K vydání připravil šéfredaktor Literárně-kulturního časopisu H_aluze: Tomáš Čada. Spolupracovali redaktoři Literárně-kulturního časopisu H_aluze:

2009

K vydání připravil šéfredaktor Literárně-kulturního časopisu H_aluze: Tomáš Čada Spolupracovali redaktoři Literárně-kulturního časopisu H_aluze: Michaela Henčlová Miloš Makovský Alice Prajzentová Josef Straka Tomáš Suk Michaela Uhlířová

© Občanské sdružení H_aluze, 2009 ISBN 978-80-904473-0-1

obsah

Slovo úvodem�� ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������ 2 Autorská literární vystoupení: Pavel Brycz �� ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������ 3 Petr Čichoň���������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 8 Petr Hruška �� ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������10 Radek Malý �� ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������13 Tomáš Míka �� ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������16 Petr Nikl �����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������19 Petra Soukupová�����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������22 Bogdan Trojak ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������27 Literární skupiny: Českobudějovická literární buňka ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������30 Pohřbívání panny �� �������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������38 Literárně-hudební fúze: Projekt v mlze ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������41 Hudební skupiny: Fidibus��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������42 Lajky�����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������43 Pedro ZaKatchku�����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������44 Proletáři všech zemí�����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������45

/

/

slovo úvodem Milé čtenářky a vážení čtenáři! Rok se s rokem sešel a Vy držíte v rukou druhý Almanach vydaný u příležitosti Literárně-hudebního festivalu Antropotyátr. Na obsahu Almanachu ani na koncepci festivalu se příliš nezměnilo. Stejně jako loni jsme pozvali autory a autorky z celé Republiky, aby Vám dokázali, že literatura není zábava pro intelektuály a snoby! Naopak, v literatuře se může najít naprosto každý.

Stejně jako loni naleznete v Almanachu medailony všech účastníků hlavního programu Antropotyátru. Stejně jako loni jsou autory medailonů samotní účinkující a my do nich zasahovali jen minimálně. Domníváme se totiž, že pokud si medailon píše člověk sám o sobě, řekne vše co říci chce a zároveň nesdělí to, co sdělit nechce. Pouhé medailony by však působily poněkud suchopárně. Proto je každý z nich doplněn ukázkami z tvorby, a to včetně hudebních skupin. Forma Antropotyátru, nedoznala přílišných změn. Stále se jedná o festival poněkud rozjuchaný, kdy tradiční, řekněme „akademický“, přístup k prezentaci literárního díla není zcela na místě. Autoři se totiž dostanou do poměrně přímé konfrontace s publikem a je jen na nich, zda publikum zaujmou či nikoli. Uspávači hadů a huhňové nejsou vítáni. Antropotyátr je festival,

jenž se atmosférou přibližuje spíše koncertu nežli klasickému čtení, takže publikum je schopno dát jasně najevo svou nelibost. Přesto v prostorách Mumie při loňském festivalu docházelo k pozitivnímu literárnímu jiskření. Při čtení řady autorů vládlo

v sále někdy až zbožné ticho. Dovolíme si touto cestou popřát literárnímu jiskření i v ročníku 2009 a všem vystupujícím hodně zdaru! Novinek nepřináší ročník 2009 příliš, pár se jich však nalézt dá. Novinkou je čtení začínajících aautorů, které je jakýmsi předskokanem celého festivalu a které je spojeno s vernisáží. Novinkou je účast literárních skupin a prozaiků, kteří budou doplňováni již tradiční účastí poetů. Novinkou je rozšíření počtu hudebních skupin, takže nějaká ta muzika se uslyší na každém dni festivalu. Novinkou je vyšší festivalový rozpočet, který nám umožnil

více se rozšoupnout a učinit snad všechny zúčastněné strany spokojenějšími. Při starém naštěstí zůstalo naše nadšení podobnou akci pořádat. Při starém zůstal i zájem velmi zajímavých autorů a skupin, bez nichž by Antropotyátr nemohl existovat. Při starém snad zůstal Váš divácký zájem. A jsme u konce. Na závěr se sluší poděkovat. Děkujeme především Vám, návštěvníkům festivalu a čtenářům Almanachu! Je třeba poděkovat všem účinkujícím, kteří velmi ochotně a za mrzký peníz dorazili do Ústí nad Labem. Nesmíme zapomenout na všechny, kteří pomohli festival uspořádat. Dík patří experimentálnímu prostoru Mumie, hudebnímu klubu Circus, čajovně č a r o v n a, majitelům těchto podniků a veškerému personálu. Dík patří Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, jež nás od začátku našeho působení podporuje. Závěrečné poděkování věnujme grantovému projektu Make a Connection, bez jehož finančního přispění bychom si nemohli tak bohatý program dovolit. Díky Vám, díky jim, díky všem! S přáním příjemného čtení Redakce

pavel brycz Narodil se 28. 7. 1968 v  Roudnici nad Labem. Na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem vystudoval český jazyk, později pokračoval ve studiu dramaturgie na pražské DAMU. Působil jako středoškolský učitel,

publicista a textař v reklamních agenturách. Vyrůstal v Mostě, jehož atmosféra se otiskla do jeho povídkové prvotiny Hlava Upanišády a do knihy Jsem město, za kterou získal v roce 1999 Cenu Jiřího Ortena. V roce 2000 obdržel grant UNESCO a žil dva měsíce ve Francii, kde napsal novelu Sloni mlčí. Vedle povídek a novel píše rovněž básně a literární hříčky, z nichž spolu s výtvarníkem Filipem Raifem sestavil útlou knížku Láska na konci světa. Povídkou Tancuj na náměstí je zastoupen v americké antologii současné české prózy Daylight In Night-Club Inferno (1997); v nakladatelství Twisted Spoon Press mu vyšel anglický překlad knihy Jsem město pod názvem I  City. Za román Patriarchátu dávno zašlá sláva získal v roce 2004 Státní cenu za literaturu. Píše rovněž povídky a pohádkové seriály pro děti, uváděné v dětských pořadech Tu rádio, Rádio na polštář a Domino v Českém rozhlasu Praha. V roce 2005 získal zvláštní cenu za scénář komediální dramatické pohádky

s písničkami Neberte nám ptáka Loskutáka na festivalu /  Prix de Bohemia v Poděbradech. V letech 2005 – 2006 uváděl v Českém rozhlase Praha svůj vlastní autorský pořad Kouzelný svět Pavla Pavla neboli matematicky Pavla na druhou. Jeho knižním debutem v oblasti dětské literatury byla kniha Kouzelný svět Gabriely s ilustracemi Šárky Zíkové (2006), nominovaná na Magnesii Literu 2007. V roce 2008 uvedla Česká televize třináctidílný animovaný večerníček Dětský zvěřinec podle jeho námětu a scénáře, knížka Dětský zvěřinec vyšla v Albatrosu v tomtéž roce. Zatím poslední autorovou knihou pro dospělé je Svatý démon (2009), drsné a poetické vyprávění o muži, který toužil spasit sám sebe a dostal za úkol spasit celý svět. Pavel Brycz spolupracuje jako textař s kapelou moderního šansonu Zdarr, dvou ex-členů kapely Laura a její tygři. Jeho novým rozhlasovým seriálem pro děti, který namlouvá Naďa Konvalinková, je Bílá paní na hlídání. Žije v Jablonci nad Nisou.

 / Noc první Prokleto, ať je moje jméno a pochválena budiž krutá lidská paměť, která nemilosrdně jako zuby žraloka rozdrtí všechno na krvavý prášek, i moje myšlenky i moje hříšné tělo, jako nespavec starý piják vypije moji nečistou krev, uloží pošetilá slova mých úst do tlustého herbáře zapomnění, tam v nejzazším koutě štetlu, tam, kde čmýra žen vsakuje se do země, která snad mohla být posvěcenou, kdyby vše lidské bylo svaté, ale nebylo tak za časů Abrahama a nebylo tak ani za mých, a kdybych sva-

Ale jsem unaven a smrt z nenávisti sebe sama může přijít plíživě, ale i překotně rychle, a proto napíšu poctivě vše, co jsem zde na prachbídném světě bolesti, přetvářky a lži, na cestě k výšinám přes kloaky červů prožil. Čtěte, anebo zamkněte oči tak pevně jako můj učitel. Táhněte se mnou tam, kam míří můj neexistující malíček velikosti rozkoše mé ženy Sáry. Amen, pravím. Který boží den se stalo, že jsem se stal tím, kým jsem pořád ještě dnes, v mé noci bez radosti spánku, kdy mi dělají těkavou

to nám obrací žaludky a hýbe žlučí, zaryjte své pilovité zoubky, sosáčky a kladélka s larvami do mě jako hlavního chodu. Neboť já jsem ten, který přišel na svět, aby se nenáviděl, a přece jsem tím, kterého proroci zvěstovali ve jménu lásky.

jak se lehá s mužem a nemá jiné vysvětlení kromě zlých kouzel, jak se do ní mohl dostat plod života, který způsobil, že se všichni kolem ní chovají hůř než smrtí vyhladovělí umrlci. V slzách, jichž byly potoky a obměkčily by i finskou žulu, se

tý byl já, jak hlásala ta nešťastná otevřená hlava, slepý epileptik a kouzelník ze slov, můj přítel i moje neštěstí, pomatený rabi, šťastný snílek, ten ubohý loutkář, pro něhož jsem jako dřevěný panáček na špagátech touhy spletené z lásky a kabaly kráčel, já Adam Jakobi, kterého vítaly davy, já, milovník slunce a válečník s tmou, já, mesiáš, který nedokázal spasit ani svůj ubohý malíček levé ruky, jak vidíte, chybí mi, a to, co pozvedám proti vám, není ani pahýl, je to jen myšlenka malíčku, směšné tkáně s kostičkami a chrupavkami, která ve skutečnosti hnije v daleké turecké zemi, useknuta křivou šavlí, tak křivou, jako jsou moje přísahy a věrnost, a kdybych měl odvahu a sebeúctu, šel bych až tam, kde hodují červi na mém kousíčku masa, položil bych se jako starý unavený muž, zavřel oči a pravil: „Vy, kteří jste snesli ten malý nicotný předkrm a neprotestovali k Hospodinovi s hněvivou červí tváří: Pošli nám, všemohoucí, jiný pokrm, neboť ten-

společnost jen smrtihlavové a netopýři? Bylo to v neblahý den, kdy mé matce vystoupilo břicho a vdané ženy v parukách páchnoucích po česneku hystericky ječely, že do čtrnáctileté panny Ráchel vnikl zlý dybuk? Stalo se to tehdy, když dědeček Izák, tehdy sotva čtyřicetiletý pruďas zlomil své dceři nos, pak ji proklel a vyhnal z domu, načež na sobě roztrhal kazajku, posypal si hlavu popelem z vystydlých kamen a vyl z nízkého okna do křivolaké uličky pro škodolibou radost sousedům jak Rusíny do želez chycený vlkodlak se žlutými panenkami?! Ráchel v pláči své matce a rabínovi svěřila, že neví o žádném živém muži nic, dočista nic, zapřísahala se na Tóru spočívající na pulpitu, a rabínovi mocně cukalo znavené oko a pot mu skýtal kyselou koupel, když celým tělem odvraceje se od té panenské nevěstky, musel poslouchat, že tahle dívenka s vlasy jako ovčí rouno, černými jako havraní peří, nezná jako poučená nevěsta,

doznala jen k holčičím hrám se stejně starými křesťankami, při nichž si hrály na klášterní jeptišky – rabiho oko se zavřelo, aby zastavilo svůj věčný pohyb – babička Dora se hryzla do zápěstí, až tekla nachová krev – ta dívka si snad myslela, že upřímnost dospělé obměkčí a vyžene i cizí plod z jejího těla, líčila do podrobností, jak rozpustilé gójské holčičky nasedaly na předměty podobné jesodovi, i ona tak činila, smály se a vzájemně si pomáhaly, když sem tam nějaká slzička ukápla od bolesti, utíraly si ji voňavými kapesníčky a přinesly i různá zvlhčovadla, aby okurky, svíčky, sošky gójských smutnookých pánů a paní dobře klouzaly.

kárající prst. Toho mi Katarína s Leonou a Julií představily jako /  svého milence. Chceš se stát i ty jeho ženou? chichotaly se. Nikomu o tom nikdy nepoví. Nezestárne, nevypelichají mu vlasy a nezplesniví vous, jeho svaly se nikdy nepřemění v rosolovitý tuk a do tváří jako jablka se nezakousnou červi, jeho úd nepovadne a míza nevyschne, jeho láska nikdy nepukne jako srdce zvonu, které zvonilo posté umíráček, nikdy tě neopustí a jeho oči se vždycky směle budou dívat do tvých, protože neznají sliby, a tedy ani zradu. A nebylo to jenom proto, že moje lůno se před chvílí poprvé

porcelánové nádobí s draky s šikmýma očima, sochy alabastrových nahých ženských těl, jimž zvlášť hubené sestry Katarína s Leonou záviděly jejich oblé prsy, a úplně nejvíc mě ohromila socha krásného mladého muže s jesodou trčícím vzhůru jako

Abraham Jakobi, jediný, kterému rabi Hirš s radou starších obce a dohazovačkami dokázali prodat za ženu tu bláznivou lhářku, která si prý uhnala dítě s neživou sochou, šlápl pod svatebním baldachýnem na nohu na znamení, že všechno v domácnosti

Rabín Hirš vyskočil a rázoval světnicí, kde soudil svůj lid, sem a tam chodil jako cirkusový lev v manéži, potahoval se za dlouhou černou bradu, sípal a slyšel ten hlas Sodomy a Gomory z něžných úst slečny, které prý nepoznaly nikdy mužské rty. „Pak mne, rabi, zavedly Katarína s Leonou Zamoszovy a Julií Nowakovou s prstíky na rtech do sklepa, do tajné komnaty pana Leopolda, jejich otce a strýce. Je pokřtěný Žid a prý čarodějník. Myslela jsem, že se vychloubají,“ spolkla Ráchel vzdorně několik uncí slz. „Tvrdily, že mu rakouský císař platil zlatem za jisté tajné služby. V místnosti jsem spatřila poklady, které pan Leopold nashromáždil na svých cestách po světě, obrazy vznešených dam, které se po vás otáčejí vševědoucím pohledem a nikdy jim neuniknete, zlaté svícny zářící jako slunce v rybníce, krásně malované

otevřelo rozkoši, museli byste ho vidět na vlastní oči, abyste pochopili, že nešlo odolat, a tak jsem za pomoci svých přítelkyň nasedla na jesodu, kterého před tím polibky zvlhčily, a spočinula v jeho náručí, vzhlížela k jeho hrudi a širokým ramenům, jeho dokonalým rysům tváře tam vysoko nade mnou, neboť on byl vytesán v nadživotní velikosti a vše i láska s ním byla něco nebetyčného.“ Dora, nešťastná matka hříšné Ráchel se svezla na podlahu, už nechtěla slyšet víc, tloukla s úpěním hlavou do studených dlaždic, paruka se jí svezla a její oholená hlava, která jako buchar vytloukala poslední myšlenku a stud za padlou dceru, už získala ten černý sametový nádech nově narostlých vlasů. Stal jsem se tím, kým jsem, tehdy, když dívky sundávaly svoji rozkoší umdlelou přítelkyni z koňského údu krásné sochy a něžně z něj smývaly krev? Anebo až v tom čase, kdy opilec a blázen

 / s tou zavrženou klisnou plnou mléka, jež každým dnem porodí kus bílého mramoru, bude podléhat jen a jen jeho vůli? Pamětníci, jimž jsem platil královsky za jejich slova, neboť matka od té doby mlčela jako hrob, vyprávěli, že se svatba ničím nelišila od ostatních, vždyť opilec a blázen Jakobi mohl být bez vlastního přičinění šťastný muž, hříšné naivce Ráchel i v pozdním těhotenství polil líbeznou tvář panenský ruměnec, takže její sefardská tvář mezi vyšňořenými Aškenázy, s vášnivým chmýřím nad rtem a na líčkách, vypadala jako zralá broskev, každý muž, který nebyl svatý jako rabi Hirš, by ji chtěl aspoň na jednu hodinu, a na slabocha Jakobiho čekaly roky takových hodin, celý život krasavice, jež se možná stala ženou nedůvěryhodně, ale nyní se na její věno složila celá obec a starý mládenec bude moci z něj žít bez práce několik let. „Doufám, Jakobi, že ho máš z kamene!!!“ pokřikovali na něj uličnicky důstojní patriarchové v kožešinových čepicích. Nevázaně se chechtaly a drobily si svatební koláče do pichlavých vousů. „Neudělej ostudu nám mužům z masa a krve!!!“ Rabimu opět mrkalo neposlušné oko. Jak je možné, že tajemství soudní síně vždycky ví celá obec? Neměl by soudit a vyslýchat strany v ocelové neprostupné kobce a vytrhnout jazyk své ctihodné manželce?! Rabi Hirš vzdychl a snažil se prodrat k Jakobimu, aby s ním sdílel hoře, do kterého ho v zájmu dvou dětí – Ráchel a jejího Nenarozeného – uvrhl, ale zastoupili mu cestu rozjaření svatebčané, a tak mu zmizel Jakobi z očí. Ještě si letmo všiml, jak oknem nakukuje zasmušilá tvář Izáka, surového otce Ráchel, ale jakmile mrkl překvapením, přízrak byl ten tam.

Novomanžel v podkovaných botách na přání mazl tov a nejapné špičkování odpovídal, jak mu bylo vlastní, pil s muzikanty jako vůdčí velbloud z karavany, pil s reby, kteří na chvilku utekli svým manželkám, pil se starými bezzubými ochechulemi, jimž pálenkou na okamžik znovu zazářily v ústech perleťové zoubky a pleť se jim natáhla a vypnula jak Mojžíšův stan. Jedna z nich, stařena s tváří kropenatou jak křepelčí vejce, která se svým mužem, atentátníkem, jenž toužil sprovodit ze světa cara, pruského kurfiřta i rakouského kajzra, žila v Sibérii mnoho let, vykládala opilým jazykem, že se mladé nevěstě nediví, že podlehla kamenné soše, neboť když se svým nebožtíkem v baráku z fošen lehávali, nejlepší býval za fujavice a mrazivých nocí, kdy dech jim mrznul na rtech a slanečky rtů k sobě přimrzlé kašlavě se líbávaly. Tehdy prý jednou pokryl souvislý led mužova jesodu a trčel nahoru celou noc, v modlitbách k Baalovi na něm rajtovala až do kokrhání kohoutů, i když její miláček dávno spal jako zabitý. „Chro, chro, chrocht…,“ smály se staré kurvy. A opilý Jakobi, jenž možná nebyl zlý člověk, jen hrozitánsky slabý na svět, ve kterém zuří stále nějaká prokletá sibérie a bezzubý smích, zaskřípal zuby a uhodil svým čelem o dubovou desku stolu, až poháry nadskočily. „Vstávej, člověče,“ zdvihl ho za ulepené vlasy rabi Hirš. „Pamatuješ na svůj slib?!“ „Ne, ne, nechte mě, nic nevím,“ blekotal opilý ženich, jenž se jen pomalu a neochotně vracel odtamtud, kde nic nebolí. „Musíš spát jinde než tvá manželka, tak zněla úmluva. Tvé manželství se naplní, až bude dítě na světě po šesti nedělích,“ připomněl rabi přísně.

„Já, hlupák, musel jsem být namol, že jsem něco takového slíbil…,“ zatmělo se Jakobimu před očima. A hned se mu v prozření zdálo, že všichni kolem něj otevírají ústa a řehtají se jako oslové, i jeho vlastní otec, matka, přízrak tchána Izáka za oknem, usoplení kluci i studentíci ješivy, důstojné matróny i rozjaření starší obce, dokonce nestydatá sibiřská markytánka rajtující na rampouchu vyplazovala svůj rozvětvený hadí jazyk z bezzubých úst a posměšně syčela. „Zmije…,“ zasípal. A protože se rabi domníval, že tak tituluje svoji ruměnou mladou manželku s naběhlým životem a bolavými prsy, nechal ho odvléct silnými ledaři a řezníky do bryčky, aby ho kočí odvezl do domu rodičů, kde bude spát jako mimino, zatímco nevěstu uvedou starší ženy do domu, který byl doteď jeho vlastnictvím, ale od teď bude pro ni a pro to, co vyjde z jejího lůna, ať už to bude cokoliv. Kočí namočil Jakobiho hlavu do lavóru, a když se rozklepaný vynořil z ledové vody a spatřil se v zrcadle, jako by mu ten podmračený pohled ze zrcadla vykládal: „Tenhle ženich bude spát s nevěstou jen ve snu – a škoda pro něj, jestli se jeho opilému mozku už celá léta žádné sny nezdají!!!“ Zatím unavenou Ráchel doprovodily rabínova žena Menuha a  matka Dora do nového domova. Na ukazováčku pravé ruky měla svůj mohutný svatební prsten, do skříňky si dala ktubu, která jí zajistí čest a práva vdané ženy, v ložnici si sedla k toaletnímu stolku, podívala se na sebe do zrcadla velikýma temnýma očima a zčistajasna se rozplakala. Rozpačité matróny nevěděly, jak se mají chovat, mají poučit dívku o tělesných záležitostech a odvracet zrak od jejího velikého břicha? Jenom křesťané by

mohli věřit báchorce, že nepoznala muže. Ale nakonec se obě /  ženy rozhovořily a zdálo se, že jim samotným ponaučení, která dávaly nevěstě, jež bude sice oloupena o svatební noc, ale nikoliv o naplněné lůno, dělá náramně dobře. Kdy jindy mohly hovořit o věcech, která s ženami provádějí rabi i prchlivec Izák, tak, aby tím vzdávaly chválu Tóře, prvnímu přikázaní a svému ženství? Obě ženy zůstaly pak pod jednou střechou s tou, jež byla vděčná, že ji nenechají samotnou s úzkostí, která v ní neurvale kope. Vnímal jsem tehdy to, za co jsem si v dospělosti zaplatil? Byl jsem s ní tam tehdy, poslouchal kvákavý hlas babičky a vysokou fistuli rabínky? Můj mistr Natan by prohlásil, že samozřejmě, přes pupeční šňůru jsem žil pocity své matky. Ale rabín Hirš by mě přísně okřikl: „Nikoliv. Nebyl jsi tam. Už zase hledáš výmluvy pro své omyly? Nebyl jsi. Ani živý, ani mrtvý! To průtrž mračen a my živí, každý sám za sebe, jsme byli zodpovědní za všechno, co se stalo a nedá se odestát. Otec tvého jména se uprostřed prudké noční bouřky probudil, provazy deště spojily nebe plné blesků s blátivou necestou, po níž vyšel do nečasu, černé bláto mu stříkalo do tváře, blesk naznačil směr a hned jej zatajil a on se brodil v potocích vody, řval a jektal zuby, když šel a vlekl těžké své čvachtající boty za svou velkobřichou nevěstou…“ Nedošel. Nesundal si své těžké napité boty a promáčené kalhoty. Ale neměl na tom zásluhu rabi Hirš. To vody z deště odnesly dřevěný poklop jímky a on se v té špíně utopil. Ráno vody vynesly močůvku, lejna i tělo napitého ženicha na práh dveří rozespalé Ráchel. Houpal se klidně s tváří dolů a okovanou botkou jemně tloukl do dveří. Nesmělý milenec. Posmívaný ženich.

 / „O svatební noci ho pokořil jeho syn. Neboť tak bylo ujednáno ve svatební smlouvě, že přijal za své vše, co z jeho jest manželky. Ten Nenarozený v ní pobyl celou noc. Ten mrtvý ani hodinu,“ pravili starší obce. Pak ho najatí zřízenci z pohřebního bratrstva omyli a opatřili prostým rubášem. Neviděli prý ani, jak z úst zbavených špinavé vody, vyletěla lidská duše. Ještě neskončily smuteční obřady, otec Jakobiho neodříkal svůj kadiš a já chtěl ven. Viděl odněkud ten, který mi dal jméno, jak matce vzplál oholený klín, když z ní vycházely mé husté vlásky barvy plamene? Pozoroval mé tělo bledé jak mladý pstruh? Nikomu jsem nebyl podobný, ani matce ne, žádnému jsem nevypadl ze zřítelnic. Mé vlastní oči vypadají jako kočičí, mám barevnou skvrnu přes každou duhovku, gójský lékař prohlásil, že je to jen barvivo, pigmentová skvrna, ale u obou zorniček to stejně nachlup vypadá, jako bych měl v nich klíčové dírky. Zámky k tajemství?! Nenarodil se žádný kus necitelného mramoru. Jen bílý pstruh s rudými vlasy a nenasytnou touhou pít z tmavých bradavek své vyděšené osamělé matky. Té panny v šatě, jež hyzdí vdovy. Svítá… Kukaččí mládě vystrčí z hnízda své nevlastní bratry a sestry a červánky jako krvavé prostěradlo se rozprostřou na obzoru po svatební noci. Za malou chvíli žhavé slunce v měsíci tamuz vypálí obzor a já přestanu vidět oknem svého příbytku skalnatý horský štít. Mé oči unavené nočním bděním se vykoupají v ostrých paprscích, aby se vlhké na okamžik zavřely. (úryvek z románu Svatý démon: legenda, Host, Brno, 2009)

  petr čichoň narozen 23.6.1969, po vysokoškolských studiích pracoval (1991-1998)  jako redaktor  literárních   časopisů a nakladatelství: Votobia, Host, Vetus Via. Od roku 1998 působí ve vlastním architektonickém atelieru. Žije v Brně. Bibliografie: Chilia, 1995, nakladatelství HOST, Villa diabolica, 1998, nakladatelství HOST, součástí knihy je CD - loutna, zpěv autora, Pruské balady/Preussische baladen, 2004, rukopis, překlad Iris Kneisel.

SVLÉKÁ SE ANDREA Z UMĚLÉHO KOŽICHU.   Svléká se Andrea, pláče potichu.   Svléká se Andrea, pot prorazil tělem, světlo svítí napříč bordelem! Svléká se Andrea před černým mágem, který spálil svoji zem, svléká se Andrea, tělo svítí Niflheimem.

Svléká se Andrea,   nechce se mi žít, svléká se Andrea,   krutá jak cit. Svléká se Andrea,   její oči vždy lhaly.   Světlo svítí do Walhally!

ANDREA ZIEHT SICH AUS, LÄSST DEN KUNSTPELZ FALLEN.   Andrea zieht sich aus, weint versteckt vor allen.   Andrea zieht sich aus, der Schweiß kommt schnell, Ein Licht leuchtet quer durchs Bordell! Andrea zieht sich aus vor dem Schwarzmagier, der sein Land verbrannt hat im Keim, Andrea zieht sich aus, ihr Körper leuchtet durch Nifelheim.   Andrea zieht sich aus, ich will nicht sein,   Andrea zieht sich aus, hart wie der Schein,   Andrea zieht sich aus, Die Augen logen Mal für Mal. Ein Licht leuchtet nach Walhall!

MILOVALI JSME SE HNED, NEROZTÁHLI JSME ANI DEKU,   byla jsi krásná jako lesní vila na Landeku,   ve které nikdo nebydlí, zemřel baron, zemřel důlní. Milovali jsme se hned v těle tvém,   kolem přešel jen havíř se světlem   a už se rozední, důl Anselm ještě spí, pak odešli jsme kolem řeky…

WIR LIEBTEN UNS GLEICH, BREITETEN NICHT ERST DIE DECKE AUS,   Du warst schön wie das Landecker Waldhaus, in dem niemand wohnt, es starb der Baron, es starb der Steiger. Wir liebten uns gleich in Deinem Leib,   nur der Bergmann mit der Leuchte kam vorbei, und schon wird es Tag, die Grube Anselm ist noch nicht wach.   Dann brachen wir auf, dem Flusse nach...

/

10 / U MĚSTA ARNDSTAHLT VE SKÁLE JONASTAL   probudil jsem se a trochu se bál,   vzal jsem si jed, vzal jsem si léky, Arndstahlt byl prázdný, byl prázdný na věky. Rýnem ohně plují,   Neexistuji, existuje jen Naudenheim, Erlanden, Nuremburg, Hollehammer, Wolfenstein,   ó, Flugscheiben letící z šer, já v něm pluji. Neexistuji.

BEI ARNSTADT IM JONASTAL IM SCHACHT   bin ich etwas ängstlich aufgewacht,   ich nahm das Gift, ich nahm die Arzneien, Arnstadt war leer, wird leer für immer sein. Auf dem Rhein schwimmt Licht.   Es gibt mich nicht. Es gibt nur Naudabaum, Erlangen, Nuremburg, Höllenhammer, Wolfenstein,   oh, Flugscheiben! Fliegend aus der Dämmerung. Darin schwebe ich. Es gibt mich nicht.

  petr hruška Petr Hruška, narozen 7. 6. 1964 v Ostravě, vydal básnické sbírky Obývací nepokoje (1995), Měsíce (1998), Vždycky se ty dveře zavíraly (2002), Zelený svetr (2004), Auta vjíždějí do lodí (2007). Zastoupen v domácích i zahraničních antologiích, verše přeloženy do angličtiny, francouzštiny, němčiny, slovinštiny, holandštiny či polštiny. Je členem redakční rady brněnského literárního časopisu Host a redaktorem ostravského literárního časopisu Obrácená strana měsíce. Pracuje v  stavu pro českou literaturu AV v Brně a střídavě učí literaturu na ostravské a brněnské univerzitě. Podílel se na řadě literárněhistorických prací (slovníky spisovatelů, časopisů, dějiny literatury), vzniku divadelního scénáře (Průběžná O(s)trava krve, spolu s Radovanem Lipusem), je příležitostným autorem esejů, studií, recenzí a jiných textů. Jeho básně zhudebňuje originální a neuspořádané pěvecké seskupení Norská trojka. Žije v Ostravě.

Ledviny

Partyzánské náměstí

Stahuješ spícím košile přes měsíčně bílá záda aby si nenachladli ledviny.

Tolik zimních bot ve vietnamské tržnici až to vysiluje přespříliš bot i na velké severní město bot na celou vietnamskou válku Co všechno by se dalo zařídit nakopnout a přejít v tolika botách kde už jsme mohli být Kolem opilecké parčíky v nichž se poflakují tlupy stromů za nimi hliníkový jas Den velký jak složený jelen leží na Partyzánském náměstí Pak noc ukáže holý měsíc a je vidět zas jenom na krok na jeden jediný krok

To je vše. To je kristepane vše. Vypadáš u toho jako zloděj, cítíš, jak ti nepatří. Poctivě sám na své viny. Ráno sebou škubneš. Žiješ, máš žízeň a zakryté ledviny.

Sídliště Kamenec vylezl a ožralý

narval obě ruce do ptačího krmítka aby nadrobil knedlík ale na drobení už nezbyl žádný prostor tak stál funící s knedlíkem s rukama v ptačím krmítku

někam domů v levných vietnamských botách

/ 11

12 / Ptáčci Takové ty džbány s jeřabinami. Celý den domy narvané k prasknutí odhodláním být spolu. Navečer v živém plotu u pošty neznámí ptáčci tak malí, že nemohou nic změnit.

Kšiltovky Už si nevzpomeneš co jsi říkala tomu malému chlapci s mokrými kalhotami který nevěděl kam jede zatímco hlavy jeho rodičů v kšiltovkách hokejových klubů pravidelně tloukly o noční okna tramvaje Bylo taky jedno co mu říkáš šlo o to prostě mluvit mluvit k němu až do Zábřehu než svým suchým pláčem probudí nakonec ty hlavy a než dostane jednu přes záda na neznámé noční zastávce

Vzpomeň si vzpomeň si tady ve tmě Zábřehu co jsi mu říkala vzpomeň si na ta marná tramvajová slova

Vila Je to všehovšudy desetiminutový noční film o jakési nádherné vile a přece někdo malý zrovna zavolá že chce přinést čaj – tu průhlednou záminku nespících jen aby se vědělo že jsou tady že leží vedle ve tmě Když se pak vrátím je po všem a taková smělá vila to byla s proskleným patrem v jehož tichém světelném průvanu může člověk sám stát celá léta

radek malý Radek Malý (*1977) se narodil v Olomouci, kde vystudoval germanistiku a bohemistiku. Roku 2001 debutoval sbírkou Lunovis. Za druhou básnickou sbírku Vraní zpěvy získal roku 2003 Cenu Jiřího Ortena. Třetí svazek básní Větrní (Zcestné verše) vyšel roku 2005 v nakladatelství Petrov a získal cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Čtvrtá sbírka s názvem Malá tma vyšla roku 2008 v nakladatelství Host a získala Výroční cenu Nadace Český literární fond. Kromě vlastní tvorby překládá, z poezie Georga Trakla připravil výbor Podzimní duše (BB-Art, 2005) a dále např. „malou antologii poezie německého expresionismu“ Držíce v drzých držkách cigarety (BB-Art, 2007). Ze

současných básníků přeložil Karla Lubomirského (výbor Pták nad hořícím lesem, BB-Art, 2003). Píše také pro děti, spolu s Hanou Mikulenkovou je autorem učebnic českého jazyka a literatury pro první stupeň základní školy a především autorského Slabikáře s ilustracemi Matěje Formana. Dětem je určena i kniha František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (Meander, 2006), Šmalcova abeceda (Baobab, 2005), v níž je spoluautorem veršů k obrázkům, a soubor básniček Kam až smí smích (Meander, 2009).

Je autorem dramatického textu Pocit nočního vlaku, / 13 který získal čestné uznání a Cenu Českého rozhlasu 3 Vltava v Cenách Alfréda Radoka 2006 a roku 2007 byl realizován jako rozhlasová hra. Dále je autorem dramatického textu Černé Hoře – dobrodošli.

O čem sní sníh O čem sní sníh? O černém koni. Jak mu podkovičky na ledu zvoní. Kam až smí smích? Smích smí všude. Ono nějak bylo a zase nějak bude. Jak hraje hrách?

Cinká klíčky, když klíčí na záhoně u ředkvičky. Kam pan Plch plách? Do zahrady. A nás nechal tady.

14 /

Kudy k panu Mikuláši?

Aby zemi v zimě zima nebylo

Malá Máša viděla včera večer anděla.

Aby zemi v zimě zima nebylo, natírá se od podzima nabílo.

jak si nočním nebem letí. Za ním druhý, za ním třetí…

Od hlavy až po paty se zabílí, jinak by ji holomrazy zabily.

Ještě dva a je jich pět. Máša volá: Máte slet?

Celá bílá podobá se mumii, počká, až ji jarní deště umyjí.

Ten poslední ptá se Máši: Kudy k panu Mikuláši?

Škola si na mě zuby brousí přes léto, já si však dala narůst vosy! Tak je to!

Nepoznají mě kamarádky ani učitelky, hned první den mě pošlou zpátky, budu chytat lelky!

Parník Na moři se parník houpá, nejdřív klesá, pak zas stoupá. Z komína se kouří, parník jede bouří. Námořníci karty hrají, o bouři se nestarají. Krysy hryžou v komoře, jedna spadla do moře. Žena pana kapitána chce si asi sušit vlasy, ale jenom vzala fén, taky spadla z lodi ven!

Cestující z první třídy mají všichni barvu křídy. Jak jim jenom pomoci od té mořské nemoci?

N

Vytáhneme lordy z klubu, hodíme je přes palubu. Hodíme je žralokům, vypijeme všechen rum!

Unesli ji jeleni, nechali nám sdělení:

Protože moc dobře víme, že se všichni utopíme. Nasedli jsme na parník, Co má jméno TITANIC!

Ve frontě na oběd Spolužačky, spolužáci, buďte chvíli tiše! Slyšíte to? Strom se kácí! Nebo spadly na zem tácy? Ne! Kručí mi v břiše…

Páni, to je nadělení, naše Nina doma není!

Vyměníme Ninu za zeleninu!

Prodali mi zajíce, a to, prosím, v pytli. Utek a já měsíce čekal, než ho chytli. To mi ještě radil strýc, ať ho taky hledám, zajíce si nikdy víc v pytli prodat nedám!

/ 15

16 /

tomáš míka * 1959, básník, prozaik, překladatel. V nakladatelství Argo mu vyšla sbírka básní Nucený výsek (2003), sbírka povídek Und (2005), sbírka básní Deník rychlého člověka (2007). Překládá z angličtiny (John Bunyan, James Hogg, Samuel Beckett a další) a do angličtiny (Chování dřeva při zatlačování trnu, Seznam prací nájemce, Škvárové hospodářství, Drticí zařízení a další industriálně poetická díla, bez kterých se anglicky hovořící populace nemůže obejít). Žije většinou v Praze.

Plná paměť Paměť je plná oči nepoznávají krajinu lidé jsou neznámí ale hlásí se k tobě Začínáš znovu se starým tělem jen s námahou se rozpomínáš kdo jsi

Po smrti přijdem do nebe A jak jsem tak létal v kosmu, s tělem věnovaným mi v okamžiku smrti, tedy s tělem podobajícím se tomu, které jsem měl předtím, jen nyní již zcela nezranitelným, dýchal jsem mezihvězdný prostor a dokonce cítil jakési zvláštní vůně, snad prach, snad hvězdy samy, spálené rakety s kosmonauty, snad to vonělo rozpínání či smršťování vesmíru. A tu jsem si vzpomněl na přítele malíře, který mi tenkrát, když jsem ještě “žil”, když jsem se za klávesnicí s překlady (jak směšné!) dřel a lopotil, čas od času věnoval svůj obraz. Ano, tak se tomu tenkrát říkalo. Velké hranaté objekty v nejrůznějších barvách znázorňující někdy osoby jindy krajiny, jindy ani to ne, jen barvy mezi čtyřmi pravými úhly. Vzpomněl jsem si, jak vzácné dary to tenkrát byly, jak jsem děkoval a přítele obdivoval, že on pracuje s barvami, zatímco já klapu do kláves a nevytvářím nic, krom platu, který mi za mé klapání kdosi, nevím proč, dává, abych se udržel při životě. Jak směšné dnes, kdy jíst není třeba, hladu nepociťuji ni žízně a šaty také nějaké mám – musel jsem se podívat, neb jsem si jich nebyl vědom, ale do něčeho jsem kupodivu oblečen, snad je to ještě rubáš? Nu, jen taková vzpomínka to byla. Přítel, dítě jako já do pozdního věku, jak jsme to tenkrát všechno prožívali. Děti, obrazy, ženy, hlavně ženy, ani ty tu nejsou, nebo aspoň je nikde nevidím a bývalo jich všude habaděj. Kdo ví, možná se ještě nějaká objeví, bývaly příjemné. I nepříjemné ovšem, na to jsem ale již zapomněl. Příjemné bylo se jich na vícero způsobů dotýkat. To by dnes s tímhle tělem stejně asi nešlo, před chvílí mnou prolétl meteorit jak dětská hlavička a nepocítil jsem zhola nic. Nepříjemné bylo, matně se mi vybavuje, co občas říkaly. Každopádně tu nechybí. Zatím. Vystačím s vesmírem a tu a tam vzpomenu. Jak to ale bude pokračovat?

Furt do toho leze Strašně to chce Dělat Být Mít Něco do toho pořád leze Něco důležitějšího co nechce být dělat mít Co musí dělat být mít napřed Aby pak mohl Mít Být Dělat to co Chce Co strašně moc Chce

/ 17 dělá je má Něco Jiného To co mu do toho furt Leze Nemá Nedělá Není Nechce

Recept Ocet, česnek, olej, feferonka, a je to! Ještě cibule, a je to! A rozčvachtaný brambory, mozeček, kousek kližky a je to! Ještě jsem zapomněla ty malý rajský jablíčka. A sůl, samozřejmě, trochu vody, rozčvaňhaný velký rajčata, takový ty zelený, a je to! Jo, ještě lilky, dva velký lilky, ale ty fialový ne ty černý, ty černý se používaj na salát, tady jsou třeba fialový – nakrájet, ogrilovat přidat rozkňahňanej mozeček a je to! Mořský plody, ale jenom trochu a ne moc rozkňochňaný. Slávky, jo slávky, ty jo – oprat, rejžákem vydrhnout až se blejskaj, osmahnout v kotli, přihodit petrželku, vyloupat, naházet k ostatnímu a míchat. Pořádně míchat a míchat. Ale nekňuchňat!!!

18 /

despoticko sektářský country club johnnyho cashe the_:M:_ Mesto - Les - Postel - Ulice __Prostor _Praha

Filip Jakš Nečtěte ho, normálně to přeskočte. Ani jeho medailonek jsme nemohli otisknout, ten člověk se tak chvástal, že to bylo opravdu nevkusné. Tak dlouho týral a vydíral naši redakci,

že jsme nemohli, než jeho texty otisknout. Ovšem na medailonek se naše dohoda nevztahovala. Autor je nezvladatelný egoista a vychvalováním své osoby hodlal zaplnit příliš z drahocenného prostoru tohoto periodika. Tedy jen kusé informace: 23 let, student dějiny umění (trvá na zmínce o zaměření na výtvarné experimenty s textem a na street art), hudebník, pisálek - stačí vám to pane Jakši?

Jan Veselka V současné době jsem hrdým členem spolku okultistů, vyznavačů černé magie a pohanského boha Johnnyho Cashe. Můžete mě ale znát už z kapel jako Sbor kastrátů, Návrat z Marsu, Prdelní průser, Poslední cígo, Mystifikátor nebo skupiny Kde je má kytara, oblíbené hlavně po hospodách v agrárních oblastech naší země. Takže teď, když už všechno víte, vytesejte z kamene oltář pro velkého J.C. a přinášejte k němu pravidelné oběti. Vítány jsou zejména mladé dívky (pouze panny), drogy (pouze čisté), policisté (spoutaní v okovech) a struny na kytaru (J.C. občas nějakou přetrhne). A hlavně koukejte přijít na úžasné kabaretní představení Despotického sektářského country klubu Johnnyho Cashe s mistrem Míkou v čele.

petr nikl Narozen ve Zlíně 8.11. 1960. Absolvoval Střední u m ě l e c ko - p r ů m y s l o v o u školu v Uherském Hradišti (1976-1980) a Akademii výtvarných umění v Praze (1981-1987). Výtvarník: zakládající člen skupiny Tvrdohlaví (1987-1992), laureát ceny Jindřicha Chalupeckého (1995), autor koncepcí interaktivních výstav Hnízda her (2000, Galerie Rudolfinum), Nástroje okamžitých her (2001, Galerie města Plzně a 2003 Galerie Regionálního muzea Jičín), expozice Zahrada fantazie a hudby – (český pavilon světové výstavy EXPO 2005 v  Aichi.), Interaktivní expozice OBRIS PICTUS aneb– (České centrum, Paříž, 2006, České muzeum hudby Praha , Dům umění města Brna, Rotunda Květné zahrady Kroměříž, Kostel sv. Václava Opava, Villa Strozzi Florencie 2007, Důl Michal ostrava, Bazilika České Budějovice, Telus World of Science, Vancouver 2008.) Knižní ilustrátor a autor: Vyhnání z ráje (1998, nejkrásnější kniha roku, kategorie dětské knihy), Šťastný princ, ilustrace pohádek Oscara Wilda (2000, Nejkrásnější kniha roku, kategorie bibliofilie), Pohádka o Rybitince (2001), O Rybabě a mořské duši (2003, Nejkrásnější kniha roku, kategorie dětské knihy), Atlas saltA (2002), Lingvistické

pohádky (2006), Záhádky (2007, Magnesia litera - kate- / 19 gorie dětské knihy, kniha roku, Nejkrásnější kniha roku, kategorie dětské knihy), Jeleňovití (2008), Kniha Orbis Pictus aneb...(2008) Hudebník: CD Nebojím se smrtihlava (2004, Petr Nikl a Lakomé Barky) získalo ocenění Anděl 2004 v kategorii alternativní hudba. Dvojalbum Přesletec (2006 Petr Nikl a Lakomé Barky), CD Jeleňovití (ke knize Jeleňovití 2008), CD Rybí písně (k druhému vydání Pohádky o Rybitince 2008) Scénograf: Opera la Serra (1995, Divadlo Archa), Královský hon na slunce (1996 Spolek Kašpar), Česká mše vánoční (1998, Státní opera), Slunovrat (1997, divadlo Archa), Znásobeně sám (1998, Duncan Centrum), Za zrcadlem (1998, divadlo Archa), V Zrcadle (1999, divadlo Archa), Hodná Anna (2000, Divadlo Archa), Obnošené sny (2001, divadlo Archa), Tanec hraček (2005, divadlo Archa), Svit stínu (2005, divadlo Archa), Soul etude (Londýn 2007) Herec a performer: zakládající člen loutkového divadla Mehedaha (od roku 1985); cykly projektů s jihoafrickými umělci, koncipované spolu s Janou Svobodovou a řada vlastních projektů pro divadlo Archa (od roku 1994), příležitostné spolupráce s Laurychovým divadlem a  Divadelním Studiem Čisté Radosti, cyklus improvizací Tětiva snu s Tomášem Pospíšilem (od roku 2005), nonverbální improvizace s Petrem Lorencem a skupinou Krepsko, tanečně hudební performance s Kristýnou Lhotákovou a Ladislavem Soukupem.

20 / Když nakreslil Antoine de Saint-Exupéry hroznýše, jak zažívá slona, kdekdo si myslel, že je to klobouk. Kdyby nakreslil hroznýše zažívajícího žirafu, vypadal by jako zasněžená Eiffelovka. Ale kdyby nakreslil hroznýše zažívajícího myš, byl by to na první pohled jen hroznýš.

Přešli po mém břichu měkcí šneci, napadly mě v tichu hned dvě věci: Za prvé, proč škrábou, když jsou měkcí? Za druhé, proč rychle, když jsou šneci?

Bylo jednou jedno krásné místo.

Mohla se tu pást lama, ale nepřeskočila řeku. Mohl se tu zaklíčit baobab, ale vítr ho sem nezavál. Mohlo se tu usadit hejno plameňáků, ale nenašli to tu. Mohla se tu vyhřívat lvice, ale ještě se nenarodila. To všechno teprve bude...

Vidíme-li klokana, z jehož kapsy vykukuje klokánek, je to v pořádku. Vidíme-li klokana, z jehož kapsy vykukuje myš, je to v pořádku. Vidíme-li klokana, z jehož kapsy vykukuje slon, i to je v pořádku. Musí to ale být klokan, jiné zvíře s kapsou si jen těžko představit!

„Postavím se na zadní a budu stříhat ušima,“ písknul delfín. „Přeplavu na druhý břeh,“ poznamenal králík. „Jdu se provětrat,“ sdělil platýz.

„Asi se zahrabu,“ oznámila žirafa... Tomu všemu by se dalo smát, kdyby slon nakonec nekřikl: „Tak já letím!“

Hlad muchy je stejně velký jako hlad hrocha. Ale když hroch sní muchu, na jeho hladu se nic nezmění. Zatímco když mucha sní hrocha, praskne. Navíc když hroch spolkne muchu tak, že mu lítá v žaludku, má hlady dva. Ale jinak je hlad hrocha stejně velký jako hlad muchy.

Kdyby byl předchůdcem člověka tučňák, chodilo by se ve fracích. Kdybychom byli potomky klokanů, nosili bychom se v ruksacích. Kdyby byl předkem člověka zadek, chodilo by se pozpátku. No a proto pocházíme z opic, jiní potomci by takové opičárny nepsali.

Jednoho dne zůstaly datlův zobák v stromě, pštrosí hlava v písku a mravenečníkův jazyk v mraveništi. Když se ti tři potkali, to bylo smíchu, ale nechme je teď stranou... Tou dobou hledal svou druhou tvář sysel. Když se válel v písku, našel pštrosí hlavu a docela mu sedla. Ze stromu vypáčil zobák a nasadil ho na ocas. V mraveništi objevil jazyk a ovázal si ho kolem krku. Když ho ti tři potkali, to bylo srandy, ale nechme je teď stranou...

Mohl bych vám vyprávět pohádku O Luciferovi převlečeném za měsíční svit,

O ledovém vodníkovi, který jednoho dne nezamrzl, O muži s banánovým břichem a želatinovým čelem, O ježibabím Ježíškovi, O rytíři s plyšovým mečem a srdcem plže, O draku, jemuž se zasukovaly krky nebo O obrněné princezně ze zahrady plavuní, ale bude lépe, když si ty příběhy domyslíte sami...

/ 21

22 /

petra soukupová Petra Soukupová (nar. 1982) získala za svůj debut K moři Cenu Jiřího Ortena, byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera. Podle scénáře volně na motivy knihy K moři v současné době připravuje stejnojmenný film s  režisérkou Karin Babinskou, který by v ideálním případě měl vzniknout v roce 2010. V roce 2009 vyšla druhá kniha Zmizet, složená ze tří povídek. Podle prostřední z nich, Na krátko, napsala svůj absolventský scénář na katedře scenáristiky a dramaturgie na FAMU, a získala za něj třetí místo v soutěži Cena Sazky za nerealizovaný scénář. V současné době pracuje jako součást scénáristického týmu seriálu Comeback.

Viděla sem tvýho fotra Rozsvítim si u stolku a hned si všimnu, že na poličce není ani jedna loď. Začne mi tlouct srdce, i když vim, že je jenom někam schovala. Jasně že je nezničila. Ale. Nejradši bych se tam vrátil, ale to nejde, pořád se tam dohadujou, nebudu se vracet do

vosího hnízda. Stejně mi nic neřekne. Pro jistotu se podívám z okna. Nic. Nikde žádnej útržek jako stopa. Zmizely. Sou schovaný, to je jasný. Mám je hledat? Určitě by je neschovala sem, tak pitomá není. Ale klidnej nejsem. To by si nedovolila. To bych ji fakt zabil. Sednu si ke stolu a vystřihuju. Jenom abych se uklidnil. Když vejde do pokoje, skočim na ni. V tu chvíli to nečeká, takže mám na vteřinu navrch, zádama se bouchne o dveře, který se tím zavřou. Pak už mě ale rychle chytí. Snažim se ji kopat. „Zabiju tě.“ „Klídek.“ „Kams je dala?“ „Taky sem je zničila.“ „Nene.“ „Aspoň vidiš, jaký to je.“ Jak se kouká, úplně vážně, čumí na mě tak, že v tom, ani kdybych stokrát chtěl, nemůžu najít nic dobrýho, nekecá, ona fakt nekecá. To mi dá novou sílu a povede se mi vytrhnout se jí a fakt ji hodně kopnout. Do břicha. Složí se na zem a oddechuje. Vim,

že dál nemůžu nic dělat, když to bolí, tak nesmíme pokračovat, ale já bych tak chtěl. Konečně se zvedne. Chci na ni skočit znovu, ale ona mě odstrčí. „A taky sem viděla tvýho fotra.“ Nevěřim jí ani slovo. Tohle už sme stokrát zkusili. Jako by naši tátové byli naše štíty. „No fakt. Přines ti ten míč. Viděla sem ho, jak ho dává mamce.“ Ukážu jí fakáče. To by moh říct každej. Nevěřim, chci a nechci,

hlavně ať to nepozná ona. „Tak se jí zeptej.“ Což je poslední triumf. Pak si urovná oblečení a zkontroluje si ksicht v zrcadle. Upravuje si vlasy a já nechci, ale prostě se musim zeptat. „Jak vypadal?“ „Fakt dobrej, vysokej, fousy, kožená bunda, a přijel modrým béemvé. Vypadal jako frajer.“ Jenom proto, že sem v tuhle chvíli omámenej tou možností, ani mě nenapadne, že by třeba kecala. „Počkej, tak mi to řekni celý.“ „Jenže já du teď ven.“ Popadne nějaký svý malůvky, škoda, že sem si nepohrál nakonec i s nima, napadne mě, svetr a fakt odejde. Zůstanu stát v pokoji a už se vidim v bavoráku, i když eště nesmim sedět na předním sedadle. Jesli ale je ten míč od něho, tak se s ním mamka musela vidět. Matka sedí i s ní před televizí. Další tichej večer. Seriály, jeden jako druhej. Detektivka dočtená a do knihovny zatím nebyl čas jít. Vojta přichází už v pyžamu. Vzadu má mokrý vlasy, takže je i umytej. Až nějak moc snadno dělá hodnýho. „Omlouvám se.“ Aha, takže takhle, rychle to mít za sebou. Jenže tentokrát to není pětka z diktátu ani zkažený mlíčko rozlitý v tašce. „Tímhle se to nemaže, to ale víš, viď?“ No vida, hned je tu Vojta, jak ho všichni známe, načuřenej. „Ten míč je od táty, že jo?“ Možná vteřina, než stačí matka odpovědět. Stejně moc dlouho.

„Ale prosim tě, jak tě tohle napadlo? Kde ten by se tady vzal?“ / 23 Pořád na mě kouká. Dobře, hrajeme dál. „Já myslela, že s těmahle hloupostma už si přestal. A jesli nemáš vyčištěný zuby, tak běž, si v trestu, máš už ležet.“ A on na matku vycení zuby, aby ukázal, že zuby má vyčištěné, vypadá, jako kdyby se šklebil, a matka by ho v tu chvíli nejraději sevřela v náručí a všechno mu řekla. Jenže to nejde. „No vidiš, že to de. Tak dobrou.“ „A ten křižník byl od táty?“ „No jistě.“ Teď už nezaváhá ani na setinku vteřiny. „Babička říkala, že od tebe.“ Proboha, co ji to zase popadlo? Co tímhle dokáže? Kluk bude smutnej a naštvanej. Proč? Matka po ní sekne pohledem. „Tak to se rozhodně spletla, že jo.“ „Já jenom mysle…“ „To si myslela špatně!“ Otočí se k Vojtovi: „Tak vidíš. Běž spát.“ Ještě chvilku na matku kouká, pak se otočí a odejde. „Kvůli takovejm věcem od tebe lidi odcházej, mami,“ řekne matka a je jí najednou daleko líp. Mamka mi lže. Pavlína sedí v hospodě hned vedle Petra. Krásně se jí to povedlo. Jenže je jí to k ničemu, protože Petr se stejně baví s Romanou, která sedí z druhé strany. Pavlína se tolik těšila a teď tady sedí sama, pije červený víno, který jí nechutná, jenže kolu už

24 / si vypila a číšník tu nebyl a připadá si trapná. Pavlína sedí na konci lavice, vedle ní tři další lidi, a naproti sedí na lavici jen dva, takže kdyby si šla objednat, tak by si pak musela sednout na to prázdné místo, na lavici se přece zbytečně mačkají a tam je volno. Tak se raději znovu napije vína. Podívá se naproti na Michala. Je docela milej, ale je strašně hubenej, má dlouhý hubený prsty jako nějaký ptačí pařáty. Ale dívá se na ni. Ach jo, proč si mě nevšímá Petr. Pavlína do něj malinko, jakoby omylem, drcne loktem. Petr se sice otočí, ale kromě promiň Pavlína stejně nestačí říct vůbec nic, on se znovu nakloní k Romaně. Do hajzlu. „Ser na to,“ řekne Michal. Kouří kamelky bez filtru a venku pořád plive zbytky tabáku. „Na co jako?“ Pokrčí rameny, ale Pavlína stejně cítí, že se začíná červenat. Znovu se napije, velký lok, ve sklenici zbude na dně. „Dáš si ještě jedno?“ „Asi půjdu domů,“ odpoví, ví, že moc nahlas. Ale Petr se naštěstí znovu otočí k ní. „Jdeš?“ „Asi jo. Je pozdě.“ Chce, aby řekl, ne nechoď, tak snadno by se nechala přemluvit. „No tak se měj.“ Krásně se usmál, ale Pavlína by stejně nejraději brečela. Dyť ji pozval on. Tak proč se s ní nebaví? Proč nejde s ní, doprovodit ji,

proč se raději směje s Romanou? Pavlína si pak všimne Romaniny ruky na lavici za Petrem. Dělá, že se opírá, ale to je přece jasný, že chce bejt jenom blíž. Takovej jasnej trik. Tváře mají od sebe asi deset centimetrů. Pavlína se skutečně zvedne.

„Chceš doprovodit?“ Zase Michal. Zavrtí hlavou. „Tak počkej, ještě si dáme aspoň panáka.“ Pavlína váhá, pak kývne. Třeba když budou ještě chvilku na baru, tak Petr přijde a bude se s ní bavit. Zatímco Michal objednává, Pavlína dělá, že se nedívá na Petra a Romanu. Pak jí Michal podá panáka, ani neví, co to je, barva tmavě zlatá, ťuknou si, Michal se zakloní a vypije to najednou, Pavlína usrkne jenom trošku a znovu zkontroluje Petra a Romanu. Líbají se. Pavlína ani neví, jak na ně civí. Pak se Michal dotkne její ruky a ona se vzpamatuje. Položí skleničku na bar a rychle pryč. Za dveřmi se rozeběhne úplně. „Počkej, co je?“ volá za ní Michal, ale ona už se nezastaví, běží tak dlouho, než jí dojde dech. Jsem vzhůru, když Pavlína přijde, protože musim všechno vědět. Nechám ji svlíknout se a lehnout si, pak se teprv zvednu. „Pavlo?“ Ale ona mlčí. Tak se zvednu a sednu si na postel k ní. Trošku s ní zatřesu. Ožene se po mně. „Nech mě bejt.“ Znovu s ní zacloumám. „Kde si tátu viděla?“ Pak se teprve zvedne. Kouká na mě, jako bych byl cizej. „Nech toho! Jenom sem si dělala srandu!“ Samozřejmě. Jak jinak. Ale co ten míč. „Ale co ten míč?“ „Nevim.“ „A kde mám teda ty lodě?“ Protože jesli není táta, tak chci

aspoň lodě, jesli kecala s tátou, tak prosim ať kecala i s loděma, ať mě jenom strašila, ať teď řekne, že sou někde schovaný. Taky už slyšim, že mám zase v hlase ten smutnej tón. Sem jak štěně, ať mě pohladí, zavrtim ocáskem. „Čemu si na tom nerozuměl, když sem ti řekla, že sou zničený? Si snad debilní?“ A lehne si prudce, hlavou ke zdi, obličej ode mě, peřinu až k hlavě, zachumlá se jako larva. Za chvíli jde spát mamka a zhasne v předsíni. Tím pádem je najednou všechno daleko míň vidět. Jenom obrysy nábytku. Sedim pořád u ní na posteli a její blonďatý vlasy sou jediný, co září do tmy. Vlasy, lísteček, míč Probudim se zimou. Je pološero, svítá, a já sem celej nějakej zkroucenej. V tu první chvíli vůbec nevim proč. Ale jak se probouzim, tak mi to všechno dochází. I když v první vteřině je to jako sen. Že se mi to prostě jenom zdálo. Ale všude sou vlasy. Položim nůžky, který sem celou noc držel v ruce. Sednu si a  oklepávám je ze sebe. Jak se zvednu, tak se pohne i ona, natáhne se na celou postel, když už tam nepřekážim. Když sem byl malej, tak sem spal s Pavlínou v posteli docela často. Ale to už je dávno. Vlasy sou všude na posteli a cejtim, že je mám i na kůži. Štípou mě. Ale není čas. Nevim, kolik je hodin, ale za chvilku bude světlo a všichni vstanou, a u toho bejt nechci. Co nejtišeji vyhazuju z tašky na zem učebnice, penál, sešity a různý další papíry. Spěchám. V předsíni je už skoro světlo. Beru si bundu a obouvám boty, přitom vidim, že na botníku leží mamčina kabelka,

moc se mi do toho nechce, protože do cizích tašek se neleze, / 25 do mýho batohu se mamka taky nedívá, to je pravda, ale nejde to jinak, budu potřebovat peníze. Tak vytáhnu peněženku a fakt si chci vzít třeba dvě stovky, jenže ona tam má jenom tisícovku, zvažuju to, ale když slyšim nějaký zvuky z ložnice, tak ji popadnu. Když dávám peněženku zpátky, vytáhnu omylem nějakej lísteček. Je tam napsáno Karel Vrána, adresa a telefonní číslo. Takovej zmačkanej papírek, koukám na něj, a můj táta se jmenuje Karel, je to určitě on, protože těch náhod je nějak moc blízko sebe, něco se děje a já nic nevim, stál bych tam navždycky, ale v ložnici štěkne Mikina, a já vypadnu, teprv na chodbě mi dojde, že ten lísteček držim v ruce. Dám si ho do zadní kapsy. Stejně je lepší mít ho u sebe, stejně patří mně, zvlášť když se sem už nevrátim, je lepší mít tátu aspoň na papírku. Teď mě ale ještě nenapadne, že bych za ním šel. Napadne mě, že sem si zapomněl šálu, takže mi bude foukat na krk. Ještě na schodech si uvědomim, že tak jako tak musim do školy, protože jesli měla mamka v kabelce lísteček s jeho telefonním

číslem, tak se s ním viděla, takže jí klidně mohl dát ten míč, a ne že mohl, asi dal, protože proč by mi mamka jen tak koupila míč, takže Pavlína kecala, když řekla, že si všechno vymyslela, ona tátu viděla a schválně mi o tom chtěla lhát, a tím pádem si všechno zaslouží, ale to je mi teď už jedno, teď potřebuju zpátky ten míč. Pavlína slyší ještě v polospánku, jak babička, která ji přišla probudit, vždycky je tak ohleduplně tiše, vyjekla. Co se děje?

26 / Rychle se probouzí. A jak zvedne hlavu, už to cítí, divně lehký pocit, už to vidí, na posteli leží vlasy, podívá se na babičku, která už brečí, sáhne si na hlavu a taky se rozbrečí. Jak ruku sundá, padají další vlasy. Všude jsou vlasy. „Mamíí!“ „Mamííí!“ Jako kdyby maminka tohle mohla vyřešit. Matka vběhne do pokoje, protože tenhle tón žádná matka od svých dětí nechce slyšet. Ale naštěstí se nic neděje, Pavlína má akorát strašlivě okudlanou hlavu. Ale je jasně vidět, že jí víc sluší její tmavá barva, a ne blond, napadne ji trochu nepatřičně v tu chvíli, nemusela by si pořád ty vlasy ničit. I když matka si vlasy odbarvuje na blond už od patnácti, tohle si myslí. Ale objímá ji a Pavla brečí, jako by ji to bolelo. Matka ji hladí po zádech, už se lekla, že si něco zlomila. A ona taky brečí, asi aby Pavlíně ukázala, že je to opravdu obrovská tragédie. Matka se snaží pohledem jí naznačit, ať přestane, ale ona to nevnímá. Kde je Vojta? Jeho věci do školy na zemi. Je sedum ráno a on tady není. „Kde je proboha Vojta?“ A Pavlína v tom slyší tu starost, ten strach, a rozbrečí se ještě víc. Protože ona nemá vlasy, a mamka se přitom stará o něj. O toho zasranýho hajzla. Čekám před školou. Mára jde s dalšíma kreténama, nejdou kolem mě, musim si trochu popoběhnout, abych je chytnul.

Pozdravim, on na mě jenom koukne, ani ahoj, na to nejsem dost velkej frajer. Nevadí, ať jde do prdele. Potřebuju ten míč koupit zpátky. Pořád jdeme ke škole, on se nezastavil, já ho nemůžu nechat odejít, a přitom dovnitř nechci, co když mě tam někdo odchytne. „Hele, Máro. Koupim ten míč zpátky.“ Zašklebí se: „Copak ty nevíš, co je to prodat?“ Vytáhnu tisícovku z kapsy. Mára to ocení pohledem, kde by takovej chudák jako já vzal litr. A to už vstupujem do budovy a jdem k šatnám. Rozhlížím se po nějakejch učitelkách, ale naštěstí nikde nikdo. „Můžeš si koupit jinej.“ Ale v hlase mám hroznou naléhavost, ne tu lehkost, která je potřebná, aby ten zasran navalil můj míč. „No tak možná jó,“ řekne překvapivě. „Ale trochu zdražil. Stojí teď litr. Smůla.“ Rozmejšlim se chvilku, už teď bych ho nejradši zabil, ale pak řeknu jo. A on se zasměje: „A zase smůla, teď sem si to rozmyslel.“ Smějou se s ostatníma, plácaj se rukama v takovejch divnejch gestech, to mě zase dostali, všichni v klidu, vědí, že vždycky vyhrajou. A v tu chvíli už nemůžu jinak, v kapse nahmátnu nůžky a rozpřáhnu se na něj. „Dej sem ten míč,“ sice se zase trochu zajíknu, sem fakt trochu mimo, ale Mára mě jenom plácne po tváři, není to facka, zase je to jenom takový uklidni se, chlapečku, na mě nemáš, a v tu chvíli se po něm oženu, v ruce nůžky, to ho rozesměje, chce mi dát druhou, a já se oženu znovu a najednou Mára zařve a stáhne ruku a všude je krev, Mára mává rukou a krev stříká a čas se

zastavuje, stojim tam s nůžkama v ruce, i všichni ostatní mlčej, než začne Markéta ječet jak siréna, ale já pořád stojim a ani se nehnu. A Mára kvílí a drží si ruku druhou rukou a stejně mu tam ta krev protýká a kape na podlahu. Vidim kapky tmavý krve a nic jinýho. Pak se samozřejmě čas zase rozběhne, někdo mě chytí, někdo mi sebere nůžky, škoda, sou to moje nejoblíbenější, někdo mě odvede k třídní. K naší češtinářce. Někdo taky odvede Máru, kterej ale, což mě docela těší, ječí jak holka, takže kdoví jak to bude do budoucna s jeho frajerstvím. No ale jak s mým, přemejšlim, když sedim ve sborovně, kolem už ticho, začla první hodina a slyšet sou jenom mamčiny kroky, jak přichází po chodbě. Stříhám do papíru, kterej sem tam někde sebral. Jasně že mám v batohu náhradní nůžtičky. Pak slyšim hlas svý třídní i mamčin. Všechno špatně. (úryvek z povídkové knihy Zmizet, Host, Brno, 2009)

  bogdan trojak Narodil jsem se roku 1975 ve slezském Těšíně, sídelním městě těšínských Piastovců. Jako půlroční batole jsem byl ve švestkovém sadu nedopatřením přiklopen plechovou vaničkou. Zážitek naprosto temného, uzavřeného prostoru uprostřed prozářeného letního dne zanechal v mé citlivé duši nesmazatelnou stopu. Vanou jsem se pak přiklápěl ještě mnohokrát. Nezapomenu na podzimní večery, kdy na její vypouklé dno dopadaly přezrálé ryngle nebo na červnové bouře s myriádami krup. Svoji plechovou dělohu jsem nakonec přerostl. Od té doby jsem tím, čím jsem. Dosud jsem vydal čtyři knihy básní (Kuním Štětcem, Pan Twardowski, Host, Jezernice, Strýc Kaich se žení), svazek sebraných titulů nazvaný Kumštkabinet a prózu Brněnské metro. Z větší části jsem přeložil a edičně připravil antologii moderní polské poezie Bílé propasti (Host, 1997). V beskydské obci Vendryni, kde jsem do svých 18 let žil, jsem založil a tři a půl roku řídil vendryňský poetický magazín Weles, jenž vychází dodnes. V roce 1998 jsem získal cenu Jiřího Ortena a po většinu roku 1999 jsem působil jako šéfredaktor brněnského časopisu Neon. V roce 2005 mi byla udělena cena

/ 27

28 / Magnesia Litera za nejlepší českou básnickou sbírku. V současné době se věnuji především vínu a vinařství. Se svou ženou Lenkou, synem Kajetánem a dcerou Justýnou žiji v Bořeticích na Jižní Moravě.

2.

Těšínské lamento

(Staropolská hospoda)

1.

Na stolech matní sklenky anýzovky, na ně se upírají kalná bělma. A víčka, která jsou jak vyklenuté krovky, zatláčí síla strašně nezřetelná.

(Před Žukovem) Sehnutý dědek v hnědých kalhotách na hnědém oraništi. Jeho smrt hrdlem rejska uzounce v díře piští. Zezdola nejtenčí pikola. Nehybnost. V ní stařec nestálý. Tam kdesi dole ve sklepě z hromady brambora se skutálí. A dál jen nehybnost ve tváří sveřepé. Opřený o motyku. Zaseklé kyvadlo. Tak bez tiku.

Zvedám se. Šinu se k Těšínu. Na zemi cestou usínám. A jako bych ucho přiložil na šínu: Ze země řítí se tíha, až vtrhne do hlavy ušima… Budí mě vlastní srdce:

„Fíha! V žukovských zahradách hubený chlap si dách! Vstávej, ať U křivého psa svůj tanec dohopsáš!“

3.

Jitro Nasáklé cípy prostěradel. Lůžko jen loket nad hladinou. Dno. Ploutve v řadách. Blýskot rádel. Kdosi je vede rukou sinou.

(U křivého psa)

---

Je rozbřesk, vcházím do města a je mi tisíc roků. Tu moje dávná nevěsta zpívá mi se slzou v oku:

Ve stejné chvíli ve mně hrázný dům, lásko, tříštíš.

Koníčku sivý ukaž mi divy. Běž! Přeplav moře! Nesmoč v něm hřívy! Já na to do smutku po hlavu vnořen: Koníček sivý ukázal divy. Přeplaval moře, nesmočil hřívy…

A na tvé hýždi bělavá trhlinka jako hřbet ryby, co po tmě vodní stvol vidí.

Nemoc V žárovce mléko u stropu se kazí. Pod víčky výklenky, vybílené niky. Něco se hnulo: v ústech bílý jazyk, v pojízdných hračkách setrvačníky.

/ 29

30 / Tři učni Plesnivý ústav v starém zámku, mdlé tváře samý uher. Říhání kváskem z dalamánku, zlý ferment v nitrech luder. Na zastrčeném mezaninu v modrácích moudí chtivé klínů: „Proseď si ruku. A jak ti zdřevění, vyhoň si péro. Je to jak vod cizí…“ Šluk střídá šluk. Tři mamlasi tu sedí, co neví, kdo byl Gluck a nečtli stránku z Eddy. To já znal Goetha, lapal mníky a s děvčaty jed větrníky! To já měl vestu, tralaláček a cejlonský pepř do omáček!

  českobudějovická literární buňka Českobudějovická literární buňka vznikla na jaře roku 2006 jako volné sdružení prozaiků a básníků. Jiří Hájíček se pravidelně scházel nad kávou s Davidem Janem Žákem a povídali o  tvorbě a přečtených knihách. Postupně se k nim začali přidávat i jiní tvůrčí lidé – Jan Cempírek, Marcela Pátková, Martin Šesták, Petr Andreas, Miroslav Boček, Pavel Štursa, Josef Vrba a Kateřina Bolechová. Jednalo se do jisté míry o protipól oficiální Jihočeské obce spisovatelů. Sdružení bylo od začátku zcela volné, bez průkazů a placení členských příspěvků. Hlavním krédem bylo a zůstává setkávání a ne schůzování. Přesto začalo být o této skupině literátů brzy slyšet, v regionálních médiích dostávala pravidelný prostor a začala být zvána organizátory různých kulturních akcí jako celek ke svým performacím. Z potřeby tento samovolně zrozený útvar pojmenovat a zároveň s přáním neztratit svou autentickou volnost se pro literáty vžil pojem „Buňka“, se zjevnou narážkou na neoficiální status. Členové Buňky se začali každou neděli scházet v bytě u Davida Jana Žáka a jeho ženy Lenky nebo v domovské kavárně Chat Nore – Černá kočka.

Mezi hlavní akce Buňky patří čtyřikrát do roka pásmo autorských čtení v hospůdce Na Lázni mezi Vodňany a Chelčicemi. Do této hospody rádi chodívali např. Julius Zeyer a Jan Zrzavý. Na tato čtení jsou zváni i četní hosté. Se svou tvorbou zde vystoupili například básníci Roman Szpuk, Jiří Staněk, Ondřej Fibich, Josef Straka, Pavel Zdražil, Karel Tomek nebo skupina Polabských básníků. Do hospůdky zavítal i Petr Král, Petr Maděra, Petr Pazdera Payne, Bogdan Trojak, Robert Janda. V Českých Budějovicích se Buňka spolupodílí i na pořádání kabaretu Literární šleh. V tomto kabaretu již vystoupili kromě kmenových autorů i hosté jako Petra Hůlová, Michal Hvorecký, Svatava Antošová či Jáchym Topol. Mezi další aktivity Buňky patří autorská čtení v českobudějovické galerii Pod kamennou žábou, kde dochází k  setkávání poezie, prózy, výtvarných objektů a  hudby nebo účast na festivalech typu Okolo Třeboně a Zarafest.

Jan Cempírek * 1970 v Českých Budějovicích Původně vystudovaný lesník dal po škole přednost médiím. Pracoval v MF Dnes, rádiu Evropa 2, nyní v internetové společnosti. Rád cestuje po zajímavých zemích světa. Od roku 2000 provozuje cestovatelský portál www.e-dovolena.cz, publikuje ve společenských magazínech typu Reflex, Koktejl. Je autorem fotografických výstav především z oblasti jihovýchodní Asie a dalekého Severu. Sbírá mapy a  domorodé píšťalky. Byl finalistou mistrovství světa v  rýžování zlata na Aljašce. Knižní tvorba: Rafinerie (2005, Labyrint) Román – trainstory o partě mladých pouličních muzikantů na divoké cestě Evropou s falešnou vlakovou jízdenkou Autostop.cz (2008, Gutenberg) Tři povídky, čtyři žhavé dny na začátku srpna a pět stopařů, kteří se nikdy navzájem neuvidí, rovná se jeden příběh. Doplněno fotografiemi skutečných autostopařů. Tanec posledního dne (vánoce 2009, Nová forma) Rocková nepohádka pro ošklivé dětičky o vymazleném hudebním klubu nad městem, jurodivé dívce Odjinud procházející zdí a divém muži Buchenwaldovi, který ví, že pravda vždycky vítězí. Tedy…, leda, že by prohrála.

/ 31

32 / Benjamín Benjamín nikdy nechodil. Nikdy neokusil tu slast, to boží přijímání, které každý jiný člověk ani nevnímá a nepociťuje – obyčejnou chůzi, kdy se jedna noha klade před druhou a znovu a znovu, až do únavy. Benjamín to neznal. Benjamín byl mrzáček. Bylo mu souzeno už od narození, aby jen ležel v postýlce. Zatímco jiné děti pochodovaly okolo ohrádky jako cvičené opičky, Benjamín ležel v peřinách, koulel smutně očima a řval do celého světa: „To je ale mrzuté, to je zoufalé, to je NESPRAVEDLIVÉ!“ Pak, ve svých pěti letech, kdy jeho vrstevníci vyděšeně zírali na první školní aktovku pod stromečkem, on ze své postýlky hleděl na svůj první vozík. Měl krásná, barevná kola a velký motorek pod opěradlem. A jak Benjamín rostl, rostl s ním i ten vozík a Benjamín stále více a více tesknil a smutněl. Časem – to už byl Benjamín mladý muž – se jeho nemohoucnost stala pro ostatní důvěryhodnou zvláštností. Mnoho lidí si k němu chodilo pro radu, svěřovalo se mu se svými radostmi i žaly. Důvod byl jednoduchý. Každý jaksi automaticky předpokládal, že Benjamín na vozíku nemůže této důvěry zneužít, když má sám tak těžký úděl. A Benjamín trpělivě naslouchal všem těm větám plných malicherností, zbytečností, zhrzených ješitností a marností. Každá ta věta se do něho přitom zasekávala tenoučkým vláknem skelné vaty a Benjamín si stále více přál být - Benjamínem bez vozíku. Aby za ním již lidé nechodili. Neprudili. Aby on sám mohl žít

jen z těch mlhavých výkyvů života, které se ráno rozplývají jako cigaretový dým, ještě chvíli voní a pak už neznamenají nic. A pak jednou, když jel Benjamín se svým vozíkem po úzké asfaltové cestě mezi vysokými domy, stala se ta divná věc. Přímo před sebou uviděl na zemi malou pochroumanou mušku, jak nemůže vzlétnout. Viděl ji jen on. Ostatní lidé ji ze svých výšek ani vidět nemohli. Spatřit ji mohl jen Benjamín ze svého vozíku, protože byl tak nízko u země. Zvedl mušku z asfaltu a odvezl si ji domů. Tam jí dal pít vodu s rozpuštěným cukrem. A muška se uzdravila. Zakroužila po pokoji, sedla si Benjamínovi na rameno. A pravila pisklavě: „Pomohl jsi mi, mohu ti tedy splnit jedno přání.“ „Chci umět chodit, jako to umějí jiní lidé,“ vydechl překvapený Benjamín. Muška cosi zabzučela a Benjamín cítil, jak mu sílí nohy. Jak se do nich žene krev, jak ho bolí tlak bobtnajících svalů a už to pocítil! Tu rozkoš a nucení okamžitě vstát! Benjamín se opřel o opěrátka svého vozíku. A pak se vzpřímil. Prudce a zoufale. Toužící po TOM. A jak udělal tři kroky, své první tři kroky v životě - rozlil se mu po tváři blažený úsměv. Chodí…. …. chodí! V tu chvíli zavrávoral. A padl mrtev k zemi. Tak. Neboť jeho srdce, to samé srdce, ke kterému se obraceli pro

radu armády jiných, nevydrželo ten nezvyklý tlak. Seběhli se lidé. Chvíli si Benjamína prohlíželi, důkladně prozkoumali jeho tělo i  puštěný vozík a pak nejstarší z nich řekl: „Chtěl poznat výšku sebe sama, ale nebyl připraven a zemřel.“ Okolo stojící pokyvovali hlavami na souhlas a hlavou pokyvovala i muška u stropu. Tak, tak. Pak otevřeným oknem vyletěla ven do žhavého léta a zmizela kdesi vysoko v oblacích. Mušky totiž mohou létat neobyčejně vysoko. Nemají z toho rozum.

Jiří Hájíček Narozen 11. září 1967 v Českých Budějovicích. Dětství prožil ve vesničce Purkarec (poblíž Hluboké nad Vltavou), poté žil v Týně nad Vltavou a nyní bydlí a pracuje v Českých Budějovicích. Je ženatý, manželka Nicole Matéffy je oděvní výtvarnice. Začínal v polovině 80. let s básněmi v pořadu mladé poezie „Hledám tě v tomto městě“, který v Č. Budějovicích tehdy vedl Mirek Kovářík. Knižně debutoval už jako prozaik v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži (Hynek), v roce 2001 vyšel román Zloději zelených koní (Host). Druhý román Dobrodruzi hlavního proudu byl vydán roku 2002 (Host). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž (Host). Dosud posledním románem je Selský baroko z roku 2005 (Host). Na podzim 2007 vyšla samostatně povídka Fotbalové deníky (Host). Texty publikoval také v  literárních časopisech Host, Revolver revue, Weles, Tvar a Pandora. Jiří Hájíček patří k realistickému proudu v současné české literatuře. Ve svých prózách čerpá především z prostředí jihočeského venkova a malého města. Je kmenovým autorem brněnského nakladatelství Host.

/ 33

34 / Podzim na hrázi začaly hony zvedám nohy v listí sítě rákosin a pára nad vodou mě stahují do žalu žízně dvě oprýskaná kola opřená o hospodu dají mi rum spolknu oheň lihu a říjnového větru za humny chlad po kapsách a v botách nesu domů

poslední verš zapadlý do mokré trávy opíšu z pomuchlané modré košilky lovecké nábojnice Sellier & Bellot 7 mm

Zbudovská blata co je můj život než chůze po vodách rákosí rozehraje vítr vzdálený tlampač ze vsi hlásí očkování králíků olovo na rybníku pod nehybnou hladinou hluboký neklid

Katastr Dívčice

David Jan Žák (1971 v Prachaticích)

po mostní váze duní kroky

Původní profesí novinář, dnes vede hodiny výtvarné výchovy a semináře tvůrčího psaní na Česko-anglickém gymnáziu v Českých Budějovicích. Pod vedením filmového teoretika Borise Jachnina natočil dva krátkometrážní hrané filmy Mrtvé město (1993) a Zvířepes (1994). Je členem umělecké skupiny Imbecilních realistů a stupidistů. Společně se spisovatelem Jiřím Hájíčkem založil roku 2006 Českobudějovickou literární buňku, která sdružuje básníky a prozaiky z celých jižních Čech. Dosud vydal sedm sbírek poezie a v roce 2006 prozaicky debutoval novelou AXE Africa (Labyrint). Na podzim tohoto roku vyšel román Ticho (Labyrint), jedná se o mystický krimithriller ze Šumavy. Žákovy básně byly přeloženy do francouzštiny, němčiny, ruštiny a polštiny.

opuštěný tankovací stojan v promáčklém plechu černý had pistole na naftu límec zvednutý šlapu do kaluží a sním o nevinnosti na polní cestě hluboké koleje od traktorů sivé království nebeské visí nad oranicí nachýlená kaplička obnažená z cihel za mříží se chvěje zimou Ježíš Kristus

/Texty z románu TICHO/ JE PODZIM, déšť, dlouhá nekonečná prázdnota a smutek. Na fotografii je v prvním plánu dítě. Napodobuje fotografa Seidla, rukou objektiv kamery. Nastavuje tak zrcadlo muži za aparátem, i mně samému. Sedím nad pomíjivými obrázky a přemýšlím, co je s tím děckem dnes. Zda ještě žije? Kde? Kolik by mu bylo? Sto i víc. Vše se kutálí a ztrácí, děcko, ulice i domy, důvěrně známá místa, ženy v bílých nabíraných halenkách a dlouhých vykasaných sukních se secesními kloboučky, kluci pod okny chalup, pes i chlap, chvíle, letmé pohledy, polibky promarněné očekáváním.

/ 35

36 / Dosud nejsem otcem, ani manželem – hraji hru na svobodného mládence; třebaže na hromádce hromadím artefakty zašlých časů, utrácím drobty z peněženek a toužím po návratu. Po věčném návratu! (Včera jsem šel do domu U Beránka na film Návrat režiséra Andreje Zvjaginceva. Představoval jsem si, že jsem tu s ní, tak jako kdysi, bez peněz, které jsem zas utratil za dopisnice Šumavy. Pili jsme darovaný čaj, jedli darované pamlsky a život byl náhle jiný – taky darovaný.) Snad kdesi uvnitř obrázků je ukryt dávný ráj. Třeba se po smrti propadnu tam, kam podvědomě toužím patřit. A já nikdy nepatřil konci dvacátého století, ani počátku jednadvacátého! Od raného dětství jsem snil o jiných časech, o fantastickém světě z knih, mýtů a pohádek, z dobrodružných příběhů; sen o životě kdesi v pralesích, na pustých ostrovech, vysoko v horách při březích ledovcových jezer. Rád jsem snil. Rád sním o životě ve dvou světech zároveň, jen je rozlišit. A právě dítě, imitující aparát i fotografa, je zrcadlem, před nímž teď stojím a nahlížím do něho, připraven vstoupit skrz dítě, být znovu dítětem a stát se Alenkou za zrcadlem – v říši, v níž mýtus o věčném návratu opět ožívá… LAMPA trčící ode zdi (jaksi nemístně), snad odjinud, je pradávným artefaktem, jež dává domům mihotavé světlo – v něm se probouzí to, co upoutává pozornost ženy a děcka. Ale, o co jde? Banalita? Pes? Chlap? Jiné děcko? Věc? Ale, jaká věc? Místní? Nemístní? Potřebná? Nepotřebná? A třeba tam není nic. Jen prázdno ulice, prázdné bahno, udusaná hlína – prázdné nic narušené jizvou krajiny. V té jizvě mizí celé domy, ulice, stromy i lidé, v té jizvě je prázdno těhotné budoucností.

LIDÉ UŽ VYRAZILI VEN a u hospody zbyl jen hospodský se ženou a kuchařkou, taky se svým psem a přítelem, s nímž si konečně dá zasloužené pivo. Třístoličník! Zkuste tam vystoupat z české strany, zajeďte si vlakem do Nového Údolí a pak vzhůru do lesů. Poslední dva kilometry se připravte na neskutečný kamenný krpál, pot z člověka lije, zvlášť máte-li o pár kilo víc jako já. Bohužel už nespatříte bohaté urostlé smrky, ale pahýly seschlých zubů a vývraty. Zanechal je tu kůrovec a Kyril, onen bájný vichr, který se přehnal Šumavou a kosil jak smrtka vše, co mu stálo v cestě. Historie se opakuje. Stačí si přečíst Klostermannův román V ráji šumavském, který vypráví o událostech roku 1870, kdy se taky přes Šumavu přehnala zničující vichřice, která zpustošila nejen lesy, ale svým dopadem i charaktery chudých sedláků, z nichž se tak ze dne na den stali dřevorubci, vrhli se na povoznictví, z něhož jim kynul výdělek. Dočasný blahobyt pominul a vracet se ke starým způsobům obživy se už chtělo málokomu, lidé zpohodlněli, zkazili se – tak jako se kazí vše, co má nadbytek nebo vše, co začne požírat brouk pochybností a nespokojenosti. JEL JSEM AUTOBUSEM společně s početnou skupinou studentů – středoškoláků. Mladíci měli tu a tam nasazené černé sluneční brýle, aby jim nebylo vidět do očí a všichni bez výjimky byli oblečeni do tmavých obleků, i dívky postávaly v uličce vozu v černých šatech. Každý z nich svíral mezi prsty rudou růži. Nevěnoval jsem jim pozornost, četl jsem si Orhana Pamuka a nechtěl se nechat rušit. Když jsem zaregistroval, že sedím přímo mezi nimi, znervózněl jsem, má zkušenost mi napovídala, že studenti jsou hluční,

neurvalí, vulgární, že zkrátka nebudu mít na četbu dostatečný klid. Od stránek mě však odpoutala kultivovanost, šepot a atmosféra ne nepodobná hluboké kontemplaci či meditaci. Vystoupili a teprve nyní jsem si uvědomil, kam jdou. Mířili k šedivé zdi, aby se za ní naposledy rozloučili se svým spolužákem, kamarádem ze třídy. Rudé růže svědčily o nelítostném dopadu konce na mysl studentů. Smrt blízkého člověka v nich probudila pokoru. Smrt je ztišila, vyléčila od zbytečných slov, co trčívají jak pahýly stromů na hřebeni mezi Třístoličníkem a Plechým. Slovo vedle slova, nevyslovené, jen tušené, seskupené do mlčenlivé věty. Mrtvé věty upomínající na mrtvý les, v nehybném souzvuku dvou světů, světa dítěte, kterým ti studenti ještě jsou, a světa dospělého, jímž se svou účastí stávají. Svou odmlkou jako by jim vyschl pramen oněch zbytečných až přebujelých slov. Možná není důležité, zda se slůvky čarujeme nebo je jen tak nahazujeme, nakonec jimi vždy rozpouštíme život mezi zuby, abychom náhodou v tichu neztratili půdu pod nohama; půdu, které se křečovitě chytáme v domnění, že je pevná, stabilní, ochranitelská, ona však zatím sestává z pouhých úlomků ledových střepů, které chtě nechtě jednou zkapalní a vytvoří páry mlhy, do níž se vytratíme. Vytrácíme se, neodcházíme a jak řekl básník, „je to daleko horší – my mizíme!“ Studenti zmizeli z mého zorného pole za zdí hřbitova a já se opět pohroužil do četby Pamuka. Raději jsem tak utekl před dotírající myšlenkou, jež kroužila kolem mé hlavy s neodbytností komára: smyslem života je jeho přetažení naruby, jako když stahují kůži z králíka.

ZÁVRAŤ pociťuji, když vidím náměstí svého rodného města / 37 plné nacistických praporů, bez jediného člověka, jen jakási abstraktní moc jej zahlcuje. Na nebi visí jak lampion zepelin. Z té výšky jakákoli maškaráda – i ta smutně koketující s pradávnou svastikou: slunečním symbolem boha Súrji, vířivé energie, která měla nosit štěstí – působí mrňavě, mravenečnatě a vachrlatě. Vždyť by stačilo shora jen fouknout a celé město by se vzneslo jak smetí. Jedná se o jistý druh závrati, kdy sám netuším, jakým bych v té době byl, co by se ve mně probudilo. Stal bych se hajlujícím fanatikem, nebo obětí zvůle? Možná jen šedou myší, kličkující mezi mantinely tak, aby se nezaprodala ani tady, ani tam, jen si svým šedivým životem proběhnout bez smočení ocasu? Jsou různé závratě. Básník Petr Král, který žil od roku šedesát osm v Paříži, ve městě malířů a básníků, se o závrati zmiňuje: „Závrať z tvorby, z každé myšlenky i činu, jejichž prostřednictvím vybočíme z navyklých cest, je závrať z prázdna.“ Je více než jasné, že závrať pociťuji jen při myšlence na post v jedné nebo druhé hranici barikády – jen v krajních bodech je možné něco takového zažít, nikoli už mezi nimi. Být šedou myší, prožíval bych jen strach a úzkost, možná lhostejnost a nijakost sama sebe. Myslím, že o něčem podobném uvažoval i režisér Krzystof Kieślowski ve filmu Náhoda, v němž hrdina prožívá několik rozlišných identit – podle toho, na čí stranu se postaví. V  jedné identitě se stane mladým komunistou, ve druhé disidentem a ve třetí šedou myší – doktorem, který si nechce smočit ocas. Ani komunista, ani disident nakonec do letadla směřujícího do Paříže nenasedne, jediný, kdo ano, je lékař. Letadlo vyletí při startu do povětří. Alegorie, z níž mrazí.

38 / Další „Pařížan“ – Milan Kundera napsal: „Závrať znamená, že nás hloubka pod námi přitahuje, vábí, probouzí v nás touhu po pádu, které se pak vyděšeni bráníme.“ Je v nás snad cosi sebezničujícího a zároveň přesahujícího? Snad jsme masochisty i dobrodruhy – objeviteli. Máme-li objevit sami sebe, musíme se nejdřív zničit? Zemřít? Jistě, i to je cesta do hlubin, do prázdna, kde je ticho. A ticho je prý pravou řečí Boha, vše ostatní je jen špatným překladem. Bůh ví! Mě jen jímá závrať a stále hlubší ticho… VEČER CO VEČER uléhám do postele společně s notebookem a  malými šedivými repráčky. Večer co večer ten samý film. Andrej Tarkovskij a jeho Oběť. Poslední režisérův film. Během práce na střihu umíral na nemocničním lůžku. Rakovina. Oběť začíná scénou – dlouhou až k zalknutí –, v níž otec se synkem zalévají suchý pahýl stromu. Muž chlapci vypráví příběh, z něhož vyplývá: jakákoli lidská činnost vykonávaná s přesnou pravidelností, třeba i napouštění vody z vodovodu do sklenice a její spláchnutí do záchodu, mění svět. Ne, to není pravý důvod mého sledování filmu! Nechci měnit svět! Chci sám sebe změnit – změnit se v sebe. Stát se svou podstatou, Žákem a ne jen odrazem žáka. Chci se učit. Fotografie z dopisnice mi připomíná krajinu Tarkovského duše, třebaže ji nelze najít v jeho filmech. V nich se kamera pohybuje rovinatými pláněmi, plnými nahnědlé trávy, mokřin, hájů bříz a vysokého nebe. Třebaže je má krajina z obrázku jiná – přece je stejná. Je to výjev z mlhy, z tajemné historie, tušené; zpřítomnělé tou mlhou. Je to krajina, co objímá svou vlastní oběť.

  pohřbívání panny je projekt, který vznikl ze spolupráce Jiřího Macháčka, Pavla Johančíka, Martina Skýpaly a Moniky Kubicové v roce 2008. Jde o pásmo hudby a poezie, zhudebněné i čtené, jehož leitmotivem je hledání mýtických podob lidského osudu. Ona titulní panna má mnoho rolí – je symbolem duše, přestrojuje se do podoby Morany, která shoří na hranici, aby se přivábilo jaro, je symbolem oběti, kterou jsme učinili už kdysi dávno, tak dávno, že se na to nepamatujeme, zatímco ona se kdesi snad dosud potuluje jako přízrak bez těla. Je symbolem setkání nad jejím hrobem. Pohřbívání panny je pokusem zhmotnit její přízrak v  pohanském rituálu, pokusem nalézt společný jazyk alespoň pro jeden večer, snahou zažehnat zlé duchy zaříkáním a rytmem, hudbou a slovem. Osoby a obsazení: Johan band Hudební sdružení, jehož základ v této chvíli tvoří kytarista Pavel Johančík zvaný „Johan“ a houslista Jiří Macháček, šéfredaktor ostravské literární revue Protimluv. Duo také

spolupracuje s dalšími hudebníky, např. Mrošem (kytary, basa, sbor), Stanislavem Hovadíkem (bicí) z dnes již neexistující ostravské formace Mroš & The Voices a také s Markem Pražákem, performerem, básníkem a výtvarníkem v jedné osobě. Mezi jejich počiny patří například CD Pták sám je smysl zpěvu (Protimluv, 2007), které odstartovalo užší spolupráci mezi Pavlem Johančíkem a Jiřím Macháčkem. Letos natočili po dvou letech druhé CD, na němž opět ve studiu spolupracovali se stejnými, již zmíněnými hudebníky, barevný rejstřík jejich kompozic však obohacuje nově rovněž zvuk akordeonu. Oba muzikanty oslovují nezvyklé harmonické postupy a ladění posunuté o půltón níž. Zhudebňují texty zejména českých básníků, např. Ivana Wernische, Jiřího Ortena, Oldřicha Mikuláška aj. Koncertovali doposud převážně v České republice, také ale v Polsku a Rakousku.

Jiří Macháček Ponechat si svou smrt „Smrt jako apel, ne jako ortel“, jak jednoduše a srozumitelně vyslovená teze, ale jak těžká k pochopení. Výzva, jejímž cílem je si svou smrt přivlastnit, přivlastnit si ji tak, že nepatříš ani Bohu, jenom sobě, člověku slabému, za kterým nestojí nikdo a nic. Protože smrt ti nikdo nevezme, smrt je vždy tvá smrt a ty se jí nesmíš bát, naopak ji musíš důsledně připravovat vším, co děláš. Protože když ji nepřipravuješ, tak jenom odsouváš to zásadní ve svém životě, na co ti nikdo nikdy nedá odpověď. Jen ty sám si můžeš odpovědět vším, co jsi. Ani tvá matka, psychoterapeut, učitel, nikdo ti nedá na tuto otázku odpověď, ani žádný systém, náboženství, věda, sex, ba i filozofie. Tvá smrt je jenom tehdy tvá, když si ji skutečně přivlastníš. Ale jak? Jak si přivlastnit svou smrt ve světě, který pracuje na tom, aby smrt jakoby nebyla a tento navýsost zásadní okamžik v životě člověka ukrývá v čím dál větší míře do nemocnic a sanatorií či přímých přenosů „lokálních“ válek? A co vlastně znamená přivlastnit si svou smrt? Může si ji přivlastnit člověk, co celý svůj život místo aby skutečně byl, tak mnohdy raději jen dělá, že je, a vše kamufluje něčím jiným? Ale jak skutečně dnes být, když zásadní pro všechny je nebýt, tedy být mrtev za živa? A  o  o znamená být mrtev za živa, být mrtvým, i když ještě stále živým člověkem? Ve světě industrie (Ostravě!) to vidíš, co je skutečné, je jenom stroj. Člověk – bejlí, co nepatří nikam atd. Však ho ještě naučíme, podřídíme – a tu věčně nevypočitatelnou přírodu vykácíme, zarovnáme, zabetonujem…!

/ 39

40 / Martin Skýpala (* 1976 ve Valašské Meziříčí). Absolvoval obor Česká literatura na Slezské univerzitě v Opavě a v současnosti žije se ženou a dvěma kočkami v   Ostravě. Své básně a básnické cykly publikuje od r. 1998 převážně časopisecky (Tvar, Weles, Čmelák a svět, Dobrá adresa aj.) Je autorem básnických sbírek Resuscitace (Tvary, 2000), Lžička medu (Tribun, 2007), Alter Ego (Tribun, 2007) a Ruční práce (Protimluv, 2008).

Pohřbívání panny (úryvek) (…) To je sláma, co žere k zbláznění, praštím s tebou do ní S koleny, rameny, krkem a bradou Ušními lalůčky, vlasem a zápěstím Přeťatým nedávno tenkou rudou čarou Soudruzi smeknou, přišli nám položit drn na náš pohřeb Ležíš tu, vrníš a očima klopýtáš o mé tělo Zakopneš o ten osten, už dávno jsem nepoznal ženu A ty budeš první kost, jakože kámen je nade mnou

Strnulý bez hnutí nad tím zázrakem v prknech S myslí otevřenou držím tě za zápěstí v hrobu Co zbylo, je příliš nekonečné, svírám tě, jsem trpký zatrpklou ozvěnu snímáš z mého hromu (…) Přichází dobře známé drama diváci v sedadlech popadnou kukátka, na poslední chvíli hledají v programu výklad té slavné scény moderátor říká… „diváci u obrazovek teď jistě drží palce…“ a pak přijde ono dobře známé ohlédnutí, matka se ohlédne, kde zapomněla dítě chlapec se ohlédne za dívkou, jestli vycítí ten pohled, ta se ohlédne pes se ohlédne, když ho kousne blecha Hanibal se ohlédne, vidí Římany u Kartága, ohlédne se, je poražen Orfeus se ohlédne a mizí krásná Eurydika přízrak mizí, stín krásné ženy se rozplyne, diváci tleskají, mají svou katarzi shlédli tragédii až do konce, herci se synchronizovaně klaní diváci u obrazovek vypínají zvuk, dobře vědí, že teď přijde blok reklam (…)

Monika Kubicová (* 1990) pochází z Řepišť na Frýdeckomístecku, nyní bydlí v Bašce poblíž Ostravy. Publikovala ve čtvrtém čísle loňského ročníku Protimluvu. Její verše získaly první místo v literární soutěži knihovny ve Frýdku-Místku Můj svět. Smetanův sad v Místku I. Uvnitř bez člověka pravda ortodoxní introvert na rozverné lavičce odpočívá zbytek lyriky jen v kaluži se obtěžují něco říkat noviny samota stromořadí sebe tiše svádí II. Pod patronstvím řeky dvě těla kmenů se vmilovala v platan načapáš je ve dvou polohách soulož nebo útěk soulož nebo uteč Stromy by se smály že pořád jenom utíkám žena a la Forrest Gump

  projekt: v mlze Projekt: v mlze je propojením hudby členů (technoemopunkové) Vložte kočku: bicí Cyril Kaplan, samply Kryštof Kaplan, housle Jiří Konvalinka a hlas básníka Josefa Straky. Jde o skloubení hudby s úryvky vybraných textů z jeho předchozích třech sbírek nebo textů nezařazených do žádné z nich. Nejedná se o hudební doprovod k   čteným textům, ani naopak čtení k hudbě, ale o  zájemné prolínání hudby a čteného slova, o podobně sdílené pocity, vyjádřené právě touto formou, vyúsťující v hudebně-slovní kompozici.

/ 41

  fidibus

věnovat bolest zmarněný půlden v podzemních stanicích nepřítomného metra podbízivý „krutý“ hlas varující před zbytečným odchodem bílé dlaždičky ohmatané rukama bezdomovců pozpátku běžící videonahrávka vlastních odlišných životů Ostkreuz: zmatek v nastupování do vlaků odkloňovaní tratí, šipky, směrovky v tunelu mezi podchody nabízeči neúčastných snivých atrap dlouhý přejezd městem, nadzemím když doslova pronikáš skleněnými budovami hlavního nádraží na Heerstrasse podivná dívka odněkud zdá se prchající nenabízející pocit ničeho určitého jen vzdálené její pohupování do tobě neznámého rytmu – průjezdy nočních autobusů směr Kladow nebo Spandau Wasserwerk Projekt: v mlze vznikl v létě roku 2008.

foto: luděk „stone“ neužil

42 / Ostkreuz (nezařazený text z roku 2008)

Na konci dlouhého léta roku 2003 se hrabě Q, znuděn oplzlými radovánkami a  nevázanými bakchanaliemi, rozhodl založit hudební skupinu. Náhoda mu do cesty přihrála Dr.Drummyho. Brzy si tohoto více než dvoumetrového broučka přiměřeně oblíbil a začínají společně zkoušet v prostorách oranžerie letního sídla Dux. O několik měsíců později za ne zcela vyjasněných okolností přesidlují do Prahy. Ocitají se v samotném srdci holešovického ghetta. Dýchánky ve dvou pokračují ještě nějaký čas, hrabě Q a Dr.Drummy hledají spřízněné funkové duše. Někdy na přelomu let 2004 a 2005 se po jejich boku ocitá fenomenální baskytarista Lukáš Hyke, který v  lednu 2005 přivádí saxofonistu Pavla. Jako poslední kousek do této pestré kolekce osobností přichází skutečný klenot, nebroušený diamant a chlouba každého souboru – Steffunk. Lukrativní pozici u kláves si vysloužil lstivou kombinací bachova Umění Fugy a vlastního Umění Funku. Tímto způsobem vzniká FIDIBUS KOLEKTIV, který se pár měsíců ochomýtá na hudební mapě Střední Evropy a zanechává v ní nesmazatelný vryp.

Éra FIDIBUS KOLEKTIVU končí emigrací Lukáše na sever a Pavla do hudebního důchodu. Trio statečných – hQ, Steffunk a Dr.Drummy občas trénuje, aranžuje, komponuje, nasává a sem tam naváže nějakou tu letmou známost s dalšími muzikanty a dalšími a dalšími šikovnými vokalistkami. Po důkladných konkurzních maratonech v úvodních měsících roku 2006 získává prestižní místo baskytaristy nenápadný, lehce vyšinutý, ale o to kouzelnější Professor Z. Současná podoba tělesa je dovršena protekčním přijetím wikomta Q, miláčka publika a oblíbence rozdováděných davů. FIDIBUS KOLEKTIV upravuje název na FIDIBUS (hledej osm rozdílů, Mucíku!). Nastává údobí vzájemného objevování. hQ vyvíjí elixír Lásky, Professor Z si poprvé vyčistí zuby, Steffunk zkouší nejrůznější hračky pro dospělé (domysli si ad lib.), Dr.Drummy rozšiřuje svoji sbírku sušených francouzských buldočků, wQ si (někdy) uvědomí, že na Světě není sám. FIDIBUS se tvaruje do groove/funkové brigády pěti roztomilých mazlíků, jejichž vzájemná tolerance, úcta, láska a porozumění ústí v hudebním vyjádření. Miláčci nezřízených mejdanů a jejich nezaměnitelná show Vám otevřou brány do Zahrad Rozkoše.

  lajky Byli tři – raz, dva, tři – ne tři bratři, ani švédská trojka - prostě tři – dva kytáři a jeden bicí, a pak volá ségra z Ostravy a jestli hledaj ještě toho basu? „Jo.“ Byli čtyři – raz, dva, tři, čtyři - ne čtyři koně ve dvoře, žádný čtveráci - prostě čtyři a ten bicí jednou říkááá...: „Už neee.“ Byli tři – raz, dva, tři: „Netři tolik tu kytáru – prostě tři.“ A málem by to tření zapálilo pokoj, kdyby se nezeptali jednoho starýho dobrýho známýho: „Nemáš prosimtě náhodou na půdě akordeon po dědovi?“ „Jo.“ Byli čtyři – raz, dva, tři, čtyři: „Hm, dobrej rytmus, ale bez bicího? Co takhle se zeptat toho pozdějc bejvalýho předtim bejvalý, jestli.., víš co?“ „Jo.“ Bylo jich pět – raz, dva, tři, čtyři, pět – ne pět švestek, ani pět peněz, ale... „Ostatně mezi náma; trochu slivovice na zahřátí se hodí... občas do bříška. Netroubil ten starej dobrej známej kdysi na pohřbech?“ „Jo.“ Šest je nás – raz, dva, tři, čtyři, pět, šest je nás – raz, dva...

/ 43

44 / na půdě opřenej o rám dveří kouřím, koukám, nemám stání připadám si trochu navíc - mimozemšťan bez pozvání bolestí prostý kosti mi kůže nějak pohromadě drží moje cena devalvuje, hledám, co mě dneska ve vesmíru zdrží cítím se divně, divně, lokám jak sucho v poušti mám se rád, nesnáším se, miluju tě, neodpouštím slova mi značí cestu, když už se v písku ztrácím jen ta ví kam, jsem z toho venku a pomalu se k sobě vracím jako... prádelní šňůry na půdě a vrstva prachu, moc toho nezůstává stará paní s tichem na rtech klepe, mlátí a koberec se vlní po ulicích se plazí hlavy a žerou svoje každodenní zrní otvírám dveře a řítím se vstříc dobrodružství v podkroví rituální tanec mezi trámy a už jen čekám, kdy mě ticho osloví prádelní šňůry na půdě prádelní šňůry na půdě prádelní šňůry na půdě... ... a židle v prachu

  pedro zakatchku Původně one man projekt založený v srpnu 2007 se v roce 2009 vyvinul v regulérní hudební skupinu. Pedrovi se ve škatulce nelíbí. Nicméně výchozím bodem a inspirací je pro něj electroclash, hudební směr, který ukázal cestu ze slepé uličky do nekonečka se opakujících elektronických rytmů a který vrátil taneční muzice písničkovost. Pedro tuto bázi okořenil nabuzenými kytarovými rify a v poslední době i řízným zvukem živých bicí. Současnou sestavu kapely tvoří: Pedroz: zpěv, kytary Bárt: bicí Chrob: syntezátory, doprovodný zpěv www.bandzone.cz/pedrozakatchku

Lída B. Lamač srdcí Fröhlich Lamač srdcí Fröhlich Niekrens, Krueger, Höring Praha, Berlín, Goering Ne, není špionkou Maskovanou milenkou Fotogenická kráska Goebbelsova křišťálová láska ref. Tak si taky hoď Tramalem po krásné Lídě B. Modrá Praga Baby Berlínem uhání Nelze přeci odmítnout takové pozvání Mezi Mercedesy před říšským kancléřstvím Chystá se, že ztratí politické panenství Ne, není špionkou Maskovanou milenkou Fotogenická kráska Goebbelsova křišťálová láska ref. Tak si taky hoď Tramalem po krásné Lídě B.

  proletáři všech zemí Historie našeho hudebního souboru sahá do roku 1999 a je situována do míst, kde se stýkají hranice Čech a Moravy, kde se dříve pěstovala mrkev a nyní brambory a kde je zapotřebí topit deset měsíců v roce. Dlouho jsme měli dva basáky. Postupně ale zmizeli, a tak jsme hráli bez nich. Pak se objevil Širi a je tu doteď. Koncertujeme sporadicky a zkoušíme ještě méně. Nové webovky děláme dva roky. Uklidňujeme se, že je to kvůli studiu. K hudebnímu materiálu přistupujeme asi jako Pejsek a Kočička, když vařili dort. Přesto některé písně působí překvapivě kompaktně a bříška nás bolí, jen když to na koncertě přeženeme s občerstvením. „…mám pocit, že Proletáři všech zemí z Polné se nebudou zlobit, když v souvislosti s nimi zmíním dva giganty české scény: Plastic People a Už jsme doma. Ti první jsou v jejich hudbě na první poslech přítomni především prostřednictvím zvuku a funkce houslí, ale podle mého názoru je významnější jiný moment této příbuznosti. (…) Příbuznost s teplickými alternativci odvozuji především z velké rytmické pestrosti (…) a místy způsobu zpěvu.

/ 45

46 / (…) Proletáři hrají, střídají motivy, gradují je, někdy si libují v ostrých tempech, jindy v drsných disonancích, někdy v přímočaré melodice, jindy v jemných odstínech zvuku jednotlivých nástrojů..., takže vás v jednu chvíli napadne třeba: „Tohle by mohli hrát UJD,“ ale za chvíli už je všechno jinak. Milan Holeček/Polípět Aktuální obsazení: Kvíťa – skřipky Frišta - škopky Širi – baskytara Hmyzoš – pakytara

Diskografie: 2002 - Živě z RC Maňana (CD, vlastním nákladem) 2002 - Tadeášova poměrně rychle zpřetrhaná záruka na opravdu výtečný čokoládový termix (CD, vlastním nákladem) 2004 - Mandelinka (CD, vlastním nákladem) 2006 - Podivuhodná mandarinka (CD, vlastním nákladem) 2008 - Hrůzy lesa (8cm CD, vlastním nákladem)

Kontakt: http://www.proletari.wz.cz/ [email protected]

Na co čeká Bobří řeka Voda je krotká, v potoce kloktá, zmrznout i tát, chladit i hřát. Voda je mocná, cestu svou pozná, z nebe se snést do říčních cest. Voda jak kočka na svůj čas počká, spokojená, ochočená. Voda jak kočka na svůj čas počká, přikrčená, zdivočelá! Voda se neptá, jenom si šeptá, až přijde čas vezme si nás. Voda si zpívá, tiše přibývá, až přijde čas protrhne hráz!

K vydání připravili redaktoři časopisu H_aluze Obálka a sazba Miloš Makovský Tisk a knihařské zpracování PRINTIA, s. r. o. Počet stran 46 Jako svou 1. publikaci vydala H_aluze, o. s. České mládeže 8, Ústí nad Labem 400 96 www.h-aluze.cz [email protected] Sborník vznikl za podpory Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Vydání první Ústí nad Labem 2009

H _ALUZE

literárně kulturní časopis