Motýl Přes smrky, břehy, přes haluze jedlí lehounký vánek se skřivánkem zvednul; přes řeku vzpomínek loďky snů bředly, motýl mi na ruku sednu!

PETR BEZRUČ (1867-1958) Škaredý zjev F. .. , to je škaredý fantóm! Tak řeknou konšelé zlatého města, tak řekne věhlasný národa vůdce, zatřepou hlavičkou národní dámy, tak řekne Rothschild a Gutmann, gróf Laryš a Vlček - a jasný Sir-markýz Géro _ když jsem se z hromady sedmdesáti tisíců do výše zdvihl. Tak bili mne bičem! Jak vítkovské pece zrak jediný plál, -krvavý chalát mi z ramenou vlál, na jednom nesl jsem německou školu, na druhém nesl jsem polský chrám, v pravici těžké jsem kladivo nesl (levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen) a v srdci sedmdesáti tisíců kletby a zášť. Bůh ví, že jsem škaredý! Puch mrtvoly ode mne táhne, na rukou, na nohou puká mi maso, znáš hutě v Bašce? Tak oko mi plaje, krvavý chalát mi z ramenou vlaje, v pravici hornické kladivo nesu, levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen na zádech sedí mi sto vrahů z Modré (jak divoké krysy mne do šíje hryžou), na kyčlích sedí mi sto židů z Polské Smějte se, bože můj, smějte! Tak vypadám já, já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, porobeného národa bard ... Co robí se zajatým večerkem vltavská mládež? Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce? Tak budu já stát - dávno můj zahyne národ sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen, ubitou šíjí se azuru dotknu, já Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů, škaredý fantóm a zašlého národa bard. chalát dlouhý volný kabát

Motýl Přes smrky, břehy, přes haluze jedlí lehounký vánek se skřivánkem zvednul; přes řeku vzpomínek loďky snů bředly, motýl mi na ruku sednu!.

1

Láska jsi, štěstí jsi, sličný motýle? Odleť, bys šuhaje, děvuchu zdobil na černé kadeři, na ruce bílé ... co bych já, co s tebou robil? břím nářečně modřín

FRANTIŠEK GELLNER (1881-1914) Pozdrav rodnému kraji Den slunce je a vůně plný. Oslněn kráčím krásou dne. Obilím táhnou dlouhé vlny po lánech půdy úrodné. Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat požitek turisty a dost. Vzpomínat hnusno. Dobře je snad, že k srdci mému nepřirosť. Láskou jej nezdravím, leč smíchem. Mně vstříc po žluté silnici jde měšťák s naduřelým břichem se svojí tlustou samicí. Dost možná: Zde se narodili a žili v tupém štěstí svém. Několik bytů zalidnili života schopným potomstvem. A až kdys naplní svá léta, pak spát zde budou v pokoji a ještě vděčně ten kout světa svou vlastní mrchou pohnojí. (Po nás ať přijde potopa)

STANISLAV KOSTKA NEUMANN (1875-1947) Vstupní modlitba Ve jménu života i radosti i krásy. Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy jak žena kvetoucí pod zrádným závojem, buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy, přijď nám tvé království se všemi svými plesy, nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem. Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu, pokorné bylině i zpívající vodě, jež z drobných pramenů chce míti veleproud; 2

tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu, abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout. Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami, když máme času dost na paláce a básně, na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely; však síly třeba nám, jež zrušila by klamy a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně i naše synovství nad zápor zbabělý. A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí, jichž dračí semeno do prostých srdcí sejí sluhové fantomů a blasfemických věr. Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí do bahen ohavných, že ve své beznaději ti, matko, klnem pak, pro jih i pro sever. Však do pokušení nás uveď v každé chvíli, vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne, kypící, milostné a širé tělo tvé! My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili, tvá míza v poskoku se cévami nám řine a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé. Jen silné učiní nás ve víře, v lásce k tobě, a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod; v temnosvit života se pohrouží jak robě pro sladkou zralostí již pukající plod. Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy ... Ve jménu života i radosti i krásy ... (Kniha lesů, vod a strání) kyz rodný nerost kovového vzhledu fantom ztělesněný výtvor obraznosti, přelud, přízrak, vidina blasfemický rouhavý

FRÁŇA ŠRÁMEK (1877-1952) Splav Trápím se, trápím, myslím si, kde bych tě nejraděj potkal. Ulice střídám, parky a nábřeží, bojím se krásných lží. Bojím se lesa. V poledním lese kdo miluje, srdce své neunese. Na můj práh kdyby jsi vstoupila, snad bys mne tím zabila. Chtěl bych tě potkati v lukách.

3

V lukách je vlání na všechny strany, pokorné odevzdání. V lukách je nejprostší života stůl, rozlomíš chleba, podáš ženě půl, chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí, až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí, a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín ... Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc. A až bys mi odešla, ach, zvečera již, bys na mne nemyslila víc, jen na prosebný a děkovný můj hlas, jako bych jen splavem byl, který v lukách krásně zpívat slyšelas ...

STANISLAV KOSTKA NEUMANN (1875-1947) Zpěvy drátů ( ... ) My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické, abychom neměly dlouhou chvíli, zpíváme si zmrazeným hlasem, lhostejny ke všemu, co jest lidské, tu mezi domy a paláci, tu mezi poli a lesy, mezi a nad nimi, podle silnic a tratí bzučíme monotónně, neznajíce touhy ni chtíče, studené, kovové, neschopny nenáviděti, milovati, napjaty mezi kandelábry, sloupy a tyče k otroctví paralelnímu, aniž cítiti můžeme je, vedeny do dálek nesmírných, křížem a krážem hnány přes všecko, co strmí, i přes všecko, co zeje, k stanicím, úřadovnám, elektrárnám pevně připoutány, zpíváme zpěvy mechanického ze sebe vykoupení do větru, který neslyší, a do světla, jež jest hluché, docela pohříženy do snění, jež sněním není, jak rákosu dozrálého stéblo mrtvé a suché bzučíme nad životem, jenž se nás nedotýká, ač pro něj jsme tu, jím prostupujeme, mu sloužíme dokonale, zpíváme zpěvy, v nichž všechno se vším se stýká, den ze dne stejné a přece den ze dne jiné stále. (Nové zpěvy)

4

CHRISTIAN MORGENSTERN (1871-1914) ŠIBENIČNÍ PÍSNĚ Vzdech Po nočním ledě jel na bruslích vzdech, o lásce snil si pln žalu. Sněžný svit plál na městských zdech, blyštěly budovy valů. V zdech na děvčátko vzpomínal, rozpálen stanul chvíli. Vtom se však led pod ním rozehřál utonul - víckrát ho nespatřili. (Přeložil Josef Hiršal) Christian Morgenstern vyslov [kristyján morgnštern] Noční rybí zpěv

FILIPPO TOMMASO MARINETTI (1876-1944) Futuristický manifest (1909) Chceme opěvovat lásku k nebezpečí, návyk na energii a smělost. Základními prvky naší poezie budou odvaha, zmužilost, revolta!.. ( ... ) Prohlašujeme, že nádhera světa byla obohacena o novou krásu: o krásu rychlosti. Závodní automobil se svou kapotou ozdobenou tlustými trubkami podobnými hadům s výbušným dechem ... , řvoucí automobil, který jako by se řítil po kartáčových nábojích, je krásnější než Vítězství samothrácké. ( ... ) Krása je již jenom boji. Dílo nemůže být mistrovským dílem, není-li agresivní. ( ... ) Budeme velebit válku - jedinou hygienu světa -militarismus, patriotismus, destruktivní gesto anarchistů, krásné myšlenky, které zabíjejí, opovržení ženou.. Chceme demolovat ,galerie, knihovny, potírat moralismus, feminismus a všechny oportunistické a utilitární zbabělosti. Vítězství samothrácké socha bohyně vítězství (Niké) z ostrova Samothrácké, zhotovená kolem r. 200 př. n.l. na oslavu námořního vítězství oportunistický přizpůsobující své myšlení a jednání podle očekávaných výhod utilitární sledující prospěšnost, užitkovost, prospěchářský 5

FILIPPO TOMMASO MARINETTI (1876-1944) Z Osvobozených slov

TRISTAN TZARA (1896-1963) Manifest DADA ... Z novin se dovídáme, že černoši Kru nazývají ocas posvátné krávy DADA. Kostka a matka se jmenují v jednom kraji Itálie DADA. Dřevěný koník a kojná, dvojité přitakání v ruštině a rumunštině zní DADA .... Tak se zrodilo DADA z potřeby nezávislosti, z nedůvěřivosti vůči společenství. Ti, kdo k nám patří, střeží svou svobodu. Máme po krk kubistických a futuristických akademií ... Dělá se umění, aby se vydělávaly peníze a aby se podkuřova1o roztomilým měšťákům? Rýmy zvoní asonancí peněz a převrácená křivka klouže po profilu vystrčeného břicha. Všechny umělecké skupinky dospěly k této bance, jedouce na rozdílných kometách. Vrátka otevřená možnosti vyva10vat se v poduškách a potravě. ... zrušení paměti: DADA ... Svoboda: DADA, DADA, DADA, vytí podrážděných barev, prop1etenec opaků a všech protikladů, grotesknosti, nedůsledností: ŽIVOT. Návod, jak vytvořit dadaistickou báseň Vezměte noviny. Vezměte nůžky. Najděte v novinách článek, aby měl délku, jakou počítáte dát své básni. A vězte, že jste spisovatel neskonale originální a okouzlující citlivosti, byť doposud nepochopen lidem. Článek vystřihněte. Potom pečlivě rozstřihejte všechna slova, která tvoří tento článek, a vložte je do pytlíku. Skládejte pak jeden ústřižek za druhým přesně v pořádku, v jakém vyšly z pytlíku. Svědomitě opište. Báseň se vám bude podobat. ANDRÉ BRETON (1896-1966) První manifest surrealismu (1924) Žijeme stále pod vládou logiky; ... Ale logických postupů se dnes již užívá jenom na rozřešení problémů druhořadého významu. Absolutní racionalismus, který zůstává v módě, dovoluje zkoumat jenom činy bezprostředně závislé na naší zkušenosti. Logické cíle nám naopak unikají. .. 6

Byla obrovská náhoda, zdánlivě, že byla nedávno vynesena na světlo část intelektuálního světa, a podle mého názoru část nesmírně důležitá, jež byla okázale zanedbávána. Za to je třeba poděkovat Freudovým objevům. Opíraje se o jeho objevy, konečně se rýsuje myšlenkový proud, s jehož přispěním lidské bádání bude s to dovést dál své výzkumy, neboť konečně bude oprávněno nebrat v úvahu jen sumární skutečnosti. Imaginace se možná dočkala chvíle, kdy si znovu vydobude svá práva. Jestliže hlubiny našeho ducha tají podivné síly schopné umocnit síly povrchu nebo s nimi vítězně zápasit, je nanejvýš prospěšné podchytit je, nejprve je podchytit, a potom je případně podrobit kontrole našeho rozumu. ( ... ) Surrealismus je čistý psychický automatismus, jímž má být vyjádřen, ať slovně, ať písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, skutečný průběh myšlení, Diktát myšlení s vyloučením kontroly vykonávané rozumem mimo jakékoli estetické nebo mravní zaujetí. racionalismus přesvědčení o neomezených schopnostech lidského rozumu; rozumový postoj k životu vůbec sumami souhrnný, celkový imaginace obrazotvornost

Psaná a surrealistická skladba neboli první a poslední výtrysk Když jste se usadili co nejpohodlněji, aby se váš duch mohl soustředit sám na sebe, dejte si přinést psací náčiní. Vpravte se do nejpasivnějšího nebo nejvnímavějšího stavu, jehož jste schopni. Nechte stranou svou genialitu, své vlohy a genialitu a vlohy všech ostatních. Říkejte si, že literatura je jednou z nejsmutnějších cest, jež vedou ke všemu.~Pište rychle, bez předem promyšleného námětu,. tak rychle, abyste se nezastavovali a neupadli v pokušení číst po sobě. První věta se vynoří sama, neboť je pravda, že každou vteřinu proběhne naším vědomým myšlením cizí věta, která si nežádá nic jiného, než aby byla promítnuta navenek. Je dosti těžké vyslovit se o povaze věty následující; podílí se nepochybně zároveň na naší činnosti vědomé i té druhé, připustíme-li, že napsání první věty minimálně probudí vnímání. Na tom vám ostatně musí pramálo záležet; na tom z velké části závisí celá surrealistická hra. Absolutní kontinuitě toku představ, která vás zaplavuje, se vždycky nepochybně staví do cesty interpunkce, třebaže se zdá stejně nezbytná jako rozvržení uzlů na kmitajícím provazu. Pokračujte tak dlouho, dokud se vám to bude líbit. Svěřte se nevyčerpatelnosti vnitřního šumotu. Jestliže hrozí, že se rozhostí mlčení, jakmile jste udělali nějakou chybu: chybu, můžeme říci, z nepozornosti, bez váhání opusťte příliš jasný řádek. Po slovu, jehož původ vám připadá podezřelý, pište kterékoli písmeno, třeba I, stále písmeno I a přivolejte zpátky libovůli tím, že vnutíte toto písmeno jako začáteční písmeno slova, jež bude následovat. kontinuita nepřetržité trvání, souvislost, spojitost

ANDRÉ BRETON (1896-1966) Volná láska Má žena s kšticí hořícího lesa S myšlenkami žárných blesků S pasem přesýpacích hodin Má žena s pasem vydry mezi tygřími zuby Má žena s ústy jako kokarda a kytice hvězd největší velikosti Se zuby otisků bílé myšky na bílé zemi S jazykem hlazené ambry a broušeného skla Má žena s jazykem probodené hostie 7

S jazykem panenky která otvírá a zavírá oči S jazykem neobyčejného démantu Má žena s řasami dětského hůlkového písma S obočím okraje vlaštovčího hnízda Má žena se spánky z břidlicové střechy skleníku A páry na oknech Má žena s rameny ze šampaňského vína A z pramene z delfíních hlav pod ledem Má žena se zápěstím zápalek Má žena s prsty náhody a srdcového esa S prsty koseného sena (…) Má žena se stehny jako labutí šíje Má žena se stehny jara S pohlavím mečíků Má žena s pohlavím zlatého ložiska a ptakopyska Má žena s pohlavím vodní řasy a bonbónů ze starých časů Má žena s pohlavím zrcadla Má žena s očima plnýma slzí S očima fialového brnění a magnetické střelky Má žena s očima savany Má žena s očima vody k pití ve vězení Má žena s očima stromů stále pod sekyrou S očima hladiny vody hladiny vzduchu země a ohně kokarda růžice ze stužek připínaná na oděv jako ozdoba nebo odznak ambra vonný výměšek vorvaně, užívaný dříve při výrobě voňavek hostie mešní oplatka, v obřadech katolické církve symbol Kristova těla

VLADIMIR MAJAKOVSKIJ (1893-1930) Plným hlasem (Úryvek) Velevážení soudruzi potomci! Až jednou zkamenělinu dneška rozkopáte a do našich dnů se vhroužíte jak do nocí i na mne snad se přitom pozeptáte. Snad učenec váš odpověď vám hodí, s erudicí luště problémy časové, že žil jakýsi opěvovatel převařené vody a lítý odpůrce vody syrové. Odložte, profesore, bicykl brýlí! 8

Sám povím vám osobě z časů, jež byly! Já - čistič stok a poetických řek, revolucí mobilizovaný a odvedený, na frontu šel jsem z panských zahrádek poezie té holky povedené.

GUILLAUME APOLLINAIRE (1880-1918) Pásmo Tím starým světem přec jsi znaven nakonec Pastýřko Eiffelko jak bečí stádo mostů dnes Řecký i římský starověk se ti už přežily Zde antické se zdají být už i ty automobily Jen náboženství zůstalo doce1a nové jenom ono Zůstalo prosté jak hangáry v přístavu avionů Jediné neantické v Evropě křesťanství je Evropan nejmodernější jste vy ó papeži Pie A tobě brání stud když okna na tebe hledí Vstoupiti do kostela a jít tam ke zpovědi Čteš letáky ceníky plakáty jež zpívají hlasitě Toť dnešní poezie zatímco prózou žurná1y sytí tě Jsou krváky po šestáku samé detektivní případy Portréty velkých osob a sterá různá záhlaví Viděl jsem dnes a jméno už nevím pěknou ulici Novou a čistou byla to sluneční polnice Šéfové dělnice a krásné písařky z bureau Z pondělí do soboty čtyřikrát denně tudy se berou Zrána tu třikrát tovární píšťala plačky zní Chraptivý zvon tu zaštěká k poledni Nápisy na zdech a tabulích štíty a vyhlášky Vřeští a štěbetají jak o závod s papoušky Mám rád tu pěknou ulic průmyslu a píle Ležící v Paříži mezi třídou des Ternes a ulicí Aumont - Thiéville. Hle mladá ulice a ty sám jsi jen malé dítě Tvá matka jinak než modře a bíle nešatí tě Jsi velmi zbožný a René Dalize tvůj nejstarší kamarád Má církevní obřady jako ty nade vše rád Je devět večer plyn stažen do modra tajně se kradete z ložnice Po celou noc se v kolej ní kapli modlíte Zatímco věčná spanilá hlubina ametystná Oblévá navždy planoucí glórii Krista 9

Toť krásná lilie již všichni pěstíme Toť rusovlasá pochodeň jež větrem nehasne Toť bledý a nachový syn bolestiplné ženy Toť strom vždy modlitbami všemi přetížený Toť dvojmocnina cti a věčnosti Toť hvězda o cípech šesti Toť Bůh jenž v pátek mře a v neděli vzkříšen jesti Toť Kristus který k nebi, lépe než letci vzlétá Jemu náleží podnes výškový rekord světa Kristus panenka oka Dvacátá panenka věků v té on se vyzná A změněn v ptáka náš věk jak Ježíš nahoru letí Ďáblové v propastech zvedají hlavu by mohli naň pohleděti Praví že napodobí co uměl už Šimon kouzelník Křičí že zná-li létat má slouti záletník Andělé létají lehce kolem hezkého letce Ikarus Enoch a Eliáš Apollonius z Thyany Kol prvního letadla krouží u nebeské brány Uctivě pouštějí ty jež unáší svatá Eucharistie Ty kněze kteří věčně stoupají pozvedajíce hostie Avion snáší se posléz aniž křídla složil Tu vlaštovek miliony nebeský prostor ožil Letmo se blíží havrani sovy sokoli naši ptáci Z Afriky přicházejí ibisi marabuti plameňáci Pták Noh jejž básníci a pohádkáři slaví V pařátech nese leb Adamovu kostru první hlavy Z obzoru letí orel a vyráží velký křik A z Ameriky došel malý kolibřík Z Číny sem přišli pihi pružní a nohatí Co mají po jednom křídle a mohou jen v páru létati Pak ejhle holubice duch neposkvrněný sám Jejž provází lýrovec a tisícioký páv A fénix hranice jež sama se zapálí V svém žhavém popelu vše na chvíli zahalí Sirény opustily své nebezpečné úskaliny A chvátají krásně zpívajíce všecky tři A všichni orel fénix i pihi z Číny Se s létacím strojem svorně pobratří Nyní ty kráčíš sám davem po Paříži Kol tebe stáda autobusů řvou řičí a víří Bolestná úzkost lásky hrdlo svírá ti Jako bys nikdy už se neměl lásky dočkati Kdybys žil v dávné době do kláštera šel bys bez prodlení Rdíte se studem když se sami chytnete při modlení Sobě se vysmíváš a smích tvůj plá výhní pekelnou Jiskřičky jeho zlatí života tvého dno Toť obraz visící ve stínu muzea 10

A občas přijdu na něj se zblízka podívat Dnes jdeš po Paříži ženy jsou krví znamenány Bylo to na sklonku krásy jen nerad toho vzpomínám Z koruny žhavých plamenů pozřela na mne Panna v Chartres Krev vašeho Svatého Srdce mne zalila na Montmartru Jsem z toho nemocen když slyším ta slova požehnaná Láska jíž trpím je má choroba tajná A obraz který tě po sedl ti pomůže přežít úzkost a bdění Vždy u tebe dlí ten obraz jenž prchá k nevrácení U Středozemního moře jsi nyní na pobřeží Pod citroníky jež celý rok kvetou svěží S přáteli svými se projíždíš ve člunu Jeden je z Nizzy dva z Turbia jeden z Mentonu Sépií hlubinných se děsí oči naše A v chaluhách plují ryby obrazy Mesiáše Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu V achátech svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy Na smrt jsi smuten byl v ten den kdy sebe v nich objevil jsi Podoben Lazaru kterého světlo drtí Pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti A ty couváš ve vlastním životě pomalu Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru Jak v hospodách české písně zpívají Hle jsi uprostřed melounů v Marseilli Hle jsi v Koblenci v hotelu s obrem na vývěsní tabuli! Hle sedíš v Římě pod japonskou mišpulí Hle jsi v Amsterodamu s dívkou jež je ošklivá a tobě hezká se zdá Říká že se brzo se svým studentem v Leydech sezdá Tam najímají pokoje Cubicula locanda v latině Vzpomínám toho byl jsem tam tři dny a v Goudě neméně Jsi v Paříži od soudce vyslýchán Jak zločinec zatčen a do vězení dán V bolestných cestách i šťastných jsi proběhl kus světa Dřív než jsi postřehl lež a svoje léta V dvaceti láskou trpěl jsi a ve třiceti zas Jak blázen žil jsem a ztratil jsem svůj čas Na své ruce se už netroufáš podívat a stále chce se mi zaplakat Nad tebou nade vším co zděsilo tě nad ní kterou mám rád ( ... ) Stojíš nad zinkovým plechem ve výčepu ochlastů Popíjíš mezi nešťastníky kávu za dva sous

11

Jsi pozdě k ránu ve velkém restaurantu Zpívá se tančí pije se šampaňské Ty dívky nejsou zlé a mají své starosti přec I od té nejošklivější dost vytrpěl milenec Je to dcera městského strážníka prý z Cannes Nevím jaké má ruce jsou tvrdé a rozprýskané Mám nesmírnou soustrast se švy jejího břicha Pokorně dávám svá ústa ubohé dívce se strašným smíchem Jsi sám jitro přichází Mlékaři zvoní bandaskami v ulicích Noc se vzdaluje jako míšenka přesličná Toť Léa pozorná či Ferdina falešná A ty piješ ten líh palčivý jako života bol Tvého života jejž piješ jako alkohol Chceš domů pěšky jít a míříš stranou Auteuile Spát mezi svými modlami z Oceánie a Guineje Jsou to Kristové jiné víry a jiných bohoslužeb Nižší Kristové temných nadějí a tužeb Sbohem sbohem jsi ospalý Slunce uťatá hlava Se kuku kutálí (Přeložil Karel Čapek) Guillaume Apollinaire vyslov [gijóm apolinér] avion zastarale letadlo žurnál ilustrovaný časopis vycházející v delších časových intervalech burreau vyslov [byró] - úřadovna, kancelář Aumont - Thiéville vyslov [omón tjévil] ametystný od ametyst - průhledný fialový polodrahokam glórie zastarale svatozář, gloriola Apollonius z Thyany filozof (zač. 1. stol. až asi r. 98) - byl pokládán podobně jako Kristus za syna božího a spasitele, který má vysvobodit lidstvo z utrpení eucharistie v katolické církvi tzv. svátost oltářní, obřad přijímání "těla a krve Kristovy" hostie mešní oplatka lýrovec lyrochvost, zpěvný australský pták s ocasními pery seskupenými do podoby lyry Chartres vyslov [šartr] Montmartre vyslov [monmartr] - pařižská čtvrť proslavená uměleckou bohémou sous vyslov [sú] - stará francouzská mince Auteui/e vyslov [otej]

12

JAMES JOYCE (1882-1941) Odysseus Vlastní text Odyssea provázejí v knižních vydáních poznámky (podobně jako v případě Eliotovy Pusté země). Tohoto úzu se drží i český překladatel Aloys Skoumal: Název epizody provází vždy základní charakteristika. Tyto charakteristiky, které původně sloužily jako kontrolní pomůcky a opory při práci na rukopisu, autor do knižního vydání nepojal: ať právem či neprávem, viděl v nich pouhé lešení, jaké se po dokončení stavby odklízí, aby nerušilo její vzhled. S rukopisem původních charakteristik, zhruba sledujících jejich homérskou předlohu v Odysseji, seznámil však své první životopisce a vykladače; nic nenamítal proti tomu, aby je v knižním komentáři k Odysseovi z r. 1930 uveřejnil Stuart Gilbert. Po Gilbertovi je pak otiskovali další komentátoři a do vysvětlivek je zařazovali překladatelé. 17. epizoda: Ithaka Dějiště: dům. Doba:2 hodiny zrána. Orgán: kostra. Umění: věda. Symbol: komety. Technika: katechismus (neosobní). Po jakých souběžných drahách se Bloom a Štěpán při návratu ubírali? Normálním chodeckým krokem společně vyrazili z Beresford place a v zmíněném pořadí se ubírali po dolní a střední Gardiner street na západní stranu Mountjoy square: volným krokem pak oba mířili vlevo a nedopatřením zabočili až na roh severní strany Temple street; volným krokem, přerušovaným zastávkami, mířili pak po severní straně Temple street na Hardwicke place. Zpomaleným chodeckým krokem každý zvlášť pak dorazili na okrouhlé prostranství před Jiřího kostelem a prošli je napříč, neboť tětiva je v každé kružnici menší než protilehlý oblouk. Copak ti duumvirové cestou produmali? Hudbu, literaturu, Irsko, Dublin, Paříž, přátelství, ženu, prostituci, životosprávu, působení plynového nebo obloukového světla nebo žárovek na vzrůst okolních paraheliotropických stromů, volně přístupné obecní nádoby na smetí, katolickou církev, kněžský celibát, irský národ, jezuitskou výchovu, svobodná povolání, lékařské studium, včerejší den, neblahý vliv předsobotí, Štěpánovo zhroucení. Zjistil Bloom společné podobnosti mezi tím, jak kdo z nich reaguje či nereaguje na zkušenost? Oba jsou vnímaví na umělecké dojmy, spíše hudební než sošné nebo malířské. Oba mají raději pevninský než ostrovní životní styl, spíš předoceánské než zaoceánské bydliště. Oba odmalička cepovaní domáckou výchovou a zděděným sklonem k jinověrecké zarputilosti prohlašovali, že nevěří v mnohé pravověrné nauky náboženské, národní, společenské i mravní. Oba uznávali střídavě podnětné a útlumné působení heterosexuálního magnetismu. Rozcházely se v některých bodech jejich názory? Štěpán otevřeně nesouhlasil s Bloomovým názorem na nutnost životosprávné a občanské svépomoci, Bloom zase mlčky nesouhlasil se Štěpánovými názory na věčné uplatňování lidského ducha v literatuře. Bloom skrytě souhlasil se Štěpánovou opravou anachronismu, podle níž datum obrácení irského národa od druidství ke křesťanství Patrikem, synem Calpurna, syna Potitova, syna Odysseova, poslaným od papeže Celestina I. r. 432 za panování Learyho, se překládá někdy do r. 260 za panování Cormace MacArta (t 266 po Kr.), který se v Sletty udávil nedokonale spolknutým pokrmem a byl pochován v Rosnaree. Zhroucení, které Bloom přisuzoval prázdnému žaludku a některým nestejnoměrným chemickým sloučeninám břečky a silných lihovin, urychleným duševním vypětím a prudkým vířivým pohybem ve vysilujícím prostředí, Štěpán zase připisoval znovuvynoření jitřního ob13

láčku (který předtím oba zpozorovali z dvojího stanoviště, ze Sandycove a z Dublina), zprvu velikého jako ženská ruka. Byly jejich názory v jednom bodě shodné a záporné? o působení plynového nebo elektrického světla na vzrůst okolních paraheliotropických stromů. ( ... ) Jaký posunek učinil Bloom, když došli k cíli? Na schůdkách čtvrtého ze stejně různých lichých čísel, v Ecc1es street, č. 7, maně hmátl do zadní kapsy u kalhot po klíči od domu. A byl tam? Byl v příslušné kapse u kalhot, které měl na sobě předevčírem. Proč se nad tím dvojnásob rozhořčil? Protože zapomněl a protože si vzpomněl, že si dvakrát připomněl, ať nezapomene. Jakou dvojí možnost měli před sebou ti dva, z nichž jeden byl bez klíče ze schválnosti, druhý ze zapomnětlivosti? Vstoupit, nebo nevstoupit. Zaklepat, nebo nezaklepat. Pro co se Bloom rozhodl? Pro fintu. Nohama opřen o nizounkou zídku přelezl mřížku u suterénu, klobouk si přimáčkl na hlavu, na dvou styčných místech se chytil vodorovných a kolmých prutů, celou výškou pěti stop devíti a půl palce se na dvě stopy deset palců spustil nad suterénní chodník, potom mřížku pustil, takže se volně pohyboval v prostoru a na zmírnění nárazu při pádu se přikrčil. A padl? Plnou známou tělesnou vahou jedenácti kamenů a čtyř liber, dosvědčenou cejchovaným přístrojem na občasné samovážení v oficíně lékárníka a drogisty Francise Froedmana na severní straně Frederick street č. 19, na poslední svátek Nanebevstoupení, totiž dvanáctého května přestupného roku tisíc devět set čtyři křesťanského letopočtu (židovského letopočtu pět tisíc šest set šedesát čtyři, muslimského letopočtu tisíc tři sta dvacet dva), zlaté číslo 5, epakta 13, sluneční cyklus 9, nedělní písmeno CB, římská indikce 2, juliánská perioda 6617, MXMIV. V stal nepohmožděn otřesem? Zaujal zas pevnou rovnováhu, vstal sice nárazem otřesen, leč nepohmožděn, vší silou se opřel do rozviklaného okolku skleněných dveří, až pošoupl petlici, a stejným přitlačením na veřeje oklikou přes přilehlou umývárnu vnikl do kuchyně, rozškrtl fosforovou sirku, otočením kohoutku uvolnil svítiplyn, zapálil vysoký plamen, ten zreguloval na klidný žár a nakonec rozsvítil svíčku. Jaký nespojitý sled obrazů zatím vnímal Štěpán? Opřen o mřížku suterénu pozoroval přes průhledné kuchyňské tabulky, jak nějaký člověk reguluje plynový plamen o svítivosti 14 svíček, jak nějaký člověk rozsvěcí svíčku, jak nějaký člověk jednu po druhé zouvá boty, jak nějaký člověk odchází z kuchyně a v ruce drží svíčku o svítivosti jedné svíčky.

14

James Joyce vyslov [džejmz džojs] katechismus učebnice sestavená z hlavních článků křesťanské víry, upravená pro náboženskou výuku do otázek a odpovědí duumvir v starověkém Řecku jeden ze dvou úředníků zastávajících společný úřad paraheliotropický stáčející listy hranou čepele kolmo na směr světelných paprsků druidství od druid - keltský kněz oficína zastarale dílna, pracovna u některých zaměstnání, např. lékárnická, holičská

18. epizoda: Penelopa Dějiště: postel. Doba: (určení chybí). Orgán: tělo. Umění: (určení chybí). Symbol: země. Technika: monolog (ženský). Ano vždyť se to dosud nestalo aby si do postele poručil k snídani pár vajíček co jsme bydleli U městského erbu to se někdy tvářil že má bolení v krku a hrál si na pána že tím zaimponuje té rašpli Riordanové myslel si bůhvíjak je u ní zapsán a zatím nám vindru neodkázala všecko na mše za sebe a za spásu své duše taková skrblice skrblá se tak hned nenajde utratit čtyřpeník za denaturovaný líh jí bylo líto co ta toho napovídala kde ji bolí samé stařecké kvákání o politice a zemětřesení a konci světa trošku si napřed užijme nedej pámbu aby byly všecky jako ona koupací trička a vystřižené blůzky na ty měla spadeno nosit je k tomu ji přece nikdo nenutil zbožná byla asi jen proto že se po ní žádný dvakrát neohlíd jako ona doufám nebudu ještě že nechtěla abychom chodily zahalené lepší ženská to byla což o to furt jen pan Riordan sem pan Riordan tam ten byl asi rád když ji měl s krku i toho jejího psa však se mi něco naočuchával kožich a pod sukně mi šňupal zvlášť když a přece se mi na něm líbí že je na stařenky tak slušný taky na číšnice a žebráky nafoukaný není je z malých poměrů vážně skoro nikdy nestonal raděj s nimi rovnou do špitálu tam je čisto ale to abych do něho měsíc hučela hned si pak začne s ošetřovatelkou a tak dlouho tam zkejsne až ho vyrazí třeba i s jeptiškou jako na té oplzlé fotce co má ona to bude akorát taková jeptiška jako já ano vždyť jak se roznemůžou jsou hned na hromadě a fňukají bez ženské se nezvetí jen se jim červená spustí člověk by si myslel Ach jaká tragédie vypadal na umření jak vystupoval z jižní okružní při výstupu našeho sboru na Sugarloaf si vymkl kotník měla jsem tenkrát na sobě ty šaty slečna Stacková mu přinesla kytky ušmudlanější už z košíku nevyhrabala jen když se s tím svým staropanenským hlasem dostane chlapovi do ložnice namlouvala si že snad umírá z lásky k ní už nespatřím tvou líc jak se dal v posteli zarůst vypadal mužněji docela jako táta ostatně obvazovat a podávat medicínu mi leze z krku jak se při vyřezávání kuřího oka řízl do palce toho strachu z otravy krve kdybych se tak já rozstonala jestlipak by si mě jenže ženská to na sobě nedá znát a neotravuje jak oni ano že on mi zanáší jaký má apetit láska to nebude žrát by se mu moc nechtělo jak by na ni myslel jestli opravdu zapadl k nějaké bludičce co mi napovídalo hotelu je pustá lež zakrývá tím své pletichy zdržel mě Hynes a koho jsem nepotkal jak no ano potkal jsem Mentona však se na něho pamatuješ … otočil jsem se k němu zády vykradl se ven celý schlíplý nad tím co tropí měl kdysi tolik drzosti že mi nadbíhal dobře mu tak huba jedna nevymáchaná a ty rozvařené oči jak živa jsem takového trumpetu neviděla a to si říká advokát když já se v posteli nerada dlouho hašteřím jestli to nebyla ona tak nějaká čubka kterou někde splašil nebo se s ní potají slezl kdyby ho tak znaly jako já ano vždyť předevčírem něco čmáral nějaký dopis (…)

MARCEL PROUST (1871-1922) Hledání ztraceného času ČÁST I. SVĚT SWANNOVÝCH Už hodně let pro mne z Combray neexistovalo nic, co nebylo divadlem a dramatem 15

mého ukládání k spánku, když jednou v zimě po mém návratu domů matka viděla, že je mi zima, a navrhla mi, abych vypil proti svému zvyku trochu čaje. Nejdřív jsem odmítl a pak jsem si to, nevím proč, rozmyslel. Matka poslala pro jeden z oněch malých baculatých koláčků, kterým se říká madlenky a vypadají, jako by byly dostaly tvar ve žlábkované lastuře. A brzy jsem, sklíčen chmurným dnem a vyhlídkou na smutný zítřek, zvedl k ústům lžičku čaje, v níž jsem nechal změknout kousek madlenky. Ale v témž okamžiku, kdy se doušek promíšený drobty koláče dotkl mého patra, trhl jsem sebou a soustředil se na podivné věci, které se ve mně děly. Zaplavil mě pocit lahodného požitku, izolovaný pocit bez vědomé příČiny. Okamžitě způsobil, že se mi životní převraty staly lhostejnými, pohromy neškodnými, krátkost života klamnou, podobně jako si počíná láska, když mě naplní drahocennou esencí: nebo spíš tato esence nebyla ve mně, nýbrž byla mnou. Přestal jsem se cítit nepatrný, nahodilý, smrtelný. Kde se ve mně vzala ta mocná radost? Cítil jsem, že souvisí s chutí čaje a koláče, ale nekonečně ji přesahuje, nemůže mít stejnou povahu. Kde se bere? Co znamená? Kde ji zachytit? Piji druhý doušek a nenalézám v něm nic víc než v prvním, piji třetí a dává mi trochu méně než druhý. Je čas, abych přestal, zdá se, že účinnosti nápoje ubývá. Je jasné, že pravda, kterou hledám, není v něm, nýbrž ve mně. Vzbudil ji ve mně, avšak nezná ji a může jen doneurčita opakovat se stálé menší výrazností totéž svědectví, jemuž nedovedu porozumět a o něž bych ho aspoň rád znova požádal a za chvíli, při rozhodujícím objasnění, je zas našel neporušené a připravené pro mne. Odkládám šálek a obracím se do svého nitra. Na něm je najít pravdu. Ale jak? Je to zlá nejistota, kdykoli se naše mysl cítí předstižena sama sebou; kdykoli ona, která hledá, je zároveň i onou neznámou zemí, kde má hledat a kde jí všechna její výzbroj nebude k ničemu. Hledat? Nejen to: stvořit. Má před sebou něco, co ještě není a co jedině ona si může uvědomit a pak to vynést na světlo. A ptám se v duchu znova, jaký asi byl ten neznámý stav nepřinášející žádný logický důkaz, nýbrž evidentnost svého blaha, své skutečnosti, před níž vše ostatní bledlo. Chci se pokusit znova ho objevit. Vracím se v představě ke chvíli, kdy jsem okusil první lžičku čaje. Shledávám se s týmž stavem a bez nového vyjasnění. Žádám od své mysli další úsilí, aby ten prchavý dojem ještě jednou vyvolala. A aby nic netříštilo elán, s nímž se ho pokusí znova zmocnit, odstraňuji každou překážku, každou cizorodou myšlenku, chráním svůj sluch i pozornost před zvuky ze sousedního pokoje. Když však cítím, že se má mysl namáhá bez úspěchu, nutím ji naopak, aby přijala rozptýlení, které jsem jí odpíral, aby se zabývala něčím jiným, aby se před posledním pokusem zotavila. Pak před ní podruhé všechno odklidím, znova před ni stavím ještě čerstvou chuť toho prvního doušku a cítím, jak se ve mně zachvívá cosi, co mění polohu, co se chce vznést, něco, co bylo uvolněno ve velké hloubce; nevím, co to je, ale pomalu to stoupá; cítím odpor překonávaných vzdáleností a slyším jejich hukot. Ano, to, co se tak vzrušeně chvěje v hloubi mého nitra, je patrně obraz, vizuální vzpomínka, spojená s onou chutí a pokoušející se ji vy sledovat až ke mně. Zmítá se však příliš hluboko, příliš nejasně, stěží zachycuji neurčitý odlesk, v němž splývá neuchopitelný vír mísících se barev; ale nemohu rozeznat tvar, požádat ho jako jediného možného tlumočníka, aby mi vyložil svědectví své současnice, své nerozlučné družky, chuti, požádat ho, aby mi řekl, o kterou zvláštní příležitost běží, o které období minulosti. Dorazí až na povrch mého jasného vědomí ta vzpomínka, ta dávná chvilka, kterou přitažlivost totožné chvíle přišla z takové dálky vábit, znepokojovat, rozbouřit v hloubi mého nitra? Nevím. Teď už necítím nic, zastavila se, snad se zas potopila; kdož ví, vynoří se někdy znova ze své tmy? Musím desetkrát znovu začít a sklonit se k ní. A zbabělost, která nás odvrací od každého obtížného úkolu, od každé důležité práce, mi pokaždé radila, abych toho nechal, abych pil svůj čaj a myslel prostě na své dnešní nepříjemnosti, na své zítřejší tužby, které se dají bez námahy přemílat. A pojednou se mi vzpomínka objevila.Byla to chuť kousku madlenky, který mi v Combray v neděli ráno (protože jsem toho dne nechodil ven před začátkem mše) dávala, 16

namočený do čaje nebo do lipového odvaru, teta Leonie, když jsem jí ráno přišel do jejího pokoje popřát dobré jitro. Pohled na madlenku mi nic nepřipomínal, dokud jsem ji neokusil; snad proto, že jsem , je mezitím často vídal na cukrářských policích, aniž jsem je jedl, takže se jejich obraz oddělil od oněch combrayských dob a spojil se s jinými, novějšími; snad proto, že z těchto vzpomínek, tak dlouho opuštěných mimo ' paměť, nic nepřežilo, všechno se rozpadlo; tvary - také tvar cukrářské škebličky, pod svým přísným a zbožným žlábkováním tak blahobytně smyslné - zanikly nebo ochably, ztratily sdělitelnost, která jim dovolovala návrat do vědomí. Avšak když se po smrti bytostí a po zničení věcí neudrželo nic z dávné minulosti, zbývají ještě dlouho samy vůně a chuti, křehčí, ale houževnatější, nehmotnější, trvalejší, věrnější, a jako duše stále schopné pamatovat, čekat, doufat na zříceninách všeho ostatního a neúnavně nést na své skoro nehmatatelné kapičce obrovskou stavbu vzpomínky. A jakmile jsem zas poznal chuť sousta madlenky, namočené do lípového odvaru, který mi teta dávala (ač jsem ještě nevěděl, proč mě ta vzpomínka tak blažila, a měl jsem to objevit až mnohem později), hned se starý šedý dům do ulice, v němž byl její pokoj, připojil jako divadelní dekorace k oddělenému domku obrácenému do zahrady, který za ním postavili pro mé rodiče (ten omezený úsek, jenž jediný se mi dosud vybavoval); a s domem město od rána do večera a za každého počasí, náměstí, kam mě před snídaní posílali, ulice, kde jsem obstarával pochůzky, cesty, jimiž jsem chodil za pěkného počasí. A jako v té hříčce, při níž Japonci pro zábavu pouštějí do porcelánové misky s vodou kousky papíru do té chvíle beztvaré, které se, sotva jsou potopeny, roztáhnou a rozvinou, zbarví se, rozliší, promění v květy, v domy, v určité poznatelné osoby, právě tak teď všechny květiny v naší zahradě a v parku pana Swanna i lekníny ve Vivonne a lidé z vesnice, jejich malá obydlí a kostel a celé Combray s okolím, to vše nabylo pevných tvarů a vynořilo se, město i zahrady, z mého šálku čaje. Marcel Proust vyslov [marsel prust] Combray vyslov [kombre]

Virginia Woolfová K MAJÁKU (1927) VI. Jaro - bez jediného zbylého lístečku, holé a rozzářené jako panna rozdychtěná ve své cudnosti, zpupná ve své ryzí nevinnosti - zalehlo do luk udivené a ostražité, vůbec nedbajíc na to, co učiní a usoudí ten, kdo je spatří. (V květnu se provdala Prue Ramsayová, kterou odvedl do kostela jen otec. Co jiného se dalo čekat? ptali se lidé. A říkali si: Krásně jí to slušelo!) Jak se blížilo léto, jak se dloužily večery, napadaly těm, kdo bděle a důvěřivě chodili sem tam po písečném břehu a šťárali v tůňce, nejpodivnější představy - těl roztříštěných na atomy unášené větrem, hvězd jiskřících v jejich srdcích, skály, moře, mraku a oblohy naschvál tak seskupených, aby navenek zobrazily spojení rozprchlých střepin vnitřní vize. V těch zrcadlech, lidských myslích, v těch tůňkách zvířené vody, v nichž se věčně stahují mračna a honí stíny, setrvávaly sny, a nebylo možné odolat výzvě, téměř neuvěřitelné, jakoby hlásané každým rackem, květem, stromem, mužem a každou ženou i samou vyprahlou zemí (ale na nedůvěřivé dotazy ihned odvolávané), že vítězí dobro, převládá štěstí, panuje řád; a nedbat podivného nutkání bloudit sem a tam a pátrat po nějakém absolutním dobru, nějakém krystalu čirého štěstí, zdaleka jiného než známé rozkoše a uznávané ctnosti, po něčem, co nemá docela nic společného s děním v rodinném životě, po něčem jedinečném, třpytném jako diamant v písku, co by vlastníkovi zabezpečilo klid a mír. A jaro, shovívavé a blahosklonné, 17

zahalené hávem bzučících včel a komářích rejů, s očima zastřenýma závojem a s odvrácenou hlavou jako by zpoza prchavých stínů a dešťových přeháněk bralo na vědomí lidské soužení. (Prue Ramsayová toho léta zemřela na nějakou nemoc ve spojitosti s porodem, a byla to opravdu tragická smrt, říkali si lidé. Nikdo si víc nezasloužil šťastný život.) A tu v letním žáru znovu rozeslal vítr své špehy po domě. V slunných pokojích mouchy protkávaly pavučinu; plevel vzrostlý až k oknům v noci bez ustání ťukal na skleněné tabule. Po setmění záblesk z majáku - který v zimních temnotách tak přísně dopadal na koberec, až se v něm ostře rýsoval barevný vzorek - nyní ve vlídnějším letním soumraku, zjasnělém září měsíce, po koberci lehce sklouzal, jako by jej hasil, a pokradmu se plížil dál a ohlížel a láskyplně se zas navracel. Ale v konejšivém tichu, jak ten dlouhý záblesk spočinul na loži láskyplným pohlazením, náhle pukla skála; zase spadl jeden uvolněný záhyb šátku a rozhoupaný zůstal viset. Za krátkých letních nocí a dlouhých letních dnů do prázdných pokojů zaléhala tichá ozvěna šelestění trávy a bzukotu much, dlouhá pentle mucholapky povívala sem tam, bezcílně rozhoupaná, a slunce pruhovalo a mřížkovalo pokoje a zalévalo je žlutě zamlženým světlem, takže když tam pronikla paní McNabová a v kolíbavé chůzi smýčila a oprašovala, vypadala přitom jako tropická ryba rozhánějící se ploutvemi ve vodě prozářené slunečními paprsky. Ale i do dřímoty a spánku později v létě doléhaly zlověstné zvuky jako rytmické rány kladivem ztlumené plstěnou podložkou, a při těch opakovaných úderech se dál uvolňoval záhyb za záhybem zřaseného šátku a dál praskaly čajové šálky. ChvI1emi cinkla sklenice v kredenci, jako by nějaký obří hlas v smrtelných mukách vykřikl tak pronikavě, že se roztřásly i sklenice v kredenci. Pak znovu zavládlo ticho; a pak, noc co noc a někdy v pravé poledne, kdy růže zářily barvami a světlo vrhalo na zeď svůj lesklý obraz, najednou jako by do toho ticha, tak lhostejného, tak netečného, zalehlo žuchnutí něčeho, co spadlo. (Vybuchla mina. Ve Francii vyhodila do povětří dvacet třicet mladých mužů, mezi nimi i Andrewa Ramsayho, ale milosrdně mu byla dopřána okamžitá smrt.) Toho roku lidé, kteří se vydali na břeh zkoumavě pátrat na moři i obloze, zda jim vy jeví nějaké poselství nebo potvrdí nějakou vizi, jistě zpozorovali mezi obvyklými projevy božské štědrosti - západem slunce do moře, bledým úsvitem, východem měsíce, rybářskými čluny v měsíčním svitu a dětmi, jak se koulují hrstmi trávy - něco nesouladného s tou laškovnou, harmonickou pohodou. Na moři se například potichu zjevila popelavě šedá loď zjevila se, zmizela; nebo se na mírné hladině moře ukázala nafialovělá skvrna, jako by pod ní něco neviditelně vzkypělo a krvácelo. Takové vtíravé zásahy do scenérie, která měla povzbudit k nejvzletnějším úvahám a nejpotěšitelnějším závěrům, přiměly ty lidi, že se v chůzi zastavili. Bylo nemožné ty zásahy shovívavě nevzít na vědomí, odmyslit si jejich význam v té scenérii; procházet se u moře dál, jako by se nic nestalo, a žasnout nad tím, jak se v zevnější kráse zrcadlí krása vnitřní. Dovršuje příroda to, co podnikl člověk? Dokončuje to, co on započal? Stejně blahosklonně hledí na jeho soužení, promíjí mu jeho mrzkost a svoluje k jeho trýzni. Sen o účastenství, dovršení, nalezení nějaké odpovědi v samotě na mořském břehu není tedy nic než odraz v zrcadle, a to zrcadlo nic než skelně hladký povrch blahosklonně rozestřený, zatímco ušlechtilejší mocnosti jsou pohrouženy v hlubokém spánku? Trpkost a beznaděj - a přece se nechtělo odejít (protože krása má svá kouzla, může skýtat útěchu), ale přecházet dál sem a tam po břehu bylo nemožné; rozjímání bylo nepřípustné; zrcadlo se roztříštilo. (Tehdy na jaře vyšla panu Carmichaelovi knížka básní a měla nečekaný úspěch. Válka, říkali si lidé, vzkřísila zájem o poezii.) VII. Noc co noc, v létě v zimě se bez přestání střídala trýzeň bouří a klidná pohoda břitce jasného počasí. Z hořejších místností v prázdném domě (kdyby tam někdo býval naslouchal) 18

bylo slyšet jen obrovský lomozný chaos protínaný blesky, jen burácivé zmítání, jak spolu řádily vichřice a vlny jako ohromné, amorfní mořské obludy, neosvícené rozumem, převalovaly se jedna přes druhou a zuřivě se srážely a porážely v noční tmě i za denního světla (protože noc a den, měsíc a rok spolu nestvůrně splývaly) v idiotském zápolení, až se zdálo, jako by se vesmír, smyslů zbavený, rval sám se sebou ve zběsilém pomatení a z prostopášné bujnosti. Kamenné vázy v zahradě, z nichž neladně trčely větrem orvané pozůstatky rostlin, znovu se na jaře zapestřily jako jindy. Rozkvetly fialky a narcisy. Ale tichá a jasná denní pohoda byla stejně obludná jako noční chaos a povyk - tadyhle stromy, tamhle květiny zdvíhaly hlavy a rozhlížely se, ale naprázdno, nevidomé, a tedy strašidelné. (Úryvek)

FRANZ KAFKA (1883-1924) Proměna Gregor Samsa, povoláním obchodní cestující, jednoho dne po probuzení zjistí, že se proměnil v obludný hmyz. S obtížemi zvládá nejzákladnější úkony. Přehnaně úzkostlivý mladý muž, živitel rodiny (otec před několika lety zkrachoval a dluží Gregorovu zaměstnavateli peníze), od první chvíle myslí především na druhé - snaží se ušetřit je šoku, který by utrpěli při pohledu na něj. Stejnou starost mu dělá pomyšlení na to, co jeho absenci řeknou ve firmě. Ty, kdo klepou na jeho dveře - otce, matku, dospívající sestru Grétu i prokuristu, kterého vyšle" starostlivý" zaměstnavatel, se snaží uchlácholit,ve skutečnosti však vydává nepřirozené, zvířecí zvuky. Když otevře dveře, opravdu všechny poděsí; otec ho násilím vtlačí zpět do pokoje. Tam Gregor stráví následující dva měsíce, prakticky v úplné izolaci: pouze sestra mu nosí jídlo a uklízí mu, i ona je však ráda, když se v době její přítomnosti schovává pod postel. Gréta v nové situaci rychle dospívá v samostatnou a dominantní osobnost - odmítá matku (v níž neodumřely mateřské pudy) vpustit do Gregorova pokoje (otec o kontakt se synem nestojí). Když si Gréta všimne, že si Gregor oblíbil lézt po stěnách a po stropě, navrhne matce, aby z jeho pokoje vystěhovali nábytek. To Gregora poděsí - zdá se mu, že tím ztratí další část svého "původního!“ světa; vyleze z úkrytu a nechtěně vyleká matku. Ocitne se mimo pokoj, což si otec, právě se vracející domů, vysvětlí jako agresi: surovým způsobem na Gregora zaútočí a málem ho zabije. Těžké zranění, s nímž Gregor stonal víc než měsíc - jablko, které si nikdo netroufal vyndat, zůstalo vězet v těle jako viditelná upomínka -, patrně i otci připomnělo, že přes svou nynější smutnou a odpornou podobu je Gregor členem rodiny, že se s ním nesmí jednat jako s nepřítelem, nýbrž že rodinná povinnost přikazuje spolknout odpor a být trpělivý, nic než trpělivý. A třebaže Gregor svým zraněním patrně navždy utrpěl újmu na pohyblivosti a prozatím mu jako nějakému starému invalidovi trvalo celé dlouhé minuty, než přešel pokoj na lezení ve výškách nebylo ani pomyšlení _, dostalo se mu za toto zhoršení stavu náhrady, která se mu zdála zcela dostatečná, a sice v tom, že vždy k večeru se otevřely dveře do obývacího pokoje, z nichž už obyčejně jednu nebo dvě hodiny předtím nespouštěl oči, a on se pak, leže potmě ve svém pokoji a z obývacího pokoje neviditelný, směl dívat na celou rodinu u osvětleného stolu a poslouchat jaksi s všeobecným souhlasem, tedy docela jinak než dříve, co si povídají. Nebyly to už ovšem živé rozhovory jako za dřívějších dob, na něž Gregor vždy trochu toužebně myslíval v hotelových pokojích, když musel unaven ulehnout do vlhkých peřin. Teď tu většinou panovalo hluboké ticho. Otec brzy po večeři usnul v křesle; matka a sestra 19

napomínaly jedna druhou, aby byla zticha; matka, naklánějíc se hluboko ke světlu, šila jemné prádlo pro nějaký módní obchod; sestra, která přijala zaměstnání prodavačky, se po večerech učila těsnopisu a francouzštině, aby snad někdy později dostala lepší místo. Někdy se otec probudil, a jako by vůbec nevěděl, že spal, řekl matce: "Jak to dnes zase dlouho šiješ?" a hned zase usnul, zatímco sestra a matka se na sebe znaveně usmály. Otec s jakousi umíněností nechtěl ani doma odkládat stejnokroj sluhy; a zatímco župan nadarmo visel na věšáku, podřimoval otec na svém místě úplně oblečen, jako by byl neustále ve služební pohotovosti a i zde vyčkával hlasu nadřízeného. Následkem toho stejnokroj, už na začátku ne zrovna nový, pozbýval přes všechnu matčinu i sestřinu péči čistoty a Gregor se často celé večery vydržel dívat na oděv plný skvrn, vždy zářící vyleštěnými knoflíky, v němž stařec krajně nepohodlně, a přece klidně spal. Jakmile odbilo deset, pokoušela se matka otce tichými domluvami probudit a pak ho přimět, aby si šel lehnout, neboť tady přece není žádné pořádné spaní, jehož má otec, který v šest hodin musí nastoupit službu, nanejvýš zapotřebí. Ale s umíněností, která ho posedla od té doby, co se stal sluhou, trval pokaždé na tom, že ještě zůstane u stolu, ačkoli pak zpravidla usnul, a i pak to dalo velkou práci donutit ho, aby vyměnil židli za postel. Ať na něj matka i sestra mírnými domluvami dorážely sebevíc, čtvrt hodiny pomalu vrtěl hlavou, oči měl zavřené a nevstával. Matka ho tahala za rukáv, říkala mu do ucha různé lichotky, sestra nechávala svých úkolů, aby pomohla matce, ale na otce to neplatilo. Jen se ještě hlouběji zabořil do křesla. Teprve když ho ženy vzaly pod paží, otevřel oči, díval se z matky na sestru a ze sestry na matku a říkal: "To je život. Takový já mám na stáří klid." A opírajíc se o obě ženy, zvedl se těžkopádně, jako by byl sám sobě největším břemenem, nechal se ženami dovést až ke dveřím, kde jim pokynul na rozloučenou, a sám pak kráčel dál, zatímco matka opět spěšně odhodila šití, sestra pero a obě běžely za otcem, aby mu byly dále nápomocny. Kdo měl v této přepracované a příliš unavené rodině čas starat se o Gregora víc, než bylo nezbytně nutno? Domácnost se uskrovňovala čím dál víc; obrovitá kostnatá posluhovačka s bílými poletujícími vlasy přicházela ráno a večer vykonat tu nejtěžší práci; vše ostatní obstarala matka vedle spousty šití. Stalo se dokonce, že různé rodinné šperky, jež dříve matka s dcerou celé šťastné nosívaly na zábavách a při slavnostech, byly odprodány, jak se Gregor dověděl večer, když byla řeč o tom, kolik se za ně utržilo. Nejvíce si ale všichni stále naříkali na to, že nemohou odejít z tohoto bytu, na nynější poměry příliš velikého, neboť si nedovedli představit, jak přestěhovat Gregora. Gregor však dobře viděl, že jim ve stěhování nebrání ani tak ohledy na něj, vždyť jeho by mohli snadno přepravit v nějaké vhodné bedně s několika otvory pro vzduch; to, co rodině bránilo ve výměně bytu především, byla spíše naprostá beznaděj a pomyšlení, že ji postihlo takové neštěstí jako nikoho druhého mezi příbuznými a známými. Co žádá svět od chudáků, to plnili, jak mohli, otec nosil úředníkům v bance snídani, matka se obětovala pro prádlo cizích lidí, sestra pobíhala za pultem, jak zákazníci poroučeli, ale na víc už rodině síly nestačily. A rána v zádech jako by Gregora znovu rozbolela, když matka a sestra uložily otce a vrátily se zpátky, nechaly práci prací a přisedly jedna k druhé a přitiskly se k sobě tvářemi; a když matka ukázala na Gregorův pokoj a řekla: "Zavři ty dveře, Gréto," a když se Gregor ocitl zase potmě, zatímco ženy mísily své slzy nebo dokonce bez slz zíraly do stolu. Noci i dny trávil Gregor skoro úplně beze spánku. Někdy si říkal, že až se příště otevřou dveře, vezme záležitosti rodiny znovu do svých rukou tak jako dřív; v myšlenkách se mu zase po dlouhé době objevil šéf a prokurista, příručí a učedníci, zabedněný podomek, dva tři přátelé z jiných obchodů, pokojská z jednoho hotelu na venkově, milá, letmá vzpomínka, pokladní z jednoho kloboučnictví, o niž se vážně, avšak příliš váhavě ucházel - ti všichni se mu zjevovali pomícháni s cizími nebo už zapomenutými lidmi, ale místo aby jemu a jeho rodině pomohli, byli vesměs nepřístupní, a on byl rád, když zmizeli. Pak zas ale vůbec neměl 20

náladu starat se o rodinu, jen se vztekal na špatnou obsluhu, a ačkoli si nedovedl představit nic, nač by měl chuť, přece osnoval plány, jak se dostat do spí že a vzít si tam, co mu, třebaže neměl hlad, náleží. Sestra teď už nepřemýšlela, čím se Gregorovi zvlášť zavděčit, ráno a v poledne, než odběhla do obchodu, strčila Gregorovi ve spěchu nohou do pokoje nějaké to jídlo, jedno jaké, a večer je máchnutím koštěte vymetla, nestarajíc se o to, jestli jídlo aspoň okusil nebo jestli se ho - což se stávalo nejčastěji - ani nedotkl. Úklid pokoje, který teď obstarávala vždy večer, se už ani nedal odbýt rychleji. Špinavé šmouhy se táhly po stěnách, místy se válely chuchvalce prachu a smetí. Zpočátku se Gregor pokaždé, když sestra přišla, stavěl do takového zvláště příznačného kouta, jako by ji tímto postojem chtěl napomenout. Ale i kdyby tam stál třeba celé týdny, sestra by se nepolepšila; viděla přece tu špínu stejně jako on, jenže se rozhodla, že ji tam nechá. Přitom s nedůtklivostí u ní zcela novou, která vůbec posedla celou rodinu, dbala na to, aby úklid Gregorova pokoje zůstal vyhrazen jí. Jednou matka podrobila Gregorův pokoj velikému smýčení, při němž spotřebovala několik kbelíků vody - Gregorovi bylo to velké vlhko ovšem tak protivné a roztrpčeně a nehnutě ležel rozvalený na pohovce, avšak trest ji neminul. Sotva totiž sestra večer zpozorovala změnu v Gregorově pokoji, běžela náramně uražená do obývacího pokoje, a ač ji matka lomíc rukama zapřísahala, propukla v křečovitý pláč, kterému rodiče - otce to samozřejmě vyhnalo z křesla nejdřív s bezmocným úžasem přihlíželi, až se i oni rozčílili; napravo otec vyčítal matce, že nenechala Gregorův pokoj vysmýčit sestře; nalevo zas křičel na sestru, že už nikdy nebude smět u Gregora uklízet; zatímco matka se otce pokoušela odvléci do ložnice, neboť se už rozčilením neznal; sestra, otřásajíc se vzlykotem, tloukla drobnými pěstmi do stolu; a Gregor nahlas syčel vzteky, že nikoho ani nenapadlo zavřít dveře a ušetřit ho té podívané a toho rámusu. ( ... ) Péče o Gregora byla svěřena staré posluhovačce, vyznačující se nebojácností i drsností. Gregorův pokoj se stává odkladištěm přebytečných věcí - rodina totiž pronajímá část bytu třem nájemníkům. Jednoho večera Gregor opět opustí svůj pokoj - fascinuje ho totiž sestřina hra na housle (chtěl jí umožnit studium na konzervatoři). Vyděsí rodinu, a především nájemníky, kteří oznamují, že odejdou. "Musíme se toho hledět zbavit," řekla sestra výhradně otci, neboť matka pro kašel neslyšela, "ještě vás oba umoří, vždyť to vidím. Když už člověk musí tak těžce pracovat jako my všichni, nemůže mít přece doma tohle věčné soužení, Já už to také nevydržím," A rozplakala se tak usedavě, že jí slzy kanuly dolů na matčinu tvář, z níž je stírala mechanickými pohyby ruky. "Milé dítě," řekl otec soucitně a s nápadným porozuměním, "co ale máme dělat?" Sestra jen pokrčila rameny na znamení bezradnosti, jíž v pláči propadla přes veškerou dřívější jistotu. "Kdyby nám rozuměl," řekl otec napolo tázavě; sestra v slzách prudce zatřepala rukou naznačujíc, že to nepřichází v úvahu. "Kdyby nám rozuměl," opakoval otec a zamhouřením očí přijal sestřino přesvědčení, že je to nemožné, "bylo by snad možné se s ním nějak dohodnout. Ale takhle -" "Musí to pryč, " zvolala sestra, "to je jediný prostředek, tatínku. Musíš jen přestat myslet na to, že je to Gregor. Vždyť naše neštěstí je vlastně v tom, že jsme tomu tak dlouho věřili. Ale jakpak by to mohl být Gregor? Kdyby to byl Gregor,dávno by už uznal, že lidé nemohou žít pohromadě S takovým zvířetem, a byl by dobrovolně odešel. Neměli bychom bratra, ale mohli bychom dál žít a chovat v úctě jeho památku. Takhle nás ale to zvíře pronásleduje, vyhání pány nájemníky, chystá se zřejmě zabrat celý byt a nás nechat nocovat na ulici. Podívej se, tatínku," vykřikla najednou, "už zase začíná!" A v hrůze, Gregorovi docela nepochopitelné, opustila sestra dokonce i matku, doslova se odrazila od její židle, jako by 21

raději chtěla obětovat matku než zůstat v Gregorově blízkosti, a běžela se schovat za otce, který rozčilen toliko jejím počínáním, rovněž vstal a napolo před sestrou zdvihl ruce, jako by ji chtěl chránit. Ale Gregorovi přece ani nenapadlo někoho děsit, nejméně sestru. Začal se jen otáčet, aby se mohl odsunout zpátky do svého pokoje, a to ovšem působilo nápadně, poněvadž si ve svém zbědovaném stavu musel při obtížných obratech pomáhat hlavou, kterou při tom několikrát zvedl a zase jí uhodil o zem. Zarazil se a rozhlédl. Zdálo se, že poznali jeho dobrý úmysl; bylo to jen chvilkové leknutí. Teď se na něj všichni mlčky a smutně dívali. Matka ležela na židli s nohama nataženýma a přitisknutýma k sobě, oči se jí zemdlením skoro zavíraly; otec a sestra seděli vedle sebe, sestra měla ruku položenou kolem otcova krku. "Teď se snad smím otočit," pomyslel si Gregor a dal se znovu do práce. Nemohl potlačit funění z té námahy a také si chvílemi musel odpočinout. Ostatně na něj také nikdo nenaléhal, všechno nechávali na něm. Jakmile dokončil obrat, ihned se vydal rovnou zpátky. Užasl nad vzdáleností, která ho dělila od jeho pokoje, a vůbec nechápal, že před chvílí ve své slabosti urazil tutéž cestu a ani to skoro nezpozoroval. Myslí upřen jen na to, aby se rychle odplazil, si skoro nevšiml, že ho rodina ani jediným slovem, ani jediným výkřikem nevyrušuje. Teprve ve dveřích otočil hlavu, ne docela, cítil totiž, jak mu tuhne krk, ale přesto ještě zahlédl, že se za ním nic nezměnilo, jen sestra vstala. Posledním pohledem zavadil o matku, která teď už docela usnula. Sotva se ocitl uvnitř ve svém pokoji, dveře za ním se s největší rychlostí přibouchly, zástrčka i zámek zapadly. Nenadálý hluk za zády Gregora tak vylekal, až mu nožičky podklesly. To sestra si tak pospíšila. Vstala už a čekala, pak hbitě přiskočila, Gregor ani neslyšel, jak se blíží, "konečně!" zvolala na rodiče, otáčejíc klíčem v zámku. "A teď?" zeptal se Gregor sám sebe a rozhlédl se potmě kolem. Brzy zjistil, že se nemůže ani hnout. Nedivil se tomu, spíš mu připadalo nepřirozené, že se na těch tenkých nožičkách mohl až dosud opravdu pohybovat. Jinak se cítil poměrně dobře. Bolelo ho sice celé tělo, ale měl pocit, že bolesti budou asi zvolna slábnout a nakonec úplně pominou. Shnilé jablko v zádech i zanícené místo okolo, úplně pokryté měkkým prachem, už teď sotva cítil. Na rodinu myslel s dojetím a láskou. O tom, že musí zmizet, byl dle možností přesvědčen ještě rozhodněji než sestra. V tomto stavu prázdného a pokojného rozjímání setrval až do chvíle, kdy na věži odbila třetí hodina ranní. Když všude venku za oknem počalo svítat, byl ještě naživu. Pak mu hlava sama od sebe docela poklesla a z chřípí mu slabě unikl poslední dech. Když časně ráno přišla posluhovačka - třebaže ji už často prosili, aby to nedělala, samou vervou a spěchem bouchala dveřmi tolik, že jak přišla, nedalo se už v celém bytě klidně spát -, neshledala při své obvyklé krátké návštěvě na Gregorovi nejdříve nic zvláštního. Myslela si, že tam tak nehnutě leží naschvál a že si hraje na uraženého; vždycky si myslela, že je schopen všelijakých nápadů. Protože v ruce náhodou držela dlouhý smeták, chtěla jím Gregora ode dveří polechtat. Když i to bylo bez výsledku, rozzlobila se a trochu do Gregora šťouchla, a teprve když ho bez veškerého odporu odsunula z jeho místa, zpozorněla. Když pak brzy poznala, jak se věci mají, vy valila oči, zahvízdla, dlouho však nemeškala, nýbrž prudce otevřela dveře do ložnice a hlasitě zavolala do tmy: "Pojďte se podívat, ono to chcíplo; leží to tam dočista chcíplé!" Manželé Samsovi se vztyčili v manželské posteli, a než si vůbec uvědomili, co jim hlásí, měli co dělat, aby se vzpamatovali z leknutí, jež jim posluhovačka způsobila. Pak ale pan a paní Samsovi honem vylezli každý svou stranou ven z postele, pan Samsa si přehodil přes ramena přikrývku, paní Samsová vyšla jen v noční košili; takto vstoupili do Gregorova pokoje. Mezitím se otevřely i dveře obývacího pokoje, kde od té doby, co se přistěhovali páni nájemníci, spávala Gréta; byla úplně oblečená, jako kdyby vůbec nespala, i její bledý obličej tomu nasvědčoval. "Mrtev?" řekla paní Samsová a tázavě se podívala na posluhovačku, ačkoli 22

se přece sama mohla o všem přesvědčit, ba dokonce to mohla poznat i bez přesvědčování. "To si myslím," řekla posluhovačka a na důkaz postrčila Gregorovu mrtvolu ještě pěkný kus stranou. Paní Samsová udělala pohyb, jako by chtěla koště zadržet, ale neučinila to. "Nuže," řekl pan Samsa, "teď můžeme poděkovat Pánubohu." Pokřižoval se a všechny tři ženy to udělaly po něm. Gréta, která nespouštěla z mrtvoly oči, řekla: "Podívejte, jak je hubený. Však také tak dlouho nic nejedl. Jak sem jídla přicházela, tak zase odcházela." Opravdu bylo Gregorovo tělo úplně placaté a suché, vlastně teprve teď to bylo vidět, když už je nezvedaly nožičky a ani nic jiného neodvádělo pozornost. Gregorova smrt přinese rodině úlevu. Zatímco starost o odklizení těla je ponechána na posluhovačce, otec vykáže nájemníky, vezme si - stejně jako matka a Gréta - volno v zaměstnání. Během společného výletu za město zjišťují, že všichni mají zajištěnu poměrně slušnou existenci, plánují, že si konečně budou moci najít menší byt (předtím měli obavy z Gregorova přestěhování); rodiče při pohledu na dceru začínají přemýšlet o hledání ženicha. Proměna (z r. 1913) patří k několika málo dílům, která spisovatel zveřejnil. Úzké vazby k Proměně můžeme najít v Dopisu otci, autentickém (ale nikdy neodeslaném) textu, jenž má ovšem víc než jen dokumentární hodnotu.

Jevgenij Zamjatin MY (1920; anglicky 1925) 12. ZÁZNAM Osnova: Omezování nekonečna Anděl Úvahy o poezii Přece jen se mi zdá, že se uzdravuji, že bych se mohl uzdravit. Dobře jsem spal. Žádné sny ani jiné chorobné příznaky. Zítra ke mně přijde milá O, všechno bude prosté, správné a omezené jako kruh. Nebojím se toho slova - omezenost. Práce toho nejvznešenějšího, co člověk má - rozumu - vede právě k neustálému omezování nekonečna, k dělení nekonečna na vhodné, lehce stravitelné porce - diferenciály. V tom je právě božská krása mé vášně matematiky. A pro ni, pro tamtu. je tato krása naprosto nepochopitelná. Ale to jen tak na okraj - náhodná asociace. Táhne mi to hlavou za pravidelného, rytmického rachotu kol podzemní dráhy. Skanduji si v duchu údery kol - a verše R (jeho včerejší kniha). A cítím, jak se mi kdosi opatrně naklání zezadu přes rameno a nakukuje do otevřených stránek. Neotáčím se a jen koutkem oka vidím růžová, rozpjatá křídla uší, dvojí ohyb ... on! Nechtěl jsem ho rušit a tvářil jsem se, že ho nepozoruji. Jak se tu octl, nevím, když jsem nastoupil do vagónu, myslím, že tu nebyl. Ta sama o sobě bezvýznamná příhoda mi udělala dobře, řekl bych, že mě posílila. Je milé cítit něčí ostražité oko, jež vás láskyplně chrání před sebemenší chybičkou, před sebemenším vybočením. Snad to zní trochu sentimentálně, ale napadá mě zase táž analogie: anděl strážný, jehož si vysnili starověcí lidé. V našem životě se materializovalo mnohé, o čem oni pouze snili. Ve chvíli, kdy jsem za sebou vytušil anděla strážného, opájel jsem se sonetem Štěstí. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že je to vzácně krásné a myšlenkově hluboké dílo. Zde je první čtyřverší: Věčně se snoubící dvakrát dvě s věčnou vášní se ve čtyřku pojí, 23

milenci vášniví, co svět světem stojí, neoddělitelně spjatí - dvakrát dvě. A totéž téma moudrého, věčného štěstí násobilky se rozvíjí v dalších verších. Každý skutečný básník je zajisté Kolumbem. Amerika existovala dlouhé věky před Kolumbem, ale teprve Kolumbus ji dokázal objevit. Násobilka existovala dlouhé věky před R-13, ale teprve R-13 dokázal v panenské houštině číslic najít nové Eldorado. Opravdu, sotva je někde moudřejší, čistší štěstí než v tomto zázračném světě. Ocel reziví; starověký Bůh stvořil starověkého, tj. chybujícího člověka, a tedy se sám dopustil chyby. Násobilka je moudřejší, absolutnější než starověký Bůh: nikdy - chápete, nikdy se nedopouští chyby. A nic není šťastnějšího než číslice, žijící podle věčných, logických zákonů násobilky. Žádná nejistota, žádná mýlka. Pravda je jedna a pravdivá cesta je jen jedna; a tato pravda je dvakrát dva, a tato pravdivá cesta jsou čtyři. Nebylo by absurdní, kdyby ty šťastné, ideálně násobené dvojky začaly přemýšlet o nějaké svobodě, tj. samozřejmě - o chybě? Pro mne je axiomatem, že R-13 dovedl uchopit to nejzákladnější, nej ... V tu chvI1i jsem znovu ucítil - napřed na šíji, pak na levém uchu - teplý, jemný závan anděla strážného. Jistě si všiml, že kniha na mém klíně už je zavřená a mé myšlenky bloudí daleko. Nu což, jsem ochoten třeba hned před ním otevřít stránky svého mozku - je to takový klidný, blaživý pocit. Vzpomínám, že jsem se dokonce ohlédl a naléhavě, prosebně jsem se mu zadíval do očí, ale on nepochopil - nebo nechtěl pochopit - nezeptal se mě na nic. Nezbývá mi než vyprávět všechno vám, moji neznámí čtenáři (jste pro mne teď stejně drazí, blízcí i nedosažitelní, jako byl v té chví1i on). Postupoval jsem od části k celku; částí byl R-13, vznešeným celkem náš Ústav státních básníků a spisovatelů. Uvažoval jsem: jak je možné, že starověkým lidem nebyla nápadná všechna nesmyslnost jejich literatury a poezie. Obrovitá, úžasná sI1a uměleckého slova přicházela nazmar. Je to směšné - každý si psal, co ho napadlo. Stejně směšné a hloupé jako to, že jejich moře tupě naráželo celý den do břehů a milióny kilogrammetrů obsažené ve vlnách dodávaly vznět jen citům milenců. My jsme z milostného šepotu vln vy těžili elektřinu, z šelmy prskající vzteklou pěnu jsme udělali domácí zvíře; a stejně jsme zkrotili a osedlali kdysi divoký živel poezie. Dnes už není poezie opovážlivým slavičím tlukotem - je státní službou, je prospěšná. Naše slavné Matematické nóny - bez nich bychom si ve škole sotva mohli tak upřímně a něžně zamilovat čtyři aritmetická pravidla. A Tmy, ten klasický obraz: Strážcové jsou tmy na růži, chránící něžný kvítek státu před hrubými dotyky. .. Muselo by to být srdce z kamene, aby zůstalo lhostejné při pohledu na nevinné dětské rtíky, žvatlající jako modlitbu: Zlý kluk chtěl urvat růži - píchl Trn bděl a potrestal ten pych. Lká lump a v mih mu došel smích. A tak dále. A Každodenní ódy na Dobroditele? Kdo po jejich přečtení neskloní zbožně hlavu před obětavou prací toho Čísla Čísel? A odstrašující, rudé Květy rozsudků? A nesmrtelná tragédie Pozdní příchod do práce? A breviář Stance o pohlavní hygieně? Celý život ve vší své složitosti a kráse je navždy vtepán do zlata slov. Naši básníci se již nevznášejí v oblacích, sestoupili na zem, kráčejí s námi bok po boku za zvuků přísného mechanického pochodu Hudebního podniku; jejich lyrou je jitřní šustění zubních kartáčků i hrozný praskot jisker v Dobroditelově Stroji, vznešená ozvěna Hymny Jednotného státu i intimní cinkot křišťálově zářící noční vázy, vzrušující šelest padajících záclon, veselé hlasy nejnovější kuchařské knihy i neslyšný šepot pouličních membrán. Naši bohové jsou zde dole s námi - v Úřadě Strážců, v kuchyni, v dl1ně, na záchodě; bohové se podobají nám - ergo, my se podobáme bohům. A přijdeme i k vám, moji neznámí 24

čtenáři na planetách, abychom vám vytvořili tak božsky rozumný a dokonalý život, jako je náš ... (Úryvek z románu)

GEORGE ORWELL (1903-1950) 1984 Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru, rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství, ne však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout dovnitř. Chodba páchla vařeným zelím a starými hadrovými rohožkami. Na stěně na jednom konci úzkého prostoru byl připíchnut barevný plakát, který se svou velikostí dovnitř nehodil. Byla na něm jen obrovská tvář muže asi pětačtyřicetiletého, s hustým černým knírem, drsných, ale hezkých rysů. Winston zamířil ke schodům. Nemělo smysl zkoušet výtah. I v lepších časech zřídka fungoval a teď se elektrický proud přes den vypínal v rámci úsporných opatření v přípravách na Týden nenávisti. Byt byl v sedmém patře. Winston, kterému bylo devětatřicet a měl bércový vřed nad pravým kotníkem, kráčel pomalu a několikrát si cestou odpočinul. Na každém poschodí naproti výtahovým dveřím na něho ze zdi zírala obrovská tvář z plakátů. Byl to jeden z těch obrazů, které jsou udělány tak důmyslně, že vás oči sledují, kam se hnete. Velký bratr tě sleduje, zněl nápis pod obrazem. V bytě jakýsi zvučný hlas předčítal řadu čísel, která měla cosi společného s výrobou šedé litiny. Hlas vycházel z obdélníkové desky, jakéhosi matného zrcadla, jež bylo součástí povrchu stěny po pravé straně. Winston otočil knoflíkem a hlas se trochu ztišil, ale slovům bylo stále ještě rozumět. Přístroj (ve skutečnosti televizní obrazovka) se dal ztlumit, ale nebylo možné ho úplně vypnout. Popošel k oknu: malá, křehká postava, jejíž vyzáblost ještě zvýrazňovala modrá kombinéza, stejnokroj Strany. Vlasy měl velmi světlé, tvář přirozeně ruměnou, pokožku zhrublou od drsného mýdla, tupých žiletek a chladu zimy, která právě skončila. Svět venku vypadal i přes zavřené okno studeně. Na ulici vítr vířil prach a útržky papíru, a třebaže svítilo slunko a obloha byla ostře modrá, zdálo se, jako by nic nemělo barvu kromě těch všudypřítomných plakátů. Tvář s černým knírem shlížela ze všech nároží, kam oko dohlédlo. Jeden visel na průčelí domu hned naproti. Velký bratr tě sleduje, hlásal nápis a tmavé oči hleděly upřeně do Winstonových. Dole na ulici se ve větru křečovitě třepotal další plakát, na jednom rohu roztržený, a střídavě zakrýval a odkrýval jediné slovo Angsoc. Daleko odtud se snesl mezi střechy vrtulník, chvilku se vznášel jako moucha masařka a obloukem zase odletěl. Byla to policejní hlídka, co strká lidem nos do oken. Ale hlídky nebyly důležité. Důležitá byla jedině Ideopolicie. Za Winstonovými zády stále ještě někdo žvanil z obrazovky o šedé litině a o překročení Deváté tříletky. Obrazovka současně přijímala a vysílala. Každý zvuk, který Winston vydal a jenž byl hlasitější než velmi tiché šeptání, obrazovka zachycovala; a co víc, pokud zůstával v zorném poli kovové desky, bylo ho vidět a slyšet. Samozřejmě, člověk si nikdy nebyl jist, zda ho v daném okamžiku sledují. Jak často a podle jakého systému Ideopolicie zapínala jednotlivá zařízení, bylo hádankou. Předpokládalo se, že sledují každého neustále. A rozhodně mohli zapnout vaše zařízení, kdy se jim chtělo. Člověk musel žít - a žil, ze zvyku, který se stal pudovým, v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb, pokud není tma, zaznamenán. Winston zůstal obrácen zády k obrazovce. To bylo bezpečnější; ačkoli, jak dobře věděl, i záda mohou ledacos prozradit. Kilometr odtud se tyčila nad špinavou krajinou vysoká 25

bílá budova Ministerstva pravdy, jeho pracoviště. Toto je Londýn, pomyslel si s jistou nechutí, hlavní město Územní oblasti jedna, třetí nejlidnatější provincie Oceánie. Snažil se vydolovat nějakou vzpomínku z dětství, která by mu řekla, zda Londýn býval vždycky takový. Byla tu odjakživa tahle vyhlídka na rozpadající se domy z devatenáctého století, podepřené z boku dřevěnými trámy, s okny zatlučenými překližkou a střechami z rezavého plechu, těmi vetchými zahradními zdmi bortícími se na všech stranách? Byly tu odjakživa trosky po bombardování, nad nimiž ve vzduchu víří prach z omítky, i vrby sklánějící se nad hromadami suti? A prostranství, kde bomby vymýtily větší plochu, na níž pak vyrazily ubohé kolonii dřevěných chatrčí, podobných kurníkům? Ale nemělo to smysl, nemohl si vzpomenout: z dětství mu v paměti nezůstalo nic než pár jasně osvětlených obrázků, které neměly žádné pozadí a byly většinou nesrozumitelné. Ministerstvo pravdy, v newspeaku Pramini (Newspeak byl úředním jazykem Oceánie. O její struktuře a etymologii viz Dodatek.), se děsivě lišilo od všech ostatních objektů v dohledu. Byla to obrovská stavba tvaru pyramidy ze zářivě bílého betonu, která se terasovitě vypínala do výšky 300 metrů. Z místa, kde stál Winston, se dala na bílém průčelí přečíst ozdobným písmem vyvedená tři hesla Strany: VÁLKA JE MÍR SVOBODA JE OTROCTVÍ NEVĚDOMOST JE SÍLA Tvrdilo se, že Ministerstvo pravdy má tři tisíce místností nad úrovní země a tomu odpovídající prostory pod zemí. V Londýně byly ještě další tři budovy podobné vzhledem i velikostí. Okolní architekturu převyšovaly tak výrazně, že ze střech Sídliště vítězství je bylo vidět všechny čtyři. Sídlila v nich čtyři Ministerstva, do nichž byl rozdělen celý státní aparát: Ministerstvo pravdy, které spravovalo informace, zábavu, školství a umění. Ministerstvo míru, do jehož kompetence spadala válka. Ministerstvo lásky, které mělo na starosti právo a pořádek. A Ministerstvo hojnosti, které bylo odpovědné za hospodářské záležitosti. Jejich názvy v newspeaku zněly: Pramini, Mírmini, Lamini, Hojmini. Ministerstvo lásky věru nahánělo hrůzu. Nemělo vůbec okna.Winston nikdy nebyl v budově Ministerstva lásky, ba ni na půl kilometru od ní. Bylo to místo, kam se nedalo vstoupit jinak než v oficiální záležitosti, a to pouze tak, že člověk musel proniknout zátarasy z ostnatého drátu, ocelovými dveřmi a územím skrytých kulometných hnízd. Dokonce i po ulicích vedoucích k vnějším ochranným zařízením se potulovali strážci s výrazem goril, v černých uniformách, ozbrojeni obušky, zavěšenými po boku. newspeak vyslov [ňúspík]

Velkou pozornost věnují vládcové Oceánie přeměně jazyka. Její smysl osvětluje Smithův rozhovor se Symem, pracovníkem Výzkumného oddělení. "Jak pokračuje Slovník?" zeptal se Winston ... "Pomalu," přiznal Syme. "Dělám přídavná jména. Je to fascinující." Při zmínce o newspeaku se celý rozzářil. Odstrčil misku, do jedné jemné ruky uchopil kus chleba, do druhé sýr a naklonil se přes stůl, aby nemusel křičet. "Jedenácté vydání je už definitivní," řekl. "Upravujeme jazyk do konečné podoby, jakou bude mít, až už nikdo jinak mluvit nebude. Až skončíme, budou se to lidé jako ty muset celé znovu učit. Ty si asi myslíš, že naše hlavní práce spočívá ve vymýšlení nových slov. Vůbec ne. My slova ničíme - moře slov, stovky denně. Otesáváme jazyk až na kost. Jedenácté vydání nebude obsahovat ani jediné slovo, které by mohlo do roku 2050 zastarat." Hladově se zakousl do chleba, polkl několik soust a pak mluvil dál, s vášní puntičkáře. Jeho hubená snědá tvář ožila, výsměch v očích nahradil téměř zasněný pohled. "Je to krásné ničit slova. Samozřejmě největší odpad je u sloves a přídavných jmen, ale jsou i stovky podstatných jmen, která by se dala vyřadit také. Nejde jen o synonyma, ale i o antonyma. Koneckonců, jaké oprávnění má slovo, které je jen protikladem jiného slova? Slovo obsahuje protiklad už samo v sobě. Vezmi například adjektivum ,dobrý'. A když už 26

máš slovo jako ,dobrý', k čemu je ještě slovo ,špatný'? ,Nedobrý' docela stačí - je dokonce lepší, protože je přesný protiklad, což to druhé není. Anebo když potřebuješ silnější výraz pro ,dobrý', jaký má smysl, aby existovala celá řada vágních, zbytečných slov jako, vynikající' a ,skvělý', a všechna ostatní? , Veledobrý' ten význam pokrývá, nebo ,převeledobrý', když chceš něco ještě silnější. Samozřejmě že tyto tvary už používáme, ale v konečné verzi newspeaku nebude už nic jiného. Nakonec bude celý pojem dobra a zla vyjadřovat jen šest slov - ve skutečnosti jen jediné slovo. Chápeš, jaká je to krása, Winstone? Původní projekt pochází přirozeně od VB," poznamenal dodatečně. Při zmínce o Velkém bratru nasadil Winston okamžitě dychtivý výraz. Přesto Syme zaregistroval určitý nedostatek spontánního nadšení. "Ty nedovedeš newspeak skutečně ocenit, Winstone," řekl téměř smutně. "I když jej užíváš, myslíš stále ještě v oldspeaku. Sem tam si přečtu tvé věci, co píšeš do Timesů. Jsou docela dobré, ale jsou to překlady. Srdcem stále ještě lpíš na oldspeaku s celou jeho vágností a zbytečnými významovými odstíny. Nechápeš, jaká krása je v ničení slov. Víš, že newspeak je jediný jazyk na světě, jehož slovní zásoba se každým rokem zmenšuje?" Winston to samozřejmě věděl. Usmál se souhlasně, aspoň doufal, ale nedůvěřoval si natolik, aby něco řekl. Syme ukousl další sousto tmavého chleba, krátce ho požvýkal a pokračoval: "Chápeš, že jediným cílem newspeaku je zúžit rozsah myšlení? Nakonec dosáhneme toho, že ideo zločin bude doslova nemožný, protože nebudou prostředky, kterými by se dal vyjádřit. Každý potřebný pojem bude v budoucnosti vyjadřován jen jediným slovem, jehož význam bude přesně definován a jehož vedlejší významy budou vymazány a zapomenuty. V Jedenáctém vydání už od toho nejsme daleko. Ale ten proces bude pokračovat ještě dlouho po tom, až ty i já budeme mrtví. Každým rokem bude méně a méně slova rozsah vědomí se vždy o něco zmenší. Jistě ani teď neexistuje žádný důvod ani omluva pro páchání ideo zločinů. Všechno je otázka sebekázně a ovládání skutečnosti. Ale nakonec ani to nebude třeba. Revoluce bude dovršená, až bude jazyk dokonalý. Newspeak je Angsoc a Angsoc je newspeak," dodal s jakýmsi tajuplným uspokojením. "Napadlo tě někdy, Winstone, že asi v roce 2050 nejpozději nebude naživu jediná lidská bytost schopná rozumět rozhovoru, jaký právě vedeme?" vágní neurčitý, nepřesný

Vladimír Nabokov POZVÁNÍ NA POPRAVU (1937) XX. Vedli ho chodbami z kamene. Hned vpředu, hned vzadu se co chvI1i rozlehla ší1ená ozvěna - to se bortil jeho azyl. Často šli v úplné tmě, protože zhasly lucerny. M. Pierre trval na tom, aby vyrovnali krok. Brzy se k nim přidalo několik vojáků - podle statutu v psích maskách a Rodrigo i Roman směli jít s dovolením pána napřed; vzdalovali se dlouhými spokojenými kroky, energicky mávali rukama, předháněli se a zanedlouho s křikem zmizeli za rohem. Běda, jako by se Cincinnatus najednou odnaučil chodit. Podpíral ho M. Pierre a voják s tlamou chrta. Pak se hrozně dlouho škrábali do schodů - starou pevnost musela klepnout mrtvička či co, neboť schody vedoucí dolů vpravdě řečeno stoupaly nahoru a naopak. A zase ty dlouhé, dlouhé chodby, i když na pohled trochu zabydlenější - tu se mohly pochlubit linoleem, tam zas tapetami, jinde truhlou přistavenou ke zdi, dávajíce tak najevo, že sousedí s obydlenými prostorami. V jednom ohybu dokonce vonělo zelí. Prošli 27

také kolem skleněných dveří, na kterých bylo napsáno ,.kancelář", a po nové fázi tmy se ocitli na dvoře, bombasticky nasvíceném poledním sluncem. Během celého jejich putování měl Cincinnatus jedinou starost - zvítězit nad svým zalykavým, drásavým strachem, na který nic neplatilo. Bylo mu jasné, že právě on ho vtahuje do lživé logiky věcí, která ho krok za krokem obkličovala a jíž se toho rána zdánlivě úspěšně vymkl. Už jen pomyšlení na to, že ho bude tenhle růžolící nimrod stínat, znamenalo neodpustitelnou slabost, krok zpět do mdlobně úzkostného, pro Cincinnata zhoubného světa. Chápal to, ale jako člověk, který není schopen nebrat vážně vlastní halucinace, i když moc dobře ví, že všechny ty fantasmagorie se odehrávají pouze v jeho mozku, tak i Cincinnatus se snažil svůj strach přehádat, ačkoli věděl, že v podstatě by se měl jen a jen těšit na své probuzení, jehož blízkost se dala vytušit ze sotva znatelných úkazů, ze zvláštního koloritu životních rekvizit, z jakési neřestnosti všeho, co viděl kolem sebe, - ale slunce ještě svítilo jako pravé, svět se jen tak nedal, věci navenek dodržovaly pravidla hry. Za třetí branou čekal kočár. Vojáci dál nešli, posedali si na kulatinu navalenou u zdi, shazujíce látkové masky. U brány se bojácně tísnila žalářní obsluha, rodiny strážných - bosé děti vybíhaly, aby jukly do aparátu, a hned zas utíkaly zpět, matky v šátcích na babku na ně varovně syčely, žhavé světlo zlatilo rozsypanou slámu vonící prohřátými kopřivami a stranou v houfu zdrženlivě hej kal houf husí. "Snad abychom vyrazili," bodře pravil M. Pierre a nasadil si zelený klobouk s bažantím pírkem. Do staré oprýskané kolesky, která zaskřípěla a povážlivě se naklonila, když M. Pierre pružně vyskočil na schůdek, byla zapřažena hnědá herka s vyceněnými zuby a vystouplými odřenými boky, na nichž se černě leskly roje much; byla tak vychrtlá a tak jí lezla žebra, že její trup vypadal jako stažený obručemi. V hřívě měla zapletenu červenou stuhu. M. Pierre poposedl, aby udělal místo Cincinnatovi, a dotázal se ho, zdali mu nepřekáží objemný futrál, který jim dali pod nohy. "Dávej pozor, abys na něj nešlápnul, kamaráde," dodal. Rodrigo a Roman vylezli na kozlík. Rodrigo dělal kočího. Zapráskal dlouhým bičem, kůň sebou trhl, ale napoprvé s kočárem ani nepohnul a přisedl na zadní. Zcela nevhodně se ozvalo rozladěné "hurá" zřízenců. Rodrigo se trochu nadzvedl, předklonil a vzal herku bičem po zvrácené hlavě; až se vzápětí dal kočár do pohybu; Rodrigo málem upadl zády na kozlík, jak prudce přitáhl opratě a zařval "pro". "Klid, klid," řekl s úsměvem M. Pierre a dotkl se jeho zad rukou v módní rukavici. Bledá cesta začala s hloupou malebností objíždět v kruzích základy pevnosti. Sklon byl místy strmý - a to pak Rodrigo rychle točil vrzající klikou brzdy. M. Pierre, opíraje si ruku o buldočí knoflík hole, vesele pozoroval okolní skály, zelená horská údolí mezi nimi, jetel a vinice, oblaka bl1ého prachu za kočárem - a zároveň laskal pohledem profil Cincinnata, stále ještě boj uj íClno. Hubené, šedé, shrbené hřbety těch dvou na kozlíku byly naprosto k nerozeznání. Kopyta klapala, bušila. Ovádi kroužili jako satelity. Kočár čas od času předháněl spěchající poutníky (například žalářního kuchaře s manželkou), kteří zůstávali stát, zacláněli si oči před sluncem a prachem, ale pak zrychlovali krok. Ještě jednou se cesta ovinula kolem hory a pak se napřímila k mostu, vymotala se s konečnou platností z tenat rotující pevnosti (ta už byla celá nakřivo, perspektiva rozházená, něco se tam klimbalo). "Je mi líto, že jsem tak vypěnil," mírumilovně brebentil M. Pierre. "Nezlob se na mě, putko. Jistě chápeš, že když se člověk dává svý práci celej, dokáže ho cizí šlendriánství pěkně vytočit." Kopyta už duněla na mostě. Zvěst o popravě se začala po městě šířit teprve v tu chvI1i. Za kočárem utíkali červení a modří kluci. Starý Žid, domnělý blázen, který už řadu let chytal neexistující ryby v řece bez vody, sebral honem svých pět švestek a připojil se k prvnímu houfu městských obyvatel, směřujícímu na náměstí Zajímavostí. 28

" ... už to pusť z hlavy, nestojí to za řeč," říkal M. Pierre, "lidi mýho ražení jsou vznětliví, ale zároveň smířliví. Věnujme raději pozornost chování krásný ho pohlaví." Hlouček prostovlasých dívek chvatně a s výskotem skoupil všechny květiny na stánku tučné květinářky s šedohnědým poprsím, a ta nejčilejší holčice stihla ještě hodit kytici do kočáru a málem srazila Romanovi čepici z hlavy. M. Pierre jí pohrozil prstíkem. Herka pošilhávala velkým kalným okem po plochých skvrnitých psech, kteří se jí plazili u nohou, a táhla kočár ze všech sil vzhůru po Sadové; dav ji už doháněl a do korby udeřila další kytice. Ale vtom kočár zahnul doprava na Maťuchinovu, projel kolem obrovské zříceniny starodávné továrny, pokračoval Telegrafní třídou, která už celá břinkala, sténala a pískala, jak všichni ladili nástroje, pak projela nedlážděnou šeptavou uličkou kolem parku, kde se z lavičky zvedli dva muži v civilních šatech a s bradkami. hned jak kočár zblýskli, začali mávat rukama a rozčilenými gesty na něj jeden druhému ukazovat, až se nakonec na těžkých a neohrabaných nohou rozběhli tam, kam mířili všichni ostatní. Tlustá bI1á socha za parkem byla v půli rozťata - noviny psaly, že do ní sjel blesk. "Teď projedeme kolem tvého domu," velmi tiše řekl M. Pierre. Roman na kozlíku se zavrtěl, otočil se na Cincinnata a vykřikl: "Teď projedeme kolem vašeho domu," - a hned se zase otočil, vesele nadskakuje jako malý kluk. Cincinnatus se tam nechtěl podívat, ale přece jen se podíval. Marfinka seděla ve větvích plané jabloně a mávala šátečkem, v sousední zahradě mezi slunečnicemi a slézem mával rukávem hastroš s promáčklým cylindrem na hlavě. Zeď domu podivně oprýskala zvlášť tam, kde si dřív pohrávaly stíny listů, - a část střechy ... Projeli. "Jako bys namouduši ani srdce neměl," povzdychl si M. Pierre a netrpělivě nabodl holí záda vozky, který se trochu nadzvedl a zběsilými ranami biče dosall1 zázraku: herka se dala do klusu. Jeli teď po bulváru. Rozruch ve městě vzrůstal. Různobarevné fasády domů se kymácely a tloukly do sebe, jak byly chvatně zdobeny pozdravnými transparenty. Jeden baráček byl zvlášť honosně vyparáděný: náhle se prudce otevřely dveře a vyšel jinoch, vyprovázen celou rodinou - právě dosáhl náležitého věku, matka se smála skrz slzy, babička mu strkala balíček do torny, mladší bratr mu podával hůl. Na starých kamenných můstcích nad ulicemi (kdysi tak spásných pro chodce, ale teď sloužících jen zev lounům a náčelníkům ulic) se už tísnili fotografové. M. Pierre nadzvedával klobouk. Šviháci na nablýskaných "prskoletech" předháněli kočár a nakukovali dovnitř. Z kavárny vyběhl kdosi v červených pantalónech a s kbelíkem barevných konfet, ale nes trefil se a barevná metelice se sesypala na mládence ostříhaného podle rendlíku a utíkajícího z protějšího chodníku s pohoštěním na tah1i. Ze sochy kapitána Spavého zbyly jen nohy až po bedra, obklopené růžemi, zřejmě ho taky potrefila bouře. Kdesi vpředu břeskně vyhrávala dechovka pochod Drahoušek. Po celém nebi se škubavě posunovala bílá oblaka - podle mého názoru se opakovala pořád stejná, podle mého názoru jich byly jen tři druhy, podle mého názoru to byla všechno síťovina, a podezřele prozelenalá ... "No tak, no tak, takovýhle hlouposti si vyprošuju," řekl M. Pierre. "Omdlívat se nesmí. To není důstojno muže." A byli na místě. Diváků se zatím sešlo poměrně málo, ale jejich příval nepřetržitě pokračoval. Uprostřed čtvercového náměstí - ne, přesně uprostřed nikoli a právě to bylo tak odporné - trůnilo nachové popravčí lešenÍ. Opodál skromně stál starý erární valník s elektromotorem. Smíšený oddíl telegrafistů a požárníků udržoval pořádek. Dechovka zřejmě vyhrávala naplno, kapelník - jednonohý invalida - zuřivě mával rukama, ale teď' už nebylo slyšet jediný tón. M. Pierre povytáhl tučná ramínka, s grácií vystoupil z kočáru a ihned se otočil, aby 29

pomohl Cincinnatovi, ale Cincinnatus slezl na druhou stranu. Y davu to zašumělo. Rodrigo a Roman seskočili z kozlíku; všichni tři obstoupili těsně Cincinnata. "Já sám," řekl Cincinnatus. K lešení zbývalo asi dvacet kroků, a Cincinnatus byl nucen je uběhnout, aby se ho nikdo nestačil dotknout. V davu začal štěkat pes. Před ostře červenými schody se Cincinnatus zastavil. M. Pierre ho vzal v podpaží. "Já sám," řekl Cincinnatus. Vystoupil na lešení, kde teprve bylo vlastní popraviště, to jest šikmo se svažující hladká dubová kláda, tak velká, že se na ni dalo ulehnout a rozpřáhnout ruce. M. Pierre vystoupil rovněž nahoru. V davu to zahučelo. Zatímco se hmoždili s kbelíky a sypali kolem piliny, nevěděl Cincinnatus, co má dělat, a tak se opřel o dřevěné zábradlí, ale když najednou cítil, že i ono se jemně chvěje a že mu zespoda nějací lidé sahají na kotníky, poodešel a se zrychleným dechem, olizovcíním a s rukama jaksi nemotorně zkříženýma na prsou, jako by si je tak dával poprvé, začal se rozhlížet kolem. Cosi se změnilo v osvětlení - se sluncem to vypadalo bledě a část nebe se třásla. Náměstí bylo dokola osazeno topoly, neohebnými, viklavými - jeden z nich pomalu ... Vtom se v davu znovu ozval ryk: Rodrigo a Roman - klopýtavě, strkajíce jeden do druhého, s funěním a hekáním - neohrabaně vynesli a s bouchnutím shodili na prkna těžký futrál. M. Pierre svlékl bundu a zůstal jen v nátělníku bez rukávů. Na bI1ém bicepsu měl vyobrazenou tyrkysově modrou ženu a v jedné z prvních řad davu, mačkajícího se navzdory všem domluvám požárníků těsně u lešení, stála přesně stejná žena z masa a krve a její dvě sestry, a taky děda s udičkou, a opálená dárkyně kytek, a jinoch s holí, a jeden z Cincinnatových švagrů, a knihovník čtoucí noviny, a chlapák inženýr Nikita Lukič - a ještě si Cincinnatus všiml muže, kterého kdysi každé ráno potkával cestou do školky, ale nevěděl, jak se jmenuje. Za prvními řadami následovaly další, už horší co do zřetelnosti očí a úst, za nimi vrstvy velmi matných a při své matnosti stejných tváří - a tam nejdál už byly úplně nezřetelné obličeje, špatně namalované přímo na pozadí náměstí. Vtom se skácel topol. Dechovka náhle zmlkla - nebo přesněji: teď když zmlkla, najednou si člověk uvědomil, že celou dobu až do této chvI1e hrála. Jeden muzikant, poklidný tlusťoch, napřáhl ruku s nástrojem dál od sebe a vytřepávaI z jeho blýskavých kloubů sliny. Za kapelou se zelenaly povadlé alegorické dálky: malý přístav, skály, mýdlový vodopád. Na lešení mrštně a energicky (až Cincinnatus bezděky ucouvl) vyskočil náměstek předsedy městské správy, ledabyle si opřel jednu vysoko zdviženou nohu o popravčí kládu (byl mistrem nenuceného krasořečnění a halasně oznamoval davu: "Vážení! Jedno malé upozornění. V poslední době se na našich ulicích dají pozorovat tendence některých příslušníků mladé generace chodit tak rychle, že my, dříve narození, musíme uskakovat a šlapat do kaluží. Dále vám chci oznámit, že pozítří se otvírá na rohu Prvního bulváru a Brigádní třídy výstava nábytku, a já pevně doufám, že vás tam všechny uvidím. Připomínám také, že dnes večer se hraje - pro svou aktuálnost s kolosálním úspěchem - operní fraška Zkrať to, Sokrate. Dále jsem byl požádán, abych vám touto cestou sdělil, že do Kitharských kotců byl dodán velký výběr dámských látkových pásků a tato nabídka se nemusí opakovat. Nyní postupuji místo dalším účinkujícím a doufám, vážení a milí, že se všichni těšíte stálému zdraví a nic vám neschází." Se stejnou mrštností proklouzl mezi příčlemi zábradlí a za pochvalného hučení davu seskočil z lešení. M. Pierre, který si už oblékl bI10u zástěru (zpod ní bizarně čouhaly holenice vysokých bot), si důkladně utřel ruce do ručníku a teď se klidně a dobrácky rozhlížel kolem. Jakmile náměstek skončil, hodil ručník asistentům a přikročil k Cincinnatovi. (Čtvercové mordy fotoaparátů se rozhoupaly a strnuly.) "Žádný rozčilování, žádný vrtochy, prosím," řekl M. Pierre. "Nejdřív musíme svlíknout košilku." 30

"Já sám," hlesl Cincinnatus. "Ano, tak. Přijměte košilku. Teď vám ukážu, jak si musíte lehnout." M. Pierre padl na kládu. V davu to zaryčelo. "Je to jasné?" zeptal se M. Pierre, vyskočil a upravoval si zástěru (vzadu se mu rozvázala a Rodrigo mu ji pomohl zavázat). "Dobrá tedy. Přistupme k věci. Světlo je trochu ostré ... Kdybych mohl požádat ... Tak, děkuji. Možná ještě kapinku ... Výborně! Teď bych tě prosil, aby sis lehl." "Já sám, já sám," řekl Cincinnatus a lehl si na břicho, jak mu bylo předvedeno, - jenže vzápětí si zakryl rukama zátylek. "To je ale hlupáček," ozval se shora M. Pierre, "copak takhle můžu ... " (Ano, podejte mi ji. A pak hned kýbl.) Ale copak si počneme s tou křečí ve svalech? Sebemenší ztvrdlost je nežádoucí, lež naprosto uvolněně. A ty ruce dej pryč, prosím tě ... (Dejte mi ji.) Úplně uvolni svalstvo a počítej nahlas." "Do deseti," řekl Cincinnatus. "Copak, kamaráde, nerozumím ... ," jako by se chtěl přeptat M. Pierre, a tiše dodal, už sténavě nabíraje dech: "Ustupte maličko, pánové!" "Do deseti," opakoval Cincinnatus a rozpřáhl ruce. "Já ještě nic nedělám," sípal M. Pierre s utaj ovanou námahou, - a už se mihl stín po prknech, když vtom Cincinnatus začal pevným hlasem počítat: jeden Cincinnatus počítal, kdežto druhý Cincinnatus už přestal naslouchat zanikavému zvuku zbytečného počítání - a s jasnozřivostí do té chvI1e nepoznanou, zpočátku dokonce pro nečekanost toho náporu bolestivou, ale pak nekonečně, bytostně slastnou - si pomyslel: proč tu jsem? nač tu ležím? - a když si položil tuto otázku, odpovědí na ni bylo, že se nadzvedl a rozhlédl se kolem sebe. Všude panoval podivný zmatek. Bederní částí kata, dosud rotujícího kolem své osy, prosvítalo zábradlí. Na schůdku zvracel bledý a schoulený knihovník. Diváci byli docela, docela průsvitní; už tu vlastně nebyli k ničemu a tak valem ustupovali, uskakovali - a na místě zůstávaly jen řady namalované na pozadí. Cincinnatus pomalu sestoupil z lešení a vykročil po měkkém smetí. Dohnal ho několikrát zmenšený Roman a Rodrigo, nyní v jedné osobě: "Co to provádíte?" chroptěl a poskakoval. "To se nesmí, to je zakázáno. Je to podraz na něj i na nás na všechny. Vraťte se a lehněte - už jste přece ležel, všechno bylo hotovo, byl konec!" Cincinnatus ho odstrčil, on jenom teskně vykřikl a odběhl - myslel už pouze na svou záchranu. Z náměstí nezůstalo skoro nic. Lešení se dávno zřítilo v oblacích narudlého prachu. Poslední tudy přeběhla žena v černém šátku a v náručí nesla kata, malého jako larva. Zporážené stromy ležely naplocho, neboť ztratily veškerou reliéfnost, ale i ty, co ještě zůstaly stát, byly ploché, měly jen kmeny zboku vystínované kvůli iluzi kulatosti a držely se z posledních sil za potrhanou síť ovinu nebe. Všechno se rozkládalo. Všechno padalo. Vichrný vír zvedal a ve spirále roztáčel prach, hadry, obarvené třísky, drobné úlomky pozlacené sádry, cihly z kartónu, plakáty; hnala se suchá mlha; a Cincinnatus se vydal mezi mraky prachu, padlými věcmi a vlajícími plátny tím směrem, kde soudě podle hlasů stály bytosti. jimž se podobal. (Závěrečná kapitola románu; překlad Ludmila Dušková)

31

Albert Camus CIZINEC (1942) Trochu jsem se rozčilil. Řekl jsem, že ty zdi už pozoruji celé měsíce. Nic a nikoho na světě neznám líp. Možná, ale to už je hodně dávno, že jsem tam jednu tvář hledal. Jenomže v té tváři byly barvy slunce a plamen touhy: patřila Marii. Hledal jsem ji marně. A dnes už je po všem. Ale nikdy jsem nic neviděl z toho kamenného plotu vystupovat. Kaplan se na mě podíval a z jeho očí jako by hleděl smutek. Já jsem se teď opíral zády o zeď naplno a po čele mi stékalo sluneční světlo. Řekl ještě pár slov, ale nerozuměl jsem mu, a pak se náhle zeptal, jestli mu dovolím, aby mě obejmul. "Ne," odpověděl jsem. Otočil se, došel ke zdi a pomalu po ní jel rukou. "Copak tuhle zemi tolik milujete?" zašeptal. Neřekl jsem nato ani slovo. Dost dlouho tak zůstal zády ke mně. Jeho přítomnost mě skličovala a dráždila. Už jsem ho chtěl požádat, aby odešel, aby mě nechal na pokoji, ale vtom se ke mně znova obrátil a znenadání zvolal, jako by to nemohl zadržet: "Nemůžu vám uvěřit. Vím jistě, že i vy jste poznal touhu po jiném životě." Odpověděl jsem, že ano, samozřejmě, ale to že je přece stejně bezvýznamné jako přání zbohatnout, závodně plavat nebo mít hezčí nos. Patří to do stejné kategorie. Zarazil mě a zeptal se, jak si ten život představuji. Vykřikl jsem na něj: "Jako místo, kde bych moh vzpomínat na tenhle život," a hned jsem dodal, že už toho mám po krk. Ještě chtěl se mnou mluvit o Bohu, ale já k němu přistoupil a snažil jsem se mu naposledy vysvětlit, že mi už nezbývá moc času. Nechtěl jsem o něj přicházet kvůli Bohu. Zkoušel ještě začít odjinud a zeptal se, proč mu říkám "pane" a ne "otče". To mě dorazilo a odpověděl jsem, že on můj otec není: patří k těm druhým. "Ne, milý synu", řekl a položil mi ruku na rameno. "Já jsem s vámi. Ale vy to vědět nemůžete, protože vaše srdce je slepé. Budu se za vás modlit." V té chvíli, sám nevím proč, jako by ve mně něco prasklo. Začal jsem křičet z plných plic a spílal jsem mu a řekl jsem mu, aby se nemodlil. Popadl jsem ho za límec sutany. Až ze dna srdce jsem dávil radost i vztek a všechno na něj chrlil. Vypadá tak sebejistě, co? A přece z jeho jistot žádná se nevyrovná jedinému ženskému vlasu. Není si ani jist, jestli je naživu, vždyť žije jako mrtvý. Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi daly za pravdu. Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč. On ví taky proč. Po celý ten nesmyslný život, který jsem vedl, čišel ke mně z hloubky mé budoucnosti, skrz všechny ty roky, které ještě nezačaly, temný van a všude, kam až dolehl, dostalo všechno, co mi poskytovaly roky o nic skutečnější, ve kterých jsem žil, jen jediný význam, ten van všechno vyrovnal. Co je mi do smrti jiných, do lásky k nějaké matce, co je mi do jeho Boha, do životů, které si lidé vytvářejí, do osudů, které si zvolí, mne si měl zvolit osud jediný stejně jako miliardy privilegovaných, kteří se jako on nazývají mými bratry. Copak to nechápe? Kdekdo je privilegovaný. Všichni do jednoho jsou privilegovaní. I na ostatní dojde a jednoho dne budou odsouzeni. I jeho odsoudí. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal matce na pohřbu? Salamanův pes měl stejnou cenu jako jeho žena. Malá automatická žena měla stejně velkou vinu jako ta Pařížanka, co si vzal Mason, nebo jako Marie, která chtěla, abych si ji vzal já. Co na tom, že Raymond byl můj kamarád stejně tak jako Céleste, který stojí za víc než on? Co na tom, že Marie dnes dává svá ústa nějakému novému Mersaultovi? Copak nechápe toho odsouzence, a že z hloubky mé budoucnosti ... Zalykal jsem se křikem. Ale dozorci už mi tahali kaplana z rukou a 32

vyhrožovali mi. On je uklidnil a chvilku se na mě mlčky díval. Do očí mu vyhrkly slzy. Otočil se a šel. Po jeho odchodu se mi znova vrátil můj klid. Byl jsem vysílený a převalil jsem se na pryčnu. Podle všeho jsem potom nějakou dobu spal, poněvadž jsem se vzbudil a na obličej mi padaly hvězdy. Doléhaly ke mně zvuky venkova. Vůně noci, země a soli mě chladily do spánků. Zázračný mír toho spícího léta do mě vnikal jako vzedmuté moře. V té chvíli na okraji noci zavyly někde sirény. Dávaly znamení k odjezdům ve světě, který mi byl už naprosto lhostejný. Poprvé za dlouhou dobu jsem vzpomínal na maminku. Jako bych najednou pochopil, proč si na sklonku života našla "snoubence", jako bych pochopil tu její hru, že začíná znova. Tam dole, taky tam dole kolem útulku, kde životy dohasínaly, měl večer podobu tesklivého smíru. Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a přichystaná prožívat všechno znova. Nikdo, nikdo neměl právo nad ní plakat. A já si taky připadal přichystaný všechno znovu prožívat. Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otevíral něžné netečnosti světa. A protože jsem vnímal, jak se mi podobá, jak se mi bratrsky podobá, já cítil, že jsem býval šťastný, že dosud šťastný jsem. Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem plným nenávisti. (Závěr románu)

Michail Zoščenko FOTOGRAFIE (1945) V letošním roce jsem si musel obstarat fotografii na propustku. Nevím, jak v jiných městech, ale u nás na periférii není pořízení takové podobenky zdaleka prostá a jednoduchá záležitost. U nás máme jediný fotoateliér. Ten ale fotografuje mimo jednotlivé občany ještě i skupiny a akce. Zřejmě proto musíme tak dlouho čekat na vyřízení svých objednávek. A tak, ježto jsem spíš jednotlivá osoba než skupina nebo akce, postaral jsem se zavčas a dal jsem se vyblejsknout dva měsíce před termínem. Když mi vydali snímky, podivil jsem se, jak málo jsem si podobný. Měl jsem před sebou přestárlé individuum dokonale nezajímavého zevnějšku. Řekl jsem té, co mi vydala podobenky: "Pročpak takhle fotíte lidi? Podívejte se na ty čmouhy a vrásky po celé tváři." Ta mi ň1<á: "To je normální snímek. Musíte vzít v úvahu, že náš retušér je ve stavu nemocných. Takže nemá kdo zamazávat defekty na vašem nefotogenickém zjevu." Za závěsem se ozývá fotograf: "Copak mu tam, chlapovi drzýmu, nejde pod nos?" Já se ozývám: "Vyfotil jste mě pod vší kritiku, velevážený. Přímo jste mě znetvořil. Copak takhle vypadám?" Fotograf míní: "Já fotím operetní herce, a nejsou tak nedůtkliví. Podívejte se na něj - zdá se mu, že má moc vrásek! Objektiv bere tvrdě, reliéfně ... Když nemám páru otechnice, tak radši mlčím a nekritizuju." Namítám: "K čemu je mi reliéf na obličeji, vžijte se do mé situace. Já potřebuju normální fotku, jak vypadám. Aby bylo na co koukat." 33

Fotograf míní: "A ták, on se ještě chce koukat. Nestačí mu, že je vyfocenej, on se ještě na to chce koukat! Kapricíruje se - v dnešní době. Hledá mouchy ... Ne, já skutečně lituju, že jsem vás vzal tak slušně. Podruhý vás vemu tak, že se rozpláčete, až tu fotku uvidíte." Ne, dál jsem se s ním nehádal. Co na tom záleží, řekl jsem si, jakou mám na propustce fotografii. Stejně všichni vidí, jak vypadám. S těmihle úvahami jsem přišel na oddělení. Četař milice začal lepit mou fotografii na propustku. Potom ale povídá: "Podle mě ten na fotce nejste vy." "Jakpak to nejsem já," bráním se. "Ujišťuju vás, že to jsem já. Zeptejte se fotografa. Ten vám to potvrdí." Četař povídá: "Kampak bych došel, kdybych se měl pokaždé ptát fotografa. Ne, já chci viděl na fotce příslušnou tvář, bez dotazu u fotografa. Ale tady pozoruju něco docela jiného. Tady mám před sebou nějakého nemocného skvrnitým tyfem. Nemá to vůbec tváře. Dejte se vyfotografovat znova." "Soudruhu veliteli," namítám, "vžijte se do mé situace ... " "Ne, ne," odporuje. "Už ani slovo. Dejte se vyfotografovat znova." Pádím do ateliéru. Říkám fotografovi: "Vidíte, jak špatně fotíte. Vaši produkci odmítají nalepit." Fotograf konstatuje: "To je úplně normální produkce. Musíte samozřejmě vzít v úvahu, že na vás jsme nepoužili úplné osvícení. Dělal jsem to s jedním reflektorem. To způsobilo, že se váš obličej dostal do stínu a vyšel tmavě. Ale tak tmavě zas ne, aby nebylo vůbec nic vidět. Vidíte ty uši, ty vyšly krásně!" "Dobrá, uši, dejme tomu," namítám. "Kde mám ale tváře? Tváře jsou přece odjakživa součást lidského obličeje." Fotograf na to: "To nevím. My vám tváře nevzali. Máme svoje." "Tak kde teda jsou," říkám já. "Kde je mám, ty tváře? Byl jsem přece čtrnáct dní na rekreaci. Přibral jsem čtyři kila. A vy ze mě jediným cvaknutím uděláte tohlencto." Fotograf se brání: "Copak jsem si vaše tváře nechal pro sebe? Přece vám to říkám jasně a srozumitelně: dostaly se do stínu. Proto vyšly nepovedeně." Já: "Ale co si bez tváří počnu?" "Počněte si, co chcete," povídá on. "Znova vás brát nebudu. Kdybych měl všecky brát znova, přišel bych o prémie a nesplnil bych plán. Jenže pro mě je plán důležitější než váš nefotogenickej zevnějšek." Zákazníci upozorňují: "Neznervózňujte fotografa. Nebo bude lidi brát ještě hůř." Jeden zákazník mi radí: "Velevážený, běžte na tržiště. Jeden tam fotí na počkání." Pádím na tržiště. Najdu fotografa. Říká mi: "Ne, já fotografuj u výhradně na přinesený papír. Bez papíru za mnou radši nechoďte, stejně vás nevemu. S papírem jo, to bych vás vzal. Nebo kdybyste měl peřinu. To bych vás taky vzal. Přijela mi teta z Barnaulu, nemá na čem spát. " Už jsem chtěl odejít, a vtom slyším, že mě k sobě volá nějaký kramář. Říká mi: "Pocem, poď k mýmu stánku. Mám tu hotový zboží." Koukám a vidím, že má na novinách rozložené všelijaké hotové fotky. Tak tři sta kusů. Kramář mě vybízí: 34

"Vyber si, kerou chceš, a dělej si s ní, co chceš. Můžeš si ji přilepit třeba na čelo. Počkej, vyberu ti sám. Co potřebuješ - určitou velikost nebo podobu?" "Podobu," na to já. "Ale nějakou takovou, aby měla tváře." Na to on: "Proč ne, tak s tvářema. Akorát že bude o pět rublů dražší. Tumáš, vem si tuhlenctu. Lepší než tahlencta nenajdeš. Tváře má a nemůžeš říct, že by sis nebyl ani trochu podobnej." Vysolil jsem za dvě fotky třicet rublů a šel jsem na oddělení. Četař začal nalepovat mou fotku. Potom ale povídá: "Tohle je přece ženská." "Co vás vede," namítám, "jakápak ženská? To je muž v saku." Četař na to: "Jakýpak, k čertu, muž, když má na krku brož. Právě podle té brože jsem si všiml, že je to ženská." Podívám se na fotku a vidím - namouduši je to ženská. Pod sakem má barchetovou blůzičku. U krku brož s namalovanou krajinkou. Účes ale mužský. Tváře taky. Četař mi radí: "Dostavte se s pravými fotografiemi. Jestli mi ale ještě jednou předložíte ženskou nebo dětskou fotku, stěží už odsud odejdete, protože mi svítá podezření, že se chcete schovat za cizí podobu." Celý týden jsem prožil jako v horečce. Sháněl jsem někoho, kdo by mě vyfotografoval. Osmý den se mi při diskusi s fotografem udělalo zle. Načež mě vynesli na zahradu a položili mě do trávy, aby mě tam ovíval čerstvý vzduch. Když jsem přišel k sobě, odebral jsem se na oddělení. Položil jsem na stůl před četaře svoje první fotky bez tváří a prohlásil jsem: "To je všecko, co mám, soudruhu veliteli. Nic víc vám nemůžu slíbit." Četař se podíval na fotky, potom na mě a konstatoval: "Teď to vypadá k světu. Teď jste si podobný." Chtěl jsem na to říct, že jsem se vůbec nedával znova fotografovat. Pak jsem se ale na sebe podíval do zrcadla a namouduši, taky vidím, že je tu určitá podoba. Teď vypadám k světu. Četař míní: "Na fotce jste sice ještě o něco olezlejší než ve skutečnosti, ale to se," povídá, "určitě tak do roka srovná." Já: "To se srovná ještě dřív, protože si musím obstarat fotky ještě na cestovní průkaz, na členskou legitimaci a na zasí1ání příbuzným." Načež četař nalepil mou fotografii a srdečně mi pogratuloval k vystavení propustky. (Překlad Jaroslav Hulák)

35

Romain Rolland PETR A LUCIE (1920) Nebe zůstalo i na Veliký pátek zataženo dlouhými šedivými závoji; ale vzduch byl vlahý a klidný. Na ulicích bylo vidět květiny, narcisy, fialky. Petr jich několik koupil a Lucie je nesla. Šli po tichém Zlatnickém nábřeží a prošli kolem Čisté Matky Boží. Půvab starého města, zalitého tlumeným světlem, je obklopoval svou velebnou lahodou. Na náměstí sv. Gervasia se před nimi rozlétl houf holubů. Dívali se za nimi, jak poletují kolem chrámového průčelí; jeden z nich usedl na hlavu kamenné sochy. Když stáli již nahoře na schodech a chystali se vstoupit do chrámu, Lucie se ohlédla a spatřila dívenku; opírala se o průčelí, ruce vztažené nad hlavou; dívala se na Lucii. Měla jemnou, poněkud archaickou tvářičku středověké sošky, s roztomilým, záhadným, produševnělým a něžným úsměvem. Také Lucie se na ni usmála a upozornila na ni Petra. Ale dívenčin pohled se svezl nad ně a náhle se zděsil; děvčátko, zakryvši si tvář dlaněmi, zmizelo. "Co se jí stalo'?" zeptala se Lucie. Ale Petr neviděl. Vešli. Nad hlavami jim vrkal holub. Poslední zvuk zvenčí. Pařížský ruch pohasl. Širé nebe zmizelo. Velebné tóny varhan, mohutné klenby, kamenná a zvuková opona, to všechno je oddělilo od světa. Zastavili se v postranní lodi, vlevo od vchodu mezi druhou a třetí kaplí. Usedli na schody ukryté před pohledy ostatních lidí a schoulili se k sobě ve výklenku pih1e. Seděli zády ke kruchtě, a když zdvihli oči, viděli horní část oltáře, kříž a barevná okna v boční kapli. Krásné staré písně plakaly svým zbožným smutkem. Petr a Lucie, dva mladí pohané, se drželi za ruce před tím velikým Přítelem v truchlícím kostele. A oba zároveň šeptali: "Veliký Příteli, snoubím se s ním - snoubím se s ní - před tebou. Spoj nás! Vidíš naše srdce." A jejich prsty zůstaly spojeny, vpleteny do sebe jako proutky košíků. Byli jediným tělem, a tím tělem probIl1aly vzrušené vlny tónů. Oddali se snění, jako by leželi v společném loži. Lucie opět v duchu uviděla tu rusovlasou holčičku. A najednou se jí zazdálo, že ji už viděla předešlé noci ve snu. Nedařilo se jí vzpomenout, zdali se jí o ní opravdu zdálo, nebo zdali do minulého spánku promítla to, co před chvíli spatřila před chrámem. Potom ji omrzelo lámat si tím hlavu a její myšlenky se roztoulaly. Petr myslel na dny svého krátkého uplynulého života. Skřivan, vzlétající nad zamlženou rovinu, aby našel slunce ... Jak je daleko! Jak vysoko! Je vůbec možné dospět k němu'? ... Mlha houstne. Už není vidět ani zemi, ani nebe. A síly ochabují ... Najednou, zatímco pod klenutou kruchtou proudí gregoriánský zpěv, zaznívá jásavá píseň a z šera se vynořuje zkřehlé tělíčko skřivana, volně plujícího po nekonečném moři slunce ... Stisk prstů jim připomněl, že plují spolu. A opět se uviděli v šeru kostela, jak se k sobě pevně tisknou a poslouchají krásné chrámové zpěvy; jejich srdce, rozplývající se láskou, byla u samých vrcholů nejčistší radosti. A oba si vroucně přáli - modlili se za to - aby s těch výšin již nikdy nesestoupili. V té chví1i Lucie, která právě vášnivým pohledem pohlédla svého druha - Petr, oči přivřené a ústa pootevřená, se ztrácel v extázi štěstí a pozdvihoval hlavu ve vděčné radosti k oné nejvyšší Sí1e, kterou člověk pudově hledá ve výšinách - zachytila v červeném a zlatém okně postranní kaple usměvavou tvář oné rusovlásky. A jak na ni oněmělá úžasem pohlížela, spatřila na té zvláštní tvářičce opět výraz zděšení a soucitu. V témž okamžiku se mohutný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se do základů zachvěl. A Lucie, v níž bušící srdce přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících, nemajíc čas na strach ani bolest, vrhla se jako kvočna, chránící svým tělem kuřata, na Petra, který se šťastně usmíval, maje oči zavřeny. Mateřským pohybem si přitiskla jeho drahou 36

hlavu do klína a sklonila se nad ním, s ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v nepatné klubíčko. A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami. Srpen 1918 (Závěr novely)

ERICH MARIA REMARQUE (1898-1970) Na západní frontě klid Tato kniha nemá být ani obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům. Rozednilo se ještě trochu víc. Nahoře kolem mne chvátají kroky. První. Potom další. Vrzání kulometů splývá v nepřetržitý řetěz. Právě se chci trochu pootočit, když se shora začíná něco hlučně valit do mého trychtýře. Těžce a s pleskotem to padá dolů, je to člověk nepodařilo se mu zachytit se na stěně kráteru, klouže, leží na mně Nemyslím, nerozhoduji se - šíleně do něho bodám a jenom cítím, jak tělo sebou cuká, měkne a hroutí se. Mám ruku lepkavou a mokrou, když přicházím k sobě. Ten druhý chroptí. Mám dojem, jako by řval, každé vydechnutí je jako výkřik, hřímání - ale to jen mé tepny tak buší. Chtěl bych mu rukou zavřít ústa, nacpat do nich hlínu, ještě jednou ho bodnout, ať je zticha, prozradí mě; ale jsem už tak dalece při sobě a najednou i tak slabý, že nejsem s to pozvednout proti němu ruku. Zalézám tedy do nejvzdálenějšího kouta a zůstávám tam; upírám na něho oči, svírám rukojeť dýky, jsem připraven znova po něm skočit, pohne-li se. Ale on už nic neudělá, poznávám to podle toho, jak chroptí. Nezřetelně ho vidím. Mám jen jedno přání: dostat se odsud. Nepůjde-li to brzo, pak už bude příliš světlo; už teď to bude těžké. Ale když zkouším povystrčit hlavu, hned poznávám, že to je nemožné. Kulometná palba je tak hustá, že bych byl jak řešeto dřív, než bych udělal jediný přískok. Pokouším se tedy zjistit, jak vysoko nad zemí střely létají. Povystrkuji a nadzvedám přílbu. V příštím okamžiku mí ji kulka vyráží z ruky. Palba je tedy tak nízká, že střely takřka zametají terén. Nejsem také dost daleko od nepřátelských pozic - odstřelovači by mě dostali obratem ruky, kdybych se pokusil odtud zdrhat. Světla přibývá. Hořím nedočkavostí, aby naši už vyrazili k útoku. Mé ruce jsou kolem kotníků bílé, tak je tisknu k sobě, tak hrozně prosím, aby palba ustala a aby moji kamarádi přišli. Minuta za minutou se vpíjí do země. Už se neodvažuji pohledět na tmavou postavu v trychtýři. Usilovně se dívám jinam a čekám, čekám. Střely syčí, jsou ocelová síť, nepřestává to, nepřestává. Vtom vidím svou zakrvácenou ruku a rázem se mi zvedá žaludek. Nabírám hlínu a přetírám si kůži, teď je ruka alespoň špinavá a krev už není vidět. Palba nepolevuje. Nyní je stejně silná z obou stran. Naši mě už asi považují za ztraceného. Je světlé, šedivé časné ráno. Chroptění neustává. Cpu si prsty do uší, ale brzo je zase vytahuj u, protože neslyším ani nic jiného. Postava na druhé straně trychtýře se hýbe. Asi jsem sebou ulekaně trhl a bezděčně jsem se tam podíval. Mé oči zůstávají jako přilepené. Leží tam muž s knírkem, hlava mu přepadla na stranu, jedna paže je přikrčená, hlava na ní bezvládně spočívá. Druhou ruku má na prsou, je zakrvácená. 37

Je mrtvý, říkám si, už nic necítí - to, co zde chroptí, to už je jenom tělo. Ale hlava se pokouší zvednout, sténání na okamžik sílí, potom čelo zase klesá zpátky na paži. Ten člověk není mrtvý, umírá, ale není mrtvý. Sunu se směrem k němu, zastavuji se, opírám se o ruce, kloužu zase kousek dál, čekám - dál, dál pokračuj u na příšerné cestě zdéli tří metrů, na dlouhé, hrozné cestě. Konečně jsem vedle něho. Vtom otevírá oči. Musel mě ještě slyšet a dívá se na mne s výrazem hrůzného zděšení. Tělo leží nehnutě, ale v očích je nezměrný útěk, až si na okamžik myslím, že ty oči dokáží strhnout s sebou tělo. Pryč odsud, na stovky kilometrů odsud jediným trhnutím. Tělo je tiché, naprosto tiché, teď bez jediného hlesu, chroptění ustalo, ale oči křičí, řvou, v nich je shromážděn všechen život, soustředěný k nepředstavitelné námaze utéct, soustředěný v děsivou hrůzu před smrtí, přede mnou. Skládám se na zem, padám na lokty. "Ne, ne," šeptám. "Ne, ne!" Oči mne sledují. Nejsem schopen pohybu, dokud na mně spočívají. Teď jeho ruka pomalu klesá s prsou, jen o kousíček, poklesá o několik málo centimetrů, ale v jeho pohybu se rozpouští hypnotická moc jeho očí. Předkláním se, potřásám hlavou a šeptám: "Ne, ne, ne," zvedám ruku, musím mu ukázat, že mu chci pomoci, a dlaní mu přejíždím čelo. Oči ucukly, když se ruka blížila, teď pozbývají strnulosti, brzy klesají hlouběji, napětí povoluje. Rozpínám mu límec a upravuj u mu polohu hlavy, aby ležela pohodlněji. Ústa má pootevřená, namáhá se, aby ze sebe vypravil slova. Rty jsou suché. Nemám zde polní láhev, nevzal jsem si ji s sebou. Ale dole, v bahně trychtýře, je voda. Spouštím se dolů, vytahuju svůj kapesník, rozprostírám ho, tisknu ho do bahna a do dlaně nabírám žlutou vodu, která z marastu vyvěrá. Polyká ji. Vracím se pro další. Potom mu rozpínám blůzu, abych ho obvázal. To musím udělat v každém případě, aby ti tam odnaproti, kdybych snad padl do zajetí, viděli, že jsem mu chtěl pomoci, a neodstřelili mě. Chce se bránit, ale ruka je příliš malátná. Jeho košile je slepená krví a nedá se odhrnout, je na zapínání vzadu. Nezbývá tedy než ji rozpárat. Hledám nůž a nalézám ho. Ale jakmile začínám košili párat, oči se ještě jednou otevírají a zase je v nich to volání a ten výraz, takže je musím zakrýt, musím je zatlačit a šeptat: "Vždyť ti chci pomoct, kamaráde, camarade, camarade, camarade -" usilovně, naléhavě šeptám to slovo, aby mi rozuměl. Jsou to tři bodné rány. Obvazy mých balíčků první pomoci je zakrývají, krev crčí zpod mulu, tisknu gázu pevněji k ranám, muž sténá. To je všechno, co pro něho můžu udělat. Teď musíme čekat, čekat. Ty hodiny! - Začíná zase chroptět - jak pomalu člověk umírá! Neboť to vím: zachránit ho nejde. Pokoušel jsem se sice vymluvit si to, ale v poledne už z výmluvy nezbylo nic: jeho sténání ji roztavilo, rozstřílelo. Kéž bych jenom nebyl při plížení ztratil revolver. Zastřelil bych ho. Bodnout ho už nemůžu. V poledne podřimuji na rozhraní mdloby a myšlení. Hlad mne rozrývá, lačností po jídle málem brečím, ale nemám dost síly, abych se tomu bránil. Ještě několikrát jdu umírajícímu pro vodu, a také sám piju. Toto je první člověk, kterého jsem usmrtil vlastníma rukama, kterého vidím zblízka, jehož umírání je mým dílem. Katcza a Kropp a Müller také už viděli, když někoho zasáhli ranou z pušky, mnohým se tak stává v boji zblízka dokonce často. Ale každé jeho vdechnutí obnažuje mé srdce. Tyto hodiny patří umírajícímu, patří jenom jemu, má neviditelný nůž, kterým mne ubodává k smrti: čas a mé myšlenky. Co bych za to dal, kdyby zůstal naživu. Je těžké ležet zde a muset ho vidět a slyšet. Ve tři odpoledne je mrtev. Pociťuji úlevu. Ale jen na chvíli. Brzo se mi začíná zdát, že ticho je ještě 38

nesnesitelnější než sténání. Chtěl bych, aby se znova ozvalo chroptění, křečovité, chraptivé, hned tiše hvízdavé, potom chraptivé a hlasité. Co dělám, je vyloženě nesmyslné. Ale musím se něčím zaměstnat. A tak ukládám mrtvého ještě jednou, aby se mu lépe leželo, ačkoliv už nic necítí. Zatlačuji mu oči. Jsou hnědé, vlasy má černé, po straně trochu zvlněné. Ústa pod knírkem j sou plná a měkká; nos malinko zahnutý, pleť nahnědlá, teď už nevypadá tak sinale jako předtím, když ještě žil. V jednu chvíli obličej vyhlíží dokonce zdravě; potom rychle chátrá a mění se v cizí posmrtnou masku, jaké jsem často vídal a které si jsou všechny podobné. Jeho žena teď jistě na něho myslí; neví, co se stalo. Vypadá, jako by jí byl často psal. Však od něho ještě bude dostávat poštu - zítra, za týden snad ještě za měsíc psaní, které se zatoulalo. Bude je číst a on k ní z těch řádků bude mluvit. Mé rozpoložení je horší a horší, už nedovedu ovládat své myšlenky. Jak asi ta žena vyhlíží? Jako ta snědá, štíhlá na druhé straně průplavu? Cožpak mi nepatří? Snad mi patří právě pro to, co se stalo! Kéž by zde vedle mne seděl Kantorek! Kdyby mě teď viděla má matka -. Ten mrtvý mohl jistě žít ještě třicet let, kdybych si byl lépe vštípil do paměti cestu zpátky. Kdyby byl běželo dva metry více doleva, mohl teď sedět tam naproti v zákopu a psát své ženě další dopis. Ale tyhle úvahy nikam nevedou, neboť takový je osud nás všech; kdyby Kemmerich byl držel nohu o deset centimetrů dál doprava, kdyby se Haie byl sehnul o pět centimetrů hlouběji Mlčení bobtná. Mluvím a musím mluvit. Tak ho oslovuji a říkám mu to. "Kamaráde, já jsem tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale předtím jsi pro mě byl jen myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala předsevzetí - tu kombinaci jsem zabil. Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně - nyní vidím tvou ženu a tvou tvář a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě. Proč nám neříkají znova a znova, že vy jste stejní ubožáci jako my, že se vaše matky trápí stejně jako naše a že vy i my máme stejný strach před smrtí, že stejné je umírání vaše i naše, stejná že je bolest -. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem? Kdybychom zahodili zbraně a stejnokroje, mohl bys být mým bratrem právě tak jako Katcza a Albert. Vezmi si ode mne dvacet let, kamaráde, a vstaň, - vezmi si víc, neboť už nevím, co si s nimi počít." Je ticho, fronta je klidná, jenom pušky práskají. Kulky létají při zemi, nestřílí se nazdar'bůh, obě strany přesně míří. Nemohu ven. "Napíšu tvé ženě," říkám mrtvému chvatně, "napíšu jí, ať se to dozví ode mne, napíšu jí všecko, co ti teď říkám, ať se netrápí, já jí pomůžu a také tvým rodičům a tvému dítěti -" Jeho blůza je ještě napůl rozepnutá. Nyní těžké najít náprsní tašku. Ale váhám, nechce se mi ji otevřít. V tašce je jistě vojenská knížka s jeho jménem. Pokud neznám jeho jméno, mohu na něho snad ještě zapomenout, čas tento obraz zahladí. Jeho jméno však bude hřeb do mne vtlučený, a už nikdo ho nikdy ze mne nevytáhne. Hřeb nadaný mocí přivolat všechno zpět, obraz se bude vracet, předstupovat přede mne. Nerozhodně držím náprsní tašku v ruce. Klouže mi z prstů a otevírá se. Padá z ní několik fotografií a dopisů. Sbírám je a chci je vrátit do tašky, ale tlak, pod nímž se nacházím, nejistota celé situace, hlad, nebezpečí, ty hodiny s mrtvým ze mne udělaly zoufalce, chci uspíšit rozklad, chci vystupňovat muka a skoncovat s nimi, tak jako člověk mlátí rukou, která nesnesitelně bolí, do stromu, a je mu úplně jedno, co z toho bude. Jsou to fotografie ženy a děvčátka, malé amatérské snímky pořízené před zdí obrostlou břečťanem. Vedle nich jsou dopisy. Vytahuji je a snažím se je číst. Většině nerozumím, písmo je špatně čitelné a také umím málo francouzsky. Ale každé slovo, které překládám, cítím jako 39

střelnou ránu do hrudi - jako bodnou ránu do hrudi. Má hlava je dokonale předrážděná. Ale tolik přece ještě chápu, že těmto lidem nikdy nebudu smět napsat, jak jsem si to předtím umiňoval. Holá nemožnost. Dívám se na snímky ještě jednou; nejsou to bohatí lidé. Mohl bych jim anonymně posílat nějaké peníze, až později začnu vydělávat. Chytám se toho, je to málo, ale je to aspoň něco, co mě drží nad vodou. Tento mrtvý je spojen s mým životem, proto musím všechno udělat a slíbit, abych se zachránil; bez rozmyslu slibuji, že budu žít jenom pro něho a jeho rodinu, mokrými rty do něho hučím, a přitom docela hluboko ve mně dřepí bláhová naděje, že se tím vykoupím a snad se odtud přece jen dostanu, je to malý čachr, aby člověk získal možnost později ještě rozvážit, co a jak. A proto otevírám vojenskou knížku a pomalu čtu: Gérard Duval, typograf. Tužkou mrtvého si opisuji adresu na starou obálku a pak všechno rychle vracím do jeho blůzy. Zabil jsem typografa Gérarda Duvala. Musím se stát sazečem, myslím si ztřeštěně, stát se sazečem, sazečem. Odpoledne jsem klidnější. Můj strach byl neodůvodněný. Jméno už mě nepřivádí z rovnováhy. Záchvat míjí. "Kamaráde," oslovuju mrtvého, ale říkám to vyrovnaně, klidně. "Dnes ty, zítra já. Ale jestli z toho vyváznu, kamaráde, budu bojovat proti tomu, co rozbilo nás oba: co tobě rozbilo život - a mně? - Také život. Slibuji ti to, kamaráde. Už se to nikdy nesmí stát. " Slunce je nízko. Jsem tupý hlady a vyčerpáním. Včerejšek mi je jako mlha, nedoufám, že odsud ještě vyváznu. Nadchází soumrak. Nyní se mi zdá, že je rychlý. Ještě hodinu. Kdyby bylo léto, ještě tři hodiny. Ještě hodinu. Najednou se začínám třást, že by se před setměním mohlo něco přihodit. Už nemyslím na mrtvého, je mi najednou úplně lhostejný. Pojednou ve mně kypí lačná, dychtivá touha žít a před ní mizí všechno, co jsem si umiňoval. Jenom abych si v poslední chvíli nepřivolal neštěstí, mechanicky drmolím: "Všechno splním, všechno splním, co jsem ti slíbil," - ale v tu chvíli už vím, že to neudělám. Náhle mi napadá, že by moji vlastní kamarádi na mne mohli střílet, až polezu ze zákopu; nevědí přece, že jsem ještě naživu. Budu volat, jakmile budu v doslechu, aby mi rozuměli. A zůstanu ležet před zákopem, dokud mi neodpovědí. První hvězda. Fronta zůstává klidná. Oddychuji si a rozčilením mluvím sám k sobě: "Teď jenom žádné hlouposti, Pavle - klid, klid, Pavle -, a budeš zachráněn, Pavle." Působí to. Slyším-li své jméno, je to, jako by volal někdo jiný, a tak to má větší váhu. Tma houstne. Mé vzrušení se vybilo, z opatrnosti čekám, až vzlétnou první světlice. Pak lezu z trychtýře. Na mrtvého jsem zapomněl. Přede mnou se prostírá začínající noc a sinale osvětlený terén. Zaostřuj u pohled na vhodnou jámu; v okamžiku, kdy světlo hasne, tam sebou smýkám, hmatám po další prohlubni, krčím se v ní, plazím se dál. Blížím se k našemu zákopu. Při další světlici vidím, že se v drátech právě něco hýbalo, než to ustrnulo, a zůstávám ležet. Při příští světlici se to opakuje, jsou to určitě kamarádi z našeho zákopu. Ale jsem opatrný, dokud nerozpoznám naše přílby. Potom volám. Jako odpověď se v mžiku ozývá mé jméno. "Pavle - Pavle-" Volám znova. Jsou to Katcza a Albert. Právě se připravovali, že mě půjdou hledat. Mají s sebou stanový dílec. "Jsi raněný?" "Ne, ne-" Kloužeme do zákopu. Říkám si o jídlo a hltavě je polykám. Müller mi dává cigaretu. Několika slovy říkám, co se stalo. Není to vůbec nic nového; takových případů už bylo moc. Jenom ten noční útok byl mimořádná průvodní událost. Ale Katcza v Rusku už jednou proležel dvě noci za ruskou frontou, než se mohl protlouct zpátky. 40

O mrtvém typografovi neříkám nic. Teprve příští ráno to už nemůžu vydržet. Musím to vypovědět Katczovi a Albertovi. Oba mě uklidňují: "Pusť to z hlavy. Co jiného jsi mohl udělat? A od toho jsi přece tady." Naslouchám jim, mám pocit bezpečí, jejich blízkost je útěchou. Jakou hromadu nesmyslů jsem nažvanil v tom trychtýři. "Podívej se támhle," ukazuje Katcza. U předprsně zákopu stojí na číhané několik odstřelovačů. Na puškách mají namontovány dalekohledy. Odstřelovači obhlížejí protější úsek, tu a tam třeskne výstřel. Teď slyšíme výkřiky: "Ta seděla!" - "Viděl s, jak vyskočil?" Četař Oellrich se pyšně obrací a zaznamenává si další bod. V dnešní střelecké listině vede se třemi nesporně zjištěnými zásahy. "Co tomu říkáš?" ptá se Katcza. Kývám hlavou. "Jestli to povede tak dál, bude mít večer dalšího pestrého ptáčka v knoflíkové dírce," míní Kropp. "Anebo bude mít co nevidět další frčku na rameni," dodává Katcza. Díváme se jeden na druhého. "Já bych to nemohl dělat," říkám. "Ale stejně je dobře, že to vidíš právě teď." Četař Oellrich znova přistupuje k předprsni. Ústí jeho pušky se pomalu pohybuje sem a tam. ,,O té své věci už nepotřebuješ vůbec nic říkat," podotýká Albert. "Jak vidíš, bylo by škoda každého slova." Teď už také ani sám sebe nechápu. "To bylo jen proto, že jsem s ním musel tak dlouho ležet," říkám. Koneckonců válka je válka. Oellrichova puška se znovu ozývá. Krátce a suše.

ANNA FRANKOVÁ ( 1929-1945) Deník Rodina Frankových se po obsazení Nizozemí Německem začala připravovat na pobyt v úkrytu, který se nacházel v zadním traktu jednoho amsterdamského domu. "Zmizení" rodiny uspíšilo předvolání Anniny sestry Margot k výslechu na služebnu SS. V úkrytu kromě Frankových našli dočasné útočiště i tři další židé. Všichni byli zatčeni v srpnu 1944. Anna zahynula pravděpodobně na přelomu února a března 1945 v koncentračním táboře BergenBelsen. ÚVOD Anna Franková si od 12. června 1942 do 1. srpna 1944 vedla deník. Až do jara 1944 psala dopisy jen sama sobě. Pak slyšela v londýnském rozhlase nizozemského ministra výchovy v exilu, který mluvilo tom, že po válce bude třeba shromáždit a uveřejnit všechny dokumenty o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mezi jiným i deníky. Pod dojmem této řeči se Anna Franková rozhodla, že po skončení války napíše a uveřejní knihu. Deník jí měl k tomu sloužit jako podklad. Začala deník opisovat a přepisovat, opravovala, vypouštěla pasáže, které se jí zdály nezajímavé, a přidávala jiné z vlastních vzpomínek. Současně si vedla svůj původní deník, který se v kritickém vydání jmenuje "verze A" na rozdíl od "verze B", přepracovaného druhého deníku. Její poslední záznam je datován 1. srpna 1944. Dne 4. srpna odvedla osm skrývajících se židů "Zelená policie". Miep Giesová a Bep Voskuijlová ještě v den zatčení záznamy Anny Frankové objevily. Miep Giesová je uchovávala v psacím stole a odevzdala je nečtené Ottovi H. 41

Frankovi, Annině otci, když se definitivně prokázalo, že Anna už nežije. Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a že uveřejní její záznamy jako knihu. K tomu sestavil z obou Anniných verzí, z původní (verze A) a z přepracované (verze B), třetí zkrácenou "verzi C". Text byl určen pro knižní edici, jejíž rozsah byl předem stanoven nizozemským nakladatelstvím. Když kniha vyšla roku 1947 v Nizozemí, nebylo ještě obvyklé psát o sexuálních tématech, zvláště ne v knížkách pro mládež. Otto Frank měl i další důležitý důvod, proč nechtěl zařadit celé pasáže nebo určité formulace: chtěl chránit památku své paní a ostatních druhů společného osudu v zadním domě. Anna Franková psala ve věku třinácti až patnácti let a vyjadřovala ve svých záznamech svou nechuť a hněv stejně neskrývaně jako svoji náklonnost. Milá Kitty, Sobota 27. března 1943 těsnopisný kurs skončil, začali jsme se teď cvičit v rychlosti. My budeme ale chytří! Musím ti ještě něco vyprávět o svých "způsobech, jak ubíjet čas" (říkám jim tak, poněvadž neděláme nic jiného, než se snažíme, aby čas ubíhal co možná nejrychleji a našemu ukrývání byl co nejdříve konec): Jsem posedlá mytologií, hlavně řeckými a římskými bohy. Tady všichni věří, že je to jen přechodná náklonnost, nikdy ještě neslyšeli o puberťačce, která tak uctívá bohy. No co, tak jsem první! Pan van Daan je nastydlý, nebo lépe řečeno: trochu ho škrábe v krku. Dělá kolem toho strašný povyk. Kloktání heřmánkovým čajem, vytírání patra myrhovou tinkturou, balzám na prsa, na nos, zuby a jazyk, a k tomu ještě i špatná nálada! Rauter, nějaký vysoký Němčour, měl řeč: "Všichni Židé musejí k 1. červenci opustit všechny germánské země. Od 1. dubna do 1. května bude vyčištěna provincie Utrecht (jako by to byli švábi!), od 1. května do 1. července provincie Severní a Jižní Holland." Jako stádo ubohého, nemocného a zanedbaného dobytka jsou nešťastní lidé odváděni na špinavá jatka. Ale raději o tom pomlčme, mám pak z vlastních myšlenek jen mučivé sny. Ještě jedna báječná novinka: německé oddělení pracovního úřadu vyhořelo, byla to sabotáž. Za několik dnů nato následoval městský úřad. Muži v německých policejních uniformách vrazili strážím roubík do úst a vyfoukli důležité papíry. Tvoje Anna Milá Kitty, Čtvrtek 1. dubna 1943 nemám vůbec náladu na žertování (viz datum), naopak. Dnes můžu klidně připomenout přísloví: Neštěstí nechodí nikdy samo. Za prvé: pan Kleiman, který nás stále rozveseloval, dostal včera silné krvácení do žaludku a musí přinejmenším tři týdny ležet v posteli. Měla bys vědět, že na to trpí, a proti krvácení do žaludku, zdá se, ještě žádný lék neobjevili. Za druhé: Bep má chřipku. Za třetí: pan Voskuijl odchází příští týden do nemocnice. Má pravděpodobně žaludeční vředy a musí jít na operaci. A za čtvrté: přijeli ředitelé firmy Pomesin z Frankfurtu dohodnout nové dodávky Opekty. Všechny body tohoto jednání probral otec s Kleimanem a ten už ve spěchu nestačil Kuglera přesně informovat. Frankfurtští páni přijeli a otec se už předem třásl obavou o průběh jednání. "Kdybych jen mohl být přitom, kdybych byl aspoň jen dole!" volal. "No tak si přitiskni ucho na podlahu! Pánové přece půjdou do soukromé kanceláře, a tak můžeš všecko poslouchat." Otcova tvář se rozjasnila a včera o půl jedenácté Pim a Margot (dva páry uší slyší víc než jeden) zaujali místo na podlaze. Jednání dopoledne neskončilo, ale odpoledne otec už nebyl s to pokračovat v naslouchací akci. Byl celý polámaný od té nezvyklé a nepohodlné polohy. Když jsme o půl třetí uslyšeli tři hlasy na chodbě, zaujala jsem jeho místo. Margot mi 42

dělala společnost. Rozhovor byl místy tak rozvláčný a nudný, že jsem najednou na tvrdé, studené podlaze s linoleem usnula. Margot se mě neodvážila dotknout z obavy, že by nás mohli dole uslyšet. A volat na mne nebylo teprv možné. Spala jsem dobrou půlhodinu, pak jsem se vyděšeně probudila a všechno z těch důležitých rozhovorů jsem zapomněla. Naštěstí Margot dávala lepší pozor. Tvoje Anna Milá Kitty, Pátek 16. července 1943 už zase vloupání, ale tentokrát skutečné! Dnes ráno šel Peter jako obyčejně v sedm hodin do skladu a ihned uviděl, že jak dveře do skladu, tak i dveře do ulice jsou otevřené. Okamžitě to oznámil Pimovi, který v soukromé kanceláři otočil rádio na německé vysílání a zamkl dveře. Pak spolu odešli nahoru. Normální příkaz pro takové případy "nemýt se, být potichu, v osm hodin sedět tady, nechodit na záchod" byl jako obvykle dodržován. Všichni jsme byli rádi, že jsme v noci tak dobře spali a nic neslyšeli. Trochu jsme byli rozrušeni, že se celé ráno nikdo o nás nestaral a pan Kleiman nás nechal čekat až do půl dvanácté. Vyprávěl, že lupiči vnější dveře prorazili dlátem a skladové vylomili. Ve skladu se toho ale nedalo moc ukrást, a proto se zloději pokoušeli o štěstí o patro výš. Ukradli dvě pokladničky se čtyřiceti guldeny a šekové knížky, a co bylo nejhorší, všechny naše lístky na cukr, celkem na 150 kg. Opatřit nové lístky nebude snadné. Pan Kugler myslí, že tenhle lupič patří ke stejnému cechu jako ten, co tu byl před šesti týdny, který se zkoušel dostat dovnitř všemi třemi dveřmi (jedny vedly do skladu, dvoje do domu), ale tenkrát se mu to nepodařilo. Případ vzbudil mezi námi zase trochu vzrušení, ale bez toho se asi zadní dům neobejde. Byli jsme ovšem rádi, že psací stroje a pokladna jsou bezpečně uloženy v našem šatníku. Tvoje Anna P. S. Vylodění na Sicílii. Zase o krůček blíž ... ( ... ) Drahá Kitty, Pátek 24. prosince už často jsem Ti psala, jak tu všichni trpíme různými náladami, a myslím, že se to u mě především v poslední době stupňuje. "Po plesu a jásotu zármutek k smrti," to se sem určitě hodí. "Plesám a jásám" já, když si pomyslím, jak dobře se tu ještě máme, a srovnávám se s ostatními židovskými dětmi. A "zármutek k smrti" cítím například, když tu je paní Kleimanová a vypráví o hokejovém klubu Jopies, o jízdách na kanoi, o divadelních představeních a čajích s přáteli. Nemyslím, že žárlím na Jopies. Ale strašně pak zatoužím mít taky nějakou zábavu a smát se, až by mě břicho bolelo. Hlavně teď v zimě, kdy je pár volných vánočních a novoročních dnů - a my tu sedíme jako vyděděnci. A přece bych vlastně tahle slova neměla psát, protože vypadám jako nevděčnice. Ale nedokážu si všechno nechávat pro sebe a uvádím ještě jednou svá úvodní slova: "Papír je trpělivý." Když někdo přijde rovnou zvenku a má šaty profoukané větrem a studenou tvář, nejraději bych strčila hlavu pod přikrývku, abych nemusela přemýšlet: "Kdy nám bude dopřáno cítit zase čerstvý vzduch?" A protože nemohu skrývat hlavu pod pokrývku, ale naopak se musím držet zpříma a pevně, napadají mě ty myšlenky, nejednou, ale mnohokrát, nesčetněkrát. Věř mi, když sedíš půl druhého roku zavřená, můžeš toho mít některé dny dost, ať už je to oprávněné nebo nevděčné. Pocity se nedají odsunout stranou. Jezdit na kole, tancovat, pískat, vidět svět, cítit se mladá, vědět, že jsem svobodná po tom já toužím. A přece to nesmím dát najevo. Vždyť si představ, kdybychom si všichni začali naříkat nebo se tvářit nespokojeně, kam by to asi vedlo? Někdy mi tak napadá: "Může mi někdo rozumět, bez ohledu na nevděčnost, na to, 43

jestli jsem židovka nebo ne, a vidět ve mně jen malou holku, která má tak velikou potřebu nevázaných radovánek?" Nevím, a také bych o tom nikdy s nikým nemohla mluvit, protože bych určitě začala hned plakat. Pláč může takovou úlevu přinést, pokud máme člověka, u kterého se můžeme vyplakat. Navzdory všemu, navzdory všem teoriím a veškeré námaze postrádám dennodenně a každou chvíli matku, která by mě chápala. A proto myslím při všem, co dělám a co píšu, na to, že chci být později svým dětem takovou matkou, jakou si představuji. Mamkou, která nebere tak vážně všecko, co se řekne, a přece bere vážně to, co chci sdělit. Pozoruji, že to nedokážu popsat, ale slovo "mamka" říká už všecko. Víš, jaké jsem našla východisko, abych nazývala matku přece jen nějak podobně jako mamka? Říkám jí často mamsa; je to vlastně neúplná mamka, kterou bych tak ráda poctila tím jedním písmenem, co by bylo správné. Mamsa-mamka. Naštěstí to mamsa nechápe, jinak by byla kvůli tomu moc nešťastná. Už je toho dost, moje "zarmoucení k smrti" při psaní trošičku přešlo. Tvoje Anna Uvnitř mi čistá Anna ukazuje cestu, navenek nejsem nic jiného než rozpustilé, skákající kůzle … hledám vytrvale cestu, abych byla taková, jaká bych chtěla být a jaká bych být mohla, kdyby ... Ano, kdyby na světě nežili jiní lidé. (Závěr deníku)

JOHN GALSWORTHY SÁGA RODU FORSYTŮ ČÁST I KAPITOLA I DOMÁCÍ SLAVNOST U STARÉHO JOLYONA Kdo byl poctěn výsadou účastnit se některé rodinné slavnosti Forsytů, spatřil okouzlující a poučnou podívanou - rodinu z vyšší střední vrstvy v plném lesku. Jestliže však někdo z lidí takto poctěných byl obdarován schopností dušezpytného rozboru (nadáním finančně nehodnotným, jímž tedy Forsytové patřičně pohrdali), stal se tu svědkem podívané, která nejen byla sama o sobě rozkošná, ale vrhala taky světlo na jednu temnou lidskou otázku. V shromáždění této rodiny _ v níž ani jedna větev neměla ráda větev druhou a v které ani tři členové nepociťovali k sobě navzájem nic, co by bylo možno nazvat náklonností - nalezl prostě svědectví oné tajemné, pevné soudržnosti, jež vytváří z rodiny tak mocnou společenskou jednotku, tak přesnou miniaturu lidské společnosti. Dostalo se mu dovolení popatřit na temné cesty společenského vývoje, trochu porozuměl patriarchálnímu životu, přívalu divošských houfů, vzestupu a pádu národů. Byl jako člověk, který pozoroval růst stromu od jeho zasazení - který viděl tento vzor houževnatosti, samostatnosti a úspěšnosti uprostřed odumírání stovek jiných, méně rozkořeněných, méně míznatých a vytrvalých mladých stromků - a spatří jej pak jednoho dne na vrcholu jeho rozkvětu, rozbujelý zjemnělým hojným listovím v blahobytu skoro odpudivém. Pozorovatel, který byl náhodou přítomen v domě starého Jolyona Forsyta v ulici Stanhope Gate dne 15. června roku 1886 asi ve čtyři hodiny odpoledne, mohl tam spatřit nejskvělejší výkvět Forsytů. Konala se tu domácí slavnost u příležitosti zasnoubeni slečny June Forsytové, vnučky starého Jolyona, s panem Philipem Bosinneym. Uprostřed nádhery světlých rukavic, žlutých 44

vest, per a šosatých kabátů byla tu shromážděna celá rodina - i teta Anna, která teď jen zřídka opouštěla kout v zeleném salónu svého bratra Timothyho, kde pod záštitou chocholu z obarvených step nich travin ve světle modré váze celé dny seděla a četla nebo pletla, obklopena podobiznami tři pokolení Forsytů. Byla tu i teta Anna a zosobňovala neohebnými zády i důstojnosti své pokojné staré tváře strnulost majetnické ideje této rodiny. Jestliže někdo z Forsytů slavil zásnuby, ženil se nebo se narodil, Forsytové byli přítomni; jestliže někdo z Forsytů zemřel - ale nikdo z Forsytů dosud ·nezemřel; neumírali, protože smrt odporovala jejich zásadám, podnikali proti ni opatřeni, ona pudová opatřeni svrchovaně životných lidi, kterým se protiv i, co zasahuje do jejich majetku. Forsytové, mísící se toho dne s houfem jiných hosti, vyparádili se víc než obvykle, hleděla z nich bdělá, zvídavá sebejistota a zářili bezúhonnosti, jako by bylo třeba něčemu vzdorovat, a proto se předvést v nejlepšim. Navyklý pohrdavý úšklebek, známý z tváře Soamese Forsyta, rozšířil se do všech jejich řad; byli ve střehu. Podvědomá výbojnost jejich postoje vytvořila z domácí slavnosti u starého Jolyona psychologický okamžik rodinných dějin, udělala z ni předehru dramatu Forsytů. Forsyty něco pohoršovalo nikoli jako jednotlivce, nýbrž jako rodinu; toto jejich pohoršeni bylo vyjádřeno obzvláštní dokonalosti oblečeni, přemrštěnými projevy rodinné srdečnosti, přehnaným důrazem na význam rodiny a - pohrdavým úšklebkem. Bylo tu nebezpečí, a to vždy nevyhnutelně odhaluje základní vlastnosti kterékoli společnosti, společenské skupiny nebo kteréhokoli jednotlivce - a právě nebezpečí Forsytové zvětřili; výstraha, oznamující nebezpečí, dala lesk jejich zbroji. Zdálo se, že jako rodinný celek poprvé pocítili náhlý styk s něčim cizim a nejistým.

JOHN STEINBECK [1902-1968] Hrozny hněvu [1939] [Závěr románu] Početná rodina Joadových přišla v letech hospodářské krize o půdu a ve starém nákladním automobilu putuje za prací na západ. Dědeček a babička na cestě umírají, útrapy ostatních - otce a jeho bratra Jana, matky, dospělých synů Toma a Ala, dcery Růže Sáronské a malých dětí Rutičkya Winfielda - vrcholí za neočekávané povodně. Růže Sáronská porodila mrtvé dítě a rodina nemá kam se uchýlit. Došli udýcháni k mokré stodole a vklopýtali do otevřené kůlny. Na této straně nebylo vrat. Na zemi tu leželo něco zrezavělého hospodářského náčiní - kotouč z pluhu, zlomený oborávač, železné kolečko. Déšť bušil na střechu a tvořil před vchodem záclonu. Táta posadil Růži Sáronskou jemně na starý sud. "Bože všemohoucí!" oddechl si. Máma řekla: "Možná, že tam uvnitř je seno. Podívej se, tady jsou dveře." Otevřela dveře, které vrzly v zarezavělých veřejích. "Je tady seno!" volala na ně. "Pojďte sem!" Uvnitř bylo tma. Štěrbinami mezi prkny sem vnikalo trochu světla. "Lehni si, Růžo!" řekla máma. "Lehni si a vodpočiň si! Já si zatím něco vymyslím, jak by ses usušila." Winfield řekl: "Mámo!" - ale hučení deště na střeše ho přehlušilo. "Mámo!" "Co je? Co chceš?" "Koukni se! Támdle v koutě!"

45

Máma se tam podívala. V šeru bylo vidět dvě postavy: muž, jenž ležel na zádech, a hoch, jenž seděl vedle něho a díval se vyvalenýma očima na nové příchozí. A jak na ně hleděla, vstal hoch pomalu a přišel k nim. Řekl chraplavě: "To je vaše stodola, paní?" "Ne," odpověděla máma. "My jsme se sem jenom přišli skovat Máme tu nemocnou holku. Nemáš suchou přikrývku, aby si mohla svlíct šaty a zatím se přikrejt?" Hoch šel do kouta, vrátil se se špinavou prošívanou přikrývkou a podával ji mámě. "Děkuju," řekla. "Co je tam s tím člověkem?" Hoch mluvil chraptivým, jednotvárným hlasem. "Von byl nemocnej - ale teď umírá hlady." "Cože?" "Umírá hlady. Vonemocněl při česání bavlny. Nejed už šest dní." Máma šla do kouta a podívala se na muže. Bylo mu asi padesát let; obličej s licousy byl vychrtlý a otevřené oči byly kalné a strnulé. Hoch stál vedle mámy. "To je tvůj táta?" ptala se. "Toť. Von říkal, že nemá hlad, nebo taky že zrouna jed. Dával mi jídlo. Teďkon je už' moc slabej. Nemůže se už skoro ani hejbat." Hluk na střeše se ztišil ke konejšivému šepotu. Vychrtlý muž pohnul rty. Máma si k němu klekla a položila ucho k jeho ústům. Rty se opět pohnuly. "No ba," řekla máma. "Jen buďte klidnej! Bude mu docela dobře! Počkejte jen, jak svleču tady mý holce mokrý šaty." Máma šla zpět k dívce. "Tak to ze sebe shoď!" řekla jí. Držela před ní přikrývku jako zástěnu. A když byla nahá, máma ji zabalila do přikrývky. Hoch byl zase u ní a vykládal: "Já to nevěděl. Von říkal, že jed nebo že nemá hlad. Včera večír jsem šel, rozbil jsem v jednom baráku vokno a ukrad jsem chleba. Řek jsem mu, že ho musí sníst. Ale von to všecko vyblinkal a byl potom ještě slabší. Měl by dostat polívku nebo mlíko. Nemáte peníze, lidičky, abych mu moh koupit mlíko?" Máma řekla: "Tiše! Nestarej se! My už něco vymyslíme." Náhle hoch vykřikl: "Von umírá - dyť vám to povídám! Von umírá hlady!" "Tiše!" řekla opět máma. Podívala se na tátu a strýce Jana, kteří tu stáli bezradně a hleděli na nemocného muže. Podívala se na Růži Sáronskou, schoulenou v přikrývce. Máminy oči se setkaly s očima Růže Sáronské - pak se od nich odvrátily. A opět se k nim vrátily. A obě ženy nahlédly hluboko jedna v druhou. Dívka oddychovala krátce a trhaně. Řekla: "Ano." Máma se usmála: "Věděla jsem, že to uděláš! Věděla jsem to!" Sklopila oči k svým rukám, sepjatým pevně v klíně. Růže Sáronská zašeptala: "Prosím vás - jděte - jděte všecky ven!" Déšť šeptal lehce na střeše. Máma se naklonila k dceři, odhrnula jí dlaní rozcuchané kadeře a políbila ji na čelo. A rychle vstala. "Pojďte, vy mužský!" volala. "Pojďte ven do kůlny!" Rutička otvírala ústa, aby něco promluvila. "Tiše!" řekla máma. "Tiše, a jdi ven!" Hnala je před sebou dveřmi jako stádo, vzala hocha za ruku a táhla ho za sebou, zavřela za sebou vrzavé dveře. Na okamžik zůstala Růže Sáronská sedět tiše v šepotavé stodole. Potom pozdvihla své unavené tělo a utáhla si přikrývku těsněji okolo sebe. Šla pomalu do kouta a hleděla z výše na zpustošený obličej, hleděla do široce rozevřených, ustrašených očí. Potom si pomalu k muži lehla. Zavrtěl pomalu hlavou ze strany na stranu. Růže Sáronská uvolnila na jedné straně přikrývku a obnažila ňadro. "Musíte!" řekla. Posunula se blíže k němu a přitáhla si jeho hlavu k sobě. "No tak!" řekla. "No tak!" Její ruka mu vklouzla pod týl a podepřela hlavu. Její prsty

46

se mu něžně probíraly ve vlasech. V zhlédla ke stropu, rozhlédla se po stodole; sevřela rty a usmála se tajemně.

Francis Scott Fitzgerald VELKÝ GATSBY (1925) Jednou ráno v devět hodin koncem července zahnulo náhle Gatsbyho nádherné auto po kamenité vozovce k mému vchodu a jeho trojhlasý klakson ze sebe vychrlil útržek melodie. Bylo to poprvé, co mě navštívil, ačkoliv já jsem byl u něho na dvou večírcích, jel jsem v jeho kluzáku a na jeho naléhavé pozvání jsem hojně používal jeho pláže. "Dobré jitro, kamaráde. Dnes obědváte se mnou a myslil jsem, že bychom si mohli společně vyjet do města." Balancoval na blatníku auta s onou pohybovou vynalézavostí, jež je tak příznačně americká a pochází, myslím, z nedostatku tělesné práce či ze strnulého vysedávání v mládí, a ještě víc z beztvarého půvabu našich nervózních, sporadických her. Tato vlastnost ustavičně prorážela jeho obřadným chováním jako nějaký neklid. Nikdy nebyl úplně klidný; vždycky nějak poklepával nohou nebo netrpělivě otvíral a zavíral ruku. Viděl, jak se s obdivem dívám na jeho auto. "Je hezké, co, kamaráde?" Seskočil, abych se mohl lépe podívat. "To jste ho ještě neviděl?" Viděl jsem je. Všichni je viděli. Bylo syté krémové barvy, zářilo niklem, tu a tam se po celé ohromné délce nadýmalo triumfálními kufry na klobouky, na večeře a na nářadí, a tyčilo se na něm terasovité bludiště ochranných skel, v nichž se mnohonásobně odráželo slunce. Usadili jsme se za mnoha vrstvami skla v jakémsi zeleném koženém skleníku a vyrazili jsme do města. Za minulý měsíc jsem s ním mluvil snad šestkrát a k svému zklamání jsem shledal, že mi nemá mnoho co říci. Můj první dojem, že je osobou nějak neurčitě významnou, se proto postupně vytratil a on se prostě stal majitelem přepychového zájezdního hotelu v sousedství. A potom jsem zažil tu jízdu, jež mě přivedla do rozpaků. Nedojeli jsme ještě do Západního Vejce a Gatsby už začal polykat konce svých elegantních vět a nerozhodně se poplácával po koleně v karamelovém obleku. "Podívejte se, kamaráde," vybuchl neočekávaně. "Co si o mně vlastně myslíte?" Trochu mě to ohromilo a začal jsem se všeobecnými vytáčkami, jaké si podobná otázka zaslouží. "No dobře, povím vám něco o svém životě," přerušil mě. "Nechci, abyste mělo mně mylný názor, po všech těch historkách, které slyšíte." Byl si tedy vědom fantastických obvinění, která zpestřovala konverzaci v jeho síních. "Řeknu vám jen svatou pravdu." Zvedl najednou pravou ruku, jako kdyby se dožadoval božího svědectví. "Jsem syn jedněch bohatých rodičů ze Středního západu - dnes už jsou všichni mrtví. Byl jsem vychován v Americe, ale studoval jsem v Oxfordu, protože tam po dlouhá léta všichni moji předkové studovali. Je to rodinná tradice." Podíval se mne úkosem - a já věděl, proč Jordan Bakerová věří, že lže. S frází "studoval v Oxfordu" si pospíšil nebo ji spolkl, nebo přiškrtil, jako kdyby mu už předem dělala potíže. A o tuto pochybnost se celá jeho výpověď rozbila a já zaváhal, jestli s ním přece není něco trochu v nepořádku. "Odkud ze Středního západu?" zeptal jsem se jen tak mimochodem. "Ze San Franciska." "Aha." "Všichni moji příbuzní zemřeli a já jsem zdědil spoustu peněz."

47

Jeho hlas zněl slavnostně, jako by ho dosud pronásledovala vzpomínka na to nal1lé vymření celého rodu. Chvilku jsem měl podezření, že si ze mne dělá dobrý den, ale pohled na něj mě přesvědčil o opaku. "Potom jsem žil jako mladý rádža ve všech hlavních městech Evropy _ v Paříži, v Benátkách, v Římě - sbíral jsem klenoty, hlavně rubíny, lovil jsem divokou zvěř, trošku jsem maloval, jen tak pro sebe, a snažil jsem se zapomenout na něco velmi smutného, co se mi přihodilo dávno předtím." Měl jsem co dělat, abych zadržel nedůvěřivý smích. Samy fráze byly tak otřepané, že nevyvolávaly žádnou představu kromě podivné postavy v turbanu, které se z každe110 páru sypou piliny a která pronásleduje tygra v Bouloňském lesíku. "Potom přišla, kamaráde, válka. Byla to velká úleva a já jsem se usilovně snažil, abych zemřel, ale zdálo se, že můj život je začarován. Když to začalo, udělali ze mne nadporučíka. V Argonách jsem postoupil se zbytky svého kulometného praporu tak daleko kupředu, že jsme měli po obou křídlech půlmI1ovou mezeru, přes kterou se pěchota nemohla dostat. Zůstali jsme tam dva dny a dvě noci, dvě stě třicet mužů se šestnácti Lewisovými kulomety, a když konečně pěchota přišla, našli mezi hromadami mrtvých zástavy tří německých divizí. Byl jsem povýšen na majora a všechny spojenecké vlády mi daly vyznamenání - dokonce i Černá Hora, malá Černá Hora dole u Jaderského moře!" Malá Černá Hora! Zdůraznil ta slova a zakýval při nich s úsměvem hlavou. Ten úsměv dával najevo pochopení pro strastiplné dějiny Černé Hory a sympatie s udatnými boji černohorského lidu. Plně oceňoval, jaký řetěz národních pohnutek přivedl to teplé srdíčko Černé Hory k takovému holdu. Moje nedůvěra se rozplynula v okouzlení; připadalo mi, že se letmo probírám hromadou časopisů. Sáhl si do kapsy a do dlaně mi spadl kousek kovu, zavěšeného na stužce. "To je ta medaile z Černé Hory." Kupodivu vypadal ten předmět věrohodně. "Orderi de Danilo," zněl nápis v kruhu, "Montenegro, Nicolas Rex." "Obraťte to." "Major Jay Gatsby," četl jsem, "Za mimořádnou statečnost." "Tady mám ještě něco, co nosím pořád u sebe. Památka na dny v Oxfordu. Je to z nádvoří koleje Nejsvětější Trojice - ten člověk nalevo ode mne je teď hrabě z Doncasteru." Byla to fotografie několika mladých lidí v bundách, okounějících v klenutém průchodu, jímž bylo vidět velké množství špičatých věží. Byl tam Gatsby - a vypadalo trochu, ne o mnoho, mladší - s kriketovou pálkou v ruce. Tak to bylo všechno pravda. Viděl jsem tygří kožešiny, planoucí v jeho paláci na Velkém kanále; viděl jsem, jak otvírá skříňku s rubíny, aby v jejich rudě zářících hloubkách zmírnil trýzeň zlomeného srdce. "Budu k vám dnes mít velkou prosbu," řekl a s uspokojením schoval své památky zpátky do kapsy, "a tak jsem si myslel, že byste mělo mně něco vědět. Nechtěl jsem, abyste si o mně myslel, že jsem jen tak někdo. Víte, obyčejně přijdu na to, že jsem mezi samými cizinci, protože přelétávám z místa na místo a snažím se zapomenout na tu smutnou událost, která se mi přihodila." Zaváhal. "Uslyšíte o ní dnes odpoledne." "Při obědě?" "Ne, dnes odpoledne. Zjistil jsem náhodou, že jdete se slečnou Bakerovou na čaj." "Chcete říci, že jste do slečny Bakerové zamilován?" "Nejsem, kamaráde. Ale slečna Bakerová laskavě svolila, že s vámi o té věci promluví." Neměl jsem ani nejmenší potuchy, co je ta "věc", ale spíš mě to otrávilo, než zaujalo. Nepozval jsem Jordan Bakerovou na čaj proto, abych s ní hovořil o panu Jay Gatsbym. Byl 48

jsem si jist, že ta žádost bude něco úplně fantastického, a na okamžik jsem litoval, že jsem vůbec kdy vkročil na jeho přelidněný trávník. Neřekl už ani slovo. Čím víc jsme se blížili k městu, tím byl odměřenější. Jeli jsme kolem Rooseveltova přístavu, kde jsme letmo zahlédli červeně opásané oceánské parníky, a uháněli jsme kolem zchátralých brlohů, vroubených tmavými výčepy, kde nikdy nebylo prázdno, plnými vybledlého pozlátka z roku devatenáct set a něco. Potom se kolem nás rozevřelo údolí pekla, a jak jsme projížděli kolem, zahlédl jsem letmo paní Wilsonovou, jak se dýchavičně, ale energicky lopotí u benzínové pumpy. S blatníky rozpjatými jako křídla přenesli jsme se lehce přes půl Astorie - jen půl, poněvadž když jsme proklouzli kolem pilířů zvýšené dráhy, uslyšel jsem povědomé "puf-pufpuf“ motocyklu a vedle nás se objevil rozzuřený strážník. "Dobrá, kamaráde," zvolal Gatsby. Zpomalili jsme. Vyňal z náprsní tašky bl1ý lístek a zamával mu s ním před očima. "V pořádku," pronesl strážník a dotkl se letmo čepice. "Podruhé vás poznám, pane Gatsby. Promiňte!" "Co to bylo?" zeptal jsem se. "Fotografie z Oxfordu?" "Jednou jsem měl přl1ežitost prokázat laskavost komisaři a on mi posl1á každý rok vánoční pozdrav." Přes velký most, kde mezi trámy probleskovalo slunce a neustále přeskakovalo po jedoucích vozech k městu, které se zvedalo za řekou v bI1ých hromadách a homolích cukru a bylo celé vystavěno pouhým přáním z peněz, které naprosto nepáchly. Uvidět město z Queensboroského mostu znamená vždycky uvidět město poprvé, kdy ještě slibuje otevřít člověku všechna tajemství a všechny krásy světa. Minula nás mrtvola v pohřebním voze s hromadou květin, za ním jely dva vozy se staženými záclonami a ještě několik pestřejších vozů s přáteli. Přátelé se na nás podívali tragickýma očima a měli krátké horní rty jihovýchodních Evropanů a já jsem byl rád, že součástí jejich pochmurného svátku byl i pohled na Gatsbyho nádherné auto. Když jsme uháněli přes Blackwellský ostrov, přejela kolem nás limuzína řízená bI1ým šoférem, ve které seděli tři elegantní černoši, dva šviháci a dívka. Hlasitě jsem se zasmál. jak na nás vyvalili bělmo očí v pyšném soupeřství. "Teď, když jsme se dostali přes most, je možné všechno," myslil jsem si; "úplně všechno ... " I Gatsby byl možný, bez jakéhokoliv zvláštního zázraku. (Úryvek z románu)

IZAK BABEL Historie mého holubníku / M. GORKÉMU / V dětství jsem si moc přál mít holubník. V celém životě jsem po ničem víc netoužil. Bylo mi devět let, když mi otec slíbil dát peníze, abych si mohl koupit prkna a tři páry holubů. To bylo v roce devatenáct set čtyři. Učil jsem se ke zkouškám do přípravky nikolajevského gymnázia. Moji rodiče žili v Nikolajevě, v Chersonské gubernii. Ta gubernie už dnes neexistuje, naše město přešlo do oděského okresu. Bylo mi teprv devět let a bál jsem se zkoušek. Teď, po dvaceti letech, se dá těžko říct, jak strašně jsem se jich bál. Z obou předmětů z ruštiny a z aritmetiky - jsem nesrpěl dostat horší známku než jednotku. Percentuální norma byla v našem gymnáziu přísná, pouhých pět procent. Ze čtyřiceti chlapců mohli do přípravky postoupit jenom dva židi. Učitelé dávali těm chlapcům při zkoušení různé chytáky; nikoho nezkoušeli tak důkladně jako nás. A tak mi otec slíbil holuby pod tou podmínkou, že budu mít 49

dvě jedníčky s křížkem. Natýral se mě tolik, že jsem upadl do podivného bdělého snu bez konce, do dlouhého zoufalého dětského snu. Šel jsem v tomto snu i ke zkouškám, a přesto jsem obstál líp než druzí. Učení mi šlo dobře. Učitelé, třebaže dávali chytáky, mi nemohli vzít rozum a lačnou paměť. Učení mi šlo dobře a dostal jsem dvě jednotky. Ale potom se všechno zvrátilo. Charíton Efrussi, obchodník s obilím, který vyvážel pšenici do Marseille, dal za svého syna úplatek pět set rublů, mně dali místo jednotky jedna minus a na mé místo přijali malého Efrussiho. Můj otec se pro to tenkrát hrozně trápil. Od šesti let mě učil všem předmětům, na které si jen mohl vzpomenout. A celý ten případ s minus ho přivedl k zoufalství. Chtěl Efrussiho ztlouct nebo aspoň navést dva nakládače, aby ho ztloukli, ale matka mu to rozmluvila a já se začal připravovat na další zkoušku, napřesrok, do primy. Za mými zády přiměli rodiče učitele, aby se mnou probral látku do přípravky i do primy najednou, a tak, přestože jsme neměli žádnou naději, naučil jsem se nazpaměť tři knihy: Smirnovského gramatiku, Jevtuševského sbírku úloh a Pucykovičovu učebnici počátků ruských dějin. Z těch knih se už dneska děti neučí, ale já jsem se je naučil zpaměti, řádku od řádky, a v příštím roce, při zkoušce z ruštiny, jsem dostal od učitele Karavajeva vytouženou jednotku s křížkem. Karavajev byl ruměný, vzteklý člověk. Vystudoval v Moskvě. Bylo mu sotva třicet let. Na jeho mužných tvářích kvetl ruměnec, jaký mívají venkovské děti, na jedné mu ale seděla bradavice, z níž vyrůstal chomáč popelavých kočičích chlupů. Kromě Karavajeva byl zkoušce přítomen ještě Pjatnickij, zástupce inspektora, který byl v gymnáziu a v celé gubernii pokládán za významnou osobnost. Inspektorův zástupce se mě zeptal na Petra Prvního, a tenkrát jsem zakusil pocit, kdy na okamžik vynechá paměť, pocit blízkosti konce a propasti, mrazivé propasti plné vzrušení a zoufalství. O Petru Prvním jsem znal nazpaměť z Pucykovičovy knížky a z Puškinových veršů. Přerývaně jsem ty verše odříkal, lidské tváře se najednou svezly do mých očí a rozsypaly se tam jako karty z nového balíčku. Zamíchaly se na dně mých očí a v těch chvílích jsem rozechvělý a vzpřímený kvapně vykřikoval Puškinovy strofy, co mi hrdlo stačilo. Vykřikoval jsem je dlouho a nikdo nepřerušoval mé bláznivé pištění, zalykání a drmolení. Přes purpurovou slepotu a pocit úlevy jsem viděl jenom stařeckou skloněnou tvář Pjatnického s postříbřenou bradkou. Nepřerušil mě a jen řekl Karavajevovi, zářícímu nade mnou i nad Puškinem: "Co je to za národ," zašeptal stařec, "tihle vaši židáčci, ďábel v nich sedí ... "A když j sem umlkl, řekl: "Dobrá, můžeš jít, přítelíčku ... " Vyšel jsem ze třídy na chodbu a tam, přitisknut k nebílené zdi, začal jsem se probírat z křeče svých zapuzených snů. Kolem mne si hráli ruští kluci, gymnaziální zvon visel kousek odtud, nízko nad schodištěm pro zaměstnance, a malý školník klímal na prosezené židli. Hleděl jsem na školníka a probouzel se. Děti se ke mně hrnuly ze všech stran. Chtěly mě poplácat nebo snad si jenom se mnou zaskotačit; v té chvíli se ale najednou v chodbě objevil Pjatnickij. Když mě míjel, na okamžik se zastavil a kabát se mu přelil po zádech jako těžká, pomalá vlna. Zpozoroval jsem rozpaky na těch rozložitých, masitých panských zádech a pokročil jsem ke starci. "Děti," řekl gymnazistům, "ne abyste tomuhle ch1éipci ubližovaly," a položil tučnou ruku na mé rameno. "Přítelíčku," obrátil se ke mně Pjatnickij, inspektorův zástupce, "vyřiď otci, že jsi přijat do primy." Okázalá hvězda se mu zablýskala na prsou, u klopy zacinkaly řády a jeho velké černé uniformované tělo začalo odcházet na vypjatých nohou. Zešeřelé zdi je utiskovaly, pohupovalo se mezi nimi, jako se pohupuje bárka v hlubokém průplavu, a zmizelo ve dveřích 50

ředitelny. Malý školník mu se slavnostní horlivostí nesl čaj a já běžel domů, do krámu. U nás v krámě seděl venkovský zákazník, ošíval se a nemohl se pro nic rozhodnout. Když mě otec uviděl, nechal zákazníka zákazníkem a okamžitě uvěřil mému vyprávění. Zavolal na příručího, aby zavřel krám, a šel do Kostelní ulice koupit mi čapku s odznakem. Ubohá matka mě od toho bláznivě nadšeného člověka sotva odtrhla. Matka byla tenkrát bledá a pociťovala osudovost chvíle. Hladila mě a s odporem zas odstrkávala. Řekla, že o všech, kdo jsou přijati do gymnázia, bývá zpráva v novinách a že bůh nás potrestá a lidi se nám vysmějí, koupíme-li stejnokroj předčasně. Matka byla bledá, pociťovala osudovost chvíle v mých očích a hleděla na mne s hořkým steskem jako na mrzáčka, protože jen ona věděla, jak nešťastná je naše rodina. Všichni muži z našeho rodu byli důvěřiví k lidem a náchylní k ukvapenému jednání; v ničem jsme neměli štěstí. Můj děda byl svého času rabínem v Bílé Cerkvi, odtamtud ho vyhnali, protože se rouhal bohu, a on, s výtržnostmi a ve velké bídě, žil ještě dalších čtyřicet let, učil se cizím řečem a pomátl se v osmdesátém roce svého života. Můj strýček Lev, otcův bratr, studoval ve voložinské ješivě, v roce dvaadevadesátém zběhl od vojančiny a unesl dceru intendanta, sloužícího v kyjevském vojenském okruhu. Strýček Lev tu ženu odvezl do Kalifornie, do Los Angeles, tam od ní utekl a umřel v bordelu mezi negry a Malajci. Americká policie nám po jeho smrti poslala z Los Angeles pozůstalost - velkou truhlu, okovanou zahnědlými železnými obručemi. V truhle byly tělocvičné činky, kadeře ženských vlasů, dědův tales, bičíky se zlacenými čamrdami a nejjemnější čaj ve škatulkách zdobených lacinými perlami. Z celé rodiny zbyl jen bláznivý strýc Simon žijící v Oděse, ,můj otec a já. Můj otec byl nepředstavitelně důvěřivý k lidem, obtěžoval je horoucností první lásky, lidé mu to nepromíjeli a podváděli ho. A proto otec věřil, že jeho život je řízen zlým osudem, záhadnou bytostí, která ho pronásleduje a vůbec se mu nepodobá. A tak jsem zůstával matce z celé rodiny jen já sám. Jako všichni židi, byl jsem malého vzrůstu, neduživý a od učení jsem trpíval bolestmi hlavy. To všechno viděla Ráchel, má matka, která nikdy nebyla zaslepena žebráckou hrdostí svého muže a jeho nepochopitelnou vírou, že naše stará rodina bude jednou mocnější a vznešenější než všichni ostatní lidé na světě. Nečekala, že nás potká úspěch, bála se předem koupit stejnokrojovou blůzu a dovolila mi jen, abych se dal vyfotografovat na velký portrét. Dvacátého září roku devatenáct set pět byl v gymnáziu vyvěšen seznam žáků přijatých do primy. Bylo tam i moje jméno. Celá naše rodina se chodila na ten papír dívat a také děda Šojl, otcův strýc, přišel do gymnázia. Miloval jsem toho chvástavého starce proto, že prodával na trhu ryby. Jeho tlusté ruce byly vždycky vlhké, olepené rybími šupinami, a páchly chladnými, překrásnými světy. Šojl vynikal nad obyčejné lidi také vylhanými historkami o polském povstání v roce 1861. V dávných dobách byl Šojl hospodským ve Skviru; viděl, jak vojáci Mikuláše Prvního zastřelili hraběte Godlewského a ostatní polské insurgenty. Je docela možné, že to ani neviděl. Teprve dneska vím, že Šojl byl jen nevzdělaný stařec a naivní lhář, jeho báchorky jsem ale nezapomněl, byly moc pěkné. A tak i hloupý Šojl přišel do gymnázia přečíst si tabuli s mým jménem a večer hopsal a dupal na našem ubohém plese. Otec vystrojil z radosti ples a sezval své přátele - obchodníky s obilím, makléře kšeftující s usedlostmi a obchodní cestující, prodávající v našem okolí hospodářské stroje. Tihle obchodní cestující prodávali stroje kdekomu - sedláci a statkáři se jích báli, nebylo možné se jich zbavit, dokud člověk něco nekoupil. Ze všech židů jsou obchodní cestující nejostřílenější a nejveselejší lídé. Na našem večírku zpívali chasidské písně, skládající se všeho všudy ze tří slov, která se však zpívají velice dlouho, s množstvím směšných intonací. Kouzlo těchto intonací může poznat jenom ten, komu se poštěstílo prožít velikonoce mezi chasidy, nebo kdo byl na Volyni v jejich hlučných synagógách. Kromě obchodních cestujících k nám přišel ještě starý Liberman, který mě učil tóře a hebrejskému jazyku. Říkalo se mu u nás monsieur Leberman. Vypil besarabského vína víc, než mu svědčilo, tradiční 51

hedvábné šňůrky mu vylezly zpod červené vestičky a pronesl hebrejsky přípitek na mou počest. V přípitku stařec blahopřál mým rodičům a řekl, že jsem při zkoušce zvítězil nad všemi svými nepřáteli, že jsem zvítězil nad ruskými chlapci s ducatými tvářemi a nad syny našich nevzdělaných bohatců. Tak v dávných dobách David, král židovský, zvítězil nad Goliášem, a právě tak, jako jsem přemohl Goliáše já, i náš nezničitelný národ silou svého rozumu přemliže nepřátele, kteří nás obkličují a žízní po naší krvi. Po svém přípitku se monsieur Liberman rozplakal, v slzách se znova napil vína a vykřikl: "Vivat!" Hosté ho vzali do kruhu a začali s ním tancovat starobylou čtverylku jak na svatbě v židovském městečku. Na našem plese byli všichni veselí, také matka si trochu cucla, třebaže neměla vodku ráda a nedovedla pochopit, jak ji někdo může mít rád; všechny Rusy proto pokládala za šílence a nechápala, jak mohou ženy žít s ruskými muži. Naše šťastné dny ale přišly až později. Pro matku přišly až tehdy, když si začala zvykat na štěstí, kterým pro ni bylo mazat mi chleba máslem před odchodem do gymnázia, vybírat a kupovat mi v obchodech školní výbavu - penál, pokladničku, brašnu, nové knihy v kartónových vazbách a sešity s lesklými obaly. Nikdo na světě nepociťuje nové věci víc než děti. Děti se nad jejich pachem roztřásají jako pes nad zaječí stopou a prožívají nadšení, které později, když vyrosteme, nazýváme inspirací. A tenhle čistý dětský cit vlastnictví věcí vonících vlhkostí a chladem novoty přecházel na matku. Měsíc jsme si zvykali na penál a na jitřní, nezapomenutelné šero, kdy jsem pil čaj na kraji velkého osvětleného stolu a skládal knihy do brašny, měsíc jsme si zvykali na svůj šťastný život a teprve po prvním čtvrtletí jsem si vzpomněl na holuby. Měl jsem pro ně všecko přichystáno - rubl a padesát kopejek a holubník, který děda Šojl vyrobil ze šuplete. Holubník byl natřen skořicovou barvou. Byla v něm hnízda pro dvanáct párů holubů, na střeše měl vyřezávané lištičky a zvláštní mřížku, kterou jsem si vymyslel, aby se dali líp přilákat cizí vetřelci. Všechno bylo připraveno. V neděli dvacátého října jsem se vydal na Trhový rynk, ale nenadálé překážky mi zkřížily cestu. Historie, kterou vyprávím, totiž mé přijetí do primy gymnázia, udála se na podzim roku devatenáct set pět. Car Mikuláš tenkrát dával ruskému národu konstituci, řečníci v ošuntělých kabátech lezli na podstavce u budovy městské dumy a hovořili k lidu. Na ulicích se za nocí rozléhala střelba a matka mě nechtěla na Trhový pustit. Dvacátého října ráno pouštěli kluci·ze sousedství draky rovnou před policejním komisařstvím a náš rozvážeč vody nechal práci prací a procházel se po ulici napomádovaný, se zčervenalými tvářemi. Potom jsme uviděli, jak synové pekaře Kalistova vytáhli na ulici koženou kozu a začali cvičit uprostřed dlažby. Nikdo jim v tom nebránil, strážník Semernikov je ještě povzbuzoval, aby skákali výš. Semernikov byl opásán hedvábnou, doma tkanou šerpou a boty měl toho dne vyleštěné do takového lesku jak nikdy dřív. To, že strážník na sobě neměl uniformu, vylekalo mou matku ze všeho nejvíc, a právě kvůli němu mě nechtěla pustit, ale dostal jsem se na ulici zadem přes dvůr a běžel jsem na Trhový, který ležel za nádražím. Na Trhovém rynku seděl na svém obvyklém místě holubář Ivan Nikodimyč. Kromě holubů prodával ještě králíky a páva. Páv s roztaženým zářícím ocasem seděl na bidýlku a kroutil ze strany na stranu lhostejnou hlavičkou. Nožku měl ovázanou zatočeným provázkem, druhý konec provázku byl při skřípnut pod nohou proutěné židle Ivana Nikodimyče. Hned jak jsem přišel, koupil jsem od starce pár višňových holubů s roztřepanými skvostnými ocasy a pár chocholatých, dal je do batůžku a schoval za košili. Po nákupu mi zbývalo čtyřicet kopejek, ale za tu cenu mi stařec holuba a holubici krjukovského plemene nechtěl dát. Na krjukovských holubech jsem měl rád jejich krátké, zrnité, přátelské zobáky. Čtyřicet kopejek za ně bylo právě dost, ale ptáčník dělal drahoty a odvracel ode mne žlutou tvář, sežehnutou nelidskými vášněmi lovce ptáků. Když trh končil a Ivan Nikodimyč viděl, že jiného kupce nenajde, zavolal na mne. Všecko dopadlo, jak jsem chtěl, a přece všecko dopadlo špatně. Ve dvanáct hodin nebo snad o něco později přešel po rynku člověk obutý do válenek. 52

Kráčel lehce po nafouklých nohách, v jeho povadlém obličeji hořely těkavé, bystré oči. "Ivane Nikodimyči," řekl, když šel kolem ptáčníka, "skládejte nádobíčko, ve městě dávají konstituci jeruzalémským šlechticům. V Rybné počastovali Babelovic dědka, až z toho měl smrt ... " Řekl to a prošel mezi klíckami lehce jako bosý oráč kráčející po mezi. "Škoda," zabručel za ním Ivan Nikodimyč, "škoda," zvolal vztekleji; začal sbírat králíky a páva a strčil mi krjukovské holuby za čtyřicet kopejek. Schoval jsem je za košili a chvíli jsem se díval, jak se lidé z Trhového rynku rozbíhají. Páv na ramení Ivana Níkodímyče odešel poslední. Seděl jak slunce na studeném podzimním nebi, seděl, jak sedí červenec na růžovém břehu řeky, žhavý červenec ve vysoké chladné trávě. Na rynku už nikdo nebyl a nedaleko se ozvaly výstřely. Pak jsem se rozběhl k nádraží, přeběhl park, najednou jako vymetený, a vpadl do zapadlé uličky s ušlapanou žlutou hlínou. Na konci uličky seděl v kolečkové židlí beznohý Makarenko, který jezdil po městě a prodával z nůše cigarety. Kluci z naší ulíce u něho kupovalí cigarety, děti ho měly rády a já jsem se vrhl k němu do uličky. "Makarenko," řekl jsem, udýchaný během, a pohladil beznohého po rameni, "neviděl jsi Šojla?" Ale mrzák neodpověděl. Jeho hrubá tvář, složená z červeného tuku, z pěstí a ze železa, světélkovala. Rozčileně se zmítal v židlí a jeho žena Kaťuša, obrácená k němu vatovanými zády, přebírala věci válející se po zemi. "Kolík jsi napočítala?" zeptal se beznohý a odkláněl se od ženy celým tělem, jako by mu už napřed byla její odpověď nepříjemná. "Čtrnáct kusů kamaší," řekla Kaťuša a nenarovnala se, "šest kapen, teďka ještě spočítám čepce." "Čepce," vykřikl Makarenko, zalapal po dechu a vydal zvuk, jako kdyby vzlykal, "zdá se mi, Kaťušo, že mě pánbůh potrestal, abych trpěl za všecky. Lidi no sej celý štosy plátna, lidi maj všecko, nač si vzpomenou, a my máme čepce ... " A opravdu, uličkou utíkala žena s rozpáleným, krásným obličejem. Jednou rukou držela náruč fezů a v druhé měla balík látky. Šťastným, nepříčetným hlasem svolávala zaběhnuté děti, hedvábné šaty a modrá blůza povlávaly za jejím letícím tělem a neslyšela Makarenka, který se za ní hnal ve své židli. Beznohý ji nemohl dohonit, kolečka rachotila a on ze všech sil točil klikou. "Madam," křičel, až uši zaléhaly, "madam, kde jste vzala ten kamgarn?" Ale žena s vlajícími šaty už byla pryč. Proti ní vyskočila ze zároží kolébavá tělega, na těleze stál rozkročený selský synek. "Kam lidi uteklí?" zeptal se chlapec a zvedl červenou oprať nad herky, vzpínající se v chomoutech. "Všichni lidi jsou v Kostelní," řekl úpěnlivě Makarenko, "všichni lidi tam jsou, spousta lidu, co sebereš, všecko přines, všecko kupuj u ... " Chlapec se naklonil nad oj a švihl strakaté herky. Koně jako telata vyhodili špinavými zadky a VYrazili tryskem. Žlutá ulička byla znova žlutá a pustá; v té chvíli na mne beznohý upřel vyhaslé oči. "Snad mě pánbůh potrestal," řekl mrtvě, "abych trpěl za všecky ... " A Makarenko napřáhl ruku, poskvrněnou malomocenstvím. "Co to máš v tom pytlíku?" řekl a vytáhl baťůžek, zahřívající mé srdce. Tlustou rukou mrzák rozepjal řemínky a vytáhl na světlo višňovou holubici. Pták ležel na jeho dlani a měl vyvrácené nohy. "Holubi," řekl Makarenko, a skřípaje koly, přijel až ke mně, "holubi," opakoval a uhodil mě do tváře. Uhodil mě vší silou rukou, v níž držel holubici, Kaťušina vatovaná záda se mi převrátila v očích a já upadl na zem ve svém novém kabátě. 53

,,Je na čase vobrat to jejich plemeno," řekla pak Kaťuša a vzpřímila se nad čepci, "nemůžu už to jejich plemeno ani vidět, chlapy smradlavý ... " Řekla ještě něco o našem plemenu, ale já už neslyšel. Ležel jsem na zemi a vnitřnosti rozdrceného ptáka stékaly po mém spánku. Tekly dolů po tvářích, kroutily se, špinily mě a oslepovaly. Jemná holubí střeva se rozlezla po mém čele a já jsem zavíral zbylé nezalepené oko, abych neviděl svět, který se přede mnou prostíral. Byl to malý a strašný svět. Před mýma očima ležel kamínek, kamínek omletý jako tvář stařeny s velkou bradou, opodál se válel kousek provázku a chomáč peří, ještě dýchajícího. Můj svět byl malý a strašný. Zavřel jsem oči, abych jej neviděl, a přitiskl jsem se k zemi ležící pode mnou v uklidňující němotě. Ta ušlapaná země se ničím nepodobala našemu životu a očekávání zkoušek v našem životě. Někde daleko jezdila po ní krutost na velkém koni, ale hluk kopyt slábl, propadal se a ticho, hořké ticho, překvapující jindy děti v neštěstí, zničilo náhle hranici mezi mým chvějícím se tělem a nikam se nepohybující zemí. Země voněla vlhkými útrobami, hrobem a květinami. Ucítil jsem její vůni a rozplakal jsem se bez jakéhokoli strachu. Šel jsem po neznámé ulici, zastavěné bílými krabicemi, šel jsem po ozdobách ze zkrvaveného peří, sám uprostřed chodníků umetených čistě jako v neděli, a plakal jsem tak hořce, naplno a šťastně, jak jsem neplakal nikdy později za celý svůj život. Zbělelé dráty vedení mi šuměly nad hlavou, přede mnou běžel bezstarostný voříšek a v boční ulici mladík ve vestě roztloukal okenní rámy v domě Charitona Efrussiho. Rozbíjel je dřevěnou palicí, rozháněl se celým tělem, vzdychal a usmíval se na všechny strany dobráckým úsměvem opilství, potu a upřímné síly. Celá ulice byla plná chrupáni, třeskotu a skřípění rozlétajícího se dřeva. Mladík rozbíjel jen proto, aby si zacvičil, zapotil se a mohl křičet nezvyklá slova v neznámém neruském jazyku. Vykřikoval je a zpíval, vyvaloval z hloubi modré oči tak dlouho, než se na ulici objevilo procesí, jdoucí od městské dumy. Starci s nabarvenými vousy nesli v rukou obraz rozčesaného cara, korouhve s hrobovými bohamilci se třepetaly nad procesím a rozohněné stařeny se hnaly nezadržitelně vpřed. Když mladík ve vestě uviděl průvod, přitiskl palici na prsa a rozběhl se za korouhvemi a já jsem počkal, až procesí přešlo, a šel k našemu domu. Náš dům byl pustý. Bílé dveře byly otevřeny, tráva u holubníku pošlapaná. Jediný Kuzma ze dvora neodešel. Kuzma, domovník, seděl v kůlně a oblékal mrtvého Šojla. "Kudy tě vítr honí ... plevo povětrná," řekl stařec, když mě uviděl, "zmizel jsi na celou věčnost. .. Tady se podívej, lidi klepli našeho dědu ... " Kuzma odfrkl a vytáhl z příklopce dědových kalhot candáta. Do dědy byli vraženi dva candáti, jeden do příklopce a druhý do úst, a třebaže děda byl mrtev, jeden candát ještě žil a mrskal sebou. "Klepli akorát našeho dědu, nikoho jinýho," řekl Kuzma a vyhodil candáty kočce, "měls vidět, jak je zepsul, řek jim všem, aby šli do haj zlu, nebál se jich ... Měl bys mu dát na voči pěťáky." Ale já tehdy v deseti letech nevěděl, k čemu jsou dobré pěťáky pro nebožtíky. "Kuzmo," řekl jsem šeptem, "zachraň nás ... " Přistoupil jsem k domovníkovi, objal jeho stará shrbená záda s jedním ramenem výš a za těmi vlídnými zády jsem uviděl dědu. Šojl ležel v pilinách s rozmačkanou hrudí, vyškubanou bradkou, v hrubých střevících, obutých na bosé nohy. Nohy, každá hozená jinam, byly špinavé, fialové a mrtvé. Kuzma se kolem nich lopotil, podvázal bradu a všecko si přeměřil, co by měl ještě s nebožtíkem udělat. Staral se, jako by opravoval něco ve svém vlastním domě, a vydechl si, až když rozčesal nebožtíkovi bradku. "Řek jim všem, aby šli do haj zlu," řekl s úsměvem a obhlédl s láskou mrtvolu, "kdyby mu přišli pod ruku Tataři, byl by to řek Tatarum, ale tohle přišli Rusové a ženský s nima, Moskalky; Moskali, ty neuměj lidem vodpouštět, já Moskaly znám ... Domovník nasypal pod mrtvého piliny, sundal tesařskou zástěru a vzal mě za ruku. 54

,,Jdem za otcem," zabručel a tiskl mě pořád silněji, "tvůj otec tě od rána hledá, umírá strachy ... " A společně s Kuzmou jsme šli do domu berního inspektora, kam se schovali moji rodiče utíkající před pogromem.

55

JIŘÍ WOLKER

Host do domu Pokora Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenší na celém světě. Po ránu, na louce, v létě po kvítku vztáhnu se nejmenším. Zašeptám, až se obejmu s ním: „Chlapečku bosý, nebe dlaň o tebe opřelo si kapičkou rosy, aby nespadlo.“

JIŘÍ WOLKER Proletářské umění (úryvek) – časopis Var Článek tento nebudiž brán jako osobní názor pisatelův. Je spíše programovým základem, tak jak jsme se na něm shodli s ostatními přáteli umělci. Byť naše osobní názory na jednotlivosti byly odlišné, nechceme je řešiti proti sobě, ale mezi sebou. V základě pak jsme jednotni. Tlumočím zde názory skupiny komunistických umělců Devětsilu. Pociťujeme neudržitelnost a nespravedlivost dnešního řádu a věříme v lepší přestavbu společnosti. Nacházejíce pevný a konkrétní plán její v marxistických tezích, nazíráme na svět historickým materialismem. Proto nové umění je nám uměním třídním, proletářským a komunistickým. O možnosti jeho nechceme debatovati. Je nám věrou a skutečností. Jde nám o jeho znaky a růst. Co je základním znakem nového umění? Krachem měšťáckého řádu padá jeho ideologie a s ní i měšťácké umění. Nazírajíce na svět marxisticky, nepoužíváme termínu „měšťácký“ ve smysl hanlivém. Říkáme-li „měšťanský“, myslíme skutečné umění vyrůstající z podmínek kapitalistického řádu XIX. a počínajícího XX. století. Mluvíme zde o dobrém umění, neboť špatné umění není umění. Do umění měšťáckého zahrnujeme i umění pokrokového či sociálního cítění, které zůstává svými formovými i uměleckými prostředky autentickým výrazem měšťáckého údobí. Přirozeně do něho počítáme všechnu bezradnost nesčíslných ismů, všech těch experimentů vyrobených cestou studené spekulace, jež za sebou se střídaly jako filmové obrazy a koneckonců skončily v naprostém nihilismu. Mladí umělci nechtějí jen kritizovat skutečnost. Ani pohádkově malovat budoucnost. Chtějí o budoucnost bojovat a b o j je jejich hlavním vztahem mezi dneškem a zítřkem, boj je to, v čem sráží se v jejich srdci přítomnost s budoucností. Proto základním znakem nového umění je revolučnost Co znamená revoluce v umění ? Revoluce v umění je především oprošťováním se od setrvačnosti umění starého a úsilím o nové umění proletářské. Umělec odhazuje kult osobního. Slučuje se v zástupu stejně bojujících. Organizuje se společenstvím myšlenky. Zde chce být slyšen. Jeho tvůrčí postoj není mimo zástup, ale je v něm, úplně v něm. Proto hlavní znaky umění proletářského jsou v přímém odporu se znaky umění měšťáckého. Naproti individualismu vystupuje kolektivism , naproti lartpourlartismu – tendence .

56

JIŘÍ WOLKER TĚŽKÁ HODINA (1922) Balada o očích topičových Utichly továrny, utichly ulice, usnuly hvězdy okolo měsíce a z měst celého v pozdní ty hodiny nezavřel očí svých jenom dům jediný, očí svých ohnivých, co do tmy křičí, že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí dělníků deset své svaly železem propletlo, aby se ruce a oči jim změnily ve světlo. „Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož!“ Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti, železnou lopatou otvírá pec, plameny rudé ztad syčí a letí, ohnivá výheň a mládenec. Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly, přikládá plnou lopatu uhlí, a že jenom z člověka světlo se rodí, tak za uhlí vždycky kus očí svých hodí a oči ty jasné a modré jak květiny v praméncích drátů nad městem plují, v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny v radostná světla se rozsvěcují. „Soudruzi, dělníci elektrárenští, divnou že vám mám. Když se jí do očí podívám, pláče a říká, že člověk jsem prokletý, že oči mám jiné, než jsem měl před lety. Když prý šla se mnou k oltáři, jako dva pecny velké a krásné byly, teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři po nich jen drobinky dvě zbyly!“ Smějí se soudruzi, Antonín s nimi a uprostřed noci s hvězdami elektrickými na svoje ženy se vzpomenou na chvíli, které tak často si dětinsky myslily, že muž na svět přišel, aby jim patřil. A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti, jen těžší lopatou otvírá pec. Těžko je ženě vždy porozuměti, má jinou pravdu, a pravdivou přec. Antonín očí květ v uhelné kusy přikládá, neví snad o tom, - spíš musí, neboť muž vždycky očima širokýma 57

se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima a jako slunce a měsíc z obou stran paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.. V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, v nich oči mu krájel plamenný nůž, a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším: „Soudruzi, dělníci elektrárenští, slepý jsem, - nevidím!“ Sběhli se soudruzi přestrašení celí, dvěma nocemi domů je odváděli. Na prahu jedné noci žena s děckem sténá, na prahu druhé noci nebesa otevřená. „Antoníne, muži můj jediný, proč tak se mi vracíš v tyto hodiny? Proč jsi se miloval s tou holkou proklatou, s milenkou železnou, ohněm a lopatou? Proč muž tu na světě vždycky dvě lásky má, proč jednu zabíjí a na druhou umírá? Neslyší slepec, - do tmy se propadá a tma jej objímá a tma jej opřádá, raněné srdce už z hrudi mu odchází hledat si ve světě jinačí obvazy, však na černou slepotou veselá lampa visí, to není veselá lampa, - to jsou oči čísi, to oči jsou tvoje, jež celému světu se daly, aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly, to jsi ty, topiči, vyrostlý na těla zmučené střepy, který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý. Dělník je smrtelný, práce je živá Antonín umírá, žárovka zpívá: Ženo má, - ženo má, neplač! 58

Balada o snu V špinavé ulici na předměstí bydlel mládenec jménem Jan. Měl dobré srdce, slabé pěsti a modrou pracovní zástěru. Městem se brouzdal k večeru a ve světel barevném kolotoči mu narůstaly bolavé oči, jež všechno skutečně viděly a do srdce krutě křičely: Tady jsou paláce, - tady podkroví, tady jsou sytí, - tady hladoví, jedni jsou otroci, - druzí diktátoři a všichni jsou choří. Svět je jak srdce kulatý, a je-li v půle rozťatý, - umírá. Po městě chodil smutný Jan ze všech stran očima dobývám, toužil a trpěl a přece chtěl žít, svět na vážkách spravedlivých vyvážit, neboť člověk na svět přišel a proto tu je, aby se stal tím, co země potřebuje. Nechť je jím pokrmem, - jestli hladem sténá, nechť je jím hladem, - je-li přesycena. Po městě bloudil, v ulicích chodil, hvězdy mu nepomáhaly. Vrátil se domů. V světnici nízké okno a tři lidé spali. Na houni ulehl bludný Jan a oči zející do dvou ran tiše se zavíraly, tiše se zajizvovaly. Sotva se víčka zavřela nad dvěma modrými ranami, srdce jak semeno zalité slzami rozrostlo se mu po těle v krajiny šťastné a veselé. Neviděl paláců, neviděl podkroví, zmizeli žebráci nuzní a hladoví, po světě bez bídy, bez chamtivosti chodili lidé chlapecky prostí, stateční jako montéři, moudří jak inženýři, co stavějí mosty z básní a tónů 59

a hlavně z železobetonu, aby spojili se zemí zem a srdce se srdcem. Jan rozpřáhl ruce; velkou láskou jat chtěl vše to jak svou milou ohmatat, však běda, běda! - oči – rány nezhojené náhle roztrhly se, zřel jizbu, jež je jitrem bledá, činžáků střechy lysé, skutečnost dvěma hřebíky se v srdce probila mu a poznal, že vše byl jen sen z bídy, slaboty, klamů. Sirény rozkaz zahoukly, Jan utáhl si pás, šel včera a šel předevčírem a dneska půjde zas. Dnes ulicí však nejde sám, sen krásný naň se věší, bylo-li včera těžké vše, dnes je to ještě těžší. V předměstské ulici bydlela též dívka jménem Marie. Na šicím stroji každého dne deset košil ušije. S Janem kdysi setkala se, když večer v město pad, Jan ji objal teple v pase a povídal, že má ji rád. Pak častěj spolu chodívali a o lásku se dělívali. Toho večera sešli se zas. Jan hlavu měl svěšenu, propadlý hlas. „Dnes v noci, Marie, zdálo se mi, že žíti lze lépe na naší zemi. Však s ránem jsem poznal, že to byl sen, a snem tím jsem k smrti nemocem, neb přes den jak líbezné strašidlo kráčí přede mnou železným nábřežím, ulicí kamennou, a stane-li, průsvitný, uprostřed náměstí, skrze něj vidím tisíce neřestí, neřestí, které tím strašněj své boláky odkryly, že poznal jsem krajiny, ve kterých nebyly. Ti, kterým slunce nesvítí, sny slunečné musí zabíti, 60

sic zemrou na ně sami. Pověz mi, má milá, jak bys sen zabila?“ „Dokud jsem tě, Jene, neznala, též hrozné sny jsem mívala. Můj sen však muži milenci byl podoben. Že celý den jsem samotinká byla, tož noc mě v jeho náruč položila, ne za odměnu, ale z trestu spíš. Chceš-li žít, ze snu vždy se probudíš. A já se probouzela do čtyř chudých, holých stěn, abych si řekla krutě ošálená: To nebyl muž, - to byl jen sen. Však od těch dob, co jsme se poznali, sny tyto se mi zdáti přestaly. Tím, že jsi řek mi: má milá! sny ty jsem v sobě navždy zabila.“ Poslouchal mládenec jménem Jan, pochopil muž to jménem Jan, obtěžkal ruce a řekl jen: „Zabiji sen.“ Z fabrik a podkroví dělníci jdou, tvrdost životů jejich ji padla do rukou, ti všichni krásné sny měli a tíhu jich poznali, dnes jeřábem zvednou je a vytešou do skály, to lidé jsou z masa a kostí, tvoření světa dědicové věční, co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční, nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti, protože po světe jdou, ve světě vrou a na světě staví své štěstí. Z fabrik a podkroví dělníci jdou, mezi nimi Jan a Marie, svatí drží v rukou lilie, muži kladiva a meče; když velké sny se zabíjejí, mnoho krve teče. Musí se zabít, musí se žít, ruce jsou zbraně, srdce štít! (Těžká hodina)

61

VÍTĚZSLAV NEZVAL ABECEDA A Nazváno buď prostou chatrčí Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí A člověk neví kam byl složil hlavu H Člověk vydechne a nedýchá pak již Klaun z hrazdy skočil hudba mlčí - drum Jen v koutě šaška tleskat uslyšíš Výborně já jsem také publikum

JAROSLAV SEIFERT (1901-1986) Útěcha slečno slečno vy se mračíte že po celý den vám pršelo co by měla říkat tamhleta malá jepice které pršelo po celý život? (Na vlnách T. S. E)

Cirkus Dnes poprvé slavný polykač ohně John v náručí sevřel malou tanečnici Chloe A MALA CHLOE BYLA JEŠTĚ PANNOU Clown Pom ten večer před cirkem vypustil obecenstvu na uvítanou VELKÝ BALON

KONSTANTIN BIEBL (1898-1951) Zlatými řetězy Zlatými řetězy k lampě přikován můj stín, jak černoch v smutku, dnes básník svoje srdce dá třeba za banán, za žlutý banán. Tropickou loutku. 62

Nemá svůj smích. Má cizí pláč a melancholické ruce. Loupejte, prsty, žhavou kůru. Loupejte pomeranč. Oranžovou kolébku slunce kolébával oceán. Básník, pak pilot - Sám bůh ví co na konec. Snad sežehnut nebem, snad blesky tetován v přístavní krčmě umírá Malajec. Na prsou válečná loď. Na rukou snědá žena. (Zlatými řetězy)

Akord Spí myrty s mírnými lístky i mírnými stíny spala stará zahrada jas jasan v tmách rybíz vybízí rty Filipíny a tráva vstávala zrána na hradbách (Zlatými řetězy)

VíTĚZSLAV NEZVAL (1900-1958) Edison I Naše životy jsou truchlivé jak pláč Jednou kvečeru šel z herny mladý hráč venku sněžilo nad monstrancemi barů vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru avšak noc se chvěla jako prérie pod údery hvězdné artilerie které naslouchali u politých stolů pijáci nad sklenicemi alkoholů polonahé ženy v šatě z pavích per melancholikové jako vpodvečer

Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek stesk a úzkost z života i smrti Vracel jsem se domů přes most Legií zpívaje si v duchu malou árii piják světel nočních bárek na Vltavě z hradčanského dómu bilo dvanáct právě 63

půlnoc smrti hvězda mého obzoru v této vlahé noci z konce únoru Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek stesk a úzkost z života i smrti Skláněje se z mostu uviděl jsem stín sebevrahův stín jenž padal do hlubin bylo tu však něco těžkého co pláče byl to stín a smutek hazardního hráče řekl jsem mu probůh pane co jste zač odvětil mi smutným hlasem nikdo hráč bylo tu však něco smutného co mlčí byl to stín jenž jako šibenice trčí stín jenž padal z mostu vykřikl jsem ach! ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah Šli jsme ruku v ruce oba zachráněni šli jme ruku v ruce v otevřeném snění za město kde počínaly Košíře z dálky mávaly nám noční vějíře nad kiosky smutku tance alkoholů šli jsme ruku v ruce nemluvíce spolu bylo tu však něco těžkého co drtí i smutek stesk a úzkost z života i smrti Odemkl jsem dveře rozžal svítiplyn veda na nocleh svůj pouliční stín řek jsem pane pro nás pro oba to stačí nebylo tu však už stínu po mém hráči či to byl jen přízrak nebo sebeklam? stál jsem nad svým každodenním lůžkem sám bylo tu však něco těžkého co drtí smutek stesk a úzkost z života i smrti Usedl jsem za stůl nad kupy svých knih pozoruje oknem padající sníh pozoruje vločky jak své věnce vijí se svou věčně chimérickou nostalgií piják nezachytitelných odstínů piják světel potopených do stínů piják žen jichž poslouchají sny a hadi piják žen jež pochovávají své mládí piják krutých hazardních a krásných žen piják rozkoše a zkrvavělých pěn piják všeho krutého co štve a drtí piják hrůz a smutku z života i smrti

64

Řekl jsem si zapomeň už na stíny otvíraje týden staré noviny kde jsem v pachu novinářské černi tona uzřel velkou podobiznu Edisona byl tu jeho nejnovější vynález seděl v taláru jak středověký kněz bylo tu však něco krásného co drtí odvaha a radost z života i smrti III Naše životy jsou bludné jako kruh Jednou kráčel po New Yorku dobrodruh bylo odpoledne s vlahým slunkem v máji chodec zastavil se mlčky na Broadwayi před palácem West-Union Telegraf kde to hučelo jak na rozvodné desce byl to kamelot a slavný vynálezce Kolik vynálezců udělalo krach hvězdy nevyšinuly se z věčných drah pohleďte jak tisíc lidí klidně žije ne to není práce ani energie to je dobrodružství jako na moři uzamykati se v laboratoři pohleďte jak tisíc lidí klidně žije ne to není práce to je alchymie Malá neděle ach kolik jasných zvonů malá centrála slyš zvonky telefonů Vaše uši poslouchají milence defraudanty hovořící o směnce kalifornské lupiče a noční vrahy telefonní rozhovory z Velké Prahy Svět si hraje s Vaším ušním bubínkem stáváte se elektrickým pramínkem fonomotory a mechaničtí ptáci vzlétají až k hvězdám odkud se k Vám vrací jako k ptáčníkovi z rohu předměstí hlásajíce vaši slávu z návěstí spáváte pět hodin denně vám to stačí v tom se podobáte hazardnímu hráči ¨ Vždycky znovu žít a míti mánii jedenkrát jste uzřel v Pensylvánii noc a obloukovou lampu u Bakera pocítil jste smutek tak jako já včera nad poslední stránkou svého románu jako akrobat jenž přešel po lanu jako matka která porodila dítě jako rybář který vytáh plné sítě 65

jako milenec po sladké rozkoši jako z bitev kráčející zbrojnoši jako země v poslední den vinobraní jako hvězda která hasne za svítání jako člověk náhle ztrativší svůj stín jako Bůh jenž stvořil růži noc a blín jako Bůh jenž touží stvořit nová slova jako Bůh jenž musí tvořit vždycky znova hněta z svého dechu nové kalichy snášeje se s vodou oblak na líchy bylo v tom však něco krásného co drtí odvaha a radost z života i smrti Večer na začátku října tentýž rok sklíčen odměřoval jste svůj vážný krok po laboratoři v slavném Menloparku uprostřed své korespondence a dárků toče prsty mlýnek v snění ze zvyku uhnětl jste maně z vláken uhlíku ptáka našich nocí s kterým dlouho bdíme metlu příšer stínů jíž je zaháníme žhavé poletuchy snivých promenád anděla nad štíty nároží a vrat růže restaurantů kaváren a barů vodotrysky noci ve tmách na bulváru růžence nad mosty velkoměstských řek aureolu pouličních nevěstek věnce nad komíny velkých parolodí slzy které kanou z výšin nad poschodí nad katafalk města které tlumí je nad budovy chrámů staré mumie nad kavárny v nichž jsou plytké duše v dýmu nad zrcátka vín nad jejich věčnou zimu nad katafalk města mdlobných výparů nad mou duši rozladěnou kytaru na niž jako žebrák světel snů a lásky vyhrávám a pláči proměňuje masky s vášní truvéra já princ a bludný král města orgií jež sluje Balmorál jehož slavnou branou vcházím vždycky ve snu černým kordonem svých poddaných a vězňů knížat vražd a hysterických karmaňol drožek šílenství a opentlených kol sadistických vášní při nichž znějí zvony chimér vzlétajících z ložnic nad balkony piják krutých hazardních a krásných žen piják rozkoše a zkrvavělých pěn piják všeho krutého co štve a drtí piják hrůz a smutku z života a smrti

66

Až o prázdninách roku 1927, v době, kdy jsem psal ve škole u rodičů svou Kroniku Z konce tisíciletí, padl mně při prohlížení tatínkovy knihovny do ruky spisek, v kterém byl životopis Edisonův. Četl jsem jeho stránky znova a znova, zapamatoval jsem si hlavní Edisonova životopisná data a na svůj plán pozapomněl. Při psaní románu jsem pocítil, že by se mi lépe pracovalo, kdybych měl psací stroj a kdybych se na něm naučil psát. Přišel mi do ruky prospekt na psací stroj Corona a já jsem touhou po něm celé noci nespal. Stačilo jen zmíniti se před tatínkem o tomto svém snu a můj dobrý tatínek, který už nečte a nikdy nedočte tyto paměti, odpustil mně všecku hysterii, které jsem někdy propadal, a rozhodl se, že mi psací stroj koupí. Objednali jsme ho a po několika dnech přišel zářivý jak anděl, aby mě omamoval svým kouzlem dny a noci. Neuměl jsem na něm psát a hledal jsem dlouho písmenko po písmen i, než se mi podařilo je nalézti. Jednou v neděli koncem října 1927 jsem byl jat zvláštním neklidem. Chodil jsem po pokoji, který byl už téměř ponořen v šero, bezděčně jsem usedl ke klavíru, od kterého bylo vidět siluetu žloutnoucí školní zahrady, a začal jsem improvizovat. Hledal jsem v hluboké poloze dlouhé těžké akordy, které by odpovídaly stavu mého ducha, avšak nehrál jsem dlouho. Aniž jsem si byl vědom, co udělám, co chci, odešel jsem do pokojíka, kde jsem pracovával. Můj psací stroj se rozzářil, žárovka nad ním mu dala všecku jeho magičnost. Zvolna jsem vyťukal na stroji první verš Edisona. Ještě téhož večera jsem zakončil první zpěv. Jsem opravdu přesvědčen, že moje zářivá corona se zasloužila o mou báseň, inspirovanou objevitelem žárovky a bezděčným pořadatelem světelných iluminací, které jsem nesmírně miloval. Rovný tok mých řádků, unášených jedenácti- a dvanáctislabičným trochejem, ta pravidelnost, vyskytující se v avenuích moderních velkoměst, měla něco tajemného a strojového zároveň. Tří- až osmislabičný trochej mohla být lidová píseň, kdežto rytmus, který jsem vyhmatal z vln hlubokých tónů na pianě, otvíral se mi jako neznámý svět a otvíral mi neznámé světy. Konečně jsem mohl "psát", jako jsem hrával na klavír. Všichni svatí byli jaksi doma, všichni svatí stáli jaksi při mně. Řekl jsem už při jiných příležitostech, že jsou jisté fonnáty sešitů nebo barvy papíru, které mě dovedou inspirovat. Tak přímo rozčilujícím způsobem na mě působily v dětství sešity vázané do kartonu nebo nezvykle linkované. Nenávidím básně bezpředmětné, básně meditativní,jejichž kukátkem nevidíš nic než abstraktní slova. Tvůrčí proces je pro mne procesem smyslovým a není mi lhostejno, s jakou hmotou jsem v kontaktu, když píši. Jsou předměty, které bych rád nazval spotřebním zbožím pro umělce, žel, my jich produkujeme příliš málo. Člověk chce mít plno nepotřebných věcí, bez nich žije jeho život smutnější než s nimi. Z mého života artilerie zastarale dělostřelectvo chimérický od chiméra - klamná představa; vidina, přelud, halucinace nostalgie teskná touha defraudant člověk, který se dopustil zpronevěry peněz Ucha úzký pruh pole aureola svatozář truvér trubadúr karmaňola píseň a tanec z dob Velké francouzské revoluce

FRANTIŠEK HALAS (1901-1949) Verše Přes štěstí vidění tak slepý přes dar slyšení tak hluchý 67

Ve větru list v lásce sám v tenatech pták v dešti zpěv v růži červ v naději klam v hrdle pláč v slovech krev Přes štěstí vidění tak slepý přes dar slyšení tak hluchý (Kohout plaší smrt)

Vítězslav Nezval Žena v množném čísle Košile Jak krásný je zvyk zahradníků chránit ovoce na stromech v malých sáčcích Jako vy přikrýváte nahá ňadra košilí Krásná jako džber vody převržený v smutečním domě Krásná jak jehla v březové kůře na níž je vyryt letopočet Krásná jak makovice jíž se dotkl zvon Krásná jak střevíc plující za povodně podél okna s petrolejovou lampou Krásná jak hranice dříví na niž usedl motýl Krásná jak pečené jablko ve sněhu Krásná jak pelest zasažená kulovým bleskem Krásná jak mokrý hadr v plameni Krásná jak pecen chleba o půlnoci na chodníku Krásná jak knoflík na zdi kláštera Krásná jak poklad v květináči Krásná jak spiritistický stoleček jenž píše na vrata Krásná jak věnec v střelnici Krásná jak nůžky stříhající knot svíce Krásná jak slza v oku Krásná jak vlásečnice hodinek v uchu koně Krásná jak diamant v pušce kondotiéra Krásná jak chrup vtisknutý do jablka Krásná jak stromy v Luxemburské zahradě ovázané škrobeným plátnem

JAROSLAV SEIFERT (1901-1986) Píseň o rodné zemi Krásná jako kvítka na modranském džbánku je ta země, která vlastí je ti, krásná jako kvítka na modranském džbánku, 68

sladká jako střída dalamánku, do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti. Stokrát zklamán, rady nevěda si, znovu vždycky navracíš se domů, stokrát zklamán, rady nevěda si, k zemi bohaté a plné krásy, k chudé jako jaro v čerstvém lomu. Krásná jako kvítka na modranském džbánku, těžká, těžká jako vlastní vina - není z těch, na něž se zapomíná. Naposledy kolem tvého spánku padne prudce její hořká hlína. (Zhasněte světla)

FRANTIŠEK HALAS (1901-1949) Zpěv úzkosti Kolikrát verši můj kolikrát klopýtals v bolesti lásce žalu mém soukromém kolikrát verši můj kolikrát tancovals Teď krokem zbrojným verši můj pochoduj Pěšáckým rytmem zněte slova úzkostí šikovaná Té úzkosti dvanácté Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon, Čí ruce ho rozhoupaly Francie sladká hrdý Albion a my jsme je milovali Viděl jsem slzy v očích žen Viděl jsem pěstě zaťaté Počkejte málo málo jen však vy nás poznáte Ty vládkyně moří všemocná to moře slzí naše je ovoce hněvu rychle zrá už řinčí kotva naděje

69

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon Čí ruce ho rozhoupaly Francie sladká hrdý Albion a my jsme je milovali Ty Francie sladká Francie kde je tvá čapka Marianno Slunečný štít tvůj prasklý je a hanbou čpí tvé ano Je noc a v krytech zákopů tep krve země zní za tebe světe za tu Evropu stydí se voják poslední Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon Čí ruce ho rozhoupaly Francie sladká hrdý Albion a my jsme je milovali Pole naše křičí Zrada Lesy naše hučí Hanba Řeky naše šumí Zrada Hory naše bouří Hanba Ticho teď ticho Stoupá Hlas Ó duše lidu jak koktalas Ge Geni Genije země naší a na křídlech tvých je plno plno slzí Ge Geni Genije země naší v hodinách zlých meč tvůj ať zvoní brzy .. (Torzo naděje) Albion básnické pojmenování Anglie Marianna symbolické označení Francie

JIŘÍ ORTEN (1919-1941) Sedmá elegie Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá, zda zatím neskončil váš nebezpečný věk. 70

Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek, aby se nad1ehči1. Poproste růže, paní, aby se zavřely. Poproste rozpadání, aby vám přečetlo list o mém rozpadu. Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý, že ve své m1adosti podobám se již králi zašlého království. Vy jste přec věděla, co křídel chybí nám k rozletu anděla, jak krví smějeme se a jak krví pláčem. Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem. Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu) ťala se průzračnost o rudou oblohu a krvácela pak a šla a zapadala. Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála maminka s tatínkem, domova oba bratři, snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce, snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce, neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil, neměl mne zanechat v plameni, který studil! Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám, bez blahé mocnosti, jež umí překážkám snižovat výšiny, jež umí blížit dálku a peklo zavírá na vůni, na fialku, potom je chlapec sám a procitá a jde za skutečností zel. Myslí, že nenajde. Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán. Jedenkrát na ženě, milostné ze všech stran, pád zdál se nepadat: to píši o Narcisce. Všechno se vznášelo. A nevýslovně blízce k nám štěstí mluvilo. Byla to mluva ta, co nikdy nemůže být větrem odváta, byla to ona řeč, ta drahá mateřština rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína, v níž k loži sklání se nádherné bezpečí, byla to ona řeč, jež mluví bez řeči. Co chtěla Narciska, když stála před zrcadly a věci kolem ní dotčeny rychle chladly? Jak Narcis, její stín, nic, nic už nechtěla než sebe uvidět bez duše, bez těla, v zrcadle průhledném; shledávala jen slova o kráse tvrdosti, tvrdší než démantová, toužila zvěděti o sobě v cizích snech. Nebyla pramenem. Tonula v pramenech! Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme? Čí noci probdělé se položily na mé 71

a rozšířily se, že místo nestačí? Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči! Padaly slzy mé, padaly do močálů, padaly za živé království běd a žalu, padaly nestoudně, Karino, píši vám, poproste náhrobek, jejž deštěm omývám, připadám si jak déšť, jenž prší na váš hrob, připadám si jak pláč, bez času, bez podob, píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá, zda zatím neskončil váš nebezpečný věk. Znám jednu holčičku. Je jako polibek, jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále, protahuje se jen na slunci, jež je malé, nepálí, dává pít: usínat na ňadrech. Je mladá jako zem. Je lehká jako dech, jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí. Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti? Vy jste to věděla? A víte, Karino? Znám také velkost žen: čekání matčino, zda jednou vrátí se k ní její smutný syn. Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin. Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je. Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje a je to málo, znát, a je to málo, chtíti, je málo zradu znát, když nelze odpustiti. Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním. Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým? Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá? Co i tam umírá? Co i tam věčně padá? Milenky? Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet, odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět, rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem, aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem, aby jí duben dal, co květům náleží, aby jí byla noc praporem na věži, jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd, aby ji milenci chválili za bolest. Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve, směji se do krve a pláči kapky krve a Bohem opuštěn a Boha opustiv píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ ... (Elegie)

72

Ladislav Klíma HLEDÁNÍ STRAŠIDLA (1937, napsáno před 1910) V sedmihradských Karpatech vypravuje lid tento příběh: Nedaleko městečka D. leží údolí neobyčejně příšerným dojmem působící. Od nepaměti koluje o něm pověst, že posledního dne každého měsíce o poledni se tam objevuje stařec s tváří nepopsatelně strašnou, malinký jako kočka, na zadních nohách stojící. Zavítal-li tam někdo v tu dobu, vždy prý se buď šílený vrátil, nebo tam byl nalezen mrtev s tváří děsem znetvořenou, nebo zcela zmizel. Jednou zavítal do D. cizinec, mladý a bohatý, s tváří, jež odhodlaností a statečností tak planula, že nikdo nedovolil si naň toho nejmenšího. Slyšel pověst tu a projevil ihned rozhodnutí, že se na zajímavého stařečka půjde podívat. Zrazovali mu to, on se jen smál. I ustali, pravíce si: Neodolal-li nikdo té hrůze, on snad přece! A pak se dozvíme od něho něco interesantního. Posledního června se tam vydal. Vešel do hlubokého údolí, zabočil z něho pak do postranního, pak do dalšího; stále hustší a hrozivější byla příroda; i nebe bylo neobyčejně hustými mraky zastřeno, že bylo šero jako po západu slunce. Na místě, které mu bylo zevrubně popsáno, vešel do uzounké rokle, jejíž ústí bylo bujnou vegetací tak pokryto, že nezasvěcený nebyl by ho ani uzřel. Šel několik minut hlubokým, temným korytem, - pak světlalo se před ním - víc a víc - a náhle ohromen stanul. Před ním rozprostírala se skalní kotlina, asi čtvereční kilometr rozlehlá, obklopená skoro čtvercovitě ohromnými, kolmými skalními útesy, někde jako malá věž vysokými a štíhlými, nejpodivnějších často forem. Jako by pomníky to byly na zakletém hřbitově obrů nebo duchů. Všechny skály i půda měly zcela neobvyklou světle šedivou, skoro bílou, sinou barvu. Nikde stopy po rostlinstvu, ni zvířatech. Celkový dojem k nepopsání příšerný - něco divě mrtvolného, živě ztuhlého, ztuchlého, infernantně šklebivého. Od doby dětství nepocítil takový záchvěv hrůzy. Byl v prvý okamžik v pokušení utíkat zpět, cítil, že by byl proti zjevu příšery teď bezmocný. Ale hned vzbudil stud jeho sílu. Zavřel oči, s napjetím celé vůle vytvořil si v duši okamžik zářné srdnatosti. Zasmál se bujně, otevřel oči a shledal teď okolí jen pitvorným. "Nyní netřeba se mně už bát, má povzlétnuvší duše je nedostupná všem strašidlům - duchům jen močálů nížin! Učinil jsem dobře, že jsem svůj strach - podmínku. aby se mé přání splnilo, zabil? Ne, neměl jsem to činit, bylo to nadějné. Snad podaří se mně vsugerovat si strach stejně, jako právě zmužilost!" A kráčel do nitra kotliny, snaže se bát se; ale přesvědčil se, že lehčí je všude pouhými myšlenkami přejít od stavu horšího k lepšímu než k horšímu od lepšího. Místo, aby se bál, byl nucen sám sobě se stále smát ... Tu náhle zaslechl před sebou tiché kroky ... Malinko se ulekl. Obešel skalisko a uzřel - elegantně oděnou dámu. Zase se ulekl - zasmál se. "Proč se lekám ženy? Ach, přirozeno! Lekáme se jen nezvykle 'ho, všeho nezvyklého, ale zjevení strašidla bylo by tu pravděpodobnějším, než příchod samotné dámy. Nu - rozkošné!" Instinktivně schoval se za skalisko. Kroky se blížily. "Jde přímo sem!" Nesmím tu zůstat, aby mne nepovažovala za číhajícího lupiče. Slabě vykřikla, stanula deset kroků před ním ... Mlčeli oba - on ohromen její krásou, sršící duchem a statečností; ale snad byl ohromen ještě něčím jiným. Ona to byla, jež dříve promluvila oslňujícím hlasem: "Hledíc na vás, pane, jsem si jista, že přišel jste sem za stejným účelem jako já: spatřit jednou také strašidlo!" "Za tímto účelem jste sem přišla? Možno?" "Považujete mne za zbabělou?" "Nikdy neviděl jsem hrdinnější ženské tváře ... Ale žena… " "Žena je au fond daleko statečnější, než vy, nadutci. Ale má dobré důvody, aby bázlivost svou tak nezakrývala jako mužské baby!" "Ale vaše hrdinství mohlo by - vskutku - vésti ke katastrofě nějaké ... " "Co horšího 73

než ší1enství a smrt? Ale co lepšího, lákavějšího než toto nejhorší?" "Život vás asi velice zklamal - -" "Nikdy jsem od toho absurdního netvora nic neočekávala; nemohl mne tedy zklamat. Nudím se krátce, proto jsem přišla." "Věříte ve strašidla?" "Myslíte, že jsem tak pověrčivá, abych v ně věřila? Vlastně nemá otázka vaše smyslu, následkem i nejvědečtějšími idioty nepopíraného fakta, že existují ,halucinace', tj. že vidíme něco, co ,není', tj. co konvenční realitě špatně se hodí; ale toť jsou již strašidla! Halucinace je totéž co strašidlo, jen učenější pojmenování pro ně, jeho zalakováním, - něčím, co umožňuje vědě ,čestný' ústup. Řekne se snad: halucinace je něco čiře subjektivního, čemu nepřísluší jsoucnost o sobě, což o pojmu ,strašidlo' neplatí. Ale toť, hluboce vzato, nesmyslno, protože problém subjekt - objekt, otázka, existuje-li něco mimo mé já, je věčně nerozluštitelná. ,Halucinace' může být aesthesií nebo vůbec spatřením něčeho, pro co jsme zpravidla slepí; a navzájem toto údolí i vy, monsieur, se všemi hvězdičkami můžete být jen mou dlouho trvající halucinací, snem, výplodem mého já. Trvá-li halucinace, sen, jen jednu noc, jednu vteřinu nebo sto let, je vzhledem k věčnosti zcela lhostejno." "Směl bych vás tu, obdivuhodná, doprovázet?" "Nic se nám nezjeví, půjdeme-li spolu, a i kdybyste odešel, má krásná, tajemná nálada, která je předpokladem toho, je pryč. Ale mám půl hodiny času. -" A hodivši sebou na skálu, pokynula svému společníku, aby ji následoval. Přesně za půl hodiny - podala mu ruku. "Moje cesta vede onou roklí, vaše západní Mějte se dobře. Ale slyšte ještě: Za měsíc přijdu sem zas - ale neopovažte se vy přijít sem a zas mi to zkazit, rozhněval byste mne nanejvýš! Později postavte si tu vilu nebo krčmu!" Podala mu ruku. "Ale což se již neuvidíme? Neřeknete mně nic bližšího o sobě?" "Pošlu vám během týdne dopis!" pravila. - "Nezapírám, že se mně líbíte. Proto vám také řeknu, že jsem cizinka, která bydlí přes léto v jedné obci, několik hodin odtud vzdálené. - V září odjedu. Sbohem!" Odkvapila. Nejapně zíral za ní. Tu se otočila a zmizela za skálou. Více než alkoholem opojen byl láskou, když domů spěchal. - - A ta rostla den ode dne. - Neviděl než její tvář, neslyšel než její hlas. Jak se těšil na dopis! - Ale týden minul - on nedošel. Dva minuly - tři - stále nic. Všechno pátrání po širém okolí zůstalo marno. Co zbývalo zamilovanému, než přestoupit zákaz milenčin? Rozhodl se však, že přijde již o II. hodině, že vystoupí na některé skalisko uprostřed a ve štěrbině jeho skryt, bude svou dámu pozorovat a že k ní přistoupí teprve, až bude odcházet - nebo kdyby jí snad hrozilo nebezpečí. 31. července byla obloha co nejjasnější; nezjevilo se mu údolí proto méně děsivým, naopak; vlídné světlo na něm ležící bylo čímsi nepřirozeným, nepřirozenost však působí strašidelně. Opozdil se značně, bylo již bezmála dvanáct. Spěchal do středu údolí - - - Tu zanedlouho zaslechl blízko před sebou kroky. Běžel k nejbližšímu balvanu, aby se za ním skryl - tu vynořila se - ona. Stanula, zbledla, vzkřikla: "Tak respektujete moji vůli? Jste negalantní pes, vážený pane. A já se tak těšila." Vybuchla ve vzteklý pláč. Uchopil ji konejšivě za ruku. "Jedině proto jsem přišel, že jste mně neposlala slíbený dopis." - Pozdvihla hůl, nenechala ji sice dopadnout, ale - plivla mu do tváře a utíkala k západní rokli. Zdrcen stál tu chví1i - pak ovládnul jej hněv. Rázně odcházel- na povrchu duše hněv, v hloubi zoufalost. "Stůj, stůj!" zaslechl tu - spatřil ji, jak k němu pádí nazpět. Letěl ji vstříc. "Uzřela snad ten přízrak?" pomyslil si - ale ona - padla mu divě v objetí a plakala - - - A pak strávili spolu celou hodinu zas ležíce na skále. Ale hned čekalo jej zklamání. Sotva ulehla, zcela zchladla, začala mluvit o nejvšednějších věcech. Hned 74

koketovala co nejrozkošněji, hned se mu posmívala, urážela jej, hned zas pronesla něco, co zvedlo jej do nebe, hned řekla, že je jí naprosto lhostejný - a při všem nechávala nekonečný půvab svítit. Ubohý nerozuměl z toho na konec ničemu, tím více zuřila v něm vzteklá jeho láska. Na rozloučenou políbila jej, ale tak suše, že bylo to novým bodnutím. "Za měsíc přijdu sem zas, tentokrát však čekám zcela jistě, že vás tu neuzřím - sice ... Je to pro mne poslední při1ežitost - Prvního září odjedu a nikdy se sem nevrátím!" Láska jeho rostla v nekonečno. Ale dopis nepřišel. A opět zůstalo hledání marno. A nepohřešovatelná odjede prvního září. A láska rostla v nekonečno. Bylo nutno posledního srpna zase jíti do údolí. Již v devět hodin tam byl. Vylezl na skálu, schoval se a čekal. Nebe bylo ještě temnější než poprvé, byla polonoc. Silný strach, jakoby děsným tušením prosycený, se probouzel v mladém muži. "Dnes, kdyby se mně zjevil, nevím, jak by to na mne působilo. Ach zcela, zcela jsem se změnil. - Láska to způsobila - mne měkkým, všemu přístupným, takovou mycí houbou učinila. Vůle, sI1a, rozum, statečnost, hrdost vystěhují se z duše, kam se nastěhoval cit - ... " Po nekonečných třech hodinách uzřel - s leknutím - sněhový šat u východní rokle mezi skalami se propletávající. Křižovala údolím. Zdála se rozčílenou. Posléze viděl, jak přibližuje často šátek k očím ... Dohadoval se významu toho - ale před jednou hodinou nesměl skrýš svou opustit. Byly tři čtvrti, když kráčela právě pod jeho stanovištěm. A tu slyšel úpěnlivým hlasem pronesená slova: ,.Nemiluje mne. Kdo vskutku ženu miluje, šlape po její vůli, cítě, že činí ji to šťastnou. Nepřijde-li již, je konec mému krásnému snu. 6 ta má nešťastná šI1ená povaha! Zbývá mi jen smrt - --" Něco s třeskem dopadlo před ní. Vrhla se na to ... "Ty zde - ó krvácíš _ s takové výše skočit! Nezlomil sis nohu? Že ne, vskutku ne?" Nebránila se mu v nejmenším - - - Byl v extázi štěstí. "Dosáhl jsem cíle cílů!" - Cítil: "Ji kdybych ztratil, ztratil bych vše i sebe sama!" -- - Tu zděšeně vykřikla: "Tam - tam - vidíš jej pro boha? ha ... !" "Kde? Koho? To strašidlo? Nevidím nic - ne boj se ničeho po mém boku, haha!" "Musíš jej vidět - je to on! Tvář šedivá jako myš - nevýslovně hrůzná - oči bez iridy - zcela bílé - omdlím!" "Nic tu není, máš jen přelud - vstaň!" "Musíš hledět víc napravo - už jej vidíš?" "Nic, blázínku!" "Ještě víc napravo - ještě víc - blíž ... " "Ale pak musím hledět na tvou tvář!" "Tedy pohled' - hahaha!" "Co to? Mohla tě hrůza tak znetvořit? Nejsi k poznání, stále strašnější, šedivější, tvé duhovky se rozplývají - tělo scvrkává se kvapem - - ha! Strašidlo! Ty ... ! Byla jsi - rozumím! Od počátku jen příšerou tohoto údolí - - ztrácím tě - nikdy jsem tě, šílenec, neměl - - propast Š11enství přede mnou - ztrácím vše, i své já - - - Vzhůru - nemohu, údy jsou z kamene, - sílo má, pomoz! Ach, mrtvá je, láska ji zabila _ rozumím teď tvému pekelnému plánu ... ! Nepřibližuj tvář ke mně, pryč! Chce mne políbit - už - nekonečná propast hnusu a hrůzy - - -" Za několik měsíců skonal v zamřížované cele - - --

VLADISLAV VANČURA Rozmarné léto Tak vida! V tu chvíli otevřel Antonín dveře. Chutě, chutě, pravil zachovávaje vážnost, ačkoliv z jeho kalhot crčela voda, co otálíš, co tu prodléváš. Běž! pospíchej! přines tomuto nebohému děvčeti krapítek teplého mléka a suché prádlo. Obávám se, že je dočista utopeno! Jakže, děla paní mistrová přistupujíc k loži Antonínovu, na němž spočívala Anna, majíc oči obráceny v sloup a košili přilepenu k růžovému tělu. 75

Hrome, vidím, že je mokrá! dodala po chviličce ticha hrubě přehlížejíc Anninu krásu, jež prosvítala. Zmoudřete! Na druhý den, když abbé a major přišli na Důrův ostrov, otázali se Antonína, kdo to v noci tonul a koho zachránil. Oho, řekl mistr mezi prozpěvováním (neboť Kateřina byla již odešla po nákupu), vytáhl jsem z arše maličkou chudinku, děvčátko nikoliv starší než dvacet let. Byla by se, pánové, dočista utopila. Dnes při snídani jsem zaslechl jakési řeči, pravil kanovník. Mluví se, Antoníne, že to byla Anna z vozu kouzelníkova a že jste ji vlekl vrbinami až sem. To nešťastné děvče, majore, bylo prý nuceno vrhnouti se do vody, aby uniklo návrhům nestoudníkovým! Vy mlčíte, Antoníne, souhlasíte, abyste byl veřejně označen za svůdníka a jmín lumpem? Máte zcela pravdu, odvětil major, je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich tlamičky a jejich uši jsou malé a růžové. Řka to major zřejmě jsa pohnut se odmlčel a po chvíli dodal: Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají. Vy, Antoníne, děl obraceje se k mistrovi, jste si počínal hůře než lancknecht v městě, jehož bylo dobyto, a abbé vás nazval právem darebákem. V mém dobrodružství, pravil Antonín, není nic ošklivého, neboť Anna je naživu, dýchá a chodí. Slíbil jsem jí něco ryb a vy, majore, byste mi měl přispěti, neboť - jak jsem si úkradem všiml - je to opravdu hezké děvče. Dosti Slyše to kanovník vyňal z kapsy Ars amandi P. O. Nasona a udeřil knihou ozemi, takže se zdvihl obláček prachu. Potom se jal abbé sp11ati a mluvit špatně o literatuře a o knihách řka, že básníci jsou lidé nesmělí, že to řemeslo nezjednává cti a že platí u ženských za onuci. Když se vylál, zdvihl opět svoji knihu a pravil: Výtky, které jsem vznesl proti krásnému písemnictví, neplatí bez výhrady a neplatí obecně. A však je nezvratná pravda, že ženské jsou hlupačky a že nikdy a nijak nebyly účastny velikých věcí aniž rozkoší duševních. Právě tak, poznamenal major zapaluje si doutník, nesloužily nikdy ve vojně, a jakkoliv se jim líbí přiléhavé spodky a barevné kabátce, nerozumějí vojenství ani za mák. Víte-li pak, abbé, že jsem se nesetkal s dámou, která by znala základy balistiky nebo taktiky a která by měla jakékoliv mínění o těchto věcech? Pah, doložil, dovedou kaziti staré rody křížíce se s největší snadností s potomky šlechty a přivádějíce na svět čtenáře poštovních knížek. Horlivost Zatím paní Důrová spořádala špíži a vrátila se k Orši. Antonín ji spatřil, jak přichází, a dal se ihned do velikého poklízení. Popadl štoudev, nabral vodu, vylil ji na podlahu plovárny a potom, ujav se provazového víchu, jal se vytírati louži vkládaje do práce velikou sílu. Tento člověk, pravila paní Důrová, je můj manžel a podvádí mě! Dnes v noci jsem přistihla v jeho posteli holku! Což nebyla mokrá? odvětil Antonín. Byla, vece opět paní, poslyšte však, jak se to zběhlo. Ve veliké kabině je dřez plný vody. A do tohoto dřezu, majore, či do této kádě, abbé, schováváme láhve, aby si nápoje, které jsou u nás na prodej, uchovaly svěžest a náležitou teplotu. 76

Když paní zevrubně popsala způsob uchovávání potravin a způsob svého obchodování, postavila se ke dveřím, jako stála ráno, a opakujíc všechno své počínání jala se bušiti na dveře. Slyšela jsem třesk a zvonění skla, slyšela jsem, jak crčí voda padajíc zpátky do kádinky. Pohříchu teprve teď vidím, pohříchu teprve teď je mi jasné, že crčela z Antonínových kalhot a že si tento cizoložník sedl do vody jen proto, aby mě oklamal a zmátl. Té nestoudnosti! Podvedli mě, smočivše si košile a spodky. (Úryvek z novely)

Karel Čapek POVÍDKY Z JEDNÉ KAPSY (1929) Básník Byla to běžná policejní událost; ve čtyři hodiny ráno přejelo auto v Žitné ulici opilou stařenu a v největší rychlosti ujelo. A teď měl mladý policejní koncipient dr. Mejzlík vyšetřit, které auto to bylo. Takový mladý koncipient to bere vážně. "Hm," řekl dr. Mejzlík strážníkovi číslo 141, "tak vy jste viděl ze vzdálenosti tří set kroků rychle jedoucí auto a na zemi lidské tělo. Co jste nejdřív udělal?" "Nejdřív jsem běžel k té přejeté," hlásil strážník, "abych jí poskytl první pomoc." "Nejdřív jste měl zjistit ten vůz," bručel dr. Mejzlík, "a teprve pak se starat obábu. Ale možná," dodával, drbaje se tužkou ve vlasech, "že bych já to udělal zrovna tak. Tedy číslo vozu jste neviděl; a co se jinak toho vozu týče -?" "Myslím," řekl váhavě strážník číslo 141, "že byl nějaký tmavý. Možná, že byl modrý nebo červený. To nebylo dobře vidět pro kouř z výfuku." "Ach, Ježíši Kriste," naříkal dr. Mejzlík, "jakpak mám potom zjistit, který to byl vůz? Copak mám běhat po všech šoférech a ptát se jich: Pěkně prosím, nepřejeli jste starou bábu? No tak, člověče, co s tím mám dělat?" Strážník pokrčil rameny v subordinované bezradnosti. "Prosím," řekl, "mně se přihlásil jeden svědek, ale neví taky nic. Prosím, on čeká vedle." "Tak ho přiveďte," řekl dr. Mejzlík znechuceně a marně hleděl něco vykoukat z hubeného protokolu. ,,Prosím, jméno a bydliště," řekl mechanicky; ani se na svědka nepodíval. "Králík Jan, studující strojního inženýrství," pronesl svědek pevně. "Tak vy jste, pane, byl při tom, když dnes ráno ve čtyři hodiny přejelo neznámé auto Boženu Macháčkovou." "Ano, a já musím říci, že šofér je vinen. Prosím, pane komisaři, ulice byla úplně volná; kdyby byl šofér na křižovatce zpomalil -" "Jak jste stál daleko?" přerušil ho dr. Mejzlík "Na deset kroků. Já jsem doprovázel svého přítele z - z kavárny, a když jsme byli v Žitné ulici -" "Kdo je váš přítel?" přerušil ho znovu dr. Mejzlík. "Toho tady nemám." "Jaroslav Nerad, básník," řekl svědek s jistou hrdostí. "Ale ten by vám asi nic neřekl," "Proč ne?" bručel dr. Mejzlík, chytající se stébla. "Protože on ... je takový básník. Když se stalo to neštěstí, dal se do pláče a utíkal domů jako malé dítě. Tedy když jsme byli v Žitné ulici, přihnalo se odzadu šílenou rychlostí auto-" "Které mělo číslo?" "To nevím, prosím. Toho jsem si nevšiml. Já jsem pozoroval tu šílenou jízdu a zrovna jsem si řekl, že -" 77

"A jaký to byl vůz?" přerušil ho dr. Mejzlík. "Čtyřtaktní výbušný motor," pravil znalecky svědek .. ,Ve značkách aut já se ovšem nevyznám." "To nevím," děl svědek zaražen. "Myslím, že to byl nějaký černý vůz; ale blíž jsem si toho nevšiml, protože, když se stalo to neštěstí, řekl jsem Neradovi: Koukej, ti lotři přejedou člověka, a ani nezastaví!" "Hm," mínil dr. Mejzlík nespokojeně, "to je sice docela místná a správná morální reakce, ale já bych byl raději, kdybyste si všiml čísla vozu. To je úžasné, pane, jak lidé dovedou pozorovat. Vy ovšem víte, z,e šofér je vinen, vy ovšem správně soudíte, že ti lidé jsou lotři, ale na číslo se nekouknete. Soudit dovede každý; ale pořádně, věcně si všimnout věcí Děkuju vám, pane Králíku; nebudu vás zdržovat." Za hodinu zazvonil strážník číslo 141 u bytu básníka Jaroslava Nerada. Ano, pan básník je doma, ale spí. Básník vykulil ze dveří malá užaslá očka na strážníka; nemohl se jaksi upamatovat, co vlastně provedl. Nakonec přece jen pochopil, proč má jít na policii. "Musí to být?" ptal se nedůvěřivě. "Já se totiž na nic už nepamatuj u; já byl v noci trochu -" "Nalitej," děl strážník chápavě. "Pane, já jsem poznal mnoho básníků. Tak se, pane, ustrojte; mám na vás počkat?" Načež se básník a strážník dostali do řeči o nočních lokálech, o životě vůbec, o zvláštních úkazech na nebi a mnohých jiných předmětech; jen politika byla oběma cizí. Takto v přátelském a poučném hovoru se dostal básník na policii. "Vy jste pan Nerad Jaroslav, básník," řekl mu dr. Mejzlík. "Pane svědku, vy jste byl při tom, když neznámé auto přejelo Boženu Macháčkovou." "Ano." "Mohl byste mně říci, jaké to bylo auto? Zda bylo otevřené nebo zavřené, jaké barvy, kdo v něm seděl, jaké mělo číslo?" Básník usilovně přemýšlel. "To nevím," řekl, "já jsem si toho nevšiml" "Nevzpomínáte si na žádnou podrobnost?" naléhal Mejzlík. . "Kdepak," děl básník upřímně. "Víte, já nedávám vůbec na podrobnosti pozor." "Tak prosím vás," spustil dr. Mejzlík ironicky, "co jste tedy vůbec pozoroval?" "Tu celou náladu," pravil básník neurčitě. "Víte, tu opuštěnou ulici ... takovou dlouhou... za úsvitu... a jak tam ta ženská zůstala ležet _" Najednou vyskočil. "Vždyť já jsem o tom něco napsal, když jsem přišel domů!" Hrabal se ve všech kapsách a vytahal množství obálek, účtů a jiných takových hadrů. "Ne, tohle to není," brumlal, "tohle taky ne - Počkejme, snad je to tohle," mínil, pohřížen v pozorování rubu jakési obálky. "Ukažte mi to," řekl dr. Mejzlík shovívavě. "To nic není," bránil se básník. "Ale jestli chcete, já vám to přečtu." Načež, vykuliv nadšeně oči a zpěvavě protahuje dlouhé slabiky, recitoval: "marš tmavých domů ráz dva zastavit stát úsvit na mandolinu hrá proč dívko proč se červenáš pojedem vozem 120 HP na konec světa nebo do Singapore zastavte zastavte vůz letí naše veliká láska v prachu leží dívka zlomený květ labutí šíje ňadra buben a činely proč tolik pláču" "A to je celé," prohlásil Jaroslav Nerad. "Prosím vás," řekl dr. Mejzlík, "co to má znamenat?" "No přece, to je to neštěstí s tím autem," podivil se básník. "Copak tomu není rozumět?" 78

"Myslím, že ne," mínil dr. Mejzlík kriticky. "Já v tom jaksi nemohu poznat, že dne 15. července ve čtyři hodiny ráno v Žitné ulici přejelo auto číslo to a to šedesátiletou opilou žebračku Boženu Macháčkovou; raněná byla odvezena do všeobecné nemocnice a zápasí se smrtí. O těchhle faktech se vaše báseň, pane, pokud jsem pozoroval, nezmiňuje. Tak." "To je jen syrová skutečnost, pane," děl básník, mna si nos. "Ale báseň je vnitřní skutečnost. Báseň, to jsou volné, surreální představy, které skutečnost vyvolá v podvědomí básníka, víte? Takové ty zrakové a sluchové asociace. A těm se má čtenář poddat," prohlásil Jaroslav Nerad káravě. "Pak tomu rozumí." "Prosím vás," vybuchl dr. Mejzlík. "Nebo počkejte, půjčte mi ten váš opus. Děkuju. Tak tu máme, hm: ,Marš tmavých domů ráz dva zastavit stát.' Tedy mně, prosím, vyložte -" "To je přece Žitná ulice," pravil básník klidně. "Takové dvě řady domů, víte?" "A proč to není třeba Národní třída?" ptal se dr. Mejzlík skepticky. "Protože ta není tak rovná," zněla přesvědčující odpověď. "Tak dál. ,Úsvit na mandolinu hrá - No, dejme tomu. ,Proč dívko proč se červenáš' - Prosím vás, kde se tu bere ta dívka?" "Červánky," řekl básník lakonicky. "Aha, promiňte. ,Pojedem vozem 120 HP na konec světa - Nu?" "To asi přijel ten vůz," vysvětloval básník. "A měl 120 HP?" "To já nevím; to znamená, že jel rychle. Jako by chtěl letět až na konec světa." "Ah tak. ,Nebo do Singapore' - Proboha vás prosím, proč zrovna do Singapore?" Básník pokrčil rameny. "To už nevím. Třeba proto, že tam jsou Malajci." "A jaký má vztah to auto k Malajcům? He?" Básník sebou stísněně vrtěl. "Možná, že ten vůz byl hnědý, nemyslíte?" řekl zahloubaně. "Něco hnědého tam jistě bylo. Proč by tam jinak byl Singapore?" "Tak vidíte," řekl dr. Mejzlík, "ten vůz byl červený, modrý a černý. Co si z toho mám vybrat?" "Vyberte si hnědý," radil básník. "To je příjemná barva." "Naše veliká láska v prachu leží dívka zlomený květ," četl dál dr. Mejzlík. "Ten zlomený květ, to je ta opilá žebračka?" "Přece nebudu psát o opilé žebračce," pravil básník dotčen. "Byla to prostě žena, rozumíte?" "Aha. A co je tohle: ,labutí šíje ňadra buben a činely.' To jsou volné asociace?" "Ukažte," řekl básník zaražen a naklonil se nad papír. ",Labutí šíje ňadra buben a činely' - co to má být?" "Na to se právě ptám," bručel dr. Mejzlík poněkud urážlivě. "Počkejte," přemýšlel básník, "něco tam muselo být, co mně připomnělo Poslouchejte, nepřipadá vám někdy dvojka jako labutí šíje? Koukejte se," a napsal tužkou 2. "Aha," řekl dr. Mejzlík pozorně. "A co ta ňadra?" "To je přece 3, dva obloučky, ne?" divil se básník. ,,Ještě tam máte buben a činely," vyhrkl policejní úředník napjatě. "Buben a činely," přemýšlel básník Nerad, "buben a činely ... to by snad mohla být pětka, ne? Helejte," řekl a napsal číslici 5. "To bříško je jako buben, a nahoře činely -" "Počkejte," řekl dr. Mejzlík a napsal si na papírek 235. "Jste si tím jist, že to auto mělo číslo 235?" 79

,,Já jsem si vůbec žádného čísla nevšiml," prohlásil Jaroslav Nerad rozhodně. "Ale něco takového tam muselo být - kdepak by se to tu vzalo?" divil se, hloubaje nad básničkou. "Ale víte, to místo je to nejlepší z celé básně." * Za dva dny navštívil dr. Mejzlík básníka; básník tentokrát nespal, nýbrž měl tam nějakou dívku a marně sháněl prázdnou židli, aby ji policejnímu úředníkovi nabídl. "Já už zase běžím," řekl dr. Mejzlík. ,,Já vám jen jdu říci, že to byl opravdu vůz číslo 235." ,,Jaký vůz?" užasl básník. "Labutí šíje ňadra buben a činely," vysypal jedním dechem dr. Mejzlík. "A Singapore taky." "Aha, už vím," děl poeta. "Tak vidíte, to máte tu vnitřní skutečnost. Chcete, abych vám přečetl pár jiných básní"? Teď už jim budete rozumět." "Až jindy," řekl honem policejní úředník. "Až zase budu mít nějaký případ."

Jaroslav Durych BLOUDĚNÍ (1929) *** Kněz se chystal k obřadu svátosti umírajících. Tu si Jiří vzpomněl na smrt utlučené nevěstky v klášteře blahoslavené Anežky. Umíral teď ' také takovou smrtí. Zdála se mu šťastná a krásná. To mu Andělka pomohla k tomuto štěstí právě tak jako nevěstce. Snad se s tou nevěstkou sejde jednou v ráji a budou pak v koutě nebeském vzpomínati na Andělku. Divil se, že Bůh může být tak milostiv, a místo aby plnil jeho bláznivá přání, otvírá mu vchod do dvora nebeského. Bolelo ho sice něco v jeho lidském těle, ale čím byla nyní ta bolest proti tomuto úžasu! Chtěl by tak snášeti tuto bolest na věky. Strašlivé tmy, bouře a vichřice zůstaly za ním. Když vcházel do tohoto domu, nevěděl, že najde náručí Boží. Do jaké divné pasti ho chytil Bůh! Ale modlitby se skončily, kněz vstal, Andělka přistoupila k loži. Byla přísná, vznešená. Varovala se vytrhnouti umírajícího z čekání na smrt a vzbouzet v něm pohledem, slovem či dotykem vzpomínky na věci časné. Zdvihl k ní ruce. "Andělko, děkuji ti," řekl, ale nebylo to všecko, co chtěl říci. Chytil jí ruku, hleděl na ni a čekal na její pohled tak úpěnlivě a neodbytně, že se dočkal, že se její řasy sotva znatelně zdvihly a temné oči ukázaly svůj úžasný jas. Ten pohled byl věčný. Zachvěl se. Byl by toho pohledu nesnesl. Ale tu se mu oči zamžily slzami, ve kterých se děsivá moc tohoto pohledu rozlila v duhy a v hvězdy. Viděl ji v růžích a paprscích, překrásnou, milostnou, sladkou. Sevřel její ruku pevně a obrátil se ke knězi. "Otče!" Kněz přistoupil a ptal se, co si přeje. Jiří jen zdvihl Andělčinu ruku. Mluvit nemohl. Oči mu zářily. Tu kněz křikl do chodby a přišel lupič a ještě jiný voják a byli by ještě přišli lidé z čeledi, ale kněz již zavřel dveře. Odpověď Jiřího byla radostná. Andělka však, když přisvědčila, sklonila hlavu a odvrátila se. Kněz jejich ruce spojil štolou, požehnal jim a odcházel. Andělka poklekla a políbila mu ruku. Kněz cítil na své ruce její slzy. Slíbil, že bude pečovati o jejich ochranu, a svědky odvedl s sebou. Jiří s Andělkou osaměli. Teď již hleděla na něho a její zřítelnice se leskly lidským jasem. Hleděla již na něho jako na svého chotě, odcházejícího, umírajícího. Z moci svátosti patřila jemu a on patřil jí, už 80

nepatřil jen Bohu a smrti. Bůh jí ho dal, úplně dal. Teď už se neměla báti o jeho smrtelný zápas, teď už se neslušelo, aby se v pochybnostech a obavách o milosrdenství Boží bála ukázat mu v hodině jeho smrti všecku svou lásku. Už mu patřila všecka její bytost z moci svátosti, kterou právě přijali ne pro útěchu marné cti a satisfakce z nouze, ale jako milost, která pomáhá výše k trůnu Božímu a nesnese zlehčování. Táhl její ruku k sobě. Sklonila se k něm a očekávala jeho polibek, přivírajíc oči. Objal ji oběma rukama. Políbila ho. Bála se jen, aby mu neublížila. Ucítila, že jeho ruce nejsou chladné. Zdvihla se. Její dech byl tichý. Hleděl jí do očí. Tu spatřil v jejích očích a kolem jejích rtů zvláštní zákmit, který mohl pochopit jen proto, že měl smrtelně krvácející ránu v prsou v hodině své svatby. Vracela se jí její podoba z prvního setkání, hrdě cudná, spanilá a statečná. Její tělo se napjalo přísným půvabem, jako by hleděla na nejvyšší štěstí před svědky bláznivými a krátkozrakými. Na její tváři byl sotva znatelný úsměv. Ten úsměv bolel. Byl v něm soucit a nějaká královská a posvátná opatrnost, jako by dlaní chránila plamen svíce před větrem; byla v něm bolestná a hrdinská láska, která se ničeho nebála, poněvadž spočívala na klíně Božím; a byla v něm i bělostná, nahořklá útrpnost, svatý posměch, něco, co bylo krutě i sladce spravedlivo v této chvíli rozhodné, bez čeho nebyla možná úplná upřímnost lásky. Byla to milostná výčitka za to, že po tolika letech čekání, ponížení a věrnosti svolil státi se jejím chotěm až teď, na smrtelném loži, v poslední noci a snad v poslední hodině svého života, když všecka jeho pýcha, marnivost a ctižádost byla potupena, když se ho ujala sama v nejvyšší nouzi, když tato hodina společného života již mu nemohla působit žádných rozpaků pro budoucnost. Jiří na ni hleděl tiše a pozorně. Jeho duše začínala viděti. Otázka mu nešla přes rty, nemohl pro ni nalézti slova. Zdálo se mu, že už jednou viděl takový výraz očí a úst, bolestně slavný, beznadějně milostný a strnulý pro věčnost; bylo to z kamene; byla to jedna z panen nemoudrých na portale magdeburského dómu, jejíž lampa zhasla. Snad Andělka litovala svého i jeho pozdního příchodu po bloudění v bouři a vzpomínala na vítěznou radost panen moudrých, z jejichž triumfu před chvílí se vyloučila tím, že se zřekla koruny panenství duše a jako na posměch a za pokání mělo jí být ponecháno panenství těla, poněvadž bylo pozdě, už byla vdovou, její ženich byl zabit ještě před svatbou a z hrdé panny a poutnice stala se ubohá vdova po ubohém sluhovi. Ale tato myšlenka byla daleka od víry a důvěry, která vždy zářila z její tváře a ovládala její každé hnutí. Stiskl její ruku, až se zachvěla. Bylo již všude ticho. Co se dělo ve městě, to sem neproniklo. "Andělko," řekl polohlasem, "viď, že tě Bůh nezahanbí'? Ne, jistě ne! I kdyby měl zázrak učinit!" Do očí se jí draly slzy, kterých už nestírala. "Jsi moje," šeptal, "nebyla jsi mi dána pro zahanbení. Slíbila jsi mi lásku až do smrti!" Pohlédla na něho s údivem. Oči mu zářily úsměvem, který už často viděla a vždy se ho bála; ale nyní ta záře byla tak mocná, že nemohla pochybovat otom, že Jiří se chystá k slovu svrchovanému. Lekla se jeho krásy. "Andělko - víš, co jest láska?" Řekl to tiše a sladce. Klesla na jeho rameno, tlumíc pláč a divíc se tomuto štěstí. "Zůstaň už, zůstaň!" zašeptal. "Jest to vůle Boží!" Pozdvihl se a čekal. Krev pozvolna se mu začala řinout z rány, ale to právě ulevilo jeho bolesti, takže oči mu zářily radostí a láskou. Zahlédla krev z jeho rány, ale teď se nemohla děsiti a rozmýšleti, poněvadž v očích jeho viděla svrchovaný rozkaz a hodina smrti už se ohlašovala. Vůle Boží byla neodvolatelná, milosrdná a přesvatá. Nezbývalo než poslechnouti. Podrobila se jako dítě v náručí Božím s veškerou vznešeností studu a s vděčnou 81

radostí před tváří nebes. A když na svém prsu ucítila tíži krvácejícího srdce a tvář ženichova odpočívala na její tváři, tu všecka naděje božská vykřikla v jejím srdci nesmírným plesem, jako by krev ženichova se vlévala do srdce jejího a sloužila rozkazu lásky. která jest silnější než smrt. Dohořel oheň v krbu, dohořela krev; ustydla krev, která se valila z rány zabitého; i krev, která se vyřinula z úst se smrtelným chropotem. Zaniklo krátké zaúpění, chropot se zastavoval a oči se obracely v sloup. Když se • chtěla pohnouti, aby ho uložila a usnadnila mu poslední vzdech, poznala, že již dýchati nebude. Jeho tělo bylo ještě teplé a poddajné; teď' naposled pevně je mohla přitisknout k srdci. Políbila ho na ústa a vstala. Byla jako vykoupána v krvi jeho srdce, kterou neváhal rychleji vylíti, aby ji mohl obejmouti jako svou choť. Byla ještě noc, svatební noc; nesměla odložit své svatební roucho celé purpurové, to svědectví své lásky a svého vdovství. Zatlačila mrtvému oči, zavřela mu ústa a pokřižovala ho. Vzala dohořívající svíci a svítila na smrtelnou ránu; lekla se jí, neboť to byla smrtelná rána jejího chotě; krev v ráně se srážela. Tato rána určila její osud. Byl to dotek. Pak klesla na holá kolena k loži, které bylo jejím ložem panenským, pak svatebním a nyní ložem mrtvého, a modlila se modlitby za mrtvé; krev pomalu usýchala na jejím těle a košile chrastila při jejím oddechu jako podivný pancíř. Pak svíce dohořela. Byla ještě tma. Ale již necítila žádné úzkosti. Modlila se už také sama za sebe. Pak děkovala Bohu za všechno a dala se do pláče. Když se probudila z ranního šera, viděla, že usnula klečíc u lože mrtvého s hlavou na jeho rameni. Krev již uschla. Ranní šero připomínalo vše, co bude musit vykonat. Byla neděle. Ustrojila se a vyklouzla z domu, nedbajíc mušket, koní a šavlí, jichž byly plny ulice. Nevšímala si ničeho z toho. Po mši šla poděkovat řeholníkovi a dát mu zprávu o smrti jejího chotě. Poradil jí, čeho potřebovala. Vrátila se k hraběnce Maxmiliáně; ta seděla na židli, němá a zlomená, unavena hněvem a zoufalstvím. Oznámila jí uctivě, že se stala také vdovou, a požádala o propuštění, aby nyní nebyla hraběnce v jejím neštěstí na obtíž. Ale hraběnka měla mnoho jiných starostí; neodpověděla; děti plakaly. Ale již přicházeli důstojníci obrista Butlera zabavit kancelář, pokladnu, i soukromé korespondence a soukromé peníze a všechen inventář a vyslýchat dámy i služebnictvo zavražděných. Dům i ulice byly plny hluku. Městem chodily čety vojáků; zvenčí přitáhly tři kompanie starého Breunerského regimentu; dragouni ohrožovali měšťany i vojáky regimentů Trčkových, a to nejen kyrysnľky, kteří přišli s bývalým generalissimem, ale i pěší lid obristleutnanta Gordona. Činili si nepřátelství a Breunerští ze zpupnosti stři1eli do vzduchu i do oken. Obě hraběnky byly vězněny ve svém kvartýře a dragouni odnášeli nejen věci, které konfiskoval obrist Butler, ale vše, co se jim ocitlo na dosah ruky. Ukazovali si na ulicích uloupené šperky, nádobí i ženské šaty, které odnášeli svým souložnicím, překupníkům a markytánům. Vyprávělo se o báječných odměnách vrahům a jejich pomocníkům, kterých zde v Chebu bylo přes sto, o podrobnostech exekuce, o výkupném úředníků a předních sluhů, o tom, že ještě mnoho lidí bude zatčeno a odsouzeno. Brány města byly zamčeny a otvíraly se jen kurýrům. Hraběnkám nebylo dovoleno ani zhlédnout mrtvoly zavražděných a jen z děsivých řečí lidí se dověděly, že obrist Butler je dovolil položiti do zpustlé hradní kaple, že jsou zmrzlé, nahé a zohavené. že o jejich krunýře a pláště byla svedena rvačka, že těla byla rozsekána a popíchána. Andělka sháněla věci, potřebné k poctivému pohřbu člověka, který teď nebyl ničím, ale přece mohl býti pokušením živých, kteří se dosud nenasytili zločinů. (Úryvek z románu)

82

Vladislav Vančura Markéta Lazarová [1931] Hlava třetí [Úryvek] Po zimě tak kruté nastalo rázem jaro. Jižní svah Kozlíkovy pevnosti byl již prost sněhu. Kozlík ihned postřehl tuto nevýhodu a rozkázal, aby shrnuli závěj na úbočí. Pahorek byl tak kluzký, že bylo třeba, aby loupežníci táhli koně vzhůru po provazci houžví. Konečně jsou na místě, sníh je shrabán, kůly naostřeny, závory zabity a již se dojídá nádherný oběd. Je čas vyslechnouti zajatce. Přivádějí Lazara, jehož vousy jsou bílé jako kouř. Kozlík se opírá o meč a poslouchá. "Jsem uprostřed tvé čeledi a nasloucháš mi jako hejtman, jsi pánem všech, kteří jsme blízko tebe, a rozumím, že mě budeš trestat na hrdle. Tvoje svévole je ukrutná svévole, právo nemá u tebe zastání. Spálil jsi Obořiště, zamordoval jsi mi lidi, zavlekl jsi Markétu, nesmiloval ses nad ní. Nebojíš se, nemohu tě postrašit, avšak vojsko, které jste viděli nad úvozem, není než část vojska. Budeš chycen za hlavu. Padneš, či budeš oběšen. Nic se neudá mimo jedno z těchto neštěstí. Mysli na Boha, Kozlíku, snad ti skýtá příležitost, abys naposled byl přívětivější." Loupežník odpověděl Lazarovi po chviličce: "Ach, ty pane Lazare, což ty se mnou mluvíš, jako kdybys byl doma u nás na Roháčku. Kdo jsi? Strašidlo ze silnice, jež klepe holí o štít, aby postrašilo kupce s ranečkem příze. Moje hříchy jsou veliké. Ostříhal jsem špatně božích příkazů, a bídná přirozenost lidská mě vedla k hříchu. Často mě unesl hněv, litoval jsem pozdě svých činů, ach bože, sahával jsem příliš snadno po meči, ale ani jedenkrát jsem nenapadl člověka, jenž nebyl ozbrojen, nečíh.al jsem při silnici, ale vedl jsem drobnou válku s pány a jejich čeledí a s kupci, na něž jsem křičíval v zátočinách, aby se bránili. Moje hříchy jsou hříchy šlechtice, moji skutkové jsou smrtelně bledí, někteří se tmí pekelným stínem a z jiných stříká krev. Moji skutkové mě zděsí při posledním soudu. Půjdou pochmurnou řadou a budu se báti, patře v jejich tvář. Budu se báti, ale nezastydím se. Nikoliv. Vedli jsme války a vítězili jsme. Vedli jsme války proti vůli krále. Od desíti let nás napomíná skrze hejtmany a nepřátele, kteří přicházejí s mečem. Odpovídal jsem jim, jako se odpovídá nepřátelům. Nevyslechl jsem je, neposlouchám. Můj meč není o nic kratší než meč hejtmanů. Snad bych byl kdysi šel před právoznalce a na soud králův, teď však je válka, válka, v níž vítězím." Lazar se zasmál. Bůh ví, kde se v něm vzala odvaha smáti se tak nevhod. "Ty chceš vésti válku s králem?" děl, sípaje a pohlcuje slova, "ještě teď, nešťastníče?" Chlapi v radě ztichli, očekávajíce výbuch Kozlíkova hněvu, bylo viděti, že mu vztek nadouvá tvář, již vstává a Lazar tichne. Ach, drazí páni, již je po něm veta! Kozlík je popuzen a nezná slitování. Můj Bože, jak osvětliti duši, po níž přechází stín za stínem? Jak učiniti srozumitelným rasovského loupežníka, jenž má jakousi hrdost a jakési slitování? Nevím. Je to zuřivec, ale někdy mu uniká úsměv pro věci nicotné a plné něhy. Někdy je smuten pro ubožátko, jež obdaroval, či které pominul. Buďte mu ku pomoci, svatí andělé, vidím na jeho surové tváři malé znaménko lásky, pramalé znaménko milosti, pihu, sluneční tečku, vějířek vrásek, jejž vyhloubil úsměv nad ptačím hnízdem a nad psíčkem, který se batolí podle psice. Kozlík měl již napřaženou ruku a v ní se leskla čepel, byl by Lazara zabil, ale Markéta padá na jeho ruku, tak jako padáme v uzdu koně. Nepláče, nezavzlyká. Je odhodlána zemříti před svým otcem. Neprosí, je však krásná. Hle, jak se stravuje a mizí pýcha loupežníkova srdce. Kozlík se zastavuje, Kozlík váhá jako venkované, než zasednou ke svatebnímu koláči. Dívejte se však na Markétu. Pod záplavou nádherného vlasu se svíjí její žalostící mozek, mozek, v němž jako zoban štípe strach. Strach, strach a zoufání. Markéta chce zemříti. 83

Pane a paní, kteří čtete, Bůh vnuká lidem takovou žádostivost života, že mu důvěřujeme i v hodince smrti. Vzdáváme se tělu, jež je sochou boží, a činíme, co nám našeptává nádherné srdce. Markéta si drásá šaty a obnažuje svou ránu, nuže, vizte ty prsy. Jak jsou krásné! Její rameno je jako ohbí řek. Vizte to krásné držení hlavy, na niž usedla krása jako orlice! Markéto, vy světačko, z vašeho záměru býti Kristovou nevěstou nezbyl než cár závoje. Plačte. Kozlík je překonán a všichni mužové jsou překonáni. Plačte, vedla jste si jako nevěstka a váš otec se díval. Nevěstka! Proklaté jméno, jež se vždy vrací. Což je krásnější sochařství než sochařství údů? Znáte dokonalejší zrcadlo, než je údiv? Markéto, vedla jste si, jako si vedou dívky. Žel, váš otec se zarmoutil, neboť nepočítá vašich sedmnáct let a vroucně si přeje mluviti s vámi jako s dítětem. Když minula kratičká chvíle mlčení, přistoupil Mikoláš k svému otci a řekl mu: "Otče, ty jsi mi dal Markétu Lazarovou, dej mi i Lazara. Nepřivedl jsem jej proto, abych jej vydal na smrt, nechci se s ním svářit." Kozlík se obrátil skrývaje úsměv, ale přece jen se nezdržel, aby neudeřil starocha po rameni. "Jdi, kam je ti libo," řekl Mikoláš. "Markéta je moje žena, a jak se skončí tažení, přivedu kněze, aby jí dal toto jméno před Bohem i před lidmi. Strhl jsem tě z koně a vedl na toto místo, aby si Markéta nestýskala. Proč však nemluvíš, proč se hněváš?" Lazar mlčel a nepohlédl na svoji dceru. "Vrať se zpátky k hejtmanovu vojsku, jdi kamkoli, vezmi si koně a jdi." Mikoláš domluvil a stařec propuká v pláč: "Viděl bych tě raději mrtvou, dceruško." Pláče a jeho pláč je jako mračno, mlha jej zastírá, mlha mu brání, aby viděl, že si Mikoláš vzpomíná na laskavé slovo, že zrývá ostruhou zemi a že překládá meč z ruky do ruky, jako kdyby hořel. Co dělá Markéta? Co jiného, než že se stydí. jak by si nyní přála léku mučidla, jak by si přála, aby bolest svědčila o její dětské lásce. Co učiní? Rozbíhá se za svým otcem .. V tu chvíli se otevřelo nebe a shůry dolů crčel lijavec, mračno ošleháváno větrem přehnalo se v divokém úprku. Zaváhání a slastné rozpaky Mikolášovy již míjejí a to tam je Kozlíkovo rozněžnění. Huláká opět z plných plic. Bylo to bláhové civěti na zajatce, který se protiví, věru, prabídně jsme se tázali, já i Mikoláš. Kozlík se ohlédl za vzdalujícím se Lazarem, fi, byl by na něho s chutí poštval psici a vetknul mu šíp mezi lopatky. Lazar pospíchá a vedle Lazara běží Markéta. "Stůjte! Stůj!" volá Mikoláš a již jim je v cestě. Mluví; co tak drkotavě mluví? Hněvá se, avšak Markéta nechtěla odejíti zároveň s Lazarem, neprchá, ach, nakládejte s ní méně zuřivě. Což se vám znelíbila tato krasavice tak náhle? Zběsilý loupežník ji rve za vlasy. Ach, to je bláznivá podívaná! Hleďme, abychom při svém vypravování zvážněli. Dále již ani slova! Co nám sejde na lásce, která se rve, co nám sejde po kejklířské vloze rabiátů, kteří trápí své milenky a opět je líbají, jako kdyby neměli zdravý rozum? Jakže, vy nejste spokojeni s příběhem ze starých časů? Což vám nepůsobí ani ždibec libosti slyšet o mrazech tak pořádných, o prudkých chlapech a sličných dámách? Nepůsobí tato povídka jako mlat u porovnání s rozkošnou složitostí současné literatury? Nedojímá vás ani poněkud, ani pramaličko, ani se zpožděním, jehož bývá třeba vaší pronikavosti? Domníváte se vskutku, že veliké lásky byly vždy dokonalé lásky? Není mi nesnadno představiti si mudrce, jenž skotačí, stýskajícího si anděla a milence, který dává své dámě za vyučenou holí, aniž ji jen na chviličku méně miluje. To vše se přihází buď jako skutečnost či jako smyšlenka, které jsme přivykli a jež v nás nyní vzrůstá.

84

Všechny věci jsou podrobeny změnám a mnohá barva obsahuje barvy dočista vzdálené. Avšak buďme snášenlivější, udeřte knihou a slyšte dále vypravování, jež spěje vpřed. Všimněte si kompozičních prostředků; najděte místa, kde autor sám komentuje děj, kde promlouvá k sobě, ke svým postavám, ke čtenáři.

IVAN OBRACHT Nikola Šuhaj loupežník [1933] Koliba nad Holatýnem Když pisatel tohoto vyprávění shledával v domovině Nikoly Šuhaje příběhy o tomto muži nezranitelném, který bohatým bral a chudým dával a který nikdy, kromě v sebeobraně nebo ze spravedlivé msty, nikoho nezabil, neměl po svědectví tolika lidí vážných a hodných víry věru příčiny nevěřiti, že Šuhajovu nezranitelnost působila zelená ratolístka, kterou mávaje, odháněl četnické kulky jako hospodář v červencovém dni rojící se včely. Neboť v tomto kraji lesů, zvrásněném horami jako kus papíru, který se chystáme hoditi do kamen, žijí posud děje, jakým se bláhově usmíváme jen proto, že se u nás nestávají již po staletí. V tomto kraji kopců na kopcích a roklí v roklích, kde se v tlejícím soumraku pralesů rodí prameny a umírají prastaré javory, jsou posud začarovaná místa, odkud se ještě nikdy nedostal ani jelen, ani medvěd, ani člověk. Pruhy ranních mlh, ploužící se namáhavě po korunách smrků vzhůru do hor, jsou průvody umrlých, a oblaka, proplouvající nad úžlabinami, jsou zlí psi s otevřenými tlamami, kteří se za horou snesou, aby někomu ublížili. A dole, v úzkých údolích řek, ve vesnicích, které jsou zelené kukuřičnými poli a žluté květy slunečnic, žijí vlkodlaci, kteří překulivše se večer po soumraku přes kládu, se změní z mužů ve vlky a k ránu opět z vlků v muže, zde se v měsíčních nocích mladé vědmy prohánějí na koních, v které proměnily své spící muže, a čarodějnic netřeba hledati za sedmi horami a sedmi řekami ve větrných údolích, nýbrž ty zlé možno potkati na pastvinách, jak sypou do tří dobytčích stop soli, aby zbavily krávy mléka, a ony dobré lze kdykoli navštíviti v jejich chyších a odvolati od konopných trdlic, aby zaříkaly hadí uštknutí nebo koupelí z odvaru z devíti bylin udělaly z dítěte neduživého silné. Zde žije ještě Bůh. V dusném tichu pralesů žije ještě starý Bůh země, který objímá hory a údolí, hraje si s medvědy v houštinách, laská se s kravkami uprchlými od stád a miluje troubení pastýřů, svolávajících večer dobytek. Dýchá do korun starých stromů, pije dlaní z pramenů, svítí z nočních ohňů na pastvinách, chřestivě rozechvívá listí kukuřičných polí a kývá žlutými terči slunečnic. Prastarý pohanský Bůh, pán lesů a stád, který odmítá spojovati se s oním pyšně honosným Bohem, bydlícím v zlatě a hedvábí za pestrými stěnami ikonostasů, i s oním nevrlým starcem, skrývajícím se za ošumělými záclonkami purjochesů synagog. Ale věc se Šuhajovou zelenou ratolístkou není pravda. "Ne," řekl mi pastevec na polonině nad Holatýnem, "lidé to říkají, ale bylo to jinak." A zatím co si nad ohněm opékal holubinku, nabodnutou na jívové větvičce, vypravoval mi onu osudnou událost, která určila život Nikoly Šuhaje loupežníka. Případ ještě hodnější, aby byl vypravován za zimních večerů při plamenech bukových špalků v chýších, než onen o zelené ratolístce. Hodnější vypravování! Neboť to jest jediné slovo, které lze po právu užíti, ač významy div a zázrak se vnucují. Ale tyto výrazy jsou vzaty z názvosloví křesťanského a znamenají věc výjimečnou a takovou, které se třeba diviti. Zde se však věci výjimečné nedějí a diviti se netřeba ničemu. Že v červenci zraje obilí a v srpnu konopí, je stejně známo, jako že v kukuřici žijí hodné víly mavky a u bahnitých potoků zlé rusalky; a že 85

člověk utone, spadne-li při plavení dříví z voru do rozvodněné Terebly, je stejně zřejmé, jako že zešílí, vkročí-li na místo, kam čarodějnice vylila zbytky nečistého odvaru svých bylin. Holatýnský pastevec začal vypravovati příběh Nikoly Šuhaje v kruhu pastýřů skotu při ohni, který vysoko plápolal k večerní obloze. Ale nedokončil, neboť se spustil déšť, klidný a vlahý, jaké bývají na počátku července. Dokončil na se ně ve tmě koliby. Pastevci, dokouřivše své dýmky s hrotitými mosaznými víčky, ve spánku oddechovali, do střechy bubnoval déšť a za dřevěnou přepážkou, kde spal dobytek, se brzy z toho, brzy z onoho kouta ozývalo slabounké zacinknutí. Slabounké a jemné, jako když stružka přeskakuje oblázek. To jak chvílemi ve snu zvířata pohnula hlavami a jak srdce zvonku na jejich šíjích tiše zavadilo o kovovou stěnu. A tento zvuk, tak podivný, dával barvu celé noci, poněvadž vzbuzoval zdání, že se tam někdo plíží z kouta do kouta, tajně poslouchá a tiše přitakává. Zde je tedy onen mackbethovský příběh o nezranitelném Šuhajovi, o loupežníku Nikolovi Šuhajovi, který bohatým bral a chudým dával a nikdy nikoho nezabil, leč v sebeobraně nebo ze spravedlivé msty. Neboť to jsou ctnosti všech zbojníků celého světa v zemích, které ještě dovedou milovat loupežníky a ctíti je jako národní hrdiny. Eržika [Úryvky] V noci před oním osudným dnem šel Nikola s Jurajem silnicí údolím Terebly k Drahovu. Chtěl navštíviti chýši Myhala Hrymita, pohovořiti si s ním a přespati tam. Noc byla jasná a vysoko nad úzkým údolím a šumem Terebly plynula druhá, úzká řeka: řeka tekoucích hvězd. Kráčeli s puškami na plecích a bezpečni, neboť zde je daleko od Koločavy, a potkají-li hlídku, budou dva proti dvěma. Slyšeli po silnici hrčeti povoz a ukryli se do houští. Kdo je to? namáhal Nikola zrak. Aj! Je to opravdu on! Vedle vozu klidně kráčí Juraj Drač. V Nikolovi horce zakolotala krev. Ne nenávistí k Jurovi. Eržikou. Žhavá plnost krve, jejíž tlak narážel na stěny žil. Na voze, podloženy slámou, jsou houžvemi přivázány dva sudy, Jura Drač jede do Šandrové pro ropu, pro slanou vodu. Jura Drač nebude dva dny doma! A Eržika bude sama s otcem! Představami se mu mihl Eržičin klín. Nechali povoz minouti. Sešli na silnici. Nikola spěchal svými dlouhými kroky, běžel skoro, a Jura sotva stačil. U chýše Myhala Hrymita řekl Nikola: "Nepotřebuji s Myhalem mluvit. Vyspi se tam sám. Zítra po poledni na mne čekej na bojarinské polonině." Jura se mračil. Těch třicet kilometrů urazil Nikola do rána. Ke Koločavě došel ke čtvrté hodině za bílého dne. Ženy již vstaly a u prvních chýší se jedna od prahu za ním udiveně ohlížela. Zahnul ke Koločavce a odtud se přelezy mezi zahradami proplétal zadem k Dračově chýši. "Eržiko!" Zastihl ji ve dvířkách na dvorek. "Eržiko! Žebro moje!" Sevřel ji v náručí a tlačil dovnitř dveří. V síňce odhodil do kouta pušku a skočil zavříti na petlici do ulice i do dvora. "Kde je otec?" vydechl ještě. "Jsem sama doma, Nikolko." Její hlas se smál. "Rybko moje!" Smýkal ji před sebou v drtivém objetí - tak vleče medvěd do houští svou kořist - přes práh jizby a k loži a ona do jeho kamenného obličeje hleděla naplno a usmívajíc se očima i ústy. Někdo zaklepal ze dvorka na dveře. "Eržiko ... " ozval se zvenčí hlas. Neslyšel. Ale ženy jsou moudřejší a zachovávají si bystré smysly i ve chvílích, kdy je muži ztrácejí. "Počkej ... počkej ... " zašeptala a odstrkovala ho. "Mlč!" křikl. Ale ona mu tlačila bradu vší silou zpět. Klepání se opakovalo: "Eržiko!" 86

Teď slyšel také on. "Kdo je to?" zasípěl nenávistně. „Četníci!“ zbledla. „Utec!“ Cítil, jak změtí jeho hlavy bleskla rovná ohnivá čára. Skočil do tmavé síňky. Sáhl po pušce, kterou tu prve pohodil. Eržika odemkla petlici a pootevřela dveře. V úzké světlé mezeře se objevil četník v plné zbroji. Šuhaj svíral pušku. Chtěla proklouznouti ven, ale četník se opřelo vrátka a vtlačil ji dovnitř. "Jdu ze služby. Stýskalo se mi, tak se jdu podívat." Co je to? Někde v hlubinách Nikolova nitra se zatočily divoké víry. Temné a přece průsvitné. Přehazovaly na povrchu vlny: tůně pod prahy Terebly. Takhle nemluví četníci s koločavskými ženami! Závodčí šel za Eržikou, jak úzkostlivě od něho ubíhala, do světnice. Utekla před ním do kouta dveří, kterých po sobě nezavřel, při tiskla se tam jako do křídla postřelená koroptev, po které jde pes, a když se k ní blížil, chtěje ji obejmout, sepjala mu ruce až před očima. Spínala je, že se až lámaly. A závodčí Svozil viděl poprvé v životě, že její oči mluví. Že křičí a sténají. "Co je s tebou?" Zaťala mu nehty do tváří a ústa na jeho uchu šeptala: "Mlč, pro Ježíše Krista!" "Co je s tebou?" Ale najednou pochopil. "Šuhaj je doma!" vykřikl plným hlasem. "Ne," zašeptala a kolena se pod ní zlomila. "Je tu! ... Kde je?" zahřměl. Probudil se v něm četník. "Není doma," zaječela a chtěla zabíjet a chtěla být zabita a chtěla tím pronikavým křikem zapírat vinu a chtěla se přiznati. "Není!" Závodčí přehlédl jediným pohledem jizbu: zde není skryt. Zámek jeho karabiny kovově zahlučel. Závodčí proběhl. síňkou a do dveří chýše - a zpět již neměl kdy. Na rohu stavení stál Šuhaj. Eržika slyšela, jak venku zaburácela rána. Výstřel, vypálený mezi domy, zní vždy hlučně. Rána udeřila Eržiku do plných nervů. Slyšela zařinčeti pušku o kamení. Pád velkého těla. Majdanská čarodějnice! Před oknem se mihlo několik běžících četníků. Hlouček lidí za nimi. Z protější strany na ně někdo rozčileně křičel: "Skočil za chlév!" Od chléva padla rána. "V chlévě! V chlévě!" vyrážel nějaký zoufalý židovský hlas. Z ulice padaly výstřely. Oknem do zahrad Eržika zahlédla, jak se mezi bobovými tyčkami mihl Nikola; jak přeskakuje přelez; utíká; jak mizí. Eržika zavřela oči a několikrát vydechla. Teď, když to viděla, chtělo se jí sednout ke stolu a položit hlavu na jeho desku. Venku se pálilo z pušek, údolí hučelo ohlasem ran, někdo křičel nějaké rozkazy a zase se střílelo, ale to pozbylo své ostrosti, otupělo, přicházelo jakoby z jiného kraje, to se již Eržiky netýkalo a chtělo se jí zavříti oči, položiti hlavu na stolovou desku a usnouti. Toho večera se octl Nikola v horách na rozvodí dvou řek, Terebly a Riky, nad paloukem se sirným pramenem, kde před více než dvěma roky překvapil chlapce hrající si na Nikolu Šuhaje. "Šuhajííí, půjčte nám větvičkúl" křičeli za ním, přikládajíce ruce k ústům, a jemu se ta vzpomínka mihla hlavou. Scházel strání do údolí Riky. Prchal. Před kým, nevěděl, ale dnes po prvé v životě se to mohlo jmenovati útěkem. Ani kam jde, nevěděl, měl jen tupý, těžký dojem, odkud. Jen jít, jít, a žádné lidi, ani Juru ne! Dole se mu mihla nějaká světélka, dvě, tři, jak ve Vučkově svítili. Ale nechtěl tam, vyhnul se pěšině do dědiny a zabočil do lesa. 87

Viděl, že je na malé mýtině na stráni nad vučkovskou myslivnou. Pod ním šuměla Rika. A za ní, na druhém břehu, ne více než tři sta kroků ve vzdušné čáře, stála budova myslivny s vysokou střechou a dvěma červenavě svítícími okny. Nikola stál. V mracích nad údolím plul měsíc a stromy kolem měly ostré, modré stíny. Také údolí bylo podivně modré a bylo jako umrlé. Jen červené krhavé oči myslivny tupě civěly do večera, vydávajíce svědectví o kalné nečistotě vnitřku tam za sebou, o nějaké nemoci, která tam obchází. "Hahó!" zařval najednou Nikola. Nevěděl, jak se to stalo, a vlastní hlas ho překvapil. "Hahó!" a les jeho volání zvětšoval ohromnými vlnami. "Hahó! Tady je Šuhaj!" "Nikola Šuhaj!" A zdálo se mu, že toto jméno, jeho jméno, roste nad vrcholky stromů a vyplňuje celé údolí až k oblakům. "Slyšíte? Já, Nikola Šuhaj!" Ale nikdo mu neodpovídal. V myslivně a ve vsi bylo velké ticho. Ticho je dobré v lese; tam mluví člověku o bezpečí. Ale v blízkosti lidí je hrozné. Plisk! - Bááá! zakřičel les střelnou ranou. Střela projela střechou myslivny, zmateným mozkem kalného domu. Plisk! Plisk! Plisk! "Hahó!" řvalo údolí a lesy. "Šuhaj! Nikola Šuhaj ... Nezranitelný! ... Kterého se žádná kulka netkne " Posílal ránu za ranou do myslivny, vše do její zmatené, ubohé hlavy. Dvě oči zhasly. Zhaslo také několik světélek, která se prve třepetala ve vsi. Nikola vystřeloval zásobník po zásobníku, rány třeskaly a krajina řvala jejich ohlasem. A Nikola věděl, ustane-li, že přijde ticho, které bude hrozné a nesnesitelné. Lidé dole, schovaní tmou, skákali z postelí, a tápajíce kolem sebe, vyhledávali nejvzdálenější místa chýší a chlévů. Matky, vlekouce za sebou děti, přidržovaly jim dlaně na ústech, která chtěla plakati. Nad Vučkovem zuřila bouře. Mocný Šuhaj se hněval. A ve svém hněvu byl strašný. Závěr [Úryvek] Ale sláva Nikoly Šuhaje žije. V Koločavě, kde jsou jeho přátelé a kde mládež, která ho nikdy nepoznala, ještě dlouho nedorostla prvních panenských věnečků z kopretin a prvních probíjených opasků, můžete pod Šuhajovou zbojnickou slávou vycítiti posud lidskou tvář, podobnou Nikolově. Ale za hranicemi Koločavy vyrostla jeho postava do tajemnosti. Jeho činy a střelecké kouzlo se proměnily v slova písně, jeho zelená ratolístka a poklady, které kdyby se odkryly, oslnily by svět, v úžas zimních večerů, kdy venku sněží a v peci plápolají buková polena. Nikola Šuhaj se proměnil v pohádku. V pohádku o boji za svobodu. Neboť byl přítelem utlačených a nepřítelem pánů, a kdyby žil, nebylo by na světě tolik bídy. Ach, kéž by také oni mohli bohatým bráti a chudým dávati! Kéž by také oni mohli mstíti lidskou křivdu! Ach, míti tak jeho zelenou ratolístku a jeho poklady! Za modrých nocí, kdy nad hlavou stojí tůně ledovcového jezera hvězd a v pralese tančí bludičky, přemáhají pastevci svůj strach, a žehnajíce se trojím křížem, odvažují se do lesních hloubek, aby si poznamenali místo tajemných světel a zítra zde mohli pátrati po Šuhajových pokladech. A za šeřících se večerů, kdy při plamenech ohně před kolibou pojedli kukuřičné kaše, vyjímají ze záňadří své sopilky, a střídajíce slohu písně se slohou hry na píšťalu, zpívají do houstnoucího soumraku: Zakukala žežulice zelenému háji: Co že tě už nevídati Nikolo Šuhaji? To je konec vypravování o Nikolu Šuhajovi loupežníku. Leč bychom se snad chtěli vrátiti až k počátku tohoto příběhu: ke kolibě nad Holatýnem. A vzpomenouti toho, že si Šuhajovo nitro bylo vždy vědomo jednoty s těmito horami zde, s jejich lesy a bystřinami, s jejich medvědy, stády a lidmi, s mraky a 88

blýskavicemi, se vším, od zrna konopí, které zaséváme, až po smutnou píseň sopilky a po myšlenku, s níž uléháme na lože. A že se nemýlilo, říkajíc: Nezemru. Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žíti. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští pradědové, a spokojme se prostým slovem: dlouho. A tak mělo Nikolovo mluvící nitro stejně pravdy jako holatýnští pastevci, kteří, majíce na mysli jen život osobní, musili proroctví o nezranitelnosti zúžiti v nezranitelnost kulí a ponechati tak mezeru, kudy by mohl proklouznout čert lidské smrtelnosti.

Karel Čapek OBYČEJNÝ ŽIVOT (1934) XXXIV Každý z nás je my, každý je zástup, který se vytrácí do nedohledna. Jen se na sebe podívej, člověče, vždyť jsi málem celé lidstvo! To je to strašné: když hřešíš, padá vina na ně na všechny, a každou tvou bolest i malost nese ten ohromný zástup. Nesmíš, nesmíš tolik lidí vést cestou ponížení a marnosti. Ty jsi já, ty vedeš, jsi za ně odpovědný; tyhle všechny jsi měl někam přivést. Ano, ale co dělat, když je těch osudů tolik, když je tolik těch možností! Copak je mohu všechny vést za ruku? Což se mám věčně dívat sám do sebe a zobracet svůj život po líci i rubu, - není tam ještě něco? nepřehlédl jsem snad nějakou přikrčenou osobičku, která se bůhví proč schovává za těmi druhými? Mám snad ze sebe vytahovat kdekterý záprtek možného života? Vždyť jich bylo nejmíň půl mandele, těch, které bylo možno jakž takž rozeznat a pojmenovat, a už to je víc než dost; každý by stačil na celý život, nač hledat dál! To už by člověk ani nežil a jenom by se přehrabával v sobě _ A tak už nech toho přehrabávání, nikam by to nevedlo. Copak nevidíš, že všichni druzí lidé, ať jsou, co chtějí, jsou jako ty, že také oni jsou zástupové? Vždyť ani nevíš, co všechno máš s nimi společného; jen se podívej, _ vždyť jejich život je také jeden z těch nesčíslných možných, které jsou v tobě!I ty bys mohl být to, co je ten druhý, mohl bys být pán nebo žebrák nebo nádeník po pás nahý; mohl bys být tím hmčI1em nebo tím pekařem nebo tím tátou devíti dětí, umazaných povidly od ucha k uchu. To všechno jsi ty, protože v tobě jsou takové ty rozmanité možnosti. Můžeš se dívat na všechny lidi a na nich rozeznávat, co všechno je, člověče, v tobě: Každý z nich žije něco tvého, i ten chlap trhan, kterého vedou četníci s řetízky na rukou, i ten moudrý a tichý lampář, i ten ožralý setník, který zapíjí své hoře, všichni. Dívej se, dívej se dobře, abys konečně věděl, co všechno bys mohl být; dáš-Ii pozor, uvidíš v každém kus sebe sama, a pak v něm s úžasem poznáš svého pravého bližního. Ano, je to tak, chválabohu, je to tak; a už nejsem tak sám ve svém já. Lidi, já už mezi vás nemohu, nemohu se na vás podívat zblízka; jenom vyhlížím oknem - třeba někdo půjde: listonoš nebo dítě ze školy, nebo metař, nebo žebrák. Nebo tudy ještě půjde ten mládenec se svou dívkou, budou strkat hlavy k sobě a ani se neohlédnou po mých dveřích. A už ani nemohu stát u okna, mám tak naběhlé a nevládné, jakoby chladnoucí nohy; ale ještě mohu myslit na lidi, ať je znám nebo neznám, - je jich jako na pouti, takový nesmírný zástup! Bože, těch lidí! Ať jsi kdokoliv, poznávám tě; vždyť tím jsme si nejvíc rovni, že každý z nás žije nějakou jinou možnost. Ať jsi kdokoliv, jsi mé nesčíslné já; jsi to špatné nebo to dobré, co je také ve mně; i kdybych tě nenáviděl, nezapomenu nikdy, jak jsi mně strašně blízký. Milovati budu bližního svého jako sebe samého; i hrozit se ho budu jako sebe i odporovat mu budu jako sobě samému; jeho břímě budu cítit, jeho bolestí budu sužován a budu úpět pod bezprávím, které se děje na něm. Čím mu budu blíž, tím najdu víc sebe sama. Budu klást meze sobci, neboť jsem sobec, a sloužit nemocnému budu, neboť sám jsem nemocný; neminu žebráka u chrámových dveří, jelikož jsem chudý jako on, a budu se přátelit se všemi, kdo pracují, neboť jsem jeden z nich. Jsem to, co dovedu pochopit. Čím víc lidí poznám v jejich 89

životě, tím víc se naplní můj vlastní. A budu vším, čím jsem mohl být, a to, co bylo jen možné, bude skutečnost. Budu tím víc, čím míři bude toho já, jež mě omezuje. Vždyť to já bylo jako zlodějská lampička, nebylo nic než to, co bylo v jeho okruhu. Ale nyní jsi ty a ty a ty, je vás tolik, je nás tolik, jako na pouti; bože, oč ten svět naroste druhými lidmi! člověk by neřekl, že to je taková rozloha, taková sláva! A to je ten pravý obyčejný život, ten nejobyčejnější život, ne ten, který je můj, ale ten, který je náš, nesmírný život nás všech. Všichni jsme obyčejní, když je nás tolik; a přesto taková slavnost! Snad i 13ůhje docela obyčejný život, jen ho uzřít a poznat. Snad bych ho našel v druhých, když jsem ho nenašel nebo nepoznal v sobě; třeba se může potkat mezi lidmi, třeba má docela obyčejnou tvář jako my všichni. Snad by se ukázal... třeba na truhlářském dvorku; ne že by se zjevil, ale najednou by člověk věděl, že je tady a všude, a nic by nevadilo, že bouchají fošny a sviští hoblík; tatínek by ani nezvedl hlavu, Franc by ani nepřestal hvízdat, a pan Martinek by se díval krásnýma očima, ale nic zvláštního by neviděl; byl by to docela obyčejný život, a přitom taková nesmírná, úžasná sláva. Nebo by to bylo v dřevěné boudě, zavřené na petlici a páchnoucí jako zvíře; taková tma, jen štěrbinou tam vniká světlo, a tu se počne všechno rýsovat v záři podivné a oslňující, všechno to svinstvo a ta bída. Nebo poslední stanice na světě, rezavá kolej zarůstající pastuší tobolkou a metlicí, nic dál a konec všeho; a ten konec všeho, to by byl právě Bůh. Nebo koleje běžící do nekonečna a v nekonečnu se setkávající, koleje, jež hypnotizují; a už bych se po nich nerozjížděl za kdovíjakým dobrodružstvím, ale rovně, rovně, docela rovně do nekonečna. Možná, že to tam bylo, že i to bylo v mém životě, ale já jsem to přehlédl.

Karel Čapek VÁLKA S MLOKY (1936) X VARUJE Snad i to byl následek prorocké knihy Meynertovy, že literární a umělecká avantgarda v kulturních centrech vyhlásila devízu: Po nás ať přijdou Salamandři! Budoucnost náleží Mlokům. Mloci, toť kulturní revoluce. Ať nemají svého umění: aspoň nejsou zatíženi idiotskými ideály, zaschlými tradicemi a celou tou ztyřelou, nudnou, školometskou veteší, které se říkalo poezie, hudba, architektura, filozofie a vůbec kultura, - senilní slova, při nichž se nám obrací žaludek. Tím lépe, že dosud nepropadli přežvykování přežile no lidského umění: my jim uděláme nové. My mladí razíme cestu budoucímu světovému salamandrismu: my chceme být prvními Mloky, my jsme Salamandři zítřku! A tak se zrodilo mladé básnické hnutí salamandriánů, vznikla tritónská (třítónová) hudba a pelagické mah1ství, které se inspirovalo tvarovým světem medúz, mořských láčkovců a koralů. Krom toho bylo objeveno regulační dI10 Mloků jako nový zdroj krásy a monumentality. Už máme po krk přírody, volalo se; sem s hladkými betonovými břehy místo starých rozervaných útesů! Romantika je mrtva; budoucí pevniny budou obrýsovány čistými přímkami a předělány na sférické trojúhelníky a kosočtverce; starý geologický svět musí být nahrazen geometrickým. Zkrátka bylo tu zase jednou něco noveno a budoucího, nové duchovní senzace a nové kulturní manifesty; ti pak, kdo opomenuli včas nastoupit cestu příštího salamandrismu, cítili s hořkostí, že propásli svou dobu, a mstili se za to tím, že hlásali čisté lidství, návrat k člověku a k přírodě a jiná reakcionářská hesla. Ve Vídni byl vypískán koncert tritónské hudby, v pařížském Salónu Nezávislých rozřezal neznámý pachatel pelagický obraz nazvaný Capriccio en bleu; prostě salamandrismu byl na vítězném a nezadržitelném postupu. Nechybělo ovšem zpátečnických hlasů, které se stavěly proti "mločí mánii", jak se tomu říkalo. Nejzásadnější v tom směru byl anonymní anglický pamflet, který vyšel pod názvem X varuje. Tato brožura dosáhla značného rozšíření, ale totožnost jejího původce nebyla nikdy odhalena; mnoho lidí mínilo, že ji napsal nějaký vysoký církevní hodnostář, soudíce tak podle toho, že v angličtině 90

X je zkratka pro Krista. V první kapitole se pisatel pokusil o statistiku Mloků, omlouvaje se zároveň za nepřesnost čísel, která uvádí. Tak už odhad celkového počtu všech Salamandrů kolísá toho času mezi sedminásobkem a dvacetinásobkem úhrnného počtu všech lidí na světě. Stejně neurčité jsou naše vědomosti o tom, kolik mají Mloci pod mořem továren, naftových studní, chaluhových plantáží, úhořích farem, využité vodní síly a jiných přírodních zdrojů; nemáme ani přibližných dat o tom, jaká je výrobní kapacita mločího průmyslu; nejméně ze všeho je nám pak známo, jak to vypadá s vyzbrojením Mloků. Víme sice, že Salamandři jsou ve své spotřebě kovů, strojových součástí, výbušných látek a mnoha chemikálií odkázáni na lidi; ale jednak všechny státy přísně tají, jaké zbraně a kolik jiných výrobků dodávají svým Mlokům, jednak víme nápadně málo o tom, co vlastně v hlubinách mořských Mloci vyrábějí z polotovarů a surovin, které kupují od lidí. Jisto je, že Salamandři si ani nepřejí, abychom to věděli; v posledních letech zahynulo utopením nebo udušením tolik potápěčů spuštěných na dno mořské, že už to nelze přičítat pouhé náhodě. To arciť je úkaz alarmující jak po stránce průmyslové, tak v ohledu vojenském. Je ovšem těžko si představit, pokračoval X v dalších paragrafech, co by si mohli nebo chtěli Mloci na lidech vzít. Nemohou žít na souši, a my jim celkem nemůžeme překážet v tom, jak si žijí pod vodou. Naše a jejich životní prostředí je od sebe přesně a navěky odděleno. Je sice pravda, že na nich žádáme určité pracovní výkony; ale za to je z velké části krmíme a dodáváme jim suroviny a tovary, kterých by bez nás vůbec neměli, například kovy. Ale i když není praktického důvodu k nějakému antagonismu mezi námi a Mloky, je tu, řekl bych, protiva metafyzická: proti tvorům povrchovým stojí tvorové hlubinní (abyssal); bytosti noční proti bytostem denním; temné tůně vodní proti jasné a suché zemi. Hranice mezi vodou a zemí je nějak ostřejší, nežli bývala: naší země se dotýká jejich voda. Mohli bychom žít pro všechny časy dokonale mimo sebe a vyměňovat si jenom určité služby a produkty; ale je těžko se zbavit tísnivého pocitu, že to asi nepůjde. Proč? Nemohu vám podat přesných důvodů; ale ten pocit tu je; je to cosi jako tušení, že jednou se vodstvo samo obrátí proti zemi, aby se vyřídila otázka kdo s koho. Přiznávám se tímto k úzkosti poněkud iracionální, praví dále X; ale velmi by se mi ulevilo, kdyby Mloci vystoupili proti lidstvu s nějakými požadavky. Mohlo by se s nimi aspoň jednat, mohly by se s nimi uzavírat různé koncese, smlouvy a kompromisy; ale jejich mlčení je strašné. Bojím se jejich nepochopitelné zdrženlivosti. Mohli by například žádat pro sebe určité politické výhody; upřímně řečeno, zákonodárství pro Mloky je ve všech státech poněkud zastaralé a není už důstojno tvorů tak civilizovaných a početně tak silných. Slušelo by se upravit nově práva i povinnosti Mloků, a to způsobem pro ně výhodnějším; mohlo by se uvažovat o nějaké míře autonomie pro Salamandry; bylo by spravedlivo zlepšit jejich pracovní podmínky a odměňovat jejich práci přiměřeněji. V mnohém ohledu by tedy bylo možno zlepšit jejich osud, kdyby o to aspoň žádali. Pak bychom jim mohli poskytnout některé ústupky a zavázat si je kompenzačními dohodami; přinejmenším by se tím získal čas pro řadu let. A však Mloci nežádají nic; zvyšují jen svou výkonnost a své objednávky; dnes už se konečně musíme ptát, kde se to obé jednou zastaví. Mluvívalo se kdysi o žlutém, o černém nebo o rudém nebezpečí; ale to byli aspoň lidé, a u lidí si dovedeme jakžtakž představit, co mohou chtít. A však i když ještě nemáme ponětí, jak a proti čemu vlastně bude lidstvo nuceno se bránit, musí být jasno aspoň to jedno: že budou-li na jedné straně Mloci, bude stát na druhé straně celé lidstvo. Lidé proti Mlokům! Je načase, aby to už jednou bylo takto formulováno. Vždyť, upřímně řečeno, normální člověk instinktivně Salamandry nenávidí, štítí se jich - a bojí se jich. Na celé člověčenstvo padá cosi jako mrazivý stín hrůzy. Co jiného je ta frenetická požívačnost, ta neúkojná žízeň po zábavě a rozkoši, to orgiastické rozpoutání, které se zmocnilo dnešních lidí'? Nebylo podobného úpadku mravů od dob, kdy se na Římskou říši 91

užuž sesouval vpád barbarů. To není jen ovoce nebývalého hmotného blahobytu, nýbrž zoufale přehlušovaná úzkost z rozvratu a zániku. Sem s poslední čiší, než bude s námi konec! Jaká hanba, jaké třeštění! Zdá se, že Bůh z hrozného milosrdenství nechává zchátrat národy a třídy, které se řítí v záhubu. Chcete číst ohnivé mene tekel napsané nad hodokvasem lidstva? Pohleďte na světelné nápisy, které po celé noci září na zdech hýřících a prostopášných měst! V tom ohledu se my lidé už přibližujeme Mlokům: že žijeme víc v noci než ve dne. Kdyby aspoň ti Salamandři nebyli tak strašlivě průměrní, vyhrkl X jaksi stísněně. Ano, jsou jakžtakž vzdělaní; ale tím jsou ještě omezenější, neboť si osvojili z lidské civilizace jen to, co v ní je průměrné a užitkové, mechanické a opakovatelné. Stojí po boku lidstva jako fámulus Wagner po boku Faustově; učí se z týchž knih jako lidský Faust, jenom s tím rozdl1em, že jim to stačí a že v nich nehlodá žádná pochybnost. To nejhroznější je, že rozmnožili ten učelivý, hlupácký a sufizantní typ civilizované mediokrity ve velkém, v miliónech a miliardách stejných kusů; nebo ne, mýlím se: to nejhroznější je, že mají takový úspěch. Naučili se užívat strojů a čísel, a ukázalo se, že to stačí, aby se stali pány svého světa. Vynechali z lidské civilizace všechno, co v ní bylo neúčelné, hravé, fantastické nebo starobylé; tím z ní vypustili, co v ní bylo lidského, a převzali jenom její holou praktickou, technickou a utilitární stránku. A tato žalostná karikatura lidské civilizace se má ohromně k světu; buduje technické divy, renovuje naši starou planetu a nakonec počíná fascinovat samo lidstvo. U svého žáka a sluhy se bude Faust učit tajemství úspěchu a prostřednosti. Buď se lidstvo s Mloky utká v dějinném konfliktu na život a na smrt, nebo se neodvratně posalamandří. Co mne se týče, uzavíral X melancholicky, viděl bych raději to prvé. Nuže, X vás varuje, pokračoval neznámý pisatel. Ještě je možno setřást ten studený a slizký kruh, který nás všechny svírá. Musíme se zbavit Salamandrů. Je jich už přl1iš mnoho; jsou vyzbrojeni a mohou proti nám obrátit válečný materiál, o jehož úhrnné s11e nevíme skoro nic; ale strašnější nebezpečí než v jejich počtu a sI1e je pro nás lidi v jejich úspěšné, ba triumfální méněcennosti. Nevím, čeho se máme bát víc: zda jejich lidské civilizace, nebo jejich potměšilé, chladné a zvířecí krutosti; ale to dvoje dohromady dává něco nepředstavitelně děsivého a téměř ďábelského. Ve jménu kultury, ve jménu křesťanství a lidstva se musíme osvobodit od Mloků. A tu volal anonymní apoštol: Vy blázni, přestaňte konečně krmit Mloky! Přestaňte je zaměstnávat, vzdejte se jejich služeb, nechte je, ať se odstěhují kamkoliv, kde se sami uživí jako jiné vodní tvorstvo! Sama příroda si už udělá pořádek v jejich nadbytku: jen když lidé, lidská civilizace a lidské dějiny nebudou dál pracovat pro Salamandry! A přestaňte Mlokům dodávat zbraně, zarazte pro ně dodávky kovů a třaskavin, neposI1ejte jim už stroje a tovary lidské! Nebudete dodávat tygrům zuby a jed hadům; nebudete topit pod ohněm sopečným aniž prokopávat hráze povodním. Buď uvalen zákaz dodávek na všechna moře, buďte Mloci postaveni mimo zákon, buďte prokleti a vyloučeni z našeho světa buď utvořena Liga národů proti Mlokům! Celé lidstvo bud' připraveno bránit své bytí se zbraní v rukou; nechať se na popud Společnosti národů, švédského krále nebo římského papeže sejde světová konference všech civilizovaných států, aby uzavřela Světovou unii nebo aspoň spolek všech křesťanských národů proti Salamandrům! Dnes je osudný okamžik, kdy se pod strašlivým tlakem mločího nebezpečí a lidské odpovědnosti může podařit, nač nestačila světová válka se všemi svými nesmírnými oběťmi: zřízení Spojených Států Světa. Dejž to Bůh! Kdyby to se poštěstilo, pak nepřišli Mloci nadarmo a byli by nástrojem božím. Tento patetický pamflet vyvolal živou odezvu v nejširší veřejnosti. Starší dámy souhlasily zejména s tím, že nastal nebývalý úpadek mravů. Naproti tomu hospodářské rubriky novin právem poukazovaly na to, že nelze omezovat dodávky Mlokům, jelikož by to způsobilo veliký pokles výroby a těžkou krizi v mnoha odvětvích lidského průmyslu. Také zemědělství dnes nutně počítá s ohromným odbytem kukuřice, brambor a jiných plodin pro 92

mločí krmivo; kdyby byl snížen počet Salamandrů, nastal by silný pokles cen na trhu poživatin, čímž by se zemědělci octli na pokraji zkázy. Odborové svazy dělnické podezíraly pana X z reakcionářství a ohlašovaly, že nepřipustí, aby byl brzděn vývoz kterékoholiv zboží pro Mloky; sotva se pracujícímu lidu dostalo plného zaměstnání a úkolových prémií, chce mu pan X vyrazit chléb z ruky; dělnictvo cítí s Mloky a odmítá všechny pokusy snížit jejich životní úroveň a vydat je zbídačelé a bezbranné v ruce kapitalismu. Pokud se týče Ligy národů proti Mlokům, namítaly všechny vážné politické instance, že by byla zbytečná; máme přece už jednak Společnost národů, jednak Londýnskou konvenci, jíž se námořní státy zavázaly, že nebudou své Salamandry opatřovat těžkou výzbrojí. Není ovšem snadno žádat takové odzbrojení na státu, který nemá jistoty, že jiná námořní moc nevyzbrojuje potají své Mloky a nezvyšuje tím svůj válečný potenciál na úkor svých sousedů. Rovněž žádný stát nebo kontinent nemůže nutit své Mloky, aby se stěhovali jinam, prostě proto, že tím by se nežádoucím způsobem zvýšil jednak průmyslový a zemědělský odbyt, jednak branná síla jiných států nebo kontinentů. A takových námitek, jež musel každý rozumný člověk uznat, bylo uvedeno mnoho. Přesto se pamflet X varuje neminul hlubokým účinkem. Skoro ve všech zemích se šířilo lidové protimločí hnutí a byly zakládány spolky pro potírání Mloků, kluby antisalamandriánů, komitéty pro ochranu lidstva a mnohé jiné organizace toho druhu. Mločí delegáti v Ženevě byli inzultováni, když se ubírali na dvanáctisté třinácté sezení Komise pro studium Mločí Otázky. Prkenné ohrady na mořském pobřeží byly pomalovány výhružnými nápisy, jako Smrt Mlokům, Pryč se Salamandry a podobně. Mnoho Mloků bylo ukamenováno; žádný Salamandr se už neodvážil vystrčit ve dne hlavu z vody. Přesto z jejich strany nedocházelo k žádným projevům protestu nebo činům odvety. Byli prostě neviditelní, aspoň za dne; a lidé, kteří nakukovali přes mločí ohrady, viděli jen nekonečné a lhostejně hučící moře. "Koukejte ty potvory," říkali lidé s nenávistí, "ani se neukážou!" A do tohoto tísnivého ticha zadunělo takzvané zemětřesení v Louisianě.

Egon Hostovský ŽHÁŘ (1935) *** Večer a v noci se vskutku mnohé přihodilo. Když matka začala připravovat večeři, opustili rychle žebráci kuchyni a nahrnuli se do výčepu. Ženě svého hostitele neradi chodili na oči. Holič již odešel do svého pokoje. Ale lokál tentokráte nebyl prázdný. Přišli dva hosté. Koňský handlíř a stařičký poštmistr ve výslužbě. Dvě první vlaštovky. Snad zaskočili jen na výzvědy. Aspoň se oba hned ptali po holičovi. "Je zde jako po vymření," vzdychl zklamaně Braha. "Celý Zbečnov je teď takový, lidé se lekají vlastního stínu a večer nevyjdou na krok!" Poštmistr si mnul prázdný oční důlek. Byl jednooký. Skleněné oko nosil jen v neděli k svátečním šatům. "Haló, Simone, je něco nového?" "Jak já mohu vědět?" "Co vypravuje holič?" "Mlčí jako pařez. A jeho kašel se mi nelíbí!" "Prý mu teď straší v hlavě. Nám všem by pomalu mohlo také strašit. Co říkáte?" Neříkali nic. Otec byl právě v kuchyni. Matka s Kamilem tam seděli už u stolu. "Proč ještě nesvítíte? Nač jsem se to chtěl zeptat? Počkejte!" Kamil slyší, jak mu tluče srdce. Jen aby se neptal po Elišce! Jen aby ... Matka zatím rozsvítila. Teprve nyní si všiml jejích kruhů pod očima. Otec již 93

odcházel. Zavolal až z výčepu. "Co píše Eliška?" Pohlédli na sebe. Matka zřejmě již měla na jazyku nebezpečnou odpověď, když jí Kamil úpěnlivě sevřel ruku. Ozval se chvatně za ni: "Poslala jen lístek s pozdravy!" Vyprostila ruku z jeho dlaně a posměšně zkřivila ústa. Kamil vstal a šel ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Liduprázdná silnice ubíhala do tmy. Napadlo ho: Odejít po ní, utéci! Jako Eliška! Na skráních ucítil vítr, jenž se k němu lísal. Pak dlouhým douškem vtáhl do sebe dech země. Vrátil se. Ať se stane cokoliv! Byl odhodlán povědět vše. Pohladil kocoura, nahlédl do lokálu, zastavil se na chvl1i v chodbě pod schodištěm a vzpomínal. Kdosi stál za ním, hned za jeho zády. Neobrátil se, vystoupil na první schod a řekl jako utýraný pacient: "Pojď se mnou, maminko!" Vstoupil do ložnice a usedl na pohovku. "Ne, nerozsvěcuj, prosím tě!" Slyšel, jak zavírá dveře, pak šelestily její šaty u postele. Ztichly. Tma. "Maminko, to já jsem ... vylepil ty dva plakáty!" Řekl to hlasem, jakým se modlí nevěřící, když mu je nejhůře. Po jeho slovech tma ještě zhoustla. Naproti němu na posteli opět zašustěly šaty. Pak se cosi těžkého převalilo na postel a tento tlumený pád provázel dlouhý, bezeslovný nářek. Vykřikl: "Maminko!" Nářek ustal. Šel, klopýtal k ní, ale nemohl ji nalézt. Náhle jakoby z velikých dálek slyšel ji bědovat: "To není možné! Proč? Ježíši Kriste!" Hrůza jím lomcovala. "Já nezapálil, nevím, kdo je žhářem!" Už ji našel. Ležela na posteli, obličej měla studený a nemohla plakat. Sám také nemohl plakat. Hladil jí ruce. Nohy se mu zlomily v kolenou, upadl vedle ní. "Proč jsi to udělal?" "Nevím ... kvůli Doře ... chtěl jsem, aby se lidé báli ... já se pro ni trápil ... strach mi ji připomínal ... nevěděl jsem, že někdo bude zapalovat doopravdy, jako by byl se mnou smluven. Myslil jsem, že lidé prožijí ještě jeden den v úzkostech jako po vyhoření Horníkova dvoru, z Dory šla na mne také úzkost, Dora a oheň nějak souvisí, já se jí bál, ach, ty to nepochop1'š! Když jsem tehdy nesl tatínkovi dolů svíčky, tak mě to napadlo, už tady mě to napadlo, když jsme se hledali ve tmě a bylo nám na chvJ1i dobře. Dora byla obklopena tajemstvím, řekla mi, že pro ni něco velikého musím udělat, být třeba žhářem, k tomu jsem neměl odvahu, ale ... Z mého tajemství, kterým jsem si jí chtěl zasloužit, vzešlo nové tajemství, žhář mne poslechl a skutečně zapálil. Potom se na mne osopil punčochář, pro nic za nic mně chtěl vyhnat z lokálu. Styděl jsem se, rád bych se mu pomstil, chodil jsem po městě a všiml si čísla jeho domu. Vylepil jsem druhý plakát - a zase hořelo. To jsem nechtěl, Bůh ví, že ne! Mně všechno našeptávalo, že nemohu bez Dory žít, ačkoliv mě jen trápila, chtěl jsem si ji nějak nahradit, aspoň na jediný den. Kdybys věděla, co jsem zkusil!" Stále ji hladil. Nehýbala se, ležela jako bezduchá. Kamilovi připadalo, že je pohřben s matkou v rakvi hluboko pod zemí. Tak těžko se mu dýchalo. Kéž by křičela, kéž by ho bila! Ale ona jen naříkala ubohoučkým hlasem jako dítě. "Já ti nerozumím, živá duše ti neporozumí a neuvěří! Co jsem vám udělala, že jste mi oba tolik ublížili? Vzali jste mi kus života, nikoho nemám, jen dvě zlé děti! Proč mi to nemůžeš vysvětlit? Proč jsi chtěl, aby se lidé báli?" "Chtěl jsem, aby ... Já nevím, neumím to říci, to se nedá slovy povědět! Když se lidé bojí, nehledí na to, je-li někdo ošklivý. A já jsem ošklivý! Ale zklamal jsem se. Ve strachu jsou lidi na sebe hodnější jen v první chvíli! Maminko, odpusť mi, já už nemohu nic vykládat. Tady u nás něco chybí - nevím co. Proto se všechno stalo." Znáte ty chvíle rozčarování, kdy hledáte slovo, jež by spasilo svět? Je nablízku, déšť je vyťukává na okno, vítr je šeptá haluzím, křídla tesknoty se k němu rozevírají, na rtech však 94

běda! - roztává. A celá země se změnila k nepoznání v království stínů, tak nepodobných tvarům, jež je vrhají. Člověk už nevěří vzpomínkám, nevěří paměti. Jen on sám zůstává nezměněn v ohnisku proměn. Stůně nesdílností. Znáte ty chvíle? Kolem vaší hlavy krouží vykupitelské slovo, křehčí tmy, plašší vánku, lehčí dešťové kapky. Rozsvítíte lampu, abyste zahnali přízrak? Nebo - nebojíce se vlastní proměny - vrhnete se střemhlav za tepem slova, které má sílu zaplašit noc a smrt? Do okna uhodil kamének. Za chvíli druhý. Pak celá hrst písku. Co je to? Znamení! Zvedli se. Nyní opět zazvonilo sklo. Kamil šel k oknu a hleděl do tmy. "Maminko! Eliška stojí dole!" Dveře se divoce otevřely, průvan, zběsilé kroky na chodbě a na schodech, kam vyběhla z pokoje maminka? Utíká, žene se, jako by měla smrt v patách. V zámku tiše zaskřípěl klíč. Nic, ani slovo, ani hles. A veliký, veliký zázrak. Matka drží dceru v náručí. Ruce zoufale tápou po jejím těle, svírají Elišku, drtí ji, dusí a ... matka hledá její ústa, slyšte! Poprvé libá někoho na ústa, horce, křečovitě, divoce. Na ústa! Na ústa! Ano, cosi se zhroutilo v tomto domě. Starý řád. Cosi se vrátilo k lidem u Stříbrného holuba. Průvan to přinesl, vítr, z dálek, z nedozírných dálek. Úsměv skrze slzy. Konečně slzy!

František Křelina PUKLÝ CHRÁM (1936) A přešla zima a dočkali se jara. Čím žije tento mladý antošovský dědic Václav? Postavil se vskutku otci? Sebral se ze své úzkostné malátnosti, když žije sám bez své ženy Anny, rozené Čihákové? Pominulo jeho bloudění, když spočinul na statku, jehož půlku drží podle úpisu společně se zábrdským Habenichtem? Provedl doopravdy to, co slíbil tváří v tvář otci té únorové noci po dražbě? Ne, nedomáhá se svého práva, toužíval, aby tu mohl sloužiti za pacholka nebo třeba za pohůnka, rád by teď přenechal otci skutečnou vládu nad statkem: ví, proč se ho otec vzdal, a ví také, že jeho odevzdanost při zápise byla jen jiná tvář jeho prchlivosti. Ale nezničí tato otcova vláda statek? Nepromarní vskutku jejich dědictví skrze vzpurnost, jíž se staví proti zákonu, domnívaje se, že se staví proti Habenichtovi? Neměl by se postaviti proti otci buď jak buď a vládnout statkem, který je vlastně jeho? Nebloudí znovu ve své malátnosti, neoslyšívá příkaz svého i otcovského dědictví, stojí-li trpně vedle tatíkovy divokosti, ač ji vlastně uvodil sám na jeho kmetská léta? Dnes je Květná neděle. Vyšel ráno na záhrobec a vzhlédl vzhůru k nebesům - a uviděl dřív než nebesa zmládlé kaštany na dvoře: jejich smolné pupeny, zčernalé ještě v březnu a div ne chlupaté v kožené sveřeposti, svítí se jásavě na koncích snětí a mají v jitřním slunci nějakou zvláštní i jiskřivou zeleň, tak se třpytívá zlatý hrot na hromosvodech, když jejich špičku ozáří navečerní slunce zpod mraků, i vztyčují se na rozkleslých korunách houfy těch svítících štipců se zobáčky vzhůru, jako by ssály nikoliv elektrický výboj z povětří, leč sám třpyt jarního slunce. Je něco živelně jásavého v té koruně ještě černé, když z ní takto vyrážejí puklé pupence, nikoliv nepodobné planoucím svícím: nenech nás v přímrazcích, .slunce, odvrhly jsme smolný kožich a chce se nám růstu i květu, dejte nám, nebesa, paprsky hřejivé i hojnou vláhu shůry! Václav Antoš se dívá s úžasem na ten strom v jeho jarní žíznivosti. A podíval se i na druhý, který je časnější, ač se v létě zdají jako dva bratři jednoho kořene. Nenacházíval v nich nijaké zalíbení; v červenci nesou houšť peřistých listů a jejich omšelá koruna ovadne prachem; a mají konečně stíniti hnůj, aby neshořel v letním slunci. Teď se na ně dívá a vidí je jiné. Tento druhý, jehož pupence pukly o neděli dřív, má na 95

větvích místo sepjatých štipců první lístky, které se zelenají pouze na hlavách, ostatek je bílý, ojíněný a stříbřitý, budoucí stopky se derou ven z toho chuchvalce, který drží v hrsti původní dvojí kožní list, tak se holými křidélky odráží ptačí mláďátko z hnízda, když se operuje, tak se jimi rozpřahuje i odráží, aby se o jedněch svačinách odrazilo naposled a vrhlo se se zobáčkem napřed v let, v své pravé království. Nikdy je neviděl takto žíznivé i krásné, až dnes se na ně dívá novým zrakem, vidí jejich žíznivost skrze svou žízeň, vidí je slavné skrze své ponížení, které cítí dvojnásob krutě v tomto slavném čase jarním. Jak zkrásní všecko, co se dere k svému údělu, myslí si teskně, jak zlíbezní i strom neslavný, naplňuje-li řád, který mu byl přiřčen, vzpíná-li se takto po tvaru, jemuž byl zaslíben. Dívá se na ně a uviděl v nich předobraz svého života. Kdybych se já dral takto k svému údělu vší mocí, přestalo by mé tápání; kdybych se já upjal takto jako ony k svému království zaslíbenému, vyšel bych z labyrintu svého bloudění, jehož kruhy mě zchvacují ve svůj vír. Ale jaký je můj úděl? Je to tento dědičný úděl kozlenského syna? Mám se rváti s otcem (bez rvačky mi neustoupí!), mám se s ním soudit, hádat, potýkat, aby zkáza byla dovršena? Ale budiž: snad mám obětovat otcovu příchylnost, abych zabránil jeho marnému vzpínání proti úpisu, který učinil koneckonců ze své vůle, i když se tak stalo pro mé manželství, zmařené již od prvopočátku. Pak bych se nejdřív musel dohodnout s Habenichtem. Jak? Dáti mu půlku země, zahrady, dvora, seknice, stodoly? Což lze, aby hospodařili dva kohouti na jednom statku? Mám mu jej tedy pustit? Mohu pro jeho bídný úplatek padesáti tisícovkami dopustit, aby zmarnil naše čtyřstaleté dědictví? To neučiním, ani kdyby mě k tomu nutili, tím méně ze své vůle. Mám tedy od něho odkoupiti tu půlku? Ale zač? Kde na ni vezmu, i když předpokládám, že by jeho cena nebyla nijak nestydatá? Otec se zatím dluží na své soudy, advokáty, pokuty, úřední komise i exekuční dražby, které mu přijdou takto důkladně draho, třeba v nich vidí svá vítězství nad Habenichtem - a raduje se ještě z každého dluhu, tak upadl do své bláhovosti. Mohl bych to koupit, kdyby mi Habenicht v dobrém prodal půlku, kterou sic drží po zákoně, ale nikoli s užitkem, mohl bych ji koupit - jen kdybych měl zač! Snad by k tomu stačilo osmdesát sto tisíc a já bych si je mohl vypůjčit na hypotéku. Ale neuhodí na mne pak otec: mám v úpise čtyřicet tisíc na dřevo, sem s nimi! Kde potom seženu čtyřicet tisíc, když s bídou budu shánět úplatek Habenichtovi? Otec? Ten by mě hnal do exekuce daleko spíš než Habenicht, vždyť by ho zradil vlastní syn. Otec? Tatík vskutku zničí kozlenský statek sakumpak se vším, až nezůstane kámen na kameni, než by popustil šlápotu svého dědictví, jehož jsem i já dědicem. Ale mluvím pořád o statku, mísím statek s údělem, tam jsem počal, vida tyto jarní stromy. Statek, země, zboží, majetek - to je jen díl mého údělu. Mé poslání, je-li vůbec jaké, neobsahuje v sobě jen tuto světskou oblast. Jindy bych se asi smál sám sobě: cha cha, poslání, poslání! vždyť i já jsem načichl otcovým posměchem i jeho vzpurností, vždyť já vlastně svým srdcem stojím při něm, tak se i mně zalíbilo v jeho peklité pýše, jen se snad lépe dohlédám jejích konců. Ale jak mohu popírati poslání, vidím-li, jak žhne v kořeni i v dřevě tohoto stromu? Mé poslání, a já o něm nedokáži pochybovat tváří v tvář tomuto jarnímu stromu, neobsahuje pouze světský úvazek se statkem: kdybych se dobral jeho duchovní náplně, kdybych se dobral jeho podoby věčné, sotva bych marně hledal cestu, ta není pouze ve věcech, nýbrž především v duchu. Co se pořád držím statku, Kozlence, dědictví! Je také jiné dědictví, a to trvá v dědkovi Floriánovi spíš než v nás obou: je to jeho spravedlnost, jeho láska k tvorstvu i ke všemu stvoření, jeho odevzdanost do vůle boží. Toto je také naše dědictví a já se mám sotva přidržovat jen hroudy, která koneckonců pomíjí, vždyť i tohoto světského dědictví se nám dostalo jen skrze tamto. Co dává jemu sílu? Co ho zdvíhá od jeho let obtížených k tomuto úvazku duchovnímu? Je to jeho víra, která naplňuje všechen jeho život. Já? Ach, má víra je právě tato žízeň, která trvá, i když se nevrhám v milost, jen tento hlad po smyslu, který ve 96

mně rozněcuje den i čas noční, jen tato neukojenost mé nevíry, jen tímto záporem přijímám naše skutečné dědictví po duchu. Kdybych uzřel, kdybych nalezl, kdybych uvěřil, překonal bych tuto malátnost, našel bych cestu z tohoto světského zmatku ...

Marie Pujmanová LIDÉ NA KŘIŽOVATCE (1937) Odpoledne se Ondřej vydal podle úmluvy za vlídným dělníkem Miškeříkem do kolonie Zátořanky. Ale hledej v zahradním městečku! Ulice beze jmen, jen očíslované, a domek domku podobný jako vejce vejci. Zase kostky, na mou duši! štěňata těch starých. Řekli byste, že v jedné z velkých fabričných krabic bylo složeno všechno úhledné městečko, a pěkně rozestavili kaménky ze stavebnice mezi štěpy po stráních. Neměli v Zátořance ploty, jen chodníčky, byl to jeden sad, a obyvatelé tu žili šťastni jako na obrázku Čtvera ročních počasí. Jak Ondřej kráčel, sleduje čísla, nad hlavou mu tichounce praskalo v haluzích. Dřív podle šelestění než očima, postřehoval jsi člověka na stromě;, opírajíce se nohou o suk, stáli Zátořané v korunách a česali švestky. Koše ojíněných sliv ležely na pažitě; sem tam sražená ratolístka, všlápnutá do cesty; studeně vonělo travou a ovocem, jako bys celým tělem pil. Na Ondřeje šlo pokušení, krást ze stromu. V dlani ho lechtal oblý chlad, slyšel pružně puknout nakousnutou švestku, při trpké slupce se ti patro stáhne a šťáva tryskne až na Tondu Šťastných, co mu utrhla prst patrona, a teče ti po bradě - Kdepak tady, stromy mají oči. Byl jasný podzim. Děti hrály kuličky, v tom klamném slunci, jako by byly velikonoce ve Lhotce, a jednu měly krásnou cejnovku. Ondřej se zastavil za kluky na bobku a s porozuměním se díval, jak strkají: v uherce býval mistr. Ech, vy děti! Co vy víte! pomyslil jako starý a hnul sebou dál. Byl i hrdý svými starostmi. Dojel pekař z Kazmarovy farmy a rozvážel čerstvý chléb. Na rozcestí zvonil jako Ježíšek. I vycházely z domků ženičky, promlouvající pokojnou řečí plnou zdrobnělých slůvek jako na dobrou noc, platily bílému a žertujícímu pekaři novými mincemi a odnášely si nalakované pecny. Lidé tu byli šťastni, jak v knize stojí, a ještě šťastnější, když pocestný bez přístřeší procházel křížem krážem vzorné městečko a nemohl se už dočkat, až usedne. Nahledal se, až to nebylo pěkné. Nakonec stanu I před udaným číslem. "Miškeřík?" křičel modrooký děda se žebři'ku, otáčeje hlavu k Ondřejovi, a přidržoval se rukou pně. Česal švestky. "Tož ten, jak ho pomátly mašiny?" volal shora. "Býval tu kdysi." Pod stromem sbírala prostovlasá ženština spadané ovoce do zástěry, pozdvihla krevnatou tvář a zastavila se. "Mašiny!!" opáčila pohrdavě, odhrnula si vlasy z očí a vysypala náruč švestek do koše. "Žena mu utekla, z toho mu přeskočilo," opravila staříka důrazně. Přidala se k nim sousedka, naslouchala, pohlížela s papírku na Ondřeje a s Ondřeje na krevnatou ženštinu, kývala a prohodila zpěvně: "On je tichý blázen, on takhle nic neudělá, Miškeřík -." "A nevědí, kde bydlí teď?" "To vám nepovím," odpověděla krevnatá žena nahlas. "To není naše věc a o to nedbáme. Přišel o byt. Nemá už nárok. Správa ho vystěhovala. Teď tu býváme my a místo není." Řkouc to, ujala za obě ucha koš, vešla do stavení a přirazila za sebou dveře. Tak toho pochodil a nepořídil. A první člověk který se k němu měl vlídně v Úlech, byl blázen. Ondřej povolil únavě, nohy ho rozbolely a hlava teprv; div nepraskla spoustou věcí, co jich dnes poznal páté přes deváté a neučlenil v sobě. Tím si byl jist. že na něho v Úlech nečekali, a že se obejdou bez Ondry Urbanů. A co jsou to testy? Co jsou to testy, mořil se zpáteční cestou k Úlům, a z okraje nejasného slova vykukoval bledý lepič, jehož bylo chlapci líto, i když na něho měl zlost. Jestli mě zítra nepřijmou, do Prahy se s hanbou nevrátím. Za nic. Půjdu do světa. Kolik se potlouká takových lidí. Je to jedno. Cítil se nicotnější než zrnko 97

písku; ale zrnko mělo hlad a chtělo spát. Setmělo se, Úly svítily. Vstoupil do Kazmarova konsumu, kde uzené a kávové páry sytě voněly a hřály po provětrání horským vzduchem, a kde bylo lidí jako máku; kde se za fatku chutně najedl; kde mohl zůstat, jak dlouho chtěl; kde bylo světlo a podívaná; chodily hezké slečny, kde prodávali růžová psaníčka, duhová mýdla, liliputánské lahvičky voňavek, zvonky na kola, sportovní odznaky, pruhované míče, a kde byla Amerika; kde bylo slyšet úryvky cizích jazyků, škádlení lásky, hochy a děvčata umlouvat dostaveníčka, kameloty vyvolávat Kazmarův tisk a muže se zmiňovat o obchodech; kde dělníci se tlačili po stech před pulty; kam babičky dovezly děti v kočárkách; kde ženy nakupovaly po práci; a všichni, měníce v směnárně papír v drobné, jež cinkají a rozkutálejí se, vraceli Hospodáři mzdu a nepochodili při tom zle, kupujíce si v krabicích s cizokrajnými obrázky konzervované sny a v celofánových sáčcích iluze.-: bylo to, člověče, ohromné, a marná sláva, Ondřej byl při Jafetě: Co asi' teď dělá, chudák, ten blázen, který ho vyvedl aprílem? Jestli večeřel? Ubohý, nestačil. Ondřejovou vinou to není. Neschopnými nelze měřit svět. Ondřej si těsněji přitáhl okolo krku dělnický šál Jafeta a šel se vyspat do nádražní čekárny. Do půlnoci ho tam nechají; a po úleckých sadech jsou lavičky. Šel bystře, aby se zahřál a aby se nebál, a cestou rozmlouval s Kazmarem. Tu se mu svěřuje, jak se doma nedal a jak se vzepřel jít do "Nebíčka", kde by člověk shnil za živa; tu mu praví zrovna do očí čistou pravdu, že se v jeho branách, okýncích a kancelářích sprostě zachází s lidmi, a Hospodář o tom zajisté neví; tu zas se přimlouvá za smutného blázna Miškeříka. Kazmar z podobizny mu velice vážně a se zájmem naslouchal a radili se spolu. Bláhová poznámka; ale co by si člověk počal v nehostinném světě, kdyby neměl sebe?

Jaroslav Havlíček NEVIDITELNÝ (1937) "Zpočátku jsme si s ním nevěděli rady. Bylo nám třeba řešiti spousty situací. Ke všemu si teta zamanula, že ho uzdraví. Horoucně mu domlouvala, plakávala, klečíc před ním na kolenou jako před modlou. Rozumí se, že zuřil. Nechtěl býti hýčkán, chtěl býti neviditelný. Chtěl, aby si ho nikdo nevšímal. Tenkrát se osvědčil řídící Kunc jako věrný a moudrý přítel, jako bystrý pozorovatel a rádce. On to byl, jemuž se podařilo přesvědčiti tetu, že je v zájmu nemocného i nás všech, aby zanechala svých marných pokusů. On to byl, který nám doporučil vyprázdniti pro Cyrila komůrku v podkroví a vyhovět tak jeho touze po osamělosti. Považte, jak je obtížné vystihnouti požadavky člověka, který s nikým nemluví. Co nám jen dalo práce, než jsme přišli na to, jak ho stravovati! Původně mu služebná donášela jeho snídani, jeho oběd a večeři nahoru do komůrky. Och, ten se vztekal! Ten řádil! Byl hněvem celý bez sebe, že jsme dali najevo, že víme o jeho skrýši!" "Zajímavé," podotkl jsem, "v ústavě mu byl jistě oběd donášen." "Vidíte," ožil Hajn, "usuzujete stejně, jako jsem usuzoval já. Říkám vám: kousek rozumu mu ještě zbylo. Naprosto nepozbyl své vychytralosti. V blázinci si nesměl dovoliti přepych velkých požadavků, jakmile se však octl mezi námi, zneužil svých výhod. Zde teprve počal kultus neviditelnosti pěstovati do všech důsledků." "Snad by se byl umoudři!. Hlad by ho byl naučí!." "Snad," připustil Hajn. "Mohli jsme však čekat, až se vyzuří? Zkoušeli jsme to všelijak, nic mu však nebylo vhod. Zase pomohl Kunc. Z jeho návodu zařídili jsme to takto: snídáme, pak odejdeme z jídelny, zapomínáme však na stole jednu porci kávy s košíčkem pečiva. Cyril čeká na náš odchod někde v koutě za dveřmi, pak opatrně, nesmírně opatrně sahá na kliku, otevře, usedne, nají se, stejně tajemně odejde. Domnívá se, že svou snídani ukradl. Stejně je to s obědem. Vloudí se do jídelny po nás a dojídá zdánlivé zbytky. Nalézá 98

vždy na příslušném místě jídlo i pití. V komůrce poklízíme, když odejde na procházku do parku. Čisté prádlo mu připravíme, když spí. Staré šaty mu vyměňujeme za nové týmž způsobem, musíme však hledět, aby se starým pokud možno podobaly. Je velmi tvrdohlavý. Neoblékne jiný oděv než černý. Snad to nějak souvisí s jeho neviditelností." "Chápu," pravil jsem, "není však přece jen možné, aby si nebyl vědom všech těch drobných podvodů. Nemůže si přece myslit, že šaty jsou k neroztrhání a že jeho pokojík se čistí sám sebou!" "Zcela správně. Jistěže si je toho vědom, je s tím však srozuměn. Je to vzájemná hra, kterou tu provozujeme. Přes dvacet let, pane, žije nemocný Cyril v mém domě, a žije svým způsobem šťastně. Každého rána vypíjí svůj tajemný nápoj, který ho činí neviditelným na celý den. Není to nic škodlivého, jen trochu cukru a kuchyňské soli ve sklenici vody. Sám si přinese vodu na mytí, sám si lůžko pečlivě ustele. Potom se vypraví na procházku domem. Chodí, pozoruje nás, pobručuje si, sní. Ano, sní všemožné romantické příběhy o sobě a o své budoucí slávě. Věří totiž, že se svou neviditelností vykoná jednou veliké a pamětihodné činy. Tyto své sny vtěluje do různých písemností. Píše na všechno, co mu přijde do ruky. Někdy jsou ty jeho nápady docela zajímavé." "A jak se holí a jak mu dáváte stříhat vlasy?" Hajn se usmál. "Vždyť přece vlas" nemá! A holení? Nu, zkrátka - neholí se. Nemůžeme přece bláznu svěřiti břitvu!" "Nikdy se vám nepokoušel utéci?" zeptal jsem se. "Ale ano, pokoušel se. Podařilo se mu několikrát podniknouti takový nedovolený výlet. Nenalezl však mezi lidmi venku ono porozumění, s nímž se setkává zde. Děti za ním běhaly a pokřikovaly na něj. Nebyl venku neviditelný. A on jím chce býti! Jako dítě, jež je skryto v každém bláznu, zůstává tam, kde hrají jeho hru, vyhýbá se společnosti, v níž ztrácí svou jistotu. Ostatně - je dobře hlídán. Proto máme v domě tolik služebnictva. Filip je ubytován v komůrce, jež sousedí s jeho, jen proto, aby vědělo každém jeho hnutí. Všimněte si také zítra vysoké zdi, která obkličuje vilu. Přelézti ji by bylo nad síly staršího tlustého člověka. A vrata jsou neustále zamčena." "A neměli jste s ním nikdy vážnějších nepříjemností?" zeptal jsem se. "Myslím totiž od doby, kdy, jak říkáte, se uklidnil. Není přece možno, aby zařízení, byť sebedůmyslnější, někdy neselhalo. A intelekt blázna je tak nespolehlivý. Cožpak opravdu nikdy nevyšel ze své role?" "Různých nepříjemností." přiznával Hajn. "Ovšem, nebyli jsme tak zcela uchráněni. Neměli jsme vždy Filipa a Katy. Sluhové, mají-li býti propuštěni pro nedbalost, mstí se obyčejně na domácích zvířatech, to je vám přece známo. U nás se vždy špatní sluhové mstili na tom ubožáku. Nežli odešli, provedli mu pokaždé něco zlého. Dětinské zlomyslnosti, mohly však mít hrozné následky. Ne, pane, neměli jsme s ním vždy lehký život. Nyní však již delší dobu nebylo ani toho nejmenšího. "Zbývá vysvětliti," pravil továrník po krátké pomlčce, "jak mu sdělujeme novinky a události, o nichž z těch neb oněch příčin musí být informován. Většinou postačí, když úmyslně hovoříme o takové věci v jeho přítomnosti. Jde-li o záležitost vážnějšího rázu, jakou byl například váš příjezd, pošleme do komůrky k němu Filipa s Katy, kteří před ním prohovoří ten případ zevrubně a takovým názorným způsobem, aby pochopil, co pochopiti nutno. Nevíte, jak je spokojen, když touto cestou něco nového vyzví. Tváří se lišácky, usmívá se, těší se na příchod nového člověka jako malé dítě. Okukuje ho, studuje ho, zkouší na něm znova a znova svou neviditelnost. Ovšem, příchozí musí být předem poučen, jak se má k němu chovat. Tento úkol připadl dnes Soni. Jak vidíte, zhostila se ho velmi špatně." "Ano - chápu," pravil jsem rozpačitě, "jenom nevím, proč právě Soňa mě měla o Neviditelném informovat." 99

"Proč právě Soňa?" pravil Hajn s úsměvem poněkud neurčitým, "Soňa má totiž jisté vrtochy, o kterých mluvím velmi nerad. Stydí se za ty dva případy šílenství, které se vyskytly v naší rodině. Ano, to je to celé tajemství. Proto se vám ani nezmínila o nemocném strýci. Je v tom směru naprosto nenapravitelná. Má Cyrila za jakousi nečistotu v domě. Měla proto mnoho trapných výstupů s tetou, která na bratra nedá dopustit. Má ovšem jakési drobné důvody, proč strýci nedůvěřuje, nechci se však o nich šířiti. Jsem přesvědčen, že vám o nich poví sama. Jsou stejně pošetilé jako její fyzický odpor k nešťastníku. Bohužel, dostaly se jí do rukou knihy, z nichž si učinila falešnou představu o dědičnosti. Teď jí tu bláhovost už nikdo nevymluví. A přece je to tak jasné: Má matka zešílela náhlou hrůzou. Cyril přišel na svět těsně po otřesu, je dítětem choré ženy. Já jsem se narodilo šestnáct let dříve. Soňa patří k větvi zdravé, nedotčené tragickou příhodou. Příteli," pravil rozechvěně, "já jsem člověk poctivý a svědomitý. Ujišťuji vás, ptal jsem se lékařů. Navštívil jsem odborníky. Víte, co mi řekli? Vysmáli se mi do očí." Připadalo mi, že Hajn uhýbá od toho, co původně chtěl říci. Počkej - myslil jsem si počkej, jen neutíkej, nekličkuj! Byl jsi už blízko, jenom to tedy vyslov! "Pořád ještě nevím," řekl jsem opatrně, "proč vlastně mi případ nemocného měla vyprávět Soňa." Zvážněl, šíje mu zrudla. Téměř se na mne obořil. "Nu, řekněte sám, jak k tomu přijdu já, abych se svým budoucím zetěm rozprávěl o věcech, jichž důležitost neuznávám? Mám snad já nějaké obavy? Nemám. Co jen se mě tím naobtěžovala! Má-li přes mé věcné výklady svá tvrdohlavá podezření, ať se s nimi vytasí sama. Já jsem toho mohl zůstat ušetřen. Je to pro mne příliš těžké, příliš bolestné. Měla sebrat všechnu odvahu a zeptat se vás poctivě a přímo, když už jí to leželo v hlavě, chcete-li," starý pán se rozkašlal, jeho hlas se chvěl, .,chcete-li i po tom přiznání ucházeti se o dítě - jak bych to řekl? Nu, o dítě ze zatížené rodiny."

Jiří Weil MOSKVA - HRANICE (1937) *** Po Minkinovi mluví Máňa, písařka české sekce. Má svou řeč napsánu na papírku, aby se nespletla a neřekla něco zbytečného, co by jí mohlo uškodit. Máňa je jen písařkou, ale strana je silná, nyní musí Máňa mluvit jako člen strany. Je jí líto, nesmírně líto, že se stýkala s Fischerem, nepřítelem sovětské země. Nevěděla, nemohla nic vědět o jeho názorech. Stydí se z duše, že ho neprohlédla, a udělá všechno, co jí poručí strana. Pomalu se zvedá ruka, o slovo se hlásí Konůpek. Fischer je překvapen, nač se vlastně ten Konůpek hlásí, vždyť je teprve několik týdnů v úřadě a Fischera téměř nezná. Snad ho chce hájit, ale to je příliš nepravděpodobné, nemůže se přece opřít mínění partorga. Konůpek je Fischerovi zavázán, ačkoli není věru jeho zásluhou, že mu opatřil místo, potřeboval prostě korektora. Bezpochyby řekne Konůpek několik obvyklých frází zahrocených všeobecně proti nepřátelům republiky. Konůpek mluví: "Znám Fischera, znám ho dobře." (To přece není možné!) "Znám ho z Československa, tam ho dělníci nenáviděli a v Sovětském svazu to bylo stejné. Jak tady pracoval, o tom již mluvil soudruh Vrba, a já k tomu jen připojím, že jsem ho vždy podezříval, mě nikdo neoklame, protože mám, víte, dělnický instinkt a dovedu poznat nepřítele na první pohled. Myslil jsem si ihned, že se zúčastnil nějakých kontrarevolučních rejdů, ale to víte, nejsem v úřadě dlouho a neměl jsem ještě při1ežitosti o tom mluvit. Myslím si také, že byl spekulantem, měl přece knížku Insnabu a jistě spekuloval, jak to dělá každý nepřítel. Něco podobného jsem o něm někde slyšel. To víte, nestýkal jsem se s ním, neviděl jsem mu na prsty, ale myslím, že by se to mělo vyšetřit. Také si ještě myslím podle svého, dělnického mínění - vyloučit je málo, zavřít, povídám, zavřít takového nepřítele, ať dokáže v 100

kriminále, jak to vlastně myslí se Sovětským svazem." Fischer se již nemohl zdržet. Jakže, je tedy nejen nepřítelem, nýbrž i spekulantem, zlodějem lidového majetku, záškodníkem? Jemu tedy platí plakáty "Smrt zrádcům a spekulantům", "Ke zdi se zloději lidového majetku"? O něm, o Janu Fischerovi, mluví prokurátor republiky v provoláních a obžalovacích řečech, jeho, Jana Fischera, odsuzují k nuceným pracím na Bělomořském průplavu, do stepí Akmolinska, na stavbu Ussurijské dráhy a silnice Pamirstroje? Jan Fischer není tedy pouhým nepřítelem, je ,,kaerem", kontrarevolucionářem, nejhorším ze všech nepřátel? Tak je to tedy, soudruhu Konůpku: "Nevzdá-li se nepřítel, bude zničen." Zničen fyzicky v průplavech Bíleno moře, zničen navěky, neboť kdo může doufat ve vzkříšení společnosti spekulantů - vykořeněn, vyplet, vyříznut ze zdraveno kolektiv a proletářské země. Ne, tohle že je Jan Fischer? "Věříš tomu, soudruhu Konůpku?" vykřikl Fischer, ačkoli neměl práva mluvit, měl právo jen na poslední slovo a obhajobu. Vykřikl a opět se opřelo desku stolu. Povinností předsedy schůze bylo zakročit, ale předseda nezakročil, snad nezaslechl jeho výkřiku nebo mu nepřikládal váhy. A Konůpek neodpověděl. Nebylo důstojno Konůpka, aby se přel s kontrarevolucionářem a spekulantem. Předseda se tvářil, jako když si nevšímá obvinění, jimiž Konůpek zahrnoval Fischera. Avšak tato obvinění byla závažná, měnila obžalobu v soudní při se spekulantem. Stranická skupina nemohla být soudem, nesměla projednávat případ spekulanta Fischera, nýbrž pouze případ člena strany souzeného skupinou pro účast na opozičním hnutí. Předseda musil zakročit. "Běží tu o případ občana Fischera, který se stýkal s nepřátelskými živly a zúčastnil se opozice. Prosím soudruhy řečníky, aby dbali obžaloby vznesené stranickou organizací. Všechno ostatní je 'věcí příslušných orgánů. Omlouvám výroky soudruha Konůpka přílišnou stranickou horlivostí (předseda se ušklíbl, nebo se to jen Fischerovi zdálo), ale přílišné horlivosti není třeba." Nyní se přihlásili o slovo jednotliví členové skupiny, lámali ruštinu v cizích jazycích, "Odsuzujeme, protestujeme, vyloučit, potřít, dorazit nepřítele" bylo změkčováno polštinou, trháno angličtinou, utvrzováno němčinou, roztahováno maďarštinou, prozpěvováno čínštinou. Všechny přízvuky světa svíraly do slov nenávist k nepříteli, zrádci a zaprodanci. Nenávist se odrážela od špinavých stěn, spojovala se s chladem stoupajícím ze sklepů, revoluce kráčela přes kronštatský led, revoluce dobývala Zimního paláce, revoluce byla drcena v koncentračních ta'borech Evropy, kantonská komuna byla narážena na kůl, maďarské lesy šibenic byly vztyčovány majorem Pronayem, Evžen Leviné padl pod deštěm kulí mnichovské kontrarevoluce, pochod horníků byl rozprášen kulomety u Essenu, revoluce, tisíckrát potlačovaná, drcená, postřílená, vybuchla nenávistí mezi čtyřmi špinavými stěnami moskevského úřadu. Byl zde nepřítel a bylo třeba ho bít - slovy, skutky, rozsudky, vězením, smrtí - bít, ať se vzdá, nebo nevzdá. Nebylo třeba se vůbec dívat na člověka, byl zde nepřítel a kolem byla vlastní země. Ti lidé byli z cizích zemí, ale Sovětský svaz byl nyní jejich vlastí, jedinou, opravdovou, země, které opustili, jim platily vězením, bitím, mučením a smrtí. Jan Fischer k nim dříve patřil, byl členem strany, vloudil se do strany, zradil velkou hrdinskou stranu, pro kterou umírali lidé ve všech koutech světa, pro kterou kladli lidé hlavy na špalek, do garotty, byli spalováni v železných výtopnách a věšeni na jabloních. Bezejmenní umírali a zaprodanec zrazoval, bezejmenní bojovali a nepřítel ve vlastních řadách chodil s knížkou Insnabu a zrazoval Sovětský svaz. Nemohlo již býti pochybností rozsudku stranické skupiny. A přece se pokusil Fischer mluvit. Dostalo se mu slova, ale žádná řeč světa nemohla 101

přemoci tuto nenávist. Nikdo nemluvil v jeho prospěch a udělení slova bylo doprovázeno úšklebkem partorga a zlostnými výkřiky účastníků schůze. K čertu s nepřítelem země! Nač má vlastně mluvit? Musil bojovat sám beznadějný boj. Slova byla škrcena hrdlem, byla zpočátku zmatená. Bylo třeba najíti slabé místo protivníkovo, jenže nebylo slabeno místa, bojoval proti celé zemi. Pospolitost bránila útoku, jak by mohl napadat, bránit se, kličkovat, když nebyl nepřítelem země, když souhlasil ve všem s těmi, kteří nad ním vyřkli rozsudek. Boj byl předem prohraný, bylo třeba se jen pokusit o několik slov, aby byla zachráněna vlastní čest. Bezpochyby je vinen, i když se nezúčastnil konference opozičníků, i když musí mlčet o své cestě za Herzogem. Je vinen nedostatkem odvahy nebo myšlenkou, co na tom nyní záleží, když je Herzog asi mrtev a nikomu se nepodaří prolomit začarovaný kruh obžaloby. Jan Fischer je předem odsouzen a zahyne, bylo by lépe, kdyby byl zahynul tam v Německu v Schönebergu v krámu s kancelářskými potřebami. Fischer tedy mluví. Nebyl na schůzi opozičníků a svou přítomnost v Moskvě nemůže vysvětlit. Ano, je vinen, že zatajil svůj pobyt v Moskvě, ale soudruzi musí uvěřit, že měl k tomu závažné důvody, musí uvěřit, že nespáchal nic, co by poškodilo stranu a zemi. (Nikdo ti neuvěří, jak by ti mohli uvěřit, tobě, nepříteli země a zrádci!) Je vinen, protože nepracuje, jak je třeba. Soudruh Vrba má pravdu, říká-li, že pracuje špatně, je vinen, že neudal Tony Strickera, ačkoli tušil, že je nepřítelem. To všechno pramení z maloměšťáctví a třídní nezakotvenosti. Přiznává svou vinu a žádá o potrestání. Podrobí se všemu, co nařídí strana. Chce vykoupit svou vinu prací ať ve straně, či mimo stranu. Jen ať soudruzi uvěří, že se nikdy nespolčoval s nepřáteli země, že se nezúčastnil žádného spiknutí zinověvské opozice. Jeho slova byla nyní klidná, lhostejná. Fischer četl dobře na tvářích. Nikdo mu neuvěřil, nemělo smyslu přesvědčovat účastníky schůze. Zemřel-li již Herzog, je jeho mlčení zbytečné, ale nezemřel-li, nesmí zemřít jeho vinou. Jan Fischer dal slovo a neporuší je, může sijen pro sebe opakovat: krám v Schönebergu, prodej kancelářských potřeb, sešitů, tužek, inkoustu, plnicích per, široce otevřené oči dívky za pultem, nejkrásnější dívky na celém světě. Nikdo se nedoví, že je v Berlíně takový krám a že bylo třeba zachrániti Herzoga. Účastníci schůze se také uklidnili. Nepřítel se odsoudil sám, nepokouší se ani zapírat, ani svalovat vinu na jiné. Avšak pobuřovala je jeho lhostejnost. Jak je možno mluvit tak klidně, když běží o boj na život a na smrt, o členství strany, o vyloučení a zatracení? Fischer je jistě neobyčejně rafinovaným nepřítelem, zkušeným a otrlým, když ani nepopírá, ani se nebrání, ani se neodvolává na revoluční minulost, zásluhy a svědectví význačných soudruhů. Ano, je velmi snadno vyřknouti rozsudek, až ta snadnost zaráží. Nenávist, zprvu žhavá a prudká, se proměnila v chladné opovržení a rozmrzelost. Nepodobalo se to nijak filmu, ve kterém se přiznává odhalený záškodník a usedavě pláče. Soudci v kožených kabátech a montérkách se naň dívají lhostejně a cize, záškodník sebou hystericky škube, prosí o smilování a účastníci schůze se ušklíbají nad tímto odporným divadlem. Ne, Fischer neplakal, neprosil. Žádal dokonce, aby byl potrestán. Žádal to klidným hlasem, jako by osud, který ho čeká, nebyl pádem do propasti a cestou na smrt. A kromě toho trvala schůze již dlouho - jedině Fischer si nebyl vědom času, co mu záleželo na hodinách nebo minutách - a účastníci schůze již toužili po návratu domů, kde je čekaly vytopené pokoje a odpočinek po lopotě. A koneckonců věc byla jasná, rozsudek nebylo třeba odůvodňovat. Předseda dal hlasovat o vyloučení občana Fischera ze strany. Rozhodnutí bylo schváleno jednomyslně, pře Jana Fischera byla skončena. Účastníci schůze se pomalu vytráceli z místnosti, podávali si ruce a rozmlouvali o všedních věcech. Fischer ještě seděl na židli a opíral se o desku stolu. Pak se pomalu zvedl a kráčel ke dveřím. Snažil se, aby se na nikoho nedíval, byl přece jen odsouzencem, jehož přítomnost poskvrňuje úřad. Ve dveřích ho však okřikl chraplavým hlasem Finkelbruch. Musí se dostaviti ještě na jednu schůzi, ačkoli již není členem strany. Je třeba, aby Fischerův případ se stal výstrahou, aby všichni viděli, kam vede opoziční činnost a 102

nepřátelství k zemi. Tak tedy ještě není všechno skončeno. Budeš stát na pranýři, pronásledován nenávistí, budeš znovu zatracován a proklínán, budeš opět nucen mluvit a žebronit o víru, kterou ti nikdo nedá. Mrtvý budeš prosit o milosrdenství živých.

103

Karel Čapek R. U. R. Hallemeier: Proč neuděláme Roboty šťastnější? To nejde, slečno Gloryová. Jsou to jen Roboti. Bez vlastní vůle. Bez vášní. Bez dějin. Bez duše. Helena: Bez lásky a vzdoru? Hallemeier: To se rozumí. Roboti nemilují nic, ani sebe. A vzdor? Já nevím. Někdy se jaksi pominou. Cosi jakou padoucnice, víte? Najednou nějaký praští vším, co má v ruce, stojí, skřípá zuby - musí přijít do stoupy. Patrně porucha organismu. Helena: Ne, ne, to je duše! Dějství první (po 10 letech) Nána slabikuje „Robotští vojáci nikoho nešetří v dobytém území. Vyvraždili přes sedm set tisíc občanských lidí. --- Poslední zprávy. V Havru se ustavila první rasová organisace Robotů. --- Za poslední týden nebylo opět hlášeno ani jediné narození. Alquist přednáší Heleně svou modlitbu. Alquist: Pane Bože, děkuju ti, že´s mne unavil. Bože, osviť Domina a všechny ty, kdo bloudí; znič jejich dílo a dopomoz lidem, aby se vrátili k starosti a práci; zadrž před zkázou pokolení lidské; nedopusť, aby vzali škody na duši a těle; zbav nás Robotů, a chraň paní Helenu, amen. Helena: Proč přestaly ženy mít děti? Alquist: Protože toho není třeba. Protože jsme v ráji, rozumíte? Protože není třeba lidské práce, protože není třeba bolesti, protože člověk už nemusí nic, nic, nic než požívat - Oh, zlořečený ráj, tohleto! Heleno, nic není strašnějšího než dát lidem ráj na zemi! Proč ženy přestaly rodit? Protože se celý svět stal Dominovou Sodomou! Honem, honem sem se všemi rozkošemi! A vy byste od nich chtěla děti? Heleno, mužům, kteří jsou zbyteční, nebudou ženy rodit! Lidstvo musí vyhynout. Domin čte Roboti světa! My, první rasová organizace Rossumových Universálních Robotů, prohlašujeme člověka nepřítelem a psancem ve vesmíru. Roboti světa, nařizujeme vám, abyste vyvraždili lidstvo. Nešetřete mužů. Nešetřete žen. Uchovejte továrny, dráhy, stroje, doly a suroviny. Ostatní zničte. Pak se vraťte do práce. Práce se nesmí zastavit. Druhé dějství Dům Domina a jeho ženy Heleny, ve kterém jsou se svými přáteli, je obklíčen Roboty. Dr. Gall: Hoši, to je zločin staré Evropy, že naučila Roboty válčit! Nemohli už dát u čerta pokoj s tou svou politikou? To byl zločin udělat z živé práce vojáky! Alquist: Zločin byl vyrábět Roboty! Domin: Ne. Alquiste, ani dnes toho nelituju. Ani dnes, v poslední den civilisace. To byla veliká věc. Alquist: Já žaluju vědu! Žaluju techniku! Domine! Sebe! Nás všechny! My, my jsme vinni! Pro své velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím pro jaké náramné věci jsme zabili lidstvo! Nu tak praskněte svou velikostí! Tak ohromnou mohylu z lidských kostí nepostavil žádný Džingischán! Dr. Gall: Nechte mne mluvit, hoši. Já jsem tím vinen. Vším, co se stalo. Já jsem změnil Roboty. Změnil jsem jejich výrobu. Totiž jen některé tělesné podmínky. Hlavně - hlavně jejich irritabilitu. Helena: Gall není vinen, není, není vinen. Udělal to, protože já jsem to chtěla. Chtěla jsem na něm, aby dal Robotům duši! Busman: A víte, hoši, co zavinilo tohle nadělení? Udělali jsme Robotů příliš mnoho. Na mou tě, to se přec dalo čekat: jak budou jednou Roboti silnější než lidstvo, nastane tohleto,

104

musí to nastat. A my jsme se postarali, aby to bylo co nejdřív; vy, Domine, vy, Fabry, a já, chlapík Busman Obyvatelé domu i ostatní lidé jsou roboty zavražděni. Naživu zůstává pouze Alquist. Radius (Robot): Roboti světa! Padla moc člověka. Dobytím továrny jsme pány všeho. Etapa lidstva je překonána. Nastoupil nový svět! Vláda Robotů! Svět patří silnějším. Kdo chce žít, musí vládnout. Jsme pány světa. Vláda nad moři a zeměmi! Vláda nad hvězdami! Vláda nad vesmírem! Místo, místo, víc místa pro Roboty! Třetí dějství Naživu zůstal jediný člověk - stavitel Alquist. Alquist: Ani jediného? Copak jste nikoho nenechali žít? Táhněte, Roboti! Zas mně budete skuhrat! Zas budete prosit , abych vás našel tajemství továrny! Jakže, teď vám je člověk dobrý, teď vám má pomoci? Ach, pomoci! Vždyť vidíte, že dělám, co mohu. 2. Robot: Chtěli jsme být jako lidé. Chtěli jsme se stát lidmi. Radius: Dali jste nám zbraně. Museli jsme se stát pány. 4. Robot: Pane, poznali jsme chyby lidí. Damon: Musí se zabíjet a panovat, chcete-li být jako lidé. Čtěte dějiny! Čtěte lidské knihy! Musíte panovat a vraždit, chcete-li být lidmi! 4. Robot: Vyhyneme, nedáš-li nám rozmnožit se. Alquist: Tajemství života je ztraceno. Je spáleno. Jsem poslední člověk, Roboti, a neznám, co znali jiní. Vy jste je zabili! Damon: Dělej pokusy na živých Robotech. Najdi, jak se dělají! Alquist: Do pitevny s tebou! Rychle! Damon: Áááááá! Alquist: Držte! Držte! Damon: Áááááá! Alquist: Nemohu! Damon: Řež! Řež rychle! Alquist: Krvavé pařáty, kdybyste ode mne odletěly! Všš, pryč! Pryč, ruce! Zabily jsteDamon se potácí zahalen ve zkrvaveném prostěradle. Damon: Ži - žiju! Je - je - je lépe žít! Alquist: Odneste ho! Odneste! Odneste ho rychle! Damon odváděn Život! - Já - chci - žít! Je - lépe Alquist: Nadarmo, nadarmo! Nic, zase nic jsem nepoznal! Ó-ó-ó, jak se třáslo to tělo! Konec života! Alquist musí pokračovat v dalších pitvách.

Fráňa Šrámek MĚSÍC NAD ŘEKOU (1922) *** VILLY: Bylo to krásné ... jen tak při 'měsíci ,- SLÁVKA s úsměškem: Dokonce ... máte smysl i pro takové věci ... pro měsíc, pro letní večer - -? VILLY: Někdy. Někdy ... je to silné - - Náraz vzpomínky. Počkejte ... jednou, za války v zákopech na Sv. Gabrieli ... slyšel jsem pojednou z ničeho nic za měsíčné noci zvonit zvony. Všechny zvony světa. Bylo toho plno, od země až k nebi - Slávka pohlédne naň, pak stranou. Nikdy od války jsem si na to ještě nevzpomněl, až dnes - - Pausa; pak s posunkem k fotografii na stěně. Mohl bych se podívat na to dvoucoulové? SLÁVKA: Ne.

105

VILLY: Škoda. Bylo to takovéhle - ukazuje nízko při zemi - snad to mělo copánky ... a teď je z toho něco ohromného - SLÁVKA: Přestaňte s tím. VILLY: Ať přestanu nebo nepřestanu, je to tak. Vidíte ... vracel jsem se z vojny, a hoblíkem mohl po mně jezdit odpředu i odzadu, všude jen dřevo a suk, tak mne zřídili. Čeho, myslíte, že mi bylo třeba? A snad jen toho, abych si počal něčeho hodně vážit. A snad tedy právě s vámi počnu ... SLÁVKA trochu neklidně: Plácáte, a nemá to hlavy ani paty VILLY: Počkejte, počkejte, snad to má přece někde hlavu. Už, už si vás vážím. Jste taková zatra, zatra ... tajemná, zkrátka. Proč mi právě u vás napadají takové krásné věci, to s těmi zvony, a teď už opět jiné a jiné? Nikdy se mi to nedělo a teď najednou vidím, za mnou leží přece leccos krásného a jistě už taky přede mnou. Taková jste - - Náhlou, jaksi bezohlednou otázkou. A proč že jste se vlastně ještě nevdala? SLÁVKA pohlédne na něj s úžasem, příkře a odmítavě; mlčí. VILLY: Nu co, urazila jste se? Vždyť já jen tak se ptám a už napřed vím, že leda jen rukou pohrdavě mávnete a zasmějete se - - Proč že jste se tedy nevdala? SLÁVKA hledí naň, změní náhle příkrý výraz, zasměje se: Moc, chlapečku, moc se ptášVILLY také se směje: Aha! SLÁVKA stále naň hledíc, mhouří záhadně oči, hraje: Počkal, chlapečku, počkal. Třeba ... ještě letos na podzim se vdám. Třeba. . . ženich dnes trucuje, a od zítřka už nepřestane psaníčka posílat, dokud se nesmiluji VILLY vesele, prostě: Smilujete se? A třeba se ještě nesmilujete. Ale ... to je vaše věc. Kdož ví, co vy ještě - Hledí na ni jak s podivem, zasměje se. Ale krásně, krásně jste jim to řekla, tatíkům. Co? že by mládí nebylo více než něčím, kam se chodíme po letech vyvzdychat, vyvzpomínat jak na hrobeček? že po něm nezbude více než po nemoci, z které se vystůněme? SLÁVKA: Ale ... to jsem přece neřekla! VILLY:Když ne tak, jinak. Podobně nějak - - Vstává, do celého těla tryská mu prudký pohyb. Tak jim to, tatíkům, mezi prsty proklouzlo, a nevědí teď, bylo-li co opravdu nebo nebylo! Posunkuje prudce rukama. Ale kdež! Mládí že by nebylo? Je to! Je! Tuhle ruku zavřu - a mám to v hrsti. Ruku po vás vztáhnu - a stisknu hodně, hodně - - Pohyb směrem k ní. SLÁVKA: Hned si opět sednete! VILLY zalekle zchabne: Ale ... kdež že bych se já vás jen, jen dotekl- -! Je zmaten, za naslouchá ven oknem, pausa; pak: Co to hučí? SLÁVKA, úsměšek: Slyšíte to teprve nyní? VILLY: Ne, ne, už dlouho. Stále. SLÁVKA: Řeka, přece. VILLY: Řeka? Vidíte ... zdá se mi, že s tím také běžím, plynu, hučím - - Už setřásl zmatek; trochu smíchu. A jim, tatíkům, tak to mezi prsty proklouzlo! Sedí tam teď naproti sobě, hledají to jeden druhému v obličeji, jedou po tom jak prstem po řádcích, které už docela vy bledly , kde nic, tu nic - Náhle. Počkejte, Slávko ... přinesl jsem vám něco - - Slávka naň tázavě pohlédne, chce asi něco říci; v témž okamžiku zazní z dálky hudba několika smyčcových nástrojů; oba hledí k oknu. SLÁVKA zasměje se posléze ostře. VILLY: Proč se smějete? SLÁVKA ještě se smíchem: Ženich trucuje - - A cože jste mi přinesl? VILLY hledí střídavě na ni a k oknu; letmá chmura po čele; s jistou příkrostí. Zavřu okno. SLÁVKA: Neopovažujte se! - A honem, co jste přinesl? VILLY ještě pohled mezi ní a oknem; pak odmávne rukou, zasměje se: Tuhle . .. Vyjme z kapsy sešit - román jsem vám přinesl - - Slávka nechápavý pohled. "Měsíc nad řekou." 106

SLÁVKA: Ach! Opravdu? Sáhne rychle po sešitu, chvatně listuje. Opravdu! Čte zběžně. Věnováno Josefu Roškotovi -- VILLY: Ukradl jsem to odpoledne tatíkovi, běžel s tím k řece, sedl tam na klády a četl SLÁVKA: A tuhle je i cosi vykresleno - Vzhlédne k Villymu, který stojí u ní. Trhnete-li ještě jednou takhle posměšně koutkem, pak - - Hezké je to! A o čem že je ten román? VILLY rozpaky: Asi ... asi právě o tom, jak to mezi prsty proklouzlo SLÁVKA: Asi, asi! Vždyť jste to přece četl VILLY: Totiž značně v úzkých - počal jsem čísti ... a pak jsem počal přemýšlet …především o vás. . . a pak slunce svítilo a řeka hučela ... a pak jsem z toho tedy usnul SLÁVKA: Jste vy ale báťa. Oba na sebe pohlédnou, zasmějí se. Za trest byste mi nyní měl celý román přečíst VILLY bujně: Poručte, přečtu. SLÁVKA: Nežertujte! Poručím - a konec! Vy se smějete? Abyste věděl ... tu! A okamžitě počnete číst! VILLY vezme sešit, sedá ke stolu; dlouhý obličej, okolkování: Slávko ... je to dlouhé -SLÁVKA: Čtěte! VILLY ještě delší obličej: A pak . .. chraptím – SLÁVKA: Čtě-te! VILLY pohlédne na ni žalostně, vzdychne, odkašlá, počne posléze čísti: U tebe, okno mé nad řekou, nechť tedy zazní ještě jednou píseň doznělá! A ty, řeko, tam dole, posílej mi sem zkazky mládí mého - Ustane; zneklidní jaksi; pausa. SLÁVKA: Nu, co jste přestal? VILLY pohled na ni, do sešitu, nejistě: Je tu ... pomlčka. A pak … SLÁVKA: Co? VILLY neklidný pohled kolem, k oknu: Řeka tak hučí. SLÁVKA úsměšek: Ted' přece vůbec nehučí. VILLY: Tedy snad stromy. Nebo SLÁVKA jako dříve: Ta hudba vás neruší? VILLY pohled k ní, zamračí se bryskně: Ne. SLÁVKA po neklidné pause, za níž jejich pohledy se setkávají a uhýbají: Ukažte, budu čísti sama. Čtete beztoho tak dřevěně - - Sahá po sešitu. VILLY s tichou důtklivostí: Nečtěme to, Slávko SLÁVKA trhne rameny, hledí do sešitu: Kde jste přestal? Čte - zkazky mládí mého Vzhlédne. Ale tady vůbec není pomlčka, lháři - - Čte dále. - - a noci měsíčná, opoj mne svým kouzlem ještě jednou, ještě jednou naposled. Vstane, hledí mimo, pausa. VILLY: Je tam pomlčka? SLÁVKA neodpovídá hned, posléze: Řeka dnes opravdu velice hučí - Náhle. A zač že vám dali stříbrnou medaili? VILLY jaksi nerad. Za nic. Za volovinku - - Přivedl jsem zajatého italského důstojníka. SLÁVKA nedůvěřivě: Pěkně asi přivedl! VILLY jako dNve: Namířil sice revolver ... ale bouchačka mu, myslím, selhala. A pak už šel se mnou vlastně sám. SLÁVKA: Jistě to bylo horší - - Villy pokrčí rameny. Bylo to v noci? VILLY: V noci. SLÁVKA: A hodně jste se bál? VILLY jako by vzpomínal, pak prostě: Bál- - Po pause. Ale jinak než dnes. SLÁVKA údiv: Dnes ... se bojíte? VILLY prostě: Vy se také bojíte. SLÁVKA: Jaký jste pozorovatel! - - A více nevíte? VILLY: Ne. Leda jen, že to je takový ... krásný strach. Pausa. 107

SLÁVKA zneklidní; pohled k Villymu, pak k oknu; sáhne opět po sešitu. VILLY: Nečtěme to, Slávko. SLÁVKA listuje v sešitu: Mám snad raději naslouchat vašim hloupostem? VILLY prostičký úsměv:Vždyť já bych raději ani nemluvil. SLÁVKA: Nemluvte tedy. - Odsune sešit, naslouchá k oknu; ztlumená hudba. VILLY pokrčí rameny, rozpaky, rostoucí neklid: Víte ... nejraději, nejraději ... vyklopí prostodušně - bych si na vás sáhl SLÁVKA užaslá: Co byste --? VILLY: Ano, na vás si sáhl. Abych tomu přišel na kloub. Snad vůbec nejste. Nebo jste jen taková nějaká z dragantu. Sáhnu na vás neopatrně a rozbijete se. Vůbec se stane s vámi něco podivného - SLÁVKA měří jej chladně, že mu to zarazí řeč: Myslel jste si, teď polekám, ohromím putičku - Vztáhne k němu ruku - sáhněte si. Je živá. Pět prstů, které se pohybují VILLY zdráhavě uchopí ruku, hledí na ni, rozpaky; pak jaksi směšně: Ano - živá. Pět prstů se pohybuje. Malíček - SLÁVKA: CO víte o mém malíčku? VILLY: Nic - - Zatěká očima, velký nepokoj. Proč ... hrají? Proč ta řeka hučí? SLÁVKA pohlédnuvši naň, zaleklá, náhle vyprošťuje ruku: Pusťte! VILLY: Počkejte -SLÁVKA: Pusťte! Vytrhne ruku, vstane, couvne o krok! VILLY hledí na ní, rovněž vstal. SLÁ VKA: Hned si opět sednete! VILLY nejenže neusedne, naopak učiní pohyb směrem k ní; v témž okamžiku ocitne se selit na jeho hlavě, několik listů se rozletí. SLÁVKA zatím, než Villy vzpamatuje se z překvapení, oběhnuvši stůl, zaskočí do pokojíku; přirazí dveře, snad i klíčem otočila. VILLY směšně užaslý postoj, shýbne se, sebere sešit, rozlétlé listy, hod(je na stůl; vyšle vzdorný pohled k pokojíku, pohodí hlavou; hledá očima klobouk, a naleznu v jej, jde rázně ke dveřím; u dveří postojí, vzdor se asi láme; odloží opět klobouk na židli a zdráhavě přikročí ke dveřím pokojíku; posléze: Odpusťte mi, Slávko - Za dveřmi nic. Kdybyste jen maličko pootevřela, poprosil bych vás tisíckrát za odpuštění, než odejdu - - Opět nic: váhá, stiskne maličko kliku, dveře se pootevrou; omlouvavě. Nehněvejte se, myslel jsem, že je zavřeno - Nic; pootevře dveře rychleji. Kde jste, Slávko? Nevidím vás - - Spatřil ji asi. Ach! Zavře rychle dveře, couvne o krok; velmi neklidný; pausa. - Dveře pokojíku se náhle otevřou. SLÁVKA na prahu, široce zalita měsícem; jez silněji hučí: Čeho jste se polekal? VILLY zmaten: Nevím. Snad... stála jste tam v měsíci ... a venku tak hučelo -SLÁVKA úsměv: Ach vy! Hučelo! Okno z pokoje vede totiž přímo k jezu. Pojďte se podívat, je to krásné, měsíc nad jezem VILLY nehýbá se, učiní jen odmítavý posunek. SLÁVKA: Vždyť se vás již naprosto nebojím. Pojďte. VILLY: I tak odtud vidím - - Couvne ještě o krok. SLÁVKA: Nic nevidíte -Náhle s úžasem. Vždyť ... vždyť máte zavřené oči! VILLY neodpovídá, hlavu pohozenou nazad, oči zavřené, obličej směrem k ní, jaksi nadšeně oslněný. SLÁVKA: Co to děláte? Úzkostně. Vilíku! VILLY otevře oči; jakýmsi blaženým vydechnutím: Už ... už jsem je otevřel - - Oba kříží pohledy, zadýchávají se, on o krok k ní, ona o krok nazad, a ještě krok a ještě krok - (Závěr druhého dějství dramatu)

108

František Langer JÍZDNÍ HLÍDKA (1935) SOU KUP: Já dřív nevěděl, kdo je to přítel, táta, bratr - až zde. SAIDL: A mne jsi měl také rád? SOUKUP: Jak by ne, s tebou se dalo o všem mluvit, třebas ti nadávali rejpalů. A vždycky jsi mi půjčoval břitvu, když jsem ji potřeboval. SAIDL: Však jsi ji potřeboval jen jednou za týden. SOUKUP: Ale dávali ji z rukou neradi a tvá byla nejlepší. SAIDL: Jestli mě přežiješ, vezmi si ji na památku! SOUKUP: Nežvaň! SAIDL: Pepíku? SOUKUP: Co chceš? SAIDL: Pozoruješ - pozorovals, že mám vlastně strach? SOUKUP: Není to na tobě vidět. SAIDL: Polykám jej. Polykám jej už od rána a nechávám si jej pro sebe. SOUKUP: Víc nemůže nikdo dělat. SAIDL: Ale už je mi, jako by zde bylo málo vzduchu, jako bych neměl čím dýchat. SOUKUP: Já to znám. SAIDL: Styděl jsem se před nimi, tobě bych to také neřekl, ale povídals, že mě máš rád. Poslouchej, já nesnesu pomyšlení, že zde zůstanu poslední. (Dosud stál každý u svého okna a mířil z něho. Mluvili spolu přes celou šíři světnice. Teprve nyní Saidl opustil své stanoviště) SOUKUP: Jsme zde přece dva. SAIDL: Ale já mám smůlu. Vždycky jen o vlásek, o několik okamžiků. Já měl jet místo Nedbala - a Nedbal padl. Byl bych to měl odbyté. Byl jsem nahoře v podkroví, pak mě Hašek odtamtud sehnal - a já zůstal naživu. A musím čekat. A teď to bude do třetice zrovna takové, zas o vlásek ... SOUKUP: Něco si vymýšlíš. SAIDL: Ty budeš mít dost odvahy strčit si bombu pod sebe, když zbudeš na konec? Vidíš, já ne. A já si mám potom odnést všecko sám za těch dvacet mrtvých, které jste jim nadělali? Já teď nemám sil. Já už nebudu čekat! (Skočí ke dveřím, převrátí stůl, který je zakrývá a trosky dveří otevře kopnutím) Nečekám, tu mě máte, vemte si mě! SOUKUP: (strhne jej k sobě) Tohle ne, Saidle! SAIDL: Proč ne? SOUKUP: Já mám - také strach, jako ty, také se dusím ... Ale ... mě drží nějaká horečka. Mám ji v sobě jako tamhle Kalaš. Také pořád něco vidím jako on, a to mě drží. SAIDL: Co? SOUKUP: Ti všichni mrtví, rozumíš? Naši mrtví ještě z patnáctého a šestnáctého, o kterých jsem jen slyšel. Z celého našeho vojska, které jsem ani neznal. Tamhle ti mrtví - ještě včera jsem jim podával ruku. Všichni, co nás už předešli a co teprve půjdou za námi, a my už to ani nebudeme vědět. Za rok, za dvacet let a bůhvíkdy v budoucnu. A my dva, Saidle, jdeme teď s nimi se všemi, a to si člověk může jít klidně a bezpečně, když jde s tak poctivými mrtvými v takovém poctivém houfu. SAIDL: Vždyť já jsem zde přece také. SOUKUP: Víš, kdybys byl zmizel tak, jak jsi chtěl, byl bys mi v něm chyběl. SAIDL: Já vím. Ale jedno mi musíš dovolit. Víš, co udělám? Vezmu si bomby a půjdu ven na ně. To mi aspoň dovol. Je to stejná chvíle. O minutku dřív, o minutku. později ... SOUKUP: Vezmi si Matějkovy, jsou jako nové ... SAIDL (bere do každé ruky po bombě): No tak vidíš, chlapče - (Vyběhne ze dveří) 109

(Oba zajatci vstávají) SOUKUP (si zakryje oči a odskočí od okna): Kalaši, Kalaši, slyšíš ještě? KALAŠ (se probouzí): Co je, Pepíku? SOUKUP: Jdu ti jen povědět - že jsme tu už jen my dva, rozumíš? KALAŠ: Všichni padli? SOUKUP: Všichni. Matějka, Hašek ... (Za chatou se ozvou dvě detonace a pak několik výstřelů) A teď i Saidl. (Vrací se k oknu) Jsem už docela sám. KALAŠ: Měli jste se mnou trápení. SOUKUP: Ale ještě jim ukážu! (Jde po světnici a chvatně sbírá pušky do náruče) Připravím se na ně, jakoby je přivítalo všech pět. Ještě není konec. (Nese pušky k oknu, prohlíží je, jsou-li nabity, a staví je do řady jednu vedle druhé) Je nás zase všech pět pěkně pohromadě, můžete si na nás přijít, báťuškové! (Zatím se Kalaš s námahou spustí s lavice, a opíraje se o pušku i o převrácené židle, doplazí se k levému oknu. Tam si nějak opře zmrzačenou nohu, zvedne se a přiloží pušku k líci) Jen si pojďte, čekáme na vás! Ještě stojíme. Všichni! Já, Josef Soukup, četař Matějka, žrout Valenta, blázen Saidl, žvanivý Hašek ... KALAŠ (vesele): A starý Kalaš! To koukáš, ty vyžle! SOUKUP: Kalaši! KALAŠ: No, to víš, Pepíku, že tě nenechám samotného. Je něco vidět na tvé straně? SOUKUP: Jdi si zase sednout, tobě přece snad nic neudělají. KALAŠ: Tudy se jich půl tuctu škrábe. Jistě si myslí, že jsme všichni pobiti. SOUKUP: Jak se to stalo? KALAŠ: Je mi docela dobře. Měl jsem asi hroznou horečku, ale teď to se mne spadlo najednou. SOUKUP: A jistě je ti dobře? KALAŠ: Ty mi nějak nechceš věřit. Jen si hlídej svou stranu, o mne se nestarej! Vždyť já těch pár tamhle vidím jako panáky na střelnici. Jsou jako vyřezávaní ze dřeva. Jako dřevění svatí u nás na oltář v Hořičkách ... SOUKUP: Zde se už také zvedli. Tak se dáme ještě jednou do nich, Kalaši! Ať jim naposled otrne. Počkej až na mou ránu. (Ale Kalaš se po svých posledních slovech zvolna svezl k zemi a puška mu tiše vyklouzla z ruky) Tak už, připrav se! (Je vteřina ticha. V té vteřině se ozve z dálky hlas polní trubky. Soukup se vztyčí) Kalaši, slyšels? Naši! Naši! (V dálce řada výstřelů ze strojní pušky) To jsou naši! Slyšíš? (Běží ke Kalašovi) KALAŠ: CO je, hochu? SOUKUP: Naši přijíždějí. (Běží zase k svému oknu) Ti utíkají jako zajíci! (Zvedne pušku k výstřelu, ale pak ji odloží) Eh co, naši to již dokončí. Naši! (Opět se vrátí ke Kalašovi) Jak je ti, starý? KALAŠ: Dobře mi je. Tak přece přijeli a Strnad přece jen došel! SOUKUP: To je krásné. Naši jsou zde. (Trubka znovu zazní) KALAŠ: Teď je slyším. A tam ty dva pusť! Jim by to nedarovali. A byli ke mně hodní ... SOUKUP (vezme nůž se stolu a jde k mladšímu zajatci, který před ním zděšeně ustupuje): Neboj se, ty duráku. (Rozřezává jeho provazy) A běž! A ty také běž! Utíkejte! (Zase se vrací ke Kalašovi) (Zajatci se vyplíží ze dveří a pak je vidět jejich hlavy, které se mihnou kolem okna) KALAŠ: Dávali mi pít, když jsem měl žízeň. SOUKUP: Vždyť já vím, já vím. KALAŠ: A naši? SOUKUP: Jsou zde, hned zde budou, tohle není horečka, přijeli, přijeli ... (Znovu zazní trubka, nyní již docela blízko) Přijeli ... (A pak se v pláči zhroutí uprostřed jizby)

110

(Než trubka dozní, objeví se ve dveřích postava jezdce, který asi právě seskočil s koně. Možná, že je to Strnad, má aspoň stejný plášť i čapku. A zatím co fanfára doznívá, volá dovnitř jakoby udiven prázdnotou chaty) STRNAD: Matějko, Valento, Saidle, Kalaši, Soukupe ... Bratří, bratří! SOUKUP (když zaslechne své jméno, vztyčuje se zvolna jako stráž, která vystoupila z hrobu) (Závěr dramatu)

KAREL ČAPEK BÍLÁ NEMOC JEDNÁNÍ PRVNÍ První malomocný: Mor je to, mor. V naší ulici už je v každém domě několik morem raněných. Vždyť vy máte taky na bradě tu bílou skvrnu. Druhý malomocný: Žádný mor, malomocenství. Bílá nemoc tomu říkají, ale měli by tomu říkat trest - Taková nemoc nemůže přijít sama od sebe; to nás Bůh trestá. Novinář: Náš list by chtěl právě veřejnost uklidnit Dvorní rada: Uklidnit? Člověče, čím ji chcete uklidnit? Koukejte se, je to ... těžká choroba, a šíří se jako lavina. - Pravda, pracuje se na ní horečně na všech klinikách světa, ale - Zatím je naše věda bezmocná. Drnčí telefon. Dvorní rada: Haló... Ano. - Co? - Víte přece, že nikoho nepřijímám. - Lékař? Jak se jmenuje? - Hm, doktor Galén. Má nějaké doporučení? Ne? Co tedy u mne chce? - Prosím vás, v zájmu vědy! Ať s tím obtěžuje mého druhého asistenta; já nemám pokdy na nějakou vědu. - Nu tak mi ho pošlete, když mne už pětkrát hledal. Ale řekněte mu, že mi zbývají jen tři minuty času. Dr. Galén: Já totiž mohu bílou nemoc vyléčit. --- Pane dvorní rado, já za svůj prostředek ručím! Čestné slovo. Podívejte se, já nemám ani jednu recidivu... A tady mám dopisy kolegů... posílají mi své malomocné z celé čtvrti. Dvorní rada: Nemám zájmu. --- Ukažte ty dopisy! Člověče, to byste měl báječné výsledky! Poslyšte, že to jste vy, já bych zkusil vaši metodu sám. Dr. Galén: Já bych ji rád... na klinice... prováděl sám. Dvorní rada: Tedy vy byste chtěl, aby má klinika jenom ověřila vaši metodu, ale její další použití byste si vyhradil pro sebe. Dr. Galén: Ano, pane dvorní rado. Dvorní rada: Pane první asistente, řekněte panu druhému asistentovi, že ode dneška všechny lékařské zákroky na třináctce předpisuje nebo vykonává tady kolega doktor Galén. Budou to jeho případy. Dvorní rada: Dobře že vás vidím, Galéne. Musím vám ze srdce blahopřát. Máme nádherný úspěch, kolego. Velkolepý úspěch! Novináři: To je zázrak! - Úžasné! - Skvělé! Dr. Galén: Prosím, pánové... ještě snad chvilinku... Prosím vás, vyřiďte, že já, doktor Galén... doktor chudých...řekněte jim, že jinak zajdou na malomocenství, že ano... Ten lék proti Čengově nemoci, to je můj lék, rozumíte? A já jej nedám dokud neslíbí, že už se nebude zabíjet. --- Kdybyste věděli, co to dá někdy práce zachránit dítě nebo vyhojit takový kostižer - A pak se řekne válka! Jako lékař musím být proti střílení a yperitu, že? Já jsem viděl, jaké svinstvo to v člověku dělá. Rozumíte, prostě jako doktor jsem povinen bojovat 111

o každý lidský život, ne? To je prostě lékařská povinnost, odstranit válku! - Napište, že ten lék nedostane žádný národ, dokud se nezaváže...že...že... že už nikdy nepovede válku, víte? Dvorní rada: Galéne, vy jste se zbláznil! Já nestrpím, aby se na půdě mé kliniky vedly tak nesmyslné a podvratné řeči. --- Raději nechám celý svět pojít na malomocenství, než bych tady strpěl na jediný okamžik... váš pacifistický mor! Ven! DRUHÉ JEDNÁNÍ Muž: Kdo by si to byl pomyslel, když jsem před třiceti lety nastupoval u Krüga - že to dotáhnu na ředitele účtárny. Abys věděla, na to místo si brousilo zuby pět kolegů. A vidíš, všichni pomřeli na tu bílou nemoc. Víš, matko, já ti řeknu, jak to cítím: Zaplať pánbůh za to malomocenství! Žena: Prosím tě! Jak můžeš takhle mluvit! Muž: Koukej se, nám to pomohlo - a mnoha jiným lidem taky. Nebýt té bílé nemoci, tak já nevím, to by nám nebylo tak dobře jako teď. --- Řeknu ti rovnou, kdybych měl já volit ... mezi tou bílou nemocí a věčným mírem, tak jsem raději pro tu bílou nemoc. Žena: Jak myslíš, tatínku! Muž: Proč máš ten šál na krku. Tak to sundej. Ježíši, maminko, ty máš na krku bílou skvrnu! Dr. Galén: Kdo jste? Muž: Já jsem účetním ředitelem Krügových podniků Dr. Galén: To já nemohu, já léčím jen chudé, že ano! --- Poslyšte, kdybyste vy řekl baronu Krügovi, aby přestal vyrábět kanóny a munici... Muž: To je vůbec vyloučeno!!! A čím bych se měl potom živit? Dr. Galén: Tak vidíte, vy se také živíte válkou! Nu tak sbohem, pane, je mi líto. Dr. Galén: Ukažte se, člověče. Čím jste? Baron Krüg: ...Bez místa. Býval jsem v kovodílně... Dr. Galén: Tak poslyšte, za čtrnáct dní byste mohl být pořádku. Já bych vám dal šest injekcí Člověče, můžete zaplatit šest injekcí? Baron Krüg: Ale ovšem Dr. Galén: Poslyšte, pane barone Krügu, to bych s vámi nemohl dál jednat. Baron Krüg: Vaše Excelence, já jsem ... malomocný. Maršál: Můj bože! Baron Krüg: Mohu se do čtrnácti dnů vyhojit, ovšem splním-li jednu podmínku. Maršál: Krügu, splňte ji! Já vám to sám nařizuju! --- Jakou podmínku? Baron Krüg: Jen to, že zastavím ve svých továrnách výrobu válečného materiálu. Maršál: To přece je vyloučeno, aby vaše továrny zastavily dodávku. Baron Krüg: Technicky to nemožné není. Maršál: Ale politicky ano. Maršál: Sedněte si, Galéne. Podívejte se, mně záleží osobně na baronu Krügovi. Je to vzácný muž a můj jediný přítel. Nevíte, jaká to je samota, být ... diktátorem. Doktore, zachraňte Krüga! Dr. Galén: Prosím vás, vy jste takový státník, kdybyste vy řekl, že chcete mít, bude na celém světe pokoj, že ano... Maršál: Já věřím, že vítězná válka je lepší než mír. A já svůj národ nesmím připravit o jeho vítězství. Jenom válka udělá z lidí národ a z mužů hrdiny. - Nevím, proč jsem vás ještě nedal zatknout. --- Můžete jít, před pěti minutami se baron Krüg zastřelil.

112

TŘETÍ JEDNÁNÍ Ministr propagandy: Všude se rozmáhá agitace proti válce. Maršál: To je nepříjemné. Nemohlo by se zakročit? --- Ano, zahájil jsem válku, a zahájil jsem ji bez vypovězení. Učinil jsem tak, abych ušetřil tisíce životů vašich dětí, jež v tomto okamžiku vyhrávají svou první bitvu. Žádám vás nyní dodatečně o váš souhlas Výkřik: Ano, ano, souhlasíme! Ať žije maršál --- Maršál se potácí z balkónu a tluče se do prsou Bez citu, docela bez citu - bílá skvrna! --- Co mám udělat? Zavolat k sobě toho ... poníženě nabídnout mír, odvolat vojsko - a omluvit se ... přijmout i trest! Ne! Slyšíte, ne!!! Dcera: Prosím tě, tati! Prosím tě za všechny malomocné Maršál: Za všechny - Máš pravdu, Anetto: tady jsou ještě jiní. Bere sluchátko Haló, doktore ano, - ano, - ano. Už jsem vám řekl, že ano!!! Zástup: Ať žije válka! Nás vede maršál! Muž: Občane, volejte! Ať žije válka! Dr. Galén: Ne! Válka ne! Nesmí být žádná válka! Zástup: Zrádce! Zbabělec! Urazil maršála! Hlučící zástup se zavře kolem Dr. Galéna Muž: Ono je po něm! Hele, byl to nějaký doktor. Žádná škoda. Rozbíjí lahvičky s léky a dupe na ně Ať žije maršál!

Voskovec a Werich Lstivý Odysseus Byl vám mazaný pán, vymyslel šikovný plán: Trik, švik, prima podfuk, Fajn kluk a samouk, Homér mu dal jméno lstivý Odysseus. Řek ten veřejně řek: Řek je všech válek dalek. Už mi srdce plesá, Jdu na to od lesa: Zmocníme se Tróje bez boje. Já přece nejlíp vím, co se hodí pro ně. Než řeknu švec, postavte ze dřeva koně! Ať se Trója brání, mně však přejí páni. Svolaj sněmy, v koni jsem my, Až přijde den, vylezem vem. Refrén: A na špek vlítli předáci, trojští pašáci všichni chválí koňskou práci a hlavně organizaci. Jak se dohodli, honem rozhodli, že si koně v Tróji instalují pro svoje pohodlí. Ještě v noci, než byl den, Řekové vylezli ven. Do rána je brána I s předáky rozbourána. 113

Tahle aféra nadchla Homéra Který nám dává dnes výstrahu tím, co se stalo včera.

114