U N IV ER Z ITA K A R LO V A
V
P R A ZE
F I LO Z O FIC KÁ FA KU LT A ÚS T AV IN FOR M AČ N Í C H ST U D IÍ A KN I HOV N IC T V Í STU D IJ N Í P R OGR AM : IN FOR M AČ N Í S T U D IA A KNIHOVNICTVÍ STU D IJ N Í OBOR : IN FOR M AČ NÍ ST U D IA A KNIHOVNICTVÍ
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Barbora Nebeská
Provenienční a obsahový průzkum zámecké knihovny Chuchelná
Praha 2011-05-18
Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Petr Mašek Oponent bakalářské práce: Datum obhajoby: Hodnocení:
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze 18. května 2011 ........................................ Barbora Nebeská
Identifikační záznam NEBESKÁ, Barbora. Provenienční a obsahový průzkum zámecké knihovny Chuchelná [Provenance and content survey castle library Chuchelná]. Praha, 2011-05-18 s., V s. přílohy. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Petr Mašek. Abstrakt Tématem práce je provenienční a obsahový průzkum zámecké knihovny Chuchelná. V prvních kapitolách jsou popsány dějiny rodu Lichnowských, historie obce Chuchelná a historie zámeckých objektů. V kapitole Provenienční charakteristika fondu je provedena identifikace majitelů knih z rodu Lichnowských a přiřazení konkrétních svazků jejich majiteli. V kapitole Obsahová charakteristika fondu je rozpracován hlavní tematický okruh a to expresionismus, vážící se k hlavní rozmnožitelce knihovny, Mechtildě Lichnowské. V kapitole jsou také rozpracovány další obsahové kategorie. [Autorský abstrakt] Abstract Theme of this bachelor thesis is provenance and contentual survey castle library Chuchelná. The first chapters are describing ancestry of the Lichnowsky family, history of village Chuchelná and castle buildings. Chapter called "Provenance characteristic of library collection" identifies book owners from Lichnowsky family and assignes individual fascicles to their owner. In chapter "Contentual analysis of the library collection" is elaborated the main subject matter - expresionism, which relates to the principal "magnifier" of this library, Mechtilda Lichnowsky. This chapter covers other contentual categories as well. [Author abstract] Klíčová slova Zámecká knihovna, zámecká knihovna Chuchelná, aristokracie, šlechta, Národní muzeum Klíčová slova v angličtině castle library, castle library Chuchelná, aristocracy, nobility, National museum
OBSAH Předmluva..................................................................................................................6 1. Dějiny rodu Lichnowských .................................................................................8 2. Historie obce Chuchelná ...................................................................................11 3. Historie objektů.................................................................................................13 3.1 Historie objektu Chuchelná ..............................................................................13 3.2 Historie objektu Hradec nad Moravicí..............................................................14 4. Provenienční charakteristika fondu .................................................................19 4.1 Mechtildiny knihy............................................................................................19 4.2 Leonořiny knihy ..............................................................................................24 4.3 Michaelovy knihy ............................................................................................27 4.4 Wilhelmovy knihy ...........................................................................................29 4.5 Podoba vlastnických vpisků Lichnowských a další provenienční znaky ...........29 4.6 Autorské věnování ...........................................................................................30 5. Obsahová charakteristika fondu ......................................................................31 5.1 Historický úvod ...............................................................................................31 5.2 Život v kavárnách ............................................................................................31 5.2.1 Arco ........................................................................................................32 5.2.2 Central.....................................................................................................32 5.2.3 Odéon......................................................................................................32 5.3 Cesta k expresionismu .....................................................................................33 5.3.1 Vliv secese ..............................................................................................33 5.3.2 Problematika žánrového zařazení autorů..................................................33 5.4 Expresionismus................................................................................................35 5.5 Literární činnost Mechtildy Lichnowské ..........................................................40 5.6 Nakladatelství Kurta Wolffa ............................................................................42 5.7 Jazykové hledisko ............................................................................................48 6. Závěr..................................................................................................................49 7. Seznam použité literatury .................................................................................51
P Ř E DM L UVA Cílem mé závěrečné bakalářské práce je Provenienční a obsahový průzkum zámecké knihovny Chuchelná. Toto téma jsem si vybrala na základě absolvování povinné praxe v oddělení zámeckých knihoven Knihovny Národního muzea v Praze. Také z toho důvodu, že fond Chuchelné nebyl doposud odborně zpracován. Prostředí a problematika zámeckých knihoven mě velice zaujaly. Doufám, že do budoucna se budu moci podobným tématům nadále věnovat. Bakalářská práce je rozdělena do pěti kapitol, které jsou oproti zadání mírně poupravené. Jako první je zařazena kapitola věnující se historii rodu Lichnowských. Původní název zněl Majitelé a shromažďovatelé knihovny. Na Dějiny rodu Lichnowských byl změněn z důvodu omezeného počtu Lichnowských zasluhujících se o formování knihovního fondu Chuchelné. Nově byla zařazena druhá kapitola věnovaná Historii obce Chuchelná. Třetí kapitola popisuje historii objektu Chuchelná a také historii objektu Hradec nad Moravicí, což bylo letní sídlo knížat Lichnowských. Pozornost je mu věnována, jelikož je zde uložena hlavní rodová knihovna a chuchelenský fond je jakýmsi přepadem z této hlavní hradecké knihovny. V současnosti (od 50. let) je fond Chuchelné uložen na nedalekém zámku Raduň, kde se historický knižní fond nedochoval. Ve čtvrté kapitole Provenienční charakteristika fondu je pozornost věnována vlastnickým vpiskům v jednotlivých svazcích. Dělena je dle příslušníků rodu na knihy Mechtildy Lichnowské, Leonory Lichnowské, Michaela Lichnowského a Wilhelma Lichnowského. Jinak se vpisky identifikovaných členů rodu objevují velice sporadicky. Původně měla být pozornost věnována i stopám po předchozích majitelích knih, avšak vpisky jsou často nečitelné a osoby často nedohledatelné. Krátká podkapitola autorské věnování upozorňuje na množství publikací obsahujících věnování autora, která by v budoucnu jistě stála za rozpracování. V páté kapitole Obsahová charakteristika fondu mělo být stanoveno „jádro knihovny“ a měl být zkoumán vliv jednotlivých shromažďovatelů a jejich osobní zájmy. Jelikož hlavní shromažďovatelkou byla kněžna Mechtilda Lichnowská, spisovatelka a autorka expresionistických románů, všestranně umělecky založená žena, která se pohybovala v prostředí expresionistických tvůrců, jíž nebylo cizí ani prostředí, ve kterém tvořili, je hlavní pozornost v této kapitole věnována právě expresionismu. Krátce je nastíněn historický úvod do situace na přelomu století, popsán je životní styl autorů, cesta k expresionismu, problematika periodizace a zařaditelnosti nebo spíše nezařaditelnosti jednotlivých tvůrců ke konkrétnímu literárnímu směru a samozřejmě 6
samotný expresionismus. Ve fondu se nachází nepřeberné množství autorů, které lze řadit k tomuto směru, nebylo však možné je obsáhnout do posledního. Uvedení autoři a díla popisovaná v práci však expresionismus dostatečně reprezentují. Historický a literární úvod do tématu se může zdát nadbytečný. Slouží však k porozumění autorům a vcítění se do pocitů expresionistických tvůrců, bez kterého by text a obsahy děl nepůsobily dostatečně přesvědčivě. Důležitou součástí kapitoly je literární činnost Mechtildy Lichnowské. Popisována je na pozadí vztahu s obávaným kritikem doby a zakladatelem časopisu Die Fackel Karlem Krausem, se kterým úzce spolupracovala. Další podkapitola se věnuje nakladatelství Kurta Wolffa, ve kterém nějaký čas publikovala sama Mechtilda Lichnowská a většina expresionistických tvůrců. Ve fondu se nachází publikace dalších významných nakladatelů, S. Fischera, Ernsta Rowohlta nebo Paula Zsolanyho, ale opět jim, z důvodu daného rozsahu, není možno věnovat větší pozornost. Nakladatelství Kurta Wolffa bylo k podrobnějšímu rozpracování vybráno kvůli zajímavé edici Der Jüngste Tag, vydávající začínající avantgardní spisovatele. V kapitole jsou též stručně rozpracovány zbývající obsahové kategorie. Vynechána je kapitola Vznik, vývoj a osudy knihovny, protože její potencionální obsah je již vysvětlen v předchozích kapitolách. Jak již bylo uvedeno výše, fond byl zpracováván poprvé, tudíž nebylo možné s jistotou určit, jaké řazení kapitol bude nejvhodnější a nejpřehlednější. Citace v textu jsou v souladu s normou ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2. Využito bylo tzv. harvardského stylu, což je citování pomocí prvního údaje záznamu a data vydání. V textu jsou citace umístěny v hranatých závorkách. Seznam použitých zdrojů je řazen abecedně. Rozsah práce je 60 stran a 7 stran obrazové přílohy. Za vedení bakalářské práce děkuji PhDr. Petru Maškovi, vedoucímu oddělení zámeckých knihoven Knihovny Národního muzea. Dále bych ráda poděkovala PhDr. Barboře Drobíkové za pomoc s vybranými citacemi.
7
1.
D Ě JI NY RO D U L I C H NO W S KÝ C H
Lichnowsky je slezský rod, jehož historie se datuje do 14. století, kdy Johann von Woschütz získal roku 1491 Lichnow. Rod má několik linií, v této práci se budeme věnovat té linii, která jako jediná dosáhla panského až knížecího stavu. Je to také jediná linie, která přežila dodnes, ostatní vymřely nejpozději v 19. století. V erbu mají Lichnovští červený štít, na němž jsou dvě zelené snítky vinné révy s modrými hrozny. V některých případech je erb půlen erbem rodu Werdenberg, a to stříbrnou korouhví v červeném poli, tento erb a jméno vymřelých hrabat přibylo roku 1846. Štítonoši jsou dva stříbrní korunovaní lvi, heslem rodiny je NON NOBIS,DOMINE, NON NOBIS. Historie této linie začíná s Johannem Karlem, prvním knížetem Lichnowským (1721 – 1788), za kterého rod získal roku 1773 pruský knížecí stav, dědičný primogeniturně. Johann Karel zastával důležité úřady u pruského dvora, jako byl komoří nebo rada apelačního soudu. Roku 1775 se oženil s hraběnkou Karolinou von Althann. Od roku 1777 přibyl k majetku Hradec nad Moravicí a již roku 1760 byl zakoupen Wrzessin. Roku 1788 byl založen majorát Chuchelná. [POUZAR, 2010, s. 263] Jeho syn Karel Alois (1761-1814), druhý kníže Lichnowský, hostil a podporoval významné hudebníky, jako byl Ludwig van Beethoven, Franz Liszt a Niccolo Paganinni. [MAŠEK, 2008, s. 558] Kníže s ohledem na Beethovenův tvůrčí rozvoj zřídil tzv. chlapecké kvarteto, později známé jako Schuppanzighovo. Dále dotoval jeho tři klavírní tria a několikrát ho i pozval k pobytu na svém zámku na Hradci. Jako výraz vděku věnoval Beethoven Lichnowským pět skladeb. Karel Alois se sám snažil o komponování hudby, stejně tak jeho manželka Marie Christina Lichnowská, rozená Thun-Hohenstein, byla výbornou klavíristkou a Beethovenovou příznivkyní a ochránkyní. Její vztah k němu se dá popsat jako téměř mateřský, což Beethoven celý život oceňoval Jako poděkování věnoval Marii Christině klavírní výtah baletu Prométheus a variace pro klavír a violoncello. [NEJEZCHLEB, 2004, s. 41] Karel Alois ale bohužel poměrně brzy zemřel, a tak se v pořadí třetím knížetem stal jeho syn Eduard Maria Lichnowský, který byl zase činný literárně. Psal nejen beletristická díla, ale i historická a genealogická díla, mimo jiné i rozsáhlé dílo o rodu Habsburků. [MAŠEK, 2008, s. 558] 8
Roku 1813 se Eduard oženil s palácovou dámou, hraběnkou Eleonorou ZichyVásonykeö, se kterou měl sedm dětí, Felixe, Adelheid, Leocadiu, Antonii, Karla, Roberta a Otheina. Eduard Maria proslul chovem ovcí, konkrétně Merinového plemene, které dosáhlo proslulosti po celé Evropě. Bohužel ho však nezachránilo od úpadku. Situaci vyřešil převedením majetku na manželku Eleonoru. Po smrti Eduarda Marii rozdělilo politické smýšlení bratry na dva tábory. Starší bratři Felix a Karel se orientovali na Prusko, kdežto mladší Robert a Otheino byli prorakousky orientovaní. V důsledku toho se rod Lichnowských stal definitivně „pruským“. [Lichnowsky, cit. 2011] Prvorozený Felix (1814-1848), čtvrtý kníže, byl pruským důstojníkem, pravicovým politikem frankfurtského parlamentu, ale také svobodným zednářem. Roku 1841 publikoval své politické vzpomínky Erinnerungen aus den Jahren 1837, 1838 und 1839. V revolučním roce 1848 byl zavražděn vzbouřeným lidem. [MAŠEK, 2008, s. 558] Významným členem rodu byl i Felixův mladší bratr Robert (1822-1879), děkan olomoucké kapituly a apoštolský protonotář, dále také nejmladší bratr Otheino (1826-1887), od roku 1874 velkopřevor Maltézských rytířů v Čechách, nositel Vojenského záslužného kříže a rytíř Železné koruny I. třídy. Pátým knížetem se stal jejich bratr Karel (1820-1901), který jako jediný měl potomky. Tento pruský plukovník se roku 1854 stal dědičným členem pruské panské sněmovny. Jeho manželkou se stala princezna Marie Croÿ-Dülmen. Roku 1881 získal knížecí stav pro sebe a své nástupce a stal se také doživotním členem panské sněmovny. Šestým knížetem byl syn Karla Lichnowského a Marie Croÿ-Dülmen, Karel Max Lichnowský (1860-1928). Karel Max byl pruským vyslancem v Londýně, současně byl pánem na Křižanovicích, Chuchelné a Hradci. [POUZAR, 2005, s. 266, 264] 22. srpna 1904 se jeho manželkou stala Mechtilde Arco-Zinneberg. Mechtilde byla jednou z nejvýznamnějších členek tohoto rodu, byla známou spisovatelkou, autorkou mnoha románů. Narodila se jako Mechtilde Maria hraběnka Arco-Zinneberg 8. března 1879 na zámku Schönburg v Bavorsku. Její blízkou přítelkyní byla baronka Sidonie Nádherná, paní z Vrchotových Janovic. Obě dvě pojilo přátelství se spisovateli Karlem Krausem a Rainerem 9
Mariem Rilkem. O své přítelkyni napsala povídku Der Zeichner, Kreslíř. Mezi její další díla patří Götter, Menschen und Tiere im Aegypten nebo Gott betet. Společně s Karlem Maxem obdivovala umění, což dokládá velký počet uměleckých publikací ve fondu Chuchelné. Katalogy výstav, kniha reprodukcí děl Pabla Picassa, publikace o secesním umění atd. V letech 1912 – 1914 působil Karel Max jako velvyslanec v Londýně, kam byl vyslán císařem Vilémem II. Mechtilda se zde setkala s vysokou aristokracií a navázala styky s mnoha slavnými lidmi. Hostila například George Bernarda Shawa nebo Rudyarda Kiplinga. Vypuknutí druhé světové války bral Karel Max těžce, zvláště, když se jako diplomat snažil udržet mírové vazby mezi Německem a Velkou Británií. Společně s Mechtildou napsal dílo Meine Londoner mission, které se ale setkalo s nelibostí císaře. Po smrti Karla Maxe 27. února 1928 žila Mechtilda několik let ve Francii, kde se věnovala psaní. Dcera Leonore se zdržovala až do roku 1938 v Číně a mladší syn Michael emigroval roku 1936 do Brazílie. Roku 1937 se Mechtilda provdala za majora Ralpha Peto Hardinga a žila s ním v Londýně až do počátku druhé světové války. Po návštěvě svého syna Viléma v Chuchelné byla nucena zůstat v Německu, kde se musela pravidelně hlásit na gestapu až do roku 1945. Svého druhého manžela už nikdy nespatřila, protože zemřel 3. 9. 1945. Vrátila se tedy na Hradec, kde napsala pár ostrých polemik proti Hitlerovi a nacistům. Před koncem války se synem Vilémem a dcerou Leonorou uprchla, nakrátko se zdržovala na zámku v Schönburgu a nakonec se vrátila do Londýna. Zde se také dozvěděla o smrti své přítelkyně Sidonie Nádherné. Mechtilda Peto Lichnowská, jak se podepisovala do konce života, zemřela 4. června 1958 v Londýně a je pochována na hřbitově v Brockwoodu, kde jsou pochováni českoslovenští letci. [Rudolf, c2010; Lichnowsky, cit. 2011; NEBESKA, 2009] Předposledním, sedmým knížetem Lichnowským byl nejstarší syn Mechtildy a Karla Maxe Lichnowských, Wilhelm (1905-1975). Roku 1936 se jeho manželkou stala herečka Etelka Plachotová, které byla nabízena kariéra v Hollywoodu, ale odmítla, aby se mohla stát manželkou Wilhelma Lichnowského. Roku 1945 byla rodina posledního knížete nucena opustit Hradec, kvůli blížící se frontě. Uchýlila se do Bavorska a odtud pokračovala do Brazílie, kde žil Wilhelmův mladší bratr Michael (1906-1999). Rod Lichnowských žije v Brazílii dodnes. [Lichnowsky, cit. 2011]
10
2.
H I STO RI E O B CE C HU C H EL N Á
Ve 12. a 13. století Chuchelnou neprošla vlna církevní a světské kolonizace, protože územím neprocházela žádná důležitá obchodní cesta. Také nepříznivé podmínky, husté lesy a nedostatek vody zapříčinily, že vznik obce Chuchelná datujeme až k přelomu 13. a 14. století. Název Chuchelná je slovanského původu. Interpretace je různá. Buď může jít o přídavné jméno od slova chuchel, chundel, což by značilo podobnost obce Chuchli. Existuje rovněž výklad, že Chuchelná má toponymický význam jako ves pod svahem nebo na svahu. Kuchelna, další tvar jména obce, se objevuje roku 1349 a teprve z něho se vyvinula německá Kuchelna. Ve 2. polovině 14. století patřila Chuchelná k bořutínskému zboží. Bořutínský majetek Paška z Bořutína připadl při dělení Opavska roku 1377 krnovskému knížeti Hanušovi. Chuchelná byla odloučena od Bořutína a stala se samostatným statkem, který na počátku 15. století získali páni Břízkové. Následnými majiteli byli Otík z Rohova, Václav Šamařovský z Rohova na Chuchelné a jeho synové, Jan Bravanský z Chobřan, Jan Šamařovský a konečně roku 1608 prodal Václav Šamařovský Chuchelnou Bernardu Lichnowskému z Voštic za 14 500 tolarů. Chuchelná se stává fideikomisem rodu Lichnowských, roku 1611 zapsáno do zemských desek. Lichnowští se do historie obce zapsali jako nejdéle hospodařící rod, který zde žil až do roku 1945, dále také tím, že významně ovlivnili vzhled obce. Z roku 1642 máme první zprávu o osídlení obce, ve které tehdy žili tři sedláci, jedenáct zahradníků a jeden mlynář. Krátkodobým majitelem Chuchelné byl Zikmund Jaroslav Skrbenský z Hřiště a na Popelově, ale již Bernardův vnuk Karel Maxmilián Lichnowský, respektive jeho manželka Rozina Polyxena, získala Chuchelnou zpět. Od roku 1742 je obec součástí pruského království a je administrativně připojena k Hlubčicím a do počátku 19. století k bližší Ratiboři. S celým Pruskem je obyvatelstvo úzce svázáno až do počátku roku 1920. V 19. století se dozvídáme detailnější zprávy o samosprávě obce. Roku 1874 je zřízen matriční úřad pro obce Chuchelnou a Strahovice. Centrem rozsáhlých majetků Lichnowských, které v 1. polovině 19. století zahrnují obce Bolatice, Bolaslav, Bořutín, Borová, Koběřice, Ovsiště, Píště, Rohov, Štěpánkovice, 11
Strahovice a Vřesiny, se stává Chuchelná. Sídlil zde i vrchnostenský soud, který řešil drobné přestupky. [ŠTĚPÁN, 2009; Obec Chuchelná, c2010]
12
3.
H I STO RI E O B JE KT Ů 3. 1 H i s t or i e o b j e k t u C h u c h el n á
Ještě méně zpráv než o historii obce Chuchelná máme o historii zámeckého objektu. Dochované písemné památky mlčí o existenci jakéhokoliv panského sídla. Teprve roku 1607 se objevuje první zmínka o jakémsi panském statku. Bohužel není nijak konkrétní. Konkrétní zmínka není ani v listině z roku 1650, kdy Chuchelnou kupoval Zikmund Jaroslav Skrbenský. Za pouhou domněnku musíme považovat zprávu, že v Chuchelné existoval zámek v době, kdy ji od něj kupoval Jiří Lichnowský, protože Chuchelná byla tou dobou vylidněná a pustá ves. První konkrétní datum je dochováno na čelní stěně budovy, Carolus Maxmilianus Lichnovsky XV Decembri MDCLXX – 15. prosince 1670. Je to ale datum koupě, ne založení. Kdy přesně došlo ke stavbě budovy, se říci nedá, ale stavba je ohraničena roky 1683 a 1727, kdy je podána žádost o výstavbu zámecké kaple. V 17. století se Chuchelná stává centrem rozsáhlého panství Lichnowských. Roku 1778 získávají mimo jiné Hradec nad Moravicí. Po čase se Chuchelná změnila z reprezentačního sídla na rekreační rezidenci, kde se pořádaly hony. Obec ležela v lesích, tudíž měla nejlepší předpoklady stát se perfektním mysliveckým hospodářstvím. Lichnowští přesídlili na honosnější rezidence. [Obec Chuchelná, c2010] Architektura zámku byla původně barokní, ale nic se z ní nedochovalo. Pouze z dobových pohlednic je patrná věž, která ale v průběhu času podléhala různým přestavbám. Roku 1853 přibyl k zámeckému objektu tzv. Dům kavalírů, který sloužil k ubytování zámeckých hostů. Před 1. světovou válkou započal Karel Max Lichnowský (1860-1928) s generální přestavbou. Zámek se zvedl o jedno patro a změny se týkaly také mladší budovy. Byl postaven skleník, prádelna, ovocný sad a zeleninová zahrada. Rozšířený park byl obehnaný zdí z červených cihel. Další hospodářské budovy vznikaly na počátku 20. století. Rezidence takového typu vyžadovala i odpovídající výzdobu. Inventáře z let 1881 a 1896 ukazují soupisy nejrůznějšího nábytku, porcelánu, skla, obrazů, fotografií atd. Rozmnožování zámeckého majetku se věnovala hlavně kněžna Mechtilda Lichnowská (1904 – 1958), která nashromáždila rozmanité druhy čínských váz, jantarů, mozaik a dalších uměleckých předmětů. Na soupisu konfiskovaného majetku z roku 1945 bylo až 800 položek. Všechny vzácné předměty a nábytek byly umístěny na zámcích v Hradci nad Moravicí a na Raduni, kde je uložena i zámecká knihovna Lichnowských, část nebo jakýsi přepad ze zámku v Hradci 13
nad Moravicí. Posledním majitelem Chuchelné byl nejstarší syn Mechtildy a Karla Maxe Lichnowských Wilhelm Lichnowský (1905 – 1975). Poté byly hospodářské zámecké budovy pod správou Zeměproduktivy Ostrava, Správy státních lesů a statků a Školy sboru národní bezpečnosti. Zámek byl v péči Národního pozemkového fondu při ministerstvu zemědělství, poté několikrát změnil majitele, až se roku 1951, na doporučení ministerstva zemědělství, stal rehabilitačním centrem. Menší objekt zase sloužil jako základní škola a další objekty jako byty učitelů a obřadní síň. [Obec Chuchelná, c2010]
3. 2 H i s t or i e o b j e k t u H r a d ec na d M or a vi c í Roku 1777 byl Hradec nad Moravicí, pod tlakem událostí, prodán původním majitelem Volfgangem Karlem z Neffzernu Janu Karlu Lichnowskému (1721-1788), a tak se Hradec stal, až do roku 1945, majetkem knížat Lichnowských. Jan Karel Lichnowský zemřel roku 1788 na mrtvici, jelikož se mu nepodařilo přikoupit fulnecké panství, o které stál. Po jeho smrti se majitelem Hradce stal jeho syn Karel Alois Lichnowský (1788-1814). Žil však ve Vídni, kde vlastnil dům, a tak se na Hradci téměř nezdržoval. Přesto se o něj vzorně staral. Na panství byl zaveden chov dobytka a chov ušlechtilých koní, který se udržel až do roku 1860. Roku 1796 Hradec z neznámých důvodů vyhořel. Při požáru utrpěla hlavně knihovna, kde shořelo 15 000 svazků ceněných na 30 000 zlatých. Utrpěla také zámecká galerie, kde shořelo několik vzácných obrazů. Roku 1796 bylo rozhodnuto o celkové rekonstrukci Hradce. V plánu byla likvidace všeho, co připomínalo středověký původ objektu. Areál se měl proměnit v pohodlné a účelné sídlo sloužící k reprezentativním účelům. Mořic Lichnowský, bratr Karla Aloise podepsal roku 1797 smlouvu o provedení rekonstrukce se známým stavitelem Janem Mihatschem z Krnova. Začal se systematicky bourat a rovnat terén. Byl zachován čtyřkřídlý půdorys kolem obdélníkového dvora, severní křídlo zámku se vstupem bylo zvýšeno o tři podlaží, křídlo bylo zakončeno mansardovou střechou a byla k němu připojena spojovací chodba se schodištěm. Část východního křídla zámku byla přistavěna ke staré hradební zdi. Dvůr uzavírala konírna, jízdárna a skleníky. Uvnitř severního křídla vznikly krásné reprezentativní místnosti. V prvním patře byl byt kněžny, který se skládal z ložnice, salónu a dvou kabinetů, které současně sloužily jako přijímací sály. V druhém patře
14
vznikly dětské pokoje, učebna, pokoje vychovatelů a pokoje pro personál. Celá přestavba se nesla v klasicistním slohu. Dnes však na Mihatschovu úpravu upamatovává pouze nádvorní přístavba, ostatní budovy byly zbořeny. Konírny, vozovna a skleník odolávaly změnám do roku 1828, poté byly přestavěny. Roku 1814 bylo strženo severní křídlo zámku a byl postaven nový zámek v klasicistním slohu. V době stavby zemřel Karel Alois Lichnowský a zanechal po sobě ohromný majetek, odhadnutý na 709 334 zlatých. K tomu tři domy v Opavě a palác ve Vídni. Za jeho syna Eduarda Marii Lichnowského byl Hradec vyhledávaným výletním sídlem ruského cara a pruského krále, ale i rakouského císaře. Eduard Maria byl císařovým oblíbencem a přátelil se i s kancléřem Metternichem. Panstvo se na zámku bavilo především lovem černé zvěře. Jelikož nebyl zdravotní stav Eduarda Marii zcela v pořádku, pobýval, kvůli tamějšímu klimatu, často v Římě. Poslední roky života pobýval v Mnichově a na Hradec jezdil velice sporadicky. Eduard Maria byl spíše než zdatným hospodářem úspěšným literátem. Na svých dějinách rodu Habsburků spolupracoval s Arnoštem Birkem a duchovním otcem tohoto díla byl jeho přítel kancléř Metternich. Dluhy a úroky však rostly, panství hrozil konkurz a roku 1838 dokonce prodej v dražbě. Situaci zachránila Eduardova manželka Eleonora, na kterou byl majetek převeden. Stala se tak správkyní majetku za jeho budoucího majitele, nejstaršího syna Felixe Lichnowského. Eleonora odvrátila hrozbu konkurzu a vedla si dokonce tak skvěle, že zbylo i na přestavbu zámku. [VOJKOVSKÝ, 2004, s. 37-44] Rekonstrukce započala roku 1845. Téhož roku zemřel kníže Eduard Maria a majitelem Hradce se tak stal třiatřicetiletý Felix Lichnowský, vystudovaný právník, v té době žijící na panství Křižanovice. Přestavba se soustředila na odstranění všeho, co připomínalo nežádoucí tzv. „císařský napoleonský“ styl. Fasády dostaly nový vzhled i barvu, okna byla orámována moderními šambránami, pásové rámování, které je patrné dodnes, nahradilo kvádrové členění přízemního čela atd. Roku 1846 proběhla návštěva Franze Liszta. S Lichnowskými ho pojilo přátelství a touha poznat místa, kde pobýval a tvořil Ludvig van Beethoven. Na primici Roberta Lichnowského hrál v místním kostele Petra a Pavla na varhany Beethovenovu Missu C dur. 15
Po Felixově zavraždění roku 1848 přešel Hradec na čas do majetku kněžny Dinové, jeho více než důvěrné přítelkyně. Vlastním jménem Dorotea Perigort-Talleyrand, rozená kněžna Zaháňská, panství vykoupila z dluhů, vyrovnala se s věřiteli a po dvou letech roku 1850 prodala Hradec Lichnowským zpět za 553 822 zlatých a 51 krejcarů. Nový majitel Robert Lichnowský byl kanovníkem v Olomouci a věhlasným numismatikem. Jeho články a knihy o medailích a mincích jsou dodnes velice ceněny. Robert po jmenování k papežskému stolci uznal, že na správu Hradce není čas, a proto panství prodal svému bratru Karlu Mariovi Lichnowskému 27. července 1857. Karel Maria v té době vlastnil již panství Chuchelná a Křižanovice, takže koupí Hradce se rodový majetek ocitl opět pod vládou jediného člena rodu. [VOJKOVSKÝ, 2004, s. 44-46] Karel Maria se na rozdíl od svých bratrů a otce hlásil otevřeně k němectví a přátelil se s císařem Vilémem I. Za jeho správy se rozhodlo o drobných opravách zámku. Změněna byla fasáda severního křídla, přistavěn byl přístavek zakončený pultovou střechou, do severního nároží bylo vetknuto kruhové schodiště pro služebnictvo atd. Stavebními úpravami byl pověřen stavitel Karel Klumpner z Fulneka. Roku 1859 se započalo s přestavbou interiérů, knihovny a kaple arkádové chodby v pseudogotickém slohu. Po Klumpnerovi se stavby ujal Karel Lüdecke. Lüdecke byl nucen počítat se souvislostmi, které nastaly v 19. století, kdy byla šlechta roku 1848 společensky degradována „ztrátou pozic“. Zrušena byla panství a poddané obyvatelstvo se stalo občanstvem. Lüdeckého přestavba musela dávat najevo, že obyvatelé zámku jsou něčím výjimeční, musela dát na odiv jejich „nadřazenost“ nad dřívějšími poddanými. Roku 1861 byly dokončeny plány na pseudogotickou přestavbu. Plán v plném rozsahu však nebyl nikdy plně realizován. Poslední přestavba probíhala v letech 1872-1887. Karel Maria Lichnowský, jakožto pruský generál, rozhodl po „pokoření Francie“ o změně stylu, jelikož empír, pocházející právě z Francie, nebyl přípustný a již vyšel z módy. Rekonstrukce se nesla ve velkoměstském duchu, na zámku byl pěstován „wagnerovský kult“ čerpající ze starogermánských legend. Interiéry upravoval Karel Jan Lüdecke a Alexander Langer. Dále se na rekonstrukci podíleli Ernst Händel, dekorační malíř z Výmaru, a stavitel Josef Hruška. Vystavěn byl novogotický cihlový Červený zámek, ve stylu pozdně romantické nálady. Inspirací byl pruský Malbork. Stavba Bílé věže nebyla dokončena. 16
Karel Maria byl moderním podnikatelem, který přes své konzervativní smýšlení zakoupil nové výkonné stroje, založil několik průmyslových podniků a investoval do dráhy Ratiboř-Opava (1884-1885), jejímž spolumajitelem se záhy stal. Na Hradci se však zdržoval málo, více času trávilo panstvo na Chuchelné. Karel Maria zemřel 18. listopadu 1901 a novým majitelem zámku se stal jeho syn Karel Max Lichnowský (1901-1928). Karel Max dorazil na Hradec v doprovodu své manželky kněžny Mechtildy Lichnowské roku 1904. O uměleckých sklonech knížecího páru zde již byla řeč. Hradec byl opět poctěn návštěvami vlivných umělců. Roku 1906 proběhla návštěva Gerharda Hauptmanna, roku 1910 Huga von Hofmannsthala, v letech 1921-22 se na Hradci zdržoval spisovatel Karl Kraus, ještě za Karla Marii byl roku 1848 přivítán na Hradci i Josef Mánes a roku 1903 Cosima Wagnerová, manželka Richarda Wagnera a dcera Franze Liszta. Čilé styky byly navázány i s Rainerem Mariem Rilkem, Pablem Picassem, Markem Twainem či malířem Oskarem Kokoschkou, jehož portrét Mechtildy Lichnowské visí v zámecké galerii. V 1. třetině 20. století hrozilo, že Červený zámek bude zbořen. Tato část zámku byla náročná na hospodářský provoz a od demolice ji zachránili až památkáři, kteří sice považovali stavbu za bezcennou, přesto ale demolici nedoporučili. Červený zámek zachránilo i připojení Opavska k říši roku 1938. Lichnowští byli nuceni uprchnout a na zámku se roku 1941 usadila nacistická mládežnická organizace Hitlerjugend. [VOJKOVSKÝ, 2004, s. 47-54] Při osvobození utrpěl zámek střelbou z děl. Zničeno bylo mnoho cenností z archivu. Jediným kladem bylo odkrytí gotického portálu. Lichnowští přišli roku 1945 o veškerý majetek a odstěhovali se do Brazílie, kde měl Michael Lichnowský již delší dobu tabákové plantáže. V letech 1945-48 působil na Hradci správce Theodor Motzek, který sloužil ještě Lichnowským jako majordomus. [KOLÁŘOVÁ, 2009, s. 74] Tomu se podařilo uchovat zámek a zařízení v původním stavu jen do nástupu komunistů, poté emigroval. Roku 1949 přešel zámek pod Krajské osvětové středisko, od roku 1960 název Slezské kulturní středisko. Pořádaly se zde koncerty a divadelní představení, například byla uvedena Prodaná nevěsta či Rusalka. Významný je festival Beethovenův Hradec, který navazoval na starší Festival písní a tanců a jenž se koná dodnes. Roku 1949 byl Hradec nad Moravicí zpřístupněn veřejnosti. Roku 1959 byl rekonstruován Červený zámek Karlem Gajovským z Ostravy a v roce 1979 započala generální oprava zámku, která trvala až do roku 1996, kdy byl zámek plně 17
zprovozněn. Dnes je Hradec nad Moravicí pod správou Národního památkového ústavu. Nadále se zde pořádají kulturní akce – koncerty, výstavy a další společenská setkání. [VOJKOVSKÝ, 2004, s. 54-56]
18
P RO VE NI E N Č NÍ C H AR AK T ER I ST I K A F O ND U
4.
4. 1 M ec h ti l di n y k ni h y Jak je známo, kněžna Mechtilda Lichnowská, byla sama literárně činná, a tudíž ve fondu knihovny nalézáme její vlastní díla. V románu Delaide jde o psychologický příběh manželství dvou zcela odlišných osobností, citlivé, emocionálně a umělecky zaměřené Delaide a jejího nevlídného suchopárného manžela, barona Roberta Laermeistera. Delaide se musí v tomto dramatickém příběhu rozhodnout, zda setrvá v současném stavu nebo vezme svůj osud do vlastních rukou. [LICHNOWSKY, 1935] Román Bůh se modlí, německy Gott betet. Ve fondu dva totožné exempláře, vydané v edici Der Jüngste Tag, svazek 56. Na vodítku, v knihovně v anglickém vydání On the leash. Román Der Lauf der Asdur, Götter, Könige und Tiere in Äegypten a speciální vydání díla Die Ehe als Kunstwerk – Manželství jako umělecké dílo. Nikoho proto nepřekvapí, že rukopisné vpisky kněžny Lichnovské jsou především na románech. Z nejznámějších autorů jsou zastoupeni André Gide, Marcel Proust, Virginia Woolfová, George Sandová, Denis Diderot, William Shakespeare Jean Cocteau a Jules Verne. Michael Corday ve své knize zpracovává život a vzpomínky Anatola France. Román Jasné oko, L'oeil clair, Julese Renarda představuje přesvědčivý portrét městského prostředí. Není pouhým ironikem, snaží se hledat upřímnost a čestnost ve vztazích mezi lidmi. [Renard, 2002, s. 590] Hra Triumf medicíny Julese Romainse, byla poprvé představena v Paříži v Comédie des Champs-Elysees roku 1923. Esej o významu smíchu Henriho Bergsona má tři kapitoly. První popisuje smích obecně. Druhá se věnuje situačnímu a slovnímu humoru. Popisuje směry rozvíjející komično, tedy na ty, které vytvářejí komické obrazy komickou představivostí. A třetí kapitola sleduje Bergsonovo pojetí funkce smíchu vyvolaného komičnem. Říká, že smích představuje „obrannou reakci“, která pomáhá lidstvu překonat izolaci také, že smích pracuje jako „ozdravná síla v organismu společnosti“ a „eliminuje škodlivé tendence“. [ŠEVČÍK, 2008, s. 9-10] Francouzský dramatik a romanopisec Georg Courteline, který je znám také pod pseudonymem Victor Marcel Moinaux, je autorem románu Le miroir. Byl to jeden 19
z největších francouzských humoristů. Ve svých dramatech uplatňoval prvky moderního divadla. Další francouzský romanopisec Henry de Montherlant je autorem románu Aux fontaines du désir. [Courteline, 2002, s. 206] La naissance du jour je dílo francouzské spisovatelky Sidonie-Gabrielle Colette. Román je ilustrovaný francouzským malířem Luc-Albertem Moreauem. Mizraim. Souvenirs D’Egypte je kniha vzpomínek belgického historika Kurtha Godefroida. Autorem díla Défense de l’homme (Inteligence et sensualité) – Obrana člověka (inteligence a smyslnosti) je René Lalou, francouzský spisovatel, autor obsáhlé historie francouzské literatury. [LALOU, 1947] Francouzské romány a
eseje
uzavírá
bibliografie svaté Terezie z Lisieux
a autobiografie Nicolase Edme Restif de la Bretonna. Brasilien ein Land der Zukunft je dílo známého rakouského spisovatele, básníka a překladatele Stefana Zweiga. První světová válka vyvolala v tomto autorovi zoufalství nad utrpením a zapříčinila jeho humanistické přesvědčení. Ve svých dílech bojuje proti brutalitě a válce. Zasazuje se o práva každého jedince na osobní svobodu. Tyto jeho názory se projevují i v díle Brasilien ein Land der Zukunft. [Zweig, 1987, s. 755-6., ALLDAY, 1972, s. 149] Carl Sternheim, přítel Mechtildy Lichnovské je zastoupen románem Der Scharmante. Další Mechtildin blízký přítel Karl Kraus zase knihou aforismů Sprüche und Widersprüche a básnickou sbírkou Requiem. Der Sohn, drama expresionisty Waltera Hasenclevera, vypovídá o generačním konfliktu otce a syna. Hasenclever se po válečných zkušenostech změnil v pacifistu. Zajímal se o buddhismus a mystiku. Roku 1933 byl nacisty zbaven občanství. Roku 1940 byl internován v táboře Les Milles, kde spáchal sebevraždu. [Hasenclever, 1987, s. 301-2] Roku 1839 byl publikován román Antonie Cosmarové, Puppe Wunderhold und ihre Freundinnen. Jeden z nejúspěšnějších románů pro dívky 19. století. V krátkých epizodách vypráví panenka o svém životě a o životě svých přítelkyň. [COSMAR, 1913] Román Landstreicher, v originále Landstrykere je společně s dalšími dvěma díly August a Men livet lever románovou trilogií o pronikání podnikatelského ducha 20
do severonorské osady od norského autora Knuta Hamsuna, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1920. Knut Hamsun nechvalně proslul jako sympatizant s nacisty, zvláště s norským fašistickým politikem Vidkunem Quislingem. Ve fondu se nachází pouze první díl trilogie. [ENQUIST, 2003] Autorem knihy vzpomínek Buch der Erinnerung, je rakouský spisovatel Rudolf Kassner, přítel Franze Wedekinda a Hermanna Keyserlinga. Kessner se roku 1902 seznámil s Hugo von Hoffmannsthalem a roku 1907 s Rainerem Mariem Rilkem. Spekuluje se, že mezi Kassnerem a Rilkem byl homosexuální vztah. Rilke věnoval Kassnerovi své Duinské elegie. Ve fondu se nachází i dílo Franka Wedekinda Lulu. [ANTONÍN, 2002] Také dílo Huga von Hofmannsthala Die Hochzeit der Sobeide – Svatba Zobeidy. Franz Werfel, patřící také do tohoto rozvětveného okruhu umělců, je zastoupen dílem Von der reinsten Gluckseligkeit des Menschen. Ludwig Volkmann byl prvním předsedou asociace knižního obchodu a prezidentem Mezinárodní výstavy knih a grafiky v Lipsku. Ve fondu se nachází jeho dílo Naturprodukt und Kunstwerk Vergleichende Bilder zum Verständnis des künstlerischen Schaffens. [VOLKMANN, 1925] Esej Von Gott und der Welt pochází od německého autora Richarda Moeringa, píšícího pod pseudonymem Peter Gan. [Datensatz: Moering, cit. 2011] Autorem studie Der Mensch und die Kultur je holandský kulturní historik, profesor obecné historie v Leidenu a člen holandské Akademie věd, Johann Huizinga. [Johan, 1973] Hermann Stehr, německý prozaik a lyrik, je zastoupen románem Der begrabene Gott. V jeho próze se zpočátku silně projevoval naturalismus, a to líčením bídy prostých lidí. Později se však přiklonil k mystice a k mystickému vidění světa. Zvláště k mytizaci selství spjatého s půdou. Nacisté ho oslavovali jako „zvěstovatele němectví“ [Stehr, 1987, s. 644] Německý nacionalista Walther Rathenau je reprezentován dílem Zur Kritik der Zeit. Stěžejními tématy tohoto díla jsou mechanizace ve světě, vyčerpání horní třídy a muž v době mechanizace. [RATHENAU, 2008] Altgold, die Geschichte eines Kriegspferdes je příběh o válečném koni Altgoldovi. Autorem je Gustav Rau, píšící pod pseudonymem Gustav Kannstadt. [Datensatz: Rau, cit. 2011] 21
Autorem historického románu Vom Zarenadler zur Roten Fahne – Od carského orla k rudému praporu, je Petr Nikolajevič Krasnow. Der Deutsche Graf je komedie německého dramatika a scénáristy Karla Vollmöllera Detektivní novelou přispěl K. T. Knoblock. Autorem životopisu Johanna Wolfganga von Goetha je německý spisovatel Emil Ludwig. Autorem románu Harry the Cockney je Edwin Pugh, člen tzv. Cockney school, což byla skupina londýnských autorů navazujících na Charlese Dickense a působících v Anglii ve druhé a třetí dekádě devatenáctého století. Název je odvozen z hanlivého slova cockney, což byl název londýnského dialektu. Román je portrétem plachého chlapce, nenapravitelného idealisty, který se, obdařen představivostí, vyrovnává s nelehkými situacemi tím, že si je přetváří a interpretuje dle svého. Sám autor v předmluvě doporučuje chápat román, ne jako obyčejnou fikci, nýbrž jako autobiografii, protože jedině tak čtenář zažije ten pravý prožitek. [WRIGHT, c1981; BOLL, 1934, s. 8, 41] Idwal Jones, původně prospektor, farmář, elektrotechnik a nakonec i spisovatel, je v knihovně zastoupen románem Steel chips. Dalším autorem je Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, známější pod pseudonymem E. T. A. Hoffmann. Hudbu ovlivnil především svými recenzemi. Ve fondu se nacházejí jeho hudební spisy. Na předsádce ex libris Wilhelma Schencka von Stauffenbergu. [Datensatz: Koenig, cit. 2011] Román Un homme au zoo – Člověk v zoologické zahradě, je románem britského autora Davida Garnetta, patřícího k modernistickým umělcům z okruhu Virginie Woolfové. V jeho novelách se mísí absurdní prvky s realistickým vyprávěním. Jsou dodnes čteny. [Garnett, 2003, s. 320] Autorem krátkých příběhů More than somewhat je americký spisovatel a novinář Damon Runyon. Psal například pro San Francisco Post, New York American a další noviny. [Runyon, 1963, s. s. 634] Darkened rooms je novela anglického spisovatele a novináře Philipa
Hamiltona
Gibbse. Gibbs byl novinář, válečný dopisovatel a literární redaktor. Významné jsou jeho válečné reportáže pro Daily Chronicle a Daily Telegraph. Je autorem téměř padesáti románů čerpajících z novinářské praxe. [Gibbs, 2003, s. 327]
22
Richard Dehan je pseudonym Clothilde Augusty Inez Mary Graves, autorky knihy The dop doctor. [Datensatz: Graves, cit. 2011] Další ženskou autorkou je nositelka Pullitzerovy ceny, Edith Wharton. Cenu získala za román The house of mirth, který u nás vyšel pod názvem Věk nevinnosti. Odehrává se v 70. letech 19. století v New Yorku, je to příběh nenaplněné lásky, která nedokázala překonat společenské mravy a konvence. Martin Scorsese o tomto románu natočil výpravný film s Danielem Day-Lewisem, Vinonou Ryder a Michelle Pfeiffer. [WHARTONOVÁ, 1994] Román Roberta Keabla, Šimon zvaný Petr vypráví příběh válečného kněze, který se zamiluje do mladé zdravotní sestřičky. [KEABLE, 1928] Manželé Marie C. Leighton a Robert Leighton jsou autory knihy Convict 99. A true story of penal servitude – Skutečný příběh těžkého žaláře. Básnické sbírky jsou ve fondu hojně zastoupeny, ale rukopisný vpisek mají kupodivu jen dvě díla. Básně Oskara Loerkeho. Ze záznamu není jasné, o jakou básnickou sbírku se konkrétně jedná. Loerke vydal celkem sedm svazků veršů, nazýval je souhrnně Sedmikniha. Jeho první čtyři sbírky řadíme k expresionismu, i když zařazení je velice volné, jeho básně nepřekračují řád jazyka, nerozbíjejí syntax ani nerozšiřují slovník o roztodivné novotvary. Jeho zbylé sbírky jsou vyňaty z jakéhokoliv řazení. [LOERKE, 1975] Druhý dílem je básnická sbírka Maxe Hermanna, německého literárního historika a teoretika divadelních studií, Empörung, Andacht, Ewigkeit. [HERMANN, 1917] Velice zajímavým dílem jsou Vzpomínky na roky 1837, 1838 a 1839 - Erinnerungen aus den Jahren 1837, 1838 a 1839 z pera Felixe Lichnowského, strýce Mechtildina manžela Karla Maxe. Felix v nich poskytuje svůj přínos k soudobému dění pohledem očitého svědka. Nesnaží se situace hodnotit, soudy přenechává historikům, diplomatům a vojákům. Snaží se předat jen své zkušenosti a názory. [LICHNOWSKY, 1841] Filosofie je zastoupena dílem německého diplomata Gerharda von Mutius, Gedanke und Erlebnis. Umriss einer Philosophie des Wertes – Myšlení a zkušenosti. Nástin filosofie hodnoty. [Datensat: Muthius, cit. 2011]
23
Die Lehre des Buddha - Buddhovo učení s podnázvem Náboženství rozumu, je studií Georga Grimma, právníka a překladatele buddhistických písem. Publikoval buddhistické spisy a byl zakladatelem staré buddhistické komunity. [Datensatz: Grimm, cit. 2011] L‘Amour fraternel ou foi, je moralistické dílo pro mládež, francouzského autora F. Percota. Autorem knihy Xavier ou les entretiens sur la grammaire francaise, pojednávající o francouzské gramatice, je francouzský prozaik a dramatik Abel Hermant, autor divadelních her a esejů, který přešel přes naturalismus k psychologickému románu. [Hermant, 2002, s. 351] Dalšími díly pojednávajícím o francouzské gramatice a žargonu jsou Les soirées du grammaire-club autorů Andrého Thérivea a Jacquese Boulengera a Cours de composition fran çaise suivi de notions de littérature. Mechtildin zájem o umění dokládá katalog výstavy z roku 1927, vydaný Galerií Alfreda Flechtheima, německého obchodníka s uměním. [Datensatz: Flechtheim, cit. 2011] Katalog výstavy obsahuje reprodukce děl Edgara Degase, Edwarda Muncha, Pabla Picassa, André Deraina a dalších. Dalším uměleckým dílem, je Seznam obrazů a soch v Královské národní galerii v Berlíně. Nejvýznamnějším svazkem ve fondu Chuchelné je publikace Picasso, Ceuvres 1920 – 1926, obsahující 43 celostránkových černobílých reprodukcí a 2 barevné reprodukce děl Pabla Picassa. Jedná se o číslovaný exemplář No 366 vydaný v Paříži. Publikace vznikla z popudu sběratele a uměleckého kritika Christiana Zervose. [Datensatz: Zervos, cit. 2011] Výčet končí Stručným oxfordským slovníkem angličtiny
4. 2 L eo n oř i n y k n i h y U Leonory Lichnowské, dcery Mechtildy Lichnowské se objevuje mnohem méně románů a mnohem více naučné literatury a slovníků. Je to dáno věkem Leonory, která se, během formování knihovního fondu Chuchelné, věnovala především studiu, také proto, že některé její knihy byly do fondu zařazeny po jejím návratu ze studií v Cambridgi. Dokládá to vpisek v knize Contemporary british literature, bibliographies and study, kde je na předsádce vpisek „Leonore Lichnowsky, Cambridge 1927“. Další tituly, které pravděpodobně sloužily 24
studijním účelům, jsou: Kantovo dílo Aus Natur und Geteswelt, upraveno Oswaldem Külpem, psychologem zabývajícím se systematickým experimentálním sebepoznáním. [Datensatz: Külpe, cit. 2011] Dále Etika Barucha Spinozy, Kapesní slovník italsko-německý Gustava Sacerdoteho, Slovník ke Kantově kritice čistého rozumu od Heinricha Ratkeho, Französischen Grammatik für Gymnasied od Davida Wolfingera, Anthology of English poetry od dvojice autorek Elviry Krebs a Albertine Giese a Choix de poésies francaises od Theodora Engwera. Poslední dvě jmenovaná díla mohla mimo studijní účely značit i Leonořin zájem o poezii. Z románů, vlastnila Leonora dílo, La petite Fadette od George Sandové, což je román odehrávající se v 19. století na francouzském venkově. Jde o příběh Landryho a Fadette, kteří musí řešit různé překážky svého vztahu, Landryho snoubenku Madelon, majetnický vztah bratra Sylvaina, aby po jejich překonání mohli býti spolu. Román byl několikrát zfilmovaný. [SAND, cit. 2011] Hai am Haken – Žralok na háku s podtitulem Kämpfe mit Seengheuern – Boj s netvory moře, je dobrodružný román F. A. Mitchell-Hedgese. Je to kniha plná vzrušení, napětí a dobrodružství, což slibují už nadpisy kapitol, například Divy černé řeky, Čtyřhodinový zápas s ohromným tarponem, Jak jsme chytili velkého černého okouna nebo Zápas s jedovatým rýnokem. Inspirován byl vlastními expedicemi, které pořádal za podpory Britského muzea, kterému věnoval množství artefaktů získaných na cestách. Kniha obsahuje černobílé fotografie. [HEDGES-MITCHELL, 1932, s. 243.] Z románů dále vlastnila Dantovu Božskou komedii. Dále Soll und haben, román prozaika a dramatika Gustava Freytaga, představitele buržoazního liberalismu. Freytag idealizoval vzestup obchodní buržoazie. Patrné je to zejména v románu Soll und haben – Má dáti-dal, ve kterém vyzdvihuje německého obchodního ducha. [Freytag, 1987, s. 241.] Básně reprezentuje jeden z nejvýznamnějších německých básníků a dramatiků 19. století, Friedrich Hebbel s dílem Ein heiliger Krieg. V současnosti u nás tento autor není příliš znám, ale v době jeho tvorby u nás jeho dílo velice rychle prorazilo. Božena Němcová se v časopise Lumír zmiňuje o setkání s Hebblem ve vlaku a o sympatiích, které v ní vyvolal. V pražském divadle se jeho dílo hrálo dříve než v německém. K tomu, aby se karta obrátila, stačil jediný verš, který Hebbla na dlouhou dobu připravil o české čtenáře. Hebblova oslavná báseň na pruského krále, kde krále nabádá, aby si na Čechy, a nejen na ně, dával pozor, 25
„...Poláci, Češi hlavou třesou, ježatou, karyatidí...“, vyvolala pocit urážky národní hrdosti, který se neodpouštěl. [HEBBEL, 1960, s. 68-69] Druhým autorem je Horst Rüdiger, sestavitel básnické sbírky Italienische Gedichte. Zajímavým dílem je Starý režim a revoluce, v originále L’Ancien régime et la révolution od Alexise de Tocqueville, francouzského sociologicky orientovaného myslitele a historika, který ve 30. letech 19. století podnikl cesty do USA, kde se snažil analyzovat zdejší demokracii, aby ji mohl srovnat s politickým režimem v Evropě. V díle Starý režim a revoluce z roku 1856 zkoumá příčiny přechodu od monarchie k republice. Pozoruje, jak se během tohoto procesu proměňuje povaha společnosti. [TOCQUEVILLE, 2003] Der Reichtum der Nationen – Bohatství národů je známým titulem skotského ekonoma, profesora mravní filosofie na univerzitě v Glasgow, Adama Smithe. Kniha je rozdělena do pěti knih, a podle stádií: období lovců, doba pastýřů, věk zemědělství a věk obchodu. Historický obraz má objasnit vývoj práva a vlády, jejichž potřeba v tomto pojednání vyvstala poprvé ve věku pastýřů, když vznikl pojem vlastnictví [RAPHAEL, 1995, s. 18] Velice zajímavou knihou je kniha I-ťing, v překladu Richarda Wilhelma, německého sinologa, teologa a misionáře. „I-ťing nebo také Kniha proměn, je soubor čínských textů, jejichž vznik se datuje do dynastie Sia v 18. století před Kr. Způsob věštění spojuje navozování povědomí o budoucnosti, založeného na předchozí znalosti přítomnosti ve vztahu k porozumění totalitě světa, s praktickým návodem k jednání ve světle takto orientovaného vědomí“ Oproti jiným státům, které se musely spokojit s překladem překladů, máme díky sinologu a překladateli Oldřichu Královi, překlad přímo z čínštiny, opatřený poznámkami a vysvětlivkami. [KRÁL, 2001, s. 10-11] Píseň o Nibelunzích netřeba dlouho představovat. Ve fondu se nachází vydání tohoto středověkého rytířského eposu ze 13. století, editované Karlem Bartschem, německým medievalistou a zakladatelem prvního Germánského institutu na univerzitě v Rostocku. [Datensatz: Bartsch, cit. 2011] Minna Cauer, celým jménem Wilhelmine Minna Theodore Marie Cauer, byla německá pedagožka a aktivistka v ženském hnutí. Publikovala články o slavných ženách, propagovala právo na svobodnou volbu žen a starala se o podporu svobodných matek. Její největší zásluhou bylo zasazení se o volební právo žen. Sama se roku 1918 stala členkou Německé
26
demokratické strany. Ve fondu Leben und Werk. Sepsáno na základě jejích deníků a nepublikovaných spisů. [NAUMANN, 1988] L’histoire de la France expliquée au musée de Cluny guide je průvodce po místnostech tohoto muzea, komentovaný francouzským spisovatelem Edmondem Haraucourtem. Původcem notového zápisu pro klavír, určeného pro začátečníky, je Gottfried Rüdinger. Posledním titulem je příručka Jak číst obchodní části novin - Wie liest man den Wirtschaftsteil einer Tageszeitung. Editováno Ottou Hoffmannem.
4. 3 M i c h ae l o v y k ni h y Michael Lichnowsky, mladší syn Mechtildy Lichnowské vlastnil následující knihy : Román Devadesát tři je posledním románem Victora Huga, který jej napsal ve svých sedmdesáti letech. Dílo je psáno bezprostředně po krvavém potlačení Pařížské komuny roku 1871. Hugo neskrývá svůj souhlasný vztah k revoluci. Vidí v ní očistnou bouři, jež rodí hrdiny. Jako jeden z mála má odvahu psát i o revolučním roce 1793. Victor Hugo nade vše staví lidskost a „spravedlnost srdce“. Celým jeho dílem prostupuje soucit s člověkem, strach a hrůza z prolévání lidské krve. [HUGO, 2002, s. 355-6] La tulipe noire – Černý tulipán, je poutavě napsaný román Alexandra Dumase odehrávající se v Holandsku v sedmdesátých letech 17. století. Romantický příběh o pěstiteli tulipánů, který touží vyhrát soutěž o černý tulipán, a o zamilovaném páru – profesor, šlechtic a žalářníkova dcera. Román se nápadně přibližuje detektivnímu příběhu, je plný žalářních kobek, úkladných vrahů a zlodějů, vše nakonec končí dobře. [DUMAS, 1991] Exemplář s Michaelovým ex libris, vyobrazení hradu na kopci. Autobiografické prvky má román Numa Roumestan předního představitele francouzského naturalismu Alphonse Daudeta, skvělého vypravěče a humoristy. Stejně jako hlavní hrdina se autor vydal dobývat „nedobytné tvrze“, jimiž byla lidem z jihu Paříž. V románu je líčena Paříž a Provance sedmdesátých a osmdesátých let, na sklonku druhého císařství a počátků třetí republiky. Jde o příběh muže z jihu, který sice udělá velkolepou politickou kariéru v Paříži, ale jeho vznětlivost a nezodpovědnost způsobí rozvrat jeho manželství. Existovali spisovatelé, kteří se snažili zachovat svébytnost provensálské literatury v původní řeči. U Daudeta tomu bylo přesně naopak. Snažil se celou jihofrancouzskou svéráznost zasadit do celku francouzského písemnictví. [DAUDET, 1968] 27
Román Le danseur mondain je dílem francouzského romanopisce, dramatika a básníka Paula Bourgeta. Tento autor se zpočátku klonil k determinismu, dle svého učitele H. Tainea. Později se však přiklonil k tradičním hodnotám a katolicismu. [Bourget, 2002, s. 158] Maurice Paléologue, francouzský spisovatel a diplomat, autor historických románů z ruského prostředí, je zastoupen románem Guillaume II. et Nicolas II. [Datensatz: Paléoloque, cit. 2011] Ricarda Huch, někdy píšící pod pseudonymem Richard Hugo, byla německá spisovatelka, autorka děl týkajících se italské, německé a ruské historie. Sympatizovala s italskou národní revolucí. Ve fondu je její životopis italského revolucionáře Federiga Confalonieriho, svobodného zednáře, který po Napoleonově pádu usiloval o osamostatnění Lombardie. Dále se věnovala také silně emotivní lyrice. [Huch, 1987, s. 356] Dvacátý sedmý svazek série vydávané známým německým nakladatelstvím Brockhaus, Auf den Inseln des ewigen Frühlings – Na ostrovech věčného jara, je příběh plný cestování do neznámých končin, kde se dá zažít nejedno dobrodružství. Autorem je Arthur Berger. Ku Hung-Ming neboli Gu Hongming je autor vyzdvihující hodnotu čínské civilizace a ducha. Zabývá se čínským lidem a jazykem. I dnes jsou jeho díla nejvhodnějším pramenem pro pochopení čínského lidu a jeho smýšlení. Ve fondu jeho kritické eseje o obraně Číny proti evropským myšlenkám a idejím – China’s Verteidigung gegen europänische Ideen. [HONGMING, 2004, s. 5] Tématem sociálního dramatu Die Weber – Tkalci Gerharta Hauptmann, je vzpoura krkonošských tkalců ve čtyřicátých letech 19. století. Drama bylo nejprve napsáno ve slezském dialektu pod názvem De Waber. [HAUPTMANN, 1953] Friedrich Hebbel byl zmiňován již u Leonořiných knih. Tento německý básník a dramatik se českému čtenáři na dlouhou dobu vzdálil svými verši varujícími pruského krále před „slovanským živlem“.
Michael Lichnowský vlastnil jeho Werke in vier Bänder.
V prvním svazku se nachází jeho básně. Ve třetím svazku například: Gyges a jeho prsten, tragédie v pěti aktech, Die Nibelungen, tragédie ve třech dějstvích a tragédie Agnes Bernauer. [HEBBEL, 1960]
28
Ve fondu se nachází také Bajky Jeana de la Fontaine – Fables de la Fontaine, s dřevoryty Virgila Solise, jednoho z nejplodnějších autorů v Norimberku, autora více než 2000 listů a kreseb. Tvořil mezi léty 1562 – 1606, často si pro svou práci vypůjčoval postavy německých a italských mistrů. Na předsádce je rukopisný vpisek: „für Michael L. ... 21. Karl Kraus. Na přídeští vlepeno exlibris a vepsáno Michaelis de Lichnowsky. [Datensatz: Solis, cit. 2011] Německá díla zakončuje román Juliuse Wolffa Lurlei a sebrané spisy Heinricha von Kleista, německého dramatika, spisovatele a básníka. [Kleist, 1987, 405 s.]
4. 4 W i l h el m o v y k n i h y Wilhelm Lichnowsky, nejstarší syn Mechtildy Lichnowské a Karla Maxe Lichnowského, vlastnil román Hermanna Hesseho Unterm Rab. Knihu triků a vtipů editovanou Hermannem Pfeifferem. Dále dílo Illustriertes Spielbuch für Knaben, věnované pohybovým hrám a cičením, fyzikálním a chemickým hrám, zábavným ručním dovednostem a logickým a duševním hrám. Poslední knihou je Kapesní slovník ruského a německého jazyka Karla Blattnera. [HERMANN, 1914]
4. 5 P o d o ba
vl a s t ni c k ýc h
vp i s k ů
L i c h n o w s k ýc h
a d al š í pr o ve n i e nč n í z n a k y V případě Mechtildy se ve většině případů objevují pouze iniciály „ML“ nebo jen „M“. V menší míře M. Lichnowsky nebo „Mechtilde“. Ojediněle „Mechtilde D’Arco“. U Leonore je situace podobná, nejčastěji se objevuje „LL“, nebo „Leonore Lichnowsky“. Problém nastává u Michaela Lichnowského. Jelikož mají s matkou stejné iniciály „ML“, je obtížné s jistotou označit, které svazky patřily výhradně Mechtildě a které Michaelovi. Nejpravděpodobnější je však varianta, že většina knih byla pořízena Mechtildou a některé se mohly v pozdějších dobách stát majetkem Michaela. S jistotou můžeme určit jen ty svazky, ve kterých je vpisek „Michael Lichnowsky“ „Michael“ nebo „Michaelis de Lichnowsky“. U Wilhelma se objevuje „WL“, „W. Lichnowsky“ nebo „Wilhelm Lichnowsky“. Výjimečně se vyskytují rozsáhlejší vpisky. Většinou značící místo zakoupení či darování knihy. Například „...Mechtilde Fürstin von Lichnowski in alten Freundschaft...“, 29
„Mechtild Lichnowsky in ... Wolff. Hamburg 23. Februar 1927.“, „Von Leonore, Grätz Weihnachten 1943“, „Für Mutti Weinachten 1931 von...“ nebo „Für meine liebe Leonora... Lotte Braun Berl. 28. 8. 30.“ V jednom případě se objevuje vlastnický vpisek „Marie Anne B. de ... Leopoldine Comtesse d’Arco née Comtesse de Walburg-Zeil-Truchburg.“ Ve fondu se vyskytují i vlastnické vpisky cizích osob. Tyto osoby nebyly blíže identifikovány, také z důvodu časté nečitelnosti podpisu. Z dalších provenienčních znaků se objevuje heraldické ex libris Fürstlich Lichnowskysche Majorats Bibliothek zu Schloss Grätz, kulaté razítko s propletenými iniciály, korunkou a textem MAJORATS BIBLIOTHEK a razítko s erbem, dvě vinné ratolesti s hrozny.
4. 6 A u t or s k é vě n o vá n í V hojném počtu se ve fondu nachází tituly s autorským věnováním, především kněžně Mechtildě Lichnowské. Bohužel zde není prostor pro podrobný popis děl a představení všech autorů. Z autorů, které jsme jmenovali v předchozích kapitolách, jsou zde: Oskar Loerke – Der längste Tag a Hugo von Hofmannsthal – Kleine Dramen nebo Theodor Tagger alias Ferdinand Bruckner. Dále jen jmenovitě: Henrik Sienkiewicz, Maurice Maeterlinck, Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff a další.
30
5.
O B S AH O VÁ C H AR AK T E RI ST I K A F O N D U 5. 1 H i s t or i c k ý ú vo d
Nálada na přelomu století nepřála porozumění mezi čtenáři, pro které je literatura primárně tvořena a autory, kteří si jako své poslání zvolili onu literaturu tvořit. Situace uzavřela autory, do společenského vakua, do kterého široké publikum nemělo přístup. Autorům šlo spíše o vlastní pocity, o vyrovnání s dobovou situací a o vyjádření vlastních pocitů, které byly často v protikladu s pocity soudobého měšťáctva, tak kritizovaného a nenáviděného. Vyvstává otázka, komu byla díla určena? Samotným autorům, jejich přátelům nebo podobně spřízněným duším? Rozhodně nebyla určena nejširšímu publiku. Literární činnost se stala soukromou záležitostí svých tvůrců. Není proto divu, kolik nových a nově připomenutých literárních směrů se objevilo. Na rozdíl od naturalismu, který byl vždy pevně spjat se společností, byly k ní tyto, často protichůdné, tendence, v opozici. Současně existoval
impresionismus,
esteticismus,
moderna,
symbolismus,
novoromantismus,
romantika, secese, l’art pour l’art, fin de siècle, dekadence, vitalismus, satanismus a další a další. V této změti směrů bylo nutné pokusit se o jistý pořádek. Snad proto se pro první fázi epochy vžil výraz impresionismus. Znatelný byl vliv francouzských „prokletých básníků“ Baudelaira, Verlaina a Rimbauda. Také symbolisty Mallarmého, který požadoval, aby autor „objekt nepojmenovával přímo, ale aby ho sugestivně naznačoval.
Zřejmý byl
i protiměšťácký životní styl symbolistů. [SCHMIDT, 2007, s. 135-7]
5. 2 Ži vo t v k a vár ná c h Dobový umělecký život se odehrával v kavárnách. Tyto podniky byly úžasným fenoménem doby na přelomu století. Kavárna v dnešní slova smyslu, tedy místo odpočinku, turistického ruchu a společenského styku nemá už mnoho společného s těmi podniky, které navštěvovali umělci a spisovatelé konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Pro ně byla kavárna něčím víc. Milan Dubrovič , bývalý novinář a vyslanecký rada, který kdysi tyto kavárny navštěvoval, vzpomíná: „My jsme tehdy v kavárně žili. Musíte si to představit asi jako školy ve starém Řecku, kde se řešily všechny filosofické problémy. Něco podobného jsme dělali i my v kavárně. Probíralo se tu prostě všechno: náboženství, sexualita, politika. Někdy se o věcech hovořilo opravdu brutálně a psychoanalyticky.“ [JUNGK, 1997, s. 136-7]
31
5.2.1 Arco Významným pražským centrem byla kavárna Arco. Scházela se zde pražská německožidovská menšina. Vyhledávána byla také obchodníky a obchodními cestujícími jako „ideální místo k setkání a občerstvení“. Někteří umělci se zde také seznámili se svými manželkami. Okruh kolem Franze Werfela či Karla Krause však tuto kavárnu navštěvoval ze zcela jiného důvodu. Na rozdíl od jiných podniků nebylo Arco zatíženo rozmíškami mezi českými a německým návštěvníky. V kavárně Arco bylo možné vyslechnout rozhovor či živou výměnu názorů jak Čechů, tak Němců různého náboženského původu. [JUNGK, 1997, s. 35, 43] Do Werfelova okruhu patřil i mladý básník Otto Pick, překladatel z češtiny do němčiny. Ve fondu jsou jeho překlady povídek Josefa Svatopluka Machara Kriminál a Jarní poutník Fráni Šrámka s předmluvou Karla Čapka.
5.2.2 Central Po vypuknutí první světové války bylo mnoho umělců nuceno nastoupit na vojnu. Ti, kteří měli to štěstí a vojně se vyhnuli nebo byli po určité době na frontě převeleni, získali útočiště ve Vídeňském válečném tiskovém středisku, kde měli působit jako propagandisté. Schválně je psáno „měli působit“, neboť nejeden spisovatel se tomuto úkolu „zpronevěřil“ svými pacifistickými poznámkami, diskusemi a antimilitaristickými díly. Situaci nebylo dobré brát na lehkou váhu, jednalo se vlastně o podrývání oficiálních postojů vlády. Uměleckým centrem se stala kavárna Central v Herrengasse. Byl to vysoký temný sál obložený šedým mramorem. Prostor byl zaplněn cigaretovým kouřem a matné žárovky propůjčovaly prostoru zajímavou atmosféru. Umělci se zde museli cítit dobře a pohodlně. Stejně jako kavárna Arco byla kavárna Central téměř jejich domovem a zcela jistě kanceláří, hernou a restaurací. [JUNGK, 1997, s. 82, 83] Pravidelným návštěvníkem, mimo zaměstnanců válečného střediska, byl například spisovatel, kulturní historik a herec Egon Friedell. Ve fondu máme jeho překlad charakteristiky díla amerického básníka, esejisty a filosofa Ralpha Waldo Emersona – Emerson. Sein Charakter aus seinene Werken. [Hermant, 2002, s. 242]
5.2.3 Odéon Významnou činností zaměstnanců Vídeňského válečného střediska byla přednášková činnost. Časté byly cesty do cílové stanice mnoha exulantů, Švýcarska. I zde se scházela umělecká společnost, známá již z předchozích kaváren. Švýcarským centrem byla kavárna 32
Odéon. Bylo zde možné potkat spisovatelky Else Lasker-Schülerovou a Annette Kolbovou. Dále Franka Wedekinda, Alberta Ehrensteina, Stefana Zweiga, Franze Werfela a další. [JUNGK, 1997, s. 89] Annette Kolbová pobývala v zemi již od roku 1917. Své zkušenosti a zážitky popsala v knize Zarastro. [KOLB, 2002]
5. 3 C e s t a k e x pr es i on i s m u 5.3.1 Vliv secese Stejně jako literární impresionismus a naturalismus, ovlivnila autory vlna secese. Dodnes se vede debata, jakou roli hrála secese v období mezi naturalismem a expresionismem. U kolika děl se dá říci, že jsou secesní. Název vznikl od mnichovského týdeníku Jugend (secese = Jugendstil), který vycházel v letech 1896-1940. Secese se v literatuře projevovala odklonem od mdlé impresionistické dekadence k rozšiřování životní radosti. Vznikl nový ornamentální styl, který určoval podobu nejen architektury, obrazů, interiérů, předmětů denní potřeby, ale i grafickou podobu knižních titulů. Patrné například u děl Huga von Hofmannsthala nebo Rainera Marii Rilka. Secese se vyžívá v protikladech, na jedné straně velebí život, který však nejednou psychologicky splývá s touhou po smrti. V secesní ornamentice se objevují motivy slunce, tance, květin. Člověk je nepřirozeně extatický, tak jak ho známe například z obrazů Gustava Klimta. Literatuře je vlastní ornamentální jazyk a nonsensová zvukomalba. Prvky secese můžeme najít u Franka Wedekinda, Ricardy Huchové, Thomase Manna, Heinricha Manna, Hermanna Hesseho, Huga von Hofmannsthala, i u naturalisty Gerharta Hauptmanna. Je však jasné, že vlna secese byla jen módní záležitostí. Každý ze jmenovaných si tímto obdobím prošel, než se vydal svou vlastní cestou. [SCHMIDT, 2007, s. 158-9]
5.3.2 Problematika žánrového zařazení autorů Jak již bylo řečeno, žádného spisovatele není možné zařadit jen k jednomu žánru. Jedním z nich byl například Thomas Mann. Vycházel z tradice francouzských romanopisců. Neušel vlivu impresionismu a ani ho neminula módní vlna secese. Nakonec se zcela vymanil z jakéhokoliv škatulkování a našel svůj vlastní okruh témat. Ve fondu Chuchelné se nachází díla, které je možné zařadit do jeho secesního období.
33
Dílo Fiorenza se odehrává na knížecím dvoře Lorenza de’Medici a jeho milenky Fiory. Dvůr je plný umělců a řemeslníků, kteří představují secesní motivy. Protikladem tohoto světa je idealista Savonarola, který byl jako mladík z tohoto prostředí vyloučen a nyní je plný nenávisti a touhy po zkáze knížecího dvora. „Chci zlomit ty mohutné perutě“ V díle Tonio Kröger se toto téma opět objevuje. Je v něm líčena marná touha ducha a umění po životě. Ironicky jsou zde analyzováni umělci, pro které je „poezie sladkou pomstou po životě“. [SCHMIDT, 2007, 165-6] Frank Wedekind navazuje na duchovní tradice naturalismu. Má sklony k surrealismu, blízko má i k impresionismu a je předchůdcem expresionistů. Některá jeho díla řadíme k secesi. Celou jeho tvorbou se táhne kult svobody, touha setřást okovy, objevují se motivy rozkoše, požitkářství a erotomanie. Do krajností jsou tyto motivy použity v dramatické básni Lulu. Lulu je stvořená jen pro svádění a vraždění svých milenců. Děsivé je, že se to děje bez vědomí jejího okolí. V úvodu je krotitelem představena jako krásný had. Odstraňuje z cesty jednoho milence za druhým a sama se nakonec stává obětí vraždy. [SCHMIDT, 2007, s. 154] Dále se ve fondu nachází Franziska, Wedekindovo moderní mystérium v pěti aktech. Franziska Eberhardt, osmnáctiletá svobodná dívka, ztrácí nevinnost, což samozřejmě vyvolává skandál. Franziska je však toho názoru, že si žádný „zasloužený“ trest nezaslouží, dokonce vyhrožuje, že pokud jí bude uložen, zblázní se nudou. Potkává zvláštního muže, Veita Kunze, pojišťovacího agenta, obchodníka a dobrodruha. Ten slibuje mladé dívce svobodu, životní zkušenost, a tak ji na dva roky promění v muže, aby zažila, co obnáší mužský život. Jeho cenou je slib manželství po uplynutí této dvouleté lhůty a navrácení se do role podřízené ženy. Hra je vlastně parodií na Goethova Fausta. [WEDEKIND, 1998] Předním slovesným umělcem německé kultury byl Hugo von Hofmannsthal. Byl lyrikem, autorem her, povídek a esejí. Cítil se být kulturním dědicem, jenž je „unaven věky. Věřil v magickou spjatost člověka s jeho okolím. 93/4Literatura v něm. jazyce Hlavními postavami Růžového kavalíra jsou maršálka, její milenec Octavian, baron Ochs a jeho snoubenka Sophie Faninal, krásná dívka pocházející z rodiny bohaté vídeňské buržoazie. Ústředním tématem hry je vnímání času. Starší a zkušenější maršálka si užívá vášnivý milostný život s mladým milencem plnými doušky. Uvědomuje si, jak je tento vztah pomíjivý, a je srozuměna s tím, že se s Octavianem bude muset rozloučit. Octavian si čas
34
nepřipouští a slibuje maršálce lásku až za hrob. Po čase se ale zamiluje do krásné a mladé Sophie. [STŘÍTECKÝ, c1999, s. 47] Jeho nejvlastnějším tématem byla myšlenka: změníme-li sami sebe k lepšímu, mohou se stejně tak proměnit i naši bližní. Tento motiv můžeme najít i v díle Die Hochzeit der Sobeide - Zobeidina svatba, které mělo společnou premiéru s hrou Dobrodruh a zpěvačka, 18. 3. 1899 v Německém divadle a v Burgtheatru ve Vídni. [STŘÍTECKÝ, c1999, s. 53] Nejvýznamnějším umělcem pražské německé literatury byl Rainer Maria Rilke. Zajímalo ho ruské prostředí a kult prostého ruského člověka vzdáleného civilizaci, kterého vidí jako čistého, spravedlivého křesťana. Většina jeho básní je plna ztracenosti a smutku. Pocit osamocení, odcizení se všem lidem, zároveň touha objevit lidskost. Na čas ho zaujalo náboženské téma. Projevem je dílo Das Marienleben z roku 1913. Estetizovaná báseň plná mystických nálad a melodičnosti. V knize je vložen Rilkeho dopis z lázní v Ripoldsau ve Schwarzwaldu ze dne 26. června 1913, adresovaný Mechtildě Lichnowské. V básnické sbírce Neue Gedichte – Nové básně se snaží zachytit skutečnou podobu „čehosi neexistujícího v nejširším smyslu, ale zároveň to vnímat svou básnickou duší“. Básně nemají jednotné téma, například Kolotoč, Starobylé torzo Apollóna, Orfeus, Eurydika, Panter, Únos, Pozdní podzim v Benátkách atd. [SCHMIDT, 2007]
5. 4 E x pr e s i o n i s m u s Jak tedy chápat termín expresionismus. Není možné označit jej jen za další z početné řady směrů, které ovlivňovaly uměleckou společnost. Je nutné jej chápat jako nadčasový styl a směr ve vývoji literatury. Jde v zásadě o styl nesourodé a nejednotné skupiny spisovatelů. Původ termínu expresionismus musíme hledat ve výtvarném umění. Vznikl mezi léty 1850 a 1880. Jako první své obrazy takto označil Julien Auguste Hervé. Jeho díla však neměla mnoho společného s tím, jak dnes expresionismus chápeme. Roku 1911 bylo tohoto termínu užito jako výrazu rozpaků nad díly fauvistů v katalogu výstavy Berlínské secese. Od výtvarného umění se termín záhy přenesl do literatury, kde se mnoho autorů vlastně „dozvědělo“, že tvoří expresionisticky. Nejeden se nejprve tomuto označení bránil. Postupem času
se
však
expresionismus
rozšířil
a
brzy
existovalo
nepřeberné
množství
expresionistických umělců, že je dodnes téměř nemožné zpracovat plně tematiku tohoto hnutí, směru a životního stylu. Vniklo mnoho expresionistických center, jako byl Berlín, Drážďany, 35
Mnichov, Vídeň, Praha a další. Roku 1909 vzniklo seskupení „Neuer Club“, jehož členy byl například Georg Heym nebo Else Lasker-Schülerové. Tvorba seskupení se vyznačovala mimo jiné démonizací technické krajiny velkoměsta. Ve fondu povídky Georga Heyma, Der Dieb – Zloděj. Hlavním tématem je konflikt jednotlivce se světem a zápas člověka se smrtí. Hrdiny jsou vždy vyvrženci, vrazi, do kterých je koncentrováno veškeré zlo a zášť. Jako v jiných povídkách je hlavním hrdinou outsider, kterého potlačená nenávist k životu vede až k fyzickému násilí. [HEYM, 1998, s. 111; FIALOVÁ-FÜRSTOVÁ, 2000, s. 13-15] Počátek 20. století znamenal radikální změnu životního stylu. Ve srovnání s poklidným plynutím času století devatenáctého není divu, že prudký nástup industrializace v Německu vyvolal mezi obyvateli, a zvláště mezi umělci takový šok. Situace zde byla totiž odlišná než například v Anglii nebo Francii, kde se změny projevovaly postupně, plynuleji. Německo, jež se dočkalo sjednocení až roku 1871 a které bylo tím pádem o desítky let zpomaleno ve vývoji, se muselo s touto situací vypořádat v rozmezí pouhých dvou generací. Industrializace se pochopitelně nejvíce projevovala ve městech, ze kterých se před očima užaslých obyvatel stávala dynamická velkoměsta, plná nových vynálezů, přírodních a technických objevů a možností nového stylu života. Ve městech se objevují světelné nápisy lákající do nočních podniků, na každém rohu vznikají kavárny a den jakoby se prodloužil. Velice rychle však nastal pocit nabažení se těmito zážitky a vyvstal pocit samoty, hrůzy z neznáma a existenciálního ohrožení. Právě tyto pocity daly vzniknout nejen literárnímu expresionismu. Velkoměsto se stalo postrachem, ale zároveň inspirací. Zvláště v básních Georga Heyma dosahovalo velkoměsto na obludnosti a děsivosti. Bylo ovládáno mystickými silami a ve vzduchu byla cítit zkáza a zánik. Básněmi prostupuje touha po globální válce, kterou si personifikoval jako rozběsněného Boha či bojovníka a která by vymýtila materialismus a morální úpadek starého režimu. [FIALOVÁ-FÜRSTOVÁ, 2000, s. 20-21, 63-64,75] Specificky se k pojetí velkoměsta postavili pražští expresionističtí tvůrci. „Genius loci“ Prahy je neustále nutil vracet se tam, odkud před časem ve spěchu prchali. Často se píše o nemožnosti žít v Praze a zároveň o nemožnosti žít bez ní. Hovoří se o tzv. pražském románu a celkově o Praze jako o literárním tématu se „zvláštní“ atmosférou. Vše bylo dáno především faktem, že Praha počátku 20. století ještě nemohla být řazena k evropským velkoměstům. Prahou sice již jezdily automobily, ale stále to bylo prostředí přející tvořícím romantikům, 36
kterým pražské prostředí plné temných uliček a věží skýtalo nekonečnou možnost inspirace, a každý se s ní vyrovnal po svém. Gustav Meyrink přispěl fantastickými a strašidelnými prvky. V jeho díle Der Golem ožívají domy židovského ghetta, které se „...krčily v dešti vedle sebe jako rozmrzelá stará zvířata...“ [FIALOVÁ-FÜRSTOVÁ, 2000, s. 91-7] Ve fondu se nacházejí také jeho sebrané povídky ve dvou svazcích, Des deutschen Spiessers Wunderhorn. V expresionistických dílech mají postavy daleko k realistickému popisu. Často se opomíjí historie postav, důkladnější popis, psychologie a konkrétní jméno – většinou jen otec, syn, básník, prostitutka. Tímto dávají vzniknout jakýmsi modelům obecných lidských vlastností. Hrdinové jsou stavěni před extrémní situace, na které opět nejde reagovat jinak než extrémně. Tyto situace jsou navíc popisovány jako realita, ne jako vnitřní skutečnost postavy. Když se například hrdinovi hry Waltera Hasenclevera Der Sohn - Syn zdá, že jeho život je žalářem a že jediný způsob, jak se z něj může osvobodit, je zbavit se svého žalářníka – otce, myšlenka je okamžitě uskutečněna – otec je mrtvý. Otec totiž v expresionistické literatuře symbolizuje strnulého, blahobytného měšťáka, chránícího se před jakýmikoliv existenčními otřesy, ohrožující svého syna či umělce. Expresionismus akceptuje pocit samoty, neschopnost navázat vztah s jiným člověkem, zdůrazňuje melancholii, úzkost, strach ze smrti, projevuje se přemírou vjemů. Tento negativismus přímo žádá protipól, který by umenšil pocit naprosté marnosti. Protipólem byl tzv. „nový člověk“, „Der neue Mensch“, který je osvobozený a očištěný. [FIALOVÁFÜRSTOVÁ, 2000, s. 102-104] Konec 19. století podléhá pocitu blížícího se konce, fin de siècle. Ve vzduchu je cítit neklid a vše jako by směřovalo ke konci světa. Předtucha postupně přechází v očekávání válečného konfliktu. Spatřena je Halleyova kometa, která byla vždy spojována s blížící se světovou katastrofou, apokalypsou. Expresionisté však vítají válku-apokalypsu jako to vytoužené osvobození a očištění, jako cestu k „novému člověku“. Velice brzy však nastalo vystřízlivění z těchto pocitů. Roku 1916 opouští frontu spisovatel Ernst Toller, někdejší válečný dobrovolník a „vůdčí osobnost“, který byl považován za „mravního zákonodárce lidstva“, se slovy: „smysl se dávno vytratil, co dřív hořelo, zpopelnatělo, i bolest zmizela, půda, z níž naše činy, naše odvaha – mrtvá poušť“ Z mnoha válkychtivých umělců se stali pacifisté. Ve fondu Tollerovo dílo Hoppla, wir leben! líčí osudy šesti revolucionářů od doby, 37
kdy ve vězení, po neúspěšné revoluci z roku 1918-1919, čekají na výsledný verdikt, po dobu, kdy se vytratí ideály a někdejší revolucionáři se stávají poplatní režimu Výmarské republiky. [FIALOVÁ-FÜRSTOVÁ, 2000, s. 133, 141, 150] Vystřízlivění z válečného nadšení bylo sice drastické, ale na druhou stranu dalo podnět k přemýšlení, vlastně o podstatě a příčině všeho toho nadšení, a to o „novém člověku“. Onu prázdnotu po dobrém milujícím Bohu, který se proměnil v Boha krvelačného a nelítostného, bylo nutné něčím nahradit. Prostředkem se stal tzv. literární synkretismus míchající světová náboženství, náměty a myšlenky do jednoho jediného. Patrný je v dílech Rainera Marii Rilkeho nebo v díle Gustava Meyrinka. Tematice „nového člověka“, nesoucího rysy mesiáše, ztělesňujícího ideje Nového zákona, trpitele a osoby směřující k vyššímu cíli, osoby vnímající smrt jako vysvobození z pozemského světa, se také věnovali autoři jako Else Lasker-Schüler či Franz Werfel. [FIALOVÁ-FÜRSTOVÁ, 2000, s. 210] Stavění světa nového na troskách světa starého také podrobně popisoval expresionistický vitalismus, který navazuje na Wedekindova a Mannova dramata. Je to jeden z dalších způsobů jak uniknout realitě všedního dne. Fantazie, sny, utopie byly novým prostředkem úniku. Pravděpodobně nejpropracovanější svět fantazie si vytvořila spisovatelka Else Lasker-Schülerová a to ve svých dílech Der Malik a Der Prinz von Theben - Princ z Théb. Princ z Théb je soubor povídek odehrávajících se v blíže nespecifikované době, kdesi v orientálním prostředí plném sultánů, šejků, lidožroutů, bílých černochů, králů a císařů. Mísí se zde filosofie, mýty, symboly a pohádkové postavy. V povídkách se můžeme setkat se spřáteleným židovským sultánem a muslimským šejkem a bojovat spolu mohou smíšená židovská a muslimská vojska spojená proti vojsku křesťanskému. (Tehdy ještě neexistoval židovsko-islámský konflikt, tak jak ho známe dnes.) Město, ve kterém se příběhy odehrávají, jsou Théby, ale není jasné, zda se jedná o Théby egyptské nebo řecké, navíc v nich vládne monarcha nazývající se Melech, neboli Malik, což je starohebrejský titul. Evokuje to pocit, že příběhy nemají žádný smysl, dobovým recenzentům připadaly jen jako pestrá kulisa, maska, za kterou se autorka schovává před vnějším světem. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že jádrem příběhů je identifikace autorky s vlastním příběhem. Příběhy je nutné chápat jako příspěvek ke společenské debatě o problému asimilace Židů s ortodoxní tradicí, což se Else, jako židovky citelně dotýkalo. Nesmí se také opomenout, že Prince z Théb je nutné číst na pozadí Elsiny sbírky dopisů Der Malik, adresovaných jejímu příteli Franzi Marcovi, který 38
tragicky zahynul v bitvě u Verdunu roku 1916. Ve fondu se nachází vydání Prince z Théb s jeho ilustracemi. Ze zcela jiného soudku je tvorba rodáka z moravských Boskovic Hermanna Ungara. K expresionismu se sice řadí těžko pro svůj téměř lakonický střízlivý výraz a propracovanou kompozici, ale tematika jeho děl zcela jistě expresionistická je. Ungar boří veškerá tabu, současníci se o jeho tvorbě vyjadřují jako o „erotických hrubostech, nejnižších temnotách nebo nečistých situacích“. Šokující bylo jeho pojetí sexuality. Patologické sexuální jevy popisoval jako zcela normální a označoval je jako průměrné příznaky lidství. Děsivé na popisu bylo to, že ve čtenáři vyvolával pocit, že se to může stát každému. Ve fondu je zařazen jeho román Die Verstümmelten – Znetvoření a dílo Knaben und Mörder – Chlapci a vrazi, obsahující povídky Ein Mann und eine Magd – Muž a děvečka a Geschichte eines Mordes – Příběh jedné vraždy. Ungarovi hrdinové mají pár společných vlastností. Jak Franz Polzer, hlavní postava Znetvoření, tak vypravěč Příběhu jedné vraždy cítí slast, když se mohou podřídit regulím. Proto je vypravěč tolik nešťastný, že je vyhozen z kadetky, a proto Franz Polzer denně kartáčuje své šaty, aby byly v perfektním pořádku. Dalším společným rysem je narušený vztah k sexu. Franz Polzer je sexuálně zneužit děvečkou Milkou a poté je nucen k sexu svou domácí. Je z toho nešťasten, nechápe důvod: „…proč to po něm ta paní chce?“ Tento narušený vztah však nezačíná nehezkým prvním zážitkem, jak by se mohlo zdát. Důvodem je odpor k vlastnímu neduživému tělu. V Příběhu jedné vraždy se hrdina popisuje jako neduživý slaboch, což ho vede k nenávisti ke všem stejně slabým lidem a živočichům. Vybíjí se jejich trýzněním a vše nakonec vede k vraždě jediné „krásné“ postavy v povídce. Jeho dílo nebylo nikdy plně pochopeno, psal zkrátka o věcech, o kterých se psát „nemělo“. Jeho dílo je opakem expresionistického vitalismu. Soudobý zájem o sexualitu měl kořeny u soudobých výtvarných umělců. Posun ve vnímání a zobrazování erotiky a sexu byl patrný na dílech Gustava Klimta a následně Oskara Kokoschky a Egona Schieleho. Expresionističtí spisovatelé už o této tematice psali běžně, stala se prostředkem ke kritice morálky, ale také zdrojem erotických fantazií. Ženy se v těchto básních popisovali zcela bez emocí, citu, jako by byla popisována věc. V básni Mary od Johannese R. Bechera jde až o kubistický obraz: „Spojena z křivek, jež mysticky se páří, kotouče elips; zástupy pyramid pod věží hlavy staví se do plantáží…“ [FIALOVÁFÜRSTOVÁ, 2000, s. 278-85, 257-65] 39
Specifický postoj měli expresionisté k vnímání nemoci a nemocného člověka. Zatímco moderní medicína stavěla na ideologii zdraví a na vědeckém pokroku, nemocný nebyl plnohodnotným členem společnosti, expresionisté vnímali nemocného jako člověka extrémně vnímavého, výlučného a skandálního, nadaného uměleckými talenty a kreativitou. V románech se popisovaly nelidské praktiky v léčebnách, kde člověk je jen číslem a nemá právo na vlastní vůli. Oblíbeným tématem byly hlavně psychiatrické nemoci. Autory těchto románů byli ve velké míře spisovatelé vykonávající občanské povolání jako lékaři. Z fondu například Georg Heym nebo Arthur Schnitzler. Schnitzlerovým hlavním tématem je erotika a psychologie blízké smrti. Jeho hrdinové trpí nemožností vymanit se z existence, cítí jakousi neurčitou touhu po něčem jiném. Jsou plni duševního chladu a neporozumění. Jsou emocionálně prázdní a neschopní citu. Schnitzler je mistrem vykreslení jejich temného podvědomí. [FIALOVÁ-FÜRSTOVÁ, 2000, s. 171-210; SCHMIDT, 2007, s. 140]
5. 5 Li t er ár n í č i n n o s t M e c ht i l d y L i c hn o w s k é Mechtilda Lichnowská byla s tímto prostředím velice dobře obeznámena. Mnozí z výše jmenovaných autorů byli jejími přáteli a vlastně i kolegy. Některé dokonce hostila na rodinných sídlech Chuchelná a Hradec nad Moravicí. Publikovala u stejných nakladatelů, tvořila expresionistická díla, pohybovala se ve vídeňských i berlínských uměleckých kruzích, žila v jistém smyslu stejný umělecký život jako ostatní autoři. Vymykala se pouze svým šlechtickým titulem, který ji zavazoval řešit záležitosti, které netitulovaní spisovatelé neznali. Jako spisovatelka dosahovala nejvyšší popularity ve dvacátých a v první polovině třicátých let dvacátého století. Své knihy vydávala u renomovaných nakladatelů, jako byli Kurt Wolff nebo S. Fischer. Její prvotinou byla kniha inspirovaná pobytem v Egyptě – Götter, Könige und Tiere in Äegypten, která vzbudila velký zájem u Rainera Marii Rilka. Ve fondu exemplář s přívazkem Ein Spiel vom Tod, dalším Mechtildiným dílem. Rilke Mechtildu kontaktoval prostřednictvím jejího lipského nakladatele Ernsta Rohwolta v lednu roku 1913 a od té doby se datuje počátek jejich četné korespondence. Na Karla Krause byla Mechtilda upozorněna Kurtem Wolffem, který roku 1913 převzal Rohwoltovo nakladatelství. Kraus však ještě v prosinci roku 1916 píše své přítelkyni Sidonii Nádherné, že se mu podařilo setkání s kněžnou Lichnowskou vyhnout. Důvodem byla jistě Krausova kritika kněžny Lichnovské jako spisovatelky a také kritika jejího manžela Karla Maxe coby velvyslance. O rok později však Kraus musel mínění o Mechtildě 40
Lichnowské přehodnotit, neboť došlo k osobnímu setkání. První známý dopis je datován 7. července 1918 z Vrchotových Janovic. Prostřednictvím Karla Krause se Mechtilda seznámila s baronkou Sidonií Nádhernou a hraběnkou Mary Dobřenskou. [Karl Kraus, 2004, s. 233-4] Ve fondu se nachází několik knih odkazujících na Mary Dobřenskou. De l Amour Physique, francouzského básníka, prozaika a kritika Séverina Fausta, publikujícího pod pseudonymem Camille Mauclair. [Mauclair, 2002, s. 478] Exemplář s přípiskem „Mary Dobrženský l Ermitage Januar 1920.“ Esej Physique de l’amour – Fyzika lásky od francouzského prozaika, básníka a kritika Rémy de Gourmonta, knihovníka pařížské Národní knihovny a objevitele a propagátora symbolismu. Exemplář s exlibris Mary Dobřenské. [Gourmont, 2002, s. 325] Fortune telling comprising various methods of telling fortunes je příručka vykládání budoucnosti pomocí čaje, kávy, frenologie, hádání z ruky a také pomocí tzv. Napoleonova orákula, což je pravděpodobně jakýsi soubor metod, jejichž pomocí se lze dozvědět odpovědi na otázky, které čtenáře zajímají. Jistá je souvislost s Napoleonovým egyptským tažením. Nakonec dílo již zmiňovaného Georgese Courtelinea Ah! Jeunesse – Ach! Mládí. Přítelkyně se pravidelně setkávaly v Janovicích, Potštejně nebo na Hradci a Chuchelné. Roku 1920 nabyly přátelské styky Mechtildy a Krause na intenzitě. Důvodem byl sňatek Sidonie Nádherné, kvůli kterému na čas přerušila své styky s Karlem Krausem. Mechtilda mezi nimi působila jako prostředník. Byla to ona, kdo navrhoval, aby se vzali. Roku 1921 věnoval Kraus Mechtildě svou báseň Auf die wunderbare Rettund der Wunderbaren, stalo se tak na oslavu záchrany kněžny Lichnowské při koupání ve Vltavě. Mechtilda se koupala se sourozenci Nádhernými, když ji nečekaně strhl vír. Tento zážitek popsala v knize Heute und Vorgestern. Počáteční nevraživost vůči Mechtildě Lichnowské se velice brzy změnila v úzkou spolupráci. Když Karl Kraus uváděl ve svém Divadle poezie kuplety a frašky Johanna Nepomuka Nestroye, rakouského dramatika, herce a operního pěvce, byla to Mechtilda, kdo mu pomáhal při jejich znovuzhudebnění. Tentokrát Kraus ve Fackel nešetřil chválou. Mechtildiny kompozice považoval téměř za zázrak. Ve fondu se nachází album 13 fotografií tohoto herce v různých kostýmech. [PREISNER, 1968] 41
O všestranném nadání kněžny Lichnowské svědčí i její výtvarné nadání. V prosincovém čísle Fackel z roku 1922 se objevují její karikatury, které publikovala pod pseudonymem Christine Dark. Krausovi je zasílala od roku 1921. Přirovnával je k umění německého spisovatele a kreslíře Wilhelma Busche, německého satirického básníka a malíře, který pobýval v Mnichově, kde v humoristickém časopise Fliegende Blätter uveřejnil své první kresby. Verše, které si sám ilustroval, jsou zároveň žertovné i vážné, mají často sociálně kritický ráz. Ve fondu jeho Sämtliche Werke editované Ottou Nöldekem. [Busch, 1987, s. 165] Roku 1927 došlo mezi Krausem a Mechtildou ke konfliktu. Šlo o jeden termín, který Kraus uveřejnil ve Fackel, ale který si nárokovala Mechtilda. Chtěla ho uveřejnit ve své knize a po zveřejnění Krausem se obávala nařčení z plagiátorství. Kraus tento spor vyřešil přiznáním termínu Lichnowské. Tento konflikt jistě neohrozil přátelství mezi Krausem a Mechtildou, neboť jak vyplývá z korespondence, chtěl jí věnovat své dílo Poslední dny lidstva. Mechtilda, stejně jako Sidonie Nádherná, toto gesto odmítly. Věnován jí však byl první svazek shakespearovských dramat. Na oplátku věnovala Mechtilda Krausovi své dílo o tématu, které jim bylo blízké, o německé řeči. Název díla je Worte über Wörter. Mechtilda se také podílela na sbírce, kterou k příležitosti Krausových šedesátých narozenin připravil Karl Jaray, vídeňský architekt židovského původu, autor návrhu nástavby a interiérů Eskomptní (dnes Komerční) banky v původním paláci v ul. Na Příkopě. S Mechtildou měli společného přítele, architekta Adolfa Loose. [Karl Kraus, 2004, s. 235-6]
5. 6 N a kl a da t el s t ví K ur t a W o l ff a Cesta ke vzniku samostatného nakladatelství Kurta Wolffa vedla přes začínajícího básníka a spisovatele Franze Werfela. Franz Werfel psal básně od raného mládí. Tato činnost nenašla pochopení u jeho rodičů, kteří tyto literární pokusy považovali za přechodné a nežádoucí. Rudol Werfel svého syna viděl jako pokračovatele rodinné tradice v rukavičkářské firmě. Podporován přítelem z dětství Willy Haasem, zaslal Franz počátkem léta 1911 rukopis svých nejlepších básní, který nazval Přítel světla, do lipského nakladatelství Ernsta Rowohlta. Ediční plány nakladatelství se jim zamlouvaly, jelikož obsahovaly velké množství avantgardních titulů. Z nakladatelství však přišla zamítavá odpověď, bez udání důvodu. Franz Werfel se nevzdal a na doporučení přítele Maxe Broda ji zaslal berlínskému 42
nakladateli Axelu Junckerovi, který byl znám jako nakladatel moderní poezie. Ten z počátku nechtěl o básních mladého Werfela ani slyšet. Na naléhání Maxe Broda, který Junckerovi sdělil, že pokud nedá takto nadějnému mladému autorovi šanci, odejde, nakonec svolil. Přítel světla měl nevídaný úspěch. Během tří týdnů bylo vyprodáno a bylo nutné objednat dotisky. V létě roku 1912 přechází Max Brod k novému nakladateli Ernstu Rowohltovi a jeho společníku Kurtu Wolffovi, který nakladatelství financoval. A byl to právě Kurt Wolff, který stál v pozadí odmítnutí Přítele světla a který teď hořce litoval svého rozhodnutí. Na usmířenou pozval Franze Werfela do Lipska. Nakladatel jím byl tak uchvácen, že mu neváhal nabídnout autorskou a lektorskou smlouvu, ovšem bez souhlasu Ernsta Rowohlta. Následovala nevyhnutelná roztržka a rozchod společníků. Kurt Wolff se stal jediným majitelem nakladatelství Ernsta Rowohlta, které bylo počátkem roku 1913 přejmenováno na nakladatelství Kurta Wolffa. Franz Werfel se tak stal redaktorem Wolffova nakladatelství. Spolu s ním zastával redaktorský post i jeho vrstevník Walter Hasenclever a Kurt Pithius. Jedné únorové noci se v tzv. Intimním baru zrodil návrh na vytvoření ediční řady pro mladé začínající avantgardní spisovatele. Návrh byl Kurtem Wolffem přijat a již na jaře uskutečněn. Edice byla nazvána Der Jüngste Tag. Vycházela v letech 1913 – 1921. [JUNGK, 1997, s. 26, 36, 41, 45-48] Ve fondu Chuchelné se nachází celkem šestnáct titulů z nakladatelství Kurta Wolffa. Franz Werfel – Die Versuchung – Pokušení Tato jednoaktovka byla napsána během vojenského cvičení roku 1912. Jedná se o patetický rozhovor básníka Werfelových rysů, archanděla a Lucifera. Dílo bylo věnováno Giuseppe Verdimu, kterého Werfel po celý život obdivoval. V knize jsou vloženy dva letáky na objednání knih a nabídka knih z „Kurt Wolff Verlag, Leipzig“. Tímto titulem edice Der Jüngste Tag začínala. [JUNGK, 1997, s. 42, 48] Georg Trakl – Gedichte Traklovy verše se opět vymykají snaze jakéhokoliv jasného tematického a obsahového zařazení. V jeho básních ustupuje sémantický význam významu navozenému zvukovými asociacemi. Vnímání zvuku je celkově v jeho díle podstatný prvek, snaží se o zdůraznění souladu mezi zvukem a obsahem. Zvukomalebnost upřednostňuje i za cenu změnění významu 43
básně. Například, dříve: Tichounce přistupovalo zlaté léto k slepému oknu, mění se v: Tichounce klesala zlatá léta z holé koruny stromu. K expresionismu ho řadí téma odcizování se čtenáři a sémantická a kompoziční abstrakce. [KAES, 2007, s. 203-4] Marcel Schwob – Der Kinderkrezzug Tento francouzský básník a prozaik byl inspirován symbolismem. Byl odborníkem na F. Villona a na anglické autory. Překládal například Poa, Dickense nebo Stevensona. Byl také specialistou na argot. Křižácká výprava dítek, v originále Croisade des enfants, je ve fondu v německém vydání pod názvem Der Kinderkrezzug. [Schwob, 2002, s. 659] Tagore Rabindranath – Chitra. Ein Spiel in einem Aufzug Toto lyrické drama bengálského spisovatele a myslitele má základ ve vyprávění z Máhábharaty. Když Ardžuna přišel do Manipuru, okamžitě se zamiloval do Čitrangady, krásné dcery krále Čitravahany. Zažádal o její ruku. Král mu byl ochoten dceru dát, ale jen za podmínky, že budou mít syna. Jeho předek se totiž dlouho nemohl dočkat potomka, a tak přislíbil žít kajícným životem, aby mu Bohové dali dědice. Bohům se jeho oddanost zalíbila a slíbili mu syna a každému jeho potomku vždy jedno dítě. Vždy to byl syn, jenom králi Čitravahanu se narodila dcera. Vychoval ji tedy jako syna a ustanovil ji dědicem. Ardžuna podmínku slíbil, narodil se syn a on poté pokračoval ve své pouti. Dramatická báseň Čitra byla přednášena v Indii, bez jeviště. Herci byli obklopeni obecenstvem. [LESNÝ, 1937] Das Bunte Buch - Barevné knihy Soubor esejí Maxe Broda, Herberta Eulenberga, Waltera Hasenclevera, Else LaskerSchülerové, Franze Werfela a dalších. Součástí jsou fotografie a grafiky, například Oskara Kokoschky. [Das bunte, 1914] Carl Sternheim – Der Scharmante. Lustspiel mit Benutzung einer fremden Idee. Carla Sternheima spojuje s expresionismem strohý maximálně koncentrovaný a stylizovaný jazyk. „Odvaha být sebou samým“, svoboda individua, uvědomění si sebe sama, to je životní krédo jeho hrdinů. Kritizuje vilémovské měšťáctvo, považuje ho za naduté, odporné, hloupé a sentimentální. Současně mu však imponovalo nezkrotností, morální zpustlostí a vitalismem. [COWEN, 2007, s. 213-5] 44
Johannes R. Becher – Verbrüderung Ministr kultury Německé demokratické republiky se ve svých básních vyznačuje násilnickým zacházením s jazykem. Ukřičenost, křeč, vykolejení z gramatických vazeb, mnohonásobně se prolínající a potrhané roviny, do kterých pronikají pocity první světové války. Rozrušení básní v chaos je však jen zdánlivé. [BECHER, 1973] Rudolf Leonhard – Polnische Gedichte Básník, dramatik, překladatel, autor rozhlasových her. V roce 1927 se přestěhoval do Paříže, kde se po roce 1933 stal spoluzakladatelem Sdružení na ochranu německých spisovatelů v exilu. V letech 1939-41 byl internován v koncentračním táboře Le Vernet. Roku 1943 uprchl a byl aktivní ve francouzském odboji. [Leonhard, 1987, s. 456] Dále se ve fondu nachází díla Klages eines Knaben Carla Erhensteina, Syn Waltera Hasenclevera, Enhart der Lächter Carla Hauptmanna a další. Další obsahové kategorie Za díla s tematikou výtvarného umění jmenujme Das plastische Werk von Edgar Degas – Sochařské práce Edgara Degase. Jedná se o katalog výstavy, která se uskutečnila v Galerii Alfreda Flechtheima v květnu 1926 a poté v dalších galeriích v Mnichově, Drážďanech a dalších městech. Katalogy výstav se ve fondu objevují ve velkém množství. Dále publikace o expresionismu editovaná Herwarthem Waldenem, zakladatelem časopisu Der Sturm a manželem Else Lasker-Schülerové. [BRUEHL, 1983, s. 7, 101] Obsahuje 4 vlepené barevné ilustrace a velké množství černobílých ilustrací. Dále jsou přítomny reprodukce Augusta Rodina, Matthiase Grünewalda a dalších. Nakonec jmenujme výpravnou publikaci s popisem a vyobrazením 42 fontán. Například fontány na náměstí Navona v Římě nebo na římském Quirinalu. Z nejznámějších autorů filosofických děl jsou přítomni Jean Jacques Rousseau – Emil čili o výchově. Immanuel Kant – Za trvalý mír, editováno historikem, právníkem a spisovatelem Franzem Koblerem. Wilhelm Gottfried Leibniz – Deutsche Schriften, editováno filozofem, psychologem a pedagogem Walterem Schmied Kowarzikem. Dále filozofické pojednání Über die viersache Wurzel des Sakes vom zureichenden Grunde Arthura Schopenhauera. Pojednání je editováno Juliusem Frauenstädtem. Mechtildin přítel, Hermann Graf von Keyserling, je zastoupen dílem Philosophie als Kunst, dále Zwei Reden – 45
Dva projevy s autorským věnování Mechtildě Lichnowské. [Datensatz: Kobler, cit. 2011; Datensatz: Schmied-Kowarzik, cit. 2011] Jako v každé zámecké knihovně nemůže ani v Chuchelné chybět literatura zabývající se pěstitelstvím, chovatelstvím a zahradničením. Vyskytuje se zde literatura o květinách, ovoci, zelenině a jejich ošetřování. Kniha Das kleine Blumenbuch Zeichnungen od Rudolfa Kocha obsahuje malé kresby květin. Na přídeští tohoto svazku se nachází ex libris blíže neidentifikovaného Dr. Freisslera. Dále se knihy věnují příčinám a teorii chorob rostlin, nechybí ani literatura věnovaná lesnictví. Například Einführung in die Forstliche Zuwachsund Ertragslehre Karla Vanselowa o dvou dílech. Exempláře obsahují tabulky a ilustrace, a také razítko na předsádce Fürst Lichnowskysche Forstverwaltung Kuchelna Kreis Ratibor. Nebo Forstästhetik – Lesní estetika od Heinricha von Salish. Exemplář má na titulním listě razítko Fürst Lichnowskysches Forstamt. Poslední kategorií je chov hospodářských zvířat. Příkladem je publikace o chovu drůbeže se zvláštním zřetelem na produkty z toho plynoucí. Objevují se i výroční zprávy, zvláště z oblasti lesnictví a myslivosti. Ve fondu je obsaženo množství životopisů rozličných osobností. Nachází se mezi nimi mnoho biografií umělců, spisovatelů, historických osobností a dalších. Například životopis malíře a grafika Adolfa von Menzela od Paula Meyerhaima s autorským věnováním. Goethův životopis od dramatika, básníka a profesora literatury a historie na Technické univerzitě ve Stuttgartu a Darmstadtu Otto Harnacka. Biografie Napoleona III. Octava Aubryho, historika a spisovatele. Z italštiny přeložený Život Benvenuta Celliniho. Obraz ze života Lily Braunové, spisovatelky a političky, obsahující faksimile jejích dopisů. Vzpomínky na londýnskou herečku Georgiu Annu Bellamy, v překladu Maximiliana Lehnerta. Na závěr životopis Grigorije Jefimoviče Rasputina s ohledem na jeho vztah k ženám od spisovatele Reného Fülöp-Millera. [Datensatz: Harnack, cit. 2011; Datensatz: Aubry, cit. 2011; Datensatz: Bellamy, cit. 2011] Četná je též náboženská literatura. Lze mezi ní nalézt knihy modliteb, posvátných liturgií, mravů, biblických příběhů, morálních učení katolické církve, homiletik pro pastory a kazatele, breviářů, svátků atd. Knihy jsou převážně z 18. a 19. století, vyskytují se zde však i staré tisky. Nejstarším starým tiskem je tisk z roku 1753, Ad miniculum commodius orandi breviarium in festis sanctorum, et dominicis per annum. Častěji se zde objevují vlastnické vpisky a razítka. Na přídeští bývá ex libris Fürstlich Lichnowsky’sche Majorats Bibliothek zu Schloss Grätz, což značí dřívější umístění na zámku v Hradci nad Moravicí, kde se nachází 46
hlavní rodová knihovna. Na titulním listě nebo na rubu titulního listu bývá heraldické razítko Lichnowských, erb s propletenými vinnými ratolestmi s hrozny. Objevují se i vlastnické vpisky konkrétních osob, a to komtesy Eleonory de Zichy-Vásonykeö, manželky třetího knížete Lichnowského Eduarda Marii, Roberta Lichnowského a Mari Lichnowsky, což by mohla být Marie Croÿ-Dülmen, manželka pátého knížete Lichnowského, Karla. Nechybí ani historické práce. La cité antique étude sur le culte, le droit, les institutions de la Gréce et de Rome je historická studie o Řecku a Římu. Dílo Die antike Menschheitsidee in ihrer geschichtlichen Entwicklung Maxe Mühla se věnuje myšlence starověké humanity v jejím historickém vývoji. V knize je vložen papír s poznámkami. Z knihy Der Sonnengesang Echnatons Königs von Ägypten od Alexandera Scharffa mohla čerpat Mechtilda Lichnowská při práci na své knize Götter, Könige und Tiere in Äegypten. Přítomny jsou i Světové dějiny v přehledu. Na titulním listu je podpis „Lichnowsky“. Politiku reprezentují hlavně díla věnující se soudobé politické situaci jako Deutschland und Frankreich. Francouzsko-německé sblížení od barona d‘Estournelles de Constant, Die Lebensfrage Oesterreichs – Rakouská otázka nebo Die Grosse Politik der Europänischen Kabinette 1871-1914, editovaná Johannesem Lepsiusem. Zajímavostí je přítomnost dekretu císaře Leopolda potvrzující hraběcí hodnost Dietrichu von Eichholtz s podpisem, vyobrazením erbu a s torzem císařské pečeti. V menším
počtu
se
ve
fondu
objevuje
psychologie.
Příkladem
je
dílo
J. Marcinowského Nervosität und Weltanschauung. Studie o léčbě neurotiků pomocí psychologických metod. Dále Imago, první část magazínu pro využití psychoanalýzy v humanitních oborech, publikovaných Sigmundem Freudem a vydaného Otto Rankem a Hannsem Sachsem. Velkou skupinu tvoří publikace pro praktickou potřebu. Jde o různé seznamy firem, občanské zákoníky, knihy o slovní zásobě a funkci jazyka, průvodce po muzeích a městech, učebnice, astronomické spisy, studium památek, právnické spisy, letáky, výklady karet, policejní předpisy, příručky pro kazatele, průvodce po městech, typy pro cestování obchodníka, nakladatelské nabídky, literární kalendáře, herecký slovník, katalog oblečení, příručku pro porodníky, automobilové příručky, a další. Obsaženy jsou též cestopisy. Cestovatelé Richard a John Lander se vydali na cestu do Afriky. John Chetwode Eustace podnikl klasickou cestu po Itálii. Stanley Wood 47
procestoval Colorado, Nové Mexiko, Utah, Nevadu, Kalifornii, Oregon a další. J. C. Augustus Hare navštívil Benátky. Zahraniční korespondentka, překladatelka a novinářka Margret Boveri popsala světové události v oblasti Středomoří. A své zážitky z cesty kolem světa popsal také Karl von Lanckoronski. [Datensatz: Boveri, cit. 2011] Hudbu reprezentuje Osmá symfonie Gustava Mahlera, manžela Almy Mahlerové, jejímž třetím manželem byl spisovatel Franz Werfel. Dále například příručka pro učitele a žáky Umění houslové hry od hudebního skladatele Hermanna Schrödera. Dalšími tematickými kategoriemi jsou almanachy, jazykověda, folklor, atlasy, obrázkové knihy, pohádky, ekonomie, vzpomínkové knihy, sexuologické publikace a starověké a jiné příběhy. V knihovně se nachází také část knihovny svobodného pána Wilhelma Schencka ze Stauffenberga (24.3.1879-13.2.1918), lékaře a soukromého docenta na univerzitě v Mnichově, pocházejícího ze starého švábského rodu rozvětveného do několika linií, do baronské a hraběcí. Obsahem jeho knihovny je téměř výhradně lékařská literatura. Pozornost je věnována zvláště psychiatrii, fungování mozku atd. Existuje domněnka, že se tato jeho knihovna stala součástí knihovny Mechtildy Lichnowské a byla uložena na jednom ze sídel Lichnowských, je tedy možnost, že i na Chuchelné. Během druhé světové války však byla knihovna poškozena. Ex libris Schenka ze Stauffenberga, oráč orající pole s koňmi, je na učebnici vnitřního lékařství profesora J. Barona, na hudebních spisech E. T. A. Hoffmanna, na sebraných spisech Novalise a v díle Le trésor des humbles Maurice Maeterlincka. [MAŠEK, 2009]
5. 7 Ja z yk o vé hl e di s ko Celkově se ve fondu nachází 1037 svazků. Z jazykového hlediska převažuje němčina. Druhým nejpočetnějším jazykem je francouzština. Následuje angličtina, italština, latina a nakonec čeština s jedním svazkem. V případě slovníků nebo vícejazyčných brožur se výjimečně objevuje ruština.
48
6.
Z ÁV Ě R
Tato bakalářská práce měla za úkol provenienční a obsahový průzkum zámecké knihovny Chuchelná. Zpracována byla historie rodu a historie zámeckých objektů Chuchelná a Hradec nad Moravicí. V kapitolách byl nastíněn život a změny, které se udály v životech Lichnowských a v podobě jejich panství, v průběhu století až do dnešních dnů. V kapitole Provenienční charakteristika fondu byla každému členu vymezena jeho „soukromá knihovna“. Na základě průzkumu se potvrdilo, že Lichnowští byli vzdělanným rodem s obzvláštním zájmem o umění a kulturní prostředí doby. To platí zvláště pro hlavní shromažďovatelku, kněžnu Mechtildu Lichnowskou. V budoucnu by větší pozornost mohla být věnována ženám spisovatelkám nebo autorskému věnování, které zde bylo, z důvodu omezeného rozsahu, jen nastíněno. Zájem o umění, literaturu a kulturní rozhled byl patrný i v kapitole Obsahová charakteristika fondu, která se celkově prolínala s kapitolou věnující se provenienci. Podkapitola Další obsahové kategorie ukázala, že majitelé nebyli jednosměrně zaměření jen na literaturu a umění, neboť ve fondu jsou obsaženy tituly z nejrůznějších vědních odvětví. Na úplný závěr jsou zde popsány nároky kněžny Lichnowské na navrácení majetku. Po druhé světové válce, 9. listopadu 1946, zaslala kněžna Mechtilda Lichnowská-Peto, prostřednictvím svých londýnských advokátů, první žádost o navrácení svého majetku, konkrétně manuskriptů la Chaise faite Verbe a Worte über Worter na psacím stroji. Žádosti bylo vyhověno, ale již roku 1949 přišel další dopis, ve kterém se zaštiťuje povolením ministerstva financí „disponovat nějakými svršky na zámku v Hradci u Opavy“. Dále žádá, zda nebyly nalezeny nějaké další rukopisy básní a prózy, o které má velký zájem“, neboť se jedná o písemnosti soukromé povahy. Soukromě požádala svého bývalého majordoma, nyní správce objektu, Theodora Motzka, aby vyhotovil seznam jejích osobních písemností včetně rukopisů, knih a deníků. Motzek její přání vyplnil a nalezené písemnosti nechal odeslat do Londýna. Neústupná kněžna se však ještě nevzdává a na jaře 1952 píše třetí dopis. Opět je jí vyhověno a jsou odeslány „dvě bedny o váze 140 kg“ obsahující rukopisy, strojopisy, drobné spisky, deníky, školní sešity, 12 titulů kněžniných knih, 777 čísel časopisu Fackel, 20 titulů tištěných prací o Karlu Krausovi, 4 monografie o Karlu Krausovi, 2 obaly kreseb a maleb Mechtildy Lichnowské, 3 fotografická alba, 953 kusů fotografií a jednu dětskou hru v dřevěné krabici. 49
Poté proběhla další korespondence, jejímž výsledkem bylo odeslání dalších písemností soukromé povahy kněžně Lichnowské. Ta však stále nebyla spokojena s kompletností navráceného majetku. V dopise zasílala náčrty obrazů s popisem, kde by pravděpodobně měly být uloženy, a žádala o jejich navrácení. Zde ale kněžna narazila. Požadované obrazy totiž patřily k dílům v té době již uznávaných a ceněných mistrů moderního umění, Oskara Kokoschky a Maxe Liebermanna. Naneštěstí pro kněžnu, doba se změnila. Po odchodu Theodora Motzka přestala zámecká správa spolupracovat, korespondence byla přerušena a nemocná a unavená kněžna pochopila a rezignovala. Je otázkou nakolik mohla být kněžna spokojena s navráceným majetkem. Vrátilo se jí sice mnoho vzpomínek a osobních věcí, ale navždy jí již bylo odepřeno právo býti zámeckou paní na jejích panstvích. Pocit křivdy z nespravedlivé konfiskace majetku dle Benešových dekretů zůstává v rodině Lichnowských dodnes. Avšak i přesto jsou v současné době vztahy mezi rodem Lichnowských a současnou správou objektů kladné. Svědčí o tom mimo jiné návštěva Michaela Lichnowského, vnuka posledního knížete Wilhelma Lichnowského a Etelky Lichnowské, rozené Plachotové, na zámcích Chuchelná a Hradec nad Moravicí v roce 2008. [KOLÁŘOVÁ, 2009, s. 82; Lichnowsky, cit. 2011]
50
7. §
S EZ N AM PO UŽ I T É L I T E R AT U RY
ALLDAY, Elizabeth. Stefan Zweig : a critical biography. London : Allen, 1972. 248 s. ISBN 0-491-00009-X.
§
ANTONÍN, Luboš. Zámecká knihovna Loučeň. In Miscellanea Oddělení rukopisů a starých tisků, Praha : Národní knihovna České republiky, 2002. s. 216-229. ISBN 80-7050-416-1.
§
BECHER, Johannes R. Bílý zázrak : výbor z básní 1912-1958. Praha : Mladá fronta, 1973. 157 s.
§
BOLL, Theophilus Ernest Martin. The works of Edwin Pugh (1874-1930) : a chapter in the novel of Humble London life. Philadelphia : [S.n.], 1934. 104 s.
§
Bourget, Paul. In Slovník francouzsky píšících spisovatelů : Francie, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Kanada, Maghreb a severní Afrika, „Černá“ Afrika, Libanon, Oblast Indického a Tichého oceánu. Praha : Libri, 2002, s. 158. ISBN 807277-130-2.
§
BRUEHL, Georg. Herwarth Walden und „Der Sturm“. Leipzig : Edition Leipzig, 1983. 344 s.
§
Busch, Wilhelm. In Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. Praha : Odeon, 1987. s. 165.
§
COSMAR, Antonie. Puppe Wunderhold und ihre Freundinnen. Stuttgart : Loewe, 1913. 236 s.
§
COWEN, Roy C. Dějiny německé literatury : kontinuita a změna. Sv. 3. Od realismu k současné literatuře. Praha : Karolinum, 2007. Naturalismus, s. 77-124. ISBN 97880-246-1357-4.
§
Courteline, Georg. In Slovník francouzsky píšících spisovatelů : Francie, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Kanada, Maghreb a severní Afrika, „Černá“ Afrika, Libanon, Oblast Indického a Tichého oceánu. Praha : Libri, 2002, s. 206. ISBN 807277-130-2. 51
§
Das bunte Buch. Leipzig : Wolff, 1914. 207 s.
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/120444836, Person: Aubry, Octave. In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/118506943, Person: Bartsch, Karl (männlich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/118190687, Person: Bartsch, Karl (männlich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/118952714, Person: Bellamy, George Anne (weiblich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/118514067, Person: Boveri, Margret (weiblich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www:
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/155180673, Person: Graves, Clotilda Inez Mary. In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz:, http://d-nb.info/gnd/116842997, Person: Grimm, Georg. In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: . 52
§
Datensatz:, http://d-nb.info/gnd/116483350, Person: Harnack, Otto (männlich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/139176721, Person: Jones, Idwal. In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/116264055, Person: Kobler, Franz (Historiker) (männlich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: < http://d-nb.info/gnd/116264055>
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/119060302, Person: Koenig, Hertha. In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/119142139, Person: Külpe, Oswald (männlich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: < http://dnb.info/gnd/119142139>.
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/11868941X, Person: Moering, Richard (männlich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/117204390, Person: Mutius, Gerhard von (männlich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: < http://dnb.info/gnd/117204390>.
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/118591320, Person: Paléoloque, Maurice (männlich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : 53
Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: < http://dnb.info/gnd/118591320>. §
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/118598430, Person: Rathenau, Walther. In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/130149926, Person: Rau, Gustav. In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/116794666, Person: Schmied-Kowarzik, Walther (männlich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/118615300, Person: Solis, Virgil. In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/118771876, Person: Wilhelm, Richard (Theologe) (männlich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
Datensatz: http://d-nb.info/gnd/123429455, Person: Zervos, Christian (männlich). In Katalog der Deutschen Nationalbibliothek [online]. Version 1.5.2.1. Leipzig : Deutsche Nationalbibliothek, [cit. 2011-05-17]. Dostupné na www: .
§
DAUDET, Alphonse. Numa Roumestan. Praha : Lidová demokracie, 1968. 228 s.
§
DUMAS, Alexandre. Černý tulipán. Praha : Lidová demokracie, 1991. 45 s. ISBN 807021-089-3. 54
§
ENQUIST, Per Olov. Hamsun. Praha : Havran, 2003. 198 s. ISBN 80-86515-23-0.
§
FIALOVÁ-FÜRSTOVÁ, Ingeborg. Expresionismus : několik kapitol o německém, rakouském a pražském německém literárním expresionismu. V Olomouci : Votobia, 2000. ISBN 80-7198-456-6.
§
Freytag, Gustav. In Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. Praha : Odeon, 1987, s. 241.
§
Garnett, David. In Slovník spisovatelů. Praha : Libri, 2003, s. 320. ISBN 80-7277-1310.
§
Gibbs, Philip. In Slovník spisovatelů. Praha : Libri, 2003, s. 327. ISBN 80-7277-131-0.
§
Gourmont, Rémy de. In Slovník francouzsky píšících spisovatelů : Francie, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Kanada, Maghreb a severní Afrika, „Černá“ Afrika, Libanon, Oblast Indického a Tichého oceánu. Praha : Libri, 2002, s. 478. ISBN 807277-130-2.
§
Handbuch deutscher historischer Buchbestände in Europa. Band 2, Tschechische Republik, Schloßbibliotheken unter der Verwaltung des Nationalmuseums in Prag. Hildesheim : Olms-Weidmann, 1997. 309 s. ISBN 3-487-10355-9.
§
Hasenclever, Walter. In Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. Praha : Odeon, 1987, s. 301-2.
§
HAUPTMANN, Gerhart. Tkalci : činohra z let čtyřicátých minulého století. Praha : ČDLJ, 1953. 85 s.
§
HEBBEL, Friedrich. Marie Magdaléna : občanská tragédie ve 3 dějstvích. Praha : Orbis, 1960. 68, [2] s.
§
HEDGES-MITCHELL, F. A. S prutem a udicí za mořskými obludami. Praha : Petr, 1932. 243 s.
§
HERMANN, MAX. Empörung, Andacht, Ewigkeit. Leipzig : Wolff, 1917. 49 s. Der Jüngste Tag, Bd. 49.
55
§
HERMANN, Wagner – LION, Alexander. Hermann Wagners illustriertes Spielbuch für Knaben : eine Sammlg von Bewegungsspielen und. Körperübungen. Leipzig : Spamer, 1914. 315 s.
§
Hermant, Abel. In Slovník francouzsky píšících spisovatelů : Francie, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Kanada, Maghreb a severní Afrika, „Černá“ Afrika, Libanon, Oblast Indického a Tichého oceánu. Praha : Libri, 2002, s. 242. ISBN 807277-130-2.
§
HEYM, Georg. Zloděj a jiné podivné figury. Brno : Host, 1998. 112 s. Chimére. ISBN 80-86055-28-0.
§
HONGMING, Gu. Zhongguo ren de jing shen : Ying wen = The spirit of the Chinese people. Beijing : Wai yu jiao xue yu yan jiu chu ban she, 2004. 143 s. ISBN 7-56001449-6.
§
Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sv. 2., Severní Morava. Praha : Svoboda, 1983. 357 s.
§
HUGO, Viktor. Devadesát tři. V Praze : Odeon, 2002. 376 s. ISBN 80-207-1104-X.
§
Huch, Ricarda. In Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. Praha : Odeon, 1987, s. 356.
§
Johan Huizinga 1872-1945 : Tentoonstelling ter gelegenheid van de Johan HuizingaHerdenking 1872-1972 : 11. december 1972 - 27, januari 1973. Groningen : Universiteitsmuseum, 1973. 45 s.
§
JUNGK, Peter Stephan. Franz Werfel : příběh života. Praha : Sefer, 1997. 451 s. Paměti. Životopisy, Sv. 3. ISBN 80-85924-14-5.
§
KAES, Anton. Dějiny německé literatury : kontinuita a změna. Sv. 3. Od realismu k současné literatuře. Praha : Karolinum, 2007. Od expresionismu k exilu, s. 183-254. ISBN 978-80-246-1357-4.
§
Karl Kraus : jičínský rodák a světoobčan = in Jičín geboren, in der Welt zu Hause : sborník referátů z mezinárodní konference konané ve dnech 21. - 23. dubna 2004 v Jičíně. Semily : Státní okresní archiv, 2004. 351 s. ISBN 80-86254-10-0. 56
§
KEABLE, Robert. Šimon zvaný Petrem. Díl 1. Praha : Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1928. 391 s.
§
Kleist, Heinrich von. In Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. Praha : Odeon, 1987, s. 405.
§
KOLÁŘOVÁ, Eva. Příběh zámku a mauzolea knížat Lichnovských v Chuchelné a vzájemné vazby na zámek Hradec. In Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě 2009. V Ostravě : Národní památkový ústav, 2009, s. 61-83. ISBN 978-8085034-55-4.
§
KOLB, Annette. Zarastro. München : Allitera-Verlag, 2002. 162 s. ISBN 3-93587747-1.
§
KRÁL, Oldřich. I-Ťing : kniha proměn. Praha : Maxima, 2001. 298 s. ISBN 80901333-7-1.
§
LALOU, René. Histoire de la Littérature Française Contemporaine : de 1870a nos Jours. Paris : Presses Univ. de France, 1947. 2 sv.
§
Leonhard, Rudolf. In Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. Praha : Odeon, 1987, s. 456.
§
LESNÝ, Vincenc. Rabíndranáth Thákur = (Tagore) : osobnost a dílo. Kladno : Šnajdr, 1937. 352 s.
§
Lichnowsky [online]. [Rio de Janeiro] : Bureau Lichnowsky, [20--?] [cit. 2011-04-09]. Dostupný z WWW: .
§
LICHNOWSKY, Felix. Erinnerungen aus den Jahren 1837, 1838 a 1839. Frankfurt am Main : Gauerländer, 1841. 396 s. Dostupný na www:< http://books.google.com/books?hl=cs>.
§
LICHNOWSKY, Mechtilde. Delaïde. Berlin : Fischer, 1935. 292 s. Dostupný na www: .
§
LOERKE, Oskar. Panova hudba : výbor z básní. Praha : Odeon, 1975. 164, [6] s.
57
§
MAŠEK, Petr. Lokální katalog knihovny Schencka ze Stauffenbergu. [S.l.] : Knihovna Národního muzea, Oddělení zámeckých knihoven, 2009.
§
MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I., A-M. Praha : Argo, 2008. 668 s. ISBN 978-80-257-0027-3.
§
Mauclair, Camille. In Slovník francouzsky píšících spisovatelů : Francie, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Kanada, Maghreb a severní Afrika, „Černá“ Afrika, Libanon, Oblast Indického a Tichého oceánu. Praha : Libri, 2002, s. 478. ISBN 807277-130-2.
§
NAUMANN, Gerlinde. Minna Cauer, eine Kämpferin für Frieden, Demokratie und Emanzipation. Berlin. Buchverl. Der Morgen, 1988. 251 s.
§
NEBESKÁ, Barbora; BENDOVÁ, Lenka; LODROVÁ, Iveta. Lokální katalog zámecké knihovny Chuchelná. Raduň : Knihovna Národního muzea, Oddělení zámeckých knihoven, 2009.
§
NEJEZCHLEB, Zdeněk; HRONEK, Miloslav. Beethoven : osobnost génia v korespondenci. Praha : Vyšehrad, 2004. 385 s. ISBN 80-7021-736-7.
§
Obec Chuchelná : zámek. [online]. [Chuchelná] : Oficiální stránky Obce Chuchelná, c2010. Dostupný z WWW: .
§
POUZAR, Vladimír. Almanach českých šlechtických rodů. [S.n.] : Martin, 2010. 484 s.
§
PREISNER, Rio. Johann Nepomuk Nestroy. Praha : Orbis, 1968. 265 s.
§
RAPHAEL, David Daiches. Adam Smith. Praha : Odeon : Argo, 1995. 107 s. ISBN 80-85794-59-4.
§
RATHENAU, Walther. Zur Kritik der Zeit. Hildesheim : Olms, 2008. 260 s. Bibliothek verbrannter Bücher. ISBN 978-3-487-13616-5.
§
Renard, Jules. In Slovník francouzsky píšících spisovatelů : Francie, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Kanada, Maghreb a severní Afrika, „Černá“ Afrika, 58
Libanon, Oblast Indického a Tichého oceánu. Praha : Libri, 2002, s. 590. ISBN 807277-130-2. §
Rudolf Piecek : paní kněžna byla vždy laskavá a přívětivá ke svému okolí. [online]. [S.l.] : Hradecinfo, c2010 [cit. 2011-04-09]. Dostupný z WWW: .
§
Runyon, Damon. In American authors and books : 1640 to the present day. New York : Crown, 1963, s. 634.
§
SAND, George. Malá Fadetka. V Praze : Hynek. [1895?]. 262 s.
§
SCHMIDT, Hugo. Dějiny německé literatury : kontinuita a změna. Sv. 3. Od realismu k současné literatuře. Praha : Karolinum, 2007. Impresionismus, umění stylu, s. 125181. ISBN 978-80-246-1357-4.
§
Schwob, Marcel. In Slovník francouzsky píšících spisovatelů : Francie, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Kanada, Maghreb a severní Afrika, „Černá“ Afrika, Libanon, Oblast Indického a Tichého oceánu. Praha : Libri, 2002, s. 659. ISBN 807277-130-2.
§
SIEBENSCHEIN, Hugo. Gerhart Hauptmann : pokus o rozbor psychologický. V Praze : Wiesner, 1913. 50 s.
§
Stehr, Hermann. In Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. Praha : Odeon, 1987, s. 644.
§
STŘÍTECKÝ, Jaroslav. Dramatika viedenskej (vídeňské) moderny. Bratislava : Divadelný ústav ; Praha : Divadelní ústav, c1999. Hugo von Hofmannsthal a kritika jazyka, s. 47, 53. ISBN 80-7008-102-3. ISBN 80-88987-09-1.
§
ŠEVČÍK, Miloš. Bergsonova koncepce komické představivosti a smíchu. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2008. 87 s. ISBN 978-80-7308-214-7.
§
ŠTĚPÁN, Václav. Dějiny obce Chuchelná : 1349-2009. Opava : Obec Chuchelná, 2009. 432 s. ISBN 978-80-254-5941-6.
59
§
TOCQUEVILLE, Alexis de. Starý režim a revoluce. Praha : Academia, 2003. 306 s. ISBN 80-200-0980-9.
§
VOJKOVSKÝ, Rostislav. Hradec : zámek v Hradci nad Moravicí jižně od Opavy.
§
Dobrá : Beatris, 2004. 62 s.
§
VOLKMANN, Ludwig. Die Grundfragen der Kunstbetrachtung : die Erziehg zum Sehen : Naturprodukt und Kunstwerk. Leipzig : Hiersemann, 1925. 404 s.
§
WEDEKIND, Frank. Franziska. London : Oberon Books, 1998. 85 s. ISBN 90-2594747-6.
§
WHARTONOVÁ, Edith. Věk nevinnosti. Praha : Mht, 1994. 303 s. ISBN 80-8586100-3.
§
WRIGHT, Peter. Cockney dialect and slang. London : Batsford, c1981. 184 s. ISBN 0-7134-2242-4.
§
Zweig, Stefan. In Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. Praha : Odeon, 1987. s, 755
60
I
