Když se řekne 3. D... sloupek

-1-

NA KOLENĚ BEZ RESPEKTU!!! žáci 3. D Gymnázia a Jazykové školy Zlín připravili pod vedením Přemysla Šila mimořádné číslo třídních novin – datum vydání: 16. května 2007

Když se řekne 3. D...

Někteří si budou vyčítat, že se více neučili, ale ostatní si řeknou: „Ještě, sloupek že jsem se rozhodla jít do sportovní Jsem jednou ze třiceti studentů třídy třídy. Jak jinak bych mohla získat 3. D. Chtěla bych Vás uvést do takové zážitky a poznat tyto lidi?“ Barbora Lacigová života naší třídy. Jaká skupina lidí vlastně jsme? Samozřejmě mohu posuzovat moji třídu pouze ze svého pohledu, prostě tak, jak ji Mezinárodní festival vidím já. filmů pro děti a mládež Již písmeno D za číslem ročníku 27. 5. – 2. 6. se ve Zlíně uskuteční naznačuje, že se jedná o sportovní 47. mezinárodní filmový festival třídu. Mnoho lidí včetně učitelů si pro děti a mládež. Na tuto událost myslí, že se neučíme, „kašleme“ na se těší nejen obchodníci, ale hlavně školu a kazíme tak úroveň celé děti, pro které je připraveno velké školy. Jací ale doopravdy jsme? množství doprovodných programů Jsme považováni za ne příliš v podobě her, koncertů, setkání se inteligentní a chytré studenty, ale je známými osobnostmi a nahlédnutí to kvůli prioritám, které máme. do filmového zákoutí. Zatímco pro ostatní studenty Hlavním programem jsou soutěžní gymnázia je na prvním místě škola, filmy, jejichž porotou jsou sami u nás se o první místo dělí se diváci - tedy děti. Pro uspokojení sportem a někdy ji sport možná i „dospělých“ diváků se nabízí předstihne. projekce pro veřejnost. Organizátoři Tvrdě trénujeme a snažíme se, aby slibují pestrý program pro každého byly naše výsledky co nejlepší. - od animovaných filmů přes Když přijdeme ze školy, místo reklamní tvorbu až po panoabychom jako pilní studenti trávili ramatické snímky. odpoledne doma obklopeni nejrůznějšími sešity a učebnicemi, sbalíme si věci a jdeme trénovat. Někdy se také domů vůbec nedostaneme, a tak rovnou ze školy zamíříme na místo několikahodinového tréninku. Poté přijdeme domů, dáme si něco k večeři a unaveni se snažíme naučit se co nejvíc dřív, než nad učením usneme. Rozhodně to nemáme lehké, jak si někteří myslí. Každého z nás sport baví, pochopitelně, jinak bychom ho nedělali. Trénujeme také pro ten pocit, když stojíme na stupních vítězů, z reproduktorů slyšíme svoje jméno a dostáváme na krk medaili. Pocit úspěchu nebo nejlépe Výstava a aukce filmových klapek vítězství je nepopsatelný a od předních českých umělců se těší jedinečný. Za to nám ta dřina stojí. čím dál větší popularitě, a tak je Možná se z nás nestanou lékaři, nutno podotknout, že klapky budou ekonomové, inženýři a podobně, ale vystaveny od 28. 6. na Univerzitě určitě si někdy vzpomeneme na Tomáše Bati. Martina Velčovská období plné zážitků s ostatními.

NA KOLENĚ BEZ RESPEKTU!!!

Mobilní telefon zamyšlení Mobilní telefon v dnešním světě už není raritou. Mobilní telefony jsou všude, na billboardech, v reklamách v televizi, rozhlase i v novinách. Někdo je používá k práci, nejvíce podnikatelé, někdo zase pro zábavu, většinou děti. Dospělí ho používají k tomu, aby nám neustále volali a posílali starostné SMS zprávy. Většina lidí je na telefonu tak závislá, že bez něj nevynesou ani odpadky. Já osobně telefon k životu potřebuji. Stále volám a píšu SMS zprávy, někdy se můj měsíční paušál velice navýší, ale tohle není jen můj problém, to znají mnozí z nás. Neumím si představit první mobilní telefon - už ze slova mobilní vyplývá, že musí být přenosný. V tom případě lidé dříve nosili na zádech telefonní budky? Asi ano... Telefon je pro někoho jako zvířátko, které má hlad, a proto si do něj neustále dobíjí kredit, pro jiné zas batolátko, kterému se nesmí za žádných okolností nic stát, čili dávají pozor, aby na onu zařízení nebyl ani jeden maličký škrábanec, a ještě si ho dávají do plenek neboli do obalů. Někdo si zase myslí, že je to hračka, a tříská do něj jako do baseballového míčku. Prostě telefon je již nedílnou součástí života, a ačkoliv jsou i lepší věci, přiznávám, že bych to dnes už bez mobilu nevydržel ani hodinu. Tomáš Poznar

Americký hřebec v napajedelském hřebčíně Ve čtvrtek 8. března dorazil do Hřebčína Napajedla netrpělivě očekáváný hřebec Relaxed Gesture. Dlouhou cestu až z Kentucky v USA zvládl ve velmi dobré kondici a nyní si zvyká na svůj nový domov. Řadu napajedelských

třídní noviny 3.D

16. května 2007

-2plemeníků tak rozšíří kůň dosud nejvyšší dostihové třídy, který je v České republice naprostým unikátem. Šestiletý ryzák je ve vynikající formě, o čemž svědčí jeho výkony, kterých dosáhl v nejprestižnějších závodech. V sedmi dostizích získal tři vítězství, tři druhá a jedno třetí místo. Timeform zaředil tohoto hřebce mezi šest nejlepších koní v USA na trávě 2005. Podle chovatelů má všechny předpoklady sehrát významnou roli v českém chovu. Odborná veřejnost měla možnost poprvé si prohlédnout Relaxed Gesture v sobotu 10. března v Hřebníně Napajedla. Přehlídku koňské síly a krásy zahájil samozřejmě Relaxed Gesture, kterého následovalo dalších sedm plemeníků. Předvádění završily klisny s letošními hříbátky. Jana Forbelská

60. výročí startu dvojice

Hanzelka a Zikmund na cestu kolem světa

Oslava tohoto výročí proběhla s National Geographic 22. dubna 2007 ve Zlíně a zahrnovala: ▪ Představení dubnového čísla NG s informacemi o cestách dvojice Hanzelka a Zikmund ▪ Vysílání Radiožurnálu v přímém přenosu ▪ Stálou expozici cestovatelů Hanzelky a Zikmunda v Muzeu jihovýchodní Moravy

Podrobnosti o XI. ročníku festivalu cestování, sbližování a poznávání kultur NEZNÁMÁ ZEMĚ 2007 18. - 29. dubna 2007 ve Zlíně najdete na internetové adrese: www.neznamazeme.cz. Hana Klhůfková

Život mládeže

ve městě a na vesnici Život mladých lidí na venkově je jiný než ve městě. Vyplynulo to z průzkumu, který se touto otázkou zabýval. Pozorovalo se hlavně to, jak mládež tráví svůj volný čas, jaké má koníčky, co ji baví, a co naopak nesnáší. Průzkum trval 30 dní, během nichž bylo pozorováno 10 měst a 10 vesnic našeho kraje, a to hlavně v podvečerních hodinách a o víkendech, kdy mladí lidé tráví svůj čas společně s kamarády. Volný čas tráví obě skupiny povídáním si u „dobrého drinku“. Zatímco „měšťané“ mají několik hospod, barů nebo zábavných klubů, mládež z venkova se musí spokojit se dvěma někdy i jedinou venkovskou hospůdkou. Mládež ale neodhadne svoji hranici alkoholové únosnosti, a často se vrací domů v podnapilém stavu. S tímto problémem však podle vyjádření rodičů jde těžko něco dělat. Hlavně teenageři z měst se nechají ovlivnit staršími kamarády a udělají všechno proto, aby s nimi rozjeli nějakou tu „pařbu“. Venkovští teenageři si tyhle akce vynahrazují konzumováním alkoholu na autobusových zastávkách či lavičkách v parcích. Na venkově lidé žijí v rodinných domcích se zahradou a často i s polem a lesem, proto zde není o práci nouze. Mládež se však nechala slyšet, že to bere jako normální věc a ráda přece pomůže rodičům. Městská mládež zase hodně času tráví tréninky ve svých sportovních klubech nebo návštěvou kulturních zařízení. Zjistilo se, že mládež z měst je otevřenější a společenštější, ráda více cestuje a zajímá se o svůj zevnějšek.„Vesničané“ jsou daleko skromnější. Mají rádi večerní táboráky, domácí mazlíčky a přírodu. Cílem každých městských a obecních zastupitelstev je určitě výstavba sportovních a zábavných center. I když některé obce se již tímto můžou pochlubit, je daleko více obcí, které slibují, nikoli však budují. Mládež totiž často uvádí, že se v místě bydliště nudí.


Přáli by si výstavbu například hřiště pro plážový volejbal, tenisových kurtů nebo minigolfu. A možná právě nuda vede k nadměrnému pití alkoholu, hlavně v období prázdnin nebo volna. Sportovních a kulturních kroužků i se zkušenými trenéry je ve městě skutečně mnoho. Na vesnicích zase vznikají amatérská divadla nebo taneční soubory. Každá vesnice má svoje lidové písně a zvyky, které předávají mladším generacím a kupodivu je o to velký zájem, mládeži se to líbí. Naopak městská mládež dává přednost sportovním koníčkům. Z tohoto srovnání vyplývá, že oblast trávení volného času mladých lidí by měla být důležitou součástí programu obecních zastupitelstev. Nejde totiž jen o to pomoct radou, ale také vybudováním potřebného zázemí... Michal Navrátil

Poradna strýčka Toma Dostali jste se na střední školu a myslíte si, že máte vyhráno? Chyba, to nejdůležitější teprve přijde. Základ je totiž udělat si na škole tzv. „dobré oko“. A já se vám teď pokusím dát do vínku ty nejlepší tipy a triky, které znám. Teď si někteří z vás možná myslí, že vám budu radit, jak si nejlépe vybudovat roli patolízala. Kdepak to po vás nikdo nemůže chtít, navíc ostatní spolužáci by vás asi moc rádi neměli. Všechno pramení z úspěšné práce při hodině. Veškerá studijní činnost se skládá ze tří věcí. Zkoušení, testy a vyvolávání v hodině. Když bych měl ze těchto tří bodů vytvořit žebříček, zařadil bych za na třetí místo jako nejlehčí zkoušení. Tam to jak se říká „vokecáte“. Ovšem musíte vědět o čem je řeč. Aby jste třeba hypofýzu nezařadili do srdce a podobně. Ale na to se taky dostaneme. Další místo patří testům. To už je těžší, nejde se spoléhat na svůj šarm v projevu, ale pouze na svůj mozek a pravou ruku (popř. levou). Každopádně víte, kdy to přijde a můžete si šikovně narafičit taháček. Ale v tomto ohledu žádný „fajnšmejkr“ nejsem. Obvykle když to


16. května 2007

-3nevím, těsně před hodinou nakopíruju to, co zrovna koluje třídou a pak marně hledám, kde co je. Špatně !! Nejlépe dělat taháčky vlastní, pak platí, o čem jsem mluvil a nebo prostě znát ten správný test. Hlavní je práce v hodině. Abyste, když vás učitelka vyvolá, neměli plnou pusu nedojedené svačiny a nebo jste nezkazili písmeno v SMS na mobilu. Zkrátka musíte umět ovládat učitele. Můžete se schovávat do lavice jak chcete, bořit hlavu do sešitu a uhýbat očima, ale věřte účinek je opačný. Je to, jako když máte na hlavě vytištěno: Vyvolej mě!. A tak strategie je jasná, musíte umět nabídnout se učiteli, když zrovna budete chtít. A jak to provést??? Důležitý je oční kontakt. Devadesát procent třídy totiž spoléhá na „taktiku čtení ubrusu“. To znamená, že předstírají zaujetí ve svém sešitě a nosem doslova ryjí po lavici. Někdy tedy (pokud máte zrovna příklad správně vypočítaný nebo větu dobře přeloženou) a učitelka začne namátkově vyvolávat, stačí jen zvednout hlavu a podívat se jí dlouze do očí. To funguje, když je kantorka hodně nenáročná. Občas ale musíte předvést pevné nervy a udržet kontakt doslova „kdo z koho“. Pokývnete hlavou, jako že souhlasíte a uhnete očima. Ona si řekne: „Aha, ten ví o co jde, tak ho prubnu.“ A u super pozorných učitelů? (U těch, kde nebudou fungovat předchozí fígle.) Tam to bude chtít se trochu rozhýbat. Někteří totiž nedbají na oční kontakt, ale spíše zaregistrují pohyb. Takže se stačí jenom trochu zavrtět na židli nebo se protáhnout a máte to v kapse. „A proč bych se vůbec měl nechat dobrovolně vyvolávat?“ Tak vězte, že je lepší se nechat vyvolat, když víte, než když to nečekáte a nevíte. A pro šťouraly, kteří si myslí, že je lepší se přihlásit, mám taky jednu radu. Jakmile se začnete hlásit, budou vás také víc vyvolávat. Je to taková přímá úměra na střední škole. Proto se tam málokdo hlásí. Maximálně, když potřebuje akutně na WC. Tomáš Poznar

KULTURNÍ TRŽIŠTĚ

300: Bitva u Thermopyl recenze Vlna komiksových adaptací pokračuje a do kin se dostává druhý film podle předlohy Franka Millera, avšak na rozdíl od Sin City není 300 pouze přesně komiks převedený do filmové podoby. Jak je již napsáno výše, je 300 přepisem grafického románu Franka Millera. Vybral si skutečnou historickou událost a napsal/ nakreslil příběh o odhodlání, odvaze a zradě. Ve filmu se dostáváme do roku 480 př. Kr., kdy se k Řecku blíží perský vládce Xerxes se svou milionovou armádou, aby dobyl celou Evropu. Řecko je nejednotné, navíc jim starý svátek zakazuje bojovat. A tak jediný, kdo vzdoruje, je spartský král Leonidás, jeho garda tří set nejlepších vojáků a pár oddílů Arkadiánů, kteří se Peršanům postaví v soutěsce Thermopyly. Pokud se na 300 budete dívat, jako na historický film, budete možná zklamáni. Spíše než o historické reálie se tvůrci snažili vyjádřit samotného ducha Sparty, státu, kde byla na prvním místě válka, bojové umění, svoboda, vůle nevzdávat se a vzdorovat tyranii do posledního dechu. V několika momentech je naprosto zřejmé sparťanské pohrdání smrtí. Na první místo je stavěna vizuální stránka filmu. Ve filmu převládá hnědá, zlatá a rudá barva, ostatní jsou jakoby utlumeny. V tom je film s komiksem shodný. Další spojitostí je brutalita. Narozdíl od chaotických bitev v jiných filmech je ve 300 řada záběrů zpomalená, a tak si můžeme vychutnat každý úder. O detaily useknutých hlav, končetin a spršek krve není nouze. V tom je poznat hororová minulost režiséra Zacka Snydera. Přesto je násilí v bitvách trochu „komiksově nadsázkové“. Narozdíl od komiksu se Snyder rozhodl odlehčit film dějovou linií vyprávějící o spartské královně, která se snaží přesvědčit politiky, aby Leonidasovi vyslali na pomoc armádu. I když jsou tyto pasáže


slabší, vyloženě nezavazí. Zbytečné je možná královo hledání morální podpory a vzpomínání na svou královnu. Veškeré scény byly točeny před zeleným pozadím a všechno ostatní dotvořil počítač. Naplno si užijeme počítačem vytvořených monster jako například poloobra nebo satyra z Xerxova stanu orgií. Režisér vsadil na méně známé, ale kvalitní herce. Každý dokáže vystihnout hlavní rys své postavy: odhodlaný Leonidás (Gerald Butler) a jeho černým humorem oplývající vojáci, oddaná královna (Lena Headey) a arogantní perský král Xerxes (Rodrigo Santoro) s tváří plnou piercingů a přesvědčením o vlastní božskosti. Pokud nejste věrný fanoušek Slávie, nevadí vám trocha krve a máte rádi komiksy a jejich zdařilé adaptace, tak hurá do kina! Hrabal Martin Akční / Dobrodružný / Válečný / Drama USA 2007, 117 min Režie: Zack Snyder Hrají: Gerard Butler, Lena Headey, David Wenham, Dominic West, Vincent Regan, Rodrigo Santoro, Andrew Tiernan

Parfém: Příběh vraha recenze Co by to ve Vás evokovalo? Navoněného elegána z vyšší vrstvy, jak vraždí po večerech pro zábavu, a pak se někomu zpovídá? No já takové myšlenkové pochody měl... A nakonec jsem byl rád, že byly mylné. Parfémy. Ty jasně signalizují Francii. V tomto případě město Grasse v 18. století. Samotný příběh našeho „hrdiny“ začíná ale v Paříži. Narodí se uprostřed dne na smradlavém tržišti ženě, která doposud porodila vždy mrtvé dítě. Proto i Jeana-Baptistea odsune a pokračuje v prodeji ryb. Naneštěstí pro ni to J.-B. doslova „rozdýchá“ a svým křikem ji přivede na šibenici. (Zalekla se totiž a chtěla utéct. Byla ale chycena a usvědčena z pokusu o vraždu svého vlastního dítěte.)


16. května 2007

-4Náš přeživší novorozenec je tedy poslán do sirotčince, kde nakonec vyroste až v neoblíbeného adolescenta, který ke všemu čichá, přičichává a voní. Téměř nemluví, ale je schopen rozeznat vůni vody, jabloně, kamenů, a dokonce i žáby v tůni. Jen zatím nedokáže vše pojmenovat. On vůbec během celého filmu moc nemluví... (V patnácti letech ho majitelka onoho ústavu prodá do koželužské dílny za mrzký peníz, ale hned za rohem je zabita a oloupena.) J.-B. Se zde vypracuje až na post, kdy může donášet kůže do centra Paříže. Zde také poprvé ucítí přenádhernou vůni rudovlásky, která prodává mirabelky. Sleduje ji a chce si přivonět. Pak ji ale v záchvatu strachu udusí. Bohužel nedokáže nijak uchovat její vůni, což ho pronásleduje celým filmem. Shodou okolností, kapkou štěstí a velkou dávkou jeho umu, se dostane do parfumuristické dílny někdejšího prvotřídního parfumeristy monsieura Baldiniho. (Jeho bývalý majitel ho prodá právě tomuto muži. A když jde v noci z hospody úplně namol, tak upadne, rozbije si hlavu a umře.) Když tak J.-B. míchá ty nejlepší voňavky bývalé jedničce mezi parfumeristy, dozví se o technice destilace a o původu a uchovávání vůní. Když se dozví i o tajemství 13. esence, vydá se do městečka Grasse na jihu Francie, aby se naučil i dalším technikám, jak uchovávat vůně. (Předtím je ale nucen, jako ultimatum, nadiktovat svému mistrovi 100 parfémů. Ten si je zapíše a když s nimi spokojeně usíná, zřítí se s ním dům. Baldini umře.) Když dorazí do Grasse, doslova ho omámí vůně další rudovlásky. Tentokrát jde o překrásnou Lauru, dceru zdejšího vysoce postaveného radního. Začne tedy tvořit svých třináct základních esencí. Jeho technika je docela prostá: praštit krásnou mladou dívku tupým předmětem do hlavy. Natřít ji zvířecím tukem a zabalit do (pravděpodobně) bavlněné přikrývky. Nechat ji tak celou noc. K ránu rozbalit, seškrábat z ní ten tuk, oholit jí vlasy a ty „vyždímat“. Vše

dát vařit do skleněné nádoby a čekat, až to zkapalní. Ve městě zatím propuká panika. Ženy, dívky i děvčátka jsou hlídána jako nejcennější poklad. Všichni muži musejí být ostražití. Jednak musí dávat pozor na své ženské protějšky a dcery, jednak si musí dávat pozor jeden na druhého. Nějaká presumpce neviny v tomto případě neexistuje. I přes všechna snažení je nakonec i třináctá esence dokončena. Je složeninou částí dvanácti feromonových výtažků a třináctého, tedy čistě Lauřinna. Vraha dopadnou, dokonce i odsoudí, ale k samotnému trestu nikdy nedojde. Zde film vrcholí – těsně před provedením rozsudku. JeanBaptiste na sebe nanese trochu svého výtvoru a... To musíte vidět sami. Na to mi slova zkrátka nestačí... Z Grasse se vydává zpět do Paříže. A závěrečná scéna je opravdu netradiční. Možná trochu mlhavá. Kniha je v tomto detailnější – samozřejmě. Ale nic to nemění na konečném, dlouhodobém efektu z filmu. Celá hodina a třičvtrtě je nasycená těmi nerozličnějšími vůněmi a pachy. Konečný, až pomíjivý efekt dotváří hudba, kterou pomáhal skládat také režisér Tom Tykwer. Po zhlédnutí tohoto filmu si daleko víc začnete uvědomovat, že je někdy opravdu lepší jít rovnou za nosem... Já už takto větřím za dveřmi videopůjčovny a čekám na dvd verzi tohoto smyslně naturalistického thrilleru. Třeba se tam potkáme! Aleš Filip

TMNT

(Želvy Ninje) recenze Každý z nás jistě posedával u televize a sledoval Želvy Ninje. Ovšem teď přichází do kin nový film o těchto zmutovaných želvičkách. S novým námětem a dějem, takže se už nedočkáme Trhače. Ovšem jeho Foot klanu ano!!!


19. dubna 2007 - premiéra v českých kinech Čtyři želvy pojmenované po nejznámějších renesančních umělcích (Leonardo, Raphaelo, Michelangelo, Donatelo) s jejich přáteli zachraňují svět. To je hlavní pointa příběhu, i když už trochu obehraného, přesto lákavého pojetí, které určitě naláká lidi do kin. Film je plný akce a zvláštních efektů, a to díky tomu, že je kreslený a upravován pomocí počítače. To mi ale neubralo na tom, abych byl jako správný fanda do Želviček nadšen.

Velký obdiv za nemožnost odtrhnout oči od filmu má kameraman, jenž si pohrává s objektivem, jako by byl všude. Hudba je vskutku výstižná a plně vykresluje potenciál příběhu. Jediné, co sráží tento film do průměru, je to, že je krátký (1:15 hod.). Určitě by si zasloužil více a také silnější zápletku, jelikož je jasná hned po prvních dvaceti minutách, takže už víte, co vás čeká. Bohužel je to klasický trikový a akční film, takže doporučuji tenhle film zhlédnout jenom v kině. V domácím prostředí byste si neužili efekty tak jako v sále kina… Takže všichni hurá do kina na novou pecku, snad se vám bude líbit stejně jako mně! Petr Klimek


16. května 2007

-5-

Prázdniny pana Beana recenze Bývávaly časy, kdy byl Mr. Bean synonymem nadupaného, do krajnosti jdoucího gagu. Figurka dětinského, neartikulujícího pablba, českým divákům mocně připomínající hochy z animáku A je to!, byla na britské komediální scéně sice zvláštním zjevem – leč v království konverzačního a slovního humoru se naprosto mlčenlivá (a současně vlastně naprosto doslovná) sranda asi nemohla neprosadit. A s ohledem na naprostou univerzálnost Beanovy legrační stupidity je naprosto pochopitelné, proč se anglický komik Rowan Atkinson díky Beanovi stal globální hvězdou... hvězdou, jejíž popularita musí být vytěžena velkým filmovým průmyslem. Druhý celovečerní snímek s Beanem na plakátech, komedie Prázdniny pana Beana, velmi pěkně ilustruje, jak taková filmová těžba televizní zlaté žíly vypadá – a potvrzuje, že to není hračka. Bean se ve své nové komedii vydává na cestu přes Francii – v charitní loterii totiž vyhrál vysněnou cestu k móři, do Cannes. A každému, kdo kdy Beanovi alespoň trochu propadl, musí být jasné, jak širokým polem pro Beanovu kreativitu taková Francie je. Vzhledem k tomu, co Bean dokázal zvládnout v prostoru jediné místnosti. Bean bude čelit francouzské stravě a Francouzům, pařížským nádražím, rychlovlakům, omylem odloučí malého ruského chlapce od jeho otce a rozhodne se chlapci pomoci, zamotá se do natáčení slavného amerického režiséra, stopne si budoucí francouzskou hereckou hvězdu... a nakonec – díky tomu, že si svou cestu beanovsky pitomým způsobem natáčí na malou videokameru – zasáhne na festivalu v Cannes do dějin kinematografie. Tento Beanův prázdninový příběh má jednu zásadní vadu na kráse – nechť je tvůrcům odpuštěna zatraceně omezená kreativita, co se gagů týče (nejvynalézavější je zapojení záběrů videokamery do děje), ale rozhodnutí udělat z Beana

„rodinnou komedii“, tedy film dojemný a smyčcem podbarvený, by se mělo trestat bičem. Vrcholným „děsběsem“ je v tomto směru závěrečný dojímavý plážový chorus, kdy všechny postavy – pěkně vespolek a s něžností v očích – pějí píseň... Přímočará nadsázka? Postmoderní chtip? Bezradnost? Zdá se, že cé je správně. A to je zlé. Vtip, utopený v opakování starých fórů i v naprosto zbytečném „rodinném dojetí“, je zkrátka ze tří čtvrtin pryč. A to, co zůstává, by uživilo leda jednu televizní epizodu. Pan Bean by si tedy asi opravdu měl dopřát prázdniny – a na pláži by zasloužil zůstat co nejdéle. Bez diváků, sám, na rekreaci. A do srandaakce by se měl vrátit, až bude čerstvý – a nejlépe ve společnosti Richarda Curtise a dalších svých původních scenáristů. Jinak snad raději vůbec... Jan Tonkovič

Veselé Vánoce Když mi bylo asi šest let, rodiče mi zrušili Vánoce. Strašně jsem se těšila na Ježíška a je napadla výborná věc – nechají mě trošku vytuhnout. No jo, jenomže já jsem to napětí nějak neunesla, protože už dopoledne Štědrého dne u nás bývá každoročně dost vypjaté. Seděli jsme u večeře, ale řekli mi, že Ježíšek přijde, až dohoří taková vysoká svíčka na stole. Dobrých patnáct minut jsem to vydržela, ale svíčky neubývalo. Tak jsem chytla hysterický záchvat, jak to děti obvykle dělávají, a tak mohutně jsem se vztekala, že jsem padla únavou a probudila jsem se až někdy k ránu. Prostě Vánoce na houby. Ale podobně je to u nás každý rok. Čím jsem starší, tím mi naše Vánoce připadají jedinečnější a směšnější, ale když jsem byla ještě hodně malá, bylo pro mě Vánoční dopoledne dost strastiplné. A proč vlastně? Každý rok se můj otec ujme stavění stromku, ale není to jako v normálních rodinách, kdy tatínek postaví v rodinném kruhu v klidu dřevinu do stojanu, u nás to probíhá takhle:


Tatínek se ráno probudí jako normální člověk, pak se však něco stane. Mamka prohlásí, že jde postavit strom, načež otec předstírá gentlemanství a dá se do díla sám. Při odnášení stromku z balkónu se popíchá, zalepí se celý smůlou a obvykle něco rozbije. Potom si vezme do ruky nůž, aby odstranil ze stromku síť, ve které je zamotaný (nejdřív stromek, potom otec), přičemž se z elegancí jemu vlastní bodne do ruky. Jako správný ortoped odhodí použitý nástroj stranou. Začíná jít o život. Bob, náš pes, se schová pod sedačku a máma a já nezúčastněně přihlížíme. Krátce po tom, co tatínek odstraní ze stromku všechnu umělou hmotu, začne velmi sprostě nadávat, neboť zjistí, že nemá na stromeček stojan. Jde pro něj do skříně. Otevře horní dvířka a těžký kovový stojan mu vypadne na hlavu. Načež si všichni sousedé vyslechnou půlhodinový monolog sprostých slov, během kterého se tátovi podaří strom tak nějak „znásilnit“ do stojanu. Obvykle stojí značně nakřivo. To už je můj otec rudý vzteky. Při snaze o narovnání stromečku jej zlomí vejpůl, ale co už, konečně stojí rovně. Můj otec bere stavění stromečku jako osobní útok proti své existenci. Na závěr svého veledíla hodí silou na zem vše, co drží zrovna v rukou. Několikrát se mu už podařilo naprosto precizně zarazit šroubovák do naší krásné plovoucí podlahy. Jednou do Boba, těžko říct, zda to bylo omylem. Když jsem byla menší, já i moje matka jsme tento rituál těžce nesly. Já jsem brečela, matka vypadala na rozvod, ale jak šel čas, otupěly jsme. Letos už jsme se mu dokonce i smály a ze stavění stromku výše uvedeným způsobem se stala štědrodenní tradice. Skoro každý rok přemýšlím, proč to otec dělá. Myslím, proč se tak vzteká, vždyť je to jenom strom. Je to jenom strom! Ale pro něj to v tu chvíli znamená celý svět. Nevidí nic jiného, než ten strom. A i když je v tom dřevina nevinně, vybíjí si na ní vztek. A takhle to dělá v životě spousta lidí. Někteří lidi se rozčilují opravdu kvůli úplným ptákovinám.


16. května 2007

-6Stála za mnou jednou v obchodě paní. Prodavačce došel papír v pokladně a madam začala hulákat na celý obchod, brala nedostatek papíru jako spiknutí, zrudla vzteky a skákala metr do vzduchu. Celému supermarketu dala vědět, že jí ujede JEJÍ autobus! Katastrofa! Další jede až za půl hodiny! A vůbec. Kolik je mezi námi lidí, kteří kvůli ztracené půlhodině zbělají vzteky. Mě by jenom zajímalo, co vlastně v životě člověka znamená, ta půl hodina. Lidi pořád říkají, že něco „musí“. „Musí“ být včas v práci, „musí“ jít do školy. Ale nemusí. Člověk se tak strašně lehce dostane do situace, kdy nic nemusí. Vlastně do situace, kdy nemůže. A až když je na všechno pozdě, si lidé uvědomují, kolik z toho, co dělali, vůbec nemuseli. Šlapou si po štěstí, když se kvůli všemu rozčilují. Jak moc měli za celý život času, i když říkali, že žádný nemají. Co kdyby pro váš už žádné zítra nebylo, museli by jste dnes do práce? Iva Kocourková

Joss Stone:

Inroducing Joss Stone recenze Zpěvačce, které byste stěží tipovali teprve dvacet, Joss Stone právě vychází nové album – „Introducing Joss Stone“. Je to již její třetí album v řadě a najdete na něm podobně líbivé rytmy soulu jako na předchozích dvou albech. Záměrně říkám podobně, jelikož Joss změnila na nové desce nejen svou vizáž, ale i od čistého soulu se posunula spíše do neosoulu a RnB, vracejícím se do 60. let, ovšem s přesahem do naší doby. Joss měla svou desku téměř celou ve vlastní režii. Přispěla textem na všech třináct písní a své slovo měla i u skládání hudby. Obsahem se celá deska točí okolo lásky, zejména vztahu muže a ženy. Placka se dobře poslouchá a je výborná k relaxaci. Pohodové tóny, výrazný a úchvatný zpěv Joss Stone, když si pohravá se svým hlasem, intonací a střídáním poloh a téměř nikdy nezní stejně, vás jistě potěší. Svou míru na úspěchu desky má jistě i producent

Raphael Saadig, který také produkoval úspěšné desky Christiny Aguilery a Amy Winehous. Joss Stone (vl. jménem Joscelyn Eve Stoker) se narodila v Doveru v Anglii, ve znamení berana. K hudbě se dostala, když vyhrála soutěž „BBC Junior Star For a Night“, kde si jí všimli producenti a jako čtrnáctileté ji nabídli nahrávací smlouvu.

Poprvé oslovila posluchače v šestnácti letech albem „The Soul Session“, kterého se prodalo více než dva milióny. Druhé album „Mind, Body & Soul“ vydala rok poté a díky němu se stala nejmladší vítězkou britské hitparády. Ve svých 17 letech předstihla i Avril Lavigne, která byla o měsíc starší. Někteří srovnávají Joss Stone s Janis Joplin, Gladys Knight nebo Arethou Franklin. Recenzované album vyšlo 6. března 2007. Na coveru byla zahalena jen v bodypaintigu a s novou vizáží se opět snaží prorazit. Na hudebních stanicích jí už nějakou dobu hraje klip k pisničce Tell Me' Bout It. Deska, kde Joss představuje sama sebe, určitě stojí za to, abyste si ji poslechli. Petra Holbíková Bloodhound Gang - Hefty Fine recenze Když v roce 1999 vyšlo album „Hooray For Boobies“, znamenalo to pro Bloodhound Gang zařazení mezi pop-rockovou elitu. V každém rádiu jste mohli slyšet píseň „Bad Touch“, a když jste si zapnuli televizi, tak ani v žádné hitparádě nemohl tenhle singl chybět. Jednoduchá chytlavá hudba s pro-


vokativními texty a chvílemi ještě provokativnějšími klipy slavila úspěch a nikdo netušil, že na další album se bude čekat dlouhých šest let. Po uvítání, kde se frontman Jimmy Pop naváží do Eminema, nás čeká nejtvrdší píseň na celém albu, a to „Balls Out“. Hned u další, pilotním singlu „Foxtrot Uniform Charlie Kilo“ se skupina představuje v nejlepší světle. Opět chytlavá melodie a nutná dávka recese - jaké slovo vám vznikne, když si vezmete první písmena ze slov v názvu skladby? Ale největší překvapení teprve čeká, a to v „I'm The Least You Could Do“, která by víc než do rockové hudby patřila do taneční. Do téhle chvíle by se mohlo zdát, že album bude hodně různorodé. Ale o přesném opaku začnou přesvědčovat další písničky, které dokazují, že se skupina za těch šest let vůbec nezměnila a to, co hráli před tehdy, hrají i dnes. Pokud bychom většinu písní přidali do minulého alba, padly by tam jako ulité. Tohle jako kdyby si Bloodhond Gang uvědomili, a proto taneční „Uhn Tiss Uhn Tiss Uhm Tiss“ a „No Hard feelings“ zní jako velice milé zpestření. Pavel Býček

Hodnocení: 7/10 Tracklist: 1. Strictly For The Tardcore, 2 Balls Out, 3. Foxtrot Uniform Charlie Kilo, 4. I’m The Least You Could Do, 5. Farting With A Walkman On, 6. Diarrhea Runs In The Family, 7. Ralph Wiggum, 8. Something Diabolical, 9. Pennsylvania, 10. Uhn Tiss Uhn Tiss Uhn Tiss, 11. No Hard Feelings


16. května 2007

-7Jedi Mind Tricks – Servants Servants In Heaven, Kings In Hell vajec o Velikonocích byla zřejmě i je podle mě dost dobré album, skutečnost, že vejce se nesměla jíst In Heaven, Kings In Hell recenze Jedi Mind Tricks popáté. Bez ostychu přiznám, že jsem se na tohle album těšil jak malé dítě na Vánoce. Přece jen když vychází album kapele s dvěma klasikami, musí se očekávat něco bombastického. A jak to tedy vypadá? Na první poslech se nejedná o nic nového. Vítězná sestava se sice nemění, ale přijde mi, že Jedi Mind Tricks už trochu vykrádají sami sebe – stejné samplované hlasy v refrénech či začátcích skladeb a opakující se motivy. Několikrát jsem měl během poslechu pocit, že „tohle jsem od nich již jednou slyšel“. Servants In Heaven, Kings In Hell zní jako kombinace Visions OF Gandhi s trochou Legacy Of Blood (předchozí alba).

škoda jen té jednotvárnosti. Pavel Býček Hodnocení: 9/10 1. Intro, 2. Put Em In The Grave, 3. Suicide, 4. Uncommon Calor: A Vietnam Story feat. R.A. The Rugged Man, 5. A Blood Red Path, 6. When All Light Dies, 7. Serenity In Murder, 8. Pariah Demise (Interlude), 9. Heavy Metal Kings feat. Ill Bill, 10. Shadow Business, 11. Triumph and Agony (Interlude), 12. Razorblade Salvation, 13. Outlive the War feat. Sean Price & Bloc Mc Cloud, 14. Gutta Music feat. Reef The Lost Cause & Chief Kamachi, 15. Temples of Ice, 16. Black Winter Day NAŠE KOMENTÁŘE

„Procházkové“ Velikonoce

To neznamená, že Jedi Mind Tricks udělali špatné album, to určitě ne, jen prostě nepřicházejí s ničím novým, na druhou stranu tenhle styl se bude ještě dlouho líbit, takže se nelze zase tak divit. Najdete tu několik výborných skladeb v čele s Uncommon Valor s hostujícím RA The Rugged Manem. Ženský vokál, nálada Violent By Design a příběh o válce ve Vietnamu jsou přesně tím typem pecek, kterými by Jedi Mind Tricks měli fandy zásobit. Další hitovka je pak jasně monstrózní Heavy Metal Kings, kde se objevuje Ill Bill. K tomuto tracku byl také natočený videoklip. I dál jsou tady tracky, které jsou podle mne kvalitní – jako třeba A Blood Red Bath nebo Shadow Business. Dojem ale poněkud kazí jejich podobnost se skladbami z dřívějška.

sloupek Jak jsou na tom vůbec Velikonoce? Jsou to svátky vítání jara, pletení tatarů, barvení vajíček, nebo už jak jsou to pro spoustu lidí jenom volné dny, které většinou stráví někde v přírodě ne-li v horším případě zavření doma nebo „procházkami“ po supermaketech? V minulosti, zhruba před 3500 lety dali kananejskému svátku jara zcela nový význam Židé svým svátkem Paschy: oslavou vyvedení a osvobození židovského národa z egyptského otroctví. Odtud pochází židovský název Velikonoc „pesach“ = uchránění, ušetření. Před dvěma tisíci lety pak Velikonoce dostaly současný význam Kristovou smrtí a zmrtvýchvstáním. Křesťané rozpoznali v tajemství Velikonoc opravdové jaro: život je silnější než smrt. Strnulost hrobu je proměněna v kvetoucí zahradu. Skrze vzkříšení objevujeme ve svém těle a v duši nový život. V průběhu let se začaly vyvíjet i tradice spojené oslavou příchodem jara, jako je například beránek (který je symbolem Ježíše Krista) nebo vajíčko (obsahuje zárodek života a bylo v mnoha kulturách symbolem plodnosti). V souvislostí s lidovou tradicí vznikl zvyk malovat vejce, důvodem pojídání


v postní době. Zajíček má zřejmě původ v pohanských rituálech oslavující příchod jara. Pomlázka (v různých moravských a českých nářečích také mrskačka, šlehačka) je, když chlapci na Velikonoční pondělí šlehají děvčata. Za „odměnu“ od děvčat dostanou kraslice. A kolik z těchto tradic, jež se vyvíjely roky, jsou ještě dnes dodržovány? Snad už jenom to obcházení s tatarem po nejbližší rodině - a to už jenom pouze symbolicky. Mnoho tradic je dodržováno ve velké většině jenom křesťany. Nevěřící v mnoha případech jenom upečou beránka a vyjdou si na vycházku nebo odpočívají. Ale záleží asi na každém člověku, jak se rozhodne strávit velikonoční svátky jara. Jana Žůrková

Přehlídka „krásy“ Tak jsem se zase jednou dívala na Miss ČR. Koukaly na mě hubené, vyumělkované, ale dnešním nárokům asi vyhovujíci dívčiny tak od sedmnácti do třiadvaceti let. Mohli jste si vybrat od přírodních blondýn, hnědovlásek, jedné zrzavé až po „peroxidové“ krasavice. No prostě pastva pro oči! Soutěž sestávala z klasických disciplín, jako jsou volné minutovky, kdy se krásky natřásaly a předváděly své umění. Něco bylo fajn, ale z něčeho mě doslova „bolely bulvy“. Nicméně pojďme dál. Následovala tradiční a asi hlavně u pánů nejočekávanější část večera. Promenádovaly se mi před očima vychrtlé tyčky, snad pár jich mělo prsa a částečně i boky aspoň trošku naznačující, že jde o ženy. Myslím, že tato část soutěže je asi nejvíce terorizující pro dospívající dívky, které se mermomocí snaží být taky takovými „ikonami módy“ a ze všech stran jsou bombardovány kostnatými modelkami. A když už náhodou nějaká ta misska vlastní bujné tvary, je stejně „ošmidlána“ aspoň počítačově, než tedy zvládne ten dlouhý a drsný maratón hubnutí. Pak je ovšem ready a může si plácnout s modelingovou agenturou a stát se vyhledávanou celebritou - a


16. května 2007

-8zase bude dělat ikonu pro mladší generaci, která ale nevidí, co za tím vším je. Ale to jsem odbočila, vrátíme se k tomu, čím pokračovalo večerní finále. Následovala totiž zajímavá intelektuální debata missek s komentátorem. Protože, jak je nám známo, taková správná Miss musí být krásná, hubená, chytrá a hlavně chtít pomáhat charitě, kde jinde že. No a tak většina missek odpovídala mdlým naučeným hlasem své předem připravené odpovědi, které povětšinou obsahovaly chuť pomáhat a být s rodinou a tak podobně. Neříkám, že to je špatné, naopak, je to super, že se i takové osobnosti chtějí angažovat v různých charitativních společnostech, ale když to teda slibují, tak proč to potom nedělají? Dost mě taky štvaly ty naučené odpovědi, neříkám, že bych zvládla se postavit před tisíce diváků a popovídat jim, co mi právě přilétlo na mysl, ale proč teda dávali dívčinám na rozmyšlenou půl minuty a ony poté odpapouškovaly svou větu či dvě. To měli říct rovnou, že je to jenom o tom zapamatovat si, ke které otázce patří která odpověď! A ještě poslední věc si neodpustím. Také se vám zdálo, že jste za posledních pár měsíců viděli dvojmo? Ale nebojte, je to jenom rivalita mezi zdánlivě stejnými, ale pro organizátory samozřejmě úplně rozdílnými, soutěžemi. Prostě peníze jsou všude a s tím už asi nikdo nic nezmůže. Petra Vaumundová

Hromadná doprava Felix Holzmann (komik): „Celou cestu tramvají jsem stál na jedné noze, která ještě ke všemu nebyla vůbec moje.“ Takové i jiné špatné zkušenosti s hromadnou dopravou nezřídka potkávají denně mnohé z nás. Vše začíná, když přijde cestující na autobusovou zastávku. Stoupne-li si jako slušný člověk za ostatní cestující, riskuje to, že už se do autobusu nedostane, protože ti, co přijdou po něm, nejsou tak vychovaní a snaží se dostat co nejblíže k místu, kde zastaví

autobus. Nemluvě o tom, že musí dávat pozor, aby nešlápl do slin, které někteří mladí vylučují z úst na zem. A při troše štěstí jste rádi, že vám někdo v tomto zástupu nepropálí oblečení cigaretou. Další zážitek nastává, když přijede autobus o deset, někdy i dvacet minut později, než mu ukládá jízdní řád. Cestující – jak se dav, který se valí na otevřené dveře, nazývá – se snaží mezi sebou protlačovat, aby byli co nejdříve uvnitř autobusu. Pokud se všichni, kteří na zastávce čekali, dostanou do autobusu, můžou říci, že měli štěstí, protože řidič nemilosrdně zavře dveře a řekne: „Ostatní jeďte dalším spojem!“ To ale teprve zážitek z jízdy autobusem začíná. Musíte si dát pozor, kdo okolo vás sedí nebo stojí. Řidič je schopen vzít i naprosto opilého cestujícího, a tak si musíte dát pozor, aby vás neobdařil svým obsahem žaludku. Máte-li štěstí, sednete si za cestujícího, který se týden nemyl, což poznáte svým čichem. V tu chvíli se snažíte během cesty moc nedýchat, abyste dojel ve zdraví do své cílové stanice. Další hrůzou jsou cestující, dožadující se místa k sezení, z jejichž úst často slýcháme: „To je ale dneska mládež!“ Pokud se poštěstí, že s vámi nejedou podnapilí nebo nemytí spolucestující, vynahradí vám to pak jedinci z řad dnešních teenagerů. Jsou schopni dát vám svoje nohy až na hlavu a mají z toho velkou radost. Jsou-li napomenuti, pošlou člověka do nejmenovatelných míst. Řidič pouze řídí a o tom, co provádějí cestující, radši neví, protože napomene-li někoho ihned, je na něho poslána stížnost na ředitelství jeho firmy, a tak přijde o prémie. Proto jsme rádi, že nás bez nehody doveze do naší cílové stanice a děkujeme, že nás cestou někdo nepokopal, neudusil svým nepříjemným pachem a přinejhorším nepozvracel. Pokud se vám nic takového nestalo, si můžete říct, že cestování hromadnou dopravou je vlastně zábava. Lenka Hradilová


Pokuta glosa Nedávno jsem byla s kamarádkami ve městě, a protože bylo konečně krásné počasí neodolala jsem osvěžující barevné zmrzlině. Pospíchaly jsme, a tak jsme po chvíli naskočily do hromadné městské dopravy i s malým kornoutkem a ještě menším zbytkem krémového ledu. Zřejmě nás zaregistrovala revizorka a nastoupila nenápadně předními dveřmi s námi. Okamžitě zamířila naším směrem, trolejbus byl totiž téměř prázdný, s výzvou k předložení jízdenek. Ani v nejmenším mě nenapadlo jedním kousnutím zmrzlinu zlikvidovat a v klidu jsem hledala kartičku MHD. Bez lístku či předplatenky si nedovolím do autobusu nastoupit, ačkoliv jízdné není vůbec levná záležitost. Pokuta je totiž ještě mnohem dražší než tříměsíční lístek, tedy zbytečný risk… A tak není divu, že sem se nějak nemohla smířit s tím, že ačkoliv platím celý svůj studentský život předražené jízdné, bez jediného vynechaného dne, dostanu pokutu 1000 korun za pěticentimetrovou křupavou oplatku naplněnou jedním gramem osvěžující dobroty. Klára Janíková

Volba povolání úvaha Volba povolání je záležitostí, která se týká nás všech a „zpříjemňuje“ nám život už od samých počátků školního věku. Rodiče neúprosně sledují prospěch svých ratolestí a babičky a dědečkové se už těší, až z nás budou inženýři nebo doktoři, ke kterým ke stáří tak tíhnou. Dělají ale to všechno jenom pro naše


16. května 2007

-9dobro a opravdu ví, co je pro nás nejlepší? Nemáme snad také právo na svobodné rozhodnutí a lehké usměrnění vznosných ideálů našich drahých rodičů? Řekl bych, že většinou ano, a pokud nemáme v plánu promrhat všechny své schopnosti a šance, jistě by to pak měli drazí rodiče pochopit. Násilím se nikdy nic nevyřešilo a psychickým nátlakem vznikají většinou nesváry a následně pak pravý opak toho, čeho chtěl onen trapitel dosáhnout. Jak ale potom mohou rodiče nenásilně, a přitom účinně ovlivnit naši budoucnost? Záleží jim na výši našeho výdělku, nebo na našem úspěchu a dobrém jméně, které si jednou můžeme vybudovat? Pokud jim bude skutečně ležet na srdci naše štěstí, jistě nás klidně budou podporovat v tom, v čem jsme dobří, co nás baví a co bychom opravdu chtěli dělat. Vždyť naše rozhodnutí je částečně stejně výsledkem výchovy, kterou nás naši blízcí po mnoho let obdařovali. Nemělo by tedy našim rodičům spíše záležet na tom, jací jsme a jak se o sebe dokážeme v životě sami postarat? Není pak naše uplatnění ve společnosti jistější, než kdyby se maminkám a tatínkům na chvíli splnil jejich pradávný sen o povolání jejich potomka? Myslím si, že rodiče stejně později ocení spíše to, že je jejich ratolest poctivá, pracovitá a úspěšná ve svém oboru, a možná se jim ještě uleví, že jejich dítě šlo svou vlastní cestou, a oni teď nemusí nést odpovědnost za případný životní neúspěch s nedozírnými traumatickými následky. Musí být snad následníci rodu vždy úspěšnější než jejich předkové a vede opravdu neustálá honba za penězi, vyšším postavením nebo lepším místem ke spokojenosti, je tím správným předpokladem pro proslavení té či oné rodiny a zároveň zachování všech důležitých morálních hodnot? Pochybuji. Spousta lidí ještě vykonává povolání, které je baví, a i když nejsou vždy se vším spokojení, nevyměnili by je za žádné jiné. Spokojení a pracovití lidé vždy tvoří zdravý základ společnosti a ani je nenapadne, aby

si ještě přivydělávali nezákonnou činností a ocitali se tak na šikmé ploše, kam můžou lehce sklouznout lidé, kteří byli celý život někam postrkováni přehnanými nároky svého okolí a kteří potlačovali své vlastní životní sny a cíle. Jiří Podhajský ZE SPORTU

Boje v NBA právě začaly.

T-Mac zařídil výhru nad Jazz. Houston vs. Utah - 84:75 (stav série 1:0) Včera v noci konečně začalo playoff v zámořské NBA. Zajímavý zápas byl odehrán v Houstonu, který hostil tým Utah Jazz. Tato série je podle expertů velmi otevřená v západní konferenci a budou rozhodovat detaily. Vítěz by mohl pomýšlet na finále, ale to je ještě předčasné. Tracy McGrady netrefil za první poločas ani jednu z šesti střel z pole, a zaznamenal pouhý bod sám přiznal, že byl v úvodu zápasu až nečekaně nervózní. Ve druhé půli ale ze sebe nervozitu setřásl a předvedl vynikající výkon - za třetí čtvrtinu nasázel do koše hostů 16 bodů, když přestřílel celý tým Utahu dohromady a pomohl Houstonu otočit zápas. Na superstar Tracyho McGradyho je po sérii neúspěchů v minulých letech vyvíjen velký tlak od veřejnosti i kritiků, protože Houston Rockets nepřešli přes 1. kolo play-off od roku 1997. Rockets měli po celý zápas oporu v Yao Mingovi, který zaznamenal 28 bodů a 13 doskoků, McGrady, který dosud nikdy nevyhrál sérii play-off, nakonec nastřílel 23 bodů. Rozehrávač Rafer Alston téměř dosáhl triple-double, když zaznamenal 9 bodů, 11 doskoků a 8 asistencí. Houston, který prohrával o bod po první čtvrtině, trefil jen 2 ze 13 střel ve druhé čtvrtině a v poločase prohrával 33:42. Od většího propadu ho zachránilo 7 trestných hodů Yaa. Ještě ve třetí čtvrtině Utah vedli 49:41, ale pak McGrady nastřílel 7 bodů během šňůry 8:2 a přiblížil Rockets na rozdíl jediného koše. Za stavu 54:53 pak hosté


nepochopitelně zahodili jasnou šanci z rychlého protiútoku a Alston přes celé hřiště našel Yaa, který poslal domácí do vedení. McGrady v závěru přidal rychlých 5 bodů a Houston odskočil na 59:53. Hosté trefili za celou třetí čtvrtinu jen 4 střely z pole, zatímco sám McGrady měl střelbu 7/8. V úvodu 4. čtvrtiny Jazz dvakrát snížili na rozdíl 2 bodů, ale Rockets pokaždé odpověděli. Alston a Luther Head trefili dvě trojky za sebou a zvýšili na 71:63 - Jazz už poté výhru Rockets výrazně neohrozili. Za Utah podal navzdory špatné trojkové střelbě velmi dobrý výkon rozehrávač Deron Williams, který ve svém prvním životním utkání v play-off málem zaznamenal triple-double (15 bodů, 9 doskoků a 9 asistencí), Derek Fisher přidal také 15 bodů, Carlos Boozer skončil na 11 bodech a 12 doskocích, když trefil jen 4 ze 17 střel. Druhý zápas je na programu už v pondělí opět v Houstnu a můžeme se těšit, jak se tato vyrovnaná série bude vyvíjet dále. Ze hry bylo poznat že Rockets mají zkušenější tým a v klíčových okamžicích měli pod kontrolou i doskakování, které je jinak parketou silového Utahu. Petr Zavadil

Nový atletický stánek

v Horní Lidči

zpráva Na východní Moravě se nedávno rozšířil již tak hodně rozlehlý sportovní areál o čtyřsetmetrový tartanový ovál určený především pro atletické účely. K dispozici je čtyřdráha a další sektory, které jsou určeny například pro skok vysoký, skok daleký, hod oštěpem atd. Trávník uprostřed je přírodní a jsou v něm zabudovány fotbalové branky, díky čemuž se dá očekávat využití i pro jiné sporty, než je atletika. K slavnostnímu otevření zde místní uspořádali atletické závody se sešlo mnoho mladých nadějných sportovců, jejich trenérů, ale i zvědavě přihlížejících fanoušků. Kolem desáté hodiny se všichni účastníci seřadili na trávníku a po proslovu


16. května 2007

- 10 starosty města byla přestřihnuta páska a stadion byl pokřtěn. Následovaly již zmíněné závody, které se konaly za pěkného počasí, takže výkony všech závodníků byly výborné a dočkali jsme se mnoha napínavých chvil, když závodníci dobíhali do cíle. Petr Zábojník

Tomáš Poznar - žák 3. D Záliby: sport, rodina, přátelé Oblíbené pití: pivo a broskvová Televizní pořad: Magazín Premier League Učitel: Přemysl Šil Životní motto: „Kdo by chtěl mít něco, co ještě nikdy neměl, bude muset udělat něco, co ještě nikdy neudělal!“ Úspěšný, cílevědomý, pracovitý, zdravě sebevědomý a neustále rozesmátý. Pomalu ale jistě s mu začíná plnit sen – stát se profesionálním fotbalistou. V 18 letech dostává šanci v mužské kategorii. Fotbalu dává vše - trochu víc než škole, což u některých kantorů vzbuzuje pobouření a nelibost. Jak sám říká, ne se všemi je zadobře, ale uznává, že u některých si za své problémy může sám. Rozhovor s člověkem, který zajistil vítězným gólem ve finále mistrovství České republiky naší škole primát ve futsale, o škole, holkách, sportu a jiných tématech si můžete přečíst, a poznat tak jeho názory právě zde: Tomáši, jsi čerstvý mistr České republiky ve futsale, jaké máš pocity? Tak pocity jsou to skvělé je to veliká zkušenost, protože jsme za tím celou sezonu šli a vyšlo to - tak jsme všichni moc rádi! Byl to náš cíl, který jsme splnili. Ty ale hraješ fotbal, takže vlastně futsal je pro tebe taková okrajová záležitost, dá se u tebe srovnávat tenhle úspěch s fotbalem? Fotbal je určitě něco jiného, ten je pro mě prioritou, ale futsal je prostě priorita na škole, a plním si tímhle vlastně závazky ke škole. To, že jsme mistři republiky, je pro nás fantastické prostě takovej bonus, ze kterého mám velkou radost. Vstřelil jsi vítěznou branku ve finále, čímž jsi prakticky našemu

gymnáziu zajistil primát v celé republice ve futsale. Myslíš si, že se trošku změní tvoje postavení ve škole třeba u učitelů? Myslím, že vůbec ne, protože polovina učitelů vůbec neví, že jsme něco vyhráli. A taky to není důležité, kdo dal vítězný gól, protože pochvalu si zaslouží celé mužstvo. Dostali jsme se ke škole, jak hodnotíš většinu učitelů na této škole? (dlouhé přemýšlení) No spíš blbě, no. Protože s některými nemám moc dobré vztahy - radši nechci jmenovat, ale někteří jsou vyjímkou a jsou skvělí! Čím si myslíš že to je, že nemáš dobré vztahy? Na čí straně je chyba? U některých je to moje chyba, u některých jejich chyba. Víc už bych se k tomu nevyjadřoval. Máš nějaký vzor? Třeba v učitelích, kamarádech nebo ve fotbalistech? Vzor má určitě každý člověk, ať sportovní nebo osobní. Můj vzor je Thierry Henry. Sleduju jeho zápasy a jeho góly, jeho rychlost a chladnokrevnost je skvělá... Pořád si na něj hraju. V osobním životě je pro mě číslo jedna dědeček a táta... V jakém kolektivu se cítíš dobře? Těch kolektivů je hodně... Skvělý kolektiv byl teď na futsale - i v šatně si s klukama rozumíme a je sranda, i když spory jsou na denním pořádku. Mám rád, když s klukama jdem sednout třeba na pivo. To jsou skvělé zážitky, o kterých mluvíme dlouho! Jaká holka tě zaujme na první pohled? Otočím se ze zvědavosti za pěknou holkou.... Mám rád, když je holka inteligentní a vtipná. Ostatní u ní poznáváš časem, když chceš!! ;-) Má každá holka, která by měla zájem, šanci se s tebou nějak sblížit? Skamarádit jo, ale sblížit asi každá ne. Co v životě nesnášíš? Tak to je pro mě jasné.!! Neberu lidi, co mě hnusně podrazili, to jsem nepříčetný... A samozřejmě lži nejsou dobrý - srandičky klidně, to


je v pohodě, ale lež je hnusná. Těch věcí je víc, ale tohle je asi zásadní. Co rád děláš ve volném čase? Volného času je sice málo, ale snažím se ho využívat maximálně: sportem, různým adrenalinem, rád chodím mezi lidi, v rodině. Jaké jsou tvoje plány do nejbližší budoucnosti? Udělat maturitu: to hlavně! A pak vypadnout ze Zlína, buď za sportem, anebo za školou... Je něco, co bys na sebe „prásknul“ na závěr? Prásknul? Jsem průserář od narození! Ale teď už jsem klidnější. Možná jsem zmoudřel. Připravil: Tomáš Motal

Mistrovství ČR a nominace na MS 2007

zpráva Dne 25. března 2007 se ve sportovní hale v Kladně uskutečnil závod ve sportovním aerobiku a fitnes teamech. Závod probíhal formou jednoho kola. Účastnili se nejlepší závodníci předchozího týdne, ze semifinále, které proběhlo v Luhačovicích. Vybavení sportovní haly pro velké finále překvapilo nejen soutěžící, ale i diváky. Vyvýšené podium osvětlené ze všech stran, speciální plocha a skvěle postavené hlediště bylo útočištěm pro všechny přítomné. Závodilo se o sto šest a sportovci podávali na pohled neuvěřitelné výkony. Bojovali tělem i duší, přeli se o každou setinku bodu, která byla rozhodující! Z každé soutěžní kategorie postoupily tři týmy na Mistrovství světa ve Španělsku, které se bude konat 8. - 15. května v Costa Brave. Mimo závodní kluby z Čech postoupil i jeden moravský team z Aerobik klubu Zdena Zlín. Všem sportovcům přejeme spoustu úspěchů jak na Mistrovství Evropy, tak v budoucí závodní kariéře! Zuzana Sedlářová

Dominik Mračko: „Bez volejbalu pre mňa život nie je…“ Tento pětadvacetiletý profesionální volejbalový hráč ze Šaľe mi


16. května 2007

- 11 umožnil, abych mu položila pár otázek, týkajících se sportu, kterému se věnuje již řadu let. Rozhovor s ním byl velmi příjemný a přátelský, a tak bych se s vámi o něj ráda podělila.

pokiaľ to je možne, niekde v zahraničnom týme Předešlou sezónu jste hrál ve Zlíně. Jak se vám tam líbilo? Byl jste spokojen s českým volejbalem? Bola to pre mňa nová skúsenost, českú ligu som vyskúšal poprvýkrát. Páčilo sa mi, v klube mi vychádzali v ústrety, akceptovali to, že sa pripravujem hlavne na plážový volejbal, samozrejme nemohlo to ovplyvňovať moje výkony v týme Přesto největších úspěchů jste dosáhl v plážovém volejbalu. Kterých si konkrétně nejvíce ceníte? Najviac si cením víťazstvo vo finále majstrovstiev Slovenska 2006, hneď za ním je pozvánka od reprezentačného trénera do reprezentácie Slovenska, pretože predtým som nemal možnost hrať vrcholovo plážový volejbal. Súperi, nad ktorými v súčasnosti vyhráJak dlouho už se volejbalu vě- vame, boli predtým mojim vzorom. nujete? Od 3. ročníku na základnej škole, to je teraz už asi 15 rokov. Jak jste se vlastně k volejbalu dostal? Co vás k němu přivedlo? Najprv som hral futbal, o rok neskôr som skúsil volejbal - kamarát ma nahovoril, teraz by som mu za to mohol byt vďačný (úsměv). No začali sa mi kryť tréningy, musel som si vybrať, vybral som si volejbal. Myslím, že to bola A jaký je váš nynější vzor? správna voľba. Nemam vzor, mojim snom je poraCo se vám na volejbalu nejvíc líbí? ziť nejaký špičkový tým na vrcholVolejbal je pekná, dynamická hra, nom podujatí. pri ktorej treba rozmýšľať, preto sa V plážovém volejbalu máte stálého mi páči. No odmalička som bol partnera. Je těžké ho najít? Jak vedený k športu, takže som si našiel jste se seznámil s vaším současným v ňom záľubu a prijemné spestrenie spoluhráčem? voľného času Je ťažké nájsť partnera, s ktorým si Věnujete se jak šestkovému, tak i rozumiete herne a zároveň dokážete plážovému volejbalu. Kterému s nim tráviť volny čas, čo je v športoch, ako je plážový volejbal, z nich dáváte přednost? Momentálne hrám plážový volejbal, veľmi dôležité. Začiatkom minulej ktorý čím ďalej tým viac sezóny sme mali každý iného atraktívnejší pre divákov, obľúbili partnera, potom sme sa stretli proti si ho a chodia na zápasy v hojnom sebe, my sme vyhrali a po zápase pocte, pred takým publikom sa prišiel za mnou, či by sme to spolu veľmi dobre hrá, vlastne presne neskúsili kvôli tomu športovci športujú - pre Souhra vyžaduje mnoho tréninku, divákov. Mojou prioritou je plážový musíte se neustále zdokonalovat. volejbal, preto robím všetko pre to, Jak často trénujete? aby som sa počas zimnej prípravy Sezóna nám začína 4 až 6 týždňov čo najlepšie pripravil práve na leto, pred našim prvým medzinárodným


turnajom. V tomto období absolvujeme týždenne 10 až 12 dva a pol hodinových tréningových jednotiek...

Každý z nás má své sny. Jaké jsou vaše sny? Našim snom je prebojovať sa na Olympijské hry 2012 v Londýne. Co byste na závěr poradil mladým sportovcům, kteří se chtějí věnovat volejbalu na profesionální úrovni? Poradil by som hlavne rodičom, aby svoje deti odmalička viedli k nejakej športovej aktivite, aby boli už odmalička všeobecne športovo zdatní. Potom nebudú mať problém prejsť na iný šport, napríklad aj plážovy volejbal. A keď sa už stanú športovcami, tak poriadne trénovať, hlavne dodržiavať životosprávu a mať svoj ciel, pre ktorý budú ochotní urobiť maximum připravila: Lucie Bužková

...A nakonec: Pár tipů na dovolenou SCHLADMING Chtěli byste si pořádně zalyžovat, ale nevíte kde? Tak to bych pro vás měla jeden tip, a to je Schladming. Středisko se právem řadí v oblasti lyžování a snowboardingu v Rakousku mezi ty nejlepší; vždyť když se řekne Schladming nebo Ramsau, téměř každý si vzpomene na prestižní závody světového poháru v alpském a severském lyžování. V Ramsau se roku 1999 konalo mistrovství světa v severském lyžování. Pro běžného návštěvníka to znamená záruku prvotřídních sjezdovek a běžeckých tratí. Je úplně jedno, jestli upřednostňujete klasiku nebo freeride, nebo dokonce do kterých věkových či výkon-


16. května 2007

- 12 nostních kategorií patříte, tady si totiž každý najde to své. Samotné Dachsteinské Taury nabízí úctyhodný počet kilometrů (přes 160!), z nichž je valná většina spojena tzv. “4schaukel” (v překladu 4 houpačka - 4 vrcholy propojené sítí lanovek). Mezi čtyřmi vrcholy se nachází i slavný Planai. Dokonalost dokresluje ledovec Dachstein, který se tyčí nad oblastí a z něhož mimo jiné vedou parádní freeridy (pouze pro pokročilé). Lyžařské terény v této oblast jsou pro opravdové labužníky i pro milovníky dlouhých oblouků, protkané množstvím útulných hospůdek. Sjezdovky jsou vždy velmi dobře upravené a v případě nedostatku přírodního sněhu i dostatečně zasněžené sněhovými děly. Že lyžování a snowboarding v Rakousku není jen sjíždění svahů, potvrzuje i Schladming svým bohatým kulturním i společenským programem, takže pokud přemýšlíte, kam v zimě na dovolenou, tato oblast určitě nabízí alternativu jak skupinám hledajícím klid, tak pro aktivně strávenou dovolenou, a to nejen přes den. Záleží jen na správném výběru ubytování!

Schladming v kostce: ▪ nadmořská výška od 745 m.n.m. do 2700 m.n.m. ▪ 167 km sjezdovek (17 km černých, 100 km červených, 50 km modrých) ▪ 86 lanovek (2 velkokapacitní lanovky, 6 kabin, 23 sedačkových lanovek, 55 vleků) ▪ 250 kilometrů běžeckých tratí ▪ noční lyžování

▪ freeridy, snowpark, sáňkařská dá dostat jak lanovkou, tak i pěšky, dráha jak je komu libo.

KANÁRSKÉ OSTROVY Patříte-li spíš mezi lidi, co nemají rádi zimu, a raději dáváte přednost teplému počasí a lenošení na překrásných plážích, tak to jsou „Kanáry“ pro Vás jako stvořené. Kanárské souostroví tvoří sedm hlavních ostrovů vesměs sopečného původu. Leží v Atlantickém oceánu a od mateřského Španělska, k němuž i politicky patří, leží jedenáct set kilometrů.

Na kterýkoliv z Kanárských ostrovů se dá jet v kteroukoliv roční dobu, protože počasí je tu skvělé celý rok. V létě se teploty vzduchu pohybují mezi 24 až 30 °C (v červenci a srpnu třicítku i překračují!), v zimě je tu mezi 18 až 27 °C. Horší je to s vlnami, na některých místech si musíte dát pozor na silný příboj, který může být velice nebezpečný. Ve všech hotelech jsou ale bazény, některé jsou dokonce v zimě i vyhřívané, takže koupání si určitě užijete do sytosti. Kromě klasických vodních radovánek se můžete plně věnovat i dalším sportům, jako jsou tenis, turistika, cykloturistika, horolezectví, paragliding, golf… Jedním z nejoblíbenějších turistických cílů na ostrově Tenerife je vnitrozemská hora Teide. Pico de Teide je stále ještě činná sopka, která soptila naposledy v roce 1909. S úctyhodnými 3714 metry je třetí nejvyšší sopkou na světě. Nahoru se


připravila: Katarína Baďurová

Na koleně bez respektu! Třídní noviny studentů sportovní třídy 3. D Gymnázia a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky Zlín, náměstí T. G. Masaryka 2734-9. Redaktor: Mgr. Přemysl Šil. Vychází ve Zlíně 16. května 2007, náklad 35 výtisků.


16. května 2007

Když se řekne 3. D... sloupek

Recommend Documents