KAŽDÁ SPRÁVNÁ STARÁ ŠKOLA MÁ MÍT SVÉHO NETOPÝRA. DNES UŽ NIKDO PŘESNĚ NEVÍ KDY A JAK SE DOSTAL NETOPÝR FILIP NA ŠKOLNÍ PŮDU. ŽIJE U NÁS LÉTA LETOUCÍ A DĚTI SI O NĚM VYPRÁVĚJÍ LEGENDY... PŘÍBĚH O NETOPÝROVI FILÍPKOVI Byl jednou jeden netopýr, který měl moc rád létání. Bydlel na půdě starého mlýna. Po několika letech se tam usídlili další netopýři a půda ho přestala bavit. A tak se musel přestěhovat do Prahy. Hledal, hledal - a našel. Byla to také půda, ale trošku nenápadná. - Půda jedné umělecké školy. Netopýrek se nejdříve podíval okolo sebe a řekl si, ţe je to tady hezké. A protoţe měl rád létání, tak si na půdě chvilku provětral křídla. Jednou se jedna paní učitelka rozhodla zjistit, co to na půdě tak chrastí. Otevřela dveře a vidí netopýra, který na ni kulil oči.“Víš co, budeš se jmenovat Filípek,“ řekla paní učitelka a odešla na chodbu. Filípek chvíli přemýšlel, jestli je to hezké jméno, nebo ne, ale nakonec se rozhodl, ţe by šlo. Postupně se o Filípkovi dozvěděla celá škola a děti si ho velmi oblíbily. Teď o něm píšou příběh. Doufám, ţe se jim to povede…
Saša Chrapek, 8 let
ZVUKY Z PŮDY Kdyţ je den u konce a večer začíná, poslouchejte sami, co se za zvuky ze školní půdy ozývá: Večer jenom ťuky, ťuky. K půlnoci však tiché zvuky změní se ve strašné hluky. Něco jako křídel šum, potom pauza ... a najednou... bum! Potom zvuky utichnou a hlučná noc je jen černou tmou. Zvuky se ozývají ze shora, tam, kde je půda – komora. Lidé si říkají:“ Tam nahoře je ale hlučných strašidýlek.“ Pravda je však taková, ţe na půdě pobývá jen jeden netopýrek. Filípek se jmenuje, k tomu velmi hodný je. Kdyţ k večeru přilétá z polí, luk, dělá sice velký hluk, však kvůli tomu se ho bát nemusíte, kdyţ kolem školní půdy jdete. Sice hlučný, barvy černé, je však pořád ještě mrně málo strašidelné.
Johanka Vašková, 11 let
JAK NETOPÝR FILÍPEK LETĚL K BABIČCE Jednou se netopýr Filípek vydal s maminkou k babičce Martině. Cestou se ztratil. Uviděl nějaký dům a protoţe u babičky nikdy nebyl, tak si myslel, ţe ten dům je vlastně babičky, ţe bydlí v království. No, a protoţe se mu zalíbil, tak k němu doletěl. Vyletěl aţ nahoru a tam bylo otevřené okýnko. Vletěl do otevřeného okna. A víte co tam všechno našel? Našel staré housle, starý míč a starý klavír, starou baterku a ještě jeden míč. Nejprve vletěl na klavír. Pod Filípkem se ozvaly nějaké zvuky. Tak se lekl, ţe utekl z toho klavíru. Sedl si na míč, ale ten se kutálel a ten druhý míč se taky kutálel. Říkal si, to je ale divné stvoření, to u nás ještě nikdy nebylo. Zavadil o housle. Taky zazněly zvuky, ale jiné neţ z klavíru. A taky šel na tu baterku, rozsvítil ji a ve světle uviděl maminku s babičkou a dědečkem. Babička drţela koláče, dědeček taky a maminka drţela šťávu a Filípek doletěl za nimi a tak se dostal k babičce Martině.
Kateřina Daňková, 6 let
JAK NETOPÝR LOJZA ZACHRÁNIL TRPASLÍKY Ţil byl jednou jeden netopýr, který se jmenoval Lojza ( byl to kamarád Filípka ze školní půdy) a bydlel ve vysokém košatém stromě, který roste před školou. Jednou v noci se rozhodl navštívit své kamarády trpaslíky. Netušil, ţe ho předešel zlý čaroděj Murumraj. Čtyři trpaslíci – Banganga, Soudeček, Tyčka a Popleta právě popíjeli šampaňské, kdyţ tu náhle vtrhnul ten zlý čaroděj. Měl černý plášť pošitý stříbrnými hvězdami a rudou kápi. Uţ léta chtěl trpaslíky proměnit v kámen. To šlo ale jen tehdy, kdyţ pili alkohol. – A Popleta toho dne slavil narozeniny. „Hned proměňte se v kámen!“zvolal Murumraj. A jak řekl, tak se stalo. „Obţivnout můţete teprve tehdy, kdyţ přiletí netopýr Lojza a zaškrábe na okno,“uchechtl se čaroděj. Mezitím Lojza doletěl k trpasličí chaloupce, zdobené nápisem Pilsen Urquell. Zaškrábal na okno a vletěl dovnitř. Trpaslíci v okamţení obţivli a Murumraj se proměnil v mouchu. Milý Lojza neváhal a okamţitě bzučícího čaroděje snědl. Potom se oblízl, popřál Popletovi k narozeninám a dopil s trpaslíky šampaňské.
Vojta Kosek, 8 let
2
JAK NETOPÝR FILÍPEK PROŠEL DO JINÉHO SVĚTA. Jednou takhle netopýr Filípek letěl s maminkou na procházku. A Filípek viděl takový starý hezký dům. Sletěl úplně dolů ke vchodu a tam bylo napsáno Liduška. Řek si : „To je zvláštní jméno –Liduška.“ Vyletěl úplně nahoru a tam viděl otevřené okno. Vlezl do něj a tam bylo spousta starých věcí. Nejvíc se mu líbila rozvrzaná skříň. Tak si do tý skříně vletěl a uviděl takový světlo a vlez si do toho světýlka a najednou se octnul ve zvláštním světě. Bylo tam spousta duchů. A tak si hned našel kamarády. Jenţe měl hlad. Tak se kamaráda zeptal, jestli neví, kde je jídlo. A kamarád mu řekl: „Támhle půjdeš... blablabla... A odkud vlastně jsi, ţe to nevíš?“ -„No, já jsem z netopýřího světa,“ odpověděl Filípek. Tak šel Filípek na jídlo... - Ale zase viděl nějaká dvířka... -„Neţ se najím, tak tam vlezu,“ řekl si Filípek. „Bude tam zase nějaký zajímavý svět?“ Tak do nich vlez a uviděl maminku, jak na něj kouká a říká: „No, Filípku, to se ti moc nepovedlo, pojď, půjdeme domů.“
Jakub Daněk, 6 let
NETOPÝR FILÍPEK NA VÝLETĚ Jednou letěl Filípek s kamarády na výlet. A viděli tam stromy, smrky, borovice, duby... A najednou Filípek volá : „Kamarádi, pojďte, tady vidím něco divného.“ Všichni netopýrci se tam slétli. Přiletěl i pan učitel: „Děti, to je houba.“ A zase Filípek: „A jaká je to houba? Není náhodou jedovatá?“ -„Ne ne, je to – hříbek. Ten se jí. Kdyby byla jedovatá, mohli bychom se otrávit.“ A tak letěli, proletěli celý les a viděli úzkou, úzkou, tak hodně úzkou cestu, ţe by byla jen pro mravenečky. Letěli podle ní. A fí---! Koukejte, to je nějaký dům a u něj divná branka! Prolétli jí - a to! To je nádhera, vykřikli všichni najednou. Kvetly tam pampelišky, sedmikrásky, fialky... A najednou pan učitel: „Pozor, Filípku, nenapíchni si křídlo, tam je kaktus! „ Rostly tam také tak hezké stromy jako v lese, ale ještě hezčí a zrály tam třešně, jahody, maliny. No, to bylo úţasný! A najednou pan učitel: Kde je ta branka, uţ bychom měli letět domů? A všichni najednou: „Ne, ještě tady zůstaňme!“ A pan učitel: „ Ne. - Co maminky?“ A najednou Filípek: „Tady vidím zase nějaká dvířka“ Tak jimi proletěli a měli všichni velkou radost, protoţe uviděli všechny svoje maminky i tatínky! – Devadesát maminek! Kaţdý tu svoji!
Noemi Fritzová, 6 let
NETOPÝR FILÍPEK DÁVÁ STRAŠIDLŮM LEKCI Bylo nebylo za devatero čtvrtěmi a devatero věţemi malé staveníčko. Byla to škola. Ale nebyla to obyčejná škola. Byla jedinečná sama o sobě svou existencí. Nikdo neví proč, ale ráda se tu usídlovala kdejaká strašidla. Některá byla hodná, některá ne. Jedním ze ,,strašidel“ byl i netopýr Filípek. Avšak nebyl obyčejný netopýr. Měl neuvěřitelnou schopnost pomoci kdykoli a kdekoli bylo potřeba. Ve společenství strašidel zaujímal pozici školníka. Uklízel a napravoval věci, která ostatní strašidla nedodrţela nebo nedotáhla do konce. Byl tou nejzodpovědnější bytostí
3
ze školy. Byl snaţivý aţ puntičkářský a ostatní strašidla si jej dobírala. Jednou to uţ netopýrek nevydrţel a rozhodl se jim dát lekci. Schválně na pár dní odletěl do Transylvánie a čekal, co se bude bez něj ve škole dít... Strašidla začala zmatkovat. Vţdyť netopýra potřebovala! Nedokázala se mezi sebou rozumně domluvit. Průšvihy, které natropila, musela zase také sklidit – Ale jak? Pouze jedna bytost, bludička Mihulka, kterou kdysi přivedla na školní jeviště malá recitátorka Kačenka, se přes tyto nesrovnalosti dokázala přenést. Byla totiţ po Kačence a naučila se své povinnosti plnit bez toho, aby ji někdo korigoval. Ostatní strašidla si z ní vzala příklad. Rozhodla se, ţe se polepší a hned s tím začala. Všichni se navzájem doplňovali a vytvořili partu, na které byste nenalezli ţádnou chybičku. Ovšem něco jim chybělo. – Netopýrek! A netopýrek se vrátil. Od té doby všechna strašidla táhnou za jeden provaz a dokonale se doplňují. A všechno (i lumpárny) jim jde jako po másle.
Kateřina Ţidáčková, 15 let
JAK SE NETOPÝR FILÍPEK DOSTAL NA PŮDU V ZUŠ. Byli jednou jedni netopýří rodiče a ti měli malého netopýrka Filípka, který byl velmi zvídavý a i trošku neposedný. Jednoho večera, kdyţ poletoval nad paloukem, slyšel a viděl, jak se vrací muzikanti z hospody. „To je krása! Co by to mohlo být?“ pomyslel si Filípek a hned letěl k rodičům a křičel: „Mamí! Tatí! Slyšíte to? Co je to?!“ „To je muzika , Filípku,“ řekla maminka. „Maminko, tatínku, já jdu do světa hledat dům plný muziky! Tady je slyšet jedině jak houká sova, nebo jak vyje vlk,“řekl Filípek a vyletěl z doupěte. Doletěl k nějakému moc hezkému domu a uţ byl docela unavený. Vlétl do otevřeného okna a uţ uţ usínal... Náhle ho vyrušila krásná muzika. První slyšel piano, potom flétničku, pak slyšel zpěv, pak bubínky a pak byl tak šťastný, ţe našel to co chtěl, ţe letěl rovnou zpátky k rodičům, aby jim oznámil, ţe našel dům plný muziky. Uţ ťukaly vánoce na dveře a rodičům se začalo stýskat. I Filípkovi se stýskalo. A jak tak letěl za rodiči, v půlce cesty se zastavil: „Já vím něco lepšího,“ pomyslil si, „já je překvapím aţ na štědrý den.“ Dorazil domů zrovna, kdyţ zvonil zvoneček. Rychle letěl do pokoje se stromečkem a přikryl se kouskem balicího papíru, takţe vypadal jako dáreček. Chvíli čekal, neţ ho rodiče rozbalí, ale kdyţ ho začali rozbalovat, tak vyskočil: HOP! a přitom křičel: „Ahoj mamí, tatí!“ Rodiče měli obrovskou radost, ţe se na ně přišel podívat. Kdyţ všechny dárky rozbalili, tak se rozloučili a Filípek od té doby k rodičům létal vţdycky jednou za rok na vánoce, a rodiče i Filípek ţijou do teď šťastně a vesele.
Rebecca Ellen Gray, 7 let
JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI V HUDEBCE FILIPA Netopýr Filípek se dostal do školy, kdyţ letěl v noci na lov, naboural do střechy a omráčil se. Probudil se aţ ráno. Zmatečně vletěl na půdu a tam se ho ujal školník, který opravoval střechu. Filípek si hudebku oblíbil. Pískal do rytmu s pěvci, rychle si našel kamarády a jedl moly, kteří vyletovali z klavírů. Zanedlouho všechny vychytal.
Jan Albok, 14 let
4
JAK FILIP VYVÁZL Z HONU NA NETOPÝRY Kdysi dávno se tady v Praze přemnoţili netopýři. Bylo jich tu víc neţ teď holubů... To byl Filípek ještě malý... Protoţe byly vyhlášeny hony na netopýry, potřeboval se někde ukrýt a umělecká škola mu připadala jako dobrý nápad. Filípkovi se ve škole velmi líbilo. Celý den tam hrála pěkná hudba a kdyţ měl čas, šel, zavěsil se na strop v sále a díval se na krásné divadlo. A protoţe se o něj pan školník pěkně stará, dívá se na nás dodnes.
Petr Albok, 10let
JAK SE FILIP A SÁRA SKAMARÁDILI Kdyţ byl ještě netopýrek Filípek malý, ztratil se své mamince. Stalo se to večer. Byla tma a letěli na návštěvu k babičce. Filípek místo za buk zahnul za dub, zatoulal se aţ do základní umělecké školy v Biskupské a zabydlel se na půdě. Moc se mu u samé střechy líbilo. „Páni,“ povídá, „tady to je krásný! Tady se bude bydlet! Ale neţ se zabydlím, musím to tu trochu uklidit a předělat“. Dal se do práce: zametal, přesouval nábytek, no prostě to předělával podle sebe. Jenţe dělal takový rámus, ţe probudil školníkova psa Sáru... Hned vyběhla nahoru a začala štěkat. Filípek se lekl. - A ne jenom on. Sára probudila štěkáním i pana školníka. „Sáro,“povídá, „co vyvádíš? Zbláznila ses, nebo co? Sára sklopila hlavu a začala ukazovat na půdu. Školník vylezl na půdu, ale nic podezřelého neviděl. Vynadal Sáře a šel si lehnout. Ke své smůle nechal odemčenou půdu... Sára chvilku váhala, ale pak přece jenom vyběhla na půdu. Ani ona nikoho neviděla, ale po chvíli si všimla, ţe úplně nahoře u střechy sedí netopýr. Filípek proletěl Sáře kolem čumáku a řekl: „Ahoj, já jsem Filípek. A jak se jmenuješ ty?“- „Já jsem Sára, školníkův pes.“ A pak jí Filip vyprávěl, jak se ztratil. Sára mu dovolila zůstat na půdě a stali se z nich dobří kamarádi.
Anička Daňková, 11 let
JAK SE FILIPOVI ZTRÁCELY HRAČKY Filípek ţil na půdě v hudební škole s maminkou a tatínkem. Rád poznával věci kolem sebe. Měl rád vše, jen lidi ne. Rychle si našel netopýří kamarády . Udělali si partu. Bylo jich pět a Všichni měli přezdívky: Zdeněk – Ředkvička, Lenka – Zelí, Tomáš – Petrţel, Honza – Mrkev a Filípek – Kreveta. 5
Filípek neměl rád lidi, protoţe mu kradli hračky. S partou chtěl vypátrat, kdo a proč mu hračky bere. Procházeli jednotlivé učebny hudební školy: s klavírem, houslemi, klarinetem, trubkou, bubny, basami, kytarou a nakonec i flétnou. Kdyţ poslouchali u dveří učebny s flétnou něco se jim nezdálo. V učebně byl pan učitel a ţák, který nechtěl dělat nic jiného, neţ si pořád s něčím hrát. A pořád řval. Pan učitel ho utišoval, ale ten kluk řval pořád: „Já chci hračkůůůů! Já chci hračkůůů!“ Pan učitel šel ven, aby ho chvíli nemusel poslouchat, protoţe mu málem z toho praskly bubínky. Pak jako vţdy vylezl na půdu a doufal, ţe tam zase najde nějakou hračku. Našel. Sebral ji a šel. Netopýrci vše pochopili. Druhý den si Filípek uklidil všechny hračky a ve stejnou dobu se šel s kamarády podívat do učebny s flétnou. Kluk zase řval, ţe chce hračku. Pan učitel šel zase nahoru na půdu... Ale vida, ţádná hračka tam nebyla. Pan učitel si nevěděl rady. Netopýrci k němu přiletěli a on jim zázračně rozuměl. Řekli mu, ţe má zkusit na toho ţáka trochu zařvat. Zkusil to – a udělal dobře. Rozmazlený ţáček začal hrát na flétnu. Nikdy uţ ţádnou hračku po panu učiteli nechtěl. A netopýrek Filípek se vrátil se svými kamarády na půdu.
Sára Rybková, 10 let
NETOPÝREK FILÍPEK „Sluníčko, ono tak září, od něho se chvěje teplo,“ psal do svého deníčku netopýrek Filípek. Vůbec nechápal, proč mu rodiče zakazují koukat na tak krásné a zářivé slunce. Všichni, táta máma i kamarádi, neměli sluníčko rádi. Netopýrek s rodinou uţ bydlel pod střechou domu opuštěného lidmi. Táta mu vţdycky říkal, ţe lidé jsou zlí a Filípek se jim musí vyhýbat. Jednou, kdyţ Filípek obědval, vešli do domu nějací lidé. -„Tady se bude dobře bydlet, řekl nějaký muţský hlas. -„Jo, naproti jsou potraviny a hezký park,“ odpověděla ţena. -„Takţe kupujete?“ptal se hlas mladíka. Ti první dva si něco šeptali, a pak ţenský hlas odpověděl: -„Moţná... no... jo..., kupujeme.“ Odpověděla, jako by šlo o něco suprového. - Filípek nic nechápal. Jak to, ţe chce koupit dům, ve kterém se přece bydlí? Táta se bezradně díval na maminku: „Stěhujeme se!“. Filípkovi se to moc nelíbilo, ale nic s tím udělat nemohl. Rodiče to oznámili všem známým a příští noc se stěhovali. Ale, kam teď jít a kde ţít?.Takţe letěli a hledali... hledali... hledali... Najednou Filípek něco zaslechl: „Co to?“ zeptal se táty. Táta odpověděl, ţe to je hudba. -„Huťpa? To je boţí, to se mi moc líbí,“řekl Filípek, „budeme ţít tady?“ - „To nemůţeme, je tu hodně lidí a nebezpečí.“ -„Tak tu budu bydlet sám, bez vás! Já se lidí nebojím!“ – A netopýrek začal bydlet ve skrýši umělecké školy. Kaţdý den poslouchal „huťpu“ a kaţdý den viděl něco nového. Začal kamarádit s lidmi. Kaţdý den k němu přilétl táta s mámou a to nejhlavnější: kaţdý den koukal na zářivé sluníčko.
Anastasia Černych, 11 let
DVA KAMARÁDI Byl jednou jeden netopýrek Filípek a měl kamaráda upíra Petra. Jednou spolu letěli na výlet a zahlédli nějaký dům... Vletěli do něj komínem a spatřili ţelezné dveře..., vlétli do nich a ty dveře se za nimi zavřely... Nejdřív se báli, ale pak si na to zvykli a měli se dobře. Aţ tu jednou někdo na zavřené dveře zaklepal, otevřel - a... byly to jejich maminky! Konec!
Jan Berčík, 6 let
6
PETRŮV PRŮŠVIH Netopýrek Filípek ţije v LŠU biskupské jiţ osmým rokem. Je zde spokojen, jelikoţ má vytříbený hudební sluch, dramatické schopnosti, rozumí notičkám, hraje na nejrůznější nástroje, maluje, kreslí, přednáší… Dalo by se říci, ţe je všestranně nadaný, jako ostatně téměř kaţdý zdejší ţák. Někdy si dokonce i přivstane, sedne si na parapet a tiše poslouchá zvuky, které se z budovy linou. Občas ale vezme do ruky flétnu nebo jiný hudební nástroj nějaké méně nadané dítko, a to pak je Filípek rád, kdyţ můţe odletět na svou klidnou, tichou půdu a ponořit se do vlastních myšlenek. Jednou zase Filípka rozbolely uši a tak se zavřel na půdu, přikryl se křídly a v hlavě mu hrály na honěnou nejrozmanitější myšlenky. Začal vzpomínat... jak se sem dostal, co tu proţil, koho poznal… A v tu chvíli ho napadlo, ţe by mohl navštívit svého nejlepšího kamaráda Petra. Znali se uţ dlouho, to on mu pověděl, ţe je v LŠU volná půda. A tak počkal, aţ se setmí, roztáhl křidélka a vletěl do tmy. Petr doma nebyl. Filípek si myslel, ţe si jenom skočil pro něco k pití. Petr byl totiţ upír a noc co noc měl hroznou ţízeň. Ale kdyţ se neobjevil ani další noc a následující také ne, Filípek si začal dělat starosti, jestli se náhodou něco nestalo. Petr byl odjakţiva samá potíţ. Ani sousedi nevěděli nic. Filípkovi to bylo velice divné, protoţe Petr vţdy ohlásil svůj příchod hlasitým opileckým zpěvem, který se ani v nejmenším nepodobal tomu z lidušky. Doma našel Filípek ve své schránce růţový navoněný dopis. Nestačil se divit. Kdyţ ho otevřel, vůně byla tak intenzivní, ţe si Filip pčíknul a na papíře přistáli zelení holubi. Pak si Filip blíţe prohlédnul psaní. Bylo to svatební oznámení a na něm se skvělo jméno upír Petr. To nečekal. Rychle se rozlétl za Petrem. Stále nemohl uvěřit Petrovu rozhodnutí. Celý udýchaný hodil na ţenicha vyčítavý pohled, Petr mu pohled hodil zpátky, zazubil se a přátelsky Filipa objal. Pak mu představil svou nastávající. Upířice Petra právě řešila barvu společné rakve pro první svatební den. Vybrala si decentní černou. Z toho Filip poznal, ţe je Petra moc slušná upírka a popřál svatebčanů hodně štěstí. A byla svatba. Filip šel za svědka. Na svatbě bylo opravdu mnoho upírů, netopýrů, čarodějnic a podobných. Filip měl co dělat, aby se stíhal otočit za kaţdou krásnou netopýrkou nebo upírkou. Brzy ho z toho pěkně bolel krk. Petře to opravdu slušelo a Petrovi ostatně také. Petr měl oči jen pro nevěstu a hostinu a Filip si začal uvědomovat, do jakého maléru se Petr zas dostal. Uţ se rozednívalo, kdyţ svatba skončila. Filip však musel stále myslet na to, co to Petr zase provedl a co provedl onFilip… Vţdyť na tom všem, co se stalo, měl svůj podíl viny! Vţdycky Petra vytáhl z průšvihu, ale tentokrát se mu to nepodařilo. Ani ho nevaroval! Ale... co kdyţ je to tak dobře? A co kdyţ je to špatně? Nebudou si upíří novomanţelé pít krev? Kdo ví…
Marie-Magdalena Kochová, 14 let
KOUZELNÝ FILIP Kaţdá správná škola by měla mít na půdě netopýra. Ten náš se jmenoval Filip. Byl sečtělý, inteligentní, krásný a pohlazením svého křídla dokázal vzkřísit i mrtvého. Jedna vlastnost se mu ale k dobru přičíst nedá. Více neţ cokoli jiného miloval své jméno.Měl radost, kdyţ se někde objevilo… Jeho nejoblíbenější země? Filipíny. Jeho nejoblíbenější kniha? Jak je důleţité míti Filipa. Jeho nejoblíbenější reţisér? Filip Renč.
7
Miloval své jméno tak, ţe kdyţ se nějaký ţáček jmenoval Filip, radil mu všemoţně při zkoušení a pomáhal při přehrávkách. To se vůbec nelíbilo paní ředitelce. Rozhodla se netopýrka Filípka ze školy vyhnat. On ale prohlásil, ţe se hne jenom za předpokladu, ţe mu seţene druţku, která by měla stejně dokonalé jméno jako on. A tak paní ředitelka jezdila po celém světě a sháněla druţku pro Filipa. Telegramem mu pořád posílala všemoţná jména, ale jemu se ţádné nezdálo dost ušlechtilé. Nakonec se paní ředitelka vrátila domů s dvěma světoznámými a krásnými netopýrkami. Jedna se jmenovala Filisida a druhá Pínaloka. Ve škole se jim moc líbilo a záhy začaly spolupracovat s pedagogickým sborem. A pak spatřily Filipa! Začaly mu okamţitě nadbíhat. Obě dvě se do něj vroucně zamilovaly. Jenţe Filipovi se jejich jména nelíbila. Pořádně si je ani neprohlédl a zklamaně prohlásil, ţe je mu to všechno jedno, ať se o něj třebas poperou. A holky se popraly! A s vervou! Celý učitelský sbor jenom nechápavě přihlíţel. Po pár minutách leţely obě netopýřice roztrţené napůl na trámu půdy. Teď si teprve Filípek uvědomil co způsobil. Jal se okamţitě napravovat svoje chyby. Dal k sobě dvě půlky netopýřice, tak aby k sobě pěkně pasovaly, pak i další dvě a okamţitě je potřel svým zázračným křídlem. Holky se hned vzpamatovaly. Jenţe... začaly něco kvákat, rozumět jim nebylo ani slovo, a drápky se jim zamotávaly jeden přes druhý. V té chvíli si Filípek uvědomil, ţe si roztrţené poloviny spletl. Jenţe uţ se nedalo nic dělat. Dal jim aspoň nová jména (vytvořil je z těch původních)- Filipína a Sidaloka. Děvčata si nic ze svého předcházejícího ţivota nepamatovala, a tak nadšeně s novými jmény souhlasila. Během pár dní se naučila všech dovednostem, které netopýřice potřebují. Záměnou půlek těl se však netopýřice úplně proměnily. Sidaloku zajímala jen škola, učitelé a ţáčci. Po Filípkovi pokukovala uţ jen Filipína. Filip po ní také koukal... A najednou mu to došlo! Filipína! To je jméno pro něj! Jedině s ní můţe odjet do své zamilované země - Na Filipíny. A ptáte se co Sidolaka? Protoţe kaţdá škola musí mít svého netopýra (nebo netopýřici) převzala křeslo po Filipovi. Zastávala svou funkci tak dobře, ţe byla následně jmenována ředitelkou školy a dostala spoustu čestných vyznamenání…..
Aneţka Berčíková, 15 let
NETOPÝRA FILÍPKA MÁ ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA Biskupská 12, Praha 1 Příběhy o něm napsali ţáci H. Trázníkové z dramatického oboru a ilustrovali ţáci P. Havlíčkové z výtvarného oboru, jmenovitě: Anna Hermannová, Veronika Štorková, Adléta Hanţlová, Lucie Mašková, Tereza Mokrošová, Stella Ticháčková, Monika Meierová a jeden nepodepsaný autor.
Vytvořeno v lednu až březnu 2009. 8
