Kde je středočeské umění?

Kde je středočeské umění?

Krize Českého muzea výtvarných umění odhaluje komunikační propasti v české společnosti. Nebezpečný pád do nich hrozí nejen jedné kvalitní umělecké sbírce, ale i posledním zbytkům důvěry ve schopnost českých politiků vidět dál než na špičku svých krátkodobých a komerčních zájmů. Pro nekulturní veřejnost a masové turisty je ta budova na rohu Karlovy a Husovy ulice, v samém středu Královské cesty na pražském Starém Městě, pozoruhodná jedině tím, že část jejích výloh nečekaně přeruší plynulou řadu ruských a balkánských obchodů s cetkami a předražených restaurací nabídkou turistických krás Středočeského kraje a uměleckých výstav. Už za rohem to ale neplatí a výlohy téhož domu nabízejí jen o malinko lepší cetky: Muchovy obrázky masově reprodukované až do úplného vyprázdnění. Kdo by zvedl oči na fasádu, uviděl by skvostné štíty takzvané české renesance, kdo by do domu vstoupil, může projít vzácně zpřístupněné románské místnosti – reprezentační sály pražských měšťanů dvanáctého století, které se teprve dodatečně dostaly na úroveň sklepů, a tak se unikátně zachovaly. V tomto úžasném domě ještě poslední týdny sídlí České muzeum výtvarných umění. Už v červnu by se mělo otevřít v nově zrekonstruovaných rozsáhlých prostorách bývalé Jezuitské koleje v Kutné Hoře. Cosi se ale pokazilo: kulturní veřejnost podepisuje petice, diskusní fórum na webu muzea je přeplněno emotivními i podrobně argumentovanými stanovisky umělců, odborníků a známých osobností. Všichni útočí na nekompetentnost Středočeského kraje jako zřizovatele muzea, který podle nich barbarsky zbavuje Prahu důležité kulturní instituce jen proto, aby měl k dispozici potenciálně velice lukrativní dům v samém centru města. Umění všem! Název České muzeum výtvarných umění patří k typickým revolučním změnám. Nahradil název Středočeská galerie, jaký symetricky sdílely všechny kulturní instituce, založené zhruba podle sítě tehdejších krajů v polovině padesátých let. Kvalitní umění do všech regionů, ovšem pod přísným centralizovaným dohledem a co možná unifikovaným způsobem: jak typický příklad levicových ideálů realizovaných komunistickou byrokracií! Výsledky byly různé. Jestliže v Českých Budějovicích obdržela tamní galerie sbírky středověkého umění konfiskované z diecézního muzea a v Liberci či Ostravě pozůstatky kolekcí evropské úrovně po německých a židovských průmyslnících, jinde se stavělo na zelené louce a galerie se zaplňovaly podřadnou produkcí socialistického realismu. V šedesátých letech i za normalizace záleželo na krajských stranických tajemnících a na konkrétních odbornících v tom kterém muzeu, většina z nich ale dokázala nakupovat kvalitní tvorbu i od umělců v šedé zóně. To byl také případ dnešního ČMVU, které nyní díky tomu vlastní kvalitní sbírku českého umění druhé poloviny dvacátého století. Vzhledem k malým rozměrům výstavních místností a limitům, daným historickou stavbou, ovšem nemělo prostor pro více než krátkodobé výstavy. Před deseti lety se podařilo právě odvolanému řediteli, dlouholetému a zkušenému pracovníkovi muzea Ivanu Neumannovi, dosáhnout toho, že nejprve Ministerstvo kultury a posléze Středočeský kraj jako investoři podnikli nákladnou rekonstrukci obrovské prázdné budovy bývalé Jezuitské koleje v Kutné Hoře, hned vedle chrámu svaté Barbory. Muzeum nechtělo jen získat vyhovující zázemí, ale zejména otevřít Centrum umění – ambiciózní projekt zahrnující nejen stálé a proměnné výstavy, ale i workshopy a vzdělávací středisko, který by měl podle představ svých tvůrců přitáhnout

1/5


uměleckou aktivitu i diváky z celé střední Evropy.

Laskavý čtenář si jistě povšiml, že s osudem ČMVU sledujeme typické rysy vývoje české společnosti uplynulých desetiletí. Osobní nasazení generací, které ochraňovaly ostrůvky kulturně pozitivní deviace za minulého režimu, se transformuje v utopickou představu, že nová, svobodná společnost konečně vše docení. Že nebude hledět na peníze, když jde o skutečné hodnoty, byť jim rozumí a potřebuje je pouhý zlomek společnosti. Že kvalitní umění automaticky přitáhne dostatek návštěvníků i do města, které má přes statut památky UNESCO letité problémy s tím, jak sem dostat turisty z Prahy. Ostatně, kdo by se těm turistům divil, když spojení s Kutnou Horou zajišťuje přetížená silnice a hlavně vlaky horší kvality, které navíc nejedou až do města samotného: zkrátka, odlehlost od moderní dopravy a průmyslu, která zachránila historickou jedinečnost města, teď brání v tom, aby se stalo kulturní pobočkou Prahy, jakou je třeba Trnava vůči Bratislavě. Do Kutné Hory se hodí tak odstěhovat na klidný důchod; ani pracovníkům ČMVU se nechce z Prahy. Středočeský kraj jako zřizovatel už před dvěma roky nechal vypracovat odbornou studii rozvoje muzea, jejíž závěry přesně vyhověly jeho záměrům. Po řadě let se náhle zpětně zjistilo, že projekt je naddimenzovaný, muzeu stačí jen polovina obrovské koleje, druhou půjde využít například pro konferenční centrum s hotelovou kapacitou, a že drahocenná lokalita v Husově ulici se dá určitě využít nějak zajímavěji a finančně efektivněji než na to, aby zde sídlilo odborné a administrativní zázemí sbírek. Poměření idealistických kulturních plánů s ekonomickou efektivitou dopadlo tak, jak se dalo předpokládat: vedení Českého muzea výtvarných umění se ocitlo v hlubokém a vleklém konfliktu s vlastním zřizovatelem. Je život vždy jinde? Nikdo zatím vůbec nepoložil základní otázku, proto na ni dosud nikdo neodpovídal: jaký smysl má regionální muzeum umění v samém centru metropole? Malý ohlas výstavní činnosti ČMVU v posledních desetiletích napovídá, že tu asi své místo nemá. Muzeum fungovalo po všech stránkách jako instituce uchovávající to lepší z kulturní tradice socialistického státu: stabilní tým historiků umění připravoval výstavy na odborně zajímavá témata (například folklorismy a exotismy v českém moderním umění), občas na témata, která mohla být zajímavá pro diváky,

2/5


ale vlastně moc nebyla (hory v umění), vystavovali se nahodilí, ale kvalitní umělci ze zahraničí, vstupné bylo mimořádně nízké. Žádné blockbustery, minimální propagace, decentní kulturní činnost se skutečnými hodnotami, které by se měly prosazovat samy svou vlastní kvalitou. Žádné provokace ve zlém ani v dobrém, žádné výrazné kurátorské osobnosti, objevné projekty, zapojení do aktuálních témat. Jenže prezentovalo České muzeum výtvarných umění něco jako středočeské umění? Plnilo roli regionální instituce? Tady se zdá být odpověď už jednoznačně negativní – bylo přece jednou z mnoha pražských uměleckých institucí a v tvrdé a bohaté konkurenci jejich nabídky ve svobodných poměrech nedokázalo úspěšně obstát. Nevytvořilo si zkrátka takovou pozici, aby po jeho odchodu z města vznikla nenapravitelná mezera. Dokáže se změnit v instituci, která zásadním způsobem oživí Kutnou Horu a zkvalitní kulturní nabídku ve východní části Středočeského kraje? Má k tomu všechny předpoklady, musí se ale naplno smířit právě se svým regionálním postavením. K čemu vlastně regionální muzea umění jsou? Existuje regionální umění? A může být ze své podstaty dostatečně kvalitní na to, aby obstálo jinde, než právě v okresních a krajských městech? Zatímco „středočeské umění“ je díky existenci Prahy okamžitě nápadný nonsens, u jiných krajů to tak na první pohled nevypadá. Tradiční metody dějin umění za cenu zploštění svých metod dokázaly dokonce studovat plynulý rozvoj specificky – řekněme – jihočeského umění jako svébytného místního projevu od středověku po dnešek a nejen místní vlastenci dodnes věří na to, že existovala „jihočeská gotika – tak typicky líbezná!“ Je to přece jen otázka správného zaostření pozornosti: ostatně z hlediska Evropy je pouhým regionem celá Česká republika. Umělecký vývoj vždy přece probíhal v Paříži či aspoň v Mnichově a naše kultura byla vždy pod nějakým vlivem, a to ještě se zpožděním. V tomto pojetí vždy skutečný „život je jinde“ a regionální umění, které nelze poměřovat s New Yorkem a Berlínem, je fatálně odsouzeno být nezajímavé. Jenže pokud bychom vyhlédli za ohrádku našeho pískoviště, zjistíme, že model hodnocení umělecké tvorby podle blízkosti k aktuálním centrům vývoje už není ten jediný. Pokud za to hlavní na uměleckém díle nepovažujeme modernistickou osobnost tvůrce, ale přiznáme přinejmenším stejnou váhu prostředí, z něhož a pro něž tvoří, pak regionální umění nemusíme vnímat jako to, co v dané oblasti (městě, okrese, kraji, zemi) „přirozeně“ vyrostlo, tak nějak jako místní odrůda jablek. Měřítkem totiž může být publikum, pro které se umění tvoří a které za něj – až na prvním místě! – bylo a je ochotno platit. Regionální muzeum umění má prezentovat sbírky dokumentující, co v minulosti umění pro zdejší lidi znamenalo, a zároveň přinášet místním to nejkvalitnější z českého, evropského a světového umění, co je schopno. Tedy zpět k otázce v předchozím odstavci: takhle se přece ČMVU chovalo! Jenže na špatném místě, protože bylo obklopeno metropolitními institucemi s programem, metodami práce a – opět v neposlední řadě – finančními možnostmi, které jim umožnily lépe zaujmout diváky. Slon v komunikační propasti Do napjaté a nejasné situace vstoupil nový hejtman Středočeského kraje David Rath hned koncem ledna radikálně. V rámci vytváření obrazu neohroženého bojovníka, který na poslední chvíli zachraňuje zdánlivě již nenávratně ztracenou situaci, naložil s ředitelem krajského muzea stejně jako s řediteli krajských nemocnic. Okamžitá výpověď pro neposlušnost je ovšem stěží čímkoli jiným, než projevem arogantní netrpělivosti tváří v tvář partnerovi, který nepoužívá jazyk moci, ekonomické efektivity a masové popularity, ale mluví o uměleckých hodnotách a jejich intelektuálním, duchovním a výchovném potenciálu. Kulturní veřejnost zareagovala negativně, citlivě a ostražitě: nemá žádný důvod věřit, že by oranžový politik byl jiný nežli politici modří.

3/5


Teprve loni v létě proběhla aféra s Galerií hlavního města Prahy, v jejímž pozadí stály zájmy o lukrativní budovy a pozemky, a případ Kaplického stavby Národní knihovny hraje na stejnou notu. Kulturní instituce řízené kraji se potácejí v komunikační propasti trvale. Zastupitelé, radní a hejtmani zpravidla (čest výjimkám) postrádají kulturní vzdělání, a pokud jsou mezi nimi takoví, nepovažují kulturní instituce za dostatečně nosnou politickou prioritu. Vždyť to umění je takové nesrozumitelné! Nemůžeme přece vydávat peníze daňových poplatníků na nepochopitelné produkce a výstavy, které chce jen malinká menšina kulturních elitářů! Demokratický politik musí bránit zájmy většiny! Obě strany chápou jako samozřejmé, že veřejná podpora umělecké tvorbě a muzeím patří ke standardu evropské kultury. Jen se neshodnou na tom, co si tu podporu zaslouží: to, čemu rozumějí všichni, nebo to, co jakási samozvaná elita prohlásí za kvalitní, co je ale pro většinu nezajímavé a nestravitelné? Lidé, kteří kvalitní umění a kulturu k životu potřebují, mají těžkou pozici. V postkomunistických zemích se mnohem rychleji než jinde ve světě vytratila tradiční role vysokého umění a kultury. Ty byly vždy mimo jiné – a někdy především – reprezentační vizitkou mocných a bohatých. Ovšem, mnozí z nich mu nerozuměli ani za mák, věděli ale, co se sluší. Tento „veřejný anonym“ se u nás tak radikálně demokratizoval, že vyšší umělecké hodnoty ztratily půdu pod nohama. Politik, který by se chtěl zbavit naléhavého podezření, že mu jde zase stejně jako všem ostatním o pouhou ekonomickou výnosnost (ať už pro územní jednotku, pro stranu, pro vlivné přátele anebo pro vlastní kapsu), by se musel obrnit trpělivostí v jednání s lidmi, kteří mluví jiným jazykem, než na jaký je zvyklý, a přistoupit na konvence slušné společnosti. K těm patří to, že ředitele muzea odvolá až ve chvíli, kdy z otevřeného a poctivého výběrového řízení vzešel jeho nástupce – kdo má uvěřit, že je skutečně tak naléhavě nutno otevřít novou muzejní expozici zrovna v červnu, byť to bude znamenat znásilnění obvyklých technologických termínů, které taková práce vyžaduje? Patří k nim i to, že politik naslouchá hlasu lidí, kteří se ve věci vyznají – kdo uvěří dobré vůli zřizovatele, jestliže věcným důvodem k výpovědi jsou naprosto směšné výtky podnikové kontroly, která zjistila, světe div se, že muzeum zaměstnává lidi i poté, co výstava už je otevřená? A dodržování základních pravidel by snad mělo být úplně samozřejmé – kdo může uvěřit, že nejde o nějaké temné majetkové machinace, jestliže nově pověřeným ředitelem se stane majitel kvalitní prodejní galerie, kterou si ale hodlá ponechat i jako ředitel veřejné instituce? To poslední je informace, která jako jediná stačí k tomu, aby v mezinárodním měřítku každý okamžitě zařadil muzeum, jež dotyčný řídí, mezi zcela nevěrohodná: kterou že zemi tam na východě to symbolizoval ten turecký záchod? Krize jako nová šance V aristotelovské teorii dramatu je krize neboli zápletka obratem v ději, mnohdy razantním a překvapivým. V klasické řečtině slovo krize znamenalo rozhodnutí a rozsudek. Vynaložíme-li i z naší strany určité úsilí a budeme-li předpokládat, že středočeští politici nechtějí zlikvidovat kvalitní uměleckou sbírku a odbornou instituci, že jejich cílem není zřídit výstavní síň pro kamarády kamarádů a pro malířské pokusy takzvaných celebrit, můžeme vidět situaci ČMVU jako skutečnou krizi. Patří do širšího rámce vrcholícího rozkladu ideálů, jednání, názorů a institucí, které jsme bez větší změny přenesli z minulého režimu. Rozuzlení dramatu ovšem není předem známé. Ekonomická efektivita v rozumné míře musí platit i pro kulturní instituce, které se nemohou vyhnout soutěži o publikum. Zároveň si ale i ti nejvíce pragmatičtí a populističtí politici musejí uvědomit, že veřejná podpora skutečných hodnot vyššího umění je pro evropskou zemi nezbytností. Státní kulturní politika, vyrobená Ministerstvem kultury a schválená na konci loňského roku, se snaží obojí propojit prostřednictvím představy o turistické

4/5


výnosnosti kulturních statků, což je bohužel dosti omezené hledisko. Komunikační propast se dá přemostit zase jenom komunikací. K tomu musejí být na obou stranách nejen otevřená ústa, ale i uši – a zejména hlavy.

5/5

Kde je středočeské umění?

Recommend Documents