Katolické pojetí vztahu jedince a společnosti legitimismus

Monarchie a státní zřízení

Neděle, 22 Květen 2011 09:41

Předkládám do diskuze materiál, jak by měla, podle mého soudu, fungovat moderní legitimistická monarchie, co je pro ni přirozenou oblastí uplatňování moci a péče o občany. Považuji za nutné, aby se monarchisté jasně vymezili nejen vůči socialistům, ale zejména proti liberální pravici, zejména ODS a TOP 09. Takové vymezené lze provést zejména v oblasti sociální, a to dokonce v duchu monarchistické a patrimoniální tradice. Omlouvám se za obsáhlý text, v prvé části se snažím rozebrat teoretická, resp. filozofická východiska společenských systémů a najít co nejlepší řešení společenských vztahů pro obnovenou monarchii. Je to tak trochu reakce na text pana Makrlíka.

Katolické pojetí vztahu jedince a společnosti – legitimismus Pro snazší orientaci v problematice je vhodné nejprve probrat katolické pojetí, které je nejkomplexnější, a pak se věnovat socialistickému, liberálnímu a korporativnímu pojetí.

Katolické pojetí vztahu jedince ke společnosti a státu nazýváme legitimismem. Legitimismus znamená vládu zákona ve společnosti, a legitimistickým státem může být monarchie i republika. Hned si položíme otázku: Jaký zákon má sílu, aby byl vládcem v lidské společnost? Odpověď je jednoznačná, je to pouze takový zákon, který zavazuje jedince ve svědomí. Aby zákon mohl zavazovat lidské jedince ve svědomí, musí být navázán alespoň na přirozený mravní zákon. Lepší je, pokud jej lze zákony navázat na zákon Boží a Boha uznat jako ručitele morálního a v důsledku i právního řádu ve společnosti. Legitimismus jako teorie pochází z katolického učení doby barokní, ale praktický legitimismus můžeme sledovat již od antické římské republiky. [1]

Legitimismus vychází z přirozenosti člověka a respektuje ji.

Člověk byl stvořen jako tvor svobodný, nadaný rozumem a svobodnou vůlí. Jako takový není k žádnému způsobu jednání determinován a může se svobodně rozhodnout jednat podle svého uvážení a vůle. V tomto smyslu jsou si lidé navzájem rovni, zodpovědní za své činy před Bohem i lidmi. Člověk byl stvořen také jako tvor společenský, pro kterého je život ve společenství jiných lidí přirozený, život osamělý naopak nepřirozený (výjimku tvoří povolání k životu poustevnickému a podobně, ta jsou však osobní záležitostí). Lidské společenství je zřízeno ke vzájemné spolupráci a sdílení. Ovšem aby spolupráce uvnitř společenství byla možná, musí se všichni suverénní jedinci podřizovat určitým pravidlům jednání. Aby toho bylo možné dosáhnout, musí mít lidské společenství možnost právem stanovit pravidla soužití, dbát na jejich dodržování a příp. trestat přestupníky. Z uvedeného nutně vyplývá, že i lidské společenství je útvar přirozený a jako takový suverénní. Pokud se ale mají jedinci uvnitř společenství podřizovat určitým pravidlům, musí být také někdo, kdo tato pravidla určuje a dbá

1 / 17



na jejich dodržování, z toho vyplývá nutnost nějaké vlády. Tyto prosté evidence ukazují, že v lidském společenství není rovnost. Tam, kde jsou vládnoucí, jsou nutně i ovládaní. Lidské společenství není přirozeně rovnostářské, ale je přirozeně hierarchické. [2] Hierarchické uspořádání společnosti zachovává princip vyváženosti práv a povinností, kdy vyšší postavení znamená více pravomocí, ale také více odpovědnosti.

V katolickém pojetí tedy dospíváme ke dvojí přirozené suverenitě, k suverenitě jedince a k suverenitě společenství. Tyto svrchovanosti nejdou proti sobě, ale vzájemně se doplňují. Suverenita jedince je zachována ve všem, co může řešit a rozhodnout sám, ale v tom, co může udělat jen ve spolupráci s dalšími nebo toho může lépe docílit ve spolupráci s nimi je uplatňována suverenita společenství.

Typickou oblastí suverenity jedince je volba životního partnera (manželky, manžela), správa majetku a rozhodování o něm (zde však může jít také o suverenitu rodiny), obci pak např. udržování pořádku, řešení sporů mezi jejími členy, stavby a jiné úkoly, vyžadující spolupráci celé obce.

Přirozené uspořádání společnosti směřuje od jedince k rodině, dále k širší rodině nebo obci (sousedskému společenství), k různým územním útvarům (krajům, zemím) nebo k útvarům pracovním (cechy) až k národu, jako nejvyššímu přirozenému útvaru lidské společnosti. Národ pak jako prostředek k uplatňování své suverenity zřizuje stát.

Vlastní suverenitu nemají ale jen jedinec a nejvyšší stupeň společenství, národ a stát, ale také mezistupně, tedy obce, kraje, země, pracovní společenství (cechy, odbory, zaměstnavatelské svazy apod.). Všechny tyto útvary se vlastní suverenity nevzdávají, ale uznávají suverenitu vyššího stupně, např. státu v tom, že upravuje jejich vzájemné vztahy tam, kde se sami nedohodnou a zajišťuje vztahy k jiným, suverénním útvarům (státům). V katolickém pojetí jde o zásadu subsidiarity. [3] I když tato zásada byla výslovně formulována až v Encyklice papeže Pia XI. Kvadragesimo anno, můžeme její praktické používání vystopovat nejen do dob antického Říma, ale až k Perské říši Ach jmenovců.

Každá vláda ale musí mít nějaký souhlas ovládaných, zcela bez souhlasu ovládaných nelze vládnout. V legitimistickém státě se vladař ujímá moci na základě smlouvy s budoucími ovládanými, (bez ohledu na to, jest-li jde o monarchii nebo republiku). V praxi to znamená, že nastupující vladař (nebo vláda) potvrdí slavnostním způsobem budoucím poddaným jejich

2 / 17



práva, svobody a výsady. Na základě takového potvrzení poddaní složí vladaři přísahu věrnosti a ten se ujímá vlády. Podmínky, za kterých je vladař přijímán jsou tedy zcela konkrétní a jejich dodržování kontrolovatelné. [4] I z formy, kterou se legitimistický vladař ujímá moci je zřejmé, že složky společenství, resp. státu, se nevzdávají celé své suverenity, ale nechávají si potvrdit, v čem je jejich suverenita zachována a do čeho se vladař nemůže vměšovat (s výjimkou řešení sporů). Nepřekvapuje proto, že v legitimistických státech dochází k častým sporům o dodržování vzájemných přísah, které jsou však řešitelné.

Socialistické pojetí vztahu jedince a společnosti Vztah mezi jedincem a společností, resp. státem je odvozen od marxistické teorie státu jako nástroje třídního útlaku a nadvlády vykořisťovatelské třídy nad třídou vykořisťovanou. Ideálem je odstranění vykořisťování a vykořisťovatelské třídy, zánik státu a vznik beztřídní společnosti, která nebude potřebovat státní moc, všichni budou dobrovolně pracovat podle svých schopností a možností a dostanou vše podle svých potřeb.

Model ideální společnosti je odvozen z etnologie, ze života lidských společností na nejnižší úrovni společenského vývoje bez soukromého vlastnictví a rodiny. Tyto společnosti jsou označovány jako prvobytně pospolné a jsou považovány za ideál, ke kterému má, ale na vyšším stupni hospodářského a společenského rozvoje, komunistická společnost dospět.

Vztah mezi jedincem a společností je odlišný v třídní společnosti, kde je dán třídním bojem a příslušností jedince ke třídě vykořisťovatelské nebo vykořisťované, a tedy i bojem za zachování stávajícího pořádku nebo jeho změnu. V beztřídní komunistické společnosti má být harmonický vztah mezi jedinci ve společnosti bez nutnosti potlačovatelského státního aparátu. Po přechodnou dobu, kdy již byla odstraněna vykořisťovatelská třída a ještě nejsou lidé vychováni ke komunistické, beztřídní, ideální společnosti, je stát zachován jako nástroj dělnické třídy a jejího předvoje, komunistické strany k potlačování zbytků vykořisťovatelských tříd a výchově lidí pro komunistickou společnost.

Svoboda jedince je chápána jako poznaná nutnost, suverenita a nadvláda státu nad jednotlivcem je téměř absolutní. Stát sám je ovládán jedinou nesesaditelnou mocí, komunistickou stranou, která se k moci dostala zpravidla nelegální cestou a sama si vybírá své členy k obrazu svému. [5]

V socialistickém pojetí je suverénem společnost, resp. stát, ovládaný komunistickou stranou.

3 / 17



Oprávnění vedoucí síly, komunistické strany k vedoucí úloze je zdůvodňováno tím, že reprezentuje nejpokrokovější část společnosti – dělnickou třídu. Souhlas ovládaných získává v tzv. „volbách“, kdy je účast povinná a možnost výběru jen z jediné kandidátky.

Socialistický stát je státem pečovatelským. Jedinec je objektem společenského dění a je jím determinován. Stát určuje meze jeho uplatnění, zejména ekonomického a omezuje jej tak, aby nemohl nabýt majetek, sloužící k hospodářské expanzi a vykořisťování zaměstnanců. Majetek jednotlivců a rodin může mít jen spotřební charakter. Na druhé straně je ale jedinci zajištěn určitý životní standard, který má daleko do přepychu, ale také vylučuje naprostou chudobu, bezdomovectví apod.

Liberální pojetí vztahu jedince a společnosti Liberální pojetí vztahu jedince a společnosti vychází z hesla francouzské revoluce: VOLNOST, ROVNOST, BRATRSTVÍ. Málokdo si uvědomuje, že heslo je vnitřně rozporné:, volnost konat a získávat prospěch se automaticky vylučuje s rovností a bratrství, které je křesťanským pojmem, by vyžadovalo minimálně solidaritu se slabšími, ta by však byla na úkor volnosti. Rozhodujícím kritériem pro liberální pojetí státu je tedy volnost, rovnost je uplatňována pouze jako rovnost před zákonem, tedy bez ohledu na společenské postavení mají všichni stejná práva a povinnosti ke státu.

Vztah mezi jednotlivcem a společností, resp. státem je v liberálním pojetí opakem pojetí socialistického. V liberálním pojetí je zdůrazněna svoboda lidského jedince ad absurdum, jedinec je nositelem veškeré suverenity, lidské společenství ani stát nemá žádnou vlastní podstatu, ani vlastní suverenitu. Lidská společenství i státy v liberálním pojetí jsou tedy filozoficky řečeno útvary, které mohou nebýt. Jejich existence je odvozena z fiktivní smlouvy mezi jedinci, kteří jim dali vzniknout a delegovali na ně svoji vlastní suverenitu. Ale smlouvu mezi jedinci právě v případě státu postrádáme. Stát je tedy podle liberální teorie založen na fiktivní smlouvě mezi jeho občany, kterou občané přenášejí (delegují) svoji suverenitu na stát. Ale rozsah této delegované suverenity není stanoven, občan tedy na základě fikce přenáší svoji suverenitu na stát celou. Tak vzniká paradoxní situace, kdy suverénní občan předá celou svoji suverenitu státu a žádná mu nezbývá, protože se suverenitou je spojena moc, předá občan státu i veškerou moc nad sebou, a tak se stává poddaným státu. Stát této situace umí dokonale využít. Je to stát, který určuje např. rozsah a formu školního vzdělání, výši povinných pojištění (zdravotní, nemocenské, důchodové), ale i výši plnění z nich. Co záleží na tom, že stát po 90 let prohospodařil přebytky z důchodového pojištění, které použil na něco jiného. Nyní prohlásí, že nemá na plnění smlouvy a plnění prostě sníží. Teoreticky je to ale sám občan, kdo si odnímá své práva a nároky z fiktivní smlouvy. To je jen jeden z možných příkladů. Liberální stát se snaží zbavit odpovědnosti za občany, propaguje, že se každý má starat sám o sebe, zajistit si prostředky na dobu nemoci a stáří. Solidárnost je považována za omezování svobody.

4 / 17



Liberální stát, který svou suverenitu a své právo na vládu odvozuje od delegování suverenity občany, nemůže vládnout zcela bez souhlasu ovládaných. Souhlas občané teoreticky dávají ve volbách. Účastí v nich dávají občané souhlas k delegování své suverenity státu. Když bereme v úvahu, že liberální státy se nazývají demokratickými a v nich platí zásada většiny, pak k tomu, aby občané delegovali svoji suverenitu státu, je třeba ve volbách účasti nejméně ½ + 1 občana. Pokud by účast byla nižší, pak k delegování suverenity občany na stát nedošlo, a stát by přestal existovat. Tomu lze však v liberálním systému snadno zabránit. [6] Je velmi jednoduché, aby poslanci přijali zákon, podle kterého jsou volby platné za jakékoli účasti voličů s tím, že ti, kdo ho nevyužijí, se ho prostě vzdali. O delegaci suverenity občany na stát se nemluví, jde prostě o právo, které může a nemusí být využito.

V rozsáhlých státech s několika miliony obyvatel je fyzicky nemožné, aby občané vykonávali svoji suverenitu osobně, činí tak proto prostřednictvím volených zástupců. Jim je v praxi delegována suverenita občanů, a to celá, proto mohou jako představitelé státu rozhodnout o čemkoli. Stát je jediným pramenem práva, nikdo nemá nabytá a nezrušitelná práva proti státu, stát nemá pevné závazky ani z logiky, ani ze smluv; může si proto ponechat předplacenou penzi, rozvázat katolický (nezrušitelný) sňatek nebo třeba zavést prohibice nebo povinné nošení kroužků v nose. [7]

Skutečnost, že stát je pouze fikcí na základě delegování suverenity občany má ale dalekosáhlé následky v ochraně, resp. stanovení práv jednotlivců a skupin, např. v antidiskriminačních zákonech pro ochranu menšin. Přitom ale nejde o nějaká práva zřejmá a odvozená z přirozeného pořádku věcí, ale o práva jednotlivými skupinami požadovaná, např. požadavek na homosexuální sňatky nebo adopci dětí homosexuálními páry. V liberální společnosti jde o co nejširší svobodu jednotlivce, ničím neomezovanou, proto jakákoli přirozená práva jsou považována za překážku svobodného rozvoje osobnosti. Pravda ze společenského slovníku mizí a není žádána, na jejím místě se objevuje pluralita pravd. Není požadavkem, aby zákony státu odpovídaly skutečným poměrům, ale aby byly odsouhlaseny většinou. Není tedy problémem dokázat oprávněnost požadavků té které skupiny, ale získat pro ně většinový souhlas. A k tomu je každá reklamní kampaň dobrá. V důsledku tedy výsledek složení parlamentu a vládní většiny není výsledkem rozhodnutí občanů na základě podpory programů politických stran, ale je spíše výsledkem úspěšnosti reklamní kampaně té které strany, resp. sponzorské skupiny, která stranu financuje.

Korporativní uspořádání státu „Korporativismus pravděpodobně vznikl jako východisko z tápání mezi individualistickými a kolektivistickými vlivy. Vznikl jako jeden z pozdních výsledků vysoce konkurenčního vztahu mezi kapitalismem a socialismem, či stal se jakýmsi kompromisem ve sporu mezi principy

5 / 17



svobody a rovnosti. Korporativismus sám nemá jednolitou podobu, politická věda zná jeho dvě tváře, ve které vyústila cesta hledání řešení mezi kapitalistickou formou vlastnictví výrobních prostředků a tlakem ze spodních vrstev třídně štěpené společnosti.

Méně vlídná tvář, kde za vzor je zpravidla dávána Itálie Benita Mussoliniho, se vyznačuje monopolem státu na veškeré společenské a politické procesy v zemi, avšak stát zde nemá monopol na vlastnictví. Jakákoli reprezentace zájmů zde existuje jen na základě diktátu státu. Existence korporací je víceméně formální, protože skrze ně de facto stát prosazuje především zájem svůj.

Vlídná tvář korporativismu je jakýmsi pozdějším stádiem korporativního systému zřízení, který neruší v životě společnosti a politice demokratické procesy. Společnost je zde organizována na občanském principu, přičemž při reprezentaci zájmů je zde kladen důraz nejen na vztahy státu a korporací ale také na autonomní vztahy mezi korporacemi navzájem. Tato tvář korporativismu je formována zdola občanskou společností, která je silně organizována v tzv. korporacích, jejichž aktéři se rozhodli vzdát se násilného prosazování svých zájmů a rozhodli se překonat ve své zemi konfliktní prostředí vzniklé na základě socioekonomického štěpení společnosti. [8] “ Korporace jsou vytvářeny podle společenských, zejména hospodářských zájmů svých členů, tedy podle shodných nebo příbuzných povolání, které vykonávají. Členění je v zásadě vertikální, členy téže korporace jsou zaměstnanci i zaměstnavatelé. Systém má vést ke společenskému smíru a solidaritě [9]

V korporativním uspořádání státu se jedinec účastní politického života a má zastoupení v parlamentu pouze jako člen své korporace. V praxi se ukázalo, že zástupci korporací nejsou o mnoho kvalitnějšími zástupci voličů než poslanci politických stran. [10] Pokud jde o fašistický stát, tedy „Všechnu pýchu státnického umění vtělil fašismus do korporačního systému, jehož účelem je zajistit hospodářským složkám vliv na stát a hospodářský život“ [11]

Korporativní stát ve fašistické verzi, spojený s totalitním vedením státu jednou politickou stranou, (tedy podobný socialismu, ale bez zabírání majetku) „je fasádou, za kterou se vykonává silná politická moc diktatury; je velmi obratným a využitím a ovšem zneužitím velmi demokratické myšlenky stavovství.“ [12]

Korporativní, resp. stavovské zřízení v katolickém pojetí není totožné s fašismem. Katolicky

6 / 17



orientovaný sociolog B. Vašek zdůrazňuje nutnost rozlišovat „stavovská řád“ a „stavovský stát“ „Při stavovském zřízení v našem smyslu je známkou, podle které bývá člověk stavovsky zařazován výkon funkce člověka ve společnosti; zboží, které pro společnost opatřuje; služba, kterou jí prokazuje. Účelem stavovského zřízení je, aby si jednotlivé stavy autonomně vyřizovaly vnitřní záležitosti stavu se týkající, ale též společné stavovské záležitosti ve styku s ostatními složkami národa. Při vší své působnosti vnitřní i navenek se stav musí řídit potřebami obecného blaha. [13] “ Stavovská sdružení se starají o záležitosti svého stavu a vedle nich funguje ještě parlament, (stavy mohou také vystupovat jako poradní instituce).

Stavovský stát vzniká v případě, že „je na stavovské organizace a jejich ústředí přenesena i moc politická; vrcholná stavovská instituce netrpí vedle sebe jiného parlamentu a vykonává jeho působnost sama. [14] “

„Rozhodně však platí, že by nebylo vhodné myšlenku korporativismu, „která má své kořeny v samých základech lidské společnosti a znamená ve své podstatě konstruktivní využití přirozených lidských zájmů, paušálně negovat.“ [15]

Platnost posledního výroku potvrdil vývoj po 2. svět. Válce, kdy došlo k uplatnění tzv. neokorporativismu, který se liší tím, že zůstává zachován parlamentní systém, mimo něj fungují ještě korporace. „Přestože platí, že „korporativní struktury, odporující liberálnímu principu svobodného sjednocování, existují v každé liberální společnosti, za neokorporativní můžeme označit takový politický systém, pro který je charakteristická vyšší míra korporativních vazeb, než je obvyklé v rámci evropských politických systémů [16] . Klasickými příklady jsou Švédsko a Rakousko. Ve Švédsku vznikl korporativní systém na základě dohody zaměstnaneckých odborů a zaměstnavatelských svazů bez spoluúčasti státu, byl však státem akceptován.

„Rakousko je v tomto pohledu také pozoruhodným politickým systémem. Občané zde mají až na výjimky za povinnost být členy minimálně jedné ze čtyř oficiálních korporací. Občanskou společnost vůči mocenskému centru reprezentují tzv. komory pro obchod, zemědělství, práci a svobodná povolání. Jejich hierarchická struktura podporuje centralizované řízení a vnitro organizační byrokracii, takže ústřední vedení efektivně kontroluje jak oborové filiálky, tak územní sekce. Parita a monopol na reprezentaci jsou státem zaručeny, oficiálně má monopol na reprezentaci garantovaný odborový svaz na spolkové úrovni, ostatní organizace jsou jen podřízenými organizačními složkami celku. Jednotlivým komorám stát zajišťuje paritní postavení, když s nimi vyjednává např. v otázkách cenové regulace nebo ekonomického plánování.“ [17]

7 / 17



Dalším prvkem korporativismu je rozšířený tripartismus, tedy systém, založený na vyjednávání zaměstnavatelů a zaměstnanců, zpravidla o mzdových a sociálních podmínkách, za účasti státu. Některé prvky neokorporativismu jsou zahrnuty i v mezinárodních smlouvách. [ 18]

Můžeme o korporativismu uzavřít, že vychází z přirozeného řádu lidské společnosti, řádu hierarchického a stavovského a jako takový má i v současné společnosti místo ve státním zřízení, i když ne jako jediný způsob reprezentace společnosti, ale vedle klasického parlamentu, buď jako samostatný poradní sbor nebo jako další komora parlamentu.

Monarchie Monarchie jsou dnes z velké části státy liberálními. Monarchistickou formou vlády jsou extrémní projevy liberalismu částečně mírněny, zejména důrazem na tradici. Je to však vše, co můžeme od monarchie očekávat?

Když porovnáme socialistické a liberální pojetí vztahu jedince ke společnosti, resp. státu, s překvapením zjišťujeme, že i přes rozdílná východiska je konečný efekt stejný, stojí bezmocný občan proti všemocnému státu, ať už je to občan suverénní, který svoji suverenitu delegoval liberálnímu státu nebo jedinec, který poznal nutnost podřídit se „pokroku“ v socialistickém státě. Na klasické škále státních zřízení by socialismus patřil nejspíše mezi aristokracii - vládu elity, vládnoucí ve prospěch celé obce. Malér byl ale v tom, že byla popřena přirozená pravda, že majetek přináší společnosti nejlepší prospěch, je-li spravován jako soukromý. Liberalismus opouští přirozený řád v tom, že neuznává přirozenou pravdu – celek je více než jeho část a odmítá korigovat zájmy jednotlivců a skupin ve prospěch celku a nutně pak musí čelit hospodářským i společenským krizím.

Může samostatně uvažující člověk, některý z těchto modelů přijmout jako pravdivý? Každý člověk by měl být povinen zkoumat pravdu o přirozeném uspořádání lidské společnosti a podřídit se výsledku zkoumání, nemůže se vzdát práva na poznatelnost pravdy. Zásadní otázka zní: „Jaká je přirozenost člověka a lidského společenství, příp. státu?“ Na to odpovídá katolický legitimismus.

Katolické pojetí vztahu jedince k lidskému společenství se podstatně liší od pojetí socialistického i liberálního a jako jediné respektuje suverenitu jedince jako člověka svobodného a suverénního i skutečnost, že člověk je současně tvorem společenským a jako takový přirozeně žije v lidském společenství, které je jako útvar přirozený také suverénní ve způsobu,

8 / 17



jak zabezpečit součinnost jednotlivců ve společenství a vztahy k jiným společenstvím. Zároveň toto pojetí předpokládá, že výstavba lidské společnosti je hierarchická, což umožňuje zachovat suverenitu přirozených společenství v rámci většího celku, státu.

Aby však nebyl takový stát zmítán neustálými spory mezi jeho složkami, vyžaduje to, aby nejvyšší autorita byla všeobecně uznatelná a uznávaná. Takovou autoritou je zákon, který zavazuje občany ve svědomí. Aby však zákon mohl občany zavazovat ve svědomí, musí být navázán minimálně na přirozený morální řád, ještě lépe, lze-li zákony navázat na řád Boží a Boha přijmout jako ručitele řádu.

Legitimistickým státem je v klasickém pojetí antického Řecka každý stát, který je spravován pro prospěch celé obce, všech občanů, vláda je vykonávána se souhlasem ovládaných bez ohledu na formu vlády, která může být monarchistická (vláda jedince), aristokratická (vláda nejlepších, urozených) nebo demokratická (vláda mnohých – občanů). Vláda jedince je vládou monarchistickou, ostatní 2 formy jsou republikánské. Zkušenost lidstva však ukazuje, že legitimistická republika se zpravidla udrží jen tam, kde je možná přímá demokracie, tedy ve státech relativně malých, kde je vláda pod kontrolou občanů. Za takové lze považovat starověké a středověké městské státy, a švýcarské kantony, v současnosti v Evropě snad Andoru. Ve větších celcích, kde je také zvýšená možnost vytvářet image jednotlivých osob nebo jejich skupin se republika zpravidla zvrhává ze státu legitimního ve stát nelegitimní, kdy vláda nesleduje zájmy státu a obyvatel jako celku, ale zájmy vlastní. Aristokracie se zvrhává v oligarchii (vládu nejbohatších či nejúspěšnějších), nebo vznikne oligarchie uvnitř občanské společnosti a zmocní se vlády. Oligarchie pak sleduje zájmy vlastní, nikoli zájmy státu jako celku. V některých případech se zmocní vlády jedinec, který vládne k vlastnímu prospěchu, což nazývali Řekové tyranií. Někdy se stává, že tyrana vynese k moci revoluce proti příliš tvrdé vládě oligarchie, jeden nelegitimní systém je nahrazen druhým. Nejméně často se zmocní vlády ve státě dav, dochází, moderně řečeno dochází k diktatuře proletariátu, který opět nevládne k prospěchu státního celku, ale k prospěchu vlastnímu.

Historická zkušenost lidstva ukazuje, že má-li být legitimistický stát útvarem, trvale zajišťujícím práva a svobody občanů, je nejprospěšnější monarchie, a to monarchie s omezenou mocí panovníka. Vláda monarchy se opírá o souhlas ovládaných k řádu danému vývojem, zkušeností. Není volno jedinci odepřít vůbec svůj souhlas společnosti, ale jelikož nesouhlasící společnost je stíhána mnoha zly, zajišťuje si jedinec nebo menší společnost určitá práva ve státě. To je vyjádřeno v obřadu, který designuje, označuje autoritu v tradičním státě v korunovaci. Korunovace nevytváří autoritu; ta je výtvorem zkušenosti, dobrodiním, které určitý režim určitému státu prokázal, a výslovným schválením, které Církev jménem prozřetelnosti udílí výtvoru dějin. Ale dědic povolaný tradicí a legitimitou nemůže užitečně vládnout bez přivolení národa. Přivolení nelze odepřít; nelze místo přirozeného vladaře povolat nějakého jiného, ale přivolení je dáno teprve tehdy, když dědic a národ vzájemně potvrdí

9 / 17



svobody společnosti a jejích složek. [19] Tím je omezena moc panovníka vládnout neomezeně, resp. stát se tyranem.

Monarcha, zejména evropský katolický monarcha je si vědom, že svůj úřad nemá od sebe ani od poddaných, ale byl mu propůjčen Bohem a bude z něj skládat účty. A protože mnoho dostal, bude od něj mnoho požadováno. Už tím je podstatně omezena jeho libovůle. Pro stát je důležité také to, že vladař dbá ve vlastním zájmu a v zájmu svých potomků na to, aby ve státě příliš nevzrostla moc některého stavu ke škodě jiných. Nespokojenost poddaných podrývá autoritu trůnu a panovník účinně omezuje shora tendence aristokracie přeměnit se v oligarchii a naopak působí na oligarchii, aby přijala zodpovědnost za lidi, na ní závislé a za stát jako celek a tak směřovala k tomu, aby se proměnila v aristokracii. Panovník a parlament Legitimistický vladař, stejně jako stát má vlastní svrchovanost, vyplývající z přirozeného řádu a danou od Boha. Už z toho důvodu musí respektovat svrchovanost složek svého státu, nad kterými vykonává vrchní moc. Legitimistický stát nemá mocenský ani právní monopol, ponechává moc, která jim v přirozeném řádu přísluší, svým složkám, zemím, krajům, obcím, stavům. Už proto nemůže vládnout absolutisticky, nestojí proti němu masa bezmocných jedinců, ale reálná a do značné míry neodvislá, protože přirozená moc poddaných a to je účinnou protiváhou pokusům o zneužití moci monarchou. V současných státech může být taková neodvislá moc uplatňována prostřednictvím parlamentu.

V legitimismu však nemůže jít o parlamentní monarchii s pouze reprezentativními funkcemi monarchy, ale o monarchii konstituční, kdy panovník skutečně vládne, ale je omezen souhlasem parlamentu stejně, jako byl ve středověku omezen souhlasem stavovského sněmu. Parlament je však třeba reformovat, aby v něm měli občané dvojí zastoupení, jednak jako rovní občané a jednak jako příslušníci svého společenského stavu. K docílení toho je provést reformu senátu, který by byl složen ze zástupců podnikatelských komor a svazů, odborových svazů, církví, vysokých škol a dědičných členů z řad historické šlechty. Jde o to, aby zákony posuzovali ti, kteří podle nich budou pracovat. Při sociálním a hospodářském zákonodárství by byla požadována dohoda mezi skupinou podnikatelů a zaměstnanců.

K právům panovníka by patřilo jmenování a odvolání vlády a jejích jednotlivých členů, jmenování a odvolání soudců, vypsání parlamentních voleb, svolání a rozpuštění parlamentu, vrchní velení ozbrojených sil. Přímo podřízen by byl panovníkovi nejvyšší kontrolní orgán, na základě jehož zjištění by panovník mohl určovat mimosoudní sankce, jako např. odvolání z funkce a nařízení soudního vyšetřování provinilce. Pravomoc tohoto orgánu by se vztahoval a

10 / 17



zejména na politiky, soudce a vysoké důstojníky armáda a policie.

V konstituční monarchii by mělo dojít k důslednému oddělení výkonné a zákonodárné tím, že sestavení vlády nebude záviset na výsledku voleb. Poslanci i senátoři budou mít plnou moc zákonodárnou, ale s tím, že zamítnutí zákona jedno z komor nelze druhou komorou přehlasovat, ale je o něm možno jednat až v příští sněmovně /tj. po příštích volbách).

Vládu bude jmenovat panovník, ne ze členů parlamentu, ale z odborníků, jmenovaných panovníkem. Vláda musí mít důvěru parlamentu, jinak musí podat demisi. Hlasovat o důvěře by mělo být možné nejen o vládě jako celku, ale i o jejích jednotlivých členech. Panovník by měl možnost buď přijmout demisi vlády, nebo rozpustit parlament.

Soudci by měli být v zásadě odvolatelní, pokud neplní své povinnosti nebo jim jsou prokázány úplatky. Na kriminální delikty, členů parlamentu, vláda ani soudců se nemůže vztahovat imunita. Hospodářský systém V zásadě jde o překonání marxistického učení o vzájemném nesmiřitelném antagonismu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, který straší nejen v hlavách socialistů, ale i mnohých tzv. pravicových podnikatelů a jeho nahrazení vědomím vzájemné potřebnosti kapitálu a práce, protože bez sebe nemohou existovat.

Docílit toho je možné v podstatě jediným způsobem, povinnou smlouvou mezi zaměstnanci a zaměstnavateli o pracovních a mzdových podmínkách. Protože oba partneři jako jednotlivci si nejsou v jednání rovni převaha zaměstnavatele je zřejmá, je nutné uzákonit povinnost kolektivního vyjednávání. Úloha státu v těchto jednáních je prosazovat zájmy prosperity státu, příp. podniku, která by měla být ve skutečnosti společným zájmem zaměstnavatele i zaměstnance. Znamená to tedy, aby se byl podnikatel ochoten vzdát se maximálního zisku a zaměstnanec maximální mzdy a v zájmu prosperity podniku se spokojit přiměřeným ziskem a přiměřenou mzdou. Sociální záležitosti Dodržení sociálního smíru i za cenu toho, že „bohatí" část svého majetku obětují pro „chudé" je jedinou alternativou k sociálním nepokojům. Je omyl domnívat se, že obranu sociálních vymožeností lze očekával hlavně od socialistů. V rámci monarchistických a

11 / 17



patrimoniálních vztahů byla péče o chudé a jejich zabezpečení běžnou povinností vrchností. Z tohoto hlediska lze vést diskuzi jen o tom, jakou míru svého bohatství mají a mohou ti zámožní obětovat pro chudé, staré a a nemocné. Z hlediska tradičně monarchistického nelze připustit, že každý se má postarat sám o sebe. Ostatně ve stejném duchu je i poslední sociální encyklika papeže Benedikta XVI. Caritas in veritate.

Ono totiž v rámci liberálního státu se podařilo změnit vztah člověk - člověk, tedy vrchnost poddaný se vzájemnými závazky na vztah zaměstnavatel - pracovní síla. K pracovní síle nemá zaměstnavatel jiné závazky, než si i zaplatit, pokud ji potřebuje, a když ji nepotřebuje, tak ji propustí a státe starej se o mého bývalého zaměstnance. Je tedy zcela logické, pokud stát za tuto, na něj hozenou povinnost, zavádí progresivní daň a povinnost zaměstnavatelů přispívat na pojištění zaměstnanců.

Ke zvyšování věku odchodu do důchodu.:

Vypadá to rozumně, ale rokové zvýšení věku pro odchod do důchodu by vyžadovalo systémové opatření v celé ekonomice, zejména zvýšení počtu pracovních míst. Pozdější odchod do důchodu totiž znamená pozdější uvolnění dosavadních pracovních míst pro mladší, a pokud nebude dostatek nových pracovních míst, tedy nezaměstnanost mladých nebo naopak propouštění starších zaměstnanců. Je otázkou, jest-li snížená porodnost a úbytek populace postačí k tomu, aby byl dostatek pracovních míst při zvýšení věku odchodu do důchodu.

Je známo, že už nyní je problém pro člověka nad 50 a někdy i nad 45 let najít zaměstnání, pokud to dosavadní ztratil (vlastní zkušenost při pokusu změnit zaměstnání po 50 a mých vrstevníků). To se zřejmě netýká několika set nebo nejvýše tisíců specialistů, ale to je zlomek ohrožené populace.

Zvýšení věku odchodu do důchodu bez vzniku nových pracovních míst tedy nejspíše povede k přesunu výdajů z důchodového pojištění do sociálních dávek. Možná jsou pro stát výhodnější než důchody, protože se stanovují individuálně a lze po příjemci vyžadovat, aby nejprve vyčerpal své úspory, příp. prodal majetek a žil z takto získaných peněz. Pokud by měl nejprve vyčerpat vlastní prostředky a pak žít ze sociální podpory 15 až 20 let před důchodem (krajní případ - v 50 letech ztráta zaměstnání, nenalezení nového a v 70 letech nárok na důchod), patřil by k chudině, byl by pod silným psychickým tlakem a stal by se nadějným kandidátem eutanazie, která by zřejmě vyšla stát laciněji než důchod.

12 / 17



Ke zdravotní péči:

Potřebná péče by měla být dostupná všem. Nadstandardní péče by se neměla vztahovat na léčebné úkony, ale pouze na ostatní zdravotnické služby, z nichž některé by nebyly z pojištění vůbec hrazeny. Např. není důvodu přispívat ze solidárního zdravotního pojištění na potraty, protože těhotenství není nemoc, kterou je třeba léčit (pro ze zdravotního důvodu opodstatněné potraty lze připustit výjimku).

Opět je dobré si uvědomit, že v uherské části monarchie existovali chudinští lékaři, kteří zdarma léčili ty, kdo na zaplacení lékaře neměli a dávali jim zdarma léky. Není tedy bezplatné léčení chudých výmyslem socialistů, ale opět něčím, co kdysi věnovali vrchnosti, resp. zámožní chudým a potřebným.

Přístup ke vzdělání:

Finančně by neměl být omezován školným a dalšími poplatky. Vzdělání, zabezpečované státem by mělo být zdarma a k jeho dosažení by měly být důležité pouze schopnosti studenta. Poplatky školného by se měly platit za opakovaní ročníku apod. Opět se můžeme odvolat na tradici vrchnostenského posílání schopných poddaných do škol, aby po jejich absolvování přinesli vrchnosti svým vzděláním prospěch. Totéž může očekávat i současný stát od vzdělaných občanů… Závěr Legitimistická monarchie, opírající se o přirozený společenský řád by měla být státem konstitučním, zabezpečujícím svým občanům spravedlivou vládnutím, že její zákony budou navázány na přirozený morální řád, dostatečné uplatnění schopností občanů a jejich ochranu před útiskem, (národním, náboženským nebo politickým).

Liberální a legitimistické pojetí vztahu mezi národy na příkladu Česko - Slovenska Již jsme se zmínili, že hierarchicky nejvyšším přirozeným lidským společenstvím je národ.

13 / 17



Národ je suverénní a má přirozené právo zřídit jako prostředek k uplatňování své suverenity stát. Je na vůli národa, jest-li zřídí stát vlastní nebo se dohodne s jiným národem na zřízení společného státu, jak se i v historii stávalo (např. turkotatarští Bulhaři a Slované).

Tak i před vznikem Česko-Slovenska bylo v průběhu 1. světové války uzavřeno několik dohod o soužití Čechů a Slováků ve společném státě [20] , které předpokládali vznik slovenského sněmu, který bude řešit slovenské záležitosti ve vlastní kompetenci. Po vzniku Česko-Slovenska ale nic z toho nebylo dodrženo a tato skutečnost vedla k pozdějším sporům a rozdělení společného státu. Česko-Slovensko bylo stát liberální, kde platila většina poslaneckých a senátorských hlasů. Pouze v liberálním systému bylo možné odhlasovat v ústavě neexistující jazyk a národ československý, neboť, jak jsme již řekli, v liberálním státě není pravda zkoumána a nalézána, ale lze ji odhlasovat v parlamentě. Důsledek byl pak logický, v rámci jednoho národa jeden stát, nějaké autonomie Slovenska nebylo třeba.

Odmítnutí požadavků zřízení slovenského sněmu a autonomie je v liberálním státě logické Liberální stát totiž považuje jediný, celostátní zastupitelský sbor za dostačující, dalších podobných není třeba. Samospráva nemá vlastní suverenitu, ale pravomoci jsou jí pouze delegovány státem. V Česko-Slovensku nejen nedošlo ke zřízení slovenského zákonodárného sněmu, ale naopak byly zrušeny již od středověku existující zemské sněmy český, moravský a slezský, které měly až do vzniku Česko-Slovenska zákonodárnou pravomoc a dokonce i celostátní rakouské zákony musely být zemskými sněmy vyhlášeny, jinak na území země neplatily. Podobně si zemské sněmy mohly vyhradit rozhodování v určitých oblastech, o které pak nemohly rozhodovat říšské orgány. V Česko-Slovensku byla na místě zemských sněmů zřízena zemská zastupitelstva s třetinou vládou jmenovaných členů a bez zákonodárné pravomoci. Taková zemská zastupitelstva byla zřízena i na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Pokud by Česko-Slovensko bylo státem legitimistickým, pak by likvidace zákonodárné pravomoci zemských sněmů a jejich přeměna na zemská zastupitelstva nebyla možná bez souhlasu příslušných sněmů. Stejně by dohody uzavřené mezi představiteli Čechů a Slováků nemohly být změněny bez výslovného souhlasu představitelů obou národů, a vzhledem k již možnému reprezentativnímu zastoupení nejspíše souhlasným usnesením českých poslanců a senátorů na jedné straně a slovenských poslanců a senátorů na druhé straně. Lze předpokládat, že v tom případě by k vyhlášení jednotného československého národa nedošlo, dohody by byly dodrženy a ke krizi nemuselo dojít.

Porovnání liberálního a legitimistického pojetí vztahu mezi národy nemá jen hodnotu historickou, ale může se stát aktuálním v rámci EU po lisabonské smlouvě, kde je klauzule o možnosti, orgánů EU vyhradit si rozhodování v některých oblastech, které tak mohou být vyňaty

14 / 17



z kompetence státních orgánů, tedy v přesně opačně, než tomu bylo v c. k. monarchii.

Tento příklad také může sloužit jako ilustrace k řešení hospodářských a sociálních problémů v legitimistickém státě.

Josef Pejřimovský

[1] Schwarzenberg, K.: Obrana svobod. Praha: Čs. spisovatel, 1991, s. 27-35.

[2] Schwarzenberg, K.: Obrana svobod. Praha: Čs. spisovatel, 1991, s. 27-35.

[3] Pius XI.: Encyklika Kvadragesimo anno, 5. 79, s. 88. In: Sociální encykliky (1891-1991), Praha, Zvon 1996, s. 505

[4] Schwarzenberg, K.: Obrana svobod. Praha: Čs. spisovatel, 1991, s. 47.

[5] Engels, F.: O původu soukromého vlastnictví, rodiny a státu., Praha, Svoboda 1950 s. 173



15 / 17



[8] Netolický, Pavel. Korporativismus [online]. E-polis.cz, 29. listopad 2005. [cit. 2010-02-08]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-1438.

[9] Pius XI.: Encyklika Kvadragesimo anno, 5. 79, s. 88.In: Sociální encykliky (1891-1991), Praha, Zvon 1996, s. 505

[10] NAKONEČNÝ, M. Český fašismus, Praha, Nakl. Vodnář 2006, ISBN 80-86226-73-5, s. 354,

[11] MAYER, J. Korporační řád a hospodářství fašistické Itálie, Brno-Praha 1933, s. 69 podle NAKONEČNÝ, M. c.d. , s. 355

[12] SULIK, O. Stavovské zřízení? Objasnění a kritika korporativismu, Praha 1936, s. 104, NAKONEČNÝ, M. c.d. , s. 357

[13] VAŠEK, B. Rukověť křesťanské sociologie, Olomouc 1937, s. 181, in NAKONEČNÝ, M. c.d. , s. 357

[14] Dtto, s. VAŠEK, B. Rukověť křesťanské sociologie, Olomouc 1937, s. 182, in. NAKONEČNÝ, M. c.d. , s. 357

[15] VOŘÍŠEK, R. Filosofické a sociologické předpoklady moderního stavovství, in Stavov ská myšlenka I., Sborník statí ,Praha 1936s. 41, , in NAKONEČNÝ, M. cod. , s. 357

[16] Netolický, Pavel. Korporativismus [online]. E-polis.cz, 29. listopad 2005. [cit. 2010-02-08]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-1438

16 / 17



[17] dtto

[18] dtto

[19] Karel kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN

[20] Clevelandská dohoda z 25.10.1915, http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2006071301

Pittsburská dohoda z 10.5.1918. http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2006071302

17 / 17

Katolické pojetí vztahu jedince a společnosti legitimismus

Recommend Documents