KAPITOLA
10
ˇ Pˇretiché mesto
Bílá procesí bˇríz1 , kterým modrý vítr pˇredzpíval táhlou písenˇ dozrávajících ovsu, ˚ doprovodila mne až do tvých bran, Jindˇrichuv ˚ Hradˇce2 , mˇesto pˇretiché a tajemné, se zrcadlivou krásou vod a renesanˇcními zámeckými štíty. – Kamenná básni arkád lepého vlašského díla, i ty jsi prosvˇetlena unikavým stínem Bílé paní, laskavé a plaˇcící, jejíž slzy kanou do rozpuštˇených vlasu˚ nocí. Vzpomnˇel jsem na vás ve vaší kapli, paní Perchto z Rožmberka, ale leknín s hladiny Vajgaru tají v své teskné bledosti všechnu kˇrehkou krásu vaší tváˇre, utrpením zduchovnˇelé, a pípání rackovo není tu pro mne niˇcím jiným než pˇripomínkou náˇrku˚ vašich opuštˇených žalu. ˚ Pod hradem v úzkých uliˇckách ovanula mˇe hoˇrká chut’ tˇrísla a vunˇ ˚ e divokého vína, ale mé pamˇeti patˇrí víc tvé veˇcery s podivnou hrou siluet, ty mˇesto lyrické – a temná kulisa tvých architektur je stvoˇrena pro hry pohádkové obraznosti. 1 bˇríza
bˇelokorá: Betula pendula. Hradec: Okresní mˇesto severovýchodnˇe od Budˇejovic, asi 22 tisíc obyvatel. (viz obrázek na str. 3) 2 Jindˇrichuv ˚
1
10. Pˇretiché mˇesto
Jak musilo okouzlit Julia Zeyera3 , tohoto milence a zasvˇecence starých kultur, který by zde mohl spˇrádat ze tvých dum tolikeré obnovené obrazy. Šel jsem tvým tichem sám a tolik hudby znˇelo ve mnˇe – tolik hudby a tolik strun! A tvá písenˇ ve svých vrcholech se chvˇela, touhou milostnou... Ó loutno má, labutí má, muj ˚ slavíˇcku...! Ano, pane Adame Michno z Otradovic, to vaše vznícená barokní duše mne ovála svým horkým dechem a já jsem jako v opojení se jí cele vzdal i pod bílým Štukovím renesanˇcního rondelu, kde jen v jisté obmˇenˇe jsem ji znovu zaslechl z gavot a polonéz tanˇcících páru, ˚ v jitˇrivém šelestu hedvábí a tichém lesku sametu, nad nímž na štíhlém stonku šíje se nesla napudrovaná paruka krásné dívˇcí hlavy, podobná lilii, a na bˇreh prolamovaného krajkoví vybˇehla pˇrelibezná vlna bílého nadra. ˇ A hudba znˇela tady odnˇekud zdola a já pˇriložil ucho až ke kulatému otvoru ve dlažbˇe, abych ji slyšel zˇretelnˇeji. Škádliví amoreti! Proˇc se vás najednou tolik objevilo, jen jsem se dotkl starého Mozartova spinetu, a ani Písnˇe milosti nedovedou ztajit dojetí z vašeho rozkochání, Boleslave Jablonský4 – básníku neprávem zapomínaný, jehož mladá léta hoˇrela ve zdejších školních škamnách. Pojd, ó, pojd’, ty slasti zdroji, svlaž mé srdce v hoˇreni... Pro koho tlouklo vaše vzrušené srdce pod bílým premonstrátským rouchem v dalekém polském klášteˇre, když jste si tyto verše rˇ íkal nahlas v studeném tichu své cely? Angelino! dcero krásy, kvítko rajských palouku! ˚ Zdvihni oˇci k sídlu spásy, k hvˇezdnatému oblouku... 3 Julius Zeyer: Ceský ˇ prozaik, dramatik a epický básník (1841 Praha – 1901 Praha). (viz obrázek na str. 7) 4 Boleslav Jablonský: Ceský ˇ obrozenecký básník, katolický knˇez a národní buditel (1813 ˇ cice – 1881 na Zwierzynci Kardašova Reˇ ˇ u Krakova). (viz obrázek na str. 7)
2
10. Pˇretiché mˇesto
Jindˇrichuv ˚ Hradec
Klatovy
bˇelásek zelný
3
10. Pˇretiché mˇesto
Nás nezmate už vaše Moudrost otcovská, kterou jste tak dovednˇe zastíral svá svˇetská toužení rˇ ádovým pˇredstaveným a tolika jinotaji skrýval se souˇcasníkum ˚ za sladké jméno Vlasti – my už pˇredobˇre známe váš šifrovací klíˇc a nepotˇrebujeme vysvˇetlujících glos. Jeden ze zdejších vychovatelu, ˚ rozumˇející zasvˇecenˇe a moudˇre všem složitostem pubertálních tuch mládí, razil pro nˇe úžasnou zkratku: “Satyrské drama”. Nevztahuji ji na vaši lyrickou jemnost, Mistˇre Vítˇezslave Nováku, ale právˇe tato výjimka potvrzuje pravidlo. Chiliasmus nežáreckých adamitu, ˚ uniknuvších pˇred pˇeti stoletími svým pronásledovatelum ˚ do jemˇcinského okolí, muže ˚ být vykládán i jinak než zbˇesilou zvulí ˚ lásky smyslné, byt’ tento fakt sám podnˇecoval obraznost náchylnou k víˇre podobných jevu˚ – ale myslím, že bychom kˇrivdili i Martinkovi Húskovi, uvˇeznˇenému kdysi ve zdejší hladomornˇe. “Satyrské drama” je však ještˇe jednou ze složek hradeckého “genia loci”. Proˇc právˇe na nápadnˇe otevˇrené stránce Slavatových Pamˇetí jsem musil cˇ íst pˇríbˇeh o Ctiradovi a Šárce? Podobu lyry má pedál klavíru uˇcitele hudby Ikavce, do jehož zažloutlých kláves sahaly i vaše prsty, Bedˇrichu Smetano, studente vˇecˇ nˇe nepokojný a zamilovaný. Tento starý nástroj stojí dnes tiše v síni mˇestského muzea. – I pˇribatolilo se dítˇe domovníkovo a vyloudilo z nˇeho svým malým prstíˇckem jasný zvuˇcný tón – až se ve mné ztišil dech. Nevidˇel jsem však v tomto dˇetském poˇcínání nic znesvˇecujícího. Zaposlouchal jsem se do Hradce Jindˇrichova2 – a chápu už, proˇc má toto mˇesto tolik historiku˚ – proˇc mnozí ze zdejších rodáku˚ mají obrácen zrak do svˇeta pomyslu˚ a tuch. Vím už, proˇc pan profesor Lesný se oddal celým srdcem tajum ˚ kultury indické, proˇc dr. František Nušl6 propátrával ze své pražské hvˇezdárny vˇecˇ né záhady noˇcního nebe a proˇc odešel na studia z otcovské hodináˇrské dílny i Antonín Rezek, jsa váben saiským obrazem minulosti, po jehož roušce sáhl odvážnˇe i zasvˇecenˇe. Usedl i do kˇresla ministerského, vymˇeniv je za stolici universitního uˇcitele, ale mne dojala víc péˇce, s jakou vydal Beckovského Poselkyni starých pˇríbˇehu˚ cˇ eských. Jména zvuˇcná a drahá, ménˇe známá i proslulá, jako tˇreba vaše, Bohuslave Balbíne7 a Václave Vratislave z Mitrovic, mne provázela zámeck6 František Nušl: Ceský ˇ astronom (1867 Jindˇrichuv ˚ Hradec – 1951 Praha). (viz obrázek na str. 7) 7 Bohuslav Balbín: Ceský ˇ barokní vlastenecký literát a katolický knˇez (1621 Hradec Králové – 1688 Praha) (viz obrázek na str. 10)
4
10. Pˇretiché mˇesto
ými nádvoˇrími i ztichlými ulicemi mˇesta. Vy, první, jste sice svou slavnou Obranu jazyka cˇ eského napsal až v chmurném exilu klatovském, ale vy, druhý, cestovateli a vojáku, patˇríte sem svým mládím, nebot’ váš otec byl v šestnáctém vˇeku zdejším zámeckým regentem a vaše Pˇríhody z tureckého zajetí nás okouzlují podnes... Proˇc nˇekteˇrí vykladaˇci vaší složité osobnosti, Mistˇre Hanuši Schwaigˇre, mnohdy zbuhdarma ˚ vyslovují jméno holandského mˇesta, jako by jen Rybí trh v Bruggách byl klíˇcem ke všemu vašemu malování, když víme, Že jste se narodil tady, v Jindˇrichovˇe Hradci2 ? Pravda, jevíval jste se svým vrstevníkum ˚ jako “podivín a fantasta”, ale mezi námi nejste dnes už cizincem, jako jste jím nebyl za svého živobytí mezi lidmi zapadlých formanek a tˇesných klenutých šenku. ˚ Samozˇrejmˇe, vaše místo nemohlo být nikdy po otcovském boku za kupeckým pultem, protože vaše inspirace napájela se z jiných, tajemnˇejších zˇrídel. Poctivost a solidnost rˇ emesla jste podˇedil ve smyslu zcela jiném, než bylo pˇrání otecké; svˇedˇcí o nich technicky dokonale namalované obrazy. Jak vás upoutaly rázovité iniciály ze starého zdejšího kancionálu, jak stará galerie zámecká – z ní nejvíce asi ˇ portrét Heˇrmana Cernína z Chudenic, do jehož výtvarné skladby jste se pohroužil s uˇcednickou pokorou a zaníceností, chtˇeje vyzvˇedˇeti všechna tajemství neznámého mistra. A což Madona Hradecká? Jedna z nejlíbeznˇejších Madon, co jsem jich potkal na cˇ eském jihu... V ramenou útlá, celým zjevem spanilá, s pozadím podivnˇe plavým jako sluncem ozáˇrený zrající žitný lán, odéná rouchem šedé temné modˇri veˇcerních smrkových lesu˚ – pohledu zadumaného jako celý zdejší kraj! Jsem pˇresvˇedˇcen, že do veˇcera zasvitne sluníˇcko, aby usušilo pleny Jezulátku. I na jejím rámu jste nalezl motivy, pozdˇeji tak rázovitˇe schwaigrovsky obmˇenˇené v ilustracích Cantetburských povídek. A kdo tak citlivˇe a soustˇredˇenˇe kreslil podivné arkýˇre9 a komíny ˇ Cervené vˇeže, kde se pˇrece vaˇrívala sladká kaše? A což svatojiˇrská legenda, rozvinutá tak velkolepˇe s gotickou úsporností na stˇenách zámecké kaple? Odkud jinud než z Hradce2 jsou i hastrmani, jejichž postavami jste doprovodil pˇríbˇehy tak poutavˇe vyprávˇené vaší paní Joženou, “velkou trefou svého hloupého života”, jak jste se jednou chlapsky vyjádˇril nad sklenicí vína – ale my víme, kolik nˇehy je ztajeno v tˇechto vašich sukovatých slovech. 9 arkýˇr: Architektonický prvek; výstupek vyˇ cnívající z pruˇ ˚ celí nebo nároží budovy, jejíž vnitˇrní prostor rozšiˇruje. (viz obrázek na str. 10)
5
10. Pˇretiché mˇesto
Kouzelná scenérie pˇrírody, podtržená zde tolikerým úsilím lidské tvoˇrivosti, tolikerými slohy a staletími, zaujala mocnˇe i Miloše Jiránka11 , jehož zvídavá, dychtivá a nervní tváˇr impresionistického malíˇre se mi tu zjevila u jedné hráze. Co pravdy mˇel tento hledaˇc a básník ve slovech, do nichž nám sevˇrel svá prudká pohnutí: “Jaké bohatsví pro toho, kdo vidí tuto krajinu ve smbtách cˇ tyˇr roˇcních poˇcasí a v nekoneˇcném stˇrídání denních nálad! Takové okolí si zformuje vnímavou duši pro celý život.” A proˇc právˇe tato slova by nemohla patˇrit vám, Hanuši Schwaigˇre...? I Chittussi sem zajíždˇel. Snad to zvábilo podvˇedomé volání italské krve jeho pˇredku˚ a duše jejich vlasti, skrytá tady na tolika místech – Richarda Laudu zase pradleny na vajgarském bˇrehu a pohled na mˇesto v horském letním dnu. Oba dva, každý jinak a každý po svém, jsou vedle Alše12 prvními a pravými zasvˇecovateli do duše jihoˇceských krajin. Malíˇr Pavel Laška je stále okouzlován touto krajinou svého mládí, i když ted žije v Praze. Jak vysvˇetlit filatelistum, ˚ znajícím Jindˇrichuv ˚ Hradec2 jenom z Heinzovy rytiny na poštovní známce a z rozmývané kresby Karla Vika, že by si k ní musili pˇrimyslit i kouzlo místa, z nˇehož jsem se díval na tento krásný motiv. Bylo to v mˇekkém stínu na výšinˇe pod stromy mˇestského parku, v tichu laskaném jen ptaˇcími hlasy – ani Nežárka se zdola neozvala – jen bˇelásek neslyšnˇe tkal vidinu nad zelení svˇežího trávníku do stˇríbˇritého modra a dˇeti pod matˇcinými zraky pekly svoje bábovky z písku. Ticho, ticho, ticho... Pˇred námi v jemném oparu cˇ ervenˇ prejzových14 stˇrech, šed kamenného zdiva, vˇežovité komíny, arkýˇre9 , topol, borovice i okrouhlý akán. Vše sladˇeno rukou mistrovskou. Staré dámy usedly na laviˇcku, v rukou nˇejakou ruˇcní práci, a dˇevˇcata, nejspíš studentky, mají oˇci sklopeny do stránek nˇejaké krásné knížky. Filosofská historie? Ne, nemˇel jsem odvahu podívat se jim pˇres rameno na toto cˇ tení, nechtˇeje být nˇejak zlomyslnˇe oklamán jinou skuteˇcností, nechtˇeje být oloupen o iluzi tak krásnou, jako tˇreba cˇ etba Horáce. Šel jsem za nimi jako zajatec snu, potkávaje pod vˇetvemi kaštanu˚ za dˇetskými koˇcárky babiˇcky i mladé maminky, zamilované dvojice duchem nepˇrítomné i hlouˇcky debatujících vypravˇecˇ u, ˚ tˇreba byl všední den, vše 11 Miloš Jiránek: Ceský ˇ malíˇr-impresionista, výtvarný kritik, literát a pˇrekladatel (1875 Lužec nad Vltavou – 1911 Praha). 12 Mikoláš Aleš: Ceský ˇ malíˇr a ilustrátor (1852-1913) (viz obrázek na str. 10) 14 prejz: dvojdílná hlinˇ ená stˇrešní krytina skládající se z do sebe zapadajících poloválcových cˇ ástí
6
10. Pˇretiché mˇesto
Julius Zeyer
Boleslav Jablonský
Bedˇrich Smetana
František Nušl
7
10. Pˇretiché mˇesto
jaksi bez pospˇechu, idylické a starodávnˇe domácké... Zašel jsem i do starého klenutého domu na bˇrezích Vajgaru, kde ruce blatských dˇevˇcat tkaly barevnou krásu gobelínu˚ pod pozorným zrakem paní Teinitzerové, která mˇe zasvˇecovala do všech jemností tohoto umˇení vpravdˇe sváteˇcního. A toto setkání s krásou, jež narustala ˚ pˇred mýma udivenýma oˇcima, zustalo ˚ natrvalo v mých vzpomínkách hradeckých. V klenutých prujezdech, ˚ na tichých dvorcích i roztodivných pavlaˇcích, jakoby stvoˇrených pro veˇcerní dostaveníˇcka za zpˇevu kytar a náznaku milostných stínu˚ mˇesíˇcné noci, jsem v zhuštˇené zkratce prožil mnohou z chvil svého studentského mládí, o nichž jsem myslil, že už nenávratnˇe patˇrí minulosti... S oˇcima pozastˇrenýma pavuˇcinami snˇení jsem šel kolem starých kasáren, kde u akátu pod odprýskaným sgrafitem stál na stráži nˇejaký mladý udivený vojáˇcek – vešel do proboštského kostela k náhrobkum ˚ pánu˚ z Hradce – a naladˇen lyrikou onoho zadumaného dne jsem si pod železnou mˇríží balkónku staré Landfrassovy tiskárny pˇrezpíval mnoho starých zapomenutých písniˇcek, vyvolal kouzlo Nebesklíˇcu˚ i Pouˇcných a kratochvilných historií o strašidlech, složených pro lid obecný probuzeneckým Janem Hýblem. I do kostela svatého Jana Kˇrtitele jsem zašel, a hlavy svˇetcu˚ z gotických fresek dosahovaly tam až ke stropu a korouhviˇcka s kohoutem marnˇe nabádala k bdˇelosti. Pod sloupem uprostˇred námˇestí stály selské vozy jako kdysi, jako by se ve svˇetˇe nic nedˇelo a nezmˇenilo. I kovárna tu dovede pˇrekvapit. Vstoupil jsem do ní gotickým ostˇením a teprve pozdˇeji, venku, když už mne neoslnoval ˇ roj jisker z kovadliny a syˇcící plameny výhnˇe, jsem si uvˇedomil, že je to vlastnˇe bývalá kaple svaté Alžbˇety, zrušená josefínským patentem. Chtˇe nechtˇe musel jsem se vrátit na hradní nádvoˇrí k renesanˇcní studni, jejíž hloubka je prý navlas stejná jako výška kulaté vˇeže, a u zahrady kláštcˇrí ku jsem si vzpomnˇel na sládka Františka Smetanu i jeho syna Bedˇricha Smetanu, kteˇrí tudy pˇred sto lety chodívali. I selskou svatbu jsem potkal u radnice a nevˇestˇe popˇrál dobra do nového života a mrzelo mne, že jsem nemohl vyhovˇet jejímu pozvání, tak upˇrímnˇe a srdeˇcnˇe vyslovenému. Tolik tesknoty, tolik snu a ticha vydechovalo toto mˇesto do pˇritlumeného svˇetla – a když jsem se s ním louˇcil, vyšlo pojednou slunce z mraku˚ a padlo jako zlatá ruže ˚ do modré hladiny... Tímto louˇcením jsi mne dojalo nejvíce. Ano, zlatá ruže ˚ v modrém poli – 8
10. Pˇretiché mˇesto
to je pˇrece vaše erboví, páni z Ruže ˚ – a zlatá ruže ˚ je i v znaku tvém, mˇesto krásné a nezapomenutelné!
9
10. Pˇretiché mˇesto
10
Bohuslav Balbín
arkýˇr
Mikoláš Aleš
topol
Rejstˇrík
11
Rejstˇrík
Adam Michna z Otradovic, 2 adamité, 4 Aleš, Mikoláš, 6 amoret, 2 arkýˇr, 5, 6
Mozart, Wolfgang Amadeus, 2 Nušl, František, 4 Perchta z Rožmberka, 1 prejz, 6 premonstráti, 2
bˇelásek zelný, 6 bˇríza bˇelokorá, 1 Balbín, Bohuslav, 4
Smetana, Bedˇrich, 4, 8 spinet, 2
chiliasmus, 4 Chittussi, Antonín, 6
tˇríslo, 1 topol, 6
freska, 8
Vítkovci, 9 Vajgar, 1, 6, 8
gobelín, 8 Zeyer, Julius, 2 Jablonský, Boleslav, 2 Jindˇrichuv ˚ Hradec, 1, 4–6 Jiránek, Miloš, 6 Klatovy, 5 Lauda, Richard, 6 12
