Katolická Charita na Prostějovsku. Zuzana Hennebergová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Katolická Charita na Prostějovsku (bakalářská diplomová práce)

Zuzana Hennebergová

Vedoucí práce: Doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D.

Brno 2013

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu pouţitou literaturu a prameny.

Datum: 2. 5. 2013

............................................................

Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. Mgr. Lukáši Fasorovi, Ph.D. za cenné rady, připomínky a především za ochotu, vstřícný přístup a čas, který této práci věnoval.

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................................ 6

2

Organizace Charity v Arcidiecézi olomoucké v průběhu doby ...................................... 9 2.1

Vznik a rozvoj .......................................................................................................... 9

2.2

Arcibiskup Antonín Cyril Stojan ........................................................................... 11

2.3

Těţké časy v době protektorátu a poválečná činnost Charity ................................ 13

2.4

Nástup komunismu a zánik Charity ....................................................................... 15

3

Obecná charakteristika Prostějova ................................................................................ 15

4

Sociální péče v Prostějově............................................................................................. 18 4.1

Činnost katolíků před ustavením Svazu Charity .................................................... 18

4.2

Sekulární péče do vzniku Okresní péče o mládeţ ................................................. 19

4.3

Karel Dostál-Lutinov ............................................................................................. 20

4.4

Síť Svazu Charity na Prostějovsku ........................................................................ 23

4.5

Okresní péče o mládeţ ........................................................................................... 25

4.5.1

Vznik Okresní péče o mládeţ ......................................................................... 25

4.5.2

Okresní péče o mládeţ v Prostějově ............................................................... 26

4.5.3

Vztahy Charity a Okresní péče o mládeţ v Prostějově .................................. 27

4.6

Ústavy na Prostějovsku .......................................................................................... 31

4.6.1

Sirotčinec v Prostějově ................................................................................... 32

4.6.2

Útulek svatého Josefa v Plumlově .................................................................. 32

4.6.3

Opatrovna v Němčicích na Hané .................................................................... 32

4.6.4

Dětská útulna v Prostějově ............................................................................. 33

4.6.5

Sirotčinec v Nezamyslicích ............................................................................ 33

4.6.6

Chudobinec v Určicích ................................................................................... 33

4.6.7

Ústav pro slabomyslné ve Víceměřicích ........................................................ 34

4.6.8

Útulek pro zestárlé ţeny v Prostějově ............................................................ 34

4.6.9

Útulek pro zestárlé muţe ................................................................................ 34

4.6.10 4.7

Zemědělský útulek pro děti v Olšanech ...................................................... 34

Ozdravná místa na Prostějovsku ............................................................................ 35

4.7.1

Feriální osada na Straţisku ............................................................................. 35

4.7.2

Dětská ozdravovna v Plumlově ...................................................................... 35

4.8

Poradny pro matky s dětmi .................................................................................... 35

5

Závěr.............................................................................................................................. 36

6

Soupis pramenů a literatury........................................................................................... 40

7

6.1

Literatura ................................................................................................................ 40

6.2

Dobový tisk ............................................................................................................ 40

6.3

Tištěné prameny ..................................................................................................... 41

6.4

Archivní prameny .................................................................................................. 41

Obrazové přílohy ........................................................................................................... 42

1

Úvod Aţ do devatenáctého století pomáhala chudým a nemocným kromě vrchnosti

zejména katolická církev, která má pomoc bliţnímu v nouzi zakotvenou jiţ v samotné podstatě. Při klášterech tak zřizovala sirotčince, hospice a nemocnice, řádové sestry vypomáhaly jako pečovatelky a věřící byli nabádáni, aby poskytovali almuţnu. Jistý zlom v sociální péči na našem území přišel v roce 1863, kdy byl schválen zákon o domovském právu, který přenášel povinnost starat se o chudé a nemohoucí z dobrovolných organizací na obce. V českých zemích bylo dále roku 1868 ustaveno zákonem č. 59 ř. z., ţe na pomoc v nouzi mají právo pouze občané s domovským právem, a to navíc jen na takové, které nemělo obstarat víc neţ základní ţivotní potřeby.1 Neznamenalo to však, ţe by církev přestala se svojí charitativní činností, tu vyvíjela i nadále. Největším dílem se zaměřovala na pomoc dětem, zejména fyzicky či psychicky postiţeným. O děti se brzy po vzniku samostatné Československé republiky začal zajímat i stát, který chtěl vytvořit systematickou péči o mládeţ, coţ nakonec vyústilo zákonem č. 256/1921 Sb. Ústředím české sociální péče o mládeţ na Moravě se stala Česká zemská péče o mládeţ na Moravě (ČZPM), která si zřizovala pobočky, jeţ nesly název Okresní péče o mládeţ (OPM). Dle zákona ČZPM měla sdruţovat všechny české organizace, které se touto péčí zabývaly. Do této kategorie tedy spadalo i mnoţství sirotčinců a nadací, které měla pod svoji záštitou katolická církev. Ona samotná však do této doby jednotnou organizaci pro svou charitativní činnost neměla. To se změnilo aţ rokem 1922, kdy přičiněním Ludvíka Antonína Bláhy, kaplana na Svatém Kopečku u Olomouce, a olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana vznikl Svaz Charity, který má své pokračování i v dnešní době. Sloţitá byla otázka vztahu mezi ČZPM a ostatními organizacemi. Zákon z roku 1921 sice v platnosti byl, ale nebylo k němu vydáno ţádné prováděcí nařízení. ČZPM musela tedy všechny instituce o prospěšnosti spolupráce přesvědčit, čehoţ se jí ve většině případů podařilo dosáhnout ještě před vydáním vládního nařízení č. 29/1930 Sb., podle kterého bylo moţné veřejnými prostředky podporovat jen ty organizace, které jsou přičleněné k OPM, navíc bylo omezeno i pořádání veřejných sbírek, které muselo OPM schvalovat. 2 Tímto nařízením jiţ neměly ostatní organizace zabývající se sociální péčí na výběr a k OPM se přidaly. Jednání se Svazem Charity bylo komplikované, protoţe katolíci preferovali, na rozdíl od OPM, ústavní

1

Tröster, Petr a kol.: Právo sociálního zabezpečení. Praha 2008, s. 27.

2

Fasora, Lukáš: Systém české zemské péče o mládež na Moravě v letech 1921 – 1937. Brno 2000, s. 17.

6

péči. Nakonec se ale spolu obě organizace zvládly domluvit, a to zejména díky předsedovi ČZPM Jaroslavu Kallabovi a některým představitelům Charity v čele s Rudolfem Nejezchlebem.3 Zákon z roku 1921 byl však stále v jistých ohledech nedokonalý, a tak převládla potřeba ho změnit, coţ roku 1935 vykrystalizovalo v návrh nového zákona o péči o mládeţ. I ten však trpěl četnými nedostatky, takţe musel být přepracován. Znovu byl předloţen ke schválení aţ roku 1938. I tehdy se ale o zákonu dlouho diskutovalo, coţ vyústilo v to, ţe nový zákon o sociální péči o mládeţ nikdy nevešel v platnost, protoţe vlivem vnějších událostí ztratilo toto téma na aktuálnosti. ČZPM fungovala i nadále, avšak jiţ ne s takovým úspěchem jako v meziválečném období. Konečný zánik této organizace nastal v padesátých letech spolu s nástupem komunistické strany k moci.4 Ta zakázala činnost i katolické Charitě. Cílem této práce je podat obraz fungování katolické charitativní péče, a to zejména o mládeţ, na příkladu města Prostějova a blízkého okolí od roku 1918 do poloviny 20. století.5 V první části práce sleduje vývoj Charity, jedné z největších organizací zaměřujících se na sociální a zdravotní pomoc lidem v nouzi, a to v kontextu s dobou a jejími problémy, které se pak odráţely i na činnosti místních charitních poboček a přidruţených spolků v jednotlivých obcích. V druhé části se zorné pole práce zuţuje na Prostějovsko a v ní zejména na péči o děti a mládeţ. Toto zaměření nebylo zvoleno náhodně. Děti se totiţ těšily velkému zájmu sociálních organizací jak katolických, tak světských. Důvod je zřejmý. Výchova ovlivňuje člověka na celý ţivot, mimo jiné formuje i jeho názory na otázky víry a náboţenství. Navíc měly sekulární a katolické organizace odlišný názor v otázce ústavní a pěstounské péče, kdy se hlavně zpočátku laikové ostře stavěli za výchovu dětí v pěstounských rodinách a ústavy zavrhovali. Jedním z úkolů práce je tedy popsat vztahy mezi Charitou a Okresní péčí o mládeţ na Prostějovsku a pokusit se z nich vyvodit určité závěry. Dále se práce zaobírá i dalšími charitními spolky Prostějova, jeţ neměly výhradní zaměření na děti. Práce se pokusí určit místo Charity v Prostějově a v jeho systému sociální péče a zkusí se, dle pořádaných akcí, kvality poskytované péče a ohlasů veřejnosti, dobrat k představě, kterou si o Charitě vytvářeli místní obyvatelé, čímţ by zároveň měla nahlédnout do společnosti první poloviny dvacátého století v souvislosti se sociálním smýšlením.

3 4 5

Tamtéţ, s. 19. Tamtéţ, s. 294. Dolní hranice je určena vznikem samostatné Československé republiky, horní hranice je dána nástupem

komunistické strany k moci, která činnost katolické Charity postupně ukončila.

7

Prostějov

byl

v daném

období

průmyslovým

městem,

navíc

s rozvinutým

zemědělstvím. Díky velkému počtu dělníků se největší podpoře ve městě těšili socialisté. Nezanedbatelné mnoţství lidí se však ztotoţňovalo i s názory lidovců, kteří se opírali o katolickou inteligenci a náboţensky smýšlející střední vrstvy a dělníky. Ve svém čele měli do roku 1923 známého Karla Dostála-Lutinova.6 Ten byl nejen aktivním politikem a spisovatelem, ale také spoluzakladatelem Ludmily a Marty, dvou spolků, které se v Prostějově velkou měrou podílely na charitativní činnosti. Je tedy jasné, ţe práce se nevyhne ani kritickému pohledu na osobnost Karla Dostála-Lutinova jako na výraznou postavu charitní činnosti v Prostějově. Toto téma se netěší velkému zájmu badatelů, tudíţ je odborné literatury poskromnu. Jedinou novou prací je broţura Charita v Olomouci 1922 – 2012, sepsaná M. Kučerou, která vyšla na sklonku roku 2012 k dvacátému výročí obnoveného fungování olomoucké Charity. Práce je však, coţ je přiznáno i v úvodu, spíše informativního rázu a nemá za cíl hlouběji se tématem zabývat. Základní literaturou tedy stále zůstává práce Několik kapitol z dějin naší charity od L. Bláhy a dílo Pamětní spis o katolické charitě (milosrdné lásce) v zemi moravsko-slezské od L. Brejchy. O charitativní péči se také zajímal R. Nejzechleba, ten si však za střed svého zájmu vybral situaci na severní Moravě. Celkovou sociální péčí o mládeţ v republice se zabývali M. Trnková, A. Tůma či J. Kallab. Všichni výše zmínění však preferovali „pokrokovou“ péči OPM a o katolické péči se zmiňovali spíše okrajově. Nejlepší dobový obraz Prostějova vykresluje kniha Prostějov, dějiny města. Jako pramenná základna dobře poslouţil dosud nezpracovaný fond Arcidiecézní charita milosrdné lásky Olomouc, uloţený v pobočce Zemského archivu Opava v Olomouci, kde se nachází materiály ke vzniku a činnosti Charity. Informace o fungování Charity přímo v Prostějově jsou uchovány ve fondech Farních Charit okresu Prostějov, uloţených ve Státním okresním archivu Prostějov.7 Výborně poslouţily výroční zprávy Katolické charity (milosrdné lásky) na Moravě, jejichţ kompletní vydání je uchováno v arcibiskupské knihovně v Olomouci.8 Střípky informací se schovávaly i v dobovém tisku, a to zejména v časopisech Ludmila a Charita a v prostějovských periodikách Prostějovský farní věstník a Hlasy z Hané.

6

Trapl, Miloš: Prostějov meziválečný. In: Prostějov dějiny města II. Prostějov, s. 85.

7

Farních Charit v okrese Prostějov bylo 24, archivní materiály existují k 17 z nich. Jmenovitě k Farním

Charitám v obcích Čehovice, Dubany, Klenovice, Kralice na Hané, Krumsín, Mostkovice, Olšany, Pivín, Prostějov, Rozstání, Smrţice, Stínava, Tišín, Určice, Vranovice, Ţeleč a Ţešov. 8

Výroční zprávy vycházely od roku 1927 do roku 1946.

8

Organizace Charity v Arcidiecézi olomoucké v průběhu doby

2 2.1

Vznik a rozvoj Prvním, kdo se systematicky začal zajímat o charitativní péči poskytovanou katolíky,

byl Ludvík Antonín Bláha, který od roku 1919 působil jako kaplan na Svatém Kopečku u Olomouce. Svůj výzkum započal rozesláním dvou stovek dotazníků katolickým řádům, jeţ obsahovaly otázky týkající se jejich činnosti v sociální a zdravotní oblasti. Získané informace Bláha poté zpracoval do spisu Několik kapitol z dějin naší charity9, který se stal výchozím materiálem pro zaloţení organizované charitní činnosti.10 Své poznatky prezentoval poslancům a církevním představitelům, pro veřejnost uspořádal roku 1920 výstavu v praţském klášteře voršilek a mezitím studoval charitní organizace v zahraničí, které si bral za vzor.11 Jeho snaha nestála bez povšimnutí. Bláhu kontaktoval olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, který se myšlenkou vzniku Charity nadchnul a plně Bláhu podpořil. První ustavující schůze Charity byla zahájena 2. února 1922 a byly na ní zvoleny osoby do vrchních funkcí a výkonného výboru. M. Meyer-Ahrdolf a J. Koláček byli ustaveni protektory, L. Bláha se stal ředitelem, pokladníkem byl zvolen A. Pavelka a členy výboru se stali A. Vlček, R. Mels-Colloredo, J. Stavěl, K. Dostál-Lutinov a paní Rédlichová, choť továrníka v Hodoníně.12 Ten den byly podepsány i stanovy, jeţ vešly úředně v platnost 7. února 1922. V nich bylo uvedeno, ţe Charita „šíří ducha křesťanské lásky a oběti, organizuje lidumilnou činnost, soustřeďuje, doplňuje a podle jednotného, duchu a potřebám doby odpovídajícího plánu vede celou charitativní práci Arcidiecése olomoucké, ponechává však jednotlivým ústavům, spolkům a jiným charitativním institucím v rámci jejich stanov a jednacích řádů samostatnost a vlastní správu.“13 Organizovaná Charita vznikla jako první v Olomouci, avšak ještě téhoţ roku přibyly Charity v Brně a Praze. Původní a úplný název Charity zněl Svaz československé Charity v Olomouci a byl společný pro Čechy i Němce. Německá část se ale jiţ na třetí schůzi osamostatnila. Oficiálně 9

Kniha Několik kapitol z dějin naší charity pojednává o péči o hluchoněmé, slepce, mrzáčky, slabomyslné,

mládeţ mravně ohroţenou, chudé a opuštěné, kterou vykonávala římsko-katolická církev skrz řeholní řády do počátku 20. století. 10

Brejcha, Leander: Pamětní spis o katolické charitě (milosrdné lásce) v zemi moravsko-slezské. Brno 1930,

s. 14. 11

Charitní organizace fungovaly od 19. století např. v USA, Německu, Rakousku a Švýcarsku.

12

ZAO Olomouc, fond Arcidiecésní charita milosrdné lásky Olomouc, karton 3.

13

ZAO Olomouc, fond Arcidiecésní charita milosrdné lásky Olomouc, karton 3.

9

však došlo k odtrţení aţ roku 1926. Zároveň s tím byl změněn i oficiální název na Svaz Charity milosrdné lásky v Olomouci. Nebyla to však poslední organizační změna. Roku 1928 vzniklo Říšské ústředí Svazů Charity, jeţ mělo pod sebou Zemské ústředí Svazu Charity (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské, Svaz Charit v zemi české a Ústrednou katolickou Karitu na Slovensku. Nejniţšími jednotkami byly farní odbory Ludmily, které sdruţovaly charitativní katolické spolky i jednotlivé dobrodince. Reorganizací struktury se dosáhlo kvalitnějšího a rychlejšího poskytování péče. Svazy Charity vydrţovaly ústavy pro děti, staré i fyzicky či psychicky narušené jedince a pořádaly dobročinné sbírky. Pro děti byla také roku 1930 zřízena přímořská ozdravovna v Itálii ve městě Lussingrande. Mezi důleţitou činnost Svazu Charity patřila i vlastní propagace. Ihned po zaloţení začaly být tisknuty letáčky, informační spisky, kalendáře a došlo i k zaloţení vlastních časopisů, na Moravě nesly název Ludmila14 a Za láskou.15 Dále byly pořádány výstavy a populární přednášky se světelnými obrázky. Od roku 1927 přibylo pravidelné vydávání výročních zpráv. Jistým zlomem byl rok 1930, kdy Svaz Charity začal spolupracovat s Českou Zemskou péčí o mládeţ, a to z důvodu zákonné vyhlášky, která tuto organizaci pověřovala kontrolou nad všemi dětmi v cizí péči. Charita se tím dostala do kontaktu nejen s ní, ale i s Masarykovou ligou proti tuberkulóze a Československým červeným kříţem. Pro lepší komunikaci si utvořili společnou radu, takzvanou Radu čtyř, která měla za úkol projednávat společné záleţitosti.16 Činnost Charity do začátku okupace byla nejrozsáhlejšího rázu v celé době její existence, a to i přesto, ţe procházela organizačními změnami a musela se přizpůsobit vládnímu nařízení, které její samostatnou činnost na poli péče o mládeţ zkomplikovalo. V době první republiky byla zároveň i jednou z nejmohutnějších organizací na poli sociální a zdravotní péče vůbec.

14

Časopis Ludmila začal vycházet jiţ v roce 1912 v Moravské Ostravě. Jeho původní název zněl Ludmila,

časopis věnovaný ochraně opuštěných dětí a sirotků vůbec a zvláště na Ostravsku. Roku 1932 se z něj stal list určený pro celou Arcidiecézi olomouckou a v roce 1940 bylo jeho sídlo přeneseno do Olomouce. Od ledna 1942 však bylo jeho vydávání zastaveno. 15 16

Časopis Za láskou byl určen pro Diecézi brněnskou a byl vydáván od roku 1925 do roku 1944. Výroční zpráva katolické (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské za rok 1930. Brno 1931, s. 4.

10

2.2

Arcibiskup Antonín Cyril Stojan Arcibiskup Stojan je povaţován za osobnost, která velmi výrazně napomohla vzniku

Charity. Uvádí se, ţe Stojan byl člověk lidumilný, obětavý a pro pomoc bliţním by se doslova rozdal. Charitativní činnost bral jako své ţivotní poslání, a to jak v osobním ţivotě, tak i v roli představitele katolické církve. Antonín Stojan se narodil v roce 1851 v Beňově u Přerova. Po maturitě na gymnáziu v Kroměříţi se dal na studium bohosloví v Olomouci, kde byl také roku 1876 vysvěcen na kněze. Svou kariérní dráhu započal jako kaplan v Šilperku. Roku 1887 se stal zástupcem faráře v Příboře a Veřovicích a v letech 1887-1908 působil jako farář v Draţovicích. Mezitím nezapomínal ani na sebevzdělání, titul doktora teologie získal roku 1896. O rok později byl zvolen poslancem Katolické strany národní a současně vykonával práci probošta v Kroměříţi. Od roku 1917 se jeho práce přesunula do Olomouce. Tam se stal sídelním kanovníkem a o tři roky později kapitulním vikářem. Nakonec byl vybrán za olomouckého arcibiskupa. Do tohoto úřadu nastoupil 10. 3. 1921 a vykonával jej aţ do své smrti v roce 1923.17 Stojanova pověstná charitativní činnost je známá aţ do dnešní doby, a proto se také usiluje o jeho blahořečení. Byl to prý člověk skromný a dobrosrdečný, který nerad viděl lidi kolem sebe trpět. Nebývalo výjimkou, ţe se domů vracíval s prázdnou kapsou. Prosebníci se k němu dokonce sjíţděli z celého širého okolí. Je ale pravda, ţe někteří toho i zneuţívali, Stojana to však v poskytování almuţen neodradilo. Není tak divu, ţe je často nazýván „tatíčkem Stojanem“ či „miláčkem moravského lidu“. Jeho dobročinné skutky byly citovány v mnohých novinách a časopisech, a to nejen katolických. Pro představu jsou níţe uvedeny tři příhody, které o Stojanově povaze mnohé vypovídají: „P. Stojan přišel kdysi k večeři a jeho neteř, hospodyně, ho smutně vítá: „Dnes nemáme k večeři kromě chleba nic.“ „I to stačí,“ Stojan na to a modlí se. Klepe ţebrák, prosí o kousek chleba. Hospodyně ho odbývá: „Odpusťte, človíčku, dnes vám nemám co dát.“ Ale dostala: „Jdi, jdi, proč lţeš? Coţ nemáš chleba?“ vzal a podal ţebrákovi a ten s díky odcházel; odnášel z fary poslední kousek „A co budeme jíst k večeři my?“ „My se pomodlíme a půjdeme spat,“ na to Stojan.“18 Jindy jel Stojan na Velehrad, kde odslouţil poboţnost, ale i po skončení celého obřadu stále pobíhal v klerice. Jezuité prý na něj naléhali, ať si jiţ odloţí, avšak Stojan jakoby je 17

Němec, Jaroslav: A. C. Stojan a jeho dílo. Olomouc 2007, s. 6.

18

Vyvlečka, Josef: Antonín Cyril Stojan. Hlučín 1927, s. 9-10.

11

neslyšel. Nakonec se přiznal, ţe své svrchní kalhoty daroval ţebrákovi, který, chudák, neměl v čem jít.19 Poslední pověst je ukázkou toho, jak málo mu záleţelo na svém vlastním hmotném majetku. Jednoho dne prý přicházel Stojan na faru ve stejnou chvíli, kdy obecní pastýř hnal domů krávy. Jedna kráva zamířila na faru a stejně jako Stojan zůstala stát u zamčených dveří. Stojan se krávu snaţil odehnat, ale ta se ani nehnula. Nakonec mu hospodyně otevřela vrata a Stojan praví: „Prosím tě, ţenská, zaţeň tu krávu! Pořád se cpe za mnou na faru!“ Hospodyně však na to, ţe je to jejich kráva. Překvapný Stojan jen opáčí, ţe mu to měla říct hned, kdo prý má vědět, ţe mají na faře krávu.20 Jeho snaha pomoci lidem v nouzi vyústila ke konci jeho ţivota, v době, kdy uţ v Olomouci působil jako arcibiskup. Tehdy se totiţ zapojil do organizování Charity. Celou věc si vzal pod svou záštitu a přispíval do této dobročinné organizace nejen penězi, ale i svou morálkou. Mimo dobročinnost se Stojan zaměřoval na povznesení národního a náboţenského ţivota. Mezi významné počiny v tomto ohledu patřilo uspořádání prvního unionistického sjezdu na Velehradě v roce 1907. Skrz něj chtěl oţivit cyrilometodějskou ideu o sjednocení slovanského náboţenství.21 Zasadil se také o obnovení poutních míst na Hostýně a Velehradě, do čehoţ vloţil velké mnoţství úsilí i financí. Na Velehradě byl také jeho přičiněním zřízen existenční dům, jehoţ dostavby se Stojan sice nedoţil, ale na jeho počest byl pojmenován Stojanov. Kromě duchovní a charitativní činnosti se věnoval i politice. Roku 1897 byl zvolen za Katolickou stranu národní do Říšské rady, kde prosadil zákon o zvýšení kněţských platů.22 Po vzniku samostatné Československé republiky byl zvolen do Národního shromáţdění, kde působil ve školském výboru a vypomáhal zřídit novou moravskou vysokou školu a bohosloveckou fakultu v Bratislavě. Dále roku 1920 prosadil zvýšení penzí duchovním. Od dubna téhoţ roku začal působit jako senátor. V této funkci se zapříčinil o úpravu vojenské sluţby kněţí, jejíţ podstatou bylo, ţe duchovní neměli slouţit u zbraní, ale u zdravotníků.23 I kdyţ je Stojanova činnost po stránce charitativní a náboţenské zásluţná, jako správce arcidiecéze jiţ tak úspěšný nebyl. Jeho snahy o zpopularizování poutních míst, vydrţování a 19

Libosvár, Zdeněk: Arcibiskup Stojan: život a dílo. Brno 1995, s. 73.

20

Arcibiskup Stojan – apoštol pokroku. Charita. Časopis pro sociální a zdravotní péči, 6, 1951, č. 5, s. 12.

21

Libosvár, Zdeněk: Arcibiskup Stojan: život a dílo. Brno 1995, s. 90.

22

Tamtéţ, s. 58.

23

Tamtéţ, s. 63.

12

podpora spolků, organizací (zejména Charity), stavby a přestavby kostelů atd. byly velmi finančně náročné. V hojné míře byly sice pořádány sbírky a na sociální střediska často přispíval stát, ale i přesto velkou část hradila samotná Arcidiecéze olomoucká ze své vlastní pokladny, coţ její rozpočet znatelně, moţná aţ přespříliš, zatíţilo.

2.3

Těžké časy v době protektorátu a poválečná činnost Charity Rok 1939 byl ve znamení četných změn v celé společnosti, tedy i v činnosti Charity.

Ta ještě před vyhlášením protektorátu stihla přistoupit ke změnám, které usnadnily její působení v časech druhé světové války. Na podzim roku 1939 vešly v ţivot nové strukturální články, takzvané Okresní Charity. Ty však byly zřízeny jen v Arcidiecézi olomoucké, ostatní diecéze k tomuto kroku nepřistoupily. Tímto vzniklo 20 Okresních Charit24, které měly 14 sekcí pro soudní okresy. Do Okresních Charit mělo být začleněno asi 377 Farních Charit.25 Na valném shromáţdění 14. června 1939, kde byl tento návrh odhlasován, došlo navíc ještě ke změně oficiálního názvu na Arcidiecésní charitu v Olomouci a farní odbory Ludmily byly přejmenovány na Farní Charity. Sociální situace za druhé světové války byla zlá. Na pomoc lidem vznikla tzv. Národní pomoc, ke které se Charita připojila v roce 1943. Národní pomoc sdruţovala všechny organizace v oblasti sociální a zdravotní pomoci. Mezi největší v té době patřila Okresní péče o mládeţ, Společnost pro zdraví národa, České srdce a Charita. Národní pomoc se starala o finanční potřeby a snaţila se peníze účelně rozdělit mezi jednotlivé organizace v ní působící. Jen minimum činností vykonávala Národní pomoc spolu s Národním ústředím samostatně (např. ošacování). Většinu ponechávala jednotlivým organizacím, které byly v sociální a zdravotní sluţbě zběhlé.26 Pravidelné zprávy o Charitě v době protektorátu podával časopis Ludmila, který se k její činnosti v Národní pomoci vyjádřil následovně: „Hlavním úkolem Charity v této spolupráci je péče o přestárlé, o jejich výţivu, ošacení a případně i léčení, umístění potřebných do ústavů, kde by našli zaopatření a potřebnou péči. 24

Okresní Charity byly zřízeny ve městech Holešov, Hranice, Jevíčko, Kroměříţ, Kyjov, Litovel, Místek,

Moravská Ostrava, Olomouc-město, Olomouc-venkov, Prostějov, Přerov, Slezská Ostrava, Stráţnice, Uherský Brod, Uherské Hradiště, Valašské Meziříčí, Vyškov, Vsetín a Zlín. 25

Organisace Charity v arcidiecési olomoucké. Ludmila. Časopis Charity v zemi moravsko-slezské. Olomouc,

25, 1940, č. 1, s. 12. 26

Prošek, V.: Národní ústředí sociální a zdravotní péče, Národní pomoc, Okresní pomocné výbory – jejich

funkce a vzájemný vztah. In: Naše dobrovolná sociální a zdravotní péče. Praha 1941, s. 4.

13

Kromě toho však je ponechána Charitě moţnost pečovati dále také o mládeţ, a to o děti od nejmenších aţ po dospívající. Má tedy Charita velké pole činnosti v kaţdé farnosti a v kaţdém okrese, kdyţ se má starati o to, aby se dětem dostalo potřebné péče v rodinách, dětských domovech i sirotčincích, dětem nemocným pak v ústavech po děti tělesně nebo duševně či mravně vadné. Stejně muţe Charita spolupracovati v péči o studentstvo a učně.“27 Okupací Arcidiecésní charita v Olomouci ztratila 19 ústavů a pozemky v hodnotě 21,5 milionů korun. Dále bylo zabaveno 109 českých a smíšených farností a 67 farních odborů Charity.28 To však nebyly jediné ztráty, došlo i na oběti lidské. Gestapem byl zatčen předseda olomouckého ústředí a zároveň papeţský prelát O. Stanovský a mnoho dalších lidí bylo mučeno, vězněno nebo dokonce popraveno. Pozitivem však bylo, ţe se Charitě za celé období protektorátu Čechy a Morava podařilo udrţet samostatnost, a to přesto, ţe se Němci výrazně snaţili její činnost omezit. Zvlášť těţké boje sváděla Charita s Kuratoriem pro výchovu mládeţe a s ministerstvem lidové osvěty, které si pod sebe vzalo sociální péči.29 To ohroţovalo děti v charitních ústavech. Jak jiţ ale bylo řečeno výše, Charita do své organizace cizí vliv nikdy nepustila. Nejlepší situace byla v Arcidiecézi olomoucké, a to kvůli nově vzniklým Okresním Charitám, ty se staly základním kamenem působení Charity ve válečné době. V Praze a Brně bylo spoléháno zejména na oddanou činnost vedoucích osob, které svízelná situace neodradila. Navenek fungovaly jen diecézní centrály, které pod sebou měly charitní ústavy s velkým počtem chovanců, ty si Němci netroufali zrušit. Dekret o zrušení se sice připravoval, nakonec v platnost ale nevstoupil.30 Charita mnohokrát poskytla pomoc lidem z koncentračních táborů, popřípadě jejich dětem, které si brala do ústavů a pod cizími jmény je ukrývala. V poválečném období, od května 1945, Charita pomáhala s rozdělováním oděvů od americké pomoci UNRRA a dále poskytla milionu lidem stravu, půl milionu ubytování, padesáti tisícům repatriantů poskytla zdravotní péči. Na to vše vydala bezmála dvacet milionů korun. Spolu s naturáliemi a dalšími potřebami, se částka vyšplhala na šedesát milionů korun.31 Kromě akutní pomoci Charita nepřestávala

s předválečnou

činností,

tedy

vydrţováním

ústavů

a

poskytováním

ošetřovatelských a podpůrných sluţeb. 27

Vnitřní a vnější organisace Charity. Ludmila. Časopis Charity v zemi moravsko-slezské. Olomouc, 25, 1940,

č. 2, s 9. 28

ZAO Olomouc, fond Arcidiecésní charita milosrdné lásky Olomouc, karton 6.

29

Dílo katolické Charity. Charita. Časopis pro sociální a zdravotní péči. Praha, 1, 1946, č. 1, s. 6.

30

Tamtéţ, s. 7.

31

Tamtéţ, č. 3, s. 11.

14

2.4

Nástup komunismu a zánik Charity Sotva se Charita vzpamatovala z válečných útrap, jiţ na ni čekal další problém, a to

takový, který její činnost na několik desetiletí úplně zastavil. V únoru 1948 se k moci dostala komunistická strana, která začala v Československu pod hesly proletariátu provádět dalekosáhlé změny. Všechny soukromé organizace měly omezenou působnost a časem úplně zanikly. Totéţ potkalo i Charitu. Nejprve však na řadu přišli církevní představitelé, řády a spolky. Arcidiecésní charitě v Olomouci byla umoţněna předválečná činnost i po zrušení národní správy, ale výběr členů do výborů zcela podléhal kádrovým prověrkám a schválení církevním tajemníkem.32 Tak bylo zajištěno, ţe pro reţim nepohodlné osoby nebudou mít ţádný vliv. Roku 1951 bylo zrušeno dosavadní spolčovací právo, a to novým zákonem č. 69/1951Sb. o dobrovolných organizacích a shromáţděních. Spolky se měly přeměnit v organizace nebo se do nich včlenit.33 Jedinou dobrovolnou charitní organizací byla uznána Česká katolická charita, která však byla zcela pod dohledem reţimu. Zdravotní a ošetřovací sluţba byla postupně dána pod správu Československého červeného kříţe, poté následovalo zrušení Okresních i Farních Charit. Roku 1952 bylo zrušeno vydávání časopisu Charita.34 Konečná likvidace přišla spolu s usnesením vlády z 9. prosince 1959, ve kterém bylo řečeno, ţe národní výbory přeberou od 1. ledna 1960 sociální ústavy, které do té doby spravovala Česká katolická charita, ta tak přišla o 105 ústavů a ponecháno ji bylo jen 6, které měly slouţit pouze pro katolické církevní hodnostáře.35

3

Obecná charakteristika Prostějova Prostějov byl jedním z nejvýznamnějších průmyslových měst na Moravě uţ za

Rakouska-Uherska a tento status si udrţel i po vzniku Československé republiky. Se vznikem samostatnosti však přišly i určité změny. Prostějov byl stále sídlem správního okresu, ale název okresního hejtmanství byl změněn na okresní správu politickou v čele s přednostou a roku 1928 došlo ke vzniku země Moravskoslezské, do které Prostějov spadal. Spolu s tím

32

Kučera, Martin: Charita v Olomouci 1922-2012. Dějiny, osobnosti, současnost. Olomouc 2012, s. 29.

33

Arcidiecézní Charita Olomouc. Ročenka 1994. Olomouc 1995, s. 45.

34

Časopis Charita byl vydáván od roku 1946 jako jediný a centrální časopis pro celou charitní organizaci.

35

Arcidiecézní Charita Olomouc. Ročenka 1994. Olomouc 1995, s. 45.

15

došlo ještě ke změně názvu okresní správy politické na okresní úřad. Zachovány však zůstaly oba soudní okresy (prostějovský a plumlovský).36 Změnou prošlo národnostní sloţení Prostějova, při sčítání lidu se totiţ začala uvádět národnost a ne obcovací řeč, coţ vedlo k nárůstu občanů hlásící se k ţidovské národnosti a naopak poklesl počet lidí hlásící se k národnosti německé.37 Z pohledu náboţenství bylo v Prostějově dle sčítání lidu z roku 1930 naprosto nejvíce lidí s římskokatolickým vyznáním (23 736), na druhém místě byli občané hlásící se k Československé církvi (3 021), na třetím vyznavači ţidovského náboţenství (1 442). V Prostějově však byl i velký počet lidí, kteří byli bez vyznání (2 683).38 Co se týče politického ţivota, tak se, vzhledem k tomu, ţe v Prostějově ţilo velké mnoţství dělníků, největší popularitě v meziválečném období těšila Československá sociální demokracie, druhá nejoblíbenější strana byla Československá národní strana demokratická, následovaná Československými národními socialisty. Jako čtvrtá nejsilnější strana zde působila Československá strana lidová, kde byl do roku 1923 ve vedení Karel Dostál-Lutinov. Sociální demokracie vítězila ve volbách na plné čáře zejména hned po ustanovení Československa, kdy na všechny dolehla krize způsobena první světovou válkou a rozpadem Rakouska-Uherska. Tehdy si totiţ firmy musely začít hledat nová odbytiště pro své výrobky, coţ nějaký čas trvalo. Krize největší měrou doléhala na dělníky, kteří se snaţili bránit propouštění a nízkým mzdám demonstracemi a stávkami. Pozice sociální demokracie se ale oslabila uţ v roce 1920, kdy se část jejich voličů přiklonila k nově vzniklé komunistické straně. Firmou s největšími obraty v meziválečném období byl Wikov, který vznikl v roce 1918 spojením podniku Františka a Josefa Kovaříkových s podnikem Františka Wichterleho. Wikov se i přes problémy ve třicátých letech (celosvětová hospodářská krize) stal největším podnikem na výrobu hospodářských strojů v celém Československu. Co se však do počtu týče, největší zastoupení měl v Prostějově oděvní průmysl. Ve městě bylo na devadesát podniků zabývající se konfekcí, z nich největší byl, roku 1918 vzniklý, Prvoděv. U oděvního průmyslu bylo zajímavé, ţe byl velkou měrou závislý na krejčích a švadlenách, kteří pracovali z domu.39 Významným odvětvím bylo i potravinářství, a to zejména kvůli příznivé zeměpisné poloze Prostějova. Z dalších velkých firem působících v Prostějově stojí za zmínku Konečný 36 37

Trapl, Miloš: Prostějov meziválečný. In: Prostějov dějiny města II. Prostějov 1999, s. 70. Tamtéţ, s. 71.

38

Tamtéţ, s. 73.

39

Tamtéţ, s. 76.

16

a Nedělník, zabývající se stavebními pracemi, továrna Doleţal a Těhník, která působila v oblasti kovodělnictví či firma Vulkania, jeţ byla zaměřena na umělecké zpracování kovu. Rozvoji se těšilo i školství a kultura. Znatelné byly snahy rozšířit české a naopak potlačit německé školství. Od roku 1924 v Prostějově dokonce nebyla ţádná obecná německá škola a mateřská zanikla v roce 1933.40 České školství naopak vzkvétalo, bylo zde několik obecných škol, chlapecká a dívčí reálka i odborné školy. Kulturní ţivot byl čilý, a to zejména díky iniciativě mnoţství spolků, mezi nejprestiţnější patřily pěvecké spolky Orlice a Vlastimila a sportovní spolek Sokol. Národní divadlo sice nemělo stálý soubor, ale střídala se zde ochotnická a zájezdová představení. Populární byly návštěvy kin, kterých bylo v Prostějově hned několik. Vše se změnilo nástupem okupace a vznikem protektorátu. Pro Němce byl Prostějov lákavý, jelikoţ měl mnoţství podniků, které mohli vyuţít k rozšíření svého vojenského průmyslu. Wikov se tak proměnil na továrnu se zbrojní výrobou a mnoţství konfesních firem bylo zaneprázdněno šitím uniforem.41 Kromě toho v Prostějově sídlil oberlandrát a do roku 1941 i gestapo. Němci se také snaţili potlačit jakékoli snahy o samosprávu a umrtven byl i náboţenský a společenský ţivot. Velkým tématem v této temné době byli ţidé. V hanáckém Jeruzalémě, jak se Prostějovu mnohdy přezdívalo, protiţidovské akce vyvrcholily roku 1942, kdy byli prostějovští ţidé naloţeni spolu s ostatními ţidy ze střední Moravy do čtyř transportů do Terezína. Počet obětí holocaustu na Prostějovsku se odhaduje na 1 600. Přímo z Prostějova je známo 1 227 jmen.42 Prostějov byl sice centrem oberlandrátu, zároveň však byl i centrem odbojového hnutí, do kterého se velkou měrou zapojili i členové Sokola a partyzánské skupiny. Po osvobození, dne 26. května, převzal správu města národní výbor, který se snaţil udělat co nejvíce pro obnovu zdevastovaného Prostějova. V první řadě bylo potřeba vyřešit problémy se zásobováním a s nedostatkem topiva v zimním období, zároveň byla i velká snaha o co nejrychlejší obnovu společenského a kulturního ţivota, coţ by obyvatelům pomohlo rychleji zapomenout na proţitou hrůzu války. Sotva se však město vzpamatovalo, zasáhla do jeho ţivota další dlouhá etapa českých dějin, která výrazně ovlivnila politický, hospodářský, náboţenský i společenský ţivot. Přišel únor 1948 a s ním nástup totality. 40

Tamtéţ, s. 94.

41

Bartoš, Josef: Léta nacistické okupace a války. In: Prostějov dějiny města II. s. 116.

42

Tamtéţ, s. 114.

17

Sociální péče v Prostějově

4 4.1

Činnost katolíků před ustavením Svazu Charity Svaz Charity vlastnil rozsáhlou síť poboček, které zasahovaly do kaţdé farnosti. Skrz ně

Charita dokázala mít přehled o situaci i v té nejzapadlejší vesnici a díky tomu mohla účelně poskytnout pomoc tam, kde bylo třeba. Sociální pomoc však existovala i před vznikem Charity. Konkrétně na Prostějovsku byla činnost katolických spolků, řádů a farností před rokem 1922 výrazná. Prvním katolickým ústavem v Prostějově, zaloţeným jiţ roku 1731 na podnět Marie Anny Lichtenštejnské, byla nemocnice Milosrdných bratří, která si svou činnost udrţela aţ do dvacátého století. Milosrdní bratři prováděli léčení všech potřebných bez rozdílu vyznání a majetku. Dalším dobročinným ústavem byl špitál pro almuţníky v Kralicích na Hané, jehoţ vznik se počítá do roku 1743. Ten byl zaloţen a z nadace udrţován farářem Antonínem Josefem Dresserem. V Určicích se od roku 1834 pokoušel místí farář Florián Novák zaloţit chudobinec. V těchto snahách pokračoval i jeho nástupce Petr Obdrţálek. Správy chudobince se nakonec od roku 1891 ujaly sestry svatého Karla Boromejského. K nejstarším ústavům v Prostějově se ještě řadil chudobinec ve Vrahovicích, který vznikl v roce 1848.43 Zakládání ústavů však nebylo jedinou činností charitních pracovníků. Ti se roku 1882 podíleli na zaloţení spolku První nemocenské pokladny a pohřebního bratrstva svatého Lazara v Prostějově, jenţ později splynul s Okresní nemocenskou pojišťovnou. K podobným účelům dále vznikl Spolek svatého Jana z Boha (1887) a invalidní fond (1880). Ten nemocným poskytoval léky a zdravotní sluţbu. Vznikem nemocenských pojišťoven ztrácel význam, avšak zanikl aţ v roce 1941. Mimo to existoval v Prostějově, jako v mnohých jiných městech, Spolek katolických tovaryšů, který podporoval vzdělání.44 Vůbec k nejvýznamnějším katolickým charitativním spolkům patřily dva, na jejichţ zaloţení se v obou případech velkou měrou podílel Karel Dostál-Lutinov. Byly to spolky katolických paní a dívek Ludmila a Marta. Ludmila byla zaloţena v roce 1911 a jiţ v tomto roce si dala za cíl zřídit útulnu pro děti chudých a pracujících matek. To se jí podařilo a v roce 1912, kdy útulna započala svůj provoz, se v ní v průměru vyskytovalo 39 dětí denně.45 První předsedkyní byla zvolena Františka Rolná. Cílem spolku bylo vzdělávání členek, podpora katolických a vlasteneckých aktivit, pomoc členkám v nemoci či v nouzi, podpora 43

Výroční zpráva katolické (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské za rok 1941, Brno 1942, s. 19.

44

Výroční zpráva katolické (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské za rok 1941, Brno 1942, s. 20.

45

Z „Ludmily“. Hlasy z Hané, 50, 1932, č. 25, s. 26.

18

dobročinných ústavů a vůbec zasazení se o mravní povznesení lidu. Největším dílem Ludmiliny aktivity se stalo vydrţování dětské útulny. Ta byla zřízena v tehdejší ulici Legionářů, v domě rodiny Wichterlů, která svůj dům k této potřebě spolku zdarma zapůjčila a v průběhu let se starala i o jeho údrţbu. Sama Ludmila platila třetinu výdajů, město poskytovalo zdarma světlo, vodu a částečně i otop. Na chod přispívali také jednotlivci a později jistý finanční obnos poskytovala i Arcidiecézní olomoucká Charita. O výchovu dětí se staraly sestry z řádu svatého Karla Boromejského, jeţ za tímto účelem přišly z Přerova. Pracující matky, které své děti do tohoto ústavu vodily, platily podle svých moţností buď symbolickou částku, nebo jim zaopatřování dětí v době jejich pracovní směny bylo poskytováno zdarma.46 Druhý významný spolek katolických ţen a dívek nesl název Marta. Ten vznikl v roce 1921 a jeho ředitelem byl aţ do své smrti Karel Dostál-Lutinov. Patrony spolku se stali sv. Marta, sv. Alţběta, sv. Vincenc z Pauly a sv. Karel Boromejský.47 Cílem Marty bylo starat se o chudé a mládeţ, zajistit sebevzdělání pro členky spolku a pečovat o nemocné po domech. První předsedkyní spolku se stala Emilie Sedláčková, rozená Wichterlová, která později, roku 1934, pomohla vybudovat útulek pro zestárlé a opuštěné ţeny. 2. února 1922 byl při Martě zaloţen pohřební podpůrný fond, k němuţ později přibyl i podpůrný fond svatební.48

4.2

Sekulární péče do vzniku Okresní péče o mládež Nebyli to však jen katolíci, kteří se snaţili řešit neutěšenou sociální situaci. Velkou

měrou se na budování sociální péče podílelo i samotné město a nekatolické dobročinné spolky. Zlom přišel v tomto ohledu ve druhé polovině devatenáctého století, kdy bylo domovským zákonem z 3. prosince 1863 ř. z. č. 105 nařízeno obcím postarat se o své chudé. Ovšem to mohlo být finančně náročné, pokud se tedy obec o všechny potřebné nedokázala postarat, tak část závazku měl přebrat okres, popřípadě země.49 Do roku 1892 existoval pod správou Prostějova jen chudobinec, jehoţ se město dle dostupných financí snaţilo neustále modernizovat. Této snaze pomohl zejména fond zřízený z odkazů manţelů Vojáčkových, Singerových a Haasových. Na přelomu století začala být komise města v otázkách péče o sociálně slabé občany velmi aktivní. Propojila prostředky obce s příspěvky od země a 46

Spolek katolických paní a dívek „Ludmila“ v Prostějově. Prostějovský farní věstník, 3, 1934, č. 5, s. 3.

47

Sdruţení katol. paní a dívek „Marta“. Prostějovský farní věstník, 3, 1934, č. 2, s. 2.

48

Výroční zpráva katolické (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské za rok 1941, Brno 1942, s. 20.

49

Kallab, Jaroslav: Sociální péče v obcích. Brno 1927, s. 18-19.

19

od místní honorace a začala takto sesbírané peníze účelně rozdělovat. Velkou roli hrály také podpůrné a nemocenské spolky.50 Od roku 1902 fungovala ve městě Lidová kuchyně, která vyvařovala pro chudé místní obyvatelstvo. Její činnost však byla ukončena v roce 1913. Město totiţ zjistilo, ţe jen příspěvky a dary sociální problémy občanů z dlouhodobého hlediska neřeší. Proto začalo apelovat zejména na zakládání chudinských fondů.51 Kromě výše zmíněného se Prostějov začal od počátku 80. let 19. století zabývat i péčí o děti. Ve městě vznikla pro předškolní děti německá dětská zahrádka, která byla jiţ roku 1881 doplněna českou mateřskou školou. Školky začaly být velmi oblíbené a po roce 1887 u nich došlo k velkému kvantitativnímu nárůstu.52 Pro nejmenší děti byly později, roku 1920, zřízeny jesle, které vydrţovalo Sdruţení hospodyň v Prostějově. Dne 20. prosince 1903 byl slavnostně uveden do provozu městský sirotčinec, zřízený v prostorách bývalého kapucínského kláštera na Tetíně, určený aţ pro osmdesát opuštěných dětí. Deset dětí v něm bylo zabydleno jiţ od srpna. Zemští poslanci navíc dokázali pro tento ústav získat stipendia nejen pro sirotky městské, ale i pro opuštěné děti z venkovských obcí okresu a také zařídili, ţe se sirotčinec mohl rozšířit ještě o jednu budovu, v níţ byla následně zbudována mateřská školka a tělocvična.53 V roce 1905 zemřela významná mecenáška a současně manţelka bývalého starosty Prostějova, Karla Vojáčková, která prostějovskému městskému sirotčinci odkázala svou vilu a pozemek na Straţisku s přáním, aby zde vznikla feriální osada. Tak se stalo roku 1907. 54 Od té doby do ní několik následujících desetiletí jezdili chudé děti a sirotci na letní rekreaci. Všechno, co v oblasti dobročinnosti město realizovalo, neplatilo jen ze svého rozpočtu. Takovou částku by jen stěţí dalo samotné dohromady. Na realizaci městských plánů se velkou měrou podílely různé fondy a odkazy dobrodinců.

4.3

Karel Dostál-Lutinov Karel Dostál se narodil roku 1871 v Prostějově. Za svého ţivota působil jako kněz,

básník, dramatik, politik a publicista. Kromě toho byl jedním z hlavních představitelů české katolické moderny, která ovlivňovala kulturní, politický i sociální ţivot. Dostál po ukončení 50

V roce 1907 existovalo takovýchto spolků v Prostějově uţ čtrnáct.

51

Marek, Pavel: Prostějov v letech 1848-1918. In: Prostějov dějiny města II. Prostějov 1999, s. 57.

52

Tamtéţ, s. 31-32.

53

Sirotčinec města Prostějova. Hlasy z Hané, 50, 1932, č. 25, s. 25.

54

Polák, Leopold: Historie a současnost obce Stražisko. Straţisko 2003, s. 58.

20

obecné německé školy v Prostějově pokračoval ve studiu na soukromém učilišti pro kněţský dorost v Kroměříţi a dále studoval bohosloví na univerzitě v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen roku 1895.55 Jeho prvním místem v úloze kaplana byla německá obec Wiesenberg56, brzy byl však přeloţen do Nového Jičína, kde získal místo duchovního správce polepšovny. Roku 1904 zvítězil v konkurzu na prostějovského faráře. V Prostějově poté ţil aţ do své smrti roku 1923. Přídomek Lutinov si vybral podle vesnice Lutín, kde se narodil jeho otec. Karel Dostál-Lutinov byl zajisté výraznou, ale současně i dosti kontroverzní postavou. Snaţil se o duchovní obrodu českého národa a svou aktivitu uplatňoval na poli politickém, sociálním i náboţenském. Ţil v době velkých změn, kdy se společnost laicizovala a on chtěl této tendenci zabránit. Dle něj se církevní představitelé měli více zapojovat do společenského dění a přivést opět lid k víře v Boha. V Prostějově před Dostálovým příchodem panovaly napjaté vztahy mezi mladočechy a přívrţenci katolického politického hnutí. V roce 1901 dokonce vznikla Protikatolická liga. Aţ do roku 1904 však jejich vzájemné konflikty nepřekročily únosné meze. To se ale změnilo s nástupem Dostála coby místního faráře v kostele Povýšení sv. Kříţe. Ten se brzy stal mluvčím katolického politického hnutí a tím rozvířil vody místní politické scény.57 Velkým přelomem byla tzv. Judova aféra. V té šlo o to, ţe Dostál nechal otisknout otevřený dopis, ve kterém kritizoval profesora místní reálky Karla Judu za výrok, který kritizoval církev. Dle Judy církvi nešlo o křesťanské ideály, ale o materiální zisky a vliv. Dostála to rozzuřilo zejména proto, ţe výrok vynesla osoba, která vychovávala děti a mládeţ, coţ podle něj bylo nepřípustné. Přál si, aby Juda svou kritiku odvolal. Po tomto Dostálově aktu se zvedla vlna reakcí, která brzy přesáhla hranice města. Společnost se tím velmi ostře vydělila na „pokrokářskou“ a klerikální. Jedni za to Dostála obdivovali, druzí ho nenáviděli.58 Ihned po nástupu do funkce prostějovského faráře se začal zabývat přestavbou kostela Povýšení sv. Kříţe. K tomuto účelu zaloţil Jednotu svatého kříţe, která shromaţďovala finanční prostředky pro realizaci plánu. Dostál se při této akci sám angaţoval a přestavbu pojal v duchu moderním. Kostel měl zejména poukazovat na stránku církevního umění. Aby

55 56

Červinka, Arnošt: VýznamnéosobnostiArcibiskupskéhogymnáziavKroměříži. Kroměříţ 2007, s. 19. Dnešní Loučná nad Desnou.

57

Marek, Pavel: Prostějov v letech 1848-1918. In: Prostějov dějiny města II. Prostějov 1999, s. 48.

58

Více o Judově aféře viz Marek, Pavel: Karel Dostál-Luinov bez mýtů, předsudků a iluzí. Nástin života a díla

vůdčí osobnosti českého katolického modernismu. Třebíč 1998, s. 175-196.

21

dosáhl své vize, vyuţil svých kontaktů s umělci, se kterými se seznámil díky Novému ţivotu.59 Jeho dalším plánem pro zlepšení ţivota katolíků bylo vybudování Katolického domu, na kterém se měly podílet všechny katolické spolky a který se měl později stát jejich společným útočištěm. Většinu členů Katolicko-politické jednoty přesvědčil a v únoru 1910 bylo zaloţeno seskupení pro stavbu Katolického domu. Ne všichni s jeho nápadem ale souhlasili. Zásadně proti byl děkan M. Růţička, který nechtěl, aby přistoupily charitativní spolky, protoţe tím by musely omezit svou dobročinnou činnost a částí těţce získaných peněz přispět na stavbu. S jeho názorem souhlasilo i mnoţství farníků. Dostál si však šel tvrdě za svým cílem a trpělivě obcházel všechny výborové schůze spolků a vysvětloval jim, proč by se měly přidat. Katolický dům se nakonec podařilo slavnostně otevřít roku 1912, avšak tento projekt neslavil takový úspěch, jaký si Dostál přál. Snad i proto se mu nepodařilo prosadit návrh týkající se sloučení všech katolických organizací do jedné.60 Karel Dostál-Lutinov se v Prostějově věnoval i pomoci chudým a potřebným. Jiţ roku 1911 pomohl zaloţit Spolek katolických paní a dam Ludmila a o deset let později stál u zrodu Marty, spolku pro pěstování křesťanské milosrdné lásky a zboţnosti. Myšlenku na její zaloţení začal šířit jiţ v době válečné, kdy v časopisu Ječmínek otiskl ţivotopis sv. Vincence z Pauly, který byl vzorem křesťanského milosrdenství. Na Dostálův popud začala S. Skřídlovská shánět ochotné katolické dámy a dívky, které pak vytvořily základ tohoto spolku.61 Dostál byl velmi aktivní člověk, který překypoval mnoţstvím nápadů a mnohé z nich také uskutečňoval, avšak jeho záběr byl tak široký, ţe se na ţádnou z věcí nedokázal soustředit tak, jak by bylo třeba. Stávalo se tak, ţe mnohé z jeho aktivit se i kříţily. Například jeho dobročinná činnost a snahy o zřízení Katolického domu byly kontraproduktivní. Na jednu stranu podporoval dobročinný spolek Ludmila v jeho činnosti, na straně druhé i u něj vyţadoval zapojení se do projektu stavby Katolického domu, čímţ by spolek přišel o část financí, jeţ jeho členky plánovaly poskytnout na sociální péči osobám v nouzi. Na její

59

Marek, Pavel: Karel Dostál-Luinov bez mýtů, předsudků a iluzí. Nástin života a díla vůdčí osobnosti českého

katolického modernismu. Třebíč 1998, s. 197-8. 60 61

Tamtéţ, s. 233-4. Sdružení katolických paní a dívek „Marta“ v Prostějově. Prostějovský farní věstník, 3, 1933, č. 2, s. 2.

22

předsedkyni údajně naléhal tak moc, ţe ta, nevidíce moţnost, jak problematiku vyřešit, se psychicky zhroutila a po krátkém pobytu v ústavu pro chorobomyslné zemřela.62 Dostál si přál nový přístup církve ke společnosti, jelikoţ nevěděl, jak jinak jí i nadále zachovat přízeň u českého národa. Snaţil se podle svých představ sám konat, avšak ne všechny věci se mu dařily. Na jedné straně za ním stálo mnoţství obdivovatelů a spolubojovníků z řad katolíků, na straně druhé si proti sobě popudil mnoţství osob z jiného neţ katolického spektra, a dokonce i některé katolíky, kterým jeho ostré výroky a radikální řešení vadily.

4.4

Síť Svazu Charity na Prostějovsku V prostějovském okrese začaly po oficiálním ustanovení Svazu Charity vznikat jeho

farní odbory, jeţ nesly jméno české světice Ludmily. V systému Svazu to byly nejmenší organizační prvky, které byly zřizovány při farnostech, a na starost je měli duchovní správci farností. Odbory sdruţovaly všechny katolické spolky i jednotlivce, podmínkou přijetí byla jejich sociální, zdravotní a charitativní činnost. Smyslem sdruţování bylo, aby vynakládaná pomoc byla poskytována co nejúčelněji, o čemţ se mělo debatovat na společných schůzích. 63 Tyto odbočky Charity zřizoval a povoloval Svaz Charity, který se snaţil, aby jich v co nejkratší době vzniklo co nejvíce. V roce 1925 jich tak v Arcidiecézi olomoucké bylo jiţ 105.64 Kaţdá fara nejen poskytovala prostor pro sdruţování, ale také podporovala chudinu z místních chudinských fondů, kostelních sbírek a pokladniček (např. Chléb svatého Antonína pro chudé).65 V okresu Prostějov takovýchto Ludmil vzniklo postupem času k třiceti. Například ve Vranovicích byla zaloţena v roce 1927 farářem S. Kalábem66, roku 1928 došlo k zaloţení Ludmil v Rozstání farářem F. Řehákem67 a v Olšanech farářem A. Řezníčkem68. Později, aţ

62

Marek, Pavel: Karel Dostál-Luinov bez mýtů, předsudků a iluzí. Nástin života a díla vůdčí osobnosti českého

katolického modernismu. Třebíč 1998, s. 234. 63

Kučera, Martin: Charita v Olomouci 1922-2012. Dějiny, osobnosti, současnost. Olomouc 2012, s. 21.

64

Bláha, Ludvík: Katolická Charita Arcidiec. olomoucké a Diec. brněnské v roce 1925. Brno 1926, s. 30.

65

Bláha, Ludvík: Svaz Charity pro Moravu a Slezsko a jeho činnost na poli milosrdné lásky za správní rok 1926.

Brno 1927. s. 4. 66

SOkA Prostějov, fond Farní Charita Vranovice, karton 1.

67

SOkA Prostějov, fond Farní Charita Rozstání, karton 1.

68

SOkA Prostějov, fond Farní Charita Olšany, karton 2.

23

v roce 1935, vznikla přičiněním faráře K. Kuči Ludmila v Mostkovicích69 a díky faráři A. Heroudkovi v Kralicích na Hané70. Roku 1939 v celé Arcidiecézi olomoucké nastala změna. V její struktuře přibyly Okresní Charity, které Ludmily71 sdruţovaly v jednotlivých okresech.72 Okresní Charita se měla starat o to, aby se charitní práce rozvíjela všestranně. Měla dohlíţet na péči sociální, zdravotní a zároveň vykonávat dozor nad poskytováním potřeb duchovních. V Prostějově byl prvním předsedou Okresní Charity zvolen Josef Přikryl, místopředsedou Alois Rozehnal, jednatelem Jan Němec a pokladníkem Josef Něníček.73 Mimo Farní Charity spadaly pod Okresní Charity i charitní ústavy. Okresní Charita v Prostějově měla svého vlastního lékaře a čtyři diplomované a šest dobrovolných sester. Okresní Charita také dětem zajišťovala pobyt v ozdravovnách, pořádala pro ně přednášky, divadelní představení a chudým dítkám se snaţila zaopatřit oděv. Dospělým osobám v tíţivé ţivotní situaci se snaţila pomoci tím, ţe jim vyřizovala invalidní a starobní důchody nebo jinou podporu.74 Zorganizováním Okresních Charit ještě před vznikem protektorátu Čechy a Morava bylo celé arcidiecézi velmi usnadněno vykonávání charitní péče. V této době, dle pokynů z Říšského ústředí sídlícího v Praze, spolupracovala Charita s Národní pomocí. To přineslo změny v konání sbírek. Sociální sbírky, pořádané dříve dobročinnými organizacemi zvlášť, byly nyní vyhlašovány dohromady skrz Národní pomoc. Výdělek byl poté rozdělen mezi její členy, tedy Charitu, Českou zemskou péči o mládeţ, České srdce a Červený kříţ. V době konání veřejné sbírky nesměla Charita ani jiná organizace pořádat vlastní sbírku, ale naopak musela k tomuto účelu poskytnout své pracovníky. V čase, kdy Národní pomoc sbírku neměla, bylo povoleno neveřejné získávání financí, a to buď kostelní sbírkou, nebo poţádáním dobrodinců, aby přispěli na místní charitu. Popřípadě bylo také moţné pořádat přednášky či divadla a z nich vybrané peníze darovat místní chudině.75

69

SOkA Prostějov, fond Farní Charita Mostkovice, karton 5.

70

SOkA Prostějov, fond Farní Charita Kralice na Hané, karton 3.

71

V té době byly zároveň farní odbory Ludmily přejmenované na Farní Charity.

72

Do Okresní Charity Prostějov patřily Farní Charity v obcích Prostějov, Olšany, Smrţice, Vrahovice,

Vřesovice, Výšovice, Ţešov, Čehovice, Dubany, Kralice na Hané, Brodek, Horní Otaslavice, Drahany, Kostelec na Hané, Krumísn, Mostkovice, Myslejovice, Ohrozim, Plumlov, Rozstání, Určice, Čechy pod Kosířem, Ptení, Stínava a Vícov. 73

Výroční zpráva katolické (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské za rok 1940. Brno 1941, s. 13.

74

Katolická charita okresu prostějovského za rok 1944. s. 3.

75

SOkA Prostějov, fond Farní Charita Vranovice, karton 8.

24

Pomoc Charity v době válečné a těsně poválečné probíhala v Prostějově stejně jako na jiných místech. Charitní spolky tajně podporovaly perzekuované osoby, členy jejich rodin, rodiny vojáků v zahraničí a staraly se také o děti, jejichţ rodiče byli totálně nasazeni, popraveni nebo z rasových důvodů pronásledováni. Ke konci války se charitní pracovníci vyskytovali i na barikádách a byli zde připraveni poskytnout první pomoc. V klášterech byli také ukrýváni partyzáni. Po skončení války se Charita podílela na rozdělování oblečení, jídla a dalších k ţivotu potřebných věcí. Na Prostějovsku nedošlo za války k zrušení ústavů. Charita si v tomto ohledu udrţela svou meziválečnou činnost v době druhé světové války i po ní. Po nástupu komunismu k moci však i v Prostějově došlo na začátku padesátých let k organizačním změnám. Dle spolčovacího zákona se musely všechny náboţenské charitní spolky buď rozejít, nebo splynout s masovou organizací. Za masovou charitní organizaci byla uznána pouze Česká katolická charita se sídlem v Praze. Ta však uţ v té době byla obsazena přisluhovateli reţimu.76 Díky tomuto nařízení Farní Charity v předchozí podobě mezi lety 1951-1953 zanikly. Od té doby se musely řídit instrukcemi, které vydávala Česká katolická charita a musely od ní přebírat i sociální a politické názory. Likvidace neminula ani spolky Ludmilu a Martu. O několik let později, v roce 1960, došlo k zestátnění všech ústavů provozované Charitou. Nedošlo u nich ke zrušení, fungovaly i nadále, avšak uţ ne pod správou katolické charitní organizace a nemohly v nich být přítomny ani katolické řády, které příslušnou péči v ústavech povětšinou vykonávaly. Novodobá činnost Charity v Prostějově byla obnovena v roce 1991 arcibiskupem Janem Graubnerem, od roku 1992 je součástí Arcidiecésní charity Olomouc.

4.5

Okresní péče o mládež

4.5.1 Vznik Okresní péče o mládež Dle domovského zákona byla starost o děti osiřelé a opuštěné udělena obcím, avšak zejména menší venkovské obce nebyly schopny tomuto závazku z finančního hlediska dostát. Částečně jim měl pomoci jiţ český zákon chudinský77, který hovořil o tom, ţe ústavy pro napravování zanedbané mládeţe má zřizovat a vydrţovat okres a ústavy pro blaho celé země mělo zřizovat zemské zastupitelstvo. V tomto ohledu šlo o ústavy finančně nejnáročnější, jimiţ byla zařízení pro mládeţ duševně a tělesně vadnou, a pak ústavy pro mládeţ 76 77

SOkA Prostějov, fond Farní Charita Kralice na Hané, karton 9. Český zákon chudinský byl platný od 3. prosince 1868.

25

zanedbanou, coţ bylo později potvrzeno zákonem z roku 1885, č. 90 ř. z.78 Obce tedy měly mít na starost jen děti a mládeţ duševně a fyzicky zdravou. I to pro ně ale bylo mnohdy náročné, musely totiţ děti buď umisťovat do rodin, za coţ byla pěstounským rodičům vyplácena odměna, nebo musely vydrţovat drahé sirotčince. Finance obcí však i na tohle mnohdy jen stěţí stačily. Další pomocí v tomto ohledu bylo zřízení sirotčích fondů. Ty se utvořily v Čechách, na Moravě i ve Slezsku z částí přebytků ze sirotčích pokladen, které byly určeny zákonem z 3. června 1901 č. 62 ř. z. k zaopatření chudých a opuštěných dětí.79 Kvůli tomu, ţe okresní výbory by sami velmi těţko dokázaly vyřizovat všechny potřebné náleţitosti péče o mládeţ, byly zřízeny Okresní komise pro péči o mládeţ, ve které měli být sdruţeni všichni, kteří měli s péčí o mládeţ nějaké dočinění. Původně mělo jít jen o pomocný úřední orgán, ale později byl ministerstvem sociální práce přeměněn na spolkovou organizaci a název byl změněn na Okresní péči o mládeţ, coţ bylo provedeno dle výnosu z 23. března 1921 č. j. 3888/A.80 4.5.2 Okresní péče o mládež v Prostějově V Prostějově byla kvůli ochraně a péči o mládeţ v roce 1912 svolána schůze, ze které vzešel Okresní sirotčí spolek v čele s O. Spručkou. Tento spolek se ze všech sil pokoušet pomáhat osiřelým a chudým dětem. Spolek se také snaţil sdruţit všechny dobročinné spolky v okrese. V roce 1921 došlo v Okresním sirotčím spolku ke změnám stanov a jména, a to na Okresní péči o mládeţ pro soudní okres prostějovský81. Cílem bylo utuţit tuto organizaci, zdokonalit administrativu a evidenci dětí a zefektivnit tak péči o mládeţ.82 Okresní péče o mládeţ v Prostějově od roku 1922 provozovala jesle na Tetíně, ve kterých se v průměru zdrţovalo 24 dětí denně. U nich byla zřízena i lékařská poradna pro chudé matky, která poskytovala kaţdé úterý odpoledne rady zdarma. Od roku 1924 spadal pod OPM i místní sirotčinec, kterému byl pozměněn název na Okresní dětský domov a dohled nad ním měl na starost místní poručník z povolání. OPM ale s ústavní péčí moc nesouhlasila a preferovala umisťování dětí do pěstounské péče. Okresní dětský domov měl tak slouţit jen

78

Tůma, Antonín: Právní základy sociální péče o mládež v republice Československé. Praha 1925. s. 83-4.

79

Tůma, Antonín: Právní základy sociální péče o mládež v republice Československé. Praha 1925, s. 85.

80 81

Tamtéţ, s. 88. Kromě Okresní péče o mládeţ v soudním okresu prostějovském byla zřízena i Okresní péče o mládeţ pro

soudní okres plumlovský. 82

Okresní péče o mládeţ v Prostějově. Hlasy z Hané, 50, 1932, č. 25, s. 25.

26

jako přechodné řešení. Kromě toho OPM pořádala dětské dny, ošacovací akce i poučné přednášky. K OPM v Prostějově se postupně přidruţili Lidová kuchyně, Ludmila, Odbor sociální péče při městském zastupitelstvu, Odbor katolických paní a dívek Marta, Sdruţení hospodyň a Československý červený kříţ. Samotná Okresní péče o mládeţ v Prostějově byla pro lepší organizaci rozdělena do několika odborů. Odbor propagační pořádal ve všech obcích okresu přednášky, organizoval dětský den, uveřejňoval články v novinách a časopisech a také za pomoci Sdruţení hospodyň, Československého červeného kříţe a městské rady kaţdoročně nechal v prosinci vystavět strom republiky. Dále měla Okresní péče o mládeţ odbor ošacovací, který se snaţil chudým rodinám pro jejich děti zajistit zejména v zimních měsících vhodný oděv a obuv, odbor stravovací, jeţ podvyţiveným dětem zaopatřoval skrz Lidovou kuchyni jídlo, odbor hospodářsko-finanční, který sháněl finanční podpory a další hmotné dary, odbor pro mladistvé provinilce, odbor pro ochranu matek a kojenců, odbor dorostový a rodinný odbor, který se zdravé opuštěné děti pokoušel začlenit do náhradních rodin, zároveň vyhledával děti týrané a skrz soudy je odebíral rodičům. Současně dbal i na děti abnormální, které umisťoval do vhodných ústavů.83 Významnou postavou v celé OPM byl poručník a tajemník, coţ do roku 1926 vykonával J. Pupík. Po jeho odchodu do Ţelešic u Brna byly funkce rozděleny. Místo tajemníka bylo obsazeno Františkem Ostrovským a poručníka vykonával Ladislav Suchý.84 Během války Okresní péče o mládeţ spolupracovala s Národní pomocí a po válce se jako všichni snaţila co nejrychleji obnovit své fungování. Krom obvyklé činnosti se v té době Okresní péče o mládeţ podílela i na záchraně poněmčených dětí a dětí ze smíšených manţelství. Dále se OPM snaţila najít nové vhodné objekty pro svoji činnost, snaţila se rozšiřovat mnoţství svých členů, kteří pravidelně platili příspěvky, a mimo další jim byl svěřen dozor nad jugoslávskými učni, kteří v rámci vládní pomoci působili v republice.85 4.5.3 Vztahy Charity a Okresní péče o mládež v Prostějově Vztah Charity a Okresní péče o mládeţ byl od samého počátku komplikovaný. Tyto dvě velké organizace poskytující dětem potřebnou péči se totiţ nedokázaly shodnout na zásadním bodě své činnosti, a to na způsobu výchovy opuštěných dětí. Charita preferovala péči ústavní, OPM zase pěstounskou a ani jedna ze začátku nechtěla připustit byť jednu výhodu té druhé. 83

Zpráva o činnosti Okresní péče o mládež v Prostějově za rok 1926, Prostějov 1927.

84

Tamtéţ, s. 3.

85

Zpráva o činnosti Okresní péče o mládež v Prostějově za rok 1946, Prostějov 1947, s. 3.

27

Boj mezi nimi byl dán také tím, ţe jedni byli katolíci a druzí ne, coţ byl v době poválečné neslučitelný kontrast. Jejich vztah odráţel situaci v celé společnosti, která se po první světové válce a rozpadu Rakouska-Uherska ostře vydělila na klerikální a antiklerikální. Nejvíce byly slyšet hlasy antiklerikálů, z velké části socialistů, jeţ si v revolučních náladách, kdy bylo nutné někoho obvinit za bývalé příkoří, vybrali za viníka všeho zlého katolickou církev.86 Dle antiklerikálů katolická církev pro lidstvo nevykonala nic dobrého a neměla by nadále zatěţovat občany nově vzniklého státu. Jejich plány se však nedaly tak jednoduše zrealizovat. Katolické náboţenství, ačkoliv bylo silně spojeno s bývalým Rakouskem-Uherskem, bylo totiţ i nadále nejpočetněji zastoupeným náboţenstvím v Československu a mnohasetletá tradice, kterou si katolická církev na území našeho státu vybudovala, nešla tak jednoduše a rychle odstranit.87 Antiklerikálové však svůj boj nevzdávali a za hlavní cíl si určili odluku církve od státu. Snaha omezit vliv katolíků byla viditelná jak v rozhodnutí zřídit druhou českou univerzitu v Brně bez teologické fakulty, tak i ve snaze zavést pouze civilní sňatek. Ani jedno se jim však nezdařilo tak, jak si přáli. Masarykova univerzita sice teologickou fakultu neměla, ale po velkých vlnách nevole ze strany katolíků bylo rozhodnuto reorganizovat teologickou fakultu v Olomouci a dotovat ji státem. Na to však zareagovali evangelíci vyjádřením, ţe i oni si přejí svoji fakultu. Bylo tak rozhodnuto zřídit jim Husovu fakultu v Praze. Tímto se však stát zavázal vydrţovat konfesijní školy a realizace odluky církve od státu se tím začala vzdalovat.88 Podobně to dopadlo i s civilními sňatky, vedle kterých bylo moţné i nadále mít zcela legitimní obřad v kostele. Antiklerikálové v otázce odluky zaváhali. Kdyby se snaţili ji prosadit ihned, ještě v revolučních bouřích, kdy katolíci nedovedli klást odpor, pravděpodobně by jejich návrh prošel. Národní výbor to však neuskutečnil, jednak nechtěl ničit jednotu československého lidu a takto závaţné rozhodnutí chtěl ponechat demokratičtějším způsobům neţ diktátu a také chtěl brát ohled na náboţensky zaloţené Slovensko.89 Tímto však antiklerikálové poskytli katolíkům čas na vzchopení se. Ti se po prvotním šoku a bezradnosti semkli dohromady a začali být schopni se útokům bránit.90 Je moţné, ţe i vznik katolické Charity ve dvacátých 86

Peroutka, Ferdinand: Budování státu I-II. Praha 2003, s. 117.

87

Tamtéţ, s. 119.

88

Tamtéţ, s. 399.

89

Tamtéţ, s. 404.

90

Katolická církev se kdykoli, kdyţ byla ohroţena, dokázala semknout a postavit se svým protivníkům na odpor.

Například Francií se na přelomu 18. a 19. století šířily mohutné antiklerikální nálady. Církev se v té době snaţila

28

letech 20. století byl iniciován potřebou sdruţit občany římskokatolického vyznání a tím si formálně zajistit jednotu, jeţ by lépe odolávala antiklerikálním útokům. Antiklerikální nálady neminuly ani Prostějov. Zde byla v roce 1922 zaznamenána aféra, ve které hlavní roli sehrály jeptišky, které působily jako ošetřovatelky ve veřejné nemocnici. Ty údajně pacienty nutily k přestupu do římskokatolické církve. Toto nemorální jednání jim však nebylo nikdy prokázáno.91 Ve snaze omezit vliv katolické církve sehrál výraznou roli také ministr školství Gustav Habrman, jenţ se snaţil učinit vše pro to, aby se školní výuka zesvětštila. V první řadě bylo v roce 1918 zavedeno, ţe účast ţactva na náboţenských úkonech je dobrovolná. Děti tedy nebyly nuceny chodit do kostela. Odůvodněno to bylo tím, ţe by v zimních měsících polehku oblečené dívky mohly onemocnět. Tímto zdůvodněním se předešlo otevřenému boji proti katolíkům a byla zvolena spíše cesta opatrná, postupná a pokud moţno nenásilná. O rok později došlo k dalšímu omezení, povinná přestala být účast ţactva na náboţenských úkonech ve školním vyučování, tedy zejména na modlitbách před a po vyučování. Dále byla upravena i náboţenská výuka na středních školách. Tam byly dle ročníku počty hodin náboţenství postupně zkracovány a nahrazeny tzv. morální výukou dle francouzského vzoru. Ze tříd směl být také odstraněn kříţ, to však záleţelo na učiteli. Někteří jej s radostí sundávali, jiní jej ponechali. Ministr Habrman si však těmito opatrnými a postupnými kroky vyslouţil kritiku z obou stran. Jedni ho povaţovali za radikála, druzí mu vyčítali pomalé zavádění reforem. 92 Katolíkům i laikům bylo známo, ţe nejlépe výchovu, a to i náboţenskou, ovlivní u dětí. Proto bylo tak důleţité školství. Avšak ještě důleţitější byla výchova v rodině. V té se dítě učilo všem zvyklostem dle rodičů. Ti tedy měli největší vliv na náboţenskou výchovu svých potomků. Do rodinné tradice se však jen velmi těţko dostávaly vlivy zvenčí. Většímu úspěchu se v takovém případě těšili jen sociální a zdravotní pracovníci, kteří navštěvovali rodiny po domech. Tím se totiţ stýkali nejen s dětmi či nemocnými, ale i s celou jejich rodinou. Proto tuto péči vykonávali jak laičtí, tak charitní pracovníci. Charitě se tímto způsobem dařilo opět

působit co nejpříkladněji, drţela pospolu a všechny katolíky ze všech sil přesvědčovala o správnosti jejich vyznání. Více o postavení katolíků ve Francii v období okolo Velké francouzské revoluce viz McLeod, Hugh: Náboženství a lidé západní Evropy (1789-1989). Brno 2007, s. 13-28. 91

SOkA Prostějov, Okresní úřad Prostějov, karton 104, inv. č. 745. Domnělá agitace ošetřovatelek ve veřejné

nemocnici v Prostě ve prospěch římskokatolické církve. 92

Peroutka, Ferdinand: Budování státu I-II. Praha 2003, s. 209-210.

29

v lidech vzbuzovat důvěru a nezůstávat tak jen na úrovni almuţnictví, ale aktivně se tím zapojovat do ţivota společnosti.93 Největší šance na formování názorů ohledně náboţenství bylo u dětí opuštěných, které rodinnou výchovu postrádaly. Katolíci své svěřence chtěli vychovávat k lásce k Bohu, snaţili se tak posílit své řady, jeţ byly po vlnách antiklerikalismu značně poničeny. Laická společnost a antiklerikálové o takovýto druh výchovy nestáli. Charita si pevně stála za péčí ústavní. Své tvrzení opírala o názor, ţe po první světové válce došlo k velkému mravnímu úpadku společnosti a nebylo tedy zaručeno, ţe rodiny dokáţou cizí děti po stránce náboţensko-mravní náleţitě vychovávat. Nebylo ojedinělé, ţe rodiny děti pouze zneuţívaly ke svému prospěchu. Takové si často ţádaly děti věku dvanácti, třinácti let a vyuţívaly je jako levnou pracovní sílu, která se jim postarala o jejich vlastní děti nebo o dobytek. Mnohdy takové případy končívaly aţ u soudů. Charita si proto přála, aby pěstounské rodiny byly důkladně prověřeny, a to za pomoci duchovního správce, učitele i obecního úřadu. Děti se měly dostat jen k lidem mravně bezúhonným. Takové prověřování však bylo velmi sloţité, čehoţ si Charita byla vědoma. Proto preferovala ústavní péči, kde děti měly na starost milosrdné sestry, které braly péči o děti jako své poslání. Dalším jejich argumentem pro ústavní péči bylo to, ţe je to péče nejlevnější a navíc časem prověřená.94 Okresní péče o mládeţ si však tvrdošíjně prosazovala svou. Dle ní bylo pro děti nejlepší teplo domova, a pokud nebylo moţné, aby dítě vyrůstalo ve vlastní rodině, bylo nutné mu najít pěstounskou péči.95

K ústavům se OPM stavěla s odporem, ţe prý jsou tam děti

vychovávány kasárnicky a jejich duševní vývoj je tam uniformován. Pokud se podařilo umístit dítě do pěstounské péče, kde ho náhradní rodiče přijali za vlastní, dítě asi lepší osud potkat nemohlo, avšak na této ideji byl jeden problém, který Okresní péče o mládeţ nakonec časem uznala a přestala se tak vehementně za kaţdou cenu snaţit dostat děti do náhradních rodin. Takových pěstounů, kteří by o dítě stáli, přijali ho za vlastní a tak se k němu také chovali, byl bohuţel jen omezený počet. Pokud však OPM chtěla umístit do rodinné péče všechny děti, přijímala za opatrovníky i méně vhodné osoby, a tak se stávalo to, na co poukazovala Charita. Děti v takovýchto rodinách byly jen vyuţívány.96

93

SOkA Prostějov, fond Farní Charita Kralice na Hané, karton 9.

94

Výroční zpráva katolické (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské za rok 1928. Brno 1929, s. 7-8.

95

Zpráva o činnosti Okresní péče o mládež v Prostějově za rok 1924, Prostějov 1925, s. 3.

96

Oliva, Eduard: Práce Charity. In: Naše dobrovolná sociální a zdravotní péče. Praha 1941, s. 99.

30

Z počátku ostré vyhranění OPM a Charity proti sobě se však časem zmenšovalo a obě organizace nakonec uznaly, ţe je nejlepší zvolit zlatou střední cestu. Tedy nepreferovat pouze ústavy, či pouze pěstounskou péči, ale naučit se vyuţívat oboje dle momentálních moţností a hlavně k co největšímu prospěchu dětí. Stejně jako postupně upadávaly antiklerikální nálady, tak i Charita a OPM se spolu pomalu začaly učit vycházet. Přispělo k tomu i nařízení z roku 1930, kdy z finančních důvodů byla Charita nucena se k Okresní péči o dítě připojit. Tímto byly tyto dvě organizace nuceny spolu začít komunikovat a hledat nějaká společná řešení. Charita tak přestala vehementně tvrdit, ţe jen ústavní péče je to, co je pro děti nejlepší, připustila, ţe i pěstounská péče má jisté výhody, avšak nepřestala upozorňovat na to, ţe u pěstounské péče je třeba nejen přísný výběr náhradních rodičů, ale i poté je třeba vykonávat u takovýchto rodin pravidelné kontroly, aby bylo stále jisté, ţe se osvojenému dítěti daří dobře. Navíc si stála pevně za názorem, ţe ne všechny děti se do takovéto péče hodí a některým problémovým dětem by se lépe dařilo v ústavech, kde by na ně dohlíţeli vyškolení pracovníci.97

OPM zase přestalo ústavy

vyloţeně odsuzovat a na Prostějovsku i jinde tak začala jejich spolupráce, kdy se náboţenské boje dostávaly do pozadí a na první místo byly postaveny zájmy dítěte. Katolíkům na Prostějovsku patřila většina ústavů, takţe pokud OPM nenašla vhodné pěstouny, nebo seznala, ţe dítě do náhradní rodiny opravdu není vhodné, předávala jim tyto jedince do péče. U zdravých a bezproblémových dětí se však Okresní péče o mládeţ stále snaţila, aby ústavní péče byla jen na dobu přechodnou. Situace se nakonec vyvinula do té podoby, ţe Charita dostávala na starost z největší části děti postiţené, kterým nebylo moţné najít pěstounskou rodinu, a děti zdravé a bezproblémové umisťovala OPM do náhradní péče. Drobné konflikty Charity a OPM sice neustaly úplně, ale obě se jiţ dokázaly na problém podívat s nadhledem a na první místo stavěly zájmy dětí a ne svá vlastní zaslepená dogmata.

4.6

Ústavy na Prostějovsku Jak vyplývá z předchozího textu, ústavy provozovaly z velké části katolické spolky

pod záštitou Charity, avšak dle zákonného nařízení nad těmi, které se staraly o děti, měla vrchní dozor OPM. Ta se snaţila omezit mnoţství dětí v ústavech na moţné minimum, avšak pokud nebylo moţné sehnat dítěti opatrovníka, snaţila se, aby bylo v ústavech o děti postaráno s co největší péčí. Následující text podává přehled o nejvýznamnějších ústavech na

97

Tamtéţ, s. 99.

31

Prostějovsku, ve stručnosti je zmíněno, kdy byl ústav zaloţen a kdo ho vydrţoval. Všechny níţe uvedené ústavy fungovaly bez větších změn po celé zkoumané období. 4.6.1 Sirotčinec v Prostějově Městský sirotčinec vznikl za přispění města jiţ v roce 1903. Od roku 1911 vykonávala dozor Sociální komise za předsednictví A. V. Wolfa.98 Na činnost sirotčince velmi přispívala rodina Wichterlova, které dům patřil. Výraznou měrou se z finančního hlediska podílel na chodu sirotčince i odkaz manţelů Vojáčkových. Od roku 1924 spadal sirotčinec přímo pod OPM, která změnila jeho název na Okresní dětský domov.99 V něm ponechávala OPM děti jen nutnou dobu, mezitím se jim snaţila najít náhradní rodinu. Časem se však měnil i pohled na vyloţeně pěstounskou péči a také vnější okolnosti přispěly k tomu, ţe Okresní dětský domov vydrţoval za svými zdmi více dětí. Před válkou to bylo okolo 20 dětí, počet však během války narůstal a v roce 1946 jich tam bylo 76. Děti v domově byly vedeny k plnění drobných povinností, pomáhaly s domácími pracemi, učily se pečovat o zevnějšek a učily se dobrému chování tak, aby byly schopné se brzy začlenit do náhradních rodin.100 4.6.2 Útulek svatého Josefa v Plumlově V roce 1924 nabídla Marie Knapová svůj dům a pozemek Svazu Charity s tím, ţe si přeje, aby slouţit dobročinným účelům. Jediná její podmínka byla, ţe zde můţe doţít a bude o ni postaráno. Pro Svaz Charity a jeho účely však dům nestačil, a tak L. Bláha o této nabídce uvědomil představenou Mariánského ústavu v Brně. Tak se stalo, ţe se do Plumlova přistěhovala kongregace sester Dcer boţské lásky a ty zde zřídily sirotčinec a mateřskou školku pro děti od 3-6 let. Sirotčinec určený pro hochy byl otevřen roku 1926, mateřská škola o rok později. Obojí s kapacitou 40 dětí. Krom toho sestry pořádaly v zimním období kurzy pro dívky a učily je domácím a ručním pracím.101 4.6.3 Opatrovna v Němčicích na Hané V roce 1897 zakoupil z dobročinných darů místní farář Josef Kubánek a starosta Jan Zedníček starou školní budovu s úmyslem vybudovat v ní chudobinec. Vznik takového ústavu by však byl velmi nákladný, nehledě na její provoz a údrţbu, takţe zde byla nakonec, díky 98

Sirotčinec města Prostějova. Hlasy z Hané, 50, 1932, č. 25, s. 25.

99

Zpráva o činnosti Okresní péče o mládež v Prostějově za rok 1922. Prostějov 1923.

100

Zpráva o činnosti Okresní péče o mládež v Prostějově za rok 1946. Prostějov 1947, s. 14.

101

Brejcha, Leander: Pamětní spis o katolické charitě (milosrdné lásce) v zemi moravsko-slezské. Brno 1930, s.

202.

32

přičinění Marie Mildnerové a faráře Františka Valouška, zřízena roku 1913 dětská opatrovna, kde dozor vykonávaly sestry sv. Hedviky z Nezamyslic.102 4.6.4 Dětská útulna v Prostějově Byla zřízena přičiněním spolku Ludmila a snahou paní Pravoslavy Wichterlové, která si takovou opatrovnu pro pracující matky v Prostějově přála. K provozu byl určen dům rodiny Wichterlů na Tetíně a útulna začala fungovat roku 1912. Jako vychovatelky sem přišly sestry františkánky z Přerova. Původně se mělo jednat o jesle, ale předsedkyně Ludmily to nakonec změnila na útulnu, takţe sem nebyly přijímány děti do jednoho roku. V době první světové války se počet dětí v útulku rapidně sníţil, protoţe matky, ţijící ze sociálních příspěvků, s nimi zůstávaly doma. Sestry tak roku 1915 otevřely pracovnu dívek pro ţenské práce, ta ale musela být kvůli nedostatku topiva v roce 1917 zavřena. O přijetí dětí do útulny rozhodovala sociální situace rodiny. Byla sem přijímána dítka z chudých poměrů za ţádný nebo minimální poplatek, která byla české národnosti. Náboţenské vyznání nehrálo roli.103 4.6.5 Sirotčinec v Nezamyslicích Byl zaloţen jiţ roku 1878 sestrami svaté Hedviky. Děti zde byly zaopatřeny po celý rok, dostávalo se jim nejen stravy, ale i oděvu, prádla, obuvi a školních potřeb. Chovanci byli zaměstnáváni drobnými činnostmi, jako pomocí v kuchyni, sběrem bylin nebo úklidem v budově a v zahradě.104 Od roku 1929 byla u sirotčince zřízena i měšťanská škola, jeţ v Nezamyslicích do té doby znatelně chyběla.105 4.6.6 Chudobinec v Určicích Vznikl v roce 1890 a působily v něm sestry boromejky z Prahy. Za zakladatele ústavu byl povaţován farář Florian Novák a jeho pokračovatel Petr Obdrţálek. První zaloţil nadaci, druhý postavil dům, ale aţ další farář, jímţ byl Jan Švéda, chudobinec otevřel. U chudobince byla i zahrada a malé hospodářství. Sestry první rok přijaly šest ţen, v dalších letech jejich počet narostl. Vedle chudobince byl v domě i malý sirotčinec.106

102

Tamtéţ, s. 157.

103

Tamtéţ, s. 160.

104

Tamtéţ, s. 194.

105

Výroční zpráva katolické (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské za rok 1929. Brno 1930.

106

Brejcha, Leander: Pamětní spis o katolické charitě (milosrdné lásce) v zemi moravsko-slezské. Brno 1930,

s. 268.

33

4.6.7 Ústav pro slabomyslné ve Víceměřicích Byl otevřen v bývalém Metternichově zámečku v roce 1924 a o provoz se starala kongregace sester řádu svatého Dominika. Přijímáni byli chovanci obojího pohlaví a jakéhokoliv vyznání. Průměrně se zde sestry staraly o 40 chovanců.107 4.6.8 Útulek pro zestárlé ženy v Prostějově O ten se zapříčinil spolek Marta, který chtěl pro své zestárlé členky vybudovat zázemí. Koupil tedy v Šafaříkově ulici, s přispěním ministerstva sociální péče, k tomuto účelu dům. Ukázalo se však, ţe byl problém s nájemníky. Spolek tedy tento dům prodal a koupil jiný, v Martiňákově ulici. Ten se Marta rozhodla zbourat, jelikoţ byl starý a v katastrofálním stavu. Na jeho místě byl poté postaven dům nový. Útulek byl slavnostně otevřen v roce 1933, náklady na stavbu byly vyčísleny na 375 tisíc korun a při slavnostním otevření byl ústav vysvěcen místním farářem Františkem Dragounem.108 4.6.9 Útulek pro zestárlé muže Byl přičiněním Charity zřízen v Prostějově na ulici Šrámkova, přijímáni sem byli staří a práce neschopní muţi. Ošetřováni zde byli za měsíční poplatek 800-1200 korun. Pokud sem byl někdo umístěn na zemské nadační místo, sníţil se měsíční poplatek na polovinu.109 4.6.10 Zemědělský útulek pro děti v Olšanech Byl zřízen díky místnímu faráři v roce 1940 pro ulehčení rodičům, kteří se ţivili zemědělskými pracemi a potřebovali své děti v letních a podzimních měsících pohlídat. Denní příspěvek za hlídání byl stanoven na 1 korunu, příspěvek na jídlo pak 2 koruny. Dozor vykonávala vyškolená učitelka. Přijímány byly děti od dvou do pěti let. Útulek se nacházel ve farním domě se zahradou, kde si děti mohly hrát.110

107

Bláha, Ludvík: Katolická Charita Arcidiecéze olomoucké a Diecéze brněnské v roce 1925. Brno 1926, s. 24.

108

Sdruţení katol. paní a dívek „Marta“ v Prostějově. Prostějovský farní věstník, 3, 1933, č. 2, s. 3.

109

Šimíček, Stanislav: Charita a její sociálně-zdravotní ústavní péče v Arcidiecézi olomoucké. Vyškov 1948,

s. 10. 110

SOkA Prostějov, fond Farní Charita Olšany, karton 1.

34

4.7

Ozdravná místa na Prostějovsku

4.7.1 Feriální osada na Stražisku Vznikla z odkazu Karly Vojáčkové, která darovala svou vilu s pozemkem sirotčinci v Prostějově a určila jej na ozdravné pobyty dětí v letních měsících. Na starost si to vzala OPM a k vile zakoupila i protilehlý pozemek ve výměře čtyř měřic. Feriální kolonie byla slavnostně otevřena v srpnu 1907 a jiţ tehdy sem přijel první turnus dětí z Prostějova. Během letních prázdnin se jich zde kaţdoročně vystřídalo průměrně okolo tří set. Všechny místnosti před otevřením byly vymalovány, zavedeno bylo osvětlení, voda a venku bylo zřízeno hřiště.111 V době druhé světové války zde byl tábor pro Hitlerjugend a koncem války sem byl přestěhován starobinec z Olomouce. Poté byly prázdninové pobyty obnoveny.112 4.7.2 Dětská ozdravovna v Plumlově Dětskou ozdravovnu v Plumlově otevřela v roce 1924 Masarykova liga proti tuberkulóze. Najednou zde mohlo pobývat aţ padesát dětí, jednalo se hlavně o ty s tuberkulózou, o děti trpící podvýţivou nebo o ty, jeţ bydlely v nepříznivých podmínkách. V Plumlově vykonávaly procházky do okolních lesů a byla jim také zajištěna pravidelná strava.113

4.8

Poradny pro matky s dětmi Poradny pro těhotné a matky s dětmi se začaly rozrůstat počátkem 30. let, a to za

podpory OPM. Jako první vznikla roku 1920 bezplatná poradna v Prostějově. Tyto poradny slavily úspěch, a tak se rychle rozšiřovaly. Postupně tedy vznikla i poradna v Olšanech (1930), Brodku (1931), Otaslavicích (1932), Určicích (1932), Bedihošti (1936), Kralicích na Hané (1937), Vřesovicích (1945), Vrbátkách (1945), Vrahovicích (1946) a roku 1944 vznikla pro nedostatečnou kapacitu i druhá poradna v Prostějově.114

111

Feriální kolonii Karly Vojáčkové na Straţisku. Hlasy z Hané, 50, 1932, č. 25, s. 25.

112

Polák, Leopold: Historie a současnost obce Stražisko. Straţisko 2003, s. 59.

113

Zpráva o činnosti Okresní péče o mládež v Prostějově za rok 1924. Prostějov 1925, s. 18.

114

Zpráva o činnosti Okresní péče o mládež v Prostějově za rok 1946. Prostějov 1947, s. 12.

35

5

Závěr Předloţená bakalářská práce si zvolila za cíl podat obraz fungování katolické Charity

v první polovině 20. století a na příkladu města Prostějova popsat její vývoj a vztah k ostatním organizacím, zejména k Okresní péči o mládeţ, se kterou se dělila o zaopatřování chudých a opuštěných dětí. V první části se práce věnuje samotnému vzniku Svazu Charity a jejím problémům vyplývajících z dobových reálií. V druhé části přesouvá práce svou pozornost na Prostějovsko. Zde se zajímá o situaci před vznikem Charity a Okresní péče o mládeţ, kdy se o zaopatřování dětí staralo město. Dále se zabývá činností charitních poboček tzv. Ludmil a přidruţených katolických spolků v prostějovském okrese, popisuje vztah mezi Charitou a OPM a nakonec podává přehled všech ústavů na Prostějovsku, o které se z větší části staraly katolické organizace. Svaz Charity v Arcidiecézi olomoucké vznikl z iniciativy L. Bláhy a podpory olomouckého arcibiskupa A. Stojana v roce 1922. Tímto počinem došlo k zefektivnění péče o chudé a potřebné. I předtím však byla sociální pomoc katolíků výrazná. Charitativní činnost totiţ provázela římskokatolickou církev jiţ od samého vzniku a byla to častokráte právě ona, co mnohé uchránila od hladu či je vyléčila z nemocí. Avšak aţ od roku 1922 došlo k systematickému poskytování pomoci. Od té doby se Charita rozrůstala, strukturovala a v její činnosti jí nezabránil ani vznik protektorátu Čechy a Morava, ani druhá světová válka. Konec její péče zapříčinil aţ nástup komunismu, kdy byla Charita postupně likvidována. Ke konečnému zániku došlo začátkem 60. let, kdy všechny charitní ústavy přešly do vlastnictví státu. Nejúspěšnější byla Charita v meziválečném období, v té době i přes antiklerikální názory ve společnosti a rivalitu s OPM, která byla zapříčiněna odlišným názorem na výchovu dětí, se Charita těšila popularitě. Navíc tehdy vlastnila rozvětvenou síť poboček, čímţ se jí dařilo poskytovat pomoc tam, kde bylo třeba. Během protektorátu svou činnost nezastavila, i kdyţ se o to nacistické Německo snaţilo. Bylo jí sice zabaveno mnoţství majetku, někteří pracovníci se dostali do problému s nacistickou vládou a byli odvlečeni do koncentračních táborů, nebo rovnou popraveni, ale i tak se Charita pokoušela pomáhat tam, kde bylo třeba. Nejlépe se jí to dařilo v Arcidiecézi olomoucké, kde těsně před vznikem protektorátu zřídila tzv. Okresní Charity. V této temné době se nebála poskytovat pomoc pronásledovaným občanům, jejich děti ukrývala ve svých ústavech pod cizími jmény a mnohdy poskytla pomoc i partyzánským hnutím. Ihned po druhé světové válce Charita poskytla pomoc v desítkách milionů korun a zároveň se snaţila obnovit své fungování v předválečné podobě. To však 36

nějakou dobu trvalo, a tak sotva se Charita dokázala pevně postavit na nohy, nastoupila v Československu éra komunismu, jeţ katolickou péči postupem času zničila. Katolická Charita však ani v době meziválečné nekráčela po předem vyšlapané cestě. V době jejího vzniku panovaly v Československu ještě silné antiklerikální nálady, které vše, co mělo dočinění s římskokatolickou církví, zavrhovaly. Tyto hlasy bylo nejvíce slyšet, i přesto se však k vyznání římskokatolickému hlásil obrovský počet obyvatel. Mnohasetletá tradice totiţ v lidech přetrvávala. Navíc se Charita kromě poskytování pomoci potřebným, zaměřovala i na svou vlastní propagaci a nenásilně tak v lidech vzbuzovala důvěru. Velké oblibě se těšily jí pořádané přednášky se světelnými obrázky, kurzy, výstavy, divadla, kinematografická představení a besídky pro děti. Svou péči navíc poskytovala chudým zdarma a neodmítala podat pomocnou ruku ani osobám jinověrným. Nejvíce se Charita v meziválečném období dostávala do konfliktu s Okresní péčí o mládeţ. Tato laická organizace se snaţila mít pod dohledem veškerou péči o děti a mládeţ a zásadně nesouhlasila s ústavní výchovou Charity. Kromě odlišného názoru na péči, kdy Charita preferovala ústavní dohled a OPM pěstounskou péči, se věc točila i okolo náboţenské výchovy. Katolíci v ní viděli šanci, díky níţ by mohli posílit své oslabené řady a udrţet si tak silnou pozici ve státě, laická péče podnícená antiklerikalismem o tento druh výchovy nestála. V počátcích vzniku obou organizací byl tento boj tak silný, aţ místy přestávalo jít o nejlepší zájem dítěte, ale šlo spíše o prosazení zájmů katolíků či antiklerikálů, čímţ se obě strany snaţily ovlivnit budoucnost katolické církve. Není totiţ zajisté nepravdou, ţe Charita a její dobročinnost pomohla vylepšit tehdy pokřivený obraz římskokatolické církve. Roku 1930 vešlo v ţivot nařízení, ve kterém bylo uvedeno, ţe státní příspěvky budou poskytnuty jen těm organizacím, které se k OPM přidruţí. Tímto nezbylo Charitě příliš na výběr a začala s OPM spolupracovat. V tento moment bylo jasné, ţe kompromisy budou nutné. OPM se i nadále snaţila děti umisťovat do náhradních rodin, avšak pokud se to nedařilo, umisťovala je v ústavech, které povětšinou měla na starost právě Charita. Časem dokonce OPM přiznala, ţe vyloţeně pěstounská péče je u některých dětí nevhodná a navíc s Charitou začala souhlasit i v tom, ţe je nadmíru komplikované sehnat kvalitní pěstouny a ţe dítě v rodině, kde ho neměli rádi, trpělo. Charita zase naopak připustila, ţe se dětem v milující náhradní rodině daří dobře. Dospělo se tak ke zlaté střední cestě. Kaţdý případ začal být posuzován zvlášť a začalo se hledat nejlepší řešení pro samotné dítě. Tím byla vzájemná zášť těchto dvou organizací potlačena. Nakonec situace byla taková, ţe většinu zdravých dětí měla

37

pod svou ochranou OPM a Charita dostávala děti abnormální, fyzicky či psychicky postiţené, pro které byla ústavní léčba s vyškolenými pracovníky prospěšná. V Prostějově se vztah Charita s Okresní péčí o mládeţ vyvíjel stejně. Po prvotní vzájemné nesnášenlivosti se jejich vztahy posunuly do neutrální roviny, aţ se z toho nakonec stala bezproblémová spolupráce. Bez větších problémů fungoval jiţ od začátku vztah OPM s Ludmilou, která vydrţovala v Prostějově dětskou útulnu. O místní sirotčinec se od roku 1924 starala samotná OPM, která jej přejmenovala na Okresní dětský domov a děti tam umisťovala v nezbytných případech na přechodnou dobu. Na vesnicích měly převahu katolické spolky, zde totiţ stále přeţívala silná tradice a lidé katolickým organizacím důvěřovali moţná více neţ novátorským institucím. Charita i OPM na Prostějovsku se i v době vzájemných bojů snaţila svým chováním nepoškodit svěřence, a tak například nebyl problém umístit dítka z charitních ústavů do feriální osady na Straţisku, o kterou se starala OPM nebo do ozdravovny na Plumlově, kterou vydrţovala Masarykovou ligou proti tuberkulóze. Všechny tyto organizace byly od roku 1930 formálně sdruţeny, coţ jejich komunikaci ulehčovalo. Styky Charity s Masarykovou ligou proti tuberkulóze, Československým červeným kříţem, či Českým srdcem nebyly v Prostějově tak významné. Jejich zájmy se nekříţily tak moc jako v případě OPM a péče o děti. Charita se kromě dětí starala i o postiţené, coţ byla činnost velmi zásluţná, jelikoţ tyto ústavy byly drahé a péče o takové jedince náročná. Navíc nezapomínala ani na staré lidi, pro které zřizovala starobince. Ani jedno z výše uvedených však nemělo takový význam jako právě péče o děti. Činnost to sice zásluţná byla, ale nepřinášela takový obdiv a takové výsledky jako práce s dětmi. Nejednalo se zde totiţ o budoucnost společnosti a vliv katolické církve na ni. Na Prostějovsku Charita vydrţovala několik významných ústavů, čehoţ si cenila i společnost. Obyvatelé Prostějova si pomoci váţili a mnozí byli i sami členy některého katolického dobročinného sdruţení. Velkému ohlasu se například těšil spolek Marta. Ani v socialistických novinách na Prostějovsku nevycházely články, jeţ by osočovaly katolickou charitní činnost ze zištnosti či jiných nedobrých záměrů. Naopak noviny často a ochotně zveřejňovaly Ludmile a Martě výsledky valných shromáţdění, informace o konání schůze a dalších aktivitách. Dle ohlasu konaných přednášek, kurzů, filmů či divadel lze odhadnout, ţe charitní činnost byla na Prostějovsku vítaná a uznávaná.

38

Katolická Charita v první polovině dvacátého století byla jednou z největších sociálních organizací, jeţ svou péči poskytovala všem, bez rozdílu majetku či vyznání. Ačkoli se jí z počátku dotkly antiklerikální nálady, jejichţ část se pak promítala i ve vzájemném postoji Charity a Okresní péče o mládeţ, byla stále schopná udrţet si svůj vliv i upřímnou úctu mnohých občanů k její činnosti, a to aţ do svého zániku.

39

6

Soupis pramenů a literatury

6.1

Literatura

Arcidiecézní Charita Olomouc. Ročenka 1994. Olomouc 1994. Brejcha, Leander: Pamětní spis o katolické charitě (milosrdné lásce) v zemi moravsko-slezské. Brno 1930. Červinka, Arnošt: Významné osobnosti Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Kroměříţ 2007. Fasora, Lukáš: Systém české zemské péče o mládež na Moravě v letech 1921 – 1937. Brno 2000. Kallab, Jaroslav: Sociální péče v obcích. Brno 1927. Kučera, Martin: Charita v Olomouci 1922-2012. Dějiny, osobnosti, současnost. Olomouc 2012. Libosvár, Zdeněk: Arcibiskup Stojan: život a dílo. Brno 1995. Marek, Pavel: Karel Dostál-Lutinov bez mýtů, předsudků a iluzí. Nástin života a díla vůdčí osobnosti českého katolického modernismu. Třebíč 1998. McLeod, Hugh: Náboženství a lidé západní Evropy (1789-1989). Brno 2007. Naše dobrovolná sociální a zdravotní péče. Praha 1941. Němec, Jaroslav: A. C. Stojan a jeho dílo. Olomouc 2007. Peroutka, Ferdinand: Budování státu I-II. Praha 2003. Polák, Leopold: Historie a současnost obce Stražisko. Straţisko 2003. Prostějov dějiny města II. Prostějov 1999. Šimíček, Stanislav: Charita a její sociálně-zdravotní ústavní péče v Arcidiecézi olomoucké. Vyškov 1948. Tröster, Petr a kol.: Právo sociálního zabezpečení. Praha 2008. Tůma, Antonín: Právní základy sociální péče o mládež v republice Československé. Praha 1925. Vyvlečka, Josef: Antonín Cyril Stojan. Hlučín 1927. 6.2

Dobový tisk

Hlasy z Hané – časopis Československé národní demokracie. Charita - časopis pro sociální a zdravotní péči. Ludmila - časopis Charity v zemi moravsko-slezské. Prostějovský farní věstník. 40

6.3

Tištěné prameny

Bláha, Ludvík: Katolická Charita Arcidiecéze olomoucké a Diecéze brněnské v roce 1925. Brno 1926. Bláha, Ludvík: Svaz Charity pro Moravu a Slezsko a jeho činnost na poli milosrdné lásky za správní rok 1926. Brno 1927. Katolická charita okresu prostějovského za rok 1944. Prostějov 1945. Výroční zpráva katolické (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské za rok 1929. Brno 1930. Výroční zpráva katolické (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské za rok 1928. Brno 1928. Výroční zpráva katolické (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské za rok 1930. Brno 1931. Výroční zpráva katolické (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské za rok 1941. Brno 1942. Výroční zpráva katolické (milosrdné lásky) v zemi moravsko-slezské za rok 1940. Brno 1941. Zpráva o činnosti Okresní péče o mládež v Prostějově za rok 1922. Prostějov 1923. Zpráva o činnosti Okresní péče o mládež v Prostějově za rok 1924. Prostějov 1925. Zpráva o činnosti Okresní péče o mládež v Prostějově za rok 1926. Prostějov 1927. Zpráva o činnosti Okresní péče o mládež v Prostějově za rok 1946. Prostějov 1947. 6.4

Archivní prameny

Státní okresní archiv Prostějov, fond Farní Charita Kralice na Hané. Státní okresní archiv Prostějov, fond Farní Charita Mostkovice. Státní okresní archiv Prostějov, fond Farní Charita Olšany. Státní okresní archiv Prostějov, fond Farní Charita Rozstání. Státní okresní archiv Prostějov, fond Farní Charita Vranovice. Státní okresní archiv Prostějov, fond Okresní úřad Prostějov. Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, fond Arcidiecésní charita milosrdné lásky Olomouc.

41

7 Obrazové přílohy Příloha 1: Portrét arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana (Libosvár, Zdeněk: Arcibiskup Stojan: život a dílo. Brno 1995, s. 2.)

Příloha 2: Přehled farních odborů Ludmila Svazu Charity v Olomouci (ZAO Olomouc, fond Arcidiecésní charita milosrdné lásky Olomouc, zásobník III.)

42

Příloha 3: Plakát Charity (ZAO Olomouc, fond Arcidiecésní charita milosrdné lásky Olomouc, karton 6.)

Příloha 4: Sirotčinec v Prostějově (Brejcha, Leander: Pamětní spis o katolické charitě (milosrdné lásce) v zemi moravsko-slezské. Brno 1930, s. 163.)

43

Příloha 5: Útulna svatého Josefa v Plumlově (ZAO Olomouc, fond Arcidiecésní charita milosrdné lásky Olomouc, zásobník I.)

Příloha 6: Dětská opatrovna v Němčicích (Brejcha, Leander: Pamětní spis o katolické charitě (milosrdné lásce) v zemi moravsko-slezské. Brno 1930. s. 197.)

44