Karel Klostermann: V RÁJI ŠUMAVSKÉM

Karel Klostermann: V RÁJI ŠUMAVSKÉM

I „Podhamerský sedlák je na svìtì jen jeden,” pravil v hospodì Polaufovì, která patøí k Innergefildu a leží podle silnice z Kvildy do Hor Kašperských vedoucí, tedy v støedu velké planiny kvildské, v srdci staré Šumavy, jakýs obèan mohutného složení, ramenatý, as pìtaètyøicet let starý; velká hlava, hustou hnìdou kšticí porostlá, sedìla hrdì na svalovitém vazu; hnìdé oèi se jiskøily a tìkaly vyzývavì po celé, dosti èetné spoleènosti, jež se zde našla onoho teplého letního dne, kterým poèíná dìj náš. „Podhamerský sedlák je na celém svìtì jen jeden,” opakoval, „a ten jeden, ten jsem já!” Obyèejná selská furie. Nejen selská - lidská vùbec. Báje šedých vìkù dávno minulých o ní mluví; Starý Zákon vypravuje o zpupnosti synù lidských, kteøí se jali stavìti bábelskou vìž, a øecké bájesloví uvádí Tantala, jenž se chtìl vyrovnati bohùm vìènì trvajícím. Prvým se zmátla øeè, druhého svrhl Zeus s výší nebeských do propastí Tartaru. Starý Polauf, tehdá ještì mezi živými, dojista o báji té nikdy neslyšel jediného slova; nicménì zavrtìl šedou hlavou, a klada na stùl velkou mísu s kyselým masem, pravil vážnì: „Nemluv tak, Adame!... Taková slova jsou holé rouhání. Jsem starý èlovìk a pamatuju mnoho; èasto jsem, je už slyšel, nejsi první, který je bere do úst, ale povídám ti, že vždy to skonèilo špatnì s tìmi, kteøí je vyøkli. Èlovìk je nic, holé nic, a by by byl knížetem pánem, neøku-li Podhamerským sedlákem. Podívej se tuhle na Rankelského Seppa, jenž sedí vedle tebe; však se pamatuješ, jaký to býval silák, jak dole v Klášterské huti nakládal bedny sklem naplnìné. Šest mužù jimi

nepohnulo, a on je vyzvedl sám jediný na vùz, není-li pravda, Seppe?” Obrovitý staøec, který sedì pøesahoval o dvì hlavy všecky, kdož tu byli, a jehož ruce, medvìdím tlapám podobné, pohrávaly na stole malovanou sklenìnou tabatìrkou na brisil*, pøikývl zádumèivì hlavou. Taková milá stará tváø, na níž trùnila uèinìná dobrota, která zøela i z jasných modrých oèí, že útìcha byla se na nìho podívat. „Nu, nu - a co chybí Seppovi?” prohodil uštìpaènì Podhamerský, „nemá snad co jíst? Šidí ho syn o výminek?” „Ba, pravdu máte, Podhamerský, nic mu nechybí...,” ozvalo se nìkolik hlasù. „Má se dobøe.” „Syn si ho hledí, nevìsta taky.” „Kamkoli pøijde, mají ho rádi a váží si ho...” „Ale je stár, podívejte se naò!” pravil Polauf, ukazuje na jeho hlavu, hustì kuèeravou, ale bílou jako nový sníh. „Dej mu pánbùh dlouho ještì žít... ale kde je jeho síla? Že, Seppe?” Kmet opìt kývl hlavou. „Marnost je všecko... klátíme se do hrobu. Stromy v lese byly starší a stály pevnìji, a kde jsou? Odvážíme je, odvezli jsme jich na tisíce a ještì jich odvezeme více. Šest hodin ten vítr trval, a bylo po nich, staletí stály, a jediná chvíle je sklátila. To byly stromy, starý prales... a potom mluvte o èlovìku! Mouše není hùøe...” Tenký, trochu zpívavý hlásek velikánùv podivnì kontrastoval s jeho obrovitým tìlem. Podhamerský se zamlkl; po chvíli však, jako by se stydìl za svùj ústup, vyskoèil, udeøil pìstí na stùl a zvolal: „Mluvte si, co chcete. Zde se nejedná o mne... já umru døíve nebo pozdìji, to vím, to je také jedno. Ale o Podhamerského sedláka bìží, a ten bude! Ten je na svìtì jen jeden! Po mnì bude mùj syn, po synovi zase syn, a poøád to bude Podha-

merský sedlák. Moc a síla je v pùdì, v pozemku, abyste vìdìli...” „Nerouhej a nechvástej se,” odtušil klidnì obrovský Sepp; „tvùj táta byl taky Podhamerský sedlák, ale takhle nemluvil! Tvùj táta nebyl žádný furiant, tvùj táta žil skromnì, hledìl si svého hospodáøství, dbal toho, aby les zùstal pohromadì, aby jediný strom se nevykácel; tvùj táta chodil do kostela; tvùj táta se s nikým nerval a nehádal, zkrátka tvùj táta byl velmi hodný, rozumný a rozšafný muž, tøeba neumìl èíst a psát, jako já neumím,... my staøí jsme toho vùbec nedbali...” „Tož vy jako myslíte, Seppe,” odvìtil trochu zhurta Podhamerský, „že já jsem se úplnì zvrhl, že èiním, co nebožtík otec neèiníval, a neèiním, co on èiníval? V tom mi køivdíte, a kdybyste nebyl starý èlovìk, promluvil bych s vámi jinak. Rcete pak, nièím já svùj les? Ani jednoho stromu jsem nevysekal! Mnì i ta vichøice neuškodila: mùj les je chválabohu na dobrém místì. - Nehledím si svého hospodáøství?... Starý mi zanechal dvì stì jiter pozemkù, a já jich pøikoupil padesát, a dáli pánbùh, ještì padesát jich pøikoupím. Mùj otec mìl ètyøi potahy, a já jich mám osm! ... A z tìch je pìt poøád v práci a vyvážejí klády z knížecích a z horských lesù. Minulý týden jsem vydìlal dvì stì padesát zlatých, a tak už to chodí po dva roky, v zimì v létì. To mohu dìlati já, protože mám potahù dost; krcálkové, kteøí se plahoèí s jedním potahem, zanedbávají doma hospodáøství, ale já ne, brachu! - A potom, že mùj nebožtík táta chodil do kostela?... A já snad nechodím, co? Já nejsem v kostele každou nedìli? Kdo to smí tvrdit?” „V kostele býváš,” odvìtil starý Sepp, „toho nepopírám, ale nechodíš tam! Jezdíš tam, v jakés kalešce tam jezdíš! To ti špatnì sluší, protože je to vypínavost. Kdo to u nás jakživ vidìl? Tøeba jsi byl Podhamerským sedlákem, jsi pøece jenom

sedlákem, a nikoli pánem! Co myslíš, že jsi panem Bubeníèkem, který jezdí se svou rodinou z Èeòkovy pily do Renberka do kostela? K Bohu se chodí zkroušenì, a když páni jezdí, tož je to proto, že chodit neumìjí...” „Vy toho namluvíte zbùhdarma,” odvece zamraèenì Podhamerský, „vy jste starý èlovìk a znáte starý svìt. Teï je svìt jinaký, teï je sedlák taky pán, má-li groše. Mùj otec byl ještì poddaný horských pánù a ševci a mydláøi na Kašperských Horách byli jeho milostivá vrchnost, kterou, jak tenkrát øíkali, sám pánbùh mu ustanovil. Já chválabohu už , nejsem poddaným, a jmenujte mi toho horského pána, který se mi vyrovná! Snad ten, který tam má pravováreèný dùm a chodí dohazovat židovi? Na mou duši, mùj pacholek je vìtším pánem! Slouží aspoò mnì, a nikoli židovi - - Nebo ten, který chodí ke mnì a prosí, abych jim dal povoz, že nevìdí s døívím kudy kam?... A k tomu jsou všickni, celá ta panská obec, pod sekvestrem, a já pod sekvestrem nejsem a dìlám si, co chci... A že jezdím do kostela? Tu je toho! Jezdím, protože jsou teï cesty, a døíve se nejezdilo, protože jich nebylo...” „Nu, cožpak mi je do toho! Dìlej si, co chceš, já ti nemám co porouèet, a taky bych byl slova neøekl, kdybys nebyl házel tak rouhavými slovy! Myslil jsem si, že pochodíš lépe, pokárám-li tì já, než kdyby tì potrestal Bùh...” „Tak, tak!” pøisvìdèil Polauf. „Veselým a je èlovìk, a si také nìco popøeje za svoje lopocení, jen a nikdo nepokouší Boha a nevyzývá osud! To mi vchází do krve...” Hodovali, pili. Velká jizba naplnila se hustým kouøem, který èpavì oèi dráždil; než ti byli zvyklí! Slova sem, slova tam, hluèná, bujná slova. Vedlo se jim výbornì. Døeli se sice do krve, tìžká, úmorná byla práce; v zimì

mrzli, rvali se s dìsnými vánicemi, které èím více poøídly lesy, tím hrùznìji zuøily na vysokých, odevšad otevøených planinách; pražili se v letì na vedru sluneèním; hnaly se pøes hlavy jejich hrozné bouøky šumavské, øádil blesk, rachotil hrom, lily se s nebe nekoneèné proudy, jež mìnily jedva upravené silnièky a cesty v bezedné èerné bahno, potmìšilé jako ty vùkolní moèály, ve kterých hnijí a tlejí celá pokolení zhynulých stromù; krkolomné cesty dolù k vodì, kde vázaly se prámy, plavila se polena, co chvíle vymlela voda, takže sjíždìly povozy po holém kamení; padající vody slévaly se v mocné bystøiny, jež splachovaly prs se strání, ba nejen prs, ale i haldy kamení, velké balvany, vyvracely z koøene stromy a vše navážely na cesty, takže práce nebylo konce, než se tyto zase ponìkud upravily. A pøece se jim vedlo výbornì a nereptali: penìz se vydìlalo tolik, že ubožákùm se zdálo, jako by bohatství celé zemì se k nim hrnulo. To byly pak veselé nedìle, svátky a poutì! Mohlo se vyhazovat plnýma rukama a také se vyhazovalo! Muzikanti, šenkýøi, obchodníci všeho druhu, všecko to žilo s sebou, všecko to vydìlávalo, tylo a se radovalo. A ta paráda u ženských, kdo by byl øekl! Nevídané látky našly sem cestu, skvost všeho druhu, pravý i falešný - bylo to jedno, pro tyto zákazníky a zákaznice byl každý šperk pravý, aspoò každý za pravý zaplatili. A páni páteøi dostávali štoly, o jakýchž se jim pøedtím ani nezdálo, zvláštì za køtiny a oddavky; a obojích byla síla nebývalá. Køtin zvláštì bylo mnoho, tøeba oddavky nepøedcházely. Mìli se rádi, vzali se potom, a když drahý milý nechtìl, nevzali se, to jest on si ji nevzal, protože mìl penìz dost, aby zaplatil. Pøišel potom tøeba jiný a vzal si to dìvèe proto, že mìlo peníze, a on na minulost té holèice pohlížel s okem filosofa, který øíká, že osudem kvìtu jest opadnouti a pøinésti plod.

A tento nevídaný, neslýchaný blahobyt, tento život plný práce, ale také plný rozkoše, pøinesl jim drobný brouèek, pravý zlatohlávek, požehnané zvíøátko, které podvrátilo starou Šumavu a jemuž uèenci dali jméno kùrovec! Za takového stavu vìcí nebylo divu, že spoleènost u Polaufa nemìla se k odchodu, aè dlouhá øada povozù už pøes dvì hodiny èekala venku na silnici. Tu a tam nìkterý vybìhl, hodil udøeným volùm kousek sena a zmizel zase dovnitø hospody, zùstavuje ubohá hovada žhavému slunci a vztekle dorážejícím støeèkùm. Starý Sept nìkolikráte napomenul k odchodu, nebylo však, kdo by byl poslechl. Byly ètyøi hodiny s poledne. Nalevo se koupal blízký Antigl v moøi svìtla; vzduch byl tak jasný, že bylo lze rozeznati jednotlivé smrky pokrývající stránì jeho, ba i šedým mechem porostlé vìtve; obrysy rulových balvanù na skráni mocné hory leskly se jako pozlacené. Nebe bylo èisté, modré jako málokdy; tu a tam vyplul na západì lehounký mráèek, bìlavý, zlatem vroubený, a jak plul po nebi, chvilkami zakrývaje slunce, uhánìly pod ním tìkavé stíny pøes svahy hor i pøes zelené údolí, v nìmž hrèel Hamerský potok a jeèely dvì nebo tøi pily. Napravo otvírala se širá pláò, prostoupená nízkými høbety, výbìžky vyšších hor, porostlými tu hustým, tam øídkým mlázím smrkovým. Vpøed silnièky táhly se nekoneèné vysoké hvozdy haidelského a dále vlevo, pod Saumersteinem, hochreitského revíru. Starý Sept vyšel; pøehlédnuv pak jasným svým okem celý ten kraj, obešel dvakrát øadu povozù, podal volùm vody, nejen svým, ale všem, co jich tu bylo, pøi èemž mu pouze jeden mladík pomáhal, a vrátil se zase do hospody. Podhamerský mìl posud sólo. „Já, Podhamerský sedlák,” køièel, „já jsem pán! Tøi dcery mám...” „Dejte mi jednu!” ozval se jakýs veselý hoch.

Podhamerský si ho pøemìøil od paty k hlavì. „Klouèku,” pravil pak hrdì, „buï to míníš doopravdy, pak jsi se okradl, nebo zde není místo, kde se mᚠucházet, anebo žertuješ, a tu ti povídám, že jsi si vybral trochu vysoký terè pro své vtipy. Já nejsem ten, jenž ti to strpí, to si pamatuj!” „Nu, takový pán ještì nejste, aby se èlovìk pøed vámi nesmìl zasmát,” prohodil mladík. „Mluv hezky zticha, klouèku,” odvìtil Podhamerský, „já ti hnedle vyložím, jaký jsem já pán. Podhamerský jsem a tøi dcery mám. Ale moje dcery mají vùli; kdo se jim zalíbí, toho sobì mohou vzít, a je to kdokoli, protože já toho dbát nemusím, koho si vyberou a má-li ten nìco nebo nemá-li nièeho. Nemá, tož já dám vìna tolik, aby jim nebylo zle, rozumíš? To mohu uèinit já, a jiný toho nemùže uèinit. Kdo se mým dcerám líbí, a pøedstoupí a øekne: Já chci Nanku, já chci Rezlu, já chci Pavlinu! - a já øeknu: Spánembohem, když tì má ráda, je tvou! Øeknu to tím spíše, ježto vím, že moje dcery nehodného nebudou chtít, ku pøíkladu takového prostoøekého flámu jako tebe...” „Lidièky, je svrchovaný èas,” ozval se starý Sepp, „dolù k øece pøes Svojšín jsou dvì hodiny cesty - budeme potøebovat ètyøi, s kládami se tak rychle nejezdí. Nadejde noc; než se náklad složí, ubìhne taky hezky èasu a pak bude tøeba ještì s dobytkem se vrátit aspoò kus cesty, abychom zítra ráno byli zase na místì. Cesta je špatná, rozjezdìná, vymletá... dobytek se udøe, a tahle mládež taky popíjí víc, než je dobøe. Pod Hochreitem už mnohý støízlivý srazil vaz.” Vybrali se pomalu. Køik a lání venku; zapraskaly bièe, zasténaly tìžké klády, zavrzla kolesa a celá karavana se hnula, v dlouhé øadì, snad dvacet povozù za sebou; vpravo èerné moèály Traxlerský, Kikercký, Haidelský, rovné, kleèí porost-

lé, plné temných brunatných vod, tvrdou travou lemovaných, planina ve výši pøes tisíc jedno sto metrù nad hladinou moøskou se rozkládající; mezi tìmito moèály a za nimi nekoneèný les, ponejvíce mladý, samé kuželovité smrèky, jichž spodní vìtve dotýkají se zemì. Vlevo je terén ménì rovný, samé vlnité kopce, pomìrnì nízké, vzhledem k vysoké poloze planiny, lesem porostlé, té doby smutné, až srdce se svíralo, ježto kam oko sahalo, všude zeleò pøerušována byla rezovatì èervenými skvrnami, známkami kùrovcem napadených, nemocných, chøadnoucích stromù. Rovná cesta trvala až za Haidl, kde odboèuje nalevo k Svojšínu (Zwoischen); tam zapoèínal svah, klikatý, bez konce se zatáèející, skoro šest set metrù dolù k øece. Tichý, nìmý veèer; krajina bez obydlí, liduprázdná. Stíny nízkých hor nalevo, kde slunce zapadá, zahalily karavanu v klín svùj. Podle cesty byl les nízký, velké stromy už dávno vysekané, ale dál nalevo nekoneèný prales, místy až dosud zachovalý v hlubokých chránìných úvalech, houština, jíž nikdo nepronikne, èerná, vìènì mokrá pùda, pokrytá vìkovitou trouchelí, vodou nabobtnaným mechem, na nìjž od let tisíci nepadl jediný paprsek sluneèný; prales zcela jiného tvaru než v Podroklaní nebo dokonce na Boubínì, kde slunce pøece nalézá pøístupu. Zde, v tìchto úžlabinách poboèných tokù Otavy, kde panuje vìèné šero, nerostou stromy do šíøky - je to samá klest, ovšem ohromnì vysoká, ale sotva širší lidského tìla. Zato jsou houštiny úplnì neprostupné a bortící se, hnijící pahejly a mrtvoly udušených, nedostatkem vzduchu v pravém toho slova smyslu zalklých smrèí a jich stejnému osudu podléhajícího dorostu tvoøí skuteèné záseky, jež noha lidská marnì by usilovala pøekroèiti. Do tìch konèin ovšem nezabøedla naše karavana; do onìch zátiší pøírody nedolétal køik ani klení; ony hluboké rokle neza-

slechly zvonce ubohých utrmácených volouškù, kteøí krok za krokem, pozornì, poslušnì brali se cestou svou, aè tìžké jho tížilo hlavy a nedovolovalo jim odhánìti mraky dotìrných much, jež pokrývaly zpocená tìla i slzící pod dlouhými øasami oèi. Ale jak tam bylo, toho lze bylo se domyslit i po této cestì. „Kdybychom byli mohli pøes Schrollenhaid a podle pucherských strání,” pravil Sepp, „byli bychom uøízli notný kus cesty. Jsem žádostiv, zda horští páni tamtudy upraví cestu. Vedla by skrze jejich nejpìknìjší lesy, které teï rostou a hnijí, jak pánbùh chce...” „Nu, když oni ne,” vece Podhamerský, „tož já se o to pokusím.Uvidíte, že to provedu. Mám kus lesa pod Windischberkem, do nìhož jsem ještì nevkroèil. Co bych tam byl dìlal? Chválabohu nejsem naò odkázán - ale co dokážou Horští, toho dokážu taky.” Sepp potøásl hlavou. „Toho nedokážeš,” pravil, „to stojí tisíce, mnoho tisíc. Pochybuji, že to dokážou Horští, a ti mají pøec vydatnìjších prostøedkù než ty. Deset tisíc jiter lesa - to je slovo!...” „Nu, zato je jich víc a hádají se mezi sebou a jejich foøti se hádají mezi sebou a s nimi, s tou milostivou vrchností ševcovsko-krejèovskou... Ou! hat ou! èehy, hý, hý... zatrolený chlape...” Podhamerský bìžel ke hlavám svého spøežení. Nebyla to malá námaha, dostat se za tehdejšího stavu cest s nákladem dlouhých, mohutných klád až dolù k vodì; co tu bylo držení, zatahování, podkládání pod kola, pozornosti a dovednosti, a pøece se stala nehoda: pøetrhl se øetìz, zlomila se náprava, sjela zadní kola, a celá dlouhá øada povozù nemohla dále. To bylo ještì k snesení. Ale nìkdy se také pøihodilo, že klády i s pøedkem nebo zadkem vozu se zøítily dolù, strhnuvše s se-

bou ubohá hovada, drtíce je, pøerážejíce jim nohy. Proto starý Sepp mìl pravdu, když napomínal své soudruhy: „Lidièky, jen jasnou hlavu!... Ta mládež teï není, jako bývala; zpije se a potom tratí rozum... ten plecháè pøes žízeò pak pøijde draze, ani o té zodpovìdnosti nemluvím, o svìdomí...” Sepp byl vùbec vzdor svému stáøí nejdovednìjší vozka, vždy peèlivý, vždy pozorný; všichni mìli neobmezenou dùvìru v jeho zkušenost; podobalo se, jako by jeho pøítomnost o sobì vystaèovala na odvrácení všelikého neštìstí. A se pøihodilo cokoli, Sepp vìdìl radu, a dobrá jeho mysl nikdy nikomu pomoci neodepøela. Znali ho v celých širých hvozdech a o síle jeho vypravovaly se vìci pøímo bájeèné. Míval za døívìjších dob koníka, starého rozumného bìlouše. Ten, když s nákladem svým uvázl v snìhu nebo v bezedném moèále lesních cest, míval ve zvyku, ohlédnouti se tázavì po svém pánu, jako by øíci chtìl: Nejde to. Co poèít? Musíš mi pomoci. - A pán, porozumìv nìmé tváøi, dìl tenkým svým hláskem: „Kamaráde, už vidím, nezmùžeš to, viï?… Nu, poèkej.” - I vypøáhnul konì, zapøáhl se sám do vozu nebo do saní a vytáhl sebet잚í náklad. – Kdysi útoèil naò rozlícený býk. Sepp popadl laku a pøerazil zvíøeti køíž jednou ranou.- Nikdy Sepp nezneužil bájeèné síly své; když však bujná chasa vyboèila v jeho pøítomnosti z mezí dovolené zábavy a utkávala se ve rvanice, tu dovedl znamenitì zjednat pokoj: vzal výtržníky po dvou za ramena a srazil je k sobì, že všecky kosti se jim otøásly, naèež mrštil jedním vpravo, druhým vlevo; mìli toho dost. K takovým krajnostem ostatnì zøídka kdy docházelo, obyèejnì postaèilo pouhé napomenutí. Jak už víme, v dobì, kdy zapoèíná nᚠdìj, byl Sepp už výminkáøem a na statku vládl jeho syn. Statek ten byl osamocený, dosti velký dvùr prostøed Rankelské planiny, mezi In-

nergefildem a starou skelnou hutí Goldbrunnskou. Není snad dìsnìjší krajiny na celé Šumavì nad tuto Rankelskou planinu. Neroste na ní žádné obilí, i brambory se málokdy urodí; vysoká poloha, as tisíc jedno sto metrù nad moøem, podmiòuje pozdní a ranní mrazy, které všecko nièí; èásteènì je porostlá bídným, zakrsalým lesem, zèásti pak pokrývají její povrch známé strašné moèály; jen tu a tam vybují z pùdy hustá, vysoká tráva a luèní hospodáøství dovoluje dosti znaèný chov dobytka. Po dobu dlouhé zimy burácejí tu strašné vichøice; nasypou se snìhu nevídané spousty, které pak tajíce mìní celý kraj v jediný neprùchodný moèál, z nìhož vody tìžko stékají. Páry a mlhy, vycházející z moèálù, mìní svìtlo denní v dlouhotrvající šero, jež žádný paprsek sluneèní nepronikne. Jednotvárnì bez jediného krásného, utìšeného bodu, na nìmž by oko odpoèinulo, rozkládá se smutná tato rovina, v níž støídá se temná zeleò smrkových lesù s èernou pùdou rašelin, s drahami šedým mechem porostlými. Zde se narodil Sepp, zde vyrostl, odlouèen od ostatního svìta, zde pracoval rok za rokem a zde koneènì oèekával na výminku poslední svùj den. Myslil si, odevzdávaje synovi statek, že si odpoèine; ale nedalo mu; plahoèil se jako døív, vozil klády v zimì v létì, døevaøil v panských lesích a tvrdil, že by umøel, kdyby v práci mìl ustati. „Bùh èlovìka nestvoøil, aby lenošil,” øíkával, „dokud mùže èlovìk pohnouti údem, nemá zaháleti. Jeden a dìlá døíví, druhý a sedí a dere peøí, každý dle sil svých.” Výminek svùj dìlil starý Sepp s dvacetiletým vnukem svým Václavem, synem zbylým po nebožce své dceøi.Ten hoch mu byl na svìtì nejmilejším, na všech jeho cestách ho doprovázel a sousta chleba starý Sepp nepojedl, aby ho s ním nerozdìlil; i onoho dne ho mìl pøi sobì. Ten hoch mìl za sebou

smutné dìtství, možná, že právì proto starý dìdoušek ho tak miloval. Matka jeho, dcera Seppova, se provdala za jakéhos karkáøe, svìtáka ze Stachù, který po nìkolika letech potulného života ji opustil kdesi daleko v Nìmcích a utekl do Ameriky. Ubohá žena upadla v cizinì do nevýslovné bídy, k níž pøidružila se choroba; zemøela v kterés nemocnici, Sepp si jméno toho mìsta nikdy nemohl pamatovati, a opuštìného chlapce mu pak pøivezli ve stavu pøímo hrùzném; co to stálo práce, než ho oèistili, než pøemohli jeho divokou plachost! Sepp mìl tu svou zemøelou dceru nade všecky druhé dìti rád, a dlouho se rozmýšlel, než svolil, aby se za nehodného muže provdala, o kterém tušil, že ji uèiní nešastnou; ale Cecilka byla jako zmámená, pøísahala, že bez toho èlovìka nemùže žíti, a tož tedy otec povolil. Hošík vyrùstal jako zdravý buk a starý mìl radost, když lidé tvrdili, ten že bude po nìm, právì takový silák, jiný chlapík než jeho syn, který v nièem nad jiné smrtelníky nevynikal, nemaje ani pùli otcovy síly. Když starý pøed nìkolika lety šel do výminku, zabezpeèil hochovi nìkolik set zlatých, které se vložily do knih na synùv statek. Když Václav dorostl, døevaøil v lese a za onìch požehnaných dob brouèkových vydìlával penìz dost jako všichni jeho krajané. Dìd se tìšil, že budoucnost vnukova se zabezpeèí, a z vlastního výdìlku ještì pøidával k úsporám jeho. „Bude mít pár set,” øíkával; ,,snad mi dá pánbùh, že ho nìkam do obstojného bydla pøižením, jen až se mi vrátí z vojanèiny; té ovšem neujde. To ještì na mne èeká! Bože ty mùj, budou to krušné èasy pro mne starého... poøád se mi zdá, že bez toho chlapce nebudu moci žíti.” Kdo Václava vidìl, ovšem se nedivil, že ho onoho jara odvedli na vojnu. Byl sice trochu menší než jeho dìd, ale silný, urostlý, že mu daleko široko rovného nebylo. I co do tváøe to

byl krásný hoch, rusý, jasné pleti, trochu sluncem opálené; malé knírky mu slušely výbornì a modré oèi mìly výraz nìžný, dobrácký jako oèi dìdovy. Pøitom byl dobøe zvedený, vážný, docela jiný než ostatní mladá chasa rodných jeho hvozdù; kamarádi se mu smáli, økouce, že se pitomì a hloupì svìtem potácí, že ani neví, jak všecky holky jsou po nìm zbláznìny. „Poèkej, hochu, poèkej jen ještì,” napomínal ho dìd, „nezaèínej si nic s dìvèetem. Pùjdeš na vojnu s tìžkým srdcem, zanecháš-li doma milou; budeš poøád vzpomínat a budeš nešastným. A potom, víš, ty holky jsou divné: tøi roky èekat pøi tom pokušení zde, je to zlá vìc, èlovìk toho nemùže ani žádat...” „Máte pravdu, dìdoušku,” odpovídal mladík, „tak je to, slyším to poøád, však já se nezblázním.” Dìd vìøil a nevìøil. Vìøil, protože vìdìl, že Václav je hodný a moudrý hoch, a zase nevìøil, ponìvadž sobì netajil, jak veliké je pokušení, které na všech stranách èíhalo. Navlékal to tedy po svém zpùsobu, bez køiku, bez výkladù, po dobrém, tak, aby mladík od nìho se nemohl takøka ani na krok vzdálit; poøád ho mìl pøi sobì, pøi práci, pøi vycházkách, pøi odpoèinku, a hlídal ho jako oko v hlavì. Pro nìho se pohádal jednou s nevìstou, jednou jedinkrát, a tehdá prosadil vùli svou. Nevìsta si totiž vzala do domu dìveèku, mladou, hezkou holku. Starý poøád bruèel. Co s tou dìvkou? Co s ní? Proè si nevezme starou? Vystaèila by taky na tu práci... Takové žáby beztoho do práce nejsou, myslí na jiné vìci... A ten chlapec v domì.” Když bruèení nepomáhalo, obrátil se pøímo na hospodyni. „Dej mi tu žábu z domu,” pravil, „jsme tu na samotì a ten hoch se mi do ní spálí, bude-li mu poøád na oèích...”

„Ale tatínku... vždy bez dìveèky neobstojím. Jsou malé dìti a stáje plné dobytka...” „Vyhledej si òákou starou; bìží mi o chlapce.” „Vy poøád jen myslíte na toho chlapce, jako by jiných na svìtì nebylo. Mohl byste si dát pokoj; cožpak myslíte, že ho uhájíte?” „Uhájím neuhájím, aspoò si nebudu moci nièeho vyèítati mou vinou to nebude, stane-li se nìco...” „A co by se stalo? To se stane jinde taky, to se stává všude...” „Dej mi tu holku z domu! Nemám klidné chvíle, dokud se mi tu mžiká pøed oèima...” „Vy jste starý blázen. Jakpak ji mám poslat pryè, když jsem ji najala na rok?” „Už jsem se pøeptal. U Voldøichù ji vezmou do služby, i na Haidlu; svou dìvku vyhnali, protože kradla. Dám jí dvacet zlatých na odškodnìnou…” Nevìsta se zlobila. „Dvacet zlatých! Pro Boží umuèení! Dvacet zlatých! Pro nic a za nic dvacet zlatých, kvùli takovému bláznovskému vrtochu! Jako by to bylo co platno! Bude-li ji chtít, pobìhne za ní do Haidlu k Voldøichùm… Vy mu nezabráníte, to by bylo po prvé, co svìt stojí...” „Nu, když nechceš, nemohu ti poruèit. Jsi hospodyní, vládneš. Ale poslyš: buï ta holka, nebo já! Pùjdu do Goldbrunnu s chlapcem, budeme žít v nájmu a pracovat. Výminek mi tam dopravíte.” Hospodynì se ulekla. Starý mìl ještì dva tisíce zlatých uhospodaøených; ty byly ty tam, jestli se od nich odstìhoval, ty dostal celé „ten chlapec”, to vìdìla dobøe. Za tøi dni se dìvèe stìhovalo; dostalo dvacet zlatých, vpravdì královské odškodnìní. Myslila, že má nebe, když

ty peníze shrábla a do uzlíku zavázala, a staroch také myslil, že je v nebi, vida naposled pìkná bílá lýtka se zablesknout po šedých placatých kamenech rodného náspu. Oddechl si zhluboka a v rankelském statku zapanoval nièím nerušený døívìjší mír. Pokušení a høíšná pastva oèí se porouèely. Nevìsta ovšem, jsouc sama s mužem svým, trpce si postìžovala; tìch dvacet zlatých jí bylo nehoráznì líto. „Prosím tì, nech ho,” pravil muž; „staøí lidé jsou divní. Tìch dvacet zlatých snáze oželíme než tisícovky a snad ještì více, co jednou nám pøipadne.” Jest na èase, abychom se z odboèek svých vrátili ke své karavanì. Povozy sjíždìly po strmém svahu ze Svojšína k øece; cesta vedla nyní støedem polí a luèních svahù. Slunce schovalo se za høbety skalnatých hor na levé stranì cesty a pøed oèima vozkù vystupovaly vrchy na levém bøehu Otavy, vrchy strmé, øídkým lesem porostlé, plné pøíkrých, skalnatých strání, jež se táhnou jako zkamenìlé vlny pøes Waidy, Stimling, Wunderbach až k Dobré Vodì a jimž vládne povìstný Kiesleiten, na jehož úpatí žil za šedých vìkù svatý Vintíø, poustevník z Nìmec, který svého èasu provedl tìmito pustinami vojska svých krajanù do Èech. Dole, vpravo od cesty, šumìl ve vìèném stínu potok. Starý Sepp rozmlouval se svými strakatými voly. „Nu, dodržte, chudáci, dodržte ještì málo, hned tam budem. Odpoèinete si, nasytíte se... zasloužili jste si toho, ba, zasloužili. Co je platno? Èlovìk nesmí zahálet a dobytek taky ne; tak tomu chce Pánbùh...” Zvonce znìly, døeva sténala, øetìzy øinèely. „Hou! hot! hot! Èehý!” Hlomoz, klení, nadávky, práskání bièem.

Rozestupovala se úžlabina, kterou sjíždìli. V šeru veèera blýskaly se pøed vozy bystøe tekoucí vody. Nìkolik døevìných stavení se objevilo; z komína se kouøilo; na zeleném pažitu podle vody bìlalo se stádo husí. Ohromné spousty klád kupily se podle vody i podle cesty. Vody šumìly, pily jeèely jednotvárnì, bez pøestání. Objevili se jacís lidé, køièeli na pøíchozí zdaleka, ale hukot vod, hrèení povozù a sykot pil pøehlušovaly hlahol lidský. Dojeli. Nastala nová, tuhá práce: bylo tøeba klády bez odkladu složiti, aby ráno nebyli zdržováni. Pila tato a vedle ní hospoda byly novì vystavìny; bylo jich zapotøebí od doby, kdy tolik døíví se vyváželo z lesù; také se obìma daøilo výteènì, hospodì snad ještì lépe. Byla už èirá tma, když s prací tou byli hotovi. Ustanovili se na tom, že zde zùstanou pøes noc; byli udøeni dost a dobytek utrmácen až k smrti. Voli, jak se nažrali, lehli, nìkteøí nechtìli ani žrát. Starý Sepp se chtìl vrátit s dvìma prázdnými povozy do Svojšína, aby na zítøek byl vèas zase na místì práce; taky mu bìželo o Václava, jehož nerad vidìl v té spoleènosti; zdálo se mu, že øeèi surové chasy kazí „chlapce”, zželelo se mu však ubohých zvíøat, zvláštì jednoho, jež tìžké jho tlaèilo. „Lehneme si hned, jen nìco málo poveèeøíme a vypijeme sklenici piva,” pravil ku svému vnukovi, „zítra si pøivstaneme. Pùjdeme dolù do pily spat, aby nás ta chasa nerušila, která bezpochyby zase bude bouøit a hýøit; potom to druhého dne nestojí za nic.” Václav pøisvìdèil. Starý si povzdechl. „Ti lidé se mi vùbec nelíbí,” pokraèoval; „žijí ze dne na den, protože výdìlek je dobrý... prozatím! Jak bude dál, až voda to døíví všecko odnese, o to se hroznì málo starají. Navykají

si potøeby, které døíve nemìli, neznali, - ale pøijde doba, kdy tìžko jim bude odvykat, až výdìlek pomine. Zvláštì tenhle Podhamerský se mi nelíbí - neslýchaný furiant, který myslí, že není nad nìho na celém božím svìtì. Však uvidíš, jak se pøepoèetl; byli tu u nás už všelijací velikáni, kteøí padli a vícekrát nevstali. Nedávej se mámit jeho øeèmi, hochu.” Vešli do hospody, kde skoro všickni jich soudruzi už sedìli; pivo už teklo a Podhamerský vedl zase svou a dokazoval nicotu „horských pánù”. Vtom se otevøely dvéøe a vešla jakás dívèina. Stanula na prahu, hledala nìkoho z té spoleènosti, což nebylo tak jednoduché vzhledem k hustému kouøi, který naplòoval veškerou místnost, a k matnému svìtlu jediné lojové svíèky. Všickni pøítomní upøeli na ni zraky své. Bylo to krásnì urostlé dítko asi osmnáctileté ve všedním ženském kroji; malé, bílé nožky trèely naboso v trepkách; èerný šáteèek spadl napolo s hlavy a dával vidìt hustý kaštanový vlas, jehožto kuèery trochu rozcuchané patrnì nerady se poddávaly høebenu; líce jenjen se rdìly rychlou chùzí; v pootevøených ústech leskly se bílé zoubky; plné, trochu vyšpoulené rty a silný krátký nos dodávaly oblièeji ponìkud smyslný výraz. „Hleïte, Rezla!... Aj...” „Podhamerský, vaše Rezla je tu...” „Dobrý veèer, holka…” Podhamerský už vidìl svou dceru; vstal za stolem, prodral se skrze sedící v cestì a pøistoupil k ní. „Co chceš?” „Maminka mne poslala za vámi; byla jsem v lese, pak u Polaufù, a když jsem vás tam už nenašla, pøišla jsem za vámi sem. Byl u nás schätzenwaldský pán*; chce tøi potahy, musí se dopravit nevím kolik set sáhù polen k prùplavu, nemùže to

èekat, zítra prý se musí poèít, protože mají smlouvu v pøíèinì èasu dodání s klášterskou paní...” Podhamerský se poškrábal za uchem. „Tøi potahy... safra, safra...” Dívka pøitlumila hlas. „Schätzenwaldský pán byl tuze nerad, že vás nezastihl, byl by s vámi rád promluvil - budou prý platit dobøe. Maminka myslí, že by snad bylo záhodno, abyste tam došel...” „Nevídáno,” zaskuhral sedlák, „takový pán jako schätzenwaldský je našinec taky. Až budu nìco na nìm chtít, dojdu si k nìmu; tentokráte on potøebuje mne, tož a pøijde on ke mnì. - Ale køíž je to: èlovìk nepostaèí. Tady mám tøi potahy, Vincek je s dvìma v hrabìcím na Kvildì, jeden musí zùstat doma, zbývaly by dva... Nu, v nejhorším pøípadì... v lese se pase taky pár tøíletých... šlo by se pro nì... ale odkud lidi vzít? Nevím už na mou duši nikoho... Kdyby tak èlovìk mìl šest synù jako tenhle Hisal-Hanes schlösselwaldský, to by pršely peníze... ale jediného syna a ostatek samé holky, to je hotová smola... safra...” Dívka se usmála. „Nu, jen se nesmìj,” bruèel Podhamerský, „co s dìvèaty? Dorostou, zakoukají se do nìjakého chlapa, a tumáš! ty tam jsou, a ještì vybavit je musíš. U mne dokonce už. Jsem Podhamerský, a musím dát dvojnásobné vìno, aby se neøeklo, že Podhamerský je nuzák nebo škudla... Jsi umdlena, co?” „Trochu...” „Chceš tu pøenocovat? Øekni dole pilaøovi, že tì posílám...” „Och, nebudu tu, pùjdu domù, jen si trochu odpoèinu.” „Jak chceš.” Podhamerský si šel sednout na své místo, neuznávaje prozatím zapotøebí sdìliti se s dívkou o svém úmyslu. Takovou

vìc bylo tøeba dobøe si rozmyslit, pìknì pomalu, a to bylo možné jen pøi pivì. Dívka zatím zasedla k dolejšímu konci stolu, nedaleko dveøí, naproti starému Seppovi a Václavu; neostýchala se pranic, zasmála se na svùj mladý protìjšek, který se tu a tam stydlivì a plaše, jen tak po oèku, na ni podíval. „Já tì znám,” pravila, „tys Rankelských Václav; potkala jsem tì onehdy, jak jsi jel z lesa, ani snad nevíš.” Mladík pøisvìdèil velice nejistì. „Možná,” pravil, „já už se nepamatuji, kdy to bylo.” Zpùsob a dobrý mrav by byl vyžadoval, aby dívce dal pøipít; mìl to uèinit hned, jak si k jeho stolu sedla; neudìlal toho, snad že už mìl jen malý zbytek piva v sklenici. Pøišli druzí, kdekdo, a podávali dívce sklenici. Upejpala se, usmívala se, ale pila jen což. „Abychom šli, dìdeèku,” pobízel Václav, který se rdìl jako panna pod dojmem dívèiných pohledù, jež naò padaly jako støely. Ostatní ctili dívku pádnými, dosti neomalenými a vykasalými vtipy; bylo to divoké, ale èest to byla pøece, a Podhamerský se blahosklonnì usmíval tomuto holdu. „Pùjdeš sama, Rezlo?” tázal se kterýs chlapík, mladý, silný, v usmolené košili, v dìravých, rozedøených spodkách, visících na jedné kšandì, a jehož nohy trèely v hrubých nejšlích. „V Schelmergasse straší, chodí tam bezhlavý...” Schelmergasse se jmenuje poslední kus cesty z Rejštejna do Bubeníèkovy pily podle Otavy vedoucí. Vpravo šumí øeka pøes mocné balvany bìlavé, omyté, okrouhlé tisíciletým úèinkem padajících vod, vlevo vystupují pøíkré šedé stránì, stìny starým hradbám podobné, jichžto vrchní okraje, cimbuøí podobné, jsou porostlé mladým jeøabím a všelikým houštím. Stékající vody místy vryly hluboké rýhy do svahù, vyrvaly i s

koøeny stromy, které tlíce a schnouce na slunci, bílé své vìtve pøíšernì do výše pnou. Jest to divé místo, zejména v nocích mìsíèných, kde støídající se svìtla a stíny mámí oko a vytvoøují záhadné pøeludy. Rezla se patrnì nebála. „Když ty tu zbudeš pøi svém pivì a pøi svých volech,” odsekla, „nebude tam strašit aniž tam bude chodit bezhlavý.” Mìla smíšky na své stranì; celá hospoda se øehtala hluènì. „Dìdoušku, pojïte - já dopil,” opakoval Václav. Starý vstal, obrátil se pomalu od stolu. Václav hledal v kapse peníze, pøi èemž mu upadl krejcar na zem; sehnul se, aby ho našel. Dívka mu pomáhala, hlavy jejich se setkaly. „Pojï se mnou,” zašeptala, „doprovoï mne.” Ulekl se, nedal ani odpovìdi. Vzpøímil se a jedním skokem byl u dveøí za dìdem, zùstaviv spadlý peníz svému osudu. Podhamerského dcera si zase sedla na své místo; pøes pìkné její líèko pøeletìl mrak. „Ty, ten se tì bojí,” prohodil kdosi, „všimla jsi se, jak pøed tebou uprchl?” Vyhrnula vzdorovitì, pohrdavì rty, pak snìdla slaný rohlík, tuhý jako staré vorové lano. I Rezla octla se venku; bylo jí volno v tom svìžím vzduchu noèním; pøivykla sic ledaèemus, ale ovzduší v této hospodì bylo vpravdì nesnesitelné, zejména za panujícího vedra. V dým tabákový mísil se ostrý zápach rozlitého na plotnì omastku; smažili tam totiž ryby pro Podhamerského, který si pøi výpravách pøál všecko možné, co žaludku lahodilo.

„Vyøiï mámì, že zítra pøijdu.” S tìmi slovy rozlouèil se s ní otec, ponechávaje jí úplnì na vùli, aby zùstala nebo šla, šla sama, opuštìnou, pøíšernou cestou, pùl tøetí hodiny dalekou, lesem a úskalím. Bylo deset hodin. Mìsíc vyšel za Ziegenruckem, polévaje støíbrným svìtlem kostrbaté, rozervané temeno Maiersteinu, jehožto stíny padaly na spící mìsteèko Rejštejn, ležící v hlubokém údolí, zevšad vysokými horami sevøeném. Dívka se vydala bez rozpakù na cestu, vedoucí na pravém bøehu øeky nahoru proti vodì. Lehounký odìv šustil v noèním vìtøíku, který jí pøinášel milý chlad od šumících vod. Šla v hlubokém stínu vlevo se vypínajících stìn a svahù; pod ní vpravo huèela øeka, èerná jako toky podsvìtí, míhaly se však na ní bílé pìny, lesklé bubliny a dlouhé pruhy, které se svítily jako støíbrné; kde narážely o kamení, kde padaly vody pøes prahy, tvoøíce slapy a peøeje, tam záøil proud ve svìtle mìsíèním jako tekuté støíbro, jako rozpuštìný fosfor. Skály a stromy na protìjším bøehu skvìly se v témž støíbrném lesku, na ostrých hrotech temen jako by vyskakovaly, plápolaly drobné ohnì. Rezla si té krásy mìsíèní noci ovšem málo všímala; ona sebou netrhla, když zahoukl v skaliskách vysoko nad ní honící výr, jehož pøíšerný hlas ozvìna desateronásob vracela; ona znala ten hlas a nedìsila se ho. V její mladé hlavì rodily a pøehánìly se jiné myšlenky. Rezla byla rozhodnì praktické stvoøení; krev její byla prudká, srdce teplé, ale hlava chladná, vypoèítavá vzdor jejímu mládí. Matèina chladnost a nevšímavost slila se v ní s otcovou hrdostí; byla Podhamerského dcerou, co by jí na svìtì nebylo dovoleno? Matka její žila s otcem ètvrt století; byla mu ve všem po vùli, neodmlouvala, nechtìla vládnouti, zato jí lahodilo dobré bydlo. O dvì léta starší její sestra, celou letorou

i povahou otci podobna, byla nevìstou, vyvolivši si úplnì podle srdce svého nemajetného chalupníka z Kaltenbrunnu, lesní dìdiny, patøící obcí do Rehberka. Rezla se vysmívala sestøe a ta øíkávala: „Jen se smìj, budu aspoò paní a on bude poslouchat a dìlat, co já budu chtít; nechtìla bych žít, kdybych mìla být otrokyní jako naše maminka, tøeba byl muž mùj knížetem pánem.” „A já že bych chtìla být otrokyní?” øíkávala na to Rezla a rty její se vyhrnuly. „Chci být paní právì jako ty, ale paní, která nevládne nad nuzným chalupníkem nebo drvoštìpem, z kterého bych neudìlala boháèe, i kdyby otec vìno zdvojnásobil… Chci být paní v dobrém bohatém bydle, a abys vìdìla, milovat budu, koho budu chtít...” Byla to jakás divná filosofie, již starší sestra, která svého nápadníka mìla upøímnì ráda a krom nìho nikoho, dobøe nechápala. Rok pøed zapoèetím našeho dìje seznámila se Rezla osobnì o svatoštìpánské pouti v Kvildì s jistým Øehoøem Schmidtem, mužem v tìch krajích pro své velké bohatství na slovo vzatým, o nìmž už dávno slýchala; povídalo se, že je ještì jinší chlapík než její otec; že sice nemá polí, zato však velkou pilu a rozsáhlý obchod v škatulkách, zátkách, øešetech a jiných výrobcích døevìného domácího prùmyslu bodrých našich horalù. Øehoø Schmidt, obecnì známý pode jménem Brettschneider Hannesen-Greger, byl vetchý, trochu nahrbený staroch, èítající vìku svého nejménì šedesáte let, pøed nedávnem ovdovìlý. Bylo to, jako by se tìšil ze své svobody: nechybìl pøi žádné taneèní zábavì, netanèil sice, platil však muzikantùm a díval se vyboulenýma oèima na kroužící dívky, sleduje každý jich pohyb, lítající, vlnící šat; zvláštì o oné pouti nespustil oka s Rezly Podhamer-

ských, která se víøila v kole jako vzteklá. V pøestávce se k ní pøitoèil. „Tys nejhezèí holka, kterou jsem kdy vidìl,” pravil. Usmála se. „Nu, jen když se vám líbím; vy jste taky hezký èlovìk.” Byl radostí všecek nesvùj; shánìl se po její ruce, ponechala mu ji, aè ji ždímal ve své tlapì jako zbìsilý. Z tmavých oèí dívèiných sálal divný plamen, silná ponìkud òadra jako by chtìla protrhnouti tìsnì pøiléhající kazajku; polootevøená ústa sotva popadala dechu. Mnozí pozorovali dvorné poèínání starého Hannesen-Gregra a smáli se potutelnì, vidouce, kterak dlouhý, èistì holený, a pøec nesèetnými vráskami rozrytý jeho oblièej nabýval víc a více rázu nikoli fauna - o takovém jaktìživi neslyšeli nýbrž starého kozla; tento tvor stál duchu jejich blíže. Rezla ovšem dlouho nestála neèinnì se starochem, ba vrhla se zase ihned v kolo a tanèila jako bakchantka, v pøestávkách však vždy a vždy se s ním zase scházela. I potvrdil starý Hannesen-Greger znovu pravdivost poøekadla, že není vìtšího blázna nežli zamilovaný staøec. Pøišel k Podhamerským a ucházel se o Rezlu ve vší formì; byl odìn v háv sváteèní, pyšnil se na nìm krátký zelený kabát a velké, trochu køivé nohy trèely v lesklých holeòových botách. Podhamerský se mu smál, ale neodmítnul takového vznešeného nápadníka své dcery; odvolával se pouze k vùli dívky. „Chce-li vás, je dobøe,” pravil, „Podhamerského dcery si mohou vzíti, koho chtìjí.” A Rezla se nerozmýšlela ani okamžik, souhlasila ihned a usmívala se pøerozkošnì; stála pouze na tom, aby svatba se odložila na rok.

Starému ženichovi tento odklad nikterak se nezamlouval, kroutil se všelijak, dokládal se, jak velice zapotøebí mu je hospodynì, že už neví, kterak se bez ní obejde, že domácnost jeho hyne; mluvil také nìco o své veliké lásce a o svém stáøí, které dlouho nemùže èekat, ale na tyhle øeèi Rezla nemìla jiné odpovìdi, než že se mu zasmála zcela bez obalu do oèí. Když pak naléhal, pravila suše: „Vy jste stár a pospícháte, já zase jsem mláda; chci ještì užít trochu svìta, nežli se zabedním do vašeho hospodáøství.” Staroch tomuto užívání svìta rozumìl, jak vpravdì vedle zvykù a mravù po otcích zdìdìných v této krajinì rozumìti se mu musilo; koòská fysiognomie jeho se znamenitì prodloužila; namítal to ono, bylo to však marné a nakonec mu nezbylo leda se poddati, nechtìl-li, aby Rezla se úplnì splašila. A øeèí bylo hrùza po všech hvozdech. „Takový blázen! Kam se dere starý høbet na takovou mladici.” - „Ta holka má štìstí! Takového boháèe! A už tak starého - jak dlouho pak to povede?... Potom si teprve vybere!” - „Že se nestydí, ta žába, je to holý høích! Vìøte mi, že má pìkné vìci za lubem. Zbláznil se, dìda, ale je to jinak vážný, poøádný èlovìk, který nezasluhuje, aby se naò svalila ta hanba, jež ho s touhle osobou nemine.” Tak se mluvilo, a pìknì nahlas; málo toho dbali, doví-li se tìchto øeèí Rezla i její otec. Také se dovìdìli - kdepak není dobrých pøátel, kteøí donášejí, kde co nepøíjemného jim pøijde k uším? - Ale co ti toho dbali? Rezla se smála a øíkala, že si s ženichem tak ujednala a ostatnì že na svìtì nikomu nepøísluší se míchati do jejích záležitostí. Podhamerský pak, který vzhledem k tomu, že zlatí brouèkové øádili dále v lesích, dávajíce mu poøád vìtšího výdìlku, soudil patrnì, že Podhamerský je Podhamerský a jediný na svìtì, a že tudíž i pro jeho rodinu platí jiné zákony než pro ostatní bídné smrtelníky.

„Kdo se mnì vyrovná?” øíkal, „moje dcera je moje dcera a je mladé dìvèe; a si dìlá, co chce, do toho nikomu nièeho není. Jiné se taky baví a bavily by se ještì více, kdyby byly Podhamerských.” Bylo to divné, ale bylo to takové; mravní názory pošumavské jsou vùbec trochu podivné a dají se tìžko srovnati s dotyènými názory ostatního svìta. Netrvalo dlouho, a povstávaly pravé epopeje zálesácké medisance. Snad se nadsazovalo, když se tvrdilo, že krásná Rezla, která se úèastnila všech muzik, poutí a zábav, jež daleko široko se odbývaly, nechodila nikdy neprovázena domù; øeèi povstávaly tím urputnìjší, ježto prý nikdy dlouho nezùstávala pøi jednom rytíøi, ba napoøád je støídala. Jednoho však nikdo popøíti nemohl: pøi vší své záletnosti otáèela se Rezla vzornì v hospodáøství, umìla pracovat a døela se jako poslední chudá dìveèka. Na tom si taky zakládala a spoøivá byla, že žádná se jí nevyrovnala. Pøitom chodila èistì, ale pøepychu se pilnì vystøíhala; nemìla zapotøebí se fintit; byla i bez zvláštní parády pìkná a pøi vší své jednoduchosti mámila mužùm hlavy. Starý ženich docházíval k ní obèas návštìvou; uvítala ho vždy velmi srdeènì, chovala se k nìmu vzornì, hladila si ho, sedala k nìmu, tiskla mu ruku, takže všecek záøil; ba Rezla si došla nìkdy i k nìmu, ohlížela se po hospodáøství, tu to, tam ono vytýkala; jedovaté pohledy ženichovy staré sestry, která tomuto prozatím vedla hospodáøství, jako by se jí netýkaly; ta žena se na ni škaredila jako noc, ale Rezla se na ni sladce usmívala, jako by ta stará škatule byla kusem jejího ženicha. Tento pak jí vypravoval o svých obchodech, jak výbornì se daøí, jak jsou teï dobré èasy, jaké nikdy nebývaly.

„Vidíš,” øíkával „já dobøe vím, že mi pøinášíš obì. Jsi mláda a já jsem šedivý. Za to tì ponesu na rukou; hned v den svatby ti pøipíšu pùl usedlosti; prosím tì pouze, abys se smilovala a spojení naše urychlila, umírám touhou po tobì...” Ona se pak usmívala vedle svého zpùsobu, tulila se k nìmu jako lichotivá koèka, avšak pøímé odpovìdi mu nedávala. Zda si na vše to vzpomnìla, ubírajíc se tichou, svìtlou nocí mìsíèní? - Kdo ví? Kdo poví? - Jisto jest, že nepochopitelná chladnost Václavova ji nemálo podráždila; takové neteènosti k sobì nebyla zvyklá. Kráèejíc cestou, nìkolikrát se zastavila, upírajíc oèi do mlhavé dáli, naslouchala chvíli a zase se dala do chùze. Oèekávala patrnì, že mladík se ještì rozmyslí, že snad Poèká, až usne dìd, a pak že se požene za ní; dávno už se jí ten hoch líbil, aè se s ním zøídka a jen náhodou vídala, ježto nechodil ani na muziky ani na pøástvy. Když pøed nìjakým èasem zemøela v schrollenhaidských chalupách jakás staøena, pøíbuzná Václavova, šla se k veèeru modlit u lùžka zemøelé, aè tam mìla daleko a pøes to, že pohoda i cesta byly hrùzné; doufala, že Václav tam bude najisto, že se s ním sejde. Jest totiž obyèejem, že v pøípadu úmrtí kteréhokoli obyvatele, bohatého nebo chudého, pøíbuzenstvo a známí i neznámí z blízka i z daleka se scházívají a že tráví noc u lùžka nebožtíkova. Modlí se, odøíkávají dlouhé litanie, pláèou, jako by mìli bùhvíjaký zármutek, a pøec když se rozcházejí, pášou se neplechy, o kterých radìji pomlèíme; žal pomyslit, že i velebnost a tragika smrti nejenže lidí neodstrašuje, ba pøímo dává podnìt a pøíležitost k høíchu. Rezla tedy tenkrát šla do Schrollenhaidu, vážíc obtížnou cestu pøes stránì a skrze hvozdy Windischberku, aby se setkala s Václavem. Mladík tam byl skuteènì a snad se divil, že dob-

rá Rezla tak žalostnì plakala a tak zkroušenì se modlila nad mrtvolou staré ženy chudièké, s kterou snad nikdy nemluvila, o kterou se naprosto nikdy nestarala. Po pùlnoci však, když všecko se rozcházelo, jednotlivì i po skupinách, byl Václav pojednou ten tam, jako by jí byl utekl naschvál; ani jediného slùvka s ním nepromluvila; vrátila se tedy sama, nedoprovodil-li jí kdo jiný, což mohlo snadno býti, nebo rùzných známých tam mìla hojnost. I toho veèera tedy osud tomu nechtìl, aby se s hochem sešla. Utíkala cesta pod jejími kroky, šumìla voda, šustil vìtøík ve vìtvích stromù, ale žádného kroku zvuk nedoletìl k ní. Pøišla k pile Bubeníèkovì, kde vtékající do sebe øeky Vydra a Køemelná tvoøí Otavu; bìlaly se dlouhé vory v nádržkách èernou vodou naplnìných; pily syèely jako ve dne - práce bylo až pøíliš; zakmitlo se tu a tam bludné svìtlo; zaštìkal pes; ozvalo se hlasité mluvení; jí však si nikdo nepovšiml. Šla kolem a odboèila na jakous bídnou cestu nalevo i jala se stoupati dosti pøíkøe do vrchu smìrem k Hirschensteinu. Za jmenovanou dìdinou, skládající se z nìkolika roztroušených dvorù a chalup, zapoèal pro dívku nejobtížnìjší kus cesty. Vstoupila na uzouèkou pìšinu, které by nepovìdomý ani ve dne nebyl nalezl, a pøešedši pøes kus mokrých luk, pøiblížila se k lesu, jenž ji pojal v klín svých stínù. Byl to vysoký, pøekrásný les, jenž obstál pøed hroznou vichøicí ze dne 26. øíjna 1870, ponìvadž pøed ním k západu stojící vyšší hory mu byly záštitou. Smrky se èernaly, jako snìhem omšené stály obrovité buky a pnì bøez se leskly, jako by Bùh je byl stvoøil z èistého støíbra. Kde stromy stály øídce, pokryla se pùda neobyèejnì bujným køovím, kapradím a vysokou travou. Dívka kráèela kupøedu s podivuhodnou jistotou; její noha nesjíždìla po kamení hladkým mechem pokrytém a plazivé koøeny mar-

nì jí strojily osidla. Nesmírné ticho panovalo vùkol, pouze z dálky dozníval sem šumot slapù Vydry, jež za tichých nocí lze slyšeti na nìkolik kilometrù cesty. Po nìjaký èas cesta ještì stoupala, pak obešedši vysoký høbet, zaèala padat, pøíkøe, s kamene na kámen, poøád mezi vysokými kmeny. Ještì jednou zastavila se dívka a naslouchala upjatì do tiché noci. Neuslyšela nièeho; les najednou pøestal, otevøelo se pøed ní rovné údolí, pole, louky; v malé vzdálenosti èernalo se stavení, podle nìho ještì jedno, malá chalupa: Podhamerského statek s pøináležející k nìmu chatou, obývanou jakýmsi druhem vasala jeho, žijícího v podružství u mocného sedláka. Paprsky mìsíce míhaly se støíbrným svìtlem na støeše dvoru a na ploských kamenech náspu a odrážely se od hladin nìkolika nádržek vody; ze stájù znìl zvuk zvoncù, tlumenì, piano pianissimo. Zaštìkal pes, zavyl táhle. Rezla se objevila pøed náspem, mìsíc ji polil svìtlem svým; pes ji poznal, pøihnal se, kòuèel radostí, obskakuje ji u velkých obloucích. Bylo se už hodnì pøipozdilo, vše spalo v domì, a pøec byly dvéøe otevøeny dokoøán. Rezla se napila u kašnièky a vstoupila; nezdržela se v sednici, anobrž jdouc mimo, zamíøila na pùdu, aby ulehla. „Jsi to ty, Rezlo?” ozval se hlas Nanin, starší její sestry. „No, kdož by to byl? Èekala jsi snad svého Karla?” odsekla Rezla. Sestra neodpovìdìla a Rezla šla spat. Druhého dne pøišel Podhamerský domù; schatzenwaldský revírník už na nìho èekal. Nastalo nekoneèné mluvení a smlouvání, Podhamerský se kroutil a vypínal zároveò a dìlal náramné milosti, aèkoli Rezla s dvanáctiletým klukem podruhovým se už za svítání byla odebrala do weitfällských lesù pro pár pasoucích se tam volù. Ach, Rezla byla holka, jíž žádná se ne-

vyrovnala! Neúmorná, pracovitá, rozená vládkynì velkého hospodáøství. „Nic platno, Podhamerský, - nejdéle zítra musí býti potahy na místì,” naléhal revírník. „0 potahy není,” odpovìdìl sedlák, stahuje husté hnìdé brvy a krèe výraznì ramenoma, „potahy by se daly sehnat, ne-li zítra, tož pozejtøí, ale kde najdu lidi? Daleko široko nelze dostat èlovìka, všecko formanèí v lesích nebo døevaøí; poptával jsem se už vèera, sliboval jsem zlatku, ba pùl druhé zlatky, nikdo mi nechtìl jíti…” „Tož dejte dva zlaté, povozy mít musím stùj co stùj - døíví se nahromadilo a smlouva tlaèí; vždy vím, že vydìláte za den a povoz pìtku ...” „Pracuji jen na akord, pane...” „Nu dobøe, v akordu ji vydìláte...” „To by bylo marné døení, to by za to stálo! Pìtku dennì za potah, pane, ta se sedøe na dobytku...” „Ale prosím vás, o tom se nebudeme hádat - vydìlejte si pro mne dvacet zlatých, jen mi to døíví odvezte...” Mluvili o zásobách nasekaného døíví. Podhamerský tvrdil, že je ho tam dvakrát tolik, než udával revírník, a to s takovou urèitostí, že revírník sám nevìdìl, zda se nemýlí. „Jen lidí kdyby bylo, jen lidí!” opakoval stále Podhamerský. „Vìøte mi, nelze nikoho dostat - a potom, každý neumí zacházet s dobytkem. Pøeptával jsem se u Innergefildských nikdo, nikdo... všecko je zadáno. Ani nevìøíte, jakou ti chlapi dìlají drahotu.” Tohle byla svatá pravda: drahotu dìlali velkou. Podhamerský vyzval i Václava, vnuka Rankelského Seppa, aby vstoupil do jeho služby, obrátil se v té pøíèinì také na starého Seppa, vyzývaje ho, aby hochovi domluvil. Dostalo se mu rozhod-

ného a velice krátkého „Ne!”; to ho dopalovalo nemálo a umínil si, že to obìma splatí. Našel se ostatnì jiný, který po nìjakém domlouvání svolil; už tu byl, kdesi ukryt v stodole, už èekal, až nastoupí službu, a ctihodný pan Podhamerský se dušoval, že nemùže nikoho najíti. Bylo to jakés mladé chlapisko z Innergefildu, syn vdovy, jenž formanèil s jedním potahem. Vydìlal dost penìz, mnohem více, nežli jich mohl získati co èeledín ve službì Podhamerského, pøijal nicménì nabízenou mu prozatímní službu, ponìvadž za jedno musil dosud odvádìt za dovoz døíví utržené peníze matce, která ho držela zkrátka, za druhé pak v tom uvážení, že má doma patnáctiletého bratra, který pracoval u soustruhu, vyrábìje spoleènì s matkou zátky a škatulky. Opustil v pravém smyslu toho slova svùj potah, zanechal ho kdesi ve Svojšínì a vzkázal matce, aby si proò poslala France - tak øíkali bratrovi; on sám se jmenoval Wilibald Hofmann a byl znám pod patronymickým pøízvím Schuster Girgl-Wilibald. Byl to jinak dosti hezký hoch, s Rankelským Václavem v stejných letech; vìren zpùsobùm svých krajanùv, vyvolil si hezky záhy pøítelkyni srdce svého, jež sloužila v kterémsi osamoceném statku pod Antiglem, šestnáctileté dìvèe, drobné, útlé, o nìmž se všeobecnì tvrdilo, že záhy pochopilo biblickou vìtu, vedle níž èlovìku - a tudíž také dìvèeti - není dobøe, aby sám byl na svìtì. Matka Wilibaldova byla šetrná žena, jíž Bùh požehnal, dav jí dva syny a tøi dcery, tehdá ještì malé a školou povinné; pozemských statkù ovšem nemìla hojnost a vytloukala se dost nuznì, až pánbùh povolal vichøici; od té doby se jí ulehèilo. Nejenže potah se znamenitì vyplácel, Bùh požehnal i tím, že ohromné kusy lesa, jež byly vìtrem vyvráceny, vykáceny následkem víc a více se vzmáhajícího kùrovce, promìnily se v mýtiny a paseky, jež omrveny jsouce popelem hromadnì spálené kùry, ba celých

hald stromù, se pokryly nesmírnì bujným malinovím, brusinkami a borùvkami. Jakmile zrály tyto boží dary, sbíraly je dcerušky od rána do veèera, nedbajíce školy, a matka jich prodávala ohromné spousty dostavujícím se obchodníkùm, kteøí je odváželi do Vimperka a také do Bavor. Girglová pak skládala a støádala krejcar za krejcarem, zlatku na zlatku, aby dcerušky jednou mìly slušnou výbavu. Wilibalda tohle støádání nemálo mrzelo, ponìvadž mu vázalo ruce v jeho záletech, jež matka velmi nerada snášela, hlavnì z té pøíèiny, že Cecilka, drahá srdci jejího syna, byla prachuda a že byla spravedlivá obava, aby z této prožluklé známosti se nevyklubaly jednou poøádné výdaje, které snadno mohly pohltiti velikou èást úspor. Wilibald byl také rozený kavalír, jenž se rád ve spoleènosti blýskal, jmenovitì pak pøed svou vyvolenou, která mìla i jiné nápadníky, bohatší a mocnìjší, než byl on. Bude chlapík, až se pøíští nedìli ukáže u Polaufù nebo jinde pøi tanci; hodí muzikantùm zlatku a dostane se mu èestného sóla; zavíøí si pak se svou Cecilkou k rozhodné zlosti svých soupeøù, kteøí na nìho, jemuž matka dávala málo penìz, se dívali velmi shùry. Podhamerský, pòstoupiv k nìmu a vylíèiv mu, jak skvìle ho bude platit - pùl druhé zlatky dennì -, odestøel vpravdì roušku, která halila rùžovou jeho budoucnost, plnou nìhy, tance a piva. Pøipadlo mu ovšem na mysl, že matka se bude zlobit, - ale cožpak mu není dvacet let? Už je dost toho poruèníkování, toho ženského hubování; a potom, a se døe kluk Franc! Formanèí v lese ještì mladší hoši, cožpak ten výrostek si podøepí vìènì za soustruhem? Je sice trochu slabý, ramena má jako španìlky a prsa uzounká, ale lesní vzduch mu pùjde k duhu a v tìžké práci zesílí. - Ale koukat bude maminka, až jí ti druzí vyøídí, že Wilibald odešel s Podhamerským, zùstaviv voly a vùz! Stafraporte! Vsadil by se, že

si pro nìho pøijde a bude rámus poøádný! - Ale on se nedá; on øekne: - „Maminko, už toho mám dost! Mám já se døít pro nic za nic? A se døe taky Franc! Proè se s ním mazlíte, jako by byl z jiného fládra než vᚠstarší syn? Zkrátka, budu pracovat pro sebe! Chci také žít jako ti druzí. Každý má nìco z brouèkù, já jediný nemám míti nièeho? To není v poøádku! Poruèník taky øekl: ,Wilibalde, hleï, abys se postavil na své nohy; doma nemùžeš zùstat vìènì!‘ - Suknì nerozumìjí, co se sluší kabátu!” - To jí øekne a neodstoupí od svého, a si dìlá a øíká cokoli. Však mu Podhamerský slíbil, že jí vyèistí zrak, kdyby mu dìlala obtíže. Takové as byly myšlenky Wilibaldovy, když, sedì v stodole na otepi slámy, oddával se sladké neèinnosti, zatím co Podhamerský jednal s panem revírníkem. „To døíví je za fatku,” pravil v sednici revírník, „polena už dokonce. Vìøte mi, že vrchnost má škody tím více, èím vìtší množství ho prodá. Všecken užitek pohlcuje práce v lese a doprava k vodì. Já být knížetem pánem, dal bych spálit celý les, jak stojí a leží, vývraty, nemocné i zdravé stromy, všecko, všecko! Kníže chce zaøizovat prùmyslové závody, pily, drátovny, šindelárny - nic to není platné! Zde se prùmyslu daøit nemùže, protože nemáme žádného spojení se svìtem; lesní silnièky stojí hromadu penìz, ale nevytrhnou nás! Kdyby byla železnice ne-li Šumavou vedoucí, tož aspoò poblíže ní, bylo by to nìco jiného. Ale takhle! Dobrou noc! Železnici nám dají, až bude po døíví. Jak povídám, spálit celý ten krám, z nìhož tìžíte jen vy sedláci a obchodníci se døívím. Ale vaše žnì taky nepotrvají dlouho, pane Podhamerský. Pamatujte na moje slova. Vy pøepínáte nás a sebe.”

Podhamerský pokrèil ramenoma. „Pro mne si spalte celý les,” pravil, „já proti tomu nenamítám nièeho. Já si svùj nechám a nespálím ho: pøijdou èasy, kdy døíví bude platit...” „Jste opravdu chytrý. My vám kùrovce nièíme, aby se nedal taky do vašeho; z toho nièení nám povstávají hanebné výlohy a vy k tomu ještì tìžíte z našich nesnází a žádáte nesmyslné peníze za vyvážení døíví, protože víte, že ho nespálíme, kde ho vùbec lze z lesa dostat.” „Nu, povídám vám, spalte pro mne celý les. Z knížecího je výdìlek nejmenší, velké vzdálenosti, špatné cesty, dobytek se udøe; to se musí horským pánùm nechat: platí lépe a vzdálenosti nejsou tak veliké. Nejsou-li vám podmínky moje vhod, Horští jsou rádi, když pøi nich zùstanu. Jsou tu kromì toho pan Bubeníèek, pan Winterberg, pan Brabec, což myslíte, že ti nezaplatí každou cenu za potah?” Podhamerský si mnul vítìzoslavnì ruce, ústa jeho se zašpoulila úšklebnì. „Vím to všecko,” odvìtil suše revírník, „ani mi nenapadá, abych se proti vašim požadavkùm ohražoval. Mám naøízeno, abych døíví dal odvézt; uèiním, co mi veleno. Opakuji vám pouze, že se divím, že vrchní správa radìji všecko nedá spálit. Takhle bych já se vydírat nenechal...” Podhamerský se usmíval potutelnì, jako by chtìl øíci: „Vidíte, tací jsme my páni! My vás držíme v rukou, protože hlavy naše jsou naplnìny moudrostí a vìhlasem.” „Tož tedy,” pravil po chvilce revírník, „pøijedete zítra za ujednaných podmínek s tøemi potahy?” „Pøijedu, aè najdu-li èeledína...” „A nedostanete-li nikoho? - Musím to vìdìt s urèitostí, co potom?” „Pak se dostavím s dvìma potahy.”

„To nepostaèí...” „Jakហpomoc! Hledej si pán snad sám nìjakého èlovìka; snad nìkoho z Dlouhé Vsi, kteréhos døevaøe - vždy pan revírník má lidu dost v lese...” „Vy dobøe víte, že ti jsou všichni spoèítáni, že pøi práci v lese se bez nich neobejdu.” „Takový mocný pán, schätzenwaldský knížecí pan revírník, nemùže najít èlovìka zpùsobilého k formanèení v lese,” pravil posmìšnì Podhamerský, „knížecí pan revírník, pøed nímž se všecko tøese, a já, ubohý sedlák, já toho mám dokázat!” Revírníkem zlost zmítala; mávl rukou, na rty se mu dralo prudké slovo. Pøemohl se však a pravil klidnì: „Což se budeme hádat? Každý víme své. Budete-li zítra na místì s tøemi povozy, pøidám vám po dvaceti krejcaøích na sáh. Rozmyslete si to. Horští se snad taky nabaží toho vašeho vydírání - a už by se snad byli nabažili... ale z kapes pánì kurátorových ty vaše mzdy neplynou. To je moje poslední slovo. Sbohem!” „Spánembohem, pane, - porouèím se. Vynasnažím se, seè budu, abych vám posloužil...” Revírník už byl ze dveøí. „Na tebe my taky dozrajem, panáèku!” chechtal se za ním Podhamerský. „Ty myslíš, že sedlák je posud takovým troupem, jakým býval ještì pøed pìti roky...” A revírník, ubíraje se ze statku, zabruèel: „Poèkej, bando, ty se budeš jinak dívat na svìt, až ty práce v lese vezmou konec!...” Za pùl hodiny Podhamerský opustil zase svùj dùm a odebral se za svou prací lesem ve smìru k Innergefildu, provázen Wilibaldem, který byl rád, že matka za ním nepøišla. ”Venku nebude tak køièet,” pravil Podhamerskému, „je nás pøi práci mnoho a u pøítomnosti jiných se bude oslýchat…”

„Jen ji nech,” odvìtil sedlák, „však s ní promluvím já.” Doma zùstala pouze hospodynì a dvì její dcery, nejstarší Nany a nejmladší Pavlina. Hospodynì byla žena asi pìtaètyøicetiletá, hezky pøi tìle, kulatého, trochu zažloutlého oblièeje a klidného, bezvýrazného vzezøení. Byla tøeba za mládí svého hezká, avšak stop bývalé krásy zùstalo velmi málo. Pohybovala se zdlouhavì, mluvila málo a nežádala nikdy nièeho, ani na svých dìtech. Bylo patrno, že pøivykla úplné, trpné poslušnosti. Nejstarší dcera Nany jí nebyla podobna ani v nejmenším; byla rázu podobného Rezle, jenže ménì hezká a o hodnì hømotnìjší, pravý ženský kolos, pøes to, že jí bylo sotva dvacet jeden rok. Kdo vidìl silná její ramena, nepochyboval o tom, co se o ní povídalo, že totiž umí zacházeti sanìmi snad lépe než kterýkoli mužský. Když v zimì se sváželo døíví po smyku, nescházela Nany nikdy a konala pravé divy. Její mohutné vnady, její pracovitost a zruènost získaly jí všeobecnou vážnost, vábíce nápadníky se všech stran, i pøes to, že se povídalo, že je zlá. Domácí práce ležela skoro všecka na bedrách této fenomenální dívky, zvláštì práce hrubšího rázu: na poli, v stájích, ve stodole, všude byla první, všude jako by to bez ní ani nemohlo jíti. Žala-li žito, co vzmach, to hotový snop; døíví štípala; stelivo chvojové upravovala; mlátila za tøi jiné s jakousi úpornou houževnatostí; celý dùm držela v èistotì; pøi vší té práci našla pokdy zhotovit nejen sobì celou výbavu lnìnou a vlnìnou, ale i vyhovìti v té pøíèinì všem potøebám domácnosti. Pøedla nitì i tkala plátno na domácím stavu, umìla utkat pìkné a pevné domácí šerky, kterými se odívali otec i bratr, Matka, která si hledìla pouze kuchynì, divila se dceøinì dovednosti více než kterýkoli èlovìk na svìtì. Nespouštìla jí s oèí, potøásala hlavou a nepøestávala mumlat:

„Kde ta holka to jen vzala? Kde to vzala, mùj bože!” „Od vás jsem se tomu nenauèila!” odpovídala Nany, „to je v èlovìku.” A stará na to: „Ba právì, v èlovìku to je!” Podhamerský nemìl nad svou Nany; chlubíval se, øíkaje o ní: „Takovou dceru má jen Podhamerský!” A když mu pravili: „No, poèkejte, však vám bude chybìt v domì, až ji vdáte,” - odpovídával: „Bohu poruèeno! Dostane se požehnání jinému. Kdo dostane Podhamerského dceru, má na svìtì všecko; o to jsem se postaral já.” Pavlina, nejmladší dcera, byla po matce. Patnáctileté dìvèátko, bílé, rùžové, s modrýma oèkama, snivì se zakrývajícíma za dlouhé hedvábné øasy, dobrotisko, nemluvící mnoho a snad také mnoho nepøemýšlející, letora po výtce trpná, podobala se kvìtince, jež èeká, až se nìkomu zalíbí, aby ji utrhl a se s ní pomazlil. Prozatím se s ní mazlila jenom maminka, a to jí nebylo mnoho platno: Nany vedla komando a užívala ho dost bezohlednì: „Už zase sedíš, placko jedna?” køièívala na ni; „chce-li se ti spát, co? Za bílého dne bys klímala, ty nièemo! Jedeš mi do stájù! Jedeš do sklepa! Já ti dám, ty...” A štulec a rýpnutí, jen což. Snivé oèi se plnily slzièkami, maminka lámala pìknì po stranì ramenoma; Pavlinka se musila otáèet, bìhat, se namáhat, a všechno bylo málo, Nany nebyla nikdy spokojena, nepøejíc ubožátku ani chvíle oddechu. „Ráda uvidím, jak to tu bude vypadat, až my dvì se vyvdáme,” øíkávala, „a ta žába tu zbude sama s mámou! To bude hospodáøství, aby Bùh se slitoval! Dívat se budou na sebe, a až se nadívají, usnou.”

Když se pak podívala na dobytek, podobalo se, že tvrdé hledy se zalívaly soustrastí, jako by vidìly v duchu budoucí utrpení ubohé nìmé tváøe. Vrame se k svému dìji. Podhamerský tedy odešel s novým svým èeledínem; hospodynì pøecházela u plotny a vaøila. Nany vstoupila do svìtnice, ráznì, pádnì, jak se slušelo na mohutný její zjev, jejž sotva dvéøe pojaly. Byla bosa, ušpinìná, rozcuchaná, modrá sukynka a režná košile bez rukávù jedva kryly nahotu. Postavila se pøed matku. „Vy jste taky jedna, která vlastnì není žádná. Copak jste nemohla øíci tátovi, že ti voli v lese, pro které šla Rezla, jsou vlastnì moji? Za ètrnáct dní mám svatbu, a ti voli patøí do výbavy; tak aspoò bylo ujednáno…” „Vždy je dostaneš, jen nebroukej...” „Houby bych dostala, kdyby to záviselo na vás. Dostanu je, protože si své nedám vzít... Ale jak budou sedøení!...” „Ale holka, vždy dostaneš všeho hoj. Ètyøi tisíce na hotových, dvì krávy, dvì jalovice, pár volù, celou almaru plátna...” „Pár volù! pár volù!” opakovala Nany nevrle a úsmìšnì zároveò. „Ale kdy je dostanu, ty voly a v jakém stavu!” „Inu, táta jich teï potøebuje... vždy se vydìlávají peníze...” „Peníze pro sebe vydìlává! My taky chceme vydìlávat! My potøebujeme potahù zrovna tak jako on. Ty voly nedám, ti jsou mí!” „Nu, tu je øeèí! Jako by na svìtì nebylo jiných volù, jako by to musili býti zrovna tihle... koupí se jiní...” „Koupí se! Kde se koupí? Prosím vás, nemluvte takhle; vy dobøe víte, že teï nikdo potahu neprodá. Èi to nevíte?.. Taky možná, vy vùbec nevíte nièeho, právì jako Pavlina, ta princezna, jež heká pøi sbírání mléka; vy chodíte obì jako ve snu...”

„Nu, jen se nezlob, však nebudeš zkrácena, dostaneš, co ti patøí...” „To bych se taky podívala, abych nedostala, vy mi k tomu nepomùžete; to jsem vám chtìla øíci. Vy nejste jako jiná matka, která se stará o dcery.” Vešla Pavlina, šla si umýt ruce. Nany si ji zmìøila od paty k hlavì. „Nasekala jsi chvoje?” tázala se pøísnì. Dìvèátko pøisvìdèilo, povzdechlo si. „Bolí mì v køíži,” zaúpìlo. „To se podívejme! Tebe bolí v køíži! Vezmi nùši a nos stelivo do stájù, pøestane tì bolet. Slyšíš?” Pavlina šla. Venku si povzdechla ještì jednou, økouc: „Pánbùh dá, že tomu bude konec. Kdopak by to døení vydržel?... Za ètrnáct dní se jí zbudeme.” Nany odebrala se do komory, vzala velkou náruè plátna a spìchala s ním za dùm, kde ho prostøela k bílení. Pozdì naveèer pøišel Nanin ženich. Byl to mladý muž asi osmadvacetiletý, statný, pìknì urostlý; oblièej jeho zdobil silný, hnìdý knír. Držení tìla prozrazovalo bývalého vojína, i kdyby nebylo bývalo støíbrné medaile na prsou, již nosil nejsa v práci. Tato medaile byla jeho chloubou, a to vším právem; nebylo lze pochybovat, že si jí dobyl s na1azením života roku 1866 v boji proti Garibaldimu kdesi v jižním Tyrolsku. Tato medaile nejenže mu získala všeobecnou vážnost, ona zajisté mu dobyla srdce nejslavnìjší dívky v celých pohranièních hvozdech. Nany v nìm vidìla skuteèného muže, ti ostatní se jí zdáli tak nicotnými, že jimi všemi opovrhovala. Jak už podotknuto, mìl chalupu v Kaltenbrunnu, v obvodu obce Rehberské, døevaøil a formanèil jako tehdá celý svìt v onìch krajinách; jmenoval se Karel Raab, vedle tamìjšího obyèeje pak mu øíkali, spojujíce s jménem jeho jméno otce i dìda, „der Hannes-

Seppen-Karl”; my pak, konstatovavše tamní zpùsob, budeme mu øíkati prostì Karel. Nany milovala svého ženicha plnou vroucností své energické duše; zpùsob, jakým dávala své lásce výraz, byl ovšem trochu podivný, jinde neobvyklý. Vadila se s ním ustaviènì, èinila mu stálé výtky, a to zpùsobem málo šetrným. Avšak Karel pøijímal takové výlevy velmi pokornì, aspoò se nezlobil aniž splácel stejnou mìrou; vidìl ve své Nany patrnì stvoøení vyššího druhu, které se k nìmu milostivì sklonilo. Našli se lidé, kteøí si ho pro tu slabost trochu dobírali, a byli by ho škádlili ještì více, kdyby nebylo bývalo medaile. Povídalo se o nìm všeobecnì: „Garibaldiho se nebál ani jeho vojákù; èerta se nebojí; strašidel se neleká, - ale Podhamerských Nany se bojí poøádnì už nyní, co je jeho nevìstou; jak se.teprve bude báti, až bude jeho ženou!” A jiní dotvrzovali: „Cožpak je Garibaldi a celé jeho vojsko, strašidla v lesích a moèálech, ba sám èert u porovnání s Nany?” Karel tedy vstoupil do svìtnice u Podhamerských. Stará se naò usmála, nevìsta se zaškaredila. Pøeházela ze svìtnice do stájù, podlaha dunìla pod pádným jejím krokem. Koneènì se pøed ním zastavila. „Ty si taky už hovíš? Což už mᚠpo práci, ty lenivèe?” „Chtìl jsem tì vidìt, Nany...” „Já o tebe nestojím. Mohls zùstat, kdes byl, a pracovat!” „Nezlob se, toužím po tobì -” „Ale já po tobì netoužím, ty lumpácká vojno!” „Dobytek už byl tak utrmácen, že bylo nemožno ještì jednou naložit.” „Doma u vás ovšem není co dìlat! Být tvou mámou, já bych tì nauèila!”

Trvalo to hezkou chvíli, než hovor nevìstin upadl do jiné tóniny, než vyøkla nìkolik klidných slov, týkajících se jich budoucnosti. Objevila se ve svìtnici chvílemi Rezla, která se zatím byla vrátila z lesa a pøivedla volíky; matka ze svìtnice ani nevyšla a slyšela každé slovo; Pavlina sedìla na lavici u kamen, upírajíc snivé oèi ke stropu, nohy majíc ve velkém škopku s vodou. Ženich si zapálil dýmku a bafal, odfukuje mocné kotouèe dýmu. Venku se zatím stmìlo úplnì, ježto mìsíc vyšel až po pùl jedenácté. Údolí, v nìmž ležel Podhamerského statek, otvíralo se a spadávalo zvolna k západu, smìrem k øece Vydøe, na jejímžto protìjším (levém) bøehu vystupovaly svahy a pøíkré stránì hor sattelberských a schlösselwaldských; z druhých stran bylo úplnì uzavøeno vysokými lesnatými vrchy, èili lépe øeèeno svahy, jež nemajíce žádných nebo jen velmi nepatrných temen, pøecházejí na opaèné stranì ve známé planiny haidelskou a kvildskou. Nebe nad statkem bylo èisté a hvìzdami poseté, leda tu a tam plul po nìm malý mráèek; z moèálù a mokrých luk, zahøívaných po celý den parným sluncem, vystupovaly páry, jež horský noèní chlad srážel v hustou bílou mlhu, valící se v ohromných kotouèích dolù smìrem k øece. Že pak údolí se zúžilo ponenáhle v tìsnou rokli, stromovím zarostlou, opøel se les dalšímu jich sestupování, zatarasil jim cestu a zdržel je, jako mocná hráz brání toku valících se vod. I pøekácely se pøes sebe bílé, vlnící se spousty, bylo lze vidìt jejich vøavu z oken svìtnice. Rezla stála na náspu, zadívala se do toho zjevu. A hle, za bílým, vlnícím se moøem mlhovým, za horami schlösselwaldskými, jichž ostrým hrotùm podobná temena rýsovala se na mod-

rém pozadí nebes, vystupovaly èerné mraky, vysílající výbìžky podobné ohromným prstùm; èasem se zablesklo v dáli, ale hømìní nebylo slyšet žádného, mrtvo, ticho, kam sluch dosahoval, nìmo, jak onen pøíboj bílé mlhy. Dívka se vrátila do svìtnice. Na stole hoøela lojová svíce: Podhamerský byl pokrokáø, jakož kázalo vznešené postavení spoleèenské, jež zaujímal v této krajinì, i upustil od obvyklého tehdá ještì osvìtlování pøíbytku bukovými louèemi. „Žene se bouøka,” pravila, „nebudeš moci domù, Karle!” „Tak?” vece Nany; „proè by nemohl domù? Hrozí-li bouøka, tož se syp, odkuds pøišel; tady zùstat nemùžeš.” „Nevyhánìj ho!” vmísila se do øeèi matka, „proè by tu nemohl zùstat? A si lehne do komory...” „Nemùže tu zùstat, protože nechci,” odsekla Nany; „jdi jen, jdi, však tì to nezabije, do mlýna u mostu dojdeš, nebo do Wastalhofu. V nejhorším pøípadì tam zùstaneš, ale hleï, abys pøišel domù; nechci, abys zítra zahálel, rozumíš.” Karel vstal; jeho dobrácké oèi utkvìly nìžnì na nevìstì. Zdálo se, že ji chce poprosit, aby ho nevyhánìla, že cesta je zlá a daleká; ale prosebný výraz zmizel ihned z jeho pohledu a ustoupil oddané resignaci. „Dej vám všem pánbùh dobrou noc,” pravil klidnì. Nany skoro neodpovìdìla. Zadunìly kroky na náspu: Podhamerský se vracel s novým èeledínem. „Bude bouøka, co nevidìt tu je,” prohodil, vcházeje do svìtnice; „v dáli už hømí.” „Pomoz pánbùh!” vzdychla hospodynì, kladouc na stùl bochník chleba a velkou mísu naplnìnou zelím, v nìmž plovaly velké kusy tuèného uzeného masa.

III Karel Raab uhánìl tmavou nocí; že dnes domù nedojde, o tom nebylo lze pochybovati; z Podhamerského dvoru do Kaltenbrunnu pod jezerním høbetem byly by dvì hodiny cesty, i kdyby nebylo oklik, zpùsobených jednak tokem køivolaké divé Vydry, k níž jen na málo místech bylo lze sestoupiti a která právì v konèinách tìch protéká hlubokou roklí, zvanou Schachtelei, plnou balvanù, pøes nìž vody padají s divokým šumem, jinak pak neprostupnými lesy, plnými skal a pøíkrých strání jakož i vysokými horami. Na levém bøehu øeky, pøes niž vedou dva døevìné mùstky, kolísavé a nejisté dost, každou chvíli vodami ohrožené a pøeèasto návalem vln stržené a odnesené, vypínají se opìt vysoké, pøíkré stránì, na mnohých místech úplnì nepøístupné. Zmínìné mosty, jeden nahoøe blíže Wastalhofu, druhý dole u Zámostského mlýna (Bruckmühle), jsou od sebe vzdáleny asi ètyøi kilometry; na nìkterých místech mezi nimi lze pøes øeku pøejíti pøi malé vodì, skáèe-li se s balvanu na balvan; jest to však za všech okolností nebezpeèné podnikání, vyžadující jisté oko a ještì jistìjší krok; kameny jsou okrouhlé a hladké, a kdo by spadl do èerných, bílou pìnou posetých, v divém víru kroužících tùní nebo do strašnì proudících peøejù mezi balvany, sotva by vyvázl životem. Mnohý døevaø, mnohý rybáø vzal už za své v tìchto nemilosrdných vodách a èasto se stalo, že vlny vyhodily hrùznì zohavenou mrtvolu až za nìkolik dnù na nìjakou mìlèinu, kde pak byla nalezena. Koho Vydra drží, toho živého ztìžka pustí. Nanin ženich váhal: dá se pøímo na západ lesem a stránìmi dolù k Zámostskému mlýnu? Èi obejde pucherské stránì,

neprostupným lesem porostlý Schwarzberg a sejde pak po svahu dolejšího Windischberku k tak zvanému Wastalskému mostu? Ona cesta byla kratší, ale stoupání od mlýna až do Kaltenbrunnu pøes tak zvaný Schuster-Peternberg, Rehberg a Grünberg nemìlo témìø konce; tato pak byla ovšem delší; vedla na pravém bøehu ustaviènì lesem, ale za Wastalhofem od Schlösselwaldu do Schätzenwaldu a odtud pohodlnì mírnì stoupajíc podle prùplavu až k jeho obydlí. Èlovìk lesa a pìšin neznalý byl by po jedné i po druhé srazil vaz, ale Karel znal každý kámen, jemu nebylo tøeba se báti: kdo má v Podhamerském dvoøe nevìstu, musí se pøedevším obeznámiti s lesními pìšinami a s terénem vùbec; bez takových pøedbìžných studií zálety jsou zhola nemožné; z toho fakta pak, že takové cesty nikdo rád dvakrát v noci neváží, vysvìtluje se leccos, co by jinde dobrý mrav a zpùsob nestrpìl. Nany Podhamerských byla snad jediná ze všech družek a vrstevnic svých, která byla v té pøíèinì svrchovanì nemilosrdnou, pravé unikum poèestnosti, nad nímž všecko potøásalo hlavou, i ženich její, když ho nevidìla. Než – byla Podhamerských, na zdejší pomìry ukrutnì dobrá partie, veliká bohaèka a hospodynì na slovo vzatá... Karel Raab se ze svých návštìv u nevìsty nevracel nikdy pøímo domù; pøenocoval buï v Zámostském mlýnì, buï u Wastala, dosti velkého sedláka, patøil do obvodu obce Rehberské; Zámostský mlynáø, obstárlý už èlovìk, býval dùvìrným pøítelem jeho nebožtíka otce; Wastal pak, rovnìž starý, byl vlastní bratr jeho matky. Ježto Karel pøicházel k nim obyèejnì pozdì v noci, když už všecko spalo, nemluvíval s nimi, nýbrž otevøev nikdy neuzamèené dvéøe, ubíral se pøímo na pùdu, kde si léhal do sena, a ráno ještì pøed svítáním pak ubíral se domù do Kaltenbrunnu.

Rozhodl se, že tentokráte se pùjde vyspat k Wastalovi; vzpomnìl si, že by mohli podniknout spoleènou práci nìkde v neubrunnském revíru. Byla to klopotná cesta lesem, v jehožto lùnì panovala èirá tma. Mladý muž mìl u sebe lucernièku; bylo jí svrchovanì zapotøebí, nebyl by prošel bez ní. Panovalo ticho až dìsné, jen chvilkami zašumìl vítr ve vrcholech stromù, jichž vìtve pak zavrzaly nebo zasténaly pøíšernì; v dáli se èasem zablesklo, a když došel na pùl cesty do Wastalhofu, ubíraje se lesní pustinou pod Schwarzbergem, poèal se ozývati hrom. Nebyl ani bázlivým ani povìrèivým, ale udìlalo se mu úzko, i urychlil krok. Bouøka v této liduprázdné poušti nebyla nikterak malièkostí; Karel dobøe vìdìl, co vzbouøená pøíroda s sebou pøinášívala; vichøice øádívala zle, lámala mocné vìtve, rvala stromy z pùdy - k tomu pøívaly dešové, které slévaly padající vody mžikem v mohutné bystøiny, nebezpeèné na tìchto srázných stráních. Temnì šumìla Vydra, èasem zanášel vítr až k nìmu hukot vod, podobající se vzdálenému rachotu hromu. Jak budou huèet tyto vody, až zmohutní sterými bystøinami, odevšad se øítícími se strání a se skal! Mužné proudy pøevalují pak ohromné balvany šoupajíce je pøes sebe, srážejíce se proti sobì, obracejíce je s ohromným tøeskem, s takovou lehkostí, jako potùèky v kraji valí drobné oblázky. Divná osoba, ta Nany! Pøed hrozící bouøkou ho vy štvala z domu! Takové nevìsty není ve veškerém obvodu šumavských hor; co z toho má? - Nebyly nìžné jeho myšlenky, co tak uhánìl bez dechu a co mohl rychle svahem dolù k Vydøe. Ta ženská nemá srdce! ozýval se v nìm jakýs hlas. Vzpomnìl si na Rezlu. A se o té øíkalo cokoli, srdce mìla rozhodnì lepší; chtìla ho doprovodit, aby nezabloudil ve mlze...

Nad høbetem kvildských planin ukázal se mìsíc. Byl neobyèejnì velký, podobal se krvavì rudé kouli a mìl kolem sebe støíbrnì se kmitající kruh, vìštící d隝 a bouøi. Na západì pak, pokud místy proøídlé stromy dovolovaly rozhledu, vidìl nebe èerné až hrùza; èasem prorazil husté mraky klikatý blesk, jenž ozáøil fosforovou svojí záøí kostrbaté vrcholy stromù. Èasem vzplál celý západní obzor ve žlutavém svìtle, naèež následovala ještì èernìjší tma. Temnì, ale skoro bez pøestávky huèel hrom.Nepohoda se blížila s bájeènou rychlostí a Karel uhánìl poøáde pøíkøeji spadajícím svahem, nedbaje na cestu, vrážeje nìkdy do stromù a pahejlù, prs a drobné kamení sypalo se mu vzápìtí. Koneènì se dostal na jakous ponìkud ujetou cestu; asi tøicet stop pod ním huèela divì voda; ozáøena mìsícem, vyblýskla nìkdy zpod hustých køovin, pokrývajících zbytek svahu. Byl u Vydry, musil však ještì bìžet nìkolik set krokù podle vody dolù, nežli se dostal k mostu. Utíkal pøes rupající, houpající se klacky, jimiž byl položen tento primitivní výtvor pošumavského jakéhos inženýra vodních staveb; veškeré trámoví, zábradlí, celý most, všecko se tøáslo pod jeho krokem. Šumot a hukot víøících se vod pøehlušovaly temné rachocení hromu. Pøebìhšího most pojal hluboký úvoz, který ihned zaèal pøíkøe stoupat, takže musil zmírniti krok. Byl v polovici svahu, když rázem se pøivalila oblaka: nad ním poèalo to hvízdat a skuèet, hrozná vichøice pøišla mu v ústrety, takže by ho byla bezmála povalila k zemi; les napravo zašumìl, zasténal; zablesklo se tøikrát za sebou, že bylo na okamžik jasno jako ve dne, a trojnásobný strašný rachot, jenž bezprostøednì následoval na blesky, do nekoneèna opìtován protìjšími stránìmi, dosvìdèoval, že bouøka tu byla. Mìsíc zmizel jako kouzlem a vítr pøihánìl celé chumáèe bohatých kapek, které s pleskotem dopadaly na zem...

Za nìkolik vteøin d隝 se lil s takovou prudkostí, že zakrátko úvoz se musil promìnit v dravou bystøinu. Než Karel byl u svého cíle. Sto krokù ještì a dostoupil výše svahu, kde za vlnou terénu stojí Wastalhof s nìkolika k nìmu pøináležejícími podružnými chalupami. Vidìt nebylo nièeho v oné èerné noci a v lijáku - ale Karel znal dobøe smìr. Za pìt minut vešel do prùjezdu, všecek promoklý až do nití; setkal se tam se sedlákem. „Aj, tys to? Pøicházíš od Podhamerských… Do takové nepohody tì vyhnali? Mᚠdivnou nevìstu…” Karel neodpovìdìl; ždímal mlèky promoklý svùj klobouk. „Pojï se usušit do svìtnice,” pobízel strýc; „ženské jsou vzhùru, modlí se a odøíkávají svatá ètení.” Bylo slyšet hlasité, pronikavé modlení nìkolika ženských hlasù. Karel vešel; na stole hoøela hromnice; ženské se nevyrušily, modlily se dále, napøed všecky pospolu, pak støídavì. Venku nepøestal hrom bíti a d隝 se líti. „To ètení, maminko, to ètení,” ozvala se jakási mladá žena, „uvidíte, že to pomùže...” „Já už nevidím, oèi neslouží,” vzdychala hospodynì; „èti ty! Tu mᚠknihu.” Dcera vzala knihu. „Kde mám èíst, maminko?” „Kde otevøeš. Je to evangelium; cokoli èteš, je dobré.” Pøi vší hrùze venku, pøi vší úctì, již vzbuzovala upøímná, nelíèená zbožnost, plna dùvìry v moc modlitby, nepostrádala scéna jakés nevýslovné komiky. Mladá žena totiž jala se èísti brekavým, jednotvárným hlasem, bez ustání zakopávajíc o naskytující se neobvyklá starobiblická jména, pronesená dìsným dialektovým nìmeckým pøízvukem. „…Abraham zplodil Izáka, Izák ale zplodil Jakuba...”

Vtom strašnì zahømìlo, až se okna tøásla. „Ježíši svatý! Panenko na nebi, smiluj se nad námi!” Poèaly se køižovat, svolávat svaté Nového Zákona; potom zase dále: „Jakub ale zplodil Judu a bratry jeho...” Nová rána; opìtné køižování. Starý Wastal postavil na stùl láhev samožitné a vyzval Karla posuòkem, aby se napil. Ten byl zatím svlékl kabát a povìsil ho na bidlo nad ohromnými kamny visící, aby se usušil. Dcera ètla dále: „Juda ale zplodil Obeda...” Zahømìlo zase, vítr metal kapky do oken, že bušily, jako by kdo házel plné hrsti bohatého hrachu. „Èti nìco jiného, Máry,” ozvala se jakás starší žena. „Tohle nepomáhá...” Máry uposlechla; zavøela knihu, a otevøevši ji znova, jala se èísti nìco jiného. Bouøe po chvíli skuteènì utichla. Ženské se jedna po druhé vytrácely; venku klapla døevìná klika vedoucí do svìtnièky (Stübel), ozvaly se šoupavé kroky po schodech nahoru na pùdu. Hospodynì ulehla na postel, hospodáø pak usedl ke stolu, nalil sklínku žitné, a zavolav Karla, pravil: „Tu usedni ještì chvíli, až uschneš; potom si lehneš tuhle do komory; ukroj si taky kus chleba a napij se téhle...” „Dìkuji vám… nemám hlad, taky jsem se už napil...” „Hlouposti - budeš se upejpat...” Karel se posadil na židli, zády ke kamnùm, v nichž oheò ještì hoøel. Dusná, parami pøesycená atmosféra naplòovala svìtnici; než jim tu bylo volno, milovali teplo jako Eskymáci. „Víš,” poèal hospodáø, „abych ti øekl pravdu, tohle se mi nelíbí, že tì ta holka vyhnala do bouøky. Je to pravá dcera toho nadutého, nabubøelého! Kdo to jakživ slyšel?” Karel neodpovídal, žvýkal v ústech veliké sousto chleba.

„Takové hlouposti!” huboval starý dál. „Cožpak je panenka z mìsta? Nejsi jejím ženichem?… Psa by èlovìk nevyhnal do lesa za také nepohody... Vìø mi: pád tìch lidí není dalek! Taková pýcha...” „Strýèe, kdybyste ji vidìl pracovat! Ta holka...” „Dej mi pokoj. Zpupníci, kteøí stavìli vìž bábelskou, pracovali taky! Práce je dobrá, ale práce bez pýchy!... Tenhle Podhamerský, který se poøáde vypíná nad horské pány, uvidí, zaè je toho loket! Statek jeho leží uprostøed jejich lesù a pozemkù, mají naò už dávno laskominy. Pøipadá mi to, jako by ležel solní balvan uprostøed vody; ta voda ho rozežere, podmyje, podemele, až se svalí a rozpustí úplnì... Však jsi slyšel o starém Wastalu, který tu døíve sedìl na tomhle dvoøe; byl to dìd mé ženy. Však víš, že Wastalùv dvùr byl døíve na onom bøehu; mìl ètyøi sta jiter pozemkù, a dobytka, že sám nevìdìl, kolik kusù; grunty jeho se vrážely jako klín do lesù patøících Horským, a služebností mìl ve svùj prospìch tolik, že se mohlo øíci, že byl pánem nad více než tisíci jitry. A co se stalo? Poslali mu na krk vyvazovací komise, soudili se s ním, nadìlali mu útrat, uzavøeli mu cesty skrze své pozemky a pøivedli ho koneènì tak daleko, že byl rád, když mu všecko odkoupili za pravou fatku; on se pak pøestìhoval na tenhle bøeh a vystavìl si tu ten dùm; za tìch ètyø set jiter tam jich získal osmdesát zde... A byl to snad nìjaký lenoch, nìjaký povala, ten starý Wastal?… Dobøe víš, a celý svìt ví a vìdìl, že se držel jako kterýkoli jiný, že haléøe nepromrhal, že nedìlal velkého, že byl skromný, hodný, mírný, že nerad se soudil jako ti jiní tvrdohlavci, kteøí sobì prázdní stodoly i stáje a vysekávají lesy, aby plnili advokátùm kapsy. Povídám ti: s Podhamerským bude právì takový konec; i jeho statky leží uprostøed horských pozemkù; skoupí je, jako skoupili statek Schustrùv v Innerge-

fildu, statek Metzlùv v Haidlu a jiných nìkolik. Teï ho ještì nechají na pokoji, protože mají jiné starosti s døívím a že pan kurátor to trochu zdržuje, maje za to, že prve tøeba nadìlat cest, aby se všude mohlo vniknout. Vidìl jsi už, jak pavouk opøádá svými nitkami lapenou mouchu, nežli ji vysaje?… Právì tak to bude s Podhamerským; teï se pøedou ty nitì!” „Vy snad vidíte pøíliš èernì,” pravil Karel. „Co je mi ostatnì do Podhamerského; však jest jeho vìcí, aby se ubránil. Ale toho pøec nemùžete popøít, že Nany je vzorná ženská, pilná, skromná ve svých potøebách, že lepší hospodynì nelze si mysliti...” „To už jsem ti øekl, hochu. Ale ta pýcha! Ta zpupnost! Budeš mít køíž na svìtì... Já bych ji nechtìl...” „Všecko na svìtì je Bohem souzeno. Stane se, co Bùh bude chtíti...” „Nu, dej ti Bùh všeho dobrého,” dotvrdil sedlák, „ale povídám ti ještì jednou: já bych ji nechtìl, a kdyby mìla ještì jednou tolik. Na velkém statku umí hospodaøit; zda taky na malém, to se teprve ukáže.” Hovor potom pøešel na jiné pole; umlouvali se o nìjaké spoleèné práci, vypili pospolu ještì nìjakou tu sklínku žitné a šli oba spat... Utíkal èas jako vody dravých bystøin. V lese a v hospodáøstvích práce se nezastavila. Tichý, mrtvý jindy kraj byl stále pln ruchu, hluku a života. Daleko rozléhal se rachot kácených døev; všecky cesty oživly, køik a lání po nich, praskání bièù od rána do veèera; všude podle øek kupily se klády; i drobné potoky se plnily spoustami vod, vedených do nich z nových nádržek; jeèící a pìnící se kalné proudy unášely døeva do níže položených konèin, kde vázaly se vory; staré cesty se opravovaly, nové se zøizovaly; zástupy rùzného lidu se hrnuly

do lesù s lopatami, kopáèi, trakaøi; staré, nikdy nedotknuté skály trhaly se prachem a dynamitem; zkrátka, nikdo by byl nepoznal staré, klidné, u vìèný sen pohroužené Šumavy, jejíž velebné ticho sotva tu a tam rušilo cvrlikání drobného ptáèka a unylé zvonce pasoucího se skotu. Mocné kusy lesù už polehly; kde stáli staletí velikánové, pnouce k nebi kostrbaté, zelené své koruny, otvíraly se široširé paseky a temnì zeleným moøem dosud stojících hvozdù prokmitaly vezde rezavì èerné skvrny vìtší a menší co tolikéž ostrovù, ach ostrovù zkázy, sídla smrtícího hmyzu, proti nìmuž èlovìk dlouho marnì bojoval. Jinde zase kryly mechovitou pùdu a skalní stránì celé záseky vyvrácených stromù; rodil se v nich neustále dìsný škùdce, ponìvadž nebylo možno se k nim dostat pro chaos vìtví a k nebo strmících koøenù. Opìt jinde osekali sice lidé skácené a vyvrácené vìtrem stromy a oloupali jich kùru, nemohli je však odstraniti pro neschùdnost místa a nedostatek cest; kùry zbavená drva na místech tìchto schla jako rostlinné mumie pod paprsky žhavého slunce, pod úèinkem neustále je umývajících dešù; bìlaly se jako mrtvoly padlých na poli bitvy vojínù, a kdo je vidìl døíve a nyní, bylo mu do pláèe. Zase jinde, kde nijak nebylo lze ani je vyvézti ani je oloupati, zapálili døevaøi spousty vývratù, aby znièili rázem místa, kde líhl se hmyz. Po celé dny hoøely mohutné záseky až hluboko do pùdy suchým jehlièím pokryté; plameny sálaly rudým leskem do výše, kotouèe hustého bílého dýmu vystupovaly k nebi, nebo tlaèeny vzduchem, plazily se lesem a po stráních dolù a nahoru; zápach hoøící pryskyøice a smoly roznášel se po všem kraji jako vùnì vosku za veliké panychidy. Ba, byl to vpravdì smuteèný obøad, velká panychida za starou, velebnou Šumavu, za padlé v boji reky, již po staletí byli vzdoro-

vali vítìznì vìtrùm a bouøím! Padli, polehli, sami sebe dali na èest a slávu svého pohøbu... U Podhamerských bylo neobyèejnì živo: tøi dni pøed svatbou Naninou s Karlem Raabem. Podhamerský byl doma a poèítal utržené v posledních dnech peníze; bylo jich hodnì a Podhamerský se spokojenì usmíval; teï mu ovšem nastávaly nemalé výdeje, ale šlo to, šlo! Shrábl peníze, rozložil je zase po stole a šel ještì pro jiné; šel nìkolikráte, pøinesl jich z komory po každé celé balíky, pokládal je vedle sebe, na sebe, až celý stùl byl pokryt rùznými bankovkami; potom zase poèítal, mumlaje pøi této své práci: „Patnáct stovek... dvacet padesátek... èiní tisíc zlatých... dohromady dva tisíce pìt set... a tuhle tisíc dvì stì zlatých v desítkách... dìlá tøi tisíce sedm set... ostatní v pìtkách... jsou to ètyøi tisíce... na mou duši, je to hodnì penìz... pro Nany...” Zase poèítal. „Na mou vìru, byl bych se bezmála pøepoèítal; ty hadry se lepí na sebe, jako by byly smolou potažené...” A hrubé jeho prsty znova se pøebíraly v papírových penìzích. „Vlastnì to je teï pohodlnìjší. Moje maminka dostala svoje vìno ve støíbøe, šest set zlatých v samých tolarech a dvacetnících - byl toho hodný pytel, safra!… živì se na to pamatuji: byly ještì všecky pohromadì, když pøed dvaceti roky umøela,… my jsme se pak o nì dìlili, bratr, sestra a jᅔ Vešel Wilibald. Vida ty peníze, otevøel ústa a díval se vyboulenýma oèima. „Krucifix! Tolik penìz! Ježíši na nebi, copak je jich tolik na svìtì?” zamumlal. Podhamerskému tento nelíèený údiv nemálo se zamlouval. „Ty hlupáku!” pravil, „je jich ještì více, ale hodnì je jich, viï?”

„Bože mùj, kdo by to øekl?” mumlal mladík dále, jako by nebyl slyšel a nepøestávaje je pohlcovat zrakem. „To koukáš, viï... Tohle je vìno Nanino. Rezla a Pavlina jich dostanou zrovna tolik. Ty však teï pøestaò èumìt a hleï, abys se hnul. Do veèera a mi odvezeš ten zbytek, který tam ještì leží v revíru pod Adamsberkem. Složíš to u preisleitenské hajnice pøi prùplavu, vždy víš. Zítra se bude plavit. Tenhle lístek odevzdᚠschätzenwaldskému pánovi, je to úèet za poslední potahy. Dostaneš vyplaceno osmdesát sedm zlatých tøicet pìt krejcarù. Ty peníze mi pøineseš a já ti pak vyplatím tvoji mzdu. Rozumìl jsi?” Hoch stál poøád jako pøikován, nespouštìje oèí s penìz. „Rozumìls?” opakoval Podhamerský. „Rozumìl,” vyhrkl koneènì ze sebe a mìl se k odchodu. Podhamerský mu pro jistotu ještì jednou opakoval svoje naøízení a poruèil mu dodatkem zavolat Nany. Dívka vešla, ubrouzdaná, špinavá, bosá, o jedné sukýnce ledva po kolena sahající. Pohlédla lhostejnì na rozložené po stole peníze. „Tohle je tvoje vìno,” pravil otec, „to všecko…” „Dobøe, táto, - a ti voli?” „Voly dostaneš za týden…” „Vy mi malujete straku na vrbì, táto. Voly musím dostat hned, totiž pozejtøí po oddavkách, ještì lépe pøed oddavkami. Tak bylo ujednáno, ještì pøed týdnem jste mi je slíbil… to by bylo pìkn酔 Starý se zaškaredil. „Vždy pøece víš, že mám smlouvu s hochreitským foøtem,... ještì kdyby to byla úmluva ústní, ale je to psané, èerné na bílém, a pokuta, nebudu-li hotov...” „Co je mi po tom? Mùj taky má smlouvu s neubrunnským pánem a taktéž je ustanovena pokuta, nebude-li hotov. Proè

jste tu smlouvu podepsal, když jste vìdìl, že mi musíte vydat voly. Nedáte-li mi voly, nechte si svoje peníze taky, a já vás budu žalovat, abyste vìdìl...” „Ou, ou, nechoï ty s takovou! Pomalu s tou flintou, nejsi plnoletá...” „Ale mùj je plnoletý a ten vás bude žalovat. Nejsem plnoletá, ale dnešní taky nejsem... a ten škandál si dobøe rozvažte, až si lidé budou povídat, že Podhamerský se soudil s dcerou a se zetìm kvùli jednomu páru volù. V Sušici byl pøed ètrnácti dny jarmark; proè jste si tam nekoupil potah, když jste vìdìl, že ho budete potøebovat?” „Ale... byl bych ztratil celý den práce, snad i dva... a k tomu je teï dobytek drahý...” „Tím více stojím na svém požadavku. Co jste slíbil a ujednal, musíte dodržet.” Podhamerský se sice mraèil a bruèel, v nitru jeho však ozval se zároveò pocit hrdosti nad takovou dcerou. To byla ženská! Ta umìla hájit svoje zájmy! Kdo se mohl vykázat dcerou tak øíznou, energickou? Vìru že by byla s to, aby se s ním soudila o slíbené voly. Stála pøed ním ruce majíc podepøeny o boky, nespustila s nìho zrakù. „Co dìlat?” bruèel. „Vedeš si po èertech s otcem! Nu, jsi Podhamerského dcera...” „Tou jsem, a proto chci, co mi patøí, a vy, jako Podhamerský, mi toho nebudete upírat. Byl tu Vencal z Rejštejna, ví o páru tøíletých, jeden jako druhý, èerní s bílými lysinami; patøí Fuchsen-Antonovi ze Stodùlek, prodá prý je za dvì stì padesát, ale ani krejcar prý nesleví. Nekoupíte-li je vy, požene je s nedìle do Bavor. Mohl byste si pro nì dojít tøeba ještì dnes.” Podhamerský o tìch volech dobøe vìdìl, tváøil se však, jako by mu dcera byla povìdìla velkou novinu. Vencal z Rejštej-

na, o nìmž se byla zmínila, pronásledoval ho už po delší dobu. Tento Vencal byl osobou známou daleko široko po všech záhvozdních obcích, v Èechách i v Bavoøích; dìlal takto dojem pøiblblého èlovìka, hrdlo jeho krášlilo dvoupatrové vole a pøi chùzi funìl jako parní kotel; ustavièný polou blbý, polou zchytralý úsmìv zahrával na jeho tlustých rtech, jež nedostateènì obrùstal øídký knír a takovátéž brada. Malá, zavalitá jeho postavièka bez ustání sem tam poskakovala, a když nìco vypravoval drkal jeho hlas jako øehtaèka. Èlovíèek ten byl dohazovaèem dobytka a v oboru svém takový specialista, že znám byl pod pøízvím „das Ochsengrundbuch”. On znal veškerý dobytek celých hvozdù, vìdìl, kde který kus komu patøil, umìl každý kousek dopodrobna popsat, shledával k sobì do páru se hodící volky; v té pøíèinì pamì jeho ho neopustila nikdy a každý omyl by byl považoval za nesmazatelnou hanbu. Také doplòoval vìdìní a známosti své ustaviènými studiemi, prohlížeje sobì novorozená telata a chodì neustále po hospodáøstvích. Pøi všem tom byl skromný, nikoho nepøelhal, spravedlivì povìdìl svùj úsudek a neocenitelné vìdomosti své cenil velmi nízko. Za máz piva a kus chleba povìdìl, co kdo chtìl vìdìti. Sláva mu šla nad peníze. Kromì volù dohazoval také nevìsty. „Nu, když Ochsengrundbuch tohle øekl,” prohodil Podhamerský po dlouhém pøemýšlení, „tož se podívám do Stodùlek. Žádᚠmnoho, holka! Dobytek je drahý a celý den je v pekle, dnešní den a pozítøejší taky; je to velká ztráta...” Nany pokrèila ramenoma a šla zase po své práci. Podhamerský shrábl peníze na stole rozložené, udìlal z nich nìkolik hromádek a uložil je v komoøe do zvláštní truhly, která patøila k výbavì dceøinì. Veèer stál na náspu pár èerných volù s bílými lysinami.

Svatba Nanina s Karlem Raabem byla slavena s velkou okázalostí. Již èasnì ráno dostavil se ženich v prùvodu mnohých svých pøíbuzných a známých; i hudba ho provázela, oznamujíc tøesknými zvuky jeho pøíchod. Nevìsta, uslyševši zvuky ty, schovala se vedle stávajícího zvyku kdesi na seníku, i obleèena jest jakás ošklivá, obstarožná dìvka ve smìšné cáry a vedena ženichu v ústrety. „Je tahle tvá nevìsta?” tázali se ho svati, setkavše se s ním pøed domem. Prùvodcové ženichovi se smáli, pronášejíce rùzné, více ménì duchaplné, zato vesmìs silnì pepøené vtipy; ženich sám pak, zachovávaje dùstojnou odmìøenost, odpovìdìl vážnì: „Tahle to není.” „Nemýlíš se? Poznal bys ji?” „Nemýlím se a poznal bych ji najisto.” „Tož si ji hledej!” Nastala divoká honba po celém domì, všecko se prohledalo, vše rub narub obrátilo. Že pak panuje víra, jako by ten ze snoubencù, jenž druhého první spatøí, i první zemøel, pøi všem usilovném hledání snoubenci pilnì toho dbali, aby se nevidìli; sobeckost lidská se nikdy nezapírá. Nestojí psáno v pamìtích Podhamerského dvoru, zda spatøil napøed Karel svou nevìstu èi tato svého ženicha, jisto jest pouze, že Nany byla nalezena a že ženich prohlásil slavnì, ta že jest jeho nevìsta. Podhamerský ukázal nastávajícímu zeti celé vìno, nejen jemu, ale i všem pøítomným, naèež se èetný prùvod vydal do Rejštejna, kde oddavky se odbývaly. Sešlo se tam velké množství lidí, zdálo se, že toho dne nikdo nepracoval v lesích; nevìsta byla pøedmìtem všeobecné pozornosti, byla odìna v temnofialové hedvábí; zelený vínek na hlavì hlásal její za-

chovalost; smìla se jím právem pyšnit, což zde není každodenním zjevem. Po obøadì v kostele sešli se zvaní a nezvaní v hospodì, kde Podhamerský èastoval všecky vùbec a každého zvl᚝; byla ohromná tlaèenice, vedro, puch, prach, kouø, ale kdož toho dbal? Pivo teklo proudem, zdálo se, že Podhamerský vìnoval celou várku na oslavení toho dne, ba v každé sklenici ploval velký kus citronu. Jest to vìc ponìkud divná a prozrazuje zvláštní chu, pøidati kyseliny do piva, ale je to slavné. Pøi jiných svatbách platí sobì pozvaní pivo sami, než Podhamerský byl jen jeden na svìtì, a tudíž nikdo neplatil a pil, co chtìl; také jídlo bylo zadarmo, tuèná vepøová peèenì, kyselé hovìzí a skopové, koblih celé hory, zkrátka, bylo to znamenité a nikdo nepamatoval tak bohaté veselky. Vlastní tabule nebylo: každý jedl a pil, kdy, kde a mnoho-li chtìl a co mu právì chutnalo. Køiku bylo dost, výskotu a pochybného zpìvu ještì více. Oddavky v kostele se odbyly kolem jedenácté hodiny a o jedné s poledne už poèala hudba zahrávati k tanci; byla to sice zábava ponìkud problematická, tanèiti v této vøavì a tlaèenici, v této pøeplnìné hospodské místnosti, ježto však si nelze mysliti svatby bez tance, tanèily, èili lépe øeèeno, kolébaly a šoupaly se párky jen což, a nevìsta ani nevyšla z té draèky a psoty. Celý Rejštejn byl vzhùru; pøed hospodou stály celé davy, které se tam nemohly vtlaèit; v tomto tlaèícím se, zevlujícím množství bys byl našel pøepodivné typy, jakých jen Rejštejn v takové síle vykazuje: kretény obojího pohlaví, zakrsalé, ohyzdné, až z nich hrùza šla, - ale smáli se, zubili se, funìli radostnì v tom žáru sluneèném, který již o sobì vyhánìl pot ze všech pór. K páté hodinì byl konec zábavy a svatebèané, aspoò èást jich, se snoubenci a jich pøíbuznými v èele, vyšli z hospody a vydali se na zpáteèní cestu k nevìstinu domovu. Hudba za-

hrála pochod, celý dav, vesele výskaje, jal se je doprovázeti; teprve za mìstem vrátili se, kdož nepatøili k užšímu kroužku pozvaných; jiní ovšem zùstali v hospodì a pili dál, nyní na své útraty. Pøes padesát hlav ubíralo se cestou a lesem k Podhamerskému dvoru; klarinety vøískaly tìmito tišinami, trouby zvuènì znìly a bombardon øval; mnohonásobná ozvìna opìtovala tento šum a ryk, jako by všecek les a všechny skalní stránì braly podíl a úèast na slávì a štìstí hrdého sedláka. O hodech pak u Podhamerského, o znamenité náladì, o tanci, pití a šprýmech, o dùstojném chování se nevìsty, která po celou noc sedìla na svém místì jako královna, vypravují pamìtníci a oèití svìdkové až do dnešního dne. O tom pak, jak starý Greger, který také té veselosti obcoval, ukázal své nevìstì Rezle postupní listinu na polovici celého svého majetku, ovšem nikdo nevypravoval. Faktum však je, že tato, vidouc jeho obìtavost, si dala øíci a povolila svému ženichu zkrácení lhùty, o nìmž dosud nechtìla slyšeti. Na té svatbì mezi nimi ujednáno, že jejich oddavky se budou odbývat za pìt nedìl, a starý ženich ze samé radosti nad tímto blíže posunutým štìstím omládl do té míry, že k ránu si skoèil tøikrát do kola, aè jedva nohama pletl. Když ráno nevìsta odjela se svou výbavou, byla Rezla mezi tìmi, kdož ji doprovázeli. Louèení se sestrou se provedlo bez velikého pláèe a veèer doprovodil zase Rezlu bratr ženichùv, statný dragoun, do otcovského statku - rozumí se, z pouhé galantnosti, aby ty tøi hodiny cesty nešla sama.

IV Nìkolik nedìl uplynulo. Léto chýlilo se ke konci; jitøní mrazy, které vrhaly bílé jíní na traviny luk a pozdì zrající klásky ovesní, husté mlhy, jež vystupujíce z rašelin a moèálù, naplòovaly zrána všecka údolí, stálé krásné poèasí, veèery plné sluneèní záøe, žloutnoucí, èervenající listí bukù, dodávající celé krajinì pohled nekoneènì pestrý - vše to vìštilo blízkost podzimku. V lesích pracovalo se neustále. To tam bylo velebné jich ticho, hrobový klid; spousty døíví ve všech tvarech, klády, špalky, polena, jež potahy vyvážely, vody unášely, nebraly konce. Všude na potocích i sebemenších, stavìly a upravovaly se nádržky, aby se tyto mohly umìle rozvoditi; po vodách tìch pak plavila se nejen polena, ba svìøovaly se jim i velké klády, jež uhánìly po smutných proudech, derouce bøehy a rozrývajíce pùdu. Výdìlek poøád týž; závidìníhodní obyvatelé Šumavy tonuli v penìzích; malí i velcí lidé, jeden každý dle pomìrù svých, sedláci i chalupníci, drvaøi, podruzi, èeleï, vše bralo podíl na tomto podíl na tomto bájeèném blahobytu, a roztomilý brouèek, který onoho roku se rojil dvakrát, poskytoval záruku, že ty požehnané doby i nadále potrvají. Karel Raab pracoval v lese jako ostatní a svážel døíví z neubrunnského revíru ke prùplavu nyní s dvìma potahy. Jeho Nany vládla doma, støádala a hospodaøila, ba když bylo velmi pilno, sama vyšla do lesa a pomáhala muži pøi práci. Žili spolu dobøe a Karel byl spokojen, aè únavou nìkdy sotva na nohou se držel. Ani nepozoroval, že ponenáhlu se z nìho vyvíjel jakýs druh èeledína jeho ženy; pøenechával jí rád otìže vlády, ježto nemohl nevidìti, jak se množil poklad v železné krabici.

A Nany vládla! Jak Bùh den dal, honila ho do práce, a vrátilli se pøed noèním šerem, broukala a vyèítala mu, že pøece tím není, èím by mìl býti, že nejspíše na vojnì pøiuèil se lenošení. I Rezla už byla pod èepcem a také vládla na pile svého starého manžela. Vládla po svém, trochu jiným zpùsobem než její sestra, ale se stejnou energií. Prvním jejím èinem bylo, že vypudila manželovu sestru; lépe øeèeno, ona ji nevypudila, ba chovala se k ní pokornì a laskavì, ale manžel ji musil propustiti; bez køiku, avšak se vší rozhodností se musilo vyhoštìní vykonati. Pak, sotva ètrnáct dní po svatbì, ujala se sama øízení pily; pøibrala dva chasníky, mladé, silné, aby práce ani chvíli nestála. Ve dne v noci syèely pily; pìt až šest povozù bylo ustaviènì na cestì s nákladem prken a latí, jakož i s døevìným drátem, urèeným pro sirkárny. Objednala si k tomu dva zvláštní stroje nejnovìjšího druhu. Kromì toho zhotovovaly se velké a malé bednièky, šindele, døívka na øešeta, zkrátka všecko, co padalo v obor zálesáckého prùmyslu døevního. Manžela pomalouèku postavila úplnì stranou, dávajíc najevo velikou péèi o jeho zdraví. Obklopovala ho vším možným pohodlím, shánìla pro nìho kdekteré dobré soustíèko, hejèkala ho, mazlila se s ním, dávala mu nejlepší slova, svému milému, drahému mužíèkovi, nad nìhož na svìtì nemìla. Starý Greger byl odjakživa èlovìk pøièinlivý, pracovitý, jenž nikdy nezahálel; neèinnost, k níž ho mladá žena odsuzovala, tížila ho nemálo, marnì se jí však vzpíral. „Proè jsi sobì bral mladou ženu?” øíkala mu, sladce se usmívajíc. „Ne-li proto, aby s tebe snímala práci a námahu? Jakž bych mohla pøipustiti, abys se døel nadále? - To by byl hotový høích!... Odpoèiò si, pohov sobì, zasloužil jsi si toho dávno...” Greger, kterého k tomuto kroku vedly patrnì jiné pohnutky, chtìl odmlouvati, poukazovati k tomu, že ještì není tak cha-

bým, aby nemohl zastati vedení svého závodu; ona však umìla tak dovednì s ním zatoèiti, tak dùraznì mu brala otìže z rukou, že aby ji nepohnìval, víc a více jí povoloval. Aby pak pøece nìco mìl na práci, posílala ho po majitelích lesù neb jich zøízencích, s nimiž uzavíral smlouvy o dodávání materiálu, jakož i po zákaznících, jimž se prodávalo vyrábìné zboží. Tím stávalo se, že Greger byl skoro poøád na cestách a ona tím neobmezenìji vládla. Bylo tklivo patøit, s jakou starostlivostí jej vítala pøi jeho návratu. Tu bývalo nìjakého ptaní, jak se mu vedlo, jak se má, zda není churavým, zda se nenastydl a tak dále. Zakašlal-li, musil ulehnout, tøeba dva tøi dni strávit na lùžku; léèila ho sama, dávajíc mu píti odvary rùzných léèebných bylin lesních, jichž blahodárnou sílu jí prý prozradila ta která teta a vìdoucí staøena, které povìtšinì už dávno umøely. Po celý týden neúnavnì pracovala, všecko zastávala, jak hospodáøství, tak i dohled na práce v závodì, i v noci vstávala a chodila dohlížet; v nedìli pak se vyfintila, vyšòoøila a chodila do zábav, kde jaká byla. Nedìli bylo tøeba svìtit, svátek mìl svá práva, o které nesmìl žádným zpùsobem pøijíti. Starý manžel ji musil pìknì doprovázet a pøi muzice dìlat mladého; tanèení mu odpustila, ale hudebníkùm musil platit, aby jí k tanci zahráli. Ona pak si skoèila s mládeží, vždy byla mláda a neúnavnou svojí prací si trochu té zábavy zasloužila. Její manžel byl dalek vší žárlivosti, nahlížel úplnì pravdu toho, co žínka mu øíkala, drahá jeho ženuška, která i pøed lidmi ho hladila, objímala a pøesladkými pohledy ho blažila. Lidé sice tu a tam cosi šoškali, klevetili, co i jemu dostalo se k uším, ale kdepak takovým vìcem uvìøit? Jako by on neznal svìta a lidí, jako by se lidé neotírali vždycky a všude o manželství starého s mladou!... Nechme je, však víme, na èem jsme...

Co takto vládly sladká nìha a cukrouškování v pile starého Brettschneider-Gregra, poèínalo se to nìjak hatit u Podhamerského. Nany se osvìdèila co dobrá prorokynì, když pøedvídala, že to tam bude ponìkud divnì vypadat bez ní a bez Rezly. Hospodáø sice vyvážel døíví z lesa se svými èeledíny a potahy jako dosud a vydìlával bájeèné peníze, ale doma v hospodáøství se ukazovaly jakés mezery; ètyøi pilné, dovedné ruce se neodstìhovaly bez následkù pro domácnost a polní práci. Ale bylo ještì nìco jiného, nìco, o èem Podhamerský, vdávaje druhou dceru, ani zhola nepøemýšlel, ponìvadž to bylo nìco nového, takže dosah toho nebylo dobøe možná uvážiti. Když totiž bìželo o to, vyplatit Rezle vìno a obstarat výbavu pro ni, shledal Podhamerský, že mu scházejí dva tisíce na hotových. Ježto pak on byl Podhamerský a že druhého Podhamerského nebylo na svìtì, nepøiznal se o tom nálezu nikomu. Není pochybnosti, že nastávající ze by byl nenamítal toho nejmenšího, kdyby nastávající tchán byl dal pojistit dceøi nedostávající se obnos na svém statku; nastávající ze by byl vzal Rezlu i bez nejmenšího vìna, ale Rezla by byla dojista protestovala; a potom, takové hanby by si byl Podhamerský neudìlal. On vybavoval dcery hotovými, to musil vìdìt celý kraj! Došel si tedy do Vimperka, kde znal jistého velice diskrétního lidumila, který pùjèoval peníze na pouhých osm ze sta, a ten mu ty dva tisíce dal bez všelikých okolkù: žádná komise, žádný odhad, jednoduchý podpis bez svìdkù, bez žiranta, a bylo to spraveno; Rezla dostala na krejcar tolik co Nany, vystìhovala se naplnìna jsouc hrdostí, že má tak mocného otce, a Podhamerský budil i nadále obdiv a závist. Práce lesní a mnohostranné závazky pøinášely s sebou, že Podhamerský se zøídka doma pozdržel; pøenocoval obyèej-

nì jinde, aby se nevzdálil od místa práce a netratil zbyteènì èasu. Pøišel-li pak, bývalo to zhusta za tou pøíèinou, aby rychle nìco naøídil; pak zase rychle odešel ani nedohlédnuv v hospodáøství. Cožpak se mu mohlo státi? Což nebyl Podhamerský, jediný Podhamerský na celém široširém božím svìtì? Jednou pøece zašel do stájù, aby se podíval na dobytek. Stálo tam mezi jiným sedm telátek, samých letošních odstávèat; krátký pohled postaèil, aby vyrazil ze stájù všecek rozlícen, a vraziv do svìtnice, zapoèal pekelný rámus s ženou a zbývající mu doma dcerou: „I vy lenochové zpropadení,” køièel, „copak tu vlastnì dìláte? Sedm telat jako sedm hubených krav egyptských! Vy pøihlížíte, sakramente?... Kdepak máte nápoj pro telata? Sem s ním, a ho vidím, vy nièemné obejdy, ospalé, pitomé!” „Vždy jim dáváme každého dne mléka,” ozvala se manželka, „daly jsme jim ho taky dnes; jakpak ti ho ukážem, když telata už ho vypila?” „Já chci vìdìt, mnoho-li ho dáváte? Herdijé, jestli je ho málo, rozbiju všecko a nakonec vaše palice a lenivé hnáty!” „Nu, tenhle škopek jim ho dáváme tøikrát za den,” odvìtila selka klidnì, ukazujíc na dotyènou nádobu. „Tenhle škopek? Pro sedm telat? Což nevidíš, že nestaèí? Kdepak jsou ostatní, vždy tu byly dva vìtší?” „Jeden si vzala Nany, druhý Rezla...” „Tohle že je výmluva? U Podhamerského že by si nemohli zaopatøit tøetí, když jeden a druhý dostaly dcery do výbavy? Komu to povídáš?” „Já myslila, když jsi neporuèil...” Bylo mnoho oprávnìnosti v této výmluvì. Systém Podhamerského, po dlouhá léta platný, poèal se mstíti. Nejmenší

malièkost nesmìla se díti, nejnepatrnìjší zmìna zavádìti bez výslovného jeho rozkazu. Dokud on sám vedl hospodáøství, neopouštìje ho nikdy nadlouho, šlo to dobøe. Nyní, když výdìlek v lese ho od domova vzdaloval a hospodáøství takøka do druhé øady zatlaèil, když starší dcery, jež jednaly a hospodaøily v duchu otcovì, byly provdány, nevìdìla si hospodynì, již pøíroda beztoho žádnou iniciativou neobdaøila, žádné rady a poddávala se víc a více vrozené své letargii. Pavlina pak, jsouc ve všem dcerou své matky a necítíc více štulce a rány nejstarší své sestry, cvièila se hlavnì v unylém pozvedání krásných svých modrých oèí, jež se témìø už nehnuly s lesklých èerných trámù stropových, a škopek, v nìmž si myla bílé nohy, býval daleko èastìji a déle v užívání než onen, v nìmž se dával telatùm nápoj. Tak hospodynì a její nejmladší dcera; dvìma dìvkám, které se najaly, aby zastávaly práce posud staršími dcerami konané, mnoho se sice porouèelo, ale málo se dbalo, zda vykonaly dané jim rozkazy. Tyto dìvky mìly ráj v domì: ve dne se nepøepracovaly a veèer bylo jim volno pøijímati galány, protože starou bolelo od devíti hodin v køíži a mladá si myla nohy, naèež chodila spat, aby se nenastydla. „Cože?” rozzuøil se Podhamerský. „Co mi to mluvíš? Já neporuèil? - Bezpochyby že mᚠv hlavì seno, kterés opomenula dát telatùm! Já jsem øekl: tolik a tolik nápoje se jim dá! Hanba dost, že to nevíš, že ti to neøekla tvá máma…” „Vždy jsi øíkával, že jsou to samé hlouposti, èemu mì matka uèila, abych se neopovažovala to provádìt u tebe…” „Mlè a neskákej mi do øeèi. Dejme tomu, že bys vìtšího škopku nemìla a že bych byl zapomnìl ti naøídit, abys ho koupila, cožpak jsi nemohla, ty nebo ta opice tuhle, navaøit

tolik nápoje, abys mohla tenhle naplnit dvakrát? Kde mᚠhrnce...?” Ukázalo se, že velké hrnce odnesly taktéž provdané dcery, a døívìjší výjev se opakoval. Kdyby byl Podhamerský nebýval mìl napilno v lese a všecko blíže prohlédl, zajisté že by žena i dcera byly ucítily rány tìžké jeho ruky. Zbýval ještì syn. Ten byl pracovitý a dovedný jako otec, ale vedle toho, že byl synem svého otce, byl také synem své doby, doby brouèkového ráje. Vozil døíví s dvìma potahy na opaèné stranì v Stubenbachu.Vydìlával mnoho penìz, ale nemohl se dát zahodit: byl Podhamerského syn a bylo tøeba ukázat i ve Stubenbachu, že Podhamerský jest jen jeden na svìtì; tam musil pít, hrát, jiné èastovat a pøijímat za to hold menších smrtelníkù; bìda mu, kdyby jinak byl jednal: všecko otec odpustil, jen žádné zlehèení vìhlasného jména Podhamerských; utrácením a pitím se jméno toto ovšem nezlehèovalo naproti tomu rozšiøovala se jeho sláva. V té pøíèinì podobaly se Podhamerského názory úplnì onìm støedovìkých velmožù. Když pak mladík pøišel v sobotu veèer domù, aby odevzdal otci zbylé mu peníze, a tìch bylo vždy ještì dost, chtìl užít svého mládí a pookøát po celotýdenním døení. Pøíležitost k tomu poskytovaly innergefildské a rehberské hospody, kde se tehda zpravidla dávaly taneèní zábavy, a kromì tìchto závody podle Hamerského potoka, v nichž dívky zhotovovaly na soustruhu vodou hnaném zátky a škatulky na sirky, s nimiž se vedl výnosný obchod do Bavor. Tyto soustruhárny, v nichž dìvèata ve dne pracovala a v noci, pokud nespala, dávala pikantní causerie, byly opravdové Sodomy a Gomorhy v kapesním vydání. Mluvilo se o nich všude s velikým mravným

rozhoøèením, i s kazatelen se proti nim hromovalo, ale posílaly se tam dívky pøece, z té jednoduché pøíèiny, že tam vydìlávaly mnoho penìz, jako vùbec tehda všichni lidé na Šumavì. Tyto dívky pak mìly na sobì hedvábí a sametu, jakož i rùzných barevných perel více než selské dcerky a pøi taneèních zábavách se blýskaly až radost. A kdož jim na to dal? Vydìlaly si, nejen co potøebovaly k živobytí, ale i z pøebytku svého výdìlku, jejž zpravidla odvádìly rodièùm, poøizovaly si tu lacinou pýchu. Soustruhárny ty, jež patøily rùzným kvildským a také cizím podnikatelùm, poskytovaly tedy dìvèatùm trojí výhodu neocenitelnou: výdìlek, zábavu a svobodu; tomuto kouzlu málokterá odolala; docházely sem pracovat z veliké vzdálenosti, takže veèer nechodívaly domù; zaopatøeny jsouce z domova pro celý týden moukou, omastkem a chlebem, kupovaly sobì mléko od podnikatele, pokud byl nablízku, nebo u blízkých sedlákù. Celý týden se pracovalo od bílého rána do pozdního veèera, ovšem s èetnými pøestávkami; v té pøíèinì pánové dílovedoucí, již mívali dohled, nebyli pøíliš pedantiètí, pøejíce sobì i podøízeným svým mnohý odpoèinek, jejž by továrny v mìstech byly pokládaly za zbyteèný. Celý tento zálesácký svìt prùmyslový držel se zásady velkého vojevùdce ruského, maršálka Suvorova, dle níž èlovìk, jenž málo spí, žije dlouho. O praktické provádìní této zásady nestaraly se pouze veèerní návštìvy místních kavalírù, jež se prodlužovaly do noci, nýbrž i všelijaký drobný hmyz, o jehožto úèelu pøívrženci užiteènosti všelikého tvorstva v pøírodì si lámou marnì hlavu. Hmyz ten, jemuž se zde výteènì daøilo, rozmnožoval se tou mìrou, že dìvèata, aby si spaní úplnì neodvykla, pøetahovala pøes sebe pytle, jež u krku tìsnì zavazovala. Dílna nízko položená bývala obyèejnì také ložnicí, a tu stávalo se také, že po prudkých deštích rozvodnil

se potok, takže voda vnikala podlahou a kdekterým otvorem do tìchto málo svatých svatyò; vyvazování se z pytlù a útìk do výše položených místností zavdávaly pak podnìt ke scénám bujaré veselosti a svého druhu jediné komiènosti. - V nocích ze soboty na nedìli a z nedìle na pondìlek nespávalo se vùbec: tyto dvì noci bývaly obìtovány pravidelnì musám hudby a tance; v pondìlí èasnì ráno pak jsi mohl potkat na všech cestách vedoucích k soustruhárnám více ménì umdlenì vypadající dìlnice s tìžkými nùšemi na zádech, naplnìnými potravními zásobami pro následující týden. Bylo by mylno míti za to, že mezi huriskami tìchto pohorských rájù panovaly mír a shoda; øevnivost a vzájemná nedùvìra i v tomto lesním zátiší slavily své triumfy. Dcery Eviny se nikdy nezaprou a kde se jich více sejde, pletou intriky a brojí proti sobì otevøenì i skrytì; stávalo se prý, že kavalíøi ve tmách noèních se dostavující, mámeni sluchem, vedeni jsouce pouze hmatem, se mýlívali. Èlovìk by musil vládnouti pérem Zolovým, aby vystaèil vypisovati výjevy plynoucí z tìchto èasto osudných omylù, jež nejednou mívaly dohru pøed okresním soudem, zavdávajíce podnìt i ke køivým neb aspoò podezøelým pøísahám. Do jedné z tìchto soustruháren docházel tedy syn Adama Podhamerského; líbilo se mu tam zajisté velice, ježto kdykoli jen mohl, za nic nepokládal cestu nìkolika hodin pøes obtížné vrchy a lesy; kdo vidìl krásnou Filomenu z Kvild, nedivil se této jeho touze. Otec jeho, který jí snad nevidìl, ovšem tìžce chápal tuto náklonnost synovu. Že byla Filomena chudá, to by mu bylo nevadilo, Podhamerský byl jediný na svìtì a chválabohu pomìry jeho byly takové, že nevìsta jeho syna nepotøebovala ani groše vìna; v té pøíèinì byl náramnì libe-

rálním. Jeho však dopalovala ta okolnost, že syn zabøedl do soustruhárny, kterýchžto prùmyslových závodù on nenávidìl z té duše už proto, že zaviòovaly velký nedostatek služebných dìveèek. Byla však ještì jedna pøíèina, týkající se specielnì Filomeny. Dívka tato, nìžná jen oproti svému milému, byla povahy velice prudké a nesnášenlivé vùèi svým skuteèným i domnìlým sokyním, a touto svou vlastností zpùsobila pøed nedávnem ohromný škandál pøi jedné taneèní zábavì ve svém rodišti. Podezøívala totiž dosavadní svou vìrnou družku a krajanku, bìlolící, modrookou a rusovlasou Oplonu (Apolenu), jako by tato se snažila jí odciziti srdce bohatého záletníka, a nejsouc s to pøemoci žár svùj, vidouc ji v kole s Vinckem, vyala jí z nièeho nic poøádný políèek, a to veøejnì, na místì èinu. Apolena, která nebyla z toho fládru, aby takové pohanìní mlèky vzala k vìdomosti, splatila ihned stejnou bernou mìnou a z toho povstala nevídaná, v análech kvildských muzik ojedinìlá øež, pravý boj Amazonek, provázený zajímavými vzájemnými výèitkami, pepøenými nadávkami a pøepikantními odhaleními u pøítomnosti dychtivì naslouchajícího obecenstva, jež ihned obstoupilo v kruhu dorážející na sebe Šárky, které strhovaly se sebe odìv, rvaly se za bujný vlas, škrabaly se, mlátily se až do krve. Vincek, o jehož zostouzení pøi té pøíležitosti také bìželo, marnì se snažil odtrhnouti od sebe potírající se navzájem sokynì: nejen že si pøitom také utržil nìkolik ran a nadávek, zabránili mu i druzí, kteøí byli zvìdavi, jaký konec vezme tento úporný boj, oèím a uším celého mužského obecenstva nemálo lahodící. Ženské obecenstvo, aè se tváøilo, jako by to, co se dìlo, nemálo je skandalizovalo, køièelo a bralo jméno Boží nadarmo, pøece patrnì sdílelo zvìdavost mužských, nebo ani slovem ani skutkem se nepøièinilo, aby seè ustala, aniž byl køik takový,

aby se v nìm ztratilo jedno slovíèko bojujících stran. Teprve když rusá Apolena krvácela z nosu jako ranìný zubr, uznaly ženské za prospìšné zakroèiti vzdor protestùm silnìjšího pohlaví a potrestati ohnivou Filomenu tím, že ji vystrèily ze sínì, což bylo nezbytnì tøeba s ohledem k toaletì této dámy, jež se jevila tou mìrou deranžovanou, že i v této nepøíliš úzkoprsé spoleènosti se stala nemožnou; Apolenin nos umyly u kašnièky a defekty, jež si odìv její utržil, daly se ještì jakž takž spraviti, takže mohla zùstat. Z této potyèky povstaly pro Vincka Podhamerských mnohé a rùzné nepøíjemnosti; nejenže se stal povídaèkou pøi všech hospodských zábavách, nejenže si ho dobírali, kde a kdykoli se mezi chasou objevil, takže z toho povstala jednou velká pranice, pøi níž dostal sice nìkolik ran, celkem však zvítìzil, rozbiv sklenici o tvrdou hlavu jednoho ze svých protivníkùv, vítìzství ostatnì, jež zaplatil dlouhým potahováním u soudu, nemalými útratami a nakonec ještì tøídenním vìzením: ale což nejhoršího bylo, i s otcem mu vzešly velké mrzutosti. Podhamerský zajisté tìžce nesl toto zlehèení svého jména, on zanevøel nesmiøitelným hnìvem na pùvodkyni této ostudy, a hnìv jeho vzplanul tím více, že syn vzdor jeho zákazùm neustal od Filomeny, ba napoøád pokraèoval ve svých výpravách do její soustruhárny. „Ty žes Podhamerský?” øíkával starý, „ty žes mùj syn? Ty jeden hanbáøi?… Rci, slyšels od koho, že já za svého mládí chodil na místa, kde lidské bytosti, k obrazu Božímu stvoøené, se zašívají veèer do režných pytlù, aby mohly v noci spát?… Do takových pelechù poøádný èlovìk, ještì k tomu Podhamerského syn, nohou nezavadí!... To ti povídám, a mi s tou neurvalou obejdou pøestaneš mluvit! Na to jsem tì vyplatil pøed sedmi lety z vojny, abys se s takovou ženskou zapomínal?…

Radìji tì vyhodím ze statku a vydìdím, než abych takové nepleše a ostudì dával zvùli...” Takhle mluvil Podhamerský ještì pøed odsouzením svého syna na Horách Kašperských; lze sobì pomyslit, jak soptil, když tento musil do vìzení... A pøece to nebylo platné; mladý mìl právì tak tvrdou hlavu jako starý, jenže tolik nedbal lesku jména Podhamerských; poèínal si ovšem opatrnìji, vìda dobøe, že s otcem nejsou žerty. Podobalo se, že neposlušnost synova byla trestem, jejž nebe seslalo na zpupného sedláka za to, že svedl k neposlušnosti syna vdovina. Wilibald, syn Girglové z Innergefildu, dosud u nìho pracoval, s jeho potahem formanèil. Chlapiskovi se vedlo skvìle: vydìlalo týdnì krom stravy sedm až osm zlatých, z nichž promrhalo pøi pivì a tanci a své Cecilce obìtovalo dobrou pìtku; co synáèek takto hýøil, matka zle na nìho toužila a ubohý Franc, mladší bratr, slabouèký, málo vyvinutý hoch, jedva patnáctiletý, plahoèil se v lese, že všem ho bylo líto. Chudák èinil, seè byl, aby vydìlal tolik, jako vydìlával Wilibald, než slabé jeho síly nevystaèily. Na planinách kvildských je pøíroda krutá. Žádné obilí, vyjma trochu ovsa a za velmi pøíznivých let trochu jaøe žitné, nedozrává pod tímto skoupým sluncem. V kvìtnu leží ještì sníh, v èervnu jdou bouøky a chladné deštì, slatiny a bahna dýšou ohromné vlhko; v èervenci a srpnu, neprší-li, vyjasní-li se obloha pod vlivem východních vìtrù, klesá temperatura za jasných jiter èasto dost až pod nulu, tøeba bylo ve dne sebevìtší vedro. Pak pokryje se bujná tráva bílým jíním, sporé klásky i na bramborovou spálí nemilosrdný mráz. Na žnì, na boží úrodu není spoléhání, a kdož posejí pole obilím, poèítají pouze na slámu; dá-li nebe nìjaké to zrnko, tím lépe, ale jak pra-

veno, poèítat se nesmí na takové mimoøádné štìstí. - V záøí bývá poèasí krásné a stálé a poøád tytéž jitøní mrazy, noci ještì chladnìjší než v létì. V øíjnu poènou husté mlhy, nové deštì a sníh, nekoneèný sníh, jenž rukou obrácením všecko zahalí v jednotvárnou roušku svou. Chumelí se, že nelze opustiti pøíbytek, strašné bouøe a vichøice øádí, rvouce vrcholy stromù, dusíce pod navátými spoustami snìhu všeliký dorost, pokud ho nechrání vysoké stromy, poøídlé nyní až bìda vinou poslední zhouby živelní, øádìním kùrovce a zištnou rukou lidskou. - Dlouhá bez konce pak zima zavládne plná tmy a hrùzy... Veliké protivy noèní a denní teploty, promìny rychlé, støídající se mrazy a strašná vedra v létì a na podzim jsou na škodu lidskému zdraví; rheumatismy a plynoucí z nich vady srdeèní, zánìt plic a pohrudnice ohrožují i nejsilnìjšího; kdo ménì otužilým, jistì neobstojí. Rozumí se, že hloupost lidská, která je nekoneèná jako ten vesmír, pomáhá vydatnì nemilosrdné pøírodì. Jakýs neodolatelný pud dohání obyvatelstvo tìchto vysokých planin k tomu, aby vyhledávalo teplo. Najdou je v pøetopených, bájeènì dusných, parou naplnìných obydlích. Okna se zabední, okenice høeby zatlukou, aby proboha vzduch nenašel vstupu, a v tomto ovzduší tráví dni, noci, ba v zimì celé týdny. Marnì bys jim vymlouval, že èistý, svìží vzduch a mrazivá zima nejsou vìci totožné; dobøe lze se vystøíhati této, aniž tøeba postrádati onoho. Onemocní-li kdo, v pravém smyslu toho slova ho udusí pod tìžkými peøinami; uzavírají se ještì více, topí jako v parní lázni, a umøe-li, nepøestávají tvrditi, že se ještì v posteli nastydl. Uvažujíce všecky tyto okolnosti a pomìry, vpravdì nebudeme se diviti, že ubožák Franc vrátil se jednou v sobotu veèer domù, na celém tìle se tøesa; oèi jeho hluboko do dùlkù zapadlé plály horeèným žárem. Vypøáhl voly, zavedl je do stájù,

nebyl však více s to, aby zatáhl vùz do kùlnièky, ba, po delší marné námaze, zanechav ho pøed chalupou, vešel do svìtnice, kde se posadil za stùl; podepøel si hlavu o dlanì a zíral tupì do prázdna. Matka tu té chvíle nebyla, pøišla teprve za ètvrt hodiny. Venku se už silnì pøipotmívalo, ve svìtnici panovala úplná tma, ježto malinká okénka propouštìla jen velmi sporé svìtlo, takže ho snad ani nevidìla; pøiklekla ke kamnùm a jala se mlèky rozdìlávati oheò; teprve když vešly tøi její malé holèice, jež usednuvše podle bratra, poèaly k nìmu mluviti, zpozorovala snad, že je tu syn taky. „Proè jsi nezastrèil vùz do kùlny?” ptala se, „není zapotøebí, aby pøes celou nedìli stál pøed domem.” Hoch neodpovìdìl; ona pak, majíc myšlenky na ustrojení veèeøe, prozatím dále se neptala. Oheò praskal v kamnech, žena pøecházela, dívky žvatlaly to ono, hoch poøáde sedìl na svém místì, nemluvì jediného slova. Utekla hodná chvíle; setmìlo se úplnì, pouze oheò v kamnech plápolající vrhal tøepetavá, nejistá svìtla na všecky pøedmìty. Tu žena rozžala bukovou louè a zastrèila ji do jakéhos na konci naštípnutého bidla, pøipevnìného na zvláštním podstavci, podle nìhož postavily škop vodou naplnìný, aby spálené oharky nepadaly na zem; pak postavila na stùl veliký krajáè, naplnìný kyselou polévkou, položila podle nìho bochník chleba, uschovaný dotud v posteli pod peøinou, aby nezaschnul, pøinesla lžíce a nùž a vyzvala své dìti, aby se daly do veèeøe. Hoch jako by procitnul ze sna; sáhl do záòadøí, vytáhl balík bankovek peèlivì zabalený v usmolený modrý šátek, a podávaje peníze matce, pravil: „Pan foøt nás dnes vyplatil... spoèítejte si to: dvacet zlatých pìt krejcarù; za tìch pìt krejcarù jsem si koupil chleba.”

„Taky zbyteèná útrata,” prohodila žena; „mohl jsi sobì chleba vzíti z domova s sebou a nebyl bys ho musil kupovat! Ostatnì mám tì v podezøení, kluku, že sis koupil pivo! To ti povídám, s tím mi nezaèínej… Kdybych se v té pøíèinì nìèeho dovìdìla, zpohlavkovala bych tì. Já nechci, abys byl jako ti druzí. Je to mokré za ušima a už se to roztahuje po hospodách; to by mi tak scházelo...” Hoch neodpovìdìl. „Nu, což nejíš?” tázala se, žmolíc bankovky v dlani, „sedíš jako špalek...” Vtom zaøval ve stáji vùl. „Èertùv kluku,” otázala se pøísnì, „cožpak jsi ještì nepokrmil?” „Maminko, prosím vás, jdìte pokrmit vy; se mnou se všecko toèí, nemohu...” Podívala se bystøe, upøenì na hocha; nyní teprve vidìla, že ubohé, do krve udøené jeho ruce se tøesou, že oèi hoøí, hlava na prsa klesá. „Co je ti? Snad mi nestùnìš?” tázala se zdìšenì, zapomínajíc uložit peníze, jež posud v ruce držela. „Je mi zle, maminko, tuze zle... zima mnou lomcuje a na prsou mì píchᅔ Nyní na nìho taky pohlédly sestøièky, jedna po druhé, plaše, vyjevenì. Nemoc v domì! Bylo to pro ty dìti cosi pøíšerného; mísa naplnìná polévkou zùstala netknuta; i nejstarší, která právì se jala krájet do ní sousta chleba, ustala v tom konání a položila mlèky nùž na stùl „Cožpak tu døepíš a koukáš?” rozkøikla se na ni matka; „slyšela jsi pøec, že voli ještì nejsou nakrmeni...” Dìvèátko vybìhlo jako lasièka; matka pak, uloživši rychle peníze do jakéhos hrneèku, pøiložila do kamen celou spous-

tu chrastí, odestlala postel, pomohla Francovi ze šatù, a uloživši ho, pøikryla ho dvìma peøinama; pak mu šla pøipravit lék. Na stìnì visela stará rezavá puška, pozùstalá po nebožtíku manželovi, a pod ní rùžek na prach. Naè nebožtík Girgl této zbranì potøeboval, o tom my zde mluviti nebudeme; možná, že mìl goldbrunnský foøt pravdu, øka jednou Wilibaldovi: „Ty, tvùj nebožtík táta si takto nìkdy zapytlaèil! Já o tom dobøe vìdìl, ale neøíkal jsem nièeho; cožpak tehdy záleželo na srnci! Ale teï je jiná a èiním tì pozorna, že bys se potázal se zlou, kdyby se u tebe takové spády dostavily. Varuji tì zpøedu.” Že pak na Wilibalda vpravdì takové nápady nepøišly, zùstala tu viset puška i s rùžkem, jak je nebožtík povìsil, aniž by se jich kdo byl dotkl. Puška zùstala nepohnuta i onoho veèera, avšak rùžek sòala matka a jala se zkoumati, zda obsahuje ještì nìco prachu. Pøesvìdèivši se, že je ho tam ještì nìkolik loktù, oddychla si spokojenì, vzala ho na dvì velké lžíce, nasypala do hrnku, nalila naò horké vody, a když se dokonale rozpustil, podala roztok nemocnému, jenž ho musil vypít, aè jevil veliký odpor proti tomuto, jak tvrdila, neomylnému léku. „Jenom teï lež a po se,” tìšila ho; „zítra vypiješ ještì jeden takový hrnek, poležíš si, propotíš se ještì - nemᚠco dìlat, je nedìle - a v pondìlí budeš zdráv jako øepa.” Byla pevnì pøesvìdèena, že lék neomýlí; pøesvìdèila se, zda dcerka nakrmila utrmácené voly, poveèeøela klidnì s dìtmi a šla sama ulehnout. V noci vstala nìkolikrát, šla se podívat na chorého, a vidouc ho rozpáleného, tìžce dýchajícího, sama sebe tìšila, økouc: „Vida, vida - to je medicína! Ta úèinkuje! Vyhání z nìho horkost do peøin... Och, moje nebožka matka dobøe vìdìla, lépe než doktoøi...”

Druhého dne pokraèovala ve svém léèení. Politováníhodný hoch, poloudušen, strašnou horeèkou zmítán, skoro smyslù zbaven, nebyl s to, aby udržel hrnek v rukou; vlila do nìho lék témìø mocí. „To je v nìm horkosti, ty mùj Spasiteli!” zašeptala; „kde se jen v nìm bere!... Ale vychází z nìho, vychází!... Peøiny jsou horké, jako by je na peci vyhøál...” Zatopila pak, aby se nenastydl, aby se mu horkost nevrazila zase do tìla, a šla zase po své práci. Ruèní soustruh nepøestával syèet a srkat, voda tryskala z èerstvého, mokrého døíví, jak se v nìm rylo a strouhalo rychle se otáèející dláto, a škatulka za škatulkou padala do koše; udìlá jich dnes tisíc, ne-li víc, vydìlá padesát krejcarù. Když k veèeru hochovi nebylo lépe, když dokonce se o nìho fantas pokoušel, pøece jí poèalo býti nevolno. Pochybnosti na ni lehly: zda nevzala málo prachu? Zda ten prach, jenž se tu povaloval léta, neztratil sílu?... Bylo by to mrzuté, aby ten hoch zítra nemohl do práce, je tak napilno!... Vzpomìla si na staršího syna, zlost se jí zmocnila. Darebák takový, a ten Podhamerský, který jí ho odloudil, ještì vìtší darebák! ... Kdyby tu byl Wilibald, mohl by si ubohý Franc popøát odpoèinku na nìkolik dní. Bylo vùbec mnoho práce doma: otava na lukách dorùstala, byl svrchovaný èas ji posíci, aby se dostala pod støechu, než udeøí snìhy. Potahu by bylo tuze zapotøebí!… Nu a už je to jakkoli, zapøáhnou se kravièky, a dá-li Pánbùh pohodu, svezou tu trochu taky... Mnoho-li pak toho je?... Stojí pìknì, je hustá, ale pøes tøicet for jí nebude... a to se zmùže za dva dny; vždy louky neleží daleko; je to štìstí, že jsou takoøka rozloženy kolem domu... Ale ruce! Ruce! Mùj ty bože, rukou není! Døíve vypomáhali sousedé a sousedky, kde kdo byl, jako se chodilo na pomoc jim,... ale teï! Kdo má ruce, pracuje v lese a vydìlává! Prokletý les! Prokletá práce! Kdyby koho poprosila, vy-

smìjí se jí!... Èím budou krmit v zimì, pøikvapí-li znenadání nepohoda, a ta se snadno mùže dostavit! Je konec záøí, dni jsou krátké, každého jitra tolik jíní, že louky vypadají, jako by na nich ležel sníh... A ona je sama, prasama! Sama musí posíci trávu, sama ji obraceti, v kupy shrabávati, sama nakládati na vùz, sama dovážeti domù, sama skládati!... A ten hoch nyní nemocen!... Nic platno, Wilibald sem musí, aspoò na tìch nìkolik dní, jichž tøeba na sklizeò otavy... Nemohla spát, èerné myšlenky na ni léhaly jako dravé mùry. Byla to hrùzná noc. Nemocný hoch sebou házel, odkopával peøiny; musila co chvíli vstávat, aby ho zase pøikryla; kdyby se nastydl, byla by veta po všem. A jak mluvil, køièel z tìžkého sna! „Hou! Hat! - Ježíši Kriste!... øetìz se pøetrhl... držte, držte! Všecko se to svalí se svahu!... Mùj bože, pomozte! Cožpak nevidíte, že na mne padl trám, že mi leží na prsou!... Odvalte ho, rozmaèká mne, udusí mne, nemohu dýchat... Wilibalde! Maminko! Pomozte...” Pøiskoèila, rozžala louè, posvítila mu do oblièeje. Jak byl všecek zmìnìn! Hrùza se naò podívat! Rozpraskané pysky, jež vytrysklá krev pokryla èernými strupy, nezavíraly se; bílé zuby cenily se napoøád; oèi, ztrnule, bez pohnutí vyboulené, mìnily se v sloup; prsa mocnì pracovala a vyzáblé údy køeèovitì se stahovaly. Ubohá žena zalomila rukama; nyní teprve chápala, že je zle, tuze zle. Vybìhla ven pod násep, kde rostl køen. Natrhala lupení køenového, obložila mu jím hlavu a prsa. Zdálo se, že chladivý úèinek studených listù ulevil ponìkud nemocnému; pøestal køièet, sebou povalovat a škubat. Matka klekla pøed svaté obrazy v „pìkném koutì”, spínala ruce, modlila se zoufale; i tøi dìvèátka poklekla vedle ní, pla-

kala a modlila se. Jeden rùženec po druhém odøíkávaly, až umdlením dále nemohly. „Jak dá Bùh svítání, pùjdu do Kašperských hor pro doktora,” pravila matka k nejstarší dcerušce; „ty nakrmíš dobytek, uvaøíš snídaní a obsloužíš nemocného chlapce. Mohu se na tebe spolehnout?” „Mùžete, maminko...” Ulehla trochu, ale sotva se poèalo svítat, byla zase na nohou; podívala se na nemocného, jehož stav se podstatnì nezmìnil, poznamenala ho køížem, pokropila ho svìcenou vodou a vydala se do mìsta pro doktora. Hluboký úvoz, vedoucí skrze tak zvaný Gferchet, ji pojal; vlevo nízký, ale hustý les ze samých smrèkù, jimž vìèné mrazy nedaly dorùsti, žíhajíce jim každým rokem vyhánìjící ratolesti; vpravo do širé dáli se rozkládající èerné rašeliny, pokryté smutnou kleèí a kyselou, tvrdou, hustì bující travou. Rovný jest ten kraj, místy jako stùl, jen tu a tam nepatrnými vyvýšeninami prostouplý; v dáli vroubí ho èerné lesy goldbrunnské; oko nenajde, na èem by spoèinulo, smutný, melancholický pohled, až srdce se svírá. Žádný živý tvor neruší mrtvé ticho, žádné ptáèe tu nežije, žádný dobytek se tu nepase - pouze obèas vyvstávají ze slatin roje dravých mušek a komárù, jež víøíce zdvihají se k nebi jako sloupy šedého kouøe. Na cestì samé, podobající se hluboké roklinì s èerným, divnì se proplétajícím bílým koøáním a borùvkovou natí porostlými svahy, puèí temenec vedle temence, brunátnì granátové vody, jež slévajíce se po pøívalech v pravé potoky, tu vymílají hluboké díry, onde navážejí èerného bahna, kupí hromady šedých kamenù, odervaných podkladu ze slídovaté ruly. Ale což dbala matka dìsné této cesty! Uhánìla, by noha tu se boøila v bahno, tam narážela o kamení a potmìšilé ko-

øeny; cítila, že starší syn se vymkl její autoritì, že s mladším by ztratila poslední podporu ve šklebícím se na ni stáøí, stáøí chudé, opuštìné vdovy v tìchto konèinách hrùzy a nemilosrdného boje o bytí. Došla haidelské vysoké plánì, odkud pøehlédneš celou mohutnou soustavu centrálního prahorstva: pohlédneš rovnì pøed sebe a vidíš nablízku zelenou báni Antiglu, šedými skalami korunovanou, pak Diebstein, dále Schwarzberg, døíve neskonalým pralesem porostlý, nyní holý až na nepatrné zbytky; vlevo od nìho horu øeèenou Martin Luther; v mlhavé dáli v modrý závoj zahalený dlouhý høbet Plattenhausenu, a za ním trochu napravo krále a pána všeho toho bez konce se vlnícího, stejnì temnìzeleného, a pøece v záhybech, útvarech a ve výši své neskonale rozmanitého horstva, mohutný Roklan o dvou hlavách, hlubokým sedlem oddìlených. Obrátíš se napravo, stana s oèima k západu, a vidíš, any hory a svahy pøíkøe padají k Vydøe; na druhé pak stranì øeky vypínají se jiné velikány: Spálená hora a pod ní Rehberg, dlouhý Jezerní høbet, za nímž leží Stubenbach, Polední hora, bájemi proslavený Kiesleiten a v dáli Svatobor nad Sušicí i šedý Pancéø blíže Eisensteinu; vidíš tolik tìch hor a temen, že marnì bys je poèítal, že bych tì unavil, kdybych ti je všecky vyjmenoval. - Obrátíš se nalevo, tedy k jihu, a pohled tvùj obejme široširou pláò a moèály, pomìrnì nízké výšiny, kostrbatým mlázím, modrošedou kleèí porostlé, a daleko, daleko v modrých parách høbet mohutného, slavného Boubínu. Ty milý ètenáøi, jest jedno, a svit vycházejícího nebo zapadajícího slunce zlatí oblohu, vroubí lemem rùznobarvého svìtla hory, lesy, skalní temena i stránì, utkávaje modré a fialové závoje pøes husté lesy a nachovì èerné stíny pøes hluboké rokle a úžlabiny; a vše se koupá v moøi svìtla poledního slun-

ce; a vystupují hromonosné mraky, pøíšernì hrozivé, plné majestátnosti; a valí se ohromné kotouèe co mléko bílé mlhy, tu zahalujíce rázem nebo zvolna høbety a ostré výbìžky temen horních v záhyby svìtlého roucha svého, onde odkrývajíce nové, dosud nevídané tvary, hroty, bánì, spousty lesní, øídké pažitì, smutné, kleèí porostlé plochy: jest to jedno, pravím; máš-li srdce citlivé, duši velebnosti pøírody otevøenou, vnímavou pro krásu její, staneš v nìmém úžasu, budeš se klanìti Tvùrci a jeho dílùm; vzdᚠhold svùj naší staré Šumavì, vydají ohlas struny srdce tvého; i pøíšerný její ráz, jevící se hlavnì za pochmurného poèasí, dojme tì, jako tì dojímá smutná píseò; budeš se tìžko louèiti s pohledem na hory naše a pøicházeti budou chvíle, kdy vzdálen od ní po ní zatoužíš; zapomeneš na nicotné naše spletky, malicherné štvanice; otevøeš srdce své trpícímu, zápasícímu lidu, jemuž osud zde rozkázal žíti, a nebudeš uvažovati, zda lid ten mluví èesky nebo nìmecky; budeš v nìm milovat své bratry, obyvatele vlasti své, jejíž dílem jsou tyto kraje, by i ztøeštìní fanatikové je reklamovali pro jakous bezejmennou partikularistickou tvorbu jedem naplnìné fantasie své; ctíš a zbožòuješ celou svoji vlast, nikoli èást její; nezøekneš se jich, jako oni se tebe nezøeknou, by i jazyk jejich jiným mluvil hlaholem, jako oni v prostodušnosti své v tobì uvidí krajana pøes všeliké úsilí bláhovcùv, již jim chtìjí namluviti, že k tobì nepatøí; u nich se neujmou myšlenky nenávisti, jako se neujaly ve mnì, ve skromném synu tìchto hor, kterýž je a tebe se stejnou láskou objímá a kterýž neodstoupí od zásad pravého smíru a vzájemné lásky, pokud slunce mu bude høáti; zasmìješ se zakrsalé duši onìch, již se neostýchají napomínati výslovnì i ve spisech svých nìmecké turisty, aby se vystøíhali konèin Èechy obývaných, jako by kraje ty byly morem a prašivinou stíženy; zhrd-

neš úzkoprsým fanatismem jejich a nebudeš následovati pøíkladù jimi dávaných; pomiluješ ten lid, budeš s ním cítit a podílu vezmeš na trpkém jeho osudu, i nelíbí-li se ti to neb ono z vlastního poznání neb vypravování mého, budeš toužiti na slabosti lidské vùbec, na zvrhlosti jednotlivcù, na krutost pomìrù, namnoze nových, nezvyklých... Nešastná matka, dostoupivši vysoké planiny, odkudž možno zrakem obejmouti širý pohorský kraj, ovšem se nezastavila, nerozhlížela vzad ani vpøed; tøesoucí se nohy uhánìly spìšnì, až les ji pojal opìt ve svùj klín. Cesta sestupovala sráznì s vrchu kolem staré huti Vogelsangské, dávno už opuštìné, rozpadávající se v rum a trouchel, i kolem prostranné, nové, z níž se kouøí ve dne v noci, kde tepou puchry bílý køemel; pøekroèila Losnici potok, jenž sbírá jasné vody své v rozsáhlých hvozdech revíru weissenbašského, které do nedávna patøily k nejkrásnìjším a nejstarším v celé Evropì; utíkala zeleným údolím, uzavøeným na pravé stranì holými stránìmi divì prorytými všemi smìry opuštìnými, utopenými štolami a šachtami, pokrytými haldami šedého hluchého kamení, dosud výmluvnými svìdky zaniklého dolování zlata. Došla mìsta po skoro tøíhodinné chvatné chùzi; doktor nebyl doma, slíbeno jí však, že ještì téhož dne se dostaví k lùžku nemocného. Vrátila se, nièeho nepoživši. Odpoledne pøišel doktor, zarazil se na prahu, osopil se na ni: „Vás a vaši hloupost aby èert vzal! V takovémhle vzduchu zemøe zdravý, neøku-li nemocný! Hned mi otevøte okno!” „Ale - vždy se nastydne...” „Vy jste k neuvìøení hloupá! Otevøete okno, povídám, sice se vrátím z prahu, ani k vám nevkroèím.”

Uposlechla velmi váhavì. Lékaø vkroèil, a rozkázav ještì, aby s nemocného sòala druhou peøinu, jal se vyšetøovati stav jeho. Nedával mnoho nadìje, mluvil cosi o nevyhnutelnosti vìtrání a èerstvého vzduchu, a pøedepsav lék, odešel zase. Sotva byl pryè, zavøela okno znova a zabednila ho co možná pevnì. V Pozdní podzimek nastoupil vládu svou a pøiodìl les nevšední krásou, listí bukù žloutlo a èervenalo se ve všech odstínech, tu ohnivì plálo, tam nachovì se rdìlo, tvoøíc rùznobarvé ostrovy v moøi temné zeleni smrkù. Na šedých stráních skal prokmital všude mezi bílými kmeny mladých bøez nachem se zalívající osladiè a plavuò, hnìdý vøes a èernající na jahodin; plody øežabin se zabarvily, vábíce hejna kvíèal. Nesèetné sítì a nitì pavuèin, spojující všecky stonky vysokých travin, vyplòujíce mezery mezi vìtvièkami malin a rùzných jiných keøù, nasákly bujnou rosou a leskly se v ranním slunci jako drahocenná vlákna støíbrná. V roklinách a úžlabinách podle potokù a vìènì burácející øeky Vydry valily se mlhy bílé jako mléko. Podhamerský se doma neukázal po celý týden, po celý ten èas drvaøil a svážel døíví na rùzných místech v lesích se všemi svými povozy i s veškerou svou mužskou chasou, nevyjímajíc podruha i jeho syna; Bùh sám ví, kde po tu dobu pøenocovali. Než odešel, rozkázal ženì postarat se o to, aby se do jeho pøíchodu všecken oves posekal, jakož i zbývající žitná jaø. „Pohoda se nám nezmìní,” pravil; „než se vrátím, to uschne a potom to sklidíme; vezmeme tøi potahy a za dva dni to bude

pod støechou. Až budete hotovi s obilím, dáte se do kopání bramborù. To vám povídám, a nezahálíte!” Hospodyni, která odjakživa nepøemýšlela leda hlavou jiného, ani ve snách nenapadlo, že by nepohoda mohla pøikvaèiti døíve, než její manžel pøedpovídal. Dala se se svými ženskými do práce, ale nepøepracovala se, a dcera i dìvky, jakož i podruhynì nezchvátily se rovnìž. Za dva dni shledala, že to jde pomalu; ulekla se: manžel mohl pøijíti nazejtøí, a bìda, nebude-li práce vykonána. Poslala tedy do Kaltenbrunnu požádat Nany, aby jim pøišla pomoci. Ta mìla ovšem už všechno pod støechou; její hospodáøství nebylo velké, zastala práci skoro sama, ledaže dvì nebo tøi sousedky trochu vypomohly; aby pak potahy volù nebyly odvráceny od lesní práce, zapøáhla krávy a svezla si takto úrodu do stodoly; i brambory už byly ve sklepì. Nany pøijala vzkázanou žádost z poèátku velmi nemilostivì. „To by se mi chtìlo!” hubovala. „Cožpak si máma myslí, že já tu nemám co dìlat? Mám já se døít tu a tam, aby ta líná princezna Pavlina si mohla celý den mýti nohy ve škopku? Nikam nepùjdu! Vyøiïte to mámì! Kdo by mi obstaral dobytek? Kdo by vaøil pro muže?” Tak hubovala a zdráhala se dlouho; nakonec si však pøece dala øíci a šla, zapøísahavši se, že déle nezùstane než den. Pøišla èasnì ráno, vynadala všem poøádnì, matce jako tìm ostatním, bouchla Pavlinu nìkolikrát do zad, ale pravý div byl, co se za ten den vykonalo, oves i zbývající jaø žitná, všecko to leželo poseèeno. Když pozdì naveèer odešla skuhrajíc a hubujíc, oddychla si stará, dìvky tvrdily, že únavou ani nemohou jísti, a Pavlina usnula na lavici u kamen ještì pøed veèeøí.

Poèasí bylo stále pìkné, obilí schlo na poli jen což a bylo by schlo ještì lépe bez oné bájeènì bohaté rosy, která každého jitra padala. Podhamerská s dcerou a družinou dala se nyní pìknì pomalu do kopání a vybírání bramborù; veèer pak sedìly všecky kolem velkého stolu, posílaly se navzájem pro krajáèe mléka nebo polévky. „Ach, mne bolí v køíži - to je bolest!” úpìla hospodynì. „Mne bolí nohy!” naøíkala Pavlina, mìøíc okem snivým šíøku a tloušku èerných trámù na stropì. „Mne bolí ruce,” stìžovala si první dìvka, Brunhilda, skoro šest stop vysoká, kypící zdravím, èervených, lesklých tváøí, honosící se ramenoma podobnýma bukùm rodných lesù. „Na mou duši, v soustruhárnì jsem se tolik nenadøela.” Druhá dìvka dotvrdila tuto smutnou muziku, økouc: „Jsem celá polámána; mám to v krvi, bìhá mi to sem tam po tìle; vy prý to umíte zaøíkávat, Francalová.” Oslovená, žena podruhova, už trochu pøi letech, pøisvìdèila. „Ba, umím. Polož se na zem, pìknì na bøicho - natáhnu ti kùži na zádech a zažehnám ti polámanou krev svatým øíkáním ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého, abys nedostala hlavnièku.” Procedura tato, spojená s jakousi masáží høbetu, vykonala se doslovnì a na místì, a to tak dùkladnì, že Francalová tvrdila, že tou námahou se polámala ona sama, což ovšem nevadilo ani jí ani právì napravené sníst obsah velké mísy zapražené zelné polévky s èernými knedlíky tvrdými jako žula a nadto krajáè kyselého mléka, k nìmuž pøikusovaly omaštìné brambory. Když osmého dne se vrátil Podhamerský, nebyla vybrána ani polovice bramborù, nebyla svázána do snopù ani tøetina

ovsa; zpozoroval to už z daleka, a že bylo právì o polednách, zastal rodinu a chasu doma pøi obìdì. Rozumí se, že rozmar jeho nebyl právì rùžový; zaklel už ve dveøích, že všem vázlo sousto v ústech. „Hrom aby do vás, líná spøež, - všem vám hnáty pøerazím! Už pøed tøemi dny to mìlo být všecko hotovo -” „Nechtìlo to schnouti,” opovážila se podotknout žena. „Láry fáry - nechtìlo to schnout! Komu to budeš povídat, ty jedna...” Následovalo pøebohaté klasobraní nejtuènìjších nadávek a krvavých hrozeb. Když byl takto ulevil rozkypìné své žluèi, upokojil se ponìkud a jal se vykládati, že mìl v úmyslu svážeti obilí napozítøek tøeba ètyømi potahy. „Je sice pozejtøí nedìle,” pøidal, „ale Bùh odpustí; v lese je náramnì pilno, bìží o to, svoziti døíví ve velké hromady na bezpeèná místa, aby je sníh nezasypal a aby se k nìmu mohlo v zimì se sanìmi. Je to bohopustá lopota, samá práce na akord a smlouvou podmínìné tresty, nedodržímeli lhùty. My se døeme a vy tu zahálíte, vy proklaté sloty. To vám povídám, jak to do pozejtøka není v poøádku a hotové k naložení, uvidíte, jakou vám zahraju! Na mou vìru, bejkovcem vás poženu do práce. Od té doby, co jsou Nany a Rezla z domu, podobá se, že celý dùm leží v zaèarovaném snu.” Stále broukaje a vyhrožuje, pojedl nìco, vyhnal ženské na pole a odešel zase. Nebylo divu, že byl nanejvýše rozèilen. Nejenže práce na jeho polích nedospívaly ke konci, anobrž už zrána mìl mrzutý výstup v lese. Nakládal právì s Wilibaldem klády kdesi ve stráních pod Antiglem u pøítomnosti filipohuského pana lesního a podan-

tigelského hajného, kteøí ustaviènì pobízeli ke spìchu, takže ho to už dopalovalo. „Copak myslíte?” osopil se na nì. „Mùže èlovìk ještì více spìchat? Jde-li vám to pomalu, postavte si tu železnici, anebo si hledejte jiného, aby vám vozil døíví. Vyplate mne a já pùjdu; knížecí platí beztoho lépe než vy.” „Nu, nu, jen ne tak zhurta,” chlácholil ho lesní; „nedivte se, že pospícháme. Podívejte se, co je tu døíví, a pøekvapí-li nás zimní nepohoda, zasnìží nám to všecko; z jara se má odplavit pìt tisíc sáhù. Jakpak ho dostaneme v zimì k vodì, zasype-li nám ho sníh? Pìknì dìkuju! Žid má smlouvu v ruce, byly by to pìkné pokuty, a na mne by se to svezlo. Nepohoda mùže udeøit každým dnem...” „Houby udeøí,” zabroukal si Podhamerský, „ètrnáct dní to vydrží a do té doby toho navezeme tøikrát tolik, než je ujednáno.” Vtom objevila se na kraji paseky ženská a blížila se rychlým krokem. „Na mou duši, tohle je máma,” pravil poloušeptem Wilibald. Podhamerský hodil po ní jediný pohled. „Pøitáhni øetìz!” køikl na svého èeledína. „Co se ohlížíš? Co stojíš? Však si s ní ještì porozprávíš.” Girglová došla k nim; nepozdravivši nikoho, nevšímajíc si ani Podhamerského ani druhých, pøistoupila pøímo k synovi. „Nech všeho a pojï se mnou domù,” pravila ostøe; „chlapec mi doma stùnì už skoro týden, už u nìho byl doktor nebylo to platno nièeho, snad už umírá. Na lukách stojí ještì otava; jakž ji poseèu? Voli zahálejí ve stájích. Pojï se mnou!” Mladík, nepozvedaje oèí, pracoval dále. „Pøitáhni silnìji!” køièel Podhamerský, nevšímaje sobì slov vdoviných. Ta stála drahnou chvíli, èekajíc na odpovìï. Nedoèkavši se jí, opìtovala:

„Neslyšel jsi? Franc umírá - a doma všecko hyne...” „Nebude tak zle,” zabruèel syn. „Zle je, musíš se mnou.” „Cožpak si myslíte, že mohu odsud utéci jako pes?” odvìtil nevrle, pouštìje konec øetìzu a utíraje rukávem pot s èela. „Víte pøec, že jsem tuhle u sedláka v službì a že bych musil dát výpovìï? Ostatnì ji nedám, jsem spokojen u svého sedláka; u vás je èlovìk jako otrok.” „Ty nezdárný kluku!” zabìdovala a veliké slzy jí vytryskly z oèí. Podhamerský se k ní obrátil. „Copak nám sem chodíš breèet a skuhrat?” pravil tvrdì. „Myslíš si snad, že ti ho propustím teï, kdy máme nejvíce práce? Najímám já èeledína na den? Co je mi po tom, že ty bys ho doma potøebovala! Já ho potøebuju taky, proto jsem ho najal. Je snad mojí vinou, že nezùstal u tebe? Copak bys dìlala, kdybys ho nemìla? Máš-li dospìlého syna, zacházej s ním jak se patøí a nemysli, že ti bude støídavì pracovat a sedìt za pecí. To jsou marné øeèi, ty tvoje. Pøitáhni ještì, Wilibalde!” Stará, na chvíli zaražena touto øeèí, vzpamatovala se brzy a spustila, až se to celým lesem rozléhalo. „A ty tak, ty krkavèe nenasytná? Tobì do rukou a pro tvùj mamon aby celý svìt se døel, ty jeden vydøiduchu! Dobøe, že tì tady mám, abych ti jednou povìdìla pravdu! Tak ty zadržuješ chudé vdovì syna? Já ti však povídám, žes nemìl práva ho najímat, protože není zletilý! Toho ty nevíš, ty vševìdo? Chlapec pùjde se mnou a ty si hledej, koho chceš, aby ti pomáhal hrabat peníze; tenhle stojí pod mým poruènictvím.” „Tos mìla namítat døíve, ty hloupá žvasto, nikoli nyní, kdy mezi námi je umluveno. S kterýmpak advokátem jsi se poradila? Zkus to, odveï mi ho! Já ti zase povídám, že kdyby to

i záviselo pouze na nìm, on s tebou nepùjde! Už bys si musila pøivésti na pomoc èetníka, a tu bych zase já si dovedl obhájit svoje právo. Nebroukej tedy nadarmo a jdi po svých!” Ubohá žena, vidouc, že ani syn nejeví nejmenší ochoty, dala se do hoøkého pláèe. Prosila oba, zaklínala je, aby se smilovali nad ní, nedávali jí nejvìtší bídì v pospasy. Vše bylo marné. Pøesvìdèivši se o tom, vzpøímila se a zvolala pronikavým hlasem: „Ty kluku, jehož jsem pod srdcem nosila, ty neujdeš ruce Boží! Opustil jsi matku pro bídný mamon a høíšnou zvùli, protože bránila darebnému životu tvému; opustil jsi bratra umírajícího - Bùh ti to vynahradí! A ty, ty hanebný lakotníku, ty rovnìž si vzpomeneš na moje dnešní slova, až se tvé dìti k tobì zachovají, jako tenhle se zachoval ke své matce. Z koøene vás oba vyrve moje prokletí!” Odvrátila se, pøešla pøes paseku a zmizela v hustých smrèinách svahu. „Podej mi ten sochor!” zvolal Podhamerský, „a to rychle! Co otálíš? Nech ji mluvit!” Mladík se nìjak zamyslil, pøejel si nìkolikrát dlaní pøes èelo; ruce se mu chvìly. Lesní, který byl svìdkem tohoto výjevu, netajil se svým pohnutím. „Chlapèe,” pravil, obrátiv se k Wilibaldovi, „já na tvém místì bych šel za matkou - taková kletba je zlᅔ „Na mne dorážíte, abych spìchal,” rozhorlil se Podhamerský, „a èeledínovi domlouváte, aby mi utekl. Kdepak najdu jiného? Obstarejte, dohoïte mi nìjakého, a já ho propustím; ale dokud jiného nemám, setrvá pøi mnì. To by byl pìkný poøádek na svìtì! Chtìla-li ženská míti syna doma, mìla za nìho najít náhradníka! Já mám s ním tak dobøe úmluvu, jako vy se mnou a s vámi žid; všickni musíme dostát svým

závazkùm, tak tomu chce øád. Takových øeèí se nebojím, ty jsou mluveny do vìtru a vítr je odnese.” Nebál se, ale vzrušen byl nicménì, i konal dílo své s jakousi nervosností. Bylo, jako by nemìl stání; vidìli jsme, že zanechav práce v lese, šel domù, a že co tam shledal, ho nepotìšilo; že pak se ihned zase vrátil. Zlost, již zažil doma, dala jeho myšlenkám ponìkud jiný smìr, nové dojmy zatlaèovaly do jisté míry úèinek slov vdoviných, ale volno mu nebylo i pøesto. I Wilibald marnì se vzpíral hrùze, jež víc a více na nìho dorážela. Pracoval jako zoufalý, a pøece mu bylo, jako by dílo vázlo pod jeho rukama, jako by se nic nehýbalo kupøedu. Chtìl zaplašit dorážející naò strach, ale nezaplašil ho. Obraz klnoucí mu matky, bledá tváø nemocného bratra neustále se naò šklebily; ta nemluvná, vychrtlá tváø, jako by se již rozkládala úèinkem smrti. Rval se s tìmi vidinami, sám u sebe se omlouval. Bylo to jeho vinou? Podhamerský ho najal, on jedinì ho mohl propustit; jakže se vyjádøil Podhamerský? O øádu a poøádku mluvil!... Ano, øád a poøádek tomu chtìly, aby on zùstal ve službì, ve kterou se uvázal. A zase mu bylo, jako by celý les se chechtal: Øád! Øád! Ty darebo! - øád svìtový žádá pøedevším, aby syn neopouštìl matky. - Øekne to Podhamerskému, nevydrží tu! Aspoò na tìch nìkolik dnù ho musí propustit, pokud matka nesklidí otavy; potom, když už to nejde jinak, zase se k nìmu vrátí a bude mu vìrnì sloužit. Na tom se pevnì ustanovil. Pøišel veèer. V lese, nedaleko místa, kde pracovali, stály dvì boudy podle sebe, jedna vìtší, druhá menší, obì z hrubì pøitesaných trámù nakvap zbudované, obì bez oken a dveøí, mezery a skuliny mezi trámy dílem otevøenì zejíce propouštìly svìtlo, vítr i d隝, dílem byly ucpány zemí, suchým me-

chem a lesní travou. Wilibald, napojiv voly v blízké studánce, zavedl je do vìtší, pøivázal je øetìzy ke kùlùm a naházel jim velké kusy sena do jakéhos druhu žlabu, utvoøeného šikmo na stìny pøibitými širokými prkny. Postarav se takto o dobytek, odebral se do druhé boudy, ve které Podhamerský sám pøipravoval veèeøi po zpùsobì døevorubcùv. Rozžal totiž oheò na jakémsi krbu z hrubì a beze zdiva pøeložených pøes sebe kamenù, povìsil na kruh, zaražený do stropu, na øetìzu visící železný kotel naplnìný vodou, do níž nasypal režné mouky a soli. Sálaly plameny, ozaøujíce vnitøek boudy, podle jejíž stìn nalézala se vyvýšená lùžka mechem pokrytá; kouø se valil otvorem dveøním, plápolající záø ohnì polívala tøepetavou výhní vùkol stojící stromy, vìtšinou vysoké buky, jichž bìlavé kmeny støídavì pøíšernì se zaleskly a zase upadávaly v halící je noèní temno; ratolesty jejich, rùznobarvým listím pokryté, nízké køoví, kapradiny a lesní tráva jako by køepèily v nìmém reji pod vlivem plápolajícího svìtla. Podhamerský, ozáøen ohnìm, stál podle kotlu jako bronzová socha; zamíchal obèas obsahem nádoby pomocí kusu døeva, a když vaøící se hmota vypaøovánín vody dosáhla kýžené houšky, sòal zvláštním nástrojem kotel s øetìzu, vyklopil jeho obsah do døevìné mísy, omastil ho silnì máslem, a režný „šterc”, obyèejná strava v lese pracujících lidí, byl hotov. Wilibald pøistoupil; dlouhý, èerný jeho stín pøeletìl pøes ohnìm ozáøené kmeny. „Jez!” vece k nìmu Podhamerský, podávaje mu lžíci. Mladík pojedl nìkolik soust. Pak položil lžíci na kraj mísy a zadíval se do rudì doutnajícího uhlí na krbu; starý pojídal pomalu, mlèky, zalévaje ob chvíli šterc douškem sesedlého mléka, jež mìl podle sebe v kamenném džbánku.

„Sedláku!” oslovil ho pojednou Wilibald. „Sedláku, slyšte... nedává mi to pokoje... slyšel jste, bratr stùnì!... Rozmyslil jsem si to...; propuste mne na tøi dni, abych pomohl matce sklidit otavu a brambory. Propuste mne, vrátím se vám zase...” Podhamerský se na nìho ostøe podíval. „Ty jsi se snad zbláznil? Však sám víš, co se má do tøí dnù vykonat. Slyšel jsi dnes foøta! Však víš, že i moje úroda èeká na sklizení. Právì tyhle tøi dni tì potøebuju a nemohu tì propustit nijakým zpùsobem. S nedìle si tam bìž tøeba na ètyøi dni; pøi svážení ovsa se bez tebe obejdeme... ale teï, ani øeèi, ani a se ti nezdá... Kdybys však šel proti mé vùli, tož si tam už zùstaneš; ke mnì se více nevrátíš. Za dva dni se vrátí vojáci z tøíleté služby, najdu snadno náhradu za tebe, u mne každý slouží rád. Tvoje matka mùže poèkat, právì tak jako já musím polní práce nechat, až zde uèiním zadost svým závazkùm. Jez nyní a lehni si pak, abys byl zítra pøi síle.” Wilibald neodpovìdìl; mraèil se jako noc, bylo vidìt, že všecko vøe u nitru jeho, že podstupuje tuhý boj. Chopil lžíci, pøivedl do úst nìkolik soust štercu, žvýkal je, pøevaloval je, a zase lžíci položil. Podhamerský pokraèoval v jídle, dívaje se po stranì na svého èeledína. Když se nasytil, uložil kotel, mísu a džbánek do koutku, šel se podívat do vedlejší boudy na dobytek, pøihodil do žlabu ještì dvì náruèe sena, a vrátiv se po malé chvíli, ulehl na mechové lùžko, pøikryl se tlustou houní a usnul. Wilibald ulehl opodál nìho, ale vzdor únavì nemohl usnouti; poøád vidìl matku a nemocného bratra. Pøišla mu na mysl také jakás skoro zapomenutá záhadná událost, o níž èasto vyprávìl nebožtík jeho otec. Ètyøi døevorubci pracovali v lese. Uhodila na nì noc a s ní hrozná nepohoda podzimní; ledový vítr, pøinášející sníh a mrz-

noucí kapky, pøinutil je ustat od práce. Poblíže byly dvì boudy právì takové, jako je tuhleta, vzdálené od sebe asi na pùl hodiny cesty; døevorubci se nemohli dohodnout, do které z nich by se mìli uchýliti, jedni chtìli dobìhnouti do bližší, druzí navrhovali hledati útulku ve vzdálenìjší, pokládajíce ji za lépe chránìnou pøed vìtrem a zimou. Rozešli se tedy. Dva z nich dostali se šastnì do blíže ležící boudy a chtìli se tam ulebedit. Nebylo možno tam vydržet: vítr vál èetnými skulinami, d隝 se lil skrze porouchanou støechu, byla taková psota, že se báli, aby do rána nezmrzli. Umluvili se tedy na tom, že utekou za druhými do vzdálenìjší boudy, a ihned se vydali na cestu. Byla to strašná pou hustým lesem, dolù pøes balvany posetou stráò, v dešti a tmì; než obeznalí v lese od svého mládí šastnì se tam dostali. Již zdaleka vidìli záø ohnì, jejž rozžali druhové, a tìšili se, jak se pìknì zahøejí, jak si uvaøí teplý šterc. Vešli otvorem. Objevilo se jim hrozné divadlo: oba jejich druhové leželi na zemi, mrtvi, kalné oèi daleko vytøeštìné, údy køeèovitì zkroucené, na dùkaz, že smrt je pøemohla po hrozném, bolestném zápase. Co se tu stalo? Ti, kdož jedinì by byli mohli povìdìti, onìmìli na vìky. - Neskonalá hrùza pojala pøíchozí. „Utíkejme! Utíkejme!” zvolal starší, vzpamatovav se, „zde vládly neèisté noèní síly lesní! Bùh s námi, Panenka Maria a všichni svatí!” - A znamenajíce se køížem, odøíkávajíce nesouvislé modlitby, jež draly se manì pøes jektající o sebe zuby, uhánìli nazpìt do vìtrem zmítaného, šumícího lesa; zdálo se jim, že rozpoutala se za nimi v patách všecka strašidla, pøíšery lesní, o nichž slýchali dìsná povídání... Mladíkovi zježily se na hlavì všecky vlasy pøi vzpomínce této; jemu bylo, jako by každým okamžikem mìlo vejíti èernajícím se otvorem boudy nìco strašného, neurèitého, nevýslovné-

ho, jako by hlas jeho matky štval na nìho rdousivou pøíšeru, krev pijící mùru. Nedaleko nìho chrápal Podhamerský, na krbu dodoutnávaly kusy louèe, skákaly modravé plamínky. Vzchopil se, svrhl se sebe houni, vstal, a tiše, tichounko leza po ètyøech, doplazil se ke vchodu a uniknul otvorem ven do spícího, nehýbajícího se lesa. Pak se vzpøímil, naslouchal chvíli a uhánìl pryè, co nohy staèily. Zamýšlel pùvodnì utéci domù k matce, poprositi ji za odpuštìní, zùstat u ní, a si øíká Podhamerský cokoli, a ho tøeba žaluje u pøedstaveného, u soudu, u kohokoli pro nedodržení služebné smlouvy. Jak uhánìl po mìkkém drnu jakés svìtliny, jinak se rozmyslil: šel místo k matce ke své Cecilce. Ta mu vymluvila jeho úmysl utéci Podhamerskému, pohrozivši mu, že ho opustí, uèiní-li tak, vynadala jemu hlupákù a jeho matce ukrutnic. Úèinek porady s dívkou byl vpravdì zázraèný: Wilibald zapomnìl na matku, na bratra, na sestry, na výèitky svého svìdomí. „Za tøi dni je taky èasu dost!” si opakoval klidnì a rozhodnì, vraceje se ještì dlouho pøed svítáním do lesní boudy, z níž se byl vykradl, hnán všemi hrùzami. Ulehl pod svou houni a usnul tak pevnì, že Podhamerský ho musil vzbudit, když bílé ranní mlhy zapoèaly rej svùj. Tøikrát se vystøídal den s nocí. Poèasí bylo poøád rozkošné, teplé, ba suché vzhledem k tìmto vìènì vlhkým horám. Skoro netøeba øíkat, že když po té dobì zavítal Podhamerský zase domù, aby se pøesvìdèil, zda jsou jeho lidé hotovi s polní prací, nedoèkal se velké radosti. Hospodynì i Pavlina pracovaly na poli, ještì nìkolik najatých žen s nimi, ale hotova nebyla ani polovice práce.

Podhamerský vynadal nejen manželce a dceøi, ale osopil se i na pomocnice jejich, které pøišly z dobré vùle; tøeba si tenkrát nìkdo dal zaplatit za polní práci, pøinášel pøece jen obì: v lesích èekali na každou pilnou ruku a platilo se tam rozhodnì lépe. Ženy nesnesly nadávek hospodáøových: vrátily mu je s úroky, praštily náèiním a odešly, spílajíce, co ústa staèila. Podhamerský, všecek rozzuøen, odešel zase do lesa za svými potahy. Téhož dne naveèer louèil se dvì hodiny cesty daleko od statku Podhamerského, v osamoceném dvoøe Rankelském, mezi Innergefildem a Goldbrunnem, starý Sepp se svým vnukem Václavem, jenž nazejtøí èasnì ráno se mìl vydat na dalekou cestu do Plznì, aby nastoupil vojenskou službu. Hoch, který od dob nejútlejšího mládí se neodlouèil od svého dìda aniž znal jiného svìta nežli dosud ho obklopujícího, byl velice stísnìn. Strach pøed nìèím neurèitým, nevýslovným, sklièoval ho už po delší èas; dìdovy øeèi a poèínání nebyly dle toho, aby ho zbavily nepokoje. Starý Sepp, který po celou dobu svého dlouhého života neopustil rodný svùj kout, mìl sám ponìkud nejasné pojmy o tom, èemu øíkal svìt: vidìl v nìm moøe všeliké nepravosti a protivenství, moøe, jehož vlnám poctivým lidem leda s velikou námahou a s pøispìním Božím bylo lze odolati; široširou tùò, jejíž èerné propasti pohlcovaly velké zástupy po ní plujících lidí. Vzpomínal na dávno zemøelou svou dceru, matku Václavovu, a chvìl se pøi pomyšlení, že by i vnuka tam v mlhavé dáli, která se rozkládala do pøíšerné nekoneènosti, mohl potkati stejný osud. Èím blíže nastupovala chvíle rozlouèení, tím bolestnìji svíralo se jeho srdce; slzy kanuly bez ustání i pøi práci z jeho starých, dobrých oèí, tvrdé, široké jeho ruce co chvíle spínaly

se k tiché, krátké modlitbì; bylo kormoutlivo popatøiti na tohoto, starce jenž každým dnem se mohl skloniti ve hrob, an louèil se s tím, jehož miloval nejvíce, v nìmž celá ta dobrá duše se kotvila. „Budete vidìt, co z toho vzejde,” øíkával kmet; „u nás se teï všecko zbláznilo, vyzískanými penìzi zpupnìlo. Zapomínají se zásobiti na zimu, a co bude, až nebudou míti èím dobytek pokrmiti, na to nepomýšlejí; budou pak nuceni prodávati dobytek za facku, nebude se jim dostávati potahù, a pak a vydìlávají! Cožpak se domnívají, že ten výdìlek potrvá vìènì? Povídám vám, že ho bude brzo konec! S lesem pak ta tam bude výživa.Pøijdou do nepoøádku, budou si dlužit peníze, nebude z èeho platit úroky, protože pøebytek ke koupi nabízeného dobytka sníží jeho cenu. Ti bláhovci se radují z toho množství vyvrácených a broukem poškozených stromù, jichž vývoz jim plní pro tu chvíli kapsy, a nepomyslí, že znièení lesù jest nejhorší biè; jejž Bùh na nì spletl, aby je vytrestal za jejich høíchy.” Starý nepøestal horliti a domlouvati, až syn statkem vládnoucí vzal své potahy z lesa pøes protesty dorážejících naò lesních a obchodních agentù. Nepøestal na tom. Když mìl syn skoro dvì stì tìžkých for sena a otavy pod støechou, pøispìl dobrovolnì i s vnukem svým na pomoc staré Girglové, o jejímž trapném položení zvìdìl, ba pøimìl syna k poskytnutí jednoho potahu, aè tento z poèátku se zdráhal rozhodnì, namítaje, že by se mohlo v lese vydìlat mnoho penìz. „Bývalo u nás zvykem,” pravil ctihodný ten staøec, „že soused sousedu vypomáhal v pøípadì potøeby; tak èinívali otcové naši a tak i budu èinit, dokud mi poslouží staré nohy. Hanba synovi, jenž na matku zapomíná! Nechci, aby i na souse-

da padla taková skvrna. Z dobrého skutku plyne požehnání mùj hoch jde do svìta, dám mu ho na cestu.” Pøišli, sklidili jí, co ona posekala s pomocí dvou chudých žen, jež si ujala v sousedství, za jediný den byli hotovi, nebo stálá pohoda dobøe vysušila pokosenou trávu; vroucí její díky starý Sepp odmítl, podotýkaje, že koná svou køesanskou povinnost a nic více. Ulehèilo se ubohé vdovì, ale radost jí nevzkvetla: sotva veèer odešli pomocníci v nouzi, dokonal mladší syn pozemskou pou svou. Pláè matky už nedozníval k vracejícím se s povozy svými, jim svítil na bídnou cestu, po obou stranách vroubenou nekoneènými èernými slatinami, vedle vstávajících na nebi hvìzdièek pablesk radostných díkù, záøících z roztoužené tváøe vdoviny. Došli domova, zaopatøili udøený dobytek a vešli do svìtnice, osvìtlené již kmitavì plápolající bukovou louèí. Na lavici podle stolu ležel pevnì svinutý, peèlivì svázaný velký bílý filec, obsahující výbavu Václavovu; èasnì zrána už mìl se mladík vydati na cestu; na Horách Kašperských sejdou se povolaní do zbranì nováèkové a odtud pùjdou spoleènì do Horažïovic ke dráze. Dìd i vnuk usedli na lavici za stùl, podívali se druh na druha, pak na filec, a obìma vytryskly slzy z oèí. Hospodynì postavila pøed nì velkou mísu omastìných, s kmínem vaøených bramborù a mohutný krajáè sesedlého mléka. Posadili se za stùl hospodáø a dìti, jakož i veškerá èeleï, pomodlili se a dali se mlèky do jídla. Václav brzy poveèeøel. Bylo mu krušno kolem srdce; slyšel mnoho o té vojnì a o pøísnosti, která tam vládne; povídali mu také, že strava je skoupì odmìøená, ráno trochu pražené polévky, k obìdu kousek masa v polévce a k nìmu tvrdý knedlík,

veèer komisárek. Pro ty je zle, již nedostávají z domova na pøilepšenou; než to vše by ho bylo nedìsilo: na poslušnost pøivykl a èinit bude vždy, èeho se na nìm bude žádati; s dobrou vùlí a rád to bude èiniti, vždy dìd mu øíkával, že to nemùže a nesmí býti jinak; vždy dìd mu vykládal, co je povinnost, vìrnost, poøádek a že bez tìch by se lidstvo neobešlo; že císaø pán má na nìho právo a že každému èlovìku a vojáku pøede všemi sluší sloužiti císaøi ze všech sil, co mu jich Bùh dal; dojista jsou pøísní pouze proti tìm, kdož se nechtí podrobiti poøádku. Co se pak týkalo jídla, Bohu poruèeno! Bude mu chybìt leccos, pøivykne však, a dìdeèek pøislíbil, že mu bude posílat nìjaký ten groš; mnoho ne, to øekl zøejmì a èasto, aby si nezvykl na hýøivý život, ale tolik, aby byl chránìn pøed hladem. Toho se tedy nelekal, ale tìch nových pomìrù, do kterých se dostane. Pøipadal si náramnì hloupým, nedovedným - jak obstojí? Vzpomnìl si na vojáky navrátivší se ze služby, na jejich øeèi a úsmìšky. Když se jich tázal, jak jim tam bylo, odpovídali mu: „Jen poèkej, však uhlídáš, a budeš vzpomínat na domov!” Tohle je to! Vzpomínat bude! Starého dìdouška nebude vidìti, ani dìtí svého bratra, které mìl tak rád; po tìch se mu bude stýskat... a snad také po jeho práci, po zeleném lese, po modrých horách. Bodej! To by byl blázen, aby se mu po tìch nestýskalo! Tam prý je mnohem krásnìji: dlouhé øady kamenných domù s lesklými okny, zlatými nápisy, štíhlými sloupy a podivnými øímsami; což nebylo krásnì na Horách Kašperských a dokonce v Sušici? - A to prý je holé nic proti Plzni! A což kdyby se dostal do Prahy! Znal dva, kteøí tam byli, a co ti vypravovali, byl vìru div!... Pak co mu vypravovali o dolejším kraji! Kousek ho pøehlédl s Haidelské výše a èasto

po tom toužil, aby se jednou mohl procházet v tìch rovných polích, vnì toho èerného, vìènì se mraèícího lesa. „U nás je ošklivo až bìda,” mu øíkávali, „samý les, samá skála, samý moèál – ale tam, tam je krásnì! Úrodná pole, rovná jako stùl, v lese stromy pìknì v øadách, rovné jako panáci; který je køivý, hned ho vysekají, aby nedìlal ostudu; pùda mezi stromy je pìknì vyèistìna, žádná hnijící drva, která každému kroku pøekážejí, žádná mokrá rašelina, do níž èlovìk zapadává až po kolena, žádné tlící pahejly...” Když tìch øeèí vzpomnìl, vìru, pøišlo mu na mysl, že by se mìl vlastnì tìšit na ten ráj, v nìmž bude nyní žíti. Ale dìdeèek! dìti! - a potom nìco neurèitého, neznámého... nìco jako skok do prázdna... Ba, dìti a dìdeèek! Dìti mu sedaly na kolena, objímaly ho, líbaly, žvatlaly, tázaly se, co jim pøinese, a na dìdeèkovi bylo vidìt, jak se souží, marnì se vzpírá hoøi rozlouèení. Skoro celý veèer mlèel a poøád mu slzy kanuly z oèí, až nevìsta hospodynì se nad tím zármutkem pozastavovala, økouc: „Ale tatínku, vy si zrovna tak vedete, jako by nebylo na svìtì nikoho kromì Václava? Cožpak my vás nemáme rádi? Cožpak my vám neèiníme, co si pøejete, co vám na oèích vidíme?” A staroch na to: „Ba, èiníte, èiníte! Bùh vám požehná!... Ale vy máte sebe, a ten hoch nebude míti nikoho; bude na svìtì jako kámen v moøi, jako stromek na širé planinì, bouøím a vìtrùm vydaný, jehož nechrání vìtší stromy... A proto mám strach o nìho a je mi ho líto.” Kdo poví, zda spali té noci, by perná práce pøedcházejícího dne jim byla unavila údy? Šerošedý soumrak ranní položil se nad rankelskou planinu, smutnou, pochmurnou i za plného denního svìtla, ale žádné

péro nevypíše, žádný štìtec nevystihne obrazu, jakého poskytovala onoho jitra. Poèasí se zmìnilo. Nebyly to obvyklé jitøní mlhy, jež valíce se a vystupujíce k nebi, rvaly se s denním svìtlem, byly to vpravdì šedé špinavé mraky, blízko zemì se táhnoucí, jež halily obzor a všecky pøedmìty v jednotvárný svùj pl᚝. Václav vystoupil na ploské kameny náspu; bílý filec navleèen na konec holi pøes levé rámì; obrovitá postava dìda objevila se v patách za ním, za dìdem pak bratr, svakynì, èeleï, jen dìti chybìly, ty ještì spaly onoho pochmurného jitra, mladík se byl s nimi rozlouèil pøed ulehnutím. Všickni mu tiskli ruce, rozžehnali se s ním a vrátili se opìt do domu, pouze dìd na tom stál, že ještì s ním pobude, že pùjde s ním do Kašperských Hor. Zvonce ve stájích unyle zaznìly, jako by ho chtìly slavnostnì doprovázet na dalekou cestu. Kráèel s dìdem po mokrých lukách, zavál jim v ústrety syrý vítr, pojaly je vlnící mraky v šedý svùj klín. Jak bylo zcela jinak než vèera! Pøed nimi se vypínající Antigl podobal se ohromné šedé mase, kterou obèas husté mraky úplnì pohlcovaly, takže s nimi vjedno splýval; lesy napravo nabývaly neurèitých obrysù, podobajíce se temné, šedé stìnì, bez ustání délku i výšku mìnící. Severozápadní vítr èechral sporé vìtve po planinì potroušených smrkù a zachycoval se v nepøehledné kleèi prostupujících šedé luèiny moèálù. Vrzala kleè, narážející o sebe jehlièí vydávalo skoro kovové, jakoby bolestné zvuky. Nebes bánì jako by nebylo, jako by vjedno byla splynula se smutnou tou plání, vroubenou zevšad ještì ponurejšími lesy. Mraky pojednou se poèínaly rozplývati v jemný, drobounký d隝, jenž vše pronikal, vše napájel nesmírným vlhkem; ve velké, bohaté krùpìje nebylo mu lze se slévati, ježto dopadal s pomìrnì nepatrné výšky, ba pøí-

mo na planinì se tvoøil. Po zemi za kratièkou dobu srkaly všade brunátné praménky, slévaly se èerné kaluže, mìníce cestu v nepøetržitý moèál. Ne dosti toho: vždy chladnìji vál vítr a brzy mísily se do vlnících se krùpìjí dešových jednotlivé, v køivolakých drahách kroužící vloèky snìhové. - Dìd a vnuk kráèeli mlèky po mokré pìšinì, tu boøíce se v hnìdý kal, onde s kamene na kámen skákajíce; dusivì padal vlhkem pøesycený, hustý vzduch na plíce, nedopøávaje sdílných øeèí. Když probravše se Kikereckými moèály, došli haidelských chalup, zamžených, v rozplývající mraky se skrývajících, takže jen v bezprostøední blízkosti bylo lze jich rozeznati, setkali se s jakous staøenkou, pøicházející od Innergefildu. Podepírala se pracnì o svoji berlièku, hekala, kašlala. Ani nevyèkala pozdravu. „Och, vy, Pánbùh vám dej zdraví a požehnání!” oslovila je. „Pøicházím od Girglové, k níž mì zavolali vèera pozdì naveèer. Umøel ji syn, celou noc jsem se tam modlila. Když už èlovìk jiného konati nemùže, je mi osmdesát let, ano osmdesát...” Zastavili se. Starý Sepp se poznamenal køížem. „Tak tedy umøel!” pravil vážnì, „dej mu Bùh lehké odpoèinutí a ji nech potìší vedle neskonalé dobroty své.” „Och, ano, dejž to Pánbùh. Sotva jste vèera odešli, sotva za èirého soumraku složili v stodole poslední vùz otavy, pøišlo to na nìho. Lehce umíral, jako plamínek, jenž dohasíná. Bylo náøku mnoho, ale na tebe, Seppe, nepøestávala vzpomínat; dìkuje ti nastokrát a tomuhle mladému vzkazuje svoje požehnání. Šla nyní do Kvildy objednat pohøeb. Bude smutný v téhle nepohodì, ale lidí bude hodnì, protože je po práci v lese a na polích. Pøijdeš taky, Seppe, viï?”

„Pøijdu, to se rozumí. Buï Pánbùh pochválen za to, že nám vnukl, abychom jí pøispìli na pomoc, aspoò jsme jí ulehèili v jejím zármutku...” „A jak jste jí ulehèili! Co by si chudák byla poèala, kdybyste se byli opozdili o den! Vy jste pøišli, a vlastní syn se nedostavil! Je to hanba, je to bohaprázdný kluk!” „Inu, co chceš? Ta dnešní mládež nedbá, ta není taková, jako my jsme bývali. Podívej se kolem, však pamatuješ ještì více než já! Podívej se na ten kraj, na ten les, jak se zmìnily; a potom se nemají mìnit lidé?… Pøijdou zlé èasy!…” „Ba, pøijdou.” „Sbohem, stará! Pozdravujte Girglovou, a se odevzdá do vùle Boží.” „Vyøídím, Seppe! Provázej vás Pánbùh!” Šli zase, dostoupajíce výšiny Haidelské. Neustálý d隝 už nyní je promoèil až do tìch nití; dorážel na nì zevšad, shùry, se stran i zdùly, jako by nepadal, anobrž tekl rovnobìžnì s nimi. Filec, vlhkem nabobtnaný, tížil rámì mladíkovo, takže už nìkolikrát ho pøesunul s levého na pravé rámì a zas nazpìt. Dìd mu ho koneènì vzal vzdor jeho zdráhání a nesl ho sám. „Nu, jen sem dej,” pravil, „a nezdráhej se. Nesešel jsem ještì do té míry, abych ti nemohl posloužit tou malièkostí; kdoví, není-li to poslední služba...” Dostoupili výše; otevøel se jim pohled do údolí Losnice, pøes nesèetné øetìzy nižších hor až daleko, daleko do èeského kraje. To jest, byl by se jim otevøel, kdyby bylo svítilo slunce. Takhle vidìli pøed sebou pouze jakýs kotel, z nìhož vystupovaly šedé páry, tu a tam temeno vrchu, v mraky zahalené; tហšedá mlha šplhala se po mlází pokrývajícím tu mírné, onde strmé svahy, zastøela hustým, neprostupným závojem mohut-

né lesy nad Bílým potokem, rozkládající se èerným polokruhem napravo pod nimi. I rozhovoøil se staroch, když sestupovali k Vogelsangu lesnatým svahem, bídným, zakrsalým lesem, jemuž mrazy vyrùstati nedávaly, spalujíce skoro každým jarem mladé výhonky temen smrèkù, protože nerozumní lidé všecky staré stromy posekali, pod jichž ochranou jedinì v tìchto krajích mladý les se mùže vzmoci. „Slunce ti nesvítí na tvùj odchod, milý hochu. Nepohoda se dostavila a už se jí nezbudeme; dobøe tomu, kdo sklidil, co Bùh mu nadìlil. Kdo pohody nepoužil, už nesklidí. A je jich mnoho, tìch opozdilcù, jimž lakota nedala; jak obstojí do jara, Bùh sám to ví. Bude to psota, a ty nejbohatší, již mají nejvíce dobytka, to stihne nejhùøe. V zimì, když nastane sanice, je výdìlek nejvìtší, ale jakž budou vydìlávati, když dobytek bude slábnout z nedostatku píce, když budou nuceni prodávat? Kdyby tohle tak vidìli zemøelí otcové, v hrobì by se obrátili!… Vìø mi, hochu, naši otcové a my, co jsme starší, jsme jednali moudøe; drž se slov mých a nezapomeò na rady moje. Buï støídmým, neopíjej se jako ta nynìjší mladá chasa, která bujností neví co dìlat a sobì i jiným škodí na cti, na majetku a na zdraví. Pøedevším pak vyhýbej se pilnì planým ženským známostem; dìvèe, které si s vojákem zaèíná lásku, nestojí za nic, je buï prohnané nebo hloupé; voják je dnes tu, zítra jinde; mohl bys si snadno uvázat na krk špatnou a nehodnou družku, nebo bys opustil ubohou svedenou, a to pak vede ke køivým pøísahám a všelikým lživým vytáèkám, z nichž neplyne požehnání. Ty jednej vždy tak, jako by stál po tvém boku tvùj starý dìd, jenž se do hrobu chýlí a který se zatím bude starat o tebe, aby ti nic nechybìlo, až se vrátíš. Dostaneš svùj spravedlivý podíl, nebudeš se s nikým soudit, jako teï bývá;

dìd tvùj se o to postará, abys na nikom nezávisel a také nikoho neobtìžoval. Co vydìlám za tu krátkou dobu, kterou mì zde Bùh ještì ponechá, bude tvým; zøetelnì a spravedlivì to vytknu ve své závìti, která je dávno hotova a kterou dlužno toliko obèas doplniti, aby se o všem vìdìlo... V té pøíèinì dìjí se velké nesrovnalosti a hlouposti. Onehdy zemøel jistý hospodáø na Haidlu a ustanovil, že po nebožce dceøi pozùstalému dìvèátku vydá syn, jenž pøevzal statek, dvì krávy a dva voly, vše v cenì dvou set zlatých, až to dìvèátko dosáhne dvacátého roku. Táži se tì: mohl ten nebožtík vìdìti, jakou cenu bude míti dobytek, až doroste to dìvèe?… Co z toho vzejde? Køivda buï té, buï oné stranì, soudy, rozepøe, nepøátelství až do smrti. Tak to nyní èiní skoro vesmìs: berou za základ stávající nyní pomìry a ceny, aniž pomýšlejí, že pomìry ty se zmìní. Doèkᚠse toho, jaká z této nemoudré setby vypuèí žeò, jak synové budou proklínat v hrobì tlící rodièe, s jakou nenávistí se budou navzájem potírat, nenávistí tím vìtší, èím bezohlednìjší, ježto doma vidìli jen lakotu, pachtìní se po penìzích, nestøídmé užívání nyní ze všech stran plynoucího výdìlku, nepomýšlení na budoucnost, a ke všemu slepou tvrdošíjnost. Nynìjší otcové neváží si svých pøedkù, nevážnost synùv dostane se jim v údìl. Ty tam jsou èasy, když jsme mìli málo penìz, málo výdìlku, kdy les neplatil, døíví hnilo a tlelo na pùdì, která je zrodila, ale mìli jsme svùj každodenní chléb, mìli jsme, èeho nám a našim dìtem bylo zapotøebí, napøedli jsme si nití, natkali vlny na dobrý, pevný odìv, nemusili jsme nièeho kupovati, Bùh sám nám nadìlil, a když koho odvolal, ten klidnì umíral. Smáli se nám, že jsme žili, odlouèení od ostatního svìta, že jsme hloupí, zabednìní, ale vìø mi, byli jsme šastnìjšími!... Mùj ty bože, bývaly to pouti, o sv. Štìpánu na Kvildì, na Nanebevzetí v Rehberce, na den

sv. Bartolomìje v Rejštejnì, na den Narození Panny Marie v Strašeni! - Co tu bývalo slávy! Èlovìk poodložil svou práci, šel se podívat, pomodlit, vyzpovídat, potìšil se, pookøál, pozapomnìl na trampoty a starosti vezdejšího života, pak vzpomínal dlouho na tu boží slávu a konal všecko snadno, s radostným srdcem. Chodili k nám Èeši z kraje a my jsme chodili k nim do Stach a do Strašeni, neumìli jsme spolu mluvit, jen málokterý umìl, a toho mìli ve vážnosti, ale bratøi jsme byli, rádi jsme se mìli; vždy jsme všichni synové jedné zemì. Jsme my snad Bavoráci? Bùh chraò, abych proti nim štval, ale ten èeský krajan mi stojí pøece blíže, tøeba bych jeho øeèi nerozumìl; Bavorákùm je taky každý z nás Èechem, a mluví èesky anebo nìmecky... Teï taky v tom nás chtìjí rozbít a rozdìlit, a z tìch mladších leckdos jde na lep takovým marným øeèem, jako by jinakých štvanic, bojù a svízelù nebylo dosti. Se svými knìžími jsme žili ve shodì, bývali nám radou ve všem dobrém a užiteèném... Teï prý jim najednou nemáme vìøit!… A želbohu, vyskytují se skuteènì mezi nimi nehodní; podobá se, že kletba všeobecná, která stihla starý les a všecky naše pomìry, i na nì se snesla... Ty však toho nedbej a jednej, jak tì tomu uèili, vedle slov jejich, tøeba ti vycházelo pohoršení ze skutkù nìkterého z nich, a na mysli mívej, že i mezi apoštoly byl Jidáš.” Tak mluvil zlou cestou, v dešti a plískanici, ctihodný ten kmet, obrovitý, silný ve svém stáøí jako staré jedle šumavské, zvítìzivší nad zlobou èasù a lidí. A vnuk naslouchal na svatá jeho slova a sliboval, že zachová rady dìdouškovy u vìrné, vdìèné pamìti. Na Horách Kašperských sešli se zevšad nováèkové; nìkterý z nich vedl sobì ryènì, jiný zoufale plakal, opìt jiný se zadíval tupì do nelítostných, zevšad kupících se mrakù.

Václav se rozlouèil s dìdem s hrdì, pevnì vzpøímenou hlavou. „Dìdoušku, já vašich slov nezapomenu; modlete se za mne, aby mi Bùh dal síly, jíž tøeba na vìrné konání povinností.” VI U Podhamerských se zatím louèili ponìkud jinak s pøíznivou pohodou. Hospodáø, jenž strávil poslední noc ještì v lesní boudì pod Antiglem, pøesvìdèiv se zrána o zmìnì poèasí, vracel se domù s tøemi potahy, jež právì mìl po ruce; nadával celému svìtu a hašteøil se s nebem, jako by je chtìl žalovat u okresního soudu. Nevole jeho a zlá nálada svážely se jak na voly, do nichž tloukl bièem jen což, tak i na provázejícího jej Wilibalda, jemuž vytýkal pøímo, že zavinil svou zdlouhavostí a svým otálením nastalé omeškání pilných prací lesních a polních. „Kluci taškáøští, lenivci nepolepšitelní, jakoví jste všickni,” nadával, „v noci se potloukáte za tìmi svými dìvkami, potom skládáte ruce v klín a nechcete pracovat. Jen poèkejte, však na vás dojde! Hladem budete umírat!” Wilibald odmlouval: „Co poøád huèíte? Je mou vinou, že se dalo do deštì? Nezùstal jsem pøi vás, i když matka pøišla pro mne?... Zùstaòte tu a svážejte døíví, v tom vám d隝 nepøekáží. Co budete dìlat doma? Oves sklízet nemùžete, ten už promokl...” „A tys chytrá hlava! Ty mi budeš dávat rady, ty klouèku mokrý za ušima... A což brambory? A což otava, která stojí dosud na lukách? Ty zùstavím, viï, až udeøí snìhy? Domù se pojede - ha, hou, hou!”

Vzdor svému pobízejícímu køiku Podhamerský stanul, rozmýšleje se, co by mìl èiniti. Bylo vìru co uvažovat: doma hrozila pohroma sklizni; nevyhoví-li zde v lese závazkùm ve smlouvì vytèeným, stihne ho poøádná pokuta. „Sakra, sakra! Kluku sakramentská, co stojíš a zevluješ? Domù se pojede, ti povídám! Vykoná se, co bude možno, zítra je den, pozejtøí je den, snad se ten neèas napraví a pak i zde ještì vystaèíme… Holota sakramentská, tihle foøti! Aby se èlovìk døel jenom na nì a za nì!… Hý! hát! ou... ou!” Jeli zase. S nebe sypal se drobný, pronikavý d隝; šedý les vùkol nich jako by se ukládal ke spánku: rouška husté mlhy pøiodìla jednotvárným povlakem svým temnozelené haluze smrèkù i rùznobarvé listí bukù; èím výše, tím více houstl závoj, až posléze stával se oku neproniknutelným. Èerná pùda lesní každou chvíli víc a více napájela se padající vodou; sbíraly se nesèetné praménky, jež záhy naplnily všecky díry a výmoly na cestì brunátným, bobtavým mokem, mìníce ve slizký kal staletou trouchel rostlinnou, jež vezde pokrývala pùdu... Ticho vùkol vládlo, klid høbitova, na nìmž tlely v rozkladu svém steré generace tisícerých rostlin. Ani jediný ptáèek se neozýval, žádný hmyz nezabzuèel - první nepohoda osenní jako by všemu životu byla uèinila konec; pouze èlovìk rušil nesmírné to ticho, jeho køik a lání, zvuk jeho krokù, vrzání koles, øinèení železných øetìzù, to vše ozvalo se na chvíli a zase zapadalo v té ohromné tišinì, pohltivší veškeré zvuky, jako pohlcuje širá hladina vodní vržený na ni kámen, jenž šplouchnuv zapadává beze stopy v nemìøených hlubinách. S promoklým odìvem, kalem zbroceni, køièíce, narážejíce døevìným podešvem nejšlí svých o kameny z bláta vyènívající, pøebíhali oba muži, kteøí sami dva mìli na starosti tøi potahy, nahoru dolù po hrùzné lesní cestì. Špinavá bøeèka, sbíra-

jící se v záhybech kloboukù, promoèila pls støechy i stékala jim po èele, nose a lících. Oj, vy volouškové pohorští, jak vám køivdí, kdo nad vámi pronáší bìžný soud! Klidnì, zdlouhavì kráèejí kupøedu, ale krok jejich je jistý i na nejhorší cestì, do vrchu jako dolù po pøíkrém svahu. Krásné tmavé oko dívá se na svìt skrze dlouhé øasy, trpìlivì, plno dobroty utkvívá na tom, kdo jimi vládne; nejmenšího pokynu, každého povelu uposlechnou, okamžitì, beze vzdoru. Nemilosrdný, nemyslící èlovìk spoutá jim hlavy v tìžké jho, takže nelze jim jí pohnouti, i když dotíravý hmyz je trápí co nejcitlivìji; ubohá zvíøata buèí bolestí, ale poslušnost nevypovídají. V dešti a vánici, v kruté zimì a v strašném úpalu sluneèním, na dnì hlubokých roklin a údolí, kde vìtøík nezavìje, kde paprsky slunce se odrážejí od kolmých strání skalních: všude a vezdy jsou trpìlivi, skromni, poslušni. Velíš jim, i stanou, postojí dlouho, tøeba po celé hodiny, pøežvykujíce a ohánìjíce se dlouhým, tøapcovitì zakonèeným ohonem; pobídneš je, pošinou se zvolna a neustanou aniž zemdlí v postupu svém, tøeba mohutná hruï tìžce dýchala, tøeba proudy potu se z nich lily. Tím vším jedinì lze si vysvìtliti, jak jediný èlovìk dovede øíditi dva i tøi potahy zároveò, ovšem nejsou-li cesty pøíliš krkolomné. Když Podhamerský a jeho èeledín urazili as polovici cesty k domovu, zaslechli za sebou pádné, chvatné kroky. Dohonil je schrollenhaidský lesní, promoklý, zastøíkaný kalem jako oni. Chtìl zdržeti Podhamerského, prosil ho, zaklínal, hrozil mu pokutami, ale tentokrát ho nepøemluvil. Podhamerský jel dál, a pokud jízda nenapínala jeho pozornosti, oddával se svým myšlenkám, které nebyly právì rùžové. Hrozící mu pokuta znepokojovala ho více, než ve zpupnosti své toho dával najevo.

A pak, co bude, nedostane-li domù otavu a obilí? Je to vìc po èertech vážná. Nebude se mu dostávat píce a bude musit prodávat potahy. To je pøednì škandál a za druhé: jak se budou vydìlávat peníze? A penìz potøeboval! Prožluklé dva tisíce, jež mu pùjèil vimperský lidumil na facku osmi ze sta... Vyslovil ta èísla velmi zticha, ba zticha je myslil, jako by se bál, aby jich sám neslyšel… Ozvalo se v nìm snad také nìco, co se podobalo výèitce svìdomí. Což nemohl si uklidit svoji úrodu už pøed nìkolika dny? Svážet v lese døíví lze i za deštì... se sklizní je to jinaké... Což nemohl už tenkrát promluvit tak ráznì s revírníkem jako uèinil dnes?… Lakota! Lakota! Odkládal neustále, protože každým dnem rostl výdìlek… Zapudil tu myšlenku. Kdopak by byl øekl, že se pohoda tak rychle zmìní! Takového nenadálého obratu poèasí co živ byl nepamatoval; zrovna èert v tom byl! Pøemítal sem a tam, a èím více pøemítal, tím více utvrzovalo se v nìm pøesvìdèení, že vedle volù, Wilibalda a èerta hlavní vinu toho neblahého opoždìní nese jeho žena. On nepochybil v nièem, on vùbec pochybiti nemohl, protože Podhamerský byl na svìtì jediný. Dle toho pøesvìdèení se také zachoval, když pøijel domù. Klel, láteøil, ba pøímo ztýral ženu a Pavlinu, ale stojící na poli promoklé mandele ovsa tím neuschly aniž poseèena dosud stojící otava, ledaže se za velkého køiku sklidily brambory. Když veèer mraky se nakupily ještì hustìji, požírajíce sporé svìtlo denní, halíce celý kraj, hory, lesy, pažitì v jednotvárný šedý svùj závoj, postavil se zpupný sedlák na práh svého domu, a snaže se marnì proniknouti okem záhyby tohoto nesmírného závoje, pátraje, zda nikde neukazuje otvoru, svìdèícího k tomu, že by se trhal, zalomil rukama, dupnul nohou, i vyrvala se slova ze stísnìné hrudi:

„Nic! Nic! Ani zítra ani pozejtøí! Konec!... Co bude?…” D隝 se lil, srkajíce padaly husté krápìje s okapu a z dáli dorážel k jeho uchu jek a šum zmohutnìlé Vydry. Vrátil se do svìtnice, kde obcházely tiše plaèíce žena a dcera, zavìsil do tìch nití promoklý šerkový kabát na bidlo u mocnì plápolajících kamen, pøevlékl se v komoøe a usedl za stùl. Sedìl dlouho mlèky, drže hlavu dlanìma; pak udeøiv pìstí na stùl, zvolal: „Dej aspoò veèeøi, ty líná døepìjko! Èlovìk vychrtl námahou a mokrem jako pes, a ona i s jídlem otálí! Je to hotové neštìstí!... Och, kdyby tu byla Nany nebo Rezla…” Ba, tìch tu nebylo, ale sešly se onoho deštivého dne; sešly se, ale nepotìšily se. Jazyky lidské jsou zlé na celém bílém božím svìtì. Oèi vidí, uši slyší a jazyky roznášejí. Pøidávají zpravidla, ale k tomu, co o Rezle roznášely, nebylo tøeba mnoho pøidávat, aby toho bylo dost. O Rezle už tehdá se vypravovaly vìci skoro takové, jako za starých øímských dob o povìstné Messalinì. Chronique scandaleuse se ovšem nepsala jako v Paøíži, ale ústní podání je také nìco; ústní podání skládalo o ní báje velmi pikantního obsahu ještì za dob, když byla svobodna, tehdá však se tomu smálo. Co je komu do svobodného dìvèete? Svobodné dìvèe je svým pánem; dostalo se mu údìlem høivny a s tou høivnou a nakládá vedle vùle své a vedle rozmaru svého. Následky ponese sama: bud se høích a vina smažou slovem církevním - pak je beztoho dobøe, a není èlovìka, jenž by zazlil -, buï se nesmažou, pak se jí vysmìjou nebo ji politujou, vedle okolností, ale pokárat dívku, to, to!... Kdo by mìl práva?… Vždy byli všichni mládi, vždy mládí nezná ctnosti, a je-li dotèená dívka hezká, bohatá, pracovitá, najde se neomylnì mužských na tucty, kteøí se napijí z kalicha za-

pomenutí a zastrou minulost závojem právì tak hustým jako ony roušky, jimiž šumavská pøíroda zastírá na podzim minuvší život hlubokých hvozdù a smutných moèálù. Tato shovívavost se snad mnohému protiví, mnohý ji zatratí - ale co naplat? Bývalo tak od nepamìti, je tomu tak a sotva se to v blízké budoucnosti zmìní. Jinak sobì vede ústní podání, pakli, by což se zøídka stává, vdaná žena zapomnìla na daný pøed oltáøem slib. V takovém pøípadì se nesmìje, ba vážnì kárá, hrozí se, bez slitování odsuzuje, razíc sobì dráhu skrze neprostupné lesy, pøes huèící øeky, za rozložité neschùdné moèály, pøes strmé sráze skalní. A kdo slyší, naslouchá, dìsí se ze zloèinu a odsuzuje dále a cek, pakli odsouzená jest mocná a bohatá, až Bùh sám vykoná vynešený ortel. I pokud se týkalo Rezly, promluvil soud bezpoètukrát a nadiv bylo, kam se až roznesly jeho rozsudky. Kdekdo znal její pohoršlivý život, a ženský svìt nejvíce jí klnul. „Ty jsi si vzal ženu, ty starý troupe!” promluvila jednoho dne sestra Rezlina manžela k bratru svému, potkavši ho kdesi venku na silnici. „Tebe posílá do svìta a doma se milkuje kde s kterým chasníkem; takové nectné osoby od nepamìti tu nebylo, a pro tu jsi pøerušil všecky styky se svými rodnými! Jen poèkej! Na hnoji tì nechá shníti!...” A Brettschneider-Greger na to: „To tì po èertech pálí, že jsem si vzal mladou, ty stará rachno! To byste ji ukamenovali všickni, je-li pravda? To sbíráte kdejaký hloupý klep, abyste mì proti ní popudili!… Já vím, co vím!... Takové hospodynì jako moje Rezla na svìtì není; co ji mám v domì, ztrojnásobil se obchod i pøíjem, a co mi na oèích vidí, to mi udìlá... To vás pálí, viï?… Že je trochu vesela, že si zadovádí, zatanèí

nìkdy v hospodì, tu je toho!... Má plakat? Má skuhrat? Trápit mì doma, život kalit? To byste tak chtìli, abych litoval, že jsem si ji vzal a vás se zbyl; ale marnì mì proti ní štvete.” I jiní lidé, pøátelé i nepøátelé, pokoušeli se o to, aby zamilovanému do své mladé žínky starochovi sòali bìlmo s oèí; marné poèínání, Greger podobal se tokajícímu tetøevu, jenž nevidí a neslyší, a jeho Rezla žila dále, jak se jí líbilo, málo dbajíc pohoršení, k nìmuž zavdávala pøíèiny. Z tìch, jež nejvíce se horšily, byla sestra její Nany. Dokud pìkné poèasí trvalo a s ním práce, zùstala na Kaltenbrunnu, oddávajíc se svému zamìstnání; jakmile však uhodil d隝, pøistrojila se a vydala se na cestu k Brettschneidrovì pile, aby Rezlu pokárala.Nany šla mlhou a deštìm, nedbajíc sprchy padající se stromù, ani mokra luk, ani èerného bahna pìšin a cest. Ticho, mrtvo bylo kolem ní, èlovíèka nepotkala, leda když velká, vzpøímená postava její se mihla podle tu a tam roztroušených chat, kde stojící na náspu, pracující v stodolách ji pozdravovali, volali: „Kampak v tom dešti, Nany, kam?” Neodpovídala, pouze rukou oznaèovala smìr pouti své. Blížila se. Z husté mlhy vystupovala pila Brettschneidrova, obrysy domu, stodoly a nìkolika menších podružných chat, jako by vjedno splývaly se šedým, halícím je závojem, neurèitì lemovaným jako èernými skvrnami v blízkém pozadí se vypínajícím mladým borem. Vody huèely, na kola padajíce, pily srkaly jednotvárnì, nìkdy zacinkal zvonek; cirkulárka jeèela zvukem podobajícím se kvílení dítìte. Nany vešla do pily, mžikem pøehlédla celý prostor. Rezly tam nebylo; zato pøistoupil k ní nìjaký chasník, bosý, odìný ve špinavé spodky a košili s vyhrnutými rukávy; byl mladý, urostlý jako jedle lesní, jemné piliny bukové pokrývaly mu zaèerve-

nalým práškem èerný vlas, oboèí a knír; pousmál se na ni, zaleskly se bílé, zuby; promluvil k ní, ukazoval prstem na protìjší stavení. Neporozumìla øeèi jeho v obklopujícím ji hukotu pil, nicménì zhurta se oboøila na nìho a hlasem vítìzícím nad vùkolní tøesk a hluk mu povelela: „Vari z cesty, ty bídáku, - tebe tu nehledám!” Vytøeštil oèi, ustoupil stranou. Ona pak, berouc se kolem spoust nakupených klad a špalkù, zmizela ve vchodu obydlí. V prùjezdì se s ní setkala Rezla, lehounce odìna, bílé, bosé nohy v trepkách, na hlavì v uzel zavázaný èerný šátek, jehož tøepení jí pokrývalo èelo a ramena. Rezla, vidouc sestru, vyšpulila hoøejší ret; neusmála se, nevítala ji, tìžko øíci, byla-li ráda tomu shledání. Nany se vzpøímila, pøemìøila si sestru od paty k hlavì a beze všech okolkù, beze všelikého úvodu zapoèala: „Ty hanebnice nestydatá, o tobì se pìknì mluví!” „Kdo o mnì mluví?” otázala se úseènì Rezla. „Kdo o tobì mluví? Celý svìt, ty jedna...,” a následovalo klasobraní vymykající se všemu, co by v té pøíèinì mohly obsahovati slovníky všech národù a jazykù ještì zcela jinak celého svìta, nežli byl onen, který mluvil o hanebném vedení Rezlinì. Ale Rezla se nedala. Odrážela nadávku nadávkou, hrozbu hrozbou. „Co? Ostouzet jsi mì pøišla, ty hubatá sani?” køièela. Obì ženské stály naproti sobì jako dvì vzteklé feny, rvoucí se o kost. Co vìdìly divých, špinavých slov, všecka si je vmetaly ve tváø, navzájem se pøekøièujíce, pìstì proti sobì napínajíce. Køik jejich pøivábil nìkolik posluchaèù, i Rezlin manžel se objevil na bojišti. Sotva ho Nany zoèila, upustila od sestry, proti nìmu se obrátila.

„Ah, tys tu taky, ty starý hlupáku, - nu dobøe, povím ti, co ti patøí!...” „Nu co, co? Co sem chodíš štìkat?…” „Tys tím vinen, ty snope! Tobì kdyby takové øeèi nebyly lhostejný, nebyly by vzešly a pøestaly by brzy...” „Cožpak já mohu zacpat lidem huby?” ohražoval se Brettschneider-Greger. „O to se nejedná, ty troupe, ty nimro, ale o to bìží, abys téhle své ženì, jíž Bùh tì potrestal za tvoje høíchy, nedával zvùli, aby tì neuvádìla v posmìch a tvoje jméno v ostudu! Jdi pryè! Ty jsi muž a tohle trpíš? Na tvém místì bych jí ukázal, zaè je toho loket!... Ale jdi, jdi... vždy jsi nièema...” „Ty taky vìøíš tomu žvastu?” namítal. „Žvastu? Co je žvast?... Živá pravda je všecko, co se povídá! Celý svìt to ví, kromì tebe, ty starý osle! Když jsi si vzal mladou ženu, èímž jsi prohloupil dost, mᚠji aspoò umìt držet na uzdì, aby nepropadla peklu a ty s ní, protože za ni budeš odpovídat...” „To jsou tlachy na dluh...” Nany se pak dala opìt do své sestry; vyètla jí celou øadu jmen, naznaèila spoustu podrobností, usvìdèujících ji nade všecku pochybnost z jejího záletného života, a nedbajíc energických protestù ani hluèných nadávek z protivné strany, odešla økouc: „Aspoò mnì nikdo nevyète, že jsem k této hanbì mlèela. Povìdìla jsem vám všem, co vám patøí, i tomu chlapovi tam v pile, který se potázal s dobrou, že mi nepøišel po druhé na oèi. Teï si dìlejte, co chcete, vy dìti Sodomy, a vyèkejte, až dojde do konce shovívavost Hospodinova, který vpravdì už vaøí smolu a síru, jimiž vás poleje!” „Jdi si po svých a komanduj si svého nièemu muže!” køièela za odcházející sestrou Rezla. „Myslíš si snad, že jsem po-

sud doma pod tvým velením, viï?... To jsi se silnì zmýlila! Jsem svou paní právì jako ty, a neradím ti, abys mi sem ještì jednou pøicházela s takovou. Na mou duši, že bych ti poslala chasu na krk!” Nany více neodpovìdìla, ba ani se neohlédla, jako by se bála, aby ji Hospodin nepromìnil ve sloup soli jako druhdy ženu Lotovu, nemohoucí spustiti oèí s høíšného mìsta, propadajícího jeho pomstì. Spìchala, utíkala, pojal ji hvozd v temný, tichý svùj klín; d隝 pršel, uhánìjící nohy narážely o kameny, o mokré, slizké koøeny, zapadávaly v rašelinu a v šedý vodou nabobtnaný mech. Temno, šero vùkol ní v tom tichém, neustálém dešti, v té vše zastírající mlze, která jako by byla pozøela Diebstein a vyšší nad nìj Antigl po pravé její ruce a to dlouhé pásmo èerných hor po levé, všecky ty vrchy, planiny, úžlabiny a rokle, na nichž a v nichž møeli tehdá velkým umíráním tisícové starých a mladých stromù, jako umírají lidé podkoseni morovou ranou. Nebe nad nimi plakalo, polívalo je chladícími slzami svými, ale pod korou hryzly neseètìné miliony drobných èervíèkù, hryzly neustále, nižádnému vlivu zevnìjšímu nepodléhajíce, jako hlodající myšlenky høíšných lidí. Nany šla nejkratší cestou, napøed lesními pìšinami mezi Diebsteinem a Hanifberkem, až se dostala na cestu do Filipových Hutí vedoucí, pak minuvši tuto roztroušenou osadu, rozprostírající se po nesmírnì smutné planinì, zaboèila vpravo na pìšinu, pøešla høbet Preisleitenský, sestoupila k Vydøe blíže stavidel, pøi nichž zapoèíná prùplav, odvádìjící vody Vydry v mocném oblouku až do Sekerského potoka, ústícího pod severním svahem Spálené hory do Køemelné; Nany dostala se lávkou pøes Vydru, vystoupila po mírném svahu až do vsi Chýnice na protìjší stranì øeky, a zvolivši opìt lesní pìšiny,

cizímu èlovìku sotva znatelné, zapadla v pustiny pod Adamsberkem, kde rozprostírá se dìsný moèál Tøíjezerní. Hluboké ticho vùkol ní; pouze padající houstnoucí krùpìje dešové, narážející na husté haluzí jehlancovitých smrèí, rušily toto ohromné pøíšerné mlèení. Žádné svìtlo, žádný stín, zato šeøilo se víc a více, aè sotva minula tøetí hodina odpolední. Poøídnul les, otvíral se pøed ní moèál kleèí porostlý. Stanula, rozhlížela se; pøipadalo jí, že ztratila pìšinu, vrátila se po své stopì, opravdu ji ztratila, nevyznala se! „To peklo!” zvolala dušenì. Vpravdì to bylo peklo; nebylo lze se rozhlédnout. Rozcuchané vìtrem smrèky, vùkol mlha, klest, èerná zem rašelinitá, kleè a vody. Mladou ženu pojala hrùza. Vlhký vzduch tìžko lehal na prsa. Šeøilo se poøád více; bylo, jako by celá ta dìsná, neproniknutelná obloha se snášela níže, stále níže, až by ji udusila v záhybech tìžkého svého pláštì. Nany neznala dosud strachu. Bystré její oko vždy jasnì vidìlo, tvrdé její ruce, mohutné plece vzdorovávaly všem námahám; ale v této samotì, do níž málokdy zabloudil lesní syn, lehlo na ni cosi neznámého, netušeného, hrozného ve svém mlèení, že nohy její trnuly, ruce klesly. Chtìla zavolat, hlas jí selhal v hrdle. „Umuèený Bože!” zašeptala, „cožpak mì zavedly, zaèarovaly obludy lesní, abych se utopila v tìchhle èerných vodách...” Sebrala všecku svou ráznost, poèala se brániti ze všech sil svých naléhajícím na ni dìsivým myšlenkám. „Tu stála pøece jeøabina na velkém, šedým mechem porostlém kameni,” pravila, „a podle té vedla blátem stezièka jako taras; vždy jsem se tudy už vícekrát ubírala...” Vpravdì se odchýlila od oné jeøabiny jedva na patnáct krokù a nemohla ji vidìti pro šero a dštící mlhu. Šla kupøedu, pìt...

deset krokù, houpala se pod ní èerná rašelina, pak se najednou boøila, vyskakovaly jeèící bubliny, vydávajíce pøi rozplynutí táhlé, kvílivé zvuky.Uskoèila, jako by jedovatá zmije vztyèovala proti ní tøepatou svou hlavièku. Nemohla odboèiti ani vpravo ani vlevo, protože všude se na ni šklebily osudné temné vody. Hrùza té pouštì, odevšad na ni dorážejíc, opìt nabývala vrchu nad klidnou rozvahou. Energická tato žena, zrozená v tomto kraji, znající les i všecky jeho úklady od útlého mládí svého, nepoddajná, tuhá jako koøeny rodných smrèí, poèínala podléhati... Zalomila rukama. „Matièko ty sedmibolestná, vysvoboï mne z té bídy a pøinesu ti v obì velký støíbrný svícen, který chovám doma; postavím ho na tvùj oltáø v kapli hauswaldsk酔 Rozhlížela se zase. Šeøilo se stále více, hustìji padala mlha srdce i rozum svírající. „Vpravo je to... ne, vpravo jsem se odchýlila!… Je to nalevo! Nikoli, je to pøece vpravo!... Kriste na nebi, dej vidìti v tìchto mrákotách... smiluj se, ne-li nade mnou, tož nad plodem, jejž nosím pod srdcem...” Kolena se jí chvìla, když derouc se houštím zakrsalého mlází, s nìhož se lila voda jako s okapu støech, dala se zpáteèným smìrem, až se dostala opìt do vysokého lesa; pak se uhnula napravo. Zdálo se jí, že se vyznává, i vrátila se její energie a obvyklá rozvaha. Tlící na zemi rozkládající se kmeny tarasily jí cestu, bráníce postupu. Pøelezla pøes dva, tøi, ètyøi takové kmeny, nedbajíc ostrých sukù ani tuhého mladého dorostu, jenž zapustil koøeny v tìle otcù svých, ani boøícího se, vodou nasáklého mechu, porostlého dotíravými koøínky, jež zachycovaly nohy, na roztøápané cáry draly lem ubrouzdaných nad výši kolen sukní. „Tu je to! Tu je to!” opìtovala, dodávajíc samé sobì odvahy.

„Jak jsem jen mohla zabloudit?… Vždy je stezka znatelná jako císaøská silnice. Vpravdì mne obloudily neèisté síly lesní, proklaté pøíšery...” Nemýlila se. Vystoupil z šera mlhy a temna smrkù velký kámen, na nìm mladý jeøáb, objímající ho koøeny svými, a mezi žloutnoucím listím chumáèe šarlatových bobulek co tolikéž lampièek, prorážejících svitem svým obklopující je tmu. Nany se dostala šastnì domù a veèer, pøi matném plápolu bukové louèe, šukajíc po svìtnici, vypravovala muži o hanebnostech sestry své, o hloupé dùvìøe Gregrovì, o cestì své a jak by bez pomoci Matky Boží najisto byla bývala zabloudila v moèálech pod Adamsberkem. „Ale kdo by tou cestou šel za takového poèasí?” pravil Karel, vyslechnuv dobrodružství její, „ani lesem povìdomí drvoštìpové by se neodvážili. Proè jsi neobešla podle prùplavu a cestou pøes Schätzenreit? Za žádné peníze bych se nevydal za mlhy pøes Tøíjezerní moèál...” „Protože jsi stará baba!” osopila se na nìho, zapomenuvši strach a hrùzu, jež sama vystála. Po chvíli pak pøidala: „Zítra doneseme støíbrný svícen do hauswaldské kaple, na podìkování Panence Marii, že mne zachránila pøed obludami lesními.” „Tak vidíš!” dovolil si podotknouti. „Co vidím?” odsekla. „Že tøeba dostáti uèinìnému slibu! To vidím a nièeho více. Podruhé tudy pùjdu zase, protože je cesta o ètvrt hodiny kratší. To je tobì ovšem jedno, ježto na èase ti nezáleží, ty lenivé poleno.” Manžel neodpovìdìl. Zadíval se stranou, kde visel na skobì sváteèní jeho kabát, na nìmž se leskla støíbrná medaile. Snad uvažoval o tom, co je horšího, bíti se s garibaldovci, neboli odmlouvati ženì.

Rezla zatím jala se chlácholiti právì udavším se výjevem nemálo rozèileného Gregra. Položila mu kulaté rámì kolem vetché šíje, hladila mu rukou drsnými štìtinami porostlou bradu, posadila se k nìmu na pohovku, pøivinula se k nìmu, položila hlavu na jeho hruï, zkrátka, vedla si jako lichotivá koèka. A øeèi šly, sladké, omamující. „Nejsem ti snad dobrou ženou? Nehledím si tì jak náleží? O všecko se starám, abys nièeho nepostrádal. Hospodaøím ti, pomáhám ti vydìlat... podívej se...” Odskoèila, pøinesla jakous krabièku, položila ji na stùl; pak ji otevøela, vyòala z ní velký chumáè bankovek a jala se je pøed ním rozkládati. „Skoro tisíc zlatých, mùj drahý!… To jsem já uhospodaøila, sotva jsem tu nìkolik nedìl...” A zase se s ním mazlila, k nìmu se tulila. „Tìch øeèí neposlouchej... závist je to, holá závist! Sama by tì chtìla, mùj zlatý, a když jsi se k ní nemìl, povìsila se tomu žebráku na krk, aby jím mohla orat… Nyní mne pomlouvá, ty nedbej!… Je právì taková jako tvoje sestra, která mì taky nenávidí... Máme to pìkné pøíbuzenstvo!” A tak dlouho a tak nìžnì, až starý myslil, že ji urazil, a bezmála by ji byl prosil za odpuštìní. Nazejtøí jel do Vimperka za obchody. Vrátil s v rùžové náladì pøes to, že napadlo tolik snìhu, že by byl bezmála uvázl v tìch spoustách. Obchody byly výborné. „Je to zrovna ráj!” pravil, byv uvítán ženou co nejokázaleji. VII Zapadlé spousty snìhu nezùstaly sice ležeti, leda na nejvyšších høbetech, temenech a pláních, pøíznivé poèasí však

pro ten rok bylo to tam. Støídaly se po nìjakou dobu ještì mrazy, vánice, úlevy, deštì mìnící kvildské plánì i sbíhající se v nich k Vydøe svahy ve smutné moèály, na nichž hnila tráva i všeliké drobné býlí. Co kdo sklidil, mìl doma, co nesklidil, zùstalo venku, obilí, otava, vše, co mohlo sloužit za pokrm a píci po trvání zimy. Práce v lese byly pøerušeny, v tomto slizkém kalu, do nìhož nohy i kola hluboce zabøídaly, nebylo lze vyjíždìti. Mladý dobytek, jenž se pásl po celé léto v pohranièních, knížecích lesích, byl pøihnán domù, jakmile deštì zapoèaly; byla ho velká stáda, èetnìjší než kdykoli pøedtím, ježto kdo jen nìjak byl s to, hledìl si vychovati co možná mnoho tažného dobytka. Naplnily se stáje tou mìrou, že mnohdy se nedostávalo místa, že bylo tøeba zaøizovati všelijaká provisoria, jen aby všechen ten skot jakž takž se umístil. Obìtovaly se za tím úèelem èásti stodol a kùlen, jež se pøehradily prkny a trámovím, ba tu a tam vtìsnána jsou telata do podzemních jam, sloužících jindy na uschování bramborù. Pøi všem tom pøebytku stoupaly ceny skotu do nebývalé výše, nebo kdo jen mohl, kupoval; rozumí se, že vznikali všude špekulanti, kteøí kupujíce dobytek v èeském kraji, pøihánìli ho a provozovali s ním výnosný obchod. Co se neprodalo na místì, pøehánìlo se pøes hranice do sousedních Bavor, kde se rovnìž kupovalo, co jen se mohlo. Komu se nechtìlo do tìžké práce døevaøské, komu se protivovalo neménì namáhavé vozkování, ten se udìlal obchodníkem dobytèím a vydìlával pøitom nemálo penìz. Zkrátka, blahobyt všude, pravý ráj! Podobalo se, že vìtšinu obyvatelstva pojala závra. Plníce své stáje, odstavujíce kdekteré tele, nepomýšleli, zda ho vyživí pøes zimu, zda budou míti sdostatek píce.Vidìli pouze spousty nakáceného a vyvráceného døíví v lese, naslouchali

øeèem lesního personálu, pozorovali horeèný chvat obchodníkù a shánìní se po povozích a pracovních silách. Nìkterým se zajisté rozbøesklo v hlavách, ale všeobecná horeèka zapuzovala rozvahu a panujícímu proudu neodolávali. Žádné péro nevypíše, s jakou nedoèkavostí hledìli vstøíc onomu okamžiku, až lehne skuteèná zima, až se ustálí sníh, až utuhnou pohyblivá bahna pod úèinkem mrazù. Bude to díla, bude to výdìlku! – Právì z onìch míst, kde nejhùøe øádil brouk kùrovec, kde leželo nejvíce døíví, nebylo lze ho odvážeti v létì: právì tam hrozily polehlým drvùm hniloba a zkáza. Vìdìli dobøe, že bez èísla jsou místa, k nimž ani v zimì neproniknou se svými potahy, kde by dobytek zapadl do bezedných, bílým rubášem potažených propastí a chladných hlubin, kde lidem, aè vystaèí-li, bude vykonati práci tažení a odklízení. Kde nelze pro pøíkré svahy, rokle, houštiny a neschùdnost místa vytáhnouti celé klády, tam se narubí polen, pokud se to ještì nestalo, nadìlají se smyky, bude se po nich svážeti døíví do údolin k vodám, aby se po nich plavilo do nižších poloh, jakmile tající snìhy je naplní; také klády se budou plaviti ku pilám, jichž prý se zbuduje veliký poèet. To všecko bude vyžadovat množství pilných rukou a práce se bude platiti èím dále tím lépe. Bude to perná, úmorná práce, plná hrùzy a nebezpeèí, ale tu za nic nepokládali, té pøivykli, k té byli zrozeni; jen když byl výdìlek! Rozdìlili se o tu práci: kdo nemìl leda svých rukou, pùjde do lesù døevaøit, kdo mìl potah, bude svážet døíví a odvážet naøezaná v pilách prkna buï do mìst nebo k øece, kde se budou vázat na vory. Všickni byli tou mìrou zaujati tìmi myšlenkami a nadìjemi, že na práce hospodáøské témìø zapomínali, odbývajíce je povrchnì, nakvap, ledabyle. I Podhamerský jinak neèinil. Po celou dobu, co nemohl s potahy do lesa, ledvaže se odhodlal vymlátit žito. Sedìl doma

s celou rodinou a èeledí jako sysel v díøe. Na lukách mu hnila neposeèená otava, na požatých polích v mandele nakupené tisíce snopù ovsa, stáje skoro nemohly pojati vtìsnaný do nich skot, kterýž se bude musit krmiti po celou dlouhou zimu. Byly chvíle a hodiny, kdy na to pomýšlel s velikým nepokojem, pøikládaje vinu celému domu, jenom ne sobì, protože byl Podhamerský a nemohl se mýlit ani pochybit; vcelku však pohlížel do budoucnosti s jakousi tupou oddaností ve svùj osud, jako by chtìl øíci: „Nu, stalo se! Jakហpomoc! Zmìniti se to už nedá, ale zatím se bude vydìlávati, a potom to nìjak ošidíme. Vždy jsem Podhamerský, a Podhamerský jest jen jeden na svìtì, i co do chytrosti!” Hospodynì se nestarala o nic, Pavlina mìla pokdy mýti si nohy po celé hodiny a poèítati mouchy na stropì, pokud se jí líbilo. Synáèek, jenž se byl vrátil z neubrunnského revíru, docházel pilnì ke své Filomenì do známé soustruhárny i pøes to, že panovala psota taková, že psi nevylezli ze stodoly, i pøes to, že otec bruèel, nadával a zapovídal a matka vzdychala; což on toho dbal! On byl ještì vìtším pánem než sám jeho na svìtì jediný táta, protože byl právì tohoto táty synem a dìdicem jeho statkù, slávy a vìhlasu. Táta mu sice øíkával nyní: „Chlape, s tou fífou, která jaktìživa nebude umìt hospodaøit, pùjdeš na žebrotu a pojdeš na hnoji!” - v uvážení však, že døíve otec dokazoval, že rod Podhamerských nemùže klesnouti a že pro Podhamerské platí jaksi jiné zákony než pro ostatní smrtelníky, dával, když ho táta vehnal do úzkých, na srozumìnou, že tato známost nemusí nutnì vésti k oddavkám, že snad jemu také bude dovoleno se baviti, když veškerý mladý svìt se baví, by by ta zábava jednou stála nìkolik stovek. Vyhlídka, že by vìc mohla zaboèiti do tohoto nevinného smìru, konejšila zpravidla bouøku, která znova vypu-

kala, otec zvìdìl, že syn sliboval Filomenì manželství; toho pak èasto se dovídal, ana rozkošná Filomena nezahrabávala takové sliby v pilinách své soustruhárny, ba pøi každé pøíležitosti a komukoli se jimi pochlubovala, dodávajíc, že mladý Podhamerský bez ní nemùže žíti a ona bez nìho ještì ménì; že dobøe ví, jak navléci, aby ho navždy k sobì pøipoutala; že má tetu, která má hluboké vìdomosti o vìcech nadpøirozených; kdyby vzdor tomu ji opustil její milovník, dohnán jsa k té zradì hrozbami otcovými, pak že ovšem Vydra se osvìdèí, která nevydává více tìlo toho, kdož se svìøil jejímu chladnému proudu; pak však a se mají na pozoru všichni Podhamerští a celé jejich pøíbuzenství! Pomsta jich nemine, o to se postará teta! Dá se do nich tolik neèistého hmyzu, že ani pytle v soustruhárnách užívané nièeho jim nespomohou. Hrozby tyto neminuly se své adresy: lesní policie, bdìlá jako každá jiná, ba bdìlejší ještì a po výtce pozorující, tøeba øidèeji zakroèující, doslýchala se jich po každé a neobmeškala varovati tìch, jichž se týkaly. Matka zejména se jich lekala pøi pouhém pomyšlení a naøíkala srdcelomnì: „Mùj ty ukøižovaný! Beztoho mne bolí v køíži, jsem celá polámána. Potom ještì tohle!... A ten starý nechce, vzpírá se, až to tu bude!...” Co syn a následník bavil se v soustruhárnì, èeleï se také nepotácela pitomì a ospale svìtem. Dìveèky pøijímaly své galány jako dosud, jenže návštìvy sobì vedly ponìkud ostražitìji, aby noèní klid hospodáøùv nebyl rušen; mužská èeleï, která se nebála pøíšer a strašidel lesních, potulovala se po celé noci a ve dne pracovala døímajíc. Sychravý byl èas, ponure ležely lesy, zasypány v tající sníh, mlhu a d隝, ale pro mládež mìly ty doby své vnady. I muži a ženy v chatách podružných Podhamerského dvoru sobì od-

dechli. Ubíhal jim èas v sladkém nicneèinìní, povalovali se na lùžkách v pøetopených, dusných svìtnicích, oddávajíce se blahonosným úèinkùm tepla, jež nade vše milovali. Hospodáø je málokdy vyrušoval z jejich klidu, popøávaje jim odpoèinku, aby nabrali sil pro nastávající zimní práce. Ponejvíce chrnìli a jedli a chrnìli zase; tu a tam dala se stará, bezzubá babièka, zchroumaný dlouholetou prací dìdoušek do povídání o starých èasích, o dávno zemøelých lidech, o divokých šelmách, jež druhdy ohrožovaly lidi a dobytek, o mùrách, strašidlech, klamných obludách, o lesních ženkách, v korunách stromù sedajících, o pøíšerných ohních, poletujících s vrcholu na vrchol, zhasínajících v hlubokých roklích, aby ihned zase vzplápolaly na jiných místech; dìti poslouchaly s utajeným dechem a choulily se strachem. Rozvláènì, bez konce se táhly ty øeèi; nìkdy je pøerušil mladý muž, øka: „Ale mlète, to nemùže být...” A starý nebo stará na to: „To nemùže být? Povídám, je to, aspoò to bývalo! Byl u nás tenkrát hošík, jenž pásl stádo, ten vidìl v pravé poledne skotoplacha. Malý trpaslíèek kde se vzal, tu se vzal, hlava jeho podobala se špinavému vìchtu slamnímu, zabzuèel pronikavì jako rozvzteklený sršán, a stádo jak to uslyšelo, dalo se do utíkání, až zemì se tøásla. Hoch se toho ulekl tak, že nemohl z místa; ze stáda pak nìkolik kusù bídnì zahynulo, jedny uvízly nohama mezi kamením stránì na tak neschùdných místech, že nikdo jim nemohl pomoci, jiné se pádem se skal roztøíštily a opìt jiné utonuly v moèále...” „To nebyl skotoplach,” ozval se opìt onen mužský, „to byl král støeèkù...” „A to bylo cokoli, nìco to bylo, a nìco tuze hrozného. Ty nevìøící Tomáši, ty se takovým vìcem rouháš, ty ani nevìøíš

na divokou honbu, a tu jsme my staøí slyšeli èasto, dokud nebylo výsekù v lese. To je vám strašné! Dva psi štìkají v bouølivé noci, jeden jasnì a druhý temnì, a pøitom dusot, šum i tøeskot, jako by vála ohromná vichøice, jako ta, jež tyto vývraty zpùsobila. Pøes vrcholy stromù se to žene a pak zase po zemi, skrze slatiny a kleè, a koho to potká, zardousí ho to, nepoloží-li se oblièejem k zemi...” Tak ubíhaly veèery, než zima nastoupila definitivní svou vládu. Jinaký jest život za zimních dob v nejzazších konèinách vysokých planin ústøední Šumavy v Pürstlinku, v Podroklaní a v neobydlených široširých hvozdech, a jinaký opìt tam, kde skupili se lidé v osady, kde nižší, teplejší polohy nedovolují nahromaditi pøírodì tolik snìhu. Tam èlovìk jedva se mihnul, a ti, jimž osud v støedu oné hrùzy vykázal pobyt a práci, neodvažují se daleko od svých pøíbytkù, aby nenadálou vánicí nebyli od nich odtrženi na vìky; zde pak, aè i tu je snìhu mnoho, by ho nebyly takové úžasné spousty jako tam, èlovìk snáze vítìzí nad dorážející naò pøírodou, ježto druh k druhu se pojí u vìtším množství. Cesty lesem a smyky po stráních dolù rychleji se upraví; pøekvapí-li zlá vánice nebo ošemetná mlha v lese pracující lidi, srazí se tito i s dobytkem svým v pevný šik, høejí se navzájem, pomáhají si, dodávají si odvahy; také je snáze se vyznat, ponìvadž krajina je rozmanitá; hory, prùsmyky, strmé stránì se støídají, toky vod udávají smìr. Tam je kraj více rovný, vrcholky jen nepatrnì vystupují nad planinu, les A moèál a zase les, nekoneènì jednotvárný, nízké svahy, haldy kamení, v zimì ovšem ohromnou vrstvou snìhu pokryté; tam èlovìku nic nebije do oèí, èerný les, bílý sníh, šedý závoj mlhy; tam i nejzkušenìjší snadno zabloudí; na pìt šest

metrù leží sníh, z nìhož, pokud se nepokryje korou ledovou a neutuhne, pokud zùstává sypkým a se boøí, není vyváznutí. Kdo seète obìti, jež pochoval bìhem èasù v chladných hlubinách svých? - V dobách našeho dìje pracovalo ovšem i ve vysokých, odlehlých planinách desetkráte tolik lidí nežli za pøedcházejících let; povstalo tam nìkolik nových osad døevaøských, ovšem jen provisorních, kdežto starší opuštìny jsou a pøenechány svému osudu, ale i tyto dìlníky odsuzovaly zaèaté padající snìhy, nekoneèná tma, vichøice, celá ta hrùzná pøíroda k dlouhým zahálkám, k tuhému uvìznìní ve chatách jejich; po celou zimu zùstali odlouèeni od ostatního svìta, nemohouce dolù do dìdin, a i k nim nedostal se nikdo, ba i dvì mrtvoly tam musily vyèkat mnoho nedìl, než bylo lze jim prokázat poctu køesanského pohøbu na høbitovì rehberském. Podhamerský s celou svou družinou èeledínù a podruhù pracoval ve spoleènosti èetných osadníkù z Rehberka, Schrollenhaidu, Ziegenrucku, Innergefildu a Haidlu v nižších polohách, tu v lesích kašperskohorských, onde v knížecích revírech schätzenwaldském a neubrunnském. Péro lidské nevypíše trampoty a strádání, jež zakusili tito lidé. Zima, hlad, námaha - vše na nì doráželo. Aè mìli ruce chránìné hustými vlnìnými rukavicemi, rozpukala jim na nich kùže pronikajícím mokrem, takže krev se z nich prýštìla; nìkterým ozábly uši i prsty na nohou; jiným podlomily prudké rheumatismy zdraví nadobro - a pøece, až na tyto poslední, nikdo nepozbyl dobré mysli. Skvìlý výdìlek je troštoval, zahánìl èerné myšlenky, nutil k vytrvalosti. Výdìlek, nic než výdìlek! Všecko pomyšlení, všecky tužby soustøeïovalo toto kouzelné slovo... Do polovice února daøilo se Podhamerskému pomìrnì znamenitì; ani jeho, ani jeho lidí nestihla citelnìjší nehoda; v tu dobu zaèínal se dostavovat nedostatek píce pro dobytek.

Ježto málokdy domù zavítal, zùstavena péèe o dojný a dorùstající skot hospodaøící na statku ženì. Ta krmila, pokud bylo z èeho, a teprve když docházely zásoby sena, beztoho ztenèené tím, co bylo tøeba dovážeti do lesù pro pracující tam potahy, ulekla se a nevìdìla si rady. Takový náhlý nedostatek píce udál se jí v jejím životì po prvé; co uèiní ? Obávajíc se výbuchù zlosti svého manžela, jenž vedle zvyku svého každou nehodu udavší se v hospodáøství jí kladl na vrub, odkládala s pøiznáním stavu vìci ze dne na den, pomáhajíc sobì, jak mohla; teprve když se vidìla v nejužších, vypravila Pavlinu do neubrunnského revíru, kde tehdá Podhamerský svážel døíví, aby vyøídila otci, že hnedle nebude èím krmit, že není ani sena ani slámy, že beztoho už ztenèila porce skorem na polovici, aby se tedy postaral o nìjakou píci. Dívka šla. K Javoøí pile, k níž upravili silnici, dostala se pomìrnì snadno; ale odtud bylo se jí dáti pøes rozložité slatiny do výše položených lesù. Povìdìli jí na pile, kde by otce našla, øekli jí také, že dojíždí s kládami do pily, že ho možná potká, radíce jí, aby pilnì naslouchala na zvuk zvoncù dobytèích. Obloha nebyla jasná, na západì kupily se mraky, z poèátku øídké, kuèeravé, skoro prùhledné. Vydala se z pily, netušíc žádného nebezpeèí. Než ledvaže pùl hodiny po svém odchodu z pily octla se støed slatiny, poèaly mraky houstnouti i zavál prudký vítr, pøihánìjící je blíže s úžasnou rychlostí. Bude to snad pøeháòka, kterou vítr právì tak rychle odežene, jako ji pøihnal, pomyslila si a spìchala co mohla lehounkým svahem podle Mohrbachu nahoru k severu, kde jí kynul èerný, kostrbatý les. Terén podle Javoøí pily je zvláštní. Bažinaté louky, kleèí porostlé slatiny, jimiž protéká nìkolik potokù, naplnìných brunátnou vodou, a nekoneèný poèet menších struh a vodotokù. Údolina je sevøena se všech stran lesem pokrytými vrchy, ot-

vírajícími se pouze k jihovýchodu, kde propouštìjí mocný potok, øeèený Gross-Müllner, v nìjž se všecky tyto vody slily a jenž teèe k Madru, kde, spojiv se s Lusenbachem a jinými lesními potoky, tvoøí Vydru; na severu a severozápadu strmí mocný Steining, na západì nyní zèásti holé, tehdá ještì neprostupným houštím pokryté divoèiny Fallbaumu; jih uzavírají menší výšiny, vesmìs slatinaté, dopouštìjící pohled na ohromnou dvojitou báò Roklanu. V zimì jest celý tento kraj jediná snìžná pouš, èernými lesy pøerušena; toky nikdy nemrznoucích vod odrážejí se co èerné stuhy od nekoneèné bílé pokrývky. Dnes tudy vede dosti pìknì upravená silnièka ze Stubenbachu do Madru, jiná odtud pøes Schätzenreit do Rehberku a tøetí k weitfällské nádržce; všecky tyto cesty poèaly se tehdá stavìti a upravovati, jediná ze Stubenbachu do Madru už existovala, ale v jakém stavu! - Hrùza pomyslit! Takové kamení, takové výmoly, že jízda po ní mívala úèinek dùkladné masáže. Ostatní cesty vedoucí k tomuto støedisku, kde skládalo se z hlubokých hvozdù vyvážené døíví, byly pouze doèasné, ujeté ponejvíce jenom v zimì, kdy mráz klenul mosty pøes bahniska, sníh vyplòoval mezery mezi šedými balvany rulovými. Po jedné z tìchto cest tedy ubírala se Pavlina, když jdouc hledat otce, byla pøekvapena vánicí. Lehkým letem kroužily vloèky, víc a více houstly, až se zdálo, že celý vzduch se promìnil v bílý kvasící vír. Objala ji hustá tma, aè bylo pravé poledne. Tiše zavíval sníh všecky stopy, za pìt minut nebylo vidìt ani jediné. Byla sama jediná v té hluché vøavì vloèek, zastírající i nepøehledné, vùkol se èernající lesy. Línì, pracnì šinuly se nohy, hluboko se boøíce; do oèí dral se sníh jako pichlavý, dotíravý prach, na vlasy, na brvy i øasy se lepil, skrze šat pronikal.

Ubohá dívka, pocítivši mrazivou ruku zimy, pøišla ku poznání, že jí nelze dále jíti. Obrátila se, chtìla nazpìt do pily. Šlo se jí trochu snáze po svahu dolù, s vìtrem v zádech. Protøela si oèi, prozøela; všechen kraj jako by byl propadl, zmizel. Temné praskání, pøíšerný Rachot dozníval k jejím uším: vítr a sníh øádili v lesích, lámajíce vìtve, ohýbajíce temena smrèkù, s nichž padaly bílé, husté spousty, narážející s dunivým tøeskem na zemi. Hrùzou jata, chtìla si pospíšit, bìžet: nožky se motaly ve mìkké, potmìšilé hmotì - nebyla to více chùze, bylo to spìchání od pádu k pádu. Nevìdìla, kde je, kam se ubírá. Chtìla zavolat, hustá kroužící vøava pohlcovala hlas, takže zvuk jeho møel sotva jí samou uslyšán. Vyskytnul se pøed ní èerný potok, jehož vlny rychle uhánìly, vezouce na povrchu svém celé plástve snìhu; na obou bøezích vysoko se klenul sníh jako dvojitá hradba, tìsnì svírající tekoucí mezi ní proud. Vody podmílaly, podrývaly tuto hradbu, která se neustále do ní øítila a znovu zase budovala. Tento potok ukazoval zbloudilé dívce cestu k pile; potøebovala pouze sledovati jeho tok; avšak ona se hrozila èerných vod, jež vryty hluboko do svého koryta, zdály se jí bezednými v obklopujícím ji šeru. Obávala se, že se s ní zøítí ošemetný sníh, že vody ji unesou jako tyto plovoucí hroudy, i odskoèila, obrátila se jiným smìrem. Padal sníh, padal, vítr jím víøil. Žádný vršek vùkol, žádný strom, žádný keø, samé šero, tma a hluš. Drala se kupøedu, nevìdìla kam; mrazivým chladem tuhnul tuk v kostech, stavila se krev v žilách. Skok a pád a zase skok. Opìt upadla, zase se vzchopila, ještì krok a za ním pád. Zatemnilo se jí v hlavì.

Tu bylo jí, jako by slyšela v dáli sladkou, unylou hudbu; zvuky se loudily v duši s nevýslovnou rozkoší, jako píseò matky, když dítì k spánku ukájí. Ten tam byl strach. Naslouchala uspávající hudbì, opuchlá víèka se klopila pøes oèi; sníh se sypal tiše, tiše na dlouhé øayy... Už se nevzchopila, schoulenì sedìla. Ještì minuta, ještì dvì, - a kde sedìla, vystoupil bílý kopeèek na širé hladinì. Zadula vichøice, odfoukla bílou pokrývku, i objevil se na hladinì cíp èerného šátku; zahrával si s ním ètverák vítr, hladil ho, setøásal nalepené na nìm vloèky a jíní. Nìkolik mužských postav objevilo se té chvíle, omžené, pracnì vpøed se deroucí postavy. „Na mou pravdu - tu je, tu je!” zvolal jeden, chápaje se vìtrem zmítaného cípu. Ostatní pøistoupili, poèali hrabati ve snìhu. „Na mou vìru, je to ona!” „Taková náhoda!” „Bùh všemohoucí vedl naše kroky!” Vyhrabali zkøehlou, nesli ji støídavì. Byl to pilaø a jeho lidé. Vidouce sypající se sníh, tušili dobøe, že dívce hrozí nebezpeèí, i vydali se ji hledat, po pøípadì poskytnouti jí pomoci. Rehberský poduèitel, který se náhodou nacházel na pile, kamž byl pøišel, požádán byl pilaøem, aby mu napsal nìkolik dopisù, také se zúèastnil této výpravy. Tento poduèitel, drobný mládeneèek, krev a mléko v oblièeji, teprve krátký èas pøebýval na Rehberce. Pocházel z dalekého èeského kraje, Bùh sám ví, jaké øízení osudu ho zaválo v tyto odlehlé konèiny. Javorní pilaø se s ním seznámil v Rejštejnì, právì když pøicházel nastoupiti svoje místo; dovezl ho do Rehberku a od té doby se tuze spøátelili. Na Re-

hberku se mladíkovi dobøe zalíbilo; bylo tam veselo, samá hudba a tanec, za onìch dob brouèkového ráje. Zdomácnìl brzo; pìkná dìvèátka, jež se krotce k nìmu tulila, jakož i po výtce filosofická nálada mužských zástupcù mládeže, kteøí bez obtíží chápali, že jemný panáèek lépe dìvèatùm se zamlouvá než oni, pomáhaly vydatnì k tomuto zdomácnìní. Selská mladá chasa, tak žárlivá na pøíslušníky cizích obcí, mlèela k rùzným jeho záletùm, soudíc právem, že tyto nebudou míti dlouhého trvání, že pan poduèitel se brzy zaplete definitivnì, anebo že se dostane jinam, jako jeho pøedchùdcové, z nichž žádný nezùstal pøes dva roky. Pak bude beztoho konec; a se tedy baví mladý panáèek, který je bavil taky, zpívaje jim hezké písnièky a hrávaje jim ku potìšení na housle a citeru. Mìli ho také rádi, protože byl úslužným, psával sedlákùm úèty, vypoèítával jim rozvrhy akordù, vymìøoval jim døíví a lesy nad autorizovaného geometra sušického a nad celé hejno neautorizovaných, pokoutních, kteøí se slétali tehdá na Šumavì jako hejna dravých supù. Místo, kde sníh dívku zavál, bylo vzdáleno sotva pìt minut cesty od pily; nikdo by neøekl, že by lidská bytost mohla zahynouti v takové blízkosti pøíbytkù svých bližních. Nesli ji tedy do pily, tiše, bez lichého slova. Vítr vál, sníh se sypal a kroužil jako dosud; nevidìli pìt krokù pøed sebe, musili se èinit, aby sami nepodlehli v boji se vztekle dorážejícím živlem. Poduèitel se zadíval do oblièeje bezduché; tváø její byla jako ten sníh vùkol nasypaný, tahy jako z mramoru vyøezané. „Nu, snad se ještì vzkøísí,” odvìtil pilaø, „loni to zaválo pod Mittagberkem starého døevorubce. Ležel dojista nìkolik hodin pod snìhem, a pøece zase pøišel k sobì. Tahle je mladá

a odešla z pily, je tomu sotva pùl druhé hodiny. Jen rychle kupøedu!” Bylo snáze øíci než provésti; nebýt potoku, kdo ví, jestli by nebyli sami zabloudili. Došli pily, uložili ztuhlou do chladné komory a pøítomné ženy jaly se ji køísiti, trouce ji snìhem a umývajíce ji studenou vodou. Po pomìrnì krátkém èase vrátila se k životu; oddychla si nìkolikráte, pohnula sebou a upadla ihned v hluboký spánek. Ženy pøenesly spící do vytopené svìtnice, uložily ji na lùžku a teple ji pøikryly. Když se po dvouhodinném tuhém spánku probrala, spatøila nad sebou sklonìnou tváø neznámého jí mladíka. „Kdepak jsem? Cožpak jsem usnula?” Neznámý k ní promluvil nìkolik vysvìtlujících slov; zvuk jeho hlasu, cizí jí výslovnost nemálo ji pøekvapily, ba uvedly v rozpaky. „To nìjaký pán!” vyhrkla ze sebe a zardìla se. Pilaø, který v té chvíli též pøistoupil, se usmál. „Ty ho neznáš?” pravil, „tož vidíš: to je mladý nᚠpan uèitel, který byl s námi, když jsme tì našli ve snìhu, a jenž nám pomáhal, když jsme tì dopravovali sem. Podívej se dobøe na nìho. Ten by tak byl pro tebe; tys panenka jako z dragantu a pro selského beztoho nebudeš.” A obrátiv se k mladíku, dodal v samém smíchu: „Té se držte! Už jsem vám pravil, že je to kùstka pro vás jako stvoøena. Je Podhamerského - však jste o nìm slyšel. Ta má žoldy, pøítelínku! Kdo ví, k èemu to nebylo dobré, že jste šel s námi ji zachránit.” Takových pøímých námluv, takového odporuèení bez okolkù mladík ještì neslyšel. Dal se do srdeèného smíchu; ona pak

mladá se nesmála, zkoumavì, zvìdavì se do nìho zadívala. Když pak vstala a se oblékla, vpravdì ráda tomu byla, že usedl podle ní. Naslouchala øeèi jeho, jež tekla jako hudba. Jak byl jiný než ta mužská mládež, s níž se dosud stýkala!… Chumelenice zatím pøestala; slunce se ovšem už neukázalo; tiše, nehybnì, v šeru padajícího veèera rozkládala se bílá pláò kolem pily i èerný rámec lemujících ji hor. „Pùjdu nyní za otcem,” pravila Pavlina. „Hlouposti!” opøel se pilaø. „Ani se nehneš odsud! Nikdo se odsud nehne, dokud sníh neulehne. Pan uèitel tu taky zùstane, tøeba mìl zítra školu.” Následovalo nìkolik hømotných, pepøených vtipù, které jí vehnaly trochu krve do tváøí. Pøítomné ženštiny, pilaøova manželka a žena jakéhos drvaøe, se smály z plna hrdla, opìtujíce a rozbírajíce svým zpùsobem tyto šprýmy. Poslední kmit denního svìtla zapadl za temnými lesy Fallbaumu, i rozestøela perutì své hluboká noc bez svitu mìsíèního, bez promyku hvìzd. Èirá bílá hladina se neleskla, jako závojem zastøena ležela. V rozložité svìtnici, bíle omítìné, hoøela lampa na velkém kulatém stole; vycházející okny svìtlo ozaøovalo dlouhými pruhy vùkol stavení nakupený sníh. Asi deset lidí sedìlo kolem stolu; hovoøili, smáli a bavili se. Pavlina nehovoøila, nesmála se; tím více naslouchala øeèem poduèitelovým, pøi èemž velké modré oèi její utkvívaly tu na mluvèím, tu na bílém stropì a hned zas na èerné, ušpinìné podlaze. Øeèi sem, øeèi tam. Pily jeèely, vody šumìly; pilaø a jeho lidé vycházeli a zase se vraceli. Žena otáèela se èipernì kolem mocných kamen, z nichž sálal takový žár, že poduèitel,

nezvyklý tomuto horku, nepøestával si utírati vyrážející na èele krùpìje. A jak hovoøili a se smáli, vyrušil je rázem hlomoz a cinkání zvoncù zvenèí pøicházející. Pøijíždìla øada povozù, naložených dlouhými kládami. „Vždy jsem to povídal,” obrátil se pilaø ku Pavlinì, „vždy jsem vìdìl, že tvùj táta ještì dnes pøijde.” Pøed domem, na rozložitém prostoru, kde skládalo se døíví, sjíždìly se zatím povozy za velikého køiku, øinkotu a hluku. Pouze pilaø a jeho lidé vyšli ze svìtnice, aby jim vykázali místo, pomáhali pøi vypøáhání a umísování uondaného dobytka. Zbyvší v sednici naslouchali na vøavu hlasù pod okny; Pavlina upøela oèi na dvéøe. Dusoty, dupoty v prùjezdì - dvéøe se otevøely. Objevila se vysoká postava Podhamerského, za ním postavy druhých. Setøásali dupajíce sníh, nalepený na obuvi a na spodkách. „To je hrùza! To nám to dalo! Èertùv sníh, aby do nìho tisíc láter!” durdil se sedlák. – „Dobytek je napolo mrtev; dnes aby starý Rankelský byl vytahoval sánì ze závìjí!...” Vtom zoèil svou nejmladší dceru. „Nu, tohle svìt nevidìl!” pravil. „Jakpak ty sem pøicházíš?” „Maminka mne poslala za vámi,” odvìtila; „šla jsem vás hledat do lesa - potom pøišla chumelenice a já jsem nemohla dále...” Podhamerský se zamraèil. „A co mi vzkazuje matka?” „Nemáme èím krmit, i slámy na øezanku se nedostává...” „Proto jsi pøišla? To je pøíèina?” rozkøikl se.

Svìt se mìl dovìdìt, že on, Podhamerský, nemá dost píce pro svùj dobytek! Taková hanba - on, a nedostatek píce v jeho hospodáøství! Krev mu vstoupila proudem do hlavy. „I vy zpropadené...” „Neklejte, nenadávejte!” pøerušil ho kdosi. „Dìkujte radìji Bohu, že vám zùstala na živu tuhle vaše dcera; bez jeho vùle a øízení mohl byste ji nyní hledat pod snìhem.” Vypravovali mu pak dopodrobna, v jakém stavu a za jakých okolností ji našli a zachránili. Zpupný sedlák poslouchal se svraštìlým èelem; vyslechnuv všecko, obrátil se opìt na svou dceru, øka: „Nebylo by vìru bývalo škoda, kdybys tam zùstala! Rci, kdo z vás je hloupìjší, tvá máma, že tì posílala, nebo ty, žes šla?” „Tatínku...” „Nic ty neodmlouvej! Píce je chválabohu u nás jistì dost, tøeba jste vy dvì jí bohopustì mrhaly. Já ti povídám, že vystaèíme, by bychom nebyli dostali všecku otavu pod støechu. Ha, ha!” - obrátil se napolo k ostatním – „ještì jsem Podhamerský a bohdá jím zùstanu! Uškodit mi mùže leda hloupost dvou ženských, tuhle té a její mámy.” Zamlkl, zaškaredil se hùøe pøedešlého. „To je strašný èlovìk,” pomyslil si poduèitel. Druzí pøítomní snad také mìli podobné myšlenky, nebo nikdo nepromluvil slova. Svìtnice byla lidmi pøeplnìna; všude jich sedìlo, kolem stolu, na lavicích podle stìn u kamen. Odpoèívali, høáli se, potom poveèeøeli. Èeleï z pily nanesla do sínì tolik slámy, že skoro celá podlaha se jí pokryla. Poduèitelovi vykázali nocleh ve svìtnici v prvním patøe, již po celý veèer vytápìli, dívku pak uložili vedle v komoøe, kde sami se svými dìtmi spali.

Podhamerský a jeho družina, jakož i lidé na pile, pokud nebyli zamìstnáni pøi své práci, která i v noci nestála, dohledše ještì na dobytek, ulehli ve svìtnici, prvý na postel, ostatní, jak komu se vidìlo, na slámu na podlaze prostøenou. Lampa zhasla a brzo zvìstoval mnohonásobný chrápot, že sen nastoupil vládu svou. Ti všickni vìru dobøe spali po úmorné námaze dne. Všickni? Ba, všickni, krom Podhamerského. Panující ve svìtnici dìsné horko mu ovšem nevadilo, tomu od mládí zvykl, jakož i dusným parám celou místnost naplòujícím. Jemu nedala zajisté spáti sklièující ho starost, která se naò šklebila z bezprostøední blízkosti. Slova dceøina, proti nimž se tak energicky ohražoval u pøítomnosti druhých, bušila mu do uší jako rázy kladiva. Marnì se konejšil duševní náplastí lehkomyslných: ono to nìjak pùjde! - Musil si doznati, že to pùjde ztìžka, i kdyby prodal tøetinu svého dobytka; i pro zbývající dvì tøetiny bude tøeba nakoupit píce. Dobøe. Penìz má a vydìlává dost, aby ji koupil, ale kdo mu ji prodá? Pøemnozí z jeho bližších a vzdálenìjších sousedù tonuli v téže nesnázi jako on: pro samou práci v lesích byli omeškali sklízeti vèas a zaopatøiti se dostateènými, zásobami lesního sena, a nyní se jim netoliko tenèil výdìlek, ba ohrožováno jest pøímo jich bytí, úzce souvisící se zdarem výchovy dobytka. Ti pak, již byvše prozøetelni, mìli pøebytek píce, nižádné neprodávali, anobrž kupovali, co jen mohli vydržovat, tažného dobytka, za jehož práci se tak znamenitì platilo. To Podhamerský vìdìl pøedobøe a jeho nadìje nesly se k tomu, že snad bìhem zimy pøijde ten onen statek i se svými zásobami obilními a pícními do exekuèního prodeje; informoval se a kalkuloval v té pøíèinì velmi dùkladnì, a byl by skoupil všechno, tøeba celý statek i s takovým pøíslušenstvím,

jehož na ten èas nepotøeboval. Než èáka ta se mu nevyplnila: té doby snad na celé, celinké Šumavì nepøišel ani jeden statek na prodej. - Vypoèítával pak, co by ho stála píce, kdyby ji nakoupil v Sušici nebo ve vsích dolního èeského kraje. Shledal uvažuje vzdálenosti a špatný stav cest, že by zmaøil bájeèného èasu, než by se jaksepatøí zásobil. Dva i tøi potahy a tolikéž lidí musili by neustále dovážeti po dlouhou dobu, a tìch by se mu pak nedostávalo v lese. Èítal v duchu a na prstech mìsíce: únor, bøezen, duben, kvìten, èerven, snad i èervenec! - Pìt, snad šest mìsícù! Tolikéž tìžkých, hranatých balvanù mu lehlo na prsa; tlaèily ho jako mùry; kdykoli je setøásl, domnívaje se, že si oddechne, pøivalily se ihned znova. Potil se ve smrtelných úzkostech. „Únor, bøezen, duben, kvìten, èerven!” opakoval, ani nevìda, že mluví nahlas. Pøevaloval se na svém loži, zatínal pìsti, hledaje, na koho by svalil vinu neštìstí, jež ho stihlo. Kdybys byl užil jen dvou tøí dnù, jen dvou tøí dnù! Kdybys byl pøemohl lakotu svou! - ozval se v nìm káravý hlas. Kdyby! Kdyby! - Honil bycha jen což, rval se s tím osudným bychem, hledì ho zabíti, zardousiti, znièiti. Bych se nedal, vymykal se mu, šklebil se naò úsmìvnì, posupnì. Tato noc byla dlouhá, delší dlouhé øady jiných, jež probdìl v boji s takovými myšlenkami. Když ráno vstal, utrmácen, bled, se zapadlýma oèima, šeptali si jeho lidé: „Hleïte Podhamerského! Stárne, schází! Ta námaha v lesích mu patrnì už neslouží…” „Jdi domù,” pravil ku své dceøi, „a vyøiï matce, že pøijdu. Také za mnou nelezte do lesù, však víte dobøe, že se postarám... že vím sám, kdy je èas.”

Byl jasný den. Slunce si proklestilo vítìznì dráhu skrze ranní mlhy a páry, rozptýlilo je, srazilo je k bílé zemi. Temena hor polila se nachovou záøí, fialovými, temnì modrými stíny. Široširá, osnìžená pláò se leskla oslòujícím tøpytem. Èerné lesy vùkol tiše ležely, jako by spaly. Lidé z pily od božího rána prošlapávali a proráželi cestu k Schätzenwaldu, a když k polednímu byli jakž, takž hotovi s touto únavnou prací, odebrala se po ní a pak smìrem k Wastalu a domù Podhamerských Pavlina, provázena jsouc poduèitelem. Snad byla sladká slova, jež mluvil k ní dlouhou cestou, nebo když došla domù, nejevila únavy, ba blahá záø jako odlesk zimního slunce rozhostila se po mìkkém líèku, jež svìží vzduch pøiodìl nachem a rùžemi. Pøi louèení s dívèinou ve stínu vysokých smrèí, lemujících výseku, na níž stál dvùr jejího otce, tázal se jí mladík zdvoøile, smí-li ji navštívit, pøeptat se, jak se má. Nechápala této otázky; kdo by byl žádal za dovolení, aby koho u nich smìl navštívit? „Nu, k nám pøece mùže pøijít, kdo chce,” odpovìdìla naivnì. „Doprovázel mì pan uèitel z Rehberku,” svìøovala se jedné z dìveèek. „Starý pan uèitel? Vždy je chromý...,” pravila tato všecka udivena. „To to, starý! Mladý byl a hezký...” Dìveèka se smála, až se za boky popadala. Matce neøekla nièeho. Ta vzdychala vedle zvyku svého, vyslechnuvši vzkázání svého manžela. „To bude zase rámusu, och, och! - Nevím, co to je, och!... ano, nevím. Telata krní, nerostou, chlupy se jim ježí. To dosta-

nu!... Inu, ta stálá øezanka jim neslouží, och, vpravdì neslouží, jóóóó!... A mne tolik bolí ve køíži... Krávy málo dojí, není mléka pro telata, och!... není mléka! Ovsa taky není do nápoje, jóóóó!... Budu jim dávat rozmaèkané brambory s otrubami, jóóóó…” Podhamerský šel zatím do Kaltenbrunnu k svému zeovi; snad mu ten pøenechá nìjakou fùru sena. Zetì nebylo doma, svážel døíví v neubrunnském revíøe, ale na jiné stranì než on. Nany uvítala otce. Postavila pøed nìho mocný bochník chleba. „Nate, jezte!” „Nech tak, nemám hlad. Chtìl jsem promluvit s tvým mužem. Kdepak ho najdu?” „Vozí klády od Schrottbeutelu ke Stubenbachu. Co mu chcete?” Bál-li se Podhamerský koho na svìtì, byla to jeho dcera Nany. Zarazil se, nechtìl se vytasiti barvou. Její hlas se mu zdál býti podobným onomu, jenž ho soužil výèitkami svými, kdykoli byl sám, zvláštì pak této noci. Nany neušly jeho rozpaky. „Co mu chcete?” opakovala, upírajíc naò pichlavé svoje zraky. „A tak - malièkost... vìc mezi náma dvìma…” „Máte divný zpùsob, pøetøepávat vìci s mužem, o nichž žena nemá vìdìt,” osopila se na nìho, „nevytáèejte se a povìzte, co mu chcete.” „Tahle øeè ti sluší špatnì,” odpovìdìl mraèe se, „on je tvým pánem, - a co mu chci, o tom rozhodne on.” „Ten nimra mým pánem!” zabroukala. „Ten by došel daleko beze mne.”

Potom už neodpovìdìla. Otec odešel mlèky, ponoøil se do èerných, zamžených lesù a hledal, až zastal zetì na cestì do Stubenbachu. Požádal ho, aby mu prodal nìkolik for sena. Ze ihned svolil. „Nu, s radostí - na deset for mi nepøijde, jen si pošlete potahy. Chvála Pánubohu, my vystaèíme.” Když však Podhamerský, velmi spokojen tímto výsledkem, prohodil usmívaje se: „Víš, nemluv mnoho o tom. Nany jsem neøekl nièeho, bude se tøeba vzpírat, ty však nepovoluj, já ti to vynahradím!” - zmìnil se velmi zeùv dobrácký oblièej, zrak jeho poèal tìkati s pøedmìtu na pøedmìt, vyhýbaje se pilnì oèím tchánovým. „Tož tedy si zítra pošlu - sakramentská nepohoda tenkrát na zimu! Celá otava ta tam...,” pravil tchán. „Víte... poèkejte do pozejtøka. Uvidím... vzkážu vám...” „Bojíš se snad ženy, ty bláhovèe?… Mluvíš nyní jinak…” „Pozejtøí, pozejtøí,” opakoval Karel velmi nejistým hlasem. Pozejtøí vrátil se poslaný potah s prázdnem. Èeledín, jehož tam vypravil Podhamerský, vypravoval, že Nany na nìho vyrazila jako zbìsilá saò. „A vy jste chytøí!” køièela, „vy byste teï chtìli týti z našeho?... Vyøiï tátovi, aby držel ménì potahù, nemá-li pro nì píce. Proè neklidili vèas? Proè se nezásobili lesním senem? Máme-li my pøebytek, zakoupíme si sami o jeden potah více, aby bylo více výdìlku. To mu povìzte!... Táta je chytrý! Se mnou nemluvil o senì, na toho mého osla si došel, protože vìdìl, že toho oblomí. Nu, kdyby mne nebylo, vypadalo by to brzo hezky u nás!... Jen si zas dojeï domù, pøíteli!... U nás neprodáme žádného sena, za žádné peníze. A si každý hledí sám.” „Bestie, ta Nany!” zaskuhral Podhamerský. „To jsem si na ní vycho...,” nedoøekl, bylo to pøíliš na štíru se vším, co dosud

tvrdíval; stydìl se pøed chasou. Položil na ten bolák placku, dodav: „Takového osla, jakým je tenhle Karel, jsem nevidìl, co jsem živ; také takového není na celém svìtì.” Byla to slabá útìcha. I to mnoho a vydatnì nepomohlo, že druhý ze jeho, Brettschneider-Greger mu pøepustil ochotnì nìkolik for sena; byla to pouhá kapka na velký, žhavý balvan. Nedostatek píce se vbrzce jevil takovým, že mu nezbylo leda ztenèit poèet potahù a odprodat i èást dorostu, ba i dojných krav. Ochsengrundbuch pøicházel a odcházel, a bylo k smíchu, jak Podhamerský se snažil i pøes výmluvné návštìvy tohoto kvìtu všech dohazovaèù zatajovati pøed svìtem faktum, že prodává dobytek. A za pøímo smìšné ceny ho prodával! – nejvíce do Bavor, aby se v okolí o tom nemluvilo. Ztráty jeho byly pøímo ohromné, ale skuteèné výše jejich nedovìdìl se nikdo. Zároveò s prodanými potahy odstìhovali se ze statku i dva èeledínové, a jeden z tìchto byl zdárný Wilibald, který nebyl najat na urèitou dobu, nýbrž pouze na èas potøeby. Byla to pro nìho velká rána, už proto, že mu jeho Cecilka, uvažujíc, že následkem jeho propuštìní z dobrého výdìlku ucpal se pramen bohatých darù, krátce a bez velkých formalit dala výhost. Možná, že svìdomí ho vehnalo pod matèinu støechu. Vedl si nìjaký èas dosti spoøádanì, pøes to, že zoufalství nad zhrzenou láskou a divoká žárlivost nemilosrdnì jím zmítaly. Cecilka totiž, sotvaže ho odbyla, zaèala si s jiným známost, s mladým selským synkem, dosti zámožným, zato ponìkud skrblivým; øíkali mu Wald-Pály-Michl. Jednou - už to bylo v bøeznu - byl na Kašperských Horách výroèní trh. Wilibaldovi žárlivost nedala pokoje; slyšel, že Cecilka tam pùjde v prùvodu Michlovì, a odebral se tam též. Mìl

v úmyslu pustit se do svého soka a promluvit s ním podle chvalného zálesáckého obyèeje, po pøípadì nožem. Stalo se to jinak: byl svìdkem, že Michl se ošíval, maje koupiti své milence zlaté náušnice, perlami vykládané. Byla to skvostná pøíležitost zahanbit svého bohatého soka. Wilibald prohlásil, že koupí šperk, a nemaje penìz, slíbil zlatníkovi, jenž mu ho nechtìl dáti na dluh, že mu nazejtøí pøinese deset zlatých. Bìžel domù a prosil matku, aby mu dala tento obnos; ta mu ho nedala. Chtìl jí tedy v noci ukrásti tuto èástku, našel však pouze sedm zlatých. Vida, že to nestaèí, vzal èasnì zrána, když matka ještì spala, otcovu starou pušku a šel si zapytlaèit do schrollenhaidského revíru. Støelil tam skuteènì srnu a spìchal se svou koøistí do Hor, kde ji prodal za tøi zlaté známému hostinskému, který nebyl právì zvìdavým v pøíèinì pùvodu nabízené mu zvìøiny. Avšak Wilibald nebyl pytlákem ze øemesla a špatnì umìl zakrýti stopu svou: schrollenhaidský hajný, který slyšel výstøel, našel ji bez námahy a pronásledoval ji až na silnici do Hor vedoucí. K tomu se potkal Wilibald nešastnou náhodou právì se zmínìným Michlem, který nemeškal upozorniti hajného, že vidìl svého soupeøe, an cosi nesl v zakrváceném pytli. Hajný nato ho dále nepronásledoval, nýbrž udav vìc revírníkovi a patrolujícímu èetníku, jal se ve spoleènosti tìchto èíhati na Wilibalda, až by se z Hor vrátil. Nastalá prudká bouøe snìhová zahnala všecky tøi ochránce zákona do Polaufovy hospody, kde se k nim pøidal i Michl, tìše se na okamžik, až se vrátí Wilibald, kterého, jak s jistotou oèekával, vánice tam zažene. U Polaufù bylo ještì nìkolik jiných hostí, mezi nimi jakýs dobrý kamarád Wilibaldùv, jenž slyše, oè bìží, pøes hrùznou

bouøi snìhovou mu bìžel vstøíc, aby ho varoval. Setkal se s ním na nejvyšší Haidelské pláni; byl se pøidal k vozkùm Brettschneidrovým, kteøí se vraceli s prázdnými povozy ze sirkárny Simlikovy pod Kašperskými Horami, kamž byli dovezli tøi veliké náklady døevìného drátu. Wilibald, slyše, jaké nebezpeèí mu hrozí, prchl bez odkladu, chtìje do Goldbrunnu a odtud k bavorským hranicím, poslouchaje rady svého pøítele, jenž mu øekl: „Jdi do Bavor! Pracuje tam také plno lidu, cizího lidu. Nezná tì nikdo, a jak dnes vìci stojí, nikdo se tì nebude ptáti, odkud jsi pøišel. Za nìjaký èas zapomenou...” Od té chvíle Wilibald zmizel a všecko pøeptávání po nìm, všeliké pátrání a hledání jevilo se býti marným. Den po zmizení Wilibaldovì stál Rankelský Sepp èasnì ráno na náspu synova statku. Mrzlo, až kosti tuhly; nebe bylo jasné, halily je pouze lehounké šedé páry zimního jitra, propouštìjící mihotavý tøpyt blednoucích hvìzdièek. „Takový mráz v polovici bøezna!” mumlal Sepp, „takového ani nepamatuji; svìt se nyní opravdu pøevrhl...” Pøistoupil syn, pøisvìdèil. „Dnes v noci štìkaly lišky, že hrùza bylo poslouchat,” pokraèoval staroch, „táhle vyly, potom zase vrèely zlostnì, jako když psi se tahají o kost. Tam v tu stranu to bylo.” Ukázal prstem k severu, kde pøes odhrabané závìje pøed dùm nametené èernal se mladý les hranièící s úplnì zavátým Kikereckým moèálem. „Nìjaké zvíøe tam zahynulo,” prohodil syn. „Anebo èlovìk - dej mu Pánbùh lehký odpoèinek!” odpovìdìl Sepp, znamenaje se køížem. Vrátil se pak do své komùrky, nasadil brejle a jal se èísti snad po sté dopis, jejž obdržel pøed mìsícem od svého drahého Václava.

„Nu, díky Bohu!” šeptal, „pøivykl a pøedstavení ho mají rádi už má hvìzdièku...” Asi ètrnáct dní nato ubíral se starý Sepp kolem Kikereckého moèálu do lesa, aby se podíval na postavené tam minulého podzimku hranice døíví. Bylo snìhu ještì velmi mnoho, ale byl tuhý, málo se boøil, jak ho spekly støídající se s úlevami mrazy. Pojednou stanul. Na snìhu, pøed smrèkem, jenž vìtve své sklánìl až na zem, ležel klobouk, hnìdý, plstìný klobouk, jaký v onìch horách se nosí. Mimo to ènìlo nìco ze snìhu, nemohl dobøe rozeznati, co to bylo; pøistoupil blíže, pøiklekl, odhrabal rukou sníh. Vyhrabal botu, pak ještì jednu - ale v botách trèely nohy. Vrátil se do statku pro syna. Vyhrabali spoleènì lidskou mrtvolu. Byl to hrùzný pohled. Mrtvola byla napolo od lišek sežrána, ruce scházely, dùlky oèní zely prázdny, oèi vyklubali havrani. Nìco se zalesklo na snìhu sluncem ozáøeném. Starý Sepp zvedl dvì zlaté náušnice, perlami vykládané. VIII Bylo zase léto; znojný žár lehl na rozložité výseky a decimované lesy v revírech podle bavorského pomezí. Kùrovec, který se rojil koncem kvìtna a zaèátkem èervna v takovém množství, že sloupy a mraky vznášejícího se do výše hmyzu zatemòovaly slunce jako hustý kouø, jako podzimní mlhy, øádil hùøe než dosavade. Nové rojení se oèekávalo v srpnu. Knížecí schwarzenberská a hrabìcí thunovská správa èinily, seè byly, aby se tomuto øádìní uèinila pøítrž. Na místech, kde polehl vichøicí les, kde kupily se na sebe a pøes sebe

vývraty, podobné ohromným zásekám, hemžilo se všecko pracovným lidem. Pravá babylonská vìž, taková smìsice typù a jazykù, domorodci, sebráni ze všech konèin široširé Šumavy, èeští døevaøi z „kraje”, na sta Vlachù, bùhví z kterých konèin své vlasti pøivolaných, Furláni od Soèi øeky, a i nìco Slovincù z Gorice. Všickni ti lidé olupovali kùru padlých stromù a spalovali ji, osekávali vìtve, dìlali polena a rovnali je, pokud terén dovoloval, v dlouhé hranice, mezi nimiž se chodilo jako v ulicích. Povozù pøijíždìlo, co se jich dalo sehnat; odvážely se klády ve dne v noci, a pøec se zdálo, že padlých neubývalo, nebo nových a nových hekatomb musilo se porážet všude tam, kde snìtivì èervená barva haluzí objevovala stále se šíøící nákazu. Tisíce takto pokácených stromù zùstaly na místì, kde je sklátila ruka lidská, a tlejí a trouchnivìjí tam do dnešního dne, až se úplnì rozpadnou; oloupaly se a zùstavily svému osudu ježto buï pro obklopující je skály, buï za pøíèinou bahnité pùdy slatí a hlubokých èerných tùní lesních nebylo k nim pøístupu. Jen v ústøedních revírech, o jiných ani nemluvíc, pracovalo na sta lidí, ve stubenbašském, neubrunnském, weitfällském, filipohuském, maderském a pürstlinském, stojících pod správou knížecí schwarzenberskou v Dlouhé Vsi, pak v hrabìcích thunských revírech, Grafenhütte a Buèinách, náležejících k panství velkoždíkovskému. Také ve hvozdech mìstu Kašperským Horám patøících, zejména v revírech goldbrunnském a schrollenhaidském ukazoval se dìsný hmyz a rozmnožoval se povážlivým zpùsobem. Lid v lese pracující vybudoval si tam prozatímná obydlí, chaty z hrubì otesaných trámù a latí, na zpùsob chýží pastevcù; tam bydlili dìlníci, tam se za nimi pøistìhovaly èasem jejich rodiny i dobytek jejich; povstávaly celé osady, ba mìsteèka, kte-

rá pozdìji, když práce zase pøestaly, opìt pøipadla neomezené vládì pøírody. Ženy a dìti døevaøù pomáhaly buï také pøi práci, buï sbíráním jahod, malin a brusinek, jež rychle vybujely na sluncem prohøátých výsekách, rozmnožovaly dùchody rodiny. Pravé bursy na maliny a brusinky vznikaly, obchodníci pøicházeli ze vzdálených konèin a zemí a rozváželi odsud sladké dary vždy štìdré matky pøírody po nesèetných forách do celého svìta. Svatynì tiché, divé pustiny, kam døíve sotva kdy vstoupila noha lichého lovce, pastucha nebo døevorubce, promìnily se rázem v oživená tržištì, plná hluku a vášnivého pachtìní po zisku a výdìlku. Býval to rozèilující život ve støediskách, kam se snášely maliny a brusinky, ceny stoupaly a padaly, nadìje rostly a klesaly s cenami, vedle toho, byla-li poptávka vìtší nebo menší, hausse a baisse, špekulace, kontreminy, úplný život bursovní tam, kde donedávna tokal tetøev, plížila se liška. A pøece se zdálo správám lesním, že toho lidu je málo. Všeobecnì se vypravovalo, že zmínìné správy se obrátily na tehdejšího vojenského místodržitele v Èechách, generála jízdy barona Kollera, s prosbou, aby bylo posláno vojsko na pomoc; vojsko pomáhá pøi všech velkých a hrozivých katastrofách, pøi ohni, zátopách, zemìtøeseních, a Šumavì také nastává neménì strašná zhouba, ohrožující nejen tuto, nýbrž i blahobyt celé zemì, ba celé øíše. Když povìsti o vojenské pomoci proskakovaly, proneslo v té pøíèinì soud svùj jakés pochybné individuum, které vyslouživši ve vojštì s malou ctí, rozvinovalo rozumy své v hospodách pøi pivì a koøalce. „Já jsem bojoval a cedil krev svou u Králové Hradce! Se mnou jich tam bojovalo, krvácelo a møelo mnoho tisíc! Víte, co to obnáší?… Houby víte, ale já vám to povím! - Èest je

èest, a vojenská èest je nìco jiného než èest takového snopa, jako jste vy! Voják je tu pro jiné vìci, než aby loupal kùru se stromù a spaloval brouèky...” Døevaøi, kteøí velebili Boha za to, že je pozval k tak bohatým hodùm, a kteøí si pøáli, aby tento stav vìcí potrval až do soudného dne, jsouce úplnì ve shodì s vývody øeèníkovými, pøizvukovali a volali nadšenì: „Mᚠpravdu! Vojáci jsou tu kvùli jiným vìcem! Vojáci a cedí krev za vlast!” „Tak to vidíte, sami to nahlížíte!” pravil, napiv se, božstvem naplnìný øeèník. „Pochopujete nyní, že i já, aè jsem vysloužil, nebudu loupat kùru. Moje èest mi nedovoluje takových mrzkých vìcí.” Vlaši pracující v lesích tvoøili skupiny po dvaceti až ètyøiceti mužích, tak zvané party, pod vedením svých podnikatelù, kteøí uzavírali akordy na práci, vypláceli své lidi, starali se o jejich stravování atd. Vlašští ti dìlníci byli až na skrovné výjimky lidé poøádní, pilní, dovední a spoøiví, kteøí, aè je jejich podnikatelé, èili jak jim øíkali, partafíøi, èasto nesvìdomitì vydírali, vydìlali a odnesli znaèné obnosy penìz. Živili se hlavnì polentou, již pojídali pravidelnì tøikrát dennì; polenta z kukuøicové mouky, tento ne pøíliš chutný, zato však živný a laciný pokrm zdomácnìl od onìch dob u našeho pohorského lidu, který ji dosud požívá s tím rozdílem, že ji mastí, což Vlaši nedìlávají; øíkají jí „žlutá kaše”. Podnikatelé vesmìs zbohatli. Jedna taková vlašská parta pracovala zároveò s oddìlením domácího lidu na východním svahu Schwarzberku a v rozsedlinách mezi horou tou a Postberkem, tedy u pramenù Vltavy. Nikdo by neøekl, že pomìrnì tak krátkou dobou mùže krajina tak dùkladnì zmìniti ráz svùj. Ten tam byl svého druhu jediný

prales smrkový; co vichøice nevyvrátila, nakazil kùrovec, a vše, vše to polehlo, takže celá ta konèina není do dnešního dne nic než jedna jediná svìtlina, pokrytá neprostupným malinovím, vøesem, èerným jahodím a takovou vysokou travou, že èlovìk se v ní tratí. Jenom kleè na slatech zùstala, jak bývala od vìkù, a jívy a èerné bøízy podle toku nesèíslných vìtších a menších vod; ve stínu tìchto køovin rostou ohromné vìjíøovité kapradiny; èervenì kvetoucí vrbice zaujímají nepøehledné témìø prostory, a když v posledních dnech léta dozrávají jemnými bavlnitými vlákny okøídlené plody této byliny, roznáší je vítr v kotouèích jako hedváb se lesknoucích. Ohromné, všude na zemi tlející pahejly vydávají výmluvné svìdectví o byvší, na vìky zašlé slávì lesní; až ty setlí, až vymøe rod starých obyvatelùv, kdo vzpomene té nádhery a slávy, kdo si pøedstaví, jak to tu vypadalo, a jak vládli živlové a hmyz, jak se lopotil èlovìk, aby znièeno bylo nebetyèné sloupoví tohoto velkolepého chrámu pøírody. Než na tom už nièeho nelze zmìniti, ani smutným okem ani pilnou rukou. „Bùh tomu chtìl!” øeknou ti staøí pamìtníci, a my se vrátíme ke svému dìji. Podnikatel a velitel dotyèné „party” Vlachù rozbil na zaèátku svùj stánek v Buèinách; pozdìji však, kdo poví, jakým øízením, pøesídlil do pily Brettschneider-Gregrovy, asi pùl druhé hodiny od jeho èety vzdálené. Byly z toho pøesídlení zase nemalé øeèi. Lorenzo Raffanelli - tak se jmenoval - byl muž as tøicetiletý a prototyp krásného Vlacha, umìl se hezky chovat, a Rezla, která poøád více rozkvétala, vùèi takovým pøednostem nebývala slepou. Svému starému manželu namluvila, že Lorenzo je pøítel, jejž Bùh sám jim poslal, že on toho dokázal, že nyní i hrabìcí správa ve Zdíkovì uzavøela s nimi výhodnou smlouvu stran dodávání klád a øezání prken; to že už za to

stojí, aby si èlovìk nièeho nedìlal z øeèí lidských, pocházejících jedinì z bezmezné závisti. Greger vìøil svojí Rezle jako dosud vždy, Lorenzo pak se nápadnì málo ukazoval svým lidem v lese a tvrdil, že pøedevším èlovìku tøeba se nauèit nìmecky, by i ta nìmèina, které se na závodì Gregrovì pøiuèoval, nebyla daleko za Kvildy srozumitelnou a nikoli jazykem Goethovým. Nadto doprovázel Lorenzo krásnou Rezlu do všech muzik a zábav, bezpochyby aby se také nauèil po nìmecku tanèit. V té pøíèinì vytiskl úplnì dosavadního rytíøe Rezlina, strojvedoucího na pile, a nìkolik jiných výpomocných sil, které byvše takto stranou odstrèeny, nemalou hoøkost braly z chování krásné pilaøky a pomáhaly veøejnému mínìní, beztoho velice dopálenému, odsuzovati tuto høíšnici. Na Buèinách zase, kde Lorenzo døíve meškal a kde hojnou èást svých pøíjmù utrácel, nemile nesli jeho odchodu a brojili nejen proti pilaøce, nýbrž dávali mu i výstrahy, v pøíèinì jím ze sedla vyhozených sokù kteøí prý byli lidé mstiví a všeho zákeønictví schopni; také je prý les mlèelivý, tøeba už nebyl tak hustý jako døíve. Lorenzo, svižný jako divoká koèka a silný jako ty buky, kterým neuškodila ani vichøice ani hmyzová pohroma, smával se takovým výstrahám, uznával však nicménì za prospìšné nevycházeti leda s revolverem v kapse; také novota v pošumavských hvozdech. Tak stály vìci, když se jednoho krásného dne èervencového událo v závodì Gregrovì neštìstí: strojvedoucímu uøízla cirkulárka pravé rameno v nadloktí. První, kdo pøispìl na pokøik ubožákùv, byl Lorenzo, náhodou v pile pøítomný; zastavil cirkulárku, strhnuv øemen s hlavního kola.

Ranìný, jemuž ucházela krev proudem z pøeatých tepen, takže celá místnost v okamžení byla krví zbrocena, ihned upadl do mdloby. Strhl se nevýslovný poplach, všeobecný shon. Kdekdo pøišel, køièel a radil a pro samé rady zmeškán drahý èas. Hádali se o to, má-li se pøiložiti køenové lupení nebo kostivál, a mezitím støíkala z tepen krev a s krví ubíhal život. Rezla jsouc, jak víme, srdce citlivého, vyrážela ze sebe zoufalé skøeky, spínala ruce, svíjela se po zemi a posléze omdlévala také, takže Lorenzo uznal za potøebí odstoupiti od ranìného a pøispìti jí. Starý Greger, který se dostavil taktéž, vypravil rychle dva posly: jednoho do Rehberka pro jistého sedláka, jenž byl znám co neomylný praktik pøi poranìních a zlomeninách, zvláštì dobytèích, druhého do Kašperských Hor pro doktora. Podle lidského výpoètu mohli tu býti pøivolaní onen za pìt, tento za devìt hodin, to jest, byli-li doma a vydali-li se ihned na cestu; to se také šastnì shodlo, jenže ranìný, vykrvácev se, už po pùl hodinì vypustil ducha. Ještì pøed jeho smrtí se pohádali mezi sebou rùzní provisorní hojitelé, obviòujíce druh druha z nezdaru a zvrácené metody léèební, a pùl tuctu jiných jalo se jim vytýkati: „To jste mìli èiniti tak!” – „Já bych byl užil jiného prostøedku!” – „Ježíši, Maria! Jak jste to mohli takhle prohloupiti?!” - a podobných pohrobkových øeèí více. Chudinku Rezlu stíží vzkøísili z její mdloby, a že koneènì se pøece probrala, toho zásluhu mìl jedinì bodrý Lorenzo, jenž pøeøízl nožem všecky tkanièky držící suknì a zúžující dech. Dostalo se mu za jeho správný výkon špatných díkù: kdosi prohodil podezøívající slovo, jež mžikem letìlo od úst k ústùm, a rázem bylo nade všecku pochybnost zjištìno, že úskoèný Talián strèil strojvedoucího zúmyslnì do cirkulárky, aby se zbavil svého soka. Za velkého køiku vrhli mu tuto obžalobu

ve tváø, pronesli soud a bez meškání se mìli k vykonání rozsudku. „Vy blázni! Vy hlupci!” ohražoval se Lorenzo, dokládaje se své neviny; nic naplat! Za divého lání podniklo jich spoleènì asi deset útok proti nìmu, a Bùh ví, co by se bylo stalo, kdyby Vlach nebyl vytáhl z kapsy svùj revolver, s hrozbou, že každého zastøelí, kdo se mu ještì na jediný krok pøiblíží. To pomohlo a zchladilo do té míry náhlé soudce, že Lorenzo se dostal šastnì z pily a z jejího bezprostøedního okolí; nìkteøí z jeho nejzarputilejších soudcù jali se ho sice pronásledovati, když uhánìl nahoru k lesu podle bahnitého, smutnými jívami vroubeného potoka, ale takové pronásledování bylo pøec jen tak naoko, aby se neøeklo, nebo revolver je velká vìc. Zato se obrátila veškerá z᚝ soudu lidového proti Rezle; bylo jí vyslechnouti spoustu nepìkných výèitek a nadávek, a nebýti pøevahy Brettschneidrových zøízencù a dìlníkù, kteøí se jí ujali, kdo ví, zda by na ní nebyli vykonali ortel, jímž obmýšleli jejího vlašského galána, pøes to, že energicky popírala veškeré styky s ním a pomìr, jejž jí vytýkali. I starý její manžel bezpochyby že si nenapsal do svých pamìtí jizlivé poznámky, jež mu vrhli ve tváø, kárajíce jeho zabednìnost a pøímo høíšnou shovívavost. Konec tohoto výstupu byl ten, že s hrozbami na rtech odnesli mrtvé tìlo strojvedoucího, vyzváni byvše jedním ze svého støedu, jenž pravil: „Odpus mu Bùh, byl to také hanebný høíšník! Zde ho však nemùžeme ponechat, na místì jeho hanebných èinù, kde ho stihla ruka Hospodinova, protože by zde duše jeho nenalezla pokoje. Straší jich beztoho dost po lesích a bažinách a bude jich strašiti ještì více, nežli se ukonèí bìh svìta. Kdo ví, jaké

èáry by na nìm provedl ten lotrovský Talián, který se nepochybnì téže noci ještì vrátí.” Nešastná událost se strojvedoucím, následující na ni výjev, øeèi a výèitky shrnuvší se na jeho hlavu tou mìrou otøásly starým Gregrem, že se uzavøel do své svìtnice, oddávaje se nejèernìjším myšlenkám; nahlížel, že se mýlil, že se dopustil velké pošetilosti, poutaje ke svému stáøí mladou ženu, dokonce ženu takovou, jakou byla Rezla. Roztrhla se rázem rouška: vše bylo s pravdou, co mu sestra, pøátelé i závistníci tolikrát povídali. Staroch si rval sporé šediny... Rezla pojímala vìci s jiného stanoviska. Upokojila se brzo a klidnì, jako by se nic nebylo stalo, kázala vynésti z pily krví potøísnìné drtiny; za málo minut otáèela se zase kola obvyklým zpùsobem, pily jeèely, stroje na drát dupaly a hrèely, cirkulárka kvílela a pøi ní stál jiný dìlník. Na dvoøe, ve skladištích, v stájích, všude rozvíjela se obvyklá èinnost; bylo ji slyšet, jak obcházejíc dávala rozkazy; kde toho bylo zapotøebí, sama pøikládala ruce, nezapírajíc ani na okamžik znamenité hospodynì, kterou byla. Veèer teprve sešla se se svým manželem. Ten byl velice rozechvìn, nejedl, nepil, a když se ho tázala jakoby nic, co by mu bylo, odpovìdìl jí tøesoucím hlasem, ani na ni nepohlížeje: „Nechybí mi nic leda poèestná žena.” Vzpírala se, protestovala. Nic naplat, vyèetl jí, kde èeho se dopustila, dokládal se všech svatých, že teï ví, na èem je, že mu spadlo bìlmo s oèí; ona pak, pøišedši ku poznání, že dosud užívané prostøedky naprosto selhávají, spustila jinou. „Ty starý blázne! Proto tedy jsem zakopala s tebou mládí své, abys mne nyní týral nesmyslnou žárlivostí svou? Na to

jsem si tì nevzala, abys vìdìl! Buï mne mᚠopravdovì rád, pak mi vìøíš, anebo mi nevìøíš, pak mne také nemiluješ, a bez tvé lásky u tebe nebudu. Chválabohu, nejsem na tebe poukázána a mám kam se uchýlit; mám sama z èeho žíti...” „Inu ovšem, prohloupil jsem,” pøerušil její øeè, „pøipsal jsem ti polovici jmìní svého. Dobøe jsi se mi odsloužila...” Vzepjala se, podepøela si ruce v boky, vyhrnula ret po svém zvyku. „I ty škrobe!” zasyèela, „potøebuji já tvého! Moje vlastní mi postaèí. I bez krejcaru od tebe pocházejícího žebrat nebudu, jsem Podhamerského dcera!” Obrátila se od nìho, vrhnuvši naò poslední pohled planoucí hnìvem. „Hospodaø si, s kým ti libo, tøeba s tvou sestrou,” zaskuhrala, „já tu nezùstanu ani hodinu.” Neøekl nièeho, nezdržoval ji; ona pak, sebravši cenné vìci, spoøitelní knížky, peníze, nìco prádla a šatstva, svázala vše do velkého rance a odešla nepozdravivši, bez jediného slova. Pøešedši pøes nádvoøí, stanula rozmýšlejíc se. Obrátila se napøed vpravo, šla nìkolik krokù po cestì do Buèin; tam as uchýlil se po dnešním výstupu Lorenzo. Pak zastavila se zase; snad se pøece zalekla toho, co by lidé øíkali, kdyby odešla prostì za svým milánem, nebo pojednou se otoèila a dala se opaèným smìrem; nechtìla, patrnì, aby ji kdo vidìl, i obešla velkým obloukem pilu a stavení, jež patøila k závodu. Nad krajem leželo šero pozdního letního veèera. Ze slatí nad pilou vystupovaly lehounké páry, zastírajíce modravým závojem èerný les, jímž byly vroubeny. Na východní obloze prostupovala na modrošedém blankytnì mdlým leskem hvìzda

za hvìzdou, kdežto na západì a jihu kupily se husté, ponuré mraky, ozáøené èasem klikatým bleskem. Jednotvárnì šumìly vody na kola padající, vrzala kola, jeèely pily. Jinak panovalo hluboké ticho, rušené leda zvukem dobytèích zvoncù, doznívajících k ní ze stájù a odnìkud z lesù. Bylo dusno a mrtvo, hrozila bouøka. Nedbala toho, rychlým krokem se ubírala pøes louky, kolem moèálu, jehož chundelatá kleè vztahovala nìmì k nebi èerná ramena. Když ji pojal les, setmìlo se úplnì; v dáli zahuèel po prvé hrom. Rezla neznala strachu; hrdì, rychle kráèela tou ohromnou samotou, pøíšernou tmou lesní, po jedva znatelných stezinkách. Zadul vìtøík, pohnuly se haluze i temena smrèkù, zašustìly, zašumìly, jako by spolu rozprávìly. Støídaly se les, mladý, vysoký, širé svìtliny, louky, moèály. Teprve u roztroušených, bídných chat filipohuských dostala se mladá žena na jízdnou cestu, avšak nesetrvala na ní než po kratièkou dobu, nýbrž pøešedši potok zaboèila na svah preisleitenský, nedbajíc toho, že skoro celá obloha se zahalila v èerné, hrozivé mraky, že blesky neustále se køižovaly, že blíž a blíž docházelo rachocení hromu, opìtované nyní mnohonásobnì ozvìnou lesní. Když Rezla se byla vyšplhala nahoru po mokrém, pøíkrém svahu nad srkajícími pilami maderskými, rozprostíral se pøed ní opìt les. Zda v té hrùzné tmì, kterou pronikala pouze záø bleskù, neozval se hluboko v srdci mladé ženy káravý hlas? - Možná, nebo èím více se blížila bouøe, tím více urychlovala chùzi, takže posléze skoro bìžela; nebylo divu, mìla ještì skoro dvì hodiny co jíti do otcovského dvoru, a právì nejhorší, nejnebezpeènìjší cestu, samý starý les, v nìmž tlely na zemi nesèíslné vývraty; cesta, pak vedla pøíkøe dolù do hlubokých roklí, kde

huèely potoky, a zase nahoru po stráních posetých ohromnými balvany a kamením, mezi nímž šklebily se díry, zakryté èasto zrádným býlím a drobným koøáním, po nìmž nohy sjíždìly, jež sterými výbìžky se zaplétaly v lem šatu; cizí èlovìk, nepovìdomý cesty, neznající všecky úklady, jež strojí pùda a tma v tìchto konèinách, neušel by tu v noci dvacet krokù bez úrazu. Ale i zdejší, dobøe cesty znalý èlovìk odhodlá se sotva k noèní vycházce, nenutí-li ho k tomu vážná pøíèina nejménì pak, hrozí-li bouøka a pøíval. Kdo mu poví, kde se seženou vody v mohutné bystøiny, beroucí s sebou vše, co se jim postaví v cestu, rvouce pùdu, vyvracejíce stromy, válejíce balvany, tvoøíce vzteklé, kalné slapy dolù po srázných, ba kolmých stìnách skalních? Mnohý už vyšel a již se nevrátil: našli jeho zohavenou mrtvolu na dnì hlubokých útesù, nebo nenašli dokonce nièeho, nebo spousty štìrku, prsti a navezené troucheli pøikryjí èasto na mnoho metrù zvýše velké kusy pùdy, a co bystøiny donesou až do brunátných vírù Vydry, kde mezi bìlavými, zarudlými balvany, podemletými, chaoticky pøes sebe pøevalenými, èeøí se v bílé pìny rozbitý proud, to øeka málokdy zase vydá na boží svìtlo, ba na vìky v sobì podrží v neprozkoumaných, oku nedostupných úkrytech mezi onìmi balvany, jež vyplòují øeèištì na nìkolik kilometrù zdélí. Možná, že to vše uvážila mladá žena, když zdvihl se vítr, temena smrkù bolestnì zasténala, když poèaly padat bohaté kapky s èerné co inkoust oblohy, když hrom zaøval z bezprostøední blízkosti. Tma nastala taková, že vpravdì na krok nebylo lze vidìti , a blesky jež trhaly nahromadìná na nebi oblaka, oslòovaly a oslepovaly zrak. Stanula rozmýšlejíc se. Do chalup, roztroušených po jedné èásti preisleitenské stránì, mìla ještì dobrou ètvrt hodiny

cesty skrze hustý les, tmou, bouøí a stále pøibývajícím deštìm. Zmokne do tìch nití, promoèí se vše, co má pøi sobì, peníze, spoøitelní knížky, šaty a prádlo ve filci. Bývala tu nablízku bouda, v níž spávali knížecí døevorubcové, aspoò pøed nìkolika lety zde bývala, vìdìla o ní dobøe, i doufala, že se ještì nerozpadla. Odboèila od své cesty, dala se pøímo svahem dolù, prodírajíc se houštinou, hmatajíc rukama i nohama; nohy se hroužily v èerné lesní bahno, v hluboký, mokrem nabobtnaný mech... Ne - tu to ještì nebylo, tu zapadala poøád hloubìji v moèálovitou pùdu!... Vyšplhala se zase nahoru, o padesát krokù dále to bylo, pamatovala se dobøe, že pùda tam bývala pevnìjší, sušší... D隝 padal silnìji, slyšela, jak narážel o jehlièí smrèkù... Potom zadul opìt vítr, že všecko se ohýbalo... padala na ni voda s haluzí setøesená... Dostoupila cesty, utíkala kousek dále kupøedu. Býval tu velký, bìlavý kámen na levé stranì... nemohla ho rozeznat v té tmì. Dávala pozor, zda ho neozáøí na okamžik blesk... Nic, nic... blýskalo se napoøád, ale žádného bìlavého kamene nespatøila... Což se mýlila?... Minula snad už ono místo?... Nemožná vìc! ... Tu, tu to musilo býti!... Ne, ještì o kousek dále!... Zablesklo se, že celý les stál v modrožlutém svìtle, a hned nato rána, jako kdyby se v bezprostøední blízkosti lámalo tisíc bukových prken... Stanula všecka oslepena. Rezla nebyla lekavá; jinak horká její krev osvìdèovala se velmi chladnou v takových pøípadech, kdy jedinì klidná rozvaha mohla pomoci; tohle bylo ale pøece hrozné. Ušla zase kousek cesty, upínajíc zraky s nejvìtší pozorností na levou stranu. Zase se zablesklo, celý les vzplál takým ohnìm, že bylo možno rozeznati obrysy nejdrobnìjších haluzí ve výšce, každý stonek trávy, každý kamének na cestì. Tenkrát se nezmýlila -

deset krokù pøed ní ènìl bílý kámen. Pìt minut nato stála u dosud zachované boudy, kolem níž stromy byly vykáceny. Musila se dohmatati k nízkým, uzouèkým dvíøkám; byly zavøeny na jakous hrubou døevìnou kliku. Otevøela je. „Kdo to?” ozval se hluboký mužský hlas. „Tvá bába!” odpovìdìla se smíchem. Na jakéms primitivním krbu doutnaly zbytky ohnì, èpavý kouø jí vstoupil do oèí, takže bezdìky jednou rukou si protøela zrak a druhou pøivøené již dvéøe opìt dokoøán otevøela. Mihnula se pøed ní jakás postava, vidìla hlavu, klonící se pøes kouøící oharky, vzplanutí rozfoukaného doutnajícího uhlí, modré, skákavé plamínky, z nichž vzòala se louè. Okamžik potom rozlil se proud svìtla po úzkém prostoru, ozaøuje mechem prostøené, podle tøí stìn bìžící lùžko, z nìhož se zvedala druhá postava napolo svleèená, houní pøikrytá. Èlovìk, který byl rozžal louè, posvítil jí do oblièeje, uzardìlého, usmívajícího se; vidìla ho tak jasnì, jako on ji spatøil. Byl to mladý døevoštìp, jehož dobøe znala; pustil louè pln udivení. „Na mou duši, Rezla!” zvolal. „Jak sem pøicházíš?” „Jdu navštívit rodièe - bouøka mne pøekvapila,” odpovìdìla beze všech rozpakù. „Vyèkám tady, až se to pøežene.” Druhý døevaø taky pøistoupil. Rozdmýchali ještì více oheò, pøiloživše suchého mechu a nìkolik polínek. „Budeš mít hlad, pojez trochu,” pravil prvý, podav jí kus èerné buchty a hledaje v koutì v jakéms výklenku krajáè se sesedlým mlékem. Pøijala dìkujíc, pojedla s dobrou chutí. Venku zatím rozzuøili se ještì více živlové, øádíce celou silou. „To bych byla pochodila,” prohodila, „kdybych vás byla nenašla. Zapla Pánbùh, že jsem tu.”

D隝 se lil, modré svìtlo bleskù pronikalo neustále skrze všecky skuliny, jimiž i d隝 šlehal, takže se jalo je ucpávati mechem a prstí; hrom huèel, øval, praskalo to vùkol, že dìsno bylo poslouchat. Ta nepohoda potrvala až skoro do svítání. Ráno bylo krásnì, slunce se brzy prodralo skrze vystupující páry, a jen ohromné mokro, ze všech stran se stékající praménky více ménì kalných vod, silnìjší hukot pøívalem zmohutnìlých peøejí Vydry a miliardy co démanty se tøpytících krùpìjí na haluzích stromù a v trávì dávaly svìdectví o bouøce noèní. Když Rezla došla otcovského domu, pøes jehož práh sotva tøikrát vstoupila nohou od té doby, co se provdala, našla ovšem mnoho zmìn, o nichž jí byly docházely pouze kusé a neúplné zprávy. Matka, která ji pøivítala svým dobráckým, ne pøíliš duchaplným úsmìvem, a Pavlina, jež jí plaše a skoro beze slov podala ruku, ty jí ovšem neøekly mnoho; otec nebyl doma, pracoval a formanèil v lese; když tøetího dne po jejím pøíchodì pøišel trochu dohlédnouti na hospodáøtví a ji vidìl, ana šukala a pracovala v domácnosti, jako èinívala, dokud tu bývala za svobodna, pøivítal ji pokynutím hlavy a tázal se zkrátka: „Aj, tys tu? Copak tì sem pøivedlo?” „Zùstanu u vás,” odpovìdìla, „povedu vám hospodáøství. Tam bych nevydržela, mùj starý se zbláznil.” Totéž byla øekla matce. Ani ta ani on nenamítali nièeho, neptali se, co a jak, a byli vùèihledì rádi, že ji tu mìli. O svých záležitostech, o stavu svého hospodáøství neøekli slova; že to však v té pøíèinì šlo s vrchu, o tom se Rezla pøesvìdèila vlastníma oèima v prvé hodinì svého pobytu; bližších zpráv jí podala èeleï. Slyšela leccos už døíve, ale co jí bylo tenkrát po tom?…

V hospodáøství Podhamerského to vypadalo skuteènì bledì dost; dobytka zbylo sotva polovice, a co tu bylo, vyhlíželo jako sedmero hubených krav, jež vidìl Josef Egyptský ve snu: nedostatek píce zle byl øádil a následkù jeho nebylo možno odèiniti. Z jara a na poèátku léta, dokud ceny dobytka byly až bìda nízké, prodával hospodáø kus po kuse, nyní, když následkem uspokojujících výtìžkù ze senoseèi a velké potøeby potahù opìt se vyšinuly do výšky, kupoval otec, kde èeho bylo lze dostati, a Ochsengrundbuch skoro co týden se objevoval, aby podával zprávy o výsledcích svého slídìní. O téhle nehodì se otec nìkolikrát zmínil, Rezla o ní beztoho dobøe vìdìla, nebo bìhem jara vícekrát mu byla prodala za drahé peníze tu sena, tam slámy. „Zpropadený život!” øíkával, „to mì to chytilo! Jen dva dni to mìlo ještì vyèkat, tenkrát na zimu - a potom to víš, tu s tìma dvìma není nièeho...” O ostatní své tísni Podhamerský se nesdìlil se svou dcerou. Neøekl jí, jak ho muèil vimperský lidumil, jenž mu byl pùjèil dva tisíce na její výbavu, jak nedávno tuto èástku mu dal vtìlit do knih; nenaznaèil nièím, jak chtìje se vší mocí vybavit z tísnì, pøevzal na akord více práce, než se ztenèenými svými potahy mohl vykonati, a jak nyní upadával z jedné pokuty do druhé, takže vpravdì se døel jedinì na tyto pokuty. Hrdý sedlák rval se v nìmé, úporné tvrdošíjnosti s tìmito starostmi, èinì, seè byl, aby nikdo o nich nezvìdìl. Ale èeleï vìdìla pøece a roznášela jen což; a èím více o té tísni proskakovalo mezi lidi, tím více ho stahoval sladkomluvný jeho pøítel ve Vimperce. Rezla taky vìdìla. Pøinesla s sebou sta hotových penìz, mnoho úspor a celé svoje jmìní ve spoøitelních knížkách.

Mohla mu snadno pomoci, ale jakže slýchávala bezpoètukráte z jeho úst, ještì když byla doma? „Každý a pamatuje pøedevším na sebe!” Tìch zlatých slov nezapomínala nikdy a nyní tím ménì jí napadlo se dle nich neøíditi, ježto otec jí neøekl nièeho, nièím se jí nesvìøoval. Kdyby ji byl požádal o pomoc, kdyby jí byl podal záruk, možná, že mu byla pøispìla, vždy sama nepochybovala o tom, že mìla dobré srdce. Možná, že nadsazovaly všecky ty øeèi, jež si našly cestu k jejím uším; nepochybovala, že jemu také leccos doneseno o tom, jak ona sobì vedla na pile svého manžela, a on neøíkal nièeho, a kdyby ji byl nìèím káral, byla by prostì øekla, že co lidé povídají, je holá lež. Svého bratra Rezla nespatøila; slyšela jenom, že pracuje a sváží klády v knížecích revírech a že posud vìrnì miluje svou Filomenu. V soustruhárnì na Hamerském potoku prý se ukazoval èastìji, než by kdo byl pøedpokládal vzhledem ke vzdálenosti této zábavné místnosti od pole jeho práce; domù nezavítával, aè bylo blíže, leda jednou za ètyøi nedìle, aby odvedl otci, co mu zbývalo z výplat, a toho nebývalo pomìrnì mnoho, protože jsa i pøes mrzutosti s otcem nadále synem Podhamerského, dobrou polovici výdìlku a èasto i více spotøeboval sám, aby se mohl jaksepatøí ukazovati; svìt a hlavnì Filomena musily pøece vìdìt, jakého v nìm mají kosa. Rezla nijak nescházela touhou, že ho nevidí: bratr byl ze všeho mužského stvoøení oním, na nìmž jí nejménì záleželo. Namístì bratra tu našla jiného, který se jí hned od prvého pohledu mnohem více zamlouval, aè byl vpravdì také nìèím takovým jako bratrem. Slýchala zajisté také døíve už o nìm, ale na první zvìsti, jež se k ní dostaly o nìm a o jeho pomìru k jejím rodným, pronesla se tehdá nikoli bez opovržlivého vyšpoulení svého plného èerveného rtu:

„To je opìt jedna z tìch hloupostí, které se teï u nás budou provádìt napoøád. Naše Pavlina a tenhle!... Proè jí radìji nenašli prince?... Inu, naše máma!...” Køivdila vpravdì matce, domnívajíc se, že jejím vlivem a pøièinìním upevnil se pomìr mezi Pavlinou a poduèitelem Janem Slivkou do té míry, že tento mladý panáèek se vzdal svého poduèitelského místa a nadobro se pøestìhoval k Podhamerským, u nichž žil, jako by byl jejich synem. To se stalo nejen se svolením otcovým, ale pøímo na jeho naléhavou žádost. Když Rezla odešla od svého manžela a znovu zavítala do otcovského domu, pan Slivka už tam bydlil a hospodáø tak velice si ho byl zamiloval, jako by mu bez nastávajícího zetì nebylo lze žíti. Této náklonnosti získal si mladík zpùsobem jednoduchým.Ta okolnost, že Pavlina, jdouc za otcem do lesa, bezmála by byla pøišla ve snìhu o život a že mladík mìl úèast na jejím zachránìní, nepadala u Podhamerského pøesmíru na váhu; ta byla v jeho oèích a podle úsudku všech køesanskou povinností, jíž nikdo vùèi kterémukoli bližnímu se nemohl vyhnouti. Že se pak vyvinul mezi dcerou jeho a mladíkem milostný pomìr, tomu on nenadržoval aniž tomu bránil: Podhamerského dcery si mohly vzíti, koho chtìly a kdo se jim líbil; tato volnost plynula, jak nám povìdomo, z jeho hesla: Podhamerský jest jen jeden na svìtì, a ten jeden, ten jsem já!” - V té pøíèinì se mu prozatím jednalo pouze o to, aby se svatba nenápadným zpùsobem protáhla, aby vydáním vìna nepøišel do nové penìžní tísnì. Pan Slivka tedy docházel volnì za Pavlinou, pøitom však také nezapomínal na rehberskou hospodu, kam zvláštì v nedìli zavítali sedláci i ze vzdálenìjších osad. Hospoda ta byla do jisté míry i èástí jeho pùsobení mimo školu, nebo

se tam scházíval s tìmi, kdož potøebovali jeho služeb tajemnických, - a tìch pøibývalo tou mìrou, jakou rostl jeho vìhlas v té pøíèinì, ba i pan purkmistr ve vìcech obecních èasto se dovolával jeho pøispìní. Tam také se stýkal s tìmi, kdož chtìli, aby jim vymìøil lesy, odhadnul zásoby døíví, udìlal rozpoèty a podobnì. - Laskavý ètenáø se dojista pamatuje, že i v tom pan Slivka rovnal se dovedností kterémukoli z oprávnìných a pokoutných geometrù, jimiž za onìch krásných dob Šumava oplývala; on podával ještì tu výhodu, že na jeho poctivost bylo lze právì tak spoléhati jako na jeho dovednost a že v požadavcích svých býval velmi skromným. Škoda pana Slivky! Odbyl vyšší reálku, složil maturitní zkoušku s vyznamenáním a šel pak studovat na techniku do Prahy, chtìje se vìnovat inženýrství. Také šastnì a s dobrým úspìchem prošel tøemi roèníky, když pojednou zemøel beztoho nemajetný jeho otec. Bylo po studiích; neznámého mladíka nikdo se neujal a hlad a bída vyhnaly ho z Prahy. Pøihlásil se za prozatímního poduèitele, o nìž tehdá panovala veliká nouze, a osud ho zanesl do Rehberku. Jak se mu zde žilo, jak si zde získal pøátel a pøíznivcù, o tom již uèinìna byla zmínka; zbývá pouze podotknouti, že bezprostøední jeho pøedstavený, pan øídící, starý pán, jinak snad dobrák, ale omezený jako zabednìný sud, šumavské dítko nejpøedpotopnìjšího rázu, zkostnatìlý šosák a „laudator temporis acti”, jenž se pøed dávnými roky zde za uèitele „vyuèil” a krom do Budìjovic, kde strávil na tehdejší preparandì jediný rùèek, nikam nepøišel, že tento jeho pøedstavený byl snad jediný èlovìk, s nímž dobøe nevaøil a který mu èasto nemálo znechutil jeho beztoho málo závidìníhodný úøad. Starý uèitel žehral na svého mladého pomocníka hlavnì z pøíèin týkajících se hudby kostelní a nemile toho nesl, že ve sporu, jenž povstal mezi nima dvìma, pan

faráø se postavil rozhodnì na stranu poduèitelovu. Mrzutost stíhala mrzutost a život na škole stával se mladíkovi pøímo nesnesitelným, takže neustále pøemýšlel, jak by se z Rehberka dostal, a pøece nemusil opustiti krajiny, kde se mu ve hmotném ohledu lépe poèínalo vésti; zda pomìr jeho k Podhamerských Pavlinì tak se byl již upevnil, že by jí k vùli a z lásky k ní se mu odsud nebylo chtìlo, o tom tìžko rozhodnout, toho snad on sám nevìdìl; docházel za ní, mìl ji rád a ona jeho snad také, ale o zasnoubení dosud nepadlo jediného slova. Lahodilo mu vpravdì, když slýchal øeèi jako: „Vy jste chlapík! Té se držte, hezká je a penìz bude mít, ó, mnoho penìz! Jen ji vyrvete té bandì ziegenrucké a innergefildské!”, - ale oženit se s ní… bylo to pøece... divné; je poøádnì nevzdìlaná a zvláštního ducha u ní také nepozoroval. Tak stály vìci, když jednou na poèátku léta, asi tøi nedìle pøed návratem Rezliným do otcovského domu, Podhamerský zavítal do rehberské hospody, kde se setkal s poduèitelem. Mluvilo se, o èem tehdá skoro jedinì chodívaly hovory, o lese, o døíví. Sedláci, kteøí do nedávna vpravdì se nezdáli vìdìti, že z lesù lze tìžiti krom døíví na domácí potøeby také hotových penìz, poèínali tehdá už vážnì odhadovati své poklady a všelijak uvažovati, jak by je pøemìnili v bìžné peníze. Skoro každý se pokládal za náramného boháèe, a výpoètù a rozpoètù, co každý mìl, nebylo konce; jak se mnohý napálil a pøepoèítal, o tom podala - mimochodem zde budiž podotknuto - nedaleká budoucnost pádného svìdectví. Byly pyšné øeèi, druh druha pøekonával. „Nechte býti,” ozval se poduèitel, „vy na té stranì nemáte žádný tak krásného døíví v lese jako tuhle Podhamerský, a máte-li tak krásných stromù, nemáte jich tolik!”

Podhamerskému zajiskøily oèi. „To vám povídám, pantáto,” pokraèoval poduèitel „já jsem vašeho lesu nevymìøil, jen tak povrchnì jsem ho vidìl a podle oka odhadl, musil bych se ale po èertech mýlit, kdyby v nìm nebylo nejménì za tøicet tisíc zlatých døíví. To jsou stromy, lidièky, takových nemají ani kníže ani Horští...” Tato slova tekla jako vonný balzám na tajnými starostmi ztížené srdce Podhamerského; od té chvíle miloval poduèitele nad svého syna. „Vymìøte mi ten les,” pravil brzo po té rozpravì k nìmu, „a vypoèítejte mi dopodrobna, mnoho-li je v nìm døíví a co by se zaò mohlo vytìžit.” „Až o prázdninách,” odpovìdìl mladík, „nyní nemám kdy, zamìstnání ve škole nepøipouští, abych se vzdálil na týden, snad na delší èas, jehož by taková práce vyžadovala; øídící beztoho má na mne svrchu...” Podhamerský se nedal odbýti; naléhal ustaviènì a posléze se vytasil s návrhem, aby pan Slivka nechal školy a všeho a úplnì se k nìmu pøestìhoval. „Vy vùbec nejste na svém místì mezi tou holotou,” pravil k nìmu, „nechte toho starého osla, toho øídícího, a je na škole sám. Pøièiòujete se marnì, aby z hamižných, tupých fakanù tìchto blbcù se stali lidé. Vy pojïte ke mnì, jste beztoho náš; víte, vy tu holku vidíte rád, však já se o to postarám, aby se vám s ní dobøe žilo a nièeho vám nechybìlo.” Slivkovi pøišlo na mysl, jak nouze a nedostatek ho pøinutily k opuštìní studií ; prohodil slovíèko, jak by se život naò jinak usmíval, kdyby je byl mohl dokonèiti. Podhamerský se zachytil prohozeného slova. „Pøisámbùh!” zvolal, „vy dostudujete a já vám k tomu dopomohu. Mùj ze a je pánem, opravdovým pánem, nikoli tako-

vým nuzákem jako vesnický uèitel. Vy ukonèíte svá studia a usadíte se buï tu nebo v mìstì co inženýr, a byl by v tom èert, aby se vám nevedlo znamenitì. V tom by byl ïas, abych si já, Podhamerský, nemohl vybrat takového zetì...” Tyhle a jiné øeèi tìmto podobné pøimìly posléze Slivku, že pøes domluvy pánì faráøovy, s nímž se šel poradit v pøíèinì èinìných mu nabídnutí, pohádav se jednou zase s øídícím, odešel ze školy prostøed školního roku; pøestìhovav se ku Podhamerskému, více se nevrátil do svého úøadu. Nezkušený mladík, kolébaje se v sladkých snech o kynoucí mu skvìlé budoucnosti, domníval se vpravdì jako ti, v jichž støedu žil, že blahobyt vùkol nìho stojí na pevných základech, že ráj na Šumavì potrvá na vìky. Chodil po lesích nastávajícího svého tchána, vymìøoval, vypoèítával, èinil návrhy a rozvrhy a Podhamerský se kochal v haldách cifer, jež mladík mu pøedkládal a jimž pøece jen neúplnì rozumìl. Èím více se ostatnì mladík prohloubil do svých prací, tím více pøicházel ku poznání, že tolik toho døíví pøece není, jako se mu na poèátku zdálo. Les byl ovšem zèásti velmi krásný, bylo tam mnoho staletých stromù, ale trochu øídce stály a mezi nimi bujela chamraï, která by se sice krajináøi líbila, nikoli ale obchodníku s døívím: sukovatá, køivolaká nedochùdèata, nemohouce se vyvíjeti v boji s velikány, odnímajícími jim boží svìtlo; rousinaté krsky, chundelaté, šedým mechem potažené, bídnì živoøící v kyselé pùdì, sotva tlustší jako stehna, aè tu stály a rostly od staletí. Na jiných místech stály zase pøekrásné buky a vìkovité bøízy, tu a tam javor nebo jeøáb, ale po tìch se tehdá žádný obchodník neptal; ti všichni se shánìli jedinì po smrèích, nanejvýše po jedlích, a ty, pokud byly krásné, rostly právì na nejnedostupnìjších místech.

Zkrátka, tøicet tisíc nekoukalo z toho lesa, a mladík se vpravdì bál vzíti starému iluse, v nichž tento se kochal. Práce jeho tou mìrou zaujaly mladíka, že nemìl skoro pokdy zabývati se se svou milou Pavlinou. Ta, jsouc povahy trpné, nijak si mu nepostìžovala, po stranì ale pøece nìkdy plakala, a èeleï, jíž nic neujde, øíkávala: „Je to divné. Má milána v domì a stýská se jí po nìm!” Podhamerský zase, aè neustále se Slivkou poèítal, aè v myšlenkách se hrabal v penìzích, jež nepochybnì musil utržiti za své døíví, pøes to, že získal spojence tak dovedného a uèeného, jakovým se mu zdál nastávající jeho ze, jak už jsme vidìli, nezbavil se svých starostí. Kdyby byl porazil pomìrnì malý kus lesa, mohl se jich zbýti jedním rázem, a nejednou také na to pomýšlel, když ho tlaèil vimperský jeho pøítel, když dorážela naò potøeba nakupovati nového dobytka, aby mohl zastati pøevzaté práce a unikati šklebícím se naò pokutám. Než když mìlo dojíti k èinu, nemohl se odhodlati. Co by øíkali lidé, kdyby on, Podhamerský, jenž se chlubíval tisíckrát, že jeho les je jediný na svìtì jako on sám, se dal do kácení a prodávání døíví. Zdálo se mu to takovou hanbou, že by radìji se byl propadl do zemì; tenkrát vùbec ještì žádný sedlák nekácel svého lesa, leda tu a tam nìjaký strom vysekali, aby odpomohli naléhavým menším potøebám. A on aby byl prvým? Ne, to holá nemožnost, radìji platil onomu vimperskému, skládal s nesmírnou námahou vydìlané peníze do pokut a honil Ochsengrundbuch po všech dìdinách široširých hvozdù a po všech trzích a jarmarcích. Slivka, který o tìchto svízelích nevìdìl, nemohl mu podati rady; jemu èeleï nedonášela nièeho, on netušil, že Podhamerský sama sebe klamal, slibuje mu, že mu dopomùže k vy-

studování, že ho opatøí vším, aby mohl zapoèati novou, svému nadání a svým vìdomostem pøimìøenou existenci. Chudák Podhamerský! Sám nevìdìl, jak vybøednouti ze své tísnì, a vrhal se do nových výloh, o jichž rozmìrech vpravdì nemìl tušení. Svìt mìl vidìt, co on dokáže; kde je ten, jenž se mu vyrovná? Kde je ten, jenž jako on si dovede získat zetì pána? Podhamerský je vpravdì jediný na svìtì, a ráj na Šumavì budil prazvláštní nebývalé výrony ctižádostivosti. Tak tedy stály vìci, a co Slivka, který nijak nebyl vypoèítavým cizopasníkem, hledìl vstøíc budoucnosti své pln blahých nadìjí, tìše se prozatím, že se zbavil svého protivného øídícího, ukolébával se Podhamerský v sladkých pøeludech moci a slávy, obávaje se hlavnì jedné možnosti: aby Slivkovi nenapadlo pøedstoupiti pøed nìho a požádati ho o urychlení svého zasnoubení s Pavlinou. Nebyl by vìdìl, jakých vytáèek užíti, aby vìc protáhl, a povìdìti pravdu, že by okamžité opatøení vìna a výbavy ho uvedlo do smrtelných rozpakù, ba za daných okolností snad i do záhuby, k tomu by se byl za živý svìt neodhodlal. Mìl zajisté les, ale jeho les mu byl tím, èím je lakomci truhla plná støíbròákù, do níž nesáhne ani v nejvìtší nouzi. Rezla z poèátku jen tìžce chápala poèínání si otcovo vùèi tomuto jim zcela cizímu èlovìku, zvláštì vzhledem k tomu, že Pavlina nikdy nebývala otcovým miláèkem; teprva hovory, jež tento s mladíkem vedl, pak øeèi èeledi otvíraly jí pomalu oèi a pouèily ji, že pýcha a ješitnost otcova i tuto pøicházela k platnosti. Ona pak nijak se nepokládala za zkrácenou, vždy mìla již své, - naopak, jí se neprotivoval nižádným zpùsobem zbrusu nový èlen rodiny, jako se jí vùbec neprotivoval žádný mladý a slušný èlen mužského pokolení.

Tato žena byla vtìlený démon. Sotva žila tøi dni pod jednou støechou s ženichem své vlastní sestry, již po nìm poèala vztahovati sítì své, a nikdo by neøekl, jak výbornì se vyznala tato napohled prostá dcera lesù v lovu mužských. Nezkušený mladík, by i nebyl zaèáteèníkem v dobrodružstvích a spádech lásky, podlehl jejímu kouzlu døíve, než se sám nadál. Marnì se mu vzpíral, marnì sám si øíkal, že sobì vede nehodnì, nedùstojnì, že v oèích každého poctivého èlovìka pøímo podlým se býti jeví; neodolatelná vášeò zavládla celým jeho bytím. Stále porovnával v duchu obì sestry a proklínal osud svùj, že ho nesvedl s Rezlou, dokud tato nebyla pøipoutána nerozluènými sponami k jinému muži. Vpravdì to nebyl lásky svatý plamen, jenž se v nìm vzòal, jako spíše jakýs divý žár, jenž nehøál, ba sžíral palèivì srdce jeho. Pavlina u porovnání s Rezlou zdála se mu nanejvýš nicotnou; všecky slabé stránky tohoto dìvèete poèínaly se mu rázem zprotivovati mìrou nejvyšší. Spínal potají ruce, tloukl se do èela: „Bìda mnì! Takovou hloupou, línou ženskou povleku s sebou po celou pou svého života! Už není možná pøetrhat ta pouta, konec je, konec, konec!...” A když chodil do lesa vymìøovat, když nìkdy brousil bezúèelnì divoèinami, aby ušel myšlenkám naò dorážejícím, Rezla se za ním spouštìla, a jako by ho vìtøila, neomylnì ho dovedla najíti. Všude, a byl kdekoli, objevovala se za ním... Nìkdy se ho zmocnil nevýslovný strach. Co se stane, dovíli se o jich pomìru Podhamerský? A že se doví, o tom nepochyboval. Èeleï mìla dobré oèi a bystrý sluch, jemu neušel leckterý pohled polou úsmìšný, polou vyzývavý; k nìmu doletìlo mnohé prohozené slovo, jehož dosah byl nad den jasnìjší. Rezla pøi všem, že se otáèela v domácnosti se vrozenou

sobì dovedností a èilostí, svým èastým odbíháním musila zavdávati podnìt k rùzným domnìnkám i øeèem; nepøivykla vùbec zatajovati pøed svìtem citù svých. Døíve nebo pozdìji to prasklo a byl pak z toho neslýchaný škandál. Jednou se nemálo zalekl. Pavlina, která vedle trpné letory své nikdy mu neèinila výèitek, pozdvihla k nìmu snivé své oèi a pravila hlasem, v nìmž se chvìl vnitøní bol: „Ty už mì nemiluješ, ty mᚠoèi jen pro Rezlu. Je to divné, vždy je vdaná.” Bylo mu jí líto, hledìl ji upokojit, a pøece sám cítil, jak nejistý jeho hlas ho kárá ze lži. Jak by mu bylo bývalo, kdyby byl slyšel hovor, který se utkal as téže doby mezi Rezlou a její matkou. „Tys prašpatná, hanebná ženština!” osopila se stará na svou dceru, když tato se právì chystala za mladíkem do lesa, „co poèínáš? Sháníš se za ním více než on za tebou, a pøec víš, že je to hoch tvé sestry. Kdyby otec to vìdìl, vyhnal by tì ze stavení.” „Mlète!” okøikla ji dcera; „do èeho vy se pletete? Èi chytá se vás fantas? - Vás by otec vyhnal, kdyby slyšel takové øeèi! Hleïte si svého, navaøte radìji více telatùm, aby vypadala ménì vychrtle. Nejste v hospodáøství k nièemu a budete mluvit.” Matka neodpovìdìla, pøivykla dávno takovému chování svých dítek, a Rezla odešla, ani se neohlédnuvši. I tato tupá, nevšímavá žena tedy už vìdìla, co se dìje, i v této pokorné dobraèce vzkypìla žluè; pøed Slivkou se ovšem nevyslovila o nièem, bojíc se svého manžela a výbuchù jeho zlosti. Høích tedy zrál dále.

IX Do obvodu rozložité obce Rehberské, èili jak se úøednì øíká, do Stodùlského podílu, dílu I, doskoèily ovšem také povídaèky o tom, co se dìlo v domácnosti Podhamerského, ale tragicky se na tyto pomìry odtamtud nepohlíželo; Slivka, vyjímajíc øídícího, který mu nadával vùèi komukoli, nemìl tam nepøátel, a zpupnému Podhamerskému pøáli z té duše všeliké pokoøení a mnuli si radostí ruce pøi pomyšlení, jak asi bude zuøit, až se všecko dozví. Mravní stránka toho škandálu pak z té pøíèiny je nerozèilovala pøes míru, že vìci ty se dály na pravém bøehu Vydry, na jehož obyvatelstvo oni, staøí svobodní králováci, pohlíželi dosud s netajeným opovržením; od tìch tam nedalo se nic lepšího oèekávat, u tìch ležela všecka zvrhlost v pøírodì - to nebyli lidé jako oni. Na pravém bøehu Vydry však patøilo se na vývoj vìcí s jiného stanoviska. Bodrých obyvatelù Ziegenrucku, Svojšína, Hirschensteinu, Innergefildu, Haidlu a tak dále dotýkal se škandál bezprostøednì; v jejich obvodu povstal ten pelech sodomský, jim se smáli, a kdekoli se objevili, prstem na nì ukazovali. Nebylo dost na tom. Rejštejnský pan faráø se dotkl tìch hanebností i s kazatelny; nejmenoval sice nikoho, ale domyslit a domakat se mohl každý, na koho jeho slova narážela, slova ostrá, jež všecky a každého èinila do jisté míry spoluvinnými. Podhamerský byl bez odporu nejvznešenìjší osobou v jejich støedu; chlubívali se jím vùèi obyvatelùm jiných osad, a nyní se dìly právì v jeho rodinì takové mrzkosti. Že jich nevidìl! Že tomu neuèinil pøítrž! I usneslo se nìkolik vážných obèanù s pøedstaveným v èele, že mu to pøímo øeknou, že ho požádají, aby držel Rezlu na uzdì;

nechce-li tato žíti se svým mužem, a dá aspoò pokoj a nehromadí hanbu na rodnou obec a krajinu; cizího mladíka pak, který se jim stal nade vším trnem v oku, aby vyhostil z domu. Na èem se usnesli, to i provedli a promluvili kdesi na neutrální pùdì vážné slovo s Podhamerským. Kdyby mu byli øekli, aby oženil Slivku s Pavlinou, byl by snad pøijal domluvy jejich s vìtším klidem, snad by i vážnì byl o nich pøemýšlel. Takto, uslyšev poslední èást této diplomatické noty, zarazil se a rázem proletìla mu hlavou myšlenka, že ze spoluobèanù jeho mluví zlost, že i poslední jeho dcera má se dostati za cizího, nikoli za pøíslušníka domácí obce. I osopil se na nì dùkladnì, vzpíraje se houževnatì uvìøiti, co mu povídali na úèet Rezly a jeho nastávajícího zetì. „Cože?” rozkøikl se, „tohle vy se opovažujete mluvit, vy slátalové, staré baby klepavé, vy všickni, pojímajíc v to tebe, purkmistøe!* Tys mi hlava obce, aby Bùh se smiloval, ty jeden zimní králi, jehož oslové pozdvihli na prestol! Tak vy se mnou nakládáte? Se mnou, když jsem za deset takových, jakými jste vy? Vy blázni se domníváte, že já, Podhamerský, bych strpìl ve svém domì neplechy, o nichž mi tu žvaníte?… Holá lež je, co mluvíte, mizerné utrhaèství, za které vás ještì zasáhnu, vy hlupáci!” Na tahle nikoli dvojsmyslná slova odpovìdìl èlen deputace známý pod pøízvím Wald-Pály, otec známého laskavému ètenáøi Michla, jenž zùstavil od onìch dob lepou Cecilku jejímu osudu. Jsa od pøírody nadán duchem praktickým, vyhojil se brzo z lásky své k ní a dle všeho na domluvu svých rodných poèal se ohlížeti ve vší opravdovosti po nevìstì. I složil city a tužby svoje do vìrné pamìti Ochsengrundbuchovy, jemuž naøídil, aby tak trochu zaklepal u Podhamerského, jehožto dcera Pavlina by byla dùstojným pøedmìtem tìchto tužeb.

Ochsengrundbuch, který mimo voly dohazoval také nevìsty, zaklepal opatrnì u pantáty. Že však té doby docházel k Pavlinì už Slivka, neøekl Podhamerský na toto zaklepání „Vstupte!”, - nýbrž pokrèiv ramenoma, odvìtil: „Chválabohu, dcery Podhamerského si vyberou ženicha, jaký se jim líbí. A je to ten nebo onen, s mou dcerou bude každý živ. Jiný tohle nemùže øíci. Za Pavlinou chodí pan uèitel rehberský, ona ho chce, a dokud ho bude chtíti, a se Michl nenamáhá a ty se mnou mluv o volech.” To bylo ještì, než Slivka se odstìhoval k Podhamerským, a už tenkrát dostali Michl a jeho pøátelstvo nemálo svrchu na expoduèitele a tajili se tak málo svou nechutí k nìmu, že rehberští pøátelé mladého panáèka uznali za dobré ho varovati pøed nástrahami oné dynastie. Nyní pak se ujal, jak praveno, slova ctihodný jeho otec a pravil: „Podhamerský, tobì nesluší nadávat! Tys byl onehdá v kostele a slyšel jsi, co pan faráø kázal o neplechách domácích, jež hrdí a slepotou ranìní rodièové trpí a fedrují. Jsi tak tvrdohlavý, slepý a nedùvtipný, že jsi nepoznal, na koho tato slova míøila!...” Dále øeèník nepøišel. Podhamerský zrudnul v oblièeji do fialova a zaøval: „A tak! Teï vím, odkud vítr vìje. Ty jeden mizerný sprosáku, ty lakotný lháøi, ty se užíráš, že vìno mé dcery ušlo tvému škrobaøskému klukovi, a proto proti mnì štveš taky ty ostatní! Me pøed svým prahem a vytáhni si bøevno z vlastního oka, i hleï, aby se o tobì a tvém klukovi neøíkalo, že jíte brambory, které bych já ani svým vepøùm nedal, a že utiskujete svou èeleï, až høích volá do nebe. Tys mi ten pravý mravokárce! Tys bezpochyby vìdìl a cítil, na koho naráží pan faráø, když

kázal o lakomství a zadržování mzdy dìlníkùm, co? Tím snad se taky na mne naráželo?… A vy druzí se styïte, že takovému držgrešlovi sedáte na lep!” Och, byla velká chyba, že Wald-Pály vùbec mluvil, byla to už chyba, že zúèastnil se deputace! - A což teprve obsah jeho øeèi!... Podhamerský odešel domù s hrdým vìdomím, že zvítìzil, že dal co proto tìm, kteøí podnikli proti nìmu útok. Taková novota, proti nìmu vystupovat! Odvážili se snad proto, že vešlo ve všeobecnou známost, s jakou tísní mu bylo se rváti s následky nedostatku píce?… Toto pomyšlení ho trochu znepokojovalo, ale on se tìm myšlenkám srdnatì ubránil. Však jim ukáže v budoucnosti, co taková nehoda proti nìmu zmùže! „Já jsem Podhamerský!” zamumlal nejednou cestou. „Podhamerský jsem já, a vy jste bídná spøež nuzákù!” Než èím více se blížil k domovu, tím silnìji se v nìm ozýval jakýs hlas, økoucí, že to doma jaksi není v poøádku; marnì se namáhal, aby tento hlas pøivedl úplnì k mlèení. O Rezle dobøe vìdìl, jaká byla. Mrzelo ho to, a onoho dne více než kdykoli pøedtím.Marnì se vzpíral tomuto pocitu, øíkaje sobì, že jemu vlastnì nyní do jejího chování nièeho není, že by bylo vìcí manželovou pokárati a potrestati ji, jak se slušelo. Pýcha jeho mu nepomohla potøíti úplnì onu nevùli, jeho klasická pýcha, která vpravdì stanovila pro nìho a jeho dítky jinou morálku než tu, jež platila pro ostatní smrtelníky. Dokonalým byl vedle jeho mínìní ten, kdo pracoval, kdo se umìl ohánìti; co jinak èinil, bylo vìcí vedlejší. A Rezla umìla pracovat! Vidìl a cítil, jak se všecko v domácnosti zase obracelo k lepšímu od té doby, co ona se tam vrátila. Znamenitá ženská, ta Rezla, vpravdì jeho dcera!... Ale takhle sobì pøece

nemìla vésti, jde tu o øeèi lidské. Tvrdíval sice, že mu o nì nebìží, že jsou mu dýmem... ale pøece, pøece... To ovšem, co mu øekli vzhledem k jejímu pomìru k Slivkovi, budoucímu velkému inženýru z jeho moci a vùle, to je sice holá, bídná lež, nièemné utrhání, jemuž nepøikládal pražádné víry, - ale lépe snad bude, ožení-li mladíka co nejrychleji s Pavlinou. Rezla je po èertech hezká, a co není, mohlo by se snad jednou státi... a pak taky pøestanou lidé mluvit, a kdyby se kdo opovážil, tomu by pak ukázal, zaè je toho loket. Najisto, tohle udìlá!... Tato úvaha mu pøivedla na pamì, že onehdy nìco slyšel o „bankách”, pùjèujících peníze na hypotéku. „Bankami” nazývali horalé všecky penìžné ústavy, spoøitelny, záložny a podobnì. V Plzni prý byla taková velká banka, v Prachaticích taky. Duch svatý ho osvítil... že si jen døíve nevzpomnìl! Ale kdož u nich pak o takových ústavech vìdìl?... Rezla mu také ukázala nìjaké knížky, v nichž bylo zapsáno, co si uložila nastøádaných penìz. To také byla novota. Dosud se ukládaly peníze prostì do truhly a platilo za velkou èest, když se o nìkom, jako ku pøíkladu o nìm, øíkalo, že má doma ležet mnoho hotových penìz, nebo se pùjèovaly peníze sousedùm, kteøí právì potøebovali, nìkdy na úpis, málokdy na smìnku, obyèejnì beze vší záruky, na dané slovo, které platilo jako nejlepší smìnka. Tož tedy tomu pøišel na kloub. Konec je všelikým svízelùm! Pojede do Plznì - radìji hodnì daleko, aby u nich se nikdo nedovìdìl, ukáže se v „bance”, øekne: Podívejte se, já jsem Podhamerský - však víte! - a vypùjèí si na svou hypotéku ètyøi tisíce - ne, pìt tisíc - ne, jednou ranou to spraví, osm tisíc si vypùjèí. Pavlinì dá pìt tisíc vìna, aby se lidé hodnì zlobili, aby vidìli, co on zmùže; dva tisíce splatí osmipercentnímu

pøíteli ve Vimperku a za tisíc zlatých nakoupí tažného a mladého dobytka, aby mohl hodnì vydìlávat v lese. Co je jemu osm tisíc!... Pouze døíví v jeho lese stojí za tøicet tisíc, ne-li za víc; ty cifry vidìl èerné na bílém. Ale na to døíví nesáhne: bude-li dost potahù, bude výdìlek takový, že za pìt let snadno splatí celý dluh a ještì k tomu dopomùže svému zeti, aby se stal velkým pánem, právì takovým jako ti, kdož nyní vymìøovali knížecí lesy a brali náramné diéty, aspoò podle toho utráceli, jak sám vidìl... Ti mu dali, kteøíž zamýšleli ho pokoøiti! Sláva jim! Bez nich byl by snad ani nepøišel na tyto spásné myšlenky. Za takovýchto úvah pøišel domù. Spatøiv Rezlu, zavolal ji stranou a bez všelikého úvodu takto se do ní spustil: „Ty, víš co? Uèiníš nejlépe, když se vrátíš k svému muži. Lidé tì hanebnì pomlouvají a mnì to není jedno. Takto jsi se mu právì krásnì nezachovala. Cožpak èert do tebe vlezl?” Vytøeštila naò oèi. „Vy tomu taky vìøíte?” odsekla; „já jsem se domnívala, že jen máma je tak hloupá. Dobøe; vyháníte-li mì, pùjdu, a a vám zase hospodaøí od pìti ke ètyøem máma a ta lenivá žába. Je to vaše vùle. To vám však povídám: ke Gregrovi se nevrátím! Nechci ho ani vidìt, hloupého dìdka. Bylo to vaší vinou, že jsem si ho vzala; vy jste mìl míti s to rozum, co to je, bráti si starého a zakopat s ním svoje mládí...” Podhamerský, jehož obešla hrùza pøi pouhém pomyšlení, jak to bude vyhlížet v domácnosti, až se zase žena ujme hospodaøení, se zarazil a pravil ménì pøísnì: „Já tì nevyháním, bláhová! Co tropíš, to si zodpovìz pøed svým svìdomím... ale ty øeèi... ty øeèi!... Zdalipak pak víš, že všeobecnì se mluví, že... inu, že držíš… se Slivkou?” Rezla vyšpoulila ret, až se zaleskly krásné bílé její zuby.

„Kdo to povídá?” zasipìla. „Vy to trpíte, vy? Takových øeèí posloucháte a urážku strkáte do kapsy?… Vìru, já vás neznám... Že se mnou pan Slivka radìji mluví než s Pavlinou, která se na všecky jeho otázky dívá do stropu jako umírající jehnì, tomu vy se sám nebudete divit; to je však taky všecko... To je ostatnì svatá pravda, že nechápu, jak se tak chytrému pánovi mohlo zalíbit takové stvoøení jako ta naše Pavlina; myslím, že za ní zaèal chodit jen kvùli tomu, aby vešel ve styk s vámi. Vás má rád, ani nevìøíte. Stokrát mi øekl, že jste mu nad vlastního otce, že vás ctil od té chvíle, co vás spatøil po prvé.” Tahle øeè byla mluvena Podhamerskému z duše; odzbrojila ho úplnì; snad mu proletìla hlavou myšlenka, jak jinak by se byli hodili k sobì tento mladík a Rezla. Kdyby tak starý Brettschneider-Greger... Nedomyslil. Rezla se vrátila ke své práci, aniž zaslechla dalšího slova z jeho úst. Následujícího dne promluvil Podhamerský se Slivkou; mìl ho pøíliš ve vážnosti, aby byl naò spustil zhurta. „Pane Slivko,” pravil, „mám vás tak rád, že bych si pøál, abyste co nejdøíve byl velkým pánem a vymìøoval lesy samému knížeti. Myslím tudíž, že bude nejlépe, pùjdete-li na studia co nejdøíve; aby vás pak nic nemýlilo a nevytrhovalo, bude snad dobøe, oženíte-li se hned.” Výraz, jež tato slova vykouzlila na oblièeji mladíkovì, nejevil právì velkou duchaplnost. „Pantáto,” koktal, „není dobøe možná, abych se dal hned na studia, máme nyní èervenec a pøednášky na vysokých školách poèínají teprve v druhé polovici øíjna...” Tahle odpovìï obsahovala ovšem nìco nového pro Podhamerského; on vpravdì nemìl tušení o semestrech, zaèát-

ku a konci studijního roku, a domníval se, že na studia se mùže nastoupit, kdykoli se komu chce, právì tak, jako uèeník nastupuje svoje uèení u mistra v kteroukoli dobu roku. Zamyslil se tedy, a pokývnuv nìkolikráte pomalu hlavou, jako by chápal, odvìtil: „Hm,... ano, to je tak: ti páni uèitelé vysokých vìcí èekají, až se sejde více žákù, aby to nemusili každému zvl᚝ ukazovat; tomu èlovìk rozumí, bylo by to zdlouhavé tahání...” „Takové asi je to,” pøizvukoval Slivka, jenž ze starého zvyku vcházel vždycky v ideje svého nastávajícího tchána. „Nu,” pravil tento, „èlovìk má rozum, tøeba se nebyl potloukal svìtem jako mnohý, jenž se dostal až za Ameriku, a pøece ví houby, protože se dívá na svìt jako mùj beran na honícího psa. - Dobøe tedy, na studie pùjdete v øíjnu, ale do té doby vystrojíme svatbu.” „Pantáto,” odvìtil Slivka, a nejistý jeho hlas prozrazoval, že mu bylo velice nevolno, „pantáto, já vám ze srdce dìkuji, ale nemyslím, že to pùjde tak narychlo. Mám za to, že bude lépe napøed vystudovat a pak se oženit; vždy Pavlina je ještì mladá. Ženatý student je vìc... neobyèejná, témìø nemožná...” „Pan Kolèava na Kašperských Horách mi sám øekl, že se ženil co student,” pøerušil ho Podhamerský. Pan Kolèava byl právní pøítel a zástupce Podhamerského a témìø celého pohorského obyvatelstva; byl to pokoutní advokát nejhoršího druhu, kterému brouèkový ráj šel znamenitì k duhu. Hlavní jeho žnì však se dostavily teprve po uplynutí rajských dob. Že tento pán byl ženat co student, byla vìc možná, že však nikdy nedostudoval, bylo nade vši pochybnost jisto. Podhamerský ovšem neznal rozdílu mezi èlovìkem vystudovaným a nedostudovaným. Slivka, který Kolèavu sotva dle jména znal, odpovìdìl vyhýbavì:

„Inu, možná snad je to, ale zpravidla se to nestává, a žena ve studiích jen pøekáží.” „Pravidla my nepotøebujeme,” prohodil Podhamerský; „pravidla pro nás není. Sedláci u nás jsou zpravidla hloupí; podívejte se, zda toto pravidlo se hodí na mne!” Slivkovi se na tuto nepøíliš skromnou apostrofaci tìžko odpovídalo; omezil se tedy na to, poukázati k tomu, že Pavlina nemá zkušeností, že by nemohla v Praze žíti a že by snad steskem po svých rodných horách umøela. Podhamerský, cítì snad oprávnìnost této námitky, zlomil její osten, øka: „Tož dobrá. Vy se oženíte a pojedete do Prahy; Pavlina tu zatím zùstane, až se vrátíte po ukonèení svých studií.” Slivka cítil, že mu nelze více odmlouvati; oddal se s tupou resignací svému osudu. Když téhož veèera se sdìlil s Rezlou o své rozmluvì s jejím otcem, odpovìdìla mu tato: „Ty jsi slaboch! Nemìl jsi se dáti! - Kdybys byl øekl, že se nechceš ženit pøed ukonèením svých studií, že radìji nechᚠPavlinu a pùjdeš do svìta žebrat, nebyl by se odvážil na tebe naléhati; byl by se pøíliš bál, aby se mu lidé nevysmáli, jak mu selhalo, chtíti zetì pána.” Slivka byl tím vším velice rozrušen. Pavlina se mu zdála od té chvíle svrchovanì protivnou, pravým balvanem hlouposti, který pøipoutala krutá sudba k jeho bytosti, jako žaláøník pøiková tìžké železné koule na nohy galejníka. Och, jak docela jinakou byla Rezla! Proè ji nepoznal døíve, dokud byla ještì svobodna!... A pøec, když pøesycen její divokou láskou pøicházel k sobì, když rozum nabýval vlády nad sžírající ho vášní, pojímal ho nevýslovný hnus proti ní, proti sobì samému. Netajil si, že je to žena zvrhlá, upír v krásné podobì, mùra, která žhavými svými polibky saje krev a duši... Kam to upadl!...

Tou dobou, kdysi v nedìli, sešlo se v haidelské hospodì nìkolik selských hochù. Vimperské knížecí pivo je dobré, penìz bylo jak želez, tož se tedy pilo a pivo rozvazovalo jazyky; nejvìtší slovo vedl Wald-Pály-Michl. Hovory šly všelijaké, tu rozpustilé, hluèné, èasem však také jaksi pøidušené, zlobné, nevìštící nic dobrého. Opakovala se pak èasto jména Podhamerského a jeho dcery Pavliny; ale také o poduèitelovi šla øeè, a kdykoli jeho jméno vyslovili, pøitlumili hlas a strkali hlavy dohromady. „To se podívejme, takový pøibìhlý hladolet, sakra!” durdil se jeden. „My si máme dát líbit, aby nám odvádìl naše holky?- To by tak bylo,” pravil jiný. „A jednoduše toho trpìt nebudeme!” doložil tøetí. Michl pøisvìdèoval; pojednou zvolal: „A já ho skolím, kdekoli se s ním potkám...” Pak si šeptali nìco. „V posmìch se uvádìt nenecháme,” pravil zase jeden. „Jen poèkejme, až bude pou na Kašperských Horách...” Pili dlouho do noci, pak se rozešli, hulákajíce a zpívajíce chraplavými hlasy, že kdo by je byl zdáli slyšel, zajisté by byl øekl, že neznámá zvíøata chrochtají v moèálech. Asi ètrnáct dní nato, dne 5. srpna, v den Panny Marie Snìžné, byla na Kašperských Horách velká pou. Rezla, která se od tìch dob, co utekla od muže, nerada ukazovala mezi lidmi, zùstala doma; Podhamerský svážel døíví v lese a ani pro Panenku Marii byl by nevynechal dne, který mu pøinášel bohatý výdìlek; hospodyni bolelo zase jednou v køíži - námahou, jak øíkala, a tož tedy také nešla; Slivkovi, který se také vyhýbal lidem a zejména rehberskému faráøi, jehož se bál jako svého špatného svìdomí, rovnìž se nechtìlo opustiti klidné-

ho svého zátiší, a to tím ménì, ježto na nìm žádala Rezla s mnohoslibným pohledem, aby od ní neodcházel. Zato Pavlina onoho dne nemìla pokoje a stání a stále cosi mluvila, že se zasvìtí Panence nebeské. Prosila svého ženicha tak dojemnì, aby ji doprovodil, že tento posléze nemohl jinak než vyhovìti prosbám dívèiným. Vydali se spolu na pou èasnì ráno. Cesta je vedla napøed skrze Bärenwald k myslivnì hochreitské. Šli vysokým, opravdu nádherným lesem, jenž èásteènì stojí do dnešního dne v celé své hrdé kráse. Do tìch konèin, odevšad dobøe chránìných, nedostala se ani zhoubná vichøice ani následující na ni kùrovec. Ohromné smrky, nebetyèné jedle, bìlavé buky, jichž stoletá tìla byla pokryta z valné èásti hustým, temnì zeleným mechem, rostly tu v pestré smìsici, a mezi nimi vtrousila tvùrèí ruka pøírody tu jeøabinu, tam mocný javor a celé skupiny starých i mladých bøíz. Není na celé Šumavì tak krásného lesa, vyjma snad v revíøe na Bílém potoku, jako v tìchto konèinách, kde se shodují všecky podmínky, jež napomáhají bujnému vzrùstu rostlinstva: teplá, chránìná pøed vìtry a mrazy poloha, vlhký vzduch, bezednou vrstvou kyprého humusu porostlá pùda. I tam, kde pokácen byl les, za málo let vyrostly takové houštiny nejrozmanitìjších køovin, splítajících se, hubících se navzájem a znova bujících, že zajisté se zdálo, že ani liška by se byla neprodrala, neøku-li lidský tvor. Vìèný stín zde vládne, žádný sluneèný paprsek nepronikne hustou klenbou košatých temen a rozložitých vìtví starých velikánù, jichž rùznobarvé pnì tu stojí jako tolikéž sloupù velebného chrámu, svého druhu jediného. Kráèeli sami dva tou samotou, snad ani nevidìli té vznešené nádhery kolem sebe. Panovalo velebné ticho; v dáli nalevo od nich šumìla Vydra, hukot vod èasem zanikal v té hluši,

èasem opìt, vìtrem nesen, silnìji k nim dorážel. Svìží jitro probudilo ptáèky, z nichž tu a tam jeden zašveholil, jemuž pak druhý odpovídal. Køivonoska se pásla na šiškách smrkù, bylo takové ticho, že mohli slyšet padající, ptáèetem urvané šupiny lesního plodu. Datel za datlem se ozval, zaštìbetal, ráz naráz se opìtovaly údery silného zobáku na kùru stromù, jichž døevo vydávalo jasné, kovové zvuky. Byli by mohli vidìt pestré ptáèky, ani pobíhali rychle po kmeni nahoru dolù, po jednom, po dvou, bylo jich tu na sta. Pìšina byla tak úzká, že èasto nemohli kráèeti vedle sebe; dívka pak šla obyèejnì napøed, on za ní. Nemluvili spolu mnoho, každý jako by peèlivì uzavíral v sobì svoje myšlenky; ty jeho nebyly právì luzné, jaké byly její, tìžko uhodnouti. Slivkovi se zdálo, že vùbec žádných nemívala. Pìkná v oblièeji, ale drobná, útloboká, zcela jiná byla než její sestra; mìla ho ráda, ale jakousi trpnou láskou; poddávala se mu, ale nepøicházela mu vstøíc; necítila s ním nijak, nechápala jeho tužeb, snad mu ani nerozumìla, mluvili-li o nìèem jiném než o nejbanálnìjších vìcech všedního života. Och, Rezla byla jiná; nemìla nejmenšího vzdìlání, umìla sotva psát a èíst, ale ducha mìla, bystrou, chápavou hlavu, èasto se tomu až divil; sálal z ní plamen nezkrocené vášnì, divoké, sžírající, takže v klidných okamžicích se jí pøímo hrozil, - ale bylo to nìco, byl to pøíval surové, žhoucí lávy, jež pálila a nièila, ale øekl si, že kdyby se našla moudrá, dovedná ruka, i tento proud by bylo lze zastavit, oplodnit, jako každou sílu živelní. Avšak Pavlina? V té spalo vše, v té pøirozený hlad nepøivede žádného semene k živému puèení; a k té dívce se pøipoutal pro veškerý èas života svého, dlouhého života... Kde mìl oèi? Kam se mu podìl rozum?…

A jak tak šli, jak už dostupovali foøtovny hochreitské, støed tiché lesní samoty, obrátila se ona k nìmu a pravila svým klidným hlasem, vší vášnì prostým: „Prosila jsem tì, abys šel se mnou. Pomodlím se za tebe k Pannì Marii Snìžné, která je mocnìjší než druhé Panny Marie, aby tì vzala pod svou záštitu; ty pak si umyj ruce a oèi v kašnièce pod Grantlem*, aby tvoje ruce byly èisté a tvoje oèi vidìly èistì a samou radost.” Ani nepozoroval pohanský názor, jenž se prozrazoval ve slovech jejích, ale v tu chvíli mu jí bylo líto. Uchopil ji za ruku. „Ty dobrá duše,” pravil vøele; pak se dal do obšírných výkladù o tom, jaké budou její povinnosti, až bude jeho ženou; o tom, co mìl rád a co se mu protivovalo, o budoucím jich životì. Poslouchala ho, sotva pochopila; opakovala stále: „Budu se za tebe modliti.” Došli do Kašperských Hor. Lidstva plno, krásný jasný den z daleka pøivábil pobožné poutníky. Hemžilo se to po námìstí a ve všech ulicích rùznými typy, èesky i nìmecky mluvícími; procházeli se, zevlovali, tlaèili se, nevyhýbali se jedni druhým, radìji se nechávali šoupat, strkat, šlapat si na nohy; stále pøicházely nové prùvody se soškami divnì obleèených a vyfintìných svatých a svìtic, z vìtší èásti Bohorodièek; pestøilo se to, tøpytilo se pozlátko na korunkách a na šatstvu sošek; zástupy z venku pøicházející tu zpívaly, zaèasté falešnou notou, tam se modlily jednotvárným, brekavým hlasem - a pøece mysli se povznášely, lidé èinili, jak umìli, blahé zanícení jim záøilo z oèí, Boží sláva je vyrvala každodenním trampotám a starostem; kde je ten, kdo jim zazlí, kdo úsmìchem svým je pohaní? Bereš-li komu útìchu, jež ho blaží, jež ho povznáší nad bídu hmotného bytí, aniž jsi s to, abys mu co jiného dal

v náhradu, vìø, neèiníš dobøe, tøeba bys mìl nejlepší vùli; nemᚠpráva masám pøedpisovati, co je má blažit. Každému lidskému tvoru jest tøeba ideálu, nemá-li se zvrhnout, a bìda tomu, kdo ho oò pøipraví!... Kolem desáté bylo kázání, nìmecké v kostele, èeské pod širým nebem, na námìstí, s improvisované kazatelny. Po kázání seøadili se domácí a pøespolní poutníci u velký prùvod, jenž se mìl ubírati do Grantlu. Knìžstvo v pluviálech, sochy pestøe odìné, s dlouhými hedvábnými fábory, bílé dívky, baldachýny, vlající korouhve cechù a spoleèenstev, ostrostøelci, hasièi s lesklými pøílbicemi, davy lidu v rùzných krojích – vše se to hnulo, tøpytilo se to v záøi paprskù sluneèních, odráželo se to od sebe køiklavì, a pøece zase to splývalo lahodnì v pestrý obraz. Dalo to práce, než prùvod byl seøadìn. Venkovský èlovìk je setrvaèný: stojí-li, nerad se pohne; smìr chùze ztìžka mìní; když se nìkam zadívá, nerad spouští oko se zamlouvajícího se mu pøedmìtu, je vùbec ve všem uèinìná protiva pohyblivého, tìkavého m욝áka. Starý kostelník, vzdor letùm svým èiperný jako lasièka, rovnal ten prùvod, na jeho bedrách jedinì spoèíval tento tìžký úkol. Bìhal jako neúmorný mladý poruèík od skupiny ke skupinì, máchal deštníkem, køièel až do ochraptìní; malá sametová èepièka neustále pøitom sjíždìla na týl, takže sotva postaèoval ji zase pøivádìti do patøièné polohy. Koneènì se prùvod hnul; za hlaholu všech zvonù pøešel námìstím a nìkolika ulicemi k poutnickému kostelíèku, jenž nebyl s to pojmouti ve svùj klín nesèíslné ty davy. Co se sloužila hrubá, tlaèili se lidé kol kašnièky se zázraènou vodou, noøili ruce do prùhledného moku a omývali si oblièej a oèi. Kostelíèek stojí na svahu, vchod do nìho otvírá se ke hlubokému úvozu, protìjší pak svah pøechází v dosti vysoký vr-

šek, jenž brání vyhlídce na západ. Lidé, zaujímající celý prostor cesty a stojící všude po východním svahu a na umìle navezené platformì kolem kostela, nemohli tudíž vidìt, že na západì se obloha poèínala zatahovati èernými hrozivými mraky. Když knìz zapìl pøi oltáøi Gloria, vystoupily nad hlavami zástupu první zlovìstné mráèky, zlatem lemované, pøi Agnus Dei už nebylo jediného modrého místeèka na celém onoho rána tak èistém nebi. Hukot a øev blížícího se hromu zaèínal pøehlušovati zpìvy a šumot modlícího se množství. Když bylo po mši, když prùvod se mìl zase navrátit se soškami svatých a svìtic, s korouhvemi a prapory do hlavního chrámu pánì a venku v úvoze se opìt øadil, panovala pøes to, že minulo jedva poledne, taková tma, že bylo sotva možno rozeznati nejbližších vedle stojících. Kapka za kapkou zaèínala padati, bohaté krùpìje, které s praskotem narážely na kamení. Zadul vítr, zdvihly se kotouèe prachu, jež mžikem všecko zahalily. Zablesklo se, že na okamžik pøeletìla pøes všecky tváøe a pøedmìty žlutomodrá záø, - pak zarachotil hrom… Nastal divoký útìk, vøava k nepopsání. Chumáèe lidí pádily do otevøených prùjezdù, jednotlivci uhánìli, nedbajíce, do koho vráželi, dìti a ženy pronikavì køièely; malá dìvèátka nesoucí sošky svìtic dala se do usedavého pláèe, nevìdouce, kam se uchýliti se svìøeným jich slabé ochranì pokladem. A do té vøavy lidí, do té divì vlnící smìsice poèal v pravém smyslu slova bušiti d隝 i padající zároveò s ním potroušené kroupy. Než se dostaly sošky a korouhve na námìstí, liják nastal takový, že v nemnohých sekundách všecko promoklo do tìch nití. Byl to smutný, velmi smutný pohled.

Dvanáct mladých žen z èeského Podlesí neslo svatou Annu. Byly odìny v tmavoèervené, tìsnì pøiléhající sametové kazajky a snìhobílé škrobené suknì, na hlavách šátky z jasnì modrého hedvábí. Uhánìly, chudinky, na myš promoklé, se svou svìticí, nad níž držel jakýs vysokorostlý muž mocný deštník. Pomohlo to málo: vítr mu obrátil deštník, pìkné fábory, jež z poèátku šlehaly vìtrem, cáraly se nyní splasklé v blátì. Pavlina Podhamerských, již odervala všeobecná vøava od provázejícího ji ženicha, octla se poblíže tìch žen, a nevìdouc, kam se uchýliti, sledovala je v patách. Chtìly nìkolikráte zaboèiti do otevøeného prùjezdu; nebylo místa, všecko bylo pøecpáno. Posléze se utekly do kostela, dívka za nimi a s ní na sta rùzných osob. Pojala je hluboká tma, ozáøená jedinì vìènou lampou pøed oltáøem visící. Kroky dunìly na široké dlažbì kostelní, ston, šum, šupot, vzdechy, kašlání vùkol ní, a venku burácela bouøka s neslýchanou zuøivostí; v okamžení utvoøivší se kalné bystøiny šumìly tou mìrou, že se podobalo, jako by kol kostela jeèely vody rozproudìné øeky. Hodina za hodinou utíkala a bouøka i d隝 neustávaly, takže utekší se do kostela lidé nemohli opustiti své útoèištì. Výpary vycházející z tolika do kostí promoklých naplnily prostor tak nesnesitelným puchem, že se mnohým udìlalo nanic. Pavlinì poèalo se víøiti v hlavì; klesla, nikým nejsouc zpozorována, v temném kouteèku nedaleko postranního oltáøe, podepøela se zády o stìnu... smysly ji opustily... Slivka, byv odtržen v tlaèenici od Pavliny, utekl se do kterés hospody; tam také bylo všecko pøeplnìno, i v prùjezdì se lidé tlaèili. Uchýlivší se do malé, neèisté místnosti, laèní od rána, dali se vedle prostøedkù svých do hodování a pití. Výpary ze zmoklého šatstva, kouø tabákový, páry kuchyòské, škvaøí-

cí mastnota, vše to splynulo ve strašlivé, hnusné ovzduší, které jen naši horalé mohou snésti. Slivka, nemoha déle vydržeti v této atmosféøe, vyrazil do prùjezdu. Sotva se tam octnul, obklopilo ho nìkolik selských hochù, jemu úplnì neznámých. Zaèali do nìho strkat, vidìl, jak na sebe mrkali. „Ou, ou - co tu chceš?” tázal se ho zhurta jeden, „tu jsme my, mezi nás se neple, inžinýøe velmožného pana Podhamerského sedláka! Èi chceš ,vyšnìrova* taky tuhle hospodu?” „Aj,” vece uštìpaènì druhý, „to to! Tady nebude šnìrovat, tady nejsou dvì dcery...” Mladík, jenž z poèátku si nevšímal jizlivých slov, ba snad ani nevìdìl, že se týkají jeho, zaèervenal se do ruda pøi poslední narážce. „Kdo jsi ty?” osopil se na posledního mluvèího, „že se opovažuješ takto ke mnì mluvit?” „Kdo jsem? To ti povím. Sprostý sedlák jsem a pána nedìlám jako ty, a pøece jsem lepší, protože se nenechávám živit od otce své nevìsty a nemilkuji se s vdanou sestrou své nevìsty...” Wald-Pály-Michl - laskavý ètenáø zajisté uhodl, že to nebyl jiný - pronesl slova tato tak nahlas, že všickni pøítomní je slyšeli; Slivka vidìl padesateré oèi na sebe obrácené. Zblednul a hned zase se mu oblièej krví zalil; ruce se mu tøásly, nohy jako by mu byl nìkdo podrazil. Vyhrknul ze sebe nìjakou nadávku... „Je z horka nakvašený,” pravil jakýs tøetí mladík malý, ošklivý jako pavián. „Vykoupáme, zchladíme ho!” køièel Michl. „Vari pod okap! Rezla tì usuší, až pøijdeš domù.” Chopil Slivku za pravé ramen, jeden z jeho druhù za levé; malý ho rýpl do zad. Napadený se chtìl bránit, ale všeobecný chechtot mu vzal veškerou odvahu.

„Ven s ním, s hanbáøem!” – „Jak se tu mùže ukázat!” volalo nìkolik hlasù. „Hanbáøi jste vy!” ozval se v tom okamžiku hlas z pozadí, a s velké bedny v prùjezdì složené, na které sedìl, vstal obrovitý staøec, jehož hustá, snìhobílá kštice se leskla zpod malého plstìného klobouku. „Hanbáøi jste vy, kteøíž chcete zkoušet svoji sílu na jednotlivém èlovìku, jehož soudci nejste!” Velikán se probral rázem skrze obklopující ho chumáè lidí. „Ježíši, Maria, Josefe!” zvolal hoch, jenž držel Slivku za levé rámì, „Rankelský Sepp!” Pustil uchváceného a pádil vraty ven do hrèícího lijáku, dva jiní za ním. „Co se ho vy zastáváte?” tázal se drze Michl, uznávaje nicménì za dobré pustiti Slivkovo pravé rámì. „Ty budeš odmlouvat, klouèku?” pravil Sepp. „Jsi snad ty jeho soudcem? Však jsem tì už poslouchal pøed chvílí. Kliï se, to ti povídám!” „Vy mi nemáte èeho porouèet...” „A tak! Poèkej!...” A Sepp chopil svou medvìdí tlapou Michla a ještì jiného hocha, který se byl postavil pøed nìho, jako by ho chtìl bránit, a zatøásl jimi jako pes myšák krysami; pak je vyhodil jediným omachem ven ze vrat do proudícího se deštì, takže se potáceli narážejíce o sebe až doprostøed ulice. „Tak! Chtìli jste zchladit jiného, zchlaïte se sami,” pravil klidnì; „pakli by se vám zachtìlo se vrátit, potážete se ještì s jinou!” Oba vyhostìní podle všeho pozbyli úplnì chuti k návratu, nebo odtáhli, krèíce se jako zmoklé slípky. Ve slušné vzdálenosti stanul Michl a zvolal hroze pìstí: „Však já ti tohle nedaruju! Však se setkáme jinde!”

Rankelský Sepp neslyšel již hrozby té; usedl zase klidnì na bednu, øka: „Taková nezbednost! V den svaté pouti ohrožovat èlovìka, jenž pøišel hledat útoèištì pøed bouøkou. Nesuïte, abyste nebyli souzeni!” Slivka toho mìl ostatnì taky dost; jemu hoøela pùda pod nohama. Nepodìkovav se ani svému velkomyslnému záštitníkovi, odešel, jak jen trochu liják ustal. Po ètvrté hodinì odpolední vyjasnilo se opìt úplnì; slunko zase svítilo, z lesù valily se bílé páry, husté jako dým vycházející z hoøícího vlhkého chrastí. Po silnicích, cestách a ve škarpách, dùkladnì vymletých ohromným pøívalem dešových vod, hnaly se ovšem dosud mohutné proudy; stékaly se všech stran do údolin a plnily potoky do Otavy spìchající. Uchýlivší se pøed bouøkou a lijákem lidé opouštìli své asyly a poèínali se jednotlivì a ve skupinách trousiti z mìsta; i ti, kdož našli pøístøeší v kostele, vyšli zase ven a rozbíhali se po hospodách a známých, aby ukonejšili hryzení laèného žaludku. Jedinì Pavlina, schoulena v temném koutku, nikým nepozorována, zùstala, kde byla; mdloby nepustily ubohé dívky, která od rána nièeho nebyla pojedla. Teprve k šesté hodinì se probrala jako z tìžkého sna; snad ji probudily paprsky veèerního slunce, jež pronikajíce skrze rùznobarvá skla gotických oken, našly k ní cestu a pohrávaly si na bledém jejím líèku. Vzchopila se, vrávorala podél stìny a dostala se na èerstvý vzduch, který tou mìrou na ni úèinkoval, že by byla bezmála znova upadla do mdloby; kostelník, který pøišel zavøít kostel, se jí ujal a dovedl ji do svého bytu, kde nìco pojedla, naèež se brzo úplnì zotavila. Šla pak hledat svého ženicha, aby se spoleènì s ním odebrala domù. Než místo už bylo skoro úplnì opuštìno od pøes-

polních a dívka hledala dlouhý èas marnì nìjakého známého, jenž by jí povìdìl, kde Slivka se zdržuje. Našla posléze jistého obèana, jenž jí øekl, že pan uèitel - dávali mu posud tento titul - nemoha ji najíti odebral se domù v prùvodu nìkolika Rehberských. Pravil jí také, že mìl jakés nedohodnutí s nìkolika haidelskými hochy a že se snad bál vydati se na cestu sám aneb za tmy noèní. „Víš, dìvèe,” dodal, „uèinil-li tak, moudøe sobì vedl. Chlapi naò èiní nástrahy, a dopadnou-li ho po cestì, nenaloží s ním dobøe. Ty pak nechoï pøes Ziegenruck; pøitmívá se a Losnice, jakož i Svojšínský potok ohromnì narostly pøívalem. Losnice prý sebrala most u Kordíkova mlýna; neprošla bys, dej se radìj na Rejštejn a po rehberské silnici k Èeòkovì pile; lesem k vám nahoru projdeš; mokro je sice velké, ubrouzdᚠse poøádnì, ale lépe to nežli se utopit. Jen si pospìš, abys nepøišla do noci. Kdo ví, nepøijde-li ještì jedna bouøka.” Dívka se déle nezdržela a vydala se naznaèeným jí smìrem. Otava, podle níž se ubírala od Rejštejna k Èeòkovì pile, valila nesmírné spousty vod a huèela, že vlastního slova nebylo slyšet. Bylo hrùzyplné podívání na matné, pìnící se vlny, deroucí bøehy, unášející na rozèechraných høbetech svých polena a pøitesané již klády, jež vody unesly z nádržek a vazeniští pod jmenovanou pilou. Tu a tam pluly kupy chrastí, vìtší a menší stromy, jež bystøiny do horního toku øeky stékající vyrvaly i s koøeny rodných jich strmých strání; takové døevo se houpalo, vyskakovalo, zase se noøilo; košaté temeno vyrazilo jako hlava obrovité vodní potvory z bílých pìn, rmutných, hnìdých vod, zachvìlo se, setøáslo proudy vod, splynulo zase vjedno s víøivými vlnami, zaniklo úplnì, vynoøilo se opìt a pádilo, letìlo, napøíè se stavíc, zase proudem strženo, až vody je unesly s oèí.

Dívka, rychle vykráèejíc, dostala se šastnì do Èeòkovy pily, pøes to, že hodinu pøedtím, než tudy kráèela, vody øeky byly zaplavily poslední èást silnice, as kilometr zdélí, v údolí, jemuž lid øíká Schelmergasse. Tato místa jsou vùbec nejhorším pohromám vydána: øeka se tu pojí se vzteklými bystøinami, jež sbírajíce se za prudkých lijákù na srázných stráních, tyto hluboce rozrývají a nánosem svým øeèištì i bìžící podle pravého bøehu silnici zanášejí. Vody dostavují se nìkdy tak prudce, že lidé i povozy jimi bývají pøekvapeni; tak pøed nedávnem uchvátily vody potah jistého sedláka z Rehberka, jenž se vracel z mìsta se svou starou matkou. Byli právì pøed Schelmergasse, když voda poèala vystupovati na silnici. Sedlák zachránil sebe a matku rychlým útìkem na stráò, vùz ale i s koni zanesl proud do øeky; mrtvoly zvíøat našly se teprve tøetího dne kdesi u Dlouhé Vsi. Lepkavý jíl, bahno a nanesené valuny ukazovaly dívce, jak pøed kratinkou dobou vody tu øádily. Ubrouzdána, kalem potøísnìna dostala se pøes osudné místo ku pile a odtud mokrým lesem a houštím domù, když už støíbrný srp pøibývajícího mìsíce poèínal rozlévati jemné svìtlo své pøes kouøící se lesy, pøes zelené pažitì, mezi nimiž se èernal dvùr jejího otce. Slivka dosud nebyl doma. Uplynula ještì hodina, on se nevracel. Pavlina neøíká nièeho, ona vùbec na mladíka neèekávala. Zato jevila Rezla zøejmý nepokoj; vyšla nìkolikráte pøed dùm, posléze se vzchopila a šla mu vstøíc do lesa. Po dlouhé dobì, když už všecko leželo v hlubokém snu, vrátila se zase. Byla samotna. Ubìhl celý následující den, o Slivkovi nebylo potuchy. Nyní se poèali po nìm shánìti. Sám Podhamerský, který zavítal náhodou domù, se vydal do Rehberka, aby se tam po nìm pøeptal, ježto dle doslechu odešel z Hor v prùvodu nìkolika

tamních obèanù. Èeho se dovìdìl, poukazovalo k tomu, že mladíka potkala zlá nehoda. Slivka, pátrav marnì po Pavlinì, která mu pøi útìku pøed lijákem zmizela s oèí, vydal se vskutku spoleènì s Rehberskými na zpáteèní cestu, maje za to, že Pavlina, nenašedši ho, dávno se už odebrala k domovu, a doufaje, že snad ji dohoní. Když pøedhonivše mnoho lidí, dostali se k Schelmergasse, byla tímto jménem zvaná èást silnice ještì pod vodou; holá nemožnost, aby Pavlina se tu byla pøepravila, nejsilnìjšího muže by byly vody odnesly. Ježto vidìli, že vody rychle ubývá, èekali, nejinak soudíce, že je dívka dohoní; èekalo s nimi velké množství lidí. Ale Pavlina nepøicházela, takže soudili, že se dala pøece pøes Ziegenruck a Hochreit, aè rozvodnìné potoky Losnice a Svojšínský, pøes které by se v tomto pøípadì byla musila pøepraviti, èinily tuto domnìnku velice pochybnou. Vody po silnici rozlité se zatím rychle tratily, bystøiny se strání padající pøestaly téci a øeka se navrátila do svého øeèištì. Pøebrodili se tudíž pøes zùstavené vodami bahno, jež jim sahalo až po kotníky, a dílem brodíce se kalužemi, dílem skákajíce s valunu na valun, dostali se všichni zase na lepší cestu. Hukot po jejich pravici tekoucí øeky byl takový, že nemohli spolu rozprávìti; hovor lidský, by sebehlasitìjší, zanikal tu úplnì; teprve když se na nìkolik set krokù od øeky vzdálili, zase si rozumìli. Slivka, jenž se bezpochyby obával, že protivníci jeho na pìšinì pøes Hirschenstein vedoucí naò èíhají, odhodlal se, že pùjde s nimi až k Zámostskému mlýnu; tam pak, aè jestli vody neodnesly mùstek, pøejde opìt na pravý bøeh Vydry a dá se pøímo lesem k Podhamerskému dvoru. Ale most u Zámostského mlýna byl vodami stržen, a nezbývalo mu tudíž než jíti s nimi dále pøes Schuster-Peternberg

k rehberskému kostelu, odtud pak nahoru pøes Schlösselwald k Wastalovi, pod jehož dvorem, jak se laskavý ètenáø snad pamatuje, vedl rovnìž most pøes Vydru. Byla to zacházka aspoò dvou hodin, a ježto se veèer už chýlil, prùvodcové jeho mu domlouvali, aby pøenocoval u nich. Než mladík odmítl toto pozvání se vší rozhodností; byl vùbec po celou cestu velmi rozèilen, nemluvil mnoho, nemìl stání a stále pospíchal kupøedu. Prohlásil se mezi jiným také, že svìt a život ho mrzí, že prohloupil... Dva hoši, kteøí ho mìli rádi, nabídli se mu, že ho doprovodí až k Wastalovi, hlavnì proto, aby se mu nepøihodila nehoda za mostem vedoucím pøes potok øeèený Stillseifen, kde nízká luka byla dosud zatopená, široká hladina, jež se leskla v paprscích zacházejícího slunce a z níž vystupovaly lehounké páry, utkávajíce modravý závoj pøes schlösselwaldské lesnaté svahy. Pøes tato luka vedla cesta, a kdo dobøe neznal cesty, mohl snadno zapadnouti do výmolù, struh a škarp a poøádnì se tam zmoèit. Slivka pøijal nabídnutí hochù a ti ho pøevedli pøes vodu; pak se vrátili, protože nižádným zpùsobem nechtìl pøipustiti, aby ho doprovázeli dále. Vidìli ho ještì, jak stoupal po kamenité, hanebnì vymleté cestì do Schlösselwaldu, pak zmizel za houštinami a kamennými hradbami, jež místy vroubí tu cestu. Podhamerský se šel pøeptat k Wastalovi. Zvìdìl, že jmenovaný sedlák se Slivkou mluvil. Vida ho ubírajícího se smìrem k blízké Vydøe, Wastal domlouval mladíkovi, aby u nìho zùstal pøes noc, že Vydra je dosud velice rozvodnìna. Ten však odmítnul a tázal se pouze, zda most není stržen, a když mu praveno, že není, uhánìl dále. „Pøijdete o život!” køièel za ním Wastal. „Pøes Vydru se dostanete, ale Schwelbach a Pucherský potok jsou dojista také silnì rozvodnìny, a než k nim dojdete, setmí se úplnì.”

„A zhynu!” odpovìdìl prý mladík. „Kdo vám øekl, že stojím o život?” Nato uhánìl dále. Více ho nikdo nevidìl a Podhamerský se vrátil, aniž by mu byl kdo mohl podati další zprávy. Bylo už mluveno o toku Vydry mezi Wastalem a Zámostským mlýnem. Úzké údolí, jež sluje Schachtelei a sledujíc køivolaký tok øeky pøechází místy v pravou rokli, utvoøenou pøíkrými skalními stìnami a svahy porostlými hustým lesem na pravém bøehu do nedávna úplnì, jest nyní ještì zèásti pralesem. Jest to divoká, neobydlená pustina nevšední krásy; nyní jí vede pìknì upravená silnièka, již vystavìla Kašperskohorská obec, ale pøed desíti roky ještì údolí toto bylo málokomu známo; kdo jím chtìl projíti, musil se šplhati pøes obrovité balvany podél bøehu, dráti se skrze témìø neprostupné houštiny, ba místy skákati od balvanu k balvanu jimiž celé øeèištì je naplnìno. Na levém bøehu, jehož lesy patøí sedlákùm obce Rehberské, kupí se temena skalních hor v rùzné podivné, ba pøíšerné tvary, jimž vùkolní obyvatele dali jméno „zámeèky”. Zdá se, že vystupují z lesa obrysy zkamenìlých obrù: nos, èelo, leb, oèi ústa, èepice; máš-li jen trochu tvùrèí fantasie, vše to domnívᚠse rozeznávati. A dole huèí øeka v samých peøejích a slapech; s tøeskem rozbíjejí se hnìdì granátové vody o bìlavé vìtší balvany, vìtší èasto než chalupy lesních osadníkù. Když naplní se následkem lijavcù nebo tajících spoust snìhových øeèištì, do nìhož se vrhají všecky bystøiny s vùkolních strání, poskytuje celá tato tra peøejù, na šest kilometrù dlouhá, úžasný pohled. Skaliska a obroušené do kulata balvany, prostupují všude vodu, jako by ruka bujného démona je tam byla nasela, zmizejí pod kalnými vlnami, jež v neskonale di-

vém úprku, do bìla se èeøíce, pøes jejich temena uhánìjí. Tvoøí se èerné jícny uprostøed kroužících, syèících vod, ohromné valouny se hýbají, šoupají, trou, s temným tøeskem na sebe narážejí. Zadívᚠse: závra tì pojme. Syèí to, huèí to, hømí to, že pùda pod tebou duní, že mníš slyšet rachot hromu, jejž skalní ozvìna odevšad ti vrhá v uši. - Nìkdy se pøižene velká voda pøímo bájeènou rychlostí. Dívᚠse do vody temnì granátové, ale prùhledné a èisté jako sklo; míhají se ti pøed oèima oblázky na dnì; proud na tišším místì zlehounka srèí a šplouchá, køišálové vlny stékají po bìlavých balvanech, jako by pøíroda tyto byla chtìla chránit sklenìnými pøíklopy. Bez hukotu a šumu se zde nikdy neobejdeš, ani pøi nejmenší vodì, - ale najednou doráží k tvému uchu desateronásobný hluk a tøesk: podívᚠse - ejhle, valí se pohyblivá stìna, rozèechraná, kostrbatá, pìny z ní šlehají - balvany mizejí, tekutá stìna je pozøela, a už je to zde, s hrùzným jekem a tøeskem, víøí se to, houpá se to, jako když se náhle prolomí hráz rozvodnìného rybníka. Co tyto vlny živého pohltí, toho více nevrátí. To jistì tanulo na mysli Podhamerskému, když pøešed zdlouhavým krokem most pod Wastalem, domù se vracel. Šel lesem vzhùru po svahu, šly s ním jeho myšlenky, temné jako obklopující ho šero, èerné jako ty drakùm a obludám podobné mraky, jež táhly nad jeho hlavou. Zavinila nešastná náhoda mladíkovu smrt? Vzdal se dobrovolnì života? Èi snad... ruka zloèinná, ïábelská msta zde jednala?… Tak nebo onak. Podhamerský cítil, že ho nikdy ještì nezastihla krutìjší rána. Pìsti jeho se køeèovitì zatínaly, oèi slzami plnily. Miloval toho mladíka nad své vlastní dítky, a jeho láska k nìmu nebyla proto menší, že mìla vlastnì své koøeny v sobecké jeho pýše. Všecky jeho plány pøišly vniveè. Tako-

vého zetì nemìl míti nikdo! Tato myšlenka v poslední dobì nejvíce mu lahodila. Pán, velký pán, dovedný pán - a z jeho dopuštìní, jeho mocí vzniklý! - Nikdo zajisté mu neumìl tak dokonale vyhovovati; uctivì, vpravdì synovsky se vezdy k nìmu choval... a nyní ho nebylo více!... Èím jemu byl vlastní syn? Neposlouchal ho, bral se svými cestami... A èím byl svìtu? - Selský hoch jako ti ostatní, nic více, tøeba byl Podhamerského... A ten, jenž mìl žíti jemu na slávu, propadl na vìky, zhynul v mužných vlnách, jež zároveò s ním odnesly stárnoucímu, hrdému muži veškeru jeho chloubu a radost. Co øeknou lidé? Budou mu to pøáti! Smát se mu budou, že nadìje mu selhala! Budou øíkat, že hrùza pøed svazkem s jeho - Podhamerského! - hloupou dcerkou ho dohnala do sebevraždy... Budou snad také mluvit cosi podobného tomu, co mu tehdá øekl purkmistr a spoleèníci, cosi o Rezle... bylo to ošklivé, pradarebácké... Podhamerský zapudil tuto myšlenku; nad lítostí a skleslostí vítìzil starý vzdor, jenž i sebe klamal. Kdo dokáže, že Slivka našel chladný hrob ve vlnách Vydry? - Leda ti, kdož jej hodili do vody ve vražedném úmyslu, jestli kdo tak uèinil. A prozradí-li se ti, pak bìda jim! Trest jich nemine, a posmívat se mu pak nebudou. On pak se nesdìlí s nikým o své bolesti, o svém pøesvìdèení, že nadìjný jeho ze zahynul; pùjde po své práci jako dosud, potlaèí svùj bol, bude se tváøit jakoby nic, pranic... A rázem, jako se prodral svit mìsíce skrze èerné, po nebi uhánìjící mraky, ba skrze husté vìtvoví smrkù a jedlí, mezi nimiž kráèel, i jemu zasvítil pablesk nadìje: snad pøece ještì žije!... odešel nìkam! Mluvil pøed nedávnem o matce, øíkal,

že by ji rád navštívil... Snad utekl!... Utekl pro Rezlu a ty hloupé øeèi, jež mu pøišly k sluchu. Dopustil se velké hlouposti, jestli tak uèinil! Mohl mu to øíci, pøisámbùh že by byl Rezlu poslal nazpìt k muži nebo kamkoli, tøeba do Ameriky. Zakousl se do té chabé nadìje, opakoval si stále: „Kdo povídá, že zemøel? Žije! Žije! Pøijde zas! Proè by mì opustil Vždy jsem mu byl otcem!... A proè by ho byli zrovna zabili?... Je to mstivá, závistivá banda, ale zabít? Zabít! To by pøece byli neuèinili...” A došed domù, odpovídal suše na všecky kladené mu otázky: „Nevím, Bùh sám ví, kam odešel; však pøijde.” Rezle pak, která se vyptávala nejvíce, øekl: „Uèinila bys dobøe, kdybys se vrátila ke svému muži; nadlouho tu zùstat nemùžeš...” Pavlina se pøeptávala nejménì; zvìdìvši, že otec jejího ženicha nenalezl, pustila z oèí nìkolik slzièek, usedla pak na lavici ke kamnùm a zadívala se do prázdna. Rezla plakala hoøce, až se otec na ni osopil: „Co breèíš ty? Co je tobì do nìho?” Následujícího dne šel Podhamerský po své práci do lesa, jako by se nic nebylo pøihodilo; tøetího dne pøišla za ním Rezla, žádajíc, aby pøišel domù, že na nìho èeká posel kašperskohorského soudu, dostavivší se se zvláštním vzkazem. Rezla byla všecka rozrušena: našli prý v øece u Dlouhé Vsi mrtvolu muže; má se za to, že je to bývalý poduèitel Jan Slivka; vzkazuje se Podhamerskému, aby se tam odebral, že snad bude moci konstatovati totožnost mrtvoly s pohøešovaným. Podhamerský vytøeštil oèi, zahodil poleno, které chtìl právì naložiti na vùz, a mìl se bez meškání k odchodu.

„Já pùjdu s vámi, otèe,” pravila Rezla, rvouc se s pláèem, spínajíc ruce, „oh, já ho poznám, já ho dojista poznám!...” „Ty zùstaneš doma,” odpovìdìl, „už jsem ti øekl: tobì s ním není co èinit, ani s jeho mrtvolou.” Když pøišel do Dlouhé Vsi, dovedli ho neprodlenì k mrtvole. Ležela v umrlèí komoøe. Podhamerský se zachvìl hrùzou, když ji spatøil: byla strašnì zohavená, hlava roztøíštìna, oblièej sedøen, všecky hnáty pøeraženy; nepoznal ji, nebylo možno. Vypravovali mu, že voda ji pøihnala k jímce na døíví, jíž øeka je pøepažena u mostu do Hartmanic. Byla úplnì nahá, ani dost malé stopy odìvu se nenašlo. „Ale jak to, že je nahý?” tázal se Podhamerský; „vždy je-li to on, spadl do vody v šatech...” „Cožpak vy neznáte našich vodních supù?” odpovìdìl mu kdosi; „ta banda, jež bydlí mezi Radešovcem a naší Dlouhou Vsí, slídí neustále, ve dne v noci, podle øeky. Tìm neujde nic. Plující døeva, živé a leklé ryby, utonulé kusy dobytka, by sebehnusnìjší, vše jest jim vítáno, vším vezmou zavdìk. Jsem pøesvìdèen, že ho vidìli a vylovili dávno, než pøiplul k nám. Mìl-li ještì nìco na sobì nesedraly-li s nìho již vody a kameny všecken odìv, vysvlékli ho a hodili ho zase do vody. Tak se stalo už èasto.” Mluvilo se ještì leccos v té pøíèinì; každý dával svým domnìnkám prùchod. Posléze pravil Podhamerský: „Já ho nepoznávám; mohl by to býti, a tøeba to pøece není on. A je tomu jakkoli, já nechci, aby se øíkalo, že èlovìk, jenž žil pod mou støechou, byl zahrabán jako pes. Vystrojte mu slavný pohøeb, já zaplatím všecko.” Když bìhem dvou dnù ani jiní nezjistili osoby utopeného, pochovali ho na dlouhoveském høbitovì, vystrojivše mu slávu dle pøání Podhamerského.

Tento pøišel bìhem týdne ještì dvakrát do Dlouhé Vsi a pøeptával se po každé u jímky, zda vody nepøihnaly snad ještì nìjaké mrtvoly; než lidé tam zamìstnaní nevidìli žádné aniž o jaké slyšeli; také vyjma bývalého poduèitele rehberského nepohøešoval se žádný èlovìk daleko široko. Pøi poslední jeho návštìvì u jímky øeèeno tam Podhamerskému, že pøed hodinou pøijela jakás obstárlá, po mìstsku, avšak chudobnì odìná paní, která se pøeptávala po Slivkovi; že snad dlí posud na høbitovì. Podhamerský se tam odebral. Nalezl vskutku tu ženu, plakala nad èerstvým rovem. Tahy jejího oblièeje jevily nápadnou podobnost s onìmi zmizelého bývalého poduèitele. „Vy jste jeho matka?” tázal se jí. Pøisvìdèila; slza za slzou se ronila po bledých, usoužených, pøed èasem sestárlých tváøích. „Neplaète,” pravil, „kdo ví, je-li to on...” Vytøeštila na nìho oèi... X Utekly dva roky, mnoho nového pøinesly, zmizelého Slivku nevrátily; ten se propadl navždy, nezùstaviv po sobì mezery. Nikdo si naò již nevzpomnìl, kdo ví, zda sám Podhamerský. Hrob jeho v Dlouhé Vsi zarostl bujnou travou, nikdo tam nepostavil køíže, nikdo nezasel kvìtiny, nikdo již ho nezarosil slzami. Oh, kdož ho znali, nastaly jim jiné starosti, boje a trudy! Pavlina se vdala as rok po jeho zmizení za selského synka z Innergefildu, pøes to, že se Wald-Pály-Michl o ni ucházel ze všech sil. Jí to bylo jedno, ona by si byla podle všeho Michla

taky vzala, ale Podhamerský nechtìl ani slyšeti, ba jednou pravil tomuto nápadníkovi pøímo do oèí: „Ty se darmo namáháš, synku, a víš proè? Proto, že tì mám v podezøení, žes hodil kdysi èlovìka do Vydry, pøes to, žes to tenkrát u soudu popøel a že ti nemohli na kùži.” Michl se marnì vzpíral, zaklínal a zapøísahával, Podhamerský zùstal pøi svém. Rána, kterou zmizení Slivky zasadilo pyšnému sedlákovi, aè byla krutìjší, než se kdo mohl nadáti, ježto ji peèlivì tajil pøed svìtem, neodvrátila ho od úmyslu pomoci si pùjèkou u kterés spoøitelny; provedl naznaèenou nahoøe finanèní akci, jenže trochu pozdìji, když totiž provdával Pavlinu. Vypùjèil si osm tisíc zlatých, vyplatil z tohoto obnosu Pavlinì vìnem pùl páta tisíce, aby svìt zvìdìl, že je ještì vìtší chlapík než døíve, splatil vimperskému pøíteli dva tisíce kapitálu a nìkolik set nakupivších se nezaplacených úrokù, nakupil tažného dobytka, co jen ho mohl uživit a umístit, a vydìlával och vydìlával jako nikdy pøedtím. Jeho dceøi Nany a jejímu Karlovi se vedlo znamenitì; pøikoupili ke své nemovitosti kus pole, velikou louku a deset jiter lesù, poøídili si o dva potahy více a pøiložili k nedotknutelnému vìnu Naninu ještì nìkolik set na hotových, pøes to, že jim nadìlil Bùh už tøetí dìcko. Duch otcùv, od pøírody v Nany žijící, rozvil se v ní ještì mnohem mohutnìji. Ona teprva ukáže svìtu, èeho dovede; z malých zaèátkù se vyšine k nebývalému v tìchto krajích bohatství. Za dvacet let bude míti vìtší statek než sám její otec, a tøeba mìla deset dìtí, tolik co ona dostane podílem jednokaždé z nich. Aby pak ze svého kapitálu co nejvíce tìžila, uložila ho u jistého majitele skláren, Prušáka nebo Sasíka, jenž se byl pøed

nedávnem zakoupil blíž Hartmanic a o jehož závodì se vypravovaly divy; on zajisté dokázal Šumavì a prastarému jejímu skláøskému prùmyslu, že v té pøíèinì bylo dosud všecko obestøeno egyptskou tmou a že teprve on rozžal záøivou pochodeò svìtla. Jakýs panáèek, který vìdìl všecko na svìtì, všecko, co bylo, jest a bude, objevoval se v obcích a v lesích, kde uzavíral dodávky døíví pro zmínìné sklárny, pøi èemž zároveò dával na srozumìnou, že kdo má jakých penìz, smí si je uložit u jeho zázraèného principála, a otevøel podnikavé Nany oèi. Vyslala svého Karla, jenž se tam odebral k továrníkovi, maje svou støíbrnou medaili vnì na kabátì a uvnitø pod touto pìtaètyøicet stovek. Majitel hutí ho pøipustil milostivì k slyšení, pøijal po nìjakém zdráhání blahosklonnì jeho peníze a propustil ho, doruèiv mu znamenitý úpis, tak jasnì sepsaný a napsaný, že on i Nany mu porozumìli, aniž se potøebovali domáhati výkladu u svého právního pøítele. „Pøíteli,” pravil továrník, propouštìje bývalý postrach garibaldovcù, „vám sluší vìdìt, že nᚠzávod je krajnì solidní; proto vám také nebudu platit více než osm ze sta úrokù; kdo platí víc, je švindléø, pøed nímž tøeba se míti na pozoru. Pro úroky si pøicházejte vždy po šesti mìsících, a jestliže byste chtìli vypovìdìti kapitál, musíte tak uèiniti pùl roku napøed, protože takových vkladù stojí u mne na sta. Pøeètìte si ostatnì dluhopis, naleznete tam všecko.” Od té doby objevoval se Karel každých šest mìsícù v závodì velkomyslného cizince, pøijal své úroky, jež se mu vyplácely do krejcaru, a odnesl peníze své drahé Nany, která, aby je pøivedla hodnì k platnosti, je rozpùjèovala po padesátkách a desítkách menším lidem, již musili z lesního výdìlku dobøe žíti a píti, berouc z nich deset až patnáct ze sta

a kvalifikujíc se s bezpøíkladnou originálností na nejdùmyslnìjšího polského žida. Tak sobì vedla Nany. Krásná Rezla, jejíž jméno starší sestra nevyslovila nikdy bez náležitého mravního jitøení, postarala se ještì daleko lépe o budoucí svoje dobré bydlo a podotknouti sluší, že cesta, kterou volila byla mnohem ménì trnitá. „Ta… má štìstí,” øíkala Nany a s ní mnoho lidí, „ani dìtí nemá! Komu to odkáže?” Rezla vpravdì nepomyslila ještì na budoucí dìdice. Když tak záhadnì zmizel Slivka, ukázala se býti velmi citlivou, nebo plakala po nìkolik dní, až jí srdce usedalo, nepøestávajíc vytýkati Pavlinì její svrchovanou bezcitnost. Asi mìsíc zùstala ještì v domì otcovì, vedouc hospodáøství vzorným zpùsobem a chovajíc se po celou tuto dobu jako Bohu zasvìcená jeptiška, takže ani vševìdoucí èeleï nebyla s to nìco nepøíznivého o ní roztrušovati. Po uplynutí tohoto èasu však poèaly se u ní jeviti zøejmé znaky nudy, i pravila jednoho rána svému otci: „Mnì se tu nelíbí, dívat se nemohu na tuhle Pavlinu, která celý den posedává a podøimuje jako zakletá princezna; je také èas, abych se starala o sebe.” „Vrátíš se snad k svému muži?” tázal se Podhamerský. „Ne.” „Kam tedy zamýšlíš jíti?” „Nevím ještì, ale nìkde se usadím.” Podhamerský, který ctil samostatné vystupování svých dvou starších dcer, považuje je za zdìdìný pøíznak své vlastní pøirozenosti, netázal se dále, a Rezla se odstìhovala za nìkolik dní do - Vimperka, kde si najala prozatím malý pokojík a nìco nábytku. Poslala zároveò vzkaz svému manželu, aby jí vydal nábytek a domácí náøadí, jež byla dostala svého èasu vìnem.

Nelze pochybovati, že vìdìla, že nejen závod a hospodáøství starého Gregra nápadnì klesaly od onoho èasu, co odešla, ale že i zdraví starochovo poèínalo se viklati. Zda ve skrytých hlubinách svého srdce nedoufala, že ji starý manžel zavolá? - Možná dost, nebo nebylo tomu dávno, prohlásila se, že listina pøipisující jí polovici jeho hospodáøství nachází se ještì v jeho rukou, a že kdyby zemøel, pøíbuzní jeho by tuto jistotnì bez prodlení znièili a ona by pak šla s prázdným. Kojila se tou nadìjí, èáka ta se jí slavnì vyplnila. Místo žádaného nábytku objevil se jakýs dùvìrník Gregrùv, který ji jménem jejího manžela prosil, aby aspoò jednou ho navštívila, že se mu zdá, že bez ní mu nelze žíti; v závodì a v hospodáøství to prý vypadá zle, ježto chøadnoucí staroch není s to dohlížeti a drazí pøíbuzní kradou jako vrány. Rezla se nedala dlouho prosit; druhého dne k veèeru pøekroèila práh manželova obydlí. Objevila se tak nenadále, tak dovednì si umìla vybrati pøíhodnou chvíli, že vkroèila nikým nejsouc zpozorována; s jeho sestrou se setkala u samé ložnice manželovy. „Co tu chceš, ty...,” vzkøikla tato, vidouc ji, „táhni, odkud jsi pøišla, k nìmu se vícekrát nedostaneš, ty mùro! Chtìla bys mu vysáti krev...” Takto pøivítána vrhla na protivnici svou pohled plný úsmìšku a opovržení; nachové rty se vyšpoulily, bílé zuby se zaleskly - už se držela kliky. „Jakým právem mi bráníš?” zasipìla, „vari ty, zde je moje místo...” Stará žena ji chtìla odstrèiti mocí. „Tys ho zhyzdila, tys ho opustila!” køièela, „nemᚠzde dále co dìlat...” Ale Rezla se nedala; pìt takových by jí neodolalo.

Okamžik nato stála v svìtnici, pøed svým manželem, jenž uslyšev hádku pøede dveømi, pøicházel otevøít. Vrhla se mu na šíji a dala se do usedavého pláèe. „Mùj drahý, mùj drahý, - ještì jednou tì musím vidìt, pak a se stane cokoli...” A on jí hladil bílé èelo a rùžové tváøe, vlhké od slz, a vinul ji k sobì. „Odpus, má drahá...” „Odpus, ty, mùj jediný. Prohøešila jsem se... ale tys dobrý, ty mi odpustíš...” A on na to: „Dávno jsem ti odpustil; díky tobì, žes pøišla.” „Nechtìli mì pustit... mezi tìmi tu nebudu, ,otrávili by mì... vidíš... ti nás rozdvojili... pùjdu zase, ani pøes noc tady nebudu, jen vidìt jsem tì pøišla...” „Ba nepùjdeš! Tys tu paní, stokrát paní...” Zkrátka, roztomilá komedie onoho veèera v ložnici starého Gregra. Sestra Gregrova zatím sbìhla dolù do pily, lála a køièela, až se všecko sbìhlo. „Vy jste nedávali pozor! Vy hlupác jste ji pustili dovnitø!... Uvidíte! Už je tu, už odsud neodejde! Zato odejdete vy všichni, jeden po druhém, a zahnízdí se tu zase její stvùry!” V tom se nemýlila. Ona sama tu nebyla ani do rána; chasa pak se porouèela po dobrém a po zlém v málo nedìlích: nebylo tìžko najít záminek. Rezla uváživši se opìt v øízení závodu, poèínala sobì velce chytøe, naoko blahosklonnì a skromnì. Tu tomu, tu onomu zalichotila, rozdvojila je, mezi sebou nepøátelila, a pak na nich vyzvìdìla v pøíèinì druhých, co jen chtìla vìdìt; vyšla najevo nepopíratelná pravda, že všichni

bez výjimky šidili svého pána a kradli, jak a kde mohli. Pouze dva staøí zùstali, a tìm Rezla zvýšila znaènì mzdu, pøes to, že i oni nebyli èistí. Pøi volbì a ustanovení nových chasníkù mìla Rezla výteènou ruku, a jedva zase vládla, již se všecko lepšilo, i starý manžel pod její úèinnou péèí se zase zotavoval. Hledìla si ho jako dahého klenotu, plašila chmury s jeho èela, obsluhovala ho, strojila mu, co nejvíce mu chutnalo a svìdèilo, zkrátka, vedla si jako vzorná manželka. Starému Gregrovi, pøes to, že cítil, že pøi vší péèi a lásce mladé ženy ubývá mu nìjak sil, rozkvetlo se nové štìstí, jakés babí léto, plné rajského pùvabu, jako sklonek léta v rodných jeho hvozdech. „Mùj bože!” øíkával, „jak jsem tehdá prohloupil, že jsem ji od sebe odpudil! Mladá žena, sluneèní svit v domì!...” A ve chvíli takového vdìèného zanícení, uvažuje, že sobeètí pøíbuzní ho chtìli pøipraviti o tuto nebeskou blaženost, sepsal kšaft, v nìmž ustanovil svou ženu jedinou dìdièkou veškerého svého jmìní. Rezla splácela jeho velkomyslnost vzorným chováním; zima se pøehnala a zase jaro a léto, a nejúhlavnìjší její nepøátelé nemohli ji viniti nièím zlým; celý pohorský svìt žasl nad touto nepøedvídanou zmìnou její povahy. Nebylo lze pochybovati: Rezla zapomnìla úplnì na svoje spády, na „užívání svého mládí”, jak døíve nazývala svoje galantní výboèky. Podala toho zøejmý dùkaz. Z jara, po jejím návratu k manželovi, když objevovali se zase pøelétaví ptáèkové, když tokal tetøev a prohánìli se slami èiperné sluky, zavítal kdysi do pily Gregrovy neokøídlený syn teplého jihu, partafír Lorenzo Raffanelli. Dostavil se jako tažný èáp, který po dlouhé nepøítomnosti zatouží po milém teplém

hnízdeèku, - ale pro nìho tu již nebylo útulku a Rezla mu dala tak bez obalu na srozumìnou, že si jeho návštìv už nepøeje, že víckrát nepøišel. Tato svrchovaná øádnost manželèina dojala Gregra do té míry, že dojel s ní do Vimperka a k jejímu nemalému a sotva asi bolestnému pøekvapení tam dal notáøem sepsati listinu, mocí kteréž ji ustanovil vlastnicí veškerého svého majetku, movitého i nemovitého; sobì ponechal pouze èástku hotových penìz. Rezla, všecka unesena vdìèností, vzpírala se pøijati, utírala si slzy a pøísahala, že by hospodaøila stejnì, a by byl majetek jeho nebo její. „Jen hospodaø pro sebe,” odpovìdìl manžel; „já stárnu, slábnu, tupnu, - už mi to nejde jako døíve. Také mì dnes bolí hlava...” Od té doby starý Greger vùbec èasto zase polehával a skoro ani nevycházel. „Mᚠse mnou køíž, moje drahá,” øíkával èasto, rozmlouvaje s manželkou, „svoje mládí se mnou zakopáváš, nejsem s to ti vynahradit tuto obì...” Rezla sice odmítala nìžným zpùsobem, že by jakou obì pøinášela; nicménì krátce po tom, co se stala majitelkou veškerého jmìní svého manžela, pøijala do pily mladého a velmi švarného strojvedoucího a poèínala se zase objevovati v zábavách a pøi muzikách. Sluší podotknouti, že starý Greger sám jí domlouval, aby se nezakopávala, že ho tìší, když se baví. Také nyní jezdívala po zákaznících, a strojvedoucí musil zaèasté opouštìti závod a ji doprovázeti. Zaèínaly zase proskakovat øeèi... Jeden z uplynulých tøí rokù pøinesl také našemu starému známému, Rankelskému Seppovi, velikou radost: vrátil se mu

z vojny vnuk, a jak slavnì se vrátil! Mìl tøi hvìzdièky na límci a bøitkou šavli po boku. Toho ovšem starý Sepp nevidìl, protože Václav se vrátil v civilních šatech, ale živì si pøedstavoval, jak to hochovi slušelo. „Vidíte,” pravil staroch pøi práci druhùm svým, „ani pustit ho nechtìli páni na vojnì; domlouvali mu, aby zùstal a sloužil kapitulaci za kapitulací, že najisto se stane félou a potom pánem, kancelistou, tøeba i listovním, protože se vycvièil v písmì nad mnohého, který má pùl tuctu škol a jemuž by jen málo scházelo na knìze nebo doktora. Ale hoch nechtìl a prosil, aby ho propustili, že má dìdouška, jemuž se po nìm stýská a po nìmž i on touží. Vidíte, tak hodný je ten chlapec!... A mìli jste vidìt, jaké mìl ruce bílé, jemné, jako nìjaký hrabì. A pøece jedva tu byl, dal se do práce a dìlal, že se mu krev z nich lila.” A jak rozmlouval starý dìdoušek se svým hochem, jak mu vypravoval o všem, co se v domovinì pøihodilo nového! „Ty mùj zlatý! To se podivíš! - Je to jiné, vìø mi!... Už ta bývalá prostota nadobro se louèí. Myslíš, že jedí brambory, mléko, kyselou polévku?… To by ses mýlil! Ani režných nudlí, ani lívancù, ani knedlíkù nechtìjí!... Jen samé maso!... Po tom jsou zrovna vzteklí. Onehdá ti u Martin-Wenzla lapili zajíce, jehož zima dohnala až do stodoly. Co ti neudìlali!... Martin-Wenzlová jedla kdesi v mìstì podsvinèe - pekou prý ho, aby mìlo hodnì chrupavou kùži - a tu ona si usmyslila, že toho nebohého, zimou a hladem vychrtlého zajíèka právì tak pøipraví. Opaøila ho v horké vodì a pomocí smoly s nìho chtìla sedøít chlupy, a když to òák nešlo, sžehla mu je žhavým uhlím; potom ho upekla v troubì, mazala ho máslem a Bùh sám ví, co dìlala. Pan faráø kvildský se smál, když tohle slyšel, že div nepukl. Ale ti ho snìdli pøece. - Telata zabíjejí doma, skopce, jalovice, co jen mají; nepostaèí to snísti, hnije jim maso doma,

ale oni se nutí, až celý dùm tou hnilobou páchne. Já bych to nemohl vzíti do úst, fuj, ale oni, jen když je to maso!... Jsou páni, øíkají.” A jindy zase: „Nejhorší je to, že ta nákaza se zahnízdila všude. Ani nevìøíš, jak se vzmahá pití. Hospody jsou i ve všední dny nabité, muži, ženy, ba i dìti se tam povalují a pijí, že se na celý týden rozumu zbavují. Zdá se, že celý výdìlek musí prasknout, že za hanbu by sobì pokládali, kdyby nìèeho uložili, pamatovali na budoucnost. A budeš vidìt, že ten výdìlek nepotrvá dlouho, dochází sem pøíliš tìch obchodníkù, kteøí odvážejí døíví. Najednou bude konec, a co potom? Ti vystøízliví!…” Když mu pak Václav vypravoval o prostopášnostech mìsta a vojanèiny, jichž býval svìdkem a jež se mu èasto do té duše hnusily, zavrtìl staroch bílou hlavou a pravil: „Je to také smutná vìc, a jak sám jsi se pøesvìdèil, mnohý se následkem takového hýøivého života stane zlodìjem a zhyne na duchu a na tìle; ale zde sluší uvážiti dvojí vìc: za prvé, titam mají více penìz - kraj je bohatý, øemeslo se vyplácí, a pak, za druhé oni se vyznají, mají zkušenost a vìdí obyèejnì, kdy je èas se vzpamatovat a pøestat. Ale u nás!... u nás jsou lidé dìti, nezkušené bláhové dìti, jež se domnívají, že by oni sami a svìt bùhvíco ztratili, kdyby zmeškali jediný den, jedinou hodinu urèenou jich hloupé zábavì. Návyk píti a utráceti jim zùstane a nebudou se ho moci zøíci ani tehdá, až nebudou míti z èeho.” Jednoho veèera, když po práci spolu sedìli v jeho výminkáøské komùrce, zapoèal Sepp hovor o tom, jak by nyní bylo na èase, aby si Václav zaøídil vlastní bydlo. „Je to zlá vìc,” pravil, „není mnoho výbìru teï mezi holkami, a pro živý svìt bych nechtìl, abys pochybil pøi volbì ženy.

Kam se podíváš, všude najdeš zvrhlost, pýchu, nehospodáøství; takové to nikdy nebývalo. Ale jednu bych pro tebe vìdìl pøece, aè jestli se ti bude líbit; je to Annamirla, dcera staré Girglové. Je mladá, jedva jí minul šestnáctý rok. Je to pìkná dívèina, a zachovalá, ti povídám. Stará Girglová je rozšafná, v každém ohledu øádná žena, která svoje dcery vychovává ve zbožnosti, poctivosti a pracovitosti.” Václav se pamatoval dobøe na starou Girglovou a jak spoleènì s dìdem jí pomohl sklidit otavu krátce pøed svým odchodem na vojnu; tanula mu také na mysli jakás malá dívèina, bosá, sluncem osmahlá, která se tenkrát kolem nìho otáèela. Ta že by už byla dorostlá?... Sotva tøi léta tomu, co odešel. Jak rychle se mìní svìt! A dìd pak mu vypravoval, jaké rány stihly Girglovou, jak syn se jí zvrhl, stav se zlodìjem, pytlákem, - bylo snad dobøe, že si ho Bùh vzal k sobì; kdo poví, jak hluboko by byl klesl. „Mluvil jsem už stran tebe s Girglovou,” pokraèoval; „stateèek není zlý, vládnou-li jím pracovité ruce a rozumná hlava. Pána ovšem nevynáší - ale viï, ty mùj zlatý, pánem ty nechceš býti; kdybys byl pomýšlel stát se pánem, byl bys zùstal na vojnì?... Dva tisíce ti odevzdám, mùj hochu, hotové dva tisíce, které jsem nastøádal, a pak ještì podíl po tvé matce, rovnìž tolik. Nastøádal jsem vpravdì ještì více, ale to si ponechám do své smrti; není dobøe, aby se èlovìk vzdal všeho na svá stará kolena a udìlal se dobrovolnì žebrákem. To si pamatuj a jednej dle toho, až sám sestárneš. - Až umru, rozdìlíte se snadno o tu trochtu, ponìvadž jsem všecko pøesnì urèil a vytknul, aby nebylo hádek a pøí; nic horšího než soudy mezi pøíbuznými; z tìch má ïábel nejvìtší radost. - Ty tedy dostaneš ètyøi tisíce na hotových; z tìch vyplatíš dvì mladší dcery Girglové a pøevezmeš její statek. Tìšil bych se, kdyby

se ta vìc uskuteènila rychle; zajedno jsem starý èlovìk a každá hodina života je mi, abych tak øekl, darována; za druhé Girglová už to nemùže zastat, a neujme-li se brzo mužská ruka jejího hospodáøství, bude toto stále klesati. Odporuèuje se také, aby ses oženil v mladém vìku; doèkᚠse pøi síle a v plné dìjnosti odrostlých dìtí a budete spoleènì pracovat a vydìlávat. Tak bývalo u nás døíve, a mnoho dìtí, Boží požehnání! Je vidìt, jak velice se ten lid zvrhl, ježto dnešního dne pokládají dìti za bøemeno a èetnou rodinu za neštìstí!” Václav naslouchal na øeèi dìdouškovy jako na svaté evangelium; on zajisté tak si vážil jeho rad a nosil v srdci jeho slova a nauèeni, že po celou dobu, co byl na vojnì, ani na chvíli na nì nezapomnìl; a podnikal cokoli, vždy si kladl otázku, jak by støíbrovlasý kmet, jehož dobré modré oèi vidìl na sebe upjaté i ve snách nocí svých, dìd daleko za šedými horami posuzoval jeho poèínání. A nejednou ho uvarovaly strážné oèi... I spatøil Václav dívku, s kterou vedle pøání svého dìda mìl vstoupiti v nerozluèný svazek; milé, prosté dítì rodných lesù, drobné, útlé, jasných blankytných oèí. Stará Girglová s ním mluvila jako matka se synem, jako by ani jinak nemohlo býti. „Líbí se ti Annamirla?” tázal se ho starý dìd. „Líbí, dìdoušku,” odvìtil prostì; „co ujednáte, èeho sobì pøejete, všecko splním, vším budu spokojen; spoléhám na vás.” Bylo to v øíjnu, nìco dále už než tehdá, když odcházel, ale toho roku poèasí se ještì drželo. Ráno sice vystupovaly husté šedé páry z vùkolních slatí a hustá jejich rouška zastírala veškerou pøírodu, spouštìjíc a zùstavujíc na travách a houštinách pøebohatou rosu, ale k polednímu èasu vítìzilo slunce, rozptýlilo mlhy, osušilo mokré rostlinstvo a zahrávalo si lesklou svou záøí se všemi pøedmìty; i vykouzlilo po širých lesích tolik pestrých barev, že duše nad tou krásou zaplesala. Duha

není krásnìjší než lesy v dobách babího léta. V tisícerých pavuèinách, ovíjejících stromy, køe a trávu, létajících vzduchem, lepících se co dlouhé hedvábné øasy na haluze smrèkù i na chundelatou kleè, nasadí se miliony rosných krùpìjí, jež se tøpytí jako tolikéž diamantù; v temnou èerò jehlièného lesu mísí se bìlavé, sytì zeleným mechem potažené kmeny bukù, jejichž listy se rdí všemi odstíny èervenì, planou ohnìm, skví se nachem, pøebíhají tu v ladná rùžová svìtla, onde v sytì bronzové stíny; hrozny jeøábù se lesknou nevýslovnì krásným šarlatem, bobule lesního bezu hoøí jako doutnající uhlí; listí javorù pøiodìje se záøící žlutí, bìlají se bøízy, tráva tu žloutne, onde ještì se zelená jako jasný brèál, a pøes to pøese vše se rozprostírá lehounký modrý závoj, houstnoucí na výšinách do fialova, splývající s blankytem nebeským, s šedými parami, jež tiše krouží na kraji obzoru. Temena mocných hor vystupují jasnì do moøe vzduchového, obrysy skalních strání, divné tvary balvanù jako by se míhaly pod úèinkem padajících na nì paprskù... Ale záhy po poledni všecko to bledne, splývá v sebe, zaniká v jednotvárném šedém šeru... Za takového slavného dne louèícího se podzimku odebíral se Václav a Annamirlou do Kvildy k tanci. Bylo mu nevýslovnì volno a blaženo v tom èistém, jarém vzduchu rodných hor a plání, tak zcela jiném než onen, jejž dýchal po tøi dlouhá léta. Zdálo se mu, že Antigl sklání k nìmu s pozdravem šedou hlavu, že daleký modrý Roklan pøívìtivì mu kyne, jako by øíkal: „Vítám tì, hochu! Co dìláš? Tøi léta jsem tì nevidìl; pro mne sice tøi léta je ménì nežli pùl okamžiku pro èlovìka, jenž žije na zemi sto let, - ale pro tebe je to dlouhá, náramnì dlouhá doba, která se ti musí zdát nejménì tak dlouhou jako mnì tisíc vìkù. Žes to vydržel!”

Podle nìho vypravovala a švitoøila dívèinka, rozmlouvajíc o velkých a malých starostech všední svojí existence, dívajíc se k zemi a zas nahoru k nìmu, jak tak kráèel podle ní, malé, drobouèké, on, velký èlovìk se zmohutnìlým hnìdým knírem. A on poslouchal, odpovídal, jak to tak, ono onak se upraví, jak toto vidìl ve svìtì tak, ono zase jinak, a jak svìt tam mávl rukou k severovýchodu - je jiný, chytøejší, dùvtipnìjší než u nich. Pak jí vypravoval o dlouhých øadách krásných domù, nádherných skladech, o noèním osvìtlení v mìstech, o lidech, o krásných šatech paní a sleèen, o své službì, o vojanském životì... A nato: „A z té krásy, ve které jsi žil, jsi se vrátil zase k nám? U nás je kraj šeredný, les, samý les, hory, kamení stránì a bahna…” „A pøece je tu krásnìji!” pravil, „nikde to tam takové nen텔 Chopil ji za tvrdou ruèku, sklonil se k ní. „Budeme tu spolu žíti,” šeptal, „nerozlouèíme se už, viï? Budeš mi hodnou ženou, co?” Zardìla se, podívala se mu do oèí, šastnì se usmívajíc. On ji políbil v osmahlé líèko; celá ta nádhera vùkol, blízký Antigl i daleký Roklan byly svìdky, i ta velebná, mlèelivá samota. Došli do Kvildy; již zdaleka doznívala k nim veselá hudba, dupot tanèících i výskání. Pøišli vpravdì hodnì pozdì: byly už bezmála ètyøi hodiny. To je tak, jako kdyby v Praze èlovìk pøišel do bálu po jedenácté. Jak Václav vstoupil, všecko se to k nìmu hrnulo; padesát známých podávalo mu více ménì plné sklenice na uvítanou, a ze všech se musil napít, aby nikoho neurazil pøi prvém veøejném objevení se mezi svými krajany.

Otázky se jen sypaly, nepostaèoval odpovídati. Shrnula se kolem nìho také dìvèata, veselý smích, stálá palba krásných oèí, nebezpeèný køižující se oheò pøívìtivých, znojných pohledù. Obstoupila si ho, mluvila k nìmu. „Se mnou si pøece taky zatanèíš?” - „Se mnou taky, viï?” „A což se mnou?” Smál se, pøisvìdèoval: „Se všemi, se všemi! - S tebou taky, dovolí-li ten tvùj!” A dívka nato: „Nemá co dovolit, nemám žádného!” - div že mu neøekla, že je k zadání, aby se k tomu mìl… Víøilo se mu v hlavì a stále ještì si musil pøipíjet. Hudba zaznìla, zašumìla šoupavá tøítaktovka na zpùsob sousedské. „Mᚠsólo!” kièel kdosi.”S kterou si skoèíš, Václave?” Pøehlédl mžikem pestrý ženský svìt, jenž se kolem nìho tlaèil, proplétal. Annamirla stála v kouteèku blíže vchodu; prodral se k ní, zavýskl si, jako ti druzí èinili, pojal ji v náruè celou uzardìlou, a už s ní byl prostøed sálu; místa nebylo nazbyt, tlaèilo se vše kolem tanèícího páru, ale Annamirle se zdálo, že vznášela se v prostorách nebeského etheru. Ostatní dívky se trochu zarazily; toho neoèekávaly, že se švarným Václavem si zatanèí první sólo družka, která dnes se po prvé objevila pøi muzice. Strkaly se ramenoma a šeptaly si tu a tam slùvko, které dle všeho nebylo výronem nejèistší lásky køesanské. Když pak Václav v nejlepší míøe a radostnì opojen vtáhl po druhé do víøícího se kruhu, zapoèala zase støelba z oèí. Mladík se jí nelekal, bojácnost setøela vojna. Nebylo právì krásnì v této místnosti, kouø, èmoud i puch ji naplòovaly, dusné horko leželo na všech pøítomných, takže pot se øinul s každého èela; staré døevìné stavení se chvìlo a tøáslo pod

dusotem tanèících, proplétajících se párù, ale jemu pøes to pøese vše volno a sladko: byl mezi svými, užíval mládí svého. As hodinu po nìm pøišel dìd a posadil se za stùl ve kruh starých. Po celou dobu nepøítomnosti Václavovy se nebyl objevil v hopodì; pøíchod jeho vzbudil jistou sensaci. Obklopili ho, slova sem, slova tam. „Poøádný chlapík, ten vᚠhoch,” pravil kdosi. „Ta vojna mu neuškodila, vypadá jako krev a mléko,” øekl druhý. „Podívejte se, jak se holky k nìmu toèí! Není divu, kdybych já byl holkou, jiného bych nechtìl.” Druzí se smáli; pøedstavovali si as živì, jak by vypadal v dívèí úpravì tento tøetí mluvèí, ušòupaný, umounìný staroch, šilhavý, s divným úèesem poloslezlých, høívì podobných našedlých vlasù, svého øemesla smolaø. Starý Sepp, pøijímaje chválu svého vnuka, záøil štìstím. Jeho pøítelem byl každý, kdo chválil jeho Václava; v takových chvílích snad i zapomínal marností a zvrhlostí, jež jindy jim vytýkával. „Nu, hodný je taky,” pøisvìdèoval, „hodný jako dítì, Boha se nespustil...” „Abych vám øekl,” ozval se opìt jeden, „první sólo tanèil s Girglové Annamirlou.” „Tak? Tak?” pravil starý Sepp, a bylo vidìt, jak ho tahle zpráva tìší. Václav pøistoupil. „To jste hodný, dìdoušku, že jste se sem vydal, že jste pøišel,” oslovil starého, „chybìl jste mi, aby moje radost byla dokonalá...” Staroch ho objal pohledem plným nevýslovné lásky; pak zatìkalo jeho oko po sousedech, jako by chtìlo øíci plno hrdos-

ti: Vidíte! Ten je rád, že jsem tu; jsou synové, jimž je pøi zábavì nevolno, když se na nì dívají rodièe… V tom povstal mezi pøítomnými jakýs nepokoj, všeobecné vzrušení, skoro všecky oèi se obrátily smìrem ke dveøím. „Hleïte, Brettschneidrová!” šeptaly hlasy vùkol Václava; pohlédl tam také. Vskutku stála Rezla ve dveøích, padala na ni záø právì rozžaté lampy. Stála tu v pyšné, omamující své kráse, ani zdaleka se jí žádná nerovnala. Èerný hedvábný šátek vroubil jako rámec krásný ovál oblièeje, z nìhož se lesklo dvé èerných oèí pod pìknì obloukovitými brvami; tìsnì pøiléhající kazajka z èerného sametu pøivádìla k platnosti bohaté tvary òader a lepé kyèle; zpod trochu krátké, sotva pøes kotníky sahající suknì z temné hedvábné látky smály se vyzývavì bílé co sníh punèošky. Mladík stál jako pøikován, nemohl s ní spustit oka; pøipadala mu stokrát krásnìjší než pøed tøemi roky, když ji vidìl naposled co dívku. Vstoupila do sálu lehkým, plavným krokem, usmívala se na všecky strany. Pojednou, beze všeho, jako by se samo sebou rozumìlo, pøistoupila k Václavovi. „Tys tu? Jak se ti vede?” oslovila ho, podávajíc mu ruku. Dotknul se ruky té a bylo mu, jako by z toho dotknutí byla do nìho pøeskoèila žhavá jiskra, jež probìhnuvši tìlem rychlostí blesku, vzplála v znojný žár. Zatajilo se v nìm myšlení, zajiklo se drobné slovo v hrdle. A ona, smìjíc se: „Bojíš se mne snad? Kdopak ti øekl, že tì kousnu?” „Já se tì nebojím!” vyhrkl ze sebe. Zahrála hudba, vøeskot klarinetu, trouby øev.

Kdosi pøiskoèil, uchopil Rezlu v náruè a už s ním kroužila v divokém reji. A mladík poøád na ni hledìl, sleduje vytøeštìným zrakem pohyby její, vlnìní šatu, nožek hru. „Nu což? Se mnou si neskoèíš?” tázalo se jakés mladièké dìvèe ètveraèivých oèek, „všaks mi to slíbil...” Ani neslyšel. Jen na okamžik sbìhlo oko s kroužící Rezly a utkvìlo na vteøinku na Annamirle, která se té chvíle choulila do kouteèku; i porovnal ty dvì, bezdìky podle sebe postavil. Záøící slunce, teplem dýchající, podle bledé, chladné hvìzdièky, holé nic. Potom tanèil s Rezlou - dvakrát, tøikrát po sobì vešel do kola. Dýchala z ní zvláštní vùnì, opojila ho, smysly vzbouøila, rozum zastírala. Nevìdìl, co se s ním dìje, v hlavì se mu víøilo, a pøec mu byll sladko, nevýslovnì sladko kolem srdce. Jak tak stál po divém reji, tìžce oddychuje, pøiklonil se k nìmu nìkdo a šeptal mu cosi do ucha, z èehož jen nìkterým slovùm porozumìl. „...støez se... tato žena je hrozná...” Ohlédl se, zarazil se: byl to jeho dìd, z jehož oèí zøela úzkost. Projela mu hlavou myšlenka: Škoda! Proè je tu právì dnes!… Zastydìl se té myšlenky, pojala ho jakás úzkost, které si nedovedl vysvìtliti, a jakýs hlas se v nìm ozval, výstražný hlas, volající k nìmu: Prchni! Utíkej odtud dokud je èas!… A on uposlechl toho hlasu, ba pøistoupil k Annamirle, vzal ji za ruku a pravil: „Pojï domù - mnì se tu nelíbí...”

Vyšli tiše, ona napøed, on za ní; nechtìl, aby jejich odchod byl zpozorován. Bylo nanejvýš osm hodin, temná, neprostupná noc øíjnová. Podzimní mlhy opìt nastoupily vládu svou a zahalily blankyt nebeský v hustý šedý závoj, jehož záhyby se v noci do èerna zbarvily. Kráèeli mlèky podle sebe: on se k ní ztuha pøitulil, jako by ona, drobná, malièká, ho mìla chránit pøed èímsi nevýslovným, pøíšerným. Nyní teprve mu pøišlo na pamì, co dìd mu o té ženì vypravoval brzo po jeho návratu, cosi hrozného, o životech lidských, které pro ni pøišly nazmar, o mladých životech plných síly jako ten jeho... „Proè jsi nechtìl zùstat?” tázala se ho dívka, „bylo tam hezky a veselo.” „Mnì se tam stýskalo,” odpovìdìl. „A proè? Vždy jsi se dobøe bavil! Vždy jsi si zavýskl ještì pøed chvílí?” „Netaž se, dìvèe!” pravil skoro pøísnì. „Ty nevíš, a dobøe ti je, že nevíš.” Nechápala, zamlèela se. Širá planina vùkol nich, ticho až dìsné. Šli po stezince lukami, houpala se pod nimi rašelinitá zem; žádný vìtøík nevál, žádná voda nešplouchala - na této pláni tekou potoky tiše mezi šedými, tu a tam smutným, zakrsalým jívovím porostlými nízkými bøehy; nejsou to ani bøehy, je to sla, nabotnaná vodou, jakýs støed mezi vodou a souší, slizké tìkavé bláto, ponìkud upevnìné tisícerými do nìho zapuštìnými koøínky tvrdých trav a vrstvou šedého, bez konce hnijícího a zase se rodícího mechu.

Šli a šli, on i ona s myšlenkami svými, ubírali se skrze slepou hluš, až je pojal mladý les, stejnì temný, stejnì hluchý, a zase holá pláò až k jejímu obydlí. Podal jí ruku. „Spi sladce, ty dítì, - pomodli se za mne, aby nebeská Panna mì vzala pod svou zvláštní záštitu, abychom byli svoji...” Smutný byl jeho hlas; nemohla pochopit, co se v nìm dìje, a když za hodinu ulehla v tiché své komùrce, bylo jí, že cosi tìžkého se na ni valilo; pojala ji nepochopitelná hrùza, i zaplakala. Mladík šel domù na Rankelskou pláò. Byl sám, jeho mladou družku jako by byla pozøela obklopující ho tma. I vkrádal se mu víc a více v duši luzný obraz ženy, dýchal vycházející z ní vùni, cítil tlukot jejího srdce, vanul mu v tváø horký její dech... a zase slyšel dìda, šeptajícího mu hlasem sevøeným úzkostí: „To je hrozná žena!” I pøipadalo mu, jako by hlas ten se mìnil v bolestný kvil, dolétající k nìmu z hrùz Kikereckého moèálu, jenž se právì nalevo od nìho rozprostíral. Naslouchal. Jakés táhlé vytí doznívalo k nìmu. Byl to noèní pták? Byla to slídící liška volající družku svou? - Nevìdìl; vycházejí v noci hlasy z hlubin lesních z rozložitých slatí, zvuky podivné, jichž pùvod nikdo nevystihl; vycházejí a zanikají, neopìtují se - a kdo je slyší, zachvìje se hrùzou pøed nìèím neznámým. I Václava pojala hrùza. „Tam v tìch konèinách,” pravil k sobì, „zahynul Wilibald, sešel se svìta pro ženskou...” Šel dále spìšným krokem. Na náspu Rankelského dvora oèekával ho dìd. „Proè jsi odešel?” tázal se ho. „A tak - nebylo mi volno… doprovodil jsem Annamirlu...”

Po prvé ve svém životì se dìdovi nepøiznal; ten se snad dohodl. „Utekl-li jsi pøed tou - ženou, dobøe jsi uèinil a Bùh ti za to požehná. Støez se jí! Høích pøišel na svìt skrze Evu…” Tentokráte utekl Václav, ale v nedìli nato byla zase muzika. Každou nedìli se tanèilo, vždy to bylo v dobách ráje šumavského. Celý èas až do nedìle byl mladík jako ve snìní, pracoval zoufale a mluvil málo. Starému Seppovi to neušlo, neøíkal nièeho, myslil si nepochybnì: „A provede ten boj!” Než Václav špatnì obstál. Pøišla nedìle; šel do kostela do Kvildy, ale nevrátil se, zùstal v hospodì. Annamirla šla s matkou domù, on se k nim nepøidal. Toho dne už se hatilo poèasí; mraky se vpravdì už stahovaly po nìkolik dní. Oné nedìle s poledne zaèaly kroužit vloèky; podobalo se, že sníh do rána všecko zalehne. Blížící se nepohoda nezdržela však Rezlu, objevila se, byly sotva tøi hodiny. Pøistoupila pøímo k nìmu, polila ho ohnìm svého pohledu. „Onehdá jsi mi zase utekl; proè se mi vyhýbáš? - Já tì mám ráda...” Zachvìl se až do hlubin duše. „Dnes mi neuteèeš!” Neutekl jí, ale k veèeru pøišel dìd a usednul po svém zpùsobu klidnì za stùl; nehovoøil mnoho s pøítomnými a nespouštìl svého hocha s oèí; tomu bylo nanejvýše nevolno. Vìdìl pøedobøe, že dìdùv úsudek o Rezle a jeho výstrahy byly opodstatnìny, avšak vášeò, kterou zjev té ženy ho naplòoval, byla tak mocná, že cítil marnost se jí opírati; pøipadal si slepým, že už døíve té krásy nevidìl; sotva dvakrát ji spatøil od té doby, co se vrátil, a do té míry stál pod vlivem jejího kouzla, že s úpl-

ným vìdomím toho, co èiní, by se byl dopustil pro ni tøeba zloèinu. A starý, dobrý dìdoušek èetl v duši svého miláèka! Rezla se pranic neostýchala; držela se ho stále i pøes to, že nemohla nevidìti hrozivého výrazu, s nímž oko starcovo utkvívalo na ní. Prchni odtud! - šeptal, volal, zuøil opìt hlas u nitru mladíkovì. Snad pod dojmem toho hlasu, snad aby ochladil rozpálenou hlavu, použil okamžiku, kdy Rezla tanèila s jiným, i opustil taneèní síò a vystoupil na jakýs dlouhý pavlán, jenž ve výši prvého patra, zèásti zabednìný prkny, zèásti otevøený, obíhal stavení se dvou stran. Tento pavlán, ze døeva jako celé stavení, podepírán jakýmsi druhem døevìných sloupù, už ponìkud zpukøelých, se houpal a dunìl pod kroky pøes nìj kráèejících; èást nezabednìná otvírala se k jihu a byla chránìna zdùly dosti vysokým zábradlím, shùry pak daleko dolù se sklánìjícím výbìžkem støechy; ze vnitøku domu otvíralo se naò, nìkolik labyrintických chodeb. Václav se položil lokty na zábradlí a zíral do padajícího šera veèerního. Vloèky snìhové se sypaly, pøeletovaly, víøily, a z jejich reje vystupovaly èerné hmoty domù v dlouhé, nikoli však rovné tøídì podle sebe postavených; tu báò, onde nepravidelný výbìžek støechy, tam zase hranatý komín, jinde ostrá vížka - vše mu to rejdilo pøed zrakem, mihalo se to, zmizelo to ve snìhu, zase vystoupilo. V nìkterých oknech a okénkách hoøelo svìtlo, jiné domy zastírala èirá tma. Pojednou ucítil mladík teplou ruku na svém rameni. Rezla stála za ním. „Kam se uchyluješ?” tázala se zhurta, dušenì. „A tak... bylo mi horko,” odvìtil; hlas jeho se zajíkal.

„Ty jsi bláhovec,” pravila, „ty se bojíš starého Seppa, jenž ti bezpochyby neøekl o mnì mnoho chvály. Nebuï zpozdilým, vyslechni mì. Já jsem tì milovala dávno, než jsem se vdala, miluji tì od prvé chvíle, co jsem tì spatøila... dávno pøedtím, než jsme se tenkrát sešli na pile pod Svojšínem, jak jsem tì prosila, abys doprovodil... Ale tys nemìl odvahy a nemᚠjí dosud, pøes to, žes byl vojákem. Ba, jsi divný voják! Dìd tì vodí na provázku jako malého kluèíka...” Chtìl odpovìdìti, nepustila ho k slovu. Mlè! Mlè! Vyslechni mì do konce. Nemiluji a nemilovala jsem na svìtì jen tebe! Vdala jsem se, a ani mi nenapadá zapírat, milkovala jsem se s jinými, abych tu svoji lásku utopila, abych zapomnìla. Vtom jsi se mi zase objevil... nemohu bez tebe žíti… jsi mùj, jsi mùj… nepustím tì...” Tato poslední slova pronesla s takovou vášní, že skoro tratila dech; objala ho, a on, v Nevýslovném opojení, skoro smyslù zbaven, pøivinul ji k sobì, vracel její horké polibky... „Ty slyš, co ti povím. Budeme svoji, nikdy se už nerozlouèíme. Starý muž stùnì, více nevstane... a mnì patøí všecko, všecko... jsem bohata, bohatší než kdokoli daleko široko... a vše ti dám, vše, a budu ti hodnou ženou, vzornou ženou, protože jedinì tebe miluji...” Držel ji ve svém náruèí všecek nesvùj. Pojednou sebou prudce škubla a vzpøímila se. „Nìkdo tu byl... tam... tam!” zvolala, ukazujíc na èernì zející otvor jedné z chodeb. „Vrame se do sínì...” I jemu se zdálo, že slyší kroky. Pøišel k sobì, setøásl mocí závra rozháraných smyslù; pospíchal za ní toèitou chodbou.

„Vstup tudy!” øekla mu, ukazujíc na jakés zavøené dvéøe, za nimiž zaznívala hudba taneèní. Otevøel je, stál v taneèní síni; pøed ním kroužily párky, blikavì hoøely lampy støed modravého kouøe. A skrze ten kouø, ty dusné páry témìø neprostupné zraku vidìl na sebe upjaty dìdouškovy oèi. Nemohl snésti toho pohledu, sklopil hluboko zrak. Vtom se opìt ona pøed ním objevila, její žhoucí oko polilo ho žárem svým. „Pojï do kola,” zašeptala, „nestùj tu jako hošík, jenž se bojí metly maminèiny; pojï! Ukaž vojáka!” A on uposlechl. „Pùjdeš se mnou domù, viï?” zašeptala mu pøi tanci v uši, „jsem tu sama...” Snad ani nevìdìl, že pokývnutím pøislíbil. Když byl kus ukonèen a on, vedle stávajícího zvyku a zpùsobu, podával své taneènici sklenici naplnìnou pivem, pøistoupil nenadále dìd k nìmu. „Václave,” pravil pevným, pøísným hlasem, „je èas! Pùjdeme spolu domù.” „Dìdoušku, já...” „Pùjdeme spolu domù!” opakoval staroch, stoje pøed ním vzpøímen jako obrovitá socha. Mrštil jediným pohledem po svùdné høíšnici, stojící po boku jeho vnuka, i zachvìla se ona z hrozivého vzplanutí starého oka a odstoupila stranou... Václav šel s dìdem domù. A dìd mluvil cestou, mluvil stále, až došli domova. „Toho jsem se doèkal? Všecko se tedy zvrátilo, zvrhlo...! I ty, mùj dobrý hochu, i ty jsi propadl osidlùm pekla, jež na tebe nalécelo ïábla v podobì této ženy? Choval jsem tì, ostøíhal jako oko v hlavì - a nyní vidím, že propadᚠna vìky... Slýchal

jsi Podhamerského, jak øíkal: ‚Podhamerský je na svìtì jenom jeden, a ten jeden, ten jsem já!‘ - Z té pýchy vzešlo všecko zlo, a nadarmo nestojí pýcha na prvém místì mezi smrtelnými høíchy. Podhamerský nechával svým dìtem zvùli, protože v pýše své se domníval, že pro nì platí jiná ustanovení než pro ostatní lidi. Och, ty mùj synu, vyrvi tu ženu ze srdce svého, abys nezhynul èasnì i vìènì a nenahromadil hanby na mých šedinách. Na celém svìtì tì miluji nejvíc, ale vìø mi, radìji bych tì vidìl pod zemí nežli ve spolku s tou ženskou. Vidíš, hochu, - ještì pøed dvìma roky mìli u nás lidé tolik cti, že se bouøili, patøíce na hanebnosti její, na nestydaté její konání; dnes už se nikdo nebouøí, dnes to všecko snášejí. Muž její stùnì doma, umírá na smrtelném loži, a ona chodí po zábavách, záletnièí kde s kým. A lidé vìdouce, že oèarovaný, rozumu zbavený Greger na ni pøenesl celé své jmìní, klaní se jejímu mamonu a nemohou se doèkat, až starý manžel zavøe navždy svoje oèi, aby se pak ucházeli o její høíšnou ruku a nièemné peníze pro svoje syny. Vìø mi, dost je takových, ale já z nich nejsem! Než bych dopustil, aby dítì mé dcery, mùj miláèek, radost starých dnù, tou hanbou se pøikryl, radši bych ho... proklel, radìj bych ho... zabil!” Poslední slova vyøkl starý Sepp s takovým pøízvukem, s tak divokou energií, že mladíka pojala nevýslovná hrùza. „Ustaòte, dìdoušku,” zasténal, „Bùh je mi svìdkem, že se bráním ze všech sil svých. Vím všecko, co mi povídáte... Obloudila mì, omámila... a hynu bez pomoci... Neproklínejte mì, dìdoušku,... držte mì, pomozte mi, mùžete-li...” A ubohý hoch ovinul ramenem mohutnou šíji dìdovu a zaplakal hoøce. „Pøijï k sobì, hochu,” pravil tento mírnì, „vzpamatuj se, bývals tak hodným, bývals vzorem všem, bývals mou chloubou

a radostí! Utec se k Bohu samému, k Nejsvìtìjší Pannì, aby tì ostøíhali, pekelným mocem vyrvali. Pracuj, hochu, v práci a námaze zapomeneš...!” Tak mluvil dìd, a vnuk èinil, seè byl, aby uhasil vášeò srdce sžírající. Modlil se, všecky svaté vzýval na pomoc, pracoval do nejvìtší únavy, doprovázel dìda vždy a všade: nic naplat, obraz svùdné ženy nedal se zaplašit, vidìl ji ve snách, v polobdìní - vztahovala k nìmu ruce, utkvívaly na nìm krásné její oèi s výrazem bolestným, plným výèitek, i šeptal jakýs sladký vnitøní hlas: Bloude! Není tak špatná - pochybila-li, z lásky kvùli tobì jednala! - A než se nadál, vyvstával ze tmy luzný obraz života plného rozkoše po jejím boku. Hledìl ho zaplašit, pøivolával na pomoc obraz dìdùv, obraz starého Gregra, který umíral na lùžku svém; vrhal se opìt zuøivì do nových prací, och, prací rukou, pøi nichž volnì tìká duch do neomezených konèin fantasie. Nìkdy ho pojala tupá resignace, a on chudák se domníval, že vyhrál, až znova se dostavivší sny ho pouèily o jeho omylu. Dìd se k nìmu choval laskavì, mluvil s ním jako s chorým dítìtem, ale jméno Rezly nepøešlo pøes jeho rty. Za takových vnitøních bojù uplynulo mu nìkolik nedìl, aniž jí spatøil, aniž se kdo o ní zmínil. Zima nastoupila svou vládu, mírná zima vzhledem ku poloze tìchto konèin. Snìhu nebylo mnoho; napadalo ho sice spousty, ale vždy zase pøicházely deštì, vlažné vìtry, oblevy, jež ho shánìly. Èerná zem slatí nechtìla pod bílý rubáš; prostupovala všude, jako by odkopávala pøikrývku, jíž pøíroda ji obmýšlela. Práce v lesích stávaly se nadmíru obtížnými, až koneènì pøestaly úplnì, nebo povozy zapadávaly do bezedného bahna, nohy se boøily do èerného bobtajícího, kvílícího kalu.

Neustálé šero a bezdìlná nuda doléhaly jako olovo na veškeren lidský tvor; ruce mìly prázdno, obrazotvornost slavila své triumfy. Václavovi se zdálo, že se musí zbláznit. Neskonalá tesknota naò lehla, život se mu zdál tak prázdným jako rodná jeho planina Rankelská. Sedával u krbu s dìdem, jenž vypravoval o dávno zapadlých èasech, dávno zemøelých lidech. Znìl slov jednotvárný proud, mladík poslouchal, ale neslyšel... Tak pøišla poslední nedìle pøed adventem. Na Rankelském statku chystali se do kostela do Kvildy. Hospodáø, starý výminkáø Sepp a dvì vìtší dìti se objevili na náspu v úpravì sváteèní; zde se k nim pøidal také Václav, pouze hospodynì zùstala doma. „Pùjdu s vámi,” pravil mladík, „nebyl jsem už celou øadu nedìl v kostele.” Starým to škublo. Pøedvídal, že jeho hoch se sejde s onou ošemetnou èarodìjkou; vždy to byla poslední nedìle pøed adventem, a tušil dobøe, že budou chtít oslavit okázale konec sezóny; pít a utrácet budou sice v adventì také, ale po tanci bude, a tu si dnes ta mládež poøádnì zarejduje; nicménì se mu nevidìlo opírati se vyslovenému úmyslu vnukovu; prohodil pouze, že po službách božích ihned se zase vrátí domù. Když došli do Kvildy, mìli ještì nejménì pùl hodiny èasu do hrubé. Zùstali státi pøed kostelem, kde èekalo stále rostoucí množství lidí. Tvoøily se skupiny, hovoøilo se, scházeli se známí, vypravují sobì, co zažili nového od tìch dob, co se nevidìli. Mladí hoši se drželi k sobì a dívali se po dìvèatech málo mluvících, ale tím více koketujících.

Kostelíèek drobný, neúhledný, prastarý, úplnì ze døeva sbitý, èinící dojem chrámu laponského; báò jako makovice, nizouèká, jako pøilepená na støechu. Syrý vítr vál shromáždìným do tváøí, èechral tu cíp èerného ženského šátku, onde sporé bílé vlasy starce, deroucí se zpod plstìného klobouku nebo beranice. Nìkteøí stáli nìmi, jiní hovoøili. Václav slyšel dobøe jakéhos obstárlého muže økoucího „...Na pile u Brettschneidrù je boží dopuštìní. Starý neustále polehává a nìkdy pláèe. Není divu!... Rezla sobì vede, že se divím, jak Bùh na to mùže patøiti. Skoro si ho nevšímá, bìhá kdekam k muzikám, celé noci se potuluje...” Václav støihl okem po dìdovi, a vida, že ten se na nìho dívá, sklopil ihned zase zrak; èetl trpkou výèitku z tìch dobrých starých oèí. A pøec ho vábil obraz svùdné ženy mocí neodolatelnou; bylo mu, že ji musí spatøit, dralo se mu na rty slovo obrany vùèi starému èlovìku, jenž ji pomlouval nebo aspoò pøíliš èernì vidìl. Byl by mu rád øekl: Nechte ji! Vy nevíte, proè se tak spouští; vy nevíte, že zoufá z lásky ke mnì!... Rezla nepøišla na mši, a když bylo po službách božích, vrátil se Václav s dìdem a s rodnými do Rankelského statku. Poobìdval s ostatními, pokrmil dobytek, - ale pojednou se ztratil dìdovi s oèí. „Kde je ten hoch? Nevidìli jste ho?” tázal se Sepp kdekoho. Nevidìl ho nikdo, a nevìsta prohodila za zády dìdovými: „Co jenom s ním má? Chce ho uhlídat! Jako by to bylo možné!... Ale škandál je to pøece, takový mladík za vdanou ženou! Vsadila bych se, že se za ní pustil...” Neklamala se. Václav uhánìl, co nohy staèily, mrtvou plání, kryje se roztroušenými po rovinì smrèky jako zlodìj kráèející

høíšnou cestou. Vítr vál poøád silnìji; mrazivý jeho dech pøinášel drobné krupky a sporé vloèky snìhové. Obloha byla zahalena v šeré temno, nebyly to mraky, nebyla to mlha, tìžko øíci, co to bylo. Jednotvárnì rozkládala se pøíšerná pláò, splývající v dáli se zastøenými obrysy omžených hor. Václav nekráèel obyèejnou cestou. Dal se pøímo pøes moèálovité slati, dobøe vìda, že tudy ho nebude nikdo stíhati. Bylo nevýslovnì strašno vùkol nìho, jakés dech úžící ovzduší, nesmírná samota, olovìné ticho, jež rušilo pouze obèasné zavytí vìtru. Za pùl hodiny ho pojal les, nízký, kostrbatý. Temena stromù byla po velké èásti vìtry ulomena, divì rozèechrána; místy ukazovaly se známé rezovaté skvrny: i v této zimní dobì nepøestával hlodati osudný hmyz. Pøes hodinu se ubíral tímto lesem, zahaleným v jakés nevylíèitelné pološero; když se otevøela pøed jeho zraky houština, objevil se zase moèál, jenž se vpravo a vlevo rozkládal; byl zarostlý kleèí, jejíž dlouhé jehlièí, vìtrem šleháno, šustilo vydávajíc zvuky témìø kovové. Když došel kraje moèálu, padaly už stíny veèerní. Váhal okamžik; bylo se co rozmýšlet: smìr jeho pouti vedl šikmo pøes sla. Udrží ho tato mìkká, tìkavá pùda? Byla èerná, jako sazemi promíchaná, jen tu a tam bìlaly se dlouhé pruhy špinavého snìhu. Místy se rozstupovala kleè a tam se èernìly hluboké tùnì nehybné vody. Bìda tomu, kdo by zapadl v takové oko, z nìhož zírá podsvìtí... Mnohý tam leží na chladném, temném dnì, kde slizký kal a nesèetné koøeny ho pøidrží, až i kosti se rozpadnou. Mladík se dal vpravo, drže se neustále kraje lesa a sleduje køivolaký bøeh moèálu. Hloubìji, temnìji padaly stíny, všecko zapadalo v neurèité, pusté šero; už nerozeznával vod ani jednotlivých køù ani èerné pùdy všecko splývalo vjedno. Tu mod-

ravý plamínek vyšlehl, podle nìho zase jeden, a zas... a zas... Vzplanuly, zanikly... vzplanuly zas. Svìtla bludièná, duše zhynulých. Znal je dobøe, èasto je vídal za nocí podzimních. Povídali mu, že dupají tìžkou patou po èlovìku, jenž se dostal do jejich pøíšerného reje. Tato svìtélka se ukazovala zvláštì nalevo od nìho, kde rozkládal se moèál; ale i napravo, na pùdì lesní tu a tam nìkteré vyskakovalo. Jemu se ježily hrùzou vlasy - bylo mu, jako by jakýs výstražný hlas mu domlouval, aby se radìji vrátil, aby unikl ohrožujícím tìlo i duši neèistým silám. Avšak jiný, mocnìjší hlas neustále ho pobádal kupøedu, a tak vyhnuv se moèálu, zašel opìt do lesa, utíkaje kvapem skrze sníh, pøes drsné pahejly, èerným boøícím se bahnem a mechem, prodíraje se houštinami, sápajícím se po nìm mokrým haluzím, až dobìhl silnièky, po níž se pak klidnì ubíral ke Kvildì. Už se blížil, už doznívaly k nìmu zvuky tøeskných trub, když pojednou slyšel za sebou pádné kroky; zastavil se, napínaje zrak, aby prozøel tmou. Vtom mu pøišlo na mysl, že by noèní chùdce mohl býti jeho dìd. Ulekl se, pocit nesmírného studu vehnal mu krev do tváøí, i odskoèil stranou, hledaje úkrytu za mladým smrèkem podle cesty. Netrvalo to dlouho, a šel podle úkrytu jeho velký, cizí èlovìk, jemu úplnì neznámý. Byla to ramenatá, vysoká postava; oblièeje nemohl pro tmu rozeznati. Pustil ho mimo sebe a vydal se sám, teprve když kroky neznámého zapadly v obklièující ho hluši. Deset minut nato stál na prahu taneèní sínì. Týž puch a kouø jako obyèejnì, týž dusot, smích, køik. Pøehlédl mžikem skupiny stojící podle zdi, chumáè v kole se víøících. Rezla tu nebyla, dìda rovnìž nevidìl. Mnozí ho vítali hluènì, zvouce ho, aby si s nimi pøipil; neušlo mu také, že dìvèata, spatøivše ho, strkala se ramenoma, usmívajíce se spíše

uštìpaènì nežli pøívìtivì. Jakýs hoch, který se vrátil zároveò s ním z vojanèiny, pøistoupil k nìmu. „Ty jsi mezi námi øídkým hostem,” pravil, „copak tam dìlᚠu vás v Rankli? Pøivázal tì dìd ke žlabu ve stájích?” „Ponech si pro sebe takové poznámky,” odpovìdìl trochu podráždìnì; „každý si dìlá, co chce...” „Nu, nedurdi se,” mínil druhý, „chtìl jsem ti pouze øíci, že šlapeš nohama svoje štìstí. S Brettschneidrovou už se sotva sejdeš na pavlánì jako pøed mìsícem; ta už tì nahradila jiným...” „Co mi to žvaníš?” osopil se na mluvèího „co ti záleží na tom, co já dìlám a kde mluvím s Brettschneidrovou? Zapovídám si naprosto takové øeèi...” Dva tøi jiní pøistoupili. Slyšeli poslední slova, neušel jim hrozivý, a pøece rozpaèitý výraz jeho tváøe, do ruda krví zalité. „Coje?” – „Co se stalo?” „Nechte ho - zlobí se, blázen!” pravil hoch, který právì s ním byl mluvil. „Snad dokonce pro Brettschneidrovou?” vyrazil ze sebe hømotnì se smìje jeden z pøistoupivších. „Hochu, jsi veliký blázen a propásl jsi pøíhodnou dobu! Tam na té vaší Rankli neslyšíte nièeho!” A jiný, pøes to, že nemohl nevidìti zlostného výrazu oblièeje Václavova: „Jenom chtít, hochu, a byla tvou! Za pùl leta bys se válel v penìzích! Starý Brettschneider už umírá tøi nedìle, a krásná Rezla sotva po nìm ponese smutek po dobu roku. Já být na tvém místì, téhle pøíhody bych byl nepustil. Ale co naplat! - mne nechtìla...” A prvý zase:

„Vidíte, to jsem mu chtìl øíci ve vší dobrotì, po kamarádsku, a on se za to na mne rozzlobil.” Václav jim ukázal záda tøesa se zlostí; ale ti ho tak snadno nepustili, ba jiní ještì pøistoupili. „Teï má jiného,” vece kdosi, „chlapa jako horu, a k tomu cizího, Bùh sám ví, kde ho naverbovala. Ubytoval se u Polaufù a dochází tam za ní na pilu skoro co den. Neostýchají se pranic, myslím, ani pøed starým Gregrem, který leží celý den opuštìn a samoten na svém lùžku, hùøe než starý pes.” „Však je to poøádná hanba,” ozval se jakýs šedovlasý sedlák, „doèkat už se mohla, aby ten starý se neodebral na vìènost s takovým zármutkem...” „Vy tomu rozumíte, vy starý skuhrale!” vyjel si na káratele jeden z mladých lidí, „vy znáte svìt! Jakživ jste se odsud nehnul, a budete povídat! Svìt je teï jiný, než býval! Kdo byl na vojnì, vidìl svìt a ví, co obnáší, a nikoli kdo od mládí døepìl doma, by i sto let.” „Nu, ovšem, svìt je jiný a já ho neznám,” odvìtil pokornì staroch, „ale být tohle nemá, v poøádku to není.” „Tak to napravte, když se vám to nelíbí! Peníze teï vládnou; kdo jich má, smí si nìèeho dovolit, je-li pøitom chytrý. Starý Greger, jenž znal svìt as tak jako vy, byl osel, že se za živa vzdal svého majetku. Ona je má, a on je žebrák, proto a se nediví a mlèí.” „E co?” prohodil jiný, „je mladá; kdo jí smí zazlít, užívá-li života? Hloupé je pouze to, že ty peníze pøipadnou cizímu, který je zanese možná jinam.” Všecky tyto øeèi protivovaly se Václavovi do té duše, nehledíc k tomu, že novinka o novém, šastném nápadníku Rezlinì bolestnì se dotkla jeho srdce. Nevýslovná, neodolatelná touha po krásné høíšnici ho sem dohnala, aè vìdìl, jakou

bolest zpùsobí dìdovi. Jeho vášeò neznala mezí a vše, vše byl hotov jí obìtovati, a pøec mravní hniloba, která se jevila v øeèech právì slyšených, naplnila ho hrùzou. Zdálo se mu té chvíle, že prchlo se svìta všecko, co tu dosavade bylo svatého, že tma a smutné šero listopadové obestøely duše jeho krajanùv právì tak jako rodné jeho planiny a lesy... Vùkol nìho šumìla hudba, zazníval jásot, víøil divý, rozpustilý rej - a v jeho duši bouøilo peklo. Zaal pìsti, svraštil èelo. „Puste mì, vy hanbáøi!” vykøikl, hledì si proklestiti dráhu skrze obstupující ho chasu, jež chechtajíc se dala mu prùchod. Chtìl ven, ven, za každou cenu; dusil ho ten tìžký vzduch; vrátí se k dìdovi, poví mu všecko, vypláèe se, aby svalil se sebe tu strašnou tíž, která ho rdousila. Dostal se ke dveøím - vtom, jako ho zmije byla uštkla, uskoèil stranou - ve dveøích stála Rezla a podle ní jakýs vysoký, statný muž. Oèi jeho potkaly se s oèima ženinýma, z nichž vyšlehl rychlý blesk. Byla krásnìjší než kdy. Velké jantarové perly blýskaly se jí na šíji, tváøe její se rdìly, za polootevøenýma rtoma leskly se krásné bílé zuby; èerná, sametová kazajka, tìsnì pøiléhající k lepým tvarùm, a kvítkované brokátové šaty zvyšovaly dojem svùdnì krásné ženy. Václav vytøeštil oèi. „Mùj ty bože, Rezla!” vyhrkl ze sebs, zapomínaje, co právì byl slyšel. Ona neodpovìdìla, ba šla mimo nìho, jako by ho nevidìla, držíc se ramene svého prùvodce. Když Václav, jenž zùstal státi jako pøimrazen, nespouštìje s ní oka, asi za pùl hodiny ji požádal o tanec, pøiklonila se k nìmu a zasyèela jako zlá zmije: „Jdi domù, hlupáku! Jdi pást dìdovy kozy, má-li ten jakých. K tomu se hodíš; jinak jsi hloupý jako noc. Škoda, žes byl

na vojnì a vidìl svìt! - S èlovìkem který se dává vodit na provázku, já nemluvím.” Nechala ho stát, a on stál do té míry pod jejím kouzlem, že neodešel domù, nýbrž postaviv se zády ke zdi, stále ji sledoval oèima. Tanèila kde s kým, nejvíce ovšem s mladým mužem, který s ní byl pøišel. Václav ho nyní teprve jaksepatøí vidìl a nemálo se zarazil, poznav v nìm - svého bývalého šikovatele. Ba jistì, byl to on! Bývalý lesnický mládenec z Vimperka, jenž byv stejnou dobou s ním odveden na vojnu, zároveò s ním opustil presenèní službu vojenskou. Co nyní dìlal, Václav nevìdìl, ale poèínalo se mu v hlavì rozednívati. Pan Køesaný odjakživa rád dobøe žil a pokud možno málo se namáhal. Podøízené svoje týral, když ale nìkterý z nich mìl tolik zdravého rozumu, aby nahlédl, že pan šikovatel potøeboval na dùstojnou representaci setniny, kterou represeatoval ovšem on sám, více penìz, nežli mu jich poskytovalo skrovné služné, a podle toho se zachoval, mìnil se pan Køesaný rázem v nelíèeného dobráka a nevídal mnoho vìcí, jež dosud neucházely bystrému jeho zraku. Takto dbával pilnì svého zevnìjšku, vypadal vždycky jako ze škatulky, byl úslužným ke svým pøedstaveným dùstojníkùm a tìšil se jich lásce a pøízni. Och, Václav ho dobøe znal! Nyní se tu objevil z èista jasna - Rezla byla pro nìho zrovna stvoøena. Václav nepochyboval, že tento èlovìk si ji úplnì podmaní, a dostane-li se mu jí po smrti jejího manžela, že jí zajdou dosavadní spády. Pojal ho vztek: takový prohnaný zhýralec, takový vystøílený, všemi mastmi mazaný svìták, o nìmž myslil, že ho do smrti neuvidí, který se chlubil pøi svém louèení, že už má místo tìlesného myslivce u jakéhos mocného kavalíra na Moravì, ten se najednou objevil v tomto odlouèeném od svìta zákoutí, a sotva se ukázal, zvítìzil nade všemi,

kdož se ucházeli o Rezlinu lásku, i nad ním, jemuž ještì pøed nedávnem vyznávala, ba nabízela tak vášnivì lásku svou. Té chvíle se mu zdálo, že celý svìt se s ním øítí; divoký žár jím zavládl; myslil, že musí utopit zbìsilou vášeò svou v proudech krve a pak sebe sama zahladit. A pøec v této chvíli vzkvašení, kdy všecky èivy se v nìm chvìly, ozval se v nìm hlas: Buï rád! Dobøe tak, dìkuj Bohu, že tak pøišlo. Ti dva se k sobì hodí a budou se navzájem trestati za své høíchy! Vzpomnìl si na starého Brettschneidra, který doma umíral, co jeho žena, která pøed Bohem a lidmi mu byla oddána, se zde veselila. „Umírá jako starý pes!” vypravoval pøed chvílí jeden z pøítomných. Václav se zachvìl pøi pomyšlení; zastydìl se pøed sebou samým - a pøece nemohl spustit oèí s této ženy. Vtom ho zpozoroval Køesaný a pøistoupil k nìmu. „Aj, tys tu?” pravil, podávaje mu ruku; „na mou duši, vždy se pamatuji, tys zdejší... Nu, zapla Pánbùh, konec je tomu otroctví tam. Teï se už odsud nehneme, viï?” Václav se jedva dotknul podávané mu ruky a zablábolil nìkolik slov, jimž snad sám nerozumìl. Ten èlovìk se mu zdál vtìleným høíchem a bídáctvím; bylo mu, jako by pøes rameno jeho šikovatele upíral na nìho starý Greger kalné, zhasínající svoje oèi, bledý, zchátralý svùj oblièej, jenž splýval vjedno s tìkavým dusným dýmem, naplòujícím víc a více tuto místnost. Køesaný zase odstoupil a Václav vidìl, jak šeptal cosi Rezle, která naò upírala žhavé zraky své s týmž výrazem, jako pøed nedávnem na nìho sama.

Divìji, ryènìji sobì vedla zábava; jednotliví hoši pøistupovali k pultu, za nímž sedìli muzikanti, házeli jim pìtky, a zpívajíce písnì, ponejvíce improvisované, dávali sobì zahrávat sóla. Refrény tìch písní opakovala celá spoleènost jásajíc, dupajíc nohama - pak se pìvec zavíøil v kole se svou vyvolenou. Tu a tam povstávaly hádky o pøednost. Divoká slova lítala, zlostné výkøiky se ozývaly; než na pìsti a nože to ještì nepøišlo. Najednou se udìlalo ticho; pøipravovalo se patrnì nìco nového, co budilo všeobecnou pozornost. A stalo se skuteènì nìco nebývalého, nevídaného, neslýchaného. V kole, kde se tanèilo, objevila se Rezla samotna. Pøistoupila pøed pult muzikantù, otoèila se tøikrát kolem sebe a zapìla zvuèným altem písnièku, divnou, neslýchanou píseò. A Kerzen, a wachsern, dö gáb i so gern – und kunnt i den Fosching a Bräutal no wer’n.* Hrobové ticho nastalo po tìchto neslýchanì rouhavých, drzých slovech; i muzikanti se zhrozili a spustili nasazené ke rtùm nástroje, jediný klarinetista zafoukl do svého klarinetu, i ozval se síní dlouhý, kvílivý tón, jenž náhle zaražen, umøel. „Nu, co je to?” vzkøikla Rezla, „což nehrajete? Vždy jsem vám øekla, že chci sólo...” Vtom se zarazila. Ucítila na rameni tìžkou ruku, obrátila se náhle, hrdì, ale pýchou a vyzývavostí planoucí oèi rázem se sklopily: stála tìsnì za ní postava Rankelského Seppa. „Kliï se pryè!” oslovil ji hlasem chvìjícím, všecek se tøesa spravedlivým hnìvem, „kliï se odtud, ty hanbáøko, a to ihned, sice zapomenu, že jsi ženská, a ztrestám tì vedle zásluhy,

abych napravil, co tvùj nadutý otec uèiniti opomnìl... Slyšela jsi? Prchni odsud a nikdy více se nevracej, aby Bùh nás netrestal pro tebe, jako trestal høích Sodomských...” Nikdo se neozval, bylo ticho jako v kostele. Rezlu pojala hrùza, lekla se toho velikána, jehož zraku nemohla snésti. Chvíli setrvala na místì, kde stála, vrávorala ke dveøím. „Vy tohle snášíte? Vy tuhle mrzkost mezi sebou trpíte?” oslovil Rankelský Sepp pøítomné; „a vy se nebojíte, že vás pohltí zemì?... Daleko to s námi došlo!…” „A kdo jste vy, že se takto opovažujete mluvit?” ozval se pojednou hlas vedle nìho a galán nehodné ženy postavil se proti kárateli, máchaje vzdornì napøáhnutou pravicí. „Kdo jste, vy starý blázne, který jste už dávno mìl uložiti svoje šediny na mìkkou podušku? Co nám sem chodíte, kazit nám mladým zábavu?” „Kdo jsem, povím ti hned, ty klouèku, pøes to, že ti narostla dlouhá brada! - Rankelský Sepp jsem, èlovìk, jemuž minulo pìtasedmdesát let, ale který ti ukáže, jací døíve tu bývali lidé a jak se kárala zpupnost!” A než se nadál bývalý šikovatel, držel ho Sepp za pás, vyzdvihl ho, jako by to byl desítiletý chlapec, zatoèil jím vzduchem, že blíže stojící musili odskoèit, aby nepøišli ve styk s nohami takto pozdviženého, jež marnì hledaly oporu ve vzduchu, a mrštil jím o zem, že sténaje zùstal ležet. „Tak! Nyní rozjímej o tom, kdo jsem, a pamatuj si, že není moudøe jednáno, vyzývati neznámého...” „Spasiteli!” ozval se kdosi, „snad jste ho nezabil, Seppe?... Je všecek zmìnìn v oblièeji...” „A kdybych ho byl zabil a vzešla mi z toho šibenice, nebude škoda; aspoò neuvidí více moje staré oèi, co se zde páše a kam vás pøivedl tento brouèkový blahobyt! Penìz máte na-

zbyt, s penìzi roste vaše zpupnost a vaše høíchy volají do nebe! Však není dalek den, kdy vaše pøíjmy se náhle zarazí jako vody temence po dlouhém suchu. Pak zase zkrotnete a budete naøíkat!... Ale pozdì budete honit bycha!... Navykli jste tomuto životu a nebudete více s to, abyste žili jako døíve, dokud vám ještì netekly peníze. Pak budete dìlat dluhy, jako že už je teï dìláte, ale tajnì, aby o tom nikdo nevìdìl, protože už ani tyto vaše obrovské výdìlky nestaèí na výdeje, jichž vyžaduje vᚠzhýralý život, a ty dluhy vás uškrtí, vás a vaše potomky, a hrouda, kterou vzdìlávali otcové vaši, les, který je živil a kterýž vy ve slepotì své vymýtíte, abyste nabyli ještì jakés takés šibenièní lhùty, ty se proti vám pozvednou a budou vám klnouti...” Èím déle staroch mluvil, tím více se vmlouval do lomcující jím zlosti, která v nìm døímala po dlouhý èas. Nyní ji vylil celou; bylo hrozno naò patøiti. Mohutné jeho pìsti se zatínaly, celý oblièej byl rudì zalit, žíly na spáncích se tetelily jako struny a hlas znìl, jako by ho pozvedal z pøíšerných hlubin hrobu. „Ven s vámi všemi!” zahromoval, „konec zábavy, konec! Mìli jste toho letos vìru dost! Bìda tomu, kdo neuposlechne, zdrtím ho jako èerva, a je mladý nebo starý, mužský nebo ženská!... Muzikanti, seberte své nástroje!... Hospodo, pøestaò nalévati! Po tomhle rouhání není více zábavy! Honem, honem, vám povídám!” A staroch pøemìøil síò nìkolika kroky a postavil se do nejzazšího kouta, odkudž mohl vše pøehlédnouti. „Plate! Plate!” køièel, „já nechci, aby šenkýø pøišel o jediný krejcar. Co dosud se vypilo, a má, a mùže spokojen s výdìlkem!”

Za deset minut bylo prázdno, živá duše se neopøela. VácIav se vytratil již pøi prvních slovech dìdových; i Køesaný se dostal zase na nohy a vyvrávoral s ostatními. Temnì hoøely lampy, z otevøených dveøí valil se kouø za odešlými; hostinský a jeho èeleï jali se sbírati sklenice a talíøe. Sepp pøistoupil k nìmu. „Že to tak trpíš!” oslovil ho. „Tvùj otec by takových neplech nebyl snesl. Považ pøece, že mᚠdìti; chceš, aby pro høíšný, hanebný mamon je stihla kletba Hospodinova, který mstí na dìtech høíchy otcù?” Šenkýø sice nemìl velkou radost z tohoto poèínání Seppova, nevidìlo se mu však vhodným podrážditi sebemenší poznámkou rozkaceného obra. Pokrèil pouze ramenoma a sklízel pryè sklenice, jež jasným zvukem o sebe narážely. Sepp, jemuž se zdálo, že tato práce se zbyteènì protahuje, jal se mu pomáhati; když bylo vše uklizeno, pravil obyèejným svým mìkkým hlasem: „Tak. Teï zhasni a jdi spat - ten odpoèinek ti nebude škodit. Dobrou noc.” Nato šel sám. Ten byl poslední hrdinský kousek Rankelského Seppa v pøíèinì vyklízení nabité lidem hospody; od té doby se vícekrát v hospodì neukázal. Václav naò neèekal; uhánìl domù, co mu nohy staèily. Co vidìl a slyšel, naplnilo ho takovou hrùzou, že nebyl schopen jasné myšlenky. Zdálo se mu, že vidìl jícen pekla, jenž se otvíral pøed ním a do nìhož ho vhánìla jakás neodolatelná moc. Jeho druzi, kteøí ho uvítali, Rezla, šikovatel Køesaný, umírající Greger, øeèi, které slyšel, hudba, rouhavá píseò, jásot, dusot, všecko to splývalo v nevýslovný chaos, z nìhož vyzníval posupný chechtot roty ïáblùv, vyskakovaly modré plaménky jako

ony, jež vidìl téhož veèera rejdit na strašném moèále. - Tak snil jda cestou k domovu a myslil chvílemi, že pozbude rozumu; držel si rozpálenou hlavu, domníval se slyšet za sebou rozzlobený hlas dìdùv, jenž to všecko proklínal a jeho též, protože i on zabøedl v tento neèistý kal. Pøišel domù jako v horeèce a šel si ihned lehnout. Chtìl se modlit, nemohl; chtìl usnout, spánek nepøicházel. Povaloval se na svém lùžku, pøipadalo mu, že pøinesl s sebou èpavý, dusný vzduch, v nìmž dlel po více hodin. - Asi hodinu po jeho návratu pøišel dìd, který s ním spal v jedné komoøe. Ulekl se, oèekával, že dìd ho osloví, že s ním promluví jako tam s tìmi. Avšak staroch si lehl, nepromluviv slova. Pomalu, zdlouhavì mu ucházela noc, a když pøišlo ráno, šerý den, plný mlhy a nízko pøelétajících mrakù, byl tak sláb, tak zdrcen, že nemohl vstáti z lože. Dìd na nìho nepromluvil, teta mu pøinesla jídlo a odnesla ho zas, když se ho nedotkl. K veèeru se o nìho pokoušel fantas. ObstoupiIi jeho lùžko, dìsili se hrozných øeèí, jež vedl. „Chlapec stùnì,” pravil hospodáø dìdovi, který jedinì si chorého nevšímal, „co se mu pøihodilo? Bude tøeba zavolat doktora...” „A tøeba umøe,” odpovìdìl mraèe se staroch, „a umøe, a pomøe všecko, co tu žije a dýchá...” „Bože mùj, co se to stalo?” zvolala hospodynì, „to hrozné, co tu mluvíte; vždy je vᚠmiláèek...” Dìd neodpovìdìl. Shánìli sami domácí prostøedky a poslali pro nìjakou bábu do Goldbrunnu, která pøišla v noci a ihned se dala do zaøíkávání nemoci; pak se u nemocného modlila skoro do rána.

Dìd ležel na svém loži jako každou noc. Zda spal? - Bába tvrdila, že ano; nehýbal prý sebou, nepøevaloval se. Tak uplynulo nìkolik dní. Ubohý Václav nepøicházel k sobì, mluvil neustále zmatené, hrozné øeèi, bába dennì pøicházela, zaøíkávala, modlila se a zase pøicházela, aniž se podobalo, že konání její potkává se s úèinkem. Strýc a teta ošetøovali chorého, dìti pøicházely k jeho posteli, naslouchaly plaše divným jeho øeèem a dávaly se z nich do pláèe. Dìd poøád nemluvil. „Co se jen stalo? Co se as pøihodilo?” tázala se padesátkrát za den hospodynì svého manžela, který si lámal hlavu právì tak marnì jako ona. Nevìdìli zhola nièeho: k nim do jejich odlouèenosti v tuto roèní dobu nepøišel nikdo, v lese té doby také nikdo nepracoval a pouhým pøemítáním tuto záhadu nerozluštili. I vzchopila se jednoho jitra hospodynì, kteréž zvìdavost nedala už ani spáti ani jísti, a šla do Kvildy. Zvìdìla tam všecko, zvìdìla, jak sobì vedla pøi muzice Brettschneidrová a jak dìd vyklidil hospodu. Zvìdìla též, jaké úžasné vìci se pøihodily oné noci Rezlinì po návratu na Brettschneidrovì pile. Jak se Rezla dostala dolù na ulici, kam ji vyhostila okázalá negalantnost starého Seppa, toho snad sama nevìdìla. Dole ovšem pøišla k sobì a hrnoucí se za ní lidé ji slyšeli køeèovitì plakat a opìtovanì volat: „Takhle se mnou nikdo ještì nejednal! Umuèený Bože, nikdo!” Pak ale vidouc, že lidí stále pøibývá, a slyšíc hlasy, jež starému mravokárci dávaly za pravdu, jakož i rùzné poznámky a výkøiky, jež jí pøespøíliš nelichotily, uznala za vhodné pokud možno rychle nastoupiti zpáteèní cestu ke své pile. Kde ji dohonil její galán, ovšem nikdo nevìdìl, bylo však nabíledni, že ježto pøišli na pilu spoleènì, mu-

sila dosti dlouho na nìho èekat, ponìvadž následkem intimních stykù se Seppem nemohl rychle postupovati. Uslyšel prý ještì mnoho hezkých vìcí a výsmìchu nazbyt, nežli se dostal ven ze vsi; také prý ho doprovázela celá smeèka mladé chasy, pokøikujíc za ním. „Proè se nevrátíš k Polaufùm, kde bydlíš?” tázali se ho úsmìšnì. „Potøebuješ obkladù? Nu, Rezla ti jich dá!” Když pan exšikovatel odpovìdìl na tyto neobalené urážky nìkolika hlupáky a sprosáky, dostalo se mu na modøiny, jež vykouzlil Sepp na jeho tìle, ještì nìkolik ran pøídavkem a posléze ho vymáchali v nevelmi ladném a trochu chladném obsahu škarpy, økouce, že studená voda je výborným lékem na pohmoždìniny. Co pan Køesaný a Rezla spolu mluvili a jak druh druha tìšili za vystálé pøíkoøí, o tom se nezachovalo nižádného spolehlivého svìdectví. Faktum je pouze, že Køesaný, dostav se spoleènì s pilaøkou do závodu, se uchýlil do jakés šalandy, kde pøespávali støídající se pøi noèní práci dìlníci, že tam pøiložil do kamen nìkolik náruèí tøísek, a vysvléknuv se, jal se sušiti odìv a prádlo. V tomto poèínání nemohl však dlouho pokraèovati aniž je ke zdárnému konci pøivésti, ponìvadž najednou se strhl na dvoøe velký køik a volání rùzných hlasù, mezi nimiž on rozeznal i hlas Rezlin; také svoje jméno slyšel. Vybìhl tedy ven, pøistrojiv se nakvap a velmi nedbale. „Ježíši na nebi, mùj muž! Kde je mùj muž?” køièela Rezla, až všem uši zaléhaly. Našel se kdosi, jenž tvrdil, že ho ještì vèera vidìl na jeho lùžku, že prý byl velice chorý, celý spadlý, sotva prý dýchal. „Ale není tam, povídám vám, není!” vzlykala Rezla s takovým výrazem zoufalého boje, jako by byla nejlepší manželkou na celém božím svìtì.

Z ostatních nikdo nevìdìl nièeho o Gregrovi, už po nìkolik nedìl ho nevidìli; beztoho známo, že Rezla zastávala sama øízení závodu; v té pøíèinì i pøes své èasté noèní výlety neztratila nejmenšího na své energii. „A mùj zlatý! A mùj ubohý!” naøíkala dále, „vy darebáci, všichni, co je vás tu, proè jste nedohlédli? - Víte, že je nemocen, a nikdo se po nìm neohlédne, vy... vy...” Bylo nasnadì jí pøipomenouti, že by v první øadì bylo na ní dohlédnouti na chorého, témìø umírajícího manžela, avšak na to se neodvážil nikdo: vždy to bylo v dobì ráje šumavského, a na Brettschneidrovì pile už se dokonce žilo jako v ráji a vydìlávaly se tam nehorázné peníze. Paní pilaøka pøála všem, a na trochu té huby nepøicházelo. Sbìhlo se všecko, co na pile lidského dýchalo. Rozžali smolné pochodnì a prohledali každý kout: obydlí, závod, stodoly, kùlny, skladištì, stáje. Nikde nièeho, ani pohádky po nìm, nikde nejmenší stopy. „Což mi ho unesli?” køièela Rezla, „což mi ho odvlekli? To byla asi ta fena, jeho sestra! Bože mùj, ani na krok èlovìk nemùže z domu! To je soužení!...” Na pile byl zamìstnán také jakýs hluchonìmý poloblbec, který pohlížel po delší dobu dosti lhostejnì na vøavu kolem sebe. Pojednou se zdálo, že se v jeho hlavì rozbøesklo nìjaké svìtlo, i chápaje, oè se jedná, poèal, vydávati ze sebe jakés neartikulované zvuky a živì posunkovati. Jeden z dìlníkù, pøíbuzný hluchonìmého, rozumìjící ponìkud posuòkùm jeho, všiml si jeho poèínání, a obrátiv se k nìmu, oslovil ho, provázeje øeè svou patøiènou mimikou: „Nu, Petøe, vidìl jsi snad pána?” Tu hluchonìmý významnì pøisvìdèil, divé zvuky se mu draly mocnìji z hrudi, a ukazuje stále k severozápadu, posuòky

svými patrnì cosi dopodrobna vypravoval; všichni ho upjatì pozorovali. „Vidìl pána,” vysvìtloval posuòky zmínìný dìlník; „ubíral prý se pouze košilí odìn a bez èepice kolem skladištì smìrem k Mrtvé slati...” „Umuèený Spasiteli!” vzkøikla Rezla, „a proè ho nezadržel, vida, že je v pouhé košili?” „Ale - prosím vás - vždy je to blbec... cožpak on se staral? Pojïme my ho hledat!” Dali si všecku práci, aby zvìdìli na Petrovi èas, kdy vidìl Gregra, než v té pøíèinì zùstaly dotazy jejich bez výsledku: hluchonìmý nemìl vùbec pojmu o èase; pouze tolik z nìho vytáhli, že to bylo už v noci. „Ten dávno zmrzl!” prohodil kdosi. „Vždy je tam samá louže, jichž èerné, bezedné vody ho pozøely,” mínil jiný; „zdravý, silný èlovìk se tam neodváží ani ve dne, natož chorý èlovìk za temné noci!” Nicménì se všickni vypravili ho hledat, i Rezla šla s nimi. Byla to prazvláštní výprava za plápolající záøe deseti smolných pochodní, jichž èpavý kouø tlaèila noèní mlha k zemi; šla z nich pravá výheò temnì rudá, v jejíž tøepetavém svìtle stromy a køe, bílý pøíkrov snìhu, z nìhož proskakovala všude èerná zemì, a tu a tam snìhem dosud nezalehlé chumáèe vysoké prožlutlé trávy nabývaly hrùzyplného, nanejvýše pøíšerného rázu. Tato Mrtvá sla poèínala asi sto krokù za posledním stavením, z nichž skládal se závod, kde ústil menší potok do onoho, jenž hnal Brettschneidrovy pily, a rozkládala se na nìkolik hektarù po obou bøezích prve zmínìného potoku. Povstala nejspíše tím, že se vody stavìly v úžlabinì mezi nìkolika lehounce naklonìnými svahy.

Byl to podivný kousek svìta: smìs souše a vody bez pøesných hranic; šedé skály, holé i mechem porostlé, pohyblivé bláto, samá hluboká louže, tu travou vroubená, onde zponenáhle, bez urèitého kraje, v bobtavý sliz pøecházející, kleè a zakrslé smrèky, s nichž visely dlouhé, vousùm podobné lišejníky, bìlavé, šedé, zelenavé, proplétající se, èechrající se vìtrem. Jehlièí kleèi šelestilo, smrky sténaly a rupaly pod návalem vìtru; v rudé záøi pochodní rejdily jako drobné, okøídlené mušky jednotlivé vloèky snìhové. Hledající se rozptýlili v této divoèinì. Bylo tøeba nejvìtší opatrnosti, aby nezapadli v této klamné pùdì; volali na sebe, mávali pochodnìmi, že padající, vìtrem zmítané jiskry se vmísily v tanec vloèek. A našli ho, jedva deset minut hledali. Nohy trèely v kaluži ledové vody, ruce se køeèovitì zaryly do vlhké prsti okraje; ležel naznak, hlava se podpírala na setlelou smrèku, na zemi ležící. - Rezla sama a jeden chasník na nìho pøišli. Byl úplnì bezduch, a manželka spínala nad ním ruce a plakala srdcelomnì. „Ty mùj dobrý! Ty mùj milý! - Oh, Bože, jaké to hrozné neštìstí! - Co tì napadlo, mùj drahý?…” Sestoupili se v kruh, upravili nosítka a odnesli ho domù. Co by silný, zdravý èlovìk nebyl vydržel, to pøeèkalo chabé tìlo tohoto chorého, na pokraji smrti živoøícího starce. Možná, že právì zdlouhavá obmìna látek zachránila pøed zhasnutím slabì doutnající jiskru života. - Když ho po nìjakou dobu tøeli a ohøívali, poèal opìt dýchati, a když mu pak vlili do úst lžici koøalky, procitl ze smrtelného sna, ba vìdomí se mu vrátilo. Otevøev oèi, pøiodìné horeènatým leskem, a spatøiv svou ženu, máchnul po ní rukou a zablábolil chraptivým hlasem: „Vari odsud, ty obludo pekelná, - buï prokleta!”

A ona vzlykajíc a ruce spínajíc: „Slyšíte to! Má fantas, zbláznil se mi, mùj drahý…” Zhrozili se všickni. Za døívìjších dob by taková kletba, pøed mnohými osobami pronesena, všecken domácí lid byla pøimìla k okamžitému útìku z domu, ne-li k vykonání náhlého soudu na obvinìné. V dobách šumavského ráje spokojili se akademickým zhrozením; utéci, nebo dokonce projeviti slovem a skutkem nelibost svou, to jich ani nenapadlo; mìli se tu pøíliš dobøe a èítali, že až paní bude sama, bude ještì lépe. Mohli si sice pomyslit, že paní jejich nezùstane dlouho svobodna a že pak zavítá hospodáø tøeba všelijaký, - než kdopak tehdá na Šumavì pomýšlel na budoucnost? - Tomu už dávno odvykli. „Vari ven! Vari mi s oèí!” chroptìl neustále nemocný, a ona poøád, jako by toho neslyšela, opakovala: „Smiluj se nad ním, milosrdný Bože!…” Chorý ztichl; chvíli bylo, že spí; pak zase škubala køeè brzo tím, brzo oním svalem jeho oblièeje, as tak, jako by nìkdo støíkal na nìho studenou vodu. Bezzubé èelisti o sebe narážely, celé jeho tìlo se tøáslo. „Hu, hu... zima... zima... pøikrejte mì, ale ta ne, ta ne! ta by mì pod peøinami udusila... Bože na nebi... já jsem veliký høíšník ... a vìèné zatracení mne nemine... když smrt nepøicházela, chtìl jsem si ji dáti... chtìl jsem zmrznout dobrovolnì... to je høích... strašný høích... jenž se neodpouští... ani na tomto... ani na onom svìtì... Zoufati nad milosrdenstvím Božím... setrvati v nekajícnosti... a do toho høíchu mì pøivedla ta... ta... ta... Jdìte mi pro knìze... proboha vás prosím, jdìte mi pro nìho...” Chtìli jíti, ale Rezla se opøela.

„Ale poèkejte,” pravila, „poèkejte, až se upokojí! Cožpak nevidíte, že tøeští? Cožpak se èlovìk mùže zpovídat, když z nìho mluví fantas?” Lidé na Kvildì tvrdili, že høíšné této ženì bìželo o to, aby umírající manžel nevyzradil panu faráøovi všecek ten kal jejího života, aby snad dokonce neodvolal darovací listinu. Radìj volila, aby zemøel bez poslední útìchy vìøícího èlovìka. Když nemocný nepøestával se dovolávati knìze, musila posléze pøece svoliti, aby pan faráø byl zavolán; avšak co chtìla, dosáhla: když faráø pøišel, ležel starý Greger zase smyslù zbaven a obdržel rozhøešení bez zpovìdi. Nìkolik káravých slov, jež prohodil odcházející knìz, snesla bez protestu, a v duchu se smála, aè se tváøila bùhvíjak dojatou. To vše slyšela Rankelská selka na Kvildì a nepøestávala to doma opakovati nìkolikrát dennì, doprovázejíc vypravování své všelikými výkøiky hrùzy a opovržení. Starý dìd, pøikyvuje bílou hlavou, dokládal: „Došlo to s námi daleko!... Kdo by se byl nadál?… To je všecko ten mamon!... Kdyby nemìli penìz, nedály by se takové vìci. Vìøte mi, není žádného požehnání v tìch penìzích. Zhynou všickni...” Nemocný Václav o všech tìch hrùzách neslyšel nièeho, aè i pøed ním se o nich neustále hovoøilo. Po celých pìt dní pøipoutalo jej tìžké vzrušení mozkové na jeho lùžko. Divoké fantasie støídaly se s dlouhými hodinami, po které ležel tiše, nebera nejmenší úèasti na tom, co se vùkol nìho mluvilo a èinilo; kdo by mohl øíci, kde dlely a tìkaly jeho myšlenky? Tu, pátého dne pozdì naveèer, když právì se zase nad ním modlila goldbrunnská bába, pojednou se probral ze svého zaèarovaného sna. Upøel vpadlé oèi na neznámou staøenu, pøejel si horkou dlaní èelo a oslovil ji obyèejným svým hlasem:

„Copak tu chcete? Kdo jste? - Umøel jsem snad, a pøicházíte se nade mnou modlit?...” A bába všecka v radosti: „Však jsem vìdìla, že tì pøivedu k sobì! Což mì neznáš, mne starou Lízlu? - Zapla pánbùh, že ten dlouhý spánek od tebe prchl!... Bylo ti zle, hochu, tuze zle... ale nyní je ti už dobøe...” „Ba dobøe... volnì je mi. Kde je dìdoušek?” Staøena ho šla zavolat. Jak pøistoupil dìd k loži nemocného, vzpøímil se tento, uchopil jeho ruce, líbal je, tiskl je k srdci. „Mùj zlatý dìdoušku, bìlmo spadlo s oèí! Bylo to strašné... taková hrùza, že vám to vypovìdìti nemohu... Zdálo se mi, že mì pojalo peklo... ale vyvázl jsem, vy jste pøi mnì... budiž jméno Boží pochváleno...” A starý dìdoušek se sklonil nad svého vnuka, líbal ho, tiskl ho k sobì a plakal s ním. „Vpravdì a jistì jsi byl v pekle,” pravil, „taková hanba a nectnost není z tohoto svìta...” Pak se dal do vypravování o tom, co se pøihodilo na pile. „Vidíte, dìdoušku, mnì se o tom zdálo,” pravil Václav, „mìl jsem o všem tom živé vidìní... a bylo mi, že jsem chtìl starého Gregra z té louže vytáhnouti... a on nechtìl; proklínaje mne, chtìl Rezlu uškrtiti...” „Nyní vidíš, kam jsi spìl,” øekl Sepp; „vìø mi, nežli ve spolku s tou ženskou, radìj bych tì byl vidìl pod zeleným drnem. Omámily tì pekelné moci, synu mùj...” „Ale Bùh mì chránil... nyní vidím bahno, v nìmž jsem se potácel a jež bez pomoci Boží by mì bylo na vìky pohltilo.” Dlouho spolu hovoøili, a když vešli hospodáø a hospodynì, vstal starý dìd a pravil:

„Máme ho opìt, je zase náš.” Bylo po krisi; mladík se zotavil brzo, a když zavládla zima v plné své síle, rovnajíc cesty, klenouc mosty pøes slati a moèály, pracoval zase v lesích spoleènì s dìdem. Jednoho takového zimního veèera, kdy mráz trhal skály, kdy lítaly vzduchem lesklé køišály jíní, v nìž se mìnily šedé výpary moèálù, sedìl v teplé svìtnici Girglové Václav a podle nìho Annamirla. Hoch držel ruku dívèinu ve své a pravil: „Odpustíš mi?... Zpùsobil jsem ti bolest… ale chytilo mì to jako závra... ani nevím, jak to pøišlo...” Ona pak na to, blaženì se usmívajíc: „Vždy jsem vìdìla, že jsi hodný... že se z toho probereš...” Stará Girglová pak, sešedši se se Sepem nìkolik dnù nato, øekla tomuto se slzami v oku: „Dìdoušku, už mám zase syna... Bùh mi ho poslal, a jak hodného!” XI Tohle by byl Podhamerský nemohl øíci: jemu vpravdì nikoli Bùh, ale Filomena syna vzala. Jeho Vincek se mu choval tak, že mrzutosti a hádky nemìly konce. Kdykoli se otec sešel se synem, utkávaly se výjevy, že hanba bylo poslouchat; rozumí se, že chasa se nehanbila roznášet každé slovo, jež mezi nimi padlo. „Ty tedy od ní neupustíš, od té dcery a vnuèky bab èarodìjnic?” rozkøikl se jednou starý, „ty pevnì pøi ní stojíš? - A já ti zas povídám: Radìj tì nechám na hnoji zcepenìt, radìj se zašij i s ní do pytle v její soustruhárnì, než abys mi ji sem pøivedl co nevìstu. Taková chamraï aby se stala Podhamerskou

selkou!... Chlape, rozmyslil jsi si takovou vìc...? Vydìdím tì a vyženu tì ze statku jako prašivého psa!” „Nìkdo vám stojí o ten statek,” odtušil vzpurnì syn, „o ten vᚠmizerný dvùr, jejž jste pøedlužil a dal bance do zástavy?…” Starý se náramnì rozzuøil. „Ty kluku, ty bídáku!” øval, „tak ty mluvíš s otcem...” „Jako by to nebyla pravda!” odvece syn, „osm tisíc jste naò dlužen! Kdopak ten dluh splatí? Snad já to mám uèinit? Dìkuji vám! Takový hlupák nejsem. Nemìl-li jste tolik na výbavu sester, kolik jste jim dal, nemìl jste jim tolik dávati. Beztoho jste tak èinil z panského furiantství... a nyní bych já za to mìl pykat. Vyplate mi mùj podíl, a já pùjdu s Pánembohem a nebude tøeba, abyste mì vyhánìl. Toho hospodáøství zde mám beztoho dost...” Starý se chtìl vrhnout na syna. „Poèkej, kluku!” zasyèel, „já tì nauèím!...” Syn se nedal; uchopil otce za rameno a køikl v odvìt: „Nedotýkejte se mne!... Zapomenu, že jste mým otcem; beztoho jste se nikdy co pravý otec neukázal; okradl jste mne a strèil jste všecko sestrám; proto také nemáte práva, abyste mi pøedpisoval, koho si mám vzíti za ženu...” Nato odešel, zùstaviv starého malomocnému jeho zuøení. Takové výstupy se ještì nìkolikráte opakovaly, až jednou Vincek, zùstaviv tøi potahy, s nimiž pracoval v knížecím, odešel z domu a odstìhoval se nadobro ke své Filomenì, s níž žil, jako by s ní byl oddán. Z tohoto odchodu synova povstalo velmi nemilé pøerušení prací lesních a konec byl, že Podhamerský si musil zjednati za drahé peníze ještì dva èeledíny, aby dostál pøevzatým akordùm. Že pøi této pøíležitosti neušel zase citlivým pokutám pro promeškání, netøeba vlastnì ani podotknouti.

Doma se zatím hospodaøilo, èili lépe øeèeno, nehospodaøilo až bìda. Pavlina, jak se laskavý ètenáø pamatuje, nestála v práci za mnoho, ale od té doby, co se vyvdala, neèinilo se vlastnì pranic. Do èeledi vjel všeobecnì vládnoucí duch zpupnosti a lenosti, plynoucí z vìdomí, že všude se èeká na pracující ruce, že z propuštìní kyne èáka na bohatší výdìlek, a z toho pøesvìdèení, že sloužíce hospodáøovi, milost tomuto èiní. Podhamerský, prudký, hrdý, zhorka nakvašený, jakým byl, ovšem té milosti nevidìl, anobrž zpupníky a lenivce napoøád ze služby své vyhánìl a jinými, horšími, nahražoval. Mezitím a následkem ustavièných mezer v èeledi hynulo hospodáøství mìrou svrchovanou. Dobytek scházel a krnìl, práce na polích a lukách vykonávaly se nedbale a neúplnì, z èehož povstávaly zase celé haldy tísní a nepøístojností. Hospodynì, beztoho chabá a do díla se nehodící, nevystaèovala, stále si stìžovala a pro samé achy a ochy vùbec k nièemu nepøicházela; v té pøíèinì jevilo se všecko láteøení a nadávání manželovo naprosto marným. „Co jen chce?” naøíkala si; „proè poøád do mne køièí? Vždy se pøece otáèím, jak jen mohu! Necítím nohy ani ruce a v køíži mì bolí, ouvej, och… ani povìdìti nemohu...” „U vašeho hospodáøe aby èert vydržel,” podporovala tyto stesky dìvka silná jako lesní buk; „èlovìk se døe od rána do veèera a žádného uznání není. Øekne-li mi ještì nìco, uteku, jak tu jsem, a pùjdu do lesa dìlat døíví jako Marie, Rezla, Frona, Valpurga a Katy, z nichž žádná tu neobstála...” „Ta mùže utéci,” zabruèela hospodynì; „já tu musím zùstat a se mnou nakládá ještì hùøe.” Povìsti o nezøízeném životì Rezlinì, jak se samo sebou rozumí, našly si také cestu k uším Podhamerského. Nemìl

z nich právì velké radosti, neomlouval také jednání dceøina, neodsuzoval ho však tak, jak by byl mìl uèiniti. „Držte ženskou,” vyslovil se oproti komusi, „držte ženskou, když je èertem posedlá!... Ke mnì a si nikdo nechodí stìžovat. Já jsem svého èasu tomuto hloupému Gregrovi øíkal dost, aby si dal pozor, bera si mladou; proè tak uèinil? Je v tom má vina?... Èlovìk má nazbyt jiných starostí, než aby vystaèil na hlídání ženy jiného, tøeba tato žena byla vlastní dcerou. Vdal jsem ji, je to slota hanebná, ale co je mi dnes do ní!” S Nany zase byly potíže jiného druhu. Pro èetnou rodinu, která se zase o jednoho èlena rozmnožila, nemohla mnoho z domu vycházet, a tudíž také ménì kontrolovat práce svého Karla. Ježto pak hrabivost její a lakota neznaly mezí, poèínala manžela podezøívati, že nepøináší celý svùj výdìlek domù, v èemž ji utvrzovalo faktum, že Karel pracoval v jakés partì, v jejíž èele stál jeho strýc, z poèátku naší historie ètenáøi známý Wastalbauer. „Ten chlap toho mého nimru okrádá,” roztrubovala po všech lesích a dìdinách, „a ten mùj je takový hlupák, že toho buï nevidí, buï okrádaje mne a vlastní své dìti, milenému strýèkovi vìdomì skrze prsty se dívá. Ale já toho nestrpím, já té wastalské pakáži ještì vytøu zrak a tomu celému jeho èistému pøíbuzenství.” Øeèi tyto neminuly se cíle, kamž byly namíøeny. Ubohému Karlovi z nich vzešly nemalé potíže a mrzutosti. Strýc ho nechtìl déle trpìti ve své partì a kromì toho shánìl kdejakého svìdka, aby proti utrhaèné Nany mohl soudnì zakroèiti. „Z party tì chce vylouèit?” køièela Nany, když jí Karel všecko zase pøinesl domù, domlouvaje jí, aby takových bezpodstatných øeèí zanechala. „To toho bude, když tì ten starý poberta vylouèí! Ty sám odejdi z jeho party, máš-li èest v tìle!...

A žalovat že mne bude?- A ty myslíš, že se bojím, já, Podhamerského dcera, se budu bát takového mizerného nuzáka jako Wastala?…” „Nu, kdopak povídá, že se ho bojíš nebo že bys se ho mìla báti?” odvìtil klidnì manžel, „ale, víš, divné je to, abys se s ním soudila, - je to bratr mé matky...” Pochodil zle. Sesypalo se naò hlupákù, oslù a ještì jiných zvíøecích typù, více, než jich veškerá Šumava ve svých hvozdech chovala, ba i takových, jichž vùbec neznala; a jeho pøíbuzenstvu se také dostalo hojnost tak zvuèných epithet, že mu z nich uši zaléhaly. Nicménì se mu podaøilo ji ponìkud utišiti, když jí pøislíbil, že ze svazku s Wastalem vystoupí. „Já ti povím o výdìlku,” pravila prùbìhem diskuse, „na Schlösselwaldu prodal Wurmbauer Winterbergovi tøicet jiter starého bukového lesa. Wurmbauer se zavázal, že klády dopraví sám k øece, kde se z nich budou dìlat fošny. Pøepoèítal se, domnívaje se, že to vykoná sám; shání se nyní po døevaøích a potazích, ponìvadž lhùta se chýlí ke konci a on vidí, že mu hrozí pokuty, které by ho pøipravily o všecko. Také se má nadìlat nevím kolik set sáhù bukových polen; do máje to má být všecko hotovo a nyní - bylo to as v øíjnu - stojí ještì veliká èást stromù. Mùžeš si pomyslit, jaký teï mají spìch a že dají, co jen budete žádat...” Byl to první pøípad, že sedlák prodal les. Byl to zámožný starousedlý královák, který vìru nemìl pøíèiny zbavovat se po otcích zdìdìného majetku; mluvilo se tehdá všeobecnì o tom prodeji, ale že by v tom byly takové podmínky stran dodávky døíví, to Karel slyšel nyní po prvé. „To je blázen, ten Wurmbauer!” prohodil. „Nu, ovšem že je blázen,” potvrdila Nany, „ale co chceš? Furie do nìho vjela. Žid mu házel tisícovkami pøed nosem,

maloval mu velikého pána, pane Wurme sem, pane Wurme tam, - až ho mìl v kapse. Houby bude míti ze svého lesa! Dovoz døíví, práce v lese, k nimž si musí najmout cizích lidí, pohltí všecko. Však on už tuší, kterak to vypadne,... ale teï je pozdì. Ty pak se mu nabídni do práce; a platí, osel, když prohloupil...” Karlovi se do té práce rozhodnì nechtìlo; pomyšlení, že pomáhá drancovat kamaráda, lehlo mu tìžce na srdce. Ale Nany nedala pokoje, až ho pøemluvila dokládajíc: „Troupe, nepùjdeš-li ty, pùjdou jiní! Pomùžeš mu aspoò ponìkud, budeš-li pro nìho pilnì pracovat. Nepomùže-li mu nikdo, nebude s prací hotov do umluvené lhùty a pøijde dojista o vše; takhle mu lze zachrániti aspoò èást jeho jmìní, a je spravedlivo, aby ti, kdož mu ji zachránili, také nìco z toho mìli.” Když Karel zapoèal svoje diplomatické vyjednávání s Wastalem, aby ho pøimìl k upuštìní od zamýšlené žaloby, ukazoval se strýc velmi neústupným. „Ty bláhovèe,” øíkal, „buï rád, že tu fenu napálím; bude z toho výhoda pro tebe. Èi bys nebyl rád, kdyby se dostalo jejímu nestydatému jazyku nìjaké brzdy? Tys poøádný hlupák! Kdyby èlovìk vìdìl, že ty ji zmùžeš, obrátil by se na tebe... Ale ponìvadž se ví, že se tøeseš pøi pouhém pohledu na její vyvìšenou sukni, bude záhodno, aby s ní promluvil c. k. soud. Ti páni se budou divit, až ji tam uslyší.” „Ale strýèku, vždy pøece víte, co bývá na ženských øeèech. Nemají rozum a žvastají, co jim slina na jazyk pøináší. To tak nesmíte brát...” „Žalovat ji budu, a už mám tøi svìdky. Bude to stát peníze, protože se jí ti lidé bojí hùø než medvìda, - ale nech! Jen když bude trestána...”

„Poslechnìte, strýèku udìlejte mi to k vùli a mlète! Pøece víte, že jsem vám také byl po vùli, když jsem vám žiroval smìnku na ty ètyøi sta, jež jste si pøed šesti mìsíci vypùjèil v záložnì vimperské na vybavení své dcery. Vám je hej, vy s ní nežijete, ale já, já se toho potom naslyším. Už je taková, nezmìníme ji ani vy, ani já… A kdyby se potom dovìdìla, že jsem vám podepsal smìnku, pìknì dìkuju - rcete, chtìl byste pak býti v mojí kùži? Tenhle argument pomohl; strýc po nìjakém váhání slíbil, že pro tentokrát nebude žalovat, aby ušetøil svému sestøenci mrzutosti. „To ti povídám,” dodal, „nebude-li ta saò zticha, pøestanou pro mne všechny ohledy. Hlupák jsi však pøeci; chytᚠmì za rámì a zdržuješ ránu, která tì chce osvobodit. Tìžko co namítat: staò se vùle tvá.” Rozešli se napohled v pøátelství, ale Wastal pøece tìžce nesl a dobøe si zapamatoval, že Karel použil okamžité penìžní jeho tísnì, aby na nìho èinil nátlak a umínil si pevnì, že vše vynaloží, aby se zbavil takového nepohodlného žiranta. Karel šel pak do Schlösselwaldu, kde nabídl svoje služby Wurmbauerovi, jenž ho pøijal s velikou radostí a jal se mu platit nehoráznou mzdu za to, že mu pomáhal kácet a rozvážet po otcích zdìdìný starý bukový les. Tyto práce trvaly celou zimu a Karel pøinášel domù tolik penìz jako nikdy pøedtím, takže øekla jednou Nany: „Vidíš, penízek mᚠna kabátì, ale za pøemýšlení bys ho nebyl nikdy nedostal. Zdalipak ty bys na tohle byl padl, kdyby mne nebylo? Døel bys se do dneška na knížecím a poslouchal bys nadávky neubrunnského pána, který myslí, že rozdává milosti, pøijímaje lidi do práce.”

Slova ta byla rozhodnì na štíru s pravdou; neubrunnský pan revírník nijak sobì nepoèínal jako èlovìk, jenž rozdává milosti, ba spíše jako takový, jenž jich dostává,- ale Karel, aè to dobøe vìdìl, chránil se uvésti výrok ženin na pravou míru. Jednou - bylo to právì v poslední den masopustní a Wurmbauer mìl náramnou potíž se svými lidmi a pracovníky, kterým vjel masopust do všech údù, aby mu vzhledem k pilnosti práce neutekli pøed polednem z díla - mìli Karel a nìkolik jeho soudruhù v práci ohromný buk, jenž už na podzim byl skácen a z nìhož se mìla udìlat polena. Vyhrabali vìkovité døevo ze snìhu, osekali vìtve, rozøezali kmen pilou na více kusù a jali se kus po kuse štípati. Kmen, vlhkem prosáklý a mrazem ztuhlý, vzdoroval s neobyèejnou houževnatostí, i byla to perná námaha, nežli se jim podaøilo vraziti do nìho nìkolik klínù; koneènì je tam mìli a rány dopadaly jako hrom. Drvo zvonilo, jako by bylo z kovu; udìlala se zející prasklina, která rozšiøujíc se vydávala kvílivé, skoro bolestné zvuky; najednou to nešlo dále. „Ke všem sakrùm, je to samý suk - vzpouzí se to jako všickni èerti,” prohodil jeden z pracovníkù, utíraje si s èela øinoucí se pot. Karel vstrèil ruku do trhliny, aby hmatem vyzkoumal pøíèinu odporu. Vtom uhodilo jakés klouèe ze všech sil sekerou do klínu na druhém konci špalku: zadunìla rána, zaskøiplo nìco, a vtom už také zaznìl srdcelomný výkøik bolesti. Døevaøi pøiskoèili ke Karlovi, který byl sklesl pøedem tìla pøes drvo. Bylo to Btrašné. Klín, poblíže nìhož Karel vyšetøoval prasklinu, vyletìl následkem rány na druhém konci zasazené, prasklina se mžikem sevøela a zachytila živelní silou stoletého vlákna bukového hmatající v útrobách stromu pravici Karlovu až

skoro do podloktí. Svaly i kosti rozdrtila tato hrùzná past, krév stékala po bílém kmenu; ani pomyšlení vytáhnouti rozmaèkaný úd z tìsnì k sobì pøilnuvších krajù trhliny. Ubožák omdlel strašnou bolestí. Trvalo to pøes hodinu, než se ostatním podaøilo ho vyprostiti z této hrùzyplné situace. Bylo po práci. Sám Wurmbauer pádil do Kašperských Hor pro doktora; ostatní upravili nosítka a odnesli tìžce postiženého do Kaltenbrunnu. Kdo popíše náøek Nanin a zoufalství její, když vidìla a slyšela, co se pøihodilo! Èinila, seè byla, aby ulevila ubožákovi, než pøišel doktor, ale i pøi této bolestné pøíležitosti nezapøela se její povaha. „Bože svatý, co si poèneme?” køièela. „Je mrzákem do smrti! - Ale kdo by øekl, že takové oslovství vykoná! Strkat ruku do trhlin buku, do nìhož jsou zaraženy klíny. Vìru, Bùh mne trestal! Hlupáku jeden, což jsem netušila, že to s tebou takhle skonèí? Podívej se na své dìti!… Co z nich bude?… Smiluj se nad námi, Kriste Ježíši.” Pøibyvšímu lékaøi ovšem nezbylo než ujmouti konèetinu v nadloktí, pøi èemž mu asistoval jistý sedlák z Rehberka, známý pro svoje výkony v oboru empirické chirurgie. Zvìst o sbìhším se neštìstí v lese Wurmbauerovì rozbìhla se rychle po všech hvozdech. Již druhého dne ráno pøišel do Kaltenbrunnu Podhamerský. Našel ranìného v prudké horeèce, lékaø neruèil za jeho uzdravení. „Co budeš dìlat, Nany?” tázal se své dcery. „Vy se ptáte?” odtušila tato. „Vy jste divný! Místo abyste mi poradil, tážete se, co budu dìlat! - Nevíte-li sám, co si mám poèíti, mohl jste zùstat doma.” „Víš,” odpovìdìl, nevykládaje nijak ve zlé tuto málo uctivou øeè, „chtìl jsem ti nabídnout, abys se pøestìhovala k nám

a uvázala se v moje hospodáøství. Mùžeš si pomyslit, jak mi to matka vede… S Vinckem není také nic; od té nièemné dìvky neupustí... je to marné. Vydìdím ho, chlapa. Slyšel jsem, že prohýøil a protancoval tuto celou noc u Polaufù, aè byl o tom zpraven, co se u vás pøihodilo. Pojï k nám, Nany... buï mi na pomoc... nemohu to všechno sám zastat... odkážu ti všechno, budeš Podhamerskou, až pùjdu na výminek...” Nechala ho vymluvit, nevyrušila ho. Když domluvil, postavila se pøed nìho a odpovìdìla s dùrazem: „Tak vy jako myslíte, abych já vám pomohla z té louže, do níž jste zabøedl, a k tomu cíli používáte neštìstí, které se nám pøihodilo. Což vy myslíte, že já nevím, jak jste zasekali svoje hospodáøství a jak vy jste ho zadlužil? Pìkný dar mi slibujete! Chcete, abych pøevzala zadlužený statek, a pokládáte mì za tak hloupou, že bych nevìdìla, co by mi z toho pošlo. Ti druzí by potom nechtìli svùj podíl, co? Takové starosti míníte uvaliti na moje bedra? To by mi tak ještì scházelo! Soudy a pøe po pøevzetí, a nádavkem snad mámu a vás do výminku!... Ne, ne... by i tenhle umøel, protluku se zde lépe a snáze mi bude v této naší chalupì s uhospodaøenými hotovými penìzi nežli ve vašem velkém statku, na nìmž váznou ještì vìtší dluhy.” Podhamerský si vzdechl zhluboka, bolestný stín zklamání pøeletìl pøes jeho sestárlé tahy, ale stará hrdost a nepoddajný vzdor vyšlehly ihned zase plamenem ze vpadlých oèí. „Jak chceš,” prohodil suše, „mìl jsem tvùj prospìch na zøeteli. Ty odmítáš, taky dobøe. Pøijde snad doba, kdy si vzpomeneš na naše dnešní shledání. Tak zle, jako ty si myslíš, ještì se mnou není. Zapomínᚠna les, jenž stojí mezi bratry za tøicet tisíc...”

„Mezi blázny stojí za tøicet tisíc,” odsekla, „mezi obyèejnými lidmi sotva za polovici a mezi bratry za nic. Tolik asi dostane ten, kdo bude nucen ho prodat, a nucen k tomu bude, kdo ho po vás pøevezme, aby zaplatil dluhy a vyplatil druhé. A ty starosti!... Zkrátka, už jsem øekla, dejte si statek, komu chcete, ale mne nechte na pokoji!” Podhamerský neodpovìdìl už nièeho; odešel, ani nepozdraviv. Ještì nesestoupil s náspu, když pøistoupil k nìmu jakýs èlovìk, rychlou chùzí všecek uøícený. „Nelekejte se,” zvolal, „hledám vás již od vèerejška; byl jsem dnes ráno u vás ve dvoøe, a tam mi øekli, že jste se nevrátil. Šel jsem tedy zase do lesa a na cestì mi øekli, co se zde pøihodilo a že jste bezpochyby zde. Posílá mì Rezla, vaše dcera; vzkazuje vám, že vèera veèer zemøel její muž.” Podhamerský vyvalil na mluvèího oèi. „Jakže? Greger umøel?” „Nu, dobøe bylo, že si ho Pánbùh vzal. Od adventu, víte, od té doby, jak tehdá utekl do Mrtvé slati, ležel jako špalek, nemluvil, nemyslil, musili ho krmit a ošetøovat jako dítì. Vìøte mi, vaše dcera s ním zkusila dost a od oné noci se od nìho nehnula. Jestli se døíve proti nìmu prohøešila, èinila upøímné pokání.” Podhamerský se zadíval do zemì; snad mu svého èasu bylo doneseno, jak oné osudné noci o poslední nedìli pøed adventem Boha pokoušela, zpívajíc veøejnì v hospodì, že by obìtovala voskovou svíci, kdyby se mohla toho masopustu státi nevìstou. Její pøání se splnilo: Poslední den masopustu pøinesl jí svobodu. Zda jí pøinesl také požehnání?...

„Máte pøijít zítra na pohøeb, o deváté se vybere prùvod z pily,” vyøizoval posel dále. Byl to okázalý, nádherný pohøeb, jakého šumavské hvozdy nevidìly. Rezla neskrblila a pøi pohøbu prolila aspoò tolik slz, co vydala krejcarù. Odbývala se pak v téže hospodì, kde se tak pohoršlivì zachovala, veliká hostina zemøelému na slávu; i pøi této hostinì se chovala mladá vdova velmi správnì a dùstojnì, šla o ní jedna chvála. Byli pøítomní mnozí, kteøí pøed ètvrtrokem nenalézali slov, aby dali výrazu svému mravnímu rozhoøèení nad jejím tehdejším chováním, a ti všickni tu dnes pili v bázni boží, slavíce nebožtíka i pozùstalou vdovu. Starý Sepp, jediný ze všech, kteøí nebožtíka doprovodili ke hrobu, nezúèastnil se hostiny. „Už zapomnìli na ten høích,” vyslovil se vùèi svým pøíbuzným, „obskakují ji, dvoøí se jí, jsou samá chvála a plni pochlebenství, ježto každý z nich buï pro sebe, buï pro nìkoho ze svých pøátel si èiní nadìji na ni a ještì vìtší na její mamon; na ten mají nejvìtší laskominy, ti hlupci, jako by na nìm nespoèívala kletba.” Když bylo po hostinì, doprovodil Podhamerský dceru svou domù. Zùstal u ní pøes noc. Když se s ní zrána louèil, tázal se jí, co nyní zamýšlí a povede-li závod dále. „Povedu, tatínku,” odvìtila, „aspoò prozatím. Co dále bude, nevím.” „Slyš, Rezlo,” pravil dále, „ty mᚠdost hotových penìz. Na mém statku vázne dluh, není to velké, ale tíží mì to. K tomu stárnu. Vincek nestojí za nic a jemu statek nedám, to stojí psáno. Jak mi doma máma hospodaøí, o tom by bylo zbyteèno mluvit a to ty víš beztoho.Už toho mám po krk, už jsem unaven. Chtìl jsem ti tedy øíci, že ti to všecko odevzdám; vyhra-

dím si pouze výminek, který tì nebude tížit. Chceš to pøevzít, Rezlo?” Neodpovìdìla hned; zdálo se, že se rozmýšlí. „Uvažte, tatínku,” pravila po dlouhém mlèení, „nebudete snad chtíti mou škodu. Jsem sama na svìtì; zùstal mi tento závod, jenž vyžaduje pilný dohled, abych nepøišla k velikému úrazu. Jakž bych se mohla ještì uvázat v øízení tak velkého hospodáøství, jakým je vaše?... Tolik pøec nahlížíte, že bych toho nezastala.” „Nebìží o to, abys se uvázala v hospodáøství ihned,” odtušil; „tak velice ta vìc nepospíchá. Já pouze myslil… pøedpokládám, že nezùstaneš takhle... že se...” Že se vdám, chcete øíci, tatínku. Toho nepopírám: svobodnou nezùstanu, ale jakmile se provdám, vystìhuji se odtud... daleko, hodnì daleko. Mnì se tu nelíbí. Nejsem jako ty druhé... toužím po vìtší volnosti a zde mám tìch pomluv dost...” Starý svìsil hlavu. „Èlovìk má dìti,” pravil smutnì, „a pøece žádných nemá. Celý svùj život jsem se døel a plahoèil, abych jim nìco vydìlal, zachoval,... v tom spoèívala moje pýcha. A nyní, když stárnu, když jsem postavil dìti na vlastní nohy, opouštìjí mì, zøíkají se pozemku, na nìmž vyrostly a z nìhož nám všem prýštila síla...” Rezla potøásla hlavou. „Je to smutné, tatínku, v tom máte pravdu. Ale jakហpomoc? Pøece nebudete žádat, abych pro tento statek, jehož hospodaøení nejsem s to zastat, pøišla o své? Byla vždy jen o tom øeè, že ho Vincek pøevezme po vás; dle toho jsme se zaøídily my ostatní, zejména já. Snad Nany by spíše mohla...” „Nemluv mi o té...” „Už jste jí ho snad nabízel?”

Starý mlèel. „Nu, vidíte; vaše mlèení je taky odpovìï. Napøed jste šel k ní, a teprve když ona nechtìla, obrátil jste se na mne. A kdyby ona byla pøijala, o mne byste byl nezavadil. Z nouze bych byla dobrá, protože ten mùj nebožtík mi nìjakou tu trochtu zanechal. Nedivte se, tatínku, že se plaším!” Podhamerský, vida se takto odbytým od obou starších dcer, jal se pøemýšleti na to, odevzdati statek tøetí své dceøi, aè nerad by tak byl uèinil, znaje její slabé schopnosti pro hospodáøství. Pavlinì to bylo jedno; ona by se byla bez rozmýšlení uvázala v øízení tøí takových statkù; její manžel div se nezbláznil radostí, když mu kynula nadìje státi se Podhamerským sedlákem. Než - jedním rázem to nešlo a bylo by to bývalo proti všemu zpùsobu a obyèeji, aby se tak dùležitá vìc hladce a bez køiku odbyla - v prùbìhu vyjednávání se Podhamerský dovìdìl, že tchán Pavlinin má pøi celé té vìci svoje zvláštní plány, s nimiž se veøejnì pochluboval, opìt vedle panujících zpùsobù a obyèejù, aby svìtu ukázal, jaký je chytrák. Jeho syn totiž, Pavlinin manžel, mìl statek pøevzíti a jej pak prodati za smìšnou fatku svému bratrovi, jenž hledì k lacinì získanému jmìní se mìl uvázat v tuèný výminek pro svého otce. Jakmile Podhamerský zvìdìl o tìchto zamýšlených pletkách a partikách, pøerušil ihned další vyjednávání a místo shody vyklíèilo z nìho nepøátelství na život a na smrt mezi Podhamerským a rodinou jeho tchána. Pavlinì i to bylo jedno, snad i to, že máma pro ni plakala, jako by jí byla umøela. Tak tedy utíkal èas a Podhamerskému nepøinášel žádných rùží. Práce bylo sice poøád dost a dost v lesích a výdìlku rovnìž tolik, ale co pomáhá sebevìtší výdìlek v domì, v nìmž se zakotvil nepoøádek. Peníze tekou do takového hospodáøství jako voda do dìravého sudu. Úroky na dlužný kapitál, danì,

stále se množící výdeje na opravy domácí a za náèiní a vozy, nedostatek dorùstajícího dobytku tažného, který bylo tøeba doplòovati koupìni, vše to požíralo hotové peníze. K tomu se družila nespolehlivá èeleï, jíž bylo tolik, že nebylo možno práce její kontrolovati, pak tvrdošíjnost hospodáøova, jenž za žádnou cenu nechtìl omeziti poèet potahù a stále se uvazoval ve vìtší akordy, jež nebyl s to zastati, z èehož povstávaly pokuty jedna za druhou. Proti tìm se zase opíral, pøel se a soudil tu s horskou, tam s knížecí správou lesní. Rval se až bìda s dorážejícími naò zevšad nesnázemi, mysle, že je musí zmoci, a žral se v malomocné zlosti, když vidìl, že všecka jeho námaha je marna. Ze samého vzdoru se pustil do podniku, který pohlcoval stále nové peníze: vzal si totiž do hlavy provésti dávno zamýšlený plán, vystavìti cestu skrze svùj les. „Ta cesta se musí vyplatit,” tvrdil nejednou; „dovoz k vodì se zkrátí o pùl hodiny, dobytek se tak neudøe, les se stane pøístupným a tak poroste v cenì a - horští páni té cesty také budou potøebovat, a buï mi budou platit mýto, anebo mi ji odkoupí za dobré peníze.” Kalkulace o sobì nebyla špatná, avšak vada ležela v tom, že si Podhamerský peníze musil na stavbu vypùjèit, že sám jsa zamìstnán pøi døevaøení a formanèení v revírech na míle od sebe vzdálených, nemohl dohlížeti na stavbu, kterou musil pøenechati kterémus cizímu podnikateli, jenž ho šidil ze všech sil. Také byla ta stavba velice nákladná: cesta se musila raziti skrze samé skály a práce postupovaly velmi zdlouhavì. Co však nejvíce zmátlo jeho výpoèty, byla ta okolnost, že Horští si pojednou poèali stavìti sami jinou cestu. On pak, stále ještì se kochaje v utkvìlé myšlénce o Podhamerském, který je jediný na svìtì, posmíval se nahlas mocným sousedùm a køièel po hospodách:

„Co? Ta banda ševcovská, která je ráda, mùže-li si naplnit žaludek zelím a tuøínem, ta se chce vyrovnati mnì?... Já jim ukážu! Zrovna než dojedou po té své zamýšlené cestì k vodì, patøí grunt na sto sáhù šíøky mnì, a já jim ho neprodám! To se naèekají, poèítají-li na moji povolnost! Padesát tisíc kdyby mi dávali, nedostanou ho! Radìj pojdu!” Bylo tomu vskutku tak. Široký a dosti dlouhý kusa bøehu podle Vydry, právì než pøechází tato øeka do rokle zvané Schachtelei, patøil Podhamerskému, a obec Kašperskohorská nemohla spojit v tìchto konèinách svoje revíry schrollenhaidský a filipohuský s dolejšími svými revíry a okresní cestou z Hor do Rehberka vedoucí, aè nepustil-li jich Podhamerský pøes svùj pozemek. Nabízeli mu velmi slušný obnos za úzkou tra podle bøehu, kde beztoho nerostl vysoký les a kde vypínaly se pouze pøíkré, klestem porostlé skalní stránì, neskýtající nižádného užitku, ale on se jim vysmál, dokládaje se, že právì tato èást jeho lesa není vùbec na prodej. Co se otec takto rval s osudem, s dluhy, s horskými pány a se svou èeledí, nerval se synáèek s nikým a prospíval pøed svìtem v lecjakéms svobodném umìní. Osud mu dohodil znamenitého mistra a uèitele v osobì nastávajícího jeho švagra, bratra jeho Filomeny. Tento pán byl veliký soustružník pøed tváøí Hospodinovou; on zhotovoval na soustruhu rùzné tretky, které se velkým a malým dìtem líbily, a prodával je v Sušici, na Kašperských Horách, ve Vimperce, ba i v Bavoøích. Materiál mu dodával každý les, jemuž Bùh dával rùsti, jeho vlastní ovšem nikoli, z té prosté pøíèiny, že žádného nemìl ani on sám, ani vážené pøíbuzenstvo jeho. Celou noc brousit, vyhledávat na cizím vhodné suroviny, zavlékat domù na svých ramenech tìžké stromky a vyhýbat se pøitom všem tìm, kdož z jakékoli pøíèiny by byli mohli proti jeho konání protestovat:

to se mu daleko více zamlouvalo nežli pùl dne pracovati poctivým a dovoleným zpùsobem. To ale nebylo všecko: Hanýsek - tak mu øíkali - umìl ještì jiné vìci. Pøed ním neobstáli pstruzi, jež døeva a polena, ve dne v noci po lesních potocích plující, zùstavila pøi životì; zmocòoval se jich všelikým zpùsobem, tøeba dynamitem, jejž si dovedl zaopatøiti s vylouèením koupì u rùzných part pracovníkù. On znal cesty a spády srncùv a podnikal za nimi zdárné výpravy, znamenitý sport, k nìmuž si vždy vyhledal pøíznivou dobu, ježto lesníkùm a hajným, vzhledem ku pracím lesním, zbývalo málo èasu na hledìní si zvìøe.V té pøíèinì byl rozhodnì šastnìjším než svého èasu ubohý Wilibald, který zaplatil smrtí jediného srnce, jehož po èas svého života ulovil. On také zaopatøoval svùj sklep nevšednì bohatými zásobami bramborù velice pochybné provenience a dobrácky dìlil toto své bohatství se sestrou Filomenou, která rovnìž nepovrhovala chutnou zvìøinou bratrem dodávanou; pøipravovala ji svému quasimanželovi jako pramáti Rebeka kùzlata svému Izákovi, a Vincek jedl a mìl dobrou vùli. Hanýsek tìžil dále z blízkosti bavorských hranic, a shledav, že se tam vyrábí rùzné zboží lacinìji nežli v Èechách a nezdražované rozliènými dávkami a cly, donášel je laskavì svým krajanùm; Bavorákùm zase pøihánìl pøímo skrze lesy malý a velký skot, pilnì se vyhýbaje jejich celnicím. U rozvinování této mnohostranné èinnosti málo se mu pøekáželo, ježto rodáci jeho mìli pøed ním nehoráznou úctu, která se navlas podobala strachu. Povídalo se totiž všeobecnì, že celé pøíbuzenstvo Hanýskovo, jeho nevyjímajíc, bylo v držení jakéhosi tajného umìní, záležejícího v tom, že dovedlo posílat nemilým sobì osobám rùzný hmyz, nemoci, neplodnost

dobytka, krvavì zbarvené mléko kravám a jiných nemilých a hrùzných vìcí více. I pøidal se Vincek k Hanýskovi, úèastnil se na jeho výpravách a pøišel ku poznání, že takový život je vlastnì veselejší, pøíjemnìjší a ménì namáhavý než døevaøení a formanèení v lese. Podhamerský, k jehož uším se o tomto životì a konání synovì dostalo nepomìrnì více a podrobnìjších zpráv nežli k uším úøadù, div se nezbláznil z té hanby... Toho èasu dostávaly se do pohorských dìdin a mezi lid, jenž pracoval v lesích, také jisté zprávy o nìjakém krachu, jenž prý se asi pøed rokem byl udál na vídeòské burse. Komentovala a vykládala se tato událost nadmíru pøípadnì. „To máte takhle!” vykládal kýs zasvìcenec v hospodì u Polaufù. „Pøedstavte si, že hraje spoleènost v karty, v barvièku zejména. Kdo vydrží déle lípat, ten vyhraje a sebere svým spoluhráèùm peníze; když tito už nemají hotových, píšou ku pøíkladu cedulky, v nichž doznávají, že ten neb onen obnos dluhují. Ty cedulky obíhají jako peníze, pokud se ví, že ti, kdož je vystavili, mají dùm, pole a dobytek. Najednou ale se sezná, že tìch cedulek je tolik a takové obnosy na nich, že pøevyšují pìtkrát cenu majetku tìch, již je napsali a dali do obìhu. Z toho je potom rázem ukrutné leknutí; každý se hledí takových cedulek zbavit, a ti, kdož vyhráli hotové peníze, je pak buï skoupí, vidí-li, že se z nich dá ještì nìco vytlouci, anebo strèí ruku do kapsy a øeknou: ‚Poníženì dìkuji! Prodej si svých ústøižkù komu chceš!‘ - a malér je hotov. Zrovna tak to máte pøi høe na burse.” „A co je nám do toho,” prohodil kdosi, „my nejsme ve Vídni a nehrajeme...”

„Ale ti, kdož kupují døíví a kteøí ho jiným zase prodávají, ti hrají a mají takové cedulky,” pravil zasvìcenec, „a proto se taková vìc týká všech. Povídám vám: všichni dostaneme po pohlavku, všichni, kteøí jsme uložili peníze do obchodních závodù...” Tento výklad, a zejména druhá jeho èást, dostal se k uším Nany a s ním zároveò jakés povídání, že vznešený majitel hutí nedaleko Hartmanic, u nìhož si uložila svoje vìno a úspory, propouští pìknì pomalu svoje dìlníky. I ulekla se ještì mnohem více než tehda, když jí pøinesli domù zmrzaèeného manžela, jenž se nyní pomalu zotavoval, a pádila horempádem do huti nahoøe uvedené. „Pane,” rozkøikla se v kontoøe, „vᚠdluhopis prý už neplatí nic; já chci svoje peníze; nedostanu-li jich hned, pùjdu rovnou nohou žalovat. Takhle se šidí lid?” „Vy jako pøicházíte vypovìdìt svoje peníze?” tázal se chladnì majitel huti. „Èiním vás pozornu, že pùsob, jakým to èiníte, je naprosto neslušný. Úroky jste dostala pøed mìsícem, nemáte tu co hledat. Dejte mi výpovìd písemnì a pøijïte si pro peníze za šest mìsícù.” Nany se dala do hrozného køiku a spílání. „Zlodìjové! Krkavci hltaví! Vydøiduchové neøestn…” Vyhodili ji a slíbili, že v pøíèinì pøed mnohými svìdky pronesených urážek s ní promluví pøed novì zaøízeným okresním soudem hartmanickým. Tam že se jí také pov, že smlouva je smlouva a ve smlouvì vytknutá pololetní výpovìï že také platí; chce-li se o tom pøesvìdèiti, že je jí volno žalovati, aby si však pøipravila peníze na útraty. Nany si tohle rozvážila a nežalovala a majtel hut ji také nežaloval pro uèinìné sobì urážky na cti. Zato odjel asi šest nedìl nato, zùstaviv hu, magacíny, dosti skrovné zásoby zboží

a veliký rámus po všem kraji. Rozumí se, že Nany tohoto køiku nenadìlala nejménì; na ubohého Karla, jenž neschopen ku práci celý den civìl doma, se ho svezla hodná èást. „Ty osle jeden, teï tì mám na krku. Teï tì mohu živit já, tebe i dìti, místo abys ty nás živil! Ty tam jsou peníze, a tím jsi ty vinen! Když jsem si tì brala, vìdìla jsem, že jsi hlupák, ale žes takový náramný osel a nièema a nimra, toho jsem se nemohla nadíti! Co je ti platen ten plíšek na kabátì, na nìmž si tolika zakládáš!...” „Vždy tys mu ty peníze pùjèila,” osmìlil se namítnouti. „Ale tys to mìl vìdìt, poradit, varovat, proto jsi muž. Ale ty nejsi muž, ty nejsi èlovìk, tys hloupìjší než dobytek... Já jsem žena, ubohá žena! Já s to nemohu míti rozum...” Karel svìsil hlavu a Nany nadávala dále, spílala, plakala celý den, celý týden, celý mìsíc, od rána do veèera, jak se na takovou ubohou ženu sluší, která „nemùže míti s to rozum”. Potom se jala vymáhat rozpùjèených menších obnosù. Povstala celá øada pøí, žalob, exekucí. Nany zahájila tuto novou éru. Její sestøe Rezle se tato nová doba patrnì málo zamlouvala. Už po nìjaký èas proskakovaly povìsti, že vyjednává s knížecí správou stran prodeje svého závodu. Povìsti tyto se jednoho dne potvrdily a všeobecnì se mluvilo o velkých penìzích, jež dostala mladá vdova. Veškeré obyvatelstvo širých hvozdù se vzrušilo a poèet smìlých i nesmìlých nápadníkù vzrùstal stále více. Což tu povstalo bojù a rozbrojù! Rùzní sokové a jich pøíbuzenstva manévrovali proti sobì všelikými prostøedky a prostøedeèky. Minulost vdovina jako by se byla do zemì propadla; i nejhorší mravokárcové umlkli a nic závadného pøi ní neshledávali. Než Rezla se ukazovala hluchou a slepou.

„Z vás tu nechci nikoho,” pronesla se kdysi. „Vy jste mì svého èasu pøíliš urazili.” Tou dobou se tu poèal objevovati zase pan exšikovatel Køesaný, který po oné noci v Mrtvé slati byl zmizel, a když se ukazovalo proti nìmu jitøení a otevøené nepøátelství, prohlásila Rezla, že celý kraj se jí do duše protivuje, že tu nebude v tìchto smutných lesích, mezi tímto surovým lidem a že se odsud vystìhuje. Šla brzy nato do Vimperka a odtamtud po nìjaké dobì zmizela. Asi pùl roku po jejím odchodu ohlašoval pan faráø s kazatelny, že kdesi daleko - nikdo nedovedl vysloviti toho místa aniž vìdìl, v které zemi leží - Rezla zamýšlí vstoupiti v stav svatého manželství s panem Františkem Køesaným. „Ta slota! Ta slota!” køièela Nany, když o tom zvìdìla. „To se podívejme na tu nestydu! Bere se ho pøeci…” XII Rok a rok se obrátily. Na Šumavu pøiletìly zas jiné èasy; dosavadní práce v lesích pøestaly jedním rázem; hrobové ticho zavládlo nad zpustošenými hvozdy, a celou èeskou zemí, veškerým mocnáøstvím rozléhala se vítìzná zvìst, že spojenému úsilí všech faktorù se podaøilo vyhubiti kùrovce a uèiniti pøítrž jeho dìsnému øádìní. Nikdo nespoèítal miliony kmenù, jež se po dobu asi pìti let ze starých hvozdù po vodì a po zemi vyvezly. Co bylo lze vzíti rodné pùdì, a to leželo nebo ještì stálo, to se odvezlo, do širých zemí rozneslo. Jen za velkými moèály, lidské noze nepøístupnými, v hlubokých roklích, z nichž žádná cesta nevedla, na strmých stráních a tu a tam v tichém úkrytì udržely se zbytky dávné slávy lesní, buï živoucí v rodné pùdì, buï vìtrem polehlé; obrovské mrtvoly schly na slun-

ci, v bílé mumie se mìníce, hnily a tlely v nekoneèném mokru, drobné rostliny je objaly, pøipevnily, pøivázaly k zemi, zapouštìly koøínky své do tlících trupù a tvoøily neprostupné nízké houštiny tam, kde do nedávna klenul se nad tisíciletou trouchelí vysoký prales. Ohromné výseky, nepøehledné plánì a vøesoviska oznaèily stopy bìsu živlù, øádìní hmyzu a dìlnosti lidské. Žíhá je v létì sluneèní parno, vztekají se po nich úžasné vìtry, zaléhají snìhem v zimì, vìje po nich metelice. Sotva kdy se pøiodìjí novým lesem, a jestli pøece, z dnes živých lidí nikdo se toho nedoèká. A všude po Èechách radost a ples, že èlovìk pøemohl malého dravého nepøítele, jenž hrozil záhubou všemu lesnímu hospodáøství! Ale lidé na Šumavì nesdíleli tuto radost. Nechápali témìø, že je po výdìlku; dívali se na sebe jako omámeni. Co je to? Nikdo jich více nepotøeboval, a oni potøebovali penìz. Pivo bylo dobré jako døíve, ba ještì lepší; muziky hrály zrovna tak vesele jako dosud, a že pøed šesti roky jinak žili než nyní, na to se témìø nikdo nepamatoval. Alou do úspor! A jak se do nich dali, pokud vùbec jakých mìli a v dobách ráje všecko nepromrhali! Zkrátka, starý Sepp mìl úplnou pravdu; všecko se stalo, co on pøedpovídal. Kdo nemìl uspoøených penìz, bral je, kde jich našel: samí Bismarckové v tomto ohledu. Lesy, které jim zbyly, pøišly napøed na øadu. Obchodníci se døívím objevovali se zase, menší krahujci a ostøíži po velkých orlech a supech; ale ti malí sebrali všecko ještì mnohem dùkladnìji než velcí.

Podhamerský už nemíval hluèných sólových výstupù po hospodách. Bylo žalno se na nìho dívat: sešedivìl, sešel až bìda. Zapadlé do dùlkù oèi hoøely jakýmsi horeèným ohnìm. Nebylo divu: se všech stran se naò hrnuly žaloby vìøitelù. Po nìjakou dobu ještì bojoval statnì a pomáhal si prodejem dobytka. Ale výtìžek nestaèil, aby ho udržel na vodì. Hospodynì doma tloustla, ale dobytek v stájích poøád více hubenìl a ochání staré nepomáhalo mu k tuku. I jiné rány ho stihly. Jeho Vincek se spustil do té míry, že ho jednoho dne èetníci zatkli i s jeho švagrem a profesorem vyššího kouzelného umìní. Pøibìhla pak Filomena, která s ním posud žila - rozumí se, bez knìžského požehnání -, s dìckem na ruce a s velkým proudem slov k Podhamerskému. Zastala ho na dvoøe. „Vy nelítostný chlape, vy krkavèí otèe, vy jste vinen jeho neštìstím!” køièela. „Vy jste ho pohodil, ani cikán by tak neuèinil. Dcerám jste dal tisíce a syna jste vyštval do bídy a žebroty. Bohdejž jste zèernal!...” „Co mi to tu štìkáš, ty feno!” bránil se starý. „Pro tebe pøišel do neštìstí a pro tvoje pìkné pøíbuzenstvo, a mne ty budeš viniti?…” „Živte nás nyní, mne a tohle jeho dítì a ještì jedno doma!” zasípìla mu v odpovìï, „moje ruce nevystaèí! Ještì k tomu mi vzali bratra, který se o nás staral... Vy se osmìlujete vinit moje pøíbuzné, vy, vy...” On se po ní sápal; ona pak posadila dvouletého synáèka na kameny náspu a ustupujíc køièela: „Živte si ho! Já nemohu, já nechci... to druhé vám pøinesu taky, až je odkojím!...” Sbìhla dolù po louce, tak rychle, že ji nemohl dohoniti. Dítì se dalo do pronikavého øevu.

Ona pak stanula na kopeèku prostøed louky. Šátek jí sjel do týlu, èerné vlasy vìtrem lítaly; vysoká, kostnatá její postava se vzpøímila tak, že se zdálo, jako by byla dosáhla nadlidských rozmìrù. „Pojdi, šedivý lakomèe!” køièela. Podhamerský vida, že ušla jeho trestající ruce a že by se marnì za ní pachtil, vrátil se na násep, kde dítì plakalo. Bylo mu, že je musí nohou rozdupati, - ale dítì se naò podívalo s výrazem tak ustrašeným, oèka jeho zdála se tak úpìnlivì prosit o smilování, že se zarazil. Vtom objevila se na prahu hospodynì. „Co se stalo? Co za køik? Èí je to dítì?” tázala se. „Vezmi ho do svìtnice,” pravil, pøemáhaje svoje vzrušení, „to je Vinckovo. Ta bestie Filomena tu byla... hnal jsem ji k èertu…” Selka vzala hošíka do náruèe a odnesla ho dovnitø stavení. Ty mùj èervíèku! Ty chudinko zlatá!” konejšila ho a z oèí jí padaly bohaté slzy. Podhamerský zmizel nìkde v stodole. Od té doby zùstal hošík v domì svého dìda, který ho mlèky trpìl, ale nikdy slovem naò nepromluvil. On vùbec nyní mluvil málo, v nìmém vzdoru se rval se svým osudem. Ještì jednou se zdálo, že štìstí mu pøeje. Horští mu nabídli tøicet tisíc zlatých za jeho usedlost. Bylo to velké pokušení. Pøepoèítal svoje dluhy, bylo jich asi polovice podávaného mu obnosu. Vyžádal si èas na rozmyšlenou, a facit byl, že nabídnutí nepøijal. „Chlapi potøebují toho kusu dole u Vydry, aby si mohli vystavìt silnici,” rozumoval, „však oni pøijdou zase a pøidají.”

„Dejte ètyøicet tisíc,” pravil kurátorovi obce Kašperskohorské, „jinak neprodám; moje døíví stojí za tøicet tisíc; dal jsem je odhadnout.” Kurátor se mu vysmál do oèí a odpovìdìl suše: „Víte co? Dejte se vycpat! My zatím poèkáme.” Toto krátké a jasné vyjádøení ho trochu polekalo; vzpomnìl si, že „banka” ho už zažalovala, že zanedlouho mu bude hroziti exekuèní prodej nemovitostí; nicménì odešel hrdì, nepromluviv více slova s kurátorem. Však si ještì pomùže. Nerad toho èinil, ale jakហpomoc?... Jiní už zaèali také. Když dobøe vše uvážil, bylo lépe pokáceti les než prodati celou usedlost. Vstoupil tedy bez odkladu do vyjednávání s jedním z èetných obchodníkù se døívím, jimiž se tehdá celá Šumava hemžila. Ten mu bez rozmýšlení slíbil tøicet tisíc za jeho døíví, stoje pouze na tom, aby se Podhamerský uvázal v dopravu k øece. Deset tisíc mu nabízel hned napøed jakožto první splátku, ostatní èástku pak, až døíví bude u pily, po pøípadì do sáhù složeno, dmìøeno a k odvozu hotovo. Ale v tom mu Podhamerský nešel na lep; vìdìl pøedobøe, co se pøihodilo Wurmbauerovi na Schlösselwaldì a ještì nìkterým jiným, kteøí jednak prodali více døíví, než ho v lese mìli, jednak nebyli s to, aby dodrželi lhùt na dopravu ustanovených. Dohodli se tedy na tom, že obchodník vyplatí Podhamerskému zálohu tøí tisíc zlatých, ostatní pak obnos po pøevzetí vedle jakosti døíví od pøípadu ku pøípadu. Dovoz pøevzal Podhamerský taktéž, avšak bez ustanovení urèitého množství. Vùbec se zdála tato smlouva pro nìho dosti pøíznivou a výhodnou, a obchodník by ji jistì nebyl podepsal, kdyby dosavadní pomìry byly trvaly dále.

Podhamerský, zaplativ „bance” splatné úroky a nìkteré menší dluhy, poèínal opìt žíti. Najal døevaøù, kde jakých dostal, a dal se do díla bez prùtahu. I zapoèal v jeho lese, ovšem v malých rozmìrech, život, jaký do nedávna panoval v knížecích hvozdech. Byl znojný letní den, tak parný, že málokdy se takový vydaøí ve vysokých tìchto polohách; ještì øidèeji jich vypadne hned deset takových za sebou, jako se onoho léta stalo. Na nebi nebylo nejmenšího mráèku a paprsky sluneèní praly do roztroušených po mechovité pùdì mrtvol vìkovitých smrkù, že tryskající z nich pryskyøice se rozlévala v øídké, co voda jasné kapky, z nichž vycházela silná, a pøec nevýslovnì pøíjemná vùnì po veškerém vùkolí. Velké pahejly se bìlaly vedle mocných hromad temnozelené chvoje. Mech poschnul úplnì, ani stopy nezbylo po nedávném vlhku, takže chrastil pod kroky stoupajících po nìm lidí. Už bylo vykáceno asi dvacet jiter, pouze tu a tam zelenal se starý buk, mohutný košatý javor, bìlalo se skupení bøez. Lidé pracovali, co síly staèily; Podhamerský neustával jich pohánìti, ba kde tøeba, sám ruky pøiložil. „Stafra, ten žene jinak, než bývalo v knížecím,” postìžoval si jeden z pracovníkù, „èlovìk nemá skoro èasu, aby si utøel pot s èela.” „Nu, a žene,” odpovìdìl jiný, „však taky platí skoro lépe než tam. Želbohu, že to nepotrvá dlouho; pùjde-li to takhle dále, jsme za ètrnáct dní hotovi. Podívejte se na ty øady narovnaných polen, jest jich nejménì dva tisíce sáhù.” „To abych mìl, co za to dostane...” „Nu, šest tisíc to stojí, je to výborné døíví, samé sirkové.” „A tìch kmenù tady, dojista mají aspoò tutéž cenu...” Vtom se objevil Podhamerský.

„Lidièky, dìlejte! Pohovoøit si mùžete hnedle; za hodinu je poledne.” „To si pohovoøíme!” zabruèel jeden. „Ta hodinka sotva staèí na to, abychom se najedli. Èlovìk by se taky rád natáhl a trochu pospal v tom úpalu, ale což ty potvory støeèkové èlovìka nechají? - Nyní se jich dokonce líhnou celé roje, co ten les polehl” Tato rozmluva se udála hezky nahoøe na svahu, odkud bylo lze pøehlédnouti celé pohoøí až k bavorskému pomezí. V dáli se modral dvouhlavý Roldan, jako by se koupal v blankytném etheru; paprsky sluneèní naò pršely, zlatem ho vroubily; vpravo od staré, mocné hory létaly jakési severní stíny na Adamsberg a na dlouhý, na rùzných místech holý høbet Jezerní stìny, pod níž leskly se zèásti novým, bìložlutým šindelem kryté støechy chat stachovských, kaltenbrunnských a grünberských; vlevo rozprostírala se, planouc v moøi poledniho svìtla, jindy èerná Maderská stìna, za ní Plattenhausen a podle ní Marberg. Zcela nablízku, nalevo od svahu, èechral se šedý Antigl, jehož kostrbaté temeno hoøelo, jako by z nìho planula sopeèná výheò. Dole, v temných stínech hluboké rokle, šumìla Vydra a výbìžky skal protìjších strmých stìn mihotaly se v blesku tøepetných svìtel a v hluboké noci èerných stínù. Podhamerský sestoupil po svahu, až zapadl v stínech rokle. Tam nakládali lidé ohromné klády na deset povozù. „Poslechnìte, Podhamerský,” pravil jeden z pracovníkù, „za ètvrt hodiny jsme hotovi; naobìdváme se a odpoèineme si nyní a po odpoèinku se vypravíme k pile. Do veèera tam dojedeme.” Ale Podhamerský, jenž potøeboval penìz na výplatu, nechtìl ani slyšet.

„Jen jeïte hned,” domlouval jim, „abyste náklad odevzdali, dokud je pan správec na pile; ve ètyøi odchází. Odpoèiòte si potom; radìj vám nìco pøidám.” Po ètvrthodinì odjely povozy a zbylo na místì, kde se nakládalo, pouze nìkolik výrostkù, kteøí pøi této práci pomáhali. Podhamerský jim dal nìkolik rozkazù, naèež se ubíral zdlouhavì po svahu nahoru. Paprsky sluneèní opíraly se mu o zátylí, pot se mu øinul proudem s èela. Podíval se na hodinky, bylo pravé poledne. Døevorubci nahoøe už pøestali pracovat, žádná rána se více nerozléhala, zavládlo mrtvé, nièím nerušené ticho. Podhamerský, ubírajc se kolem nich, vidìl jich skupinu obìdvati; asi pìt jiných leželo ve stínu, oddávajíce se døímotì. Dal se nalevo, smìrem k svému domovu, kamž mìl dobré pùl hodiny cesty. Sotva zmizel døevorubcùm s oèí, spatøil jeden z tìchto dole, kde pøed pùlhodinkou pøestalo se nakládati, malý modravý mráèek kouøe, jenž rozplízaje se vystupoval nahoru po svahu. „Copak to tam kutí ti kluci?” pravil k svému druhu, „snad si nerozdìlali oheò pøi tomhle suchu?...” „Nevídáno,” odpovìdìl druhý, „copak se mùže státi?” Prvý pokrèil ramenoma a také více nièeho neøekl; žvýkajíce ještì kus èerného chleba, lehli oba do stínu nìkolika mladých smrèkù. Kdyby nebyli usnuli, bylo by se jim nahodilo zvláštní divadlo. Výrostkové na dolejším svahu zaèali najednou pobíhati jako splašeni. „Vidíš to, ty hlupáku!” køièel jeden, „nepovídal jsem ti, abys tu chvoj nezapaloval? Teï to máš!…” „Ježíši, Maria!... mlè, aby titam nevidìli...”

A dupali a skákali sem tam, shýbali se, rvali rukama mech; pojednou však uhánìli všickni dolù k øece. Ozval se lichý, zdìšený výkøik. Nìco se zamihlo, utíkalo suchou travou jako obrovský had, a tráva pod ním bìlala a èernala zároveò, plamenù nebylo vidìti v tomto vše objímajícím sluneèném jasu... a rázem dvacet, tøicet takových pruhù; rozbíhaly se všemi smìry, køižovaly se, proplétaly se, ústily do sebe jako toky bystrých vod... žžž... ššš... praskot, sykot, ohromný sloup bílého dýmu... celá skupina mladých stromù stála v živém plameni, jako moøe zavlnila paseka... vzduch se chvìl sálavým horkem, v bílý dým poèaly se mísit èerné a modré žíhy a kotouèe, obestírajíce vše ohromným závojem, z jehož záhybù vyšlehávaly ohromné spousty rudých plamenù. Hnala se ta hrùza na všecky strany, nejvíce ovšem smìrem do svahu. Veliká hromada nakácených klád byla sevøena po zemi se plížícími plameny jako skalní ostrov vlnami rozbouøeného moøe, a pojednou ji objaly úže ty plameny, proklestily si cestu vespod, vylézaly po ní do výše, zachycovaly se v mezerách mezi jednotlivými drvy; kouø se hnal do výše, výheò vyšlehla, pøeklenula se všech stran celou hromadu, - a než minulo pìt minut, zmizel ostrov v té pekelné vøavì, jež zevšad naò dorážela. Vzduch, dosud klidný, pøišel do pohybu tím velkým hoøením, zadul vítr, rozdmychal plameny a hnal je bájeènou rychlostí kupøedu. Napravo, k jihu, vzòal se kus vysokého, ještì stojícího lesa; vysoko nad zemí jalo se to praskat a syèet, utvoøila se pohyblivá klenba až k nebi sálajících plamenù. „Pane na nebesích! Les hoøí! Utíkejte!” zvolal vtom jeden z døímajících dosud døevorubcù. „Hoøí! Hoøí!” køièel jeden za druhým. Povstal nevýslovný poplach. Køièíce pádili nahoru, ani nepomýšlejíce na hasení.

A za nimi v patách dravé pruhy po zemi se plazících plamenù. Mžikem se vzòaly dlouhé øady do sáhù postavených polen. Té chvíle docházel Podhamerský do svého dvora. Na náspu hrál si malý chlapeèek Vinckùv; vida pøicházeti dìda, obrátil plaše na nìho velké svoje èerné oèi. I usmál se dìd na dítì - po prvé, co tu bylo v domì. Proletìla starému hlavou myšlenka: „Hle, budoucí Podhamerský!…” To pomyšlení mu lahodilo, usmál se opìt a dítì, jako by cítilo tu zmìnu v duchu dìdovì, usmálo se též, ukazujíc bílé, drobné zoubky. Vtom zaslechl Podhamerský za sebou rychlé, pádné kroky, i ohlédl se. Byl to hajný z blízkého kašperskohorského revíru. „Prosím vás,” køièel, „copak se to tam u vás dìje? - Podívejte se, ten kouø!” A Podhamerský se podíval naznaèeným sobì smìrem. Nyní teprve vidìl ty ohromné sloupy èerného a bílého kouøe, které už pøes ètvrt hodiny vystupovaly, rozplývajíce se v modré výši. Hejna rùzných ptákù kroužila o závod s valícími se pøíšernými kotouèi. „Milosrdný Bože!... mùj les hoøí ... hoøí!... hoøí!” I uhánìl úprkem na blízkou vyvýšeninu terénu, odkud bylo lze vidìti dolù až k Vydøe. Pøehledl mžikem veškeru tu hrùzyplnou vøavu. Rokle pod pucherskou strání podobala se pekelnému jícnu - samý kouø a plamen, a všecek ten dìs oblit moøem svìtla poledního slunce srpnového.

Tu staroch zakryl oblièej dlanìma. Jeho bohatství, jeho poslední nadìje se øítila vniveè v tìch plamenech, v tìch mracích dýmu - neodvratnì, neodolatelnì... Vzchopil se opìt, pádil dolù - hajný za ním; za pìt minut se setkali s prchajícími nahoru døevorubci. „Co se stalo? Bože svatý - co se...?” Je to marné,” dal jeden v odpovìï; hlas mu chraptìl, spínal ruce – „Je to marné, vše je marné!... Ani své šaty, své náèiní jsme nestaèili odnésti...” „Ti kluci... tam dole...,” zaøval jiný. A pøece se vrátili, Podhamerský se jim postavil v èelo. Sbíhali se i lidé odjinad... Poèal zoufalý boj s pøemocným živlem. Každou minutu jim pøibývalo pomocníkù. Kopali dlouhé, hluboké pøíkopy, káceli malé i velké stromy, proti nimž postupovaly zuøivé plameny. Bylo vše marné. Desetkrát se postavili dorážejícímu se všech stran živlu, rvali se s ním urputnì, zoufale, až i jejich odìv chytal, až je dusil hustý kouø, až oblièej jim opuchal v nesnesitelném žáru sálající ohromné peci, - desetkrát jim bylo ustoupiti, spasiti se útìkem. Celé odpoledne trval tento hrozný zápas, a když lehla noc, ozáøená nad den jasnìji tímto nesmírným požárem, když celý obzor vzplanul rudou krvavou záøí, stále ještì postupoval vítìzící nièící živel. Ohromní, ohniví hadové plazili se rychlostí blesku po zemi, zanechávajíce za sebou plápolající modrá svìtélka. Sta stromù, malých a velkých, po jednom, po dvou, po deseti najednou, obšlehly každou chvíli znovu a znovu tyto plameny, zavíøily do nedohledné výše, sesypaly se spousty jisker z ohnivého sloupu, který rychle zase sklesl, aby bez prodlení se opìt vzòal na jiném místì.

„Sem, sem!” køièeli hajný a revírníci schrollenhaidský a hochreitský, kteøí zatím byli také pøišli, „tu pomozte! Pøechází to do našeho - tomu beztoho není více pomoci...” Hrozila dìsná katastrofa. Jak se dostal oheò do kašperských lesù, bylo by polehlo snad tisíce jiter, ba i domy a dìdiny mezi lesy potroušené. Bylo tu nyní na sta lidí - ale i ti by byli nestaèili na odvrácení záhuby, kdyby holý, skalní høbet se nebyl postavil postupujícím plamenùm v cestu. Pùlnoc dávno zašla. Podhamerského les ještì hoøel ve výmìru nejménì tøiceti jiter; z horského lesa polehla též asi ètyøi jitra. Podhamerský vysílen námahou, zdrcen, oèi v sloup, díval se upøenì s vyvýšeného místa do hoøících trosek své slávy. Pøistoupil k nìmu schrollenhaidský lesní. „Škodu, kterou jsme my utrpìli, ponesete vy,” pravil; „povstala z neopatrnosti vašich lidí. Hojte se na nich.” Nešastník obrátil svoje vytøeštìné oèi na mluvèího a vztyèil proti nìmu tøesoucí se ruce. „To taky!” pravil, stìží popadaje dechu. Pojednou se zachvìla mohutná jeho postava, máchnuv rukou, jako by se nìèeho chytal, zavrávoral a klesl k zemi. Nìkolik lidí pøiskoèilo, mezi nimi starý Sepp a vnuk jeho Václav, kteøí rovnìž byli pøišli hasit. Starý Sepp se sklonil nad skleslým a uchvátil jeho mozolnou ruku, celou popálenou, z níž se prýštila èerná krev. „Podhamerský! Podhamerský!” Oslovený sebou více nepohnul. Byl mrtev. Jeho vlastní les mu byl svící umírajících. *

Za málo nedìl patøil statek zemøelého obci Kašperskohorské. Po zaplacení váznoucích na nìm dluhù zbyly jedva dva tisíce na hotovosti, o nìž povstal lítý zápas mezi pozùstalými. Pøeli se zejména Vincek a Nany, kteøíž zároveò oba popírali matce právo na povinném podíle; i manžel Pavlinin urval pro sebe nìkolik set. Pouze Rezla nedala o sobì slyšet a podíl na ni vypadající složil se u soudu. Asi patnáct let po smrti Podhamerského objevila se, postrkem byvši dopravena, v obvodu obce Ziegenrucké jakás zchátralá žebraèka, poloblbá, ohyzdná, až z ní šla hrùza. Chodila po domech, nosíc s sebou hubenou koèku, s kterou se neustále mazlila. Jednou, když pøišla žebrat až do Innergefildu, utekla jí koèka a zmizela v lese; ona pak, postavivši se pod køíž podle cesty, zahrozila pìstí na Ukøižovaného a pravila plaèíc: „I tohle jsi na mne dopustil?... Mìla jsem tisíce, tisíce, tisíce... o všecko mne pøipravil ten druhý... ten první ne... ten mi jich dal... a ta jediná radost mi zbyla... a tys mi ji vzal!... Kdo ví, jsi-li vùbec!...” Šly mimo nìjaké dìti, smály se jí, pokøikujíce: „Katzenresi!” Namanul se jakýs statný muž, pøicházel pøímo od blízkého statku nebožky Girglové. Dìti se pøihnaly jemu v ústrety. „Tatínku, nadává Pánubohu, že jí utekla koèka. Tu by mìli zavøít, tu bláznivou...” „Nechte ji, dìti, to je náramnì nešastná osoba. Podívejte se na ni, vypadá jako sedmdesátiletá a jest jí sotva ètyøicet. Pøed patnácti lety jí patøila Brettschneidrova pila, která je nyní panská. Nechte ji, dìti, a modlete se k Bohu, aby takové neštìstí od vás odvrátil. Co by øekl dìdoušek, kdyby tak vstal z hrobu a mohl ji vidìti...”

Dìti ji nechaly na pokoji a dívaly se za ní, ana se vlekla vrátkým krokem smìrem ke Kvildì; než zmizela za skupinou rozèechraných mladých smrèí; tam zalomila ještì rukama a zahodila vetchý koš, v nìmž byla nosila koèku.