Klíč, který odmyká zámek Chyše, se nazývá
Úvodem… Karel Čapek je zajisté nejvýznamnějším českým spisovatelem, dramatikem i novinářem 20. století. Jeho pobyt na Zámku v Chyších nebyl zcela dobrovolný. Stal se existenční nutností, protože zaměstnání vychovatele a společníka v rodině Lažanských mu poskytlo prostředky obživy – plat i prostřený stůl v době, kdy svět byl zmítán krutostmi a utrpeními 1. světové války, k nimž patřila smrt, zranění a hlad. Toho byl mladý doktor filozofie ušetřen, protože hospodářství zaměstnavatele Karla Čapka – JUDr. Vladimíra Lažanského – vzkvétalo. Přesto za pětiměsíčního pobytu K. Čapka na Zámku v Chyších došlo k válečné události, která dolehla i do Chyší, a to k výbuchu nahromaděné munice v továrně v Bolevci dne 25. 5. 1917. Na zásah policie došlo k utajení této události natolik, že ve vzdálenějších oblastech se o tragédii lidé ani nedozvěděli. Karel Čapek jako bystrý i citlivý pozorovatel se ve své tvorbě k námětům, které na něj zapůsobily za pobytu na Zámku v Chyších, mnohokrát vrátil a ztvárnil je. Např. v dílech Krakatit, Věc Makropulos, v povídkách Na zámku, Modrá chryzantéma, Zločin na poště. Zámek v Chyších je právě tím vhodným místem pro setkání studující mládeže, členů Společnosti bratří Čapků i široké veřejnosti, protože expozice o pobytu Karla Čapka v Chyších zhotovená Památníkem národního písemnictví je plná zajímavých dokumentů a je pro návštěvníky přístupná. Během příprav setkání stanoveného na dny 27.– 28. 5. 2011 organizátoři setkání nabyli přesvědčení, že majitelé Zámku – manželé Vladimír a Marcela Lažanští – jsou ctitelé a znalci díla K. Čapka a převzali funkci hostitelů.
Brožurka připravená Mgr. Annou Schejbalovou k tisku a určená návštěvníkům setkání je zaměřena především na mladistvou poezii i tvorbu K. Čapka do roku 1917, tedy do doby, kdy K. Čapek přijel do Chyší. Přáním organizátorů setkání je, abyste byli s návštěvou Zámku v Chyších spokojeni a abyste se po nějakém čase do Chyší opět vrátili. Zdeněk Sadílek, autor projektu
Organizátoři projektu děkují : Ing. Vladimíru Lažanskému a Ing. Marcele Lažanské za pohostinnost, vstřícnost a ochotu při uskutečnění projektu. Mgr. Petru Hubkovi, řediteli Krajského státního archivu Plzeň, za autorský příspěvek – Tragédie v Bolevci. Ředitelce Gymnázia Plasy, Mgr. Markétě Lorenzové, za umožnění realizace projektu. Ing. Petru Smutnému, radnímu KÚ Plzeňského kraje a Ing. Ireně Kroftové, vedoucí oddělení mládeže a sportu KÚ PK, za podporu projektu od počátku až po jeho realizaci. Karlu Romovi za sazbu brožury. Paní Kristině Váňové, předsedkyni SBČ a ředitelce Památníku Karla Čapka ve Staré Huti, za cenné připomínky k obsahu brožury. Pracovnímu kolektivu Městské knihovny Plasy za dokonalý servis. Paní Jaroslavě Šustové, zástupkyni vedoucího IC ENVIC Plasy, za administrativní práce. Fotografie laskavě zapůjčili: Ing. Vladimír Lažanský Kristina Váňová Mgr. Věra Krausová Jakub Rom
Student kvarty královéhradeckého gymnázia (1905) 1890
Základní životní data do roku 1917
Narozen 9. ledna v Malých Svatoňovicích u Trutnova. Otec MUDr. Antonín Čapek (1855–1929), báňský a lázeňský lékař, matka Božena, rozená Novotná (1866–1924). Sourozenci Helena (1886–1961), Josef (1887–1945). 13. ledna pokřtěn ve farním kostele v Úpici jako Karel Antonín. V červnu se rodina stěhuje do vlastního domu v Úpici, kde působí MUDr. A. Čapek jako praktický a později jako obvodní a tovární lékař. 1895–1900 Navštěvuje obecnou školu v Úpici. 1900 Do rodiny svého zetě se natrvalo stěhuje hronovská babička Helena Novotná (1841–1912). Bratr Josef odchází z domova za studiem. 1900–1901 V Úpici navštěvuje 1. třídu měšťanské školy.
1901
Odchází z Úpice do Hradce Králové, kde začíná 16. 9. studovat primu na gymnáziu. 1901–1905 Studuje na královéhradeckém gymnáziu, bydlí s babičkou Helenou Novotnou na Malém náměstí čp. 117. 1904 23. dubna publikuje první tištěný příspěvek, báseň Prosté motivy v brněnském týdeníku Neděle. Na podzim vstupuje do tajného studentského debatního spolku, stává se i členem jeho výboru. Láska k Marii Svatoňové. 1905 V březnu začíná jeho láska k Anně (Anielce) Nepeřené, žákyni dívčí měšťanské školy a dceři hradeckého regenschoriho a majitele hudební školy, korespondence trvá do 31. října.
Puklá váza Sully Prudhomme Na vázu, v níž květ verbén zvadl, narazil vějíř v doteku; ba úder ani nedopadl, zvuk nezradil ho člověku. Avšak ta lehká rána denně hlodajíc v tvrdém krystalu plíživě, jistě, neviděně obešla vázu pomalu. K. Čapek: Francouzská poezie nové doby, ČS, KPP, Praha 1981.
„Verše francouzské, jak jste mě těšily ve dnech, kdy jsem se vámi obíral! Tehdy právě jsme žili v úzkostech bitvy verdunské; tehdy se vylévala nesmírná útěcha z každého krásného verše, neboť není možno, aby takový duch, takový život byl ponížen! Každá dokonalá báseň jest jedno veliké vítězství; každá sloka je celé království míru. Již pro tuto útěchu, sličné verše, jsem se netrápil nad vámi nadarmo.“ A dále: „Tož přece mluvím o radosti, kterou mi skýtal vznik této knížky. Hrál jsem si s krásnými básněmi, a přitom jsem v nich našel neskonale více, než by mi dala četba nejpozornější. Hrál jsem si s češtinou, nutě ji do těžkých hlavolamů formy i smyslu, a přitom s radostí nejpohnutější, s požitkem a vděčností jsem si uvědomoval, jak je nosná a hojná, pružná a nevyčerpatelná, tvárná a líbezná; každý nový překlad žádal od ní jiné barvy, jiného zvuku a spádu, jiné hmatatelnosti a jiného slovníku; obstojí-li některý z překladů vedle originálu, je to její úspěch.“ Obojí ta pohnutka se v ničem nezměnila ani dnes.
Prchla z ní voda po krůpěji, květ zvadl, vláhy nemaje. Netuší nikdo rány její. Netkněte se jí, puklá je. Tak mnohdy milovaná ruka se lehce jenom srdce tkne; tu srdce samo sebou puká, květ lásky jeho povadne. Potichu, světem nepoznána, pláče a dál se rozzeje hluboká, jemná jeho rána. Netkněte se ho, puklé je. Stance
1905
1905–1907 1907
1907–1909 1908–1913 1909 1909–1915 1910–1911 1911 1913 1914
V září se stěhuje do Brna, kde začíná studovat kvintu Prvního českého státního gymnázia, bydlí v podnájmu v téže ulici jako jeho provdaná sestra Helena. První tištěný publicistický příspěvek, článek Ze studentstva o studentstvu, v brněnském týdeníku Moravský kraj dne 3. listopadu. Studuje kvintu a sextu na brněnském gymnáziu. V létě prodávají rodiče dům v Úpici a stěhují se do Prahy, do malostranského činžovního domu v Říční ulici. Bratři Čapkové publikují svůj první společný tištěný příspěvek, referát v listopadové Moravskoslezské revue. Septimu a oktávu studuje na Akademickém gymnáziu v Praze, maturuje 1909. Napsal několik básní – básně vyšly posmrtně v souboru Vzrušené tance. 1946, Fr. Borový Praha. Uspořádal, poznámkami doprovodil Dr. Miroslav Halík. V Lázních sv. Kateřiny u Počátek, kde tráví prázdniny, se seznamuje s Libuší Solperovou, korespondence s ní do podzimu 1911. Studuje na filozofické fakultě v Praze, 1915 promován na doktora filozofie. V zimním semestru studuje na univerzitě v Berlíně, v letním semestru na pařížské Sorbonně, kde bydlí společně s bratrem Josefem v Latinské čtvrti. Vrací se do Prahy, vstupuje do Skupiny výtvarných umělců, z níž v r. 1912 odchází. Uveřejnil studii o moderní francouzské lyrice (časopis Lumír, r. 41, č. 8) Účast na programovém almanachu na rok 1914. U válečného odvodu osvobozen.
1916 1916–1917, 1920 1917
Vychází první kniha bratří Čapků Zářivé hlubiny a jiné prózy. Překlady francouzské poezie, časopisecky (Cesta, Červen, Lumír, Pramen, Národní listy). Působí jako domácí učitel Prokopa Lažanského zprvu v Praze, potom na zámku v Chyších u Žlutic. V květnu podepisuje Manifest českých spisovatelů adresovaný českým poslancům na říšské radě. Vychází jeho samostatný knižní debut Boží muka. Nastupuje jako volontér do knihovny Muzea království českého.
Student oktávy Akademického gymnázia v Praze. Foto z maturitního tabla z r. 1909
Čapkovy literární začátky
Básně z let 1904–1905 Jsou uvedeny chronologicky podle datace, případně pravděpodobné datace básní nebo podle data prvního časopiseckého publikování. Při zpracování bylo čerpáno ze souborného vydání Čapkových děl „Básnické počátky a překlady“. Praha, 1903, kde jsou všechny Čapkovy básnické prvotiny otištěny. Básně věnované Anně Nepeřené byly knižně publikovány v „Listech Anielce“. Praha, 1978. Rok 1904: Časopisecky publikoval 5 básní Prosté motivy I., II. Pohádka Verše melancholické Podzimní melodie Vánoční I., II.
Rok 1905: Časopisecky publikoval 4 básně, z nichž jedna měla dvě varianty
Aristos: Stará metafora (Sl. A. N.)
Stará metafora I [částečně totožná s básní Rezignace]. Pravděpodobně přiložená k dopisu Anielce ze dne 24. 3. 1905. Báseň podepsaná Aristos.
Plavec už zemdlel – zlomena vesla, moře je velké a člun tak malý – – Moře je velké – – síla už klesla a cíl je dosud v dáli a dáli – –
Rezignace [varianta básně Stará metafora I.]. Za léta ta, jež lidé zovou mládím… [bez názvu]. Pravděpodobně přiložená k dopisu Anielce ze dne 24. 3. 1905. Alegorie indická. Pravděpodobně přiložená k dopisu Anielce ze dne 26. 3. 1905. Návrat. Lyrická pohádka. Pravděpodobně přiložená k dopisu Anielce ze dne 26. 3. 1905. Na šikmé ploše. Pravděpodobně přiložená k dopisu Anielce ze dne 26. 3. 1905. Stará metafora II. Báseň odeslaná s datem 7. 4. 1905 jako dopis Anielce. Tož pozoruju… [bez názvu]. [Z památníku]. Verše napsané na poslední stranu památníku A. Nepeřené, datováno v Úpici 1905.
Let šestnáct pluji tak tou bezútěšnou plání, teď už mi pohasla a zlenivěla krev. Z té síly titanské mi zbylo rezignování, ne láska už, ne hněv – – Let šestnáct pluji tak – – Člun k předu pádí, Za sebou dlouhou rýhu vyreje. Tam naházel jsem za tu dobu mládí bohy a lásku, slávu, naděje – – – Plavec je mdlý – – a zlomil už vesla – Vlny se věží, vlny se valí, Cíl daleký je, síla už klesla – – Vy tmavé dvě drahé hvězdy mé v dáli – …
Jeunesse dorée. Uvedeno v II. části publikace: Karel Čapek a Hradec Králové; 2008.
K. Č. podepsán: Aristos Věnováno slečně Anně Nepeřené, nazývané Anielka. Báseň obsažena v knize Petry Landsmannové: Hradecký stříbrný vítr.
Knižní vydání
V Úpici 1905
Čapek, Karel. Listy Anielce. K vydání připravil Tomáš Halík. Praha : Supraphon. 1978. 143 s., il. Praha : Supraphon. 1983. 141 s., il.
Povinnou teplou pohádku mládí nikdy jsem nevyžil šťastně a sytě. Zbytečné iluze, idee naivní – – Musíte prominout, vždyť já byl dítě! A tož je pryč ta pohádka bílá – – Teď je mé žití smutné a prázdné. Někdy se tolik po něčem stýská – Ukázka rukopisu Karla Čapka. Úryvek z dopisu z 24. března 1905
Čapek, Karel. Básnické počátky – překlady. Praha : Český spisovatel, 1993. 361 s.
Černovlasý hochu, blázne, blázne! Na rtech zahnízdil se úsměv zlý. Černovlasý hochu, jde to dolů s námi? Z potrhaných strun mi jedna ještě zní, a tož nevlídnými, mdlými vzpomínkami. Na poslední straně památníku Anny Nepeřené. Karel Čapek: Listy Anielce, Lyra Pragensis – str. 32, Praha 1978, 1. vyd. Supraphon.
Náměstí v Chyších na počátku XX. století
Karel Čapek, aktér i svědek událostí roku 1917 v Chyších
PhDr. K. Čapek přijat k audienci JUDr. Vladimírem Lažanským v Praze lednového odpoledne roku 1917, aby vyslovil přání ucházet se o místo domácího učitele a společníka. Tuto myšlenku mu vnukl spisovatel Jan Herben. Přijal úkol připravit Prokopa Lažanského, terciána, k závěrečné zkoušce. Tato působnost se jevila Čapkovi jako přijatelné provizorium v těžké válečné době a také jako jistý zdroj obživy. V květnu odjel s Lažanskými na letní sídlo do Chyší. Zámek Čapka ohromil velikostí a krásou. Byl nadšen parkem připomínajícím háj, který umožní si odpočinout. Městečko hodnotil jako dobře sladěný architektonický celek. Brzy musel slevit ze svých tvůrčích představ. Ve volných chvílích chtěl pokračovat v psaní povídek a v překladech francouzské poezie. Byl ovšem plně zaneprázdněn výukou hraběcího syna Prokopa, který trpěl nechutí cokoli se učit a naučit. Nejraději jezdil na koni a střílel. Při těchto činnostech neodporoval medikovi Foustkovi, dalšímu z domácích učitelů. Čapek si zapůjčil ze zámecké knihovny francouzský slovník a knihu básní A. Rimbauda, úkradkem překládal. Vychovatelce Francouzce Lucii Lemoine sdělil, že kruh českých básníků (V. Dyk, Hanuš Jelínek, Arnošt Procházka, Prokop Miloslav Haškovec, ...) zamýšlí vydat antologii překladů z tvorby francouzských básníků. Čapek s hrabětem průběžně sledovali a hodnotili válečnou situaci. Hrabě byl dotčen ztrátou osob, které mu chyběly při službách v zámku i v hospodářství, kdežto Čapek soucítil se zraněnými, kteří se vrátili z válečné vřavy, a pociťoval s nimi ztrátu a rozvrat hodnot potřebných pro život jako zbytečnou a krutou daň válce a násilí. Čapek rozmlouval s důchodním Šimlem o Manifestu čs. spisovatelů a o vyhlídkách na vznik republiky. Čapek se připojil k podpisu spisovatelů (Al. Jiráska, J. Š. Baara, Ot. Březiny, V. Dyka, F. X. Šaldy, V. V. Štecha, J. Demla, ...). Koncem května došlo k výbuchu muniční továrny v Bolevci. Konkrétní informaci přinesl hrabě Jan Lažanský, pán z Manětína a Rabštejna. C. k. policii se podařilo tragédii utajit. Čapka, člověka s vyvinutým sociálním cítěním, tragédie zasáhla. Vždyť v muničce přišly o život matky, živitelky rodin, od nichž muži odešli do války. Zcela jistě Čapek vzpomněl na výbuchem rozmetaný
Bolevec, když psal román Krakatit. Nebyly to jen válečné události, jejichž tragický dopad mu připomínal zkázu jako po výbuchu sopky. „Výbuch v Grottupu v Čapkově Krakatitu je shodný se zápisy Frant. Dlaska o explozi v Bolevci...“ M. Šulcová, doslov knihy „Kruh mého času“, Melantrich, Praha 1980, 2. vydání. U Vladořic proběhla pátrací akce po vojenském zběhovi, na niž odmítl hrabě Vl. Lažanský uvolnit „svoje“ lesní dělníky. Foustka si vymínil bydlení v pokojíku ve tvaru pětistěnu s vysokými lomenými okny. Od zámecké služky Mařenky Štenglové se dověděl, že v něm bydlí (straší) duše ženy, které se vyhýbá smrt. Prý vypila lektvar věčného mládí. Měl jí ho dát otec, sloužící u nějakého císaře, který pořád cosi „dělal“, aby dlouho žil. Čapek je svědkem častých pohřbů – úmrtí tuberkulózních dětí. Tíží ho osud dětí žijících v bídě a o hladu. Na sklonku léta odjíždí Čapek s Lažanskými na lovecký lesní zámeček na Nový Dvůr u Žihle. Je nespokojen s výsledky z přípravy Prokopa ke zkoušce, má obavy z možného neúspěchu. Ředitel knihovny Zemského muzea přislíbil Čapkovi (v odpovědi na jeho dopis), že může nastoupit později – 1. 10. 1917. Lažanští podnikli výlet, Čapek si prohlédl městečko Rabštejn. Došla zpráva o hladových bouřích v Plzni. Čapkův bratr Josef mu doporučil ucházet se o místo v redakci Národních listů. Naplnila se obava z Prokopova neúspěchu u zkoušky. Musí tercii opakovat! V září skončila Čapkova služba u Lažanských. Po rozloučení se všemi lidmi na zámku, v městečku s přítelem Šimlem a s nadějí na získání stálého místa v redakci Národních listů se Čapek vrátil do Prahy.
Marie Šulcová
Kruh mého času (Jedna epizoda v životě K. Čapka) Melantrich roku 1980 (2. přeprac vydání), 1. v Melantrichu Narozena 6. 8. 1926 v Eseni u Užhorodu Dětství prožila v Chyších. Celý život se věnovala osobnosti K. Čapka. Prosadila vybudování a odhalení Památníku Karla Čapka v Chyších společně s dalšími členy Klubu Karla Čapka.
Náměstí v Chyších kolem r. 1915 JUDr. Vladimír Lažanský se synem Prokopem
Mé bohémství Jean Artur Rimbaud Tak šel jsem, v děrách kapes ruce sevřeny; můj svrchník s sebe málem skutečnost už shodil; tvůj přítel byl jsem, Múzo, pod nebem jsem chodil, lala! co skvělých lásek znaly moje sny.
A já jim naslouchal u silnic okraje v ty dobré večery, kdy rosné krůpěje jsem cítil na čele jak víno sílící, kdy tiskna k srdci nohu, jako lýru v klínu, rýmuje prostřed nočních, fantastických stínů jsem brnkal na gumy v rozbitém střevíci. Oeuvres K. Čapek, Francouzská poezie nové doby, ČS, KPP, Praha 1981, str. 24, 11. vydání
Karel Čapek v redakci Lidových novin, srpen 1930
Široce roztrženou měl jsem kalhotu. Paleček zasněný, já louskal jsem si v běhu rýmy. Ve Velkém voze byl jsem na noclehu. Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu.
Bolevecká tragédie 25. května 1917
Ráz na ráz se vyvalil druhý a třetí masiv, roztrhl se rudým šlehnutím a zaplál třetí, nejhroznější výbuch; patrně chytly sklady. Nějaká hořící masa letí do nebe, rozprskne se a snáší se deštěm explodujících jisker. Zadul nesmírný praštící rachot a mění se v bubnovou palbu; ve skladech explodují zápalné rakety a srší jako jiskry pod bušícím kladivem. Rozlil se brunátný oheň požáru, jenž puká tata rrrtata suchými ranami jako hnízdo mitrajéz. Vyrazil čtvrtý a pátý výbuch s třeskným zařváním houfnice; požár přeletěl na obě strany; hoří málem půl obzoru… Karel Čapek: Krakatit
Roku 1900 zřídila Akciová společnost Škodovy závody v lesích v severovýchodní části katastrálního území Bolevec u Plzně zkušební střílnu, v níž testovala kvalitu a účinnost těžkých válečných děl. Hned na počátku první světové války (1914–1918) ale přeorientovala svůj původně široký strojírenský výrobní program výhradně na dodávky pro válčící armády centrálních mocností a Škodovka se stala největší zbrojovkou Rakousko-Uherska. Právě v těchto letech v prostoru střílny na rozloze cca 30 ha vystavěla muniční továrnu, kde se vyráběly náboje a granáty nejrůznějších velikostí a síly. Stupňované požadavky armády na munici musel podnik zajišťovat rozšiřováním výrobních kapacit a tím i stále narůstajícím počtem zaměstnanců. V květnu roku 1917 tu již pracovalo přímo ve výrobě munice v 56 objektech na 2 600 lidí. Onoho roku 25. května došlo zde ke katastrofě, která neměla dosud v našich zemích obdoby. Ve 13.35 hod. nastal silný výbuch a po něm následovala celá řada dalších různé intenzity. Nejmohutnější exploze – v pořadí třetí z nejsilnějších – otřásla krajinou ve 14.55 hod. Nad továrnou se zjevil široký ohnivý pás a za několik vteřin z něho začal vystupovat veliký sloup dýmu připomínající „atomový hřib“, tehdy dobově popsáno jako „forma pinie“. Do vzduchu létaly kusy zdí, cihly, traverzy a trámy, doprovázené explozemi munice různých kalibrů. Detonaci bylo slyšet poměrně daleko a její tlaková vlna způsobila největší škody, dokonce až v Plzni. Výbuchy a následné požáry zlikvidovaly téměř všechny objekty v muničce. Požár zachváceného prostoru plného předchozími výbuchy rozmetané nebo volně skladované munice byl pak příčinou dalších výbuchů již sice menší intenzity podobající se tzv. bubnové palbě. Slyšet ji bylo až do druhého dne, kdy se už záchranářům a hasičům podařilo zlikvidovat požár, který se rozšířil i do přilehlého lesa. První výbuch způsobil v muničce naprostý zmatek, lidé hromadně prchali, kudy mohli. Objekty továrny, pracující ve válečném režimu, střežilo vojsko a četnictvo. Celý její prostor byl obehnán hrazením s ostnatým drátem. Prchající, aby zachránili v panice alespoň holý život, museli překonat i tuto překážku. Mnozí zraněni nebo
s potrhaným pracovním oděvem utíkali co nejrychleji ke svým obydlím a co možná nejdále od místa výbuchu, kde zároveň varovali další obyvatele před dalšími možnými explozemi. Rovněž v blízkých vesnicích zavládla panika. Řada obyvatel s nejnutnějším vybavením opustila domovy a utábořila se ve volné přírodě mimo svých sídlišť, kde pobyla až do druhého či ještě dalšího dne. Vedle totálního zničení výroben a skladů střeliva došlo k poškození mnohých objektů i v okolních vesnicích. Velké škody, způsobené především tlakovými vlnami, byly na obydlích i na továrních budovách v blízké Třemošné, ležící 750 až 2500 m severně od místa tragédie. Jen v této obci vlna z exploze poškodila 280 bytových domů. V Senci, vzdáleném 1000 m, byly poškozeny všechny střechy. Celkové škody katastrofy, která zasáhla kromě blízkých obcí Třemošné, Sence, Zruče a Bolevce i vesnice vzdálenější, jako jsou Lobzy, Božkov a samotné město Plzeň, se pak vyšplhaly na 20 mil. korun rakousko-uherské měny. Tragická událost si vyžádala na tisícovku raněných a asi 200 mrtvých. Ovšem přesný počet není znám, neboť při katastrofě shořela veškerá dokumentace o zaměstnancích. Toho dne se zde zdržovalo přes 3 000 lidí, vedle dělníků vyrábějící munici tu byli dělníci a vojáci, kteří stavěli nové výrobní haly, pak vojáci a četníci střežící tovární prostor a službu konající hasiči. Pohřeb nalezených těl tragicky zemřelých se konal 29. května na hřbitově v Bolevci, kde obětem Škodovy závody daly vykopat společný hrob. Toho dne tělesné pozůstatky v 53 rakvích byly za početné účasti pozůstalých, veřejnosti, zástupce panovnického domu, kněží a za asistence četnictva a vojenského kordonu uloženy ve dvou řadách do tři metry hlubokého hrobu, který je dodnes pietně udržován. Příčiny katastrofy tkvěly především v nadměrných požadavcích na výrobu a zároveň v neschopnosti vojenských orgánů zajistit odvoz vyrobené munice. Její hromadění v množství výrazně větším, než povolovaly normy, a nerespektování bezpečnostních předpisů v samotné výrobě se staly původcem celé tragédie. Bylo jen otázkou času, kdy k ní dojde. Vyšetřování příčin a průběhu události, které záhy
po ní zahájily rakousko-uherské úřady, bylo ale vedeno do vytracena. Na publikování či sdělování informací o tragédii byl vojenskou správou uvalen zákaz. První kusé zprávy o katastrofě sice regionální noviny přinesly už 26. května. Šlo ale o články cenzurované a bagatelizující celou událost. Až 6. června se mohli Plzeňané seznámit s objektivnějšími informacemi, a to v souvislosti s interpelacemi plzeňských poslanců Pika, Habrmanna a Lukavského na ministra zeměbrany. Traumatický zážitek poznamenal nejen Plzeň, ale i široké okolí. Událost, o níž se zprávy různými cestami rychle šířily po celé monarchii, výrazně umocnila odpor proti válce a radikalizovala postoje obyvatel českých zemí vůči habsburskému soustátí. Jak vypadala situace v blízké Třemošné onoho tragického času, bylo zaznamenáno v kronice místní obecné školy takto: „Dne 25. května 1917 hluboko ukotví v paměti školních dětí i všeho obyvatelstva nejen zdejšího, ale i celého širokého okolí. Byl to den plný hrůz a příšerného vzezření. O ½ 2 hod. odpolední slyšeli jsme zvláštní tvrdou a neobyčejnou ránu, která otřásla celou budovu školní. Hned za ní následovaly rány menší i větší prudce za sebou. Byla to exploze nábojů a prachárny na střílně Škodových závodů. Výbuchem tím uvedeno bylo obyvatelstvo naší obce do naprosté paniky. Sotva byly děti školní srovnány, aby nepřišly k úrazu a z budovy vyvedeny, již dostavovaly se proudy dělníků a dělnic, kteří před další katastrofou prchali, aby se zachránili. Pohled na tyto proudy lidu byl hrozný. Krev řinula se mnohým z tváře, rukou, hlavy a oděv jejich byl potrhán zvláště u žen od ostnatého drátu ohrady. Výbuchy nábojů se rychle ano i hromadně opakovaly. V tom zaletěla sem zpráva od četnictva, by se lid z obce vystěhoval, poněvadž je možnost výbuchu dalších pracháren ano i hlavního skladiště ekrazitu (zvlášť silně výbušné látky), a kdyby to se stalo, že bude naše obec úplně zničena. To paniku ještě více zvýšilo tak, že prchal kde kdo, aniž by vzpomenul svého majetku. Mnozí lidé na 2 hodiny cesty odešli. Odvážnější zůstali v okolí a přihlíželi dále na příšerné zjevy. V tom nová hrozná rána se dostavila. Prachárna druhá vyletěla do povětří a
za krátkou dobu i prachárna třetí. Čekalo se jen na poslední ránu – až poletí ekrazit. To se nestalo, poněvadž doupě to bylo od objektu poněkud vzdáleno a zápalné těleso nějaké sem nezapadlo – náhodou. Výbuch každé prachárny podobal se sopce. Bylo viděti obrovské sloupy a kotouče, jejichž středem vyrážel ohnivý jazyk, na němž rozplýval se bělavý mrak kouře. Hrozné peklo představoval tento zjev. Do této příšery padaly rány vybuchujících šrapnelů a granátů. Mnohý projektil ať celý neb v úlomcích byl zanášen i do celého okolí. V tomto zběsile vášnivém okamžiku již dostavovaly se následky. Automobily i kočáry po silnici císařské se o závod předháněly. První ranění přiváženi. Na návsi rozložil svou ordinační působnost obvodní lékař p. MUDr. Tengler Josef, který raněným první pomoc skýtal, a těžce ranění hned odváženi byli do plzeňské nemocnice. Podobný způsob zahájili i pp. lékaři z druhé strany u boleveckého rybníka. Raněných těžce i lehce byla veliká řada. Uvádí se číslo 1 000. Hůře bylo těm pozůstalým, jimž milí domů nepřicházeli a kteří v troskách nalezli svůj hrob. Takových nešťastníků bylo z obce naší dle vykonaného šetření 59. Co tu zármutku a bědů. Kdo nahradí škodu? O tom nedalo se mysliti. Jen hlasy ozývali se těch, kteří zachráněni byli: Víckrát mne tam žádný nedostane.“ Napětí trvalo celé dva dny. Mezi tou dobou vracelo se obyvatelstvo zpět do svých příbytků a zjišťovalo škody na majetku. Mnohý domek byl téměř v sutinách a jiné více neb méně poškozeny. Na budově školní byla celá okna vyražena a trčela v šikmé poloze do učeben. Jedno okno bylo celé i s rámem vyhozeno na podlahu učebny. Střecha velice porouchaná, dvéře vůbec zotvírány, přístavek schodiště odtržen, barevné okno v kapli vyraženo – 96 tabulí rozbito. …“ Petr HUBKA
Karel Čapek – spisovatel mnohostranného nevšedního talentu – člověk mnoha zájmů, slovy přítele, spisovatele Fr. Langera: mnoha „vedlejších talentů“ – filozofie, estetika, dějiny výtvarného umění – znalec českého jazyka, vynalézavý překladatel – zájem o jazyky: francouzský, anglický, německý – novinář – sloupky, drobné články, kritiky, eseje, komentáře, úvahy, glosy… – básník – poezie chlapecká, básník – překladatel – autor divadelních her, příležitostný režisér – prozaik (povídkář, romanopisec), (předchůdce sci-fi literatury) – fotografoval, kreslil, cestoval – miloval přírodu, pečoval o zahradu – organizátor kulturního, společenského dění – zakladatel čs. odbočky mezinárodní spisovatelské organizace PEN klubu – nositel mnoha literárních cen – několikrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu Karel Čapek (1890–1938) umírá tři měsíce po uzavření Mnichovské dohody, kdy v Čechách panuje atmosféra strachu. Nikdo se neodvažuje uspořádat pohřeb spisovateli, který byl nacistům trnem v oku. Nakonec se úkolu statečně ujímá opat Metod Zavoral ze strahovského kláštera s vyšehradským kanovníkem Bohumilem Staškem. „Vystrojíme mši a jistě se najde nějaké místo na vyšehradském hřbitově, kam Čapek patří; ne do Slavína, ale prostého hrobu,“ míní Zavoral. Velký spisovatel si přeje náhrobek ve tvaru božích muk podle návrhu svého bratra Josefa. Nechybí tu ani kamenná miska na vodu, protože Čapek chce, aby na jeho hrob chodili pít ptáci, jak to vídal na rakouských horských hřbitovech. History 5. 5. 2010
„Zbývá mi jen vyslovit přání, aby městečko Chyše zůstalo trvale vděčno za to, že v jeho zdech několik měsíců žil a tvůrčí inspiraci čerpal největší prozaik a dramatik dvacátého století.“ Miloslav Wajs: Chyše v životě a díle Karla Čapka KPÚ – kabinet čj (vydáno k 50. výročí Čapkova pobytu u Lažanských v Chyších v roce 1917) Busta v Chyších byla odhalena jako vůbec první pomník Karla Čapka v ČSR 28. května 1967. Dílo akad. sochaře Josefa Adámka a architekta Jaroslava Zbořila
Hrob Karla Čapka na vyšehradském Slavíně
Chvála řeči české A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje. K. Č.: Marsyas (ČS, Praha 1984), str. 188
Památník Karla Čapka ve Staré Huti Památník Karla Čapka je umístěn pod hrází rybníka Strž, kde byla v 19. století zpracovávána železná ruda. V roce 1935 , kdy se Karel Čapek oženil s českou herečkou a spisovatelkou Olgou Scheinpflugovou, věnoval manželům usedlost do doživotního užívání jako svatební dar Václav Palivec. Spisovatel se v následujících třech letech svého pobytu věnoval úpravám domu i zahrady. Na Strži, jak své letní sídlo pojmenoval, však vznikala i literární díla (Válka s mloky, Bílá nemoc, Cesta na sever, První parta, Matka, Život a dílo skladatele Foltýna). Zde také přijímal řadu osobností české kultury a politiky, zejména v létě roku 1938, a psal novinové články v období mnichovské krize. Na podzim téhož roku, při likvidaci škod způsobených lokální povodní, se Karel Čapek nachladil a před vánoci u něho propuká zápal plic, kterému zakrátko podléhá. Dům je obklopen zahradou udržovanou v duchu Čapkových záměrů, zachovaných v podobě písemných poznámek. I okolí památníku vyniká přírodními krásami a je dobře dostupné turistickými i cyklistickými stezkami. Dnes je památník živým kulturním centrem ve správě Středočeského kraje. Je vyhledáván nejen ctiteli prezentovaných osobností české kultury, ale pro svou jedinečnou atmosféru i bohatou nabídku kulturního vyžití se stává oblíbeným návštěvním místem pro širokou veřejnost. Kristina Váňová