1 K problematice dobra Anna Hogenová Motto: „Pravda není nic posledního, nýbrž nachází se ještě něco vyššího, a to je idea Dobra.“ In: Heidegger, M., Sein und Wahrheit. Frankfurt am Main: Vittorio KLostermann 2001, s. 216. Co je to „Thauma“ (θαυµα)? Je to údiv, úžas. Při zrodu filosofie z mýtu se ukazuje tento úžas, proč? Protože do této doby člověk nebyl schopen se setkat s tím, čemu dodnes říkáme bytí. Jsme si plně vědomi, že slovo bytí je v této situaci použito jako aproximace. Zkrátka člověk najednou zahlédl něco, co všechny jednotlivé věci propojuje, co je spojuje, co je jejich založením a k tomu pocítil hlubokou nevýslovnou vděčnost. Najednou bylo jasné, člověk je tím, kdo je obdarován, je obdarován neslýchaným způsobem! Nachází se ve světě, kde je nesčíslně mnoho jednotlivých věcí a vztahů mezi nimi. Těch věcí je víc než si můžeme představit v řadě za sebou. Človíček stojí uprostřed těchto věcí a všechny může obsáhnout jedinou myšlenkou. To je zázrak zázraků. K tomu si musíme uvědomit, i když si to nechceme přiznat, že na tomto světě také nemuselo být nic, žádná věc a klidně by byl svět světem. Tato myšlenka trápila i Nietzscheho, známe ji z Leibnizových textů, ale je myšlenkou všech starověkých Řeků. Tento svět mohl být plnou prázdnotou, tvůrce by to měl jednodušší. Proč je svět tak bohatý na věci, jak je to možné, že člověk má dar ve slově usebrat všechny tyto věci do jediného slova „svět“ a lidé si mezi sebou rozumějí. Kde se bere tato schopnost člověka usebírat (λεγειν)? Tento svět je záhadou, tajemstvím i přes všechny úspěchy jednotlivých věd, kterých se vědy dobírají. Vědy se soustřeďují na onticitu, tj. na jsoucna ve světě. Ale celek světa – ten je již nezajímá. „Svět“ je totiž něčím celkovým, nepředmětným. K němu se nemohou vztahovat svými obvyklými postupy, jež jsou verifikovatelné a falzifikovatelné. V tomto hájemství „laboruje“ filosofie, zde se rozprostírá víra. Ale svět, pravda, krása – to vše je také přístupné člověku, ale jinak než předměty a věci v ontickém smyslu slova. Každý člověk ví o dobru. Ovšem toto vědění není verifikovatelné a falzifikovatelné. Protože jak verifikovatelnost, tak falzifikovatelnost afikuje nanejvýš prospěšné, pragmatické, užitečné. Ale na Dobro nemá, na Krásu nemá, na Jedno nemá. Jak se dostáváme k Dobru? Dobro je zachytitelné jen v napětí bytostného tázání, proto jsou otázky důležitější než odpovědi. Každá hra je prostorem pro bytostné tázání, každý rituál, jenž je opravdový, je provozem pro otázky. O jaké otázky jde? Jde o ty otázky, které napadly toho člověka, jenž prožil thauma (údiv) na počátku filosofie, někde v Řecku. Tyto prožitky jsou nevýslovné ceny a opakují se v každém člověku vždy poprvé a naposled. My jsme lidé, kteří se naučili nekriticky myslet „vývoj.“ Vše se vyvíjí k lepšímu. Tomu odpovídá novodobý mýtus v našem lidském myšlení. My dnešní lidé jsme chytřejší, protože umíme obsluhovat počítače, mluvíme anglicky a rozumíme fiskálnímu trhu. Vývoj je cesta k tomu, co musí být vždy lepší! Kde bereme tuto jistotu? Co nám zaručuje tuto platnost? Moderní války s moderními zbraněmi? Lepší zdravotnická péče? Ledničky s obrazovkou? Auta s obrovskou rychlostí, která stejně mohou mířit jen z místa na místo, a nic víc? Tento moderní moment mýtického myšlení v nás je něco, co je třeba pojmenovat, o čem je třeba vědět. Tím, že člověk má prostředky pro udržení svého života ještě není lepší. Při vší technické dokonalosti může být lidský život upadlý, zcela ponořený v konsekutivní souvislosti praktického charakteru bez cíle a smyslu. Tak tomu také velmi často je, proto se plní psychoterapeutické čekárny! Jde o cíl, smysl. A o tom máme vědět, že je dobrý. Co to znamená? Jde jen o to něco poměřovat, o něčem se neustále znovu a znovu přesvědčovat? „To, co připouští více a méně,“ to nemůže být to nejdokonalejší, to věděli již Řekové, proč tedy stále se sebou nějak soutěžíme a spějeme k tomu, kde je něčeho víc a více? Pokud je dobro spatřováno v tom, co je stupňovatelné, pak to nemůže být nejvyšší dobro. Ale povšimněme si, stále chceme své bytí stupňovat. Ale to znamená, že nenajdeme nikde klid, protože klid je hájemství bez stupňovatelnosti. Nestačí být bohatý, člověk potřebuje být „superbohatý.“ Jen si vzpomeňme na miliardáře kolem dvaceti let v první polovině devadesátých let minulého století. Kam směřují tito úspěšní lidé, a jsou to vůbec úspěšní lidé? Kam se schovalo Dobro ve smyslu „to agathon“?
2 Pokud náš život je nepřestajným závoděním sebe se sebou a současně s druhými, má vůbec cenu žít? Pak je třeba závidět chrastavci, který v zatáčce frekventované silnice si klidně „jest“ a nepotřebuje žádné ovace, nepotřebuje se denně přesvědčovat o své dokonalosti, jedinečnosti, úspěšnosti a důležitosti. Není náhodou ta snaha denně se přesvědčovat o těchto atributech jen jiným výrazem naší „dějinné“ bídy, do které jsme spadli, aniž bychom porozuměli proč? Celebrity, vědecké výkazy v počtu citací v důležitých časopisech, neustálá zviditelňování našich politiků, nesmyslný a krutý boj o peníze ve vědě a ve školství, - to přece nemůže být normální a dobrý obraz života člověka na počátku třetího tisíciletí? Kam se podělo dobro, které známe z mimochodných záchvěvů recepce „Babičky“ Boženy Němcové, kam se podělo dobro zákoutí staré židovské Prahy, kde starobylost a věrnost se setkávaly v nevýslovném? Proč se vše proměnilo na hon, na lov, na agresi, na beznadějnou surovost, které se říká životaschopnost? To je ono Dobro? V tomto světě není dobré být mladým! A pokud je člověk, řečeno s Ortenem, „krutě mlád,“ pak potřebuje z tohoto světa alespoň občas vystoupit, bytostně vystoupit, tj. vrhnout se do rauše. Vždyť i ten rauš je něco, co odpovídá neustálé stupňovatelnosti, která se stala výkazem účinného, tj. efektivního života. Slovo „efekt“ je zde užito schválně. Je to nejrozšířenější příslovce všech výkazů a zpráv, které hodnotí pracovní činnost. Kdo není efektivní, ten vlastně neexistuje! Kdo je to bezdomovec? To je jen člověk bez účinků ve sféře, jíž říkáme veřejná. Účinky, kterých je náš bezdomovec mocen, se dají pochopit jen jako hledání prázdných lahví v odpadkových koších. A zde může stupňovat náš „kolega“ bezdomovec svou efektivitu jak chce, ale společnost to stejně neocení, naopak, potopí jej ještě více. Nanejvýš mu nabídne participaci na plnění grantu pro výuku bezdomovců v oblasti počítačové inteligence. Už vidím, jak takový bezdomovec se hrne do učebny a začne se podřizovat systému této prazvláštní filosofie „more geometrico,“ která dnes vládne západnímu světu jako jediný a výlučný znak vzdělanosti. Co je dobré pro tohoto člověka? On nechce pracovat, nechce se realizovat prostřednictvím výkonů. Stačí mu „být“ zvláštním způsobem, bez efektů, bez důkazů! A přesto je na světě velmi rád, umí se radovat a chce se radovat. Je vidět, že je tady i pro něj místo, nikoli jen nějaké trpěné místo od vládnoucí garnitury, ale místo přirozené, protože lidský život není jen a jen ozřejmování sebe samého skrz výkony, skrz pracovní efekty. Bytí je tedy něco daleko hlubšího, základnějšího než je samozřejmost zapojení do práce společenského kolektivu. Není to tedy práce, co vytváří podstatu lidského pobytu (Dasein). Marx se mýlil ve své apoteóze práce! Zde se ukazuje, jak Dobro, které drží tento svět, je skutečně dobré. Dnešní vztah k fenoménu Dobra je u naprosté většiny lidí pochopen jako vztah k síle. Lidé jsou přesvědčeni, že Dobro musí mít sílu, a proto vládne. Bez síly není nic pozitivního. Síla se stala substancí adorovanou v nesčíslných formách a podobách, aniž by si člověk položil otázku: Proč má být síla nejvyšším Dobrem? Píšeme Dobro s velkým počátečním písmenem, protože máme na mysli to, díky čemu se vše ukazuje, fenomenalizuje, vstupuje do zjevu, tvaru, do skutečnosti. Toto Dobro může být stejně tak „to agathon“ z platónského hlediska jako bytí ve smyslu „Seyn“ u Heidegger. Není představitelné, není předmětné, není uchopitelné „clare et distincte.“ Nedá se měřit, nemá v sobě „více a méně,“ tj. možnost stupňování. Kde se objevuje „více a méně,“ tam nemůže jít nikdy o dokonalost, vždy jde o něco, co se jen přibližuje k tomu, co nepřipouští „více a méně.“ Proč se u lidí vyskytuje toto poměřování? Protože vše je derivátem síly, která se ukazuje jen v účinku, jehož „účinkování“ se dá poměřovat. A tak se měří i to, co se vůbec nedá měřit, např. hodnoty. Kde se bere ta potřeba měřit? Vzniká z potřeby jistoty. Kde se bere tato jistota? Jistota čili certitudo je podoba současně pochopené pravdy. Pravda je jen tam, kde je jistota a jistota je jen tam, kde se dá verifikovat či falzifikovat míra síly, jež je inherentní tomu, co zkoumáme. Je jedno, zda-li jde o sílu v podobě elektrické energie či slávy celebrit podle sledovanosti na stupidních televizních programech, jež zavalují současného jedince svými nároky na uplatnění. Pravda je správností a správnost je založena v jistotě poměřování. Ale pokud je pravdou tato správnost, pak je možné s takovou „pravdou“ dělat psí kousky. Dá se vytvářet představa o této správnosti a k tomu funguje mnoho pracovních týmů, poradenství, kursů se zaručenými úspěchy apod. Vytvářet zdání se stalo znakem inteligence. Ale zdání je tím, čím věc není. Jinak řečeno správnost zdání je vždy opakem, pak stačí pochopit, že zde jde o zdání a už jsme na pravdivé cestě, totiž vše, co se zdá musíme myslet v opaku. Pravda, bytí a dobro spolu souvisí. Nepotřebují sílu. Sílu potřebuje jen ten a jen to, co je slabé. Jen slabí touží po
3 síle. Jak by mohlo něco po výtce pravdivého toužit po nějaké síle, vždyť samo je tím, čím je nejvíc, tj. má nejvíce bytí a bytí se nemusí dokazovat, ono prostě jest. Stejně jako jest ten, kdo toto nahlédl, nepotřebuje ovace jako nutný pendant svého osobního Dasein (pobytu). Žijeme v podivné době. Každý chce úspěch, požitek, zážitek, chce si to užít, tj. chce svůj život stupňovat. V čem? V životní síle, v intenzitě bytí. To je samozřejmě jedinečný důkaz slabosti dnešního „titána,“ řítícího se na své silné motorce vesnicí. Masaryk měl pravdu, když tyto titány kritizoval. Potřeba síly je důkazem slabosti. Silný, opravdu silný, nepotřebuje svou sílu denně ukazovat, aby se sám o ní přesvědčoval. Takový nepotřebuje vidět v očích ostatních strach, aby se sám uklidnit a získal potřebnou rovnováhu pro provádění obyčejných životních úkolů. Potřeba být silný sama o sobě svědčí jen a jen o slabosti. Proč je třeba přesvědčovat druhé o mé síle? Protože já sama se jen tímto způsobem vždy znovu a znovu přesvědčím o tom, že nejsem žádný slaboch. „Ideje vykonávají to nejvyšší, otvírají přístup ke zkušenosti jednotlivého jsoucího,“ 1 a to je ta základní úloha Dobra. Dobro otvírá jsoucna v celku, nechá je vstoupit do zjevu, a právě tomuto vstoupení říkáme existence. Ex-sistence je vstup do jevu, je to ukázání se, je to fenomenalizace, je to smysl antické „fysis“ (φυσις). Problém ukazování (fenomenalizace) se objevil až s Husserlem, čekal na své objevení, tj. na svou fenomenalizaci více než dva a půl tisíce let. Tento problém je ještě dodnes mnohými, mohli bychom oprávněně říci - většinou, nedoceněn a nedomyšlen. Většina totiž chápe svět s jeho roztodivnostmi za něco, co je prostě dáno. Tito lidé si nepoloží otázku ze všech nejjednodušších, jak se to vše ukazuje? Proto neprožijí údiv, proto neporozumí tomu, že Dobro je to, co vše ostatní uvádí do jevu. Maximálně budou uvažovat o Bohu tvůrci, jenž je pochopen jako nejdokonalejší jsoucno, tj. jako něco, co patří již do stvořených jsoucen. Ale to je právě ten nedostatek, který je Heideggerem na mnohých místech označen jakožto projev blasfémie (rouhačství). Bůh není uchopitelný našimi lidskými představami o nejvyšší dokonalosti. Zde stojíme před tajemstvím, které se odtajnit nedá. A to bychom měli pochopit. Zbývá jen posvátná distance. Nic víc! Proto je nutné do našeho vzdělávání započítat i to, co není vědecky uchopitelné, co nás má v hrsti. Tato pozice, je pozice po provedené transcendentální epoché, je uznáním zvláštního charakteru lidské existence, tj. na jedné straně nesmírné lidské malosti uprostřed „Indie jsoucen,“ na druhé straně božské schopnosti myslet i to, co je nad jsoucny. Ovšem toto Dobro, které je pozadím pro možnost vyvstávání jsoucen, je něčím, co není možno si představovat, na to si nemůžeme položit ruku! Toto Dobro není ani objektem ani subjektem, je nějakým zvláštním způsobem, proto mluví Heidegger o „es west“ (ono zapadá „do místa“). Ale ani toto „es west“ není ideální slovo. Proto je největší problém v tom, jak pochopit ono „jest.“ A opět se dostáváme k problému bytí, k ontologii. Proto mluví Heidegger o fundamentální ontologii. Pokud je člověk přesvědčen, že svět se svými jevy je tu prostě jakožto stvoření, tj. danost, nepokládá si tuto otázku, proto jej ani nenapadne, že je tu nějaký problém ukazování, fenomenalizace. Nedojde do těchto hloubek, v nichž se ukazuje svět a věci v něm jako dar par excellence. Pak ovšem se snaží jen pochopit vztahy mezi věcmi a lidmi, popisuje „místa“ těchto vztahů, stává se pozitivistou. A je úplně jedno, zda-li jde o popis „míst“ ve větě jako je tomu v novopozitivismu jazykovém či o vztah míst ve světě biologickém, chemickém, fyzikálním, apod. Takto se také někdy popisují duševní funkce. Provádí se jakýsi místopis stále se zdokonalující prostřednictvím počtu pravděpodobnosti výskytů. Zde jde v podstatě o velikost čísla za desetinnou čárkou. Ale je třeba poukázat na to, že ne všechny věci na světě jsou před-stavitelné a předmětné, ne všechny věci mají místa. Proto mluvil Platón o chórismu. Dobro si nemůžeme představit, není předmětem- „jest“ jinak. Přístup k němu je možný jen otázkami. Bytostné otázky totiž v nás vyhloubí přístupovou cestu k Dobru. Je jí sdílení, bytostné a vždy osobní sdílení. Jde vlastně o to, že člověk transcenduje tento svět jsoucen a prožívá Dobro jakožto udivující moc. Přičemž tato moc není silou, jako je tomu u věcí, které do světa patří. Tázání je zbožností myšlení. Všechny rituály, hry, podobenství jsou jen a jen formou tázání, to je třeba pochopit. Napětí, které tyto otázky vyvolávají je oním prostorem, skrz které dochází k „dotyku“ s nepředmětným, nepředstavovým Dobrem. Proto se konaly olympijské hry, proto se konají zasvěcovací rituály, proto se hrají hry. V každé z těchto forem
1
Heidegger, M., Sein und Wahrheit. Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 2001, s. 171.
4 jde jen o jediné, o sdílení přesažného celku. A je to právě tento přesažený celek, co dělá člověka lidskou bytostí, vyzvedající se nad animal rationale. Jen když zapomeneme na přesažený celek a zapomeneme na to, že jsme zapomněli, pak jsme vládci nad světem, kosmem, planetou, nad lidmi. To je to, co se námi stalo! Proto nejsme schopni mluvit o Dobru, proto nejsme schopni v ně věřit. Pokud nesdílíme přesažené Dobro, pak jsme bytostmi, které mohou všechno, které mohou prosazovat svou libovůli, pak jsme bohem samým. To je ta pozice, která je na vrcholu metafyziky v podobě nietzschechovské „der Wille zur Macht.“ To je dnešní politický svět se svými ambicemi kontrolovat ostatní a vnucovat jim svou představu o podstatě světa. Zde se odehrává ideologický boj, Je to boj o uznání představ o podstatě světa. Ale Dobro samo nemusí být vybojováváno, stačí jen se zamyslet. Dobro by nebylo Dobrem, kdyby potřebovalo boj a násilí. „Pravda není v člověku, ale člověk je v pravdě“ 2 tato myšlenka jen potvrzuje předchozí úvahu. Člověk a jeho podstata je určena z pravdy a pravda je něco, co nás má v hrsti, ne naopak. A tato pravda souvisí s bytím a bytí s Dobrem. Heidegger by k tomu dodal: „Stejně jako oko musí být světločivé (ηλιοιδες), musí být také pochopení idejí (νοειν) určeno a ujařmeno tím, co je Dobré (αγαθον), musí být agathoein. Tak jako Slunce je schopno světla (sonnenhaft), jsou ideje schopny dávat dobro, tj. pravdu, jsou agathoein.“ 3 Ideje nejsou pojmy, jsou tím, co umožňuje pojmy zahlédnout a chápat, jsou tím, co je vždy předem, co samo se neukazuje jako pojmy či věci. Proto je tolik neporozumění, pokud jde o ideje. Existuje dvojí slepota. Ta první je slepotou z nemožnosti zachycovat věci kolem nás, to je ta, kterou zná každý, a kterou odstraňují lékaři. Ta druhá slepota je chybění idejí, pak sice máme dobré oči, ale nevidíme, nemáme totiž to, co umožňuje vyvstávání významů a tvarů. Vidíme stejně jako zvířátka, ale nerozumíme. Protože každé roz-umění znamená, že zahlédáme kolem sebe to, co je dobré, a proto i pravdivé. Zjednodušeně řečeno, kolem nás je mnoho dobrého, ale my to nejsme schopni vidět, proč? Protože nemáme v sobě možnosti toto zahlédat. Co tvoří v člověku tyto podstatné možnosti? To je paideia (παιδεια) – to je výchova a vzdělání. Idea Dobra je nesmírně mocná, ale není silou a násilím. Ona nepotřebuje samu sebe prosazovat prostřednictvím asertivních mechanismů, ona se nepotřebuje zviditelňovat. Tuto potřebu má jen to, co samo o sobě není v nějakém stupni dobré. Dobro je proto Dobrem, že se nevnucuje, nepotřebuje politické, tj. mocenské prostředky. Nepotřebuje ideologii. Ať o tom víme či nevíme, se věci ukazují díky tomuto neviditelnému Dobru. Heidegger by dodal: „Idea dobrého propůjčuje poznávajícímu mohutnost poznávat.“ 4 Ale, pokud se budeme ptát: co je to Dobro, vždy narazíme na nic. Nemá tvar, ale všemu tvary propůjčuje, všechny tvary umožňuje, a to nejen u věcí, ale i u myšlenek. Dobro je stranou jsoucen, je mimo jsoucna „επεκεινα τθς ουσιας.“ A teprve v těchto souvislostech se nám ukáže, jak důležité je smířit se s tím, čemu říkáme „nic“ už teď v každodennosti. To je vlastně příprava na smrt, to je filosofická thanatologie, to je péče o duši (epimeleia) Teprve v těchto souvislostech se ukáže, jak člověk uvězněný v jsoucnech nemůže nemít šílený strach ze smrti. A z tohoto strachu pak dělá to, co je zlé. Jen si vzpomeňme na ono známé Patočkovo: „Dvacáté století je permanentní válkou za mír!“ Ze strachu se dopouštíme zlého. Nemít strach, ale znamená vědět, že Dobro a nic jsou si příbuzné. Je třeba pochopit, že Dobro, které propouští tvary jsoucen do skutečnosti ani nemůže být to samé, co jsou jsoucna, protože jsoucna se ukážou jen na pozadí, které je kontrární, rozdílné od toho, co na tomto pozadí vystupuje a získává tak statut jsoucna. Proto je filosofie odedávna jen a jen propedeutikou se smrtí. Teprve v těchto souvislostech pochopíme konsumního člověka, jenž žije jen pro jsoucna a jejich slasti a prospěšnosti. Stejně se nevyhne tomu „podzemnímu strachu“ z konce svého života, jenž je překrýván neustálým ujišťováním o vlastní věčnosti. V tomto omylu, v této skrytosti žije současný člověk, obdařený věděním, ale nikoli „roz-uměním.“ Neví o Dobru, protože jej nevidí lidskýma očima, nemůže si na ně položit ruku, nemůže Dobro měřit, vážit, nemůže jej vlastnit. Ale tento člověk potřebuje a chce vše vlastnit, protože to mu dodává sebejistotu, která mu podstatně chybí. Smutné je, že neví, co neví. Proto je dvojí zapomenutí tak typické pro existujícího člověka v našem století. Zapomněli jsme na bytí a zapomněli jsme na toto zapomnění. Proto jsme vězni pouhých jsoucen, která do omrzení 2
Heidegger, M., Sein und Wahrheit. Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 2001, s. 176. Tamtéž, s. 198. 4 Tamtéž, s. 198. 3
5 popisujeme vědeckými subtilními metodami bez naděje, že bychom z této špatné nekonečnosti vybředli. Proto potřebujeme rauš, opojení v nejrůznějších podobách, od sexu po mocenskou tyranii. V tom spočívá naše existence. Jsou to tvrdá slova, ale tak tomu je. Jak jinak pochopit „holocaust“? Pravda, bytí a Dobro spadají v jedno. Jen si vzpomeňme na středověké „Unum.“ Heidegger v této souvislosti rozebírá myšlenku, proč Řekové nepravdu pojmenovávají pozitivně a pravdu negativně? Jedná se o tento citát: „Řekové nepravdu pojmenovávají pozitivně, ale pravdu negativně.“ 5 Proč to dělají, vždyť my to vidíme úplně obráceně. Pro nás je pravda to pozitivní, dané a nepravda to negativní. Je to proto, protože k bytí a k Dobru patří také nepravda. Co to vlastně je? Je to zdání, to je první podoba nepravdy a druhá podoba nepravdy je skrytost. Skrytost patří ke každé neskrytosti jako to, co ji (pravdu – neskrytost) nechává vyvstat do neskrytosti. Proto je „nic“ něco v podstatě dobrého. Proč? Protože je pozadím pro možnost a to jedinou možnost vyvstání toho, čemu říkáme „něco.“ Proto je pseudos (ψευδος) u starých Řeků něčím, co patří k poctivému životu, tj. i k tomu, co je dobré. Jinak řečeno, člověk má právo na omyl ve smyslu pseudos (ψευδος). Požaduje-li tedy nějaká politická moc na člověku neomylnost jako jediný cíl, pak jde o projev nezamýšleného totalitního smýšlení, které má vždy strašné důsledky pro obyčejné žijící jednotlivce, a to v každém režimu. Člověk má jedno právo, které bohužel není zakotveno v lidských právech, obsažených v preambuli naší Ústavy. Je to právo se mýlit, protože je jen člověk, není bohem a nikdy bohem nebude! Je tu však jedna okolnost, která je v určování nepravdy velmi důležitá a to je falsum, faleš. Falešnost je až znakem toho, kdo si chce udržet moc nad druhými, falešný člověk hraje divadlo, ví že lže. Používá falše k realizaci svých účelů, používá druhých jako prostředků, porušuje tedy při nejmenším Kantův kategorický imperativ. Tato vědomá lež je něco podstatně jiného než nepravda ve smyslu pseudos. A to bychom se měli naučit rozlišovat, to je základem kultivace lidského promýšlení sebe sama i světa kolem. Zde se promýšlení Dobra spojuje s etikou, s praktickou filosofií, s fronésis v aristotelském pojetí. Je zde ještě jedna důležitá okolnost, pojící se s problematikou Dobra. A to je problém nazývaný starými Řeky deinos (δεινος). Co je to deinos? Deinos je to, co je „unheimliche,“ tzn. co je ohrožující, cizí a strašné. Pokud je člověk pochopen jakožto deinos, pak je to s ním opravdu zlé. Je to člověk, který vše, čím byl obdařen, využije pro své sobecké cíle. Využije i všechny lidi v okolí, má často masku přítele. Deinos je opravdu zlo. To deinon je ale i vše, co je cizí a ohrožující. Stačí, aby někdo mluvil česky, ale „říkal,“ tj. myslel v češtině např. anglicky či německy, a už pociťujeme něco jako ohrožení, je to deinon. Mluvit se dá jen slovy, ale říkat se dá vším, tzn. i tělem, způsobem života apod. Tedy cizí může pronikat tisíci různými cestami, i když slyšíme češtinu se slovosledem, rytmem a přízvukem např.němčiny či angličtiny, apod. Jinými slovy řečeno, to deinon je závislé na tom, co pro nás znamená domov. Domov je posvátný oheň der Herd, je to místa usebrání čtveřiny, tj. jde o místo setkání lidí a bohů, Země a světa. Jde o místo, kde můžeme být sami u sebe, to je „Er-eignis“ – uvlastnění. Vše, co toto místo ruší, co jej ničí, je cizí, je to deinon. Je to obludnost a děsivost, o níž píše Platón ve své desáté knize v Ústavě. Nejhorší zážitek má duše, která prochází Lethe pedion. Co to je? Je děsivé a hrůzné místo. Proč? Protože zde nic neroste a vše, co by zde mohlo vyvstávat, to se ztrácí v nicotě, to zachází, to vstupuje do skrytosti. Nic zde nevyvstává. Jak pochopit tento zvláštní prostor filosoficky? Jako anti- fysis. Co je to fysis? Fysis není nic jiného než vyvstávání jsoucen do neskrytosti ze skrytosti. Tedy jde o ukazování, fenomenalizaci. Ale v lethe pedion se vůbec nic neukazuje a zbytky něčeho, co by mohlo být něčím vyvstalým, to ještě hoří. Tedy vše zachází do skrytosti do obludné cizoty, do nicoty, hrůzy. A toto si má duše zapamatovat. Nesmí pít mnoho vody z řeky Ameles, z řeky, která je nazvána „bezstarostná.“ Proč je takto nazvána? Protože, každý kdo z ní pije příliš, zapomene na hrůzu zacházení do nicoty, prázdnoty, jež je svou prázdnotou „plná,“ uchvacující. Vždyť tato hrůza je to, co zbývá, když Vám bude odňato to, co je Vám nejvlastnější, tj. to, čím jste sami u sebe, co je Vaše uvlastnění (Er-eignis). Proto má domov tak fantastickou významnost pro naše lidské pobývání. Domov je to nejdůležitější vůbec, protože domov zakládá političnost, domov zakládá existenci a domov zakládá naše osobní dobro. A to potřebujeme v tomto odcizujícím světě stále víc a víc.
5
Tamtéž, s. 226.
6 Ale na deinon nesmíme zapomenout, nesmíme pít příliš vody z řeky Zmeleš (Bezstarostné). Zapomněli bychom na deinon. A pak bychom se stali vězni jen toho, co se ukazuje našim smyslům, nepochopili bychom Dobro, a Krásno, Jedno a Pravdu. Protože tyto velké ideje se ukazují jen na pozadí bytí a bytí je současně prázdnem, plným prázdnem, které děsí. Protože v bytí se vše ztrácí jako v tom, co je anti-fysis. Proto vědět o bytí znamená současně vědět o smrti a započítat ji do našeho každodenního pobývání. To je ten velký herakleitovský odkaz. Jsme živí smrtí a naopak. Nejde to žít bez smrti. Je třeba se jí otevřít , a pak přichází něco pozoruhodného, totiž pochopení toho, co je vůbec nejdůležitější, nejhlubší a současně co je naším nejlepším domovem, tj. jde o možnost usebrání našeho domova (der Herd – ohňový střed Země) s bytím samým. Pak je teprve člověk svobodnou bytostí, nikoli dříve! „Unheimische (to nedomovské) zůstává při vší Unheimischkeit v oboru bytí. To nedomovské zůstává vztaženo na domovské,“ 6 to znamená, že my musíme vědět o anti-fysis, musíme vědět o tom obludném, musíme znát to deinon. Nemůžeme žít jen v pohodě, konzumovat věci kolem sebe a zůstávat v nepřestajné slasti. Kdo tento nesmysl přinesl na svět? K životu patří domov i cizota, dobro i zlo, zdraví i nemoc, život a smrt. Ale mezi těmito protiklady se nenachází logický protiklad, v němž oba členy protikladu mají stejnou platnost a bytnou hodnotu. Tak to není. To až logika se svou silou pronikající vším učinila z těchto protikladů stejně platné členy. Život je silnější než smrt, dobro je silnější než zlo, zdraví je silnější než nemoc a domov je silnější než cizota. Mezi těmito protiklady je vztah s názvem privace. To objevil až Platón a mnozí dnes o tomto vztahu nevědí. Jde o odnětí, o privaci. Odejmeme-li člověku dobro, stává se zlým, odejmeme-li člověku domov, nachází se v cizím, ztratí-li člověk zdraví, pak teprve onemocní. Odejmeme-li něčemu život, pak je zde smrt, jinak nikoli. Smrt je závislá na životu, zlo je závislé na dobru, cizota je závislá na domově, a nemoc je závislá na zdraví – není tomu naopak! To je ten klíč k pochopení! Úvahy o Dobru jsou obtížné, není tu nic pevného, co bychom mohli vtěsnat do definice, a přes to je Dobro tím vůbec nejvyšším. Platón Dobro pokládal za to, co je vyšší než všichni bohové na Olympu. Proč to udělal? Protože Dobro a bytí jsou jedno a totéž.
6
Heidegger, M., Hoelderlins Hynme „Der Ister.“ Frankfurt am Main: Vittorio Klosternann 1995, s. 135.
