9/2014
Uskromnění se není na pořadu dne
2
Charita „letěla“ na Andělských křídlech
6
Rozhovor s NGŠ AČR armádním generálem Petrem Pavlem
Souboj vůle
14
Neobyčejná letová mise
strany 28–29
obsah
NATO schválilo síly okamžité reakce, Česká republika nabídla 150 vojáků
Uskromnění se není na pořadu dne
2
Charita „letěla“ na Andělských křídlech
6
Jmenování do vyšší hodnosti
7
Čáslavští „display“ piloti
8
Rozhovor s náčelníkem GŠ AČR armádním generálem Petrem Pavlem V srpnu se uskutečnil charitativní koncert Andělská křídla na podporu rodin po vojácích padlých v Afghánistánu
Summit NATO
Úhel pohledu vrchního praporčíka Exkluzivní reportáž o letecké akrobacii
Připraveni na ebolu
12
Souboj vůle
14
Běželi za dobrou věc
18
Nekonkurovali jsme si, ale spolupracovali
20
B61-12 LEP
22
Státy NATO musí zvyšovat výdaje na obranu
ALASA – Strike Eagle v roli nosiče satelitů
25
Aliance na summitu potvrdila platnost a aktuálnost závazku přijatého před 12 lety na summitu v Praze, tedy dosáhnout dvou procent HDP pro výdaje na obranu. „Touto veřejnou deklarací reagujeme na zhoršené bezpečnostní prostředí. Je lepší a levnější investovat do připravenosti a odstrašení než do hašení válečného požáru,‟ konstatoval ministr Stropnický.
SaveOneLife – lidský život stojí za záchranu
26
TerrainArmor – futuristická pneumatika do každého terénu
27
Neobyčejná letová mise
28
Štěstí přeje připraveným
32
Future Forces 2014
34
Příliš krvavé Karpaty
38
Používáte bezpečné heslo?
40
Střela AIM-120 AMRAAM
41
Interní komunikační portál
43
Čechoslováci bojovali od začátku
44
Těchonínská nemocnice je připravena na případnou izolaci a léčení osob nakažených virem ebola
V britském Newportu se ve dnech 4. a 5. září uskutečnil summit nejvyšších představitelů států NATO a partnerských zemí. V české delegaci, kterou vedl prezident Miloš Zeman, byli i ministr obrany Martin Stropnický a náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Petr Pavel.
Na Libavé se uskutečnil šestý ročník soutěže průzkumných hlídek Tým Ministerstva obrany se zúčastnil překážkového běhu Army Run
V hotelu Celtic Manor se sešlo šedesát prezidentů či premiérů a po sedmi desítkách ministrů obrany a zahraničních věcí. Hlavní témata prvního dne byla jednoznačná – situace na Ukrajině a pokračování afghánské mise. Spojenci se jednomyslně shodli na podpoře ukrajinského vedení a odsoudili destabilizující kroky Ruska. Prezident Ukrajiny Petro Porošenko ve svém vystoupení oznámil zastavení bojových akcí Ukrajinou a vyhlášení příměří. Paralelně by měly zúčastněné strany vyjednávat o mírovém plánu. Koaliční mise v Afghánistánu by měla pokračovat i po konci letošního roku. Afghánský ministr obrany totiž účastníky summitu informoval, že politické vedení jeho země se stabilizuje a má zájem o další vojenskou spolupráci s NATO. Od nového roku by měla operaci ISAF nahradit výrazně menší a nebojová operace Resolute
Support. Přibližně 12 tisíc vojáků se má podílet na výcviku místních bezpečnostních sil a poradenství. „I nadále počítáme s nasazením našeho polního chirurgického týmu nebo s asistencí
při výcviku afghánských vzdušných sil,‟ uvedl k připravovanému mandátu generál Pavel.
Česká republika chce koupit leteckou munici Summit využili ministři obrany ČR, Dánska, Norska, Španělska, Portugalska a Řecka k podpisu dohody o společném postupu při nákupu přesně naváděné letecké munice. Ministerstvo obrany České republiky takto chce koupit 180 raket vzduch-země, které zatím ve výzbroji gripenů chybí. „Je to typický příklad takzvané chytré obrany, kterou NATO prosazuje. Společně připravíme poptávku pro munici pro bojové letouny a vysoutěžíme ji přes agenturu NSPA. Tím, že půjde o větší balík, dosáhneme nižší jednotkové ceny,‟ shrnul význam dohody ministr Stropnický.
NATO schválilo síly okamžité reakce Druhý den summitu ve velšském Newportu byl věnován zejména jednáním o rozvoji aliančních schopností a obranných rozpočtech.
Byl přijat plán na radikální zvýšení připravenosti aliančních ozbrojených sil. Součástí je vytvoření sil okamžité reakce o velikosti brigády (3 až 4 tisíce vojáků), které budou schopné v rámci kolektivní obrany zasáhnout do dvou dnů, kdekoliv bude třeba. „Jako jeden z prvních států jsme se k této iniciativě aktivně přihlásili. Česká republika je připravena vyčlenit 150 příslušníků speciálních sil a případně i vrtulníky na jejich podporu,‟ uvedl ministr obrany Martin Stropnický. Další možnosti nastínil náčelník generálního štábu armádní generál Petr Pavel: „Můžeme přispět i letouny CASA, logistickým modulem nebo četou protiletadlového kompletu RBS.‟ Vyjádření generála Pavla doplnil státní tajemník MO Daniel Koštoval: „Velitelství pro síly okamžité reakce bude pravděpodobně
v polském Štětíně. Armáda ČR do něj vyšle své důstojníky.‟
Pozvali jsme se na kafe k Miroslavu Žižkovi Technika a výzbroj
Zdroj: www.army.cz Foto: Jan Pejšek a www.nato.int
Technika a výzbroj
Technika a výzbroj
Technika a výzbroj
Fotografování letecké techniky a výzbroje 21. základny taktického letectva Vojenské hasičské jednotky nejsou frekventovaným tématem zaplňujícím stránky vojenských periodik A report nabízí pohled do zákulisí expozice resortu Ministerstva obrany České republiky Uplynulo sedmdesát let od karpatsko-dukelské operace Computer Incident Response Capability Technika a výzbroj
Od rozpoutání druhé světové války uplynulo v těchto dnech sedmdesát pět let
2
Uskromnění se není na pořadu dne Události, ke kterým dochází v posledních měsících na Ukrajině, výrazně zkrátily varovnou dobu, během které bychom byli dopředu upozorněni na případné válečné nebezpečí. A právě o rozhovor na toto téma jsme požádali náčelníka Generálního štábu AČR armádního generála Petra Pavla. Posledních dvacet let jsme se uklidňovali tím, že nám žádný konflikt nehrozí, a spíš než na válečnou armádu jsme se zaměřovali na tu mírovou. Nebyla to chyba? Odpovídalo to přesně dané době. Pokud bychom se podívali pár let zpátky, všichni jsme žili v naději a očekávání, že je před námi pouze období míru, konstruktivní spolupráce a vzájemného dialogu. Kdyby někdo v první polovině devadesátých let minulého století řekl, že jen v nejbližším okolí budeme mít několik vážných konfliktů, určitě by tomu nikdo nevěřil. Ve vztahu k době to tedy podle mého názoru bylo namístě. A to včetně toho, že jsme počítali s dlouhou varovací dobou, která byla zpravodajskými službami, a to i těmi spojeneckými, stanovena na pět až deset let. V takovém předstihu bychom podle nich měli dostatek indicií, že se někde něco chystá, a mohli se připravit. Podobně ale asi uvažovaly generace před první i druhou světovou válkou. Byly přesvědčeny, že lidstvo zmoudřelo, že právě ta válka, kterou oni prožili, byla tou poslední. Není trochu chyba, že se nedokážeme poučit z vlastní historie? Myslím si, že je to přirozený jev. Pokud by lidé měli žít v neustálém strachu z toho, že může v krátké době přijít nějaký konflikt, tak by si ten život ani neužili. To, že vnímáme situaci spíš pozitivněji a máme tendenci ji dlouho vidět v tom lepším světle, je asi přirozená lidská sebeobrana. Na druhou stranu je důležitý faktor i to, že vlády jednotlivých států, pokud nehrozí nebezpečí, zcela přirozeně věnují více peněz do sociální sféry než do obrany. To je totiž nakonec to, co činí život lidí kvalitnější. I z toho důvodu vlády, v období, kdy dochází k uvolnění mezinárodního napětí, kdy nejsou žádné hrozby, mají obecně tendenci podceňovat výdaje na obranu. Konflikt na Ukrajině trvá již řadu měsíců. V souvislosti s tím došlo k výraznému přehodnocení varovné
A report 9/2014
3
A report 9/2014 doby před vypuknutím bezprostředního nebezpečí. Byla za tu dobu již přijata nějaká konkrétní opatření, která by usnadnila rychlejší aktivaci naší válečné armády? Byla jich přijata celá řada. A to nejen těch bezprostředních, která jsou viditelná a o kterých se hovoří na úrovni Aliance jako o ujištění spojenců o schopnosti a vůli bránit se. Předně byla posílena východní hranice Aliance, ať již se to týká ochrany vzdušného prostoru baltských zemí či aktivování průzkumných prostředků. Došlo rovněž ke zvýšení počtu, rozsahu a intenzity cvičení. Byly také přehodnoceny schopnosti Aliance dostatečně pružně a v krátkém čase reagovat na vznikající hrozby. To všechno jsou opatření, která již probíhají, anebo se uskuteční ve střednědobém horizontu. Na úrovni naší, národní, krize urychlila diskusi o nedostatečnosti prostředků, které dáváme na obranu. Urychlila i diskusi o dalších opatřeních, jako jsou přehodnocení koncepce záloh či mobilizace a s nimi spojené legislativy. To všechno směřuje k tomu, aby naše ozbrojené síly byly schopny reagovat na vznik krize v mnohem kratším časovém intervalu, než tomu bylo doposud. Těmito záležitostmi by se měl zabývat i nadcházející summit NATO, kterého se zúčastníte. Co od něho očekáváte, jakým směrem by měl rozvinout tato opatření? (Rozhovor se uskutečnil před zahájením summitu NATO – pozn. redakce)
Od summitu NATO neočekávám žádná překvapení. Je to sice místo, kde by se měla přijímat zásadní politická rozhodnutí, ta ale musí být dopředu detailně prodiskutována a připravena na pracovní úrovni. V současné době je prostor, ve kterém se podařilo dosáhnout konsensu na konkrétních opatřeních, poměrně úzký. Osobně bych byl velice rád, kdyby summit ve své deklaraci přijal jednoznačný a časově ohraničený závazek států na zvyšování výdajů na obranu. I když právě toto je oblast, kde bude asi nejvíce kontroverzí. Každý stát má na to trochu jiný pohled. Nic na tom přitom nemění ani skutečnost, že všechny země se shodují ve verbální rovině na tom, že výdaje na obranu by se měly zvyšovat. Zásadní bude také dokončení mise ISAF v Afghánistánu a zároveň vyčlenění sil a prostředků pro misi, která bude po ní následovat. V tomto směru nejsme v pozici státu, který by o těchto otázkách měl již rozhodnuto. Mandát pro další působení našich vojáků v operacích v příštích dvou letech dosud schválen nebyl. Na základě dosavadních jednání je předpoklad, že by měl být schvalován až po krajských volbách, tedy někdy v průběhu listopadu. Summit by měl také směřovat další úsilí Aliance ve vztahu k budování sil s vysokou mírou pohotovosti, tedy schopnosti reagovat pružně a rychle na krize, které se označují jako hybridní. Jedná se o hrozby, které nejsou přímo státní, nejsou specificky vojenské, uplatňují se v nich paramilitární, ale i kriminální skupiny. Na takové hrozby je komplikované přímo reagovat vojenskými nástroji. Do této kategorie spadá nejen současný konflikt na Ukrajině, ale také rostoucí vliv tzv. islámského státu na území Iráku a Sýrie. K těmto konfliktům bude muset Aliance
zaujmout jasné stanovisko a v krátké době připravit nejen koncepční změny, ale také podniknout konkrétní kroky. V poslední době se hodně hovoří o novele branného zákona, o zavedení odvodní povinnosti. Je to jedno z těch opatření, které by nám mohlo do budoucna pomoci? Změna legislativy je pouze částí opatření, která by měl stát přijmout, aby byl schopen rychleji a pružněji reagovat na krize propukající v našem okolí. Týká se to nejen branného zákona č. 585, ale i zákona o službě vojáků v záloze, zákona č. 222, o zajišťování obrany, a některých dalších norem. Dotýká se to i koncepce mobilizace a koncepce aktivních záloh. Ty byly přijaty a schváleny v roce 2013. Pro to, aby mohly být zavedeny do života, potřebují novelu legislativy. V úrovni praktické to bude vyžadovat zlepšené financování, aby na uvedení změn v těchto zákonech a koncepcích do života byl dostatek finančních prostředků. Veřejnost na informaci o odvodní povinnosti nereagovala příliš příznivě. Deset let již máme profesionální armádu, nedošlo za tu dobu k tomu, že veřejnost přesunula odpovědnost za obranu země výhradně na profesionální vojáky a sama není ochotna podílet se na obraně vlasti? Dlouhodobě si myslím, a nemá to žádnou souvislost s ukrajinskou krizí, že nejenom naše společnost, ale obecně společnosti evropských zemí jsou čím dál méně a méně ochotné přinášet jakoukoliv oběť pro vlastní obranu. Přitom nejde o oběti ve smyslu zdraví či dokonce života, ale spíše o určité omezení osobního komfortu, případně dočasné ekonomické těžkosti. Uskromnění se ve prospěch něčeho obecnějšího, dlouhodobějšího není prostě na pořadu dne. Již jen požadavek dát o něco více na obranu je v současné Evropě velký problém. Pro mě je závažným indikátorem nedostatku občanské odpovědnosti reakce na otázku v rámci průzkumu veřejného mínění, zda by lidé byli ochotni postavit se na obranu vlastní země. Značná část mladých mužů považuje obranu za výlučnou záležitost armády, která se jich nijak netýká. Je to chyba celého systému, protože mladou generaci
k tomu od malička nikdo nevede a nevychovává. Celý systém, jak je dnes postaven, spíš směřuje k obhajobě konzumu. Hodnoty, o kterých hovořím, se dnes považují spíše za abstraktní a patřící do minulosti. Máme přesnou představu o tom, jak velká by měla být naše válečná armáda a jaké další počty vojáků jsou potřeba na doplnění bojových ztrát? Mobilizace, stejně jako doplňování válečné armády, patří k informacím, které jsou v každé zemi v režimu utajení. Žádný stát nezveřejňuje počty své válečné armády, ani počty potřebného materiálu. Obecně lze říci, že mírové armády jsou stavěny tak, aby vydržely prvotní nápor a mohly po krátkou dobu fungovat samostatně. Pro jakékoliv dlouhodobější působení je potřeba ozbrojené síly doplňovat, a to i v řádu násobků jejich mírových stavů. Stačí, když se podíváme na současnou Ukrajinu. Tato země neprožívá klasický válečný konflikt. Je to omezený konflikt, navíc ne s regulérním protivníkem, přesto ukrajinská armáda, která je větší než naše, musela za tu poměrně krátkou dobu provést několik výběrových mobilizací. Musela doplnit ztráty, chybějící počty a chybějící odbornosti. To by zřejmě potkalo každou zemi. I v našem případě by tedy bylo nutné, aby armáda při dlouhodobějším bojovém nasazení byla doplňována na základě výběrové anebo všeobecné mobilizace. V poslední době se začalo hovořit o tom, na jak dlouho by nám v případě konfliktu stačila munice a další nezbytný válečný materiál. Znamená to, že do budoucna bude s ohledem na zkrácení varovné doby nezbytné více naplnit i sklady? To je záležitost, která vyžaduje vyvážený a střízlivý přístup. Z pohledu vojenského plánovače by samozřejmě ideálním stavem bylo, kdyby na počty mobilizované armády měl všechno ve skladu. Kdyby měl jistotu, že tam má dostatečné počty vozidel, zbraní, radiostanic, zdravotnického materiálu a všeho dalšího. Takový stav je ale logicky neudržitelný a také nesmyslný. Držet ve skladech materiál, který se dá poměrně snadno a rychle dokoupit, by představovalo obrovskou ekonomickou zátěž pro stát. Žádná země touto cestou nejde. Proto je snaha hledat taková
4
A report 9/2014
nevyrábí, tak v zájmu nejen naší armády, ale i státu je, aby si tuto schopnost podržel. V době krize bychom totiž na tyto prostředky nemuseli dosáhnout. V našich podmínkách nebudeme samozřejmě schopni zajistit veškerou produkci vojenského materiálu. Myslím si ale, že to ani není nutné. Mimo jiné i v tomto ohledu je výhodné být členem Aliance. Ta si bude v těchto případech vycházet vstříc. V rámci NATO bude určitě možné nalézt cesty, jak potřebný materiál doplňovat z přebytku některých jiných států.
řešení, kdy v mobilizačních zásobách se bude držet pouze takový materiál, který umožní prvotní rozvinutí armády, a všechno ostatní bude doplňováno na základě potřeby. Zcela jednoznačné je to u veškerého materiálu, který podléhá krátké době spotřeby, ať již to jsou zásoby bojových dávek potravin, léků, pohonných hmot a dalšího sortimentu. Je to vždy o hledání té optimální hranice mezi nutnými zásobami a zdroji, které do toho stát chce vložit. V našem případě, jak jste ostatně uvedl, jsou zásoby některých druhů munice již hodně nízké. Na druhou stranu v průběhu jak letošního, tak i nadcházejícího roku jsme naplánovali nemalé finanční prostředky na doplnění těch největších nedostatků v těchto zásobách, s cílem dosáhnout vyrovnaného stavu ve všech druzích munice. Abychom byli schopni minimálně po dobu třiceti dnů, v souladu s normami NATO, fungovat bez jakéhokoliv omezení.
Ne všechno ale v případě krizové situace půjde nakoupit. Máme představu o tom, které druhy materiálu v případě nějakého konfliktu budou nedostupné? To je jedna z věcí, kterou jsme uváděli v diskusích o platnosti principu odložené potřeby a nutnosti jeho úpravy. Spoléhat se na dostatečnou varovací dobu nás může dovést ke stavu, kdy materiál, který je již v době míru obtížně obstaratelný, může být za krizové situace zcela nedostupný. U tohoto zboží se nejen výrazně prodlouží případné dodací lhůty, ale také se zvýší cena. Do plánování pro případnou krizi či válku se snažíme zahrnout i tyto úvahy. Ideální by bylo, kdyby výroba těchto druhů techniky a materiálu byla zajištěna v České republice nebo bylo alespoň zachováno know-how a technologická základna. Příkladem může být VOP Nový Jičín. Ten má kapacitu vyrábět obrněné transportéry. Přestože je v současné době
Podařilo se nám již nalézt nějaký mechanismus, jak v tržním prostředí udržet při životě zbrojovky, na kterých máme eminentní zájem? Zatím se o těchto otázkách diskutuje spíše v teoretické rovině. Armáda sice může nadefinovat druhy materiálu, které bude potřebovat v případě krize či války primárně doplňovat. Na druhou stranu většina podniků obranného průmyslu je dnes v soukromých rukou. Za této situace je velice obtížné privátním výrobcům dávat jakékoliv omezující podmínky. Je to tedy především na úrovni státní politiky ve vztahu k obrannému průmyslu. Ta by měla definovat klíčové podniky důležité pro obranu země a způsob jejich podpory, případně zadávání zakázek. Obávám se ale, že v České republice zatím tento druh podpory klíčovým subjektům neexistuje. Řadu let rozprodáváme výzbroj bývalé Československé lidové armády. Neuvažuje se nyní pod vlivem nových skutečností o zastavení tohoto odprodeje a ponechání většího množství materiálu ve skladech? Ve skladech ponecháváme množství, které považujeme za nezbytně nutné. A to, ať již se to týká bojových vozidel pěchoty, tanků, pěchotních zbraní a munice. Rozhodně nemá smysl držet ve skladech techniku, jejíž použití by bylo problematické již jen z toho důvodu, že na ni již nejsou dostupné náhradní díly. Taková technika by mohla sloužit do první závady, případě prvního servisu, pak bychom ji museli stejně odstavit. Zase je to o tom optimálním rozložení schopností a nákladů tak, abychom neměli zbytečně přeplněné
5
A report 9/2014
sklady technikou a materiálem, který má již dávno ukončené všechny cykly pro servis a údržbu. I ve skladech se musí dělat nějaká obměna. A to proto, abychom tam měli materiál byť o generaci starší, ale stále ještě použitelný, a především schopný servisu. Aby mohl sloužit k dlouhodobějšímu použití, a ne pouze jednorázově. Když se připravovala Bílá kniha, hovořilo se o tom, že naše armáda by měla být budována tak, aby každý voják byl připravován na funkci o stupeň výše. Tedy střelec či pancéřovník by měl být schopen dělat velitele družstva a velitel družstva velitele čety. Byla již přijata nějaká opatření, aby byl pro větší válečnou armádu zabezpečen dostatečný velitelský sbor? Výcvik velitelů na vyšší stupně probíhá zatím pouze v rámci kariérního růstu. Každý voják se připravuje pouze na výkon své funkce. Není tomu tedy tak, že každý velitel čety by se zároveň připravoval na výkon funkce velitele roty. Něco podobného se týká pouze těch velitelů, kteří mají perspektivu dalšího růstu. Příprava velitelského sboru pro mobilizovanou armádu je obecně problémem. Vojáci, kteří prošli vojenskou základní službou a jsou v povinné záloze, nemohou být v době míru povoláváni na cvičení. Příprava vojáků v povinné záloze není podle současné legislativy řešena. Může se uskutečnit až po vyhlášení mimořádných opatření a povolání těchto vojáků ke službě. Jak jsme na tom s výcvikovými kapacitami? Budeme schopni v případě potřeby najednou vycvičit velké množství lidí? To je také závažná záležitost. Nejde jen o to, abychom měli dostatek finančních prostředků na zajištění mobilizace či rozvinutí armády. Měli bychom mít také dostatek potřebného materiálu, kapacit pro ubytování a samozřejmě i pro výcvik. V současné době je většina výcviku zajišťována ve Vojenské akademii ve Vyškově a v součinnosti s útvary. Pro výcvik záloh by byly využity nejen všechny výcvikové prostory a volné kapacity u útvarů, ale i kapacity útvarů, které již předtím odjely plnit úkoly v rámci alianční obrany. Navíc jednotky, které v této
fázi nebudou přímo začleněny do vlastní přípravy, budou využity pro posílení výcviku jednotek ve Vyškově. Vyškov se doposud soustředil především na výcvik jednotlivce či družstva, další pokračovací výcvik by měl být již realizován u útvarů. Připravovaná koncepce výstavby armády počítá i s tím, že se kapacita armády absorbovat vojáky pro výcvik jak základní, tak i pokračovací zvýší tak, abychom byli schopni v kratší době, než je tomu doposud, připravit větší počet vojáků. Kdysi existovaly rámcové útvary. Ty měly uloženu potřebnou výzbroj, materiál a k dispozici byly i základní velitelské struktury. Něco podobného by přece výrazně urychlilo rozšíření mírové armády na válečné počty? Termín rámcový útvar dnešní legislativa již nezná. Na druhou stranu princip, který byl obsažen v rámcových útvarech, není úplně minulostí. V koncepci výstavy armády počítáme s tím, že některé útvary budou naplněny na menší počty. Budou dokonce existovat i takové útvary, ve kterých bude jen základní velitelský sbor, aby na sebe mohl nabalit nové vojáky ze zálohy. Je to koncept, který je z hlediska přípravy nejrychlejší a nejjednodušší. Umožňuje nově tvořené jednotky strukturovat a začlenit do standardního fungování armády. Je to systém, který má co říci i do budoucna. My s ním počítáme a budeme ho dále rozpracovávat, aby bylo možné vojákům v záloze dopředu říci, do které jednotky budou zařazení a jakou funkci budou vykonávat. To jim umožní nejen se s tou jednotkou snadněji identifikovat, ale postupně s ní i cvičit. Nová koncepce aktivních záloh počítá jen s pěti a v první fázi dokonce jen se dvěma tisíci dobrovolnými záložníky. Není to ve světle posledních událostí přece jen málo ambiciózní? Je to možná více, než je v tuto dobu naše společnost schopna nabídnout. V každém státě je s ohledem na počet lidí a ekonomickou situaci určitý rekrutační potenciál. Když vezmeme v úvahu tyto okolnosti, pak to číslo pět tisíc záložáků je maximem možného. Důležité ale je
říci i to, že aktivní záloha je vlastně tím prvním zdrojem, který by generoval zvýšenou potřebu lidského potenciálu armády. Následně po aktivní záloze by byly uplatňovány další prvky záloh, které již budou povolávány na základě povinnosti. Aktivní záloha v počtu pěti tisíc osob je podle mého názoru pro armádu a stát naší velikosti dostatečná. Poměrově odpovídá složkám aktivních záloh jiných zemí. Neměla by se naše armáda v budoucnu více angažovat i v takových těch branných aktivitách? Například pro lidi, jejichž koníčkem se stala střelba, je dnes finančně poměrně náročné získat zbrojní průkaz; jsou tady i radioamatéři, lidé, kteří se věnují parašutismu atd. Neměli bychom více tyto aktivity nějakým způsobem podporovat? Tyto záležitosti je potřeba vidět v několika rovinách. Jednou je rovina výchovná. Zde se již některé kroky realizují. Jedná se například o přípravu obyvatelstva k obraně státu. Tato iniciativa má podobu přednášek a praktických prezentací ve školách a dalších zařízeních a má za cíl přiblížit mladé generaci základní principy státnosti a její obrany. Pak je zde stránka odborná. Jejím prostřednictvím by lidé měli mít možnost seznámit se například s obsluhou zbraní, ale i prostředků ochrany proti zbraním hromadného ničení, zdravotnickou přípravou a dalšími záležitostmi. To všechno jsou dovednosti, které většina lidí nemá, protože je prostě k dennímu životu nepotřebuje. V případě nějaké krize, a může se jednat i o živelnou katastrofu, se ale bez nich neobejde. Když ve světě dojde k zemětřesení, sesuvům půdy anebo záplavám, když nastane katastrofa většího rozsahu, každý jedinec, který zvládá zásady první pomoci a je schopen přežít ve ztížených podmínkách, má mnohem větší šance v takové situaci obstát. Navíc může pomoci přežít těm kolem sebe. To jsou záležitosti, kterým podle mého názoru má smysl se věnovat. A armáda se na nich určitě bude podílet. A to jak v té výchovné, tak i v odborné rovině.
Připravil Vladimír Marek
6
Charita „letěla“ na Andělských křídlech Ve středu 13. srpna se v pražském Divadle Broadway uskutečnil charitativní koncert Andělská křídla na podporu rodin po vojácích padlých v Afghánistánu. Byly na něm vydraženy nejen dresy Jaromíra Jágra, Ivana Haška či boxerské rukavice Lukáše Konečného.
Peníze z dražby i ze vstupného na charitativní koncert, na kterém vystoupila například Monika Absolonová, Helena Vondráčková, skupina Support Lesbiens nebo Marián Vojtek, věnují organizátoři pozůstalým po vojácích, kteří padli na začátku července v Afghánistánu. Doplní tak finanční sbírku, která byla spuštěna zhruba před měsícem ve spolupráci s Charitou ČR. V ní se dosud vybralo více než čtyři miliony korun. „V prvních čtrnácti dnech nám na účet přišly téměř dva miliony korun od jednotlivců, kteří vyjadřovali svou solidaritu s rodinami kamarádů. Bylo to až neskutečné, když jsme denně zaznamenávali až dvě stě tisíc korun, které přibyly na účet,‟ uvedl major Ivo Zelinka z velitelství 4. brigády rychlého nasazení v Žatci. Konání nevšedního charitativního večera podpořila řada osobností. Některé pro více než šest set návštěvníků koncertu natočily zdravici nebo nabídly předměty do dražby. V hledišti bylo možné spatřit herečku Janu Šulcovou či herce Pavla Nového nebo Davida Vávru a Petra Čtvrtníčka. Prostřednictvím filmu promluvili k účastníkům akce velmi silně třeba zpěvák Petr Janda, herec David Matásek či herečka Chantal Poullain a zpěvačka Bára Basiková. Daniel Landa řekl, že se pod vlivem smrti vojáků rozhodl, že v příštím roce nastoupí do základního vojenského výcviku ve Vyškově. Nejen účastníci koncertu, ale i diváci České televize, internetového vysílání programu ČT 24, si mohli zakoupit například dresy hokejistů Jaromíra Jágra, Vladimíra Růžičky, Tomáše Plekance nebo Jiřího Hrdiny, hokejku Richarda Žemličky, boxerské rukavice Lukáše Konečného, volant automobilového závodníka Martina Koloce nebo reprezentační dres fotbalistů Petra Kouby a Michala Horňáka. V dražbě byla i socha od herečky Chantal Poullain. Navíc dražba pokračuje i v těchto dnech. Částku získanou z koncertu, která činila přesně 149 020 korun, organizátoři rovnoměrně
7
A report 9/2014
rozdělí mezi každé dítě, manželku nebo družku po padlých vojácích. Peníze tak mohou pomoci i přítelkyni jednoho z padlých vojáků, která s ním žila několik let. Té totiž bohužel současný zákon, na rozdíl od manželek, dětí či rodičů, nepřiznává žádné odškodné. Kromě finanční sbírky a charitativního večera se kolegové padlých a rodinní příslušníci stále snaží vybrat peníze také prodejem triček s nápisem „Jsem hrdý na české vojáky‟, prodejem samolepek nebo charitativním během, který se uskutečnil 23. srpna v Chrudimi. Charitativní večer spolu s divadlem Broadway a příslušníky 43. výsadkového praporu pořádal Svaz vojáků z povolání Armády České republiky. Podpořily ho i Ministerstvo obrany ČR a Generální štáb AČR, který na koncertě reprezentoval zástupce náčelníka GŠ AČR – ředitel Společného operačního centra MO generálmajor Jiří Baloun. Přítomen byl také ředitel Kabinetu ministra obrany Josef Zrzavecký a další významní hosté. Na otázku, proč se charitativního večera zúčastnil, odpověděl herec Pavel Nový způsobem sobě vlastním: „Proto!‟ Poté doplnil, že byl na vojně kuchařem a váží si všech, co nejsou jen kuchaři. Stejně jako mnoho jiných vyjádřil svou podporu rodinám a úctu padlým. Na druhou stranu je zarážející, že se této významné události nezúčastnil nikdo z vedení Československé obce legionářské či Svazu válečných veteránů ČR, kteří se hlásí ve svém programu k podpoře a pomoci lidem, kteří prošli místy válečných konfliktů či byli účastníky riskantních operací. „Zcela spontánně se na nás obracela po té tragické události celá řada lidí s nejrůznějšími nápady, jak pomoci hned v prvních chvílích rodinám vojáků, kteří položili své životy ve spojení s afghánskou misí. Mnohé byly i dost šílené, ale nakonec se nám líbil návrh nadrotmistra Libora Smékala, který slíbil, že zorganizuje charitativní koncert v Praze. Využili jsme jeho zkušeností,
a jak je vidět, udělali jsme dobře. Koncert se vydařil a dobrá věc slaví svůj veliký úspěch. Děkujeme všem, kteří přišli a nejen morálně podpořili pozůstalé po vojácích,‟ podtrhl major Ivo Zelinka z velitelství 4. brigády rychlého nasazení. Při útoku sebevražedného atentátníka zahynulo počátkem července v Afghánistánu pět českých vojáků ze 4. brigády rychlého nasazení – čtyři z výsadkového praporu v Chrudimi, jeden ze žateckého mechanizovaného praporu. O pár dní později se po dalším útoku v Afghánistánu zranil další voják ze žateckého praporu. Příslušníci 4. brigády otevřeli transparentní účet na podporu rodin vojáků, kteří na misi zahynuli. Účet byl aktivní do 1. září a celková částka, kterou se podařilo tímto způsobem získat a která bude rozdělena rodinám padlých a raněnému kamarádovi, převýšila pět milionů korun. Připravil Mirek Šindelář
A fakta Zastupitelstvo Královéhradeckého kraje rozhodlo, že rodiny pozůstalých vojáků, kteří padli při červencovém sebevražedném útoku u afghánského Bagrámu, dostanou padesát tisíc českých korun. „Čtyři z pěti padlých vojáků žili spolu se svými rodinami právě v našem kraji. Finančním darem chceme těmto rodinám alespoň pro začátek materiálně vypomoci v této nelehké chvíli,‟ uvedl na vysvětlenou Lubomír Franc, hejtman Královéhradeckého kraje. Z Královéhradeckého kraje pocházel četař Ivo Klusák, desátník Jan Šenkýř, desátník Libor Ligač a rotmistr Jaroslav Lieskovan.
úhel pohledu vrchního praporčíka
Jmenování do vyšší hodnosti V systému řízení kariér příslušníků mužstva, poddůstojnického a praporčického sboru ozbrojených sil ČR (OS ČR) v současné době existuje možnost, aby byl voják jmenován do vyšší hodnosti, s tím, že za určitých podmínek je možné, aby při tom přeskočil několik hodností. V nedávné době jsem se s tímto jevem opět setkal. Bohužel, toto setkání nebylo pozitivní a musím konstatovat, že nemůžu být spokojený se způsobem, jakým někteří řídící a odborní funkcionáři, ale i poddůstojníci a praporčíci vnímají takové jmenování do vyšších praporčických hodností. Ukazuje se, že institut jmenování do vyšší hodnosti je u nás definován příliš volně a nestanovuje příslušným funkcionářům priority a jasný metodický a logický postup při obsazování volných SM se stanovenou praporčickou hodností. V případě snah o jmenování poddůstojníků a praporčíků do vyšších hodností s přeskočením několika hodností se postupem času z tohoto výjimečného opatření stalo v hlavách některých řadových vojáků, odborných pracovníků a velitelů běžné personální opatření. A to je problém k vážnému zamyšlení. Skutečnost, že je možné takový personální krok ve výjimečných případech úzce zaměřených specialistů učinit, není samozřejmě na závadu. V žádném případě však nesmí být impulsem k tomu, aby bylo jmenování do vyšších hodností o více hodnostních stupňů prováděno i tam, kde to není nutné. V případě specialistů je zde obecně akceptovatelný zájem a potřeba OS ČR k občasnému odlišnému postupu, který zabezpečí funkčnost OS ČR i tam, kde díky personální nenaplněnosti hrozí podstatné omezení funkčnosti OS ČR nebo kde jsou evidentní komplikace při rekrutaci specialistů na trhu práce. To je legitimní. Proti čemu se však vystoupit dá, a to s podstatnou připomínkou, je skutečnost, že neexistuje pravidelně obnovovaný seznam SM v určitých odbornostech, které mají mít tuto výjimku z pravidla. Jistě si lze představit, že by do této kategorie mohli patřit letečtí technici, specializované zdravotní sestry, laboranti nebo různí jiní specialisté. Nicméně, takový seznam neexistuje a v prostředí OS ČR platí, co není psáno, to není dáno. A proto jistá část funkcionářů podílejících se na personální práci nevidí problém v tom, udělat nadrotmistra ze svobodníka, a to v ČVO a na SM, které se nedají charakterizovat jako
speciální ani náhodou. I když to mnozí vojáci nebudou číst rádi, domnívám se, že proces jmenování vojáka do vyšší hodnosti podléhá stejným nárokům na promyšlenost, logický postup, výslednou kvalitu a čistotu odvedené práce jako například proces naplánování a provedení bojové operace. Proto by mělo dojít k adekvátní úpravě RMO č. 85/2010 a příslušný gestor by měl provést revizi všech ustanovení ke jmenování do vyšší hodnosti, jejímž výsledkem musí být jednoznačnost. Pro lepší ilustraci toho, že se jedná o hlubší problém, než se na první pohled zdá, si dovolím učinit několik dalších komentářů, které opět nemusí být populární, nicméně jsou míněny naprosto vážně a očekávám, že každého vojáka donutí, aby s nimi konfrontoval svůj vlastní postoj k problému. Při jedné z mých posledních diskusí s vyšším funkcionářem jednoho útvaru AČR zazněl z jeho strany argument, že bychom měli vojáka v hodnosti svobodníka jmenovat do hodnosti nadrotmistra, protože jinak mu hrozí propuštění ze služebního poměru a to by bylo promarnění investic, které do něj OS ČR a ČR vložily. Musím se přiznat, že jsem byl takovým argumentem nejdříve velmi ohromen. Jistota a samozřejmost myšlenky řečníka byla na chvilku odzbrojující. Nicméně, po zralé úvaze takový argument shledávám naprosto neadekvátním a nemůžu ho akceptovat. Podle mého názoru by ho neměl akceptovat ani žádný funkcionář, který se podílí na personální práci v OS ČR. Proč? Zcela jednoduše proto, že je to délka závazku vojáka, která vyjadřuje poměr mezi vynaloženými náklady na přípravu vojáka a užitkem pro OS ČR a ČR. Jednoduše řečeno, vypršením závazku a svojí službou v jeho rámci voják poskytl OS ČR a ČR protislužbu v hodnotě vynaložené investice. Proto se nedá konstatovat, že propuštěním vojáka v hodnosti svobodník po splnění podepsaného závazku služby a po jeho vypršení vzniká OS ČR a ČR nějaká „škoda‟ a že je nutné takového vojáka držet v aktivní službě stůj co stůj i za cenu ohýbání systému tím, že mu umožníme jmenování do hodnosti nadrotmistra. Něco takového je nemyslitelné a nelogické. Navrhované řešení, jmenování vojáka-svobodníka do hodnosti nadrotmistra, samozřejmě není systémovým řešením, nýbrž pouhým odložením aktuálního dílčího problému, který
se týká jeho osobně. Navrhované jmenování má vadu v tom, že po případném jmenování vojáka do hodnosti nadrotmistra za pár let přijde situace, kdy bude muset tento voják do nějaké formy výběru ke jmenování do vyšší hodnosti a z podstaty věci bude konkurence neschopný a nejmenovatelný do vyšší hodnosti. Bude bez služební minulosti ve svém „novém‟ ČVO a nebude mít šanci na postup. Ve výsledku bude stejně propuštěn ze služebního poměru do zálohy. Jenom s tím rozdílem, že to bude o pár let déle a bude to zbytečně dražší pro OS ČR a ČR. Navíc, nějaký voják v hodnosti rotmistra v daném ČVO, který měl postoupit o hodnost výše, nepostoupil, protože SM bylo obsazeno „rychlokvašeným‟ nadrotmistrem, a možná díky tomu skončil v civilu. Na tomto místě se nutně nabízí otázka o rozdílu mezi aktivním, plánovitým a efektivním systémem řízení kariér vojáků a tím pasivním, neplánovitým a reakčním a o jejich výhodách a nevýhodách pro vojáky. Nezanedbatelným faktorem při úvaze o problému je i faktor správnosti řešení, na který málokdo pomýšlí. Z určitého úhlu pohledu je zde totiž jistá analogie s jednou z definicí leadershipu. Totiž to, že je něco administrativně správně provedeno, je sice v souladu s jedním z řešení umožněných předpisem nebo rozkazem, není to ovšem zárukou, že je to správné a systémově prospěšné řešení, které je žádoucí. To by si měli všichni zainteresovaní uvědomit. Co tedy napsat závěrem? Snad jen to, aby ke jmenování vojáků do praporčických hodností s přeskočením několika hodnostních stupňů docházelo jenom tam, kde to je nezbytně nutné a kde to je vynucené objektivními důvody založenými na speciálnosti ČVO a SM. Rád bych doporučil všem příslušníkům mužstva a poddůstojníkům, aby nespěchali do řad praporčického sboru, pokud se nejedná o standardní a logický krok jejich kariéry, protože může jít o krátkozraké a nedostatečně promyšlené řešení situace. Rád bych také požádal velitele a odborné pracovníky, aby zacházeli s praporčickými hodnostmi a jmenováním vojáků do praporčických hodností stejným způsobem, jakým by postupovali u vyšších důstojníků OS ČR. Zaslouží si takový přístup. Vrchní praporčík AČR štábní praporčík Petr Seifert
8
A report 9/2014
9
A report 9/2014
Exkluzivní reportáž o letecké akrobacii na nadzvukovém bojovém letounu JAS-39C Gripen s npor. Martinem Špačkem a na podzvukovém bitevníku L-159 ALCA s npor. Ondřejem Špankem
Čáslavští „display“ piloti Průlet nadzvukového bojového letounu JAS-39C nad vzletovou a přistávací dráhou se divákům leteckého dne velice zamlouvá. Gripen letící více než tisícikilometrovou rychlostí ve třicetimetrové výšce a hlavně ohlušující rachot motoru RM12 vyvolávají u přihlížejícího publika nadšení. Většina z nich to považuje za jeden z nejnáročnějších manévrů této akrobatické ukázky. Avšak na rozdíl od pilota. Ten se pyšní jiným prvkem vyšší techniky pilotáže. Tlačenou zatáčkou! Dříve než nahlédneme do zákulisí letových vystoupení příslušníků předváděcího týmu vzdušných sil Armády České republiky, takzvaného Display Teamu, na veřejnosti, nebude ke škodě věci připomenout úplný začátek vojenské akrobacie. To proto, že tato pilotáž československých a následně českých letců vždy měla a stále má jak v tuzemsku, tak v zahraničí, vysoký kredit.
Letecké dny před devadesáti lety Ve dvacátých letech minulého století se konaly na různých místech republiky letecké dny, na nichž se od roku 1927 podílela velkou měrou jak Masarykova letecká liga, tak vojenští letci. Jména leteckých akrobatů štábního kapitána Františka Malkovského a později Františka Nováka, Jána Ambruše, Josefa Hubáčka, Petra Širokého a dalších se stávala součástí naší národní hrdosti a tradice. Létali jak sólovou, tak skupinovou akrobacii na letadlech naší konstrukce a výroby. Byly to především typy Avia BH-21, BH-22 a BH-122. Dne 26. září 1929 se ve Kbelích uskutečnil velký letecký den, který byl úspěšný i pro obec. A tak není divu, že v dalších letech, ať už v roce 1933, 1936 nebo 1937, nacházely velké armádní letecké dny vřelou podporu u místních politických a podnikatelských špiček i drobných živnostníků. Slavná jsou rovněž letecká vystoupení vojenských pilotů u příležitosti všesokolských sletů, kde působili letci nejen v přehlídkových formacích, ale i ve skupinové akrobacii. Hlavní start k velkým úspěchům československých letců akrobatů v cizině přinesl rok 1934, kdy se zúčastnili mezinárodního mítinku v letecké akrobacii ve Vincennes u Paříže. Letecká továrna Avia tehdy dostala za úkol postavit v co nejkratší době dva speciální letouny, které by vyhovovaly přísným podmínkám vrcholné akrobacie a byly schopné snášet dlouhé lety na zádech, skluzy po ocase či vývrtky na zádech. Zásluhou konstrukční skupiny inženýra Novotného byl za šest týdnů postaven a vyzkoušen letoun Avia Av-122. Přestože dostali letci dva hotové stroje jen necelý měsíc před startem k závodu,
umístil se tehdy Čechoslovák Novák na fantastickém čtvrtém místě. Tradice letových ukázek pokračovala i po okupaci nacisty, kdy naši letci ve velkých počtech emigrovali do zahraničního odboje, aby tak splnili svou přísahu ČSR. Na spojeneckých letištích létali i akrobacii. Například před prezidentem dr. Edvardem Benešem v Anglii. Věhlas a respekt v sólové akrobacii si na Britských ostrovech získal například zalétávač Václav Jícha, a to zejména v pilotáži stíhacího letounu Spitfire. Za zmínku také stojí, že první poválečný letecký den, který navštívilo na pět set tisíc diváků,
byl uspořádán 15. září 1946 na letišti Praha-Ruzyně. V programu byly předvedeny letouny, které bojovaly na frontách druhé světové války, kořistní letouny po německé Luftwaffe a objevily se i první proudové letouny. Naši stíhači pod vedením plukovníka Hlaďa předvedli útoky na pozemní cíle s dvanácti letouny typu Spitfire. Špičkovou akrobacii s letounem C-4 zalétal štábní kapitán Josef Flekal. Mimochodem, kalendář na rok 1947 přinesl pro české země nebývalých osmdesát devět leteckých dnů!
„Mertič“ s tím začal
Neméně zajímavé je i současné dění. Při vší úctě k dynamickým ukázkám jednotlivých typů letecké techniky vzdušných sil Armády ČR protentokrát zahájíme vyšší technikou pilotáže na nadzvukovém letounu JAS-39C Gripen z výzbroje čáslavské „tygří‟ 211. taktické letky. S gripenem neboli s osmitunovou bojovou stíhačkou začal na leteckých show premiérově vystupovat kapitán Tomáš Merta. Na svoje tříleté působení v Display Teamu rád vzpomíná: „Oslovil mě tehdejší velitel letky podplukovník
Pomyslnou štafetu po „Mertičovi‟ převzal nadporučík Michal Daněk. Ani on nad nabídkou tehdejšího velitele letky majora Jaroslava Míky vůbec neváhal. „Sólová akrobacie na gripenu se sice podstatně liší od létání hotovostního pilota nasazeného do integrovaného systému protivzdušné a protiraketové obrany Severoatlantické aliance NATINAMDS, avšak akrobacie v blízkosti země, poznání éra při mezních režimech či další vědomosti o energii letadla, to je pro pilota něco víc než standardní letecký výcvik. V reálu tady získáte další profesní zkušenosti, ke kterým byste se jen těžko dostali,‟ konstatuje vojenský pilot. Jedním z manévrů při jeho vystoupeních na veřejnosti byly sudové výkruty na odbrždění. „Je to takový fajn prvek na snížení rychlosti, který jsem dělal před minimálkou a potom před vysunutím podvozku na přistání,‟ vzpomíná npor. Michal Daněk na svoje angažmá v Display Teamu. Po něm se s gripenem na veřejnosti začal prezentovat nadporučík Martin Špaček.
Nadporučík Martin Špaček
Michael Borůvka. Rozhodl jsem se jít do toho. Taková nabídka se neodmítá.‟ Jistým profesním handicapem bylo, že Tomáš tehdy neměl s gripenem žádný závratný nálet – něco kolem dvou set letových hodin. Navíc byl premiantem sólové ukázky s JAS-39C, a tudíž nemohl vycházet ze zkušeností svého předchůdce. „Začínal jsem od nuly. Myslím si, že tak by to mělo fungovat u každého akrobata. Přijít se svojí sestavou, dát jí svůj rukopis. Následně v ní lze měnit některé prvky, a to z hlediska efektnosti vůči divákům. Akrobacii je třeba umístit do co nejmenšího prostoru, aby se mohly ze země
vizuálně sledovat všechny manévry,‟ říká čáslavský pilot. Překvapivými slovy popisuje nejsložitější manévr svých tehdejších osmiminutových vystoupení na veřejnosti. „Byla to takzvaná minimálka. V reálu let na zhruba stoosmdesátikilometrové rychlosti. Nezasvěcení si mysleli, že naprogramuji počítač a hotovo. To je však veliký omyl. Éro jsem musel držet na mezním úhlu náběhu a na maximálním režimu motoru. Stále takzvaně hrkat plynem a kniplem. Stačila by malá chybička a byl by velký problém. Koordinace řízení musela být naprosto precizní,‟ vysvětluje kpt. T. Merta.
Akrobacie se „stopadesátdevítkou“ a gripenem Dobrým základem před sólovou akrobacií na nadzvukovém letounu JAS-39C Gripen byly pro nadporučíka Martina Špačka dynamické ukázky s lehkým podzvukovým bojovým letounem L-159 ALCA (Advanced Light Combat Aircraft). Ty předváděl na veřejnosti dva roky (2007 a 2008). Jak sám říká, při nominaci
10
na diplay pilota „stopadesátdevítky‟ měl jistou dávku štěstí. „Akrobacie se mi vždycky líbila. Při výběru nového diplay pilota na L-159 ALCA jsem si říkal, kdyby to tak padlo na mě. Předtím jsem sice létal s alkou po leteckých dnech, ale jenom na statické ukázky. Nakonec to vyšlo a já jsem tomu byl rád,‟ říká čáslavský pilot, který postupně létal typy Zlín Z-142CAF, Aero L-29 Delfín a Aero L-39ZA a C Albatros. I když před ním prováděli akrobatické kousky se „stopadesátdevítkou‟ piloti Jaroslav Míka a Jiří Řezáč, tak Martin Špaček začal podle svého gusta. Jinými slovy, sestavu od svých předchůdců nepřevzal, a vytvořil další originál. Když ji poskládal z těch dle sebe nejlepších ingrediencí neboli manévrů, začal s jejím nácvikem na trenažéru. Po týdnech drilu na zemi pokročil k nácvikům ve vzduchu. „Nejprve jsem cvičil v kilometrové výšce. Postupem času jsem šel dolů a začal přidávat na agresivitě létání. Po prvním roce ukázek došlo na změny v sestavě. Nedělal jsem let na minimální rychlosti, protože u alky to až tak nevyzní. Namísto toho jsem do sestavy zařadil prvky se záporným přetížením, například
A report 9/2014
zatáčku na zádech a obrácený zvrat ze stoupání,‟ vzpomíná Martin a přiznává, že rychlé změny kladného a záporného přetížení představují pro pilota největší nápor na organismus. Za dvě sezóny v Display Teamu absolvoval s podzvukovým bitevníkem L-159 ALCA bezmála třicet vystoupení. Desetitisíce diváků tleskaly jeho vystoupením jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Obzvláště mu to bylo příjemné na Aviatické pouti. To proto, že v Pardubicích začínala jeho pilotní praxe elementárním leteckým výcvikem. Po „stopadesátdevítce‟ zdárně zvládl další progres – přeškolení na gripena. Na přelomu roků 2012 a 2013 přišla následující profesní výzva: display pilot na nadzvukovém bojovém letounu JAS-39C. I když dobře věděl z prezentace L-159, co to obnáší a že je s tím hodně práce navíc, nabídku přijal. Jeho dávné přání tak mohlo pokračovat. Nepsané pravidlo, že se v prvním roce létá sestava předešlého display pilota, ctil samozřejmě i Martin. Takzvaně vysokou variantu ukázky (určuje se podle aktuální meteorologické situace, zejména výšky spodní základny oblačnosti)
převzal v plném rozsahu od Michala Daňka a nízkou variantu si částečně upravil. Výsledkem je, že prezentuje maximum možného ze své profesní praxe a gripena na samé hraně letové obálky. „Záleží na display pilotovi. Někdo to staví na vícero průletech nad dráhou nebo pomalých výkrutech. Já se snažím, aby to bylo maximálně dynamické, přičemž stále zůstávám v zorném úhlu diváků,‟ popisuje npor. M. Špaček. Jeho letová ukázka s gripenem trvá zhruba deset minut. Rychlost stroje se pohybuje od 180 do 1 100 kilometrů za hodinu, výška od 30 do 3 000 metrů. Přetížení během letu dosahuje od záporných minus tří až po kladných plus devět „géček‟. Je nabíledni, že se jedná o velice náročné dění, při kterém si pilot pomyslně sáhne až na samé dno. A to jak fyzicky, tak i z hlediska psychiky. „Je to o klidu, maximální koncentraci a správném rozhodnutí. Samozřejmě že před každou ukázkou pociťuji jisté napětí. Tomu je však konec, když pustím brzdy a startuji,‟ říká nadporučík Martin Špaček a upřesňuje, že vloni měl s gripenem dvanáct vystoupení na veřejnosti a letos, kvůli nasazení letounů JAS-39 do mise na Islandu, se jich plánuje osm. Martinovu praxi lze v současné době s nadsázkou pojmenovat tři v jednom. Pro nezasvěcené lze přiblížit tuto profesní trojkombinaci následovně: letecký výcvik na 211. taktické letce, hotovostní služby v aliančním systému NATINAMDS, akrobatické ukázky na leteckých dnech v České republice a v zahraničí. Bohužel také v jeho případě platí, že jeden den má „pouze‟ čtyřiadvacet hodin…
Hodně práce a času navíc
Bylo by nespravedlivé, kdybychom nepokračovali příběhem druhého display pilota
11
A report 9/2014
na veřejnosti. „Oproti předcházejícím ukázkám L-159 více předvádím mezní režimy letadla. Pohybuji se na hranici jeho letové obálky. Do sestavy jsem zařadil více dynamických prvků,‟ říká O. Španko a dodává následující parametry zhruba desetiminutové ukázky – rozmezí výšek se pohybuje od 30 do 3 500 metrů, rychlost od 200 do 850 kilometrů za hodinu, přetížení dosahuje od minus čtyř do plus osmi „géček‟. Těžko ze všech souvratů, přemetů a výkrutů ukázat na jediný manévr a nepojmenovat ho TOP. Všechny jsou efektní a obtížné zároveň. „Na sestavě pracuji dál. Na simulátoru postupně zkouším nové prvky. Když dostanu možnost pokračovat v Display Teamu i další sezónu, určitě ukázku ještě vyšperkuji,‟ argumentuje čáslavský pilot alky, který má na letošní rok naplánováno deset vystoupení na veřejnosti, včetně leteckého dne na Maltě. Díky vstřícnosti nadporučíka Španka máme možnost usednout do kokpitu letounu L-159 ALCA a vyslechnout exkluzivní
Nadporučík Ondřej Španko
z 21. základny taktického letectva Čáslav. Je jím nadporučík Ondřej Španko, který provádí akrobatické kousky na leteckých show s podzvukovým bitevníkem L-159 ALCA. Ondřej není v předváděcím týmu vzdušných sil Armády ČR elévem. Jeho vyšší technika pilotáže je veřejnosti již známá z předcházejících let. S akrobacií začal před čtyřmi roky, když ještě sloužil na výcvikové letce letecké základny Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou a usedal do kokpitu Albatrosu L-39ZA. V té době se stal vyvoleným, aby naplnil vizi tehdejšího velitele základny plk. Libora Štefánika (dnes brigádního generála L. Štefánika, velitele vzdušných sil Armády ČR – pozn. red.), a to povýšit povědomí o útvaru. „Jako kluk jsem na leteckých dnech akrobaty vždycky obdivoval. To, že nakonec, a to jistou shodou okolností, padlo rozhodnutí na mě, považuji za velkou čest. Nestydím se vůbec říct, že i za splnění mých osobních snů. Nad nabídkou k vystupování na veřejnosti s albatrosem jsem proto neváhal ani chvilku,‟ vyznává se npor. O. Španko. Pouze letečtí fajnšmekři vědí o jedné interesantní skutečnosti související s prezentací letounu L-39 Albatros. Nadporučík Španko byl totiž po dlouhé době prvním a zároveň posledním display pilotem na „devětatřicítce‟! Proč? To si musíme připomenout rok 1995, kdy s ukázkami cvičného proudového letounu L-39 skončili věhlasní předváděcí piloti Výzkumného ústavu letectva v Praze-Kbelích podplukovník Vítězslav Nohel a plukovník Oldřich Pelčák. Sólovou akrobacií na albatrosu poté byli pověřeni předváděcí piloti major Josef Seidl a kapitán Tomáš Kadlec z tehdejší základny školního letectva Pardubice. Po několikaleté pauze, kdy se ukázka s L-39 neprováděla, přichází na svět výše uvedená náměšťská iniciativa a diplay pilot npor. Španko. „Bohužel to byla jenom jedna sezóna. Po letecké havárii byly „devětatřicítky‟ na půldruhého roku uzemněny a do Display Teamu již nebyly zařazeny. V současnosti jsou ve výzbroji 213. výcvikové letky pouze čtyři provozuschopné stroje, což je asi klíčový důvod, že již nevystupují na veřejnosti,‟ říká Ondřej Španko,
který absolvoval s „devětatřicítkou‟ její derniéru na leteckém dni. Akrobatická sestava, se kterou vystupoval, rovná se originální dílo nadporučíka Španka. „‚Devětatřicítka‛ neoplývá přebytkem výkonu, a tudíž éro potřebuje zachovávat energii po celou dobu ukázky. Na této skutečnosti jsem postavil sestavu,‟ konstatuje pilot a vzpomíná na svoje premiérové vystoupení na královéhradeckém CIAF. „Jisté napjaté očekávání tady bylo. To z vás ale spadne, když pustíte brzdy. Veškerou koncentraci dáváte na precizní provedení pilotáže. To, že vás ze země sledují spousty očí odborné i laické veřejnosti, nevnímáte,‟ vysvětluje npor. Španko a dává do placu svůj profesní majstrštyk – výkrut do zatáčky! Následně přišla „double‟ změna – Ondřej byl redislokován k 212. taktické letce Čáslav a z albatrosa postoupil na podzvukový bitevník L-159 ALCA. Když se zvažoval nástupce po display pilotovi Pavlu Švecovi, padl návrh na něho. I tentokrát jej přijal. Podstoupil vše, co bylo třeba, a v dubnu 2014 získal osvědčení o povolení k letovým vystoupením
komentář k jeho akrobatické pilotáži: „Na rozdíl od L-39 je tady veliký progres v podobě průhledového displeje HUD Flight Vision FV-300, na kterém jsou sofistikovaným způsobem zobrazovány parametry letu. To mi při ukázce hodně pomáhá. Pohledy ven z kabiny a na displej se rychle střídají. Pořád srovnávám svoji pozici v prostoru, abych dodržel bezpečnostní limity a stále se držel v zorném úhlu diváků. Provedení jednotlivých prvků v sestavě je podmíněno potřebnými letovými parametry. Ty musím bezpodmínečně dodržet. Kdyby ne, tak mě to může dostat do nedobré situace. I na ty musím být samozřejmě předem připraven. V éru už na to nemáte čas. Tam je to o zlomcích vteřin, kdyby se něco nepovedlo. Deset minut sice není dlouhá doba, ale věřte, že jde o velice náročnou pilotáž, a to jak po psychické, tak i fyzické stránce. Zcela propocené triko pod pilotní kombinézou už k tomu automaticky patří,‟ říká pilot letounu L-159 ALCA nadporučík Ondřej Španko. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba
12
A report 9/2014
civilních zařízení v tuzemsku, například v pražské nemocnici Bulovka, byla zachována i nadále. Není vojenským tajemstvím, že o budoucnosti těchonínského centra nebylo dosud definitivně rozhodnuto. V této souvislosti připomeňme některé milníky. V Bílé knize o obraně, kterou schválila svým usnesením číslo 369 ze dne 18. května 2011 vláda České republiky, se píše: Nalézt do poloviny roku 2012 využití pro Centrum biologické ochrany Těchonín (společné užívání centra s dalšími ministerstvy a organizacemi, které jsou zapojeny do bezpečnostního systému ČR, nebo v rámci mezinárodní spolupráce), nebo jeho provoz zastavit. S konkrétním záměrem, a to získat co nejvíce relevantních informací, přijela do tohoto organizačního prvku Vojenského zdravotního ústavu dne 31. března 2014 resortní delegace vedená ministrem obrany Martinem Stropnickým, který zde prohlásil: „Naše rozhodnutí, co a jak dál s odborem biologické ochrany Těchonín, musí padnout nejpozději do konce letošního roku.‟ Není ke škodě věci také zopakovat, že odbor biologické ochrany Těchonín je součástí integrovaného záchranného systému ČR a je zapojen
V těchonínské specializované infekční nemocnici jsou připraveni na případnou izolaci a léčení osob nakažených smrtelným virem ebola
Připraveni na EBOLU Pacienti s podezřením na nákazu krvácivou horečkou ebola jsou postupně umísťováni do přepravních boxů a následně evakuováni do specializované infekční nemocnice těchonínského centra. Tam si je přebírá zdravotnický tým v přetlakových ochranných oblecích. Po pár minutách jsou již izolováni na lůžku intenzivní péče. Naštěstí jen cvičně! Resortní specializované pracoviště v Těchoníně funguje již od sedmdesátých let minulého století. Původně sloužilo jako zařízení řešící výhradně úkoly biologického obranného výzkumu. Jeho umístění v Orlických horách nebylo náhodné. Rozhodujícím faktorem k výběru lokality byla totiž odloučenost od hustě zalidněné aglomerace. Izolovanost snižuje potenciální riziko šíření nákazy, což nemůže zajistit žádné zařízení ve městech nebo v jejich blízkosti. V letech 2002 až 2006 došlo k rozsáhlé modernizaci tohoto zařízení. Centrum biologické ochrany dosáhlo nejvyššího stupně biologické bezpečnosti, tzv. BSL 4 (Biological Safety Level 4). Tuto schopnost nemá žádné jiné zařízení v České republice. Mimochodem, takováto
specializovaná centra jsou v Evropě pouze dvě – druhé je dislokováno na území Spolkové republiky Německo. Unikum špičkových technologií biologické ochrany je podporováno odpovídajícím technickým vybavením. Celý areál byl projektován tak, že je plně funkční i v případech přerušení dodávek vody, elektrické energie nebo plynu. Navíc jsou veškeré systémy vícestupňově zálohovány a potenciálně nebezpečný odpad lze efektivně likvidovat. Součástí infrastruktury je i heliport přímo na střeše specializované infekční nemocnice. To největší know-how odboru biologické ochrany Těchonín jsou jednoznačně tamní profesionálové a občanští zaměstnanci Armády České republiky.
Být, či nebýt? V pondělí 11. srpna 2014 demonstrovali specialisté těchonínského odboru biologické ochrany zástupcům sdělovacích prostředků svoji nepřetržitou připravenost na izolaci a léčení osob se zvláště nebezpečnými a exotickými infekcemi. Není sporu o tom, že vzhledem ke krizové situaci v západní Africe se jedná o problematiku nanejvýš aktuální. Vypovídají o tom i poslední čísla související se smrtelným virem ebola – bezmála tři tisíce případů nákazy a tisíc pět set úmrtí. „Disponujeme unikátním špičkovým zařízením a erudovaným personálem pro práci s vysoce rizikovými mikroorganismy. Díky nejvyššímu stupni biologického zabezpečení je nebezpečí přenosu z nakažené osoby na ošetřující personál nebo mimo nemocnici do populace minimální až prakticky nulové. Takové zabezpečení nemá k dispozici žádná jiná nemocnice v České republice,‟ říká ředitel Agentury vojenského zdravotnictví AČR brigádní generál Božetěch Jurenka a argumentuje proaktivními opatřeními cílenými na to, aby funkčnost těchonínského pracoviště, které převyšuje kapacitní a technické možnosti
13
A report 9/2014 do spojeneckého systému biologické ochrany v rámci NATO. Á propos, neslouží pouze vojákům, ale je připraven chránit v případě potřeby zdraví všech občanů České republiky. Jeho spektrum úkolů je široké. Kromě již výše uvedeného se jedná také o preventivní izolačněkaranténní vyšetření příslušníků Armády České republiky po návratu ze zahraničních misí v oblastech se zvýšeným hygienicko-epidemickým rizikem, výcvikové aktivity nebo výzkum a vývoj v oblasti ochrany proti vysoce rizikovým biologickým látkám. Doposud nezazněla klíčová informace týkající se kapacity těchonínského zařízení pro případný krizový stav. Tu lůžkovou upřesňuje jeho ředitel podplukovník Michal Kroča: „Ve specializované infekční nemocnici se nachází osm lůžek intenzivní péče a dvacet standardních lůžek. V případě akutní potřeby můžeme na nemocniční pokoje instalovat další lůžka a tím zvýšit kapacitu na padesát míst. K tomu lze navíc přičíst dalších sto lůžek v případě karanténních opatření pro izolaci osob podezřelých z nákazy.‟ Ani tato čísla nejsou konečná. Svým dílem ke zvýšení kapacity přispívá také mobilní hospitalizační
Ředitel odboru biologické ochrany Těchonín pplk. M. Kroča
jednotka nasaditelná i mimo území České republiky. Suma sumárum, tady jsou fakta pro případ, kdyby byla epidemie horečky ebola zavlečena do České republiky: objekt v Těchoníně by bylo možné využít jako karanténní zónu s kapacitou do jednoho sta ubytovaných pacientů s plným sociálním komfortem. Dále v případě projevů nemoci tady lze hospitalizovat až čtyřiadvacet pacientů ve specializované infekční nemocnici. V případě nutnosti lze improvizovat rozvinutím polních nemocničních kapacit o dalších šestadvacet pacientů. Převoz infikovaných osob do Těchonína by probíhal dvojím způsobem – po pozemních komunikacích nebo letecky. V případě nasazení vrtulníkové techniky by se jednalo o dvě alternativy. Na heliportu, který je certifikován do nosnosti osmi tun, by přistávaly takzvaně lehčí stroje a na nedaleké ploše další transportní vrtulníky. „Zdejší know-how je pro řešení případných krizových situací tohoto charakteru naprosto klíčové. Těchonínské resortní zařízení je pro izolaci, léčbu a karanténní opatření u osob se zvláště nebezpečnými infekčními nemocemi tou nejefektivnější tuzemskou alternativou,‟ dodává ředitel Vojenského zdravotního ústavu plukovník Jan Österreicher. Co dodat závěrem? Leckterá osoba může spekulovat, proč je třeba udržovat v provozuschopném stavu, navíc za nemalé provozní náklady, těchonínské resortní specializované zařízení, když virová hemoragická horečka zabíjí tisíce kilometrů od České republiky. Důvod je ale nabíledni. Co kdyby byla zavlečena tato nebezpečná nemoc na naše území! Musíme být přece připraveni na nejhorší. Nebýt adekvátně připraveni na krizový stav tohoto typu, který může de facto nastat kdykoliv a kdekoliv, lze bez nadsázky pojmenovat jako lehkomyslnost. A to i při skutečnosti, že výše uvedená unikátnost a potenciál biologického centra v Těchoníně vyžadují vysoké finanční náklady. Ne o všem by však měly rozhodovat peníze… Text a foto: Pavel Lang
14
A report 9/2014
15
A report 9/2014
Ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá se uskutečnil šestý ročník soutěže průzkumných hlídek
Souboj vůle Průzkumná hlídka dorazila ke břehu přehrady. Vojáci zprudka oddechují, není však čas ani na pár sekund odpočinku. Musí si co nejrychleji nacpat veškerou výstroj a přinesený materiál do igelitového pytle, malinko ho přifouknout a vyrazit na vodu. Čeká je několik set metrů plavání ve velmi chladné vodě, jejíž hladinu občas zčeří vlny vytlačené motorovým člunem. V závěsu za sebou navíc táhnou na tenkém laně téměř dvacetikilogramový balík se stejnokrojem a dalšími nezbytnostmi pro čtyřdenní přežití ve volné přírodě. Bojuje se přitom o každou sekundu. I tato disciplína je totiž součástí soutěže průzkumných hlídek, která o den dřív (25. 8. 2014) odstartovala v areálu barákového tábora Potštát ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá.
Šestiletá historie
Jedná se o celoarmádní soutěž organizovanou 102. průzkumným praporem z Prostějova. Jejím cílem je prověřit praktické a teoretické dovednosti průzkumných hlídek při plnění konkrétních úkolů. V letošním roce se uskutečnil již šestý ročník. Myšlenka připravit podobnou soutěž se zrodila v roce 2006. O rok později se konal první ročník. V letech 2011 až 2012 byl tento závod přerušen z důvodu, že příslušníci 102. průzkumného praporu byli plně vytíženi v souvislosti s nasazením v provinčním rekonstrukčním týmu v Afghánistánu a následnou obnovou bojeschopnosti jednotky. „U zrodu tohoto zápolení stál tehdejší velitel 102. průzkumného praporu podplukovník Jindřich Starý, který jako zkušený příslušník odřadu hloubkového průzkumu byl plný soutěživosti a chtěl si ověřit, kdo ze všech českých průzkumáků je vlastně nejlepší. Ten organizoval první dva ročníky. Další dva ročníky měl na starosti jeho nástupce podplukovník Pavel Andráško. A po něm jsem soutěž převzal já,‟ vysvětluje současný velitele 102. průzkumného útvaru podplukovník René Sabela. „Po každém ročníku děláme vyhodnocení a rozbor jednotlivých disciplín. Snažíme se soutěž posunout dopředu a eliminovat sporné momenty, které nastaly, případně mohou nastat. První dva ročníky soutěže probíhaly ve výcvikovém prostoru Březina, pak jsme se přesunuli na Libavou, kde jsou lepší možnosti pro využití prostoru a výcvikové základny. Mohli jsme tak připravit atraktivnější disciplíny. Od samého počátku se snažíme, aby disciplíny, které zvolíme, byly co nejvíce totožné s činností průzkumníka při plnění bojového
úkolu. Jde nám o to, aby se tento závod co nejvíce odlišoval od jiných, kde se jedná především o sportovní výkony. Důsledně trváme na tom, aby během něho byl používán výhradně vojenský materiál a vyloučily se jakékoliv sportovní pomůcky. Veškeré disciplíny musí být z ranku těch, které průzkumník plní při bojovém úkolu. V jednom z minulých ročníků jsme například zkoušeli válet pneumatiky, pak jsme ale zjistili, že to s průzkumnou činností nemá nic společného, takže jsme tuto disciplínu raději zrušili.‟
Jeden za všechny
Na přehradě dochází k poměrně dramatickému okamžiku. Zatímco tři členové družstva jsou již v polovině vodní překážky, kterou mají překonat, poslednímu příslušníkovi se stále ještě nepodařilo dostatečně utěsnit nepropustný vak. Přitom rozhodující pro družstvo je právě čas tohoto člověka. Ostatní se na vodě obrací na záda a snaží se ho povzbudit k co nejvyššímu tempu. Letošního ročníku se podle původního předpokladu mělo účastnit rekordních dvacet soutěžních hlídek. To je také maximální limit, který organizátoři povolují. Nakonec ale dvě z hlídek nedorazily. „Družstvo 71. mechanizovaného praporu odstoupilo ze zdravotních důvodů. Nedostavilo se ani družstvo aktivních záloh. „Pro ně je poměrně složité vyvázat se ze zaměstnání. Kromě této soutěže totiž mají standardní výcvik, který je rovněž časově náročný,‟ připomíná hlavní rozhodčí major Václav Malát. „Soutěže se účastní i vojáci, kteří ve svých mateřských útvarech neslouží přímo na průzkumných funkcích. Všem jsme ale v dostatečném předstihu poslali propozice, v nichž byly v hrubých nárysech zohledněny i ty disciplíny, se kterými se při běžném výcviku nemusí setkat. I oni tedy měli dostatek času se na to připravit.‟ Do průzkumáckého zápolení kromě mateřského útvaru vyslaly své zástupce 4. brigáda
16
A report 9/2014
17
A report 9/2014 zahájilo obrněné vozidlo palbu. Určují se rovněž souřadnice cílů MRGS a s pomocí radiostanice se vše hlásí nadřízenému stupni. Většina hlídek již má náročného závodu plné zuby. Síly rychle ubývají. Tvrdé zápolení průzkumáků se pomalu chýlí ke konci. První čtyři ročníky soutěže se podařilo udržet pohár pro vítěze doma v Prostějově. V loňském roce ale zvítězilo družstvo 42. mechanizovaného praporu. Již v průběhu soutěže se velitel 102. průzkumného praporu podplukovník René Sabela vyjádřil, že tentokrát nic takového jeho podřízení nedopustí. „V souladu s latinským heslem našeho útvaru Spem retine doufáme, že letos opět vyhrajeme my a pohár se vrátí do Prostějova. Už ho nikomu půjčovat nebudeme,‟ usmíval se možná až příliš sebevědomě. Ukazuje se ale, že správně odhadl situaci. Družstvo
A fakta 1. místo: družstvo VÚ 3068 Prostějov, 2. tým (druhá průzkumná rota), ve složení – desátník Jiří Foltýs, desátník David Neumann, desátník Vlastimil Brandstetter, četař Martin Cigroš 2. místo: družstvo VÚ 1837 Chrudim ve složení – rotmistr Martin Hanuš, četař Rostislav Procházka, četař Karel Meloun, svobodník Ivo Strnad 3. místo: družstvo VÚ 3068 Prostějov, 1. tým (první průzkumná rota), ve složení – rotmistr Oldřich Sieklik, rotný Petr Hlaváč, četař Michael Cekul, četař Jindřich Jurajda
rychlého nasazení, 7. mechanizovaná brigáda, 13. dělostřelecký pluk, 15. ženijní pluk a Univerzita obrany. Organizátoři soutěže připravili dvanáct hodnocených a čtyři nehodnocené disciplíny. Vojáky čeká během čtyř dnů překonání zhruba osmdesátikilometrové vzdálenosti se značným převýšením. „Hned po startu se začalo s nočním orientačním pochodem. Následovalo překonání vodní plochy, uvolnění betonového zátarasu na silnici, přepad objektu, vysvobození rukojmího, lezeckým způsobem se zdolává skalní stěna, po které následuje zaujetí palebného stanoviště. Součástí soutěže je i střelba z krátkých a dlouhých zbraní. Nejdůležitější disciplínou je však práce na pozorovacím stanovišti. Jedná se o sledování cíle v předem vytyčeném prostoru. Právě tato disciplína rozhoduje při rovnosti bodů o konečném pořadí,‟ upozorňuje major Václav Malát. „Každý ročník se snažíme dělat vždy o něco náročnější. Obdobně tomu bylo i letos. Osobně považuji za nejtěžší disciplínu právě překonávání vodního toku. Toto zadání bylo sice i v minulých ročnících, ovšem jednalo se jen o plavání
na poloviční vzdálenost. Navíc tentokrát jsme disciplínu úmyslně zařadili na začátek soutěže. Chtěli jsme si prověřit, jak jsou hlídky připraveny na překonání vodního toku. V minulých ročnících příliš nezáleželo na tom, zda si hlídka namočí věci, které si s sebou nese. Do cíle jí totiž již zbýval jen krátký úsek. Pokud k něčemu podobnému dojde nyní, bude muset přečkat za poměrně drsného počasí, které se výrazně zhoršilo, další dvě noci v terénu. A to nebude právě snadné.‟
Pod taktickým námětem
Při překonávání vodní plochy se potvrzují obavy organizátorů. Někteří vojáci nedostatečně utěsnili vaky s materiálem, takže se do nich dostala voda. Zatím se časy potřebné na překonání této překážky pohybují od třinácti do čtyřiadvaceti minut. Na konci soutěžního pelotonu v této disciplíně je družstvo, které před chvílí čekalo na svého posledního člena. Jeho příslušníci se s trochou smutku v duši shodují,
že soutěž je především týmová záležitost. A je také hodně o vzájemné koordinaci a pomoci. Poslední z družstev zastupující bechyňské ženisty překonává překážku v rekordním čase deseti minut. Poučeni z minulého ročníku, uložili si dopředu věci v batohu do vodotěsných pouzder. A tak nemuseli ztrácet drahocenný čas balením na břehu. Krosny přitom přepravovali přes vodní překážku zádovou stranou nahoru, aby se nenamočily. Nehledě na to a dosažený čas, přesto to konkurenci nepřipadá jako příliš chytré. „Jsem zvědavý, jak teď ponesou ten batoh, nacucaný vodou váží minimálně o pět kilogramů více,‟ komentuje to jeden z nich. Jednotlivé disciplíny na sebe navzájem navazují. Důležitý je také čas zvládnutí každé etapy. Z čtyřčlenné hlídky je vždy jeden z vojáků velitelem. Pokud odpadne jeden či dva vojáci, může zbytek i nadále pokračovat v soutěži, ovšem bez možnosti umístění v celkovém pořadí. Když z hlídky zůstane jen jeden příslušník, dochází k jejímu automatickému vyřazení. V případě, že hlídka nesplní některou z disciplín, může
pokračovat v zápolení, je však časově penalizována. Po celou dobu soutěže hlídka plní úkoly pod taktickými náměty. Přesouvá se se zbraněmi v pohotovostní poloze a s veškerým potřebným materiálem. Šedesátilitrový batoh střední pro průzkumníky tak váží kolem dvaceti kilogramů. „Vojáci si musí vystačit s tím, co si nesou na zádech. V krosně mají veškeré vybavení pro přenocování a také nezbytnou stravu. V průběhu závodu si mohou doplnit pouze vodu a zdroje do radiostanic. Zatím se všichni soutěžící drží. Pouze jedna hlídka vynechala překonání vodní překážky. Budeme ji tedy penalizovat. V závodu však může pokračovat,‟ dodává major Václav Malát. „Ten, kdo pravidelně cvičí ve vojenském prostoru Libavá, ví, že ne všude je dosah signálu operátorů mobilních sítí. Každá hlídka má u sebe trackovací přístroj GPS, který přes satelit udává její pozici. Takže máme neustále přehled o tom, v jakém prostoru se pohybuje.‟
Pozorování zvrátilo průběh V kopci nad přehradou čeká vojáky disciplína zaměřená na odstranění betonových zátarasů pomocí výbušnin. I tento úkol se plní v časovém limitu. Je tedy potřeba co nejrychleji přenést do kopce dlouhé tyče s trhavinou a správně je umístit. Následný boj o budovu je zaměřen především na rychlou a přesnou střelbu. Soutěžící používají pistole se značkovacími náboji FX. Družstvo, které právě tuto disciplínu absolvovalo, se shoduje v tom, že při obsazování budovy je nejdůležitější neudělat chybu. Jsou zde totiž nejen terče znázorňující protivníka, ale i rukojmí. Střelec se přitom musí rozhodnout ve zlomku sekundy. Pozorovací stanoviště představuje patnáctou, tedy předposlední disciplínu. Právě ona ale může zvrátit dosavadní průběh soutěže. Daleko na obzoru se objevují tanky a obrněná vozidla. Jejich počet, stejně jako počty vojáků, vzdálenost, azimut či směr pohybu, je potřeba co nejpřesněji zanést do schématu pozorování. Nechybí ani údaje o tom, kdy, které a v jakém přesném čase
prostějovských průzkumáků nejenže skončilo na prvním místě, ale dokonce i na třetím. Mezi ně se vklínila hlídka chrudimských výsadkářů. Trackovací stanice GPS hlídek, které dorazily do cíle, nabízí zajímavé údaje. Průměrná vzdálenost, kterou musela jednotlivá družstva překonat, byla 105 kilometrů. Průměrná rychlost přesunu se pohybovala od 3,5 do 5,5 kilometru za hodinu. Místy ale soutěžící vyvinuli i devítikilometrovou rychlost. A to s dvaceti kilogramy na zádech a v kanadách. Z těchto údajů je vidět, že ve skutečnosti zvítězili všichni, kteří tento náročný závod dokončili. Přinejmenším překonali sami sebe.
Text a foto: Vladimír Marek
18
A report 9/2014
Běželi za dobrou věc
Je páteční pozdní odpoledne a tým Ministerstva obrany jistě není jediný, který se značným očekáváním upírá zrak nad hladinu Lipna. Konečně míjíme šipku „Army Run – parkoviště‟, kde ovšem stojí zatím jen pár vozů. Až po chvíli nám dochází, že start/cíl a zázemí překážkového běhu se ukrývá za horizontem rozlehlé louky na hranicích města Černá v Pošumaví a vojenského újezdu Boletice. Brány startu a cíle zejí zatím prázdnotou, světelná časomíra je vynulovaná. Na obzoru rostou stany těch, kdo nechtějí na startovní čáru přijet rozespalí až v sobotu ráno. Jedeme si ještě nakoupit zásoby do blízké samoobsluhy, ale při návratu je již v provozu i stánek s občerstvením v epicentru závodu. Posedává zde už dokonce pár set lidí, převážně dobrovolníci, kteří mají dohlížet na bezproblémový průběh klání. Když po soumraku dostávají instrukce, využijeme prostor k dotazům se zvoláním: „Je tu někdo z Chrudimi?‟ Právě dvě desítky zástupců tohoto útvaru se zde mají totiž podrobit útrapám připraveným organizátory na trase protkané překážkami ve vojenském stylu. Nikoli z nějakého hecu – když už, tak mají hecovat dalších 1 400 běžců – ale aby všichni společně podpořili družku Kláru a dvouletou dceru Lauru, které marně čekají návrat partnera a tatínka Jana Klozeho, který tragicky zahynul při výcviku. Spolek Vlčí máky už pro Kláru a Lauru zorganizoval několik akcí (mimo jiné probíhá Charitativní aukce veteránů AČR na www.armyburza.cz), ale pořád ještě není vše OK. Pořadatelé akce Army Run se nabídli, že pomohou. Přidal se k nim i Klub 3. armády Plzeň. A samozřejmě Ministerstvo obrany, odbor komunikace a propagace. „Podpořit nultý ročník takové akce pro nás byla výzva, v jejíž prospěch hrál fakt, že pomůžeme někomu z naší velké vojenské rodiny,‟ vysvětluje vedoucí oddělení PR Michaela Zacharová. Je sobota a na louce se seskupují stovky a stovky lidí. Je jich jak mravenců, skoro patnáct
stovek. Nejprve je chladno tak akorát, posléze už se přidává vítr a drobný déšť. Co pět minut zazní výstřel startovací pistole a skupinka odvážných se vydává na trať. Verze Civil činí deset kilometrů, kdežto verze Army je o šest kilometrů delší. To by samo o sobě v mírně zvlněné krajině tolik nevadilo, jenže neuběhnete ani kilometr, aby na vás nečekala překážka. A ne ledajaká, postavili je kluci z „Armedu‟, bývalí příslušníci speciální jednotky Vojenské policie. Nervózně čekáme, až se naše první družstva vrátí. To trvá asi přes hodinu a půl, subjektivně je to celá věčnost. Museli běžet opravdu rychle, protože překážky nebyly žádnými dětskými prolézačkami. A jsou konečně tu – celí mokří, zabahnění, a to bláto se u některých na kolenou mísí s krví. Jsou nadšení, závodní dráha byla po všech stránkách vyvážená. Přece jen existuje více závodů tohoto typu, ale jedny sází více na vytrvalost v běhu, jiné zase na krátkou trasu umístí přehršel
překážek. Zdá se, že pořadatelé závodu Army Run trefili pomyslný zlatý střed. Ostatně kromě chrudimských výsadkářů jsme zde dopoledne potkávali nečekané množství vojáků z dalších útvarů a také policistů i celníků, kterým byl výzvou nejen samotný běh, ale hlavně jeho charitativní podtext. Přestože čtvrtina závodníků byla ještě na trati, organizátoři již měli sečtený celkový počet startujících. Znamenalo to jediné, vzít kalkulačku a tento počet vynásobit pětadvaceti. Rozuměj pětadvaceti korunami, což ve finále znamenalo, že šek pro malou Lauru zněl na částku 30 500 korun. Plzeňský klub vojenské historie přidal ještě další 3 000 korun. Vítezný tým výsadkářů – ač poněkud prochladlý – si šek ihned převzal. Kolem třetí odpolední, kdy akce končila, byla sice všem zima, ale všechny přítomné hřálo vědomí, že přispěli na dobrou věc. Tak za rok opět na startu. Věříme, že se nikomu z té naší armádní rodiny nic nestane (což si přejeme ze všeho nejvíce), přesto poběžíme pro kohokoli jiného, kdo to bude potřebovat…
18. ročník turnaje v nohejbale tříčlenných družstev
O POHÁR
ŠÉFREDAKTORA A REPORTU Datum: 15. října 2014
Místo: sportovní hala Ruzyně STVS MO
Prezentace: 9.00 až 9.30 hod.
Ústroj: sportovní, vlastní dresy, sálová obuv
Připravila Mirka Pašková
Písemné přihlášky potvrzené velitelem VÚ (ředitelem VZ) posílejte do 10. října 2014 na adresu: Jiří Krása, STVS MO Praha fax: (973) 213 073, 213 867 tel.: (973) 213 766 mob.: 702 008 054 V přihlášce nezapomeňte uvést název vojenského útvaru nebo zařízení, hodnost, jméno a příjmení vedoucího i členů družstva a telefonický kontakt
Organizátorem přeboru je redakce A reportu a oddělení tělesné výchovy a záchranné výsadkové služby sekce rozvoje a plánování schopnos MO
Pozvali jsme se na kafe k Miroslavu Žižkovi
Nekonkurovali jsme si, ale spolupracovali Říká se, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Ten, kdo však zažil víceré stěhování, jako například první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Miroslav Žižka – na kávu jsme se pozvali několik hodin před předáním funkce a jeho odjezdem do Bruselu – si s vyklízením kanceláře nějak zásadně hlavu neláme. Prázdné skříně, utřené police a holé zdi byly již jen němým svědkem blížícího se odjezdu generála Žižky do bruselské kanceláře v centrále NATO. V té pražské naštěstí stůl a židle zůstaly, a tak jsme se mohli usadit, zamíchat si kávu a začít se ptát. Pane generále, vidím, že na balení používáte oblíbené krabice od banánů. Jak se vám dobaluje? S banánovými krabicemi mám letité zkušenosti. Během posledních dvanácti let je to moje páté stěhování. Vezmu-li to popořadě od roku 2002, kdy jsme se s rodinou stěhovali poprvé ve velkém do Nizozemska, pak zpět z Brunssumu, načež následoval přesun z Prostějova do Chotíkova. To byla tři velká stěhování, kdy jsme zjistili, že banánové krabice jsou skutečně ideální pro přepravu věcí. Abyste měli dokonalou představu, tak z Nizozemska jich bylo sto padesát, z Prostějova pak rekordních dvě stě padesát a nyní jen čtyřiadvacet krabic. Není to málo? Co s sebou vezete? Už umím redukovat a vím, co potřebuji. Vezu vše potřebné a místo zbylo i na osobní věci a dary – medaile a pamětní mince. Máte s sebou i „bednu“ vzpomínek a zkušeností? Čtyři a půl roku na jednom místě v jedné funkci bylo moje nejdelší funkční období za celou dosavadní vojenskou kariéru. Byl jsem sice stejnou dobu ve funkci velitele brigády, ale v tomto časovém úseku jsem byl čtyři měsíce v zahraničním jazykovém kurzu a půl roku jsem byl nasazen v Chorvatsku v zahraniční operaci, takže to nepočítám. Vzpomínky a zkušenosti vydají na nejednu pomyslnou bednu. Byť to tak nevypadá, rozsah působnosti 1. ZNGŠ je různorodý a umožňuje vidět do široké škály oblastí života resortu obrany i mimo něj. Určitě mě to
obohatilo, ale i donutilo k větší sebereflexi. Byl jsem konfrontován s různými styly řízení a taky ambicemi jednotlivců. Čtu-li pozorně váš životopis, pak jste jeden z posledních důstojníků a generálů, kteří jsou na vojně od patnácti let… Musím vás jemně poopravit. Uniformu jsem poprvé oblékl, když mi nebylo ještě čtrnáct let. Narodil jsem se v září a na vojenské gymnázium jsem nastoupil dvacátého srpna po dokončení tehdejší osmileté základní školy, takže necelý měsíc před čtrnáctými narozeninami. A tak se stalo, že ještě před oslavami dvaadvacátých narozenin mne v hodnosti poručíka vyřadili z vysoké školy z Vyškova a já se stal velitelem čety u motostřeleckého pluku v Mariánských Lázních. Ve třinácti vojákem, ve dvaadvaceti poručíkem, ve třiceti třech velitelem brigády, a když vám bylo čtyřicet čtyři, byl jste jmenován brigádním generálem. Vy jste si snad ve výstrojním skladu kdysi nafasoval generálsko-maršálskou tornu? Nevím o ní. Nikdo ji nemá předplacenou. Mluvil jsem v tomto duchu i k novým absolventům brněnské univerzity, když jsem se před pár dny zúčastnil jejich slavnostního vyřazení a promoce. Zavzpomínal jsem na své začátky. Na nás, absolventy vysoké vojenské školy s červeným diplomem, se tehdy dívali jako na dobré teoretiky, ale horší praktiky. Byl jsem motostřelec, měl jsem raději „bévépéčka‟ než kolové „skoty‟. V té době jsem se již poznal s mojí budoucí manželkou, která byla „ze západu‟, a tak jsem při vyplňování určovacího lístku pod sebe třikrát napsal Mariánské Lázně. Také jsem tam skončil, tedy spíše začal svoji vojenskou kariéru. Takže když se otočíte a „prolítnete“ svou životní „pouť“, jste spokojený? Dnes se na všechny své životní i kariérní peripetie dívám již trošku střízlivě a s rozumem a nelituji. Působil jsem ve velitelských funkcích na všech stupních, četou počínaje přes rotu, prapor v mechanizovaném vojsku, když nepočítám šestiměsíční funkci náčelníka štábu praporu
21
A report 9/2014
v misi SFOR a pak ještě tři roky na velitelství v Brunssumu. Pak následoval prapor, brigáda a odbor na GŠ ve zpravodajské „branži‟ a pak pozemní síly. Musím říct, že pro získání potřebných zkušeností je nutný vybalancovaný postup vzhůru, tj. jak velitelskými, tak štábními funkcemi. V mém případě „cítím‟ ty chybějící štábní roky. Vzpomínáte misi SFOR. Čím je pro vás pobyt v Bosně a Hercegovině? Tato mise byla jedním ze zlomových okamžiků v mé kariéře, a to nejen pro „operační nasazení‟. V misi jsem ale velmi rychle zjistil, že bez angličtiny to zkrátka dál nepůjde. Jako mladý nižší důstojník jsem na nabídky na další vzdělávání standardně odpovídal – do školy zatím nechci. Jazykově mne více táhla němčina, což bylo velmi krátkozraké. Němčina mi v Bosně moc nepomohla. V misi jsem měl také možnost, a to je ta další zkušenost, poprvé spolupracovat s vojáky ze čtvrté brigády rychlého nasazení. Psal se rok 1997 a brigáda měla za sebou tři roky zkušeností z operačního nasazení. Já v té době působil u průzkumného praporu třetí brigády a musel jsem se začlenit do již kompaktní jednotky a dokázat, že i důstojník, který je od jiné brigády, je schopen úkoly v operaci plnit. Dnes, když se vytváří různá úkolová uskupení, je toto již běžné. To znamená, že jste to zvládl, když jste generálem… Jak jsem již říkal, tato mise byla jedním ze zlomových okamžiků v mé kariéře i z dalšího úhlu pohledu. Ještě v průběhu nasazení mi volal tehdejší náčelník Generálního štábu generál Jiří Šedivý a řekl, že půjdu velet brigádě do Prostějova. Pro mě to znamenalo ustřihnout „pupeční šnůru‟ s Mariánkami a po dvanácti letech v jedné posádce další nový začátek a výzvu. Přestěhoval jsem celou rodinu do cizího prostředí, nikdo z nás na Moravě nikoho neměl, žádní příbuzní na dohled. Po Bosně jste byl doma tři roky a pak další nasazení – Záhřeb. Takže opět následoval nějaký zlom?
V zásadě ano, v říjnu 2001 jsem přebíral funkci na mezinárodním velitelství v Záhřebu. Pětatřicet podřízených z různých zemí bylo skvělým prostředím nejen na získání nových zkušeností, ale i na dennodenní trénink angličtiny. Angličtinu jsem už v té době díky čtyřměsíčnímu kurzu v Anglii v roce 2000 dostal na úroveň plné trojky. Čtyři měsíce po návratu ze Záhřebu jsem pak odjížděl do Brunssumu, kde jsem strávil další dva roky ve funkci vojenského asistenta ředitele pro řízení vojenských operací a rok jsem řídil odbor pro vojenskou spolupráci. Byla to náročná doba jak pro mne, tak pro rodinu, ale neskutečně mě ta práce v mezinárodním prostředí obohatila. Tady jsem začal chápat, že je nutné naslouchat – opravdu naslouchat – názoru druhých, protože moje pravda nemusí být ta jediná. Tím nechci říci, že jsem to předtím nedělal, ale tam jsem to vnímal ještě více. Arogance a ignorace velitelů vždy v minulosti vedla k prohraným válkám a velkým ztrátám na životech lidí. Váš kolega, generál Opata, mi u kávy před nedávnem řekl, že mise jsou kovadlinou armády. Sleduji-li pozorně vaši armádní kariéru, pak vy s jeho názorem budete nejspíš souhlasit? Ano. Na rozdíl od něj jsem byl v méně misích i operačních prostorech, ale kde jinde poznat, co v člověku opravdu je? Doma v posádce člověk není v reálném ohrožení, po pracovní době to zabalí a jde domů. Špatné rozhodnutí v misi by naopak mohlo mít i tragické následky. Každá mise, každé nasazení je jiné. Někdy to jde hladce, někdy to i skřípe, ale důležité je, jací lidé se zde sejdou. Zde se projeví v krizových momentech nejen jejich schopnosti, ale i osobní vlastnosti. Opusťme vážné misijní téma a vraťme se k balení. Vím, že občas vyrážíte na kole. Berete ho s sebou? Určitě. Napřed se budu muset vybalit, pak se takzvaně aklimatizovat na nové pracovní prostředí a potom určitě ve volných chvílích, pokud nějaké budou, nasednu a vyjedu. Doufám, že vyjde čas i na rybaření, protože Belgie je na tento druh sportovního „relaxu‟ opravdu nádherná. S povolenkou nejsou problémy, někde ji získáte v hospodě, jinde na poště, podle toho, kdo vlastní rybník. Opět si půjčím výrok vašeho kolegy, generála Opaty, který také rybaří a na otázku, co naposled ulovil, odpověděl „Nemusím každý týden chytit žraloka“. Co vy jste vytáhl naposled? Souhlas, každý den není rybí hojnost. Jsem sportovní rybář, většinu ryb vracím vodě. Moc toho nechytím, víc peněz dám někdy za olůvka, háčky a třpytky, než kdybych si na sádkách koupil rybu. Posledním mým úlovkem byl okoun, ale tak „velký‟, že bych kvůli němu ani nerozdělával oheň, abych si ho upekl. Ještě zpátky k tomu kolu. Kolik kilometrů máte v nohách? To bych zrovna neřešil. Tento rok byl zvláštní: když začalo být počasí, tak jsem byl měsíc v zahraničí. Dovolenou jsem věnoval přípravě domu a zahrady na dobu, kdy již budu v Belgii, aby to nezůstalo na manželce, takže jsem na velké
ježdění opravdu neměl čas. Ale kolo jsem letos z garáže „vyvenčil‟. Dobře, ale pokud vím, řadu hodin trávíte také oblíbenou činností, která přispívá ke zlepšení fyzické kondice, a to je sekáním trávy. Takže jste spíš běhal za sekačkou? Těch travních kilometrů mám opravdu dost za sebou. I u toho se dá příjemně relaxovat a tzv. vyčistit si hlavu. Naštěstí mám dobré sousedy, s nimiž, pokud mám volno, vymýšlíme různé rodinné akce, a tak jednou to jsou kolečkové brusle, jindy vytáhneme kola a vyrážíme do okolí. Jak jsem již ale řekl, tento rok je hodně chudý na najeté kilometry a na rybářské zážitky. Jsem letos hodně rozlítaný. Přece jen čtyři a půl roku na jedné židli a v týmu, který řešil nejeden nelehký úkol… Nebude se vám tisíc kilometrů od Prahy lehce stýskat? V tak komplikované době, kdy se armáda potýkala s permanentním snižováním rozpočtu, nemohly být žádné úkoly lehké. Pro nás bylo podstatné, že každý měl své pole působnosti, znal své povinnosti a věděl, jaké jsou priority pro to, aby byly schopnosti armády v těchto podmínkách zachovány. Armádní „teritorium‟
jsme měli perfektně rozdělené, spolupráci nastavenou a založenou na vzájemném respektu a komunikaci. Necítil jsem v tomto týmu zášť ani snahu prosazovat své osobní ambice. Určitě byly chvíle a situace, kdy to nebylo jednoduché a ideální. Prošli jsme několika změnami v systému velení a řízení, ve funkci se vystřídalo šest ministrů obrany. Vše jsme ustáli, takže nostalgie určitě bude. Pane generále, dovolte na závěr jednu osobní otázku. Září je „za humny“, takže padesátka „klepe na dveře“. Oslava bude? Každý se mne na to ptá, všichni mají nějakou představu, jenom já zatím ne. V této chvíli to neřeším. Září je pracovně nabité – summit NATO, pak jednání vojenského výboru Severoatlantické aliance. „Padesátka‟ počká asi na říjen, kdy času na oslavy bude možná více. Děkujeme za kávu a za redakci k abrahámovinám přejeme kromě pracovních úspěchů hlavně zdraví, a také čas na nějaký ten úlovek na háčku a kilometry v sedle oblíbeného kola. Připravil Jan Procházka Foto: Marie Křížová
22
Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM
A report 9/2014
TECHNIKA A VÝZBROJ
A report 9/2014
23
na počátku nového cyklu modernizace jaderných nosičů a jejich hlavic. Poslední takováto generační obměna proběhla koncem 70. a počátkem 80. let, za éry prezidentů Jamese Cartera a Ronalda Reagana, kdy byly do výzbroje zavedeny bombardéry B-1B Lancer a B-2A Spirit, mezikontinentální balistické střely LGM-118A Peacekeeper, z ponorek odpalované balistické střely UGM-133 Trident II a střely s plochou dráhou letu řady Tomahawk.
B61-12 aneb „Čtyři v jedné“
B61-12 LEP Letecká jaderná puma B61 tvoří důležitý článek americké nukleární triády, jehož vznik se datuje již do 60. let minulého století. První funkční exemplář (v modifikaci B61-0) byl zkonstruován v Národní laboratoři Los Alamos (Los Alamos National Laboratory) v říjnu 1966 a v prosinci téhož roku byl zařazen do výzbroje US Air Force. Sériová produkce pum B61 byla zahájena v lednu 1967 a celkový počet vyrobených kusů až do současnosti se odhaduje na více než 3 150.
B61 – studenoválečný veterán Postupem času se z pumy B61 stala prakticky všestranná zbraň, kterou je možné dopravit do cíle na vnitřních či vnějších závěsnících řady moderních typů letounů, přičemž samotný odhoz pumy lze provést jak z extrémně nízkých, tak velmi vysokých výšek, při nadzvukových i podzvukových rychlostech. O značné univerzálnosti pum řady B61 svědčí mj. i fakt, že v průběhu let bylo do její konstrukce zakomponováno několik různých typů bojových hlavic (W69, W80, W81, W84 a W85), které původně sloužily jako
výzbroj jiných nosičů – tak, jak docházelo k jejich průběžnému vyřazování ze služby. Počínaje rokem 1997 prodělala část dříve vyrobených pum upgrade na prozatím poslední verzi B61-11 (jež ve výzbroji US Air Force nahradila mohutné devítimegatunové jaderné bomby B53). Na tento standard bylo, dle kvalifikovaných odhadů, modernizováno zhruba 35 kusů starších B61-7. Pumy B61-11 v té době představovaly přímou odpověď americké administrativy na utajený íránský a severokorejský jaderný program, jehož podstatná část je ukryta v rozsáhlých podzemních výzkumných komplexech a k jejichž likvidaci jsou tyto
průbojné čtyřistakilotunové zbraně určené. Stejně tak zvažovaly Spojené státy použití těchto bomb proti Iráku při invazi v roce 2003, pokud by se režim Saddáma Husajna odhodlal použít chemické zbraně (později ovšem nikdy nenalezené) proti postupujícím koaličním silám. Právě z důvodu, že se jednalo pouze o určité „politické gesto‟ vůči tzv. ose zla, kterou americký prezident George W. Bush definoval v roce 2002, byla produkce omezena na nezbytné minimum.
Sekvence z testu průbojnosti pumy B61-11, který se odehrál dne 20. listopadu 2013 na zkušebním polygonu Coyote Canyon Test Field
Ačkoli je dnes americký jaderný arzenál nejmenší od 50. let minulého století, jeho úloha zůstává nezměněná – odstrašit případné nepřátele Spojených států od útoku zbraněmi hromadného ničení proti americkému území či důležitým zájmům v zahraničí. V blízké budoucnosti tak bude nutné dosluhující systémy nahradit novými, popřípadě prodloužit jejich životnost. Navíc prakticky každý ze zavedených typů nukleárních hlavic musí projít komplexním modernizačním programem nebo být během příštích 20 let vyřazen z výzbroje pro svou zastaralost. Zároveň s těmito požadavky však z důvodu ekonomické krize klesá objem financí vyčleněných na obranu a s inflací rostou i náklady na vývoj nových technologií. Proto v příštích zhruba 25 letech USSTRATCOM plánuje přejít na systém označovaný jako „3+2‟. Jeho součástí je další postupná redukce amerického jaderného arzenálu a zavedených typů bojových hlavic. Zatímco dnes jsou strategické rakety vyzbrojeny čtyřmi druhy hlavic (W76 a W88 pro UGM-133 Trident II; W78 a W87 pro LGM-30G Minuteman III) a taktické jaderné pumy využívají dvě různé hlavice, tak bojovou
Vzhledem k podpisu nové rusko-americké smlouvy START o podmínkách dalšího snížení a omezení strategických útočných zbraní, ke kterému došlo dne 8. dubna 2010 v Praze, a na základě dokumentu Nuclear Posture Review Report 2010, jenž definuje jadernou strategii Spojených států, byl v únoru 2012 zahájen tzv. B61-12 LEP (B61-12 Life Extension Program neboli program prodloužení životnosti pum B61 a jejich modernizace na variantu B61-12).
Neodkladná modernizace
Shoz cvičné bomby B61 ze strategického bombardéru B-2A Spirit na zkušební střelnici Tonopah
B61-12 LEP je americkým Národním úřadem pro jadernou bezpečnost (NNSA – National Nuclear Security Administration) hodnocen jako jeden z nejvýznamnějších a nejambicióznějších modernizačních programů za posledních 35 let. Za hlavního integrátora celého programu byly stanoveny Národní laboratoře Sandia (Sandia National Laboratories, patřící koncernu Lockheed Martin), jimž asistují továrny Kansas City Plant a Pantex Plant a Národní laboratoř Los Alamos. Prostředky v podřízenosti Velitelství strategických sil (USSTRATCOM – United States Strategic Command) se v současné době nacházejí
Americká jaderná puma B61 je lehká termonukleární zbraň určená k ničení důležitých nepřátelských taktických cílů. Od prvopočátku se s ní počítalo jako s náhradou starších jaderných pum B28, B43 a B67. Její hmotnost se pohybuje, dle konkrétní varianty, v rozmezí 315–325 kg. Délka je 332 cm, přičemž celková délka (včetně stabilizačních ploch) dosahuje 360 cm. Průměr těla bomby je 34 cm, rozpětí stabilizačních ploch 57 cm. Jadernou hlavici lze nastavit na dva základní módy – vzdušný, popřípadě pozemní výbuch. U modifikace B61-11, která byla vyvinuta specificky pro likvidaci zodolněných velitelských stanovišť a podzemních úkrytů a jež se vyznačuje zesíleným pláštěm, lze vybrat navíc ještě možnost podzemní exploze.
24
Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM
Jednotlivé fáze vypuštění cvičné B61-11 z pumovnice stroje B-2A Spirit
náplň střel s plochou dráhou letu tvoří jediný typ (W80 pro řadu Tomahawk). V rámci systému „3+2‟ by mělo dojít ke konsolidaci těchto sedmi typů do pouhých pěti (tří vzájemně zaměnitelných pro strategické rakety a dvou dopravovaných na cíl pomocí letounů – po jednom jak pro taktické pumy, tak pro střely s plochou dráhou letu). A právě modernizační program B61-12 LEP umožní USSTRATCOM plynulý přechod na systém „3+2‟. Bomby B61 nyní představují nejstarší článek jaderného arzenálu Spojených států a řada komponentů (např. archaický radar na bázi elektronkové technologie; celkově zastaralá elektronika, neutronové generátory a zdroje elektrické energie) se rychle blíží k hranici své životnosti. Cílem LEP má být vývoj a následná výroba nové verze pumy B61 (označované jako B61-12), která by sloučila současně zavedené modifikace této zbraně (B61-3, B61-4, B61-7 a B61-11) do jediné. Toto zjednodušení má do budoucna mj. přinést nemalé finanční úspory a zvýšit bezpečnost při skladování jaderné munice a manipulaci s ní. Klíčovou součást programu B61-12 LEP bude představovat instalace naváděcí soustavy a řídicích ploch obdobných těm, které se nacházejí na konvenčních pumách řady JDAM (Joint Direct Attack Munition). Tímto řešením dojde k odstranění již nepotřebného a velmi drahého brzdicího padáku (s vrchlíkem vyrobeným ze směsi nylonu
a kevlaru o průměru přibližně 730 cm), sloužícího ke shozům z nízkých výšek a zabezpečujícího deceleraci z nadzvukové rychlosti na zhruba 55 km/h za pouhé dvě sekundy a k radikálnímu zvýšení přesnosti zásahu. Díky této změně bude nová bomba B61-12 vyzbrojena hlavicí převzatou z typu B61-4, u níž je možné nastavit čtyři různé mohutnosti výbuchu – 0,3 kt, 1,5 kt, 10 kt nebo 45 kt. Snížením střední kruhové odchylky z přibližně 100 m na pouhých 30 m lze de facto dosáhnout stejného účinku v cíli jako při použití zbraní o vyšší mohutnosti, aniž by kolaterální škody byly tak fatální. Nespornou výhodu má představovat také fakt, že vyšší pravděpodobnost zásahu cíle se promítne i do válečných plánů USSTRATCOM, jež tak může kalkulovat s nižším počtem jaderných pum B61-12, než by tomu bylo v případě neřízených variant B61-3, B61-4, B61-7 a B61-11. Dalším neméně důležitým úkolem v rámci B61-12 LEP je i integrace nové jaderné munice na bojové letouny F-35 Lightning II, které budou v budoucnu tvořit podstatnou část letadlového parku ozbrojených sil nejen USA (US Air Force – více než 1 760 kusů, US Navy – 260 kusů a US Marine Corps – 420 kusů), ale i jiných zemí (prozatím Austrálie, Dánska, Izraele, Itálie, Japonska, Jižní Koreje, Nizozemska, Norska, Turecka a Velké Británie). Konkrétně taktické jaderné pumy totiž hrají nezastupitelnou roli při sdílení americké nukleární výzbroje se svými spojenci v NATO. Je logické, že jakákoli modernizace nukleárního arzenálu není právě levnou záležitostí. V současnosti se odhaduje, že náklady spojené s programem B61-12 LEP vyšplhají do roku 2024 až na 8,1 mld. USD (již v červnu 2012 ovšem publikoval auditorský úřad – oficiálně Office of Cost Assessment and Program Evaluation čili CAPE – amerického ministerstva obrany studii, v níž se kalkuluje s náklady 10,1 mld. USD). Mezi faktory, které významným způsobem navyšují cenu LEP, patří mj. stávající vysoké bezpečnostní standardy a integrace pumy B61-12 na šest různých platforem (kromě již zmiňovaného Lightningu II má být nesena ještě stroji F-16 Fighting Falcon, F-15E Strike Eagle, Panavia Tornado IDS a B-52H Stratofortress a B-2A Spirit; po roce 2020 se má stát výzbrojí i bombardérů nové generace LRS-B). Kromě toho, důsledky tzv. sequesteru (tj. zákonu z roku 2011, který omezuje výdajovou
A report 9/2014
TECHNIKA A VÝZBROJ
A report 9/2014
25
Současné odhadované množství jaderných pum B61 Typ Aktivní zásoba V rezervě Celkem B61-3 100* 100 200 B61-4 100* 100 200 B61-7 215 205 420 B61-10 0 100 100 B61-11 20 15 35 Celkem 435 520 955 * Přibližně 180 pum (po 90 kusech pum B61-3 a B61-4) je rozmístěno na území evropských členů NATO
stránku státního rozpočtu a stanovuje podmínky pro automatické škrty) již nyní LEP zpozdily o přibližně šest měsíců, čímž se zavedení typu B61-12 do služby odsunulo z konce roku 2019 na první pololetí 2020 (ve studii CAPE se jako realistické datum pro výrobu prvního funkčního exempláře B61-12 zmiňuje až rok 2022). Přiškrcení finančního toku totiž celý program rozkládá do delšího časového období a v konečném důsledku prodražuje. Posledním významným milníkem v programu B61-12 LEP se staly dva pokusné shozy demonstrátorů jaderných pum B61-12 vybavených moderním typem radaru, ke kterým došlo ve dnech 14. a 15. srpna 2013 na zkušební střelnici Tonopah v Nevadě. Vzhledem k jadernému moratoriu musí pochopitelně probíhat veškeré testy takovéhoto druhu munice v laboratorním prostředí, s následným ověřením dílčích konstrukčních řešení v reálném prostředí. Z tohoto důvodu byly bomby B61-12 inženýry z Národních laboratoří Sandia podvěšeny pod speciálně upravený vrtulník Bell 412 (provozovaný NNSA z letecké základny Nellis AFB v rámci systému kontroly ionizujícího záření v atmosféře – Aerial Measuring System) a poté, pod bedlivým dohledem měřicí aparatury, svrženy na dopadovou plochu. Je jisté, že LEP bude pokračovat dalšími testy i letos a v několika následujících letech. Jakým tempem a s jakými výsledky – o tom rozhodnou zejména dostatek financí a politická vůle americké administrativy.
ALASA – Strike Eagle v roli nosiče satelitů V dnešní době slouží k dopravě satelitů na oběžnou dráhu nosné rakety, které mohou startovat pouze z omezeného množství speciálně vybraných a uzpůsobených pozemních zařízení – tedy kosmodromů. Každému startu předchází měsíční nebo i delší přípravné období, v jehož průběhu je třeba nainstalovat raketový nosič na startovací rampu a provést veškeré předstartovní úkony. Takováto časová prodleva, kdy je třeba hradit veškeré náklady na obslužný personál a logistické zabezpečení, s sebou přináší i téměř astronomické výdaje. Navíc je každý start ze stacionárního kosmodromu velmi nejistou záležitostí, která může být odložena i kvůli tak banální situaci, jakou jsou např. nepříznivé klimatické podmínky. Cílem programu ALASA (Airborne Launch Assist Space Access) je vyvinout podstatně
Text: Dušan Rovenský Foto: NNSA, US DoD
Demonstrátor pumy B61-12 zavěšený pod vrtulníkem Bell 412. Předpokládá se, že „recyklací‟ starších verzí (B61-3, B61-4, B61-7 a B61-11) těchto zbraní získá USSTRATCOM okolo 400–500 nových bomb.
Plánovaný systém ALASA výrazně připomíná řízené střely ASM-135 ASAT zkonstruované společností Vought v první polovině 80. let minulého století. Hlavním rozdílem však je, že zatímco ASAT (Anti-satellite) měly za úkol družice ničit, ALASA (s délkou nosiče přibližně 7,3 m) je má naopak do vesmíru dopravovat.
levnější prostředek, jenž by sloužil k rutinnímu vysílání miniaturizovaných družic na orbitu a oproti současnému stavu by snížil náklady alespoň o dvě třetiny. Za pomoci dnešních vojenských i komerčních technologií se cena vynesení zhruba jednoho kilogramu nákladu do vesmíru ve Spojených státech pohybuje okolo 60 000 USD. Nevýhodou je i fakt, že tzv. mikrosatelity (volně definované jako družice s hmotností od 10 do 100 kg) se musí o místo na nosné raketě dělit s dalšími podobnými tělesy, a nemohou tak dosáhnout zcela optimální oběžné dráhy. ALASA má přinést významný pokrok v technologii startů kosmických lodí, včetně vývoje kompletního nového nosného prostředku nevyžadujícího pravidelnou údržbu a podporu ani žádnou speciální integraci v rámci předstartovní přípravy. Jako obzvláště výhodné se jeví využití běžných letounů, které mohou vystoupat do vysoké letové hladiny, což umožní vypuštěné nosné raketě překonat kratší vzdálenost, než dosáhne volného kosmického prostoru. Klasické nadzvukové stroje mohou také operativně vzlétat a přistávat prakticky po celém světě, na jakémkoli příhodném letišti. Dne 21. března letošního roku oznámilo americké ministerstvo obrany, že vybralo společnost Boeing jako výlučného dodavatele nosného prostředku, který bude na základě existujícího návrhu během příštích 11 měsíců vyroben pro program ALASA. Součástí kontraktu mezi ministerstvem obrany, konkrétně jeho agenturou pro pokročilé obranné výzkumné projekty (Defense Advanced Research Projects Agency, známější pod zkratkou DARPA), zodpovídající za ALASA, a Boeingem je i finanční plnění ze strany americké administrativy – na produkci demonstrátorů
tak soukromý subjekt získá sumu v celkové výši 30,6 mil. USD. Představitelé Boeingu prohlásili, že jejich divize Phantom Works Advanced Space Exploration za tuto částku vyprodukuje až 12 kusů testovacích nosných raket, které budou vynášeny do stratosféry pomocí bojových letounů F-15E Strike Eagle. Zde, ve výšce přes 12 000 m, dojde k jejich odpoutání od stoupajícího stroje a následnému zážehu čtyř hlavních raketových motorů. Nosič poté dosáhne dostatečné rychlosti, aby vynesl na nízkou orbitu jeden nebo více mikrosatelitů (či ještě menších nanosatelitů – v kategorii od 1 do 10 kg) o celkové hmotnosti až 45 kg. Zatímco dnes se design nosných raket vyznačuje tím, že každý stupeň je vybaven vlastními motory a palivovými nádržemi, přičemž první stupeň je obvykle nejrozměrnější, v případě ALASA bude jak první, tak druhý stupeň poháněn stejnými motory. Ty se budou netradičně nacházet nikoli na zádi, ale na přídi nosiče, což zaručí výrazně nižší cenu, hmotnost i složitost celého systému. Již ve velmi blízké budoucnosti se tak můžeme dočkat nového poslání letounů Strike Eagle, které by mohly kromě své primární bojové úlohy sloužit i jako „létající odpalovací rampy‟. Záležet bude zejména na finančních možnostech. Jedno je však jisté – současná konstelace, kdy se Pentagon snaží ušetřit prakticky ve všech oblastech své činnosti, tomuto řešení velmi nahrává. Text: Dušan Rovenský Foto: Boeing Titulní foto: Program ALASA byl zahájen v roce 2011 zpracováním případové studie a analýzou trhu. Od listopadu 2011 na ně navázala fáze řízeného snižování rizik, v rámci níž vznikly návrhy konstrukčního řešení celého systému a vylepšení již existujících technologií. Druhá fáze – detailní vývoj a následná výroba funkčních demonstrátorů – probíhá od roku 2013 a její předpokládané ukončení je naplánované na rok 2015.
26
Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM
A report 9/2014
SaveOneLife – lidský život stojí za záchranu
Problematika spojená s používáním pozemních min je vskutku celosvětovou záležitostí. Jen v roce 2012 bylo ze 62 zemí hlášeno celkem 3 628 obětí těchto nástrah (z toho 1066 mrtvých, 2 552 zraněných a u 10 osob není známo, zda přežily). Mnoho dalších se však do oficiálních statistik nikdy nedostane, takže skutečné počty jsou nepochybně mnohem vyšší. V Kolumbii, kde vznikl projekt SaveOneLife, jsou miny často používány jak povstaleckým hnutím FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia), tak různými drogovými kartely k zabezpečení území pod jejich kontrolou. Ohroženi jsou tak i vojáci a policisté, a proto se předpokládá využití tohoto detekčního přístroje také příslušníky bezpečnostních složek.
Vizualizace kompletního systému SaveOneLife
Miny se totiž dají nalézt prakticky všude – podél komunikací, na polích, v lesích, poblíž vedení vysokého napětí, na březích řek, okolo studní nebo jiných vodních zdrojů, uvnitř obydlí i veřejných budov. Výsledkem tohoto „zamoření‟ je de facto ekonomická paralýza mnoha oblastí, které jsou přímo závislé na příjmech ze zemědělství či pastevectví. Např. pokud by se státy jako Afghánistán nebo Kambodža podařilo odminovat, jejich zemědělská produkce by se mohla více než zdvojnásobit. Mezi v současnosti nejpostiženější země se řadí Egypt (až 23 mil. aktivních min), Angola (15 mil.), Írán (15 mil.), Afghánistán (10 mil.), Kambodža (10 mil.), Bosna a Hercegovina (2–3 mil.), Mosambik (2 mil.), Somálsko (2 mil.), Eritrea (1 mil.) a Súdán (1 mil.). Že se nejedná jen o stigma tzv. třetího světa, dokazuje i fakt, že se s tímto fenoménem lze setkat také v členských státech EU – Chorvatsko stále hlásí přibližně 2 mil. těchto „skrytých zabijáků‟, v Lotyšsku se jich nachází zhruba 17 000 a v Dánsku okolo 10 000 kusů. I na Kypru, v tolik oblíbené turistické destinaci, je převážně na demarkační linii mezi tureckou a řeckou částí ostrova dodnes rozmístěno téměř 15 000 min. Miny ovšem nejsou jen nástrojem války – představují především dlouhodobý problém, který přetrvává i mnoho let poté, co ozbrojený konflikt skončil. Typickým příkladem může být Libye, kde přibližně 27 % zemědělsky využitelné půdy nelze obdělávat, neboť se zde stále ještě nalézají rozlehlá minová pole z druhé světové války. Obtížný je i návrat uprchlíků zpět do svých domovů, které se vzhledem k zaminování rozlehlých oblastí stávají na dlouhá desetiletí neobyvatelnými.
Společnost Lemur Studio Design z Kolumbie, zmítané téměř padesátiletou partyzánskou válkou (od roku 1990 do konce loňského roku zde utrpělo zranění či smrt v důsledku výbuchů pozemních min na 10 607 osob – z toho bylo 8 451 zraněných a 2 156 mrtvých), se proto nyní rozhodla učinit přítrž tomuto nevybíravému zabíjení a mrzačení. V lednu letošního roku zveřejnila svůj návrh miniaturního detektoru kovů, zabudovaného do stélky běžné obuvi, který by měl svého uživatele varovat před případným nebezpečím v jeho bezprostředním okolí. Podle svých tvůrců však SaveOneLife, jak je detekční zařízení příznačně nazváno, není řešením problému pozemních min, ale pouze jakousi nouzovou technologií, která má pomoci alespoň částečně redukovat počet jejich obětí. Stélka SaveOneLife má být tvořena vodivým materiálem se zalisovanou cívkou, která bude vytvářet elektromagnetické pole. Pokud se člověk s takto upravenou obuví ocitne ve vzdálenosti menší než 2 m od pozemní miny obsahující kovové součásti, dojde k jeho narušení, což bude
Pozemní miny nerozlišují své oběti – zhruba 80 % z nich jsou dle studií OSN civilisté a přibližně třetinu zraněných či zabitých tvoří děti.
zaznamenáno mikroprocesorem (jenž bude taktéž součástí stélky). Následně bude pomocí bezdrátové sítě odeslána tato informace do terminálu o velikosti běžných náramkových hodinek, kde se na displeji zobrazí varovné hlášení a pravděpodobná poloha miny vzhledem k uživateli SaveOneLife. Lemur Studio Design přihlásilo SaveOneLife do aktuálního ročníku soutěže World Design Impact Prize, který je pořádán Mezinárodní radou společností průmyslového designu (International Council of Societies of Industrial Design). Ať již soutěž nakonec dopadne jakkoli, jedná se zcela nepochybně o velice zajímavý projekt, který má obrovský potenciál. Zcela zásadní ovšem bude, zda se jeho tvůrcům podaří získat dostatek finančních prostředků na přerod SaveOneLife z pouhého konceptu na funkční, užitečný a komerčně úspěšný produkt. Text: Dušan Rovenský Foto: Lemur Studio Design, UNMAS
TECHNIKA A VÝZBROJ
A report 9/2014
TerrainArmor – futuristická pneumatika do každého terénu
27
Koncem roku 2013 oznámila americká společnost Polaris Industries Inc. (dále pouze Polaris), že zahájila výrobu svého nového produktu, určeného pro vozidla kategorie ATV (All-Terrain Vehicle) a UTV (Utility Task Vehicles nebo také Side-by-Side). Konkrétně se jedná o bezdušové pneumatiky TerrainArmor, které jsou tvořeny pryžovým pláštěm usazeným na polymerové struktuře sestávající ze šestiúhelníkových buněk. Zatímco pro vojenské účely byla prozatím novinkou osazena výkonná čtyřkolka Sportsman MV850 s přídomkem TerrainArmor Edition, pro civilní trh je nabízen stroj Sportsman WV850 HO.
Nízká akustická signatura pneumatik TerrainArmor představuje u vojenských strojů kategorie ATV/UTV jednu z klíčovou vlastností
Původcem pneumatik TerrainArmor v portfoliu Polarisu je malá firma Resilient Technologies LLC z města Wausau ve Wisconsinu. Ta se od svého založení v roce 2005 zaměřovala na výzkum a vývoj v oblasti bezdušových pneumatik. V březnu 2007 Úřad pro patenty a ochranné známky Spojených států (United States Patent and Trademark Office) zaregistroval patent bezdušové pneumatiky určené pro vozidla řady HMMWV, navržené právě inženýry z Resilient Technologies. Následně v roce 2012 se tato společnost stala novou akvizicí nepoměrně většího Polarisu, jehož vedení si naštěstí dobře uvědomovalo potenciál, který získalo, a svou šanci nepromarnilo. Vojenská aplikace bezdušových pneumatik ovšem nepředstavuje nic nového – známé jsou např. jihoafrické zkoušky s tímto typem obutí na obrněném vozidle Rooikat v 90. letech minulého století či obdobné pokusy z posledních let v některých dalších zemích. Bezdušové pneumatiky (někdy také označované jako NPT z anglického Non-Pneumatic Tyre) totiž svým uživatelům přinášejí řadu výhod. Mezi hlavní z nich se řadí odolnost vůči běžnému defektu, popřípadě perforaci pneumatiky střelou či střepinou v průběhu bojové činnosti. I když je v dnešní době tento problém částečně řešen použitím speciálních dojezdových vložek i centrálním systémem huštění pneumatik u některých konkrétních modelů vojenských vozidel, nejedná se o optimální stav. Zatímco dojezdové vložky zaručují tak, jak již ze samotného názvu vyplývá, dojetí do místa, kde je možné provést opravu (např. u HMMWV výrobce deklaruje schopnost dojetí 50 km při maximální rychlosti 50 km/h), centrální huštění je možné
nainstalovat pouze na těžší vozidla a pro lehké terénní stroje kategorie ATV/UTV se prostě nehodí. Naproti tomu Polaris u pneumatik TerrainArmor deklaruje funkčnost i v případě, kdy je poškozeno až 30 % polymerové šestiúhelníkové výplně. Velice zajímavý může být také fakt, že bezdušové pneumatiky mohou mít při některých jízdních režimech nižší valivý odpor a hlučnost než běžné typy plněné vzduchem. Tím by mohlo u takto obutých vozidel dojít k poklesu spotřeby pohonných hmot a navíc by se vyznačovala i nižší akustickou signaturou. Polaris svůj nový produkt podrobil opravdu důkladnému testování. V jeho průběhu najezdila plně zatížená čtyřkolka Sportsman MV850 s pneumatikami TerrainArmor více než 8 000 km. Dalších přes 1 600 km překonal tento stroj s obutím úmyslně poškozeným masivními hřeby, které slouží k uchycení kolejnic k železničním pražcům. Stejnou vzdálenost vydržely TerrainArmory i po několika zásazích z útočné pušky AK-47 (ráže 7,62 × 39 mm)
TerrainArmor se jeví jako vhodné obutí pro lehká terénní vozidla jednotek speciálních sil, které často působí hluboko v nepřátelském území, bez možnosti opravy či výměny defektní pneumatiky
a karabiny M4 (5,56 × 45 mm). „Nejbrutálnějšího‟ zacházení se jim ale dostalo, když po průstřelu municí ráže 12,7 × 99 mm najezdily ještě zhruba 560 km. A cena pneumatik TerrainArmor? Ačkoli prozatím nebyla pevně stanovena, zástupci Polarisu předpokládají, že kus vyjde na více než 500 USD.
Text: Dušan Rovenský Foto: Polaris Industries Hluboký dezén pneumatiky TerrainArmor zaručuje dobrou trakci i v těžkém terénu, přičemž odolnost proti poškození pláště zvyšuje použití ocelové kordové vrstvy v jejím běhounu
28
A report 9/2014
29
A report 9/2014
NEOBYČEJNÁ letová mise První srpnovou středu se uskutečnila neobyčejná letová mise. V jednom z pracovních prostorů, který využívají k výcviku čáslavští letci, se fotografovala letecká technika z výzbroje 21. základny taktického letectva. Pořízená fotodokumentace bude následně využita k propagaci vojenského útvaru vzdušných sil Armády České republiky nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí.
Několikaměsíční příprava tohoto exkluzivního fotografického letu dospěla do finále šestého srpna 2014. Pět minut před patnáctou hodinou vzlétl z ranveje letecké základny Čáslav lehký bitevní letoun L-39ZA Albatros s číslem 5015 na trupu. Záhy za ním odstartovala transportní CASA C-295M (trup. č. 0455) z výzbroje kbelské základny dopravního letectva, kterou řídil kapitán Jiří Ulvr. Na její palubě se již nacházeli renomovaní letečtí fotografové – Jan Kouba z odboru komunikace a propagace Ministerstva obrany, Jan Čadil a Tomáš Soušek z časopisu Letectví + kosmonautika a praporčík Martin Král z 211. taktické letky. Letouny následovala dvojice podzvukových bitevníků L-159 ALCA (trup. č. 6054 a 6078) a trojice nadzvukových bojových letounů JAS-39 Gripen (trup. č. 9240, 9238 a 9819). V řádu minut dosáhla CASA požadované tříkilometrové letové hladiny a nasadila na stanovený kurz. To už se k ní přiblížily tři typy provozované techniky 21. základny taktického letectva
Čáslav, aby vytvořily společnou sevřenou formaci za dopravním strojem. Focení z otevřené rampy není snadné. Jedním ze specifik tohoto fotografování je proud horkých plynů vycházejících z motorů C-295M. Letecká technika se tudíž musí „držet‟ maximálně na výškové úrovni transportní „kasy‟, případně pod ní. Zhruba po deseti minutách se letová formace změní. Přesněji řečeno, přelétává na bok „kasy‟ a formuje se stupňovitě jak vpravo, tak vlevo. Nejblíže k letounu C-295M je stroj L-39ZA s piloty podplukovníkem Antonínem Horčičkou a poručíkem Radkem Žaludem v kokpitu. Vedle nich letí L-159 ALCA a na konci JAS-39 Gripen. Sestava strojů se během letu pohybuje níže od úrovně fotografů, kteří ji fotí z bočních oken „kasy‟. V následném scénáři se prezentuje technika tří letek čáslavské základny. Jako první dostává prostor 213. výcviková letka s Albatrosem a dvoumístnou cvičnou verzí neboli spárkou L-159T1 (osádka letounu: major Viktor Karmanský a poručík Jan Tvrdík). Po nich zaujímají
formaci stroje 212. taktické letky s podzvukovým bitevníkem L-159 ALCA (pilot: kapitán Pavel Linhart) a s již výše uvedenou dvoumístnou verzí „alky‟. Finále obstarávají nadzvukové gripeny z „tygří‟ 211. taktické letky – v reálu na „sólo‟ mašinách nadporučík Robert Stejskal a kapitán Tomáš Merta a ve „spárce‟ plukovník Martin Nezbeda a kapitán Milan Nykodym. Půldruhé hodiny trvající letovou misi hodnotí všichni její aktéři jako velice zdařilou. Za pravdu jim dávají zveřejněné fotografie…
Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba
„TAM, KDE JINÍ NESTAČÍ‟
A report 9/2014
VELITELSTVÍ VÝCVIKU – VOJENSKÁ AKADEMIE
31
pod záštitou náčelníka Generálního štábu Armády České republiky
pořádá ve dnech 29. a 30. října 2014 ve VVP Březina
celoarmádní soutěž
“Nejlepší řidič AČR”
Velitel 4. brigády rychlého nasazení vyhlašuje výběrové řízení ve dnech 6.–10. 10. 2014 na obsazení systemizovaných míst u průzkumných skupin Požadavky na zájemce: ¾ zdravotní klasifikace „A‟ ¾ fyzická zdatnost – výroční přezkoušení z TP „1‟ ¾ minimální délka služby v AČR 2 roky ¾ profesní životopis ¾ psychická odolnost, motivace, schopnost pracovat v kolektivu, samostatnost, odpovědnost, rozhodnost atd.
Co nabízíme: ¾ služba u prestižních jednotek ¾ práce v odborně zdatném kolektivu ¾ vybavení moderní výzbrojí a technikou ¾ náročný a atraktivní výcvik ¾ pravidelné působení v zahraničních operacích ¾ výsadková příprava
Průběh výběrového řízení: ¾ registrace uchazečů do 29. 9. 2014 formou zaslání základních údajů ¾ výběrové řízení bude provedeno na VÚj Boletice, zahájení 6. 10. 2014 v 8.00 hod. ¾ přezkoušeni budete z tělesné, topografické, střelecké, odborné, spojovací, zdravotnické a taktické přípravy
Soutěžit se bude v kategoriích UAZ 469 B, LR Defender 110, T 810, T 815 8x8 VVN. Podrobnosti k podmínkám soutěže a přihlášení najdete na intranetových stránkách VeV – VA www.vyskov.acr/soutez-ridicu.
Chcete vědět víc? Kontaktní osoba: mjr. Ing. Petr ČEKLOVSKÝ, e-mail:
[email protected], alc.: 280 231, tel.: 724 048 615, fax: 280 239
32
A report 9/2014
Štěstí přeje připraveným Vojenské hasičské jednotky jistě nejsou frekventovaným tématem zaplňujícím titulní stránky našich vojenských periodik. Přesto je jejich existence nezastupitelná, významná a zpravidla až v případě potřeby dokážeme docenit role, které v Armádě České republiky plní. Každoročně dochází například ve vojenských výcvikových prostorech k přibližně osmdesáti zahořením či požárům, při kterých vojenské hasičské jednotky zasahují. Požáry vojenských objektů jsou méně časté, přesto ve statistikách zásahů tuto kolonku naleznete. „Nikdo nemůže vznik podobných událostí vyloučit, a proto je potřebné být na jejich eliminaci připraven,‟ říká náčelník oddělení speciálních služeb Agentury logistiky podplukovník Lubomír Skalička, kterého jsme požádali o rozhovor. Pane podplukovníku, můžete stručně charakterizovat působnost a hlavní úkoly vašeho oddělení? Oddělení se zabývá třemi vzájemně propojenými oblastmi. Bezpečností a ochranou zdraví při práci a výkonu služby, ochranou životního prostředí a v neposlední řadě požární ochranou. Všechny tyto služby jsou s působností do celého resortu obrany. Naší hlavní náplní v oblasti požární ochrany je komplexní zabezpečení této služby v rámci celého resortu obrany především v oblasti prevence, což je ta „papírová‟ část, kdy se zpracovává stanovená dokumentace, stanovují se činnosti dle stupně požárního nebezpečí, podmínky k předcházení vzniku požárů, ale také se zpracovává metodika, jak postupovat při vzniku požáru. V oblasti represe je hlavní náplní zdolávání požárů, odstraňování následků nehod, živelných pohrom a následků
mimořádných událostí. K plnění těchto úkolů máme zřízeny vojenské hasičské jednotky. Nedílnou součástí naší služby je komplexní zabezpečení výcviku těchto jednotek. Řešíme tedy nejen vzdělávání našich příslušníků, ale prověřujeme také získané znalosti a zkušenosti při součinnostních cvičeních s jednotkami Hasičského záchranného sboru Ministerstva vnitra. Co vás přivedlo k tomu, že jste se začal profesně zabývat problematikou požární ochrany? Ještě při mém dřívějším působení na stupni prapor jsem měl v podřízenosti „náčelníka požární ochrany‟, který mi svým přístupem k výkonu své funkce ukázal, co vše tato služba obnáší, její náročnost a důležitost v zabezpečení života vojsk. Tehdy jsem pochopil, že oblast požární ochrany je tak trochu nedoceňována. V rámci mého dalšího kariérního růstu jsem se tedy rozhodl pro mé působení v požární ochraně s cílem změnit náhled na tuto službu a vyzvednout její důležitost. Zmínil jste oblast výcviku a součinnostní výcvik s Hasičským záchranným sborem Ministerstva vnitra České republiky. Jaké máte poznatky z této spolupráce? Výcvik našich jednotek organizuje skupina výcviku hasičských odborností, jež je součástí Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov. Zde se naši hasiči nejen „rodí‟, ale získávají zde další profesní vzdělání a samozřejmě zde v souladu se zákonem obhajují již nabytá osvědčení. Spolupráce s jednotkami Ministerstva vnitra je zcela logická, stejné jsou nejen naše postupy při výcviku, kompatibilní je i naše technika.
33
A report 9/2014 V případě vzniku události, kdy nejsme schopni situaci zvládnout vlastními silami, povoláváme na pomoc jednotky HZS MV. Pro tyto případy organizujeme společná součinnostní cvičení. Zde prověřujeme správnost našich postupů, slaďujeme systém spojení, organizaci velení, řízení a zabezpečení na místě události. V letošním roce jsme organizovali šest takovýchto cvičení. V měsíci květnu bylo námětem cvičení hašení požáru lesního porostu ve VVP Březina a od června tohoto roku proběhlo již pět cvičení jednotlivých zásobovacích úseků Centra zabezpečení munice. Říkáte, že jen za první polovinu letošního roku bylo již organizováno šest součinnostních cvičení vojenských hasičských jednotek. Taková intenzita výcviku se zřejmě pozitivně projevila i v úspěšném zásahu při nedávném požáru budovy v posádce Brandýs nad Labem – Stará Boleslav. Šlo skutečně téměř o „učebnicový zásah‟. Včasným zásahem se podařilo zabránit vzniku dalších škod na majetku. Po dobu čtyř hodin na místě zasahovalo celkem devatenáct hasičských jednotek. První dojely do sedmi minut od vyhlášení signálu. Vysoká úroveň součinnosti vojenských hasičů a jednotek Hasičského záchranného sboru v místě zásahu, plynulá organizace pohybu techniky a zasahujícího personálu společně umožnily vzniklý požár rychle lokalizovat a následně eliminovat. To je ale jen jeden díl celého příběhu. Ani sebelépe připravená a vybavená hasičská jednotka nezmůže nic, pokud se nedostaví k požáru včas. V tomto konkrétním případě bylo rozhodující, že dozorčí orgány a hotovosti splnily své úkoly velmi zodpovědně. Kouř vycházející ze střechy budovy zjistil při noční obchůzce příslušník ostrahy. Ten nezaváhal a okamžitě informoval další dozorčí orgány. Proniknutí signálu bylo okamžité, stejně jako realizace opatření stanovených ve stálých operačních postupech pro tyto události v rámci posádky. Jenom díky tomu mohla být první jednotka v místě zásahu do sedmi minut. I když jsme podobné úkoly v minulosti v rámci výcviku plnili mnohokrát, reálná situace je vždy něčím jedinečná a člověk zjišťuje, že se pořád
učí. Faktor času byl v tomto případě asi rozhodující. Nezbytný díl štěstí jsme měli jenom proto, že jsme byli připraveni. V souvislosti s chystanou koncepcí výstavby AČR se jistě vede i diskuse o budoucnosti vojenských hasičských jednotek. Mohl byste alespoň naznačit základní obsah této diskuse? Je pravdou, že Agentura logistiky iniciovala v tomto roce práce na koncepci výstavby vojenských hasičských jednotek v horizontu do roku 2025. V současné době připravujeme první podklady do diskuse. Předpokládáme, že v návaznosti na přijatou koncepci výstavby AČR budeme schopni naši část dokončit do konce příštího roku. K přípravě koncepce nás vede několik skutečností. Tou první je vývoj legislativy České republiky v oblasti požární ochrany, obsah vyhlášek, zákonných norem, technických podmínek a dalších, které se, stručně řečeno, stále zpřísňují – a na tyto změny jsme povinni reagovat. Další skutečností je, že průměrný věk požární techniky v české armádě je sedmadvacet let. Není proto vyhnutí a v rámci dlouhodobého rozvoje schopností musíme zajistit modernizaci
základní hasičské techniky. Tento proces je potřebné všestranně připravit. První kroky jsou již činěny a moderní vozidla se objeví ve výbavě AČR už v průběhu roku 2015. Do konce roku 2025 bychom chtěli touto technikou vybavit všechny vojenské hasičské jednotky, tedy jednotky ve vojenských výcvikových prostorech, u Centra zabezpečení munice, speciálních objektů a na vojenských letištích. Novým požadavkům musíme také přizpůsobit struktury vojenských hasičských jednotek a připravit opatření v oblasti personálu. Na vojenské hasiče se vztahuje řada obecných norem upravujících oblast požární ochrany v České republice. Ty musíme respektovat ve výběru a přípravě našeho personálu. Novelizace zákona č. 221/1999, o vojácích z povolání, také přinese řadu nových požadavků v oblasti řízení vojenských kariér. I když vojenské hasičské jednotky nejsou velkými tělesy, půjde vzhledem k náročnosti norem, které upravují jejich činnost, a požadavku stálé pohotovosti o dlouhodobý a odborně řízený proces. Připravila nadporučice Nadija Černoguzová
Inzerce
Oslavy 20. výročí vzniku 7. mechanizované brigády „Dukelské“ Dne 1. října 2014 oslaví 7. mb 20. výročí svého vzniku. Hlavní oslavy se uskuteční ve dnech 1.–9. 10. 2014. Hlavní akce oslav: • 1.–10. 10. 2014 výstava fotografií ze života a historie 7. mb ve vnitřních prostorách hranického zámku • 7.–8. 10. 2014 přednášky na hranických školách o AČR, 7. mb a zahraničních misích • 7. 10. 2014 společenské posezení s hudebním doprovodem • 8. 10. 2014 ukázka reálné bojové činnos jednotek 7. mb v prostoru Velká Střelná ve VVP Libavá • 8. 10. 2014 společenské setkání s bývalými veliteli a příslušníky jednotek 7. mb spojené se slavnostním promítáním reprezenta vního videa o 7. mb v Zámeckém klubu v Hranicích • 9. 10. 2014 v 10.00 hod. slavnostní nástup jednotek 7. mb na Masarykově náměs v Hranicích V rámci nástupu – ukázka bojové techniky – seskok parašu stů na Masarykovo náměs – nízký přelet vojenských letounů – křest knihy o 7. mb nazvané Moravská brigáda
moto: FACTA POTENTORA VERBIS ČINY JSOU MOCNĚJŠÍ NEŽ SLOVA
34
A report 9/2014
35
A report 9/2014 promítání obrazů pro levé i pravé oko. Vizualizační systém pracuje s parametry ovlivňujícími vnímání hloubky a zprostředkovává pozorovateli plastický vjem ze zobrazované situace. Toto zobrazení poskytuje zvýšený plastický dojem ze zobrazovaného terénu a zjednodušuje tak pochopení celé taktické situace. Kromě stereoskopické projekce systému umožňuje použití více monitorů nebo specializovaného 3D monitoru.
Testování
Vizualizační systém byl již v různých verzích představen na veletrzích IDET a Future Soldier. Praktických testů se dočkal při testu kompletu C4ISR v Lipníku nad Bečvou na jaře 2013. Vizualizační systém byl nainstalován v experimentálním kompletu KIM-X na místě velení praporu. Po propojení na systém ISVŘ pracoval po celou dobu testů bez chyb a poskytoval v reálném
čase informace o poloze jednotek a zobrazení taktických průsvitek. Popisovaný vizualizační systém taktických dat není nasaditelný produkt. Je to funkční vzorek, který existuje v jednom exempláři a slouží pro ověření nových technologií a moderního přístupu k systému ISVŘ. Jeho účelem je ukázat velitelům možný způsob vizualizace taktických dat v systému ISVŘ a je na jejich zvážení, zda jim tento způsob přijde vhodný a prospěšný. Pakliže ano, dá jim konkrétní představu o tom, co mají v rámci akvizičního plánu po dodavatelích komponent ISVŘ požadovat. Univerzita obrany se zabývá zkoumáním nových technologií a přístupů a je jejím posláním ukazovat nové cesty. Samostatný vývoj produktů není z legislativního ani kapacitního hlediska možný. Z podkladů mjr. doc. Ing. Petra Františe, Ph.D., z katedry komunikačních a informačních systémů Univerzity obrany Brno připravil Pavel Lang
Inzerce
A report nabízí exkluzivní pohled do zákulisí expozice resortu Ministerstva obrany České republiky
Future Forces 2014
Přesně za měsíc bude v areálu PVA EXPO v Praze-Letňanech zahájena výstava Future Forces Exhibition & Conference. V červnovém a červencovém čísle resortního časopisu A report jsme vás informovali o přípravě expozice resortu Ministerstva obrany na této prestižní mezinárodní akci. V následujících řádcích se již zaměříme na prezentaci některých dílčích prvků z výzbroje a výstroje Armády České republiky. Protentokrát na pracoviště vizualizačního systému pro velitele a štáb brigády. Vizualizační systém je výsledkem dvou projektů obranného výzkumu, prvního nazvaného VIRTUÁL – Prostředky virtuální reality v modernizované koncepci budování Operačně-taktického systému velení a řízení pozemních sil (OTS VŘ PozS) AČR a druhého pojmenovaného VIZUALIZACE – Služby pro 3D vizualizaci taktických dat v OTS VŘ PozS, na kterých se podílely Univerzita obrany v Brně (Katedra komunikačních a informačních systémů) a Masarykova univerzita v Brně. Tento vizualizační systém rozšiřuje možnosti stávající prezentace údajů Informačního systému velení a řízení pozemních sil AČR (dříve operačně-taktického systému) o jejich zobrazení ve třech rozměrech. Z tohoto systému přebírá vizualizační systém poziční informace o jednotkách, taktická data jednotek a taktické průsvitky. Tyto informace jsou po zpracování vizualizovány na 3D modelu terénu. Předpokládané umístění tohoto pracoviště je na hlavním místě velení brigády nebo praporu. Mezi základní charakteristiky tohoto systému patří: X podpora standardních formátů geografických dat,
X vizualizace neomezeně velkého území, X systém agregačních filtrů jednotek pro přehlednější zobrazení jednotek, X systém pro načítání taktických průsvitek, X vizualizace reálného stavu na bojišti ve 3D.
Vizualizační systém je s Informačním systémem velení a řízení propojen dvěma nezávislými datovými cestami. První cesta slouží pro zobrazení poloh vlastních jednotek. Vizualizační systém tyto polohy přebírá z databáze poloh systému BVIS nebo ASVŘ. Druhá cesta slouží k zobrazení taktických průsvitek. Tyto průsvitky jsou načítány ze specializované služby dle standardu NATO NVG, implementované v systému BVIS nebo ASVŘ. Toto propojení umožňuje využití vizualizačního systému jak pro fázi plánování operace, tak i pro fázi řízení operace. Podkladem pro vizualizaci je 3D terén, který je automatizovaně generován z digitálních geografických dat poskytovaných Geografickou službou AČR. Jako podklady slouží: X výškopisná data (DMR, DTED),
X satelitní nebo letecké snímky, nebo rastrové mapy, X vektorové digitální mapy ve formátu SHAPEFILE (DMÚ, NATO MGCP). Tato data jsou následně automatizovaně zpracována a převedena do 3D prezentace vhodné pro zobrazení v reálném čase. Je možné pokrýt jak území České republiky, tak i oblasti nasazení zahraničních kontingentů. Jednotky jsou vizualizovány ve formě prostorové značky odpovídající standardu APP6b. Tato značka představuje oblast, ve které se daná jednotka vyskytuje. Značka je dále doplněna o další taktické údaje, které jsou přebírány ze systému ISVŘ. Tyto údaje poskytují veliteli rychlý přehled o stavu dané jednotky. Jsou to tyto údaje: X početní stav personálu, X stav PHM, X stav vybavení, X stav munice. Tyto údaje jsou vizualizovány ve formě prostorových sloupcových ukazatelů, kdy výška ukazatele představuje procentuální stav daného údaje. Taktické průsvitky slouží k plánování operací. Tyto průsvitky jsou přebírány z úložiště průsvitek, které je realizováno na straně ISVŘ ve formě služby dle standardu NATO NVG. Tyto průsvitky jsou následně automatizovaně převedeny do 3D prezentace a zobrazeny v 3D terénu. Pomocí ovládacího programu lze interaktivně přepínat mezi zobrazenými průsvitkami, případně měnit jejich průhlednost nebo parametry pro zobrazení. Takto lze řídit například briefing plánované operace. Použitím standardu NVG je dosaženo i technické kompatibility s NATO C2 systémy. Grafický výstup vizualizace je tvořen dvěma synchronizovanými výstupy: X projekčním systémem s klasickou projekcí pro 2D vizualizaci bojiště, X stereoskopickým systémem pro 3D vizualizaci bojiště s taktickými daty a průsvitkami. Stereoskopická projekce využívá specializovaný 3D projektor, který umožňuje souběžné
11. mezinárodní výstava obranných a bezpečnostních technologií pod záštitou Ministerstva obrany ČR a náčelníka Generálního štábu AČR
Srdečně Vás zveme k účasti na mezinárodní výstavě nejmodernějších obranných a bezpečnostních technologií FUTURE FORCES 2014 a jejím odborném doprovodném programu. Příslušníci Armády ČR a civilní zaměstnanci MO ČR mají vstup na výstavu zdarma po předložení služebního průkazu bez nutnosti předchozí registrace. Odborný doprovodný program zahrnuje čtyři dvoudenní mezinárodní workshopy (Open NATO Future Soldier; Open NATO CBRN; Capable Logistician; Unmanned Systems), panelové diskuse a třídenní konferenci Future Crises, zaměřenou na ochranu kritické infrastruktury, krizové řízení a kybernetickou bezpečnost. Registrační formulář pro účast na workshopech naleznete na http://natoexhibition.org/workshop/registration Registrační formulář pro účast na konferenci naleznete na http://natoexhibition.org/conference/registration
M ÍS S TO PRO O S ET T KÁN N Í ODB B O R NÍÍ KŮ Ů
Výý s tavii š t ě P VA E X P O PR A H A
www.nattoexhibition.o org Pod záštitou:
Ve spolupráci s:
Odborní partneři:
Hlavní technický partner:
Techničtí partneři:
36
Velitel 103. centra CIMIC/PSYOPS organizuje výběr kandidátů na obsazení systemizovaných míst u střediska operací PSYOPS v hodnosti rotmistr
A report 9/2014
C / PSYOP MI I S C
37
A report 9/2014
POMOZTE NÁM BOJOVAT S KORUPCÍ! Podporujte odhalování korupce a objasňování jejích příčin tím, že informujete o podezření na korupční jednání související s působností resortu MO. K dispozici vám je
protikorupční linka Ministerstva obrany
[email protected] provozovaná Kabinetem ministra obrany, umožňující efektivní komunikaci s pisatelem za současného zajištění jeho anonymity.
Všem přijatým elektronickým zprávám, ať už podepsaným nebo anonymním, je věnována náležitá pozornost.
D A M I H I L I B E R T AT E M A U T M O R T E M
historie
Karpatsko-dukelská operace, od které uplynulo sedmdesát let, představovala sérii nejtěžších bitev československých jednotek během druhé světové války
39
Příliš krvavé Karpaty Koncem srpna 1944 vypuklo na Slovensku povstání. Pod vlivem této události byl původní plán Rudé armády obejít hornaté oblasti Slovenska přehodnocen. Politické okolnosti převážily nad doporučeními generálů. Moskva rozhodla o tom, že hlavní úder na pomoc povstalcům bude veden ve směru Krosno, Dukla a Prešov. Jeho provedením byla pověřena sovětská 38. armáda posílená 25. tankovým sborem, 1. gardovým jezdeckým sborem a 1. čs. armádním sborem v SSSR.
Jak ostatně vyplývalo z naší dosavadní přípravy, počítali jsme s tím, že budeme vysazeni na pomoc povstalcům v týlu protivníka. Brigáda se začala přesunovat přes Tarnopol, Lvov do Przemyslu. Namísto očekávaného výsadku však přišel rozkaz odevzdat a uskladnit padáky a další materiál. Vojáci si mohli ponechat jen lehké osobní zbraně a jeden palebný průměr střeliva,‟ popisoval tyto okamžiky šéflékař brigády, pozdější plukovník Alexander Rehák. Zde také zastihl 11. září 1944 brigádu rozkaz, že má být okamžitě nasazena na frontu jako pěší jednotka. První prapor překonal bez jediné přestávky za den a noc stokilometrovou vzdálenost. Již v šest hodin ráno 12. září začal přebírat od sovětské jednotky svůj úsek v prostoru Zarszin,
Předpokládalo se, že během čtyř až pěti dnů dosáhnou útočící vojska úrovně Staré Lubovně a Prešova. Odpor dobře opevněných německých jednotek na svazích Karpat byl ale příliš silný. Navíc slovenské divize, které měly zabezpečit průchod sovětských a československých jednotek karpatskými průsmyky, byly Němci odzbrojeny. A tak útočící vojáky namísto bleskové operace, která by nejspíš urychlila konec druhé světové války, čekaly týdny bláta, špíny, zimy, neuvěřitelného utrpení a mnohé z nich i smrt.
Masakr u Machówky
Samotná operace začala po dvouhodinové dělostřelecké přípravě 8. září 1944. Odpoledne se v druhém sledu vydal na pochod i náš sbor. Nepřítel však nejen že držel své pozice, ale přisunoval také čerstvé posily. Postupující jednotky se pomíchaly, a tak se stalo, že hned druhý den ráno, sotva se začala zdvihat mlha, dostala se československá brigáda na karpatském hřebenu za osadami Machówka a Wrocanka naprosto nečekaně do kontaktu se silným uskupením nepřítele. Ten měl v předem vybudovaných pozicích československé vojáky dole pod sebou jako na dlani. Jedním z čerstvě odvedených Volyňáků, kteří posílili československý sbor, byl i jednadvacetiletý Václav Bouzek. „Náš nástup do vlastního boje byl dosti tragický. Podle plánu velitelství jsme měli jít ještě sedm kilometrů, ale ocitli jsme se přímo na dostřel německé armády a mnoho našich vojáků na to doplatilo životem. Průzkumná rota, která měla jít alespoň kilometr vpředu, byla od nás tak dvě stě metrů. Naštěstí k ránu byla mlha a drobně pršelo, to Němcům ztěžovalo viditelnost. Měli totiž obsazenou nejen silnici, ale i okolní kopce. Kdyby bylo jasno, dopadlo by to mnohem hůře.‟ Stejně velké nebezpečí jako německé dělostřelectvo a minomety představovala četná kulometná hnízda. Nebylo kde se krýt, kde se zachytit.
Vojáci padali po desítkách. Ústup se záhy změnil v panický úprk. Nováčci odhazovali zbraně, tlumoky a dokonce i objemnější součásti uniforem, aby mohli co nejrychleji utíkat. Jen s největším úsilím se nakonec podařilo některým zkušenějším velitelům úprk zastavit a zabránit tak panice. Náš sbor přišel o šest set vojáků. Třetí brigáda byla doslova zdecimována. Maršál Koněv odvolal nejen velitele sboru generála Jana Kratochvíla, ale i některé velitele sovětských jednotek, které se rovněž daly na ústup. Velením sboru byl pověřen generál Ludvík Svoboda.
Z výsadkářů pěchota Další těžko pochopitelná fáze této operace měla ale teprve přijít. Součástí sboru byla i elitní 2. čs. paradesantní brigáda, která prošla výsadkovým výcvikem. Většinu jejího mužstva tvořili Slováci. Ti už se nemohli dočkat nasazení na rodné půdě. „Zpráva o Slovenském národním povstání nás zastihla v Proskurově. Měla neuvěřitelný účinek na všeobecnou náladu v brigádě.
Nowosielce, Pisarowce. Protože v té době byl druhý prapor stále ještě na cestě, musel převzít celý úsek brigády. Ještě toho samého dne přešel prapor do útoku. Naši vojáci vytlačili Němce z předsunutých postavení a pronikli až do Pielně. Došlo jim však střelivo, a tak nebylo možné tento postup dále rozvinout. „Z tohoto nasazení, které trvalo až do 20. září, byly pro nás nejdramatičtější první dny. Na brigádní ošetřovně se v tomto období vystřídalo asi sto šedesát raněných. Prostory ošetřovny byly tak zablokované, že bylo velice obtížné jimi procházet. Obdivovali jsme statečnost raněných, kteří se zaťatými zuby snášeli velké bolesti. Někteří z nich nám přitom vyprávěli, že i když už neměli náboje, podařilo se jim postoupit do německých pozic, kde již v boji mohli používat pouze finské dýky,‟ vzpomínal šéflékař brigády. Brigáda se začala stahovat z fronty 18. září 1944. Za týden bojů se jí podařilo osvobodit dvanáct polských obcí. Během těchto bojů 143 vojáků brigády padlo, 438 bylo zraněno. Dalších 47 vojáků bylo nezvěstných. Početní stav brigády se snížil o čtvrtinu.
Hora smrti Každému, kdo bojoval o přístupy k Dukelskému průsmyku, se nejspíš vryla do paměti kóta 534. V držení této strategické výšiny nad polským městečkem Dukla se střídali naši vojáci a Němci. Pokaždé když přešla do rukou protivníka, následoval rozkaz k útoku s úkolem získat ji zpět. Z 94 vojáků Steinerovy kulometné roty, která se těchto bojů účastnila, zůstalo jen 11 mužů. Když konečně 20. září českoslovenští vojáci společně s Rudou armádou dobyli městečko Duklu, objevila se za ním další opevněná, v tomto případě ještě navíc zalesněná výšina – kóta 694, Hyrowa hora. Ne nadarmo se jí říkalo Hora smrti. „Právě zde jsem byl raněn kusem
střepiny do pravé čelisti a do ruky. Navíc mne postřelili na pravé paži. Měl jsem velké štěstí, že jsem se dostal až k silnici a potkal auto našeho štábního kapitána, na kterém mne odvezli do nemocnice. Jinak bych zřejmě vykrvácel,‟ vzpomínal Václav Bouzek. Byl jedním z mnoha našich vojáků, kteří právě na tomto přístupu k Dukelskému průsmyku prolili svou krev. Podobný osud potkal i hrdinu Sovětského svazu, v té době kapitána, Richarda Tesaříka. Na přístupech k průsmyku velel tankovému praporu. Pouhé dva dny po obsazení městečka Dukly dostal za úkol se svými obrněnci dobýt Hyrowu horu. Jeho velitelský tank byl již prakticky pod vrcholem, když ho zasáhla německá pancéřovka. Nabíječ a dolní střelec zemřeli v útrobách tanku. Horní střelec
byl těžce raněn. Tesaříkovi se podařilo na poslední chvíli otevřít poklop a ze stroje vyskočit. To mu také zachránilo život. Přes veškeré úsilí lékařů ale přišel o levé oko. Poslední zářijový den ovládli naši vojáci výšiny východně od Barvinku. Rota samopalníků pronikla téměř na samotnou hranici. Ta však byla překročena až 6. října 1944. A to poté, co se německé jednotky začaly samy stahovat do předem připravených nových postavení. Hrozilo jim totiž obklíčení. Jako první dosáhla státní hranice v šest hodin ráno hlídka četaře Nebeljaka. Téhož dne byla osvobozena i první slovenská obec – Vyšný Komárnik. Přechodem státní hranice se ale vůbec nic nezměnilo. Německé jednotky vybudovaly novou obrannou linii šest kilometrů jižně od průsmyku. Opevnily se na výšinách Javira a Obšar. Českoslovenští vojáci sice již bojovali na území své vlasti, ale dosáhnout cílů operace, tedy osvobození Prešova, se jim podařilo až o víc než tři měsíce později, v polovině ledna 1945. Když se koncem října 1944 stáhly na Slovensku povstalecké jednotky do hor, byla karpatsko-dukelská operace ukončena. Československé a sovětské jednotky přešly do obrany. Boje o Dukelský průsmyk si vyžádaly obrovské ztráty. Padlo devatenáct tisíc sovětských vojáků. Náš sbor přišel o téměř dva tisíce příslušníků. Dalších čtyři a půl tisíce vojáků bylo zraněno. Největší ztráty byly mezi velitelským sborem.
Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA
40
lístkovnice
A report 9/2014
Používáte bezpečné heslo? Dnes už si vůbec neumíme přestavit, že bychom hom denně neotevřeli počítač s tím, že si jdeme zkontrolovat elektronickou poštu, peníze na našem účtu nebo třeba komentáře našich přátel na Facebooku. Ke všem těmto činnostem však potřebujeme hesla. Na počítačová hesla narážíme skoro na každém našem elektronickém kroku. Ale ruku na srdce, jsou naše hesla bezpečná? A dodržujeme základní zásadu různých hesel k různým účtům? Tvorbě bezpečných hesel, i tomu, jaké způsoby prolomení hackeři používají, se budeme věnovat v dnešním článku. Není třeba připomínat, že vše, co na internet ukládáte, je v podstatě veřejnou věcí, a pokud nechcete, aby se k vašim citlivým údajům dostaly nepovolané oči, je třeba je chránit přinejmenším silným heslem. Odpověď na otázku, jak vytvořit neprolomitelné heslo a ještě si ho dokázat zapamatovat, není vůbec jednoduchá. K vytvoření tzv. komplexního hesla je zapotřebí splnění podmínek, jako je použít minimálně 12 znaků složených ze sad velkých a malých písmen, čísel, speciálních symbolů, a to tak, aby žádná jeho část nebyla smysluplné slovo, tzv. slovníkové heslo. Přitom důležitější než komplexnost je délka hesla. Útočníci totiž velmi dobře vědí, že uživatelé například nahrazují @ za a, 1 za malé L nebo 5 za s atd. Pokud ale v českém prostředí použijete obyčejnou českou větu o několika slovech s háčky a bez mezer, kterou si navíc snadno zapamatujete, útočník bude potřebovat na odhalení deseti znaků více než dva a půl tisíce let.
Samotné vytvoření hesla je jedna věc, ale jeho bezpečnost závisí také na tom, jakým způsobem s ním nakládáme. Z hlediska pokročilého bezpečnostního povědomí už nebudeme předpokládat, že jsou mezi námi lidé, kteří si heslo napíšou na papírek a nalepí ho na monitor, případně ho sdělí někomu jinému. Uživatelé by si spíše měli dát pozor na nastavení webových prohlížečů z hlediska ukládání hesel, hesla pravidelně měnit a hlavně k různým účtům používat různá hesla. Je dobré mít různé „úrovně" hesel. Pro diskusní fóra a vedlejší e-maily používat jednodušší hesla, pro e-mail s citlivou osobní komunikací nebo hesla k počítači používat hesla silná a pro přístup k internetovému bankovnictví vytvořit neprolomitelné heslo. Větší množství hesel je možné uložit v zašifrované podobě v některých z volně dostupných programů pro správu hesel. Abychom vůbec pochopili, proč je důležité mít silná hesla, přiblížíme vám nejběžnější způsoby, kterými se hesla obvykle lámou. Pravidelně se setkáváme s pojmem sociálního inženýrství, zvláště pak tzv. phishingu. Útočník se snaží zjistit buď přímo heslo, nebo informace, které ho k heslu dovedou. Představa, že se hacker prostě zeptá uživatele na jeho heslo, zní možná absurdně, nicméně podle experimentů funguje. Případů, kdy uživatel i přes varování klikne na odkaz v e-mailu a úspěšně vyplní požadované údaje i s heslem, vůbec neubývá. Ne příliš častou, ale známou formou odchycení hesla je použití tzv. keyloggerů. Tento software běží na pozadí a zaznamenává každé stisknutí klávesy. K instalaci takového programu je opět
většinou zapotřebí využití tzv. sociálního inženýrství. Do počítače oběti se pak dostává pomocí adwaru, malwaru, ale i cookies. Účinnou obranou je aktualizovaný antivirový program a vyvarování se stahování aplikací z neznámých zdrojů. Mezi pokročilejší hackerské techniky používané k prolomení hesel patří tzv. slovníkový útok. Útočník má slovník daného jazyka a zkouší zadat jako heslo jednotlivá slova z tohoto slovníku. Samozřejmě je zadává automaticky pomocí počítačového programu. Takovým způsobem pak může vyzkoušet stovky tisíc hesel za sekundu. Takže v případě uživatelů ignorujících veškerá varování a používajících hesla, jako jsou: heslo, password, 123456, 12345678, abc123, qwerty, 987654, admin nebo @dmin, je prolomení účtu v případě slovníkového útoku otázkou okamžiku. Málokdy si člověk uvědomí, jak důležitá data jsou pomocí hesel chráněna a k jaké újmě by člověk jejich ztrátou přišel. Proto věnujte maximální snahu vytvoření silného hesla a pamatujte, že je důležité nejen heslo správně vytvořit, ale také s ním správně zacházet. Nástroj, který vám správné heslo pomůže vytvořit a otestuje jeho sílu, najdete na stránkách www.circ.acr. Připravila npor. Lenka Fadrná Zdroj obrázku: blog.lookout.com
Střela AIM-120 AMRAAM Součástí výzbroje nadzvukových stíhacích letounů JAS-39 Gripen našeho letectva jsou řízené protiletadlové střely středního doletu AIM-120 AMRAAM. Ty vznikly na počátku osmdesátých let v USA. Firma Hughes (nyní součást konsorcia Raytheon) tehdy s projektem rakety AMRAAM (Advanced Medium Range Air to Air Missile, česky „pokročilá protiletadlová střela středního dosahu‟) zvítězila v tendru na vývoj nástupce střel AIM-7 Sparrow a AIM-54 Phoenix. Nový typ měl být postupně integrován na letouny F-15 Eagle, F-16 Falcon a F-18 Hornet a výhledově také na novou generaci stíhacích letadel, kterou dnes reprezentuje typ F/A-22 Raptor či F-35 Lightning II. Použití na již existujících letounech do značné míry určilo její takticko-technická data, neboť bylo třeba dodržet maximální rozměry i váhu. První prototypy střely byly dokončeny v roce 1981 a o rok později došlo k prvním ostrým střelbám, které dopadly velmi úspěšně. I přesto ale následné zkoušky a vojenské testy zabraly téměř deset let a do výzbroje amerického letectva se první střely dostaly až v září 1991. Nestihly se proto zapojit do operace Pouštní bouře v Iráku, avšak přesto nad touto arabskou zemí střela dosáhla prvního vzdušného vítězství. Piloti amerického stroje F-16D ji vypálili proti iráckému letounu MiG-25, který narušil bezletovou zónu nad jihem Iráku. V lednu 1993 pak pilot F-16C sestřelil pomocí AIM-120 irácký MiG-23. Poté byly střely úspěšně použity během operace NATO nad bývalou Jugoslávií. Z taktického hlediska je střela AIM-120 určená pro likvidaci vzdušných cílů za hranicí viditelnosti (anglicky „BVR – Beyond Visual Range‟).
Může být totiž naváděna na cíl hned několika způsoby. V případě útoku na vzdálený cíl je střela vypuštěna a zpočátku je její trajektorie ovládána dle dat o poloze cíle získaných z radiolokátoru či jiného senzoru vypouštěcího letounu s využitím vlastního inerciálního naváděcího systému. Poté, co se střela dostane do dostatečné blízkosti k cíli, se začne navádět dle informací z vlastního radiolokátoru. V případě
lístkovnice Hlavní takticko-technická data AIM-120C-5: Délka Průměr těla Rozpětí kormidel Hmotnost Hmotnost hlavice Motor Maximální rychlost Dosah Snímač Bojová hlavice
3,66 m 0,172 m 0,44 m 161,5 kg 20,5 kg Hercules McGregor WPU-16 4 Ma 105 km radiolokační tříštivá, explozivní
rušení a vyšší pravděpodobností zásahu cíle. Dle objednávek výrobce plánuje produkci ještě nejméně dalších 20 let. AIM-120 najdeme ve výzbroji více než 35 zemí světa v čele s USA, kde tvoří hlavní zbraň kategorie BVR. Česká republika získala své první střely AMRAAM až v roce 2007, tedy dva roky po dodání nadzvukových stíhacích strojů JAS-39 Gripen. Stalo se tak na základě mezivládní dohody podepsané v roce 2005 mezi USA a ČR v rámci programu zahraniční vojenské pomoci FMS (Foreign Military Sales). Součástí dodávky nebyly pouze „ostré rakety‟, ale i cvičné střely s označením CATM, náhradní díly, pozemní vybavení a výcvik personálu. V době, kdy ČR podepisovala dodávky střel, nebyly střely AIM-120 integrovány do výzbroje gripenů a výrobce je teprve musel upravit. V současné době jsou střely AMRAAM standardní výzbrojí letounů JAS-39 a jednoznačně představují nejvýkonnější součást jejich výzbroje i výzbroje letectva. Ve zbraňovém systému AIM-120C-5 získalo taktické letectvo vzdušných sil AČR po dlouhé době moderní prostředek, který umožní jeho účinné nasazení jak při ochraně vzdušného prostoru ČR, tak i v rámci NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missile Defence System).
Interní komunikační portál www.ikp.army.cz Tentokrát začneme novou složkou na portále, která nese název Vzdělávání a najdete ji v hlavní nabídce vpravo nahoře. O této složce jsme při představování struktury portálu nehovořili, protože je úplně nová a její obsah se dosud skrýval pod nabídkou Systém řízení kariér – Dokumenty. Uvedená složka Vzdělávání ulehčí uživatelům vyhledávání dokumentů a dalších informací, které úzce souvisí s problematikou vzdělávání. Naleznou zde odkazy (linky) na právní a vnitřní předpisy k této problematice (např. zákon o vysokých školách, normativní výnos MO č. 97/2013 Věstníku Vzdělávací a výcvikové aktivity v roce 2014 a další) nebo informace o studijních podmínkách na vojenských školách atd. Jsou zde k dispozici i materiály k rekvalifikacím vojáků z povolání, které rovněž patří do vzdělávání. Jedná se o podmínky a pravidla pro výběr a vyslání do rekvalifikačních kurzů včetně tiskopisu žádosti a nabídky konkrétních rekvalifikačních kurzů a anotací na tyto kurzy. Společně s výše uvedenými předpisy a dalšími materiály ke vzdělávání zde uživatel má k dispozici i elektronický přehled vzdělávacích a výcvikových aktivit plánovaných na rok 2014, a to ve formátu Microsoft Excel verze 97–2003. Tuto nabídku spravuje sekce personální MO a je
pravidelně aktualizována. Nabídka je členěna podle druhu vzdělávací aktivity: – na vojenských vysokých školách v bakalářských a magisterských studijních programech, – na vojenských vysokých školách v doktorském studijním programu, – na Vojenské střední škole a Vyšší odborné škole Ministerstva obrany v Moravské Třebové, – kariérové kurzy, – odborné kurzy, – jazykové kurzy, – termíny jazykových zkoušek, – rekvalifikační kurzy, – zahraniční vzdělávací aktivity organizované v jiných než resortních vzdělávacích zařízeních v České republice. S problematikou vzdělávání souvisí i více než 40 zodpovězených dotazů na toto téma, které uživatel nalezne v Často kladených dotazech po výběru klíčového slova Vzdělání a Rekvalifikace ve vyhledavači umístěném pod nadpisem Zodpovězené dotazy v úvodu Často kladených dotazů. Každý se také může zapojit do debaty na Diskusním fóru, a to do otevřených témat, jako jsou například Kariérové kurzy VZP nebo Využitelnost Univerzity obrany v současnosti, popřípadě může založit vlastní diskusní téma.
Základní technický popis
odpalu na krátké vzdálenosti se střela může navádět vlastním radiolokátorem od počátku. Právě díky schopnosti autonomní detekce a sledování cíle je tento typ řazen do kategorie „vystřel a zapomeň‟ („Fire and Forget‟), protože poté, co střela zachytí cíl, se o ni pilot nemusí starat a může se věnovat jiným bojovým úkolům. Celkem bylo dokončeno několik variant střely. První sériová provedení nesla označení AIM-120A a B, avšak nyní již nejsou v provozu. Hlavní vyráběnou verzí byla řada AIM-120C, dodávaná od roku 1996, která se vyznačuje lepší detekční schopností a zvýšeným doletem. Nejmodernější provedení, které je dnes jedinou produkovanou verzí, je AIM-120D s výrazně prodlouženým doletem, zvýšenou odolností proti
AIM-120 je střela s kombinovaným naváděním středního doletu určená k likvidaci nepřátelské letecké techniky. V přídi střely se pod dielektrickým krytem nachází anténa radiolokátoru s procesorovou jednotkou, která vyhledává cíl dle jeho efektivní radiolokační odrazné plochy. Za přídí je sekce s akumulátory pro pohon radaru následovaná blokem řídicí a naváděcí elektroniky včetně inerciálního navigačního systému. Ve střední části střely, přibližně před předními kormidly, se nachází detektor blízkosti cíle a za ním 20kg bojová hlavice. Prostor mezi předními a zadními kormidly vyplňuje raketový motor Hercules McGregor WPU-16, zakončený servomotorky pro ovládání pohybu kormidel. Motor se vyznačuje stejnoměrným tahem po celou dobu hoření, velmi rychlou akcelerací a minimální kouřovou stopou. V zadní části střely je též uložen datalink pro komunikaci s vypouštěcím letounem. Cvičná střela CATM neobsahuje motor, místo něj nese balastní zátěž, aby i hmotnostně plně imitovala skutečnou střelu. Střela AIM-120 se odpaluje ze speciálního vypouštěcího zařízení. Text a foto: Jakub Fojtík
Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553, 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail:
[email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Jazyková korektura: Jana Menšíková V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje VHÚ Praha – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 9. 9. 2014 Toto číslo vyšlo dne: 15. 9. 2014 Foto na titulní straně: Jan Kouba
kontakty do redakce Jan Procházka (šéfredaktor) telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail:
[email protected] Pavel Lang (redaktor) telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail:
[email protected] Vladimír Marek (redaktor) telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail:
[email protected] Andrea Bělohlávková (grafička) telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail:
[email protected] Jan Kouba (fotograf) telefon: 973 215 664 mobil: 606 674 257 e-mail:
[email protected]
informace pro autory
V příštím čísle se zaměříme na další novou složku, která byla na portále vytvořena v měsíci srpnu pod označením Služba a práce v zahraničí
Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: jméno a příjmení, datum narození (NE rodné číslo!), údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, adresu bydliště. V případě VZP, o. z., i přísl. AZ dále: číslo VÚ či VZ a město posádky, číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: číslo účtu, na který má být poslán honorář, název a číslo banky, na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.
historie
Od rozpoutání druhé světové války uplynulo v těchto dnech sedmdesát pět let
Čechoslováci bojovali od začátku Příslušníci SS převlečení do stejnokrojů polské armády rozrazili 31. srpna 1939 krátce před osmou hodinou večer dveře budovy gliwického vysílače. Střelbou do vzduchu a sérií polských nadávek zahnali německou obsluhu do sklepa. Aby akt polské agrese byl co nejvěrohodnější, zastřelilo gestapo u zadního vchodu do vysílače německého občana polského původu Franciszka Honioka. Nyní zbývalo již jen přečíst připravený text oznamující povstání slezských Poláků. Problém byl ale v tom, že stanice neměla vlastní studio. Sloužila pouze pro přenášení signálu vysílaného z Wroclawi. Převlečení esesáci ale neztratili duchapřítomnost. Použili nouzový mikrofon, kterým se oznamuje přerušení vysílání kvůli blížící se bouřce. Tím oznámili světu následujících devět slov: „Pozor! Tady Gliwice, rozhlasová stanice je v polských rukou.‟ Právě tento vykonstruovaný incident se pro Adolfa Hitlera stal záminkou k rozpoutání druhé světové války. Hned následujícího dne, ráno 1. září 1939, začaly německé letouny bombardovat polská města a wehrmacht překročil hranici. Odstartovala šestiletá, velice krvavá druhá světová válka, která si vyžádala šedesát milionů obětí.
Legion v Polsku Prakticky od samého počátku byli jejími účastníky i českoslovenští vojáci. Dekretem polského prezidenta byl 3. září 1939 oficiálně zřízen Český a slovenský legion. Přibližně sedm set českých a slovenských vojáků bylo po vypuknutí války soustředěno v Lešně. Již 11. září jim vydal podplukovník Ludvík Svoboda rozkaz k evakuaci.
Kontingent odjel ze železniční stanice Sarny na Tarnopol. Jedna z našich kulometných čet se 15. září podílela během náletu německých dornierů na protiletecké obraně města Hluboczek Wielki. Během něho zahynuli dva českoslovenští vojáci. V následujících dnech legion postupoval pěšky směrem na jihovýchod. Kousek za obcí Horodisce se 17. září dostal do kontaktu s Rudou armádou postupující opačným směrem. Jeho příslušníci byli internováni v kasárnách v městě Kameniec Podolski. Více štěstí měla zhruba stočlenná skupina Čechů a Slováků soustředěná v Malých Bronovicích. Ta se chtěla spojit s hlavní skupinou, a tak již 4. září opustila tábor. Její přesun však zpomalovaly četné zátarasy na trati. Po cestě vojáci pomáhali s ošetřováním raněných a odklízením sutin. Když 12. září dorazili do Lešna, nikoho tam již nezastihli. Pokračovali tedy jihovýchodním směrem na Delatyn. Odtud museli pochodovat na Berezno, Kosovo a Kuty. Dne 19. září 1939 se jim podařilo překročit polsko-rumunskou hranici. Samostatnou kapitolu představovali naši letci. Většina z nich se v prvních hodinách války ocitla na letišti Deblin. Okamžitě se zapojili do evakuace zdejší letecké školy směrem na východ. Podíleli se především na záchraně jednotlivých letadel. Jako osudový den se pro náš letecký personál ukázala sobota 2. září 1939. Tehdy při německém náletu na letiště v Deblinu zahynuli tři českoslovenští vojáci. O několik dní později vznikly dvě československé improvizované letecké jednotky. Na polním letišti Gora Pulawska byla vytvořena 1. čs. pozorovací letka, která měla k dispozici jedenáct letounů. Tvořilo ji zhruba šedesát pilotů, pozorovatelů a mechaniků. Operační činnost ukončila v Lucku
45
Tomu také odpovídala situace v Agde a později i v některých dalších dislokačních místech československých vojáků na jihu Francie. „Tábor v Agde měl původně sloužit španělským republikánským uprchlíkům a byl ve velmi špatném stavu. Tvořilo jej několik primitivních dřevěných baráků, chybělo v něm základní hygienické zařízení. Nejenže nebyl upraven pro ubytování vojska, ale navíc se nacházel v nevlídném kraji sužovaném moskyty, nepříjemným mistralem a nedostatkem pitné vody,‟ vzpomínal na první dojmy z těchto míst generál Sergej Ingr. O mnoho radostnější pohled nebyl ani na oblast vystrojování a vyzbrojování našich jednotek. se podařilo umístit všechny naše výkonné letce na zhruba dvaceti francouzských základnách. Nejpočetněji byli zastoupeni na základně v Chartres, kterou prošlo přibližně sto našich stíhačů. Koncem listopadu 1939 byla v La Senii zřízena první bojová peruť. K její první letce bylo přiděleno i šest československých pilotů. V polovině ledna 1940 byla prohlášena za bojeschopnou a hned nato zasáhla do bojů na západní frontě. V jarních měsících se zapojovalo do bojů na západní frontě již padesát našich pilotů, převážně stíhačů. Počátkem prosince 1939 začaly při francouzských perutích vznikat československé roje. V únoru 1940 rozhodlo francouzské velení o vytvoření první československé letky. Podle plánu mělo být celkově postaveno osm stíhacích československých perutí a čtyři bombardovací. Veškeré tyto plány ale zkřížil rychlý postup německých vojsk na francouzské území. Z těchto zámyslů se nakonec podařilo realizovat jen jednu letku, která vznikla počátkem června 1940. To ale nemění nic na skutečnosti, že českoslovenští
17. 9. 1939, a to z toho důvodu, že všechny její stroje byly Němci již zničeny. Pět českých pilotů působilo rovněž v pozorovacím roji nadporučíka Osuchowského, který byl sestaven 7. září. Vedl operační činnost až do 22. září, kdy posledních šest strojů přeletělo do Rumunska. V tomto krátkém období vykonali naši letci celkem čtyři sta operačních letů v trvání zhruba patnácti set hodin.
Budování divize v Agde
Hlavní síly naší zahraniční armády se ale v té době rodily ve Francii. Dne 29. září 1939 byl v Agde zřízen 1. československý prapor a o pouhé dva týdny později dokonce pluk. V polovině listopadu vznikl další pluk. Kromě toho v Agde sídlilo i náhradní těleso a letecká skupina. Přesto ale cesta k mezinárodněprávnímu aktu, který by posvětil tyto záležitosti, nebyla vůbec jednoduchá. K dohodě o obnovení československé armády došlo 2. října 1939. Až 17. listopadu ale byl uznán Československý národní výbor, který měl tuto dohodu realizovat. V polovině prosince pak vydalo francouzské ministerstvo národní obrany výnos, v němž stanovilo, že československá jednotka se stane samostatným hospodářským tělesem v okamžiku, kdy bude na plných počtech a vycvičená. Do té doby jí bude výstroj bezplatně zapůjčena. Jakmile získá statut samostatné hospodářské jednotky, převezme polní výstroj a výzbroj, kterou československá strana zaplatí. Československé vojsko bylo zařazeno mezi divize typu B. Tedy ty, které mají být mobilizovány, vystrojeny a vyzbrojeny jako poslední.
Českoslovenští vojáci dostali staré francouzské stejnokroje, které pocházely ještě z první světové války. Obdobně tomu bylo i s výzbrojí.
Začínali v cizinecké legii
Asi nejvýraznější zapojení do bojových operací se v této první fázi druhé světové války týkalo československých letců. Od května
do srpna 1939 dorazilo v pěti transportech z Polska 477 československých letců. Další se dostali do Francie jinými cestami. Francie vstoupila do válečného stavu s Německem 3. září 1939. Následně přišel rozkaz, aby všichni českoslovenští letci byli z legie uvolněni a přesunuti na letecké základny v severní Africe a Francii. Již v druhé polovině září byla většina našich letců umístěna ve výcvikovém středisku v Blidě. Létalo se zde na strojích Morane Saulnier MS230, MS406, Nieuport a Led 15. Do první poloviny října 1939
piloti bojovali v řadách francouzského letectva velice intenzivně a prokázali obrovskou statečnost. Tvořili zhruba dvanáct procent jeho stavu (v závěrečných fázích bojů ještě podstatně víc). Řada z nich se i během krátké války stala leteckými esy. Kapitán Alois Vašátko dosáhl ve spolupráci patnácti sestřelů a rotmistr František Peřina čtrnácti. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA
HL AVNÍ PODPOR A
GENER ÁLNÍ PARTNER
PODPOR A
EXKLUZIVNÍ PARTNER
SPECIÁLNÍ PARTNEŘI
Akci podporuje Public Diplomacy Division NATO
NEJVĚTŠÍ BEZPEČNOSTNÍ SHOW V EVROPĚ
XIV. DNY NATO V OSTRAVĚ &
V. DNY VZDUŠNÝCH SIL AČR LETIŠTĚ LEOŠE JANÁČKA OSTRAVA Vstup zdarma! HL AVNÍ PARTNEŘI
HL AVNÍ MARKETINGOVÍ PARTNEŘI
OFICIÁLNÍ DOPR AVCI
20. - 21. ZÁŘÍ 2014 www.natodays.cz OFICIÁLNÍ TECHNICK Á PODPOR A
MARKETINGOVÍ PARTNEŘI
HL AVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER
MEDIÁLNÍ PARTNEŘI
