Kapitola 5 Města světla

Kapitola 5 Města světla Zpátky v Austinu jsem na NANOGu potkal chlapíka jménem Greg Hankins s nešťastně zvoleným názvem pracovní pozice „řešitel“. Zamíchal se do peeringového davu, byl připraven platit pití a zdálo se, že je dobře postavený člen tohoto putujícího cirkusu síťových inženýrů, peeringových koordinátorů a provozovatelů peeringových center. Zvláště blízký si byl s Wittemanem a Orlowským. Ale neprovozoval žádnou síť ani nepracoval pro peeringové centrum. Hankinsovým zaměstnavatelem byla firma Brocade, společnost, která vyráběla – kromě pár dalších věcí – routery řady MLX. Jsou to stroje o velikosti ledničky s cenou náklaďáku a naprosto nezbytné pro vnitřní fungování Internetu. Ve Frankfurtu a Amsterodamu jsem viděl nejvýkonnější model od Brocade – MLX-32 – běžet na plné obrátky. Ale viděl jsem je, nebo jejich méně výkonné verze, v téměř každé internetové budově, kterou jsem navštívil, vyrobené firmou Brocade nebo některým z jejích konkurentů, jako jsou Cisco nebo Force10. A když jsem zrovna nezahlédl uvnitř zamčené klece velký router, viděl jsem alespoň jeho přepravní krabici odhozenou v potemnělém koridoru datového centra jako trus místního medvěda. Tohle byly lepenkové známky fyzického Internetu, jasné znamení, že má budova skutečně co do činění se sítí. Ale stejně tak se mi líbilo, jakým způsobem byly rouery základními stavebními kameny Internetu. Byly v různých velikostech: krabička za dvacet dolarů, kterou jsem koupil v Radio Shack, byla taky router a stejně tak i původní

K2071_sazba.indd 165

4.7.2013 14:21:32

166

Z čeho je Internet: Výprava do nitra světové sítě

IMP Leonarda Kleinrocka. Byly a jsou původními fyzickými kousky Internetu. Co jsem ale vlastně věděl o tom, co se děje uvnitř? Zjistil jsem něco o zeměpise Internetu, o tom, kde je. Ale o tom, co to je, jsem moc nevěděl. Doma bylo všechno v mědi: drát přicházející ze dvora, kabely na mém stole, koncové kabely telefonní linky. Ale v srdci Internetu bylo vše z optických vláken – tenkých skleněných žil naplněných impulzy světla. Zatím jsem byl ujišťován, že je na Internetu vždy jasná fyzická cesta bez ohledu na to, zda jde o jeden žlutý optický spojovací kabel, podmořský kabel položený napříč oceánem nebo tlustý svazek několika set vláken. Ale ať už se uvnitř routeru dělo cokoliv, pouhým okem to bylo neviditelné. Jak vypadala fyzická cesta tam? A co by mi to mohlo říci o tom, jak je vše ostatní připojeno? Jaká byla podstata kabelů dovedená ad absurdum? Internet byl stvořen lidmi a jeho chapadla se roztahovala po celém světě. Jak se vše poskládalo do toho, co tam již bylo? Nořilo se to pod budovy, nebo viselo vedle „telefonních“ drátů? Zabralo to stará opuštěná skladiště, nebo vytvořilo nové městské čtvrti? Nestál jsem o doktorát z oboru elektrotechniky, ale doufal jsem, že co se děje uvnitř černých krabic a žlutých drátů, půjde taky alespoň trochu objasnit. Hankins byl neustále na cestách a nemohl se zastavit. Ale měl v San Jose chlapíka, který mi mohl říci něco o síle světla. Centrála firmy Brocade se nacházela v budově se zrcadlovými okny v Silicon Valley nedaleko letiště San Jose. V hale na mne čekal Par Westesson, jehož práce spočívala ve spojování nejvýkonnějších strojů Brocade dohromady, aby tak simuloval největší peeringová centra – aby je pak porouchal


4.7.2013 14:21:32

Kapitola 5 – Města světla

167

a vymyslel způsob, jak je vylepšit. „Přerušíme optický spoj nebo vypneme napájení jednoho z routerů, zatímco přes něj tečou data“, řekl Westesson. „Tak vypadá můj běžný den.“ Měl jsem dojem, že nemá rád, když věci nefungují. Narozen ve Švédsku, měl na sobě pečlivě vyžehlenou žlutohnědou kostkovanou košili a hnědé kalhoty a jeho modré oči byly unavené z času stráveného pod zářivkami a uprostřed suchého vzduchu laboratoří nahoře. Byla to místnost velikosti samoobsluhy s pracujícími techniky, kteří postávali po dvou či po třech před obrazovkami stíněných detekčních přístrojů nebo harašili se zásobníky optických kabelů a náhradních dílů. Žaluzie byly stažené na ochranu proti slunci. Westesson mne vyzval, abych se tu choval jako v dětské zoo. Mohl jsem rozebrat jeden z těch velkých strojů – bez rizika, že bych ohrozil skutečný Internet. Největší a nejhloupější ze čtyř základních částí routeru je „šasi“, kryt ve tvaru kartotéky, který dává stroji jeho základní fyzický tvar jako karoserie autu. Poněkud menší a chytřejší je „montážní deska“, která je v MLX32 z ocelového plechu o něco většího než pizza, s vyleptanými měděnými spoji jako zahradní bludiště. Základní prací routeru je ukazovat směr, stejně jako to dělá hlídač v hale kancelářské budovy. Přijde datový bit, ukáže hlídači svůj cíl a zeptá se: „Kam mám jít?“ Hlídač pak ukáže směrem ke správnému výtahu nebo schodišti, což je montážní deska: pevné cesty mezi vstupy a výstupy routeru. Třetí klíčovou částí je „linková karta“, která dělá logická rozhodnutí o tom, kterou cestou mají bity jít, a trochu připomíná ochranku. A nakonec jsou zde „optické moduly“, které vysílají a přijímají světelné signály a převádějí je na elektrické. Linková karta je v podstatě jen vícepolohový


4.7.2013 14:21:32

168


přepínač – těžko rozeznatelná od vstupního voliče na stereoaparatuře. Optický modul je světlo – prostá žárovka, která se zapíná a vypíná. Co z routeru dělá zázrak, je jeho rychlost. „Takže giga je miliarda,“ řekl nonšalantně Westesson. V dlani držel optický modul známý pod označením SFP+, zkratkou pro „small form-factor pluggable“. Vypadal jako balíček žvýkaček Wrigley’s vytvořený z oceli, připadal mi těžký jako z olova a stál jako notebook. Uvnitř byl laser schopný rychlostí deseti miliard bliknutí za sekundu a vysílat světlo do optických kabelů. „Bit“ je základní počítačovou jednotkou, nula nebo jednička, ano nebo ne. Tento balíček žvýkaček jich byl schopen zpracovat deset miliard za sekundu – deset gigabitů dat. Vkládal se do linkové karty jako zapalovací svíčka. Linková karta se pak zasouvala do šasi jako plech koláčů do trouby. Při „plném obsazení“ mohl MLX-32 obsahovat dobře přes sto optických modulů. To znamená, že mohl zvládat stokrát deset miliard, nebo taky tisíc miliard bitů za sekundu – což je jednotka známá jako „terabit“. Něco takového protékalo MLX-32 ve Frankfurtu ten pondělní večer, když jsem jej navštívil. „A tady jsme dnes,“ řekl Westesson. „Dalším krokem bude využívání spojů o rychlosti sta gigabitů za sekundu, kde pak jeden kabel přenáší data rychlostí sta miliard bitů za sekundu.“ Už takové stroje testovali. Slovo giga jsem potkával prakticky každý den, ale když jste se pokusili spočítat jednotlivé bity, dostávalo hned jiný rozměr. Vše, co Westesson říkal, se týkalo „šířky“ kabelů: kolik dat prochází strojem každou vteřinu. Zajímaly mne ale i důsledky: jaká je rychlost jednoho bitu? Tohle se ale ukázalo jako choulostivá otázka. „Některé naše zákazníky zajímá, jak dlouho to


4.7.2013 14:21:32


169

trvá, než projde paket routerem. Bývá to v řádu mikrosekund, což je jedna miliontina sekundy,“ řekl Westesson. Ale v porovnání s časem, který bitu zabere například cesta napříč Spojenými státy, se jevil čas strávený při průchodu routerem jako věčnost. Bylo to jako desetiminutová cesta na poštu, kde pak strávíte ve frontě celý týden, a to pokaždé. Stroje Brocade, ať jakkoliv výkonné, byly ucpanými městy při cestě volnou sítí. Miliontina sekundy byla bolestně dlouhá, pokud si to tak lze vůbec představit. Podle zákonů fyziky by měly být nebrzděné bity schopny překonat metrovou kostku routeru za pět miliardtin sekundy, tedy pět nanosekund. Westesson mi předvedl výpočet, u kterého sepisoval mikrotužkou na papír čísla: rychlost světla dělená velikostí routeru. Pak svůj výpočet ověřil kalkulačkou na počítači – což bylo vtipné samo o sobě, protože ze všech věcí, co si myslíme, že naše počítače budou umět, bylo tohle to nejjednodušší. Počítal nuly na obrazovce. „Tady jsou milisekundy … tady mikrosekundy … a tohle bývají nanosekundy, nebo taky miliardtiny sekundy.“ Chvilku jsem dumal nad všemi těmi nulami na obrazovce. A když jsem vzhlédl, všechno bylo jinak. Auta řítící se venku po dálnici číslo 87 mi připadala naplněná miliony výpočetních procesů za sekundu – s rádii, mobilními telefony, hodinkami a GPS bzučícími uvnitř. Vše kolem mne vypadalo živé novým způsobem: stolní počítač, LCD projektor, zámky dveří, požární hlásiče a stolní lampy. V místnosti stál automat na vodu se zelenou LEDkou – a deskou tištěných spojů uvnitř! Sám vzduch vypadal elektricky, nabitý miliardou logických rozhodnutí za sekundu. Vše v dnešním životě je založeno na těchto procesech, na jejich


4.7.2013 14:21:32

170


matematice. Jen někde hluboko v lesích je zvládneme vypnout, a to ještě ne úplně. Naopak ve městě – zapomeňte na to. Systémy zapojené do sítě jsou všude: mobilní telefony, pouliční světla, parkovací hodiny, pečicí trouby, naslouchátka, vypínače. Ale všechny neviditelně. Abyste to viděli, musíte si to představit, a já jsem to v ten moment dokázal. V tu chvíli začal být Westesson trochu neklidný, protože jsem ho zdržoval od plánované schůzky. Měl jsem pocit, že nechodí moc často pozdě. Doprovodil mě k výtahu se slovy: „No, moc daleko jsme se nedostali.“ Ale jak se zdálo, došli jsme celkem daleko. Ralph Waldo Emerson ve své eseji „Příroda“ kráčí „holou prostotou kaluží ze sněhu, za soumraku pod zamračenou oblohou“. A přesto mu ta neutěšená cesta přináší „dokonalou radost. Jsem šťastný za ten počínající strach … Stávám se průhledným okem, jsem ničím a vidím vše“. Na cestě do středu Internetu se z mé holé prostoty stala routerová laboratoř. A to, co jsem viděl, nebylo základem Internetu, ale jeho podstatou – ne kabely, ale světlo. A přesto, kam mě to dostalo? Když jsem seděl venku na lavičce a dělal si poznámky, přemýšlel jsem, jestli toto odhalení snížilo význam mého putování. Nakonec nezáleželo na velikosti budov nebo měst, ale na nano měřítku. Co když nešlo správně chápat Internet jako místa, ale bylo lepší o něm přemýšlet jako o projevu matematiky, ne jako o pevných kabelech, ale jako nevyslovitelných nehmotných číslech? Ale jak se blížil čas vydat se na letiště, vzpomněl jsem si, že i přes všechny ty zázraky z křemíku na vzestupu zůstává planeta neotřesitelná, společně s rychlostí světla a lidskou touhou po spojení. Může růst šířka pásma, ale Kalifornie a New York a Londýn se k sobě


4.7.2013 14:21:32


171

nepřiblíží – což bylo až bolestně zřejmé během dlouhého letu domů do New Yorku. Svět je stále velký. Cestou z letiště JFK při popojíždění taxíkem známými ulicemi mě ochromilo, kolik tu toho bylo. Pokud Internet tvořilo světlo, tak potom co všechny ty ostatní věci – plnící budovy, dokonce celé čtvrti, celé třpytící se noční panorama? ••• V prosinci roku 2010 oznámil Google, že koupil dům číslo 111 na Eighth Avenue na Manhattanu za 1,9 miliard dolarů, což byla největší realitní transakce toho roku ve Spojených Státech. Jde o mohutnou stavbu s téměř třemi miliony čtverečních stop místa, zabírající celý městský blok, a ústředím Googlu pro New York City byla od roku 2006. Vedení Googlu uvedlo, že budovu společnost potřebovala, aby měla kam umístit rostoucí počet svých zaměstnanců ve městě. V danou chvíli tam pro ně pracovalo kolem dvou tisíc zaměstnanců a další nabírali jak pominutí. Vlastnictví budovy jim přineslo pro dlouhodobý horizont potřebnou flexibilitu. Ale lidé okolo internetové infrastruktury nad tímto prohlášením zvedli obočí. Kromě toho, že šlo o hlavní kancelářskou budovu v oblíbené čtvrti, se z čísla 111 na Eighth Avenue stalo jedno z nejdůležitějších míst světa, kde se setkávaly sítě, a rozhodně patřilo mezi hlavní tři v New Yorku. Když ji Google koupil, bylo to, jako by American Airlines koupily letiště LaGuardia – a prohlásily, že zde chtějí pouze parkovací garáže. Mezi jinými společnostmi si v budově pronajímal i Equinix padesát pět tisíc čtverečních stop prostoru. Ale na rozdíl od Ashburnu nebo Palo Alto to zde dělalo mnoho dalších


4.7.2013 14:21:32

172


společností provozujících datová centra a soukromých sítí. Na adrese „jedna-jedenáct“, jak jí všichni říkali, byla peeringovým centrem sama budova, s kabely taženými komplexně se překrývajícími způsoby mezi jednotlivými pronajatými prostorami. Co ale upoutalo mou pozornost ohledně nákupu Googlu, byla drobnost v novinovém článku, která se snažila vysvětlit zájem Googlu: číslo 111 sídlilo na něčem nazývaném „optická dálnice Ninth Avenue“. Znělo to jako řeka Hudson nebo možná magistrála z Brooklynu do Queensu. Ale když jsem se začal vyptávat, ukázalo se, že o nic takového nešlo, jen o kreativní nápad realitních agentů. Ne že by zde nebyl dostatek optických kabelů – byly jich tuny. Šlo o to, že nebyly pouze pod Ninth Avenue. New York City byl plný „optických dálnic“. Když jsem tak každý den chodil po městě, uchvátila mne myšlenka světla pulzujícího pod ulicemi. Při scházení schodů od metra jsem si představoval červená světla, jak trčí z betonových obkladů. Tohle byly městské důsledky toho, co se odehrává uvnitř routeru. Nešlo ale o říši chytrých inženýrů s brýlemi odrážejícími řetězce číslic. Tohle bylo o tlustých svazcích kabelů a špinavých ulicích – o tvrdé realitě. Začalo mne zajímat, jak se světlo dostalo pod zem. Společnost Hugh O’Kane Electric Company byla založena v roce 1946 a jejím původním zaměřením byla údržba tiskařských lisů pro nakladatele, ale od té doby prošla řadou změn a stal se z ní největší nezávislý dodavatel optických kabelů v New Yorku. „Máme tady spoustu kabelů,“ řekla mi Victoria O’Kane, vnučka zakladatelů, když jsem jí zavolal. Na vlastní oči jsem chtěl vidět, jak to vypadá, když se pod ulice zakopávají


4.7.2013 14:21:32


173

kabely – nejnovější kousky Internetu. Pracovní party firmy Hugh O’Kane tohle dělaly prakticky každou noc. A tak jsem se jednoho zimního večera vydal metrem na dvacetiminutovou cestu do centra, kde jsem měl na rohu schůzku s bílým náklaďákem s namalovanými blesky. Na korbě měl jako Volkswagen velkou cívku černého kabelu a byl zaparkovaný vedle kabelové šachty s kovovými iniciálami „ECS“, zkratkou pro Empire City Subway. Ale „Subway“, podzemka, nebyla tím, co si myslíte. Empire City předcházela newyorskému dopravnímu systému „metra“. ECS – nyní dceřiná společnost plně v majetku Verizonu – byla od roku 1891 držitelem koncese na výstavbu a údržbu podzemního systému trubek, které nabízela k pronájmu za zveřejněné sazby, které se za čtvrt století nezměnily: čtyřpalcové vedení vás bude stát 0,0924 dolarů za stopu a měsíc, zatímco dvoupalcové můžete mít jen za 0,0578 dolarů za stopu. Pokud chcete překonat Manhattan, bude vás to stát 4 000 dolarů za měsíc – pokud bude v potrubí ještě místo. Toho večera se chystali Brian Seales a Eddie Diaz, oba členové mezinárodního spolku pracovníků v elektrotechnice Local Three, položit dvanáct set stop nového optického kabelu pod ulicemi a protáhnout jej stávajícími trubkami Emipre City. Oba pracovali pro firmu Hugh O’Kane, ale samotný kabel patřil společnosti nazvané Lightower a byl extra silný: 288 jednotlivých vláken natěsnaných do průměru zahradní hadice. Stejně jako většinu nocí, Seales a Diaz vyrazili z garáže v Bronxu v sedm hodin večer, šachtu otevřeli v osm a společně – jak podle pravidel spolku – zvedli ocelovými háky její 150 liber vážící kryt. Asfalt mi pod nohama nárazem zavibroval.


4.7.2013 14:21:32

174


Z otevřené díry unikalo trochu páry, kterou pak vánek unášel rozzářenou ulicí lesknoucí se prvními drobnými sněhovými vločkami, ze kterých se brzy stane velká bouře. Mrzl jsem, ale Sealese to nezneklidňovalo a měl otevřený límec u flanelové košile. „Nezajímá mě, jak moc bude sněžit, v šachtě se nemáte jak zmáčet,“ řekl mi. S prsty opřenými o chodník jsem se naklonil dopředu a nahlédl do díry. Nebylo vidět žádné dno, jen propast tvořenou kroucenými kabely. Aby měli víc místa na práci, Diaz se Sealesem vytáhli dva svitky kabelů, gumové bubny velikosti labradora, označené „AT&T“ a „Verizon“, a položili je ven na Broadway. Pod lampami vypadaly jako obří chobotnice, z jejichž šedých těl visí černé kabely. Některé díry jsou tak přecpané kabely, že se po odstranění poklopu vyrojí jako hadi z plechovky. Šachta byla na hraně bezpečnostního perimetru newyorské burzy cenných papírů. Na cestě z práce domů se kolem nás hnali bankéři. Policista v neprůstřelné budce hodil naším směrem vědoucí pohled. Byli jsme částí nočního rytmu města. Po dni plném finančních toků nastal čas ke stavbě a přestavbě hmatatelnějších kousků města. Seales pracoval v newyorských ulicích pro společnost Hugh O’Kane šestnáct let a dalších osmnáct předtím věšel měděné kabely podél kolejí v metru. Se špičatým nosem a šedými vlasy vypadal jako George Washington. Diaz byl mladší a zavalitější, s tmavými vlasy a křečovitým výrazem. Na den svatého Patrika mu Seales říká Eddie O’Diaz. Vysílačky měli oba připnuté na ramenních popruzích pracovní vesty. Ve chvílích, kdy stáli příliš blízko sebe, aby zabránili pískání pokaždé, když kolega mluvil, zakrývali mikrofon rukou, jako by se drželi za srdce.


4.7.2013 14:21:32

Kapitola 5 Města světla

Recommend Documents