kacířský proces s hrabětem f. a. šporkem

kacířský proces s hrabětem f. a. šporkem v právně-historickém a teologickém kontextu

Ignác Antonín Hrdina Hedvika Kuchařová

KEY Publishing s.r.o. Ostrava 2011 1

Recenzenti: prof. JUDr. PhDr. Karolina Adamová, DSc. doc. PhDr. Jiří Šouša, CSc.

© Ignác Antonín Hrdina, Hedvika Kuchařová 2011 ISBN 978-80-7418-097-2  (KEY Publishing) ISBN 978-80-904522-9-9 (The European Society for History of Law)

Obsah Předmluva pražského arcibiskupa a českého primase Mons. ThLic. Dominika Duky, Dr.h.c., OP.................................................................... 5 Seznam zkratek..................................................................................................................... 8 Úvod .......................................................................................................................................9 Ediční poznámka.....................................................................................................................................................13

1. Protagonista procesu: František Antonín hrabě Špork.............................................. 14 1.1 Životopisný portrét........................................................................................................................................14

2. Trůn a oltář proti českým kacířům............................................................................... 36 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6

Pobělohorské konfesně právní poměry a rekatolizační legislativa.......................................................36 České státní zřízení, správa a soudnictví v první třetině 18. století......................................................43 Řízení v trestních věcech před zemským soudem ve Šporkově době..................................................50 Církevní správa v Čechách a kanonické zákonodárství..........................................................................77 Poznámky k herezím ve východních Čechách v první třetině 18. století...........................................82 Protikacířská legislativa Karla VI. ..............................................................................................................91

3. Ortodoxie v boji s kacířstvím...................................................................................... 105 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7 3.8 3.9

Fenomén kacířství........................................................................................................................................105 Starověké hereze...........................................................................................................................................107 Středověké hereze........................................................................................................................................118 Inkvizice – draze zaplacený pokrok v procesním trestním právu.......................................................127 Exkurz: čarodějnické procesy....................................................................................................................132 Wiclefismus, husitismus; heterodoxie Jednoty bratrské......................................................................135 Změna „kacířského paradigmatu“: reformace........................................................................................138 Učení tridentského sněmu.........................................................................................................................143 Potridentské hereze: jansenismus, kvietismus, pietismus...................................................................162

4. Co žalobě předcházelo................................................................................................. 184 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5 4.6

Teologicko-náboženský profil hraběte Šporka.......................................................................................184 Neodpuštěný Šporkův hřích: lyská tiskárna a další ediční aktivity....................................................205 Útoky na Žireč – ouvertura ke „kukské inkvizici“.................................................................................210 Kukská inkvizice a události navazující.....................................................................................................215 Tzv. Dobrohlavovy konsignace..................................................................................................................222 „Různé zprávy“ o knižní inkvizici.............................................................................................................227

5. Obžaloba hraběte Šporka............................................................................................233 5.1 5.2 5.3 5.4

Nejmilostivější reskript k zahájení trestního řízení...............................................................................233 Blovského žádost o vydání předběžného opatření „ad avertenda scandala“....................................236 Fiskální žaloba na Františka Antonína Šporka.......................................................................................239 Species facti – tentokrát nikoli „po Šporkovsku“...................................................................................249

6. Co žalobu následovalo.................................................................................................264 6.1 Šporkovy mimoprávní aktivity..................................................................................................................264 6.2 Právní kroky: excepce, replika, duplika....................................................................................................269

7. Rozsudek ve jménu krále............................................................................................. 276 7.1 V první a poslední instanci.........................................................................................................................276 7.2 Marné žádosti o milost................................................................................................................................286 7.3 Exekuce  .........................................................................................................................................................291

Závěr ..................................................................................................................................296 Chronologický přehled případu......................................................................................300 Přílohy................................................................................................................................302 Seznam příloh........................................................................................................................................................302 Texty v německém originálu...............................................................................................................................302 Texty v českém překladu......................................................................................................................................337

Bibliografie......................................................................................................................... 367 I. II.

PRAMENY....................................................................................................................................................367 a) Nepublikované prameny (chronologicky).........................................................................................367 b) Publikované prameny (chronologicky)..............................................................................................369 c) Edice pramenů ........................................................................................................................................376 LITERATURA.............................................................................................................................................377 a) Monografie, odborné články, stati ze sborníků apod.......................................................................377 b) Lexikony...................................................................................................................................................383 c) Internetové zdroje...................................................................................................................................383

Obrazová příloha...............................................................................................................385 Rejstříky.............................................................................................................................397 Osobní rejstřík.......................................................................................................................................................397 Místní rejstřík ........................................................................................................................................................409

Resumé............................................................................................................................... 415

Předmluva arcibiskupa pražského a českého primase Mons. ThLic. Dominika Duky, Dr.h.c., OP

Vážení čtenáři, pokud jste navštívili Kuks a Lysou nad Labem, víte, o kom kniha pojednává. Hrabě F. A. Špork, syn Jana Šporka, velkého vojevůdce a velitele kavalerie za třicetileté války, tyrolského sedláka povýšeného do šlechtického stavu, stal se jedním z nejvýraznějších mecenášů kultury nejenom v Českém království. Tento muž se chtěl vyrovnat ostatním aristokratickým rodům, které vytvářely barokní tvář české krajiny a obohacovaly kulturu této země v bohatém toku, který představuje barokní kultura, kterou také můžeme považovat za poslední velký životní styl naší západní civilizace, a to v tom smyslu, že tento umělecký styl se dotýkal celého života jednotlivce i společnosti a profiloval veškeré kulturní projevy v oblasti duchovní, společenské, umělecké i politické. Hledíme-li na gigantické postavy barokních skulptur, můžeme vycítit onu sílu a vznešenost tohoto období; období, které plně čerpá svou sílu z duchovní obrody žitého křesťanství, a to v kontextu onoho rozměru, kdy Evropa je již přítomna i v ostatních světadílech, kam nejenom expanduje, ale vede s novými kulturami Latinské Ameriky, Asie i Afriky dialog. Proto také i barokní umění, můžeme říci celý životní styl, je těmito kulturami obohacován. Velikost tehdejšího světa naplňuje člověka té doby údivem, oslovuje jeho rozum i vůli, vyvolává silnou emocionální reakci, ale víra dává perspektivu, udává směr; člověk se neztrácí v tomto novém velkém světě, přestože pociťuje svou nicotu, ale je strháván Boží silou, silou milosti, která neobírá člověka o jeho svobodu. Je to doba velkých filosofických a teologických debat o Boží transcendenci a imanenci, o Boží všemohoucnosti, ale také o svobodě člověka, o jeho schopnosti přijmout Boha a obejmout ho v hlubinách lásky. Proto je to také doba velké mystiky. F. A. Špork má zásluhu, že přivedl do naší země Matyáše Bernarda Brauna, umělce z rodného Tyrolska, žáka velkého Gian Lorenza Berniniho; sochařské 5

umění, ale i architektura dávají novou vzpruhu, pohyb, ale zároveň jako kolonáda svatopetrské baziliky otevírají náruč člověku, jeho schopnostem a aspiracím. Chceme-li pochopit tuto dobu, její filosofický i  teologický rozměr, navštivme zmíněná místa a máme zde v kameni vytesanou morální teologii s jejími ctnostmi i neřestmi; evangelní poselství, které se dotýká tajemství vtělení ale i zmrtvýchvstání Krista. Umění, které hledá odpověď na otázku: Kdo je Bůh?, Kdo je člověk? Kniha Ignáce Hrdiny a  Hedviky Kuchařové rozebírá jádro sporu hraběte F. A. Šporka s otci jezuity v kacířském procesu. Tento spor má mnoho kořenů: Šporkovu nedůvěru a podezřívavost vůči již etablované zemské šlechtě, určité pocity nedocenění, ale také náročnost vůči poddaným, které dokázal velkoryse odměňovat i tvrdě trestat. Člověk, plně oddaný činorodosti a práci, velmi často nesnášel liknavost a malý pracovní výkon, s kterým se setká každý majitel velkých usedlostí. V jeho vztahu k přírodě vidíme člověka, který v šíři svého srdce nezanedbává péči ani o své okolí. Často si je vědom své nedokonalosti, což ho přibližuje k teologicky přísnějšímu jansenismu jako i k evangelikálnímu protestantství, ale také k proudu lidové zbožnosti, která se projevila především v kvietismu. Duchovní inspirací byla často jeho dcera, řeholnice, pro kterou založil klášter. Celou kauzu tohoto procesu můžeme pochopit v atmosféře doby, která ve své šíři zápasí s bohatstvím nových proudů i vznikem různých filosofických a teologických směrů, které vedou nejen odborné polemiky, ale také tyto spory či zápas promítají i do uměleckých děl. Tak např. potvrdil prof. Pavel Preiss obžalobu pražských dominikánů u sv. Jiljí, kteří na fresce stropu postranní lodi zobrazují mezi zavrženými heretiky i velkého jezuitského filosofa Molinu. Komise magistrátu, která měla ověřit tuto stížnost, neshledala žádnou závadu. Pan prof. Preiss však v 90. letech v londýnském antikvariátu objevil podklady, které jasně dokazují, že ona žaloba na dominikány byla odůvodněná. Znamená to, že před příchodem kontrolní komise byla postava otce Moliny zamalována. Lépe tedy pochopíme na této epizodě i onen kacířský proces s hrabětem F. A. Šporkem, kde, jak ukazují autoři této knihy, nelze hraběte Šporka vypsat z římskokatolické církve, jak nám mnozí autoři v 19. i 20. století chtěli namluvit. Podobně také můžeme konstatovat, že Šporkova příslušnost k zednářské lóži, do které měl vstoupit při návštěvě Londýna ještě před založením londýnské lóže, jak dokazují přesná historická data, je fabulací spisovatele J. Svátka. Jsem vděčný, že nám tato kniha přiblíží postavu hraběte F. A. Šporka v pravdivé celistvosti a můžeme plni obdivu sledovat velkolepost jeho díla i dnes. Nově postavená křížová cesta, spojující Kuks s žírečským Betlémem u Dvora Králové, která je dílem 15 význačných českých sochařů, kteří pracovali pod vedením zesnulého prof.  V. Preclíka pod názvem Příběh utrpení a nadějí člověka, je poctou tomuto velkému muži, který 6

měl široké srdce, oplýval velkorysostí, ale také měl jako každý člověk i své chyby a slabosti, což mu však neubírá na jeho velikosti. Myslím, že po přečtení této publikace i Vy navštívíte Šporkova místa, abyste ještě hlouběji poznali opravdovou zbožnost, moudrost a lidskost tohoto člověka a mohli také říci: budiž odpuštěno to, co nedorostlo do zmíněné velikosti, aby i nám bylo odpuštěno: to malé až příliš pozemské, co v každém z nás nalézá také útočiště. + Dominik Duka OP, arcibiskup pražský Praha dne 21. ledna 2011

7

Úvod V roce 2012 tomu bude právě tři sta let, kdy hrabě Špork na svém panství

v Lysé nuceně ukončil provoz tiskárny, v níž vydával i „nonkonformní“ náboženské spisy, a tak si „zadělal“ na řadu potíží s vrchností světskou i církevní – včetně onoho kacířského procesu. Literatury všeho druhu o hraběti Šporkovi je sice téměř nepřeberné množství. Zde samozřejmě nelze nezmínit obdivuhodné a  dodnes asi nepřekonané dílo Heinricha Benedikta Franz Anton Graf von Sporck (Vídeň 1923),1 stejně jako poutavou monografii profesora Pavla Preisse Boje s dvouhlavou saní; František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách (Vyšehrad, Praha 1981), která vyšla podruhé v rozšířené a přepracované podobě v nakladatelství Paseka (Praha a Lito­myšl) v roce 2003 pod názvem František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách.2 Preiss uvádí podrobný výkaz šporkovské literatury na konci svého díla, ta se však týká především vztahu Šporka a barokního umění – výtvarného, sochařského, divadelního a hudebního, ryteckého a medailérského, literárního apod., popř. Šporkem fundovaných řádů (Řád sv. Huberta, Řád Orla s křížem); jen jeden článek (alespoň pokud je nám známo), a to opět od Benedikta, se však týká jednoho ze Šporkových procesů, rovněž fiskálního, nicméně jiného, než tohoto „kacířského“.3 Článek Ernesta Backa Franz Anton Graf Sporck und sein Kampf ums Recht,4 který očividně aluduje na proslavenou přednášku z roku 1872 (a z ní následně vzešlou a do mnoha jazyků přeloženou 5 publikaci) göttingenského profesora a právního teoretika Rudolfa von Jheringa Der Kampf ums Recht,

Dále jen „Benedikt“; na další Benediktovo dílo týkající se jednoho ze Šporkových sporů (Der fiskalische Prozess... – ut infra) nebude v textu odkazováno.

1

Dále jen „Preiss“.

2

BENEDIKT, Heinrich, Der fiskalische Prozess gegen Grafen Franz Anton Sporck, wegen Verhinderung der Holzschwemmung aus den kaiserlichen Wäldern bei Trautenau für das Kuttenberger Silberberg- und Schmelzwerk, in: Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, LVIII (1920) 220 – 235. I tomuto procesu se Benedikt věnuje ve Šporkově výše uvedené biografii (na ss. 71 – 77), v níž svůj článek použil.

3

In: Mitteilungen des Heimatmuseums Kukus a. d. E., 1. Folge, Broumov, s. a., s. 21 – 29.

4

Také do češtiny: Boj za právo, Praha 1897.

5

9

opakuje jen obecně známé věci a neobsahuje nic, co by nebylo u Benedikta. Totéž platí o nepublikované diplomové práci Petra Adámka na téma Právo očima barokního mecenáše,6 v níž autor mimo jiné stručně líčí některé Šporkovy procesy včetně onoho kacířského. Autoři mají tedy za to, že předkládaná publikace není oním pověstným „nošením sov do Athén“, nýbrž že zaplňuje jedno z dosud „bílých míst“ v biografické literatuře o Šporkovi, tím spíše, že se soustřeďuje především na právně-teologický aspekt celé záležitosti. A je to bílé místo skutečně ojedinělé – není známo, že by někdo jiný z příslušníků české šlechty byl po Bílé hoře takto za šíření kacířství trestně stíhán. Těžiště bádání spočívá v právně-historickém rozboru s teologickým exkursem. Historikovou úlohou bylo shromáždění příslušných pramenů (především žaloby a rozsudku), jejich ediční zpracování a celková redakční úprava textu. Při rekonstrukci Šporkova procesu nicméně přitom nejde ani tak o vyčerpávající popis všech procesních postupů a fines tohoto sice pověstného, ale dosud neprozkoumaného řízení, jako spíše o obsahovou (materiální) stránku řízení – o oprávněnost žaloby a spravedlnost rozsudku. Autoři se pokusí při tom také odpovědět na nerozsouzenou otázku, zda Špork skutečně byl kacířem. Při rozhodování o celkové koncepci publikace byla posléze opuštěna myšlenka na postup od obecných problémů ke Šporkově osobě a jeho procesu. Zvolené řazení kapitol se z hlediska logiky může zdát méně šťastné, domníváme se však, že více vychází vstříc čtenáři. Ten se v první kapitole seznámí se stručným životopisem protagonisty tohoto příběhu, hraběte Františka Antonína Šporka. Druhá kapitola, která představuje historicko-právní pozadí tématu, se stručně zabývá jednak fenoménem habsburské protireformace, která měla za cíl zakotvit a upevnit katolicismus jako jediné povolené křesťanské vyznání v jedné říši a vytvořit nábožensky homogenní obyvatelstvo ve většině dědičných zemí, jednak načrtnutím hlavních rysů českého státního zřízení v Čechách v první třetině 18. století, v jehož právním, resp. kanonickém rámci se Šporkův proces odvíjel (v té souvislosti je charakterizováno i trestní řízení před zemským soudem v té době). Zmíněno je uspořádání církevní správy v Čechách včetně charakteristiky tehdejší kanonické legislativy. Závěr kapitoly je věnován protikacířské legislativě císaře Karla VI. Pohled na kacířství a jeho potírání se zde tedy zužuje na pobělohorské Čechy. V  třetí kapitole představující ze široka pojatý exkurs je osvětlován sám fenomén kacířství ve starověkých a  středověkých církevních dějinách a  církevní i státní reakce na ně, ale je zohledněna i změna situace, kterou v Evropě v tomto ohledu přinesla reformace a reakce na ni – rekatolizace. Na reformaci navazovalo Práce byla obhájena v roce 2003 na Katedře teorie práva, právních dějin a obecného základu Právnické fakulty Univerzity Palackého v  Olomouci. O  ostatních Šporkových procesech pojednává autor na ss. 31 – 48, o kacířském procesu na ss. 48 – 56.

6

10

učení tridentského ekumenického sněmu, které představuje teologické pozadí Šporkova kacířského procesu. Závěrem této kapitoly jsou analyzovány hereze objevivší se až po tridentinu: jansenismus a kvietismus, a v oblasti reformované víry pietismus. Tento výklad do jisté míry sleduje Šporkem vydané dílo Hercomannus Clericorum a tak napomáhá pochopit teologicko-náboženské myšlení hraběte, o jehož charakteristiku se autoři pokusili v posledním oddílu. Zatímco tyto tři kapitoly, které lze chápat i  jako zpracování teologických a právních reálií k tématu, se věnují mimo jiné spíše normativním právním aktům v jejich teologickém a právně historickém kontextu, které se (ať bezprostředně nebo zprostředkovaně) dotýkají tématu, následující kapitoly už budou pracovat s právními akty převážně individuální povahy, tedy s akty aplikace práva. Tak je tomu už ve čtvrté kapitole, která shrnuje důvody, jež nakonec vedly až k  podání fiskální žaloby pro podezření z  kacířství, jeho šíření a  dalších závažných deliktů. Tyto důvody sahají až do doby, kdy hrabě (qua authoritate?) otevřel v Lysé vlastní tiskárnu, jejíž produkce postrádala tehdy nařízené církevní schválení, a kulminují v bizarní protijezuitské kampani, kterou Špork rozpoutal na sklonku dvacátých let osmnáctého století proti svým žirečským sousedům; vlastní kukská inkvizice je pak spíše důsledkem této kampaně, v níž byly Šporkovi podtrženy a sečteny jeho předcházející prohřešky proti tehdejšímu státněcírkevnímu establishmentu. Pátá kapitola analyzuje vlastní Blovského žalobu, kterou na hraběte Šporka podal jménem královského fisku v únoru roku 1730, a to v kontextu císařského reskriptu k zahájení trestního stíhání a Blovského žádosti místodržitelství o vydání předběžného opatření „k odstranění pohoršení“ (ad avertenda scandala). Se žalobou jsou následně konfrontována fakta (species facti), která mají vypovídat o oprávněnosti, resp. neoprávněnosti jednotlivých bodů žaloby. Šestá kapitola se zabývá děním mezi podáním žaloby a vynesením rozsudku ve věci samé – jednak tedy Šporkovými mimoprávními aktivitami, které měly vést ke zproštění žaloby, jednak právem předepsanou výměnou podání mezi procesními stranami (excepce, replika...). Končeně sedmá a poslední kapitola je věnována samotnému rozsudku Většího zemského soudu z  března roku 1733, Šporkovým neúspěšným pokusům o jeho zvrácení cestou císařské milosti a konečně exekuci rozsudku. Tato kniha nechává daleko více, než je tomu u vědeckých prací obdobného druhu obvyklé, promlouvat prameny, a  to pokud možno nejen v  českém překladu (tak většinou v  hlavním textu), nýbrž také v  jazyce originálu, je-li jím jiný jazyk než čeština (tak zásadně v poznámkovém aparátu); řada z nich totiž nejen nebyla přeložena do češtiny, nýbrž ani nebyla publikována. Autoři si to mohou dovolit, neboť – řečeno se zakladatelem brněnské normativistické školy 11

Františkem Weyrem – „nesledují svým spisem žádných vedlejších cílů, jako jest habilitace, dosažení cen a pod.“ 7 Laskavý čtenář nechť si raději učiní sám obrázek o věci z reprodukovaných zde pramenů, než aby byl odkázán na to, jak s nimi ten který autor naloží. Ne vždy však kniha pracuje s primárními prameny: jednak tam, kde se je (spíše výjimečně) nepodařilo dohledat, jednak z časových důvodů také v pasážích, které se netýkají merita věci a nemají tedy za cíl vnést do předkládané práce nějaké vědecké novum; tak byla z časových důvodů např. do značné míry opomenuta dosud nezpracovaná rozsáhlá Šporkova korespondence; ta ostatně ukazuje nikoli na samotný inkviziční proces, nýbrž na to, jak se k němu Špork stavěl. Autoři budou, i pro případ dalšího vydání této publikace, vděčni za všechny připomínky a poukazy na nedohledané prameny. Kniha si neklade za cíl stát se jakýmsi pokračováním Preissových Bojů s dvouhlavou saní (popř. jejich rozšířeného vydání). Nicméně znalost dodnes dobře dostupné Preissovy publikace umožní daleko snažší četbu této knihy a lepší vhled do problematiky, kterou se zabývá; cum grano salis lze říci, že vůči této publikaci představuje Preissova monografie určitou prerekvizitu. Autoři na tomto místě děkují všem, kteří jim v jejich práci byli nápomocni: tak paní prof. JUDr. et PhDr. Karolině Adamové, DSc., vedoucí Katedry právních dějin na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni etc. a panu doc. PhDr.  Jiřímu Šoušovi, CSc. z Katedry pomocných věd historických a archivního studia Filosofické fakulty Univerzity Karlovy etc. za recenzi a cenné připomínky k textu; dále vicekastelánovi kukského hospitálu panu Jindřichu Koldovi za laskavé poskytnutí jinak jen obtížně dostupných nebo vůbec nedostupných materiálů (Rakovský, Benedikt, Back apod.), panu Mgr. Martinu Rechtorikovi, archiváři královéhradeckého biskupství, za umožnění přístupu do historického archivu biskupství v Hradci Králové, milým děvčatům královédvorského Městského muzea za ochotné zpřístupnění Seemannova deníku, kolegyním z I. oddělení Národního archivu v Praze za všestrannou pomoc při dohledávání archiválií (ačkoli nalezení rozsudku bylo dílem systematicky podněcované náhody) a paní Marii Horáčkové za veškerou její technickou a organizační pomoc, bez níž by tato publikace nespatřila světlo světa. Za laskavá slova předmluvy děkujeme královéhradeckému rodákovi a bývalému tamnímu diecéznímu biskupovi, nyní pražskému arcibiskupovi a  zemskému primasovi Jeho Excelenci Mons. ThLic. Dominiku Dukovi, Dr.h.c., OP. Náš dík patří konečně Evropské společnosti pro dějiny práva (European Society for History of Law) se sídlem v Brně a zvláště jejímu prezidentovi panu doc. JUDr. Karlu Schellemu, CSc. za vydání publikace. Autoři Teorie práva, Brno – Praha 1936, s. 17.

7

12

Ediční poznámka Vzhledem k právně-historickým cílům publikace se autoři snažili čtenáři co nejvíce zjednodušit recepci textů převzatých z pramenů. V souladu se Zásadami vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti 8 jsou tyto zdroje transkribovány, nikoli transliterovány, jako hlavní vodítko sloužila rámcová pravidla pro přepis českých a německých textů uvedená v citované práci. Nakolik to bylo možné, je sjednoceno psaní velkých písmen, ačkoli určité nedůslednosti u slov a spojení převzatých z latiny byly ponechány. V německých textech je ß přepisováno jako ss. Běžné zkratky (kays., May., apod.) jsou rozepisovány. Kvůli zachování charakteru textu jsou však typem písma odlišeny latinské (případně fracouzské), především právnické výrazy, když v  originálu novogotickou kurzívu střídá kurzíva humanistická.

ŠŤOVÍČEK, Ivan a kol., Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti, Praha 2002.

8

13

1. PROTAGONISTA PROCESU: FRANTIŠEK ANTONÍN HRABĚ ŠPORK 1.1 Životopisný portrét

Hrabě František Antonín Špork (Franz Anton Graf von Sporck) patří beze sporu k nejznámějším českým šlechticům nejen v době baroka, ale vůbec. Jeho dodnes fascinující postava byla také předmětem velmi četných biografických zpracování 9 – od vědeckých monografií po pokleslé romány, od rozsáhlých několikasetstránkových publikací po drobné články v místních periodikách apod. Bez ohledu na to (aniž bychom hodlali „nosit dříví do lesa“) považujeme za účelné předeslat vlastnímu tématu, tj. průběhu kacířského procesu, pár nejdůležitějších biografických údajů ze Šporkova života. Kdo to byl – tento věčně provokující šlechtic, jehož provokace ho navzdory postavení dědičného říšského hraběte mohly v nejhorším případě uvrhnout do doživotního těžkého žaláře? Bylo-li o Šporkovi řečeno, že byl – v zemském smyslu – českým šlechticem (a  Čechy, které zcela přirozeně považoval za součást Svaté říše římské národa německého, měl skutečně rád – o českém království mluví Cleanderovými ústy jako o požehnaném – „gesegnetes Königreich Böhmen“),10 dalo by se o něm stejně pravdivě říci, že po rodičích byl ryzím Němcem; Benedikt 11 ho nazývá „der kerndeutsche Graf “. Jeho otec Jan Špork (1595 –1679), původně selský synek z bohatšího statku Sporckhof ve vestfálské obci Westerloh poblíž města Delbrücku, byl za své vynikající vojenské výkony 12 – jak v třicetileté válce (bojoval na Tak např. Preiss uvádí šporkovskou bibliografii na pětadvaceti stranách (s. 554 – 579).

9

Herkommannus Magnus, oder: Das Leben und die Thaten des uhralten Ertz-Betrügers und Land-Verderbers Herkommanni, wie sich Derselbe von langer Zeit her biss auf die gegenwärtige Stunde überall, absonderlich aber in die Rath-Häuser und Gerichts-Stuben eingeschlichen hat. Bey seiner Bild-Säule in dem zur Hoch-Gräfl. Sporckischen Herrschaft Kuckus-Bade durch zwey vertraute Bade-Gäste und Liebhaber der Wahrheit vorgestellt. Anno 1726., s. 123.

10

Op. supra cit., s. 451.

11

Tyto výkony jsou popsány v  prvním dílu životopisu F. A. Šporka Leben eines herrlichen Bildes Wahrer und rechtschaffener Frömigkeit,welches Gott in dem Königreich Böhmen in der hohen Person Sr. Hoch-Gräfl. Excellenz, Herrn Herrn Frantz Antoni, des H. Röm. Reichs Grafen von Sporck, Herrn der Herrschaft Lyssa,

12

14

Bílé Hoře a porazil i Königsmarka), k jejímuž konci byla císařem právě jemu a generálu Johannu von Werth svěřena ochrana Čech, tak proti Turkům, zvláště roku 1664 u Svatého Gotharda (odtud hlava Turka ve šporkovském erbu) – císařem povýšen až na generálporučíka jezdectva a nobilitován: 13 roku 1647 na říšského svobodného pána (liber baro a Sporck) a posléze roku 1664 byl povýšen na dědičného říšského hraběte. Byl ovšem nejen oblíbencem císaře, nýbrž i církve a jmenovitě papeže Klementa X. (1670 –1676), jemuž velmi záleželo na odvrácení tureckého nebezpečí a který na svém smrtelném loži udělil generálovi odpustky až do třetího kolena.14 Své statky kupoval Jan Špork výlučně v Čechách, kde rovněž získal inkolát, který bychom s dávkou nadsázky mohli považovat za druh „státního občanství“. Zde se mu také z druhého manželství 15 s Eleonorou Marií Kateřinou (1640 –1674) z meklenburského junkerského rodu von Fineke dne 9. III. 1662 narodil prvorozený syn František Antonín na panství v Lysé (někteří autoři, mezi nimi Rakovský,16 zjevně mylně uvádějí, že to bylo na dalším Šporkově panství v Heřmanově Městci). Jeho křestním kmotrem byl tehdejší hejtman mladoboleslavského kraje hrabě Pavel Morzin (1632 –1688). V Heřmanově Městci v chrudimském kraji, kde zemřel jeho otec, ovšem také skutečně trávil jinošská léta spolu se svým bratrem Ferdinandem Leopoldem (1665 –1711), který později pojal za manželku Apolónii Rozálii roz. Vratislavovou z Mitrovic. František Antonín byl nepochybně nadaný a  mimořádně inteligentní a  jeho životopisec Roxas 17 evidentně nepřehání, když říká, že byl „bohatě nadán bystrým duchem, dobrou pamětí a ostatními přirozenými dary ducha“ („mit einem scharfsinnigen Gradlitz, Konoged und Herschmanitz u. der Röm. Kayserl. Majestät würcklichen geheimen Rath, Cammerern und Stadthaltern des Königreichs Böhmen u. Als einen Spiegel reiner Gottes-Furcht, allen Frommen zu einem Beyspiel aufgerichtet hat, entworfen durch Ferdinand van der Roxas. Amsterdam, bey Rudolph van der Leewen. 1715 (dále jen „Roxas“). Když předtím dosáhl od paderbornského knížete-biskupa Ferdinanda z  Fürstenbergu pro Sporckhof a pro svého mladšího bratra Filipa propuštění z poddanského svazku (Benedikt, s. 10).

13

Benedikt, s. 14.

14

Podle Preisse (s. 24) bylo Šporkovo první manželství bezdětné; ale Benedikt (s. 340, pozn. č. 10) ví o dcerách zrozených z tohoto manželství a o jedné z nich uvádí, že byla provdána za polského vrchního maršálka Colonnu von Fels. Nejpravděpodobnější vysvětlení nábízí Petr Mašek; Jan Špork měl totiž ještě nemanželského syna Jana Jiřího (1622 –1683), který byl v roce 1658 legitimován a byl mu přiznán rytířský stav. Jeho stejnojmenný mladší syn Jan Jiří II. (1648 –1705) měl s manželkou Annou Konstancií Losy z Losinthalu tři dcery, zatímco starší syn Filip, povýšený v roce 1658 do stavu svobodných pánů, zemřel bez dědiců. MAŠEK, Petr, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, díl II., Praha 2010, s. 297 – 298.

15

Krátké vypravování o životě Jeho Excelence pana Františka Antonína hraběte ze Sporcků, sepsané jeho pážetem Ferdinandem Rakovským v Kuksu 1. září 1778, Kuks 1938 (dále jen „Rakovský“), s. 20.

16

Op. supra cit., s. 16; jeho studijní výsledky byly obdivuhodné, uvážíme-li, že jeho otec s největší pravdě­ podobností neuměl ani psát, což Roxas opisuje ohleduplným konstatováním, že jako voják od mládí vládl lépe šavlí v poli, než perem ve škole („von Jugend an als Soldat mehr mit dem Degen im Felde, als mit der Feder in denen Schulen gefochten“; ibid.).

17

15

Geist, gutem Gedächtniss und andern natürlichen Gemüths-Gaben reichlich versehen“). V této souvislosti je zajímavé, že tento jeho „scharfsinniger Geist“ z něj učinil zapřisáhlého odpůrce tehdy ještě módní alchymie. V Kutné Hoře navštěvoval od svých osmi let jezuitská latinská studia. Ve třinácti letech František Antonín přesídlil do Prahy, kde začal studovat na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě filozofii a později práva. Po ročním smutku po zesnulém otci se, jak bylo tehdy zvykem, vydal se svým hofmistrem Triepelem na dvouletou okružní cestu vzdělanou Evropou po Německé říši i mimo ni (do Anglie, Holandska, Itálie, Španělska a především do tehdy módní Francie), jak to bylo ve šlechtických kruzích od druhé poloviny šestnáctého století obvyklé, tedy na tzv. „kavalírskou cestu“ k  významným evropským knížecím a  královským dvorům („Reisen in fremde Länder und Besehung der Vornehmsten Höfe in Europa“).18 Snad při tom, jak bývalo zvykem, navštívil i vybrané univerzity,19 kde se na místě samém mohl seznámit se špičkovými plody tehdejší kultury a vzdělanosti. Po svém návratu byl roku 1684 ve věku dvaadvaceti let českou dvorskou kanceláří prohlášen za zletilého 20 a stal se tak způsobilým ujmout se osobně správy těch panství, která na něj v rámci pozůstalostního řízení připadla; šlo o panství Lysá (Lyssa) v  mladoboleslavském kraji,21 Choustníkovo Hradiště (Gradlitz) v  královéhradeckém kraji včetně sousedícího heřmanického dominia (Herschmanitz),22 dále Roxas, s. 20.

18

Takto je doložena jeho návštěva turínské akademie. Zdá se ovšem, že si tehdejšího univerzitního studia (alespoň toho zahraničního) příliš nevážil, jak vyplývá z Herkomana Velikého (s. 22): „Es ist auch ein starcker Herkommannismus darhinter verborgen, wenn man sich einbildet, dass man nicht gelehrt werden könne, man habe den auf Universitäten fünff biss sechs Jahre zugebracht, und bey denen berühmtesten Professoribus ein paar dutzend Collegia gehalten, ob schon in denenselben nichts anders vorgebracht wird, als was man in zwey oder drey Büchern, woferne man nur die gelehrten Sprachen verstehet, mit der grösten Bequemlichkeit zu Hause hätte lesen können, ohne dass man nöthig gehabt hätte, dem Beutel derer Eltern eine dermassen starcke Purgation einzugeben.“ Je třeba si uvědomit, že tehdy se ještě přednášky (lectiones, „Lesungen“) skutečně četly.

19

Tak Preiss (s. 34); Tříska (František Antonín hrabě Špork, s. l., 2. vyd. 1940) naproti tomu uvádí: „Dosáhnuv po návratu z ciziny od císaře Leopolda I. mimořádně prominutí let, složil hrabě František Antonín Špork 1. srpna 1681 obvyklou přísahu věrnosti“ (s. 12).

20

Lyské panství prodal Špork roku 1722 svému příteli hraběti Františku Josefu Černínovi z Chudenic jednak pro nízké výnosy, jednak také aby získal finanční prostředky na další výstavbu a vybavení kukských lázní; zpět ho odkoupil od vdovy po zesnulém silně zadluženém hraběti, a to na její prosbu roku 1733, třebaže – jak se vyjádřil – „auch die Deliciosität dieser Herrschaft wegen abnehmenden Leybes Cräften nicht mehr, so wie ein jüngerer Mensch genüssen könte“. V majetku Swéerts-Šporků bylo panství až do roku 1851, kdy je koupila kněžna Stefanie Rohanová roz. princezna Croy.

21

Krajina panství Choustníkovo Hradiště, ale i dalších šporkovských panství byla studována v rámci mezinárodní spolupráce Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. (http:// www.vukoz.cz) s Deutche Bundesstiftung Umwelt (DBU), World Heritage Centre (WHC), Fachhochschule Potsdam, Brandenburgische Technische Universität Cottbus, State University of North Carolina a National University of Pitsburg na projektu „Vývoj koncepcí a nástrojů pro záchranu národně cenných kulturních krajin na příkladu světového kulturního dědictví UNESCO“. Výstupem je Kulturně historická analýza oblasti Kuks a Betlém v rámci původního nadačního panství Choustníkovo Hradiště; územní studie

22

16

Malešov (Malleschau) u Kutné Hory 23 v čáslavském kraji a Konojedy (Konoged) v litoměřickém kraji. Zbylá panství (včetně Heřmanova Městce) obdržel jeho bratr Ferdinand Leopold, zatímco obě sestry – Marie Sabina a Anna Kateřina – byly vyplaceny (každá částkou 150 000 zlatých). Marie Sabina byla od roku 1680 poprvé provdána za svobodného pána Františka Karla (1654 –1692) ze slezského (původem však bruselského) rodu Swéertsů z Reistu (von Schwärtz und Reisst, původně van der Reest), po jeho smrti pojala za manžela falckého plukovníka Antonína ze Schönbergu, s  nímž hrabě udržoval přátelské styky. Anna Kateřina byla provdána dokonce třikrát: poprvé za hraběte Schaffgotsche († 1685), podruhé za svobodného pána Vrábského († 1691) a ve třetím manželství za hraběte Jindřicha Reicharda Vavřince Dauna († 1729). Pětadvacetiletý hrabě František Antonín Špork pojal dne 1. V. 1687 24 za manželku nezámožnou 25 Františku Alžbětu Apolonii (1667 –1726), patrně nikoli jen náhodou z  výše zmíněného rodu Swéertsů z  Reistu, která mu porodila tři děti: Marii Eleonoru Františku (1687 –1717), jež se jako Marie Kajetána stala představenou kláštera anunciátek (celestýnek),26 který pro ně v Choustníkově Hradišti Špork založil roku 1705 přestavbou bývalého (kdysi snad templářského) hradu na konvent; dále Annu Kateřinu (1689 –1754), univerzální dědičku provdanou roku 1712 27 za svého bratrance Františka Karla Rudolfa svobodného pána Swéertse (1688 –1757), synovce Šporkovy manželky, jejž hrabě roku 1718 adoptoval, aby zachoval své rodové jméno alespoň ve spojení s oním zeťovým (tedy Swéerts-Sporck) – protože Šporkovo třetí dítě (a jediné mužského pohlaví) a návrh managementu, kterou v roce 2007 zpracoval tým pracovníků ústavu v čele s Ing. Davidem Jechem. Podstatná část závěrečné zprávy je publikována na stránkách http://www.kuks.estranky.cz, kde je pojednáno i o dalších Šporkových panstvích – Lysé, Konojedech a Malešově. Toto panství prodal Špork roku 1699 hraběti Františku Antonínu Hallweilovi – s výjimkou Belvedéru a okolí.

23

Tak Roxas (s. 24) a podle něj i Benedikt. Údaje o roku Šporkovy svatby se rozcházejí; Rakovský, který se však v dataci událostí často mýlí, uvádí rok 1683 (s. 25), jeho komentátor Ernest Back však proponuje zřejmě správný rok 1687 (ibid.). Preiss (s. 35) uvádí stejně jako Tříska (s. 13) jako rok Šporkovy svatby 1686.

24

Roxas (s. 24) galantně uvádí, že Šporkova manželka neoplývala pozemskými statky, ale o to víc nebeskými ctnostmi („zwar nicht überflüssige zeitliche Gütter, doch desto so viel mehr himmlische Tugenden besitzten“).

25

Tuto řeholní společnost založila roku 1604 bl. Maria Vittoria Fornari (1562 –1617). Řád se spravoval řeholí sv. Augustina a stanovami, které vypracoval její duchovní vůdce P. Bernardin Zeno SJ a které schválil papež španělského původu Klement VIII. (1592 –1605). Řád přijímal většinou jen šlechtičny. Řádovým oděvem byl bílý hábit, modrý škapulíř a bílé cingulum. Fornariová byla blahořečena roku 1828, její svátek byl stanoven na 12. září.

26

Manželství bylo ovšem dne 17. IV. 1712 v Kuksu uzavřeno před duchovním, který k tomu neměl pověření, a navíc dispens od pokrevního příbuzenství udělená papežem Klementem XI. nebyla kanonicky provedena – šlo tedy o manželství klandestinní, a proto neplatné. Teprve následně, v červnu roku 1712, bylo toto manželství litoměřickým generálním vikářem sanováno a v kostele ve Vysoké u Malešova prohlášeno za platné (k podrobnostem viz např. Benedikt, s. 35n).

27

17