KABBALA, SEKTY A TAJNÉ SPOLKY

N. A. BOUTMY:

KABBALA, SEKTY A TAJNÉ SPOLKY.



ZA REDAKCE G. V. BOUTMYHO. PŘELOŽIL JIŘÍ HORA. V PRAZE 1925. ― TISKEM V. KOTRBY. Editor NVT (2011)

Úvodní slovo editora. V originále Boutmyho knihy Kabbala, sekty a tajné spolky, podle které je vytvořen tento přepis, je na příslušných místech poškozen nebo zcela vystřihnut text. Po delším pátrání se nám do rukou dostaly tři další originály knihy, které však měly stejná „poškození“. Jednalo se pravděpodobně o informace, jež byly v tehdejší době důležité. Vystřihování částí textu tehdy bylo bežnou praxí. Pokud by někdo ze čtenářů vlastnil „nepoškozený“ originál, budeme vděčni za kopii chybějících částí. Poslat je můžete na stránky NVI nebo na adresu [email protected].







OBSAH:

Úvod: I. Kabbala. Tajná náboženství pohanského dávnověku. ― Původ Kabbaly. ― Magická Kabbala. ― Božská Kabbala. II. Gnostikové. Všeobecná charakteristika gnosticismu. ― Šimon čaroděj. ― Menander. ― Kerinth. ― Valentin. ― Mark. ― Kolorvas. ― Karpokrat. ― Varvelioti. ― Ofité. ― Kainité. ― Markion. ― Saturnin. ― Vasilíd. ― Účel gnosticismu. ― Vliv gnosticismu na mravy. ― Tajné učení gnostiků. ― Všeobecné vývody. III. Manichejci . Původ manicheismu. ― Mandaité. ― Manes. ― Rozšíření manichejství. ― Revoluční perské sekty ― ohlas manichejství. ― Učení Manicheů. ― Obrození manichejstva v pozdějších sektách. IV. Mohamed a tajné spolky islamu. Vznik nového náboženství. ― Židovský původ mohamedánství. ― Mohamedánství, co zbraň židů proti křesťanstvu. ― Obrácení mohamedánstva proti židům. ― Vytvoření židy rozkolu v islamu, nasazení sekt a tajných spolků. ― Šiité. ― Ismailité. ― Židovská dynastie Fatimidů. ― Svaz vrahů. ― Podobnost učení a organisace tajných spolků islamu a tajných spolků křesťanského světa. V. Albigenští. Tajná židovská vláda. ― Rozličné sekty Evropy ― ohlas manichejství. ― Orleánští manichejci. ― Albigenští. ― Jejich židovský původ. ― Učení Albigenských. ― Jejich historická úloha. ― Křižácká výprava proti Albigenským. ― Zničení sekty. ― Zbytky sekty splynuly s Templáři a Valdenskými. VI. Templáři. Křižácké výpravy. ― Založení řádu Templářů. ― Jejich ústava a organisace. ― Privilegovaná postavení řádu. ― Změna stanov, cíle a směru. ― Řád se mění v sektářský tajný spolek. ― Tajné učení Templářů a jejich obřady. ― Proč se z řádu Templářského stal sektářský tajný spolek! ― Protistátní činnost řádu. ― Filip Sličný a papež Kliment V. ― Proces Templářů. ― Zničení řádu. ― Záhadná smrt Filipa Sličného a papeže Klimenta V. ― Předpokládaný osud ostatků řádu. ― Různá mínění mezi zednářskými spisovateli stran řádu Templářů. ― Zednářské podvody. ― Styky řádu Templářů se svobodným zednářstvem a jinými judofilskými tajnými spolky.





VII. Tajné spolky od XIV.―XVIII. století a reformace. Všeobecný názor. ― J. Wiklef. ― Hus. ― Čeští Bratři. ― Selské svazy. ― Anabaptisté. ― Valdenští. ― Epocha obrození. ― Humanismus. ― Spiknutí humanistů. ― Martin Luther. ― Učení Lutherovo v jeho prvotní podobě. ― Spořádání tohoto učení. ― Vliv reformace na situaci židů v Evropě. VIII. Akademie přírodních filosofů čili neoplatoniků. Všeobecná charakteristika těchto svazů. ― Alchymie.― Rosenkreuzerové. ― Tajné akademie Italie. ― Tajné akademie Německa. ― Tajné akademie Anglie. IX. Zednářské svazy. Zběžný přehled dějin zednářských svazů. ― Stopy židovského vlivu v obřadech a symbolech těchto svazů. ― Proticírkevní směr v zedn. svazech. ― Politická jich úloha. ― Svazky zednářských lóží s židovskými tajnými spolky. ― Zřízení symbolického zednářstva. ― Angličtí Deisté. ― Dovolení židům usazovati se v Anglii. ― Zákon svobody víry. ― Příčiny založení zednářstva v Anglii. ― Cíle svob. zednářstva. ― Poukázání žida Bernarda Lazara na úlohu židů o ničení křesťanstva.

Dodatek:

I. Kabbala božská. Kabbala čili ústní podání Synagogy jest starší knih biblických. ― Obě větve této Kabbaly božího řádu. ― Kabbala jest svěřena zvláštnímu sboru učenců. ― Zkažení Kabbaly, která stala se hnízdem čarodějných pověr a kejklířství. II. Kabbala kouzelnická čili levá, t. j. Kabbala farizejská. Ona jest základem kouzelnictví, klíčem tajných společností čili okultismu. Svrchovaná moc, kterou dává lidem, kteří jí ovládají. ― Židé, naši učitelé v kouzelnictví, byli jejími nejvěrnějšími přechovavateli. ― Její původ. ― „Zrodila se z potřeby neodvislosti“ totiž vzpoury. ― Dává znalost duchů tohoto světa a řídí všelikou bytost pomocí písmen, slov a čísel. ― Svět jest stvořen na tajném rozvrhu abecedy. ― Kabbala je klíčem světa neviditelného tajemstvím antického spiritismu. ― Kabbalista musí se sloučiti tělem i duší s anděly, kteří mají vliv na hvězdy, a ovládá tyto anděly skrze jejich jméno. Toto hvězdné kouzelnictví jest kouzelnictvím římských matematiků, totiž Chaldejských čili hvězdopravců, kteří byvše dříve věštci světa pohanského, byli skoro ve všech dobách věštci ve světě křesťanském. Počátkové nebeští. ― Podstata. ― Kabbalistické duchařství. III. Kabbala kouzelná. „Všechna dogmatická náboženství,“ praví nám jeden učený kabbalista, „povstala z Kabbaly.“ ― Všechna sdružení zednářská vděčí jí za svá tajemství a symboly. ― Tyto tradice jsou řevnivě zachovávány kněžstvem a podle něho jsou klíční kosti Šalamounovy obřadní knihou, řekněme kouzelnou knihou jednoho papeže. ―





Hlavní sběrnou židovské Kabbaly jsou Zohar a Talmud. ― Ona se nachází u všech národů ve všem tajemném, a toto mystické učení pochází od Chaldejských, kteří vzešli z Cháma. Abraham jest řečený kouzelník-kabbalista, poněvadž byl Chaldejan. ― Kouzelnictví a pekelnictví jsou nerozlučné od Kabbaly. ― Židé, kteří jsou nejvěrnějšími přechovavateli tajemství Kabbaly, jsou v magii velkými mistry středověku. ― Oni představujíce ducha temnosti, ― vos ex patre diabolo (vy jste z otce ďábla) ― byli misionáři a velmistry okultismu. ― Tradice kabbalistické vloudily se svým jedem v různá odvětví vědomostí lidských vlivem účasti židů v nich. ― Příklad: lékařství provozované židy jest nakaženo kouzelnictvím. ― Oni mísí lékařství do hvězdářství. ― Církevní sněmy a Otcové církevní proti tomuto počínání. ― Aby zkazili sociální vědu, kabbalisté, jichž předáky jsou židé, nechávají vniknouti učení kabbalistické mezi Templáře, ve kterých zednáři vidí své předky. ― Jejich cíl. Odhalení jejich nástupců.





ÚVOD.

Z existujících tajných spolků nejrozšířenějším a nejznámějším jest bez odporu svobodné zednářstvo. Spolek tento existuje přes 200 let. O původu a podstatě jeho existuje ve všech řečech obrovská literatura. A přece tajní vůdcové zednářstva dovedli takovou kuklou zastříti tuto otázku, že mnozí, zřejmě zcela svědomití badatelé až podnes nedospěli k jednotnému úsudku o původu a cíli tohoto tajného spolku. Jedni spisovatelé připisují vznik zednářstva potměšilosti anglického národa; druzí vidí jeho počátek v Německu; třetí považují zednářstvo za zbraň řádu Templářského; čtvrtí soudí, že se zednářstvo vyvinulo přirozenou cestou ze svazů stavitelských, které postupně ztratily svůj prvotní řemeslnický význam; pátí vidí počátek zednářstva v starých egyptských mysteriích atd. I co se týče samotné podstaty zednářstva, i tu existují různé náhledy: většina spisovatelů připisuje zednářstvu ráz filosoficko-vědeckého a dobročinného spolku. Avšak nic není tak tajného, aby se jednou nestalo jasným, a tak i »velké tajemství« svobodného zednářstva, tak bedlivě chráněné jeho vůdci, neuniklo také všeobecnému osudu všech lidských podniků. Francouzští badatelé v oboru tajných spolků pracně a dlouho bádali, až konečně objevili správnou cestu k rozřešení zamotané otázky. Oni dospěli k přesvědčení, že na zednářstvo nesmíme hleděti co na samostatný zjev, vzniklý v Anglii před 200 lety, ale co na článek nepřetržitého řetězu tajných spolků, řetězu, jenž se táhne po staletí. Stanuvše na této cestě, francouzští antizednáři začali studovati tajné spolky různých epoch a jmen a srovnávajíce jich vznik, učení, obřady a činnost, přišli k těmto vývodům: 1. Většina tajných spolků za doby křesťanstva vznikla z tajného či zjevného vlivu židů. 2. Učení tajných spolků za doby křesťanstva je více méně založeno na židovské Kabbale. 3. Tajné spolky za doby křesťanstva snaží se podlomiti náboženský, rodinný a pak i státní život křesťanských národů, jejich víru a život věčný zmařiti. 4. Cílem této rozkladné činnosti tajných spolků bylo a jest podřízení druhých národů nejprve duchovnímu vedení a pak i nadvládě židovstva. Jeden z nejčinnějších a nejučenějších francouzských antizednářů Louis Dastier (pseudonym) vydal r. 1912 nevelkou brožuru, zvanou »Tajné spolky a židé« (»Les Sociétés secrètes et les Juifs«). V této brožuře podán jest krátký nástin vzniku a podstaty tajných spolků křesťanské ery; v ní je i skvělým způsobem dokázána ona základní myšlenka: že totiž židé jsou iniciátory tajných spolků křesťanské ery, majíce za účel podlomení u druhých národů náboženské, státní a národní organizace. Považujíce co nejširší rozšíření správných zpráv o tajných spolcích za životní otázku všech národů, jimž je svatým jejich náboženství, jejich státní život a samobytnost, rozhodli jsme se dle příkladu Louisa Dastiera podati i našemu čte-



- 6 -

nářstvu přehled tajných spolků a některých sekt křesťanské ery se stanoviska jejich židovského původu. Řídíce se stěžejní ideou našeho váženého francouzského stejnověrce, rozšířili jsme při tom značně rámec našeho bádání v srovnání s výše uvedenou brožurou a sice: 1. Chtějíce podati dle možnosti úplný obraz mnohastaletého řetězu tajných spolků křesťanské ery, začínáme krátkým vylíčením židovské Kabbaly, přecházíme pak ku sektě gnostiků (v 1. století křesťanském) a vedeme svá bádání až ku vzniku současného svobodného zednářstva (v 18. století), nevynechávajíce dle možnosti ani jediný tajný spolek, jenž za těchto 18 staletí vznikl a jenž čerpal své učení buď přímo či nepřímo z Gnose nebo z Kabbaly. 2. Mnohé z tajných spolků, jimiž se ve svém spise obíráme, nenalézají ve spisech francouzských antizednářů zmínky, leda zběžné; a přece upozorněním na tyto málo známé tajné organisace vynikne naprosto nejen ideová, než i historická spojitost mezi svobodným zednářstvem a judofilskými tajnými spolky z prvních staletí křesťanstva. 3. Mimo to objasňujeme úlohu židů a judofilských tajných spolků v přípravě epochy Renaissance a rovněž i v přípravě velkého rozkolu v katolické církvi, t. j. t. zv. reformace. A přece ― a to spěcháme hned konstatovati ― nechceme podati čtenářstvu úplný obraz dějin, organisace a činnosti těchto sekt a tajných spolků. Náš úkol je prostší a omezenější. My chceme dokázati, že: 1. tajné organisace křesťanské ery vznikly pod vlivem židů a slouží za zbraň k dosažení jejich cíle; 2. že svobodné zednářstvo a jemu podobné tajné spolky jsou jen následujícími po sobě články řetězu tajných judofilských organisací, nepřetržitě táhnoucího se po dobu celé křesťanské ery. Uvádějíce ku konci své knihy výčet oněch pramenů, jichž jsme použili k svému bádání, upozorňujeme čtenáře své na okolnost, že jsou mezi nimi nejen díla antizednářů a antisemitů, ale i zcela objektivní historická díla, ba i spisy zednářských a židovských spisovatelů, a že právě od těchto dostalo se nám nejcennějších zpráv.



- 7 -

I. KABBALA. Během 19. století vedou různé sekty a tajné spolky podkopy pod křesťanství a křesťanskou civilisaci. Učení těchto sekt a tajných spolků jsou založena více méně na židovské Kabbale. Abychom aspoň povrchně mohli objasniti, co to jest Kabbala, musíme říci několik slov o tajných spolcích pohanského pravěku, především Egypta, AssyroBabylonie a Persie. Tyto tajné spolky existovaly v samém srdci pohanských náboženství a skládaly se po většině jen ze žreců,1 kteří v tichu svých chrámů, pod rouškou tajemství, pracovali na odhalování a studiu zákonů přírody, na pochopení tajemství Stvoření světa, na správném ponětí o Nejvyšší Bytosti, o určení člověka atd. V těchto tajných žreckých spolcích existovalo několik stupňů posvěcení, ale posvěcovaný musel ― místo směšných zednářských obřadů ― podstoupiti tak strašné zkoušky, že jen lidé, kteří ovládají železnou vůli a nezlomnou mužnost, mohli doufati v dosažení vyšších stupňů posvěcení. (Toto ostatně vztahuje se hlavně k egyptským mysteriím.) Žreci, vytvořivše tak druh tajných naučně-filosoficky-náboženských škol, stali se jedinými majiteli vědeckých a náboženských pravd a mohutnými prostředníky mezi národem a četnou obcí pohanských bůžků. Tím se vysvětluje onen velký vliv, jakému těšila se kasta žreců, a to nejen na lid, než i na vládce. Lze předpokládati, že z počátku neobklopovali se žreci tajemností jedině ze zištných a vládychtivých podnětů. Chovajíce v hluboké tajnosti svá vědecká a náboženská bádání a nerozlučné s nimi pochybnosti a omyly, pohanští mudrci řídili se snad z části i státními zájmy, soudíce, že lid musí míti nějaké náboženství, byť i nedokonalé, ale zcela určité, vymezené a přístupné jeho pochopení. Ale jinak i tajná, náboženská učení žreců, jež ― jak se soudí ― měla ráz pantheismu, t. j. stotožňování Boha s přírodou, neměla v sobě duchovního principu, jenž by mohl sloužiti za nezvratný základ k mravním předpisům a požadavkům. Hluboký badatel a znalec Kabbaly a okkultismu A. S. Šmakov takto charakterisuje tajná učení pohanských náboženství: »Základní princip a nejhlubší tajemství asijských (a též i egyptských a řecko-římských) mysterií záleží v tom, že se z přírody dělá bůh; příroda obejímá současně i sílu tvořivou i vše, co je stvořeno«. Symbol této přírody, jež sebe samu stvořila, je »vrchní, sebe sama oplozující božství, jinak řečeno ― dvoupohlavní«. Toto božství bylo leckde považováno za hermafrodita, jinde byl z něho dělán párek: Anu a Anat. Bel a Belith, Adon ― Adonim a Baalet v Babylonii, Baal2 či Moloch 1 V původním významu staroslovanský kněz, který zastával nejvyšší kněžskou funkci ve staroslovanské společnosti. Pozn. editora. 2 Baal (babylonsky Bel = pán, vládce), bůh pohanských semitů v Palestině, Fenicii a Syrii, byl zosobněním plodící mužské síly a v jednotlivých tvarech svého kultu patronem nejhrubší smyslnosti a systematické prostituce, jemuž po bok stavěna a současně s ním jako ženský přírodní princip ctěna bohyně Astarta (židovská Aštoret, assyrská Ištar). Při zasvěcených jim hájích žili

- 8 -

a nerozlučná s ním Ašera čili Astaroth u Foeničanů a židů, Osiris a Isis u Egypťanů, u Řeků a Římanů »vousatá, někdy černá a ozbrojená Venuše«1 atd. Tato učení v spojení se lží, klamem a licoměrností, jež leží v základech každého tajného spolku, přinášela své nevyhnutelné plody, jež otravovaly především ty, kdo je sdílel. Mravnost samotných žreců klesala, prvotní, vznešené úkoly upadaly v zapomenutí, lidová náboženství v mocných rukou žreců stávala se školami znemravnělosti a krutosti, kde vládla rituelní prostituce, krvavé lidské oběti atd. (Oběti lidské však nebyly všude; v Egyptě aspoň neexistovaly.) Žreci, snažíce se ve svých kollegiích proniknouti v tajemství stvoření světa, hleděli současně (z důvodů zištných a vládychtivých) podporovati rozvoj nejhrubších pověr mezi lidem, hráli úlohu proroků, čarodějů, zaklínačů atd. a to vždy na půdě náboženské; proto nejen v očích lidu než i v očích vladařů jevili se býti obdařeni nadpřirozenou silou a nadlidskými vědomostmi. Israelští a judští mudrci v různých dobách starozákonních dějin, v době přebývání svého v zemi Chaldejské, pak v Egyptě a později v zajetí Babylonském a v době vítězství Kyra perského, nejen že bývali svědky mohutného vlivu žreců na státní, společenské a soukromé záležitosti, ale i zcela jistě seznámili se i s tajným učením tajných žreckých organisací. Třeba uvážiti, že do tajných organisací těch tu a tam byli přijímáni i lidé jiných stavů, ba i jiné národnosti. Proto není nikterak divu, že syni Israele dovedli sem pronikati. Zednářský historik Clavel tvrdí, odvolávaje se na historika žida Josefa Flavia, že prý Mojžíš byl zasvěcen do tajné učenosti egyptských žreců a že odváděje národ israelský z Egypta, sdělil Aronovi a některým z nejhodnějších souvěrců vědomosti, jež získal v žreckých kollegiích.2 Pak badatel v oboru tajných spolků Louis Dastier poukazuje na to, že v době zajetí Babylonského někteří vynikající židé bývali přijímáni dle carského rozkazu do posvátných kollegií babylonských žreců, což se plně potvrzuje i sv. biblí.3 t. zv. kedešimové a kedešomy, jichž užíváno k veřejnému smilnění a tím získávány prostředky k vydržování modláren. Ačkoli tato mravní zpousta byla příčinou zkázy Sodomy a Gomorrhy a přivodila na židovský národ časté přísné tresty, oddávali se židé neustále těmto neřestem. Již za Mojžíše klaněli se zlatému teleti, smilnili s madianskými ženami ku poctě bůžka Peera (Belfora) a nedbajíce hrozeb a výstrah proroků, setrvávali v této hanebné modloslužbě. »Odvrátili se synové Israelští od Hospodina a jali se sloužiti Baalu, činíce zlé před Hospodinem«, zní opětované žaloby biblických dějepisců. V rozličných krajích slouženo Baalu pod různými názvy: po smrti soudce Gedeona ctěn byl židy v Palestině Baal-Berith (bůh závětu) hlavně v okolí města Beritu (nyní Beirut) a blíž Sichemu; v libanské dolině u hory Hamon ― Baal-Gad (bůh štěstí) nebo Baal-Hermon; v severní Palestině, u vinice Šalomounovy ― Baal-Hamon, na severovýchodu od Mrtvého moře Baal-Thegor (od hory Peor čili Thegor), na ostrůvku u zálivu Rudého moře ― Baal-Cefon (bůh severního větru) a j. Sám král Šalomoun hověl mnohoženství a oddával se delší čas této modloslužbě pod vlivem svých pohanských žen. Za krále Achaba, ovládaného fénickou Jezabelou, rozšířil se kult Baala v celém království Israelském a pronikl i do království Judského, přes všechen odpor jeho zbožných králů a proroků. 1 A. S. Šmakov: »Mezinárodní tajná vláda«, str. 141. ― Moskva, 1912. 2 Clavel, Histoire pittoresque de la Franc-Maçonnerie. 3 Kniha proroka Daniela I., str. 3. a 4.

- 9 -

Je zcela možno, že učení žrecové jen z části zasvětili do svých tajemství zvědavé syny Judy a rovněž že židům byla vědecká důstojnost žreckých kollegií velice nevhod. Ale je jisto, že židé nejen že mnoho těžili a přejímali z tajných učení Chaldeje, Egypta, Babylonie a Persie, ale i (svedeni jsouce příkladem neomezeného vlivu, jakému se těšili žrecové díky svým tajným organisacím) pojali plán založiti také takové tajné organisace z nemnoha vyvolených svého národa a že je i založili a to dle svědectví Louisa Dastiera1 v době zajetí Babylonského. Tato tajná organisace, kterou historik zednářstva Clavel nazývá s e k t o u k a b b a l i s t i c k o u , existuje až po dnešní dobu a od vzniku křesťanství slouží za pramen přečetných sekt a tajných společností, jež podrývají náboženské a státní základy křesťanských národů. Tajné učení této sekty nazývá se K a b b a l o u , což znamená »podání« (tradici) anebo »vědomosti«, čili lépe řečeno »podání o vyšších vědomostech«.2 Sami židé připisují své Kabbale božský původ, tvrdíce, že byla sdělena Jehovou prostřednictvím andělů nejdříve Adamovi, pak Sémovi, Isákovi, Mojžíši a králi Davidovi. Židé tvrdí rovněž, že Kabbala není ničím jiným, než výkladem sv. Písma, jež by prý bez Kabbaly bylo zcela nesrozumitelným, ježto je prý plno allegorií. Při tom Jehova prý přísně zakázal vykládati Kabbalu písemně z obavy, aby tato vyšší znalost nedostala se do rukou nehodných; Jehova prý přikázal sdělovati Kabbalu jen od úst k ústům a to jen několika vyvoleným. Ale nedlouho před rozbořením druhého Jerusalemského chrámu Titem r. 70. po Kr. viděl prý Jehova, že vyšší znalost, t. j. Kabbala, upadá u židů v zapomenutí a poručil prý rabínu Šimonovi Joachidovi, aby vyložil Kabbalu písemně, což tento splnil, napsav znamenitou knihu »Zohar« (základní část Kabbaly), jež byla později značně doplněna a rozvedena jinými mudrci židovskými (zákonníky, fariseji a jinými kabbalisty), rovněž prý na rozkaz Jehovy.3 Toť tedy ona chytře zosnovaná bajka, pomocí níž tajná židovská vláda drží ve svých rukách temné massy židovského národa. Co se pak týče oněch vysoce vzdělaných křesťanů, kteří od XV. století byli nadšeni Kabbalou (Pico della Mirandola, Reichlin, humanisté, později Robert Fludt, Leibnitz a j.), tu dlužno toto nadšení vysvětliti tím, že Kabbala v jejich očích byla duchovním pokladem nejstarších civilisací světa. Nechceme osobně rozhodovati o tom, do jaké míry je tento názor mylným. Avšak, dle názorů oněch spisovatelů, kteří studovali bedlivě Kabbalu4, můžeme směle tvrditi, že Kabbala je sbírkou úryvků vědeckých vědomostí, astronomických výpočtů, filosoficko-náboženských ideí, pověr, magických, t. j. čarodějnických a kouzelnických bludů; to vše ovšem převzali židé skutečně z tajného učení pohanského dávnověku; vědomosti ty však buď vědomě nebo bezděky falšovali a přizpůsobovali svému náboženství, své historii a svým zištným zájmům. 1 Louis Dastier, Les Sociétés secrètes et les Juifs. 2 Viz Rudolf Falb, »Babel, Bibel und Jao«, Berlín, S. W. 12, Hugo Steinitz Verlag 1903. 3 A. S. Šmakov, tamtéž. Kapitola o Kabbale. 4 Ad. Frank, A. S. Šmakov, Gougenot des Mousseaux a j.

- 10 -

Magická Kabbala. V Kabbale neobyčejně jasně projevuje se mánie velikosti, tak velice vlastní vyvolenému národu, mánie, jež se u židů stává až šílenstvím. Tak na př. praví se v Kabbale, že Jehova stvořil svět dle mystického plánu židovské abecedy a že harmonie stvoření světa souhlasí s harmonií židovských písmen, jichž použil Jehova při tvoření knihy života.1 Tento horrentní nesmysl nemohli židé převzíti od pohanských mudrců. Tento nesmysl je založen na tom, že v prvopočátečních abecedách jsou slova i písmena výrazem předmětů viditelného světa. Židé pak z toho vyvodili, že nebyla abeceda vytvořena dle viditelného světa, ale naopak že byl viditelný svět vytvořen dle židovské abecedy!! Mimo to se v Kabbale praví, že různým přemístěním písmen, jež tvoří jméno »Jehova«, dodává jménu tomu Jehova 72 různých významů a tím způsobem dává příkazy andělům, kteří tímtéž způsobem zase dávají rozkazy světlům nebeským, tato pak vylévají andělské povely na zemi a řídí osudy lidí. Proto prý písmena židovské abecedy vůbec a ta, jež skládají jméno Jehovy zvláště, jsou nejen posvátna, ale mají i neobyčejnou magickou sílu. Cestou různých kombinací z písmen, jež tvoří jméno Jehovy nebo jména andělů, a z posvátných symbolických čísel mohou prý lidé, znající Kabbalu a její tajemství, míti vliv na osud lidí, předpovídati budoucnost a tvořiti zázraky. Zde už se začíná oblast čarodějství a astrologie.2 Tato část Kabbaly je vypůjčena od starých pohanů, Sabeistů, potomků Cháma, žijících v Chaldeji a klanějících se hvězdám, jež oni považují za oduševněné. Dle této víry učí Kabbala, že každá hvězda má svého ducha čili anděla a že se každý člověk zrodil pod nějakou hvězdou, jež se svým andělem má tajný vliv na jeho osud. Kabbala vůbec uznává nesmírné množství různých duchů, dobrých i zlých, mužského a ženského pohlaví, při čemž mudrci Kabbaly mohou prý vyzývati tyto duchy a besedovati s nimi, a nejen to: i podčiňovati je svému vlivu. Způsoby, jakými toho kabbalisté docilují, tvoří celou vědu magie čili čarodějství, jež tvoří obsah Kabbaly. Tak na př. vedle různých kombinací písmen, jména Jehovova a andělů, jakož i posvátných čísel, používají kabbalisté ještě zvláštních pohybů těla, nebo spalují aromatické trávy, aby přilákali ducha tou vůní, kterou duch má rád.3 Vedle magie a astrologie zaujímá význačné místo v Kabbale i alchymie a lékařská věda. Alchymií nazývá se věda, příbuzná chemii; jejím hlavním účelem je hledání způsobu, jakým by se uměle daly změniti špatné kovy ve zlato a stříbro, dále hledání »kamene mudrců«, t. j. takového praeparátu, jenž by mohl nejen nižší kovy v zlato a stříbro měniti, ale jenž by měl i moc vraceti lidem mládí, očišťovati je duševně i zabezpečovati jim všechno blaho pozemské existence a budoucího věčného života. Nadšení tímto přízračným uměním trvalo, vlivem židů, po celé Evro 1 A. S. Šmakov, tamtéž, str. 139. 2 Astrologie = nauka o předpovídání budoucnosti dle nebeských světel. 3 Gougenot des Mousseaux: »Le Juif, le Judaisme et la Judaisation des peuples Chrétiens.« Paris, 1886.

- 11 -

pě až do 18. století a odvracelo nejednoho vynikajícího ducha od plodnější činnosti.1 Lékařské umění v Kabbale je prapodivnou směsí opravdové vědy léčebné a hnusných mastičkářských způsobů (zaklínání, zaříkávání nemoci, přípravy jedů a nápojů lásky atd.). Byzantský spisovatel VI. stol. Rufin2 uvádí velice charakteristické faktum, jež objasňuje lékařské způsoby židů a jejich krutost, jež dostihuje až cynismu: Jakási perská královna, jsouc těžce nemocna, obrátila se k lékařům-židům, kteří jí předepsali tento zvířecí lék: dáti rozseknouti na polovinu několik křesťanských panen a projíti se mezi visícími polovičkami mrtvol. Tato divoká a barbarská rada byla perskou královnou pokorně vyplněna. Ne nadarmo zakazoval sv. Jan Zlatoústý svým ovečkám používati lékařského umění židů: »Přetrpte mužně svou nemoc,« pravil, »ale vyhýbejte se a odstraňujte od sebe židy.« »Oni prohlašují, že jsou nejumělejšími lékaři světa; ale veškero jejich lékařské umění sestává z klamu, čarodějství, amuletů a způsobů, jež jsou v magii obsaženy.« Kabbala učí také přiměšovati k lékům lidskou krev, připisujíc jim léčebnou sílu proti některým nemocem, na př. syfilisu, svrabu (nemoci to, jež je specifická právě pro židy). Tomáš Kantepratenský ve svém spise »Církev a synagoga« praví, že u židů existuje pověra, že »tajná nemoc (syfilis) léčí se jedině upotřebením křesťanské krve«. Praktická magie předpisuje, kromě toho, používání lidské krve a tuku nejen při léčení, ale i při různých magických obřadech. Kabbala pak doporoučí upotřebení lidské krve co prostředek tajemného očištění a obrození člověka. Takovým způsobem Kabbala, která je pravověrným židům posvátnější než Pentateuch Mojžíše a Talmud, v y ž a d u j e l i d s k é k r v e . To je faktum, jež dlužno zvláště vytknouti, neboť ono vrhá světlo na staletou záhadu rituelních vražd; obvinění z těchto vražd tíží židy od dávnověku, o čemž svědčí bible a četné soudní procesy v různých zemích a to až po dnes. Uvedeme později přímé důkazy o tom, kdy Kabbala připouští rituelní vraždy. Vše výše uvedené může se vztahovati k t. zv. magické Kabbale. Ale je ještě druhá část Kabbaly, jež má název božská a obsahuje v sobě neobyčejně mlhavý výklad tajného nábožensko-filosofického učení, vydluženého z tajných pohanských náboženství. Božská Kabbala. Tato Kabbala pojednává o povaze Božství, o původu všehomíra a o určení člověka. Posvátné a svaté jméno Nejvyšší Bytosti, »Nevědomého Boha« píše se bez samohlásek čtyřmi židovskými souhláskami i o d , g e , v a v a zase g e . My 1 Podrobnosti o alchymii viz níže, v kap. VIII. 2 Histoire Ecclesiastique, Rufin, liv. II.

- 12 -

vyslovujeme to »Jehova«. Ale židům je pronášení tohoto jména co nejpřísněji zakázáno. Dle učení Kabbaly je to slovo, jehož správné vyslovení otevírá smrtelníku klíč všech vědomostí božských a lidských. V starých dobách velekněz pronášel je jednou do roka, teď však tvoří i ono nejposvátnější tajemství všech tajných spolků, založených na židovské Kabbale. Která výslovnost tohoto jména považuje se za správnou, toho nevíme. Za to známe hieroglyfický a symbolický smysl, který kabbalisté, ze století do století přenášející starý kult Molocha a Astarty, dodávají součtu písmen, jež tvoří jméno Nejvyššího Soudu, právě smysl m u ž s k é h o ( j o d ) a ž e n s k é h o ( g e ) p r i n c i p u , j e ž v s l o u č e n í ( v a v ) r o d í n o v é p o k o l e n í (zase: g e ) , v čemž, dle jejich výkladu obsaženo jest tajemství stvořen í s v ě t a a t a j e m s t v í v ě č n o s t i .1 Je pozoruhodno, že první písmeno židovské abecedy a l e f sestává z týchž 4 písmen, rozložených do kříže, z čehož kabbalisté rouhavě vyvozují objasnění kříže. V tomto písmenu vidí oni zobrazení Bohočlověka Adama Kadmona, jenž jednu ruku zvedá k Bohu a druhou spouští k ďáblu, slučuje v sobě dobrý i zlý princip, v čemž je prý založeno pravé určení člověka. (Neprotivení se zlu.)2 Při tom není nezajímavo, že proti křesťanským názorům, dle kabbalistického výkladu, označuje p r a v á ruka nutnost a zlo a l e v á svobodu a dobro.3 Zde už vidíme začátky dualismu gnostiků, fanatismu Templářů, svobodných zednářů, martinistů, i nepřímý výklad toho, proč všechny strany, vedené židy, tvrdošíjně a vždy jmenují se levými!4 Zajímavým je i druhý význam písmena a l e f , na nějž ukázal A. S. Šmakov: »Ve chvíli stvoření světa ohnivým rydlem na Nejsvětější koruně Páně vyrytá písmena hebrejské abecedy sešla pojednou s koruny a postavila se před Něho. Pak každá písmena řekla: »Stvoř svět skrze mne!« Odmrštiv několik písmen, Hospodin rozhodl se stvořiti svět písmenou b e r a š a , t. j. požehnání. Písmeně a l e f (jež značí první písmeno i zároveň číslici 1 a jež proto ze skromnosti drželo se v zadu), řekl Hospodin: »Ty pak budeš představovati mne, jenž jsem jeden!5 Tento výklad písmena alef má Šmakov od rabbi Ben Akiby; výklad ten je zcela logický, neb a l e f představuje sice j e d n o t k u , ale skládá se ze 4 písmen, jež tvoří jméno Jehova (I H V H = Jahveh), jehož význam objasněn výše. Výše vyložený výklad svatého smyslu slova Jehova, jehož původcem je nejvíce vynikající současný kabbalista, doktor lékařství, doktor Kabbaly, hlava řádu 1 Papus, Le Tarot des Bohémiens. Clef absolue de la Science occulte, str. 23―29. 2 Lev Tolstoj hlásal tuto »krásnou« zásadu! P. překl. 3 Šmakov, tamtéž str. 113. 114. 4 Viz G. V. Boutmy. »Nepřátelé rodu lidského« (str. 29. rus. vyd.), Petrohrad, 1907. 5 A. S. Šmakov, tamtéž, str. 152.

- 13 -

Martinistů Papus (vlastně žid Enkos), může do jistého stupně sloužiti za klíč k objasnění neobyčejně mlhavého učení Kabbaly o Vyšší Bytosti a původu všehomíra. Bůh, dle názorů kabbalistů je Bytost předvěčná, nekonečná, En―Sof, a současně Bytost všech bytostí, obejímající Veškerenstvo. Dle své prvotní povahy je B ů h b e z v ě d o m ý m . On nepozoruje ani svou vlastní existenci a nevnímá sama sebe. Božstvo zůstalo by i nadále bezvědomým, kdyby se neprojevilo postupným rozvojem svých nezměnitelných vlastností čili přívlastků, jež se jmenují s e f i r o t y (stupni). Číslo s e f i r o t ů jest d v a c e t . Ony jsou společnými a nevyhnutelnými formami všeho, co existuje, a berou na sebe stále materielnější ráz, čím více se vzdalují od společného pramene ― Prvotní Jednotky.1 Prvních deset sefirotů jmenuje se takto: K o r u n a ; skrze tu se nekonečné osvobozuje od konečného a stává se samým sebou; R o z u m ; ten vzniká, čili vyplývá z Koruny a je principem mužským; stejně vzniká M o u d r o s t , jež je principem ženským. Rozum a Moudrost zplodí syna, jehož jméno je V ě d a , jenž však nemá samostatného bytí. Koruna, Rozum a Moudrost tvoří dohromady první nerozdílnou trojici, pod níž se rozumí bezpodmínečně ― jedinečné bytí, věčný rozum, tvůrčí slovo. Z Moudrosti vyplývají další dva sefiroti: M i l o s r d e n s t v í čili Velkodušnost a S í l a čili Přísnost, jež jsou sloučeny v K r á s e a tvoří s ní druhou, nerozdílnou trojici. Další trojici tvoří: V í t ě z s t v í čili Věčnost, Sláva, P r v o o s n o v a čili princip zrození. Desátý sefirot V e l i č e n s t v í označuje viditelnou existenci v přírodě, a tvoří nejvyšší harmonii, v níž jsou sloučeny všechny předchozí sefiroty. Božstvo, projevivší se takovým způsobem, jest schopno naprostého sebepoznání a stává se ideálním i božským člověkem, jemuž jméno jest Adam Kadmon. Z Adama Kadmona plyne deset nezbytných forem, jmenovaných též sefiroty (nejvyšší moudrost, vzduch, voda, oheň, čtyři strany světa a jeho 2 póly), z nichž postupně se vyvíjejí neviditelný svět ― andělové a duchové a viditelný svět ― materielní formy a živelní elementy přírody.2 Mánie velikosti, vlastní židovskému plemeni, a snaha vemluviti veškerému světu ideu o své duchovní vyvýšenosti nad druhými národy, nalezly místa i v tomto mlhavém učení. 1 A. S. Šmakov: »Mezinárodní tajná vláda«, str. 165 a 166. 2 A. S. Šmakov, tamtéž, str. 166 a 167.

- 14 -

Tak 6 z 10 prvních sefirotů či přívlastků Božství jsou ztělesněny v různých vynikajících osobách z dějin Israele: Milosrdenství v Abrahamovi a Aronovi, Přísnost v Isákovi, Krása v Jakubovi, Vítězství v Mojžíši, Veličenství v Davidovi; ostatní čtyři sefiroti přebývají ― jak praví A. S. Šmakov ― v abstrakci. Z výše uvedeného výkladu kabbalistů slova Jehova mohli jsme už nabýti jakéhosi ponětí o tom, v čem se zakládá, jak je zamotáno a nepochopitelně vyloženo učení Kabbaly o Božství a všehomíru. Uvedeme ještě několik podrobnějších výkladů. »P r v o b y t n á p o d s t a t a d u š e v š e h o , c o e x i s t u j e , n e ú p l n á bytnost, prvobytné nebytí, věčná nekonečnost jest přirozená, vše objímající a nezměnitelná Příčina všech forem a přetvoření kosmických, astronomických, minerálních, r o s t l i n n ý c h , ž i v o č i š n ý c h a l i d s k ý c h . « »Tato bytost existuje sama v sobě, sama sebou a sama pro sebe.« »Ona je věčna v tom smyslu, že nemajíc počátku, současně pokračuje a neustává pokračovati.« »Ona (t. j. prvobytné bytí čili existence) je n e k o n e č n a v projevech svého bytí, rozdvojujíc se do nekonečna vždy ve 2 pohlaví, tvoříc bytosti, jichž počet stále roste a stává se nesčetným.« »Ona je v š e m o c n a , poněvadž se může svémocně uchovávati, množiti, zkracovati, ničiti, nebo měniti vlastnosti svých projevů.« »Ze všech svých mnohých projevů ona vybrala člověka, či lépe řečeno soubor všech lidských vlastností, aby v něm (člověku) vyslovila a spojila soubor všech svých projevů.« »Z lidských vlastností vybrala si o b l a s t r o z u m u , a b y p o z n a l a s e b e s a m a , oblast vůle, aby projevila své možnosti, oblast citovou, aby se sama kochala ve věčně novém štěstí.« »Z citových stavů vybrala si o b l a s t p o h l a v n í , c o v ý r a z s v é h o n e j v y š š í h o b l a ž e n s t v í a s v é t v o ř i v é s í l y . «1 K doplnění toho, co bylo právě vyloženo, uvedeme ještě nadmíru zdařilou a charakteristickou definici znalce Kabbaly Elifase Lévyho, 2 jenž rozebíraje knihu Zohar (hlavní část knihy Kabbaly), praví, že autor této knihy, rabín Simeon Joachid ve svém kabbalistickém učení o stvoření světa »představuje celý svět ve formě nekonečného m a n ž e l s k é h o l o ž e .3 Nedosti na tom: dle učení Kabbaly již samo objevení se Messiáše nerozlučně spojeno s toutéž ideou, dominující v židovském nazírání na svět a sice: »Objevení se Messiáše bude výsledkem jednoho z tajemných o b c o v á n í Boha s jeho Šechinou.«4 Cit mravnosti nedovoluje nám šířiti se o výrazech, jakými líčí kabbalisté tato obcování čili souložení Jehovy s jeho Šechinou. 1 Revue internationale des Sociétés secrètes, No 5, 1913, Str. 878 a 879. 2 Bývalý katolický kněz (ľabbé Constant), jenž přestoupil na židovskou víru; před smrtí se však kál a vrátil se zase do lůna katolické církve. 3 E. Lévy, Livre des Splendeurs, str. 84. 4 »Tajemství krve« u židů. Dobrozdání soudní J. E. Pranajtise. Vydání za redakce A. S. Šmakova, Moskva. Gorodsk. tipografija. 1913. Str. 24.

- 15 -

Když tato objasnění srovnáme s výše uvedeným učením Kabbaly o En-Sofa a jeho sefirotech, tu teprve bude nám jasno, co vlastně míní kabbalisté pod N e j v y š š í B y t o s t í , P r v o p ř í č i n o u všeho, co existuje. Toto zamotané a nepochopitelně vyložené učení Kabbaly o Božství a o původu všehomíra není dle A. S. Šmakova »ničím jiným než pantheismem, ač poněkud změněným a mlhavým.« Pantheismem pak nazývá se učení, jež ztotožňuje Boha s přírodou.1 Jedním z nejvýznačnějších představitelů tohoto učení je židovský filosof 17. st. Baruch Spinoza, jenž skutečně rozvíjí názory, nápadně podobné učení Kabbaly. »Bůh ― praví kabbalisté ― je předvěčná, nekonečná Podstata, a při tom Podstata všeho, co existuje, vše obejímající Všechno.« »Bůh ― učí židovský pantheista Spinoza ― je absolutní Nekonečnost, je věčná Podstata, je to v š e , c o e x i s t u j e , veškerá díla všehomíra, je to věčná příčina všeho, co jest.« Kabbala učí: »Bůh je dle své prvotní povahy bezděkým, neuvědomělým.« Pantheisté pak učí: »Bůh nemá samostatného uvědomění.« Kdežto monotheisté, čili věřící v jednoho Boha, hlavně pak křesťané, vidí v Bohu Tvůrce světa, Vyšší bytost, samostatnou, individuelní, dokonalou a stojící n a d s v ě t e m , pantheisté čili vyznavači všebožství tvrdí, že Bůh nemá individuelní samostatnou existenci, že nevládne samostatným rozumem, nebo uvědoměním, ale že je jen souhrnem všech individuelních uvědomění, všeho rozumu, rozptýleného po světě.2 ― Vše je bůh! ― volají pantheisté. Učení toto je hlavně tím zhoubno, že z něho neplynou žádné mravní zákony; ono zůstavuje člověku naprostou svobodu, oddávati se všem vášním a choutkám své hříšné přirozenosti. Je-li v š e bůh, pak není ani hříchu, ani zla; všechny zločinné skutky a náklonnosti člověka jsou jen projevem božství; nad člověkem není jiného soudce, mimo jeho vlastní rozum a vědomí, ježto bůh pantheistů je jen sloučením všech rozumů a vědomí, a ne Vyšším Rozumem. Všimneme-li si pak blíže základní idey, na níž je založen celý pantheismus, idey více méně maskované mlhavým mudrováním Spinozy a kabbalistů, tu vidíme, že z učení toho plyne nejen uvolnění od zákonů mravnosti, ale i přímý k u l t n e m r a v n o s t i ! Kdežto pak arijští stoupenci pantheismu vlivem vyšší duchovnosti své povahy nedali se příliš unésti touto nemravnou stránkou pantheismu, snažíce se do jisté míry povznésti nízkou úroveň pantheismu, kabbalisté židovští právě tuto nemravnou stránku zpracovali co nejdůkladněji a starozákonní příkaz »ploďte a rozmnožujte se« dovedli k stupni jediného náboženství a nejvyšší pravdy, jakož i jediné a největší ctnosti! 1 Pantheismus znamená: v š e b o ž s t v í . 2 Maurice Muret, L’esprit Juif. (Kapitola o Spinozovi).

- 16 -

Pohlavní pud, toť jediné božství, jímž je proniknuta Kabbala, smyslné rozkoše jsou oním sacrosanctem, oním z j e v e n í m , v němž se projevuje skutečná přítomnost aktivního božství.1 Naprosté podléhání vůli tohoto božství je považováno od pravověrných židů nejen za náboženské dogma, a l e i z a s p r á v n o u c e s t u k d o s a ž e n í konečného snu vyvoleného plemene: »naplniti zemi a v l á d n o u t i n a d n í «! Pantheismus a jiná lžiučení Kabbaly jsou hlásána v tajných spolcích; jsou jimi nadšeni, žel Bohu, i mnozí, kdož officielně nazývají se křesťany. Toto učení, převzaté ze starých pohanských mysterií a židy pro židovské účely přizpůsobené, rozchází se radikálně s pojmem o Bohu, jaký vyplývá z pravého smyslu Mojžíšova Pentateuchu. Proto tedy tvrzení kabbalistů, že prý Kabbala je jenom výkladem sv. Písma, je drzou lží, jejíž pomocí židovští machláři, kteří tvrdí, že jediní mají v ruce klíč k pochopení sv. Písma, drží ve svých rukách neuvědomělé massy svých souvěrců. Velice charakteristickým je způsob, jejž si osvojili židé-kabbalisté, k úspěšnému oklamání svých souvěrců a křesťanů, jež připouštějí k studiu Kabbaly. Zrovna jako u zednářstva mají obřady a symboly mnoho různých výkladů a smyslů, což dovoluje vůdcům zednářstva omračovati své »naivní« spolubratry, tak i v Kabbale jsou různé způsoby k odhalení posvátného smyslu sv. Písma, jež dávají zvůli fantasii a svévoli učených kabbalistů. Z těchto způsobů je nejcharakterističtější t e m u r a čili anagrammatické přestavení písmen. Temura bývá různého druhu: 1. písmena určitého slova přestavují se zcela libovolně k utvoření nového slova; 2. písmena toho kterého slova jsou zaměněna jinými a to tak, že místo prvního písmene abecedy klade se poslední, místo druhého písmene ― předposlední atd. Dle tohoto způsobu slovo S e s a k u Jeremiáše, jehož význam je neznámý, čte se Babel, t. j. Babylon; 3. všech 22 písmen židovské abecedy píše se do 2 řádek po 11 v každé. Pak se 12. písmeno klade na místo 1. písmene, 13. na místo 2. atd. V celku vzato, může býti každé písmeno přestaveno či zaměněno 231 způ2 soby. Pomocí tohoto, přímo podvodného způsobu, mohou mudrci Kabbaly bez námahy najíti v sv. Písmě vše, co se jim zamane, a tím způsobem klamati s úspěchem zatemnělé massy židovské a vládnouti jimi. Nesmíme však zapomínati, že K a b b a l a , dle slov A. S. Šmakova, j e d u š í t a l m u d u , této druhé zbraně k zotročení židovského lidu. T a l m u d , toť plod židovské zloby, plný nenávisti ku všemu nežidovskému lidstvu; on předpisuje zabíjeti a olupovati goje ku cti a slávě Jehovově, on je kabbalisty také vydáván za zjevení Boží a také slouží k výkladu sv. Písma. 1 Revue Intern. des Sociétés Secrètes. Le Judaisme. Str. 879. No 5. Avril 1913. 2 A. S. Šmakov, tamt., str. 140.

- 17 -

Talmud je učení zjevné, závazně vtloukané do hlav každého žida od 10. roku jeho věku. Rabíni učí, že »talmud je výše než Pentateuch Mojžíšův« a že »sám Jehova na nebesích se učí talmudu, v s t o j e , tak velikou je Jeho vážnost k této knize.1 Kabbala pak, co učení tajné, mající také božský původ, a mimo to už samým Jehovou určené jen pro vybraný kruh vyvolených, je pravověrnými židy považována za ještě světější, než talmud. A tak tedy sv. Písmo ― knihy Mojžíšovy a proroků ztrácí naprosto svůj význam, neboť mudrci talmudu a Kabbaly vykládají sv. Písmo naprosto libovolně, pomocí vymyšlených jimi šarlatánských způsobů, oni mohou z nezákonitého udělati zákonité, z černého bílé, ze zločinu ctnost. Tak na př. židé-kabbalisté učí, že zabití jinověrce židem není zločinem, ale jen obětí, jakou má Jehova rád. Jeden z vynikajících kabbalistů Chaim Vital, jenž zemřel r. 1620, učil, že ž i d je zrno (dobrá stránka stvoření) a j i n o v ě r e c že je k l i p o t , t. j. pleva toho zrna (špatná stránka stvoření) a že Jehova, tvoře svět, vlil do živých bytostí částky své božské svatosti, ve formě jisker, při čemž část jisker Jehovových, počtem 288, dostala se mezi ― k l i p o t . »Osvobození těchto jisker z klipot (zlé stránky stvoření) a přivedení jich k zrnu urychluje p ř í c h o d M e s s i á š ů v . « Jinými slovy: žid, jenž by si přál brzký příchod Messiášův, musí se snažiti, aby co nejvíce gojů (klipot) pozabíjel. »Odnímej život klipot a zabíjej je a pak Šechina (Nebeská Královna) bude ti to počítati za rovno se zápalnou obětí.« (Sefer Or Israel 177 b).2 Tento povel má už přímý vztah k rituelním vraždám. A vskutku, jak svědčí znalec Kabbaly, kněz Pranajtis, je z mnoha míst Zoharu (nejdůležitější části Kabbaly) zjevno, že »zabití nežida, tedy i křesťana, dodává se ráz Obětního aktu, t. j. ráz rituelní.« »Z téhož Zoharu (č. II. 119) je zjevno, že akt vraždy má býti proveden určitým, kabbalistickým způsobem.« »I smrt jejich (amre ― gaarec, t. j. nežidů) ať je při zavřených ústech, jako u dobytka, jenž umírá bez hlasu a řeči.« Za spáchání takové vraždy nežida slibuje Kabbala židu-vrahovi nebeskou náhradu: Ve čtvrtém paláci ráje jsou ti všichni, kdož oplakávali Sion a Jerusalem, jakož i ti, kdož vyhubili zbytky národů modlářů.3 Vynikající myslitel z konce 19. stol. Eugen Dühring vyslovuje se ve své knize, věnované židovské otázce, o rituelních vraždách co o symbolickém obřadu, jehož časté opakování vlévá do židovského mozku názor, že nežidé jsou b e z 1 A. S. Šmakov, tamtéž, str. 85. 2 »Tajemství krve« u židů. J. E. Pranajtis. Str. 21 a 25. 3 Pranajtis, tamtéž, str. 26, 27, 28. V téže své práci kněz Pranajtis velice podrobně — odvolávaje se na židovské prameny — (Zohar a j.) dokazuje, že pod m o d l á ř i rozumějí židé vždy všechny nežidy vůbec, hlavně však křesťany. Tak v Gagachot rabbi Aschera (Aboda Zara 836) se praví přímo: »K ř í ž n á l e ž í k m o d l á ř s t v í «.

- 18 -

p r á v n ý m d o b y t k e m , nad nímž se židé povznášejí v ďábelském sebeoslavení, obracejíce v potravu Israelovu krev a život druhých národů.1 Tak na základě výše uvedeného dospíváme nutně k vývodům, že K a b b a l a v y ž a d u j e n u t n ě k r e v l i d s k o u , nejen k magickým a léčebným účelům, ale i k rituelním. Zabíjení nežidů a tedy i křesťanů předně urychluje (dle učení Kabbaly) příchod Messiášův, za druhé slouží za záměnu krvavých obětí, jež existovaly u židů až do rozboření Jerusalemského chrámu, r. 70 po Kr.,2 a za třetí je symbolickým obřadem, jenž neustále připomíná vyvolenému plemeni, že vše nežidovské lidstvo je odsouzeno k pohlcení Israelem. Konečně je v Kabbale samé poukázáno i k tomu cíli, ku kterému musí směřovati všichni židé, totiž: k boji s nečestnou částí lidstva, t. j. s nežidy, a obrácení jich v otroctví. »Bojuj s ní (s nečestnou částí lidstva!), nezakládaje rukou, pokud nenastane povinný pořádek, p o k u d v š i c h n i p o z e m š t í n á r o d o v é n e s t a n o u s e o t r o k y n a š i m i ! Proto i já tvrdím: veliká odměna tomu, kdo dovede osvoboditi se od té zlé části, kdo dovede podčiniti ji sobě!« (Zohar I., 160 a.)3 K doplnění tohoto neúplného náčrtku Kabbaly uvedeme případné porovnání A. S. Šmakova, jenž praví, že Kabbala je jako ohromný jarmark, kde drahé i grošové zboží je vystavováno se stejnou pečlivostí a za jednu a tutéž cenu. Kde nejvzácnější perla leží často v špinavé škatulce, čili což častěji bývá ― kde v zlatých schránkách není nic, než prach a smetí.4 Dodejme k tomu, že »perla« a »prach« t. j. filosofické idey, úryvky hlubokých vědeckých vědomostí a divoká poblouzení hrubého pohanství, to vše je židy vykradeno ze starých pokladen pohanské civilisace, že to vše bylo podrobeno židovskému zpracování a určeno výlučně k službě Israeli. A věru: Kabbala v rukou tajného židovského vládcovství byla a jest i bude vždy mocnou zbraní k podmaňování si židovské massy, i nebezpečnou zbraní k mravnímu a politickému rozvratu a zotročení křesťanských národů. Židé, prosyceni jsouce sami jedem mlhavého a mračného učení Kabbaly, otravovali a stále otravují jím křesťanské národy, jež poskytly jim útulek. Divoké pověry, čarodějství, sloučené s pohanskou krutostí, šílené oddání se alchymii a astrologii, vrhající těžký stín na středověk, většina sekt ― za to vše děkují evropští národové jen a jen židům!5 Nedosti na tom: židé, snažíce se poskvrniti čistotu křesťanského učení, jim zcela cizího a nenávistného, snažíce se podervati a rozmetati základy křesťanské civilisace, aby na její rozvalinách vytýčili své království, používají zrádné a mocné zbraně, kterou si vypůjčili od staropohanské civilisace. Zbraní touto jsou t a j n é s p o l k y , pomocí jichž židé během 2000 let nutí samotné křesťany k účastenství na zničení křesťanské civilisace. 1 »Eugen Dühring, Die Judenfrage als Frage des Racencharakters und seiner Schädlichkeiten für Völkerexistenz, Sitte und Cultur.« Fünfte, umgearbeitete Auflage. Nowawes-Neuendorf bei Berlin. Personalist-Verlag von Ulrich Dühring 1901. Kap. V., Str. 117―120. 2 Pranajtis, tamt., str. 42. 3 Pranajtis, tamt., str. 15. 4 Šmakov, tamt., str. 163. 5 Bernard Lazare, L’Antisémitisme, str. 354.

- 19 -

A věru: různé a protivné, mlhavé a ohavné učení různých tajných organisací ― počínaje starými gnostiky a konče dnešními zednáři a martinisty ― i polotajných spolků ― spiritistů, theosofistů a j. ― má za svůj základ židovskou Kabbalu s jejím mlhavým a často hnusným učením. Rozebéřeme-li učení tajných spolků křesťanské ery a soudíme-li, že podkladem jich nebyla Kabbala, tu zůstane nám účel, podstata i bytnost jejich naprosto nepochopitelným. Kabbala však objasňuje nám všechno! Proto také považovali jsme za nutno, poněkud déle pozdržeti se u tohoto tajného židovského učení, jež od pradávna je rozumovou a mravní otravou křesťanským národům. K potvrzení tuto vyslovených názorů o Kabbale a tajných spolcích odvoláme se na svědectví proslulého současného kabbalisty Papuse, jenž praví, »že nejvyšší posvátnou a všeobjímající učenost, jež byla pokladem tajných organisací pohanského starověku, chovají židé v jejich knize Sefer-Šesirach (část Kabbaly) a ž e t a j n é s p o l k y , na něž vložena misse sdělovati lidstvu tyto tajné poklady pokolení od pokolení, m u s í h l e d a t i r u k o v ě ť m o u d r o s t i v ž i d o v s k é K a b b a l e ! «1

1 Papus, Le Tarot des Bohémiens, str. 351.

- 20 -

II. GNOSTIKOVÉ. Mnoho staletí před příchodem Spasitelovým žila idea o světové vládě židů vlivem kabbalistů. Vykládajíce písmo Starého Zákona dle své potřeby a dle svých plánů, mudrci židovští vnukali svému národu, že Messiáš, předpověděný proroky, bude králem na zemi, jenž prý nejen osvobodí židy od cizího jha, nýbrž i silou meče zničí nepřátele vyvoleného národa, a do ruky vtiskne Israeli žezlo nadvlády světové. A tu uznání Ježíše Krista, jenž přišel hlásati království nebeské, ne pozemské, hrozilo zbořiti po staletí budované vzdušné zámky o židovské vládě nad celým světem. Zklamané naděje mudrců a vůdců židovských, toť prazdroj jejich nenávisti ku křesťanstvu. Dosáhnuvše odsouzení k smrti Ježíše Krista, židovští kabbalisté (veleknězi, zákonníci a fariseové) doufali, že učení Jeho bude zapomenuto a neobjeví se více co překážka k dosažení jejich šíleného snu o židovské světové nadvládě. Ale když ani kruté pronásledování, ani klevety, ani udávání, ani pobíjení a násilí, páchaná židy nad sv. apoštoly a nad prvními křesťany, nezastavila rozšíření božského učení, tu židé ve svém neúnavném boji s křesťanstvem chopili se nové, vpravdě pekelné zbraně. Oni se rozhodli rozviklati křesťanské náboženství v samotných základech pomocí tajných spolků a sekt, a poskvrniti jeho čistotu vnesením do něho pohanských názorů, jakými je Kabbala prosycena. Mezi prvními křesťany bylo dosti lidí ne právě pevných ve víře, lidí, kteří se ještě docela nezbavili dřívějších židovských či pohanských bludů. A tací křesťané byli nejvděčnější půdou pro židovské machinace. K prvním tajným zbraním, jichž použili židé proti křesťanům, patří organisace sekty zvané »g n o s t i k y «. Lžiučení gnostiků, založené na židovské Kabbale, projevilo se později zásluhou židů v mnoha tajných spolcích a sektách, m. j. v martinismu a v hnusné a nemravné sektě mrskačů (flagellantů). Církevní otcové prvních staletí křesťanských, ozbrojeni jsouce plamennou věrou a vědomostmi, neustávali odhalovati lživost učení gnostiků; v tomto boji především vynikl sv. Ireneus, biskup Lyonský, jenž zemřel mučednickou smrtí za ery pronásledovaní císaře Septimia Severa kolem r. 202. Ve spisech sv. Irenea1 je podrobně vyloženo učení gnostiků, jež on na základě sv. Písma vyvrací. Opírajíce se o fakta, obsažená ve spisech sv. Irenea Lyonského (žel Bohu zapomínaných dnešní nevěreckou intelligencí!), jakož i o fakta z dějin církevních ― ze spisů francouzských antizednářů vyňatá, pokusíme se objasniti čtenářům našim v krátkosti podstatu a základy lžiučení gnostického, jež svědčí zřejmě o původu židovském! 1 Pět knih sv. Irenea. Odhalení lživého učení. Překlad (do ruštiny) protojereje P. Preobraženského. Petrohrad. Vyd. Fuzova, 1900.

- 21 -

Gnostik znamená »vědoucí«, z řeckého slova gnosis = vědění. Sektáři, kteří si přisvojili toto hrdé jméno, považovali se za majitele vyššího, dokonalého vědění, ale odhalovatel jich sv. Ireneus spravedlivě nazývá učení jejich lživým věděním. Gnostikové vypůjčili si své lžiučení i samo své jméno z židovské Kabbaly, jejíž učení také jest vydáváno židy za nejvyšší čili dokonalé vědění. Gnostických sekt existovalo velice mnoho, ježto každý jen poněkud vzdělanější gnostik tvořil vlastní systém; v základech všech těchto systémů leželo mlhavé, tak či jinak přizpůsobené učení Kabbaly. My obzvláště klademe důraz na to, že úplné totožnosti s Kabbalou nelze hledati ani v gnosticismu, ani v učení jiných tajných sekt. Židé ― iniciátoři lžiučení, namířených proti křesťanské církvi ― neměli za svůj účel zasvětiti cizí jim národy v tajnou svou učenost, nýbrž podkopávati náboženské, sociální a státní základy těchto národů a podříditi je svému vlivu. Řídíce se tímto cílem, židé ― zakladatelé a tajní inspiratoři tajných spolků a heresí ― čerpali z Kabbaly základní idee svých lžiučení, jež však dle své fantasie nebo dle potřeb daných okolností měnili. Tak na př. gnostikové mísili k svým lžiučením některé idee řeckého filosoficko-náboženského názoru na svět, aby své mudrování učinili řecko-římské intelligenci (k níž se hlavně obraceli) přístupným. A proto je tedy gnosticismus směsí Ižiučení Kabbaly, zkažených dogmat křesťanských a řeckých mythů i filosofických ideí. Gnostické sekty, jež v prvních staletích křesťanstva se hojně vyrojily, měly sice některé různosti, ale při tom přece jen měly tyto společné, základní rysy: Gnostikové učili o existenci dvou světů, duchovního, pramene dobra a světla, a materielního, pramene zla a tmy. Při tom pojmy d o b r a a z l a oni ztotožňovali s pojmy v ě d o m o s t (gnosis) a n e v ě d o m o s t . O gnosticích lze užíti slov apoštola Pavla, že »učenost nadýmá a láska vzdělává«.1 A věru: tito rušitelé křesťanství učíce, že dobro není v lásce a ctnostech z ní vyplývajících, ale ve vědění, v pýše své snažili se rozřešiti otázky, prostému rozumu lidskému nepřístupné: o Nejvyšší Bytosti, o stvoření světa, o původu zla a pod. Gnostikové učili, že smyslný svět je odrazem světa nadsmyslného a že p r votní pohlavní rozdíl je zdrojem rozvoje celého života. Nejvyšší Bytost nazývali gnostikové H l u b i n o u čili P r v o p o č á t k e m a P r v o o t c e m (v Kabbale se jmenuje En-Sof nekonečná Bytost). Z tohoto neuvědoměného a nevyzpytatelného Prvopočátku čili Hlubiny vyplývají v párech božské síly čili eoni2 (v Kabbale nazývají se tyto síly sefiroty = stupni), jež se dělí na mužské čili aktivní a ženské, čili passivní. »O samotném Prvopočátku, čili Hlubině, mají mnoho různých názorů. Jedni praví, že Hlubina je jediná a že není ani mužského, ani ženského pohlaví a v ů b e c , ž e n e n í c o k o l i v ; druzí nazývají ji mužsko-ženskou, připisujíce jí 1 1 Kor. VIII, 1. 2 E o n znamená řecky v ž d y j s o u c í ; jménem tím nazývali gnostikové: Nejvyšší Bytost.

- 22 -

vlastnosti hermafrodita. Jiní přidávají prvopočátku Mlčení co jeho manželku; z Prvopočátku a Mlčení prý zplozen první pár.«1 Úloha Nejvyšší Bytosti končí projevením se eony; jakmile to se stalo, je Hlubina neúčastna na dalším životě světa a je naprosto nečinnou. Poslední z eonů, nejvzdálenější od Prvopočáteční Jednotky, měl v sobě prvky materie a tvořil přechod mezi světem duchovním a smyslným. Tomuto eonu, jejž oni nazývají »božskou myšlenkou« nebo »všemoudrostí«, je (dle učení gnostiků) viditelný svět s jeho Bohem a anděly dobrými i zlými zavázán díky za svou existenci, neboť činný eon neomezil se tím, že dal počátek materielnímu životu, on ze své d u š e v n í podstaty stvořil sílu nižší, než je on, D e m i u r g a (Stvořitele Světa), jenž vytvořil pak viditelný svět z p r v o p o č á t e č n í p o d s t a t y , jež byla vzata z onoho posledního eona. Demiurg pak, »jsa neschopen poznání čehosi duchovního«, a netuše, že existuje vůbec nějaký Praotec, »pomyslil si, že On sám je jediný Bůh a řekl skrze proroky: Já jsem Bůh a není Boha kromě mne.«2 A dle učení gnostiků byla nevědomost Demiurgova takovou, že »stvořil nebe, nevěda, co to je nebe, stvořil člověka, nevěda, co to je člověk, stvořil zemi, nevěda, co to je země.«3 A tímto způsobem stal se Demiurg Otcem a Bohem viditelného světa. Dle učení jiných gnostiků však byl svět stvořen nejen Demiurgem, ale několika anděly, jež stvořil onen poslední eon. Ale další vše je stejné podstaty: Tvůrcem světa je rouhavě jmenován ne Nejvyšší Bůh, ale jakási na Něm závislá a nevědomá Jeho síla. Z učení gnostiků vyplývala naprostá neodvislost ode všech mravních zákonů; nemravnost gnostiků přecházela přímo v kult znemravnělosti. Všichni gnostikové, stejně jako kabbalisté, zakládali své lžiučení na lživém výkladu a na pokažení textu sv. Písma. Toť ona osnova, vypůjčená z Kabbaly, ta rudá nit, jež táhne se všemi gnostickými sektami, více méně složitými, ohavnými a rouhavými, neboť ― jak praví sv. Ireneus ― »u nich není nic bez rouhání se Bohu.« Všimněme si teď vztahu gnostiků k Spasiteli. Všichni zakladatelé gnostických sekt používali Jména Ježíše Krista co vnadidla k lapení křesťanů do pasti své sekty. Jedni z gnostiků uznávali Ho za člověka, na něhož vstoupila Vyšší Síla, ale hned rouhavě podotýkali, že touto Vyšší Silou vládnou i někteří z nich a to ještě ve větší míře. Druzí učili, že Spasitel jen přijal podobu člověka, že však byl ve skutečnosti netělesný a že proto také netrpěl při ukřižování žádných muk. Všichni pak učili, že Spasitel přišel jen proto na svět, aby vyvoleným sdělil vyšší moudrost a aby totéž činili i jeho apoštolové. Na doklad pravdivosti svého tvrzení odvolávali se gnostikové na některé skutky Krista Pána, měníce a kazíce text sv. Písma dle svých potřeb. Učenníci sv. apoštolů prý gnostikům sdělili tajné učení Ježíše Krista. 1 Sv. Ireneus, str. 55. Prv. dvoupohlavní božstvo pohanských mystérií. 2 Sv. Ireneus, str. 34. 3 Sv. Ireneus, str. 34.

- 23 -

Skoro všichni zakladatelé gnostických sekt na oko vyznávali víru křesťanskou a chytajíce do svých léček křesťany (a mezi těmi, žel Bohu, i nejednoho pastýře), vnášeli tím rozkol do Církve, neboť pastýři tito, vyznávajíce tajně gnostická lžiučení, rozšiřovali pod rouškou pravé křesťanské víry heretické bludy v oněch zemích, kam byli papeži neb biskupy posláni, aby mezi pohany šířili víru Kristovu. Šimon čarodějník. Otcem gnostických sekt byl žid z ostrova Kypru, Šimon čaroděj, jenž ve Skutcích sv. Apoštolů, v spisech sv. Irenea a v knihách francouzských antizednářů bývá nazýván Šimonem Samaritánským, patrně dle toho, že své lžiučení začal šířiti nejprve v Samaří. Tento zakladatel gnosticismu byl vrstevníkem sv. apoštolů a žákem Alexandrinského filosofa, žida a kabbalisty Filona, jenž narodil se asi roku 20. př. Kr. a zemřel asi r. 40. po Kr. a jenž správně bývá považován za předchůdce gnostiků. Tento proslulý filosof a kabbalista po celý svůj život pracoval na judaisaci řeckořímského pohanského světa. K tomuto účelu snažil se sloučiti řeckou filosofii s židovským bohoslovím v jediný nábožensko-filosofický systém. Co pravý kabbalista viděl v slovech sv. Bible jen řadu allegorií, jichž pravý smysl vykládal dokonce pomocí Platonovy a Pythagorovy filosofie. Odívaje tak židovské ideje v řeckořímský šat, učinil je přístupnými světu žido-řecko-římskému a tím připravoval judaisaci tehdejšího vzdělaného světa. To, že byl Šimon žákem Filonovým, vysvětluje nám okolnost, že v gnosticismu setkáváme se vedle Kabbaly i s řecko-římskými mythy a filosofií. Co pravý žid, začal i Šimon čaroděj činnost svou klamem a uplácením. Setkav se s apoštoly Filipem a Petrem a jsa ohromen tím, že sv. apoštolově léčili chorobné kladením rukou na jejich hlavy, soudil, že to není dar Stvořitele, ale ovládání nějaké vyšší, magické síly a učenosti. Chtěje tuto sílu poznati, přijal Šimon čaroděj licoměrně křesťanskou víru a chtěl penězi podplatiti sv. apoštoly, aby ho také naučili tajemství léčiti nemocné a udíleti dary Ducha sv. vkládáním rukou. Ale apoštol Petr s rozhořčením odmítl nečestného kabbalistu, řka mu: »Stříbro tvé budiž k záhubě tvé, neboť tys zamýšlel dar Boží dostati za peníze. Není v tom tvého ani částečky, neboť srdce tvé je nepravým před Hospodinem. Neboť vidím tě naplněna hořkou žlučí a v poutech nepravdy.«1 Po této spravedlivé odpovědi odešel Šimon čaroděj od apoštolů a začal hlásati své vlastní sektářské učení, »vydávaje se za ztělesněnou Sílu Boží, jež se na Sinaji objevila v osobě Boha Otce, v Tiberu v obraze Syna a nad apoštoly v podobě Ducha Svatého.«2 Ve Vatikáně je rukopis neznámého autora, zvaný »Philosophumena«, v němž je podrobně vylíčena hanebná činnost Šimonova, jenž především chtěl soupeřiti se sv. Petrem, jenž v každém městě, kam jen přišel, nalézal už lid z části zkažený lžiučením Šimonovým. Ale Šimon vždy před příchodem sv. Petra z města zmizel a šel dále pokračovati ve svém hnusném díle. Tak bylo v Cesarei, Tyru, Beritu, Biblisu, Sidonu, Tripolisu a v Římě, kde všude sluha ďáblův utíkal před tváří sluhy Božího. Učení Šimona čaroděje záleželo v tomto: 1 Skutky Apošt. VIII, 20-23. 2 Dějiny křesť. církve od E. Smirnova, str. 86, 87.

- 24 -

Z V y š š í B y t o s t i vyplývající v párech božské síly ― eonové, mužského a ženského rodu. Prvních 6 eonů tvoří svět duchovní a jmenují se R o z u m aMyšlenka, Slovo a Jméno, Rozumění a Pomyšlení. Z těchto eonů vzniká opět 6 dalších nových sil, jež tvoří 2. svět, prostředkující mezi tělem a duší. Svět ten je odrazem 1. světa. Z eonů nižšího světa vznikají nižší eoni čili síly a andělé, rovněž 6 počtem, tito tvoří 3. svět a zplozením dalších 6 eonů tvoří 4. svět, viditelný a materielní, jenž je posledním odrazem nejvyššího duchovního světa. K vytvoření viditelného světa byl nucen jeden z prostředkujících eonů (2. světa) a sice božská M y š l e n k a , kterou stoupenci dnešní t. zv. gnostické církve (nalézající se v Paříži), n a z ý v a j í » V l á d k y n ě s v . D u c h «,1 sestoupiti v materii a v tom právě, t. j. v pádu Myšlenky až k materii je dle učení Šimonova prazdrojem zla na světě. Božská Myšlenka, sešedši k materii, byla ze závisti zadržena anděly, jež kdysi zplodila a kteří vytvořili svět. Tito andělé nepustili Myšlenku více k Otci a božská exulantka byla nucena po celá staletí blouditi světem, přecházejíc z těla do těla. Ona byla m. j. v těle proslulé Heleny, k vůli které vznikla Trojská válka. A přecházejíc tak z těla v tělo, byla čím dále tím více zneuctěna, až konečně vstoupila do nevěstince v Tyru.2 Šimon čaroděj však, jenž sebe sama jmenoval S p a s i t e l e m a ztělesněným S l o v e m B o ž í m , učil, že přijal na sebe lidské tělo jen proto, aby osvobodil božskou Myšlenku z pout materie a lidi z tyranie andělů, kteří stvořili svět. Pojav božskou Myšlenku (nevěstku jménem Helena či Silene), kterou přirovnával k zbloudilé ovečce v stádě Spasitelově, osvobodil prý ji z pout materie, nazývaje sňatek svůj s ní t a j e m n ý m m a n ž e l s t v í m , jež prý na světě spojuje R o z u m a M y š l e n k u . Chtěje osvoboditi svět od »tyranie andělů«, učil Šimon, že zákony a příkazy jsou vydány jen k zotročení lidí; že lidé, kteří věří v něho a v jeho Helenu, mohou dělati co chtějí a budou spaseni tou věrou nezávisle od skutků, »neboť skutky jsou spravedlivy ne povahou, ale náhodně« (dle vůle nižších andělů, tvůrců světa). Proto ― píše sv. Ireneus ― mystičtí žreci této sekty žijí chlípně a obírají se »volchvováním« (t. j. obcováním s nevěstkami). Oni zaklínají a zaříkávají. Rádi používají prostředků, jež zvyšují chlípnost, nebo jež uspávají atd. Oni mají obraz Šimona v podobě Jupitera a nevěstky Heleny v podobě Minervy ― a m o d l í s e k n i m .3 Kouzla čili »volchvování«, jimiž Šimon chtěl vzbuditi zdání, že jeho víra je božskou, záležela ve vyvolávání duchů, v ohnivých zobrazeních pohanských bohů, v předpovídání budoucnosti pomocí lidské lebky, postavené na zemi a mluvící strašnou a nepochopitelnou řečí atd. Neznámý autor vatikánského rukopisu (Philosophumena) podrobně vyličuje, jakými fysickými způsoby dociloval Šimon údivu svých stoupenců; dnes by tyto čarodějnické kousky byly pouhou dětskou hračkou. 1 Duch (Ruach) jest židovsky ženského rodu. 2 Sv. Ireneus, str. 87. 3 Sv. Ireneus, str. 88.

- 25 -

Šimon čaroděj byl učeným kabbalistou. Kabbala pak ― jak už víme ― je čerpána z tajných pohanských učení starověku, a pohanským žrecům byly známy přemnohé vědecké pravdy, které teprve teď staly se všeobecně přístupným majetkem. Dle všeho znali žrecové už i elektřinu, i různé upotřebení této; oni byli dobře obeznámeni s chemií, alchymií, astronomií a medicinou. Kromě toho spiritismus a hypnotismus, jež za našich časů budí takový rozruch, byly starověkými žreci značnou měrou pěstovány. Toť vysvětlení těch kouzel, jimiž kabbalista Šimon ohromoval nevědomé davy. Přejděmež teď od Šimona čaroděje k dalším více méně vynikajícím gnostickým lžiučením, jež se dle sv. Irenea »objevovala jako houby po dešti« pod vlivem Temné Síly, jež se spojila proti křesťanstvu. Ku gnostikům apoštolské periody patří rovněž Menander, žák Šimonův, a Kerinth, žid z Alexandrie, žák Filonův. Menander. Učení tohoto gnostika o Božství a stvoření všehomíra je takřka totožno s učením Šimona čaroděje. Jako učitel jeho Šimon, tak i Menander vydával se za S p a s i t e l e a vyzvedl magii a volchvování na stupeň jediného kultu, hodného Božství. On učil, že kouzelným uměním (jemuž učil) mohou lidé přemáhati i anděly, kteří stvořili svět, veleti jim a že křtem, jejž on udílí, učenníci jeho obdrží dar vzkříšení, takže nemohou umříti, ale zůstanou nestárnoucími a nesmrtelnými«. Tyto rouhavé a nebezpečné žvásty kabbalisty Menandra nalézáme za 18. století u proslulého šarlatána, zednáře a žida Josefa Balsama, známého pod jménem Cagliostro, jenž dovedl v předvečer Velké Revoluce francouzské omámiti a uchvátiti nejvyšší kruhy celé Evropy těmito vymyšlenostmi židovské Kabbaly. Kerinth. Učení Kerintha jeví už jisté odchylky od učení obou předchozích gnostiků. Přidržuje se stejné kabbalistické theorie emanace božských sil, učil, že svět nebyl stvořen několika anděly, ale Silou, jež daleko předčila Prvopočátek a jež ničeho netušila o existenci Nejvyššího Boha. Toto učení je ještě rouhavější než předchozí, neboť zamítajíc několik tvůrců, blíží se k monotheismu Starého i Nového Zákona, při tom snižuje Tvůrce světa k jakémusi druhořadnému bůžku, nad nímž stojí ještě jakýsi neznámý Bůh. Uvidíme plný rozvoj tohoto učení v pozdější gnostické heresi Valentinově. Kerinth učil ještě, že Ježíš Kristus byl narozen jako všichni lidé, že při křtu v podobě holubice naň sešel »hoření Kristus« (jeden z eonů) a že ho týž při utrpení opustil. Tento »hoření Kristus« ústy »pozemského Ježíše« hlásal prý hodným a vyvoleným jakéhosi neznámého Boha. Většina gnostických sekt vznikla však v II. století po Kr.: některé z nich trvaly (pokud nám známo) až do V. a VI. století. Valentin. Ze zakladatelů gnostických sekt ve 2. století po Kristu je zvláště známým Valentin, žid z Alexandrie, jehož učení je ze všech nejfantastičtější. Všimněme si učení Valentinova poněkud blíže, neboť ono si získalo ohromné zástupy stoupenců, z nichž mnozí stali se zase zakladateli dalších heresí, odlišných od této jen nepatrnou měrou.



- 26 -

Mimo to Valentinovo lžiučení skoro šmahem převzato tajným spolkem Martinistů, založeným v 18. století Martinezem Paschalizem, rozumí se, také židem. Žid Valentin, jenž licoměrně přijal křesťanství, přišel kolem r. 140 do Říma, aby tam šířil své sektářské učení. Byl třikráte vyloučen z církve, načež se vzdálil na ostrov Kypr a tam založil definitivně svou sektu, Valentiniany zvanou. Valentin zemřel kolem r. 160, ale lžiučení jeho (jež potrvalo do VI. stol.), proniklo už v II. století do Gallie (nynější Francie), kde setkalo se se silným protivníkem a odhalovatelem v osobě sv. Irenea, biskupa Lyonského. Sv. Ireneus líčí učení Valentinianů o Nejvyšší Bytosti a výronu božských sil takto: »Oni praví, že v neviditelných a nejmenovaných výšinách nejprve existoval jakýsi dokonalý eon (věčně jsoucí), jejž nazývají Prvopočátkem, Prvootcem, Hlubinou. On je neobsáhlý a neviditelný, věčný, bez počátku, existoval nesčíselná staletí v nejhlubším tichu a pokoji. Jemu oddána byla »Myšlenka«, kterou nazývali také Blahem nebo Mlčením. H l u b i n a pojala stvořiti svět a tak vložila símě své do mateřského lůna M l č e n í ; toto oplozeno jsouc, zrodilo R o z u m , jenž je podoben a roven svému otci a jenž jediný sdílí velikost Prvootce. Tento Rozum nazývají Jedinorodným a rovněž i Otcem a Počátkem všeho.1 S ním narodila se P r a v d a . Toť první a počáteční Pythagorejská čtverka, kterou oni nazývají kořenem všeho: a sice Hlubina a Mlčení, Rozum a Pravda. Když pak Rozum pochopil, proč je stvořen, tu sám zplodil S l o v o a Ž i vot. Ze Slova a Života opět souloží vzešel Člověk a Církev. A toť genealogická osmička, kořen a počátek všech věcí, jmenovaná 4 jmény: Hlubina, Rozum, Slovo, Člověk, neboť každý z nich je současně mužem i ženou. Prvootec spářil se s Myšlenkou, Rozum s Pravdou, Slovo se Životem, Člověk s Církví.2 Sv. Ireneus vtipně poznamenává, že gnostikové s takovou určitostí tvrdí, že ten a ten eon zrodil se z toho a toho, jakoby »byli sami při tom porodu pomáhali«. Tito eonové chtěli sami také proslaviti Otce a zplodili tedy nové síly: Slovo a Život zplodili 10 eonů a Člověk s Církví 12 eonů; tak bylo všech eonů 30 a ti tvoří neviditelný svět ― Plnost čili Pliromu. Poslední z 12 eonů zplozených Člověkem s Církví nazýval se Moudrost a tento eon stvořil viditelný svět. A to se stalo takto: »Moudrost, nezkusivši objetí svého manžela Vytouženého, byla pojata vášnivým přáním napodobiti Otce a postihnouti jeho velikost; ale nedovedla to vykonati, ježto se podjala úkolu nad své síly. Místo toho, aby se přiblížila k Otci, porodila bytost šerednou, ženského rodu, jakého sama byla3 a proto byla nadmíru zarmoucena a polekána nedokonalostí svého porodu. Ale Předěl, eon, zplozený Rozumem, ji očistil a upevnil a tak Moudrost, poznavši, že Otec je nenapodobitelný, uklidnila se a zaujala své místo v Pliromě. Prvorozená pak beztvárná bytost, jejíž jméno je Achamoth (hebrejsky znamená též Moudrost), zůstala však mimo Pliromu, od níž zůstala oddělena Předě 1 Srv. »náboženství Rozumu« z dob velké franc. revoluce! 2 Sv. Ireneus, str. 21-22. 3 Dle gnostických názorů jen muž dodává zplozenci formu, Žena plodí jen bytost beztvárnou.

- 27 -

lem, a co vyvrhel neměla ani podoby ani formy. Ale »hoření Kristus«, jeden z eonů, slitoval se nad Achamothem a proniknuv Předělem, jejž nazývají také křížem, dal mu podobu bytosti, ale ne vědomosti a pak ho nechal vně Pliromy v stavu nevědomosti, strachu, údivu a smutku. Achamoth, dostav od »horního Krista« jakousi »vůni nesmrtelnosti«, zatoužil po pozemském světě a modlil se k »hornímu Kristu«, jenž slitovav se nad ním opětně poslal k němu druhého horního Krista, čili Spasitele (jinak Paraklita), jenž jest souborným obrazem celé Pliromy. Spasitel dal Achamothu vědomosti a oddělil od něho jeho vášně, učiniv je neorganickou věcí. Achamoth, osvobodiv se od vášní, zplodil ze své d u š e v n í bytosti Demiurga (T v ů r c e s v ě t a ) a sice k obrazu Rozumu, a anděly, jimž Demiurg zase dal obraz všech eonů. Achamoth v l o ž i l t a j n ě a b e z j e h o v ě d o m í d u c h o v n í p l o d č i l i d u c h o v n í s í m ě do Demiurga a tak bez vědomí byla vseta do duchovního člověka Moudrost.1 A tak Demiurgos, stvořiv anděly a duchy zloby a stvořiv veškeren viditelný svět a člověka z dříve existující materie (jež vznikla z vášní Achamotha), stal se Otcem a Bohem všeho, co existovalo vně Pliromy. ― Ale třeba že se Demiurg sám považoval za jediného Boha a třeba že to o sobě dal i proroky rozhlašovati, přece jen dostav od Achamotha símě duchovní bez své vědomosti, nebyl schopen postihnouti něco duchovního, ba ani netušil, že existuje hoření duševní svět. Pliroma, takže v tomto ohledu byl daleko níže, než bytosti zplozené jím samým, a obdrževší od Achamotha duchovní símě.« Valentiniani, snažíce se podlomiti víru v Boha a stavíce tudíž Stvořitele světa za bytost nižší, než stvořené jím bytosti, jdou ve své rouhavosti ještě dále: oni tvrdí, že Demiurg a ďábel, jehož oni nazývají duchem zloby a držitelem světa, vzešli oba z Achamotha a že ďábel zná více ze světa božího než sám Demiurg.2 Snažíce se poskvrniti čistotu křesťanského náboženství, ale neodvažujíce se ji naprosto popírati, byli gnostikové nuceni ― jak vidíme ― k nesmyslům kabbalistickým a k bludům řeckořímským přidati i elementy křesťanské věrouky, znetvořené k nepoznání. Tak na př. učili Valentiniané o existenci dvou hořeních Kristů a jednoho člověka Ježíše. Dle jejich lžiučení tvořil první Kristus párek se sv. Duchem; tento párek vzešel prý z Rozumu a jeho úkolem byla osvětová práce mezi samotnými eony. Druhý Kristus (Paraklit), zplozený všemi eony, spojil prý se při křtu s Ježíšem a opustil ho při utrpení. Oba Kristové hrají ― jak vidno ― u gnostiků vedoucí úlohu při stvoření světa. Ježíš Kristus pak, jejž Valentiniané nazývali Synem Demiurga, měl duchovní símě od Achamotha a tělo ne materielní, nýbrž duševní, »zplozené jakýmsi zvláštním uměním«. Spasitel náš objevil se prý světu, aby dal lidem dvoje učení, j e d n o z j e v n é , od Demiurga, určené lidem d u š e v n í m , d r u h é p o s v á t n é , od Pliromy, přístupné jen lidem d u c h o v n í m , k nimž počítají gnostikové i sebe sama. 1 Sv. Ireneus, str. 35. 2 Sv. Ireneus, str. 35.

- 28 -

Spasitel prý vzdělal nejen lidi, ale i Demiurga, dav mu zprávy o hořením světě, o tom, že po konci světa bude Demiurg bydliti v »Středním místě« a že až do té doby bude Demiurg spravovati svět, starati se o církev, určenou lidem duševním. Dozvěděv o slíbené mu odměně (t. j. o přebývání v »Středním místě«), zaradoval se Demiurg a přimkl se k Spasiteli vší silou. Všechen lidský rod dělili Valentiniané na lidi duchovní, duševní, prstní (pozemní). Prstní byli určeni k setlení; duševní ― budou-li živi spravedlivě budou přebývati v středním místě s Demiurgem a duchovní vrátí se k Prvopočátku čili do Pliromy. Dle tohoto rozdělení učili Valentiniané, že prstní a duševní lidé musí žíti spravedlivě a konati dobré skutky a že je pro ně určen Spasitel a Církev. A pro lidi duchovní, mající nejdokonalejší vědomosti, t. j. pro gnostiky, ani církev, ani dobré služby nejsou předepsány, ježto »jako zlato, vhozené do bahna, neztrácí svou cenu, tak i gnostikové, byť dělali sebe horší skutky, neztrácejí ničeho na své svatosti.1 Proto praví sv. Ireneus, že mnozí z nich oddávají se nečestným, chlípným rozkošem a praví, že dávají smyslné smyslům a duchovní duši; oni kazí ženy, jež poslouchají jejich lžiučení a sami sebe vyvyšují, nazývajíce se d o k o n a l ý m a v y v o l e n ý m s e m e n e m . 2 Dle sv. Irenea nejednu ideu Valentiniany hlásanou vyslovovali už řečtí filosofové a básníci. Tak na př. Thales Miletský učil, že voda je počátek a matkou všech věcí.3 Není-li jedno ― praví sv. Ireneus ― nazveme-li počátkem všeho v o d u nebo h l u b i n u ? Homér praví, že oceán s matkou Thetidou zplodil bohy! Anaxagoras, Empedokles a Platon učili, že Stvořitel stvořil svět z dříve už existující materie. Jistá souhlasnost těchto ideí s Kabbalou je pochopitelna, poukážeme-li na silný vliv, jakým na řeckou filosofii a theologii působila foenickým prostřednictvím kultura egyptská a semitská (židovská). Zbývá nám říci ještě několik slov o jiných typických sektách gnostických, jichž lžiučení našlo ozvěnu v tajných spolcích a heresích pozdních věků. Jsou to gnostické sekty Marka, Karnokrata, Kolovase, Ofitů, Kainitů, Varveliotů, Markiona, Saturnina a Vasilida. Marek. System žida Marka je v podstatě totožný se systemem Valentinovým, ale do výkladu jeho vnesl Marek značné změny. On naprosto mlčí o mužském a ženském principu v eonech, o jejich páření se, jež je pramenem všeho života, neboť idey tyto, použité k božským silám, začaly zjevně protiviti se některým lidem, zušlechtěným už křesťanským učením. Marek nalezl v nevyčerpatelné studnici lživé moudrosti, jakou jeví se Kabbala, vhodnější, ale neméně hnusnou allegorii k zakrytí svého erotického učení. On totiž zaměnil eony slabikami a písmenami. 1 Sv. Ireneus, str. 37. 2 Sv. Ireneus, str. 37. 3 Sv. Ireneus, str. 145, 146.

- 29 -

Prvootec projevil se pronesením jistého Slova, podobného jemu samému. První slabika slova toho sestávala ze 4 písmen, to je první čtverka; druhá také ze 4, druhá čtverka; třetí z 10 ― desítka; čtvrtá z 12 ― dvanácterka. Každá z těchto písmen jevila se co duchovní bytost čili element; tato bytost znala jen výslovnost své písmeny, ale neznala celé Slovo. Těchto 13 písmen čili elementů nazývalo se u Markosianů ještě eony, kořeny, semeny, plnotami a plody. Tyto stvořily Pliromu, t. j. plný duchovní svět a sloužily za prvoobraz všehomíra. Z nich vzešlo veškero nekonečno viditelného i neviditelného světa, neboť každý element ― písmeno rozprostírá se v nekonečno, na př. název písmena d e l t a píše se řecky 5 písmenami, z těch každé píše se opět několika písmenami a tak do nekonečna. Tato theorie je čistě kabbalistická, neboť v Kabbale se praví, že »Bůh stvořil svět dle mystického vzorce židovské abecedy a že harmonie stvoření podobá se harmonii židovských písmen«. Rozdíl je jen v tom, že Marek musel se spokojiti místo židovských písmen s řeckými. Lžiučení své vyhlašoval Marek za zjevení shora, sdělené mu »Božskou čtyřkou«, jež k němu sešla v podobě ženy. Aby lehčeji vábil křesťany k své sektě, dělal Marek parodii na svátost přijímání a křtu. Křest konán u Markosianů k vykoupení duchovního člověka. Pravé vykoupení záviselo na vědomostech. Kdo byl pokřtěn a kdo nabyl vědomostí, byl osvobozen od zákazů Demiurgových, nebyl dostižitelný jeho soudu, neboť v y š š í v ě d o m o s t i byly Demiurgovi nedosažitelnými. Obřad křtu u Markosianů líčí sv. Ireneus takto: »Jedni z nich představují manžely a provádějí akt soulože s pronášením tajemných slov nad křtěným, pravíce, že provádějí duchovní sňatek, podobný souložení bohů. Na to druzí ho vedou k vodě a křtíce praví: Ve jménu nevědomého otce všeho, v matku všeho ― pravdu, v sešedšího na Ježíše, na jednocení, vykoupení i spolčení se silami.« Jiní pak, aby ještě více ohromili zasvěcované, mumlají jakási hebrejská slova a sice: Vasema Chamossi Vazanora Mistadia Ruada Kusta Vavofor Kalachthi. Výklad slov těchto je tento: Vyzývám to, co je výše nad všechnu sílu otcovu, co jmenuje se světlem, duchem blaženým a životem, poněvadž jsi vládl v těle. 1 Žid Marek objevil se se svým lžiučením i v Lyoně, kde v onu dobu byl sv. Ireneus biskupem. Marek měl zvláštní úspěch mezi ženami, znemravňuje je duševně i tělesně, káže mezi nimi proroctví i dávaje jim návod k prorokování. »Otevři ústa svá,« učil Marek, »a mluv co mluv a budeš prorokovati.« A ženy, svedeny tímto podvodníkem, mluvily nejhrůznější nesmysly, soudíce, že mají prorockého ducha. A odměňovaly Marka nejen penězi, nýbrž i tělesným obcováním, chtějíce býti s ním jedno tělo, jedna duše.2 Tato proroctví ve stavu exstase a úloha žen v heresi Markově připomíná velice ruskou sektu »chlystů« (mrskačů). Kolorvas. V učení tohoto gnostika nalézáme tento z Kabbaly vzatý základ, jenž co červená nit prochází učením všech gnostiků: 1 Sv. Ireneus, str. 82 a 83. 2 Sv. Ireneus, str. 58.

- 30 -

Prvootec všeho, Prvopočátek a Nedomyslitelné nazývá se Člověkem a v tom je i velké a svaté tajemství, že nejvyšší síla všeho je člověk.1 Tu vidíme počátky humanismu. ― Karnokrates. I tento gnostik přidržel se kabbalistické zásady, že svět byl stvořen silou daleko nižší než prvorozený Otec; dále že duše se stěhují. Dle Karnokrata zjevil Ježíš Kristus vyvoleným, že dobro a zlo existuje v domněnce lidí, že de facto však n e n í z l a . 2 Dokonalost závisí úplně na vědomostech a proto duše lidí přecházejí z těla do těla, pokud nezkusí vše, co je člověku přístupno a nedosáhnou dokonalých vědomostí. Řídíce se tímto zvráceným učením, soudili stoupenci Karnokratovi, že je jim dovolen každý zločin. Učení o stěhování duší jest, jak víme, jednou ze základních thesí dnešních theosofických spolků. Varvelioti. Gnostická sekta Varveliotů nazývala se tak od syrského slova Varvelov, což znamená »B ů h v e č t y r c e «. Někteří eoni u Varveliotů měli židovská jména, tak Armagen z židovského slova or - majon (= mlhavé světlo), Raguel = chtivost, Dadud = milovaný; eon, jenž stvořil svět, nazýván byl Moudrostí a také Prunikos a dle Epifania znamená u Řeků Prunikos svůdce dívek!3 Ve všech dosud probraných heresích gnostických jeví se tendence snížiti Tvůrce světa. Některé gnostické sekty však (hl. Ofitové a Kainitové) jeví k Tvůrci světa přímo netajenou nenávist. Ofitové. Jméno této sekty je od řeckého ofis ― had. Oni učili, že od eona, zvaného »Moudrost nejvyšší«, vzešla materie a rovněž i Bůh viditelného světa v 7 postavách. On pak z materie stvořil člověka a svět. Jména těchto 7 postav božství Ofitů jsou tato: Jaldavaoth (z chaldejského jag - el - davaoth = Pán Bůh Otců); Jao (zkráceno z Jehovy); Oreus (z židovského Or = světlo); Eloeus (z hebrej. Eloi); Adoneus (z hebr. Adonaj); Astanfeus = věnec, koruna. »Nejvyšší moudrost« (je i zde nazýván Prunikos = svůdce) s t a l s e z v l a s t n í v ů l e h a d e m , aby Stvořitel světa nedomníval se, že sám jediný je bohem; co had sdělil Prvootec lidem vědomosti, jak odporovati svému Tvůrci, lidé byli učenější než sám jejich Stvořitel. Tu je viditelným přímý satanismus, jenž se později objevuje i v zednářstvu, v martinismu a v jiných tajných spolcích. Kainité. Kainité učili, že Kain vzešel od nejvyšší síly a že byl proto Tvůrcem pronásledován, ale neutrpěl škody, ježto ho Nejvyšší Moudrost, jakož i jiní odpůrci Stvořitele ― Esan, Sodomští, Judas a j. ― chránili. Při analyse gnostických heresí je nutno akcentovati jeden zjev, jenž dle všeho nebyl očekáván a předvídán židovskými inspirátory lžiučení, namířených proti křesťanstvu. 1 Sv. Ireneus, str. 56. 2 Totéž tvrdil »nadčlověk« Nietzsche ve svém spisu: »Jenseits von Gut und Böse«. Nic nového pod sluncem! 3 Sv. Ireneus, str. 100. Pozn.

- 31 -

Mezi zakladateli gnostických sekt objevili se lidé, nezasvěcení ― dle všeho ― do tajných zámyslů židovských kabbalistů a jednající proto, jak se říká, »mimo strannickou disciplinu«. Výsledek to byl pro židy neočekávaný a také nežádoucí. Někteří gnostikové, nevědouce, že jejich úkolem je nejen povalení křesťanstva, ale i vyvyšování židovstva, došli ve svém hledání pravdy k negaci židovstva a tak vznikly gnostické sekty, prodchnuté nejživějším ― antisemitismem! K těmto dlužno počítati sekty Markionovu, Saturninovu a Vasilidovu. Valentiniani, Markoviani a jiní t. zv. alexandrijští gnostikové, po většině židé, stavěli sice tvůrce světa v područí jakéhosi prvotního boha, ale uznávali přece jen, že On, hledě podmaniti lidi svým zákonům, činí tak z části k jejich dobru, z části z nevědomosti, ježto vyšší moudrost je jemu i t. zv. duševním lidem nedostupnou. Zákony Demiurgovy jsou pak pro tyto duševní lidi přímo spasitelny atd. Ale syrští (ne-židé!) gnostikové Markion, Saturnin a Vasilid chovali se k Tvůrci světa přímo nepřátelsky, nazývajíce království jeho »zlým královstvím Demiurgovým« a Jeho Samého »vinníkem zla, nestálým, nedůsledným« atd.1 Markion. Z těchto protivníků judského Boha Markion, syn Synopského biskupa (vyloučený vlastním otcem ze sv. církve za propagandu gnosticismu), vyloučil ze svého učení eony a uznával jen existenci dvou sil: Nejvyššího blaženého Boha a Boha judského, vinníka zla.2 Markion neuznával žádné spojitosti mezi Starým a Novým Zákonem, za Spasitele uznával ne syna Tvůrce světa, ale syna onoho Nejvyššího a blaženého Boha a učil, že Spasitel jen proto přišel na svět, aby rozbořil zákon a proroctví a všechny skutky Demiurgovy.3 Stejně tak »očistil« (jak praví jeho stoupenci) i Evangelium od všeho vztahu k židovstvu a k Bohu, zvěstovanému proroky, a sestavil své vlastní Evangelium, stejně kacířské, jako jiných gnostiků, jenže v jiném smyslu. Saturnin. Tento gnostik tvrdil, že »Bůh židů je jedním z andělů a že Kristus přišel, aby zničil Boha židovského.«4 Vasilid. Vasilid rozvinul systém emanace šíře, než druzí gnostikové (on tvrdil, že je tolik světů čili nebes, co dní v roce t. j. 365!) a učil, že andělé, kteří obývají poslední nebe, t. j. to, které my vidíme, rozdělili mezi sebou i národy na ní žijící. Jejich velitelem je ten, jenž je považován za Boha židovského. A poněvadž on chtěl celý svět podříditi Svému národu (= židům), proto proti němu povstala všechna ostatní knížata.5 Ale výše uvedené odchýlení se některých gnostiků od programu židovských kabbalistů nemohlo býti vážnou závadou podvratné činnosti, předsevzaté Temnou Silou. Gnostické herese, ať je jejich směr jakýkoliv, plnily svůj hlavní úkol; odvracely vlažné a nerozhodné od pravé víry Kristovy a způsobovaly těžkou situaci sv. Církvi, pronásledované tehdy krutě od pohanů na podnět židů. 1 Sv. Ireneus, str. 95 a Dějiny křest. církve, str. 91. 2 Sv. Ireneus, str. 95. 3 Sv. Ireneus, str. 86. 4 Sv. Ireneus, str. 89. 5 Sv. Ireneus, str. 90.

- 32 -

Mimo to gnostické hlásání úplného osvobození se od veškerých mravních zákonů přivedlo k otřesu základy rodinné, společenské a státní. Nejednou uvedli jsme svědectví sv. Irenea o krajní mravní spoušti gnostiků, jež byla přirozeným důsledkem jejich lžiučení. Židovští kabbalisté, hlásajíce osvobození od zákonů, jež prý uvádějí lidstvo v otroctví, sami zotročovali ducha i tělo těch, kdož se dali jimi svésti s cesty pravdy a tak byly lidské vášně a nepravosti silnou zbraní v rukou synů Judy v boji proti křesťanské církvi. A věru, široké rozvětvení gnosticismu lze přičítati tomuto hlásání naprosté svobody. Mlhavé a spletené výklady gnostiků o Božstvu a vesmíru sotva by byly zjednaly lžiučení tomu hojných stoupenců, ale perspektiva, že lze se státi vyšší bytostí, jíž je dovoleno všechno, ta svedla mnohé. Sv. Ireneus takto líčí duševní stav křesťanů, svedených gnosticismem: Kdo jako ovečka se jim vzdá, a následuje způsob jejich života, tu myslí, že není ani na zemi ani na nebi, ale že vešel do samotné Pliromy, a spojiv se se svým andělem, chodí v slavomamu pyšně jako kohout.1 Vidíme, že vůdcové gnosticismu, jako dnešní vůdcové zednářstva, dovedli velmi zručně využitkovati lidskou hloupost a ctižádost. Ale ne všichni svedení patřili k »naivním«. A o poměru těchto k vůdcům gnosticismu píše sv. Ireneus: »Když někdo z posluchačů žádá o výklad nebo vůdcům odporuje, o tom tvrdí, že je neschopen přijati pravdu a nemá shora semeno od jejich matky a nesdělí mu vysvětlení, prohlašujíce ho za lidi střední oblasti, t. zv. duševní lidi.« Při tom třeba míti na zřeteli, že dle svědectví učeného zednáře Redaresa 2 gnostikové sice přijímali stoupence bez rozdílu, ale t a j n é své učení, t. zv. vyšší moudrost sdělovali jen nemnohým, jen t. zv. vyvoleným, kteří prošli 5-letou těžkou zkouškou! Sv. Ireneus tvrdí, že »oni měli své vyšší učení v hluboké tajnosti«. A v čem spočívalo toto »vyšší učení«? Badatelé v oboru tajných spolků ― Barruel, Deschamps a j. ― vidí v základech gnosticismu Pantheismus čili v š e b o ž s t v í . Tím jménem nazýváme náboženskou soustavu, kterou je proniknuta židovská Kabbala, a dle níž neexistuje skutečný, vědomý Bůh. Bohem je veškera síla všehomíra, soubor všech individuelních rozumů a poznatků, jinak řečeno: vše co existuje ― je Bůh. Byť sebe hnusnější byla forma, do které bylo vlito učení gnostiků, přece jen musíme říci, že v učení tom byl jistý smysl. Nehledíme-li k zfalšovanému křesťanství a řecké filosofii ― jež přimíšeny do gnosticismu z ohledů taktických ― poznáme, že jádro gnosticismu tvoří pantheismus, blízký velice onomu židovské Kabbaly. Předně je očividno, že gnostikové neuznávali osobního a uvědomělého Boha, ježto Demiurg svou nevědomostí stál níže, než tvorové jím stvoření, což ― mimochodem řečeno ― je nehoráznou logickou nedůsledností. Ale všimneme-li si, že Demiurg u gnostiků se nazýval »B ů h ž i d ů « a vzpomeneme-li si na rouhavé 1 Sv. Ireneus, str. 274. 2 Redares, Etudes histriques, 72.

- 33 -

vysvětlení, jaké kabbalisté (otci gnosticismu) přidávají jednomu ze jmen tohoto Boha (Jehova),1 pak nám bude jasno, co je ten jejich Demiurg a proč stojí níže, než jeho tvorstvo. Pak i mravní nevázanost, charakterisující gnostiky, nabude významu nevědomého a neuvědomujícího se boha a bude se jeviti co pokračování bývalého kultu Molocha a Astarty.2 Co pak se týče jejich Hlubiny čili Prvootce, nebo-li Prvopříčiny, tu ona není nic jiného, než nekonečná, všeobec. jímající Bytost, čili Prvopočáteční Věc (= materie), již kabbalisté nazývají En-Sofem, a z níž p r v o p o č á t e č n í m r o z d ě l e n í m p o h l a v í vznikl celý svět.3 A Jako v Kabbale n e u v ě d o m ě l é b o ž s t v í začíná nabývati úplného u v ě d o m ě n í svého teprve pak, kdy se stává božským člověkem Adamem Kadmonem, tak i u gnostiků nazývá se »nejvyšší a vševládnoucí Síla Člověkem« a jemu (člověku) patří království Praotce čili Pliromu t. j. »M o u d r o s t «, neboť dle sv. Irenea slova »v Pliromě vztahují se k v ě d ě n í a mimo Pliromu k n e v ě d ě n í «. A tak tajný smysl učení gnostiků, zrovna jako Kabbaly, uzavřen je v e v š e b o ž s t v í čili lépe řečeno v b e z b o ž s t v í , jež zamítá všechny mravní zákony a jež je založeno na nízké idei: prvopočátečního rozlišení pohlaví t. j. soulože mužského a ženského principu. Hnusně a mlhavě vyložené učení o Hlubině, eonech, Pliromě a j. bylo určeno jen pro ty členy sekty, kteří měli býti svedeni s cesty pravého křesťanství. Tajný smysl, vyšší poznání, gnosis ― otevíralo se jen »vyvoleným«. Proto rouhavé výmysly gnostiků o Demiurgovi (Stvořiteli světa) a ďáblu, kteří vzešli z jedné matky, měly význam jen pro ony »naivní« gnostiky, rušíce v jejich srdcích víru v Jediného Pravého Boha. Vyvolení ovšem nevěřili ani v Demiurga, ani v ďábla a viděli v nich jen allegorii. Vidíme tentýž systém v zednářstvu, kde v hnusných obřadech a symbolech je obsažen tajný smysl, k jehož odhalení se zednářům zvláště doporučuje studium starých gnostiků. Ze všeho, co jsme uvedli, plynou tyto vývody: 1. Prvními zakladateli gnostických sekt byli židé. 2. Mlhavé a fantasticky hnusné učení gnostiků o Božství a světě, v jehož jádru leží pantheismus, je zjevně vydluženo z židovské Kabbaly. O tom svědčí i tací znalci Kabbaly, gnosticismu a náboženství Východu,4 jako A. Frank, J. Matter, Lenormand, jež nelze podezřívati z antisemitismu. Oni doznávají, že učení Kabbaly o stvoření světa (Prvopočátek, sefiroti) a gnostiků (Prvootec, eoni) jsou totožná. 3. Zrovna jako kabbalisté, tak i gnostikové zakládají své lžiučení na falešném výkladu sv. Písma a na jakýchsi tajemných »nepsaných knihách«. 1 Slovo Jehova (Jahve) píše se bez samohlásek 4 židovskými písmenami: jod, ge, vav, ge. Jod = mužský princip, první ge = ženský princip, vav = soulož, ge (druhé) = plod té soulože. V tom, dle výkladu kabbalistů, je obsaženo tajemství stvoření světa a tajemství věčnosti. 2 Viz kap. I. 3 Viz kap. I. 4 Ad. Franck, La Kabbale, 1843; J. Matter, Histoire critique du Gnosticisme; Lenormand, Histoire ancienne de l’Orient.

- 34 -

4. Stvořitel světa u gnostiků svou nevědomostí zaujímá postavení podřízené t. zv. znajícím, t. j. gnostikům. To rovněž velice připomíná Kabbalu, kde »r a b í n i m a j í v ě t š í m o c n e ž s á m J e h o v a «. »Co oni zachtí, to Jehova musí splniti.«1 5. Sama idea gnostiků, že jsou v y v o l e n ý m p l e m e n e m , je ideou čistě židovskou, neboť žádný národ nepovažuje se za vyvolený, kromě židů. 6. Gnosticismus sloužil židům za zbraň v jejich boji proti Kristově Církvi, proti rodině a státu křesťanských národů. To vše jasně nám dosvědčuje, že gnosticismus je plodem židů. Odhalen jsa církevními otci v hnusné nahotě, existoval gnosticismus jen do VI. stol. Od té doby nevymyslili už nepřátelé Církve ničeho nového. Židé kabbalisté i dnes hlásají gnosticismus, jenže pod jinými jmény: okultismus, theosofie, svob. zednářství, martinismus atd. Ale současné lidstvo mnoho zapomnělo a nerozhodní ve víře znovu upadají do starých sekt, doufajíce nalézti nějaké nové slovo v dávno usvědčených lžiučeních.



1 A. S. Šmakov, Mezinárodní tajná vláda, str. 81.

- 35 -

III. MANICHEJCI. Gnostické sekty existovaly otevřeně jen do VI. století po Kr. Ale už v III. st. začal zájem o gnosticismus klesati a to zásluhou církevních otců, kteří co nejdůrazněji odhalovali hnusnost učení tohoto. Než Temná Síla, jejímž konečným cílem jest podříditi svět vlivu židovskému, nedopustila úplné zničení gnosticismu, této zbraně, ukuté v boji s vírou Kristovou. A tak se gnostické sekty obrodily pod jinými jmény a na jiném dějišti. V 2. polovině III. st. objevila se v Persii sekta Manichejců, již dlužno považovati za pokračování gnosticismu. Sekta tato úžasně se rozšířila nejen po rozsáhlé tehdy Persii, než i po Číně, Indii a říši Římské, kde dosáhla plného svého rozkvětu v V. stol., tedy zrovna v době, kdy gnosticismus chýlil se k definitivnímu úpadku. Manichejská sekta, toť nový výplod židovstva; ona spojila v sobě poslední zbytky roztříštěných sekt gnostických a objevila se co nebezpečný a silný protivník sv. Církve. Četná vědecká bádání o manicheismu jsou založena na perských, arabských a křesťanských pramenech historických i na spisech samých Manichejců. Dějiny vzniku sekty té i rozbor učení přesvědčí nás o tom, že sekta ta, jako gnosticismus, vznikla vlivem židů a sloužila jejich temným cílům. Zakladatelem manichejské sekty byl jakýsi M a n e s čili M a n i c h e j , narozený kolem r. 220 po Kr. v Persii. O původu jeho existuje několik versí, z nichž žádnou nelze prohlásiti za zcela věrohodnou. Někteří historikové v něm vidí perského maga.1 Jiní tvrdí, že se Manes vlastně nazýval Kurbik a že byl otrokem bohaté babylonské vdovy, jež ho koupila co dítě a pak mu odkázala své jmění.2 Konečně jsou spisovatelé, kteří tvrdí, že byl Manes původem žid.3 Ale žádné z těchto tvrzení není bezpečně odůvodněno; všechna tři patří do říše domněnek. Jedno je nad slunce jasněji dokázáno ― a to jak antisemity, tak i semitofily ― že Manes vyrostl v ovzduší semitofilské sekty Mandaitů, jichž učení on skoro přejal do své sekty.4 Jižně od Babylonu už několik set let př. Kr. existovali Mandaité, kteří tamtéž v smutných zbytcích žijí až podnes, zachovávajíce přísně své náboženství a ctíce posvátnou svou literaturu. Že zrovna v Babylonu vznikla tato sekta, to vysvětliti dlužno tím, že zde právě, od dob zajetí babylonského za Nabuchodonosora, nalezli židé svou druhou vlast. Pod perskou vládou žili v Persii a hlavně v Babylonii takřka úplně samosprávně. Židovští učenci sestavovali tam Kabbalu a političtí vůdcové židovstva, »knížata vyhnanství«, zaujímali nejvyšší místa u dvora perských králů. 1 Istorija christianskoj Cerkvi, E. Smirnova. 2 Deschamps, Les Sociétés Secrètes et la Société. — Barruel, Mémoires etc. 3 Claudio Jannet, La Franc-Maçonnerie aux XIX. siècle. 4 M. Rochat, Rapport du Manicheisme avec la Religion Mandéenne.

- 36 -

Babelon a Franck, znalci Kabbaly a orientálních náboženství, tvrdí, že sekta Mandaitů sloučila v sobě pověry Chaldejců s ideami, vzatými z Bible, Talmudu a židovské Kabbaly; že knihy Mandaitů jsou psány v aramejské řeči, jež v době narození Krista byla obcovací řečí židovskou; že samo jméno Mandaitů pochází od syrského M a n d a , což znamená poznání, g n o s i s ! Jméno sekt, jež židé založili v prvních staletích po Kr., bylo g n o s i s a jméno sekty, již založili těsně před érou Kristovou, bylo také g n o s i s ! Věru, nic není nového pod sluncem… Koncem I. stol. po Kr. obdržela sekta Mandaitů novou dosis1 židovského jedu, v podobě reforem, jež do ní vnesl žid Elksaj. Reformy tyto byly provedeny zjevně za tím účelem, a b y b y l i M a n d a i t é o d v r á c e n i o d v s t u p u d o c í r k v e k ř e s ť a n s k é , jež už pronikala zvolna, ale jistě do říše perské.2 Elksaj naprosto zamítl Ježíše Krista a prohlásil za pravého spasitele tohoto světa Jana Křtitele a zavedl mezi Mandaity obřad křtu a některá dogmata židovské sekty Jesseů. Od té doby nazývají se v posvátných knihách Mandaité nejednou Nazaretskými, Elksajity a Baptisty (křtěnci). A v této zžidovštělé sektě Mandaitů čili Baptistů asi sto let po Elksajovi objevil se Manes, jejž Temná Síla určila k boji s vírou Kristovou pomocí lžiučení pohanských, Kabbaly a gnosticismu. Manes prožil mezi Mandaity své mládí; na to se stal křesťanem a dokonce i presbyterem v Agvacu; za sektářské názory však byl vyloučen z církve svaté a utekl k svým souvěrcům Mandaitům. Od té chvíle začíná úloha Manesova co zakladatele nového náboženství, jež mělo nejen bojovati proti křesťanstvu, ale býti i příčinou velkých náboženských i politických zmatků v samotném perském státu, kde nedlouho před Manesem nastal velký politický převrat: svržena po 400leté vládě dynastie Parthjanů a nastolena n á r o d n í dynastie Dassanidů (r. 226 po Kr.).3 Tento převrat vyvolal v Persii velké vzedmutí se národní uvědomělosti, jejíž prvním důsledkem bylo kruté pronásledování židů a pokus obnoviti v prvotní čistotě bývalé národní náboženství Zoroastrovo. Ale židé, kteří za staré dynastie žili v Persii jako v ráji, dovedli najíti cestu k měkkému srdci vladařů i nové dynastie, takže už druhý panovník Sapor I. (240―261) choval se k židům nanejvýš blahosklonně. Jinak se měla věc s náboženskou otázkou. Monarchové a část magů (žreců) snili o znovuzřízení náboženství Zoroastrova. Druhá část magů a většina obyvatelstva horovala pro náboženství tehdy v Persii panující, smíšené z chaldejské a iranské víry, v němž k dualismu Zoroastrovu mísilo se ještě 3. božstvo, Mitra, bůh Slunce, prostředník mezi hořením bohem a lidmi. Konečně i křesťanství začínalo pronikati do hranic perské říše a poutati probudilé duchem. A této zmatené doby dovedla využitkovati Temná Síla židovstva. Manes byl onou holí o dvou koncích, jehož jeden hrot udeřil do šířícího se a kvetoucího křes 1 Lat. „dávka“. Pozn. editora. 2 Babylonie byla tehdy součástkou perské říše. 3 Mnohému čtenáři namane se snad myšlenka o analogičnosti iniciatora reformačního učení a jeho veškerých smutných následků pro národ český. Pozn. překlad.

- 37 -

ťanství a druhý do státního náboženství perského; Manes místo jednoty způsobil rozkol a zmatky, jež po 4 stoletích končily definitivním pádem Perské říše. Manes objevil se se svým učením u dvora krále Sapora I. a dovedl si zjednati jeho blahosklonnost. Ale magové otevřeli oči králi a ukázali na to, že Manes hlásá novou víru a že propaganda tato nutně povede k rozkolu a k boji. Nový prorok musel z Persie utéci do Indie a vyčkávati vhodnější doby. Ale neštěstí nedalo se už odvrátiti. Četní žáci Manesovi horlivě šířili manicheismus v Persii, druzí roznášeli ho do Číny, Indie, Turkestanu, Palestiny, Egypta a Evropy. Po smrti Sapora I. vrátil se Manes do Persie a těšil se přízni krále Hormizda. Ale blahobyt jeho neměl zase dlouhého trvání. Hormizdův nástupce Varan I. objevil se býti panovníkem obezřetným a rozhodným. On hned postřehl nebezpečí propagandy manicheismu. Manes byl obviněn, že hlásá židovskou heresi, ž e j e n e p ř í t e l e m rodu lidského a hlavně lidu perského a že učení jeho znamená rozvrat manželství a rodiny. Na základě tohoto obvinění byl na rozkaz Varana I. Manes krutě potrestán: za živa byla mu trny sedřena kůže, takže v mukách (kolem r. 276) zemřel. Od té doby Manichejci na památku tragického konce svého učitele sbírají se rok co rok vždy na Zelený Čtvrtek nebo na Velký Pátek kolem bohatě vystrojeného katafalku s trnovými pruty v rukou a oplakávají jeho hrozný osud. Tato slavnost zaměňovala u nich velkonoční svátky. Třeba že byl Manes křesťanem z církve vyobcovaným a třeba že vnesl do svého učení jistý příměsek zkaženého křesťanství, přece jen musíme v manichejství viděti spíše pokus o vytvoření nového náboženství, než heresi křesťanské církve. Objevivši se v boji s křesťanstvím, co nástupkyně gnosticismu, manichejská herese obrala si úkol širší než gnosticismus. Manichejci nejen že bojovali s křesťanstvím, oni i zaváděli židovskou víru do krajů dosud od křesťanů ušetřených. Učenníci Manesovi, jak jsme ukázali výše, pronikli až do Číny a Indie, kde však, pokud známo, neměla jejich propaganda valného úspěchu. Za to v rozsáhlé tehdy perské a římské říši se manichejství rychle rozšířilo a získalo si značný počet přívrženců. Poprava Manesa neuchránila Persii od plodů jeho propagandy. Manichejství udrželo se tam po několik století a položilo základ k novým sektám rázu politicko-náboženského, jež historik Hammer1 správně nazývá revolučními. A věru učení těchto sekt mohl by bez rozpaků podepsati kterýkoliv revolucionář. Tak z manicheismu vzešlá sekta Masteků (v Persii rozšířená v 7. stol.) hlásala v š e o b e c n o u r o v n o s t a s v o b o d u , z r u š e n í v š e c h n á b o ženství, negaci majetku a manželství co náboženskostátních institucí. K této anarchistické sektě patřili mnozí vlivní hodnostáři, ba i perský král Kobad. Revoluční sekty tyto hlásaly tytéž podvratné zásady židovské, jaké hlásá 1 Hammer, Histoire de l'Ordre des Assassins.

- 38 -

dnešní svobodné zednářství. Ony také uvedly říši perskou k anarchii a připravily Arabům lehké opanování Persie r. 652. V římské říši nejvíce rozšířen byl manicheismus v V. stol. a to přes přísné zákazy křesťanských císařů. Manichejci šířili své učení tajně s použitím všech lstí židovských. Gnosticismus a manichejství proniklo posléze do novodobých sekt ― zednářství a martinismu. Ježto byl manicheismus původně určen pro říši perskou a římskou, proto stavěly se mu na odpor jednak křesťanství, jednak pohanský kult Peršanů a to hlavně kult Mitry, jenž byl nejen v Persii, ale i v říši římské značně rozšířen (hlavně v III. stol. po Kr.). Maje tedy na zřeteli křesťanství a perský dualismus s kultem Mitry, zkombinoval Manes (a jeho inspiratoři, židé) své učení s neobyčejným uměním, spojiv v něm tyto živly: kabbalistické učení Mandaitů, perský dualismus s kultem Mitry a pokažené příměsky křesťanské. A tak zkombinované manichejství lehčeji lapilo i ty, kdož nespokojeni jsouce s pohanstvím, byli na skoku státi se křesťany, i ty, kdož lpěli houževnatě na kultu Mitry. Gnostikové, setkavše se v učení Manichejců se známými jim kabbalistickými ideami, přimknuli se rovněž k nové sektě. V učení Manichejců shledáváme se s ideami Kabbaly i gnosticismu; zde jsou již vysloveny výrazně a jasně zásady dualismu, t. j. dvojitosti božství, jakož i pantheismu čili všebožství. Manichejci učili o existenci dvou principů, dvou vyšších bytostí: boha dobra a boha zla, s t ý k a j í c í c h s e v e s p o l e k , z nichž jeden je pánem v říši ducha a světla, a druhý pánem v říši hmoty a tmy. Oba bozi vytvořují ze sebe síly božské (= kabbalistické sefiroty, gnostické eony!). Jedna ze sil v říši světla, »matka života«, vytvoří prvotního člověka-Krista (= kabbalistický Adam Kadmon); z říše tmy vzniká prvotní ďábel. Člověk-Kristus a ďábel svedou mezi sebou boj, v němž je ďábel vítězem, neboť říše hmoty a tmy pohlcuje částici božského duchovního světla, t. j. částici prvotného člověka Krista. Tato částice světla, t. j. »boha dobra«, pohlcená hmotou, dává hmotě život a stává se D u š í S v ě t a . 1 Ďábel pojme D u š i S v ě t a do jařma hmoty a vytvoří svět a člověka. A tak neviditelný svět vzniká smíšením ducha a světla s hmotou a tmou. Aby duše člověka nepoznala svůj božský původ, zakazuje ďábel člověku okusiti plody se stromu poznání. Částice Krista, pohlcená hmotou a stavší se D u š í S v ě t a , nazývá se také »trpícím Ježíšem«. Druhá část jeho, jež zůstala volnou od hmoty, zve se »Kristem bez utrpení« a sídlí v slunci, jako pohanský Mitra. K osvobození své trpící částky, mořící se v poutech hmoty, sejde »netrpící Ježíš« dvakráte na zemi ― jednou v podobě hada a po druhé v podobě člověkaKrista; tu objeví lidem svůj božský vznik a učí ho, jak lze se osvoboditi od hmoty. Apoštolové, jsouce lidmi, v nichž má hmota převahu nad duchem, zkazí učení Spasitelovo. 1 Srv. učení toto s učením Kabbaly o božských j i s k r á c h ; viz kap. I.

- 39 -

Kristus, předvídaje to, slibuje poslati po Sobě Ducha Utěšitele a posílá ho v osobě Manesa, jenž lidem zvěstuje pravou pravdu. Duše Ježíšova pak znovu se spojí se Sluncem, kam jednou přijdou i duše všech vyvolených, očištěné četným převtělením a pobytem na hvězdách a na luně. Duše Světa, t. j. částice »boha světla«, nacházejí se dle soudu Manichejců nejen v člověku, ale i ve zvířatech, v rostlinách, vůbec v celé přírodě. Tato čistě pantheistická theorie, uvedena jsouc v učení Manichejském v praxi, vedla ku krajním hnusnostem. Dle nich i mrtvá příroda, jsouc částí Duše Světa, trpí zrovna jako člověk. Proto báli se utrhnouti rostlinu, plod stromu atd. Ale ježto nečistá síla (= hmota), jež byla v nich, dožadovala se pokrmů, proto, dříve než snědli chléb, oslovili ho touto řečí: »Já jsem tě nežal, nemlel, nemísil, nepekl, já nejsem vinen tvými mukami, naopak, vroucně si přeji, aby vinníci trpěli daleko větší muka než ty!« Vyvinutější Manichejci však tvrdili, že pojídajíce plody země, osvobozují je od hmoty a vracejí je jejich prazdroji, duši světa! Manichejci odsuzovali rolnictví, ježto jím způsobuje se přírodě neustálé utrpení. Odsuzovali sňatek a rození dětí a přece dovolovali pohlavní orgie v míře nejstrašnější, jen když neměly tyto zpustlé výstřednosti za následek obtěžkání ženy. Manichejská sekta (zrovna jako zednářstvo) byla tajným spolkem se 3 stupni posvěcení: věřících, vyvolených, dokonalých. Jak těžkým byl přístup k vyšším 2 stupňům, zříme z toho, že sv. Augustin, dříve než se stal křesťanem, byl po 9 let členem stupně 1. a nedostal se dále. Dle svědectví sv. Augustina žádalo se od zasvěcených nejpřísnější zachovávání tajemství: Jura, perjura, secretum prodere noli! (Přísahej, poruš přísahu, ale tajemství nezraď!)1 Sv. Augustin svědčí o krutosti Manichejců vůči všem, kdož nepatřili k jejich sektě: »Žebráku, není-li Manichejec, nedávej chleba a vody!«2 O socialistických a anarchistických ideách Manichejců, jež od nich zdědily další tajné spolky, píše sv. Augustin: Magistratus civiles et politicos damnabant, ut quae a Deo malo conditae et constitutae sunt! (Úřady občanské a politické odsuzovaly, co zlým Bohem založené a ustanovené.) Nec domos, nec agros, nec pecuniam ullam possidendum! (Netřeba míti domů, ani polí, ani peněz nějakých.) Vidíme z toho, že Manichejci ve svém učení dovedně spojovali všechny ideje, jež podnes slouží k rozrušení křesťanského náboženství, státu a rodinných i sociálních institucí. Jedinému Bohu, Stvořiteli Světa, stavěli na odpor dvojí božstvo, světlo a tmu, dobro a zlo, ducha a hmotu, perský dualismus a židovskou Kabbalu. Oni učinili tvory Boží, lidi, bohem, ba učinili bohem i kámen, květenu, dobytek ― celá příroda je Bůh. Ejhle, pantheismus! 1 Sv. Augustin, De Manichaeis. 2 Sv. Augustin, De Manichaeis.

- 40 -

Uznavše, že hmota je bůh (třeba že onen »zlý« bůh), co učinili s »dobrým« bohem? Oni ho vypověděli na slunce, co do prazdroje světla. Ale slunce je pro nás pramenem světla ne duchovního, ale hmotného. Je tedy i jejich »dobrý« bůh hmotou, ovšem vyšší, nedostižnou. Nedávno slyšeli jsme tyto názory na přednášce jakéhosi Lemana (pseud. Asgartha). Tento nudný a banální přednášeč proslovil tuto (ne ovšem vlastní!) myšlenku: D u š e S v ě t a , toť mozek Boha, toť ether nebo fluid, jenž pronikaje do každého těla přírody, slouží za průvodce světla, tepla a elektřiny. Toť to, co kdysi Paracelsus1 našel na dně své retorty!2 Toť onen čistě materialistický smysl, jaký přikládají kabbalisté, pantheisté, gnostikové, manichejci a svobodní zednáři pojmům Bůh, Duch, Počátek Všeho a Duše Světa. Manichejci (zrovna jako gnostikové), aby přilákali křesťany, uvedli do svého učení nejen »zbožstvení hmoty«, ale i »božskost Kristovu«, drze a rouhavě ji však zkazivše a překroutivše. Dle jejich učení Ježíš Kristus dává život hmotě a stává se Duší Světa, stvořeného ďáblem; on je totožný i s hadem-svůdcem, jenž naučil prvního člověka jísti se stromu poznání! S bezbožností, oděnou v mlhavé a mystické formy, tvořily učení Manichejců i socialistické a anarchistické ideje. Manichejská herese, před níž marně chránili svůj lid perští a římští vladaři, jež byla církevními otci důkladně odhalována, přežila všechny ohromné převraty na počátku středověku. Padla západořímská říše pod ranami barbarů, arabský meč zdrtil perskou monarchii, ale manichejství, chráněné jakousi tajemnou, ale bedlivou rukou, jako fénix z popela obrodilo se na východě v judofilských sektách islamu a na západě v různých sektách (na př. mezi Bogomilci, Albigenskými, Templáři, mrskači, baptisty, zednáři, martinisty, okkultisty, theosofy a j.), jež až podnes pokračují v rozvratné propagandě bezbožnosti a anarchie.

1 Alchymista a kabbalista XVI. stol. 2 Retorta (z latiny) ― nádoba pro suchou destilaci za vysoké teploty. Pozn. editora.

- 41 -

IV. MOHAMED A TAJNÉ SPOLKY ISLAMU. Pokus židů, vytvořiti nové náboženství, nebyl, jak jsme už viděli, korunován úspěchem, ježto Manichejská herese po pádu západořímské říše a po dobytí Persie Araby existovala už jen co tajné učení některých sekt a co takové přešla do sekt a tajných spolků pozdních časů. Ale židé nespokojili se těmito výsledky. Idea o vytvoření náboženství, jež by bylo protiváhou křesťanství a jež by nejen svedlo massy v sítě této nové víry, ale i podřídilo je vlivu židovskému, stále ovládala vůdce vyvoleného národa. V době mezi V. a X. stoletím, kdy arijský svět, jsa omýván potoky krve, rodil se k novému životu, kdy na rozvalinách Říma vznikaly svěží státy arijské, v té době přenesli židé těžisko své podkopné činnosti do slunné Arabie. Zde koncem VI. stol. našla konečně fixní idea židovská svého uskutečnění. R. 571 narodil se Mohamed, jemuž bylo souzeno státi se zakladatelem nového náboženství, jež mečem a ohněm podmanilo si celé národy a stalo se příčinou mnoha utrpení sv. Církvi a křesťanským státům. Že mezi islamem a judaismem jest blízká příbuznost, o tom není nejmenší pochyby. Židovské náboženství (ani obřízku nevyjímaje) přešlo celkem do náboženství Mohamedova. Nejlepší část koranu je vydlužena z bible a talmudu ― píše žid Bernard La1 zare. Nás ovšem nejvíce zajímá otázka, do jaké míry súčastnili se sami židé vytvoření nové víry? Zde odpověď: 1. V době narození Mohamedova byla nejúrodnější část Arabie ― Jemen ― t. zv. »šťastná Arabie« (ležící podél Červeného Moře) zalidněna židy. Kolem r. 530 ― píše Bernard Lazare ― byl celý Jemen židovským. 2. Vliv židů v Arabii byl do té míry silný, že existovala celá arabská plemena, jež přijala židovskou víru; vůdci jich byli většinou čistokrevní židé. Tak také i bojovný kmen Benu-Kiranal (spřízněny s Korejšity), z něhož vzešel i Mohamed, byl vyznání židovského. 3. Mohamedova matka byla pokřtěná židovka,2 jež od mládí vnukala synu úctu k židovským prorokům, ale i k Ježíši Kristu. 4. Vůdčí idea islamu je ideou vlastně židovskou; je to idea o pozemském králi Messiáši, jenž s nebes obdrží vládu nad světem. Jen v očích pravověrných mohamedánů byl tímto Messiášem Mohamed a nástupci jeho považovali se za dědice jeho testamentu ― pokoření světa pravověrnými. Badatel v oboru tajných spolků Louis Dastier na základě historických dokumentů3 tvrdí, že islam vznikl nesporně z iniciativy židů, že touto novou věrou, 1 V spise L’Antisémitisme. 2 Hammer. Histoire de l’Ordre des Assassins. 3 V »La Bastille« r. 1908-1910; v studii »La Franc-Maçonnerie est elle d’origine Juive?«.

- 42 -

v níž je sloučen ráz židovský s křesťanským (jediný Bůh, v jedné osobě; Mojžíš a Kristus jsou jeho proroky, ovšem nižšího rázu než Mohamed), chtěli židé nejen zasaditi smrtelnou ránu nenáviděnému křesťanství, ale i podříditi svět vlivu židovskému. První část tohoto programu se dosti povedla. Jak svědčí Bernard Lazare, byla propaganda křesťanství objevením se islamu v Arabii úplně zatlačena. Islam až podnes pak je nebezpečným soupeřem křesťanství. V druhé části ― ovládnutí světa židy pomocí Mohamedovou ― doznali židé zklamání. Mohamed se sice prohlásil za Messiáše, ale prohlásiv dále, ž e p o n ě m u ž n e b u d e j i n é h o p r o r o k a , zasadil smrtelnou ránu židovským nadějím na vládu nad světem pod žezlem židovského Messiáše. Zájmy židů a mohamedánů se od té chvíle diametrálně rozcházely. Stoupenci islamu byli hotovi vésti svatou vojnu proti celému světu, ale ne ve prospěch židů, nýbrž jménem Allaha a Mohameda. Následky tohoto radikálního rozkolu mezi světem židovským a islamským se také brzo dostavily. Když Mohamed, jsa věren svému poslání, chtěl na svou víru převésti i arabské židy, tu zbraň židy proti křesťanstvu ukutá obrátila se proti nim samým. Nejen že arabští židé ― kteří se vzpírali přijati islam ― byli z Arabie Mohamedem vyhnáni,1 ale i krutá nenávist mohamedánů proti židům tak se vžila, že trvá v plné síle až podnes. »Džifa ben džifa« (zdechlina, syn zdechliny) ― tak pohrdavě nazývají Arabové židy. 1 Kterak židé ukládali proto o bezživotí samého Mohameda, o tom r. 1913 uveřejnil petrohrad. denník »Russkoje Znamja« tato zajímavá historická data: »Bylo to r. 638 v Arabii při obléhání Mohamedem židovské pevnosti Ak-Chejdar. Mezi ženami Mohamedovými byla samborská židovka Reichama (14. žena Mohamedova); tato Reichama byla Mohamedovi podstrčena na tajný rozkaz samborského kahalu, jenž doufal, že prorok podlehne vnadám Reichamy a zřekne se své víry, že přijme obřízku. Když však se to nestalo, poslali židé k Reichamě provokatéra Sejnaba, jenž jí dal rozkaz kahalu, zničiti Mohameda, a dodal jí i sáček s kořením »sam-sam«, jehož odvar působí hrozná muka a ničí vnitřnosti pozvolna, ale jistě. Ve spisech zetě Mohamedova, kalifa Chalila, je toto zaznamenáno: »Večer před útokem na Chejdar byl Mohamedovi kýmsi vsypán do pití jed, ale Allah zadržel jeho ruku a tak Mohamed učinil jen doušek, jenž spálil jeho hruď. Zdraví prorokovo začalo se ničiti. Židovka Reichama navrhla, by byl pozván židovský lékař Akiba Avsuma, ale tento řekl: »Ať Mohamed přijme víru židovskou a já ho vyléčím.« ― Když se prozradilo, že travičkou byla Reichama, tu tato chlípná židovka utekla se svým milencem, vlastním bratrem prorokovým Veliem, jenž otevřeně vyslovoval politování, že se plán nepovedl. Nepřátelé prorokovi v Medině, Korejšité, přijali s otevřenou náručí židovskou smilnici i jejího hnusného souložníka, jenž později sešel »psí smrtí«. Po této aféře vzrostla nenávist prorokova k židům a on vedl proti nim úporný boj, zničiv za 10 let 32 jejich pevností. V Kitabě kalifů jsou tato slova: »Židovka Bedra vyrazila mi kamenem zub, žena Reichama mě otrávila. Jmění i děti naše jsou židy chytány!« (Kitab Sonna XXI., str. 17.) Mimo to provedli židé i řadu atentátů proti životům prvních kalifů, a židovky, souložnice musulmanů, snažily se v nich a v dětech podrýti víru v Koran. (Concordantiae Corani Arabici, Lipsko 1842.) Sám Mohamed nenazýval židy jinak, než »n e č i s t í p s i «. (Mohammed der Prophet, Stuttgart 1846.) ― »N e j h l o u pější a nejvěrolomnější i nejvíce krvežíznivý národ je lid Noeů v « ― stojí v Koranu 41, 63. ― To vše jsou dokumentárně dokázaná fakta o vztahu mohamedánů k židům!

- 43 -

Toto nepřátelské stanovisko vůči židům proniklo i do koranu, jak svědčí tyto citáty: »Když žid přísahá, p a k j e t o l e ž . « (Kap. VIII., v. 15.) ― »V den, kdy Allah je vzkřísí, budou se zapřísahati, jako se zapřísahají před námi, že byli vždy věřícími. Ó, jací to lháři!« (Kap. VIII., v. 18.) ― »Ani jejich bohatství, ani jejich děti neomluví je v očích Všemocného; oni budou obětmi věčného ohně.« (Tamtéž.) ― »Satan ovládl jimi a přiměl je zapomenouti na Allaha. Oni jsou stoupenci satanovými, ale satan musí zahynouti.« (Kap. VIII., v. 20.) V Alžíru a Tunisu mohamedáni, potkavše židy, plijí jim do tváře; děti po nich házejí kameny.1 A tak vidíme, že islam hned od počátku, místo aby byl poslušnou zbraní židů, stal se jejich protivníkem, a to velmi mocným. Ale naopak zase dle slov historika Graetze2: »Nehledě k nepřátelskému vztahu Arabů vůči židům, bylo vítězství islamu co soupeře křesťanství židům výhodno.« Ba židé pomáhali zbraním arabským k vítězstvím, jen aby křesťanství utrpělo rány. Dle slov Graetzových vítězství Arabů v Persii a později i ve Španělích bylo z valné části zásluhou židů.3 Aby však i islam oslabili, chopili se židé zbraně, osvědčené už z jejich boje s křesťanstvem: rozkolu. Tento rozkol vnesli židé uměle i do islamu a způsobili, že se Mohamedova víra jednak rozdělila ve dvě větve, jednak že vznikly v lůně islamu tajné spolky a sekty, kryjící se sice jménem Mohamedovým, ale de facto islamu stejně nepřátelské, jako byl gnosticismus a manicheismus nepřátelským křesťanství. Perský historik Makrizi, jejž cituje Hammer, tvrdí, že po dobytí Persie Araby perské tajné spolky snažily se zničiti islam, zavlékajíce do svých sítí mohamedány a hlásajíce mezi nimi svobodomyslnost, znemravnělost a tajná učení, namířená proti náboženství a monarchii. Tajná tato učení, Hammerem podrobně vyložená, nesou zjevnou pečeť židovské Kabbaly a učení Manesova. Že tu nehrála úlohu politická nenávist k Arabům, je zjevno už z toho, že dříve ― za vlády perské dynastie ― tajné spolky Masteků konaly tutéž podkopnou práci. Tady se nejedná o islam, ani o náboženství Zoroastrovo, zde zjevně vystupuje nenávist židů ke gojům, kteří jsou jim soupeři v boji o nadvládu nad světem; židé byli odhodláni zničiti každou vírů, jež nežidům dovede dáti zcelenost a jednotu.4 Nejdříve podlamovali perští židé Zoroastrovu víru a po pádu Persů titíž židé vrhli se proti islamu. Temná síla židovstva použila tu týchž zbraní v obou případech. Šiité. Co se týče velkého rozkolu, jenž rozdělil stoupence islamu už v 2. polovině VII. stol. na S u n n i t y čili pravověrné mohamedány a na Š i i t y čili mohamedánské protestanty, tu účast židů je nad slunce jasnější. 1 V originále (str. 71) poškozeno. Doplnit! Pozn. editora. 2 V originále (str. 71) poškozeno. Doplnit! Pozn. editora. 3 V originále (str. 71) poškozeno. Doplnit! Pozn. editora. 4 V originále (str. 72) poškozeno. Doplnit! Pozn. editora.

- 44 -

Nejen že učení Šiitů je celé prosáklé židovskou Kabbalou, ale i zakladatel šiitismu byl bývalý žid z Jemenu Ebn-Alsod-Sabbaj, jenž z politiky přijal mohamedánství. To dokazují dle arabských a perských dokumentů znalci islamu R. Dozy a S. Sacy.1 Žid Alsod-Sabbaj úskočně využitkoval zmatků, jež vznikly v musulmanském světě v boji za dědictví po Mohamedovi. Nástupci prorokovi spojovali ve své osobě nejvyšší moc duchovní i světskou, nazývajíce se kalify, t. j. náměstky Boha. V počtu kandidátů na dědictví prorokovo byl jeho zeť Ali, muž Fatmy, Mohamedovy dcery, jenž různými intrikami byl dlouho od kalifátu vzdalován. Po úporném boji, jenž skončil zabitím 3. nástupce Mohamedova, Osmana, stal se Ali kalifem. Toho použil jeden z jeho stoupenců, žid Alsod-Sabbaj a z čistě politické události uměle vyvolal hnutí náboženské, jež v dalším svém rozvoji rozdělilo musulmanský svět na dva nepřátelské tábory a sloužilo pramenem k staletým zmatkům a krveprolití mezi stoupenci islamu. Ali vyhnal Alsoda-Sabbaje a některé z nejzuřivějších jeho stoupenců dal popraviti. Tato opatření však se objevila nedostatečnými. Když byl i Ali zabit a když kalifem se stal jeho soupeř, tu Alsod-Sabbaj prohlásil, že Ali nemohl zemříti, ježto v něm byla částka Boží a že jednoho krásného dne opět sejde na zemi a zřídí zde království spravedlnosti. A tak vznikl šiitismus, jehož základním dogmatem bylo ctění Aliho a jeho potomků a čekání jeho opětného příchodu. Šiitismus zakořenil se hlavně v Persii, čemu nadmíru napomáhaly tajné spolky, založené zde židy ještě před dobytím této země Araby. Potomci Aliho, po jeho smrti zbavení naděje na kalifát, byli u šiitů nadále považováni za jediné zákonité imamy, t. j. velekněze, náměstky Boží na světě. Boj za právo dynastie Aliho byl, jak uvidíme, pramenem dlouhých, krvavých zmatků v musulmanském světě. Učení Šiitů značně se odchýlilo od přísné určitosti a nezvrátilosti islamu, ustanoveného Mohamedem. Žid Alsod-Sabbaj, položiv za dogma šiitismu opětný příchod Aliho, u p r a v i l t a k c e s t u ž i d o v s k é m u M e s s i á š i , z islamu prozíravostí Mohamedovou odstraněnému. Dogma: »Jeden je Allah a Mohamed jeho prorok, po němž už nebude druhých proroků« ― toto základní dogma islamu je Šiity zamítnuto. A tato změna dala vznik celé řadě tajných sekt, v nichž židé, uměle kořistíce z víry v příchod Aliho, udělali si Šiity poslušnou zbraní svých cílů. Ale judaisace islamu se neomezila jen na to. Význam koranu, co bezprostředního božského zjevení, byl podlomen, neboť Šiité, vnesše do islamu cizí mu manichejské, t. j. kabbalistické učení o přesídlení duší, t. j. o převtělení a pod., jali se allegoricky koran vykládati, aby odstranili rozpory dogmat prorokových s jejich učením. A allegorický výklad sv. písma, t. j. hledání v něm skrytého smyslu, bylo ― jak víme ― oblíbeným způsobem židovských kabbalistů, jehož pomocí nalézali v sv. písmě všechno, co se jim líbilo. Jak víme, používali ho s úspěchem při gnosticismu a manicheismu a teď i při rozkolu v islamu. 1 V originále (str. 72) poškozeno. Doplnit! Pozn. editora.

- 45 -

A tak odchýlila se část mohamedánů od přísně vyznačené cesty Mohamedovy a šla cestou pochyb a svobodomyslnosti, cestou, kterou jim razil žid AlsodSabbaj. Přirozeným výsledkem takového rozkolu bylo vzniknutí mnoha sekt, jež způsobily mohamedanismu daleko více škody než gnosticismus křesťanství. Izmailité. Nejrozšířenější z šiitských sekt byla sekta Izmailitů, nazvaná tak dle Izmaila, jednoho z potomků Aliho. Zrovna jako v VII. stol. Alsod-Sabbaj použil jména Aliho, aby založil šiitismus, tak i v IX. stol. použili podkopníci islamu jména Izmailova, aby založili tajný spolek, jenž až do XV. stol. zaléval celý monamedánský svět krví a jenž v době křižáckých výprav měl strašně zhoubný vliv na řád Templářů. Louis Dastier na základě arabských a perských historiků tvrdí, že převrat sekty Izmailitů v tajný spolek (s čistě kabbalistickým učením) dál se pod přímým vlivem židů a k vůli jejich tajným cílům. K tomu uvádí tyto důvody: 1. Reformátorem sekty Izmailitů v IX. stol byl jakýsi Abdallach, syn Maimonův, jenž se vydával za Peršana; on se narodil a žil na jihu Babylonie, jež byla tehdy zalidněna židy, a sice v Agwaci, městě to, kde kdysi přebýval zakladatel manicheismu Manes. 2. Abdallach pocházel z rodiny, jejíž několik generací patřilo ku gnostické sektě Bardezanově. 3. Otec jeho, jejž pravověrní mohamedáni podezřívali ze sektářství, u t e k l d o J e r u s a l e m a , kde se obíral vědami okkultistickými a studiem Kabbaly i pohanské filosofie. 4. Abdallach, vychovaný otcem-kabbalistou, vnesl v učení Izmailitů čistě kabbalistické ideje. Už tato data stačí k pádnému důkazu; je však ještě historické faktum, jež mluví přímo o židovském původu sekty Izmailitů. K faktu tomu se později vrátíme, ted všimneme si podstaty učení toho. St. Guyard,1 badatel orientálních sekt, píše: »Sekty Izmailitů věřily v »boha« vyvýšenějšího, než jest Bůh koranu, v »boha« nepostižitelného lidskému rozumu: »Bůh« tento tvořil svět ne hned; nejdříve stvořil duchovní bytost vyšší ― Světový Rozum. Ze »světového rozumu« vyprýštila »světová duše«, jež zrodila »prvopočáteční hmotu«, »prostranství« a »čas«. Z těchto 5 prvků vzešel svět. Člověk, nejvyšší projev těchto 5 prvků, má se vrátiti k svému prazdroji, t. j. sloučiti se se »světovým rozumem«. Vidíme zde obměnu známých nám už učení kabbalistických a gnostických o postupném původu světa cestou emanace, t. j. výtoku božských sil. Základním dogmatem Izmailitů byla víra v příchod Mahdiho, t. j. posla Božího, jenž měl zříditi na zemi království spravedlnosti. Vůdcové sváděli do své sekty nejen musulmany, než i křesťany a židy, při čemž kázali mohamedánům, že Mahdim bude Izmail, potomek Aliho, židům, že to bude Messiáš, král židovský, a křesťanům, že to bude očekávaný Spasitel. Izmailité chovali své učení v hluboké tajnosti a zasvěcení museli skládati přísahu, že nezradí tajemství. 1 Ve spise »Un Grand Maître des Assassins«.

- 46 -

Oni měli 9 stupňů posvěcení, při čemž Izmailité nižších stupňů pevně věřili, že Mahdi přijde a byli hotovi do poslední kapky krve za tuto ideu fanaticky bojovati. Teprve ve vyšších stupních otevíraly se zasvěceným oči, neboť tam hlásala se úplná n e g a c e n á b o ž e n s t v í , bezzákonnost, uznání lidského rozumu za jediného rozhodčího a za nejvyšší zákon na světě. Těmto zasvěcencům bylo náboženství Izmailovo pouhou allegorií, jež označovala říši vědomosti (gnosis) a Svobody. Touto k a b b a l i s t i c k o u d v o j a k o s t í u č e n í (jež je společna všem židy založeným tajným spolkům) odchýlili se Izmailité od cesty Mohamedem určené, kde bylo u č e n í p r o v š e c h n y s t e j n é a neobsahovalo žádného tajemství. Badatel a judofil Schuster1 praví, že Izmailité směřovali k utvrzení své duchovní a světské moci a že za tím účelem měl předseda sekty té ve vhodné chvíli vystoupiti v úloze Mahdiho. A vskutku: na počátku X. stol. podařilo se sektě Izmailitů nejen opanovati severní Afriku, ale i zříditi tam svou dynastii Fatimidů, nazvanou tak ku cti Fatmy, dcery Mohamedovy, ženy Aliho. Ale ohromujícím je to faktum, že prvním kalifem této dynastie byl č i s t o k r e v n ý ž i d , Obajdallach, a že Izmailité nižších stupňů, jsouce slepou zbraní v rukou vůdců sekty, cenou své krve dobývali trůn tomuto židovi, vidouce v něm očekávaného Mahdiho, posla Božího, a svatě věříce, že slouží potomku Aliho a že tím plní příkaz proroků. Fatimidé. Tento velkolepý podvod stal se takto: syn Abdallacha, reformátora sekty Izmailitů, Hussejn, nabyl ohromného jmění a vlivu, maje, co hlava sekty, ve své disposici pluky Izmailitů, čili tehdy t. zv. Karmatů, rozsetých po Persii, Syrii a Arabii. Residencí Hussejnovou bylo malé syrské městečko Salamech, kde jeho tajemný život i časté cesty budily u obyvatelstva obdiv i hrůzu. Kdysi kdosi z přátel Hussejnových vnukl tomuto myšlenku, oženiti se s vdovou po židovi, s k r a s a v i c í - ž i d o v k o u , jež měla z prvního manželství syna. Bezdětný Hussejn vychoval nevlastního syna, jakoby byl vlastním, svěřil mu tajemství sekty, určil ho za svého nástupce, prohlásil ho za imama (velekněze), t. j. za toho Mahdiho, v jehož příští víra tvořila hlavní dogma sekty Izmailitů.2 Takovým byl původ Obajdallacha, prvního kalifa podvržené dynastie Fatimidů. K zakrytí židovského původu Obajdallachova byla učiněna rozsáhlá opatření, k nimž patří pobití obyvatelů města Salamechu Karmaty (ježto obyvatelé tito znali židovský jeho původ), popravení některých vůdců karmatských, kteří později brali zákonitou posloupnost v pochybu a pod. Ale přes všechno toto ani bagdadská dynastie Abbassidů, ani španělská Omejadů neuznala nikdy Fatimidy za potomky Aliho.

1 Ve spise: Tajné spolky, str. 290, I. díl, Lipsko 1906. 2 S. Sacy, tamtéž.

- 47 -

Během více než 250 let (909―1171) vládl tajný spolek na severu Afriky pod vedením svých velmistrů, kteří nosili zvučný titul dynastie Fatimidů, ale ve skutečnosti byli potomky žida Obajdallacha. Toto faktum více než vše ostatní mluví ve prospěch tvrzení L. Dastiera, že sektu Izmailitů založili židé ku svým zištným účelům. Panování žida Obajdallacha vyznačilo se událostí, jež hluboce otřásla musulmanským světem: V lednu 930 na rozkaz velmistra Obajdallacha opanovali Karmaté město Mekku a přes zoufalý odpor pravověrných musulmanů uloupili z Kaaby největší mohamedánský klenot, »č e r n ý k á m e n «, jenž dle tradice byl přinesen s nebe andělem Gabrielem synu Abrahamovu Izmailovi, praotci Arabů; sám Mohamed byl nucen pokloniti se této svátosti a sankcionovati její ctění. Historik Goeje1 praví, že účelem Obajdallachovým při uloupení černého kamene bylo ponížiti a poskvrniti aureolu, jež ozařovala v očích musulmanstva posvátné toto místo a tak zasaditi islamu smrtelnou ránu! Během 22 let nedbali Karmaté nabídnutého jim vysokého výkupného a zdráhali se vrátiti posvátný kámen do Mekky, tvrdíce, že plní jen vůli imamovu, jenž prý chce očistiti islam od modlářství. Ale záměr Obajdallachův, zasaditi islamu ránu smrtelnou, nebyl korunován výsledkem. Karmaté, jsouce po dlouhou dobu slepou zbraní v rukách Temné Síly, začínali se dohadovati, že slouží ne Alimu a ne Izmailovi, ale jakýmsi cizím silám a zájmům a to vedlo k nesčetným pokusům svrhnouti se sebe dlouho snášené cizí jho. Proto vnuk Obajdallachův, kalif AI Mansur, byl nucen vrátiti č e r n ý k á m e n do Mekky, aby touto velkodušností upevnil vlastní svou situaci, jež byla už hodně vratkou. Dynastie pseudo-Fatimidů byla zničena roku 1171 novým dobyvatelem Saladinem, proslulým odpůrcem Křižáků. Obírali jsme se hnusnou historií pseudo-Fatimidů proto poněkud obšírněji, ježto ona tvoří částečné uskutečnění idey židů o ovládnutí světa. Pravda: vláda tato nebyla světovou, ale proto přece po 250 let vládli tajně židé nad celým africkým severem v osobě Messiáše ― Obajdallacha a jeho potomků. Svaz vrahů. Když tito potomci Obajdallachovi necítili se už bezpečnými na trůně Karmatském, tu židé vyvolali do světa novou organisaci, pověstný tajný S v a z A s s a s s i n ů 2 č i l i v r a h ů , jenž po 200 let budil hrůzu v Asii, ba i po celé Evropě. Zakladatelem byl Šiit Hassan z Chorasanu, nar. r. 1056, zemřelý r. 1134. Hassan vystoupil co reformátor sekty Izmailitů, co obhájce dynastie Fatimidů proti bagdadským kalifům, ale nabyv v sektě moci a vlivu, začal jednati zcela samostatně, prý jménem neviditelného Imama, jenž přijde, aby prohlásil svá práva na zemi. Do té doby však prý mají členové sekty plniti slepě rozkazy Hassanovy a bojovati za moc, vládu a víru. 1 Goeje, Les Karmathes, str. 105. 2 Svaz vrahů nazýval se vlastně »Hašišim« od hašiše, opojného jedu, jehož členové svazu užívali. Západní národové přetvořili jméno na assassin = vrah.

- 48 -

Zase tedy je tu ono messianství, odvržené Mohamedem a židy úporně vnucované. Organisaci své sekty vyložil Hassan v »Knize Zákonů«. Z té vidíme, že sekta byla určena za slepý nástroj v rukou Šejch-Ul-Džebula, t. j. »Starce s hory«, zvaného tak proto, že »svaz« ovládal hornaté části Syrie a Persie. Sekta vrahů měla 7 stupňů posvěcení. Nižší stupně zavazovala k slepé poslušnosti islamu a vůdce sekty. Vyšší stupně otevíraly zrak: dogmata víry prohlašována za řadu allegorií, předpisům islamu nepřipisován žádný význam. Schuster, námi už citovaný,1 vidí »hluboký rys státní moudrosti v tom, že učení nevěry a nemravnosti nebylo vykládáno poddaným, nýbrž jen vůdcům; poddaní byli podrobeni slepému poslouchání zákonů, pro vůdce však neplatil žádný předpis neb zákon.« Zajímavo, že podobný »rys státní moudrosti« můžeme viděti i v »tajných protokolech Sionské Hlavní Kanceláře«.2 Tak v protokole č. 27. čteme: »Za n a š e h o (židovského) skutečného opanování budeme museti vyloučiti slovo »Svoboda« z lidského slovníku.« V protokole č. 93: »Až přijde n a š e doba, určíme slovo »svoboda« takto: svoboda je právo dělati to, co dovoluje zákon.« Pozoruhodným je umění a dovednost, s jakou organisace svazu vrahů byla uzpůsobena temperamentu, mravům a pojmům ohnivých synů Východu. Tak pro zasvěcené 2. stupně, zvané Fedavi3, t. j. »obětující se« (jich úkolem bylo na první rozkaz velitele jíti slepě i na smrt!), byl vymyšlen tento systém, jenž nesl ráz jakési fantastické východní bajky: Mladé, silné, zdravé a rozhodnost i mužnost dokázavší muže, před posvěcením na stupeň Fedavi, opili hašišem, opojným nápojem z narkotických bylin. V opojení a v spánku zanesli je do rozkošné zahrady, zvláště k tomu cíli udržované; zde procitnuvší mladík snil, že je vskutku v ráji Mohamedově. Bylo tu vše, co mohlo podnítiti smyslnost orientální. Stinná loubí, bublavé potůčky, zurčící fontány, stromy, plné skvělých plodů, kiosky a sály vyzdobené s přepychem Orientu, opojná hudba a čarovné dívky, svůdné černooké gurčanky, nalévající mladíku opojné víno ze zlatých váz a čekající poslušně na každý rozkaz nového »pána«. A když budoucí Fedavi okusil sladkosti příštího ráje, tu byl zase hašišem uspán a přenesen na bývalé místo. Probudiv se, slyšel od svého velitele, že jeho tělo leželo zde bezduché a duch jeho že vzletěl do ráje, aby okusil rozkoší, jež čekají toho, kdo plní rozkazy velitele a bez odmluvy obětují život. A tímto slibem nalákali chytří vůdcové každého mladíka a udělali z něho slepou zbraň ve svých rukách.4 1 Str. 292. 2 Gugenot des Mousseaux: »Židé, jich filosofie atd.«, český překlad, Praha 1910. Cena 1 K. 3 Název Fedavi udržel se podnes. Revolucionáři, kteří způsobili v Persii státní převrat, nazývali se Fidajové čili Fedavi. 4 Něco podobného provádějí žido-zednáři s nevědomou studující mládeží v Rusku, nejnověji v Srbsku (zavraždění arcivévodských manželů v Sarajevě) a jinde v Evropě. Pozn. překl.

- 49 -

Vnějším znakem Fedavi byl bílý oděv a červený pás a čapka ― barva nevinnosti a krve. O fanatismu Fedavi a slepé poslušnosti vypráví se toto: »Sultán seldžuků Melikšach vyslal k »Starci s hory« svého posla s vyzváním, by opustil pevnosti, jež členy své bojovné sekty obsadil. Místo odpovědi poručil velitel před poslem, aby se 2 Fedavi zabili. Jeden z nich bez váhání probodl se kindžalem a druhý, vyběhnuv na věž tvrze, vrhl se do strašné propasti. Tu užaslému poslu řekl hrozný »Stařec s hory«: »Sděl svému pánu vše, co jsi viděl, a řekni mu, že velím 70.000 mužům, kteří poslechnou můj povel tak slepě, jako tito dva mladíci. Toť má odpověď!« Maje ve své moci armádu fanatiků na slovo poslušných, opanoval chef sekty vrahů v krátkém čase mnohé důležité pevnosti a města Syrie a Persie. »Stařec s hory« ukrýval se v nepřístupné horské pevnosti Alamut v Persii. Assassini budili hrůzu v celé Asii. Nikdo ― ani vladař ani prostý muž ― nemohl se zachrániti před smrtonosným kindžalem, byl-li nad ním vynesen rozsudek smrti. Hrůza ze sekty byla tak silná, že m n o z í v l a d a ř i vstupovali v tajné úmluvy se »Starcem s hory« a ustupovali mu dobrovolně důležité posice ve své říši a vykupovali si bezpečnost zlatem a drahokamy. Avšak mongolský chan Gulag r. 1256 rozbil jejich tvrze, zajal »Starce s hor« a dal ho popraviti. Než teprve r. 1394 světový dobyvatel Tamerlan zničil jádro nebezpečné této sekty. Ale zbytky její až posud existují v divokých soutěskách Libanu a stále doufají, že se jim podaří někdy obnoviti vládu nad světem. Rozkvět sekty vrahů spadal právě do doby výprav křižáckých. Sekta tato řádila mezi křesťany krutě. Ale škoda jí způsobená byla menší, než ona mravní zkáza, jakou velitelé sekt nakazili křesťany, sdělivše jim rozvratné své tajné učení. Tak mnišský rytířský řád Templářů, založ. r. 1118 s ušlechtilým účelem, poskytovati ozbrojenou ochranu křesťanským poutníkům ku Hrobu Spasitelovu, podlehl tajnému učení Assassinů a z křesťanského řádu stal se zuřivým nepřítelem křesťanství; dědictví po Templářích bují podnes v ložích zednářských. Jsou důkazy, že zakladatel sekty vrahů, Hassan, byl původem žid. Claudio Jannet,1 badatel v oboru tajných spolků, praví, že ve Vatikáně je dokument, list italského důstojníka Simoninia, bývalého zednáře, jenž když přečetl odhalení opata Barruela2 o zednářích, zhrozil se, opustil sektu a napsal Barruelovi kající psaní, v němž dokazoval, že Manes a Hassan byli oba židy, že ho o tom poučovali židézednáři. List Simoniniův měl za následek vydání papežem Piem VII. r. 1821 bully proti tajným spolkům. Louis Dastier také tvrdí, že »svaz vrahů« měl původ židovský, a považuje ho za článek celého řetězu tajných spolků, jež židé vyvolali do života, aby podkopali církev, stát a rodinu a aby nabyli n a d v l á d y s v ě t o v é . 1 Claudio Jannet, La Franc-Maçonnerie au XIX. Siècle. 2 Barruel, Mémoires pour servir à l’Histoire du Jacobinisme.

- 50 -

A věru: sekta vrahů má všechny známky tajných spolků, řízených židy: licoměrnost, utajenost vyššího poznání, dvojakost učení (pro nižší a vyšší posvěcení); s e k t a t a t o j e v í n á p a d n o u p ř í b u z n o s t s e s e k t o u I l l u minatů, jež připravovala velkou francouzskou revoluci. V tomto ohromujícím příbuzenství sekt a tajných učení, jež působily v VII.―XIV. stol. v Africe a Asii, s evropskými tajnými spolky z XVIII.―XX. stol. v stejné tendenci protikřesťanské, vidíme jasně, že ty i ony řídila a řídí Temná Síla, jež vidí v rozboření církve, státu a rodiny cizích národů prostředek k uskutečnění své manie velikosti, k d o b y t í v l á d y s v ě t o v é !



- 51 -

V. ALBIGENŠTÍ Tajná židovská vláda. Dříve než budeme pokračovati ve vylíčení tajných spolků, vyvolaných do světa židy, musíme, byť i jen zběžně, pohlédnouti na vnitřní organisaci židovského národa od doby jeho rozptýlení. R. 70 po Kr. římský císař Titus dobyl a rozbořil Jerusalem, spálil chrám a pobil 600.000 židů. R. 135 lžimessiáš Barkochba způsobil povstání, jež udusil císař Adrian, jenž pobil 582.000 židů. Od té doby vyvolené plémě, nemohouc už dobýti své samostatnosti, rozptýlilo se po celém světě a toto ahasverské bloudění trvá už 18 století. Ale jak si vysvětliti faktum, že židi, zbavení vlasti a po celém světě rozprášení, nejen neztratili vědomí své národní solidarity, ale ani nevzdali se své šílené myšlenky na vládu nad celým světem? Tato věrnost synů Israele starým ideálům, tato nezměrná úpornost a důslednost v sledování dávno vyznačených cílů, tato solidarita a jednota jednání, jež charakterisuje židy všech zemí a všech časů, nedá se vysvětliti jinak, než že existuje t a j n á v l á d a ž i d o v s k á , jež od dob rozptýlení neustále vede židy celého světa. Známý současný badatel v oboru t a j n ý c h spolků Copin-Albancelli1 dokazuje existenci této vlády, jež má plnou a jednotnou moc. Před r. 70 po Kr. byla tato tajná vláda soustředěna v rukou židovského synedria, jak o tom svědčí pokřtěný žid opat Josef Leman.2 Po r. 70 nastalo rozptýlení židů po celém světě; ale někteří levité a prostí židé zůstali tajně v Palestině a když nastaly poněkud klidnější poměry, tu založili zde tajnou vládu, jejíž hlava nazýval se p a t r i a r c h o u . Židé, rozptýlení po Evropě, Africe i Asii, uznali tuto novou, tajnou, palestinskou vládu. P a t r i a r c h o v é řídili všechny záležitosti židovské, světské a náboženské; jejich poslové jezdili po světě, sbírajíce peníze (daň) a sdělujíce přikázání a zákony palestinské vlády. V rukou p a t r i a r c h ů nahromadila se časem ohromná bohatství, ale moc jejich byla tajnou. Jen tehdy stala se veřejnou, vládl-li v Římě nějaký judofilský imperator. R. 429 zakázal imperator Theodosius palestinským p a t r i a r c h ů m sbírání daně. Od té doby mlčí historie nadobro o činnosti p a t r i a r c h ů .3 Ale, dle svědectví křtěného žida, bývalého rabína Dracha,4 byli ostatně palestinští p a t r i a r c h o v é jen vykonavateli rozkazů druhé nejvyšší vlády, zvané »Knížata vyhnanství«, jež sídlila v Babyloně. 1 Copin-Albancelli : La Conjuration juive contre le monde chrétien, str. 336—374, Paris, 1909. 2 J. Leman, Napoléon I. et les Juifs. 3 Chabauty, Les Juifs, nos Maîtres. 4 Drach, De l’harmonie entre l’Eglise et la synagogue, t. l., p. 174.

- 52 -

Po dobytí Jerusalema roku 70 a hlavně po nezdařilém povstání Barkochby proti Římu r. 135 našly vynikající rodiny židovské (hlavně potomci krále Davida) útulek v Babyloně, jenž ode dávna byl druhou vlastí vyvolenému plemeni. Zde organisována z potomků Davidových, zv. »Knížata vyhnanství«, t a j n á n e j v y š š í v l á d a ž i d o v s k á , zde obnoven Synedrion, jehož členy byli hl. potomci Davidovi. Z této Nejvyšší Rady volen byl »Kníže vyhnanství«, jenž byl pak předsedou Synedria. Zde bylo centrum duševní činnosti židovstva, zde byl sepisován b a b y l o n s k ý t a l m u d , zde rozhodováno o otázkách náboženského a politického života národa. Vysoký význam této nejvyšší instituce je akcentován i v talmudu.1 Od II― XI. stol. vládl Synedrion čili Knížata vyhnanství z Babylonu (nejdříve prostřednictvím jerusalemských patriarchů, ale později bezprostředně) nad židy celého světa. V XI. století bagdadští kalifové, obávajíce se rostoucí moci Knížat vyhnanství, ozbrojili se proti židům. Četné židovské akademie byly zničeny, učení rabíni vyhnáni z Babylonie a Kníže vyhnanství Ezechiáš popraven r. 1005.2 Židé museli opustiti Babylonii. Část se jich ukryla v Arabii, druzí hnuli se na západ, hlavně do Francie a Španěl. Od té doby není v dějinách zmínky o »Knížatech vyhnanství«. Teprve v XV. stol. projevují se zase stopy tajné židovské vlády, a to v Cařihradě. R. 1488 francouzský král Karel VIII. vydal rozkaz, dle něhož židé, žijící v Provenci, měli přijati křesťanství, nebo opustiti zemi. Tehdy se Arelatští židé obrátili k souvěrcům v Cařihradě listem z 13. ledna 1489, prosíce o radu. V listopadu roku toho došla odpověď od cařihradských židů, jež je tak charakteristickou, že ji uvádíme doslova: »Milí bratři v Mojžíši, obdrželi jsme vaše poslání, jež nám zvěstovalo o neštěstí, jaké vás stihlo. Jsme hluboce zarmouceni touto zprávou. Mínění v e l i k ý c h s a t r a p ů (vladařů) a rabínů je toto: Pravíte, že francouzský král nutí vás přijati křesťanství. Pokořte se a přijměte křesťanství co násilí, a l e z a c h o v á v e j t e i n a d á l e z á k o n M o j žíšův v srdcích svých. Pravíte, že vám chtějí vzíti váš majetek. Učiňte ze synů svých k u p c e , abyste postupně odňali majetek křesťanům. Pravíte, že křesťané útočí na váš život. Učiňte ze synů svých l é k a ř e a l é k á r n í k y , aby mohli ohrožovati a ničiti život křesťanů. Pravíte, že boří vaše synagogy. Učiňte syny své k ř e s ť a n s k ý m i d u c h o v n í m i , aby mohli bořiti křesťanské chrámy. Pravíte, že vám působí nepříjemnosti. Učiňte z dětí svých a d v o k á t y a soudce a oni podrobí si goje a pomstí vás. Vyplňte tyto rozkazy, které vám udílíme, a přesvědčíte se, že jsouce teď poníženi, b u d e t e b r z o n a v r c h o l u s l á v y . 1 Drach, tamtéž, str. 174. 2 Copin-Albancelli, tamtéž, str. 353.

- 53 -

Podepsáno: Kníže cařihradských židů. 21. listopadu 1489.« Copin-Albancelli cituje tento na výsost důležitý list a odvolává se na spis: »La Royale Couronne des royes d’Arles, dédiée à M. M. les consuls et gouverneur de la Ville« od kněze J. Bouis z Arelatu, vyd. r. 1640 . Po XV. stol. není o tajné vládě židovské ani stopy, že však existovala dále, o tom není žádné pochyby, poněvadž i od oné doby až po dnešní časy činnost židů pokračuje dle téhož nezměněného plánu. Jako dříve, tak i teď jsou židé celého světa mezi sebou solidární, jako dříve jsou i teď s t á t e m v e s t á t ě . A tento plánovitý, po staletí znemravňující a podkopný pochod židovstva proti církevnímu, státnímu a rodinnému životu národů, kteří poskytli útulek nárůdku Boha se zřeknuvšímu a Bohem zavrženému ― dá se vysvětliti j e d i n ě existencí tajné všežidovské vlády! Albigenští. Mezitím co na východě bojovali židé proti islamu, který sami vyvolali do života, v Evropě na ssutinách římské říše vymezovány byly hranice nových států, zakládaly se dynastie, zakládala se křesťanská církev. Ale čím pevněji povstávaly arijské státy, tím rychleji vyvstával na jeviště dějinné odvěký nepřítel církve křesťanské, jenž z Babylonu v celých proudech dal se na západ Evropy. (Kolem r. 1005.) Synové vyvoleného národa brzo osvojili se s novou situací, jež zatím v Evropě nastala. Oni dovedli získati si vliv a blahosklonnost mnoha monarchů, kteří potřebovali peněz. Pocítivše půdu pod nohama, židé, s vlastní jim úporností, znovu podjali se své podkopné činnosti, která jim byla na čas přerušena velkým stěhováním národů. Zjevná činnost jejich jevila se v obchodování, lichvaření a vykořisťování obyvatelstva, v obchodu s otroky a otrokyněmi, slovem v machinacích, jež jsou vlastní synům Israele. Tajná činnost jejich pak záležela v zakládání tajných sekt protikřesťanských a protistátních. V této nové výpravě proti náboženství a proti státům arijským byla manichejská herese, založená v III. stol. a prosycená kabbalistickým učením. Manichejstvo po pádu římské říše existovalo dále v Persii, dostalo se do Arabie a do říše byzantské, kde se proměnilo v řadu heresí různě pojmenovaných; nejslavnější z nich byly euchitská a pavlikianská (založená v VII. stol.). Sekty tyto dosáhly nejvyššího rozšíření v Thracii v X. a XI. stol. Mimo ně pověstnou byla v Bulharsku sekta Bogomilců. Odsud šířily se tyto gnosticko-manichejské herese na západ Evropy,1 ale i na Rus. Ve všech je vyslovený dualismus, při čemž Tvůrce světa je z l o u s i l o u , kterou Bogomilci nazývali Satanailem! V západní Evropě šíří se tyto judofilské sekty hlavně v XI. století, po popravě Knížete vyhnanství Ezechiáše v Babyloně r. 1005. Jsou zde známy pod jmény 1 Dějiny křesť. církve od E. Smirnova, str. 40.

- 54 -

Manichejců, Bulharů, Brabançonů, Albigenských a j. Sektáři nazývali se sami Cathari, což značí »čistí«. Pozoruhodnou je činnost a osud jejich ve Francii od XI.―XIV. stol. Z prvních byla sekta orleanských Manichejců. Objevení jich předcházela tato významná událost: Počátkem XI. století byl Orleans pln židů. R. 1014 orleanští židé poslali ke kalifu egyptskému Chakemu deputaci, jež ho měla přemluviti, aby dal rozbořiti Hrob Spasitele v Jerusalemě a tak aby zničil prazdroj křesťanské »pověry«. Kalif, z dynastie Fatimidů a náčelník sekty Karmatů, vyplnil přání (ba rozkaz) židů a hrob Boží pobořil.1 Dějiny nás učí, že byl hrob Spasitelův pobořen nejednou: r. 69 při dobývání Jerusalema Římany; r. 135 za povstání Barkochbova; později Araby a konečně Chakemem. Židé věděli, že tím nebude křesťanství zasazena smrtelná rána, ale byl to akt msty za pronásledování, jež trpěli ve Francii od nastolení Capetovců (r. 987). Ale tento brutální čin nezůstal bez odvety. Členové deputace po návratu z Egypta byli upáleni v Orleansu a všude ve Francii nastalo pobíjení židů. Židé museli se na dlouho utajiti se svou zločinnou zjevnou činností; za to tím více pozornosti věnovali teď své tajné podvratné akci. Je pozoruhodno, že brzo po této události objevila se v Orleansu sekta »orleanských manichejců«, kterou historik židů Bernard Lazare nazývá přímo »ž i d o v s k o u «.2 Tato sekta, do které židé lstivě zavlekli mnoho křesťanských d u c h o v n í c h , m. j. i duchovního královny Konstancie, P. Štěpána, udržela se v Orleansu pouze rok. Existence její i jména členů byla odhalena a všichni pohnáni 25. prosince 1022 před církevní soud v orleanské kathedrále a 28. téhož měsíce byli v Orleansu na hranici u p á l e n i . 3 Ale manichejská herese přes to rozšířila se po celé Francii. Ze sekt nejvíce proslula s e k t a A l b i g e n s k ý c h , zvaná tak podle města Albi, kam byl pozván první koncil k jejímu odsouzení. Sekta ta vynořila se na jihu Francie v XI. stol. a existovala tam až do r. 1229. Rozšířena byla velice mezi z ž i d o v š t ě l o u šlechtou jihofrancouzskou a byla po 2 století zdrojem bratrovražedných bojů; v potocích krve zakončila pak svou zločinnou existenci. O židovském původu jejím svědčí mnozí věrohodní historikové a badatelé tajných spolků. Tak známý svým liberalismem historik Michelet4 píše: »Šlechta jižní Francie rodila se téměř šmahem ze židovek a Saracenek.« »Do této francouzské Judeje, jak správně byla zvána provincie Languedock, pronikly orientální víry: perský dualismus, gnosticismus a manichejství.« 1 La Bastille, N 406, 1910. La Franc-Maçonnerie est elle ďorigine Juive? 2 Bernard Lazare, L’Antisémitisme, str. 125. 3 Papus, Traité Méthodique de Science Occulte, str. 634. (Zde lze vystihnouti analogický případ v době pozdější s Husem. Pozn. překlad.) 4 Histoire de France II. 393, 404, 472.

- 55 -

»Vůdcové Brabançonů a Albigenských, kryjíce se filosofií Aristotelovou, učili tajně pantheismu Averrhoesově, finessám Kabbaly a vůbec židovským ideám.« O učení arabského historika XII. stol. Averrhoesa píše Lazare:1 »Averrhoismus, jenž zasadil značnou ránu křesťanství, byl vyvolán ž i d y , k t e ř í b y l i o d j a k ž i v a u č i t e l i n e v ě r e c t v í a kteří tajně či zjevně podporovali vždy revoluční duchy« (tous les révoltés de l’esprit). Biskup Donais2 ukazuje na to, že před objevením se této a jiných judofilských heresí na jihu Francie byly na březích středozemního moře kvetoucí školy židovské, v nichž učení rabíni vyučovali rafinovaným fintám Kabbaly a připravovali tak půdu k založení učení s tendencí proti církvi a státu. 3 Tento úsudek katolického kněze potvrzuje i žid historik Graetz,4 jenž praví: Styky s židovskými učenci a čtení židovských děl přivedly Albigenské k popírání církve a moci papežské, takže mnozí z nich zjevně dávali přednost víře židovské před křesťanskou.« Konečně třeba se zmíniti o tom, že židé měli mezi Albigenskými výminečné postavení. Ač duch Francie byl protižidovský, přece jihofrancouzská š l e c h t a ― píše Graetz ― byla k židům nadmíru blahosklonnou. Mnozí albigenští baroni svěřovali židům nejvyšší úřady veřejné; hlavně úřad administrátorů (bailli), kteří řídili soud a policii.5 Učení Albigenských jeví zřejmě ráz manicheismu, hlavně v dualismu, uznávání bytosti dobré a zlé. Dobrý bůh ― toť Tvůrce a vladař v světě duchovním, zlý bůh ― v světě hmotném. A tak tedy Bůh, jejž ctí křesťané co tvůrce světa, byl dle Albigenských bohem zlým; proto oni i náboženstvím křesťanským pohrdali, co výtvorem boha zlého. Albigenští, zrovna jako manichejci, odmítali manželství a plození dětí, ale oddávali se ochotně mravní zpustlosti, tělesným orgiím, a to ve formě i nejzvrhlejší (sodomie), pravíce, že hřích těla, co výtvor zlého Boha, nemá význam pro čistou duši, výtvor to Boha dobrého. Jako Manichejci tak i Albigenští byli organisací tajnou se 3 stupni posvěcení: u č e n n í k ů , v ě ř í c í c h a d o k o n a l ý c h . I zde byly přísahy, že nikdo nezradí tajemství sekty. I zde byla zvláštní znamení a slova (jako podnes u zednářů) a tajní, skoro nikomu neznámí nejvyšší vůdci.6 Ti, kdož dosáhli třetího stupně, byli považováni za svaté a mohli vkládáním rukou očišťovati u č e n n í k y a v ě ř í c í od všech hříchů. Nenávist jejich vůči křesťanství neomezila se jen na negaci církve a její tajemství; ona jevila se i ve fanatickém p r o n á s l e d o v á n í d u c h o v n í c h a v ě r n ý c h k ř e s ť a n ů . Oni bořili a loupili kláštery a chrámy, rouhali se 1 Lazare, cit. dílo 133, 334. 2 Les Albigeois, str. 316. 3 V době Jana Husa byly asi zcela jistě v Praze a jinde podobné školy. 4 Graetz, Histoire des Juifs, IV. 163. 5 Graetz, tamtéž str. 120. (Neděje-li se nyní u nás totéž? Pozn. překlad.) 6 Hurster, Histoire du Pape Innocent III. et de son siècle, str. 284.

- 56 -

křesťanským svátostem, zrovna jako za husitských válek a jako dnes to činí ve Francii a Portugalsku židozednáři. O krutosti a sveřeposti jejich svědčí m. j. i historik Michelet1, jenž praví, že šlechta albigenská byla ve spojení s lupiči Sevenských hor a že b a r o n o v é vedli tyto lotry proti chrámům a stali se postrachem křesťanů jižní Francie. Oni pobíjeli kněze a mnichy, sedláky-katolíky, nešetříce ni žen a dětí, vloupali se do chrámů, rouhavě pokáleli monstrance, kalichy a ornáty, odívali nevěstky v roucha církevní, rozbíjeli kříže, ulamovali ruce a nohy Ukřižovanému a pod.2 Přes to, že sekta byla vážně nebezpečnou, chovali se k ní králové i papežové dlouho velice tolerantně a teprve, když rozumné výklady ničeho nepomohly, a když Albigenští byli dvakráte vyloučeni z církve (r. 1119 a 1184) a když legát papežský Petr Castelnský byl jimi zabit, teprve pak byla dovršena míra trpělivosti a papežem Innocencem III. byl prohlášen křižácký pochod (r. 1208) a vojsko pod vedením hraběte Šimona de Montfort posláno na jih Francie. Několik let trvala tato vojna mezi obránci církve a sžidovštělými heretiky. Ona se vyznačovala krutým krveprolitím a strašnými krutostmi z obou stran. S úpornou důsledností pracoval o vykořenění nebezpečné sekty papežský legát Arnold v armádě hraběte Montforta. Když dobyt Bezières (r. 1209) a při boji vyslovil Montfort obavu, že snad při pobíjení heretiků a židů budou zabiti i křesťané, zvolal legát Arnold: »Zabíjejte všechny! Pán Bůh zná Své!« Zednářští spisovatelé rádi líčí Albigenské co nevinné oběti fanatismu papežů a despotismu monarchů, zamlčujíce vše, c o p a p e ž i i k r á l o v é m u s e l i od zpupné sekty trpěti, i vše, co Albigenští krutého a barbarského provedli na křesťanech. Letopisec tehdejší píše: Hrabě Montfort srovnal se zemí zámek židovského Albigence Bernarda de Coséac, jenž byl znám svou zvířecí krutostí. Ten dal sedlákům-křesťanům usekati nohy i ruce a vybodati oči a vyříznouti jazyk; jeho žena dávala ženám-křesťankám uřezati prsy a prsty na rukou; zvrhlá žena vrhala křesťanky na pospas chlipných pacholků a sama s rozkoší dívala se na toto hnusné prznění žen! V klášteře Sarlatu našel hrabě Montfort přes 150 mužů a žen zmrzačených Albigenskými a v klášteře živených.3 R. 1229 byla sekta Albigenských potřena. Zbytky její vstoupily mezi Templáře a mezi Valdenské (Vaudois), sektu to manichejskou, vzniklou v Lyoně a potřenou králem Františkem I. v XVI. stol. Badatelé právem tvrdí, že Albigenští jsou předchůdci svobodných zednářů. Obě sekty měly za zdroj gnosis a manichejství, jež obě vznikly z židovské Kabbaly. Obě nenáviděly církev a stát křesťanský. Podnes v ložích zednářských uctíváni jsou Albigenští co mučenníci za ideu, co oběti násilí a fanatismu! 1 Histoire de France, str. 404. 2 Tudíž prováděli totéž, co později konali husité. Pozn. překl. 3 »Le Gaulois«, 24. list. 1910.

- 57 -

Ale nejen krvavé, než i duchovní škody nadělala tato kletá sekta, zkazivši čistý, humánní a křesťanský řád chrámový čili Templářů, změnivši ho z bojovníků za církev v nepřátele církve a státu.



- 58 -

VI. TEMPLÁŘI. Konec XI. stol. byl vyznačen elementárním, neudržitelným hnutím západoevropských národů proti musulmanskému světu. Křižácké pochody, podniknuté do Svaté země i k osvobození Hrobu Spasitelova z rukou nevěřících, lákaly po 200 let celé zástupy odvážných mužů všech stavů, kteří byli řízeni upřímným náboženským citem a kteří dychtili po hrdinství a slávě, nebo hledali dobrodružství a výživu. Když r. 1099 podařilo se křižákům dobýti Jerusalema a založiti ve Svaté zemi křesťanské království, tu příliv poutníků k Hrobu Spasitelovu se značně rozmnožil. Péči o poutníky ty a ochranu jejich od mořského břehu až k svatému místu převzaly řády duchovně rytířské, jež povstaly k ochraně Svaté země a k boji s nevěřícími. Nejmohutnějším z nich byl znamenitý Řád Rytířů chrámu čili Templářů, založený r. 1118 devíti francouzskými rytíři s Huguesem de Payens v čele. Řád tento a jeho krásný cíl získal na počátku nadšení křesťanstva a nejednou pochvalu světské i duchovní vlády. Král jerusalemský Balduin II. daroval těmto mnicho-rytířům dům v Jerusalemě, jenž prý stál na tomtéž místě, kde dle tradice býval Šalomounův chrám, odkud i vznikl název r y t í ř ů c h r á m u čili T e m p l á ř ů . Sv. Bernard Clervauxský, největší náboženská autorita západokřesťanská oné doby, zajímal se o nový řád a vypracoval pro církevní koncil v Troyes r. 1128 pro něj »Constitutiones« čili pravidla, dle nichž Templáři nabyli rázu mnichů. Účastenství sv. Bernarda při zřízení řádu zjednalo Templářům zvláštního lesku v očích králů, papežů i všeho lidu. Hned po koncilu v Troyes hrnuly se peněžité sbírky do řádové pokladny a výkvět evropského rytířstva dával se pasovati na Templáře. Prvotně sestával řád z rytířů a sloužících bratří. První museli býti z rytířského rodu, museli býti svobodni, složiti slib čistoty, chudoby a poslušnosti a přísně zachovávati mnišské regule. V době, kdy neměli vojenskou službu, museli žíti v řádových domech a tam ve svých celách oddávati se modlitbám a péči o chudé a nemocné poutníky. Rytíři nosili bílé lněné pláště s osmikonečným křížem ― symbol čistoty srdce a mučennictví. Sloužící bratři dělili se na zbrojnoše a řemeslníky, mohli býti ženati a nosili skořicový nebo černý šat. Mimo rytíře a sloužící bratry měl řád i světské členy, šlechty i prosťáky obojího pohlaví, kteří dobrovolně plnili část regulí, ale žili mimo řádové domy. Členy takovými byli hlavně ti, kdož řádu prokázali služby čili d o n a t i a o b l a t i (ti, kdož od dětství byli určeni k vstoupení do řádu a byli už vychováváni dle řeholních předpisů).



- 59 -

Zpočátku stáli Templáři na výši svého povolání. Rytíři, nešetříce svých životů, prolévali krev za Svatou zemi a křesťanské poutníky. V boji stáli jako jeden muž, dávajíce přednost smrti před zajetím. Vedli prostý a přísný způsob života, byli čestní, obětaví. Ale, žel Bohu, to vše během doby se radikálně změnilo. Ku konci XII. stol. dosáhl řád zevně vrcholu svého lesku. Králové i papež zasypávali ho přízní a privilegiemi. Bohatství, vzešlé ze sbírek i darů světské i duchovní vrchnosti, umožnilo Templářům zříditi po celé Evropě své kláštery, jež řídili staří, vysloužilí rytíři. Templáři, jsouce rekrutováni z řad nejvyšší šlechty, zaujímali u dvora francouzského, anglického a španělského skvělé postavení. Konečně ― když r. 1162 papež Alexander III. zvláštní bullou vyňal Templáře z pravomoci Jerusalemského patriarchy a biskupů a dovolil jim míti vlastní duchovenstvo ― tu řád Rytířů chrámu, jenž měl už vlastní vojsko, policii a soudy a jenž vládl přímo báječným jměním a ohromnými lány země ve všech státech Evropy, jsa podřízen přímo papeži, objevil se co skutečný s t á t v e s t á t ě a bohatstvím i mocí mohl soupeřiti s mnohými monarchy. V čele řádu stál velmistr, jemuž příslušelo velení vojenské a exekutivní. On byl volen rytíři, ale psal se vždy »z Boží milosti«. Velmistr byl podřízen pouze konventu čili »velké radě« řádové a papeži. Vedle toho měla vrchní moc vésti »generální kapitula« (složená z členů konventu, přednostů jednotlivých klášterů a vynikajících bratří), ale tato byla jen zřídka kdy svolávána; jedině ku přání velmistra a konventu. Konvent (podléhající jen papeži) byl de facto nejvyšší mocí nad rytíři, bratřími i mnichy. Dle toho, jak rostla vnější mohutnost řádu a jeho nezávislá situace, se mění také vnitřní obsah jeho. Dřívější oddanost církvi ustupovala náboženské vlažnosti a svobodomyslnosti, blízké sektářství. Dle těchto nových proudů změnily se ovšem i prvotní regule, dané řádu sv. Bernardem. Tak na př. z regulí vypuštěn slib poslušnosti. § 64. regulí, v němž zakázáno »přijímati do řádu rytíře vyobcované z církve«, změněn v opak, že dlužno a chvályhodno verbovati členy právě mezi takovými vyobcovanými, »aby bylo pomáháno k spasení jejich duše«. Tyto změny uvedly do řádu celý počet nedůstojných a církvi přímo nepřátelských členů. Dle Findela a Schustera1 dostal nový směr v řádu přesný systém a formu na počátku XIII. stol. Tento nový směr měl za následek zvláštní dualismus v řádu. Zevně zůstávali Templáři oddáni papeži i církvi svaté, pro lid a pro parádu slouženy skvělé bohoslužby v chrámech řádových ― ale tajně vypadalo to v řádu zcela jinak: v podzemí klášterů scházeli se zasvěcení v noci nebo na úsvitě k hnusným orgiím, k rouhavým obřadům posvěcení, k pokálení křesťanských svátostí, ku klanění se »tajemné síle«, jež neměla nic společného s Jediným, Nejvyšším Bohem, kterého vyznávali křesťané. 1 Findel: Dějiny svob. zednářstva. I. ― Dr. Georg Schuster: Die geheimen Gesellschaften, Verbindungen und Orden, Leipzig, 1906, 2 sv.

- 60 -

Templáři vedle zjevných (byť i pozměněných) regulí vypracovali nový, tajný řád, přístupný jen kroužku zasvěcených a obsahující tajné heretické učení, nad pomyšlení nemravné a křesťanské církvi nepřátelské. Ústava tato byla chována v naprosté tajnosti; členům pod trestem smrti zakazovalo se opatřovati si kopii regulí a nositi je u sebe. O tomto tajném učení templářském podávají důkladné zprávy Findel i Schuster (tajným spolkům velice nakloněný badatel). Osnova tajného učení templářského záležela v d u a l i s m u : Templáři uznávali existenci Vyššího Boha (tvůrce ducha a dobra) a Nižšího Boha (tvůrce těla a zla). Je to, jak vidíme, obměna starého manicheismu! Templáři však ― a to je velevýznamné! ― neklaněli se vyššímu Bohu, nýbrž nižšímu, bohu zla a hmoty, neboť od něho vycházely veškery pozemské blaženosti.1 Tu tedy už máme co činiti s nejčistším a nejotevřenějším s a t a n i s m e m , jehož zrno klíčilo už u Manichejců pod rouškou mlhavých allegorií a filosofických sofismat. Do mračných mysterií řádu nebyli všichni Templáři zasvěceni, nýbrž jen ti, kteří se zdáli býti velitelům svou povahou vhodnými a způsobilými k zachování tajemství. První, co se na kandidátu žádalo, byla smrtelná přísaha, že zachová tajemství. Bylo mu sděleno, že porušení přísahy bude trestáno mučivou smrtí nebo doživotním vězněním v podzemních kobkách klášterních. Po přísaze musel se neofit zříci Krista co lžiproroka a Církve, jím ustanovené. Konečně, aby studem přinutili ho k mlčení, přiměli neofita líbati přítomné bratry in ore, in umbilico et in fine spinae dorsi (na ústa, na pupek a na konci páteře).2 Findel zmiňuje se ještě o těchto hnusných templářských obřadech: vymetání Krista, poplivání kříže, klanění se idolu, upotřebení pásu, přijímání pod obojí, při čemž se zpovídali ne u duchovenstva řádového, nýbrž jeden druhému. Idol, o němž se zmiňují všichni historikové, byl symbolem toho »Boha hmoty a zla«, kterému se klaněli chrámoví rytíři. On se nazýval »Bafomet«, což je slovo řecké a znamená »křtění moudrosti«. Byl představován v kovu co vousatá hlava.3 I Staří gnostikové měli takovéto zobrazení za symbol věčně plodícího boha Pana, B o h a P ř í r o d y . Když byl rytíř zasvěcován do tajností řádu, byla mu ukázána hlava Bafometa a bylo mu řečeno: Věř v ni, důvěřuj jí a blaženě ti bude! Při tom musel se neofit s obnaženou hlavou třikráte před idolem pokloniti. Odřeknutí se Krista a klanění se modle zaměnilo Templářům křest. Proto i jméno Bafomet: Křtění moudrostí. Upotřebení pásu záleželo v tom, že neofita opásali »pásem Janovým«, bílým provazem, jenž byl před tím přiložen k idolu a tím se stal posvátným talismanem. 1 Schuster, tamt., str. 352. 2 Findel, tamt. I. Příl. str. 42. — Louis Dastier »Les Sociétés Secrètes et leurs Crimes«, str. 237. 3 Dle jiných byla to figura s hlavou kozla a s ženskými ňadry.

- 61 -

Posvěcený rytíř nesměl nikdy tento pás odložiti; on byl poznávacím znamením jeho příslušnosti k tajné sektě. Nazvání tohoto provazce Templářů »pásem Janovým« vysvětluje se tou úctou, jaké se Jan Křtitel těšil u Rytířů Chrámu. Hlavním svátkem u nich byl den Jana Křtitele. Vyobrazení jeho, které někteří považovali i za vyobrazení Mohamedovo, viselo v sále, kde konány schůze Templářů. Zajímavo, že toto ctění Jana Křtitele nad samého Krista viděli jsme u staré judofilské sekty Mandaitů (jejíž učení zdědili Manichejci) i ve všech systemech zednářských. Pod vlivem tajného učení, založeného na klanění se zlu, změnily se radikálně i mravy Templářů. Při vstoupení do řádu skládány, jako dříve, sliby, ale obřad ten neměl pro zasvěcené významu. Mnišská zdrženlivost byla zachovávána jen zevně; tajně byli satansky hrdými a mravně zvrácenými. Schuster, jinak velice Templářům přející, píše: »Je zjištěno, že mnozí rytíři oddávali se nemravnému životu a protipřirozeným vášním.«1 I zednář Findel 2 líčí nemravnosti Templářské nepokrytě: »Ku konci XII. století našly v řádu volné pole mravní zvrácenost, hýřivost, náboženská lhostejnost a nenávist vůči církvi. Tato nenávist jevila se i zcela zevními znaky. Tak kříž na jejich plášti byl s t á l e m ě n ě n , až konečně vypadal, jako T, t. j. Templář. Čím máme si vysvětliti toto zvrácení řádu čestných mnicho-rytířů v tajný svaz ctitelů Satana? Slyšme, co o tom praví na slovo vzatí historikové: Zednář Clavel praví: »Teď je už docela dokázáno, že řád Templářů byl větví gnosticismu a že učení jeho je totožným s učením gnostické sekty ofitů.« »Templáři byli v přátelských stycích s tajným svazem Assassinů čili vrahů; 3 oba svazy měly stejnou organisaci, stejné barvy šatu (bílou a červenou); oba zevně vyznávaly vládnoucí náboženství, ale t a j n ě proti němu bojovaly.4 Na slovo vzatý znalec tajných spolků, opat Deschamps, uvádí tato slova proslulého zednáře Rahona (autority mezi zednářskými bratřími): »Křižáci, kteří přišli do Asie, aby dobyli Svaté země a vztýčili zde znamení kříže, seznámili se tu s učením gnostickým a s mysterii manichejskými a tak byli i Rytíři chrámu zasvěceni do židovských mysterií.5 Badatel, námi už citovaný Louis Dastier, praví, že když byly regule řádu změněny, tak že i vyobcovaní z církve mohli vstoupiti do řádu, hrnuly se sem zbytky rozbitých Albigenských, mezi jinými i velitel jich, Raymond VI., hrabě Toulousský; proniknuvše do řádu, otrávili ho jedem svého učení, založeného na Kabbale. Řád Templářů podléhal vlivu židovskému i na východě a to judofilskou sektou Assassinů.6 1 Schuster, tamt., str. 353. 2 Findel, tamt. str. 41. 3 Viz Kap. IV. 4 Histoire pittoresque de la Franc.-Maçonnerie, str. 355, 356. 5 Deschamps, Les Sociétés Secrètes et la Société III. 610. 6 La Bastille, No 409, 1910, článek: Templiers et Assassins.

- 62 -

Autorita v zednářství Findel, jenž popírá styky zednářstva s Templáři (!), svědčí také o tom, že v Evropě velký a to znemravňující vliv na Templáře měla sekta Katharů a jiné podobné sekty.1 A tak svědectví zednářských i antizednářských historiků souhlasí v tom, že převrat v řádu Templářů byl způsoben dvojím stejnorodým vlivem: v Evropě sektou Katharů a v Asii sektou Assassinů. Obě sekty, jak víme, měly za podklad svého učení manicheismus, takže tento můžeme směle prohlásiti za otce Templářů v době jejich znemravnělosti. Je neobyčejně těžko s přesností určiti, kdy vlastně nastal v řádu Templářů onen převrat z prvotní cesty sloužení Církvi a bližnímu. Opat Deschamps uvádí, že zednář Rahon tvrdí, že už první velmistr Hugues de Payens byl zasvěcen do mysterií orientálních heresí.2 Mimo to i Louis Dastier a zednář Clavel ukazují na to, že Hugues de Payens to právě byl, jenž přemluvil krále Jerusalemského Balduina II., aby vstoupil v svazek se »Starcem s hory« (hlavou Assassinů); při tom měli Assassini vydati křižákům město Damašek a za to obdržeti město Tyrus. Ale tento nepřirozený svaz kříže s kindžalem ― jak správně dí Dastier ― skončil naprostým nezdarem, neboť spojenci utrpěli u Damašku strašnou porážku (r. 1148).3 Výše uvedené citáty dovolují nám souditi, že řád Templářský už od svého počátku (aspoň v Asii) podléhal vlivu judofilských sekt. Opíraje se o Findela a Schustera, můžeme s plnou určitostí tvrditi, že ku konci XII. stol. proudy církvi a státu nepřátelské převládaly už v řádu a na počátku XIII. stol. že heretické učení nabylo v řádu úplně domovského práva. Templáři, zradivše církev, stali se i zrádci evropských zájmů na Východě, zrádci křesťanské civilisace a státu. Bojovali sice dále se Saraceny, ale ― dle Findela ― už ne pro věc Kristovu, ale proto, aby dobyli si pro sebe celou Palestinu. Templáři nevybírali si v prostředcích. Oni odřekli pomoc tam, kde doufali státi se sami pány. P o l i t i k a , kterou sledoval řád, byla egoistická, zrádná; hanebné intriky řádu uškodily velice křesťanství, jež vinou Temp l á ř ů z t r á c e l o n a V ý c h o d ě s t á l e v í c e p ů d u . «4 1 Cit. dílo str. 41. ― Původ Katharů sluší hledati v sektě Paulikianů, která v VII. stol. vznikla na pomezí říší Byzantské a Arabské, a zrůdně jmenujíc svým zakladatelem sv. apoštola Pavla, osvojila si staré dualistické učení Manichejské. Haerese ta rozšířila se v VIII. a IX. stol. mezi Bulhary a s příměsky jiných falešných nauk dala v X. stol. vznik sektě Bogomilů, jichž učení rozšířilo se v X. a XI. stol do Bosny, severní Italie a do Francie, později též do západ. Německa, v XIV. stol. pak, dle Palackého, i v Čechách. Haeretikové ti dávali si přívlastek katharoi = čistí, odkudž vznikl na západě název kathari, ital. gazzari, z toho německ. Ketzer, české kacíř. Bludaři ti sluli u pravověrných křesťanů v Italii a v Bosně Patareni (od milánského předměstí Patorie, kde bydlela patoria = luza a označováni tudíž jako darebáci, otrhánci), ve Francii Poblikani (publikáni, zkažené z Paulikiani), Textores = tkalci (poněvadž měli mezi tkalci hojně přívrženců), Bulgari (odtud franc. přezdívka bougre = ničema), nebo Albigenští (od prastarého franc. města Albi, za římské vlády Civitas Albiensium, kde bylo jejich středisko), ač poslední název zahrnoval v sobě často též Valdenské. (Pozn. překladatele.) 2 Cit. dílo III. 611. 3 Cit. dílo 356. — La Bastille 409, 1910. 4 Cit. dílo I, 39, 41.

- 63 -

Týž autor tvrdí, že s úpadkem království Jerusalemského sbližoval se řád stále více se Saraceny a že nejednou uzavíral i spolky s egyptskými sultány (potomky žida Obajdallacha). Když Saladin r. 1187 odňal křesťanům Jerusalem, uchýlil se řád do Akry, přímořské pevnosti v Syrii, dobyté r. 1191 Filipem Augustem a Richardem Lví Srdce. Zde Templáři, dle Schustera, byli prý jedinými ochránci zbytků křesťanských. Ale méně stranický Findel tvrdí, že v tu dobu »Templáři bojovali mdle, vědouce, že konec křesťanství v Palestině se blíží a sami si toho přejíce, ježto srdce jejich tíhlo více do Evropy«. Po ztrátě Jerusalema ― tvrdí Findel ― »obírali se Templáři hlavně svými vnitřními záležitostmi. Kupili bohatství, verbovali bohaté šlechtice, zveličovali své evropské provincie, šířili templářského ducha a tvářili se, že jim nade vše jde o blahosklonnost sv. Otce.« Jak rozmnožovali své jmění, to líčí sám protektor Templářů Schuster: »Výhodné obchodní podniky, bankéřské a směnečné obchody1 nesmírně a neustále zvětšovaly ohromné bohatství Templářů; ústřední pokladna, jakási h l a v n í b a n k a řádu byla v pařížském »chrámu« (tak se nazýval opevněný klášter Templářů v Paříži). V 2. polovině XIII. stol. dosahoval roční příjem řádu 54 milionů franků. Když i poslední bašta křesťanská v Palestině, pevnost Akra, r. 1291 byla Saraceny dobyta, tu Templáři opustili Syrii a odebrali se na Cypr; ale hlavní jádro jejich řádu přesídlilo do Evropy, kde od té doby dlužno hledati těžisko řádu. Od založení řádu (1118) až do přesídlení na Cypr (1291) uplynulo 173 let; po tu dobu tváříce se oddanými sluhy sv. Otce a krále, mohli tito satanští nepřátelé Kristovi nerušeně pracovati v neprospěch křesťanství. Ale když přesídlili na Cypr, tu náhle zasadil jim král Filip Sličný a papež Kliment V. smrtelnou ránu. Mnozí historikové tvrdí, že rozbití řádu nestalo se ze státní nutnosti, ale z lakoty. Filip Sličný, věčně v dluzích, prý záviděl řádu jeho báječné jmění. Schuster, jenž oplakává tragický konec řádu a sype blesky na Filipa Sličného, tvrdí, že zničení řádu stalo se z osobní msty a vypráví toto:2 »Filip Sličný neodpustil nikdy Templářům, že když Siciliané vzbouřili se proti Francouzům (Sicilské nešpory), postavili se Templáři na stranu Sicilianů a přispěli k pobití a k vyhnání Francouzů ze Sicilie (r. 1282). Templáři byli kamenem úrazu ve všech podnicích Filipa Sličného, jenž snažil se zříditi nacionální monarchii, upevniti moc královskou a státní jednotu. Francouzský král viděl v řádu překážku tohoto plánu, ježto se celé pluky šlechty a sedláků dávaly pod ochranu řádu, aby prý u š l i n á s i l í a v y d ě račství královských úředníků.« Toto tvrzení Schusterovo, jež má obhájiti Templáře, je vlastně jejich obžalobou. Žádný monarcha nestrpí stát ve svém státě a tím Templáři byli. Lichvařením měli ve své moci statisíce zadlužených, jež ozbrojovali a posílali do boje proti králi. 1 Není-li v tom vysloveně židovský duch? 2 Schuster, 355—363.

- 64 -

A upozorníme-li i na kosmopolitický ráz řádu ― členové byli ze všech národů! ― a na znemravňující ― heretický vliv jeho na křesťanský lid a na to, že Templáři zradili křesťanskou věc v Orientu, tu zcela nestranně musíme uznati, že další existence této hlízy mravní i politické byla nepřípustnou! Není tudíž divu, že král francouzský použil první příležitosti, aby učinil konec zrádnému tomuto svazu. Takovou záminkou bylo odhalení dvou bývalých Templářů, kteří Filipu Sličnému sdělili o tajném, modlářském učení řádu, o jeho zločinech a hříších. K úplnému zničení řádu potřeboval Filip Sličný součinnosti papežovy. Dlouho nerozhodl se tento vztáhnouti ruku na svaz, jenž po 2 staletí těšil se přízni papežů. Konečně na stálé pobídky královy vyzval papež velmistra řádu Jakuba de Molaye z ostrova Cypru pod záminkou smluvení nové výpravy křižácké. Molay přibyl do Francie s celým konventem, archivem a pokladnou. 13. října 1307 byli všichni Templáři ve Francii i s velmistrem a konventem náhle zatčeni na rozkaz králův a tu nastal přísný soud. Neobyčejně liberální a »humánní«, ale věčně sám sobě odporující historik Schuster praví, že papež měl účastenství v tomto »neslýchaném justičním zločinu«, a to pod nátlakem krále a v e ř e j n é h o m í n ě n í a že v celé Francii byly rozhazovány p o d v r ž e n é prosby národa ku králi o zničení sekty Templářů. První část úsudku Schusterova je správná, za druhou však nese zodpovědnost sám. 12. srpna 1308 byla vydána bulla »Faciens mise ricordiam«, v níž veleno světským i duchovním vládám začíti proti Templářům vyšetřování soudní. Proces s Templáři trval 7 let! Soudní vyšetřování ve všech zemích dalo stejný výsledek a úplně vyjevilo heretickou a zločinnou činnost řádu. Bullou z 2. května 1312 zvěstoval papež celému světu svůj úmysl zrušiti řád Templářů a vyslovil nad ním kletbu. Na to byli někteří Templáři u p á l e n i , mezi jinými i velmistr Jakub Molay (11. března 1314), jiní uvězněni. Z těch mnohým dána milost, když se s církví a s vládou smířili. Mnozí heretikové zachránili se útěkem. Jmění řádu bylo konfiskováno králi francouzským, anglickým, španělským a j.1 Schuster vidí v odsouzení Templářů »nejhroznější a nejhanebnější nespravedlnost, jaká byla zanesena na stránkách středověké církve«. On soudí, že zločiny řádu nebyly nikde dokázány, leda svědectvím nevěrohodných osob a přiznáním se mučených Templářů. Avšak tvrzení toto vyvrací neméně liberální, ale méně předpojatý historik Michelet, jenž otiskl všechny dokumenty, vztahující se k tomuto procesu. Hlavním z nich je i protokol výslechu velmistra Jakuba Molaye a 231 vlivných Templářů, kteří vesměs bez muk se doznali, že »se zřekli Krista, že poplivali kříž a podupali ho při posvěcení do tajné sekty templářské, že se klaněli idolu, že líbali neslušně bratry a dali se líbati při ceremonii posvěcení, že se dopouštěli sodomie, že tresta 1 Findel, str. 45.

- 65 -

li smrtí prozrazení tajemství, že obohacovali řád všemi prostředky i loupeží, lživou přísahou« a pod. A tato doznání učiněna bez mučení, bez muk, soudem, složeným z nejvyšších hodnostářů církevních, a jednajícím »s k r a j n í b l a h o s k l o n n o s t í a j e m n o s t í . «1 Michelet dodává, že přiznání, učiněná za podobných podmínek, jeví daleko více věrohodnosti, než ona, jež se inkvisici církevní a královským úředníkům podařilo mukami vyrvati hned po zatčení Templářů. Ostatně Jakub Molay, jda na hranici, odvolal hlasitě svá přiznání a vyzval na soud Boží krále a papeže, předpovídaje při tom jejich brzkou smrt. A vskutku oba umřeli téhož roku v strašných mukách. Papež zemřel 20. dubna 1314 a Filip Sličný 29. listopadu téhož roku, jsa stár 46 let; zemřel záhadnou smrtí. Zednářští spisovatelé přičítají brzkou smrt obou protivníků řádu spravedlivé mstě se strany vyšší síly. Pravděpodobnějším však jest, že Kliment V. a Filip Sličný byli prostě o t r á v e n i tajnými přívrženci zničeného řádu, kteří sehráli úlohu »vyšší síly«, aby proroctví Molayovo »došlo splnění«. Zajímavo všimnouti si poměru zednářů k Templářům. Většina zednářských spisovatelů ― Rahon, Redarez, Bonneville a j. ― jsou vášnivými obhájci řádu; oni popírají zločinnou jeho činnost a nazývají Templáře a Albigenské oběťmi fanatismu papežů a despotismu monarchů. Toto chování se zednářských spisovatelů lze vysvětliti jen tím, že považují se za přímé dědice Templářů, tvrdíce, že řád ten nikdy nepřestal existovati, ale že část Templářů ukryla se ve Skotsku a tam že vstoupila v svazy zednářů, z nichž později vzniklo tajné svobodné zednářstvo. Druzí zednáři, obezřetnější (na př. Findel), majíce historicky za prokázáno, že řád Templářů byl zločinným, považují za rozumnější nepopírati historické faktum, nehájiti Templáře, ale za to popříti veškeru spojitost mezi Templáři a zednáři. Findel uznává, že v Německu a Francii objevily se lože zednářské, jež obnovily rituál templářský a jež se vydávaly za nástupce Templářů, ale že tak činily na podkladu listiny, jejíž podvrženost je více než dokázanou. Findel, chtěje dokázati, že p r a v o v ě r n é zednářstvo nemá nic společného s řádem Templářů, jde ještě dále a viní některé »zaslepené« zednáře z XVIII. stol. ze skutků velice nečestných. Tak ― píše Findel ― zednáři tito skoupili celé Moldenhamerovo vydání akt procesu templářského, kde se dokazovala vina řádu. Moldenhamer-Münter chtěli vydati druhý svazek, ale jsouce sami zednáři, báli se uškoditi svým dobrým stykům s ostatními bratřími. R. 1605 vydal Dupuy »Dějiny odsouzení Templářů«. Ježto vydání to nedalo se už skoupiti, vydali zednáři tajně faksimile, v němž úplně zkroutili a zfalšovali fakta, takže to vypadalo, jakoby Dupuy nebyl obžalobcem, ale obhájcem Templářů. Vydání falšované vyšlo r. 1751.2 1 Michelet, Histoire politique. Procès des Templiers, III—IV. 2 Findel I. 43.

- 66 -

Tato odhalení »pravověrného« zednáře o »zaslepených« zednářích jsou na výsost zajímava pro úsudek o zednářských zvycích a obyčejích. Těžko však říci, kdo má pravdu, zda »zaslepení«, tvrdící, že Templáři ve Skotsku spojili se se zednáři, či Findel, jenž to popírá. První tvrzení zdá se přece jen více odpovídati pravdě. Že Templáři a zednáři přes popírání Findelovo jsou spjati silnými pouty, to nepodléhá pochybnostem. Podnes v nejrozšířenějším ze zednářských rituálů, t. zv. Starém či Skotském, jenž má 33 stupňů, 30. stupeň (rytíř Kadoš) je zasvěcen památce Templářů, proslavení Jakuba Molaye a potupě papeže Klimenta V. i krále Filipa Sličného.1 Jedno jest jisto, že Templáři i zednáři jsou dětmi jednoho otce ― židovstva, jež snaží se tajnými sektami podkopati křesťanskou civilisaci, aby na jejích troskách vybudovala Chrám Šalomounův, t. j. ž i d o v s k o u n a d v l á d u .

1 Totéž děje se každoročně 6. července v Čechách fedrováním oslavy upálení Jana Husa.

- 67 -

VII. TAJNÉ SPOLKY OD XIV. DO XVIII. STOLETÍ A REFORMACE.

Až posud obírali jsme se tajnými spolky, jež vyvolali židé do života proti křesťanstvu až po XIV. stol. Gnostikové, Manichejci, Bogomilové, Kathaři, Albigenští, Valdenští, Templáři a j., toť jsou vesměs sekty, jež lze považovati za předchůdce zednářstva. Teď všimneme si podkopné činnosti židovstva od doby zrušení řádu Templářského (1314) až do oficielního založení zednářstva (1717), tedy po dobu 4 století. Po dobu těchto 4 věků budí naši pozornost velká nábožensko-politická hnutí, zakončená rozdělením katolické církve a neobyčejný rozvoj tajných organisací náboženského, politického a vědeckého rázu. Proto úkol náš záleží v tom, abychom: 1. dokázali, že tajné organisace tyto jsou články řetězu židy vyvolaných tajných sekt; 2. ozřejmili, jaký vliv měli židé na t. zv. reformaci. Od XIV.―XVIII. stol. kvasila celá Evropa tajnými organisacemi různého rázu a různých jmen. Přátelé Boží, Valdenští, Bratří a Sestry Svobodného Ducha, Fraticelli, Pastorelli, Tanečníci, Skákači, Selský Svaz, Ubohý Konrád, Spiritualisté, Homines Intelligentiae, Anabaptisté (Novokřtěnci), Akademie Přírodních Filosofů, Č e š t í B r a t ř í , Alchymisté, Rosenkreuzerové, Anglické Literárně Vědecké Spolky, Italské Akademie, Německá Palma, Bratrstvo 3 růží, Řád Labutě a p., tak jmenovaly se tajné tyto spolky. Badatelé dělí je na náboženské (sektářské), vědecké a politické. Ale rozdělení to je za vlasy přitaženo: ráz sekty náboženské i ráz podvratnosti politické byl všem těmto spolkům společný. Musíme ještě zmíniti se o hnutí, jež vzniklo v XV. a XVI. stol. pod jménem h u m a n i s m u ; hnutí nemělo sice ráz tajných spolků, ale bylo v ideovém spojení se všemi a sehrálo i důležitou úlohu v reformaci. Vrátíme se ještě k těmto sektám i k humanismu. Dříve však nutno se zmíniti o dvou předchůdcích Lutherových, o W i k l e f o v i a H u s o v i , hlavně proto, ježto husitismus sloužil za pramen vzniku některých tajných organisací oné doby. John Wiklef. Anglický bohoslovec John Wiklef narodil se r. 1324 a vystoupil se svou propagandou v polovině XIV. století. Zprvu mělo jeho kazatelství ráz umírněný a dosáhlo dokonce i protekce anglické vlády, jež už tehdy chtěla se osvoboditi od protektorátu papežského, takže Wiklef byl r. 1363 jmenován představeným kněžského semináře v Oxfordu. R. 1374 dostal faru v Luttersworthu1 v hrabství leicesterském a téhož roku byl ustanoven jedním z komisařů, které král Eduard III. vyslal do Brugg vyjednávat s plnomocníky papežskými. Po této cestě nabyla propaganda Wiklefova ráz 1 Lutters-worthu! ― věru pozoruhodno. Pozn. překl.

- 68 -

přímo heretický. V traktátě »De dominio« prohlásil, že moc králova je nad moc papežovu, začal nazývati sv. Otce »antikristem«, odmítal sv. Evangelium, tajemství sv. zpovědi a posledního pomázání, učení o přítomnosti Kristově v hostii; neuznával tradici, hlásal zrušení řeholí a kněžského stavu, tvrdě, že knězem má býti jen ten, kdo je toho osobně hoden a ne ten, kdo je prostě posvěcen. Ze svých přívrženců zřídil Wiklef společnost kazatelskou a začal překládati Bibli do angličiny. Jeho názory, nesoucí se duchem protiřímským, jímž od řady let byl ovládán anglický parlament, rychle docházely sluchu mezi šlechtou i lidem. Na došlé žaloby papež Řehoř XI. rozkázal biskupovi londýnskému Williamu Courtenayovi, aby vzal Wiklefa do vyšetřování. Ten přišel do chrámu sv. Pavla v průvodu svých příznivců, vévody z Lancasteru a lorda Percyho, avšak dříve, než došlo k výslechu, vznikl spor mezi vévodou Lancasterským a biskupem Courtenayem. Biskupa, jemuž vévoda pohrozil násilím, ujali se londýnští měšťané a místo vyšetřování Wiklefa došlo k pouliční bitce, v níž byl by vévoda málem přišel o život. Na opětovné žaloby papež poslal r. 1377 do Anglie pět bull, v nichž krále, arcibiskupa a universitu vyzýval k ráznému zakročení, avšak bully ty minuly se téměř úplně účinkem, an po smrti krále Eduarda III. jeho nástupce Richard II. podléhal úplně vlivu vévody z Lancasteru, Wiklefova příznivce. Teprve v březnu r. 1378 byl odbojný kněz povolán k arcibiskupovi na zámek Lambeth, avšak shromáždění angličtí hierarchové netroufali si něčeho proti němu podniknouti, jsouce terrorisováni venku hlučícími davy, demostrujícími ve prospěch populárního lži-učitele. Též matka vládnoucího krále Richarda II. předem varovala shromáždění, aby proti Wiklefovi ničeho nepodnikali, a výslech byl konečně přerušen, když se londýnská luza násilím vedrala do zámecké kaple. Ustrašení preláti omezili se jen zákazem, aby Wiklef své názory veřejně nešířil. Vida bezmocnost duchovních představených a nabývaje vždy větší smělosti, formuloval Wiklef své učení v 33 článcích a poslal je do Říma papeži Řehoři XI., který však v té době zemřel a Wiklef, nejsa znepokojován církevními úřady, jal se s velikým úsilím, slovem i perem šířiti své převratné učení, které r. 1381 sestavil ve stručných 12 článků, prohlásiv, že jich proti každému chce hájiti. Nyní uznaly církevní úřady za nutné znovu proti němu nastoupiti a kancléř university kázal některé z těchto článků vyhlásiti za zřejmé kacířství. Avšak Wiklef drze řekl deputaci, která mu to oznámila, že nikdo nemůže jeho přesvědčení změniti a odvolal se již ne k papeži, ale ke králi, a požívaje ochrany mocných přívrženců, zacházel vždy dále. Jeho přívrženci rozmnožili se tak, že jistý vrstevník napsal, že každý druhý člověk v Anglii jest lollardem (rozsévačem lollia = bejlí)1. Když r. 1381 vzniklo veliké selské povstání, vedené Watem Tylerem, byl Wiklef obviněn jako jeho původce a nastal nepříznivý proň obrat, zvláště, 1 Jako všichni odpadlíci od pravé církve, tak i přívrženci Wiklefovi zvrhli se ve zvláštní sektu lollardů (příbuznou též beghardům), která si za hlavní úkol vytkla hlásání slova božího. Kázati bylo dle nich dovoleno nejen každému, nýbrž ukládáno to přímo za povinnost všem, také laikům, a tu ovšem bývalo kolik hlav, tolik smyslu. Vládnoucí kruhy užívaly jich s počátku ku štvaní proti církevnímu řádu a majetku, aby se jím samy mohly obohatiti, ale když se lollardi jali zanášeti zlořády a rozebíráním a hloubáním sociálních otázek vůbec, rozhněvali si dosud jim nakloněný dvůr i šlechtu, které se nyní obrátily proti nim a stíhaly je až do konečného jejich vyhubení. (Pozn. překl.)

- 69 -

když i jeho ochránce Jan z Lancasteru pozbyl vlivu u dvora. 17. května 1382 svolal canterburský primas-arcibiskup Wiliam Courtenay synodu do Londýna, která 10 článků Wiklefových odsoudila jako kacířské a 14 jako bludné, ale na osobu populárního bludaře ruku vztáhnouti nikdo se neodvážil. Jeho učení bylo sice z oxfordské university vymýtěno, on však pokračoval na své faře v Luttersworthu (významný název!) ve své haeretické činnosti, napsav tam svůj »Trialogus«, v němž vyložil své bludařské učení a několik pamfletů, z nichž jeden byl proti papeži Urbanovi VI. Byl volán k zodpovědnosti do Říma, ale zemřel náhle 31. prosince 1384, byv raněn mrtvicí při mši, kterou svatokrádežně sloužil. Pohřben byl v Luttersworthě a na sněmu kostnickém bylo 4. května 1415 usneseno kosti jeho z hrobu vyzvednouti a spáliti, což však vykonáno teprve r. 1428. Na koncilech v Londýně (1382), v Římě (1412) a Kostnici (1415) bylo učení jeho prohlášeno za heresi. Wiklef měl přívržence ve všech třídách, ani ne v Anglii, než především v Čechách. Jeho učení bylo namířeno nejen proti papežům, než i proti křesťanské církvi, jejíž mnohá dogmata on popíral. Působil tu zajisté proticírkevní a protikřesťanský duch dřívějších sektářů. Židé to v tomto případu asi nebyli, ježto byli z Anglie vyhnáni za Eduarda I. r. 1287. Ale za to kvetl v Anglii zžidovštělý řád Templářů, rozšířený mezi šlechtou a duchovenstvem anglickým. Do Skotska utekly se zbytky Templářů po r. 1314 a proto je takřka jisto, že na učení Wiklefovo hlavní vliv měli vyznavači manichejské herese ― Templáři. To, co Wiklef hlásal, krylo se úplně s naukou jejich. Jan Hus. Druhým předchůdcem Lutherovým byl český theolog, professor pražské university Jan Hus, narozený r. 1369. »O mládí Husově se neví mnoho jistého. Jeho otec jmenoval se Michal a měl domek v českém městečku Husinci, kde na blízku byl hrad rytíře Mikuláše z Husi. Rodiče Husovi byli chudí, poctiví a zbožní. První školy navštěvoval Jan Hus v Prachaticích a jako školák vynikal pilností. Vyššího vzdělání dostalo se mu v Praze, kde mu poskytnuto bezplatné živobytí za to, že zpíval v chrámu Páně a posluhoval při službách Božích. O jeho chlapeckých kouscích, které prozrazovaly spíše nezbednost než solidnost, o jeho marnosti a marnivosti, v níž si hověl za veškeren svůj život víme z jeho vlastních kázání v kapli Betlemské. V Praze na školách byl žákem jen prostředním.«1 V době Husově existovalo už v Čechách silné hnutí ve prospěch n a c i o n a l i s a c e církve. Při tom nutno podotknouti, že v Čechách ode dávna existovaly obce Valdenských, jedné z nesčetných manichejských (t. j. judofilských) sekt, jež v té době byly po Evropě rozsety. Herese tato, jak uvidíme později, měla velký význam v dějinách husitství. Hus byl jedním z nejhorlivějších stoupenců reformy české církve v smyslu později se utvořivšího přijímání pod obojí a zavedení bohoslužby v slovanském jazyce. Ohromný vliv na Husa měly spisy Wiklefovy, s nimiž se seznámil za pomoci svého přítele Jeronýma Pražského, jež tento přivezl z Oxfordu.2 1 P. Ant. Reizek, T. J. »M. Jan z Husince«. I., Praha, 1914. 2 Traktát Wiklefův »de veris universalibus« opsal si Hus r. 1398 doslova a jeho jed do sebe vssál. Podobně dělo se s mnohými jinými traktáty filosofickými. Toť byla ona slavná (?) filosofie

- 70 -

Stav se r. 1402 kazatelem v Betlemské kapli, začal Hus ohnivě kázati své idey o reformě církve, ostře vyvstávaje proti papežství a proti tehdejším katolickým kněžím a mnichům. Nemíníme se pouštěti do podrobnosti boje, jenž až do r. 1415 trval mezi Husem a římskou stolicí, a v němž brala účast pražská universita i český král Václav IV., kteří stáli po boku Husově; poukážeme jen na tato fakta: Hus zjevně odporoval papežské moci, prohlásil se za stoupence Wiklefova a ve spise svém »O církvi« dokazoval, že papež je odpadlíkem od víry a co takový že nemá práva býti členem Církve.1 Toto počínání si vyvolalo obžalobu Husovu, že patří k heresi Wiklefově, k vyobcování z Církve a k pozvání na koncil kostnický. Dříve byl Hus pozván do Říma, ale tam jeti nechtěl, do Kostnice však jeti svolil, zaručiv se t. zv. glejtem, čili listinou průvodní, vydanou mu císařem Zikmundem. Kostnický koncil, na němž m. j. bylo ustanoveno sesaditi papeže Jana XXIII., uznal učení Husovo za heresi a jeho samotna co bludaře z církve vyobcoval. Dle tehdejších říšských zákonů bývali zatvrzelí bludaři odsuzováni k upálení na hra a škola Husova! A kdežto v Anglii Wiklefskou nauku brzo vymýtili, sedli Husovi vznětliví Češi na vějičku a přeli se, jako pobláznění, o nerozvážných naukách Johna Wiklefa. Už tehdy Hus byl pojat obavou, co z toho ruchu vzejde, i zvolal při jednom zvlášť bouřlivém disputu: »Wiklefž, Wiklefž, nejednomu ty hlavu zvikleš!« Netušil, že na něm prvním se to vyplní. Věru, mohutněji dorážely vlny anglického hnutí na království České, než na Anglii samu. Anglie poznala bořivého demagoga a ubránila se mu: za to Čechy otevřely mu své brány dokořán! (P. A. Rejzek, cit. dílo, I., 25.) Však ani Wiklef nebyl originální. Znaltě dobře nauku revolucionářských professorů pařížských Marsila Padovského a Jana Jandunského, jakož i Fratičellů, dle nichž duchovenstvo mělo býti o žebrácké holi živo. Církev prý nemá míti ničeho! Největší moc v církvi má míti císař. Avšak sami se postarali, aby měli dobré bydlo! Padovský byl známý mnohoobročník a mamonář. Jandunský byl šplhavec, stal se také záhy arcibiskupem; Fratičellové, žebraví mniši, tak nestoudně vydírali almužny, že byli v brzku boháči, kteří si zařídili nádherný dvůr. Avšak ani Wiklef neliboval si v chudobě; získal si bohaté obročí. Že ani Hus netrpěl nouze a hladu, je zjištěno. Mělť četné a bohaté přátele, kteří ho zahrnovali vším možným. (P. A. Rejzek, I., 69.) 1 V 14. stol. Jan Hus a jeho bojovný pomocník Jan Žižka (vítali příchozí slovy; »Vítejž tě ten, s nímž tak nespravedlivě bylo postoupeno«, č í m ž r o z u m ě l i s a t a n a ! Tato zpráva nalézá se v četných pramenech. Na př. v románu »Consuelo« George Sandeové, jež nemůže býti podezřívána z tendence očernění Husitů, naopak: ona husitské hnutí považuje za hnutí osvoboditelné. Daleko důležitějším je ještě to, co praví zednářský časopis »La chaîne d’Union« (Paris) a sice číslo listopadové roku 1885, v němž stojí doslova: »C’est Jean Ziska, qui avec Jean Huss a jeté en Bohême les bases de la Franc-Maçonnerie. Jean Ziska poursuivant la réforme religieuse, politique et sociale, avait eu l’idée de rehabiliter Satan. Il le répresentait comme la victime innocente ď un pouvoir despotique; il en faisait le compagnon de chaîne de tous les opprimés. Il alla plus loin. Il mit Satan au dessus du Dieu de la Bible. A la vieille salutation religieuse »Que Dieu soit avec vous« il substitua celleci »Que celui a qui on a fait tort vous salue!« (Jan Zižka a Jan Hus položili v Čechách základ svob. zednářství. Jan Žižka prováděje reformu náboženskou, politickou a sociální, ničí myšlenku rehabilitovati Satana. Představoval ho co nevinnou oběť despotické moci. Učinil z něho spolutrpitele všech utlačovaných. Šel dále. Postavil Satana nad biblického Boha. Starý náboženský pozdrav »Bůh s Vámi« zaměnil pozdravem »Vítejž tě ten, s nímž tak nespravedlivě bylo postoupeno«.) A tato slova jsou podepsána jedním ze zednářských vůdců! (Gougenot des Mousseaux, Židé. Český překl. Praha 1910, cena 1 K.)

- 71 -

nici a proto vykonán 6. července 1415 i nad Husem týž rozsudek. Stejný osud stihl i jeho přítele a stejného bludaře Jeronýma Pražského (1416), jenž r. 1412 veřejně spálil bullu papežskou v Praze a byl horlivým stoupencem Wiklefa jako Hus. Podotýkáme, že četní členové kostnického koncilu, kteří odsoudili Husa co heretika, byli známí svou umírněností a sami též uznávali potřebu reforem v církvi. Ideje Husovy vznikly hlavně vlivem Wiklefovým, 1 a mezi názory Husa a Wiklefa jest nepatrný rozdíl. Jako Wiklef, zamítal i Hus četná dogmata křesťanské církve a byl skutečným heretikem. I ti nejvřelejší ctitelové Husa přiznávají, že »k doplnění a rozmnožení odchylných názorů Husa největší měrou přispíval Wiklef a že je nejdůležitější a časově poslední činitel ve vývoji Husově.« Husa považují nyní za svého všecky protestantské sekty: lutheráni, kalvini, cvingliáni a j. Helvetský pastor Molnar v Krabšicích při své instalaci takto charakterisoval poměr svého sboru k Husovi: »Konfese naše jest ze Švýcarska, náš katechismus z Heidelberku, direktorium z Elberfeldu, agenda z Falcka, církevní ústava naše dle vzoru bádenského a disciplinární řád dle vzoru pruského.« A nejen to: za Husovy stoupence vydávají se i zednářové, volnomyšlenkáři a jiní nevěrci. Tak daleko to dopracoval rozvoj i prohlubování učení a kultu Husova! Obhájci Husovi tvrdí, že propaganda Husova byla umírněnou. Buď tomu jakkoliv, tolik víme jistě, že stoupence Husovy nazývali Wiklefovce jako Valdenské, že Wiklef byl v Čechách nazýván quintus Evangelista (pátý evangelista), že Dietrich Nauheimský nazval svůj traktát »Contra dampnatos Wiclevitas Prage« (Proti odsouzeným Wiklefovcům pražským);2 že Tomáš Valdenský neznal Husity, jen Wiklefiány; že sám Hus k své obraně snažil se poraziti »klevetníky na Wiklefa« v traktátu »Replica contra Anglicum Johannem Stokes, Wicleffi calumniatorem«.3 Husitstvo v dalším rozvoji přijalo ráz velice zhoubného revolučního hnutí, stejně nebezpečného církvi i státu. Nejen že b e z p r o s t ř e d n ě po smrti Husově mezi jeho stoupenci a katolíky roznítila se krutá vojna, jež trvala mnoho let a vyžádala si velkých obětí z obou stran, i proslulá krveprolití a povstání sedláků v Německu v XV. a XVI. stol. a mnohé z proticírkevních a protistátních sekt a tajných svazů této doby byly v nepopiratelném spojení s husitismem.4

1 O poměru Husa k Wiklefovi píše černovický prof. Dr. Loserth ve spise »Hus und Wiclef«: M. Jan Hus nejen Wiklefa následoval, on slovy Wiklefovými dokonce papouškoval, dokazuje Dr. Loserth radou citátů ze spisů Husových a Wiklefových. Spisy Wiklefovy byly pro národ český největším neštěstím! »Tento zuřivý blázen anglický nalezl v Čechách takového ohlasu, že když arcibiskup pražský dal spisy Wiklefovy spáliti, mužové z vysokých škol se vzepřeli proti tomu a stíhali (s králem Václavem IV. v čele!) hierarchii pražskou, jakoby bezpráví byla spáchala!« (P. Ant. Rejzek, I. str. 80.) 2 Pravopis přesně dle dokumentů! 3 Loserth, Hus und Wiclif, str. 74. ― P. Heinrich Denifle, O. P., Luther und Lutherthum, II., str. 432. 4 Schuster, »Tajné spolky, svazy a řády«. Lipsko r. 1906, l. sv., str. 434.

- 72 -

Po smrti Husově stoupenci jeho seřadili se pod vedením bojovného Jana Žižky. Opevniv se na hoře, kterou nazval Tábor (odtud nazývali se Husité i Tá- bority) a sebrav kolem sebe 40.000 lidí, vstoupil v krutý boj s katolíky. R. 1419 se boj ten ztížil smrtí českého krále Václava. Češi odepřeli přísahati věrnost císaři Zikmundovi, ježto dav Husovi »glejt«, neujal se ho v Kostnici. Vojna rozhořela se v celých Čechách. Křižáci, poslaní papežem Martinem V., byli stále Husity poráženi. Konečně r. 1431 Basilejský koncil snažil se smířiti Husity s církví. Tu mezi nimi objevily se dva proudy. Část Husitů souhlasila smířiti se s církví pod podmínkou, že bude svoleno k přijímání pod obojí, k bohoslužbě v rodné řeči a k některým reformám v správě církevního jmění. Basilejský koncil přijal tyto podmínky a potvrdil je také r. 1433 t. zv. »Pražskými kompaktáty«. Husité, smířivše se s církví, začali se nazývati k a l i š n í k y a u t r a k v i s t y (pod obojí, sub utraque specie) na rozdíl od T á b o r i t ů , kteří i po ústupcích Basilejského koncilu pokračovali v nepřátelství k církvi. Krutá porážka, kterou r. 1434 Táborité utrpěli od katolíků u Lipan, zdrtila jejich válečnou moc a přinutila je k složení zbraní. Ale tímto vítězstvím katolíků nebyla ještě husitská herese odstraněna. Ostatky Táboritů spojily se s obcemi českých Valdenských a kolem r. 1450 byl sorganisován tajný spolek, pod jménem Jednota Českých Bratří (Pikartů). Čeští Bratří. Dříve než si o nich blíže pohovoříme, musíme se zmíniti o příčinách, jež zavinily tak značnou odchylku Táboritů od poměrně umírněné strany a především národní ráz mající propagandy Husovy a jež působily k širokému rozšíření ideí sekty Českých Bratří za hranicemi Čech. U historika Schustera (přes jeho zjevnou snahu spíše zamotati než objasniti složitou otázku o tajných spolcích) najdeme, pozorně-li čteme, velmi cenné poukazy, které dovolíme si tuto citovati. Tak praví mimo jiné, že »v Čechách už ode dávna existovaly obce Valdenských, jež jsou v jisté spojitosti s husitskou reformací a revolucí«, a že »všichni tito Boží přátelé, Valdenští, Pikarti, Fraticelli a jiné různoplemenné, svérázné svazy a podivuhodné sekty vyvolaly v Čechách krajní zmatek v názorech a skutcích a přispěly k objevení se husitismu«.1 A co jiného byly tyto jmenované Schustrem svazy a spolky ― než ohlasy Manicheismu? To doznává sám Schuster, pravě, že Svazy a sekty ty, jež tak velice působily na husiství, měly »manichejské jádro a názory.« My pak víme, že manichejství je heresí protikřesťanskou, založenou na židovské Kabbale, vyvolanou židy v III. stol. a sloužící za zdroj nesčetných heresí a tajných spolků. Je tedy vznik husitství, alespoň toho, jež se po smrti Husově zvrátilo v hnutí proticírkevní a protistátní a jeho ohromné rozšíření nejprve sektou Táboritů a pak sektou Českých Bratří v záp. Evropě zase jen dílem židovským, jež vyvolalo manicheismus a všechny další články ohromného toho řetězu heresí a podkopných svazů.2 1 Schuster, Tajné spolky, svazy a řády, Lipsko, 1906, I. sv., str. 531. 2 Schuster, str. 454—469.

- 73 -

Uvedeme teď významná slova ze spisů žida Bernarda Lazara, jež svědčí o tom, že vliv židů na husitství neomezil se jen na nepřímé působení a že církev i císař Zikmund dobře byli zpraveni o úloze židů v tomto hnutí proti náboženství a státu: »H u s i t é n a l é z a l i p o d p o r u u ž i d ů ! Proto dominikánští mniši kázali nejen proti husitům, ale i proti židům a císařská armáda, jež táhla proti Žižkovi, po cestě pobíjela židy.1 A teď všimněme si aspoň zběžně organisace, činnosti a osudu Českých Bratří2 a jiných tajných spolků, jež připravivše půdu Lutherovi, existovaly pod tou či onou formou i po Lutherovi a jejichž dědicem stali se v XVIII. stol. svob. zednáři. Schuster počítá České Bratry k tajným organisacím nábožensko-vědeckého rázu, hlavně pak k t. zv. »přírodním filosofům«. A věru, sekta tato, jež kolem r. 1450 seskupila kolem sebe zbytky Husitů a Valdenských i jiných českých heretiků, zevně jevila se co mírný svaz, snažící se uskutečniti »ideál křesťanské obce«, pracující nad zvelebením české řeči, nad rozvojem české literatury, nad povznesením umění, přírodních věd a řemesel. Čeští Bratří nazývali se křesťany a zůstávali příslušníky svých církevních obcí. Tato sekta byla organisována co tajný spolek o 3 stupních posvěcení: a u d i t o r ů , b r a t ř í a d o k o n a l ý c h (perfecti). Valná většina členů tohoto svazu byla prvního stupně posvěcení (auditores) a n a p r o s t o n e b y l a s i vědoma toho, že patří k heresi! »Bratří« ― 2. stupeň ― tvořili akademii přírodně-filosofickou, ale »celá budova chrámu a jeho cíle, pro nějž pracoval spolek, byla dostupna až teprve členům 3. stupně (perfecti).«3 V první polovině XVI. stol. byla část Českých Bratří vyhnána z Čech bratrem Karla V. Ferdinandem, jenž později se stal císařem německým.4 Přes 600 heretiků vystěhovalo se roku 1548 do Polska, kde r. 1572 stali se účastnými privilegií Dissidentského míru. 1 Bernard Lazare, str. 125. 2 O vzniku této sekty uvádíme stručně z českých pramenů: »Hnutí husitské neprovedlo to, k čemu směřovalo, totiž nápravu života náboženského. Proto ti, jimž skutečně šlo o mravný život, sestupovali se ve volné náboženské společnosti… Z takovýchto »volných« jednot vyrostla Jednota bratrská… Luthera zajímalo husitství a prostřednictvím svých přívrženců Pavla Speráta, kazatele jihlavského, a Beneše Optáta seznámil se i s Bratřími… Tito skrze bratra Lukáše vstoupili s ním ve spojení… Luther učení Bratří schválil, pravě: Po mnohých rozmluvách shledal jsem, že Bratří vyznávají naši víru slovy poněkud rozdílnými.« Když jejich biskup Jan Augusta loučil se r. 1542 s Lutherem při »poslední« návštěvě své ve Virtemberku, řekl tento: »Buďte vy apoštolové Čechů, já s mými apoštoly budeme apoštoly Němců.« Snaha přizpůsobiti se lutheránům jeví se nejlépe v konfessi bratrské z r. 1535. (Slovník naučný. Díl XIII., str. 159., 164. a 165.) — Tak uplatňovali Čeští Bratří nápravu náboženského života, kterou neprovedlo hnutí husitské, až splynuli s protestanty a helvety. 3 Schuster, str. 533. 4 Příčinou toho bylo, že za války Šmalkaldské r. 1547 stáli v prvních řadách odpůrců krále Ferdinanda. V tiskárnách bratrských pak tištěny tendenční spisky, letáky a pamflety proti papeži, císaři Karlu V. a králi Ferdinandu I. (Slov. naučný, díl XIII., str. 165.) (Pozn. překlad.)

- 74 -

Čeští Bratří pak, kteří ještě zůstali v Čechách, po drahnou dobu úzkostlivě se schovávali a zapírali své příslušenství k sektě; avšak úskočně se sdružovali ve vědecké kroužky, vládní laboratoře, knihtiskárenské dílny, cechy a s t a v i t e l s k é korporace! A tak tváříce se nevinnými, měli možnost pokračovati v zakázaných obřadech svého kultu a sledovati p o b o č n í c í l e . 1 V druhé polovici XVI. stol., když vládu nastoupil Maximilian II., nastal již příznivý obrat. Pozorujíce však, že nebudou-li mezi sebou svorni, ani za jeho vlády nedobudou úplné svobody náboženské, počali jednati s lutherány o upravení společné konfese. R. 1575 sepsán od Pavla Prercia, profesora university pražské a od Kryšpína, písaře Starého města pražského, návrh »české konfese« v plném bratrsko-lutheranském sboru schválený. Jest to temná, často si odporující směsice učení lutheranského a bratrského, podávající formulace Melanchtona a spolu hledící přiblížiti se učení Kalvinovu.2 Díky liberálnímu duchu luteránství a humanismu, jakož i protekci silných a bohatých přátel a přívrženců ― dosáhlo heretické sdružení na počátku XVII. stol. naprosto výlučného postavení. R. 1609 byla císařským manifestem Českým Bratřím udělena neobyčejná privilegia. To byla epocha nejvyššího rozkvětu sekty, když ona, používajíc příznivých okolností, začala otevírati četné vlastní školy, tiskárny, zřizovati vědecky-literární kroužky a jeviti vůbec kypící »osvětovou« činnost. Ale rozkvět tento netrval dlouho: 30letá vojna mezi katolíky a protestanty (1618―1648), jež začala v Čechách, učinila konec historické úloze Českých Bratří. Když r. 1620 v bitvě na Bílé Hoře katolíci zvítězili nad odbojným protestantstvím, zasazena Českým Bratřím rána smrtelná. Oni vyhnáni z Čech; zbytky 1 Schuster. str. 532. 2 V následujících letech, za vlády pohodlného Rudolfa II., dosáhla Jednota bratrská vrcholu svého rozvoje, blížíc se v té době již více ke kalvinismu nežli lutheranství. Četné své žáky vysílala na učiliště kalvinská, jmenovitě do Heidelberku, ač při své povaze »plné ohledů« k jiným nekatolickým vyznáním nezanedbávala ani Vitemberka ani učilišť lutheranských. Toto chameleonství vytkl jim hlavně učený jesuita Václav Šturm, který byl Ferdinandem I. spolu s jinými jinochy poslán k vůli vyššímu vzdělání do Říma a po té z poručení arcibiskupa Brusa z Mohelnice dal si práci prostudovati spisy bratrské, jichž však nebylo tak snadno nalézti, an bratří všecky své záležitosti před jinověrci úzkostlivě tajili. R. 1582 vydal »Srovnání víry a učení bratří starších«, v němž sektářům vytýká velikou proměnlivost nejdůležitějších dogmat. Také jihlavský pastor Hedericus vydal proti nim spis, v němž dokazuje, že jejich učení odporuje Písmu. Chytří bratří z ohledu, že jejich odpověď musila by nutně naraziti na úskalí názorů lutheranských, vůbec neodpověděli. Tak vypadalo to jejich »čisté« náboženství. Všude přizpůsobovali se dle větru a prospěchu k různým sobě odporujícím sektám kalvinským, lutheranským a jiným. O tom svědčí jejich historik prof. J. Müller z Gnadenfeldu slovy: »Základní zásadou Bratří bylo nevyhýbati se hnutím církevním, nýbrž učiti se z nich a tak se dále vyvíjeti. Dle této zásady církev bratrská musila, když by obnovena byla za nových časových okolností, při své nezměněné tvářnosti naplniti se obsahem novým, jakož se při obnovené církvi bratrské vpravdě stalo.« Taková ekvilibristika, »neměniti tvářnost a naplniti se novým obsahem«, jest ovšem specialitou bratrského umění. O takovém umění svědčí mimo jiné: »Zeschwitz, Die Katechismen der Waldenser und der böhmischen Brüder, als Dokumente ihres wechselseitigen Lehraustausches.« Erlangen, 1863. (Pozn. překladatele.)

- 75 -

jich buďto přešly ku katolicismu, buďto tajně živořily v zemi. Posledním »biskupem« Českých Bratří v Čechách byl pověstný Jan Amos Komenský, o němž více napíšeme níže. R. 1722 vystěhovaly se poslední zbytky Českých Bratří do Ochranova (Herrnhut) v Sasku, jenž náležel hraběti Zinzendorfovi, a začali se od té doby nazývati »ochranovští« (die Herrenhuter). R. 1729 objevili se »ochranovští« i na Rusi a sice v Livonsku a Estonsku. Zprvu setkali se s rozhodným odporem luteránských pastorů, ale později nalezli jakýs modus vivendi, takže r. 1764 dosáhli nejen občanského práva, ale i značných privilegií. Dnes existují »ochranovští« jednak v Sasku (v Ochranově), pak v německých koloniích na jižní Rusi; největší osada jejich je »Sarepta« v Saratovské gubernii, Caricynského újezdu, zal. r. 1765; má kolem 2000 členů. Pak jsou ještě v sev. amerických Spojených Státech a v kapské kolonii v Africe, kde je jich kolem 23.000. Taková je krátce historie sekty Českých Bratří.1 Vraťme se však k oné době, kdy sekta hrála ještě historickou úlohu a všimněme si její t a j n é činnosti. V čem záležel tajný, p o b o č n ý její cíl, jejž znali jen »perfecti«? Schuster snaží se zakrýti odpověď na tuto otázku úmyslnou motanicí. Ale poněvadž se tu a tam prořekl, proto víme dnes už najisto, že vědecká činnost byla jen zástěrkou rozvratné, p r o t i s t á t u a c í r k v i n a m í ř e n é č i n n o s t i Českých Bratří. Víme určitě, že sekta ta byla v neustálých, přátelských stycích s duševně spřízněnými judofilskými sektami západní Evropy a že jako tyto, i ona šířila revoluční a proticírkevní propagandu daleko za hranicemi Čech. Selská válka. Selská povstání a spiknutí v Německu v XV. a XVI. století, vyvolaná čistě hospodářskými podmínkami, nabyla svůj mysticko-socialistický ráz právě vlivem této propagandy heretických sekt.2 1 Výstižnou charakteristiku Českých Bratří dal jeden z nejvýtečnějších historických badatelů Husovy doby, vyšehradský probošt dr. Lenz, v jednom svém dopise, v němž dí: »Studiem svým dospěl jsem k přesvědčení, že byl Hus člověkem nekritickým, že hrozné sociální bludy Wiklefovy jednoduše spisoval a do lidu našeho házel, že byl neupřímný, ano že s nepravdou na onen svět se odebíral. Želel jsem srdečně, že mužové, synové to katolických matek, přijali na se roli bývalých husitských aristokratů a protestantů a hájili v Husovi netoliko Čecha, ale také kacíře. Bohužel katolíci dlouho mlčeli, až lži o Husovi obdržely nátěr pravdy, že nyní i venkovští učitelé o Husovi jako mučeníkovi vesnickým mladým pánům zvěstovati se neostýchají. Jelikož jsem se tomuto zhoubnému proudu opřel, stal jsem se najednou u Masaryka, Golla, Václ. Novotného a Jarosl. Vlčka ignorantem, člověkem nevědeckým a Bůh ví jakým idiotou. Jsem idiotou, jelikož jsem se odvážil na základě pramenů tvrditi, jaký byl oslavovaný Chelčický, Amos Komenský a ti, jež nazval Komenský mučeníky za pravdu Boží, kteří však byli vskutku zrádci země a krále svého za dob Rudolfových, Matyášových a Ferdinandových, mezi nimi nejfanatičtější byli souvěrci Komenského — Čeští Bratři.« (Pozn. překlad.) 2 První selské povstání propuklo r. 1431 v okolí Wormsu, a od té doby neklid neustal, nýbrž větší a menší výbuchy propukaly občas po celém německém jihu, od Rýna až do Korutan a Krajiny. V letech 70. XV. stol. hnutí vystupuje s plány dalekosáhlejšími, k čemuž přispěla zvláště vítězství husitů nad říšským vojskem. Od husitských válek šíří se Německem sociální myšlenky, upomínající na ideje husitské. R. 1478 jakýsi pastýř z Nicklashausen v Odenwaldě roznítil hnutí a dal mu program, který vyrostl z náboženského blouznění a byl snad také utvořen pod vlivy táborskými: žádá nejen obnovení svobod sedláků, nýbrž úplný převrat všech poměrů

- 76 -

V strašné agrární revoluci, jež otřásla Německem během skoro celého staletí (od poloviny XV. skoro zas do poloviny XVI. stol.) účastnými byli ― dle Schustera ― nejen sedláci, ale i »síly daleko více učené«. Jaké pak to byly »učené« síly, jejichž vlivem hnutí, vyvolané z nouze hospodářské, stalo se propagandou utopií o »komunistickém státu Božím na světě«, o negaci soukromého jmění, soudu, vlády, o nenávisti k duchovenstvu a katolickým dogmatům atd.? Tentokráte nalézáme u Schustera přesnou odpověď: »za zády fanatických vzbouřenců stál vždy nějaký potulný Pikhart,1 Valdenský nebo Bratr Boží.« Mimo to učení Táboritů zapustilo kořeny skoro ve všech vojnách 2. pol. XV. století. Oni připravovali půdu k anarchistickým názorům, k akcentování všeobecné rovnosti před Bohem atd.2 Selská povstání, jež vybuchovala brzo tu a brzo tam, a jež sváděla davy prostého lidu, zalévajíce krví celé Německo, byla udušována s bezpříkladnou krutostí. Všechny tyto tajné selské svazy »Chudý Konrád«, »Selský střevíc« a j. byly ničeny jeden za druhým. Vůdcové byli popravováni; ale anarchie, jež začala v Německu od pol. XV. stol., rostla stále, jsouc podněcována tajnou propagandou potulných Božích Přátel, Českých Bratří a jiných judofilských heretiků. T. zv. velká selská vojna (1525―1526), jež skončila porážkou povstalců, udála se současně s vystoupením sekty Anabaptistů, jejichž účastenství dodalo vojně této výslovně heretického rázu. Sekta tato objevila se kolem r. 1520 v Německu a rychle se rozšířila do Švýcar, Francie a Nizozemí. Anabaptisté čili Novokřtěnci obdrželi své jméno od druhého křtu, jaký byl konán nade všemi, kdož vstupovali do sekty, poněvadž na základě zásady Lutherovy, že Písmo jest jediným pramenem víry, zavrhovali křest dítek. Hlavní sídlo své měli ve Zvikavě, kde soukeník Mikuláš Storch shromáždil kolem sebe 12 apoštolů a 70 učeníků, vydávaje se za proroka. Chtěli založiti »svobodnou« říši Kristovu beze vší duchovní a světské vrchnosti, kde by každý žil dle vnitřního světských i církevních, blíže se v tom názorům Táborů a vůbec husitství, že se předpisy Starého zákona sedlákům prospěšné přijímají za zákon Boží, kdežto jiné, ve prospěch vrchnosti, prohlašovány za zrušené Kristem. Od dubna 1525 šířila se revoluce neobyčejně rychle od Voges až k Reznu; byla to nejdivočejší revoluce, kterou Německo přežilo: kláštery přepadávány a zapalovány, kostely pleněny, hrady ničeny, při čemž i s obyvately jich nakládáno velice krutě. (Pozn. překladat.) 1 Ku konci XII. věku zbožný kněz Lambert le Begue založil v Luttichu náboženské spolky, které po něm přijaly jméno beghardů, s počátku prospěšně působily a v ničem se od nauky katolické neodchylovaly. Avšak brzy uhostila se v nich náboženská přemrštěnost a výstřednost, z nichž se vyvinuly šeredné bludy. Odvolávajíce se na slova sv. Pavla: »Zákon ducha života v Kristu Ježíše vysvobodil mne od zákona hříchu a smrti«, vykládali je ve své převrácenosti, že »nechť smyslný člověk dopouští se jakýchkoli prostopášností, duch jeho se tím nikterak neposkvrní.« (Tak učil později i Luther.) Proto nazývali se též »bratřími a sestrami volného ducha«. Mimo to nevěřili v božskou Trojici, tvrdili, že Ježíš Kristus není pravý Bůh, a Maria že není pannou, zavrhovali křest, svátost biřmování, pokání, posledního pomazání a svěcení kněžstva. V tajných nočních schůzkách páchali ohavné smilství. (Není-li v tom vždy patrný židovský vliv sloužení Baalu a Aštarotě?) Církevní sněm ve Vienně vyřkl nad nimi klatbu a nařídil, aby všude byli potlačeni. Od slova beghardi odvozují se pikharti, jakž později v Čechách nazýváni Čeští bratří a přívrženci jim příbuzných sekt. (Pozn. překlad.) 2 Schuster, str. 440.

- 77 -

přesvědčení a všechno bylo všem společné, hlásali tudíž čirý komunismus. Když byli ze Zvikavy vypuzeni, přišel Storch s dvěma učeníky r. 1521 do Vitemberka a vystupuje jako nějaký prorok, zvýšil tamní zmatenici. Ani Melanchton nebyl s to, aby vyvrátil jeho námitky proti křtu nemluvňat, až konečně přispěchal do Vitemberka Luther a vypudil odtud novokřtěnce. Oni učili, že v lidech skutečně věřících žije a působí Duch Boží, skutečně věřícími pak byli jen ti, kdo se podrobili druhému křtu. Oni se považovali za svaté a svou sektu za chrám světců. Jménem této své svatosti popírali všechny zákony, pořádky a ustanovení církevní i státní, tvrdíce, že jsou to vesměs omezení činnosti Ducha Svatého a že právě oni, Anabaptisté, jsou určeni k tomu, zrušiti existující církve a státy a zříditi na jejich rozvalinách s v o u ř í š i n a d s v ě t e m . Důležito, co píše sám Schuster, že Novokřtěnci byli v t ě s n é m s p o j e n í s V a l d e n s k ý m i a s Č e s k ý m i B r a t r y ; 1 vysvítáť z toho, jaký chrám a jaká říše měla vybudována býti na světě touto sektou, jež své tajné cíle skrývala za zástěrku vědeckých a náboženských bratrstev. Anabaptisté nejednou pokoušeli se uvésti v praxi své ideje. Po prvé tak učinil v Německu Thomas Münzer, jehož vlivem v Durynském Lese povstání vzalo na sebe tvářnost nejukrutnější. Jsa nadchnut čtením v sv. Bibli, domníval se, že je druhým Mojžíšem nebo Gedeonem a svrhnuv městskou radu v Mühlhausenu, založil tam r. 1525 své malé »komunistické království Boží na zemi.« Ale království to mělo krátké trvání: sám Luther povzbudil středoněmecká knížata k rozhodnému vystoupení. Münzer a jeho stoupenci zajati a popraveni, ostatní pronásledováni a to jak katolíky, tak i protestanty. Přes nezdařený pokus Münzerův objevil se po několika letech nový prorok Anabaptistů Jan Bockelson (nejspíše žid), krejčí z Leydenu. Tento hollandský exulant objevil se r. 1533 v Německu v Münsteru s Janem Matthysem a jinými souvěrci, a uchvátil lid svým prorokováním o nové církvi svatých a 1000 letém království Kristově na zemi, vyhnal z Münsteru biskupa a všechny, kdož se nedali po druhé pokřtíti. Nato zavedl městské řízení a zákonodárství na základě nauk Starého zákona, prohlásil Münster za říši Sionskou a sebe za jejího krále. Co takový ustanovil 12 soudců, zavedl rovnost všech stavů a jmění, společné ženy, majetek atd., slovem komunismus v nejstrašnější formě, zůstaviv však sobě despotickou moc nad životem i smrtí svých poddaných. Sám si vzal 15 žen, hověl všem rozkoším a krvavé libovládě. Divoký fanatismus, mravní zvrácenost a barbarská krutost vyznačovaly toto zločinné království »svatých«. Teprve r. 1535 podařilo se münsterskému biskupu dobýti města. V plamenech požáru a v potocích krve učiněn konec hnusnému království Anabaptistů v Münsteru. Znemravnělý a zločinný vůdce jejich Jan Bockelson, krejčí z Leydenu, jejž nám tak tendenčně zpoetisoval ž i d Meyerbeer ve své opeře »Prorok«, skončil svůj hříšný život v mukách. Münsterská porážka byla pro Anabaptisty hotovou katastrofou. Jsouce pronásledováni duchovní i světskou vládou, byli nuceni prchati do celé Evropy a zříci se svého snu na světové království. Sekta tato ostatně existuje podnes 1 Schuster, str. 464.

- 78 -

v Německu, Hollandsku a Rusku pod jm. M e n n o n i t ů , po fríském katolickém knězi Šimonu Mennonovi, jenž sektu Anabaptistů r. 1536 zreformoval a zmírnil. Mennonité také se považují za svaté a odmítají první křest, ale protistátní jejich činnost omezuje se ― pokud známo ― jen na to, že se vzpírají sloužiti ve vojně a býti státními zřízenci a úředníky. Potomci Anabaptistů žijí i v Anglii a v Americe pod jménem Baptistů. Vedle Táboritů, Českých Bratří a Anabaptistů existovaly ještě nesčetné jiné sekty a herese židy vyvolané a vesměs proticírkevní a protistátní tendenci mající.1 Ze všech těchto sekt bylí Valdenští považováni za sektu, povznešenou a ideální. Jejím zakladatelem byl lyonský kupec Petr Valdus (r. 1170); sekta rozšířila

1 Uvedeme jen hnusnou sektu Adamitů, bludařů II. stol., jejíž původcem byl dle jedněch sofista Prodikos, vrstevník Sokrata, dle jiných jakýsi Adam, kteří učili, že manželství vzniklo teprve po vyhnání Adama z ráje, oddávali se pohlavním neřestem a panovalo u nich společenství žen. V XIII. stol. sekta vznikla na novo ve Francii, odkud se rozšířila do Německa a Italie a r. 1418 objevila se i v Čechách, kde jakýsi Rohan se ženou Marií a její sestrou (dle Aeneáše Sylvia Pikhart z Francie přišlý) proměnil své jméno v Adama a zřídil novou sektu Rohanů čili Adamitů, která svou činnost zahájila pálením českých měst a osad a vražděním všeho obyvatelstva. Neřestníci ti nazývali se pravými syny božími, ostatní pak syny ďábla, tvrdili, že mají hojnost Ducha svatého v sobě a nepotřebují přikázání ani knih; jakožto synové a dcery boží jsou prý svobodni a mají všecko všem obecno, i ženy. R. 1420 vyskytli se i mezi Tábory, jichž někteří kněží kázali pokoutně po hospodách, že církev sv. přijde v takovou nevinnost, že lidé budou na zemi jako Adam a Eva v ráji, a nebudou se jeden druhého styděti. Byvše z Tábora konečně vypuzeni, usadili se Adamité dvě hodiny od něho na hradě a dole u řeky Lužnice, v městečku Martinkovci, kde podle svého učení žili nevázaně a chodili nazí. Pak bydleli nad řekou proti Dražicům, odkud vpadali do okolních vsí a přes 200 sedláku pobili. Žižka, vrátiv se v dubnu 1421 do Tábora, přepadl Adamity, mezi nimiž byli Rohan se svojí Marií, přes urputnou obranu je porazil a zjímané, kteří se svého bludu nechtěli odříci, dal v Klokotech upáliti. Ostatní utekli na Valovský les pod Veselím u Nežárky, odkud počali zase v okolí páliti a vražditi, nejprve město Veselí jedné noci zapálili, tam a pak v Řečici, Pleši a ve Stráži mnoho lidí zabili, rozličných ohavností se dopouštěli, všichni obojího pohlaví nazí chodíce. Žižka poslal na ně svého hejtmana Bořka Klatovského se 400 oděnci, aby je s pomocí pana Oldřicha mladš. z Hradce konečně vyhubil. Adamité na svém ostrově tak se bránili, že mnoho oděnců i samého Bořka zabili, ale přece jsou přemoženi, pobiti a zajatí upáleni dne 21. října 1421. Avšak úplně vyhubeni nejsou, udrželi se potají i v dobách příštích. Vdova po knězi Bedřichovi, hejtmanu Orebském, patřila k nim též. V XVII. a XVIII. stol. tvářili se Adamité zevně býti katolíky, ale uvnitř drželi se zděděných bludů, mívali tajné schůze, o nichž kolovaly pověsti, že bývají v nich nazí a páší nestoudnosti, pročež lid nazýval je Berany a Neznabohy. Když císař Josef II. vydal r. 1781 toleranční patent, nechtěli se přiznati k dovoleným vyznáním, pravíce, že jsou »bez náboženství«, že mají sami »ducha všecko obživujícího«, a ten čistý duch že žije v nich, a oni v něm. Jako staří Rohané neuznávali manželství ani cizoložství, žena byla jim pouhou hospodyní; věrností manželskou nebyli povinni a muž nehlásil se k dětem hospodyně. Nebylo mezi nimi příbuzenského rozdílu otce, syna, sestry, tchyně, snachy, švagra ― vzájemné vztahy byly tudíž úplně živočišné. Výchova dětí byla ovšem velmi zanedbávána: rodiče nechávali dětem úplnou volnost (radikální svobodáři!), o ně se nestarajíce, a děti neměly k rodičům úcty ani vážnosti. Kteří se nepřihlásili k vyznání lutherskému nebo reformovanému, hleděno k nim, jakoby katolíci byli a musili plniti povinnosti dotyčného vyznání; přes to však konali své tajné schůze i později. Když r. 1848 hlásána vůbec volnost a svoboda, vystoupili též Adamité opět veřejně a dosud prý se udržují potají v krajině chrudimské a vysokomýtské. (Pozn. překlad.)

- 79 -

se velmi rychle do Švýcar, Italie, Německa, Čech, kde konečně Petr Valdus našel útočiště, byv z Francie vyhnán.1 Avšak úloha, jakou sehráli Valdenští v dějinách husitství a těsný jejich svazek s rouhavými a podvratnými sektami Albigenských a Anabaptistů, nutí nás stavěti je na jeden stupeň s ostatními judofilskými a znemravňujícími tajnými svazy této epochy. Ve Francii byla sekta Valdenských zničena v XVI. stol. nemajíc tam valného významu. Z jiných sekt mystického rázu, jež dle všeho měly mnoho společného s ruskými »chlysty« (mrskači), dlužno se zmíniti o sektě t a n e č n í k ů čili s k á k a č ů , v níž k dosažení náboženské extase bylo praktikováno toto: »Muži a ženy, vzavše se za ruce, kroužili do té doby, až padli vysíleni k zemi. V době tanců se jim zdálo, že vidí nebe otevřeným a že se nalézají ve styku s obyvateli nebe.« Ač Schuster nazývá sektu B o g o m i l ů a jiné, příbuzné s ní sekty mystické »staroevangelickými obcemi« a ač jim připisuje snahu po dosažení křesťanského ideálu, přece jen v dějinách církve je učení Bogomilů považováno za gnosticko-manichejskou heresi.2 Ba sám Schuster praví o všech těchto sektách, že »odmítaly svátosti, pozemský život a činnost Spasitelovu že vykládaly co řadu allegorií a že ve svých filosofických názorech na svět dostaly se z části na nebezpečnou půdu pantheismu« (jenž ― jak víme ― tvoří osnovu učení Kabbaly, gnose a manicheismu). Všechny tyto tajné heretické svazy volně, ba svévolně vykládaly sv. Písmo, hledaly nové cesty k spasení n e z á v i s l e na církvi a šíříce své ideje ve všech vrstvách lidu, připravily půdu, na které později mohla úspěšně vzejíti setba reformace.3 Duchovní vůdcové těchto sekt, neoplatonikové a mystikové XIV. stol., Mikuláš Basilejský, Eckhardt, Jan Rüpsberg a j. stáli ve svém mudrování »na takové závratné výši, kde jim mizel rozdíl mezi Bohem a člověkem, mezi duchem a Kristem, dobrem a zlem«.4 V těchto nemnoha slovech obsažena jest nejlepší charakteristika toho ducha, jenž nejen ode dávna byl šířen tajnými spolky, ale i silně vládl v mysli lidí epochy Obrození a vyvolal velké proticírkevní hnutí, jež se zakončilo odpadem od pravé katolické církve. 1 Celé to hnutí i příčiny, z nichž vzniklo, podobá se hnutí, vyvolanému o málo později sv. Františkem z Assisi, s tím však rozdílem, že pokorný sv. František dal se vésti církevní autoritou, kdežto Petr Valden svojí vzdorovitostí a pýchou uvedl na se klatbu papežů Lucia III. a Innocence III. Sektáři ti hlásali, že církev od časů Konstantinových jest zkažena a upírajíce kněžím církevním kněžskou moc, nicméně založili svou vlastní hierarchickou organisaci, podobnou církevní, volili si své biskupy (maiores = starší), kněží a jáhny; zamítali očistec, přímluvy za zemřelé a úctu svatých, slavili »svou« mši jen jednou do roka na Zelený čtvrtek atd. — Učení Valdenských bylo vedle učení Wiklefova a jiných složek jedním z pramenů, ze kterých české husitství vzalo svůj původ. (Slov. naučný. Díl XXVI., str. 332.) (Pozn. překlad.) 2 Smirnov, cit. dílo, str. 401. 3 Schuster, I. sv., str. 465. 4 Schuster, str. 463.

- 80 -

Epocha tak zvaného Obrození. Tak nazývají nepřátelé pravé církve svoji reformaci XV. a XVI. století; ale duch tohoto Obrození projevoval se už docela dříve, a sice od XIII. stol., kdy materialistický Pantheismus judofilského Araba Averrhoesa pronikal prostřednictvím židů lékařů a astrologů do křesťanského světa a jevil zhoubný vliv na vládnoucí třídy západní Evropy, ba i na politiku německého císaře Bedřicha II. (1220―1245). Tato epocha zanechala sice potomstvu nesmrtelná díla Dantova, Ariostova, Trissinova, Ronsardova, Petrarkova, Rafaela Santi, Leonarda da Vinci, Bramante, Michelangelova; ale vedle těchto hvězd objevují se i jména bezzásadního politika Macchiavelliho, lehkomyslných a rozpustilých Boccaccia, pamfletisty a velebitele Wiklefa Chaucera, šarlatána, alchymisty a kabbalisty Paracelsa, judofilského kabbalisty Pico della Mirandola, pokřtěného žida, bologneského profesora Pomponazza a býv. rabína, později biskupa Petra Burgosského, judofilských učenců Erazma a Reichlina, přímých heretiků a odpadlíků od víry, humanistů Mutiana, Huttena, Zikkingena, Rubina atd. Při tom panuje nebývalý úpadek víry, rozklad mravnosti, hluché zmatky a otevřená povstání (selská válka); nižší třídy nemají vážnosti k vládnoucím třídám, tyto pak oddávají se »humanismu«, požitkářství, tělesným rozkošem, obžerství a opilství, jak o tom svědčí historické dokumenty oné doby.1 Při tom zasluhuje zvláštní pozornosti okolnost, že skepticismus oné doby (a i pozdějších revolučních let) nemůže býti vysvětlen vědeckým racionalismem, jenž zamítá vše nadpřirozené, ježto se skepticismus tento týče výlučně křesťanské víry, ponechávaje plnou volnost na př. okkultismu, magii (založené na židovské Kabbale), čarodějnictví, satanismu a p.«2 Obrození bylo vyvoláno různými příčinami. Hlavní z nich je sblížení s pohanskou kulturou starého Řecka, jež se začalo o hodně dříve, než se objevilo Obrození. Hlavními prostředníky při tomto návratu k »osvícenému« pohanství ― jsou opět židé! »Arabové přeložili a komentovali řecké spisovatele XII. a XIII. stol. Učení Arabů bylo křesťanům sděleno židy, přišlými ze Španěl.«3 Z arabských filosofů-překladatelů a vykladačů řeckých děl je nejznámějším Averrhoes (plným jménem Abul Valid Muhammed ben Ahmed ben Muhamed ibn Rušd), učeň Ibn Zohara a Ibn Tufaila (Abubacera). Bohem byla mu »prvotná hmota« beze jména i vlastnosti, schopná nejrozličnějších změn. Lazare praví, že »averrhoismus, jenž připravil pád náboženské víry, byl zplozen židy… Židé přeložili Averrhoesa a jiné Araby, vykladatele Aristotelovy… Židé odhalili řeckou filosofii křesťanskému světu… oni připravili půdu Obrození.«4 1 Janssen, Gesch. des deutschen Volkes. 2 Denifle, op. cit. II., 92—95. 3 Windelbandt, Dějiny staré filosofie, Rus. překlad, str. 357. V tomto směru působil (r. 1288 — 1344) též Levy-ben-Gerson, žid z jižní Francie, stoupenec Aristotela a přívrženec averrhoismu. Ve svém hlavním spisu »Milchamot-Adonai« (Války Hospodinovy) vyložil svou filosofickou soustavu, v níž zamítá stvoření světa z ničeho, popíraje tudíž všemohoucnost boží. (Levi-benGerson als Religionsphilosoph. Vyd. M. Joëla, 1862.) 4 B. Lazare, L’Antisemitisme, 113, 133, 137.

- 81 -

V Italii oslabení náboženské víry vede k sblížení se židy. Básníci a učenci sdružují se se židovskými filosofy a lékaři (tak na př. byl žid Mansello přítelem Dantovým). »Ale nejenom skeptikové a nevěřící, hellenisté a latinisté (klanějící se spíše Afroditě a Diovi než Kristu!) přátelili se se židy; totéž činí i šlechta a měšťanstvo. Křesťané nejen že navštěvují se s židy navzájem, oni dokonce i chodí do jejich synagog a chovají se k židovským náboženským obřadům s pověrečnou jakousi úctou.« Když po dobytí Byzance (r. 1453) řečtí učenci se přestěhovali do Italie, tu nadšení pro kulturu pohanského Řecka vzalo na sebe velkolepé rozměry a rozšířilo se po celé západní Evropě. »Seznamují se a čtou v originálu a bez zkratek hlavní díla řecké filosofie, čtou je bez ustání, opájejí se tímto bohatstvím, dělají ze sebe Platonovce, Epikurejce, Pythagorejce a Stoiky.1 V tomto návratu k pohanství hrají i na dále židé důležitou úlohu. Učení židé jako Sonzigno, Abraham Balm a j. vydávají a tisknou ve svých tiskárnách díla řeckých filosofů, obchodují jimi, překládají je, jakož i Averrhoesa. Ba, co více, »v létech, jež předcházela reformaci, stává se žid vychovatelem, on vyučuje křesťanské učence v židovské řeči, o n z a s v ě c u j e j e d o t a j n o s t í K a b b a l y , otevřev před nimi dvéře arabské filosofie.2 Vedle tohoto návratu k pohanství za blahosklonné pomoci židovské, vedle nadšení pro Kabbalu, také objevení Ameriky, vynález knihtiskařství a j. otevírají nové obzory západoevropskému světu a způsobují radikální převrat v jeho nábožensky-rozumovém životě. Lidé se domnívají, že jsou jakýmisi obry, kteří jsou určeni k tomu, aby rozbili na třísky celý svět a na jeho rozvalinách postavili svět nový.3 Všechny autority padají před věrou v bezmeznou sílu lidského rozumu. Duch kritiky a hrdosti ovládl rozum. Staletá víra ustupuje filosofickému skepticismu, náboženství zjevené je zatlačeno náboženstvím přírody ― pantheismem. Autoritě církve je zasazena těžká rána. Humanismus. Tento směr nejlepších duchů Obrození, tak cizí křesťanstvu, byl velice trefně nazván Humanismem, t. j. kultem, zbožněním člověka. Klanění se člověku, uznání zákonitosti všech směrů jeho duchovní a tělesné povahy, toť jsou rysy, charakterisující humanisty a táhnoucí se jako červená nit v účení a životě předchůdců reformace a samotného Luthera. Humanismus nejen že připravil půdu reformaci, on ji dokonce v život vyvolal. A ježto inspirátory humanismu byli židé, jest i v reformaci »spiritus agens« ― žid! »Žid,« praví Lazare, »dává humanistům strašnou zbraň proti katolicismu, seznamuje je s moudrostí, kterou rabíni po staletí sbírali volným výkladem Bible. Protestantství a pak i nacionalismus s úspěchem používají této zbraně.« »Melanchton a Luther svrhli jho římské theokratie a tyranii dogmat s pomocí židovské exegetiky, kterou sdělil křesťanskému světu Nicolas Lyra. Ne na 1 Windelbandt, tamt. 367. 2 Lazare. 139. 3 Denifle, op. cit. II., 116.

- 82 -

darmo se dí: »Si Lyra non lyrasset, Lutherus non saltasset!« (Kdyby Lyra nebyl hrál, nebyl by Luther tancoval) a Lyra byl žákem židů. On byl tak proniknut židovskou exegetikou, že ho samotného považovali za žida.«1 Tyto poukazy na úlohu židů v přípravě reformace jsou hlavně tím cenny, že vycházejí od spisovatele žida, jehož chvála v tomto případu souhlasí s tvrzením katolického učence Fridricha a francouzského antizednáře Flavia Bregniera,2 jehož prací použijeme při osvětlení podmínek vzniku reformace. »Uklidněte se,« píše Luther dominikánovi Tetzlovi, »já jsem dílo toto nenačal. Věc ta (= reformace) má zcela jiného rodiče.« A skutečně, dle historika Janssena,3 dokazuje Flavian Bregnier, že reformace byla dílem spiknutí humanistů, prosycených duchem Kabbaly a že těmto se teprve po dlouhé době podařilo přemluviti Luthera k odpadnutí od katolictví a k propagandě nové víry. Luther nebyl iniciátorem převratu, on byl jen zbraní tajné organisace, nepřátelské Církvi. Spiknutí humanistů. Flavian Bregnier praví, že vydání dopisů, jež si psali jednotliví humanisté v XV. a XVI. stol., podává nám jasný důkaz, že spiknutí ono existovalo nejméně 20 let před vystoupením Lutherovým. Zrovna jako encyklopedisté francouzští s Voltairem v čele, před Velkou revolucí, tak i humanisté před Reformací začínají šířiti literaturu, namířenou proti církvi, státu a mravnosti. Denifle4 znamenitě líčí činnost humanistů: Netřeba si představovati humanisty co společnost učenců, žijících jen a jen pro klassickou kulturu. Takových dalo by se spočítati na prstech. Většina jich byla humanisty proto, že to bylo v modě a proto, že se s tím daly spojiti sobecké cíle. Mezi nimi bylo hojně individuí bez zaměstnání, bezdomných tuláků, parasitů, kteří roznášeli úlomky myšlenek po silnicích, městečkách a vsích současně se svými podvody, vředy a nečistým hmyzem. Byli lidoví řečníci a spisovatelé, kteří opakovali oplzlé anekdoty, slyšené ve vojenských krčmách nebo od lokajů vysokých pánů, anekdoty, v nichž bylo kněžstvo tupeno, poměr k ženě a věrnost manželská pokálena. Tato literatura šla na dračku a tvořila všeobecný majetek, přivodíc široké kruhy k lehkomyslnosti v otázkách víry a mravnosti, k posměchu nad duchovenstvem, nad vládou, ctností a cudností. Vrcholem literatury tohoto druhu byly »Epistulae obscurorum virorum« (Listy nesvědomých mužů). Šiřiteli těchto nemravných plodů byli tedy tuláci, ze ziskuchtivosti nazývající se humanisty; ale iniciátory této propagandy byli humanisté, k t e ř í j s o u n á m d l e j m é n a z n á m í . Tak na př. citované námi »Epistulae« byly dílem dvou přátel Lutherových, Ulricha von Huttena1 a Rubiana! 1 Lazare, 139, 335. 2 La Bastille, 1908, Les Juifs et la Reforme. 3 Janssen, Gesch. d. deutschen Volkes. 4 Op. cit. II., 463—466.

- 83 -

Jiný známý humanista, Konrád Mutzian, professor theologie v Erfurtu, jenž s počátku byl v čele spiknutí německých humanistů, doporoučí v listech k stoupencům šíření spisu Heinricha Bebela, vyd. r. 1506, kde liturgie nazývá se ― komedií, sv. ostatky ― kostmi viselců, církevní zpěvy ― psím štěkáním (a 15 let nato použil Luther téhož výrazu); spis ten doporoučel Mutzian proto, že »četba jeho může zviklati mnohou mysl a prokázati službu v boji S v ě t l a p r o t i T m ě (výraz, jehož později s oblibou užívali zednáři!). Zrovna jako po 250 letech Voltaire v dopisech k ďAlembertovi doporoučí opatrnost, pravě, že »Tajemství Mitry mají býti skryta před nezasvěcenými«, tak i Mutzian píše souvěrcům: »Naše činnost musí býti zachována v tajnosti, jako stará mysteria Eleusinská.« Pozoruhodno, že 8 let před vystoupením Lutherovým je odhalen styk německých humanistů se židy. »Zvláštní náhodou ― píše B. Lazare ― byli židé příčinou počátku boje. Spory o talmud předcházely sporům o Eucharistii.« V originále (str. 143) poškozeno, chybí několik řádků. Pozn. editora. židů, kteří se křtí z přesvědčení, vydal r. 1509 práci v které odhaloval talmudské učení co nepřátelské křesťanství a vyzýval křesťanské vlády k záchraně svých vlád, k zničení talmudu a omezení znemravňující propagandy judaismu. Císař Maxmilian byl odhalením tím ohromen a poručil nařízením z 15. srpna 1509 Pfefferkornovi, aby naznačil škodlivé knihy židovské, jež by měly být konfiskovány. Odhalení těchto staletých podkopávek židovstva pod budovu křesťanství vyvolalo bouři odporu humanistů, kterých se přece Pfefferkorn ani nedotkl, ale kteří ovšem hned přiharcovali židům ku pomoci.2 A tím právě odhalili pp. humanisté své úzké styky se židy. Napjavše svůj vliv u dvora, docílili humanisté toho, že císař Maxmilian, neodvolav sice svůj výnos, nařídil zřízení zvláštní komisse, jež měla Pfefferkorna kontrolovati a o každé věci vyžádati si dobrozdání university v Mohuči, Kolíně n. R., Erfurtu a Heidelbergu. Předsedou komisse byl arcibiskup Mohučský, jedním z členů byl také jurista Jan Reichlin, jenž, ač humanista, měl reputaci antisemity. Ale byla to reputace falešná, založená na spise, vydaném r. 1505. Jisto jest, že už r. 1510 nebyl Reichlin antisemitou. Studium Kabbaly a hebrejštiny učinilo z Reichlina judofila, jenž nabyl ještě před Lutherovým vystoupením slávy spisem »De arte cabbalistica«. Účastenství Reichlinovo v komissi, kontrolující Pfefferkorna, bylo pro židy pravým dobrodiním. Celá komisse i dožádané university schválily požadavek Pfefferkornův, aby byl talmud konfiskován a spálen, jen jediný Reichlin se tomu 1 V originále (str. 143) poškozeno. Doplnit! Pozn. editora. 2 V originále (str. 144) poškozeno. Doplnit! Pozn. editora.

- 84 -

opřel, nazvav Pfefferkorna »oslem«, jenž prý nerozumí hebrejským textům,1 ba obvinil ho i z toho, že chce útoky na židovstvo dosíci úplatků od bohatých židů. Co pak se týče talmudu, tu uznal, že tam jsou různé »podivnosti«, ale že prý z toho naprosto neplyne nepřátelství vůči křesťanům. Naopak Reichlin doporučoval zříditi na každé universitě kathedru hebrejštiny. Ale císař rozhodl, že má býti talmud spálen katem a všechny podezřelé židovské knihy a dokumenty že mají býti zkonfiskovány. Aby získali času, přesvědčili humanisté císaře Maxmiliana, že k provedení rozkazu musí dáti sněm svolení. Mezitím Pfefferkorn vydal znovu svůj obžalovací spis »Zrcadlo židovské« a vydal nový spis »Se zrcadlem v rukou«. V odpověď na to uveřejnil Reichlin svůj spis »Zrcadlo očí«, v němž nejen že Pfefferkorna napadal, nýbrž i církevní dogmata kritisoval a nadšeně židy chválil. Ač tehdy bylo zvykem učené věci psáti latinsky, byl tento spis k vůli propagandě napsán německy. Theologové odsoudili spis k spálení, avšak židé ho vášnivě šířili. Polemika mezi Reichlinem a Pfefferkornem rozvířila celé Německo. Kde kdo s dychtivostí sledoval boj ten, ani císaře nevyjímaje, a k spálení talmudu nedošlo. Prostě na to v ohni boje zapomenuto.2 Zvítězivše takto, snažili se obránci židů urychliti onen převrat, jímž měla býti odvrácena pozornost od vyvoleného plemena; to vysvítá z korespondence humanistů, počínaje r. 1512, že »jakmile všechny přípravy budou hotovy, bude převrat proveden.« V čem záležely přípravy tyto? Bylo nutno získati silné stoupence, schopné nejen šířiti ideu reformace, než i v případě potřeby hájiti ji se zbraní v ruce. Bylo nutno organisovati síly, aniž by zatím bylo vzbuzeno podezření se strany protivníků. Konečně bylo nutno připraviti muže, jenž byl by schopen státi se propagátorem nového náboženství. A to vše bylo skvěle vyplněno. Během 8 let (počínaje vystoupením Pfefferkornovým) podařilo se židům odvrátiti pozornost všech od židů a jejich zrádné činnosti. Po tuto dobu papež, císař i všichni sledovali jen polemiku Pfefferkornovu s Reichlinem, Huttenem, Erasmem, Rubianem a jinými humanisty, jichž útoky na církev katolickou stávaly se rok od roku drzejšími a otevřenějšími. Reichlinovy spisy působí rozkol mezi učenci. Jedni je právem příkře odsuzují, druzí ― z vážnosti k bývalé juristické reputaci Reichlinově ― chovají se k nim blahosklonně, třetí pak je vášnivě hájí a do nebes vynášejí. Ve svých sporech obracejí se strany k papeži se žádostí o rozhodnutí. Ale papež Lev X., zajímající se více o umění a filosofii než o věci církevní, obklopený h u m a n i s t y a ž i d y (jeho osobním lékařem byl žid Bonet de Lata!), choval 1 Totéž vytýkali židovští obhájci Bejlise na slovo vzatému profesoru hebrejštiny Pranajtisu, jenž z Talmudu a jiných židovských spisů dovozoval rituelní vraždu. Pozn. překl. 2 O to se právě židům hlavně jednalo, neboť sami praví, že každá »dobrá« věc vyžaduje času. Pozn. překl.

- 85 -

se lhostejně k těmto pro církev nebezpečným zjevům a dával věc Reichlinovu rozhodnouti stoupencům jeho! Marně Pfefferkorn ve své »Malé bojovné knížce« (r. 1516) volá k světské i církevní moci: »Ó, vy křesťanští vládcové a knížata církevní, dokud budete mlčícími svědky této drzosti? Chraňte se satana! Věřte, že on vede za sebou celé pluky démonů, aby zničil vaši víru!« Knížka tato byla dedikována přesvědčenému antisemitovi Albertu Hohenzollernovi, arcibiskupu mohučskému, jenž snil o svazu německých států za účelem vyhnání židů. Ale díky intrikám svého lékaře-humanisty, arcibiskup ani neotevírá knihy té a nečtenou ji vrací autorovi a lékař hned vítězně oznamuje Reichlinovi, že se mu podařilo »odvrátiti nebezpečí« a že teď »arcibiskup bude chtěj nechtěj podporovati naši věc«. Mezitím příprava k otevřenému vystoupení proti církvi jde ku předu. Reichlin a Mutzian jsou i nadále duší spiknutí, ale na jeviště vystupují nové osoby: Hutten, Zikkingen a konečně mnich augustiniánský Martin Luther. Ulrich von Hutten, šlechtic z Francka, žák a přítel kabbalisty Rubiana, protivník církve až k fanatismu, byl jedním z nejpůsobivějších připravovatelů reformace. Jsa protivníkem monarchie a hlásaje, že »národ musí svobodně vybírati si vládce«, píše Reichlinovi, že zatím nelze otevřeně vystupovati proti monarchům: »a b y n a š e v ě c m ě l a ú s p ě c h ž á d o u c í , t ř e b a d e g e n e r o v a t i d u š i l i d s k o u , p ů s o b i t i n a c t i ž á d o s t , l o v i t i d o n a š i c h s í t í «. Hutten jezdil po Německu a osobně verboval stoupence pro nové hnutí. Mimo jiné získal mu i bojovného rytíře Františka von Zikkingen, jenž planul dychtivostí hájiti reformaci se zbraní v ruce.1 Martin Luther. Hlasatel nové víry byl také nalezen v osobě mnicha Martina Luthera. Luther narodil se v Sasku r. 1483; mládí prožil v chudobě; r. 1500 vstoupil na universitu v Erfurtě, kde, jak víme, bylo hnízdo humanistů s Mutzianem v čele.2 Zde k tajnému sdružení Mutzianovu náleželi mnozí bohoslovci a učenci a také někteří studenti, Crotus Rubianus, Hutten, Spalatin a j. Vášnivá a energická povaha Lutherova obrátila na sebe brzo pozornost humanistů. Proto po dobu 5letého studia Lutherova v Erfurtě dán mu co duchovní vůdce osvědčený už kabbalista Rubian. Náhlé vstoupení Lutherovo do kláštera r. 1505 bylo prý vyvoláno zevní okolností: před zraky Lutherovými blesk zabil soudruha jeho a Luthera porazil. V tom viděl Luther hněv Boží a vstoupil do kláštera »magis raptus, quam tractus«, více ukvapeně nežli rozvážně. Těsné přátelství s hrubým materialistou a atheistou Rubianem zůstavilo nutně stopy v duši mladého Luthera. On sám doznává, že první měsíc v klášteře ztrávil »v zoufání, hrůze a rouhání«. 1 Žižkova historie a taktika měla se zde znovu opakovati. 2 V době Husově byla Praha rovněž doupětem humanistů.

- 86 -

»Nalézal jsem se tak daleko od Krista, že když jsem někdy viděl Krucifix, tu se mne zmocňovala hrůza, já sklopil zrak a raději bych byl viděl ďábla samého.« V klášteře Luther horlivě studoval theologii a zvláště díla sv. Augustina a pozdějších exegetů. Ale erfurtský kroužek humanistů nespouštěl Luthera s očí. Rubian si s ním dále dopisuje a r. 1508 Luther zcela neočekávaně dostává od saského kurfiřta Bedřicha Moudrého (tajného humanisty) nabídku na místo professora filosofie ve Wittenbergu, kde se Luther stává doktorem a r. 1512 i professorem theologie. Zde také vystupuje Luther co propagátor nové víry.1 Jda po stopách Mikuláše Lyry, Petra Burgosského a jiných judofilských exegetů v převráceném výkladu poslání apoštola Pavla k Římanům I, 16, 17; III, 21, 22, 28; IV, 3; X, 3; ke Galatským II, 16; III, 21; k Filipínským III, 9; k Titovi III, 5, začíná Luther vyzvedávati základní ideu svého učení o s p a s e n í v ě r o u n e závisle od skutků. Dle učení Lutherova není Kristus Zákonodárcem, ale jen Vykupitelem. On nás vykoupil svou smrtí na kříži. Ten, kdo chce dobrými skutky nebo pokáním dosíci spasení, neguje Krista, neboť chce udělati více, než už sám Spasitel pro něho vykonal. »Jméno Kristovo označuje, že On je náš Vykupitel, jenž za naše hříchy položil život. Mniši za svůj přísný život budou odsouzeni. Ani životy svatých nestojí za nic. Neboť, chceš-li dobrými skutky a pokáním zbaviti se smrti a pekla, pak to znamená, že Kristus to za tebe neudělal, tedy on není Vykupitel, Jeho smrt a mučení nemají působivosti. Neboť, chceš-li tak učiniti svými skutky, plyne z toho, že On nemůže tak učiniti Svou krví a Svou smrtí.«2 V tomto znemravňujícím učení nebylo nic nového. Setkáváme se s ním u starých gnostiků, kde na místo víry bylo postaveno »poznání« (gnosis), jež osvobozuje ode všech mravních zákonů, a později i u gnosticko-manichejské sekty Albigenských, kde vkládání rukou na »vyvolené« považováno za dostatečné vykoupení od hříchů. Přiznání zákonitosti všech snah lidské povahy bylo základní ideou humanismu, který pro zlákání mass lidových byl Lutherem oblečen do roucha víry křesťanské. R. 1516 nastaly však okolnosti, jež nutily přátele příští reformace pospíšiti si s konečným vystoupením. Karel Rakouský, vnuk Isabelly a Ferdinanda Španělského (potomní Karel V.), stal se králem španělským. Král tento co nevidět může býti zvolen za císaře německého, an císař Maxmilian už stárne. A Karel byl znám co oddaný syn Církve a otevřený protivník Reichlinův i protikřesťanského hnutí humanistického. Vyhlídka pak na boj s takovým protivníkem neláká valně spiklence a proto nechtějí tito čekati, až Karel V. k svým španělským, rakouským a americkým statkům připojí i císařskou korunu německou a stane se nejmocnějším monarchou evropským, jakého neviděl svět od dob Karla Velikého. 3 1 I zde se Husova methoda nápadně opětuje. 2 Denifle, op. cit. I., 318—319. 3 Tenkráte humanisté ještě se neosmělili provésti zločin na Karlu Rakouském, jaký v r. 1914 vykonali na jimi stejně obávaném mučenníku sarajevském.

- 87 -

Proto se změněnými okolnostmi mění se i taktika spiklenců. Reichlin, Mutzian a j., kteří styky se židy byli zkompromitováni, ustupují z taktických důvodů do pozadí a do předu vystupuje Hutten, Zikkingen a příbuzný Reichlinův ― Melanchton. Janssen dokazuje, že tito všichni ― s Rubianem v čele ― tvoří tajný kroužek, jenž řídí všechny skutky Lutherovy. Existenci tohoto tajného Svazu dokazuje i Denifle, uváděje tuto hrozbu Huttenovu na adressu duchovenstva: »Viginti amplius sumus in infamiam ac perniciem vestram conjurati.1 (Je nás přes 20, kdož jsme se k pohaně a zničení vašemu spikli.) Mezi členy této tajné organisace zvláštní vliv na Luthera má v tu dobu Melanchton, muž neobyčejně učený, znalec hebrejštiny a všech protikřesťanských piklů. On stává se skutečnou duší reformace. 31. října 1517 začíná otevřený boj proti církvi. Luther přibíjí na dvéře zámeckého chrámu ve Wittenbergu svých 95 thesí proti indulgenci, učení o nadpovinných činech a očistci. Je jen důkazem obratnosti spiklenců, že si zvolili za první bod útoků právě odpustky, jež musely rozhořčovati i pravověřící katolíky. Mezi Lutherem a dominikánem Tetzlem, jemuž svěřeno bylo hlásání odpustků, začaly veřejné disputace, o nichž sláva roznáší se po celém Německu. Luther vydává spis proti odpustkům, Tetzel píše repliku a objasňuje pravý význam odpustků. Humanisté Rubian, Spalatin a j. chápou se péra a vystupují co horliví obhájci Lutherovi. Strana judofilských kabbalistů a atheistů otevřeně přechází k Lutherovi. Papež Lev X. nepřikládá vážného významu těmto událostem, jsa ukonejšován tím, že Luther stále ho ujišťuje o své oddanosti a pokoře. R. 1519 píše Luther sv. Otci: »Bůh je mi svědkem, že nikdy neměl jsem v úmyslu vystoupiti proti římské církvi, jež mi je na nebi i na zemi nejvyšší.« Ale současně veřejně vystupuje proti papežství a ustanovením církevním a píše Erasmovi, Reichlinovi a Mutzianovi lísavé dopisy, v nichž nazývá se jejich žákem a slibuje pevně vésti věc až do úplného rozkolu s Římem. Listem ze dne 28. dubna 1520 sděluje mu Rubian, že od něho jsou čekány rozhodné činy a že o jeho osobní bezpečnost je postaráno, ježto Zikkingen je odhodlán hájiti ho zbraní proti násilí. A Zikkingenova zbrojní moc mohla se rovnati armádě kteréhokoliv z vládnoucích knížat německých. Proto Luther věděl, že ho nečeká osud Husův. A proto přikročuje k rozhodné bitvě a r. 1520 posílá svůj pověstný list: »Jeho Císařskému Veličenstvu a křesťanskému rytířstvu Německé říše«, v němž snaží se působiti na zištnost všech stavů. Císaři nabízí ― bude-li reformaci podporovati ― Řím a stát papežský; knížatům a šlechtě ukazuje na to, že konfiskací církevních statků mohou se obohatiti; německé biskupy láká vyhlídkou na vybavení se ze jha římského, bude-li zřízena nová, národní církev. I lid svádí, ukazuje na to, že prý je duchovenstvem, světským i řeholním, vyssáván a okrádán. 1 Denifle, II., 105; Böcking I., 237, 30.

- 88 -

Není úkolem naším sledovati další podrobnosti dějin reformace, vyvolané židy-kabbalisty. Karel V., jsa r. 1520 zvolen za císaře, učinil vše možné, aby rozbil dílo Lutherovo; než úsilí jeho se rozbilo o lhostejnost papeže Lva X., o zištnost části šlechty německé, o ducha nevěrectví a negace, který byl lidu německému vočkován humanisty, žoldáky to židovstva. Zlořády, panující tehdy v sv. církvi, mravní úpadek vyššího duchovenstva (t. zv. hniloba v hlavě i údech) vytvořily velice vděčnou půdu pro reformaci. Nejlepším důkazem toho jest, že když po Tridentském koncilu (1545―1563) byly usneseny zdravé reformy v katolické církvi, byla náboženská vzpoura značně seslabena. Pařížská fakulta theologická odsoudila 15. dubna 1521 Lutherovo učení a vytkla mu, že je jen obměnou starých judofilských heresí: gnose a Manichejství, husitismu a wiklefianství, že Luther je škodlivý nepřítel Církve a Samého Krista a hnusný obnovovatel starého rouhačství. 1 A skutečně, tato příbuznost s kabbalistickými heresemi je u Luthera neobyčejně jasně vyjádřena popíráním všech autorit, kromě sv. Písma, jež je každému volno d l e v l a s t n í h o r o z u m u vykládati, jak se chce. Kristus není Lutherovi zákonodárcem, jen Vykupitelem. Z toho plyne úplné osvobození se od mravních zákonů. Nejhnusnějším je jeho učení o tom, že dobré skutky a spravedlivější život nejsou Bohu mily, ale ďáblu, a že dělati zlo právě ďábel zakazuje.2 Denifle ukazuje, odvolávaje se na spisy a listy samého heresiarcha, že Luther neuznává v i d i t e l n é církve, proto také že popírá její autoritu, církevní hierarchii, sv. Otce a sv. Evangelium. Člověk, dle Lutherova učení, má každý hledati spasení na vlastní risiko. Sv. Písmo smí každý vykládati si dle svého rozumu a vyvoditi z něho svůj mravní zákon. Toť ona pravá svoboda svědomí. Nejlepším příkladem toho, kam vede taková svoboda svědomí, je »prorok« Jan Leydenský, jenž s v ý m výkladem sv. Písma dospěl k tomu, že je psáno, aby on, prorok, měl 11 žen najednou! A tak může se každý státi svým vlastním soudcem, jedinou pro sebe autoritou, jakýmsi n a d č l o v ě k e m a při tom svatým svatostí Spasitelovou, neboť prý křtěním nabýváme i svatosti Kristovy: 1 Iste enim praenominatorum haereticorum dogmata… instaurare studet et nova confingere… Dum Ecclesiae et sanctorum Patrum salutaria respuit documenta, et haeresiarcha factus est et virulentus veterum haeresium innovator. De libero namque arbitrio disserens Manicheos sequitur, de contritione et iis quae eam praecedunt Hussitas, Wiclefitas, vero de confessione, de praeceptis Pigardos (Begardos), Catharos de punitione haereticorum, de immunitate Ecclesiasticorum, et Evangelicis consiliis Valdenses et Bohemos etc… Is est Ecclesiae, nimirum Christi hostis perniciosus et antiquarum blasphemiarum instaurator execrandus. (Denifle II., 111.) – (Ten totiž učení výše uvedených bludařů… Snaží se obnovit a nové (bludy) vymýšleti… Když pohrdl svědectvími (ponaučeními) Církve a Svatých Otců, stal se arcikacířem a jedovatým obnovitelem starých bludů. Neboť ohledně nauky o svobodné vůli následoval manichejce, o zmaru pak ty, kteří ho (v této nauce) předešli – husity, viklefisty, v nauce pak o zpovědi (následoval) zásady pikarditů (begardů), kathary pak ohledně trestání bludařů, ohledně výsad (imunit) církevních pak „evangelijních“ rad valdénských, Čechů atd… Tento (člověk) jest církvi totiž (jako) nepřítel Kristův převelice zhoubný, který má býti považován za obnovitele starých rouhačství. Denifle II., 111.). 2 Srv. kap. II. a III.

- 89 -

»Mluv s jistotou: jsem svatý, spasen, syn a dědic Boží, an jsem křtěn.«1 V listu z r. 1521 Melanchtonovi poučuje Luther: »Buď hříšníkem, hřeš směle, ale ještě směleji věř a raduj se v Kristu.«2 Proto křest a ostatní tajemství jsou jen symbolickými zálohami té ujištěnosti každého o své vlastní svatosti.3 Autorita vlády i Církve, svatých, ba i andělů je odstraněna, v oblasti mravního i občanského života platí jen ten zákon, jenž se komu líbí. Křesťan Lutherem reformovaný je svoboden a každý pokus ohraničiti jeho svobodnou vůli může vycházeti jen od ďábla, byť se tento zjevil i v obraze Kristově.4 Tento naprosto převrácený názor o úloze ďáblově vyjádřen je zvláště v listě Lutherově k Jeronýmovi Wellerovi (1530):5 »Jakmile tě ďábel dráždí svými hříšnými myšlenkami, hledej rozptýlení mezi lidmi, pij a vesel se. Třeba leckdy více píti, žertovati, hlouposti dělati, nebo jakékoliv hříchy páchati z nenávisti a pohrdání ďáblem, abychom mu nedali možnost mučiti naše svědomí drobnostmi. Jinak budeme přemoženi, budeme-li se příliš bázlivě chrániti hříchu. Proto, praví-li ďábel: »Nepij!«, ty řekni mu: »A teď právě budu píti, ježto ty to zakazuješ!« »Třeba vždy dělati to, co ďábel zapovídá.« »Což si myslíš, že já z nějaké jiné příčiny tak mnoho piju, tak bez ustání žvaním a těla hříchům uzdu popouštím, než proto, abych ďábla pozlobil a vysmál se mu? Lépe, než aby on se posmíval mně. Ó, kdybych mohl spáchati nějaký velkolepý hřích, abych ďáblovi dokázal, že neuznávám hříchu a ďáblovu moc nade 1 Sum sanctus, salvus, sum filius Dei et haeres Dei, quia sum baptisatus. (Opp. exeg. lat. X., 34. Denifle, II., 169, 2.) – (Jsem svatý, bez úhony, jsem synem Božím, neboť jsem byl pokřtěn.) 2 Esto peccator et pecca fortiter, sed fortius fide et gaude in Christo, qui victor est peccati et mortis et mundi. Peccandum est, quandiu hic sumus. Vita haec non est habitatio justitiae, sed expectamus, ait Petrus, coelos novos et terram novam, in quibus justitia habitat. (Enders, II., 208, Denifle II., 180, 2.) – (Budiž hříšníkem a hřeš statečně (silně), ale silnější budiž ve víře a raduj se v Kristu, který jest vítězem nad hříchem, smrtí i světem. Jest nutné hřešiti, pokud jsme zde (= na světě), tento život není příbytkem spravedlnosti, ale očekáváme, (jak) říká Petr, nebesa nová a zemi novou, ve kterých spravedlnost přebývá.) 3 Ita baptismus neminem justificat, nec ulli prodest, sed fides in verbum promissionis, cui additur baptismus. Haec enim justificat et implet, quod baptismus significat. (Luther, Captivitas, Babylonica. Denifle, II., 168, 4.) – (Tak(to) křest nikoho neospravedlňuje, aniž pak někomu může prospěti, ale víra ve slovo zaslíbení (přislíbení), k němuž se přidává křest. To (= přislíbení) totiž ospravedlňuje a dokončuje (naplňuje), co křest znamená (též označuje).) 4 Christianis nihil ullo jure posse imponi legum, sive ab hominibus, sive ab angelis, nisi quantum volunt, liberi enim sumus ab omnibus… (Wein VI., 537, 13. Opp. var. Arg. V., 70; Denifle op. cit. II., 179, 1.) Discamur igitur diligenter discernere, non verbo tantum, sed opera et vita, Christum a legislatore, ut veniente diabolo sub larva Christi fatigante nos sub nomine Ejus, sciamus eum non esse Christum, sed vere diabolum. (Gal. II., 260. Squ. Denifle II., 174, 2.) – (Křesťanům nic nemůže podle práva býti uloženo zákony, ať od lidí nebo od andělů, pokud to nechtějí, svobodní totiž jsme ode všech… – Učme se tedy pečlivě rozlišovati (rozeznávati) nikoliv pouze slovem, ale také skutkem a životem (= též nikoliv pouze podle slova, ale podle skutku a života) Krista od zákonodárce, aby když přijde ďábel pod škraboškou (maskou) Krista a bude nás znepokojovat (přeneseně pokoušet) v jeho jménu, abychom poznali, že tento není Kristus, ale opravdu ďábel…) 5 Denifle, I., č. 1., str. 288/289.

- 90 -

mnou. Celé desatero máme ― nehledě k hrozbám ďáblovým, vyhnati ze své mysli!« Celé učení Lutherovo v první podobě bylo nejen zvrácením křesťanstva, ale i negací náboženství vůbec, ježto vedlo k naprosté anarchii politické, sociální a mravní. Taková anarchie ovšem byla vodou na mlýn T e m n é S í l y , j e ž ř í d i la Luthera a jiné činitele reformace. Ale když vyšší církevní moc přešla do rukou těch německých knížat, kteří kryli se jménem Lutherovým, aby uchvátili církevní jmění a osvobodili se od Říma, tu bylo zřejmo, že ponechati učení Lutherovo v první podobě je věcí nemožnou. Proto už r. 1530 knížata na Augsburském sněmu předložila své vyznání víry, sestavené Lutherovým přítelem Melanchtonem a sám Luther r. 1545 v podepsané jím »Wittenberské reformaci« uznává obnovení církevní hierarchie za přípustné, »s h l e d a j í - l i t o v l á d n o u c í k n í ž a t a z a u ž i t e č n o .«1 Konečně r. 1580 vypracovali protestantští theologové t. zv. »orthodoxní lutheránstvo«, v němž byly přesně stylisované a nezměnitelné formule. V »Grosses Bekenntnis vom Abendmahl« (roku 1528) píše Luther sám, že »teď nejsem opilý, ani lehkomyslný a vím, co mluvím a proto varuji věřící před nástrahami ďábla, ježto z Boží Milosti ďábla příliš dobře znám«.2 Zásadní idea Lutherova o svobodě vykládání sv. Písma nesla své ovoce. Dle Denifla Luther, zavrhnuv sv. Evangelium, Církev, sv. Otce atd., odmítl autority minulosti, ale otevřel dvéře dokořán autoritám budoucnosti. A věru: hned za Lutherem objevili se noví apoštolové, z nichž každý, dle s v é h o výkladu sv. Písma, buduje vlastní církev a vlastního Krista. Tím vzniká spousta nových náboženství a různých sekt. A tak znovu se uskutečňují slova sv. Irenea (III, 221) o gnosticích: »Moudrostí každý z nich nazývá jen vlastní výmysl; neb každý z nich, jsa opačného mínění, nestydí se, zvrátiv pravdu, hlásati sebe sama!« A reformací vyvolaný rozkol a vrtkavost víry je ulehčením práce té Temné Síle, která během staletí bojovala o rozbití křesťanské civilisace. Především postavení židů po reformaci se značně zlepšuje, jak v protestantských tak i v katolických zemích, kde boj s luteránstvím zabírá všechen čas a sílu, takže se o syny Judy už nikdo nestará. Toť okamžitá výhoda, jaké se Israel těšil z reformace! Mimo to Bernard Lazare ne nadarmo nazývá protestantství »vítězstvím židovského ducha«. »Protestanté ― píše3 ― zapomněli na Evangelium pro Bibli a Apokalypsu. Většina protestantských sekt byla položidovskou.« »I Luther stal se antisemitou teprve pak, když (jako Mohamed) utrpěl neúspěch v obrácení židů na víru.«4 1 Denifte. II., 246, 247. 2 Graul. str. 17. 3 Lazare, str. 141. 4 Lazare, str. 143.

- 91 -

Bylo-li tedy protestantství »vítězstvím židovského ducha«, pak jistě také připravilo půdu k dalšímu úspěchu rozrušivé činnosti židů. A věru: vyvolené plémě dovedlo využitkovati příznivé situace: mezitím, co se vedou celé náboženské války, bují tajně židovské heretické svazy vědeckyfilosofického rázu známé pod jménem »akademií přírodních filosofů«, z nichž většina byla zevně i vnitřně spřízněna s učením a organisací Českých Bratří.1

1 Schuster, str. 531.

- 92 -

VIII. AKADEMIE PŘÍRODNÍCH FILOSOFŮ ČILI NEOPLATONIKŮ.

Stopovali jsme století za stoletím rozkladnou činnost židů proti křesťanské kultuře a státnímu zřízení. Teď přibližujeme se k tomu momentu, kdy všechny rmutné protikřesťanské a protistátní proudy, vytvořené vlivem židovským, slévají se v zednářský močál, jenž jako opravdová c l o a c a m a x i m a všech lidských bludů, dávno vyvrácených a odsouzených, ale nevykořeněných, kazí současný život hnilobou sekt a revolucí. Tuto kapitolu věnujeme analyse tajných spolků, jež opravdu byly bezprostředními předchůdci zednářstva a jež po většině officielně vystupovaly pod zástěrkou »literárně-vědeckých kroužků«. I badatel tajných spolků Schuster nazývá tyto tajné Svazy akademiemi neoplatoniků čili naturfilosofů, ježto se jejich členové nazývali sami neoplatoniky a svou vědu ― pansofií nebo též naturfilosofií; sem počítá Schuster Alchymisty, Rosenkreuzery, České Bratry, italské tajné akademie, německé a anglické literárně-vědecké spolky atd. O vzniku a historické úloze jedné z těchto tajných sekt ― o Českých Bratřích ― jsme už mluvili. My už víme, že i tato sekta byla ohlasem gnose a manichejství a že byla tedy také zbraní v rukou židovských. Z dalšího výkladu uvidíme, že i ostatní vědecké (filosofické) svazy byly takovými heresemi, jež pod zástěrou přírodní filosofie vyznávaly stará tajná lžiučení pohanských náboženství a židovské Kabbaly. Svazy tyto dle svědectví Schusterova »byly hotovými akademiemi mathematiků a přírodozpytců«. Mezi nimi byl i Leibnitz, Roger Bacon, Raymund Lully, Paracelsus a j., jichž zásluhy v přírodních vědách jsou nesporny, ač někteří z učenců těch přes míru dali se zlákati alchymií a Kabbalou. Ostatně odhalení tajemství přírody nebylo jediným cílem těchto kroužků, ale svého druhu náboženstvím a plynoucím z něho společným účelem. Jaký byl názor na svět těchto filosofických kroužků a jaký cíl asi sledovaly? Schuster to charakterisuje takto: »Vědecké poznání přírody rozbilo celou řadu tradičních b l u d ů a p ř e d s u d k ů ; ono poskytlo potravu a bystrozrak probudivšímu se duchu kritiky. Věda otevřela před zrakem člověka nekonečnost světové budovy. Ještě větší převrat způsobila odhalení Koperníkovo (1473―1543), Keplerovo (1571 až 1630), Galileiho (1564―1642).« »Teprve teď bylo po prvé jasno, že rozumu člověka je otevřeno účelné, nezvratné a z c e l a u s p o k o j u j í c í v ě d ě n í , jež slibuje v budoucnosti objasniti vše, co je posud temno.« »Až dosud církevní dogma bylo pro nesmělou mysl jediným tajemstvím. Teď objevilo se v ě d ě n í nejnadějnějším ze všeho.«1 1 Schuster I., 503.

- 93 -

Naturfilosofové nepřikládali »zvláštního významu vykupitelské smrti Kristově«. Oni učili, »že tentýž božský duch, jenž byl v těle Kristově, je i v každém člověku, a že i bez poznání Krista a Evangelia je blaženství přístupno všem, i židům a Turkům, d o v e d o u - l i j e n z e z á k o n o m ě r n o s t i p ř í r o d y v y v o d i t i z á k o n y k v l a s t n í m u ž i v o t u , neboť člověk a svět spravují se týmiž zákony rozvoje a rozkladu. Mysticko-kabbalistický element byl odedávna soudruhem přírodní filosofie; tak na př. křesťanská věrouka, zvláště pak dogma o vzkříšení mrtvých v den Posledního Soudu objasňovaly se chemickým procesem; smrt a vzkříšení vysvětlováno jako tavení a zušlechťování kovů atd.1 Uvedené námi výňatky charakterisují do jisté míry názor na svět těchto naturfilosofů; ale Schuster sám uvádí citáty jiných (méně zaujatých) autorit, z nichž dovídáme se daleko závažnější okolnosti. Akademie neoplatoniků dosáhly největšího rozkvětu na půdě protestantství, t. j. v XVI. a XVII. stol. Jméno neoplatonikové není nové; užívaliť ho už stoupenci alexandrinského filosofa, žida-kabbalisty Filona (nar. r. 20. př. Kr.), jenž spojil učení řeckého filosofa Platona s židovským bohoslovím v jeden mystickofilosofický system pod jm. neoplatonismu, starých gnostiků, sektáři, až po naturfilosofy! Neoplatonismus prvních staletí křesťanství byl pokusem judaisace řeckořímského světa pohanského a stal se mocnou zbraní v boji s křesťanstvím. Tuto směs Kabbaly a řecké filosofie hltali i dědici. Nadšení pro řeckou kulturu, jež začalo v Italii v XIII. stol. za součinnosti ži2 dů a jež pak ovládlo celou Evropu (když po dobytí Cařihradu Turky r. 1453 zaplavili řečtí učenci Evropu), pomohlo rozšíření neoplatonismu, jemuž v Německu byla připravena vděčná půda anarchií mravní i politickou, vzniklou za Reformace. A tak byli novoplatonikové XV., XVI a XVII. stol. jen obnovou a následovníky alexandrinského kabbalisty a neoplatonika Filona, při čemž tito noví neoplatonikové hleděli lžiučení svých předchůdců dotvrditi na základě rozvoje a pokroku věd přírodních, hlavně ovšem alchymie, fysiky a j. Je nutno několika slovy zmíniti se o alchymii, této chimérické vědě, jež nejen u naturfilosofů zaujímala význačné místo, než i nerozlučně spojena byla s Kabbalou, majíc v ní svůj základ, svůj názor na svět i svou methodu. Alchymie, kterou správně nazývají matkou chemie a jejímž předmětem bylo hledání filosofického kamene čili elixíru života, t. j. praeparátu, jenž mohl nízké kovy měniti v drahé a jenž mohl obnovovati člověka fysicky i duševně; věda tato má starý původ. Ú l o h a měniti laciné kovy v drahé, zaměstnávala už staré egyptské učence, kteří měli velké vědomosti z oboru chemie, o čemž svědčí jejich skvělé umění balsamovati mrtvoly, jejich lékárnické umění, jakož i jejich chemické zpracování kovů. My víme, že v starém Egyptě byla věda majetkem uzavřené kasty žreců, kteří dovolujíce lidu těšiti se z plodů jejich vědy, obklopovali vědu samotnu hlubokým tajemstvím. 1 Schuster I., 516―522. 2 Viz kap. VII.

- 94 -

Aby si v očích lidu dodali ještě více důležitosti, připisovali žreci svému vědění božský původ, připisujíce je podporovateli věd a umění bohu Toto, »dvojnásob velkému«, jenž prý vyložil tajnou moudrost v 42 posvátných papyrusech. Tato posvátná literatura egyptská obsahovala nejen vědecké zprávy, ale i dogmata jejich kultu a věrouky. Když r. 323 př. Kr. vůdce Alexandra Macedonského Ptolomeus v Egyptě založil Ptolomeovskou dynastii, tu nadešlo zvlášť úzké spojení řecké filosofie s egyptskou a Řekové ztotožnili svého Hermesa s Toto. R. 240 př. Kr. byly papyrusy Toto přeloženy do řečtiny p. jm. »Knihy Hermesovy« čili »hermetické knihy«, načež začali Řeci nazývati svého boha »Hermes Trismegist« (t. j. Trojveliký), připisujíce mu všechnu vědu obsaženou v knihách Toto. Konečně objevila se celá spousta knih o způsobu fabrikace zlata a stříbra. Spisy tyto, vynikající mlhavostí výkladu, byly přístupny jen zasvěceným a také byly připisovány Hermovi.1 Odtud byly tajné (okkultní) vědy, přístupné jen zasvěceným, nazývány hermetickými vědami. Knihy, existující p. jm. Hermovým, rozšířily se po celé římské říši a těšily se v středověku zvláštní autoritě u stoupenců tajných věd. V těchto knihách, zpestřených tajemnými symbolickými obrázky a znaky a napsaných podivínským, záhadným jazykem, alchymisté (a tedy i přírodní filosofové) hledali moudrost egyptských žreců. Lze však se vší určitostí říci, že v nich bylo více židovské sofistiky než egyptské moudrosti. A věru: byliť židé už v pravěku, v Egyptě i v Římě hlavními šiřiteli rouhání a pověr a »obchodovali tajnými vědomostmi«, 2 Kabbalou, magií, alchymií atd. »Magi-kabbalisté hemžili se v residenci římské říše«3 a když byly knihy Toto překládány do řečtiny, »byl Egypt mraveništěm židovstva«.4 Nevíme, jakou úlohu hráli židé při překladu knih Toto do řečtiny, víme jen to, že alchymie a jiné hermetické nauky zaujímaly značnou úlohu v Kabbale a že asi se horlivě súčastnili překladu toho kabbalisté-židé. V středověku byli oni hlavními šiřiteli »posvátné« čili hermetické moudrosti. O tom svědčí četná fakta.

1Dle tvrzení alchymistů sepsal Hermes Trismegist veškeré vědomosti Egypťanů ve 36.525 knihách! Zprávy o technickém vědění starých alchymistů zachovaly se v četných rukopisech, které francouzský chemik Berthelot prostudoval s pomocí předních egyptologů a filologů. Ve svém spisu »Origines de l’alchimie« (1885) praví, že s dřívějšími mudrci a filosofy smísili se záhy lidé »stiženi halucinací, šarlatáni, ba i zločinci«. Někteří badatelé, zvláště Champollion, odvozují výrazy »alchymie«, »alchymisté« od h e b r e j s k é h o jména země Chamovy (Egypta). Cham byl, jak známo, druhorozený syn Noema a proklat otcem za to, že se mu posmíval. (Pozn. překlad.) 2 A. Šmakov, Mezinár. tajná vláda, str. 40. 3 Tamtéž, str. 143. 4 Tamtéž, str. 146.

- 95 -

»Víra v alchymii ― píše Schuster1 ― rozvinutá a uchovaná Araby, těmito talentovanými dědici života řeckého světa, vešla s nimi do Španěl a odtamtud vítězoslavně šla celou Evropou.« To ale Schuster zamlčuje, že plody arabské civilisace pronikly do Evropy jen a jen pomocí židů.2 Nejen to: židé nejen že do Evropy zanesli nadšení pro tajné vědy, především však alchymii, oni tuto vědu podávali křesťanskému světu ve zvláštním židovském zpracování.3 Alchymie, jak už víme, byla nerozlučně spojena s Kabbalou. Středověcí alchymisté byli po většině také kabbalisty, jako Španěl Raymond Lully (Lullius) (1235―1315), zvaný »doctor illuminatissimus«, anglický mnich a přírodozpytec Roger Bacon (1214 až 1294), »doctor mirabilis«, lékař a alchymista Paracelsus (1493―1541) a j. Ale nejlepším důkazem toho, že alchymistická učenost byla zpracována židy, svědčí legenda o t. zv. smaragdové desce Hermově, na níž prý v nemnoha slovech byly načrtnuty základy hermetické vědy, jež obsahovaly v sobě nejen vodítko k alchymistickým operacím, než i celou theorii stvoření světa. »Drahocenná posvátnost, nalezená kdysi b i b l i c k o u S a r o u v hrobě nejmoudřejšího z moudrých, v údolí Hebronu, byla sice ztracena, ale co na ní psáno bylo, stalo se známým.4 A tak najednou ocitla se quintessence e g y p t s k é moudrosti, neznámo kterak, v údolí Hebronu a v rukou biblické Sary! Kdo tedy má největší právo vykládati výše označenou moudrost, ne-li synové Judy? A oni použili této privileje 1 Schuster, I., 509. 2 Lazare, 113, 133, 137, 354. ― Windelbandt, 357. 3 V Čechách došla alchymie největšího rozvoje za cís. Rudolfa II., jenž sám byl jejím nejhorlivějším pěstitelem a nejštědřejším mecenášem nesčetných adeptů, kteří se proto z veškeré Evropy do Prahy táhli. V cís. laboratoři na Hradčanech pracovali zlatodějové němečtí, polští, angličtí, vlašští a řečtí, mezi nimi mnoho dobrodruž. šejdířů, kteří připravili císaře o nesmírné sumy peněz, hlavně pak o rozum. Zvláštní přízni Rudolfa těšil se ve Vormsu rodilý žid Löw Jehuda, syn Bazalelův, který se r. 1547 přistěhoval do Prahy, kde založil talmudskou školu, kterou od r. 1582―1592 sám spravoval, od r. 1595 pak zastával úřad vrchního zemského rabína. Z jeho 15 spisů uvedeme: » D é r e k h a j j i m « (Výklad na výroky otců, Krakov 1589), »Nésah Iisraél (»Vítězství Israelovo, Praha 1599) a »O r c h ó d e š « (»Nové světlo«, výklad knihy Esther, Praha 1600). Založil též spolek M i š n a j o t h - C h e v r o t h , v němž se pěstovalo výhradně studium Mišny, sbírky to nejstarších židovských tradicí, během času stále doplňovaných, která stavěna nejen na roveň Bibli, nýbrž někdy i nad ni kladena. Stala se později základem G e m á r y (dokonalým výkladem Mišny), s níž konečně splynula v T a l m u d . Ale nejzamilovanějším zaměstnáním jeho byly astronomie, astrologie a fysika. Dovedl si získati přátelství oblíbeného Rudolfova hvězdáře Tycho de Brahe, který mu r. 1592 vymohl soukromé slyšení u Rudolfa II. a kdysi pohnul tohoto, že Löwiho v jeho bytě v Dlouhé třídě na Starém městě navštívil. Zde byl císař nemálo překvapen, když mu Löw pomocí zdokonalené jím temnice (camera obscura) přičaroval královské Hradčany a po jeho přání citoval mu prý též patriarchy a syny Jakubovy. Sestavil prý též stroj v lidské podobě, který mnohé domácí ruční práce konal a stroj ten pod jménem G o l e m žije dosud v pověsti pražských židů. Svými vrstevníky byl vůbec považován za kabbalistu-kouzelníka. Pochován na starém židovském hřbitově, kde se dosud ukazuje jeho náhrobní kámen s vyobrazením lva, jako byl na jeho domě. Pozn. překl. 4 Schuster I., 517.

- 96 -

s nestoudností jen jim vlastní a během staletí klamali křesťanský svět legendou o filosofickém kameni. Přišel-li genius arijské rasy při tom na některé poukazy, jež vedly k netušeným objevům ve vědách přírodních, co času, práce a duševních i hmotných sil bylo ztraceno v bezplodném hledání. Jaké tu pole pro nízké, zištné snahy, pro šarlatány všeho druhu, v době, kdy »knížata a vládcové duchovní i světští bezplodně přinášeli celá jmění v oběť klamnému snu«. 1 Neudržitelná snaha zjednati si vyšší pozemské blaho pomocí tajných věd vzala na sebe ve středověku ráz jakéhosi šílenství mass, hlavně tím nebezpečného, že adepti hermetiky, i když nepatřili k tajným organisacím, bezděky vssáli pohanský jed, vnesený sem Kabbalou. Základní these toho kabbalistického názoru na svět, z něhož vyplývala i naděje najíti kámen filosofů, jsou tyto: 1. Věčnost i jedinstvo prvotní materie. 2. Všechen svět v jeho různých formách a projevech v y t v o ř i l s e a rozvinul se z této věčné a jediné prvotní hmoty d l e t ý c h ž z á k o n ů , dle kterých se rodí a rozvíjí vše, co existuje v přírodě. 3. Základní zákon pak, dle něhož byl stvořen a existuje svět, zakládá se v p r v o p o č á t e č n í m r o z d ě l e n í p o h l a v í . 2 Proto kovy množí se stejně jako tvorstvo, t. j. vzájemným působením dvou různých pohlaví. Na principech jednoty hmoty a rozmnožení všech těl působením pohlaví na pohlaví byly založeny pokusy najíti filosofický kámen, za pomoci jehož bylo by lze uměle dělati zlato a stříbro. Vycházejíce z principu, že příroda vždy snaží se dosíci dokonalosti a že zlato, silou jednoty hmoty, má tytéž organické součástky jako jiné kovy a jeví se jen proto dokonalejším, že tu spolupůsobily některé zvláště příznivé okolnosti ― soudili alchymisté, že nižší kovy byly jaksi jen »potraty« matky-přírody. A proto bylo úlohou alchymistů prostě »opravovati« chyby přírody a zjednati jejím »potratům« ony příznivé okolnosti, v nichž by se mohly státi zlatem nebo stříbrem. K tomu bylo nutno dopátrati se toho, jakým způsobem se kovy množí, a přinutiti je, aby tento proces (jenž jinak se děje v útrobách přírody) prodělaly v retortách alchymistů. K tomu bylo třeba roztaviti nižší kovy a přidati jim dosi »kamene filosofů« a tak směsí tou zjednati si zlato nebo stříbro. Konečným úkolem tedy bylo zase najíti onen zázračný ― kámen mudrců.3 Pod názvem tím rozuměli alchymisté toto: Z nebeských světel vycházejí ― dle jejich učení ― jemné, rozředěné, očím neviditelné výpary, jež v sobě obsahují životní sílu, nutnou k provedení a rozvoji všech forem přírody. 1 Schuster I., 510. 2 Viz kap. I., kabbal. objasnění jména Jehova. 3 Byl to jeden z výmyslů alchymistické pseudosofie, který patrně vyprýštil z názoru o kvalitativní jednotnosti hmoty. Dle domnění alchymistů obsahoval v sobě pralátku všech věcí a sílu všechny látky rozkládati, nezdravé z těla vyháněti, je omlazovati a nesmrtelným činiti, hlavně však méně vzácné kovy v zlato měniti. (Pozn. překlad.)

- 97 -

Výpary ty pronikají všechny póry a štěrbiny zeměkoule a poskytují život všemu tvorstvu. Tyto nebeské páry doufali alchymisté dobýti nejprve v tekuté formě a později i v prášku, a z toho pak vytvořiti onen kámen moudrosti, jejž fanatikové tajného učení hledali po staletí a v nějž věřili i vážní učenci.1 Vyložený výše názor na svět2 hledačů kamene filosofů a jiných tajných, judofilských organisací obsažen je v nápise na smaragdové desce Hermově, jenž zní: »Pravdivo, ne lživo a dle nejvyšší pravdy j e t o , c o s e n a l é z á v e s p o d , p o d o b n o t o m u , c o j e s v r c h u , a tím lze vytvořiti Miracula, 3 čili kouzla Jediné, Jedinečné Věci. A podobno tomu, jak všechny věci vytvořeny jsou z Jediné Věci vůlí a velením Jednoho Jediného, dle záměn jeho, tak i vznikají a vycházejí všechny věci od téže Jediné Věci silou osudu a vzájemného sečlánkování se.«4 Schuster má zcela pravdu, tvrdí-li, že v tomto žvástu (jak se zdá na první pohled) kryje se hluboký smysl. Rozebereme smysl tohoto pověstného nápisu: 1. »Pravdivo…« až »…kouzla Jediné Jedinečné Věci.« Zde je i idea o j e d n o t ě h m o t y , jež byla základní ideou hledačů kamene filosofů, i negace nezávislého na přírodě Vyššího Božského Počátku a zároveň i zbožnění všeho, co existuje, neboť jestli to, co my považujeme za Nejvyšší, je podobno nižšímu, je i to nižší stejně božské, jako Nejvyšší. 2. »A podobno…« až »… vzájemného sečlánkování.« Zde je celá theorie gnostiků a kabbalistů o stvoření světa.5 Kdo je to Jediný Jedinečný? Ne Bůh, Tvůrce světa, jak my křesťané soudíme, neboť kabbalistům byl Tvůrce světa bytostí neuvědomělou.6 Víme dále, že kabbalistům základním principem všeho bylo prvotní rozdělení pohlaví. Proto v nadpise Hermesově je Jediný Jedinečný = p r i n c i p u m u ž s t v í 7 (t j. přírodě aktivní) a Jediná Jedinečná Věc = p r i n c i p u ž e n s t v í (= přírodě passivní). Ze vzájemné činnosti obou těchto principů dle b e z v ě d o m é vůle p r i n c i p u mužství vznikají všechny věci, t. j. svět, pomocí vzájemného sečlánkování se. V Kabbale jsou tyto mnohoobrazné formy či projevy božství (t. j. prvopočáteční hmoty) sefiroty, u gnostiků eony. Je to jak vidíme náboženství přírody, zbožnění všehomíra, t. j. čirý pantheismus, jehož existenci znamenitě charakterisuje A. S. Šmakov:8 1 Comte le Couteulx de Canteleu, Les Sectes et Sociétés secrètes, str. 59―74. 2 T. j. jednota hmoty a pohlavní rozdělení co jediná příčina všeho, co existuje. 3 S. Henricus Kunrath, Amphiteatrum Sapientiae, Lipsiae 1602. 4 Schuster I., 517. 5 Viz kap. I. a II. 6 Viz kap I. 7 Couteulx, str. 62. 8 Cit. dílo, str. 162

- 98 -

»Vše je soustředěno v nejvyšším V š e , v prvopočáteční Bytosti, jež, rozvíjejíc se nepřetržitě, a v různosti forem, dostává nekonečným dědičením vlastních projevů (emanací) sílu, tvořící i jej Samého i jeho osobní přívlastky, t. j. celý svět.« Dle tohoto názoru na svět příroda, stvořená bezvědomou vůlí (souloží) činného m u ž s t v í , je jediným B o h e m , jenž stvořil sebe sama a člověk je korunou stvoření, nad něhož není ve světě, neb on samojediný je způsobilý postihnouti tajemství stvoření světa a z něho vyvoditi mravní zákony. Proto i gnostikové učili, že »nejvyšší silou a vše obsahující je člověk.«1 Na tomto pohansky kabbalistickém učení jsou založeny i onen filosofický směr, jenž p. jm. humanismu (t. j. zbožnění člověka) vládl mocně v době Obrození (Renaissance) i ono náboženství Přírody a Rozumu, které židé pomocí tajných spolků snaží se křesťanstvu vnutiti. Co pak se týče všeobecného cíle, který sledovali »naturfilosofové«, ten sestával ― dle Schustra ― v reformaci celého světa« či, jak praví jiný znalec tajných svazů, »v záměně křesťanské civilisace, obsahující vysoké mravní zákony, civilisací naturalismu, jež poskytuje osvobození ode všech zákonů.«2 Proto je zcela pochopitelno, že spolky, jež sledovaly tento cíl, »musely se odíti rouchem tajemství a skrývati se pod podivínskými jmény a emblemy…, aby maskovaly své náboženské a vědecké přesvědčení a přírodofilosofické poznatky, jež byly v pravém opaku k vládnoucímu u č e n í c í r k v e . «3 Po této všeobecné charakteristice tajného učení a tajného cíle »naturfilosofických« svazů zbývá nám ještě zmíniti se několika slovy o jejich vnější historii. Rosenkreutzerové. Existuje předpoklad, že řád Rosenkreuzerů vznikl už v XIV. stol. Ale badatelé-zednáři, nebo přející zednářstvu (Findel, Schuster a j.) považují to za legendu a tvrdí, že historicky dokázaný vznik Rosenkreuzerů spadá do XVII. st. Hrabě Couteulx de Canteleu4 sice tvrdí, že Templáři po rozbití jejich řádu r. 1314 založili ve Francii řád Rosenkreuzerů, jenž došel silného rozšíření v Čechách a v Německu; ale tato tvrzení mají za historický podklad jedině několik anonymních děl, vydaných v 17. století. Z děl těch nejvíce pozoruhodným jest Fama Fraternitatis R. C.,5 kde se vyprávějí dějiny jakéhosi tajného spolku, jenž si vzal za úkol »reformaci všeho světa… přivedení lidstva k s k u t e č n é f i l o s o f i i , k t e r o u p o z n a l A d a m p o s v é m p á d u a kterou sledoval Mojžíš a Šalomoun«.6 V označené s k u t e č n é filosofii bylo jaksi obsaženo »nejvyšší vědění«. 1 Sv. Ireneus, bisk. lyon., str. 56. 2 Henri Delassus, Problème de l’Heure Présente. Antagonisme de deux Civilisations, str. 68. 3 Schuster I., 514,530. 4 Str. 97. 5 T. j. Pověst o bratrstvu Rosae Crucis (Rosenkreuzerů). Všem učeným a vládcům Evropy. S přílohou latinského textu jejich učení, jenž před tím nikdy nebyl tištěn, nyní pak na četné dotazy ochotně je vydán a sdělován zároveň s německým překladem všem mravným a svědomitým duším. Od jakéhosi Filomagoga, milovníka, dychtícího po Světle, Pravdě, Míru. Tištěno v Kasselu u Viléma Meyera. Léta 1614 (Schuster I., 523.) 6 Schuster I., 524.

- 99 -

Zakladatelem toho spolku byl prý jakýsi Němec Christian Rosenkreuz, narozený r. 1378, jenž v mládí byl v Palestině, Arabii, Egyptě a nabyl tam moudrosti, založil pak v Německu řád Rosenkreuzerů. Zakladatel prý zemřel, jsa stár 106 let, ale spolek existoval dál a po 120 letech nabyl novou dosi moudrosti, odhaliv hrob Ch. Rosenkreuze a v rakvi »rukopisy s vyložením tajností a zjevení řádu«. Ku konci žádá Filomagog, aby každý, kdo chce podle učení toho žíti, sdělil mu své jméno. Hned po tomto spise objevila se celá řada spisů stejného druhu a rychle rozšířila se po celé Evropě; literatura tato vyvolala četné spolky Rosenkreuzerů (první vznikl v Německu r. 1620, další v Anglii, Italii, Francii a j.). Autorem těchto spisů, zejména »Fama Fraternitatis«, byl prý protestantský pastor Johann Valentin Andree, jenž ale v pozdějších spisech prohlásil, že »to vše byl žert« a jenž začal se veřejně řádu Rosenkreuzerů vysmívati.1 Ale bylo už pozdě; »Řád byl už založen a nedal se pamflety sprovoditi se světa.«2 Ale toho nebylo třeba. Neboť, ač zednářští spisovatelé snaží se dokázati, že všecky spisy Andreea (a také Fama fraternitatis) byly jen satirou, namířenou proti modě tehdejší »věřiti v pověry«, přece jen je historicky zjištěno, že milý pan pastor nebyl naprosto odpůrcem pověr a tajných spolků, jsa sám členem tajné německé akademie přírodo-filosofické a sice řádu Palma.3 Proto spíše věříme badateli L. Kellerovi4, jenž dokazuje, že Andree chtěl »spojiti spolky, akademie a školy naturfilosofů pod n o v ý m j m é n e m ; ale později se ukázalo, že jméno to se nehodí, ježto sektě dodávalo nehezký stín a ji zdiskreditovalo!« Je známo, že o mnoho později (r. 1717) podařilo se jiným agentům Temné Síly židovské uskutečniti plán Andreeův a spojiti všechny tajné spolky v jedno a to p. jm. »svobodného zednářstva«. Přeměnu řemeslnického sdružení zednářského ve spolek filosofický provedli ― jistě ne náhodou! ― členové řádu Rosenkreuzerů. Většina badatelů kloní se k názoru, že řád »R. C.« obdržel jméno od Rosenkreuze. My kloníme se k názoru, že Andree založil r. 1620 »Bratrstvo křesťanstva«, v němž členové nosili co znak lásky a utrpení ― růži a kříž, jak už dříve emblemem naturfilosofů byla růže, ležící na kříži.5 Proto je více než pravděpodobno, že řád R. C. (jsa také akademií přírodofilosofickou) přijal za své jméno tento symbol. K charakteristice Rosenkreuzerů XVII. stol. lze dodati, že se dle všeho horlivě obírali alchymií; Schuster uvádí r. 1622 v Amsterodamě Akademii Alchymistů Rosenkreuzerů, jejíž členové měli prý na schůzích modrou stuhu, na níž visel zlatý kříž s růží. 1 Ve svém spisu »Turris Babel« píše přímo: »Slyšte, smrtelníci, nadarmo čekáte objevení Bratrstva ― fraška je u konce. Famou byla zahájena, Famou se skončila.« (Pozn. překladatele.) 2 Findel I., 102. 3 Schuster, I. 536. 4 Schuster I., 528., pozn. ― Týž Keller tvrdí, že přítelem a podporovatelem plánů Rosenkreuzerů byl též Komenský. Str. 527 pozn. 5 Schuster I., 525, 526.

- 100 -

Druhá Akademie Alchymistů Rosenkreuzerů byla r. 1664 v Norimberce; ona se obklopovala tajemstvím a udržovala živé styky se stejnojmennými tajnými spolky Německa, Italie, Anglie a Hollandu, jež vesměs vystupovaly co »literární spolky«. Členem (a v mládí i sekretářem) Norimberského spolku byl i učenec Gottfried Leibnitz. Sem patří dle všeho i Svaz Alchymistů, zal. r. 1620 v Rostoku vynikajícím přírodozpytcem, mathematikem a lékařem Joachimem Junginsem, přítelem Andreea. Svaz měl jméno »Collegium Phifosophium« a za tajný cíl měl »vyhledání pravdy z rozumu a zkušenosti«, za officielní cíl měl »podporu vědy a vychování«. Jména členů a obřady byly zachovávány v hlubokém tajemství, tak jako ony práce spolku, jež zaneseny do »seznamu vymáhajícího pomlčení«. Na základě toho, co výše vyloženo, vidíme, že povídání zednářských spisovatelů má jen za účel uvésti do věci nejasno a zmatek. My víme dobře, že tajné spolky, totožné s »řádem R. C.«, existovaly už dávno, a to nejen pod jménem Rosenkreuzerů, ale i pod jménem Alchymistů, Českých Bratří a pod. K úplnému objasnění otázky této stůjtež zde slova anglického lékaře Roberta Flooda, »orakula britských mystiků a theosofů« a hlavního šiřitele Rosenkreuzerovství v Anglii: »Spolek se jménem »Rosenkreuzerové« do XVII. stol. neexistoval; avšak existovali Rosenkreuzerové pod jménem Boží Přátelé nebo Bratří.«1 »Božími přáteli« ― jak už víme ― nazývala se manichejská sekta, jež v době před reformací byla v Evropě velice rozšířena.«2 A tak lze bezpečně říci, že řád Rosenkreuzerů existoval daleko před 17. stol., ale pod jinými jmény, nejspíše pak pod jménem »Boží Přátelé«. Spisy Andreeovými byla pak existující už tajná organisace účinně, třeba že mimoděk, propagována a tehdy (r. 1620) dáno jí jméno »Rosenkreuzerové«.3 1 Schuster I., 529, pozn. 2 Viz kap. VII. 3 Jako se z každého bludu rodí mnohé jiné, tak i z uvedeného vznikla mezi r. 1756 a 1768 nová sekta nebo, jak jí podvodně nazýváno, řád Gold- und Rosenkreuzerů, řízený drem med. Scheiszem z Lövenfeldu a drem Doppelmayerem. Nauka vyrábění kamene mudrců, zlata, životného elixíru a zaklínání duchů usilovně pěstována. Objevila se celá smečka šarlatánů a podvodníků, z nichž nejpověstnější byl hrabě Saint-Germain, který se pod rozličnými jmény potloukal po Evropě a svým pověrečným posluchačům namlouval, že dosáhl pomocí svého zázračného elixíru věku několika set, ano tisíce let, že znal dobře Krista a jeho apoštoly, že Petra napomínal, aby mírnil svoji prudkou povahu, že uměl vyráběti zlato a drahokamy, přes to však zemřev r. 1780, zanechal po sobě jen množství dluhů. Dále Giuseppe Balsamo, známější pod jménem hraběte Alexandra Cagliostro, stejný podvodník, skončivší svůj kejklířský život r. 1795 v římské věznici a lipský kavárník Johann Georg Schrepler, který následkem velkých dluhů skončil samovraždou. Ten odkázal své nástroje k vyzývání duchů a tinkturu k zachování mladosti svému nejhorlivějšímu žákovi Janu Rudolfu z Bischofswerderu, rozhodnému zednáři, těšícímu se přízni pruského krále Bedřicha Viléma II. a zaujímajícímu vysokou hodnost vojenskou a diplomatickou. Ten získal pro svůj nový řád bývalého kazatele Jana Kristiana Wollnera, kterého král a Rosenkreuzer Bedřich Vilém II. povýšil do stavu šlechtického, jmenoval jej r. 1788 státním ministrem a svěřil mu řízení duchovních záležitostí. Od něho pochází t. zv. Wollnerovský náboženský edikt z r. 1788 a s jeho pádem r. 1798 pozbyli též Gold- a Rosenkreuzerové svého významu. Pozoruhodno, ž e té ž proslulý př ı́rodozpytec a plavec kolem svě ta Georg Forster († 1794) a vynikající anatom Samuel Thomas Sommering oddávali se v Kasselu po více let rosenkreuzerskému

- 101 -

Tajné akademie Italie. V Italii vznikají akademie naturfilosofů v XV. stol. Nejpozoruhodnějšími jsou: Academia Romana, Academia dei Secreti, Platonská Akademie, Společnost Lopatky,1 Academia della Crusca.2 Academia Romana byla založena v XV. stol. v Římě Pomponiem Leto. Její schůzky konaly se v katakombách, předsedové její nazývali se v r c h n í m i p a t r i a r c h y . Papež Pavel II. pronásledoval tento tajný svaz a r. 1468 mnozí členové Akademie byli zatčeni a obviněni z »paganismu« a z politického spiknutí, jehož cílem bylo zabití papeže a obrácení jeho státu v římskou republiku.3 Academia dei Secreti, t. j. Tajná, byla zřízena Jovannim Porta v Neapoli. Byla pronásledována inkvisicí a členové viněni z kouzelnictví. 4 Platonská akademie založena ve Florenci r. 1480. Zasedací sál zachoval se podnes a lze na s t a r é skulptuře zříti symboly d n e š n í h o z e d n á ř s t v a . 5 Spolek Lopatky, zal. r. 1512 ve Florenci, měl mezi členy vysoce postavené osobnosti a učence. Jako skotští zednáři měl i tento spolek za protektora sv. Ondřeje a za symboly: lopatku, kladívko a úhelník. Academia della Crusca; r. 1600 stal se členem jejím kníže Ludvík AnhaltGothský, jenž dle italského vzoru zařídil v Německu »učené« tajné spolky. Tajné akademie Německa. Tyto vznikly v XVII. stol. a nesly co zástěrku nátěr »literárních kroužků«. Apologet zednářstva Ernest Nyst tvrdí, že jsou přímými potomky italských akademií a Schuster, nepopíraje to, dodává, že se nacházely ve »vnitřní příbuznosti s učením a organisací Českých Bratří«. A oba mají pravdu, neboť i Čeští Bratří i učené akademie byly větvemi jednoho stromu, jehož větve dlužno hledati v Kabbale. Německé tajné akademie naturfilosofů, aby »odvrátily podezření světské i duchovní moci«, vzdaly se »nepopulárního tehdy názvu a k a d e m i e «. A tak první z nich vzal si za symbol palmu (jež poskytuje vše, čeho je člověku třeba) a začal se nazývati »ř á d e m P a l m y «; tento byl založen r. 1617 knížetem Ludvíkem Anhalt-Gothským a vévodou Janem Weimarským. Spolek ten byl tak dokonale utajen, že teprve po 30 letech jen nejasné zprávy o jeho existenci proskakovaly. Dle řádu »Palmy« založeny v Německu i jiné spolky: Bratrstvo Tří Růží, Řád Květin, Řád Labutě a j. Charakteristickými jsou společné rysy těchto svazů; oni ― dle Schustera ― skrývaly před cizími svou symboliku, jména členů, organisaci a cíl, dodávajíce jim blouznění, ale konečně vystřízlivěli a 14. května 1784 Forster píše svému příteli Sömmeringu: »Co jsme za tu dobu zkusili! Náš měšec je vyprázdněn, náš čas zmařen, naše duševní síly zeslabeny a ochromeny, náš rozum ochuzen, naše mysl obtížena neužitečnou chamradí, naše zásady podryty a nakaženy.« Konečně dosvědčuje svým spolupracovníkům Nikolajovi a Biesteru, že »v Rosenkreuzerství vězí jen pověra, blouznivost, hloupost a darebáctví.« (Pozn. překlad.) 1 Lopatka zedníků; jeden ze symbolů zednářských. 2 Crusca ― pleva. Of icielním cílem spolku toho byla očista ital. řeči, očištění zrn od plev. Henri Delassus, str. 60 a 70. 3 Ernest Nyst, Droit. Intern. et Franc-Maçonnerie. 4 Nyst, tamt. 5 Clavel, str. 85.

- 102 -

officielně nevinný a národní ráz: očistu jazykovou, rozvoj rodné řeči, obrození národní poesie, podporování hudby a literatury atd. To dodávalo jim bezpečnosti, to zjednávalo jim i takové členy, kteří nejsouce zasvěceni, kryli spolek svým vysokým postavením. Že pěstování literatury bylo těmto spolkům jen zástěrkou, o tom svědčí sám Schuster, jenž píše: »Mezi zakladateli některých z těchto spolků nebylo ani jednoho spisovatele, za to zde bylo mnoho c i z i n c ů , jimž jistě rozvoj a očista německého jazyka neležela na srdci.«1 Pak »byli za členy přijímáni nejen katolíci, ale i vyznavači jiných náboženství, neuznávaných štítem (heretikové a jistě i židé) a značný element tvořili lidé, kteří utekli před náboženským pronásledováním.«2 Spolky tyto měly několik stupňů posvěcení a symboly, obřady i poznávací znamení zcela podobná zednářským.3 Mnozí členové německých akademií byli současně členy i akademií Italie, Anglie a jiných zemí, což poukazuje k těsnému svazu těchto tajných organisací a k jejich kosmopolitickému rázu.4 Tajné akademie Anglie. V zemi, jež byla Temnou Silou vyhlédnuta, aby poskytla útulek světové organisaci svobodných zednářů, objevují se akademie naturfilosofů už v XVII. stol. Po bitvě na Bílé Hoře, kde katolicismus zvítězil v Čechách nad protestantismem (1620), množství Českých Bratří, Rosenkreuzerů a jiných sektářů nalezlo útulek v Anglii a zde založilo své »neviditelné« spolky a kollegia, jejichž hlavou byla »Academia Londonensis«. Ale už kolem r. 1618 byly v Anglii založeny tajné spolky »Macaria«, »Nova Atlantis« a j. Všechny tyto svazy nalézaly se v činném spojení s německými tajnými akademiemi a s českými heretiky. Tak poslední vůdce sekty Českých Bratří, Jan Amos Komenský (1592―1671), učený paedagog, jehož spisy jsou přeloženy do několika řečí a podnes se těší oblibě v oblasti paedagogiky, jenž opustil Čechy po r. 1620, měl a udržoval styky s hlavními představiteli anglických tajných akademií a jejich vlivu děkoval za to, že byl anglickým parlamentem povolán k reformě škol.5 V r. 1641 napsal Komenský v Londýně spis p. t. »Via Lucis« (Cesta k světlu), v němž k rozšíření »světla« radil spojiti v jednu organisaci (pod vedením Anglie) všechny tajné akademie, kollegia a spolky, rozptýlené po všech zemích.6 Komenský sepsal i jiné spisy, na př. Opera Didactica (Poučné Spisy), kde jsou celá místa totožná s »Knihou ústavy Andresonovy« (zednářské ústavy z r. 1723).1 1 Schuster I., 538, 540. 2 Schuster I., 540, 548. 3 E. Nyst, tamt. 4 Kdo jsou mnozí nynější »dopisující« a »čestní členové« akademií věd a umění v různých zemích? 5 Findel I., 103. 6 Schuster I., 551.

- 103 -

Víme konečně, že idea Komenského, spojiti všechny akademie v jedno, byla uskutečněna v Anglii jeho stoupenci.2

1 Findel I., 103. Podrobnosti viz ve spise N. L. a G. Boutmy »Svob. zednářství a velezrada«, str. 50―53 (české vydání, Praha 1907). 2 Jak i Komenský při vší své učenosti nebyl prost pověrečnosti, jejíž neposlední příčinou byla jeho sektářská zaujatost, o tom svědčí mimo jiné jeho styky s podvodným »prorokem«, šprotavským jirchářem (jirchář, též bělokožešník, je dřívější řemeslný obor zabývající se zpracováním kůží. Pozn. editora) Krištofem Kotterem, jehož proroctví přeložil do češtiny, přidav k nim předmluvu »o hodnověrnosti« prorokově a jeho vidění, r. 1626 pak odevzdal skvostně opsaný exemplář těchto vidění v Berlíně kalvinskému vetřelci, českému zimnímu exkráli Bedřichovi Falckému, o němž se v těchto revelacích činí hojně zmínka, čímž zadokumentoval své zrádcovství vůči zákonitému panovníkovi. Komenský zjednával řečeným proroctvím víru kde jen mohl, ale namnoze marně, poněvadž soudnější lidé pokládali je za liché výmysly a podvod. Když proroctví Kotterova brala tak bídný konec, že i sám prorok byl konečně z rodného města vyobcován, seznámil se Komenský na zámku v Třemešné u Dvora Králové s novou prorokyní, mladou hysterickou dívkou Kristinou Poniatowskou, jejíhož otce před tím přesvědčoval o věrohodnosti proroctví Kotterových. Když se odstěhoval do Lešna, usadil chorou dívku ve svém domě, kde opět mívala vidění. Též bývalý jeho spolužák a bratrský kněz Mikuláš Drabík nalezl v tom směru v Komenském vřelého podporovatele. Když Drabík musil r. 1620 jako zarputilý sektář opustit vlast, usadil se v Uherské Ludnici, kde zabýval se obchodem se sukny, ale pro nepořádný život a náklonnost k opilství upadl v nevážnost a zbaven kněžské hodnosti. Od té doby upadal v podrážděnost mysli a od února 1638 začal také mívat vidění, jichž obsah byl, že Bůh přivede od severu a východu vojska k osvobození Bratrů. R. 1643 opět předpovídal, že dům Habsburský ztratí nejen korunu, ale též všecky své země, při čemž Bedřich Falcký dostane Čechy, Jiří Rákoczy Uhry a kurfiřt braniborský Moravu. Takové bylo to české vlastenectví Bratrů! Zjevení ta Drabík posílal Komenskému do Elbingu, aby je uveřejnil a r. 1650 sešel se s ním v Uherské Skalici. Získav si tam úplnou důvěru Komenského, vyzval jej na novo k schůzi do Saryského Potoka, kam se odebral pohnout Rákoczyho, aby se ujal (ovšem zbrojně) evangelické víry. Od té doby měl Drabík velký vliv na Komenského, který r. 1657 vydal knihu »Lux in tenebris« (Světlo ve tmách), do které kromě proroctví Kotterových a Poniatowské přijal i vidění Drabíkova, a proti vzniklým útokům na ni vydal r. 1659 obranu ve spise »Historia revelationum« (Děje zjevení) a r. 1663 krátký výtah z nich, a r. 1664 nové jejich zpracování. ― Činnost velice osvětová!

- 104 -

IX. ZEDNÁŘSKÉ SVAZY.

Teď, kdy jsme už probrali všechny tajné judofilské sekty a spolky, jež r. 1717 měly se sloučiti v svaz svobodných zednářů,1 naskýtá se otázka: proč se při tomto sloučení rozhodly tajné spolky právě pro ř e m e s l n i c k ý c e c h z e d n á ř s k ý , jenž právě tehdy už uboze živořil? K vyjasnění této zajímavé otázky je nutno vrhnouti zběžný pohled na dějiny stavitelských svazů a poukázati na některá zajímavá fakta. Většina zednářských spisovatelů vyvozuje tajný spolek svobodných zednářů od řemeslných svazů kamenických; ale jedni (Findel, Schuster) mají při tom na mysli středověké svazy kamenníků nebo (Rebold) římská stavitelská kollegia, kdežto druzí (Clavel), aby zvýšili význam zednářstva a vysvětlili původ podivných symbolů a obřadů, vidí jeho počátek v tajných a posvátných kollegiích Egypta. Anglický pastor James Anderson, sestavovatel prvního statutu symbolických zednářů r. 1723,2 jde ještě dále a za prvního zednáře považuje Adama, jenž byl prý tomuto umění naučen samotným Bohem. Druzí spisovatelé však se drží více méně historické půdy, při čemž jejich četná vyprávění o původu zednářských svazů mají asi tento společný podklad: V Egyptě architektura, jakož i všechna odvětví lidských vědomostí nalézala se v rukou žreců. Proto egyptská stavební kollegia měla ráz náboženských spolků s tajnými obřady posvěcení a se symboly. Když nastal mezi Egyptem a Řeckem kulturní styk, tu egyptská kollegia přešla do svazů řeckých, jež, obírajíce se hlavně stavbou chrámů, byly spoutány s kultem pohanských božstev. Z Řecka mysteria, spojená s naukou architektury, pronikla do římských stavebních kollegií, jichž založení připisuje se římskému králi Numovi Pompiliovi (714―671 př. Kr.) a pak dostala se i do všech území Římany dobytých, kde stavěna města, pevnosti, mosty, silnice a pod. Římská stavební kollegia těšila se velkým privilegiím; ona měla vlastní kult, vlastní soud a správu. Doplňujíce se lidmi různých národností a náboženství, vyznačovala se ode dávna tolerancí a od jakživa ochotně poskytovala mezi sebou útulek všem náboženstvím, ba i tajným učením. A právě pro tento kosmopolitický ráz a pro tuto t o l e r a n c i vnikali sem asi od dob Julia Caesara hojnou měrou i židé, a s nimi pak i tajná židovská učení, symboly a obřady. I křesťané nalezli zde zprvu útulek a za pronásledování křesťanů byl mnohý mučenník členem stavebního kollegia. Když r. 313 po Kr. bylo křesťanství uznáno za státní náboženství římské říše, tu stavěla kollegia zednářů křesťanské chrámy. 1 Franc maçon. freemason, jest svobodný kamenník (zednář). Tak se jmenovali členové stavitelských cechů v Anglii, jež těšily se značným privilegiím. 2 Statut ten byl r. 1723 přijat na generálním sjezdu loží, které se v tom čase velice rozmnožily. Anderson ve svých »Dějinách zednářstva« napočítává jich jen v Londýně a okolí 115 a ve Walesu 55. Pozn. překl.

- 105 -

Za stěhování národů a po pádu západořímské říše (r. 476) stavební kollegia, zbavena jsouce ochrany státu a postrádajíce pravého účelu své činnosti, rozpadla se a z části přešla do Byzance, Egypta a Syrie. Od VI. stol. centrem veškeré osvěty a tedy i stavitelského umění stávají se kláštery. Zde zřizují se pozvolna stavitelská bratrstva, sestávající takřka výlučně z mnichů a alumnů, převorové klášterů bývají zdatnými architekty, zhotovují plány a dohlížejí na provádění staveb. Velmi možno je, že (jak tvrdí zednářští spisovatelé), přimkly se k těmto stavebním bratrstvům klášterním zbytky rozpadlých kollegií zednářských, neboť ruch stavební rostl do té míry, že muselo se sahnouti k pomoci věřících, ne duchovních. Od XI. stol. začaly se zřizovati na klášteřích nezávislé lože1 a v XIII. stol. už stavitelské umění docela přešlo do rukou organisovaných světských svazů kamenických čili zednářských. Toť v stručnosti historie středověkých kollegií zednářských, z níž jasným je poměr egyptských a římských kollegií k potomním klášterním a konečně k světským svazům zednářským. Není pochyby, že v historii této je zrnko pravdy, ale i daleko více zednářských lží. Předně je jisto, že dnešní obřady a učení zednářské n e j s o u dědictvím po egyptských a římských rituálech,2 nýbrž že židovstvo, pronikající vždy více do kollegií, vneslo tam p l n o s v é h o t a j n é h o u č e n í , své Kabbaly a svého konečného poslání: používati všech a každého k dosažení posledního cíle: podmanění světa židy. Proto nejsou středověké řemeslnické svazy původcem dnešního zednářstva. Ač ovšem zase i u oněch lze pozorovati mnoho příbuzného s tímto: tajnou organisaci, podivnou symboliku, obřadnost, nepřátelský vztah k církvi, ba i stopy účasti na protistátní činnosti. Především ale nebyla t a j n á organisace zednářská vzata z bratrstev klášterních, ale odjinud ― o čemž níže. Zatím jen podotkneme, že tajná organisace byla církví zakázána, a to koncilem v Rouenu (1189) a v Avignonu (1326), a to výnosy, v nichž se výslovně pravilo: »Zakazuje se bratrstvo, jehož členové scházejí se jednou ročně, přísahajíce, že budou milovati a podporovati druh druha, nositi stejné šaty, míti zvláštní poznávací znamení a předsedu, jemuž přísahají poslušnost.«3 Ale přes zákazy tyto, díky vlivným protektorům a pak tomu, že všechny vrstvy potřebovaly stavebníky, existovaly tajné svazy stavitelské dále a »církev ― dí Findel ― přivykla k zachovávání tajemství s jejich strany.« Co se týče obřadů a symbolů, jichž bývalo upotřebeno v těchto svazech, tu některé z nich měly význam praktický, mající vztah k jejich řemeslu. (Na př. slav 1 T. j. stavení, kde zednáři scházeli se k poradám, kde schovávány nástroje, kde společně leckdy se jedlo i noclehovalo. 2 = obřadních pravidel. 3 Findel I., 48.

- 106 -

ná a výhrůžná formule přísahy poslušnosti a zachování tajemství, symbolisace nástrojů, znamení poznávací, zvláštní úsloví atd. atd.) Avšak vedle toho měli už středověcí zednáři takové symboly a obřady, jichž židovský původ je nesporným. Tak ve svazech francouzských, zvaných všeobecně »Compagnons« (= tovaryši)1 pěstována legenda o Hiramovi, staviteli Šalomounova chrámu, jež (jak víme) hrála značnou úlohu v zednářských obřadech. V anglických středověkých svazech zednářských musel adept při přijímání pronésti tuto formuli: »Byl jsem posvěcen na zednáře, viděl jsem Boasa a Jachina.«2 To byla jména dvou sloupů, přistavěných k chrámu Šalomounovu.3 Tato formule je tím podivnější, ježto v středověku církev svatá zakazovala libovolné čtení sv. bible laikům. V symbolech současného zednářstva hrají také značnou úlohu oba sloupy, jmenované Boas a Jachin. Ale daleko větší význam než ty ony symboly a obřady má nenávist vůči křesťanské církvi, jež nesporně existovala mezi jednotlivými členy této organisace a našla sobě z části výraz v mnoha památkách stavitelských. Tak na př. v kostele sv. Sebalda v Norimberce je zobrazen mnich a jeptiška v neslušné postavě. ― V Štrasburku na hoření galerii dómu je svině a kozel, jež nesou jako svátost spícího lišáka. Za sviní jde čubka a před tímto processím medvěd s křížem a vlk s rozžatou svící. V Doberanu (Meklenburg) jsou zobrazeni: tři kněží melou dogmatiku v mlýnku. Nad tím je Panna Maria s Ježíšem, majíc na čele planoucí hvězdu (odznak zednářský) a apoštolové v pose, známé zednářům. V Braniborském dómu liška v kněžském ornátě káže stádu husí. V druhém gotickém chrámu je ironicky zobrazeno sestoupení sv. Ducha.4 V těchto rouhavých výronech nepřátel církve, kteří se vedrali do stavebních kollegií, vidí zednářští spisovatelé ne posměch, ne rouhání, ale »spravedlivou kritiku tehdejšího zkaženého duchovenstva«. Právě v tom je prý viděti č i s t o t u náboženských ideí těch, kdož svou satiru vtělili do této kritiky.5 Ač by se zdálo, že s t a v e b n í m organisacím, zahrnutým praktickou prací, nezbude času na politiku, přece je historií zjištěno, že v organisacích těch vedle proticírkevního hnutí panovalo i hnutí protistátní. Tak ve Francii státní moc »přísně stopovala stavební svazy a nejednou je i rozpouštěla«. 6 V Anglii, nehledě k tomu, že mezi velkými mistry a protektory svob. zednářů bylo i mnoho vysokých duchovních i osob z královského domu, už r. 1360 byly stavebním organisacím »zakázány jejich kongregace, kapitoly, přísahy atd.«. 1 »Compagnons du devoir, Compagnons de la Liberté« nebo »Enfants de Salomon«. 2 Schuster I., 424. 3 Bible III., Kniha Král., kap. 7., str. 21. 4 Findel I., 47. 5 Emanuel Rebold, Histoire génerale de la Franc.-Maçonnerie, str. 114. 6 Schuster I., 417. ― Ludvík XV. je docela zapověděl, ale přes to počet jich stále vzrůstal. Dle svědectví dějepisců byli vůdcové tamních loží většinou lidé mravně zchátralí a jejich shromáždění stala se záhy rejdištěm hnusných výstředností.

- 107 -

R. 1425 parlament zakázal schůzky svobodných zednářů za to, že tito ozbrojeně účastnili se bojů stran, za dětství krále Jindřicha VI. svedených. R. 1495 zakázáno zednářům míti symboly a poznávací znamení.1 R. 1561 anglická královna Alžběta pojala podezření proti zednářům a poslala ozbrojence, aby rozehnali jejich schůzky v Yorku. Ale velmistr naklonil si vůdce ozbrojenců, takže tito nejen schůzi nerozehnali, ale i tak příznivě referovali o činnosti zednářů, že od té doby byla sama královna horlivou protektorkou zednářstva.2 Není pochyby, že zednáři byli zapleteni do krvavých bojů v XVII. stol., vedených a vyznačených popravou krále Karla I. (r. 1649), zřízením anglické republiky pod Cromwellem, obnovením dynastie Stuartovců a opětovným svržením té dynastie a nastolením prince Viléma Oranžského r. 1688. Mínění zednářských spisovatelů o úloze, jakou sehráli zednáři v těchto bojích, se velice rozcházejí. Rebold3 tvrdí, že zednáři podporovali Stuartovce a že se za to těšili přízni krále Jakuba II., jenž prý ku poctě jejich obnovil řád sv. Ondřeje, založený skotským králem Robertem Bruce. Zednář Findel4 popírá jakékoliv účastenství zednářů v anglické revoluci, ale připouští, že jiní zednářští spisovatelé tvrdí, že zednáři skotští stáli na straně králově, kdežto angličtí na straně Cromwellově. ― Zednář Nyst5 dokazuje, že zednáři stáli vždy na straně toho, kdo zrovna měl největší naději na vítězství.6 Když byl Vilém Oranžský silnější než Stuartovci, tu »položili si zednáři otázku zásadní: je oprávněným privilej té oné dynastie, aby vládla »z boží milosti«, či je oprávněn národ, aby si volil dobrovolně dynastii?« A rozhodli se prý pro druhou eventualitu, tedy pro Viléma Oranžského. Co se týče Německa, tu o politické úloze zednářů nemáme zpráv, ježto zde těšili se zednáři ohromným výsadám; měliť vlastní soudy, svobodu schůzek atd., takže kontrola vlády byla znemožněna. Na základě všeho, co zjištěno, můžeme tvrditi tato fakta: 1. V obřadech a symbolech středověkých zednářů jsou zřejmé stopy židovského vlivu. 2. Vedle oddanosti k církvi jevila se mezi nimi brzo i tendence proticírkevní, ba přímo heretická. 3. Zednáři nestranili se politiky, ba nejednou budili i podezření vlád a repressalie se strany týchž. Jak bylo by lze vysvětliti tato fakta v organisaci čistě řemeslné, vzniklé z klášterních bratrstev a zasvěcené stavbě chrámů křesťanských a jiných monumentálních děl? Odpověď nalézáme u zednářských spisovatelů: 1 Findel I., 56, 57, 75―78. 2 Rebold. str. 123. 3 Str. 127, 128. 4 Findel I., 94. 5 Nyst, cit. dílo. 6 Totéž platí o zednářích a židech i v době nynější evropské války. Pozn. překl.

- 108 -

»Mnozí z německých kamenníků ― praví Findel ― měli přímé účastenství v reformních hnutích, t. zv. heretických obcí, Katharů, Valdenských, Albigenských1 a j., jež se snažily u c h r á n i t i s v ě t l o p r a v d y před v l á d o u t m y církve katolické. Stavitelské lože přijímaly všude lidi svobodomyslné a pronásledované církevním fanatismem, skrývajíce je u sebe před krvežíznivou inkvisicí.2 Tato fakta potvrzuje i Schuster: »V XIII. a XIV. stol. papežství a církev vedla zuřivý boj s nábožnými přívrženci osvěty, Kathary, Valdenskými a jinými t. zv. heretiky, kteří táhli Evropou, sbírajíce stoupence, jež nalézali nejen mezi šlechtou, ale i mezi duchovenstvem, biskupy, převory atd. Mnozí němečtí kamenníci stanuli po boku reformních snah těchto heretiků. Je také možno, že o r g a n i s a c e a o b ř a d y b r a t r s t e v k a m e n n í k ů v z n i k l y v l i v e m o b c í V a l d e n s k ý c h . 3 Je také známo, že sekta Českých Bratří v první dobu své existence (XV. stol.) »ukrývala se pod zástěrou stavebních korporací«.4 Ale to ještě není všechno: »Nevelký počet Templářů, jenž se zachránil před pronásledováním krále Filipa a papeže Klimenta V., ukryl se (ještě před upálením Jakuba Molaye) ve Skotsku a našel útulek v ložích zednářů.«5 Týž Rebold tvrdí, že v XVI. stol. učenci a vznešené osoby, přijímané v různých zemích do loží co členové čestní, zakládají vlastní lože, zasvěcené také stavitelství, ale ne praktickému, nýbrž m y s t i c k é m u . Nebezpečí, že v »oné nevzdělané epoše budou pronásledováni, nutí je k nejhlubšímu tajemství«. »Osvěta«, šířená ložemi, »budí nenávist a podezření duchovenstva.« Jsou obviněni v spolčení se s Lutherem, v působení k rozkolu v církvi a k rozbrojům v státu, v nenávisti vůči papeži a králi.6 V XVII. stol., kdy vlivem 30leté války (1618 až 1648) a vítězství reformace přestává budování skvělých chrámů, živoří svazy zednářů (t. j. skutečných stavitelů) a rozpadají se konečně všude. K r o m ě v A n g l i i , kde svazy zednářů, v nichž převládají členové přijatí, t. j. nezaměstnávající se více stavitelstvím, dosahují takového duševního rozvoje, že se úplně rovnají italským (tajným) akademiím.7 Vysoce důležito poznati jména č e s t n ý c h č l e n ů s v a z ů z e d n á ř s k ý c h v různých zemích: Č e s k ý r e f o r m á t o r J a n H u s ( u p á l e n c o s e k t á ř r. 1415). Ulrich v. Hutten, přítel Lutherův. Erasmus, vynikající humanista. Filip Melanchton8, učený kabbalista, přítel Lutherův. 1 Viz kap. V. 2 Findel 1., 47, 48. 3 Schuster I., 406, pozn. 4 Schuster I., 532. 5 Rebold, str. 116. 6 Rebold, str. 122. 7 Rebold, str. 125. 8 Ku jménu Melanchtonovu poutá se zednářský dokument, t. zv. »Kolínská Charta«, v níž vyloženo credo tajných filosofických loží, ukrývajících se v ložích zednářských. Dokument tento je da

- 109 -

Paracelsus, lékař, alchymista a kabbalista XVI. století. Francis Bacon, anglický kancléř a učenec-filosof, autor »Nové Atlantidy« (plán organisace tajného spolku), zemřel r. 1629. Elias Ashmoll, slavný starožitník; Rosenkreuzer, spoluzakladatel symbolického zednářstva; zemřel r. 1646. John Wilkens, zeť Cromwellův. Valentini Andree, iniciator ř. Rosenkreuzerů.1 A tak vidíme, že 1. podivná obřadnost stavebních svazů (plná židovských symbolů a legend), 2. stopy nepřátelského smýšlení vůči církvi a křesťanskému náboženství a 3. politická činnost (budící nezřídka podezření vlád v různých zemích) ― že to vše nalézá dostatečné vysvětlení v onom rozkladném vlivu, jaký na tyto zednářské svazy měly po staletí židovské spolky, nepřátelské církvi i státu, dědici gnosticismu a manicheismu. Těmto heretickým spolkům ― jak svědčí i zednářští spisovatelé ― děkují stavební svazy i za svou tajnou organisaci, jež podporovala židovstvo účinně v jeho hrozné, podvratné činnosti, nemající ničeho společného se stavitelským uměním. Na základě toho všeho vysvětluje se otázka, proč židovstvo vyvolilo si ku koncentraci svých tajných spolků právě řemeslnický svaz, jenž v XVIII. stol. už bídně živořil. Je to zcela prosté: během staletí nabyl tento řemeslný stav protekce vyšších kruhů a různých privilegií (m. j. i tajné organisace) ― a to bylo židovstvu zárukou nejbezpečnějšího útulku pro jeho činnost, církvi i státu nepřátelskou. Proto je zcela pochopitelno, že Tajná Síla rozhodla se použíti organisace, jež dávno už ztratila svůj řemeslný význam. Officielní zřízení symbolického zednářstva spadá do roku 1717. Neofficielně stalo se tak daleko dříve.2 tován dne 24. června 1535 v Kolíně n. R. a podepsán 19 představiteli různých zemí, mezi jinými Melanchtonem, Colignym a Stanhopem. Někteří badatelé z anachronismů a jazyka (neodpovídajícího XVI. stol.) usuzují, že je dokument ten zfalšován a že byl zhotoven zednáři teprve r. 1819. Ať je tomu jakkoliv, jisto jest, že Melanchton i druzí na Chartě podepsaní byli členy tajných loží, jež, jak víme, existovaly před officielním zorganisováním se zednářů. Viz též »Noční Bratry« od hraběnky Tolové. 1 Rebold, str. 232, 235. 2 Ve Francii založena první vysoká lože »Rytířů Východu« r. 1756 a vbrzce na to nový svaz o 25 stupních, jehož »suverenní zednářští knížata« osobovali si název »císařů Východu i Západu«. Tito »císařové« udělili 27. srpna 1761 ž i d o v i S t e f a n u M o r i n u výsadu ku zřízení oněch 25 vyšších stupňů. Morin převedl tuto soustavu do Ameriky, kde byla jinými ziskuchtivými židy rozmnožena na 33 stupňů, a r. 1804 vrátil se do Paříže, odkud ji zavedl jako nový »skotský obřad« ve Francii, Belgii, Španělsku, Portugalsku, v Italii a Velkobritansku. Její 30. stupeň uděluje hodnost »rytíře Kadoše«, v níž obsažen souhrn a význam celého systému. Hlavní úkol vyznačen v něm pomstě, kordu a dýce. Ve spisu »Maçonnerie pratique«, Paris 1885, I. str. 290―371, líčí se Kadošovi rytíři jako záštiplní zrádcové, kteří přísahali na zničení všech panujících a na záhubu papežství. Kadošský kandidát skládá svým představeným přísahu »úplné poslušnosti, věrnosti do smrti« a zavazuje se »vykonávati jejich rozkazy a svobodářské ideje se zbraní v rukou a všemi jinými možnými prostředky«, slibuje též »Bratřím vřelou podporu k uskutečnění jejich oprávněných zásad lidovlády«. Proto zednářský kritik ve svém spisu »La

- 110 -

Zřízení symbolického zednářstva. Už v první polovině XVII. stol. došlo, dle všeho, k slití anglického svazu kamenníků s řádem Rosenkreuzerů, ježto v té době schůze řádové konají se už v zednářských ložích a r. 1646 člen řádu Rosenkreuzerů, zakladatel Oxfordského musea Elias Ashmoll, sestavil pro »volné zednáře« n o v ý r i t u á l , jenž byl přijat všemi anglickými ložemi.1 A tak se »Rosenkreuzerovské Bratrstvo« postupně změnilo v bratrský svaz svobodných zednářů.2 Ashmollovým rituálem byl položen de facto základ světovému tajnému svazu symbolických svobodných zednářů; ale akt tento byl ještě po 70 let z opatrnosti chován v tajnosti, t. j. až do officielního vystoupení r. 1717. Zajímavo, že v Anglii zřízení zednářstva padá do stejné doby, kdy tamtéž vznikl rozumový směr, zvaný deismem.3 Hlavními representanty tohoto hnutí, jež fanaticky hlásalo náboženskou toleranci, svobodu víry a neomylnost R o z u m u , byli Toland, Collins, Tindal, Schubb a Bolingbrock. Collins r. 1712 ve svém díle4 píše: »Co může nám odhaliti pravdu, ne-li svobodné použití rozumu?« Toland vydal r. 1720 spis »Pantheisticon« (Všebožství), kde praví: »Vše je Bůh a Bůh ve Všem, Bůh Věčný, bez mezí, j e n ž n i k d y s e n e n a r o d i l a nikdy neumře, v němž všichni lidé žijí, hýbou se a existují. Rozum je jediný a nejvyšší zákon, on je světlo a j a s ž i v o t a . 5 Bojovným heslem Tolandovým bylo »Netřeba dogmatického učení« a Schubbovým: »Není dogmatického křesťanstva« a Bolingbrockovým dokonce: »Není vůbec křesťanstva!«6 Pozoruhodna jsou i tato fakta: právě v době tajné existence zednářstva (1646―1717) bylo židům, vyhnaným r. 1587 králem Eduardem I. z Anglie, kralovrahem Cromwellem zase dovoleno bydliti v Anglii a krátce před r. 1717 daroval uchvatitel trůnu Stuartů, král Vilém III., židům svůj akt o náboženské toleranci.7 Nyní nám zbývá ještě odpověděti na jedinou otázku: proč byla tajná společnost svobodných zednářů založena právě v Anglii a ne jinde? Protože v 30leté vojně byla právě Anglie útočištěm všeho druhu heretiků, Rosenkreuzerů, Českých Bratří a j., kteří se sem v XVII. stol. zrovna hrnuli. Tito představitelé »pravé osvěty« dovedli připraviti půdu, rozšířiti své názory a získati si přízeň u anglické vlády, o čemž svědčí spis kancléře Francise Bacona, napsaný r. 1621 pod jménem »Nová Atlantida«.8 tomia« zřejmě praví, že takové tajné spolky, v nichž se schvaluje vzpoura proti zákonitým panovníkům, nesmějí býti trpěny. 1 Rebold, str. 126. 2 Schuster I., 530. 3 Učení, připouštějící existenci Boha vůbec, ale popírající Zjevení. 4 Collins, Discours of Free thinking by the rise and growth of a sect called Free thinkers. 5 Nyst, cit. dílo. 6 Schuster II., 5. 7 Findel I., 104. 8 Viz »Tajné Akademie Anglie«.

- 111 -

Spis ten není ničím jiným, než ve fantastické formě vyložený plán státu, spravovaného tajným spolkem »Chrám Šalomounův«, skrývajícím své pravé cíle pod záštitou učeného svazu. Stát ten nalézá se na ostrově Benzalem a směřuje k »v l á d ě n a d s v ě t e m «. Třeba se domnívati, že Bacon, státník anglický, neměl tu na mysli světové panství židů, ale Anglie, a to za pomoci tajného spolku. Proto bylo svobodné zednářstvo právě v Anglii uvítáno s takovou sympatií. ― A zednáři sami měli zájem na tom vyplniti naděje Anglie a učiniti z ní velmoc, jež by jim vždy byla pevnou oporou, bezpečným útulkem a věrným spojencem v akci, jež měla se v brzku rozvinouti po celém světě. A tak vznikla součinnost dvou sil, sledujících dvojí, různý cíl: zednářstvo pomáhalo Anglii k mohutnosti, Anglie pomáhala zednářstvu k rozšíření v jiných zemích, j e ž c h t ě l a s e s l a b i t i a j e d n o u s i p o d r o b i t i . 1 A tito spojenci pracovali družně po 3 staletí, ale dnes, jak se zdá, začíná mezi nimi rozkol a není snad dalekou doba, kdy Anglie ze spojence stane se obětí Temné Síly.2 Vyloživše tajné učení a činnost tajných spolků, jež předcházely zednářstvu a ukázavše na společný jejich kořen ― židovskou Kabbalu, objasnivše rozkladný vliv těchto spolků na středověké svazy zednářů a na vládnoucí kruhy Anglie, dostihli jsme konečně toho momentu, kdy všechny tajné i zjevné, sv. církvi a státu nebezpečné živly přimykají se k světovému svazu svobodných zednářů,3 jehož cílem jest z ř í z e n í c h r á m u , ale ne hmotného, nýbrž symbolického, chrámu, jehož jméno je n a d v l á d a ž i d ů a jenž má býti vystavěn pomocí křesťanů, neznalých ani plánu ani konečného cíle tohoto m y s t i c k é h o stavitelství. 4 Ku konci uvedeme ještě tyto výňatky z citovaného námi díla žida Bernarda Lazara, které mohou sloužiti za přímé dotvrzení základní idey našeho díla: „V s t ř e d o v ě k u , v d o b ě r e f o r m a c e i p o n í , ž i d é b y l i hlavními šiřitely spisů o tajných učeních. Oni připravovali pád křesťanství hlásáním materialismu, nacionalismu a pantheismu, těchto nepřátel katolických d o g m a t . “ „Židé mohli býti výbornými apoštoly tajných spolků, j e j i c h ž u č e n í s o u h l a s i l o s j i c h v l a s t n í m . “ „Oni učili křesťanské učence nejen hebrejštině, ale získávali je zároveň tajům Kabbaly“. 1 Nejnovějším toho důkazem je známé zednářské heslo, které bylo proti Rakousku vydáno již před 200 lety: „Austria delenda esse“ (Rakousko dlužno zničiti), na čemž již po léta pracuje Anglie, za kterýmžto účelem najala si k uskutečnění nynější války prodejné zednářské diplomaty Ruska, Francie a Srbska. Pozn. překl. 2 Spis tento vydán autorem několik měsíců před vypuknutím světové války r. 1914 a proto svědčí uvedené zde názory o nevšedním rozhledu a prozíravosti autora. Poznámka překlad. 3 Nyst, cit. dílo. 4 Nejvyšší pastýřové církve prohlédli záhy nekalé záměry potměšilého zednářstva a vynesli nad ním klatbu. První vystoupil proti zednářům r. 1738 papež Klemens XII. ve své znamenité konstituci „In eminenti“ a dále odsoudili a zatratili v š e c k y t a j n é s p o l k y , h l a v n ě v š a k z e d n á ř s k ý s v a z , Pius VII. (r. 1821 bula „Ecclesiam“), Lev XII. (1825 „Tuo graviora“), Řehoř XVI. (1832 „Mirari vos“), Pius IX. (1865 „Multiplices inter“) a konečně roku 1884 Lev XIII. encyklikou „Humanum genus“. Pozn. překl.

- 112 -

„A jednajíce tak, p r a c o v a l i ž i d é p r o s e b e , neboť lidé, čerpající u nich svou moudrost, nemohli už k nim chovati náboženské nenávisti“. „Výsledkem této mnohastaleté práce vyvoleného národa bylo, že každým dnem víc a více se projevovala tolerance k židům a že v XVIII. stol. židé v celé Evropě těšili se už ničím neporušeným mírem a klidem“.1

1 Bernard Lazare, str. 139, 137, 138, 151,153, 334, 340, 354.

- 113 -

PRAMENY. Ruské.

Windelband. „Dějiny dřevní filosofie s dodatkem Dějin filosofie středního věku a epochy renaisance“. Přeloženo z němčiny. 4°. Vyd. r. 1908. Sv. Irenaeus, biskup lionský. „Svatého otce našeho Irenaea biskupa lionského, knih patero. Odhalení a vyvrácení falešné vědy.“ Překlad protojereje P. Preobraženského. Vyd. Tuzova. Petrohrad 1900. J. E. Pranajtis. „Tajemství krve u židů“. Expertisa J. E. Pranajtise (prof. hebrejštiny na katolické duchovní akademii v Petrohradě). Vyd. pod redakcí A. S. Šmakova. Moskva, Městská tisk. 1913. Hraběnka Tolová. „Noční bratří.“ T. G. Findel. „Dějiny zednářstva od jeho vzniku do nynějších časů“. Překlad z němčiny. 1872, E. Srairnov. „Dějiny křesťanské církve“. Vyd. 9. 1911. A. S. Šmakov. „Mezinárodní tajná vláda“. Moskva 1912. G. Schwster. „Tajné spolky, svazy a řády.“ Z němčiny přeložil A. Wolkenstein za redakce prof. varšavské uviversity A. L. Pogodina. Francouzské. Barruel. „Paměti k dějinám Jakobinismu.“ Hamburk. 1803. De Boissy. „Kritická dissertace o dějinách židovských.“ Clavel. „Pestré dějiny zednářstva a tajných společností starších i novějších“. Paříž. 1843. Copin Albancelli. „Spiknutí židovské proti křesťanskému světu.“ Chabauty. „Židé našimi pány.“ Hrabě Le Couteulx de Canteleu. „Tajné sekty a společnosti.“ Henri Delassus. „Problém naší doby. Antagonism dvojí civilisace.“ Drach. „O shodě mezi církví a synagogou.“ Dozy. „Nástin dějin islamu“. Louis Dasté. „Tajné společnosti a židé.“ ― „Je zednářstvo původu židovského? Časopis „La Bastille“. 1908―1910. ― „Tajné společnosti a jejich zločiny.“ Deschamps. „Tajné společnosti a společnost.“ Douais. „Albigenští.“ Adolf Franck. „Kabbala.“ Graetz. „Dějiny židovské“. St. Guyard. „Velmistr vrahů“. Claudio Jannet. „Zednářstvo v XIX. století.“ Eliphas Lévy. „Kniha jasů.“ Bernard Lazare. „Antisemitismus, jeho dějiny a příčiny.“ Lenormant. „Staré dějiny Východu.“ J. Lemann. „Napoleon I. a židé.“



- 114 -

Maurice Muret. „Duch židovský“. Michelet. „Dějiny Francie.“ A. Milous. „Judaismus.“ Mezinárodní časopis tajných společností. Čís. 5. Duben. 1913. Ernest Nys. „Mezinárodní právo a zednářstvo.“ Papus. Methodické pojednání o vědě okkultické.“ ― „Cikánský tarok.“ Úplný klíč okkultistické vědy. Emmanuel Reboid. „Všeobecné dějiny zednářstva.“ Paříž. 1851. Rochat. „Vztahy mezi manichejstvím a náboženstvím mandejským.“ Redarès. „Studie historické.“ S. Sacy. „Náboženství Drusův.“ Německé. Dr. Georg Schuster, archivální rada v král. pruském dvorním archivu: „Die geheimen Gesellschaften, Verbindungen und Orden.“ Nákl. Theod. Leibinga, Lipsko, 1906. ― 2 svazky. Heinrich Denifle. „Luther a lutherství.“ Eugen Dühring. „Židovská otázka co otázka plemenné povahy a její škodlivosti pro národní existenci, mrav a kulturu. Páté přepracované vydání. Nová Ves ― Neudorf u Berlína. Osobní náklad Ulricha Dühringa. 1901. Rudolf Falb. „Babel, Bible a Jao,“ Berlín. SW. 12. Nákladem Hugo Steinitze. 1903. Karl Graul. „Odlišná učení různých křesťanských vyznání“. Lipsko. 1899. Janssen. „Dějiny německého národa.“ Loserth. „Hus a Wiklef.“



- 115 -

ŽID. Židovství a požidovštění národů křesťanských.1 Od rytíře Gougenot des Mousseaux. Druhé vydání Paříž 1886.

DODATEK.

Obě Kabbaly čili věda ústního podání.2

I.

Kabbala božská.3 Kabbala čili ústní podání Synagogy jest starší knih biblických. ― Obě větve této Kabbaly božího řádu. ― Kabbala jest svěřena zvláštnímu sboru učenců. ― Zmatení Kabbaly, která stala se hnízdem čarodějných pověr a kejklířství. Kapitola Kabbal, z níž tvoříme dodatek, byla by měla své nejpřirozenější místo po kapitole Talmudu, neboť by nám vysvětlila jeho mystickou část, ale vidělo se nám rozumným, abychom nebudovali nic mezi duchem čtenáře, jenž je všecek udiven podivnostmi této nestvůrné sbírky, a jejími bezprostředními následky, to jsou ony stránky, kde viděli jsme rozvíjeti se mravouku talmudistickou, kterou žid uvádí po staletí v činnost. Jaká jest tedy v tomto díle důležitost Kabbal a zvláště druhé? Ah! To jest ta, že nikdo, kdo omezí své vědění na Talmud, jejž ovládá a proniká Kabbala levá, nerozluští dostatečně ani žida, ani věci židovství. Vězme to již jedenkrát, že, je-li Talmud duší žida, je Kabbala duší Talmudu, jejíž hlavní zákoník jest Z o h a r . Nuže, velebitelé tohoto náboženského zákoníku nám praví, že učení kabbalistické jest základní naukou vyšší magie (kouzelnictví.) 4 Ačkoli pod názvem Kabbaly nemůžeme poskytnouti čtenářstvu stať úchvatné časovosti, proto přece pokládáme za nutné probrati tento předmět v knize, kde jest žádoucno, aby žid, tato bytost tajuplná, se před naším zrakem přetvořila v bytost průhlednou, kterou všemi směry by pronikalo světlo a učinilo nám ji průzračnou. Avšak jsou Kabbaly dvě a proto střezme se je másti. Dříve pohleďme na starší, která zavrhuje všechnu nečistou příměs a která v obecné řeči nenazývá se již dnes svým posvátným jménem. 1 Překlad je sice laický, avšak autentický. Pozn. překl. 2 Kabbaly jsou dvě: Bílá, neboli božská a kabbala černá, čili ďábelská. 3 Připomenutí k druhému vydání. Jedné chvíle zamýšleli jsme vynechati v tomto novém vydání dodatkovou kapitolu Kabbaly, která staví židovskou otázku na výši, jež není všem přístupna, ale bojíme se, abychom nezbavili koruny mistrovské dílo pana des Mousseaux. Ponecháme je tedy v celku, avšak uvědomujeme čtenáře, že jenom ten, kdo již trochu studoval božskou mystiku a mystiku satanskou, může míti prospěch z četby. Najde tu rozvinutou a dokázanou thesi (nauku) o židovském původu nynějšího zednářstva. Karel Chauliac. 4 Eliphas Lévi: Dějiny magie. Str. 23., Paříž 1860.

- 116 -

Kabbala stará. Před knihami Mojžíšovými měla synagoga ústní podání, které bylo jaksi „duší litery“, jinak byl by text býval v nebezpečí, že zůstane brzy temný a neúplný, nebo brzo že propůjčí se vrtochům výkladů osobních, a nikdy, až podnes, Synagoga netrpěla tohoto přílišného šílenství,1 které staví nám na oči protestantismus k posměchu světa. Nuže, zatím co zákon občanský pozůstával v Israeli pod ochranou celého národa, učení ústní bylo přiděleno zvláštnímu sboru učenců, stojících pod nejvyšší mocí Mojžíše a jeho nástupců. „Zákoníci a farizeové,“ praví Kristus, „posadili se na stolci Mojžíšově, protož zachovávejte a čiňte vše, co oni vám praví, ale co oni činí, toho nečiňte.“2 Toto ústní podání staré Synagogy se dělilo na dvě větve, jedna zjevná, bylo to podání Talmudu, které bylo později napsáno a utvořilo Talmud, Talmud čistý a rozdílný od oněch, které vznikly po době Kristově, Talmud, jenž ustálil smysl psaného zákona. Pojednával o předpisech židovských, jím vědělo se, co bylo dovoleno, co povinno, co nedovoleno; tvořil ostatně stránku hmotnou a praktickou ústního podání. Druhá větev byla jeho část tajemná a vznešená, a ta tvořila ústní podání kabbalistické, čili Kabbalu, totiž podle smyslu slovozpytného tohoto slova, učení dané slovem. Tato Kabbala pojednávala o přirozenosti Boha, o jeho vlastnostech, o duchách a o světě neviditelném. Opírala se o obrazný a mystický smysl Starého Zákona, který byl rovněž z ústního podání, bylo to jedním slovem spekulativní bohosloví Synagogy. Co v podstatě týče se tajemství sv. Trojice a Vtělení, nebylo tam opomenuto, a mnozí rabíni se obrátili na víru pouhým čtením Kabbaly.3 Avšak tato věda tak obsáhlá jest prostoupena obtížnostmi, vyplývajícími z nejasnosti knih, které ji obsahují, a většina rabínů nevyzná se v ní, poněvadž kabbalisté zasvěcují v ní pouze výbor přijatých, lidi rozvážné, zralého věku, kteří v sobě soustředí jisté podmínky vyjmenované v Talmudu. Taková jest Kabbala stará a pravá, praví nám učený Drach. Pečlivě ji budeme rozeznávati od Kabbaly novější, lživé, hodné odsouzení a zavržené Sv. Stolicí, neboť ona poslední jest d í lem rabínů, kteří rovněž zfalšovali ústní podání talmud u . Učenci Synagogy odvozují starou Kabbalu až od Mojžíše, avšak připouštějí, že první patriarchové světa znali zjevením její základní pravdy. 4 Jestliže tedy mezi vysokými učenci Církve jedni prokazují Kabbale největší úctu, kdežto druzí vyjadřují, zmiňujíce se o ní, jen zděšení, zatracení a pohrdání, příčina této rozdílnosti nebude nám již hádankou, a my opakujeme to, že jsou dvě Kabbaly, první pravá a bez směsi, ta, které učila dávná Synagoga a jejíž smysl jest otevřeně křesťanský, druhá naproti tomu nepravá, plná směšných pověr, stala se v rukách nevěřící Synagogy snůškou zavržení hodných marností v kouzelnictví, čarodějnictví a kejklířství. Učenci dávné Synagogy učí souhlasně, že skrytý smysl písma byl na Sinai zjeven Mojžíšovi a že tento prorok odevzdal zasvěcením tuto 1 Drach. Harmonie. Sv. 1., str. IX., Paříž 1844. 2 Matouš. Kap. XXIII., v. 2, 3. 3 Drach: Harmonie. I. sv., str. X―XI., 1844. Dnes horlivost rabínů dochází až k tomu, že „odsuzují na smrt ty, kteří přijímají učení o sv. Trojici.“ Tamtéž, druhý dopis. Str. 27., 1827. 4 Drach dodává: „Jedna věc nás vždy uvedla v úžas, totiž, že v Zoharu, tomto hlavním zákonníku Kabbaly, nacházejí se ústní podání vztahující se k vědám fysickým, a že tato podání úplně souhlasí s objevy nejhlubších geniů novodobých. Církevní otcové Plinius starší a četní učenci potvrzují svými spisy starobylost Kabbaly. Totéž sv. I. Harmonie. Str. XV.

- 117 -

vědomost Josuovi a svým ostatním důvěrným učeníkům. Potom toto mystické učení prostupovalo ústně s pokolení na pokolení, aniž bylo dovoleno je napsati. Poněvadž cesta ďábelská nepřestává se stavěti souběžně pod cestou božího zákona, víme, že modlářští národové, totiž oni, jichž kult je satanský, sledovali touž cestu a odevzdávali jen mužům zkušeným ona podání, z nichž tvořila se učená část jejich tajemství, zákonný to program zpustlosti pro tyto věřící. Zatím zajetí babylonské vrhlo v lůno Israele nesmírné zkažení a kabbalistické ústní podání bylo by vešlo v zapomenutí. Následkem toho při návratu věřících do Jerusalema dostal Ezdráš od Boha příkaz je napsati. Avšak sedmdesát knih, z nichž učení to se skládá, nepřišlo na veřejnost; prorok dostal příkaz, aby je svěřil pouze rukám mudrců.1 Později, když čas se naplnil, nikterak nepozůstávala zločinnost učenců Synagogy v prostořekých odhaleních jeho přechovávatelů, ale daleko více v žárlivé péči, kterou pojali a kterou jim vytýká Spasitel, že skrývají lidu klíč umění, totiž výklad svatých písem podle tradice, „po jichž zřetelnosti Israel byl by poznal v jeho svaté osobě Mesiáše“.2 Všimněme si při této příležitosti povahy, která podstatně liší Zákon předcházející od Zákona nového, totiž Zákon první měl vyučování tajné, které zůstávalo neznámým obecnému lidu, „ale které mělo býti veřejně hlásáno od příchodu Mesiášova.“ Kabbalisté staré Synagogy, opakujíce podání o tom a onom bodě základní pravdy křesťanské, zahalili je vypočítavě v řeč nejasnou, používajíce výrazů neznámých obecnému lidu, ba i sboru učenců, pouze zasvěcenci měli klíč těchto záhad.“ Mojžíš, tento živoucí symbol, zahalil svou tvář, aby ušetřil slabý zrak židů, zatím co Kristu se líbilo dáti patřiti na svou nezastřenou tvář. Neboť jest povahou nového zákona, aby poslední z věřících byl od dětství zasvěcován v nejvznešenější pravdy víry, a dítě, kterému dostává se ústy křesťana vyučování v jeho víře, nemůže záviděti nejhlubšímu filosofu odhalení nejpodrobnějšího tajemství. 3 Taková jest Kabbala, jejíž existenci „první odhalili křesťanům v XV. století Pic a učený žid Pavel Ricci. Nemůžeme se tomu diviti, jestliže studium této vědy přivedlo velký počet židů k tomu, že přijali křesťanství. Vskutku, aniž se překrucuje text drahocenných částí, které nám zůstaly ze staré Kabbaly, musíme přiznati, že základní nauka křesťanství jest tam rovněž tak jasně hlásána jako v Církevních Otcích, a rabíni zpozorovali to tak dobře, že učinili opatření, aby vzdálili židy od čtení Kabbaly4. Za posledních dob Jeruzalema a od té doby co Judea podlehla strašnému zpuštošení modlářstvím, bylo učení víry bídně přepadeno fariseismem a jeho hojný vzrůst ohrožoval téměř celou synagogu. Od toho času zřetel učenců se obrátil na theologii talmudskou, která byla na stupni vyučování ústního a řídila praktickou a hmotnou stránku náboženských předpisů, zatím co theologie mystická a spekulativní pozbyla důvěry z té příčiny, že její křesťanský směr byl patrný. Toto hnutí se zesílilo zvláště od krise, povstalé odporem fariseů k učení, které hlásal Spasitel a jeho apoštolové. Ale toto podání talmudské, klonilo se ke změně 1 Drach: Harmonie, Sv. II., str. 21. 2 Sv. Lukáš, kapitola XI., v. 52. ― Totéž Drach. Sv. II., str. 21―23. Kabbala souběžná (paralelní) jest tedy klíčem vědy kouzelnické! 3 Drach: Harmonie, Sv. II., str. 25. 4 Drach. Sv. II., str. 32. atd. čti tam vyjmenování jistých osvícených učenců židovstva obrácených na křesťanství tímto studiem.

- 118 -

příchuti, stalo se tím, co talmud nazývá „vinnými kvasnicemi“ a znetvořeno ve své podstatné části přijalo nečistou směs fantastického blouznění rabínů, jejich plané chytrosti a hloupé, směšné, nemyslitelné povídky. Trochu později, po rozptýlení židů, rabíni zase si oblíbili hloubání v metafysice (v nauce o nadsmyslném), a vrátivše se ke své mystické Kabbale, uvedli do ní sloučeninu řecké a východní filosofie, jejichž soustavy si odporovaly, narazivše na židovské zjevení. Taková jest Kabbala novověká. Skoro aniž jim rozuměli, rabíni v ní přijali formule, jichž dvojsmysl se propůjčuje řeckému materialismu a indickému všebožství1, nebo lépe řečeno, rouhavým marnostem kouzelnictví sabeistických národů, oddaných modlářským naukám potomků Chámových. Ostatně uprostřed těchto národů žili před Abrahámem a po dobu babylonského zajetí jejich otcové a byli zvyklí ustavičně mísiti kult svatého Boha s učením bohů zloduchů.2 Řídímeli se tedy jejími učenci, jest druhá Kabbala původu židovského a poměrně novodobá, ale spadá do nejstarších dob svými kouzelnickými tradicemi a pověrami, na které se váže a kterým židé vtiskli svou pečeť, přisvojivše si je a sloučivše je se svým podáním.

1 Drach: Harmonie. Sv. li―XXVII. 2 Dii gentium daemonia. Žalm XCV., 5. ― Josue XXIV, verš 2.―14., atd.

- 119 -

II. Kabbala kouzelnická čili levá, t. j. Kabbala farizejská. Ona jest základem kouzelnictví, klíčem tajných společností čili okultismu. ― Svrchovaná moc, kterou dává lidem, kteří ji ovládají ― Židé, naši učitelé v kouzelnictví byli jejími nejvěrnějšími přechovavateli. ― Její původ. ― „Zrodila se z potřeby neodvislosti“ totiž vzpoury. ― Dává znalost duchů tohoto světa a řídí všelikou bytost pomocí písmen, slov a čísel. ― Svět je stvořen na tajném rozvrhu abecedy. ― Kabbala je klíčem světa neviditelného tajemstvím antického spiritismu. ― Kabbalista musí se sloučiti tělem i duší s anděly, kteří mají vliv na hvězdy a ovládá tyto anděly skrze jejich jméno. Toto hvězdné kouzelnictví jest kouzelnictvím římských matematiků, totiž Chaldejských čili hvězdopravců, kteří byvše dříve věštci světa pohanského, byli skoro ve všech dobách věštci ve světě křesťanském. Kabbala zlořečená neboli farizejská, kterou zachovali nám učenci Talmudu, zplodila kult hvězd, těchto stkvoucích lodí, které řídí mocní duchové, ustanovení k vládě věcí tohoto světa, a vodí je v oceánu prostoru bez břehů.1 Židovská Kabbala jest tedy zákoníkem čili klíčem sabeismu, tohoto původního modlářství, které si dalo za bohy padlé duchy hvězdného vojska.2 Dlouho před tím, nežli obdrželo jméno, bylo jako dítě v mateřském lůně ve vývoji a nadáno existencí, pak stalo se tělem, aniž bylo pojmenováno, a dostávalo jména, která se měnila. Protože hledáme jen jádro a jednotu věcí, dáváme mu často v našich kapitolách jméno Kabbaly, předbíhajíce dobu, v níž je měla. Židé, jejichž existenci Kabbala předcházela, ji přijali, jakmile se oddali cizím bohům, ctění bohů hvězd, totiž mnohem dříve před dobou, kdy jejich panovníci ohlašují pohoršení veřejného náboženství oblibováním si božstev Chaldejských, egyptských a okolních zemí.3 Tehdy Kabbala proniká a otravuje patriarchální podání, které bylo nuceno hledati poslední útočiště u stolice Mojžíšovy, jejíž ctnost zatlačuje blud. Vsakuje se v jejich učené knihy, usazuje se v jejich lékařství, vkrádá se v jejich vědu sociální, ale podléhá stálým změnám, až konečně se zakořeňuje v jejich mravy. Tak žid, před jehož očima narodil se Kristus, stává se přes toto ohnisko světla, podle připomenutí otců magie a Otců církevních, knížetem kacířství, které proniká svým jedem čarodějské duchařství,4 (magický spiritualismus), stává se poslem zla a velmistrem protikřesťanského okultismu. Neboť „Kabbala“, praví nám výrok tajných společností, „jest matkou tajných věd (okultních věd) a Gnostikové ― tito bludaři, kteří dohnali až do ohavnosti bludy rozumu a zvrácenost mravů, zrodili se z kabbalistů“.5 Jestli tedy, první a nejstarší ústní náboženské podání světa, 1 Víra nějvětších filosofů modlářského světa a katolického bohosloví, pokud se týče hvězd. 2 Saba-Tzaba, odtud sabeismus značí vojsko nebeské a zvláště v tom smyslu, že Hospodin jest Bůh tohoto vojska. Základy kabbalistiky jsou zásady vědy mágů nebo kouzelnictví. 3 Královská. Kap. XXIII. atd. 4 Epiphan, Adv., Haeres. Str. 55., vyd. foliantové, 1622. Totéž Iraen, Adv., Valent. Str. 43, 62, 137, vyd. 1560, atd. 5 Ragon, nejváženější spisovatel u zednářů. Tajné zednářstvo. Str. 78., Paříž 1853.

- 120 -

známé pod hebrejským jménem Kabbala, jest řádu božího,1 druhé, které musí ho sledovati bod za bodem na souběžné linii, jest satanské.2 Skutečně, pseudonym Eliphas, před ním se kloně, pozdravuje tuto druhou Kabbalu názvem „základ vyšší magie“, kterážto Kabbala pod ochranou Templářů „ohrožovala celý svět nesmírným převratem,“ a jsouc před tiarou rozdrcena žezlem, jež chystala se uchvátiti, utíká se v učení a v obřady „tak málo ještě známé starého i moderního zednářstva“.3 Tak jest nám řečeno, že Kabbala, která byla pěstována židy s horlivostí, která nemá rovné, zastínila sama skoro všechny tajné společnosti.4 Snad by bylo správnější říci, že je uzavřela skoro všechny ve svém úrodném lůně. Dnes dokonce, přes všechny zásady rozdílů a rozmanitostí, které blud vyznačují, tajné a unitářské učení kabbalistického kouzelnictví, k t e r é p r o n i k á a ovládá vrchní rady tajných společností, připravuje m o c n é s j e d n o c e n í n á r o d ů , a tento nesmírný převrat chystá se uskutečniti jedno z nejproslulejších proroctví písma svátého. Ať jest tomu jakkoliv, Kabbala, jsouc mnohem starší národa židovského, jest duší a útvarem židovským, toho druhu magie, kterou tento národ si přivlastnil, byla formy učené, poněvadž forma taková byla v náboženství židů, a tou se učinila napodobením filosofie, zatím co kouzelnictví obecné smísilo se skorem všude s hrubým dryáčnictvím čarodějství. Všeobecně odmítalo se přisouditi mu cenu dobré jakosti, pro jeho pýchu a domýšlivost. Poslyšme pozorně slova, která praví a s důrazem opakuje kouzelník Eliphas Lévi: „Je-li pravda nepopiratelná, jest to ta, že existuje vyšší věda, věda naprostá, dávající svrchovanou moc lidem, kteří ji pojali za pravdu, a činí je pány všech podřízených věcí. Nuže tato věda jest magie, jejímž základem jest Kabbala.“ Tento kabbalista, ošemetný nepřítel církve, pokračuje dále: „Málo nám záleží, zda toto tvrzení zdá se býti zvráceným těm, kteří dosud nepochybovali o neomylnosti Voltaira, tohoto obdivuhodného nevědomce, který se domníval, že tolik věcí ví, protože vždy spíše se smál, nežli aby se učil.5 Počátkové nebeští. ― Podstata. ― kabbalistické duchařství. Co nyní řekneme, stojí za jistou pozornost, protože jest zároveň vyjádřením víry fariseů, rabínů, židů talmudistů čili pravověrných, kteří jsou jejich učedníky, a nadpřirozených čarodějů, kteří uznávají za své učitele židy předcházejících století. Neboť, praví nám jeden z jejich předáků: „jest jisto, že židé, nejvěrnější přechovavatelé tajností Kabbaly, byli skoro vždy ve středověku6 velkými mistry v kouzelnictví.“ Tedy Kabbala farisejská, tato věda tak děsně tajemná, že oko pro 1 άπoδπχή odpovídající k άπoδoχή nebo na acceptio, učení přijaté ústně. Drach Harm. sv. I. str. XI. 1844. 2 Drach. tamtéž. Sv. II., str. XVIII. Racionalista Hoefe: Dějiny lučby. Sv. I., str. 242. ― Matter: Dějiny gnosticismu. Sv. III., str. 184. ― Eliphas Lévi: Dějiny kouzelnictví. Str. 23., Paříž 1840. 3 Eliphas. Totéž; str. 23, 222, 256, 273, 399, 407. 4 Paměti Kabbaly od Nause. V Pamětech Akademie Záznamů. 5 Eliphas Lévi: Dějiny kouzelnictví. Str. 3. a 23. Paříž 1860. 6 Učení a obřad. Totéž; svazek II., str. 220, 2. vydání, Paříž 1861. Ke středověku měl spisovatel připojiti dobu renaissance či protestantismu, která byla zároveň, a to zcela přirozeně dobou velkých kouzelníků a velkých kacířů, čili velkých vzpour.

- 121 -

stých učenců nemohlo ji proniknouti, jest podle řeči kabbalistů vědou ušlechtilou, vznešenou, která vede lidi k poznání nejhlubších pravd. Podle rabínů jest tím potřebnější, že bez ní Písmo sv. nemohlo by býti rozlišeno od knih světských, ve kterých se nacházejí nauky zázračného umění a předpisy mravouky tak čisté jako zákon. Pouze ona pomáhá vniknouti v pravdy, skryté pod skořápkou smyslu slovního. Máme-li rabínům věřiti, byl Bůh v ráji prvním mistrem této vědy, neboť jí vyučoval anděly bezprostředně po pádu prvního člověka. Ježto bylo důležito zjeviti člověku všechna tajemství, Bůh dal poslání andělu Bazileovi, aby pomocí Kabbaly naučil člověka pravdám. Dal anděly za učitele patriarchům. Po Adamovi anděl Semův byl Sofiel, Izáka učil Rafael, Mojžíše Metatron a krále Davida Michael. Takto podle těchto učenců Kabbala jest tak stará jako svět a pochází z nebe. Měli pokdy studovati ji na poušti, ale tehdy nikdo se neodvážil ji napsati. Simeon Jochaides byl první, který se nebál napsati z ní některé úryvky. On to byl, který složil znamenitou knihu Zohar, která od té doby jest zvětšena četnými dodatky, a jest domněnka, že tento Simeon žil několik let před pádem Jeruzalema.1 První část této Kabbaly pojí se se znalostí božských dokonalostí a Duchů či shody nebeské; nazývá se Vůz neboli Merkava, poněvadž Ezechiel, jak se tvrdí, vysvětloval její hlavní tajemství v zázračném voze, který jest v záhlaví jeho zjevení. Druhá část, totiž Berešit čili počátek pojednává o studiu světa pod měsícem. Toto jméno obdržela, poněvadž je to první slovo Genese, první to knihy Mojžíšovy. Bohoslovci kabbalisté setkávají se na každém kroku s tajemstvím. Nemůžeme jmenovati ani jedné písmeny, která by neobsahovala svého tajemství, majíc každá jakýsi vztah k Sefirotům, t. j. k slávě Boha, a k dílům vyšlým z jeho rukou. Na příklad písmeno velké A představuje nauku a značí nedosažitelné světlo božstva… ale ono jest sestaveno z jednoho vau a ze dvou jod, což nám praví, že kromě toho obsahuje velká tajemství… A kolik ještě jiných jich spočívá na beth! Jeden tvrdí, že toto písmeno jest žena a že jeho dvě souběžné linie jsou obě ramena, kterými přijímá a objímá svého manžela Thypereth. Jiní tvrdí, že toto druhé písmeno značí kromě toho dům a může se vztahovati k moudrosti, která jest druhá sláva, 1 Tamtéž; str. 316―317. ― Souvěký mág čili kabbalista Eliphas Lévi a) ― dobře známý pseudonym, udává skorem touž starobylost a rodopis kabbalistického podání. „Přistupme nyní k pramenům pravé vědy a vraťme se k svaté Kabbale čili k podání synů Seta, které bylo přineseno z Chaldeje Abrahamem, bylo Josefem vštípeno egyptskému kněžstvu, bylo sebráno a zdokonaleno Mojžíšem, skryto v symbole v bibli a ve Zjevení svátého Jana, a jest dosud celé obsaženo v Apokalypse tohoto Apoštola, ovšem v znešvařených podobách, podobných zjevům celého starověku.“ Eliphas: Děj. magie. Str. 105, 1860. ― Sv. Jan jest onen z učedníků Kristových, kterého zasvěcenci okultismu, vysocí zednáři, Rosenkrenzerové a Templáři si zvolili za apoštola, avšak vykládajíce ho po svém způsobu. Pan Frank… definuje takto vědu kabbalistickou: „Věda tajemná, rozdílná od Mišny, Talmudu a sv. písem. Mystická a zplozena z potřeby neodvislosti a filosofie, je to věda vzpoury a revolučního postupu, která se rozšířila u židů před koncem prvního století doby křesťanské.“ Tom. Mangev, předmluva děl Platonových, Bonnetty, Letopisy filosofie; str. 291, čís. 106, 1868. Věda tato byla tedy již dříve, než se rozšířila, avšak nám záleží málo na době jejího pojmenování Kabbalou. Co nás učí o moci čísel, spojuje ji v jednom směru s naukou Pythagorovou, kterou tento kouzelnický filosof čili čaroděj, zakladatel italické školy, čerpal v Orientu, prvním to zdroji náboženských pravd a náboženských vzpour čili pověr. a) Kouzelník Eliphas Lévi zemřel v květnu 1875, podrobiv se církvi v dojemné kajícnosti. Jeho pravé jméno bylo abbé (kněz) Konstantin. Obdržel vysvěcení na jáhenství (pozn. 2. vydání).

- 122 -

druhý Sefirot Boha atd. Ostatně pozorujeme, že prvních deset písmen hebrejské abecedy srovnává se s desíti Sefiroty a že následujících užívá se jinak. Jest správné, aby tvorové měli své vlastní písmeno, jinak byli by zneuctěni. Tak je-li velké P symbolem duše rozumové, koncové p naznačuje duše zvířat, tzed představuje hmotu nebes a, čtyři živly, kopha kovy a směsi atd., R plody, stromy a vše co roste. S jest symbol plazů a všeho, co žije životem citovým. Konečně T jest symbolem člověka a zároveň posledním písmenem alfabety, ježto člověk byl ze všech děl božích nejdokonalejší a nejsvrchovanější. Jsou to kabbalisté farizejští, otcové našich kouzelníků, kteří nám toto praví. Nezapomeňme toho a nechme je přimísiti k bludu a ke kouzelnictví dávku pravdy, bez které lež nemůže žíti, a dovolme jim, aby mohli zakrýti měď a její jedovatou měděnku, a použíti některých prostředků, jichž používala stará Synagoga, aby zastřela očím nehodným čisté zlato nadpřirozených nebeských pravd. Svět, praví dále tito učenci, byl utvořen na tajuplném plánu hebrejské abecedy a soulad tvoru jest podoben soulad písmen, jehož Bůh používal, aby složil knihu života. Jest to určité složení písmen, které činí krásu a výbornost vesmíru; a poněvadž svět byl utvořen jakoby podle diktování alfabety, nutně existují jisté věci, připojené ke každému písmeni, kterého ona jest symbolem a znakem. To zde snadně objevují zasvěcenci Kabbaly, ale musí rozeznávati písmena jednoduchá a dvojnásobná. Sedm jest jich dvojitých, jichž význam uvidíme. Tedy řekněme takto, opakujíce jejich učení: Bůh používal prospěšně písmen a sestavování svého jména, aby působil na anděly, tito andělé mají vliv na dvanáct znamení zvířetníku, tato mají vliv na zemi a spravují různá pokolení, která se na zemi střídají. Tak písmena mají původně obdivuhodnou moc, nejen že napomáhají odhaliti podobnost světa a jisté soulady ve vesmíru, to jest věci zemské a nebeské, kterých by nevědomí nemohli viděti, ale že jsou jako průchody, kterými se děje působení boží na shody.1 Jestliže jest taková moc písmen, jaká bude moc jejich složení? Také kabbalisté kouzelníci se vychloubají, že sestavováním jistých slov v jistém pořádku dosáhnou účinků zázračných, a tato slova že dávají vznik určitým skutkům podle větší nebo menší svatosti mluvy, která je vyvozuje. Proto tedy řeč hebrejská má nekonečnou převahu nad každou jinou. Ostatně se divy řídí podle hodnoty slov, která vyjadřují buď jméno Boží neb jeho dokonalosti a jeho počínání. Jest pak obyčejem k tomu cíli dávati přednost Sefirotům, čili jménům Boha. Sefirotů jest deset; jsou to: věnec, moudrost, rozumnost, síla nebo-li přísnost, milosrdenství nebo vznešenost, krása, vítězství nebo věčnost, sláva, základ a království. Sefirotové jsou jména vlastností božích, čili Bůh sám ve svých vlastnostech a v andělích, kteří představují tyto vlastnosti. Z desíti Sefirotů, sedm, jest sedm andělů před tváří Boží a tři jsou sláva tří osob svaté Trojice. Toto jsou Sefiroti Kabbaly Boží. Jsou-li slova, zvláště 72 jmen Boha, seřaděna určitým způsobem, nabývají neodolatelné moci.2 Avšak když se stane, že slova neobsahují významu, ve kterém spočívá jejich moc tvůrčí, je důležito je změniti, a jsou přede 1 Písmena kromě toho slouží za cifry a čísla, která vypisují, mají svrchovanou moc. Konečně znaménka u písmen nejsou jim zbytečná, rovněž tak, jako všechny částky zákona jsou nadány silou a mocí. 2 V rabínské knize Toldos Jeschu čili život Ježíšův, který zakončuje Podvržená Evangelia, přeložená a poznámkami opatřená od Gustava Bruneta. Židovský tento spisovatel nám dává příklady zázračné síly jména Božího. Str. 385―8., Paříž 1863.

- 123 -

psána pravidla, jimiž se docílí této změny. Tak praví Kabballisté a prozatím se spokojíme říci, že rozhodovati o tom, co obsahuje a co vůbec neobsahuje Kabbala farizejská, bylo by těžkou prací. Avšak čemu nikterak netřeba se diviti, jest to, že její nitro se otevřelo vznešeným pravdám, a poněvadž jsme ji nazvali napodobením pravé Kabbaly, vyjádřili jsme tím, že jsouc i znetvořena musí připomínati její vznešené rysy. Na příklad, jestliže božský mysticismus uzavírá v jistých číslech nepochopitelnou moc,1 kouzelná Kabbala kupí ihned nesčetné pošetilosti na toto dogma a na tuto víru napodobenou, které se zmocnil Pythagoras ve svých putováních a jejíž nevystižitelnou starobylost připomíná ve svých naučeních.2 Snad bude namítáno, že tato Kabbala přijímá vzezření zcela kouzelnické. Nuže co na tom? Což nevíme, že kabbalistům nescházely nejpodivnější důvody, aby dokázali nevinnost kouzelnictví? A jaké pochybnosti měly by člověka zdržovati od Kabbaly? Ona jest posvátná. Kabbalisté praví, že svatí ji používali, ona byla jejich mocí. Skrze ni Mojžíš povznesl se nad kouzelníky egyptské, stal se hrozným svými divy, skrze ni Eliáš způsobil, že sestoupil oheň s nebe, jí Daniel zavřel tlamy lvů a skrze ni též proroci zjevili události, které tajila daleká budoucnost. Opravdu, co jest nad to skvělejšího? Talmudisté obnovili tuto Kabbalu, která již kolem času Ježíše Krista se rozšířila v Judei a jejíž zásluha jest opravdu nevyrovnatelná, neboť podle mínění zasvěcenců vede je k dokonalosti, ona vychovává duši po stupních k rozjímání toho, co jest nejdokonalejší v přírodě. Jestli naše oči stanou nad tímto pozemským světem, ona nám jej ukazuje oživený množstvím duchů, čtyř různých druhů, kteří přebývají každý dle své přirozenosti ve čtyřech živlech. Tito duchové jsou dvojího pohlaví a byli stvořeni jako přátelé a služebníci člověka, Kabbala praktická učí prostředkům, kterak s nimi obcovati.3 Ona jest tedy klíčem našich styků se světem neviditelným, čili tajemstvím antického duchařství (spiritismu). A tato podivuhodná věda dává mezi pěti řády kabbalistů první stupeň těm, kteří jsou nazváni „rozjímaví“ a kteří by v době nynější měli jméno spiritistů. Tito mudrci, horlivě sledujíce nebeské pravdy, vlekou mysl i tělo ve dráhy, kterou se bere jejich duše, zbavená všech pout k věcem skutečným. Povzneseni a postaveni jsouce v těsný styk s anděli, duševními to průchody, kterými proudí božství a vylévá v nás své zázračné dary, ví, že voda se rozlévá pryč, aniž uhasí naši žízeň, a mizí v propastech, jestliže naše ústa se k nim nepřiblíží. Máme tedy tělem i duší se spojiti s anděli až do hlubiny své bytosti. Tak učiní kabbalista nadpřirozený, tak činí filosof vyšší magie. Vizme však v tom jen první podmínku, jíž stanoví Kabbala, 1 Práce opata Martela na toto slovo a apoštola sv. Jana: Qui habet intelectum, computet numerum bestiae, Apocal. Kap. 13., v. 18. 2 Příklad této moci čísel: zjevení tohoto tajemství nám odhaluje působivost a vliv čísla 7., jehož silou staly se všechny věci, neboť podle mágů Synagogy sedm Sefirotů vylévá své působení na sedm schopností sedmi planet, a tyto mají nesmírnou moc, která záleží v sedmi věcech v hospodářství země a v událostech atd. Jest sedm bran duše; totiž: dvě oči, dvě uši, jedna ústa, dva otvory nosní. Sedm dní bylo použito ku stvoření světa, jest sedm sobot od Velikonoc do Letnic a sedm krát sedm sobot pro léto milostivé. Konečně sedmé tisíciletí bude veliký Sabath a čas pokoje všemu stvoření. Bylo tedy třeba, aby bylo oněch sedm dvojitých písmen, kterým může se přičítati těchto sedm věcí. Tamtéž; Děj. Židů. Dodatek. Str. 340. atd. 3 Čti: Dějiny Satana. Str. 127., 1861. Kniha učená, do níž na neštěstí vloudily se mnohé bludy. (Od opata Lecanu.)

- 124 -

neboť musíme k tomu připojiti modlitbu, modlitbu andělskou, v jejímž objetí nerozlučně jsouce spojeni s Bohem, žijeme pod políbením božstva.1 Že jest povinností kabbalistovou se obraceti k andělským schopnostem, bude se zdáti zasvěcenci zcela přirozené, poněvadž tito duchové, jsouce přechovavateli darů božích, mají neviditelný vliv na hvězdy, proto je pro nás důležito znáti je dosti důkladně, abychom podle potřeby měnili jejich jména. Jména jsou zajisté nástroji našeho působení na tyto řiditele té neb oné hvězdy, jejímž úkolem jest, aby na jisté místo, v jistý čas, v jistých okolnostech vylévala vlivy, které zachtělo se nám říditi. Takovým způsobem rozjímavý spiritista věnuje své hluboké bádání počtu písmen, z nichž skládá se jméno Jehovy, na jejich podobu, jejich sestavení, a na jména andělů, jejichž funkce se k nim pojí. Avšak tělo, ponížený služebník člověka, má spojiti svou činnost s činností duše. Kabbalista musí tedy obraceti se brzy k jedné, brzy k druhé straně, musí pohybovati jazykem jistým způsobem a skládati a slučovati své pohyby s vyslovováním určitých písmen a určitých slov, zkrátka uvésti pohyby těla v soulad s pohyby duše.2 Kabbalista, místo aby měl obavu, že si dává marnou práci, cítí se šťastným rozkoší, kterou namahavě čerpá z nitra vědy a ze štěstí, které vyplývá u něho ze spojení tak blízkého s Bohem, že někdy dokonce se domnívá, že sám jest přetvořen v božství. Proto učenci, kteří se povznesli na výši Kabbaly spekulativní, vzývajíce jméno boží a jména andělů považují zázrak jen za hříčku, uvádíme zde na doklad, zázrak ploditelného koláče divů rabína Ismaela. 3 Neopomeňme připomenouti jeden řád Kabbaly hvězdářské, jejíž tajemství zde nebudeme odhalovati, ale která poučuje nás, že kabbalisté přisuzují velký vliv hvězdám a obzvláště luně, poněvadž jest humnem a sběrnou ostatních planet. Ona s nimi obcuje, ale ještě více se sluncem. To jí naplňuje mocí oživující, kterou ona ze svého lůna vylévá na ostatní tvory. Ona řídí všechny pozemské převraty, ježto jest ze jmen Božích jedinou ženou, a tato žena jest zprostředkovatelkou mezi Bohem a stvořením, mezi prvobytnými nebesy a anděly a mezi námi a nebem hvězd. Její úlohou jest býti prostřednicí mezi anděly a lidmi. Ona počíná a stává se těhotnou, spojujíc se se sluncem svým manželem, aby potom odevzdala, co počala, lidem zroseným milostí boží. Kromě toho dostává od Venuše moc potřebnou k plození a od Marta sílu a bouřlivou povahu. Zasvěcenci Kabbaly tvrdí, že vystihují souvislost osudnou mezi věcmi podřízenými a duchy, nebo-li vyššími schopnostmi. Představují si, že každé stvoření jest zúčastněno na vlastnostech jedné vyšší bytosti. Snaží se zvěděti, od které planety závisí ono stvoření, které mají na zřeteli. Potom zkoumají, kterými cestami planeta a vyšší schopnost vylévají své působení v tento předmět, a snaží se rozeznati tajné články řetězu, který pojí nebesa se zemí. Jakmile rozřeší tuto záhadu, prohlašují se za mistry v přivolávání těchto duchů s hůry, zahrnujíce je buď poctami přiměřenými jejich důstojenství, 1 Filosofové školy Alexandrijské, čarodějové jsou z téže školy atd., kde zbloudilá zbožnost a něžná pieta potácí se z bludu do bludu a spojuje se s vědou a výkony pekelnými. 2 Tyto věci spadají do magie v obor znamení svátosti nich, když ona vezme na se formu hvězdářství soudného. Čti staré kouzelníky a Cornelia Agrippu atd., které jsme tak často citovali ve svých dílech o magii (kouzelnictví). 3 Tyto kouzelné koláče připomínají očarované sýry, o kterých se mluví v „Božím městě“, od sv. Augustina. Čti kap. XVIII., str. 18. Viz totéž v naší knize: O vyšších divech magie. Kap. V., 2. oddíl proměnění, živočišný morfinismus atd.

- 125 -

neb obětováním trav a vůní, přiměřených jejich chuti.1 Slyšíme je tvrditi, že tato přítomnost ducha dává předmětu novou moc, která je velice podivuhodna, hledíc k jeho přirozenosti. Věří, že duše byly dříve než tělo2 a že, procházejíce skrze Sefiroty, jdou určitými sférami a že na seskupení těchto okolností závisí jejich osud v tomto světě. Když člověk se narodí, Bůh prý mu pošle opatrovníka, anděla, a ten ho vede podle náklonností přijatých od planety, pod kterou jest narozen, kabbalista musí se tedy snažiti, aby vypátral, který jest tento genius. Avšak zprostí-li se člověk vedení tohoto anděla, jeho pád v zločin a v neštěstí jest nevyhnutelný. Takový byl osud Saulův, Baltazarův, Nabuchodonosorův. Z této zásady jest zřejmo, že k zabezpečení štěstí dítěte jde především o to, aby duch planety, pod kterou jest narozeno, byl uchlácholen a aby mu bylo lichoceno. Zdá se nám, že řekli jsme dosti, abychom ukázali, že právě touto hanebnou a nepřemožitelnou věrou a nesčetnými jejími změnami židovští kabbalisté, tito dědicové Kabbaly hvězdné čili sabeistické, která datuje se z Babylona jako Kabbala synů Chámových,3 rozšířili z konce země až na konec kouzelné její učení. Právě pomocí tohoto hvězdného kouzelnictví Chaldejané a jejich nástupci, učenci hvězdářství soudného, zmocnili se pohanského Říma a ducha jeho hrozných císařů, znepokojovali paláce králů a naplňovali zločiny hrady manské šlechty a obydlí zámožných měšťanů až do času, který hraničí s dobou naší. Byla tedy Kabbala v pravdě kořenem magie (kouzelnictví), onoho umění, jehož mistři stali se již tak zběhlými v době Mojžíšově, že tento osvoboditel měl potřebí moci Boží, aby se povznesl nad jejich kouzla.4

1 Čti sv. Augustina, který káral filosofa Porfyria: Město Boží. Kniha X. kap, XI. ― Shakespeare s’est emparé de cesnotions, scene IV. Čarodějek Macbethových: „Scale of dragon tooth of wolf“ atd., a Virgilius rozepisuje se o těchto kouzelných věcech: „Has herbas… His ego saepe“ atd. Eclog. VIII. 2 Blud Origenský, velmi známý a zavržený. 3 Zasvěcená jim podle mínění učenců syny Kainovými. 4 Čti papyrusy egyptské, které jsme citovali ve své knize. O vyšších úkazech magie. Kap. 1. ― Čti též Koran. Sv. II., str. 55., přelož. Bayer 1775.

- 126 -

III. Kabbala kouzelná. „Všechna dogmatická náboženství“, praví nám jeden učený kabbalista, „povstala z Kabbaly.“ ― Všechna sdružení zednářská vděčí jí za svá tajemství a symboly. ― Tyto tradice jsou řevnivě zachovávány kněžstvem a podle něho jsou klíční kosti Šalamounovy, obřadní knihou, řekněme kouzelnou knihou jednoho papeže. ― Hlavní sběrnou židovské Kabbaly jsou Zohar a Talmud. ― Ona se nachází u všech národů ve všem tajemném, a toto mystické učení pochází od Chaldejských, kteří vzešli z Cháma. ― Abraham jest řečený kouzelník-kabbalista, poněvadž byl Chaldejan. ― Kouzelnictví a pekelnictví jsou nerozlučné od Kabbaly. ― Židé, kteří jsou nejvěrnějšími přechovavateli tajemství Kabbaly, jsou v magii velkými mistry středověku. ― Oni představujíce ducha temnosti, ― vos ex patre diabolo (vy jste z otce ďábla) ― byli misionáři a Velmistry okultismu. ― Tradice kabbalistické vloudily se svým jedem v různá odvětví vědomostí lidských vlivem účasti židů v nich. ― Příklad: Lékařství provozované židy jest nakaženo kouzelnictvím. ― Oni mísí lékařství do hvězdářství. Církevní sněmy a Otcové církevní proti tomuto počínání. ― Aby zkazili sociální vědu, kabbalisté, jichž předáky jsou židé, nechávají Vniknouti učení kabbalistické mezi Templáře, ve kterých zednáři vidí své předky ― Jejich cíl ― Odhalení jejich nástupců. „Všechna náboženství v pravdě dogmatická (založená na učení),“ praví nám v r. 1861 profesor magie Eliphas Lévi, „vyšla z Kabbaly a zase se v ni vrací.“ Vše, co jest vědecké a vznešené v náboženských snech všech illuminátorů, jako jsou Jakub Boehne, Swedenborg, Saint Martin, jest vzato z Kabbaly; všechna sdružení zednářská vděčí jí za svá tajemství a symboly. Jediná Kabbala zasvěcuje nás do sloučení obecného rozumu a slova Božího, ona má klíče přítomnosti, minulosti a budoucnosti.1 Tato Kabbala levá, neboli příšerná, jsouc prvotním zárodkem veškeré magie a proto i zárodkem zla, vzbuzeného a nejhroznějšího, které může rozsévati duch zla, jest tedy vskutku v největší úctě u těch, kteří vyznávají tuto lživou a ošemetnou vědu.2 Také Eliphas Lévi, opíraje se o to, že nazval Kabbalou špatně pochopenou jistá hanebná kacířství lidmi zatracená, odvažuje se nám říci: „Tedy Církev musila zapověděti věřícím tak nebezpečné studium této vědy, jejíž klíče mělo si zachovati jen nejvyšší kněžstvo. Skutečně se zdá, že podání kabbalistické bylo zachováno papeži, aspoň až do Lva III., jemuž se přisuzuje obřadní kniha (rituál), který byl prý dán papežem císaři Karlu Velikému, a který má všechna písmena, dokonce i nejtajnější, písmena Klíčních kostí Šalamounových. Tato knížka, 1 Dogma (učení) a obřady vyšší magie. Sv. I., strana 95 Paříž 1861, 2. vyd. Dílo velice protikatolické. Mluvíme-li o zednářství, třeba vyrozumívati v y s o k é l o ž e , n e j v y š š í a t a j n o u r a d u , o níž ustanovení zednářské žádá, a b y v j e j í m č e l e z a s e d a l a vždy většina židovská. 2 Též sám Israelský Vesmír jest nucen neuznávati Kabbaly a nazvati kabbalistiku oslňujícím hýřením ducha. Nauky kabbalistické jsou v něm nicméně stejné, převzaty jsouce z rituálu židovského a z Talmudu, který nás učí, že litery jejího písma, jména andělů a jména měsíců jsou chaldejská. Tamtéž XXI., str. 107―8; 1866 atd. Totéž XXII., str. 984 atd.

- 127 -

která měla zůstati skryta, později jsouc rozšířena, musila býti církví zavržena a upadla v obor černé magie.1 Ona jest dosud známa pod jménem Enchiridion (rukověť) Lva III. Avšak ztráta klíčů kabbalistických nemohla přivoditi ztrátu neomylnosti církve, jíž vždy jest přítomen Duch sv., ale přece uvrhla velikou nejasnost ve výklad bible a učinila úplně nesrozumitelnými velké obrazy proroctví Ezechielova a zjevení sv. Jana.2 Souverenní vlastník této knihy, který umí ji užívati, musil by býti pánem světa.“ Přece však dvě hlavní shromaždiště židovské Kabbaly, v níž, jak magie tvrdí, zúčastněna jest církev od ní pronásledovaná s temnou nenávistí, jsou Zohar a Talmud. Nuže, co se týče této poslední knihy, tvrdí nám profesor magie Eliphas, že existuje druhá bible neznámá, neb spíše nepochopená od křesťanů, jak oni praví, sbírka ohavných necudností, ale my ji nazveme památníkem, který shromažďuje vše, co duch filosofický a duch náboženský mohl kdy vykonati neb vymysliti nejvznešenějšího, a nazveme ji pokladem obklíčeným trny, diamantem v hrubém, sprostém kameni. Naši čtenáři asi již uhodli, že chceme mluviti o Talmudu.3 Nuže Talmud Zohar, ústní podání rabínské, a podání kouzelníků a zasvěcenců okultismu mají jeden a týž podnět a tím jeví nám jednoho a téhož ducha! Skutečně pokračuje takto jeden z největších nepřátel církve: „Závojem všech církevních alegorií a mystickým závojem starých dogmat, podivnými zkouškami a tmou všech zasvěcení, pod pečetí všech posvátných spisů, ve zříceninách Ninive a Théb… na zčernalé tváři sfing Asyrie a Egypta atd.; v podivných odznacích našich starých alchymistických knih; v obřadech přijímání do řádu, jež byly obvyklé ve všech tajemných společnostech, nacházíme stopy učení, všude stejného a pečlivě ukrývaného (I.)!4 A toto posvátné učení, které jest naukou čarodějnictví neb vyšších kouzelnických zasvěcení, jest zároveň učením Kabbaly, kterému učí nás židé, přijavše je od Chaldejských sabeistů vzešlých z Cháma, kteří podle mínění velice ve vědě rozšířeného byli dědici učení synů Kainových.5 (V této kapito 1 Eliphas Lévi přiznává tedy, že toto podání, čili židovská Kabbala, má za zákoník kouzelnou knihu, zavrženou církví a věhlasnou v oboru černé magie, avšak umínil si přisuzovati její sepsání papežům! 2 Eliphas Lévi: Děj. magie. Str. 222―255; 1860: „Kéž by zákonní nástupci sv. Petra přijali hold této knihy“, dovoluje si říci tento učenec magie „a žehnali práci nejpokornějšího ze svých synů, který se domnívá, že nalezl jeden z klíčů umění, který klade k nohám toho, komu náleží otvírati a zavírati poklady vědomosti a víry.“ Tamtéž. Děj. str. 222; 1860. 3 Takto praví onen kabbalista, ošemetný nepřítel církve a z církve vystouplý duchovní. ― Základní články víry (dogma) a ustavení obřadní (rituál); str. 93, 1861. Viz v naší kapitole Talmudu, co nám praví učený Drach o tomto pokladu nečistých nesmyslností a někdy též pokladu vědy a vznešených pojmů. ― Sv. Jeroným, který znal dokonale Talmud a židovská písma, prohlašuje, „že je tam tolik bájí a nečistoty, že by bylo o tom stydno mluviti.“ Supra, a čti Děj. Židů. Dodatek. Tamtéž; sv. VI., str. 254. moreri jest v každé knihovně, viz co praví o Zoharu. Sv. VI., str. 240, počínaje po str. 652 (1732). 4 Tamtéž, Dogma. Sv. I. Úvod, str. 5. Vydání z r. 1854. 5 Idee Kabbaly a Chaldeje, věda chaldejská, věda o sabeistickém či modlářském planetářství jsou tak dohromady spojeny, že v jednom románu, jehož hrdinové jsou z rodiny židovské, praví se o jedné osobě: „On znal Lochene Koidech (totiž chaldejsky) rovněž tak dobře jako balkebole, což znamená učence Kabbaly.“ V románu značí se všeobecná víra lidu. Feuilleton novin „Debats“. Paříž, čís. 7. prosince 1866 od Erckmanna-Chatriana, nazvaný Blokáda (Falcburku), úryvek z války r. 1814. Ostatně idea soudného planetářství čili Kabbaly sabeistické se tak připíná

- 128 -

le passim.) Matter pokládá za jisto, že zplození gnostikové zdědili, jak brzy se dovíme, od kouzelníka žida Simeona1 čarodějnictví chaldejských kabbalistů. Tak zmiňujeme se o prvních sabeistech, kteří smísili kult hada s kultem hvězd 2 oživených duchy; a z prostředí těchto národů zalíbilo se bohu povolati Abrahama, toho patriarchu, kterého falšovatelé dějin a náboženství souhlasně s rabíny považují za dědice tajemství Enochova a za otce zasvěcení (Kabbaly) v Israeli.3 Vskutku rabíni nás ujišťují, že všichni členové velkého Sanhedrinu jsou zasvěcenci magie, že patriarcha Abraham, pocházející ze sabeistického města Ur, byl kouzelníkem, který vycvičil ve svém umění syny svých souložnic, a že po příkladu Abrahama svého předka, David byl hvězdářem a kouzelníkem.4 „Abraham, vycházeje z Chaldeje, odnesl s sebou tajemství Kabbaly“ a Kabbala se tak dalece směšuje s magií, že podle kabbalistského ústního podání, „Indie byla obydlena potomky Kaina, takže později synové Abrahama a Century odtamtud vyšli a následkem tohoto kabbalistického obyvatelstva ona byla po výtce zemí pekelnictví (goetie) a kouzel“.5 (Goetie) Pekelnictví, čarodějství, ďábelská kouzla, svobodná umění a tajná sdružení jsou tedy nerozlučitelna od nauk a pletich Kabbaly. Nám se nezdá nic býti všeobecněji dokázáno ústy velkých učenců okultní vědy a dosvědčujeme to slovem samého Eliphase, kterého slyšeli jsme zvolati: „Učení kabbalistické, jež je základní naukou vyšší magie, jest obsaženo v Sepher ― Jesireh, v Zohar a v Talmudu.6 Jest to tvrzení, které rationalista Hoefer potvrzuje těmito slovy, jichž prů k ideím rabínského ústního podání, že kněz Bouhors praví v „V životě sv. Ignáce z Loyoly“ o slavném Vilému Pestelu, kterého tento světec přijal za novice: „Pestel začal blouzniti; byl to následek čtení rabínů a pozorování hvězd. Rabinismus a soudné hvězdářství mu pomátly mysl.“ Svazek II., kn. IV., str. 5, Paříž 1825. Když Ignác se byl po dva roky darmo snažil přivésti k zdravému rozumu tohoto podivuhodného učence, vyloučil ho pak ze svého řádu. 1 Sv. Epiphan: Adv. hoeres. Str. 55., vyd. fol. z r. 1622. Tamtéž; Sv. Iraen: Adv. Valent atd., str. 43, 62, 137 atd. Vydání fol. 1560. 2 Matter, hodnostář university. Soudné dějiny gnosticismu. Sv. 3. str. 184. 2. vyd. Paříž 1843. Bible Daniel Kap. XIV. atd. 3 Eliphas Lévi: Děj. magie, str. 46.; Paříž 1860. Zasvěcení kabbaly nepravé. ― Tento praví: Enoch jest totéž jako Hermes Trismegist Egypťanů; tamtéž, str. 46. Ostatně tento Trismegist jest Chám neb jeho syn Mesraim. 4 Církev a Synagoga, str. 48,1859. Děj. Židů, tamtéž, sv. VI. kap. VIII. atd. ― Církev praví opak v modlitbách umírajících: Libera animam eius sicut liberasti Abraham de Ur Chaldeorum.― Podle kabbalistů novodobých, kteří jsou žáky Židů, spadá Kabbala čili magie až před dobu Abrahamovu, který ji odnesl z Chaldeje, jejíž byla vědou, jakož i vědou Orfea, Konfucia a Zoroastra. Jsou to dogmata magie, jež byla vryta na kamenné desky Enochem Trismegistem. Mojžíš je vytříbil, a „znovu zastřel“. Toť je smysl slova „zjevit!“. Dal jim nový závoj, když ze svaté Kabbaly učinil výhradně dědictví lidu israelského a neporušitelné tajemství jeho kněží. Tajemství Eleusiny a Theb zachovávají o ní mezi národy některé symboly již porušené, jejichž klíč byl ztracen mezi nástroji vzrůstající pověry. Konečně přichází Spasitel zvěstovaný andělům svatou hvězdou zasvěcení, aby roztrhl sešlou oponu starého chrámu, aby dal Církví lidem novou tkaninu pověstí a symbolů, které skrývají vždy tytéž pravdy nezasvěcencům, zachovávajíce je pro vyvolené (kouzelníky). Eliphas Lévi: Dějiny magie, strana 3―4; 1860. Vidíme, s jakou houževnatostí kabbalisté skrývají pravdu pod pláštěm své nepravé vědy. 5 Eliphas, tamtéž, Děj. str. 46―66, 7―8. ― Četné skutky přisuzované rabíny Abrahamovi, str. 345.―348. atd., viz Gustav Brunet: Podvržená Evangelia a poznámky; Paříž 1863. 6 Tamtéž, Děj. str. 28.

- 129 -

hlednost nezadá křišťálu: „Mystické nauky a starověké kouzelné pikle jsou částečně zachovány v Kabbale“, která jest podle našeho názoru z doby prvních věřících všeobecné víry satanské, ač byla vydána teprv v prvních stoletích doby křesťanské rabínem Akibou a jeho žákem Simeonem Ben Jochaïmem. Nicméně židovští a arabští alchymisté znali odedávna knihy Kabbaly, které byly u zasvěcenců rovněž v takové úctě, jako knihy Herma Trismegista.“1 Zkrátka my nebojíme se opakovati, „že jest jisto, že židé, nejvěrnější přechovavatelé tajemství Kabbaly, byli skoro vždycky v magii ve středověku velkými mistry… Jsouce na zemi zástupci ducha temnosti, vos ex patre diabolo, oni byli missionáři určení osudem, a velcí mistři okultismu. Každý spolek tajnosti a zlořádu, dávající si za vůdce židy kabbalisty, dává si za představené a za ochránce dědice nauk, které jsou vhodné k jeho skrytému cíli. To jest to, co neví prostý lid v těchto sdruženích, ale učený zasvěcenec a každý opravdový přívrženec si řekne, pokloniv se před nimi: „Oni opravdu jsou naši otcové ve vědě.“2 A tato věda, kterou pseudonym Eliphas Lévi opatřil jménem židovské války, stala se za našich dnů nezvratným pánem a jsouc vědou magie, musí býti, jak nás učí církevní otcové a dlouhá zkušenost národů, jen vědou samého zla,3 schopnou, aby utvořila proti učení a moci církve, jež ji stihá svou klatbou, nejdůmyslnější a nejstrašnější zřízení, jaké jen může býti, aby znepokojovalo svět. Kabbalistická magie, snažíc se skrýti našim očím tuto hanbu, zahaluje se v plášť vysoké moudrosti a tváří se, jakoby zavrhovala od sebe s pohrdáním některé ze svých vlastních synů, totiž ty, kteří na sebe berou všechnu hanbu a dopouštějí, aby děsné následky jejich zásad klidně postupovaly svou drahou, kteří odvažují se býti v pravé poledne tím, čím jsou obratni jen ve tmách. Eliphas, tento odbojný levita, který oblékl beránčí kůži, odvažuje se vydávati se za jednoho ze ctihodných výtečníků církve, nám pak praví: „Magie má též své kacíře a rozkolníky, své kouzelníky a čaroděje. Musíme mstíti oprávněnost vědy za odcizení, za nevědomost, pošetilost a podvod.4 „Nuže, mezi ty, které Eliphas zamítá s opovržením a které jeho nauka nemohla ospravedlniti, my předně počítáme z kabbalistických sektářů gnose adoptivní syny Kaina, to jest kacíře Kainisty, vzešlé ze žida Simeona Maga.5 Tito bídníci se zdobí jménem tohoto prvního vražedníka a uvádějí za otce Kainova, Esauova a Kore s jeho spoluvinníky a následovníky jejich sporu a lidu sodomského… tu nejvyšší cnost nebes! Chlubí se, že mají takovéto muže za předky a praví, že jejich věda, jež jest úplně kabbalistická, jest vznešená, s ničím nesrovnatelná a dokonalá. Když velký stavitel tohoto světa chtěl je zahladiti, nebyl prý s to, aby jim uškodil, neboť oni uměli utvořiti tmu, aby se skryli před jeho 1 Hoefer: Dějiny chemie. Sv. I., str. 242. Knihy Hermovy obsahovaly asi velkou část Kabbaly. 2 Eliphas: Děj. magie. Str. 247. Tamtéž. 3 Koran na nesčetných místech; ku př.: „Oni se drželi toho, čemu učili ďáblové za vlády Šalamounovy. Šalamoun proto nezhřešil, ale pouze ďáblové, kteří učili lid kouzelnictví.“ Kap. Kráva, sv. I., str. 392. Překlad Ryerův, 1775. 4 Tamtéž, str. 33. Tak kouzelník Eliphas a kouzelníci moderního spiritismu, ač jsou spojenci, nesnášejí se. 5 Sv. Epiphan: Opera Adv. Haeres, sv. II., str. 276. Paříž 1622 foliant. Caiani a potentiori quadam virtute ac coelesti autoritate derivátům esse Caianum praedicant nec non et Esau et Core cum suis itemque Sodomitas; Abelum vero ab imbecilliori virtute prodiisse. Quamobrem, etc.

- 130 -

hněvem, a nejvyšší Moudrost se jim přizpůsobila. Jidáš, kterého, jak se vychloubají, mají za bratra, byl jedním z jejich zasvěcenců, i spatřujete je pozvedati do výše jedno evangelium, které má jméno tohoto božského zrádce.1 Hle, jsou to tedy kacíři řádu spiritistického, kteří jsou předmětem soustrasti pro lidi zdatné v soudobé magii a výrok těchto posledních, rovněž krátký jak nesprávný, jest positivní.“ „Gnosticism, arianism a manicheism vyšly z Kabbaly špatně pochopené.“2 Nikoli špatně pochopené, to není pravé slovo; bylo ho tuto neobratně použito; jiní řekli to zřetelněji. Čím více se naše bádání šířilo, tím bylo nám snazší viděti, jak kabbalistická tradice kape svůj jed v různá odvětví různých vědomostí a proniká je za přímé účasti židů. O n i o t r a v u j í o d d á v n é h o s t a r o v ě k u v ě d u n á b o ženskou, dějepisnou a mravní, znetvořují vědu astron o m i c k o u a f y s i c k o u . Je-li možno, abychom bez nelibosti, souhlasně s nevědomci a neobratnými přáteli pokroku a lidskosti, se divili věhlasu magie, která se připojila a přilnula k lékařské vědě žida, a která ve stoletích talmudistické pravověrnosti popouzí přísnost Církve proti nemocnému křesťanu, jenž jest dosti mdlý ve víře a vydává se v ruce lékaře talmudisty! Vskutku jedno odvětví Kabbaly se propůjčilo umění lékařskému. Podezřívali je a obviňovali, že jest založeno na kouzelnictví a židé se od něho odvrátili jen s těží, ba často, když stali se křesťany, viděli jsme je setrvávati v tom, že potírali nemoci a zažehnávali hrozící zlo, přičítajíce zázračnou moc číslům, která představovala značky; při tom odříkávali brzy podivné formule, brzy zase oddávali se některým podivným praktikám.3 A u tohoto národa umění léčebné zdá se kráčeti spolu s uměním mluvy hvězd. „Ve Francii“ v dávných dobách, praví nám jeden neopatrný přítel Israele, „většina lékařů a hvězdářů byli židé“.4 U tohoto národa byly tyto znalosti velice v obyčeji od zajetí babylonského. Je známo, že židé zaměstnávali se prodejem kouzelných nápojů pro římské paní a ještě dnes provozují lékařství po celém Východě. S jedné strany věda soudného hvězdářství, kterou oni se pyšní, a jejich bo 1 Sv. Epiphan, Adv. Haeres, str. 55. Vydání foliantové z r. 1622 ― Tamtéž, sv. Iraen., Adv. Valent, atd. str. 43, 62, 137 atd. vyd. foliantové z r. 1560. 2 Eliphas, tamtéž. Děj. Magie. Str. 222. Řeč je jasná; ale gnostičtí kabbalisté, kteří vzešli ze žida kouzelníka Šimona, zda tito nemohou vztahovati tuto poklonu na své bratry, t. j. na některé z našich moderních (na příklad vysoce postavených filosofů-kabbalistů. Poz. překl.) kabbalistů! Ti nechtějíce uraziti jemnocitu naší doby, pomáhají z nepohodlnosti zároveň i neblahé osobě ďábla, tak často jmenované v Koranu, i Církvi, která umínila si dovolávati se ho, i magii, jejíž nervy na chvíli on zranil a jejíž pýchu uráží! ― Viz Eliphas tamtéž, Děj. strana 14―28. 3 Děj. Židů. Sv. VI., tamtéž str. 394. Kabbala jsouc pravděpodobně původu Kainova neb aspoň Chámova atd., jest starší židů a proto nemůže býti jejich vlastní. Jest ve vážnosti u učenců arabských a později naplnila nejzajímavější stránky Kornelia Agrippy, Paracelsa, žáků čarodějů alexandrijských a zasvěcenců všech velkých dob magie. Hippokrates se posmívá jistým podvodníkům, kteří se vychloubali, že léčí padoucnici modlitbami atd. ― L. De morbo sacro; a Galien zavrhuje toto počínání, jako dávná kouzla Egypťanů a Chaldejců, totiž kabbalistů a sabeistů. L. D. sitnplici remed. potest. Thiers: Pověry, hlava XXXV., str. 416. atd. 1679. Naproti tomu vidíme oddávati se tomuto svobodnému umění slavného arcikacíře a kabbalistu Basilida, žáka žida z Gitanu, kouzelníka Šimona. 4 Taktéž i u nás ve středověku. Pozn. překl.

- 131 -

hatství z druhé strany byly bez pochyby příčinou těch hrozných násilností a pronásledování, o kterých dějiny zachovaly paměť.“ Advokát Bédarride, věren své nezměnitelné soustavě obrany židovstva na vrub církve, ukazuje nám židovské lékařství jen ze svůdné strany léčení a zapomíná na kabbalistickou stránku lékařské vědy židů, svých krajanů. On nemůže strpěti urážlivého podezírání, ač je dějiny všech národů zjistily. Taktéž je ochoten nám to vysvětliti jen hloupou nevědomostí křesťanů. Praví: „Léčení, které provozovali lékaři židovští, mělo cosi zázračného ve století nevědomém a podivná mluva, ve které byly obsaženy tajnosti jejich umění a která jim dodávala tajemný ráz a obzvláště stav nekřesťanů, k němuž náleželi provozovatelé lékařství, vzbudily neklidnou starostlivost prostého pověrčivého lidu. Lidé nerozpakovali se viděti pouze čáry a kouzelnictví ve vědění, kterým se vyznamenávali lékaři arabští a židovští; sněmy církevní vylučovaly tudíž křesťany, kteří se k židům obraceli. 1 A pro židovského spisovatele, rozumí se samo sebou, že sněmy církevní spáchaly dílo Vandalů, vyobcovavše umění těchto kouzelníků, jako to učinili v Římě císařové, páni nejvzdělanějších národů starého světa! Přihlížejíce v nejdávnějším starověku křesťanském k jednomu z těchto mužů, kteří byli slávou a světlem člověčenstva, vskutku přistihujeme lékařství kabbalistické, které židé jeho doby přijali od svých otců, jak ono přechází z jeho století k našemu; je to řetěz nezdravých tradic, které oni odevzdávali svým synům a slyšíme ho dávati je do klatby. Sv. Jan Zlatoústý, tento chrabrý církevní otec, zvolal: „Ď á b l o v é o b ý v a j í n e j e n o m s y n a g o g u , a l e t a k é d u š e ž i d ů . Zdaž budete vyhledávati uzdravení těla za cenu spasení duše? Zdaž můžete, aniž vzbudíte hněv Boha, stvořitele vašeho těla, prositi se svého nepřítele o uzdravení? A věda lékařská, jak pak by se nestala v rukou leckterého modláře neomylným prostředkem, aby vás přilákali k bohům pohanů?2 Často také pohané léčili neduhy tímto způsobem a navrátili chorým zdraví; zdali jest to důvod, abyste brali podíl na jejich bezbožnosti? Jestliže Bůh dovoluje ďáblům, tak jako lidem, vykonati některé uzdravení, on to dovoluje, aby nás zkoušel, a lépe jest pro nás nemoc, než zbabělost, žádati bezbožnými pro 1 Bédarride: Židé, strana 139., II. vyd. Paříž 1861. Abbé Gioberti velice nepatrná veličina v této otázce, veden jsa svou protiřímskou svobodomyslností, praví nám skoro totéž. Chraňme se upírati lékařům židovským jistý pokrok, za který lékařské umění může býti vděčno. Zda-li sama chemie neděkuje za velký pokrok alchymii? Avšak z jak veliké nevědomosti pochází tato smělost vynášeti kritiku o nařízeních biskupů a církevních sněmů, které ohlašovaly nemocným křesťanům zápověď, utíkati se k umění židů? Bádáním jest dokázáno, že církev v žádné době se neskládala z nevědomého a pověrčivého lidu; ale před vražednou zlomyslností a před zločiny magie, které, jak svědčí dějiny všech národů, byly u židů obvyklé, musila se církev chvěti zároveň o život tělesný i duševní svých dítek. ― Čti na doklad proslulé jednání úřední. Sv. I. str. 279. atd. Sv. IV. foliantový; Paříž 1705, 1710, 1719, 1738. 2 Sv. Jan Zlatoústý, takto mluvě, ví to, co nevědí ti, kteří odvažují se nazývati koncily a křesťany fanatickými a pověrčivými. On ví, že větší část starého lékařství u modlářů se konala v chrámech, kde kněz a lékař splývali v jedno, on ví, že toto lékařství bylo z části magnetické, kouzelnické a ďábelské, což vykládáme ve své knize: O zprostředkovatelích a prostředcích magie. Kabbalistické a talmudické lékařství židovo, promíšené kouzelnictvím, mísilo se tedy tak dalece s lékařstvím pohanů, že nadchlo se týmiž bohy. Za našich dnů rozmohlo se rovněž umění lékařské spiritistické, obzvláště pomocí vzkříšení magnetismu. ― Čti v tom ohledu „Protectiones theologicae“ z r. 1866 věhlasného bohoslovce římského gymnasia Jana Perrone, který často prokazuje nám čest, že cituje náš spis.

- 132 -

středky vysvobození z našich neduhů. Ďábel dokonce, i kdyby nás uzdravil, učinil by nám dozajista více zla, než dobra; neboť by ulevil našemu tělu, které nicméně bylo by potravou červů, ale uškodil by věčnému blahu naší duše. Verbíři otroků nabízejí dětem pamlsky, cukroví, hry v kostky, trety, tisíc vnadidel, aby, přivábíce je, uloupili jim svobodu a život. Právě tak ďáblové slibují nám uzdravení našich údů, aby poškodili tím jistěji spasení naší duše. Ó, nedopusťme tohoto zlořádu, moji rozmilí! Bůh vás neopouští, nýbrž chce, aby tím silněji ukázala se vaše ctnost, dopouští-li někdy, aby nemoc vás zasáhla. Snášejte ji tedy statečně a prchejte, prchejte, nebo zažeňte židy; oni tvrdí, že jsou nejobratnějšími lékaři na světě, ale jejich lékařská věda jest jen podvod a kouzla, a m u l e t y a p l e t i c h y v z a t é z k o u z e l n i c t v í , podobně, jako jejich synagogy jsou místa prostopášnosti, kam chodí ženy necudné a darebné.1 Jiný otec církevní, sv. Epiphan, seznámiv se s těmito židovskými pověrami, nás učí, že židé mísí ve svou vědu umění satanská ―2, b a ž e č a s t o n e c o u v n o u a n i p ř e d v r a ž d o u , v y k o n á v a j í c e č l á n e k v í r y k a b a l i s t i c k é , který Tomáš Katimpré připomenul těmito slovy: „Jeden žid velice učený, nedlouho před tím obrácen na víru, tvrdil mně, že jeden z jeho někdejších spoluvěrců umíraje, učinil židům toto proroctví: „V y m ů ž e t e s e u z d r a v i t i z h a n e b né nemoci, která vás souží, jen požíváním křesťanské k r v e … “ 3 N e b o ť l i d s k á k r e v j e s t z á k l a d e m v š e c h v ý k o n ů m a g i e ! L i d s k á k r e v j e s t j í n u t n a . Potřebuje lidské krve a lidského tuku k vykonávání svých obřadů a k hotovení posvátných olejů, mastí čarodějných a svých svátostí, aby dosáhla svého bezbožného cíle. Zde, v tomto vezdejším životě a ostatně podle doby, podle ducha a podle stupně vzdělanosti národů jest magii třeba této krve a masa jako léku a prostředků mystického obrození. Od počátku historických dob sama Bible nám podává na půdě Kanaanu divadlo těchto ohavných obyčejů, tohoto posvátného lidojedství, lidské krve a masa, k t e r o u pili a pojídali židé s kananejskými kabbalisty, jejichž d u c h o v n í o b ř a d y p o ž a d o v a l y p o u ž í v á n í k r v e . 4 Výkony Kabbaly a magie jsou satanské prostředky, jichž se však užívalo jako prostředků náboženských a vědeckých, jsou to tudíž ony dvě věci, které se opakují u židů neustále v provozování umění lékařského nebo v zabraňování tělesným neduhům. V bedlivém zkoumání „vražd dětí, spáchaných židy“, to co nejvíce překvapuje vnímavého 1 Amulety jsou jedním z hlavních děl Kabbaly, jedním z hlavních nástrojů magie. Sv. Jan Zlatoústý, tamtéž, str. 358 až 362., 3., 4. atd. již jmenovaná veškerá díla. Sv. II. vyd. 1865. ― Příklad lékařství kabbalistického, čili kouzelného. Lékař alchymista Paracelsus, největší z křesťanských mágů, postavil proti proklínání používání opačného zaklínání. On sestrojil léky sympatické a přikládal je nikoli na churavé údy, ale na zobrazení týchž údů, utvořovaných a obětovaných podle kouzelného obřadu. Léčení bylo podivuhodné a žádný lékař nikdy nedospěl k zázračnému léčení Paracelsovu. Eliphas Lévi, Články víry a obřady, sv. I., str. 302. Čti na jiném místě jeho životopis a množství příkladů tohoto kabbalistického léčení. Z nejznámějších jest proslulý sympatický prášek Digby, který léčil na každou vzdálenost a dělal divy u našich vážných sousedů Angličanů. 2 Advers. Haeres XXX.; ― Církev a Synagoga, str. 321. 3 De vita instituenda, text XI., kap. XXIX., článek 23. 4 Bible, Moudrost, Kap. XII., v. 4. atd. ― Totéž naše kniha Magie v XIX. století. Poslední vydání. Hlava IV.; totéž zde níže v tomto díle, hlava VII., 2. odd.: O krvi.

- 133 -

badatele není vždy a jedině surový pocit náboženské nesnášenlivosti, nikoli; bude to spíše až příliš často úmysl „používati lidské krve a zmučeného masa k výkonům kouzelnickým, majícím moc léčiti tělesné neb duševní neduhy“, bude to stále táž řeč: Aby dosáhli ohavných účinků, neboť vykonavatelé jsou přesvědčeni, že v této krvi a v mase kromě vlastností léčebných, nachází se zvláštní moc a tajná síla, zabezpečující zdar jejich přání,1 časem, když tomu okolnosti dovolovaly, výkony lékařství kabbalistického neb kouzelnického vzaly na se dokonalou nestoudnost dravosti. Tak slyšíme Rufina, proslulého vrstevníka sv. Jeronýma, jmenovati židovské lékaře, u kterých jedna perská královna, soužená nebezpečnou nemocí, hledala rady. Tito lékaři jí předepsali jako prostředek léčebný rozseknouti ve dví dvě křesťanské panny a procházeti mezi zavěšenými polovičkami; radu tu královna přijala se slepou poslušností.2 Snad bylo by nyní na čase, abychom ukončili s Kabbalou, kdybychom nemuseli ukázati, s jakou vytrvalou dovedností uměli židé obrátiti proti zřízením křesťanským duchařské tradice modlářství a kouzelnictví, které je samy mravně rozvrátily, a s jakým neúnavným uměním se snažili během doby, aby uprostřed křesťanského světa uzrála a dokonala se zkáza vědy sociální. Zatím postačí malá poznámka, která uvede čtenáře na cestu této pravdy. „Idea křesťanských hierofantů jest totiž podle smyslu, který Eliphas přikládá tomuto slovu, ideou spiklenců Kabbaly, aby se dovedně zmocnili moci a podrželi ji potměšile ku svému prospěchu. Museli tedy utvořiti společnost, oddanou odříkání slavnými sliby, chráněnou přísnými řády, která se sháněla zasvěcováním a jsouc samojedinou přechovavatelkou velikých náboženských a společenských tajností, dělala by krále a biskupy, nevydávajíc sebe v šanc ke zkáze své moci. Tato myšlenka byla podle kabbalisty Eliphase snem rozkolných sekt gnostiků nebo osvícených3 (illuminátů), kteří tvrdili, že svoji víru připínají k prvotním tradicím křesťanství sv. Jana.4 Ona konečně stávala se hrozbou pro církev a pro společnost, když jako bohatý a daremný řád, zasvěcený v tajné učení Kabbaly, zdála se býti pohotově proti zákonné moci obrátiti své zásady, podle nichž chtěla pro sebe uchovati vrchní panství a ohrožovala svět nesmírným převratem. Těmito strašnými spiklenci byli Templáři,5 kteří byli předky oněch společností, které později se ustavily a jejichž dějiny jsou tak málo známy. Nuže tito okultisté, kterým Eliphas přiznává zásluhu, že ovládali tajemství Kabbaly, kteří však dopustili se neodpustitelné chyby, že chtěli soustřediti ve výlučný kruh aristokracie nesmírný převrat, jímž ohrožovali svět; tito spiklenci, zároveň ctění i hanobení, pak zmizeli v bouřích. Avšak vláda tmy měla jen krátké mezivládí a brzy v úkrytu temna zrodili se jim nástupci. Jsou to sami jejich zasvěcenci, kteří z tisíce stran najednou v nestálých dobách své vítězoslávy vrhli na veřejnost tato odhalení. Mezi nimi ten, kterého zvláště rádi posloucháme, pseudonym Eliphas, jest jedním z nejnestrannějších a nejučenějších. Slyšme dále jeho řeč 1 Církev a Synagoga, strana 313―315 atd. Tomáš Catimpréský: De vita instituenda, text II. Kap. XXIX., čl. 23. Událostí Syrie, tamtéž, sv. II., str. 380, 384―8 a 390 atd. 2 Děj. církevní, kniha II., kap. XXIV. 3 Všichni židé jsou u illuminátů považováni za učence zákona. Figuier: Děj. zázračnosti, sv. IV., str. 162., kniha protikatolická. 1860. 4 Katolictví sv. Jana, běžné slovo, které značí katolictví odbojné a kouzelnické. 5 Eliphas Lévi, Děj. Magie, str. 273. Paříž 1860.

- 134 -

a buďme pamětlivi toho, ž e s t r ů j c i v š e c h p r o t i k ř e s ť a n s k ý c h n e b protisociálních zmatků, které zmítají světem pod záštitou tajných společností, se připínají tajným a židovským poutem Kabbaly k nesmírnému světovému sdružení, o z n a č e n é m u j m é n e m s v o b o d n é h o z e d n á ř s t v a . 1 „Učení kabbalistické,“ praví nám jeho zasvěcenec Eliphas Lévi, který je vyznává veřejně, „jest základem vyšší magie a tajná filosofie magie, zahalená pod jménem Kabbaly, jest naznačena ve všech posvátných hieroglyfech starých svatyň a obřadech dosud tak málo známých starého i nového zednářstva.“2 Avšak k jakému cíli žene křesťanský svět tato společnost, která dává své tváři tak lidumilnou půvabnost a jejíž životní zásadu třeba hledati v samých základních naukách Kabbaly? Poslyšme, a budeme moci sami sobě odpověděti, když uslyšíme z jeho úst nejurčitější přiznání: „V e l k é k a b b a l i s t i c k é s d r u ž e n í , z n á m é v E v r o p ě p o d j m é nem zednářstva, objevilo se ve světě náhle, právě ve c h v í l i , k d y b r o j e n í p r o t i C í r k v i 3 r o z t r h l o k ř e s ť a n s k o u j e d n o t u . “ Tedy zednáři mají Templáře za vzor, Rozenkreuzery za otce a Johanity za předky.4 Jejich základní učení jest učení Zoroastrovo5 a Hermovo, jejich pravidlem jest zasvěcení postupné, jejich zásadou rovnost, řízená Hierarchií6 a všeobecné bratrství.7 Jsou to pokračovatelé školy alexandrijské, která byla dědičkou všech antických tajných zasvěcení. Oni trpí všechny víry8 a vyznávají jen jednu filosofii. Učí jen reelnosti a chtějí postupně přivésti všechny duševní schopnosti k rozumu,9 totiž k protispolečenskému rationalismu (učení zakládající se na rozumu) zednářskému a běda tomu, kdo by proti němu rozumoval! Častěji jsme to již viděli, ale ještě lépe uvidíme to později. Podle toho a podle důležitějších uklouzlých poznámek četných nepřátel církve ve vědě tito dávní židé, které Eliphas nazývá našimi otci ve vědě a které K r i s t u s j m e n o v a l s y n y ď á b l o v ý m i , totiž tito otcové církve satanské 1 Vysoké zednářství! Zvláště třeba čísti knihu učenou, která stala se vzácnou, saského protestanta Eckerta. Překlad Gyrův 2. svaz. 8. vyd., Lutych 1854. 2 Děj. Magie, str. 23―24; 1860. 3 Toto brojení jest protestantismus, který propuká v době, tak vhodně nazvané renaisancí, což znamená nové zrození pohanstva, jeho filosofie, jeho výlučné literatury a jeho umění, neboť umění a literatura staly se po pádu pohanstva křesťanskými. 4 Johanité, totiž ti, kteří přeměňují apoštola sv. Jana jako kabbalistu ve hlavu Rozenkreuzerů a zednářů atd., a kteří nám praví, že jejich tajný cíl jest r o z b í t i t i a r u , atd., atd. 5 Toto jméno značí živoucí hvězdu a spojuje Kainitskou Kabbalu Chámovu se sabeismem, což má se uskutečniti. Čti mezi jiným: J e d n á n í ú ř e d n í , sv. I. str. 521., foliant; Paříž 1705. 6 Zamlčená výhrada učiněná proti rovnosti, ve prospěch vůdců sdružení; n e b o ť r o v n o s t j e s t z n i č e n í k a ž d é h o p o ř á d k u , b a i p e k e l n é h o ; viz velkou poznámku o rovnosti v naší knize: Obyčeje a způsob ďáblů. Vyd. z r. 1885, str. 421. 7 Bez tohoto bratrství, které zakládá podvratné nauky kosmopolitismu, ničíc zásadu jednotlivých vlastí, bylo by nemožno vítězství světového israelského sdružení a nemohla by býti připravena vláda Antikristova na zemi, zjevně církví ohlášená. Jednoty: italská, německá, s l o v a n s k á atd., jedním slovem jednoty jednotlivé, založené pod všeobecně klamnou a libovolnou záminkou národnostní zásady připravují onu jednotu všeobecnou, proto musí se dříve nebo později osudně splniti. 8 Vyjma víru katolickou. 9 Eliphas Lévi tamtéž, Děj. magie, str. 399―400; 1860.

- 135 -

mají za syny vyvolené z Judy, m e z i n i m i ž m ů ž e m e v i d ě t i f i l o s o f y , velké učence a tajemné vůdce velkého sdružení kabbalistického, známého v Evropě pod jménem zednářstva, jehož cílem je zničení církve Kristovy a křesťanské v z d ě l a n o s t i . Proudhon, tento zjevný přítel knížete Kabbaly, odvážil se nám to říci slovy hrubými a jiní nám to opakují každého dne slovy ošemetnými nebo zjemnělými. 1 Tedy ti, kteří nám tvrdí, že povšechná a nejvyšší rada zednářstva, rada tajná, s k l á d a j í c í s e z d e v í t i č l e n ů m á m í t i v z á l o z e p r o z á s t u p c e ž i d o v s k é h o n á r o d a n e j m é n ě 5 k ř e s e l , protože tak tomu chce ustanovení zednářské, tito nám potvrzují to, co prostý zákon zdravého rozumu nám objasňuje, totiž to, co se má ve světě státi! Avšak již dosti řekli jsme o Kabbale, o jejích plodech a dílech, o jejím rozšíření a plánech do budoucna. Prozatím nám stačí, že jsme se jen dotkli tohoto předmětu, kterému ostatně bychom musili věnovati jinou kapitolu.

*

1 Presid. Masaryk se vyslovil: Katolíci budou míti tolik práv, kolik si jich (t. j. v boji se židozednáři) uhájí. Také: „Tábor je naším programem.“ (Poznámka překladatele).

- 136 -