KAREL IV. Literární dílo
Karel IV.
Literární dílo
V YŠ E H RA D 2000
Přední strana přebalu: Karel IV., detail z votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi, Praha Národní galérie. Před rokem 1371.
Preface © dr. Anežka Vidmanová, CSc., 2000 Translation © dr. Jakub Pavel – dědicové ing. Richard Mašek, 2000 ISBN 80-7021-417-1
OBSAH
Karel IV. jako spisovatel / 9 (Anežka Vidmanová) Vlastní životopis / 23 Morality / 67 Korunovační řád českého krále / 87 Legenda o svatém Václavovi / 125 Ediční poznámka / 133
K A R E L I V.
J A KO S P I S O VAT E L
T
ÉMATEM LITERÁRNÍHO díla bylo mnoho panovníků, méně jich bylo inspirátorem konkrétních děl a ještě méně přímým literárním tvůrcem. Karel IV. patří do všech těchto kategorií a v každé měl vzor v předcích. Rané odtržení od matky a vlastně od celé rodiny stihlo nejstaršího syna dědičky přemyslovského trůnu Elišky a jejího o čtyři roky mladšího manžela Jana Lucemburského už ve věku sedmi let. Tehdy se mladý princ, narozený 14. května 1316 v Praze, jmenoval podle svého děda Václav a matka i česká šlechta do něho vkládaly velké naděje jako do potomka Přemyslovců. Otec Jan Lucemburský, syn římského císaře Jindřicha VII., zemřelého pouhého dva a půl roku po synově nástupu na český trůn, se narodil na francouzsko-německém pomezí a byl světoobčan. Tento rytíř, jehož heslem bylo „ich dien – sloužím“, se bouřil proti malým českým poměrům i proti dominantní a hrdé manželce a zároveň se obával, že by šlechta mohla zvolit králem jeho syna a do jeho zletilosti nechat vládnout jako regentku Elišku Přemyslovnu. Proto syna odvezl do Francie, kde se jeho sestra Marie pouhý rok předtím stala ve svých osmnácti letech druhou manželkou francouzského krále Karla IV., který nese přízvisko le Bel – Krásný a vládl ve Francii v letech 1322–1328. Toto násilí na malém chlapci se ukázalo pro budoucnost jeho i celé země požehnáním, neboť ve Francii se mu dostalo takového vzdělání těla i ducha, jaké bylo tehdy v Čechách nedostupné. Francouzský král si ho zamiloval a dal mu při biřmování své jméno, které pak už český princ užíval jako své jméno osobní (proto je u nás Karlem, a to IV., ačkoliv v Čechách nebyl žádný Karel I.–III.). Karel byl vychováván jako příslušník francouzského královského rodu, i když jeho teta zemřela r. 1324 pouhý rok po jeho přícho-
9
du a její manžel čtyři roky po ní, neboť na jeho přání byl už r. 1329 zasnouben s Blankou (Markétou) z Valois, dcerou následujícího francouzského krále Filipa VI. Blanka pak sdílela Karlovy osudy plných dvacet let. Českému princi se v Paříži jistě mnohokrát stýskalo, nejprve po matce – méně už po otci, který v Paříži, kde si postavil výstavný palác, pobýval častěji než v českých zemích –, pak i po tetě a strýci. Snad i proto se zabral do učení více, než bylo u princů zvykem. Nejvíce získal od svého vychovatele, benediktina Petra Rogera (1292–1352), pocházejícího z nebohaté šlechtické rodiny v Limousinsku. V době, kdy se ujal Karlovy výchovy, měl za sebou studium na Sorbonně, byl doktorem teologie a převorem v klášteře sv. Pantaleona a rychle stoupal v církevních hodnostech: 1328 se stal opatem ve Fécamp u Rouenu a biskupem v Arrasu, 1329 arcibiskupem v Sens, 1330 arcibiskupem v Rouenu a královým kancléřem. Karel tedy ve svých nejvnímavějších letech poznával spolupráci trůnu a oltáře, kterou pak sám s takovým úspěchem praktikoval. Francie byla v té době na vrcholu své moci a ovládala celou pevninskou Evropu: duchovnímu světu vládla pařížská univerzita, na níž působily největší osobnosti scholastiky z pevniny i z Británie, církve se zmocnili avignonští papežové, když zlomili nadvládu Italů v Římě, a světská moc se postupně přechylovala v osobě římského císaře od Němců na Lucemburky. Ačkoliv francouzský král, který byl Karlovým vzorem, uměl jen číst, ne však psát, naučil se český princ ve Francii plynně slovem i písmem latinsky a francouzsky a po boku svého otce, příhodně označovaného jako král-diplomat, italsky a německy. Jen češtinu v cizině zapomněl, takže se jí v sedmnácti letech po svém návratu do Čech r. 1333 musel znovu učit. Chtěl do českých zemí přenést vše, co se mu líbilo v cizině. Díky jeho osobním přednostem a mezinárodní konstelaci, které uměl znamenitě využívat, se mu to podařilo. Nebudeme však sledovat Karla jako panovníka, ani jako tvůrce politických paktů, ani jako stavitele hradů a měst a zakladatele univerzit. Soustředíme se jen na jeho zájmy literární a na jeho vlastní spisovatelskou činnost. Nejspíše už jako mladík si pod vedením Petra Rogera začal poznamenávat citáty a historky, načerpané většinou z četby. Později je doplnil úvahami, jak se má chovat správný křesťan, zejména je-li panovníkem, a takřka scholastickým výkladem několika biblických míst.
10
Tento svod se vhodně nazývá Moralitates (Morality). Pro jejich zaměření je symptomatický už začátek prvního článku „Sedechias byl první, kdo na Boží pokyn přijal zákon a poznal moudrost“. V jednotlivých kapitolách se už odrážejí Karlovy hlavní zájmy i příznačné náklonnosti. Nejspíše je do knížky shrnul v době, kdy si sám chtěl ujasnit cestu, kterou se chce jako panovník ubírat. Proto je to patrně jeho nejstarší literární dílo. Jeho konečná podoba vznikla nejspíše na začátku čtyřicátých let 14. století. Karlova literární činnost byla od samého počátku určována na jedné straně intelektuálními zájmy a na druhé záměry politickými. Pěkně je to vidět na jeho nejproslulejším díle, Vita Caroli (Karlův životopis – zde jako Vlastní životopis). Karel je koncipoval jako knížecí zrcadlo: jeho život má sloužit jako příklad jeho nástupcům na dvojím trůně, tj. českém a říšském, a proto svůj životopis začal větou „Svým nástupcům, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, užijeme-li podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků je prázdný a není nic.“ Tuto exemplární úlohu Karlův životopis u českých vládců plnil. Např. jeho poněkud aktualizovaný opis, zachovaný v rukopise Rakouské národní knihovny ve Vídni 3539, podali čeští stavové r. 1527 při intronizaci českému králi Ferdinandovi I. Životopis má dvacet kapitol, Karel sám však byl autorem jen prvních čtrnácti. V nich vypsal události svého života do r. 1340; zamýšlel popsat i další děje, neboť např. v kap. 14., když líčí své setkání s Petrem Rogerem v Avignonu, při němž si vzájemně předpověděli své povýšení na krále římského a na papeže, dodává: „A to obojí se potom stalo, jak bude níže vypsáno.“ To však už Karel nepopsal, neboť nenašel čas na dokončení spisku. Posledních šest kapitol dopsal neznámý pokračovatel, který si zřejmě nedovolil jakkoli komentovat nebo rozšiřovat a literárně zpracovávat podklady, které mu Karel poskytl, takže těchto závěrečných šest kapitol nemá daleko k analistickým záznamům. Naproti tomu kapitoly, psané (nebo diktované) Karlem, jsou napsány vysokým stylem a jednotlivé věty v nich končí předepsanými kursy, tj. rytmickými závěry. Karel chtěl nepochybně zakončit Životopis svou volbou za krále římského, kterou papež Kliment VI. – bývalý Karlův učitel Petr Roger – schválil 6. listopa-
11
du 1346, neboť pomazáním na krále končil světský běh jeho života. Tehdy patrně Karel svůj Životopis začal psát. Avšak právě okolnost, že r. 1347 po smrti otce i svého předchůdce na říšském trůně Ludvíka Bavora začal vládnout v českých zemích i v římské říši podle svých představ, byť se přitom musel bedlivě ohlížet na názory a požadavky papežovy, a měl mnoho práce a starostí s tím, aby obhájil své nároky, způsobila, že Karel svůj životopis nemohl sám dokončit. Vypsat další běh jeho života bylo už povinností dvorních dějepravců. Vita Caroli obsahuje in nuce Karlovo směřování dynasticko-politické. Hned po jejím dopsání, jakmile stanul v čele českého státu i římské říše, se Karel snažil i vlastní literární činností vytvořit jejich státoprávní koncepci a integrovat do ní dynastickou tradici přemyslovskou, vázanou na sv. Václava, i říšskou tradici karolinskou, reprezentovanou Karlem Velikým, neboť se považoval za potomka obou těchto světců. Proto sestavil r. 1347 Ordo ad coronandum regem Boemorum (Korunovační řád českých králů – zde Korunovační řád českého krále), začínající slovy „Pražský arcibiskup, preláti, knížata a šlechta nejprve doprovodí knížete, jenž má být korunován za krále, na Vyšehrad.“ Podle tohoto řádu byl Karel 2. září 1347 spolu se svou manželkou Blankou korunován českým metropolitou, arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, Korunovační řád tedy musel být tehdy už hotov. I při jeho textaci, při níž měl Karel jistě poradce, se dbalo na předpisy rétorik, takže většina vět končí předepsanými kursovanými závěry. V Korunovačním řádu, který bychom dnes označili jako český ústavní zákon, byly sloučeny dohromady jednotlivé články a prvky francouzských, německých a českých korunovačních zvyklostí. K modlitbám a lekcím západoevropským přibyla obřadná pouť na Vyšehrad se symbolickým užitím lýčených střevíců a mošny Přemysla Oráče, české holdování panstvem slovy „Rádi, rádi, rádi“ a píseň Hospodine, pomiluj ny, zpívaná všemi přítomnými. Důležité je také ustanovení, že česká koruna je majetkem svatého Václava, má být uložena na jeho lebce v pražské metropolitní katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha a má se na korunovaci českému králi jen propůjčovat. Václavův hrob v katedrále dal Karel upravit hned r. 1346, nečekal s ním až na postavení Svatováclavské kaple.
12
K oslavě sv. Václava sepsal Karel z vnitřního přesvědčení i z politické potřeby václavskou legendu Hystoria nova de sancto Wenceslao martyre, duce Bohemorum, per dominum Karolum, imperatorem Romanorum, regem Bohemie, compilata (Nová historie o svatém Václavu, mučedníku, českém vévodovi, sestavená panem Karlem, římským císařem a českým králem – zde Legenda o svatém Václavovi) s incipitem „Když vzrůstalo křesťanské náboženství“. V ní spojil přemyslovskou tradici s tradicí velkomoravskou. O době jejího napsání se vedou spory, datování kolísá od r. 1355 do 1358, kdy dal Karel zhotovit zlaté obložení Václavovy lebky a postavit mu zlatý náhrobek, vyzdobený drahými kameny. Protože však tuto legendu česky zpracoval neznámý český dominikán v staročeském Passionálu, který sepsal na výzvu Jana ze Středy jako dar Karlu IV. už r. 1357, je pravděpodobným rokem jejího zveřejnění r. 1355, kam ukazuje označení Karla jako římského císaře, na kterého byl korunován o Velikonocích r. 1355 v Římě. Musel na ní však pracovat už dříve, než se r. 1354 vydal na svou římskou jízdu. Na té měl jednak jiné starosti a povinnosti, jednak by těžko s sebou vozil obsáhlý tzv. Dražický kodex (dnešní rukopis pražské Kapitulní knihovny G 5), z něhož se seznamoval s českými dějinami. Věcné údaje čerpal z václavské legendy Crescente fide christiana (Když se šířila víra křesťanská) v jejím přepracování ze 12. století, z legendy Vita et passio sancti Wenceslai et sanctae Ludmilae, ave eius (Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily) českého benediktina Kristiána, snad Slavníkovce, který ji měl napsat v době episkopátu sv. Vojtěcha v letech 992–994, z Kosmova díla Chronica Bohemorum (Kronika česká), nedokončeného pro smrt autora r. 1125, a z tzv. Dalimilovy kroniky, jejíž neznámý autor, jehož identita je stále předmětem různých dohadů, souvisle vypsal české dějiny od příchodu bájného praotce Čecha po korunovaci Jana Lucemburského r. 1311. Název Nova historia dostala tato legenda, jež i stylisticky své prameny předčí, zřejmě pro zdůraznění, že není jen převyprávěním starých legend, ale že v ní Karel vytvořil podle ideálního pojetí sama sebe v osobě sv. Václava postavu exemplárního politika pro poučení všem potomkům a důležitým členům společnosti. Svému dílu dodal i funkci liturgickou. Proto je dvoudílné a každý díl se člení v breviářovém formuláři na šest lekcí. První díl přinášel Václavův životopis a če-
13
tl se každoročně o svátku sv. Václava 28. září, druhý o svátku 4. března, kdy se slavilo přenesení Václavových ostatků ze Staré Boleslavi do Prahy. Karel věřil, že po matce pochází z rodu římských císařů Diokleciána a Maximiána, pokládaných tehdy pro svůj dalmatský původ za Slovany, převzal též přesvědčení svého děda císaře Jindřicha VII. „celý svět totiž patří císaři“ a rád předstíral kontinuitu římského impéria. Proto si dal na Pražském hradě v sále, který byl předchůdcem Vladislavského, vymalovat císařský cyklus, zahrnující více než 100 vládců; začínal obrazem babylonského Nina jako vládce Jihu, kartaginským Tolou jako pánem Severu, makedonským Alexandrem, ovládajícím Východ, a římským Romulem jako panovníkem Západu, pokračoval obrazy římských císařů, Konstantinem Velikým přecházel na byzantské císaře a končil představiteli obnovené říše římské od Karla Velikého až po samého Karla IV. Na Karlštejně šel pak Karel ještě dále. Dal si od Jana de Klerk († 1351) sestavit lucemburský rodokmen, jehož trůnící nebo stojící členové měli před hosty legitimovat oprávněnost a velikost Karlova císařského majestátu. Tento rodokmen začínal otci Starého zákona, pokračoval trojskými králi, králi merovejskými a franckými, následovala brabantská knížata, lotrinští vévodové a Lucemburkové, jejichž řada končila Karlem IV. a jeho první manželkou Blankou z Valois. Nejspíše v době, kdy byly sestavovány a výtvarně zpodobovány tyto rodokmeny, tj. v letech 1348–1351, koncipoval Karel i Novou historii o svatém Václavu; na veřejnost s ní vyšel až r. 1355. Snad už v dubnu 1348 dosáhl Karel na sněmu předběžného souhlasu českého panstva, aby „ke cti a slávě královského majestátu Čech a k pokojnému a klidnému životu oddaných věřících řečeného království“ byl vypracován nový zákoník pro české země. Karel na něm intenzivně pracoval v letech 1351–1353 za pomoci nevelkého kruhu odborníků, úzce spojených s dvorskou radou, mezi nimiž byl i postglosátor, znající soudobé římské a kanonické právo a současné zákoníky i starší písemné materiály českého původu. Tento zákoník, tradičně označovaný jako Maiestas Carolina, by byl přivodil v domácím právu úplný zvrat. Obsahuje celkem 109 tematických článků, z nichž hlavní pojednávají o ekonomickém a mocenském základu panovnické moci českého krále, omezují šlechtu v dědičném držení zemských úřadů, přinášejí nová závažná ustanovení v oblasti nalézá-
14
ní práva a racionalizují trestní soudnictví. Maiestas Carolina byla hotova před Karlovým dlouho připravovaným tažením do Itálie v srpnu 1354. Po návratu, k němuž došlo 15. srpna 1355, ji chtěl Karel ze své královské moci vyhlásit. Panský odpor v zemi byl však tak veliký, že se Karel 6. října 1355 hotového kodexu zřekl a v revokační listině uvedl tři důvody, proč nový zákoník nebude platit: původní svazek i s pečetěmi k němu přivěšenými prý shořel, ani král ani knížata a baroni na něj dosud nepřísahali a nebyl dosud vyhlášen, i když se zpráva o něm už rozšířila. Třebaže některé zásady z tohoto zákoníku Karel v dalších letech potichu prosadil, považoval patrně okolnost, že jej musel odvolat, za prohru, neboť žádný z jeho dvorních historiografů se o něm ani nezmínil. Od návratu z Itálie až do pozdního podzimu 1355 připravoval Karel v Praze za pomoci saského vévody Rudolfa I. (†1356) návrh nových právních zásad, jimiž se měla řídit volba římského krále. Výsledná formulace textu byla především záležitostí kancléře Jana ze Středy. Ten dbal na vysoký styl latiny, členil navrhovaný text podle předpisů rétorik na kóla, vyznačená kursy, a některé články formuloval, jako by byly samostatnými listinami. 23 článků tohoto říšského ústavního zákona bylo schváleno na říšském sněmu v Norimberku 10. ledna 1356, zbývajících sedm na říšském sněmu v Metách 25. prosince 1356. Hned po schválení vyhotovila Karlova říšská kancelář pět zápisů, určených pro Prahu, Kolín nad Rýnem, Mohuč, Falc a Trevír, z pražského exempláře byly pak pořízeny opisy pro Frankfurt a Norimberk, takže všech sedm kurfiřtů, oprávněných volit římského císaře, mělo svůj exemplář. Všechny exempláře měly stejnou právní moc a až na nepatrné odchylky i stejné znění. Pro způsob svého zpečetění i pro svou důležitost se tento základní říšský zákon, podle něhož byl jako první volen za římského krále r. 1376 Karlův syn Václav a jehož hlavní ustanovení platila až do r. 1806, do konce římské říše národa německého, nazývá od r. 1400 Aurea bulla (Zlatá bula). I v ní zdůrazňoval Karel návaznost své říše na antické římské impérium. Na aversu pečetící buly ze silného zlatého plechu je zobrazen trůnící císař, na reversu pak město Řím, a text začíná hexametrickou modlitbou, odvozenou z pozdněantických veršů:
15
„Všemocný věčný Bože, ty spáso jediná světa, který jsi udělal nebe a vytvořil okršlek země, pamatuj na svůj lid a vlídně shlížej naň shůry, aby nezašel tam, kde vládne Erínye lítá, Alléktó poroučí, kde Megaira zákony dává. Raději, Bože živný, ctnost mužnou císaři naděl, tomuto slavnému Karlu, jejž v stálé milosti chováš, aby se zbožným vůdcem mohl k loukám lahodným přijít, skrze kvetoucí háje a blažená sídla se projít, ke svatým sestoupit proudům, kde každé života sémě ožívá, pod vodou pučí, jež kane z nejvyššího zdroje. Osení plevele prosté ať roste k potěše Bohu, aby vydalo žeň, jež výnosem zvětšeným stokrát ohromné naplní sýpky a Bohu dluh na věky splatí. Amen.“ Jak velký význam byl Zlaté bule přičítán, dosvědčuje dodnes 60 rukopisů jejího latinského znění a 40 německých překladů. Do roku 1500 vyšly její tři latinské prvotisky a šest německých. Žádné další literární dílo se Karlu IV. jako přímému autoru nepřipisuje, u mnohých se však připomíná jeho iniciační podíl, který se samozřejmě týká i listin, z nichž některé byly koncipovány podle rétorských zásad jako drobná literární díla. Nejaktivněji se Karel podílel na latinských kronikách. Uvědomoval si, že obraz o jeho vládě a o něm samém, který vytvářejí dějepisci, ovlivňuje postavení českého království v Římské říši a v celé Evropě. Nadto měl sám historizující sklony. Nejdříve vybídl Františka Pražského, kazatele v katedrále sv. Víta, rektora školy na Vyšehradě a penitenciáře biskupa Jana IV. z Dražic, z jehož podnětu napsal Kroniku (Cronicon), k jejímu přepracování. V první verzi popisoval František dějiny českých zemí od vlády Václava I. do r. 1342, při čemž z třetí knihy napsal jen sedm kapitol a svou práci ukončil jasným explicitem. Na počátku r. 1343 zemřel totiž objednavatel knihy biskup Jan z Dražic a František nechtěl už pokračovat. Nicméně se dal k tomu pohnout, ať už Karlem IV. samým nebo snad celkovou atmosférou pražského dvora, a v letech 1353–1354 vytvořil druhou redakci Kroniky, do níž první dvě knihy převzal jen s malými změnami, třetí výrazně přepra-
16
coval a rozšířil na 30 kapitol a české dějiny dovedl až do r. 1353. Novou verzi věnoval Karlovi IV. s příznačným incipitem: „Nejznamenitějšímu knížeti knížat, ozdobenému rozmanitou řadou ctností, panu Karlovi, z Boží milosti králi římskému a českému, oddané modlitby, aby v tomto životě zdárně ochraňoval církev bojující a v budoucím životě na věky spolukraloval s církví vítěznou. Vaší nejmocnější vládě snaživě toužím svým spisem objasnit postavení, činy a mravy českých králů i jiných různých vládců, zvláště pak Vaše vlastní činy a spásné skutky, hodné opakované chvály, jaké nevykonal žádný z Vašich předchůdců, a v poddanosti svěřit Vám toto dílo k opravení.“ S Karlovým názorem na literaturu se naprosto shodoval i prolog Kroniky, ve kterém už v první redakci psal František podle prologu svého hlavního pramene, Zbraslavské kroniky, o úloze a ceně literatury: „Dobrá mysl se pase na čteném jako v lahodných zahradách a sbírá jakoby růže a lilie, když vše, co čte, užívá a obrací k lásce k Bohu a bližnímu a k svému vlastnímu napravování. Ačkoliv filosof tvrdí, že bajky a báječná vyprávění nestojí za pozornost, přece jen někdy zpříjemní narážka na žertovné vyprávění čtenářům vážnou pravdu podle slavného výroku básníka: Vážné zobrazí žert, líbezný vypukne smích. Proto nepřinášejí čtenářům užitek jen díla čistě teologická, ale i jiná. A řádný člověk má své zájmy měnit podle časových okolností a obracet se k záležitostem a příkladům tu vznešeným, tu nízkým, tu mystickým, tu hrubým.“ Takovéto střídání vážného a lehčího, které předpisovala soudobá rétorika a poetika, je i v Karlových projevech a prozrazuje, že si i on, nejen jeho pomocníci, dobře osvojil příkazy rétorů na Sorbonně. Františkovi Pražskému chyběl smysl pro politické dění a Karlovy velké plány, takže nebyl s to stejně jako ostatní dvorní Karlovi dějepravci spojit v jeden celek říšské a české dějiny a ideově podpořit projekt lucemburské rodové državy, podat obraz českých dějin jako součásti dějin světových a vytvořit monumentální obraz o Karlově vládě. Jak velice o to Karel stál, ukazuje kromě všemožné podpory historiografů i okolnost, že když r. 1370 zemřel dominikán Jindřich z Herfordu, který sepsal světovou kroniku Liber de rebus et temporibus memorabilioribus (Kniha o zvláště pamětihodných událostech a časech), sahající do r. 1355, a encyklopedii Catena aurea encium vel pro-
17
blematum series (Zlatý řetěz tvorů čili řada problémů), dal mu Karel postavit náhrobek. Karel nebyl s Františkovou Kronikou spokojen – obecně se soudí, že mu vadil nepříznivý soud o Karlovu otci Janu Lucemburském, k němuž přivedl Františka svou Zbraslavskou kronikou německý cisterciák Petr Žitavský – , a tak byl pověřen jejím přepracováním „podle záměru pana císaře“ Beneš Krabice z Weitmile. Zase to nebyla šťastná volba. Beneš byl sice dobře informován o záměrech a činech krále i arcibiskupa – byl ředitelem stavby pražské katedrály, později se stal pražským kanovníkem a žateckým arcijáhnem a měl k dispozici kromě starších českých kronik i životopisné práce o Karlu IV. a Arnoštovi z Pardubic, chyběl mu však vedle času, který na něm žádala především stavba katedrály, i celkový rozhled a gramaticko-rétorské vzdělání. Své prameny nedokázal literárně ztvárnit, a tak jeho Chronicon ecclesie Pragensis (Kronika pražské církve), kterou dokončil až r. 1374, sotva koho uspokojila. Vzdělání, literární obratnost ani široký všeobecný rozhled nechyběly florentskému minoritovi a papežskému legátu Giovannimu da Marignolli, kterého Karel pozval do Prahy r. 1353 hned po návratu z jeho mise k středoasijskému chánovi Usbekovi. Opatřil jej živobytím tím, že se postaral o jeho jmenování biskupem bisignanským, dal jej zaopatřit českým materiálem a dopisem, který pak Marignoli umístil do čela svého díla, jej pověřil, aby napsal dějiny světa ve třech knihách. První měla obsahovat thearcos, tj. historii lidstva od počátku světa do potopy, druhá monarcos, tj. světské dějiny od Nimroda do Karla, a třetí ierarchos, tj. církevní dějiny od Melchisedecha. Přestože Čechy měly být středobodem Marignolliho práce, jak ukazuje název Chronica Boemorum (Kronika Čechů), měla v ní být proklamovaná vyvolenost Přemyslovců k vládě v Čechách obohacena o jejich předurčenost k říšské císařské koruně. Je tu zřejmá souběžnost s panovnickým cyklem na Pražském hradě a lucemburským rodokmenem na Karlštejně a odráží se v ní i současná politická situace. Jasně to ukazuje např. proroctví v závěru druhé knihy, složené v leoninských hexametrech. Je oslavou Karla IV., v 8. a 9. verši se však zřejmě naráží na úsilí kyperského krále Petra a jeho arcibiskupa Petra Tomáše, aby nový papež Urban V. vyhlásil křížovou výpravu proti Turkům a aby ji Karel IV. podporoval:
18
„O ní, ratolesti, kdys Sibylla Libuše zvěsti moudré předvídala a tuto věštbu nám dala: Eliška potomky zrodí. Ti stanou se mnohde vévody a jako slunce jas jejich země naplní věhlas. Z jejího rodu vstane, kdo monarchou světa se stane, pokoří všechny štváče. Tak království nepozná rváče. Křesťanům města vrátí, jež mnohá ostrý meč zvrátí Viléma, biskupa z Tyru, a tisíce pobije z lidu. Ani Alexander co neovlád’, ani Euander, všeho sám dobude, s faraónem marnotratný bude, sultána vyřídí a pošle do Hádovy řiti, celému světu mír dá, sobě na nebi připraví sídla, získá proslulé jméno, jež bude vždy velebeno. Jeruzaléma pán bude, však života svého pozbude. Tam svůj náhrobek získá, kde léčka čekala Krista. Amen.“ Marignolli psal svou kroniku v letech 1355–1362. Na pražském dvoře se jednotlivé epizody z ní předčítaly, neboť pozornost dvořanů přitahovala líčení asijských zkušeností a odlišných zvyklostí, obecně však si Čechové jeho díla nevšímali, možná pro omyly v českých věcech, možná však i pro její vyšší literární úroveň, na kterou většina vzdělanců v Čechách tehdy ještě nestačila. Současně s Marignollim psal svou Summula chronice tam Romane quam Bohemice (Krátká kronika římská i česká) opatovický benediktin Neplach. Po základním vzdělání v opatovickém klášteře byl poslán na vyšší studia do Bologně a r. 1352 dosáhl papežskou provizí hodnosti opata ve svém mateřském klášteře. Byl v dobrých stycích s Karlem i s arcibiskupem, na jeho díle je to však vidět minimálně. Psal je jak na naléhání krále, tak především na přání svých řádových bratří Martina, probošta Petra a kanovníka Jana z Brlohu, kterým předložil svůj spis r. 1360 k posouzení. Svou látku zpracoval jen do r. 1347, do Karlovy korunovace, jíž se osobně zúčastnil, a doufal, že další události Karlovy vlády popíše někdo jiný, povolanější. Sám měl totiž pocit, že svou kroniku koncipoval „dětsky“ a „nerozvážně“. Opravdu, vzdor leoninským hexametrům, jimiž zdůrazňoval některé události, je jeho dílo suché a nezajímavé.
19
Všechny tyto kroniky napsali význační církevní hodnostáři, kterým však chyběl osobní vztah k historiografické práci a jejichž vlastní zájem byl zaměřen jinam. Proto ani na objednávku nejvyšší nemohla vzniknout díla dobrá. Zdá se, že si Karel posléze uvědomil, že mu čelní církevní představitelé jeho touhu po reprezentativní české kronice nedokáží splnit. Proto se obrátil na světského učence M. Přibíka Pulkavu, syna Dluhoje z (T)radenína, který byl patřičně vzdělán v gramatice a rétorice. Aby se mu usnadnil zadaný úkol, byl r. 1373 povolán jako ředitel farní školy u Svatého Jiljí na Starém Městě pražském, kde působil do r. 1378, nedlouho před Karlovou smrtí se stal farářem v Chudenicích a zemřel r. 1380. Pulkava dostal k dispozici veškerý dostupný materiál a Karel sám zasahoval do jeho práce velice aktivně, takže písař vratislavského rukopisu jeho Chronica Boemorum (Kroniky Čechů) pokládal dokonce za jejího autora Karla. Ostatně Pulkava sám skončil své dílo, které dovedl ke smrti Karlovy matky Elišky Přemyslovny r. 1330, tímto výmluvným explicitem: „Končí Kronika Čechů, kterou Přibík z Tradenína, doktor svobodných umění, shromáždil a sestavil léta Páně 1374 podle rozkazu nejjasnějšího a nejnepřemožitelnějšího knížete a pána, pana Karla IV., z Boží milosti císaře římského a krále českého... Neboť týž císař sám prohlédl a přepečlivě pročetl všechny klášterní i šlechtické kroniky a nařídil jmenovanému Přibíkovi, aby všechny jisté a ověřené události a skutky neboli činy v české zemi, kterou velice a více než ostatní své země miloval, sepsal do pravdivé a správné kroniky o jednom svazku, což, jak vidíš, učinil... A proto každý, kdo budeš číst uvedenou kroniku, kterou řečený Přibík sestavil podle svých sil a s velikou a nesmírnou námahou, neděkuj jemu, ale všemohoucímu Bohu...“ Pulkavova Kronika se líbila současníkům i dalším generacím, a tak je dnes známa ve čtyřech latinských redakcích, v páté redakci české a dvou redakcích německých. Více však než tito dvorští dějepisci ovlivnil obraz Karla IV. a jeho vlády u nás i v Říši štrasburský kanovník Jakub Twinger z Königshofenu. Jeho světová kronika, dopsaná r. 1386 (a už před koncem 14. století volně převedená do češtiny Benešem z Hořovic), vyhovovala lépe dobovým ideovým a politickým tendencím, takže její věcné chyby v českých záležitostech se přehlížely. Nazývá se Martiniani nebo Mar-
20
timiani podle svého hlavního pramene, jímž byla Cronica summorum pontificum imperatorumque ac de semptem etatibus mundi (Kronika papežů a císařů a o sedmi dobách světa) opavského dominikána Martina Poláka († asi 1279), a četla se hluboko do novověku. Karlův zájem však nepatřil jen historiografii. Není možné zde vypočítávat české knihy, které by bez jeho pobídky a podpory patrně vůbec nebyly napsány nebo by k tomu došlo až později. Uveďme z nich namátkou jen české překlady jeho vlastních spisů, první český biblický překlad, staročeský Život Krista Pána, Passionál a biblickou povídku Tobiáš, Životy starých otců a celé dílo Klaretovo. I německá literatura vděčí Karlovi za mnohé stejně jako bohemikální latinská literatura, v níž by bez něho nevznikla například středoevropská redakce Pseudo-Burleyových Vite philosophorum antiquorum (Životy starých filosofů), pětkrát přeložených do češtiny, ani Summa recreatorum (Kratochvilník), určená pro vznešené pány a vzdělané preláty, aby se u Karlova stolu nerekreovali jen tělesně, ale aby se poznáváním nejslavnějších historek z antické literatury i z pověstí západoevropských národů, latinsky zprostředkovaných, učili žít mravně a jednat spravedlivě. Proto když Karel 29. listopadu 1378 v Praze zemřel, právem připomněl arcibiskup Jan Očko z Vlašimi ve své řeči (kterou mu snad koncipoval jeho synovec a pozdější arcibiskup Jan z Jenštejna) při Karlově pohřbu 15. prosince: „... byl totiž moudřejší než Šalamoun, což lze dokázat mnoha poukazy a důkazy. Za prvé znal náš nejjasnější vládce naprosto dokonale to, co znal Šalamoun, totiž jeho knihy. Avšak Šalamoun nevěděl, co věděl on... Karel rozuměl takřka všem řečem celého křesťanstva. Výborně uměl tyto jazyky: mateřský český, německý, latinský, francouzský, lombardský, toskánský a dokonale znal a chápal i všechna nářečí těchto jazyků a jejich odvozeniny. Neboť, jak je dobře známo, byl tak učený, že býval považován za vzdělance a mistra teologie. Na několika místech překrásně vyložil žaltář i evangelium a skládal modlitby a jiné texty, jak to dělají mistři, a dost často obcoval a debatoval s mistry, doktory a jinými učenci. Proto založil pražskou univerzitu a četné koleje... Od mládí přemýšlel, co bude dělat ve stáří... Na tomto světě vykonal tolik dobra, že paměť na něho zůstane do skonání světa. Proto na jeho památku je na jeho náhrobku napsán tento epitaf:
21
Roku 1378 29. listopadu já, Karel Čtvrtý, jenž velký svět ovládal bázní, císař nepřemožený teď smrtí přemožen ležím v tomto hrobě. Ó prosím, Bože můj živný, ať duch můj doletí k hvězdám. Teď zbožně se za mne modlete všichni, které jsem miloval v žití, však ve smrti opustit musel. A tak ať jeho duše odpočívá v blaženém míru.“ A N E Ž K A V I D M A N O VÁ
22
VLASTNÍ
ŽIVOTOPIS
KAPITOLA I
S
VÝM NÁSTUPCŮM, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, užijeme-li podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků je prázdný a není nic. Proto praví Jan (Orličník) v evangeliu: „A bez něho nic není učiněno.“ Jakým ale způsobem je možné obrátit v nic dílo hříšníkovo, když je přece byl učinil? Hřích vpravdě učinil, nikoliv skutek. Latinské slovo opus (dílo) je odvozeno od optacio (žádost) a hříšník vždy žádá rozkoše a poskvrňuje se jimi. Vpravdě se ve svých žádostech klame, neboť touží po věcech podléhajících zmaru, které se vniveč obracejí. A tak se pohřbívá jeho život s ním samým; neboť když tělo béře zkázu, končí se i jeho žádosti. O druhém pak životě praví Jan Evangelista: „Co učiněno jest v něm, byl život a život byl světlem lidí.“ Kterak však učiníme, aby náš život byl v něm a aby byl světlem naším, učí nás Spasitel řka: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.“ Kdo žijí z takového pokrmu duchovního, zůstávají na věky. Přihlédněme, jak mají být z něho živi. Zdaž, požíváme-li tělesně rozličné pokrmy, jež podléhají zkáze, nemusíme na ně mít chuť a zdaž naše vnitřnosti je nemusí dychtivě přijmout a rozvést po ústrojích našeho těla, aby se proměnily v krev; i zdaž by duch, který v krvi přebývá, s životem naším mohl tam zůstat? Poněvadž se však tělo porušuje, člověk umírá. Kdo však pojídá onen pokrm duchovní, z něhož duše je živa: Zdaliž není třeba, aby člověk (ten) po něm v duši své toužil, žádostivě jej při-
23
jímal a horlivě v lásce choval, aby jiskry onoho pokrmu žehem slasti a lásky se v něm vznítily; a v nich pak aby duše měla svou životní potravu a aby v něm přebývala? A jako v tom pokrmu není nic porušitelného, tak všichni, kdož v něm přebývají, jsou prosti veškerého porušení a budou živi na věky. Což potvrzuje Spasitel, řka u Jana v VI. kapitole: „Toto jest chléb živý, který sestoupil z nebe, a bude-li kdo jíst z toho chleba, nezemře na věky.“ Život věčný je světlo člověka a bez Boha není možný. A proto praví tentýž Orličník: „A život byl světlo lidí,“ poněvadž jiný život pokládá za smrt. A vskutku je to smrt, neboť je takový život přetrpký. Co je ostatně trpčího, než když milovníci rozkoší musí za ně pak takové tresty vytrpět? Nejsou totiž toliko mrtvi, nýbrž každou hodinu odumírají. Ale ti, kdož žijí životem věčným, právem se nazývají živými, protože se opřeli smrti, odmítnuvše rozkoše tělesné, a za odměnu vzali rozkoše věčné. Ale mnozí pojídají duchovní pokrm bez chuti a žádosti a vyvrhují jej ze srdcí svých. Běda jim! Neboť provinění jejich je popsáno u Jidáše a trest jejich bude jako u Dátana a Abirona a pokrm ten nebude prospívat jejich duším jako potrava. Což nepoznáváte, že když zvíře požírá bez chuti, nepřichází mu krmě k výživě, ale že se trápí bolestí? Mnohem více se budete trápit vy, protože trest váš bude věčný, jako pokrm je věčný. Následování takových lidí, zapřísahám vás, se varujte, ale žádejte si přijímat za potravu svých duší onen pokrm a nežijte bez něho, abyste byli živi na věky. „Ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, které vychází z úst božích.“ Neboť chléb nebeský je netoliko chléb, nýbrž i tělo i slovo, a kdyby byl toliko tělo, neměl by potravy pro věčný život. Kterak však onen chléb je tělem, praví sám Spasitel: „Chléb, který já dám, tělo mé jest.“ To slovo byl Bůh, jak o něm praví tentýž: „A Bůh byl slovo.“ A tak je tento chléb tělem, slovem i Bohem. kdo chce přijímat ten chléb, musí přijmout tělo, slovo i Boha v onom chlebě nebeském, jenž se nazývá chlebem andělským. Při přijímání chleba je třeba, aby přijímáno bylo slovy pravdy. O tom slově praví Kristus: „Já jsem pravda a život.“ Kdo neslyší a nepřijímá slova pravdy, nepřijímá onoho chleba. Dále musí ten, kdo přijímá chléb, přijmout tělo. Neboť když jej Pán svým učedníkům rozdával, pravil: „Totoť jest tělo mé, které bude za vás vydáno,“ a krev toho těla dal jim řka: „Totoť jest kalich krve mé nového a věčného zákona, která za mnohé bude vylita.“ Když pak člověk
24
přijímá ono tělo, nechť zničí tělo své a vydá je za Krista a nesa svůj kříž, nechť jej následuje, aby byl účasten smrti a utrpení jeho a měl v budoucnosti podíl na slávě jeho jména. Když pak přijímá tělo, musí je přijímat i s oním pravým chlebem, jak sám Kristus praví: „Já jsem chléb pravý, který jsem z nebe sestoupil.“ Sám Kristus nám potvrdil nový a věčný zákon tímto chlebem. O kterémžto potvrzení zpívá David v žalmu: „A chléb posilni srdce člověka.“ David pak nikoli bez zásluhy mluví v podobenství o věčném chlebě. Neboť dům jeho se nazývá Bethlehem, což se vykládá jako „dům chleba“. Bůh chtěl, aby se z tohoto domu narodil jeho Kristus, kterýž je pravý chléb. A proto nazývá jej Písmo „z domu Davidova“, což je z domu chleba. Nechť pak posílí chléb vaše srdce a duše ve své svaté lásce a milosrdenství, tak abyste mohli projít královstvími časnými a abyste neztratili království věčného. Amen.
K
KAPITOLA II
DYŽ PAK budete kralovat po mně, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi a že jsem obrácen v prach a v hlínu červů. Podobně i vy upadnete v nic, přecházejíce jako stín a jako květ polní. Co je platna urozenost aneb hojnost věcí, není-li přidáno čisté svědomí s pravou vírou a s nadějí na svaté vzkříšení? Neposuzujte život svůj jako bezbožní nesprávně soudíce: Jestliže je tak nepatrné to, čím jsme zde, protože od Boha stvořeni a z ničeho jsme se narodili a protože po tomto životě v nic se zase obrátíme, je to tolik, jako bychom vůbec nebývali bývali. Věztež, že máte Otce věčného a Syna jeho, Pána našeho Ježíše Krista, který jest „prvorozený mezi mnohými bratřími“, který vás chce učinit účastny svého království, jestliže budete zachovávat jeho přikázání a jestliže neposkvrníte ducha a svědomí žádostí krve a těla svého; pak se stanete syny Božími, jak praví Jan v Evangeliu: „Dal jim moc, aby se stali syny Božími.“ Chcete-li se tedy stát syny Božími, zachovávejte přikázání svého Otce, která vám zvěstoval skrze Syna svého, Pána našeho Ježíše Krista, krále nebeského, jehožto podobu a úřad zastáváte zde na zemi. Přikázání pak větší jest: „Miluj Pána Boha z celého srdce a z celé duše své
25
a bližního jako sebe samého.“ Budete-li milovat Boha touto láskou, nebudete se strachovat pro něj položit své duše a nebudete se bát těch, kteří sice mohou zabít tělo, duši však zahubit nedovedou. Ale bát se budete Otce svého, který má moc spasit i poslat do ohně věčného. Jestliže pak budete chodit v bázni boží, moudrost bude počátkem vašich skutků a soudit budete bratry v spravedlnosti a v pravdě, jakož sami doufáte, že souzeni budete od Pána; tak neuchýlíte se na scestí, neboť cesta Páně je přímá. A budete milosrdni k nuzným a chudým tak, jak si přejete dojít milosrdenství u Pána pro svou nuznost a křehkost. A moudrost vaše bude posílena mocí Páně a učiní, že „rámě vaše zláme lučiště kovové“, i zvítězíte ve velkých válkách a bezbožní padnou před vámi, spravedliví pak se budou radovat. Úmysly nepřátel vašich Bůh rozptýlí a naučí vás konat spravedlnost a právo. Zjeví vám tajemství, naučí vás zkoumat spravedlivě, a muž chytrý neukryje špatnosti své před obličejem vaším, poněvadž duch moudrosti a rozumu Páně bude ve vás. A zastřeny budou oči nespravedlivých před vámi, Bůh odejme slovo z jejich srdcí a zmatené budou jejich výpovědi. Spravedlivý pak zachová svůj život, a tak povznesena bude čest králova, neboť „čest králova právo miluje“. A žezla vaše budou kvést před Pánem, protože jste je podali tomu, kdo upadl, a bezmocného jste vytáhli „z léčky lovců“. Vaše koruny se budou skvít a vaše tváře budou ozářeny, neboť oči moudrých v ně budou patřit a budou chválit Pána řkouce: „Přidej Pán dní králových ke dnům jeho.“ V pokolení spravedlivých bude žehnáno vašemu rodu. Budete-li nenávidět lakomství, poplyne vám bohatství; k němu však nepřikládejte svých srdcí, ale shromažďujte si poklady moudrosti, neboť v jejím vlastnictví je mnoho panování. Lakomec však nepanuje, nýbrž je poddán vládě peněz. Varujte se špatného spolčování a špatných rad, protože „se svatými budete svatí a se zkaženými zkažení“; neboť hřích je nakažlivou nemocí. Přijímejte tedy učení Páně, „aby se někdy nerozhněval a abyste nesešli z cesty spravedlivé, až náhle vzplane jeho hněv“. Dopustíte-li se hříchu, ať vaše duše cítí lítost nad vaším životem, dokud se neutečete k prameni zbožnosti a milosrdenství. Jakkoliv je lidské hřešit, přece je ďábelské ve hříchu setrvávat. Nehřešte proti Duchu svatému spoléhajíce příliš na milost Boží, protože Boží Duch svatý se od vás vzdaluje; pomněte, že Duch svatý je nepřítelem hříchu. Nedopřávejte u sebe místa hněvu, ale mírnosti; ne-
26
boť mírnost vítězí nad hněvem a trpělivost nad špatností. Nezáviďte jeden druhému, ale mějte raději lásku mezi sebou, neboť závist plodí zášť. Kdo nenávidí, není milován a ve své zlobě zahyne. Kdo však má lásku, miluje a je milý Bohu i lidem. Bude-li se chtít srdce vaše povyšovat, pokořte se, nechť k vám nevkročí noha pýchy. Pýcha je nemilá Stvořiteli i lidem šlechetným, a proto nemá pyšný milosti ani u Boha, ani u lidí. Zdrtí ji pak Bůh na konci, „sesazuje mocné z trůnu a z prachu pozdvihuje ponížené“, aby seděli s knížaty a obdrželi trůn slávy. Nebuďte rozmařilí v jídle a v pití, jak činí ti, „jejichž bohem je břich“ a jejichž slávou a koncem je hromadění hnisu. Neposkvrňujte ledví svých, ale bedra svá opásejte, pevnou myslí se opásejte uzavírajíce manželství. Neboť Duch svatý odchází od těch, kdož se oddají smilstvu, a nebude přebývat v tělech podrobených hříchu. Zdržujte se od zla zahálky, aby vás nestáhla svou tíží do prohlubně pekla. Střezte se tudíž všeho hříchu v útlém věku, neboť malá chyba na začátku velikou bude na konci. Ale choďte v zákoně Páně bez poskvrny, abyste přijali požehnání od něho, kterýž praví: „Blahoslavení neposkvrnění na cestě, kteří chodí v zákoně Božím“, abyste byli „jako strom, který je zasazen podle toku vod, který plod svůj vydá časem svým a listí jeho neopadá“, ale zapsán bude v knize života, kde jsou zapsána jména spravedlivých. To vám račiž dát ten, který „byl hoden otevřít knihu života a pečeti její“.
P
KAPITOLA III
OTOMSTVU vašemu jsem snažně napsal výše uvedená slova moudrosti a bázně Boží, jak jsem to jen ve své nepatrnosti s pomocí Boží dovedl. Nyní chci vám napsat o marném a nemoudrém životě svém a o počátku svého světského běhu, aby vám mohl sloužit za příklad. A nezamlčím milosti, která byla ve mne od Boha vlita, ani lásky ke studiím, kterou chovala snažnost mých prsou; abyste tím více doufali, že Boží pomoc vás bude podporovat ve vašich pracích, čím více otcové a předchůdcové vaši vám o ní vyprávějí. Neboť také psáno je: „Otcové naši vypravovali nám.“
27
Přeji si proto, aby vám nebylo tajno, že mého otce jménem Jan zplodil Jindřich VII., císař římský, z Markéty, dcery vévody brabantského. Jan pojal manželku jménem Eliška, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní Království české, poněvadž nebylo mužského potomstva v královském rodě českém. I vyhnal Jindřicha, vévodu korutanského, který měl za manželku starší sestru řečené manželky, která později zemřela bez potomstva; ten obdržel Království české pro onu sestru dříve než Jan, jak se o tom vypráví jasněji v českých kronikách. Tomuto Janovi, českému králi, se narodil v Praze z královny Elišky prvorozený syn jménem Václav léta Páně tisícího třístého šestnáctého, dne 14. května o páté hodině ranní. Později se mu narodil druhý syn jménem Otakar, ale v chlapeckém věku zemřel. Posléze zplodil ještě třetího syna jménem Jan. Řečený král měl pak dvě provdané sestry: první vdal za krále uherského Karla prvního, a ta zemřela bezdětná; druhou pak dal za manželku Karlovi, králi francouzskému. V době jeho vlády ve Francii, léta od vtělení Páně tisícího třístého dvacátého třetího, poslal mne řečený již můj otec k jmenovanému králi Francie, když jsem byl v sedmém roce svého chlapectví; i dal mne onen francouzský král od biskupa biřmovat a dal mi stejné jméno, jako měl on, totiž Karel. I dal mi za manželku dceru Karla, svého strýce, jménem Markéta, zvanou Blanka. A toho roku zemřela bez dětí manželka králova, sestra mého otce. Později týž král pojal jinou za manželku. Král mne velice miloval a přikázal mému kaplanovi, aby mě poněkud vycvičil v písmě, ačkoliv král sám nebyl písma znalý. A tak jsem se naučil číst hodinky blahoslavené Marie Panny, a když jsem jim poněkud porozuměl, čítal jsem je denně v dobách svého dětství stále raději, neboť mým opatrovníkům bylo od krále nařízeno, aby mne k tomu nabádali. Král pak nebyl lakomý na peníze a měl dobrou radu a dvůr jeho se skvěl množstvím shromážděných knížat jak duchovních, tak světských. Tehdy nastala veliká rozepře mezi králem anglickým, který v těch dobách panoval, a mezi zmíněným králem francouzským. Anglický král měl totiž za manželku sestru tohoto krále, ale vypudil ji z Anglie i s prvorozeným synem Eduardem. Ta, přišedši k svému bratru, zůstala ve Francii ve vyhnanství i se svým prvorozencem. Král pak francouzský, rozhořčen pro vypuzení své sestry i svého synovce, žádal mého tchána Karla, svého strýce, aby pomstil tak velikou pohanu,
28
která se stala jejich rodu. Ten sebrav vojsko vtrhl do Akvitánie a takřka celou ji dobyl s výjimkou Bordeaux a několika pevných míst či hradů. Když se pak vrátil řečený Karel do Francie oslaven jako vítěz, provdal dceru své dcery, hraběnky henegavské, sestry mé manželky, za syna řečeného krále anglického Eduarda, který žil toho času ve vyhnanství, a opatřiv ho družinou, poslal jej do Anglie. Ten, zvítěziv nad otcem, zajal ho a zbavil království a vsadil si na hlavu korunu. Téhož roku otec jmenovaného syna zahynul v žaláři. V tom roce zemřel také Karel, můj tchán, a zanechal prvorozeného syna jménem Filip. Téhož roku pak zemřel v den Očišťování Panny Marie Karel, král francouzský, zanechav manželku těhotnou; pak porodila dceru. A poněvadž podle obyčeje platného v království dcery nenastupují na trůn, byl povýšen Filip, syn mého tchána, za krále francouzského, protože byl nejbližším dědicem v linii mužské. Filip podržel rádce svého předchůdce, ale nepřikládal sluchu jejich radám a oddal se lakotě. Mezi jeho rádci byl jeden muž velmi moudrý, Petr, opat fécampský, původem z Limoges, člověk výmluvný a vzdělaný a všelikou ušlechtilostí mravů ozdobený. Ten za prvního roku panování Filipova sloužil slavně mši na Popeleční středu a měl tak poutavé kázání, že byl ode všech chválen. Já pak jsem byl při dvoře řečeného krále Filipa, jehož sestru jsem měl za manželku, po smrti krále Karla, u něhož jsem byl pět let. I zalíbila se mi dovednost a výmluvnost onoho opata v tom kázání tak, že poslouchaje ho a dívaje se na něho, měl jsem ve zbožnosti takové vytržení, že jsem u sebe počal uvažovat říkaje si: Co je to, že se taková milost ve mne vlévá z tohoto člověka? Potom jsem se s ním seznámil a on mne zahrnoval velikou láskou a otcovskou přízní a poučoval mne častokráte z Písma svatého. I zůstal jsem dva roky po smrti Karlově na dvoře krále Filipa. Po oněch dvou letech vrátil mne král i s mou manželkou, svou sestrou Blankou, mému otci Janu, králi českému, do města Lucemburku; hrabství patřilo mému otci právem nástupnickým po jeho otci, císaři Jindřichu svaté paměti. Tento byl jako hrabě lucemburský zvolen za krále římského; o tom, jakým způsobem a v které době panoval, obšírně se vypravuje v římských kronikách.
29
V
KAPITOLA IV
RÁTIV SE tedy z Francie, setkal jsem se s otcem v hrabství lucemburském. V těch dobách držel moc císařskou Ludvík Bavorský, který se psal Ludvík Čtvrtý a který byl zvolen po smrti Jindřicha VII., mého děda, za krále římského nikoliv jednomyslně, maje za soupeře Bedřicha, vévodu rakouského. Tohoto Ludvíka zvolili i při něm stáli až do jeho vítězství, při němž zajal onoho Bedřicha, vévodu rakouského a svého protivníka: můj otec Jan, král český, arcibiskupové mohučský a trevírský a Valdemar, poslední markrabě braniborský. S Bedřichem pak byli (voličové): arcibiskup kolínský, vévoda saský a hrabě falcký. Ludvík potom odjel do Říma a přijal proti vůli papeže Jana XXII. císařskou korunu i obřad posvěcení od biskupa benátského. A potom dal zvolit protipapeže Mikuláše z řádu minoritů; ten byl později vydán v ruce papežovy a zemřel konaje pokání. A hned potom se vrátil Ludvík do Německa, jak se obšírněji vypráví v římských kronikách. V té době, když jsem se vrátil z Francie do hrabství lucemburského a tam se shledal se svým otcem, obléhal vévoda rakouský město Kolmar v Alsasku a Ludvík ho nemohl osvobodit. Můj otec k nim přijel a smířil řečeného vévodu s Ludvíkem. Potom jel do hrabství tyrolského k vévodovi korutanskému, kterého kdysi vyhnal z Království českého. Jeho první manželka, sestra mé matky, již dříve zemřela; později pak pojal jinou manželku, sestru vévody brunšvického, a s ní měl jedinou dceru. Tu dal za manželku mému bratru Janovi a po své smrti mu odkázal všechna svá knížectví. Posléze dospěl můj otec do města Tridentu. A toho času zemřela má matka v Praze v den svatého Václava mučedníka. Zatímco můj otec meškal v Tridentě, byla mu dána tato města v Lombardii: město Brescia, Bergamo, Parma, Cremona, Pavia, Reggio a Modena; v Toskánsku pak Lucca se všemi okrsky a hrabstvími, které k ní náleží. Můj otec, uvázav se v jejich držení, zřídil si sídlo v Parmě. Později je přijal ve svou správu Azzo Visconti z Milána, který byl tehdy vladařem v Miláně a Novaře; přijal tehdy ona města do správy od mého otce. Tenkráte poslal pro mne můj otec do hrabství lucemburského. Já pak jsem se vydal na cestu přes město Mety, vévodství lotrinské, přes Burgundsko a Savojsko až do města Lausanne nad jezerem. Potom
30
Karel IV.
Literární dílo
Z latinského originálu přeložili: Jakub Pavel (Vlastní životopis Karla IV.) Richard Mašek (Morality, Korunovační řád, Legenda o sv. Václavovi) Úvodní studie PhDr. Anežka Vidmanová, CSc. Obálka a grafická úprava Anna Kožuriková Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2000 jako svou 326. publikaci ve spolupráci s občanským sdružením „Karel IV.“, v ediční komisi vedené PhDr. Bohumilem Svobodou za finanční podpory předsedkyně Senátu Parlamentu České republiky, Středočeské energetické, a.s., a dalších Odpovědný redaktor dr. Břetislav Daněk Vydání v tomto souboru první. Stran 136 Vytiskla tiskárna PB tisk, Příbram Doporučená cena 148 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 1, Bartolomějská 9 ISBN 80-7021-417-1
