ÚVODNÍ SLOVO Bylo to támhle … u toho kostela? Asi ano…, říká místní křesťanská tradice. Při návštěvě Svatého Města bývá kostel sv. Anny velkým překvapením, protože není moc známý. Nebýt vedlejšího známějšího místa, mnoho poutníků ani turistů by se tam nedostalo. O jakých místech mluvím a co se na nich vlastně nachází? Je to na sever od Hory Moriah – hory, kde kdysi stával velký Jeruzalémský Chrám. Přímo na jižním svahu Hory Bezetha anebo Bethesda jsou ruiny prastarých a vícekrát přestavěných vodních nádrží – jejich příběh začíná v 8. století př. Kr. Byly známé pod hebrejským názvem Bethesda („dům milosti“), anebo řeckým Probatika („patřící ovcím“). V nich kdysi umívali ovce a berany před obětováním v Chrámě. Do těchto cisteren dokonce chodívali i nemocní; prý se tu občas vyskytovaly uzdravující vody. Vzpomíná je i Písmo Sv. Také Ježíš tam udělal zázrak: uzdravil nemocného člověka, který byl třicet osm let na lůžku (Jn 5:1-15). Foto: Z velkého kamenného modelu Jeruzaléma 1. století Vpředu: rybník Bethesda a pět sloupořadí – čtyři kolem a jedno uprostřed.
Vzadu: druhá Jeruzalémská hradba zvenku 1
Časem, okolo nádrží a nad nimi, vyrostly jak pohanské chrámy, tak i křesťanské kostely… Jen jeden jediný však zůstal stát: kostel sv. Anny – jednoduchá, krásna kamenná stavba z r. 1138… a „zázračně“ zachovaná. Proč je tam? A proč asi Prozřetelnost chtěla, aby tam zůstala? Je to kostel postavený nad místem, kde se podle křesťanské tradice nachází dům, kde Jáchym a Anna bydleli při jejich pobytu v Jeruzalémě. Jáchym, z rodu Davidova, a Anna, z kněžského rodu Áronová. Dokonce by v blízkosti domu mohl být i jejich hrob.
Foto: Vpředu: ruiny rybníku Bethesda; u nich stěny a sloup pozdějších chrámů. * Vzadu: kostel sv. Anny A právě na dvoře té stavby jsem dostal zvláštní „napomenutí“. Naše skupina, před plánovaným vstupem do kostela a krypty, měla někde stranou dostat poučení. Můj otec se však zastavil u brány a začal fotit interiér… a já jsem ho upozornil, aby šel dál, za skupinou. V tom, kněz, který hlídal u brány kostela a 2
všechno sledoval, mi humorně ale s jasným úmyslem řekl: „No, není dobře vyhánět lidí z kostela“. Proč to vzpomínám? Protože si myslím, že pro naši farnost je to místo významné. Snad se tam odehrálo Neposkvrněné Početí. Ale jedno je dost jisté: nejpevnější tradice říkají, že se tam Panna Maria narodila. Je to zvláštní symbol: Maria je skutečnou „dcerou Sionskou“, dcerou Jeruzalemskou. Maria přijde na svět u „velkých vod“: vody pro základní lidské potřeby, vody očisťování, vody uzdravení; vody, které skutečná Matka vždy zprostředkuje. Maria přijde na svět u „domu milostí“; milostí, které Milostiplná Bohorodička vždy zprostředkuje. Proto děkujme Bohu za to, že můžeme slavit její narození. Děkujme za to, že naše farnost může mít stále na zřeteli událost, kterou před očima lidstva začali dějiny Spásy, děkujme za takovou milost. A dejme šanci světu kolem nás: je to svět, který žízní; svět, který potřebuje očisťování a uzdravování; svět, který často neví jak vnímat a užívat Boží dary. Je to svět, který potřebuje kostely a Církev; který potřebuje skutečnou Matku… dnes i na věčnost. P. Antonio Pérez, M.Id., farní vikář ŽIVOT FERNANDA RIELA, ZAKLADATELE MISIONÁŘŮ IDENTES – 10. ČÁST Cesta do Fátimy Ze strany papeže Jana Pavla II. se vůči institutu dala tušit jistá vstřícnost. Každý misionář by o postoji Jana Pavla II. samozřejmě rád věděl víc, tím spíš, když v roce 1986, při veřejné audienci na náměstí Vatikánu papež k Fernandovi přistoupil a osobně a vřele ho, podržením obou rukou pozdravil. Jestli se ale s Fernandovými teologickými spisy seznámil blíž, to se spíš „jen“ domníváme a samozřejmě, že bychom byli šťastní, kdyby s nimi blíž skutečně obeznámen byl. S přihlédnutím k tomu jak Jan Pavel II. po celou dobu svého pontifikátu akcentoval výjimečnost člověka a soužití lidského společenství, jsem si osobně téměř jist, že se stanovami institutu se obeznámil dobře. Papežův přátelský pozdrav při audienci zapůsobil na Fernanda jako radostný balzám. A přece, i tato radost byla neprodleně „ukázněna“. Ještě ani neodjel z Říma, když znovu zaprotestovalo jeho zdraví, konkrétně srdce. To mu až dosud sloužilo dobře a patrně proto ho tenkrát doktor nevyšetřil detailně. Za několik dní se mu srdce ozvalo znovu a navíc se ozvalo i za doprovodu ztráty citlivosti na prstech pravé nohy. Jeho špatný zdravotní stav byl velmi nevyzpytatelný a diagnóza i s léčbou začínají být spíše sázkou do loterie. Tehdy měl opět osobní zjevení. Viděl Krista plného bolesti a lásky ukřižovaného na obrovském kříži. Fernando chápal, že bolest a láska mají být jeho osudem. Přesto pojal myšlenku jít k Panně Marii do 3
Fátimy s prosbou za vlastní zdraví. Jenže jakkoliv byla prosba za zdraví prvním plánem této cesty, tak zdraví znovu jakoby zůstalo stranou. Ve Fátimě si koupil knihu vzpomínek sestry Lucie (jedné z vizionářek), kterou si přečetl a s oněmi dětmi – vizionáři pocítil naléhavou starost pro nedostatek povolání, pro špatné návyky v církvi i mezi lidmi obecně, a prosil za obrácení hříšníků. V modlitbách pak prosil za institut, za církev a za svět, a od té doby, pokud mu to zdraví dovolovalo, se každý týden vleže modlil modlitbu fatimských vizionářů: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu svatý, hluboce Vás uctívám a pro nápravu všech urážek, znesvěcení a lhostejnosti, kterými je urážen Ježíš Kristus, přítomný ve všech poutních místech země, Vám obětuji jeho předrahé Tělo, Krev, Duši a Božství. Pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a pro Neposkvrněné Srdce Mariino vás prosím za obrácení nebohých hříšníků“. Zásluhy přibývajících nemocí Fernando byl prostý. Byl chudý srdcem a přímočarý v naléhavých věcech ducha. Není pochyb, že k takové ctnosti mu dopomohla právě nemoc a bolest, které tak záhy důvěrně poznal na vlastním těle. Tento kříž, který přijal, si krok za krokem zamiloval a tak jako všichni svatí vyznával, že svatost je neomezená láska k ukřižovanému Kristu. Bolest kříže se mu stala školou lásky a starší misionáři si pamatují jednu jeho větu: „Moje přání je být křížem Jeho Kříže, abych byl proměněn v žití, které neustále krvácí.“ Celý rok 1987 probíhala slyšení a zasedání ohledně uspořádání věcí institutu podle kodexu kanonického práva. K tomuto úkolu Svatý Stolec delegoval dva otce dominikány. Samozřejmě, že tato práce kvůli všem možným zákazům a záporným opatřením neprobíhala bez obtíží. Otcové dominikáni se pochopitelně museli hodně ptát, aby se ve věci vůbec orientovali. Takto komplexní posuzování se dělo vůbec poprvé a na mnohé věci, zvláště na ty, které se staly už před léty, si misionáři museli pracně vzpomínat. Jistěže se dbalo na přesnost údajů, takže to byl rok, kdy se všechno stále doplňovalo a upřesňovalo. Fernando měl plány, které však seškrtala nemoc. Ačkoliv, popravdě řečeno, nemoc, jak se v jeho případě jeví, mu plány neseškrtávala, ale spíš naopak, vnesla do nich onu nevyhnutelnou invenci boží prozřetelnosti. Zdá se, jakoby zde skrze nemoc byla proměňována voda ve víno. Avšak postupně: Jako echo z poslední návštěvy Říma se mu vrátila necitlivost do pravé nohy. Z nejasných příčin se mu zaškrcoval krevní oběh, takže stav byl rychle velmi vážný a byl převezen z Tenerife do Madridu, kde po vyšetření, na den Božího Těla, postoupil operaci, při které mu byl voperován by-pass. Osm dní na to mu však diagnostikovali trombózu, která zapříčinila, že operovanou nohou vůbec neproudila krev, takže musel být operován znovu. Po několika kritických dnech se krevní oběh obnovil. 4
Ne sice úplně, ale obnovil. Přibližně dva měsíce se stav zlepšoval, ale pak, pravděpodobně vinou neúplného dokrvování, mu vypověděl službu kotníkový kloub a všechny další klouby od kotníku k prstům. Ukázalo se, že nefungoval bypass. Pochopitelně, že se všemi komplikacemi se stupňovaly bolesti, takže musel užívat množství sedativ, s nimiž přišly komplikace další, a jeho stav se stal kritickým. Přijal svátost nemocných a po ní mu Ježíš sdělil: „Pokud misionáři, když vidí tvá utrpení, si vzájemně neodpustí nedostatky a pokud na nich vzájemná láska nebude zářit, nedostanou odpuštění“. V říjnu toho roku, v důsledku kanonických úprav institutu, přišel pokyn, aby byl vyřešen problém s dosavadním presidentem institutu, otcem Sebastianem Farraísem, protože na něm stále zůstávala suspenze, kterou z něj nový tenerifský biskup z nějakého důvodu nemohl sejmout. V čele institutu nemohl stát suspendovaný člověk, takže otec Sebastian musel odstoupit, respektive zmizet. Tuto funkci prozatím převzal otec Jesús Fernández Hernández, již dříve ustanovený jako mluvčí institutu ve schvalovacím procesu. Celé ty roky žili otec Sebastian a Fernando ve společné komunitě a oba tak velmi dobře věděli, že jejich život, plný mystických aspirací, prochází zkouškami. Tehdy to také Fernando více než dostatečně ilustroval na své situaci v nemocnici: „Život pro mě dnes znamená jednu jedinou aspiraci. Jenom jednu, ne víc. Doktor mě sice chce trochu rozptýlit a přemlouvá mě, abych četl, a taky navrhuje, že mi sem přinese televizi. Svatá prostoto: Vždyť nic z toho není pro mě. Vlastně teď ani nevím, jak mám televizi nebo knihám rozumět. Vím jen, že je pro mě; «aby nastala vnitřní modlitba». To je pro mne jediná otevřená kniha a každý den je jednou její stránkou. Je to kniha nebe … Mějte srdce otevřená jen k nebi“. Zástava krevního oběhu v noze byla evidentní. Navíc se mu pod kolenem pomalu otevírala jizva z poslední operace, což potřebovalo zavedení drenáží. Problém s krevním oběhem se stále zhoršoval, až mu jeho ošetřující lékař navrhl amputaci. Návrh amputace byl 10 centimetrů nad kolenem. Fernando nejdřív nesouhlasil, ale nakonec chápal, že jiné východisko není a 2. prosince 1987 byla amputace provedena. Došlo k ní po půl roce bolestí, kvůli kterým nemohl normálně spát, ale pak se zotavoval nad očekávání rychle. Až tak rychle, že dva týdny po amputaci byl z nemocnice propuštěn. Rehabilitoval a vybírala se protéza. První pololetí roku 1988 se stav zlepšoval. Jen stále cítil onu typickou bolest u nohy, kterou už neměl. Na konci tohoto prvního pololetí se mu ale jizva po amputaci otevřela a znovu byla zavedena drenáž. Rána se ale nezavírala a vytvořila se v ní píštěl. Došlo k tomu nejspíš proto, že protéza, s níž rehabilitoval, nebyla pohodlná, takže jizvu dráždila a vyvolala v ní infekci. Přesto se tehdy vrátil k práci, která spočívala hlavně v psaní. Úsilí soustředil na sepisování a třídění takzvaných «Legend», které jsou sbírkou vzpomínek na významné „detaily“ jeho života. 5
Vrátil se však i k pracím tematicky, zaměřeným na metafyziku a ontologii. V červenci 1988 podepsala Kongregace pro nauku víry příznivé stanovisko, k otázce schválení institutu. Vyžádala si však ještě náslechy všech členů komunit identes v Americe. Jak na severním, tak i na jižním kontinentu. Otázky těchto náslechů se převážně týkaly samotného Fernanda. Jistě to nebylo snadné, ani příjemné, ale závěr vyšel ještě lépe než dobře, protože každý člen institutu Fernanda chápal jako zakladatele i jako svého duchovního otce, který je učil milovat církev a odevzdávat jí svůj život. Fernando do náslechů, na což není vůbec třeba upozorňovat, nijak nezasahoval. Ke všem misionářům měl důvěru, ale přece jen, jak si dovedeme představit, byly tyto náslechy zkouškou pokory. Odchod do New Yorku Píštěl v jizvě se stále zvětšovala a měnila se ve výhřez, který si vyžádal další operaci. Při ní byl výhřez odstraněn, ale komplikace zůstaly. Ošetřující lékař mu doporučil rehabilitaci ve specializovaném centru v New Yorku, s čímž Fernando souhlasil a ve druhé polovině roku 88 odcestoval. Rehabilitační program sice stanoven byl, ale podle plánu začít nemohl. Ééh, už jenom číst všechny Fernandovy zdravotní lekce vydají za dost a nejeden z nás by to bral jako fatální hru osudu. Jen Fernando jako by měl pořád málo. Při přesedání z pojízdného křesla do auta, které ho mělo odvézt k první rehabilitaci, totiž upadl, a zlomil si pravý ramenní kloub. A je to. Jak říkám; „Fernando pořád neměl dost“. Pobyt v New Yorku měl být jen dočasný po dobu rehabilitace, ale od tohoto posledního úrazu se myšlenka na návrat neustále vzdalovala. Až do smrti. Po týdnu v nemocnici byl propuštěn a už deset dní na to předsedal slavnostnímu vyhlášení vítěze osmého ročníku Světové soutěže mystické poezie, ke kterému tehdy OSN propůjčila auditorium Daga Hammarskjölda. Lze se po právu domnívat, že i New York vyšel právě skrze nemoc jako neobyčejně plodná část jeho života. Pokračování příště. PROSBA O POMOC Milé farnice, touto cestou se na vás obracím s prosbou o pomoc manželům Vyčítalovým, kterým se před několika měsíci narodila dvojčata. Jedná se o pomoc právě kvůli dětem, ale konkrétně je třeba se domluvit přímo s maminkou Štěpánkou Vyčítalovou na adrese:
[email protected]. Za manžele Vyčítalovi děkuje Antonín Lukeš, M.Id., administrátor farnosti 6
POSTOJE PŘI MŠI SVATÉ Věřící při slavení mše svaté stojí, klečí a sedí. Všeobecný úvod k římskému misálu uvádí, že tyto společné postoje jsou znamením vzájemného společenství a jednoty shromáždění. Mše svatá je slavením Kristova velikonočního tajemství ve společenství církve, při němž se uskutečňuje spása člověka a oslava Boha. Proto je důležitá jednota v těchto úkonech. Při každé mši svaté věřící stojí od začátku mše až ke vstupní modlitbě, při zpěvu Aleluja před evangeliem a při četbě evangelia, při vyznání víry a přímluvách, při výzvě „Modlete se bratři a sestry, aby se má i Vaše oběť…“ a při následující modlitbě nad dary, při mešním kánonu (s výjimkou proměňování a Beránku Boží, kdy se pokleká), při modlitbě Otče náš, při modlitbě po svatém přijímání a při závěrečném požehnání. Sedí při čteních před evangeliem a při žalmu, během homilie a při přípravě darů a po sv. přijímání (po svatém přijímání mohou však i sedět). Biskupská konference může tyto obecné principy přizpůsobit místním zvyklostem a tradicím. Je třeba však dbát, aby odpovídaly smyslu a charakteru jednotlivých částí mešní liturgie. Úkolem kněží je seznámit se s patřičnými instrukcemi o liturgických postojích a uvést je do života farnosti. Martina Košinová ● ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY ● ZÁŘÍ 2012 ● VŠEOBECNÝ Aby politici vždy jednali s poctivostí, bezúhonností a láskou k pravdě. MISIJNÍ Aby křesťanské komunity měly rostoucí ochotu posílat misionáře, kněze a laiky, spolu s konkrétními prostředky, nejchudším církvím. NÁRODNÍ Za světlo Ducha Svatého pro správné uspořádání životních hodnot. FARNÍ Za studující děti a mládež, aby v novém školním roce radostně vnímali Boží krásu ve všem, co se budu učit. 7
DENNÍ MODLITBA APOŠTOLÁTU MODLITBY Nebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den a ve spojení se tvým Synem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje svou oběť za záchranu světa, ti v něm nabízím své modlitby, práce, utrpení i radosti. Duch svatý, který vedl Ježíše, ať je i mým průvodcem a dává mi sílu svědčit o tvé lásce. Spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve to všechno přináším jako svou nepatrnou oběť zvláště na úmysly Svatého otce. CO JE APOŠTOLÁT MODLITBY? Je to zcela jednoduché. Na apoštolátu modlitby se může podílet každý člověk bez ohledu na své postavení či vzdělání. Nevypisuje se přihláška, nevydávají se legitimace, neplatí se členské příspěvky. Apoštolát modlitby nabízí velmi jednoduchý způsob jak ovlivňovat prosazování dobra a potlačování zla v Božím království na zemi. Modlitba je tak důležitá a tak účinná, že nám to připadá neuvěřitelné. Do modlitby vkládám všechno, co jsem a co mám. I zcela nepatrná věc pak nabývá na síle a vážnosti, protože vše konám v Duchu svatém a ve spojení s Ježíšem Kristem a Otec to přijímá s laskavostí a velmi si toho cení. Denně se modlím obětní modlitbu apoštolátu, vkládám do ní všechno, co je mi na světě drahé, a přidávám k tomu modlitby a práce, radosti a bolesti celého dne. Spojuji vše s obětí, kterou Kristus přináší Otci a tím vše nabývá na hodnotě. Celý můj život tak přes svou nedokonalost a nepatrnost získává hluboký smysl, i když možná náležím k těm, s nimiž se už pro jejich pokročilý věk, nemoci nebo tělesné slabosti moc nepočítá. V celé své jednoduchosti spojuje apoštolát modlitby ty, kdo jsou do něj zapojeni, ve společném zápase se skutečně důležitými problémy církve na celém světě. Tím znásobuje účinnost a důležitost jejich dávání. Nevede se evidence o počtu lidí, kteří se do apoštolátu modlitby zapojují, odhaduje se však, že je jich na celém světě asi 50 až 70 milionů.
8
MODLITBA ZA NÁROD (ACAP 4765/2011) (Modlitba je určena zvláštně na předvečer Slavnosti Sv. Václava, v době převozu jeho Relikvie do Staré Boleslavi) Bože, Otče nás všech, děkujeme Ti za Čechy, Moravu a Slezsko – naši krásnou a úrodnou vlast. Děkujeme Ti, žes nám ji po staletí pomáhal chránit proti nepřátelům vnějším i škůdcům vnitřním. Prosíme Tě, dej i nám dnes potřebné vůdčí osobnosti všude, kde chybí. Dej všem dětem otce, matku a spořádaný domov a veď nás, abychom žili ve vzájemném porozumění a každý na svém místě po vzoru sv. knížete Václava zodpovědně konali svůj úkol. Staň se tak skrze Krista, našeho Pána. Amen. Svatováclavský chorál Kancionál * 830 Hymna naší země Kde domov můj, kde domov můj. Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled! A to je ta krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj! LZE PŘIPOJIT DALŠÍ MODLITBA A TEXTY: Texty z Písma svatého: Žalm 28 nebo Žalm135 Dt 28,1-14 Jestliže budeš opravdově poslouchat Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržovat 9
všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím, vyvýší tě Hospodin, tvůj Bůh, nad všechny pronárody země. A spočinou na tobě všechna tato požehnání, když budeš poslouchat Hospodina, svého Boha: Požehnaný budeš ve městě a požehnaný budeš na poli. Požehnaný bude plod tvého života i plodiny tvé role, plod tvého dobytka, vrh tvého skotu a přírůstek tvého bravu. Požehnaný bude tvůj koš a tvá díže. Požehnaný budeš při svém vcházení a požehnaný při svém vycházení. Hospodin dá, že tvoji nepřátelé, kteří proti tobě povstanou, budou před tebou poraženi. Jednou cestou proti tobě vytáhnou a sedmi cestami budou před tebou utíkat. Hospodin přikáže, aby s tebou bylo požehnání ve tvých sýpkách a na všem, k čemu přiložíš ruku. Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou ti dává. Hospodin si tě ustaví za svatý lid, jak ti přisáhl, když budeš na příkazy Hospodina, svého Boha, dbát a chodit po jeho cestách. Všechny národy země budou vidět, že se nazýváš Hospodinovým jménem, a budou se tě bát. Hospodin ti dá nadbytek dobrého: plodu tvého života a plodu tvého dobytka i plodin tvé role v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, že ti ji dá. Hospodin ti otevře svou štědrou pokladnici, nebesa, aby v pravý čas dal tvé zemi déšť a požehnal každé práci tvých rukou. Budeš půjčovat mnohým pronárodům, ale sám si nebudeš muset půjčovat. Hospodin tě učiní hlavou a ne chvostem, budeš vždycky stoupat výš a neklesneš níž, budeš-li poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které ti dnes udílím, abys je bedlivě dodržoval. Neuchýlíš se napravo ani nalevo od žádného ze slov, která vám dnes přikazuji, tím, že bys chodil za jinými bohy a sloužil jim. Komentář k Dt 28 Tento text zaznívá jako slavnostní řeč přednášená Mojžíšem těsně před prvním vstupem Izraelitů do zaslíbené země. I když je text svým vznikem vzdálen 3000 let, přeci v sobě odráží stále aktuální situaci. Hospodin žehná a chrání lid, který naslouchá Bohu. Do našich obyčejných životů vstupuje slabost, poznamenání hříchem a jeho následky, jako je nemoc či slabost. Ale přes všechny obtíže a komplikace běžného života požehnaným lidem jsme my, jsem já, který tato Boží slova čtu, jestliže plním výzvu prvního verše: „Budeš-li opravdu poslouchat 10
Hospodina…“ Následující část textu od verše 15 pak opakuje totéž v negativní podobě. Bůh myslí velice vážně své požehnání těm, kteří konají dobro, a naopak. Vložme tento text do modlitby i do osobního rozhodnutí se pro Boha. Lze vložit poděkování: Bože, ty jsi naši zemi provázel po staletí. Naši předkové v dávných dobách ale i nedávno otcové a maminky mnohých z nás upírali k tobě svůj zrak s nadějí, že jsi Bůh věrný, plný slitování a lásky. Děkujeme ti za tvoji blízkost, požehnání, odpuštění i ochranu naši země. Děkujeme ti za možnost žít vlastní víru bez represí, utlačování a omezování. Děkujeme ti za hojnost, ve které můžeme žít. Děkujeme ti za dar svobody, možnosti mluvit o věcech, které jsou pro nás cenné, důležité a hodnotné. Děkujeme ti za široký rozvoj vědy, která krom jiného pomáhá chránit naše zdraví, používat množství techniky pro běžný život, komunikovat s velkým množstvím lidí. Děkujeme ti za rozvoj školství a kultury. Lze vložit pokání: Prosíme tě o odpuštění všech selhání, kdy jsme tebe, našeho Pána a Boha, zapřeli, odmítli, opustili, zaměnili za hlouposti. Prosíme tě za odpuštění okamžiků, kdy jsme pokřivili a pošlapali vztah k bližním. Lze vložit prosby: Prosíme tě o dar tvého svatého Ducha, který by znovu rozhořel srdce našeho národa. Prosíme tě o Ducha, který by obnovil úctu mezi lidmi, odkryl tajemství daru života i darů lidského ducha – hospodaření, vědy a kultury. Prosíme tě o moudrost a rozvážnost, odvahu a statečnost, pokoru a úctu, které by stály jako hráz proti prázdnotě, bezduchosti, moderním modlám, sarkasmu, strachu, útěkům od reality či uzavření se. Prosíme tě o nové osobnosti víry, modlitby, vzdělanosti, ale i společenského života a prozíravé kultivované politiky. 11
Lze připojit požehnání Žehnej, Pane, těm, kteří usilují o dobro! Žehnej naší zemi, aby mohla být úrodnou jak pro zemědělství, tak i pro ostatní oblasti hospodářství. Žehnej těm, kteří poctivě podnikají a vytvářejí pracovní příležitosti pro ostatní. Žehnej těm, kteří pomáhají ostatním, ochraňují či zachraňují životy. Žehnej učitelům i těm, kteří poctivě a s pokorou usilují o nalezení pravdy. Žehej všem, kteří nezkresleně informují v médiích. Žehnej všem, kteří usilují o kvalitní fungování naší země. Nebeský Otče, vyznáváme, že ve tvých rukou je celý vesmír, veškerý čas i život každého z nás. Chraň naši zemi a veď ji k rozumné hojnosti, bohatství lidských vztahů a schopnosti kvalitně žít uprostřed okolních států Evropy i celého světa. Prosíme tě o to skrze našeho Pána, Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen. Litanie k národním patronům Kancionál * 069 Lze také připojit již dříve vydanou modlitbu za národ od arcibiskupa Jana Graubnera Všemohoucí věčný Bože, na přímluvu svatého Václava, dědice české země, přijmi naše prosby za ty, kteří nám vládnou: dej jim ducha moudrosti a prozíravosti; ať respektují Tvůj spravedlivý řád, hájí lidskou důstojnost a život každého člověka od početí až do přirozené smrti; ať podporují zdravou rodinu založenou na celoživotním věrném svazku muže a ženy; ať poctivě spravují svěřený majetek a svým jednáním dávají dobrý příklad celé společnosti; ať jsou zodpovědní vůči dalším generacím, 12
probouzejí touhu po dětech a jejich dobré výchově. Nás pak naplňuj Svatým Duchem a veď ke svědomitosti, abychom svým životem přispívali ke šťastné budoucnosti národa a zodpovědně rozhodovali. O to prosíme skrze Krista, našeho Pána. Amen. Positive Passion Pozitivní vášeň
We live a long time in order to become lovers. God is like a good parent, refusing to do our homework for us. We must learn through trial and error. We have to do our homework ourselves, the homework of suffering, desiring, winning and losing, hundreds of times.
Žijeme tak dlouhou dobu proto, aby se z nás stali milující lidé. Bůh je jako náš dobrý rodič, který za nás odmítá dělat domácí úkoly. Musíme se učit systémem pokus – omyl. Své domácí úkoly si musíme dělat sami: utrpení, tužby, výhry i prohry – a to vše stokrát. Ztráta bývá jednou z Loss is one of the greatest occasions největších příležitostí, kdy bouřlivě of passionate feeling, and it’s one propukají naše city, navíc příležitostí that is socially acceptable. When we společensky přijatelnou. Když lose a beloved friend, wife, husband, ztratíme milovaného přítele, child, parent, or maybe a possession manželku, manžela, dítě, rodiče nebo or a job, we feel OK to be třeba majetek či práci, považujeme passionate. But we must broaden za přiměřené, že se v nás takové that. We’ve got to get to a passion pocity probouzejí. Musíme to však that is also experienced when we rozšířit i dál. Musíme se dobrat této have it, not just when we’re losing it. vášně i tehdy, když to vše máme, And we have it all the time. Don’t nikoli jen, když to ztrácíme. A máme wait for loss to feel, suffer, enjoy to stále. Nečekejme na to, až o něco deeply. přijdeme: musíme vždy do hloubky cítit, radovat se i trpět. from The Passion of God and the Passion Within
13
DOPIS ADOPTIVNÍ DCERY Na počátku června jsem dostala milý dopis od indické dívky, kterou na studiích podporuje naše farnost. Díky překladu mé sestry paní Jany Winklerové, se s jejím obsahem můžete seznámit i Vy, čtenáři Farního listu. K dopisu byla přiložena i fotografie dnes již 15tileté Ramyy, ohodnocení jejích studijních výsledků a i její kresba labutě. Vše je vyvěšeno obvyklém místě na nástěnce uvnitř krčského kostela. A nyní slíbený dopis: Milá podporovatelko Ivano Zelinková, ahoj! Jsem Vaše milující dítě Ramya Sudhakara a píši Vám těchto pár řádek a prosím Vás o Vaše požehnání. Členům mé rodiny a mně se daří dobře. Jak se daří Vám? Již mám za sebou závěrečné zkoušky a postoupila jsem do desátého ročníku. Získala jsem průměrné známky. Toto je poslední ročník mých středoškolských studií. Na konci akademického roku budu mít ústní absolventské zkoušky. Slibuji Vám, že se budu poctivě učit, abych získala dobré známky. Výsledky budoucího roku jsou důležité pro moje další studium. Prosím, modlete se za mě. Na škole jsme měli sportovní den. Já jsem se účastnila závodů v běhu na 100 a 200 metrů a získala jsem druhé místo v běhu na 100 metrů. V prosinci každoročně oslavujeme školní výročí. V tomto dni míváme různý kulturní program. Já jsem tancovala. Po zkouškách jsme měli 2 měsíce prázdnin. Během prázdnin jsem byla 2 týdny v domě mé babičky. Byla jsem moc ráda, protože jsem se tu sešla se svými bratranci a sestřenicemi. Hráli jsme lagori (= hra, kdy trefujete míčem pyramidu postavenou z dlouhých kolíků), házenou a toulali se po loukách a malých kopcích okolo babiččina domu. Zažili jsme spoustu legrace. Po zbytek prázdnin jsem byla doma a pomáhala jsem mamince s domácími pracemi nebo jsem si četla knížky. Pěkně jsem si prázdniny užila. Počasí je, jak už v létě bývá, velmi horké. V lednu jsme měli velmi neobvyklé klima. Obvykle bývá v těchto dnech počasí příjemné díky zimnímu období, ale tento rok to bylo jiné kvůli cyklonu Thane, který udeřil na oblast nedaleko našich hranic, a proto jsme zažili toto klima. Během léta vždy toužebně čekáme na chladné deštivé dny. Nemám už nic dalšího, co bych Vám mohla napsat, a tak končím můj dopis. Posílám Vám a Vaší rodině vřelé pozdravy Vaše milující dítě Ramya Sudhakara 14
NOVÉ PÍSKOVIŠTĚ Jak jste si už určitě všimli, na Habrovce vzniklo nové pískoviště. Na stejném místě jako předchozí, ale je postaveno z cihel - tak snad bude na dlouho. Chtěla bych velice poděkovat: Pavlu Černému, který stavbu inicioval, sehnal materiál a zařídil; jeho spolustavbařům Mílovi Kořínkovi, Lukáši Janurovi a Petru Hobzovi; a také Michalu Švarcovi, který osadil sedací desky na zídku. Děkuji všem dalším tátům za pomoc před stavbou a během ní. -pavmZE STANOV PASTOR. RAD §2, odst. 1) Úkolem PR je spolu s farářem posuzovat otázky týkající se farnosti, radit se o nich, nalézat možnosti řešení, usnášet se na opatřeních, poskytovat součinnost při jejich realizaci nebo je přímo realizovat. Na základě znalosti situace farnosti podílet se na vytváření pastoračního programu. (2) K úkolům PR zvláště náleží: (a) probouzet a prohlubovat vědomí spoluzodpovědnosti za farní společenství a oživovat spolupráci jeho členů; (b) získávat a připravovat členy farního společenství pro službu předávání víry a jejího prohlubování; (c) přinášet podněty a návrhy pro přípravu a slavení bohoslužeb a pro živou účast celého farního společenství na liturgii; (d) podporovat službu v charitativní a sociální oblasti a spolupracovat s místní charitou tam, kde je ustavena; (e) vidět zvláštní životní situaci různých skupin farního společenství a hledat účinnou pastorační a charitativní pomoc v jejich potřebách; (f) podporovat vzdělávací činnost ve farnosti; (g) pravidelně informovat farní společenství písemné i ústně o práci a problémech ve farnosti; (h) společnými úkoly a akcemi posilovat vědomí společenství. DNEŠNÍ OTÁZKY EDOVI ZAJÍCOVI SE TÝKAJÍ MUŽSTVÍ Chybí v dnešní společnosti mužnost? Odpověď podstatně záleží na tom, co pod „mužností“ rozumíme. Když si člověk zadá tohle slovo do vyhledávače, tak většina odkazů se bude týkat nabídek různých prostředků na „zvýšení mužnosti“. Z toho by se dalo soudit, že jednak skutečně mužnosti ubývá a že nápravu v tom by mohl zjednat farmaceutický průmysl. Já ovšem mám o mužnosti zcela jiné představy, dané podstatně mou 15
skautskou výchovou. Z té mi vychází, že mužnost v prvé řadě znamená životní pevnost. Skutečný muž se nehroutí uprostřed těžkostí a překážek, nevzdychá, nenaříká, na jeho slovo je spolehnutí, neutíká z boje. Naopak je oporou těm, kteří kolísají, propadají panice. Je ochráncem slabých a potřebných. Proto je jeho vnitřní i fyzická síla vedena smyslem pro spravedlnost, empatií a – pokorou. Totiž vědomím, že při tom všem stojí ve službě poslání, které si sám nedal, které ho přesahuje, protože za ním stojí skutečný Šéf, jehož autoritu bezmezně uznává. Zkrátka skutečný muž je rytíř. A těch je v dnešní společnosti opravdu málo, protože ta je postavena na „písku“ seberealizace místo na skále poslání, za kterým stojí Bůh, na kterého je naprosté spolehnutí. Nepotřebují dnešní muži (západní kultury) také svoji emancipaci? Na situaci, kterou popisuji v předchozí odpovědi, doplácí celá západní společnost, ale muži v prvé řadě. Hrozí jim totiž, že zdegenerují do pozice lidských trubců, jejichž hodnota bude rovna pouze hodnotě jejich spermií. Potíž ovšem je v tom, že zatímco ženy svou emancipaci mohly do určité míry zaměřit proti neúměrné nadvládě mužů, mužská emancipace by nic nezískala tím, že by svou dřívější nadvládu chtěla zpět. Nemůže být vedena proti „ženskému světu“, nýbrž proti dvěma základním omylům současné západní civilizace, které navíc těsně souvisejí. Předně se jedná o přesvědčení, že je lepší spoléhat na sebe než na Boha. A s tím souvisí, že cílem usilování západního člověka, hodnotou nejvyšší je pro něj svoboda, nikoliv láska. Už Jeremiáš (mimochodem krásný případ pravého muže) upozorňuje: Toto praví Hospodin: "Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.“ (Jeremjáš 17,5). Celá naše západní civilizace „se srdcem odvrací od Hospodina a opírá se o pouhé tělo“. Proto je tak vratká – a na mužích je to zvlášť vidět. Myslím, že my, kteří jsme prošili komunistickým režimem, dlužíme našim západním bratřím hodně ve svědectví, že se lze skutečně na Boha spolehnout. A svoboda je samozřejmě naprosto zásadní hodnota – dokonce tak veliká, že Bůh kvůli ní riskuje celé drama dějin stvoření, které ho stojí oběť vlastního Syna – ale přesto je svoboda nikoliv cílem, nýbrž východiskem – a to k lásce (neboť ta jediná nepomíjí). Chybí dnešní církvi chlapi? Když se chceme poctivě podívat na současnost křesťanství v naší civilizaci (i v naší české společnosti), musíme sebekriticky uznat, že na ní máme velikou vinu. Nejsem první, kdo tohle říká. Už konstituce 2. Vatikánského koncilu Radost a naděje vidí za odkřesťanštěním západní civilizace v prvé řadě selhání samotných křesťanů. A týká se to i specielně našeho tématu. Už před třiceti lety jsem ve známé knize Romana Guardiniho O modlitbě narazil na tenhle text, který mi už tehdy velmi mluvil z duše: Obecně rozšířené představy o modlitbě; 16
charakteristické chování při ní; smýšlení, kterým je modlitba nesena; potřeby, o které usiluje; slova, kterých používá – to vše je mnohdy ovlivňováno ženami do té míry, že muž se na takové modlitbě nemůže podílet. A správná žena vlastně také ne, neboť poměr mezi oběma pohlavími je takový, že převládne-li v něčem nesprávným způsobem jedno z nich, pokazí se tím i jeho vlastní povaha. Potlačí-li se ženskost, degraduje mužnost na pouhé „mužství“, přestane-li muž spoluurčovat určitou životní oblast, stane se v ní žena „babskou“. A to se stalo v oblasti modlitby. Často vzniká dojem, jako by se modlitba vyhýbala skutečnosti; jako by se tu vytvořila odloučená oblast, ve které se provádějí životu vzdálené věci. Budoucnost křesťanství záleží mezi jiným na tom, zda se vytvoří opravdové spojení mezi modlitbou a světem věcí, tvůrčí činností člověka a jeho dějinami. Uplatnění myšlenky o prozřetelnosti by se tu mohlo stát opravdovým východiskem. Teprve takovou modlitbu by pak mohl muž konat, aniž by se při tom cítil nesvůj. (s 200-201) Já jen doplním, že se to netýká jen modlitby, ale celkové kultury vztahů a života v církvi. Občas se vyzvedává jako téma postavení žen v naší církvi. Ne, že by tu všechno bylo OK, ale za ještě větší problém pokládám postavení mužů-laiků. Mají-li být skutečnými muži, tedy těmi, na které lze spoléhat, kteří nesou svou kůži na trh a statečně přijímají odpovědnost a vyvozují z ní konkrétní důsledky pro jednání, pak se s nimi musí „zacházet“ jako se skutečně dospělými lidmi, jako s partnery, nikoliv jako s nedospělými a nekompetentními. A musí tak oni „zacházet“ se sebou samými To všechno je už dávno vyjádřené i v dokumentech naší církve – počínaje koncilními přes encykliky až k závěrečnému dokumentu Plenárního sněmu ŘKC Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Ale k naplnění to má hodně daleko. A osobně si myslím, že větší díl viny za to není na biskupech a kněžích, nýbrž na samotných mužích-laicích. Jak jsem psal výše – ke skutečnému mužství patří i schopnost něco vydržet, snést neúspěch, nevzdat se, i když člověk nemá hned žádoucí výsledky. Jiří Zajíc – Edy
FARNÍ KALENDÁŘ ● ZÁŘÍ 2012 So Ne Po Út St
17
1 2 3 4 5
Památka ● Sv. Jiljí 22. neděle v mezidobí Památka ● Sv. Řehoř Veliký, papež a učitel církve Památka ● Bl. Terezie z Kalkaty 18:30 ● Krč ● Úklid kostela, maminky z Osmáku 20:00 ● Krč ● modlitba Taizé, od 19:30 nácvik zpěvu
Čt Pá So Ne Po Út St
6 7 8 9 10 11 12
Čt Pá So Ne Po Út
13 14 15 16 17 18
St
19
Čt
20
Pá So Ne Po Út St Čt
21 22 23 24 25 26 27
Pá So Ne
Památka ● Sv. Melichar Grodecký, kněz a mučedník Farní slavnost ● Narození Panny Marie 23. neděle v mezidobí Památka ● Bl. Karel Spinola, kněz a mučedník 9:00 ● Krč ● Sedmikrásek Památka ● Jméno Panny Marie 18:30 ● Krč – sál ● Biblická hodina farní Památka ● Sv. Jan Zlatoústý, biskup a učitel církve Svátek ● Povýšení sv. Kříže Památka ● Panna Maria Bolestná 24. neděle v mezidobí Památka ● Sv. Robert Bellarmin, biskup a učitel církve 9:00 ● Krč ● Noemi (kavárna) 9:00 ● Krč ● Úklid kostela, maminky ze Sedmikrásku 18:45 ● Podolí – Bratrská jednota baptistů, Na Topolce 677/14 ● Biblická hodina ekumenická Památka ● Sv. Ondřej Kim Tae-gön, kněz, Pavel Chong Hasang a druzi, mučedníci 18:30 ● Michle – fara ● Farní rada Svátek ● Sv. Matouš, apoštol a evangelista 25. neděle v mezidobí
9:00 ● Krč ● Sedmikrásek Památka ● Sv. Kosma a Damián, mučedníci Památka ● Sv. Vincenc z Pauly, kněz Modlitba za národ (večer, v čase převozu Relikvie sv. Václava do Staré Boleslavi) 28 Slavnost ● Sv. Václav, Mučedník – Hlavní patron Čech 9:00 ● Krč ● Mše sv. ● Den české státnosti 29 Svátek ● Sv. Michael, Gabriel a Rafael, archanděly 30 26. neděle v mezidobí
18
