Keře, keříčky a liány u nás domácí bez černý – Sambucus nigra L. snáší silné zastínění, obzvláště v mládí; přizpůsobuje se velmi různému vodnímu režimu – snese nadbytek vláhy, ale nesnáší extrémně suchá stanoviště. Vyžaduje silně dusíkem zásobená stanoviště – často různá smetiště a skládky, ale přizpůsocí se i kyselým a vápenatým půdám. U nás roste hlavně v nižších polohách – od nížin po vrchoviny. Je mrazuvzdorný. Poškození rychle regeneruje. Má velkou výmladnost z kořenového krčku – nemá kořenové výmladky. Nedá se odstranit vyskáváním, musí se odstranit kořenový krček. Je to medonosná dřevina. Listy jsou jedovaté. Květy a plody se odedávna používají v lidovém lékařství. bez červený (b. hroznatý) Sambucus racemosa L. snáší stín a vyžaduje dostatečnou stálou vlhkost půdní i vzdušnou – proto se nachází od vrchovin výše; roste na kyselých stanovištích na silně humózních půdách. Je mrazuvzdorný. Dříve se používal v lidovém léčitelství, ale plody ve větším množství jsou zdraví škodlivé. V Alpách se z čerstvých plodů vaří čaj – plodenství se na okamžik ponoří do vroucí vody. brslen bradavičnatý – Euonymus verrucosus Scop. Snáší slabý zástin; vydrží vysýchavá stanoviště lehčích půd, živinově neutrálních až vápenatých; je součástí teplomilných a šípákových doubrav a lesostepí. Na našem území má západní hranici areálu – v Čechách není – zasahuje max. do předhůří Českomoravské vrchoviny. brslen evropský – Euonymus europaeus L. dobře snáší stín; upřednostňuje živné často vápnité půdy; nesnáší vysýchavá stanoviště – vyžaduje půdy vždy vlhké až slabě mokré; půdy mohou být i silně skeletovité; je mrazuvzdorný; snáší znečištění ovzduší; je druhem lesních lemů, dubohabrových i dubobukových lesů; velmi často je dřevinou keřů podél potoků. Kůra větví a semena jsou JEDOVATÁ! Plod je lidově zván jako „farářova čepička“. dřín obecný – Cornus mas L. světlomilná až polostinná dřevina; roste na stanovištích ve vegetačním období vysýchavých; živinově vyhledává bázická stanoviště, zejména vápencová; je mrazuvzdorným druhem – klimatické výkyvy druh neovlivňují; snáší znečištěné městské prostředí. Je druhem stepních až lesostepních stanovišť. Plody obsahují množství C-vitamínu. Dnes je u nás chráněným druhem. svída krvavá – Swida sanguinea (L.) Opiz (Cornus sanguinea L.) je stinným i slunným druhem, snáší vetší vlhko (ne mokro) i vysýchání; roste na půdách kyselých i vápenatých; částečně odolává městskému znečištění; má silnou kořenovou výmladnost – zabuření silně okolí – těžko se odstraňuje; je medonosnou dřevinou; šťáva plodů barví. dříšťál obecný – Berberis vulgaris L. světlomilná dřevina; upřednostňuje půdy sypké, písčité až písčitohlinité, vápnité. Roste na suchých výslunných místech, okrajů teplomilných lesů – doubrav, šípákových doubrav a lesostepních křovin. Je to medonosná dřevina. Má vysoký obsah vitamínu C. Kůra se využívá v lidovém léčitelství, ale předávkování je nebezpečné.
janovec metlatý – Sarothamnus scoparius (L). Koch světlomilný keř na půdách písčitých až hlinitých, často štěrkovitých na silikátových horninách; vyhledává půdy kyselé – vyhýbá se půdám vápnitým a zamokřeným; nesnáší holomrazy – na lolalitách bez sněhu vymrzá; medonosný; hlavní kořen velmi dlouhý, postranní rovnovážně rozrostlé; na kořenech velké bakteriální hlízky, které vážou vzdušný dusík. kalina obecná – Viburnum opulus L. snáší zastínění; vyžaduje značnou půdní vlhkost (ale ne mokré půdy) – doprovází vodní toky; vyžaduje hlubší humózní půdy; je mrazuvzdorná; snáší kouřové plyny – možnost výsadeb kolem silnic; nesnáší klima měst; plnokvětá forma – cv. Roseum – kulovité květenství – dříve velmi oblíbené na venkovských zahrádkách. kalina tušalaj (tušajal obecný) – Viburnum lantana L. světlomilný druh; vydrží i vysýchavá stanoviště v létě; živinově vyhledává vápence, spraše a další živné horniny; je mrazuvzdorým druhem; snáší exhalace – vydrží městské klima; při archeologických výzkumech byly nalezeny šípy vyrobené z dlouhých rovných větví tušalaje – tzn. pružné, pevné dřevo. klokoč zpeřený – Staphylea pinnata L. polostinný druh; stanoviště nesmí ani v létě vyschnout a musí být živinově bohaté bázemi a humusem; půdy jsou často suťovité; nesnáší klimatické výkyvy; u nás je severní hranice souvislého areálu na jižní Moravě max. po Vyškov. Lokality v Čechách jsou většinou druhotné – Polabí, Posázaví. Květy jsou medonosné; ze semen se odedávna vyráběly růžence; dřevo má uplatnění v řezbářství. krušina olšová – Frangula alnus L. stinný až polostinný druh; vyžaduje vlhká stanoviště s nadbytečnou vláhou i se stagnující vodou; živinově je indiferentní; často bývá jediným keřem chudých borů nebo smrčin na řašelině; je mrazuvzdorným druhem a též odolává kouřovým plynům; je druhem medonosným; dříve se dřevo užívalo k výrobě střelného prachu; kůra i plody jsou projímavé; plody patří též k přírodním barvivům látek – zelená. líska obecná – Corylus avellana L. polostinný až slunný druh – hlavně okraje lesů, cesty, meze; snáší i slabší, krátkodobější vyschnutí půdy – nesnáší půdy mokré; živinově není příliš náročný – inklinuje však k půdám bohatým humusem; nesnáší rašeniny. Netrpí mrazy ani vedry; protože kvete v březnu – stává se, že květy zmrznou a pak nejsou plody; v období preboreálu a boreálu byl druh určujícím ve složení tehdejších lesů. Plody jsou tučné a obsahují komplex B-vitamínů. Pruty se pužívají v košíkářství a na obruče. lýkovec jedovatý – Daphne mezereum L. stinný až polostinný druh; vyžaduje trvale vlhké (ne mokré) půdy; je náročný na vyšší vzdušnou vlhkost; vyžaduje provzdušněné půdy (suťovité) bohaté na báze a humus; v přirozených podmínkách je to druh živných lesů s bukem; celá rostlina je jedovatá – nejvíce plody.
lýkovec vonný – Daphne cneorum L. slunný až poloslunný druh; vyžaduje písčité, vysýchavé, provzdušněné, alkalické až mírně kyselé půdy (v horách pouze na vápencích a dolomitech); u nás je přísně chráněným druhem. mahalebka obecná (třešeň mahalebka; višeň turecká) – Padellus mahaleb (L.) Vassilcz. (Cerasus mahaleb (L.) Mill,) slunný druh, vysýchavých stanovišť, živinově bohatých na báze; je druhem stepí a lesostepí; je mrazuvzdorným druhem a odolává znečištěnému ovzduší. V Čechách je druhotně druhem zavlečeným. U nás je zastoupen hlavně na Pálavě. Plody s spíše zpracovávají na likéry – Maraska. Dřevo se používá v řezbářství. mandloň nízká – Amygdalus nana L. silně světlomilný druh, snáší suchá stanoviště stepí; roste na bázemi živných stanovištích; u nás se přirozeně vyskytuje pouze na jižní Moravě (Hustopeče, Dunajovické kopce, dřive i na Pálavě) meruzalka alpínská (rybíz alpínský) – Ribes alpinum L. stinný druh, nesnáší sucho a horko; potřebuje stálou mírnou vlhkost (vč. vzdušné); potřebuje bázemi bohaté půdy, humózní a skeletovité; často roste na skalách – v horách a potom je poloslunným druhem; je druhem vrchovin a hor; neroste nad hranicí lesa; druh se osvědčil v městské zeleni jako živé ploty – hlavně samčí jedinci, kteří neplodí. Je mezihostitelem rzi vejmutovkové. meruzalka černá (rybíz černý) – Ribes nigrum L. stinný druh; vyžaduje velmi vlhkých až bahnitých (někdy i zrašeliněných); živinově bohatých nitráty a bázemi – půdy bývají glejové a pseudoglejové; snáší mrazy; narezivělé žlázky na mladých letorostech, listech a plodech mají charakteristické aroma; plody obsahují mimo velkého množství C vitamínu i vitamíny B a P; čaj z listů je močopudný a potopudný, ale protiprůjmově. Je mezihostitelem rzi vejmutovkové. meruzalka skalní (rybíz skalní) – Ribes petraeum Wulf. Stínomilný druh; náročný na půdní i vzdušnou vlhkost; půdy kyselé, silně skeletovité, mělké, humózní (pouze částečně rozložený); snáší drsné klima i krátkou vegetační dobu; u nás roste na balvanitýc a suťovitých svazích, na prameništích a kolem drobných vodních toků při horní hranici lesa a v pásmu kleče, jen málokdy sestupuje do nižších klimaticky inverzních poloh – řídce jen v Krkonoších, Jizerských horách, Králickém Sněžníku a Jeseníkách. Je mezihostitelem rzi vejmutovkové. meruzalka srstka (srstka angrešt) – Ribes uva-crispa (L.) Mill. (Grossularia uva-crispa (L). Mill. Stinný druh, výrazně suchým stanovištím se vyhýbá – vyžaduje trvale alespoň čerstvě vlhké půdy, živinově vyžaduje půdy s dobrou humifikací (nitráty); půdy jsou většinou skeletovité, často se jedná o báze svahů; snáší výkyvy klimatu. Plody jsou bohaté na vitamíny C a B a minerální látky. Je mezihostitelem rzi vejmutovkové. olše zelená (křestice zelená, olšička zelená, olšovka zelená) – Duschekia alnobetula (Ehrh.) Pouzar (Alnus viridis (Chaix) DC., Alnaster viridis (Chaix) Spach.) světlomilný druh max. polostinný, vyžaduje vlhká stanoviště v oblastech s vysokými srážkami (hory); nesnáší vápnité půdy – roste na kyselých stanovištích; snáší extrémní klimatické
podmínky – kruté zimy, pozdní mrazy, skalnaté půdy, krátké vegetační období. U nás přirozeně roste jen v oblasti Novohradských hor a v Jihlavských vrších. V ostatních horách, kde se s tímto druhem můžeme setkat, jde o rekultivační výadby. ostružiník maliník (maliník obecný) – Rubus idaeus L. slunný až polostinný druh; vlhkostně nesnáší delší sucho a dlouhodobé zbahnění; neroste na řašeliništích; roste na půdách kyselých (ale ne extrémně) i vápnitých; nejvíce mu vyhovuje však vyhovuje dobře se rozkládající humus – tzv. humidestruktivní druh (indikuje i přechodné zvýšení nitrátů v půdě – paseky); celá rostlina má všestranné použití; pěstuje se v mnoha kultivarech, zaměřených na velikost a barvu souplodí. ostružiník křovitý – Rubus fruticosus agg. agregátní druh z botanického hlediska zahrnuje kolem 25 druhů – proto je taková variabilita listů, květů a plodů; nekteré z druhů jsou hustě trnité, jiné bez trnů; všechny tyto variability se spíše projevují podle podmínek, kde tento agregátní druh roste; agregát roste na slunných i polostinných místech, živinově roste na stanovištích kyselých i vápnitých; hlavně vyžaduje množství opadu – patří k humidestruktivním druhům. Indikuje stanoviště se zvýšeným (i přechodným) obsahem nitrátů. Nesnáší stanoviště dlouhodoběji vysýchavá a bahnitá. Neroste na rašeliništích. ostružiník ježiník (ostružiník sivý) – Rubus caesius L. je druhem poloslunným až slunným; vyhledává půdy s přídatným humusem, který je rychle rozkládán – druh humidestrukviní; vlhkostně vyhledává stanoviště vždy více vlhká, často zaplavovaná – lužní lesy. Plody obsahují hodně tříslovin. ptačí zob obecný – Ligustrum vulgare L. stinný až polostinný druh, teplomilný; vyhýbá se kyselým půdám – oblibujě vápence; snáší krátkodobé vysýchání, jinak spíše vyžaduje čerstvě vlhké půdy; listy často přetrvávají zimu. Je to medonosná dřevina; plody jsou považovány za slabě jedovaté; často je využíván do živých plotů. růže šípková – Rosa canina L. sslunný druh; nenáročný na na živiny i kvalitu – hloubku půdy; roste na na vysýchavých místech stejně jako na okrajích mokřin; archeologické nálezy dokládají sběr šípků již v neolitu. Obsahují vitamíny C, B1, B2, P a K, kyselinu nikotinovou, karotenoidy, flavonidy, 30 % cukrů, organické kyseliny, pektiny, třísloviny atd. Chloupky z čnělek a vniřků šípků mohou vyvolat alergické reakce. řešetlák pročistivý – Rhamnus cathartica L. světlomilný až polostinný druh; snáší vysýchavé, kamenité a plytké půdy vápencových nebo dalších bázemi bohatých hornin; je mrazuvzdorný – pozdě raší; pokud jako stromek doroste větších dimenzí je jeho dřevo vemi dekorativní – široké růžové až červené jádro. Plody jsou nejedlé – konzumace většího množství způsobuje silné průjmy. Snáší městské prostředí. Je hostitelem rzi ovesné. skalník celokrajný (s. obecný) – Cotoneaser integerrimus Med. (C. vulgaris Lindl.) Světlomilný druh na vysýchavých půdách; často roste na skalách, živinami bohatších bázemi – čedič, vápenec, opuka, andezit. Je druhem lesostepí. Malvičky jsou jedlé.
skalník černoplodý – Cotoneaste melanocarpus Fisch. ex Blytt (C. niger (Ehrh.)Fries. Světlomilný druh; snáší suchá, mělká skeletovitá stanoviště, živinově bázemi bohatší; vyhovuje mu kontinentální klima – velké výkyvy teplot – v létě horko, v zimě silně mrazivo. U nás roste pouze na jižní Moravě, v Čechách není. tavolník vrbolistý – Spiraea salicifolia L. polostinná keř; potřebuje hodně vlhké, často mokré půdy, živinově chudé (kyselé půdy); mrazuvzdorný; podle některých botaniků není u nás původní. trnka obecná (slivoň trnitá) –Prunus spinosa L. světlomilný druh, dobře snášející nedostatek vláhy; snese kyselé podklady, ale upřednostňuje bázemi živné půdy; snáší horko (přísušky) i mrazy; vydrží městské průmyslové ovzduší; patří k nejhojnějším keřovitým druhům v naší krajině; nejčastěji roste v teplejších oblastech do 400 – 500 m n.m.; výše je vzácnější. Plody po přemrznutí zesládnou. Květy i plody se využívají v léčitelství. třešeň křovitá – Cerasus fruticosa Wor. Silně světlomilný keř, upřednostňující vysýchavé půdy; roste na živinově bázemi bohatých půdách, často na vápencích. U nás roste na stepích a lesostepích; velmi často je užíván tento druh jako podnož pro roubování višní. vrba košíkářská – Salix viminalis L. světlomilmý až polostinný druh; nesnáší půdy suché a rašeninné; vyhledává lokality bahnité až mokré se stagnující i záplavovou vodou; omrzá; trpí okuse; má výbornou regenerační schopnost; velmi se kříží s ostatními vrbami; vysazuje se ke zpevňováním břehů řek nížinných oblastí; má široké a dlouodobé využití v košíkářství. vrba nachová – Salix purpurea L. slunný až poloslunný druh; vyžaduje půdy (bázemi) minerálně bohaté s větším podílem skeletu; odolává záplavám, ale snáší i sušší stanoviště; roste podél vodních toků od nejnižších poloh až do hor, ale nikoliv k horní hranici lesa; roste na okrajích mokřadů i rašelin i na suchých stráních; využívá se ke zpevnění břehových porostů; aktuální je využití pro farmaceutické účinky. vrba pětimužná – Salix pentandra L. světlomilný druh; upřednostňuje vlhké až mokré kyselé, často rašelinné půdy; v důsledku meliorací a vápnění druh z naší krajiny mizí; vrba popelavá - Salix cinerea L. polostinný až slunný druh; vyžaduje bahnité, často mokré půdy (okraje tůní, luhů, zamokřené louky, slatiny); snáší stagnující vodu a záplavy; potřebuje živné (bázemi a humusem) hluboké půdy; neroste na kyselých horninách a v chladnějších oblastech. Má důležitou funkci pionýrské dřeviny na bažinatých půdách před sukcesí (i výsadbou) olše lepkavé. Je medonosnou dřevinou. vrba trojmužná – Salix triandra L. světlomilný druh; roste na živinově humusem bohatých půdách, vlhkých až mokrých s proudící vodou; nesnáší sucho; druh je citlivý na pozdní mrazy; nejčastěji zaujímá polohy na hlinitých náplavách spodnícj částí toků; vysazuje se ke zpevňování břehů u toků.
vrba ušatá – Salix aurita L. poloslunný druh; roste na živinově chudých půdách – vyhýbá se vápnitým – hodně vlhkých až mokrých; roste na kyselých ž rašelinných loukách, okrajích vrchovišť. Je druhem pionýrským na výše jmenovaných lokalitách. zimolez černý – Lonicera nigra L. stínomilný druh; náročný na na vlhkost půdy (stálá vlhkost až bahnitost) i vzduchu; proto roste v pohořích střední a jižní Evropy; na báze není náročný – rostou na silikátových horninách s velkou vrstvou jen částečně rozloženého humusu. Bobule jsou jedovaté. zimolez kozí list – Lonicera caprifolium L. Slunobytný druh, snáší i stín; snáší vysýchavá stanoviště; živinově vyhledává vápence a jiné bázické horninové podklady; raší velmi brzy a je mrazuvzdorný; u nás se nejčastěji vyskytuje v teplomilných vysýchavých, živných doubravách a lesostepích; díky intenzívní vůni v noci je kvetoucí vyhledáván nočními motýli; někteří botanici pochybují o původnosti výskytu na našem území; odedávna se druh vysazoval na venkovských zahrádkách, k pokrytí besídek, altánů a vchodů do domů pod názvem „růže z Jericha“. Pravá „růže z Jericha“ – choulivka jerišská – Anastatica hierochuntica u nás neroste (a vypadá úplně jinak). Bobule jsou jedovaté. zimolez obecný – Lonicera xylosteum L. snáší silné zastínění i když zaujímá slunná místa; snáší přechodný nedostatek vláhy; živinově potřebuje báze – často je na vápencích; je mrazuvzdorný; snáší kouřové plyny; je vodný do výsadeb jako živý plot, ale bobule jsou jedovaté. borůvka bažinná (vlochyně) – Vaccinium uliginosum L. roste v sušších částech vrchovišť a rašelinišť, v rašelinných borech, v porostech borovice blatky a borovice kleče; živinově se jedná o lokality živinově chudé (kyselé); vlochyni se lidově též někde říká opilka nebo blinka, protože požití většíno množství plodů může vyvolat pocit opilosti, ale i dávení a bolesti hlavy. borůvka černá – Vaccinium myrtillus L. druh je k vlhkosti indiferentní – roste na velmi suchých stanovištích a hodně vlhkých (sušší část) rašeliniště; nesnáší báze a vyhýbá se vápenatým půdám; je typickým druhem živinově chudých stanovišť. Plody jsou dlouhodobě užívány jak v čerstvém, tak i v sušeném stavu. borůvka brusinka (brusinka obecná) – Vaccinium vitis-idaea L. (Rhodococcum vitis idaea (L). Avrorin druh je k vlhkosti indiferentní – roste na velmi suchých stanovištích a hodně vlhkých (sušší část) rašeliniště; nesnáší báze a vyhýbá se vápenatým půdám; je typickým druhem živinově velmi chudých stanovišť. Plody jsou dlouhodobě užívány jak v čerstvém, tak i v sušeném stavu. Sušené listy se využívají ve farmacii a lidovém léčitelství – desinfekce při zánětech močových a žlučových cest. klikva bahenní – Oxycoccus palustris Pers. roste na surovém humusu podmáčených stanovišť a na rašeliništích – živinově chudých; vyhýbá se bázím a vápencovým podkladů. Plody jsou jedlé. Druh je u nás chráněný.
rojovník bahenní – Ledum palustre L. polostinný druh hlavně na rašelinných borech, zamokřených slatinách, živinově chudých lokalit. Druh obsahuje chemické látky, které jsou využívány ve farmaceutickém průmyslu. Sladký nektar, který je vylučován na základně pestíku, přiláká svou vůní hmyz žijící na rašeliništích. Některé druhy však sklizeň nektaru mohou výjimečně zaplatit i životem. Příčinou je snad přilepení na vazkou hmotu nektaru či omámení až otrava látkami, jimiž je clý rojovník prosycen. Lidová tradice mluví o jedovatém včelím medu z rojovníku. Druh je v ČR chráněným druhem. V době květu je pyl silným alergenem. šicha černá – Empetrum nigrum L. silně světlomilný druh; roste na půdách vlhkých až silně zamokřených – rašliniště, vrchoviště – živinově chudých. V ČR je druhem chráněným. šicha oboupohlavná –Empetrum hermaphroditum (Lange) Hagerup silně světlomilný druh, rostoucí na mokrých místech – horská rašeniniště, skalnaté vysokohorské polohy – živinově chudé. V ČR je druhem chráněným. vřes obecný – Calluna vulgaris (L.) Hull. výrazně světlomilný druh, přísně vázaný na kyselé podklady (nesnáší vápence!!!) – k vlhkosti je indiferentní – snáší oba extrémy – sucho i mokro. Nať se používá v lékařství při zánětech močového měchýře ve spojení se zvětšním prostaty, chorobách ledvin, jako potopudný prostředek při revmatismu a kloubových bolestech. Nať i květ poskytuje lahodný čajový nápoj. Pěstuje se v různýně barevných kultivarech. vřesovec pleťový – Erica herbacea L. tento druh má u nás východní hranici rozšíření – jihozápadní Morava (Landštejn). Je druhem preferujícím oceanické klima. Roste výhradně v suchých světlývh borech, někdy i na balvanitých sutích, ale vždy na silikátových horninách. V ČR je chráněným druhem. jmelí bílé – Viscum album L. je poloparazitický druhem – část živin + vodu si odebírá z cén hostitele haustoriemi (speciální kořenové útvary). Podle posledních výzkumů lze rozlišit druhy (podle některých botaniků – jen poddruhy) jmelí podle taxonu hostitele (topoly, vrby, duby, borovice, jedle), kdy jednotlivé druhy jmelí bílého nerostou na jiném druhu. Druh je roznášen ptáky. Semeno vyklíčí pouze po průchodu jejich trávicím traktem. Druh byl odedávna považován za rostlinu s magickými a léčivými účinky. Používá se při příznacích stáří a arterioskleróze, vysokém krevním tlaku, nervových srdečních poruchách a též je močopudný. ochmet evropský - Loranthus europaeus Jacq. výrazně teplomilný druh. Poloparazitní druh, který odebírá hostiteli živiny a vodu. Oslabuje hostitele výrazněji, než jmelí bílé. Výrazně narušuje u hostitele vodní režim, silně napadené stromy odumírají. Napadá především dub letní (někdy i dub zimní), řidšeji ostatní druhy dubů. V Evropě ještě napadá také kaštanovník setý a olivovník evropský. břečťan popínavý – Hedera helix L. snáší trvale hluboký zástin, kvete však jen při plném osvětlení; na vlhkost není náročný, ale je náročný na bázické živiny a humózní půdy. Klimaticky je odolný, ale nejlépe mu vyhovuje přímořské klima. Exhalace a městské klima snáší dobře. Je významným podzimním zdrojem pastvy včel. Využívá se ve farmacii, ale při předávkování způsobuje zúžení cév a zpomalení srdečního rytmu. Známé jsou kultivary s různými tvary a barvou listů.
lilek potměchuť – Solanum dulcamara L. druh polostinných až poloslunných stanovišť; vyžaduje půdy vlhké až mokré, živné (bázemi) a hlavně nitráty; Jedovaté bobule obsahují mimo jiných látek hlavně solanin, který je velmi jedovatý a proto se nedoporučuje jeho použití v lidovém léčitelství; používá se v homeopatii. plamének plotní – Clamatis vitalba L. snáší zástin pouze v mládí, později vyžaduje plné osvětlení v korunách dřevin; vyžaduje střední vlhkost, ale roste i na sušších stanovištích (ne dlouhodoběji suchých); půdy potřebuje hluboké hlinité bohaté na nitráty; je mrazuvzdorný. V zahradnictví jsou používány plaménky cizokrajné, především japonské a čínské a jejich kultivary.
