Kathryn Taylor BARVY LÁSKY SVEDENÁ Originální název: COLOURS OF LOVE VERFÜHRT

Kathryn Taylor BARVY LÁSKY – SVEDENÁ Originální název: COLOURS OF LOVE – VERFÜHRT Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © 2014 by Bastei Lübbe AG, Köln Translation © Tomáš Butala, 2014 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6542-8

SVEDENÁ

Pro C., která vždy najde ta správná slova v pravý čas.

1

„Sophie?“ Matteův hlas mě vytrhne z lehkého spánku, do něhož mě ukolébal monotónní zvuk motoru. Zmateně se narovnám. Chvilku mi trvá, než se zorientuju, a s údivem zjistím, že už se nacházíme uprostřed hustého městského provozu. Když jsem zavírala oči, jeli jsme ještě po dálnici M20 z Doveru do Londýna – takže jsem byla mimo asi dost dlouho, což se mi vůbec nelíbí. Tohle se mi na cestách moc často nestává, a taky bych přísahala, že jsem příliš nervózní na to, abych usnula. Dlouhá cesta, kterou máme za sebou, si však evidentně vyžádala svou daň. „Promiň, já jsem…“ Mám ochraptělý hlas, takže si musím odkašlat, abych mohla mluvit dál. „Nechtěla jsem spát.“ Rychle si poposednu, protože jsem se svezla po sedadle, a pročísnu si rukou svoje dlouhé černé vlasy, abych si je alespoň trochu upravila, a taky se pokusím uhladit si šaty. Stejně si však připadám pomačkaná a trochu mimo. Doufám, že jsem aspoň nechrápala, pomyslím si zahanbeně. „Proč jsi mě nevzbudil?“ Matteo se shovívavě usmívá a moje srdce se toužebně sevře – což by nemělo. Já s tím ale nic nenadělám. „A co právě dělám?“ řekne a já spílám svému ospalému mozku, že mi nemohl napovědět nějakou inteligentnější otázku. „Podle navigace to už k vám není daleko. Chtěla ses přece ozvat otci, kdy tam dorazíme.“ „Ach.“ Teprve teď konečně zjistím, kde to vlastně jsme. Jedeme už po jižním okruhu. Odtud je to do Kensingtonu maximálně dvacet minut. Takže je opravdu dobrý nápad varovat tátu včas. Bude hodně překvapený, tak brzy nás asi nečekal. Z Říma do Londýna je to koneckonců víc než tisíc dvě stě mil a já jsem vůbec nepředpokládala, že tuhle dlouhou cestu zvládneme autem za den

5/33

a půl. Matteův styl jízdy je ovšem velmi svižný, takže jsme v pondělí večer, poté co mi na letišti v Římě řekl, že se mnou pojede do Londýna, dorazili ještě do Florencie. Po krátkém noclehu v hotelu jsme pokračovali přes Švýcarsko až do Lille. Dnes ráno jsme vyrazili časně a velmi rychle jsme byli u trajektu v Calais, tudíž jsme teď, chvíli po jedné, už opravdu v Londýně. A to je dobře. Ztratili jsme spoustu času vzhledem k tomu, že jsme neletěli. A každá minuta je cenná. Rychle navolím číslo do aukční síně. Táta to okamžitě zvedne, asi už čekal, až zavolám. „Sophie! To je dobře, že voláš. Kde teď jste?“ Jeho hlas zní navenek klidně, avšak já ho znám dobře a slyším v něm jemné chvění. Vím, že má velké starosti, proto jsem ráda, že ho můžu alespoň v tomto ohledu uklidnit. „Hned budeme na Battersea Bridge. Za dvacet minut jsme u tebe.“ „Cože? Už? Ach, to je dobře.“ S úlevou vydechne. Potom slyším nějaké šelestění a otec s někým tlumeně mluví, zřejmě dlaní zakrývá sluchátko. „Tati?“ „Promiň,“ řekne zase nahlas a zřetelně. „Je tady Nigel, byli jsme spolu na obědě. Počká tady na vás. Rád by se také seznámil s naším vzácným hostem.“ Nigel, pomyslím si a cítím najednou knedlík v krku. Nepočítala jsem s tím, že ho uvidím tak brzy. Mohlo mě napadnout, že čeká na můj návrat stejně jako táta. „Dobře. Tak… zatím.“ Ukončím hovor a schovám mobil do kabelky. Teď to bude vážné, pomyslím si stísněně, zatímco Matteo rázně vpluje na další kruhový objezd. Jaksi nemůžu pořád úplně pochopit, že je tady opravdu se mnou, a cítím, jak mě přemáhá nervozita. Nemám tušení, co se v příštích dnech přihodí. Vím jenom, že všechno závisí na Matteovi. Může nás zachránit, nebo zničit. A jestli si nedám pozor, tak mi taky definitivně zlomí srdce, říkám si a po očku ho pozoruju. Určitě existují ženy, kterým Matteo Bertani nepřipadá atraktivní – ale moc jich nebude, a já k nim v žádném případě nepatřím. Líbí se mi na něm prostě všechno – jeho tmavě blond vlasy, které jsou na Itala nezvykle světlé. Jeho neodolatelný úsměv, za nímž často skrývá, co si ve skutečnosti myslí a co cítí. Jeho svalnatá postava se

6/33

širokými rameny, která ještě zdůrazňuje svým nenuceně elegantním stylem oblékání. Neznám nikoho, kdo by v obleku působil tak přirozeně a uvolněně jako on. Dokonce i jeho jediná vada na kráse, ta široká zubatá jizva, začínající na krku a táhnoucí se, jak teď už vím, dolů po hrudi, ho dělá jenom zajímavějším. A v tom neobvyklém zlatavém tónu jeho jantarových očí se dá strašně snadno zabloudit, což se mi zase stane, jakmile si Matteo všimne, že ho pozoruju, a usměje se na mě. „Co říkal otec?“ „Už se těší, až se s tebou seznámí,“ odpovím a jsem ráda, že Matteo musí sledovat silnici před sebou. Pak mě úplně polije horko, když si uvědomím, že jsem se ho ještě ani nezeptala, jestli mu tahle návštěva po tak dlouhé cestě nevadí. „Kdybys byl ale unavený a chtěl si raději odpočinout, než pojedeme k lordu Ashburymu, tak se nemusíme stavovat v aukčním domě.“ Matteo se usměje. „Na pár minutách víc nebo míň nezáleží. Nebo snad vypadám na to, že se každou chvíli zhroutím?“ Ne, to opravdu ne, pomyslím si, oplatím mu úsměv a jsem ráda, že tátu nemusím zklamat. „Dobrá, tak…“ Vytřeštím oči. „Pozor!“ Bílý Vauxhall ignoruje přednost v jízdě a vjede z vedlejší ulice rovnou před nás. Je to tak nečekané, že stačím jenom zaječet, a vůbec nepochybuju, že nás od nárazu dělí jen vteřina. Podcenila jsem ale Matteovo řidičské umění. Zareaguje jako blesk, strhne svůj sportovní kabriolet prudce doprava. Pneumatiky zakvílí na protest a zdá se, že nejsou při té ostré změně směru ani v kontaktu se zemí. Je to těsné, zatraceně těsné, ale Matteovi se nějak podaří vyhnout se Vauxhallu bez jakékoliv úhony. Když se stejně prudce vrátí zpátky doleva, aby nejel v protisměru, hodí to se mnou zase na druhou stranu. Auto se na chvilku nebezpečně zakymácí, jelikož na něj působí příliš velká odstředivá síla, ale pak ho už má Matteo zase pod kontrolou a pokračuje v původním pruhu. „Cretino!“ nadává a šlehne zlostným pohledem do zpětného zrcátka, zatímco se za námi ozývá zběsilé troubení – zřejmě si ten člověk myslí, že jsme chybu udělali my, a ne on.

7/33

Jsem natolik v šoku, že nemůžu nic říct, jenom s povděkem vnímám, že Matteo při první příležitosti zastavuje. Opravdu potřebuju popadnout dech. Taky se pořádně lekl, to vidím na jeho ruce, kterou svírá volant tak křečovitě, až mu bělají klouby. Ovládá se však lépe než já, moje ruce se totiž třesou, když si pokouším upravit účes. Matteově pozornému pohledu to neunikne. „Všechno v pořádku?“ zeptá se starostlivě a položí mi ruku na tvář. Určitě jde jen o spontánní gesto, o němž nepřemýšlí. Když se však jeho prsty dotknou mé pokožky, nemůžu chvilku ani dýchat. Ne, pomyslím si. Nic není v pořádku. Vůbec nic. Všechno je to najednou zase tady. Necítím jen jeho ruku na své tváři, ale i jeho rty na svých, cítím jeho horké pevné tělo, které se tiskne na moje, ochutnávám ho, dýchám ho, uvnitř taju při vzpomínce na chvíle v jeho náruči a zase ho okamžitě chci s intenzitou, která mě naprosto šokuje. Zřejmě se to nikdy nezmění, pomyslím si zdrceně. Jenomže už nejsme v Římě a čas, který jsem s ním směla strávit, je u konce. Sám to řekl. Těch pár týdnů, které jsme byli spolu, představovalo všechno, co od něj můžu dostat. Není ochotný dát víc – a já už mu víc nemůžu vyjít vstříc. Cestou jsem měla dostatek času o všem přemýšlet a lhostejno, z jaké strany se na všechno dívám a jak mě to bolí: Matteo do mého života nezapadá – a já do jeho také ne. Vzdálenost mezi námi dvěma je prostě příliš velká, a to nejen z hlediska prostoru. Nejde to, takže si musím najít nějaký způsob, jak zvládat svoje city k němu. Což však bude možné jen tehdy, pokud si on – tak jako cestou sem – bude držet odstup. V hotelech jsme měli každý svůj pokoj, a když jsme se večer loučili, nedal mi ani ten polibek na tvář, který je v Itálii naprosto běžný. Vlastně se mě za celou dobu ani nedotkl – až teď. A já si upřímně přeju, aby to neudělal. Mohla bych se totiž upnout na iluzi, že už nekráčím po zatraceně tenkém ledě, pokud jde o Mattea. „Ano, nic se neděje,“ zalžu a nenávidím se za to, že jsem zklamaná, když položí ruku zpátky na volant a pokračuje v jízdě. Následující minuty mlčíme, dokud se před námi konečně nevynoří Battersea Bridge, který nás zavede přes Temži přímo do vznešené Chelsea.

8/33

Odtud už to není daleko do Jižního Kensingtonu a za chvilku už jedeme po King’s Road, kde stojí náš aukční dům. „Můžeš zaparkovat vzadu za domem,“ řeknu, když dorazíme na místo, a Matteo zabočí do dvora hned vedle velké samostatně stojící budovy, která se od ostatních odlišuje nápadnými žlutými cihlami. Při pohledu na naši aukční síň mi pookřeje srdce. Budova, dvůr, to všechno je mi důvěrně známé. Tohle tady je středem mojí existence, místem, kde jsem vyrůstala a kolem něhož se točí celý můj život. Nechci si ani představit, že bych o to všechno snad mohla přijít. To se nestane, uklidňuju sama sebe. Matteo prozkoumá obraz, který jsme prodali lordu Ashburymu, a pokud zjistí, že skutečně pochází od Enza di Montagny, bude naše dobrá pověst zachráněna. Potom budeme moct na celou tuhle nepříjemnou záležitost zapomenout. Jestli ne… Tuhle myšlenku si zakazuju. Matteo zaparkuje vedle Nigelova tmavě modrého auta značky Bentley, a když vidím tato dvě tolik odlišná auta vedle sebe, je mi najedou úzko. „Táta tu mimochodem není sám,“ oznámím Matteovi, když kráčíme ke vchodu, protože mám najednou pocit, že ho – a sebe taky – musím připravit. „Je tu i Nigel Hamilton. On… by tě taky rád poznal.“ Matteo pozvedne obočí. „Ten Nigel, který ti psal do Říma esemesky?“ S překvapením přikývnu. Zaznamenal to vlastně jenom jednou a já jsem si myslela, že už na to dávno zapomněl. Zřejmě jsem se spletla. „Ano, přesně ten Nigel,“ odpovím a opřu se do těžkých dveří, které vedou do vstupní haly aukčního domu. „Přítel?“ vyzvídá Matteo. „Ano,“ odpovím stroze. To jsem mu říkala už v Římě. S touto odpovědí se však nespokojí. „Přítel ve smyslu kamarád, nebo opravdu přítel?“ Zastavím se, nechám dveře zase zacvaknout a setkám se s jeho očima, v nichž teď sídlí podezřívavý výraz, který mi připadá poněkud nemístný. My dva spolu přece nic nemáme – tedy už ne –, proto mu nemusím nic vysvětlovat. „Kamarád,“ odpovím přesto.

9/33

„Odkud ho znáš?“ Nějak mi to pomalu připomíná výslech. „Je to důležité?“ „Je to tajemství?“ Dívá se na mě tak pronikavě, že na okamžik uvěřím, že žárlí. V jeho očích je však i něco jiného – něco odmítavého, tvrdého, až z toho naprázdno polknu. „Ne, není,“ hájím se, ačkoliv on nemá právo mě z čehokoli vinit. „Znám ho z dřívějška. Nigelův otec Rupert byl dobrým přítelem mého táty. Po jeho smrti jsme Nigela ztratili z očí. Před časem jsem se s ním ale zase setkala a od té doby jsme taky dobří přátelé.“ „I on obchoduje s uměním?“ „Ne, je bankéř. Ale přesto nám hodně pomáhá – čehož si táta velice cení.“ Matteo pozvedne obočí. „Nezištný bankéř. Zajímavé,“ prohlásí s jízlivým nádechem a já si jakýmsi způsobem připadám jako nachytaná na hruškách. Nigel náš vztah totiž nepovažuje za výhradně přátelský a rád by něco víc, to já vím. Jenže o tomhle nechci diskutovat zrovna s mužem, s nímž jsem měla v Římě nejdivočejší sex svého života. Proto ignoruju Matteovu poznámku a zase se opřu do vchodových dveří a prchnu do velkého foyer, které se za nimi nachází. „Tady tudy,“ řeknu, aby ho nenapadlo dál se vyptávat, a zamířím ke dveřím vedoucím ke kancelářím. Předpokládám, že táta s Nigelem budou právě tam, a skutečně už také slyším hlasy vycházející z tátovy kanceláře, jejíž dveře jsou na palec pootevřené. Ti dva jsou zabraní do hovoru a překvapeně vzhlédnou, když otevřu dveře a vejdu do malé místnosti. „Sophie! Konečně!“ zvolá táta a vyskočí ze židle. Pevně mě obejme a já tisknu tvář k drsnému tvídu jeho saka. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy byla tak dlouho mimo Londýn. V posledních letech to šlo kvůli mámině nemoci nanejvýš na pár dní nebo na týden, a když si teď tátu prohlížím, napadá mě, jak moc jsou jeho vlasy na spáncích šedivé. I když je pro něj ta záležitost s Enzem jistě velkým otřesem, přes noc zešedivět nemohl. Zřejmě to bude tím nezvyklým odstupem, který jsem získala po týdnech strávených v Římě, že to teď vnímám.

10/33

Moje špatné svědomí se okamžitě ozývá, protože jsem ho nechala tak dlouho na všechno samotného. Nigel, který seděl v křesle pro návštěvy na opačné straně psacího stolu, již také vstal, a když ke mně vykročí, aby mě přivítal, zjišťuju, že ho po té vzrušující době v Římě také vidím jinak. S větším odstupem. Ale objektivněji. Nevychází z tohoto pozorování vůbec špatně, pomyslím si a skoro se tomu divím. Je mu pětatřicet, je tedy o něco starší než Matteo, ale stejně tak vysoký a ve svém černém obleku vypadá velmi kultivovaně. Sice mu chybí sebevědomý šarm, který je tak přitažlivý u Mattea, ale se svými černými vlasy a šedýma očima je taky atraktivní, vyzařuje z něj něco pevného, solidního, co se mi vždycky líbilo. „To je dobře, že jsi tady, Sophie,“ řekne a já se nechám obejmout, vtisknu mu rychlý polibek na tvář a pak se otočím k Matteovi, který vstoupil do kanceláře hned po mně. „Smím vás představit?“ prohlásím nervózně. „Toto je Matteo Bertani – a toto můj otec a Nigel Hamilton.“ Muži si potřesou rukama, avšak atmosféra v místnosti je najednou velmi strnulá – což není Matteova vina, protože on se jen mile usmívá. Naproti tomu táta a Nigel se tváří zaraženě. Zdá se, že Matteo neodpovídá představě, jakou si udělali o znalci umění, který má spasit náš aukční dům. Pokud očekávali nějakého introvertního vědce, tak jejich překvapení celkem chápu. Matteo má mnoho vlastností, ale nenápadnost mezi ně nepatří. Se svou postavou a zevnějškem by mohl stejně dobře pracovat jako model z katalogu Bertani, kterým mezinárodně proslulá módní firma prezentuje své exkluzivní produkty. Nigelovi to evidentně vadí a sleduje Mattea se zachmuřeným čelem. Táta je jen obyčejně překvapený. Okamžitě se však vzpamatuje, protože si asi uvědomí, jak důležitou roli v záchraně našeho podniku Matteo hraje. „Signore Bertani, jsem vám vděčný, že jste vážil tak dlouhou cestu jen kvůli nám! Jsme vám velice zavázáni,“ zdůrazní. „Zatím jsem neudělal nic, za co byste mi musel děkovat,“ odvětí Matteo a navzdory úsměvu slyším v jeho hlase varování, rozeznám je i v jeho

11/33

pohledu, který se upírá na mě. Je neúplatný a vynese nad tím obrazem svůj upřímný soud – i kdyby opravdu nebyl od Enza. „I přesto,“ trvá na svém táta, kterému to skryté sdělení uniká. Nebo ho možná nevnímá záměrně. „Velice se nám ulevilo, když jste souhlasil s tím, že se postaráte o expertizu.“ „Něco takového skutečně nedělám často,“ potvrdí Matteo, aniž by mě spustil z očí, a mně po zádech přeběhne mráz, protože se v jeho výrazu objeví něco, co jsem celou cestu do Londýna nezahlédla – vyzývavé jiskření, při kterém se mi rozbuší srdce. „Vždyť ani nemusíte, že?“ Nigel se sice usmívá, ale jeho oči se na úsměvu nepodílejí. „Jak jsem slyšel, je vaše rodina velmi zámožná.“ Jeho hlas zní agresivně, skoro vyčítavě, a já se na něj užasle ohlédnu. Je to pravda, Bertaniové jsou se svým módním koncernem světově úspěšní a Matteo je finančně nezávislý. Od Nigela to však znělo, jako kdyby bylo něco podezřelého na tom, že se Matteo přesto věnuje činnosti, která je jeho srdci nejbližší. Přitom to jenom dokazuje, s jakou vášní Matteo provozuje svoje kunsthistorické výzkumy, a také se to odráží v uznání, které si vydobyl především na poli své specializace – v dílech renesančního malíře Enza di Montagny –, a sice během krátké doby. Matteo se však nenaštve a měří si Nigela s mírným úsměvem, který v sobě má dokonce něco shovívavého. „Ne, skutečně bych nemusel.“ „Tak proč to děláte?“ V Nigelových očích to provokativně zableskne, což Matteovi nemůže uniknout. Taky že ne, pomyslím si, protože vidím, jak mu zacuká ve tváři, ačkoliv ho neopouští úsměv. Dokonce ho ještě rozšíří a otočí hlavu ke mně, najde moje oči. „Protože existují lidé, pro které se vyplatí udělat výjimku,“ řekne a zlehka kolem mě ovine ruku, takže jeho dlaň spočívá na mém boku.

2

Nigel na mě civí jako zkamenělý, zdá se, že mu vůbec nedochází, co vidí, a táta si několikrát odkašle, což dělá vždycky, když ho situace zaskočí. To však vnímám jenom okrajově, protože jsem sama úplně šokovaná, cítím Matteův lehký dotyk a propadám se do jeho jantarových očí, které nyní dostaly docela jiný výraz. Takový, který mi bere dech… „Tedy, v tom případě máme velké štěstí, že vás Sophie dokázala přemluvit,“ pronese táta a konečně mě vytrhne z mojí strnulosti. Chvatně udělám krok stranou a cítím, jak se mi rozpalují tváře. „Podařilo se ti vlastně sehnat tu obrazovou publikaci, o které jsem ti říkala po telefonu?“ zeptám se rychle otce a ten zareaguje pohotově – v což jsem doufala. „Ano, jistě.“ Otočí se ke svému stolu a ukáže na velkou těžkou knihu, která čeká připravená na kraji stolu. „Tohle bude přesně to, co signore Bertani žádal.“ To vzbudí Matteův zájem. „Můžu se podívat?“ „Prosím.“ Otec ochotně přikývne, a když Matteo přistoupí ke stolu, poznám z jeho výrazu, že je to ta správná kniha. „Ano, tuhle jsem myslel,“ poznamená spokojeně a krátce zalistuje stránkami. Potřebuje tuto vzácnou publikaci jako referenci do své expertizy a naštěstí věděl, že jeden exemplář vlastní i Britská knihovna v Londýně. Proto jsem tátu poprosila, aby ho včas opatřil. „Potřebujete ještě něco?“ zeptá se táta, ale Matteo zavrtí hlavou. „Ne, děkuji. Přivezl jsem si nějaké materiály z Říma, a pokud bych potřeboval ještě něco dalšího, opatřím si to sám.“

13/33

A bezpochyby taky všechno potřebné získá, pomyslím si, protože při našem překotném odjezdu z Říma jsem z první ruky zažila, jak efektivně umí cokoliv zorganizovat. Svůj kufr, který jsem na letišti už odevzdala, jsem měla zpět v rekordním čase. A nebylo to kvůli penězům, které může za podobné „laskavosti“ zaplatit, ale jednoznačně proto, že dámy z letištního personálu nedokázaly odolat jeho šarmu. Pokud to takhle dělá vždycky, tak si vůbec neumím představit, že by mohl mít potíže sehnat cokoliv, co bude potřebovat na sestavení své expertizy. „Kolik času budete na ten posudek potřebovat, co myslíte?“ ptá se táta a já cítím jeho napětí. Nachází se ve velmi nepříjemné situaci a chtěl by z ní co nejrychleji uniknout. Matteo pokrčí rameny. „To záleží na okolnostech. Pár dní určitě.“ Když budeme mít štěstí, pomyslím si stísněně. Obvykle je sestavení takového posudku velmi náročné, protože pouhým prozkoumáním a vyhodnocením díla není zdaleka všechna práce hotová. Je nutné taky vystopovat pokud možno co nejpřesněji dosavadní osudy díla a podložit je patřičnými dokumenty. V případě tak starého obrazu, jako je ten Enzův, to může být složité a nám opravdu nezbývá než jen doufat, že Matteo všechno stihne dřív, než se do světa rozběhne zpráva, že vydáváme za originály obrazy, které žádnými originály nejsou – naprostá pohroma pro naše podnikání. „Měli bychom už raději jet,“ naléhám, protože už nechci ztrácet čas, a významně se podívám na starožitné hodiny nad tátovým stolem. „Matteo si bude chtít jistě odpočinout, než pojedeme k lordu Ashburymu, a já se chci taky zastavit za mámou.“ „Už na tebe čeká,“ poznamená otec, což jenom posílí moje špatné svědomí z dlouhé nepřítomnosti. Od Londýna se prostě odříznout nemůžu, pomyslím si a dívám se chvíli do země. Pocítím zase celou tu váhu, která na mně spočívá. Nezáleží na tom, co udělám – můj život se odvíjí tady, a ne v Římě nebo kdekoliv jinde. Jenom bych si něco nalhávala, kdybych si myslela, že existuje jiná možnost. Když zvednu hlavu, setkám se s Nigelovým vážným, skoro přísným pohledem. „Mohl bych s tebou mluvit o samotě, Sophie?“

14/33

To mi ještě chybělo. Přesto spolknu to „ne“, které se mi dere na jazyk, a trochu se usměju – Nigel přece nemůže za to, že jsem právě tak nervózní. „Jistě.“ Otec a Matteo, kteří jsou již na cestě ke dveřím, se zastaví, ale táta je zřejmě také toho názoru, že si s Nigelem potřebujeme něco vyjasnit. „Pojďte, ukážu vám alespoň rychle naši výstavní síň,“ nabídne Matteovi, kterému nezbude nic jiného, než tátu následovat. Jde však jen neochotně a ohlédne se na mě přes rameno, než se za ním zavřou dveře. „Říkáš mu křestním jménem? A on… smí se tě dotýkat?“ zeptá se Nigel, jakmile se ocitneme o samotě, a dívá se na mě stejně vyčítavě, jako zněla jeho slova. Vyčítavě a zklamaně. Žárlivě. To mě zabolí. Jaksi jsem stále vycházela z toho, že jeho city ke mně jsou založeny spíše racionálně. Že si mě váží a vidí ve mně partnerku, která by celkem dobře ladila s jeho stylem života. Takto prudkou reakci jsem od něj tedy neočekávala – a v podstatě mě i rozzlobila, protože na ni nemá právo. Sice pro mě i otce udělal hodně, a proto se naše přátelství v posledním roce velice upevnilo, ale přesto nikdy nešlo o víc než o přátelství, tudíž mu nemusím z ničeho skládat účty. „Ano, v Římě jsme se sblížili,“ řeknu. „Kdyby to tak nebylo, asi by pro nás ten posudek nedělal – a kde bychom pak byli?“ Nigelův zlostný výraz se nemění a je mi nepříjemný, takže přejdu k jinému tématu. „Dodržel lord Ashbury dohodu a zatím nic nezveřejnil?“ Tato otázka je podle mě mnohem důležitější než ta, jak moc jsme se s Matteem sblížili. Nigel přikývne. „Už ale velice netrpělivě čeká na toho zázračného profesora z Itálie,“ odpoví stále ještě dost podrážděně. „Kdyby tenhle Bertani pro jednou udělal výjimku, co se létání týče, mohli jsme mít dávno o starost míň. Ale ne, on musí cestovat autem a ještě to všechno zbytečně protahovat.“ Tak tohle nemůžu nechat bez odezvy. „Za dva dny se takový posudek stejně vytvořit nedá, Nigele. I kdyby přiletěl a okamžitě začal, nebyl by teď hotový. A kdyby tvoje žena zahynula při leteckém neštěstí, tak bys možná taky nelétal rád.“ Nigel na mě zahanbeně hledí. „Jemu se to stalo?“

15/33

Přikývnu a cítím bolestivé popíchnutí. Že Matteo odmítá nastoupit do letadla, mi zase připomnělo, jak ho smrt jeho manželky Giulie dodnes trápí. Před šesti lety se se svým instruktorem létání zřítila v malém letadle do moře. Matteo o tom nemluví, a nemluví ani o nehodě, po které mu zůstala ta hrozná jizva a která se stala přibližně ve stejnou dobu. Obojí však má něco společného s tím, že si nikoho – kromě své rodiny – doopravdy nepouští k tělu. Ráda bych se toto tajemství dozvěděla, ale obávám se, že už k tomu nebude příležitost. „Tak to je mi líto,“ řekne Nigel, jemuž to zahanbení dlouho nevydrželo. „Možná by pak ale bylo lepší, kdyby si zůstal v Itálii. Existuje přece dost odborníků, kteří se vyznají i v Enzově díle a byli by ochotní sem přiletět, kdybychom je pozvali.“ „Jenomže lord Ashbury se spolehne jedině na Matteův názor, to přece víš,“ připomenu. „Což ostatně plně chápu – Matteo je na tomto poli s přehledem nejlepší.“ Nigelův výraz ještě víc potemní. „Ty máš toho Bertaniho opravdu ráda.“ Řekne to sice klidně – jakékoliv scény prostě nejsou jeho styl –, ale i tak to zní jako obžaloba, žene mě do kouta, v kterém se ocitnout nechci. „Matteo nám pomůže, i když by vůbec nemusel, jak jsi nás hned na začátku správně upozornil. Nemám tedy důvod, proč bych ho neměla mít ráda,“ objasním Nigelovi chladně a neskrývám svoje rozčílení. Což ho – konečně – trochu uzemní. „Promiň.“ Popojde ke mně a pohladí mě dlaněmi po pažích. Zkroušeně na mě hledí. „Máš samozřejmě pravdu. Měli bychom být rádi, že si udělal čas. Asi jsem jenom trochu žárlivý. Bylas dlouho pryč a teď, když tě mám zpátky, se o tebe zase musím s někým dělit.“ Usmívá se svým typickým úsměvem, který mi už tolikrát pomohl ve stresových situacích, a v tu chvíli si přeju, aby všechno mohlo být zase jako před mou cestou do Říma. Jednoduché. Přehledné. Předvídatelné. Nemůžu ale vrátit čas, pomyslím si se staženým hrdlem. Než jsem potkala Mattea, uměla jsem si docela dobře představit, že bych mohla žít s Nigelem. On by pro mě vlastně byl ideálním manželem, protože je spolehlivý, ať dělá cokoliv. U něj vždycky vím, na čem jsem – a myslela jsem si, že přesně to potřebuju. Jenomže už to tu prostě není, ten příjemný,

16/33

bezpečný pocit, který jsem v jeho blízkosti vždycky zažívala. Místo toho mi teď vadí, že si na mě najednou dělá takové nároky. „Uvidíme se dnes večer?“ V jeho hlase zaznívá naděje. „Rezervoval bych stůl v Oyster’s jako vždycky, co?“ Zavrtím hlavou. „Ne, raději ne. Nevím, jak dlouho se zdržím u lorda Ashburyho. A navíc jsem po té dlouhé cestě opravdu unavená.“ Z toho důvodu se mi jeho dotaz zdá taky trochu nevhodný. „Škoda,“ pronese zdrceně a já už nechci nic jiného než prchnout z této prapodivné situace. Demonstrativně se podívám na hodiny. „Už musíme opravdu jet, jinak vážně nebudeme stíhat,“ řeknu a doufám, že se mě Nigel nebude snažit zastavit. Už se o to nepokouší a následuje mě na chodbu. Táta a Matteo stojí ve vstupní hale, zřejmě právě skončili krátkou prohlídku výstavních prostor a Matteo se usmívá něčemu, co můj otec povídá. Jaksi mě to skoro dojme, možná proto, že jsem si ho nikdy nedokázala představit tady na tomto místě. Myslela jsem si, že nikdy nemůže být součástí mého obyčejného života v Londýně, a je těžké pochopit, že jí teď je – aspoň na chvíli. „Tak půjdeme?“ zeptám se, když k nim přijdeme, a Matteo pozvedne obočí. „Čekám jenom na tebe,“ prohlásí a uvede mě dalším podmanivým úsměvem do rozpaků. Copak se nemůže dál chovat stejně odtažitě jako cestou do Londýna? To bylo sice bolestivé, ale aspoň jsem s tím uměla naložit. Jestli se na mě ale bude takhle usmívat, zpřehází zase úplně všechno, co jsem si s takovou námahou srovnala. A to vůbec není dobré. „Já tě taky můžu hodit domů,“ nabídne mi Nigel nečekaně, jako kdyby četl moje myšlenky. „Cestou do banky stejně musím kolem tvého bytu. Signore Bertani aspoň nebude muset dělat zajížďku.“ „To vůbec není problém,“ pospíší si Matteo rázným tónem, a když se na něj všichni překvapeně podíváme, pokrčí rameny. „Museli bychom překládat zavazadla, a to se nevyplatí.“ Pragmatický argument, ale zajiskření jeho očí mi prozradí, že to má také něco společného s tím, že nechce, aby mě domů vezl Nigel.

17/33

„Má pravdu,“ odvětím Nigelovi, který oplácí Matteovi pohled poněkud mrazivě, a položím mu ruku na paži, prosebně na něj hledím. Poslední, co teď potřebuju, je konflikt mezi nimi dvěma. Nigel to naštěstí zaznamená a nechá to plavat. Není však nadšený, že musel vyklidit pole ve prospěch Mattea, a i otec, který všechno pozorně sleduje, teď s pokrčeným čelem hledí z jednoho na druhého. „Uvidíme se zítra,“ řeknu tátovi a obejmu ho na rozloučenou. Taktéž i Nigela, akorát rychleji, a potom se s Matteem svižně vydáme k východu. Zase mi zlehka položí ruku na záda. Táta a Nigel jdou za námi k autu. Střecha kabrioletu byla zavřená, ale Matteo ji nechá složit, protože se nebe vyjasnilo a červnové slunce docela hřeje. „Hned se ozvi, jakmile bude něco nového, ano, Sophie?“ volá za mnou táta, zatímco Matteo couvá a otáčí se, a já mu to slíbím a ještě jim oběma zamávám. Potom Matteo vyjede na ulici a vklouzne do hustého provozu na King’s Road. „Proč jsi to udělal?“ zeptám se poněkud zostra. „Proč to právě u táty v kanceláři vypadalo, jako kdybychom spolu něco měli?“ Matteo po mně střelí krátkým pohledem a na půl úst se pousměje. „Vždyť jsme spolu taky něco měli, Sophie. A jsem tady kvůli tobě – to nebyla žádná lež,“ odpoví nezúčastněně, což mi sebere vítr z plachet. Má to snad znamenat, že chce pokračovat v našem románku? A chci případně i já? „Stejně bych byla radši, kdybys to formuloval trochu jinak,“ vedu si svou, čímž si vysloužím jeho další pohled, který neumím interpretovat. Je v něm však každopádně něco, co mě znervózňuje, takže se po zbytek cesty dívám ven bočním okýnkem. Do Lennox Gardens to naštěstí není daleko, vlastně jen pár ulic, a jelikož Matteo samozřejmě jede svižně – abych neřekla agresivně, v tomto ohledu je vidět, že jde o temperamentního Itala –, trvá jen několik minut, než dorazíme k řadám domů z červených cihel, které stojí uspořádané kolem hezkého parku, po němž je ulice pojmenovaná. „Tady je to.“ Ukážu na správné číslo – vysoké dvoupatrové domy s mnoha arkýři tvoří jednolitou řadu a jejich vchody jsou si velice podobné.

18/33

Vlastně se liší jen tím, jakou barvou jsou natřené kované plůtky a domovní dveře. Matteo zaparkuje kousek od domu, kde najde místo, a vytáhne z auta můj kufr. „Nemusíš mi ho nosit dovnitř,“ řeknu a chci mu vzít madlo kufru z ruky, ale on ho nepustí a jen se na mě dívá, jako by mi přeskočilo. Zřejmě pro něj vůbec nepřipadá v úvahu, aby mě nechal nést zavazadlo samotnou, a mně nezbude nic jiného, než mu ukázat cestu. „Ten kufr má mimochodem kolečka, můžeš ho táhnout za sebou,“ pronesu mírně podrážděně, protože Matteo ho nese místo toho, aby s ním udělal to, k čemu byly vynalezeny ty čtyři kulaté věcičky dole, a protože na mě proti mé vůli dělá dojem, že pro něj ta váha tak málo znamená. Tak lehký ten kufr vážně není. Mě už ale vlastně taky mnohokrát odněkud někam nesl, aniž by ho to namáhalo, pomyslím si a zakážu si vzpomínky na to, co se většinou dělo bezprostředně poté. „A jindy si ho domů taky nosím sama,“ dodám vzdorovitě. „Teď tady máš mě,“ odvětí Matteo, netečný k mým emancipačním snahám, a zazubí se tak nestydatě, že můj žaludek okamžitě zase sjíždí horskou dráhu. Ano, pomyslím si a v duchu si povzdechnu. Ale na jak dlouho… Aniž bych mu úsměv oplatila, otevřu branku vedle hlavního vstupu, od níž vedou schůdky do suterénu. Rodiče bydlí nahoře v hlavní části domu a já jsem se před pár lety nastěhovala sem dolů. Nikdo mě tu neruší, a přesto se můžu starat o mámu, když je to třeba. Ruce se mi trochu třesou, ale podaří se mi odemknout hned napoprvé. Matteo za mnou jde do chodby a kolem schodiště vedoucího do patra rodičů až ke dveřím mého bytu, které naštěstí otevřu taky hladce. Uvnitř to vůbec není cítit nevětraným vzduchem, za což zřejmě vděčím Jane, hospodyni mých rodičů. Patrně za mé nepřítomnosti chodila větrat a asi to byla ona, kdo postavil na jídelní stůl vázu s čerstvými řezanými květinami. Jinak je tu ale všechno tak, jak jsem to nechala: malý obývák s otevřenou kuchyní na jedné straně a dva navazující pokoje, z nichž jeden používám jako ložnici a druhý jako pracovnu, na straně druhé. S koupelnou, malou komůrkou a terasou ve dvoře, kterou mám sama pro

19/33

sebe, je to všechno. Byt není velký, ale pro mě samotnou je tu místa dost a mám ho ráda, protože pro mě představuje aspoň malý kousek nezávislosti v mém všedním shonu mezi obchodem a staráním se o mámu. Teď, když v obýváku stojí Matteo a už jen svou výškou celé místnosti dominuje, mi můj byt připadá najednou malý. On má asi stejný dojem, protože je zvyklý na něco jiného – v Římě má obrovskou nádhernou vilu uprostřed města, a i když Kensington patří k drahým čtvrtím, nedá se tohle se stylem jeho života vůbec srovnávat. Nezdá se ale, že by se mu tady nelíbilo, naopak. „Máš to tu hezké,“ prohlásí a uznalým pohledem přehlédne můj nábytek. Skoro všechno jsou to poděděné rodinné kousky, které spolu s moderními doplňky tvoří stylovou kombinaci, na niž jsem docela pyšná. A navíc mám radost, že se líbí i Matteovi, který pochází z jedné z nejslavnějších italských rodin v oblasti módy a designu. Výběr obrazů na stěnách ho však spíš udiví. Skoro všechno to jsou díla mladých, zatím neznámých umělců, kteří mi však připadají nadějní, proto jsem jejich obrazy koupila. „To jsem nevěděl, že máš takovou zálibu v moderním umění.“ „To ani nemám – tedy ne výhradně,“ odpovím se smutným úsměvem, protože mi naprosto neomylně sype sůl do rány. „Jenom jsem ty starší a cennější obrazy musela všechny prodat.“ Zamračí se. „Proč?“ „Z těch důvodů, kvůli kterým se člověk prostě někdy musí s něčím rozloučit.“ Sice o tom nerada mluvím, ale nejde o žádné tajemství, takže to klidně může vědět. „Před nějakou dobou jsme měli těžké časy, kdy se obchody v aukční síni skoro zastavily. Potřebovali jsme peníze, takže jsme dali do dražby i některé obrazy z naší soukromé sbírky.“ Tohle je krátká verze krize, při níž jsme asi před rokem stáli těsně před bankrotem. Kdyby nám Nigel nepomohl tím, že v bance zařídil další úvěr za výhodných podmínek, možná by slavná síň Conroy’s, která je majetkem naší rodiny již čtvrtou generaci, už ani neexistovala. A teď, sotva co jsme se vzpamatovali, je to s námi už zase nahnuté… Když vzhlédnu, dívám se přímo do Matteových očí, které si mě pozorně měří. Až moc pozorně.

20/33

„Tak to je škoda. Určitě ti na nich záleželo.“ V jeho hlase zní upřímný soucit a já musím odvrátit pohled, protože se mi k mé hrůze derou do očí slzy. Ty obrazy mi vážně chybí, zvlášť ty dvě skici od Johna Williama Waterhouse, které jsem zdědila po dědečkovi a měla je hrozně ráda. A najednou je tu všechno zpátky, bezmoc a strach, které byly v té mizerné době mými stálými průvodci. Myslela jsem si, že už je to za mnou, ale rány jsou stále čerstvé a tím obviněním, kterému momentálně musíme čelit, se zase rozdírají. Nenávidím to, když sama nemůžu nic dělat, abych tuhle situaci změnila. Bylo to tak tehdy a teď je to stejné a mě to prostě ničí. „Tak strašné to zase není,“ prohlásím přesto a spolknu slzy, protože před Matteem nechci v žádném případě plakat. Můj úsměv je ovšem příliš ztrápený, než aby mi věřil. A skutečně se tváří, jako kdyby mi bolestně rozuměl. Jako kdyby mě chtěl vzít do náruče a utěšit mě. Což ale ani náhodou nejde, pomyslím si a polekaně popírám, že by se mi vlastně docela líbilo, kdyby to udělal. Ráda bych zase jednou byla slabá. Jenže to nejde, a už vůbec ne před Matteem. Odkašlu si. „Měl bys jet, pokud si chceš ještě vydechnout, než vyrazíme k lordu Ashburymu.“ Snažím se zůstat racionální a nedívat se mu příliš hluboko do očí, což není vůbec snadné. „Mám ti…,“ polknu, abych ovládla svůj hlas, „… vysvětlit, jak se odtud dostaneš zpátky do Chelsea?“ Na rtech se mu mihne úsměv. „Nemusíš, od toho mám přece navigaci.“ Lehce se ke mně nakloní. „A kromě toho město, ve kterém bych se nevyznal, ještě nepostavili. Já se ti neztratím.“ Jako očarovaná hledím na jeho ústa, která jsou od těch mých tak blízko, a chtěla bych ho políbit. Chci to dokonce tak moc, že rychle o krok ustoupím. „To… je dobře. Já tě totiž potřebuju,“ řeknu a hned toho lituju, jelikož se jeho úsměv rozšíří a na tváři se mu udělá ten sexy dolíček. Zatraceně, Sophie, co to meleš? „Kvůli té expertize,“ dodám rychle. „Jenom kvůli tomu?“ zeptá se chraplavě a jeho jantarové oči zajiskří tak svůdně, že na vteřinu málem podlehnu tomu pocitu, který mě k němu táhne. Pak ale dostanu strach z toho, že se zase někam propadnu. Chci ho,

21/33

opravdu. Ale co když znovu narazím na tu zeď, kterou kolem sebe vystavěl a za kterou zjevně žádnou ženu nepustí? To bylo všechno, co můžeš dostat, řekl. Románek. Sex. A to mi nestačí. Nikdy mě to nepřitahovalo k žádnému muži tolik jako k němu. Je jako droga, na které bych se mohla stát závislou, a proto musím být rozumná a zakázat si ho radši úplně. Nemůžu ho totiž mít. Ne úplně. Ne navždycky. A to by mě nejspíš zničilo. „Matteo, já…“ V kabelce mi začne zvonit mobil a zachrání mě. Chci se kolem Mattea rychle prosmýknout, ale on je rychlejší, otočí se a kráčí dlouhými kroky ke dveřím. Zřejmě mě nechce poslouchat, až budu telefonovat. „Já pojedu.“ Jeho úsměv je úsporný a trochu nucený. „Stačí, když tě vyzvednu ve čtyři?“ Počká ještě na moje přikývnutí a pak už je za dveřmi a zavírá je za sebou. Přeběhnu ke křeslu a vytáhnu mobil z kabelky. Je to moje kamarádka Sarah. „Právě jsem mluvila s tvým otcem. Takže jsi ho vážně přivezla do Londýna?“ vychrlí rozrušeně, jakmile to zvednu. „Myslela jsem, že vám nechce pomoct.“ Zná Mattea, protože před dvěma roky nějakou dobu studovala v Římě dějiny umění a navštěvovala některé z jeho kurzů na univerzitě. A jako jediná také ví, že jsme se s Matteem dost sblížili. „Rozmyslel si to,“ oznámím, což ji slyšitelně potěší. „Ha, já jsem to věděla. Znamenáš pro něj víc, než chce přiznat.“ „Pochybuju,“ odvětím. „Kvůli tomu tady není.“ „Že ne? Tak proč tedy? Protože jde o tak lukrativní zakázku?“ Zní pobaveně. „Matteo Bertani patří k jedné z nejbohatších rodin v Itálii, Sophie, takže mi nepovídej, že přijel přes půl Evropy jen kvůli nějaké expertize,“ vysloví nahlas to, co ve mně stále budí naděje, ačkoliv bych si je nejraději zakázala. Naděje na co? pomyslím si. Je to, co si přeju, s Matteem vůbec možné? Sarah je už u dalšího bodu, který ji zajímá. „Kde bydlí? U tebe?“ „Ne, samozřejmě že ne – bude u své matky v Chelsea,“ odpovím.

22/33

Upřímně jsem se podivila, když jsem to slyšela, protože jsem si myslela, že Matteo se svou matkou, původem Angličankou, neudržuje žádný kontakt. Odešla od rodiny, když byl Matteo ještě malý, a nechala své tři syny v Itálii. Matteo jí však zřejmě odpustil, protože o ní mluvil hezky, když ji po cestě zmínil. Jinak by u ní asi po dobu svého pobytu v Londýně těžko chtěl bydlet. „A jak dlouho se zdrží?“ vyzvídá Sarah. „Jenom do té doby, než dokončí posudek.“ Povzdechnu si, protože Sarah zní tak nadšeně. „Sarah, ze mě a Mattea nikdy nic nebude. Nikdy by to nefungovalo, jsme příliš jiní. A to nemluvím o tom, že on ani nechce.“ Sarah se usmívá, jak slyším z jejího hlasu. „No, trochu času ale ještě máš, abys zjistila, jestli je to vážně pravda.“ Když se pak rozloučíme, skácím se vyčerpaná do křesla a hledím oknem na dvůr s různými rostlinami v květináčích. Nevím, jak se mám cítit. Když mi Matteo na letišti v Římě sdělil, že se mnou přece jen pojede do Londýna, byla jsem šťastná. Kvůli pomoci, kterou od něj tak nutně potřebujeme, ale taky proto, že jsem ho ještě nemusela nechat jít. Od té chvíle se mi ovšem vrátil strach, že mi ublíží ještě víc, než to už udělal. Málem jsem ho zase políbila a moje kolena jsou jako z vosku, jakmile na to pomyslím. Co když se tomu ale poddám? Co budu dělat, když zase odejde a já zjistím, že převrátil můj život vzhůru nohama natolik, že ho už nedokážu vrátit do starých kolejí? Z myšlenek mě vytrhne zaklepání na dveře mého bytu a srdce se mi rozbuší, když mě napadne, že se Matteo vrací. Jakmile však otevřu, nestojí za nimi on, ale máma. „Ahoj Sophie,“ řekne, obejme mě a projde kolem mě do bytu. Vypadá dobře, má na sobě světle modrý kostým a i její světlé vlasy jsou moc hezky upravené, skoro jako kdyby chtěla někam vyrazit. Ten střih je nový a o něco kratší a sluší jí, vypadá s ním mladší než na svých padesát čtyři. Všimnu si ale taky toho, jak vyrovnaně působí. Její pohyby, její pohled – namlouvám si to, nebo je opravdu úplně v klidu? S pokrčeným čelem pátrám v jejím výrazu po známkách toho, že se zase nachází ve své manické fázi. Její oči se ale vůbec nelesknou tak, jak se to stává, když nedokáže ovládnout přemíru svých citů, a ani nepůsobí sklíčeně

23/33

jako ve svých depresivních fázích. Vypadá prostě docela normálně. To ale určitě bude jenom zdání. „Promiň, mami, zrovna jsem chtěla jít za tebou,“ řeknu se špatným svědomím, protože jsem úplně pustila z hlavy, že za ní musím hned zajít. Mávne rukou. „Mělas přece návštěvu, ne? Toho blonďáka? Viděla jsem ho venku.“ Usměje se a sedne si ke stolu. „Tedy, pokud to byl ten italský profesor, co o něm otec mluví už kolik dní v kuse, tak naprosto chápu, proč jsi musela v Římě zůstat déle. Musíš mi pak vyprávět, jaké to tam bylo!“ S úlevou, že nepřišla dolů o pár minut dřív, zavřu dveře od bytu a pocítím výčitky z toho, že by mi bylo trapné, kdyby se tu Matteo s matkou potkal. Takhle je to ale opravdu lepší. Mám mámu hrozně ráda, ale umí být tak strašný zloděj energie a není vždycky snadné s ní vyjít, i když momentálně působí vyrovnaným dojmem. Ten ale asi nepotrvá dlouho, nebo si to aspoň neumím představit. Ale kdoví, pomyslím si s nešťastným úsměvem a sednu si k ní ke stolu. Poslední dobou není v mém životě jistého vůbec nic…

3

„Je to támhle vepředu,“ řeknu a ukážu na velký panský dům se čtyřmi věžemi, který se před námi vynořil na konci dlouhé příjezdové cesty. Ne že by ho Matteo mohl omylem přehlédnout, je to úplný hrad. Přesto musím aspoň něco říct. Asi nějaká úniková reakce, když jsem tak napjatá. „Doufám, že lord Ashbury není tak pochmurný jako jeho dům,“ řekne Matteo a já se mimoděk usměju, protože tím přesně vystihl, co mi táhne hlavou pokaždé, když jsem na Ashbury Hall. Mnohokrát jsem tu nebyla, ale ty staré zdi se svými ošlehanými, skoro černými kameny a hrdými obrannými věžemi v každém rohu na mě vždycky působily jaksi hrozivě. Možná přesně tohle jejich stavitelé před pár stoletími zamýšleli. „Ne, neboj se, je milý,“ ujistím Mattea. „Někdy trochu škrobený a až moc korektní, ale vždycky příjemný.“ Povzdechnu si. „Možná ale bude s vlídností šetřit, protože Conroyovým momentálně není zrovna nakloněn. Tedy určitě ne do té doby, než se rozptýlí podezření, že jsme ho podvedli.“ Cítím, jak se mi nepříjemně stahuje žaludek při představě, že by se to skutečně mohlo stát. Pokud se tohle proslechne, nebude už nikoho zajímat, jestli jsme věděli, že nejde o pravého Enza. Přijdeme o svou dobrou pověst, bez které nemůže podnikání v aukcích fungovat – jedině pokud Matteo dokáže, že ten obraz je originál, v což vroucně doufám. Se směsicí nervozity a netrpělivosti čekám, až Matteo zaparkuje svou Alfu na předním nádvoří vysypaném štěrkem, a nenechám ho ani, aby mi otevřel dveře. Jsem příliš nervózní a chci konečně vidět ten obraz, který nám působí takové potíže. Počasí je proměnlivější, než jsem čekala. Předtím v Londýně bylo teplo a slunečno, a tak jsem se převlékla do fialových šatů. Myslela jsem, že ten kabátek k nim vůbec nebudu potřebovat, ale teď jsem ráda, že jsem si ho

25/33

vzala, protože obloha se zatáhla a vítr tady fouká mnohem víc než ve městě. Matteo to také neodhadl a místo obleku, ve kterém přijel, má na sobě jen modrou košili a světlé kalhoty. Sako si nevzal, ale nezdá se, že by mrzl, zatímco vedle mě kráčí k obrovskému vstupnímu portálu. Já se trochu chvěju, což mu neunikne. „Je ti zima?“ Zavrtím hlavou. Tělesně ne, pomyslím si – je to spíš strach, který se ve mně rozlévá a tiskne mi hrdlo tím víc, čím víc se blížíme ke vchodu. Co když ten obraz opravdu není od Enza, říkám si stísněně, zatímco Matteo stiskne zlatý zvonek vedle dveří, úlitbu moderní době. Teď, když stojíme před Ashbury Hall, je to všechno najednou konkrétní a znepokojivé. Jestli Matteo nezvládne prokázat, že se jedná o originál, můžou být naše ekonomické ztráty nedozírné, hlavně pokud se ta záležitost dostane do médií a… Překvapeně zvednu hlavu, když mě Matteo vezme za paži a přinutí mě podívat se na něj. Opětuje můj pohled. „Sophie, nemůžu ti zaručit, že ten obraz je od Enza, ale okamžitě ti to řeknu, jakmile si budu jistý. Pravděpodobně mi bude stačit hned první dojem – znám jeho dílo opravdu dobře. Možná budeš mít brzy po starostech.“ Na okamžik se topím v jeho hřejivých jantarových očích a zaplavuje mě vlna vděku, protože on zřejmě cítí, že potřebuju trochu povzbudit. A i když mi nemůže nic slíbit, uklidní mě to, takže se na něj váhavě usměju. Pak se oba otočíme ke dveřím a Matteo mě pustí, protože se v tu chvíli otevřou. Není to ovšem lord Ashbury, s kým se zdravíme, ale majordomus ve staromódní livreji. „Jsme tady kvůli tomu obrazu od Enza,“ informuju ho, hned jak se představíme, a on přikývne, zjevně ví, o co jde. „Pojďte za mnou.“ Vede nás napříč rozlehlou vstupní halou, na jejíž kamenné podlaze se naše kroky hlasitě rozléhají, pak dál do chodby a odtud do knihovny. „Oznámím jeho lordstvu, že jste tady,“ pronese chladně a bezbarvě, zase zmizí a nechá nás samotné.

26/33

„Jeho lordstvu?“ zeptá se Matteo pobaveně a já se přidám k jeho smíchu. Sice mi vůbec není do skoku, ale ten majordomus ve své uniformě a s těmi přehnanými způsoby byl v podstatě směšný. „Jak jsem říkala, lord Ashbury je velmi korektní,“ připomenu mu. „Máme mezi stálými zákazníky pár šlechticů, ale ne všichni kladou takový důraz na formality jako on.“ Zvědavě, a abych trochu rozptýlila nervozitu, se rozhlédnu po zdejší knihovně. Není příliš velká, zato však vysloveně exkluzivní – skoro všechno jsou to stará díla vázaná v kůži a vybraná první vydání, jak můj školený pohled okamžitě rozpozná, když pár knih prolistuju. „Tady, podívej se.“ Matteo vytáhl z regálu tenkou knihu a já se bezděčně usměju, když vidím, že jsou to básně Johna Keatse. Mám tohoto anglického básníka romantismu ráda – jedna věc, kterou máme s Matteem společnou –, a když se naše pohledy setkají, připadám si mu být najednou velmi blízká. Zas tak rozdílní přece nejsme, pomyslím si a cítím, jak mi zrychluje srdce. „Mimochodem, tvá matka je moc milá,“ poznamená a opře se s úsměvem o roh knihovního regálu. Nevím, jestli to říká jen tak, nebo jestli jde o další pokus rozptýlit moje starosti. Kdyby to byla ta druhá možnost, pak docela funguje. Už cestou jsem přemýšlela o tom, jak se Matteo s matkou přece jen setkali. Ráda bych se táty zeptala, proč máma působí tak jinak, ale zatím se nenaskytla příležitost. Máma totiž u mě dole zůstala dlouho a po prvním šoku z jejího nezvyklého chování jsem si užívala její přístupnost a zájem o všechno. Poprvé za půl věčnosti jsem si s ní doopravdy popovídala. O Matteovi a naší aféře jsem jí sice nevyprávěla, ale ona to evidentně tuší, protože se na něj vyptávala, chtěla všechno přesně vědět. Úplně jsem kvůli ní zapomněla na čas a nakonec jsem sebou musela při převlékání opravdu hodit, protože už bylo pozdě. Stejně jsem to nestihla dřív, než přišel Matteo, tudíž mu šla otevřít máma. A opravdu se nedělo nic dramatického. Když jsem se konečně nachystala, ti dva se bez jakýchkoliv rozpaků bavili a máma na mě při odchodu mrkla, což mělo zřejmě znamenat, že se tím osobním setkáním potvrdil její dobrý dojem z Mattea.

27/33

„Myslím, že z tebe byla taky úplně nadšená,“ odpovím a pořád mi nejde do hlavy, jak to, že se máma nechovala nijak nápadně, ale skoro tak, jako kdyby vůbec nebyla nemocná. Během fází mánie se totiž všechny hovory točí jen kolem ní a jejích – většinou absurdních – plánů, protože ona člověka prakticky ani neposlouchá. A když přijdou deprese, skoro nemluví a stáhne se sama do sebe. Člověk si na to zvykne, hlavně když v tom vyrůstá, takže vlastně od své matky ani nečekám, že by se aktivně podílela na mém životě, spíš jsem nastavená na to, že budu hlídat, aby si ona poradila s tím svým – jako kdyby byla dítě ona, a ne naopak. Nechce se mi věřit, že by tato změna mohla být trvalá – na to bylo mámino chování v posledních letech příliš skokové. Dnes však byla její vyrovnanost jako požehnání, protože mi úplně stačí ta směsice protichůdných pocitů, ve kterých momentálně vězím já sama. „A jaké to bylo u tvé matky?“ zeptám se Mattea, který se stále nachází v mé znepokojivé blízkosti, a vrátím knihu na místo. „Měla radost, že tě vidí?“ Matteo se usměje. „Určitě by měla, kdyby tu byla. Musela ale nečekaně prodloužit svůj pobyt v Kanadě – má to něco společného s firmou jejího manžela. Hned tak rychle se nevrátí, takže nevím, jestli se tentokrát vůbec uvidíme. Bude záležet na tom, kolik času mi vezme ten posudek.“ Tentokrát? pomyslím si a cítím, jak mi zrychluje srdce. „Jezdíš za ní často?“ Matteo pokrčí rameny. „Spíš naopak,“ řekne a zchladí mou naději, že snad navštěvuje Londýn častěji. „Ona ale zaletí do Říma, když může.“ Dívám se na něj upřímně překvapená. „Ona létá do Říma? Nevěděla jsem, že jste v kontaktu. Myslela jsem, žes…“ Příliš pozdě mi dojde, že možná není dobrý nápad začínat zrovna teď s tématem, které pro něj musí být traumatické. On se ale mému zděšenému výrazu jenom usměje. „Cos myslela? Že s matkou nemluvím, protože tehdy odešla od rodiny a vrátila se do Anglie?“ Cítím, jak se mi svírá srdce. „No, to zas třeba ne. Musel jsi na ni ale být hrozně rozzlobený.“

28/33

Odlepí se od regálu, jeho pohled však zůstává klidný a vyrovnaný. „No, to jsem tedy byl. Hlavně po otcově smrti. Matka tehdy měla těsně před svatbou s Normanem – jejím současným mužem. Nabídla mi, ať jdu za ní sem do Londýna, ale to jsem nechtěl ani omylem. Nechtěl jsem s ní mít vůbec nic společného.“ Na rtech se mu mihne lítostivý úsměv. „Jako dítě vnímá člověk všechno jenom ze svojí perspektivy. Ona se mnou ale měla trpělivost a nakonec jsme si všechno vysvětlili. Teď už chápu, proč tenkrát musela odejít – a že se nemohla vrátit.“ Pokrčí rameny. „Což ovšem neznamená, že to byla hezká zkušenost.“ Na chviličku zahlédnu v jeho očích problesknout něco, co už znám a co mě k němu přitahovalo od chvíle, kdy jsem ho prvně uviděla. To temné, smutné za jeho úsměvem, co mě i nyní zasáhne přímo do srdce. Rychle odvrátím hlavu, protože mi zase hrozí, že se v jeho očích utopím. Ne se vším, co ho v životě postihlo, se totiž dokázal takhle vyrovnat. Jsou věci, o kterých nechce mluvit a kterým se člověk musí vyhýbat – smrt jeho ženy a nehoda, po níž mu zůstala ta jizva. S tím se ještě nepopral, a dokud se tak nestane, nemám ani já, ani žádná jiná žena šanci opravdu se k němu přiblížit. A proto je tu velká pravděpodobnost, že mě zase opustí, připomínám si. Jakmile se vyřeší ta expertiza, Matteo zmizí z mého života. A to taky nebude žádná hezká zkušenost… „Pane Bertani!“ ozve se za námi hluboký hlas a do knihovny vejde lord Ashbury. Bude mu brzy šedesát, je starý jako můj otec a má hnědé, už značně prošedivělé vlasy. Jeho konzervativní oblečení – hnědý oblek s hnědo-bíle proužkovanou košilí a béžovou kravatou – skvěle ladí s tmavým nábytkem v knihovně. S úsměvem vykročí k Matteovi, aby ho pozdravil, ale v poslední chvíli si vzpomene na etiketu a podá ruku nejprve mně. „Jsem rád, že jste pana Bertaniho přivedla, slečno Conroyová.“ Jeho úsměv, který byl před vteřinou doslova rozzářený, značně pohasl a já zřetelně cítím jeho odtažitost. Naprázdno polknu. Samozřejmě jsem věděla, že naše vztahy budou jiné než doposud, ale ta nedůvěra v jeho očích mě zdrtí víc, než jsem čekala – zvlášť když není jisté, jestli se tahle

29/33

ztráta důvěry dá ještě vyžehlit. Možná jsme ho jako stálého zákazníka ztratili jednou provždy, i když prokážeme, že jsme ho nepodvedli. Nemůžu vůbec nic říct, jsem najednou v úzkých a jsem ráda, že se lord Ashbury věnuje Matteovi, kterého vítá mnohem srdečněji než právě mě. „Mám velkou radost, že se konečně setkáváme osobně, pane Bertani!“ prohlásí a celý září. „Harriet mi o vás vždy tak nadšeně vypráví.“ Matteo pozvedne obočí. „Vy znáte moji matku?“ Lord Ashbury přikývne. „Angažujeme se oba v National Trust,“ vysvětluje. „Vzpomněl jsem si, že se mi před časem zmínila, že jste předním odborníkem na dílo Enza di Montagny, proto mi velmi vyhovuje, že se posouzení mého obrazu ujmete právě vy.“ Proto tak vehementně trval na tom, že obraz musí zkoumat Matteo, pomyslím si v úžasu nad propojením mezi těmito muži. Pro mě je Matteo natolik spojen s Římem a jižním způsobem života, že úplně zapomínám na fakt, že je napůl Angličan. „V tom případě doufám, že dostojím očekáváním, která ve vás moje matka vzbudila,“ odpoví Matteo, ale jeho sebejistý úsměv prozrazuje, že o této věci vůbec nepochybuje. „Smím se podívat na ten obraz?“ „Samozřejmě.“ Lord Ashbury už nedokáže skrývat vzrušení. „Vyhradil jsem vám jako pracovnu modrý salon, abyste mohl v klidu bádat.“ Krátce zaváhá. „Souhlasíte, že budete pracovat tady? Budu klidnější, když všechno proběhne pod mou střechou a já se budu moci stále informovat o vašich pokrocích.“ „Ale ovšem,“ ujistí ho Matteo a já ztěžka polknu, protože nedůvěra lorda Ashburyho je až příliš zjevná – a oprávněná, když mám být upřímná. Najednou si umím dokonale představit reakci zákazníků, pokud se dozvědí o podezření, které se vznáší nad naším aukčním domem. Musím přičíst lordu Ashburymu k dobru, že zatím mlčí a je ochoten čekat na výsledek zkoumání. Za to zřejmě vděčíme jen tomu, že si Mattea tolik považuje. Lord Ashbury kráčí ke dveřím a my ho následujeme. Když je ale otevře, stojí za nimi hezká blondýna, která se evidentně zrovna chystala vejít do knihovny. Je to Ashburyho manželka Rebecca, znám ji z předchozích návštěv. Nebylo jí ještě třicet a je jen o něco starší než já, má na sobě perfektně padnoucí jezdecké oblečení a není dobře naladěná.

30/33

„Roberte, drahoušku! Tady jsi. Všude jsem tě hledala!“ pronese podrážděně, ale okamžitě přepne na zářivý úsměv, když vidí, že její manžel není sám. Tedy přesněji řečeno: když vidí, že ho doprovází extrémně atraktivní muž. Že jsem tam i já, toho si vůbec nevšímá, má oči jenom pro Mattea. „Becco!“ nečekaný příchod manželky lorda Ashburyho udiví, zřejmě s ní nepočítal. „Máme návštěvu,“ oznámí a ujme se představování. „Sophii Conroyovou znáš. A toto je Matteo Bertani. Je to syn Harriet Sandersonové, vyprávěl jsem ti o něm, vzpomínáš si? Má prozkoumat toho Enza.“ „Jistěže si vzpomínám,“ štěbetá krásná Becca a podává s afektovaným zamrkáním Matteovi ruku. Jaksi mi to vadí. Docela dost. Při těch pár příležitostech, kdy jsme se setkaly, jsme si toho neměly moc co říct. Na rozdíl od svého manžela se Rebecca vůbec nezajímá o umění a nijak se netají tím, za jakou zbytečnost považuje utrácení za umělecká díla. Ona peníze raději vráží do oblečení a podobných výstřelků, které přináší život po boku velmi zámožného muže. Vsadím se o cokoliv, že jen kvůli tomu se vdala za muže o třicet let staršího, a ne kvůli nějaké velké lásce – což se mi jenom potvrzuje, když vidím, jak nepokrytě se snaží s Matteem flirtovat. Pro mě má jenom unavený úsměv, který jí stejně nadšeně oplatím. „Právě jsem chtěla vyjet,“ sdělí nám skoro lítostivě, zřejmě zjistila, že tady by se mohla bavit lépe. „Za hodinu ale budu zpátky, třeba byste s námi potom chtěli pojíst?“ Pozvání je jednoznačně míněno pro Mattea. „Budu ráda, když budeme mít čas lépe se seznámit.“ To ti věřím, pomyslím si a mimoděk pozoruju lorda Ashburyho. Vždyť mu přece musí vadit, že jeho žena dělá oči na jiného muže. On to ale snad ani nevnímá, asi je na to už zvyklý. Matteo oplatí Rebecce Ashburyové úsměv. „To je moc milé, lady Ashburyová. Dnes už ale něco mám. Rád přijmu pozvání někdy příště,“ řekne a já cítím v žaludku kámen, který bude asi způsoben žárlivostí, jak se zdá. Někdy příště? To myslí vážně? A co to má dnes v plánu? „Ach, to je škoda.“ Blonďatá Rebecca je zklamaná a zase udělá tu věc s řasami. Když k tomu ještě vypne prsa, úplně to ve mně začne vařit, ale naštěstí toho už má dost i lord Ashbury.

31/33

„Omluv nás, drahoušku, ale chci panu Bertanimu ukázat ten obraz od Enza.“ Políbí ji na tvář a kývne na nás, ať jdeme za ním. Rebecca Ashburyová nás doprovodí do haly, kde se naše cesty rozdělí. S viditelnou nechutí vyjde z domu – nezapomene se ještě jednou ohlédnout a usmát se na Mattea –, zatímco nás její manžel vede do jiného křídla tohoto impozantního starého sídla. „Jsem šťastný, že tuto záležitost konečně vyjasníme,“ říká lord Ashbury Matteovi. „Pořád nedokážu pochopit, že mi Joseph Conroy prodal obraz pochybného původu.“ Postranní pohled, kterým po mně střelí, hovoří o jeho zklamání a já to nemůžu nechat bez odezvy. „Určitě se zjistí, že jde o originál,“ ujišťuju ho místo Mattea. Chyba, jak hned poznám. Protože i když mu britská zdvořilost zakazuje ostrou odpověď, vidím na lordu Ashburym, že se mu moje poznámka nelíbí. „Myslím, že posouzení bychom měli nechat na panu Bertanim, slečno Conroyová,“ pronese a já raději mlčím, když vidím v jeho očích nádech nepřátelství. Moc ráda bych s veškerým přesvědčením tvrdila, že to všechno je jen hrozný omyl. Jenomže v podstatě jsem si tím obrazem stejně nejistá jako lord Ashbury, takže jdu za muži zbytek cesty mlčky. Lindenburghovi – bohatí američtí sběratelé, od nichž jsme koupi obrazu zprostředkovali – jsou normálně mimo jakékoliv pochybnosti. Ovšem fakt, že byli ochotni obraz prodat před plánovanou aukcí, v této situaci mluví jednoznačně proti nim. A nevrhá příznivé světlo ani na nás, protože táta s obchodem souhlasil a na nic nečekal. Přitom chtěl jen našemu nejstaršímu stálému zákazníkovi prokázat laskavost. Poté, co bylo vzneseno podezření, že se nejedná o originál, to však působí, jako bychom se rychlým prodejem snažili zastřít nejistý původ obrazu – a objektivně vzato tyto obavy naprosto chápu. Trh s uměním se v posledních letech otřásal skandály s padělky, které zvýšily nedůvěru vůči naší branži a poskytly novinám hodně námětů k psaní. Proto je potřeba důsledně vyvrátit každé takové nařčení. Normálně bych nepochybovala, že takové přezkoumání obrazu pro nás dopadne dobře. Jenomže normálně mi nic neunikne. Tentokrát se to stalo,

32/33

když jsem byla v Římě, a nejsem prostě dokonale informovaná. Ani ten obraz neznám a uvidím ho teď poprvé – stejně jako Matteo. Proto se mi srdce úplně rozbuší, když se lord Ashbury zastaví u jedněch dveří a otevře je. Nechá nás vejít do místnosti, malého salonu se sedací soupravou před otevřeným krbem na jedné a velikým starožitným psacím stolem na druhé straně. Je to pěkný pokoj – pokud odhlédnu od toho, že nábytek je na můj vkus příliš tmavý a masivní –, ale já mám oči jenom pro stojan před psacím stolem. „Tak tady je,“ pronese lord Ashbury zbytečně, protože Matteo už k obrazu cílevědomě vykročil a já na něj taky upřeně hledím. Je jiný, než jsem očekávala, protože na něm není svatá rodina – Enzův oblíbený motiv – ani jiní světci. Jsou tam dva muži zabraní do hovoru. Stojí čelem k sobě a usmívají se, mluví o něčem, co jeden z nich drží v ruce, ale oč se jedná, to z této vzdálenosti přesně nerozeznám. To však není důležité. Mnohem působivější je způsob, jakým je zachycena atmosféra důvěrnosti mezi těmi dvěma muži. Na jejich úsměvech je patrná jejich vzájemná náklonnost, takže ani nepotřebuju vidět název obrazu Amici namalovaný na starožitném rámu, abych věděla, že jde o vyobrazení dvou přátel. Barvy a vedení štětce každopádně ukazují na Enza, to by sedělo, pomyslím si, než s nadějí upřu pozornost na Mattea, který si obraz dál pečlivě prohlíží. „Tak?“ zeptá se lord Ashbury, který je stejně napjatý jako já. „Co myslíte?“ Prosím, ať se usmívá, až se k nám otočí, modlím se v duchu. Když se bude usmívat, bude všechno v pořádku. Pak je to obraz od Enza a všechno bude dobré. Prosím. Jenomže když se na nás Matteo podívá, je jeho obličej vážný a mezi obočím se mu rýsuje ta vráska, která se tam vytvoří, když se mu něco nechce líbit. Nebo když má starosti. Ach ne, pomyslím si a cítím, jak mi zoufalství stahuje hrdlo. Prosím, prosím ne.

@Created by PDF to ePub