Význam a hodnota přírodního prostředí v čs. urbanismu a územním plánování (1948-1968) The Importance and the Value of the Natural Environment in Czechoslovak Urban and Regional Planning (1948-1968) Mgr. Jan Dostalík Katedra environmentálních studií, Fakulta sociálních studií. Masarykova univerzita, Joštova 10, Brno,
[email protected] Abstract: Czechoslovak urban and regional planning (URP) started as the scientific discipline as well as the instrument of central economic planning at the end of the 1940s. In the following 20 years were methods, objectives and steps in URP carefully considered and evaluated, but also "impromptu" put into practice (it was the time of many challenges – post-war reconstruction of Czechoslovakia, need for industrial development, permanent shortage of housing, etc.). Rather exceptional and less known are then ecological conceptions of regional planning, theoretical works advocating environmentally friendly attitudes, land cultivation and protection, and urban studies that chose "green" as their main principle. My contribution tries to present an overview of such ecological endeavors and discovers the values and the importance that was ascribed to the natural environment by urbanists and land use planners during the difficult period of the 1950s and the 1960s. The comparison with current (not exclusively "green") approaches allows for the focus on roots of the relationship of URP to the natural environment. Abstrakt: Na konci 40. let 20. století vzniká v Československu územní plánování jako vědecká disciplína i jako nástroj centrálního hospodářského plánování. Cíle, metody, kroky územního plánování byly v následujících 20-ti letech intenzivně promýšleny, hodnoceny, diskutovány, ale i "za běhu" praktikovány (poválečná obnova Československa, potřeba průmyslového rozvoje, řešení neustávající bytové krize atd.). Překvapivé a málo známé jsou z tohoto období ekologicky orientované územně plánovací koncepce, teoretické práce prosazující šetrný přístup ke krajině, její rekultivaci a ochranu nebo urbanistické práce, pro které se zeleň stala hlavním formujícím elementem. Příspěvek proto přináší základní přehled těchto ekologických snah a odhaluje významy a hodnoty, které přírodnímu prostředí přiřazovali urbanisté a územní plánovači ve složitém období 50. a 60. let 20. století. Zacílení na samotný základ vztahu urbanismu a územního plánování k přírodnímu prostředí pak umožní srovnání se současnými (nejen "zelenými") přístupy. Keywords: Natural environment; socialism; Czechoslovakia; urbanism; urban planning. Klíčová slova: Přírodní prostředí; socialismus; Československo; urbanismus; územní plánování.
- 15 -
Československo mezi západem a východem Urbanismus a nově vznikající územní plánování se staly po druhé světové válce v celé Evropě důležitými nástroji řešení palčivých poválečných témat i prostředkem naplňování ekonomický a politických cílů. V západním i východním bloku se přistoupilo k poválečné obnově, začaly se projektovat dostavby a přestavby měst, nové obytné komplexy, které měly vyřešit nekončící bytovou krizi, způsobenou jak válečným ničením, tak i neustálou migrací venkovského obyvatelstva do měst. Obnovoval a rozšiřoval se průmysl, rostla spotřeba energie. Všechny tyto potřeby měly být plánovány a co nejv(ý)hodněji lokalizovány. Pro východ i západ se po válce stalo typické zprůmyslnění stavebnictví, racionalizace architektury, industrializace a typizace. Důležité byly imperativy ekonomické, rychlostní a kvantitativní, což s sebou přinášelo stále výraznější negativní zásahy do prostředí jak přírodního tak i kulturního. Od konce 50. let se proto v západní Evropě a USA objevuje řada kritických hlasů proti následovníkům utopických vizí Ebenezera Howarda a jeho „zahradních měst“, stejně jako Le Corbusiera a jeho „radiálních měst“. Kritizováno bylo především přehlížení sociálních otázek, ignorování základních estetických a psychologických pravidel při plánování prostoru, nedostatečné zohledňování přírodního prostředí a ekologických souvislostí, ale také statičnost plánování. V 60. letech se proto na západě objevují například systémové nebo kybernetické přístupy, v rámci kterých bylo územní plánování vnímáno spíše jako proces a propojený systém, než jako navrhování konečných ideálních řešení [15]. K tomu lze od 50. let přičíst skandinávský tzv. přírodní urbanismus, v 60. letech pak v USA humanizaci architektury a urbanismu (např. Jane Jacobs, Christopher Alexander, Kevin Lynch) nebo ekologické krajinné plánování (Ian McHarg). Z východního bloku tak ostré kritiky zaznívat nemohly. V roce 1948 nastoupil v Československu „lidově-demokratický“ režim a vytyčil si za cíl zajistit vysokou životní úroveň mas a hospodářsky předstihnout západní svět. Stát se pod patronací SSSR orientoval na těžký průmysl a vymezil si základní priority rozvoje, mezi které patřila industrializace Slovenska, rozvoj hospodářsky slabých oblastí země, dosídlení pohraničí a rozvoj starých průmyslových center. Ihned po válce se sice architekti a urbanisté obraceli k funkcionalistickým poučkám, avšak po roce 1948 se rychle přešlo k monumentálnímu historismu. Tento tzv. socialistický realismus byl od roku 1954, kdy jej Nikita S. Chruščov odsoudil jako zbytečně zdobný, pomalu nahrazován stylem specificky navazujícím na předválečnou moderní architekturu. Velké urbanistické projekty měly ale delší setrvačnost a tak socialistický realismus v našem urbanismu vyprchal až na začátku 60. let. Pro 60. léta je pak charakteristické uvolňování poměrů a možnost seznámit se s zahraniční kritickou literaturou. V některých směrech dokonce země východního bloku svět dohnaly alespoň na teoretické úrovni. Důkazem toho jsou i některé ekologicky šetrné koncepty, které jsou zmíněny v tomto textu. Po uvolnění poměrů přišel v roce 1968 zlom, kdy bylo s přispěním sovětské vojenské síly nastolena tzv. „normalizace“. Klíčovou roli v socialistických ekonomikách hrálo od 2. poloviny 40. let centrální národohospodářské plánování, tedy vědomé usměrňování rozvoje národního hospodářství podle centrem předem připravených cílů. Rozhodovalo se o tom, jaká odvětví budou rozvíjena, do domény oblastního plánování pak patřilo rozhodování o tom, kde budou jaké výrobní jednotky lokalizovány. Územní plánování mělo nakonec za úkol vzájemně „sladit“ vývoj průmyslu a osídlení v daném území. V Československu byl do roku 1960 hospodářský rozvoj výrazně záležitostí národního plánu, po roce 1960 ale začal do centrální plánovací politiky pronikat i regionální rozměr a určitý typ „vlahé“ šetrnosti k přírodnímu prostředí. 1
- 16 -
2
Ekologicky šetrné přístupy
2.1
1939-1949 Poválečná obnova Československa, boom těžkého průmyslu, industrializace zemědělství, postupné scelování pozemků, řízená urbanizace Slovenska, atd. atd. To vše jakoby stálo proti přírodnímu prostředí, na ekologicky šetrné koncepty a udržitelné plány měst a krajin jakoby nezbýval čas a energie. Při podrobnějším studiu dobových materiálů, ale zjišťujeme, že tak jednoduché to nebylo. Mnozí architekti, biologové, techničtí i zemědělští inženýři představovali návrhy, jak plánovat prostředí s ohledem k tomu přírodnímu a nebáli se být i poměrně kritičtí k oficiálnímu směřování národního hospodářství a jeho konkrétním dopadům. V období přibližně mezi lety 1934 a 1938 je možné nalézt u československých architektů první, ještě nenápadná vyjádření ekologických přístupů a konceptů v rámci plánování prostředí, které lze spojit s tradicí ochrany domoviny (biologové a ochranáři se tomuto tématu samozřejmě věnovali mnohem déle). Druhá světová válka pak přinesla stavební klid, a proto se někteří architekti (ale i inženýři a přírodovědci) mohli věnovat pečlivému propracování k přírodě šetrných konceptů. Jejich snahy potom vyvrcholily ve studiích a knihách publikovaných mezi lety 1947 a 1949 [4]. Připomeňme jen, že mezi osobnosti, které od konce 30. let spojovaly urbanistické i regionální plánování s ochranou přírodního prostředí, patřili odborníci zastávající nejčastěji organický přístup. V přírodě viděli především společenství, jednotu, celek, ve kterém se spojují hodnoty účelové a psychicko-ozdravné s estetickými. Nejlepším příkladem takového přístupu je kniha Země krásná. Kniha o přírodě, civilisaci a plánování od Josefa Karla Říhy, která předznamenala krajinné plánování jako obor [10]. Podobně vnímali přírodu i přírodovědci. Ve 40. letech byl zřejmě nejaktivnějším školitelem architektů v oboru botaniky a přírodních systémů Jaroslav Klika, který navíc přičítal přírodnímu prostředí i důležitou hodnotu vědeckou, tedy poznávací [7]. Mladší a vyhraněnější obhájci přírodního prostředí z řad architektů pak došli k závěru, že řešením tehdejších krizí má být nová socialistická společnost, kde budou důležitější zájmy celku – společnosti – přírody než zájem kořistnického jedince. Nejznámějším socialisticky orientovaným zastáncem ekologicky šetrných přístupů byl Ladislav Žák, který představil již v první polovině 40. let svůj koncept „obytné krajiny“ [obr. 1]. Ta měla být skutečným obytným prostorem lidí všech společenských tříd [23]. Nejvyhraněněji však vystoupil v letech 1948 a 1949 s filozofií pannaturalistického socialismu: „… bude nutno principy socialismu, zásady spravedlivého a souladného soužití rozšířiti na celou přírodu živočišnou, rostlinnou i nerostnou: jako nestačí v lidské společnosti pouhý sociální soucit a pouhá příležitostná dobročinnost, tak zcela podobně v poměru člověka a lidstva k ostatní přírodě rovněž nestačí pouhé dílčí dobročinné ochranářství, […] nýbrž bude třeba celý poměr lidstva k přírodě od základu změniti, zrušiti institucionální vykořisťování přírody člověkem a dosavadní drobnou dobročinnost nahraditi skutečným přírodním socialismem.“ [22, s. 148]. Žákovy názory však byly příliš radikální a setkaly se tvrdým odporem budovatelsky laděných architektů a urbanistů. Žák se musel stáhnout do ústraní a publikační činnosti se mohl vrátit až na konci 50. let.
- 17 -
obr. 1 – Ladislav Žák: před (vlevo) a po (vpravo) renaturalizaci území (cca 1945), výřez, zdroj: [23].
2.2
1950-1959 V červnu roku 1950 vešel v účinnost první zákon o územním plánování a výstavbě obcí (zákon č. 280/1949 Sb.). Oficiálně tak byl zaveden pojem územní plánování. Metodický význam ale zákon neměl a sloužil spíše k základní územní regulaci. Analytické a metodické podklady pro rozšířený druhý zákon (č. 84/1958, Sb.) začal okamžitě připravovat Výzkumný ústav výstavby a architektury (VÚVA)1 s přispěním odborníků z ČVUT a Vysoké školy stavitelství (dnes VUT). Z dlouhé řady studií, které byly zaměřeny na rozvoj průmyslu, dopravu, ekonomiku stavby měst či obecně metodiku plánování území, se část věnovala i přírodnímu prostředí. Hlavními tématy byla zeleň ve městech a v krajině, základní pravidla krajinného plánování, regenerace těžbou zasažených území, nutnost zachování biologické rovnováhy krajin, biologická pravidla při výstavbě komunikací a navrhování vodních toků apod. [14] [19] [20][20]. Autoři v různé míře přiznávali přístupy organické (je třeba zachovat biologickou rovnováhu, aby mohla lidská společnost dále zdravá a fungující) a přístup chránící domovinu. Na problémy přírodního prostředí se ale obecně v 50. letech zaměřovali spíše přírodovědci, kterým se dokonce v roce 1956 podařilo prosadit první zákon o ochraně přírody (zákon č. 40/1956 Sb.). Zároveň doba tzv. socialistického realismu otevřela cestu k zájmu o historii a ochranu památek, a tak mohl v roce 1958 vejít v platnost i první památkový zákon (zákon č. 22/1958 Sb.).2 Důležitou knihou, která předznamenala zmíněný zákon o ochraně přírody, byla obsáhlá dvousvazková Ochrana československé přírody a krajiny [21]. Zajímavostí je, že kapitolu věnovanou šetrnému územnímu plánování nesepsal žádný z architektů, ale zakladatel české inženýrské geologie Quido Záruba. Zastával přitom Založen byl až v roce 1954 jako nástupce starších velice podobně zaměřených ústavů. Dnešní obdobou je Ústav územního rozvoje v Brně. 2 Na tyto ochranářské zákony navazovala v 60. letech řada dalších, ty měly zajistit především ochranu zdrojů a zdraví lidu. Jako jeden z nejpřísnějších připomínám alespoň zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. 1
- 18 -
typický přírodovědecký ekologický názor, že plánování má v první řadě respektovat biologickou rovnováhu krajiny. Ilustrativním příkladem architekta, který se i přes tlak oficiálních hospodářských a ideologických cílů snažil prosazovat k přírodě šetrné přístupy v urbanismu a územním plánování, je Emanuel Hruška. Hruška například v roce 1950 po svém chápal socialistický realismus, který zprvu vítal a spojoval se svým vlastním pojetím územního plánování. Podle J. V. Stalina a A. A. Ždanova totiž mělo být socialisticko-realistické dílo socialistické obsahem a národní svou formou. To pro Hrušku znamenalo, že dílo musí sloužit lidu a že musí být harmonizované se svým prostředím – hospodářským, sociálním, technickým, kulturním a hlavně prostředím přírodním [3]. Za zmínku také stojí fakt, že i když byl menší zájem architektů o problémy přírodního prostředí než ve 40. letech, lze nalézt téměř ve všech učebnicích urbanismu a územního plánování z 50. let kapitoly, ve kterých jejich autoři vyzývají k respektu k přírodnímu prostředí a ochraně krajiny. Do praxe se však tyto poučky dostaly většinou až v 60. letech.
2.3
1960-1968 Českoslovenští architekti a urbanisté mohli v 60. letech svobodněji hodnotit uplynulá desetiletí a mohli rozvíjet myšlenky, které se alespoň v mezích režimu „zelenaly“. Inspirací se staly skandinávské a západní přístupy citlivější k přírodě i člověku. Architektura a urbanismus začaly být stále častěji chápány jako komplexní „tvorba životního prostředí“. Promyšlené ekologické úvahy, koncepce a projekty si však vyžadovaly zázemí odborných ústavů. Jedním z hlavních byl zmíněný VÚVA, který se v 60. letech postupně více věnoval i ekologickým tématům [8] [13]. Dalším byl Výzkumný ústav okrasného zahradnictví, který se od 60. let intenzivněji zaměřoval i na problematiku zeleně v sídlech a krajině a na širší vztahy sídlišť a krajiny. Rozvíjel se také zájem o obnovu a nové zakládání parků, revitalizaci okolí lázeňských měst a rekreačních středisek. Za zmínku stojí jména jako Jaroslav Horký, Dušan Riedl nebo Otakar Kuča. Podobně i ve Stavoprojektech rozesetých po celém území Československa pracovali krajinní inženýři (např. Edvard Galuszka v Ostravě), kteří spolupracovali na územně plánovací dokumentaci a snažili se informovat především architekty a politiky o nutnosti ochrany a obnovy přírodního prostředí [5]. V roce 1954 založený Státní ústav pro rajónové plánování, později přejmenovaný na Státní ústav pro územní plánování (Terplan), začíná v 60. letech řešit také otázky ochrany a hodnocení přírodního prostředí. Nejvýraznějšími odborníky Terplanu byli racionálně založení a k přírodnímu prostředí citliví biologové Jan Štěpán nebo Stanislav Muranský [9] [12]. Podobně tomu bylo i v jeho slovenské obdobě původně pojmenované Štátny ústav pre rajónové plánovanie (URBION), který byl založený v roce 1956 a v 60. letech se také začal věnovat monitoringu a mapování přírodního prostředí (např.: Územný priemet zásad preventívnych opatrení ochrany a tvorby prírodného prostredia na Slovensku z roku 1964). Na Akademiích věd (v Praze i Bratislavě) byly založeny nové ústavy, jejichž odborníci výrazně ovlivnili formování ekologických přístupů v plánování měst a krajin. Patřil mezi ně například Kabinet teorie architektury a tvorby životního prostředí (ČSAV), Oddelenie biológie a tvorby krajiny Biologického ústavu a Ústav biológie krajiny (SAV). Druhá polovina 60. let byla velice plodná na teoretické spisy reflektující zahraniční trendy, studie i projekty ekologicky šetrných městských, rekreačních i krajinných celků. Pěkným příkladem je publikačně zřejmě nejaktivnější teoretik té doby Emanuel Hruška, který rozpracoval koncept tzv. organických regiónů. V nich už nemá jít o: „…určovanie zastaviteľných plôch, ale skôr o vymedzenie prírodných, nezastaviteľných oddychových priestorov; veď v rapídne rastúcich mestách tiež rapídne klesá ich obyvateľnosť; exhalácie, - 19 -
vysoká hluková hladina, nedostatok oddychových priestorov stupňujú „hlad“ mestského obyvateľstva pro prírode.“ [6, s. 43]. V 60. letech začal být znovu aktivní i Ladislav Žák, který se věnoval zejména problémům rekreace, venkova a krajinným úpravám menších měst. Žákovy teoretické texty však zůstaly stále na úrovni utopických vizí a přání. Nejpropracovanější a nejrozsáhlejší k přírodě šetrnou urbanistickou studií byl nerealizovaný projekt města Etarea pro 135 000 obyvatel [obr. 2]. Hlavní autor Gorazd Čelechovský, který byl nejvýraznějším československým zastáncem a popularizátorem systémového přístupu v urbanistickém a regionálním plánování, navrhnul se svým týmem3 město, které mělo stát na promyšlených a harmonických vztazích mezi přírodním a člověkem budovaným prostředím [1]. Měly zde splynout zejména funkce bydlení a rekreace. Možnost rekreace totiž měla být v samé blízkosti obytných ploch (zachované původní lesy a louky, nová jezera, prostory pro golf, pěší a cyklistické stezky apod.). Architekt Čelechovský tak chtěl omezit „dvojí“ bydlení – výjezdy lidí na víkendové chaty a chalupy. Místo toho chtěl vytvořit město přívětivé, obyvatelné, rekreační, které lidé o víkendu nebudou chtít opouštět. Hlavními dopravními tepnami měly být pěší komunikace, kdežto rychlodráhy a automobily měly být kryty v dopravních kanálech. Doprava mezi Prahou a Etareou měla zajišťovat jednokolejná rychlodráha, ve městě měla fungovat potrubní pošta, projektován byl uzavřený cyklus vody o třech stupních: kvalitní pitná balená voda, standardní pitná voda a užitková voda. Voda měla být na místě čištěna a opět dávána do koloběhu. Projekt byl detailně propracovaný a obsahoval na svou dobu mnoho pozoruhodných technických vymožeností [2] [16].
obr. 2 – Gorazd Čelechovský a kol.: model města Etarea (1967), zdroj: [2].
Projekt Etarea patřil mezi experimentální projekty 2. poloviny 60. let, které se snažily přírodní prostředí respektovat. Do této skupiny lze zařadit např.: studie nového způsobu zástavby pro Prahu-Lysolaje (Gorazd Čelechovský a kol., 1967-68); krajinářský projekt sídliště Šanov a relaxačních lázní pro Teplice (Miroslav Masák a kol., 1964-68); realizované sídliště Lesná v Brně (František Zounek, Viktor Rudiš a kol., 1961-73) [11] [17].
3
V týmu bylo několik architektů, stavebních inženýrů, lékařů, ale také hygienik, ekonom, sociolog, geolog, odborník na sport, dva kriminalisté a řada dalších.
- 20 -
Pro teoretiky urbanismu a územního plánování se význam přírodního prostředí v 60. letech tedy opět změnil. Ideologicky zabarvený přístup (víra v lepší socialistické a následně komunistické k přírodě citlivé zítřky) již neměl naivní nádech z 30. a 40. let, ani budovatelský z 50 let. V 60. letech byly zřetelnější pocity zklamání, obavy, naléhavost a nutnost změn, kdy šetrnost k přírodnímu prostředí byla mnohými vnímána jako sebezáchovná činnost. Význam a hodnota přírodní prostředí A proč tedy podle tehdejších územních plánovačů chránit prostředí? Za touto otázkou se skrývají významy a hodnoty, které přírodnímu prostředí přiřazovali. Z archivních materiálů můžeme buď přímo, nebo mezi řádky, vyčíst, že pro většinu bylo přírodní prostředí částí životního prostředí člověka, tedy prostorem ne-stavěným, které člověku slouží jako zdroj. Plochy rezervy po výstavbu (zdroj prostoru), plochy zemědělské (zdroj potravin), plochy pro těžbu a výrobu (zdroje energie, materiálů a výrobků). V územním plánování pak bylo přírodní prostředí velice často vymezováno pro účely rekreace. Ve shodě s funkcionalistickým dělením zón města (i regionu), přírodní prostředí (zelené plochy) byly řazeny do rekreačních zón po bok pracovních (výrobních) zón, obytných zón a zón dopravních. Přírodní prostředí tak mělo sloužit člověku jako jeden ze dvou typů rekreačních prostorů (kulturní a přírodní) a pomoci mu nabrat síly do další pracovní činnosti. Neustále zmiňovaná a naznačovaná byla další hodnota přírody a krajiny: krása. S rozšiřováním měst, výrobních areálů i těžebních území ve 20. století a s tím souvisejícím úbytku přírodních krás se mělo zamezit i územním plánováním. Pohled na krásu měl sloužit jako určitý typ psychické rekreace. Ústava Československé socialistické republiky z roku 1960 tyto první tři hodnoty ilustrativně shrnuje v čl. 15, odst. 2: „Stát pečuje o zvelebování a všestrannou ochranu přírody a o zachování krajinných krás vlasti, aby tím vytvářel stále bohatší zdroje blahobytu lidu a vhodné prostředí, které by prospívalo zdraví pracujících a umožňovalo jejich zotavení.“ [18] Blízko k rekreační hodnotě, měla hodnota obytná. Přírodní prostředí nemá sloužit pouze pro rekreační účely, ale má také plnit funkci obytnou, má být příjemné k bydlení, k pobytu. Rekreace a bydlení by tak měly splynout v jedno. Dále se v různým obměnách prosazoval organický přístup, který předpokládal, že příroda je organismus. Tento přístup se různě vyvíjel a měl pestré variace. S jistou dávkou zjednodušení lze tvrdit, že tento „organismus“ byl vnímám a) metaforicky, spíše šlo o vnější prostředí člověka, které musí dobře fungovat, aby fungovala i lidská společnost. V sofistikované formě se tento přístup vyvinul v systémové, či kybernetické pojetí, které se na základě matematických modelů snaží vypracovat různé dílčí systémy, které by navazovaly na metasystém přírodního prostředí; b) „organismus“ mohl být ale vnímám také doslovně, tedy že příroda (krajina, planeta) je opravdu živý organismus, živá entita. Tento přístup se v textech urbanistů přímo neobjevuje, i když náznaky lze postřehnout (např. u Ladislava Žáka). Další přístup, který má dlouhou tradici, je vnímání přírody a krajiny (ve spojení s kulturním dědictvím) jako domoviny. Toto pojetí rozvinuté německými romantiky umožnil zájem o významné přírodní a krajinné prvky, o ochranu rozsáhlých zahrad, parků, historických objektů. Krajina (spojení kulturního a přírodního prostředí) byla vnímána jako odkaz předků, který je třeba chránit a který je potřeba předat potomkům. Poslední přístupem, který zazníval spíše z řad přírodovědně zaměřených odborníků je typicky vědecké stanovisko – důležitou hodnotou přírodního prostředí je možnost poznání světa, které lze uskutečnit zkoumáním přírody. 3
- 21 -
Tyto významy a hodnoty přírodního prostředí lze shrnout do základních přístupů, které se samozřejmě často překrývají a prolínají: antropocentrický neekologický: pragmatický, uživatelský ekologicky orientovaný: systémový, estetický, rekreační a ozdravný, obytný, vědecký (poznávací) přístup biocentrický: vyskytoval se výjimečně u některých biologů a ochranářů ekocentrický: tou nejdůležitější hodnotou je příroda příroda jako neživý metasystém příroda jako živá entita Doba plná paradoxů Zacílení tohoto textu na období 1948 až 1968 nebylo náhodné. Bylo to doba plná paradoxů a právě ve vztahu k přírodnímu prostředí to lze dobře ilustrovat. Řada odborníků z různých oborů předkládala návrhy, jak chránit přírodu, jak fungovat v udržitelných cyklech, jak řešit problémy v dlouhodobých perspektivách. Na druhou stranu vítězily ekonomické a mocenské cíle a přístupy (nejčastěji společensky odůvodňované), které preferovaly rychlé využívání přírodních zdrojů, směřovaly rozvoj směrem ke stále lepší budoucnosti a řešily problémy v krátkodobých perspektivách. Na ekologicky šetrných konceptech je také zajímavé to, že od doby, kdy se poprvé objevily ve větší míře (obecně od 19. století s rozšířením průmyslové revoluce), si udržely konzistenci navzdory střídání režimů i ekonomických směrů. Ve stati jsem se zaměřil na dvě témata, která podle mne většinou stojí stranou dnešních debat o urbanismu a územního plánování. Prvním tématem je hlubší znalost historie prostorového plánování (teoretického i praktického) a druhým je orientace v základních východiscích k přírodě šetrných přístupů, které jsou dnes tolik diskutované. 4
Text byl zpracován za podpory grantového projektu specifického výzkumu MUNI/A/0764/2012 „Ekologicky příznivé varianty životního způsobu: kořeny a současnost“ řešeného na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Literatura: [1] ČELECHOVSKÝ, G. – ŠIPLER, V. Města jako systémy. Praha: Academia, 1983. [2] ČELECHOVSKÝ, G. et al. Etarea: studie životního prostředí města. 1. a 2. díl. Praha: PPÚ, 1967. [3] DOSTALÍK, J. Biologický universalismu Emanuela Hrušky. Architektúra a urbanizmus. 2013, roč. 47, č. 1-2. s. ?? V tisku. [4] DOSTALÍK, J. Environmentální myšlenky v počátcích českého územního plánování. Lidé města. 2011, roč. 13, č. 1, s. 87-104. [5] GALUSZKA, E. Zeleň ve výstavbě Ostravska. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1963. [6] HRUŠKA, E. – ALEXY, T. – TRNKUS, F.: Úvahy o územnom rozvoji hospodársko – spoločenského a kultúrneho centra Stredného Slovenska. In: KOLEKTIV: Súmestie Banská Bystrica - Zvolen. Zvolen: ONV a MsNV, 1969. [7] KLIKA, J. Plánujeme s přírodou. Metodika biologického průzkumu při plánování. Praha: Brázda, 1948. [8] KUČA, O. Krajina a přírodní prvky v životním prostředí. Praha: VÚVA, 1964. [9] MURANSKÝ, S. Životní prostředí při výstavbě. Praha: SNTL, 1962 [10] ŘÍHA, J. K. Země krásná. Kniha o přírodě, civilisaci a plánování. Třebechovice pod Orebem: A. Dědourek, 1948.
- 22 -
[11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23]
ŠEVČÍK, O. – BENEŠ, O. Architektura 60.let.“Zlatá šedesátá léta” v české architektuře 20. století. Praha: Grada Publishing, 2009. ŠTĚPÁN, J. Poznámky k perspektivě ochrany a tvorby krajiny a životního prostředí. Územní plánování, 3, 1969, s. 17-19. ŠTVÁN, J. – POŘÍSKA, O. – VIKLICKÝ, A.: Pravidla plánování a stavby sídlišť. Praha: VÚVA, 1966; ŠTVÁN, J. Asanace, ochrana a výstavba krajiny. Urbanistický přehled. Brno: ÚAÚP, 1951. TAYLOR, N. Urban planning theory since 1945. London: SAGE Publications, 1998. UHRINOVÁ, M. Etarea – studie moderního bydlení (rozhovor). Československý architekt, 1967, roč. 13, č. 7, s. 1-3. URLICH, P. et al. Šedesátá léta v architektuře očima pamětníků. Praha: ČVUT, 2006. Ústava Československé socialistické republiky, Ústavní zákon č. 100/1960 Sb. VANÍČEK, V. Silnice a krajina. Biologické úpravy komunikací. Praha: SNTL, 1956. VESELÝ, I. Zeleň v krajině a v sídlišti. Díl I./ II. Zeleň v krajině / v sídlišti. Brno: VÚVA, 1953. VESELÝ, J. (ed.). Ochrana československé přírody a krajiny (1. a 2. díl). Praha: ČSAV, 1954. ŽÁK, L. Česká krajina po roce 1945. Architekt, 1948, roč. 46, s. 147-155. ŽÁK, L. Obytná krajina. Praha: S.V.U. Mánes, 1947.
- 23 -
