KABARET R.I.P. aneb DRAHÝ KADLE, KAM DNES VEČER PO DIVADLE?
(mrtvý) kabaret o (oživlém) kabaretu
libreto: Přemysl Rut (s použitím příručky E. Basse „Jak se dělá kabaret“) úprava: Jan Tošovský a Braňo Holiček
1
KONFERENCIÉR (přichází k pulíku pro pohřební řečníky): Drazí smuteční hosté... Již pouhé slůvko kabaret se stalo svůdným heslem pro všechny, kdož se po shonu denních starostí rádi osvěžili srdečnou a nehledanou zábavou; tím spíše bylo jej zneužíváno jako reklamního pláštíku pro četné nedochůdné a neumělecké podniky, jež zvláště český venkov občas zaplavovaly. Právě kabaretní umění mělo však svůj zcela určitý charakter, odlišný od divadla, od varieté stejně jako od takzvaných uměleckých akademií. (Kabaret v dobrém slova smyslu nebyl nezbytnou životní nutností, naopak vznikal teprve tam, kde společenský život se rozvil do značného stupně kulturního i materiálního bohatství. Teprve když život národa dostoupil ve svém vzrůstu té výše, že si smí dovoliti jistou měrou přepych a luxus, teprve pak byla půda připravena pro zdravý základ kabaretního umění.)
Jokohama SÓLO:
Když se večer na zem klade, když se sešeří -
KONFERENCIÉR: Tak jest, tak jest! SÓLO:
každý praští svojí prací, spěchá k večeři -
KONFERENCIÉR: Tak jest, tak jest! SÓLO:
pěšinku si načesává, nakroutí si vous -
KONFERENCIÉR: Tak jest, tak jest! SÓLO:
neboť v osm u muzea už má randezvous -
KONFERENCIÉR: Tak jest, tak jest! 2
SÓLO:
a hned ptá se: Dítě mé, kampak dneska půjdeme?
VŠICHNI:
Jo, jo, jo Jokohama, Jokohama, ta je velmi dobře známa, tam vždy to pěkně vypadá, tam bývá dobrá nálada. Jokohama, Jokohama, ta je velmi dobře známa, tam u Pepíka Waltnera, tam se schází každý večer pára veškerá.
SÓLO:
Matně září lampiony, housle jásají -
VŠICHNI:
Tak jest, tak jest!
SÓLO:
při víně se tulí párky nebo při čaji -
VŠICHNI:
Tak jest, tak jest!
SÓLO:
odevšad je slyšet zníti zpěvy bujaré -
VŠICHNI:
Tak jest, tak jest!
SÓLO:
dívčí smích a cinkot číší zvoní v separé -
3
VŠICHNI:
Tak jest, tak jest!
SÓLO:
dívenky jak andělé, vždycky ptám se přítele: Jo, jo, jo Drahý Kadle, drahý Kadle, kampak dneska po divadle?
KAREL:
Ve společnosti krásných gejš chtěl bych se vznášet vejš a vejš!
VŠICHNI:
Jokohama, Jokohama, ta je velmi dobře známa, tam u Pepíka Waltnera, tam se schází každý večer pára veškerá. Jiří Červený: Jokohama
KONFERENCIÉR: A nyní můžeme přistoupiti k úvaze o kabaretním programu a produkci samé... (Pán ho však přeruší...) PÁN: Napsal jsem pěknou píseň a hodlám ji přednésti. Původně zněla jinak. Ale když jsem ji poprvé před obecenstvem zapěl, křičeli na mne, že to nemá žádný refrén. Nenahlížím, proč by každá píseň měla míti refrén, ale podrobil jsem se přání publika
4
a po každé strofě pěji refrén. Nebylo snadno jej nalézti: když se něco k jedné strofě, nehodilo se to ke druhé. Rozluštil jsem to tak, že se můj refrén nehodí k písni vůbec, ale když jej budete zpívat se mnou, přestanete si to uvědomovat.
Píseň uchňachňaná První strofa:
Nový kabát jsem si koupil, neboť já se strojím tuze rád, ruce mé jsou do něj krátké, rukávy jsou ale akorát. Odejdu do ciziny hledat si štěstí jiný.
KONFERENCIÉR: A nyní hned in medias res a pěkně po pořádku. Tož především PÁN: Druhá strofa: Že nesvítí v noci slunce, na to mívám často velkou zlost; ve dne svítit by nemuselo, to všude stejně světla dost. Odejdu do ciziny hledat si štěstí jiný. KONFERENCIÉR: Tož především opona. Nejvýhodnější jest rozhrnovací. (Snaží se ji zatáhnout, aby přerušil píseň.) Jednak je manipulace s ní lehčí, jednak může konferenciér eventuelně vyjíti před ni. (Opona se před ním zavře. Za okamžik vyjde před oponu Pán.) PÁN: Třetí strofa: Kdo má černou neštovici, zjeví se skvrna přehrozná, dostane-li ji však černoch, tak to na něm nikdo nepozná. Odejdu do ciziny hledat si štěstí jiný. 5
František Hvížďálek: Píseň uchňachňaná
KONFERENCIÉR: A nyní již konečně můžeme přistoupiti k úvaze o kabaretním programu a produkci samé. Materiál, hodící se k přednášení kabaretu, byl přerozmanitý. Nejtypičtějším druhem byl chanson, písňový útvar, jejž bych zařadil mezi vlastní píseň a arii. Kdežto tyto druhy spoléhaly více na účin hudby, ryzí kabaretní chanson počítal především s účinem textu. Kdekoliv text ztrácel na svém významu a efektu docilovalo se líbivou hudbou, klesal chanson na úroveň operetní vložky. Chanson tedy, ať veselý nebo vážný, musel míti děj, a to děj zpracovaný s dramatickým spádem a vyvrcholením. Lyrické piecy jest záhodno režijně upraviti jako čísla výpravná. Specielní divadelní nápady vytvořil si každý kultivovaný kabaret sám.
Balada o srdci matčině PÁN: Byl chudák hoch, měl dívku rád, hola hej, hola hoj, hola hej! Byl chudák hoch, měl dívku rád, ta nechtěla ho ani znát, hola hoj, hola hej, hola hoj!
PANÍ:Řekla jen: „Srdce matky chci,“ hola hej, hola hoj, hola hej, 6
řekla jen: „Srdce matky chci, tvé matky srdce pro své psy,“ hola hoj, hola hej, hola hoj!
PÁN: Šel, zabil matku, srdce vzal, hola hej, hola hoj, hola hej šel, zabil matku, srdce vzal, jí srdce vyrval, utíkal, hola hoj, hola hej, hola hoj!
PANÍ:Utíká, běží, upadne, hola hej, hola hoj, hola hej utíká, běží, upadne, srdce mu z ruky vypadne, hola hoj, hola hej, hola hoj!
PÁN: Po kameni se kulilo, hola hej, hola hoj, hola hej po kameni se kulilo, a slyš – to srdce mluvilo, hola hoj, hola hej, hola hoj!
7
PANÍ:A srdce ptá se vzlykajíc, hola hej, hola hoj, hola hej a srdce ptá se vzlykajíc, „Neudělal sis, hošku, nic?“ hola hoj, hola hej, hola hoj! Balada o srdci matčině; Jean Richepin, překlad Eduard Bass
KONFERENCIÉR: Při výběru kabaretního repertoáru nutno stále přihlížeti, pro jaké obecenstvo, pro kterou vrstvu je zábava určena. Obecenstvo, jež není ještě příliš zběhlé v kabaretním umění, obecenstvo lidové a maloměstské, žádá jednoduché a líbivé věci.
Švábiády DUO:
Ku přijaté nové služce povídá paní: Ráno budem v sedm hodin míti snídaní! Služka praví dojemně, zvednuvši zrak od země: Kdybych náhodou zaspala, snídaj beze mě! Proč bychom museli zrovna jíti spát, proč bychom si nemohli ještě jednu dát?
8
V restauraci host k večeři holuba si dal, že je malý a zapáchá, sklepníkovi lál. Sklepník se mu směje v líc: Nedělaj si z toho nic, kdyby byl ten holub větší, tak by smrděl víc. Proč bychom museli...
Paní praví ke svým služkám, než opustí dům: Dejte rybám čistou vodu do akvárium! Na to Anna a Máli: Nač bychom ji dávali? Vždyť ještě tu starou ryby nevychlastaly!
Manžel v kupě dí své žínce, když vlak ze tmy hnal: Vědět, že tunel tak dlouhý, byl bych tě zlíbal. Ona ptá se nesměle, rdíc se po celém těle: Copak ta pusa v tunelu není od tebe? 9
Proč bychom museli
Ženich stojí u oltáře, opici jak trám, pan farář dí: Tohle čuně já neoddávám! Nevěsta však povstane: Oddaj nás, milostpane, jak je střízliv, pár volů ho sem nedostane! Proč bychom museli...
Josef Šváb Malostranský: Veselý potulný pěvec Ona: Ale vždyť já jsem vdaná. On: A já ženat. Oba: Ach ty bolný osude... KONFERENCIÉR (zakročí): Příjemný hlas a roztomilý zjev přednášejících, líbezná melodie a jasný, lehce pochopitelný vtip v pointě přednášených věcí mají přednost u lidového publika, jež je obyčejně příliš morální, než aby sneslo silnější pikanterii. Obecenstvo, jež je již kabaretu zvyklé, obecenstvo velkoměstské, touží po rafinovanějších dráždidlech.
10
Smutná láska DUO:
To byla pyšná krasavice se zrakem vždycky jako v snách. Jí nevzplanuly bledé líce a smutek visel na řasách. On zasmušilý elegán byl, tak ve všem záhy znuděný, však její pohled vždy ho vábil, jenž mluvil hlasem spřízněným: Zklamáni láskou a zklamáni vším do noci zíráme pohledem svým s tichým zoufalstvím.
Až setkají se nenadále při promenádě na plese, při hudbě spolu tančí v sále a ruka v ruce chvěje se. Má valčík tesknou melodii, touhou se srdce zachvějí, když těla se tím rytmem zpíjí a k sobě přilnou vroucněji. Zklamáni láskou a zklamáni vším 11
životem tančíme zmámeni svým temným zoufalstvím.
Pak přišly chvíle neveselé, když večer jeho pokoj ztich. Je smutného cos v lásce celé, je smutek i v těch objetích. A těla žárem roztoužená objímají se dychtivě, krev bije v spáncích pobouřená a rty si vzdychnou vášnivě: Zklamáni láskou a zklamáni vším bez smyslu padáme s objetím svým sladkým zoufalstvím. Jiří Červený / Tomáš Herban: Smutná láska
Absinth DÁMA
Zelený absint v číši se pění A srdce tiše vzlyká Odešla láska Už jí není Každý muž jenom rozkoš cení 12
A srdce holky pyká Vždyť v světě všude svůdci víří Líbají dívky na líce A nevinné se cudně pýří Co noc rozkoší kolem hýří A potom přijde ulice
Smutno je v hlavě a dech se úží Když přijde noční bdění Do očí musíš hledět muži A za groš dát mu vlastní kůži Ach proklaté to dření Šedé dny mizí stále stejně Co bylo už se nevrací Můj život plyne beznadějně Vždyť tak to bývá obyčejně Že čest už holka neztrácí
13
Ubohé tělo pustá duše Nenajdu cti své více již Až někde v noci padnu hluše Zemru a starý páter suše Udělá nade mnou jen kříž
Zelený absint v číši se pění A ďábel vilně šeptá: Nestyď se holka nic to není Když tvoje tělo muži plení Na cit se nikdo neptá Eman Fiala / Hlava-Wassermann: Absint
KONFERENCIÉR: Dostáváme se konečně k nejzazší možnosti kabaretu, aktovce. Tvoří v každém případě páteř programu, jemuž se tak dostává jakési hutnější opory. Nehodí se však každá divadelní hra o jednom dějství pro kabaret. Aktovky v kabaretu musí míti ještě více dramatického spádu, grotesknosti, sensačnosti neb satirické tendence časové než na divadle. Zvláštní odrůdu tvoří takzvané mystifikace napínavé aktovky s extemporujícím rozluštěním. Nutno je však vybírati zvlášť opatrně, neboť často dostaví se účin zcela jiný, než byl očekáván. 14
SEBEVRAH OSOBY: Bilevič, sebevrah Beregov, inženýr
Hraje se v noci, v pracovně Bilevičově. Dobře, vkusně a komfortně zařízený pokoj svobodného mladého muže. BILEVIČ (je sám, stojí u telefonu): Pravíte tedy, že je mezi námi všemu konec? A pamatujete se, co jsem vám řekl? Že až mne opustíte, zemřu? Co? Jak to: proč? Myslíte opravdu, že bych mohl jen jediný den býti bez vás? (Pauza.) Buďte tedy s Bohem! Víc o mně neuslyšíte! (Zavěsí sluchátko, přistoupí k psacímu stolu a ze zásuvky vytáhne revolver. Usedne do křesla a přikládá revolver ke spánku. Jeho manipulace s revolverem je však až komicky neohrabaná. Rozhodne se tedy pro jiný způsob odchodu z tohoto světa. Opět zvedá telefon.) BILEVIČ : Haló! Centrála? Prosím, slečno, dejte mi číslo 27-09... Ano, 27-09, děkuji vám... (Pauza.) Je tam byt inženýra Beregova? Odpusťte, holoubku, že jsem vás vzbudil... Mám takovou nutnou věc. Můžete ke mně okamžitě přijít? Nepotřebujete se nijak zvlášť strojit. Jsem docela sám. Zapřísahám vás: jde o lidský život! Přijdete? Tedy na shledanou! (Zavěsí.) (Vtom se ozve zvonek.) BILEVIČ: Buďte vítán, příteli. Až se dovíte, proč jsem vás volal, snad se přestanete hněvat, že vás burcuji uprostřed noci. Sedněte si! Tady jsou cigarety, tady sirky a 15
víno. Pijte, kuřte a poslouchejte! BEREGOV (lakonicky): Piju, kouřím a poslouchám. BILEVIČ: Pozval jsem vás, poněvadž jste člověk bez předsudků. BEREGOV: To je pravda. BILEVIČ: Přijmete, co vám řeknu, nebudete plakat a přemlouvat mě. BEREGOV: Nuže?. BILEVIČ: Rozhodl jsem se zemřít. BEREGOV (ani nemrkne): Hm! BILEVIČ: Co má znamenat to "hm"? Snad námitku? BEREGOV: Co vás napadá? Je to prostě hlasitý výraz tichého uvažování. BILEVIČ: A jakým směrem nese se vaše uvažování, smím-li vědět? BEREGOV: Uvažuji takto: Hle, tu je člověk, který se pevně rozhodl, že uzavře všecky účty se životem. Odvracet jej od toho bylo by směšné, hloupé a zbytečné. BILEVIČ: Ó Beregove, jak vy všecko chápete a jak je s vámi člověku lehko! BEREGOV: Ale teď mi vyložte, co s tím já mám dělat! BILEVIČ: Pamatujete se? Onehdy jste mi vyprávěl, že máte zvláštní jed, získaný náhodou od opilého farmaceuta; a ten jed že zabíjí rychle a bez bolesti. BEREGOV: Mám. Pravda. BILEVIČ: A mohl byste mi jej poskytnout? BEREGOV: Proč ne? BILEVIČ: Jste opravdový přítel, Beregove! BEREGOV: Maličkost. 16
BILEVIČ: A můžete mi jej poslat zítra ráno? BEREGOV: Nic jednoduššího. To je všecko? Můžu jít zase spát? BILEVIČ: Dobrou noc. BEREGOV (na odchodu se zastaví před obrazem): To je Rěpin? BILEVIČ: Ano. Měl jsem ho velmi rád. BEREGOV (sejme obraz ze stěny): Vezmu si ho. BILEVIČ: Jak to - vezmu si ho? BEREGOV: Dědice nemáte. BILEVIČ: Nemám. (Pauza.) Vezměte. Nač je mi obraz, jestliže zítra už ze mne bude kus mrtvého masa? BEREGOV: Ovšem. Vezmu si i kalamář. To je jaspis? BILEVIČ: Jaspis. BEREGOV (prochází pokojem, prohlíží různé drobnosti, otevře i krabičku s doutníky): Výborně, doutníky! Dovolíte-li, vezmu si celou krabici a nechám vám tu pět kusů na zítřek. Stačí to? BILEVIČ: Hm. Úplně. BEREGOV: A když jsme při doutnících, vezmu si i tu tabatěrku. Naše monogramy se naštěstí shodují: vy jste Bilevič, já Beregov BILEVIČ: Promiňte, ta taška pro mne znamená... drahou památku. BEREGOV: No a co? Do hrobu si ji s sebou přece nevezmete! BILEVIČ: To je pravda, ale... ta tabatěrka je ze zlata! Velice drahá! BEREGOV: Hm, to je škoda. - A jak hodláte vzít ten jed: leže v posteli, sedě za 17
stolem? BILEVIČ: Co byste doporučoval? BEREGOV: Nejmenší muka způsobí, když se vypije rozředěný vodou. Dvě ku třem. A pak - na jeden ráz. (Plácne Bileviče vesele po rameni.) Svalíte se téměř okamžitě. Jako podťatý. (Vytáhne Bilevičovi z náprsní kapsy tobolku.) BILEVIČ: Co to děláte? BEREGOV: Ale... připomněl jste mi peníze. Kolik máte u sebe? BILEVIČ: Proč to chcete vědět? BEREGOV: Chci si je vzít. BILEVIČ: Teď hned? BEREGOV: Do zítřka je potřebovat nebudete. (Prohlíží tobolku.) Tři tisíce! To si dám líbit. Prsten mi taky dejte. Má vám jej zítra stáhnout sluha v anatomickém ústavu? Bude líp, když skončí u mě. Jsem aspoň váš přítel. BILEVIČ: Poslyšte, Beregove! Naplňuje mne tak trochu podivem vaše... jak bych to řekl... vaše chladnokrevnost... BEREGOV: Tak vida! Před chvílí jste byl nadšen, že jsem člověk bez předsudků, a teď je vám líto tří tisíc! BILEVIČ: Není mi jich líto, je mi pouze nepříjemno BERREGOV: Dobrá, dobrá. Nebudu o tom mluvit. Ale o čem tedy? Tak příští týden bude například premiéra v opeře - to vás přece už nezajímá. BILEVIČ: Proč by mě to nezajímalo? 18
BEREGOV: Ale vždyť zítra ráno BILEVIČ: Vy jste cynik, Beregove! BEREGOV: Kdybych nebyl cynik, neposlal bych vám zítra jed. Jsem už takový: řekne mi někdo "dej mi", já na to "tu máš". Takový jsem já člověk. Máte pěkný byt. Mnoho-li z něho platíte? BILEVIČ: Tři sta. BEREGOV: Třikrát do roka? BILEVIČ: Dvakrát. Proč vás to zajímá? BEREGOV: Kdy jste platil posledně? BILEVIČ: Nedávno. Před měsícem. Platím půl roku předem. BEREGOV: Bileviči! Mám nápad. Podívejte se, já nešťastný, opuštěný sirotek mohu se zčistajasna zařídit jako kníže! Postupte mi svou smlouvu s domácím. Nastěhuju se po vás. BILEVIČ: Prosím? BEREGOV: Jídelnu nechám, jak je, ale pracovnu... Ten divan si dám sem, dovolte (Vezme Bileviče sedícího na divanu delikátně pod paží, odvede ho stranou, pak se energicky chopí divanu a stěhuje jej na druhou stranu.) Koberec posunu a busta se bude líp vyjímat - (hledá místo pro bustu). BILEVIČ: Vy mě chcete připravit o všechno BEREGOV: Jak jinak? Přece vás s tím nedám pohřbít. Ale budu si to teď žít! Máte knihovnu, že nad ní srdce plesá! Jistě v ní bude aspoň tisíc knih! BILEVIČ: Půl druhého. 19
BEREGOV: Znamenitě! Budu se pěkně rozvalovat na vašem divanu, číst Dumase nebo Čechova, přitom pěkně vínka popíjet... Máte v pořádku vinný sklep? BILEVIČ: Šampaňského málo, ale jinak - červené mám, starou Madeiru, a uherského tam bude tak osm set lahví. Hodlám ještě přikoupit likéry. BEREGOV: Hodlal jste! Hodlal jste, než jste se rozhodl jinak. Bileviči, můj milý! Nejraději bych vás objal a zlíbal za všecko, co pro mne děláte! Budu mít byt, knihovnu, báječný sklep - a za co? Za lahvičku nějakého kalného svinstva.! BILEVIČ: Necháte mě aspoň chvilku o samotě? BEREGOV: Jistě. Jenom poslední prosbu. Sedněte si tadyhle k psacímu stolu a pište. "Za zařízení bytové prodané inženýru Beregovu a za postoupenou mu nájemní smlouvu obdržel jsem hotově vyplacených 20.000 rublů." - A podpis. To jen proto, aby pak nebylo nějakých nesnází a potahování. - To je perský koberec? BILEVIČ: Perský. BEREGOV: Víte co? Neznám docela účinky té mixtury, ale není vyloučeno, že budete před smrtí zvracet. Neotravujte se doma, jestli smím prosit. Bude mnohem příjemnější, když na jednom konci města najdou mrtvolu člověka, který prodal byt inženýru Beregovu, a na druhém konci týž inženýr Beregov vstoupí do čisťounkého bytu, aby tu začal žít nový život BILEVIČ: Jděte už k čertu! Umřu doma! BEREGOV: Není to jedno? Hodinu na to vás beztak odvezou. Já si naliji vašeho vína, lehnu si do vaší postele a budu se kochat pohledem na vaše obrazy, a vy zatím ztuhlý, nahý, s číslem přivázaným na noze budete ležet ve vlhké márnici vedle 20
nějakého chlapa, celého už zeleného, s uříznutou hlavou. A zatím do vašeho bytu zaběhne jen tak ze starého zvyku některá z vašich krásných přítelkyň BILEVIČ: Jak se můžete opovážit mě takhle pochovávat? Počítat peníze v mé tobolce! A vůbec! BEREGOV: Nejste snad rozhodnut, že ráno zemřete? BILEVIČ: Já jsem se rozhodl, že zemřu, já se tak můžu rozhodnout, že zůstanu naživu! Nejsem nikomu povinen skládat účty, rozumíte? Tak abyste věděl: nestojím o váš jed! Vypadněte! Slyšel jste? Vypijte si sám tu svoji srágoru! Jdu si dát večeri a láhev šampaňského! BREGOV: Mohu s vámi? BILEVIČ: Vypadněte! BREGOV: Ani šampaňské? BILEVIČ: Zmizte, ať vás už nevidím! BEREGOV: Pozoruhodné: když doktor zachrání člověka před smrtí, dostane pořádný honorář, kdežto mě za tentýž čin vyhodí na ulici. Co naplat, půjdeme!
Překrásná píseň o svini a pávu DUO:
Byla jednou jedna svině, překrásně se vedlo jí, celý boží den se líně válela jen ve hnoji. A ta svině nečistá 21
měla formy dojista, že by se z nich zbláznil každý ortodoxní kubista.
Na bidýlku vedle seděl samolibý jeden páv, na svůj ocas stále hleděl, říkal sobě: To jsem paf! Bože, to je nádhera, ta má péra veškerá, jak ta svině může jenom nosit ocas bez péra!
Svině zase na péra se koukala jen po očku: Ať se pase na své kráse, krása, ta je pro kočku. Páv hned křičel: Jéjéjé, ať ta svině nereje, vždyť to čuně dinýruje splašky jen a pomeje.
22
Jednou přišel jeden chlapík řeznického řemesla, na dvorečku svini zapích, svině ani nehlesla. Zakvikla jen trošičku, pak natáhla nožičku, dva andělé odnesli si malou sviňskou dušičku.
Časně zrána na dvorečku sedlák páva chytit dal, celou jeho skvělou vlečku surově mu vytrhal. Páv byl celý zoufalý, krůty za ním koukaly, že mu vzadu na biskupu jen tři brky zůstaly.
Morálka:
Z toho se dá odvoditi nehynoucí pravda ta:
23
Chcete-li smrt lehkou míti, žijte jako prasata. Neboť krása zářivá horší osud prožívá tu jen každý rve a škube, cloumá, trhá zaživa. Eduard Bass: Překrásná píseň o svini a pávu On: (ji chce políbit) Ona: Jen přes mou mrtvolu!
KONFERENCIÉR: Velmi vděčným oborem kultivovaného kabaretu jest pantomima, vyžadující však u svých interpretů velmi vyvinutých schopností mimicko-tanečních a smyslu pro stylisaci. Ideální figury commedie del´ arte, Pierot, Kolombína, Harlekýn mohou zde znova ožíti v nekonečných variantech věčných konfliktů erotických.
PANTOMIMA Na vztahové téma - zauzlení našeho příběhu
KONFERENCIÉR: Zvláštní odrůdou kabaretní zábavy jest kuplet; u nás rozumí se pod tímto názvem většinou jen veselý popěvek, jehož každá strofa jedná o jiném thematě a končí se vlastní svou pointou.
24
Píseň šíleného vraha PÁN (týž jako prve): A otrá a otrá a otrávím já jedem svýho fotra a fotra a fotra svýho jedinýho Až pak budou mrtvi všici půjdu sám na šibenici
A utr a utr a utrhnu já hlavu svojí mutr a mutr a mutr svojí ať to bolí
A zatra a zatra a zatracenýho uškrtím bratra a bratra a bratra svýho 25
jedinýho
A ke stru a ke stru a ke struze odvleču svoji sestru a sestru a sestru svoji utopím ji
A přetě a přetě a přetěžce ublížím svojí tetě a tetě a tetě svojí probodnu ji A že nů a že nů a že nůžkama zapíchnu svou ženu a ženu a ženu Nelly na posteli
26
A uka a uka a ukamenuju pak svýho kluka a kluka a kluka svýho jedinýho Až pak budou mrtvi všici vstanou noví bojovníci (Anonym: Píseň šíleného vraha)
KONFERENCIÉR: Znamenitou akvisicí pro každý program je stylový tanec. Zde se naskytá nekonečná řada možností: nádherné tance orientální, podložené náboženskou mystikou nebo erotickými symboly, dobové tance z epoch vyhraněného stylu, renaissance, rokoka, empiru, z doby předbřeznové až po moderní umělecké formy taneční, vyjadřující v rytmickém ladném pohybu radost z krás tohoto světa.
Tanec - probouzení se mrtvých
KONFERENCIÉR: Konference jest typickou formou kabaretní prózy. Jsou to povětšině krátké proslovy, jimiž pořadatel večera, ředitel či prostě vůdce kabaretního souboru uvádí jednotlivá čísla na scénu. Dobrá konference vyžaduje především společenskou schopnost sblížiti se s obecenstvem, pohotovost k odpovědi a vrozený 27
vtip. Z těchto tří vlastností cením si u konferenciéra nejvíce schopnosti ke sblížení se s hledištěm. Jeho úkolem je vyvolati intimní náladu v publiku, zpracovati obecenstvo před každým číslem tak, aby přednes sám nalezl již při své nástupu příslušnou náladu připravenu a došel od počátku plné pozornosti a úspěchu. Tato schopnost konferenciérova předpokládá arci naprostou jistotu jevištní i značné zkušenosti životní., z kterýchžto složek teprve vyrůstá onen klid, který obecenstvu u dobrého konferenciéra tolik imponuje. Podaří-li se konferenciérovi skutečně zaujati obecenstvo, strhnouti je do nálady tak, že diváci zapomínají na dělítko mezi hledištěm a jevištěm (a to je typickou charakteristikou kabaretu vůbec) - pak musí arci býti připraven, že obecenstvo výkřikem či poznámkami bude reagovati na jeho vývody. Musí tudíž míti v druhé řadě dar pohotovosti, neboť konferenciér, jenž upadne v rozpaky nebo se dá zmásti či dokonce odejde z jeviště, činí dojem ubohý. Konference nese v sobě nebezpečí souboje s obecenstvem, souboje, z něhož umělec musí za každou cenu vyjíti jako vítěz, a proto vrozený vtip je třetí podmínkou dobrého konferenciéra.
Játra PÁN: Ze římsy visí jako shnilá játra mé hnáty přední Sad, břehy chodníku, kde prochází se chátra, já, nemohoucí, svírám mocně v dlani zelené tělo, šedě pruhované, 28
krvavé skvrny, mrtvě páchnoucí i v některých kostech hadrovitých prstů – jak lebka nemluvněte, zkynuté mozku buňky, jak strašný upír vraha, když hnijící mrtvolu mu před obličej staví. K svých nozder tunelům je opatrně blížím. A svírám mocněji! - zelené tělo šedě pruhované i krvavé skvrny, mrtvě páchnoucí! A slastně opojen jak puchem prasklých vředů já tančím, křepčím, ječím, bečím, mečím a přes hrot svého nosu svůj jazyk slastně šinu. Jak kola tramvaje se prsty moje řítí ke krku z jemných šlach. Zbobtnalý, kalný prach, omamná vůně zkvetlých fekálií mně sedá na mozek jak sfinga záhadná na bludnou karavanu. (Jiří Dréman: Nálada při loupání buřta na okně)
KONFERENCIÉR: Causerie, žertovný, vtipný a duchaplný monolog o určitém thematě, dbalý dobrého a srdečného společenského tónu, nese v sobě nepopiratelnou 29
pečeť románského původu jakožto výtvor kultury nejvyspělejší. Je bez odporu netvrdším oříškem kabaretního umění a má proto u nás i nejméně interpretů. Mnohem lehčí a populárnější jest jeho odrůda umožňující užití masky, ať již interpret se obleče skutečně do kostýmu, nebo se prostě představí jako jiná, vymyšlená osoba. Pod jménem sólového výstupu koluje nepřehledné množství literatury, jež bohužel často otvírá dveře dokořán vulgárnostem všeho druhu.
PÁN: Z čeho se skládá člověk, není třeba dlouho popisovat. Přichází na svět už složen. Tělo lidské je dar Boží, který tak mnohému spadl do klína, aniž by věděl, jak se s ním zachází. To, co je na člověku na první pohled patrno, je maso. Někdy ho bývá též nepatrno. Toto maso musí na něčem viset, a to, na čem visí, nazývá se kostra. Nejdůležitější částí kostry je páteř. Páteř je řada obratlů, na jejichž hořením konci sedí hlava a na dolením člověk. Na dolejším konci přebíhá do pánve a obyčejně nad ní dělá kříž. Na páteři jsou upevněna žebra, která tvoří takzvaný brustkastn. Šíře tohoto bývá u ženy větší než u muže, takže si jej lidé pletou až s takzvaným vaškastnem. Ten spadá jinam. Vzadu, ale poněkud výše, jsou umístěny lopatky, na něž se pokládají atleti. Nahoře jsou zakotveny dvě klíční kosti, zvané tak proto, že z nich klíčí ruce. Postupujeme-li podle páteře vzhůru, padneme konečně na hlavu. Normální člověk má jen jednu hlavu, jen některá telata mají dvě. Ztratí-li někdo hlavu, činí tak obyčejně jen obrazně. Kosti hlavy se skládají z lebky a obličeje. Najde-li se lebka v kostele, bývá to obyčejně lebka Žižkova. Má-li lebha pod sebou dva hnáty, křížem složené, 30
říká se tomu obyčejně „Černá ruka“. Materialisté ji lepí na lahvičky s jedy a lidé světa zběhlí na flašky s kořalkou. Nechme však hlavy a obraťme se k rukám. Ruka ruku myje a obyčejně bývá ruka v rukávě. Ruka jest nejdůležitější nástroj pro lidská konání. Neboť jen když se ruka k ruce vine, pak se dílo podaří. Ruka začíná ramenem. Lidé s vyvinutými rameny nazývají se ramenáři. Lidé s menšími rameny si je vycpávají a tak vzniká takzvaný šnajdrmuskl neboli musculus sartorius. Rameno hraje důležitou roli v životě člověka, zejména takzvané rameno spravedlnosti. Dále je rámě a na něm biceps, jeden ze svalů, jež – jsou-li vyvinuty – jsou chloubou každého muže. Není třeba si plésti biceps s Lessepsem, jenž prokopal kanál Suezský. Ale poněvadž zdravé tělo lidské nemá s kanálem nic společného, přikročíme dále k lokti. Loket rozeznáváme dvojí, vídeňský a český, a na ty dva lokte se u nás dříve měřilo. Ale od dob zavedení metrické míry neukázali Čechové, zač je toho loket, až nyní. Ruka je rozeklána v prsty. Prsty jsou různé délky, řídí se to podnebím. U nás se prstům daří. (Gesto kradení.) Pusťme nyní prsty z očí a ponořme se do pánve. Pánev brání nejměkčí části těla mužského, jako jsou žaludek, pajšl, drob a jiné drobnosti. Z pánve vyrůstají další okončetiny, zvané nohy. Nohy by se mohly snadno považovat ze ruce – kdyby právě nevyrůstaly z pánve. Ale nechme ruce a chopme se nohou. Na kolenou máme jablka, někdy též holku. Docela dole je pata, kterou proslavil Achilles. Ve středověku sloužily paty k tomu, že byl-li někdo v nebezpečí, ukázal je nepříteli. V Rakousku se to nedělalo. 31
Tím jsme poznali všechny hlavní kosti v našem těle. Celá tato garnitura nazývá se kostra. Stavba její podobá se značně kostře opičí, ale pokud se chápavosti obou druhů týče, panují jisté rozdíly. Opice má chápavé ruce a ocas, člověk ruce a někdy též rozum. V průmyslu nenachází kostra lidská valného využití. Je-li zdravá a zdatná, vyrábí se z ní skelet k účelům školním a vědeckým; je-li zkřesaná a nevzhledná, dělá se z ní – kabaret. (Eduard Bass: Lidské tělo)
SVATBA
ZÁVĚREČNÁ PÍSEŇ
32
