K R E. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

TOU

EC AV

KÝ & MO R MS I Ž

®

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz




S úvodním slovem Heidera Heydricha, rozhovorem Heidera Heydricha s Hanou Benešovou a doslovem Jaroslava Čvančary


Majitelé práv Liny Heydrichové se vzdali celého svého honoráře a věnovali jej na dobročinné účely ve prospěch české nadace. T&M

Warning: All Rights Reserved Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace se nesmí reprodukovat, ukládat do informačních systémů nebo rozšiřovat jakýmkoli způsobem, ať již elektronicky, mechanicky fotografickou reprodukcí, nahráváním či jinak, bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

© Lina Heydrich-heirs, 1976, 2012 Translation © Petr Dvořáček, 2012 Photos © Jaroslav Čvančara, Dušan Dostál, Martin Hakauf, Heider Heydrich, František Kocman, Vilém Wodak, ČTK, 2012 Cover © Jan Henke, 2012 Epilogue © Jaroslav Čvančara, 2012 Interview © Reflex – Hana Benešová, 2012 © Toužimský & Moravec, 2012


ÚVODEM

Není to tak dávno, co politici v celé Evropě by byli nemnoha propagandistickými a zčásti ideologicky zabarvenými frázemi mohli proti sobě poštvat své národy a vyvolat války nezměrné ničivosti. S pravdou se přitom nezacházelo příliš útlocitně. Po skončení zuřivých válek v Evropě před nemnoha desetiletími se uvážliví lidé rozhodli vycházet spolu konečně kooperativně. Druhá polovina 20. století nám tuto perspektivu skutečně otevřela. Moje generace a generace mých dětí vyrůstaly v duchu mírové a otevřené Evropy. Italské a španělské pláže jsme znali stejně důvěrně jako řeky a fjordy v Norsku a Švédsku. Procházeli jsme se kolem rakouských jezer a po italských horách. Moje děti studovaly v Mnichově, Záhřebu, Paříži a Moskvě. Dnes hovoří několika jazyky našeho kontinentu, některé žijí v dalekých zemích a navštěvují staré přátele žijící a pracující v různých koutech světa. Evropa se nám stala vlastí, větší sice než vlastní země, ale proto ne méně důvěrně známou. Evropa mírového soužití už není vize, daleký sen o budoucnosti ani nezřetelná perspektiva. Taková Evropa je současná realita. V tomto duchu by se mělo též dařit zpracovávat minulost, ať je pro mnoho lidí jakkoli bolestná. K tomu náleží osvětlit události ze všech perspektiv a dát slovo i těm, kdo mohou přispět osobními vzpomínkami, vlastním prožitkem. Mělo by to platit i tehdy, pokud předkládaná interpretace neodpovídá našemu obrazu historie. Lépe pochopíme souvislosti, pokud je důkladně osvětlíme ze všech 7


možných stran. V době, kdy uplynulo 70 let od atentátu na mého otce Reinharda Heydricha a za tu dobu bylo publikováno mnoho dokumentů o tehdejších poměrech, je tato knížka velice osobním vyjádřením mé matky o jejím životě a jejím pohledu na politické působení mého otce. Časový odstup od tehdejších událostí je vhodnou příležitostí k tomu, seznámit se bez nenávisti a či předsudků s tím, jak hleděla na život. Dnešní politický vývoj nabádá k opatrnosti; skrývá v sobě nebezpečí, že se vytratí základní hodnoty. Jakkoli je vývoj v Evropě velkolepý a pozitivní, je pohled na odlišnou realitu znepokojivý, že totiž právě tento stav v současnosti někteří politici výrazně ohrožují, že se vytahují na světlo staré, téměř překonané předsudky. Skutečným pojítkem mezinárodních vztahů není politicko-administrativní provázanost, i když personál v tomto směru činný se v co největším obsazení a s vynaložením všech sil zjevně velmi snaží simulovat příslušné aktivity. Pravým poutem mezi zeměmi a národy jsou bezpočetné kontakty a důvěrné vztahy mezi lidmi napříč kontinentem. Onen nový svět konkrétně vytvořili tito lidé, nikoli jejich politici. Jsem šťasten, že moje děti patří k této kategorii lidí. V dubnu 2012 Heider Heydrich

8


ATENTÁT NA HEYDRICHA*

Ještě jednou se objímáme. Doprovázím svého muže, Reinharda Heydricha, před bránu zámku v Panenských Břežanech, kde bydlíme. Reinhard nastupuje do otevřeného mercedesu, jenž se okamžitě rozjíždí. Svému muži mávám, ten mi pozdrav opětuje. Šéf Gestapa, generál policie a zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě se vydával na pravidelnou návštěvu Berlína, kde chtěl zůstat dva dny. Já jsem se vrátila do domu. Marta, pokojská, mne zpátky uvítala se slzou v oku. „Ó, takové rozloučení…,“ pravila zajíkavě. Kolo osudu se onoho dne, 27. května 1942, už nedá zastavit. Kolem 15. hodiny dostávám hlášení, že si se mnou přeje mluvit dr. Horst Böhme. To mě udivilo. Co tady chce? Že by bylo něco s jeho ženou…? Co se mohlo stát? A pak už slyším, s čím přišel: „Na vašeho muže,“ začal zdráhavě, „byl spáchán atentát. Žije – leží v nemocnici na Bulovce v Libni. Můžete za ním zajet.“ Takže atentát, celá jsem se zachvěla; přesto jsem zachovala klid. Život nás naučil, že s takovými „překvapeními“ musíme počítat. Stát v čele Tajné státní policie, to jsem zjistila už dávno, není v říši Adolfa Hitlera žádný záviděníhodný úkol. Bleskla mi hlavou myšlenka na naše děti, na Klause, Heidera a Silke – a pak také na to dosud nenarozené. Nyní, přepadlo mne náhlé tušení, bude záležet hlavně na mně, co s námi bude. Okamžitě jsem odjela do Prahy. Na nemocniční chodbě mi * O atentátu vyšla oficiální německá tzv. Pannwitzova zpráva; česky Heinz Pannwitz: O atentátu na Heydricha, ed. Stanislav Berton, Praha 2011.

9


vyšel vstříc prof. Gerhardt, německý velvyslanec.* Byl tam také prof. Knaus, můj doktor. Odvedli mě k lůžku s pacientem. Reinhard, kterého mezitím už dvakrát operovali profesoři Dick a Hohlbaum, byl sice při vědomí, nemohl však skoro mluvit. „Mysli na naše děti,“ řekl. Podlamovaly se mi nohy, když mě vyváděli ven. Knaus mi dal injekci. Auto mě zase odvezlo do Panenských Břežan. Jezdila jsem za ním na návštěvu každý den. Reinhardovi bylo den ode dne lépe. Směla jsem mu přivážet bujón, který jsem měla sama uvařit. Jenže v noci z 3. na 4. června mne náhle vyburcovali ze spánku. Měla jsem okamžitě přijet do nemocnice. Nastal obrat k horšímu. Noc byla studená; byla mi zima. Drkotaly mi zuby. Třásly se mi ruce. Na podlahu u zadního sedadla mi spadla kabelka, nechala jsem ji tam prostě ležet. Všechno mi nyní připadalo tak málo důležité. Pak jsem stála u lůžka svého muže, ten byl už v kómatu. Odvedli mne, dostala jsem injekci na uklidnění. Když jsem opět přišla k sobě, byl Reinhard mrtvý. Bylo 4. června 1942, 10 hodin ráno, když rozhlas hlásil: „Obergruppenführer SS a generál policie, nejvyšší velitel Tajné státní policie a Hlavního říšského bezpečnostního úřadu,** zastupující říš* Průnik dvou jmen a funkcí: v Praze působil prof. dr. Gerlach, „pověřený zástupce berlínského ministerstva zahraničí“, tedy jakýsi „velvyslanec“; Himmler za Heydrichem vyslal svého osobního lékaře prof. dr. Gebhardta. ** V orig. je Reichssicherheitsdienst (taková instituce rovněž existovala), má být Reichssicherheitshauptamt (RSHA). – V případě, že nedojde ke změně v textu, jsou podobné chyby v překladu bez poznámky opravovány, v jiných případech většinou bez poznámky pomíjeny, pouze v některých případech na nesrovnalost upozorníme.

10


ský protektor Čech a Moravy Reinhard Heydrich dnes podlehl svým zraněním.“ Byl nařízen státní smutek, na smuteční slavnosti v Praze a Berlíně byly uvolněny prostředky v míře dosud nepoznané. Stát doprovázel do hrobu věrného služebníka. Na Hřbitově invalidů v Berlíně dostal jednoduchý vojenský hrob s dřevěným křížem, na něm byla nasazena ocelová helma. Vždycky se cítil být vojákem, a tak také zemřel. Cítila jsem se nemocná a celkově mi bylo zle, navíc jsem už spěla k porodu, smutečních slavností v říšském kancléřství se tedy místo mne účastnili oba naši synové, Klaus a Heider. Byl to oficiální státní akt. Na zámku v Panenských Břežanech Reinhard spočíval na katafalku v „Síni Reinharda Heydricha“, předtím byl vystaven na hradním nádvoří uzavřeném pro veřejnost. Čestnou stráž drželi gruppenführeři SS, generálporučíci policie, generálové wehrmachtu, generálmajoři Waffen-SS, dva brigadeführeři a dva čelní zástupci NSDAP, ke katafalku se přišel poklonit státní prezident dr. Emil Hácha. Pro Berlín utvořil dr. Goebbels operační štáb, který organizoval státní pohřeb. Po příjezdu na Anhaltské nádraží byla rakev převezena nejprve do paláce prince Albrechta a pak před Nové říšské kancléřství, kde se v Mozaikovém sále konal státní ceremoniál. Na Hřbitov invalidů se dostavil Hitler v doprovodu Heinricha Himmlera, ten pak po smutečních tónech ze Soumraku bohů Richarda Wagnera pronesl pár slov. Hitler položil věnec a mým synům a našim příbuzným vyslovil soustrast. Pak odešel. Deset dní po smrti mého muže jsem měla narozeniny. Třicet dvě léta od okamžiku, kdy jsem v obci Avendorf na ostrově Fehmarn přišla na svět jako dcera učitele Jürgena von Osten. Mladá vdova – a navíc „bohatě obdařená dětmi“, jak se tehdy říkávalo. 11


Jak mi později vyprávěla matka, mé narození, u kterého neasistoval ani lékař, ani porodní bába, komentoval otec slovy: „Přišla na tento svět bez pomoci, bez pomoci absolvuje i cestu po tomto světě.“ O lidech z našeho kraje se říká, že někdy mívají „druhou tvář“ a dokáží pohledět do budoucnosti. Na to i na onu otcovu poznámku jsem myslela, když jsem jako žena „válečného zločince“ na podzim 1945 po půlročním útěku se třemi dětmi, odraná a zbavena všech prostředků, opět zaklepala na dveře svého rodného domu.

12


PRVNÍ SETKÁNÍ

Reinharda Heydricha jsem poprvé potkala patnáct let před tímto koncem. Roku 1927 jsem s dosaženým středním stupněm vzdělání ukončila školu v Oldenburgu a dosáhla tak středního stupně vzdělání, i když moje matka, ještě zcela v zajetí tradičních představ, ode mne požadovala, abych se především „taky někdy“ naučila „míchat lžící v hrnci“ a hlavně, jak říkala, vařit „fehmarnské knedlíky“. Během tohoto „vyučování“ v matčině kuchyni – to byl ostatně v mém životě jediný „vklad“ trvalé hodnoty – jsem se ucházela o místo v dívčí odborné škole v Kielu. Chtěla jsem se stát učitelkou dílenského vyučování, což v otcových očích nebylo žádné pořádné povolání. Získala jsem přístřeší v „Henriettině domě“ v Körnerstraße, v domově, který provozoval „Spolek přítelkyň mladých dívek“. Domov, ve kterém jsem bydlela tři roky, je mi hlavně připomínkou první doby s Reinhardem Heydrichem. V listopadu 1930 jsem už měla za sebou přijímací zkoušky na vyšší odbornou školu a směřovala jsem ke svému cíli, stát se odbornou učitelkou na učňovské škole; a právě v té době jsem se setkala s mužem, jenž se stal mým osudem. Začalo to tak: Čtyři dívky, mezi nimi i já, seděly na pokoji č. 18 Henriettina domu a celý ten den nám připadal bezútěšný. Skrovné kapesné bylo dávno to tam, meltová káva vypita a koláč, který nám naše matky střídavě posílaly každý týden, sněden. „Lino, vyprávěj nám o tetách,“ žadonily dívky. V takové dny právě to vždycky bylo poslední východisko. Měla jsem šest tet, matčiných sester. Protože některé z nich neměly vlastní děti, projevovaly zvláštní, nezřídka i vtíravý zájem o neteře. Já jsem se jim potají 13


mstila tím, že jsem karikovala jejich zvyklosti a průpovídky, napodobovala jsem jejich zvláštnosti, a když to nestačilo, také jsem si trochu něco přibásňovala. Ostatní to vždycky rozveselilo, a mě samotnou bavilo zbavovat minulé události vážného tónu a nahrazovat ho veselým. Toho dne jsem ale neměla na takové legrácky náladu. Měla jsem problém. Už asi rok existoval na škole veslařský klub, který byl členem šlesvicko-holštýnské plachtařské a veslařské asociace. Šestého prosince se měl v koncertním sále konat ples. Wulf, syn jednoho sedláka, mi navrhl, že by na tu slavnost rád šel a že by ho velmi těšilo, kdyby se tam mohl setkat taky se mnou. Ve škole koloval oběžník, v němž byly žačky vyzývány, aby z každé třídy vyslaly na slavnost jednu delegátku. Nepřipadalo mi nic zábavného na tom „oddat se radovánkám“ jen jako nějaká delegátka, přesto jsem se přihlásila, protože jsem doufala, že tam uvidím Wulfa. Zástupkyně jiné třídy projevila zájem se ke mně připojit a jít by chtěla i jedna přítelkyně, která už školu dokončila a byla na praxi na univerzitní klinice. Tři dny před plesem Wulf odřekl. Musel hlídat dvůr a dobytek. Za těch okolností jsem tedy chtěla svou účast odvolat. Ale ostatní kolegyně se dovolávaly mého slova, a tak mi nakonec nezbylo nic jiného, než jít s nimi. Když jsme dorazily na místo, hned jsme si všimly, že převážná většina účastníků jsou žáci, většinou dívky. Držely jsme se v ústraní. Už nevím, jak dlouho jsme tam seděly a nudily se, když jsem prohlásila, že bych už chtěla jít. Co tam při tom návalu příslušnic téhož rodu bez tanečníků? Ale právě v okamžiku, kdy jsem se chtěla zvednout, se objevili dva námořní důstojníci. Jeden malý tmavovlasý a jeden vysoký blonďák. Vyzvali nás k tanci a snažili se získat náš zájem. Takovým ohavným trikem

14


K R E. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents