POLOVIČNÍ KRÁL KAPITOLA ČTVRTÁ
HRADBA Na hraně útesu stála dívka a prameny dlouhých černých vlasů, splývajících jí na záda, se líně vlnily v teplém letním vánku. Její sametová kůže, do tmava opálená, zářila pod paprsky zapadajících sluncí. Po těle jí stékaly kapky potu a dech se jí pomalu prodlužoval. Tmavé hroty bradavek počaly ztrácet svou barvu. Jaké by to asi bylo letět jako pták? Pohlédla do hlubiny pod sebou a trochu se jí zatočila hlava. Na dně údolí se klikatila Ledová řeka, která v podvečerních paprscích vypadala jako proud tekutého železa. Dvojhradbí se odsud jevilo jen jako velká tmavá skvrna. Odsud se vše zdá stejné jako dřív. Lheiwen si město, posazené v údolí mezi dvěma horskými hřbety, zálibně prohlížela. Zde se nemísil pach hořícího dřeva s močí a koňským trusem. Zde po celý den nehulákali vozkové a netloukla kopyta. Zde člověka neokřikovala hlídka. Všechny městské neduhy zůstaly uzavřeny za hradbami a zůstala jen tichá krása starobylého útočiště lidí. Město bylo obklopeno kamennou hradbou, jejíž čtyři strany tvořily přesný čtverec. V každém jeho rohu se tyčila vysoká strážní věž s jehlanovitou střechou a uprostřed každé strany zela brána. Dvě brány pro všechno, co má nohy; dvě brány pro řeku plnou vody. Z místa, kde stála, viděla Werskou západní bránu a jižní vodní bránu, kterou Ledová řeka vytékala z města skrze velikou železnou mříž, obohacená o splašky a smetí. Uprostřed města se voda větvila vedví a tvořila tak ostrov, na kterém stál krajeprávcovský hrad, spojený se zbytkem města dvěma padacími mosty. Od nich mířily k branám hlavní ulice města – Východní a Západní rameno. Hrad měl obdélníkové nádvoří a čtyři masivní hranolové věže, které byly mezi sebou spojeny budovami paláce. Pokud by nepřítel pokořil vnější obranu města, na hradu by si pravděpodobně vylámal zuby – měl vlastní studnu a z věží mohli obránci pohodlně ostřelovat útočníky přes vodu. "Vydržel bych se na tebe dívat po všechny časy," ozvalo se potichu za ní a kolem pasu se jí ovinuly dvě silné ruce. Lheiwen se smíchem vyjekla. "Studíš!" Obrátila se a prudce odstrčila Toma od sebe. Po koupeli v jezírku byl celý mokrý. Pak se k němu přivinula a vášnivě ho políbila. S uspokojením cítila, jak se ho opět zmocňuje vzrušení. "Tobě to jednou nestačilo, drahý?" usmála se na něj a pohodila hlavou. "Musíme jít, brzy bude tma," odpověděl Tom přiškrceně, ale nepůsobilo to příliš přesvědčivě. "Ale no tak, ještě jednou," předla. "Lhei, já…" koktal, protože ho její chování mátlo. Lheiwen se najednou rozesmála a znovu ho odstrčila, tentokrát mnohem něžněji. "Měl bys vidět, jak ses tvářil!" Chvíli jí ho bylo líto, přece jen si s ním hrála jako kočka s myší, ale nemohla si pomoct. Velmi rychle si osvojila ten úžasný ženský dar, totiž moct si s mužem dělat téměř vše, co se jí zlíbí. Nepoužívala ho vůči Tomovi často, ale čas od času neodolala. Jeho obličej se naráz proměnil a úd pozbyl tvar. "Tohle ti nedaruju!" zvolal však se smíchem a objal ji. Když ji k sobě přitiskl, nasál jemnou vůni slunečních paprsků stoupající z
jejího těla. Hladil ji po hlavě a zádech a Lheiwen věděla, že se jako vždy podivuje hebkosti její kůže. Mnohokrát jí to říkal. Takhle nějak si představuju dotek hedvábí. Hodnou chvíli tak stáli, než se neochotně vymanila z jeho objetí. "Musíme vážně jít, stráže budou zavírat brány." Natáhla si přes hlavu jednoduché plátěné šaty a vlasy si svázala do lesklého ohonu. Tom ji pozoroval, zatímco se také oblékal. Pro něj byla dokonalá. Lheiwen si všimla jeho pohledu a usmála se na něj. "Tak pojďme." Sbíhali dolů po prudkém svahu, vyhýbali se vyčnívajícím skalním ostrohům a přeskakovali kameny. Před sebou hrnuli vrstvu suti, ze které se zvedala oblaka oranžového prachu. Za nimi čněl Krvavý roh, jehož barva byla v tu chvíli ještě umocněna zapadajícími slunci. Když se octli na úpatí srázu, poslední sluneční kotouč zmizel za obzorem. Před nimi byl rychlý soumrak. Co nejrychleji se rozeběhli k městu a Lheiwen doufala, že brány budou ještě otevřené. Nyní proklínala svou lehkomyslnost. Nechala se unést. Dostat se do konfliktu se strážemi v té době znamenalo v lepším případě spoustu dotěrných otázek. V tom horším veřejný trest před zbytkem města. Lheiwen pomyslela na otce a matku a na to, jak by asi reagovali. Ještě zrychlila. Tom jí sotva stačil a hlasitě oddychoval. Byl farmář a jako takový disponoval spíše vytrvalou silou nežli bůhvíjakou rychlostí. Z dálky se ozvalo troubení rohů. Kéž by Nuverith ve městě pozastavil čas a nám dal pár minut k dobru! Ještě jim zbývalo mnoho koňských délek, když zaslechli druhé zatroubení následované vzdáleným vrzáním zavírané brány. Lheiwen zpomalila a nakonec zůstala stát. Nuverith ji dnes nevyslyšel. V hrudi ji bolestivě bodalo. "U Krenovy řiti!" zaklel udýchaný Tom, který dorazil o něco později. Opřel se dlaněmi o kolena a snažil se popadnout dech. "Tohle se nám nepovedlo, Lhei, tohle se nám vůbec nepovedlo!" Narovnal se a zoufale hleděl směrem k hradební zdi, na které se v pohasínajícím světle rýsovaly siluety několika mužů. "To vskutku ne." Lheiwen zamyšleně hleděla směrem k městu. "Musíme počkat do tmy, teď se k hradbám přiblížit nemůžeme." "Můžeš přece přespat u mě ve dvorci, tvoji rodiče to určitě pochopí," snažil se ji Tom přesvědčit jako již mnohokrát předtím. Lheiwen vždy odmítla, ale, pravda, také se ještě nikdy nestalo, aby promeškali zavírání bran. Snad i proto dnes Tom vypadal pln naděje. I dnes ale Lheiwen jen zavrtěla hlavou. "Nejde to, dobře to víš." Její občasné výlety za město rodiče povolili pod jednou podmínkou: že se vždy večer vrátí domů. Do doby, než budeš něčí právoplatnou ženou, není vhodné, abys trávila noc u kteréhokoli muže, řekl jí otec a z jeho pohledu vyčetla, že to myslí velmi vážně. Trochu ji štvala jeho staromódnost, na druhou stranu byla ráda, že rodičům její vztah s Tomem nevadí. Vrátit se domů bylo to nejmenší, čím jim mohla dát svou vděčnost najevo. Tom si odevzdaně povzdechl a znovu ji nepřesvědčoval. Lheiwen se posadila do dřepu do vysoké trávy a Tom se k ní po chvíli připojil. Když se na sebe podívali, museli se usmát. Tohle se jim ještě nikdy nestalo. Od té doby, kdy na začátku jara objevili jezírko na útesu, dbali při svých toulkách vždy nejvyšší opatrnosti. Lheiwen si znovu vzpomněla na rodiče a úsměv jí z tváře zmizel. Jen co padne tma, začnou jistě trnout strachy, otec bude přecházet sem a tam po světnici jako uvězněná divoká šelma a nebude moci pochopit, jak mohla být tak neopatrná, zatímco matka se ho bude snažit uklidnit. To ona se jí zastala, když poprvé nadhodila, že by s Tomem chtěli vyrazit také mimo hradby Dvojhradbí. "Proč?" zeptal se tehdy otec. Toma měl rád, ale od té doby, co město začal po Derenově smrti řídit nový krajeprávce, začal se příliš bát o své děti. "Zůstaňte ve městě, alespoň neprovedete žádnou hloupost," dodal tehdy a pohybem ruky rázně umlčel jakýkoli případný
protest. "Dál se o tom nebudeme bavit." Prudce za sebou zabouchl dveře až Lheiwen nadskočila. Překvapeně se podívala se na matku. Ta se tehdy jen chápavě pousmála. "Večer s ním promluvím," slíbila. Rozuměla dceřiným touhám stejně dobře jako manželovým obavám. Dcera jim dospěla a Berdher nemohl udělat nic, čím by na tom něco změnil. Ten večer mu na lůžku něžně připomněla, že i oni byli kdysi mladí a potřebovali vybít své touhy, i když tenkrát každý s někým jiným. "Tím, že jí to budeš zakazovat, ničemu nepomůžeš, jen jí ukážeš, že jí nevěříš." Berdher zamručel něco ve smyslu, že tak to není a Thesa poznala, že uhodila na správnou strunu. Svým dětem důvěřoval za všech okolností a nechtěl ani slyšet, že by tomu snad mělo být jinak. To všechno Lheiwen věděla od matky. Druhý den si Berdher dceru zavolal. Když se před ním posadila a upřela na něj ten nejčistší pohled, jakého byla schopna, vyschlo mu v ústech. Nakonec jí dokázal sdělit, že má dovoleno trávit nedělní odpoledne mimo hradby města, ale jen za podmínky, že se vždy večer vrátí domů. "Jednou jedinkrát to pravidlo porušíš a vašim dobrodružstvím je konec." Když se mu rozesmátá Lheiwen vrhla kolem krku, bolestně se podíval na Thesu. Ta se jen pousmála a přikývla. Berdher byl nejčestnější a nejtvrdší muž, jakého kdy poznala a nikdy se neváhal zastat i zcela cizího člověka, pokud byl přesvědčen, že je dotyčný v právu. Tenkrát však působil jako nesmělý školák. Od té doby opouštěla Lheiwen s Tomem každou neděli po obědě hradby města a trávili odpoledne u tůně na Krvavém rohu. "Lheiwen, je čas." S trhnutím se vrátila zpět do přítomnosti a překvapeně zjistila, že se již úplně setmělo. Temně inkoustové nebe bylo hustě poseto hvězdami, jako když mračno komárů visí nad řekou. Po obloze pomalu plulo pár mraků. Srpek měsíce Verlioru, houpající se nad horami, nepříjemně osvětloval údolí a vrhal jim po obličejích dlouhé stíny. "Větší tma už asi nebude," řekl tiše Tom a zamračil se. Lheiwen zamrazilo. Netušila, jak se dostanou přes hradbu bez pomoci černého závoje noci. I teď jasně viděla tmavé obdélníky postav, které vždy po přesné vzdálenosti narušovaly jinak bezchybnou linku hradební zdi. Pohlédla rozezleně na měsíc. Dnes jsi nepřítel, ne spojenec. Přikrčeně se rozeběhli směrem k západní zdi. Lheiwen si nedokázala představit, že by se po rovné pláni dostali až k hradbě, aniž by je někdo zpozoroval. Stébla trávy jí hladila kotníky a tiše šustila. Jak se blížili k městu, pohybovali se stále pomaleji. Lheiwen měla nervy napjaté k prasknutí a stále čekala, kdy se ozve poplašný křik. Zastavili se a pohlédli na sebe. Zpoza zdi se ozývaly nějaké výkřiky a Lheiwen zaslechla tlumené volání stráží. K jejímu překvapení se několik postav odlepilo ze svých míst na hradbě, aby se za chvíli všechny sešly na jednom místě vpravo od brány. Skupinka vojáků očividně hleděla směrem do města a po chvíli propukla v salvu tlumeného smíchu. Lheiwen nečekala a vyrazila trávou. Nohy v sandálech jí jen kmitaly; lem šatů si přidržovala nad koleny, aby jí nepleskal o lýtka. Doběhla ke kamenné zdi a potlačujíc hlasité oddychování skrčila se na bobek u její paty. Tom ji za několik okamžiků napodobil a jejich obličeje se ocitly jen na délku prstu od sebe. Ještě odpoledne by měla Lheiwen neodbytné nutkání Toma políbit, teď se však její myšlenky stáčely zcela jiným směrem. Hovor na koruně zdi byl nyní jasně zřetelný. "Hazdare, ty jsi ožralý jak dobytek." Následoval nový výbuch potlačovaného smíchu. Muži se zjevně snažili chovat se tiše, ale příliš se jim to nedařilo. Druhý hlas odpověděl tak hlasitě, až sebou oba skrčenci leknutím trhli. "Však jsme dnes pili na počest kamarádů, kteří mají noční službu na zdi. To znamená na vaši, vy…" Místo konce věty se ozvalo mohutné říhnutí, které se rozlehlo po okolí. Opilec měl jazyk již notně ztěžklý pivem a dalo se mu rozumět jen s obtížemi.
"Drž hubu, ty nálito! Chceš, aby tě zaslechl vedoucí věže?" Vojáci naráz ztichli a Lheiwen si mohla jen představovat, jak všichni s obavou hledí k nejbližší rohové věži hradebního čtverce. "Co je? Jen jsem vám přinesl kapku piva, vy nevděčníci, ale když o něj nestojíte tak si ho klidně vypiju sám." Následovalo ticho, během něhož do sebe opilec pravděpodobně lil další příděl nakyslého nápoje. Lheiwen spíše cítila, než slyšela, jak stráže odchází zpět na svá místa. Vtom se z druhé strany ozval hlasitý třesk rozbíjené pálené hlíny. "Příště se na vás můžu taky vysrat," téměř nesrozumitelně blábolil hlas za hradbou a následné sotva slyšitelné žuchnutí svědčilo o tom, že dnešní večer pro opilce skončil. Lheiwen pomalu vydechla. Tom jí rukou naznačil, aby ho následovala a vydal se doprava podél hradby. Ta byla postavena z žulových kvádrů a její výška odpovídala třem mužům postavených jeden na druhém. Zeď byla tak tlustá, že ani rozpětí paží Dlouhého Stromu, nejvyššího muže ve městě, nestačilo na její objetí. Když došli až na roh čtverce, Tom zastavil a obrátil se k ní. "Vylezu nahoru, ty počkej tady. Až budu na ochozu, dám ti znamení v případě, že je cesta volná. Jinak nic nedělej." "Počkej ještě." "Co?" Lheiwen ukázala na oblohu, kde pomalu směřoval k měsíci veliký tmavý mrak. Vypadá jako ryba s otevřenou tlamou, ale plující ocasem dopředu. Tom jen přikývl a mlčky čekal. Když se okraj mraku konečně zakousl do stříbrného srpku, zul si plátěné střevíce a zastrčil si je na zádech za lem kalhot. Rukama nahmatal první spáru, z níž se působením času a vrtochů počasí vydrolila malta, a opatrně začal stoupat po zdi vzhůru. Až moc opatrně, pomyslela si zoufale Lheiwen, když sledovala, jak Tom pečlivě špičkou bosé nohy prozkoumává povrch zdi a hledá novou oporu. S obavami sledovala, jak se mu celé tělo začíná neovladatelně třást. Tom byl silný jako dospělý muž, vycepován těžkou prací na otcových polích, ale jeho prsty nebyly zvyklé držet celou váhu jeho mohutného těla. Musíš rychleji! Lheiwen se zadrženým dechem sledovala, jak se Tom lopotí a čekala, že mu každou chvíli sklouzne noha a spadne. Následek takového pádu ani nechtěla domyslet. Tom se však nevzdával a kousek po kousku se sunul po zdi vzhůru, byl už ve dvou třetinách výšky hradby. Lheiwen se podívala na oblohu a s nepříjemným pocitem zjistila, že mrak zakrývající měsíc urazil již většinu své dráhy. Poodstoupila o tři kroky stranou, aby ji v případě pádu Tom nesrazil dolů, a počala stoupat po zdi. Štíhlými prsty rychle nalézala nové výstupky a nohy zkušeně vyhledávaly stupy. Hrany kamenů již byly ohlazeny stovkami dešťů a prudkými větry, které v zimě vály v údolí, jí to ale nevadilo. Jako malá šplhala na každý strom a skalku, zatímco ostatní děti vyděšeně stály dole a prosily ji, aby slezla. Lheiwen nikdy nedbala. Ve výškách se cítila volná, jako by veškerou váhu svého těla nechala dole na zemi. Vše bylo ostré, zbystřily se jí smysly a při pohledu dolů se jí po těle rozlil příjemný pocit vzrušení. Když se o tom někdy otec doslechl, vyhuboval jí a často si vysloužila pár ran řemenem, ani to jí však od dalších dobrodružství neodradilo. Rychle Toma doháněla a vrcholu zdi dosáhli oba společně. Tom na ni rozzlobeně pohlédl a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Lheiwen to bylo v tu chvíli jedno, přála si jen být už za hradbou. Přehmátla do jedné z proluk a jen stěží dokázala nahmatat její vnitřní okraj. Pomalu se vytahovala, až byla konečně její hlava v takové výšce, že mohla vyhlédnout na druhou stranu. Vlevo, ve vzdálenosti asi dvaceti kroků, stála stráž. Muž byl lokty opřen o předprseň a díval se na druhou stranu od nich, odepnutý opasek s mečem opřený o hradbu. Napravo byla vysoká rohová věž a za ní ubíhal ochoz jižní zdi. Na něm, opět asi dvacet kroků od stěny věže, stál další strážce. Lheiwen se začala pomalu vytahovat nahoru a snažila se přitom zamezit jakémukoli zašelestění látky šatů o kamennou hranu. Tom vedle ní se pohyboval úplně stejně, a kdyby je
v tu chvíli někdo pozoroval, musel by mít dojem, že jde o nacvičený výstup. Lheiwen prolezla prolukou v cimbuří a přehoupla se na druhou stranu. Dopadla na bosá chodidla tiše – jako by místo na tvrdý kamenný chodník skočila do nejjemnějšího písku. Strážce se stále díval směrem k severozápadní věži. Náhle prudce zvedl ruku a pleskl se ze strany do krku. To léto se město komáry jen hemžilo. "Svině!" zašeptal muž a otřel si prsty o kalhoty. Otočil hlavu doleva a zůstal připitoměle zírat. Třikrát by Lheiwen stačila říct To ty jsi svině!, než se vzpamatoval. "HEJ!" zařval a ve večerním tichu se jeho hlas rozlehl jako úder Khalínina srdce, jednoho z městských zvonů. To Lheiwenino se naopak zastavilo. Vše utichlo a voják, který nekonečně pomalu tahal z pochvy meč, jen bezhlesně otvíral ústa a šlachy na krku měl napjaté k prasknutí. Lheiwen ho sledovala, jak se pomalu rozbíhá, jeho nohy působily, jako by je vytahoval z bláta. Probral ji až prudký úder do zad. To Tom do ní strčil, aby se konečně pohnula. Najednou vše zapadlo na své místo, jako kdyby Nuverith opět popustil běh ozubených kol času. Zvuky, které zaplnily její uši, ji ohlušily. Ze všech stran se ozýval křik a nad hlavou jí začal zběsile cinkat poplašný zvonec. Muž byl teď asi jen pět kroků od nich, napřažená špička jeho meče se však jevila na dosah ruky. Lheiwen se prudce vymrštila na nohy a instinktivně se přehoupla přes vnitřní dřevěné zábradlí. V tu chvíli ji vůbec nenapadlo, v jaké výšce se ochoz nachází. Pod ní se otevřelo prázdno. Na okamžik zůstala viset ve vzduchu a pak už jí vítr zvedl lem šatů a přišpendlil jí ho na prsa. Snažila se ztlumit dopad překulením se na bok, přesto jí náraz vyhnal vzduch z plic a měla pocit, že jí všechny klouby vyskočily z pouzder. Naštěstí byl za hradbou pruh písku právě pro případ, že by některý z obránců přepadl z ochozu dolů. Nebýt tomu tak, byl by její let dopadl mnohem hůř. I tak se jí před očima zatmělo bolestí, ale hned se začala namáhavě zvedat. Podívala se nahoru a měla pocit, že celé zorné pole jí vyplnilo padající tělo. Když Tom dopadl na rozpětí paží od ní, ozvalo se zlověstné prasknutí a pod mladým mužem se podlomila kolena. "Tome!" vyjekla Lheiwen a přiskočila k němu. Na svou bolest v tu chvíli zapomněla. Tom ležel na boku a oběma rukama se držel za kotník pravé nohy. Chodidlo měl zkroucené v nepřirozené poloze a mezi sevřenými zuby mu syčivě proudil vzduch. Zvedl k ní omluvně oči. "Promiň, Vločko," zašeptal, "jsem nemehlo." "Buď zticha," položila mu něžně prsty na rty. Ozval se dupot nohou po dřevěných schodech a během chvíle kolem nich stál chumel strážných. Lheiwen zvedla hlavu a změřila si je opovržlivým pohledem. Ten, který je prve zmerčil, jí namířil hrot meče do obličeje. Nebylo mu víc než šestnáct. "Ó, krásná Lheiwen nám přišla zkrátit hlídku." Na tváři se mu objevil tupý úsměv, v němž chybělo několik zubů. Jeho pohled sklouzl na sinalého Toma a výraz mu ztvrdl. "Doufám, že nám posloužíš svojí štěrbinou stejně jako tomuhle zoufalci. Tak mě napadá, nejsi na kurvení trochu mladá, milá Lheiwen?" „Ty kupo koňských hoven!“ zařval Tom a pokusil se zvednout na nohy, bezzubec ho však hrotem meče zatlačil zpět na zem. Ostatní se jen uznale uchechtli a založili si ruce na prsou zvědavi, jak bude tahle hra pokračovat. Někteří z nich mlsně civěli na dívku jako na výstavní kus masa visící na háku u řezníka. Lheiwen toho nedbala. Při pohledu na špičku meče na Tomově hrdle se vrátila o půl roku zpátky. Tenhle ubožák tam tehdy byl také a stejně jako dnes se jen násilnicky smál. „Dotkneš se ho a zabiju tě, Nilhene, přísahám, že ano.“ Dívka se rozkročila nad Tomem a prudce do útočníka strčila. Ten udělal několik kroků dozadu a byl by upadl, kdyby ho
nezachytily silné ruce jednoho z jeho kumpánů. Nilhen je vztekle setřásl a nenávistně se podíval na dívku. "Vždycky jsem tě nesnášel, ty čubko," procedil skrze zuby a zasunul meč zpět do pochvy. Pak udělal tři rychlé kroky a než se dívka stačila vzpamatovat, zasadil ji do tváře prudkou ránu hřbetem ruky. Hlava se jí otočila a v následujícím okamžiku jí pravé oko oslepila teplá krev řinoucí se z roztrženého obočí. Tom jen hlasitě zařval a vleže uchopil Nilhena za kotník. Prudce mu podtrhl nohy a strážce ztěžka dopadl vedle něj do písku. Tom se vztyčil na kolena a jeho pěst narazila do Nilhenova obličeje jako kovářské kladivo na kovadlinu. Nilhen jen zachrčel, překulil se na bok a vyplivl směs slin, krve a úlomků zubů. Tom se znovu rozpřáhl, ale dva muži ho strhli a vzpouzejícího se ho přitiskli k zemi. Lheiwen, stále ještě napůl slepá, udělala několik vrávoravých kroků směrem k nim chtíc Toma bránit, ale vzápětí byla také sražena. "Dojděte pro velitele věže," zabručel hluboký hlas a ruce velké jako lopaty přitiskly Lheiwen k zemi. Krev se jí na tváři smísila s prachem pohradební cesty a drobné kamínky se jí dostaly do úst. Cítila, jak se jí za zády do zápěstí zaryly kožené řemeny, a jedním okem viděla Toma, který s pevně sevřenými rty ležel na břiše asi pět kroků od ní. Ruce měl již také v poutech. "Řemenů snad nebude třeba." Po schodech pomalu scházel zakrslý muž oblečený ve žlutém varkoči. Velitel věže. "Zvedněte je." Mluvil tiše, ale každé jeho slovo znělo podivně sípavě. Když je postavili na nohy, Tom jen zadržel dech, ale nevydal ani hlásku. Velitel došel k dívce a zblízka si ji prohlížel. V jeho hrdle při každém výdechu podivně hvízdal vzduch. Jejich oči byly na stejné úrovni. Zvedl šlachovitou ruku a palcem jí otřel krev zpod oka. "Takže kovářova dcera si vyrazila kurvit se za město," pronesl s úsměvem a Lheiwen ovanul pach zkvašeného vína a cibule. Obrátil se jí žaludek, ale navenek nedala nic znát. "Nikdo se nekurvil. Byli jsme jen projít podél řeky. To snad ještě není protizákonné. Pokud ovšem pan krajeprávce opět nedoplnil řád města." Slova z ní vylétla pohrdavěji, než zamýšlela. "Jistě, jistě… Projít podél řeky, zajímavé." Muž mluvil velmi pomalu a na jeho rtech bez přestání pohrával zvláštní úsměv. Lheiwen se zježily chlupy v zátylku. I zmije v rozkroku by byla příjemnější než tahle lidská verze mrchožrouta z pouště. "Ano, přesně tak! Jednoduše jsme zapomněli na čas," vložil se do hovoru Tom a vedoucí věže na něj pohlédl, jako by o něm doteď nevěděl. "Jak vidím, sledovat slunce bylo až příliš složité, což, synku? Proč jste nepožádali o otevření brány?" "Protože dobře známe nový řád. Hrozila by nám pokuta." Muž ve žlutém se zazubil a vytrčil bradu. "Kterou samozřejmě zaplatíte. Navíc jste napadli příslušníky hlídky. Za to se již pokuta neplatí. Za to se trestá. Prý projít podél řeky. Zítra večer budou vaše hřbety zbité a pokřivené, jako jsou zbité a pokřivené hřbety vzteklých psů."
