Každá cesta má svůj konec, a tak i naši malí cestovatelé se v pondělí navečer unaveni, ale myslím, že plni zážitků a šťastni vrátili domů. Ale podívejme se ještě zpět do země, která nás skoro týden hostila, do jejího hlavního města, jehož návštěvu jsme si nechávali jako zlatý hřeb na poslední den. Londýnské památky se nedají obejít za jediný den a tak jsme se snažili vrýt si do paměti alespoň některá překrásná místa tohoto velkoměsta. Ráno jsme se měli sejít na stanovišti autobusu o půl hodiny dříve než předešlé dny. Děti se trochu bály, aby to jejich hostitelské rodiny v ěděly, jestli jim to budou umět vysvětlit apod. V rodinách byli o všem informováni, ale dětem jsem stejně tuto starost připomněla. Po večeři měli všichni za úkol zabalit si věci a připravit vše na ráno. Čekal nás poslední den, před kterým bylo třeba si náležitě odpočinout. Měla jsem několik telefonátů, aby se děti ujistily ještě jednou, protože na „sedmi statečných“, kteří bydleli sami, tyto dny ležela opravdu velká zodpovědnost. Sbalit zavazadla, připravit batohy na celodenní výlet a závěrem i na cestu domů. Našich sedm statečných to zvládlo na jedničku a ono nedělní ráno všichni přijeli včas a všichni přijeli se zavazadly, naši kluci již podruhé. Překrásnou dominantu Londýna vyhlášený a proslulý symbol Londýna Tower Bridge, který se vypíná nad řekou Temží a vytváří spojení mezi břehy londýnské řeky, jsme si prohlédli pouze z autobusu, nestihneme zkrátka být všude. Své pojmenování Tower Bridge získal dle pevnosti Tower, která se hrd ě tyčí v těsné blízkosti mostu. Stěžejní věže slouží jako pilíře, mezi kterými je možné pozvednout střední část mostu, z důvodu proplutí rozměrných lodí. V devět hodin ráno jsme vystoupili z autobusu u St. Jame´s park a pomalu se rozkoukávali v probouzejícím se nedělním Londýně. Procházeli jsme rozlehlým parkem plných roztomilých veverek. Při této procházce jsme vůbec neměli pocit, že jsme ve velkoměstě. Ke konci parku se nám otevřel pohled, okno do historie, kdy se člověku až podlomí nohy nad krásou viktoriánské architektury. Buckinghamský palác je oficiálním sídlem britské královny Alžběty II., a když spatříte na vlastní oči, jak honosná a obrovská tato stavba je, nepřekvapí vás, že je největší královskou pracovnou na světě. Jako sídlo královské rodiny slouží palác už více než tři sta let, v současné době je ale také populární turistickou atrakcí a místem, kde se shromažďuje britský lid v dobách krize či oslav a kde se pořádají různé důležité akce státního významu.Stavba paláce pro vévodu z Buckinghamu započala v roce 1703 a postupně se rozrůstala o další celkem tři
křídla až do dnešní podoby. Královským sídlem se Buckinghamský palác stal až v roce 1837 s nástupem královny Viktorie. Z historie paláce také zaujme fakt, že se budova stala sedmkrát terčem náletů během druhé světové války, nejvíce poškozena byla pouze palácová kaple. Po celou dobu jsme sledovali další dominantu Londýna – londýnské kolo či Eye, ovšem oficiální označení zní BritishAirways London Eye. Mezi Londýňany však je někdy označováno jako Millenium Wheel, což česky znamená Kolo tisíciletí.Londýnské oko je především velkou poutní atrakcí, která se vypíná do výšky 135 metrů. Z této výšky máte nádherný panoramatický výhled na celý Londýn. Obrovské kolo má celkem 32 plně komfortních a klimatizovaných kabin. Do každé kabiny se vejde 25 lidí. Pokračovali jsme dále již rušnými londýnskými ulicemi, kde jsem byla op ět vděčna své kamarádce za výborný nápad s barevnými kšiltovkami. Myslím, že tolikrát do deseti jako tento den v Londýně, jsem nenapočítala za celý svůj život. Museli jsme se samozřejmě vyfotografovat u tradičních telefonních budek. Být v Londýně a nemít fotku s patrovým autobusem nebo s červenou telefonní budkou, jako tam nebýt. Přicházeli jsme k dalšímu úžasnému místu, k Westminsterskému paláci. House of Parlament, který bývá označován také jako Westminsterský palác je sídlem Sněmovny Lordů a zároveň i Dolní sněmovny. Komplex se nachází ve středu města na levém břehu Temže. Součástí tohoto paláce je další symbol Londýna Big Ben. Big Ben není název světoznámých a proslulých hodin v hlavním městě Velké Británie, ale pouze jeho zvučného zvonu. Tento téměř čtrnácti tunový zvon odbíjí každou celou hodinu. Hodiny na věži jsou podobně unikátní jako zvon. Jsou totiž největší v celé Velké Británii. Na spodní straně ciferníku je napsán nápis v latinském jazyce, který říká: DOMINE SALVAM FAC REGINAM NOSTRAM VICTORIAM PRIMAM, což znamená: Pán ochraňuje naši královnu Viktorii první. Pokračovali jsme v našem poznávání na Trafalgarské náměstí. Je to největší londýnské náměstí. Již název náměstí je srdeční záležitostí britských dějin. Náměstí je totiž pojmenované po slavné bitvě u Trafalgaru, která skončila v roce 1805 vítězstvím hrdého Britského námořnictva nad francouzskou flotilou. Celou
úspěšnou bitvu vedl admirál Horatio Nelson, který na Trafalgarském náměstí rovněž nemůže chybět. Jeho sochu totiž nelze přehlédnout, tyčí se uprostřed náměstí a je vysoká 52 metrů. Už nás bolí nohy, záda od batůžků, ale jdeme dál. Přicházíme naPiccadilly Circus. Toto kruhové náměstí vzniklo jako spojení Regent Street s ulicí, která byla a stále je střediskem nákupů. Na samotné Piccadilly Circus se nachází také několik dalších zajímavých památek či budov. Jednou z nich je divadlo CriterionTheatre, které bylo postaveno v 19. století původně jako koncertní hala. London Pavilion, další z historických budov, je také bývalou hudební halou, poté bylo přestavěno na kino a dnes je zde nákupní středisko v krásných historických interiérech. Pokračovali jsme opravdu těmi nejrušnějšími londýnskými ulicemi. Děti se poslušně vedly za ruce a já počítala a počítala zelené čepice. Je pravda, že jsem asi dvakrát na ulici chňapla i cizí dítě, pokud mělo něco zeleného na sobě. Nemohu vám popsat, vše co děti viděly, protože já viděla jen rušnou dopravu, davy valících se lidí a sledovala jen zelené body. Zdenda svíral dle mých pokynů Martínkovu ruku tak pevně, že ten měl možná trochu modřinu, ale povel zněl jasně: „Držet a nepustit.“ Zelená a červená se na křižovatkách střídala tak rychle, že v jedné chvilce jsem měla pocit, že mne za triko zachytil typický červený turistický autobus. To by se děti divily, kam jim odjíždím! Vše jsme zvládli a tak jsme se dostali až k Britskému muzeu. Toto muzeum je opravdovým gigantem mezi evropskými muzei.Je velmi rozsáhlé a na jeho ploše je celkem přes čtyři miliony velmi rozmanitých exponátů a předmětů. V devíti odděleních uvidíte například vzácné egyptské mumie, orientální čínskou keramiku nebo unikátní prehistorické kosti. Na prohlídku jsme m ěli dvě hodiny a mne samotnou překvapilo, jak většinu dětí památky bájného Egypta zajímají. V parku jsme si pak udělali piknik, někteří si koupili hot dog a byli jsme připravení na zpáteční cestu k autobusu. Samozřejmě, že jsme vzali útokem i obchůdky se suvenýry. Do autobusu jsme dorazili na pokraji svých sil, nebo ť cesta zaplněnými londýnskými ulicemi byla vyčerpávající a v nohách jsme už měli, stejně jako v té písničce, snad tisíc mil. Unaveni jsme zasedli do autobusu, děti si navzájem ukazovaly, jaké suvenýrydomů nakoupily a náš autobus se pomalu a jistě vydal na cestu ven z Londýna. Ještě jsme stačili zamávat symbolu
moderního Londýna mrakodrapu, kterému se říká „ Okurka“. Město Londýn se může chlubit celou řadou originálních budov, mezi nimi bezpochyby nejvíce vyniká stavba dokončená v roce 2004, Swiss Re Tower neboli „Okurka“ (anglicky gherkin). Mrakodrap Swiss Re nese oficiální jméno podle švýcarské pojišťovny,která budovu původně vlastnila, ale mezi obyvateli Londýna i turisty spíše zakořenila její přezdívka, která je s ohledem na tvar budovy vcelku logická. Začíná se pomalu stmívat, snažíme se ještě si zopakovat vše, co jsme dnes viděli, ale je toho opravdu hodně. Na mou otázku, jak se nazývá řeka, která protéká Londýnem, o které jsme dnes tolikrát mluvili, se mi dostalo odpov ědi: „Nil.“ I tak pozorní jsou naši žáci! Asi únava. Město se rozsvítilo jako drahokam, jako by nám chtělo posvítit na cestu domů a my se loučíme: „Goodbye, London, seeyoulater…maybe…“ Milí rodiče, měla jsem trochu obavy, jak tolik zodpovědnosti děti zvládnou a unesou. Být sám v cizí rodině, která mluví jazykem, kterému rozumí opravdu jen velmi málo, chce velkou statečnost, velkou samostatnost a hodně velikou odvahu. Kdo podobné dobrodružství sám prožil na vlastní k ůži, může dosvědčit. Naše děti jsou opravdu statečné a poradily si ve většině situací, které nastaly. Musím je moc pochválit, a i když to bylo velmi vyčerpávající, kdykoli půjdu do takového dobrodružství s nimi znovu. Umí poslouchat, držet slovo a pomáhat jeden druhému. Byla jsem na ně moc pyšná. Však taky naši skupinu všichni nejvíce chválili. Závěrem bych vám všem chtěla poděkovat za skvělou spolupráci a především velké díky patří naší paní ředitelce, která měla a ještě bude mít hodně práce s tímto projektem. Jistila naši výpravu z výchozího bodu, z naší domoviny a měla o nás starost i strach, což je pochopitelné. Ne všechny školy se rozhodly jít do tak velkého a náročného projektu a přidělat si tolik práce! Děkujeme! Je báječné, že i malá škola může uskutečnit velké věci! Na velikosti nezáleží, záleží jen na lidech. Naši žáci podali další důkaz o tom, že český člověk se ve světě neztratí. Nechali jsme děti pootevřít knihu, která se jmenuje svět a začíst se do prvních úžasných stránek. Máme velké štěstí, že cestovat můžeme. Teď už je na nich a hodně i na vás, zda se začtou, naučí se cizí jazyky a budou chtít poznávat všechna překrásná místa, co jen to půjde a listovat dál a dál. Čím více přečtou,
tím více vzdělanější a bohatší lidé z nich budou. Proč zůstávat na první stránce rozečteného dobrodružství?
