STRATEGICKÝ PLÁN VODŇAN ANEB KAM JDEME
URBANISMUS WORKSHOP
76
IDA ČAPOUNOVÁ, MARKÉTA DOLEŽALOVÁ, HELENA DOUDOVÁ, JANA HLAVOVÁ, MARIE JANÍČKOVÁ, ELIŠKA KOSOVÁ, ANEŽKA MARTÍNKOVÁ, DAVID PAVLIŠTA, JAN PELČÍK, HANA PROCHÁZKOVÁ, ONDŘEJ SYNEK, JINDŘICH TRAUGOTT, HONZA VLACH, JIŘÍ ŽID A HANČÍ, PEDAGOGICKY VEDL MICHAL KUZEMENSKÝ TEXT KAROLINA JIRKALOVÁ
Vzhledem k rozsahu úkolu, který před nimi stál, se účastníci workshopu ve Vodňanech rozhodli vytvořit jeden společný projekt. Zjistili, že definovat problémy tohoto malého města bude přinejmenším stejně obtížné jako je řešit. Vodňany se ani nerozrůstají, ale ani nevylidňují – tento stav však nelze nazvat harmonickou rovnováhou, ale spíše stagnací. Ale proč? Na první pohled tu na žádný výrazný problém nenarazíte. Účastníci měli za úkol vytvořit 3D model a kvůli tomu museli projít a nafotit v podstatě celé město. Postupně tak před nimi vyvstávala nedořešená místa, zanedbané dědictví a především bariéry. Nejproblematičtějším se ukázal těsný límec mezi historickým centrem a jižní částí města, kde bydlí velká část lidí. Tento límec tvoří železniční trať (lokálka) a výrobní provozy v jejím sousedství. Jižní část tak s centrem a s autobusovou stanicí, která je pro lidi dojíždějící za prací klíčová, spojují jen dvě silnice, střední část této oblasti je zcela neprůchodná. Z rozhovorů s místními pak studenti pochopili, že problém Vodňan je především v jejich hlavách – na své město nejsou nijak hrdí, neidentifikují se s ním a z toho plyne i jejich malý zájem o veřejný prostor. Autoři však stejně aktivně mapovali potenciál, který Vodňany díky svému velkorysému městskému, ale i přírodnímu založení mají. Centrum definují zčásti zachovalé hradby, dají se vytušit důležité osy, na severu je soustava rybníků, na jih míří zbytky barokních alejí. Za posledních dvacet let tu vyrostlo jen několik málo domů a Vodňany zůstávají v zásadě kompaktním celkem, hranice sídla a krajiny jsou stále zřetelné, zároveň ale i otevřené. Jaké by však Vodňany podle architektů měly být? Především své, tedy „vodňanské“ – v této podobě pak pevné, jasné a čitelné. Svou identitu mohou čerpat jak z minulosti, tak i ze současnosti. Práce týmu se postupně rozeběhla několika směry – plány, kresby i texty svědčí o intenzivní analytické práci, ne všechny úkoly však bylo možné dokončit, dva týdny jsou přeci jen trochu málo. Poslední dny se tak účastníci koncentrovali především na několik klíčových míst – až už problémových, nebo těch s velkým potenciálem. První výzvou je vjezd do města, který
studenti navrhují zřetelněji artikulovat, přijíždějící musí vědět, že se blíží k Vodňanům. Tedy vysázet alej, obnovit rybník, zastavět proluku na hraně města. Dalším úkolem je vyřešit zaškrcení mezi jižním městem a centrem – autoři navrhují novou pěší trasu přes železniční trať a výhledově doporučují usilovat o přeměnu výrobního areálu v plnohodnotnou čtvrť s ulicemi. Třetím navrhovaným zásahem je úprava zanedbaného koupaliště na sídlišti v jižní části města. To by mohlo být impulsem pro zlepšení všech veřejných prostor sídliště. Poslední dva návrhy těží z výjimečného krajinného založení Vodňan a jeho okolí. Severní okraj města s velkými rybníky by měl sloužit procházkám, vyjížďkám na kole či na
bruslích. Aby bylo „kam“ zamířit, navrhují autoři na kopci nad městem postavit rozhlednu. Na jižním okraji Vodňan pak studenti chtějí obnovit krajinnou barokní kompozici cesty k usedlosti Na Lázni a dále k baroknímu kostelu Panny Marie na Lomci. Účastníci workshopu se ve výsledku soustředili především na koncepční práci – pojmenování problémů a také (znovu)nalezení potenciálu, který Vodňany mají. I jejich řešení zůstala v ideové, často hodně velkorysé podobě. Právě ta by však mohla místní občany oslovit, nastartovat hrdost na místo, kde žijí. Autoři studie naznačili směry, ukázali cesty, uvolnili (především mentální) bloky.
POZNÁVAT MALÉ MĚSTO
URBANISMUS WORKSHOP
77
POZNÁVAT MALÉ MĚSTO ROZHOVOR S MICHALEM KUZEMENSKÝM A ONDŘEJEM SYNKEM PŘIPRAVILA HANA VÍTOVÁ
Myšlenka workshopu vznikla jednoduše: Pavel Janšta, rodák z Vodňan a hybatel místního života, oslovil Ondřeje Synka a Anežku Martínkovou, zda by se nechtěli se svými kolegy na město „podívat“. Jejich původní představa byla taková, že práce povede několik architektů, kteří do Vodňan zhruba třikrát přijedou. Mezi prvními, na koho se obrátili, byl Michal Kuzemenský. Ten věděl, že jediná možnost, jak práci vést, je ta, že na workshopu bude po celou dobu... Pavel Janšta měl jistě nějakou představu o výstupu z vašeho workshopu... Ondřej Synek: Ne, chtěl jenom zjistit, co se dá s tímto městem dělat. Vystudoval politologii, hodně cestoval, ale do Vodňan se vrátil. A myslel si, že nebude sám, že podobných lidí se najde víc. Vlastně chtěl, aby bylo víc těch, kteří se vrátí. Michal Kuzemenský: Vodňany jako by už léta tápaly bez programu a bez strategie města. Přitom jsou stále pěkné, vtip je jen v tom, že mladí lidé kromě vlastního entuziasmu vcelku nemají důvod tu setrvávat. Kromě dvou továren jim zbývá už jen zařídit si živnost. Poměrně blízko jsou ale Písek a České Budějovice...
celková mapa – výsledek společné práce
MK: Ano, do těchto měst je možné jezdit za prací, ale princip by měl být v tom, že domů se vracím do Vodňan. Jenže se stává, že v Písku nebo v Budějovicích mladí lidé zůstávají. Důvody, proč tu žít, jako by zanikly. Mimochodem, slovo „doma“ je velice důležitý pojem se spoustou souvislostí. Zkuste ho definovat. Ideální start pro urbanistický workshop. Jihočeši obecně Vodňany vnímají jako město, kde chcípl pes. V historii přitom patřily k těm nejdůležitějším a mají v sobě kód být skvělým městem. Hranice mezi příjemným maloměstským klidem a tímto stavem je asi velmi jemná. MK: Přesně! Tohle byl další z výchozích bodů workshopu. Neřešíme růst ani pokles, řešíme percepci prostého chodu města. Pojmenovali jsme si jej nula-plus a nula-mínus. Poklidnost je jistě jednou z kvalit, když se to vezme za správný konec – mít klidný život ve Vodňanech je dost dobré. Něco jiného je ale nuda ve Vodňanech. OS: Širším tématem bylo na workshopu definování kvalit malého města. Klid, pocit dobrého života, malé vzdálenosti, to všechno jsou pozitiva.
Tyto základní charakteristiky jste si řekli na začátku práce? MK: Ne. Chtěli jsme poznávat malé město a možná i definovat pojem malé město/ maloměsto. Čtrnáct dní je krátká doba. Strmě jsme vycházeli z bodu nula a každý den se zjistilo dalších deset věcí, které musíme zjistit a určit. Na začátku jsme si ale řekli, že tam nejedeme, abychom si pohráli, že si nerozdáme pěkné křižovatky... A pokud nebudeme umět přesně formulovat, co Vodňany jako celek potřebují, laťka bude pořád před námi – nedovolíme si ji překročit. OS: Na začátku jsme přesně nevěděli, jakým způsobem budeme pracovat. Jasné bylo jen to, že město chceme pořádně poznat a teprve pak něco navrhovat. A druhá věc, která byla jasná, že chceme pracovat dohromady. Byly důležité informace z pocitových map? MK: Méně nás zajímalo, jakou to či ono místo dostalo nálepku, ale prostý fakt, že ji vůbec dostalo. Znamená to, že je identifikovatelné, zapamatovatelné. Na některých místech lidé nelepili nálepky žádného typu... Pocitové mapy ale měly značnou hodnotu pro samotné obyvatele, kteří si uvědomili, že jim město patří – došlo zde k jakési sebereflexi.
URBANISMUS WORKSHOP
Pro práci v týmu je asi dobré udržet spíše malý počet účastníků? MK: Účastníků workshopu bylo celkem dvanáct. Ačkoli jsem měl rámcový plán, jak postupovat, neustále se měnil podle dynamiky týmu i podle toho, jak se otevíraly nové otázky. Program jsem tedy tvořil současně s vývojem práce. Což bylo sice zajímavé, ale taky náročné. Navíc jsme měli domluvené přednášející. Ondřej, Jiří a Anežka je vybrali geniálně a já jsem potom mohl, spolu s ostatními, přednášející drze tlačit v diskusích, aby nám pomáhali rozkrývat problematiku. Vznikla nebývale otevřená a tvořivá atmosféra.
Jak práce na workshopu probíhala? OS: Na začátku jsme měli představu, že se budeme pohybovat zhruba ve třech rovinách – celek barokní krajiny, samotné město a jednotlivé body. Tímto způsobem jsme chtěli téma rozvrstvit, aby se někteří účastníci zabývali spíše celkem a jiní zase detaily. Ve výsledku to tak také dopadlo, ale prošli jsme si to všichni. MK: První týden byli všichni přes den v terénu a potom pracovali sami nebo v malých skupinách na analýzách. Ve čtyři byly přednášky externistů. Úderem zvonu nás Ondřej svolal na společné jídlo. Vždy v devět ráno a v sedm večer. Večer jsme se najedli a pak jsme pokračovali
78
společně. A druhý týden se skutečně podařilo, že jsme všichni měli elektronická ukazovátka a online jsme zhotovovali jeden plán promítaný na stěnu. Nejednalo se přitom o jakousi koláž, ale skutečně o společný, dlouze diskutovaný výstup. Zní to jako utopie ze vzdálenější budoucnosti... OS: Do jisté míry to utopie byla. MK: Když jsme našli významný neuralgický bod, celý proces jsme zastavili a po dalším dnu nebo dvou už každý dával konkrétní návrh na řešení. Skoro jako při soutěži. Zjistili jsme tedy,
URBANISMUS WORKSHOP
jaký potenciál místo má, v ten moment jsme na něm práci stopli a pokračovali jsme dál k celku. Nutkavost navrhovat tam samozřejmě byla, ale věděli jsme, že musíme dojít až na konec. Musel jsem si trochu hlídat, aby se z workshopu nestala moje „firma“ – to jsem rozhodně nechtěl. Celou dobu jsme téma řešili společně, a já jsem tento proces animoval. Tři dny před koncem jsem z toho trochu vycouval. Byla to právě ta chvíle, kdy už se zdálo, že bude úplně jednoduché zformulovat závěry. Vzniklo to náhodou: jedno odpoledne jsem byl tak unavený, že jsem šel spát. Měl jsem pocit, že už je všechno jasné a ostatní drtí finální výstup. To se ale nestalo, takže jsem se zamyslel a mnohem víc mlčel. Studenti si museli všechno projít znovu sami a závěr je tak skutečně jejich práce. Nebyl to žádný fígl, ale únava, už jsem opravdu nemohl... Když jsem zjistil, že diskuse probíhá sama, že ji nemusím hrnout dál, dostal jsem se na druhou stranu stolu a mohl jsem si dovolit studenty kritizovat. Takže říkejte, že to byla promyšlená pedagogická strategie. OS: Když Michal odešel, nikdo nevěděl, co se bude dít. Ale pak se celý proces rozběhl – mluvit musel někdo jiný a všichni problémy sami znovu artikulovali. Formulace se vytříbily, pročistily. Našli jste třeba přirozené těžiště Vodňan? MK: Vodňany v minulosti bohatly na rybnících
a nemusely vytvářet další průmysl, expandovat z hradeb, stavět železnici. Ostatní města o sebe začala v určitou chvíli bojovat – budovaly se okružní třídy a průmyslové zóny. Získala tak pevnou stavbu, kterou Vodňany nemají. Centrum Vodňan je od středověku kromě drobností prakticky netknuté a kolem něho je spíše vesnice než město. Zůstaly kroužkem, kterým se dokonce dá točit dokola a v některých polohách funguje snad i lépe, než je tomu ve skutečnosti. A mimo kruh se dělo, co koho právě napadlo. Když jsme si definovali jednotlivé prostory kolem tohoto kruhu, ukázalo se, že některé z nich se propojují. Jeden z těchto celků je neuralgický a důležitý bod – tedy ono těžiště či neformální centrum. Jedná se o lichoběžník, který tvoří autobusové a železniční nádraží, průmyslová zóna a park s kulturním domem. Toto území v současnosti vytváří špunt mezi historickým centrem a částí zvanou Republika za tratí. Městská část Republika by se dala přirovnat k pražskému Jižnímu Městu – bydlí zde asi třetina obyvatel, kteří chodí od autobusu pěšinkou... Na toto místo pak každý vymýšlel své řešení. Kdyby se všechna zkombinovala, mohl by vzniknout skvělý výsledek. Dál jsme se tím už ale nezabývali – bylo to jedno z míst, na které jsme městu doporučili vypsat veřejnou architektonickourbanistickou soutěž.
79
Účast na workshopu jste přislíbil proto, že máte rád Vodňany nebo malá města? Anebo vás zajímá téma urbanismu obecně? MK: Zajímá mě problematika malých evropských měst. I proto jsem tomu chtěl dát čtrnáct dnů, abych se na téma soustředil. Studovaly vlastně obě strany... O urbanismu se ví, že je to významný obor, ale přitom jako by se stále podceňoval. Anebo je to tak, že ho málo známe a neumíme s ním pracovat? MK: Jeho kontinuita je u nás zničená. Územní plány jsou buď většinou vybarvené plochy, posléze ověšené tisícem výjimek, které jsou nakonec obsažnější než původní záměr. Anebo na urbanistických plánech můžete vidět i výkresy samotných budov, což je naprosto absurdní. Málokdy najdete urbanismus, který navrhuje matice použitelné v průběhu dalších desetiletí a reagující pružně při různých situacích přirozeného vývoje města. Urbanismus by měl pečlivě určovat systém regulativ, ale ostatní nechat autorům domů a životu města. To se na školách učí málo, pokud vím... Aby mohl fungovat, potřebuje přesná pravidla, specifi cký druh studia, který nemá s estetikou skoro nic společného. Mnohem více s matematikou, sociologií, ekonomií, politologií, regionalismem...
URBANISMUS WORKSHOP
80
ŘEKLI O WORKSHOPU
Ondřej Císler Pominu-li obrovský zápal, intelektuální a pracovní nasazení, které se daly předpokládat po pouhém přečtení seznamu účastníků, připadá mi, že klasifikovat tuto aktivitu nemá smysl. Ta práce vlastně stále stojí na počátku, a jejím výstupem může být cenná změna tohoto českého maloměsta a jeho blízkého okolí. Záleží na tom, kolik let a jak usilovně se bude prosazovat, kolik podnětů postupně přejde do územního plánu a bude realizováno. Zároveň cítím, že myšlenkový svět a styl práce zde použitý je ve výsledku velmi efektivní a po zpracování dalších studií měst by mohl vést k formulování nové zásadní teze o práci s městským prostorem, podobně jako své ovoce přinesly průzkumy Jana Gehla. Plánování města jako poetická, nikoliv jen inženýrská disciplína. Michal Šiška Letní dílna ve Vodňanech mě svým undergroundovým duchem ujistila v tom, že je možné svižně a intenzivně pracovat pro městečko této velikosti, dosahovat významných
výsledků a ještě se u toho dobře bavit. Děkuji organizátorům za skvělý zážitek a přeji jim i nám ostatním, abychom se prací pro česká maloměsta mohli i živit. Jan Jehlík V závěrečných prezentacích, kterých jsem se účastnil, byla zřejmá esence celého workshopu: TOUHA sdílet, touha se učit, touha hledat dobré. A také jednoznačné potvrzení, že architektura a urbanismus nejsou dvěma světy, že je jedna ARCHITEKTURA jako schopnost pracovat v různých měřítcích, jako schopnost uspořádat prostor, jako schopnost navrhovat lidské PROSTŘEDÍ. A také sílící sdělení, že je pro architekty na čase zapojit se s plnou vážností do věcí společných, stát se hodnotnými členy OBCE. Jak sklenout vnitřní svět architekta a architektury a vnější každodenní svět života lidí a obcí. Také se vyjevilo, jak těžké je najít a udržet jednotící silnou myšlenku ve vztazích MĚŘÍTEK časových, prostorových a činnostních. Jakou metodu a jaké nástroje použít, jak ovládnout sílu obrazivosti, příběhů a faktů (zde opět viditelně
odhaleno české architektonické školství povalující se v romantické iluzi historiografie, funkcionalismu a snivosti). Je obdivuhodné, jak se studenti na workshopu skrze takové mlhy prodírali, většinou vědomě a dobře. Nutno přiznat, že zde byla zřejmá zkušenost studentů AVU, UMPRUM a TU s hlubším kritickým myšlením a intenzivním diskurzem. Patrná byla i silná potřeba a schopnost iniciovat své dovzdělávání, zorganizovat celý proces a nadchnout pro něj i profesionální architekty a teoretiky. Protože nejen studenti, ale stejným dílem i konzultanti přispěli k tomuto úspěšnému dílu. Nezměrný můj obdiv má Michal Kuzemenský, jak to celé zvládl ukrotit, ukonzultovat a přežít. David Kraus První dojem byl centrum hippies někde na západním pobřeží, v podkroví vyrovnané spacáky, řvoucí hudba a lidé zaujatí prací u laptopů. Pes Bobeš a dřevěná lavice před klenutou místností, kde postávaly hloučky lidí a kecalo se. Bylo to neimidžové, pracovní, neelegantní a v nejlepším smyslu
URBANISMUS WORKSHOP
slova nemoderní. Uklidnilo mě, že ještě existují studenti, co se neprezentují lesklými vizualizacemi všelijak polámaných a tvarovaných domů. Asi tomu také hodně pomohl Michal. Oni si vzali právě tak velký rozsah, jaký bylo za 14 dnů možné zvládnout. Překvapilo mne, jak do detailu lze procítit město. Blahopřeji, udělali jste si radost a budete mít na co vzpomínat! Viktor Vlach Přijeli jsme do Vodňan za tmy, po pěti letech jsme oprášili diplomní projekty a jeli s nimi dvoudenní přednáškovou šňůru. Překvapilo mě, v jakých našlapaných kulisách a s jakým přirozeným nadhledem byl workshop organizován. Překvapila mě zasvěcená debata dlouho do noci. Překvapila mě i ranní železná disciplína účastníků. Překvapilo mě neformální a hloubavé vedení. Překvapil mě i severní okraj města, kde jsem byl slovy Michala Kuzemenského „vystřelen z orbitu“. A jistě mě překvapí i výsledek. Patrik Líbal Letní školu re:vodňany mohu zhodnotit jen
zčásti, ke konečnému verdiktu potřebuji znát ještě reakci místních obyvatel na prezentované projekty, nejlépe s určitým časovým odstupem. Také bude zajímavé sledovat, zda akce bude mít nějaké, alespoň minimální, ale hmatatelné přínosy. V každém případě z průběhu letní školy mám pozitivní pocit. Na rozdíl od akcí různých samozvaných rádoby propagátorů architektury tady byla cítit upřímná snaha něčím pohnout. Jako další klad, možná nejdůležitější, lze označit fakt, že zájem o školu, resp. doprovodné přednášky měli právě i místní lidé. Mým úkolem při účasti bylo věci pojmenovat, ne řešit. Mohu konstatovat, že právě takové akce vymaňují města jako Vodňany z „uzavřenosti“, a tedy z kruhu maloměstského myšlení. Takže pokud si na konkrétní výsledky v oblasti architektury budeme muset ještě počkat, v oblasti sociologicko-kulturní jsou již nyní zcela zřejmé. Mojmír Pukl Zásadní je, že podnět vzešel z místa, ze zájmu místních. To je způsob, možná jediná možnost, jak věc udělat správně. Dbát o svoje prostředí svými silami, s možnostmi a v rozsahu, který
81
lze přehlédnout, zvládnout osobně. tzn. nevyčerpávat se s institucemi, zápasem s financemi apod. Moci věc vést k dobrému, znamená dobrou vůli všech zúčastněných. Jedinec podnítí skupinu. společná, osobní a vzájemná je odpovědnost a odhodlání je nakažlivé. Díky za to. Městečko asi potřebuje oživit (už nejsou velké náboženské svátky, ani úklidové akce…), vzkřísit společné povědomí, potřebuje představu další existence. Workshop byl hlavně soustředěním, lidí i sil i pozornosti, schopností, inteligence, byl veden k pochopení sídla jako souboru, jako součtu vazeb a míst, jejich obyvatelnosti a důraz byl položen na porozumění (děkujeme panu učiteli). tedy žádný nějaký tvůrčí počin, nové řešení, ale svědomitost. To ukazuje výsledek dílny. péče je podstatnější než jednotlivý skutek. Teprve vložením úsilí do vlastního společného prostředí lze se dobrat jeho významu, lze mu dát hodnotu, účel, podílet se na jeho jedinečnosti, najít v místě smysl, důvod, proč (pro co) tu jsme. Ale co celospolečenský kulturněhistorický věhlas Vodňan? …měli tu přece Zeyera a Víta Fučíka Kudličku!
