Každý den. První krok

První krok

Každý den Je třeba se modlit každý den. Ano, říkám: každý den. Zeptáte se mě proč každý den? Protože člověk je tak stvořen. Jsme bytosti uhnětené z hlíny naší země. Podívejte se například, jaké problémy vyvstávají pro lidskou psychiku, když se člověk začíná odtrhávat od svého pozemského prostředí (pobyty v kosmu, cesty na měsíc atd.). I když vyjde ze svého každodenního prostředí, musí člověk zachovávat rytmus, který je vepsán v jeho těle, který je biologicky podmíněn. Jsme nedílně spojeni s touto zemí a s živými bytostmi, které nás obklopují. Střídají se dny a noci, večery a rána – jak se o tom píše v první kapitole Genesis. Náš život se odvíjí v čase. Naše svoboda, nejkrásnější a nejvyšší vlastnost člověka, tato svoboda nedílně spojená s naší inteligencí, s naší schopností chtít a milovat, tato svoboda, jemné tykadlo naší bytosti, která se obrací k Bohu, se však odehrává v čase. Naše svoboda je svoboda bytosti z masa a kostí, která musí žít od nynějška ve věčnosti Boží, ale den za dnem. Když chceme takto Bohu odevzdat svůj život, je třeba mu ho odevzdávat každý den. Znáte dobře prosbu Otčenáše: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“. Ať už jsou překlad a interpretace jakékoliv, soustřeďují se na „dnes“. Ježíš, stejně jako dříve proroci a mužové Boží, nás vyzývá, abychom trvání své existence měřili ze dne na den, v tento nový den, který následuje po dni právě uplynulém, od narození do smrti. Tak se odvíjí náš život a naše svoboda. Vzít svůj život a nabídnout ho Bohu, to znamená přijmout každý z těchto dnů jako dar od Boha a znovu mu jej předložit v modlitbě díkůvzdání a chvály a v pokorné prosbě. Zkrátka mluvit k Bohu, jak může mluvit syn ke svému otci, o němž ví, že ho miluje; nebo jako „přítel mluví ke svému příteli“, říkají duchovní s Ignácem z Loyoly (Exercices spirituels, č. 54).

* Je tedy třeba modlit se každý den. O jako modlitbu se jedná? Vypůjčím si slova, která Ježíš pronesl v Horském kázání: „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt“ (Mat 6,6). Je sice pravda, že Ježíš se obrací k lidem, kteří žili ještě venkovským způsobem života, kteří snad měli fyzickou možnost takto se uchýlit do ústraní; ale toto platí pro každého člověka, pro každou dobu. Neboť je třeba, aby každý Kristův učedník dospěl k tomuto tajnému místu, k tomuto skrytému místu, kde mu Bůh může dát najevo, jakou otcovskou láskou miluje své děti a kde člověk v souladu s pravdou je osvobozen od jakéhokoliv vnějšího nátlaku a především zbaven své masky, chráněn před všemi indiskrétními pohledy. Zbaven soudů, které by ostatní o něm mohli pronést, toho „co tomu řeknou“, nejsa už podřízen nutnosti podržet si nějakou určitou tvář, může se člověk v tomto vnitřním úkrytu postavit tváří v tvář samotnému Bohu. Ať jste kdokoliv, ať jsou vaše životní podmínky jakékoliv, i když jste v nemocničním pokoji, když máte příliš těsný byt, když cestujete metrem, i uprostřed davu můžete najít tuto „vnitřní komůrku“, za kterou zavřete dveře. Není to snadné, řeknete mi. To je pravda, trochu to záleží na temperamentu. Modlil jsem se lépe sám v horách, kde není slyšet hluk lidí, ale zpěv ptáků. Ale přesto vás ujišťuji, že je možné modlit se v metru, v dílně nebo v továrně… a dokonce v kanceláři, v nemocnici, na světnici v kasárnách. A když už se to nedá udělat jinak, přetáhne si člověk přikrývku přes hlavu a modlí se před spaním. Vždycky se dá najít vnitřní způsob, jak se dostat na toto odlehlé místo, kde zakoušíme svobodu a pravdu setkání s Bohem ve věrnosti svému rozhodnutí modlit se.

*

Modlit se každý den. Modlit se v ústraní. A řeknu ještě: modlit se nejméně ráno a večer. Ti starší se usmějí, protože jim to něco připomene, ranní a večerní modlitbu. Jaký je význam, jaký je smysl modlitby v těchto momentech, kterými je vymezen každý den života? Jdu spát a vydávám se noci. Tím, že se odevzdám spánku, připravím se k odpočinku, který moje tělo, můj duch, moje psychika potřebují, k odpočinku, který obnoví mé síly. Pro mnohé z nás je usínání nejistý boj s nespavostí nebo napětím, životním utrpením. Ať už jsou obtíže této chvíle jakékoliv, duchovní tradice vyzývá každého křesťana, aby se sjednotil se samotným Kristem. Vskutku, církev nám vkládá na rty modlitbu Krista, který na kříži, předtím než zemřel, pronesl (Luk 23,46) tuto větu ze Žalmu 30,6: „Svého ducha vkládám do tvých rukou, Hospodine“. Odevzdáváme se tedy spolu s Kristem do rukou Otce ne pouze v hodině naší smrti, ale každý večer tímto odevzdáním sebe sama svrchované svobodě Boží. Usínání se tak stane aktem důvěry v Boží dobrotu; vymaní nás z napětí uplynulého dne, z krutostí života. Modlit se večer, to znamená usínat s Kristem; tj. s Kristem se odevzdat do rukou Božích. Ne ve smrti, ale pro život. To znamená svěřit Bohu svou životní sílu, svého ducha, kterého nám dal on sám. Ne abychom mu jej vrátili jako něco vypůjčeného, ale abychom mohli lépe inspirovat svůj život a otevřít jej Bohu, který je Život a který nám život dává. To je tedy večerní modlitba: odevzdání sebe sama do rukou Božích. Ranní modlitba. Když se vzbudím, místo abych se obtížně probíral z ospalosti, setřásal únavu jako němá tvář a spěchal, abych se neopozdil, dříve než začnu cokoliv dělat, je třeba věnovat okamžik jakkoliv krátký tomu, abych oslavil přicházející den, toto procitnutí, které je mi dáno jako událost stvoření jak světa tak i mého života, jako okamžik, kdy mohu znovu přijmout bytí tryskající zdarma z rukou Božích, jako zmrtvýchvstání, jako vzkříšení s Kristem.

* V dnešní době zaujímáme příliš často v životě a ve světě technický postoj. Víme, že automobil, motocykl, kolo či mlýnek na kávu mají životnost tolik a tolik funkčních hodin, po jejichž uplynutí je normální, že je motor opotřebován. Jsme v pokušení představit si stejným způsobem mechaniku člověka nebo světa. Jistě, fungování těla stejně jako kosmické skutečnosti mohou být na určitém stupni uvažování chápány jako mechanismus, který je v provozu, opotřebovává se a nedá se nahradit, nebo pouze obtížně. Ale to není dobrý způsob, jak chápat dějiny svého života. Každý den našeho života je událostí. Událostí, kterou je třeba brát jako dar od Boha, jako prostor, v němž je nám dána svoboda k tomu, abychom Boha milovali, abychom milovali své bratry; abychom Boha uctívali a dali poznat jeho nádheru lidem stvořeným k Božímu obrazu, k obrazu jeho milovaného Syna; abychom žili a naplnili svůj úkol muže a ženy, poslání, jež nám Bůh svěřil, on, který nás stvořil k bytí a dal nám život. Každý den má být přijímán jako dar, který nám v této chvíli dává Bůh, náš Stvořitel a Otec. Ne že bychom byli znovu stvořeni každý den. Ale každý den dostáváme stvoření obnovené, obnovené naší svobodou, jíž byla vrácena nevinnost Božím odpuštěním a dary Ducha svatého jí propůjčily lesk. Pokaždé, když vstáváme s Kristem ve svěžesti velikonočního rána. Ranní modlitba: vzdáváme díky za dar, který nám Bůh dává tímto dnem, za sebe sama, za svůj vlastní život, za svoji svobodu; vzdáváme díky za to, že máme spoluúčast s Kristem na vzkříšení; vzdáváme díky za to, že vstupujeme – skrze tento nový den, který je nám nabídnut pro naši činorodost – do obce lidí, které Bůh miluje. Každý den Duch svatý shromažďuje v Kristově církvi rozptýlené Boží děti, aby jim tak dal účast na svém díle spásy celého světa.

* Ano, každé gesto lidského života je dáno biologickými podmínkami, ale symbolizuje mnohem více, než z něj člověk může vidět. A tak člověk, který jí, není pouze zvíře, jež se potřebuje nasytit. Může předem hlásat a prorokovat Kristovu Eucharistii. My křesťané můžeme skrze milost nám danou učinit z celého dne – a ne pouze „sedmkrát denně“ – předmět oběti a chvály, jež jsou adresovány Bohu, našemu Otci.

Druhý krok

Prosté znamení Minulý týden jsem vám řekl, že se musíme učit modlit se každý den. Dnes vám předkládám starobylé svědectví. Je z počátku III. století našeho letopočtu: Apoštolská tradice Hipolyta Římského. Na těchto stránkách nacházíme stopy toho, jaká byla praxe církve týkající se každodenní modlitby a hodin určených k modlitbě. „Ať všichni věřící, muži i ženy, jakmile se probudí z ranního spánku, dříve než cokoliv začnou podnikat, si umyjí ruce (na znamení očisty duchovní i fyzické) a modlí se k Bohu dříve než se vydají za svými záležitostmi. Ve dnech, kdy je křesťanské vyučování, je třeba se zúčastnit… V den, kdy vyučování není, každý ať si doma vezme svatou knihu (jedná se o bibli) a přečte si z ní dostatečnou část toho, co se mu zdá být užitečné. Jsi-li doma, modli se o třetí hodině k Bohu a vzdávej mu chválu; jestliže jsi v tomto okamžiku někde jinde, modli se k Bohu ve svém srdci, protože v této hodině byl Kristus přibit na dřevo. Stejně tak se modli opět o šesté hodině, neboť zatímco Kristus byl ještě připevněn na dřevo kříže, den byl přerušen a nastala velká temnota. Také v tuto hodinu je naše modlitba velmi mocná. A o deváté hodině ať jsou modlitba a chvály delší podle vzoru duší spravedlivých, jež chválí Boha, který je pravdomluvný, který se rozpomenul na své svaté a poslal své Slovo, aby je osvítil. Neboť v tuto hodinu prolil krev a vodu z probodeného boku a ozářil tak zbytek dne a přivedl ho k večeru. Modli se rovněž předtím, než se tvé tělo uloží k odpočinku. Když se blíží půlnoc, vstaň, umyj si ruce vodou a modli se. Jestliže je přítomna tvá žena, modlete se společně. Jestliže však není ještě věřící, odejdi se modlit do jiného pokoje; pak se vrať do svého lože. Nebuď v modlitbě líný.“ Nepřipadají vám tyto řádky napsané téměř před osmnácti stoletími výjimečné? Už od počátku si křesťané byli vědomi povinnosti modlit se, povinnosti, kterou měli uskutečňovat v duchovním chrámu církve. Snad si pomyslíte, že na to měli čas. Mýlili byste se. My nikdy nemáme čas. Bůh nám ho dává. Musíme si ho vzít.

* Ukážu vám nejjednodušší způsob jak se modlit. Všichni jej známe. Je to znamení kříže, znamení, kterým znamenáme celé své tělo, z čela na hruď, z jednoho ramene na druhé, a tak na sobě vyznačíme kříž, jak jsme to zvyklí dělat my na Západě,. Hipolyt, kterého jsem vám citoval, mluví o tomto znamení kříže. Přemýšlejme o tom, co tento kříž znamená. Především je to modlitba vyjádřená gesty. Ano, modlitba těla a ducha. To není prostě něco si myslet, ale fyzicky připojit celou svou bytost k aktu modlitby. Celá má existence je uchvácena ve všech svých dimenzích mohutností lásky Boží, jež je mi dána. Proč znamení kříže? Je to připomínka znamení kříže, které jsme dostali při křtu (význam křestní, říkáme.). A také při biřmování: pokřtěný je označen – svatým křižmem – znamením kříže Kristova. Tento zvyk má biblické kořeny. V deváté kapitole Ezechiela, verš 4, Bůh volá tajemnou osobu a říká jí: „Projdi středem města, středem Jeruzaléma a označ znamením (ve tvaru písmene T, táv v hebrejštině) na čelo muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které v sobě páchají.“ V hodině soudu, vysvětluje prorok, všechny, kdo budou mít na čele toto posvátné znamení, toto táv, anděl Boží ušetří: připomínka velikonoc. A v Apokalypse, kap. 7, verš 3, se apoštol Jan znovu zmiňuje o těch, kdo budou označeni na čele znamením Beránkovým.

* Z této připomínky znamení, jež na nás bylo vykonáno při křtu a při biřmování, je třeba vyvodit první důsledek. Když se znamenáme my sami, tak toto znamení pouze připomínáme, znamení, které nám

dal někdo jiný. Já sám jsem se neoznačil znamením kříže. Toto znamení kříže jsem dostal. Od koho? Samozřejmě od kněze, který mě křtil, od biskupa, který mě biřmoval, ale v podstatě od církve a tím tedy od Krista. To je Kristovo znamení par excellence, znamení Beránka. A tak tedy tímto gestem, které na sobě vykonám, připomínám obec, do které jsem zapsán, připomínám zástup, k němuž patřím, zástup bratří a sester Mesiášových, zástup všech těch, kdo byli na čele poznamenáni tímto paschálním znamením. A tímto gestem se připojuji k nespočetnému množství těch, kdo mají podíl na Kristově údělu, neboť se stali dětmi Boha, našeho Otce.

* A tak mi toto znamení kříže připomíná, že jsem byl připodobněn Kristu, že jsem sjednocen s Kristem, který zemřel a byl vzkříšen. Krátký citát z Ezechiela (9,34), jenž nám připomíná Exodus, nám umožní to pochopit. A Apokalypsa nám odhalí hloubku velikonočního tajemství tím, že dává jméno obětního Beránka Kristu zemřelému a zmrtvýchvstalému. A proto, když se znamenám znamením kříže, připomínám tím spásu, kterou mi dal Kristus. A nechávám se jím znovu uchvátit. Znovu uvažuji, jaká milost mi byla dána, když jsem mrtev hříchu s Kristem, jenž za naše hříchy zemřel, a že žiji už jeho životem. Uvědomuji si, že jsem dostal sílu utkat se v boji se smrtí skrze moc Vzkříšeného, se kterým jsem jedno. Připomínám si, že mě spasil Kristus spasitel a že Kristus spasitel mě připojil k tajemství kříže, abych měl spoluúčast na spáse všech lidí, na spáse celého světa. V tomto gestu, jímž na svém těle vyznačuji kříž našeho Pána, je všechna bída světa, která spočívá na mně přetvořena a přeměněna v osvobození a spásu. Tajemství vykoupení, které mě obklopuje od hlavy až k patě ve všech dimenzích mé existence – minulé, přítomné, budoucí. Budoucí?, zeptáte se. Ano, protože znamení kříže oznamuje vítězství Ukřižovaného, naději ve vzkříšení.

* Nejen, že dělám toto gesto na svém těle, ale zároveň pronáším tato slova: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Tak postupuji až k tajemství samotného Boha. Boha, kterého nikdo neviděl, nepoznatelného a nevyzpytatelného pro člověka, jenž má své slabosti a omezení, ale Boha, který se nechává poznat. On nás totiž přijal ve své lásce, aby z nás učinil bratry a sestry Krista, věčného Syna, a vkládá do nás sílu Ducha svatého, jež nás přetváří a jež nám dává záruky věčného života, života svatosti: štěstí a naplnění naší existence. Když začínám svůj den tím, že se znamenám křížem Kristovým a přitom říkám: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, zvažuji znovu povolání člověka k svatosti. Nejen proto, že člověk je stvořen k obrazu Božímu a k tomu, aby se Bohu podobal, ale protože Bůh tím, že poslal svého Syna, aby na sebe vzal lidský úděl, nechává vstoupit mě, ubohé stvoření, hříšníka poznamenaného smrtí, do vznešené přítomnosti Božího Syna. Tím, že vzývám jméno Otce, Syna a Ducha – je to nový krok, který musíme ve víře učinit -, jsem zahrnut do tajemství Boha v jednotě s jeho Podstatou a Trojicí Osob, které zbožňuji. Je mi dána milost mít spoluúčast na životě samotného Boha. Toto tajemství Boha takto meditované mě uchvacuje a od nynějška jsem jeho nositelem. Světlo pro můj život je světlo pro svět, znamení kříže odhaluje mým očím úkol tohoto dne: být svědkem Otce, Syna a Ducha. Já, který se všemi lidskými bratry, jež Bůh povolal, sdílím skrze dary Ducha úděl Syna, abych chválil Boha na nebesích.

* A nakonec poslední dimenze tohoto znamení kříže: prostorová symbolika čtyř hlavních bodů. Nesmíme na to zapomínat. Neboť i když nás rakety vynášejí mimo zemskou přitažlivost, zůstáváme nohama připoutáni k zemi. Církevní Otcové a celá křesťanská tradice uplatnili tuto kosmickou symboliku. A ona stále promlouvá k těm, kdo jsou citliví ke světu, jenž je obklopuje. Tímto gestem na mém těle – od severu k jihu, od západu na východ, - moje ubohá tělesná existence a nenahraditelný poklad její jedinečnosti, tvoje existence, bratře, jenž mi nasloucháš, zkrátka

existence každého z nás je vepsána do celku kosmu a je předurčena k tomu, aby vyzařovala nádheru Boží tam, kde je naše místo. Takto vyznáváme a uznáváme své povolání a začínáme ho naplňovat.

* Ano, to je jednoduchý způsob, jak se modlit. A vy dobře vidíte celé to bohatství tohoto křesťanského znamení „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Zvláště když máte to štěstí být ve společenství, které znovu objevilo – mladí nám v tom pomáhají – modlitbu vyjádřenou gesty. Když nejste bytosti, které se dusí falešným studem, které jsou strnulé a znehybnělé ateismem společenského života, neschopné vyjádřit i tělesně, že se zrodily z Výsosti. Pro mě osobně je velkou radostí, když mohu ponořit ruku do kropenky se svěcenou vodou, krásnou, čistou a svěží, je to připomínka křestní vody a velikonoční noci. Když mohu nejen udělat znamení kříže „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, ale navíc touto vodou na svém čele a na hrudi si připomenout všechno to bohatství symbolů, které dodávají mému životu nádheru: první voda stvoření, nad kterou se vznášel Duch svatý; voda Rudého moře, kterou překročil hebrejský lid povolaný k tomu, aby uzavřel Smlouvu s Bohem; voda Jordánu na prahu zaslíbené země; křestní voda; voda slz, které z nás smývají hřích; živá voda (srov. Jan 4,7-16), kterou Bůh v nás nechal vzejít, tryskající pramen Ducha. Ano, když vstáváme, můžeme se modlit prostě: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.

Třetí krok

Otevřete bibli Jak odpovědět na Pánův příkaz, abychom se modlili každý den? Vypracoval jsem několik úvah praktických a zároveň duchovních na téma naší existence, které ukazují na spánek a bdění a na střídání dnů. Do tohoto běhu našeho života musíme vepsat přítomnost Boha a pozornost vůči Bohu. Každá skutečnost, která se dotýká našeho těla, naší bytosti, je znamením a projevem duchovní dimenze naší existence. Neboť nic z lidské existence materiální a tělesné není zbaveno smyslu. Se svým tělem dostávám své bytí. Jsem schopen pochopit a vidět tělesnýma očima, k čemu mě Bůh volá. V této existenci tělesné stejně tak jako duchovní mohu a musím chválit Boha a jemu sloužit a tak naplnit svobodu, kterou mně dává. A proto je důležité modlit se každý den především když vstáváme a uléháme. Nalezneme v tom nezbytnou oporu pro to, aby naše životy zazářily v celé své kráse, abychom měli sami v sobě jistotu víry, pokoj lásky, radost z naděje, které jsou vlastní křesťanům.

* Mám jednu dobrou radu (je ale třeba mít trpělivost a vytrvalost, abychom ji uvedli v život; mluvím především k těm křesťanům, jejichž život je zatížen vnějšími činnostmi a podřízen nejrůznějším omezením; přesto jsou tyto návrhy jistě cenné i pro ostatní): je mimořádně užitečné vybavit svou paměť tak, aby v naší představivosti a v naší afektivitě bylo obsaženo všechno to, co Bůh vepsal do těla člověka, aby mu zjevil svou lásku a aby nám tedy na rty přicházela slova samotného Boha. Slovo „Bůh“ by nemělo smysl, kdyby se neříkalo v našem jazyce. Máme-li mluvit k Bohu, jehož člověk nemůže pojmenovat, koktáme. Často v modlitbě nevíme co říci. To nepřekvapuje. Mít hodně slov a vhodných výrazů někdy znamená, že se pohybujeme po snadném terénu. Jakmile se dotkneme delikátního a jemného tématu, nevíme už dost dobře co říci a někdy se nám vůbec nedostává slov. Nejhlubší city, nejsilnější přesvědčení, nejživější obdiv nebo nejprudší výkřiky hrůzy nenacházejí ke svému vyjádření lidských slov. Jsme zticha. Ti z vás, kdo před určitým člověkem nenacházejí slova, mě pochopí. Jak často si po nějakém setkání či rozhovoru vyčítáme: „Chtěl jsem říci toto a tamto, všechno, co si myslím. Nejenže se mi to nepodařilo formulovat už připravenými slovy, ale ani slova nakonec použitá nevyjádřila to, co jsem měl v hlavě a v srdci“.

* Abychom se mohli modlit, je tedy třeba vyzbrojit svou představivost, živit citovost, mít dosti slov. Jak toho dosáhnout? Tím, že se naučíme nazpaměť, slyšíte mě dobře, tím, že se naučíme nazpaměť modlitby, které jsou součástí jazyka, jejž dal Bůh lidem, aby mohli mluvit jak k Bohu, tak k srdci člověka. To je tedy pěkně komplikovaná definice, pomyslíte si. Dobrá, pojďme rovnou k cíli. Naučte se žalmy a říkejte je zpaměti. „Ale žalmy jsou dlouhé“, odbudete mě. Ne všechny. Zalistujte si v bibli a všimnete si, že tam jsou malé žalmy: některé mají pouze čtyři řádky. Pro začátek se spolehněte pouze na délku a narazíte na mistrovská dílka. Vskutku, délka nebo stručnost žalmu není jevem náhodným. Zpěvy a básně, které Bůh vnukl svému lidu k modlitbě a chvále, jejich literární forma a rozložení strof je v přímém vztahu k jejich obsahu. Krátké žalmy nádherně a silně vyjadřují duchovní postoj: chválu, prosbu atd. Nabízejí nám způsob modlitby, která našim rtům dává slova a našemu srdci a naší víře potravu pro to, abychom v modlitbě k Bohu vytrvali. Otevřete si tedy bibli a naleznete věty a verše, které už znáte a umíte je zpívat. Ale často budete překvapeni, když objevíte celistvý text nějakého žalmu. Neboť při liturgii Slova během mše, v neděli či ve všední den, jste si zvykli číst tři nebo čtyři sloky o čtyřech verších, ať už byl žalm jakkoliv dlouhý. S tím rizikem, že se může vytratit nebo překroutit jeho význam. Jsem raději pro to, vzít žalm v jeho celku,

respektovat báseň takovou jaká je, krátká či dlouhá, ale takovou, jakou ji sestavil ten, jehož inspiroval Bůh, aby dal lidu svou modlitbu.

* Naučte se tedy žalmy nazpaměť a uvědomte si přitom, že je to modlitba izraelského lidu a lidu Božího jako celku, modlitba Panny Marie a modlitba církve dnes, stejně jako tomu bylo včera a jako tomu bude zítra. Žalmy, to je především modlitba samotného Ježíše. Skrze tato slova, kterým jsme se naučili zpaměti, vstupujeme v nádherné a nesmírné rezonanci s mnohými tóny do modlitby samotného Ježíše, do modlitby, která se vpisuje do všech časů a všech věků, až se stane modlitbou celého světa, kosmu v jeho plnosti, ke slávě Boží. V žalmech poznáme způsob, jakým se Bůh zjevuje v lidském jazyce a jak nechává člověka vyzpívat Bohu chválu. V žalmech najdete všechno, jak stále tvrdí velcí duchové od svatého Bernarda po Bossueta, mniši z nejstarších dob a církevní otcové. Toto praví svatý Ambrož ve svém nádherném „Výkladu žalmů“: „Snaží-li se někdo pročítat příběhy předků a napodobovat je, má v jediném žalmu obsažen celý sled otcovské historie, takže zkrácenou četbou získá celý památný poklad. Jestliže někdo zkoumá, jak silný je zákon, který záleží celý v poutu lásky („neboť kdo miluje bližního, naplnil zákon“) ať si přečte v žalmech, s jakou láskou se vystavil sám skladatel těžkým nebezpečím, aby odvrátil potupu od všeho lidu. Z toho pozná, že sláva lásky se neliší od vítězství ctnosti ( … ). Co je vděčnější než žalm? Proto říká krásně sám David: „Chvalte Pána, protože je dobré zpívat mu žalm. Ať našemu Bohu zaznívá radostná a vznešená chvála!“ A opravdu, žalm je požehnání národa, chvála Boha, chvalozpěv lidu, je to oslavný jásot všech, mluva všech, hlas církve, zvučné vyznání víry, úplná oddanost autoritě, radost ze svobody, radostné volání, zvučné veselí. Konejší hněv, zažehnává starost, ulehčuje zármutek. Je to obrana v noci, za dne poučení, štít ve strachu, slavnostní plesání ve svatosti, obraz klidného spočinutí, záruka pokoje a svornosti. Na způsob citery dělá jednu píseň z různých a nestejných tónů. Boží den se rozezvučí žalmem, západ žalmem doznívá. V žalmu zápasí nauka s milostí. Zpívá se současně pro potěšení a je to i poučka pro vzdělání. S čím vším se nesetkáš, když čteš žalmy. Čtu v nich: „Zpěv pro milovaného“ a zahořím touhou po svaté lásce. V nich uvažuji o milosti zjevení, o svědectví zmrtvýchvstání, o příslibu duchovních darů. V nich se učím vyhýbat se hříchu, odnaučuji se stydět se za pokání konané za hříchy.“ A svatý Augustin se obrátil na katolickou víru krásou a bohatstvím žalmů. Už od prvních století znal křesťanský lid žaltář nazpaměť. Neříkejte mi, že je to archaické. Otevřete si žaltář, ponořte se do něj, učte se žalmy: je to nádherné, uvidíte. Někdo vás vede za ruku a učí vás modlit se. Když budete říkat žalmy zpaměti, začleníte se do modlitby církve. Ti z vás, kdo mají trochu více času, se mohou jako ranní a večerní modlitbu modlit ty žalmy, které církev organizovaným způsobem uchovala jakožto modlitbu shromáždění křesťanů. Kněží a řeholníci nejsou jediní, kdo mají zasvětit svůj život této povinnosti modlitby. Kdysi se tato kniha nazývala „Breviář“, dnes se jmenuje „Liturgie hodin“ nebo „Denní modlitba církve“. Můžete si ji opatřit v knihkupectví a používat ji.

* Otevřeli jste si tedy bibli a naučili jste se zpaměti a se srdcem otevřeným ten nejkratší žalm, jaký jste našli, například Žalm 117: „Chvalte Hospodina všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem, neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná!“ Příští týden se naučte nějaký jiný … Když si je budete opakovat, uvidíte postupně, jak vaši vnitřní existenci vyplňuje Bůh.

Modlitba žalmů: světlo, které nám Bůh dává do mlhy našich nejistých životů a odhaluje nám tak jejich místa stínů, odmítání a vytáček ne proto, aby nás uváděl v zoufalství, ale naopak proto, aby nás uzdravil a zachránil. Neboť Kristus tak zároveň pomůže našim srdcím, která se takto stala vnímavá k jeho přítomnosti, objevit pravdu, hloubku a krásu lidské existence. A to je opravdový život v celé lidské dimenzi. Jinak je člověk pouze zvíře, které jí, pije a dívá se na televizi. Vyhýbá se rozvažování, má ze všeho strach a před každým zavírá své oči a srdce. Avšak víra v Boha dává i tomu nejbázlivějšímu ohromující jistotu. Kdo důvěřuje Bohu a ne jen sám sobě, nemá strach pohlédnout do tváře své vlastní slabosti a svým omezením. V okamžiku usínání ať vám vstoupí na rty a do srdce ten verš žalmu, který uchováváte v paměti; a probouzejte se s ním. Tato přítomnost Božího slova v hloubce vašeho vědomí bude ve vás vyhledávat všechno to, co se snad dosud ani vám samotným nepodařilo odhalit, přivést na světlo Boží. A zatímco budete spát, přinese toto Slovo plody, mnohem víc, než si dokážete představit. Neboť Izajáš (55,11) prorokoval: „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ A Ježíš nám říká: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste a on ani neví jak.“ (srov. Mk 4,26-27).

Čtvrtý krok

Ráno: nabídnutý život Tak jako mnozí, vstáváte také vy ráno nevyspalí; máte naspěch, zbývá vám málo času na to, abyste se dostali do práce, nebo už se vám pod nohy pletou vaše děti. Zkrátka je to těžká chvíle, plná chvatu. Proč tedy hned v okamžiku probuzení, na samém začátku svého dne, se rozvážně nepoznamenáte znamením kříže uvědomujíce si všechno bohatství smyslu v něm obsažené? Musíte-li jednat diskrétněji, můžete „poznamenat“ své srdce tajným znamením jako výraz uznání svého Pána. Tuto možnost má každý, za všech okolností. Je třeba dělat víc? Já myslím, že ano. A tak tedy, jak?

* Jedna dobrá rada: máte-li na modlitbu pouze chvilku, kdy nemáte dost klidu, použijte známé formulace, které budete říkat v pevném pořadí. Samozřejmě pod tou podmínkou, že se vyhnete rutině a omrzelosti. Ale nebojte se opakování ani návyku. Modlitba vskutku vyžaduje jinou pozornost než je ta, kterou věnujeme televiznímu vysílání. Televizní program nám neustále předkládá nové obrázky, aby upoutal pohled, přivábil mysl a rozptýlil ji. Naopak v modlitbě opakování stejných slov, stejných vět, které se přirozeně spojují v celek, pomáhá nalézt bezpečnost pravé vnitřní svobody. Je to jako důvěrně známá cesta pro toho, kdo si vyšel na procházku. Když zná sebemenší kamínek na cestě, každé svažování na horském chodníku, jeho nohy se instinktivně přizpůsobí jakékoliv nerovnosti a všem změnám a umožní mu volně se dívat. Může zvednout oči k nebi, všimnout si květiny na chodníku či vidět toho, koho potká. Opakování a automatičnost, místo aby byly zdrojem omezování svobody, jsou prakticky nutnou podmínkou pro to, aby svoboda existovala a rostla. Ostatně všimněte si, jen tak mimochodem, že opakování je jednou ze základních praktik liturgie, pro niž je charakteristické, že je kodifikována a vytváří obřad, ritus. To je jeden z hlavních rozdílů mezi liturgickým obřadem a divadelním představením. Mnoho lidí od divadla bylo fascinováno touto symbolickou mocí liturgického obřadu a nepřestávají nám ji závidět. Pro ranní modlitbu vám tedy radím, abyste používali stálé a opakující se formule. Namítnete mně: „Když budu opakovat formulky, riskuji, že budu říkat slova a nebudu se modlit srdcem.“ Mám-li odpovědět na tuto námitku, musíme konkrétně zkoumat praktické podmínky.

* Rozlišujeme tři situace: Za prvé:máte možnost vyhradit si pro modlitbu čas. Dosti dlouhý čas: půl hodiny, tři čtvrtě hodiny, hodinu, někdy více. Navíc máte jistotu, že tuto dobu strávíte v klidu a vnitřní svobodě. Rozhodli jste se, že velkoryse věnujete Bohu tento prostor pro modlitbu. V tom případě vám Duch svatý může dopřát, že pocítíte intimní hnutí své duše, která se nechala uchvátit Bohem. Jednou pod tíhou svých hříchů a omezení, podruhé plni radosti se modlíte, prosíte, kontemplujete, adorujete. Jindy zápolíte v temnotě. Zkrátka, když člověk takto vytrvá před Bohem, který nás vidí, uskuteční se probuzení hlubokého vědomí, byť by to bylo ve víru smyslů a neskutečna. Za druhé: dotírá na vás čas a starosti, které se kupí jedna na druhou. Upustíte tedy od modlitby? Ne! Vy právě potřebujete posílit tento krátký okamžik pozornosti věnované Bohu slovy, která jste se naučili dřív. A může se stát, že jednoho dne pomyslíte na Boha, přitom budete říkat ta slova a zchvátí vás veliká radost: „Bůh mě miluje“, nebo velký smutek: „ukřižovaný Ježíš chtěl nést všechny hříchy a všechno utrpení světa, aby je od nás odvrátil“. A hle, vaše mysl bude probuzena a bude vnímat přítomnost

Boží, byť by to bylo jenom na jedinou sekundu. Najednou se vaše srdce rozechvěje a vaše láska vzplane: „Kristus mě volá, abych ho následoval a já ho chci následovat“. Ale může se také stát, že jste prostě unaveni. Málo jste se vyspali. Musíte se přinutit znovu mechanicky dělat všechny ranní úkony. Bleskově na vás dolehnou včerejší starosti, obavy ze dne, který právě začíná. Je třeba se do toho všeho pustit a vy nemáte chuť přemýšlet, soustředit se, podobáte se spíše ospalé němé tváři než uvědomělému a svobodnému člověku a úsvitu stvoření. V podobném případě je třeba dělat to, k čemu jsme se už jednou rozhodli, vyzpívat svými rty chválu Bohu, velebit Otce, který přebývá v našem srdci, odvážit se také říkat slova prosebná a kajícná a to za pomocí pevných a opakovaných formulek, to není modlitba mechanická a rutinní. Je to svobodná modlitba muže či ženy, kteří jistě mají mysl ještě ospalou, kteří jsou ještě nebo už zase zavaleni starostmi, ale kteří v lásce učiní z této modlitby akt svrchovaně svobodný navzdory nepozornosti či únavě z každodenního opakování. Uvedu jeden příklad. Vy, kdo žijete v manželství, máte děti. Anebo celodenně o někoho pečujete. Někdy se vám stane, že děláte něco pro některou z těchto milovaných bytostí, aniž by v tom bylo opravdu zapojeno vaše srdce, bez nadšení, protože jste unaveni a protože je to každý den stejné. Ale přesto to konáte z lásky. Láska často spočívá v tom, že jednáme, protože chceme milovat. Podle tohoto znamení se pozná opravdová láska. Stejné je to v našem vztahu k Bohu. Z lásky se držet rozhodnutí, které jsme jednou učinili, opakovaně říkat pevné formulky úcty a chvály, to je opravdová modlitba. Modlitba srdce, to je dar od Boha, který předpokládá disponibilní, pohotovou duši nebo duši, kterou Bůh disponibilní učiní. Ústní modlitba často vede k modlitbě srdce tak jako modlitba srdce může vést k modlitbě ústní. Za třetí: jestliže opravdu nemáte čas se zastavit nebo jestli vaše materiální podmínky modlitbu znemožňují. Udělejte znamení kříže, třeba tajně, jak už jsem vám to radil na začátku tohoto setkání. A modlete se v duchu, když budete mechanicky vykonávat úkony, které jsou součástí ranního vstávání. Modlete se, když se řítíte po schodech, když čekáte na autobus, když jedete metrem. Říkejte v duchu slova modlitby se srdcem upřeným k Bohu.

* A nyní budu předpokládat, že máte trochu více času, který můžete prožít v klidu. A tak vás vyzývám, abyste se hned po probuzení na chvíli zastavili, poklekli nebo zůstali stát, podle toho, jak jste zvyklí se modlit. Obraťte se ke svému kříži či ikoně, k svatému obrázku, který máte v pokoji. Anebo se obraťte směrem ke kostelu (víte, který je to směr?) či směrem k vycházejícímu slunci, znamení vzkříšeného Krista. (Většina kostelů je z těchto důvodů orientována směrem k východu, což je v naší zemi také směrem k Jeruzalému.) A modlete se. Navrhuji vám pět modliteb. Říkejte je v pořadí, které jste si předem určili. Modlete se „Otče náš“, modlitbu, kterou nás naučil náš Pán. Modlete se „Zdrávas Maria“, abyste se modlili s Pannou Marií. Modlete se „Věřím v Boha“ ve víře s celou církví. Modlete se „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému“ a připomeňte si přitom svůj křest. Modlete se také „Sláva na výsostech Bohu“, tedy mešní „Gloria“, což byla původně ranní modlitba, a tak se připojíte k eucharistické oběti, která se slaví v kostelích. Tyto modlitby už znáte zpaměti. Jestli ne, vezměte si knihu a časem si je zapamatujete. Zkuste to, je to snadné.

* A pak v krátkém okamžiku předložte Bohu tento den, který vám on daroval. Žít, to je milost, slyšíte mě dobře, to je milost, dar, který nám dává Bůh. Život je nám nabídnut; nejsme k němu odsouzeni. I když vás postihlo trápení či neštěstí, i když jste ve vězení (vězňové a vězeňkyně mě poslouchají, já to vím), i když trpíte a prosíte Boha za uzdravení, i když máte před sebou těžký den plný obtížných a bolestných událostí, žít to je šance, kterou nám dává Bůh. Dnes, v tento den vašeho života, vám zůstává kousek svobody: můžete svobodně nabídnout Bohu své rozhodnutí prožít tento den tak, abyste mu opětovali jeho lásku a sdíleli ji s lidmi, které potkáte, známými či neznámými. Tak jako Kristus nabídl sám sebe svému Otci, nabídněte větší slávě Boží svůj

den v kněžském úkonu, neboť my všichni jsme, jak říká apoštol Petr ve svém Prvním listu (2,9), „královské kněžstvo, národ svatý“, a to skrze svůj křest. Ve chválách předem nabídněte Bohu tento čas, který je před vámi, řekněte mu, že chcete tento čas odevzdat jeho lásce a podřídit jeho vůli. Předem nabídněte Bohu utrpení a radosti tohoto dne, rozhodnutí, jež budete muset učinit, nebo situaci, která podrobí zkoušce vaši věrnost, výjimečné setkání s nějakým člověkem nebo obtížné vztahy, které každodenně prožíváte v sousedství. Jinak řečeno, žijte s vědomím toho, co činíte. Nežijte jako němé tváře. Svěřujte k Bohu svou svobodu jednat, žít a milovat, svobodu, kterou jste od Boha dostali.

* A konečně, věnujete-li pozornost čtením z Písma z předcházející neděle, nebo když jste si už připravili čtení z neděle následující, můžete se naučit nazpaměť větu z evangelia, ze Starého či Nového zákona, která vás zaujme a kterou si podtrhnete. Uchovávejte ji v hlavě a ve svém srdci po celý týden jako refrén, který si člověk rád opakuje, jako vzácné slovo, které ve vás nachází ozvěnu, které vás pomalu proniká a ve vás přebývá. Například v bohoslužbě slova z minulé neděle (9. září 1984), dvacáté třetí neděle během roku nacházíme tyto verše z Listu Římanům (13,8.10): „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali“ a „Je tedy láska naplněním zákona.“ Nebo ještě poslední věta z evangelia (Mt 18,19-20): „Opět vám pravím, - to mluví Kristus a je nádherné opakovat si jeho slova – shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Tato věta, která vás bude provázet celý týden, vám umožní získat z těchto nedělních čtení svou každodenní potravu a prodloužit tak eucharistii, na které budete z milosti Boží účastni.

Pátý krok

Rytmus dne Jak se modlit během dne? Už jsem vám jednou řekl, že církevní tradice doporučovala modlit se sedmkrát za den. Proč? První důvod: lid Izraele nabízel Bohu čas v sedmi denních modlitbách v pevně stanovenou dobu v Chrámě nebo obrácen směrem k němu: „Chválím tě sedmkrát za den“ připomíná nám žalmista (Žalm 119, 164), Druhý důvod: Kristus sám se takto modlil, věrný zákonu lidu Božího. Třetí důvod: Ježíšovi učedníci se takto modlili: apoštolové (srov. Sk 3,1: Petr a Jan) a první křesťané z Jeruzaléma „horliví v modlitbě“ (srov. Sk 2,42; 10,3: Kornéliovo vidění); potom křesťanská společenství a o něco později společenství klášterní. Tak byli řeholníci, řeholnice a kněží povoláni k tomu, aby sedmkrát za den recitovali nebo zpívali „posvátné oficium“ (což znamená „povinnost“, „břemeno“, „poslání“ modlit se), aby přerušili svou činnost a zpívali žalmy, meditovali nad Písmem, přimlouvali se za potřeby lidí a vzdávali Bohu slávu. A církev vyzývá každého křesťana, aby svému dni dal rytmus modlitbou, modlitbou opakovanou, uváženou a chtěnou z lásky, víry a naděje.

* Vskutku, jakožto děti Boží, v nichž přebývá Duch svatý, se můžeme a musíme chovat vůči Bohu ne jako cizinci nebo lidé, kteří ho neznají, ale jako synové a dcery, kteří majíce důvěrné vztahy ke svému nebeskému Otci, uchovávají ve svém srdci živou připomínku tohoto vztahu, který svobodně a z lásky navázali se svým Stvořitelem a Vykupitelem. Můžeme a musíme mluvit k Bohu tak, jako „přítel mluví k příteli“ a jeho Slovo v sobě neustále uchovávat. Navíc je každý křesťan svým křtem spojen s celou církví. Modlí-li se jeden křesťan, modlí se v něm celá církev a v jeho modlitbě ho podporuje. A obráceně, každý křesťan, když se modlí, činí tak s celou církví a podporuje v modlitbě každého jiného křesťana. Když se osamocen modlím, stojí za mnou celá církev, „jsem obklopen nesčetnými druhy v modlitbě“, jak se krásně vyjádřil otec Hans-Urs von Balthasar (La prière contemplative, Fayard, 1972, str. 75); a já stojím za všemi svými bratry a sestrami, kteří se modlí. A tak tedy tento úkol neustálé modlitby – „Musíte se modlit neustále“, říká Ježíš (L 18,1) – tento ustavičný rozhovor srdce, které volá k Bohu a dnem i nocí prosí, je součástí našeho povolání jakožto údu těla Kristova a vřazuje nás do obecných rozměrů církve. Výzva k modlitbě je adresována mně osobně. A já tuto výzvu naplňuji v nejhlubším soukromí svého života, tam kde jsem nejvíce sám. Ale právě tam jsem v jednotě s celým vesmírem. Když se takto modlím, pracuji s Kristem a církví na spáse všech lidí. Malá Terezie na karmelu v Lisieux, sama, nemocná, pracovala (srov. Jan 5,36; 10,25; 14,12) ve shodě s celou církví sužovanou dramatickými problémy tohoto století: ateismem, válkami, zločinností, atd. „Příliš málo si všímáme, říká opět Hans Urs von Balthasar (tamtéž, str. 91), jak společenství svatých vstupuje do kontemplace způsobem osobním a nesmazatelně individuálním.“ Je tedy třeba modlit se během dne, abychom si uchovali vědomí Boží přítomnosti. Tato výzva k opakované modlitbě během dne je adresována převážně nám, kteří žijeme v prostředí, kde explicitní znamení víry ve svých orientačních bodech a společenských obřadech nejsou vůbec výmluvná a viditelná. Velmi často křesťan-laik, ale někdy také kněz – žije v situaci krajního duchovního osamění. Nemá příležitost komunikovat ve víře. Nemá k dispozici hmatatelné prostředky, které by dávaly najevo každodenní jednotu v lásce Kristově. Musí sám nést tíhu křesťanské naděje. To je další důvod pro to, abychom pevně směřovali svou pozorností a svým pohledem k Bohu. Ale tato výzva k modlitbě není pouze nutností vyplývající z naší situace. Ježíš učil své učedníky, že „je třeba stále se modlit a neochabovat“ (L 18,1). Svatý Pavel neúnavně opakuje tento výslovný příkaz „stále se modlit“ (2 Tesalonickým 1,11; Filipským 1,4; Koloským 1,3; Filemonovi 4) a „neochabovat“ (2 Tesalonickým 3,13; 2 Korintským 4,1.16; Galatským 6,9; Efezským 3,13). My musíme dobře „využít čas“, jak napsal opět apoštol Pavel (Efezským 5,16 a Koloským 4,5).

Této neustálé modlitbě nás učí duchovní zkušenost Izraele, historie lidu Božího, tradice modlitby samotného Ježíše, což je modlitba církve.

* Dříve než zjistíme, zda je třeba se modlit dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát, šestkrát či sedmkrát za den, dám vám jednu praktickou radu: spojte chvíle modlitby s neměnnými úkony, s okamžiky, kdy přecházíte z jedné činnosti na druhou, které udávají rytmus vašemu dni. Například: jestliže jste zaměstnáni a máte pevnou pracovní dobu, existuje okamžik, kdy odcházíte z domu do práce… pěšky nebo autem, metrem či autobusem. Vždy v určitou hodinu. A trvá vám to taky určitou dobu, cesta tam a pak zase nazpět. Proč tedy nespojit pevně okamžiky modlitby s těmito chvílemi strávenými na cestě? Druhý příklad: jste matkou rodiny, nechodíte do práce, ale máte malé děti, které vodíte do školy a ze školy vždy v určitou denní hodinu. Nebo jiná povinnost, která znamená přestávku: čas jídla, i když třeba z nutnosti nebo ze špatného stravovacího zvyku jíte pouze sendvič nebo do sebe jen tak něco hodíte. Proč neproměnit tato přerušení dne v orientační body pro krátkou modlitbu? Ano, vyznačte si dobře v průběhu svého dne tyto téměř pravidelné okamžiky, kdy přerušujete činnost, kdy se mění rytmus vašeho života: začátek a konce pracovní doby, jídlo, cestování, atd. Spojte s těmto okamžiky pevné rozhodnutí modlit se, byť by to bylo pouze na kratičkou chvilku, na čas, kdy na Boha jen tak mrkneme. Stanovte si pro sebe – ať se děje cokoliv – přísnou povinnost věnovat, třeba jenom třicet vteřin nebo minutku tomu, že změníte svou činnost pod Božím pohledem. Vaše modlitba se tak stane součástí toho, co budete prožívat. Když budete odcházet do práce, snad už budete myslet na kolegy, se kterými se tam setkáte, na potíže, kterým budete muset v kanceláři ve dvou či ve třech společně čelit; jednotlivé povahy se střetávají tím víc, že blízkost je tak těsná a každodenní. Nejdříve poproste Boha: „Pane, dej, ať prožívám tyto každodenní vztahy v opravdové lásce. Ať objevím požadavky bratrské lásky ve světle Kristova utrpení a každá námaha bude pak pro mě snesitelná.“ Jestliže jste zaměstnáni v nějakém velkém obchodě, snad už pomyslíte na ty stovky tváří, které budou před vámi defilovat, aniž byste měli čas na ně pohlédnout. Předem řekněte Bohu: „Pane, prosím tě za všechny lidi, kteří kolem mě projdou. Budu se snažit usmívat se na ně, i když k tomu často nemám odvahu, když mě urážejí a zacházejí se mnou jako s robotem.“ Snažte se tedy co nejlépe využít ty okamžiky, kdy přecházíte z jedné činnosti na druhou, tyto chvilky, které vám nechají, když si na to dáte pozor, malý prostor vnitřní svobody, abyste mohli znovu nabrat dech v přítomnosti Boží. Může se člověk modlit v metru nebo ve veřejných dopravních prostředcích? Já to tak dělám. Používal jsem za svůj život různé metody, podle okolností. Byly doby, kdy jsem měl ve zvyku dávat si do uší vatu, abych tak dosáhl aspoň minimálního klidu, tak moc mě hluk rozčiloval. Modlil jsem se takto, aniž bych se úplně oddělil od lidí, kteří mě obklopovali, mohl jsem ještě být vůči nim pozorný svým pohledem. Můj pohled nebyl ovšem upřený, zkoumavý, indiskrétní. Fyzické ticho mi umožnilo, že jsem je přijímal svobodněji. Naopak v jiných obdobích jsem prožíval zkušenosti právě opačné. Každý z nás to dělá tak, jak může. V žádné situaci nesmíme pokládat modlitbu za nemožnou.

* Mám pro vás ještě jeden návrh. Vsadím se, že na cestě od stanice metra či autobusové zastávky domů nebo na pracoviště najdete v okruhu tří až pěti set metrů kostel či kapli (můžete se trochu projít, udělat si malou zacházku). V Paříži to tak je. Ten kostel, kde se můžete v klidu modlit, nebo tam jste naopak stále něčím rušeni podle toho, jak jste vnímaví, vám může a nemusí vyhovovat: to je jiná záležitost. Ale je to kostel a je zde nejsvětější svátost. Jděte tedy těch několik set metrů navíc; zabere vám to deset minut a trocha pohybu vší linii neuškodí… Vejděte do kostela a běžte až před svatostánek. Poklekněte a modlete se. Modlete se deset vteřin, nemáte-li více času. Poděkujte Bohu Otci za to tajemství eucharistie, které vás taky zahrnuje, za to, že je Kristus takto přítomen ve své církvi. Pokloňte se

Bohu s Kristem, v Kristu, v síle Ducha. Vzdejte Bohu díky. Vstaňte, udělejte krásné znamení kříže a jděte zase svou cestou.

* Uvidíte, jakou úlevu bude pro vás tento způsob, tento pevný bod znamenat. Úlevu v den, kdy jste si znovu vybavili své starosti, kdy jste vyčerpáni hlukem, dorážejí na vás odrhovačky z rozhlasu, plakáty…! Jaká svoboda je v těchto momentech zastavení, kdy celá naše bytost – duše, srdce, inteligence – se obrací k někomu většímu než je sama a sama se stává větší tím, že směřuje svou pozornost k Tomu, který je zdrojem veškerého života a veškeré lásky!

Šestý krok

Jídlo (1): život a přijímání Musíme svůj den označit orientačními body tak, aby to pomohlo našemu svobodnému rozhodnutí žít neustále (nebo co možná nejčastěji) v myšlenkách na Boha. Proč tato nutná pozornost? Zkuste ji žít a pochopíte její oprávněnost. Apeluji také na váš zdravý rozum: jestliže na někoho nikdy nepomyslíte, znamená to snad, že ho máte rádi? Myslet na Boha, to není z naší strany pouze vědomé úsilí být k Bohu pozorný, ale je to také odpověď Bohu, který sám na nás neustále myslí, neustále nám dává naše bytí, miluje nás, dává nám sílu, radost z toho, že žijeme a milujeme.

* Promluvme si dnes o důležitých chvílích v průběhu dne: o čase jídla. Vyzývám vás, abyste učinili nebo znovu učinili pevné rozhodnutí. Rozhodnutí modlit se při každém jídle. Ty starší z vás zaplaví vzpomínky nebo dokonce nostalgie po „Požehnej nám Pane; požehnej tento pokrm…“,po modlitbě jejich mládí. Ti mladší budou udiveně hledět, napínat sluch a říkat si v duchu: „Ale o čem se to mluví?“ Vskutku. Modlitba před jídlem, poté, co byla ceněna až do krajnosti, co si z ní ty nejhorlivější generace před třiceti či čtyřiceti lety učinily vroucně dodržovanou povinnost, je v posledních desetiletích jakoby na ústupu. Báli jsme se učinit nějaké umělé gesto; mysleli jsme, že je to nějaké znamení archaické zbožnosti, nebo pouze „retro“ v sekularizovaném světě oproštěném od konvencí a společenských omezení. V hloubi duše jsme nevěděli, jak toto gesto máme učinit, ani jak se při tom máme chovat. K něčemu se vám přiznám. Mohlo by se vám zdát, že jako pařížský arcibiskup mohu jednat zcela svobodně, aniž bych si kladl nějaké otázky. A přece se mi často stalo, když jsem měl hosty, že jsem zaváhal a ptal se sám: „Mohu od těchto lidí, které jsem pozval, i když jsou to křesťané a já to o nich vím, mohu od nich vyžadovat úkon modlitby?“ A pak jsem se k tomu odhodlal. Vyzývám vás, abyste to učinili také a vysvětlím proč.

* Ještě před několika lety bylo jídlo velmi významnou hodnotou: bylo to místo, kde se lidé setkávali u stolu, jinak řečeno místo společného života a tedy místo komunikace. Sdílíme tentýž pokrm, který byl pro nás připraven, živí nás tentýž chléb, shromáždili jsme se kolem jednoho stolu. Jídlo je znamením životadárného setkávání, které poznamenává náš čas a dává mu rytmus; je to symbol jednoty. A pak se toto chování posunulo. V dnešní době mnozí z nás jídlo vůbec vynechají, jen tak do sebe dněco hodí, spokojí se se sendvičem, v nejlepším případě jdou do „snack-baru“ či samoobslužné restaurace – „self-service“. Slovo „self“ mně zde připadá mimořádně významné. Všimli jste si, že to v angličtině znamená „sám“, „sebe“? Říká „každý pro sebe“ tam, kde bychom očekávali setkání a sdílení… Tato chvíle vyhrazená tomu, abychom se nasytili, už není z řádu vztahů, jednoty, ale individuální obživy. Jídlo bývalo jakýsi obřad pospolitosti, který shromažďoval rodinu, určitou skupinu, či dokonce celou vesnici ve chvíli životně důležitého sdílení, někdy klidu, odpočinku, slavnosti, ale také rozhovorů, neboť dospělí se mohli mezi sebou bavit (i když děti byly nuceny mlčet(. Zkrátka, byť by to bylo pouze tím, že lidé vykonávali společné úkony, jídlo u stolu, někdy i nudné, bývalo nejdůležitějším časem pro společný život. A dnes k němu máme přístup přísně individuální. Ale ano, vzhledem k vývoji společnosti komunikace přenechala místo individuální biologické nutnosti; povšimněte si, jakou novou důležitost má od nynějška výživa v našem novém způsobu života. Stále méně často přichází v úvahu hlad, jak tomu bylo v mnoha případech ještě před takovými třiceti či čtyřiceti lety. Když jsem byl malý, dostal jsem pěkně vyhubováno, jestliže jsem promrhal sebemenší drobeček chleba. Uchoval jsem si nostalgickou vzpomínku na „velký chléb“, jak jsme říkávali, který pekařka – neboť to vždycky byla pekařka – vážila na Robervalových vahách, a to, co chybělo do správné

váhy, doplňovala malým krajíčkem navíc. Starší Pařížané si na to vzpomenou. Když jsem šel koupit chleba, za odměnu jsem měl právo sníst ten malý kousek chleba navíc, dovažek jsme tenkrát říkali, pokud mě moje paměť neklame. Byl to dobrý chléb, často teplý, křupavý a chutnal tak, že se mu dnešní chléb nevrovná. Ale nechme vzpomínání. Všimněte si, jaké místo jsme v dnešní době přisoudili způsobu výživy. Nikdy se nevěnovalo tolik péče režimu, dietetice, hlídání váhy, jako když nutnost živit se, tím, že se stala individuální, získala svou neslýchanou citovou hodnotu a náplň: každý pozorně sleduje, co jí, i když to zhltne v rychlosti. Ať už je tomu jakkoliv, jíst je životně důležité ze dvou aspektů: buď jako sociální akt jednoty a komunikace, nebo jako akt individuálního přežití a kontroly života pro integritu každé osoby.

* Ale jídlo, nehledě na podmínky, za jakých ho konzumujeme, má také význam hluboce náboženský a křesťanský. Biblická tradice nám předává bohatou a působivou symboliku. Výživa představuje pro člověka život a smrt. Nádherná pasáž, kterou v bibli nalezneme v knize Genesis, nám umožňuje pochopit spojitost a logiku našeho postavení tvora před zraky Stvořitele. V aktu lásky, kterým tvoří člověka ke svému obrazu a k tomu, aby se mu podobal, dává Bůh člověku k jídlu všechny rostliny ze zahrady Edenu, výživu, která vychází ze země: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.“ (Gn 1,29). Svět je stvořen k tomu, aby člověk z něj v jídle čerpal život. Bible dále říká: „A Hospodin Bůh člověku přikázal: Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Gn 2,1617). Hřích je spojován právě tak s výživou jako se sexualitou. Jíst ovoce ze stromu života ukazuje, že v životodárné funkci obživy angažuje člověk svoji svobodu. Je to něco naprosto odlišného od zvířete, které spásá trávu! Už od stvoření člověka je do obživy vložena specifická hodnota. Prvotní hřích, kterým je člověk, stvořený k obrazu Božímu a k tomu, aby se Bohu podobal, zraněn a zbaven svého suverénního postavení tvora-krále stvoření, tento hřích má za následek především: „V potu své tváře budeš jíst chléb“ (Gn 3,19). Obživa je od této chvále spojována s bolestí, strádáním a prací. „Vydělávat si na chléb“ znamená pro nás“vydělávat peníze“ a pak najít zdroje pro to, abychom se mohli najíst my i naši blízcí. Avšak v evangeliu Ježíš říká: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde;kdo však přijde o život pro mě a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“ (Mk 8,35-36). Zachránit svůj život, to znamená uchovat jej nejen materiálně, ale duchovně. To znamená nalézt a uchovat si smysl, čest a krásu života. Když Bůh slíbil Izraeli „svatou“ zemi – svatou proto, že tam bude sídlit Bůh, tam se bude dávat svému lidu a s ním komunikovat -, nazval ji „zemí oplývající mlékem a medem“ (Ex 3,8), tímto pokrmem lidským a zároveň božským, který byl dán vyvolenému lidu, aby mohl žít. A každá zkouška protrpěná na poušati, zkouška postu, hladu, bídy, ukazuje, že lidský život neustále ohrožovaný je nám stále znovu dáván skrze Boží dar pokrmu, který přichází od něho jako mana (srov. Exodus 16,15).

* Skrze Smlouvu sděluje Bůh svou vůli lidu Izraele. Tento lid dostává zákon pro život, aby Bohu vyjádřil svou nejvyšší úctu a aby nalezl smysl své existence. Tato Smlouva je zpečetěna obětmi, skutečnými obřady jednoty. Posvátná oběť nabídnutá Bohu je posvěcena pro člověka, který se takto účastní jakési nebeské hostiny, což je symbol mesiášského hodokvasu dovršeného Kristem, o němž Izajáš prorokoval těmito slovy: „Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné… Panovník Hospodin provždy odstraní smrt“ (Iz 25,6-8). Už v této kapitole z Izajáše je hlásáno vzkříšení a vidíme zde dobře, kam až jde symbolika pokrmu. Neoznačuje pouze prostředek nutný pro fyzické přežití, ale prorokuje, že život, který jsme dostali od Boha, se neomezuje pouze na náš život pozemský: je silnější než smrt. Jinak řečeno, v aktu víry, že lid dostane od Boha svou obživu, nám prorok Izajáš ukazuje, že budeme nejen vzdorovat smrti,

ale že nad ní zvítězíme. Bůh nám dá život, jenž přesahuje život těla předem poznamenaný smrtí, život, který vítězí nad mocí smrti.

* Po čtyřicet dní se Ježíš postil na poušti. Podstoupil naši zkoušku hladu a satan ho pokoušel: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby“ (Mt 4,3). Ježíš, Mesiáš, živý Syn Boží odpovídá citátem z Deuteronomia: „Je psáno:,Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.'“ (Dt 8,3). A později Kristus-Mesiáš vzal s sebou na opuštěné místo velké množství lidí a tam od něho dostali svůj pokrm, rozmnožený chléb, symbol jiného pokrmu (srov. Jan 6): jeho Těla a Krve, které vydal za nás. Před svým utrpením Ježíš slaví velikonoční obřad a říká: „Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje Tělo, které se za vás vydává… Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé Krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je Smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku.“ A tak jsme na tomto příkladě pochopili duchovní skutečnost, jejímž je jídlo znamením: dva aspekty, které tvoří jednotu, shromáždění skrze Boha, nebo lépe: jednotu s Bohem a život, který od Boha dostáváme.

Sedmý krok

Jídlo (2): vzdát Bohu díky Abychom posílili svou vůli a své odhodlání, vzpomeňme si na Kristův příkaz: „Modlete se neustále“. Stále častěji žijeme jako zvadlý list ve větru, jako oblázek unášený horským proudem. Jsme vtaženi do proudu věcí, zvyků, mravů, módních způsobů. Každý den jsme vystaveni nesčetným tíživým vlivům velkého města: mnoha různým agresivitám, reklamám, obsedantnímu opakování informací, tlačenicím všeho druhu počínaje nutností jít rychleji chodbou metra a konče nemožností hnout se z místa v dopravní zácpě. V tomto světě umělých znamení, která charakterizují naši civilizaci, byly umenšeny odkazy na víru, pokud nebyly úplně vyhlazeny. Za této situace je výzva víry naléhavější. Za všech těchto okolností si musíme zachovat možnost svobody, kde by se mohla projevit pravá orientace naší existence. Tyto životní podmínky nás nutí k větší ryzosti, větší výraznosti, větší síle a větší bdělosti v osvědčení naší víry. Bůh není součástí vnější dekorace; přichází na tajné místo našeho života, naší svobody; pravou záruku toho nám dává v Kristových svátostech. Avšak my musíme souhlasit s tím, že toto tajemné místo v nás samotných existuje a musíme se uvolit tam vstoupit.

* Modlitba na začátku a na konci jídla je jakousi výsadní příležitostí. Tato chvíle byla v dřívějších dobách poznamenána křesťanskými zvyky. Na venkově, když otec rodiny vzal do rukou bochník chleba, dříve než jej začal krájet, udělal na něm svým nožem znamení kříže. Vznešenost a krása tohoto gesta, které se už často vytratilo, ve mně vyvolává vzpomínku na krásné vyznání víry P. Claudela: „Zasil jsem toto obilí, sklidil jsem ho a tento chléb, který jsem z něj připravil, přijaly všechny mé děti“ (Zvěstování Panně Marii). Nicméně v Kristu, Božím Slově přítomném ve Stvoření, Beránku z hostiny v Apokalypse, musíme my sami dát znovu všechen duchovní význam pokrmu, který přijímáme. Modlitba při jídle je součástí odkazů, které jsou vepsány v našem lidském údělu. A tak tedy, jaký obsah dát této modlitbě v době sendvičů, snack-barů a výstřední dietetiky? Řeknu pouze jedinou věc: je třeba chválit Boha za pokrm, který nám dává; a více: chválit Boha, vzdávat mu díky, vyjádřit mu svou radost, svou úctu, děkovat mu, že nám umožňuje žít, že nám dává životní naději, i když je nám někdy tento život hořký. Chválit Boha za dary, které nám dává a především pro něho samotného: Otce, který chce, abychom byli jeho dětmi, jeho syny a dcerami skrze stvoření a vykoupení. Chválit Boha za Syna, kterého nám dává a kterému jsme byli skrze křest připodobněni v jeho smrti a vzkříšení. Chválit Boha za Ducha svatého, který přebývá v našich srdcích. A děkovat Bohu, že můžeme přijímat dary, které má pro nás k dispozici, tyto dary, pro které jsme my lidé pracovali a lopotili se, ale které přesto pocházejí od něho. Nejde o to, žehnat pokrmy, ale především chválit Boha za skutečnost, že mohu jíst a přijímat život, který má smysl. Nedělat pokrm posvátným, ale chválit Boha v tuto chvíli, že mě živí tak, abych se sjednotil s Ježíšem, která říká: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal“ (Jan 4,34).

* Jaká slova používat? Možná vám utkvěla krátká obětní modlitba ze současného mešního obřadu: „Požehnaný jsi Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb. Je to plod země a plod lidské práce.“Toto je liturgická formulace, jež představuje strukturu modlitby, kterou vzdáváme Bohu díky před jídlem a po něm. Je to židovské požehnání denního jídla, které Ježíš pronášel každý den. Počínaje touto modlitbou, v církevní tradici existuje množství formulek a jejich variací. Můžete si sami nějakou vytvořit, nebo si vybrat z těch už hotových, starších či současných a naučit se ji. Můžete ještě, a to je také dobré, nechat vytrysknout to, co máte na srdci, právě v tento určitý den, přečíst větu z evangelia

nebo z Písma, zazpívat chválu se žalmistou. Už jsem vás vyzval, abyste se naučili nazpaměť Žalm 117. Vylovte v paměti ještě nějaký verš, například ze Žalmu 103, 1-2: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní.“ V Žalmu 108, 4-5: „Hospodine, chci ti mezi lidmi vzdávat chválu, mezi národy ti budu zpívat žalmy; vždyť tvé milosrdenství nad nebe sahá, až do mraků tvoje věrnost.“ V Žalmu 133,1: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně!“ nebo v Žalmech 134, 135, 146 až 150; a také poslední slova žaltáře (150,6): „Aleluja. Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Aleluja.“

* Zkrátka, ve chvíli jídla máme chválit Boha za dar, který nám dává, a neztrácet přitom ze zřetele dva aspekty, které jsme zdůraznili v předchozím setkání, totiž život a jednotu. Za prvé,přijímat pokrm, to je akt, kterým my osobně přijímáme život svého těla. V této situaci je vhodné chválit Boha za život, za život, který nám dal, my jsme ho přijali a udržujeme ho díky tomuto pokrmu; ale také za život osvobozený od hříchu a smrti. Tento opravdový život, „věčný“, nás sjednocuje s Bohem a od této chvíle dává našemu tělu jeho důstojnost, krásu a naději. Tím také objevíme důstojnost člověka v jeho fyzickém bytí. Neboť to, co tvoří člověka a charakterizuje ho mezi všemi tvory, je skutečnost, že obrazem Božím a že se Bohu podobá. Za druhé,obsah této modlitby se musí dovolávat solidarity se všemi lidmi. Při jídle, kdy se často lidé shromáždí, se mohu v osobní modlitbě sjednotit se všemi lidskými bytostmi. I když jím osaměle, jenom proto, abych se nasytil, v rychlosti, mohu tuto chvíli prožít v solidaritě a sjednocen s Kristem vstoupit v jednotu, ve kterou doufáme, se všemi lidmi, s těmi, kteří mají co jíst, i s těmi, kdo umírají hladem, s těmi, které mám rád a které znám, i s těmi, které neznám a které vidím kolem sebe v restauraci, s těmi, které slyším mluvit, i s těmi, o kterých jsem dnes něco zaslechl. Ať je jídlo gestem jednoty, která umožní mé svobodě připojit se ke všem těm, jimž jsem byl dán, ke všem, kteří mně byli dáni.

* Jak ale máme to, co zde bylo řečeno, uskutečňovat? Zvláště když jíte v samoobslužných restauracích nebo na jiných společných místech. Nemám žádné duchovní předpisy, to jsem vám řekl předem. Prozradím vám několik zkušeností, které mi lidé svěřili, kterých jsem byl svědkem, nebo které jsem někdy učinil já sám. První situace: v závodní jídelně, samoobsluze, kdekoliv, ale mimo váš domov. Někteří lidé pokojně, aniž by provokovali či trpěli falešným studem, prostě proto, že to pokládají za svou povinnost, si troufnou udělat znamení kříže a po kratičkou dobu se tiše v duchu pomodlí. Aby člověk takto jednal, k tomu je potřeba milost a odvaha. Ale nikdy jsem neviděl, že by si lidé z tohoto gesta tropili posměch; obvykl e vzbuzuje jakousi úctu. Jiný postoj, převzatý od germánských národů. V těchto zemích lidé poté, co zasednou ke stolu, zachovají chviličku tich, kdy se každý může modlit v hloubi svého srdce, soustředit se a vzdát Bohu díky.

Jakkoliv krátké je toto přerušení našich starostí a obav – průlom, do něhož vnikne Bůh – obrací nás k pravému směru naší existence. Modlete se tedy potichu; v případě potřeby udělejte diskrétní znamení kříže; často se mi stalo, že jsem poznamenal své srdce, své rty, aniž by to můj bližní mohl postřehnout. Potřebujeme dát sami sobě orientační znamení a všichni máme sklon se instinktivně vyjadřovat gesty, těmi malými gesty, kterým obvykle nevěnujeme ani pozornost. A tak tedy i svůj způsob bytí, své fyzické projevy musíme podřídit lásce ke Kristu, využívat je k tomu, abychom na něho mysleli, abychom vzdávali Bohu díky. Vždycky je možné se na malou chvilku zastavit. Naložili jste si jídlo na tác, máte před sebou předkrm a vaši sousedé si budou myslet, že jste se zasnil? Co na tom záleží. Nesníte, vy se za ně modlíte. A tím do této zmatené existence, do těchto zmechanizovaných úkonů spojených s jídlem, do této fádní a únavné všednosti vnášíte svou přítomností a svou modlitbou modlitbu Krista a osvobozující akt vykoupení.

* Jiná situace: jste doma, ve své rodině, s dětmi, jste mladí nebo už starší, sami s manželem či manželkou, se členem své rodiny nebo s někým blízkým. Jestliže přítomní spolustolovníci souhlasí, pomodlete se společně. Je k tomu třeba trochu času. Není nic směšnějšího než odflinknutá modlitba, kdy člověk vysype nějakou formulku jenom proto, aby něco řekl. To je to, co irituje a otupuje, protože to je ta pravá rutina. Dopřejte si naopak trochu času, skutečnou pomlku, opravdové duchovní nadechnutí, pravý pokoj. Jestliže někdo z vaší rodiny nevěří, abyste respektovali každého, řekněte například: „Poslyš, budeme se modlit. Na chvíli se uklidni a ztiš se. Nech nás, ať se pomodlíme; modlíme se za tebe. Vychutnejme společně tuto pokojnou chvíli, chvíli smíření a radosti, vždyť jsme se sešli, abychom sdíleli toto jídlo, které jedni připravili pro druhé. Obraťme se k Bohu, přijměme jeden druhého; podívejme se trochu na sebe, než zasedneme ke stolu. Proč ty se tak mračíš? Copak je ti? Co všechno se dnes od rána přihodilo?… Buďte pozorní jeden k druhému a budete pozorní k Bohu; vyprosíte si odpuštění každý sám pro sebe i pro druhé; vzdáte Bohu díky jeden za druhého a také za ten dar, že vás shromáždil a že můžete sdílet tento pokrm.

* Když takto zavedeme do každodenního života vědomé gesto modlitby, je to akt, kterým vyjadřujeme svou víru, a zároveň akt, kterým si navzájem pomáháme svou víru žít. Za předpokladu, že z toho neuděláme rutinní gesto nebo vnější nátlak – a to nemusí být snadné. Tato modlitba při jídle, vykonávaná ve svobodě dětí Božích, se může stát velmi pevným duchovním orientačním bodem. Neboť pro značný počet mužů a žen je jídlo „posvátné“ v tom smyslu, že se bez něj za žádnou cenu nechtějí obejít. Když s touto životodárnou potřebou pevně spojíme úkon vědomého obrácení se k Bohu, když si takto připomeneme, že „Ne jenom chlebem je člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“ (srov. Mt 4,4), budeme tak mít spoluúčast na díle Kristově. On, který je „Cesta“ nám otevře opravdovou cestu, po které budeme mít přístup k Otci, když se z nás stanou Boží děti, důstojné, svobodné, opravdové v lásce.

Osmý krok

Večer (1): zpytování svědomí A došli jsme až k večeru. Přiznám se vám, že jsem v rozpacích. Váhám, zda vám mám nabídnou takový či onaký způsob modlitby. Vedeme všichni vyčerpávající život. Mnozí právě večer narážejí v modlitbě na největší obtíže. Veškerá únava a zemdlenost dne zatěžuje naši svobodu. A navíc podmínky jsou velmi různé. Žijete sami: máte už jistý věk; vaše rodina je vzdálená či rozptýlená; možná jste už ztratili svého manželského partnera. Nebo naopak jste mladí, dosud jste nevstoupili do manželství. Nebo jste svobodní, ať už laikové, řeholnice, kněží. Anebo žijete odděleně od svého manžela, od své manželky. Večer je tato samota velkou vzácností. Někdy ji možná také těžko snášíme, i když jsme si ji zvolili a přijali jsme ji. Jiní žijí v rodině. A podmínky bydlení, zvláště v Paříži, neumožňují vždycky najít místo a chvíli ticha a pokoje. A proto k vám mluvím s určitou opatrností, zdrženlivě, s úctou, vzhledem k obtížím, se kterými se každý může setkat. Předem mi promiňte, jestliže se některý z mých návrhů pro vaši situaci nehodí. Ostatně, tato poznámka se týká všeho, co jsem vám už o modlitbě řekl. Sdělil jsem vám své zkušenosti, nebo zkušenosti, které mám od mnohých křesťanů. Nikdy jsem si nemyslel, že rady, které dávám, i když jistým tónem, by se měly do puntíku následovat. Chápejte je jako podněty někoho, kdo se snaží co nejlépe žít to, co od něj Bůh požaduje a k čemu ho vyzývá. A vy s nimi naložte svobodně. A odpovězte jak nejlépe umíte na výzvu, se kterou se Bůh na vás obrací.

* Tyto večerní hodiny jsou velmi vzácné, ale konec konců velmi choulostivé, jak je tedy zasvětit Bohu skrze modlitbu? Dříve, než přistoupím k jádru věci, chtěl bych uvážit několik různých situací. Nejdříve vezmu případ těch, kdo žijí v rodině. Jestliže jste manželé, je krásné, když se mezi sebou dohodnete, že se budete chvíli modlit společně. Je to přece jen těžké, i když jste oba věřící: velmi rychle se mohou položit základy různému donucování, rutině, nedostatku vzájemné svobody. A manželé, kteří se o tuto společnou večerní modlitbu pokusili, vědí, že je třeba mít velkou úctu k druhému a přitom se nepodílet na jeho vlažnosti, ani příliš ochotně neustupovat své vlastní lenosti. Dám vám jednu dobrou radu: předem se společně dohodněte, jak bude probíhat vaše hlasitá modlitba. Měla by být pevně stanovena a relativně krátká. Manželé se mohou opravdu milovat a opětovně objevovat jeden druhého v každodenní skutečnosti, aniž by jejich vnímavost byla natolik sladěna, že umožní takové sdílení, jaké někdy vidíme v modlitebních skupinách a společenstvích. Nejlepší zárukou pro zachování této společné modlitby je jednoduchá osnova, krátký text s minimem předem zvolených gest a znamení. Někdy příště si povíme o modlitbě s dětmi, když jsou malé… a když dorůstají. Ale je také krásné u muže a ženy, nebo dokonce mezi rodiči a dětmi, když některý člen rodiny má odvahu říci: „Víte, já bych teď potřeboval chvilku klidu a pokoje. Nevyrušujte mě. Dopřejte mi tento prostor. Je to moje tajná zahrada, moje potřeba samoty.“ Někteří lidé se mi s tím svěřili a mě to nadchlo. Za těchto někdy těžkých materiálních životních podmínek, v těsném bytě, mají muž a žena, děti a rodiče vůči sobě navzájem takovou úctu, že si dopřejí chvilku ticha a klidu, po které někdo z nich touží, aby se usebral, i když se k tomu všichni nepřipojí. V tomto zcela jasně nejlepším případě jsou vzájemná láska a tolerance takové kvality, že každý může vyslovit svou tajnou touhu po klidu a pokoji, aniž by se tím dotkl druhých. Avšak často, aniž by se lidé milovali špatně nebo málo, se takto svěřit nemohou a chvilka klidu, o které ví a kterou uznávají ostatní členové rodiny, není možná. A tak budete možná nuceni posunout dopředu čas večerní modlitby a uskutečnit ji hned při návratu z práce. Anebo doma využijete prchavé poklidné chvíle předtím, než se vrátí vaše děti. Nebo naopak budete muset tento čas, tento tajný okamžik, kdy stojíte před Bohem, přesunout až na hodinu, kdy už všichni, alespoň zdánlivě, spí.

Zkrátka, ať už jsou vaše životní podmínky jakékoliv (zemdlenost, únava, samota, více či méně chápající okolí), spíše než abyste na ně naráželi jako na nepřekonatelné překážky, udělejte to tak, že vaše životní podmínky se stanou prostředkem vaší večerní modlitby, kde se má projevit solidarita mezi těmi, kdo jsou spojeni rodinnými pouty a pouty společné existence.

* Nyní zdůrazním základní prvek této večerní modlitby. Někteří z vás jej znají a praktikují. Jde o to, zrekapitulovat pod Božím pohledem právě uplynulý den a snažit se v jeho světle vidět, v čem jsme byli či nebyli věrni jeho příkazům, jeho lásce. Tento „bod“ je velmi důležitý: „zpytování svědomí“, jak to nazývá křesťanská tradice, nebo „revize života“, což je výraz, který je někomu třeba bližší. Nezáleží na tom, jaké slovo použijeme, mnohem důležitější je skutečnost, kterou jím chceme vyjádřit. Neboť při této modlitbě je v sázce pravda a věrnost naší křesťanské existence. Jenže mnozí z nás jsou k tomuto návrhu velmi zdrženliví. Říkám schválně z nás, protože to je zkušenost celé generace, možná i více generací. V dětství jsme byli málo povzbuzováni k životu Božích dětí, výchova, které se nám dostalo, byla plná přehnaných požadavků a striktních povinností, a to mnohé přivedlo k pocitu, že se dusí, protože nátlak na ně je příliš tíživý. Ale ať nás vzpomínky, třeba palčivé, nenechají zapomenout na základní dimenzi naší křesťanské existence, ani se zpronevěřit povinnosti žít svůj život odpovědně. Vskutku riskujeme, že budeme žít jako němá tvář (už jsem vám to několikrát řekl). To znamená, že jsme tak pohrouženi do bezprostředního dění, že nikdy nemáme žádný vnitřní odstup, že si nevzpomeneme na žádný ze svých činů. Prostě a jednoduše se tak oddáváme fantazii a okamžitým dojmům, že nejsme schopni posoudit události, setkání, zkrátka svůj život. Zbývá nám tedy ještě k dispozici alespoň minimum svobody? Jestliže jste v metru vmáčknuti mezi několik cestujících, nemůžete se hýbat, nemáte svobodu jednání. Naše tělo, aby se mohlo pohybovat v tom či onom směru, potřebuje volný prostor, určitý odstup. A tady jde o celou naši bytost, celou naši existenci. Jestliže jsme dovolili, aby nás polapil okolní rytmus, pocity, nejrůznější podněty, pracovní tlaky, atd., myslíme na to, co máme udělat, vykonáme to, ale nikdy se nezastavíme, abychom byli opravdu odpovědní, tj., abychom odpovídali za to, co děláme, o čem rozhodujeme.

* Odpovídat komu? Být odpovědni před kým? Před Bohem, který nás volá. Neboť odpovědnost za naše činy, což je záruka naší opravdové svobody spočívá v tom, že slyšíme, jak nás Bůh volá jménem a že mu odpovídáme jako na úsvitu stvoření: „Adame? – Zde jsem.“ V tom, že na výzvu, se kterou se Bůh obrací na každého z nás, můžeme odpovědět jako Panna Maria: „Jsem služebnice Páně. Staň se mi podle tvého slova.“ A že to uděláme. Zpytování svědomí zavádí do naší existence tento odstup svobody, který nám umožňuje stát se odpovědnými za své činy tím, že se uvolíme pohlédnout v Boží dobrotě na to, jak jsme jednali. Tento okamžik večerní modlitby, který nám pomáhá zvážit svůj život, zahrnuji do postoje díkůvzdání a důvěry v Boha. Zdaleka to neznamená mít stále pocit viny. Nejde o tok ptát se: „Co jsem udělal dobrého? Co jsem udělal špatně?“ Musíme ale jít mnohem hlouběji a modlit se: „Pane, zde je opět několik hodin mého života, které právě uplynuly. Opět další den: pohleď jaký byl. Ty to víš, já ne příliš dobře; ale osvětli, prosím, tento den svým světlem. Chci se obrátit k tobě. Chci se pokusit pochopit, jaká je tvá vůle pro mě. Chci si připomenout, co ty ode mě očekáváš a znovu nalézt svou pravou svobodu v tom, že se odvážím říci sobě i tobě. „Dnes jsi mě povolal. Dnes jsi po mně chtěl, abych splnil tvou vůli. Věnoval jsem tomu pozornost, ano či ne? – Ano, Pane, dělal jsem, co jsi ode mě požadoval. Děkuji ti, Pane, že jsi mi umožnil vykonat i to, o čem jsem si myslel, že toho nejsem schopen“ A také: Ne, Pane, nepodařilo se mi to; vyhnul jsem se tomu. Smiluj se nade mnou, hříšníkem. Pane, odpusť mi; žil jsem mechanicky, na nic si nevzpomínám. Dej mi sílu, abych se upamatoval, ať mé dny neplynou jako voda, ani nemizí jako dým. Dej, Pane, abych žil plně, poněvadž ty mi dáváš život. Dej, ať žiji proto, abych tě miloval. Učiň, ať mé city nejsou tak prchavé jako mračna či prach, s kterými si vítr dělá, co se mu

zachce. Dej, ať můj život není stravován tak efemérním způsobem, nadarmo, pro nic, ale ať se vepíše, den po dni, do věčnosti tvé lásky.“

* Vzít tento právě uplynulý čas a s důvěrou v Boha, v jeho dobrotu a jeho mírnost jej přeložit Otci, který nás miluje, aby nechal působit pravdu v našem životě a aby nám dal odvahu jít dál. Na této cestě nás může vést několik praktických pokynů načerpaných v bibli. Nejdříve vás upozorňuji na sedm žalmů obrácení, pokání. Církevní tradice je uchovala pro vyjádření tohoto postoje srdce, které se obrací k Bohu s celým svým nákladem dobra a zla. Jsou to žalmy: - 6: „Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu“; - 32: „Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata“; - 38: „Nekárej mě, Hospodine, ve svém rozlícení“; - 51: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti“; - 102: „Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne moje volání“; - 130: „Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine“; - a 143: „Hospodine, slyš mou modlitbu, přej sluchu mým prosbám.“ Tyto žalmy jsou velmi krásné. Abyste si zvykli takto znovu přehlédnout svůj život ve světle Boží laskavosti, můžete začít prostě tím, že budete říkat jeden z nich a uděláte pomlku, jestliže při některém verši před vámi vyvstane nějaká událost ze dne, který jste právě prožili. A dále vám připomínám Desatero. To není pouze titul amerického velkofilmu! Je to přímo výraz Boží svatosti, na které dostali lidé podíl ve Smlouvě (Exodus 20, 1-17; Deuteronomium 5, 6-21). Ježíš Kristus nás neustále odkazuje na těchto „Deset přikázání“, která vyjadřují, jaká je Boží vůle pro člověka, a která on, Boží Syn a člověk, dokonale naplnil.

* Když toto činíme, nedovoláváme se svých vlastních soudů, které o nás pronesli jiní, ale hledáme vztah mezi svým životem a vůlí našeho nebeského Otce. Jak osvobozující je tento akt víry! Vždyť „nezpytujeme“ to, co jsme prožili se zřetelem na pocit viny, na dobré či špatné svědomí, ale se zřetelem na plán, který má s člověkem sám Bůh. Je to vskutku jediný plán pro člověka, neboť mu umožňuje dosáhnout Boha a svého štěstí.

Devátý krok

Večer (2): pod Božím pohledem „Modlete se bez ustání“: když přišel večer, naplňujeme tento Kristův příkaz, jestliže se pod Božím pohledem zamýšlíme nad uplynulém dnem. Někteří z vás jsou možná tak zmoženi nebo žijí tak ve vleku událostí, že večer nejsou schopni říci, co se jim během dne přihodilo. Když znovu probereme v modlitbě svůj den, který jsme v modlitbě chtěli prožít, vyjdeme z této otupělosti. Tím také unikneme změnám nálady, návalům citovosti, kterými jsme zmítáni tak jako mraky nebo listí, jež unáší sebemenší vánek. Hned jsme deprimovaní, smutní, hned zase radostnější a nevíme ani proč. Znovu uchopit v paměti svou existenci s tím vnitřním odstupem, který jsem připomenul minule, to znamená znovu nabýt vlastnictví svého života. Musíme získat tuto schopnost rozpomenout se na čas, který uplývá. Nikoliv nostalgicky, s neplodným světobolem či lítostí; ale proto, abychom jednali, abychom měli budoucnost a zachovali směr věrnosti. Vzpomeňte si, co nám vypráví svatý Lukáš o Panně po Narození Páně stejně jako poté, co nalezli Ježíše v jeruzalémském Chrámě: „Maria o tom všem rozvažovala a zachovávala to ve svém srdci“ (L 2,19 a 51). Jistě, jde o události spásy lidí v jejím synu Ježíši Kristu. Jí i nám k tomu bude dán klíč v tajemství utrpení a vzkříšení a skrze dar Ducha svatého. Maria uchovávala všechny tyto události: dílo samotného Boha v Ježíši. My si večer každého dne vzpomínáme na události svého života, života někoho, kdo byl spasen, což je dílo Boží v nás skrze Ježíše. Naše existence je místo, kde se tato spása skrze Krista odehrává. Smysl toho, co žijeme, je nám odhalován, když meditujeme slovo samotného Krista a když máme účast na jeho životě skrze svátost.

* Takto si „znovu přisvojit“ svůj život od Božím pohledem, aniž bychom litovali toho, co bylo, nebo želeli toho, co snad mohlo být, ale vyprošovat si odpuštění za své hříchy a vzdávat díky za dary, které jsme dostali, to je stálý akt víry v Boha. Neboť žádný život, žádný okamžik nějakého života není bezvýznamný: vždyť sám Bůh mu věnuje pozornost. Jestliže já věnuji pozornost tomu, co mi bylo dáno žít, každé chvilce, hodinu za hodinou, pozornost těm, které jsem mohl potkat, pozornost sobě samému, jsem takto pozorný vůči tomu, čemu pro mě věnuje pozornost sám Bůh. Neboť Bůh, který mě stvořil a který mě neustále povolává k Božímu životu, mě miluje, mě, tak často roztržitého či nevědomého. Podívat se na svůj den pod jeho pohledem, to znamená odhalit tento den skrze jeho pohled a dostat takovou milost, že se moje oko stane světlem, když se nechá uchvátit Bohem, který je světlo. Pak je celé mé tělo prozářeno a já vidím jasněji, co vlastně jsem (srov. L 11,33-36). Abychom žili v tomto zřetelném vidění Smlouvy Boha s jeho lidem, přijměme za svá Boží přikázání, přijímejme je jako slovo Boží, zjevení Boží a ne, jak se to ještě velmi často chápe, jako sérii zákazů, svévolných či represívních předpisů. Nepřirovnávejme zákon Boží k lidským zákonům, bezpečnostnímu či armádnímu řádu nebo dopravním předpisům. Když nám Bůh něco přikazuje, začíná tím, že se představí: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20,2). Když nám připomíná, že nás vytrhl z nevolnictví, vysvobodil z otroctví hříchu, zjevuje nám Bůh, kdo jsme. A když jsou nám tato Boží slova znovu řečena ústy Krista-Mesiáše, zvláště v Horském kázání, je v prvé řadě nutné zaujmout místo v tomto vztahu k Bohu, jenž se chápe iniciativy a přináší nám spásu. Můžeme tedy vyznat svou víru se žalmistou (Žalm 119,70): „Tvůj Zákon je mně potěšením“, radost pro toho, kdo ve svém životě plní Boží vůli. Podle Listu Židům (10,7) sám Ježíš, když vstupuje do světa, říká se Žalmem 40 (8): „Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli“. A vysvětluje v Janovi 4,34: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal“. A opět, když odpovídá pokušiteli přímo slovy Deuteronomia: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“ (Mat 4,4).

* Boží přikázání jsou zjevením toho, jaký má Bůh plán s mým životem. Pouze Bůh mě může naučit vidět, kde se uskutečňuje moje odpovědnost. Neboť Bůh vzal na sebe odpovědnost za můj život tím, že mě povolal k bytí a tím, že dal mému život jeho pravou hodnotu, když mě spasil skrze svého milovaného jednorozeného Syna, poté co mě stvořil ke svému obrazu. V tomto světle lépe rozliším, co je hřích a co je vada charakteru. Člověk je takový, jaký je. A naše chyby, ačkoliv jsou někdy obtížné víc pro našeho bližního a naše okolí než pro nás samotné, jsou pro nás také důvodem k nespokojenosti; je nám zatěžko přijmout se takoví, jací jsme. Často ten, kdo chce pozměnit svůj vzhled, není spokojen s tím, který mu dal Bůh. Avšak vzezření muže či ženy se vytváří hlavně zevnitř a nikoliv vnějšími zásahy estetické chirurgie. Je naprosto nutné, abychom přijali své charakterové rysy i s jejich nedostatky a omezeními, ale i s jejich bohatstvím, tak jako přijímáme skutečnost, že naše vlasy mají takovou a takovou barvu a ne jinou. Ale je třeba se vyhnout tomu, aby tyto nedostatky sváděly naši svobodu k odchylkám, k hříchům. S charakterovými rysy vstupují do hry náklonnosti a pohnutky, jež jsou neměnnými a normálními skutečnostmi lidské bytosti: agresivita, smyslnost, přivlastňování si věcí, touhy všeho druhu. Musíme se naučit tyto základní pohnutky na sebe vzít skrze svou svobodu, zvládnout je, někdy je zušlechtit, v každém případě je včlenit do toho a nechat je sloužit tomu, co vytváří naši osobní existenci. Svoboda, kterou nám dává Bůh, tento jemný hrot naší bytosti, toto srdce našeho srdce, kde se sytí náš rozum, tato svoboda je schopna stát se paní naší existence v její celistvosti včetně našeho ubohého zotročeného těla, které má své hranice, svá strádání.

* Je tedy důležité rozlišit nedostatky charakteru, popudy, náklonnosti od toho, co je hřích, tj. akt, kde je angažována moje odpovědnost. Odpovědnost čemu? Ne pouze ideálu, který možná mám, ne pouze sobě samému, ne pouze bližnímu a slovu, které jsem mu dal. Ale vzhledem k odpovědnosti, kterou na sebe vzal Bůh, když mě stvořil a když mi dal účast na svém svobodném a svatém konání. Ve světle Božích přikázání – což je Boží plán se mnou a s každým člověkem – můj život – i když je omezený, se zdá být krásný a smysluplný, protože Bůh ode mě očekává odpověď na svou výzvu. Mnozí si s úzkostí kladou otázku: čemu budu sloužit? Co ze mě bude? Jenže si troufám říci každému z vás: každý život je nekonečně cenný, protože každý život je jedinečný a nese v sobě tajemství, které nemáme hledat v kartách ani ve hvězdách. Poslední den nám zajisté bude zjeveno to, čím jsme se stali, jak nám to říká svatý Jana v Apokalypse. A tak nám tedy bude dán „bílý kamének a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává“ (Zj 2,17). Je zbytečné chtít se zmocnit předem tohoto tajemství: Bůh jej vytváří ze dne na den skrze naši věrnost a své odpuštění, neboť on sám je věrný. Nenahraditelnou vlastností každého lidského života je, že vy, ty, Petře, Aničko, každý z nás, každý z miliard lidí na této zemi je povolán k tomu, aby miloval, protože každého miluje Bůh. Bůh třikrát svatý nás stvořil v Synu, v Duchu svatém nás formoval ke svému obrazu a k tomu, abychom se mu podobali. Nikoli v očekávání, ž e se budeme chovat jako vojáčkové, kteří kráčejí jednotným krokem. V každém člověku, kterého povolává k tomu, aby žil jeho životem, chce Bůh projevit pro všechny lidi svou svrchovanou krásu a nádheru bytí, které je prožíváno s ním. Svatost každého lidského života, jedinečného v Božích očích, je v tajemství společenství svatých, nezbytně nutného pro každého člověka, ať je to kdokoliv. A hřích se v našem životě projevuje oním „ne“ vůči přikázáním lásky, které nám Bůh svěřil. Tato přikázání definují základní rys našeho úkolu, našeho lidského stavu, lépe řečeno: našeho poslání na tomto světě – být „dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mat 5,48). Každý z nás je nenahraditelný při plnění svaté boží vůle, na kterou můžeme odpovědět pouze v jednotě s Kristem skrze víru a sílu Ducha svatého. A ještě poslední rada: nebuďte nikdy zatrpklí při nezdarech. Ať váš život neplyne v nostalgii po nedosažitelném ideálu. Naším ideálem není dosáhnout Boha; to Bůh dosahuje nás. Ve svém Synu přišel, aby nás zasáhl v té největší hlubině. Ježíš se ztotožnil s námi, nikoliv tím, že by se stal hříšníkem, ale tím, že st ztotožnil s hříchem, aby se snížil až k nám, jak to připomíná Pavel křesťanům v Korintě: „Na místě

Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2 K 5,20-21). Bůh se vás zmocnil. Nebuďte nikdy znechuceni, když se musíte stále opakovaně pouštět do boje s týmiž špatnostmi, když jim znovu a znovu musíte čelit. Takový už je život! Jako vstávání a uléhání… Máte právo být někdy unaveni, ale máte povinnost se znovu vzchopit. Žít je tak krásné! Vám se to nezdá? ?pc bych si přál, aby tento život, na který se rozpomínáme pod Božím pohledem, vám přinášel pocit štěstí. Slyšíte mě dobře: pocit štěstí. Řeknete mi: „Ano, ale já jsem nešťastný.“ Poslouchejte mě: jste smutní, možná zarmoucení. Ale štěstí, to je blaženost, kterou dává Bůh: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ Požádejte Boha, aby vás očistil. Se žalmistou ho snažně proste: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty. Bože, nepohrdáš“ (Žalm 51, 12.19). S kajícím a čistým srdcem poznáte neslýchanou naději, že uvidíte Boha a takto budete moci s Kristem vstoupit do velkého klidu noci.

Desátý krok

Večer (3): modlit se za druhé Večer, když se modlíme, stavíme se do Božího pohledu, abychom se pokusili znovu přehlédnout svůj den v lásce a míru, které nám on dává. Už jsem k vám mluvil o zpytování svědomí či revizi života. A proto, jestli to odpovídá vašemu temperamentu, vaší zkušenosti, vašemu způsobu života, vašemu cítění, vyzývám vás nyní, abyste trošku systematicky a uváženě znovu probrali, téměř hodinu za hodinou, uplynulý den. Aby život nemizel v prázdnotě, aby se z něj nestala nepřehledná směs jednotlivých okamžiků. Když si budete vzpomínat na to, co jste od rána prožili, můžete se modlit takto: „Pane, tvá vůle pro mě není jako vůle mého světského představeného. Například, když pracuji, musím se přizpůsobit tomu, co mi předepisuje ten, kdo mi dává práci: „Uděláš toto. Musíš se věnovat tamtomu.“ Tvá vůle pro mě, Pane, je naprosto jiná. Není to příkaz, který nechápu. Protože ty mi dáváš svého svatého Ducha, který mě uschopňuje, abych pochopil zevnitř, miloval a chtěl tvou vůli. Tím, že jsi mi svěřil svou vůli, Pane, uplatňuješ svou odpovědnost. Neboť ty na sebe bereš odpovědnost vůči mně mnohem víc než ji na sebe vzali můj otec nebo má matka, když přivedli na svět dítě. Ty jsi mě nechtěl pouze proto, abych byl zrozen k životu, nedal jsi mi pouze radost z bytí (ano, říkám radost z bytí, i když naše existence je bolestná a těžká). Když jsi mě stvořil, vzal jsi na sebe riziko mé svobody a neustále mě chceš. Tvá vůle, to není osud, který je mi uložen: je to podmínka mé svobody. Na oplátku ti chci, Pane, poděkovat a přijmout svou odpovědnost vůči tobě, vždyť ty jsi přijal odpovědnost vůči mně. Když ti složím účet, hodinu za hodinou, z toho, co jsem prožil, co jsem udělal, chci být zase já odpovědný před tebou, když ty jsi vzal na sebe odpovědnost za mě. To se neobracím k sobě samému, ale k tobě, Pane, který ve mně neustále přebýváš a který mně dáváš život.“ Když se takto modlím, nespokojuji se s jakousi bilancí minulosti, ale zvažuji a předem na sebe beru odpovědnost za svůj zítřejší život, jestli mi Bůh dopřeje nějaký zítřek. A tak tedy, když se budou opakovat podobné okolnosti, když znovu budu stát tváří v tvář tomu a tomu sousedovi, tomu a tomu spolupracovníkovi, když se setkám s takovými a takovými obtížemi v životě hmotném, mravním, duchovním, když se ocitnu před takovou a takovou volbou se svou zbabělostí či zmožen únavou, se svými pokušeními a svými slabostmi nebo naopak se svou ctižádostí, velkodušností a věrností, zkrátka s tím, v čem spočívá tajemství a krása každého jednotlivého života, tato večerní modlitba mi přinese bod zakotvení: „Pane, dnes jsem z tvé vůle musel čelit některým obtížím, setkal jsem se s určitými lidmi, musel jsem se odpovědně rozhodnout. V okamžiku, kdy se ocitnu v podobné situaci, dej mi, prosím, v ještě větší míře sílu svého Ducha svatého, vždyť jsi ze mě učinil své dítě ve svém Synu.“

* Když takto znovu uchopíme právě prožitý den a připravujeme tím dny, které přijdou, můžeme se modlit za všechny, kteří přebývají v našem srdci, ať už živí či mrtví. Říkám vám to dnes, protože se blíží slavnost Všech svatých a den, kdy se modlíme za zemřelé. Se vzpomínkou na zesnulé, která se k ní pojí v chronologii katolického kalendáře, je slavnost Všech svatých plná harmonie, jež rozechvívá nádheru lidské historie v celé její hloubce. Tuto historii tvoří nesčetné životy, z nichž žádný není zapomenut před Bohem, a také my jsme pověřeni uchovávat je v Kristu ve své paměti. Ne pouze tak, že si připomeneme jména mužů a žen, kteří nás předešli, ale především tak, že se s nimi spojíme v paměti Boží. My, kteří máme podíl na životě jednorozeného Syna, my, kdo jsme vedeni jeho Duchem, máme skrze „společenství svatých“ přístup k Boží paměti. Nemluvím zde pouze o uznávaných, kanonizovaných svatých, kteří jsou zcela naplněni Boží svatostí, zbaveni všeho, co se v nich stavělo proti jeho lásce. Jakožto „národ svatý“ (1 Petr 2,9) můžeme oslavovat všechny ostatní svaté, které nikdy nepoznáme, kteří nebudou kanonizováni, zkrátka všechny živé i mrtvé, s kterými tvoříme opravdové společenství, neboť my všichni jsme jediné tělo, tělo Krista vzkříšeného z mrtvých. Všechny

ta, které svatý Pavel už zde na zemi nazývá „svatými“ (srov. například Římanům 1,7; 16,15; Efezským 1,1; Filipským 1,1; 4,21-22; atd.).

* Modlitbu jedněch za druhé – za členy vaší rodiny, za lidi, které jste potkali, za ty, které zdravíte i za ty, co je nezdravíte, za ty, které máte rádi i za ty, které rádi nemáte -, zkrátka, modlitbu za všechny, „obyčejnou“ přímluvnou modlitbu, k níž jsme byli pověřeni, modlitba za naše bratry, jimž jsme kněžími, kněžským lidem (srov. 1 Petr2,9), tuto modlitbu můžeme snadno připojit k večernímu zpytování svědomí, kdy znovu probíráme uplynulý den. Jak? Především tím, že se budeme dovolávat Božího slitování a odpuštění, jak nám to Kristus ukazuje svými slovy a svými skutky. Jestliže myslím na toho a toho člověka, tu a tu situaci, musím poprosit Boha, aby mi odpustil všechno špatné, čeho jsem se snad dopustil vůči svému bližnímu. To mě však nezbavuje povinnosti snažit se, už od zítřka, je-li to možné to všechno napravit či jednat jinak. I když jsou moje chyby takové, že budu neustále nucen bojovat sám se sebou, nebo když chyby druhého jsou takové, že stále vyvolávají tutéž situaci. Odpovědnost zůstává odpovědností; když dělám špatnost, je to špatnost, ať už jsou důvody jakékoli. Poprosím tedy Boha, aby mi odpustil zlo, kterého jsem se dopustil vůči svým bratřím. Poprosím ho také, aby mi vložil do srdce slitování, mírnost, pokoj, něžnost lásky, abych dokázal odpustit zlo, kterého se snad můj bratr vůči mně dopustí a abych mu je nevyčítal. Je to těžké. Ale je třeba o to prosit. Neříkám, že je třeba to dělat; říkám, že je nutné vyprošovat si u Boha sílu takto jednat. Jako Kristus na kříži“ „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Luk 23,34). Těžká modlitba, když se ji modlí umírající člověk! Pán Ježíš nám vkládá tuto modlitbu do srdce, aby se do nás hluboce vryla, vykonala své dílo a snad nám i vystoupila na rty.

* Potom, když myslíme na bližního, musíme u Boha vyprošovat pro své bratry, známé či neznámé a dokonce i pro své nepřátele, to „nejlepší“, co jim Bůh přichystal, aby to dostali a přijali. Protože to je to nejlepší. A toto nejlepší nese konec konců jméno: Duch svatý. To jsem nevymyslel já, to přesně řekl Ježíš Kristus v evangeliu v souvislosti s modlitbou: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary (nedáte jim hada místo ryby, ani štíra, když vás prosí o vejce), čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého – upřesňuje svatý Lukáš (11,13), „dá dobré“, oznamuje svatý Matouš (7,11) – těm, kdo ho o to prosí.“ Ano, je třeba prosit Boha, aby otevřené a disponibilní srdce bylo připraveno přijmout dar, který chce Bůh udělit každému člověku, aby nalezl své povolání Božího dítěte a odpověděl na něj. Jakožto lidská bytost jsem solidární se všemi svými lidskými bratry. I když jsou situace psychologicky nesrozumitelné, i když nerozumíme navzájem svým jazykům, i když jsme jeden druhému naprostými cizinci, jako křesťan mohu něco udělat, přinejmenším mysticky, duchovně, vzhledem ke kněžskému povolání Božího lidu. V každém případě se mohu modlit. A tato modlitba je účinná: mění mezilidské vztahy a je schopna v absolutní úctě k tajemství každého jednotlivce učinit svobodu bližního pohotovější vůči Bohu. Některé vlivy jsou omezující, protože činí druhému násilí. Modlitba za bližního, ta vyprošuje od Boha, aby uvedl mého bratra do tebe nejkrásnější a nejopravdovější svobody, aby mu otevřel srdce, obdařil ho pokojem, aby mu dalo to, co je pro něj nejlepší. Tak, že člověk může, aniž by byl zdeptán beznadějí nad tak častým neštěstím či přemožen nevolí nad tolika nespravedlnostmi, nechat svého ducha a svou paměť projít přes všechno to, co nám způsobilo bolest či na nás přímo zaútočilo v tomto tvrdém světě a v této naší lhostejné civilizaci. Je zbytečné znovu číst noviny či se znovu dívat na televizní zpravodajství. Ještě více by nás to zranilo a snad by nám to i zabránilo učinit tento akt víry v Boží dobrotu. A naopak lidstvo, často tak ubohé a přesto vražedné, tak pohroužené do lži a egoismu, často tak lhostejné k osudu jednotlivých lidí a někdy tak tvrdé k maličkým a slabým, bez úcty k postavení člověka, toto lidstvo potřebuje od vás, moji křesťanští bratři, kteří mě posloucháte a kteří se můžete modlit, abyste

bez bolestínství, bez přehnaného smutku a bez zaslepenosti navrátili lidem důstojnost tím, že se připojíte k modlitbě Krista, Božího syna, který se stal člověkem, k jeho kněžské modlitbě. To je opravdová modlitba, když večer říkáme: „Pane, učinil jsi mě křesťanem. Dej, ať jsem Kristem pro ty lidi, kteří se mnou byli v metru, ve vlaku.“ Jestliže jste ve voze plném dělníků-imigrantů, jedoucích do práce nebo z práce domů, myslete na ně, aniž byste je upřeně pozorovali. A modlete se: „Pane, nabízím ti svůj život za život těchto bratří.“ Jiní křesťané, které neznáte, možná mezi nimi, se v téže chvíli modlí jako vy. Jaká útěcha a jaká síla vědět, že takto podporujeme jeden druhého v modlitbě, která nás spojuje!

* A nakonec několik slov o modlitbě za mrtvé. Je to modlitba plná lásky, milosrdenství a odpuštění. Přes bolestnou nepřítomnost věříme, že ve věčném životě nám byla slíbena větší vzájemná přítomnost naplněná přítomností samotného Boha. Věříme, že naše ubohé tělo nevyhnutelně znetvořené stářím, nemocí, smrtí je určeno k tomu, aby mělo podíl na plnosti a na údělu dětí Božích, aby se podílelo na slávě Vzkříšeného. Modlit se za mrtvé, to znamená stále žít tuto mystickou solidaritu Těla Kristova, úpěnlivě vyprošovat milosrdenství Boží pro bratry, kteří „odpočívají v Kristu“, tak, jak to oni činí pro nás v jedinečné oběti Kristově. To znamená očekávat s trpělivostí pro ně i pro sebe „blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho spasitele Ježíše Krista“ (Tt 2,13), To už znamená ve víře překonat smutek z nevyhnutelného rozloučení zárodkem vzkříšení, který jsme obdrželi ve svém těle.

Jedenáctý krok

Neděle (1): den Páně Dát každému dni rytmus modlitbou? Budiž. Jak ale rozčlenit týden? Dobře tedy, začněme nedělí! Vskutku, neděle je bohatá nejen tradicí, ale i významem. Snad už na to mnozí z vás zapomněli, nebo o tom nikdy nic neslyšeli. Nejdříve praktickou poznámku. Neděle se odlišuje od ostatních dnů když už ne jídlem, tedy aspoň tím, že přerušujeme všední práci. Její náboženský, zvláště křesťanský význam jakožto dne, který je zasvěcen Bohu Ježíši Kristu, našemu Pánu, vymizel, byl vytlačen kolektivním rytmem existence ve městech jako je Paříž: návraty v dopravní zácpě; pro jiné je to čas, který mohou strávit doma, věnovat se své činnosti, dopřát si trochu volného času pokud možno… Zkrátka, tento den dnes prožíváme jako přerušení každodenního života, jako odpočinek jednou za týden. Zatímco „neděle“ je především charakteristický den křesťanské víry. Všechen svůj smysl čerpá ze vzkříšení Krista a z eucharistického shromáždění Božího lidu. Ale v naší civilizaci, zvláště městské, neděle – tak jak nám ji podává rozhlas, televize, kina otevřené či zavřené obchody a četné možnosti rozptýlení – nepředstavuje už náboženský orientační bod. Křesťané naší doby mají v tomto ohledu splnit úkol právě opačný, než jaký plnily první křesťanské generace.

* Kdysi dávno v pohanské světě zavedli křesťané, s velkým úsilím, které někdy vedlo až k mučednictví, den svých shromáždění a nechali plně zazářit jeho význam. Poslyšte, co se přihodilo v Abitène v současném Tunisku. 12. února roku 304 jedenatřicet mužů a osmnáct žen bylo zatčeno pro nedovolené nedělní shromažďování; křesťanství bylo zakázáno. Pořádkové síly je předvedly před prokonsula, který jim vyčítal, že porušují císařský edikt, jenž zakazoval taková shromáždění ve všední den, v den, kdy se pracuje. Jeden kněz, Saturnius, odpověděl: „My musíme slavit den Páně, je to náš zákon“ (i když stojí v protikladu k zákonu císařovu). A Erneritus, který byl v církvi lektorem, v jehož domě se shromáždění konalo, prohlásil před prokonsulem: „Ano, to v mém domě jsme slavili den Páně; nemůžeme žít, aniž bychom slavili den Páně.“ A nakonec jedna dívka zasvěcená Bohu, panna Viktorie, vyznala: „Přišla jsem do shromáždění, protože jsem křesťanka.“ Všichni byli umučeni a zemřeli, protože byli věrni tomu, co se stalo přikázáním církve. Zachovávání neděle tím, že se zúčastňovali eucharistického shromáždění, značilo jejich přináležitost k Ježíši Kristu v době, kdy týdenní den volna neexistoval. Křesťané vytvořili neděli.

* Dnes prožívá naše společnost neděli, aniž by si připomínala tento zcela výjimečný původ. A proto musíme učinit něco právě opačného, než co se událo kdysi. Nyní musíme dát křesťanský smysl volnému dni, zatímco kdysi křesťanský smysl proměnil pracovní den v den volna. Navrátit křesťanský smysl nedělnímu volnu znamená, že nestačí nechat se unášet proudem. Bylo by to jako se vším ostatním. Přátelé! Obracím se na vás na všechny, bratry a sestry ve víře, kteří žijete svou křesťanskou existenci někdy velmi osaměle. Podle svých podmínek, ať jste děti nebo dospívající mládež, mladí manželé nebo už máte vnoučata, ať žijete sami či v rodině, musíte znovu objevit, co znamená tato nedělní událost, která určuje rytmus našich životů; musíte vlastní silou znovu objevit křesťanský smysl tohoto dne a udělat z něj den víry a den radosti. Neděle v její pravé dimenzi není samozřejmostí. Třebaže hraje rozhodující úlohu v křesťanském životě, který ji přinesl a uvedl do světa, zdá se, jako by nám ji darovaly zvyky a obyčeje naší společnosti. Nikoliv! Společnost se spokojuje s tím, ž e nám dává den, kdy nemusíme do práce, a my musíme znovu naplnit tento den jeho náboženským významem. A tento úkol spočívá zcela na nás. Když do učiníme,

utkáme vlákno křesťanského společenství; dáme tělo a tvář víře v Ježíše Krista jak v životě sociálním tak v našem životě osobním.

* Existují mnohé prostředky a příležitosti. Vyhraďte samozřejmě náležité místo eucharistii, modlitbě, odpuštění. Udělejte si neděli. „Udělat si neděli“, jak jsme nedávno říkali, to neznamená ani tak obléct se určitým způsobem, vzít si na sebe krásné šperky, jako znovu odít své srdce a svou duši do šatu vzkříšení. To znamená udělat z elementárních gest všedního života ne pouhé radovánky a veselí, ale oslavu tím, že v nich znovu nalezneme jejich posvátný smysl: a tak jaká krása, když stolujeme v bratrské radosti. To znamená věnovat čas a pozornost rodinným vztahům, které by se v tento den měly obnovit, znovu oživit s získat vřelost po nevyhnutelných otřesech a rozporech každodenní existence. A konečně, podle tradiční zkušenosti to znamená přijmout nebo jít navštívit chudé, cizince, osamělé, nemocné. Zkrátka, každá neděle ukotvuje křesťany v této původní a základní události, která je jejich podstatou: vzkříšený Kristus přichází žít mezi nás, svůj lid shromážděný v jeho Jménu.

* A co nám říká o neděli Konstituce o posvátné liturgii, první text, který odhlasovali otcové na Druhém vatikánském koncilu 4. prosince 1963? To podstatné je shrnuto v odstavci 106: „Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle. V ten den jsou věřící povinni shromáždit se, aby slyšeli Boží slovo a měli účast na eucharistii. Tak slaví památku utrpení, zmrtvýchvstání a slávy Pána Ježíše a vzdávají díky Bohu, který nám „daroval nový život, takže máme skutečnou naději, když Ježíš Kristus už vstal z mrtvých“ (1 Petr 1,3). Proto je den Páně prvotní sváteční den, který je třeba předkládat zbožnosti věřících a vštěpovat do jejich vědomí, tak aby se stal i dnem radosti a pracovního klidu.“ Koncil tedy zmiňuje osmý den. Čtyři evangelisté vskutku zdůrazňují, že Kristus vzkříšený „první den v týdnu“ se ještě téhož dne zjevil zbožným ženám, Petrovi, dvěma učedníkům z Emauz, apoštolům shromážděným bez Tomáše (srov. Matouš 28,1; Marek 16,9; Lukáš 24,1 a násl.; Jan 20,1 a násl.). Ale to, co nazýváme první nedělí, se odehrálo „prvního dne“. „Osmého dne potom“,jak o tom vypravuje svatý Jan (20,26-29), „učedníci byli opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám“. …“

* Tento způsob nazývat dny v týdnu tak, že je počítáme, přijali židé a po nich křesťané proto, aby se radikálně odlišili od pohanských kultů, pro které byl každý den ve znamení nějakého božstva; tak byla neděle dnem slunce (srov. Sonntag, Sunday), pondělí bylo dnem luny, atd. Tento profánní zvyk zůstal ve francouzštině (ovšem právě kromě neděle: dies dominica – den Páně) a často v germánských a anglosaských jazycích. Křesťanská liturgická latina napodobovala hebrejský zvyk. Feria secunda (druhý den) značilo pondělí, feria tertia (třetí den) bylo úterý, atd. Šestého dne, což je náš pátek, byl Kristus ukřižován; sedmého dne, to je naše sobota – sabbat -, byl Kristus pohřben a odebral se na odpočinek u Boha. Osmého dne (nebo prvního dne v týdnu) byl vzkříšen. Je to den, kdy bylo uskutečněno vzkříšení, den naděje na Parusii. Den Páně.

Dvanáctý krok

Neděle (2): první den nového stvoření Neděli, tj. den Páně (a Pán, to je Ježíš Kristus), slavili a formovali už první křesťané. Císař Konstantin zavedl roku 321 v neděli volný den, den, kdy se nepracuje. Potom od šestého století byl život společnosti strukturován skrze křesťanskou zkušenost. Jak jsem vám také už řekl, naši otcové ve víře velmi brzy nazvali neděli „osmým dnem“. Jenže týden má pouze sedm dní. Jak a proč vznikl tento název? To, že první den následujícího týdne byl překryt dnem osmým, mělo značit, že neděle není pouhým posunutím sobotního odpočinku o jeden den (ze soboty na neděli), že se tím tento sobotní odpočinek nenahrazuje, ani se neznehodnocuje jeho historický význam pro spásu lidstva.

* Když čteme v bibli první vyprávění o stvoření světa za sedm dní, mohli bychom být v pokušení vztáhnout na neděli to, co je tam řečeno o sedmém dni, což byla původně sobota. Ale první generace křesťanů si byly dobře vědomy, že nejde o tutéž skutečnost a že není možné se libovolně ve vší nevinnosti zmocnit faktů z dějin spásy a aplikovat je na jiné skutečnosti, než určil Bůh. Co znamená sedmý den, tak jak nám je představován od první kapitoly knihy Genesis? Cyklus dní se člení podle určitého vidění světa. Bůh se ukazuje jako stvořitel, svrchovaná dobrota a svrchovaný Pán celého stvoření, ve kterém se projevuje. Bůh, který stvořil všechny věci, vidí, že jsou dobré, tj., že jsou odrazem jeho vlastní dobroty. A na vrcholném bodu stvoření, šestého dne, tvoří člověka, aby měl podíl na jeho vlastním životě. A tak tedy to „volno“ sedmého dne není konstatováním únavy, ani odpočinkem pracujícího po týdenní dřině. Je to mnohem víc: je to zjevení vrcholu a cíle stvoření, sjednocení se stvořitelem. V tomto postupném rozvinutí kosmu, kdy člověk povstává z Inspirace, nechává ho Bůh sedmého dne sdílet svůj vlastní odpočinek, svůj vlastní pokoj. Zachovávání odpočinku sedmého dne není pouhým vykonáváním příkazu, který jsme dostali shůry: „Přátelé, pracovali jste šest dní, nyní si musíte odpočinout. To je posvátné. Nepouštějte se do služebných prací.“ Nikoliv . To znamená přímo konec vašeho života. Jste lidé stvoření k obrazu Božímu a k tomu, abyste se Bohu podobali, jste děti Boží stvořené ke svobodě a k tomu, abyste se stali pány stvoření. Cílem vašeho života není zmocnit se světa, který vám byl svěřen jako prostředek, ale žít s Bohem a z Boha. Cílem veškerého našeho konání je dospět nakonec do Božího pokoje. A toto je smysl sedmého dne: dovršené stvoření, kdy Stvořitel bere svého tvora k sobě do společenství své lásky.

* Osmý dne – den vzkříšeného Krista, který je přítomen ve shromáždění svého lidu – vyjadřuje, že tento svět, který vzešel z rukou stvořitele a byl svěřen člověku zároveň s jeho svobodou, tento svět, který pak byl poničen a ztrhán hříchem člověka a deviací jeho svobody, že tento svět je od této chvíle vykoupen a osvobozen. V tomto prvotním stvoření je od nynějška v činnosti stvoření nové, jak to prorokoval Izajáš: „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány…“ (65,17). Bůh, náš vykupitel, tvoří nový svět, jehož nádhera přesahuje nádheru prvního stvoření. Neboť Bůh spasil svého tvora skrze Mesiáše a dal mu dar Ducha svatého. Od nynějška křesťanská neděle na této zemi dosvědčuje a manifestuje, že tento svět znetvořený hříchem je už v naději proměněn. Jeho dovršení očekávané jako dar na konci historie lidstva je nám zpřítomněno už ode dneška. Tento osmý den uvádí tajemně čas, který přijde, „už je tady“ a „ještě ne“, čas dovršený novým stvořením obnoveným v Kristu.

* Neděle je z podstaty dnem Páně. Kristus, spasitel člověka, byl vyrván smrti a byl vzkříšen. Je to víc než výročí, je to událost minulá, ale stále přítomná, na které máme skrze dar Ducha spoluúčast: událost samotné Veliké noci Kristovy. A mnohem více, v aktu naděje předjímáme příchod ve slávě našeho vzkříšeného Pána, který je skrytý našim očím a který sedí po pravici Otce. Věříme, že přijde završit historii světa a lidstva vzkříšením mrtvých a posledním soudem. Každou neděli hlásáme nikoliv konec světa, ale jeho završení, které nás přesahuje. Každá neděle je výkřikem naděje: tento náš svět ve své smutné a bolestné podobě zanikne. Už si bereme na sebe svatební šat; vidíme už klíčit nádheru dětí Božích. S očima obrácenýma k této předjímající vizi štěstí určeného všem jsme my křesťané proroky vycházejícího slunce. Ale pro tuto chvíli v temnotě světa, který sténá v porodních bolestech, svítí toto slunce v srdcích věřících, kteří doufají v Boha, kteří Boha milují, jsou učedníky Ježíše, světla světa (srov. Luk 1,78 a 2,32; Jan 8,12; Mat 5,14).

* V neděli nás Bůh svolává k eucharistii, aby z nás vytvořil svůj lid a dal nám sílu skrze náš podíl na velikonoční oběti. Shromažďuje nás v církvi a vpravdě z nás vytváří tělo svého syna tím, že nám dává své slovo, své tělo, které za nás bylo vydáno, svou krev, která za nás byla prolita, a to všechno v radosti, ž e se nacházíme mezi bratry. Eucharistie je středem neděle, hlavní událost, která vytváří církev. Svou účastí na nedělní mši vpisují křesťané do dějin s vytrvalou, neúnavnou a nezničitelnou nadějí své poslání, apoštolský úkol, který je jim vlastní. Odtud pramení důležitost nedělní mše. Není to praxe ponechaná zhodnocení každého jednotlivce podle toho, jak to vyhovuje jeho osobnímu časovému rozvrhu, jako si například může říci: „Na zdravotní procházku budu chodit ve středu ráno, protože v ten den děti vstávají později.“ Anebo: „Na plovárnu budu chodit spíše tento večer než některý jiný, protože tam nikdo nebývá“.

* Jsme kolektivně odpovědní za dějiny světa a eucharistické shromáždění každé neděle má nezměrný dosah. Není to povinnost soukromá a individuální. Je to především úkol pro celou církev. Manifestuje tím, že tento svět je vykoupen a že čas spásy se odvíjí s nadějí a vírou, která přebývá v jejích členech. Církev znamená nové stvoření ve stvoření, nechává zazářit radost z vykoupení a osvobození v tomto světě poznamenaném podrobeností a otroctvím, radost ze svobody dětí Božích v tomto světě, který je zajatcem sama sebe, radost z lásky a odpuštění v tomto světě bohužel příliš často poznamenaném nenávistí a násilím, radost ze života v tomto světě poznamenaném svrtí. Více než povinností pro každého křesťana je nedělní mše posláním pro celou církev, která má slavit den Páně. Po desítky let jsme slýchali poněkud hořké reflexe o pokrytectví praktikujících křesťanů, o účasti na mši jako čistém formalismu, potřebě okázalosti, starosti o to, „co tomu řeknou lidé“. To už je za námi. Svět se změnil. Nikdo z vás nechodí na mši proto, aby se nechal vidět či aby předvedl své pěkné šaty, ale proto, aby prožíval a připomínal význam neděle: „Kristus je vzkříšen!“ a je přítomen ve shromáždění svého lidu.

Třináctý krok

Neděle (3): den církve Slavit mši v neděli, což je den vzkříšení našeho Pána, je úkol především samotné církve v jejím putování po této zemi za trvání lidstva. Připomínám to proto, že tato perspektiva nám není dnes dost dobře známa. Tento úkol bylo církvi svěřen jako bohatství a jako poslání. Vskutku, církev se strukturuje, je projevem přítomnosti Krista – hlavy i těla – v lidských dějinách, když se shromažďuje s biskupem a těmi, kdo mají podíl na jeho posvátné službě, totiž s kněžími, kteří byli dáni církvi, aby mohla s veškerým Božím lidem slavit eucharistii. A každý křesťan má povinnost osobně se zúčastnit eucharistické oběti Kristovy, kterou má slavit církev. A nikoliv naopak, jak bychom byli v pokušení si myslet, kdybychom přemýšleli poněkud individualisticky a zaujali postoj příliš konzumní. Často slyšíme říkat: „Proč bych měl chodit na mši každou neděli, když nemám chuť? A proč v neděli, když bych chodil raději ve středu?“ Jestliže si myslíte, že vy sami jste katolickou církví a mírou toho, co Bůh od své církve vyžaduje, tedy dobrá, udělejte si sami církev, jakou chcete! Ale já vám opakuji nedělní eucharistie se neslaví především proto, aby se umožnilo každému pokřtěnému splnit individuální povinnost. Cožpak byste si dokázali představit církev jako automatického „distributora“, který by dával mše k dispozici každému, ať by dělal co chtěl a jak chtěl? Nedělní mše není nějaký produkt, který má každý na dosah podobně jako telefonní budky, novinové stánky, či peníze, které nám na požádání vyplatí, když předložíme bankovní kartu. Církev neuspokojuje touhy své ani touhy svých členů. Odpovídá na poslání a úkol, které jí Bůh dal skrze svého syna. Církev je na tomto světě zpodobněním Krista-služebníka a zároveň znamením radosti ze vzkříšeného. Protože církev má povinnost slavit nedělní eucharistii, je nezbytné, aby byl přítomen každý křesťan. Každý křesťan, který si je vědom, že vskutku patří ke vzkříšenému Kristu, je povinen – je to naléhavá povinnost – podílet se na poslání samotné církve: vepsat do lidského času svědectví o vzkříšení našeho Pána a Mistra. A tak tedy nedělní eucharistie, kterou slaví církev, je nezbytná pro každého křesťana. Zúčastnit se nedělní mše, to neznamená, že tam máme jít jako zpráskaný pes: „Už je zase neděli. Musím jít na mši. To je otrava!“ Je-li tomu tak, proste Boha, aby vás obrátil a aby odňal stín hořkosti, který se vznáší nad vaším srdcem. Proste Boha, aby vás nechal objevit, jakou radost, jakou milost, jaký dar jste zdarma dostali při křtu vy, kteří jste nyní povoláni, abyste se podíleli na poslání církve na tomto světě. Ano, nedělní mše za cenu jakýchkoliv obětí. Je mnoho jiných důvodů - důvodů lásky – které dávají sílu tolika křesťanům na světě, dnes i v minulosti, riskovat někdy i svůj život a svou svobodu, aby se mohli zúčastnit nedělní eucharistie. Podle svědectví těchto bratří a sester bychom měli poměřit svou vlastní „vlažnost“. (Jestli se vám zdá, že tento obrázek je z tradičního jazyka zbožných kázání, přečtěgte si v Apokalypse (3,14-22) „List do Laodikeje“).

* Přesto vskutku existují překážky, které nám brání jít v neděli na mši. Rozlišil bych tři případy a budu se přitom držet situace v Paříži. 1. Především jsou to osoby nemocné či nepohyblivé, ať už kvůli tělesné vadě nebo pro svůj věk. Je naprosto nemožné se přemístit a zúčastnit se eucharistie. Podle možností si zařiďte prostor („modlitební koutek“ ve svém pokoji) a čas (žádné návštěvy), vezměte si, je-li to možné, na pomoc mši vysílanou v rozhlase či v televizi a z celého svého srdce, s celou svou duší a s veškerou touhou se skrze modlitbu a společenství svatých připojte ke svým bratřím ve farním kostele. Myslete na to, že oni jsou povinni se modlit za vás, vzdálené a trpící údy jejich nedělního shromáždění. Stejně tak je jejich povinností přinést vám svaté přijímání, když si to budete přát.

Vás, kteří jste nemocní, sami a bez příbuzných, já, váš biskup, prosím ve jménu Krista, neváhejte a obraťte se na nejbližší farnost. Napište pár slov, zatelefonujte, vysvětlete, kdo jste, proč nemůžete přijít v neděli na mši a požádejte. Aby vám přinesli svaté přijímání nejraději v neděli. Ujišťuji vás, že křesťanská společenství se zařídí tak, aby odpověděla na vaši výzvu. Bude-li to možné, přijde kněz, v opačném případě vás navštíví řeholnice nebo věřící, který k tomu byl pověřen.. Je to povinností církve nenechat vás o samotě a připojit vás takto k eucharistickému shromáždění. Nepochybně toto shromáždění trochu znáte. Připojte se k němu v myšlenkách a v modlitbě. Mohli byste vzdát díky Bohu za radost, kterou vám dává, když se svými křesťanskými bratry dostáváte tělo Kristovo a mohli byste se nabídnout s nimi v Kristu ke „slávě Boží a ke spáse světa“. 2. Jiný případ, mnohem těžší a možná mnohem častější než by se mohlo zdát: morální nemožnost zúčastnit se nedělní mše. Například z toho důvodu, že vaše rodina či vaše prostředí jsou víře tak nepřátelské, že je lépe, aby o ní nevěděli. A když už o ní vědí, stejně ji nerespektují. Jsou to těžké a delikátní otázky, které se dotýkají citlivosti a vzájemné lásky mezi lidmi, kteří jsou si blízcí. Jestliže jsou vaše životní podmínky takové, že musíte mlčet o tom, že patříte ke Kristu nebo to udržovat v tajnosti, jestliže nemůžete slavit den Páně aniž byste tím způsobili velké potíže či velkou škodu jiným, nechejte tedy potají v hloubi svého srdce vytrysknout modlitbu: „Můj Bože, dnes je neděle. Prosím tě, dej mi všechno, co mi chceš dát, všechno, co jsi přichystal, mně, který se musel vzdát eucharistie této neděle a viditelného společenství ve tvé shromážděné církvi. A těm kteří mě obklopují a kvůli nimž jsem zůstal zde, místo abych šel slavit eucharistii, dej znamení své lásky. Dej, aby tě jednoho dne poznali, uznali a přijali, tebe, živého a pravého Boha“ Tímto způsobem proměníte nemožnost zúčastnit se eucharistie ve spoluúčast na eucharistické oběti. Církev učí, že věřící, kteří jsou takto zbaveni možnosti přijímat, mají podíl na milosti Kristovy lásky v tomto „duchovním přijímání“. A najděte si chvilku, kdy si diskrétně přečtete liturgické texty této neděle a pomodlíte se, třeba krátce, eucharistickou modlitbu. Během týdne využijte možnosti jít na mši. Ne proto, aby vám nahradila nedělní shromáždění. Ale nezbavujte se navíc eucharistického pokrmu, který je pro křesťana nezbytný, tohoto Kristova daru, bez kterého nejsme ničím. 3. A konečně věřící, jimž v neděli brání v účasti na eucharistii jejich profesionální práce (obchodníci, úředníci, pracovníci z veřejných služeb, zdravotnictví, veřejné dopravy, atd.). Pařížanům se odvažuji říci: nejdříve se dobře podívejte, co všechno máte k dispozici. Jsme přece v Paříži! V sobotu a v neděli máme velmi pozdní večerní mše. A potom, jestliže je vás více v této situaci (např. zaměstnanci státních drah), jděte a předložte svůj případ faráři z farnosti blízko nádraží; on sám už o tom řekne sousednímu faráři. Žádný z věřících – kněz či laik – se nesmí vzdát při praktických potížích dříve než vyzkouší všechny možnosti k jejich překonání. Jsem si jist, že vám nechybí nápady ani podnikavost.

* Může si člověk, zvláště v Paříž, vybrat eucharistické shromáždění? Je to těžká otázka, ale opravdu bývá v dnešní době aktuální. Já vím, všechno je vzájemně propojené. Kromě praktických úvah (blízkost a snadná dostupnost, časový rozvrh, organizace víkendu atd.), vstupuje do hry příslušnost k farnosti podle místa bydliště. Kompetence každé farnosti určují často dost svévolné územní hranice. Ale říci: „Bydlím v té a v té ulici, která administrativně patří do té a té farnosti“ by nemohlo stačit k tomu, aby vznikl naléhavý pocit farní příslušnosti. Tím spíše, že většina křesťanů tyto hranice ani nezná. Při svém způsobu života ve velkoměstě jsme si zvykli na velkou pohyblivost. Například (mluvím jako bývalý pařížský farář) někteří chodí do určitého kostela proto, že je pro ně pohodlnější jet přímou linkou metra, než jít pěšky do své farnosti. Někteří tam ani neznají cestu nebo dokonce o existenci této farnosti nevědí, protože si ani nevšimli kostela, který je zakryt okolními stavbami.

Do určité farnosti nechodíme proto, že se podřizujeme nějakému imperativnímu zákonu či administrativním normám. To, co nás poutá k některému křesťanskému společenství, závisí také na městské realitě, ve které žijeme. Nepůjdeme tak daleko, že bychom mluvili o „zákaznících“, ale je třeba, abychom si těchto různých faktorů byli vědomi a aby je urbanisté začali lépe zvládat. Další určující prvek, kterému bychom mohli vyhovět, je náš vkus, naše citlivost a reakce, které jsou na ní více či méně založené. A tak si řekneme : „Jsme ve velkoměstě. Toto společenství se mi líbí, tamto ne; toto farní shromáždění mě oslovuje, jiné mi nic neříká.“ Zajisté je to veliký problém!

* Měli bychom dodržovat dvě zásady: Za prvé je třeba s realistickou láskou přijmout církev takovou, jaká se nám představuje v této farnosti. Já jsem si ji nevybral („přidělila“ mi ji náhodnost mého bydliště). Farnost si mě také nevybrala (položili jste si vůbec někdy tuto otázku?). Neboť v tom je prakticky jedna základní charakteristika církve a lásky, která nás spojuje. Ježíš říká svým apoštolům: „Vy jste si nezvolili mě. To já jsem si vyvolil vás.“ Stejně tak jsme se nevybrali my sami navzájem. Vyvolil si nás a shromáždil Kristus navzdory rozdílům, někdy přímo nesnášenlivostí, které mezi námi jsou. To, co nás spojuje, je Kristus a jeho láska. On nám dává, abychom se navzájem milovali jako on miluje nás. Je jisté, že církev, taková jaká je, nám může působit nesnáze (celebrant se nám nelíbí; věřící také ne; liturgie nám nevyhovuje…). Je to normální, když tomu tak je. Co chcete? Láska je vždycky mučivá. A když máme rádi pouze ty, kteří mají rádi nás nebo o kterých si to myslíme, znamená to, že se uzavíráme sami v sobě a že ze sebe nikdy nevycházíme. Sartre řekl: „Peklo jsou ti druzí.“ Já bych rád řekl: „Ráj, to jsou ti druzí, ale za cenu kříže.“ Neboť ten, kdo se nám naprosto líbí, kdo není jiný než my, to ve skutečnosti není ten druhý, ale odraz nás samotných. Nevidíme ho takového, jaký je, ale takového, jakého si ho představujeme. Pro lidi hříšné a zraněné jako jsme my jsou ti druzí vždycky zdrojem utrpení, bez kterého by neexistovala radost z toho, že milujeme a jsme milováni. Je tedy třeba přijmout církev takovou, jaká je. Za druhé je třeba zajistit, abychom mohli načerpat duchovní užitek z nedělní eucharistie. A ten se nehodnotí podle toho, co si přejeme, ani podle toho, co pociťujeme, ale podle plodů víry, naděje a lásky, které přinášíme.

* Pro příští týden vám přeji dobrou a radostnou neděli. Ať radost ze vzkříšeného Krista, radost lidu Božího shromážděného v církvi přebývá ve vás všech, kteří žijete sami nebo v rodině, kteří jste osobně přítomni na eucharistii či tuto možnost nemáte. A budu se za vás za všechny modli, moji bratři křesťané z Paříže.

Čtrnáctý krok

Neděle (4): abychom měli užitek ze mše Nedělní eucharistie je základ a vrchol života církve, tak jako je modlitba základ a vrchol svatosti každého křesťana. Zúčastnit se jí, to znamená připojit se k církvi tam, kde se shromažďuje, přijmout ji takovou, jaká je nám dána, a ne takovou, jakou bychom ji chtěli mít. Členy své církve si nevybíráme tak jako přátele či známé. Své bratry ve víře si nemůžeme zvolit, tak jako si v rodině nemůžeme zvolit rodiče nebo děti. Duchovní pokrok spočívá v tom, že naleznu v církvi své bratry, které jsem si nevyvolil, a když uznám, že Bohem vyvoleni a Bohem milováni jsou mně zdrojem posvěcení a lásky, neboť mi předávají lásku, která je od Boha, která je Bůh. Musím je milovat, jakkoliv protikladné se zdá být spojení těchto dvou slov: muset a milovat. Předpokladem k tomu, abych se mohl někde duchovně posilnit, je určitě mít místo, kde se cítím dobře, kde je pro mě modlitba snazší, kde lépe chápu Boží tajemství, kde posiluji svou víru. Podle toho, jak budu chápat, co je to láska, naděje, skutečnost církve v jejím jedinečném bohatství, stanu se postupně schopným přijmout tuto církev takovou, jaká j, i když mně působí utrpení. Hříšník jako jsem já zraňuje také tělo Kristovo a hyzdí jeho tvář. Čím více budeme objevovat Boží věrnost a neodůvodněnost jeho lásky, tím více dostaneme síly, abychom méně mysleli na sebe, abychom přijali druhé tak, že se budeme radovat z toho, že jsou zde z Boží milosti bratrsky s námi. Ale když to říkáme, musíme si být vědomi toho, kdo jsme, v jakém stavu se nacházíme, co pro nás Bůh teď v životě přichystal. Jestliže se v tomto kostele, v této farnosti, v tomto společenství neustále špatně cítíte, nesnažte se vytrvale překračovat své meze. A hledejte, jak a kde se můžete plodně účastnit nedělní mše. Ale proste Boha, aby vám odpustil vaše slabosti. Nesvalujte vinu na nikoho a obviňujte spíše sami sebe, že jste nebyli schopni přijmout bratry takové, jací jsou. V pokoře tohoto doznání – je to realističtější a správnější postoj než kdyby vám stále bylo něco „proti srsti“ nebo kdybyste stále veslovali proti proudu -, vám Bůh, až bude chtít, dá ponenáhlu milost jít k druhým a s radostí se s nimi setkat.

* Jak získat užitek, mohu-li to tak říci, z eucharistie? Velmi naléhavě vás vyzývám, abyste si přečetli předem čtení v nedělním misálu nebo ve své bibli. Bude vám to trvat deset minut; ale není zakázáno věnovat tomu více času v předcházejícím týdnu nebo týdnu následujícím. Během mše budete tyto texty poslouchat lépe a pozorněji, když je budete mít předem přečteny a promeditovány. Budete je moci také lépe začlenit do Písma tím, že si doplníte vynechávky, které jsou v těchto evangelických textech nevyhnutelné, i když se o nich říká, že v nich jedna neděle na druhou navazuje. Takto vám tedy navrhuji, abyste si opravdu každý rok přečetli vcelku jedno ze tří synoptických evangelií (Matouš, Marek, Lukáš). A spolu s liturgií vás vyzývám, abyste si navíc přečetli svatého Jana. Tento evangelní plán cesty, kterému dává rytmus liturgická doba (advent, vánoce, atd.), nás povede cestou samotného Ježíše, abychom ho mohli lépe následovat v tajemství jeho života, který se takto odvíjí v průběhu roku.

* Připravte si čtení z Božího slova a také příležitostně samotnou eucharistickou modlitbu, kterou kněz pronáší nahlas. Jistě víte, že církev předkládá pro liturgii čtyři formulky. Označujeme je čísly I, II, III a IV. Ta první je nejvelebnější, protože sahá až do počátků křesťanství;, je to modlitba římské církve (odtud název „římský kánon“), která má svůj původ na Východě. Tři ostatní byly přestylizovány po II. vatikánském koncilu na základě starobylých textů. Dejte si tu práci a důkladně si prohlédněte a promeditujte téměř slovo za slovem každou z těchto čtyř eucharistických modliteb. Učiňte si z těchto nevyčerpatelně bohatých textů osnovu své modlitby a

kontemplace. Když je kněz bude pronášet v neděli při mši, budou tato slova, která jste si už vnitřně osvojili, pokrmem pro vaši modlitbu. Neboť tyto věty, které kněz vyslovuje, jsou tak hutné, že není možné, abychom si uvědomili v okamžiku, kdy je slyšíme, všechen jejich smysl. Proto také riskujete, že neudržíte pozornost a pomyslíte si: „Co znamenají tato slova? Ztratil jsem nit a nerozumím tomu.“ Jistě, nerozumíte, protože jste se nenamáhali porozumět, ani jste nevěnovali čas prohloubení nevyčerpatelného tajemství. Stránky, jejichž smysl si stále více uvědomujeme, nejsou ty, které jsme jednou přečetli, jednou slyšeli a jednou pro vždy ohodnotili: „To už jsem slyšel, to už jsem četl; s tím se už nebudu zdržovat.“ Právě naopak, pouze texty, které jsme často a dlouze meditovali, nám odhalují ta největší bohatství. Tím spíše to platí o Božím slově a o církevních liturgických textech.

* Zkrátka několik dní předem myslete na příští mši, na tu radost, která je vám opět dána, být znovu, neděli co neděli, ponořen do vzkříšení Pána, který je přítomen ve své církvi. Připomeňte si plánované schůzky mezi přáteli, mezi snoubenci. Předem říkáte: „Můj Bože, jaká radost, že se opět uvidíme! Jaké potěšení, opět se sejít na tento svátek, při této příležitosti!“ Někdy je dobré žít tak trochu jako v naději, vychutnávat něco, co teprve nastane, a kochat se tím. Stejně tak je to s nedělní eucharistií. Těšte se, že se budete moci brzy připojit k církevnímu shromáždění, které mezi sebou vítá Kristův příchod, ke shromáždění, které vám umožní přijmout dar samotného Krista, jeho tělo a jeho krev, které vám nabízí milost žít jako bratr mezi bratry ve víře, kterou vyznává církev. A spřádejte dny svého týdne v očekávání tohoto nedělního shromáždění.

* Konečně je tady neděle. Můžete-li, nechoďte na poslední chvíli. A hlavně, z celého srdce se podrobte tomu způsobu slavení eucharistie, který se vám zde předkládá. Umlčte svého nemístně kritického ducha a u dveří odložte svůj sklon k netrpělivosti. Nezůstávejte v defenzívě. Přistupte na to, co se od vás žádá: běžte až do předních lavic, vezměte si zpěvník a co já vím co ještě! I když na vás doléhá únava, starosti, předsudky, řekněte si, že v této chvíli, kdy se křesťané shromažďují, se vám z Boží laskavosti nabízí tolik skvělých věcí. Jestli se snadno nadchnete pro liturgii, která vám vyhovuje, nacházíte v ní radost a duchovní potravu, tím lépe! Jestliže jste povahy zasmušilé a poněkud příliš kritické, dávejte si pozor! Nepozastavujte se nad nedostatky, ať jsou jakékoliv (pro váš vkus špatně upravený kostel, špatně připravená slavnost, nešikovný kněz, nával věřících, nepodařené kázání, falešné zpěvy atd.) Můžete mít užitek ze všeho, co se vám tento den nabízí, neboť „všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Římanům 8,28). A tak tedy, Bůh vás očekává a chce, abyste si něco vyslechli. Když přijdete se zaťatými pěstmi, zasmušilým srdcem, oči zavřené a uši zacpané, neuslyšíte, jak k vám mluví Bůh. Skrze kněze, který mluví, aniž by on sám věděl jak, aniž vy byste věděli jak, se chce zjevit Bůh.

* Jakou naději, jaký dar milosti vám Bůh přichystal pro toto ráno, pro tento večer? Toto je jediná otázka, kterou si máte upřímně položit. A v lásce, kterou Bůh chová ke každému z nás, snažte se vyvážit všechny nedostatky, kterých jste si vědomi a dejte se cele k dispozici. Jak? Svým osobním postojem otevřenosti vůči Bohu a bratrské lásce. Je-li to možné, dejte se aktivně k dispozici společenství, aniž byste se snažili kohokoliv poučovat. Žijte více v lásce, v pochopení a vzájemné pozornosti, více v naději, více v modlitbě, více v adoraci, více v radosti. V každém nedělním shromáždění se Bůh nechává poznat, vydává se nám, dává nám podíl na svatosti svého syna Ježíše, v Duchu, který posvěcuje církev.

Patnáctý krok

Celý rok: čas spásy A dospěli jsme až k adventu. Proto bude v této rozpravě o modlitbě pokračovat úvahou o liturgické době. Liturgický cyklus určuje roční období podle plánu, který církev předkládá křesťanům, aby z neděle na neděli prožívali celé tajemství Kristovo tak, že půjdou cestou jednoho synoptického evangelia: roční cyklus A, svatý Matouš; cyklus B – to je letos – svatý Marek; cyklus C, svatý Lukáš. Církevní rok nezačíná 1. lednem, ale první nedělí adventní. To proto, že čas je hluboce poznamenán nikoliv obíháním Země kolem Slunce, ale událostmi z dějin spásy v Ježíši Kristu: očekávání Mesiáše, jeho příchod o vánocích, zjevení Páně, Kristův křest a pokušení na poušti, veřejný život, postní doba s příchodem do Jeruzaléma, velikonoce, Nanebevstoupení, seslání Ducha svatého… Církev tento „čas spásy“ vyznačuje svým liturgickým kalendářem, který tak vpisuje do našeho času samotný čas Spasitelův, od první neděle adventní po poslední neděli církevního roku – slavnost Ježíše Krista Krále.

* Běh života společnosti a jednotlivce se vztahuje k úplně jiné osnově, má úplně jiný rytmus a církev dnes nemá prostředky, aby ho přetvořila (vzpomeňte si, co jsem vám řekl o původu neděle). Rok plyne a je rozčleněn občanskými svátky (1. květen, 8. květen, 14. červenec, 11. listopad, atd.) nebo svátky původně křesťanskými, které stále více ztrácejí svůj náboženský smysl a neevokují už nic víc než dovolenou či školní prázdniny (vánoce, velikonoce, atd.). A pro každého je rok vytyčen důležitými okamžiky: za měsíc, za rok, zkoušky středoškoláků a vysokoškoláků, vojenská služba s dovolenými a pravidelně se opakujícími manévry, zařazení do profesionálního života, vyhlídka na změnu zaměstnání, odchod do důchodu, plánovaný sňatek, narození dítěte, atd. Zkrátka přes tyto více nebo méně předvídatelné či naprosto neočekávané individuální okolnosti stejně jako události kolektivní (například volby), předkládá církev jiné dělení času s jakoby jediným odkazem: odkazem na Krista. Skryt ve slávě Otce je přítomen a působí v dějinách lidstva tak, jak nám to slíbil: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Matouš 28,20).

* Jsme vyzváni, abychom s tímto pohledem víry vnímali a prožívali realitu času spásy, který pokračuje v poslání svěřeném církvi, čehož jsme my svědky. Potřebujeme stejnou vroucnost, stejný akt víry jako Panna Maria, která „všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom“ (Lukáš 2,19 a 51). V Kristově životě v Nazaretě, na kterém měla podíl („skrytý život“, říkáme, zakrytý temnotou obyčejných lidí), viděla, jak se naplňuje naděje na spásu. A potom ave veřejném životě jejího syna se jí před mateřskýma očima odvíjelo dílo spásy, dosud nepochopitelné pro ty, kdo se z něj těšili jako první. Až do té chvíle, kdy byli naplněni darem Ducha a kdy od něj dostali poznání Boha a odvahu víry. A pak zase první Ježíšovi apoštolové jsou znamením přislíbené spásy a jejími strůjci. V zemích, kde je křesťanství cizí (např. v Asii), nebo v civilizaci, která ztratila ze zřetele zvláštní charakter katolických náboženských svátků, takže život společnosti nemá ke křesťanství žádný explicitní vztah, je na Kristových učednících, aby byli neustále přítomni u svého Pána a Mistra, který sám zůstává přítomen v celém životě lidstva. V proudu týdnů a měsíců je jeden z aspektů naší „kněžské“ a zprostředkující role“ být lidem živými svědky spásy dovršené skrze Krista. Zpřítomnit čas Božího království v průběhu lidských dějin.

*

Z toho vyplývá, proč je liturgická doba tak důležitá: aby nám pomáhala, přes únavné plynutí času, neustále se obracet k této velkolepé události v dějinách lidstva. Ale vybudovat a zorganizovat si svůj život ve světle víry, to od nás vyžaduje principiální postoj. Církev nám to připomíná v evangeliu, které se čte každou první neděli adventní: „Bděte“, (Matouš 24,42 cyklus A, Marek 13,35 cyklus B), „Buďte bdělí a proste v každý čas“ (Lukáš 21,36 cyklus C). Kristus, když mluví k učedníkům o svém příchodu, vysvětluje to takto (srov. Marek 13,33 a dále): „Jeden člověk odejel na cesty a každému ze svých služebníků dal odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Všem nechal příkaz: Bděte, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno… Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“ Bdít, to znamená modlit se. Ježíš často spojuje tato dvě slova, zvláště v Getsemane, když žádá Petra, Jakuba a Jana, aby bděli a modlili se s ním (srov. Matouš 26,41). Bdít, to také znamená žít z víry. Musíme bojovat, abychom zůstali bdělí a uprostřed noci podrželi lidi dřímající a ty, kteří jsou v pokušení odejít. Musíme být bdělí a vyčkávat úsvit, třebaže v sobě nosíme světlo Kristovo. Posláním celé církve a každého jednotlivého křesťana je tato bdělost ve víře a modlitbě. Ať je váš život jakkoliv prostý, skrytý a neznámý, ať je jakýkoliv váš věk a váš vliv, ať jste třeba nemocní, oslabení, bez vnější aktivity, jste pověřeni tímto bděním: je to naděje světa. Máte svůj nenahraditelný podíl na této křesťanské bdělosti skryté v zemi lidí, kterou naplňujeme zákon našeho Pána.

* Otevřená perspektiva liturgického cyklu nám umožňuje vést život v takovém časovém horizontu, který se vymyká všem představám. Jak smělé je to tvrzení! Vskutku, když jsme nevyhnutelně zmítáni různými událostmi, naše očekávání je zmařeno nejrůznějšími okolnostmi (nemoc, materiální nezdar, změny, se kterými nesouhlasíme a které jsme si nezvolili, neštěstí všeho druhu), může se nám zdát nemožné zorganizovat si svůj život a zachovat správný směr. Přece však díky modlitbě a bdění, jež zakotvují mou víru v tajemství živého Krista, které se rozprostírá v čase a na které mohu potají myslet, i když společenský život kolem mě se k tomu vůbec nevztahuje, mohu a musím vystavět svůj život dlouhodobě! Jak? Tím, že ho začleníme, každý jeho okamžik, do dlouhodobého plánu historie spás, od oběti spravedlivého Abela až po nastolení Božího království, až do slavného příchodu Syna Člověka na konci časů.

* Má existence se může zdát bezvýznamná, mé dny nejisté, mé činnosti malicherné (lpím na skutečnostech, které za to nestojí a o které bych ve víru života mohl přijít!). Přece však si mohu a musím dělat dlouhodobé plány, velmi dlouhodobé plány. Proč? Protože cílem každého z nás je spása světa, vzkříšení mrtvých, věčný život, Boží království. – Kam až dosahuje můj život? Až za konec světa. – A čemu slouží? K tomu, abychom se sjednotili s Kristem, abychom projevovali Boží dobrotu a abychom žili tak, že lidé poznají radost, kterou má člověk, jenž ví, že je takto milován. – Je užitečné to, co dělám? – Ano, děláš-li to z lásky k Bohu; podílíš se tím na lásce, kterou má Otec ke všem svým tvorům. – Vždyť přece trpím pro nic za nic. Nikoliv, jestliže trpíš v jednotě s Kristem. Ale vždyť o mně se nikdy nemluví, ani o tom, co jsem udělal ve své rodině, v práci, a nikdo nevěnuje mému úsilí pozornost; nikdo nevidí žádné gesto lásky, které učiním. Tvůj Otec v nebesích to vidí a to stačí. Skrze sílu Ducha svatého a společenství svatých má tvůj skutek váhu v toku dějin a slouží ke spáse světa. Tvůj život je vepsán v čase Krista, který se navždy spojil s časem naším, časem lidí.

* Jestliže jsme skrze bdění a modlitbu s hlubokou vírou zapojeni do nezměrného Božího plánu, jsme opravdu svobodni a můžeme důkladně využít čas, který nám Bůh dává k tomu, abychom v každém okamžiku vložili svůj život do jeho rukou. Čím více jsme nedílně spojeni s dějinami všech lidí, tím více

jsme svobodni a můžeme důkladně využít čas, který nám Bůh dává k tomu, abychom v každém okamžiku vložili svůj život do jeho rukou. Čím více jsme nedílně spojeni s dějinami všech lidí, tím více jsme svobodni, abychom se s důvěrou spolehli na Pána všech věcí. A s touto svrchovanou svobodou, se kterou se totálně angažuji v plnění Boží vůle, jež mým ubohým plánům propůjčuje horizont plánů samotného Boha, nebudu nikdy zklamán ani sklíčen, i když budu nekonečně smutný a budu třeba i plakat, jestliže mi Bůh řekne: „Pojď, zanech této práce; chci od tebe něco jiného.“ Anebo: „Teď jsi byl připraven o své fyzické síly, byly oslabeny tvé intelektuální schopnosti. Změnily se tvé životní podmínky. Možná, že zemřeš.“ Obdařen milostí Boží budu moci odpovědět: „Pane, povoláš mě v lásce. Je to dobře.“ Nebo: „Žádáš mě, abych dělal něco jiného. To je dobře. Buď požehnán, Pane, ty, který jsi mi dal tento život a který mě v tomto životě voláš, abych pracoval s tebou. Buď požehnán, Pane, ty, který jsi mi svěřil tento čas mého života a umožňuješ mi ve tvé církvi a s ní vykoupit tento lidský čas, neboť jsem součástí historie přítomnosti Krista spasitele v tomto světě.“

* Liturgický rok, který m církev posvěcuje čas – neboť přináší světlo víry do celé lidské existence – není pouhou výzvou k bdělé modlitbě, ale vstupováním, den za dnem, do věřící a milující perspektivy, která odkrývá opravdovou a tajemnou dimenzí našeho každodenního života: plnost společenství s Bohem, Parusií.

Šestnáctý krok

Prosit Marii, aby se za nás přimlouvala Příští neděle, čtvrtá neděle adventní, je poslední nedělí před vánocemi. Víte, že každá z těchto čtyř nedělí nám každý rok předkládá určitý okamžik z historie naší spásy. O první neděli čteme úryvek z Ježíšovy řeči o konci časů. Druhá a třetí neděle představují Jana Křtitele v jeho poslání a roli proroka a předchůdce Krista. A konečně čtvrtá neděle adventní, už tak blízko vánoc, se soustřeďuje na Pannu Marii: oznámení Josefovi (Matouš 1,18-24 pro cyklus A), zvěstování Panně Marii (Lukáš 1,26-38 pro cyklus B), navštívení Panny Marie (Lukáš 1,39-45 pro cyklus C). Tak jsme připraveni oslavit narození KristaMesiáše, Syna Božího a Syna Mariina. Místo, které zaujímá Panna v životě a v modlitbě křesťanů, je znamením rovnováhy jejich života a jejich víry. Proč tomu tak je? Především bych poznamenal: k Marii se nemodlíme tak, jak se modlíme k Otci, Synu a Duchu. Když se modlíme k Otci v jednotě se Synem, protože v nás přebývá Duch a vede nás k modlitbě (srov. Římanům 8,15), obracíme se k Tomu, který je nade vším, který je za vším, který všechno přesahuje. Obracíme se ke svému Otci s vírou, láskou, nadějí, ale tak, jako se tvor obrací ke svému Stvořiteli. Když prosíme Krista, Ježíše z Nazareta, víme dobře, že ve svém lidství se stal naším bratrem a stále je věčným Synem. Vzýváme-li Ducha, který je přítomen v samotném jádru naší bytosti, jsme si vědomi neslýchaného daru, kterého se dostalo Kristovým učedníkům: vědět a téměř zakoušet, že díky Duchu svatému se nepoznatelný a nepostižitelný Bůh nám stal tak blízkým, že přebývá v nás a my přebýváme v něm. A proto ani na okamžik nezapomínáme, že Bůh je Bůh a že my jsme jeho tvorové. Ale k Panně Marii se nemodlíme stejným způsobem Přeříkejte si !Zdrávas Maria“. Hned si všimnete, že modlit se k Ježíšově matce znamená prosit ji, aby prosila za nás. Dovoláváme se přímluvy někoho, kdo je stejně jako my Boží tvor a kdo v našich lidských podmínkách stvořené bytosti se jako my obrací k neviditelnému Bohu. A proč ji tedy máme žádat, aby za nás prosila? Proč bychom nemohli přímo my prosit Boha, aby nás vyslyšel? Protože Maria je Ježíšova matka. Víme, ž e je z milosti Boží svatá od prvních okamžiků své existence. Byla Bohem povolána a vyvolena. Víme velmi dobře, že bez výhrad poslouchala vůli Boží a Boží slova s vírou uchovávala ve svém srdci. Právě jí sám Kristus svěřil všechny své bratry, všechny lidi v osobě milovaného učedníka: „Ženo, hle, tvůj syn!“ (Jan 19,26). To všechno víme. Stačí přečíst si evangelium s duchem pohotovým a otevřeným, abychom viděli a pochopili, že Matka jednorozeného Syna Božího se může jako nikdo jiný přimlouvat u nebeského Otce za nás, své adoptivní syny.

* Když prosíme Marii, aby se za nás přimlouvala, je to mírou toho, jak věříme ve všemohoucnost modlitby a ověřením našeho postoje víry ve vztahu k církvi. Vzpomínáte si jistě na Ježíšova slova: „Budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to“ (Jan 16,23), „aby byl Otec oslaven v Synu“ (Jan 14,13). A také: „A věříte-li, dostanete všechno, oč budete v modlitbě prosit“ (Matouš 21,22). Připomeňte si také: „Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno“ (Matouš 7,7). A konečně podobenství o dotěrné vdově a nespravedlivém soudci, které Ježíš vypravoval učedníkům, „aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lukáš 18,1-8). „Zastaň se mne proti mému odpůrci“, žádala chudá žena a soudce kapituloval: „Dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.“ A Pán dodává: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají?“ Svou vírou v tato Ježíšova slova jasně potvrzujeme, že když se Kristovi učedníci – církev – opravdově modlí k nebeskému Otci a přitom se s láskou podřídí jeho vůli, jejich modlitba je vyslyšena. To, co chce Bůh, chceme také my; a co chceme my, chce Bůh. V tom je všemohoucnost modlitby. Ale my se tomu neodvažujeme věřit, protože víme, že naše modlitba, to je směs dobrého a zlého. Můžeme od

Boha žádat něco špatného, co souvisí s našimi vrtochy a ne s naším štěstím, neboli s naší svatostí. Můžeme od Boha žádat věci, které se nám zdají krásné a dobré, ale které vycházejí z našeho tvrdého srdce a z našeho potemnělého ducha. Když trpíme a když nás postihlo neštěstí, jsme jako zranění živočichové, kteří si už netroufnou spolehnout se na všemohoucnost modlitby. A právě tehdy bychom se měli více než kdy jindy modlit k Marii. K Marii, která je stejného původu jako my, mohu-li to tak říci, sdílí s námi náš lidský úděl. Představuje církev, která je v ní už obsažena a kterou ona prorokuje. V její osobě se už církev obrací na nebeského Otce, prosí syna a podřizuje se Duchu, kterého vzývá. Když se modlíme k Panně Marii a spoléháme přitom, že budeme vyslyšeni prostřednictvím její přímluvy, tím nevystupujeme na vyšší příčku mezi Bohem a námi, ale uznáváme v bezmocnosti své víry všemohoucnost víry církve. Té církve, kterou chtěl Bůh jako nevěstu pro svého Syna a které se odvažujeme věřit, když hledíme k Marii, jež je jejím zdrojem, jejím vzorem a její anticipací. K Marii, matce církve, Marii, v níž je církev už prorokována a už celá shromážděna. Mít rád Pannu Marii, mluvit o ní prostě a radostně, být šťasten, když na ni pomyslím, to neznamená, že si ve svých představách vytvořím důvěrnou ženskou postavu, abych omezil a vyrovnal propastnou vzdálenost, která nás dělí od neviditelného Boha. Jistě, Bůh se nechává vidět ve svém milovaném Synu; nechává se slyšet ve svém Slově, Slově života; ale musíme souhlasit s tím, že my si ho nepředstavujeme: to on se představuje nám. Modlit se k Panně Marii, aby za nás prosila, to znamená uznat už tajemství svatosti, které se v ní naplnilo skrze jejího Syna, jenž přišel na tento svět o vánocích. To znamená uznat, že v Marii můžeme vidět a pochopit svůj vlastní úděl: my „ubozí hříšníci“ jsme stvořeni, bychom se zrodili k Božímu životu a abychom na něm měli podíl.

* Do vánoc zbývá několik dní, proč se tedy nepokusit odhalit, jak se charakteristické rysy církve – jednota, svatost, katolicita, apoštolské poslání – aplikují na Pannu Marii? Když do pochopíme, přinese nám to jedinečné světlo, které nám umožní pochopit jak tajemství Mariino, tak tajemství církve. Jednota. Toto slovo především negativně evokuje rozdělení křesťanů a potom pozitivně úkol shromáždit „rozptýlené děti Boží“ (Jan 11,52), dílo spásy, na němž máme z Boží vůle pracovat, „aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Jenže jednota celého vykoupeného lidstva, tak jak ji prorokuje Panna Maria, je v podstatě jednota zrození. V Marii, „sijónské dceři“ (jak ji nazývá celá biblická a křesťanská tradice; srov. Zacharjáš 2,14 atd.), a matce jediného vykupitele, Krista, je zahrnut lid, s nímž Bůh uzavřel smlouvu, a předem jsou v ní shromážděni všichni ti, kdo budou zrozeni k Božímu životu a dáni jedni druhým jako bratři a sestry Pána Ježíše. A to podle slov samotného Ježíše na kříži, „když spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: ,Ženo, hle, tvůj syn!' Potom řekl tomu učedníkovi: ,Hle, tvá matka!'“ (Jan 19,23-27). Opravdová jednota, ke které jsme povoláni, je v podstatě jednota nového stvoření a mateřská postava Panny, nové Evy, je jejím proroctvím a její anticipací. Jsme si navzájem bratry, protože jsme bratry jejího syna a v jejím synu tvoříme jednu jedinou bytost. Svatost. V Marii, kterou Bůh „zahrnul milostí“ od jejího neposkvrněného početí (srov. Lukáš 1,28), se nám představuje tvor totálně uchvácený svým Stvořitelem, zbavený všeho zla a proměněný přítomností Boha v sobě samém: je to zvěstování nového světa. Dítě, které se z ní narodí působením Ducha, „bude svaté“ (Lukáš 1,35): Ježíš, Svatý Boží (srov. také Marek 1,24; Jan 6,69). Skrze něho a s ním a v něm jsme se stali svatými, jsme s ním sjednoceni, sdílíme s ním jeho postavení syna a také způsob, kterým poslouchá svého Otce a naplňuje jeho vůli, podílíme se na jeho činnosti a na jeho lásce k Otci a k lidským bratrům až k jeho utrpení. Stojíme jako Maria u paty kříže. „To, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev,“ odvažuje se říci svatý Pavel (Koloským 1,24). Katolicita. Nikoliv plytká univerzalita, ale možnost pro všechny pohanské národy „mít účast na dědictví svatých ve světle“ (tj. vyvoleného lidu), jak říká apoštol Pavel (Efezským 1,18; srov. také Koloským 1,12).

Mudrci od východu uviděli dítě s Marií, jeho matkou“ (Matouš 2,11). Panna z Nazareta porodila spasitele všech národů. Skrze toho, který se z ní narodil, všechny národy světa mají přístup k poznání pravého a živého Boha a jsou pozvány na Beránkovu svatbu jako Maria do Kány. A nakonec apoštolský charakter. Je to tajemství církve, nového lidu Božího, který vznikl ze shromáždění dvanácti apoštolů. Maria je s nimi přítomna ve večeřadle, aby přijala Ducha. Je zde předzvěstí mateřského poslání církve v průběhu dějin: být u zrodu svatého života lidí, které Bůh miluje.

* Modlit se k Panně, matce Ježíšově, to znamená utíkat se k všemohoucímu prostřednictvím církve, jejímž je ona předobrazem. Dcera sijónská, která v radosti přijímá svého spasitele; věří, že Bůh naslouchá, protože ona mu naslouchá celou svou bytostí. Kéž se Panna Maria se svou věrnou vírou a mateřskou něžností za nás přimlouvá „nyní i v hodinu naší smrti“.