KLUB CHOVATELŮ ŽELV Informace č. 27 květen 1998

Informace KCHŽ číslo 27 -- květen 1998

1z9

http://default.kchz.cz/27/

KLUB CHOVATELŮ ŽELV Informace č. 27 – květen 1998 Na úvod Motto: „Jen ten, kdo má dobré nervy, může dneska chovat želvy.“ P. Hlavička Kdo nebyl na únorové schůzce, ten zaváhal. Hlavní bod programu, avízovaná přednáška ing. Jiřího Trávníčka, ředitele zoologické a botanické zahrady v Plzni o přírodě a zejména želví fauně Jihoafrické republiky a Madagaskaru nasadila vysokou laťku všem dalším přednášejícím. Měli jsme možnost díky perfektním diapositivům navštívit lokality převážné většiny tamních zástupců želví rodiny a v komentáři zkušeného herpetologa a botanika jsme se dověděli spoustu dalších zajímavých informací. Pro ty, kdož přednášku neslyšeli máme jeden zajímavý tip na dárek k vlastním narozeninám - knížku, kterou Jirka Trávníček napsal spolu s Janem Ptáčkem a která líčí přírodovědné zážitky z jejich dvou náročných výprav na Madagaskar. Knížka se příznačně jmenuje „Madagaskar - umírající přírodní ráj“ a vydalo ji ve velmi kvalitní a atraktivní úpravě s velkým množstvím ilustrací nakladatelství Madagaskar v Jihlavě. Na schůzce byla ke koupi za nižší cenu, normálně stojí v současné době 380 Kč. Je ji možno získat například prostřednictvím firmy RepNat z Žamberka o jejíž činnosti jsme již vícekrát informovali (telefon 0446/3024). Vzhledem k rozsahu přednášky se další schůzovní program omezil na chaotické a úryvkovité vyřizování nutného. V této souvislosti bych si dovolil několik slov adresovaných zejména novým členům Klubu. Nedejte se zmást chaotickým průběhem některých schůzek, tím, že nemají „klasický“ průběh, se všemi prvky schůzování, jak jsme zvyklí. Jakožto „klub“ se snažíme o to, aby hlavním přínosem schůzek byly osobní kontakty mezi jednotlivými členy. Proto zpravidla v první části „normální“ schůzky ponecháváme prostor pro vzájemné setkávání, povídání či předvádění chovanců. Pak teprve (zpravidla) následuje jakás-takás schůzovní část a po ní odborný program, přednášky a podobně. Takže ještě jednou - noví členové - nedejte se vyvést z míry a sami se aktivně zapojte do obvyklého mumraje. Všechny Vás nové mezi sebou samozřejmě srdečně vítáme a těšíme se na spolupráci. Připomínám zároveň, že všem členům se nabízí možnost vzájemných kontaktů i prostřednictvím tohoto zpravodaje - v inzertní a oznamovací rubrice je možné ostatním sdělit svoje nabídky i požadavky! Po delších úvahách a konzultacích mezi členy jsme objednali časopis „Chelonian Conservation and Biology“ jako přední světové periodikum, zabývající se studiem želv uveřejňující články předních pracovníků v oboru. Vedlo nás k tomu přesvědčení, že běžných publikací o chovu želv je vcelku dostatek ale takovýto časopis je pro jednotlivce přece jenom finančně velké „sousto“. V současné době promýšlíme, jak časopis co nejvhodněji zpřístupnit členům. V příštím zpravodaji se k této problematice vrátíme obsáhleji, uveřejníme i první část přehledu dosud vyšlých čísel a další informace.

Nový člen redakce Vážení kolegové, vznesl jsem několik připomínek ke grafické úpravě Zpravodaje. Jak to tak bývá, nevyplatily se mi a od tohoto čísla mám úpravu na starosti. Vzhledem k poněkud šibeničnímu termínu je výsledkem spíše hybrid ještě daleko od ideálního vzhledu. Zpracování vašich příspěvků by v zásadě mělo fungovat jako dosud; je-li to jen trochu možné, preferujeme datovou podobu na disketě nebo na e-mailové adrese [email protected]. Formát textu je prakticky libovolný, pokud můžete takto dodat i obrázky, tím lépe. Další dobrá zpráva, o které blíže informuji na poslední straně, je to, že počínaje tímto číslem jsou na Internetu k dispozici všechny články v datové formě (tj. kromě těch, které se budou do Zpravodaje vlepovat). Doufám, že vás tyto novinky neotráví a za sebe, že vydržím. David Krumphanzl

5.11.2008 9:28


2z9


Několik upřesnění a poznámek k zajímavostem ze života želv Ve zpravodaji KCHŽ č. 26 je uvedeno několik údajů, které považuji za nutné doplnit (a popř. opravit). Za prvé Breitrandschildkröte je německý název T. marginata (účinky horka 1988...). Za druhé bych rád doplnil údaje Dr. Peciny o T. horsfieldi, kdy uvádí, že mladá želva vyhrabávala a žrala larvy potemníků. Mám ještě divočejší zkušenosti s mládětem tohoto druhu - při umístění v teráriu s ještěry několikrát napadlo a poranilo spolubydlící scinky Chalcides ocelatus (ukousnuté prsty, kus ocasu, zmrzačená noha) a ještěrky rodu Lacerta (ukousnuté prsty) a to tak, že se zakouslo a drželo a bránící se ještěr si obvykle postiženou část těla ukroutil sám. Proto jsem již nikdy tyto želvy s ještěry nekombinoval. Nic podobného jsem nepozoroval v případě T. hermanni a T. graeca, přesto, že mladá T. graeca z Tunisu žila v teráriu s ještěry přes 10 let. Zřejmě tvrdé podmínky asijských stepí nutí želvy získávat bílkoviny jak to jen lze. (A asi se to geneticky fixovalo). Za třetí bych rád doplnil a uvedl na pravou míru některé ze zajímavostí ze života želv, protože si nejsem jist, zda to ze stručného textu je dost jasné. K dýchání: a) pohyb hrdla zajišťuje výměnu vzduchu (popř. vody) v ústní dutině (při zavřeném ústním otvoru), popř. i dále v dýchacím systému; b) sliznice ústní dutiny a počátku hltanu se podílí na výměně plynů mezi krví a prostředím (vzduchem nebo vodou) a její výrůstky u tzv. měkkých želv mají za úkol zvětšení povrchu a tím plochy, na které k výměně plynů dochází. To jim umožňuje setrvat bez nadechnutí pod vodou i přes 12 hodin. Podobnou roli hrají u vodních želv i anální vaky (ale musí v nich docházet k aktivní výměně vody). U želv, které přezimují pod vodou, tento mechanismus stačí k úhradě spotřeby kyslíku především proto, že metabolismus (přeměna látková) přezimujících zvířat je snížen až na 1/50 proti aktivnímu stavu. K osmoregulaci: Slzná žláza mořských želv vylučuje silně hypertonický roztok soli (kromě mořských plazů se stejný mechanismus uplatňuje i u ptáků).

Výdej amoniaku u vodních želv nemusí být pouze močí, ale i přímo (podobně jako jiné odpadní plyny) a konečně i suchozemské želvy mohou část odpadního dusíku vylučovat ve formě močoviny (pokud mají k dispozici dostatek vody). Ze stručné kapitoly věnované tomuto tématu v knize p. Obsta to jasné ovšem není, tam je pouze základní informace. Naproti tomu je v této knize (alespoň v anglické verzi) správně uvedena citace želv pod ledem, která je v přepisu do našeho Zpravodaje chybná. Nejedná se o druh Chrysemys (dnes Trachemys) scripta, ale Chrysemys picta. Kdo si ještě pamatuje na můj článek v A+T před čtvrt stoletím, věnovaný termoregulaci plazů, jistě si vzpomene, že se jednalo o želvy Ch. picta, přezimující pod ledem a aktivující již při teplotě vody 4 °C po oslunění lokality. Myslím, že Obst čerpal ze stejného pramene jako já, sledování ročního cyklu aktivity želv v oblasti kanadských jezer (a tam T. scripta nežije). Ale protože ne všichni jsou tak vytrvalými čtenáři A+T, aby si na článek vzpomněli a želvy v něm byly zmíněny jen okrajově (vznikl z odpadních produktů mé disertace o hibernaci), možná bych mohl několik údajů z něj připomenout: Behaviorální termoregulace plazů (tj. regulace teploty chováním) je tak účinná, že již při teplotě prostředí mezi 12 - 15 °C a slunečním svitu může tělesná teplota želv převyšovat teplotu prostředí až o 20 °C a naopak u T. (Geochelone) pardalis je popsáno, že vydržela několik hodin vzdorovat i vnější teplotě 55 °C (s tím, že po pokusu želvy intensivně pily, což prý normálně nečiní). Největší odolnost proti chladu byla uvedena u T. horsfieldi, která po několik hodin vydržela i mráz (-1,5 °C), ale pouze v suchém prostředí. T. scripta se týkala část vztahující se k aktivitě enzymů v období zimního klidu. Bylo prokázáno experimentálně, že v zimním období dochází ke snížení aktivity enzymů v tenkém střevě těchto želv i v případě, že zůstávají přes zimu aktivní (chovatelsky důležitý údaj - zhoršuje se využití potravy). Také vztah aktivity gonád a teploty je složitější a údaj uvedený v Obstově knize je zjednodušené zobecnění. A konečně: u mořské želvy D. coriacea se na termoregulaci, kromě metabolismu a oběhových přizpůsobení, výrazně podílí i její velká hmotnost (podobný mechanismus využívají i např. tuňáci). P. Hlavička

Odchov dvou druhů klapavek Rody Kinosternon, Staurotypus a Claudius náleží k U vajíček, kde byl úmyslně narušen jejich obal, byly v dvěma podčeledím čeledi Kinosternidae. Jde výlučně nich želvičky orientovány v přirozené poloze, tj. o americké rody želv podřádu Cryptodira, rozšířené plastronem k podkladu. Při bližším pohledu jsem

5.11.2008 9:28


3z9

od jihovýchodní Kanady až po severní Argentinu. Současná systémové klasifikace čeledi eliminuje rod Sternotherus, jehož druhy nyní náleží k rodu Kinosternon (Iverson 1992). Podčeleď Kinosterninae je zastoupena rodem Kinosternon s 19 druhy. Podčeleď Staurotypinae je prezentována monotypickým rodem Claudius a rodem Staurotypus s dvěma druhy. Je známo 22 druhů, z nichž 7 je polytypických, takže celkový počet taxonů druhové a poddruhové úrovně patřících k čeledi je 46. S nejbohatším druhovým zastoupením se setkáváme na jihu USA a v Mexiku. Z ekologického pohledu jde vesměs o semiakvatické druhy želv. Zdržují se tedy poblíž vod, ať stojatých či tekoucích, splňující ekologické požadavky jednotlivých druhů. K nejrozšířenějším druhům, a také k nejběžnějším, patří Kinosternon odoratum a K. subrubrum. Jejich areál rozšíření je na většině území sympatrický, přičemž K. odoratum je nejotužilejším příslušníkem čeledi, zasahující až do jihovýchodní Kanady. Jsou známy z východní části USA, Floridy a východního Texasu. Na tomto rozsáhlém areálu je K. odoratum monotypickým druhem, K. subrubrum je znám ve třech poddruzích (subrubrum, hippocrepis, steindachneri). Svou malou velikostí (karapax 10 - 12 cm) patří mezi nejmenší druhy čeledi a želv vůbec. To platí i pro ostatní zástupce Kinosternidae s výjimkou rodu Staurotypus. Z chovatelského pohledu jde o ideální chovance terárií v privátních podmínkách. U dvou výše jmenovaných druhů došlo roku 1995 k úspěšnému odchovu. Tři želvy, 1 samec a 2 samice pocházely z importu a zanedlouho zahynuly. Samice byly gravidní a před úhynem snesly celkem 9 vajec. V prvém případě „přišla“ vejce na svět nepřirozeným způsobem. Samice dne 16. 6. snesla do vody jedno vejce a téhož dne zahynula. Pritchard (1979) uvádí pro K. odoratum 1 - 5 vajec, K. subrubrum 2 - 5 vajec. Z mrtvé samice jsem poté vyňal ještě 3 vejce o velikosti 28 x 16 mm. Téhož dne bylo zpozorováno nepatrně vyčnívající vejce z kloaky druhé samice. Byla přemístěna do nádrže s rašeliníkem, kde zanedlouho vykladla 2 vejce. Dne 20. 6. vykladla 1 vejce do vody a 23. 6. na souši ještě 2 vejce, tedy celkem 5 vajec stejných rozměrů jako předchozí samice. Všech 9 vajec jsem umístil do plastické nádoby s větracími otvory ve dně. Na dno nádoby jsem udusal téměř suchý rašeliník a na něj nasypal 3 cm vrstvu mírně vlhkého písku, do kterého jsem zahrabal vejce. Na zahrabaná vejce jsem opět položil vrstvu téměř suchého rašeliníku. Nádobu s vejci jsem umístil nad vodní hladinu v líhni o rozměrech 30 x 30 x 30 cm. Výška vodní hladiny dosahovala 8 cm. Vytápění zajišťovalo akvarijní tělísko o příkonu 15 W řízené termostatem typu DTR 120, který řídil teplotní gradient v rozmezí teplot 29 30 °C. Nejnižší teplotní extrém byl zaznamenán při 25 °C a dosahoval v nejchladnějších dnech v trvání 7


zpozoroval četné, velmi hluboké nádechy želvího mláděte, jež způsobovaly zvětšování objemu ještě velmi měkkého krunýře. Je možné, že toto chování mj. usnadňuje průraz vaječného obalu, který je v těsném kontaktu s krunýřem. Žloutkový váček se nachází na spodní části krunýře v místě kontaktu femorálních štítků (scute femoralia). V průběhu 2 - 3 dnů dochází k jeho vstřebání a na místě zůstává nepatrná jizva. Mé prvotní domnění, že obě zakoupené samice náležely k druhu K. odoratum, jsem byl nucen náhle změnit po prvém kontaktu s narozenými mláďaty. Znaky K. odoratum nesla pouze mláďata s kratší embryogenezí. Naprostá odlišnost ve stavbě krunýře a jejich zbarvení tak i zbarvení těla napovídala v prospěch dvou druhů. Tomu nasvědčovala zcela jiná intenzita sekrece pižma, charakteristická pro zástupce čeledě sloužící jako pasivní obrana. Velkou chybou, jež jsem si na počátku uvědomil, bylo nedochování krunýře uhynulých želv, které by umožnily snazší determinaci jiného druhu. Jelikož šlo o zvířata importovaná, bylo více než méně pravděpodobné, že rodiče pocházejí ze stejné oblasti či lokality (sympatrický a syntopický výskyt). Po prostudování dostupné literatury o sympatrickém rozšíření druhů s K. odoratum a jejich reprodukční biologie usuzuji, že mláďata s delším embryonálním vývojem náležejí k druhu K. subrubrum, s největší pravděpodobností k poddruhu steindachneri, obývající Floridu. K typickým zjištěným znakům u novorozených mláďat K. odoratum patří tři výrazné kýly na karapaxu a malý křížový plastron. S postupujícím věkem želvy kýly na karapaxu zanikají. U mladých K. subrubrum steindachneri je karapax hladký a plastron výrazně větší s naoranžovělými skvrnami na jeho okrajích. Na ventrální straně každého z okrajových štítků karapaxu (s. marginalia) je u obou druhů přítomna žlutá skvrna. Velikost krunýře narozených želviček K. odoratum byla naměřena mezi 23 - 23,5 x 16 - 20 x 13 - 14 mm, u druhého druhu 22 - 23 x 15 - 17 x 13 - 13,7 mm (délka x šířka x výška). Téměř vyrovnané hodnoty byly i u hmotnosti, která se pohybovala mezi 2,5 - 3 g. V průběhu prvních pěti dnů postnatálního života dochází vlivem elastičnosti krunýře k jeho výraznému formování. Bylo zjištěno, že délka karapaxu zůstává téměř nezměněna, zatímco jeho šířka narůstá o 1 - 1,5 mm, přičemž výška krunýře se snižuje přibližně o stejnou míru. Za čtyři měsíce u největší z klapavek K. odoratum dosahoval krunýř rozměrů 37 x 33,5 x 20,5 mm při hmotnosti 12 g, u K. subrubrum 37,2 x 33 x 18,8 mm, hmotnost 12 g. Při pozorování etologických projevů se mláďata K. odoratum jeví jako agilnější a průbojnější druh projevující vyšší aktivitu jak při příjmu potravy, tak i při aktivní obraně, kterou dávají najevo ihned po narození. Při krmení nejsou u nich vzájemné potyčky ve formě tahanic, útoků a kousání vzácností. Reakce na nabízenou potravu se projevují ihned po narození, je však přijímána až druhým dnem. V prvních dnech byly klapavky krmeny nitěnkami, posléze jsem podával rozmělněné mražené rybky (Perca fluviatilis).

5.11.2008 9:28


4z9

dnů, kdy příkon tělíska nebyl schopen vytopit líheň na žádanou teplotu. Nejvyšší teplotní extrém dosahoval 31 °C při maximální vlhkosti vzduchu. Dne 29. 8. se z vejce sneseného do vody od první samice vylíhlo mládě. Také z dvou vajíček vyňatých z těla mrtvé samice se téhož dne vylíhla mláďata. Dne 3. 9. bylo úmyslně mírně narušeno poslední čtvrté vejce. Je v něm plně vyvinutá želvička. Hodinu po zásahu opouští vaječný obal. Délka embryonálního vývoje dosahovala 75 a 80 dnů. Líhnutí mladých od druhé samice je následující. Prvé mládě z vajíčka vykladeného dne 16. 6. se vylíhlo dne 5. 9. Při kontrole zbývajících čtyř vajíček dne 9. 9. byla zpozorována prasklina u dvou vajíček ze dne 23. 6. Dne 10. 9. a 11. 9. se z nich vylíhla mláďata. Jedno ze zbývajících dvou vajec při bližším shledání bylo v pokročilém rozkladu bez jakýchkoliv znaků zárodečného vývoje. Z obav, že došlo k přerušení vývoje i u posledního vejce sneseného do vody 20. 6. jsem dne 16. 9. úmyslně opět narušil jeho obal. přirozeně, že i v tomto případě v něm byla vyvinutá želva. Podle velikosti žloutkového váčku mě provázely obavy, že zásah byl předčasný. Ale čas ukázal, že mé obavy nebyly na místě. V těchto případech délka embryonálního vývoje byla 82, 80, 81 a 89 dnů.


Vzhledem ke každodennímu krmení a hygienickým požadavkům jsem v počátcích chovu zvolil plastickou nádrž určenou pro chov laboratorních myší (typ T3). Zařízení tvořil kámen ponořený do 6 cm vodního sloupce vody. Teplotu vody vyhřívanou na 24 - 26 °C zajišťovala 40 W žárovka zavěšená nad její hladinu. Mladé klapavky jsem nikdy nepozoroval na souši a v nádrži se ponejvíce zdržovaly ve stinném místě poblíž kamene. I přes ztrátu dospělých jedinců mohu říci, že K. odoratum a K. subrubrum se jeví v chovu jako dobře držitelné druhy želv. Nezodpovězena zůstává otázka stimulace pohlavního styku dospělých zvířat. Proto u racionálně vedeného chovu by rozhodně nemělo být mj. opomenuto, že jejich rozsáhlý areál rozšíření prochází třemi klimatickými zónami. Na místě je tedy informovanost o oblasti původu získaných zvířat a tak simulovat teplotní režim v teráriu s danou oblastí. Petr Vlček Literatura Pritchard, P. C. H., 1979: Encyclopedia of turtles. T. F. H. Publications, Neptune, N. J., 895 pp. Iverson, J. B., 1992: Arevised checklist with distribution maps of the turtles of the world. Privately Printed, Richmond, Indiana, 363 pp.

Znáte chobotnatku želví? Určitě mi dáte za pravdu, když budu tvrdit, že parazitální onemocnění u želv trápí chovatele - teraristy velmi často. Myslím si proto, že bychom se měli seznámit nejen se samotným léčením a prevencí, ale i s životem a životními cykly samotných parazitů. Jedním z málo známých a v chovech se téměř (naštěstí) nevyskytujících cizopasníků je právě chobotnatka želví (Placobdella costata) z čeledi Glossiphoniidae patřící do řádu pijavic (Hirudinea), které jsou obecně příbuznými máloštětinatců (Oligochaeta). Mají opasek a článkovaná těla, ale chybí jim štětiny. Na předním a zadním konci těla mají přísavku, s jejíž pomocí se přidržují nebo pohybují. Některé druhy také velmi dobře plavou. Chobotnatka želví žije ve střední Evropě jen vzácně. Dorůstá asi 5 cm. Obývá stojaté zarostlé vody v teplých nížinách, kde se živí krví vodních želv (např. E. orbicularis) a vzácně napadá i člověka. Pokožku nabodává vysunovatelným chobotem, na hostiteli se zdržuje jen po dobu sání. Vydrží hladovět až několik měsíců.

Zajímavým jevem u čeledi Glossiphoniidae - tzn. vývojově nižšího řádu pijavic (Hirudinea), je péče o potomstvo. Vajíčka se vyvíjejí na břišní straně chobotnatek. Mezi další zástupce zmíněné čeledi patří např. chobotnatka plochá (Glossiphonia complanata), chobotnatka žlutá (Glossiphonia heteroclita), chobotnatka pestrá (Hemiclepsis marginata) aj. - živí se krví žab nebo vodních měkkýšů. Snad ještě maličkost: V Evropě žije 37 druhů pijavic, u nás 19, celosvětově kolem 400 druhů. Lucie Lukášková Literatura: Velká kniha živočichů (kol.)

Mimikry terek afrických V polovině minulého léta jsem pořídil skupinku tří terek Na celou plochu dna jsem vysypal bílý křemičitý písek.

5.11.2008 9:28


5z9

afrických (Pelomedusa subrufa subrufa) v ProfiZOO v Dejvicích. Jejich velikost byla cca 10 cm, stáří odhadem tři roky. Nyní cca o 2 cm povyrostly, již lze identifikovat pohlaví (2/1). V literatuře jsem nalezl spíše než fakta hromadu otazníků. Jedním z nich byl i ten, jak tato drobná, poměrně bezbranná semiakvatická želva dokáže úspěšně přežívat na území většiny Afriky, části Madagaskaru a (údajně) Saudské Arábie. Nezdá se ani, že by se stav populace snižoval, jak je tomu dnes u většiny želv. Do dodatku III CITES byly zařazeny spíše preventivně. Literatura zmiňuje jejich adaptabilitu, schopnost migrace na velké vzdálenosti v obdobích sucha. Další zmiňovaná specialita této želvy je tendence lovit v hejnech. Highfield píše doslova: „... několik želv se může spojit k útoku na brodícího se ptáka, stáhnout ho pod vodu, utopit a sežrat.“ Zde bych se ovšem rád zaměřil na jiný způsob obrany, který jsem měl u tohoto druhu příležitost pozorovat. Před odvozem byly želvy umístěny v menších holých nádržích se skleněným dnem, položených na bílém podkladu. Po přemístění k sobě jsem je umístil do karantény, podobně holého středně velikého akvaterária se skleněným dnem, vše položené na černém podkladu. Pozoroval jsem postupnou změnu jejich původně světle šedo–okrového zabarvení horní části hlavy a světle hnědo–šedého karapaxu na mnohem tmavší odstíny - do temně šedočerné u horní části hlavy a tmavě hnědošedé u karapaxu. To mne inspirovalo k dalšímu pozorování: Začátkem listopadu jsem uposlechl rady literatury, týkající se poznatku, že se tereky s oblibou zahrabávají do jemného písku (pozoroval jsem dokonce takovou metodu zahrabávání, kdy želvy nabírají na přední končetiny písek a házejí si jej na krunýř rychlými pohyby směrem vzhůru, jakoby lopatou).


Rychlost změny zabarvení mne šokovala: Všechny změnily zabarvení hlavy během tří hodin o mnoho odstínů na světle šedou. Přebarvení jednoho ze samců pokračovalo a do 24 hodin měl horní část hlavy okrověsvětle hnědou. Distribuce pigmentu krunýře je zjevně pomalejší. Výrazné změny se neprojevovaly v řádu hodin, ale dnů. Do dvou týdnů změnily všechny želvy zbarvení karapaxu obdobným způsobem na světle hnědou, našedlou resp. do oranžova. Domnívám se, že adaptabilita těchto želv je obdivuhodná. Pokus je s nejvyšší pravděpodobností opakovatelný, zajímalo by mne, jak rozdílné by u tohoto případu byly závěry z pozorování zcela dospělých jedinců. David Krumphanzl Literatura: Andy C. Highfield, Encyclopedia of Keeping and Breeding Tortoises and Freshwater Turtles, 1996, str. 216 Peter C. H. Pritchard, Encyclopedia of Turtles, 1979, str. 770n. W. P. Mara, Wasser- und Landschildkröten, 1996, str. 91 J. Čihař, Teraristika, 1989, str. 93n.

Coury v teráriu aneb o želvách rodu Cuora se zvláštním V takto upraveném teráriu trávila C. galbinifrons většinu času zahrabaná v substrátu, nějaký čas ve vodě zřetelem na druh Cuora flavomarginata Želvy rodu Cuora jsou obvykle považovány za asijskou obdobu amerických želv z rodu Terappene, tak zvaných želv krabičných. Podobají se jim nejen schopností dokonalého uzavření krunýře (dělání krabičky) přitisknutím plastronu ke karapaxu (to jim umožňuje i shodná stavba plastronu), ale do jisté míry i způsobem života. I když asijské Cuory preferují teplejší oblasti než americké želvy krabičné a žádná z nich nežije ve zcela suchém prostředí. Obvykle se uvádí 9 druhů: Cuora amboinensis Cuora aurocapitata Cuora flavomarginata Cuora galbinifrons

a zbytek žrala. C. flavomarginata naopak trávily většinu času v úkrytech kůry, občas se zahrabávaly do substrátu a nebo ponořovaly do vody, často přes noc. Do vody také odkládaly trus, což bylo pro čištění nádrže výhodou. Cuora galbinifrons dělila své defekační aktivity rovnou měrou mezi vodu a souš (fuj). Doba setrvání C. flavomarginata ve vodě nebo zahrabaná v substrátu byla vždy kratší než C. galbinifrons. Sporná je otázka vyhřívání, podle literatury se má především Cuora flavomarginata sice vyhřívat na sluníčku, snad nejvíce z celého rodu, ale dokud byla žárovka nízko zavěšená (jako pro suchozemské želvy), nikdy ji nevyužívaly, přesto, že žárovka byla vždy slabá

5.11.2008 9:28


6z9

Cuora mccordi Cuora pani Cuora shorei Cuora trifasciata Cuora yunnanmensis Protože některé popisy poddruhů a revize probíhají i v posledních letech, může jich být i více. Jedná se ostatně většinou o želvy žijící dost skrytým způsobem života nebo na špatně přístupných místech (což ovšem neplatí o všech druzích), takže překvapení jsou stále možná. Jeden z poddruhů Cuora flavomarginata byl dokonce popsán zcela nedávno, teprve v roce 1990. Rod je zastoupen v jihovýchodní Asii od jižní Číny přes země bývalé Indočíny a Tchajwan až po jižní část Japonska (ostrovy Riu Kiu), částečně i oblasti Indonésie a Filipín. Z uvedených druhů byly u nás chovány, pokud je mi známo, zatím pouze čtyři: Cuora trifasciata, Cuora flavomarginata, Cuora galbinifrons a Cuora amboinensis, ve větším množství však pouze dva posledně jmenované druhy. Není to překvapující u Cuora amboinensis, druhu, který má největší areál rozšíření a patří k často dováženým želvám, ale trochu to překvapuje u, až v r. 1939 popsané a za vzácnou považované, Cuora galbinifrons. Na počátku devadesátých let však u nás byla dostupná, díky kontaktům s Vietnamem, v překvapivém množství za velmi přijatelné ceny. Zdá se, že její vzácnost spočívá hlavně ve skrytém způsobu života. Můj první kontakt s želvami tohoto rodu ovšem zahájil jiný druh - Cuora trifasciata. Z dovozu MUDr. Brože na konci padesátých let zůstali v akvateráriích pražské Přírodovědecké fakulty UK dva samci, kteří v mělké vodě akvaterárií spokojeně o mnoho let přežili tragický konec MUDr. Brože. Byly to želvy velmi aktivní a čilé, ovšem protože to byli samci, museli být umístěni odděleně, jejich bojovnost a rivalita znemožňovaly společný chov. Pokud si pamatuji, byli krmeni převážně (možná výhradně, více by o tom mohl sdělit pan Šafránek nebo již zesnulý prof. Oliva) masitou stravou. Zdáli se mi být chovanci atraktivními, ale trochu příliš aktivními, jinak bezproblémovými. Když se mi asi o třicet let později dostal do rukou a krátce i do terária, jeden mladý sameček téhož druhu (dovezený z Číny omylem s jinými želvami), byl také tak aktivní, že myslím, že se všem želvám ulevilo, jakmile jsem ho poslal dál. Smělou a nebojácnou povahu tohoto druhu chválí již klasický Brehm, ale vše má své meze. O existenci samiček tohoto druhu jsem se přesvědčil až v loňském roce v Nizozemí, kde tuto želvu nejen chovají, ale i rozmnožují, nejméně ve dvou ZOO. Jsou-li klidnější než samci nevím, obě, které jsem viděl, se po dobu mé návštěvy ani nepohnuly. Literatura o tomto druhu uvádí jen chválu a doporučuje tyto želvy každému správnému želvičkáři. Druhý druh, ale v mých teráriích první z rodu Cuora, byla C. amboinensis. Dvě mláďata tohoto druhu, koupená na počátku 80. let u p. Chvojky v Akváriu u Nejsvětější trojice, u mne prosperovala asi půl roku, až


25, 15 nebo maximálně 40 W. Když je nyní žárovka pod stropem, želvy pod ní občas leží, většinou ale krátce. Aktivní jsou hlavně ráno a pozdě odpoledne, resp. večer, aktivita se však může protáhnout do pozdního večera - např. do vody se obvykle ponořují na noc a také vejce kladou v noci. To, co nyní uvedu o krmení, se týká želv Cuora flavomarginata, C. galbinifrons brala širší spektrum rostlinné stravy (ale žrala, jak jsem již uvedl, jen někdy). Potravní spektrum bylo pestré, želvy ovšem ignorovaly tu část literatury, která je nařkla z převážné plodožravosti, takže jediné plody, které braly ochotně a vždy, byly banány. Docela jim chutnaly i třešně (i kompotované), hrušky, někdy kousek jablka, švestky, jahody nebo angreštu, výjimečně i rajčete, ale nikdy nepřijaly ani kousek listové zeleniny, ani křehké vnitřní listy salátu nebo různé výhonky. Jejich nejoblíbenější stravou byla sekaná krysata (dělená velmi prostě: Hlavu dostal hlavec - Platysternon, nožičky vodní želvy a zbytek Cuory), ale i živý hmyz, kterého se zmocňovaly při krmení spolubydlících ještěrů. Nejraději lovily larvy Zophobas morio, ale i jiné larvy (moučné červy), pokoušely se lovit i cvrčky a šváby, což se jim obvykle zdařilo pouze pokud byli pohybově handicapováni, ale pak je dychtivě požíraly. Lovily i plže, žížaly a malá myšata (také jim obvykle neurčená), při lovu byly velmi aktivní, takže např. krmení larvami Zophobas morio bylo možné pouze z pinsety, jinak ještěři neměli proti želvám šanci. Sporná je i otázka, zda lovily své spolubydlící. Dvakrát jsem je přistihl při napadení ještěra, ale vždy šlo o zvíře nějak nenormálně se chovající, např. samec Phelsuma madagascariensis klouzající se skleněné stěny, nebo samice Physignatus temporalis kladoucí vejce. V obou případech byl obětí ocas ještěra, který byl vzápětí sežrán. Jednou jsem přistihl želvy při trhání mrtvého samce Phelsumy, ale nemyslím, že jeho likvidaci měly také na svědomí (Phelsumy s nimi nebyly chovány, vždy šlo o zvíře dané k nim do izolace). Velmi aktivní přístup k lovu drobných živočichů dává asi za pravdu americkým autorům, kteří předpokládají, že drobní živočichové tvoří majoritní podíl potravy C. flavomarginata. Zřejmě se při lovu také uplatňuje čich, protože i ukryté želvy se rychle objevily, jakmile jsem počal krmit larvami nebo myšaty. Zajímavé však je, že ukryté červy ze substrátu nevyhrabávaly. Kromě toho ovšem žraly i řadu dalších krmiv, zvláště poté, co přísun krysat skončil. Jen stručně a neúplně uvádím některé: kousky masa (syrového, vařeného i uzeného), hamburgerů, kuřete, vajíček na tvrdo a pudinku (obojí nepříliš rády), smetanových a tvarohových krémů, nákypu, rýžové kaše, ovesné kaše i rizota, velmi rády měly navlhčené dětské piškoty a pelety na krmení koček (Purina, Best Choice) a štěňat (Best Choice, Vafo) - přednost dávaly kočičím. Na rozdíl od suchozemských želv neměly v oblibě suchary pro psy Dingo.

5.11.2008 9:28


7z9

do mého odjezdu na několik týdnů do zahraničí, pak nepřežila manželčinu péči. Protože tento druh je nyní běžně dovážen a známý pražský chovatel pan J. Panuška tyto želvy dokonce množí, myslím, že psaní o nich ponechávám povolanějším. Další dva druhy si jsou dost podobné svými požadavky na prostředí a způsob chovu. Jsou to Cuora galbinifrons a Cuora flavomarginata. Nejdříve jsem získal jeden kus C. galbinifrons, údajně dovezený z Číny, který skutečně byl tmavší než kusy z Vietnamu, méně barevný a ve zbarvení jeho karapaxu převládala hnědá. Také zbarvení hlavy a končetin bylo tmavší, ale to jsem příliš neviděl, protože želva byla velmi nespolečenská a nekomunikativní, takže se stále zavírala do krunýře (ještě ho mám schovaný). Vůbec byla „nespokojená“ s jakýmkoliv prostředím nebo potravou a bylo obtížné ji přimět, aby počala žrát. První, co přijala, byl namočený sojový granulát, pak se sice rozežrala, ale vytrvalým chovancem nebyla. Myslím, že jsem ji získal již výrazně oslabenou nebo s jiným zdravotním handicapem. Ve srovnání s druhým kusem byla trvale výrazně lehčí. Druhý kus, původem z Vietnamu a získaný v pražské ZOOprodejně Pod Vlachovkou, byl podstatně pestřejší a čilejší. Byla to mladá samice (asi 10 cm velká) a byla podstatně méně plachá a výrazně vitálnější. Žila u mne přes rok (a mírně rostla, jednalo se o mladé zvíře), ale v roce 1993 jsem ji vyměnil za samici Sternotherus minor, kterou jsem potřeboval do chovu. V té době jsem již měl mladý pár Cuora flavomarginata, přibližně stejné velikosti. Ač byly nároky obou druhů podobné, nechovaly se zcela stejně. Vyplývá to asi i z jejich přirozených životních podmínek, Cuora galbinifrons prý žije hlavně v tropických pralesích, zatímco C. flavomarginata v bažinách a močálech (dle Obsta). Obě jsou považovány za druhy žijící převážně terestricky a živící se smíšenou potravou. V tom, která složka, zda rostlinná nebo živočišná, převažuje, se autoři neshodují. Jako více všežravá se mně jevila C. galbinifrons, ale na rozdíl od C. flavomarginata, žrala „kampaňovitě“, tj. vždy určitou krátkou dobu hodně, pak zalezla a několik dnů nežrala (obvykle byla zahrabaná nebo ponořená, ale raději zahrabaná), pak opustila úkryt, vykálela se a cyklus začal znovu. Cuora flavomarginata se chovala trochu odlišně; protože bych rád ve zbytku sdělení věnoval pozornost převážně tomuto druhu, považuji za nutné uvést několik bližších informací. Názory na počet poddruhů tohoto druhu se liší. Např. Obst (1986) uvádí dva poddruhy: C. flavomarginata flavomarginata (žijící v jižní Číně, na Tchajwanu a ostrovech Riu Kiu) a C. f. hainanensis (žijící v Hainanu), zatímco Patterson (1994) uvádí poddruhy tři: Cuora flavomarginata flavomarginata (Tchajwan), Cuora f. sinensis (jižní Čína) a C. f. evelynae (Riu Kiu). Nicméně nemám bližší údaje o jejich rozlišení a bez bližších údajů o původu, nemohl jsem říci, o jaký z uvedených poddruhů se jedná.


Znečištění stravy Roboranem je neodradilo, skořápky z vařených vajec přijímaly také. Je vidět, že potravní spektrum těchto želv je dost rozsáhlé, aby jim mohl chovatel zajistit pestrou stravu obsahující vše potřebné. Jen pro úplnost uvádím, že C. galbinifrons jsem při lovu nikdy neviděl, ale to může být důsledek již uvedeného rozdílného přístupu obou druhů ke krmení (kromě toho jsem ji měl ve srovnání s C. flavomarginata podstatně kratší dobu). Nehybným krmením živočišného původu (v té době obvykle sekanými krysaty) neopovrhovala. První pokusy o sexuální hrátky jsem u Cuora flavomarginata pozoroval již za rok po jejich získání, tj. v dubnu 1993, v témže roce se stejná aktivita opakovala ještě v červnu a prosinci. Samec samici nadbíhá (jako rotwailer skotu) a zvláštním způsobem potřásá hlavou. Ve vrcholném vzrušení vylučuje z nozder bílou pěnu. Vlastní páření jsem však nikdy neviděl, přesto, že želvy nebyly plaché. Samice, pokud neměla zájem, se snažila schovat, buď zahrabáním do substrátu, nebo ponořením do vody. V takových případech samec obvykle číhal např. na zvýšené části dna, aby nepropásl vhodný okamžik k zahájení další série intimností. Sexuální aktivita se každoročně opakovala, ale až od r. 1995 jsem počal nacházet zbytky vajec, většinou ovšem ve stavu, kdy bylo obtížné určit i původní počet, natož, zda se něco mohlo vylíhnout. Ale pak jsem jedné prosincové noci r. 1995 měl pocit, že vidím malou želví hlavičku vykukovat ze substrátu. Bylo ale velmi pozdě a měl jsem strach, že při případném vyhrabávání zvířátko poškodím a tak jsem počkal do rána. Ráno ovšem po ničem nebylo ani stopy i usoudil jsem, že jsem podlehl halucinaci (někomu se zjevují bílé myšky, proč by mně nemohly želvy). Krátce na to jsem (v lednu 1996) nalezl při čištění nádrže zbytek vejce, vypadající jako po vylíhnutí mláděte (později jsem se přesvědčil, že tak opravdu vypadá). Zmizení mláděte bylo tedy záhadou zavřeného terária. Roušku tajemství poodhrnula nepříjemná příhoda s velkou jihoamerickou rosničkou, kterou jsem do terária na zotavenou odložil. Nezotavila se, samec gekona Gekko gecko, jejichž pár byl v té době spolubydlícím Cuor, ji na dvě chňapnutí sežral. Ta žába byla asi třikrát větší než novorozená želva!!! V té chvíli zahnízdilo v mé mysli podezření, že ideální soužití jihoasijských plazů nemusí být tak zcela a bez výhrad ideální. Představa krmení geků želvami mi připadala jako rozmařilý luxus. Gekové se museli stěhovat.. To již ale začínal rok 1997 a žádné vejce v teráriu nebylo. První se objevilo až v dubnu (13. 4.) a dva dny po něm druhé, třetí s asi měsíčním odstupem v květnu (25. 5.). Vejce jsem pro jistotu přemístil v plastikové krabičce do jiného terária, ale když jsem pak na týden odjel, došlo k převlhčení vajec a to první nevydrželo. Byl to silný olfaktorický zážitek. Ze zbylých dvou vajec se vylíhla mláďata 4. a 18. 7., líhnutí mělo u obou stejný postup: nejdříve mládě vaječným zubem odřízlo špičku vejce jako víčko, pak vystrčilo hlavu a nakonec po delším váhání opustilo

5.11.2008 9:28


8z9

Protože tato želva u nás není dost běžně rozšířena, uvedu její stručný popis: Její karapax působí relativně masivním dojmem (jako krunýř suchozemské želvy) a je jednobarevně tmavohnědý, pouze uprostřed zdobený žlutým středovým pruhem, jehož rozsah může být rozdílný, ale o jeho vztahu k případnému poddruhovému zařazení nebo ontogenezi nic nevím. Také plastron je velmi tmavý - šedočerný až černý, světle lemovaný, světlé zabarvení zasahuje i na spojení karapaxu a plastronu, ale nepřechází na štítky karapaxu. Končetiny, ocas a svrchní část hlavy jsou šedé až světle šedožluté, spodek hlavy žlutý, tváře mohou být až žlutooranžové, od očí se táhnou žluté pásky. Samec se od samice liší delším a silnějším ocasem (což lze vidět u novorozených mláďat i dospělých kusů, ale u poloodrostlých je srovnání obtížnější) a u mne též krunýřem. Samice z mého páru má krunýř hranatější, ze stran vyšší, ale v horní části zploštělejší (především vzadu) a je trochu větší a širší než samec. Při získání byly obě želvy polovzrostlé a jejich krunýře se nelišily. Nevím, zda uvedený rozdíl je pravidlo, podle kterého lze páry také rozlišovat (sklon by mohl např. usnadňovat kopulaci), nebo deformace vzniká chovem (trochu připomíná deformace krunýře u želv rodu Testudo, vzniklé v nevhodných podmínkách). U samce se ovšem žádné deformace krunýře neprojevily. Již jsem uvedl, že oba druhy byly umístěny spolu nejdříve v teráriu s velkou plochou vodní nádrží, měkkým substrátem a plochými kameny (hladkými „placáky“). V této nádrži všechny želvy (tj. oba druhy) trávily dost času ve vodní nádržce (po pozdějších zkušenostech si myslím, že jim bylo horko), i když více C. galbinifrons. Později byly zbylé želvy (pár C. f. a zbylá C. g.) přemístěny do většího terária, které bylo z větší části vyplněno substrátem (z počátku směsí rašeliny, písku a rašeliníku, později převážně kokosovým substrátem), rozděleno na zvýšenou a nižší část napříč upevněnou ořechovou kůrou (ve zvýšené části byl substrát obohacen větším množstvím rašeliníku a byl udržován vlhčí), v přední části byla plastová nádoba na voda a v zadní dvojitý tunel vytvořený z kůry, který želvy s oblibou využívaly jako úkryt. Nádoba na vodu musí být dost velká na to, aby se do ní mohla želva celá ponořit, vstup a výstup usnadňovaly vhodně naaranžované kameny. V teráriu mohou být rostliny, protože je želvy neožírají, ale hrozí jim vyhrabání a mechanické poškození. Zabezpečení proti vyhrabání není jednoduché, protože želvy poměrně dobře šplhají (zvláště C. g.) a proniknou téměř všude, různě nastavené kameny nebo kusy kůr pro ně většinou nejsou příliš velkou překážkou (především to platí o C. galbinifrons, C. flavomarginata je trochu méně „šplhavá“).


vejce. Líhnutí vždy trvalo jeden den a vylíhnuté mládě bylo sice kratší (pokud jde o délku krunýře), ale zato širší než vejce (dlouhé 3,4 cm, ovšem délka i s hlavou a ocáskem vysunutými z krunýře byla 5,6 cm; šířka 2,8 cm - proti rozměrům vajec 4,6 (+ 0,1) cm x 2,1 (jedno 2,3) cm). V době narození mláďat byli rodiče dlouzí (krunýř): samec 14,6 cm a samice 15,7 cm. Želvy tím učinily zadost literárním údajům, že snůška Cuor je malá (2-3, resp. 2-4 vejce) a mláďata menší než 4 cm; pouze posoudit, zda ke kladení vajec došlo opravdu 60 - 80 dní po kopulaci jsem nemohl, protože přesné datum páření nevím. Úspěch měl jen jednu vadu na kráse - novorozené želvy neměly zájem o potravu a nebylo mi jasné, do jakého prostředí je umístit. Rašeliník jim vyhovoval, ale okamžitě se do něj zahrabaly a již se ani nehnuly. Nakonec počaly žrát - vedle patentek, nítěnek, kukel potemníka (popř. i svlečených larev) i nastříhaná myšata, kousky myší, banánů a pelet. Když jsem měl pocit, že vše je v nejlepším pořádku, první mládě náhle uhynulo. Krátce před tím vlezlo do vody (kam již mláďata se chodila pouze smočit) a v ní bylo nalezeno mrtvé (voda byla mělká, pouze několik mm hluboká). Skutečnost, že vylíhlá mláďata byl pár, tím ztratila na významu, zbyla samička (vylíhnutá jako druhá v pořadí). Ke 20. 12. 1997 měla rozměry 6,5 x 4,7 cm (krunýř) a rostla tedy výrazně rychleji než asi o půl roku starší T. graeca (umístěná ovšem jinde). Ke stejnému datu měla dospělá samice rozměry přibližně 16 x 10 cm (samec viz předchozí údaj). V prosinci 1997 snesla samice další vejce (20. 12.) a asi týden po jeho snesení spolu želvy zahájily další sérii sexuálních hrátek. Další dvě vejce byla snesena 20. a 24. ledna 1998, čili 23, resp. 27 dnů po pravděpodobném páření (28. 12.). Vejce se inkubují a na výsledek bude nutné počkat, nejkratší doba líhnutí (pokud je opravdu správná) podle předchozí snůšky vychází na 57 dní, ale přiznám se, že se mi to zdá být příliš málo. Uvidím, co bude dál. Mé zkušenosti s druhem Cuora flavomarginata jsou v podstatě ve shodě s těmi autory, kteří ji pro chov doporučují, asi je opravdu pro chov doma v teráriu vhodnější než suchozemské želvy. Vyhovuje velikostí i potravními nároky a relativně není ani příliš náročná na prostor. Podle amerických autorů je hlavní překážkou rozšíření malá plodnost, resp. malý počet vajec ve snůšce, takže ani úspěšné odchovy jejich stavy příliš nezvýší. Pokud jde o Cuora galbinifrons, zajímalo by mne, jaké jsou zkušenosti s vietnamskými importy, kterých bylo relativně hodně a proto by z nich mělo být i dost poznatků o tomto druhu; asi budou tím cennější, že podobný import je v blízké době málo pravděpodobný. Osobně bych ji řadil až za C. flavomarginata, pokud se vhodnosti terarijního chovu týká (ale možná má někdo jiné zkušenosti). Pavel Hlavička člen KCHŽ (a aktivní CHŽ)

5.11.2008 9:28


9z9


Klub chovatelů želv na Internetu

Klub chovatelů želv má svou domovskou stránku na adrese www.kchz.cz (od listopadu roku 2008 na adrese kchz.info, pozn. webmastera). Kromě běžných technických informací a termínů schůzek jsou zde umístěny všechny příspěvky ze Zpravodaje, které byly k dispozici v datové podobě. Internet jako médium je v poslední době silně zprofanován, zdá se, že nejde ani tak o všeobecnou módu, jako o „objev“ novinářů, kteří se museli zatepla přihlásit se svým článkem, že už to také znají. Znám dost lidí, kteří jsou již alergičtí a reagují agresivně na „reklamu“ na toto téma. Jednoduše, jedná se o službu, díky které lze dostat okamžité informace (leckdy pochybné), které jsou umístěny na počítačích někde daleko. Jedná se také o službu, kterou si můžete vyměňovat korespondenci bez jediného popsaného papíru (e-mail). Jedná se o další a další služby, které všechny využívají velké sítě propojených počítačů. Tím, že svůj počítač připojíte modemem k telefonní síti a tudy k nejbližšímu vstupnímu bodu, se dostanete k celému tomu zmatku, kterému se říká Internet.

Vynikající předností Internetu jsou hypertextové funkce - odkazy nefungují jako v encyklopediích („viz heslo xy“), ale jako spouštěče dotyčných odkazů („po stisknutí se objeví heslo xy“). Aby se ve všem uživatel alespoň trochu orientoval, existují různé vyhledávací služby, díky kterým lze nalézt prakticky jakoukoli informaci. Takže, dáte-li vyhledat informace například o v minulém Zpravodaji zmíněném francouzském S.O.P.T.O.M., zjistíte během pár vteřin moře informací na jejich domovské stránce ourworld.compuserve.com/homepages/soptom, včetně otevírací doby Želví vesnice, vstupného a mapky. Já osobně provozuji od listopadu 1996 želví stránky v češtině na www.zelvy.cz. Slibně vypadá želví konference v češtině a slovenštině, kterou moderuji. Přihlásit se lze na adrese www.onelist.com/subscribe.cgi/zelvy. Pokud jsem vás nalákal, máte možnost do Internetu vstoupit např. v práci a nevíte co dál, můžete se na mne obrátit na e-mailu [email protected], nebo na telefonu, uvedeném v tiráži. David Krumphanzl

5.11.2008 9:28

KLUB CHOVATELŮ ŽELV Informace č. 27 květen 1998

Recommend Documents