Karel IV. v soudobých kronikách

Karel IV. v soudobých kronikách

4

5

Marie Bláhová, Zuzana Lukšová, Martin Nodl

Karel IV. v soudobých kronikách

Přeložily a poznámkami opatřily Marie Bláhová a Zuzana Lukšová. Argo © 2016 Translation and notes © Marie Bláhová, Zuzana Lukšová, 2016 Preface © Martin Nodl, Marie Bláhová, 2016 Translation of verses © Rudolf Mertlík and heirs, 1987 ISBN 978-80-257-1849-0

obsah

13 31

Karel IV. obnovitel a zakladatel Martin Nodl Soudobé kroniky o Karlovi iv. Marie Bláhová

66

Život karla iv.

94 František pražský Kronika 160

Beneš Krabice z Veitmile Kronika pražského kostela

241 Ediční poznámka 243 Rukopisy 251 Prameny a literatura 263 Jmenný a místní rejstřík

10

Karel IV. obnovitel a zakladatel

MARTIN NODL Marie Bláhová, Zuzana Lukšová, Martin Nodl

KAREL IV. V SOUDOBÝCH KRONIKÁCH

S

lavnostní hnězdenská korunovace Václava II. vzbuzovala v očích současníků představu, že přemyslovská moc dosáhla svého vrcholu. České a polské pány, stejně jako duchovní a měšťany v danou chvíli jistě nenapadlo, že přemyslovské dynastii zbývá na českém a polském trůnu pouhých šest let.1 Ani olomoucká vražda Václava III. však ještě neotvírala cestu k trůnu lucemburským hrabatům, z jejichž rodu pocházel příští císař Karel IV. Po vymření Přemyslovců se totiž zdálo, že jejich místo zaujmou Habsburkové, kteří razantně pronikli do středoevropské politiky díky promyšleně vládnoucímu a sňatkovou politiku důmyslně využívajícímu Rudolfovi I. Habsburskému. Štěstěna však byla v prvním desetiletí pro staré knížecí a královské rody vrtkavá. Habsburkové sice na rozdíl od Arpádovců a Přemyslovců nevymřeli po meči, avšak jak smrtí nového českého krále Rudolfa 4. července u Horažďovic, patrně na úplavici, tak o rok později 1. května 1308 zavražděním jeho otce, římsko-německého krále Albrechta I., zhrzeným synovcem Janem Parricidou, původem švábský rod dočasně vyklidil své pozice. V nastalé a neočekávané situaci vystoupili mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu a trevírský arcibiskup Balduin s kandidaturou na říšský trůn v osobě Balduinova synovce Jindřicha Lucemburského. Nebýt oněch královražd (ve své době se proslýchalo, že i horažďovická smrt mohla být vraždou,

Z latinských originálů přeložily a poznámkami opatřily Marie Bláhová a Zuzana Lukšová. Předmluvu napsali Martin Nodl a Marie Bláhová. Verše v Kronice Františka Pražského přebásnil Rudolf Mertlík. Redakce Kateřina Bendáková. Odpovědná redaktorka Magdalena Moravová. Rejstřík Kamila Jirsáková. Jazyková korektura Marcela Wimmerová. Přebal a grafická úprava Jana Vahalíková, Studio Marvil. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2016 jako svou 2954. publikaci. Sazba Studio Marvil. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání v tomto souboru první. ISBN 978-80-257-1849-0 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas. Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail: [email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.





1  Nejnověji Libor Jan, Václav II. Král na stříbrném trůnu 1283–1305, Praha 2015, s. 225–374. K polské politice Václava II. Robert Antonín, Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283–1300, Brno 2009.

13

karel iv. obnovitel a zakladatel

nikoli úmrtím na úplavici), Lucemburkové by patrně nikdy nepronikli do střední Evropy a nestali by se dynastií, jež během několika desetiletí ovládne jak říšský, tak český a uherský trůn. Po Rudolfově smrti se česká šlechta nacházela v nezáviděníhodném postavení. I když od 60. let 13. století ve svých rozhledech stále více vykračovala za hranice království, přesto volby nových vládnoucích rodů byly něčím, na co nebyly panské rody připraveny. Dědictví královského trůnu bylo v Českém království možné pouze v mužské linii. Ženy byly z dědických nároků vyloučeny. Na druhou stranu však bylo domácí politické reprezentaci jasné, že nového krále může v očích veřejnosti legitimizovat pouze sňatek s některou z dcer Václava II. Problém byl ale v tom, že se znepřátelené šlechtické frakce nebyly s to dohodnout na osobě nového panovníka. Prvotní volba Jindřicha Korutanského, jenž byl manželem Václavovy dcery Anny, se ukázala být chybou. Již po několika měsících jeho vlády se část šlechtické obce společně s pražským biskupem Janem IV. z Dražic a představenými cisterciáckých klášterů začala ohlížet po jiném panovníkovi, jenž by mnohem lépe než korutanský vévoda mohl splňovat stavovsky stále vyhraněnější požadavky. Protože však Jindřich Korutanský rozhodně nebyl v danou chvíli slabým a bezmocným panovníkem, obrátili se na nového římského krále Jindřicha, jenž by říšským majestátem mohl dodat novému českému králi patřičný lesk.2 Když se české poselstvo doprovázející dceru Václava II. Elišku vypravilo k Jindřichovi na říšský sněm do Špýru, nebylo jasné, koho z lucemburského rodu by si příští česká královna měla vzít za muže. Král se pokoušel českým poslům vnutit svého mladšího bratra Walrama. Avšak neúspěšně. Zdá se, že se v hlavách Čechů, kteří přišli jako samostatně jednající političtí činitelé poprvé do styku s velkým světem, záhy zrodila myšlenka, že by se českým králem mohl stát mladý Jindřichův syn Jan. Za touto volbou patrně stála úvaha, že Jan na jedné straně bude mít ve svém otci větší oporu než králův bratr, na straně druhé ho však díky jeho mladosti bude moci české panstvo mnohem lépe ovládat, a snadněji se mu bude dařit vnucovat nedospělému panovníkovi své politické představy. Teprve v Praze však česká šlechta poznala, že se v novém králi poněkud zmýlila a že v jeho osobě dosedl na český trůn energický panovník, který i přes své mládí uvažuje a koná jako zralý muž.3 Samotné počátky Janovy vlády dosti výrazně ovlivnily nejen celou jeho příští politiku, ale zároveň vytvořily i mantinely pro vládnutí Janova nástupce, jímž se ve 30. letech 14. století stal (nejdříve jako spoluvládce) jeho syn Václav/Karel. Pro příští lucemburskou vládu byla nejdůležitější omezení panovnické moci, k nimž se Jan zavázal prostřednictvím tzv. inauguračních

diplomů.4 Ty omezily krále především finančně: panovník mohl napříště vybírat generální berně pouze v případě korunovace a ve chvíli, kdy vdával některou ze svých dcer, jíž bylo třeba zajistit věno. Na druhé straně však příjmy z kutnohorské urbury, stejně jako pravidelné zdaňování královských měst a klášterů, jejichž zakladateli byli čeští panovníci, včetně nejrůznějších královských regálů, přestavovaly pro lucemburské vladaře dostatečné příjmy, jež jim umožňovaly provádět nejen velkolepou mocenskou politiku, ale zároveň i klást důraz na reprezentaci panovnické moci. Jisté omezení pro českého krále vyplývalo z inauguračních diplomů i v případě svolávání zemské hotovosti. Ta mohla být napříště využívána pouze pro obranu napadené země, nikoli však při vojenských taženích za hranice království. V takovémto případě musel vše financovat král z vlastních prostředků, což do jisté míry omezovalo jeho expanzivní snažení. Výrazem rostoucího zemského sebevědomí české šlechty byl i požadavek, aby úřady byly obsazovány výhradně domácími osobami, a nikoli cizinci, jak bylo častým zvykem za vlády posledních přemyslovských panovníků. Pro formování osobnosti mladého Karla IV. však měly mnohem větší význam než domácí české poměry zkušenosti, jichž nabyl po odchodu z království na pařížském dvoře a především během svého pobytu v Itálii, kam ho Jan Lucemburský v roce 1331 povolal. Italský pobyt měl pro Karla téměř iniciační charakter. Nikoli však proto, že se ho zde nepřátelé pokusili několikrát otrávit, či proto, že zde prožil v Terenzu extatický sen. Itálie totiž mladého syna českého krále především naučila, že v přemíře partikulárních zájmů není možné efektivně vládnout. Možná právě díky italským zkušenostem začal Karel uvažovat v duchu středověkého univerzalismu. Ačkoli se cítil být potěšen humanisty, kteří v něm později viděli možného italského sjednotitele, nikdy se nenechal zlákat jejich vzletným mámením, lhostejno, zda šlo o římského tribuna Colu di Rienzo, jenž ho vyzýval k ovládnutí Věčného města, či o básníka Franceska Petrarku, jenž v Karlovi viděl svého času spasitele. Když ale básník poznal, že Karel nemíní vynakládat energii ani finance na marný boj o obnovu neobnovitelného, dal své zklamání jasně a příkře najevo.5 Onu zkušenost z Itálie si Karel přenesl do českého a říšského života. Během svého vládnutí opakovaně vystupoval proti partikulárním zájmům cechů, měst či městských svazů. Ve všech těchto aktivitách cítil egoistické podhoubí, které univerzální moc podkopávalo a podporovalo politické ambice, jež ve svém důsledku vedly k nikdy nekončícím střetům. Karel jako panovník toužil po stabilitě, po řádu, jehož bylo třeba dosáhnout všemi dostupnými prostředky.









2  Přehledně Lenka Bobková, Velké dějiny zemí Koruny české IVa (1310–1402), Praha — Litomyšl 2003, s. 17–30. 3  K počátkům Janovy vlády Jiří Spěváček, Jan Lucemburský a jeho doba 1296–1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou, Praha 1994; Wojciech Iwańczak, Jan Luksemburski, Warzsawa 2012, s. 28–81.

4  Dodnes neztratila platnost studie Václava Chaloupeckého, Inaugurační diplomy krále Jana z roku 1310 a 1311, Český časopis historický 50/1947–1949, s. 69–102. 5  Ke Karlovým italským zkušenostem a k jeho vztahu k humanistům srov. Zdeněk Kalista, Karel IV. a Itálie, Praha 2004; Kateřina Kubínová (Engstová), Imitatio Romae — Karel IV. a Řím, Praha 2006. Pro vztah s Petrarkou nejnověji Jiří Špička, Petrarca: Homo politicus. Politika v životě a díle Franceska Petrarky, Praha 2010, s. 161–192.

14

15


 Každý řád musel stát na pevných základech. Když se Karel nechal pře-

mluvit českou šlechtou k cestě do své bývalé vlasti,6 netušil, v jakém stavu se České království, jež jeho otec nechal opuštěné, nachází. Jedinou možností, jak mu vrátit lesk, bylo začít znovu budovat královskou doménu: vykoupit zastavené hrady a města. Karel IV. se v tomto ohledu ukázal být systematicky jednajícím správcem. Ve svém snažení postupoval promyšleně, téměř vždy s dlouhodobou perspektivou. Často ke svým cílům využíval i sňatkové politiky. V ní kráčel ve stopách svého otce. Předivo sňatkových vazeb mu pomáhalo řešit komplikovanou politickou situaci, v níž se během své dlouhé říšské vlády několikrát nacházel.7 A když bylo nejhůř, dokázal sáhnout i po ruce nevěsty, kterou původně zamýšlel provdat za svého syna. Teprve na sklonku života se však rozhodl prostřednictvím sňatkové politiky územně rozšířit vliv lucemburské dynastie. To, co se nepodařilo jeho otci Janovi v případě vytvoření lucemburské sekundogenitury v Tyrolsku a Korutanech, se nakonec, byť s jistým zpožděním, podařilo Karlovi dosáhnout v případě jeho syna Zikmunda.8 Na rozdíl od svých soků, Kazimíra III. Velikého a Ludvíka I. z Anjou, měl totiž Karel dostatek mužských potomků, kteří se mohli ujmout některého z uprázdněných trůnů, polského nebo uherského. Pravda však je, že ke konečnému prosazení se Zikmunda v Uhrách mnohem více než sňatek mezi ním a Ludvíkovou dcerou Marií přispěla Zikmundova neutuchající touha po moci. Když pro odpor polských magnátů ztroskotal plán na získání polského trůnu,9 obrátil svoji pozornost na Uhry, kde musel bojovat nejen proti šlechtické opozici, ale i proti ambicím královny vdovy, jež v Zikmundovi viděla, jistě oprávněně, nebezpečného protivníka. Územní zisky Karla IV. nebyly až do 70. let nijak závratné. Slezská knížectví pro České království získali již jeho předchůdci, což platí i pro připojení Chebska. Nové Čechy, jejichž prostřednictvím chtěl Karel pro České království vybudovat předsunutou mocenskou enklávu,10 nemohly vést k vytvoření trvalé základny. Nakonec však přece jen výrazně přispěly ke Karlovu vyrovnání se s Wittelsbachy. Především v případě zahraniční politiky Karel IV. vystupoval jako ryzí pragmatik.11 Ve snaze dosáhnout svého cíle neváhal podporovat ani zjevné padělky, jako v případě listin rakouského vévody Rudolfa IV., ani zjevné podvodníky, jako bájně se navrátivšího braniborského markraběte Lžiwaldemara. Avšak ve chvíli, kdy se mu přestal falešný braniborský markrabě hodit a kdy se otevírala cesta k dohodě s Wittelsbachy ohledně získání Braniborska a především braniborského

kurfiřtského hlasu, nechal Karel svého chráněnce padnout. Braniborsku Karel věnoval téměř dvě desetiletí svého života. Na konci jeho snažení ale stál nevídaný úspěch. Ne že by se před ním nepodařilo některému z římských císařů či králů zajistit pro svého syna říšské nástupnictví, v případě Karla IV. však mohlo jít o trvalý zisk, protože ovládnutí dvou kurfiřtských hlasů v jednom rodě už něco znamenalo. Otázkou je, zda tomu nebylo na úkor mocenské rovnováhy v říši a zda tím svému synovi Václavovi, jenž byl římským králem zvolen roku 1376, tedy ještě za Karlova života, nepřidělal spíše starosti. Takto však Karel rozhodně neuvažoval, stejně jako si nepřipouštěl, že by Zikmunda mohly polské a uherské poměry srazit na kolena a že by z nich mohl vyjít jako poražený a ponížený vládce. Karel IV. totiž ve všech svých synech viděl pokračovatele svých politických ambicí. Na rozdíl od svého otce Jana jim ale mnohem více uhlazoval cestu, a nepřipravil je dostatečně na samostatnou vládu. Karel synům raději udílel rady a morality, kdežto Jan svého následníka vrhl do praktické politiky, v níž si sám musel zasloužit rytířské ostruhy. Na rozdíl od svých synů byl Karel IV. dítětem Štěstěny, čehož dokázal propagandistickým způsobem využít. Sám sebe považoval za Bohem vyvoleného k vládě. Onu vyvolenost dal nejokázaleji najevo ve svém vlastním životopisu. Ostatně již samo sepsání Vita Caroli bylo ve středověku i pro vzdělaného panovníka něčím výjimečným.12 I při koncipování svého životopisu se Karel choval pragmaticky, o čemž mimo jiné svědčí skutečnost, že dal své dílo k dispozici kronikáři Beneši Krabici z Veitmile, který ho začlenil do spisu, jenž měl být oslavou císařovy vlády. Karlovi v jeho osudu, v jeho vládě napomáhali světci — svatá Kateřina, která ho zachránila před smrtí na bojišti, Panna Maria mu prostřednictvím anděla prokázala tu čest, že mu byla zjevena budoucnost a že dostal možnost se obrátit a opustit hříšný způsob života, za což byl bohorodičce do smrti náležitě a štědře vděčný. Již samotné osvícení prostřednictvím terenzského snu činilo z Karla Bohem vyvoleného, protože pouze světci mohli zprostředkovávat Boží náhledy do budoucnosti na rozdíl od ďábelských mámení, jichž se dostávalo hříšníkům.13 Karel IV. velmi dbal na to, aby se obraz o jeho vyvolení co nejvíce





6  Jiří Spěváček, Meránské úmluvy z r. 1333 a jejich předpoklady. Cesta Karla IV. k moci, Československý časopis historický 16/1968, s. 153–176. 7  Ke Karlově sňatkové politice přehledně Diether Veldtrup, Zwischen Eherecht und Familienpolitik. Studien zu den dynastischen Heiratsprojekten Karls IV., Warendorf 1988. 8  František Kavka, Zum Plan der luxemburgischen Thronfolge in Polen (1386–1382). Strittige Forschungsfragen, Zeitschrift für historische Forschung 13/1986, s. 257–283; týž, Karel IV. a anjouovsko-piastovské dědictví, Sborník historický 36/1989, s. 5–63. 9  Zenon Nowak, Polityka północna Zygmunta Luksemburskiego do roku 1411, Toruń 1964. 10  Lenka Bobková, Územní politika prvních Lucemburků na českém trůnu, Ústí nad Labem 1993. 11  Ke Karlově zahraniční politice přehledně František Kavka, Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355–1378), Praha 1993.

12  Z literatury k Vita Caroli srov. Fidel Rädle, Karl IV. als lateinischer Autor, in: Kaiser Karl IV. Staatsmann und Mäzen, ed. Ferdinand Seibt, München 1978, s. 253–260; Eugen Hillenbrand, Die Autobiographie Karls IV. Entstehung und Funktion, in: Kaiser Karl IV. 1316–1378. Forschungen über Kaiser und Reich, ed. Hans Patze, Bläter für Deutsche Landesgeschichte 114/1978, s. 39–72; týž, Vita Caroli Quarti. Die Autobiographie Karls IV. Einführung, Übersetzung und Kommentar, Stuttgart 1979; Josef Spěváček, Karel IV. a jeho Vlastní životopis, in: Vlastní životopis / Karel IV. (Vita Caroli Quarti), Praha 1978, s. 167–198; Walther Lammers, Unwahres oder Verfälschtes in der Autobiographie Karls IV.?, in: Fälschungen im Mittelalter, Hannover 1986 (MGH Schriften 33/I), s. 339–376; Marie Bláhová, Kroniky doby Karla IV., in: Kroniky doby Karla IV., Praha 1987, s. 558–564, 586–588; Bernd-Ulrich Hergemöller, Cogor adversum te. Drei Studien zum literarisch-theologischen Profil Karls IV. und seiner Kanzlei, Warendorf 1999. Nejnověji Eva Schlotheuber, Die Autobiographie Karls IV. und die mittelalterlichen Vorstellungen vom Menschen am Scheideweg, Historische Zeitschrift 281/2005, s. 561–591; Anke Paravicini-Ebel, Die Vita Karls IV., ein „Ego-Dokument“?, Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters 63/2007, s. 101–109. 13  Sen byl interpretován několikrát: Otakar Odložilík, The Terenzo Dream of Charles IV. Critical Examination of the Available Sources, in: Orbis mediaevalis. Festgabe für Anton Blaschka zum 75. Geburtstag am 7. Oktober 1967, edd. Horst Gericke — Manfred Lemmer — Walter Zöllner, Weimar 1971, s. 163–173; Peter Dinzelbacher, Der Traum Kaiser Karls IV., in: Träume im Mittelalter. Ikonologische Studien, edd. Agostino Paravicini Bagliani — Giorgio Stabile, Stuttgart — Zürich 1989, s. 161–170; Martin Nodl, Tři studie o době Karla IV., Praha 2006, s. 21–64.

16

17


rozšířil. Proto pobídl Jana Marignolu, aby sepsal historiografické dílo, které by české dějiny začlenilo do dějin světa.14 Karel IV. v něm vystupoval jako panovník, za jehož vlády dojde k naplnění antického Sibylina proroctví. Marignola přitom nechal mistrně Sibylino proroctví splynout s přemyslovským proroctvím „české Sibyly“, tedy bájné kněžny Libuše. V poutavém a snovém Marignolově líčení měl Karel IV. překročit moře, usadit se v Jeruzalémě a tam i zemřít, neboť „u nohou Pána Krista mu bude zchystán náhrobek“.15 Podle Libušina proroctví měl Karel převýšit i „dvě zlaté olivy, které svým vrcholem proniknou do sedmého nebe a budou zářit znameními a zázraky po celém světě“, přičemž dvěma zlatými olivami mínil dva zemské patrony, sv. Vojtěcha a sv. Václava. Karel však neměl být pouze zachráncem pozemského světa, ale podle vizionáře Milíče z Kroměříže se měl dokonce stát Antikristem. Karel na Milíčovo extatické prorokování reagoval, jak bylo jeho zvykem, obezřetně. Vztažení Antikrista na svoji osobu chápal, stejně jako Milíč, figurativně. Být posledním císařem byla svým způsobem čest, protože po konečném boji měla v eschatologické perspektivě nastat věčná spása. A přispět k ní jistě bylo Karlovou touhou.16 Na druhé straně však Karel IV. rozhodně nebyl žádný snílek, který by se vydal do Jeruzaléma osvobodit Boží hrob, stejně jako se nevydal během svých dvou korunovačních tažení do Říma osvobodit římský lid, nýbrž si pouze nechal posadit na hlavu korunu římských císařů. Proto se zasadil o Milíčovo propuštění z vězení a o zbavení nařčení z hereze a proto nekladl žádné překážky jeho antiluxusnímu a moralistnímu tažení v pražských městech, aniž by sám věřil v možnost skutečného obrácení se hříšníků. Z hlediska náboženských poměrů Karel IV. nikdy nevystupoval jako reformista. Jeho osobní zbožnost byla jistě hluboká a vyvěrala z teologické učenosti, stejně jako z přesvědčení, že jako římský císař, jako Bohem pomazaný, stojí kdesi na pomezí mezi laickým světem a svatostí.17 Oné svatosti se přibližoval, když jako císař četl vánoční evangelium, když ve snách vykládal úryvky z evangelia, stejně jako když se dotýkal s Kristem spojovaných relikvií, jež soustavně shromažďoval, někdy i dosti nevybíravým způsobem.18 Proti soudobému papežskému fiskalismu však nikdy nic neučinil a na rozdíl od reformních intelektuálů neviděl v pozdně středověkém papežství či v bezbřehém církevním bohatství možnou příčinu propukající církevní krize. To, že ho Vilém Ockham, jenž stál na straně císaře Ludvíka Bavora, označil za popského krále,19 bylo pouze výrazem skutečnosti, že za Karlovým

zvolením římským králem stáli papež Kliment VI. a duchovní kurfiřti. Jak známo, ono označení Karla IV. jako kněžského krále se v pozdějších letech velmi rozšířilo. Říšští kronikáři, kteří hodnotili vládu Karla IV., tím dávali najevo, že Karel aprobací své volby papežem překročil hranice rovnováhy mezi světskou a duchovní mocí. Sám Karel si ale byl vědom, že jeho slib ohledně aprobace volby odporuje říšským zvyklostem. Proto se zdráhal svůj slib, že požádá o papežskou aprobaci do osmi dnů po volbě, splnit. Marně. Papež ho totiž nakonec donutil slib vyplnit a nepřistoupil ani na podmínku, že se ona aprobace nebude vztahovat na příští volby římských králů. V očích soudobých pozorovatelů tak Karel zůstal ve vleku papežské politiky. Pravdou je, že se Karel po dobu své vlády opíral především o preláty, kteří si za svou podporu nechávali draze platit, Karlova strýce, mohučského a zároveň trevírskou arcibiskupa Balduina nevyjímaje. To samé pak platilo i pro Karlovu českou politiku, kde jeho nejvýraznějšími a nejvlivnějšími rádci byli duchovní, arcibiskupové Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi či kancléř Jan ze Středy. Rovněž mezi císařovými diplomaty se uplatňovali především právnicky vzdělaní klerici, kteří tvořili intelektuální elitu jeho dvora.20 Karel IV. jako římský císař a český král byl vyznavačem ortodoxie. Svým způsobem by se dalo říci, že byl dokonce nábožensky netolerantním panovníkem, což ale ve své době nebylo ničím výjimečným. Pouze jeho soupeř Ludvík Bavor se ve 30. letech 14. století přiklonil na stranu intelektuálních heretiků Marsilia z Padovy a Viléma Ockhama, resp. na stranu františkánských fraticelinů, veden pragmatickou snahou podporovat opozici vůči avignonskému papežství, jež Ludvíka jako císaře zatratilo.21 Karel IV. takovouto intelektuální opozici nepotřeboval. Jeho ideálem byla jednotná, univerzální církev, kterou ohrožovala hereze, především valdenská, již se jeho předchůdcům nepodařilo vymýtit. V českém prostředí protivaldenské tažení započalo ještě během vlády Jana Lucemburského.22 Karel IV. činnost inkvizice podporoval a v ideové rovině protiheretická nařízení začlenil po vzoru císaře Fridricha II. i do návrhu českého zemského zákoníku Maiestas Carolina. Herezi v něm císař označil za zločin proti královskému majestátu, protože nenahlodávala pouze církevní jednotu, nýbrž i samotné základy panovnické moci. Obdobným nepřítelem byli pro Karla i narušovatelé křesťanské sexuální morálky. Proto tvrdě zakročoval proti projevům homosexuálního chování, jež v italském prostředí nebylo ničím výjimečným.23 Komplikovanější byl naopak Karlův vztah k Židům. Pro Karla stejně jako





14  Kateřina Engstová (Kubínová), Marignolova kronika jako obraz představ o moci a postavení českého krále, Mediaevalia Historica Bohemica 6/1999, s. 77–94. 15  K sibylským proroctvím v Čechách Sabine Schmolinsky, Prophetisch-endzeitliches Denken im Umkreis Karls IV., in: Literatur im Umkreis des Prager Hofs der Luxemburger, ed. Joachim Heinzle, Berlin 1994, s. 92–105. 16  Pavlína Cermanová, Čechy na konci věků. Apokalyptické myšlení a vize husitské doby, Praha 2013, s. 89–91, 118–122. 17  Jedinečné úvahy obsahuje provokativní kniha Zdeňka Kalisty, Karel IV. Jeho duchovní tvář, Praha 1971. 18  Naposledy ke Karlovu sbírání ostatků Wolfgang Schmid, Reliquienjagd am Oberrhein. Karl IV. erwirbt Heiltum für den Prager Dom, Zeitschrift für die Geschichte des Oberrheins 159/2011, s. 131–209. 19  Johannes Fried, Das Mittelalter. Geschichte und Kultur, München 2009, s. 426.

20  Hans Patze, Die Hofgesellschaft Kaiser Karls IV. und König Wenzels IV. in Prag, in: Kaiser Karl IV. 1316–1378. Forschungen über Kaiser und Reich, Blätter für deutsche Landesgeschichte 114/1978, s. 733–773. 21  Nejnověji Frank Godthardt, Marsilius von Padua und der Romzug Ludwigs des Bayern: politische Theorie und politisches Handeln, Göttingen 2011. 22  K počátkům inkvizice v Čechách Alexander Patschovsky, Die Anfänge einer ständigen Inquisition in Böhmen. Ein Prager Inquisitoren-Handbuch aus der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts, Berlin 1975. 23  Bernd-Ulrich Hergemöller, Sodom und Gomorrha. Zur Alltagswirklichkeit und Verfolgung Homosexueller im Mittelalter, Hamburg 2000, s. 39–40; týž, Chome fue arso uno Soddomito — Lucca 1369, in: Capri, Zeitschrift für schwule Geschichte 7/1990, s. 21–32.

18

19


pro jiné středověké panovníky byli Židé jako jeho bezprostřední poddaní zdrojem vysokých příjmů, nemluvě o tom, že při Karlově permanentní potřebě po finanční hotovosti byli i vhodnými poskytovateli úvěrů. Do Karlovy politiky vůči Židům však zasáhly morové epidemie let 1347–1349, jež v mnoha říšských městech obrátily hněv právě proti Židům, kteří byli považováni za traviče studen a původce moru. Karel této zjitřené atmosféry využil a za ochranu si od židovských obcí nechával platit.24 V některých případech, nejokázaleji v Norimberku, dokonce přimhouřil nad pogromy oči, přičemž si za svůj přezíravý postoj nechal od norimberských vysázet na stůl tučné výkupné. Rozhodně však není možné Karla IV. označit za moderního antisemitu, jenž by cíleně napomáhal pogromům. Na rozdíl od jiných panovníků totiž židovské obyvatele měst násilně nevyháněl, stejně jako je nenutil ke konverzi. To ale nic nemění na skutečnosti, že vůči Židům vystupoval veskrze pragmaticky a v prvé řadě bral zřetel na svůj vlastní ekonomický zisk. Z dnešního hlediska je Karel IV. vnímán především jako zakladatel a zákonodárce. Zakladatelské úsilí bylo v jeho případě spojeno s vlastní reprezentací. To se týká jak jeho rezidencí v podobě malých hradů, tak především velkolepých staveb: Karlštejna a v 70. letech 14. století Laufu a Tangermünde. Reprezentační ráz měly i jím zakládané kláštery, spojené buď s rozvojem císařského kultu (klášter augustiniánů kanovníků Na Karlově), nebo s obnovením slovanské kultury (benediktinský klášter v Emauzích).25 Na rozdíl do svých středoevropských konkurentů, uherského a polského krále, Karel IV. nezakládal žádná nová města, protože hustota městské sítě byla v Českém království mnohem vyšší než v jiných částech středovýchodní Evropy. Výjimku v tomto ohledu představuje Karlem iniciované Nové Město pražské. Při jeho založení 8. března 1348 se vyznal ze své lásky k městu, v němž se podle vlastních slov narodil, kde o něho pečovala chůva a které mu vždy věrně stálo po boku. Rozšíření pražského osídlení, jež zahrnovalo Staré Město pražské a od 13. století i tzv. Menší Město, tedy Malou Stranu, bylo součástí Karlovy snahy učinit ze staré české královské rezidence velkolepé sídlo nového římského vladaře. První krok k tomu představovalo povýšení Prahy z biskupství na arcibiskupství, jemuž byla podřízena biskupství v Olomouci a Litomyšli, druhý pak založení první zaalpské univerzity. Při koncipování Nového Města pražského Karel IV. jako jeho zakladatel dbal o jeho vizuální podobu. Všem osobám, které se na Novém Městě chtěly usadit, nařizoval, aby domy vystavěly co nejrychleji (do osmnácti měsíců od získání parcely) a aby se o ně řádně staraly. Karlovi šlo o lesk, jejž měly zvýšit i kostely a kaple zakládané na Novém Městě, stejně jako nové kláštery, nemluvě o veřejných stavbách, tedy o hradbách, čtyřech

městských branách a jedenácti hradebních věžích. Rychle ohrazené Nové Město pražské (hradební pás měl délku 3,5 kilometru) se rozkládalo na rozloze 360 hektarů. Do roku 1355 na něm bylo vystavěno asi 650 kamenných domů. První léta tedy svědčila o úspěchu Karlovy fundace, i když z hlediska počtu domů Nové Město výrazně zaostávalo za Starým Městem pražským, kde se ve stejné době nacházelo asi 1100 domů. V pozdějších letech se ale rychlý stavební rozvoj zpomalil, takže některé okrajové části zůstaly do konce Karlova života nezastavěné. I tak ale v Praze Karla IV. žilo přibližně 40 000 obyvatel, čímž se Praha řadila mezi tehdejší největší evropská města. Závažný problém při vzniku Nového Města pražského představovalo jeho další soužití se Starým Městem pražským. Nové Město se stalo významným tržním centrem, neboť v něm byly na třech rozlehlých náměstích provozovány tři velké trhy, dobytčí, koňský a senný. Z hlediska řemeslné výroby chtěl Karel IV. přenést některá řemesla ze Starého Města na Nové Město. V listině vydané pro měšťany Starého Města pražského, v níž Staroměstským Karel vysvětloval, že zřízení Nového Města nemá být k jejich úhoně a že Velké (Staré) Město nadále zůstává hlavou Českého království, se výslovně mluví pouze o kovářích, resp. o řemeslech, která působí velký hluk. Založení Nového Města pražského rovněž nevedlo k výrazné proměně sociální struktury Starého Města pražského.26 V něm se nadále koncentrovala většina obchodní a kupecké činnosti, zaměřené na dálkový obchod. Na konci 13. století Praha od českých králů získala výsadu tzv. nuceného skladu, jež cizím kupcům nařizovala, aby své zboží, které přivezli do Českého království, vystavili v pražském ungeltu a nabídli ho ke koupi domácím kupcům. Takováto praxe byla v tehdejší Evropě zcela obvyklá, pro Prahu však znamenala posílení jejího centrálního významu z hlediska obchodním cest a aktivit cizích kupců, obchodujících se zbožím luxusní i běžné spotřeby. Karel IV. usiloval o rozvoj obchodních aktivit staroměstských kupců, a proto je v roce 1354 osvobodil od placení celních poplatků na území celé říše. Později jejich privilegia rozšířil o výsady, jaké požívali kupci norimberští. Vedle privilegií, jež měla podporovat zahraniční obchod, však Karel v případě Prahy někdy sahal i k omezujícím nařízením. Tak tomu bylo například v roce 1370, kdy se rozhodl regulovat dovoz cizích vín do Prahy, což mělo ve svém důsledku pobídnout měšťany k pěstování vína na vinicích, jež byly v okolí Prahy za Karla IV. v hojné míře nově zakládány. K posílení symbolického významu Prahy za vlády Karla IV. mělo přispět i zavedení svátku ukazování říšských ostatků v nově zřízené kapli Božího těla na dobytčím trhu, tedy na centrálním novoměstském tržišti. Tady se od roku 1354 scházely tisíce poutníků z celé Evropy, neboť se zde každoročně v pátek po druhé neděli velikonoční, mnohdy za účasti samotného císaře, ukazovaly relikvie vztahující se ke Kristovu životu a jeho utrpení.











24  František Graus, Pest — Geißler — Judenmorde. Das 14. Jahrhundert als Krisenzeit. Göttingen 1987, s. 196–240. 25  Ke královským fundacím obecně Zdeňka Hledíková, Fundace českých králů ve 14. století, Sborník historický 28/1982, s. 5–55.

26  K sociálním poměrům v Praze doby Karla IV. nejnověji Martin Musílek, Patroni, klienti, příbuzní. Sociální svět Starého Města pražského ve 14. století, Praha 2015.

20

21


Pro celou Prahu bylo ukazování říšských ostatků největší slavností. Jí se ve svém lesku mohly vyrovnat snad jen korunovace českých králů a královen,27 procházejících Starým i Novým Městem v drahocenných rouších a s nekonečným doprovodem dvořanů, měšťanů i duchovních, stejně jako honosné a ceremoniálně propracované pohřby panovníků, jako byl pohřeb Karla IV.,28 jehož tělo bylo po několik dní vystavováno v nejvýznačnějších kostelech města. Druhým velkým Karlovým zakladatelským dílem byla pražská univerzita. Ačkoli Karel IV. během svého života založil nebo obnovil činnost hned několika univerzit (v říšských oblastech Itálie), přesto fundace pražského vysokého učení byla čímsi výjimečným. Po dlouhá léta se vedly spory, zda Karel IV. založil pražskou univerzitu z titulu českého, či naopak z titulu římského krále.29 Z právního hlediska je přitom situace jasná. Při svém založení Karel univerzitu nepojímal jako zemskou instituci. Univerzita měla sloužit všem obyvatelům jeho říše, kteří se doposud museli za vzděláním ubírat buď do Itálie, nebo do Francie. V prvních letech však univerzitu finančně vybavily především církevní instituce. Jejím skutečným zakladatelem a podporovatelem tak byl až do 60. let pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, na jehož bedrech jako univerzitního kancléře ležela nejen starost o výuku, ale i o materiální zabezpečení.30 Sám Karel o univerzitu příliš velký zájem nejevil, protože její absolventy pro svoji vládu nepotřeboval. Abychom mu však zakladatelské aktivity zcela neupírali, musíme připustit, že to byl on, kdo vahou své osobnosti zajistil vysokému učení první profesory, bez nichž by se výuka nerozběhla, jak to známe z neúspěšných univerzitních fundací druhé poloviny 14. století. Pevnou institucionální základnu však dalo pražskému vysokému učení až Karolinum, dvanáctičlenná mistrovská kolej, v níž se koncentrovala univerzitní výuka a jež pro profesory představovala téměř luxusní zázemí.31 Zdá se však, že Karlovo založení mistrovské koleje bylo primárně podmíněno fundací konkurenčních univerzit ve Vídni a v Krakově, a nikoli císařovou cílenou snahou povznést lesk pražského učení. Díky oné velkolepé fundaci Karlovy koleje se však pražská univerzita začala dynamicky rozvíjet a nikoli náhodou dosáhla svého největšího lesku, stejně jako nejvyšší návštěvnosti na sklonku císařovy vlády, resp. v prvním desetiletí po jeho smrti.32 Ve

stovkách ji začali navštěvovat studenti z Bavorska, Saska a ze Slezska, což ve svých důsledcích vedlo i k ekonomickému rozvoji pražského souměstí, jež z existence univerzity jednoznačně profitovalo. Pro obyvatele českých měst se pražská univerzita rovněž stala velmi přitažlivou, což se projevilo ve vysoké návštěvnosti studentů z městského prostředí, kteří jednoznačně převažovali nad studenty šlechtického původu, a to jak na právnické fakultě, tak na fakultě artistické. Pražskému vysokému učení přitom nijak neuškodilo ani rozdělení na dvě univerzity v roce 1372, na třífakultní a právnickou. Pro postoj Karla IV. k vysokému učení je přitom charakteristické, že mu dával absolutní svobodu a autonomii a do rozdělní studia generale nijak nezasahoval. Univerzitní svět totiž pro něho byl jedním z projevů jím všemožně podporované univerzality, jež měla překrýt regionální, či dokonce národnostní střety. V tomto ohledu je ahistorické se ptát, zda se Karel IV. více cítil Čechem, nebo naopak Němcem. Pro císaře takováto otázka postrádala smysl. V jeho myšlení se prolínaly univerzalismus a český zemský patriotismus. To vyplývalo jak z jeho výchovy, tak z již zmíněných severoitalských zkušeností. Nacionalismus, jenž v Českém království nabýval ve 14. století na síle a jenž byl živen především česko-německým antagonismem a měl své politické, sociální ale i kulturní kořeny, byl Karlovi cizí.33 Karel se naopak cíleně snažil veškeré projevy nacionalismu potlačovat. Vidíme to v jeho vlastních textech. Ve svatováclavské legendě, kterou sepsal, jsou motivy česko-německého napětí vytěsněny. O nacionálních sporech mlčí i Vita Caroli. V kronikářství, v pozadí jehož vzniku stál sám císař, se setkáváme s cíleným přepisováním dějin, kdy pasáže ze starších kronik, jež o česko-německém napětí na panovnickém dvoře nebo ve městech mluví zcela jasně, jsou buď vypouštěny, nebo jsou naopak zbavovány jakéhokoli nacionalistického nádechu.34 Mohlo by se namítnout, že podporou svatováclavského kultu a přemyslovské tradice Karel IV. přece jen dával přednost českému povědomí před povědomím univerzálním, avšak musíme si uvědomit, že tato jeho podpora starší tradice směřovala výhradně do českého, domácího prostředí a jejím cílem bylo posílení zemského myšlení českých politických reprezentací, jež mohly v Karlovi vidět syna cizího krále. Karel se tím odlišoval od svého otce, jenž žádné přemyslovské tradice nerozvíjel, a dával tím najevo, že lucemburská dynastie, jejímž byl druhým výhonkem, bude napříště v Českém království představovat přirozené dědice trůnu, stejně jako byli dříve přirozenými dědici Přemyslovci. Karel tedy kladl důraz na dynasticko-mocenské kontinuum, přičemž si dával velký pozor, aby ono





27  Ke korunovacím nejnověji Václav Žůrek, Korunovační řád Karla IV. jako ritualizovaný panovnický program, Časopis Národního muzea 176/2007, s. 105–143; týž, Korunovace královny Žofie. Řád Karla IV. a jeho užití v praxi, in: Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století, edd. Martin Nodl — František Šmahel, Praha 2009 (Colloquia mediaevalia Pragensia 11), s. 203–212; František Šmahel, Korunovační rituály, ceremonie a festivity české stavovské monarchie 1471–1526, in: Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století, s. 147–170. 28  František Šmahel, Smuteční ceremonie a rituály při pohřbu císaře Karla IV., in: Týž, Mezi středověkem a renesancí, Praha 2002, s. 133–160. 29  Nejnověji Karel Hruza, Der tschechisch-deutsche Diskurs über die Gründungsurkunde der Universität in Prag vom 7. April 1348 während der Jahre 1882–1989, Archiv für Diplomatik, Schriftgeschichte, Siegel- und Wappenkunde 56/2010, s. 209–271. 30  K počátkům pražské alma mater přehledně František Šmahel, Počátky pražského obecného učení. Kritické reflexe k jubileu jednoho „národního monumentu“, Český časopis historický 96/1998, s. 253–289. 31  Naposledy k mistrovským kolejím pražské univerzity František Šmahel, Doplňky k dějinám mistrovských kolejí pražské univerzity do roku 1420, Praha 1993–1994 (AUC-HUCP 33–34), s. 13–43. 32  František Šmahel, Pražské univerzitní studentstvo v předrevolučním období 1399–1419, Praha 1967.

33  K českému nacionalismu a národnímu vědomí 14. století František Graus, Die Bildung eines Nationalbewußtseins im mittelalterlichen Böhmen (Die vorhussitische Zeit), Historica 13/1966, s. 5–49; František Šmahel, Idea národa v husitských Čechách, Praha 2000; Martin Nodl, Národ sobě: ryzí Čechové a moderní nacionalismus, in: Týž, Středověk v nás, Praha 2015, s. 156–176. 34  Martin Nodl, Nationalismus und Nationalbewusstsein zu Beginn des 14. Jahrhunderts und Karls Bemühen um ein konfliktfreies Bild des Zusammenlebens von Tschechen und Deutschen in Böhmen, in: Die Königssaaler Chronik. Eine Bestandsaufnahme, ed. Stefan Albrecht, München 2013, s. 198–240.

22

23


Karel IV. v soudobých kronikách

Recommend Documents