K. Bullstreet. BUĎ ZLÝ NA SVÉHO NÁCKA! Pouliční vzpomínky antifašisty

K. Bullstreet

BUĎ ZLÝ NA SVÉHO NÁCKA! Pouliční vzpomínky antifašisty

OBZOR 2004

K. Bullstreet: Buď zlý na svého nácka! (I) Přeložil PW. Podle prvního českého vydání v rámci Anarchistické knihovny FAS (http://fsa.anarchismus.org/) z roku 2001 vydal Obzor v roce 2004. Sazba písmem Garamond. FAS anticopyright (rozšířování za předpokladu uvedení zdroje).

–2–

PŘEDMLUVA Antifašismus je jedno z nejsložitějších a nejožehavějších společenských témat. Co je to vlastně fašismus? Jak proti němu bojovat? Výstižná definice, rozvedená do patřičné šíře v jiné publikaci Anarchistické knihovny (1), uvádí, že fašismus je ničím neomezovaná a tvrdě uplatňovaná moc korporativního policejního státu a (velko)kapitálu. Fašismus jako korporativní společenské uspořádání, v jehož rámci člověk „musí k všemocnému státu prosebně vztáhnout ruku takřka pro každý kousek chleba“ a stát se stává nejvyšším represivním regulátorem společenských vztahů (2), se může prosadit ve formě diktatury navzájem propojené státní moci a kapitálu dvěma způsoby: může být klasický „hnědý“, to jest typicky hitlerovský — nacismus, nebo „rudý“, to jest leninsko-trockistický (posléze stalinistický) — bolševismus. Rozebírat dopodrobna identitu sociálních modelů bolševické a nacistické diktatury není úkolem této předmluvy, postačí když odkážeme na analytickou práci Otto Rühleho „Boj proti fašismu začíná bojem proti bolševismu“, přístupnou na internetové stránce Anarchistické knihovny. Je nicméně důležité si povšimnout, že fašismus se skládá ze dvou nerozlučně spjatých prvků — bezvýhradně uplatňované státní moci, hájící kapitál, ovládaný nepočetnou elitou. Zdálo by se tedy, že tato útlejší brožurka se zabývá poněkud odtažitým tématem tzv. neofašimu, představovaného především subkulturou ultrapravicových skinheadů. Velká Británie, o níž se hovoří, je navíc zemí, kde je policejní stát a omezování práv a svobod občanů běžnou agendou „standardních“ politických stran. Labouristický kabinet Tonyho Blaira zavádí legislativu, o níž by se dnešním neofašistům před několika lety mohlo jen zdát. Sociální kontrola, přiváděná k dokonalosti plošným šmírováním elektronické komunikace pomocí systému Echelon, ploš1 2

Gilles Dauvé: „Když povstání umírají“, AK 10, Praha 2001. Text je v elektronické podobě přístupný na internetové stránce fsa.anarchismus.org, stejně jako v podstatě veškerá produkce Anarchistické knihovny. Sam Dolgoff: „Kritický pohled na Kubánskou revoluci“, AK 12, Praha 2001.

–3–

né nasazování tzv. biometrických systémů, budování celonárodní databanky DNA vzorků občanů apod., to vše souzní s celosvětovým trendem, o němž bude řeč později. (1) Aktivity Antifašistické akce (AFA) se tak mohou zdát jako pokus uhasit rychle se rozšiřující lesní požár stříkací pistolkou. Když ti zodpovědní za stále zřetelnější příklon k represivním, autoritářským metodám vlády a zostřující se sociální kontrolu sedí ve vládě a říkají si demokraté, jakou pozitivní roli může sehrát polo-ilegální organizace zaměřená na „ideologickou a fyzickou“ konfrontaci nepočetných ultrapravicových stran a skupin? Kupodivu může sehrát značně pozitivní roli. Evropští neofašisté ve většině zemí dosud zůstávají v relativní marginalitě i z toho důvodu, že v 80. a 90. letech byli terčem soustředěné kampaně ze strany AFA a podobných skupin. Neofašisté již nesedí pomalu na každé druhé radnici a nemají velké parlamentní kluby ve většině evropských zemí mimo jiné proto, že jejich pověst, image, propagace, demonstrace, veřejné akce apod. byly, například ve Velké Británii, systematicky tvrdě napadány a potlačovány. Etablované neonacistické politické strany, jako například německá NPD (Národně-demokratická strana) nebo rakouská Strana svobodných, se zrodily právě z marginálních, většinou skinheadských skupin a bojůvek, kterým nikdo nezabránil rozvinout se do podoby veřejně působící politické organizace. Příklad sousedního Rakouska, kde neexistovala žádná organizace typu AFA, dokazuje, že původně marginální neofašisté se mohou nakonec dostat až do vládních křesel a v „uhlazenější“ formě prosazovat svoji současnou agendu, založenou především na rasismu, nenávisti k menšinám a přistěhovalcům a obraně mizejícího přízraku silného národního státu proti nadnárodním strukturám, vytvářeným globalizovaným kapitalismem. Alarmují1

Jeden z dalších titulů AK se bude zabývat tímto tématem. Velká Británie je totiž jedním ze dvou smluvních partnerů zpravodajské dohody UKUSA z roku 1947 a společně se Spojenými státy a „vedlejšími partnery“, Kanadou, Austrálií a Novým Zélandem, provozuje prostřednictvím svých tajných služeb celosvětový odposlechový a přenosový systém, známý jako Echelon.

–4–

cí situace panuje rovněž v sousedním Německu, kde neofašisté sedí na mnoha radnicích a v současnosti se intenzivně sjednocují zejména v rámci NPD a stupňují své propagační aktivity, veřejná vystoupení a pouliční násilí, zaměřené proti menšinám a politickým protivníkům. Pokud by britská AFA nepodnikla stovky, ne-li tisíce útoků a konfrontací, pokud by nerozdala mnoho tisíc letáků, neuspořádala stovky mítinků, mohla by dnes politická mapa Velké Británie vyhlížet výrazně odlišně a v sedle by mohla být například koalice konzervativců s neonacisty z National Front (Národní fronta) nebo British National Party (Britská národní strana). Současný prudký odklon britské Konzervativní strany doprava, následující dvě po sobě jdoucí katastrofální volební prohry, tento scénář neklade pouze do roviny nerealistických spekulací a vizí, založených na historickém „kdyby.“ Policejní stát a doprovodné represivní sociální mechanismy mohou dnes přijít ze třech stran — nejpravděpodobněji od nadnárodní ekonomické a politické elity, prosazující agendu globalizace kapitalismu (1). Dále do hry mohou vstoupit klasičtí neofašisté, kterým by se podařilo uchopit moc v některém státě v rámci nebo spíše na periferii EU. Zatřetí tato možnost hrozí rovněž od stále sílící bolševické levice, která se výrazně mezinárodně propojuje a do značné míry zmanipulovala a ovládla tzv. antiglobalizační hnutí. Antifašistická akce — ve všech zemích, kde v určité podobě existuje — se dosud věnovala především druhé možnosti, to jest v rámci možností potlačovala klasickou, národně definovanou ultrapravici. Musíme na tomto místě dodat, že je to činnost bezesporu mimořádně záslužná, a jak říká autor následujícího textu, „ve II. světové válce se za to udělovaly medaile“. Neofašismus je totiž nutné zastavit ihned v počátku, dokud se nestane tak silným, aby své protivníky preventivně nezlikvidoval sám. Tuto zásadu je možné velice snadno převést do jednoznačné a srozumitelné řeči. Znamená pokud možno žádné fašistické 1

Diskusi nad fenoménem globalizace kapitalismu se věnuje další publikace Anarchistické knihovny „Globalizace — kritický pohled“; AK, svazek 7, srpen 1998.

–5–

demonstrace, žádné fašistické veřejné akce, žádné fašistické infostánky, žádnou distribuci fašistických novin, žádné fašistické plakáty a samolepky po zdech, žádný volný prostor pro fašistické politické strany, žádný volný prostor pro fašistické bojůvky na ulicích. Problémem, který se v souvislosti s AFA příliš nediskutuje a v jehož řešení česká AFA zašla podle mých informací takřka nejdále v celoevropském měřítku, je častá provázanost antifašistů (kteří jsou ve velké většině anarchisté) s určitými skupinami autoritářské levice. Důvodem je většinou názorová nevyzrálost nebo v mnoha případech rovněž malý rozměr antifašistických skupin a intuitivní chybná snaha hledat spojence doslova za každou cenu. To byl rovněž v mnoha ohledech případ britské AFA. Výsledky jsou však skličující a osvědčují dnes již staletou anarchistickou zkušenost, že přísliby emancipace a „svobody“, kterými se ohání nejrůznější marxisticko-leninské (trockistické) a podobné skupinky, jsou pouze „předvolební“ slogany, na které se staří bolševičtí kádři snaží nalákat nové, demokraticky zcentralizované členy svých politických (proto)stran. Antifašismus značně trpí soustředěnou snahou autoritářské, bolševické levice zneužívat jej pouze jako jedno ze svých náborových témat. V praxi se to odráží mimo jiné v tom, že — jak se tomu děje například v ČR — skutečné soustavné osvětové a militantní činnosti se marxisticko-leninští „antifašisté“ nevěnují, do skutečných konfrontací s fašisty se nepouštějí, a když je potřeba, tak urážkou „fašista“ házejí po každém, kdo upozorní na nepoctivou a účelovou povahu jejich „antifašismu“. Můžeme si také povšimnout typicky bolševických a „demokratických„ tendencí, prosazovaných těmito antifašisty. V Británii se například dnes v rámci AFA ozývají hlasy, že AFA by měla „vyplňovat vakuum“ po vytlačených fašistech a například kandidovat do místních zastupitelstev. Snaha zneužít nějaké hnutí nebo politicky příliš nevyhraněnou skupinu k získání mocenských pozic a křesel je typická pro všechny druhy státních „socialistů „ a „demokratů“. Zvláště trockisté se pomocí infiltrační taktiky snaží převzít a využít ve svůj prospěch podobné iniciativy. Když hovoříme o úskalích antifašismu, je nutné upozornit –6–

ještě na další jev. Antifašistickému hnutí hrozí rovněž nebezpečí od „profesionálních“ antifašistů, napojených na státní orgány. V Británii se jedná např. o diskutovaného Gerryho Gablea a časopis Searchlight, spolupracující s policií a britskou tajnou službou MI-5. I v ČR existuje několik subjektů a jednotlivců, uznávaných establishmentem a vystupujících jako antifašisté a „znalci“ neonacistického hnutí. Jedná se zejména o lidi okolo tzv. Hnutí občanské solidarity a tolerance a nadace Tolerance. Jejich kontakty na policii a tajnou službu jsou otevřeně přiznávány. Tito lidé fungují de facto jako pomocná rozvědná síť represivních složek, vstupují do spolupráce se státními orgány a „lobují“ (naposledy v zářijovém senátním slyšení z roku 2001 o neonacismu). Ospravedlňují tak existenci svých početných „nadací“ a „hnutí“, placených státem a evropskými strukturami, v nichž dochází k rozsáhlým defraudacím a rozkrádání přidělených financí. Tito aktivisté boj proti fašismu přeměnili na svůj soukromý byznys. Zde ale víme, na čem jsme. Tito lidé pracují proti skutečným antifašistům stejnou měrou jako proti nacistům. Přistoupili na oficiální koncepci „extremismu“, rovnocenně ohrožujícího společnost z pravého i levého pólu. Amatérští tajní agenti a profesionální udavači, kteří prodali své mladistvé ideály za bezpracný život z grantových peněz, disponují informacemi o všech „extremistech“ bez ohledu na skutečné ideje a činy, stojící za jednotlivými organizacemi a skupinami. Zásadním problémem je, že tento způsob „boje proti fašismu“ ve své podstatě posiluje autoritu státních represivních orgánů. Výstupy oficiálních „antifašistů“ jsou totiž valnou většinou směrovány pouze na vynucení „důslednějšího“ postupu státních složek při postihování projevů nikoli neonacismu, ale obecně „extremismu“, na zefektivnění práce specializovaných oddělení policie a analytických složek tajné služby. Na podkladě souhlasu se státní ideologií „jednoho extremismu“, zahrnujícího levé i pravé křídlo, tito lidé usilovně pracují na tom, aby šikanováni a kriminalizováni byli i ti, kteří proti fašismu bojují přímo a bez státních grantů. Prostátní „antifašisté“ totiž vědomě či nevědomě vychází z kapitalistické ideologie a tvrdí, že bojují proti jakému–7–

koli „násilí“ ve společnosti. Stávající kapitalistický systém patrně považují za víceméně vybalancovanou, legitimní a „nenásilnou“ společnost, do které „extremisté“ zprava i zleva vnáší nepřijatelné „násilí“. Nesmyslnost tohoto argumentu plyne z několika jednoduchých postřehů. Sám stát a kapitalismus jsou prvořadě organizovaným násilím, jsou strukturami efektivně zabezpečujícími nadvládu elity nad zbytkem společnosti. Pomineme-li každodenní vykořisťování, šikanu a flexibilizaci, namířenou proti pracujícím, dojdeme k závěru, že policie a tajná služba v žádném případě nejsou nestranné instituce, jejichž příslušníci převádějí stařenky přes rušné ulice a střeží dětská pískoviště. Jak se mnohokrát ukázalo, právě státní represivní složky jsou nástrojem, který produkuje až psychopatické násilí proti každému „extremistovi“, který se odváží „nezákonně“ zpochybnit legitimitu státního a kapitalistického systému. Česká Antifašistická akce tak vznikla v roce 1996 především v reakci na nevídaně brutální razii v pražském klubu Propast, kde maskované policejní komando, ozbrojené samopaly, systematicky a surově zbilo a zterorizovalo návštěvníky rockového klubu. Když se v témže roce proti tomuto projevu policejního násilí konala pokojná demonstrace před budovou ministerstva vnitra, došlo k opakování akce z Propasti, a zásahová jednotka jednomu známému aktivistovi dokonce omlátila hlavu o schody ministerstva a zlomila několik žeber. Následoval masakr z první Street Party v roce 1998, kdy zásahová jednotka brutálně zbila a posléze mučila desítky, ne-li stovky demonstrantů, kteří před ní nestačili utéci. Slepé a zuřivé policejní násilí se nevyhnulo ani náhodným kolemjdoucím včetně známého případu padesátileté pražské překladatelky, která — ač je skutečně obtížné vydávat ji za „nebezpečnou extremistku“ — skončila v bezvědomí v krvi na chodníku po ráně obuškem do hlavy. Zde je třeba otázat se oficiálních „antifašistů“, jakým způsobem může posilování policie a tajné služby prospět potlačení neofašistických postojů a skupin, když podle statistiky ministerstva

–8–

vnitra z roku 1997 je více než 30 % policistů členy nebo aktivními stoupenci ultrapravicových organizací? Prozatím posledním projevem toho, že státní represivní orgány se chovají zcela předvídatelně a násilí používají především ony jako základní prostředek k naplnění svého poslání — udržet mocné u moci —, byl návrat do protektorátních časů pražské úřadovny gestapa v Petschkově paláci během akce proti demonstrantům protestujícím proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v září 2000. Zásahové jednotky, frustrované aktivním odporem ze strany militantních demonstrantů, si posléze v aktu zuřivé pomsty ve večerních hodinách 26. září snadno „pochytaly“ asi tisícovku pokojných demonstrantů a během následujících dvou dnů jim na policejních stanicích předvedly všechny triky z repertoáru paměti nechvalné Geheime Statspolizei — kromě brutálního bití se jednalo o odepírání vody a jídla, odepírání osobní hygieny, odepírání spánku, sexuální obtěžování a šikanování zadržených žen a dívek atd. To vše jsou metody od poloviny dvacátých let minulého století příznačně označované jako fašistické. Především v chování elitního a neustále posilovaného sboru, chránícího český kapitalismus, tzv. Stálé pořádkové jednotky policie, kterému na ulici sekunduje reinkarnace Státní bezpečnosti, tzv. Protiextremistické oddělení policie, se před našima očima odvíjí nejen fašismus minulý (tj. násilí nejhrubšího zrna namířené proti disidentským názorům a projevům), ale i proto-fašismus současný a budoucí — to jest situace, kdy za žádný z krvavých excesů těchto jednotek a jejích předchůdců (Propast 1996, akce před MV 1996, Street Party 1998, akce proti MMF 2000) nejen že nikdo nebyl potrestán, ale jejich „profesionální čest“ zůstává oficiálně bez poskvrny a jejich metody jsou posvěceny tichým souhlasem establishmentu. Klasické fašistické režimy první poloviny 20. století své brutální násilí nijak neskrývaly. Dnešní establishment je profesionálně zakryje a zamlčí, zavede vyšetřování do slepé uličky a ty, kteří na to upozorňují, označí za paranoiky a extremisty. Je to z mocenského hlediska mnohem efektivnější než pouhé obušky a pěsti novodobých SA-manů. Represivnímu státu jde především o jeho otcovskou image a možnost nerušeně vyprávět velký –9–

pohádkový příběh o ochraně „civilizace“ před „extremisty“, své „simulacrum“, jak sociologové označují schopnost establishmentu trvale manipulovat vědomím obyvatelstva. Zde se kruhem dostáváme zpět k tomu, na co jsem chtěl poukázat na začátku. Skutečným nebezpečím, obsahujícím v sobě návrat fašismu, nejsou dnes stále ještě relativně nepočetné bojůvky holohlavých fašistů a jejich politické straničky, ale trend, nastolený globální ekonomickou a politickou elitou, směřující k neustálému omezování osobních svobod a posilování pravomocí represivních složek v rámci postupující globalizace kapitalismu. Největším nebezpečím jsou fašisté nikoli ve skinheadském kroji, ale na míru střižených oblecích, sedící na vysokých vládních a korporačních postech. „Extremistické“ fašistické strany a skupiny se ale s oficiálním establishmentem vzájemně velmi dobře doplňují. Zavedené pravicové strany rády přebírají mnoho návodů a hesel ultrapravičáků, aby tím získaly jejich voliče a volebně úspěšná ultrapravice představuje pro nadnárodní ekonomickou elitu nanejvýš přijatelného a žádoucího partnera. Na počátku III. tisíciletí se sociálně stále ostřeji polarizovaná společnost rozděluje na „vyšší“ čtvrtinu, pobírající nadprůměrné platy a zastávající víceméně stabilní místa a posty s rozhodovacími pravomocemi, a na druhé straně stále chudší, flexibilizovanější a deprivovanější nižší tři čtvrtiny, které dřou v supermarketech nebo otročí v moderních „kancelářských fabrikách“ za mzdy stěží pokrývající rostoucí životní náklady. Ony tři čtvrtiny logicky ztrácejí zájem o politiku. Nechodí k volbám, protože vědí, že situace se stejně nezlepší, když místo „pravicové“ strany zvolí stranu „levicovou“. Současný establishment vidí, že tyto tři čtvrtiny lidí, postižené namátkovou a místy už trvalou nezaměstnaností, chronickou nejistotou, tři čtvrtiny stresovaných lidí, každodenně utlačovaných na pracovišti šéfy, kteří si osvojili flexibilizační agendu, představují možné budoucí bezpečnostní riziko. Lidské zdroje se krátce řečeno jednoho dne mohou rozhodnout, že už nebudou otročit na elitu šéfů, manažerů, vyšších úředníků, politiků a policistů, a začnou se stavět na odpor. Zpočátku skrytě, opatrně, pomocí drobných

– 10 –

sabotáží, zesměšňování vedoucích složek, totálního bojkotu voleb apod. Pak mohou začít zakládat nezávislé odbory a… Analytici státních represivních orgánů vidí toto nebezpečí a již dnes proto plánují a konstruují nový globalizovaný „přátelský fašismus“, založený především na image represívního paternalistického státu, zajišťujícího bezpečí (= bezpečné otroctví) většiny obyvatel. Stát, který v „kabaretu globalizace předvádí striptýz“, odložil většinu svých ekonomických a sociálních funkcí ve prospěch tržní džungle, ovládané nadnárodními korporacemi, a zůstala mu pouze jeho podstata (zato neustále mohutně posilovaná) — represívní pravomoci. Právě stát se v období kapitalistické globalizace, nacházející se v rukou nejrůznějších „demokratů“, stává předním nositelem tendencí a metod, které lze bez nadsázky nazvat fašistickými. Již dnes můžeme vidět první vlaštovky „přátelského fašismu“ 21. století — pokusy o zavádění metod totální kontroly obyvatelstva. Začalo to kamerovými systémy na ulicích, pokračuje to úsilím o volné pravomoci policie při odposlechu mobilních telefonů, projevuje se to v budování všeobecných databází vzorků DNA všech „podezřelých“, snahách o plošné šmírování elektronické komunikace (e-mail, Internet), zaváděním tzv. biometrických systémů, schopných v reálném čase identifikovat lidi pomocí kamer atd. Podstatou fašismu (ať už tzv. „hnědého“ nebo „rudého“) je odebrat lidem svobodu, nezávislost jednání, možnost samosprávy a vzájemné solidarity, izolovat je, rozbít jejich svébytné organizace všeho druhu (svépomocné apod.) a připoutat je od kolébky až do hrobu ke korporativnímu státu pomocí masové manipulace (média), sociálního tlaku (dnes flexibilizace pracovního procesu), důsledného dohledu, kontroly a případné represe, pokud nastanou problémy a objeví se nesouhlasné postoje. Postmoderní kapitalismus znovu objevuje metody fašismu, protože znovu cítí, že jeho působení vyvolává stále se prohlubující sociální propast mezi privilegovanou menšinou a námezdně-otrockou většinou. Současná kapitalistická elita si je velmi dobře vědoma skutečnosti, že i ve svém ústředí — zemích EU a USA — vytváří rovnocenně sociálně výbušné prostředí, které charakterizovalo – 11 –

počátek třicátých let minulého století. Stejně jako vládnoucí kruhy té doby si dnešní top-manažeři a byrokrati největších světových mocností — USA a EU — uvědomují, že pokud chtějí udržet svůj režim blahobytu pro menšinu a flexibilního vykořisťování a útlaku pro většinu, musí znovu zavést policejní stát a perspektivně i „přátelský fašismus“, založený prvořadě na masové manipulaci pomocí médií a selektivní, ale o nic méně drsnější represi disidentských názorů, jednotlivců i celých skupin. Antifašismus jako fenomén, projevující se v existenci nejrůznějších organizací, tak na počátku III. tisíciletí stojí před novými úkoly a novou dimenzí své činnosti. Pokud se nechce věnovat konfrontaci pouze jednoho ze tří zdrojů nástupu současného „fašismu globálního věku“, musí chtě nechtě začít naplňovat jistá kritéria, o nichž se dosud většinou příliš nediskutovalo. Především se musí určité názorově nevyzrálé skupiny smířit s tím, že bojovat proti „fašismu“ ve spolupráci s marxisticko-leninskými rádoby-antifašisty nebo „demokraty“ znamená hasit požár přiléváním benzínu. Moderní antifašisté by rovněž podle mého názoru měli svoji činnost skutečně integrovat nejen slovy, ale i skutky do širšího rámce antiautoritářských postojů a myšlenek, aby zajistili jistou myšlenkovou soudržnost a kontinuitu práce. Diskuse se vede rovněž o tom, nakolik smysluplné je být pouze účelovou, víceméně jednorozměrnou organizací. Skutečným antifašistou, usilujícím o něco skutečně smysluplného, může být totiž pouze ten, kdo stojí v důsledné opozici proti všem třem pilířům, na nichž může být v post-moderní, globální kapitalistické společnosti vystavěn nový neskrývaný fašismus. Musí to být člověk, který se stal dobrovolně v politickém smyslu „vegetariánem“ a nemá chuť na ani to nejmenší sousto moci a autoritářství, který se nechce podílet na budování jakéhokoli státu, majícího nahradit stát „fašistický“, který se nechce podílet na budování jakéhokoli „udržitelného“ trhu, který by měl nahradit trh globální. Skutečný antifašista abstinuje od mocenských ambicí všeho druhu, i těch nejsvůdnějších, „levicových“. Skutečný antifašista buduje skupinu, organizaci nebo societu zásadně antiautoritářskou, bezstátní a protistátní, založenou na volné dohodě, solidaritě a vzájemné pomoci. To jsou – 12 –

protipóly hodnot prosazovaných jak „hnědými“, tak „rudými“ fašisty — silné státní moci, centralizace, korporativismu a autoritářství. V praxi se to odráží ve skutečnosti, že většina antifašistů jsou anarchisté, kteří neusilují o jakékoli posty nebo funkce. Podílet se na takové činnosti umožňuje například Antifašistická skupina (AFS), aktivní v rámci naší federace (další informace na internetové stránce fsa.anarchismus.org). … Teď se ale začtěme do příběhu jednoho z mnoha antifašistů, který obětoval spoustu svého času a sil, aby zabránil rozvoji a mocenskému nástupu britského neofašismu. Využívám této možnosti, abych rovněž vyjádřil svoji hlubokou vděčnost českým a slovenským protějškům tohoto bezejmenného britského aktivisty za to, co dělají, za jejich veřejné akce, osvětové materiály a především odvahu konfrontovat fašismus a fašisty tváří v tvář. PW, Praha, listopad 2001

– 13 –

I. ÚVOD Když píšu tyto řádky, jsem si velmi dobře vědom svého skutečně malého příspěvku k historii antifašismu. Jistě jsem na mnoho akcí zapomněl, ale i tak moje brožurka, vypovídající o antifašistických aktivitách, která je skutečně tenoučká, představuje méně než nic v porovnání s celými svazky, do nichž by někteří lidé, které osobně znám, mohli vepsat své zkušenosti. Nicméně si myslím, že je užitečné, aby i tak „malá ryba“, jako jsem já, jednou provždy zaznamenala tyto události, protože pokud to nikdo neudělá, tak se naše historie prostě ztratí, nebo ji překroutí pravičáci a „liberálové“. Myslím, že je možné prohlásit, že Antifašistická akce (AFA) prostřednictvím rozdrcení fašistů v jejich rané fázi vývoje zabránila mnoha rasistickým útokům, a dokonce tak zachránila lidské životy. Pokud bychom fašistům poskytli šanci volně pořádat pochody, prodávat noviny a existovat jako seriózní politická síla, tak by prostě jen rostli a rostli. Když je fašismus na vzestupu, jeho primárním cílem je vyhlížet oficiálně a racionálně, ale jak řekl Matty Blagg: „Fašismus sice nezačíná rovnou plynovými komorami, ale najisto jimi končí.“ Jedna kritická poznámka, namířená vůči antifašistům, tvrdí, že vždycky jsme „někdo odjinud“. V případě určité pevně integrované místní komunity to je často pravda, ale na druhé straně ani fašisté nemají v nějaké konkrétní oblasti velké množství členů. Shromažďují tak lidi, aby posílili své řady, stejně jako to děláme my nebo policie. V ideálním světě by fašistické nebezpečí opravdu zneškodnily místní komunity, ale… Mezitím se tomu musíme věnovat my. Je to ale skutečně ožehavé téma, protože nejrůznější levicové skupiny se v minulosti soustředily na určitou oblast, poučovaly místní, vyostřily situaci, a když šlo do tuhého, prostě se vypařily. Ze své podstaty vůbec nejsem násilník. Nelíbí se mi myšlenka sledovat cizí lidi a tvrdě je napadat, dokonce i když to jsou fašisté. Někdo to ale dělat musí. Prožil jsem navíc tolik okamžiků strachu, abych si uvědomil, že ani nejsem statečnější než ostatní. Nemám ani dar výřečnosti, jako někteří antifašisté. Přál bych – 14 –

si jej mít, protože při některých příležitostech může být proti fašismu mnohem efektivnější než dobrý levý hák. Skutečně obdivuji lidi, kteří se jim takhle postaví na místech, jako jsou fotbalové stadióny nebo High Street, kde se obvykle scházejí. Slovní přestřelky, které často poslouchá mnoho kolemjdoucích, jsou pro fašisty stejně ponižující jako pořádný kopanec do zadku. Antifašismus znamená riskovat. Riskujete, že dostanete nakládačku od fašistů nebo že vás zavřou. Většina z nás se přinejmenším jednou octla ve vězení. Dostat se do křížku s represivními složkami je nevyhnutelně časově velmi náročné, drahé a stresující. Dostat se do vězení znamená převrátit si naruby celý život, pokud máte dobrou práci, domov nebo lidi na vás závislé. Nicméně natvrdo sedět šlo jen velmi málo antifašistů, a stejně vyšli ven nezlomeni. Tři členové Red Action dostali celkem 11 let za to, že známého fašistu Nickyho Cranea prohodili skleněnou stěnou na autobusové zastávce. Další antifašisté v Yorkshire násilně zaútočili na pochod Národní fronty (do kopce a proti přesile) a každý dostal několik let. Další soudruzi se také octli za mřížemi, ale na kratší dobu. Nejdůležitější věc v souvislosti s antifašismem je opravdu se zapojit. Existují tisíce výmluv, které si můžeme vymyslet pro sebe i ostatní, takže si myslím, že nejtěžší fází antifašismu je skutečně vyhrabat se z postele. Prostě to tak chodí, že když dojde na měření sil, dva lidé mohou takřka s jistotou přemoci jednoho, takže počty jsou na ulici klíčově důležité. Dokonce i dva malí antifašisté stojící proti mohutnému naziskinheadovi mohou zvítězit, jestliže zaútočí ze dvou směrů zároveň a pokud možno ho přetáhnou něčím těžkým. Navzdory tomu, co jsem právě řekl, se musím přiznat, že co se týče většiny 90. let, často jsem se vymlouval a nepřišel na mnoho srazů. Přiznávám se, že už si prostě nemohu dovolit, aby mě zavřeli. V letech 1985 a 1986 jsem vyvázl s pokutami a v roce 1989 mi přišili 150 hodin „veřejně prospěšných prací“. Soudce dal jasně najevo, že příště si už půjdu sednout. Pokud by mě dostali, tak moje žena přijde o práci, kterou má ráda a která není špatně placená. Takže máme před sebou klasickou situaci typu „když na to nemáš, tak to nedělej“. Strach z uvěznění mě tedy – 15 –

víceméně zabránil, abych se osobně zapojil do militantního antifašismu. To je skutečně ironie, když si vzpomeneme, že ve II. světové válce lidé dostávali za boj proti nacistům a fašistům medaile. V 90. letech ale fašistické aktivity naštěstí značně poklesly (pravděpodobně pouze dočasně), nepochybně částečně i kvůli tomu, jak drsně jsme fašisty zřídili v 80. letech.

– 16 –

II. MY… Z objektivního hlediska musím přiznat, že většina zásluh za militantní antifašismus v 80. a 90. letech patří Red Action. Díky Red Action byla v roce 1985 vytvořena iniciativa Antifašistická akce (AFA), která spojila Direct Action Movement (DAM), Red Action a některé další levicové skupiny a jednotlivce. Red Action vyvolávala hrůzu mezi britskými fašisty již dlouhá léta předtím, než jsem se přidal já, a pokračuje v této tradici i poté, co jsem přestal být aktivní. Nemohu říci, že bych souhlasil se všemi jejich zásadami, ale vždy je budu obdivovat za jejich antifašistickou odvahu a oddanost věci. Red Action měla větší skupiny členů v severním Londýně, Manchesteru a Glasgow a byla lépe zorganizována, aby mohla provádět celostátní akce. Nicméně v Liverpoolu, ve městech Yorkshire, Bristolu, Norwichi a na mnoha jiných místech byly antifašistické aktivity v rukou místních anarchistů. Anarchisté, zvláště DAM, byli rovněž první, kdo začal pochybovat o motivech a taktice antifašistického časopisu Searchlight. (Poznámka 1) Já jsem patřil k DAM, anarchistické organizaci, v níž se nacházelo také několik skutečně vynikajících antifašistů. DAM se může pyšnit nejen antifašismem, ale i podporou prokazovanou stávkujícím horníkům, tiskařům a dalším pracujícím. Mohl bych přímo básnit o tom, jak skvělé soudruhy jsem potkal a jakou vážnost si DAM vydobylo, ale proč poskytovat nějaké stopy pro MI-5? Sami dobře víte, kdo jste. Když se AFA nicméně svolávala do akce, DAM shromáždila pět až dvacet bojovníků, zatímco Red Action obyčejně asi třikrát více. Byli jsme tedy přirozeně „menšinovým podílníkem“. Navzdory tomu věřím, že zapojení DAM do AFA bylo klíčové hned ze dvou důvodů. Zaprvé, zatímco nejrůznější levicové a nezávislé skupiny přicházely a odcházely, pouze neustálá přítomnost DAM činila z AFA věrohodný širší projekt místo pouhé další nálepky pro Red Action. Zadruhé, naše politika fyzické konfrontace pomohla zachránit anarchistické hnutí před samolibým sebeuspokojením a zmateně liberálním postojem k fašis– 17 –

mu. V desetiletích před vznikem DAM většina anarchistů byli pacifisté, hippies a vousatí univerzitní profesoři. Můj soudruh z DAM jednou spočítal účastníky naší takřka největší akce (myslím, že to byl Unity Carnival — Karneval jednoty — z roku 1991). Dospěl ke 120 členům Red Action, 60 členům DAM, 8 Class War a několika nezávislým. V AFA byli nepochybně nejlepší antifašisté mé generace. AFA je organizace ze stejného těsta jako antifašisté španělské občanské války, „43 Group“, veteráni z Cable Street a italští a francouzští protifašističtí partyzáni. Měl jsem tu čest setkávat se a spřátelit s některými z nejčestnějších, nejotevřenějších a nejstatečnějších lidí v Británii. Většina z těch, kteří se zapojují do fyzické konfrontace fašistů, jsou anarchisté. Jako takoví to jsou revolucionáři stavící se proti kapitalismu a jeho vládám. Naším dlouhodobým cílem je přirozeně konfrontovat vládu a kapitalismus a nastolit svobodnou a spravedlivou společnost. Mezitím není vůbec špatný trénink vymlátit duši z několika nácků, a upřímně řečeno, pokud bychom nezvládli ani toto, jakou pak budeme mít šanci proti našemu hlavnímu nepříteli? Nejlepší antifašističtí bojovníci jsou ti, kteří mají nejpevnější nervy, nikoli největší svaly. Ještě dnes se po letech musím usmát, když si vzpomenu na jejich drsnou odvahu. Když například jednou lidé z Red Action zřídili nějaké členy Národní fronty v londýnském centru a viděli, že je sanitky odváží do nemocnice U Sv. Tomáše, počkali na ně venku, až je propustí, a pak jim dali ještě jednu nakládačku. Některé stránky antifašismu jsou prostě vynikající humor. Je ale rovněž uspokojivé něco konkrétního dělat namísto neustálých diskusí o politické teorii nebo snění o utopii. Další nezanedbatelnou výhodou je, že mezi soudruhy, kteří společně čelí nebezpečným situacím, se vyvinou pevné svazky.

– 18 –

III. … A ONI Fašismus je celosvětově ideologie pro střední vrstvy založená na nacionalismu, kapitalismu, poslušnosti a elitářství. Britští fašisté tuto ideologii vyjadřují pomocí nenávisti k jakékoli menšině, která je po ruce. Zdá se, že fašisté vůbec nechápou význam výrazu „obětní beránek“. Obvykle se vrací ke svým křesťanským kořenům, a proto nenávidí Židy, přestože Ježíš a jeho učedníci byli všichni Židé. Obvykle nenávidí přistěhovalce, ale ignorují skutečnost, že všichni Britové pocházejí z té či oné přistěhovalecké skupiny. Obvykle nenávidí odbory, a ignorují přitom skutečnost, že život bez nich býval „špinavý, tvrdý a krátký“. Obvykle nenávidí homosexuály, a ignorují přitom skutečnost, že asi deset procent jejich členů jsou gayové a lesbičky. Obvykle nenávidí irské katolíky, a ignorují přitom skutečnost, že většina evropských fašistů irské katolíky pozitivně hodnotí jako „nacionalistické bojovníky za svobodu“. Obvykle nenávidí Indy a Afričany, a ignorují přitom skutečnost, že pokud by se vrátili všichni Britové, kteří se vystěhovali do Ameriky a Afriky (a Austrálie a Asie), tak by se na tomhle ostrově mačkalo o sto milionů lidí více. V moderní době ještě nenávidí utečence, a ignorují přitom skutečnost, že jejich problémy prvořadě způsobuje pravicová politika. Upřímně řečeno, myslím si, že s fašisty není možné o čemkoli diskutovat. Oni ve svých srdcích věří v nerovnost, my ve svých srdcích věříme v rovnost. Možná je to něco, co se nám vštípí již v rané výchově. Možná se jedná o základní složku osobnosti, kterou může samo změnit jen velmi málo lidí a už vůbec ne nějaká dovedná argumentace. Naším úkolem je jednoduše udržovat fašisty v chaosu a defenzívě, ne pokoušet se je získat na svoji stranu. Nicméně k nám výjimečně přešlo několik málo bývalých členů NF, z nichž se stali jedni z nejlepších antifašistů. Sami britští fašisté se zdají být pěknou směskou deviantů, pedofilů, outsiderů a egomaniaků. Představují ten druh lidí, o němž kdysi někdo řekl, že si myslí, že narodit se bílý je úspěch samo o sobě. Neustále se snaží sjednotit své síly, a pak se zase štěpí, protože najednou mají příliš mnoho šéfů a málo řadových členů. Je poněkud podivné, že neustále básní o tom, jak jsou „na straně – 19 –

práva a pořádku“, neboť podle těchto kritérií by se polovina jejich členů octla za mřížemi. Musíme otevřeně prohlásit, že fašisté zrovna nevynikají přílišnou odvahou. Často najdou zalíbení ve skinheadském sestřihu, bomberu a martenskách, aby vypadali drsně, ale podle toho se chovají jen občas. Samozřejmě, že ve skupině rádi útočí na zranitelné cíle, ale když natrefí na někoho, kdo se jim postaví na odpor, pak už to tak slavné není. Jednou v londýnském Hyde Parku jich z autobusů vyskákalo sto až sto padesát a hnalo se za velkého řevu na asi dvacet soudruhů z AFA, kteří neustoupili ani o krok. Jak se fašisté přibližovali, někteří postupně zpomalovali, pak vůdci přestali pádit a jenom klusali a nakonec se zastavili v bezpečné vzdálenosti a hulákali nějaké nadávky, než dorazila policie. Chudáci. Nejrůznějším fašistickým organizacím se ale stále daří přitahovat nemálo mladých, kteří chtějí vypadat drsně. Kapitalistickému systému fašisté přicházejí velmi vhod, zvláště v době sociálního napětí (taktika „rozděl a panuj“). Vlády a zaměstnavatelé po celém světě oficiálně i neoficiálně používají fašistické skupiny k útokům na odboráře a lidskoprávní aktivisty. Viz Severní Irsko, Turecko, Guatemala nebo dokonce i anglický Tottenham v roce 1995 (viz. Poznámka 2). Navzdory svým miniaturním rozměrům mají fašistické strany velice silný a trvalý vliv na politiku velkých pravicových stran po celé Evropě, ať už jsou u moci nebo v opozici. Zavedené politické strany z poloviny vykrádají fašistickou politiku, aby si přivlastnily její údernost a naklonily vydavatele bulvárních tiskovin — a nějaké zásady s tím nemají co do činění. Thatcherová v roce 1979 okopírovala polovinu politiky Národní fronty a okamžitě byla zvolena do úřadu. Jednou jsem si jako teenager, otevřený novým myšlenkám, u stanice metra Borough od nadšeného skinheada koupil výtisk novin Národní fronty. Početl jsem si a přišlo mi zajímavé, že jejich odpor vůči americkým jaderným zbraním v Británii souzněl s mými názory. Některým lidem připadá myšlenka patřit k něčemu trochu nebezpečnému a kontroverznímu docela lákavá. Užijete si nějakou tu akci a lidé rádi za něco bojují, aby dali svým

– 20 –

životům smysl. Je tedy velice snadné představit si, jak se krajní pravice může zdát přitažlivá rebelující mládeži. Dalším výrazným znakem fašismu je iluze, že dává „moc“ průměrnému bílému ušlápnutému chudinkovi. Tato „moc“ se formálně vyjadřuje v pochodech přes multietnické čtvrti nebo neformálně v gangu fašistů, potloukajících se po ulici a hledajících nějaké osamocené lidi černé nebo žluté barvy pleti, na které by mohli zaútočit. Fašisté tyto zbabělé útoky dokonce glorifikují a říkají jim „proticizácké hlídky“. Je jim jedno, že to znamená deset nadržených mladíků proti jednomu dvěma studentům nebo důchodcům. Pokud se fašistům v tomto okamžiku nikdo nepostaví, brzy si začnou myslet, že jim ulice patří a že je přímo ovládají, což je povzbudí k dalším útokům. AFA se snažila předcházet právě tomuto problému a řešit jej. Kdykoli jsme se dozvěděli, že fašisté připravují pochod, veřejné shromáždění nebo podobný podnik, rovněž jsme zmobilizovali, často skutečně rychle a pokusili se dát jim za vyučenou. Naším cílem bylo zbavit je pocitu, že na ulici jsou v bezpečí. Někdy vstoupily do hry železné tyče, baseballové pálky a cihly, ale většinou jsme používali jen své pěsti a nohy. Výsledkem sice byly „jen“ tržné rány a modřiny, ale co je mnohem důležitější, poškodili jsme jejich velikášské představy a křehká mačistická ega. Fašisté se vůbec neobávají větších, z buržoazie a středních vrstev se skládajících socialistických skupin, jako Socialist Workers Party (trockisté), Labour Party apod. Mohl bych se zmínit o stovkách případů zbabělosti a pokrytectví těchto organizací. Je tedy ironické, že fašisté a skuteční antifašisté (například my) společně cítí odpor k oficiálním levičákům.

– 21 –

IV. MAIDSTONE 1984 Moje první antifašistická demonstrace se odehrála v Kentu v roce 1984. V London Workers Group (guláši anarchistů, bolševiků apod.) jsem se doslechl, že příští víkend pořádá Národní fronta pochod v Maidstone a koná se rovněž protidemonstrace. Vůbec jsem nevěděl, co od toho mám čekat a jestli pojede také někdo jiný. Dorazil jsem tedy vlakem a prošel se po městě. Z plakátu jsem se dozvěděl, že Labour Party pořádá shromáždění „proti NF“. Šel jsem tam, protože jsem nevěděl, co jiného dělat. Akce mě hořce zklamala, protože jsme protáhli celé město a bylo úplně jasné, že demonstrace Labour Party se nebude snažit zastavit fašisty, ale úmyslně prochodit opačný konec města, aby se jim vyhnula. Skončila mítinkem u městských jatek. Spousta nudných řečníků žvanila o samozřejmých nebezpečích fašismu a nakonec se lidem řeklo, aby šli domů. Asi stovka účastníků ale zůstala sedět na trávě, takže jsem vstal a řekl, že by bylo lepší jít do města a poohlédnout se po fašistech. Asi pět lidí se mnou souhlasilo, takže jsme vyrazili. Přiznávám, že jsem byl poněkud nervózní! Potloukali jsme se chvíli po Maidstone a pak se to stalo. Šli jsme po široké ulici s mnoha obchody a najednou uviděli, jak směrem k nám přichází skupina asi dvaceti chlapíků. Nějak nám došlo, že to jsou antifašisté stejně jako my a tak jsme se setkali uprostřed silnice a s úsměvem se pozdravili. Připomnělo mi to staré fotografie, na nichž se Rusové potkávají s Američany, když bojovali proti nacistům. Nevěděl jsem, kdo jsou lidé z druhé skupiny, ale později jsem usoudil, že museli patřit k Red Action. V každém případě věděli, kudy fašisté půjdou, a spojení našich sil všechny skutečně povzbudilo. S očima na stopkách jsme se tedy vydali napadnout pochod NF. Nakonec jsme přetnuli trasu pochodu a uviděli jej ve vzdálenosti asi sto metrů. Účastníků bylo, myslím, asi dvě stě, nesoucích nějaké transparenty a státní vlajky. Velice mě překvapilo, že jsem v prvních řadách zahlédl jednoho punkera, protože jsem si vždycky myslel, že punkeři jsou antiautoritáři a jako takoví ne– 22 –

inklinují k fašismu. Celý pochod doprovázely spousty policistů a v čele jela policejní dodávka. Postavili jsme se všichni doprostřed cesty, abychom zablokovali průvod. Když se jeho čelo octlo asi třicet metrů od nás, řidič policejní dodávky sešlápl plyn až k podlaze a zamířil přímo na nás. Museli jsme rychle uskočit stranou a někdo mohl snadno přijít o život. Tak policie pomáhala fašistům, aby pochodovali poklidným anglickým městečkem. Policie později ochránila NF, aby její představitelé mohli pronést projevy z pódia v místním parku. Byla tam spousta nejrůznějších lidí, někteří souhlasně tleskali a křičeli, jiní byli podezřele zticha. Policie nakonec zbývající fašisty naložila do antonů a odvezla je na vlakové nádraží. Ach, jak milá pozornost!

– 23 –

V. OXFORD STREET, LONDÝN 1984 Tehdy jsem poprvé šel do akce spolu s Red Action. My (DAM) jsme se s nimi dohodli, že napadneme pochod Národní fronty, který měl projít londýnským West Endem. NF dostala policejní ochranu, takže jsme se potloukali kolem a křičeli urážky na Iana Andersona, Joe Pearce a další (viz Poznámka 3). Později, když jsme již seděli v hospodě, nám hlídka oznámila, že neonacističtí vůdcové si klidně jdou po Oxford Street. Vyběhl jsem ven ještě se dvěma soudruhy a objevili jsme je. Rozpoutala se klasická pouliční bitka, jako ve starých gangsterkách. Chlapci z NF se nakonec dali na útěk, někteří se snažili nacpat do odjíždějícího taxíku ještě ve chvíli, kdy jsme je mlátili hlava nehlava a snažili vytáhnout ven. Řidič prudce přidal plyn a ujel s nimi, přičemž jednomu soudruhovi zůstal v ruce límec od kabátu jednoho z nacistů (v příštím čísle Red Action byla poznámka, že fašista — Steve Edwards? — musí urychleně navštívit svého krejčího). Jen o minutu později, když jsme my tři šli zpátky do hospody, asi deset metrů před námi zastavil s kvílením brzd policejní anton, vyskákalo z něj asi osm policajtů a hnalo se přímo na nás. Sakra, sakra, sakra, pomyslel jsem si, někdo je asi zavolal. A pak v jednom z nejšťastnějších okamžiků mého života policajti přeběhli okolo nás a vůbec si neuvědomovali, že ti, po kterých jdou, jsme vlastně my.

– 24 –

VI. BURY ST. EDMUNDS 1986 Byla to pro mne studená sprcha, protože v kritickém okamžiku jsem utekl. Hluboce jsem se za to styděl ještě několik let, ale nakonec si uvědomil, že všichni děláme chyby a jde o to se z nich poučit a nedělat je znovu. Národní fronta ve městě pořádala pochod, údajně aby protestovala proti místní americké vojenské základně s jadernými zbraněmi a proti přistěhovalcům. NF pravděpodobně požadovala více britských atomových bomb místo amerických. Docela ironické, vzhledem k tomu, že všichni britští levičáci a anarchisté byli rovněž proti americkým jaderným základnám, ale z odlišných důvodů! Z Londýna přijely tři minibusy antifašistů, další dorazili z takřka celé Anglie a navíc se v Bury zorganizovala místní opozice vůči NF. Legrace začala, když někteří z nás objevili skupinu fašistů, kteří právě vystoupili z vlaku na hlavním nádraží. Dostali nakládačku a jednomu z liverpoolských soudruhů se podařilo sebrat hodinky Dereku Hollandovi, velkému zvířeti z NF, než ho dobil na zemi. Ještě dlouho jsme se tomu všichni smáli. Když jsme se vraceli zpátky do centra, přijely policejní antony, zablokovaly celou ulici a policajti nás prohledali jednoho po druhém. Někteří ze soudruhů u sebe měli šroubováky, vystřelovací nože a podobné náčiní. Bylo docela komické slyšet poldy říkat se silným suffolkským přízvukem: „Proč máte v kapse ten francouzák?“ Odpověď vždycky zněla: „Používám ho v práci.“ Pak policajt zakončil: „Tak dobrá, běžte!“ Nikoho tedy nesebrali za držení útočné zbraně, i když byl víkend a my jsme všichni bydleli dvě stě kilometrů daleko! Pak začal pochod NF. Jistý soudruh z DAM, nevím jestli byl opravdu šílený, nebo jen šíleně odvážný, na ně šel sám, tak jsem se přidal, abych mu pomohl, pokud to bude potřebovat a tajně jsem doufal, že se nakonec přeci jen vrátíme k hlavní skupině antifašistů. Průvod procházel kolem a můj soudruh nejdříve pečlivě spočítal účastníky a pak, když se dostal k číslu 65, na ně začal z plných plic řvát: „Šedesát pět? Cha, cha cha!!! Sejde se vás – 25 –

jenom šedesát pět? No to je ale trapné, že! Tvrdíte o sobě, že reprezentujete Anglii, a máte jenom pětašedesát lidí, no vy jste ale chudáci!!!“ Stál jsem hned vedle a ve skrytu duše si přál, aby už mlčel, protože jsem byl přesvědčen, že jsme již prakticky mrtví. Můj soudruh byl opravdu statečný člověk a jeho taktika byla vynikající, protože osamocený hlas fašisty skutečně ponížil, když si nepochybně uvědomili, že je jich pouze 65. Používám minulý čas a říkám „byl statečný“, protože o několik let později kvůli heroinu zahodil za hlavu jasnou mysl a tělo přímo herkulovské. O něco později, když průvod NF již prošel celým městem, zaútočila hlavní skupina antifašistů. Asi šest nás obsadilo jedno staveniště a začalo na fašisty házet spoustu cihel. Některé trefily také policajty. Fašisté se je snažili sbírat a házet zpátky. Oblohu křižovalo velké množství stavebního materiálu, opravdové peklo. V tu chvíli hlavní síly antifašistů zaútočily na zadní část průvodu a podařilo se jim ukořistit jeden transparent. Všeobecný chaos pokračoval ještě chvíli, ale policie se už trochu naštvala, takže jsme se stáhli do centra a přeskupili se. Obcházeli jsme Bury až do pozdního odpoledne. Asi deset nás sedělo v jednom bufetu, když jsme spatřili skupinu fašistů, jak táhnou ulicí se zjevným úmyslem se někomu pomstít. Někteří z nás se okamžitě začali chápat všelijakých těžkých železných předmětů, ležících u silničního výkopu hned naproti. Stydím se, že jsem ještě s několika dalšími prostě utekl. Mezitím před bufetem zuřila bitva, kterou nakonec vyhráli antifašisté. Po chvíli jsem společně se členem Red Action na místním tržišti narazil na jednoho naziskinheada. Urval jsem prkno z palety a začal ho s ním mlátit. Člen Red Action jednomu ze stánkařů sebral takové malé štafle, přetáhnul s nimi nácka jednou, nebo dvakrát a pak je po něm hodil. To byla chyba, protože fašista je chytil a začal nás s nimi honit. Znovu jsme utekli. Běžel jsem tak rychle, že jsem si natáhl svaly na obou nohou. Po zbytek večera a celou cestu domů mi nebylo moc do řeči, protože jsem se styděl za svoji zbabělost. Jediná úleva přišla ve chvíli, kdy naše tři minibusy vyjížděly z města a mířily na Londýn. První auto náhle projelo okolo skinheada (jmenoval se myslím Nicky Crane), který šel po chodníku – 26 –

s několika soukmenovci. Crane si všiml, že v dodávce jsou antifašisté a začal něco hulákat a dělat neslušná gesta. Nevšiml si přitom, že zezadu se k němu blíží druhý minibus. Z něj vyskočil soudruh se železnou tyčí, maskovanou pomocí hnědé pásky jako kus dřeva. Skinhead stále gestikuloval na první minibus a dostal železnou tyčí do hlavy úděsnou ránu. Nohy se mu podlomily jako hadrové panence. My jsme to všechno viděli z třetího minibusu.

– 27 –

VII. STRATFORD, LONDÝN 1987 (?) Jednoho dne jsem projížděl Stratfordem na kole, když jsem uviděl asi padesátiletého muže, jak vylepuje nějaké samolepky na pouliční lampy. Přijel jsem blíže, podíval se a zjistil, že to jsou samolepky Národní fronty. Muž mezitím zašel do italské kavárničky přes ulici. Vešel jsem dovnitř. Zrovna seděl u barového pultu a dostával svou objednávku. Přišel jsem až k němu a uviděl na jeho límci odznáček „Anglie pro Angličany“. Serval jsem mu jej a začal řvát: „Ty zasranej fašisto!“ atd. atd. Chlápek se úplně zhroutil, upustil svůj čaj a jablečný koláč a přikrčil se jako vystrašený pes. Italský majitel velmi dobře rozuměl výrazu „fašista“, ale nechtěl ve svém podniku žádné problémy, a tak jsem rychle odešel.

– 28 –

VIII. BRICK LANE, LONDÝN Brick Lane byla mokvajícím vředem antifašistického hnutí. Fašisté na rohu Brick Lane a Bethnal Green občas prodávali své časopisy již od Mosleyho časů ve 30. letech minulého století. Navzdory tomu, že místo se nacházelo uprostřed bangladéšské komunity v East End a přímo naproti židovskému pekařství, fašisté jej používali jako shromaždiště a rovněž pro šíření své propagandy každé nedělní ráno. Zdálo se, že se jim dostává vřelého přijetí v několika místních hospodách, jako například The Blade Bone, The Sun nebo The Weaver Arms, vše pod přimhouřeným okem policie z okrsku Bethnal Green. AFA a DAM se mnohokrát pokusily je odtamtud vykopat. Někdy to znamenalo jen sejmout nějakého fašistu, co nestačil včas utéci, ale někdy jsme shromáždili více než padesát bojovníků, obsadili místo a drželi ho proti všem vetřelcům. Jedna taková bitva zuřila po celé Bethnal Green celých několik minut, než přijela policie a zatkla více našich než fašistů, což mě opravdu nepřekvapilo. Při jedné příležitosti se nás asi šest z DAM dostalo do konfliktu, když jsme tam vyrazili prodávat naše noviny Direct Action, abychom vyprovokovali nějakou reakci. Stáli jsme asi deset minut proti nim, když se jeden nácek — myslím, že Martin Cross — přikolébal a zeptal, kolik stojí noviny. Můj soudruh řekl 50 pencí, správnou cenu. Stál jsem hned vedle v bojovné náladě a opáčil: „Pro fašouna to je celá libra.“ Podíval se na mě a pak mě bleskově dal hlavičku. Byl jsem tak omráčen, že jsem zůstal bez hlesu stát po několik vteřin. Martin Cross se obrátil a odešel. Asi se tomu pak s chutí zasmál. Mně do smíchu nebylo. Styděl jsem se, že jsem nezareagoval rychleji. Žádný učený ale z nebe nespadl. Jindy jsme jednoho nedělního rána v malé skupince pročesávali okolí a hledali fašisty. Když jsme to už vzdali a rozhodli se jít domů, kdo si to najednou štráduje po chodníku přímo proti nám? Ian Anderson, vůdce Národní fronty! V tu chvíli však okolo projížděl anton plný policajtů, takže jsme se šeptem domluvili, že si to protentokrát odpustíme. Anton ale poodjel kousek dál – 29 –

a my jsme byli tak těsně za Andersonem, že jsem neodolal a vší silou ho nakopl. Můj soudruh z DAP ho ještě dobil poté, co se Anderson zhroutil na chodník. Pak jsme rychle zabočili směrem na jedno staveniště, ještě než se policejní dodávka vůbec mohla obrátit. Když byla v 70. letech skinheadská scéna skutečně mohutná, východní Londýn trpěl všemožným rasistickým násilím, skupinovými útoky a dokonce rasovými vraždami (např. Altala Aliho). Fašistické samolepky a nasprejované nápisy byly doslova všude, včetně zdi policejní stanice v Bethnal Green, s čímž její osazenstvo nehodlalo nic dělat. Místní občanské skupiny se obrátily na hlavního superintendenta Johna Wallise z metropolitní policie ve snaze přimět policii zabránit dalšímu násilí. Wallis řekl, že fašistům je možné zabránit v prodeji časopisů na Brick Lane pouze jediným způsobem, a to „přijet na místo dříve nežli oni“. Když se místní bengálské mládežnické skupiny pokusily převést tento návod do praxe, byly zatčeny za „pokus o spáchání trestného činu výtržnictví“. Viz „Brick Lane 1978“ od Kennetha Leeche. Je ironické, že fašisté nakonec z Brick Lane vypadli až poté, co byl Derek Beackon z BNP (British National Party — Britská národní strana) zvolen do místního zastupitelstva. Volby se konaly ve čtvrtek a v neděli fašisté chystali vítězný pochod po Brick Lane, ale byli rozprášeni tvrdým soustředěným útokem. Nebyl jsem přítomen, ale jeden soudruh mi řekl, že antifašisté se vmísili do pochodu a zpívali „Rule Britania…“, aby zmátli fašisty… Policie jako obyčejně neváhala mrhat penězi daňových poplatníků a sledovala několik antifašistů pomocí vrtulníků. Několik příštích nedělí jsme se zmobilizovali pro případ, že se fašisté vrátí a bude jich více, ale už se nikdy neobjevili.

– 30 –

IX. TRAFALGARSKÉ NÁMĚSTÍ, LONDÝN Většinu osmdesátých let jedna skupina, bojující proti apartheidu, pořádala 7 dní v týdnu nepřetržitý 24hodinový protest před jihoafrickým velvyslanectvím na Trafalgarském náměstí. Byl to oficiálně protest proti věznění Nelsona Mandely, ale ve skutečnosti všeobecný protest proti rasistické politice jihoafrické vlády. Fašistické gangy pak rády napadaly hlouček protestujících, zvláště po demonstracích. AFA tedy často hlídkovala po náměstí a napadala fašisty. V listopadu vždy šlo do tuhého, protože NF již léta na Den obětí válek (Remembrance Sunday) pořádala vzpomínkový pochod. Nerozumím však tomu, jak odůvodňovala pochod k britskému válečnému památníku ve Whitehallu, když fašisté za II. světové války přece stáli na německé straně. Je tedy pochopitelné, že jsme je deptali poněkud neslušnými verzemi popěvku „Two World Wars and One World Cup“ a „Dads Army“. Tento den pokaždé začínal i končil bitkami na Trafalgarském náměstí a poblíž. V jednom roce nás asi šedesát obsadilo shromaždiště fašistů na Bressenden Place. Zpoza rohu vyšlo asi čtyřicet členů NF, ale zase znovu rychle odešlo, takže jsme získali alespoň morální vítězství, když ne fyzické. Při jedné příležitosti se nám ztratil soudruh z DAM a náhle se octl uprostřed davu asi dvou set táhnoucích fašistů. Několik lidí se na něj dívalo podezřívavě, takže se chtě nechtě musel přidat ke skandování „Zabít komouše!“ a „Práva pro bílé!“ ve snaze splynout s okolím, než se mohl vytratit a o chvíli později znovu připojit k nám. Jindy jsme obklíčili a zahnali do kouta jednoho nešťastného osamoceného nácka poblíž Victoria Station. Nejdříve dostal mírnější nakládačku a pak ho lidé postavili ke zdi a celého včetně obličeje a šatů pomalovali svastikami, popsali nápisy jako „nácek“ a „fašista“, to vše pomocí tlustých černých permanentních fixů. Pak mohl jít. Další rok jeden soudruh z DAM na Trafalgar Square zmlátil člena Red Action, neboť ho nepoznal. Musel se pak pořádně omlouvat. Američané tomu říkají „friendly fire“… – 31 –

Jindy jsme zase narazili na skupinku fašistů procházející přes okraj náměstí. Několik soudruhů se se mnou vydalo za nimi. Chtěl jsem počkat, až náckové opustí náměstí, a pak je sejmout v nějaké zapadlé uličce, kde nejsou kamery ani policajti. Soudruzi ale byli příliš bojechtiví a skočili po nich přímo před Canada House. Samozřejmě, že jsem nezůstal stát stranou. Po nějaké chvíli, kdy hovořily pěsti, jsme nechali nácky ležet v krvi a rychle odešli. Zmizeli jsme trochu stranou a pak se znovu připojili k hlavní skupině antifašistů, která se shromáždila na schodech kostela St. Martin-in-the-Fields. To byla chyba. Měl jsem jít raději domů, protože jeden policajt, co viděl, jak náckové dostávají po hubě, mě poznal a podařilo se mu mě o něco později zatknout. Aby to bylo ještě horší, přišel na moji čtyřiceticentimetrovou železnou tyč, schovanou pod bundou, kterou jsem ale nepoužil. Policajt se mnou v antonu kupodivu hovořil velice přátelsky. Povídal, že Nelsona Mandelu by měli propustit, NF jsou banda ubožáků atd. Byl jsem natolik naivní, abych projevil souhlas namísto důsledného mlčení, protože nakonec všechny moje odpovědi byly použity u soudu jako důkaz, že jsem skutečně nebezpečný levičák. Dostal jsem „veřejně prospěšné“ nucené práce každou neděli asi půl roku, což upřímně řečeno nebylo tak hrozné. Nicméně po několika měsících jsem se dozvěděl, že do naší party má dorazit Martin Cross, známý nacistický parchant, zpěvák skupiny Skrewdriver, který mi před několika lety v Brick Lane dal hlavičku. Dnes sedí s rozsudkem doživotního vězení za to, že v rámci vnitřních sporů ubodal jednoho svého soukmenovce, kiš, kiš… Řekl jsem tedy našemu kurátorovi, že jsem v partě byl první a Martina Crosse by měli raději umístit někam jinam, nebo budou problémy. Naštěstí ho přesunuli ještě před nedělí a já jsem ostatně nebyl nijak nadšen z výhledu na další komplikace, protože tehdy jsem kráčel po již velice tenkém ledu. Jeden člen Red Action mě pak řekl, že hned první den, co on vykonával „veřejně prospěšné práce“ v severním Londýně, jeden ze soudruhů spálil bednu s pracovním nářadím. Všichni se pak následujících několik týdnů krásně zrelaxovali. – 32 –

X. BERWICK STREET, LONDÝN 1989 Fašisté měli sympatizanta, který si v Riding House Street otevřel obchůdek s neonacistickými odznáčky, časopisy, oblečením apod. Po jedné antifašistické demonstraci jsme se skotským soudruhem v sobotu spatřili, jak se ven nenápadně vykrádá zákazník. Nechali jsme ho odejít asi sto metrů do Berwick Street a pak po něm skočili. Tehdy jsem měl možnost uvidět skvělou techniku, jakou můj soudruh srážel fašisty k zemi. Byl to skok v plné rychlosti, kdy celé tělo dopadá stranou na horní polovinu těla fašisty, který je následně rotací stržen k zemi. Pak následuje příval ran pěstí a kopanců, který zanechá nácka ve velice politováníhodném stavu.

– 33 –

XI. MARBLE ARCH, LONDÝN 1989 V roce 1989 uspořádali Blood and Honour (BH) v Londýně další velký neonacistický koncert. Neodvážili se zveřejnit skutečnou adresu místa konání, protože by se vystavili útoku antifašistů a rovněž proto, že si pronajímali sály pod pseudonymy a snažili se tak zabránit majiteli, aby koncert zrušil. Udali tedy pouze místo srazu, odkud měli být jejich příznivci dopraveni na koncert. V tomto případě se jednalo o stanici metra Marble Arch. Datum časově kolidovalo s třídenním sjezdem DAM ve Wiltshire, ale vrátili jsme se na jeden den do Londýna v malé skupině. Byla to další z akcí, kdy jsme si mysleli, že asi neodejdeme živí. Všichni věděli, že Blood and Honour mohou sehnat dohromady několik set nebo i tisíc lidí. Pokud by to bylo čistě na mně, zůstal bych doma a dal si šálek čaje. „Provokatéři a štváči“ v AFA ale byli naštěstí statečnější. Poté, co jsme se spojili s Red Action a dalšími antifašisty, vydali jsme se k Marble Arch; a bylo nás asi sto, což nám značně dodalo sebedůvěru. A jaký úspěch nás čekal! Po celé odpoledne přijížděli fašisté. Někdy sami, jindy ve skupině nebo dokonce celý autobus najednou. Pokaždé jsme je rozmlátili! Bylo to úžasné. Moje nejlepší bitka z toho odpoledne byla, když jsme tři „militanti“ a jeden nováček, který se stále oblékal jako hipík, zahnali nácka do slepé uličky a tam ho úplně zrušili, až prosil o milost. Poté se mi hipík svěřil, že si nechá ostříhat vlasy a začne nosit pořádné boty místo kristusek, aby si taky užil antifašismu. Jednoho soudruha z DAM v ten den zatkli, když prohodil odpadkový koš oknem fašistického autobusu, ale trestní stíhání bylo naštěstí zastaveno díky neschopnosti policie. Když byl v CPZetce, telefonoval jsem jeho otci, že mu sebrali syna a ten na mě hned spustil: „Vždycky z toho koukaj problémy, když jde někam s tebou ven…“ atd. atd. Pravá odměna antifašisty. Zatkli ještě dalšího soudruha z DAM. Ten britským soudním systémem opovrhuje stejně jako fašisty, takže se na přelíčení dostavil v šortkách a tričku bez rukávů s nápisem „Nebyl jsem

– 34 –

tam a stejně si nic nepamatuju.“ Naštěstí vyvázl jen s pokutou, kterou zaplatilo DAM.

– 35 –

XII. DAVENENT CENTRE, LONDÝN 1990 AFA uspořádala shromáždění přímo v srdci East Endu, o kterém fašisté rádi hovořili jako o své zóně. Chtěli jsme jim tak hodit rukavici. Mým úkolem bylo objíždět okolí na motorce a pátrat po jakékoli známce přítomnosti fašistů. Uvnitř Davenent Centre už bylo asi padesát antifašistů a množství obyčejných lidí, kteří přišli na mítink. Jak jsem tak jezdil sem a tam, uviděl jsem poblíž skupinu asi pěti lidí, ale ti vůbec nevypadali jako fašisté, takže jsem se ani nenamáhal upozornit soudruhy v centru. Nicméně krátce poté někdo přes zeď dovnitř hodil podomácku vyrobenou malou bombu (pravděpodobně skládající se z rachejtlí). Nikdo naštěstí nebyl zraněn ani nezpanikařil. Militanti z AFA vyběhli ven, aby dopadli útočníky, ale nepodařilo se jim to. Když se tak na věc dívám dnes, myslím, že bombu hodili ti, které jsem viděl. Měl jsem to zavolat soudruhům, kteří by si je už pořádně proklepli.

– 36 –

XIII. NORWICH 1990 (?) Byla to jedna z příležitostí, kdy do akce šlo pouze DAM. Myslím, že Red Action měla ten víkend nějakou konferenci. BNP pořádala předvolební setkání na základní škole v Norwichi, jak s radostí činila pod záštitou Zákona o volených představitelích (Representation of the People Act). Asi deset nás z DAM si najalo minibus z Londýna a na místě se přidalo několik dalších členů DAM z okolí. Když jsme dorazili před školu, objevili jsme maličkou demonstraci oficiálních levičáků (trockisté — SWP a další), shlukující se před policejním kordónem. Bylo poněkud patetické, jak tenkými hlásky křičeli: „Policie chrání fašisty!“ Rozhodli jsme se hlídkovat po sousedství, když jsme najednou objevili auto Johna Tyndalla, vůdce BNP. Okamžitě jsme mu prořezali pneumatiky. O chvíli později jsme spatřili Tyndalla a jeho gorilu, jak vycházejí ze školy, směřují k autu a chtějí někam odjet. Řítili jsme se z kopce proti nim, cestou sbírali kameny ze zahrádek a dorazili na místo právě včas, když se zoufale snažili odlepit z místa. Jeden kámen rozbil čelní sklo, druhý proletěl bočním sklem u řidiče a trefil Tyndallova strážce do hlavy. Bingo! Malé auto vyrazilo vpřed jako šílené, pronásledované záplavou kamení. Slušní levičáci před školou strnuli úžasem, když kolem nich Tyndall náhle prosvištěl v autě, které vypadalo, jakoby prošlo poněkud drsnějším motokrosem, a za kterým proletělo ještě několik lahví, aby se neřeklo.

– 37 –

XIV. LONDON BRIDGE 1990 London Bridge je hlavní zastávka metra u Wellingu, kde má Britská národní strana svoji centrálu/knihkupectví na Upper Wickham Lane. Jednou nás šlo asi padesát na větší akci a náhle jsme na stanici uviděli Tonyho Lecombera s manželkou, jak jdou směrem na Welling. Tony Lecomber je jeden z vůdčích představitelů BNP, se slušně dlouhým trestním rejstříkem za různé násilí a dokonce výrobu bomb. Když jsme ho spatřili procházet okolo okénka, kde se prodávají lístky, byli jsme tak překvapeni, že jsme doslova strnuli úžasem. Pak jsem ale k němu došel, a jak se říká, rukama nohama mu to vysvětlil, až upadl na zem. Následně jsme do něj nějakou chvíli kopali, než jeho žena, která vřískala, až jí málem praskly hlasivky, vytáhla z kabelky kasr a začala nás všechny sprejovat. Podařilo se mi vzít Lecomberovi balík, který nesl v podpaží, a ukázalo se, že to jsou trička BNP. Lecomber chodil opravdu vymóděný, takže se přirozeně stal objektem pozornosti. Následně dostal tolikrát přes držku, že se mu začalo říkat „Tonyco-leží-na-chodníku“… Prohodili jsme si se soudruhem bundy, protože na stanicích bývá spousta bezpečnostních kamer. Zůstal jsem venku více než dvacet minut a sledoval, jestli nedorazí policie. Pak jsem se znovu připojil ke skupině, čímž jsem porušil jednu z bezpečnostních zásad antifašismu, zejména pravidlo „po akci okamžitě zmizte“ (viz Poznámka 4). Tehdy jsem ale vyvázl bez problémů.

– 38 –

XV. WATERLOO, LONDÝN 1992 Waterloo byla pravděpodobně největší antifašistická bitva od Levishamu (1977). Dostala se dokonce do celostátní televize, rádia, novin apod. Waterloo byla akcí proti koncertu Blood and Honour. To byla fašistická hudební organizace, promotéři takových skupin jako Skrewdriver, The Macc Lads a No Remorse (která se dříve jmenovala Dead Paki in the Gutter). BH mohla na koncerty přilákat zástupy 500–2 000 lidí, převážně skinheadů. Antifašismus by ve skutečnosti byl mnohem jednodušší, pokud by všichni náckové nosili skinheadskou uniformu, protože a) jsou snadněji identifikovatelní než ti, co vypadají „normálně“, a b) skinheadská scéna je výlučně módní záležitost a jako taková vždy zůstane okrajovým jevem. Blood and Honour oznámili, že pořádají ohromnou akci se všemi svými kapelami na utajovaném místě. Příznivcům radili, aby dojeli do stanice metra Waterloo a tam čekali na další pokyny. Chtěli se tak vyhnout antifašistům (a mimochodem projevili značnou nedůvěru sami k sobě). To byla obvyklá fašistická taktika. Toho rána se nás asi sto antifašistů sešlo u The Old Bell v Killburnu. Dojeli jsme metrem na Waterloo a eskalátory nás vynesly do vestibulu. Nevěděl jsem o žádných dalších skupinách a popadla mne nervozita. Myslel jsem si, že nás prostě zmasakrují, protože bylo naprosto zřejmé, že Blood and Honour mohou zmobilizovat desetkrát více lidí než my. Stanice byla takřka úplně vylidněná. Později jsme se dozvěděli, že Britské dráhy daly černošským a asijským zaměstnancům den volna, a vyšly tak vstříc rasistům. Malá skupina z Red Action se šla podívat do místního bufetu a našla tam několik skinheadů, jak se v klidu osvěžují šálkem čaje. Začal se ozývat hrozný hlomoz a řinčení skla a pak se Reds vynořili bez jediného škrábnutí a zapadli zpět do skupiny. O pět minut později dorazily sanitky, aby odvezly dva nešťastné nácky. Podle nějakých řečí to ale mohli být policajti v civilu. Strávili jsme celé odpoledne přepadáváním skupin fašistů a vyhýbáním se policii. Když například dorazili čtyři fašisté – 39 –

v autě, tak za chvíli odešla všechna skla a karosérie rovněž nebyla v nejlepším stavu. Bitva zuřila po všech přiléhajících ulicích. S jedním soudruhem z Norwiche jsme se na křižovatce Waterloo pustili do třech fašistů. Jeden se postavil na odpor a chtěl zaútočit na mého soudruha. Podařilo se mi podrazit mu nohy tak šikovně, že upadl hlavou na obrubník. Myslím, že byl v bezvědomí, ale v zápalu boje jsem ho ještě vší silou nakopnul do hlavy. Pak jsem se trochu bál, že jsem ho možná zabil. Sledoval jsem televizní zprávy ještě několik dnů, ale nic z toho nebylo. Byli tam ještě dva další fašisté, kterým jsme mohli pár přišít, ale raději jsme se vrátili k hlavní skupině. K Waterloo se vztahuje vtipný komentář, že „se nám podařilo uzavřít více stanic metra než IRA“.

– 40 –

XVI. WELLING, KENT 1993 V roce 1993 se konal mohutný průvod, na kterém se sešlo více než deset tisíc lidí, proti centrále/knihkupectví BNP ve Wellingu. Mnoho set policejních těžkooděnců samozřejmě bylo po ruce, aby chránilo fašisty a jejich knihkupectví. Pochod vedl bývalý koncentráčník, co přežil Osvětim, který policii požádal, aby nás pustila, ale neuspěl. Následovala ohromná pouliční bitva, která sice ničeho nedosáhla, ale je to vždycky dobrý pocit, když všichni okolo hází na policajty dlažební kostky a všelijaké jiné předměty. Fotoreportéři následně předali svůj obrazový materiál policii, což vyústilo v několik domovních prohlídek a zatčení. Red Action nalezla nějaké členy BNP v hospodě o několik kilometrů dále a skutečně dobře si s nimi „popovídala“.

– 41 –

XVII. DAGENHAM 1993 (?) Jednoho dne jsem si všiml, že na dagenhamském koupališti je na vnější zdi čerstvě napsáno ohromnými písmeny „Pryč s Pakistánci!“ Rozhodl jsem se, že nápis ještě téhož večera přemaluji. O půlnoci jsem byl právě uprostřed práce, když jsem koutkem oka zahlédl muže s dogou a nějakou ženu. Bezpečnost především, pomyslel jsem si a chtěl obejít pro jistotu blok, než to dokončím. Zahnul jsem do Morris Road a tu najednou bum! Dostal jsem zezadu hroznou ránu do hlavy, která mě srazila na chodník. Okamžitě jsem vyskočil zpátky na nohy a začal se zuřivě rvát s nějakým člověkem, který mě asi viděl přemalovávat nápis. Zápasili jsme všude možně, váleli se po záhonech a přepadávali přes auta. Naše síly byly zhruba vyrovnané, i když on původně na své straně měl moment překvapení. Po tom, co se zdálo dlouhé jak věčnost, ale co nebylo více než několik minut, jsme se oba úplně vyčerpali a nemohli se ani pohnout. Podívali jsme se na sebe a pak se rozešli opačným směrem. Osobně jsem byl úplně otřesen jak duševně, tak fyzicky a myslím, že on také.

– 42 –

XVIII. ZÁSAHY TĚSNĚ VEDLE Zdá se, že tři ze čtyř antifašistických mobilizací nevyústí v žádnou akci. Buď jsou fašisté chráněni policií nebo je navzdory všem snahám nemůžeme najít, ukáží se tam, kde je nečekáme, nebo jsou v takové přesile, že útok se jeví jako příliš riskantní. V zájmu objektivity musím přiznat, že někdy jsme na ně nevyrazili kvůli tomu, že naše organizace nebyla dobrá nebo jsme seděli v hospodě příliš dlouho a nechali si šanci na útok proklouznout mezi prsty. Jsme prostě jen lidé. Zmíním se o některých trefách těsně vedle. Brighton — DAM střežila veřejný mítink AFA a čekali jsme, že se objeví fašisté. Oni ale nikdy nejsou tam, kde bychom je chtěli mít! Grays — Minuli jsme se s NF ve středu města. Liverpool — Hnali jsme fašisty centrem. Nakonec jsme je nedostihli, ale zapletli se do bitky s policií, což vyústilo v to, že jeden z policajtů byl zapálen molotovem přímo uprostřed silnice. Prima legrace. Manchester — Byli jsme asi pětkrát na vzpomínkovém pochodu „Manchester martyrs“, který fašisté vždycky napadali — a někdy přitom dostali přes hubu od místních irských republikánů. Blackburn — Dorazili jsme na akci o pět hodin později kvůli zácpám na dálnici M6. Chesterfield — Snažili jsme se celý den vystopovat NF a jejich přátele z řad ulsterských loajalistů. Už jsme přitom hnali dva chlapíky v červených uniformách, které jsme považovali za členy loajalistické kapely, ale nakonec se ukázalo, že to byly jen nějaké pracovní kombinézy. Sheffield — Několikrát jsme tam hlídkovali, když se NF snažila prodávat časopisy v centru. Někteří z místních levičáků si nás spletli s policisty v civilu, protože jsme vypadali „normálně“. Nikdy nezapomenu, jak toho dne jeden soudruh, který obvykle nosil velké motorkářské brýle (i když bylo velmi teplo a slunečno), nádherně knockoutoval jednoho fašistu. Newham/Tower Hamlets — V této oblasti jsme byli mnoho– 43 –

krát a snažili se vypátrat fašisty, kteří tam obvykle provádějí předvolební propagaci. Plaistow — DAM se snažila narušit vzpomínkovou akci NF. Hounslow — NF se snažila v oblasti zakořenit a uspořádala několik mítinků. Přijeli jsme, abychom je narušili, a Red Action se podařilo zrušit několik nácků v místním McDonaldu. Holloway Road a Edgeware Road — irské republikánské pochody, obvykle napadané fašisty zpoza policejního kordónu. Občas došlo k potyčkám. Barking — Soudruzi z DAM včetně mne se rozhodli napadnout prodavače novin NF v neděli ráno, ale pršelo tak hustě, že náckové se neukázali! Slaboši! Old Street — Jedna bitka mezi AFA a NF. West Ham — BNP postavila několik členů ke stanici metra West Ham, aby posílali příchozí na místo setkání v Tidal Basin Tavern. Byla uspořádána velká protidemonstrace a policie oddělila oba tábory. Policie použila dodávky, patřící Racial Incident Unit, jednotkce údajně vytvořené na pomoc obětem rasových útoků, aby dopravila BNP na místo jejich setkání, a tak jim pomohla způsobovat i nadále ještě více rasových útoků.

– 44 –

XIX. UDÁLOSTI, KTERÝCH JSEM SE NEÚČASTNIL Historie antifašismu v Británii oplývá bezpočtem dalších významných, ale někdy také komických epizod. Zde jsou některé, o nichž jsem se doslechl. Během velkého setkání AFA v Conway Hall fašisté vyslali zvěda. Militanti z řad AFA si ho nicméně všimli a odvedli ho do jedné místnosti stranou, aby z něho dostali co ví. Cestou, když zřejmě očekával, že ho co chvíli začnou mlátit, naprosto ztratil kontrolu nad svojí myslí a řitním svěračem. Blábolil jako psychicky nemocný člověk a zápach, linoucí se z jeho kalhot, byl tak strašný, že militanti ho rychle vyhodili na ulici. O tomhle fašistovi se později hovořilo jako o našem „prvním válečném zajatci“. Když vůdce BNP John Tyndall kandidoval v roce 1995 do lokální samosprávy, fašisté uspořádali v okolí několik letákových akcí. AFA několikrát zmobilizovala padesát až sto lidí a pořádně je prohnala. Při jedné příležitosti zvěd AFA stál hned vedle členů BNP, kteří právě poskytovali rozhovor novinářům. Šokovaný nácek prohlašoval ustrašeným hlasem: „Ano, vina za veškeré násilí se svaluje na BNP, ale proč jsme to pořád my, kdo skončí v nemocnici?“ Antifašismus je prostě trochu tvrdší než hrát „člověče, nezlob se“. Myslím, že v roce 1988 se fašisté rozhodli oslavit výročí vylodění Viléma Oranžského v Devonu. Mělo to něco do činění s triumfem protestantů nad těmi otravnými katolíky. Náckové chtěli uspořádat pochod okolo celého města (Exeter) a antifašisté se jako obvykle připravovali na pořádnou bitku a pokus o rozprášení pochodu. Fašisté si ale neuvědomili, že hlavní konstábl Devonu a Cornwallu byl tak trochu liberál (v relativním slova smyslu). Nechoval se jako ostatní hlavní konstáblové po celé Británii, kteří se mohou přetrhnout, aby pomohli fašistům. Jinými slovy, NF a BNP měly obvykle masovou policejní ochranu, sympatie ze strany policie a zjevně i mnoho policistů ve svých řadách. Při této příležitosti NF nicméně přijela vlakem do Exeteru a tam stál na nástupišti pouze jeden polda, přičemž nedaleko už byli vidět čekající antifašisté. Vůdce nácků přišel k policajtovi – 45 –

a naštvaně řekl: „My jsme Národní fronta a máme tady dnes mít pochod. Kde je zbytek policejních sil?“ K fašounově němému úžasu policajt odpověděl: „Ale to je v pořádku, jen pokračujte!“ Při myšlence na nulovou policejní ochranu fašisté okamžitě naskákali zpátky do vlaku a odjeli. Incident je dalším důkazem pravdivosti postřehu Alberta Meltzera, že ve skutečnosti neexistuje nic jako fašistický pochod, jsou pouze policejní pochody. Soudruh z DAM mi pověděl o bitce v Islington High Street, do které se zapojil v roce 1985. V sobotu večer Red Action a několik členů DAM vyrazili do hospody na pivo, když náhle někdo vrazil dovnitř a řekl, že dvacet nácků poblíž mlátí dva kluky s irskými motivy na tričkách. Antifašisté rychle dopili a vyběhli do boje. Když dorazili, polovina fašistů se snažila utéci do hospody, ale majitel zamkl dveře. Rozpoutala se ohromná bitka a všude létaly půllitry a padaly rány pěstí a kopance. Po několika minutách přifrčela policie v antonech, takže všichni raději zmizeli. Velmi známý člen Red Action odcházel pryč takovou úzkou uličkou, když u něj přibrzdilo auto se dvěma chlápky a jeden vykřikl: „To je on!“ Antifašista se dal na útěk, až padl vyčerpáním a pak ti dva vyskočili ven a strašně ho zmlátili. Viděl jsem ho nazítří a vypadal hrozně. Samozřejmě si myslel, že to byli náckové, ale nějakým způsobem jsme přišli na to, že to byli policajti v civilu (jeden svědek si všiml poznávací značky auta a později útočníky identifikoval). Mám dojem, že celý incident vyústil v oficiální omluvu ze strany policie a finanční odškodné. Další soudruh, který byl zatčen, slyšel jednoho nácka, profesionálního vojáka, jak vypovídá na stanici. Brečel přitom jak malý kluk. „Oni si začali…, to není spravedlivé…“ atd. atd. Panská rasa jak noha. ——— Během vzestupu Národní fronty od začátku 70. let až do roku 1979 přešel jeden z nejstatečnějších antifašistů do ilegality jako infiltrátor. Tenhle anarchista udělal takový dojem, že se stal šéfem bezpečnostního oddělení, poskytujícího ochranu vedení. Aby se členové NF dostali na takový post, museli mezi sebou zápasit, aby se zjistilo, kdo je drsnější. Náš antifašistický soudruh v tom byl poměrně zběhlý (myslím, že byl trénován v boji muže – 46 –

proti muži), a tak s velkou radostí mlátil jednoho arogantního nácka za druhým a myslel si něco o zabití dvou much jednou ranou. Při jedné příležitosti, kdy vedení NF skutečně potřebovalo ochranu a zaútočili na něj antifašisté, náš hrdina předstíral zranění. Kariéra našeho soudruha infiltrátora skončila v den, kdy uspal celé vedení a zrovna se chystal ukrást z trezoru Národní fronty všechny důležité dokumenty a peníze. Naneštěstí se jeden z fašistů předčasně probral a zavolal policii. Náš soudruh byl zatčen na základě „podání nebezpečné látky“ a dostal několik let natvrdo. Během tohoto období náš soudruh mimochodem soukromě radil antifašistům, aby zakládali fiktivní pobočky Národní fronty, protože každá dostala do začátku grant 250 liber. Tato taktika podle něj měla postupně finančně vyčerpat a demoralizovat NF, ale nevím, jestli ji někdy někdo uplatnil. ——— Po rasistické vraždě Rolanda Adamse v Thamesmeadu v roce 1991 se konal velký protestní pochod. Během něj Red Action rozšířila zprávu, že večer v Londýně ještě bude možnost „zapojit se do akce“. Searchlight vytiskl nějaké letáky proti setkání Ligy sv. Jiřího a dal je Reds. Polovina členů Ligy byli staří rasističtí dědci, kteří vzpomínali na Britské impérium, a polovina byli pouliční skinheadi. Neskutečná sebranka! Nakonec přišlo docela dost lidí z pochodu za Rolanda Adamse, přestože se mělo jednat o utajenou akci. Reds drželi místo setkání v tajnosti, dokud všichni nedorazili do Kensington Tower Hall. U vchodu se objevilo několik skinheadů a málem došlo ke konfliktu, ale vystoupil Gerry Gable ze Searchlightu a vysvětlil, že pracují v přestrojení pro Searchlight. Antifašisté tak vpadli na mítink Ligy sv. Jiří. Bylo tam pouze asi pět dědoušků, kterým jsme řekli, aby drželi hubu a seděli, zatímco Gable jim začal přednášet o fašismu. Další členové Ligy postupně přicházeli a my jsme je skopali ze schodů dolů nebo jim rovnou nějakou přišili, podle toho, jak moc se stavěli na odpor. Někteří se o nic nesnažili a tiše poslouchali Gablea, ale s dalšími byla opravdu potíž. Jeden křikloun, který nechtěl sklap– 47 –

nout, musel být zamčen do skříně, kde si mohl v klidu o samotě lízat rány. To už byly schody celé od krve a někteří poněkud méně ostřílení antifašisté, zejména pár studentů z Leedsu, začali panikařit. Neuvědomovali si, že antifašismus znamená postavit se náckům na odpor pomocí násilí, a chtěli odejít. To by ale prozradilo, co se uvnitř děje, a tak jim někdo řekl, aby si sakra taky sedli a drželi huby. Za chvíli ale studenti už opravdu šíleli a rozhodli jsme se, že tedy odejdeme všichni. Když jsme vycházeli ze sálu, začaly přijíždět policejní antony. Všichni se rozptýlili, někdo odjel taxíkem. Gablea a jednoho z předních aktivistů Red Action zatkli. ——— Někdy v roce 1992 Madness pořádali koncert ve Finsbury Park v severním Londýně. Přestože jsou vcelku košer, mají mezi sebou jednoho bývalého člena NF a fašisté na ně chodí, aby si trochu užili muziky. Druhá možnost je, že náckové mají přeci jen dobrý hudební vkus, i když ve všem ostatním se projevují jako nemyslící hovada. AFA každopádně zmobilizovala, protože jsme fašisty čekali. Red Action, DAM a několik dalších lidí se připravovali v hospodě Enkell Arms. Někteří členové DAM obcházeli okolí a narazili na fašisty v nedaleké další hospodě. Naneštěstí ale někteří lidé příliš dlouho váhali, a než se mohlo říci „Jdeme na ně!“, fašisté přišli sami. Během vteřiny už okny prolétly cihly. Většina členů Red Action docela neobvykle utekla do zadní místnosti a nechala tak obranu hospody na anarchistech, kteří bojovali pomocí kulečníkových tág, nábytku a těžkých popelníků. Ve skutečnosti naši hrdinové rozbili více oken těmi popelníky, než se podařilo zničit fašistům. Nastal také jeden neskutečně vtipný moment, když se jednomu soudruhovi z DAM podařilo splnit si celoživotní sen a použil barový pult jako odrazový můstek přesně jako v kovbojkách z Divokého západu. Policajti dorazili docela rychle a anarchisté se dali na ústup, takže naštěstí nikdo nebyl zatčen. ——— Na počátku 90. let se kandidát BNP Derek Beackon dral na – 48 –

post radního v Tower Hamlets. Soudruzi z AFA zjistili, že každou neděli ráno prochází parkem směrem na novinový stánek BNP v Brick Lane. Tři, nebo čtyři soudruzi se tak převlékli do sportovního a v neděli předstírali, že běhají pro zdraví. Beackon měl toho rána naneštěstí zpoždění a soudruhům už začalo připadat poněkud nesmyslné běhat sem a tam déle než hodinu. Nakonec se ale Beackon objevil a soudruzi z AFA na něj skočili, maskováni a se železnými tyčemi. Když dopadly první rány, Beackon začal řvát, jako když ho na nože berou. Dva kolemjdoucí (jeden muž bílé barvy pleti a jeden černoch — ach ta ironie!) mu přiskočili na pomoc, protože si mysleli, že se jedná o loupežné přepadení. Beackon utekl a ztratil přitom botu. Posléze pro něj bylo docela ponižující stát na řečnické tribuně celý zafačovaný a v sádře. Příští týden ale vyhrál o sedm hlasů i po trojitém přepočítávání. Hodně se hovořilo o nepřímých důkazech, nasvědčujících manipulaci s výsledky, například že někdo volil vícekrát. Napadá mě, jaké hrůzy asi musí fašisté prožívat, když se o ně v nemocnici starají sestřičky jiné barvy pleti nebo dokonce — děs všech děsů — židovského původu! ——— AFA čas od času zjistila, kde parkují dodávky BNP, obvykle Fordy Transit. Těm autům jsme provedli všechno myslitelné, zvnějšku i pod kapotou. Jednou jsme vzadu našli celý náklad kazet s Hitlerovými projevy. Není ani nutné se zmiňovat o tom, že jsme je naházeli do nejbližšího kanálu. ——— Celoživotní anarchista a antifašista z Boltonu, který se jmenoval Jim (je už mrtev), mi jednou pověděl tenhle příběh ze 70. let: NF měli příští sobotu pořádat ve městě pochod a propukl již slušný rozruch. Jimův pubertální syn, který se těšil na trochu akce, řekl nadšeně otci, že tam možná půjde. Jim chvíli přemýšlel a pak mu pověděl: „A mluvil jsi o tom už se svojí babičkou?“ Jeho syn byl zmaten a zeptal se, co s tím má co do činění jeho babička. „No, má, protože pokud půjdeš na ten pochod, tak se k ní můžeš rovnou odstěhovat,“ odpověděl Jim. Jeho syn na ten pochod nakonec nešel.

– 49 –

XX. ZÁVĚR A POZNÁMKY Jak jsem řekl na začátku, moje antifašistické aktivity nemají epické proporce. Když si ale představíte, že sto nebo dvě stě lidí se snaží podobným způsobem a k tomu několik skutečných hrdinů samo zruší desítky nebo stovky fašistů, pak jste schopni pochopit, proč se dnes ultrapravice v Británii neodváží vystrčit na ulici nos. Měli bychom na to být pyšní. Fašisté se ale přesto snaží vlichotit svojí politikou do komunálních problémů, což bychom neměli pouštět ze zřetele. Snaží se například dostat do zastupitelstev svoje lidi pomocí témat jako „Byty pro bílé“ apod. Docela se jim to daří, což může být předzvěstí toho, že náckové znovu vyrazí do ulic. (V roce 2000 NF znovu začala pořádat demonstrace v Kentu a East Midlands, pozn. anglického editora.) Red Action a další skupiny monitorují tento posun ve fašistické politice a připravily protistrategii. Není tak oslnivá jako pouliční militantní aktivity, ale protože sám nedělám nic, tak ji nebudu kritizovat. Důvod, proč se tato brožurka jmenuje „Buď zlý na svého nácka (1)“ je ten, že doufejme další aktivisty povzbudí k tomu, aby se chopili pera a sepsali své vlastní zkušenosti do „Buď zlý na svého nácka (2)“ atd. S trochou štěstí budeme mít více pokračování než Rocky. POZNÁMKA 1 — SEARCHLIGHT Gerry Gable, vydavatel Searchlight, nyní otevřeně přiznává, že pracuje ruku v ruce s policií a tajnou službou MI-5. Existují tři hlavní důvody, proč je spolupráce s policií proti fašistům opravdu špatný nápad: 1) Policie požaduje nebo tajně získává informace rovněž i o naší straně, kterou mimochodem považuje za nebezpečnějšího nepřítele; 2) policie jako taková pracuje proti všem „extremistům“, levicovým i pravicovým, což může osvětlit důvody nechutné, pomlouvačné kampaně Searchlightu proti některým vynikajícím antifašistům z DAM a Class War; a 3) jak už – 50 –

jeden vousatý pán prohlásil, „emancipace pracující třídy je záležitostí samotné pracující třídy“, takže můžeme a budeme bojovat svoje vlastní bitvy. POZNÁMKA 2 — TOTTENHAM Prvního dne stávky ve firmě JJ Foods si turecký šéf zavolal členy turecké fašistické organizace Šediví vlci (Grey Wolves), aby napadli stávkující. Fašisté zaútočili pomocí klacků, cihel, tyčí a kulečníkových koulí v šátcích. O dvacet minut později přijela policie a zatkla zbývající stávkující, kteří se ještě drželi. Viz „Up Against the Odds“ od Johna McArthura (distribuuje AK Press — pozn. red.). POZNÁMKA 3 — JOE PEARCE Případ Joe Pearce je ukázkou, jak může mít zákon o interetnickém soužití (Race Relations Act) opačný než zamýšlený efekt. Pearce byl uvězněn za vydávání časopisu Bulldog. Jeho případ se okamžitě stal hlavní kauzou pro celou Národní frontu. Všude byly nasprejované nápisy „Svobodu pro Joa Pearce!“. Strávili jsme mnoho večerů tím, že jsme je zamalovávali nebo přidávali ironické dovětky. (Orig: „Free Joe Pearce… with every packet of nazipops!“, což je slovní hříčka. „Free Joe Pearce“ znamená v angličtině buť „Svobodu pro Joa Pearce!“, nebo s výše uvedeným dovětkem „Joe Pearce zdarma… ke každému balení fašolízátek.“ — pozn. překl.) NF konečně měla svého mučedníka, což ji viditelně posílilo. Lepším řešením než vězení by bylo, kdyby se mu přihodila nějaká hrozná nešťastná náhoda. POZNÁMKA 4 — BEZPEČNOSTNÍ ZÁSADY PŘEŽITÍ V AKCI Zde je několik mých postřehů k základním pravidlům přežití v akci: – 51 –

1. Nikdy nenechávejte nikoho samotného za skupinou. 2. Nikdy nevypovídejte na policii. Pokud vás zatknou, odmítněte vypovídat. Můžete si být takřka jisti, že řeknou: „Pánové X, Y a Z nám pověděli tohle a tohle, takže vy se klidně můžete také přiznat.“ Neříkejte prostě vůbec nic. Když se situace uklidní a nikdo nic neřekne, příštího dne to nemusí vypadat už tak špatně. 3. Je lepší provést jen jednu vážnou věc a pak se okamžitě stáhnout z oblasti, a mít tak možnost dál žít a bojovat. 4. Před akcí vyprázdněte svoje kapsy. Pokud vás zatknou a máte při sobě trochu marihuany, nůž nebo zápisník se jmény a čísly, váš život se může pořádně zkomplikovat. Noste při sobě dostatek peněz, abyste si mohli v případě nutnosti vzít taxíka. 5. Udržujte se v kondici a žijte střídmě. 6. Čtyři lidé, kteří velmi dobře vědí, co dělají, se mohou ukázat mnohem efektivnější než čtyři sta zmatených rozdavačů letáků. Snažte se tedy najít malou skupinu lidí, kterým můžete opravdu důvěřovat, že neutečou v krizové situaci, a držte se s nimi. 7. Připravte se předem — taktika, místopis, nouzová telefonní čísla apod. Jak Joe Thomas říkal: „Nejlepší spontánní revoluční akce jsou ve skutečnosti vždycky pečlivě naplánované předem!“ POZNÁMKA 5 — TEXT LETÁKU AFA Z ROKU 1999 Antifašistická akce byla vytvořena v roce 1985. Základní dokumenty zavazují AFA k „fyzické a ideologické opozici“ proti krajní pravici. AFA svoji roli plnila vždy poctivě a sehrála ústřední úlohu v boji proti fašismu. Bezprostředním důvodem pro vznik nové organizace byly každoroční Vzpomínkové pochody Národní fronty. NF tehdy byla hlavní fašistickou stranou a Vzpomínkový pochod byl svátek ve fašistickém kalendáři. V roce 1986 se jej zúčastnily asi 2 000 fašistů a v příštích letech AFA do protiakce vedla přibližně stejné počty antifašistů. BNP se kvůli tomu zcela stáhla z pocho– 52 –

dů a stěžovala si, že je to kvůli tomu, že „oblast je plná rudých“. V roce 1990 se BNP scvrkla na pouhých dvě stě lidí. Mezitím byly menší pochody NF často AFA úplně rozprášeny. Pozoruhodný úspěch z této doby jsme zaznamenali ve Stockportu a Bury St. Edmunds v roce 1986. Neúspěch utržený v poslední akci vedl přímo k rozpadu Národní fronty, přičemž jedna frakce zcela opustila taktiku „růst pomocí pochodů“, což je scénář, který se BNP snažila zopakovat takřka o deset let později. V roce 1989 se v samém srdci centrálního Londýna v Carnaby Street ustavilo fašistické hnutí Blood and Honour, postavené na hudbě a zakládající množství fašistických infoshopů, prodávajících krajně pravicový sortiment. Soustředěná šestiměsíční kampaň dosáhla, kromě „odstraňování“ fašistů z místních hospod, uzavření obchodů patřících Blood and Honour, a krajně pravicový vliv v této oblasti zcela vymizel. V pokusu změnit poměr sil BH uspořádaly velký mezinárodní koncert v Londýně, na který předem prodali tisíce lístků. AFA 27. května 1989 obsadila jejich shromaždiště na Marble Arch a zabránila pěti stům fašistům, kteří přijeli z Evropy, aby se dostali na koncert. BH, nyní silní na kontinentu, se znovu pokusili prorazit v roce 1992. Jejich iniciativa vyústila v to, co média později nazvala „bitvou o Waterloo“. Bitva, trvající déle než tři hodiny, přiměla město uzavřít hlavní stanice metra Waterloo a Charing Cross a mnoho dalších menších v oblastí kvůli „pouličním bouřím“. V roce 1990 zahájila Britská národní strana (BNP), nyní nejsilnější krajně pravicové uskupení, ve východním Londýně kampaň „Práva pro bílé“. AFA na tuto výzvu odpověděla, rychle po sobě přepadla dvě předvolební setkání a poprvé od 70. let přebrala BNP/NF jejich tradiční místo prodeje tiskovin v Brick Lane. Následovala intenzívní propagační práce přímo v místě. Dům od domu bylo rozšířeno na šedesát tisíc letáků. Řečníci z AFA promlouvali na setkáních ve školách, v místních občanských skupinách apod. Hospody využívané BNP se staly terčem útoků. Antifašistický „Karneval sjednocení“ z léta 1991, na který přišlo deset tisíc lidí, znovu vrátil antifašismu celostátní rozměr. V listopadu 1991 prošla čtyřtisícová demonstrace AFA proti ra– 53 –

sovým útokům bez jakéhokoli odporu přímo centrem působení BNP v Bethnal Green. Aktivity BNP jsou stále konfrontovány AFA v celostátním měřítku. Ve Skotsku si před rokem 1990 BNP mohla dělat co chtěla, ale po nástupu AFA se věci podstatně změnily. Při jedné pamětihodné příležitosti byl vůdce BNP John Tyndall nucen před AFA utéci světlíkem. Po tom rychle následovala série drtivých neúspěchů BNP v Manchesteru a okolních městech. Zde se do věci zapojila AFA z regionu Midlands. V roce 1994 BNP již prohrávala bitvu o „kontrolu ulice“ nejen v Londýně, ale po celé Británii. Tuto skutečnost přiznala v dubnu téhož roku prohlášením, že už nebudou „žádné pochody, setkání nebo akce“. To byl rozhodující okamžik. Po krátkou dobu se na scénu jako mocná síla dostal C18 (Combat 18), výrazně přeceňován časopisem Searchlight a následně i médii. Mýtus „charismatických pouličních bojovníků“ byl velice rychle odhalen militanty AFA. Všechny iniciativy, které měly být chráněny C18, skončily neslavně. Na demonstracích BH v Londýně v lednu 1994 a ulsterských loajalistických pochodech v Boltonu a Londýně roku 1996 bezpečnostní opatření nevydržela a C18 byl rozprášen. Odvetná pumová kampaň, jejímž cílem se stala AFA, odhalila kontakty C18 na státní represivní složky (MI-5) a C18 se poté prakticky rozpadl. Při plném vědomí velice rozdílného stavu antifašismu na kontinentě uspořádala AFA v říjnu 1997 Mezinárodní konferenci militantních antifašistů. Navzdory tomu, že byla na poslední chvíli zakázána samosprávou pod kontrolou labouristů (což vyústilo v mimosoudní finanční narovnání), se konference zúčastnilo 22 skupin z USA, Kanady a Evropy a byla velmi úspěšná. Jejím výsledkem byl vznik Militantní antifašistické sítě, která se již dnes ukazuje jako velmi významná, zvláště v Německu, kde krajní pravice nedávno vstoupila do zemských vlád. AFA byla kromě potlačování krajně pravicových iniciativ aktivní i v jiných oblastech antifašismu. V roce 1991 zahájila vydávání svého časopisu Fighting Talk. Prostřednictvím hudebních organizací jako Cable Street Beat a Freedom of Movement a vlivu na fanziny a hlavní fotbalové kluby předešla fašisty a pomohla – 54 –

znovu probudit tradici antifašistického odporu pracujících i na kulturní rovině. Od roku 1985 AFA trpělivě a úspěšně zmařila celou řadu iniciativ krajní pravice. Prokázala v tomto procesu nejen jak, ale především proč musí být fašismus bezohledně konfrontován ve svém co nejnižším vývojovém stadiu. Samozřejmým výsledkem bylo, že kromě toho, že způsobuje nejvyšší procento rasových útoků v Evropě (koeficient se za posledních deset let zečtyřnásobil), se britská krajní pravice nebyla schopna jako její protějšek na kontinentě dostat z naprosté marginality (v Rakousku krajní pravice nedávno vyhrála volby). Tuto situaci se ale BNP, která v červnu tohoto roku postavila kandidáty do voleb do Evropského parlamentu ve všech regionech a rozšířila deset milionů propagačních letáčků, rozhodně snaží změnit. Otevřeně přiznává, že potřebuje jen to, aby AFA byla vyřazena ze hry, „to je vše, co potřebujeme, abychom zvítězili“. Militantní antifašismus rozpoznává toto nebezpečí, nespí na vavřínech a zodpovědně se připravuje konfrontovat tuto výzvu. Nastala nová fáze boje. Pokud v něm zvítězíme v Británii, můžeme tím podnítit vznik podobného odporu i v Evropě. Je to historický boj, k němuž může navíc každý osobně přispět. ***

– 55 –

OBSAH

Předmluva..............................................................................................3 I. Úvod.................................................................................................14 II. My…...............................................................................................17 III. … a oni.........................................................................................19 IV. Maidstone 1984............................................................................22 V. Oxford Street, Londýn 1984........................................................24 VI. Bury St. Edmunds 1986.............................................................25 VII. Stratford, Londýn 1987 (?).......................................................28 VIII. Brick Lane, Londýn.................................................................29 IX. Trafalgarské náměstí, Londýn...................................................31 X. Berwick Street, Londýn 1989......................................................33 XI. Marble Arch, Londýn 1989........................................................34 XII. Davenent Centre, Londýn 1990..............................................36 XIII. Norwich 1990 (?)......................................................................37 XIV. London Bridge 1990................................................................38 XV. Waterloo, Londýn 1992.............................................................39 XVI. Welling, Kent 1993...................................................................41 XVII. Dagenham 1993 (?)................................................................42 XVIII. Zásahy těsně vedle................................................................43 XIX. Události, kterých jsem se neúčastnil......................................45 XX. Závěr a poznámky.....................................................................50 Poznámka 1 — Searchlight...................................................50 Poznámka 2 — Tottenham...................................................51 Poznámka 3 — Joe Pearce....................................................51 Poznámka 4 — Bezpečnostní zásady přežití v akci..........51 Poznámka 5 — Text letáku AFA z roku 1999...................52

– 56 –