K otázce nezměnitelnosti „materiálního jádra ústavy The Problem of Unchangable Provisions of Constitution Mgr. Petr Čechák Katedra teorie práva a právních učení Karlova Univerzita, Právnická fakulta Smysl ochrany „materiálního jádra“ ústavy Když 23. května 1949 vstoupil v Německu, tehdy ještě pro pouze tři ze čtyř okupačních zón, v platnost Základní zákon jako prozatímní německá ústava, vstoupil jako jeho součást v platnost i čl. 79 odst. 3 stanovící nepřípustnost takových změn tohoto zákona, která by se dotýkala otázek a ustanovení v tomto článku výslovně uvedených. Tento dokument nebyl přijat ústavodárným voleným shromážděním ale Parlamentní radou, jejíž členové byly nominováni zemskými sněmy, a kromě samotný výsledný text musel být dále schválen vedle zemských sněmů i vojenskými guvernéry zastupujícími jednotlivé okupační mocnosti, jejichž vliv se projevil i při samotné přípravě textu1. Navzdory tomu však nelze tvrdit, že by Základní zákon byl právním předpisem, který by byl Německu vnucen a nevyjadřoval skutečnou vůli německého lidu2, což ostatně potvrzuje i skutečnost, že v této své podobě platí dodnes, ačkoli dnes již Spolková republika německo bezesporu je suverénním státem. To platí i pro samotný čl. 79 odst. 3 Základního zákona. Vtělení klauzule nezměnitelnosti části ústavy jako omezení možných pozdějších změn ústavy, resp. vývoje právního řádu jako celku přitom bylo v Německu stejně jako i v jiných státech, kde došlo k pozitivněprávnímu zakotvení klauzule nezměnitelnosti reakcí na historickou zkušenost s předchozím vývojem3. Právě na příkladu čl. 79 odst. 3 německého Základního zákona, který se stal vzorem i pro obdobná ustanovení ústav jiných zemí (např. i čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky4), lze demonstrovat smysl zakotvení klauzule nezměnitelnosti do právního řádu. Toto obsahové omezení možné změny zde představuje ochranu jak před možnou libovůlí obsahu pozitivního práva ale stejně tak i v omezení ve vztahu k obsahu příkazů, které by nebyly stanoveny normami pozitivního práva, ale mohly být vyvozovány z přirozeného práva.
1
Kroupa, J. a kol.: Soudobé ústavní systémy: Masarykova univerzita, Brno, 2001, s. 86 Kroupa, J. a kol.: citované dílo, s. 87 3 Holländer, P.: Filozofie práva: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň, 2006, s. 67-68 4 Wintr, J.: Principy českého ústavního práva: Eurolex Bohemia, Praha, 2006, s. 23 2
Radbruch sice hovoří o tom, že to byl právní pozitivismus vycházející z principu „zákon je zákon“, který učinil celou německou právnickou profesi bezbrannou před svévolnými a zločinnými zákony5. Tím, co vedlo k této bezbrannosti však bylo vyloučení možnosti autonomního morálního přezkumu subjektu aplikujícího právo6. Koncepce „vrozeného práva“ prýštící z duše národa7 (Volkgeist) však je zjevně koncepcí nikoli právně pozitivistickou ale přirozenoprávní a V případě nacistické právní filozofie tak dochází ke specifické syntéze pozitivněprávního a přirozenoprávního přístupu8. Hovoří-li tedy Radbruch o „nadpozitivním právu“, které nikdy nepřestalo platit9 (Radbruch tímto způsobem řeší problém retroaktivity, který by jinak nastal), staví zde proti sobě nikoli pozitivismus a přirozené právo10, ale proti jedné koncepci přirozeného práva staví koncepci jinou. Neexistuje pouze jedno pojetí přirozeného práva. Toto pojetí se naopak u různých autorů liší11. Společným rysem většiny či alespoň velké části teorií přirozeného práva je však 5
Radbruch, G.: Statutory Lawlessness and Supra-Statutory Law. In: Oxford Journal of Legal Studies, r. 26, č. 1, 2006, s. 6 6 V nacistické právní filozofii dochází ke ztotožnění právního citu, který měl podle tvrzení nacistických právních filozofů vycházet právě z duše národa, a morálky (Knapp, V.: Problém nacistické právní filozofie: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda, 2002, s. 69), čímž dochází k znemožnění jakékoli možné kritiky obsahu práva z hlediska morálky, neboť zde absentuje možné hledisko, z něhož by bylo možno tuto kritiku vznášet. 7 Knapp, V.: citované dílo, s. 68-69 8 O právněpozitivistickém přístupu zde lze hovořit ve vztahu k té části pozitivního práva, které bylo přijato po nástupu nacistického režimu k moci. Toto právo je odvozeno od vůdce jako nejvyššího a neomezeného zákonodárce. V jeho krvi je duch lidu přítomen ve své ryzí podobě a každý výron vůle vůdce, ve vztahu k němuž vyjádří, že má být obecně platný je proto zákonem. Ačkoli v tomto ohledu zde lze kdesi v pozadí nalézt přirozenoprávní kořeny povinnosti poslušnosti, jež je dána přítomnosti volkgeistu v krvi vůdcově, svou podstatou se zde jedná o čistý právní pozitivismus, resp. formalizmus. Přirozenoprávní důvody zde tedy vedou k formalismu, a to v té svojí podobě, v níž je právní formalismus odmítán a pranýřován. Je-li těm, kteří přicházejí s kritikou právního formalismu často vyčítáno, že to, co kritizují je pouze jimi vytvořená karitura formalismu, ke které se ve skutečnosti nikdo nehlásí, představuje právě přístup k zákonům přijatým po nástupu nacistického režimu k moci v Německu ten typ právního formalismu, který je tak vášnivě kritizován (Stone, M.: Formalism. In: Coleman, J., Shapiro, S. (eds.): The Handbook of Jurisprudence and Legal Philosophy, Oxford University Press, Oxford, 2002, s. 167). Odlišná situace byla dána tam, kde se jednalo o právo novým režimem převzaté z doby dřívější. Toto právo měl soudce co do obsahu povinnost poměřovat svým právním citem jako výronem ducha národa. V případě, že by toto právo právnímu citu soudce, resp. nacionálně socialistickému světonázoru neodpovídalo, má soudce nikoli pouze právo, ale povinnost toto právo neaplikovat (Knapp, V.: citované dílo, str. 154). Ve vztahu k právu novým režimem převzatému byl tedy uplatňován přístup nikoli právního pozitismu ale naopak přístup přirozenoprávní. Analogie mezi konstatováním, že právem není, co nevyplývá z ducha lidu a klasickým přirozenoprávním „nespravedlivý zákon není zákon“, který, je vlastní alespoň autorům přirozeného práva té jeho nejstarší tradice, jako byly např. Platon, Cicero, sv. Augustin aj., je zde více než zjevná. 9 Radbruch, G.: Vorschule der Rechtsphilosophie. In: Radbruch, G.: Gesamtausgabe Band 3 Rechtsphilosophie II, C. F. Miller, Heidelberg, 1993, s. 226 10 Radbruch přiznává svému pojmu „nadzákonnému právu povahu práva přirozeného. V Německu lze hovořit po druhé světové válce o výrazné renesanci přirozeného práva, která se projevuje nejen v oblasti doktríny ale i soudní rozhodovací praxe, která doktrínu předcházela nebo šla alespoň paralelně s ní (Radbruch sám ostatně ve svém článku Zákonné bezpráví a nadzákonné právo odkazuje na již vynesená rozhodnutí německých soudů a v tomto smyslu lze hovořit o tom, že svou slavnou formuli konstruuje k již existující rozhodovací praxi až de facto ex post, a to částečně i na základě této praxe). 11 K tomu srovnej in: Bix, B., H.: Natural Law: The Modern Tradition. In: In: Coleman, J., Shapiro, S. (eds.): The Handbook of Jurisprudence and Legal Philosophy, Oxford University Press, Oxford, 2002, s. 63-4
pojetí přirozeného práva jako práva s nutným obsahem, bez ohledu na jeho konkrétní důvod12. Z nutnosti však vyplývá absence alternativy a tím i kategoričnost příkazu jednání. V tomto smyslu může sice klauzule nezměnitelnosti být prostředkem ochrany přirozeného práva, primárně je ale jeho úlohou naopak ochrana před kategoričností požadavků vyplývajících z domnělého poznání jeho norem, jež může sama vyplývat z představy poznání objektivní pravdy o zákonitostech společenského vývoje a s tím související představou poznání dobra13. Takováto představa je totiž vždy pouze omezeně racionální14. Na druhé straně však mohou být domnělé příkazy přirozeného práva jako reakce na předpokládaně poznanou kauzalitu chápány již ze své podstaty jako kategorické a vlastně svým obsahem jediné možné15. Reakcí na potenciální hrozbu, kterou v sobě skrývá na jedné straně kategoričnost příkazů přirozeného práva, resp. obecně příkazů vyplývajících z představy dosažení objektivního poznání kauzality jevů ve vnějším světě a objektivního poznání dobra, které za určitých okolností může vést až k holocaustu16, a na druhé straně objektivně daná omezenost poznatelnosti kauzality těchto jevů, je tu právě klauzule nezměnitelnosti jako konvenční omezení volnosti změny ústavy, resp. celého právního řádu. To se přitom nemusí obracet pouze do budoucna, jako konstruování pravidel odpovídajících nové situaci objektivního poznání kauzality ve vnějším světě, resp. poznání dobra, ale může vycházet jako jednoho ze zdrojů i z utilitarismu pravidel a čerpat z minulé zkušenosti. Lze tak tvrdit, že akceptace tohoto omezení dává vyšší pravděpodobnost dosažení celkově lepšího výsledku, než by tomu bylo bez tohoto omezení17. Právě vyšší pravděpodobnost dosažení celkového lepšího výsledku je zdrojem legitimity důvodu omezení dřívějšího ústavodárce vůči ústavodárci pozdějšímu, zároveň však,
12
Hugo Grotius tak ve svých Třech knihách o právu válečném a mírovém uvádí: „Tomu, co bylo řečeno bude příslušet stupeň platnosti i tehdy, pokud bychom připustili to, co připustit by bylo nanejvýš hříšné, že totiž žádný Bůh není nebo že se o lidi vůbec nestará“ (citováno podle Bix, H., B.: citované dílo, s. 67 13 K tomu srovnej in: Weinberger, O.: Filozofie, právo, morálka: MU, Brno, s. 156 14 Důvodem této omezené racionality je již skutečnost, že z Holonem rozlišovaných tří os rozhodných pro formování paradigmatu pouze dvě lze považovat za přístupné racionální analýze (k tomu viz in: Hurdík, J.: Má právo emocionální rozměr? In České právní myšlení a logika – minulost a perspektivy, MU, Brno, 2003, s. 40) 15 Nutný status obsahu těchto příkazů zde bude vyplývat na jedné straně z představy poznání objektivního dobra a na druhé straně z morálního imperativu uskutečňování dobra. 16 „ … každé pronásledování a každý holocaust uskutečňuje se jménem určitých ideálů, tedy pod praporem boje za dobro. Myslím si, že člověk v principu usiluje o dobro, a proto je schopen páchat surové činy pouze s představou nějakých ideálů. Má-li člověk před sebou fixní ideál svého poblouznění, nezná za určitých okolností jeho hrubost mezí“ (Weinberger, O.: citované dílo, s. 156) 17 Pokud v předchozích odstavcích byla uvažována situace, kdy motivem tvorby práva skutečná vůle dosáhnout lepšího fungování společenských vztahů, tj. reálná snaha o dosahování „obecného dobrého“, tím spíše bude respektování takovýchto omezení způsobem k dosažení celkového lepšího výsledku tam, kde za případným pozitivistickým, resp. formalistickým přístupem by nestála představa konkrétní koncepce přirozeného práva, ale pouze snaha tvůrců práva maximalizovat svůj prospěch, tj. kde by důvody k prosazování konkrétních právních pravidel nebyly altruistické, jako je tomu v případě přirozeného práva, ale čistě egoistické.
jak bude ukázáno v závěru, v sobě obsahuje i limity legitimnosti tohoto omezení, neboť ta bude dána pouze, pokud toto omezení bude reálně představovat prostředek k dosažení celkového lepšího výsledku. Může ústavodárce dřívější omezit ústavodárce pozdějšího? Po otázce po legitimitě omezení pozdějšího ústavodárce ústavodárcem dřívějším se logicky otevírá otázka, zda-li toto reálně může učinit. V obecné rovině setkat s tvrzením, že žádný zákonodárný orgán nemůže omezit budoucí zákonodárný orgán téže nebo vyšší úrovně18. V rovině ústavy a ústavních zákonů lze však otázku po možném sebeomezení ústavodárce řešit kladně na základě rozlišení mezi mocí ustavující a mocí ustavenou jako dvou odlišných rolí, ve které může ústavodárce, resp. i lid jako suverén vystupovat. Ve svém nálezu český Ústavní soud sp. zn. Pl.ÚS 33/97 (vyhlášeném pod č. 30/1998) judikoval, že „(m)oderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid, představující ustavující moc (…), ustavuje v jedno politické (státní) těleso“. Ustavení se v politické (státní) těleso je však svou povahou činnost odlišná od normotvorby uvnitř tohoto tělesa. Jedná se zde o dvě odlišné podoby realizace výkonu suverenity lidu, který v podobě moci ustavené realizuje prostřednictvím ústavního instrumentária sám sebe jako vykonavatele státní moci a upravuje výkon své moci do stabilních forem a pravidel19. Tam, kde vystupuje v podobě moci ustavující se však lid nachází v odlišné situaci. Pokud lid v úloze moci ustavené je sám vázán pravidly, která si stanovil, „(k)onstitutivní moc lidu stojí nad státem a za státem a nemá místo v právním státě, protože nerozhoduje uvnitř státu, ale o státu.“20 Moc konstituující je na rozdíl od moci konstituované, která je od ní odvozená, původní. Neodvozuje sama sebe od formálních pravidel či procedury, ale tato pravidla jsou naopak výsledkem projevu vůle moci ustavující. Sama moc ustavující jako moc stojící nad státem a mimo stát se však sama těmto pravidlům nepodrobuje, nýbrž omezuje sama sebe ve své činnosti, takže lid již nevystupuje dále v pozici zdroje ale pouze v pozici vykonavatele moci. Vůle moci ustavující je nadřazená vůli moci ustavené, která může být vykonávána pouze v rámci limitů, které jí byly mocí ustavující stanoveny. Klauzule nezměnitelnosti, resp. atributy státu či právního řádu, kterým poskytuje ochranu, je odvozena od moci ustavující a nejsou proto měnitelné projevem vůle moci ustavené, byť by i byla dodržena formální procedura změny ústavy. Tato změna přitom není proveditelná ani referendem, není-li zde
18
Knapp, V.: Teorie práva: C.H.BECK, Praha, 1995, s. 60 Klokoška, V.: Ústavní systémy evropských států, 2. vydání: Linde, Praha, 2006, s. 267 20 Klokočka, V.: citované dílo, s. 110 19
dána jasně projevená vůle lidu vystupovat zde opět nikoli jako vykonavatel ale jako zdroj moci. Vykonává-li ostatně lid svou moc přímo prostřednictvím voleb, vystupuje zde pouze ve své kvalitě vykonavatele a nikoli zdroje moci21. Vzhledem k odvozenosti od moci ustavující jsou ta ustanovení, která jsou chráněna před možnou změnou klauzulí nezměnitelnosti, změnitelná opět pouze touto mocí, která však jako moc originální není vázána na dodržení procedury, ale vzhledem ke své ustavující povaze se může projevovat i mimo ně, tj. de facto jakkoli. Otázka dodržení procedury předepsané ústavou k její změně je tedy ve vztahu k možnosti změny ustanovení chráněných klauzulí nezměnitelnosti irelevantní22. Platí-li, že případná změna nezměnitelných ustanovení ústavy je možná cestou revoluce, která by smetla celý stávající ústavní systém23, znamená to, že je proveditelná tak, že se lid opět ujme své úlohy moci ustavující a vytvoří nový systém. V tomto případě by došlo k vytvoření nového právního ústavního systému „na zelené louce“ a moc ustavující by zde nebyla omezována klauzulemi nezměnitelnosti, neboť ty jsou koncipovány jako omezení ve vztahu k fungování moci ustavené nikoli originální moci ustavující. Revoluce tak sice nemusí nutně mít podobu násilného vystoupení jako akt moci ustavující však nemůže nikdy proběhnout ústavně. V oblasti anglo-amerického právního myšlení by obdobou takovéto revoluce zřejmě bylo opuštění jednoho pravidla uznání ve prospěch jiného24. V obou těchto případech by takovýto postup založil formální diskontinuitu25 a nový režim by tak již nemohl čerpat svou legitimitu z legitimity režimu předešlého, jako je tomu v případě klasické změny ústavy předpokládanou procedurou, kde k porušení kontinuity nedochází. Skutečnost diskontinuitní změny by tak v tomto ohledu mohla být předmětem autonomního zkoumání co do legitimity této změny, což by za určitých okolností mohlo vést k závěru její právní irelevantnosti, tj. k závěru, že starý ústavní systém reálně svržen nebyl. Revolucí navíc může být odstraněna pouze platnost klauzule nezměnitelnosti a těch 21
Klokočka, V.: citované dílo, s. 268 Buď se nejedná o výkon moci ustavující a v tom případě se vůle moci ustavené nemůže prosadit proti vůli moci ustavující, od které sama získává svou legitimitu a nebo se jednalo o výkon moci ustavující a v tom případě je dodržení procedury předpokládané pro změnu ústavy nerozhodné, neboť procedura jako omezení možnosti změny ústavy byla stanovena pouze ve vztahu k moci ustavené. I moc ustavující sice může postupovat cestou formální kontinuity a pro změnu ústavy použít instrumentarium stanovené předchozí mocí ustavující. Moc ustavující zde však má svou vlastní neodvozenou legitimitu a toto instrumentarium používá čistě na základě své vlastní vůle. K tomuto postupu ji však nelze nutit. 23 Wintr, J.: citované dílo, s. 24 24 Viz k tomu in: Jowell, J., Oliver, D.: citované dílo, s. 38 25 K rozlišení těchto pojmů srovnej např. in: Maršálek, P.: Otázka kontinuity československého státu a práva v letech 1938-1945. In:Teoretické problémy práva na prahu 21. století Pocta k 75. narozeninám prof. JUDr. Jiřího Boguszaka, DrSc., UK, Praha, 2002, s. 209. Z jiného hlediska je o otázce kontinuity státu pojednáno např. in: Šouša, J. jr.: Právní úprava přebírání státních úředníků a zařazování legionářů do aparátu veřejné správy v Československé republice 1918-1920. In: Małiecki, M. (ed.): Świat, Europa, mała ojczyna Stadia ofiarowane Profesorovi Stanisławowi Grodziskiemu w 80-lecie urozin: Wysza szkoła Administraci, Bielsko-Biela, 2009, s. 893-917 22
ustanovení ústavy, která tato klauzule chrání pouze v rovině pozitivního práva, nikoli však, kde dochází ke vzájemnému jejich překryvu, i v oblasti přirozeného práva, neboť jeho platnost je na lidské vůli nezávislá. Otázka „neústavních“ ústavních zákonů Pokud se jedná o praktické dopady, zejm. jde-li o možnost nápravy zásahu do materiálního jádra ústavy řízením před ústavním soudem jako orgánem ochrany ústavnosti, vyjadřuje se Jan Filip k těmto dopadům zakotvení klauzule nezměnitelnosti v právním řádu dosti skepticky vzhledem k tomu, že pokud by byl skutečně právní předpis přijat, který označuje jako „neústavní“ ústavní zákon, českému Ústavnímu soudu by chyběla kompetence tento předpis zrušit, neboť nemůže posuzovat soulad právních předpisů stejné právní síly26. Je-li však vůle moci ustavující nadřazena vůli moci ustavené, vzniká otázka, zda-li vůbec právní předpis, který by bylo možno označit jako „neústavní“ ústavní zákon mohl vstoupit v platnost, resp. zda by zda by mohl ústavodárce platně projevit vůli přijmout tento předpis jako ústavní zákon. Hans Kelsen chápe zakotvení klauzule nezměnitelnosti do textu ústavy jako sebeomezení ústavodárce, resp. jako odejmutí kompetence ústavodárce sobě samému změnit v budoucnosti ta ustanovení, která označil za nezměnitelná27. Doktrína rakouského ústavního soudu vycházející z Kelsenova pojetí zakotvení klauzule nezměnitelnosti jako sebeomezení ústavodárce vychází je postavena na tom, že pokud ústavodárce sám sebe omezil, odebral si kompetenci přijmout ústavní zákon, který by mohl změnit to, co má být chráněno klauzulí nezměnitelnosti. Ke změně těchto ustanovení bude tedy ústavodárci jako vykonavateli moci chybět zmocnění, což je skutečnost umožňující zrušení právního předpisu, který by měl tato ustanovení měnit z procesních důvodů28. I zde je nutně navázána koncepce sebeomezení ústavodárce na rozlišení mezi mocí ustavující a mocí ustavenou29. Pokud se jedná o praktické důsledky zakotvení klauzule nezměnitelnosti v platném právu, resp. rozlišení moci ustavující a moci ustavené, je nutno dále upozornit na to, že politická moc není ničím, co by zde bylo apriori dáno, nýbrž je sama teprve konstituována
26
Filip, J.: Ústavní právo České republiky, sv. 1, č. vydání: MU, Brno, 2003, s. 111-113 Viz k tomu in: Holländer, P.: citované dílo, s. 55 28 Holländer, P.: citované dílo: s. 70-71 29 Pokud by byla dána pouze jedna úroveň ústavodárné moci, pozdějším projevem vůle by mohl být kdykoli změněn projev vůle dřívější. Pokus přijmout změnu ústavní zákon, k jehož vydání si dříve ústavodárce odejmul kompetenci by zde sám byl jejím opětovným udělením k této změně, byť by to bylo i jen s důsledky ad hoc. Dodržení procedury stanovené ústavou pro platné přijetí ústavního zákona by zde tak vedl k jeho platnému přijetí. Vzájemné rozlišení moci ustavující a moci ustavené jako dvou úrovní moci, tj. moci dát a moci měnit ústavu, kde první je nadřazena druhé, však zakládá odlišnou situaci, která takovýto postup neumožňuje. 27
mocí ustavující a plyne z ústavy30, která zároveň určuje i meze možnosti jejího výkonu. Politickou moc tak lze vykonávat pouze v rámci limitů stanovených mocí ustavující a pouze v rámci těchto limitů může výkon této moci vyvolat zamýšlené účinky. Lze-li tak z určitého projevu vůle dovozovat i úmysl, aby daným projevem vůle byly vyvolány účinky přikládané tomuto projevu vůle, je-li projevena vážně, právním řádem, lze z tohoto faktu dovodit i omezení ve vztahu k možnému obsahu této vůle. Je-li tedy vůle moci ustavené nutně podřízena vůli moci ustavující, lze dovodit, že vůle moci ustavující představuje zároveň i limity ve vztahu k možnému obsahu vůle moci ustavené a slova V. Knappa, podle nichž z klauzule nezměnitelnosti nevyplývá závazek právní, ale závazek právněpolitický31, vykládat právě jako omezení ve vztahu k možnému obsahu vůle. V tomto smyslu, resp. ve smyslu klasického politického závazku lze totiž pozitivněprávní zakotvení klauzule nezměnitelnosti chápat i jako závazek ústavodárce (resp. moci ustavující vůči moci ustavené) nechtít změnu ustanovení, která jsou touto klauzulí chráněna, resp. nechtít reálně vyvolat jejich změnu. Vzhledem k tomuto omezení nelze dovodit vůli ústavodárce (pokud by se nejednalo o ústavodárce originálního, tj. moc ustavující jako tvůrce ústavy) přijmout ústavní zákon, který by tento závazek porušoval. Pokud však nelze dovodit vůli přijmout právní předpis, který by znamenal zásah do „materiálního jádra“ ústavy jako ústavní zákon, neznamená to, že by tento předpis nemohl být platně přijat jako obyčejný zákon. Na rozdíl od platného přijetí ústavního zákona, které pokud za obsah materiálního jádra ústavy budou považovány podstatné náležitosti demokratického právního státu, který by do tohoto materiálního jádra zasahoval, chtít nelze, neboť by znamenal jeho reálné ohrožení32, v případě obyčejného zákona je situace odlišná33. Odlišuje-li se ústavní zákon od obyčejného zákona odlišnou procedurou a vůlí zákonodárného sboru přijmout daný právní předpis jako ústavní zákon, může být splněna podmínka dodržení přísnější procedury, nebude však splněna druhá podmínka, tj. existence vůle zákonodárného sboru přijmout daný právní předpis jako ústavní zákon. Dodržení přísnější procedury na výsledku nic nemění a na věci nemění nic ani vnější znaky, tj. formální 30
Loughlin, M.: The Idea of Public Law: Oxford University Press, Oxford, s. 113 Knapp, V.: Teorie práva: C.H.BECK, Praha, 1995, s. 60 32 Dnešní podoba demokratického právního státu nestojí na hodnotové neutralitě (Český Ústavní soud toto judikoval např. ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 publikované ve Sbírce zákonů pod č. 14/1994 Sb.). lze hovořit o tzv. „bránící se demokracii“ (viz k tomuto pojmu in: Wintr, J.: citované dílo, str. 23), ve vztahu k níž je dán úmysl uchovat její demokratický charakter a z tohoto pojmu vyplývá i závazek nechtít odstranění demokracie a tím ani žádný konkrétní prostředek, který by ji reálně ohrožoval. 33 Český ústavní soud akceptoval možnou existenci protiústavních obyčejných zákonů, u nichž uznal, že jejich protiústavnost nebyla překážkou k tomu, aby se staly platnou součástí českého právního řádu, ačkoli vzhledem k rozporu s ústavou by neměly být aplikovány a jejich protiústavnost zakládá důvod k jejich zrušení. 31
označení předpisu jako ústavního zákona. Byla-li dodržena procedura pro přijetí ústavního zákona, může být daný právní předpis platně přijat jako běžný zákon, ovšem pod podmínkou, že bude přijat procedurou, jejíž dodržení se jinak vyžaduje k přijetí ústavního zákona. Vůli přijmout obyčejný zákon touto procedurou jistě může zákonodárce platně projevit, a zde by ji bylo možno i dovodit. Jak již však bylo uvedeno, nelze platně projevit vůli přijmout daný právní předpis jako ústavní zákon. Je-li proces interpretace procesem hledání skutečného významu projevu vůle34 a platí-li, že interpret může, resp. musí rozumět lépe, než samotný jeho tvůrce35, ústavní soud jako interpret zde má určitou volnost a nemá povinnost řídit se vnějšími znaky právního předpisu, ale interpretovat jej podle jeho skutečného významu, resp. vůle jeho tvůrce. Pokud by daný právní předpis bylo možno vyložit ústavně konformním způsobem, tj. konformně k materiálnímu jádru ústavy, daný problém by zcela odpadl, přípustné by však zde bylo pouze vykládat tento předpis konformně s materiálním jádrem ústavy, a ve vztahu k tomuto způsobu výkladu by zde nebyl dán ani důvod, proč upírat tomuto právnímu předpisu statut ústavního zákona. Přípustné by však bylo vykládat jej pouze konformně materiálnímu jádru ústavy. Pokud by výklad, který by byl konformní materiálnímu jádru ústavy nebyl možný, musel by ústavní soud daný právní předpis jako obyčejný protiústavní zákon, zrušit. Možnost „škrtat“ v materiálním jádru ústavy Pokud jednou z cest ke změně materiálního jádra ústavy může být revoluce, která s sebou přinese smetení celého dosavadního ústavního systému jako takového, není to cesta jediná. Za určitých, byť zcela výjimečných okolností, lze totiž v materiálním jádru ústavy „škrtat“, aniž by to nezbytně muselo vést k diskontinuitě, kterou by znamenala revoluce. Představuje-li totiž pozitivněprávní zakotvení klauzule nezměnitelnosti sebeomezení ústavodárce, resp. omezení moci ustavující ve vztahu k moci ustavené, nebude toto omezení platné bezpodmínečně. Pokud i v případě sebeomezení představovaného slibem jsou myslitelné situace, kdy z požadavku morálky vyplývá požadavek slib porušit36, resp. ani v případě závazku společenské smlouvy, k níž lze moderní psanou ústavu připodobnit, není platnost tohoto závazku bezpodmínečná, bude tomu stejně i v případě omezení plynoucího z klauzule nezměnitelnosti. Situace zde bude analogická situaci společenské smlouvy, resp. i slibu, kde se bude jednat zejména o případy, kdy poté, co byl dán souhlas s tím, aby byl někdo 34
Knapp, V.: Teorie práva: …, s. 168 Viz k tomu in: Holländer, P.: citované dílo, s. 227 36 Hart, H. L. A.: Are there any Natural Rights? In: Quinton, A. (ed.): Political Philosophy, Oxford University Press, 1978, str. 184 35
vázán společenskou smlouvou, resp. jeho vázanost společenskou smlouvou by bylo možno jinak dovodit, došlo k natolik zásadní změně podmínek, za nichž by dotyčný nikdy nedal souhlas s tím, aby byl touto společenskou smlouvou vázán, resp. by po něm toto nemohlo být ani spravedlivě požadováno37. Klauzule nezměnitelnosti tedy nelze chápat jako důvod jednání, který by byl zcela nepodmíněný, a požadavek nutnosti jejího respektování zde bude dán pouze za situace, kdy toto bude způsobem k dosažení vyšší pravděpodobnosti dosažení celkově lepšího výsledku, než by tomu bylo v případě absence tohoto omezení. Toto však nebude platit právě v situaci, kdy ve vztahu ke konkrétnímu ustanovení nebude moci být legitimně trváno na jeho nezměnitelnosti právě vzhledem ke změně podmínek. Tyto situace lze sice považovat za zcela výjimečné a důvody k nedodržení příkazu vyplývající z klauzule nezměnitelnosti musí být vždy předmětem bedlivého zkoumání ze strany hodnotícího subjektu, přičemž jakékoli pochybnosti by měly být vykládány vždy ve prospěch respektování tohoto omezení. Nicméně v naprosto extrémních případech lze legitimně připustit i nerespektování tohoto omezení. Použitá literatura:
Bix, B., H.: Natural Law: The Modern Tradition. In: In: Coleman, J., Shapiro, S. (eds.): The Handbook of Jurisprudence and Legal Philosophy, Oxford University Press, Oxford, 2002
Filip, J.: Ústavní právo České republiky, sv. 1, č. vydání: MU, Brno, 2003
Hart, H. L. A.: Are there any Natural Rights? In: Quinton, A. (ed.): Political Philosophy, Oxford University Press, 1978
Holländer, P.: Filozofie práva: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň, 2006
Jowell, J., Oliver, D.: The Changing Constitution, 4. vydání: Oxford University Press, Oxford, str. 2000
Knapp, V.: Teorie práva: C.H.BECK, Praha, 1995
Knapp, V.: Problém nacistické právní filozofie: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda, 2002
Kroupa, J. a kol.: Soudobé ústavní systémy: Masarykova univerzita, Brno, 2001
37
Loughlin, M.: The Idea of Public Law: Oxford University Press, Oxford
Zwiebach, B.: Civility and Disobedience: Cambridge, 1975, str. 40
Maršálek, P.: Otázka kontinuity československého státu a práva v letech 19381945. In:Teoretické problémy práva na prahu 21. století Pocta k 75. narozeninám prof. JUDr. Jiřího Boguszaka, DrSc., UK, Praha, 2002
Radbruch, G.: Statutory Lawlessness and Supra-Statutory Law. In: Oxford Journal of Legal Studies, r. 26, č. 1, 2006
Radbruch, G.: Vorschule der Rechtsphilosophie. In: Radbruch, G.: Gesamtausgabe Band 3 Rechtsphilosophie II, C. F. Miller, Heidelberg, 1993
Šouša, J. jr.: Právní úprava přebírání státních úředníků a zařazování legionářů do aparátu veřejné správy v Československé republice 1918-1920. In: Małiecki, M. (ed.): Świat, Europa, mała ojczyna Stadia ofiarowane Profesorovi Stanisławowi Grodziskiemu w 80-lecie urozin: Wysza szkoła Administraci, Bielsko-Biela, 2009
Weinberger, O.: Filozofie, právo, morálka: MU, Brno
Weyr, F.: Základy filozofie právní (Nauka o poznávání právnickém): Brno, 1920
Wintr, J.: Principy českého ústavního práva: Eurolex Bohemia, Praha, 2006
Zwiebach, B.: Civility and Disobedience: Cambridge, 1975
Resumé: Nepřípustnost změny ustanovení tvořících tzv. materiální jádro ústavy v naprosté většině případů představuje způsob, jak dosáhnout lepšího výsledku, než pokud by ústava byla vystavena možnosti libovolné změny. Nedodržení z ní plynoucího omezení vyžaduje proto vždy důkladné uvážení a lze je připustit jen ve výjimečných situacích, kde neposlušnost tohoto omezení není již způsobilá zajistit dosažení lepšího výsledku, než porušení tohoto omezení. The existence of unchangeable provisions of constitution in majority of cases represents a way how to reach a better result in comparison with situation when the any provision of constitution were allowed to be changed. Breaking of this limitation therefore always demands a careful consideration and could be conceded only in extreme situations where there the obedience of this limitation is not able any more grant better result than breaking of the limitation it represents.