jste se nezřídka v divadelních hrdinech sami? Život je úsměvný, ale dost často (a někdy i více než často) krutý, skončíte tam, kde jste to netušili, kde jste „skončit“ nechtěli. Život je báječný a může být i stáří báječné? Asi člověk řekne: jak pro koho, ale ve své podstatě je spravedlivý, prolíná se v něm smutek i veselí, nostalgie i optimismus. Naši jevištní „bardi“ o tom přesvědčují více než suverénně. Nepovažuji na tomto místě za podstatné rozebírat „zápletku“ celého příběhu, protože ta tady ostatně není (a nezasvěcený divák namítne: tak proč bych tam vlastně měl jít?). Měl by tam jít proto, aby pochopil, že i člověk, který má svůj tzv. „produktivní“ věk už dávno za sebou (fuj, jak to zní odpudivě), nemusí ztrácet touhu žít, vůli něco udělat a hlavně snít (a bez toho je život úplně zmarněný v kterémkoli věku). Velký příběh bez akutní zápletky, tak nějak bych toto představení chápal… Jiří Sommer


KULTURA 2014/3

DIVADLO NA VINOHRADECH UVÁDÍ HRU BYTNÁ NA ZABITÍ Psal se rok 1955, když byl v Anglii uveden do kin film pod názvem Pět lupičů a stará dáma (The Ladykillers). V roce 2010 přidělil britský prestižní deník The Qurdian tomuto filmu 5. příčku v anketě o Nejlepší komedii všech dob. To vyvolalo novou vlnu zájmu veřejnosti o 55 let starou komedii, plnou černého humoru. V Britanii se komedie dočkala jevištní adaptace již rok po uveřejnění výsledků ankety. Námět filmu osobitě zpracoval irský scenárista Graham Linehan. Premiéra se konala 7. prosince roku 2011 v Gielgud Theatre na West Endu v Londýně a hra hned slavila velké úspěchy. Vinohradské divadlo hru nyní uvádí v české premiéře. O hře samé: Znamenitá situační komedie s napínavou kriminální zápletkou, založená na vitalitě a chytrosti jedné staré dámy (hraje Libuše Švormová) a sehranou partou zločinců (Ivan Řezáč, Václav Vydra, Filip Blažek, Martin Zahálka a Lukáš Příkazský). Inscenační tým: Překlad / Jan Hančil Režie / Juraj Deák Scéna / David Bazika Kostýmy / Hana Knotková Hudba / Ondřej Brousek Dramaturgie / Milan Šotek

Připravili eku a ah


KULTURA 2014/3

30. SKUPOVA PLZEŇ V průběhu letošní přehlídky 30. ročníku festivalu Skupova Plzeň se představilo celkem 26 souborů, skupin a jednotlivců, kteří do Plzně přijeli s 28 inscenacemi ve 46 představeních. Z toho bylo sedm souborů z pěti zemí: ze Slovenska, Slovinska, Maďarska, Velké Británie a Portugalska. Sestavu devatenácti domácích účastníků tvořilo šest statutárních loutkových divadel, osm nezávislých skupin a pět skupin studentů DAMU. Hrálo se nejen na jevišti Divadla ALFA, ale i na dalších zajímavých místech. 30. ročník festivalu nabídnul letos jako nesoutěžní část programu i kočovný kabaret Divadla bratří Formanů Obludárium. Speciální stan obložený dřevem, se kterým inscenace Obludárium putuje od své premiéry ve Francii v roce 2007 s velkým úspěchem po celé Evropě, vyrostl na nádvoří Plzeňského Prazdroje. Na 30. Skupově Plzni bylo Obludárium uvedené celkem pětkrát. K festivalu se vážou i výstavy: 30 Skupových Plzní v mázhauzu radnice a výstava fotografií loutek pořádaná Muzeem loutek pod názvem PAMĚŤ

Výbor KK se opět sejde 8. září 2014

LOUTKY – Plzeňský kraj na prostranství před Studijní a vědeckou knihovnou. Skupova Plzeň byla při svém zrodu míněna jako dluh města Plzně Josefu Skupovi, který západočeskou metropoli proslavil po celém světě právě tak jako pivo a Škodovka. V průběhu více než čtyřiceti let ušla tato přehlídka profesionálního loutkového divadla dlouhou cestu a nabídla publiku mnoho zajímavých inscenací. Divadlo Alfa jako správný hostitel zvolilo pro slavnostní zahájení festivalu specialitu z domácí kuchyně. Servíroval se Otesánek autora Vítka Peřiny, který se opět na klasickou pohádku podíval osobitou optikou. V jeho pojetí sice Otesánek nebaštil děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty a ovčáka s jehňaty, ale hlady rozhodně netrpěl. Zblajznul dokonce celé Divadlo Alfa a sliny se mu sbíhaly i na plzeňskou fotbalovou Viktorku. Ve skvělém představení si zahrál i fotbalista Pavel Horváth. -sv-


KULTURA 2014/3

VIVAT MUSICA Nenechte si ujít tuto specifickou, unikátní výstavu, která byla zahájená v dubnu a potrvá do 2. listopadu 2014 ve Veletržním paláci v Praze. Výstava se pořádá v rámci programu „ROK ČESKÉ HUDBY 2014“, který je programem podpory české hudby Ministerstvem kultury ČR. Opírá se o výročí významných českých umělců, jako jsou Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Josef Suk, Vítězslav Novák, J. B. Foerster a další. Zvláštností výstavy je symbióza hudby a výtvarného umění. Výstava je rozdělená na tři části. První z nich je věnována renesanci a baroku. Každé dílo symbolizuje nějaký hudební nástroj. Na příkladech prací, především nizozemských umělců, se představuje bohatá hudební ikonografie od portrétů, zátiší, alegorických scén zachycujících prostředí aristokratů, bohatých měšťanů i venkovanů. Druhá část nám výtvarného umění v 19. inspirovanými lidovou tradicemi vznikala díla, modernímu umění.

ukazuje vztahy hudby a století. Společně s motivy hudbou a prolínáním s jež dala základ českému

Třetí část výstavy představuje oddíly: Kubismus, Abstraktní umění a barevná hudba Partitury.

Po roce 1900 se začal přetvářet vztah vý-tvar-ného umění a hudby. Oba světy se vzájemně ovlivňovaly a prostupovaly. Svým pojetím představuje tvorba tohoto období jak statická výtvarná díla, např. Klávesy od Františka Kupky, tak práce, v nichž je přítomna kinetická, světelná či akustická složka. Současnou výtvarnou scénu, zabývající se vztahem zvuku a obrazu, pak zastupují instalace Jiřího Suchánka a Federica Diaze. Eva Kubátová - Převzatý archivní materiál NG


KULTURA 2014/3

1 1 1 NEJ . . . Nene, těch NEJ není 111 – je jich 112. Mapa 111 rekordů a zajímavostí ČR pražské KARTOGRAFIE (vydává spousty map, nad nimiž srdce turistovo zaplesá) je její NEJnovější! A navíc si ji KARTOGRAFIE nadělila k letošním 60. narozeninám! Zakoukáte-li se do rozložené mapy, 98 x 66 cm, máte před sebou celou naší republiku v měřítku 1: 500 000 s vyznačenými 111 NEJ a ještě k tomu s příslušnými obrázky – a nechybí ani trojjazyčný Rejstřík objektů. Na druhé straně mapy je popsaných, opět trojjazyčně, všech 111 NEJ a to v 8 částech: Přírodní zajímavosti, Historické stavby, Umělecká díla, Technické památky, Dopravní stavby, Vodní stavby, Současné stavby, Sídla. NEJstarší automobil President na titulu láká na cestu a připomíná, že je tomu už 117 let co rychlostí 25 km/hod. vyjel z kopřivnické továrny – byl prvním automobilem v Rakousku-Uhersku. (Dodnes čeká na obdivt v pražském Národním technickém muzeu.) A proč je tu teď část mapy

s Karlovými Vary? Protože právě tam se můžete vypravit s nakladatelstvím, které také slaví šede-sátiny. Na letošním veletrhu Svět knihy mě potěšilo, že stále existuje naklada-telství OLYMPIA (i když na nové adrese: Havlíčkovo náměstí 2, Praha 3 – www.iolympia.cz) a že stále vydává knížky Zdeňka Šmída (1937-2011).

P E J S K O L O G I E – čili máme rádi pejsky

P E J S K O L O G I E – čili máme rádi pejsky Vladimír Pechar


KULTURA 2014/3

Čerpáno z knihy Domovní znamení staré Prahy, autorka Lydia Petráňová

Malebná znamení na domech staré Prahy, která současný člověk vnímá především jako dekorativní prvek v architektuře, kdysi zcela účelně sloužila v každodenním životě. Zrodila je středověká kultura měst v době, kdy se pro množství ulic a domů stala orientační pomůcka nezbytností. Domovní znamení měla tedy praktický účel informovat chodce a vypovídat o domě, ale jejich symbolika často tajila hluboký smysl. Během staletí se symbolické významy pozměnily nebo dokonce naprosto upadly v zapomenutí. Ale ke středověkým obyvatelům města promlouvala znamení stejně srozumitelnou řečí, jakou k nám dnes hovoří třeba orientační a dopravní značky.

U Bílého páva (Celetná 10, Praha 1 – Staré Město) Páv patří k vznešeným ptákům, kteří byli odjakživa uctíváni. Pro krásu rozprostřeného ocasu se stal symbolem slunce. Páva potkáme nejčastěji v zámeckých zahradách, nalezneme ho na vzácných tapiseriích, reliéfních deskách a náhrobních kamenech. Pávi jsou zastoupeni v skulpturálním umění i vyobrazení na slavných plátnech a mozaikách císařských paláců. V Číně symbolizují soucit, v Indii lásku a vášeň, v křesťanské symbolice značí nesmrtelnost a vzkříšení – pravděpodobně pro jednu z vlastností pavího masa, které nepodléhá rozkladu tak rychle jako maso jiných živočichů. Ostatně v dřívějších dobách býval pak ozdobou každé slavnostní hostiny. Paví pero se jako symbol nesmrtelnosti stalo atributem sv. Barbory. V antickém Římě byl páv zasvěcen bohyni Junoně. Navzdory tomu je páv v obecném povědomí symbolem ješitnosti a pýchy. Přesto si motiv elegantního bílého páva zvolil již v 15. století jistý krejčí v Celetné ulici pro domovní znamení na svém domě. Jiné prameny praví, že páva uvěznil na fasádu domu nějaký soukeník Vavřinec. Dnes už páv rozhodně není bílý a jeho nynější štuková podoba pochází z mnohem pozdější doby rokoka, od malíře Johanna Ongherse, ale vznešená elegance tohoto výjimečného ptáka je patrná doposud. Jediným, kdo si tohoto půvabného znamení nevšímá, je zjevení, které se objevuje v Celetné ulici s hlavou v podpaží. Má jen jednu ruku a jednu nohu a jedná se údajně o ducha spiritisty Ulrycha, který v Celené ulici kdysi sám duchy horlivě vyvolával, ale protože nevěděl kdy přestat, duchové se přemnožili a nakonec nebohého spiritistu roztrhali. V staroperském mýtu stojí páv na začátku všeho stvoření, když duch kosmu v pavím těle zhlédl vlastní obraz v zrcadle a užasl, až se zpotil. Z kapek pávova potu vznikla země, rostliny, zvířata i lidé. Že páv je okrasou vesmíru si všimli i řečtí bohové, proto se stal průvodcem první olympské dámy Héry. Jako příroda mění svou podobu, rozvinuje a stahuje páv chvost, oslňující jak slunce a jako sluneční symbol ztělesňuje nesmrtelnost a věčnou blaženost. Středověcí malíři umístili efektního tvora do zahrady a v pavím chvostu spatřovali symbol andělské nevinnosti. Moralisté, kteří nenáviděli vše pěkné a rozkošné, stále ukazovali na paví pýchu, nadutost a marnivou sebelásku, na to, jak si zakládá na vlastním zjevu. Nevíme, co z toho měl na mysli krejčí Jan, který snad dal ptáka vymalovat na dům v Celetné, neboť také pečoval o vnější vzhled zákazníků. Protože už ve druhé polovině 15. století měli na Starém Městě znamení U páva i U pávů, dal mu pro rozlišení bílou barvu. Svou nynější podobu štukového reliéfu dostal páv v polovině 18. století. Ztratil bělost, ale přívlastek bílý si podržel. –sv-

Kultura

2014 Bulletin Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR Vydává výbor Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR pro své členy

Redakce časopisu KULTURA Šéfredaktor: PhDr. Aleš Holub (ah) Redaktoři:

PhDr. Vojtech Čelko (čel) Mgr. Jiřina J. Hubáčková (jjh) Eva Kubátová (eku) PhDr. Milena Nyklová (ny) Jaroslava Světlíková (-sv-)

Redakční rada webových stránek KK

Dále do čísla přispěli: Mgr. Inka Ciprová ak.mal. Alena Hoblová Ludvika Krupičková (luk) Vladimír Pechar Jiří Sommer

Na titulní a zadní straně: Kresby akademického malíře Zdeňka Světlíka

Šéfredaktorka: Ing. Maria Vašáková Redaktoři: PhDr. Vojtech Čelko (čel) Mgr. Jaroslava Smolová (Sm) Ing. Romana Velčovská (vel)

Grafická úprava čísla: PhDr. Aleš Holub Počítačová úprava fotografií a obrazů - ah

Evidováno u Ministerstva kultury ČR pod číslem: E 11045 Tisk a distribuce: Press Print, s.r.o. Uzávěrka rukopisů 16.6.2014, k tisku 30.6.2014 Klub kultury Syndikátu novinářů České republiky Senovážné náměstí 23 110 00 Praha 1 [email protected] http:// www.syndikat-novinaru.cz /klub-kultury

***********************

Podávání novinových zásilek povoleno Ředitelstvím pošt Praha Č.j. NP 1327/1993 ze dne 13.7.1993

NOVINOVÉ VÝPLATNÉ Placeno hotově

U Bílého páva

KNĚŽNA, VĚŠTKYNĚ, ZAKLADATELKA RODU, TA PRVNÍ

Recommend Documents