Kaňovice Vydala obec Kaňovice k 400. výročí založení

YøURĆt]DORçHQtREFH.DğRYLFH

Kaňovice 1613 - 2013

Vydala obec Kaňovice k 400. výročí založení Václav Cichoň, Lubomír Kuchař, Milan Pastrňák

1613 -2013

Bohumil Marek

Kaňovice Švarné bylo tvoje líce, u silnice hospoda. Zdravily mě Kaňovice děvče, šumná pohoda.

Už to ani pravda nění - ukončilo děvče řeč. Lahodou se víno pění, lahodně zní lašská řeč.

Pozdravily, posílily ošuhrané synčisko – „Co tatulek, odkud byli, a jaké máš přízvisko ?“

Svědčily jí v čele kštice, pod obočím řasky dvě, kaštanoly holubice dívaly se upřímně.

Či kdo vidí tak daleko? Už je tomu kupa let, co tu roste kaní mléko, co tu roste kaní květ.

Zavždy, co tak světem táhnu, pod úbočím sednu tich, k prameni se krásy nahnu, jak tu tryská z rodných niv.

Už je tomu dávno, pane, co tu Kaňa role měl, tvrdý rod jak tarký plané v Kaňovicích šedivěl.


Publikace „Kaňovice 1613 – 2013“ vznikla u příležitosti 400. výročí založení obce jako

vzpomínka na důležité mezníky, události, osoby a zároveň jako poděkování všem, kteří se větší či menší měrou podíleli nebo stále podílejí na rozkvětu Kaňovic. Přáli bychom si, aby chvíle strávené nad stránkami této knihy byly příjemné, pro někoho plné krásných vzpomínek a pro někoho plné nových zajímavých informací. Společným přáním nás všech je klidný a spokojený život v naší malebné vesničce. Zastupitelé obce: Nataša Korduliaková, Vladimír Vrubel, Martin Ondračka, Soňa Babilonová, Radka Golichová, Jan Šefl, Lucie Bolková Děkujeme autorům a všem, kteří se svými příspěvky a fotografiemi podíleli na vzniku této publikace.

1613 -2013

Kaňovice v roce 2013

Foto: Karel Rozbroj v r.2013


Kaňovice se představují Obec Kaňovice, o které pojednává tato publikace, se nachází na historickém území Těšínského Slezska, v národopisném území Lašska, v Moravskoslezském kraji, severně asi 7 km od okresního města Frýdek-Místek. Společně s Řepištěmi a sousedními Sedlištěmi tvoří hranici frýdecké spádové oblasti. Rozlohou 259 hektarů a rovněž počtem obyvatel, který k 1. 1. 2013 činil 295 osob, se Kaňovice řadí k nejmenším obcím v republice. Katastr vesnice Kaňovice je jakoby vklíněn mezi obce Bruzovice a Václavovice. Na severu hraničí s Dolními Datyněmi, na východě s Horními Bludovicemi1 na jihovýchodě s Bruzovicemi, na jihozápadě má krátkou hranici se Sedlištěmi a na severozápadě sousedí s Václavovicemi. Poloha obce na mapě připadala kronikáři v roce 1924 jako „hadovitá“, nám připomíná obrácené zploštělé písmeno „L“. 2 Podél jihovýchodní hranice obce se rozkládá osada Bruzovičky, součást obce Bruzovice. Bruzovičky jsou jakoby „odříznuty“ od mateřské obce, donedávna je s centrem obce nespojovala žádná přímá cesta. Obyvatelé Bruzoviček proto fakticky sdílejí osudy občanů Kaňovic. Docházejí zde na zastávku autobusů, chodí do pohostinství „Magera“, nakupovali zde v dřívější prodejně smíšeného zboží, ti starší navštěvovali kaňovickou základní školu, půjčují si knihy v obecní knihovně v Kaňovicích, věřící navštěvují kaňovickou kapli. Příjezdové cesty k některým domkům veMapa Kaňovic ze Stabilního katastru Slezského, ZA v Opavě dou přes Kaňovice, proto často dochází který se po staletí nezměnil. 5

1613 -2013

k záměnám územních názvů. Není divu, že obec Kaňovice koncem 40. let a v 50. letech minulého století opakovaně bezvýsledně usilovala o připojení osady Bruzovičky ke své obci, přičemž iniciativa vyšla překvapivě od občanů Bruzoviček. Severně od Moravskoslezských Beskyd leží Podbeskydská pahorkatina, jejíž součástí je Těšínská pahorkatina s mírně kopcovitým terénem zasahující do naší obce.3 Nejvyšším bodem v Kaňovicích je kříž u hlavní silnice z Frýdku-Místku do Šenova, jeho nadmořská výška činí 320,79 metrů. Nejnižší bod v obci, 250 m n. m., se nachází v místech, kde potok Datyňka vtéká na katastr obce Dolní Datyně. Vodopisně spadá území naší vesnice k povodí řeky Luciny, do níž v Šenově ústí největší potok obce Dolní Datyňka, pramenící na hranici katastru obcí Sedliště a Bruzovice. Protéká osadou Bruzovičky a následně dělí Kaňovice na dvě poloviny. V Datyňském lese tvoří hranici s Václavovicemi. Potok má v obci několik přítoků. Za zmínku stojí levý přítok zvaný „Kostelník“ pramenící v lesíku pod nynější benzinovou čerpací stanicí. Ze studánky u trojmezního hraničního kamene Sedliště, Kaňovice, Bruzovice vytéká bezejmenný potůček tvořící hranici se Sedlištěmi. V lese se vlévá do potoka v Sedlištích nazývaného „Zlatník“, na území Václavovic „Frýdečok“. V obcí je několik malých rybníčků. Největší vodní plochou je vodní nádrž v Datyňském lese na potoce Dolní Datyňka v lokalitě Kamenec o rozloze 0,4 ha, která byla vybudována v roce 2007 Mysliveckým sdružením Václavovice. Zdejší lesy byly původně smíšené. Později je nahradily jehličnaté porosty. Rozloha lesních porostů v Kaňovicích je poměrRybník „Kamenec“ Foto: M. Lysek v r. 2011 ně veliká. Část lesa je nazývaná 6


„Kaňovickým lesem“, část „Václavovickým lesem“. Nachází se zde také několik malých selských lesíků. Půda v obci je hlinito - písečná, jílovito - písečná až jílovitá. Nevíce se zde daří bramborám, obilninám, pícninám a zelenině. Na kaňovickém kopci, poblíže studánky „Mertynka“, se v malém množství těžil písek. V obci můžeme pozorovat různé druhy zvěře. V poslední době zaznamenáváme zvýšený počet krkavců, dříve u nás neznámého ptačího druhu. Z dravců to jsou krahujci, káně a jestřábi. Hojná je srnčí zvěř a poslední dobou divoká prasata. Naopak je skoro vzácností tradiční zvěř-zajíci, bažanti a koroptve. Často se vyskytují drobné šelmy-kuny a tchoři. Na zmíněné vodní nádrži sídlí vodní ptactvo, zejména divoké kachny a racci. Jihozápadní částí obce vede poměrně krátká rušná silniční komunikace spojující Frýdek-Místek s městem Šenovem a dále s Havířovem a Ostravou. Ze zastávky pohostinství „Magera“ je dobré autobusové spojení linkou ČSAD ve směru Havířov – Frýdek-Místek. Obcí projíždí linka Městské hromadné dopravy (MHD) Ostrava č. 387 směr Ostrava-Vítkovice-přehrada Lučina. Zastavuje zde dálkový autobus Havířov – lázně Luhačovice. Z hlavní silniční komunikace u pohostinství „Magera“ vychází místní komunikace, která je „páteří“ obce. Směřuje na severovýchod do Horních Bludovic. Touto místní komunikací projíždí linka MHD č. 383 směr Ostrava –Kaňovice se zastávkou na Kaňovickém kopci. Vzhledem k malému počtu obyvatel spadá obec Kaňovice pod matriční úřad, poštovní úřad a ordinaci praktického lékaře v Sedlištích. Z důvodu malého počtu dětí byla v roce 1975 v obci zrušená základní škola a následně v roce 1985 byla zrušená i mateřská škola. Předškolní a školou povinné děti z naší vesnice dojíždějí většinou do Jubilejní Masarykovy základní školy v Sedlištích, v menším počtu navštěvují školy ve Václavovicích či v Šenově. Bývalá školní budova je patrně nejstarší budovou v obci, vystavěna byla v roce 1872. V současnosti v ní sídlí Obecní úřad v Kaňovicích, Obecní knihovna, v kulturní místnosti se schází členové Klubu důchodců v Kaňovicích. V parčíku u budovy obecního úřadu byl vystavěn pomník věnovaný Část pomníku, s významnými daty historickým výročím obce a pomník padlých ve světových válkách. obce Foto: M. Lysek v r. 2011 7

1613 -2013

Nejvýznamnější památkou obce je římskokatolická kaple zasvěcená sv. Hedvice. Bohoslužby se v ní konají jednou týdně a v církevní svátky. V obci jsou další církevní památky, a to zděná kaplička, boží muka, několik kamenných a dřevěných křížů. Obec nemá vlastní hřbitov. Občané jsou pohřbívání na blízkých hřbitovech, nejvíce v Bruzovicích. Z několika spolků, které působily v obci, je v současné době činný Sbor dobrovolných hasičů a Klub důchodců. Přibližně před deseti lety vzniklo neformální sdružení mladých pod názvem „BRUKAŇ“ (zkratka obcí Bruzovice-Kaňovice) sdružující mladé lidi z naší vesnice a sousední osady Bruzovičky. Několik místních včelařů je sdruženo ve Včelařském spolku v Sedlištích. Myslivci jsou porůznu sdruženi v Mysliveckém sdružení Bruzovice, Václavovice a Vratimov. V obci nepůsobí žádná politická strana. Vesnice, svou povahou, zůstala dodnes zemědělskou obcí. Do roku 1989 zemědělskou půdu v obci obhospodařovalo JZD 25. února se sídlem v Bruzovicích. V současné době pronajaté pozemky v Kaňovicích obhospodařuje Zemědělská společnost Bruzovice. Největší firmou je Pila Kaňovice, která se však nachází v katastru sousední obce Bruzovice. Působí zde několik živnostníků, kteří pracují sami či s rodinnými příslušníky. Jedinou restaurací v obci je známé pohostinství „Magera“, pojmenované po jejím dlouholetém majiteli. Ve vesnici v současnosti není prodejna potravin. Obytná stavení jsou převážné napojena na obecní vodovod, kolaudovaný v roce 200l. Plynofikace obce proběhla v roce 2002. V posledních deseti letech je obec „poznamenána“ velkou výstavbou rodinných domků a tím i přílivem nových občanů. Donedávna byla většina obyvatel obce zaměstnána ve velikých průmyslových podnicích v nedalekém okolí, převážně na Nové Huti v Ostravě Kunčicích, v ostravských dolech, ve Vítkovických železárnách nebo ve Válcovnách plechů ve Frýdku-Místku. V důsledku změn v našem hospodářství po roce 1989 pracuje v těchto podnicích jen několik občanů. Malá rozloha obce signalizuje, že datem založení jsou Kaňovice „mladší“ oproti „starším“ sousedním obcím. Jestliže u starších obcí o datu jejich vzniku tápeme, Kaňovice mají založení písemně doloženo, byl to rok 1613. Obec Kaňovice „přežila“ Rakousko-Uhersko, Československou republiku, dvě světové války, integraci obcí, kdy Kaňovice sdílely společnou správu se sousedními Bruzovicemi. K obnovení samostatnosti obce došlo v roce 1990. Od té doby se Kaňovice opět objevují v seznamu obcí České republiky. Věříme, že tomu tak bude navždy !

8


Okolnosti vzniku vesnice Kaňovice Kaňovice na Frýdecku si v roce 2013 připomínají 400. výročí trvání,1 jsou jednou z mála vesnic v našem kraji, u nichž je známo konkrétní datum jejich vzniku. O založení vesnice Kaňovice se dovídáme nejprve nepřímo, ze zápisu ve farní kronice sousední vsi Bruzovice. Bruzovický farář P. Jan Scultetus dne 30. listopadu 1613 zapsal narození Ondřeje Gavlase, přičemž poznamenal, že téhož roku, okolo sv. Jiří vznikly Kaňovice: „Hoc eodem anno qou natus est Andreas Gawlas 30. Nowemb. Circ S. Georgium Kaniowicze sumpserunt initium, ut scribet in eadem Baptizatorum matrica P. Joan Scultetus.“ 2 Ze zápisu je zřetelně patrná určitá spojitost nově založených Kaňovic se sousední vsí Bruzovice. Založením nové vesnice byl tehdejším majitelem frýdeckého panství Janem starším Bruntálským z Vrbna údajně pověřen bruzovický sedlák Adam Kania, hospodařící před rokem 1615 v Bruzovicích na selském gruntě s později přiděleným číslem popisným 67. Kania je někdy rovněž nazýván vrchnostenským úředníkem, což ovšem tvrzení, že byl sedlákem v Bruzovicích nikterak nevyvrací. Samotné pověření založení nové vesnice patrně stanovilo jeho úřad. Adam Kania byl jakýmsi „výkonným zakladatelem - lokalizátorem“ a také prvním osadníkem nové vesnice, která byla po něm pojmenována „Kaniowycze“ - Kaňovice. Romantické tvrzení, že vesnice dostala své jméno podle množství dravých ptáků, káňat, která se zde v hojném množství údajně vyskytovala,3 v této souvislosti neobstojí. V česky psaném urbáři frýdeckého panství je však uvedeno, že „Ves Kaniowycze“ 1613, 29. octobris od pana Jana z Vrbna založena …4 Hraniční kámen s vytesaným písmenem „K“, jako Kaňovice Foto: M. Pastrňák v r. 2012 9

1613 -2013

Úvodní strana urbáře pro obec Kaňovice z roku 1636 s uvedením zápisu o založení vesnice SZA v Opavě 10

Zjišťujeme tak dvě rozdílná data založení Kaňovic, obě však v roce 1613. Zápis ve farní kronice snad odkazuje na započetí vlastního osídlování a dne 29.10.1613, jenž je uveden v urbáři, byl již tento proces dokončen. Vesnice byla stabilizována a její obyvatelé byli schopni odvádět předepsané naturální a peněžité dávky a plnit robotní povinnosti. Dataci založení Kaňovic, 29. října 1613, uvedenou v Urbáři frýdeckého panství z roku 1636 je možno považovat za oficiální datum založení vesnice Kaňovice. Kaňovice vznikly na počátku druhého desetiletí 17. století, v době doznívající vlny takzvané „pasekářské kolonizace“. Období bylo charakterizováno všeobecnou prosperitou rozvojem společnosti spojenou s nárůstem počtu obyvatel. Zvýšení populace však s sebou přineslo rovněž nutnost zajištění jejich obživy, což bylo možné pouze navýšením zemědělské výroby spočívající v rozšíření rozlohy obhospodařované půdy. Nové polnosti byly získávány převážně na úkor zalesnění. Na počátku 17. století byla rozloha lesů v kraji pod Beskydy ještě značná.


Mnohé lesy, či jejich části, byly za účelem vytvoření nových pastvin, nebo založení polí, vymýceny - „vyklučeny“. Často se proto hovoří o takzvané „pasekářské kolonizaci“, či o „valašské kolonizaci“, neboť tehdy do Beskyd přišli Valaši. V průběhu této, „pasekářské kolonizace“ bylo na frýdeckém panství založeno rovnou několik nových vesnic, Pazderná, Nošovice, Pržno, Janovice, připomínány jsou již v roce 1573. Později také, v roce 1611 Nová Ves, roku 1613 naše Kaňovice a okolo roku 1617 Malenovice. 5 Nově založené vsi byly rozlohou menší a v době jejich vyměření je tvořily středně veliké statky, převážně zahradnické usedlosti. Oproti tomu, základem „starobylých vesnic“, jako kupříkladu Sedlišť nebo Bruzovic, byly velké selské grunty. Sedláci vykonávali panskou robotu s koňským spřežením, kdežto zahradníci a chalupníci byli povinováni pěší robotou, mimo jiné rovněž vhodnou pro práci přímo ve dvoře. Způsob vykonávání a rozdělení robotních prací byl důležitým faktorem pro stanovení velikosti vytvořených zemědělských usedlostí v nově založených vesnicích. Vesnice Kaňovice byla tvořena výhradně zahradnickými usedlostmi. Pod názvem „zahradnický grunt“, neb „zahradník“, však nelze rozumět zahradníka jako profesi v současném slova smyslu, ale jednalo se označení zemědělské usedlosti střední velikosti, přibližně mezi sedlákem a chalupníkem. Navýšení počtu obyvatel rovněž přineslo nárůst pracovní síly, což umožnilo rozšíření a zintenzivnění panského hospodaření. Panské dvory byly rozšiřovány o nově získané a připojené polnosti. Zvyšovány byly počty chovaného skotu a dobytka. Rozšiřovány byly také další hospodářské činnosti, vznikaly nové palírny, pivovary, olejovny a barvírny. Došlo až k překotnému rozvoji rybníkářství, byly zakládány nové rybníky a budována rozsáhlá vodní díla, strouhy a plavební kanály. Síla vodního toku byla využívána pro pohon nových mlýnů, pil a hamrů. Zakladatel Kaňovic, Jan Bruntálský z Vrbna, se stal majitelem frýdeckého panství - „Status minor Friedeck“ v roce 1606.6 Panství mu odkázala jeho teta, Anna Bruntálská, rozená Vyskotova z Vernik vdova po Bartoloměji Bruntálském z Vrbna. Jan Bruntálský se snažil býti dobrým hospodářem. Město Frýdek dále zveleboval a panství rozšiřoval. Přestože v roce 1607 Frýdek vyhořel, zajistil u krále Matyáše městu potvrzení čtyř výročních trhů. V roce 1612 Jan Bruntálský z Vrbna koupil Pešatův statek s volenstvím v Sedištích a rozšířil je o další polnosti sedlišťských poddaných. Pro frýdeckého pána to jistě byla výhodná koupě. Ze záznamů o splátkách dvora, které Jan Bruntálský platil vdově Dziblove, Pešatovi a jeho potomkům až do roku 1619, vyplývají určité nesrovnalosti.7 Chod nově získaného a rozšířeného panského dvora v Sedlištích bylo nutno zajistit větším počtem pracovníků. V sousedství Sedlišť byla proto založena nová ves, Kaňovice, která dodávala potřebnou 11

1613 -2013

pracovní sílu. Všichni poddaní z Kaňovic byli povinni robotou u dvora v Sedlištích.8 Vznik Kaňovic je tak možno jednoznačně spojovat se zajištěním obhospodařování sedlišťského folvarku – panského dvora. Vesnice Kaňovice byla založena tak říkajíc „na zeleném drnu“, v místě vymýceného hraničního lesa frýdeckého panství, který se před založením Kaňovic nacházel na území obce Bruzovice, v jejich nejsevernější části, která byla za tímto účelem od nich oddělena. Polnosti získané na úkor zalesnění byly nazývány „klíny“, „újmisky a „kouty“, tak jak je tomu v Kaňovicích dodnes. Nově vytýčené záhumenice zahradnických usedlostí přímo navazovaly na dlouhé lány bruzovských selských gruntů, které zasahovaly až k potoku Datyňce a ke studánce zvané „Metrynka“. Studánka svou polohou nejprve určovala „výminkářské“ pozemky staré „Mertyňky“ v Bruzovicích. Po vzniku Kaňovic se ocitla na katastru této nové vesnice. 9 V lidovém vyprávění je pojmenování studánky odvozováno od údajných událostí: „Bruzovický sedlák Mertyna kdykoli, když s potahem obdělával pole na konci svých polností, zvané „zadky“, bral s sebou jídlo, chléb a sýr. V poledne vypřáhl koně a odvedl je do chládku pod stromy lesíka, který byl již v Kaňovicích. Koním dal krmení a sám usedl do trávy, jedl chléb a sýr a zapíjel je vodou ze studánky. Lidé si toho povšimli a dali studánce jméno po tomto sedláku „Mertyňka“.10 Hranice mezi obcemi Kaňovicemi a Bruzovicemi se později ustálila na linii vedoucí od trojmezí mezi Kaňovicemi, Bruzovicemi, Sedlištěmi ke kříži nad pozdějším hostincem U Magery, dále pokračovala v přímém směru k Bludovicím. Do vzniku Kaňovic patrně nebyla hranice panství v tomto prostoru nikterak jinak určena, než-li jaksi povšechně rozlehlými lesy. Hranice mezi vesnicemi Kaňovicemi a Václavovicemi v jejím nejdelším úseku byla stanovena cestou. Vedla od václavovického panského dvora ke kaňovickému mlýnu, dále přes ves až k bruzovickému Současný vzhled studánky „Mertyňka“, uzavřené do betonových kostelu. skruží a zastřešené Foto: M.Pastrňák v r. 2012 12


Dále je hranice s Václavovicemi určena potokem Dolní Datyňka, vede po jeho proudu až k Dolním Datyním. V nejsevernější části Kaňovic se katastr vesnice jako jakási „špice“ vkliňuje mezi vsi Dolní Datyně a Bludovice. Na starých mapách je tato část obce nazývaná „Studnik“. Od centra Kaňovic ji odděluje zalesněný kopec Kamenec. Cesta vedoucí po okraji lesa je opět hraniční, tentokráte s Bludovicemi. Většina prvních osadníků Kaňovic byla původem z Bruzovic. Ponejvíce se jednalo o druhorozené neb další syny, na které se držení rodného statku již nedostalo. Snad by jim byl vyměřen, tak jak to bývalo zvykem, pouze malý díl z polnosti na konci záhumenice rodného gruntu. Později, po založení Kaňovic, v dalších generacích, vznikla tímto způsobem na území obce Bruzovice, u hranice s Kaňovicemi, celá osada nazvaná „Bruzovičky“. Příbuznost osadníků Kaňovic se starými bruzovickými rody je možné doložit zápisy v matrikách bruzovické farnosti. K tamní faře Kaňovice náležely již od svého založení.

Hraniční kámen vyznačující trojmezí mezi Kaňovicemi, Sedlištěmi a Bruzovicemi Foto: M.Pastrňák v r. 2012

Potok Datyňka v lese u „Lunčisek“, pod Kamencem tvořil hranici Kaňovic, ale také frýdeckého panství. 13

Foto: M.Pastrňák v r. 2008

1613 -2013

Hraniční kámen mezi vesnicemi Kaňovicemi, Bruzovicemi a Horními Bludovicemi Foto: M.Pastrňák 2012

Záznamy v bruzovských matrikách počínají rokem 1610. Od roku 1615 jsou v nich rovněž zaznamenávány svatby, narození a úmrtí obyvatel vesnice Kaňovice. Prvním záznamem označeným, že se jedná o Kaňovice, je zápis o svatbě konané dne 2.1.1615. Jistý „Bartholomeo Kosnon de Kaniowitz“ – Bartoloměj Kosnon z Kaňovic pojal za manželku Evu z rodu Špetla.11 Nejstarší zprávou o majetkové držbě v Kaňovicích je odkaz na zápis o prodeji kaňovického mlýna. Uskutečněným prodejem frýdecký pán také potvrdil mlynářovy svobody. „Roku 1617 v den sv. Jiří, Jan starší Bruntálský z Vrbna a na Frýdku a Neuhubli potvrdil prodej mlýna v Kaňovicích za 90 zlatých slezských mlynáři Janu Skokanovi“. 12

Fotokopie listiny, kterou v roce 30. 10. 1708 hrabě František Vilém z Pražma potvrzuje mlýn v Kaňovicích jistému Řehoři SokA Frýdek Místek 14


Mlýn v Kaňovicích byl nejvýznamnější stavbou ve vsi. Stával u potoka Datyňka, u usedlosti, s později přiděleným číslem popisným 16, která byla zároveň vedena také jako zahradnická. „Mlýnek na mouku o jednom složení“, byl poháněn jedním mlýnským kolem. Nevelká budova mlýnka byla situována mimo vlastní hospodářský objekt, u strouhy.

Současný vzhled bývalého mlýna v Kaňovicích. Foto: M.Pastrňák 2012

U mlýna se nacházel rybník, který podobně jako u všech mlýnů zabezpečoval stálou dodávku vody i v době sucha. V roce 1737 prodal Jan Mlynář (psán též jako Minař) grunt s mlýnem Josefu Mlynářovi (podobně také psán jako Minář), patrně synovi. Kupní smlouva sepsána 13. října roku 1737 „Prodej zahradnického gruntu s mlýnem v Kaňovicích sup. No. 16 se čtyřmi hony role, táhnoucími se od role Jana Gawlase až k újmisku Jana Vaněka, pak s rybníčkem pospolu na 10 čtvrtí vráclavské míry a s dvěma loukami na 2 fůry sena za 35 tol. slezských. Tyto grunty hraničí s Ondřejem Onderkem, Janem Gawlasem a šenovskou hranicí. Gruntobní plat osvobozující od roboty dáti o sv. Jiří a Michale 3 tolarů slezských, 2 kury a 30 vajec k obci… V Opavě 13. října 1774 Josef Larisch“ 15

Opis kupní smlouvy z roku 1774 SOkA ve Frýdku Místku

1613 -2013

Dne 19.9.1748 na frýdeckém zámku hrabě František Pražma obnovuje a konfirmuje Josefu Minářovi privilegium na moučný mlýn v Kaňovicích.13 Mlýn v Kaňovicích zanikl s rozvojem velkoobjemového průmyslového zpracování zemědělských produktů, na konci 19. století. Není zcela zřejmé, proč byl mlýn na mouku zbudován ve vesnici, v níž se nenacházely žádné panské polnosti, z nichž by bylo možné sklizené obilí zpracovat. Zvláštní se jeví také jeho poloha, v nejsevernějším okraji frýdeckého panství. Význam měl pouze pro obyvatele Kaňovic, kteří byli ušetřeni vození obilí do poměrně vzdálených mlýnů v sousedních vesnicích, v Bruzovicích nebo Sedlištích. Zakladatel vesnice Kaňovice a jejich majitel, frýdecký pán, Jan Bruntálský z Vrbna však dne 18. září 1620 tragicky zemřel, byl zavražděn. Cestou z Nového Jičína byl v lese u Chlebovic přepaden a i s pěti členy doprovodu, „od lotruv a zbojnikov“, zabit. „Léta 1620 ten pátek před sv. Matúšem pan Jan z Vrbna, byl dědičný pán na Frýdku, se služebníky a čeledí, suma 6, na chlebovském lese zamordován.“14 Tak zní zápis v kronice frýdeckého ševcovského cechu. Jan Bruntálský z Vrbna byl znám svým přímočarým, až bezohledným jednáním. Povinnosti poddaných rozšířil o peněžitou daň. Nebyl oblíben a mnozí poddaní z jeho panství raději zběhli. Dne 18. února 1620 byl Jan Bruntálský ustanoven nejvyšším sudím opavského knížectví. Katolický pán se pohyboval ve většinově protestantském prostředí, které bylo navíc rozjitřeno vpádem Lisovčíků, v tomto roce, jejichž kruté řádění se nejvíce dotklo Novojičínska. Nabízí se úvaha, že jeho zabití nebylo náhodné, ale jednalo se o promyšlenou vraždu nebo pomstu. Událost se odehrála v době stavovského povstání, v němž Jan Bruntálský patřil do císařského tábora. Nutno připomenout, že bylo jen několik dní před Znak Jana Bruntálského z Vrbna vyobrazený „Bílou horou“. v Zemských deskách 16


Kaňovice v období třicetileté války a utužování nevolnictví Třicetiletá válka přinesla lidem mnohá utrpení. Naším krajem několikrát prošly různé armády valčících stran. Vojáci všech armád se však k obyvatelstvu chovali stejně, nepřátelsky a kořistnicky. Vymáhali veliké kontribuce a venkovským obyvatelstvem se nechali živit. Nejprve se Těšínskem a severní Moravou přehnali polští kozáci, Lisovčíci, kteří napáchali mnoho ukrutností. Následně zde působily oddíly Jiřího Krnovského. Po nich zde ve službách císaře přitáhly neapolské Spinnelliho oddíly. Vojáci se však k místnímu obyvatelstvu chovali nepřátelsky. V roce 1626 na Těšínsko vtrhla dánsko – braniborská vojska vedena vojevůdcem Petrem Arnoštem Mansfeldem. K jeho vojákům rekrutujících se hlavně z Dánska a Braniborska, mezi nimiž byli i čeští a moravští pobělohorští emigranti, se přidali i někteří místní poddaní a podíleli se na jejich rabování. O Vánocích roku 1626 Mansfeldovy oddíly přepadly a vyplenily Frýdek. Frýdečtí měšťané odmítli Dánům otevřít městské brány. Nepřítel byl o značné početní síle, asi tisíce mužů a rozhodl se dobýt město ztečí. Vojáci přešli po zamrzlých rybnících a poblíž dolní brány prorazili hradební zeď. Při obraně padlo 82 frýdeckých měšťanů, dalších 5 bylo popraveno po obsazení města. Dánové vyrabovali město, zámek, kostel, špitál, sebrali všechny cennosti. V roce 1627 vytlačila Dány z našeho kraje vojska Albrechta z Valdštejna. Císařští vojáci však pouze dokončili dílo zkázy a sebrali lidem ještě to, co zbylo po Dánech. K neblahým vojenským událostem přibyly přírodní katastrofy. Dlouho trvající deště, od 24.6. do 15.7. 1629 způsobily záplavy a neúrodu, která měla na za následek hlad a drahotu. Lidé jedli trávu a kůru ze stromů.1 Od roku 1628 bylo započato s vedením gruntovních register pro ves Kaňovice. Uvedení jsou v nich majitelé zemědělských usedlostí, založených již se vznikem vesnice v roce 1613. Existují dvě Gruntovní knihy vesnice Kaňovice, první se záznamy od roku 1628, s posledním záznamem v roce 1739 je vedena pro 25 usedlostí. Nejstaršími jsou záznamy o změně majitelů gruntů: Bez uvedení data je zmiňováno odkoupení fojtského gruntu, později čp. 3, fojtem Jakubem Klíštěm, za 16 zl., od Jana Bruntálského z Vrbna. K dalším majetkové změně došlo v roce 1617 při již zmiňovaném odprodeji mlýna. (Čísla popisná byla usedlostem přidělena až v roce 1771.) 2 V roce 1628, je na čp. 18 uveden majitel Ondřej Pyskoř a na čp. 20 Adam Haleš. V roce 1630 je držitelem usedlosti čp. 9 Václav Bartoňuv. 17

1613 -2013

V roce 1633 je na čp. 30 zapsán jako majitel Jura Bachorek. V roce 1634 na čp. 29 Jan Špetluv a čp. 17 držel Jan Kubečkuv z Datyň. Druhá pozemková kniha navazuje na knihu první a obsahuje zápisy pro 32 usedlostí. Zapsáni jsou v ní držitelé jednotlivých gruntů od počátku 18. století do roku 1874. Po Janu starším Bruntálském z Vrbna, zavražděném v roce 1620, držela frýdecké panství Kateřina Alžběta Polyxena Bruntálská z Vrbna, rozená Sedlnická z Choltic. V době válečného nebezpečí se frýdecká paní uchýlila na pevný Hukvaldský hrad. Ponejvíce však byla známá svou nezměrnou chutí k jídlu. O chod panství se příliš nestarala a není proto divu, že se panství zadlužilo. Po její smrti, v roce 1632, bylo frýdecké panství jejím pozůstalým manželem, Janem Žampachem ze Žampachu, v roce 1636 odprodáno za 37 000 slezských tolarů největšímu věřiteli hraběti z Opperesdorfu. Oppersdorfové údajně pocházeli ze Švýcarska, dlouhodobě však žili v Dolním Slezsku. Hrabě Jiří z Opperesdorfu zbohatl během třicetileté války na konfiskacích majetků protestantské šlechty. Trvale žil na Hlohovsku. Od roku 1622 byl Jiří z Oppersdorfu zemským hejtmanem na Horním Hlohově. V roce 1636 bylo zakoupené frýdecké panství pro něj pouhým „vedlejším panstvím“. Titulní list II.gruntovní knihy obce Kaňovice SZA v Opavě Správou frýdeckého panství pověřil Samuela Wolfa z Března, který se zanedlouho stal výraznou osobností Frýdecka. V roce 1660 Wolf vystavěl na frýdeckém náměstí vystavět výstavný dům čp. 26, nyní známý dům „U Erbu“.3 Opersdorfové se významnou měrou podíleli na probíhající rekatolizaci místního obyvatelstva. Za Jiřího z Opersdorfu byly vyhledávány a ničeny tak zvané „kacířské knihy“, jejich držení bylo trestáno vysokými pokutami. Jiří Oppersdorf však byl rovněž významným představitelem slezského katolického baroka. Založil dnes již neexistující Mariánskou růžencovou kapli, která stávala na frýdeckém náměstí. Na hoře Prašivé nechal v roce 1640 vystavět známý dřevěný poutní kostel.4 U příležitosti nabytí panství hrabětem Jiřím z Oppersdorfu v roce 1636 byl sepsán urbář frýdeckého panství. Na Frýdecku bylo kromě města Frýdku 20 vesnic a žilo zde asi 5000 usedlých. Mezi 18


zapsanými vesnicemi jsou uvedeny také Kaňovice, včetně jmen všech tehdejších usedlých a jejich poddanských povinností. V urbáři pro ves Kaňovice je uvedeno 22 poddaných. Všichni, včetně mlynáře a fojta, byli řazeni mezi zahradníky. Povinováni byli pěší robotou v počtu 30 dní v roce u sedlišťského dvora, nebo kdekoli jinde. Ke vsi náležel les, potok, rybník a mlýn. Předepsané peněžité platby pro Kaňovice představovaly 34 zlatých a 4 grejcary stálých platů a 30 gr. platů běžných, v naturáliích 87 slepic, 670 vajec. Platby byly odváděny o sv. Jiří a sv. Václavu, naturálie o sv. Janu a sv. Martinu. V urbáři jsou jmenovitě uvedeni: Bachorek Ondra, Bartoň Matěj, Dedek Matěj, Haleš Jakub, Hudec Martin, Kadlubek Tomáš, Klíšť Jakub fojt, Ledvoň Mikuláš, Mokrý Václav, Nezhoda Matěj, Nezhoda Mikuláš, Novák Matěj, Petřík Ondra, Piskoř Ondra, Siřínek Blažej, Siřínek Mikuláš, Skokan Jan mlynář, Skokan Matěj, Šenovský Adam, Špetla Jan, Tabach Jan, Vaníčkův Mikuláš.5 Dle příjmení poddaných v Kaňovicích je možné usuzovat, že téměř všichni byli původem z Bruzovic. V době založení Kaňovic existovaly v Bruzovicích staré selské rody Bartoňů, Halšů, Ledvoňů, jak byl přezdíván tehdejší bruzovský fojt Šavel, Nezhodů, Siřínků, Skokanů a Špetlů. K nim je patrně možno také přiřadit „Kadlubka“, jehož příjmení bylo patrně odvozeno od bruzovického gruntu čísla popisného 39, zvaného „Kadlubek“, v době založení Kaňovic drženého Jakubem Okuncem. Mokrý, byl jedním z mála chalupníků v Bruzovicích, jehož chalupě bylo později přiděleno číslo popisné 2. Pravděpodobně pocházel z rodu kovářů. V Kaňovicích bydlel na usedlosti s později přiděleným čp. 27 a byl nazýván „Kovář“, jak je zapsán v urbáři v roce 1650, v roce 1712 je psán jako „Kovol“. Příjmení „Petřík“ snad vzniklo přepisem jména „Pitřík“, starého selského rodu hospodařícího v Bruzovicích na volném gruntu pozdějšího čp. 42. Kaňovický fojt jménem Jakub Klíšť byl do vsi pravděpodobně vrchností přidělen, neboť příjmení Klíšť se mezi starousedlíky na Frýdecku nevyskytovalo. Není vyloučeno, že mohlo také dojít k chybnému zápisu jeho příjmení. V roce 1616 držel zahradnický grunt v Bruzovicích, později čp. 21, jistý Jakub Kříž. 6 Okolo roku 1636, kdy došlo k zakoupení frýdeckého panství hrabětem z Oppersdorfu, se krajem potulovaly různé skupiny žoldnéřů, které představovaly neustálé nebezpečí pro život obyvatel na vesnicích. Existovala však také hrozba vpádu švédských vojsk. Majitel panství proto nechal odvést všechno cenné zařízení frýdeckého zámku na hrad Hukvaldy. V této kruté době Jiří z Oppersdorfu započal s nákladnou přestavbou frýdeckého zámku. Za účelem získání větších finančních prostředků byla v roce 1641 provedena revize a rozšíření urbáře z roku 1636. „Nové pořádky“ byly „vybubnovány“ a veřejně čteny na návsích všech 23 vesnic frýdeckého panství, tudíž také v Kaňovicích. Situace poddaného lidu byla v té době skutečně nesnesitelná. 19

1613 -2013

V letech 1643 a 1644 došlo na Frýdecku k opakovaným povstáním. Mnozí poddaní raději z gruntů zběhli do Uher či na Moravu. Hrabě Jiří z Oppersdorfu se choval jako suverénní majitel Frýdecka. V roce 1644 odmítl žádost těšínské kněžny Alžběty Lukrecie o vojenskou pomoc při obsazení jablůnkovských šancí, které se snažila zabezpečit před hrozícím vpádem uherských povstalců. Následně frýdečtí měšťané nevpustili do města císařské oddíly z Uher, které přitáhly k Frýdku a žádali ubytování, stravu a peníze. Vojáci se usadili v okolních vesnicích a nechali se od selského lidu živit. V roce 1645 však frýdečtí již museli před přesilou švédských vojsk městské brány otevřít. Švédi se usadili ve Frýdku a odtud podnikali výpravy za účelem získání proviantu do okolních vsí. Několikrát rabovali v sousedních Bruzovicích, Kaňovice patrně rovněž navštívili.7 Po skončení třicetileté války a odchodu švédských vojsk se hospodářské správy frýdeckého panství ujal hrabě Jan Bernard Pražma z Bílkova, který se po smrti Jiřího z Oppersdrfu, dne 16.5. 1651, stal poručníkem jeho nezletilých synů. Dědicem frýdeckého panství se na krátký čas stal druhorozený syn Jiřího z Oppersdorfu, Matyáš Rudolf, který však zemřel již v roce 1666 na kavalírské cestě do Itálie a Francie. Panství společně se zděděným ratibořským panstvím přešlo na jeho staršího bratra Františka Eusebia, dědice Velkého Hlohova. Hrabě František Eusebius z Oppersdorfu byl vychován jezuity a pokračoval v díle svého otce. Podporoval výstavby nových kostelů na svém panství. Ve velké míře se podílel na výstavbě zděného kostela Svatého Stanislava v Bruzovicích, jehož stavba byla dokončena v roce 1677.8 František Eusebius z Oppersdorfu se tak zasloužil o vznik nového svatostánku určeného také kaňovickým věřícím, kteří trvale spadali pod bruzovskou farnost. Oppersdorfové trvale žili ve Velkém Hlohově a František Eusebius po ujmutí se správy potvrdil správcovskou funkci na Frýdku hraběti Janu Bernardu Pražmovi, který byl velice přísným pánem a Oppersdorfům zajišťoval z frýdeckého panství značné příjmy. Za spravování Frýdecka Janem Bernardem Pražmou z Bílkova byl v roce 1664 sepsán nový urbář frýdeckého panství, v němž jsou zapsány také Kaňovice. Na frýdeckém panství se tehdy nacházel zámek, dva lovecké zámečky, 8 kostelů, 3 kaple. Město Frýdek mělo 195 domů, panství čítalo 23 vesnic. Na panství se nacházely 2 pivovary, palírna, cihelna, výrobna střelného prachu, vápenka, dva špitály, dvoje lázně, 3 olejovny, 5 vrchnostenských mlýnů, 28 poddanských mlýnů, 3 valchy, 4 pily, 2 lomy a železářská huť. Na panství bylo 14 kovářů a 50 valachů. Vrchnosti náleželo 5 dvorů, 4 ovčíny a jedna obora.7 V době následující po třicetileté válce obyvatelstvo, již tak zbídačené válečnými událostmi, bylo vrchností nuceno k vykonávání dalších nových robotních povinností, zpracování lnu, svozu dříví na panské pily apod.9 20


V Beskydech a v kraji pod nimi se koncem sedmnáctého století značně rozmohlo zbojnictví, které je možno chápat jako jakousi krajní, zoufalou formu odboje poddaných proti vrchnosti. Na Frýdecku, Těšínsku a přilehlé části Moravy a Slovenska působilo několik loupežnických skupin. V Horních Uhrách (na Slovensku) to byla družina Juraje Jánošíka, jejíž činnost zasahovala až na Těšínsko. V Beskydech a na moravskoslezském pomezí byla nejznámější Ondrášova družina. Ondráš byl v roce 1715 ve Sviadnově uprostřed taneční zábavy zabit zbojníkem Jurou Juráškem. Následně chycení zbojníci se však jistě nepřiznali ke všem skutkům, které provedli, potvrdili však, že působnost Ondrášovy skupiny zasahovala až do Bludovic, Domaslavic, Sedlišť nebo Horních Datyň, možná také do Kaňovic. V roce 1700 byl zaveden nový způsob vybíraní berní. Tímto úkolem byli pověřeni fojti. Peníze vybrané na daních ve vsi ukládali do okované truhlice, od níž měli klíče frýdecký hejtman, písař, duchovní a fojt. V této souvislosti byly zavedeny obecní pečetidla. Pečeti „dědin“ frýdeckého panství jsou jednotného provedení. Znak na pečetidle byl vždy zvolen tak, aby určitým způsobem symbolizoval danou obec. Vyobrazení na pečetidle dědiny Kaňovic symbolizuje známou skutečnost, založení vesnice v místě vymýceného lesa, tak zvané „mluvící znamení“ - dvě zkřížené sekery nad „pasekou“ - trávníkem. 11 Hrabě František Eusebius z Oppersdorfu v roce 1691 zemřel. Panství zdědila jeho vdova Anna Zuzana rozená Bessová. Události se seběhly tím způsobem, že po její smrti se stala dědičkou panství dcera Ludovíta Marie, která se provdala za Karla Štěpána hraběte Pražmu. Frýdecké panství tak v roce 1699 přešlo do majetků rodu Pražmů.10 V roce 1708 se ujal frýdeckého panství teprve osmnáctiletý hrabě FrantiVyobrazení na pečetidle Kaňovic šek Vilém Pražma. Časopis Těšísko 3/1999 21

1613 -2013

Dne 7. dubna 1710 hrabě František Vilém Pražma z Bílkova udělil Jurovi Onderkovi privilegium, kterým osvobodil jeho a chalupnický grunt (později čp. 25) v Kaňovicích od všech robot za roční plat 2 zl. a učinil ho zakoupeným, volným. Udělená volnost byla konfirmována dne 19.9.1748.12 Důvody udělení volnosti nejsou známy, ale Jura Onderek si ji jistě musel něčím zasloužit. Na začátku 18. století byly Kaňovice poprvé zakresleny na mapě. Do mapy Těšínska je v roce 1724 zakreslil kartograf Janos Nigrini, od jeho jména je odvozen všeobecně užívaný název „Nigriniho mapa“. Kaňovice, které se nacházejí v nejsevernější části frýdeckého panství, jsou zaznamenány pouze značkou pro osídlené místo a názvem „Kanowice“.

Výřez z „Nigriniho mapy“ Těšínska se zakreslením severní části frýdeckého panství s Kaňovicemi 22


Přibližně se začátkem 18. století nastalo období rozvoje takzvaného „šlechtického podnikání“. Zavedení nových pracovních činností, jejich rentabilitu zajišťovaly nízké náklady na pracovní sílu, kdy práce vykonávali poddaní v rámci svých robotních povinností, zdarma. Z důvodu podchycení nárůstu výroby, zvýšením zisku z těchto činností a s tím související odvod daní, vydala státní správa v platnost zcela nový registr, na základě něhož byly daně určovány a vybírány, zvaný, „Karolínský katastr“. Obsahoval podrobný soupis poddaných a jejich majetků. Způsob obhospodařování půdy, včetně ekonomického využití. Karolínský katastr pro vesnici Kaňovice byl sestaven v roce 1723. V době jeho sestavení zde žilo 27 usedlých rodin. Fungoval zde mlýn. Ve vsi bylo chováno 76 krav a 22 vepřů.13 V roce 1731 však náhle zemřel frýdecký pán, teprve čtyřicetiletý, František Vilém Pražma. Dědicem frýdeckého panství se stal jeho pětiletý syn, Jan Nepomuk. Po dobu jeho nezletilosti spravovala panství jeho matka Karolina Terezie, hraběnka Almesloe. Poručníkem a správcem panství se stal Karel František sv.p. Skrbenský z Hříště, pán na Šenově, tehdejší hejtman těšínského knížectví. 14 Významnou událostí pro město Frýdek a celé frýdecké panství bylo založení poutního chrámu Panny Marie ve Frýdku „Na Vápenkách“, jehož základní kámen byl položen v roce 1740. Chrám byl postaven na pozemcích a za pomoci financí, které k tomu účelu odkázal zesnulý hrabě František Vilém Pražma,15 který se tím patrně snažil napravit své určité nekorektní jednání ve sporu o umístění zázračné sochy Panny Marie Frýdecké. V roce 1741 nastoupila na rakouský trůn císařovna Marie Terezie, osvícenská panovnice. Přestože panování císařovny Marie Terezie provázely téměř neustalé války a sužované obyvatelstvo se často bouřilo, je císařovna Marie Terezie označována jako „osvícenská panovnice“. Snažila se naslouchat lidu, často reagovala na jeho ponížené žádosti. Chtěla povznést všeobecnou úroveň obyvatel svého císařství. Za tímto účelem vydala několik příkazů a nařízení. Jedním z nejdůležitějších nařízení Marie Terezie byl dne 6.12.1774 vydaný „Všeobecný školní řád“, kterým byla zavedena v celém rakouském císařství povinná školní docházka. Vztahovala se na děti od 6 do 12 let. Pro „vystouplé“, takto nazývané žáky již odrostlé dětskému věku, kteří měli zájem naučit se číst a psát, byly zavedeny nedělní vyučovací hodiny. Marie Terezie žádala, aby se ve všech školách v zemích Koruny české, tudíž také na Těšínsku, vyučovalo česky.16 Počátky panování Marie Terezie však provázely války o rakouské dědictví, jejichž součásti byly války s Pruskem. První válka v létech 1741/1742 byla ukončena Vratislavským mírem. Rakousko bylo nuceno postoupit Prusku téměř celé Slezsko. U císařství zůstalo pouze Opavsko s Těšínskem. Druhá pruská válka byla ukončena v roce 1745 Drážďanským mírem, který jen potvrdil výsledky války předešlé. 23

1613 -2013

Útisk poddaných během válek o Slezsko, které se dotkly i našeho kraje, byl obrovský. Neustále byly zvyšovány kontingenty odváděné pro vojenské účely, na vojnu byli verbováni muži v čím dál větším počtu. Venkovské obyvatelstvo muselo vyživovat jak císařské, tak pruské vojáky, kteří několikrát táhli krajem. Poddaní se začali bouřit. Scházeli se na tajných schůzkách a sepisovali ponížené žádosti a stížnosti, které zasílali k císařskému dvoru. Na postup při vybírání berní si v roce 1743 stěžovali všichni fojti z frýdeckého panství, včetně kaňovického. Byli však uvězněni a propuštěni až na zásah císařských úřadů. 17 V roce 1746 se správy frýdeckého panství ujal již plnoletý syn hraběte Františka Viléma Pražmy, Jan Nepomuk Pražma z Bílkova. Přestože byl jeho přístup k poddaným mnohem mírnější, než-li u jeho otce, útisk poddaných neustále sílil. Příčinu je možno hledat hlavně v útrapách spojených s válečnými událostmi, ale také v přístupu vrchnostenských úředníků, který se nezměnil ani po jejich přímém nabádání hrabětem.18 V roce 1747 byl vydán takzvaný Tereziánský katastr. Navazoval na katastr Karolínský, avšak neujal se, pouze asi o 20% zvýšil poddaným daňové povinnosti. V roce 1748 protáhlo naším krajem na pomoc císařovně Marii Terezii proti Francouzům ruské vojsko, svým „Moskevským maršem“ způsobilo mnoho škod na cestách i na polích.18 Z důvodu zvýšení robotních povinností zaslali v roce 1748 poddaní z téměř celého frýdeckého panství, z vesnic-Sedliště, Lískovec, Dobrá, Vojkovice, Horní Lhota, Staré Město, Baška, Janovice, Raškovice, Nošovice, Kaňovice, Dolní Lhota, Pazderna, Staré Hamry, Nová Ves, Morávka, Krásná, Malenovice, Lubno, Pržno, Žermanice stížnosti k císařskému dvoru. Poddaní si také stěžovali na tělesné tresty, kdy je drábi bili holemi přímo na polích. 19 Mezi rebelujícími pravděpodobně byl také tehdejší dědičný fojt v Kaňovicích, Ondra Vaněk. V roce 1749 byl patrně proto zbaven úřadu a místo něj jmenován Jiří Nezhoda. Frýdecký pán nově ustanovil volenství a fojtství na usedlosti s později přiděleným čp. 30. Dne 6. září 1751 hrabě Jan Nepomuk Pražma z Bílkova osvobodil „Juru Nezhodu, ustanovenému fojtovi v dědině Kaňovicích, jeho zahradnický grunt od všech robot a vysazuje jej na svobodné fojtství za hotově složených 100 tolarů slezských, a stanoví jeho práva a povinnosti“. „Jura Nezhoda fojt v Kaňovicích má grunt zahradnický v užívání a ustanovil ho volným fojtem a grunt zahradnický osvobozuje nadáním jako ostatní fojtství frýdeckého panství. Osvobozuje fojta a jeho potomky od roboty, povozů, od císařských, královských a zemských regálií a od povinnosti v urbáři. Dovoluje mu pást koně u kaňovického lesa bez úplaty. Fojt je povinen vybírat daně a náležitě je odevzdat. Svým potomkům zanechá grund, který mohou prodat a zastavit s poplatkem 90 zlatých.“ 20 24


Listina, kterou hrabě Jan Nepomuk Pražma zřizuje fojtství v Kaňovicích na č.p. 30 SOkA Frýdek – Místek

Dva roky později udělil hrabě Pražma další privilegium na volenství v Kaňovicích, pro zahradnickou usedlost s později přiděleným čp. 8. „Jan Nepomuk Pražma dne 23.6. 1753 osvobozuje Janu Minářovi v Kaňovicích jeho zahradnický grunt od všech robot a vysazuje jej na volenství za 200 zl. rýnských, hotově zaplacených a roční plat 2 zl.18 grošů.“ 21 Roku 1766 začala již třetí válka s Pruskem. Naším krajem táhla jak pruská, tak císařská vojska. K bojovému střetu došlo u Polské Ostravy. Byla ukončena mírem podepsaným v Těšíně 13.5.1779, známým jako „Těšínský mír“. V roce 1766 vypukla rebelie na polskoostravském a šenovském panství, která se přenesla také na Frýdecko. Poddaní odmítali nastoupit k robotním pracím a vykonávat příkazy vrchnosti. Sepisovali ponížené žádosti a zasílali je samotné císařovně do Vídně. Stěžovali si na přístup vrchnostenských úředníků a prosili o sjednání nápravy. V roce 1767 se jedna z mnoha stížností poddaných z Těšínska, kterou podepsalo 137 obcí, včetně Kaňovic, dostala až k rukám císařovny Marie Terezie. Z jejího příkazu byla stížnost šetřena. Pro 25

1613 -2013

rakouské Slezsko byla vytvořena urbanizační komise včele s Arnoštem Locelou z Opavy. Stížnosti poddaných z Frýdecka byly vyřízeny poddanským advokátem Karlem Josefem Černým. Komise však neshledala žádné porušení zákona. Nepokoje na frýdeckém panství propukly opět v roce1770. Poddaní nesouhlasili s nově stanovenými povinnostmi na základě zjištění urbanizační komise, rovněž žádali uhrazení poplatků za nově zavedený svoz dříví. Do rebelujících vesnic, Dobré, Bruzovic a Kaňovic, bylo proto vysláno vojsko. Vojáci se nakvartýrovali do usedlostí rebelujících poddaných a silou si vynucovali, aby se o ně sedláci starali a živili je. Dne 16.2. 1771 se asi 150 sedláků z obcí obsazených vojskem shromáždilo ve vrchnostenské kanceláři ve Frýdku. Direktor kanceláře Josef Sukovský byl donucen sjednat schůzku zástupců rebelů s hrabětem Pražmou. Schůzka se uskutečnila v bouřlivé atmosféře, přičemž sedlák Kulhánek z Bruzovic chytil hraběte za knoflík kabátce a zblízka mu do obličeje vykřikl: „Dáme vám h…o!“ Načež bylo jednání okamžitě ukončeno. Ve vzbouřených vesnicích začalo zatýkání. Podařilo se však chytit pouze 6 vzbouřenců, z toho dva sedláky z Bruzovic a dva z Kaňovic. Vůdce vzpoury, Kulhánek z Bruzovic, byl odsouzen ke dvěma létům pevnostních prací, další dva k půl roku trvajícím pevnostním pracím, zbylí byli propuštěni. 22 Není nám však známo, kdo byli oni dva chycení z Kaňovic. V Gruntovní knize vesnice Kaňovice je možno najít zajímavý zápis ze dne 15.2.1772, v němž je uvedeno, že Ondra Nezhoda (tehdejší fojt v Kaňovicích) „…podle dosáhnutého písma v pevnosti brandiburské smrtí z tohoto světa zešel“.23 Zmínka o „brandiburské pevnosti“, neboli pruské, naznačuje, že byl zajat Prušáky. Ze svého úřadu fojta se mohl pruským vojákům nějakým způsobem protivit a postavit se proti nim. Jisto je, že rod Nezhodů nebyl dědičného úřadu fojta v Kaňovicích zbaven. V roce 1791 se ujímá fojtství jeho syn, Michal Nezhoda, který dosáhl plnoletosti. Z příkazu císařovny Marie Terezie byly v roce 1771 zavedeny domovních čísla popisná. Dříve vystavěným domům byla čísla dodatečně přidělena. V současnosti jsou již mnohá domovní čísla z této posloupnosti částečně „zpřeházená.“ Nejčastějším důvodem byl zánik některé usedlosti. Zatímco na nově vystavěné chalupě, po vyhořelé, bylo přiděleno jiné číslo, staré bylo přeneseno na některý, zcela nově postavený domek, v jiné části vesnice. Číslování domů v Kaňovicích bylo započato od usedlosti bývalého fojtství, kterému bylo přiděleno číslo popisné 1. Úředníci pokračovali dále směrem k sedlišťské hranici, od čp. 9 šli cestou kolem václavovického lesa, k mlýnu, kterému přidělili čp. 16. Číslování domů pokračovalo dále za les, k datyňské hranici, kde se nacházel statek s čp. 17. Odtud pokračovalo okolo bludovické hranice a od usedlosti čp. 18 zpět cestou do středu vesnice. Ukončeno bylo číslem popisným 30, gruntem tehdejšího fojta Ondry Nezhody. 26


Po roce 1771 již byla nově vystavěným domům běžně přidělována čísla popisná v postupu dle jejich vzniku. V souvislosti s prakticky neustále probíhajícími válkami došlo ve druhé polovině 18. století k prvnímu podrobnějšímu vojenskému mapování celého území tehdejšího rakouského císařství. I. vojenské mapování se uskutečnilo v létech 1764/1765, rektifikace v létech 1782/1783. Mapování bylo provedeno metodou zvanou „a la vue“ neboli od oka. Z hlediska potřeb armády byly zaznamenány hlavně dopravní spojnice, cesty a význačné body, dle nichž se bylo možno v terénu orientovat. V případě Kaňovic jsou na mapě poprvé, alespoň orientačně, zakresleny také jednotlivé usedlosti. Na mapě je rovněž zakreslen mlýn v Kaňovicích. Hlavně pak cesty vedoucí Kaňovicemi zcela jinak, než-li je tomu v současnosti.

Detail mapy I. vojenského mapování se zakreslením Kaňovic. 27

Oldmaps. Geolab

1613 -2013

Období společenských změn, do roku 1914 V roce 1780 se ujal samostatné vlády císař Josef II., osvícený a velice pracovitý a schopný panovník. V prostředí zkostnatělého byrokratického rakouského císařství počal zavádět reformy, které měly oživit tehdejší společnost a přispět k rozvoji hospodářství. Jedním z vydaných patentů byl „Toleranční patent“, který povoloval existenci více náboženství na uzemí císařství. Přestože vztah jiných církví k církvi katolické nebyl rovnoprávný, jednalo se o první krok směřující ke všeobecné svobodě vyznání obyvatel. Zrušil kláštery, které se nezabývaly vzdělávací nebo zdravotní činností či charitou. Do josefínského státního práva zavedl ustanovení připomínající, že „církevní statky nepřestaly býti statky státními.“ Vydal však též všeobecné nařízení, výstavby nových kostelů v takové vzdálenosti, aby k nim věřící došli za jednu hodinu chůze. Z příkazu císaře Josefa II. byl 1. listopadu 1781 na Moravě a v českém Slezsku vydán patent o zrušení nevolnictví. Patent zmírňoval podřízenost poddaných vrchnosti, kteří již bez souhlasu panstva mohli například uzavírat sňatky, s určitým omezením se mohli stěhovat a dávat své děti do učení na řemeslo nebo do škol. Vydání patentu znamenalo pro poddanský lid značné ulehčení.2 Na Frýdecku se však rozšířila nepravdivá zpráva, že došlo k úplnému zrušení poddanství. Začaly proto nepokoje mezi poddaným lidem. Poddaní odmítali nastoupit do roboty. Dvacet čtyři obcí z frýdeckého panství sepsalo stížnost k císařskému dvoru, v níž žádali o vyplacení kontribucí a služeb ve válce v roce 1777. Požadovali rovněž prošetření údajné existence patentu, který ruší veškeré robotní povinnosti. Dne 23.1. a 25.1.1781 dav sedláků před frýdeckým zámkem požadoval vysvětlení a sjednání nápravy. Hejtman hrabě Laryš odmítl proti sroceným sedlákům použít vojsko. Poddaní však i nadále neplnili robotní povinnosti. Dne 24.7.1782, pod vedením sedláků z Dobré a Bruzovic, vypukla na panství vzpoura. Poddaní začali dokonce brát obilí z vrchnostenských sýpek. Za účelem potlačení rebelie byly na frýdecké panství vyslány dvě kompanie vojska, které se usídlily v povstaleckých vesnicích. Začalo vyšetřování, při němž byli vzbouřenci biti karabáčem. Vůdcové vzpoury byli uvězněni. Jelikož však bylo období žní, byli provinilci zapojeni do žňových prací a nuceni pracovat v okovech. Teprve v roce 1783 byl chycen šiřitel nepravdivé zprávy, Ignác Kresta z Místku, a uvězněn. 3 Císař Josef II. zaváděl další pragmatická opatření. Na vesnicích byly zřízeny takzvané „kontribuční sýpky“ pro uschovávání potřebného množství obilí pro případ neúrody. Provedl revizi státní správy. Rakouská část Slezska byla v roce 1783 připojena k Moravě. Z příkazu Josefa II. došlo v celém císařství k zavedení jednotné úřední řeči - němčiny. 28


V roce 1785 se počaly vybírat daně podle nového katastru, zvaného Josefínský, který se však neudržel a došlo k návratu k Tereziánskému katastru. Josef II. se snažil přetvořit rakouské císařství v moderní stát, dle tehdejších měřítek západní Evropy. Z těchto důvodů svými nařízeními snižoval pravomoci a výsady šlechty a církve. Nebyl proto těmito stavy oblíben. V roce 1782, když vykovával inspekční cestu na Těšínsko, přespával raději v hostincích, nežli v sídlech místní šlechty. Za jeho vlády byla na čas zrušena cenzura tisku. Mezi prostým lidem byl císař Josef II. velice oblíben. Nazýván byl „selským císařem“. V roce 1789 vešel v platnost Berní a urbariální patent, který nahradil selskou robotu peněžní dávkou. Po úmrtí císaře Josefa II. 20.2.1790 však byl patent neprodleně zrušen.4 V roce 1797 frýdecké panství, tím také ves Kaňovice, změnila svého majitele. Za 950000 zlatých frýdecké panství koupila Marie Kristýna Habsburská, dcera císařovny Marie Terezie. Panství tak bylo opět včleněno do Těšínského knížectví, které Habsburkové vlastnili již od vymření vládnoucího rodu těšínských Piastovců, kněžnou Alžbětou Lukrécií, v roce 1653. Arcivévodkyně Marie Kristýna však v roce 1798 zemřela. Těšínsko, včetně Frýdecka a také Kaňovic, zdědil její pozůstalý manžel, arcivévoda Albert princ sasko – těšínský. Žil u císařského dvora ve Vídni a ponejvíce se věnoval svým uměleckým sbírkám. Na Frýdecko však několikrát zavítal, údajně jej upoutala nevšední krása Beskyd. 5 Na Těšínsku, jakož to v celém horním Slezsku, přetrvávala tradice zbojnictví. „Zbojníci“ neb prostě lapkové, přepadali pocestné, kradli dobytek, zabývali se pašeráctvím. Koncem 18. století zde působilo několik loupeživých band. V té době byly snad nejznámější skupiny Jury Pročpaka z Kamenisznice a skupina nazývající podle oblasti, v níž působila, v okolí Marklovic – „Marklovští“. V našem okolí rovněž působila loupeživá družina. Všeobecně se vědělo, že zbojníky jsou někteří z místních obyvatel, proto byly v obcích drženy hlídky. Jedné lednové noci roku 1794 ve Václavovicích drželi hlídku hostinský Jaroš a chalupník Malota. Jaroš, který hlídal za panským dvorem, asi o půlnoci, uslyšel dusot koňských kopyt a na cestě spatřil povoz. Zastavení povozu nebylo v jeho silách, k tomu mu bylo vyhrožováno zabitím. Poznal však vozku, byl jím Jura Bartek z Kaňovic. Ve dvoře, odkud vůz vyjel, byla za asistence václavovického fojta Ondry Slywy provedena prohlídka. U ovčáka Duchoně byly nalezeny věci prokazatelně pocházející z lupu. Následně byla celá skupina pochytána a dne 7.7.1794 byli její členové odsouzeni k těžkému žaláři: Vůdce skupiny Václav Jaterka z Václavovic byl odsouzen ke 14 letům, ovčák Duchoň, Tomáš Sliwa jinak „Juřana“ z Podvihova ze Šenova a Jura Bartek vulgo „Škovranek“ z Kaňovic byli odsouzeni ke 12 letům, Josef Galač z Datyň pouze k 1 roku.6 Počátek 19. století však byl hlavně ve znamení napoleónských válek. Frýdeckem opět několikrát protáhly císařské, ruské a francouzské armády. 29

1613 -2013

V září roku 1805 prošlo Těšínskem a Frýdeckem ruské vojsko o síle 45 tisíc mužů pod velením generála Kutuzova, další pluky prošly tudy o dva měsíce později. Císařská vojska protáhla Frýdeckem opakovaně v létech 1813 a 1814. Následně, v roce 1818, zdejším krajem opět táhla ruská vojska pod přímým velením cara Alexandra. 7 Války opět přinesly zvýšení daní. Na vojnu bylo odváděno stále více mladých mužů, kteří se ve většině případů již domů nevrátili. Zvýšené požadavky na krytí válečných potřeb však paradoxně přinesly nové, účinnější formy hospodaření. V zemědělství bylo upuštěno od, do té doby užívaného, úhorového hospodaření. Zavedeny byly nové odrůdy pěstovaných plodin. Rozšířilo se pěstování brambor. Brambory se jako zvláštnost počaly pěstovat v roce 1735 v knížecí zahradě v Těšíně. Od té doby se začaly rozšiřovat a na počátku 19. století již představovaly jednu ze základních poživatin místního obyvatelstva. Došlo také k rozšíření řemeslné výroby, která čím dál tím více přecházela k průmyslové velkovýrobě. Poptávka po železe dala příčinu vzniku železáren v našem kraji. Již v roce 1796 vznikly arcibiskupské hutě na Čeladné. V roce 1807 byla arcivévodou Albrechtem založena huť v Bašce. Roku 1833 byla založena Karlova huť v Lískovci. Pojmenována byla po novém majiteli frýdeckého panství, arciknížeti rakouském, Karlovi, adoptivním synu Alberta sasko - těšínského, zemřelém v roce 1822. V roce 1839 byla dokončena výstavba nové silnice spojující Šenov a Karvinsko s Frýdkem. Vozilo se po ní uhlí do Karlovy Huti v Lískovci. Objev ložisek uhlí na Ostravsku a Karvinsku v první polovině 19. století zcela změnil život zdejších obyvatel. Feudálními vztahy však byli stále silně svázání s půdou a jejím obděláváním. Již se však schylovalo k zásadním změnám ve společnosti. Podél nové cesty ze Šenova do Frýdku začaly vznikat hostince. V Kaňovicích přibyl k již existujícímu hostinci „U Šebesty“, na čp. 15 , hostinec přímo u nově vzniklé silnice, zájezdní hostinec „U Magery“. (Viz. Živnosti v Kaňovicích – hostince.) Ve třicátých létech 19. století byl v rakouském císařství zaveden tak zvaný „Stálý katastr“. Základem bylo detailní zmapování celého území. Mapy Stabilního katastru tvoří základ dnešního fondu katastrálních map, které se užívají dodnes. Z mapy Stabilního katastru vesnice Kaňovice skreslené v létech 1835 až 1837 je možno vyčíst zajímavé informace o tehdejší vesnici. Zakresleno je na ní 32 tehdejších usedlostí v Kaňovicích, včetně uvedení čísel popisných a jmen tehdejších majitelů. Polnosti vyznačené na mapě jsou poprvé označeny čísly parcel. V létech 1846 a 1847 postihla náš kraj opět katastrofa - veliká neúroda. Způsobena byla hlavně hnilobou brambor, které se staly po jejích rozšíření v našem kraji hlavní potravinou obyvatel. Lidé jedli trávu a kůru ze stromů. „Lidé padali hladem jako mouchy.“ Zapsal do farní kroniky bruzovský farář Prutek. 30


Celková mapa Kaňovic z roku 1836 (Součást souboru map Stabilního katastru) 31

SZA v Opavě

1613 -2013

Část Kaňovic, střed obce, zakreslen na mapě Stabilního katastru z roku 1836 32

SZA v Opavě


Situace byla natolik kritická, že se i vrchnost zapojila do jejího řešení. Rozdávala lidem potraviny, chléb a obilí. Hladem oslabení lidé byli málo odolní vůči nemocem a v kraji se rozšířila tyfová epidemie. 9 Nastal rok 1848, který s sebou přinesl významné revoluční události. Přesto, že boje na barikádách, ve vzdálené Praze nebo Vídni, byly krvavě potlačeny, důsledky revoluce přinesly veliké změny do života prostých lidí, a to i v Kaňovicích. Absolutistický režim byl změněn v konstituci. Vedle císaře začal působit sněm lidem volených zástupců. Říšský sněm ve Vídni započal svou činnost 22.7.1848. Moravský zemský sněm v Brně, pod nějž spadalo i rakouské Slezsko, v němž se Kaňovice historicky nachází, začal plnit svou činnost již 31.5.1848. Schválil „Nové zemské zřízení pro Moravu“. Zrovnoprávnil oba zemské jazyky (češtinu a němčinu). Odmítl požadavek, aby se Morava spojila s Čechami v jednu zemi. Náhradníky poslanců do Zemského sněmu byli určeni Jiří Mikula z Horních Bludovic, František Ježíšek - fojt ze Žermanic, Jan Kuchař z Václavovic a Jan Fajkoš z Bruzovic. 10 Dne 9.9.1848 podepsal císař zákon o zrušení poddanství a feudálních povinností. Ústavodárným Říšským sněmem ve Vídni bylo schváleno ukončení poddanských povinností za náhradu. Vydání patentu, který prakticky rušil robotu, bylo obyvatelstvem přijato s velikou radostí. Poddaní však také okamžitě přestali plnit své povinnosti vůči vrchnosti. Někteří obyvatelé odmítali také dodržovat povinnosti vůči státním úřadům a chtěli mezi sebe rozdělit panské dvory.11 Ve Slezsku bylo ukončení roboty ohlášeno až koncem října roku 1848. Na sousedním, šenovském panství a v Bludovicích propukly dne 31.10.1848 bouře poddaných, kteří se dozvěděli o pozdním vyhlášení zrušení poddanství a roboty.12 Úplného ukončení roboty se poddaným dostalo až 4.3.1849, kdy vešel v platnost „Patent o vyvázaní z půdy.“ Rok 1848 přinesl změnu celé společnosti. S ukončením feudálních poměrů došlo k rozvoji měst a průmyslu. Mnozí lidé se začali stěhovat do měst, kde mohli najít pracovní příležitosti a pracovat za mzdu. Vlna společenského uvolnění se však záhy začala vracet zpět k absolutismu, jeho představitelem byl tehdejší ministr vnitra, Alexandr von Bach. Po roce 1848 se obce staly samosprávnými a jejich obyvatelé si počali volit obecní zastupitelstvo. Kaňovice se však okamžitě samostatnou obcí nestaly, po roce 1850 náležely, až do roku 1868, ke katastrální obci Sedliště. 12 Samostatnou obcí, s vlastním obecním zastupitelstvem, se Kaňovice staly až v roce 1868. Prvním starostou v Kaňovicích byl zvolen Jan Gavlas z usedlosti čp. 18.

33

1613 -2013

V létech 1853 až 1855 postihl náš kraj opět hladomor způsobený neúrodou brambor. V roce 1866 vypukla nová válka s Pruskem. Válečné akce zasáhly i náš kraj. Součásti pruské armády byly takzvané „Klapkovy oddíly“ tvořené uherskými povstalci vedenými generálem Klapkou, které se přesunovaly z Pruska do Uher.12 Kaňovicemi prošly okresní silnicí od Václavovic k Sedlištím, dále pak směřovaly do Uher. Vojáci se k místnímu obyvatelstvu chovali neurvale. Brali jídlo a dobytek. Chytali místní mladíky a odváděli je na vojnu. Lidé se opět museli ukrývat v lesích. Život obyvatel na vesnici byl vždy velice těžký, přestože zrušení nevolnictví v roce 1781 a zrušení roboty a poddanství v roce 1848 přinesl lidem mnohé svobody. Vesnice byly základem tehdejší společnosti, zásobárnou a zdrojem potravin. Na vesnicích žila většina obyvatel. Jejich život byl těžký, ať již podle majetku náleželi k bohatší vrstvě sedláků, nebo k chudým chalupníkům. Všechny živila půda, kterou obdělávali. V našem kraji se pěstoval hlavně ječmen, žito, oves, pšenice, rež, jejichž názvy se mnohdy, dle oblastí, zaměňovaly. Od 19. století se pěstovaly brambory, k nim je nutno přičíst zelí. „Kobzole se zelim“ byly základní poživatinou zdejších obyvatel. Jedl se také, hrách, fazole, dělaly se z nich různé kaše. Ty byly také pohankové, krupičné. Rovněž polévky, „voďunky“, zeleninové, bramborové. Velice oblíbenou byla polévka, která byla nazývána „voda na chleba“, v dnešní kuchařské terminologii, nazývaná „česnekačka“, nebo „chlebová polévka“. Při její přípravě byly využity zbytky tvrdého chleba zalité svařenou vodu s česnekem a kmínem. Vše se omastilo trochou vysmaženého špeku. Téměř v každé usedlosti se pekl chléb. Za tímto účelem byly stavěny zvláštní pece na chleba, „piekaršťoky“. Maso, to se jedlo jen v neděli a o svátcích. Vařilo se nejčastěji uzené, neboť uzení bylo tehdy jedinou vhodnou konzervací masa ze zabijaček uskutečňovaných v zimních měsících. Doma se běžně pila voda, někdy ochucená o domácí ovocnou šťávu. Později se vařila cikorková káva, melta, která se pila s trochou mléka, často také kozího. Chalupa J.Ondračky, stržená v r. 1949 34


Obydlí, v nichž lidé na venkově žili, prošly rovněž určitým vývojem. Na počátku 19. století na vesnicích převládala dřevěná stavení, která byla postupně nahrazována zděnými usedlostmi. Hospodářské usedlosti selských statků byly tvořeny několika budovami, které uzavíraly čtvercový nebo obdélníkový dvůr s bránou pro vjezd do dvora. Menší zemědělské usedlosti se často skládaly ze dvou budov, maximálně ze tří, kdy vlastní obytné stavení a stodolu doplňovala kůlna (šopa). U větších usedlostí bylo obytné stavení členěno na část obytnou a hospodářskou, v níž se nacházel chlév a spíž – komora, které tvořily až polovinu domu. Jednu obytnou místnost v domě nahradily dvě, kuchyň a jizba. Pod některou z místností byl zřízen sklípek, pro uskladnění brambor a zelí. Ve chlévě, přímo v domě, byli ve větších usedlostech ustájeni hlavně koně. U menších gruntů nejčastěji kráva. Ostatní dobytek byl umístěn ve chlévech, buďto připojených k této budově, nebo ve stodole. Chovaly se zde prasata, ovce, kozy, krůty, slepice, husy a kačeny. Samostatná budova chléva byla stavěna pro větší dobytek, jen na těch největších gruntech.

Grunt čp. 5, vystavěný společně s kapličkou v r. 1893 Foto: M.Pastrňák v r. 2012

Zemědělská usedlost čp. 29 35

Foto: M.Lysek v r. 2011

1613 -2013

Chalupářské usedlosti byly často tvořeny jen jednou budovou. Pod jednou střechou bydleli lidé, zvířata a byla tu i stodola pro uskladnění píce a podobně. Na „gruntu“ pospolu žily až tři rodiny s několika dětmi. Rodiče spali v manželské posteli a někdy s nimi i nejmenší dítě. Jinak se spalo na peci, na lavicích, různých truhlicích a palandách. Často i ve stodole, nebo v létě i na půdě. Oblečení nebylo mnoho a ukládalo se do truhel, později do skříní. Následně někdy ke dvěma obytným místnostem přibyla třetí, na společné chodbě, ve které většinou bydleli prarodiče. Tak zvaný „výminek“ byl mnohdy nahrazen malým domkem, vystavěným poblíž usedlosti. V Kaňovicích se takovýto domek „vyminek“ dodnes nachází u čp. 18 a nyní má přiděleno číslo 36. Chalupa je nízká, obdélníkového půdorysu, orientována směrem sever-jih, vystavěná z dřevěných trámů, směrem k cestě jsou přistavěny zděné chlívky. Chalupa je z velké části v původním stavu. Má průchozí síň rozdělující prostory na obytné a hospodářské. Kuchyně je malá se starobylým kachlovým sporákem, pod nímž se nachází tzv. „pekarščok“ s dvířkami ze síně, kde se dříve pekl chleba. Dveře jsou původní. Na vstupních dveřích zevnitř je dřevěná závora. Původní jsou také malá okna. Protože v tehdejší době neznali sklenářský tmel, skla jsou vsazená do drážek okenice, která je v čepech spojená dřevěnými kolíky. Stropy jsou nízké s původním trámovím. Vedle je poměrně velká světnice, kde je na trámu vyryt letopočet 1889, to je doba postavení chalupy. Nejstarší dochovaná chalupa v Kaňovicích stojí na kaňovském kopci, vpravo u obecní cesty směrem na Horní Bludovice. Jejím majitelem je pan Miroslav Olšák. 14 Lidé velmi lpěli na svém majetku, přestože ho neměli mnoho, ale uvědomovali si, že je to hlavně půda, která byla jejich jistotou a živila je. Proto často sepisovali rozsáhlé závěti či smlouvy o předání majetku dětem, v nichž si na Výminkářský domek č. 36 vystavěný v roce 1889 je nejstarším gruntu vymiňovali různé pravomoci. domkem v Kaňovicích Foto: M. Pastrňák v r. 2012 36


Zajímavý se jeví zápis výminku matky Jana Nezhody, zapsaný v roce 1824. Vyhradila si: „Pomeškání v osobité světnici na zadku, komoru nad ní si sama postaví, zahrádku za stodolu i se sadem. 14 záhonů delších a 5 kratších, hnojný záhon na zelí, v chrastině listí hrabat a březku na světlo každoročně, v chlévě místo pro krávu a při nim chlívek pro černý dobytek, celů lůčku pod kalužů, místo ve sklepě pro zelí, štvrt suseka v nižším suseku, krávu pastýřem hospodáře pást, ona dá za to 36 kr., svobodnou pašu v placu pro jeden kus černého dobytka. Všecek výminek gazda obrobí, naproti tomu ona v ten čas chasu chovat bude.“15 Všeobecně se však život lidí na vesnicích u nás, na Frýdecku, neodlišoval od života lidí v celé monarchii. Byl srovnatelný s ostatními kraji a evropskými zeměmi. Podobně, na stejné úrovni, žili lidé stejné sociální vrstvy v celé Evropě, v Německu nebo Rakousku. Venkovský lid byl živ tvrdou prací. Snad jediným rozptýlením a kulturou mu byly taneční zábavy konané o svátcích. Lidé byli silně věřící a pravidelně se účastnili všech konaných pobožností. Docházeli do kostela sv. Stanislava v Bruzovicích. V roce 1868 se kaňovičtí občané rozhodli „pro čest a chválu Boží“ vystavět v obci kapli. Kaple je zasvěcená patronce Slezska, sv. Hedvice. Postavena byla na pozemku náležícím k čp. 30, v sousedství usedlosti čp. 1, pana Vaňka. Kaple sv. Hedviky byla vystavěna za starosty Jana Gavlase z čp. 18., který se však v době její výstavby úřadu vzdal a nahradil jej Vaněk z č.p. 1. Za starosty Vaňka došlo k dokončení vybavení kaple o obrazy a vnitřním zařízením.13 (Viz „Kaňovické památky“.) V tomto období došlo k výstavbě dalších menších církevních staveb v Kaňovicích. Kaple u usedlosti pana Karase čp. 5 a božích muk na Završí u čp. 21. Vystavěny byly i další nové kříže v obci. (Více v kapitole věnované památkám v Kaňovicích.) V roce vysvěcení kaple sv. Hedviky, 1868, byl rovněž vysvěcen na kněze Antonín Poledník z čp. 30 (Viz „Významní rodáci z Kaňovic.“) Kaple sv. Hedviky v Kaňovicích Foto: M.Pastrňák v r. 2012 37

1613 -2013

Vlna národního obrození ve druhé polovině 19. století zasáhla také náš kraj na pomezí Moravy a Slezska. Díky zavedení povinné školní docházky a tím získávání větší gramotnosti obyvatelstva se lidé mnohem více počali seznamovat s historii a kulturou. V našem kraji se setkávaly kulturní vlivy moravské, české, polské a německé. Lidé na Frýdecku mluvili nářečím, které bylo velice blízké moravskému jazyku, často ztotožňovaným s jazykem českým. Národní buditelé zde stáli v opozici vůči upřednostňovanému jazyku německému a vyhrazovali se také proti stále více se rozšiřujícímu polskému jazyku. Ve složité situaci, která nastala po změně měřítek, dle nichž se všeobecně určovala národnost, kdy již nebyla chápána dle příslušnosti zemské, ale pojem národnost byl deklarován jako příslušnost k určitému společenství lidí mluvících stejnou řečí a žijících ve stejném kulturním prostředí. Obyvatelům Těšínska, kteří ponejvíce cítili svůj vztah k rodné zemi, v níž žili, však nové národnostní rozlišení neumožňovalo jejich jednoznačné přiřazení k té, či oné národnostní skupině. Na Frýdecku většina místních obyvatel sama sebe nazývala „Moravci“. Snahy o udržení českého jazyka a národního povědomí měly v Kaňovicích hlubokou tradici. Údajně již v době před započetím známého národního obrození se v kaňovickém mlýně tajně opisovaly a četly zakázané české knihy.16 V roce 1872 bylo v Kaňovicích započato se samostatným vyučováním mládeže. Do té doby děti z Kaňovic chodily do školy v Bruzovicích. Po vystavění okresní silnice do Frýdku začaly navštěvovat školu v Sedlištích. V roce 1872 se obecní rada v Kaňovicích rozhodla vystavět vlastní školu. Od uvedeného roku se děti učily v pronajaté místnosti usedlosti čp. 27. V roce 1874 byla postavena školní budova. Škola byla jednotřídní a chodily do ní děti i ze sousedních vesnic.17 Školství v Kaňovicích je v této publikaci věnována samostatná kapitola. Nutno se zmínit rovněž o místní lidové kultuře, písních a tancích zdejšího lidu, které byly jeho jedinou zábavou a rozptýlením. Na tancovačkách se hrály a zpívaly pouze zdejší lidové písně. Kaňovice často navštěvoval sběratel lidových písní a tanců Josef Mojžíšek. Josef Mojžíšek byl původem z Bruzovic, narodil se v roce 1862 na tamním gruntě čp. 20. Vystudoval učitelský ústav, po různých učitelských „štacích“ na Frýdecku se stal řídícím učitelem ve škole na Slezské (tehdy Polské) Ostravě. Sběru písní a tanců se věnoval velice intenzivně. Za tímto účelem pravidelně chodil pěšky ze Slezské Ostravy na Frýdecko a do Beskyd. Navštěvoval zdejší zpěváky a zpěvačky a zapisoval text a melodii písní, které mu zpívaly. Zdejší lidové písničky mu zpívala jeho sestra Barbara Ondračková, provdaná do Kaňovic. Josef Mojžíšek zapsal tyto písně, původem z Kaňovic: Ach, muj mily maryjanku, Děvečko, děvečko, Jedna hodina po pulnoci bila, Když jsem jo byla malička, Pověz mi, ma mila, rozmila, U našeho suseda stojí lipka zelena, U Těšina cesta bila, Vlastovička lita, Za vodu, za vodu, za voděnku a známou Okolo Frýdku cestička. 17 38


Texty písni jsou skvosty lidové poezie. Přibližují nám „krasu“ místní „kratke“ mluvy, zdejšího nářečí. Josef Mojžíšek celkem zapsal téměř tisíc lidových písní a asi 60 tanců z Těšínska. Tiskem vydal několik sbírek lidových písní a tanců. Josef Mojžíšek byl nejvýznamnějším sběratelem lidových písní v našem kraji.

Záznam lidové písně z Kaňovic zveřejněný ve sbírce Josefa Mojžíška „Lidové písně z Těšínska“ 39

1613 -2013

Kaňovice vždy byly zemědělskou obcí. 19. století však s sebou přineslo enormní nárůst průmyslu v našem kraji a tato skutečnost ovlivnila život místních lidí také v Kaňovicích. Ze zemědělců svázaných se svým hospodářstvím se ve značné míře stávají takzvaní „kovozemědělci“, zaměstnání v hutích nebo na šachtách, ale obhospodařujíce své grunty na vesnici. Do zaměstnání ve Frýdku, nebo v Ostravě či Petřvaldě buďto denně docházeli pěšky z domu, z Kaňovic, až do místa zaměstnání, nebo bydleli ve městě „na kasarni“. Jediným dopravním prostředkem byl v té době vlak, na něj však museli rovněž pěšky až do Paskova, později do Šenova. Situaci „kovozemědělců“ popisuje úryvek zlidovělé básničky neznámého autora: „Když ráno vstanu, naseču travu, podojim kravu, a idu na vlak.“ Zaměstnání za mzdu značně vylepšilo živobytí lidí na vesnici, přeneslo však tíhu prací na poli hlavně na ženy a děti, které musely hodně pomáhat. Život lidí se však radikálně změnil. Podobný „model“ uspořádání společnosti na vesnicích v nevelké vzdálenosti od průmyslových center zůstal zachován až do padesátých let 20. století. Nové zákony, které vstoupily v platnost v rakouském císařství ve druhé polovině 19. Století, umožnily lidem sdružovat se v zájmových a kulturních spolcích. Spolky však musely býti řádně registrovány, řídit se stanovami a jejich vznik schválen C.K. úřady. Spolková činnost v Kaňovicích byla započata až v posledních létech 19. století. Po započetí těžby uhlí v Petřvaldu, Orlové a výstavbě hutí v Ostravě a Lískovci pracovali v tamních fabrikách a šachtách rovněž někteří občané z Kaňovic. Tvořili určitou skupinu lidí se stejnými zájmy a problémy. V roce 1897, dne 20. 6., místní skupina odborného hornicko – hutnického spolku pro Moravu a Slezsko požádala Zemský úřad v Opavě o povolení založení Hornicko – hutnického spolku v Kaňovicích. Přestože založení spolku bylo doporučeno hornicko – hutnickým spolkem Prokop v Moravské Ostravě, byla žádost dne 28.7.1897 zamítnuta a předána k vyřízení hejtmanství do Těšína, kterým byl vznik spolku rovněž zamítnut. 1 Snahy o založení spolků v Kaňovicích tím byly na delší dobu utlumeny. Teprve v roce 1910 byl v Kaňovicích založen Hospodářský spolek. (Viz Spolky v Kaňovicích)

40


První světová válka Poklidný život v rakousko-uherské monarchii byl přerušen nebývalou tragickou událostí. Dne 28. června 1914 byl v Sarajevu zavražděn srbským nacionalistou následník rakousko uherského trůnu František Ferdinand de Este s manželkou. Ohlas této mimořádné události se dostal do povědomí i obyvatel naší vesnice, když v kostelích byly slouženy zádušní mše za zemřelé. Starší pamětníci ještě prusko-rakouské války z roku 1866 se začali obávat nejhoršího. Jejich obavy se bohužel splnily, když 28.července 1914 císař František Josef I. známým manifestem „Mým národům „ vyhlásil Srbsku válku jako odvetu za události z 28. června. Netušil, že tím rozpoutá světovou válku, která přivodí smrt více než 8 milionům vojáků, a dojde k zániku Rakousko-Uherska. Ve skutečnosti šlo o spor o rozdělení světa a získání dalších území ze strany Německa a Rakousko-Uherska. Světové události pak spěly rychlým tempem. Na stranu Rakousko-Uherska se připojilo Německo a Itálie, které tak vytvořily tzv. „Trojspolek“. Na stranu Srbska se přidaly carské Rusko, Francie a Velká Británie, které vytvořily tzv. „Trojdohodu“. V průběhu let válka zasáhla nejen Evropu, ale i Afriku a Asii a stala se světovou. Válka dosáhla nebývalých rozměrů a byla proto nazývaná „velká válka“ název „první světová válka“ dostala až po vypuknutí druhé světové války. 1 Vypuknutí války bylo spojeno s mobilizací, kdy „narukovat“ museli muži po vojenské službě ve věku do 40 let. Bohužel nikdo jmenovitě nezaznamenal, kteří muži z vesnice museli jit do války. Podle neúplných údajů to byl Antonín Poledník z čp.30, Ludvík Vaněk, z čp.1, Ludvík Machnovský z p. 27, Alois Zahradník z č.p. 29, Jan Kozel z čp.3, učitel Karel Řehánek, Jan Mojžíšek z čp.12, Jan Gavlas, z čp. 18, Ludvík Ondračka z čp.19, František Magera z čp. 7. Muži z Ostravska a také z naší vesnice byli vesměs mobilizovaní do Těšína, kde narukovali k pěším plukům – Infanterfarii číslo 3 a číslo 100. Odtud asi v září 1914 byli odesláni na ruskou frontu. Rakousko-uherští vojáci, a tím i vojáci z naší vesnice, bojovali na třech frontách proti Srbsku, Rusku a od roku 1915 proti Itálii. Na Ostravsku nemobilizovali všichni muži. Mnozí byli tzv.„vyreklamováni“ a nepodléhali mobilizaci. Především horníci, hutníci, odborníci nezbytní pro válečnou výrobu, ale i sedláci, kteří zabezpečovali výživu národa. Někteří byli z armády po určité době povoláni zpět k výkonu zaměstnání. Z Kaňovic to byl učitel Karel Řehánek, který v srpnu 1915 narukoval na ruskou frontu, odtud jako učitel byl „vyreklamován“ a propuštěn z vojny v září 1916. V průběhu války se armádě nedostávalo vojáků, proto na frontu byli povoláváni i muži ve věku do 50 let a mladíci nad 18 let a nezřídka se stalo, že do armády narukovali otec i syn. Válka tragicky zasáhla do života mnoha rodin. 41

1613 -2013

Ženy, matky či příbuzní mobilizovaných vojáků se chodívali každou neděli večer modlit za návrat svých bližních ke kapličkám a křížkům i v naší vesnici. Časem rodiny vojáků začaly dostávat od rakouského červeného kříže písemné vyrozumění (Portofreie korespondzkarte) oznamující, že jejich syn, manžel či příbuzný padl, nebo se stal nezvěstným. Z naší vesnice na bojištích války padli, či se stali nezvěstnými čtyři naši občané, a to Alois Zahradník, Jan Kozel, Ludvík Vaněk, Ludvík Štefan Ondračka. Předběhneme-li dobu, pak daleko později v roce 1978 byl vedle školní budovy slavnostně odhalen památník padlým ve světových válkách, kde jsou jejich jména uvedena. Bohužel obecní kronika je k těmto událostem poměrně skoupá.

Jména padlých na pomníku v Kaňovicích

Foto M. Lysek v r. 2011

Zahradník Alois, nar. 23.4.1882, Kaňovice č.29, syn Jana Zahradníka a jeho manželky Apolonie, dcery Stanislava Petera. Vyučený sedlář, ženatý, bezdětný, Kaňovice č.29. Padl v letech války někde na rakousko-italské hranici. Kozel Jan (v kronice uveden jako Ludvík), nar.30.4.1879, syn Františka Kozla, rolníka v Radvanicích a jeho manželky Anny, dcery Antonína Olšáka. Pocházel z Radvanic. Byl vdovcem, 26.5.1914 se oženil s vdovou Janou Kopcovou, přiženil se do Kaňovic na čp. 3. Padl neznámo kde koncem roku 1916 či začátkem roku 1917, neboť v kronice je záznam, že 20.2.1917 byla v kostele v Bruzovicích sloužená za něj zádušní mše. 42


Vaněk Ludvík, narodil se 1.srpna 1884 v Kaňovicích na čp. 1 jako syn Josefa Vaňka a jeho manželky Marie, dcery Františka Holka. 3. září 1912 byl sezdán v Kaňovicích svým bratrem P. Janem Vaňkem s Marií, svobodnou dcerou Jana Zahradníka, rolníka v Kaňovicích a jeho manželky Apolonii, dcerou Stanislava Petera. Z tohoto manželství pocházel jediný syn Vaněk Bedřich, který hospodařil na statku po rodičích na Bruzovičkách. Údajně byl na ruské frontě zajat a ocitl se v ruském zajateckém táboře na Sibiři. 2 Nedal o sobě žádnou zprávu a po válce se také nevrátil. Z nařízení zemské správy politické v Ostravě ze dne 17.4.1925 a právoplatným usnesením Krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 26.5.1925 byl Vaněk Ludvík prohlášen za mrtvého a jeho manželství za rozloučené. Diecezní soud prohlásil 5.2.1925 Vaňka Ludvíka za mrtvého a manželství za církevně rozloučené. Přípis ze dne 5.2.1925 č. 132 z arcibiskupství v Karviné byl zaslán římskokatolickému farnímu úřadu v Bruzovicích. Uvedené údaje byly získané z farní matriky a z farního archivu bruzovského. Ondračka Ludvík Štefan, nar.12.8.1892, Kaňovice č.19 jako syn Jana Ondračky a jeho manželky Barbory, dcery Jana Mynáře. Byl svobodný. Zemřel následkem válečných útrap dne 16.9.1917 v nemocnici ve Vídni, kde byl pohřben. Obecní úřad obdržel o úmrtí a pohřbu písemné vyrozumění. Bližší údaje nezjištěny. V průběhu války docházelo k velkému zhoršení životní úrovně obyvatel, což se dotklo i naší vesnice. Pamětníci vzpomínali, že dopad první světové války na civilní obyvatelstvo, a to i na naší vesnici, byl daleko horší než období 2. světové války. Prudce se zvýšily ceny potravin, mnoho lidí trpělo podvýživou, až hladovělo. Od roku 1915 byl zaveden přídělový systém potravin formou potravinových lístků. Správce školy K.Řehánek ve školní kronice poznamenal „Pro budoucí časy je nutné poznamenat,že v nynější době máme všechny předměty k požívání –poživatiny jen na lístky. Máme chlebenky, moučenky, másenky, tučenky, máslenky, cukřenky, mydlenky, mléčenky, zkrátka samé – enky a samo sebou i uhlí na uhlenky.“ V obci byly ustanoveny chlebové a žňové komise, ve znamení stálých soupisů obilí, mouky, brambor a dobytka, aby ani jedno zrnko nepřišlo nazmar podle hesla „Vše pro válku“. Dnes je již naprosto zapomenuto, že v tehdejší době došlo k nebývalému opatření,a to změna letního času,což pro naši generaci po téměř sto letech je již samozřejmostí. Drastická opatření se promítla i v rekvírování zvonů pro válečné účely v roce 1916. To se nevyhlo ani Kaňovicím. Obecní kronika k tomu uvádí: „Zvon pocházející ještě ze staré zvonice pukl, a proto musel být pořízen nový. Starý zvon uschovali a přišel velmi vhod za světové války. Občané odevzdali starý zvon a mohli tak uschovat a zachránit nový zvon.“ Když 21.11.1916 zemřel císař František Josef I., bylo to bráno jako předvěst brzkého ukončení války. Bohužel jeho nástupce císař Karel I. ve válce dále pokračoval. 43

1613 -2013

Docházelo k zpřísnění germanizace, zákazu zpěvu českých národních písní ve škole. Povinný byl jen zpěv rakouské hymny „Zachovej nám hospodine císaře a vlast naši.“ V době války přerušily svou činnost české spolky, včetně kaňovského Hospodářského spolku. Pro trvající hospodářské potíže v zásobování obyvatelstva, které vyústily v hlad, docházelo od jara 1917 k projevům nespokojenosti dělnictva, což se promítlo zejména na Ostravsku. Začátkem července tohoto roku došlo k vyhrocení situace, kdy hladovějící ženy začaly v Ostravě rabovat obchody. Následkem toho bylo vyhlášení stanného práva pro některé obce rakouského Slezska. Skoro neznámo je, že stanné právo bylo vyhlášeno i pro sousední obce Sedliště a Venclovice, jak se tehdy nazývaly Václavovice. Naštěstí stanné právo nemělo pro obyvatele Kaňovic žádné důsledky. Čeští vojáci neměli zájem bojovat za Rakousko-Uhersko, proto při různých příležitostech se nechávali na frontě zajmout, či sami přecházeli do zajetí. Z těchto zajatců pak v Rusku, Francii a Italii byly vytvářeny dobrovolnické vojenské oddíly zvané Československé legie. Ty bojovaly proti vojskům Rakousko-Uherska a Německa na ruské frontě v bitvách u Zborova a Bachmače, na francouzské frontě v bitvě u Teruelu a na italské frontě v bitvě Doss Alta a jinde. Českoslovenští legionáři dopomohli k vojenské porážce Rakousko Uherska a především jejich zásluhou dohodové mocnosti ještě v době války uznaly Československou národní radu v Paříži v čele s T.G.Masarykem za řádnou vládu budoucí československé republiky. Z občanů naší vesnice podle neúplných záznamů byl ruským legionářem Jan Gavlas, nar. 12.6.1890 z čp. 18.3 V Obecní kronice je uvedeno, že italským legionářem byl Antonín Poledník z č.30.4 Bohužel nikdo jejich válečné zážitky nezaznamenal, více k nim se nepodařilo zjistit. Počátkem roku 1918 se Rakousko-Uhersko pod tíhou vojenských neúspěchů, katastrofální hospodářské situace a sílícího práva na sebeurčení národů začíná hroutit. Tomu napomohla generální stávka v lednu 1918 a zejména 14. října 1918. To vedlo k 28. říjnu 1918, kdy v Praze byla vyhlášená Československá republika. Vyhlášení Československé republiky i časově zapadalo do termínu ukončení velké (první světové) války dne 11. listopadu 1918. Tímto skončila třistaletá poroba našich národů. Vznikla Československá republika, která přinesla mnoho pozitivního, přinesla velké naděje i zklamání.

44


Československá republika – léta 1918 – do podzimu 1938 Počátek nové Československé republiky vzniklé 28.10.1918 proběhl na Těšínsku s velkými problémy. Na území těšínského knížectví si dělala nárok jak ČSR, tak Polsko. Diplomatická jednání mezi státy přerostly ve válečný konflikt tzv. „sedmidenní válku“ Spor se měl vyřešit plebiscitem. Hlasováním obyvatelstva sporného území mělo určit, ke kterému státu území připadne. V roce 1919 proto vznikla v Kaňovicích plebiscitní komise. Plebiscit se však nekonal. Sporné území Těšínska bylo rozděleno mezinárodní komisí mezi ČSR a Polsko. Vznikem nové republiky se v životě našich národů, a tím i Kaňovjanů mnohé změnilo k lepšímu. Především byl odstraněn národnostní útlak ze strany Němců a na Těšínsku i ze strany Poláků. Hlásána byla téze československého národa a československého jazyka1. Vznik republiky byl oslaven průvodem kaňovských občanů do Frýdku na manifestaci dne 3.11.1918. U školní budovy byla dne 20.5.1919 zasazená „Lípa svobody“ na památku ukončení války a vzniku nové republiky. Výročí vzniku republiky 28.října bylo každoročně oslavováno veřejným vystoupením žáků místní školy a vystoupením spolků. Zvláště velké byly oslavy desátého a patnáctého výročí vzniku republiky. Stejně bylo oslavováno každoročně dne 7.března výročí narození prezidenta T.G.Masaryka. Jestliže říkáme, že každý režim má své chyby, pak první republice nemůžeme upřít výchovu k vlastenectví, počínaje školou a konče spolky. To, co nám dnes tak chybí. Bylo hlásáno heslo „ i když jsem chudý, jsem hrdý na to, že jsem Čech.“ Po poválečných komplikacích se výrazně se zlepšilo sociální postavení občanů. Byly zrušeny válečné potravinové lístky. Uzákoněná osmihodinová pracovní doba, čímž vznikly předpoklady k práci na tři směny. Železnice se stala státním podnikem, což umožnilo slevnění jízdného a vytvoření dělnických jízdenek. Podstatně se tak zkrátil čas na přepravu do zaměstnání a zpět. Pro zaměstnance bylo uzákoněno pojištění v nemoci a starobní důchod. Bylo uzákoněno volební právo žen. Zlepšení sociální situace se projevovalo i v diferenciaci pracovního postavení Kaňovjanů, kteří ve větším počtu začínají pracovat v průmyslových podnicích v Ostravě a nedaleké Karlově huti v Lískovci-Lipině. Rozšířila se vrstva tak zvaných kovozemědělců. Dělníků pracujících v průmyslu a doma vlastnících hospodářství s půdou, což mu dodávalo větší sociální jistoty. Zaměstnanci přestávají během doby docházet do práce pěšky, dopravují se do zaměstnání na jízdních kolech, později autobusy a koncem 30. let i na prvních motocyklech. V roce 1931 pro dopravu zaměstnanců do Ostravy začal jezdit „šichtový“ autobus provozovaný Janem Řepiským z Václavovic na trase Kaňovice-Ostrava. Dnes se zasmějeme nařízení z počátku 20. let, podle kterého „rychlost motorových vozidel 45

1613 -2013

přes dědinu nesmí překročit 15 km./h.“ Celkové zlepšení sociální situace se projevilo i ve výstavbě zděných domů v naší vesnici, které nahrazovaly dřívější dřevěné chaloupky. Naši občané si stavěli u obydlí větrné mlýnky, tzv. „větřoky“ 2 k mletí obilí, typické pro naši oblast. Větrné mlýny se stavěly u všech větších zemědělských usedlostí. Mlelo se chlebové obilí na pečení chleba, žito na jemnou mouku nebo bylo semíláno pro krmné účely. Každý mlýn však neměl zařízení na jemné prosívání mouky, proto někteří zemědělci jezdili do mlýna do Frýdku, Lískovce nebo Bartovic. Větrné mlýny byly u těchto usedlostí: u čp. 5 - Karas Jan, čp. 8 - Ondračka Miloš, čp. 15 - Hrdý František, čp. 16 - Gavlas Jan, čp. 18 - Gavlas Josef, čp. 19 - Kvasnička Pavel, čp. 20 - Kaděra František, čp. 21 - Jindřich Peter, čp. 22 - Martiník Karel, čp. 23 - Slíva Antonín, čp. 28 - Vaněk Josef, čp. 30 - Poledník Antonín a čp. 38 - Kocur František. Celkem 13 větrných mlýnků stávalo kdysi v Kaňovicích, dnes již nestojí ani jediný. Obec nebyla napojená na elektřinu. Svítilo se petrolejkami, v chlévě pak lucernami, zvanými „latarně“ s otevřeným ohněm. To bylo často příčinou požárů, přestože domy, chlévy a stodoly již měly převážně ohnivzdornou krytinu, pálené tašky. Kaňovice v tomto období byla převážně zemědělská obec, hojně se pěstovala zelenina, která se prodávala na trzích, vesnice byla vyhlášená pěstováním ovocných stromů. Zemědělské produkty, zejména máslo, mléko, sýr, vajíčka, byly prodávány na trzích ve Frýdku či Ostravě. Každá hospodyně měla své odběratele, které se snažila udržet. Prodávané produkty byly kvalitní a hlavně, čerstvé.

Větrný mlýnek u čp.8 – Miloš Ondračka

Foto: Soukromý archív p. M. Ondračky 46


Někteří naši občané se živili tím, že kupovali od místních sedláků mléko, které dodávali pravidelně v pondělí, středy a pátky do kolonie v Petřvaldě „pánům“. Přitom konve s mlékem vážily asi 20 kg a chodilo se s nimi do Petřvaldu pěšky ! Dvacátá léta však byla kalená negativními jevy. Rozmáhali se žháři, kteří vypalovali stodoly či celé usedlosti. V kronice jsou zaznamenány případy, že byl zjištěn požár stodoly v obci v době, kdy probíhal hasičský ples či hasičský výlet. Rozmohl se polní pych. Kronikář k tomu trefně uvedl: „Vyskytli se lidé, kteří neradi seli, ale rádi brali úrodu.“ Zvláště těmito negativními jevy byl poznamenán rok 1927. Tehdy se rozneslo, že z věznice v Olomouci utekl pověstný lupič a vrah Martin Lecián, což vyvolalo velké obavy mezi lidmi na Ostravsku.

Mapka Kaňovic z kroniky z roku 1924, na níž jsou zakresleny usedlosti v Kaňovicích, včetně uvedení jména jejich majitelů Zdroj: Pamětní kniha Obce Kaňovice 47

1613 -2013

Tehdy došlo k vraždě v sousedních Bruzovicích, kde byl v noci dvěma pachateli ve svém domě zastřelen rolník Karel Vaněk. Krátce nato ve Václavovicích došlo k vraždě hostinského Josefa Tomise, který byl zastřelen ve svém bytě, a jeho syn byl těžce zraněn. Kronikář uvádí: Těmito vraždami byli lidé i v Kaňovicích tak dojati, že se nikdo večer z domu nehnul a v některých obcích byly zavedeny noční hlídky. Dodejme ještě, že jak žháři, tak pachatelé vražd nebyli vypátráni. Tehdy Kaňovice spadaly pod četnickou stanici v Sedlištích. Obrat nastal počátkem třicátých let v souvislosti s celosvětovou hospodářskou krizí, která zachvátila naši republiku a trvala až do roku 1936. Krize především zasáhla průmysl v Ostravě, což mělo dopad na zaměstnance, a tím i Kaňovjany. Šachty a hutní podniky byly uzavřeny, či se v nich pracovalo jen několik dnů v měsíci. Zaměstnanci z počátku byli posláni na nucenou neplacenou dovolenou, později byli propuštěni z práce. Štěstí měli ti, kteří odešli do předčasného důchodu s malou, ale přece jen s penzí. Lidí bez práce přibývalo, uchycení se v zaměstnání bylo čím dále těžší. Nezaměstnaní žili velice nuzně, trpěli bídou. Podpora v nezaměstnanosti byla zoufale nízká - u svobodného 10,-Kč týdně, u ženatého 20,-Kč týdně, proto se podpoře přiléhavě říkalo „žebračenka“. V roce 1933-1934 bylo v republice až milion nezaměstnaných, stačí si jen přečíst noviny z tehdejší doby. To mělo za následek stávky a sociální bouře i na Ostravsku. Krize se dotkla i Kaňovjanů. V kronice je uvedeno: Charakteristickým znakem dnešní doby je nezaměstnanost. Máme krizi odbytovou, v zemědělství, na drahách, politickou, kulturní i mravní. Zkrátka všechno kolem se zdá být v krizi. Rovněž není odbyt na zemědělské produkty, a tak trpí nejen naši horníci, ale i naši zemědělci. Kronikář dále trefně poznamenal: „Dělník je propuštěn, protože továrník nemá práci. Továrna nemá peněz, protože obchodník nemůže prodat. Obchodník nemůže prodat, protože dělník nemůže koupit a dělník nemůže koupit, protože je propuštěn.“ Z kroniky se dozvídáme, že krize v obci postihla dvě rodiny, jejich živitelé byli bez zaměstnání, další Kaňovjané byli na nucené neplacené dovolené. Krize se naší vesnice dotkla méně než v dělnických koloniích v Ostravě, zřejmě proto, že nezaměstnaní byli kovozemědělci, kteří sice velice nuzně, ale žili z vlastního hospodářství. Největší akcí za starostování Jana Cieleckého byla v létech 1924 - 1925 tolik potřebná stavba betonového mostu přes potok Dolní Datyňku na obecní cestě. Doposud zde byl brod s podložím z dubových kůlů. Přitom byl kopec i cesta upravena výškově a směrově. Stavba byla velmi nákladná, stála cca 30 tisíc korun, za což se v tehdejší době dal koupit dům. Stavbou mostu byl zároveň snížen kopec, čímž byla usnadněná cesta nejen pro pěší, ale především pro koňské povozy. 48


V roce 1923 byl úředně proveden převod kaňovické kaple s pozemkem z majetku Františka Poledníka na římskokatolickou církev. U školy byla v roce 1924 opravená studna. V roce 1924 obec zasáhla silná průtrž mračen. Potok Dolní Datyňka se rozvodnil a zapříčinil velké škody na polích. V zimě 1926-1927 uhodily silné mrazy. Děti nechodily do školy, pamětníci vzpomínali, že ti, kteří neměli dostatek topiva, řezali dřevěné ploty kolem zahrad, aby se doma u kamen zahřáli. V roce 1936 v létě přišla silná bouře s krupobitím, následkem byla zničená úroda, na poli nezůstala zrna, jen polámána stébla. Nikdo z nejstarších pamětníků takovou bouři nepamatoval. Zkrácení pracovní doby, zlepšení dopravy do zaměstnání se promítlo ve volném čase zaměstnanců. To se projevilo v činnosti politických stran a spolků. Ne nadarmo se říkalo první republice „zlatá éra spolků“. Přestože kronikář uvádí, že Kaňovjané se povětšině starali především o své hospodářství. V obci byly založeny a vyvíjely činnost tři politické strany: Republikánská (Agrární), Lidová a Sociálně demokratická. V obci rozvíjely činnost i spolky. Byl to především nejstarší Hospodářský spolek. Velké obliby nabyl Sbor dobrovolných hasičů. Spolkovou činnost vyvíjel i Odbor Slezské Matice osvěty lidové. Mladí Kaňovjané byli sdruženi v Okresním sdružení republikánského dorostu československého venkova – v Besídce venkovského dorostu Kaňovice. Ve třicátých letech vyvíjela činnost Katolická omladina, spojená s Bruzovicemi. Bylo to sdružení mladých lidí pod záštitou Lidové strany. Pod záštitou téže strany v roce 1924 byl učiněn pokus o založení tělovýchovné organizace „Orel“, která Průvod před hostincem „U Magery“, v pozadí s dřevěnou hasičskou zbojnicí s věží však brzy zanikla. Foto: Soukromý archív p. M. Ondračky 49

1613 -2013

Obec žila kulturou, každoročně spolky pořádaly plesy a taneční zábavy v místních hostincích „U Magery“, tehdy „U štastného Josefa“ a „U jelena“ neboli „U Šebesty“. Spolky pořádaly divadelní představení, která byla hojně navštěvovaná místními občany. V létě se konaly tak zvané „výlety“, lidové veselice v přírodě. Na výletišti u hostince „U jelena“ tradičně pořádal veselice Hospodářský spolek v Kaňovicích. „Výlety“ na louce p.Ondračky, naproti pohostinství „Magera“, se povětšinou konaly pod záštitou Sboru dobrovolných hasičů v Kaňovicích. Součástí kulturního života obce byl i provoz Obecní knihovny. V roce 1924 byli Kaňovjané svědky nebývalé události, byl promítán první němý film, kterému se tehdy říkalo „světelné obrazy“ při přednášce školního inspektora. Nebývalou událostí bylo postavení první přijímací radiostanice – jak se tehdy říkalo rádiu. V roce 1926 ji postavil syn hostinského p. Magery, Albín. Kronikář k tomu poznamenal: „Mnoho lidí bylo zvědavo, jak je možné slyšet zprávy z Brna, Prahy, Vídně. Mnoho je nevěřících Tomášů, kteří radiovou myšlenku nikdy nepochopí !“ Další nebývalá událost v tomto roce. V obci se rozkřiklo, že v Bruzovicích spadl eroplán (tak se tehdy říkalo letadlu ). Na to se šly podívat děti z místní školy, které tak poprvé viděly letadlo. Jednalo se o poštovní letadlo, letící na trase Varšava –Barcelona, které v důsledku technické závady havarovalo, pilot přežil. K prvorepublikovému životu neodmyslitelně patřili vandrovníci - žebráci. Naši vesnici často navštěvoval „vandrol“, žebrák Karel Pindur. Chodíval bosý, holohlavý, v roztrhaných šatech v pase převázán provazem, bez klobouku, nebo s mohutným otrhaným širákem. Spával, kde se dalo, přes zimu ve stodolách a chlévech, které se tehdy nezamykaly, s vědomím hospodářů, kteří věděli, že nekouří a nenosí s sebou zápalky. Navštěvoval stavení, kde čekal, až se ho zeptají: „Co chceš Karle?“ Odpověděl: „Šustku (dvacetihaléř) nebo kus chleba,“ což mu dárci dávali do jeho odřené tašky. Pokud něco vyžebral, choval se slušně a pěkně poděkoval: „Panbuček zaplať a buďtě tu zdravi.“ Tehdy z radosti si venku typicky poskočil a několikrát se kopl patou do zadní části těla a za prozpěvování odešel. Když nedostal nic nebo málo, či měl špatnou náladu, sypal ze sebe řadu nadávek. Typická byla jeho nadávka: „Ty bachratino bachrato,moš pyščisko jak ropucha.“ Pokud dostal chleba či koláč, ze zlosti patou se na něm několikrát otočil. Byl „na štíru“ s hygienou, nerad se myl. Když ho vši už „moc žraly“, opatřil si nové oblečení tak, že je sebral na polích, kde hospodáři měli postaveného „strašáka“ proti ohryzu plodin zvířaty. Pak šel k nejbližšímu potoku, svlékl se, ponořil do vody, aby se zbavil vší, oblékl „nové“ oblečení a putoval dál. Podle vzpomínek pamětníků mu lidé ale záviděli jeho svobodu, veselou mysl a obdivuhodné zdraví. Proslýchalo se, že Pindur není duševně chorý, jak si to lidé myslili. Údajně vyžebrané jídlo předával obchodníkovi ke krmení dobytka, jako protislužbu 50


dostával kořalku. Jako svéráznou figuru ho zvěčnil spisovatel Josef Bilan Šinovský v knize „Černé oranisko“. 5 Obsahem příběhu je, že opilý Pindur v noci v zimě v mrazu, když sněžilo, ulehl do příkopu. Za několik hodin ho nalezli dělníci vracející se z odpolední směny celého zasypaného sněhem. V domnění, že umrzl, zavolali „kopidola“ (hrobníka) a uložili ho do márnice, kterou hrobník uzamkl. V márnici Pindur se z opilosti probral, a protože mu byla zima, přehodil přes sebe bílou plachtu, kterou ho hrobník přikryl. Na druhý den, když hrobník márnici odemkl, objevil se ve dveřích Pindur zamuchlaný v bílé plachtě. Na hrobníka zařval, začal se přihlouple hlasitě smát a dělal grimasy. Hrobník následkem úleku byl stižen mrtvicí a zemřel. Obyvatelé naší vesnice nežili ve vzduchoprázdnu. I oni se více či méně dozvídali zprávy o mezinárodní politické situaci. O stupňujících se nárocích Němců na naše pohraniční oblasti, zvané Sudety. V březnu 1938 Německo připojilo ke své říši i Rakouskou republiku tzv. „Anšlusem“. Německé hranice pak sahaly na severu až k Bohumínu, obepínaly celý západ a na jihu sahaly až k Bratislavě. Československo se ocitlo obrazně v tlamě nacistického Německa a byla jen otázka času, kdy tyto čelisti scvaknou a republiku pohltí. Další sousedé, Poláci a Maďaři, byli nám nepřátelští. Československo se ocitlo v bezprostředním ohrožení. Navíc začátkem roku 1938 na obloze v noci svítila kometa. Pro starší lidi to byl příznak blížící se války.4

51

Žebrák Karel Pindur Foto:Soukromý archív p. M. Ondračky

1613 -2013

Období podzim 1938 – květen 1945 (II. světová válka) Přišlo září 1938, tragické pro náš národ. Začínalo štvavým Hitlerovým projevem 12.září v Norimberku proti ČSR a prezidentu Benešovi. Hitler si v projevu přenášeným německým rozhlasem připravoval půdu pro zabrání českých pohraničních oblastí lživým prohlášením, že ČSR tam pronásleduje německou menšinu, a oznámil, že Německo se postaví na jejich obranu. Nato vůdce Sudetoněmecké strany Konrád Henlein dne 17.9.1938 vyzval k povstání Sudetských Němců v ČSR. Tím dal signál německým bojůvkám, cvičeným a vyzbrojeným v Německu, k ozbrojeným útokům na české četnické stanice, finanční a celní stráž. Začala nevyhlášená válka v českém pohraničí. K nastolení klidu musela Čs. vláda povolat vojsko, které sjednalo pořádek. Mezinárodní situace se dále vyhrocovala. Německé vojsko se stahovalo k našim hranicím. V reakci na to naše vláda vyhlásila 23. září 1938 mobilizaci Čs. ozbrojených sil. V rámci mobilizace nastoupilo přes milion a čtvrt našich vojáků odhodlaných bránit vlast. Přitom „narukovali“ k vojenským útvarům i někteří Kaňovjané. Mobilizace byla největším vystoupením našich národů v novodobých dějinách. Přišla osudná Mnichovská dohoda,kdy zradou západních velmocí jsme museli k 1.říjnu vydat pohraniční území Německu. Z pohraničí prchaly do českého vnitrozemí rodiny českých státních zaměstnanců, židé a němečtí antifašisté. Německá hranice se posunula na severu až k okraji Ostravy, na jihu až k Rychalticím. To vše se dozvídali i Kaňovjané, ale místa událostí byly pro ně vzdálené.

Detail mapy se zakresleným průběhem státní hranice v r. 1938 oblasti Kaňovic a D.Datyň 52


Mnichovské dohody využili Poláci k okupaci příhraničních částí Těšínska, tzv. „Zaolší“, počínaje 1. říjnem 1938. Polský zábor sahal od Bohumína přes Rychvald, podél obcí Radvanice, Bartovice, ukrojil polovinu Šenova, část Bludovic, podél Bruzovic, Dobré až k Morávce. Dne 3.října 1938 polská vojska okupovala sousední obec Dolní Datyně, což se bezprostředně dotýkalo i Kaňovjanů. V důsledku toho se Kaňovice staly hraniční obcí mezi okleštěnou Československou republikou a Polskem.2 Všeobecně byla polská okupace odsuzována. Citace z kroniky: „Poláci v době mnichovské krize sehráli vůči nám velmi špatnou úlohu. Vrazili nám nůž do zad.“ Poláci na zabraném území vymazali vše české a okupačním systémem nutili Čechy, aby utíkali do českého vnitrozemí. Vesnice Ostravska byly přeplněny utečenci z polského záboru. V obecní kronice však není zmínky o tom, že by uprchlíci přišli i do Kaňovic. V reakci na polský zábor vznikla česká organizace „Slezský odboj“ namířená proti Polákům. Její součástí byly i české bojůvky jako odveta za polské bojůvky, které terorizovaly české obyvatelstvo již před záborem. (3) Tyto akce se naštěstí naší obce nedotkly. V sousedních tehdejších Horních a Prostředních Bludovicích nebyl hřbitov, zemřelí byli pohřbíváni na hřbitov u kostela v Dolních Bludovicích. Proto občané těchto obcí usilovali o vlastní hřbitov. V důsledku polské okupace Dolních Bludovic se rozhodli občané Horních a Prostředních Bludovic k založení hřbitova na českém území v osadě Špluchov, hraničící s naší obcí. Přeskočíme-li dobu, slouží hřbitov k poslednímu odpočinku i části občanů Kaňovic. Nastal 14. březen 1939. Odpoledne německá armáda začala okupovat Ostravsko, a tím i Kaňovice, následující den okupovala veškeré české území. Československo bylo vymazáno z mapy světa. Na území českých zemí vznikl Protektorát Čechy a Morava jako součást Německé říše, Slovensko mělo samostatný štát. Na území Protektorátu se ocitla i naše obec, byla hraniční obcí mezi Protektorátem Čechy a Morava a Německou říší, která zasahovala až do Část legitimace českých občanů za „protektorátu“, Dolních Datyň. která byla opatřena i otiskem prstu 53

1613 -2013

Tento stav trval až do osvobození v květnu 1945. Protektorátní politika spočívala v tom, že bylo odstraňováno vše, co připomínalo Československo, byla provedena měnová úprava nevýhodná k německé marce, zrušená československá státní vlajka a nahrazená novou protektorátní vlajkou apod. Období od 15.3.1939 do 1.9.1939 byla doba ilegálních přechodů českých vlastenců a občanů židovského původu do Polska. Polské křivdy byly zapomenuty. Vyvstal nebezpečnější nepřítel – fašistické Německo. Přechody probíhaly Ostravskem. Nemáme zprávy o tom, že by ilegální přechody probíhaly i přes Kaňovice. V pátek 1. září 1939 německá vojska přepadla Polsko. V kronice je zaznamenáno, že i v Kaňovicích časně ráno byla od polských hranic slyšet střelba. Dělníci, kteří pracovali v Ostravě, vyprávěli, že Ostrava byla plná německého vojska. Přepadením Polska vypukla druhá světová válka. V prvních dnech války bylo na faře v Bruzovicích sídlo německého gestapa. Nikdo netušil, jak dlouho válka potrvá a jaké přinese utrpení. Životy našich občanů, Kaňovjany nevyjímaje, postihla tvrdá německá okupace. Poněmčování, dvojjazyčné německo-české nápisy, zavření českých vysokých škol, povinná výuka němčiny ve školách, zakázány byly spolky Sokol a Junák-Skaut. Většina ostatních českých spolků přerušila činnost. To se dotklo i Kaňovic, kde ze spolků vyvíjel činnost jen Sbor dobrovolných hasičů a Hospodářský spolek. Zhoršilo se sociální postavení občanů zavedením lístkového přídělu nejen na potraviny, ale i šatstvo, boty a kuřivo. Byly zavedeny kontigenty zemědělských produktů. (V Kaňovicích byla sběrna mléka u starosty Čeňka Ondračky.) Český průmysl byl nucen pracovat pro potřeby Německé říše. Byla zavedená pracovní povinnost pro muže i ženy. Nacisté v Protektorátě provedli řadu opatření, aby si naklonili české dělníky formou metody „cukru a biče“. Čeští dělníci byli totiž nepostradatelní pro válečnou výrobu. Jedním z těchto opatření bylo i zavedení pravidelné dopravy do Ostravy, přes Kaňovice, autobusem poháněným dřevoplynem v důsledku nedostatku benzinu. Pro nedostatek barevných kovů, potřebných k válečným účelům, nacisté provedli v Protektorátu rekvizici zvonů. Tím v roce 1942 byly postiženy i Kaňovice, kde z místní kaple byl odňat zvon pocházející z roku 1897. Od roku 1940 byli mladí čeští chlapci a dívky transportováni v rámci totálního nasazení na nucené práce do Německé říše. Z Kaňovic byl totálně nasazen Emil Kocur, který později zahynul v koncentračním táboře Osvětim. Byl jediným naším občanem, který zahynul v důsledku německé okupace (o něm na jiném místě). Kaňovjané prožili nacistickou okupaci jako většina českých lidí. Vesnice byla vyloženě česká. Radovali se z vítězství spojeneckých vojsk, které bylo rozšiřováno šeptandou. Idea vlastenectví z první 54


republiky v našich občanech, nevyjímaje Kaňovjany zapustila hluboké kořeny. Lidé měli k sobě jaksi blíže, vypomáhali si, vypomáhali i rodinám, jejichž muži byli zatčeni gestapem. I oni se zalykali hrůzou, když četli o věznění českých lidí, popravách českých vlastenců, o vypálení Lidic a Ležáků, o popravě mladých Čechů v nedalekém Lískovci, či povraždění mužů v blízkých Životicích. Přesto pomáhali různým utečencům jídlem a přespáním ve stodole, i když jim hrozilo, že „sabotáž a pomoc nepřátelsky smýšlejícím osobám Říši se trestá vězením či smrtí.“ Z obecních záležitostí: V době protektorátu nebyly volby, obecní zastupitelstvo zvolené ve volbách v roce 1938 přetrvalo celou válku. Výjimkou byla funkce starosty. Tehdejší starosta Čeněk Ondračka v roce 1944 ze zdravotních důvodů z funkce odstoupil, proto byl v dubnu 1944 novým starostou jmenován František Kocur, který vykonával funkci do konce války. V letech 1938-1939 byla provedená oprava místní kaple. Finanční prostředky byly získány sbírkou občanů. Střecha byla pokrytá novou osinko-azbestovou krytinou. Místo cibulovité věže byla postavená vyšší hranatá věž (současná podoba). Největší obecní akcí byla elektrifikace obce, započatá na podzim 1939. Byl ustanoven elektrifikační výbor, zájemci se sdružili v „Elektrifikačním družstvu Kaňovice“. Přes různé problémy byla kolaudace elektrifikace obce provedená v prosinci 1942. V rámci elektrifikace naší obce byly napojeny i domy v Bruzovičkách. V této době byly opraveny i obecní cesty návozem říčního kamene koňskými povozy místních občanů. Přestože v tehdejší době provoz na silnicích byl minimální, došlo v Kaňovicích k první smrtelné dopravní nehodě. Dne 24.9.1944 zahynula na silnici u pohostinství Magera čtrnáctiletá Soňa Hořínková z Vratimova. Bližší okolnosti v kronice nejsou zaznamenány. Kaňovice byly jaksi „za větrem“ válečných událostí. Přelet angloamerických letadel nad obcí v roce 1944 nebyl žádnou zvláštností. Dne 29.srpna 1944 kolem poledne Kaňovjané pozorovali řev letadel, kdy mohutné letecké svazy angloamerického letectva mířily na Ostravu, odkud bylo slyšet dunění a na obloze stoupal černý dým. Začal kobercový nálet na Ostravu, zejména na Vítkovické železárny a chemickou továrnu Rütkers, který vedle materiálních škod přinesl i značné oběti na životech českých obyvatel. Autobusy, které vezly dělníky do Ostravy na odpolední směnu, byly zastaveny na Hranečníku a muži z autobusů byli odesláni k odstraňování škod a vyprošťování mrtvých. Zejména byl zasažen střed Ostravy nynější Masarykovo náměstí. Tehdy i někteří Kaňovjané byli svědky těchto událostí. Největší válečnou událostí v Kaňovicích bylo bombardování obce angolamerickým letectvem dne 18. prosince 1944. Tehdy tři letadla svrhla poblíž domů Antonína Slívy a Františka Maršálka celkem 7 pum. Z nich 6 explodovalo a sedmá, která nevybuchla, se zaryla do země poblíž hrušně na poli R. Tomšaly. Bomby způsobily hluboké krátery. 55

1613 -2013

Došlo k poškození stodoly Ant. Slívy, Fr.Maršálka a byla poškozená usedlost Jana Gavlase. Naštěstí ke zranění ani ztrátám na lidských životech nedošlo. Krátery byly postupně zasypány. Nevybuchlá bomba zůstala v zemi. Přeskočíme-li dobu, pak v kronice je záznam z 11.6.1945,že kráter po nevybuchlé bombě bude zasypán a místo bude označeno výstražnou tabulkou. Podle vzpomínky pamětníka (4), byla bomba odpálená na místě samém asi v roce 1947 či 1948. Nešlo o úmyslMísto, kde byly v r. 1945 shozeny bomby Foto: M. Pastrňák v r. 2012 né bombardování obce, ale o „odlehčení“ angloamerických letadel, které se při odletu zbavovaly pum, což nebylo nic neobvyklého, stalo se to na více místech, jako v Řepištích, Bartovicích a jinde. Konec války byl poznamenán německým úsilím k budování zákopů a opevnění proti postupující sovětské armádě. V kronice jsou záznamy o pracovní povinnosti Kaňovjanů při těchto akcích. Naši občané neměli zájem pracovat pro Němce, a proto se všemožně snažili práci vyhnout. V kronice jsou záznamy o tom, že v tom občanům pomáhal starosta Fr.Kocur vystavováním všelijakých potvrzení, aby nemuseli na zákopové práce. Počátkem května 1945 obcí proudily kolony ustupujících německých vojáků směrem na Frýdek. „Němečtí vojáci brali s sebou, co se dalo. Pokud některé věci nemohli odvést,jako psací stroje a motocykly, naskládali je na louce p. Čeňka Ondračky, kde je kladivy ničili.“ Do Kaňovic přišlo osvobození vstupem sovětské armády ze směru od Václavovic dne 4. května 1945 kolem 4 hodiny ranní. Kronikář k tomu poznamenává: „Lidé vytahovali uschované československé prapory, někde nahonem je šili. V 8 hodin ráno již v naši obci vlály prapory i vlajky, mezi nimi i vlajky ruské.“ Osvobozování Kaňovic se obešlo bez boje, bez zranění či ztráty na lidských životech. Kronikář poznamenává „Všichni občané v osvobozené vlasti mají možnost se pohybovat, pracovat a mají možnost plnit slib vzájemně si daný: Když to skončí, budeme žít třeba o chlebu a vodě.“ Dále v kronice je uvedeno „Tak skončila jedna etapa našeho života, tvrdá, ale natolik slavná, že ani jeden občan nezradil, nedal se k Němcům, nestal se udavačem.“ 56


Emil Kocur, oběť nacistické persekuce Emil Kocur pocházel z Kaňovic z čp. 38. Otec František byl dlouholetým radním a posledním starostou obce do května 1945 a prvním předsedou MNV v osvobozené republice. Jeho mladší bratr Leo byl dlouholetým funkcionářem a předsedou MNV Kaňovice, kronikářem a historikem obce. Emil Kocur se vyučil kovářem a pracoval u závodní dopravy v podniku Vítkovické železárny, byl svobodný. V době nacistické okupace, jako mnoho mladých svobodných českých chlapců a děvčat, byl povolán v rámci totálního nasazení na nucené práce v „Rajchu“- Německu. Dne 28.prosince 1942 odjel do Breslau (nynější Wroclaw v Polsku), odkud byl přemístěn do strojírny Karla Dickova v Görlitz (Zhořelec ve východním Německu), kde pracoval. Počátkem února 1943 podal zprávu, že přijede domů. Nepřijel. Při cestě domů byl zadržen v Bohumíně a od 13.2.1943 vězněn Emil Kocur na gestapu v Polském Těšíně. Odsud byl odtransportován do koncentračního tábora v Osvětimi, kde byl 8.června 1943 umučen. Rodina se o jeho úmrtí dozvěděla prostřednictvím Četnické stanice v Sedlištích a posléze ze zaslaného úmrtního listu. Při poválečném pátrání se nepodařilo zjistit, proč byl zatčen gestapem. O důvodu jeho zatčení se můžeme jen domýšlet. Zřejmě byl zatčen pro nám blíže neznámou ilegální odbojovou protinacistickou činnost. Čeští utečenci z totálního nasazení totiž byli při zadržení Němci umísťováni v pracovních táborech v protektorátě, např. v Ostravě-Kunčicích či v Moravské Ostravě, na Cihelní ulici, odkud po několikaměsíčním pobytu byli transportováni zpět na práci do „Rajchu“. (1) Prezident republiky Dr. Edvard Beneš, v roce 1946, panu Emilu Kocurovi udělil Československý válečný kříž 1939 „in memoriam“ (posmrtně). Jeho jméno je uvedeno na pomníku padlých v obci. Emil Kocur byl jediným občaČeskoslovenský válečný nem Kaňovic, který byl obětí nacistické perzekuce. Nebylo mu ještě 20 let. kříž z r.1939

57

1613 -2013

Kaňovice po roce 1945, období socializace vesnice – do roku 1989 Kaňovice byly osvobozeny 4. května 1945. Prakticky ihned po osvobození se začalo formovat nové vedení obce. Dne 6. 5. 1945 se sešli občané z Kaňovic, Adolf Kolder, František Kocur, Josef Vaněk, Leo Kocur, Václav Cielecký, Albín Magera, František Řeha, Josef Smolík, Ludvík Řeha, Karel Sojka a Antonín Maršálek a zvolili prvního předsedu Místního národního výboru v Kaňovicích. Předsedou byl zvolen bývalý starosta obce, František Kocur. Následně, dne 24.5.1945, ze zastupitelstva obce odstoupili František Řeha, Josef Smolík a Václav Cielecký. Nahradili je Jindřich Peter, Františka Řehánková a František Kulhánek.1 Nadšení lidí z ukončení války a okupace bylo veliké, dne 9.5.1945 se konal slavnostní průvod místních občanů, od „Magerového kříže“ ke škole, slavnostní projev pronesl Leo Kocur. Další slavnost k ukončení války se konala 21.5. 1945 v hostinci Albína Magery. Lidé vstupovali do nového období s velikými předsevzetími a plány na zlepšení života v obci. Hovořili hlavně o opravě cest, včetně opravy mostu přes potok Datyňku, ale také o zavedení telefonického spojení, dokonce i vodovodu. Plánovala se oprava kaple, rozšíření místní školy, výstavba nové hasičské zbrojnice a další. Uvažovalo se také o vybudování hřbitova v obci nebo o opravě cesty vedoucí přes les Kamenec do Václavovic, která byla mnohými občany využívána k cestě na zastávku autobusů, kterými každodenně jezdili do zaměstnání v Ostravě nebo v Petřvaldu. Dne 24.5. 1945 bylo v Kaňovicích založeno Strojní družstvo. Převzalo zařízení Hospodářského spolku v Kaňovicích, založeného v roce 1910. Za pronájem strojů, již v roce 1945, vykazovalo tržby ve výši 66 678,25 Kč. Okresní národní výbor vydal dne 16.7.1945 nařízení o poměrném zastoupení politických stran v zastupitelstvu obce. Do zastupitelstva proto byli kooptování noví členové. Kaňovice s přibližně 200 obyvateli měly devítičlenné zastupitelstvo ve složení dle politických stran: Komunistická strana Československa: Adolf Kolder, František Barteček, Antonín Maršálek. Československá strana lidová: Leo Kocur, Jan Karas, Jindřich Peter. Československá strana sociálně demokratická: František Kocur, František Kulhánek, Karel Sojka. Předsedou MNV v Kaňovicích byl i nadále František Kocur. Úřady Československé republiky se po válce vyrovnávaly s nepřátelskými osobami, lidmi, kteří kolaborovali s nacisty, či těmi, kteří se přihlásili k německé národnosti a aktivně se podíleli na činnosti okupačních moci. V Kaňovicích nebylo takových, kteří s německými okupanty spolupracovali. 58


Ve vesnici však měli majetky, pozemky, obyvatelé sousedních obcí, Dolních Datyň a Bludovic, které se po německém záboru staly součástí Německé říše a jejich obyvatelé byli nuceni přijmout německé občanství. Místní národní výbor v Kaňovicích se musel vyjádřit k několika dotazům Ministerstva vnitra Československé republiky, zda se jmenovaní v období okupace nezachovali tak, že vyvíjeli aktivní činnost proti zájmům lidu. Ve všech případech se národní výbor zmiňovaných občanů zastal a majetky jim nebyly konfiskovány. Dne 7.3.1946 náhle zemřel předseda MNV v Kaňovicích, pan František Kocur. Novým předsedou byl dne 27.5.1946 zvolen Albín Magera, místostarostou Adolf Kolder. Přistoupeno bylo k realizaci plánovaných zlepšení v obci. Zahájena byla oprava obecní cesty z Prostředních Bludovic, okolo školy k „Magerovému kříži“, s tím, že již tehdy byla plánována spojnice od hostince „U Šebesty“ k hostinci „U Magery“. Součástí stavby měla býti i oprava mostu přes potok Datyňku v centru obce. Materiál na opravu cesty vozil autodopravce Šimon z Prostředních Bludovic. Dne 20. 10. 1946 posvětil P. Ladislav Slíva základní kámen nové hasičské zbrojnice. Pozemek pro její výstavbu poskytli majitelé usedlostí čp. 29 a čp. 30, Antonín Peter a manželé Zahradníkovi. Stavba byla dokončena v roce 1948. Po dohodě se zainteresovanými občany a MNV ve Václavovicích bylo v tomto roce rovněž započato s opravou hraniční cesty mezi obcemi Václavovice a Kaňovice. 2 V roce 1947 obec započala s nadstavbou budovy školy v Kaňovicích, a tím její rozšíření o další učebnu, dokončena byla v následujícím roce 1948. Přišel 25. únor 1948, revoluční převzetí moci Komustickou stranou Československa ve státě. „V Kaňovicích lidé s napětím očekávali, co bude dál, když 25.února 1948 uslyšeli nezvyklý pochod kupředu levá, kupředu levá, nikdy krok zpět.“ 3 59

Cesta tvořící hranici mezi obcemi Kaňovice a Václavovice Foto: M. Pastrňák v r. 2013

1613 -2013

V Kaňovicích, podobně jako ve všech obcích, vznikl „Akční výbor“, jehož předsedou byl Adolf Kolder. Na den 28.3.1948 svolal schůzi, na níž došlo k odvolání Jindřicha Petera, Antonína Slívy, Josefa Vaňka a Leo Kocura, zastupitelů zvolených za Československou stranu lidovou ze zastupitelstva obce. Odvolání Lea Kocura bylo však 4.5.1948 zrušeno. Předsedou MNV v Kaňovicích byl učitel Karel Sojka. Na vesnici, v Kaňovicích, se dále neodehrávalo nic překvapivého. Obyvatelé jen napjatě sledovali další dění v republice. V roce 1948 zakoupil MNV v Kaňovicích nákladní automobil a byl založen komunální podnik „Autodoprava obce Kaňovice“, jeho vedoucím se stal Leo Kocur. Připravovány byly volby do místního národního výboru v roce 1950. Z kandidátky byl překvapivě stažen předseda akčního výboru, Adolf Kolder, který se údajně dopustil pomluvy místních obyvatel a znevážil čest MNV v Kaňovicích. Ve volbách na jednotné kandidátce zvítězil a stal se předsedou Antonín Maršálek. S odstupem doby se při čtení těchto záznamů o výměnách starostů a zastupitelů jeví zcela evidentní, že již v té době docházelo k různým pletichám a intrikářským praktikám, jejichž účelem bylo odstranění nepohodlných osob z vedoucích funkcí. Doba se změnila, zatímco před válkou byly hlavními předpoklady pro zvolení schopnosti, bezúhonnost a společenské postavení, v období po roce 1945 bylo hlavní předností pro zvolení členství v příslušné straně. Všechny lidi v republice, včetně obyvatel Kaňovic, postihla v roce 1953 měnová reforma. Kaňovjané chodili měnit peníze do výměnného místa v Sedlištích. Do 500 korun bylo měněno v kurzu 1 : 5, nad 500 Kčs 1 : 50. Výměna peněz byla více nežli „měnovou reformou“ pouhým „ožebračením“ lidí a likvidací jejich, po mnoha léta poctivě střádaných úspor. Současně s měnovou reformou byl ukončen přídělový lístkový systém. Občané však neustále dobrovolně s nadšením a zdarma, pracovali pro svou vlast a obec. Brigádnické hodiny byly pečlivě zapisovány a nejlepší brigádnici vyhodnocováni. Pokračovala oprava, přesněji řečeno, nová výstavba cesty vedoucí středem obce. Na kopci u p. Slívy byla postavena točna autobusů. Oprava cesty byla dokončena 1. 6. 1957.

Vojenský útvar v Kaňovicích Na kopci, na rozhraní obcí Kaňovice a Bruzovice byl v roce 1956 trvale umístěn vojenský útvar protiletecké obrany Československé lidové armády. V roce 1955 požádala vojenská správa o zábor cca 16 arů půdy u čp. 1, jehož majitelkou byla Augustina Petrová, pro vojenské účely. V přilehlé části Bruzovic žádala o zábor cca 36 arů orné půdy. Majitelům pozemků se toto nikterak nezamlouvalo, museli ovšem ustoupit. 60


Na pozemcích v Bruzovicích byl zřízen „palpost“ protiletadlové obrany včetně ubytovny mužstva. V betonových bunkrech zde byla umístěna rychlopalná protiletadlová děla. Později se povídalo, že zde byly i rakety země – vzduch. Na katastru Kaňovic byly vystavěny „finské domky“ pro důstojníky. Přístupová cesta k vojenským objektům vedla z Kaňovic. Vojenský útvar v Kaňovicích se tak na několik let, od roku 1956 do roku 1962, stal nedílnou součástí života obce. Vojáci každý den jezdili na poštu do Sedlišť. Ve volných chvílích sportovali, hráli fotbal za TJ Sokol Václavovice. Navštěvovali Jeden z finských domků v Kaňovicích místní hostince, účastnili se tanečních záFoto: M.Pastrňák v r. 2013 bav. Někteří se seznámili s místními děvčaty. Vojenská posádka ukončila svou činnost v roce 1963. Důstojníci ČSLA se však již od roku 1962 začali postupně z finských domků vystěhovávat. Dne 30.9.1962 se vystěhoval Václav Tošenovský a v roce 1964 Tretiak a Šodek. O navrácení pozemků, na nichž finské domky stály, požádal již v roce 1962 Stanislav Peter. Jeho požadavek však byl zamítnut. Po odstěhování důstojníků byly domky rozděleny na dvojdomky a byla jim přidělena čísla popisná 48, 49, 52 a 53. Místním národním výborem byly přiděleny do osobního vlastnictví žadatelům: Jaroslavu Recmanovi, Albrechtu Škarabelovi a Františku Mokrošovi. V roce 1965 byly domky uvedeným občanům odprodány. Úředně stanovená cena tehdy činila 12 756 Kč. Obyvatelé venkova, snad za všech režimů, již od dob feudalismu, či v době I. a II. světové války, byli nuceni odvádět předepsané kvóty zemědělských produktů vrchnosti nebo státu. Situace se nezměnila ani po roce 1945, kdy byli zemědělci povinni odvádět dodávky státu a zemědělské přebytky nuceni odprodávat za stanovené výkupní ceny. Povinné dodávky nejvíce sužovaly obyvatelé Kaňovic. Odvody zemědělských produktů v obci, ve které navíc do té doby nedošlo k založení Jednotného zemědělského družstva, byly pro soukromě hospodařící zemědělce v některých případech zcela „likvidační“. 61

1613 -2013

Jednotné zemědělské družstvo v Kaňovicích bylo založeno v roce 1959, mnohem později nežli v okolních vsích. Od roku 1953 se snažili vyšší funkcionáři z ONV a MNV založit v obci zemědělské družstvo, tj. přesvědčit soukromě hospodařící zemědělce, aby podepsali přihlášku vstupu do družstva. Podařilo se až 18.července roku 1959, do družstva vstoupilo, se svým dobytkem a polnostmi, 38 místních zemědělců. Odmítli vstoupit pouze Jan Zahradík a Augustina Peterová. Majetek strojního zemědělského družstva byl převeden do majetků nového JZD. Ustavující schůzi vedl předseda MNV Leo Kocur a za okresní úřad byl přítomen předseda Gustav Richter. Prvním předsedou družstva byl zvolen Miloš Ondračka z čp. 8, agronomem Josef Vaněk z čp. 27 a zootechnikem Jan Karas z čp. 5, skladníkem František Maršálek, účetním Karel Smolík, pokladní Drahomíra Bartečková. Jednotné zemědělské družstvo začalo v roce 1961 se stavbou kravína v Kaňovicích. Objekt byl dokončen 1.7.1963. V roce 1963 Miloše Ondračku nahradil ve vedení družstva Jan Karas. Pozice předsedy družstva nebyla záviděníhodná. Družstvo mělo dosahovat vynikajících výsledků v obtížných hospodářských podmínkách, se členy družstva, jejichž mzdy byly velice nízké. Členové družstva byli placeni podle množství odpracovaných jednotek. Tak zvaná „jednotka“ byla stanovena dle požadovaného množství provedené práce. Splnění předepsaného množství odpracovaných jednotek bylo často, vzhledem k počasí a jiným podmínkám, nad lidské síly. V roce 1967 Jana Karase ve funkci předsedy družstva nahradil Jan Kremel. Ani on se však nestal „zachráncem“ družstva. Postupně proto začala probíhat jednání o sloučení kaňovického JZD s družstvem v Bruzovicích. Dne 4. února 1972 se konala ustanovující schůze sloučených JZD Bruzovice a Kaňovice. Sloučení obou družstev ve větší celek skutečně přineslo určité zlepšení zemědělského hospodářství v Kaňovicích. V roce 1975 došlo k založení JZD 25. února se sídStavba drůbežárny v roce 1961 lem v Bruzovicích. Foto: Soukromý archív p. M. Ondračky 62


Nově založené jednotné zemědělské družstvo spojovalo do té doby samostatně hospodařící JZD v okolních obcích. Vytvořeno bylo na katastru obcí Bruzovice, Kaňovice, Pazderná, Lučina, Nové Dvory, Sedliště, Václavovice, Řěpiště, Vratimov, Horní Datyně a Šenov. Družstvo mělo 957 členů, celková výměra polností, na nichž družstvo hospodařilo, činila 3976 ha. Vytvořil se velký, konkurenceschopný zemědělský celek. V kravíně v Kaňovicích bylo chováno 95 kusů dojnic. Pro dokreslení, tento počet byl pouhým zlomkem z celkového počtu 1459 krav chovaných v několika dalších kravínech družstva. Velkochov dobytka a značná produkce zemědělských komodit poskytovala možnost zaměstnání místních obyvatel. Svého času platy v družstvu vzrostly na tolik, že byly vyšší nežli v průmyslových závodech. Někteří místní proto i opustili svá zaměstnání v Ostravě, nebo ve Frýdku – Místku a šli do družstva. Rok 1989 přinesl všeobecnou změnu názorů na jednotná zemědělská družstva. Přes to, že družstvo v roce 1991 vykazovalo roční zisk 7 miliónů korun, oddělily se od něj Řepiště a Vratimov. JZD se transformovalo na družstvo s názvem VASE. Družstvo se postupně zmenšovalo o nejprve osamostatněná družstva v jednotlivých obcích. Po uplatnění nároků na vydání polností a vystoupení z družstva mnohými jeho členy se rozpadlo. Bývalí členové JZD své pozemky, po vystoupení z družstva, vložili opět do družstva nazvaného Zemědělská společnost Bruzovice. V padesátých a šedesátých létech 20. století byly Kaňovice obcí, co do výměry, ale také, co do počtu obyvatel vesnicí malou. V roce 1961 žilo v Kaňovicích 226 obyvatel. Obec měla 49 obytných domů. V roce 1970 se sice počet domků o 3 zvýšil, na 52, ale obyvatel ubylo na pouhých 206. Díky své poloze, rozložené na dvou kopcích rozdělených údolím potoka Datyňky a poměrně rozlehlým lesem na Kamenci, je malebnou vesničkou, jen málo dotčenou Sklizeň v Kaňovicích v době obhospodařování polností JZD v Bruzovicích „průmyslovými“ novotami poškozuPropagační foto: JZD Bruzovice jícími životní prostředí. 63

1613 -2013

Kaňovický potok Datyňka byl v roce 1958 vyhlášen „chráněnou rybí oblastí“. Stal se vsádkovým potokem. Nasazeno do něj bylo tisíce pstruhů. V šedesátých létech, po vybudování zemědělských objektů, došlo k úniku snad silážního splašku do potoka Datyňky. Chemikálie způsobila úhyn všech ryb v potoce. Příroda se z této „rány“ vzpamatovávala snad 25 let.

Potok Datyňka v lese pod Kamencem Foto M. Lysek v r. 2011

Rybník „Kamenec“

Nyní je potok již znovu plný ryb a vodních živočichů. O výjimečnosti prostředí svědčí i zbudování rybníka v lese pod kopcem „Kamencem“, v roce 2005, který je určen pro chov ryb a vodního ptactva.

Foto: M.Lysek v r. 2011 64


Výstavba obecní cesty V obci neustále přetrvával problém s obecními cestami. Řešili je již první starostové, za I. republiky, prostě po celou dobu existence vesnice. K radikálnímu kroku však došlo až v 60-tých létech 20. století. Příjezd do vesnice vedl po cestě od kříže u hlavní cesty směrem do Sedlišť po hranici Bruzovičky Kaňovice k pohostinství u Šebesty a pak do centra obce ke škole. Od hostince „U Šebesty“ k hostinci „U Magery“ vedl jen chodníček pro pěší. Účelem stavby cesty bylo vyrovnat vjezd do středu obce. Snížit výškové rozdíly dané údolím potoka Datyňka. Jednalo se o poměrně velkou stavbu, jejíž provedení se protáhlo na více než jedno desetiletí. Započata byla v roce 1967. Záměr se zvýšením úrovně cesty vznikl již v roce 1953. V cestě mu stálo hodně překážek pro jeho uskutečnění. Největší bylo neporozumění občanů. Další překážkou bylo zařazení naší obce do IV. kategorie, tj. do kategorie obcí „určených na dožití“. Tlakem veřejnosti však bylo docíleno, že i pro naši obec musel být určený intravilant pro souvislou zástavbu a byl právě určen podél chodníku mezi pohostinstvími. Dne 17.dubna 1967 bylo vydáno územní rozhodnutí na stavbu cesty a vzápětí vydáno stavební povolení. Pod pohostinstvím Šebesta byla zbudována propust pod budoucí cestou a v roce 1968 bylo započato s odhrnováním ornice a navážením podkladového materiálu. Bylo použito hlušiny z dolu J. Fučík a materiál dovážela auta z ČSAD Havířov. Dne 21.srpna 1968 byla stavba na nějakou dobu přerušena. Důvodem bylo obsazení naší republiky vojsky Varšavské smlouvy. Mezi lidmi se tehdy velice silně vzedmula vlna odporu proti tomuto, ničím neomluvitelnému, aktu, který násilně přerušil pokus o vytvoření, alespoň z části více demokratické společnosti v Československé republice. Dočasné umístění vojsk Sovětské armády v naší republice trvalo až do roku Sázení „Lípy svobody“ v roce 1968 před kaňovickou školou 1991. Foto: Soukromý archív 65

1613 -2013

V roce 1969 okresní správa silnic navozila materiál pod penetrací a začali s konečnou úpravou cesty, která byla dokončena a předána do užívání na podzim roku 1969. Další problém ve výstavbě komunikací byl úsek od obecního domu Jana Řehánka, přemostění potoka Datyňka a snížení kopce k usedlosti pana Antonína Maršálka. V roce 1972 byla zpracována projektová dokumentace a podaná žádost o stavební povolení.

Stavba cesty přes údolí v centru obce s potokem Datyňkou Foto: Soukromý archív p.L.Kuchaře

Stavba mostu přes potok Datyňku

V brzké době se započalo se stavbou mostu. Přemostění je vybudováno z železničních prefabrikátů určených na podchody pod tratěmi. V průběhu stavby, 1. srpna 1977, se po vydatných deštích rozvodnil potok Datyňka. Zaplavil údolí ve středu obce pod školou, kde v tomto roce probíhaly práce na výstavbě mostu. Naštěstí voda nestoupla tak vysoko, že by hrozilo zaplavení kravína. Povodeň způsobila značné škody. Po jejich odstranění bylo ve stavbě dále pokračováno. Prefabrikáty určené pro stavbu mostu byly po četných urgencích dovezeny na místo až 26. září 1978, avšak chybou bylo, že dodali o jeden prefabrikát méně, čímž se stavba opět přerušila. Dne 30.října 1978 byly již panely všechny a bylo započato s terénními úpravami, tím byly práce v roce 66


1978 ukončené. V roce 1979, brzy na jaře, se pokračovalo s terénními pracemi a hrubá stavba byla dokončena v roce 1980. V měsíci červenci v tomto roce byly osazeny dopravní značky, svodidla a cesta byla kolaudována a předána do užívání veřejnosti. Peníze na stavbu dodával Okresní národní výbor v Místku, odbor dopravy. Za tuto stavbu je třeba poděkovat předsedovi národního výboru panu Leu Kocurovi, který celou stavbu řídil. Podobnou stavbou bylo přemostění potoka Datyňky na hraniční cestě Kaňovice – Václavovice. Panely byly dovezeny ze Sviadnova, které místní národní výbor získal od správy silnic bezplatně. 30.října 1982 už byly položeny na připravenou betonovou desku a jako materiál pro terénní úpravy byla použita opět hlušina z dolu Julius Fučík. Je nutno uvést, že na místě nového mostu byl jen brod a pro pěší jen železná lávka. V roce 1983 byl most předán veřejnosti do užívání. Další věcí, o kterou usilovali kaňovičtí občané, byla prodejna potravin v obci. Otevřena byla až v roce 1969. Ihned po osvobození v roce 1945 se občané Kaňovic domáhali, aby byla postavena prodejna potravin. Jenže pomoci se na úřadech nedovolali. V roce 1962 byl učiněn další pokus o zřízení prodejny, ale zůstalo jen při slibech. Dosáhlo se jen toho, že do obce začala dojíždět pojízdná prodejna. Stanoviště prodejny bylo zřízeno na kopci u Antonína Slívy a u bývalého hostince Jana Šebesty. S tímto řešením nebyli občané spokojení a stále se domáhali nové prodejny. Zvlášť aktuální se stala tato otázka v roce 1969. Jednota nabídla zřízení prodejny v části budovy Magerova hostince, což občané uvítali, a okamžitě se dali do rekonstrukce, a v krátké době byla prodejna otevřena. Přestavba bytu na prodejnu byla provedena brigádnicky v akci Z, a to občany z Kaňovic a Bruzoviček. Jenže obyvatel v obci ubývalo, tržby klesaly, takže Jednota obchod uzavřela. Až v roce 1991 byla prodejna opět otevřena. Byla v nájmu tří společníků, ale jelikož tržba byla neustále nízká, byli nuceni obchod asi po dvou letech provozu uzavřít. Dosud je obec Kaňovice bez prodejny. Občané Kaňovic dojíždějí za nákupy do obchodu „U Pavly“ ve Václavovicích nebo do obchůdku v Sedlištích u kaple. Nejvíce jsou však odkázání na nákupy v supermarketech v okolních městech. Vesnice Kaňovice, jak již bylo výše uvedeno, byla zařazena do IV. kategorie obcí. Z tohoto pohledu se jeví aktivní snaha občanů o zlepšení života v obci až absurdní. V obcích tohoto typu, které byly rozhodnutím státních či krajských orgánu určeny pouze jako „výrobní zemědělské jednotky“ a nebyla jim předurčena budoucnost normální vesnice se vším všudy, nebyla povolována nová výstavba rodinných domků, a tím neměli mladí lidé možnost zůstávat v rodné obci. Stav obyvatel v Kaňovicích nenarůstal, ale snižoval se. Snižoval se také počet dětí, což se negativně projevilo v dalším vývoji školy v Kaňovi67

1613 -2013

cích, která se zde nacházela od roku 1872, čili více než 100 let. V roce 1975 bylo rozhodnuto o zrušení Základní školy v Kaňovicích. Ze stejných důvodů byla v roce 1985 rovněž zrušena Mateřská škola v Kaňovicích. (Viz samostaná kapitola „Z historie školství v Kaňovicích“)

Pomník významných dat obce Kaňovice a padlých v 1. a 2. světové válce Kaňovice byly jedna z mála obcí, která neměla pomník k uctění památky svých padlých občanů z obou světových válek. Proto Obecní zastupitelstvo v roce 1977 rozhodlo o zbudování pomníku. Dne 29. srpna 1977 bylo započato v kopání základů, 24. 9. 1977 byla položena základní deska a vlastní těleso pomníku. Pomník se skládá ze dvou částí. První je kamenný monolit s uvedením významných dat obce, nahoře je znak obce, dále letopočty 29.10.1613 (založení obce), 4.5.1945 (osvobození obce sovětskou armádou) a 28.10.1918 (vznik Československé republiky). Druhá část je mramorová deska na podstavci, kde jsou vytesána jména padlých a jejich fotogragfie. Pomník byl slavnostně odhalen dne 28.října 1977.

Parčík s pomníkem u obecního úřadu v Kaňovicích

Foto: M.Lysek 2011 68


Sloučení obcí Kaňovice a Bruzovice V roce 1980 došlo ke sloučení národních výborů obcí Kaňovice a Bruzovice. Sloučení bylo nejprve, dne 11.3.1980, projednáno politbyrem Okresního výboru KSČ, na nějž byli přizvání předsedové místních organizací KSČ z obou obcí. Dne 14.3.1980 projednala sloučení místní organizace KSČ v Kaňovicích, vedená předsedou Leo Kocurem. Na následně konané veřejné schůzi MNV, 28.3.1980, se občané Kaňovic veřejným hlasováním přiklonili k integraci obce s Bruzovicemi. Ke sloučení národních výborů obou obcí došlo 1. července 1980. Předsedou spojených obcí Bruzovice a Kaňovice byl dne 19.7.1980 zvolen Josef Kaděra z Bruzovic. Tajemníkem se stal Leo Kocur z Kaňovic. V tomto období „socializace vesnice“ byly Bruzovice, podobně jako Kaňovice, obcí s omezenou výstavbou, a tím i s omezeným dalším rozvojem. Pravděpodobně toto hledisko bylo pouze jediným měřítkem tehdejší „vrchnosti“ na ONV, pro vydání pokynu k omezení samosprávy obce Kaňovice. Po sloučení MNV se logicky centrum veškerého dění přesunulo do Bruzovic.

Kříž v Kaňovicích

Foto: M. Pastrňák v r. 2012 69

1613 -2013

Události v Kaňovicích po roce 1989 Přišel rok 1989. Došlo k velikým změnám ve společnosti. Obnoveny byly mnohé demokratické principy a posilovány pravomoci lidu. Události devadesátých let 20. století se odehrávaly na pozadí širokých demokratických a hospodářských změn ve společnosti. Rokem 1989 skončila vláda jedné strany, která si osvojovala právo rozhodovat o všem, dokonce i o existenci celých obcí. Nepalčivější otázkou v Kaňovicích bylo jejich přičlenění k obci Bruzovice. Sliby, které byly činěny při slučování obcí, se neuskutečnily, nebo byla jejich realizace postupně ukončena. Příkladem byl postupný zánik úředního dne Národního výboru Bruzovice, který se měl konat jednou týdně v Kaňovicích. Vyvstaly problémy se zavedením slibovaného vodovodu. MNV v Bruzovicích, z titulu své funkce, začal přímo zasahovat do dění v Kaňovicích také po stránce obecních nemovitostí. Chátrající požární zbrojnice nebyla, i přes soustavné žádosti, opravována. V roce 1988 byla MNV v Bruzovicích navržena přestavba budovy bývalé školy a zaniklého obecního úřadu v Kaňovicích na byty. U ní umístěný pomník padlým měl být přemístěn k hostinci „U Magery“. Nespokojenost občanů s nadřazeností Bruzovic vůči Kaňovicím byla veliká a vyslovovali se pro odtržení od Bruzovic. V roce 1990 proto pan Lubomír Kuchař a Leo Kocur sestavili seznam 141 kaňovických občanů, všech voličů v Kaňovicích, kteří byli dotázáni, zda se chtějí odloučit od Bruzovic, či nikoli. Pro samostatnost Kaňovic se vyslovilo 128 občanů, 13 se nevyjádřilo, nikdo nebyl proti. Žádost o oddělní Kaňovic od Bruzovic byla na MNV v Bruzovicích podána dne 1.2.1990 a projednávána 6.2.1990. Z Kaňovic byli přítomni, Ing. Milan Novák, Jiří Fajkoš, Petr Ondračka a Leo Kocur. Po bouřlivém jednání rada MNV Bruzovice žádost občanů z Kaňovic schválila. Na to se dne 15.února 1990 v hostinci „Na Paloučku“ v Kaňovicích konalo poslední společné plenární zasedání MNV Bruzovice. Na něm předseda MNV Bruzovice, Petr Neděla, zpochybnil podanou žádost o osamostatnění. Proti zpochybnění žádosti se razantně ohradil pan Kuchař a další občané z Kaňovic. Načež p. Neděla opustil zasedání. Ustanovena byla komise pro územní oddělení, jejíž předsedou byl Lubomír Kuchař. Na občanské schůzi dne 22.2.1990 bylo zvoleno nové zastupitelstvo obce, jehož předsedou se stal Leo Kocur. ONV schválil oddělení Kaňovic od Bruzovic a vytvoření MNV v Kaňovicích dne 27.2.1990. Dle zákona o obcích vydaného ČNR č. 367/1990 Sb. místní národní výbory zanikly. Obce počaly spravovat Obecní úřady. První svobodné volby do znovu ustanovených obecních úřadů se konaly v roce 1990. 70


Do nového zastupitelstva obce kandidovalo na jednotné kandidátce Nezávislých kandidátů 17 občanů. Z nich bylo zvoleno nové devítičlenné zastupitelstvo obce. Starostou obce byl zvolen pan Lubomír Kuchař. Úřad starosty obce vykonával po tři následující volební období, do roku 2002. V roce 1990 došlo k dokončení vodovodu v obci. Kolaudace celkové sítě vodovodu však byla provedena v roce 2001. Poslední velikou stavbou v obci byla „Plynofikace obce“. Ve větších obcích byla plynofikace na prvém místě. Špatné to bylo v menších obcích, a to se hlavně týkalo výše rozpočtu obce. Kaňovice, jako nejmenší obec v okrese FM, měla v této době necelých 200 obyvatel. To mělo za následek, že měla malý roční rozpočet. Občané se dovolávali plynofikace obce, ale neuvědomovali si, že to může být provedeno jen za velkého zadlužení obce, což se také stalo. Po dlouhých přípravách a výběrových řízeních byla vybrána stavební firma Szarzec z Českého Těšína. První výkop byl proveden 7. ledna 1999. Plynová přípojka pro Kaňovice byla napojena na plynový řád u kaple v Sedlištích. Počasí zpočátku přálo, ale v polovině února se práce na chvíli přerušily. Byly obnoveny až v půli měsíce března a 19. května byly hlavní práce i s položením hlavního plynového řádu ukončeny. Dne 2. září byla provedena kolaudace celé trasy a 8. října byl již vpuštěn do potrubí plyn a mohly se slavnostně v domácnostech zapálit plynové sporáky. Až na několik výjimek jsou na plyn napojeny všechny rodinné domky. V roce 1999 byla obec Kaňovice spoluzakladatelem svazku obcí nazvaného „Slezská brána“, které sdružuje obce ležící mezi zdejšími velikými městskými aglomeracemi Ostravou, Havířovem a Frýdkem – Místkem, Kaňovice, Paskov, Řepiště, Sedliště, Šenov, Václavovice, Vratimov a Žabeň. V roce 2012 se k nim připojila obec Sviadnov. Zastupiteli těchto obcí byla vypracována společná strategie rozvoje tohoto regionu po stránce sportovní a kulturní spolupráce, hlavně však rozvoje příměstské turistiky. V rámci činností „Slezské brány“ se pravidelně uskutečňují společná zasedání starostů obcí. Během let existence bylo uskutečněno několik společných společenských akcí, sportovních turnajů a utkání, nebo vědomostních soutěží školní mládeže. Region publikoval několik brožur a knih s historickou a turistickou tematikou tohoto regionu. Logo regionu Slezská brána 71

1613 -2013

V říjnu roku 2002 byl z podnětu starosty Lubomíra Kuchaře založen Klub důchodců při obecním úřadě v Kaňovicích. Předsedkyní byla jmenována paní Marie Polachová a její zástupkyní paní Stanislava Cepáková. Klub důchodců trvá dosud a scházejí se v něm senioři z obce Kaňovice, Bruzovice a Sedliště. Pořádají různé kulturní akce, zájezdy, návštěvy divadla.

Znak a prapor obce Kaňovice Na základě zákona o obecních znacích vypracoval Mgr. Jan Tejkal návrh znaku obce Kaňovice. Návrh obecních symbolů vychází z historického zařazení obce do těšínského knížectví, jehož barvami byla modrá a zlatá (žlutá). Vyobrazení dvou zkřížených seker je odvozeno ze starého obecního znaku Kaňovic. Obecní znak byl Kaňovicím slavnostně udělen předsedou Poslanecké sněmovny PhDr. Lubomírem Zaorálkem dne 26.5.2006 v Praze.

72


Rybník „Kamenec“ V létech 2005 – 2006 byl v lese u potoka Datyňka, na okraji biocentra „Lunčiska“, zbudován rybník. Pojmenován byl podle kopce, pod nímž se nachází, „Kamenec“. Stavba byla financována z prostředků ministerstva životního prostředí z programu revitalizace vod. Malá vodní nádrž o rozloze 0,4 ha pojme 2,9 tisíc m3 vody, průměrná hloubka činí 1,3 metru. Nádrž vytváří podmínky pro život rostlin a živočichů mělkých stojatých vod a přispívá ke hydroakumulační schopnosti krajiny. Rybník, který přirozeně zapadá do svého okolí a zaujme svým vzhledem, je častým cílem turistů.1

Malá vodní nádrž „Kamenec“

Foto: M. Lysek v r. 2011 73

1613 -2013

Po roce 1989, kdy padly nesmyslné zákazy výstavby rodinných domků v obci omezující její další rozvoj, nastala v naší obci až neuvěřitelná výstavba nových domků. V porovnání s rokem 1991, v němž se uskutečnilo sčítání obyvatel a domů, v obci žilo celkem 180 obyvatel a ve vsi bylo celkem 65 rodinných domků, v roce 2011 bylo v Kaňovicích 114 domů, v nichž žilo 295 obyvatel. „Pěkné jsou ty naše Kaňovice !“

Pohled na Kaňovice

Foto: M. Pastrňák v r. 2012 74


Památky Kaňovic Téměř každá vesnice se může pochlubit svými památkami. V Kaňovicích je to především velká kaple sv. Hedviky. Ve vsi se nacházejí také další církevní památky. Kaplička u čp.5, Boží muka a kamenné či dřevěné kříže.1 Stavby umocňuji ráz slezské krajiny. Nejsou jen symbolem náboženské víry, ale i řemeslné dovednosti našich předků. Zpravidla byly stavěny k uctění památky význačné, někdy tragické události. Mnohdy jako výraz náboženského cítění našich předků. Ke kapličkám a křížkům se naši předkové chodívali modlit v dobách zlých, naposled v době 1. světové války. Postavení kostela či velké kaple bylo nákladnou záležitostí, kterou si mohla dovolit jen vrchnost, případně obec. Malé kapličky často nechali postavit bohatší sedláci. Kamenné či dřevěné křížky byly stavěny i chudými chalupníky. Dnes na ně pohlížíme jako na památky, které nám předali naši předkové.

Kaple sv. Hedviky - dominanta obce Kaňovice V roce 1868 se kaňovičtí občané rozhodli, „pro čest a chválu Boží“, vystavět v obci kapli. Na místě dnešní kaple stála dřevěná zvonička. Dle datace zvonu, L.P. 1792, který byl z ní do nové kaple přenesen, je možné usuzovat, že zvonička byla postavena v tomto roce. Sloužila k potřebám obce a lidí. Zvonilo se na ni poledne, klekání a také umíráček. Zvonice stávala o něco níže nežli v roce 1868 postavená zděná kaple. Kaňovice byly ryze katolickou obcí, přifařenou do Bruzovic. Věřící docházeli na bohoslužby do tamního kostela sv. Stanislava. Kostel v Bruzovicích je v poměrně značné vzdálenosti od centra Kaňovic, asi hodinu pěší chůze, nezpevněnou cestou, což znesnadňovalo chůzi zejména starším lidem v blátivém počasí či sněhu. Kaňovičtí občané proto usilovali o postavení svatostánku v obci. Příhodná chvíle nastala v 60. letech 19. století, také v důsledku velkých oslav milénia (tisícího výročí) příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na naše území. Obec kaňovská reversem (přípisem) ze dne 20. května 1868 požádala Generální vikariát římskokatolické církve v Těšíně o povolení stavby kaple se závazkem, že obec uhradí náklady na stavbu a údržbu kaple a „zavazuje se na budoucí časy ji zachovávat, opravovat a v dobrém stavu udržovat“. Žádost byla schválená dne 9.9.1868. Pozemek na kapli daroval František Poledník z čp. 30. Protože byl již podzim, byla stavba dokončená v roce 1869, za starostování Jana Gavlase. V kronice je uvedeno, že 22. neděli po sv. Duchu (asi v říjnu, sv. Duch je pohyblivý svátek). 1869 odpoledne vyšlo procesí od kostela sv. Stanislava z Bruzovic až k nově postavené kapli, kterou posvětil farář P.Madry. Kaple byla zasvěcená sv. Hedvice, patronce Slezska. 75

1613 -2013

Kaple sv. Hedviky v Kaňovicích

Foto: M.Lysek 2011 76


Kaple byla značně menší než nyní, asi poloviční. Původní je zadní část, tj. hlavní vchod se dvěma okny po každé straně s věží, která byla o něco nižší, se střechou cibulového tvaru. Do věže byl umístěn zvon z dřevěné zvoničky, který pukl. Proto z darů věřících byl zakoupen zvon nový s nápisem „Ulil Julius Richart Herolt v Chomutově 1897“ a v neděli 29.8.1897 slavnostně posvěcen a zavěšen do kaňovské kaple. Střecha byla pokrytá šindelem. Sakristie tehdy nebylo, kněz se oblékal za oltářem. Kaple byla vystavěna za starosty Jana Gavlase z čp. 18, který se však v době její výstavby úřadu vzdal. Vystavěná kaple však nejprve postrádala vnitřní vybavení. Pořízeno bylo až za následujícího starosty Vaňka z čp. 1. Za 41 zl. byla zakoupena křížová cesta a v Opavě obraz sv. Hedviky, který je v kapli umístěný nad oltářem. V kapli se konaly různé pobožnosti, v době postní ke sv. Janu Nepomuckému, sv. Floriánu a v době sucha ke sv. Hedvice. Obraz sv. Hedviky, na hlavním oltáři z roku 1869, se dochoval dodnes. Kaple byla malá pro všechny věřící z celé vesnice, stávali proto povětšinou venku. Mše svaté se zde nesloužily. Povolení sloužit tam mši svatou vymohl učitel Jan Těplík. První mše se sloužila 29. října 1899. Tehdy místní věřící uspořádali sbírku na zakoupení liturgických předmětů k vybavení kaple. V roce 1911 byla kaple přistavěná a rozšířená do dnešní půdorysné polohy, včetně sakristie. Střecha byla pokrytá taškami z cementové břidlice. Po přestavbě kaple posvěcená 15. října 1911, byly zřejmě instalovány do kaple i nové varhany, pocházející z dřevěného kostela na Prašivé.2 V době 1. Světové války bylo prováděno rekvírování zvonů pro válečné účely. Tomu se nevyhla ani naše kaple. Kaňovice odevzdaly starý puklý zvon pocházející z dřevěné zvoničky a nový zvon uschovali. Po válce zvon byl opět zavěšen do zvonice kaple. Oprava kaple byla provedená v roce 1939 na základě sbírky věřících. Na místo staré, cibulovité věže byla postavená nová, vyšší hranatá věž v dnešní podobě a střecha byla pokrytá osinkocementovou krytinou. Nově opravenou kapli posvětil kaňovský rodák P. Ladislav Slíva dne 16.7.1939. 77

1613 -2013

Další rekvizice zvonů byla provedená nacisty v době 2. světové války v roce 1942. Z věže kaňovské kaple byl zvon odevzdán pro válečné účely. V témž roce byl nahrazen zvonem novým, ocelovým, ulitým ve Vítkovických železárnách. Zásluhu na tom měl občan Ludvík Řeha z čp. 10. Zvon byl slavnostně zavěšen do věže kaple dne 18.5.1942 a posvěcen P. Ladislavem Slívou. Zvon se v kapli nachází doposud. V roce 1968 proběhly vnitřní opravy kaple a fasáda dostala tvrdou omítku. Kronikář poznamenal, že k oslavě 50. výročí vzniku republiky a zároveň 100. výročí postavení byla kaple jako nová. V roce 1985 bylo do kaple instalováno zařízení pro elektrické zvonění. Zhruba v téže době byla střecha kaple pokrytá plechovou krytinou. V roce 1999 v rámci plynofikace obce byla kaple napojena na plynový rozvod, tj. začalo se v ní topit plynem. V létech 2001 a 2002 se uskutečnila poslední oprava kaple, výměna oken, dveří, opravena byla omítka, provedena hydroizolace zdí, položena dlažba před vchodem. Opravy byly provedeny místními občany, zdarma. Dne 19.10.1999 a následně 14.10.2003 Kaňovice navštívil, biskup Ostravsko – opavské diecéze, Msgr. Václav Lobkowic, který žehnal provedeným opravám a úpravám kaple sv. Hedviky. Správcem a kostelníkem kaple je p. Jaroslav Interiér kaple sv. Hedviky v Kaňovicích Foto: M.Lysek 2011 Kašper z Bruzoviček. 78


Dřevěný kříž u gruntu čp. 27 Pravděpodobně nejstarším místem, na němž byl v Kaňovicích vztyčen kříž, je místo u statku čp. 27. Z umístění kříže uprostřed obce je možno usuzovat, že v tomto místě postavili kříž již první osadníci obce, v době jejího založení. Kříž stojící v těchto místech je zakreslen na první katastrální mapě obce z roku 1836. V Obecní kronice se nachází opis protokolu sepsaného na C.K. Okresním úřadě ve Frýdku z 14.5.1862. V něm je zaznamenáno, že bývalý majitel usedlosti čp. 27, výminkář František Bartek, v závěti založil fundaci na postavení kříže u usedlosti čp. 27 a k tomu složil peníze. Kříž postavil dědic gruntu Stanislav Bartek, snad ve stejný rok jako výraz zbožnosti majitele gruntu. Kříž existoval v roce 1884, jak vyplývá z peněžního deníku farního úřadu Bruzovice. Vysoký dřevěný kříž stojí u vjezdu do dvora usedlosti čp. 27. Pod nápisem „INRI“ je umístěn ukřižovaný Kristus a níže Panna Marie. Vše je vymalováno na plechu. Letopočty na kříži, 1898 a 2000, jsou data postavení kříže a jeho obnovy. Dřevěný kříž u usedlosti čp. 27 79

Foto: M.Lysek 2011

1613 -2013

Kaplička u domu čp. 5 U obecní cesty směrem od pohostinství Magera na kaňovský kopec, u domu čp. 5 se nachází zděná kaplička, na níž je zapsán letopočtem 1893. V tomto roce vystavěl majitel usedlosti, Antonín Karas, nový cihlový dům. Z cihel, které mu zbyly, nechal, jako výraz zbožnosti, postavit kapličku. Zasvěcená

Kaplička u usedlosti čp. 5


je sv. Antonínovi. Kaple je čtvercového půdorysu se dvěma okny, malým dřevěným oltářem. Kaplička je typickou stavbou drobné sakrální architektury našeho regionu. O kapličku pečuje rodina Karasova.

Kamenný Magerův kříž Předchůdcem nynějšího kříže byl zřejmě dřevěný kříž, postavený již před rokem 1836. Kříž je zakreslen na mapě Stabilního katastru.

„Magerův kříž“ 80



Dřevěný kříž je zakreslen na mapě Stabilního katastru z roku 1836 a dále rovněž na mapě třetího vojenského mapování z roku 1876. Kamenný kříž nechali vystavět manželé Magerovi z Kaňovic čp.7 v roce 1939. Kříž se nachází se v zatáčce státní silnice směr Václavovice - Sedliště na křižovatce s obecní cestou vytvářející hranici i mezi Kaňovicemi a Bruzovičkami. Na kříži je nápis „Poutniče zde málo stůj, rány moje rozvažuj, rány moje kynou, léta tvoje plynou. Přijde smrt, soud nastane, kam se duše tvá as dostane.“ Pomník byl zničen při autohavarii v 90. letech minulého století. V roce 1994 byl opraven Obecním úřadem Kaňovice. Od křížku „U Magery“ vycházely průvody při významných příležitostech, i 1.máje apod.

Kamenný kříž s litinovým oplocením U obecní cesty směrem od pohostinství Magera na kaňovský kopec po levé straně poblíže kaple sv. Hedviky stojí kamenný kříž s Kristem. Na kříži je nápis „Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě, neboť svatým křížem svět jsi vykoupil“. Pod textem je uvedeno „Postaveno pro čest a chválu Boží 1924“. Kříž je ohraničený plůtkem z umělecké litiny. Nechal ho postavit dřívější majitel gruntu čp. 1 Josef Vaněk, v roce 1924 jako výraz zbožnosti majitele gruntu. Svěcení měl provést syn majitele gruntu P. Jan Vaněk, který za tím účelem přijel z vesnice Frohnau (nyní Vranov) v západních Čechách. Působil ve vsi, která byla osídlená německým obyvatelstvem. Přijel, zúčastnil se slavnosti, avšak svěcení provedl bruzovský farář P. František Konečný, jemuž asistoval P. Václav Peter.5

Boží muka stojí u bývalého Petrova gruntu čp. 21. Jedná se o zděný pilíř s výklenkem, nikou. V ní je umístěn svatý obrázek. Kříž u usedlosti čp. 1 81

Foto: M.Lysek 2011

1613 -2013

Boží muka v našem regionu jsou poměrně ojedinělá. Postavena byla na poli patřící k čp. 21, k bývalému Petrovu gruntu. Nejsou uvedena na žádné historické mapě. Kým byla vystavěná, ani rok a důvod postavení doposud není znám. 3

Litinový kříž poblíže domu čp. 38 Na kaňovském kopci na rozcestí obecní cesty a příjezdu k domu čp.38 - bývalý majitel Leo Kocur stojí na nízkém betonovém podstavci kříž. Proveden je z umělecké litiny, s ukřižovaným Kristem, ornamenty. Jedná se o hřbitovní kříž, výrobek tehdejších železáren ve Frýdlantu nad Ostravicí. Litinové kříže byly v období od druhé poloviny 19. století do 1. světové války prodávány vedením

Boží Muka na kopci u Cieleckého

Foto: M.Lysek 2011

Karlovy Huti v Lískovci zaměstnancům. Obdobné litinové kříže jsou umístěny ve skanzenu litinových křížů u kostela v Sedlištích. Důvod postavení kříže není znám. Kříž u usedlosti čp. 38 82

Foto: M.Lysek 2011


Spolky a politické strany v Kaňovicích Hornický spolek Prokop a Hospodářský spolek v Kaňovicích Nové zákony, které vstoupily v platnost v rakouském císařství ve druhé polovině 19. století, umožnily lidem sdružovat se v zájmových a kulturních spolcích. Spolky však musely býti řádně registrovány, řídit se stanovami a jejich vznik schválen C.K. úřady. Spolková činnost v Kaňovicích byla započata až v posledních létech 19. století. Po započetí těžby uhlí v Petřvaldu, Orlové a výstavbě hutí v Ostravě a Lískovci pracovali v tamních fabrikách a šachtách rovněž někteří občané z Kaňovic. Tvořili určitou skupinu lidí se stejnými zájmy a problémy. V roce 1897, dne 20. 6., místní skupina odborného hornicko – hutnického spolku pro Moravu a Slezsko požádala Zemský úřad v Opavě o povolení založení Hornicko – hutnického spolku v Kaňovicích. Přestože založení spolku bylo doporučeno hornicko – hutnickým spolkem Prokop v Moravské Ostravě, byla žádost dne 28.7.1897 zamítnuta a předána k vyřízení hejtmanství do Těšína, kterým byl vznik spolku rovněž zamítnut. 1 Snahy o založení spolků v Kaňovicích tím byly na delší dobu utlumeny. Teprve v roce 1910 byl v Kaňovicích založen Hospodářský spolek.

Listina, kterou byl zamítnut vznik hornického spolku Prokop v Kaňovicích SOkA Frýdek-Místek 83

1613 -2013

Hospodářský spolek v Kaňovicích byl založen v roce 1910 z iniciativy tehdejšího starosty obce, Jana Cileckého. K založení došlo dne 24. dubna 1910 valnou hromadou konanou v hostinci „U Magery“, což bylo oznámeno „slavnému“ C.K. hejtmanství ve Frýdku dne 3.5.1910. Prvním předsedou spolku by zvolen p.František Mrůzek, dále byli zvoleni: František Poledník - místopředseda, Jan Cielecký - jednatel a správce objednávek, Čeněk Ondračka - pokladník, Jan Zahradník – hospodář a František Vaněk – knihovník. Po odchodu Františka Mrůzka se stal jeho dlouhodobým předsedou František Vaněk. Do činnosti Hospodářského spolku v Kaňovicích se zapojovali také občané ze sousedních vsí, Čeněk Bartek a Alois Vaněk z Bruzovic (Bruzoviček), též Josef Mynář z Václavovic. Dle stanov se spolek zabýval hospodářskou činností a hlavně zdokonalováním zemědělských prací. Členové spolku se seznamovali s novými odrůdami a způsoby pěstování rostlin a novátorsvím v chovu dobytka. Nejprve se spolek scházel v hostinci „U Magery“, v němž byly rovněž každoročně svolávány jeho valné hromady. V roce 1922 čítal spolek 40 členů. V roce 1925, když byla u hostince „U Magery“ vystavěna zbrojnice „Sboru dobrovolných hasičů v Kaňovicích“ a hasičský sbor si v prostorách hostince zřídil svou schůzovní místnost, přesídlil Hospodářský spolek do hostince „U Šebesty“. V novém působišti spolku byly zřízeny schůzovní prostory a u hostince vytvořeno výletiště, na němž v letních měsících spolek pořádal slavnosti a lidové veselice. V zimě se v hostinci konaly plesy Hospodářského spolku. V roce 1924 byl předsedou spolku František Vaněk z čp. 27, místopředsedou Jan Šebesta (hostinský) z čp. 6, členové výboru byli: správce školy Stanislav Malina z čp. 33, Josef Karas z čp. 5, Jan Šeliga z čp. 9, Alois Vaněk a František Kašper z Bruzoviček. Po úmrtí předsedy Františka Vaňka byl zvolen předsedou hostinský Jan Šebesta a následně Jan Karas z čp. 5. Po roce 1939, v době okupace republiky, klesl počet členů spolku na 24. Předsedové již nebyli voleni, ale jmenováni Zemědělskou správou ve Frýdku. Do roku 1944 vykonával funkci předsedy spolku Miloš Ondračka z čp. 8. Od 31.12.1944 byl spolek přeřazen pod „Svaz zemědělství a lesnictví“. Po válce a únoru 1948, v roce 1949, byl Hospodářský spolek v Kaňovicích rozhodnutím Okresního národního výboru FM zrušen s odůvodněním, že spolek prakticky zanikl již během okupace, v roce 1944. Majetek spolku, který činil 2210,80 Kč, stroje: secí stroj, trayeler, válec, elektromotor, jetelovací stroj, řepový strojek a skladovací kůlnu převzalo Zemědělské strojní družstvo v Kaňovicích. 2

84


Sbor dobrovolných hasičů v Kaňovicích Sbor dobrovolných hasičů v Kaňovicích byl založen v roce 1920. V porovnání se vznikem hasičských sborů v okolních vsích, v Sedlištích v roce 1892, v Bruzovicích v roce 1897, ve Václavovicích roku 1903, byl Sbor dobrovolných hasičů v Kaňovicích založen se značným časovým odstupem. Založení Sboru dobrovolných hasičů v Kaňovicích předcházelo několik požárů v obci a okolí, ke kterým došlo v létech 1919 až 1920. Požáry byly zakládány úmyslně, ale pachatele se nepodařilo vypátrat. Na myšlenku založit Sbor dobrovolných hasičů v Kaňovicích přišel tehdejší správce školy Josef Vlček, který zde působil v letech 1920-23. Byl to právě on, kdo přišel s myšlenkou svolat všechny obětavé občany z obce a okolních osad a založit Sbor dobrovolných hasičů na území Kaňovic. První přípravná schůze se konala 7. listopadu 1920. Na této schůzi byli zvoleni do zřizujícího výboru občané Josef Vlček – učitel, František Vaněk – rolník, František Magera – hostinský, Josef Pastrňák – hostinský a Čeněk Ondračka – rolník.

Foto zakládajících členů Sboru dobrovolných hasičů v Kaňovicích 1920 V obleku, uprostřed, Josef Vlček 85

Foto: SOkA Frýdek – Místek

1613 -2013

Dne 2.ledna 1921 byla svolaná ustavující valná hromada pod vedením učitele Josefa Vlčka. Podle složení prvého výboru můžeme usoudit, že se jednalo o uskupení občanů Kaňovic a Bruzovic, což je charakteristické pro náš sbor dodnes. Tohoto aktu se zúčastnilo 38 z tehdy již 46 členů organizace. Nově založený sbor začal ihned vyvíjet činnost po všech stranách. První hasičský bál byl pořádán již 6.února 1921 a první hasičský výlet pak 26.6.1921. To byl první finanční přínos do pokladny sboru. Dne 31.12.1921 byl stav pokladní hotovosti 7.725,60 korun. Za tyto peníze byla zakoupena první požární výzbroj a výstroj, a to tři kusy ručních stříkaček berlovek, hasičské přilby a pásy. Rok 1924 se stal důležitým mezníkem sboru. V tomto roce byla postavena první hasičská zbrojnice. Byla to dřevěná budova na pozemku pana Františka Magery. V tomto roce byla zakoupená starší hasičská stříkačka za 10.000 korun a byla předána do užívání společně s hasičskou zbrojnicí 24.července 1924.

Oslava vystavění hasičského skladiště v r. 1924

Foto: SOkA Frýdek – Místek 86


Byla to veliká sláva, avšak průběh slavnosti byl narušen požárem stodoly občana Jana Bartka z čp. 20. Nová stříkačka byla ihned vyzkoušena v praxi a ukázala se, jakým je výborným pomocníkem. V roce 1931 byla postavena věž k požární zbrojnici. Dne 29.července 1934 pořádali hasiči opět výlet a situace s otevřením hasičské zbrojnice se opakovala. Požár u Josefa Karase zničil část stodoly a úrody. Přichází doba, na kterou nikdo rád nevzpomíná – období protektorátu. Dříve bohatá činnost začíná upadat. Sbor se zaměřuje jen na výjezdy k požáru. Pro časté požáry se začaly budovat vodní nádrže a to nová na pozemku u Jana Šeligy a v následujícím roce byla upravena vodní nádrž na pozemku Adolfa Zahradníka.

Hasičské skladiště se stříkačkou Foto: V.Petr Pohledy z Frýdecko-Místecka

Kaňovičtí hasiči v roce 1934

Foto: SOkA Frýdek – Místek 87

Po osvobození republiky se činnost začala urychleně obnovovat. Na jaře 1946 byla zakoupena nová motorová stříkačka a do užívání byla dána u příležitosti 25. výročí trvání sboru, a to v červenci 1946.

1613 -2013

Svěcení hasičské stříkačky v r. 1946

Foto: Soukromý archív p. M.Ondračky

Dne 20.8.1946 bylo rozhodnuto o stavbě nové zděné hasičské zbrojnice a bude postavena na hranici pozemku Jana Poledníka a Adolfa Zahradníka. Ihned na počátku roku 1947 započali členové sboru za pomoci ostatních občanů se stavbou zbrojnice. Ještě v tomto roce byla hrubá stavba pod střechou. Na jaře roku 1949 byl zakoupen starší automobil Praga – Alfa. V tomto roce došlo ke zbourání věže staré zbrojnice a z materiálu prken byla postavena autobusová čekárna. V roce 1949 došlo direktivně ke změně názvu organizace a vzniká Československý svaz požární ochrany. V létech 1950-56 činnost poněkud klesla, ale důležité bylo, že v tomto období v obci nehořelo. Rok 1961 byl rokem oslav 40. výročí trvání sboru a v tomto roce byl předán hasičům požární vůz Tatra 805. V roce 1971 došlo opět k útlumu činnosti sboru a to byl rok oslav 50. výročí trvání. Vzápětí dochází k celkovému oživení, i když oslavy výročí proběhly ve smutné atmosféře, protože těsně před konáním oslav tragicky zahynul velitel požárního družstva pan Václav Ondračka ve věku 24 let. Opět dochází k omlazení členské základny. Pravidelně se začaly provádět preventivní prohlídky. Úspěch se dostavil, v obci více než 20 let nehořelo. 88


V roce 1978 nastaly problémy s vozidlem Tatra 805 a oprava byla dokončena až v roce 1980. Přesto i v těchto letech bylo provedeno mnoho potřebné práce. V roce 1991 byla provedena renovace celé elektroinstalace ve zbrojnici. V tomto roce byl obnoven původní název na Sbor dobrovolných hasičů. Velmi důležitým mezníkem se stal rok 1993, kdy obecní úřad zakoupil starší speciální vozidlo AVIA 31, které bylo majetkem báňských záchranářů a vzápětí motorovou stříkačku PS 12. I když vybavení sboru není na špičkové úrovni, mohou se členové zúčastňovat různých soutěží a výsledky se dají hodnotit jako uspokojivé. Po dlouhé době došlo v obci ke dvěma požárům. Při požáru domu pana Vaňka č. 28 přišel o život jeho majitel. Po mnoha letech byl založen kolektiv mladých hasičů, v té době pouze pětičlenný, ale za nedlouhou dobu vytvořili šestnáctičlennou skupinu. Poprvé v historii sboru bylo založeno družstvo žen, které se zúčastnilo nejedné soutěže sv. Floriána. V roce 2005 došlo ke značnému snížení počtu členů v kategorii žáků a mládeže, a proto není možné obnovit tak úspěšnou část činnosti. Obecní úřad v roce 2007 koupil starší, ale plně akceschopnou motorovou stříkačku PS 12. Pro potřebu sboru byla pořízena elektrocentrála a koupené vycházkové stejnokroje. Během trvání sboru dobrovolných hasičů se ve funkci předsedy či starostů vystřídali tito členové: Čeněk Ondračka, Antonín Maršálek, Dominik Kulhánek, Miloslav Ondračka, Petr Ondračka a Vladimír Vrubel. Ve funkci velitele sboru to byli členové: Čeněk Bartek, Frantiček Magera, Ludvík Řeha, Albín Magera, František Magera, Miloslav Ondračka, Oldřich Polach, Antonín Karas, Petr Ondračka, Václav Kulhánek, Lumír Poledník a Daniel Kusák. S úctou vzpomínáme zakladatele organizace Sboru dobrovolných hasičů a členy sboru, kteří postupně odcházeli. Vzpomínáme na ně pro jejich úsilí pomoci bližnímu. Hasičská zbrojnice v Kaňovicích Foto: M.Lysek v r. 2011 89

1613 -2013

Meziválečné období minulého století se vyznačovalo zkrácením pracovní doby, zlepšením dopravy do zaměstnání, což znamenalo více volného času zaměstnanců v činnosti politických stran a spolků. Ne nadarmo se říkalo první republice „zlatá éra spolků“ .Přestože kronikář uvádí, že v této době se Kaňovjané povětšině starali jen o své hospodářství, v obci byly založeny a vyvíjely činnost politické strany a spolky. Být členem několika spolků zvyšovalo vážnost muže ve vesnici. Spolkaření, až na výjimky bylo výsadní právo mužů. Tím se stávalo, že muži spolkařili a nevěnovali se hospodářství a rodině. Spolkové schůze se odehrávaly v hostincích, kde samozřejmě aktéři „ nezůstali na suchu“. To ke zlosti našich prababiček a babiček, které prohlašovaly „Pánbůh stvořil volky a čert stvořil spolky.“ Zvláštností těchto spolků bylo, že do nich vstupovali i občané z Bruzoviček a přilehlé části Václavovic. Spolky pořádaly plesy, taneční zábavy, výlety v přírodě, pořádaly ochotnické divadlo. Měly vlastní knihovny, odebíraly noviny, časopisy, kalendáře. V tomto období v Kaňovicích vyvíjely svou činnost také politické strany. Lidová strana, Republikánská (agrární) strana a Sociálně demokratická strana, založeny byly počátkem 20. let 20. století. Bohužel údaje o politických stranách a spolcích jsou mizivé. Z počátku strany soupeřily o moc v obecním zastupitelstvu. Později utvářely politické strany společnou kandidátku. V tehdejší době jednotlivé politické strany zakládaly i zájmové spolky a tělovýchovné jednoty, které byly pod patronací politické strany. Lidová strana sdružovala katolické věřící. Představiteli byli Jan Ondračka, Jan Cielecký, Fr. Vaněk, Alois Vaněk a další. Pod patronací této strany vznikl počátkem 30. let v Kaňovicích Spolek katolické omladiny, byl společný s Bruzovicemi. Ve 30. letech to byl nejagilnější spolek v obci. Jeho představitelem byl Miroslav Pavlásek, později Leo Kocur. Divadelní soubor v Kaňovicích před r. 1940 Foto: Soukromý archív p. M. Ondračky

90


Pod záštitou této politické strany byl v roce 1934 učiněn pokus o založení tělovýchovné jednoty Orel. V kronice je zaznamenáno, že po zdařilé akademii pro neukázněnost členů nastal rozklad a jeho rozpuštění. Po okupaci německými vojsky dne 15.3.1939 byla Lidová strana zakázána. V téže době ukončil činnost Spolek katolické omladiny. Republikánská (agrární) strana sdružovala zemědělce. Jejími přestaviteli byli František Magera Čeněk Ondračka, Josef Karas, Jan Gavlas a další. Pod patronací strany vznikl spolek Okresní sdružení venkovského dorostu - Besídka Kaňovice, vznikla v roce 1922 a sdružovala zemědělskou mládež, Jejími představiteli byli Jan Karas, Miloš Ondračka a další. Besídka byla aktivní, dokonce v roce 1930 v restauraci U Magery pořádala „taneční hodiny“ (kurzy tance). V roce 1932 pořádala oslavu desetiletého trvání za účasti krojovaných skupin ze Sedlišť a okolí. Pod hlavičkou spolku vystupovali mladí Kaňovjané jako součást krojovaných tanečníků Národopisného sdružení „Sedlištané“

Krojováni členové Besídky venkovského dorostu o dožínkách v roce 1939 Foto: Soukromý archív p. M. Ondračky.

Členové Besídky venkovského dorostu v Kaňovicích v r.1939 Foto: Soukromý archív p. M. Ondračky. 91

1613 -2013

vedené Jožou Vochalou. Po okupaci němci 15.3.1939 byla Republikánská strana zakázána. V téže době ukončila činnost Besídka venkovského dorostu. Sociálně demokratická strana sdružovala většinou zaměstnance v průmyslu, horníky a hutníky. Jejími představiteli byli František Poledník, Augustin Řeha, František Kocur, Antonín Maršálek. Rovněž tato politická strana byla po okupaci Němci zakázána. Matice osvěty lidové vznikla v roce 1923. Spolek se staral o šíření osvěty a kultury, propagující Slezsko jako jednu ze zemí Československé republiky. Členové byli většinou z řad inteligence, jako učitelé a duchovní. Představitelem spolku byl Stanislav Malina a další. Spolek zajistil zřízení Obecní knihovny ve 20. letech. Ukončil svou činnost v souvislosti s německou okupací v roce 1939. Po okupaci našich zemí Německem 15.3.1939 a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byly povoleny jen dvě politické strany, které, dle kroniky, vyvíjely činnost i v Kaňovicích. Strana „Národní souručenství“, která vznikla z dřívější Lidové a Republikánské strany, a dále to byla „Strana práce,“ vzniklá z bývalé Sociálně demokratické strany. V pozdější době pak Strana práce splynula s Národním souručenstvím v jednu stranu. Bližší údaje nejsou známy. Po osvobození, v roce 1945, obnovily svou činnost v obci strany: Lidová, Sociálně demokratická. Republikánská (Agrární) strana byla Košickým vládním programem zakázána. Nově začala v obci působit Komunistická strana Československa. Lidová strana ve volbách v roce 1946 získala druhé místo v obci. Jejími představiteli byli Jindřich Peter, Leo Kocur, Josef Vaněk. Ukončila činnost po roce 1948. Sociálně demokratická strana ve volbách v roce 1946 získala první místo v obci. Jejími představiteli byli Karel Sojka, Albín Magera, František Kulhánek. V roce 1948 se sloučila s Komunistickou stranou Československa. Komunistická strana Československa v Kaňovicích byla založená v červenci 1945. Představiteli KSČ byli: Adolf Kolder a Antonín Maršálek. Ve volbách v roce 1946 získala třetí místo v obci. Po sloučení se Sociálně demokratickou stranou v roce 1948 zůstala jedinou politickou stranou v obci. Její členové se podíleli na akcích volebního programu. V roce 1980 v rámci integrace obcí se sloučila s Bruzovicemi a nadále vystupovala jako KSČ Bruzovice. V obci také působil Československý svaz mládeže - ČSM, který byl začátkem 70. let 20. století přejmenován na Svaz socialistické mládeže – SSM. V této organizaci byla „povinně“ zapojena téměř všechna tehdejší mládež.

92


Z historie školství v Kaňovicích V roce 1774 vydala císařovna Marie Terezie „Všeobecný školní řád“, kterým byla zavedena v celém Rakouském císařství povinná školní docházka. Vztahovala se na děti od 6 do 12 let. Pro „vystouplé“, takto nazývané žáky již odrostlé dětskému věku, kteří měli zájem naučit se číst a psát, byly zavedeny nedělní vyučovací hodiny. Obec Kaňovice byla „přifařena“ pod církevní správu farního úřadu v Bruzovicích a současně také „přiškolena“ ke škole v Bruzovicích. Mezi oběma obcemi nebylo žádné silniční spojení a docházka do školy v Bruzovicích byla konána po polních mezích a pěšinách. Rodiče školou povinných dětí proto odmítali za nepříznivého počasí děti do školy posílat. Z Kaňovic k farní škole v Bruzovicích trvala cesta hodinu. Obec Kaňovice proto žádala, aby byla přiškolená do Sedlišť, zvláště když byla v letech 18391840 postavená cesta ze Šenova do Frýdku. Podporu našli kaňovští občané u svého faráře P. Ondřeje Prutka, který napsal diecéznímu vrchnímu školnímu dozoru 13. dubna 1852 žádost o přiškolení děti z Kaňovic do Sedlišť. Zemský školní úřad v Opavě svým rozhodnutím ze dne 5. března 1853 vyhověl žádosti obce Kaňovice o přiškolení do Sedlišť a současně také o placení školného. Kaňovské děti musely přes dvacet let chodit do školy do Sedlišť, než se dočkaly chvíle, kdy se začalo vyučovat doma v Kaňovicích. Rozhodnutím c. a k. zemské školní rady v Opavě obec Kaňovice dostala souhlas k zahájení vyučování počátkem školního roku 1872-73, a to v domě Jana Bartka, čp. 27 v pronajaté místnosti. Prvním učitelem byl na základě konkurzu dne 22. října 1872 jmenován František Chudoba. Starosta, Josef Vaněk, 4. listopadu 1872 slavnostně zahájil vyučování. Usedlost čp. 27, ve které bylo započato s vyučováním školní mládeže v Kaňovicích

Foto uvedeno v publikaci 100 let školy… 93

1613 -2013

V roce 1872 bylo ke kaňovické škole přiškoleno 21 usedlostí z Horních Bludovic, ze Špluchova a z Bruzovic z osady Bruzoviček 5 usedlostí a z Václavovic, jejichž děti musely chodit do školy v Šenově, byly přiškoleny 3 usedlosti. Občané Kaňovic se stále zabývali myšlenkou postavit si vlastní školu. Proto se 3. března 1872 sešlo zastupitelstvo obce, aby projednali stavbu školy. Obec však nevlastnila pozemek a zastupitelstvo muselo poptávat odkoupení pozemku. Pozemek pro stavbu školy nabídl pan Jan Mynař. Kupní smlouva zněla takto: 1 Kupní smlouva kterou uzavřeli dnes Johann Mynař zahradník Nro 28 Kaniowitz z jedné a obec kaniovská (Kaniovic) zastoupena burmistrem Jozefem Vaňkem a radním Janem Škarabelu oba gruntovníci v Kaniovic z druhé strany jak následuje. Za 1. Jan Mynař odstupuje obci Kaniovské do úplného vlastnictví na vystavení školy od svého gruntu Nro 28 v Kaniovic jeden kus země, jenžto dle katastru a uzpůsobeného vyměření obsahuje podíl od parcele 229 pole per 385 sahů 230 pole per 15 sahů dohromady výměr 400 sahů na vykazovaných mezích za cenu sto rynských (V.č. 100) která jest tím docela zapravena, že Jan Mynař aneb jeho následovník na tom gruntě hlavním bude osvobozen od všech poplatků, příspěvků a jak kolněk jméno majících daní, aneb u potažné robotě, které na vystavení školy v Kaňovicích jest to v penězích neb prací gruntně tomu Nro 28 v Kaňovicích by přislušelo dat a konať jak druzí obyvatelé každý tak nazvanu kontribuční školu k tomu přispět povinni jsou. Obec Kaniovic se teda zavazuje onen podíl připlatkum a školní konkurenci, který by na grunt Nro 20 Kaniovic vybudovani te školy vypadal sama zastat a za neho zapravit tak, aby prodavatel aneb jeho následek v tom ohledu k ničemu potahován nebyl. Za 2. Majitelství této země s povinnosti ku zbyvani vypodajny davky přechází na obec kaniovsku od dnes. Za 3. Dovoluje Jan Mynař aby tato zem per 400 od svého gruntu Nro28 v Kaniovic byla odepsána a obci kaniovské na novém folio v gruntovní knize vlastně připsala. Na dukaz obum stran a svědkum podpis. Ve Frýdku dne 25.března 1872 Ondřej Pinek Svědek

Josef Vaněk burmistr obce Kaniovic 94

Jan Škarabela Radní a svědek


Výstavba nové školy byla definitivně dohodnuta 18.července 1872. Stavba byla započata již v roce 1872, z větší části byla postavena v roce 1873 a dokončena byla v roce 1874. Dne 4. listopadu 1874 se v ní začalo vyučovat. Škola byla jednotřídní. V budově se dále nacházel, tak jak bývalo zvykem, byt učitele. V následujícím roce 1875 bylo upraveno okolí školy, oplocená školní zahrada a bylo zřízeno školní hřiště. V roce 1885 byla u školy vykopaná nová studna a zakoupená ruční pumpa, což bylo z valné části financováno z výnosu poplatků z přiškolených usedlostí z Bruzovic. K nové škole v Kaňovicích byly postupně přiškolovány další usedlosti z okolních vesnic. V roce 1885, z Bruzovic – Bruzoviček: František Hrabec, čp. 122, Jan Maršálek, čp. 73, František Pělucha, čp. 81. V roce 1888, Vavřín Vaněk, chalupník čp. 119, Stanislav Peter, chalupník čp. 7. V roce 1900, Jan Řehánek, chalupník čp. 185, František Peter, rolník čp. 180. Ve správě školy a vedení vyučování dětí se během její existence vystřídalo několik desítek učitelů.

Škola v Kaňovicích, vystavěná v roce 1874 Foto převzato z publikace 100 školy …

Učebna ve škole v Kaňovicích v r. 1937 Foto: SOkA Frýdek - Místek 95

1613 -2013

Učitelé na vesnici byli vždy velice váženými osobami. Značně se podíleli na veřejném a kulturním životě vesnice. Ve škole v Kaňovicích je známo působení Jana Tieplika, který zhudebnil mnohé lidové písně z našeho kraje. V roce 1910 byl učitel František Mruzek zvolen prvním předsedou Hospodářského spolku v Kaňovicích. O deset let později, v létech 1920-21, byl správcem školy Josef Vlček, dále na škole působil do roku 1922-23, který byl velice činný v obecní samosprávě. Z jeho iniciativy byl v Kaňovicích založen sbor dobrovolných hasičů. Ve školním roce 1935 – 1936 docházelo do školy v Kaňovicích takové množství dětí, že jedna třída musela býti umístěna v pronajaté místnosti v domě čp. 24, Frantšika Maršálka. Z důvodu vysokého nájemného, 600 korun ročně, však byla smlouva zrušena a všichni žáci se opět učili pouze v jedné školní třídě. Za protektorátu byl učitellem v Kaňovicích Karel Sojka, který po osvobození v roce 1945 zastával také funkci předsedy místního národního výboru. Školní budova z roku 1872 sloužila svému účelu až do roku 1947, kdy byla provedena rekonstrukce, kterou byla zvětšena o jedno patro. Nadstavbou byla získána druhá učebna a byt pro správce školy. V přízemí zůstala jedna učebna a kancelář místního národního výboru. Větší finanční obnos na provedenou rekonstrukci byl získán ze státní sekvence dotované ministerstvem školství. Avšak již v roce 1950 byla dvojtřídní škola, pro malý počet žáků, změněná v jednotřídní s 5 postupnými ročníky. Po 5 letech se stav žáků opět zvýšil a škola se stala opět dvojtřídní. V roce 1959 bylo opět přikročeno k další přestavbě a úpravám. Došlo k renovaci sociálního zařízení, zpevnění základů, izolaci zdiva proti vlhkosti. Zavedno bylo ústřední topení a vodovod. Opravena byla střecha včetně výměny okapových svodů. Rekonstrukce budovy byla dokončena opravou stropních trámů, položením nových podlah ve třídách a nové dlažby na chodbě a v sociálním zařízení. Dlouhodobým řídícím učitelem v kaňovické škole byl Karel Smolík, rodák z Bruzovic. Do Kaňovic nastoupil v roce 1950 a ve škole vytrval až do roku 1975, kdy byla Základní škola v Kaňovicích zrušena. Dne 12.2.1973 proběhlo na MNV jednání mezi Okresním výborem KSČ a Okresním národním výborem a funkcionáři místních stran o úpravě sítě škol v obci. Podle stranických a státních směrnic se postupně rušily všechny jednotřídní školy ve státě. Dohodnuto bylo, že tak bude učiněno i se zdejší jednotřídkou k 31.8.1975. Žákům bude zajištěna autobusová přeprava do ZDŠ v Sedlištích. Prostory po zrušené škole byly využity ke zřízení polodenní mateřské školy, jejímž provozem bylo započato 1.9.1975. Dne 12.června 1975 se přišla představit na Místní národní výbor budoucí ředitelka mateřské školy paní Jindřiška Šlachtová ze Sviadnova. 96


Ihned po představení se začalo se zařizováním interiéru školky. Rozpočet na nový školní rok byl 8 000 Kč. Odbor školství Okresního národního výboru ve Frýdku-Místku na zařízení školky přidělil 20 000 Kč. Do nově zřízené školky se přihlásilo 27 dětí. Byly mezi nimi i děti z okolních obcí, a to z Bruzovic-Bruzoviček, Václavovic a Sedlišť. Paní ředitelka se uvedla velmi dobře, ale pro nedostatek pochopení ze strany místního národního výboru se rozhodlo, že dnem 1.února 1976 ukončí svůj pracovní poměr a odejde na jiné pracovní místo, což také tak učinila. Na její místo nastoupila dosavadní ředitelka mateřské školy v Bruzovicích paní Kaduchová. Školnicí byla paní Růžena Recmanová. Ve školním roce 1977-1978 již došlo ke znatelnému úbytek dětí. Celkem bylo přihlášeno 20 dětí, 12 z Kaňovic, 5 z Bruzovic a 3 ze Sedlišť. Jelikož v obci nebyla povolena větší výstavba rodinných domků, obec stárla a dětí ubývalo. Mladí rodiče si našli pozemky v jiných obcích, aby si mohli postavit svůj rodinný dům. Z důvodu nedostatečného využití školky rozhodla rada Místního národního výboru v Kaňovicích o ukončení provozu Mateřské školky v Kaňovicích ke dni 1.září 1985. V souvislosti se zrušením polodenní MŠ v Kaňovicích se Dětský útulek v Bruzovicích změnil na mateřskou školu s celodenním provozem. Po zrušení školky začala být budova využívána pro obecní účely. Zřízeny v ní byly kanceláře obecního úřadu, prostory pro menší podnikání a pro menší rodinné oslavy. Tím skončila éra národní a mateřské školy v Kaňovicích. Ač malá, původně jednotřídka, vyšly z ní mnohé osobnosti, které šířily čest s chválu naší obci - předeSoučasný vzhled budovy bývalé školy, nyní sídlo Obecního úřadu v Kaňovicích Foto: M.Lysek v r. 2011 vším kaňovské jednotřídce. 2 97

1613 -2013

Učitelé působící v bývalé Obecné škole v Kaňovicích: 1872 - 1975 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.

František Chudoba Jan Karas Jan Tieplik Barbora Tiepliková František Mruzek Marie Kuběnská Štěpán Zaškodný Josef Michňák Jaromír Pinkas Bohumil Kratochvil František Novák Karel Řehánek Neobsazeno 13. Josef Vlček 14. Stanislav Malina 15. Adolfa Vitřensová 16. Alberta Vitřensová 17. Marie Hrabovská 18. Vither Vojkovský 19. Vladimír Slovák 20. Ludmila Krompolcová 21. Anna Stošková 22. Milada Koselová

1872 – 1874 1874 1874 – 1905 1903 – 1905 1905 – 1913 1905 – 1923 1907 – 1909 1907 – 1909 1908 – 1909 1912 – 1914 1913 – 1914 1914 – 1919 1919 – 1920 1920 – 1923 1923 – 1928 1925 – 1927 1927 1927 – 1928 1928 – 1935 1930 – 1931 1931 – 1933 1931 – 1934 1933 – 1934

25. Jarmila Jedličková 26. František Kuba 27. Hermína Řeháková 28. Božena Kalitová 29. Jan Mokroš 30. Alois Gibala 31. Bohumil Drastich 32. Hedvika Kamradková 33. Karel Sojka 34. Jan Oborný 35. Bohumil Matula 36. Karel Smolík 37. Albert Nytra 38. Zdeňka Sklářová 39. Jindřich Jiří 40. Miloslav Macháč 41. Alena Bezděková 42. Zdeňka Křivá 43. Lea Hrabcová 44. Eva Králova 45. Marta Vlčková 46. Marcela Peterková 47. Anna Kostková 48. Stanislava Horylová

1935 1935 – 1938 1936 – 1937 1935 1937 1938 1938 – 1942 1939 – 1942 1942 – 1950 1943 1943 1944 – 1975 1945 1945 1954 1954 – 1960 1960 1960 – 1962 1960 – 1961 1962 – 1963 1963 1963 – 1965 1966 1968 - 1975

Obecní knihovna Knihovna byla založená někdy ve 20. letech minulého století. Vždy jaksi náležela ke škole, neboť ji vždy vedl správce školy, zdarma a bez nároku na odměnu. V roce 1931 si řídící školy, kronikář a knihovník v jedné osobě posteskl, že v obci se čte velice málo. Knihovna měla tehdy 121 svazků. Po roce 1946 knihovnu dlouhodobě vedl funkcionář MNV Leo Kocur. Místnost knihovny se nacházela v budově školy, v níž je doposud. Ve vedení knihovny se poté vystřídalo více osob. V současné době knihovnu vede Eliška Klimšová, knihovna má 1790 svazků knih. 98


Živnosti v Kaňovicích - hostince Zánik feudalismu v českých zemích je spojován s rokem 1848, zrušením roboty, překážky novému společenskému řádu- kapitalismu. Došlo k řadě změn, mezi nimi i ke zrušení feudálního cechového zřízení.1 Namísto cechů v novém společenském řádu nastoupilo kapitalistické podnikání. Zjednodušeně řečeno, podnikatelé se dělili na malé, počtem zaměstnanců a rozsahem objemu výkonů, a velké. Malí podnikatelé byli nazýváni živnostníky, kteří pracovali sami, s rodinnými příslušníky, příp. s několika zaměstnanci-tovaryši. Základem pro živnostenské podnikání byl rakouský císařský patent pro živnostníky č.227/1859, který nabyl účinnosti 1.1.1860. Živnostenský řád byl několikráte novelizován, zejména zákonem č.26 z roku 1907, přetrval až do počátku padesátých let 20.století, kdy byly živnosti zrušeny. Živnosti se dělily na výrobní, služby a jiné činnosti. Dále se dělily na osobní - živnost byla propůjčená osobě na celý život a pokud zemřel převzala živnost vdova. Dále na živnosti reální – živnost se dala koupit, nebo byla spojená s nemovitostí, v níž se živnost provozovala. Po poměrně složitém řízení žadateli byla udělená živnostenská koncese, kterou majitel mohl pronajímat. Každý živnostník byl povinně členem živnostenského společenstva. Živnostníci vychovávali učně a spolupodíleli se na vydávání učňovských listů. V období Rakousko-Uherska a meziválečné republiky v Kaňovicích byly jen čtyři živnosti. Dva hostince a dva obchody se smíšeným zbožím. Z živností v obci byly nejvýznamnější hospody, v nichž se odehrávalo společenské a kulturní dění vesnice. Scházeli se zde občané nejen k posezení po práci, ale i proto, aby se dozvěděli něco nového a přečetli si noviny. Hospody mívaly sály, které byly místem častých hospodských tancovaček, odehrávala se zde divadelní a jiná představení, schůzovaly zde politické strany a spolky. Hospody byly také místy svateb bohatších lidí a „trachtací“ - pohřebních hostin. Hostinští měli vlastní zemědělské hospodářství, protože jen z hospodské činnosti by se neuživili. Opomeneme-li kaňovický vodní mlýn, který patrně zanikl někdy okolo poloviny 19. století, pak jedinými živnostmi v obci byly hostinské činnosti. Ve druhé polovině 18. století měli fojti na frýdeckém panství také povinnost zajišťovat prodej panského piva a kořalky. Zisky z prodeje byly jedním z největších příjmů vrchnosti. V 70. létech 18. století bylo započato s šenkováním piva a kořalky v sousedních Bruzovicích, dozoroval jej tamní fojt. Z těchto důvodů tehdy údajně vznikla krčma rovněž v Kaňovicích, přímo na fojtství, na čp. 30. Po zavedení povinné registrace živností, po roce 1860, získali v roce 1877 hostinskou koncesi Zuzana a František Poledníkovi z Kaňovic z čp. 30. Hostinec provozovali do roku 1897, kdy koncesi odkoupil tehdejší arcivévoda Bedřich, majitel Těšínské komory. 99

1613 -2013

Poté koncesi získal Jan Skarabella (Škarabela) z čp. 3. Tehdy byl patrně u staré cesty z Václavovic do Bruzovic, u čp. 3 vystavěn hostinec, kterému bylo přiděleno čp. 15. Škarabela provozoval hospodu pouze do roku 1903. Po jeho smrti převzala živnost vdova Hedvika Škarabelová, která se podruhé provdala za Jana Šebestu. Po něm se hospodě začalo říkat „U Šebesty“, i když koncese byla platná pro jeho ženu.

Hostinec zvaný „ U Šebesty“ či „U jelena“ - čp.15 Šebesta byl náruživý myslivec, v hostinci měl vystaveny lovecké trofeje, proto byl hostinec pojmenován „U jelena“. Není bez zajímavosti, že v roce 1926 byl v hostinci pořádán „Střelecký ples“. V témž roce, při oslavách kaňovského odpustu, byl postaven u hostince první kolotoč v obci. V roce 1931 Jan Šebesta převedl živnostenskou koncesi na sebe. Po roce 1924 se v hostinci scházeli členové kaňovického Hospodářského spolku, kteří u něj postavili sklad zemědělského nářadí. Pořádali zde své výroční schůze, taneční zábavy a plesy. Na výletišti u hostince byly spolkem pořádány lidové slavnosti a veselice. Počátkem 50. let 19. stol. do období první republiky byl součástí hostince i malý obchod se smíšeným zbožím. 2 Posledním majitelem hostince byl Jan Šebesta, v době kdy probíhalo znárodňování majetků drobných živnostníků, mu byl dům ponechán na dožití, ale pro vysoký věk majitele byl hostinec uzavřen. JZD Kaňovice zřídilo v sále hostince sklad chemických hnojiv. Budovu i pozemky převzal zeť Jana Šebesty, František Hrdý a následně vše prodal. Nynější majitelé, manželé Kralovanští budovu opravili a slouží jako rodinný dům. Hostinec, který se nazýval „U Šebesty“ nebo také „U jelena“, existoval souběžně s hostincem nově postaveným u obchodní cesty vedoucí ze Šenova do FrýdBudova zaniklého hostince „U Šebesty“ ku, nyní „U Magery“. Foto: Soukromý archiv majitele usedlosti p. T. Královanského 100


Hostinec „U štastného Josefa“, „Magera“ či „Na paloučku“- čp. 7 V roce 1839 byla dokončena výstavba nové silnice spojující Šenov s Frýdkem. (Současné okresní silnice vedoucí přes Kaňovice.) Existence této poměrně frekventované spojnice mezi rozvíjející se průmyslovou oblastí Ostravska a Karvinska a Frýdku dala vzniknout několika novým hostincům u ní vystavěných, jak v Šenově, tak ve Václavovicích. V Kaňovicích byl otevřen nový hostinec u zemědělské usedlosti čp. 7, kterou v té době vlastnil Josef Blahut. Cesta sloužila k dopravě uhlí koňskými povozy ze šachet v Polské (Slezské) Ostravě do nově zbudované Karlovy Huti v Lískovci – Lipině. Provoz probíhal velice intenzivně až do roku 1871, kdy do provozu byla uvedená železniční trať Ostrava –Frýdek. Formani se zde zastavovali k odpočinku a občerstvení, jehož součástí byl i odpočinek pro koně ve stáji za hospodou. Hostinec na výhodném místě prosperoval, jeho majitel byl „šťastný“, a hostinci se snad proto začalo říkat „U štastného Josefa“. Konkrétní správy o hostinci se dochovaly až z roku 1876 kdy hostinskou a výčepní koncesi pro dům čp. 7 v Kaňovicích získal místní občan Josef Peter. Provozoval hostinec do roku 1885, kdy ho pronajal Janu Kulhánkovi z Bruzovic, po něm koncesi od roku 1894 získal Josef Parchantský. V roce 1911 koupil budovu i s polnostmi a získal hostinskou výčepní koncesi František Magera, avšak pod podmínkou, že provede rekonstrukci objektu. Jmenovaný pronajal v roce 1914 koncesi Johanu Havláskovi, následně provozoval hostinec další nájemce, Johan Kulhánek. Neznámo kdy se dalším nájemcem stal František Slíva. Počátkem 20. let byl nájemcem hostince Josef Pastrňák původem z Václavovic. Hostinec byl tehdy nazýván po jeho nájemci „U Pastrňáka“. V roce 1925 se Josef Pastrňák vrátil zpět do rodné obce a začal šenkovat v hostinci na Čepaníku. Hostinec byl hojně navštěvován. Místní občané zde často popíjeli i na dluh, který museli následně uhradit. Často se jednalo i o poměrně veliké částky. Po vzniku obecní samosprávy se „U Magery“ konala zasedání obecního představenKopie jednoho z listů tzv.“gebeňa“ z hospostva. V sálu hostince byly pořádány taneční zábavy a plesy. dy „U Magery“, do nějž se zapisovaly dluhy 101

1613 -2013

Na výletišti u hostince byly po založení Sboru dobrovolných hasičů konány různé slavnosti a společenské akce. Podle majitele byl hostinec nazýván „U Magery“,8 toto pojmenování se udrželo dodnes. V roce 1935-36 došlo k přístavbě sálu hostince. V tehdejší době hostinskou a výčepní koncesi získal zpět František Magera. V období první republiky u hostince fungoval malý obchod se smíšeným zbožím, provozovaný majitelem hostinské koncese. V roce 1942 převzal hostinskou koncesi jeho syn Albín Magera, který se u otce vyučil v oboru. Provozoval živnost do počátku 50. let, kdy byla živnost zrušená a hostinec začleněn do Spotřebního družstva Jednota Frýdek Místek. Albín Magera zůstal vedoucím restaurace až do začátku 60. let, kdy se odstěhoval. Z neznámého důvodu byl tehdy hostinec přejmenován na hostinec „Na paloučku“. Po vystěhování hostinského byl jeho byt přestavěn na obchod potravin, provozovaný SD Jednota Frýdek Místek. Po roce 1989 se hostinec dostal zpět do soukromých rukou. V roce 1990 získali budovu dědicové Albína Magery, kteří se rozhodli pro jeho prodej. Požadovali zrušení neprosperujícího obchodu s potravinami, ke kterému také došlo. Hostinec se vrátil k původnímu názvu „Magera“ a je doposud v provozu.

Hostinec „U Magery“

Foto:M.Lysek v r.2011 102


Významné osobnosti Kaňovic Každá obec se může pochlubit svými rodáky, kteří vzděláním, občanskými postoji či jinak převýšili ostatní na poli národnostním či kulturním a stali se známými nejen v rodné obci, ale i okolí. To platí i o naší obci, odkud pochází několik významných osobností. Mezi ně patří možná překvapivě několik katolických kněží.

Páter Antonín Poledník (* 1843 - 1911) Antonín Poledník se narodil 31.5.1843 v Kaňovicích, v rodině Martina Poledníka, z čp. 30, který byl synem kaňovického fojta, matka pocházela z rodu Nezhodů. Bohoslovectví studoval v Olomouci, na kněze byl vysvěcen v roce 1868. V témže roce byla také vysvěcena kaple sv. Hedviky, vystavěná na pozemku jeho bratra Františka. Duchovní činnost začínal jako kaplan ve Skalici u Frýdku. V letech 1877-1889 byl farářem v sousedních Sedlištích. V tehdejší době, kdy panstvo hovořilo německy a převážná část kněží polsky, byl jedním z mála kněží na Těšínsku, kdo z kazatelny hovořil česky. Proto jeho kázání bylo vyhledáváno prostými lidmi i z dalekého okolí. Byl jedním z prvních kněží své doby, kdo vstoupil do světské organizace, Rolnicko občanské Besedy v Sedlištích, stal se jejím aktivním členem. V roce 1889 byl přemístěn na faru do Vratimova, kde působil až do P. Antonín Poledník smrti. Ve Vratimově se společně s tamním ředitelem školy Františkem Ondrerkem, původem z Bruzovic a dalšími místními buditeli, aktivně věnoval národně buditelské činnosti. Několik let vydával časopis „Posel svazku slezských katolíků“. Vydal český zpěvník „Sbírka modliteb a písní“, podle kterého se dlouho na Frýdecku zpívalo v kostelích a vyšel několikrát opakovaně tiskem. Dosáhl církevní hodnosti děkana. Zemřel v 68 letech dne 23.11.1911, raněn mrtvicí při kázání v kostele sv. Stanislava v Bruzovicích, při primiciích novokněze P. Františka Petra, rodáka z Bruzoviček. Traduje se, že v tu dobu prý u rodičů primicienta praskl na prostřeném stole talíř připravený pro P. Poledníka. P. Antonín Poledník patřil k nejvýznamnějším národním buditelům našeho kraje. 103

1613 -2013

P. Jan Vaněk (*1880 - 1945) Pocházel z Kaňovic z čp. 1, studoval bohoslovectví ve Vidnavě. Pak studium z neznámých příčin opustil a několik let pobýval v rodné obci. Poté pokračoval ve studiu bohoslovectví v Praze, kde v roce 1908 byl vysvěcen na kněze. Za krátkou dobu se stal farářem v česko-německém pohraničí v obci Frohnau, nyní Vranov u Sokolova v západních Čechách, která byla osídlená německým obyvatelstvem. Zde dlouhodobě působil do své smrti v roce 1945.

P. Ladislav Slíva (*1913 - 1990)

P. Ladislav Slíva

Pocházel z hornické rodiny Kaňovic z č.63. Studoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po krátké době přestoupil na studium bohoslovectví ve Vidnavě. Po záboru Vidnavy německým vojskem v říjnu 1938 přešel na Teologickou fakultu v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1939, v pohnuté době krátce po okupaci našich zemí německým vojskem. V kronice je uvedeno, že jeho primiční slavnost 9.7.1939 byla nejen náboženskou, ale i národní slavností v Kaňovicích. Jako kaplan působil v Bruzovicích do roku 1946. Sloužil mše v kaňovské kapli. V roce 1939 posvětil kapli po opravě, v roce 1942 posvětil nový ocelový zvon umístěný do věže kaple. Následně byl přemístěn na faru do Šenova, posléze do České Vsi v Jeseníkách, kde ukončil svou životní pouť, zemřel 2.10.1990. Pochován je ve své rodné farnosti, v Bruzovicích. 1

Leo Kocur (*1919 - 2004) Narodil se v roce 1919 v Kaňovicích v hornické rodině. Po absolvování Reálného gymnazia v Místku studoval na bohovědném učilišti v Olomouci. V důsledku zrušení vysokých škol za II. světové války se vrátil domů a byl pracovně nasazen do Vítkovických železáren. Značný vliv na jeho další životní osudy měla smrt mladšího bratra Emila, který v roce 1943 zahynul v koncentračním táboře Osvětim a předčasné úmrtí otce Františka, dlouholetého starosty obce v letech 1944 –1945 a prvního předsedy MNV. Od roku 1946 do 1990 zasvětil svůj život veřejně prospěšné činnosti ve funkci tajemníka či předsedy MNV Kaňovice. Funkci předsedy MNV v Kaňovicích vykonával od roku 1957 do sloučení obce s Bruzovicemi v roce 1980. V období let 1981 až 1985 byl předsedou MNV Bruzovice do jehož referátu 104


spadaly i jeho rodné Kaňovice. Po jejich oddělení od Bruzovic byl v roce 1990 kaňovickým starostou. Z titulu své funkce zajišťoval veškeré investiční akce v obci. Věděl, že „příklady táhnou“, nestyděl se obléci do montérek a na těchto akcích manuálně pracovat. Byla to výstavba komunikace od pohostinství Magera na kaňovský kopec k točně autobusů, veřejné osvětlení, vodovod, rekonstrukce základní školy a budovy hasičské zbrojnice, výstavba pomníku padlých a další. Vedle těchto funkcí byl kronikářem, knihovníkem, účetním obce a předsedou Osvětové besedy v Kaňovicích. Byl historikem obce, napsal v roce 1949 „Malé dějiny Kaňovic“, v roce 1961 publikaci „40 let ČSPO v Kaňovicích“. V roce 1972 publikaci Leo Kocur „100 let Základní devítileté školy 1. – 5. postupný ročník v Kaňovicích“. V roce 1989 byl nápomocen PhDr. Isidoru Valoškovi při vydání publikace „Bruzovice“. Historii obce se zabýval především po odchodu z veřejné činnosti, studoval archivní materiály, jako gruntovní a pozemkové knihy, matriky. Jeho badatelská činnost o historii rodné obce je obdivuhodná. Výsledkem bylo zpracování „Historie zahradnických usedlostí a jejich majitelů v Kaňovicích do roku 1999“, „Historie obce“, a rozsáhlé práce Hřbitov na Špluchově v letech 1938 -2000“: Knihu P. Václava Petera „Rodáci z bruzovské farnosti na vinici Páně“, obsahující životopisné nástiny 17 kněží z bruzovské farnosti doplnil o další údaje. Leo Kocur se v novodobé historii, jako nikdo jiný, zasloužil o obec Kaňovice. Dožil se 85 let. Zemřel v roce 2004, pohřben na špluchovském hřbitově. 2

Publikace z roku 1972 105

1613 -2013

Ing. František Vaněk (*1942) Narodil se 2. 2. 1942 v Kaňovicích, v domě čp. 27. Základní a středoškolské vzdělání získal v Kaňovicích a ve Frýdku Místku. Následně absolvoval Elekrotechnickou fakultu ČVUT v Praze. Po krátkém působení na Dolu Zárubek v Ostravě začal v roce 1966 pracovat v Ústavu termomechaniky Akademie věd České republiky jako vědecký pracovník. Ing. František Vaněk je autorem více než 50 výzkumných zpráv, 20 článků ve vědeckých zahraničních i domácích odborných časopisech a přednášek. Podal desítky patentů, především v oblasti snímačů mechanických veličin.

Vojtěch Bartek (*1942 - 2013)

Ing. František Vaněk

Narozen 1942, kaňovský občan. Původním povoláním horník, absolvent Průmyslové školy hornické. Od mládí se zaobíral výtvarnou fotografií. Fotografie jej učarovala natolik, že se stal profesionálním fotografem a odborníkem na audiovizuální tvorbu. Získal řadu ocenění za audiovizuální programy, Vojtěch Bartek k tomu uskutečnil 23 autorských výstav. Zaměřil se na krajinářskou tvorbu. Patrně jej, jako prvního dokumentaristu, zaujala konfrontace přírody a městské architektury na Ostravsku. Uskutečnil 31 autorských výstav fotografií. Patří k našim předním odborníkům na audiovizuální programy a profesionální fotografii. Vyučoval na Filozoficko přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě, kde byl současně tajemníkem Institutu tvůrčí fotografie. Plakát poslední výstavy fotografií Dne 9. 3. 2013 pan Vojtěch Bartek tragicky zahynul. Vojtěcha Bartka 106


Lubomír Kuchař (*1942) Narodil se ve Václavovicích, v roce 1964 se oženil do Kaňovic a od této doby je trvalým občanem obce Kaňovice. Za nedlouhou dobu se začal angažovat v obci, ať to byly brigády v jednotném zemědělském družstvu nebo práce pro vesnici. V 70. letech byl zvolen poslancem místního národního výboru a následně byl jmenován členem rady. Stal se zakladatelem Sboru pro občanské záležitosti, kterého byl předsedou. Po sloučení obcí ve společném národním výboru pro obce Bruzovice a Kaňovice, byl také členem rady a zároveň předsedou sboru pro občanské záležitosti v Bruzovicích. Aktivně se podílel na stavbě pomníku padlým v Kaňovicích, výstavbě komunikace od pohostinství „Magera“ k panu Šebestovi čp. 15 a také stavbě mostu přes potok Datyňku. Pro tyto stavby zajišťoval podkladový materiál, který se navážel Lubomír Kuchař z dolu Fučík. Zároveň zajišťoval auta u ČSAD Havířov na dovoz tohoto materiálu. Z Vítkovických staveb dojednával dovoz betonu pro tyto stavby. V roce 1989 se značnou měrou podílel na obnově samostatnosti obce Kaňovice. Od roku 1990 byl po tři volební období starostou Kaňovic. V době starostování se zasadil o provedení plynofikace obce a dokončení stavby vodovodu, tj. napojení se na stávající přivaděč vody od Sedlišť. Další stavbou bylo propojení vodovodního řádu od pohostinství „Magera“ do Václavovic k vodojemu a napojení osady na hranici Kaňovice - Václavovice. Na místní komunikaci od mostu na hlavní silnici k mostu u pana Štefka byl položen živičný koberec. Z jeho iniciativy byl také položen živičný povrch na hraniční cestu mezi Bruzovicemi a Kaňovicemi. Hlavně přičiněním pana Lubomíra Kuchaře, za podpory občanů Kaňovic, byla zastavena stavba skládky zvlášť nebezpečných odpadů v obci Bruzovice. Skládka měla být umístěna na okraji obce Bruzovice - Bruzovičky v těsné blízkosti naší obce. Obyvatelé Kaňovic měli velké obavy z úniků různých pachů a nebezpečného záření, které by měly nepříznivý dopad na život ve vesnici a v konečném důsledku i na jejich zdraví. V Kaňovicích a Bruzovicích proběhla, za velké účasti občanů, široká diskuse o nebezpečnosti skládky, což mělo za následek, že při hlasování o této skládce byla stavba úložiště odpadů zamítnuta. Pan Lubomír Kuchař se stále iniciativně zapojuje do veřejného života v obci, je rovněž spoluautorem této publikace o vesnici Kaňovice.

107

1613 -2013

Fojti, starostové a předsedové Národního výboru obce Kaňovice V době, kdy byly Kaňovice poddanskou vesnicí frýdeckého panství, ji spravovali fojti, pověření vrchností. Fojti přenášeli příkazy vrchnosti na poddaný lid a dohlíželi na jejich vykonávání. Za tyto služby byli pány obdařeni různými výhodami a volnostmi. Vedle fojta později, ve větších vesnicích, existoval úřad burmistra, který částečně představoval obecní samosprávu. Volen byl pouze bohatými sedláky. V Kaňovicích takovýto úřad neexistoval. Někdy je burmistr nesprávně zaměňován se starostou. Úřad obecního starosty byl zaveden až po roce 1848, byl volen všemi obyvateli vesnice, kteří měli volební právo. Starostové představují první demokratickou instituci v obci. Od založení vesnice v roce 1613 do roku 1848 bylo v Kaňovicích fojtsví postupně na třech usedlostech, jejichž majitelé, Klíšť na čp. 3, Vaňci na čp. 1 a Nezhodové na čp. 30, z pověření vrchnosti dědičně zastávali fojtský úřad. 1 Posloupnost představených obce Kaňovice je jen částečně známa. Podle farní kroniky bruzovské je znám Jakobus Kliscz adokatus Caniowicensis. Jím se zahajuje řada fojtů, burmistrů později starostů.1 Jakub Klišč byl prvním fojtem v Kaňovicích. Lze to odvodit z nejstaršího zápisu o gruntu čp. 3 v pozemkové knize Kaňovic. Zde stojí: „Tento grunt koupil Jakub Klišč od nebeského Pána z Vrbna za 16 zlatých.“ Dodejme, že Jan Bruntálský z Vrbna byl majitelem frýdeckého panství v letech 1606 -1620. V roce 1635 Jakub Klišť připojil ke svému gruntu pozemek Mužného z Bruzovic, „slově na Pustině po břeh za hluboký důl“. 2 Patrně do té doby náležící ke gruntu s pozdějším čp. 4. V roce 1635 platil fojt Jakub Klišč 48 gr. a dával svému pánovi 4 slepice a 30 vajec. Fojtoval do roku 1664, kdy fojtství prodal za 100 tolarů svému synu Jurovi Kliščovi. Nový fojt záhy zemřel a jeho otec Jakub roku 1665 prodal usedlost svému zeti Jakubu Mužnému z Bruzovic. Je však pravdou, že ani Mužný ani další držitelé nejsou v pramenech popisováni jako fojti. Snad již tehdy fojtství přešlo na Jakuba Vaňka, který v roce 1665 nabyl grunt s pozdějším čp. 1. Fojt Jura Vaněk na gruntu čp. 1 je však uváděn až v roce 1711. Fojtem byl do roku 1715, kdy úřad převzal jeho syn Ondra Vaněk, za sumu 50 zlatých. Fojt Ondra Vaněk působil do roku 1749, kdy fojtství nepřešlo na jeho syna, ale fojtská vrchností svěřena ferule byla Jurovi Nezhodovi z čp.30. 108


Dne 6.9.1751 Jan Nepomuk Pražma osvobozuje Juru Nezhodovi, ustanovenému fojtovi v dědině Kaňovicích, jeho zahradnický grunt od všech robot a vysazuje jej na svobodné fojtství za hotových 100 tolarů. Přesto musel platit ještě ročně 1 zl. grunt.peněz, 6 zl. kontribuce a dávat tradiční 4 slepice a 30 vajec. Roku 1759 prodal Jura fojtství svému synovi Ondrovi Nezhodovi. Avšak již 15.2.1759 zemřel. A tak vdova a matka 3 dětí zapsala své volenství a fojtství v hodnotě 122 zlatých svému druhému manželovi Josefu Mojžíškovi. Ten pak 16.října 1791 odevzdal fojtství i grunt za 150 zl. pastorkovi Michalu Nezhodovi, synu nebožtíka Ondry. Fojt Michal zastával úřad až do své smrti v roce 1824. Majetek v hodnotě 400 zlatých zdědil jeho syn Jan Nezhoda. Roku 1837 se Jan Nezhoda oženil se Zuzanou Novákovou z Petřvaldu. Když v roce 1841 zemřel, bylo fojtství v hodnotě 160 zlatých přepsáno vdově Zuzaně, později provdané Poledníkové, která zde setrvala do roku 1848. 2 Změna nastala po roce 1868, kdy byla zavedena obecní samospráva, obec začala být spravována voleným obecním zastupitelstvem včele se starostou. Podle zápisu v památníku Josefa Vaňka z čp. 1 byl starostou v roce 1868 Jan Gavlas z čp. 18. Za jeho starostování byla postavena kaple v místě staré zvonice z roku 1792.

Statek čp. 1. Bývalé fojtství „Vaňků“ a také bydliště pozdějších starostů Vaňků Foto: M.Pastrňák v.r. 2012

Usedlost čp. 30 – poslední fojtství v Kaňovicích Foto: M.Pastrňák v.r. 2012 109

1613 -2013

V letech 1872 – 1874 je starostou Josef Vaněk z čp. 1. Za jeho působení byla v Kaňovicích postavena škola. Dalším starostou od roku 1875 – 1876 je Jan Škarabela z čp. 15. V dalších letech je v čele obce od roku 1877 – 1880 František Bezecný. V roce 1880 – 1919 se vedení obce ujímá František Poledník, který uzavírá řadu starostů rakouské éry. V roce 1919 byly provedeny první volby podle nového volebního zákona a do čela obce od roku 1919 – 1924 přichází Josef Karas. Od roku 1924 – 1929 je starostou Jan Cielecký, který měl jasný cíl postavit přes potok Datyňku betonový most, což se mu podařilo. Mnoho občanů na něj vzpomínalo, když šli po mostě a nemuseli již jít po kymácející se dubové lávce nebo přes brod. Dalším starostou byl František Magera, a to od roku 1930 – 1931. Jmenovaný vedl správu již za onemocnělého Jana Cieleckého, po jeho smrti byl dne 18. 1. 1930 zvolen starostou. V krátkém období dvou let, 1931 – 1932, byl starostou František Vaněk. Po jeho odstoupení 13.11.1932 byl novým starostou zvolen Čeněk Ondračka. Vedl obec od roku 1932 – 1944. Z veřejného života odešel neočekávaně v dubnu 1944 po těžkém zranění obecním plemenným býkem. Po něm do vedení obce přišel František Kocur, jako úřadující starosta a rovněž jako první předseda místního národního výboru od roku 1945 – do 7.března 1946, kdy náhle, po těžké nemoci, zemřel. Po smrti pana Františka Kocura přichází do čela obce jako předseda Karel Sojka. V čele obce byl od roku 1946, a to na základě voleb, které se konaly 18.března 1946. Jelikož dosavadní předseda byl i učitelem na zdejší škole, byl školským odborem odvolán a musel složit i funkci předsedy místního národního výboru. V nové volbě předsedy byl zvolen Antonín Maršálek a místopředseda Leo Kocur. Volby se konaly 10.srpna 1950. V roce 1957 byly volby do národního výboru, kdy na ustavujícím plenárním zasedání, které se konalo 26.května 1957, byl předsedou MNV zvolen Leo Kocur. Ve funkci byl do června 1980, kdy se konalo závěrečné plenární zasedání MNV v Kaňovicích. Dne 1.7.1980 vstoupila v platnost integrace národních výborů a byly sloučeny obce Bruzovice a Kaňovice. MNV pro obě obce sídlil v obci Bruzovice. Po integraci obcí byli 19.července 1980 do hlavních funkcí zvoleni: předseda MNV Josef Kaděra z Bruzovic, tajemník MNV Leo Kocur z Kaňovic, místopředseda Josef Bordovský z Bruzovic a členové rady – Lubomír Kuchař z Kaňovic, Jiří Trefný z Bruzovic, Antonín Maršálek z Kaňovic a Václav Výkrut z Bruzovic. 1.listopadu 1981 požádal pan Josef Kaděra o uvolnění z funkce předsedy MNV pro obce Bruzovice 110


a Kaňovice. Žádosti bylo vyhověno, a proto plenární zasedání uskutečnilo volby na obsazení hlavních funkcí a byli zvoleni: Předseda MNV Leo Kocur z Kaňovic, místopředseda Josef Bordovský za Bruzovice a tajemník MNV Milada Tomanová za Bruzovice. V dalších volbách, které se konaly v roce 1986 byli na ustavujícím plenárním zasedání zvoleni: Za předsedu MNV Petr Neděla, místopředseda Josef Bordovský a tajemník Ing. Milan Novák z Kaňovic. 1.února 1990 byl radě národního výboru pro obce Bruzovice a Kaňovice zaslán dopis s žádosti o zrušení společného národního výboru. Plénum národního výboru schválilo ustavení samostatného národního výboru v Kaňovicích. Na občanské schůzi v Kaňovicích byli zvoleni jako předseda Leo Kocur, místopředseda Vladimír Vrubel. Ještě v roce 1990 se uskutečnily první svobodné volby do obecních zastupitelstev, a to 24. listopadu 1990. Na plenárním zasedání byl do čela obce jako starosta zvolen Lubomír Kuchař, který byl v čele obce do 2.11.2002. V dalších volbách již nekandidoval. Do čela vedení obce byla zvolena paní Nataša Korduliaková, která vede obec dodnes.

Přehled fojtů, předsedů a starostů v Kaňovicích Fojti: do r. 1664 1664 1665 1665 - 1711 1711 – 1715 1715 – 1749 1749 – 1759 1759 1759 – 1791 1791 – 1824 1824 – 1841 1841 – 1848

Jakub Klíšť Jiří Klíšť Jakub Klíšť x (Jakub Vaněk ?) Jura Vaněk Ondra Vaněk Jura Nezhoda Ondra Nezhoda Josef Mojžíšek Michal Nezhoda Jan Nezhoda Zuzana Nezhodová provdaná Poledníková

čp. 3 „ „ čp. 1 „ „ čp. 30 „ „ „ „ čp. 30

111

1613 -2013

Starostové v Kaňovicích: 1868 1872 1875 1877 1880 1919 1924 1930 1931 1932 1945

– – – – – – – –

1872 1874 1876 1880 1919 1924 1929 1931 1932 1944 1946

Jan Gawlas Josef Vaněk Jan Škarabela František Bezecný František Poledník Josef Karas Jan Cielecký František Magera František Vaněk Čeněk Ondračka František Kocur

čp. 18 čp. 1 čp. 15 čp. 30 čp. 5 čp. čp. čp. čp.

7 1 8 4

Předsedové Místního národního výboru v Kaňovicích 1946 1950 1957 1980 1981 1985

– – – – –

1950 1957 1980 1981 1985 1990

Karel Sojka Antonín Maršálek Leo Kocur Josef Kaděra – Bruzovice Leo Kocur – Bruzovice Petr Neděla – Bruzovice

Starostové obce Kaňovice 1990 - 1990 1990 – 2002 2002 - dosud

Leo Kocur Lubomír Kuchař Nataša Korduliaková

112


Zdroje a literatura Bilan Šinovský Josef: Černé oranisko Brzobohatý D., Drnkal Josef: Karolínský katastr Slezský, Kaňovice Četyňa Bohumír: Valašský vojvoda Drobiš Dominik: „Přehled správního vývoje okresu Frýdek Místek“,vydal Okresní archiv Frýdek-Místek 1976 Hosák Ladislav: Historický místopis země Moravsko – Slezské Hamannová Brigitte.: Habsburkové r.v.2010 Internet: Dějiny Frýdku Internet: Wikipedie: Císař Josef II. Internet: Wikipedie: Císařovna Marie Terezie Kadluch Miroslav: Folkloristický profil Josefa Mojžíška. Časopis Těšínsko 4/1968 Kocur Leo: Malé dějiny obce Kaňovice Kolektiv autorů: Nástin Dějin Těšínska Kroček Miloslav: Fojti na frýdeckém panství, Časopis Těšínsko 2003, č.2 Mikoláš J.L.: Kaňovice na Frýdecku vzpomínají 330. výročí trvání, novinový článek Svoboda Ostrava 10.1.1943 a Národní práce, Ostrava, 31.3.1943 Múller Karel: Pečeti obcí bývalého frýdeckého panství. Časopis Těšínsko 1989, č.3 Pašík Milan: Historie města Šenova v datech Pindur David: Vznik panského dvora v Sedlištích. Sborník SOA Frýdek Místek č.6 r. 2005 Pindur David: „Si Deus pro nobis, quis contra nos?“ Rod Oppersdorfů jako reprezentant barokního katolismu v nižším stavovském panství Frýdek: Šlechtic v Horním Slezsku SOkA ve Frýdku - Místku: Archív obce Kaňovice SOkA ve Frýdku – Místku: Farní kronika Bruzovice SOkA ve Frýdku – Místku: Vojkovská Eva: Obecní samospráva (Úvod) SOkA ve Frýdku – Místku: Pamětní kniha obce Kaňovice SOkA ve Frýdku – Místku: Rukopis knihy: Peter V. Rodáci bruzovické farnosti na vinici Páně SOkA ve Frýdku - Místku: Archív okresu Frýdek, Spolky SZA v Opavě: Gruntovnice obce Bruzovice SZA v Opavě: Mapa Stabilního katastru Slezského, Kaňovice SZA v Opavě: Matrika narozených SZA v Opavě: Urbář Frýdeckého panství z roku 1636. Velkostatek Frýdek SZA v Opavě: Urbář z roku 1666 SZA v Opavě: Urbanizační listiny. Panství Frýdek Tichánek Jiří, Štěpánek Jan P.: Fojtství na Frýdecko Místecku r.v. 2009 Valošek Izidor: 700 let obce Bruzovice, r.v. 1993 Vaňáček M. Zbojníctví na Těšínsku koncem 18. a počátkem 19. století, Časopis Těšínsko, č.11 – 12 r. 1964 Vencálek Jaroslav: „Severní Morava a české Slezsko“,vyd.Olza Český Těšín 1995 Vochala Joža: Minulost kraje, Sv. 2. Rok 1848 ve Slezsku a na severovýchodní Moravě Vochala Joža: První české knihovny a čtenáři na Těšínsku, Časopis Těšínsko 18 -19/1961 Vochala Joža: Vlastivěda Těšínska 113

1613 -2013

Vojkovský Rostislav: Frýdek Willmott H.P. „První světová válka“, vyd.Euromedie Group Praha 2005 Žáček Rudolf: Přehled protifeudálního odboje na Frýdecko – Místecku Žáček Rudolf: Urbář Frýdeckého panství z roku 1636. Časopis Těšínsko 1995, č.3

Poznámky - odkazy Kaňovice se představují

1) Do 1. 1.1959 Kaňovice sousedily s obcemi Prostřední Bludovice a Horní Bludovice. Tyto obce byly sloučeny v obec Horní Bludovice k uvedenému datu. Dominik Drobiš: „Přehled správního vývoje okresu Frýdek-Místek“, vydal Okresní archiv Frýdek-Místek 1976 2) mapa obce Kaňovice 3) Nejvyšším bodem Těšínské pahorkatiny je v sousedních Sedlištích kopec zvaný „Bezručova vyhlídka“, dříve „Černá Zem“ vysoký 374 m. Viz publikace Jaroslava Vencálka „Severní Morava a české Slezsko“, vyd.Olza Český Těšín 1995

Okolnosti založení vesnice Kaňovice

1) Mikoláš J.L.: Kaňovice na Frýdecku vzpomínají 330. výročí trvání, novinový článek Svoboda Ostrava 10.1.1943 a Národní práce, Ostrava, 31.3.1943. 2) Valošek I.: 700 let obce Bruzovice, r.v. 1993 str.25 Údajně SOkA Frýdek Místek: Farní kronika Bruzovice. SZA v Opavě: Matrika narozených Bruzovice se zmiňuje pouze o narození Andrease Gavlase SZA v Opavě: Matrika narozených Bruzovice: V křestní matrice obce Bruzovice jsou zapsány děti Adama Kanii. V roce 1628, dne 19.3. se narodil syn Martin jeho dceři již v Kaňovicích. 3) Vochala J.: Vlastivěda Těšínska str.19 4) SZA v Opavě: Urbář Frýdeckého panství z roku 1636. Velkostatek Frýdek, inv.č. 2 5) K všeobecnému nárůstu počtu obyvatel došlo i přes „morovou ránu“ ve Frýdku v roce 1607. Založení vesnic: Mnohé uvedeny v Hosák L., Historický místopis země Moravsko – Slezské. Pasekářská a Valašská kolonizace: Možno shledat rozdíly ve způsobu obhospodařování na úkor lesů získané půdy. Při „Valašské kolonizaci“ byly vytvořené paseky využívané k pasení dobytka, převážně koz a ovcí. Za „Pasekářské kolonice“ byla nově získána půda využita k pěstování zemědělských plodin. Paseky byly přeměněny v pole. Založení vesnic: Mnohé uvedeny v Hosák L., Historický místopis země Moravsko – Slezské. 6) V roce 1571 bylo frýdecké panství bylo od Těšínského knížectví správně i majetkově odděleno, přešlo do vlastnictví císaře Maxmiliána. Stalo se takzvaným „menším stavovským panstvím“ – „status minor“. Správně spadalo přímo pod stavovskou komoru ve Vratislavi. Důvodem vyčlenění Frýdecka a také fryštátského panství a jejich následného prodeje byly dluhy knížete Kazimíra, spoluvládnoucího syna těšínského knížete Václava III. Adama, který u svého sídla ve Fryštátu vydržoval honosný dvůr a žil nad své možnosti. Po jeho smrti v roce 1571 vyšly jeho obrovské dluhy najevo a bylo nutno je uhradit. Jak jinak než odprodejem panství. Viz: Kolektiv autorů: Nástin Dějin Těšínska, Internet: Dějiny Frýdku, Vojkovský J.: Frýdek 7) Pindur D. Vznik panského dvora v Sedlištích. Sborník SOkA Frýdek Místek č.6 r. 2005, str.10 114


8) Žáček R., Urbář Frýdeckého panství z roku 1636. Časopis Těšínsko 1995, č.3, str. 1 – 4, 9) Valošek I.: 700 let obce Bruzovice, r.v. 1993 str.26 SZA v Opavě: Gruntovnice obce Bruzovice. Studánka, původně tůňka, ze které vytékal potůček, byla v 50. létech 20.stol. vojenským útvarem, který byl tehdy v Kaňovicích dislokován, upraven do současné podoby. Sloužila armádě jako zdroj pitné vody. Ze studánky byl zásobován rovněž nedaleký kravín zemědělského družstva se 100 ks dobytka. 10) Kocur L.: Malé dějiny obce Kaňovice 11) SZA v Opavě: Matrika katolické farnosti Bruzovice 1610 – 1665 12) SOkA Frýdek Místek: Archív obce Kaňovice: Listina potvrzující prodej kaňovického mlýna v r. 1708 13) SOkA Frýdek Místek: Archív obce Kaňovice: Listina potvrzující prodej zahradnické usedlosti v roce 1737. 14) Vojkovský J.: Frýdek str. 14 Rovněž : Četyna B., Valašský vojvoda, str. 132. Píše však, že byl zabit vzbouřenými Valachy. Pindur D. Vznik panského dvora v Sedlištích. Sborník SOA Frýdek Místek č.6 r. 2005,str.10 Citace záznamu z kroniky Ševcovského cechu ve Frýdku.

Kaňovice v období třicetileté války a utužování nevolnictví

1) Kolektiv autorů: Nástin Dějin Těšínska Kolektiv autorů : Těšínsko 2) SZA v Opavě: Gruntovní knihy vesnice Kaňovice, G601, G602 3) Kolektiv autorů: Nástin Dějin Těšínska Internet: Dějiny Frýdku Vojkovský J.: Frýdek 4) Pindur D: Dle. „Si Deus pro nobis, quis contra nos?“ Rod Oppersdorfů jako reprezentant barokního katolismu v nižším stavovském panství Frýdek. Publikace: Šlechtic v Horním Slezsku, str. 197 – 222. r.v. 2011 5) SZA v Opavě: Urbář Frýdeckého panství z roku 1636. Velkostatek Frýdek, inv.č. 2, Urbář vesnice Kaňovice 6) Žáček R., Urbář Frýdeckého panství z roku 1636. Časopis Těšínsko 1995, č.3, str. 1 – 4 7) Valoček I., Bruzovice 2. díl, Vývoj a sled pozemkové držby selské a chalupnické, vydala Osvětová beseda v Kaňovicich v r.1989 8) Vojkovský J.: Frýdek 9) Pindur D: Dle. „Si Deus pro nobis, quis contra nos?“ Rod Oppersdorfů jako reprezentant barokního katolismu v nižším stavovském panství Frýdek. Publikace: Šlechtic v Horním Slezsku , str. 197 – 222. r.v. 2011 10) Vojkovský J.: Frýdek SZA v Opavě Urbář z roku 1666 11) Pindur D: Dle. „Si Deus pro nobis, quis contra nos?“ Rod Oppersdorfů jako reprezentant barokního katolismu v nižším stavovském panství Frýdek. Publikace: Šlechtic v Horním Slezsku, str. 197 – 222. r,v. 2011. 12) Múller K.: Pečeti obcí bývalého frýdeckého panství. Časopis Těšínsko 1989, č.3, str. 8, Vyobrazení pochází z jednotného typáře pečetí frýdeckého panství, které byly zavedeny v roce 1700. 13) SZAv Opavě: Urbanizační listiny. Panství Frýdek: Listina hraběte Viléma Pražmy z Bílkova z 19.9.1748 potvrzující udělení volnosti chalupnické usedlosti Jury Onderka, později čp. 25, udělené 7.4.1710. 14) D. Brzobohatý, J. Drnkal: Karolínský katastr Slezský, Kaňovice. Podrobný registr frýdeckého panství, s konkrétním uvedením jmen, majetků a odvodem povinných daní se nedochoval. 15) Internet: Dějiny Frýdku 115

1613 -2013

16) 17) 18) 19) 20) 21) 22) 23) 24)

Vojkovský J.: Frýdek Rovněž. Pindur D. Vznik panského dvora v Sedlištích. Sborník SOA Frýdek Místek č.6 r. 2005, str.10 Viz: Úvodní strana druhé gruntovní knihy obce Kaňovice. Internet: Císařovna Marie Terezie Hamannová B.: Habsburkové r.v.2010, str. 307 - 310 Pindur D: Dle. „Si Deus pro nobis, quis contra nos?“ Rod Oppersdorfů jako reprezentant barokního katolismu v nižším stavovském panství Frýdek. Publikace: Šlechtic v Horním Slezsku , str. 197 – 222. r.v. 2011 Žáček R.: Přehled protifeudálního odboje na Frýdecko – Místecku Vojkovský J.: Frýdek Žáček R..: Přehled protifeudálního odboje na Frýdecko – Místecku Kroček M.: Fojti na frýdeckém panství, Časopis Těšínsko 2003, č.2, str. 1-2 SOkA ve Frýdku – Místku: Archív obce Kaňovice: Listina potvrzující udělení fojtství a volnosti na čp. 30 SOkA ve Frýdku – Místku: Archív obce Kaňovice: Listina potvrzující udělení volnosti na čp. 25 Žáček R.: Přehled protifeudálního odboje na Frýdecko – Místecku, str.63 Kroček M.: Fojti na frýdeckém panství, Časopis Těšínsko 2003, č.2, str. 1-2

Období společenských změn, do roku 1914

1) Internet: Wikipedie: Císař Josef II. Hamannová B.: Habsburkové r.v.2010, str. 182 - 186 2) Žáček R.: Přehled protifeudálního odboje na Frýdecko – Místecku str.71 – 74 3) Internet: Wikipedie: Císař Josef II. Hamannová B.: Habsburkové r.v.2010, str. 182 - 186 4) Hamannová B.: Habsburkové, r.v. 2010, str. 293,294 Vojkovský R.: Frýdek, 5) Vaňáček M.: Zbojníctví na Těšínsku koncem 18. a počátkem 19. století, Časopis Těšínsko č.11 - 12, 1964 str. 11 – 18 6) Kolektiv autorů: Nástin Historie Těšínska 7) Pamětní kniha obce Kaňovice 8) Valošek I. Bruzovice, str.55 9) Vochala J: Minulost kraje, Sv. 2. Rok 1848 ve Slezsku a na severovýchodní Moravě. str 51. Kolektiv historiků: Československé dějiny v datech, str. 275 10) Valošek I. Bruzovice, str.55 Pašík M.: Historie města Šenova v datech, str. 16, 11) Vojkovská J.: Obecní samospráva (Úvod): SOkA Frýdek - Místek 12) Kolektiv autorů: Nástin Historie Těšínska 13) Pamětní kniha obce Kaňovice 14) Popis domku je z pera Dr. Cichoně 15) Kroček M.: Fojti na frýdeckém panství, Časopis Těšínsko 2003, č.2, str. 1-2, 16) Vochala J.: První české knihovny a čtenáři na Těšínsku, Časopis Těšínsko 18 -19/1961 str.8 17) SOkA Frýdek – Místek: Rukopis knihy: Peter V. Rodáci bruzovické farnosti na vinici Páně, kapitola věnovaná p. Antonínu Poledníkovi 18) Pamětní kniha obce Kaňovice 19) Kadluch M.: Folkloristický profil Josefa Mojžíška. Časopis Těšínsko 4/1968 str. 7– 11 116


První světová válka

1) O první světové válce existuje početná literatura. Informace čerpány z obrázkové publikace H.P. Willmotta „První světová válka“, vyd. Euromedie Group Praha 2005 2) Ludvík Vaněk poslal domů poslední korespondenční lístek z ruského zajetí v Tomské gubernii na Sibiři, který je datován 6.dubna, rok schází. Předpokládáme, že to byl rok 1916, neboť na dokladu je uveden carský ruský znak. Neprochází databází Čs. legionářů 1914-1920, která však je neúplná. 3) V databázi Čs. legionářů 1914-1920 je uvedeno, že jmenovaný jako četař rakousko-uherské armády byl zajat dne 6.6.1916 na ruské frontě u Černovic. Dne 7.10.1917 v Kyjevě se přihlásil do Čs. legií, kde jako vojín bojoval v 2. střeleckém pluku do 17.1.1920, kdy byl z vojska propuštěn na vlastní žádost. V publikaci Tomáše Adamce „ Českoslovenští legionáři z okresu Frýdek Místek 1914- 1920“,vyd.Státní oblastní archiv Frýdek-Místek 2000, mimo něj jiní legionáři z Kaňovic nejsou uvedeni. 4) Na jiném místě v kronice je uvedeno, že byl v Itálii v zajetí. Neprochází databází Čs. legionářů 1914-1920,která však není úplná.

Československá republika – léta 1918 – do podzimu 1938

1) Československý národ měl ve své době opodstatnění, protože v republice bylo více Němců než Slováků. Československý jazyk byla čeština a slovenština. 2) Podle obecní kroniky bylo v Kaňovicích v té době celkem 13 větrných mlýnků – větřoků. Většinou pocházely ze začátku 20. let minulého století, výjimečně z doby těsně před 1. světovou válkou. Ve „větřokach“ se mlelo chlebové obilí na pečení chleba, žito na jemnou mouku a šrot pro krmení domácích zvířat. Všechny mlýnky však neměly zařízení na jemné prosívání mouky, proto někteří zemědělci jezdívali do mlýnů v okolí. V současné době z těchto větrných mlýnků nezůstal ani jediný. Seznam mlýnků sepsal pan Lubomír Kuchař. 3) Josef Bilan Šinovský,regionální spisovatel pocházející z nedalekého Šenova. Knihu „Černé Oranisko“ napsal v lašském nářečí. Byla vydána jeho vlastním nákladem v roce 1940. 4) Ve skutečnosti nešlo o kometu,ale o vzácný noční jev na obloze-intenzivní polární záře, která byla popisovaná jako mohutná karmínově zbarvená záplava na obloze. Záře započala dne 25.1. 1938 po 21 hodině, kdy byla nejmohutnější a trvala až do 1 hodiny příštího dne. Převzato ze Sborníku „700 let Frýdku Místku“ vyd. ONV Frýdek-Místek 1965.“

Období - podzim 1938 – květen 1945

1) K tomuto období existuje početná literatura. Informace čerpány z článku „Bořivoj Čelovský: Mnichovská dohoda 1938“ nakl. Tilia Šenov 1999 2) Státní hranice byla totožná s obecními hranicemi. Nebyly zde instalovány státní hraniční kameny. V Kaňovicích v této době nebylo stanoviště pohraničních hlídek. 3) Např. v této době byl v Dolních Datyních vhozen ruční granát oknem do domu, který naštěstí nevybuchl. 4) Vzpomínka kaňovského rodáka p. Jiřího Ondračky Citace z pamětní knihy obce Kaňovice 5) Při konzultaci s dřívějšími totálně nasazenými občany jsme dospěli k závěru, že je velmi podivná okolnost, že by Emil Kocur po krátké době jednoho měsíce obdržel oficiálně z totálního nasazení propustku domů. Propustka domů se dávala nejdříve asi po půlročním pobytu. Dospěli jsme k závěru,že z totálního nasazení utekl,nejspíše pro nám blíže neznámou ilegální protinacistickou činnost, a proto byl v Bohumíně při kontrole dokladů zadržen.

Kaňovice po roce 1945. V období socializace vesnice – do roku 1989 Pamětní kniha obce Kaňovice.

117

1613 -2013

Vývoj po roce 1989, do současnosti Pamětní kniha obce Kaňovice. 1) Informační tabule u rybníka Kamence

Kaňovské památky

1) Rozdíl mezi kostelem a kaplí není ve velikosti stavby, ale ve způsobu zasvěcení. Kaple je menší bohoslužebný prostor samostatný nebo spojený s kostelem, klášterem či jinou budovou. (Encyklopedický slovník, Odeon Praha 1993) 2) Peter V: Rodáci bruzovské farnosti na vinici Páně uložené SOA Frýdek Místek Kocur L. „Malé dějiny Kaňovic“ zroku 1949 SOkA Frýdek - Místek: Archív okresu Frýdek, Spolky 3) Boží muka – stavba v podobě dříku, sloupku v polích, u cest s obrázkem či sochou Svatého, zpravidla připomínajíc místní událost. Název podle ukřižování Ježíše Nazaretského. (Encyklopedický slovník naučný, Odeon Praha 1993) Rozdíl mezi kaplí a Božími mukami je v tom, že do kaple je možno vejít, a dále, kaple je zasvěcená určitému svatému, kdežto Boží muka vyjadřují ukřižování Krista.

Spolky a politické strany v Kaňovicích 1) a 2) Pamětní kniha obce Kaňovice.

Z historie školství v Kaňovicích 1) Kocur L. 100 let Národní školy 2) Pamětní kniha obce Kaňovice.

Živnosti v Kaňovicích - hostince

1) Cechy byly organizace řemeslníků za feudalismu. Chránily členy před konkurencí, regulovaly nákup surovin a odbyt výrobků, hájily zájmy mistrů vůči tovaryšům, dohlížely na technickou úroveň řemesla. Viz Slovník naučný, Praha 2) a 3) Údaje z prezidiálních spisů Okresního úřadu Frýdek, uloženy v SOA Frýdek Místek

Významní rodáci z Kaňovic

1) údaje k duchovním z rukopisu P. Václava Petra „Rodáci bruzovské farnosti na vinici Páně“ 2) údaje poskytla Mgr. H.Jajkowiczová

Fojti, starostové a předsedové Národního výboru obce Kaňovice

1) Kroček M.: Fojti na frýdeckém panství, Časopis Těšínsko 2003, č. 2, str. 1-2 2) Pamětní kniha obce Kaňovice 1. až 4. díl

118


Obsah: Václav Cichoň Kaňovice se představují ................................................................................................. str. 5 Milan Pastrňák Okolnosti vzniku vesnice Kaňovice.................................................................................... str. 9 Milan Pastrňák Kaňovice v období třicetileté války a utužování nevolnictví ...................................................str. 17 Milan Pastrňák Období společenských změn, do roku 1914 ....................................................................... .str. 28 Václav Cichoň První světová válka ...................................................................................................... str. 41 Václav Cichoň Československá republika – léta 1918 – do podzimu 1938....................................................... str. 45 Václav Cichoň Období podzim 1938 – květen 1945 (II. světová válka)..........................................................str. 52 Lubomír Kuchař, Milan Pastrňák Kaňovice po roce 1945, období socializace vesnice – do roku 1989 ..........................................str. 58 Lubomír Kuchař, Milan Pastrňák Události v Kaňovicích po roce 1989 ..................................................................................str. 70 Václav Cichoň, Lubomír Kuchař, Milan Pastrňák Památky Kaňovic .........................................................................................................str. 75 Václav Cichoň, Lubomír Kuchař, Milan Pastrňák Spolky a politické strany v Kaňovicích...............................................................................str. 83 Lubomír Kuchař Z historie školství v Kaňovicích .......................................................................................str. 93 Václav Cichoň, Milan Pastrňák Živnosti v Kaňovicích - hostince ......................................................................................str. 99 Václav Cichoň, Lubomír Kuchař, Milan Pastrňák Významné osobnosti Kaňovic ........................................................................................ str. 103 Lubomír Kuchař, Milan Pastrňák Fojti, starostové a předsedové Národního výboru obce Kaňovice ........................................... str. 108 Zdroje a literatura ..................................................................................................... str. 113 Poznámky - odkazy .................................................................................................... str. 114

Kaňovice 1613 – 2013 Vydala Obec Kaňovice K 400. výročí založení Autoři:

Václav Cichoň, Lubomír Kuchař, Milan Pastrňák

Fotografie:

Miroslav Lysek, Milan Pastrňák, Karel Rozbroj

Jazyková korektura:

Sylva Mokrošová

Grafická úprava a tisk:

Tiskárna Kleinwächter, Frýdek-Místek

Vydání první, v r. 2013 Publikaci seřadil včetně fotografií a map p. Milan Pastrňák. Vydala obec Kaňovice ve spolupráci s Regionem Slezská brána za finanční podpory Moravskoslezského kraje k 400. výročí založení obce.

ISBN 978-80-260-4913-5

Kaňovice Vydala obec Kaňovice k 400. výročí založení

Recommend Documents