OPERA CORCONTICA 36: 12–19, 2000
GEOGRAFICKÁ A EKOLOGICKÁ IDENTITA KRKONOŠ/KARKONOSZY Geographical and ecological identity of the Giant Mountains JENÍK JAN Akademie věd ČR, Botanický ústav, 252 43 Průhonice, CZ
Krkonoše/Karkonosze nepožívají stabilní postavení v současných encyklopedických pracích o evropském přírodním dědictví a jejich jméno většinou chybí na mapách renomovaných atlasů. Příčinou malého uznání a malé viditelnosti tohoto pohoří nejsou plošné a výškové limity, nýbrž (A) obecný rozptyl informací o hercynských potažmo sudetských pohořích, (B) redukcionistický přístup v jednotlivých přírodních vědách a humanitních oborech, (C) izolovaný postup při výzkumu severní/slezské a jižní/české strany Krkonoš a (D) jazykové bariéry při tlumočení poznatků směrem k vědeckým centrům v západních zemích. Po čtyřech stoletích vědeckého výzkumu je interdisciplinární syntéza fyzicko−geografických a geo−ekologických poznatků o Krkonoších stále nedostatečná a jejich výjimečná geo−ekologická organizace nedostatečně konfrontována s jinými hornatinami temperátní zóny. The Giant Mountains (Krkonoše or Karkonosze in Czech and Polish, respectively) do not enjoy stable position in current encyclopedic work on European natural heritage, and their name is missing on the coarse−scale maps of prestigious atlases. The reason for the lesser appreciation and little visibility cannot be referred to the size and altitude of the Giant Mts. only; it is due to (A) casual dispersion of information referring the Hercynian or Sudetic mountains, (B) reductionistic approach in both the natural sciences and the humanities, (C) fragmented research of the northern/Silesian and southern/Czech flanks, (D) language barrier in the interpretation of the knowledge with regard to the western centres of learning. After four centuries of research in the Giant Mts., an interdisciplinary synthesis of physicol−geographical and geo−ecological knowledge is unsatisfactory and the unique geo−ecological organisation of this range is being insufficiently confronted with comparable elevations of the temperate zone. Klíčová slova: Keywords:
Hercynské pohoří, Krkonoše, fysická geografie, geo−ekologie, vývojový vztah Hercynian mountains, Giant Mts., physico−geography, geo−ecology, evolutionary affinity
VSTUPNÍ ÚVAHA Elektronika a globalizace zrychlují informační toky, zkracují geografické vzdálenosti a podporují encyklopedické vzdělání, včetně přírodovědných znalostí. Satelitní snímky a geografické informační systémy zlepšují dostupnost poznatků o málo dostupných oblastech světa, jako jsou třeba Jižní Alpy na Novém Zélandě. Považujeme za samozřejmé, že se zlepšuje také nabídka podrobností o hornatinách v hustě osídlených oblastech a v blízkosti jejich vědeckých center, jako je tomu v západní a střední Evropě. Pohled do zeměpisných učebnic a zeměpisných atlasů vydávaných ve světě však nesvědčí o pokroku úměrném dosahovaným vědeckým znalostem. Například o nejvyšší skupině skotské vysočiny
12
Cairngorms ztěžka najdeme ucelenou informaci v encyklopediích a na mapách atlasů je toto pohoří skryto pod složitou hierarchií oronym: Scottish Highlands–Grampians–High Grampians. Uprostřed střední Evropy se například „informačně“ nedaří menším hercynským pohořím, mezi něž patří také Krkonoše. Na mapách hrubého měřítka a v předních edicích světových atlasů (JENÍK 1998) je tato nejvyšší elevace mezi středoevropskými hercynidy skryta mezi často neplatnými oronymy německo−česko−polského pohraničí. Hromadící se suma přírodovědných znalostí o Krkonoších má tendenci uvíznout v okruhu lokálních potažmo regionálních „vlastivědných“ periodik (viz např. 35 svazků sborníku Opera Corcontica, 1964–2000), výjimečně se ocitá v úzce oborově specializovaných časopisech a jen nepatrně je citována v literatuře z nedalekých horských oblastí. Západní Karpaty a Východní Alpy odděluje jen malá vzdálenost napříč vídeňskou kotlinou, ale geopolitické skutečnosti v minulém století způsobily tragické rozdělení horských badatelů. Mnohem větší fragmentace se týká evropských hercynidů, rozdělených po hřbetnici mezi různé státy nebo patřících v druhé polovině 20. století na různou stranu „železné opony“. Zastavila se nebo zbrzdila výměna vědecké informace mezi bavorskou a českou stranou Šumavy. V české a německé literatuře se jen zřídka setkáme s konfrontací nebo extrapolací poznatků z Krkonoš a Černého lesa – dvou hercynidů, které mají mnoho srovnatelných vlastností užitečných pro vývojovou analýzu střední Evropy. V encyklopedicky laděných charakteristikách a učebnicích se zdá být obvyklé přehlížení boreální, severské a vysokohorské afinity krkonošské přírody – snad z důvodů malého plošného a altitudinálního rozsahu dotyčného pohoří. Již před čtvrtstoletím (JENÍK 1973) jsme upozornili na permanentní potíže s geomorfologickou klasifikací Krkonoš; nejistota s jejich skutečným postavením v teoretické hierarchii horských elevací trvá. Jak se Krkonoše porovnávají s jinými horskými elevacemi temperátní zóny? V čem se projevil vliv geografické polohy tohoto hřebene, vystrčeného na severním okraji Českého masivu a tvořícího jižní hradbu polsko−německé nížiny? Zůstávají Krkonoše, položené uprostřed civilizačně přetížené střední Evropy, ještě přírodní entitou nebo jsou již transformovány do antropogenní entity rekreačního horského parku? Jsou tedy přírodní a civilizační potřeby Krkonoš slučitelné s úsilím o „trvale udržitelný rozvoj“ (MOLDAN et al. 1997)? Hledání hodnotové identity Krkonoš není pseudoproblém. Potřeba vážně analyzovat a věrohodně charakterizovat status tohoto pohoří je reálná a vyvstává akutně při každé nové události, jakou je například přemnožení kůrovce v lesích, invaze cizorodého plevele, prosazování nového sportu, modernizace infrastruktury existujících sídel, stavba nových hotelů, cest a lanovek. Podle rakousko− britského ontologa K.R. Poppera (POPPER 1990) se skutečné hodnoty údajně vyjevují společně s existujícími nebo vznikajícími problémy. Podle toho by Krkonoše byly samy o sobě vysoce hodnotné, ale jejich ještě větší cena může být rozpoznána jen na základě hluboké konfrontace s vědeckými a praktickými problémy v jiných horských elevacích; to se však děje jen v malé míře. Ve starší literatuře je několik oborově úzkých komparativních prací, například chorologicko−srovnávací studie Krkonoš ve vztahu s Centrálními Karpatami a Alpami (např. SCHNEIDER, 1895; 1895–96). V rámci Vysokých Sudet byly Krkonoše pochopitelně srovnávány s Hrubým Jeseníkem (SCHUSTLER 1918; JENÍK 1961). Zcela výjimečně se náznaky využívat Krkonoše jako srovnávací materiál objevily také u zahraničních autorů, například v práci o subalpinských nivách hercynidů (CARBIENER 1969).
SOUBORNÁ CHARAKTERISTIKA KRKONOŠ Ucelený hodnotící pohled na nejvyšší elevaci Českého masivu dosud chybí. Axiologický charakter mají některé pokusy přítomného autora a jeho spolupracovníků (JENÍK 1980; JENÍK a FABISZEWSKI 1992; FABISZEWSKI a JENÍK 1997). Krkonoše se v dané geografické poloze a na přelomu 2. a 3. tisíciletí nepochybně staly spojitě přírodním i civilizačním fenoménem. Klimatické, pedogenetické, florogenetické či faunogenetické procesy jsou tu celoplošně pozměněné; „čistou“ přírodu bez antropicky modifikovaných vlivů v tomto pohoří již najdeme jen ve fyzikálních procesech a na nižších (suborganismálních) hladinách
13
biotické komplexity. Holistický pohled na krkonošskou horskou krajinu vyžaduje proto propojení hledisek přírodních, socio−ekonomických a humanitních. „Mobiliář“ všech přírodních i lidských populací si takovou syntézu vyžaduje nezbytně, ale také abiotické „nemovitosti“ mají přírodně−civilizační souvislosti. Např. Krkonoše mají vedle přírodního reliéfu také antropogenní reliéf (např. opuštěné vápencové lomy, upravené koridory cest), vodohospodářské stavby a do krajiny zasazené drobné či větší stavební „památky“. Ke Krkonoším patří i tradice a lidové umění, místní literatura i jiné etnologické prvky, které se udržely i přes dramatické změny v polovině minulého století, kdy se z území vystěhovalo německé obyvatelstvo. V krkonošských horách zůstal autentický duchovní náboj – genius loci – který daleko přesahuje prostou báji o Krakonošovi. Souborné humanitně přírodovědné hodnocení se doufejme podaří všestranně orientovanému kolektivu českých i polských odborníků, který se právě chystá vytvořit „první encyklopedii“ o Krkonoších. Bez ohledu na významnou roli kultury a techniky je žádoucí s předstihem identifikovat podstatné přírodovědné vlastnosti Krkonoš. Tento významný krok je nutný pro určení relevantní pozice Krkonoš v systému ochrany evropské přírody (systém NATURA 2000) a pro realizaci rehabilitačních opatření potřebných po dlouhodobém znečištění v „černém trojúhelníku“ Evropy. Rehabilitace krajiny má smysl jen jako proces navracející stav blízký přírodě. Využít je nutné celý rejstřík věd, přírodních vzorců a metodických přístupů, ale jistě nebudou v krkonošské problematice prioritními laboratorní/ experimentální obory, jako je částicová fyzika nebo makromolekulární chemie – i když obé se uplatňuje nepřímo. Podstatné vlastnosti Krkonoš je nadále nutno hledat a kombinovat v okruhu oborů fyzicko− zeměpisných, biogeografických a ekologických, které pracují na hladině organismální, ekosystémové a geosystémové komplexity a obsazují „středně velké“ časoprostorové niky. Jemnozrnné fyzikální a fyziologické procesy na jedné straně a hrubozrnné tektonické, litologické, makroreliéfové a makroklimatické procesy na straně druhé jsou v dynamické horské krajině zachytitelné nejvýrazněji v geo−ekologické projevech, jakými je například rozšíření rostlin a živočichů, struktura vegetační pokrývky a sukcese celých ekosystémů. Geo−ekologická organizace by proto měla dostat ve vlastivědné encyklopedii Krkonoš velký prostor.
FYZICKO−GEOGRAFICKÝ A GEO−EKOLOGICKÝ STATUS KRKONOŠ Ve stručnosti lze Krkonoše charakterizovat jako výrazně strukturované hercynské vysokohoří, které v nevelkém výškovém rozmezí a na přiměřeném areálu vytváří výraznou altitudinální stupňovitost se širokým spektrem meteorologických, exogeodynamických, biologických a ekologických procesů, jež mají vliv na vývojovou spojitost se severskými tundrami ve Skandinávském pohoří a subalpinsko/ alpinským bezlesím ve francouzském Předalpí, Juře, Alpách a Západních Karpatech. Z klasické tektonické mapy Evropy (HOLMES 1965) lze odvodit jedinečnou geografickou polohu Krkonoš, jež leží při severním okraji geologického klínu hercynidů, vražených ve střední Evropě mezi Ruskou platformu a Alpsko−karpatský orogen. CHALUPSKÝ a kol. (1989) ukázali, že se v oblasti Krkonoš na malém prostoru stýká výjimečné množství starých geologických útvarů. V této marginální poloze, v sousedství polsko−německé nížiny a nevysokých středohor dosahují Krkonoše výšku 1600 m n.m. a vlivem horských meteorologických prvků (BARRY 1992) si po většinu holocénu udržují enklávy bezlesé arkto−alpinské tundry (SOUKUPOVÁ a kol. 1995). V reliéfu Krkonoš se až do současnosti udržely některé (quasi) periglaciální prvky klimatu a v návaznosti na ně tu probíhají exogeodynamické procesy blízké pochodům na okraji zaledněných oblastí. Význačným znakem takového klimatu jsou vedle nízké teploty četné regelační cykly, velký úhrn sněhových srážek v zimě a početné sněhové laviny (HARČARIK a kol. 1996; JENÍK & SEKYRA 1995; SPUSTA a KOCIÁNOVÁ 1998). V dané zeměpisné šířce a suboceanické poloze se na topoklimatu a trvání sněhové pokrývky Krkonoš silně uplatňuje i vliv orientace a sklonu svahu. Převládající západní větry v kombinaci s příhodným reliéfem lokálně zesilují odnos sněhu a lokálně naopak podporují ukládání sněhu, čímž vznikají ustálené podmínky pro vznik výše zmíněných lavin. Na lavinových drahách je zbrzděna nebo zcela znemožněna sukcese stromové vegetace, což umožňovalo
14
nelesním reliktním druhům přežívat nápor lesa i v době klimatického optima ve středním holocénu. Tato „ochranná“ role přetrvává dodnes a může být důležitá i v době očekávaných klimatických změn. Je tedy jistou ironií, že v geo−ekologii Krkonoš mechanická disturbance sněhových mas působí ve prospěch vzácných reliktů subalpinského a alpinského bezlesí (JENÍK 1997). V druhé polovině 20. století došlo v Krkonoších k velkému rozkvětu floristických, faunistických a ekosystémových výzkumů, které jsou zachyceny v mnoha dílčích studiích v ročnících Opera Corcontica i v ucelených monografiích, jako jsou např. ŠOUREK (1969), SÝKORA et al. (1983), JAHN (1985), FLOUSEK & GRAMSZ (1999) aj. Od nich se pak odvíjely fytosociologické a ekosystémové studie, které ukazují Krkonoše jako výjimečně geoekologicky strukturovaný hercynský hřeben. Relativní převýšení elevace přes 1000 m a její absolutní výška přesahující 1600 m n.m. jsou při dané střední zeměpisné šířce (51° N) příčinou velké altitudinální amplitudy a členité stupňovitosti ekosystémů. Výrazně je zastoupen i stupeň subalpinský a alpinský, takže celé Krkonoše lze považovat za vysokohoří en miniature (JENÍK 1973). Celé bezlesí má nesporně biogeografické znaky tundry, v níž se prolínají populace rostlin a živočichů s afinitou k severské oblasti a populace s afinitou k nejvyššímu stupni Alp. Jde o organismy sdružené v travních, skalních, rašelinných i klečových ekosystémech, které souborně tým krkonošských specialistů zahrnul pod pojem arkto−alpinská tundra (SOUKUPOVÁ a kol. 1995). Analogii s Alpami a centrálními Západními Karpaty dotvrzuje přítomnost borovice kleče (Pinus mugo), která zde – na severní hranici svého výskytu – tvoří přechodný gradient mezi horskými smrčinami a alpinským bezlesím. Tento gradient s borovicí klečí je považován některými ekology za nižší alpinský stupeň nebo za samostatný „subalpinský“ stupeň. Ten je ve středoevropských hercynidech velkou zvláštností, protože chybí ve Vogézách, v Černém lese i na Šumavě, kde je naznačen pouze na Velkém Javoru; z florogenetických příčin není vytvořen ani na sousedních hřebenech Vysokých Sudet – na Králickém Sněžníku a v Hrubém Jeseníku. Pro alpinský potažmo subalpinský stupeň je na Krkonoších důležitý též azonální ekosystém strukturovaných rašelinišť, jež se vyznačují mnoha mikrotopografickými prvky, které jsou typické pro severské ekosystémy (JENÍK & SOUKUPOVÁ 1992). Pro identitu Krkonoš je důležitá také horizontální geo−ekologická organizace nejvyšších poloh. Zatímco Schustler (1918) rozdělil vysokohorský stupeň/pásmo tohoto pohoří na západní masiv a východní masiv, JENÍK (1961) rozlišil dvě alpinské oblasti podle anemo−orografického systému Mumlavy a A−O systému Bílého Labe; na základě nových fytogeografických studií JENÍK a LIŠKA (2000) doporučují horizontálně členit alpinské bezlesí na tři masivy: (1) západní masiv v původním pojetí, (2) východní masiv s Úpskou jámou až po Sedlo pod Sněžkou a (3) masiv Sněžky s Rudníkem, Rudnou roklí, Růžovou horou a Svorovou horou. Nově vyčleněný masiv se vyznačuje rozdílnými litologickými, topoklimatickými a sněhovými poměry i odlišným složením arkto−alpinské tundry.
SROVNATELNÁ POHOŘÍ Identitu libovolného pohoří lze postihnout také cestou vzájemného porovnání s elevacemi, jejichž fyzicko−geografické kořeny a geo−ekologická organizace jsou obdobné. V souvislosti s geosystémy lze ovšem o „obdobě“ nebo „analogii“ psát jen s opatrností, protože časoprostorové dimenze a diverzita fyzikálních a biotických objektů jsou nezměrné. Je například možné zohledňovat podobnost i ve vztahu ke geologickým chronostratigrafickým jednotkám nebo analogii s ohledem na meteorologické procesy kontinentálních rozměrů. Podobné velké dimenze mají i starší chorologická srovnání Krkonoš s Vysokými Tatrami (BECK 1882) nebo Alpami (SCHREIBER 1891). Podstatné rozdíly v nadmořské výšce, členitosti a hmotnatosti (Massenerhebung) však nedávají příležitost poznat jemnější stránky krkonošského fenoménu. Tomu se lze spíše přiblížit komparací s pohořími, která – při jakékoli zeměpisné vzdálenosti – zrcadlí Krkonoše svým georeliéfem, topoklimatem a geo−ekologickým vzorcem v průběhu celého holocénu. V tomto smyslu stojí Krkonoším blízko hercynská Šumava s nejvyšším vrcholem Velký Javor, který dosahuje pouze 1457 m n.m., leží téměř o 2 šířkové stupně jižněji a má v dohledu velehorské Alpy.
15
Krkonoše jednoznačně prošly dramatičtějším zaledněním než Šumava, podržely si rozsáhlejší (sub)alpinské bezlesí po celý holocén a těžily z koincidence trvale odlesněných lavinových drah a obnažených výchozů minerálně silných hornin. Anemo−orografické systémy Šumavy z větší části zarostly lesem, který pohltil i reliktní skalní květenu karů (JENÍK a kol. 1998). Vlivem větší vzdálenosti od severské tundry má Šumava menší biogeografickou afinitu ke Skandinávii, ale nechybí jí mokřady se stromovými porosty Pinus rotundata a klečovými rašeliništi s Pinus x pseudopumilio. Černý les (Schwarzwald) je také hercynidem s vrcholem Feldbergu (1493 m) ve srovnatelné výšce. Leží však o tři šířkové stupně k jihu a o 7 délkových stupňů dále na západ nežli Krkonoše, čímž se klimaticky kvalifikuje jako teplejší a více oceanická elevace, tedy také jako oblast s vitálnějším lesem a vyšší hranicí lesa ve středním holocénu. Má vyvinuté anemo−orografické systémy s reliktními ekosystémy v karech a na úzkých lavinových drahách. Na větrných vrcholech Černého lesa však chybí primární travnatá tundra, z části proto, že vliv pastvy tu začal o celé půltisíciletí dříve nežli na Krkonoších (BOGENRIEDER a kol. 1982). Lesy montánního pásma Černého lesa byly podobně postižené těžbou pro doly a průmysl, ale na více místech se zachovaly porosty s hercynskou směsí buk−jedle−smrk. Blatková rašeliniště jsou početná, ale ve většině zasažená umělým odvodňováním. Je nutno ještě přiznat velkou podobnost a vývojový vliv na Krkonoše ze strany pohoří ve francouzském Předalpí a ve francouzsko−švýcarské Juře. Z těchto převážně vápencových elevací se po ústupu kontinentálního ledovce velmi pravděpodobně do středoevropských hercynidů šířila lesní květena a fauna. Současné porosty listnáčů v krkonošských karech se složením i strukturou velmi podobají subalpinským křovinám v pohořích kolem Grenoblu a v Juře. V tomto společenstvu se do střední Evropy šířily také jeřáby z okruhu Sorbus aria a S. chamaemespilus, jejichž produktem je krkonošský endemit S. sudetica. Pohoří Cairngorms s nejvyšším vrcholem Cairn Gorm (1245 m) leží uprostřed skotských Grampian o šest šířkových stupňů severněji a o devět délkových stupňů západněji nežli Krkonoše. Po zalednění souvislým ledovcovým štítem a dlouhodobém vlivu údolních ledovců a při výrazně maritimním klimatu se západními větry zůstala větší část elevace primárním bezlesím s náhorním plateaux a kary obrácenými převážně – byť ne výhradně – na závětrnou východní stranu. Sněhová pokrývka má v Cairngorms nedlouhé trvání a sněhové laviny tu mají menší disturbační úlohu. V žulových stěnách karů se vyskytují výchozy minerálně silných hornin jen vzácně a proto chybí reliktní lokality srovnatelné s krkonošskými zahrádkami. Menší biodiverzita ve srovnání s Krkonošemi souvisí především s celkovou izolací britských ostrovů od evropského kontinentu a odříznutím migračních cest pro květenu i faunu. Hranice lesa je vlivem maritimního klimatu položena ve výšce pouhých 600m; jeho druhově chudá skladba s dominancí kaledonského ekotypu borovice lesní je dále decimována přemnoženou jelení zvěří. Pohoří White Mountains s nejvyšší horou Mt. Washington (1916 m) leží ve státě New Hampshire (USA), na konci Apalačských hor, při 71° záp. délky. Jeho poloha je oproti Krkonoším o 7 šířkových stupňů jižnější a klimaticky „kompenzovaná“ vyšší úrovní hřebene, který je v cestě jednosměrného větru mezi velkými severoamerickými jezery a Atlantským oceánem. V oblasti Mt. Washington se vytváří výrazný anemo−orografický systém s extrémně větrným vrcholem (místo s nejsilnějším a nejjedno− strannějším větrem na světě) a sérií závětrných turbulentních prostorů v karech, jako jsou Tuckerman Ravine a Huntington Ravine. V návaznosti na tento A−O systém roste na závětrných svazích Mt. Washington mimořádně bohatá květena s reliktními populacemi bylin a dřevin. Absolutní počet druhů této květeny i návazné fauny je však nižší nežli v Krkonoších, čímž se nepotvrzuje paušální favorizace poledníkově orientovaných Apalačských hor.
ODKAZ PROŠLÉHO STOLETÍ Druhá polovina 20. století nebyla pro srovnávací studie Krkonoš dostatečně příznivá. Vlivem totalitního politického systému se zpomalila výměna vědeckých informací a téměř znemožněno bylo cestování za účelem srovnávacího terénního studia. Další nepříznivou okolností byla poloha Krkonoš v „černém trojúhelníku“ Evropy. Vysoké znečištění ovzduší oslabovalo nebo ničilo nejen lesy, ale
16
selektivně působilo i na zastoupení rozmanitých životních forem v arkto−alpinské tundře; do značné míry byla například zdecimována původní lichenoflóra. Zátěž ze znečištěného ovzduší zaměstnávala praktické lesníky i vědecké pracovníky většiny oborů. I přes tyto geopolitické potíže došlo ke značnému obohacení fondu přírodovědných znalostí a aktivní ochraně přírody na polské i české straně Krkonoš. Založení národních parků na polské i české straně a vznik bilaterální biosférické rezervace UNESCO přivedly do Krkonoš odborníky všech zaměření; stalo se tak zejména při několika vědeckých konferencích, jichž se účastnili i různí specialisté v oboru horské geografie a geo−ekologie (JENÍK & PRICE 1994; FISCHER 1995; SAROSIEK & ŠTURSA 1998). Ve specializovaných časopisech se každým rokem rozšiřoval fond empirických dat i teorií o fyzikální i biologické podstatě tohoto pohoří „en miniature“. V mnoha směrech se zpřesnila pozice Krkonoš v kontextu přírodních hodnot zahrnutých do Světové sítě biosférických rezervací UNESCO a Evropské unie národních parků. Otevření grantových agentur a přístup k zahraničním sponsorským organizacím rozdmychaly další výzkumnou aktivitu v Krkonoších. Objevily se i první kolektivní projekty, v nichž jsou angažováni přírodovědci rozmanitých profesí. V krátké době došlo například k vytvoření týmů pro výzkum vlivu znečištění (hlavně na polské straně), studium borovice−kleče a podrobnou analýzu arkto−alpinské tundry. V závěru prošlého století se rozmnožila vydavatelská a ediční činnost vázaná na Krkonoše a dá se říci, že na české i polské straně se trvale tiskla specializovaná literatura – specifická Corcontica. Lze konstatovat, že Krkonoše mají pro obyvatele i návštěvníky nezanedbatelné charisma a že přitahují badatele, autory a umělce. Není bezvýznamné, že se i na vzdálených místech v Německu pěstuje krkonošská literatura, produkovaná krajanskými spolky. V oblasti geografické a ekologické aktivity však zůstávají některé nedostatky a překážky. Krkonoše/ Karkonosze nepožívají dosud stabilní postavení v současných encyklopedických pracích, popisujících evropské přírodní dědictví. Oronymum Krkonoše většinou chybí na mapách renomovaných atlasů. Příčinou malého uznání a viditelnosti tohoto pohoří nejsou jen plošné a výškové limity Krkonoš, nýbrž také obecný rozptyl informací o nejasně definovaných hercynských potažmo sudetských pohořích; a ovšem také izolovaný postup při výzkumu severní/slezské a jižní/české strany Krkonoš. Záporně se projevují jazykové bariéry při tlumočení poznatků směrem k vědeckým centrům v západních zemích. Většina krkonošské literatury je pochopitelně v češtině a polštině a velké množství seminářů se organizuje bez pohotového tlumočení do kongresových jazyků; angličtina a němčina zatím nenacházejí ve společných jednáních patřičné místo. Pokračuje poměrná uzavřenost jednotlivých přírodovědných oborů a vzájemná izolovanost pracovníků přírodních věd od badatelů ze socioekonomických a humanitních věd. Přetrvává také snížená spolupráce mezi obory přírodovědeckými a lesnickými, zaviněná hlavně nedostatečným sjednocením metodik tzv. lesnického typologického průzkumu a fytosociologického studia. Po čtyřech stoletích vědeckého výzkumu je interdisciplinární syntéza fyzicko−geografických a geo−ekologických poznatků o Krkonoších stále nedostatečná a výjimečná geo−ekologická organizace tohoto pohoří není dostatečně konfrontována s jinými hornatinami temperátní zóny v míře, kterou jsme navrhovali před čtyřiceti lety (JENÍK 1961). Bezprostřední znalost terénu ve srovnatelných pohořích Polska, Česka, Německa a Francie je nadále mimořádně nízká; první kontakty s německými odborníky v pohořích Krušné hory/Erzgebirge, Šumava/Böhmerwald a Schwarzwald teprve začínají. Francouzské Vogézy, Massif Central a Předalpí čekají na vzájemnou výměnu poznatků. Ostré rozdělení Krkonoš na část slezskou a českou se zmírňuje, ale izolovaný postup při výzkumu severní/slezské a jižní/české strany Krkonoš setrvává nadále. Nepochybně konference typu „Geoekolo− gické problémy Krkonoš/Karkonoszy“ pomáhají odstraňovat právě tyto překážky, ale stále ještě chybí koordinované propojení českých a polských projektů. Zatím se liší akcent výzkumu na obou stranách. Na straně polské vynikajícím způsobem pokračuje klimatologický (dvě vrcholové stanice!) a hydrologický výzkum; na české straně je větší pozornost věnována výzkumům populačně biologickým a eko− systémovým. K většímu porozumění však bude dobré, když si čeští a polští odborníci vyjasní ekvivalenty v terminologii týkající se ekosystémů v oblasti alpinské hranice lesa. Žádoucí je například koordinace termínů pro různé typy lesů, rašelinišť a alpinského bezlesí. Pro posledně jmenovaný ekosystém polští
17
odborníci používají termín ladowe ekosystemy nielesne nebo pietro halne, zatímco na české straně se ustaluje termín tundra, alpinská tundra nebo arkto−alpinská tundra. Společná jednání a vyhlášky si vyžádají dohodu na jednoznačných ekvivalentech odborných termínů. Geografové na obou stranách pohoří se potřebují dohodnout na fyzicko−geografickém členění celých Západních Sudet, jejichž jsou Krkonoše součástí. Neochota na české straně využívat oronyma spojená se slovním základem „Sudety“ je nadále neudržitelná. Sjednocením terminologie získají Krkonoše část své ztracené identity (viz PACZOS 1999).
KRÁTKÁ CHARAKTERISTIKA Identitu Krkonoš je nutno hledat ve všech přírodních i humanitních souvislostech, ale je žádoucí mít pohotově také encyklopedickou charakteristiku tohoto pohoří. V termínech současné fyzické geografie a geo−ekologie se ve světle současných poznatků nabízí tato charakteristika: Krkonoše jsou hercynské vysokohoří, jež v nevelkém altitudinálním rozmezí a na malé ploše vytváří široké spektrum meteorologických, exogeodynamických, biologických a ekologických vzorců, které jsou podobně vyvinuté ve vysokých polohách Alp, francouzsko−švýcarského Předalpí a Jury, které mají syngenetické vazby s primární tundrou ve Skandinávii a které jsou zbytkově zastoupené v ostatních hercynidech střední Evropy (Šumava, Černý les, Vogézy).
LITERATURA BARRY, R. G. (1992): Mountain weather and climate, 2nd edition. Routledge, London and New York. BECK, S. (1882): Vergleichende Betrachtung des Riesengebirges und der Hohen Tatra. Wanderer im Riesengebirge, 1882/15: 4–5. BOGENRIEDER, et al. (1982): Der Feldberg im Schwarzwald. Landesanst. Umweltschutz Baden− Würtenberg, Karlsruhe. CARBIENER, R. (1969): Subalpine primäre Hochgrassprärien im Herzynischen Gebirgsraum Europas, mit besonderer Berücksichting der Vogesen und des Massif Central. Mitt. soz. Arbeitsgem., N.F. Heft 14: 322–345. FABISZEWSKI, J. & JENÍK, J. (1994): Wartošči przyrodnicze i zagroženia Karkonoskiego Parku Narodowego. Kosmos, Wrocław, 43: 101–115. FISCHER, Z. (1995): Problemy ekologiczne wysokogórskiej czesci Karkonoszy. Inst. Ekologii PAN, Dziekanów Lesny. FLOUSEK, J. et al. (1996): Bilaterální biosférická rezervace Krkonoše/Karkonosze. – In: Jeník J. (ed.): Biosférické rezervace České republiky: Příroda a lidé pod záštitou UNESCO, p. 41–64. Empora, Praha. FLOUSEK, J. a GRAMSZ, B. (1999): Atlas hnízdního rozšíření ptáků Krkonoš. Správa Krkonošského nár. parku, Vrchlabí. 424 str. HARČARIK, J., SOUKUPOVÁ, L., KOCIÁNOVÁ, M., JENÍK, J. & SEKYRA, J. (1996): Sněhové poměry a regelace tundrové oblasti Krkonoš. – In: Vacek S. (ed.), Monitoring, výzkum a management ekosystémů na území Krkonošského národního parku, p. 229–235. Výzk. ústav les. hosp. a mysl., Opočno. HOLMES, A. (1965): Principles of Physical Geology. –Nelson, London and Edinburgh. CHALUPSKÝ, J. et al. (1989): Geologie Krkonoš a Jizerských hor. Ústřední ústav geologický, Praha. JAHN, A. (ed.) (1985): Karkonosze polskie. Polska Akad. Nauk, Wrocław. JENÍK, J. (1961): Alpinská vegetace Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku. Naklad. ČSAV, Praha. JENÍK, J. (1973): Zařazení Krkonoš v klasifikačních systémech pohoří. Opera Corcontica, 10: 93–99. Praha. JENÍK, J. (1980): Hodnota Krkonoš. Vesmír, 59: 298–303. JENÍK, J. (1996b): Oronyms of a mountain massif shared by three countries. Silva Gabreta, 1: 5–9. Vimperk.
18
JENÍK, J. (1997): Anemo−orographic systems in the Hercynian Mts. and their effects on biodiversity. Acta Univ. Wratisl. No. 1950, Prace Instyt. Geogr., seria C, Meteorologia i Klimatologia, vol. 4: 9–21. J ENÍK, J. (1998a): Názvy středoevropských pohoří rozdělených státní hranicí.− Geografie—Sborník České Geogr. společnosti, 103: 101–107. JENÍK, J. (1998b): Nedělitelnost bilaterálních Krkonoš. –In: Sarosiek J. & Štursa J. (eds.), Geoekologiczne problemy Karkonoszy, vol .1: 37–42. Wydaw. Acarus, Poznań. JENÍK, J. & FABISZEWSKI, J. (1992): The Giant Mountains: An endangered heritage in Central Europe. – Annales Silesiae, Wroclaw, 22: 7–14. JENÍK, J. & LIŠKA, J. (eds.) (2000): Masiv Sněžky a Růžové hory v Krkonoších z hlediska botanického a ekologického a vzhledem k investičnímu záměru stavby lanovky na Sněžku a lyžařského areálu v oblasti Růžohorek a Pece p/Sněžkou. Rukopis, Botanický ústav AV ČR, Průhonice. JENÍK, J. & PRICE, M. F. (eds.)(1994): Biosphere reserves on the crossroads of Central Europe. Empora, Praha. JENÍK, J. & SEKYRA, J. (1995): The concept of arctic−alpine tundra. Exogeodynamic and climatic factors. Opera Corcontica, 32: 6–13, 13–18. Vrchlabí. JENÍK, J. & SOUKUPOVÁ, L. (1992): Microtopography of subalpine mires in the Krkonoše Mountains, the Sudetes. Preslia 64: 313–326. Praha. JENÍK, J., SOUKUPOVÁ, L. & VÁŇA, J. (1998): Vegetation diversity in the backwall of Arber Great Lake corrie, Bohemian Forest. Silva Gabreta, 2: 105–115. Vimperk. MOLDAN, B., BILLHARZ, S. & MATRAVERZ, R. (1997): Sustainability Indicators: A Report on the Project on Indicators of Sustainable Development. John Wiley & Sons, Chichester/New York. PACZOS , A. (1999): Zasieg in podzial fizyczno−geograficzny Sudetów Zachodnich. Przyroda Sudetów Zachodnich, 2: 113–120. POPPER, K. B. (1990): Věčné hledání. Prostor, Praha. SAROSIEK, J. & ŠTURSA, J. (1998): Geoekologiczne problemy Karkonoszy, vol.1 et 2. Wydawnictwo Acarus, Poznań. SCHNEIDER, G. (1895): Die Flora des Riesen– und Isergebirges im Vergleich mit anderen europäischen Florengebieten, insbesondere ihre Beziehung zur skandinavischen und Alpenflora. Wanderer im Riesengebirge, 15: 110–114. SCHNEIDER, G. (1895–98): Die Westsudeten im Vergleich mit den Central−Karpathen. Riesengebirge im Wort und Bild, 15: 44–55, 16: 1–15, 62–66, 17: 8–16, 41–46, 18: 13–22. SCHREIBER, H. (1891): Das Riesengebirge im Vergleich zu den Alpen. Riesengebirge im Wort und Bild, 11: 14–21. SCHUSTLER, F. (1918): Krkonoše–rostlinozeměpisná studie. Archiv pro přírodověd. výzkum, Praha. SOUKUPOVÁ, L., KOCIÁNOVÁ, M., JENÍK, J. & SEKYRA, J. (eds.)(1995): Arctic−alpine tundra of the Krkonoše, the Sudetes. Opera Corcontica, 32: 5–88. Vrchlabí. SPUSTA, V. a KOCIÁNOVÁ, M. (1998): Lavinový katastr české části Krkonoš v období 1961/62–1997/98. Opera Corcontica 35: 3–205. Vrchlabí. SÝKORA, B. et al. (1983): Krkonošský národní park. Stát. zem. naklad., Praha. ŠOUREK, J. (1969): Květena Krkonoš, český a polský Krkonošský národní park. Academia, Praha.
19
