Kim Kwang-gju
Země mlh
Přeložila Ivana M. Gruberová
DharmaGaia 2012
Z korejského originálu Tedžangganui juhok přeložila Ivana M. Gruberová
Tato kniha byla vydána s laskavou podporou nadace Korea Literature Translation Institute se sídlem v Soulu v Korejské republice. This book was published with the generous assistance of the Korea Literature Translation Institute, Seoul, The Republic of Korea.
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Kim, Kwang-gju Země mlh / Kim Kwang-gju ; přeložila Ivana M. Gruberová. – Praha : DharmaGaia, 2012. Název originálu: Tedžangganui juhok. Přeloženo z korejštiny 821.531–1 – korejská poezie – výbory 821.531 – Korejská literatura [25]
Copyright © by Kim Kwang-kyu, 1991 Translation © by Ivana Gruberová, 2012 Czech edition © by DharmaGaia, 2012 ISBN 978–80–7436–022–0
Slovo úvodem Kim Kwang-gju (1941) je významný korejský básník, profesor německé literatury na univerzitě Hanjang v Soulu a překladatel německé poezie. V jihokorejské poezii mu patří zvláštní místo. V 70. letech, kdy zde dominovaly dva výrazně odlišné proudy, tzv. čistá poezie (kor. sunsusi) a angažovaná, tzv. národní poezie (kor. mindžoksi), začal psát básně, kterým zastánci prvního proudu mohli vytýkat nedostatek imaginace a péče o jazyk a které zastánci toho druhého snadno překřičeli. Už ve své první sbírce, nazvané Poslední sen, který nás smáčí (kor. Urirul čoksinun madžimak kkum, 1979), dal Kim Kwang-gju potichu, ale zřetelně najevo, že je nemístné, aby si básníci mysleli, že jsou výjimečné bytosti, a že i to, co bylo tradičně vnímáno jako „nepoetické“, se může stát básní. Kim Kwang-gjuovy básně jsou básněmi kritického rozumu. Jejich originalita v kontextu korejské poezie spočívá v záběru „malých“ problémů. Prostým jazykem poukazuje na všední věci: nic nového pod sluncem, vše tady už jednou bylo a zase bude, odtud smutek banality života. Jeho básně o stokrát opakovaných skutečnostech jsou nicméně působivé: autor využívá prostředků výčtu a gradace, poslední verš často zakončuje otázkou.
5
Kim Kwang-gju je velmi kritický vůči novodobé jihokorejské společnosti. Terčem jeho kritiky je především bezduchost, snobismus a pokrytectví nové maloburžoazie formované v období nelítostné vojenské diktatury. Jeho kritika a výsměch jsou nicméně prosty hněvu či nenávisti, spíše v nich najdeme jemný humor a posmutnělou ironii. Protikladem chamtivého hemžení lidí je v jeho poezii příroda. Útěchu i poučení přináší zejména pozorování ptáků a stromů; ořezané, dusící se v městském smogu, projevují stále tichou neúnavnou vůli k životu. Kim Kwang-gju se považuje za humanistického spisovatele. V centru jeho zájmu je hodnota každého jednotlivce a svou tvorbou upozorňuje na společenské a kulturní síly, které v dnešní době ohrožují lidskost: Jak funguje mechanismus moci vojenské diktatury? Proč lidé otupěli při pohledu na utrpení druhých? Co vede k bezostyšnému plundrování životního prostředí? Mluvčími jeho básní bývají tuctoví lidé, kteří různými způsoby vyjadřují odcizení a zmatek v životě moderního velkoměsta. Připomeňme, že modernizace a urbanizace probíhaly v Koreji překotným tempem v 70. a 80. letech 20. století a znamenaly hlubokou proměnu životního stylu. Pro velké množství lidí, kteří se stěhovali z venkova do měst za obživou a vzděláním potomků, pracovat znamenalo buďto nudnou rutinu 6
v kancelářích, nebo špatně placenou a často riskantní dřinu v továrnách či na stavbách. Kim Kwang-gjuovu pozici v kontextu soudobé korejské poezie výstižně charakterizuje jeho překladatel do angličtiny Brother Anthony of Taizé, profesor anglistiky na univerzitě Sogang v Soulu: „Jeho rezolutní nezávislost na jakékoli literární kotérii z něj činí vzor umělecké svobody v zemi, kde se většina mladších básníků cítí být povinna ucházet se o členství ve skupině kolem toho či onoho slavného staršího spisovatele (…).
S jistotou lze říci, že zatímco žádný korejský básník neovlivnil
Kim Kwang-gjua v zásadním výběru stylu a tematiky, jeho tvorba měla hluboký vliv na všechny mladé básníky, kteří vyrůstali a začali psát poté, co Kim Kwang-gju začal publikovat. Jeho dílo jim ukázalo hodnotu stylistické prostoty, způsob, jakým lze užívat humoru při psaní o závažných věcech, možnost pojednávat o společenských problémech a přitom zůstávat hluboce osobním. Jeho dílo četli s hlubokým zájmem právě proto, že neměl v úmyslu přitahovat přívržence či formovat uměleckou školu. Jeho básně se jim svobodně nabízely, vyvstávaly z básníkova života, ale jakmile byly jednou publikované, nevyžadovaly od čtenářů, aby se soustřeďovali na osobu jejich autora. Díky Kim Kwang-gjuovi se korejská poezie stala mnohem méně povznesenou a sebestřednou a mnohem zajímavější pro obyčejné čtenáře.“
7
(Přeloženo z knihy The Depths of a Clam. Selected Poems by Kim Kwang-kyu. Překlad Brother Anthony of Taizé a Kim Young-moo. White Pine Press, Buffalo, New York 2005, s. 10–11.)
Kim Kwang-gju své básně prezentuje nikoli jako hotové produkty, jako umělecká díla určená k zarámování a obdivu, nýbrž jako provokující otázky, jež mají čtenáře probrat z otupělého podřimování a přimět je k tomu, aby začali uvažovat o věcech, které jsou důležité. A jak dodává Brother Anthony of Taizé: „Tyto básně stojí za to překládat, neboť věci, které jsou důležité pro Kim Kwang-gjua, jsou důležité pro každého člověka na světě, pokud mu záleží na tom, aby zůstal lidskou bytostí“ (tamtéž, s. 16). Ivana Gruberová
Poznámka k českému vydání Český překlad Kim Kwang-gjuovy poezie byl pořízen z autorova výboru zvaného Vábivost kovárny (kor. Te džangganui juhok) vydaného roku 1991 v Soulu. Pro vydání v češtině jsem po konzultaci s autorem pojmenovala tuto knížku Země mlh podle jiné básně v tomto výboru. I. G. 8
Předmluva Kim Kwang-gju říká, že obyčejně píše své básně ráno. Míní tím samozřejmě dobu před obědem, ale současně tak možná naznačuje, že jednou z hlavních vlastností jeho básní je jasnozřivá citlivost právě probuzené mysli. Kim Kwang-gjuovy básně jsou přistřihované a vybrušované v ranním světle po přiměřené míře spánku a odpovídající snídani, jsou plodem klidného a vyrovnaného vědomí. Na obálku své první básnické sbírky (1979) Kim Kwang-gju napsal: „Jedním z práv našeho života, právem, které nám nemůže být odepřeno, je vidět, slyšet, myslet a mluvit o skutečnosti tak, jak je.“ To naznačuje, že život by neměl být „příjemným stavem anestézie“, nýbrž „bolestí procitnutí“. Báseň důkladně napsaná po ránu jasnou myslí má za cíl učinit zjevným pravý charakter stavu anestézie, v níž zmanipulované a reglementované vědomí je jako doma, a vybízí čtenáře, aby cítil bolest, která ho budí ze stavu neskutečné fantazie. Užitečným úvodem do jeho poezie může být jedna z jeho nejranějších básní nazvaná Duchovní hora: Když jsem byl malý, byla nad mou rodnou vsí tajemná hora.
Byla to Duchovní hora, na niž nikdy nikdo nevylezl.
9
Duchovní hora nebyla ve dne vidět.
Úbočí halila hustá mlha a vrchol pokrývaly mraky, a tak jsme
se mohli pouze matně domnívat, kde se Duchovní hora asi nachází. Duchovní hora nebyla dobře vidět ani v noci.
Ve svitu měsíce nebo hvězd za jasných nocí bez mraků sice zjevo-
vala svou černavou podobu, ale jaký má tvar nebo jak je vysoká, to se zjistit nedalo. Jednoho dne jsem náhle zatoužil spatřit Duchovní horu, jež nikdy neopustila mou mysl, a tak jsem se expresním autobusem vydal do své rodné vsi, ale Duchovní hora nikde, kamsi zmizela. Podivné. Ptám se mě už neznámých vesničanů, ale říkají, že taková hora tu není.
Tuto báseň můžeme číst jako báseň o zrodu jasné mysli probouzející se z klamného světa ideálů a snů, ze všeho toho toužení a nostalgie, které v nás vzbuzuje vzpomínání na dětství a domov a stejně tak i cokoli esenciální a autentické. Když čteme tuto báseň, která plyne poklidně, přičemž její lyrický subjekt opatrně kontroluje své cítění a neprozrazuje žádné emoce ani myšlenky, zpozorníme, jestli obdobně bolestnou ztrátou domova dětství a jeho tajuplných krajin náhodou netrpíme i my. V centru básně stojí tajemná hora, která tam je, aniž by tam byla, která není viditelná, a přesto ji lze 10
zahlédnout, na kterou nelze vylézt, a přesto tam je přítomná, a my jsme vybízeni vnímat v této básni jak přirozenost hory, tak mysl, která je představou hory posedlá. Na jedné rovině existuje proces objevování; Duchovní hora není umístěna v prostoru, je zbytečné jezdit autobusem na místo, které už neexistuje, protože tajemství hory je třeba hledat v jiných rovinách. Tato báseň rozhodně není záznamem jednoduché ztráty iluzí, nýbrž nás vyzývá, abychom znovu přezkoumali své posuzování uplynulé zkušenosti. V mnoha Kim Kwang-gjuových básních nalézáme toto téma „nenávratu“, často spjatého s domovem a dětstvím, ale líčeného s něčím jiným než nostalgie. Je tu současně pocit, že přítomné zradilo minulé, že pokud „neznámí vesničané“ popírají přítomnost Duchovní hory nyní, není to proto, že by byli blíže pravdě, ale proto, že se stali obětí mnoha forem odcizení přítomného v dnešní společnosti. Venkovský dům se stává symbolem znečištěné a poničené národní identity. Znečištění a smrt jsou pociťované a líčené všude, takže tato sbírka přináší pozoruhodný autoportrét společnosti, v níž každý je zredukován, zmenšen do trpasličích a nelidských proporcí. Převládajícím tónem není sentimentální zármutek nad uplynulou minulostí, ale temná satira na odlidšťující výsledky těch procesů, které autority často nazývají termínem „modernizace“. Když
11
uondáni odcházíme ze svého zaměstnání a vlečeme se domů, zjišťujeme, že nás lze přirovnat ke chladnokrevným plazům, kteří se večer vracejí do své bažiny. Jednou z Kim Kwang-gjuových zásluh je, že nás svými básněmi přiměl k uvědomění si hlubších kořenů často kritizovaných postojů sobectví a kompromisu, jež se zdají na první pohled charakterizovat mentalitu moderního urbanizovaného člověka. Ve svých básních se zabývá náměty spíše pro romány a povídky než lyrické verše; najdeme v nich egoistické šosáctví, jež lze zahlédnout v četných chvílích drobných gest, která často tnou do živého. „Běžný čtenář“ je nakonec nucen připustit, že tyto portréty jsou mu velmi povědomé. Základním rysem dusivé společenské atmosféry, kterou Korejci zakoušeli od začátku 70. let až do let devadesátých, je neustálé opakování bezohledného násilí. Všude, kam se podíváme, nalézáme obrazy džungle plné násilí, jež nezná slitování: svědomí, ideologie, omluva, lítost, to všechno jde stranou, cikádu zhltne pavouk, krásný hlas, který dlouho vyzrával, je v jediném okamžiku umlčen násilím a strachem. Tato skutečnost je jasně vyjádřena v mnoha konkrétních a výmluvných obrazech. Dokonce i podzimní nebe bez mráčku, na něž jsou Korejci tradičně tak hrdí, se stává symbolem a zdrojem ničeho jiného než chvějivé úzkosti. Čistota může být snadno pouhou absencí 12
nepravidelností a rozmanitosti, které vytvářejí opravdu lidskou společnost. Kdo nese zodpovědnost za stav věcí, je naznačeno tak jasně, jak jen lze, zvláště v básních o životě pod vojenskou diktaturou; přesto tu je vždy naděje na odpor vůči silám umlčování a smrti – kaktus nakonec po dlouhé neklidné temné noci rozkvete. Tím, co zde vítězí, je život sám – rakovinné buňky v nás lze přijmout jako součást života, čas v noci lze strávit vymýšlením jména pro dítě, které se brzo narodí. Zápas s umlčováním a smrtí, hledání svobody a naděje se stávají pouze intenzivnějšími, ne snad díky víře, že svobodní duchové bojující proti útlaku a temnotě vždy existují, ale právě díky okolní temnotě. Naděje nepřichází po zoufalství, ale povstává proto, že zoufalství se předkládá jako možnost a je odmítnuto. Tím, co nelze odmítnout, je plynutí času, stárnutí a smrt; právě poznání, že chod našeho života je poznamenán jeho konečností, nám umožňuje vytvářet něco hluboce krásného. Jinak bychom upadli do spánku, zpátky do anestezie. Nemůžeme se vyhnout skutečnosti, že šeřík rozkvétá na smetišti, že lotosový květ vyrůstá z černého bahna. Dokonce i smrti samotné lze nejlépe porozumět, když si uvědomíme úděl semínka, z něhož raší nové květy. Žít autenticky v běhu všedních dní současné společnosti není snadné, ale útěk do neposkvrněné přírody
13
fiktivní Duchovní hory není řešením, protože tam se nic nemění. Příroda a lidská existence se řídí jinými zákony a vyznávají jiné hodnoty. V přírodě nedochází ke konfliktům hodnot, v přírodě je čiré bytí a po něm nebytí, a to může být záviděníhodným stavem, nelze však v něm nalézt to, co činí život skutečně lidským. Ale kontaktem s těmi skutečnostmi uznávanými mezi kameny, zvířaty a stromy se lze (a je to žádoucí) dobrat smyslu svobody a přírody v lidském životě. Poselstvím těchto básní pro současného člověka je tedy toto: jinou, vysněnou realitu svobody a pravdy je třeba vytvářet vlastní volbou a úsilím v rámci přítomné stávající reality. A nepovrchní obyčejnost této vize a Kim Kwang-gjuovo bystré rozlišování mezi pravým a falešným, když si zaujatě prohlíží lidský život a když mu se zájmem naslouchá, vytváří básně, v nichž se setkáváme s jasnou jitřní myslí, která nepodléhá žádným anestetikům. Kim Jong-mu (1944–2001) (profesor anglické literatury na Soulské státní univerzitě, literární kritik)
(Přeloženo z knihy Kim Kwang-kyu: Sangheng – A Journey to Seoul. Tosočchulpchan Dapke – Dap Gae Books, Soul 2006, s. 10–15.)
14
O autorovi Kim Kwang-gju se narodil v Soulu v roce 1941 a studoval německý jazyk a literaturu na Soulské státní univerzitě. V roce 1960 se zúčastnil demonstrací Dubnové revoluce, jež byly potlačeny tragickým masakrem 19. dubna, který vedl k pádu prezidenta I Sung-mana. Později studoval tři roky (1972–1974) v Mnichově. Přestože objevil svůj literární talent už na střední škole, poezii začal psát až po návratu z Německa. Jeho první publikované básně se objevily v revui Munhakkwa čisong v roce 1975 a téhož roku vydal korejské překlady básní Heinricha Heineho a Guntera Eicha. V roce 1979 byla sice publikována jeho první básnická sbírka Poslední sen, který nás smáčí (kor. Urirul čoksinun madžimak kkum), ale posléze byla prakticky utajena v době politického napětí vyvolaného atentátem na prezidenta Pak Čonghuiho v říjnu téhož roku. Druhá sbírka Ne! Není to tak! (kor. Anida, kurohči anhta) následovala v roce 1983, třetí sbírka Srdce Velké hory (kor. Kchunaksanui maum) v roce 1986, čtvrtá sbírka Jako malicherný ustrašený omezenec (kor. Čompchengi čchorom) v roce 1988. Potom následovaly sbírky Aniri (1991), Vodní cesty (kor. Mulgil, 1994) a Nic sice nevlastní, ale přesto… (kor. Kadžin got hanado opsčiman…, 1998). V roce 1996 vydal knihu svých esejů a článků na
15
různá literární témata Hlasy přirozené a hlasy předstírané (kor. Juksongkwa kasong). Jeho nejnovější sbírka básní Když jsme se poprvé setkali (kor. Čchoum mannadon tte) byla publikována v roce 2003 a obdržela v témže roce literární cenu Daesan Foundation. Od roku 1980 Kim Kwang-gju vyučoval germanistiku na univerzitě Hanjang v Soulu, kde dodnes působí jako emeritní profesor; publikoval překlady německých básníků 19. století (1980), básní Bertolda Brechta (1985), rozhlasových dramat Guntera Eicha (1986) a také básní Guntera Eicha (1987). Za svoji básnickou tvorbu obdržel několik významných korejských literárních cen. V roce 2006 obdržel od Německé akademie pro jazyk a literaturu Cenu Friedricha Gundolfa. Poslední dobou se angažuje v rozšiřování kontaktů mezi korejskou a německou literaturou a v řadě měst v Německu, Rakousku a Švýcarsku veřejně četl svou poezii. Autorská čtení se konala též v Japonsku, USA a Kolumbii, kde Kim Kwang-gju své básně četl třem tisícům posluchačů. Jeho básně byly přeloženy do angličtiny, němčiny, španělštiny, japonštiny a čínštiny, v současné době se chystají vydání též ve francouzštině, arabštině a vietnamštině.
16
Cesta z práce domů Už dávno jsme se vzdali myšlenky, že budeme jednou létat teď už se nám ani běhat nechce chodíme neradi, tak jezdíme (většinou autobusem nebo metrem) když nastoupíme do vozu, všichni si hledíme sednout když si sedneme, opřeme se a upadáme do dřímoty a ne snad z únavy pokaždé ale, když máme za sebou vydělávání peněz hlava nám atrofuje a po celém těle nám rostou šupiny stydne nám totiž krev a přesto nás nohy ze zvyku donesou domů s napůl otevřenýma očima každý den večer se vracíme domů jako plazi do močálu
27
Nejasné stíny dávné lásky Koncem roku Dubnové revoluce1 jsme se sešli v pět odpoledne radostně si potřásli rukama a pak seděli v nevytopené místnosti vydechovali bílou páru a vášnivě diskutovali pošetile jsme věřili že žijeme pro cosi pro cosi co nemá vůbec nic společného s politikou leč k žádnému závěru jsme nedošli a toho večera jsme popíjeli z velké misky na Hjehwa Rotary2 dělali si naivní starosti s láskou doučováním mladších studentů a vojenskou službou a každý z nás z plna hrdla zpíval písničky, jež nikdo neposlouchal písničky, jež nikdo nedovedl napodobit ty písničky, které jsme zpívali jen tak pro nic za nic stoupaly vzhůru noční oblohou zimy a proměňovaly se v padající hvězdy… Po osmnácti letech jsme se sešli znovu: měli jsme uvázané kravaty každý z nás se někým stal
33
stali jsme se starší generací, která se bojí revoluce večírek stál deset tisíc wonů na osobu pohovořili jsme o manželkách a dětech probrali výši platů znepokojeni rostoucími cenami vesele zanadávali na svět a ztlumenými hlasy (už ze zvyku) jsme si vyměnili nejnovější klepy všichni jsme žili proto, abychom žili žádný z nás tentokrát nezpíval nechali jsme po sobě nedopité nedojedené množství alkoholu a drahé zákusky zaznamenali si změněná telefonní čísla a rozloučili se někteří šli hrát poker jiní šli tancovat a další jsme tesklivě kráčeli Tongsungdongem3 a nesli si jako vzácnost srolované kalendáře na nový rok na místech, kam jsme se vrátili po dlouhých blouděních na místech, kde kdysi krvácela naše dávná láska podezřele vyrostly neznámé budovy jen platanová alej stála na svém místě jako dřív a pár zbývajících suchých listů se ještě zachvívalo na větvích až nás zamrazilo v zádech… 34
„Nestydíte se?“ šeptal nám vítr do uší a tak jsme raději honem začali mluvit o zdravotních problémech středního věku a zabředli do močálu ještě o kousek hlouběji
Dubnová revoluce – když se první jihokorejský prezident I Sung-man pokusil roku 1960 zmanipulovat výsledky voleb, studenti se vydali do ulic Soulu i větších měst, aby vyjádřili svůj nesouhlas. Policie však do pokojně demonstrujících neozbrojených studentů začala střílet. 19. dubna bylo asi 130 studentů zabito a mnoho dalších zraněno. 1)
Hjehwa Rotary – křižovatka na severním konci Univerzitní třídy (kor. Tehangno) poblíž bývalého kampusu Soulské státní univerzity, jež byla jedním z hlavních center studentských protestů. O několik let později byla univerzita přestěhována do nově vybudovaného kampusu na jihu Soulu, daleko od centra města. 2)
3) Tongsungdong –
čtvrť u Univerzitní třídy.
35
Malí muži
Zmenšují se stále se zmenšují začali se zmenšovat už předtím, než vyrostli ještě nepoznali první lásku, a už dumali o válce a přitom se začali zmenšovat čím jsou starší, tím jsou menší: zívají a tu se náhle zarazí a přitom se zmenšují třesou se zděšení zlým snem, a přitom se zmenšují když někdo zaklepe na dveře, leknutím se zmenšují váhají dokonce, i když mají zelenou, a přitom se zmenšují a zmenšují se, i když lamentují nad tím, že dostatečně rychle nestárnou a když si s nosem zavrtaným do novin stěžují, že svět je nějak příliš klidný mají uvázané kravaty, stojí v úhledných řadách a zmenšují se všichni myslí na to, jak si vydělají obchodováním, a zmenšují se napínají uši, aby slyšeli neslyšitelné příkazy, a zmenšují se opakují slova stejná jako uniformy a zmenšují se
43
bojují s neviditelnými nepřáteli a zmenšují se chodí na četné schůze, tleskají a zmenšují se nechají se zvát vlivnými osobami na oběd a pak si čistí zuby párátkem a zmenšují se roste jim břicho, a tak pilně hrají golf a zmenšují se chodí na párty, popíjejí tam víno a whisky a zmenšují se a zmenšují se, když objímají své teď už tlusté manželky zmenšili se nakonec se zmenšili jsou menší než neposední vrabci na dvorku teď už umějí kouřit s maskou na tváři umějí se hlasitě smát v okamžiku, kdy vůbec nic není k smíchu umějí upřímně a dlouhou dobu truchlit nad věcmi, které nejsou smutné umějí skrývat radost hluboko uvnitř umějí rozpoznat všechny druhy hněvu umějí neříkat, co opravdu cítí, a vrhat zlostné pohledy jeden na druhého umějí nepřemýšlet o otázkách, které nikdo neklade vždycky když míjejí věznici, umějí cítit radost, že tam nesedí v dešti umějí kráčet ulicí s deštníkem v ruce 44
na louce netancují, zato umějí zpívat předstíraným hlasem v baru a při milování umějí omezit nerentabilní a zdlouhavé něžnosti ano, je to tak zmenšili se dostatečně se zmenšili zbylo z nich jen jméno a zaměstnání a věk zmenšili se tak, že už nejsou vidět a menší už tedy být nemohou
45
Modlitba drobného akcionáře Všemohoucí Bože! Jak už asi víš, nedávno se zřítila jedna výšková bu dova. Nikoho ani nenapadlo, že by ta bytelná sedmdesátidevítipatrová budova ze železobetonu mohla takhle najednou spadnout. Mě samozřejmě taky ne. I když jsem nevěděl, které velké firmě patřila, a jen jsem se zdálky z domova díval, jak se tyčí vzhůru v centru města, moje mysl se cítila jaksi bezpečnější, protože jsem si říkal, jaké to máme mocné národní zdroje, a v duchu jsem si plánoval, že až mi to jednou kapsa dovolí, vyjedu výtahem úplně nahoru do baru Sky Lounge a napiju se tam aspoň pomerančového džusu. Ale jednoho dne se ta výšková budova najednou zřítila. A navíc, jak ta budova padala směrem k mému domu, třítisícetunová chladicí věž umístěná na její střeše odlétla do dálky a přistála na mém domě, čímž mne v jediném okamžiku připravila o mou rodinu a o můj majetek. Je to tak překvapující, že ani nemám čas truchlit. Tváří v tvář této neuvěřitelné skutečnosti jen vůbec nejsem schopen pochopit, co se to stalo. 46
Jak víš, jsem občanem dbalým zákona a vždy jsem byl vzornou hlavou rodiny. Můžeš nahlédnout do mého životopisu a taky do doporučujících dopisů pro mého zaměstnavatele a uvidíš, že jsem dosud ani jednou neporušil zákony a společenský pořádek. Od dětství jsem poslouchal rodiče, vážil si učitelů, pak splnil svou brannou povinnost vůči vlasti, miloval manželku a děti, vždy jsem včas platil daně, má víra byla upřímná, odkládal jsem úspory stranou, jak jen to šlo, a modlil se speciální modlitbu, aby ropu objevili i v naší zemi. Nekouřím, nepiju, nechodím za ženami, a teď už nepiju ani kafe. Přispívat velkými částkami na Fond národní obrany, to jsem samozřejmě nemohl, nikdy jsem však nepřešel most pro pěší, aniž bych nehodil jednu desetiwonovou minci žebrákovi, který klečel schoulený na jeho schodech. A přece není pochyb o tom, že neočekávaná ztráta rodiny a majetku je boží trest. Pořád však nemám ponětí, za co vlastně. Co jsem to spáchal, že si zasloužím takovýhle trest? Pane Bože, snažně tě prosím, vrať mi rozum a dej mi sílu, abych byl schopen jasně uvažovat. Učiň mne schopným jaksepatří truchlit nad ztrátou rodiny a majetku. A dej mi víru v budoucnost, kterou neustále slibují – ráj na zemi. Amen.
47
Smrt krabího mláděte Jedno krabí mládě bylo chyceno spolu se svou mámou a zatímco velcí krabi svázaní slaměným provazem vypouštějí pěnu a marně mávají nohama klopýtá ven z košíku prodavače a leze do strany přes asfaltovou silnici tatam je svoboda moře a dny, kdy si hrál na schovávanou v bahně… Kulí oči, zírá kolem sebe a tu přijíždí vojenský náklaďák a krab umírá na silnici rozmáčknutý jeho koly mrtvé tělíčko krabího mláděte, jež se tu rozkládá v prachu: zářivé světlo, které nikdo nevidí
48
Naděje
Přísně řečeno není i slovo naděje přejaté z cizího jazyka?8 Povídaje si o beznaději a zoufalství s přítelem, který mne celý promoklý deštěm přišel navštívit jednou pozdě v noci9 jsem znovu dumal o naději můj přítel citoval Benjamina: naděje je pro beznadějné zoufalce10 a napodobil Descarta: jsem zoufalý, a tudíž doufám já ale nevím, jestli slova toho Žida kterého zoufalství dohnalo k tomu aby sám ukončil svůj život jestli ta jeho slova nejsou nesprávná naděje rozhodně není pro beznadějné zoufalce protože naděje je pro ty kteří neztratili naději říkám si tedy, zda my 62
kteří tu jako pronásledovaní Židé diskutujeme celou noc o naději jsme již beznadějní zoufalci anebo ti, kteří naději dosud neztratili? Když skončila policejní hodina přítel mi zmizel do tmy a jeho krví podlité oči svítily beznadějí… Je to tak! I ve chvílích beznaděje naděje je vždycky vpředu před námi není to nic, co by sem odněkud přišlo není to nic, co by nám někdo dal naděje kterou si musíme vybojovat a uhájit v žádném případě není přejaté slovo
„Naděje“ (kor. huimang) je sinokorejské slovo, tedy slovo čínského původu. 8)
9) V období
Čon Tu-hwanova autoritářského režimu (tzv. pátá republika 1981–1988) přežívalo mnoho jihokorejských intelektuálů vskrytu. 10) Walter
Benjamin (1892–1940) – německý židovský literární kritik, filozof a překladatel; roku 1940 pronásledovaný nacismem spáchal ze zoufalství sebevraždu na francouzsko-španělské hranici.
63
Píseň o knihách
Revoluce je nebezpečná věc zakázaná hra ale zamysli se nad dějinami: zrodil se snad někdy nějaký velký národ nebo nový věk bez děsivé revoluce? Jestliže to, co zaznamenává velkou ideu novým jazykem nazýváme skvělou knihou pak je to síla myšlení sen srdce co vede dějiny vpřed jenomže ti, kteří vyvolávají revoluce se revolucí vždycky sami nejvíc bojí a protože od své přirozenosti nemají rádi knihy místo toho, aby skvělé knihy sami četli nařizují, které knihy zakázat
86
a ti, kteří zakazují knihy zakazují i myšlení a cítění (a ti, kteří spalují knihy nakonec spalují i lidi) čímž sami sebe ničí ohlédni se dějinami: nejsou snad zakazování a pálení knih ještě nebezpečnější hrou než revoluce?
87
Lidé v autobuse Z mladých lidí, kteří si nesou knihy se line pach slzného plynu když míjejí univerzitu lidé v autobuse si protírají oči a kýchají a i když jim teče z nosu nic neříkají vždyť i oni kdysi chodili do školy teď už mají za sebou vojnu platí daně a vychovávají děti jsou to obyčejní občané a život se zdá být nad jejich síly ani oni nemají rádi to, co se protiví mladým leč už se jako dospělí stihli ušpinit a nejsou schopni přirozených postojů ke věcem hranatým a tak ti, kteří se dostali do autobusu mezi vykřikovanými hesly házenými kameny a slzným plynem
93
a kteří si ústa přikrývají kapesníkem to nejsou žádní lelkující zevlouni to nejsou žádní lhostejní kolemjdoucí jejich jména neznám jsou mi však jaksi povědomí… Kdo jsou tito lidé?
94
Mladému řidiči vlastního automobilu
Tak už máš svoje vlastní auto přátelé ti ho nepochybně závidějí když ses učil řídit myslel jsem si, jak je to úžasné že se budeš moci kamkoli rychle dostat i já jsem několikrát říkal že získat jakoukoli licenci je fajn teď se ženeš vpřed ve svém autě nevidíš, jak se stromy podél silnice během roku proměňují nevidíš pouliční prodavače ovoce nebo ryb nevidíš spěchající ženu s nemocným dítětem na zádech dávaje pozor na strážníky a semafory díváš se jenom před sebe a ženeš se vpřed zbystřil se ti zrak tvá mysl je zaneprázdněná pořád víc a víc a přestože cena benzínu stále poroste a výfukové plyny ti budou bránit ve výhledu ty stejně nenecháš auto doma a nepůjdeš nikam pěšky a mladý věk, který druzí obvykle tráví
95
chůzí nebo během ježděním autobusem či metrem ty trávíš v rychlosti nad šedesát kilometrů v hodině když tě vidím hnát se kolem v autě říkám si, že se vzdaluješ nějak příliš lehce a těžkne mi duše
96
Obsah Slovo úvodem
5
Poznámka k českému vydání
8
Předmluva
9
O autorovi
15
Jaro 1975 – léto 1979
17
Podzim 1979 – léto 1983
49
Podzim 1983 – jaro 1986
77
Léto 1986 – podzim 1988
105
139
